PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY Poslanecká sněmovna 2009 V. volební období ___________________________________________________________
738 Návrh poslanců Bohuslava Sobotky, Roberta Duška, Petra Rafaje, Cyrila Zapletala a dalších
na vydání
zákona o vlastnictví letiště Praha – Ruzyně
-2-
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: §1 Letiště Praha – Ruzyně, jakož i veškeré nemovitosti k němu náležející, zejména územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím,1 smí být jen ve vlastnictví České republiky (dále jen „stát“), anebo právnických osob se sídlem ve státě, v nichž má stát stoprocentní majetkovou účast (stoprocentní podíl).2
§2 Účinnost Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.
Důvodová zpráva
1
§ 2 odst. 7 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 2 Čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
-3-
I.
Obecná část
Platný právní stav Podle čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má zákon stanovit, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob. Podle tohoto ustanovení zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České republice. Ačkoli obecná zákonná úprava provádějící toto ústavní ustanovení neexistuje, v právním řádu lze nalézt případy, kdy vlastníkem určitého majetku smí být výhradně stát nebo tuzemské právnické osoby. Takto například podle § 5 odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), je nerostné bohatství na území České republiky ve vlastnictví České republiky. Jiným příkladem je § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, v platném znění, který stanovuje, že majetek na území vojenského újezdu, s výjimkou vneseného majetku, smí být jen ve vlastnictví státu. Dalším příkladem může být zákon č. 59/1996 Sb., o sídle Parlamentu České republiky, podle něhož objekty tvořící sídlo Parlamentu, uvedené v přílohách tohoto zákona, jsou ve vlastnictví České republiky. Existuje i zákon omezující majetkové dispozice s některými letišti: takto zákon č. 166/2004 Sb., o převodu některého majetku, se kterým je příslušný hospodařit Česká správa letišť, státní podnik, z vlastnictví České republiky do vlastnictví některých krajů, stanovuje v § 4 , že letiště převedená na kraje musí zůstat po dobu deseti let ode dne nabytí letiště ve vlastnictví kraje, přičemž po uplynutí této lhůty si musí kraj v případě převodu vlastnictví k letišti zachovat spoluvlastnický podíl v rozsahu nejméně 51 % na majetku tvořícím letiště. Mezinárodní veřejné letiště Praha – Ruzyně je největší civilní letiště v České republice a má nesmírný dopravní, jakož i strategický význam. Vláda ČR svým usnesením č. 666 ze dne 2. června 2008, o postupu privatizace majetkové účasti státu ve společnosti Letiště Praha, a.s., schválila přímý prodej 100 % majetkové účasti státu ve společnosti Letiště Praha, a.s., nabyvateli, který bude vybrán ve veřejném výběrovém řízení, jako metodu privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. K tomuto prodeji však dosud nedošlo. Privatizaci mezinárodního veřejného letiště Praha – Ruzyně dosud žádný zákon nezakazuje, což je podle názoru navrhovatelů v rozporu s veřejným zájmem, neboť letiště Praha – Ruzyně je majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti a i strategické zájmy České republiky jednoznačně hovoří pro zachování státního vlastnictví tohoto letiště. Z toho ostatně vycházel i zákon č. 544/2005 Sb., o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R 24L letiště Praha Ruzyně, který tuto stavbu, jakož i všechny stavby, které budou v oblasti technické infrastruktury zajišťovat její provoz, prohlásil za věc veřejného zájmu. K potřebě zachování letiště Praha – Ruzyně ve státním vlastnictví se aktuálně jednoznačně vyslovil i ministr pro místní rozvoj Cyril Svoboda, který prohlásil: „Pražské letiště se nesmí prodat, protože to je zrada na zemi. Neboť kdo prodá letiště, prodává náš přístup do světa. Která země na světě si tváří v tvář možným krizím prodá letiště? Komukoliv,
-4třeba do Saúdské Arábie? Abychom se potom ptali, kdybychom potřebovali třeba letecký humanitární most, zda nám to letiště někdo zavře, nebo nezavře? Aby český stát potupně klepal na dveře letiště? V žádném případě!“ (Právo, 3. února 2009, str. 7). Výlučné vlastnictví státu, regionů, jiných veřejnoprávních korporací či právnických osob s plnou majetkovou účastí státu je v případě letišť obvyklé i v řadě států Evropské unie. Pro srovnání lze uvést právní stav v následujících zemích:*) Francie Mezinárodní letiště Charlese de Gaulla v Paříži je ve vlastnictví státu. Je provozováno skupinou „Aéroports de Paris“, která byla založena v roce 1954 jako právnická osoba veřejného práva (établissement public), financovaná veřejnými prostředky a plnící funkce ve veřejném zájmu. V roce 2005 byla zákonem (2005-357) transformována v akciovou společnost (société anonyme). Španělsko Mezinárodní letiště v Madridu je ve vlastnictví státu. Provozováno je veřejnou podnikatelskou společností „Aena“, která byla založena čl. 82 zákona o obecném rozpočtu státu 4/1990 pro rok 1990 a řídí se královským dekretem 905/1991, kterým byly schváleny její stanovy. Společnost má za úkol garantovat leteckou dopravu a přispívat k rozvoji letecké dopravy v souladu s obecnou dopravní politikou vlády. Společnost je právnickou osobou s plnou právní způsobilostí a vlastním majetkem. Ministerstvo veřejných prací ovšem (v souladu s mandátem od vlády) stanovuje směrnice pro provoz, schvaluje roční plán cílů, dohlíží na aktivity společnosti, kontroluje efektivnost hospodaření a soulad s právními normami.
Německo Letiště Berlín – Schönefeld/Berlínská letiště (Flughafen Berlin – Schönefeld/Berliner Flughafen-Gesellschaft mbH) je společností s ručením omezeným, která je z 37 % vlastněna spolkovou zemí Brandenbursko, z 37 % spolkovou zemí Berlín a z 26 % Spolkovou republikou Německo.
Švédsko Mezinárodní letiště Stockholm-Arlanda je vlastněno státem a provozováno skupinou LFV, dříve nazývanou „Luftfartsverket“ (Švédská civilní letecká správa). LFV je švédský státní podnik, odpovědný za provoz a rozvoj 16 švédských letišť. Portugalsko Mezinárodní letiště v Lisabonu (známé také jako letiště Portela) je ve vlastnictví státu a provozuje jej společnost vlastněná státem „ANA Aeroportos de Portugal SA“. Nizozemí Mezinárodní letiště v Antverpách je ve vlastnictví vlámského regionu a je řízeno vlámským ministerstvem pro mobilitu a veřejné práce. Základní pravidla byla stanovena vlámským vládním dekretem z 8. června 1994. Zavedená forma řízení umožňuje letišti *)
Údaje vycházejí ze studie Parlamentního institutu č. 1360 z července 2008.
-5fungovat do určité míry autonomně, provádět vlastní obchodní politiku a zároveň profitovat z integrace do vlámské správy. Vedle vlastních příjmů z leteckých a jiných činností dostává letiště také provozní a investiční dotace od vlámského regionu. Lucembursko Výstavbu, financování a provoz mezinárodního letiště v Lucemburku svěřil stát společnosti lux-Airport, ve které si ponechal 499 akciových podílů z celkových 500. Zbylý podíl vlastní „Société de Promotion et de Développement de l’Aéroport de Luxembourg sàrl“. Irsko Letiště v Dublinu je ve vlastnictví státu. Za řízení, provozování a rozvoj letiště je odpovědný letištní úřad (Aer Rianta), přejmenovaný v roce 2004 zákonem o státních letištích na „Dublinský letištní úřad“ (Dublin Airport Authority plc) . Slovensko Letiště M. R. Štefánika v Bratislavě je akciovou společností („Letisko M. R. Štefánika – Airport Bratislava, a.s. (BTS)“, jejímiž akcionáři jsou Slovenská republika v zastoupení Ministerstva dopravy, pošt a telekomunikací SR a Fondu národního majetku SROV. Polsko Mezinárodní letiště Frederica Chopina ve Varšavě je ve vlastnictví státu, provozuje jej Státní podnik polských letišť (Przedsiebiorstwo Państwowe Porty Lotnicze), založený 23.10. 1987. Estonsko Mezinárodní letiště v Talinu je společností s ručením omezeným, v níž má stoprocentní podíl estonská vláda. Litva Mezinárodní letiště ve Vilniusu je státním podnikem (Státní podnik mezinárodní letiště ve Vilniusu), založeným Ministerstvem dopravy a komunikací. Lotyšsko Mezinárodní letiště v Rize je akciovou společností vlastněnou státem (stát vlastní všechny akciové podíly). Rumunsko Mezinárodní letiště v Bukurešti je ve vlastnictví státu. Vládním nařízením 522/1998 byl založen národní podnik „Mezinárodní letiště Bukurešť-Otopeni“, který byl v roce 2004 (nařízením 527/2004) přejmenován na „Bukurešťské letiště Henriho Coandy“(BHCIA). BHCIA má formu akciové společnosti. Letiště je financováno z vlastních příjmů a z transferů ze státního rozpočtu. Bulharsko Letiště v Sofii je ve vlastnictví státu. Principy navrhované právní úpravy Navrhuje se v návaznosti na čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanovit zákonem, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu nebo určených právnických
-6osob. Konkrétně se navrhuje stanovit, že letiště Praha – Ruzyně smí být jen ve vlastnictví České republiky (státu) nebo právnických osob se sídlem ve státě, které jsou plně vlastněny státem (což je i stávající Letiště Praha, a. s.). Letiště Praha – Ruzyně je přitom vymezeno pomocí zákonné definice letiště v § 2 odst. 7 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, v platném znění. Podle tohoto ustanovení je letištěm „územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím“. Rozumí se tedy, že letiště Praha – Ruzyně, včetně všech ploch a staveb, které k němu funkčně náležejí, nemůže být privatizováno ani celé, ani jednotlivé nemovitosti, které k němu patří. Soulad navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky Předkládaný návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožňuje, resp. ukládá zákonodárci stanovit zákonem, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob. Podle téhož ustanovení zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České republice. Nejde v tomto případě o vyvlastnění, protože zůstanou zachovány stávající majetkové poměry. Návrh zákona neporušuje ani princip dělby moci podle čl. 2 odst. 1 Ústavy. Zákon sice stanovuje pravidlo týkající se individuálně určeného souboru věcí, avšak právě s ohledem na výslovné ústavní dovolení v čl. 11 odst. 2 Listiny je taková zákonná úprava možná. Má-li zákonodárce pravomoc určit, který majetek smí být jen ve vlastnictví státu, byl by nesmyslným výklad, že by tak musel učinit obecně pomocí druhových označení (např. všechna letiště). Vzhledem k obrovskému dopravnímu i strategickému významu největšího civilního letiště v zemi je rozumné a naprosto v souladu se zásadou minimalizace státních zásahů, pokud zákonodárce zamezí zcizování jen tohoto jednoho letiště ze státního vlastnictví. Zároveň nejde ani o porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace, neboť jediným subjektem, jehož práva jsou omezena, je stát, resp. státem plně vlastněná právnická osoba (akciová společnost), přičemž stát není nositelem základních práv a svobod. Lze tedy uzavřít, že návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Soulad s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s právem Evropské unie Návrh zákona je v souladu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Návrh zákona je v souladu s právem Evropské unie. Mezinárodní závazky ani právo Evropské unie nezakazují ČR, aby stanovila, že strategicky významné letiště nesmí být privatizováno. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, sociální dopady a dopady na životní prostředí Návrh neznamená žádné výdaje státního rozpočtu, ani rozpočtů krajů a obcí. Příjmy státního rozpočtu se zkrátí o předpokládaný výnos z privatizace letiště Praha – Ruzyně, byl-li by uskutečněn (základní kapitál Letiště Praha, a. s. činí 25 122 271 000,- Kč). Zachování tohoto majetku ve vlastnictví České republiky však pro stát představuje jistotu dlouhodobých výnosů z hospodaření s tímto majetkem, a to s potenciálem jejich dalšího progresivního růstu.
-7Návrh tím, že vylučuje letiště Praha – Ruzyně z okruhu předmětů soukromého podnikání, má jisté omezující dopady na podnikatelské prostředí České republiky v porovnání se záměry vlády; vůči stávajícímu stavu však žádné dopady na podnikatelské prostředí nemá. Návrh nemá sociální dopady ani dopady na životní prostředí, protože se týká jen formy vlastnictví letiště, nikoli jeho provozu. Návrh, aby Poslanecká sněmovna vyslovila s návrhem zákona souhlas již v prvém čtení S ohledem na jednoduchost návrhu a naléhavý veřejný zájem na zachování strategicky významného letiště Praha – Ruzyně v rukou státu se navrhuje, aby Poslanecká sněmovna vyslovila s návrhem zákona souhlas již v prvém čtení podle § 90 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. II.
Zvláštní část
K§1 Vzhledem k výše uvedeným důvodům se navrhuje, aby letiště Praha – Ruzyně, včetně všech ploch a staveb, které k němu funkčně náležejí, smělo být jen ve vlastnictví České republiky nebo právnických osob se sídlem ve státě, v nichž má stát současně stoprocentní majetkovou účast či stoprocentní podíl (což je i stávající Letiště Praha, a. s.). Letiště ani žádné nemovitosti k němu náležející tedy nebudou moci být zcizeny cestou privatizace. K§2 Vzhledem k naléhavému veřejnému zájmu na zachování strategicky významného letiště Praha – Ruzyně v rukou státu se navrhuje stanovit účinnost zákona k nedřívějšímu možnému okamžiku, tedy dnem jeho vyhlášení. V Praze dne 13. února 2009 Bohuslav Sobotka, v. r. Robert Dušek, v. r. Petr Rafaj, v. r. Cyril Zapletal, v. r. Vlasta Bohdalová, v. r. Vlastimil Aubrecht, v. r Rudolf Kufa, v. r. Jan Babor, v. r. Ladislav Šincl, v. r. Lenka Mazuchová, v. r. Antonín Seďa, v. r. David Rath, v. r. Richard Dolejš, v. r. Gabriela Kalábková, v. r. Pavol Kubuš, v. r. Pavel Vanoušek, v. r. Josef Smýkal, v. r.
Petr Červenka, v. r. Ivan Ohlídal, v. r. Hana Šedivá, v. r. Petr Zgarba, v. r. Karel Černý, v. r. Jaroslav Fiala, v. r. Václav Votava, v. r. Václav Grüner, v. r. Robin Böhnisch, v. r. Petr Sunkovský, v. r. Zdenka Dopitová, v. r. Břetislav Petr, v. r. Pavel Ploc, v. r. Karel Kratochvíle, v. r. Irena Kočí, v. r. Zuzana Brzobohatá, v. r. František Novosad, v. r.
Karel Šplíchal, v. r. Jan Látka, v. r. Zdeněk Kotouš, v. r. Kosta Dimitrov, v. r. Jiří Petrů, v. r. Stanislav Křeček, v. r. Hana Orgoníková, v. r. Václav Šlajs, v. r. Marcela Mertinová, v. r. Miroslav Svoboda, v. r. Vladimíra Lesenská, v. r. Ladislav Vomáčko, v. r. Miloslav Vlček, v. r. Jindřich Valouch, v. r. Jaroslav Krákora, v. r. Vítězslav Jandák, v. r. Miloslav Soušek, v. r.
