Zákon o Policii České republiky

Stránka č. 1 z 1

Zákon o Policii České republiky

1. vydání

JUDr. Benedikt Vangeli

Nakladatelství C. H. Beck ISBN 978-80-7400-142-0 Vzor citace Benedikt Vangeli Zákon o Policii České republiky, 1. vydání. Praha: 2009, 458 s.

Předmluva Seznam použitých zkratek Komentář C. Související předpisy Věcný rejstřík

http://www.beck-online.cz/legalis/document-print.seam?documentId=nnptembqhfpxi6t... 8.11.2009

Stránka č. 1 z 2

Zákon o Policii České republiky, 1. vydání, 2009,

Seznam použitých zkratek Právní předpisy AZ – zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů BankZ – zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů BISZ – zák. č. 154/1994 Sb., o bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů CelSpr – zák. č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky CelZ – zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů ČNBZ – zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů ElKom – zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích EŘ – zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů HorČin – zák. č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů LPS – usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR MajČR – zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů MinZř – zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČSR, ve znění pozdějších předpisů NávLt – zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů NKÚZ – zák. č. 6/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů ObcPol – zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů

s. XIV

ObčZ ObchZ OdpVoz

– zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů OchOsÚ – zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů OchSvěd – zák. č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů OSŘ – zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů OzbSil – zák. č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR, ve znění pozdějších předpisů OZř – zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů PlStk – zák. č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (o platebním styku), ve znění pozdějších předpisů PobCiz – zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů PohřZ – zák. č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů PolČR – zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky PolČR 1991 – zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů PozKom – zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů PrhZ – zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze ProvKom – zák. č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů ProvPoz – zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů PřesZ – zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů RejTr – zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů ShrZ – zák. č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů


Stránka č. 2 z 2

s. XV

SlPoBez – zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru pří slušníků bezpečnostních sborů SocSl – zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů SpŘ – zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů SŘS – zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů SSZ – zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů StKon – zák. č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů StZast – zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů SvInf – zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů TrŘ – zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů TrZ – zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Úst – ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava české republiky, ve znění pozdějších předpisů UtInf – zák. č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečností způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů VeřZdr – zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů VězSl – zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské a justiční stráži ČR, ve znění pozdějších předpisů VojPol – zák. č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, ve znění pozdějších předpisů VojZprav – zák. č. 289/2005 Sb., o vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů VýUsV – zák. č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů ZbrZ – zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o braních), ve znění pozdějších předpisů ZdravZ – zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů

s. XVI

ZdrPjst – zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů ZOR – zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů ZprvSl – zák. č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR, ve znění pozdějších předpisů ZSM – zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů ZSPO – zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů ŽZ – zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů nový trestní zákoník – zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (účinnost od 1. 1. 2010) Ostatní IZS KS NMV NS NSS R PP SIS SPÚ ÚS ZP PP

– integrovaný záchranný systém – krajský soud – nařízení ministra vnitra – Nejvyšší soud ČR – Nejvyšší správní soud – rozkaz policejního prezidenta – Schengenský informační systém – Schengenská prováděcí úmluva – Ústavní soud ČR – závazný pokyn policejního prezidenta


Stránka č. 1 z 6

Zákon o Policii České republiky, 1. vydání, 2009

§1 Postavení policie Policie České republiky (dále jen „policie“) je jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor. Související ustanovení: § 2 – působnost policie, § 7 – vystupování Policejního prezidia a celostátních útvarů v ekonomických věcech, § 8 – vystupování krajských ředitelství v ekonomických věcech, § 10 odst. 1 – úkon, § 10 odst. 5 – zákrok

Související předpisy: § 1 SlPoBez – bezpečnostní sbory; § 3 OzbSil – ozbrojené síly ČR; § 83 SŘS – správní orgán žalovaný pro nezákonný zásah do práva; § 1 ObcPol – postavení obecní policie; § 6, 6a ŽZ – soukromé bezpečnostní služby – koncesovaná živnost; § 18, 21 ObčZ – právnické osoby, stát jako právnická osoba; čl. 54 až 80 Úst – moc výkonná, čl. 79 Úst – správní úřady; § 1 SpŘ – správní orgány; čl. 2 Úst, čl. 3 LPS – státní moc pouze na základě a v rámci zákona Související judikatura: usnesení II. ÚS 75/1993 USu., nález I. ÚS 229/1998 USn. – veřejná moc, nález II. ÚS 623/2002 USn. – veřejná, státní moc a její výkon pouze na základě a v rámci zákona

Podle nauky lze pojímat policii buď jako činnost spočívající především v dohledu nad dodržováním určitých pravidel chování, nebo také jako instituci, která se tomuto dohledu věnuje. Zákon pojem policie pojímá v tomto institucionálním pojetí jako název instituce a rozsah její činnosti pak vymezuje v ustanovení § 2 o její působnosti. Ustanovení navazuje na § 1 odst. 1 PolČR 1991. Ustanovení § 1 definuje policii jako jednotný sbor. Jednotnost, organizačně vyjádřená hierarchickou vnitřní organizací s pevně danými vztahy nadřízenosti a podřízenosti, je z povahy jeho činnosti charakteristickým znakem každého policejního sboru, resp. každého bezpečnostního sboru. Přestože je policie rozdělena na organizační složky státu, tj. a) Policejní prezidium a celostátní útvary policie vystupující v právních vztazích a při nakládání s majetkem státu jako součást organizační složky státu, tj. Ministerstvo vnitra ČR (viz § 7) a b) na krajská ředitelství, je pevně svázána vztahy služební nadřízenosti a podřízenosti. Ty vyplývají jednak ze zákona

s. 54

č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, kdy policisté všichni dohromady jakožto sbor služebně podléhají policejnímu prezidentovi, jednak ze zákona o Policii ČR, který v § 6 odst. 3 stanoví podřízenost ostatních útvarů policie Policejnímu prezidiu. Policie je prohlášena za bezpečnostní sbor, tedy bezpečnostní sbor dle zákona č. 361/2003 Sb. Je však specifikováno, že jde o sbor ozbrojený. Prvek ozbrojenosti je jedním z konstitutivních prvků jakéhokoliv policejního sboru, neboť to plyne z faktu, že represivní činnosti jsou vždy charakteristickou součástí jeho úkolů. Policejní sbory jsou tím orgánem státu, který vykonává (téměř) monopolní právo státu na legální násilí. Represivní činnost je conditio sine qua non policejního sboru, neboť bez tohoto prvku by policejní sbor nemohl plnit svou působnost k ochraně občanů p řed násilím. Pokud jde o ostatní bezpečnostní sbory podle služebního zákona, prvek ozbrojenosti absentuje u Hasičského záchranného sboru, může teoreticky absentovat u zpravodajských služeb, méně již u celních orgánů, nemůže chybět u Vězeňské služby, a pokud jde o jakýkoliv policejní sbor, je tento z povahy své (mimo jiné také) represivní práce sborem, který je povolán používat (ozbrojenou) sílu. Na rozdíl od ozbrojených sil však je použití ozbrojené síly pro policii jeden z nástrojů plnění jejích úkolů, nikoliv úkol hlavní. Policie je bezpečnostním sborem ve smyslu § 1 odst. 1 SlPoBez, kterými jsou dále i Celní správa České republiky (zák. č. 85/2004 Sb., o Celní správě České republiky), Vězeňská služba České republiky (zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky), dále civilní zpravodajské služby Bezpečnostní informační služba (zák. č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě) a Úřad pro


Stránka č. 2 z 6

zahraniční styky a informace (§ 17 až 19 zák. č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky) a Hasičský záchranný sbor České republiky (zák. č. 238/2000 Sb. o Hasičském záchranném sboru České republiky), který narozdíl od předchozích není sborem ozbrojeným. Tyto sbory je třeba odlišovat od ozbrojených sil České republiky, které jsou dle § 3 odst. 2 zák. č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, tvořeny Armádou ČR, Vojenskou kanceláří prezidenta republiky a Hradní stráží. Vojáci z povolání působí i ve Vojenské policii (zák. č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii), která je sborem přímo podřízeným ministrovi obrany, a ve Vojenském zpravodajství, které je součástí Ministerstva obrany. Poslední jmenovaný sbor je současně ozbrojenou zpravodajskou službou dle zákona o zpravodajských službách ČR a řídí se zák. č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství. Nicméně služební poměry příslušníků ozbrojených sil se řídí nikoliv zákonem o služebním poměru bezpečnostních sborů, nýbrž zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Mezi ozbrojené bezpečnostní složky v České republice lze řadit i obecní (městské) policie, které však nejsou bezpečnostním sborem podle zák. č. 361/2003 Sb., jsou orgánem obce pro dohled nad místními záležitostmi veřejného pořádku a jejich příslušníci jsou v pracovněprávním vztahu k obci. Policie je na rozdíl od policie obecní (zák. č. 553/1991 Sb.) policií státní, jde tedy

s. 55

o policii podřízenou státu. Tím se řadí mezi policie kontinentálního typu narozdíl od policejních sborů např. anglosaských států, kde často existuje policie lokální podřízená místní správě. Policie České republiky je policií tradičně jednotného státu, ne jako např. ve federacích, kde existují sbory celostátní, federální a současně sbory jednotlivých zemí federace s omezenou teritoriální působností. Mezi sbory, které se jako specifické orgány veřejné správy podílejí určitým způsobem na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti, k čemuž jsou nadány i některými pravomocemi, lze taktéž řadit: stráž přírody (§ 81 zák. č. 114/1992 Sb., ochraně přírody a krajiny), lesní stráž (§ 38 zák. č. 289/1995 Sb., o lesích), myslivecká stráž (§ 12 zák. č. 449/2001 Sb., o myslivosti), rybářská stráž (§ 14 zák. č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů); jejich úkolem je zejména dohled nad dodržováním uvedených právních předpisů včetně případného udělování blokových pokut za jejich porušení. Na rozdíl od všech výše uvedených subjektů veřejného práva, které lze všechny zařadit mezi orgány (specifické) veřejné správy, soukromé bezpečnostní služby (aťuž jde o podnikající fyzickou nebo právnickou osobu) jsou subjekty práva soukromého, nedisponují jako výše uvedené subjekty žádnými zvláštními oprávněními a jsou koncesovanými živnostmi (ostraha majetku a osob, služby soukromých detektivů a poskytování technických služeb k ochraně majetku a osob dle zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání), a proto není jejich činnost, kromě obecných předpisů upravujících podnikání, nijak zvlášť právem upravena. Jak bylo uvedeno výše, policie je především ozbrojeným bezpečnostním sborem ve smyslu PolČR a SlPoBez. Není právnickou osobou. Právnickou osobou, za kterou policie při plnění svých úkolů vždy vystupuje, je stát, tedy Česká republika. Policejní prezidium a útvary policie s celostátní působností (§ 7) se z hlediska vystupování v právních vztazích a nakládání s majetkem České republiky považují za součást organizační složky státu a účetní jednotky – Ministerstvo vnitra ČR – která ve smyslu § 3 odst. 2 MajČR taktéž není právnickou osobou; jednotlivá krajská ředitelství jsou pak ze zákona organizačními složkami státu a účetními jednotkami a opět vystupují za právnickou osobu Česká republika. K postavení policie a vystupování v právních vztazích viz komentář k § 7. Policie je orgánem státu, státním orgánem, nikoliv orgánem samosprávy. Řadíme ji proto mezi orgány státní moci vedle vlády, ministerstev a jiných správních úřadů, státního zastupitelství, soudů a zákonodárných sborů. Policie je tedy státním orgánem, nicméně stejně jako jiné ozbrojené veřejné sbory je státním orgánem sui generis. (Toto označení odpovídá pojmu správní úřad v institucionálním pojetí, tedy označení organizační jednotky s vymezenou věcnou a územní působností.) Tohoto pojmu používá např. zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který ukládá v § 2 odst. 1 SvInf mimo jiné „státním orgánům“, tedy i policii, povinnost zveřejňovat údaje podle tohoto zákona.

s. 56


Stránka č. 3 z 6

Moc výkonnou (a tedy i orgány moci výkonné) lze pojímat v širším nebo užším smyslu. V užším smyslu sem patří pouze ty státní orgány, na které se vztahuje hlava třetí Ústavy nazvaná „Moc výkonná“ – tj. prezident republiky, vláda, ministerstva a jiné správní úřady a státní zastupitelství. V širším smyslu sem patří veškeré státní orgány s výjimkou orgánů moci zákonodárné a s výjimkou orgánů moci soudní, tedy i ozbrojené veřejné sbory. Policie jako veřejný ozbrojený sbor je podle tohoto širšího pojetí součástí moci výkonné. Tato publikace se přiklání k tomuto širšímu pojetí orgánů moc výkonné. Pokud bychom vycházeli z pojetí užšího, musela by se policie řadit do neurčené kategorie orgánů, které nejsou ani součástí moci výkonné, ani zákonodárné, ani soudní, což je v rozporu s tradičním chápáním principu dělby státní moci v demokratických státech (srov. Svoboda, P. Ústavní základy správního řízení. Praha : Linde, 2007, s. 144 a násl.). Ústava hovoří v této souvislosti o správním úřadu. Policie je (jakožto součást moci výkonné) správním úřadem ve smyslu čl. 79 odst. 1 Úst, proto musí být jako taková zřízena a její působnost stanovena pouze zákonem. Policie je orgánem veřejné správy, 1 kterou se rozumí činnost k tomu zřízených a pověřených subjektů a která směřuje k zabezpečení záležitostí

s. 57

veřejného (obecného, celospolečenského) zájmu (srov. Černý, P., Dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M. Průvodce novým správním řádem. Praha : Linde, 2006, s. 26). Jde tedy o správu ve veřejném zájmu, nikoliv v zájmu soukromém. Činnost policie není činností samosprávy, policie vykonává moc státní, nikoliv samosprávnou. Policie je tedy konkrétně orgánem státní správy. Policie je tak vedle ostatních subjektů vykonávajících státní správu, tedy vedle vlády, ministerstev, jiných ústředních orgánů státní správy a jiných (neústředních) orgánů státní správy tzv. další součástí státní správy. Z hlediska nauky správního práva je tak plnění úkolů policie (§ 2) obecně výkonem veřejné správy (správní činnosti), a to konkrétně státní správy. Drtivá většina činnosti policie má z hlediska nauky povahu dozorčí a zásahové činnosti, popř. ve výkonu informačních či zajišťovacíchúkonů apod. Konkrétně dle nauky je tato činnost policie výkonem správního dozoru, kdy správním dozorem rozumíme správní činnost vykonavatele veřejné správy spočívající v pozorování chování jí nepodřízených subjektů a jeho porovnávání s chováním vyžadovaným právními normami. Konkrétně jde o specifický typ správního dozoru typického pro veřejné ozbrojené sbory, označovaný jako tzv. pořádkový dozor. Tím se rozumí správní dozor vykonávaný na veřejně přístupných místech nesměřující primárně ke konkrétně určeným osobám. V případě porušování právních norem se tento pořádkový dozor může zaměřit již na konkrétní osoby, a to právě zásahovou činností, resp. faktickými zásahy (formy činnosti veřejné správy, které mají pro adresáty přímé důsledky). Zásahovou činnost realizuje policie zejména tzv. faktickými pokyny (úkony) a donucovacími úkony (především bezprostředními zásahy), které představují zásahy do práv osob prováděné na základě konkrétního zákonného zmocnění, které však nejsou výsledkem nějakého formálního procesu (neformálnost). Pouze menšina činnosti policie spočívá ve vydávání formálních správních úkonů (správních aktů), a to v rozhodování o právech a povinnostech osob, tedy ve vedení správního řízení, které vede k vydání (konkrétního) správního aktu (typicky např. v rozhodování o správní sankci v blokovém řízení). Faktickými pokyny rozumíme úkony, které „konkretizují v podobě na místě udílených zákazů nebo příkazů obecná pravidla chování osob, vůči nimž směřuje výkon veřejné správy.“ Donucovací úkony jsou obecně úkony, které spočívají v efektivním donucování či jeho bezprostřední hrozbě. Donucovací úkony se dělí na bezprostřední zásahy a exekuční úkony. Bezprostředními zásahy pak rozumíme druh donucovacích úkonů směřující k odvrácení nebezpečí, které bezprostředně ohrožuje právem chráněné zájmy, zatímco exekučními úkony rozumíme ty donucovací úkony, které vynucují již dříve uloženou povinnost, kterou povinný nesplnil dobrovolně. V teorii správního práva se názory na povahu bezprostředních zásahů liší, jsou pojímány buď jako specifické správní akty, nebo jako tzv. reálné akty, kterými jsou akty zahrnující vedle bezprostředních zásahů i jiné úkony s nižší intenzitou právních účinků anebo jsou považovány za správní činnost sui generis. Tato publikace vychází z pojetí, že jde o správní činnost svého druhu a svou neformálností

s. 58


Stránka č. 4 z 6

se tyto úkony právě liší od správních aktů. (srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. Praha : C. H. Beck, 1994, s. 175 a násl.) Úkony v rámci plnění úkolů policie mají obvykle povahu faktických pokynů (např. vykázání dle § 44), nebo bezprostředních zásahů (např. zajištění osoby dle § 26, použití donucovacích prostředků dle § 53, nebo vstup do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek dle § 40). Exekuční úkony sama policie nevykonává, pouze u nich za podmínek daných PolČR nebo jinými zákony asistuje a pomáhá (např. viz § 21 PolČR poskytování ochrany a součinnosti při provádění exekuce a výkonu rozhodnutí, § 33 odst. 2 EŘ nebo § 135 SpŘ). Zákroky ve smyslu § 10 odst. 5 jsou právě druhem donucovacích úkonů a jsou charakteristické tím, že při nich dochází k přímému vynucování splnění právní povinnosti nebo k přímé ochraně práv za použití síly nebo hrozby jejího použití. Pokud však policie rozhoduje ve správním řízení, vydává i správní akty, resp. na základě delegace nebo zákona tyto správní akty vydávají určité její součásti. V těchto případech jde o tzv. správní akty konkrétní, tedy vztahující se v konkrétní věci ke konkrétním subjektům (na rozdíl od správních aktů abstraktních, právních předpisů vztahujících v druhově určených věcech k neurčitému počtu subjektů). Pokud policie v rámci svých úkolů vykonává pořádkový dozor, zásahovou činnost nebo vede správní řízení a činí při tom vrchnostenské úkony, tedy úkony v rámci zákonem stanovené pravomoci, označuje zákon tyto úkony legislativní zkratkou „úkon“ (viz § 10 odst. 1). Pokud by šlo o úkon, při němž dochází k přímému vynucování splnění právní povinnosti nebo k přímé ochraně práv za použití síly nebo hrozby jejího použití, označuje tento typ úkonu zákon legislativní zkratkou „zákrok“. Složitější otázkou je, kdy vystupuje policie, resp. její útvary, v postavení správního orgánu dle § 1 SpŘ a obecně vztah PolČR k SpŘ . Postavení policie z hlediska SpŘ není zcela jednoznačné. Podle základního ustanovení § 1 odst. 1 SpŘ se rozumí pro jeho účely správním orgánem každý orgán moci výkonné, orgán územně samosprávného celku anebo jiný orgán, právnická či fyzická osoba, za podmínky, že vykonává působnost v oblasti veřejné správy. SpŘ tak správní orgány výhradně pro účely správního řádu (jde o legislativní zkratku) definuje tak, že jde v podstatě o jakýkoliv orgán působící v oblasti veřejné správy, tedy že jde o „orgán veřejné správy“. Policie veřejnou správu (viz výše) vykonává, je tedy orgánem veřejné správy, a to konkrétně orgánem státní správy. Z toho plyne, že čistě podle definice § 1 odst. 1 SpŘ spadá policie pod definici správního orgánu. Nicméně, za prvé je třeba vzít v úvahu, že SpŘ je převážně předpisem upravujícím řízení, procesní postup při přijímání správních rozhodnutí (viz část II. SpŘ – Obecná ustanovení o správním řízení a část III. SpŘ – Zvláštní ustanovení o správním řízení), zatímco drtivá většina činností v rámci úkolů policie má naopak charakter správního dozoru, faktických pokynů a bezprostředních zásahů (viz výše) a SpŘ tak není ve většině případů na činnost policie aplikovatelný již z povahy její činnosti. Za druhé ve správním řízení musí

s. 59

být dostatečně určitě, tj. právním předpisem, určen příslušný správní orgán, nemůže jím být policie jako celek, jsou jimi jednotlivé útvary policie. Nelze nicméně přehlédnout, že SpŘ má také ambici být předpisem subsidiárně upravujícím veškerou činnost správních orgánů ve smyslu § 1 odst. 1 SpŘ, nejen správní řízení. Obsahuje tak vedle úpravy správního řízení i část I. – Základní ustanovení, která obsahuje především Základní zásady činnosti správních orgánů, které by se měly vztahovat na veškerou činnost správních orgánů. Často se tyto zásady svojí povahou ale týkají výhradně správního řízení (viz např. § 5, 6, 7 a § 8 odst. 1 SpŘ). Pokud neobsahuje PolČR speciální ustanovení (viz např. § 9, 11 či 13 PolČR), platí proto tyto základní zásady i na činnost policie pouze tam, kde je z povahy věci lze aplikovat (viz např. § 2, 3, 4 a § 8 odst. 2 SpŘ). Viz též § 177 SpŘ, který v odstavci 1 stanoví, že základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 SpŘ se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. (PolČR přitom žádné ustanovení výslovně vylučující použití SpŘ neobsahuje.) Dále je ve SpŘ úpravou neprocesního charakteru část IV. zákona upravující podávání vyjádření, osvědčení, nebo činění sdělení. Obdobně jako u úpravy správního řízení i zde platí, že většina činností policie není takového charakteru, aby se na ni dala ustanovení části IV. SpŘ vztáhnout. Výjimkou je § 83 PolČR – Informování o osobních údajích a oprava nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů, jehož odstavec 4 výslovně stanoví, že na postup při vyřizování žádosti se vztahuje část čtvrtá SpŘ. (Samozřejmě s tím, že speciální ustanovení § 83 PolČR mají aplikační přednost.) Viz též § 177 SpŘ, který v odstavci 2 stanoví, že v případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje se obdobně podle části IV SpŘ. Dále by bylo možné na činnost policie


Stránka č. 5 z 6

teoreticky vztáhnout ustanovení části V. SpŘ, pokud by uzavírala nějakou veřejnoprávní smlouvu. K tomu však v praxi nedochází, neboť k tomu by bylo třeba konkrétního zákonného zmocnění (viz § 160 odst. 5 SpŘ). Pokud jde o tzv. koordinační dohody mezi útvary policie a obcemi, viz komentář k § 16 PolČR. Ustanovení části VI. SpŘ – Opatření obecné povahy, by bylo teoreticky možné aplikovat na postup policie v případech, kdy by jí zvláštní zákon uložil vydat závazné opatření obecné povahy, které není právním předpisem ani rozhodnutím. Žádný zákon však toto policii neukládá, povaha úkolů policie to v zásadě vylučuje. Z části VII. SpŘ – Společná, přechodná a závěrečná ustanovení, se naopak v činnosti policie aplikují ustanovení § 175 až 178 SpŘ upravující vyřizování stížností. Naopak v případě, že jde o rozhodování ve správním řízení, postupují organizační součásti policie podle částí II. a III. SpŘ, popř. podle případných speciálních procesních úprav obsažených ve zvláštních zákonech (PřesZ, PobCiz, ZbrZ atd.). Tyto jednotlivé organizační součásti policie (útvary) jako správní orgány ve smyslu § 1 SpŘ vedou správní řízení dle § 9 SpŘ

s. 60

(např. dle § 74 ZbrZ) anebo vystupují jako dotčený orgán dle § 136 SpŘ (např. dle § 25 PozKom). Viz též níže komentář k úkolům policie. Lze tedy uzavřít, že v drtivé většině případů policie při své činnosti nepostupuje podle SpŘ, neboť až na výjimky se většina ustanovení SpŘ z povahy věci na činnost policie nevztahuje vzhledem k tomu, že tato činnost není správním řízením (ani dáváním vyjádření, osvědčení či sdělení, uzavíráním veřejnoprávních smluv, nebo vydáváním opatření obecné povahy). Výjimkou jsou situace, kdy na základě zákona policie rozhoduje ve správním řízení; v těch případech se vždy minimálně subsidiárně SpŘ aplikuje, nicméně jako správní orgán ve smyslu § 1 SpŘ nevystupuje policie jako celek, nýbrž její útvary, konkrétně krajská ředitelství policie nebo Policejní prezidium (tedy útvary se zákonem stanoveným názvem, působností, popř. sídlem; viz prováděcí vyhláška k PolČR, kterou se stanoví názvy, sídla a územní obvody krajských ředitelství Policie České republiky). V policejní praxi se často objevuje otázka, které všechny činnosti policie jsou výkonem státní moci a jako takové mohou být vykonávány pouze na základě a v rámci konkrétního zákonného zmocnění (výhrada zákona), popř. do jaké podrobnosti musí jít úprava určitých zákonných zmocnění. Dle čl. 2 Úst a stejně dle čl. 2 LPS státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Nikoliv veškerá činnost, kterou státní (veřejné) instituce dělají, je však výkonem státní moci. Veřejná (a tím i státní) moc je (pravo)moc, která autoritativně rozhoduje (ať již přímo nebo zprostředkovaně) o právech a povinnostech jiných subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s tímto orgánem, jejich obsah nezávisí na jejich vůli, přičemž tato rozhodnutí jsou mocensky vynutitelná (viz usnesení II. ÚS 75/1993 USu., nález I. ÚS 229/1998 USn.). Jak uvádí nález II. ÚS 623/2002 USn.: „Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny nepředepisují, že zákon musí výslovně upravit jakoukoliv činnost veřejné správy, včetně možnosti vydávat tiskové zprávy, hovořit s novináři či psát dopisy fyzickým a právnickým osobám a jiným správním úřadům. Zásada vyplývající z těchto ustanovení se vztahuje pouze na vrchnostenské akty, při nichž se v nějaké formě uplatňuje veřejná, státní moc“. Typicky jde o vydávání konkrétních právních aktů, tedy závazné rozhodování o právech a povinnostech subjektů (např. rozhodování ve správním řízení, dávání závazných pokynů osobám či zákroky policie). V případech, kdy policie tedy používá svou zákonnou pravomoc, je v tzv. vrchnostenském (nadřazeném) postavení vůči subjektům své činnosti, a jedná proto jako součást veřejné, státní moci. V dikci PolČR jsou tyto vrchnostenské úkony, tedy úkony v rámci zákonem stanovené pravomoci označeny legislativní zkratkou „úkon“ (viz § 10 odst. 1). Pokud plní policie své úkoly, tedy působnost, ale nejedná na základě některé ze svých konkrétních zákonných pravomocí, nevykonává veřejnou moc, resp. státní moc (stále jde nicméně o výkon státní správy).

s. 61

Součástí plnění úkolů policie je i celá řada činností, které mají určitým způsobem servisní, podpůrnou či doprovodnou povahu vůči vlastní policejní činnosti, současně však bez nich nelze tyto policejní činnosti plnit, a proto jsou tyto servisní činnosti neoddělitelnou součástí plnění zákonem stanovených policejních úkolů.


Stránka č. 6 z 6

Tyto činnosti často nevyžadují výslovné stanovení zákonem, neboť nejsou výkonem státní moci ve výše uvedeném smyslu. Jednak jde o aktivity, které jsou přirozenou součástí fungování jakékoliv instituce či organizace; jde o různé komunikační, informační, organizační činnosti při sportovním, kulturním dění, činnosti ekonomického charakteru atd., které jsou sice přirozenou součástí plnění zákonné působnosti daného orgánu, nicméně nejsou (až na výjimky) výkonem státní moci (tedy výkonem pravomoci). Výjimečně nicméně může existovat zákonná úprava, která i tyto činnosti reguluje (např. nakládání s osobními údaji), pokud představují zásahy do práv či svobod osob. Druhou typickou skupinou jsou činnosti, které jsou přirozenou součástí plnění policejních úkolů. Jedná se především o kriminalisticko-technickou, pyrotechnickou, znaleckou a vědeckovýzkumnou činnost, vzdělávací a výcvikovou činnost, používání policejních letadel a zabezpečování jejich provozu (k této činnosti však zákon vzhledem k její specifické povaze stanoví v § 116 některé organizační a technické záležitosti), provozování operačních středisek a pracovišť pro příjem tísňového volání, policejní činnost analytickou a informatickou, chov a výcvik služebních psů a koní, speciální potápěčské činnosti, dále činnosti policejně komunikačního a informačního charakteru, činnosti legislativní a celá řada dalších, až na případy, kdy ke konkrétním úkonům v rámci těchto činností bude třeba zákonného zmocnění, neboť budou představovat zásah do práv osob, nebo půjde o vydávání závazných rozhodnutí o právech a povinnostech osob. Z výše uvedeného plyne, že úkoly neboli působnost policie lze tedy plnit jakýmkoliv způsobem, který vede k naplnění cílů stanovených v § 2 v mezích stanovených zákonem pro jednotlivé úkony (výkon pravomoci), ať už jde o tradiční policejní činnosti, nové, moderní nebo alternativní přístupy k zajišťování vnitřní bezpečnosti státu, nebo o servisní, podpůrnou či doprovodnou činnost. Zákon obecně v tomto ohledu neklade až na uvedené výjimky žádná omezení. Pokud útvary policie vedou trestní řízení, vystupují v postavení policejního orgánu 3 dle § 12 TrŘ, tedy jako orgán činný v trestním řízení. Které policejní útvary plní úkoly policejních orgánů a jejich funkční příslušnost podle jednotlivých druhů trestné činnosti stanoví závazný pokyn policejního prezidenta, kterým se upravuje postup Policie České republiky při plnění úkolů v trestním řízení č. 130/2007. Viz také komentář k § 2. Jako každý orgán veřejné správy však policie neplní své úkoly pouze formami veřejnoprávními. Z povahy věci musí v některých případech stejně jako jiné orgány veřejné správy používat při své činnosti i formy soukromoprávní; tak je tomu zejména ve věcech ekonomických, majetkových, pracovněprávních atd., viz komentář k § 7 a 8. 1

Teorie rozlišuje funkční a institucionální pojetí veřejné správy. Podle funkčního pojetí lze za orgány veřejné správy považovat ty orgány, které vykonávají takové druhy autoritativní činnosti, přesněji řečeno takové oblasti pravomoci a působnosti, jež z obsahového hlediska nejsou činností zákonodárnou, nebo činností soudní (negativní způsob) a jež záleží ve výkonu neboli provádění právních norem ve veřejném zájmu (pozitivní způsob); přitom za činnost zákonodárnou se považuje tvorba právních norem a za činnost soudní rozhodování sporů o právu a o vině a trestu za trestné činy. Podle funkčního pojetí je nerozhodné, jak je příslušný orgán ústavním nebo běžným zákonem označen nebo koncipován.Podle institucionálního pojetí jsou orgány veřejné správy ty orgány, které jsou za orgány veřejné správy výslovně nebo nepřímo označeny zákonem (pozitivní způsob), dále všechny další orgány veřejné moci s výjimkou orgánu, který je v Ústavě označen jako orgán moci zákonodárné, tj. Parlament, jako orgány moci soudní, tj. nezávislé a nestranné soudy, a s výjimkou orgánů, které jsou v Ústavě nebo v souladu s ní v běžných zákonech koncipovány jako koncipovány zvláštní orgány ochrany práva, popř. jako orgány bezprostředně vázané na činnost nezávislých a nestranných soudních orgánů (negativní způsob). Podle některých autorů je třeba výsledek institucionálního pojetí následně modifikovat funkčním pojetím, a to negativně, tzn. ve smyslu zúžení výsledku dosaženého použitím institucionálního pojetí. Podle tohoto pojetí se tak mezi zvláštní orgány ochrany práva řadí státní zastupitelství, orgány činné v trestním řízení (včetně tzv. policejních orgánů) a Veřejný ochránce práv. V rámci trestního řízení pak policie jako policejní orgán dle § 12TrŘ vystupuje v postavení zvláštního orgánu ochrany práva, nikoliv orgánu veřejné správy. Pokud však orgány policejní provádějí autoritativní úkony či postupy mimo rámec vymezeny trestním řízením, ze jména pokud vykonávají správní dozor v jiných oblastech společenských vztahu, pak působí jako orgány státní správy. (srov. Svoboda, P. Ústavní základy správního řízení. Praha : Linde, 2007, s. 144 a násl.) 3


Stránka č. 1 z 8


§2 Působnost policie Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropských společenství nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen „mezinárodní smlouva“). Související ustanovení: § 10 odst. 3 – subsidiární iniciativa policisty mimo oblast působnosti policie, § 18 – povinnost osob pomoci policistovi při plnění úkolů, § 21 – asistence osobám pověřeným výkonem rozhodnutí, § 50 – krátkodobá ochrana

Související předpisy: § 12 MinZř – vnitřní pořádek a bezpečnost – působnost Ministerstva vnitra; § 18 odst. 4, § 31 odst. 5 zák. č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu – činnost Finančního analytického útvaru; § 1 odst. 1 VězSl – působnost Vězeňské služby a justiční stráže; § 1, 2, 3 VojPol – působnost Vojenské policie; § 5 odst. 1 ZprvSl – působnost Bezpečnostní informační služby, § 5 odst. 2 ZprvSl – působnost Úřadu pro zahraniční styky a informace, § 5 odst. 3 ZprvSl – působnost Vojenského zpravodajství; § 1 odst. 2 ObcPol – působnost obecních policií; § 35 odst. 2 OZř – působnost obce v místních záležitostech veřejného pořádku; § 167 TrZ (§ 367 nového trestního zákoníku) – trestný čin nepřekažení trestného činu, § 168 TrZ (§ 368 nového trestního zákoníku) – trestný čin neoznámení trestného činu, § 13, 14 TrZ (§ 29, 28 nového trestního zákoníku); § 2 odst. 2 PřesZ – nutná obrana, krajní nouze; § 6 ObčZ – svémoc; § 2, 4 OchSvěd – podmínky zahrnutí do programu ochrany svědků; § 12 TrŘ – vymezení policejních orgánů v trestním řízení, § 157 odst. 2 písm. b) TrŘ – odejmutí případu policejnímu orgánu a svěření jinému, § 158 odst. 1 TrŘ – odhalování trestné činnosti, § 158 odst. 3 TrŘ – prověřování trestných činů, § 160 a násl. TrŘ – vyšetřování trestných činů; zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic; zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích; zák. č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích; zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla; zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky; zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu; zák. č. 310/2006 Sb., o nakládání s bezpečnostním materiálem; zák. č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě; § 58 PřesZ – oznamování přestupků příslušným orgánům policií, § 58 odst. 2 PřesZ – přestupky, které policie „předšetřuje“, § 86 písm. a) PřesZ – vymezení přestupků projednávaných policií v blokovém řízení

Ustanovení o úkolech policie vymezuje věcnou působnost, kompetenci policie, tedy druh a šíři úkolů, ve kterých je policie činná, resp. okruh společenských vztahů, ve kterých policie uplatňuje svou pravomoc. Veškeré své

s. 63

činnosti může policie vykonávat pouze v rámci této působnosti a za účelem jejího plnění. Policie podle tohoto základního ustanovení slouží veřejnosti. To vyplývá jednak obecně z jejího postavení jako státního orgánu, jednak speciálně z jejího poslání, které je vymezeno ve větě následující a jehož základem je ochrana základních práv a zájmů fyzických a právnických osob. Všem těmto subjektům policie slouží jakožto veřejnosti, nesmí jim sloužit jako jednotlivým osobám. Musí tedy tuto službu konat nestranně v zájmu obecném [viz § 45 odst. 1 písm. b) SlPoBez – základní povinnosti policistů a taktéž § 17 odst. 3 SlPoBez – služební slib]. Ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 1 odst. 2 a § 2 PolČR 1991, nicméně oproti § 2 PolČR 1991 nevyjmenovává roztříštěně jednotlivé úkoly, které nesystémově směšovaly vymezení působnosti policie a některá oprávnění policie, a jenž některé oblasti působnosti nesystémově rozděloval nebo naopak nevyjmenovával. Všechny obecně vymezené úkoly policie spadají do oblasti tzv. vnitřního pořádku a bezpečnosti, tedy do oblasti, která je podle § 12 MinZř primárně v působnosti Ministerstva vnitra ČR, kterému je policie dle § 5 odst. 1 PolČR podřízena. Podle § 12 MinZř jsou záležitosti veřejného pořádku a další věci vnitřního pořádku a bezpečnosti ve vymezeném rozsahu, včetně dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu součástí oblasti tzv. vnitřních věcí, kterýžto termín vymezuje působnost ministerstva vnitra jakožto ústředního orgánu státní správy. Tyto věci vymezuje § 12 MinZř. 2 Z těchto působností se kromě věcí


Stránka č. 2 z 8

vnitřního

s. 64

pořádku a bezpečnosti působnosti policie týkají zejména působnosti ministerstva v oblastech zbraní a střeliva [§ 12 odst. 1 písm. f) MinZř], cestovních dokladů, povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků [§ 12 odst. 1 písm. h) MinZř], krizového řízení, civilního nouzového plánování, ochrany obyvatelstva a integrovaného záchranného systému [§ 12 odst. 1 písm. m) MinZř]. Úkoly jsou vymezením působnosti policie v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti státu. Tato působnost je obecná, subsidiární vůči působnostem ostatních bezpečnostních institucí v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti státu v tom smyslu, že zatímco ostatní bezpečnostní instituce mají pouze specializované úlohy v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, které stanoví příslušné zvláštní zákony, policie se stará o vnitřní bezpečnost všeobecně. V případě, že není určitý orgán veřejné moci speciálně zákonem povolán k ochraně vnitřního pořádku a bezpečnosti v určité oblasti působnosti, nastupuje subsidiárně působnost policie. Tato subsidiární povaha působnosti policie se projevuje např. v povinnosti policie oznamovat příslušným správním orgánům přestupky dle § 58 PřesZ, nebo v povinnosti policisty či zaměstnance policie dle § 10 odst. 3 subsidiárně (místo příslušného orgánu) přijmout opatření k odstranění bezprostředně hrozícího nebezpečí v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, k jehož odstranění je ale příslušný jiný orgán veřejné správy, hrozí-li nebezpečí z prodlení, a v případě potřeby vyrozumět příslušný orgán veřejné správy. Tato ustanovení vymezují subsidiární působnost policie v oblasti ochrany vnitřního pořádku a bezpečnosti vůči primární působnosti jiných orgánů veřejné správy. Ostatními orgány, které mají vůči obecné působnosti policie v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti své působnosti specializované, jsou zejména ministerstvu financí podřízená Celní správa České republiky, a to zejména v oblasti odhalování a prověřování

s. 65

trestných činů vymezených v § 12 TrŘ. 3 Součástí ministerstva financí je i Finanční analytický útvar, který se podle § 18 odst. 4 a § 31 odst. 5 zák. č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, zabývá především sběrem a analýzou relevantních údajů a podílí se tak na zabezpečování vnitřní bezpečnosti v oblasti trestných činů souvisejících s legalizací výnosů z trestné činnosti. Dále má v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti působnost ministerstvu spravedlnosti podřízená Vězeňská služba České republiky, která dle § 1 odst. 1 VězSl zajišťuje výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody a ochranu pořádku a bezpečnosti při činnosti soudů, státních zastupitelství a ministerstva spravedlnosti. Dále v oblasti vnitřní bezpečnosti působí ministrovi obrany podřízená Vojenská policie, která dle § 1, 2 a 3 VojPol plní úkoly zejména v oblasti policejní ochrany ozbrojených sil, vojenských objektů, vojenského materiálu a ostatního majetku státu, s nímž hospodaří ministerstvo obrany, ochrany veřejného pořádku a v oblasti odhalování a prověřování přestupků a trestných činů, a to výhradně ve vztahu k vojákům a vojenským objektům. Působnost v oblasti vnitřní bezpečnosti má taktéž Bezpečnostní informační služba, pokud jde o aktivity cizích zpravodajských služeb, o činnosti ohrožující státní a služební tajemství, o činnosti, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, anebo o činnosti týkající se organizovaného zločinu a terorismu (§ 5 odst. 1 ZprvSl). Obdobnou působnost v oblasti vnitřní bezpečnosti má taktéž Vojenské zpravodajství, (zahrnuje totiž nejen

s. 66

rozvědku, ale i kontrarozvědku soustředící se na oblast vnitrostátní), a to v oblastech týkajících se obrany České republiky (§ 5 odst. 3 ZprvSl). (Úřad pro zahraniční styky a informace, civilní rozvědka, dle § 5


Stránka č. 3 z 8

odst. 2 ZprvSl zabezpečuje informace mající původ v zahraničí, důležité pro bezpečnost a ochranu zahraničně politických a ekonomických zájmů České republiky a v zásadě tak nemá v oblasti vnitřní bezpečnosti přímou působnost.) Významnou působnost v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti mají obce, které dle § 35 odst. 2 OZř zodpovídají za záležitosti veřejného pořádku v obvodu obce, k čemuž si mohou dle § 35a odst. 2 OZř zřídit specifický orgán obce – obecní policii. Z povahy věci však jsou záležitosti vnitřního pořádku a bezpečnosti nicméně v odpovědnosti všech právnických i fyzických osob, tedy i osob soukromých, neboť zejména ochranu bezpečnosti osob a majetku nelze vůbec efektivně zajistit bez spolupráce všech dotčených subjektů (viz také komentář k ustanovením o spolupráci). Z tohoto principu sdílené odpovědnosti za otázky vnitřní bezpečnosti právní řád vychází, a stanovuje proto v řadě jednotlivých zákonů různé povinnosti či oprávnění právnickým i fyzickým osobám. Jde např. o povinnost oznámit či překazit trestný čin vyplývající ze skutkové podstaty trestných činů nepřekažení a neoznámení trestného činu dle § 167, 168 TrZ, nebo institut nutné obrany a krajní nouze dle § 13, 14 TrZ (§ 28, 29 nového nového trestního zákoníku) či § 2 odst. 2 PřesZ. Dále je to např. ustanovení § 6 ObčZ upravující svémocné jednání proti bezprostředně hrozícímu neoprávněnému zásahu do práva. Obdobné vyplývá např. i z ustanovení § 18 PolČR upravujícího povinnost fyzických a právnických osob pomoci na požádání policistovi při plnění úkolů policie. Působnost policie určuje především zákon, nicméně není vyloučeno, že ji bude modifikovat i jiný předpis. Může jít jednak o přímo použitelný předpis Evropských společenství nebo o mezinárodní smlouvu. Mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, se rozumí pouze vyhlášená mezinárodní smlouva, k jejíž ratifikaci dal souhlas Parlament a jíž je Česká republika vázána (čl. 10 Úst). Nejde tedy o různé smlouvy vládní nebo resortní povahy. Mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, mají navíc aplikační přednost před zákonem – pokud taková smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se tato smlouva. Mezi takové mezinárodní smlouvy náleží také smlouvy o policejní spolupráci (viz komentář k § 89 a násl.). K jednotlivým úkolům policie: Bezpečností rozumíme stav, kdy určité hodnoty nejsou ani porušovány, ani nehrozí jejich porušení. Bezpečností osob se rozumí bezpečnost před porušováním celé řady zájmů vztahujících se přímo k fyzické osobě, tj. zájmu na ochraně života, zdraví, svobody, lidské důstojnosti atd. Tuto ochranu policie poskytuje jednak preventivní činností dozorovou, jednak v případě konkrétnějšího ohrožení přímou ochranou osob. Každý může policii

s. 67

požádat o ochranu své osoby, ať už při výkonu své zákonem stanovené působnosti, své pracovní činnosti, či i zcela mimo výkon jakékoliv z těchto činností. Speciální ustanovení upravuje ochranu života a zdraví osob pověřených výkonem rozhodnutí včetně exekutorů v případě, že se dostanou při výkonu své zákonné působnosti do situace ohrožení svého života či zdraví (viz § 21). Všechny ostatní osoby, včetně těch, které se dostávají pravidelně do ohrožení života a zdraví při výkonu svého zaměstnání, se mohou na policii obracet o ochranu pouze podle obecných ustanovení o plnění působnosti dle § 2 na základě povinnosti iniciativy dle § 10. V případě zvýšeného, popř. dlouhodobějšího nebezpečí lze osobě za splnění zákonných podmínek poskytnout tzv. krátkodobou ochranu podle § 50 (viz komentář k § 50). Za splnění podmínek dle § 2, 4 OchSvěd lze osobě poskytnout též ochranu v programu zvláštní ochrany svědka. Ochrana bezpečnosti osob a majetku pokrývá ochranu před vším, co ohrožuje osoby či majetek, tedy i původní úkoly policie vyjmenované v § 2 odst. 1 PolČR 1991, jako např. chránit ústavní činitele, chránit důležité objekty včetně jaderných zařízení, částečně vedení boje s terorismem nebo dohled nad bezpečností a plynulostí silničního provozu, pronásledování osob uprchlých z vazby či vězení nebo z ochranné výchovy. Bezpečností majetku se rozumí jeho bezpečnost před zničením, poškozením, odcizením, zpronevěřením či jiným protiprávním nakládáním či zneužitím. Veřejným pořádkem rozumíme souhrn právních i neprávních norem platných v daném místě a čase upravujících chování osob ve veřejném prostoru (na veřejnosti). Veřejný pořádek policie chrání jen v té míře, ve které nejde o místní záležitosti veřejného pořádku– působnost obce (resp. obecní policie) viz § 1 odst. 2 ObcPol. Pouze v případě, že není aktuálně obecní policie přítomna, dělá policie z titulu své subsidiární působnosti nezbytné úkony, popř. zákroky při ohrožení veřejného pořádku v místě. V případě, že obecní policie není v obci zřízena vůbec, zajišťuje policie i místní záležitosti veřejného pořádku ve spolupráci s obcí (mimo jiné také za využití institutu koordinačních dohod dle § 16 PolČR). Předcházení trestné činnosti zahrnuje celou řadu aktivit velmi rozdílných forem. Preventivní účinek ve vztahu k trestné činnosti má v podstatě jakékoliv kvalitní plnění úkolů policie, zejména v oblasti preventivního dohledu nad


Stránka č. 4 z 8

veřejným pořádkem a bezpečností nebo v oblasti stíhání trestných činů. Nicméně zákon zde používá pojem předcházení trestné činnosti v poněkud užším slova smyslu, kdy se předcházením trestné činnosti ve smyslu tohoto ustanovení rozumí aktivity policie v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, které mají nerepresivní charakter. Z hlediska úrovněpreventivních aktivit se policie zapojuje zejména do primární prevence (výchovné, vzdělávací, volnočasové a osvětové aktivity zaměřené na nejširší veřejnost, speciálně pak na děti a mládež), z hlediska struktury prevence kriminality je její hlavní role v prevenci situační, která však spadá v podstatě pod výše zmíněný úkol ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti, méně již v oblasti prevence sociální (v současné době např. projekty policejních asistentů pro tzv. vyloučené

s. 68

komunity), má podstatnou roli i v oblasti prevence viktimnosti a v oblasti pomoci obětem trestných činů (zejména právní poradenství, poradenství v prevenci viktimizace a v bezpečném chování a možnostech ochrany před trestnou činností). Ačkoliv prevence trestné činnosti existuje (v užším slova smyslu) jako pojem označující určitý ucelený systém specifických aktivit fungující v rámci celého resortu ministerstva vnitra a zasahující i do působnosti resortů ostatních, lze samozřejmě všechny policejní úkoly plnit jak preventivním, tak represivním přístupem. Předcházení přestupkům není v úkolech policie zmíněno výslovně, policie nicméně tuto činnost plní jako součást ochrany veřejného pořádku. Je třeba též zdůraznit, že policie obecně předchází především přestupkům, které spadají do oblasti jejích úkolů (jde zejména o přestupky proti veřejnému pořádku dle § 47 PřesZ, proti občanskému soužití dle § 49 PřesZ, nebo proti majetku dle § 50 PřesZ), nikoliv všem přestupkům dle PřesZ či jiných zákonů upravujících přestupky. Plnění úkolů podle trestního řádu zahrnuje odhalování trestné činnosti včetně případných opatření k předcházení trestné činnosti dle § 158 odst. 1 TrŘ (viz též § 69 PolČR), prověřování (§ 158 odst. 3 TrŘ) a stíhání, resp. vyšetřování (§ 160 a násl. TrŘ) trestných činů. Zahrnuje tak úkoly podle předchozí úpravy § 2 odst. 1 PolČR 1991: boj s terorismem, odhalování trestné činnosti a jejích pachatelů, vedení vyšetřování o trestných činech, částečně též pronásledování osob uprchlých z vazby, vězení a ochranné výchovy (trestný čin maření úředního rozhodnutí). V této oblasti policie působí na základě trestního řádu v postavení tzv. policejního orgánu (§ 12 TrŘ), kterým jsou útvary policie. Vnitřní předpis policie 4 rozděluje věcnou a funkční příslušnost v trestním řízení v rámci vnitřní organizace policie takto: trestní řízení má v policii na starosti především služba kriminální policie a vyšetřování, která se na všech úrovních (Policejní prezidium, krajská ředitelství i na nižších útvarech) tradičně obvykle dělí na linii obecné kriminality (např. násilná, majetková, mravnostní, drogová trestná činnost, trestná činnost mladistvých a extremistické povahy atd.) a na linii hospodářské kriminality (např. komplikovaná majetková, hospodářská trestná činnost, trestná činnost proti životnímu prostředí atd.). Kromě ní se na trestním řízení podílejí základní útvary policie (obvodní, místní oddělení), na kterých působí zejména služba pořádkové policie a služba dopravní policie na dopravních inspektorátech vnější služby, a to šetřením (§ 158 odst. 1 TrŘ) a prověřováním (§ 158 odst. 3 TrŘ) v zásadě takových trestných činů, na které trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři roky. Služba kriminální policie a vyšetřování pak v odděleních (odborech) obecné kriminality, v odděleních (odborech) hospodářské kriminality, ve skupinách případových analýz a informační kriminality územních odborů obvodních

s. 69

a městských ředitelství služby kriminální policie a vyšetřování vede vyšetřování trestných činů, o kterých v prvním stupni koná řízení okresní soud, a též šetří a prověřuje zejména trestné činy, u kterých zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice přesahuje tři roky. (Trestné činy do 3 let sazby z oblasti dopravy šetří a prověřují také dálniční oddělení, která jsou však součástí krajských ředitelství.) Trestné činy, o kterých v prvním stupni koná řízení krajský soud, jsou obecně příslušné šetřit, prověřovat a vyšetřovat odbory obecné kriminality, odbory hospodářské kriminality, oddělení případových analýz a informatiky služby kriminální policie a vyšetřování krajských ředitelství a ředitelství hl. m. Prahy (to však vykazuje v rozdělení práce některá specifika). Na úrovni útvarů s celostátní působností (včetně jejich teritoriálních expozitur) je působnost rozdělena takto: Národní protidrogová centrála obecně vymezeno šetří, prověřuje a vyšetřuje trestné činy nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 až 188 TrZ, šíření toxikomanie podle § 188a TrZ (§ 283 až 289 nového trestního zákoníku) a trestné činů spáchané v


Stránka č. 5 z 8

souvislosti s nimi, které vykazují znaky organizované nebo pokračující nebo jinak závažné trestné činnosti, na teritoriu více krajů nebo s mezinárodním prvkem(včetně trestných činů spáchaných v souvislosti s legalizací výnosů z těchto trestných činů). Útvar odhalování korupce a finanční kriminality obecně vymezeno šetří, prověřuje a vyšetřuje úmyslné trestné činy, u nichž je k výkonu dozoru příslušný státní zástupce vrchního státního zastupitelství, s výjimkou padělání a pozměňování peněz a jiných platebních prostředků, úmyslné trestné činy korupčního charakteru soudců a státních zástupců, trestné činy podplácení, přijímání úplatku a nepřímého úplatkářství (§ 160 až 162 TrZ, § 331 až 334 nového trestního zákoníku), zneužívání pravomoci veřejného činitele a maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti (§ 158, 159 TrZ, § 329, 330 nového trestního zákoníku) spáchané v souvislosti s výkonem pravomoci volených nebo jmenovaných funkcionářů státní správy nebo samosprávy a trestné činy spáchané v souvislosti s legalizací výnosů z těchto trestných činů. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu obecně vymezeno šetří, prověřuje a vyšetřuje trestnou činnost zločinných spolčení, zvlášť závažných a organizovaně páchaných trestných činů, v oblastech: násilných projevů, vydírání, nástražných výbušných systémů, nedovoleného obchodování se zbraněmi, výbušninami, štěpnými materiály a jinými nebezpečnými látkami, nelegální migrace a obchodu s lidmi, krádeží motorových vozidel, terorismu a extremismu, padělání a pozměňování peněz a jiných platebních prostředků, financování terorismu, (včetně trestných činů spáchaných v souvislosti s legalizací výnosů z těchto trestných činů). Útvar dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu šetří, prověřuje a vyšetřuje trestné činy spáchané od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a dále prověřuje oznámení a podněty a odhaluje,

s. 70

prověřuje a vyšetřuje trestné činy, které byly spáchány v souvislostech uvedených v § 1 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Na úrovni Policejního prezidia plní úkoly policejních orgánů odbor obecné kriminality a odbor hospodářské kriminality Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování šetřením, prověřováním a vyšetřováním trestných činů, které jím byly převzaty nebo mu byly přikázány na základě rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro trestní řízení nebo policejního prezidenta. V rámci služby cizinecké policie šetří a prověřují skupiny řízení šetření trestné činnosti a dokumentace ředitelství služby cizinecké policie, skupiny dokumentace oblastních ředitelství služby cizinecké policie, odboru specializovaných činností oblastních ředitelství, inspektorátů cizinecké policie oblastních ředitelství, inspektorátů cizinecké policie na mezinárodních letištích Praha-Ruzyně, Karlovy Vary, Pardubice, Brno Tuřany a Ostrava Mošnov, pokud jde (obecně vymezeno) o trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři roky a mají souvislost s porušením režimu pobytu cizinců na území České republiky, s přeshraniční trestnou činností, zvláště trestné činy související s organizováním, umožněním či napomáháním k nedovolenému překračování státních hranic, kde není zjištěn prvek zločinného spolčení, a v souvislosti s překračováním státních hranic. Dále taktéž trestné činy, které samy odhalí v souvislosti s protiprávním jednáním na úseku řízení motorového vozidla, provozování prostituce a ohrožování mravnosti. Kontrolní útvary policie (Odbor vnitřní kontroly policejního prezidia a skupiny vnitřní kontroly krajských ředitelství, popř. nižších teritoriálních útvarů, či kontrolní pracovníci jiných útvarů) šetří a prověřují trestné činy do doby potvrzení skutečností nasvědčujících tomu, že jde o podezření z trestného činu spáchaného příslušníkem nebo zaměstnancem policie v souvislosti s plněním služebních nebo pracovních úkolů a v případech pohřešování policisty nebo zaměstnance policie, sebevražd a náhlých úmrtí policisty mimo zdravotnická zařízení a v případech úmrtí zaměstnance policie v souvislosti s plněním pracovních úkolů. Vyšetřování jakožto fázi přípravného řízení trestního (§ 161 TrŘ) koná tedy v policii vždy služba kriminální policie a vyšetřování. Nicméně na rozdíl od úpravy účinné před 1. 1. 2009 již toto není stanoveno pevně v TrŘ, nýbrž to vyplývá z vnitřních aktů řízení policie. Současně však bez ohledu na vnitřní rozdělení kompetencí uvnitř policie trvale platí, že státní zástupce může v trestním řízení stanovit v souladu s § 157 odst. 2 písm. b) TrŘ příslušnost jiného útvaru policie (či i jiného policejního orgánu), uzná-li tak za vhodné. Další úkoly svěřené policii zákonem: ochrana státních hranic je policii svěřena zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic, dohled nad bezpečností a plynulostí silničního provozu a spolupůsobení při jeho řízení jí svěřuje zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,


Stránka č. 6 z 8

s. 71

a zbývající fragment zák. č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, kontrolu dokladů o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla jí svěřuje § 17 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, úkoly na úseku pobytu cizinců jí svěřuje zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, úkoly na úseku zbraní, střeliva a pyrotechnického průzkumu jí svěřuje zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, úkoly na úseku nakládání s bezpečnostním materiálem jí ukládá zák. č. 310/2006 Sb., o nakládání s některými věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům na území České republiky (zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem), úkoly na úseku výbušnin jí svěřuje zák. č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě. Výkon funkce parlamentní stráže svěřuje policii do doby přijetí zákona o parlamentní stráži § 124 zák. č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Kontrolu dodržování některých opatření stanovených vládou k omezení spotřeby ropy v situacích ropné nouze svěřuje policii § 8 zák. č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy. Vydávání potvrzení o odcizeném, nalezeném či zadrženém občanském průkazu svěřuje policii § 9 a 16 zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech. Rozpouštění shromáždění policií upravuje § 6 a 12 ShrZ (viz též komentář k § 14 – spolupráce). Policie taktéž v řadě případů poskytuje souhlas, vyjádření či projednání různým správním úřadům, např. viz § 6 zák. č. 266/1994 Sb., o dráhách, § 7, 10, 15, 16, 25, 29, 31, 37 PozKom. Jsou to její další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony (viz § 2). Na úseku ochrany státních hranic policie na základě § 2 zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic provádí ochranu státních hranic, kterou se rozumí soubor opatření organizačního a technického charakteru, jehož cílem je zabránit nedovolenému překračování státních hranic ČR. Opatření provádí na hraničních přechodech nebo mimo hraniční přechody, a to buď do vzdálenosti 5 kilometrů od hranic, nebo ve vzdálenosti do 25 kilometrů od hranic. Policie zajišťuje ochranu hranic soustavně po celé jejich délce pouze v případě tzv. vnějších hranic, kterými jsou hranice ČR s jiným než smluvním státem schengenského prostoru a mezinárodní letiště na území ČR určené pro mezinárodní lety s odletem, mezipřistáním nebo příletem mimo území smluvního státu. Na tzv. vnitřních hranicích (hranicích se státy schengenského prostoru) se dle § 9 zák. č. 216/2002 Sb. standardní ochrana hranic neprovádí, lze je překračovat na kterémkoli místě, a pouze vyžaduje-li to ochrana veřejného pořádku nebo bezpečnosti státu, může vláda nařízením stanovit, že po omezenou dobu bude na vnitřních hranicích prováděna ochrana státních hranic, a to v rozsahu a způsobem odpovídajícím dané situaci. Případné přestupky na úseku správy státních hranic dle § 44 PřesZ a na úseku ochrany státních hranic dle § 44a PřesZ projednávají v blokovém

s. 72

řízení dle § 84 PřesZ příslušné orgány policie. Další oprávnění policie při ochraně státních hranic viz C 10. Na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích policie podle § 124 odst. 8 ProvPoz vykonává dohled na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích tím, že kontroluje dodržování povinností účastníků a pravidel provozu na pozemních komunikacích a podílí se na jeho řízení, objasňuje dopravní nehody, vede evidenci dopravních nehod, projednává v blokovém řízení přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle PřesZ a provádí prevenci v oblasti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. V rámci toho disponuje celou řadou pravomocí podle ProvPoz nad rámec pravomocí podle PolČR. Kontrolu dokladů o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, které je řidič povinen mít u sebe, svěřuje policii zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. § 17 zák. č. 168/1999 Sb. ukládá řidiči na požádání tyto doklady předložit příslušníku policie. Namátkovou kontrolu těchto dokladů provádí policie i jako součást hraniční policejní kontroly. Na úseku pobytu cizinců podle § 161 PobCiz vykonávají působnost správních orgánů podle PobCiz v rámci policie: a) ředitelství služby cizinecké policie a jeho dislokovaná pracoviště, kterými jsou inspektoráty cizinecké policie na mezinárodním letišti, b) oblastní ředitelství služby cizinecké policie a jejich dislokovaná pracoviště, kterými jsou 1. inspektoráty cizinecké policie, 2. odbor specializovaných činností. Tyto orgány, resp. útvary policie vykonávají celou řadu činností v oblasti problematiky pobytu cizinců na území ČR dle §


Stránka č. 7 z 8

161 až 164 PobCiz, řada z nich má charakter správního řízení. Viz také C 9. Státní správu na úseku zbraní a střeliva a pyrotechnického průzkumu včetně dozoru nad dodržováním zákona provádí dle § 74 a 75 ZbrZ příslušné útvary policie, kterými jsou součásti územních odborů vnější služby krajských ředitelství spadající pod službu pro zbraně a bezpečnostní materiál a Policejní prezidium, resp. jeho Ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál; jde zejména o úkony související s registrací a evidencí střelných zbraní a střeliva a povolováním jejich držení. Součásti územních odborů vnější služby plní většinu úkolů stanovených policii ZbrZ. Policejní prezidium pak ve správním řízení plní vůči nim úkoly nadřízeného správního orgánu, vede informační systémy podle tohoto zákona a poskytuje z nich údaje, vykonává působnost příslušného útvaru policie ve vztahu k zastupitelským úřadům a vykonává dozor ve stanovených případech. Policie na tomto úseku plní zejména následující úkoly: vydává a odnímá zbrojní průkazy, uděluje výjimky ze zákazu nabývat do vlastnictví, držet a nosit zbraně, zakázané doplňky zbraně, kontroluje jejich uložení a zabezpečení, vydává povolení k nabytí vlastnictví, držení a nošení zbraní

s. 73

podléhajících povolení. Dále též rozhoduje o zajištění zbraně, střeliva, zakázaného doplňku zbraně, zbrojního průkazu, průkazu zbraně nebo zbrojního průvodního listu pro trvalý vývoz, trvalý dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva, jestliže proti držiteli zbrojního průkazu nebo zbrojního průvodního listu bylo zahájeno trestní stíhání vymezené pro trestné činy. Vydává povolení k trvalým neobchodním vývozům, dovozům, k tranzitům zbraní a střeliva územím ČR a dále k dočasným dovozům zbraní a střeliva cizincům. Kontroluje dodržování povinností držitelů všech těchto povolení na úseku zbraní a střeliva. Vydává zbrojní licence k činnostem se zbraněmi a střelivem pro právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, včetně licencí k provádění pyrotechnického průzkumu. Provádí kontrolu plnění povinností nebo dodržování zákazů formou dozoru u těchto subjektů a řeší případná porušení zákona v řízení o správním deliktu. Vydává povolení k provozu střelnic na území ČR a kontroluje jejich provoz. Povoluje znehodnocování a ničení zbraní podle zákona. Vede celostátní informační systémy o zbraních. Policie také projednává a řeší přestupky na úseku zbraní a střeliva v blokovém řízení. Na úseku dalších bezpečnostních materiálů podle zák. č. 310/2006 Sb., o nakládání s bezpečnostním materiálem, policie registruje osoby, kterým bylo povoleno nakládat s bezpečnostním materiálem, registruje osoby, kterým bylo povoleno obchodovat s tímto materiálem a kontroluje plnění povinností vyplývající z tohoto zákona. Na úseku výbušnin podle zák. č. 61/1988 Sb., hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, policie vede evidenci skladů výbušnin, podílí se na kontrolách skladů výbušnin a zabezpečuje monitorování přeprav výbušnin. Kromě rozhodování ve standardních správních řízeních ve výše uvedených oblastech rozhoduje policie o správních deliktech, konkrétně o přestupcích, taktéž v blokovém řízení. V tomto řízení policie tak projednává dle § 86 písm. a) PřesZ (resp. může projednávat) přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 PřesZ, proti pořádku ve státní správě podle § 23 odst. 1 písm. a), f), g), i), j), § 24 odst. 1 písm. b), § 30 odst. 1 písm. a) až o), § 42 odst. 1 písm. a) až c), § 44, 44a, 46 PřesZ, pokud k nim došlo na úseku státní správy v jejich působnosti nebo na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, přestupky proti veřejnému pořádku podle § 47 písm. b) až d), § 48 PřesZ, přestupky proti občanskému soužití podle § 49 PřesZ a přestupky proti majetku podle § 50 PřesZ. Policie tedy vede správní řízení a rozhoduje o přestupcích, jednak pokud rozhoduje o výše uvedených přestupcích stanovených PřesZ (v blokovém řízení), jednak ukládá-li jí to zvláštní zákon (ve standardním řízení). V současné době jsou takovým zvláštním zákonem např. zákony v oblasti zbraní a střeliva, pobytu cizinců na území České republiky, na úseku bezpečnostního materiálu. V případech, kdy policie projednává určité přestupky, rozhoduje o nich, je v postavení

s. 74

správního orgánu ve smyslu § 1 odst. 1 SpŘ příslušný útvar policie stanovený daným zákonem. Od účinnosti PolČR byla zrušena působnost okresních policejních ředitelství v rozhodování o přestupcích na úseku toxikománie a alkoholismu dosud stanovená § 52 písm. b) PřesZ a tato působnost byla tak převedena


Stránka č. 8 z 8

do obecné působnosti obecních úřadů obcí s rozšířenou působností dle § 53 odst. 2 PřesZ. Na úseku přestupků proti veřejnému pořádku, proti občanskému soužití, nasvědčují-li okolnosti tomu, že v jejich důsledku došlo k ublížení na zdraví, proti majetku, proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, proti pořádku ve státní správě, spáchané na úseku státní správy v působnosti Policie České republiky a přestupky dle § 29 odst. 1 písm. ch), § 30 odst. 1 písm. d) až j), § 35 odst. 1 písm. f) PřesZ policie přestupky také „předšetřuje“ a opatřuje o nich důkazy na základě § 58 odst. 2 PřesZ. Tyto následně oznamuje příslušnému obecnímu úřadu, kde tyto přestupky projednávají jako správní orgány přestupkové komise. Je tomu tak za podmínky, že jde o přestupky, které příslušným správním orgánům policie oznamuje. Jiné přestupky policie dle zákona „nepředšetřuje“. O nich si důkazy musí opatřit příslušné správní orgány samy. 2

§ 12 (1)Ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména proa)veřejný pořádek a další věci vnitřního pořádku a bezpečnosti ve vymezeném rozsahu, včetně dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu,b)jména a příjmení, matriky, státní občanství, občanské průkazy, hlášení pobytu, evidenci obyvatel a rodná čísla,c)sdružovací a shromažďovací právo a povolování organizací s mezinárodním prvkem,d)veřejné sbírky,e)archivnictví a spisovou službu,f)zbraně a střelivo,g)požární ochranu,h) cestovní doklady, povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků,i)územní členění státu,j)státní hranice, jejich vyměřování, udržování a vedení dokumentárního díla a zřizování, uzavírání a změny charakteru hraničních přechodů,k)státní symboly,l)volby do zastupitelstev územní samosprávy, do Parlamentu České republiky a volby do Evropského parlamentu konané na území České republiky,m)krizové řízení, civilní nouzové plánování, ochranu obyvatelstva a integrovaný záchranný systém,n)oblast elektronického podpisu,o)oblast informačních systémů veřejné správy.(2)Ministerstvo vnitra plní koordinační úlohu v oblasti správního řízení, správního trestání a spisové služby.(3)Ministerstvo vnitra plní koordinační úlohu v oblasti výkonu veřejné správy svěřené orgánům územní samosprávy.(4) Ministerstvo vnitra plní koordinační úlohu v oblasti služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů.(5)Ministerstvo vnitra zajišťuje komunikační sítě pro Policii České republiky, složky integrovaného záchranného systému a územní orgány státní správy.(6)Ministerstvo vnitra plní koordinační úlohu pro informační a komunikační technologie. 3

§ 12 Výklad některých pojmů (1) Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán.(2) Policejními orgány se rozumějí útvary Policie České republiky. V řízení o trestných činech policistů a zaměstnanců zařazených v Policii České republiky má postavení policejního orgánu Inspekce Policie České republiky. Stejné postavení mají v řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sil pověřené orgány Vojenské policie, v řízení o trestných činech příslušníkůVězeňské služby České republiky pověřené orgány této služby, v řízení o trestných činech příslušníků Bezpečnostní informační služby pověřené orgány Bezpečnostní informační služby a v řízení o trestných činech příslušníků Úřadu pro zahraniční styky a informace pověřené orgány Úřadu pro zahraniční styky a informace. Tím není dotčeno oprávnění státního zástupce podle § 157 odst. 2 písm. b). Postavení policejních orgánů mají i pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných porušením celních předpisů a předpisů o dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, a to i v případech, kdy se jedná o trestné činy příslušníků ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů a služeb, a dále porušením právních předpisů při umístění a pořízení zboží v členských státech Evropských společenství, je-li toto zboží dopravováno přes státní hranice České republiky, a v případech porušení předpisů daňových, jsou-li celní orgány správcem daně podle zvláštních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, jsou uvedené orgány oprávněny ke všem úkonům trestního řízení patřícím do působnosti policejního orgánu. 4

Závazný pokyn policejního prezidenta, kterým se upravuje postup Policie České republiky při plnění úkolů v trestním řízení č. 130/2007.


Stránka č. 1 z 1


§3 Územní působnost policie Policie působí na území České republiky, nestanoví-li tento zákon nebo jiný právní předpis jinak. Související ustanovení: § 89 – mezinárodní policejní spolupráce, § 93 – působení policistů mimo území České republiky, § 92 – působení příslušníků zahraničních sborů na území České republiky

Související předpisy: § 16 až 22 TrZ (§ 1 až 11 nového trestního zákoníku) – působnost trestních zákonů; § 435 TrŘ – přeshraniční pronásledování, § 436 TrŘ – přeshraniční sledování

Toto ustanovení je základem stanovícím teritoriální působnost policie při plnění jejích úkolů. Ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 1 odst. 4 PolČR 1991. Obecně působí policie samozřejmě na suverénním území České republiky, nicméně vzhledem k povaze bezpečnostních hrozeb, internacionalizaci, resp. globalizaci kriminality a z ní vyplývající stále větší potřeby mezinárodní spolupráce ve věcech týkajících se vnitřní bezpečnosti jednotlivých států, zákon umožňuje, aby za podmínek stanovených právním předpisem (PolČR, TrŘ, TrZ) policie působila i mimo svrchované území republiky. Konkrétní podmínky působení policistů mimo území České republiky stanoví § 93. Z totožných důvodů existuje samozřejmě i opačná potřeba umožnit působení příslušníků zahraničních sborů na území České republiky. Konkrétní podmínky nasazení těchto příslušníků upravuje § 92.


Stránka č. 1 z 2


§4 Osoby činné v policii (1) Úkoly policie vykonávají příslušníci policie (dále jen „policisté“) 1 a zaměstnanci 2 zařazení v policii (dále jen „zaměstnanci policie“). (2) Ministr vnitra (dále jen „ministr“) může povolat policisty k plnění úkolů a) Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“), b) v Policejní akademii České republiky, nebo c) ve škole anebo školském zařízení, které nejsou organizační částí policie. 1

Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. 2

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 10 odst. 2 – povinnost policisty zasáhnout mimo službu, § 103 odst. 3 – policisté povolaní k působení v Inspekci policie, § 113 – omezení provádění zákroků

Související předpisy: § 89 odst. 9 TrZ (§ 127 nového trestního zákoníku)– veřejný činitel; zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách; § 2 SlPoBez – personální působnost ve věcech policistů zařazených ve škole, školském zařízení, Policejní akademii

K odst. 1: Toto ustanovení je základem vymezení personálního substrátu policejního sboru. Navazuje na úpravu § 1 odst. 3 PolČR 1991. Oproti němu nová úprava výslovně stanoví, že policii tvoří jednak policisté, kteří jsou příslušníky bezpečnostního sboru podle § 1 SlPoBez, jednak zaměstnanci zařazení v policii („zaměstnanci policie“) – v praxi také označovaní jako občanští zaměstnanci – v pracovněprávním vztahu ke státu. Oproti předchozí úpravě PolČR 1991, která vycházela z toho, že úkoly policie, tedy samotné policejní činnosti, mohou plnit pouze policisté, současná úprava výslovně stanoví, že úkoly neboli působnost policie mohou plnit i zaměstnanci policie. Celá řada činností v působnosti policie totiž nevyžaduje používání zvláštních pravomocí, nebo nevyžaduje speciální policejní výcvik. Naopak celá řada především specializovaných servisních činností vyžaduje vzdělání či výcvik úplně jiný než policejní. Která oprávnění v rámci plnění úkolů policie může policista či zaměstnanec policie vykonávat, stanoví zákon u ustanovení o jednotlivých oprávněních policie. Pokud zákon zmocňuje k určitému úkonu policii, může daný úkon provést podle jeho povahy, okolností a vnitřního rozdělení činností v policii buď policista, nebo zaměstnanec policie. Pokud zákon zmocňuje policistu, může daný úkon vykonat pouze příslušník policie ve služebním poměru. Zákon současně stanoví omezení v § 113, kdy provádění zákroků svěřuje z důvodů jejich zvláštního výcviku

s. 76

a vzdělání pouze policistům. Současně na rozdíl od policistů, kteří mají v určité míře povinnost zasáhnout i v době, kdy nejsou ve službě (§ 10 odst. 2), je provádění úkonů v případě zaměstnanců policie omezeno pouze na pracovní dobu. Které činnosti jsou vykonávány zaměstnanci policie a které vykonávají policisté, závisí na systemizaci služebních a pracovních míst v bezpečnostním sboru dané vnitřními předpisy. Činnosti zaměstnanců policie mohou být zejména činnosti, jež nevyžadují fyzický trénink, ozbrojenou sílu, výkon oprávnění donucovacího charakteru apod. Jde jednak o činnosti, které jsou výkonem státní (pravo)moci, jako např. vedení různých správních řízení a související činnosti, tedy výkon zvláštních úseků státní správy


Stránka č. 2 z 2

svěřené zákonem policii (např. na úseku pobytu cizinců, zbraní a střeliva, bezpečnostního materiálu apod.), neboli činnosti obdobné těm, které vykonávají úředníci ministerstev a jiných správních úřadů. Na druhé straně může jít o činnosti převážně servisního, podpůrného charakteru, tedy nejrůznější činnosti technické, odborné ekonomické, administrativní, analytické, pomocné, organizační, tlumočnické a jiný odborný specializovaný servis. Policisté mají při plnění úkolů postavení veřejného činitele dle § 89 odst. 9 TrZ (§ 127 nového trestního zákoníku), zaměstnanci tohoto postavení požívají, pouze pokud při plnění úkolů požívají některé pravomoci svěřené jim zákonem (např. ve správním řízení). K odst. 2: Toto ustanovení vycházející z poměrně těsné provázanosti ministerstva a policie při plnění úkolů v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti umožňuje ministru vnitra, aby povolal policisty ve služebním poměru k plnění nejrůznějších úkolů na samotném ministerstvu, v Policejní akademii České republiky anebo ve škole či školském zařízení, které není součástí policie. Toto ustanovení tak umožňuje využít specifických odborných kvalit a zkušeností jednotlivých policistů typicky k plnění úkolů Inspekce policie, která je útvarem ministerstva (viz § 103 odst. 3), nebo k výkonu pedagogických činností ve vzdělávacích zařízeních resortu. Jde konkrétně o Policejní akademii, která je státní, a to policejní vysokou školou ve smyslu zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a je organizační složkou státu financovanou z rozpočtové kapitoly ministerstva vnitra. Střední policejní školy ministerstva vnitra jsou taktéž organizačními složkami státu a v současné době jde o Vyšší policejní školy a Střední policejní školy MV v Praze a Holešově a dále Vyšší policejní školy MV v Brně, Jihlavě, a v Pardubicích. Kromě nich existuje školské účelové zařízení MV v Praze-Ruzyni. Současně není vyloučeno povolat policistu k plnění jiných úkolů v ministerstvu, např. k působení v odborných komisích a poradních orgánech, k realizaci konkrétních projektů atd., vždy zejména tam, kde je zapotřebí využít odborných zkušeností daného policisty. Dle § 2 SlPoBez ve věcech služebního poměru policistů zařazených ve škole nebo školském zařízení (dále jen „škola“), které nejsou organizační částí

s. 77

bezpečnostního sboru, jedná a rozhoduje nadřízený ředitele bezpečnostního sboru, v případě policie tedy ministr vnitra. V rozsahu jím stanoveném může ve věcech služebního poměru policistů zařazených ve škole jednat a rozhodovat ředitel školy. Ve věcech služebního poměru policistů povolaných k plnění úkolů v ministerstvu vnitra a příslušníků zařazených v Policejní akademii České republiky jedná a rozhoduje ministr vnitra. V rozsahu jím stanoveném může ve věcech služebního poměru policistů povolaných k plnění úkolů v ministerstvu vnitra jednat a rozhodovat vedoucí organizační části ministerstva a ve věcech služebního poměru policistů zařazených v Policejní akademii rektor Policejní akademie.


Stránka č. 1 z 3


§5 Vztah policie k ministerstvu vnitra (1) Policie je podřízena ministerstvu. (2) Ministerstvo vytváří podmínky pro plnění úkolů policie. (3) Policejní prezident odpovídá za činnost policie ministrovi. Související předpisy: NMV 17/2009 – organizační řád Ministerstva vnitra; NMV 73/2001 – o ekonomických činnostech v MV; § 2 odst. 2 SlPoBez – pravomoc jednat ve věcech služebního poměru ředitele bezpečnostního sboru; § 12 TrŘ – policejní orgány; § 12 MinZř – působnost ministerstva vnitra

K odst. 1: Toto ustanovení zůstalo ve stejné dikci jako v § 3 odst. 1 PolČR 1991. Odstavec 1 vyjadřuje formálně hierarchickou rovinu vztahu policie a ministerstva vnitra. Toto stanovení podřízenosti policie ministerstvu vnitra odpovídá principu, který je v demokratických státech tradičně dodržován, že jakýkoliv ozbrojený sbor ve státě je podřízen civilní kontrole a má proto nad sebou civilní orgán, zde ministerstvo, v čele s ministrem vnitra, který je členem vlády vzešlé z parlamentu vytvořeného na základě demokratických voleb. Konkrétně je policejní prezident podřízen přímo ministrovi vnitra, členovi vlády jmenované prezidentem na základě parlamentních voleb. Obecně platí, že ministerstvo vnitra je vůči policii ve dvojím postavení: a) v postavení ústředního orgánu státní správy, b) v postavení řídícího orgánu vnitřní správy resortu. V první řadě je ministerstvo vůči policii v postavení ústředního orgánu státní správy, tedy ve stejném postavení jako vůči všem jiným státním orgánům, což se projevuje v oblastech, které se dotýkají činnosti policie, zejména otázek občanských průkazů, hlášení pobytu, evidence obyvatel, zbraní a střeliva, cestovních dokladů, povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků, krizového řízení a integrovaného záchranného systému.

s. 78

Ministerstvo vnitra plní koordinační úlohu v oblasti správního řízení a správního trestání a v oblasti služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Mimo to ministerstvo vnitra přímo zajišťuje komunikační sítě pro policii. Na druhé straně je ministerstvo nadřízeno policii, je vůči policii v postavení strategického řídícího orgánu. Základem vztahu je vztah odpovědnosti policejního prezidenta ministrovi vnitra (viz odstavec 3). Služební, personální podřízenost policejního prezidenta ministrovi vnitra a podřízenost policie jako sboru ministerstvu spolu úzce souvisí. Policejní prezident je vrcholným představitelem hierarchicky uspořádaného sboru policie. Ministr vnitra naopak stojí v čele ministerstva vnitra. Z personálního hlediska je vztah policie a ministerstva regulován především, jak bylo uvedeno, vztahem osobní odpovědnosti policejního prezidenta ministru vnitra. Ministerstvo vnitra slouží ministrovi jako odborný aparát k výkonu činností uvedených v komentáři k odstavci 2. Ze zákona je nicméně policie jako celek podřízena ministerstvu, které jí z moci ministra stanovuje strategický rámec její činnosti, a to zejména svou činností koncepční a legislativní. To neznamená, že by součásti ministerstva byly oprávněny přímo řídit policejní útvary. Přímé každodenní řízení policie je vyhrazeno policejnímu prezidentovi jako řediteli bezpečnostního sboru, který se zodpovídá přímo ministrovi vnitra. Na základě tohoto vztahu podřízenosti policejního prezidenta ministrovi vnitra může pak ministerstvo vnitřní chod policie ovlivňovat, samozřejmě při respektování zákonných mantinelů. Do působnosti ministerstva vnitra spadá jako součást vnitřních věcí, konkrétně jako součást záležitostí vnitřního pořádku a bezpečnosti, např. i činnost policie jakožto policejního orgánu dle § 12 TrŘ v přípravném řízení trestním, tedy vedení prověřování a vyšetřování trestných činů (část druhá TrŘ). Neznamená to však, že by ministerstvo vnitra mohlo zasahovat do činnosti policejního


Stránka č. 2 z 3

orgánu, kterým je dle § 12 TrŘ útvar policie (v čele s příslušným funkcionářem policie). Tento útvar je jakožto policejní orgán povinen postupovat při provádění úkonů v trestním řízení dle pokynů státního zástupce (§ 157 odst. 2 TrŘ). Působnost ministerstva v trestním řízení tak zde je samozřejmě působností na úrovni strategického řízení, metodického vedení, činnosti v oblasti legislativní (byť gesci za trestní řízení má v současné době výhradně ministerstvo spravedlnosti). Podrobnější vymezení vztahů vyplývá z organizačního řádu ministerstva a jeho útvarů (viz komentář k odstavci 2). K odst. 2: Odstavec 2 vyjadřuje obsahovou rovinu nadřízeného vztahu ministerstva vnitra k policii, která spočívá stejně jako u každého nadřízeného orgánu ve vytváření optimálních podmínek (legislativních, ekonomických, personálních atd.) pro její činnost. Oproti dosavadní úpravě je obecně stanoveno, že ministerstvo vnitra má za úkol vytvářet podmínky pro plnění úkolů policie. V rámci toho ministerstvo mimo jiné analyzuje rizikové faktory ohrožující vnitřní pořádek a bezpečnost státu, vytváří závazné koncepce v oblasti vnitřního

s. 79

pořádku a bezpečnosti, dohlíží na plnění těchto koncepcí, zpracovává návrhy systémových změn v činnosti policie a podílí se na jejich zavádění, vydává odborná stanoviska, vyžaduje v rámci své činnosti vůči policii informace a vysvětlení od policejních útvarů a vysvětlení a jinou odbornou podporu naopak policii poskytuje, zejména pokud jde o záležitosti přesahující působnost policie či resortu ministerstva vnitra. Dále se podílí na zabezpečování mezinárodní policejní spolupráce, vytváří podmínky pro spolupráci policie s ústředními správními úřady a jinými státními orgány a zpracovává návrhy právních a dalších předpisů. Charakteristické je rozdělení působnosti v oblasti strategického řízení policie mezi policejní prezidium a ministerstvo vnitra. V současné době tak policejní prezidium odpovídá především za řízení výkonu služby, zatímco ministerstvo za činnost legislativní, strategickou, metodickou, částečně za ekonomické řízení a podporu. V rámci ministerstva vnitra má policejní otázky na starosti úsek náměstka ministra vnitra pro vnitřní bezpečnost, a to zejména Sekce vnitřní bezpečnosti, která zahrnuje dva úžeji zaměřené odbory: Odbor azylové a migrační politiky, který se zabývá otázkami azylu a migrace, tedy především záležitostmi týkajícími se služby cizinecké policie, a Odbor prevence kriminality, který se zabývá systémem prevence kriminality, a dále naopak generálně zaměřený Odbor bezpečnostní politiky, který svou působností pokrývá většinu témat vnitřní bezpečnosti, a tedy i většinu témat spadajících do působnosti policie. Vedle Sekce vnitřní bezpečnosti pod uvedeného náměstka spadá i Odbor komunikační infrastruktury, Sekce rozvoje a projektového řízení ICT v oblasti vnitřní bezpečnosti a Sekce sociálního a zdravotnického zabezpečení a odborné přípravy, zahrnující mimo jiné např. Odbor vzdělávání a správy policejního školství. Všechny tyto odbory se určitou měrou podílejí na vytváření podmínek pro plnění úkolů policie. Rozdělení těchto činností podrobně stanoví vnitřní předpis ministerstva. 5 Z hlediska ekonomického vystupuje pak policejní prezidium (a útvary s celostátní působností) ze zákona jako součást organizační složky státu a účetní jednotky ministerstvo vnitra. Rozsah kompetencí vykonávaných za organizační složku a účetní jednotku ministerstvo vnitra policejním prezidiem a celostátními útvary stanoví vnitřní předpis ministerstva. 6 K odst. 3: Odstavec 3 vyjadřuje odpovědnostní rovinu vztahu policie a ministerstva, která je založena vztahem přímé odpovědnosti mezi ředitelem bezpečnostního sboru – policejním prezidentem a jemu nadřízeným členem vlády – ministrem vnitra. Je to ministr vnitra v rámci vlády a jím vedené ministerstvo mezi ostatními ústředními orgány státní správy, kdo je až na výjimky odpovědný za záležitosti vnitřní bezpečnosti státu, které zajišťuje v České republice převážně právě Policie České republiky. Proto

s. 80

je také ze zákona ministr stanoven jako osoba, která policejního prezidenta dle § 2 odst. 2 SlPoBez


Stránka č. 3 z 3

jmenuje a odvolává. 5

NMV 17/2009 – organizační řád MV. 6

NMV 73/2001 – o ekonomické činnosti v MV.


Stránka č. 1 z 4


§6 Organizace policie (1) Policii tvoří útvary, jimiž jsou a) Policejní prezidium České republiky (dále jen „policejní prezidium“) v čele s policejním prezidentem, b) útvary policie s celostátní působností, c) krajská ředitelství policie (dále jen „krajské ředitelství“), d) útvary zřízené v rámci krajského ředitelství. (2) Útvary policie uvedené v odstavci 1 písm. b) zřizuje na návrh policejního prezidenta ministr. Útvary policie uvedené v odstavci 1 písm. d) zřizuje na návrh ředitele krajského ředitelství policejní prezident. (3) Policejní prezidium řídí činnost policie. Související ustanovení: § 8 – krajská ředitelství jako organizační složky státu, § 118, 119 – přechodná ustanovení upravující vznik nových krajských ředitelství

Související předpisy: NMV 67/2008, kterým se zřizují útvary Policie České republiky s celostátní působností; ZP PP 191/2008 o organizaci Policie České republiky; ZP PP 214/2008 organizační řád Policejního prezidia; R PP 170/2008, kterým se stanoví vzorová systemizace služebních a pracovních míst krajského ředitelství policie a městského ředitelství policie

K odst. 1: Zákon v odstavci 1 stanoví základy vnitřní organizace policejního sboru. Podrobnější vnitřní organizační strukturu policie zákon ponechává v kompetenci policie, tedy v první řadě je v rukou policejního prezidenta (viz zejména ZP PP 191/2008, o organizaci Policie České republiky (dále jen „ZP PP 191/2008“). Ten samozřejmě může interním aktem řízení zmocnit i nižší funkcionáře ke stanovování organizační struktury organizačních součástí v jejich působnosti. To odpovídá zásadě, že organizační struktura je jedním z nástrojů řízení jakékoliv organizace a neměla by být stanovena příliš pevně, aby nebránila pružnému reagování na vývoj situace. Zákon již proto oproti předchozí úpravě nestanoví členění policie na tzv. služby. Toto členění tak nově existuje pouze na základě vnitřních předpisů. V souladu s tím nejsou oproti předchozí úpravě v PolČR ani v jiných právních předpisech svěřována žádná oprávnění či povinnosti přímo službám policie, nýbrž pouze policistovi, policejnímu útvaru či policii jako celku. K odst. 1 písm. a): V čele celé struktury stojí Policejní prezidium, jehož rolí je zejména vrcholné řízení výkonu policejní činnosti. Organizaci samotného policejního

s. 81

prezidia stanoví v současné době závazný pokyn policejního prezidenta. 7 Jeho tradiční součástí jsou ředitelství jednotlivých služeb policie: Úřad služby kriminální policie a vyšetřování 8 jakožto ředitelství této služby spadající pod prvního náměstka policejního prezidenta pro trestní řízení, Ředitelství služby pořádkové policie, Ředitelství služby dopravní policie, Ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál spadající pod náměstka policejního prezidenta pro uniformovanou policii. Dále celá sekce ekonomická spadající pod


Stránka č. 2 z 4

náměstka pro ekonomiku, úsek Kanceláře policejního prezidenta a v neposlední řadě v organizaci policie zcela nové Ředitelství pro řízení lidských zdrojů. Součástí jednotlivých úseků jsou dále tradičně také např. Odbor vnitřní kontroly, Odbor systémového řízení a informatiky, Operační odbor atd. (viz C 2, organizační schéma Policie ČR). Předchozí úprava PolČR 1991 výslovně definovala jako součást organizace policie služby: kriminální policie a vyšetřování, pořádkové policie, dopravní policie, železniční policie, 9 cizinecké a pohraniční policie (po vstupu do Schengenu pouze cizinecké policie 10 ) dále službu správních činností, službu rychlého nasazení, ochrannou službu policie a leteckou službu. Pojem služby policie byl však v této úpravě používán promiscue v několika různých významech: a) služba policie může existovat jako projev tzv. liniového řízení, kdy určitá součást policie specializovaná na určitou činnost je na všech úrovních (centrální i regionální) z hlediska řízení samostatná, nezávislá na ostatních součástech, neboli její regionální součásti nepodléhají regionálnímu vedení zbytku policie. Takto fakticky dosud funguje např. služba cizinecké policie, která se sestává z ředitelství služby cizinecké policie, z oblastních ředitelství služby (nepodřízených krajských správám policie) a jim podřízených inspektorátů cizinecké policie a odboru specializovaných činností, byť ji formálně NMV 67/2008, kterým se zřizují útvary Policie České republiky

s. 82

s celostátní působností (dále jen „NMV 67/2008“), řadí mezi útvary s celostátní působností. V takovém případě hovoříme o tzv. institucionalizované službě, ve které se spojují jak metodické vedení, tak vztahy personální nadřízenosti a podřízenosti. De facto se však takováto „služba“ příliš neliší od útvarů s celostátní působností, které mají své regionální expozitury; b) dále existují tzv. neinstitucionalizované služby, jejichž hlavním významem je metodické vedení těchto součástí policie. Jde o tradiční policejní služby jako je služba kriminální policie a vyšetřování, služba pořádkové policie či služba dopravní policie. U těchto služeb existuje ředitelství, které je (většinou) součástí Policejního prezidia (viz výše), a dále tato služba funguje na nižších úrovních (krajských ředitelstvích a nižších organizačních součástech). Nicméně teritoriální organizační součásti a pracovníci těchto služeb na nižších úrovních jsoupersonálně podřízeni vedení krajského ředitelství nikoliv ředitelství služby. Role ředitelství se tedy omezuje na metodické vedení a sjednocování výkonu činnosti služby, ať už neformální cestou, nebo vnitřními předpisy. Obdobně služba rychlého nasazení nebyla liniově řízenou službou, neboť zásahové jednotky v krajích podléhaly vždy řediteli krajské správy, nikoliv Útvaru rychlého nasazení, a tak je tomu i dnes. Obdobný princip lze např. dodnes vidět ve vztahu mezi Útvarem zvláštních činností, který mimo jiné zajišťuje výkon sledování, a mezi útvary sledování, které jsou součástí krajských správ, nebo ve vztahu Kriminalistického ústavu Praha a Odborů kriminalistické techniky a expertiz krajských správ. Totéž platí pro pyrotechnickou činnost, výkon pátrání po osobách a věcech, krizové řízení; c) další výše zmíněné „služby“ byly a některé dodnes jsou bez ohledu na název definovaný předchozí úpravou PolČR 1991 de facto útvary s celostátní působností. Jde o leteckou službu policie, cizineckou službu a ochrannou službu policie. Obecně platí, že liniové řízení je především vyjádřením specializace na určitou činnost a klade důraz na specifickou odbornost uvnitř dané součásti policie. Naopak územně vymezené útvary (typicky krajská ředitelství) jsou vyjádřením principu územní odpovědnosti, kdy je odpovědnost za bezpečnost na určitém území centralizována do jedné osoby (ředitel krajského ředitelství). Ve vnitřní organizaci policie se uplatňují do určité míry oba organizační principy, které se prolínají. Organizační uspořádání policie je tak příkladem tzv. štábně liniové struktury řízení. Současná úprava služby policie nedefinuje, nicméně ZP PP 191/2008 demonstrativně vyjmenovává tyto služby: služba pořádkové policie, služba dopravní policie, služba pro zbraně a bezpečnostní materiál, služba kriminální policie a vyšetřování, kriminalistickotechnická a znalecká služba, ochranná služba, služba cizinecké policie, letecká služba, služba rychlého nasazení, pyrotechnická služba. Některé z nich se však překrývají s celostátními útvary policie dle NMV 67/2008 (viz dále). K odst. 1 písm. b): Policejnímu prezidiu, resp. policejnímu prezidentovi jsou organizačně tradičně podřízeny útvary policie s celostátní působností kterými dle NMV

s. 83


Stránka č. 3 z 4

67/2008 jsou Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, 11 Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování, Útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování, Útvar speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu služby kriminální policie a vyšetřování, Kriminalistický ústav Praha, Útvar rychlého nasazení, Útvar pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby, Útvar pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby, Letecká služba, Služba cizinecké policie, Pyrotechnická služba. Útvary policie s celostátní působností řídí Policejní prezidium. Byť jsou tedy některé z nich nazvané jako služby, jde ve skutečnosti o útvary s celostátní působností. Je zde nicméně třeba podotknout, že vzhledem k tomu, že i některé útvary s celostátní působností mají své teritoriální expozitury, které nespadají pod působnost krajských ředitelství, rozdíl mezi takovým celostátním útvarem a institucionalizovou službou (např. služba cizinecké policie) se tak stírá; podstatným rozdílem tak zůstává, že expozitury na rozdíl např. od oblastních ředitelství služby cizinecké policie nejsou zřízeny zákonem. K odst. 1 písm. c): Toto ustanovení stanoví vedle Policejního prezidia a útvarů s celostátní působností jako hlavní součást policejní struktury krajská ředitelství policie. Krajská ředitelství policie jsou základními teritoriálními součástmi policejní organizace, které relativně komplexně odpovídají za bezpečnost na území kraje. Jde tedy o útvary s územně vymezenou působností. Názvy, působnost a sídla krajských ředitelství stanoví příloha k zákonu. V čele krajských ředitelství policie stojí ředitelé (§ 8 odst. 1), kteří jsou personálně přímo podřízeni policejnímu prezidentovi a tvoří tak společně s ním, jeho náměstky a řediteli jednotlivých služeb policie tradiční „top management“ Policie České republiky. Krajská ředitelství policie zajišťují většinu policejních činností na krajské úrovni. Tyto činnosti zajišťují buď přímo na úrovni kraje, nebo na nižší úrovni. Na úrovni kraje je to prostřednictvím součástí zřízených v rámci samotného krajského ředitelství, kterými jsou zejména krajská zásahová jednotka, krajská speciální pořádková jednotka, krajský útvar sledování, odbor kriminalistické techniky a expertiz. 12

s. 84

K odst. 1 písm. d): Těmito útvary jsou dle dikce zákona všechny existující útvary řízené krajským ředitelstvím. ZP PP 191/2008, o organizaci policie, však v nesouladu s dikcí zákona existenci územních odborů vnější služby opomíjí a za útvary ve smyslu písmene d) prohlašuje pouze Obvodní ředitelství policie Praha I, Obvodní ředitelství policie Praha II, Obvodní ředitelství policie Praha III a Obvodní ředitelství policie Praha IV řízené Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy, dále Městské ředitelství policie Plzeň řízené Krajským ředitelstvím policie Západočeského kraje, Městské ředitelství policie Brno řízené Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Městské ředitelství policie Ostrava řízené Krajským ředitelstvím policie Severomoravského kraje. Útvary ve smyslu písmene d) tedy jsou i tzv. územní odbory služby kriminální policie a vyšetřování a územní odbory vnější služby. Tyto útvary nahradily zrušená okresní ředitelství. „Náplň činnosti územních odborů a obvodních a městských ředitelství odpovídá zhruba náplni činnosti původních okresních ředitelství policie, jde o činnost služby kriminální policie a vyšetřování na straně jedné a o službu pořádkové policie a dopravní policie na straně druhé. 13 Územní odbory služby kriminální policie a vyšetřování a jejich vedoucí funkcionáři jsou tak přirozenými partnery okresních soudů a

s. 85

státních zastupitelství v oblasti trestního řízení a územní odbory vnější služby a jejich vedoucí funkcionáři zase partnery samosprávy v oblasti zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti.“ Všechny nižší organizační součásti policie jsou zřízeny v rámci výše uvedených obvodních či městských ředitelství nebo územních odborů a jsou tak i součástí krajského ředitelství. To platí zejména pro tzv. základní útvary, kterými jsou zejména obvodní a místní oddělení služby pořádkové policie. K odst. 2:


Stránka č. 4 z 4

Toto ustanovení dělí pravomoci na úseku zřizování jednotlivých typů útvarů. Toto rozdělení pravomocí vyplývá ze sdílené odpovědnosti Ministerstva vnitra a policie za policejní problematiku, a to včetně důležitých otázek organizace policie. Zákon, vycházeje z toho, že základními stavebními kameny policie je Policejní prezidium a krajská ředitelství, stanoví jejich existenci, počet a další související otázky pevně přímo v zákoně. Oproti tomu u útvarů s celostátní působností a útvarů zřízených v rámci krajských ředitelství je dle zkušeností potřeba větší flexibilita organizační struktury v zájmu možnosti reagovat na vývoj bezpečnostní situace. Proto útvary s celostátní působností, které plní významné úkoly policie celostátního významu, může zřídit pouze ministr vnitra, a to pouze na návrh policejního prezidenta. Naopak útvary na nejnižší úrovni, které plní základní úkoly policie na regionální či lokální úrovni, zřizuje policejní prezident na návrh (za jejich fungování odpovědného) ředitele krajského ředitelství. K odst. 3: Toto ustanovení stanoví výslovně náplň činnosti Policejního prezidia, kterou je řízení celé policie. Jde zde o řízení výkonu policejních činností na vrcholové úrovni. Současně z tohoto ustanovení vyplývá obecná podřízenost celé policie Policejnímu prezidiu. Proto jsou součástí policejního prezidia ředitelství jednotlivých základních služeb policie zajišťující metodické vedení a koordinace po svých odborných liniích. Součástí strategického řízení je také poskytování servisu a podpory pro všechny útvary policie ve specializovaných oblastech, jako je např. mezinárodní policejní spolupráce, analytika a informatika, personalistika a vzdělávání, legislativa a v neposlední řadě z hlediska řízení samozřejmě důležité ekonomické činnosti. Přímý výkon policejní činnosti některými součástmi Policejního prezidia je z tohoto důvodu právě spíše výjimkou ze zákonem stanovené hlavní role vrcholového řízení, na této úrovni jsou k těmto úkolům zřizovány především útvary s celostátní působností. 7

ZP PP 214/2008 – organizační řád PP. 8

Součástí Úřadu je mimo jiné Odbor hospodářské kriminality, Odbor obecné kriminality, Odbor pátrání zajišťující pátrání po osobách a věcech v koordinaci s krajskými správami, Odbor analýz a informací, Národní ústředna Interpolu, Národní jednotka Europolu a Národní centrále SIRENE. 9

Služba železniční policie byla sloučena se službou pořádkové policie. Existence této služby jako služby samostatné měla význam v době, kdy dráhy byly výlučně státní a byla zde potřeba čelit rozkrádání zásilek a jiné specifické kriminalitě na železnici. Se změnou politické, ekonomické a bezpečností situace na železnici odpadla potřeba organizace této policejní činnosti do samostatné policejní služby. 10

Služba cizinecké a pohraniční policie se po vstupu do Schengenského systému reorganizuje. Mimo jiné ruší v souvislosti se zavedením volného pohybu osob ochranu hranic jako svojí specifickou činnost teritoriálně soustředěnou na státní hranici. V podobě tzv. cizinecké policie se nadále soustředí její činnost na teritorium republiky jako celek, na činnost ve vztahu ke státní hranici se soustředí nově již pouze jako součást tzv. závojového pátrání – zvýšená kontrola pohybu osob a věcí v pásmu několika kilometrů od hranice. 11

Zahrnuje i podstatnou část dřívějšího Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, tzv. finanční policie. 12

Nicméně v rámci zřízení nových krajských ředitelství do r. 2012 zřejmě nebudou tyto útvary zřizovány i na nových krajských ředitelstvích a tyto činnosti budou zajišťovány buď již existujícími útvary ostatních krajských ředitelství nebo budou postupně centralizovány a zajišťovány pro všechny krajská ředitelství centrálně. Krajské pořádkové jednotky zřízené k ochraně bezpečnosti osob a veřejného pořádku při hromadných akcích (demonstrace, kulturní, sportovní akce) nejsou samostatnou trvalou organizační součástí policie, ale vytváří se ad hoc z vybraných a speciálně cvičených policistů služebně zařazených jinak na různých postech v rámci krajské správy. Pouze Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy a Krajské ředitelství jihomoravského kraje disponuje stálou pořádkovou jednotkou jako trvale zřízeným útvarem v rámci správy. 13

„Zatímco pro oba územní odbory v souladu s principem centralizace ekonomických, personálních a dalších servisních a organizačních činností z okresní úrovně na úroveň kraje tyto podpůrné činnosti zajišťuje nově krajské ředitelství policie, jehož jsou součástí, v případě obvodních a městských ředitelství tento princip vnitřními předpisy policie aplikován nebyl. Vznikla tak organizační asymetrie, kdy si významnější města a obvody hlavního města Prahy uvedené podpůrné činnosti musí zajišťovat samy (narozdíl o územních odborů, které se nově soustředí pouze na výkon vlastní policejní činnosti). Taktéž v této souvislosti zůstala zachována systemizovaná místa ředitelů obvodních ředitelství v Praze a městských ředitelství výše uvedených měst, zatímco mimo tato města existuje na bývalé okresní úrovni vždy velitel územního odboru vnější služby (pořádkové a dopravní policie) jako partner samospráv a velitel územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování jako partner okresního státního zastupitelství a okresního soudu. Ve svém důsledku to znamená faktické zachování existence stávajících okresních ředitelství (zde zvaných obvodní a městská ředitelství), ale pouze v případě ředitelství obvodních (v Praze) a městských (Plzeň, Brno, Ostrava) v rozporu se smyslem nové právní úpravy PolČR a souvisejících zákonů, které již od 1. 1. 2009 nesvěřují žádnou působnost či pravomoci okresním (obvodním, městským) ředitelstvím.“


Stránka č. 1 z 2


§7 Ekonomické postavení Policejního prezidia a celostátních útvarů Policejní prezidium a útvary policie s celostátní působností se při nakládání s majetkem České republiky a v právních vztazích považují za součást organizační složky státu a účetní jednotky ministerstvo.

s. 86

Související ustanovení: § 8 – krajská ředitelství jako organizační složky státu a účetní jednotky

Související předpisy: § 3 až 5 MajČR – organizační složky státu, § 7 odst. 2 MajČR – pověření vedoucích zaměstnanců organizační složky k právním úkonům; § 83 SŘS – žaloba na ochranu před nezákonným zásahem ozbrojeného bezpečnostního sboru; § 1 odst. 2 ÚčZ – účetní jednotka Související judikatura: stanovisko pléna NS Plsn 2/1996 – Policie České republiky není právnickou osobou; nález ÚS III. 269/1999 USn. – absence způsobilosti Policie ČR být účastníkem řízení ve věcech soukromoprávních, způsobilost být účastníkem ve věcech veřejnoprávních; rozsudek NS 33 Odo 478/2004 – vystupování policie v obchodních závazkových vztazích, zabezpečování veřejných potřeb; rozsudek NS 29 Cdo 2115/98 (R 41/2000) – široké pojetí zabezpečování veřejných potřeb

Toto ustanovení je společně s ustanovením § 8 týkajícím se krajských ředitelství základem postavení a fungování policie v ekonomických a jiných (soukromo)právních vztazích. Jde o zákonnou fikci, která od ministerstva vnitra jinak personálně a organizačně oddělený vrcholný řídící orgán policie – Policejní prezidium a celostátní útvary policie (ty jsou přímo podřízené Policejnímu prezidiu) považuje za součást ministerstva vnitra, resp. stanoví, že se při nakládání s majetkem České republiky a v právních vztazích považují za součást organizační složky státu a účetní jednotky ministerstva. Tím se Policejní prezidium a celostátní útvary v oblasti ekonomických vztahů dostávají fakticky na úroveň součásti ministerstva, a je proto třeba interním předpisem stanovit, kterou část působnosti organizační složky a účetní jednotky ministerstvo vnitra budou vykonávat. 14 Vzhledem k tomu, že za předchozí úpravy byla celá policie součástí organizační složky a účetní jednotky ministerstva vnitra, nejde o princip zcela nový. Změna spočívá v tom, že nyní již v této velké organizační složce a účetní jednotce ministerstvo vnitra zůstává zařazeno pouze Policejní prezidium (a celostátní útvary policie), které tak může vůči krajským ředitelstvím jako organizačním složkám a účetním jednotkám vystupovat z nadřízené pozice správce rozpočtové kapitoly, kterým ministerstvo vnitra je. Policie stejně jako podle předchozí úpravy PolČR 1991 nemá právní subjektivitu, právní subjektivitu nemá dle § 3 odst. 2 MajČR ani organizační složka ministerstvo vnitra, právní subjektivitu má Česká republika, tedy stát, jehož jménem policie v právních vztazích vystupuje. Viz stanovisko pléna Nejvyššího soudu Plsn 2/1996: „I. Policie České republiky není právnickou osobou a zákon jí nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se Policie České republiky

s. 87

stát, tj. Česká republika.“ To se však týká pouze vztahů soukromoprávních, viz nález ÚS III. 269/1999 USn. Jménem České republiky jedná (činí právní úkony) v ekonomických a jiných (soukromo)právních


Stránka č. 2 z 2

záležitostech týkajících se policie ministerstvo vnitra, resp. Policejní prezidium v rozsahu stanovené delegace od ministra, nebo organizační složka – státu krajské ředitelství, pokud jde o záležitost, která se týká jeho působnosti. Konkrétně činí právní úkony jménem státu vedoucí té organizační složky státu, jíž se dané právní úkony týkají, tedy v případě ministerstva vnitra ministr a v případě krajského ředitelství jeho ředitel. Ti mohou pro určité právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky. Zmocněným vedoucím zaměstnancem v případě ministerstva je právě policejní prezident nebo jiní vedoucí funkcionáři či vedoucí zaměstnanci zařazení na Policejním prezidiu. V případě krajského ředitelství jsou to vedoucí funkcionáři či vedoucí zaměstnanci policie zařazení v rámci krajského ředitelství. Další policisté či zaměstnanci policie mohou jménem státu činit právní úkony pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem (viz § 7 odst. 2 MajČR). (Pozn.: „zaměstnancem“ ve smyslu § 7 odst. 2 MajČR je třeba v případě policie rozumět jak příslušníky policie ve služebním poměru, tak zaměstnance policie v pracovněprávním vztahu.) Písemné pověření může být uděleno jednak v jednotlivém případě – pověření v takovém případě vystavuje ministr vnitra, krajský ředitel nebo jiný k tomu oprávněný služební funkcionář, včetně policejního prezidenta, jednak může být obecně založeno interním předpisem vydaným ministerstvem vnitra, policejním prezidentem na základě delegace od ministra, nebo krajským ředitelem. Ve vztazích veřejnoprávních však policie má způsobilost být účastníkem řízení. Např. dle § 83 SŘS (nález ÚS III. 269/1999 USn.), tedy v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu je žalovaným správní orgán, který provedl zásah. Jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru (např. policie) nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru (policisty), je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, v případě policie tedy ministerstvo vnitra. Pokud policie (resp. organizační složky státu, které jí tvoří) vstupuje do závazkových vztahů týkajících se uspokojování veřejných potřeb, vystupuje jakožto státní organizace za stát a tento závazkový vztah mezi ní, resp. státem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti je vztahem obchodním, viz § 261 odst. 2 ObchZ. Týká-li se pak závazkový vztah věci, která slouží k plnění úkolů policie, pak takový vztah souvisí se zajišťováním veřejných potřeb (rozsudek NS sp. zn. 33 Odo 478/2004). Podmínka, že musí jít o vztahy týkající se zabezpečování veřejných potřeb, je splněna i v případě širší souvislosti. Nákup bezpečnostního zařízení pro potřeby státní školy lze proto zahrnout do takto vymezeného předmětu vztahů.

s. 88

(rozsudek NS sp. zn. 29 Cdo 2115/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2000). Pokud jde o věci služebního poměru policisty, jedná v nich a rozhoduje dle § 2 odst. 1 SlPoBez jménem státu obecně ředitel bezpečnostního sboru, tedy policejní prezident, a v rozsahu jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organizační části policie. Odlišná úprava platí u policistů povolaných k plnění úkolů v ministerstvu vnitra, Policejní akademii či ve škole anebo školském zařízení, které nejsou organizační částí policie, kdy ve věcech jejich služebního poměru jedná a rozhoduje ministr vnitra, popř. v rozsahu jeho pověření ředitel školy, vedoucí organizační části ministerstva anebo rektor Policejní akademie. Jako účastník řízení se pak označuje stát s uvedením orgánu, který za něj jedná, v závislosti na tom, který z orgánů v konkrétní věci je oprávněn jménem České republiky v řízení vystupovat (např. „Česká republika – Ministerstvo vnitra ČR”, „Česká republika – Ministerstvo vnitra ČR – Policejní prezidium”, „Česká republika – Policejní prezidium”, „Česká republika – Krajské ředitelství policie Pardubického kraje“ apod.). 14

NMV 73/2001.


Stránka č. 1 z 2


§8 Ekonomické postavení krajských ředitelství (1) Krajské ředitelství je organizační složkou státu a účetní jednotkou, jehož příjmy a výdaje jsou součástí rozpočtové kapitoly ministerstva. V čele krajského ředitelství je krajský ředitel, který je také vedoucím organizační složky státu. Útvary policie zřízené v rámci jeho působnosti jsou vnitřními organizačními jednotkami krajského ředitelství. (2) V policii se zřizuje 14 krajských ředitelství, jejichž názvy a sídla jsou uvedeny v příloze k tomuto zákonu. Územní obvod krajského ředitelství je shodný s územním obvodem vyššího územního samosprávného celku. Související ustanovení: § 7 – Policejní prezidium a útvary s celostátní působností jako v postavení organizační složky a účetní jednotky ministerstvo vnitra, § 118 – přechodné ustanovení – 8 krajských ředitelství

Související předpisy: § 1 ÚčZ – účetní jednotka; § 3 až 5 MajČR – organizační složky státu, § 7 MajČR – vedoucí organizační složky státu; čl. 1 ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků – vymezení území krajů; přílohy č. 2, 5 a 6 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, stanovující názvy, obvody a sídla krajských soudů a jejich krajských poboček; § 7 StZast – sídla a obvody státních zastupitelství, § 40 StZast; § 5 až 7b vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství – pobočky státních zastupitelství Související judikatura: stanovisko pléna NS Plsn 2/1996 – Policie České republiky není právnickou osobou; nález ÚS III. 269/1999 USn. – absence způsobilosti Policie ČR být účastníkem řízení ve věcech soukromoprávních, způsobilost být účastníkem ve věcech veřejnoprávních; rozsudek NS 33 Odo 478/2004 – vystupování policie v obchodních závazkových vztazích, zabezpečování veřejných potřeb; rozsudek NS 29 Cdo 2115/98 (R 41/2000) – široké pojetí zabezpečování veřejných potřeb

K odst. 1: Toto ustanovení společně s ustanovením § 7 je základem postavení a fungování policie v ekonomických a jiných (soukromo)právních vztazích. Stanoví explicitně, že ze zákona je každé krajské ředitelství policie organizační složkou státu a účetní jednotkou. Současně stanoví, že rozpočtově jsou tyto organizační složky napojeny na rozpočtovou kapitolu ministerstva vnitra. Je to tedy ministerstvo vnitra, které v rámci své rozpočtové kapitoly rozděluje finanční prostředky mezi organizační složku ministerstvo vnitra včetně Policejního prezidia a útvarů s celostátní působností a mezi organizační složky státu krajská ředitelství. Toto napojení je základním nástrojem ekonomického řízení policie ze strany ministerstva vnitra a tím i Policejního prezidia (vedle řízení personálního plynoucího z personální podřízenosti policejního prezidenta ministrovi vnitra), které ze zákona (§ 8) vystupuje jako součást organizační složky ministerstvo vnitra. Jako organizační složky státu nejsou krajská ředitelství právnickými osobami, pouze vystupují v právních vztazích za stát, Českou republiku, viz výše komentář k § 7 o postavení policie. K vystupování krajských ředitelství v obchodních vztazích viz výše komentář k § 7. Současně jsou krajská ředitelství ze zákona účetními jednotkami ve smyslu § 1 ÚčZ. Vedoucími krajských ředitelství policie jako organizačních složek ve smyslu § 7 MajČR jsou krajští policejní ředitelé, kteří jménem státu činí právní úkony ve věcech, které se týkají těchto organizačních jednotek státu. K odst. 2: Toto ustanovení je základem přizpůsobení krajské územní struktury policie struktuře samosprávných krajů. Jak toto ustanovení, tak příloha k zákonu mají účinnost odloženou do r. 2012. K účinnosti zákona, tj. k 1. lednu 2009, je zákonem zřízeno pouze 8 krajských ředitelství, která jsou nicméně v souladu s odstavcem 1 organizační složkou státu a účetní jednotkou, viz komentář k § 118. Po přechodnou dobu po 1. lednu 2009 by se měl v souladu s § 118 odst. 1 počet krajských ředitelství zvyšovat. Ke dni 1. ledna 2012 pak zákon odstavcem 2 zřizuje 14 krajských ředitelství s územní působností shodnou s územní působností vyšších územně správných celků – krajů, stanovenou čl. 1 ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků.


Stránka č. 2 z 2

s. 90

Toto ustanovení je základem přizpůsobení krajské územní struktury policie struktuře samosprávných krajů a představuje tak další krok k dokončení reformy územně správního členění státu. Ve stejném směru se ubírá i justice tvorbou poboček krajských soudů a státních zastupitelství v sídlech samosprávných krajů, viz příloha č. 2 stanovující názvy, obvody a sídla krajských soudů a přílohy č. 5 a 6 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Pokud jde o soustavu státního zastupitelství, dle § 7 StZast se sídla státních zastupitelství a obvody jejich územní působnosti shodují se sídly a obvody soudů. Pobočky státních zastupitelství jsou pak zřízeny § 5 až 7b vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, vydané na základě zmocnění § 40 StZast. Většina krajských měst tak v současnosti disponuje i pobočkou státního zastupitelství. Při tomto rozdělení územní působnosti jsou krajští policejní ředitelé, předsedové krajských soudů a krajských zastupitelství a hejtmani přirozenými partnery spolupráce při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti na území kraje, která by měla zahrnovat pravidelnou a průběžnou výměnu informací a komunikace o prioritách, způsobech a prostředcích zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti na území kraje.


Stránka č. 1 z 1


§9 Zdvořilost Policista a zaměstnanec policie jsou při plnění úkolů policie povinni dodržovat pravidla zdvořilosti a dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní. Související ustanovení: § 2 – policie jako služba veřejnosti

Související předpisy: § 45 odst. 1 písm. e), i) SlPoBez – povinnost zdvořilosti a neohrožování dobré pověsti bezpečnostního sboru; § 2 až 8 SpŘ – základní zásady činnosti správních orgánů; R PP 1/2005 – Etický kodex policie; ZP PP 181/2006 o služební zdvořilosti

Toto ustanovení v souladu s pojetím policie jako služby veřejnosti a v souladu s moderními trendy otevřených vztahů policejních sborů s veřejností a metodou práce community policing zdůrazňuje jako první základní povinnost policistů i zaměstnanců policie chování v souladu s etiketou. Navazuje na § 6 PolČR 1991. Povinnost zdvořilosti při plnění působnosti policie stanovuje jako základní povinnost příslušníka

s. 91

bezpečnostního sboru taktéž § 45 odst. 1 písm. e) SlPoBez, který dále v tomtéž ustanovení písmeno i) extenduje povinnost chovat se a jednat tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru i na dobu mimo službu. PolČR stanovuje policistům a zaměstnancům policie konkrétní povinnost zdvořilosti a dbaní cti, vážnosti a důstojnosti všech osob, včetně své vlastní, ale omezuje ji pouze na plnění působnosti policie. SlPoBez, který má širší dosah, vychází z potřeby zachování vážnosti postavení policisty, příslušníka bezpečnostního sboru ve společnosti a stanoví povinnost obecně a bez ohledu na to, zda je policista ve službě či nikoliv. Povinnosti etikety i etiky specifikuje v policii Etický kodex policie, který je vydán závazným vnitřním předpisem – rozkazem policejního prezidenta č. 1/2009, a to jeho přílohami č. 1 a 2. Jde tedy o dokument, který zavazuje všechny policisty podřízené policejnímu prezidentovi a jehož porušení může být hodnoceno jako porušení základních povinností dle § 45 SlPoBez, zejména služební kázně dle § 46 SlPoBez, a tedy kázeňský přestupek dle § 50 SlPoBez. Současně jde o veřejný závazek sboru a každého policisty vůči občanům, veřejnosti a je součástí služebního slibu policistů při přijímání do služebního poměru dle § 17 odst. 2 SlPoBez. Kodex rozvádí podrobněji povinnosti obecně stanovené v § 9 PolČR a § 45 odst. 1 písm. e), i) SlPoBez, viz C1.


Stránka č. 1 z 5


§ 10 Iniciativa (1) V případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, je policista ve službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době povinen provést úkon v rámci své pravomoci (dále jen „úkon“) nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil. (2) Policista má povinnost podle odstavce 1 i v době mimo službu, je-li bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo svoboda osob anebo majetek nebo došlo-li k útoku na tyto hodnoty. (3) V případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, k jehož odstranění je příslušný jiný orgán veřejné správy a hrozí-li nebezpečí z prodlení, je policista ve službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době povinen přijmout vhodné opatření k odstranění bezprostředně hrozícího nebezpečí a v případě potřeby vyrozumět příslušný orgán veřejné správy. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, policista ve službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době tento orgán o tomto ohrožení nebo porušení bez zbytečného odkladu vyrozumí. (4) Policista nemá povinnost provést úkon nebo jiné opatření, jestliže a) provádí jiný úkon, zejména

s. 92

1. plní úkoly, při nichž používá operativně pátrací prostředky 3 nebo podpůrné operativně pátrací prostředky, 2. pronásleduje pachatele trestného činu, 3. zakročuje pod jednotným velením, 4. vykonává šifrovou nebo kurýrní službu, při níž by mohlo dojít k ohrožení včasného předání šifrovaných zpráv nebo k ohrožení přepravovaných věcí, 5. plní úkol, při němž používá výbušniny nebo výbušné předměty, 6. zajišťuje bezpečnost chráněných objektů, prostorů nebo osob, 7. provádí výcvik a přípravu k použití operativně pátracího prostředku nebo podpůrného operativně pátracího prostředku, nebo 8. získává poznatky ze zájmového prostředí podle § 70, jehož přerušení nebo nedokončení by mělo zřejmě závažnější následky než nesplnění těchto povinností, b) jsou jeho schopnosti sníženy v důsledku jeho zdravotního stavu nebo vlivem léků anebo jiných látek tak, že řádné provedení nebo dokončení úkonu anebo jiného opatření by bylo ohroženo, c) k provedení úkonu nebo jiného opatření nebyl odborně vyškolen nebo vycvičen a povaha úkonu nebo jiného opatření takové vyškolení nebo vycvičení vyžaduje, nebo d)


Stránka č. 2 z 5

je zřejmé, že nemůže úkon nebo jiné opatření úspěšně dokončit. (5) Pokud to okolnosti dovolují, je policista před provedením úkonu, při němž dochází k přímému vynucování splnění právní povinnosti nebo k přímé ochraně práv za použití síly nebo hrozby jejího použití (dále jen „zákrok“), povinen použít slov „Jménem zákona!“ a odpovídající výzvy. 3

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti, § 48 až 50 – zajišťování bezpečnosti chráněných objektů, prostorů nebo osob, § 59 – zákrok pod jednotným velením, § 70 – získávání poznatků ze zájmového prostředí, § 72 – podpůrné operativně pátrací prostředky, § 113 – omezení pravomoci zakročovat, § 114 – povinnost uposlechnout výzvy, pokyn či žádosti policie

Související předpisy: § 50 SlPoBez – kázeňský přestupek; § 207 TrZ (§ 150 nového trestního zákoníku) – trestný čin neposkytnutí pomoci, § 158 TrZ (§ 329 nového trestního zákoníku) – trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, § 159 TrZ (§ 330 nového trestního zákoníku) – maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti; § 5 ObčZ – předběžné opatření k odvrácení zřejmého zásahu do pokojného stavu; § 158b TrŘ – operativně pátrací prostředky Související judikatura: usnesení NS ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 465/2002 – policista zasahující v době mimo službu v postavení veřejného činitele

s. 93

K odst. 1: Toto ustanovení je základní úpravou situací, kdy má policie zákonnou povinnost aktivní činnosti za účelem plnění působnosti policie. Jde o zásadu iniciativy. Ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 7 odst. 1 PolČR 1991 a na vymezení úkolů policie v § 2 PolČR a stanoví, že v případě, že dojde k porušení či ohrožení vnitřního pořádku a bezpečnosti v oblasti, která spadá do působnosti (úkolů) policie, je policie vždy povinna přijmout adekvátní opatření k odstranění tohoto ohrožení či poruchy. Adekvátním opatřením je dle zákona jednak úkon, který zákon vymezuje jako jakýkoliv úkon, který spadá do pravomoci policie, tedy využití některého ze zákonných oprávnění, jednak přijetí jakéhokoliv jiného vhodného opatření (které není úkonem). Zatímco úkon je tedy výkonem některé konkrétní pravomoci policie jako státního orgánu, jiné opatření jsou jakékoliv (faktické či právní) činnosti, ke kterým není třeba výslovného zákonného zmocnění, neboť nezasahují do práv či právem chráněných zájmů, které policie koná v rámci plnění úkolů. Pravomocí policie přitom rozumíme souhrn oprávnění, souhrn právních prostředků k plnění působnosti policie. Porušením vnitřního pořádku a bezpečnosti rozumíme porušení jakéhokoliv právem chráněného zájmu v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti. Konkrétním subjektem, který má tuto povinnost iniciativního, aktivního plnění úkolů, jsou v prvé řadě policisté, kteří jsou ze zákona oprávněni ke všem úkonům v pravomoci policie. To znamená, že jsou dle § 113 oprávněni jak k zákrokům (úkony, při nichž dochází k přímému vynucování splnění právní povinnosti nebo k přímé ochraně práv za použití síly nebo hrozby jejího použití – viz odstavec 5), tak k ostatním úkonům v rámci pravomoci policie. Současně vzhledem k povinnosti zasáhnout i v době mimo službu (viz odstavec 2), není v § 113 pravomoc provést úkon omezena dobou služby (§ 52–61 SlPoBez). Z toho vyplývá, že oproti předchozí úpravě PolČR 1991 je pojem úkon pojmem obecným, zatímco zákrok je pouze podkategorií úkonů. Vedle úkonů (včetně zákroků) je pak policista samozřejmě oprávněn (a současně povinen) přijímat i jiná opatření k odstranění poruchy či její hrozby. Povinnost iniciativy se kromě policistů vztahuje v omezené míře i na zaměstnance policie. Jejich povinnost je v první řadě omezena pouze na pracovní dobu (viz odstavec 1 a § 113 odst. 1 PolČR a § 78 až 100 ZPr). Dále zákon přímo stanoví v § 113 odst. 2, že zaměstnanci nejsou oprávněni provádět zákroky. Proto mohou zaměstnanci provádět pouze úkony, které nejsou zákrokem, pokud tak PolČR nebo jiný zákon stanoví. Pokud PolČR stanoví určitou pravomoc, oprávnění policii, může tuto pravomoc vykonat buď policista, nebo zaměstnanec policie. Pokud PolČR stanoví určité oprávnění, pravomoc pouze policistovi, zaměstnanec policie danou pravomoc nemá. Kromě PolČR mohou i jiné zákony stanovit různé pravomoci zaměstnancům zařazeným k policii, pokud vykonávají určitou činnost, např. vedou správní řízení. Zaměstnanci samozřejmě mohou vždy využít jiných opatření k odstranění ohrožení či poruchy (typicky zejména


Stránka č. 3 z 5

s. 94

kontaktovat příslušné součásti policie, předat informace nadřízenému, přivolat pomoc apod.). Které úkoly v působnosti policie vykonávají policisté a které zaměstnanci policie, je tak (až na omezení daná oprávněními potřebnými k plnění těchto úkolů) záležitostí vnitřních předpisů policie, např. systemizace tabulkových míst policistů a zaměstnanců policie. Tato ustanovení umožňují vykonávat nejrůznější servisní či specializované činnosti, ke kterým není zapotřebí využívat policistů ve služebním poměru za pomoci zaměstnanců policie. Na rozdíl od dosavadní úpravy § 7 zákona PolČR 1991, která vázala povinnost provést, přijmout nějaké opatření na situace, kdy je páchán trestný čin nebo přestupek anebo existuje důvodné podezření z jejího páchání, současná úprava nekomplikuje situaci policisty tím, že by ho nutila provádět hmotněprávní kvalifikaci daného jednání a nutila ho podle toho se rozhodovat, zda zasáhne či nikoliv. Nová úprava pouze obecně stanoví hodnoty, jejichž porušení či ohrožení je zákonným důvodem pro povinnost policisty konat. Stejně jako předchozí úprava, ani PolČR nerozlišuje, zda se ohrožení či porušení vnitřního pořádku či bezpečnosti dopouští občan či jiný příslušník bezpečnostního sboru, včetně policisty. Proto i v případě, že tím, kdo vnitřní pořádek a bezpečnost narušuje či ohrožuje, je policista, je policista či zaměstnanec policie povinen přijmout vhodné úkony či jiná opatření (např. zakročit, oznámit věc nadřízenému, kontrolnímu orgánu nebo příslušnému orgánu činnému v trestním řízení apod. podle konkrétních okolností případu). Zásada iniciativy je nerozlučně spjata se zásadou přiměřenosti, kterou stanoví následující ustanovení § 11. Z povahy věci proto nelze princip iniciativy aplikovat odtrženě od zásady přiměřenosti, která nejen stanoví limity pro prostředky zvolené k plnění povinnosti jednat, ale také explicitně stanoví povinnost vážit důsledky zdržení se jednání, viz § 11 písm. b). Pokud by policista nebo zaměstnanec porušil tuto svou základní zákonnou povinnost, přicházejí v úvahu následující situace. V případě příslušníka policie se může jednat o trestný čin (např. § 158 TrZ, § 329 nového trestního zákoníku – zneužívání pravomoci veřejného činitele, § 159 TrZ, § 330 nového trestního zákoníku – maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti), nebo o kázeňský přestupek. Kázeňským přestupkem se přitom rozumí zaviněné jednání, které porušuje služební povinnost (včetně dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby), ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu, viz § 50 SlPoBez. V případě zaměstnance policie může jít o trestný čin (např. neposkytnutí pomoci § 207 TrZ, § 150 nového trestního zákoníku – to i mimo dobu pracovní) nebo porušení pracovněprávních povinností. Policie je někdy v praxi konfrontována se situací, kdy někdo porušuje již nějakou dobu trvající faktický výkon práva někoho jiného, tj. porušuje pokojný stav a policista neví, a někdy ani nemůže zjistit, na čí straně je právo.

s. 95

Pokud dojde ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, je na místě využít předběžného opatření dle § 5 ObčZ, o kterých rozhodují pověřené obecní úřady. Někdy však jde o situace, kdy je nejasný právní stav obecně, někdo např. tvrdí, že mu někdo něco odcizil či neoprávněně zasáhl do nějakého jiného práva. Pokud došlo tímto zásahem ke spáchání trestného činu či přestupku, často bude možné zahájit řízení o daném deliktu a např. věc zajistit jako důkaz v řízení, zadržet nebo odejmout a pak případně vydat, pokud se zjistí, komu patří. Je-li však zjevné, že zde existuje spor např. o vlastnictví a zároveň je narušován jednou ze stran sporu dosavadní pokojný stav, je povinností policie chránit toho, kdo drží věc v pokojném stavu, a ne toho, kdo se uchýlil – ať už z jakéhokoliv důvodu – k neoprávněnému svémocnému jednání. K odst. 2: Toto ustanovení stanoví policistovi povinnost provést úkon v rámci jeho pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jestliže odstranění spadá do úkolů policie, a to i v době mimo službu, nicméně pouze v případech, kdy je bezprostředně ohrožen život, zdraví, svoboda či majetek osob, nebo pokud již k útoku na tyto hodnoty došlo. (Ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 7 odst. 2 PolČR 1991.) Pokud policista takový úkon vykonává, je tímto momentem ve službě a vztahují se na něj všechny pravomoci i povinnosti,


Stránka č. 4 z 5

které policista ve službě má, včetně např. povinnosti prokázat svou příslušnost k policii nebo ochrana jeho osoby jakožto veřejného činitele (viz usnesení NS ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 465/2002). K odst. 3: Toto ustanovení společně s obecným stanovením působnosti policie v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti dle § 2, která má subsidiární povahu vůči úžeji stanoveným působnostem jiných orgánů veřejné správy v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti reflektuje subsidiaritu působnosti policie. Policista ve službě a zaměstnanec policie v pracovní době je zákonem subsidiárně povolán k přijetí opatření k odstranění porušení či ohrožení vnitřního pořádku a bezpečnosti v případech, kdy by byl k tomuto příslušný jiný orgán veřejné správy, ale hrozí nebezpečí z prodlení. Současně musí vyrozumět příslušný orgán veřejné správy, je-li to zapotřebí. Jde tedy o povinnost určitého urgentního zásahu v zájmu vnitřního pořádku a bezpečnosti namísto příslušných orgánů. Zákon zde míří na situace, jejichž řešení spadá do působnosti Hasičského záchranného sboru, např. unikající plyn, počínající požár, vyproštění osob při haváriích, nebo do působnosti záchranné zdravotnické služby, např. poskytnutí první pomoci, nebo do působnosti zpravodajských služeb, např. předání informace o agentovi

s. 96

cizí moci zpravodajské službě, zajištění nalezených utajovaných materiálů, a celou řadu dalších, např. neodkladné a neopakovatelné úkony v případě trestných činů, k jejichž stíhání jsou příslušné jiné policejní orgány (celní správa, Inspekce policie atd.), které nesnesou odkladu a současně je policista (nebo zaměstnanec) může i bez speciální kvalifikace či výcviku provést. Pokud by však ohrožení či porucha nebyly takového rázu, že by vyvolávaly nebezpečí z prodlení, postačuje věc pouze oznámit příslušnému orgánu. Toto ustanovení je ve vztahu speciality k ustanovením o spolupráci, která stanoví povinnost upozorňovat ostatní dotčené orgány a osoby na skutečnosti, které souvisí s jejich činností a mohou vést k ohrožení veřejného pořádku či bezpečnosti (§ 15), nejde-li o nebezpečí z prodlení. Jde-li o nebezpečí z prodlení, platí pravidlo plynoucí ze zásady iniciativy a policista (zaměstnanec v pracovní době) je povinen proti ohrožení zasáhnout. K odst. 4: Toto ustanovení představuje výjimku z povinností stanovených v předchozích třech odstavcích. Obsahově se převážně shoduje s výjimkami, které za předchozí úpravy PolČR 1991 stanovil § 1 vyhlášky Ministerstva vnitra České republiky č. 290/1992 Sb., k provedení PolČR 1991. Obecně zákon vztahuje tuto výjimku na situace, kdy policista provádí jiný úkon, jehož přerušení nebo nedokončení by mělo zřejmě závažnější následky než nesplnění jeho povinnosti, iniciativy. Ať už provádí jakýkoliv úkon, musí tedy policista vždy zvažovat, zda by jeho přerušením nezpůsobil následky závažnější, než které hrozí z toho, že nezasáhne v souladu povinnostmi dle odstavce 1 až 3. Zákon současně demonstrativně vyjmenovává typické situace, které typově tuto charakteristiku splňují. Dále stanovuje výjimku z povinnosti iniciativy pro případy, kdy je policista ve fyzickém či zdravotním stavu, který vylučuje řádné provedení úkonu či jiného opatření, pro případy, kdy policista nedisponuje k danému úkonu nezbytným výcvikem či vzděláním, anebo jde o situaci, kdy je zjevné, že policista nemůže úkon či jiné opatření úspěšně dokončit. K odst. 5: Toto ustanovení obecně zavazuje policistu použít před každým zákrokem neboli úkonem, při němž dochází k přímému vynucování splnění právní povinnosti nebo k přímé ochraně práv za použití síly nebo hrozby jejího použití, nejprve zvolání „Jménem zákona!“ a současně použít vhodné výzvy. Výzva většinou obsahuje podle situace pokyn k zdržení se určitého konání, k určitému konání či ke strpění určitého konání a současně poučení o možných následcích neuposlechnutí této výzvy. Každý je povinen uposlechnout výzvy zakročujícího policisty (viz § 114). Tuto povinnost však policista má, pouze pokud to okolnosti dovolují. V některých případech např. funguje výzva jako předstupeň použití síly proti pachateli a umožňuje naplnit zásadu používání zbraně a donucovacích prostředků jako ultima

s. 97


Stránka č. 5 z 5

ratio (viz komentář k § 51 a násl.), v jiných situacích naopak bude použití jakékoliv výzvy z povahy situace vyloučeno, neboť by zmařilo účinek překvapivého a rychlého zákroku.


Stránka č. 1 z 2


§ 11 Přiměřenost postupu Policista a zaměstnanec policie jsou povinni a) dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma, b) dbát, aby jejich rozhodnutím neprovést úkon nevznikla osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma, c) postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem. Související ustanovení: § 10 – zásada iniciativy, § 10 odst. 1 – úkon, § 10 odst. 5 – zákrok

Související předpisy: § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku) – krajní nouze; § 175 SpŘ – stížnost na jednání policie; § 158 odst. 3 TrŘ – trestní oznámení; § 82 SŘS – žaloba pro nezákonný zásah správního orgánu

Toto ustanovení v podstatě vyjadřuje zásadu přiměřenosti a zdrženlivosti. Tato zásada činnosti policie je vedle zásady iniciativy tou nejdůležitější a tvoří spolu základní dvojici principů kvalitní práce každého policejního sboru obecně. Tyto dvě zásady typicky působí každá v opačném směru a regulují činnost policejního sboru tak, aby na jedné straně nedocházelo k nečinnosti a tím absenci ochrany práv osob, ale aby současně také nedocházelo k takovému aktivnímu plnění úkolů policie, které by zasahovalo nad míru nezbytnou do práv či svobod osob. Tuto zásadu je jako obecnou zásadu činnosti policie nutné aplikovat při jakémkoliv postupu policie, tedy jakémkoliv plnění úkolů policie, ať už jej konkrétně plní policista nebo zaměstnanec policie, a to zejména při použití některé zákonné pravomoci (tedy při úkonech, zejména zákrocích). Jak bylo uvedeno, nelze tuto zásadu aplikovat odtrženě od zásady iniciativy, tyto dva principy je možné z povahy věci aplikovat vždy pouze současně. Písmeno a) ukládá obecnou povinnost dbát, aby žádné osobě v důsledku postupu nevznikla bezdůvodná újma. Toto je nejobecnější vyjádření zásady přiměřenosti. Za bezdůvodnou újmu je třeba považovat zejména újmu, jejíž vznik není nutným následkem řádného plnění úkolů policie, a újmu, která vznikla protiprávním postupem. Za bezdůvodnou újmu nelze považovat takovou újmu, jejíž vznik v důsledku úkonu buď nebyl rozumně předvídatelný, nebo byl nevyhnutelným důsledkem (řádného) provedení úkonu, tak aby byly splněny jeho cíle (smysl), a současně není tato újma zjevně nepřiměřená

s. 98

vzhledem k cíli sledovanému úkonem. Písmeno b) kromě toho explicitně navíc stanoví povinnost zohlednit i důsledky rozhodnutí nekonat. Oproti předchozí úpravě tak zdůrazňuje význam posuzování volby, zda zasáhnout či nikoliv, také ve světle následků plynoucích z nepřistoupení k akci. Neboli ukládá povinnost zásadu iniciativy (zejména § 10 odst. 1 až 4) zkoumat ve světle zásady přiměřenosti. Policista tedy musí zvažovat nejen újmu, kterou může způsobit svým aktivním jednáním osobě, vůči níž úkon provede, ale také újmu, která hrozí např. osobě ohrožené jednáním jiné osoby či jinou situací z toho, že se zdrží provedení úkonu nebo přijetí jiného opatření. Zákonodárce zde tedy explicitně vylučuje restriktivní pojetí principu přiměřenosti, které odtržené od principu iniciativy (povinnosti jednat) chápe zásadu přiměřenosti pouze jako mantinel pro zásahy do práv osob, vůči nimž jsou konány úkony policie. V písmenu b) zákon zdůrazňuje odpovědnost policisty vůči osobám protiprávním jednáním ohroženým oproti jednostrannému zdůrazňování pouze potřeby přiměřenosti úkonů ve vztahu policie – pachatel protiprávního jednání. V písmenu c) zákon stanoví povinnost, kterou lze označit také jako zásadu přiměřenosti v užším slova smyslu, která tvoří jádro principu přiměřenosti, protože reguluje vztah mezi mírou zásahu do práv a svobod osob a účelem sledovaným úkonem. Tato míra zásahu nesmí být větší, než která je nezbytná k dosažení


Stránka č. 2 z 2

účelu úkonu. V některých případech zákonodárce sám tím, že stanoví konkrétně podmínky určitého typu zásahu do práv, již také stanoví míru přiměřenosti, kterou považuje za akceptovatelnou. Pokud existuje aktuálně dostupný prostředek či postup, který zasahuje do práv a svobod osob méně a současně lze pomocí něho dosáhnout účelu sledovaného úkonem, má policista (zaměstnanec policie) povinnost zvolit tento postup či prostředek. Jde zde tedy vlastně princip subsidiarity, který je logickou součástí principu přiměřenosti – jde o vztah subsidiarity mezi mírnějšími a razantnějšími prostředky k dosažení účelu úkonu. Oproti tomu obecný princip subsidiarity, tedy povinnost nejprve vyčerpat všechny jiné prostředky než ty, které zasahují do práv a svobod osob (byť třeba složitěji či za vyšší vynaložené úsilí či náklady), než přistoupí policista (zaměstnanec policie) k úkonu, který do práv zasahuje, zákon nestanoví. Jde o princip subsidiarity, jak jej zná např. institut krajní nouze (§ 14 TrZ, § 28 nového trestního zákoníku). Policista (zaměstnanec policie) totiž dělá úkony v případě, že jsou pro to splněny podmínky stanovené zákonem a situace si takový úkon vyžaduje, nemá však nikde stanovenu všeobecnou povinnost vyzkoušet vždy nejprve jiné, do práv nezasahující prostředky. Policista se tak nemusí např. pokoušet dozvědět určitou informaci jinak, než přistoupí k požadování vysvětlení od osoby, nemusí se pokoušet nejprve zpacifikovat osobu např. verbálně přemlouváním, pokud jsou již dány podmínky pro použití donucovacího prostředku. Policista je tak v konkrétním případě povinen použít pravomoci,

s. 99

která zasahuje do práv méně, či zasáhnout způsobem, který méně zasahuje do práv osob, protože to plyne z principu přiměřenosti, nikoliv protože by platil obecný princip subsidiarity. Princip subsidiarity se tak projevuje pouze jako součást aplikace principu přiměřenosti. V případě, že dojde k překročení zákonem stanovené přiměřenosti zásahu do práv, je možné v závislosti na povaze tohoto zásahu podat stížnost na jednání policie (§ 175 SpŘ), trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu (§ 158 odst. 3 TrŘ), anebo žalobu dle § 82 SŘS pro nezákonný zásah správního orgánu.


Stránka č. 1 z 2


§ 12 Prokazování příslušnosti (1) Při provádění úkonu je policista povinen prokázat svou příslušnost k policii služebním stejnokrojem, služebním průkazem nebo odznakem policie, na kterých musí být zřetelně viditelné identifikační číslo. Zaměstnanec policie je při provádění úkonu povinen prokázat svou příslušnost k policii průkazem zaměstnance policie se zřetelně viditelným identifikačním číslem. (2) Pokud povaha nebo okolnosti úkonu neumožňují prokázat příslušnost způsobem podle odstavce 1, prokáže policista svou příslušnost k policii ústním prohlášením „policie“; to neplatí, brání-li povaha nebo okolnosti úkonu také ústnímu prohlášení. Způsobem podle odstavce 1 se policista prokáže ihned, jakmile to okolnosti úkonu dovolí. (3) Povinnost prokázat příslušnost k policii nemá policista, který tuto příslušnost oprávněně zastírá. Související ustanovení: § 43 odst. 2 – pásy s označením „Policie ČR“ k vyznačení zákazu vstupu na místo činu, § 69 – získávání poznatků o trestné činnosti, § 70 – působení v zájmovém prostředí, § 108 odst. 1 – působení policistů ve stejnokroji nebo civilním oděvu

Související předpisy: § 158e TrŘ – policejní agent; vyhláška Ministerstva vnitra č. 460/2008 Sb., o způsobu vnějšího označení, služebních stejnokrojích a zvláštním barevném provedení a označení služebních vozidel, plavidel a letadel Policie České republiky a o prokazování příslušnosti k Policii České republiky

K odst. 1: Jednou ze základních povinností, která je z povahy věci přirozenou podmínkou efektivního fungování jakéhokoliv policejního sboru, je prokazování příslušnosti k policii. Jednak je to podmínkou preventivního působení policie, bez vědomí osob o příslušnosti příslušníka či zaměstnance k policii nemůže preventivní účinek z povahy věci nastat. Současně je prokazování příslušnosti regulátorem, který zajišťuje, aby policejní pravomoci nevyužívaly osoby,

s. 100

které k tomu zákon neopravňuje. Nicméně policisté působí ve služebním stejnokroji nebo v občanském oděvu v závislosti na povaze konkrétní činnosti a potřebě efektivního plnění úkolů policie (viz § 108 odst. 1). Při provádění jakékoliv pravomoci (úkonu) musí policista prokázat svou příslušnost k policii buď nošením služebního stejnokroje, ukázáním služebního průkazu, nebo odznaku policie. Zaměstnanec policie v takovém případě prokazuje svou příslušnost k policii průkazem zaměstnance policie. Jak uniformy, tak průkazy musí mít zřetelně viditelné identifikační číslo policisty a musí být nošeny a ukazovány tak, aby toto číslo bylo zřetelně viditelné. Tato identifikační čísla jsou prostředkem k případnému ztotožnění daného příslušníka či zaměstnance, aniž by se současně jeho totožnost osobám automaticky sdělovala např. jmenovkou. Zvláštní barevné provedení a označení služebních vozidel, plavidel a letadel policie a pásů s označením „Policie ČR“ může sice ze zákona užívat pouze policie, tyto vnější identifikační prvky však nejsou a nenahrazují prokázání příslušnosti taxativně vyjmenovanými způsoby uvedenými výše; povaha těchto identifikačních prvků je pouze informativní a preventivní (určitou výjimkou je pouze pás s označením „Policie ČR“ (viz komentář k § 43 odst. 2). Druhy, vzory služebních stejnokrojů, vzory služebních průkazů a průkazů zaměstnance policie a odznaků policie, způsob vnějšího označení policie, způsob prokazování příslušnosti, vzory zvláštního barevného provedení a označení služebních vozidel, plavidel a letadel policie a pásů s označením „Policie ČR“ stanoví podle § 108 odst. 4 Ministerstvo vnitra vyhláškou č. 460/2008 Sb. K odst. 2:


Stránka č. 2 z 2

Toto ustanovení je výjimkou z povinnosti prokazovat svou příslušnost při plnění úkolů policie podle odstavce 1. Tato výjimka je stanovena pro situace, kdy to povaha situace či okolnosti nedovolují. Typicky jde o případy akutních, předem nepřipravovaných zákroků, které nedovolují prokázat příslušnost standardním způsobem dle odstavce 1. V takovém případě je policista povinen prokázat svou příslušnost alespoň ústním prohlášením „policie“. Ve zcela krajním případě, kdy situace nedovoluje ani ústní prokázání, nemusí policista prokázat svou příslušnost ani tímto způsobem. Jakmile však tyto zvláštní okolnosti pominou, je policista povinen svou příslušnost prokázat. Nejde tedy o výjimku ve smyslu úplného vyloučení povinnosti dle odstavce 1 za zákonem stanovených podmínek, nýbrž pouze o možnost dočasného odložení splnění této povinnosti. K odst. 3: Standardní výjimkou z povinnosti prokazovat příslušnost jsou situace, kdy policista svou příslušnost zastírá oprávněně. Oprávněně zastírá svou příslušnost např. policista při působení v zájmovém prostředí (§ 70 PolČR),

s. 101

policista, který působí jako agent (§ 158e TrŘ), nebo policista, který získává poznatky o trestné činnosti (§ 69 PolČR), tedy policisté, kteří z důvodů plnění specifických služebních úkolů musí svou totožnost utajovat v zájmu plnění těchto úkolů, nikoliv však např. policista zasahující jako součást pořádkové jednotky proti násilné demonstraci.


Stránka č. 1 z 1


§ 13 Poučování Policista je povinen před provedením úkonu poučit osobu dotčenou úkonem o právních důvodech provedení úkonu, a jde-li o úkon spojený se zásahem do práv nebo svobod osoby, také o jejích právech a povinnostech. Pokud poučení brání povaha a okolnosti úkonu, poučí nebo zajistí toto poučení ihned, jakmile to okolnosti dovolí. Související ustanovení: § 10 odst. 1 – úkon, § 11 – zásada přiměřenosti

Související předpisy: § 4 odst. 2 SpŘ – poskytnutí přiměřeného poučení správním orgánem

Toto ustanovení stanoví obecnou poučovací povinnost všech policistů vůči každé osobě úkonem, tedy výkonem pravomoci dotčené. Osobou dotčenou úkonem policisty je každý, komu plynou z úkonu nějaké právní povinnosti, nebo do jehož práv a oprávněných zájmů je úkonem zasahováno. Takové poučení není vázáno na žádost dotčené osoby, policista sám musí osoby iniciativně v zájmu jejich právní jistoty a v zájmu preventivního a výchovného působení na občany poučit. Samozřejmě to nevylučuje možnost občana policistu o takovou informaci požádat a povinnost policisty takové žádosti vyhovět. Pokud je úkonem zasahováno do práva nebo svobod osob, je vždy třeba takovou osobu poučit také o jejích právech a povinnostech. Dočasnou výjimkou z poučovací povinnosti je možnost odložit poučení v případě, že tomu brání povaha nebo okolnosti úkonu, a to pouze do doby, kdy okolnosti toto poučení dovolí. Po odpadnutí těchto okolností je policista povinen osoby neprodleně poučit. Takovou situací může být situace, kdy policisté zakročují, kdy plní úkoly krátkodobé ochrany či ochrany bezpečnosti chráněných osob, či některý z druhů operativně pátrací činnosti apod. I u této výjimky je třeba aplikovat obecný princip přiměřenosti (§ 11), je tedy třeba vždy zvažovat, zda okolnosti byly takové, že ospravedlňovaly odložení naplnění práva osoby znát důvody úkonu, který se jí týká. Tato poučovací povinnost se vztahuje pouze na policisty, pokud jde o zaměstnance, těm poučovací povinnost stanoví případně příslušné procesní předpisy, podle kterých při té které činnosti zaměstnanec postupuje (např. § 4 odst. 2 SpŘ).


Stránka č. 1 z 3


§ 14 Subjekty spolupráce Policie při plnění svých úkolů spolupracuje s ozbrojenými silami, bezpečnostními sbory a dalšími orgány veřejné správy, jakož i s právnickými a fyzickými osobami. Související ustanovení: § 2 – úkoly policie, § 20 – působení policie v rámci integrovaného záchranného systému, při řešení krizových situací a mimořádných událostí, § 78 – předávání informací

Související předpisy: § 1 SlPoBez – výčet bezpečnostních sborů; § 3 OzbSil – ozbrojené síly; zák. č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii; zák. č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství; zák. č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu; zák. č. 129/2000 Sb., o krajích; zák. č. 128/2000 Sb., o obcích; § 24 zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení – bezpečnostní rady obcí a krajů; § 8 odst. 2 SpŘ – spolupráce správních orgánů v zájmu dobré správy, § 19 SpŘ – doručování písemností ve správním řízení, § 60 SpŘ – předvedení účastníka nebo svědka, § 127 SpŘ– exekuce předvedením, § 135 SpŘ– součinnost policie při úkonu správního orgánu při jeho maření, ztěžování či ohrožení osob a majetku; § 45a, 46a a 50b OSŘ – doručování písemností v občanskoprávním řízení, § 52 OSŘ – předvedení osoby předvolané soudem, § 260d OSŘ – předvedení k prohlášení o majetku, § 338m OSŘ – zjednání přístupu do účetní evidence; § 62 TrŘ – doručování písemností v trestním řízení, § 90 TrŘ – předvedení obviněného, § 98 TrŘ – předvedení svědka; § 43 SŘS – předvedení osoby předvolané soudem; § 58 PřesZ – oznamování a „předšetřování“ přestupků policií, § 59 PřesZ – provádění úkonů potřebných k prověřování oznámení o přestupcích, k projednávání přestupků a k výkonu rozhodnutí policií na žádost správního orgánu

Toto ustanovení je základem spolupráce mezi policií a institucemi veřejnými i soukromými. Vzhledem ke sdílené působnosti v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti (viz komentář k § 2) a komplexní povaze kriminality ve společnosti není možné efektivně bojovat s kriminalitou bez spolupráce všech dotčených subjektů. V první řadě policie spolupracuje při plnění svých úkolů se všemi bezpečnostními sbory (viz § 1 SlPoBez), tedy s Celní správou České republiky, Vězeňskou službou České republiky, Bezpečnostní informační službou, Úřadem pro zahraniční styky a informace a Hasičským záchranným sborem České republiky. Četné jsou případy spolupráce i se zdravotnickými záchrannými službami krajů, které se svou povahou řadí mezi záchranné sbory. Dalšími subjekty spolupráce

s. 103

jsou ozbrojené síly České republiky (tedy dle § 3 OzbSil Armáda ČR, Vojenská kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž) a dále Vojenská policie, Vojenské zpravodajství, Finanční analytický útvar Ministerstva fi nancí. Jedná se také o obce, kraje a jejich orgány, zejména obecní policii (viz komentář k § 16), nebo tzv. bezpečnostní rady obcí a krajů (§ 24 zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení), viz také komentář k § 20. Součástí této spolupráce je samozřejmě především výměna, předávání relevantních informací, kterou upravuje ustanovení § 78 – předávání informací. Srovnej také ustanovení § 8 odst. 2 SpŘ, které ukládá všem správním orgánům obecnou povinnost spolupráce v zájmu dobré správy. V rámci spolupráce může policie poskytnout i svou techniku, např. leteckou. Tuto spolupráci upravují některé meziresortní dohody, které stanoví podrobnosti této spolupráce. Tak tomu je například u Bezpečnostní informační služby, ministerstva zdravotnictví, ministerstva zemědělství, nebo v rámci spolupráce při plnění úkolů s Celní správou České republiky. Policie spolupracuje s právnickými a fyzickými osobami včetně neziskových organizací, jako jsou např. subjekty provozující kritickou infrastrukturu anebo nebezpečné provozy, dále organizátoři kulturních či jiných společenských akcí apod. Tradičně spolupracující právnickou osobou je Horská služba, o.p.s. (profesionální služba zřízená v působnosti ministerstva pro místní rozvoj), přičemž do této spolupráce je zahrnuto i občanské sdružení Horská služba ČR (dobrovolní horští záchranáři). Taktéž mohou být subjektem spolupráce v některých případech i soukromé bezpečnostní služby, zejména pokud se podílí na ochraně z hlediska bezpečnosti významných objektů, provozů, osob či událostí. Dalším subjektem spolupráce a současně příkladem sdílení odpovědnosti za bezpečnost mohou být vlastníci sportovních zařízení, kterým § 7a zák. č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ukládá některé povinnosti, které je


Stránka č. 2 z 3

ve svém celku zavazují nést primární odpovědnost za zajištění bezpečnosti osob nebo majetku v jejich sportovním zařízení. Další konkrétní oblasti spolupráce s fyzickými a právnickými osobami upravuje § 17. Vedle horizontálních vztahů spolupráce plynou z některých zvláštních zákonů pro policii i určité konkrétní zákonné povinnosti součinnosti, které již nemají charakter horizontální spolupráce, nýbrž plnění konkrétní zákonné součinnostní povinnosti. Jde typicky o součinnost se soudy a státním zastupitelstvím. V první řadě jde o předvádění osob. Dle § 52 OSŘ může soud požádat policii na základě svého usnesení o předvedení osoby předvolané, která se bez omluvy nedostaví k výslechu nebo ke znalci, jestliže o možnosti předvedení předvolaného poučil. Náklady předvedení v tomto případě hradí ten, kdo je předváděn. Na návrh toho, kdo předvedení provedl, tedy policie, o nákladech usnesením rozhodne předseda senátu. Podle § 260d OSŘ může být předveden k prohlášení o majetku ten, kdo byl k soudu řádně předvolán a včas či bez a důvodné omluvy se nedostavil. Podle § 60

s. 104

SpŘ může správní orgán vydat usnesení o předvedení, jestliže se účastník nebo svědek bez náležité omluvy nebo bez dostatečných důvodů nedostaví na předvolání, a o zajištění předvedení pak požádat policii. K doručení příkazu k exekuci orgánům příslušným k předvedení při exekuci předvedením srov. § 127 SpŘ. Podle § 90 TrŘ nedostaví-li se obviněný, který byl řádně předvolán, k výslechu bez dostatečné omluvy (v některých případech i bez předchozího předvolání), může být předveden, o předvedení je třeba požádat policii, je-li příslušným policejním orgánem. Podle § 98 TrŘ může být předveden svědek, jestliže se, ač byl řádně předvolán, bez dostatečné omluvy nedostaví. Podle § 43 SŘS může být na příkaz předsedy senátu orgánem Policie České republiky předveden ten, kdo se bez řádné omluvy nedostavil, ačkoliv byl předvolán a o možnosti předvedení poučen. Předvedení se provádí na náklady předváděného. Dalším typickým způsobem součinnosti policie je doručování zásilek. V souvislosti s přijetím PolČR byla zákonem č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky (dále jen „změnový zákon“) vypuštěna policie jako doručující orgán v řízení občanskoprávním, viz § 45a, 46a a 50b OSŘ. Podle dosavadní úpravy OSŘ totiž policie doručovala i v občanskoprávním řízení, přestože se její působnost a hlavní úkoly netýkají občanskoprávních vztahů, nýbrž vnitřního pořádku a bezpečnosti. Pokud jde o správní řízení, podle § 19 SpŘ může správní orgán písemnost doručit prostřednictvím policejního orgánu příslušného podle místa doručení pouze v zákonem stanovených případech. V tomto předpise nedošlo v souvislosti s přijetím PolČR k žádné změně. V trestním řízení upravuje doručování § 62 TrŘ, který byl v souvislosti s přijetím PolČR novelizován tak, že policejní orgány byly jakožto orgány doručování dány až na poslední místo jakožto ultima ratio v případě, že nelze doručit žádným jiným způsobem. Mezi jiné typy součinnosti lze řadit: § 135 SpŘ stanoví, že hrozí-li, že se někdo pokusí ztížit nebo zmařit provedení úkonu správního orgánu, nebo hrozí-li nebezpečí osobám nebo majetku, může správní orgán požádat policii o součinnost jejích příslušníků při provádění svého úkonu. Policie součinnost za těchto zákonem stanovených podmínek poskytne. Komplexním případem součinnosti policie v přestupkovém řízení dle § 58 PřesZ je oznamování přestupků příslušným správním orgánům policií a především „předšetřování“ některých přestupků policií (viz komentář k § 2). Kromě toho dle § 59 PřesZ orgány policie provedou bez zbytečného odkladu na žádost správního orgánu úkony potřebné k prověřování oznámení o přestupcích, k projednávání přestupků a k výkonu rozhodnutí. Není-li policie k provedení požadovaných úkonů příslušná, žádost správnímu orgánu neprodleně vrátí. Podle § 338m OSŘ také policie poskytuje součinnost při zjednání přístupu do účetní evidence při zjišťování ceny podniku v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem podniku.

s. 105

Svolavatel shromáždění dle § 1 a 2 ShrZ může dle § 6 odst. 3 ShrZ požádat příslušný útvar Policie


Stránka č. 3 z 3

České republiky, aby shromáždění byla poskytnuta ochrana, je-li důvodná obava, že shromáždění bude rušeno, nebo útvar požádat o pomoc při narušení pokojného průběhu shromáždění dle § 6 odst. 6 ShrZ. Zákrok k rozpuštění shromáždění pak dle § 12 odst. 7 a 8 provádí policejní útvar na základě rozhodnutí zástupce příslušného úřadu (obecního, krajského, Ministerstva vnitra); bez tohoto rozhodnutí může provést tento zákrok příslušník policie v případech dle § 12 odst. 2 nebo 6, v takovém případě policejní útvar vyrozumí úřad o provedeném zákroku. Asistence obecním úřadům s rozšířenou působností při zvláštních opatřeních na ochranu týraných zvířat policii svěřuje § 28a zák. č. 246/1992 Sb. Na žádost primátora nebo starosty městské části hlavního města Prahy policie poskytuje součinnost při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku dle § 72 odst. 5 a § 98 PrhZ. Dalším příkladem součinnosti může být § 34 odst. 2 zák. č. 59/2006 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými chemickými látkami nebo chemickými přípravky, podle něhož plán fyzické ochrany, přijetí a zajištění opatření na fyzickou ochranu objektu nebo zařízení před případnými útoky nejsou součástí kontroly podle odstavce 1 tohoto ustanovení, ale podléhají zvláštním kontrolám organizovaným krajským úřadem ve spolupráci s policií. Zde se tedy policie podílí na kontrolní činnosti prováděné krajským úřadem, ale není tím orgánem státní správy, který ukládá provozovatelům objektů opatření k nápravě, případně pokuty, tím je právě krajský úřad. Role policie je zde spíše konzultativní a umožňuje posouzení opatření fyzické ochrany u provozovatele z hlediska případných navazujících činností policie, jejích sil a prostředků, dislokace atd.


Stránka č. 1 z 1


§ 15 Komunikace se subjekty spolupráce V rámci spolupráce policie zejména upozorňuje orgány a osoby uvedené v § 14 na skutečnosti, které se dotýkají jejich činnosti a mohou vést k ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis nestanoví jinak. Související ustanovení: § 78 odst. 2 – výjimka z povinnosti předávat informace ostatním příslušným orgánům, § 14 – subjekty spolupráce

Související předpisy: § 58 PřesZ – oznamování přestupků policií příslušným správním orgánům

s. 106

Toto zvláštní ustanovení navazuje na původní § 47 PolČR 1991. Mezi jinými formami spolupráce dle § 14 zdůrazňuje povinnost policie upozorňovat orgány a osoby na skutečnosti, které se dotýkají jejich činnosti a mohou vést k ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, pokud právní předpis nestanoví jinak. Toto ustanovení patří mezi ta, která představují jednak legislativní základ práce ve stylu community policing, a také mezi ta, která tvoří základ preventivní činnosti policie v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti. Výjimkou můžou být např. případy dle § 78 odst. 2, nebo případy ohrožení vnitřního pořádku a bezpečnosti, které jsou nicméně takového charakteru, že jejich existenci nelze dotyčným osobám a orgánům vyzradit, např. jde-li o neuzavřená trestní řízení ohledně trestných činů týkajících se činnosti těchto osob či orgánů, které z důvodu možného ohrožení splnění účelu řízení (např. únik informace) nelze orgánům a osobám vyzradit. V některých případech existuje i speciální úprava, např. v případě přestupků je dle § 58 PřesZ policie ze zákona povinna tyto oznamovat příslušným správním orgánům.


Stránka č. 1 z 4


§ 16 Spolupráce s obcemi (1) Útvar policie určený policejním prezidentem může uzavřít písemnou koordinační dohodu s obcí nebo městskou částí hlavního města Prahy za účelem stanovení společného postupu při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku. (2) Místně příslušné krajské ředitelství může uzavřít písemnou koordinační dohodu s hlavním městem Prahou za účelem stanovení společného postupu při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku. (3) Koordinační dohoda obsahuje zejména a) formy a nástroje nepřetržité koordinace obce a útvaru policie při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku v obci, b) úkoly obce a útvaru policie v oblasti předcházení protiprávním jednáním porušujícím veřejný pořádek v obci, c) úkoly obce a útvaru policie při porušení veřejného pořádku v obci, d) podíl obce a útvaru policie na zajištění plnění úkolů podle písmen b) a c), e) formy a nástroje hodnocení plnění úkolů podle písmen b) a c) a odstraňování případných zjištěných nedostatků, f) dobu, na kterou je uzavírána, g) poskytování finančních prostředků. Související ustanovení: § 14 – subjekty spolupráce, § 18 – vyžadování pomoci od osob a orgánů

s. 107

Související předpisy: § 10 OZř – přestupky stanovené obecně závaznými vyhláškami obcí k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, § 13 odst. 1 OZř – projednávání návrhů na opatření dotýkajících se působnosti obce ze strany policie s obcemi, § 13 odst. 2 OZř – vzájemné poskytování informací potřebných pro výkon jejich působnosti mezi státními orgány a obcemi, § 35 OZř – místní záležitosti veřejného pořádku jako součást samostatné působnosti obcí, § 35a odst. 2 OZř – možnost obcí zřizovat obecní policie, § 37 OZř pomoc obcí k zabezpečení důstojných prostor pro orgány státu se sídlem v obvodu obce, § 46 OZř – možnost vzájemné spolupráce obcí při výkonu samostatné působnosti; § 159 SpŘ – veřejnoprávní smlouvy; § 3a ObcPol – veřejnoprávní smlouva o plnění úkolů v oblasti místních záležitostí veřejného pořádku obecní policií jedné obce na území obce druhé; § 58 odst. 2 PřesZ – „předšetřování“ některých přestupků policií, § 86 písm. a) PřesZ – přestupky řešené policií v blokovém řízení, § 86 písm. d) PřesZ – přestupky řešené obecní policií v blokovém řízení; § 16 PrhZ – působnost hl. m. Prahy v místních záležitostech veřejného pořádku; § 17 zák. č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami – ošetření v protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanici; § 18b ZdravZ – zřizování zdravotnické záchranné služby krajem; vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 434/1992, o zdravotnické záchranné službě zdravotnictví k provedení ZdravZ; § 5 a § 7 odst. 1 písm. d) PohřZ – převoz lidských pozůstatků a úhrada souvisejících nákladů

K odst. 1: Mezi orgány veřejné správy, se kterými policie dle § 14 spolupracuje, jsou uvedeny mimo jiné i obce. S těmi policie spolupracuje při zabezpečování té části vnitřního pořádku a bezpečnosti státu, kterou obcím


Stránka č. 2 z 4

svěřuje zákon. Zabezpečování záležitostí veřejného pořádku na území obce spadá do samostatné působnosti obcí, viz § 10 OZř v návaznosti na § 35 odst. 2 OZř. Primární odpovědnost za zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku má tedy obec, nikoliv místně příslušný základní útvar policie. Jeho působnost je vůči působnosti obce v oblasti místních záležitostí veřejného pořádku subsidiární (srov. komentář k § 2). Koordinační dohody upravené tímto ustanovením jsou nástrojem institucionalizace horizontální kooperace a spolupráce mezi obcí a příslušným útvarem policie. Jde o organizační ujednání, nikoliv právně závazný akt, ze kterého by jejím stranám vznikaly práva a povinnosti, jejichž neplnění by se dalo formálním způsobem sankcionovat. Z povahy koordinační dohody plyne, že nejde o veřejnoprávní smlouvy ve smyslu § 159 SpŘ, jak ji zná např. § 3a ObcPol., neboť obsahem koordinační dohody je pouze stanovení společného postupu při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku. Nejde a nemůže jít o jakýkoliv druh přenášení výkonu státní správy či samosprávy. Místní záležitosti veřejného pořádku totiž spadají na straně obcí do samostatné působnosti (do samosprávné působnosti) a na straně policie, resp. státu spadají pod výkon státní správy jakožto součást ochrany veřejného pořádku

s. 108

obecně, která patří mezi úkoly policie. Je proto třeba nezaměňovat pojem koordinační dohody podle tohoto ustanovení s tzv. koordinačními veřejnoprávními smlouvami jakožto jedním ze základních druhů veřejnoprávních smluv. Zákon zmocňuje policejního prezidenta, aby určil útvary policie, které jsou příslušné k uzavření koordinační dohody s obcí. Útvary k tomuto určenými jsou v zásadě obvodní (místní) oddělení a další útvary a organizační články určené ředitelem krajského ředitelství policie a ředitelem útvaru policie s celostátní působností (viz ZP PP 211/2008, o zavedení metody community policing do praxe u Policie České republiky). Z hlediska své zákonné působnosti se policie, pokud jde o veřejný pořádek na místní úrovni, musí soustředit především na předcházení a potírání trestné činnosti proti veřejnému pořádku a přestupkům, které oznamuje dle § 58 odst. 2 PřesZ, popř. přestupkům, které může řešit v blokovém řízení dle § 86 písm. a) PřesZ, zatímco obecní policie na odhalování přestupků, které jsou v působnosti obce dle § 53 PřesZ a dále přestupků ve státní správě dle § 86 písm. d) PřesZ. Působnost policie v oblasti předcházení narušování veřejného pořádku na místní úrovni je subsidiární, primární působnost má obec, resp. obecní policie, pokud je zřízena. Až teprve v případech, kdy obecní policie není zřízena, není dostupná nebo není schopná svými silami veřejný pořádek zajistit, nastupuje působnost policie. K odst. 2: Toto ustanovení reaguje na fakt, že dle svého § 150 se OZř nevztahuje na hlavní město Prahu, ale současně má dle § 1 PrhZ Praha postavení obce. Současně však působnost hlavního města Prahy dle § 16 PrhZ zahrnuje i místní záležitosti veřejného pořádku. S hlavním městem Praha proto koordinační dohodu dle odstavce 1 uzavírá místně příslušné krajské ředitelství policie, kterým je dle přílohy k PolČR krajské ředitelství hl. m. Prahy. K odst. 3: Toto ustanovení představuje demonstrativní výčet náležitostí koordinační dohody. V první řadě by měly koordinační dohody obsahovat vymezení způsobů a nástrojů koordinace policie a obce při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku v obci. Dle § 13 odst. 1 OZř jsou státní orgány, a tedy i policie, povinny, pokud je to možné, předem projednat s obcí návrhy na opatření dotýkající se působnosti obce, v případě policie tedy jde zejména o záležitosti, které se týkají veřejného pořádku a bezpečnosti v obci. Současně dle § 13 odst. 2 OZř mají státní orgány včetně policie povinnost na požádání poskytnout bezplatně obci údaje a informace potřebné pro výkon její působnosti. Tutéž povinnost mají ale i obce vůči státním orgánům, tedy i policii. Právě např. výměna informací musí mít určitý pravidelný rámec, určitý průběžný systémový charakter, aby plnila účinně svůj smysl. Zákon výslovně zmiňuje stanovení úkolů

s. 109

obce a policie v oblasti prevence páchání všech typů deliktů, které narušují veřejný pořádek v obci. Dále zákon zmiňuje rozdělení úkolů v případě, že již k narušení veřejného pořádku v obci dojde. Dále zákon


Stránka č. 3 z 4

výslovně zdůrazňuje stanovení podílu (personálního, materiálního, finančního atd.) na plnění výše uvedených úkolů. Jako nezbytný nástroj efektivní spolupráce zákon zmiňuje stanovení toho, jakým způsobem bude vyhodnocováno plnění úkolů stanovených dohodou a odstraňování souvisejících nedostatků. Dále zákon zmiňuje dobu, na kterou je dohoda uzavírána, ta může být v zásadě na dobu určitou či neurčitou. V neposlední řadě zákon uvádí možnost v dohodě stanovit způsoby a podmínky případného poskytování finančních prostředků na plnění úkolů v oblasti místních záležitostí veřejného pořádku. Spolupráce může nabýt nejrůznějších forem, např. § 37 OZř zmiňuje povinnost obcí, v nichž sídlí orgány státu, napomoci zabezpečit pro ně důstojné prostory odpovídající významu těchto orgánů. Vzhledem k tomu, že dle § 35a odst. 2 OZř si obce mohou k zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku zřizovat obecní policii, může se podstatná část ustanovení koordinačních smluv týkat koordinace místně příslušného základního útvaru policie s policií obecní jakožto orgánem obce. Nicméně vzhledem k tomu, že nikoliv všechny obce obecní policii zřízenu mají a současně působnost v oblasti místních záležitostí veřejného pořádku má obec, jsou smlouvy uzavírány právě s obcí. Vzhledem k tomu, že § 46 OZř umožňuje spolupráci obcí při výkonu samostatné působnosti, ať už na základě smlouvy ke splnění konkrétního úkolu nebo na základě smlouvy o vytvoření dobrovolného svazku obcí, který může být zřízen mimo jiné pro plnění úkolů v oblasti veřejného pořádku, není vyloučeno, aby se obce nacházející se v působnosti jednoho základního útvaru policie uvedenými způsoby zkoordinovaly a uzavřely s útvarem policie koordinační smlouvu téhož znění všechny společně, každá však sama za sebe. V této souvislosti stojí za zmínku, že dle § 3a ObcPol jen obec nebo obce, které nezřídily obecní policii, mohou uzavřít s jinou obcí v témže kraji, která obecní policii zřídila, veřejnoprávní smlouvu, na jejímž základě bude obecní policie této obce vykonávat úkoly stanovené zákonem na území obce nebo obcí, které obecní policii nezřídily a jsou smluvními stranami této smlouvy. Témata, kterých se mohou koordinační dohody dotknout, jsou velmi různá. Jedním z nich je např. vození opilců na záchytky. V této souvislosti lze zmínit úpravu § 17 odst. 3 zák. č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, který se týká ošetření v protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanici, a stanoví, že za dopravu osob do záchytné stanice odpovídá osoba, která k vyšetření vyzvala, tedy např. policie nebo obecní policie. Pokud se lze důvodně domnívat, že osoba podnapilá je ohrožena na zdraví, musí policista zavolat záchrannou zdravotnickou službu, která přijede, a její lékař posoudí, zda je zde dáno ohrožení na životě či zdraví,

s. 110

nebo může požádat o pomoc též jiného vhodného lékaře dostupného v místě dle § 18. Zdravotnickou záchrannou službu zajišťuje v souladu s § 18b ZdravZ kraj, který odpovídá za její zřízení, organizaci a zajištění její činnosti ve svém územním obvodu. Dle § 2 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 434/1992, o zdravotnické záchranné službě, má záchranná služba jako jeden ze základních úkolů jednak „poskytování nebo zajištění přednemocniční neodkladné péče na místě vzniku úrazu nebo náhlého onemocnění, při dopravě postiženého a při jeho předávání ve zdravotnickém zařízení odborně způsobilém k poskytování zdravotní péče při stavech uvedených v § 1 odst. 2“ (tj. stavy, které bezprostředně ohrožují život postiženého, mohou vést prohlubováním chorobných změn k náhlé smrti, způsobí bez rychlého poskytnutí odborné první pomoci trvalé chorobné změny, působí náhlé utrpení a náhlou bolest, působí změny chování a jednání postiženého, ohrožují jeho samotného nebo jeho okolí) a jednak „dopravu raněných, nemocných a rodiček v podmínkách přednemocniční neodkladné péče mezi zdravotnickými zařízeními“. Zdravotnická záchranná služba má tedy za úkol přepravu osob ohrožených na životě či zdraví, byť jsou v podnapilém stavu. Pokud je však osoba pouze podnapilá a pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování, a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení, odveze ji policie dle § 17 zák. č. 379/2005 Sb., na protialkoholní a protitoxikomanickou záchytnou stanici. I když zákon koordinační dohody vymezuje jako nástroj v oblasti místních záležitostí veřejného pořádku, není vyloučeno, že na základě dohody mezi policií a obcí budou do dohody zahrnuta i ustanovení o koordinaci v jiných oblastech, které spadají do působnosti obou orgánů. Takto mohou být jejich součástí i ujednání v oblastech jako je např. prevence kriminality obecně, krizové řízení či spolupráce při práci s menšinami. Součástí koordinační dohody může být dále např. vymezení pravidel společných hlídek městské policie a policie včetně stanovení postupu v případě konfliktů jejích úkolů, či způsob koordinace a velení společným hlídkám. Významnou součástí mohou být ustanovení týkající se problematiky bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. V této oblasti je vhodné, aby obce, které zřídily obecní policii, a příslušné útvary policie stanovily místa a časy, kde budou strážníci obecní policie měřit rychlost vozidel podle § 79a ProvPoz, tak aby nedocházelo k duplicitnímu měření ze strany obecních policií a policie. Vzhledem k předpokladu průběžné


Stránka č. 4 z 4

změny těchto míst, zejména s ohledem na vývoj dopravní nehodovosti v obci, je vhodné upravovat tuto problematiku formou příloh ke koordinační smlouvě, které mohou být průběžně měněny či doplňovány dle potřeby. Zveřejněním dohody, popř. těchto jejích částí, může být posílena transparentnost stanovování míst měření rychlosti obecní policií.


Stránka č. 1 z 1


§ 17 Spolupráce s ostatními právnickými a fyzickými osobami Policie spolupracuje s právnickými a fyzickými osobami a) vykonávajícími činnost v oblasti 1. prevence kriminality a sociálně patologických jevů, 2. vzdělávacích aktivit na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti, 3. poskytování podpory, péče a pomoci obětem trestných činů, 4. zmírňování následků trestných činů, nebo 5. prevence a řešení následků krizových situací pořádku a bezpečnosti,

4

a mimořádných událostí na úseku vnitřního

b) pracujícími s pachateli trestných činů a osobami se sociálně patologickým nebo obdobným rizikovým způsobem chování, nebo c) vykonávajícími jinou činnost ve prospěch zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti. 4

Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Toto ustanovení je základem spolupráce policie v duchu sdílení odpovědnosti za otázky vnitřní bezpečnosti i se subjekty nestátní sféry, obvykle ze sféry občanské společnosti, v některých případech i ze soukromé podnikající sféry v souladu s filozofií community policing. Zákon vyjmenovává typické oblasti spolupráce, jimiž jsou spolupráce s osobami, které jsou aktivní na poli prevence kriminality a prevence sociálně patologických jevů. Může jít o různá sdružení věnující se práci s menšinami, se sociálně vyloučenými komunitami, s problémovou mládeží, typickým příkladem mohou být projekty policejních asistentů apod. V oblasti předcházení trestné činnosti (viz úkoly policie § 2) je spolupráce dle tohoto ustanovení zřejmě nejfrekventovanější. Důležitou součástí předcházení sociálně patologickým jevům v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti je samozřejmě vzdělávání. Klíčovou činností v této oblasti ze strany policie je také podpora a pomoc obětem trestných činů, která je v současné době výrazně především doménou nevládních sdružení, jejichž možnosti pomoci jsou však oproti možnostem policie omezené. Lze proto ve spolupráci s těmito subjekty a v posílení aktivit zaměřených na pomoc obětem trestné činnosti oproti pouhému potírání pachatelů trestné činnosti spatřovat široké pole působnosti policie k naplňování své působnosti v oblasti ochrany života, zdraví a majetku osob ve stylu community policing. Totéž se vztahuje na spolupráci při zmírňování následků trestných činů.


Stránka č. 1 z 1


§ 18 Vyžadování pomoci od osob a orgánů Policista je v rozsahu potřebném pro splnění konkrétního úkolu policie oprávněn požadovat od orgánů a osob uvedených v § 14 věcnou a osobní pomoc, zejména potřebné podklady a informace včetně osobních údajů. Tyto orgány a osoby jsou povinny požadovanou pomoc poskytnout; nemusí tak učinit, brání-li jim v tom zákonná nebo státem uznaná povinnost mlčenlivosti anebo plnění jiné zákonné povinnosti. Fyzická osoba tak nemusí dále učinit, pokud by poskytnutím pomoci vystavila vážnému ohrožení sebe nebo osobu blízkou. Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti, § 114 – povinnost uposlechnout výzvy policisty

Související předpisy: čl. 9 odst. 2 LPS – výjimky ze zákazu nucených prací a služeb, čl. 11 odst. 4 LPS – výjimky ze zákazu nuceného omezení vlastnického práva; § 116 ObčZ – osoba blízká; § 47 odst. 1 písm. a) PřesZ – neuposlechnutí výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci

Toto ustanovení představuje obecné oprávnění policisty, které má subsidiární povahu vůči ostatním speciálním oprávněním policisty, jež mu dávají možnost požadovat určitou součinnost po právnických a fyzických osobách. Toto ustanovení dává policistovi pravomoc v rozsahu potřebném pro splnění konkrétního úkolu policie požadovat pomoc od osob dle § 14, tedy od všech právnických a fyzických osob, včetně ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a dalších orgánů veřejné správy (nikoliv tedy od všech státních orgánů, např. státních zastupitelství a soudů). Všechny tyto orgány a osoby jsou povinny požadovanou pomoc poskytnout, nicméně tato povinnost pomoci nemůže být absolutní. Zákon proto stanoví, že osoby pomoc poskytnout nemusí, brání-li jim v tom zákonná nebo státem uznaná povinnost mlčenlivosti anebo plnění jiné zákonné povinnosti. Plněním zákonné povinnosti v případě osob veřejného práva budou zejména situace, kdy jim v tom jednoznačně brání plnění vlastních úkolů v rámci jejich působnosti; to platí např. pro žádost o pomoc danou policistou strážníkovi obecní policie – nebrání-li plnění jeho úkolů v rámci místních záležitostí veřejného pořádku, je strážník povinen pomoc poskytnout. Je třeba též zdůraznit, že dle § 8 odst. 2 ObcPol strážník nesmí provést zákrok nebo úkon k plnění svých zákonných úkolů, jestliže by jeho provedením došlo k maření úkolů bezpečnostního sboru, tedy i policie. Věcnou pomocí rozumíme zapůjčení věci nebo i její použití takovým způsobem, který ji zcela spotřebuje. Osobní pomocí rozumíme osobně vykonávané činnosti, služby, včetně poskytnutí informací, které mohou zahrnovat i osobní údaje. Na ty dále dopadá samozřejmě zvláštní

s. 113

úprava nakládání s osobními údaji. Fyzická osoba nemusí také pomoc poskytnout, pokud by poskytnutím pomoci vystavila vážnému ohrožení sebe nebo osobu blízkou. Vážným ohrožením rozumíme především ohrožení fyzické integrity. Osobou blízkou je dle § 116 ObčZ příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Každá vyzvaná osoba, mimo výjimky výše zmíněné, je povinna dle § 114 bez zbytečného odkladu a bezplatně uposlechnout takové výzvy, pokynu či žádosti policisty. Pokud by nebylo možné pomoc pro odpor osoby obdržet, je policista oprávněn tento odpor překonat, to přichází v úvahu zejména u poskytnutí pomoci věcné, u poskytnutí pomoci osobní je povětšinou vynucení z povahy věci vyloučeno. Pokud osoba pokynu policisty neuposlechne, hrozí jí sankce za přestupek proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 a) PřesZ – neuposlechnutí výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci se sankcí až 5000 Kč, v blokovém řízení pak 1000 Kč. Při aplikaci tohoto oprávnění musí policista ve zvýšené míře dbát dodržování zásady přiměřenosti dle § 11. Současně však lze za pomoc poskytnout dle § 100 dar či medaili. Obecně platí, že za poskytnutou věcnou pomoc se vždy poskytuje náhrada dle § 96. Vznikla-li v souvislosti s poskytnutím pomoci škoda osobě, která policii pomoc poskytla, nebo způsobila-li tuto škodu tato osoba, stát za takovou škody odpovídá dle § 95.“ Pokud jde o povinnost osobní a věcné pomoci ze strany policistů, viz např. § 18 a 19 zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, vztahuje se na policisty výjimka z povinnosti pomoci při zdolávání požáru v případech, kdyby byl poskytnutím takové pomoci vážně ohrožen důležitý zájem služby (§ 20 zák. č. 133/1985 Sb.).


Stránka č. 1 z 2


§ 19 Technická podpora (1) Policie může technicky zabezpečit použití zpravodajské techniky nebo nástrahové a zabezpečovací techniky 5 anebo sledování osob a věcí na žádost státního orgánu oprávněného k takovému použití. (2) Státní orgán v rámci žádosti doloží, že použití zpravodajské techniky nebo sledování osob a věcí je povoleno podle jiného právního předpisu. 5

Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 14 – subjekty spolupráce

s. 114

Související předpisy: § 8 odst. 1 BISZ, § 9 odst. 4 BISZ, § 14a BISZ – oprávnění Bezpečnostní informační služby žádat technické zabezpečení sledování osob a věcí a nástrahové a zabezpečovací techniky od jiných orgánů; § 8 odst. 1 VojZprav – zpravodajská technika, § 9 odst. 4 VojZprav – zmocnění žádat technické zabezpečení použití zpravodajské techniky pro vlastní potřebu od jiných orgánů, § 15 odst. 3 VojZprav – oprávnění Vojenské zpravodajství žádat technické zabezpečení použití sledování osob a věcí od jiných orgánů; § 18 odst. 1 ZprvSl – nástrahová a zabezpečovací technika, § 18 odst. 4 ZprvSl – oprávnění Úřadu pro zahraniční styky a informace žádat technické zabezpečení použití sledování osob a věcí a nástrahové a zabezpečovací techniky od jiných orgánů; § 88 TrŘ – odposlech a záznam telekomunikačního provozu, § 158d TrŘ – sledování osob a věcí

K odst. 1: Přirozeným partnerem policie jsou státní orgány působící v bezpečnostní oblasti, které disponují ze zákona obdobnými oprávněními jako policie (zejména zpravodajské služby ČR a celní orgány). To platí i pro výkon operativně pátrací činnosti a používání operativní techniky. Výkon některých oprávnění, jako je použití zpravodajské techniky, nástrahové či zabezpečovací techniky nebo sledování osob a věcí, je z hlediska technického, personálního nebo z hlediska odborného nákladnou a sofistikovanou činností. Každý z těchto orgánů se někdy dostává do situací, kdy mu nestačí jeho vlastní kapacity pro výkon jeho zákonných oprávnění. Tato úprava proto umožňuje vzájemné využívání technických, personálních a odborných kapacit orgánů. Některými technickými prostředky disponují totiž pouze některé z uvedených orgánů, ačkoli jsou k provádění příslušných úkonů ze zákona oprávněny i jiné orgány. Tato úprava zajišťuje možnost státního orgánu, oprávněného ze zákona k provedení výše uvedených úkonů, požádat policii o jejich technické a organizační zabezpečení. Toto ustanovení je tak jedním z konkrétních vyjádření obecného principu spolupráce mezi orgány veřejné správy (viz § 14), což platí zejména pro oblast zajišťování bezpečnosti státu. Těsná součinnost zpravodajských služeb a celních orgánů s policií je dle zkušeností domácích i zahraničních klíčová zejména v boji proti závažné trestné činnosti. Kontrola nasazovaní odposlechů i sledování, povolování soudem, povinnost doložit, že použití zpravodajské techniky bylo podle příslušného zákona povoleno, a další kontrolní mechanismy nejsou tímto ustanovením dotčeny. Toto ustanovení pouze stanoví možnost technické výpomoci mezi orgány oprávněnými k danému úkonu na základě zvláštní zákonné úpravy, nikoliv nějaké další oprávnění. Dosavadní úprava § 53 PolČR 1991 umožňovala takovou součinnost ze strany policie pouze směrem ke zpravodajským službám a nevztahovala se na institut sledování osob a věcí (viz např. § 158d TrŘ). Dle vládního návrhu PolČR mělo toto ustanovení umožnit i poskytnutí obdobného servisu policii od jiných


Stránka č. 2 z 2

s. 115

k tomu zmocněných orgánů (zpravodajské služby, Celní správa). Nicméně v legislativním procesu došlo k vypuštění ustanovení, které toto nově zavádělo. Nově tedy oproti § 53 PolČR 1991 zákon pouze umožňuje policii poskytovat technickou a organizační součinnost i v oblasti sledování osob a věcí, a to jak zpravodajským službám, tak i Celní správě. Zákon slaďuje roztříštěnou terminologii používanou v jednotlivých zákonech a používá nově termíny používané v zákonech upravujících pravomoci zpravodajských služeb. Např. jde-li o úkon známý v TrŘ jako odposlech a záznam telekomunikačního provozu, používá zákon termín zpravodajská technika, který zná § 8 odst. 1 BISZ, § 8 odst. 1 VojZprav, anebo termín nástrahová a zabezpečovací technika, který zná § 18 odst. 1 ZprvSl. Termín sledování osob a věcí používají všechny dotčené zákony v zásadě stejně, pouze § 14 BISZ jej označuje jakožto „sledování“, § 14a BISZ o něm hovoří jako o „sledování osob a věcí“. Tyto zvláštní předpisy samy obsahují zmocnění žádat jiné orgány o tuto součinnost. Dle § 9 odst. 4 BISZ a § 9 odst. 4 VojZprav mohou tyto orgány žádat technické zabezpečení použití zpravodajské techniky pro vlastní potřebu i od jiných, k této činnosti oprávněných orgánů. Dle § 14a BISZ je Bezpečnostní informační služba je oprávněna žádat technické zabezpečení použití sledování osob a věcí a nástrahové a zabezpečovací techniky pro vlastní potřebu i od jiných, k této činnosti oprávněných orgánů. Dle § 15 odst. 3 VojZprav je Vojenské zpravodajství oprávněno žádat technické zabezpečení použití sledování osob a věcí pro vlastní potřebu i od jiných, k této činnosti oprávněných orgánů. Dle § 18 odst. 4 ZprvSl, může Úřad pro zahraniční styky a informace (civilní rozvědka) žádat technické zabezpečení použití sledování osob a věcí a nástrahové a zabezpečovací techniky pro vlastní potřebu i od jiných, k této činnosti oprávněných orgánů. Pokud jde o zabezpečení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pro Celní správu jakožto policejní orgán dle § 12 TrŘ, je policie dle § 88a TrŘ orgánem příslušným k zajištění tohoto úkonu pro účely všech orgánů činných v trestním řízení, tedy i pro Celní správu, která mimo trestní řízení o tento úkon, na rozdíl od zpravodajských služeb, žádat nemůže. Sledování osob a věcí může Celní správa provádět pouze v trestním řízení podle § 158d TrŘ s povolením státního zástupce či soudce, které musí v žádosti o zajištění sledování doložit. Smyslem tohoto ustanovení tedy není rozšíření oprávnění žádného ze zmiňovaných orgánů. Na základě tohoto ustanovení nemůže docházet k neoprávněnému sdílení informací. Policie, která „zapůjčí“ de facto svou techniku k provedení úkonu, se na provedení úkonu nikterak dál nepodílí – například při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se s informacemi takto získanými neseznamuje a pouze je předává danému orgánu.

s. 116

K odst. 2: Toto ustanovení upravuje povinnost státních orgánů žádajících o výše uvedený druh součinnosti doložit, že použití zpravodajské techniky nebo sledování osob a věcí či použití nástrahové a zabezpečovací techniky bylo povoleno příslušnými zákony. Obdobné ustanovení obsahují i jednotlivé výše uvedené zvláštní zákony. Vzhledem k tomu, že dle § 14 BISZ může tato služba provádět sledování a i případnou dokumentaci na základě rozhodnutí ředitele nebo jím určeného vedoucího organizačního útvaru, požádá-li služba policii o zajištění sledování, postačí jí v souladu s odstavcem 2 předložit policii pouze rozhodnutí výše zmíněného služebního funkcionáře. Dle § 15 odst. 3 VojZprav může Vojenské zpravodajství provádět sledování osob a věcí jen se svolením ministra obrany, toto povolení musí policii proto v žádosti doložit. V případě Úřadu pro zahraniční styky a informace jde o povolení příslušného služebního funkcionáře určeného vnitřními předpisy. Celní správa může sledování osob a věcí provádět pouze v trestním řízení podle § 158d TrŘ, proto musí v žádosti o zajištění sledování doložit povolení státního zástupce či soudce. Pokud žádá o provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle § 88 TrŘ, musí v žádosti o jeho zajištění doložit povolení soudce. Totéž platí i pro pověřené orgány Bezpečnostní informační služby, pověřené orgány Úřadu pro zahraniční styky a informace a pověřené orgány Vojenské policie, pokud vedou trestní řízení jako policejní orgány dle § 12 TrŘ ohledně svých vlastních příslušníků.


Stránka č. 1 z 3


§ 20 Působení policie v rámci integrovaného záchranného systému, při řešení krizových situací a mimořádných událostí a při přípravě na ně (1) Plněním úkolů k řešení mimořádných událostí a krizových situací se rozumí i příprava policie na ně. (2) Policie jako základní složka integrovaného záchranného systému vykonává v místě provádění záchranných a likvidačních prací úkoly podle tohoto zákona. (3) Policista nebo útvar policie se podílejí na provádění záchranných a likvidačních prací včetně letecké podpory integrovaného záchranného systému a letecké podpory v krizových situacích, a) jsou-li k tomu vycvičeni a vybaveni, b) je-li to nezbytné pro záchranu života, zdraví nebo majetku a c) jsou-li k tomu určeni policejním prezidentem. Související ustanovení: § 2 – úkoly policie, § 116 – provozování policejních letadel

s. 117

Související předpisy: § 2 písm. b) zák. č. 239/2000 Sb. – mimořádná událost, § 2 písm. c) zák. č. 239/2000 Sb. – záchranné práce, § 2 písm. d) zák. č. 239/2000 Sb. – likvidační práce, § 4 zák. č. 239/2000 Sb. – složky integrovaného záchranného systému; § 2 písm. b) zák. č. 240/2000 Sb. – krizová situace, § 24 zák. č. 240/2000 Sb. – bezpečnostní rada kraje a bezpečnostní rada obce

K odst. 1: Vedle běžného plnění svých úkolů plní policie jako jeden z nejvýznamnějších výkonných prvků bezpečnostního systému a základní složka integrovaného záchranného systému i úkoly související s řešením mimořádných události a krizových situací. Vzhledem k charakteru těchto situací, ke kterým dochází většinou neočekávaně, nepravidelně a současně představují nadstandardní bezpečnostní riziko, jehož řešení vyžaduje poměrně komplikovanou koordinaci a nasazení rozsáhlých prostředků, je nezbytné se na ně systematicky průběžně připravovat. Ustanovení odstavce 1 proto explicitně z důvodů právní jistoty deklaruje, že součástí plnění úkolů k řešení mimořádných událostí a krizových situací se rozumí i příprava policie na ně. Základní právní rámec řešení těchto situací představuje zák. č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, a zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení. Mimořádné události definuje jako škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy, a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací [§ 2 písm. b) zák. č. 239/2000 Sb.], krizové situace definuje jako mimořádné události, při nichž je vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav nebo stav ohrožení státu [§ 2 písm. b) zák. č. 240/2000 Sb.], záchrannými pracemi rozumí činnost k odvrácení nebo omezení bezprostředního působení rizik vzniklých mimořádnou událostí, zejména ve vztahu k ohrožení života, zdraví, majetku nebo životního prostředí, vedoucí k přerušení jejich příčin [§ 2 písm. c) zák. č. 239/2000 Sb.] a likvidačními pracemi rozumí činnosti k odstranění následků způsobených mimořádnou událostí [§ 2 písm. d) zák. č. 239/2000 Sb.]. Pojem mimořádné události ve smyslu PolČR však nelze zužovat pouze na mimořádné události ve smyslu § 2 písm. b) zák. č. 239/2000 Sb.; PolČR na tuto zákonnou definici proto neodkazuje. Mimořádnými událostmi ve smyslu odstavce 1 se rozumí situace, které svým rozsahem či závažností vyžadují ze strany policie zvláštní přípravu, které zahrnují jak mimořádné události ve smyslu § 2 písm. b) zák. č. 239/2000 Sb., tak situace, které nevyžadují provádění záchranných a likvidačních prací (např. zajištění rozsáhlých akcí s výrazným bezpečnostním rizikem, masová vystoupení extremistů), ale pravděpodobnost


Stránka č. 2 z 3

vzniku potřeby provedení záchranných a likvidačních prací (poranění účastníků, požáry apod.) je při nich nezanedbatelná. Policie se musí připravovat i na situace, kdy sice plní své obecné úkoly dle § 2, avšak za zvláštních okolností, které vyžadují kvalitativně či kvantitativně rozdílný přístup, včetně nutné součinnosti s dalšími subjekty, vycházejíc při

s. 118

tom např. z typových plánů řešení krizových situací (udržování veřejného pořádku v případě ropné nouze, migračních vln velkého rozsahu apod., viz usnesení Bezpečnostní rady státu č. 295/2002). V oblasti krizového řízení je policie spolu s ministerstvem vnitra spolugestorem řešení mimořádných situací, které spadají do oblasti její působnosti (terorismus, závažné narušování veřejného pořádku, kriminalita velkého rozsahu, ohrožení demokratických základů státu, migrační vlny velkého rozsahu apod.). Policie v této oblasti zajišťuje připravenost k řešení krizových situací spojených s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem na území kraje (viz § 16 zák. č. 240/2000 Sb.). Koordinaci přípravy na mimořádné a krizové situace má v rámci policie na starosti na úrovni Policejního prezidia oddělení krizového řízení zřízené v rámci kanceláře policejního prezidenta, na úrovni krajských ředitelství pak skupiny krizového řízení, případně krizová pracoviště útvarů. Na krajské a obecní úrovni policie spolupracuje v této oblasti prostřednictvím tzv. bezpečnostních rad kraje a bezpečnostní rad obce (§ 24 zák. č. 240/2000 Sb.), které jsou koordinačními orgány pro přípravu na krizové situace se zástupci dotčených subjektů (hejtman, krajský úřad, ředitel hasičského záchranného sboru kraje, ředitel územně příslušného územního střediska zdravotnické záchranné služby, zástupce Armády České republiky, v případě obcí velitel sboru dobrovolných hasičů obce atd.). K odst. 2: Policie v mimořádných a krizových situacích plní své zákonné úkoly (§ 2), tedy zejména ochranu veřejného pořádku a bezpečnosti, dohled nad bezpečností silničního provozu v okolí míst mimořádných událostí apod. Poskytuje tedy jakousi podporu pro záchranné a likvidační práce. Pokud své úkoly plní přímo na místě mimořádné události, které bylo velitelem zásahu vymezeno jako tzv. „místo zásahu“, je toto plnění úkolů policie (uzávěra místa zásahu, regulace dopravy, dokumentování apod.) považováno za součást záchranných a likvidačních prací a platí pro ně plně režim zák. č. 239/2000 Sb. včetně řízení činnosti, ochrany zasahujících osob, následné nápravy škod a náhrad apod. Samotnou záchranou života, zdraví a majetku se na místě zásahu zabývají další základní nebo ostatní složky integrovaného záchranného systému, které jsou k tomu zákonem předurčeny – tedy zejména zdravotnická záchranná služba, hasičský záchranný sbor a další záchranné a havarijní sbory a služby (viz § 4 zák. č. 239/2000 Sb.). To však samozřejmě nevylučuje povinnost policistů v případě nutnosti poskytnout ostatním složkám integrovaného záchranného systému pomoc s plněním jejich úkolů, je-li zde pokyn velitele zásahu dle § 19 zák. č. 239/2000 Sb. V těchto případech však jde samozřejmě o laickou pomoc (policisté nejsou ke specializovaným činnostem hasičů či záchranářů vyškoleni a vybaveni), spíše než o klasickou policejní práci. V některých případech může docházet ke kolizi povinností policie v postavení policejního orgánu dle § 12

s. 119

TrŘ (nebo orgánu zjišťujícího příčiny a průběh dopravních nehod), jehož některé pravomoci kolidují s potřebami záchranných a likvidačních prací na místě (např. potřeba ohledat místo činu či nehody). V praxi jsou tyto situace řešeny tak, že nejprve v době záchrany životů, zdraví a majetku velitel zásahu přihlédne v rámci možností na sdělené potřeby orgánů činných v trestním řízení a poté v průběhu prvotního odstraňování následků mimořádné události, kdy již nehrozí bezprostřední nebezpečí (likvidační práce) velitel zásahu umožní plnění úkolů orgánů činných v trestním řízení (zajištění stop, pořízení dokumentace apod.), popř. poskytne podporu při těchto činnostech (např. poskytnutí ochranných pomůcek). Velitelem na místě zásahu je nejčastěji příslušník Hasičského záchranného sboru nebo naopak policista, v závislosti na převažující povaze ohrožení (ohrožení životů a majetku typu havárie, požár apod., nebo spíše ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti protiprávním jednáním osob).


Stránka č. 3 z 3

K odst. 3: Ačkoliv obecně policie v mimořádných a krizových situacích plní obvykle dle odstavce 2 pouze své běžné úkoly svěřené jí § 2, v některých zákonem stanovených případech se také přímo podílí na záchranných a likvidačních pracích, v některých případech je i řídí. Touto výjimkou z pravidla dle odstavce 2 jsou speciální činnosti, např. činnost kynologů při pátrání po pohřešované osobě, policejních vyjednavačů u případů demonstrování sebevraždy, pyrotechniků při likvidaci nástražného výbušného systému nebo policejních vrtulníků při evakuaci osob. Ze zákona je podmínkou podílení se policie na těchto pracích a) jejich adekvátní výcvik, vzdělání, odbornost a současně i materiální vybavení, b) že jde o činnosti potřebné k záchraně života, zdraví či majetku a současně, c) že jde o policisty či útvary policie k tomu speciálně určené policejním prezidentem. Tyto tři podmínky musí být splněny současně. Nelze tedy po policistech v místě zásahu vyžadovat provádění záchranných a likvidačních prací, ke kterým nejsou vycvičeni nebo vybaveni, je-li k danému zásahu určitý speciální výcvik či výbava zapotřebí, není-li to nezbytné pro záchranu života, zdraví nebo majetku nebo nejde o policisty k takové pomoci určené vnitřním předpisem policejním prezidentem. Určení těchto policistů, prostředků a výbavy vyplývá z vymezení tzv. souborů typových činností složek IZS při společném zásahu k jednotlivým typizovaným situacím stanoveným v Katalogu typových činností, které jsou závazné uvnitř policie na základě pokynu policejního prezidenta č. 27/2008. Důležitou činností v této oblasti je využívání policií provozovaných letadel, resp. vrtulníků (vedle úkolů v oblasti vnitřní bezpečnosti dle § 2) i v oblasti integrovaného záchranného systému a krizového řízení obecně (např. pro monitoring krizové situace nespadající do oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku – typicky při záplavách). Policie zajišťuje trvalou akceschopnost nasazení těchto letadel pro Hasičský záchranný

s. 120

sbor České republiky a další složky integrovaného záchranného systému. K provozování policejních letadel viz § 116.


Stránka č. 1 z 2


§ 21 Poskytování ochrany a součinnosti při provádění exekuce a výkonu rozhodnutí (1) Policie poskytne ochranu osobě pověřené výkonem rozhodnutí za podmínky, že tato osoba a) nemůže provést výkon rozhodnutí z důvodu ohrožení svého života nebo zdraví a b) o poskytnutí této ochrany požádá. (2) Policie poskytne exekutorovi součinnost při exekuční činnosti a ochranu při provádění exekuce. Ochranu poskytne policie za úhradu nákladů v případě, že exekutor si může ochranu zajistit jinak. (3) V žádosti o ochranu se musí uvést konkrétní důvody, z nichž obava z ohrožení života nebo zdraví osoby vyplývá. Související předpisy: část VI. OSŘ – výkon rozhodnutí; § 33 odst. 2 EŘ – ochrana exekutora policií a její součinnost; § 48 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb. – opatření k zachování pořádku při výkonu rozhodnutí

K odst. 1: Toto ustanovení zavádí oproti obecné ochraně poskytované dle § 2 privilegovanou ochranu osob pověřených výkonem rozhodnutí, kterými jsou soudní vykonavatelé (zaměstnanci soudu pověření výkonem rozhodnutí), správce daně v daňové exekuci (§ 73 zák. č. 337/1992 Sb.), osoby pověřené výkonem rozhodnutí jiného státního orgánu či obce a soudní exekutoři (viz níže) při výkonu rozhodnutí. Základní podmínkou poskytnutí této ochrany je existence konkrétního ohrožení života nebo zdraví těchto osob, které jim brání v provedení výkonu rozhodnutí. O tuto ochranu je třeba policii oficiálně požádat. Zákon nestanoví obligatorně písemnou formu této žádosti. Tento druh ochrany poskytují základní útvary policie (místní a obvodní oddělení služby pořádkové policie). Zda jsou naplněny podmínky podle odstavce, posoudí policista. K odst. 2: Toto ustanovení je speciální vůči ustanovení odstavce 1 a týká se pouze exekutorů (§ 1 EŘ) a stanoví policii úkol poskytnout kromě ochrany za podmínek uvedených v odstavci 1 také součinnost při exekuční činnosti. Podle § 33 odst. 2 EŘ policie poskytne exekutorovi na jeho žádost ochranu a součinnost podle zákona o Policii České republiky. Ustanovení § 21 je právě provedením tohoto odkazu. Touto součinností je v souladu s § 33 odst. 3 EŘ poskytnutí informace z evidencí, k jejichž vedení je policie

s. 121

pověřena, nebo údaje o majetku povinného, které jsou policii známy z její úřední činnosti. Bude se jednat především o informace o věcech (zejm. o zbraních), které mají být předmětem exekuce nebo s ní souvisí, zda nejsou policii hlášeny jako věci odcizené, ztracené nebo zda po nich policie nepátrá z jiných důvodů apod. Není však povinností policie opatřovat exekutorovi veškeré informace z evidencí, které jsou jí dostupné, ale pouze ty, které jsou obsaženy v jejich vlastních evidencích. Taktéž nelze žádat policii o provádění aktivního pátrání po osobách a věcech důležitých pro exekuci. V případě, že si exekutor může zajistit tuto ochranu jinak, např. najmutím soukromé bezpečnostní služby nebo vlastními zaměstnanci, poskytne policie tuto službu pouze za náhradu vynaložených nákladů. Pokud si exekutor tuto ochranu reálně zajistit nemůže (nebezpečí je takové kvality nebo rozsahu, že reálně není v možnostech exekutora toto ohrožení zvládnout vlastními či najatými silami či jinými bezpečnostními opatřeními), poskytne mu tuto ochranu policie bez nároku na náhradu nákladů (jakožto plnění svých úkolů v


Stránka č. 2 z 2

oblasti ochrany bezpečnosti osob). Zda je splněna tato podmínka, posoudí policista. K odst. 3: V žádosti o ochranu musí žadatel uvést konkrétní důvody, na základěkterých se obává ohrožení svého života či zdraví. Zákon výslovně požaduje uvedení konkrétních důvodů, nepostačí tak obecný odkaz např. na exekuci v problémové čtvrti nebo u osoby jen obecně podezřelé z možnosti agresivního chování při exekuci. Konkrétními důvody mohou být např. předchozí napadení exekutora či jeho zaměstnanců, předchozí násilná trestná činnost, informace o zbraních v držení dlužníka. Policista musí posoudit, zda uváděné skutečnosti odůvodňují obavu z ohrožení zdraví či života.


Stránka č. 1 z 2


§ 22 Povolávání vojáků, příslušníků Vězeňské služby České republiky a Celní správy České republiky k plnění úkolů policie (1) Pokud síly a prostředky policie nebudou dostatečné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, může vláda České republiky povolat k plnění úkolů policie vojáky v činné službě a příslušníky Vězeňské služby České republiky nebo Celní správy České republiky. Vojáky a příslušníky lze povolat na nezbytnou dobu. (2) Vojáci a příslušníci povolaní podle odstavce 1 mají při plnění úkolů policie oprávnění a povinnosti policisty; vláda České republiky může rozsah těchto oprávnění a povinností omezit. (3) Vojáci a příslušníci povolaní podle odstavce 1 prokazují svou příslušnost k plnění úkolů policie svým předepsaným stejnokrojem

s. 122

s vnějším označením „POLICIE“, průkazem potvrzujícím oprávnění k plnění úkolů policie, popřípadě i ústním prohlášením. Při tom postupují podle § 12. (4) Ministerstvo stanoví vyhláškou vzory vnějšího označení „POLICIE“ a průkazu potvrzujícího oprávnění k plnění úkolů policie a způsob prokazování příslušnosti. Související ustanovení: § 12 – prokazování příslušnosti, § 14 – spolupráce policie s ostatními orgány veřejné správy, § 108 odst. 4 písm. c) – zmocnění k vydání vyhlášky

Související předpisy: čl. 76 Úst – rozhodování vlády usnesením; vyhláška MV č. 460/2008 Sb., kterou se stanoví způsob vnějšího označení, služební stejnokroje a zvláštní barevné provedení a označení služebních vozidel, plavidel a letadel Policie České republiky a prokazování příslušnosti k Policii České republiky

K odst. 1: Toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla, že armáda by v demokratickém státu měla být používána k udržování vnitřního pořádku pouze výjimečně, neboť jejím primárním úkolem je obrana státu. Pokud však síly a prostředky policie nejsou dostatečné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, může vláda České republiky svým usnesením povolat k plnění úkolů policie vojáky v činné službě. Obdobně může povolat i příslušníky Vězeňské služby nebo příslušníky Celní správy. Lze je však povolat pouze na dobu nutnou k překlenutí nedostatku sil policie. Typické může být povolávání armády a zmíněných sborů k udržování veřejného pořádku a bezpečnosti v případě velkých havárií, živelných katastrof, při různých rozsáhlých nebo závažných bezpečnostně rizikových událostech nebo např. v případě velké migrační vlny, při ochraně státních hranic. Jde zde o situace, kdy vojáci a zmínění příslušníci musí v rámci výpomoci policii vykonávat pravomoci a působnost policie, tedy vystupovat v postavení policistů (viz komentář k odstavci 2). Pokud jsou tito příslušníci a vojáci vyzváni např. k pomoci při pátrání po ztracené osobě v terénu, nejde o povolání k plnění úkolů policie, jde pouze o spolupráci dle § 14 nebo pomoc podle §18, při které vojáci a příslušníci nejsou v postavení policistů. Takto je povolat lze pouze na dobu nezbytnou. K odst. 2: Vojáci a příslušníci, které vláda povolá z důvodu zaplnění nedostatkůkapacit policie k plnění úkolů v její působnosti, mají samozřejmě k dispozici oprávnění, ale jsou také vázáni povinnostmi, které plynou ze zákona pro policisty samotné. Nicméně v závislosti na povaze úkolů, k jejichž plnění jsou povoláni, může


Stránka č. 2 z 2

vláda usnesením, kterým je povolává, také rozsah jejich oprávnění či povinností omezit. Vláda nemůže rozsah

s. 123

povinností omezit v tom smyslu, že by např. stanovila volnější režim pro užití určitých oprávnění, neboli že by omezením povinnosti respektovat limity použití určitých pravomocí v podstatě některé pravomoci rozšířila nad rozsah stanovený zákonem. Hovoříme-li o omezení povinnosti, máme tím na mysli zejména povinnosti typu provést úkon dle zásady iniciativy (viz § 10), poskytovat ochranu osobám pověřeným výkonem rozhodnutí dle § 21 apod. K odst. 3: Svou příslušnost k plnění úkolů policie prokazují vojáci a příslušníci povolaní podle odstavce 1 svým vlastním předepsaným stejnokrojem doplněným o vnější označení „POLICIE“, tedy rukávovou pásku, nebo průkazem potvrzujícím oprávnění k plnění úkolů policie, popřípadě i ústním prohlášením „policie“ dle § 12 (viz § 10 vyhlášky MV č. 460/2008 Sb., kterou se stanoví způsob vnějšího označení, služební stejnokroje a zvláštní barevné provedení a označení služebních vozidel, plavidel a letadel Policie České republiky a prokazování příslušnosti k Policii České republiky). Při prokazování své příslušnosti (včetně svého povolání k plnění úkolů policie) postupují vojáci a příslušníci podle § 12. K odst. 4: Toto ustanovení zmocňuje ministerstvo vnitra, aby vyhláškou stanovilo závaznou podobu vnějšího označení „POLICIE“ (rukávové pásky) a také průkazu potvrzujícího oprávnění k plnění úkolů policie a způsob prokazování příslušnosti. Obdobné zmocnění obsahuje § 108 odst. 4 písm. c). K závazné podobě vnějšího označení viz § 4 odst. 1 písm. j) vyhl. č. 460/2008 Sb. a její přílohu č. 2, k závazné podobě průkazu přílohu č. 3.


Stránka č. 1 z 1


§ 23 Uveřejňování informací hromadnými sdělovacími prostředky Provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání a vydavatel periodického tisku jsou povinni bez náhrady nákladů na základě žádosti policie neprodleně a bez úpravy obsahu a smyslu uveřejnit informace o závažném ohrožení života a zdraví osob, majetku nebo veřejného pořádku. Související předpisy: § 6 zák. č. 6/2000 Sb. – oznámení v naléhavém veřejném zájmu; § 32 odst. 1 písm. k) zák. č. 31/2001 Sb. – základní povinnosti provozovatelů vysílání; § 32 zák. č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému – hromadné informační prostředky

Toto zvláštní oprávnění policie zakládá povinnost všech provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání, ať už je šířeno radiovými vlnami

s. 124

nebo internetem, a všech vydavatelů periodického tisku uveřejnit určité informace. Toto oprávnění může policie využít, pouze jde-li o informace o závažném ohrožení života, zdraví osob, majetku nebo veřejného pořádku. O toto zveřejnění musí policie uvedené subjekty požádat, forma žádosti není zákonem stanovena, proto je možné např. požádat v akutních případech i telefonicky či jinak. Tyto informace je uvedený subjekt povinen zveřejnit neprodleně a bez úpravy obsahu a smyslu. Současně zákon stanoví, že v tomto případě nemá povinný subjekt nárok na náhradu nákladů. Forma uveřejnění může být nejrůznější, od pravidelné informace v pořadech věnujících se prevenci kriminality a informování veřejnosti o pachatelích, přes oznámení ve zpravodajských relacích, tištěné informace v novinách až např. po vstup do aktuálního vysílání pomocí titulků v zápatí obrazovky apod. Forma požadovaného zveřejnění by v souladu se zásadou přiměřenosti (§ 11) vždy měla být adekvátní povaze hrozby a neměla by zbytečně omezovat rozhlasové či televizní vysílání nebo vydávání periodického tisku. Se souhlasem daných médií lze samozřejmě zveřejňovat informace i v širším rozsahu než stanoví zákon, např. informace o ohrožení veřejného pořádku, které nemá takový charakter, aby ho bylo možno označit za závažné. Obdobné obecnější ustanovení zná i § 6 zák. č. 6/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) – oznámení v naléhavém veřejném zájmu, nebo § 32 odst. 1 písm. k) zák. č. 31/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání – základní povinnosti provozovatelů vysílání, – základní povinnosti provozovatelů vysílání a provozovatelů převzatého vysílání, nebo § 32 zák. č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému. Tato ustanovení i § 23 vycházejí z čl. 9 odst. 2, písm. c), d) LPS – výjimky ze zákazu nucených prací nebo služeb.


Stránka č. 1 z 3


§ 24 Obecná ustanovení (1) Osoba omezená na svobodě policistou nesmí být podrobena mučení nebo krutému, nelidskému anebo ponižujícímu zacházení a nesmí s ní být zacházeno takovým způsobem, který nerespektuje lidskou důstojnost. Policista, který se stane svědkem takového zacházení, má povinnost přijmout opatření k zamezení takovému zacházení a oznámit je bezodkladně svému nadřízenému. (2) Policie na žádost osoby omezené na svobodě vyrozumí o této skutečnosti osobu jí blízkou nebo jinou osobu, kterou osoba omezená na svobodě určí. Jedná-li se o osobu nezletilou, osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům nebo osobu, jejíž způsobilost k právním

s. 125

úkonům byla omezena, vyrozumí také zákonného zástupce této osoby. Jedná-li se o osobu mladší 15 let, vyrozumí také orgán sociálně právní ochrany dětí. Jde-li o vojáka v činné službě, vyrozumí také Vojenskou policii. Policie provede vyrozumění neprodleně. (3) Vyrozumění podle odstavce 2 policie neprovede, pokud by tím došlo k ohrožení splnění účelu závažného úkonu nebo pokud by bylo takové vyrozumění spojeno s nepřiměřenými obtížemi. O této skutečnosti bez zbytečného odkladu písemně informuje místně příslušného státního zástupce. Osobu podle odstavce 2 vyrozumí ihned, jakmile překážka podle věty první pomine. (4) Osoba omezená na svobodě má právo zajistit si na vlastní náklady právní pomoc a mluvit s právním zástupcem bez přítomnosti třetí osoby. Za tímto účelem poskytne policista neprodleně nezbytnou součinnost, požádá-li o ni tato osoba. (5) Osoba omezená na svobodě má právo nechat se vyšetřit nebo ošetřit lékařem podle svého výběru; to neplatí pro vyšetření lékařem ke zjištění, zda ji lze umístit do policejní cely nebo je nutno ji z ní propustit. Policie za účelem ošetření nebo vyšetření umožní přístup lékaře k této osobě. Související předpisy: čl. 7 odst. 2 LPS – zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu, čl. 37 LPS – právo na právní pomoc; čl. l.1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.) – definice pojmu mučení; § 33 odst. 1 TrŘ – právní pomoc obviněnému ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, § 75 TrŘ – zadržení obviněného, § 76 TrŘ – zadržení osoby podezřelé; čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) – zákaz mučení; § 8 ObčZ – nezletilá osoba; § 4 odst. 1 písm. b) StZast – dohled státního zastupitelství nad místy, kde dochází k omezování osobní svobody; § 15 odst. 4 zák. č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence – právní pomoc osobě ve výkonu zabezpečovací detence; § 9 odst. 2 ZdravZ – omezení práva volby lékaře Související judikatura: nález II. ÚS 386/2004 USn. – umožnění přítomnosti právního zástupce

K odst. 1: Toto obecné deklaratorní ustanovení postuluje zásady, které vyplývají z LPS, Ústavy i mezinárodních smluv o lidských právech (např. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. nebo čl. 7 odst. 2 LPS). V první řadě stanoví zákaz jakéhokoliv mučení osoby omezené policistou na svobodě, dále zakazuje podrobení osoby jakémukoliv jinému krutému, nelidskému anebo ponižujícímu zacházení a v neposlední řadě stanoví, že s osobou nesmí být zacházeno takovým způsobem, který nerespektuje její lidskou důstojnost. Za mučení je třeba


Stránka č. 2 z 3

s. 126

ve smyslu čl. l.1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhlášena pod č. 143/1988 Sb.) rozumět „jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí, nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.“ Pokud se policista stane svědkem některého z výše uvedených zacházení (ať už nastane ze strany jiného policisty nebo např. ze strany osoby společně umístěné v cele či omezené na svobodě), má povinnost přijmout opatření k zamezení takového zacházení, ať už půjde o úkon, či konkrétně zákrok nebo jiné opatření, a bezodkladně oznámit toto jednání svému nadřízenému. K odst. 2: Toto ustanovení přiznává každé osobě omezené na svobodě právo (tedy možnost) vyrozumět o tom, že byla na svobodě omezena, osobu blízkou nebo jinou osobu, kterou si určí. Tuto osobu a její kontaktní údaje osoba sdělí policii, která má pak za povinnost se s danou osobou spojit a podat jí informaci o omezení osobní svobody. Zákon nespecifikuje formu předání této informace, v praxi proto postačí telefonické sdělení. Obdobné ustanovení viz § 70 TrŘ – vyrozumění o vzetí do vazby. Pokud je osoba omezená na svobodě mladší 18 let a jde tedy o osobu nezletilou ve smyslu § 8 ObčZ (s výjimkou osob mladších 18 let, které nabyly zletilosti sňatkem), je vždy třeba vyrozumět o omezení osobní svobody zákonného zástupce této osoby. Totéž platí, jde-li o osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům nebo osobu, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena. Jde tedy obecně o osoby, které dosud nedisponují způsobilostí k právním úkonům v plném rozsahu a vůči nimž jiné osoby (např. rodiče, opatrovníci), mají určité povinnosti. Kromě toho, je-li osoba mladší 15 let (14 let dle čl. XV zák. č. 41/2009 Sb.), jde tedy o osobu trestně neodpovědnou, je třeba o faktu omezení osobní svobody vždy obligatorně vyrozumět i orgán sociálněprávní ochrany dětí, tedy odbor péče o dítě příslušného obecního úřadu s rozšířenou působností. Pokud jde o vojáka v činné službě, je třeba taktéž vyrozumět Vojenskou policii, tedy orgán, který má v rámci ozbrojených sil na starosti trestnou činnost všech vojáků. Ve všech uvedených situacích potřeba splnění této notifikační povinnosti vyplývá ze zákonných úkolů, které vůči osobě omezené na svobodě tyto orgány či osoby mají. S provedením tohoto vyrozumění nesmí policie prodlévat.

s. 127

K odst. 3: Vyrozumět osobu v souladu s odstavcem 2 policie nemusí, dokud trvají v tomto ustanovení stanovené okolnosti. Jednak je touto okolností fakt, že by tím došlo k ohrožení splnění účelu závažného úkonu, zde může jít např. o potřebu zadržet spolupachatele a zamezit proto jeho varování. Závažným úkonem je zde takový úkon, důsledky jehož zmaření jsou závažnější než nevyrozumění osoby určené osobou omezenou na svobodě. Dále je touto okolností fakt, že by takové vyrozumění bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi, např. pokud osoba omezená na svobodě vyžaduje vyrozumět nedohledatelnou osobu, např. osobu, která žije kdesi v zahraničí a není na ní k dispozici kontakt. V těchto případech je však policie povinna o této skutečnosti bez zbytečného odkladu písemně informovat státního zástupce příslušného podle místa omezení osobní svobody. Státní zastupitelství má totiž ze zákona v působnosti obecný dohled nad místy, kde dochází k omezování osobní svobody [viz § 4 odst. 1 písm. b) StZast]. Nicméně osobu, kterou osoba omezená na svobodě určí podle odstavce 2, policie vyrozumí ihned, jakmile překážka informování odpadne. K odst. 4: Každé osobě omezené na svobodě se tímto ustanovením zaručuje právo zajistit si na svoje vlastní


Stránka č. 3 z 3

náklady právní pomoc (policie ji tedy nemusí hradit) a mluvit se svým zvoleným právním rádcem bez přítomnosti třetí osoby, tedy i policisty. Právní pomocí se rozumí právní pomoc poskytnutá kýmkoliv, koho si osoba zvolí. Za tímto účelem je policista povinen neprodleně poskytnout nezbytnou součinnost, pokud o ni tato osoba požádá. Touto součinností je zejména umožnění vyhledání dané osoby v telefonním seznamu, zatelefonování této osobě či umožnění zatelefonování této osobě, aby mohla za osobou omezenou na svobodě přijet a poskytnout jí právní pomoc. Neznamená to, že by policie měla umožňovat osobě omezené na svobodě telefonické poskytování právní pomoci na náklady policie. Jde pouze o umožnění či zprostředkování kontaktu. Tuto součinnost je třeba poskytnout bez neodůvodněného prodlení. V žádném případě toto ustanovení neznamená povinnost policie opatřovat či shánět právního zástupce osobě omezené na svobodě. Obdobné právo zaručuje § 33 odst. 1 TrŘ obviněnému ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo § 15 odst. 4 zák. č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence. K odst. 5: Toto ustanovení v návaznosti a v souladu s ustanovením § 9 odst. 2 ZdravZ zaručuje právo osoby omezené na svobodě na volbu lékaře a stanoví výjimku z tohoto principu pro případy vyšetření lékařem ke zjištění, zda ji lze umístit do policejní cely nebo je nutno ji z ní propustit, tak aby byla zajištěna objektivita tohoto zjištění, které má klíčový význam pro následné (ne)omezování osobní svobody. Mimo uvedenou výjimku je třeba v souladu

s. 128

s tímto ustanovením umožnit osobě vyšetření či ošetření lékařem dle vlastní volby, resp. umožnit k ní lékaři přístup.


Stránka č. 1 z 1


§ 25 Připoutání (1) Policista je oprávněn omezit možnost volného pohybu osoby, která fyzicky napadá policistu nebo jinou osobu, ohrožuje vlastní život, poškozuje majetek nebo se pokusí o útěk, připoutáním k vhodnému předmětu, zejména pomocí pout. (2) Omezení podle odstavce 1 musí být ukončeno v okamžiku, kdy je zřejmé, že osoba jednání podle odstavce 1 nebude opakovat, nejdéle však po uplynutí 2 hodin od okamžiku připoutání. K odst. 1: Toto ustanovení představuje tradiční oprávnění k omezení pohybu agresivních osob. Nejde o samostatný důvod omezení osobní svobody, jde pouze o jednu z forem jejího omezení v případech, kdy je dán jiný důvod omezení osobní svobody, např. důvod zajištění dle § 26. Umožňuje tak vedle tradičního spoutání osoby pouty (§ 54) omezit jí navíc možnost volného pohybu tím, že ji policista připoutá k vhodnému pevnému předmětu, aby se především nemohla bez jeho dovolení přemisťovat. K připoutání se používají především pouta (kovová, plastiková), ale zákon nevylučuje použít i jiných vhodných prostředků. Způsob připoutání musí být samozřejmě přiměřený situaci (§ 11) a nesmí být v rozporu s obecným zákazem mučením, krutého, nelidského anebo ponižujícího zacházení a respektovat lidskou důstojnost (§ 24 odst. 1). Použít oprávnění je možné zejména v případech, kdy osoba fyzicky napadá policistu nebo jinou osobu, má sebepoškozující snahy, poškozuje majetek kolem sebe anebo se pokusí o útěk. Ke všem těmto jednáním nebo reálným pokusům o ně musí skutečně dojít, nelze osobu připoutat pouze kvůli obavě, byť odůvodněné, z takového jednání. Jde v zásadě o situace, kdy nepostačuje spoutání osoby pouty, neboť i osoba spoutaná se často může pokoušet o útěk či agresivní jednání. K odst. 2: Formulace maximální doby omezení je stanovena dvojím způsobem, jednak okamžikem, kdy osoba upustí od jednání, které bylo dle odstavce 1 právě důvodem jejího připoutání, jednak maximální lhůtou dvou hodin, která běží od okamžiku připoutání. Přitom platí, že pokud se osoba po odpoutání začne znovu dopouštět některého z uvedených agresivních jednání, je možné ji znovu takto omezit a znovu počíná běžet zmíněná dvouhodinová lhůta, neboť zákonný důvod nastal znovu. Ustanovení nevylučuje možnost připoutat agresivní osobu k vhodnému předmětu i v policejní cele. Potřeba osobu připoutat k vhodnému předmětu (typicky k tomu zvlášť zřízená,

s. 129

do zdi pevně zabudovaná madla) může nastat, např. pokud osoba napadá další osoby umístěné do cely nebo má sebepoškozující tendence.


Stránka č. 1 z 6


§ 26 Zajištění osoby (1) Policista je oprávněn zajistit osobu, která a) svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život, život nebo zdraví jiných osob anebo majetek, b) v budově útvaru policie úmyslně znečišťuje nebo poškozuje majetek anebo slovně uráží policistu nebo jinou osobu, c) má být předvedena podle jiného právního předpisu, 6 d) utekla z výkonu trestu odnětí svobody, z výkonu ochranného léčení, ústavní výchovy, předběžného opatření nebo ochranné výchovy anebo ze zabezpečovací detence, e) při předvedení kladla odpor nebo se pokusila o útěk, f) byla přistižena při jednání, které má znaky správního deliktu, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci, g) není trestně odpovědná a byla přistižena při jednání, které má znaky trestného činu, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci, nebo h) je nezletilá, je-li to nezbytné pro její navrácení do rodičovské nebo jiné obdobné péče jejímu zákonnému zástupci. (2) Policista po pominutí důvodu zajištění osobu neprodleně propustí, nestanoví-li tento zákon jinak. Je-li pro to právní důvod, předá osobu příslušnému orgánu nebo zařízení pro výkon ochranného opatření. (3) Zajištění může trvat nejdéle 24 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. (4) Zajistí-li policista osobu nezletilou nebo osobu, která není trestně odpovědná, je povinen informovat o této skutečnosti neprodleně jejího zákonného zástupce nebo školské anebo výchovné zařízení, ze kterého osoba utekla, nebo jiné obdobné zařízení, ve kterém je tato osoba umístěna na základě rozhodnutí soudu anebo na základě souhlasu zákonných zástupců. 7 Zákonný zástupce nebo uvedené zařízení jsou povinni bez zbytečného odkladu zajistit odvoz této osoby z útvaru, v němž je osoba zajištěna. Zajistí-li policie výjimečně převezení osoby sama, má tato osoba nebo její zákonný zástupce

s. 130

povinnost uhradit náklady převozu. Policie zajištěnou osobu, která utekla z výkonu ústavní výchovy, ochranné výchovy nebo předběžného opatření, převeze na nejbližší záchytné pracoviště diagnostického ústavu, pokud není školské zařízení, z něhož osoba utekla, blíže než toto záchytné pracoviště. (5) O zajištění sepíše policista úřední záznam. 6

Například zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb.


Stránka č. 2 z 6

7

Například občanský zákoník, zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 11– zásada přiměřenosti, § 25 – připoutání, § 28 – policejní cely, § 54 – zvláštní důvody použití pout, § 61, 63, 64 a 65 – předvedení osoby podle zákona o policii, § 109 – náležitosti dokumentace

Související předpisy: čl. 8 LPS – ochrana osobní svobody; § 67 TrŘ – důvody vazby, § 76 TrŘ – zadržení podezřelého, § 90, 98 TrŘ; § 60, 127 SpŘ; § 52, § 76a odst. 2 OSŘ – výkon předběžného opatření, § 260d OSŘ; § 43 SŘS – předvedení osoby policií; § 49 PřesZ – přestupky proti občanskému soužití; § 39 TrZ (§ 56 nového trestního zákoníku) – výkon trestu odnětí svobody, § 72 TrZ (§ 99 nového trestního zákoníku) – výkon ochranného léčení, § 72a TrZ (§ 110 nového trestního zákoníku) – výkon zabezpečovací detence; § 46 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině – výkon ústavní výchovy; § 22 ZSM – výkon ochranné výchovy; § 8 odst. 2 ObčZ – osoba nezletilá; § 5, 40a VýUsV – převoz do diagnostického ústavu, povinnost zařízení hradit náklady převozu dítěte do zařízení; § 6 odst. 1 ZPSO – dítě, na něž je zaměřena sociálně-právní ochrana Související judikatura: rozsudek KS Brno sp. zn. 9 To 47/94 – R 10/1995; nález ÚS 186/1997 Sb.

K odst. 1: Zajištění osoby je tradiční institut policejního práva, který znala i předchozí úprava. Jde o krátkodobé policejní, administrativní omezení osobní svobody v případech, kdy není osoba omezována na svobodě podle jiného zvláštního zákona a je dán některý z důvodů stanovených taxativně tímto ustanovením. Zajištění má pořádkový charakter, jeho cílem je zamezit jednání, které porušuje veřejný pořádek a bezpečnost, popř. umožnit zajištění důkazů pro další opatření, např. řízení o přestupku. Osobu lze omezit na svobodě způsobem přiměřeným dané situaci. Tzn. že lze uvažovat o verbálním pokynu policisty osobě zůstat s ním na vymezeném místě či ho následovat na policejní služebnu, dále lze osobě, jsou-li pro to splněny zákonné důvody, nasadit pouta, chová-li se osoba agresivně, lze ji připoutat v souladu se zákonem (§ 25) k vhodnému pevnému předmětu a v neposlední řadě ji lze umístit do cely (§ 28). Zajištění je třeba odlišovat od institutu zadržení podezřelého dle § 75, 76 TrŘ. Zadržení je omezení osobní svobody pro účely trestního řízení, a to jde-li osobu podezřelou z trestného jednání a současně je u ní dán

s. 131

některý z vazebních důvodů (§ 67 TrŘ). Na rozdíl od zajištění, o němž může rozhodnout každý policista, je obecně zadržení podmíněno předchozím souhlasem státního zástupce. (Bez tohoto souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu nebo zastižena na útěku.) Kromě toho osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné k zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Zajistit osobu na rozdíl od zadržení může bez výjimky pouze policista. (Byť není vyloučeno, že mu v tomto úkonu, resp. zákroku mohou pomoci i jiné osoby, např. na základě žádosti policisty dle § 18.) Na institut zajištění se samozřejmě vztahují obecná ustanovení o omezení osobní svobody dle § 24. Při zajišťování je třeba se zvýšenou pečlivostí zvažovat obecnou zásadu přiměřenosti dle § 11. Osobě zajištěné lze ze zákona nasadit pouta dle § 54, je-li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku anebo že se osoba pokusí o útěk. K odst. 1 písm. a): Policista je v první řadě oprávněn zajistit osobu, která se dopouští bezprostředního jednání proti životu, zdraví či majetku, a to ať už svému nebo jiné osoby. Pokud se tímto jednáním již dopouští trestného činu a jsou splněny podmínky dle § 76 TrŘ, je třeba osobu zadržet, nikoliv zajistit. Pokud ale např. nejsou dány vazební důvody a osobu nelze zadržet, není vyloučeno naplnění obecnějších podmínek zajištění dle písmena a). K odst. 1 písm. b): Dále lze tradičně osobu zajistit, pokud se v budově útvaru policie dopouští úmyslně jednání, v jehož důsledku je znečišťován nebo poškozován majetek (ať už policie či jiné osoby), anebo se dopouští urážlivých verbálních útoků na policistu nebo jakoukoliv jinou přítomnou osobu. Toto jednání bude někdy spadat v jedno s důvodem pod písmenem f) tohoto ustanovení v případech, kdy půjde o přestupek proti občanskému soužití dle § 49 PřesZ. K odst. 1 písm. c):


Stránka č. 3 z 6

Dále lze automaticky dát do režimu zajištění osobu, která je předváděna dle jiného právního předpisu; zde jde o osoby předváděné podle § 90, 98 TrŘ, § 60, 127 SpŘ, § 52, 260d OSŘ, § 43 SŘS. Zákon tedy u osob, ohledně kterých jiný příslušný orgán rozhodl o předvedení (povětšinou osoby, které se samy již přes výzvu k danému orgánu nedostavily) umožňuje přiměřeně (v souladu s § 11) omezit zajištěním jejich

s. 132

osobní svobodu, aniž by se musely před tím nejprve pokusit o útěk nebo klást při předvedení odpor. V těchto případech jde o osobu předvedenou podle jiného právního předpisu. Šlo-li by o osobu předváděnou podle tohoto zákona, a to § 61, 63, 64 a 65, lze ji zajistit až za podmínek sub písmeno e), tedy pokud by kladla odpor nebo by se pokusila o útěk. Z toho také plyne, že taktéž pouta lze dát hned od začátku preventivně jen osobě předvedené pro jiný orgán (je zde odpor presumován), neboť tuto lze hned zajistit, zato osobu, kterou policie předvádí pro plnění svých úkolů, lze zajistit (a dát jí i pouta), až když se pokusí o útěk nebo začne klást odpor. K odst. 1 písm. d): Dále lze zajistit osobu, která utekla z výkonu trestu odnětí svobody (§ 39 TrZ, § 56 nového trestního zákoníku), z výkonu ochranného léčení (§ 72 TrZ, § 99 nového trestního zákoníku) nebo ze zabezpečovací detence (§ 72a TrZ, § 110 nového trestního zákoníku), z výkonu ústavní výchovy (§ 46 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině), předběžného opatření (§ 76a odst. 2 OSŘ) nebo ochranné výchovy (§ 22 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže). K odst. 1 písm. e): Zajistit lze taktéž osobu, která byla převáděna podle § 61, 63 či 65 a při tomto předvedení kladla odpor (aktivní či pasivní) nebo se pokusila o útěk. K odst. 1 písm. f): Dále je možné zajistit osobu, která byla přistižena (policistou nebo jinou osobou) při páchání přestupku nebo jiného správního deliktu a současně je zde konkrétními důvody podložená obava, že v tomto protiprávním jednání bude pokračovat nebo že se dopustí jednání, aby zmařila objasnění tohoto deliktu. V praxi se tento důvod příliš nevyužívá, zřejmě z mylné představy, že páchání přestupků neohrožuje natolik bezpečnost osob nebo majetku, aby bylo takové omezení osobní svobody na místě (přiměřené). Smyslem tohoto ustanovení je reagovat především na případy, kdy se osoba dopouští přestupků opětovně a existuje tak obava z opakování páchání deliktu. Nicméně recidiva není podmínkou zajištění, tzn. nevyžaduje se pravomocné rozhodnutí o tom, že tato osoba již jeden či více přestupků spáchala. Může se jednat i o situace, kdy existuje podezření ze spáchání prvního přestupku, z konkrétních okolností ale vyplývá, že osoba se pravděpodobně dopustí dalšího protiprávního jednání. Ustanovení rovněž nevyžaduje, aby se důvodná obava týkala spáchání stejného či obdobného přestupku, naopak, může jít o jakékoliv

s. 133

protiprávní jednání. 15 Pokud se policisté dostaví na místo přestupku či jiného správního deliktu bezprostředně poté, co byl daný přestupek spáchán, a nejsou tedy osobně svědky spáchání daného deliktu, není tím vyloučena aplikace institutu zajištění dle písmene f). Je třeba vždy zhodnotit celou situaci a „scénu“ daného deliktu. Vyhodnocením všech souvisejících indicií na místě lze dojít k závěru, že zde bezprostředně došlo ke spáchání deliktu (např. následky deliktu na oběti, stopy deliktního jednání na místě, výpovědi svědků) a od jeho páchání agresor upustil právě a pouze proto, že incident byl ohlášen policii a tato se dostavila na místo. Nelze přijmout úzký výklad v tom smyslu, že policista by byl oprávněn zajistit osobu páchající přestupek (je-li zároveň důvodná obava, že tato osoba bude v tomto jednání pokračovat anebo bude mařit řádné objasnění věci) pouze tehdy, pokud by ji osobně přistihl přímo v okamžiku jeho páchání. Např. v případech přestupků páchaných v soukromí, kam nemají příslušníci policie přístup, by byla aplikace institutu zajištění dle zákona zcela vyloučena, což odporuje smyslu tohoto ustanovení. To platí typicky v případech deliktů


Stránka č. 4 z 6

spáchaných v rámci společného obydlí osob. K odst. 1 písm. g): Dále je možné zajistit i osobu, která není trestně odpovědná [je mladší 15 let (14 let dle § 25 nového trestního zákoníku) nebo její trestní odpovědnost

s. 134

je omezená díky nedostatku rozpoznávacích či volních schopností, tedy osoba způsobilosti zbavená nebo se způsobilostí omezenou], pokud je přistižena při jednání, které by jinak bylo trestným činem, v případě že existuje konkrétními důvody podložená obava, že bude v daném protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění tohoto jednání. Ke vztahu § 26 odst. 1 písm. g) PolČR a § 75 a 76 TrŘ: Pokud policista vidí, že osoba, kterou chce pro jednání jinak trestné zajistit, je mladší 15 let (14 let dle § 25 nového trestního zákoníku), pak postupuje podle § 26 odst. 1 písm. g). Pokud si policista není jistý, zda je mladší 15 (14) let či nesvéprávná, tedy zda by ji mohl zadržet dle 76 TrŘ, tak ji tak jako tak omezí na svobodě dle § 26 odst. 1 písm. g), a pokud by se později ukázalo, že osoba trestně odpovědná je, přichází v úvahu prodloužit omezení zajištění z 24 až 48h od omezení osobní svobody v důsledku změny zajištění v zadržení, pokud budou dány důvody vazby a policista si opatří svolení státního zástupce. K odst. 1 písm. h): V neposlední řadě lze zajistit osobu, je-li to nezbytné z toho důvodu, že se ocitla či dostala mimo zákonnou rodičovskou péči či jinou obdobnou péči (např. pěstounská péče, péče opatrovníka, poručníka, osvojitele). V tomto případě je třeba vždy posuzovat, zda existuje nezbytnost osobu navrátit do rodičovské nebo jiné obdobné péče (opatrovník, diagnostický, výchovný ústav atd.). Zákonná dikce nicméně stanoví, že se posuzuje, zda je třeba ji vrátit do péče zákonnému zástupci. Tím může být např. rodič, i když je osoba v ústavní výchově. Toto ustanovení je třeba interpretovat podle jeho smyslu tak, že policie by se neměla omezit pouze na zjišťování údajů o tom, kdo je zákonný zástupce zajištěného, ale zkoumat, zda není zajištěný v zákonné péči jiné osoby, se kterou potom případně zajišťuje navrácení do péče dle odstavce 4 tohoto ustanovení. Potřebu vrátit nezletilou osobu do rodičovské nebo jiné obdobné péče nelze automaticky vyvozovat z pouhého faktu, že osoba je nezletilá. Zatímco u osoby mladší 15 (14) let (dítě) je třeba v zásadě vycházet z toho, že setrváváním mimo uvedenou péči ohrožuje sama sebe na životě a zdraví, u osoby mladistvé (do 18 let) toto paušálně tvrdit nelze. Osoby mladistvé jsou v některých případech schopné se o sebe postarat. Je tedy třeba v případě 17leté osoby, která se vzdálila z rodičovské péče a nechce v ní již setrvávat, vždy zvažovat, zda je nezbytné jí zajišťovat za účelem navrácení do této péče. Pokud např. má kde bydlet, je schopná se o sebe postarat, nebo se o ni postará osoba blízká, zvláště pokud je v rodičovské péči objektem zanedbávání nebo či poškozujícího jednání, není zde dána nezbytnost jejího navrácení do rodičovské či jiné obdobné péče. Omezení osobní svobody osoby bez jejího souhlasu ze zdravotních důvodů, popř. provádění vyšetřovacích a léčebných úkonů lze pouze v souladu s § 23 ZdravZ, tedy jde-li o nemoci stanovené zvláštním předpisem,

s. 135

u nichž lze uložit povinné léčení, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného si vyžádat jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví, jde-li o nosiče (viz § 64 VeřZdr). K odst. 2: Toto v podstatě deklaratorní ustanovení obsahuje explicitní vyjádření pravidla, které jinak plyne i ze smyslu odstavce 1, tedy že odpadne-li některý z důvodů dle odstavce 1, odpadá i zákonný důvod omezení osobní svobody osoby a nastupuje povinnost policisty osobu neprodleně propustit. V opačném případě by docházelo k omezování osobní svobody bez právního titulu. Pokud zde existuje právní důvod, např. osoba má


Stránka č. 5 z 6

dle soudního rozhodnutí být v ochranné výchově, je třeba osobu předat příslušnému orgánu nebo zařízení, které se zabývá výkonem ochranného opatření. K odst. 3: Zákon omezuje zajištění na maximálně 24 hodin od momentu, kdy byla omezena osobní svoboda osoby zajištěné. Po uplynutí této doby je třeba osobu propustit, i kdyby trval některý z důvodů dle odstavce 1. Pokud následně vyjde najevo, že delikt osobou spáchaný je trestným činem, lze ji zadržet dle § 76 TrŘ až na dobu 48 hodin od chvíle, kdy byly dány zákonné důvody pro zadržení. Pokud byla osobní svoboda osoby podezřelé z trestného činu nejprve omezena zajištěním dle § 26 PolČR, nelze dobu tohoto zajištění vzhledem k jeho pořádkovému charakteru započítávat do doby zadržení podle TrŘ, které má naopak charakter procesní. Lhůta 48 hodin, ve které je podle § 77 odst. 1 TrŘ státní zástupce povinen zadrženou osobu odevzdat soudu s návrhem na vzetí do vazby, počíná běžet až okamžikem zadržení podle § 76 odst. 1 TrŘ (viz rozsudek KS Brno 9 TO 47/94 – R 10/1995), resp. okamžikem, kdy byly dány zákonné důvody zadržení. [V této souvislosti viz nález Ústavní soudu 186/1997 Sb., který zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) PolČR 1991, pro jejich zjevný trestně procesní charakter – zajištění osoby přistižené při spáchání trestného činu nebo na základě kriminalisticky doložitelných informací podezřelé z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu – a z toho plynoucí nutnost včítat dobu zajištění do doby zadržení vzhledem k omezení plynoucího z dikce čl. 8 odst. 3 LPS.] Současné znění § 26 PolČR má čistě pořádkový, nikoliv trestně procesní charakter, proto se na něj vztahují závěry výše uvedeného rozsudku publikovaného pod R 10/1995. K odst. 4: Toto ustanovení řeší poměrně rozšířený problém nutnosti omezovat na svobodě nezletilé osoby, které utíkají z diagnostických ústavů, dětských domovů, popř. školských zařízení pro preventivní výchovnou

s. 136

péči (viz § 1, 2 VýUsV) nebo od svých zákonných zástupců (rodičů, opatrovníků). Tyto osoby je vesměs třeba vrátit do péče zákonných zástupců nebo do péče některého výše uvedeného školského střediska. Jsou proto zajišťovány jednak z důvodu dle odstavce 1 písm. a) (zvláště osoby mladší 15 let), z důvodu dle odstavce 1 písm. d) u těch, kterým byla soudem nařízena ochranná výchova, nebo typicky dle odstavce 1 písm. h). Ustanovení tohoto odstavce představuje zvláštní režim postupu v případě zajištění osob nezletilých (viz § 8 odst. 2 ObčZ) nebo osob, které nejsou trestně odpovědné z jiného důvodu než pro nedostatek věku. O zajištění takové osoby má policista povinnost informovat jejího zákonného zástupce nebo školské anebo výchovné zařízení, ze kterého osoba utekla, nebo jiné obdobné zařízení, ve kterém je tato osoba umístěna na základě rozhodnutí soudu anebo na základě souhlasu zákonných zástupců, a to bez prodlení. Typicky směřuje toto ustanovení na případy svěřenců výchovných ústavů, kteří z těchto ústavů opakovaně utíkají. Zákon jednoznačně stanoví povinnost zákonného zástupce nebo daného zařízení zajistit bez zbytečného odkladu odvoz nalezené osoby z útvaru, který osobu zajistil. Výjimečně v některých případech (typicky např. pozdě v noci) policie s ohledem na bezpečí zajištěné osoby a současně na hospodárnost plnění svých úkolů zajistí převezení vlastními silami. Nicméně v takovém případě, zajistí-li policie výjimečně převezení osoby sama, má převezená osoba nebo její zákonný zástupce povinnost uhradit náklady převozu. Dle § 40a VýUsV pokud zařízení nezajistí bezodkladný převoz dítěte s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou, které z tohoto zařízení uprchlo, z útvaru policie, který dítě zajistil, je povinno hradit Policii České republiky náklady vzniklé převezením dítěte do zařízení. Pokud půjde o osobu, která utekla z výkonu ústavní výchovy, ochranné výchovy nebo předběžného opatření, převáží ji policista na nejbližší záchytné pracoviště diagnostického ústavu (§ 5 VýUsV), až na případy, kdy je školské zařízení, z něhož osoba utekla, blíže než toto záchytné pracoviště. Nasvědčují-li skutečnosti tomu, že se v daném případě jedná o dítě, na něž je ve smyslu § 6 odst. 1 ZSPO zaměřena sociálně-právní ochrana, např. dítě týrané, které opakovaně utíká z domova, jehož rodiče nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, dítě, které se dopouští deliktní činnosti, zneužívá omamné a psychotropní látky atd., je třeba také splnit oznamovací povinnost stanovenou v § 10 odst. 4 ZSPO a věc oznámit orgánu sociálně právní ochrany dítěte příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností. K odst. 5: O zajištění osoby je třeba vždy obligatorně sepsat úřední záznam. Úřední záznam musí obsahovat všechny náležitosti dle § 109, tedy uvedení času, důvodu, průběhu a okolností úkonu. Taktéž musí obsahovat


Stránka č. 6 z 6

samozřejmě údaje identifikující osobu, která záznam sepsala,

s. 137

osobu, která o omezení svobody rozhodla, a osobu, která omezení provedla. Tento úřední záznam musí být pořízen bez zbytečného odkladu po zajištění osoby. Na žádost osoby omezené na svobodě policista vystaví bez zbytečného odkladu písemné potvrzení o zajištění. Vydání tohoto potvrzení může policista dočasně odložit, dokud je okolnosti úkonu znemožňují. 15

Typické jsou případy pouličního nabízení sexuálních služeb tam, kde to obecní vyhláška nedovoluje, (nebo) takovým způsobem, který budí veřejné pohoršení (tedy opakované páchání přestupků proti pořádku v územní samosprávě, proti občanskému soužití apod.). Důvodná obava, že tato osoba bude v protiprávním jednání pokračovat, nepochybně nastává již tehdy, kdy se osoba na stejném místě objeví již po druhé, ačkoliv již byla za podobné jednání postižena (domluvou, blokovou pokutou), na frekventovaných a tradičních místech důvodná obava může nastat dokonce při prvním přistižení. V takovýchto situacích je v souladu se zákonem využít možnosti zajištění a následného umístění osoby do policejní cely, jelikož se jedná o institut bezpečnostně preventivní, který chrání práva osob a veřejný pořádek tím, že přestupci fyzicky zabrání v dalším páchání protiprávní činnosti. Jednou z příčin, proč není zajištění dle písmene f) užíváno, je také neopodstatněná obava, že toto opatření není na místě, pokud osoba prokáže svou totožnost. Dále zaznívají také argumenty, že pokud je již osoba vzata do policejní cely, je nutné tuto osobu začít nějakým způsobem „rozpracovávat“, tzn. činit takové úkony, které povedou k prokázání přestupku. Nic takového ovšem zákon nevyžaduje. V rámci zajištění podle písmene f) musí být splněny pouze dvě podmínky: přistižení při páchání správního deliktu, resp. protiprávního jednání, a důvodná obava ze spáchání jakéhokoliv dalšího protiprávního jednání. Pokud se tedy vrátíme k situaci příkladmo uvedené výše, kdy jsou prostituujícím osobám opakovaně ukládány pokuty za přestupky a ony tyto přestupky páchají stále znova, jsou obě podmínky zákona jednoznačně splněny.


Stránka č. 1 z 2


§ 27 Zajištění cizince (1) Policista je oprávněn zajistit cizince, jestliže a) se cizinec dopustil jednání, pro které lze pobyt na území České republiky ukončit nebo zahájit řízení o správním vyhoštění, b) bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a policista zjistí důvod pro zajištění cizince podle jiného právního předpisu, 8 c) cizinec má být podle vykonatelného rozhodnutí vyhoštěn, nebo d) je důvod se domnívat, že cizinec neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo zde neoprávněně pobývá. (2) O zajištění cizince podle odstavce 1 policista bez zbytečného odkladu informuje orgán, který rozhoduje o ukončení pobytu na území České republiky nebo o správním vyhoštění. Policista je oprávněn cizince zajistit do doby, než tento orgán cizinci doručí rozhodnutí o ukončení pobytu nebo sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění. (3) Zajištění podle odstavce 1 může trvat nejdéle 24 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Zajištění podle odstavce 2 může trvat nejdéle 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Celková doba zajištění podle odstavců 1 a 2 nesmí být delší než 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. 8

Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 26 – zajištění osoby

Související předpisy: § 1 odst. 2 PobCiz – cizinec, § 19, 87f PobCiz – důvody ukončení pobytu cizince, § 119, 120 PobCiz – důvody správního vyhoštění cizince, § 124 a násl. PobCiz – důvody zajištění cizince

K odst. 1: Toto ustanovení je speciálním vůči obecnému ustanovení o zajištění (§ 26) a stanoví zvláštní důvody, pro které lze nad rámec důvodů uvedených v § 26 omezit na svobodě ve formě zajištění cizince. Cizincem se ve smyslu § 1 odst. 2 PobCiz rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, a to včetně občana Evropské unie. Prvním důvodem pro zajištění cizince je fakt, že se dopustil jednání, pro které lze

s. 138

pobyt na území České republiky ukončit (§ 19, 87f PobCiz) nebo zahájit řízení o správním vyhoštění (§ 119, 120 PobCiz). Dále lze cizince zajistit, pokud již bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a policista zjistí, že byl naplněn důvod pro zajištění cizince podle § 124, 124a, 124b PobCiz. Dalším důvodem zajištění cizince je fakt, že již existuje vykonatelné rozhodnutí, které mu ukládá vyhoštění dle § 119, 120 PobCiz. Posledním důvodem zajištění cizince je, že existuje důvod se domnívat, že cizinec v rozporu s právními předpisy vstoupil na území České republiky nebo že zde neoprávněně pobývá, aniž by na území neoprávněně vstoupil. Z obdobného důvodu lze cizince zajistit i dle § 129 PobCiz. Tímto důvodem může např. být, že nemá platné povolení k trvalému či přechodnému pobytu atd. Tato úprava představuje zajištění jako bezprostřední


Stránka č. 2 z 2

zásah svěřený do pravomoci policisty na základě PolČR. Zajištění cizince je bezprostředním zásahem, k němuž je oprávněn jakýkoliv policista, bez ohledu na to, v jaké je zařazen součásti policie (útvaru, službě), který umožňuje omezit krátkodobě na svobodě cizince, aby se mohl případně dostat do režimu zajištění dle PobCiz. Oproti tomu zajištění podle PobCiz je správním rozhodnutím příslušného správního orgánu vydaným na základě některého z důvodů podle PobCiz (viz § 124, 124a a 124b PobCiz). Doba zajištění podle § 124 a násl. PobCiz nesmí podle § 125 PobCiz překročit 180 dnů a v případě cizince mladšího 18 let 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. O zajištění dle PobCiz vydává dle § 164 PobCiz správní rozhodnutí inspektorát cizinecké policie nebo odbor specializovaných činností jakožto správní orgán. K odst. 2: O zajištění cizince z důvodů uvedených v odstavci 1 je policista povinen informovat bez zbytečného odkladu orgán, který rozhoduje o ukončení pobytu na území České republiky nebo o správním vyhoštění, kterým je inspektorát cizinecké policie (§ 164 PobCiz). Policista je pak následně oprávněn cizince zajistit až do doby, než je cizinci doručeno rozhodnutí o ukončení pobytu nebo sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění, nicméně maximálně na dobu 48 hodin o od omezení osobní svobody, viz následující odstavec. K odst. 3: Zajištění na základě důvodů dle odstavce 1 je omezeno stejně jako zajištění dle § 26 PolČR lhůtou 24 hodin od momentu omezení osobní svobody. Oproti tomu zajištění podle odstavce 2 může trvat až 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Současně však platí, že celková doba zajištění v případech, kdy je osoba zajišťována podle obou odstavců, může být maximálně 48 hodin.


Stránka č. 1 z 1


§ 28 Důvody umístění do cely Policista je oprávněn umístit do policejní cely (dále jen „cela“) osobu a) zajištěnou, b) zadrženou, 3 c) zatčenou, 3 d) dodávanou do výkonu trestu odnětí svobody, 3 e) převzatou policistou k provedení procesních úkonů z vazby, výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení, nebo f) předvedenou podle § 63 nebo 65, nelze-li pro odpor osoby zajistit provedení úkonu uvedeného v § 63 nebo 65. 3

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 3 3

Související ustanovení: § 25, 26 – zajištění osoby a cizince, § 63 odst. 3 – zjištění totožnosti, § 65 odst. 3 – provedení úkonů pro budoucí identifikaci

Související předpisy: § 67 a násl. TrŘ – vazba, § 69 TrŘ – příkaz k zatčení, § 75, 76 TrŘ – zadržení, § 320 a násl. TrŘ – výkon trestu odnětí svobody, § 351 a násl. TrŘ – výkon ochranného léčení; ZP PP 118/2007 o policejních celách

Toto ustanovení upravuje za jakých podmínek lze umístit osobu do cely. Jde o taxativní výčet podmínek. V jiných situacích osobu do policejní cely umístit tedy nelze. Vždy se jedná o osobu omezenou na svobodě. Do policejní cely lze umístit jakoukoliv osobu zajištěnou podle § 25, 26 PolČR, zadrženou podle § 75, 76 TrŘ, zatčenou na základě příkazu k zatčení podle § 69 TrŘ, dále osobu, která má být dodána do výkonu trestu odnětí svobody dle § 321 TrŘ, osobu, která byla převzata k provedení procesních úkonů z vazby (§ 67 a násl. TrŘ), výkonu trestu odnětí svobody (§ 320 a násl. TrŘ) nebo ochranného léčení dle § 351 a násl. TrŘ, anebo osobu, která byla předvedena k zjištění totožnosti dle § 63 odst. 3 PolČR nebo k provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 3 PolČR, za podmínky, že nelze pro odpor této osoby zajistit úspěšné provedení úkonů směřujících ke zjištění totožnosti nebo k provedení úkonů pro budoucí identifikaci dle § 63 a 65 PolČR.


Stránka č. 1 z 1


§ 29 Odebrání zbraně (1) Před umístěním osoby do cely je policista oprávněn přesvědčit se, zda tato osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit

s. 140

život anebo zdraví a takovou věc odebrat. Za tímto účelem je oprávněn provést prohlídku osoby. Je-li věcí podle věty první zdravotní pomůcka, jejíž odnětí způsobuje psychickou nebo fyzickou újmu, musí být pro odebrání zvláštní důvod. (2) Policista sepíše seznam odebraných věcí a kopii seznamu předá osobě. Při propuštění osoby z cely jí vrátí odebrané věci proti podpisu. Související ustanovení: § 28 – podmínky umístění do policejní cely, § 111 písm. b) – prohlídka osoby

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví pravomoc policisty před každým umístěním osoby uvedené v § 28 do policejní cely přesvědčit se v zájmu bezpečnosti své i osob v cele umístěných, zda osoba u sebe nemá zbraň nebo jakoukoliv věc, kterou by mohla ohrozit život či zdraví, a současně stanoví povinnost jí tuto zbraň či jinou věc odebrat. K tomuto účelu stanoví zákon policistovi oprávnění osobu prohledat. Na tuto prohlídku se samozřejmě vztahuje obecné ustanovení o prohlídce osoby dle § 111 písm. b). Při této prohlídce proto musí policista dodržet i omezení stanovící, že prohlídku je možné provádět pouze osobou stejného pohlaví. Současně zákon stanoví omezení v tom smyslu, že je-li odebíranou věcí zdravotní pomůcka (např. berle či jiná hůl), jejíž odnětí by způsobovalo psychickou nebo fyzickou újmu, musí být pro odebrání zvláštní důvod, tedy ještě jiný důvod než pouhé umístění osoby do cely, např. agresivní chování osoby, výhrůžky. K odst. 2: Zákon ukládá policistovi povinnost sepsat pro evidenční účely seznam věcí, které osobě odebral, a kopii tohoto seznamu předat osobě, aby měla k dispozici písemný dokument, který tento úkon oficiálně potvrzuje. Pokud osoba při svém propuštění z cely odmítne svým podpisem potvrdit, že jí byly věci vráceny, policista věc vrátí, nicméně poznamená tuto skutečnost do úředního záznamu, pokud možno např. s podpisem dalšího policisty jako svědka, že osoba odmítla vrácení věci podepsat, viz ZP PP 18/2007, o policejních celách.


Stránka č. 1 z 1


§ 30 Oddělené umisťování do cel Do cely se umísťují odděleně osoby a) různého pohlaví, b) mladší 18 let a dospělé,

s. 141

c) zadržené 3 nebo zatčené, 3 u nichž lze předpokládat, že proti nim bude vedeno společné trestní řízení nebo spolu jejich trestní věci souvisejí, d) které se chovají agresivně, nebo e) u nichž lze důvodně předpokládat agresivní chování. 3

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 3

Související ustanovení: § 26 odst. 1 písm. f) – zajištění pro správní delikt, § 28 písm. a) – umístění zajištěného do policejní cely

Zákon vypočítává situace, kdy je policista ze zákona povinen osoby do cely umístit odděleně. Jde jednak o osoby různého pohlaví, a to z důvodu ochrany osob proti obtěžování a další ochraně důstojnosti těchto osob. Z obdobných důvodů se ochrana poskytuje i osobám mladším 18 let, aby byly chráněny před potenciálně nepříjemnou či nevhodnou přítomností osob dospělých v jedné policejní cele. V případě osob zadržených podle § 75, 76 TrŘ či zatčených na základě příkazu k zatčení podle § 69 TrŘ je důvodem snaha předcházet domlouvání osob, jejichž trestní věci spolu souvisejí, které může mařit objasňování trestné činnosti; proti těmto osobám může být totiž vedeno společné trestní řízení dle § 20 a násl. TrŘ. A nakonec jde o osoby, které se chovají agresivně nebo u nichž lze takové chování důvodně předpokládat, tak aby byly osoby v celách chráněny před újmami na zdraví. Přesto že jde o taxativní výčet důvodů, není nicméně vyloučeno, aby policista po zvážení umístil osoby do cel odděleně i v jiných případech. Např. vzhledem k tomu, že v písmenu c) tohoto ustanovení není stanoveno obligatorní umístění osob „zajištěných“ a zajistit lze osobu i pro přestupek či jiný správní delikt [viz § 26 odst. 1 písm. f) hrozí-li pokračování nebo maření], je-li např. více pachatelů zajištěno pro přestupek a z toho důvodu jsou umísťováni do policejní cely [viz § 28 písmene a)], není zde explicitní zákonná povinnost je umístit odděleně, aby si nemohli domluvit výpověď. Nicméně to neznamená, že by takto policista nemohl postupovat, zvláště pokud je to vhodné a potřebné pro zdárné splnění úkolu. Není-li k dispozici dostatek policejních cel k bezpečnému oddělení osob a jde o osoby aktuálně nebo potenciálně agresivní [viz písmena d) a e) ustanovení], je možné využít k bezpečnému omezení osobní svobody agresivní osoby oprávnění dle § 26 (připoutání k pevnému předmětu, ať už v cele nebo mimo ni) a samozřejmě pouta dle § 54.


Stránka č. 1 z 1


§ 31 Osoby pod vlivem návykové látky (1) Osobu, která je zjevně pod vlivem návykové látky, 9 lze umístit do cely za podmínky, že lékař po provedeném vyšetření neshledá důvody

s. 142

pro její umístění na protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanici nebo v jiném zdravotnickém zařízení anebo po provedeném ošetření již nebude podle stanoviska lékaře důvod pro její umístění do protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanice nebo jiného zdravotnického zařízení. (2) Zjistí-li policista, že osoba, která má být umístěna v cele, je zraněná, nebo upozorní-li tato osoba na svou závažnou chorobu anebo je důvodné podezření, že tato osoba takovou chorobou trpí, zajistí policista její lékařské ošetření a vyžádá vyjádření lékaře k jejímu zdravotnímu stavu. 9

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 24 odst. 5 PolČR – právo volby lékaře

Související předpisy: § 2 písm. a) NávLt a přílohy č. 1 až 7 k NávLt – omamné a psychotropní látky

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví podmínky, za kterých lze umístit do cely osobu, která je zjevně pod vlivem návykové látky. Návykovou látkou rozumíme v souladu s § 89 odst. 10 TrZ (§ 130 nového trestního zákoníku) alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Konkrétně návykové látky specifikuje zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, který jimi dle § 2 písm. a) NávLt rozumí omamné a psychotropní látky uvedené v přílohách č. 1 až 7 NávLt. Zmíněnou podmínkou je vyšetření lékařem, ze kterého vyplyne, že nebyly nalezeny důvody, pro které by bylo třeba osobu umístit v protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanici nebo v jiném zdravotnickém zařízení, popř. po provedeném ošetření již není podle stanoviska lékaře důvod pro její umístění do některého z těchto zařízení. Na toto vyšetření se nevztahuje právo volby lékaře dle § 24 odst. 5. K odst. 2: Policista je povinen zajistit osobě umísťované do cely lékařské ošetření, pokud zjistí, že je zraněná, nebo upozorní-li tato osoba na svou závažnou chorobu anebo je důvodné podezření, že tato osoba takovou chorobou trpí, i když na to osoba výslovně neupozorní. Současně si policista vyžádá vyjádření lékaře k jejímu zdravotnímu stavu. Zde půjde o lékaře vybraného policií, nikoliv osobou samotnou, neboť tento lékař se musí mimo jiné vyjádřit k tomu, zda osobu lze umístit do policejní cely či nikoliv a platí tak opět výjimka z obecného práva volby lékaře (viz § 24 odst. 5).


Stránka č. 1 z 1


§ 32 Poskytnutí první pomoci (1) Jestliže osoba umístěná v cele onemocní, utrpí jinou újmu na zdraví nebo se pokusí o sebevraždu, policista, který vykonává ostrahu cely, učiní potřebná opatření směřující k ochraně jejího života nebo zdraví, zejména jí poskytne první pomoc a přivolá lékaře, od něhož vyžádá stanovisko k dalšímu setrvání osoby v cele nebo k jejímu umístění ve zdravotnickém zařízení. Pokud podle stanoviska lékaře brání zdravotní stav osoby dalšímu setrvání v cele, policista osobu neprodleně z cely propustí. Je-li to z hlediska zdravotního stavu osoby nezbytné, zajistí policista její odvoz do zdravotnického zařízení. (2) O případu podle odstavce 1 nebo o úmrtí osoby umístěné v cele policista bezodkladně vyrozumí svého nadřízeného; ten neprodleně vyrozumí příslušného státního zástupce. Úmrtí osoby policie oznámí bez zbytečného odkladu také osobě blízké zemřelé osoby, pokud je známa. K odst. 1: Toto ustanovení upravuje situace, kdy osoba omezená na svobodě v cele onemocní, utrpí jinou újmu na zdraví nebo se pokusí o sebevraždu. V těchto případech má policista, který aktuálně vykonává ostrahu dané cely, povinnost přijmout všechna potřebná opatření s cílem jí zachránit život či k ochraně jejího zdraví, tedy především jí poskytnout první pomoc. Dále má povinnost přivolat lékaře a vyžádat si od něho stanovisko k možnosti dalšího setrvání osoby v cele a k případné potřebě jejího umístění ve zdravotnickém zařízení. Pokud podle stanoviska lékaře brání zdravotní stav osoby dalšímu setrvání v cele, je policista povinen osobu z cely ihned propustit. Je-li to z hlediska jejího zdravotního stavu nezbytné, zajistí navíc její odvoz do zdravotnického zařízení, aby jí mohla být poskytnuta lékařská péče. I v tomto případě zde půjde o lékaře vybraného policií, nikoliv osobou samotnou, platí stejně jako v § 31 výjimka z obecného práva volby lékaře (viz § 24 odst. 5). K odst. 2: Policista má povinnost o zranění či nemoci osoby dle odstavce 1 a také o případném úmrtí osoby umístěné v cele bezodkladně vyrozumět svého nadřízeného vedoucího funkcionáře, který má zase povinnost o tom neprodleně vyrozumět místně příslušného státního zástupce. Pokud v policejní cele osoba zemře, je policie povinna úmrtí osoby oznámit také bez zbytečného odkladu některé z osob blízkých zemřelé osoby, pokud je taková blízká osoba známa.


Stránka č. 1 z 2


§ 33 Náležitosti cely a práva osob v cele (1) Cela musí být hygienicky nezávadná a musí odpovídat svému účelu. (2) V cele nesmějí být umístěny předměty, které by mohly být zneužity k ohrožení života nebo zdraví policisty anebo jiných osob. (3) Nemá-li osoba dostatečný oděv nebo má-li oděv hygienicky závadný, zapůjčí jí oděv útvar policie, u kterého je cela zřízena. (4) Osoba umístěná v cele má právo na přiměřený odpočinek včetně spánku, na poskytnutí nezbytných léků a zdravotních pomůcek, dostatečný přístup k vodě a toaletě, jakož i na provedení základní hygieny. Dále má právo na poskytnutí stravy třikrát denně v přiměřených intervalech. (5) Osoba umístěná v cele musí být prokazatelně informována o právech a povinnostech osob umístěných v cele. K odst. 1: Toto ustanovení představuje základní obligatorní náležitosti každé policejní cely, které představují standard poskytovaný každé osobě v ní omezované na svobodě. Podle odstavce 1 musí být každá cela hygienicky nezávadná a musí odpovídat tomu účelu, ke kterému je zřízena, tedy krátkodobému omezení osob na svobodě. Musí tedy být vybudována a vybavena tak, aby mohla být udržována v hygienicky nezávadném stavu a aby umožňovala krátkodobě bezpečně osobu omezit na svobodě bez ohrožení jejího života či zdraví. Podrobnosti zřizování a provedení policejních cel upravuje ZP PP 118/2007, o policejních celách. K odst. 2: Dalším pravidlem je, že v cele se nesmí z důvodu možného ohrožení života či zdraví osoby v cele nebo služby konajícího policisty nacházet věci, které by bylo možno užít k takovému ohrožení. Jde o ustanovení, které je stanoveno jak k ochraně policistů, tak k ochraně osob v cele. Věcí mohou být zejména zbraně, drogy, předměty použitelné k sebepoškození či sebevraždě apod. Je odpovědností konkrétního policisty pověřeného ostrahou cel, aby cely tomuto odpovídaly. K odst. 3: Toto ustanovení stanoví, že osobě, která nemá oděv, který by byl dostatečný z hlediska společensky přijímaného standardu nebo z hlediska obvyklých zdravotních a hygienických standardů, je útvar policie, u kterého je cela zřízena, povinen zapůjčit dostatečné odění. K odst. 4: Toto ustanovení stanoví minimální standardy péče o psychický a fyzický stav osoby v cele umístěné. Jednak má právo na přiměřený odpočinek,

s. 145

který zahrnuje i spánek, jednak má právo na poskytnutí léků, které jsou zcela nezbytné pro udržení standardního fyzického či psychického stavu. Taktéž to samozřejmě zahrnuje přiměřený přístup k vodě a toaletě a možnost provedení základní hygieny. Základní hygienou se rozumí elementární možnost omytí se


Stránka č. 2 z 2

např. u umyvadla. Vzhledem k maximálně 48hodinovému omezení osobní svobody tímto nelze rozumět např. možnost sprchování či dokonce koupání se nebo poskytování zubního kartáčku a pasty na zuby. Stravu je třeba osobě poskytovat třikrát během denní doby, nikoliv tedy během noci, kdy přijímání potravy nepatří ke stravovacímu standardu (výjimkou jsou samozřejmě situace, kdy by byla osoba ohrožena na zdraví nedostatkem potravy), viz též ZP PP 188/2007, o policejních celách. K odst. 5: Každá osoba umístěná v cele musí být prokazatelně informována o svých právech a povinnostech. Prokazatelné informování lze zajistit jednak poskytnutím formuláře s informací o právech osob, který osoba podepíše, popř. pokud nepodepíše, stejně ho obdrží a do úředního záznamu je pak takové odmítnutí nutné poznamenat. Druhou možností je např. umístění tabule s těmito informacemi přímo do cely, tak aby se osoba mohla o svých právech informovat sama.


Stránka č. 1 z 2


§ 34 Odnětí věci (1) Policista je oprávněn vyzvat osobu k vydání věci, a) lze mít za to, že v řízení o přestupku může být uloženo její propadnutí anebo může být zabrána, nebo b) jde o věc důležitou pro řízení o přestupku. (2) Po předchozí marné výzvě k vydání věci podle odstavce 1, je policista oprávněn tuto věc odejmout. Nelze odejmout věc, jejíž hodnota je v nápadném nepoměru k povaze přestupku. (3) O vydání věci nebo jejím odnětí sepíše policista úřední záznam a osobě vystaví potvrzení; vydanou nebo odňatou věc policista předá orgánu, který je příslušný o přestupku rozhodnout. Související ustanovení: § 95 odst. 1 – odpovědnost za škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním úkolů, § 109 – dokumentace

Související předpisy: § 15 PřesZ – propadnutí věci, § 18 PřesZ – zabrání věci, § 75 PřesZ – vydání a odnětí věci; § 17 ObcPol – oprávnění odejmout věc

s. 146

K odst. 1: Ustanovení navazující na předchozí úpravu § 25 PolČR 1991 vyzvat kohokoliv, kdo má fakticky u sebe movitou věc, bez ohledu na jeho vlastnický či jiný právní vztah k věci, aby tuto věc policistovi vydal. Lze tak učinit v první řadě pokud jsou zde důvody se domnívat, že v přestupkovém řízení by mohlo být uloženo její propadnutí dle § 15 PřesZ nebo zabrání dle § 18 PřesZ. Pozn.: legislativně technickou chybou vypadlo v zákoně zjevně slovo „jestliže“ za čárkou v návětí, nicméně smysl ustanovení je bez ohledu na toto nepochybný. Propadnutí lze uložit jako sankci za přestupek v případě, že jde o věc náležející pachateli, která byla ke spáchání přestupku užita nebo určena nebo byla přestupkem získána nebo byla nabyta za věc přestupkem získanou. O zabrání lze jako o ochranném opatření rozhodnout v případě, že to vyžaduje bezpečnost osob nebo majetku anebo jiný obecný zájem, pachateli nebylo uloženo propadnutí věci a jde o věc, která náleží pachateli, kterého nelze za přestupek stíhat, nebo která pachateli přestupku nenáleží nebo mu nenáleží zcela. Druhým možným důvodem je, že jde o věc důležitou pro řízení o přestupku, např. jako důkazní prostředek. Analogické ustanovení zná i úprava § 17 ObcPol, která tuto pravomoc svěřuje strážníkům obecních policií. Obdobné ustanovení však zná i § 75 PřesZ. To však svědčí každému správnímu orgánu, nikoliv každému policistovi, a odejmutí je sice ze stejných důvodů, ale správním rozhodnutím, zatímco policista dle PolČR nepíše o odejmutí správní rozhodnutí, nýbrž faktickým pokynem osobu k vydání vyzývá, popř. pokud osoba věc dobrovolně nevydá, provede bezprostřední zásah, kterým věc odejme. Zajišťuje tím správnímu orgánu, který je oprávněn rozhodnout o zabrání či propadnutí věci, nebo který věc potřebuje jako důkazní prostředek, faktickou dispozici věcí. K odst. 2: Věc lze odebrat, pouze pokud osoba neuposlechla předcházející výzvy k jejímu vydání. S ohledem na zásadu přiměřenosti a na fakt, že nelze uložit propadnutí či zabrání věci, jejíž hodnota je v nápadném nepoměru k povaze přestupku, nemůže ani policista odejmout věc, jejíž hodnota je v nápadném nepoměru k povaze přestupku, byť by jinak byly splněny podmínky odstavce 1. K odst. 3:


Stránka č. 2 z 2

Pro zajištění právní jistoty stejně jako v obdobných případech stanoví zákon povinnost sepsat jednak úřední záznam o vydání nebo odnětí věci, který musí mít náležitosti uvedené v § 109, a jednak vystavit osobě potvrzení o vydání či odnětí. Věc je třeba v záznamu i potvrzení dostatečně identifikovat. Dále zákon stanoví policistovi povinnost tuto věc předat orgánu, který je dle zákona příslušným k rozhodování o přestupku

s. 147

(obvykle tedy přestupkové komisi obecního úřadu). Policie, resp. stát nese odpovědnost za odňatou věc, resp. za případnou škodu, která by na ní vznikla. Za tu škodu však odpovídá objektivně stát, nikoliv jednotlivý policista (viz § 95 odst. 1); náhradu škody pak v zastoupení poskytuje ministerstvo.


Stránka č. 1 z 3


§ 35 Vydání a odebrání zbraně a prohlídka osoby (1) Policista je oprávněn vyzvat osobu k vydání zbraně, hrozí-li nebezpečí, že jí bude neoprávněně užito k násilí nebo pohrůžce násilím. Po předchozí marné výzvě je policista oprávněn zbraň odebrat. (2) Policista je oprávněn provést prohlídku osoby a odebrat jí zbraň, pokud a) osobní svoboda osoby má být omezena, b) proti ní směřuje zákrok, nebo c) proti ní směřuje jiný úkon, hrozí nebezpečí, že osoba bude klást odpor, a je podezření, že má u sebe zbraň. (3) O provedení prohlídky sepíše policista úřední záznam. (4) Osobě, která zbraň vydala nebo jíž byla odebrána, vystaví policista bez zbytečného odkladu potvrzení o jejím odebrání. (5) Policista vydanou nebo odebranou zbraň vrátí, jestliže pominul důvod pro její vydání nebo odebrání. Osoba je povinna vrácení zbraně potvrdit podpisem. Související ustanovení: § 10 odst. 5 – zákrok, § 26, 27 – zajištění, § 61, 63 či 65 – předvedení, § 111 písm. e) – zbraň, § 114 – povinnost uposlechnout výzvy policisty

Související předpisy: § 4 zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky – prohlídka osoby; § 75, 76 TrŘ – zadržení, § 82 odst. 4 TrŘ – osobní prohlídka; čl. 7 LPS – zásah do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí; § 56 ZbrZ – zadržení zbraně

K odst. 1: Toto ustanovení upravuje obecnou pravomoc policisty vyzvat osobu, aby vydala zbraň, a dále, pokud ji nevydá, jí tuto zbraň odebrat. Podmínkou výzvy, popř. následného odebrání je, že z okolností či situace plyne hrozba, že bude zbraně užito k pohrůžce násilím či přímo k násilnému jednání. Zbraň může policista odebrat, a to i za použití síly (viz § 114), pouze po předchozí marné výzvě k jejímu vydání. Toto ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 17 odst. 2 PolČR 1991, která tuto možnost omezovala pouze na případy, kdy k tomuto došlo na místě veřejně přístupném. Zbraní se zde rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším v souladu s § 111

s. 148

písm. e). Toto ustanovení tedy umožňuje odebírání zbraně v případech, kdy je policistovi zjevné, že osoba nějakou zbraň má, a nemůže se bez dalšího o tom přesvědčit prohlídkou osoby. Tu může provést pouze za podmínek dle odstavce 2. K odst. 2: Kromě obecných důvodů, pro které lze zbraň odebrat, je-li zjevné, že ji osoba má a jsou splněny podmínky dle odstavce 1, lze také provést prohlídku osoby a zbraň odebrat bez nutnosti splnit důvody dle odstavce 1 v případě, že jde o osobu, jejíž osobní svoboda má být omezena (např. zadržení § 75, 76 TrŘ, zajištění dle § 26, 27 PolČR, předvedení podle § 61, 63 či 65 PolČR atd.), jde-li o osobu, proti níž směřuje zákrok (§ 10 odst. 5 PolČR), nebo jde o osobu, proti níž směřuje jiný úkon, hrozí-li nebezpečí, že osoba bude


Stránka č. 2 z 3

klást odpor, a současně je zde podezření, že tato osoba u sebe zbraň má. Obdobně jako u ustanovení o vstupu do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek dle § 40 PolČR a ustanovení o vstupu do obydlí, jiných prostor a na pozemek dle § 83c TrŘ se ustanovení § 35 PolČR částečně překrývá s ustanovením § 82 odst. 4 TrŘ, důvody domovní prohlídky a osobní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků. V obou případech jde o bezprostřední zásahy do práv a svobod z důvodů bezpečnostního, a to preventivního, kdy se předchází možnému ohrožení. (Je samozřejmě také třeba nezaměňovat prohlídku osoby podle PolČR s osobní prohlídkou dle § 83b odst. 1 TrŘ, jejímž účelem je získání důkazního prostředku, tedy věci, kterou může mít osoba při sobě, pro účely procesní.) Obě dvě ustanovení představují zásah do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí dle čl. 7 LPS. Zatímco PolČR svěřuje tuto pravomoc policistovi, TrŘ naopak policejnímu orgánu, kterým samozřejmě ale může být i útvar policie, za který jedná policista. Podle svého smyslu jsou obě oprávnění pravomocí bezpečnostního, nikoliv procesního charakteru. Účelem není opatřit důkaz pro řízení, nýbrž pouze odvrátit nebezpečí, které nesnese odkladu. Věcně tedy toto oprávnění systematicky nepatří do trestního řádu jakožto procesního předpisu. Nicméně s ohledem na to, že tato oprávnění z trestního řádu používají pro odvrácení nebezpečí i jiné policejní orgány než policie, které na rozdíl od ní nedisponují speciální zákonnou úpravou obdobnou PolČR, jako jsou např. pověřené orgány Bezpečnostní informační služby nebo Úřadu pro zahraniční styky a informace, je třeba, aby úprava tohoto oprávnění v TrŘ existovala. To však nutně vyvolává otázky po vztahu těchto dvou ustanovení. Tato ustanovení se totiž překrývají v písmenu a) odstavce 2 § 35 PolČR, které umožňuje provést prohlídku, popř. odebrat zbraň osobě, jejíž osobní svoboda má být omezena. Ustanovení § 82 odst. 4 Tr Ř naproti tomu tuto prohlídku umožňuje v případě zadržení, zatčení či braní do vazby, což jsou všechno případy omezení na svobodě. Toto ustanovení je součástí TrŘ a mělo by jakožto ustanovení speciální zřejmě být proto využíváno policií v případech, kdy vystupuje v pozici policejního orgánu dle TrŘ, tedy při odhalování, prověřování a vyšetřování trestných činů. Toto

s. 149

rozdělení a dublování právní úpravy však není optimální. De lege ferrenda by bylo zřejmě vhodnější řešit toto buď ponecháním tohoto druhu oprávnění pouze v TrŘ a vypuštěním z jednotlivých zákonů upravujících pravomoci těch kterých policejních orgánů, nebo naopak odstraněním z TrŘ a vložením do zmíněných jednotlivých zákonů. Jak v případě prohlídky podle odstavce 1, tak podle odstavce 2 platí obecné ustanovení § 111 písm. b), které stanoví, že prohlídkou osoby se rozumí prohlídka fyzické osoby prováděná s využitím přímých fyzických kontaktů nebo přímého pozorování odhaleného těla této osoby, včetně prohlídky oděvních svršků osoby a věcí, které má tato osoba u sebe v době prohlídky. Tato prohlídka osoby musí být ze zákona provedena osobou stejného pohlaví, stejně jako osobní prohlídka dle § 83b odst. 3 TrŘ. Speciální ustanovení obsahuje § 4 zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky, které stanoví, že při zajišťování ochrany hranic na hraničním přechodu je policista oprávněn provést mimo jiné i prohlídku osoby. Dále je policista oprávněn při zajišťování ochrany hranic v jejich blízkosti oprávněn provést mimo jiné prohlídku osoby, má-li důvodné podezření, že osoba nedovoleně překročila hranice nebo je hodlá nedovoleně překročit, anebo má-li důvodné podezření, že se tato osoba svým jednáním dopouští trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice. K odst. 3: O provedení prohlídky musí policista sepsat úřední záznam. V záznamu se uvede, zda při prohlídce u osoby byla či nebyla nalezena zbraň a zda byla odebrána. Je-li zbraň držena v rozporu se ZbrZ, lze ji zadržet podle § 56 ZbrZ. Z povahy věci plyne, že policista sepíše záznam i o odebrání zbraně, a to i v případě, že by neprovedl současně prohlídku osoby, což by však v případě odebírání zbraně nebylo taktické. Je vždy vhodnější osobu v takové situaci tak jako tak prohlédnout, zda nemá ještě nějakou další zbraň. K odst. 4: Bez zbytečného odkladu po odebrání zbraně je policista osobě, která zbraň vydala nebo jíž byla odebrána, povinen vystavit o odebrání písemné potvrzení. K odst. 5: Zbraň, kterou osoba dobrovolně vydala, nebo která jí byla odebrána policistou, policista vrátí, jakmile pomine důvod pro její odnětí. Zákon osobě stanoví povinnost vrácení zbraně potvrdit policii podpisem. Pokud


Stránka č. 3 z 3

osoba vrácení zbraně potvrdit podpisem odmítne, policista jí zbraň vydá a do úředního záznamu toto odmítnutí zaznamená, s případným spolupodpisem dalšího policisty jako svědka.


Stránka č. 1 z 3


§ 36 Použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla (1) P olicista je oprávněn použít technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla, a) které bylo ponecháno na místě, kde je zakázáno stání nebo zastavení vozidla, b) které stojí na místě, do kterého je vjezd zakázán místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích, c) které stojí na chodníku, kde to není povoleno, nebo d) je-li vozidlem proveden neoprávněný zábor veřejného prostranství a jeho řidič není na místě přítomen. (2) Technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla lze použít jen tehdy, je-li zajištěna možnost jeho odstranění bez zbytečného odkladu. (3) Technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla se odstraní bez zbytečného odkladu po projednání přestupku v blokovém řízení, po zjištění totožnosti osoby, která vozidlo na zakázaném místě ponechala, po provedení úkonů nezbytných ke zjištění totožnosti takové osoby nebo po uhrazení nákladů podle odstavce 5 provozovatelem vozidla. (4) Technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla z důvodu uvedeného v odstavci 1 nelze použít, jde-li o vozidlo, které a) tvoří překážku silničního provozu, 10 nebo b) je viditelně označeno jako vozidlo ozbrojených sil, bezpečnostního sboru, požární ochrany, vozidlo určené k poskytování zdravotnických služeb, vozidlo invalidy nebo jako vozidlo osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodní smlouvy. (5) Přiložení a odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla se provádí na náklady osoby, která vozidlo na místě ponechala, a nelze-li ji zjistit, pak na náklady provozovatele vozidla. Pokud došlo k přiložení technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla v rozporu s odstavcem 1, uhrazené náklady musí být neprodleně vráceny tomu, kdo je uhradil. (6) Technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla může policista použít také za podmínek podle § 55 odst. 1 písm. b). Na toto použití technického prostředku se odstavce 1 až 5 nevztahují. 10

Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 52 písm. f) – donucovací prostředek zastavovací pás, zahrazení cesty vozidlem a jiný prostředek k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění odjezdu vozidla

s. 151

Související předpisy: § 2 písm. b), d) ProvPoz – řidič a provozovatel, § 2 písm. ee) ProvPoz – překážka v silničním provozu, § 2


Stránka č. 2 z 3

písm. f) ProvPoz – vozidlo, § 25 až 27 ProvPoz – zákaz stání nebo zastavení vozidla; vyhláška Ministerstva dopravy č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích; § 47 odst. 1 písm. g) PřesZ – neoprávněný zábor veřejného prostranství, § 84 a násl.PřesZ – blokové řízení o přestupku; § 17a ObcPol – oprávnění obecní policie použít technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla

K odst. 1: Toto ustanovení upravuje pravomoc policisty, která spočívá ve faktickém omezení užívacího práva k věci, a to konkrétně vozidla. Vozidlem se dle § 2 písm. f) ProvPoz rozumí motorové vozidlo, nemotorové vozidlo nebo tramvaj. (Z povahy věci se toto ustanovení samozřejmě nevztahuje na tramvaj.) Toto ustanovení tedy upravuje používání tzv. botiček, tedy technických zařízení k zamezení pohybu silničního motorového vozidla. Účelem tohoto ustanovení je být nástrojem ochrany bezpečnosti silničního provozu a pořádku ve věcech silničního provozu, a je proto třeba ho odlišovat od donucovacího prostředku podle § 52 písm. f) PolČR (zastavovací pás, zahrazení cesty vozidlem a jiný prostředek k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění odjezdu vozidla), kterým teoreticky může být i výše zmíněná botička (viz komentář k odstavci 6). Ustanovení taxativně vymezuje případy, kdy lze technický prostředek použít: a) v případě vozidla, které bylo ponecháno na místě, kde je zakázáno stání nebo zastavení vozidla dle § 25 až 27 ProvPoz, b) v případě vozidla, které stojí na místě, do kterého je vjezd zakázán místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích dle § 9 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, dále c) v případě vozidla, které stojí na chodníku, kde to není povoleno např. dle § 21 vyhlášky č. 30/2001 Sb., anebo d) je-li vozidlem proveden neoprávněný zábor veřejného prostranství dle § 47 odst. 1 písm. g) PřesZ. Ve všech těchto případech je současně podmínkou okolnost, že řidič vozidla není přítomen. Řidičem dle § 2 písm. d) ProvPoz se obecně rozumí účastník provozu na pozemních komunikacích, který řídí motorové nebo nemotorové vozidlo anebo tramvaj; řidičem je i jezdec na zvířeti. (V tomto případě tedy z povahy věci samozřejmě nepůjde o řidiče tramvaje či jezdce na zvířeti.) K odst. 2: Použít technický prostředek podle odstavce 1 lze však v pouze případech, kdy je zajištěna možnost jeho odstranění bez zbytečného odkladu. V praxi to znamená, že osoba, jejíž vozidlo bylo omezeno nasazením technického prostředku, by měla mít možnost požádat o odstranění prostředku a policie

s. 152

by měla být schopna jej bez zbytečného odkladu, po splnění zákonných povinností na straně povinné osoby i policie (zjištění totožnosti, ověření vztahu k vozidlu apod.), odstranit tak, aby tento zásah do užívacího práva k vozu nebyl v nerovnováze s významem chráněného zájmu, kterým je pořádek při parkování vozidel na veřejných prostranstvích. Odstranit technický prostředek tedy policie musí být schopna nepřetržitě, tedy 24 hodin denně. K odst. 3: Policie technický prostředek odstraní, a to bez zbytečného odkladu po (alternativně) a) projednání přestupku v blokovém řízení dle § 84 a násl. PřesZ, nebo b) po zjištění totožnosti osoby, která vozidlo na zakázaném místě ponechala, pro účely následného správního řízení – v případech, kdy nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o přestupku v blokovém řízení, nebo c) po provedení úkonů nezbytných ke zjištění totožnosti takové osoby – zjištění totožnosti svědka, sdělení údajů osobou, která je oprávněna s vozidlem odjet, ale která je odlišná od toho, kdo ponechal vozidlo na místě, nebo d) po uhrazení nákladů na přiložení a odstranění technického prostředku provozovatelem vozidla. Provozovatelem vozidla se dle § 2 písm. b) ProvPoz rozumí vlastník vozidla nebo jiná fyzická nebo právnická osoba zmocněná vlastníkem k provozování vozidla vlastním jménem. V posledním případě nelze po zaplacení zmíněných nákladů provozovatelem vozidla již dále blokovat použití vozidla, byť nejsou dostupné informace o pachateli přestupku. Provozovatel nemá právní povinnost sdělit identitu toho, kdo přestupek spáchal, pokud by tím provedl sebeobvinění nebo obvinění osoby blízké. K odst. 4: Toto ustanovení vymezuje taxativně případy, kdy je zakázáno technický prostředek použít. V první řadě je to v případě, že vozidlo představuje překážku v silničním provozu dle § 2 písm. ee) ProvPoz. Překážkou


Stránka č. 3 z 3

provozu na pozemních komunikacích se rozumí vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích, např. náklad, materiál nebo jiné předměty, vozidlo ponechané na pozemní komunikaci nebo závady ve sjízdnosti pozemní komunikace. Postup v případě vozidla, které tvoří překážku v silničním provozu, stanoví § 45 ProvPoz. Dále také pokud je toto vozidlo viditelně označeno jako vozidlo ozbrojených sil, bezpečnostního sboru (vyhláška Ministerstva financí č.197/2001 Sb., vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 89/2004 Sb.), požární ochrany (vyhláška Ministerstva vnitra č. 247/2001 Sb.), vozidlo určené k poskytování zdravotnických služeb (§ 27 odst. 1 písm. e) vyhlášky Ministerstva dopravy č. 30/2001 Sb.), vozidlo invalidy [§ 27 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky Ministerstva dopravy č. 30/2001 Sb.] nebo jako vozidlo osoby požívající výsad a imunit podle zákona

s. 153

nebo mezinárodní smlouvy (vyhláška Ministerstva dopravy č. 243/2001 Sb.). Tato vozidla jsou buď v barevném provedení podle výše uvedených zvláštních právních předpisů, nebo mohou být pro tyto účely vybavena ad hoc použitelným označením – různé tabulky, průkazy za sklo apod. V případě vozidel všech ostatních subjektů, ať už soukromých či veřejných, lze za podmínek stanovených v odstavci 1 tohoto prostředku použít. K odst. 5: Náklady na přiložení a odstranění technického prostředku nese osoba, která vozidlo na místě ponechala (řidič) a spáchala tak přestupek. Nelze-li tuto osobu zjistit, pak nese náklady provozovatel vozidla. Tato subsidiární odpovědnost provozovatele za náklady je stanovena, neboť velmi často nelze pachatele přestupku zjistit, zejména proto, že se provozovatel, který je současně pachatelem, k přestupku nepřizná nebo je pachatelem osoba jemu blízká, jejíž identitu nechce a nemůže být nucen vyjevit. Současně zákon vychází z premisy obecné odpovědnosti provozovatele za jeho vozidlo, a to i v případech, kdy je nechá užívat jiné osobě. Současně však zákon stanoví ochranu pro toho, kdo náklady uhradil, a to pro situace, kdy později vyjde najevo, že k přiložení technického prostředku došlo v rozporu s podmínkami dle odstavce 1. V takovém případě musí být uhrazené náklady neprodleně vráceny tomu, kdo je uhradil, ať už je jím provozovatel nebo řidič vozidla. K odst. 6: Technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla, zejména tedy tzv. botičku, zákon explicitně umožňuje použít také za podmínek podle § 55 odst. 1 písm. b), tedy k zabránění odjezdu vozidla v rámci zákroku proti osobě, jejíž osobní svoboda má být omezena, lze-li předpokládat, že se tato osoba pokusí vozidlo použít k útěku. Na toto použití technického prostředku jako donucovacího prostředku dle § 52 se však podmínky jeho použití stanovené odstavci 1 až 5 nevztahují.


Stránka č. 1 z 2


§ 37 Zajištění, odstranění a zničení věci (1) Policista je oprávněn věc zajistit, popřípadě odstranit, je-li důvodné podezření, že představuje bezprostřední závažné ohrožení života, zdraví, majetku nebo životního prostředí a nelzeli toto ohrožení odstranit jinak. (2) Nelze-li ohrožení odstranit postupem podle odstavce 1, je policista oprávněn věc zničit, zejména je-li důvodné podezření, že obsahuje výbušninu. (3) Nebrání-li tomu právní důvod, vydá policie zajištěnou věc bez zbytečného odkladu tomu, o jehož právu na vydání věci není pochyb, nebo oprávněnou osobu vyrozumí o možnosti věc převzít. Při pochybnostech

s. 154

policie uloží věc do své úschovy a osobu, která si na vydání věci činí nárok, poučí o možnosti uplatnit tento nárok v řízení ve věcech občanskoprávních. (4) Je-li nebezpečí, že se věc, která nemohla být vydána podle odstavce 3, zkazí, prodá se a získané peněžní prostředky se uloží do úschovy policie. (5) Zajištěná věc včetně peněžních prostředků podle odstavce 4 propadá státu, pokud není nárok na její vydání uplatněn do 3 měsíců od zajištění nebo není v této lhůtě vyzvednuta. (6) Náklady spojené s úschovou hradí osoba, která věc převzala. Související předpisy: § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku); § 2 odst. 2 PřesZ – krajní nouze; § 25i HorČin – zajištění a zabrání výbušnin; § 126 ObčZ – žaloba na vydání věci, § 122 ObčZ, § 175 ObčZ – zadržení věci, § 451 ObčZ – bezdůvodné obohacení; § 40 SpŘ – počítání lhůt

K odst. 1: Toto ustanovení upravuje pravomoci policie ve vztahu k věcem, které představují závažné ohrožení života, zdraví, majetku nebo životního prostředí. Takové věci je zpravidla třeba nějakým způsobem odstranit, zlikvidovat nebo zneškodnit, popřípadě pouze přemístit tak, aby již neohrožovaly výše uvedené hodnoty. Tyto věci lze zajistit nebo odstranit pouze, nelze-li toto ohrožení odstranit jinak, musí být tedy splněna podmínka subsidiarity. Doposud byly takovéto situace řešeny pomocí institutu krajní nouze (§ 14 TrZ, § 28 nového trestního zákoníku, § 2 odst. 2 PřesZ). Speciální ustanovení obsahuje § 25i HorČin, který upravuje zajištění a zabrání výbušnin. Ten stanoví, že jestliže policie zjistí skutečnosti, které nasvědčují, že předávání, nabývání, vývoz, dovoz nebo tranzit výbušnin není uskutečňován v souladu se zákonem nebo podmínkami v povolení, je oprávněna takové výbušniny zajistit. Policie ústně oznámí rozhodnutí o zajištění výbušnin držiteli výbušnin nebo jejímu přepravci a bez zbytečného odkladu vyhotoví písemné rozhodnutí, ve kterém uvede i důvod zajištění výbušnin, popis zajištěných výbušnin a jejich množství. Držiteli nebo přepravci vydá potvrzení o převzetí zajištěné výbušniny a zajistí její přepravu do policejního skladu nebo do jiného skladu způsobilého pro uskladnění výbušnin. Zajištění výbušnin oznámí policie poté bez odkladu orgánu státní báňské správy, který vydal povolení k jejímu předávání, nabývání, dovozu, vývozu nebo tranzitu. Pokud jsou výbušniny zajištěny a nelze odstranit nedostatky, pro které byly zajištěny, zahájí příslušný orgán státní báňské správy řízení o zabrání výbušnin. Zajištění výbušnin pak trvá do doby, než je pravomocně rozhodnuto o zabrání výbušnin


Stránka č. 2 z 2

podle § 44c HorČin, případně do doby, než bude rozhodnuto, že se nejedná o porušení tohoto zákona.

s. 155

K odst. 2: Pokud nelze ohrožení podle odstavce 1 zamezit odstraněním či zajištěním věci, lze ji v takovém případě i zničit. Zákon uvádí demonstrativně jeden typický příklad, a to když věc obsahuje výbušninu, ale může jít např. i o chemikálii či jinou nebezpečnou látku či věc. Jde-li o výbušninu, pak provádí případné zajištění, odstranění či zničení výbušniny pouze speciálně vybavení a vycvičení policejní pyrotechnici. Výbušninami se v souladu s § 21 odst. 1 písm. a) HorČin rozumí látky a předměty, které jsou uvedeny v Příloze A Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR) zařazené do třídy 1 těchto látek, pokud nejde o střelivo a vojenskou munici. K odst. 3: Toto ustanovení upravuje režim nakládání s věcmi zajištěnými dle odstavce 1. V případě, že není pochyb o tom, kdo má právo, aby mu byla věc vydána (vlastník, oprávněný uživatel), vydá policie věc této osobě, popř. tuto osobu policie vyrozumí o možnosti si věc převzít. V případě, že zde ale jsou pochybnosti o tom, kdo je oprávněným uživatelem věci, kterému by věc měla být vydána, uloží policie věc u sebe, neboť zde není na místě ji předávat do úschovy soudu nebo obecnímu úřadu, a je-li zde osoba, která si vydání věci nárokuje, policie tuto osobu poučí o možnosti uplatnit svůj nárok žalobou na vydání na základě § 126 ObčZ. K odst. 4: V případě věcí, které se samovolně rychle kazí a hrozí tak u nich ztráta hodnoty v důsledku uskladnění u policie a současně ale jsou pochyby o tom, kdo je oprávněným uživatelem věci, kterému by měla být vydána, policie věc prodá a získané finanční prostředky uloží do úschovy policie, aby mohly být oprávněnému uživateli věci vydány v případě, že bude uznán jeho nárok na vydání v řízení dle odstavce 3. K odst. 5: Současně ale zákon stanoví lhůtu, po jejímž uplynutí věc propadá ze zákona státu. Touto lhůtou jsou 3 měsíce od zajištění věci. Pokud si v této lhůtě oprávněný uživatel věc nevyzvedne anebo v této lhůtě neuplatní svůj nárok žalobou na vydání věci na základě § 126 ObčZ, věc propadne státu. Věcí se zde rozumí i případné finanční prostředky získané zpeněžením věci, která by se zkazila, dle odstavce 4. Lhůtu tří měsíců je třeba počítat podle pravidel stanovených obecnými právními předpisy pro obdobné situace, tedy dle § 122 ObčZ a § 40 SpŘ. K odst. 6: Zákon stanoví, že osoba, která si věc převzala, ať už jde o osobu, o jejímž právu k věci nebylo pochyb, nebo o osobu, která věc vysoudila

s. 156

v občanskoprávním řízení, je povinna uhradit náklady spojené s předchozí úschovou věci, které policii takto vznikly. Nezaplacení nákladů však může být důvodem zadržení věci dle § 175 ObčZ. Náklady může policie po osobě vymáhat na základě žaloby dle § 451 ObčZ (bezdůvodné obohacení).


Stránka č. 1 z 3


§ 38 Držení a používání nebezpečných látek a věcí (1) Policie a policejní školy mohou pro účely výuky, výcviku, zkoušek, expertizní, znalecké a vědecko-výzkumné činnosti nebo pro výkon jiné činnosti v rámci plněného úkolu nabývat, držet, přechovávat, vyrobit a používat nebezpečné látky a věci a části lidských pozůstatků. 11 (2) Nebezpečnými látkami a věcmi se pro účely tohoto zákona rozumějí zejména výbušniny, výbušné předměty, omamné a psychotropní látky, jedy, padělky platebních prostředků, známek a cenných papírů nebo jiných listin. (3) Policie a) přijme opatření k zamezení neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k nebezpečným látkám a věcem nebo k jejich neoprávněnému použití, zničení anebo ztrátě, b) zpracuje a vede evidenci nebezpečných látek a věcí, c) vede dokumentaci technicko-organizačních opatření k zajištění ochrany nebezpečných látek a věcí a k eliminaci rizik plynoucích z charakteru tohoto materiálu pro bezpečnost osob a majetku. (4) Policista je oprávněn používat a přepravovat výbušniny a výbušné předměty v souvislosti se zajišťováním bezpečnosti osob a majetku, zejména při likvidaci nástražných výbušných systémů, při likvidaci nálezu munice nebo výbušnin, při speciálním výcviku služebních psů, při boji proti pachatelům závažných trestných činů nebo je-li to nezbytné k předcházení anebo odstranění závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. (5) Zbraně, střelivo a munice včetně výbušnin, které jsou ve školách a školských zařízeních určeny ke vzdělávání a výcviku policistů, jsou výzbrojí policie. Zbraní se rozumí zbraň střelná včetně střeliva a doplňků zbraně, výbušnina, speciální výbušný předmět, průlomový pyrotechnický prostředek a speciální náloživo. 11

Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 20 – působení policie v rámci IZS, při řešení krizových situací a mimořádných událostí, § 37 – zajištění, odstranění a zničení věci

s. 157

Související předpisy: § 21 odst. 1 písm. a) HorČin – výbušniny; § 2 písm. a) NávLt a přílohy č. 1 až 7 NávLt – omamné a psychotropní látky; příloha nařízení vlády č. 114/1999 Sb., kterým se pro účely trestního zákona stanoví, co se považuje za jedy, nakažlivé choroby a škůdce – jedy; § 1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech – cenné papíry

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví oprávnění policie a policejních škol (ty totiž nemusí být nutně součástí policejního sboru, viz střední policejní školy zřízené dnes jako organizační složky státu podřízené ministerstvu vnitra) pro účely výuky, výcviku, zkoušení, pro účely expertiz, znalecké a vědecko-výzkumné činnosti, anebo pro výkon jiných činností v rámci plnění svých úkolů nabývat, držet a přechovávat, ale také vyrobit a jinak používat nebezpečné látky a věci a části lidských pozůstatků. Lidskými pozůstatky se dle § 2 písm. a) zák. č. 256/2001


Stránka č. 2 z 3

Sb., o pohřebnictví, rozumí mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud nejsou za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použity pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům a zpopelněny ve spalovně zdravotnického zařízení podle zvláštního právního předpisu. Části lidských pozůstatků [§ 2 písm. a) zák. č. 256/2001 Sb.] jsou používány jako jediný skutečně efektivní prostředek výcviku speciálních psů schopných vyhledat lidské mrtvoly a jejich části pro účely trestního řízení, popř. při vyprošťování mrtvých těl obětí havárií a živelných katastrof. K odst. 2: Nebezpečnými látkami a věcmi je třeba podle tohoto ustanovení a pro účely tohoto zákona rozumět zejména výbušniny, výbušné předměty, omamné a psychotropní látky, jedy, padělky platebních prostředků, známek a cenných papírů nebo jiných listin. Výbušninami se v souladu s § 21 odst. 1 písm. a) HorČin rozumí látky a předměty, které jsou uvedeny v Příloze A Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR) zařazené do třídy 1 těchto látek, pokud nejde o střelivo a vojenskou munici. Omamnými a psychotropními látkami dle § 2 písm. a) NávLt se rozumí látky uvedené v přílohách č. 1 až 7 NávLt. Jedy se rozumí látky stanovené v příloze nařízení vlády č. 114/1999 Sb., kterým se pro účely trestního zákona stanoví, co se považuje za jedy, nakažlivé choroby a škůdce. Platebními prostředky se rozumí platební karty, cestovní šeky apod. Cennými papíry se rozumí např. akcie, zatímní listy, poukázky na akcie, podílové listy, dluhopisy, investiční kupóny, kupóny, opční listy, směnky, šeky, náložné listy, skladištní listy a zemědělské skladní listy (§ 1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech), známkami, cennými známkami a kupóny apod., jinými listinami se rozumí jiné listiny než známky a cenné papíry, k jejichž držení je třeba zvláštního legálního důvodu. Toto vymezení je demonstrativní, nikoliv taxativní a vztahuje se tak nejen na v ustanovení výslovně vyjmenované

s. 158

věci a látky, ale také látky obdobné povahy, které nejsou volně dostupné, či s nimiž je nakládání zákonem omezeno, např. prekurzory. K odst. 3: Policie je jako minimální standard ochrany těchto nebezpečných látek a věcí povinna přijmout opatření tak, aby nedošlo k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k těmto látkám a věcem nebo k jejich neoprávněnému použití, zničení anebo ztrátě. V rámci toho je povinna také zpracovat a vést evidenci těchto látek a věcí. Nadto je navíc povinna vést dokumentaci i technicko-organizačních opatření přijatých k zajištění ochrany nebezpečných látek a věcí a k zajištění eliminace rizik plynoucích z charakteru tohoto materiálu pro bezpečnost osob a majetku. Zanedbání těchto povinností s následkem neoprávněného přístupu či neoprávněného užití těchto látek může založit skutkovou podstatu kázeňského přestupku, popř. vzniku odpovědnosti za škodu. Jiné povinnosti plynoucí ze zvláštních právních předpisů upravujících nakládání s těmito věcmi, tj. ZbrZ, zák. č. 310/2006 Sb., o nakládání s bezpečnostním materiálem, anebo HorČin policie nemá, neboť je z působnosti těchto zákonů vyňata. K odst. 4: Toto ustanovení vymezuje, v jakých případech jsou policisté oprávněni nakládat s výbušninami. Ustanovení stanoví oprávnění policisty používat a přepravovat výbušniny a výbušné předměty, a to pouze v souvislosti se zajišťováním bezpečnosti osob a majetku, zejména při likvidaci nástražných výbušných systémů (viz např. § 20, 37), dále při likvidaci nálezu munice nebo výbušnin (viz např. § 20), při speciálním výcviku služebních psů, při boji proti pachatelům závažných trestných činů, nebo je-li to nezbytné k předcházení anebo odstranění závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Toto vymezení pokrývá mimo jiné i všechny situace, ve kterých potřebuje policie používat výbušniny dnes, tedy např. při likvidování nalezených výbušnin a nástražných výbušných systémů, při vstupech do uzavřených prostor při zásazích proti nebezpečným pachatelům, při výcviků psů k vyhledávání výbušnin, či při jiných obdobně závažných ohroženích veřejného pořádku a bezpečnosti. Na policii se nevztahuje obecný režim přepravy nebezpečných věcí v silniční dopravě stanovený v § 22 a 23 zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. K odst. 5: Vzhledem k tomu, že zbraně, střelivo a munice včetně výbušnin, které jsou ve školách a školských zařízeních určeny ke vzdělávání a výcviku policistů, jsou ze zákona výzbrojí policie, nevztahují se na jejich


Stránka č. 3 z 3

uchovávání kritéria ZbrZ, který je civilním zákonem o střelných zbraních a střelivu v držení soukromých osob (viz § 1 odst. 2 ZbrZ). Zbraní se pak pro účely tohoto

s. 159

ustanovení rozumí zbraň střelná včetně střeliva a doplňků zbraně, výbušnina, speciální výbušný předmět, průlomový pyrotechnický prostředek a speciální náloživo. Co se rozumí těmito termíny viz komentář k § 56 odst. 5.


Stránka č. 1 z 3


§ 39 Rušení provozu elektronických komunikací (1) Policie může za účelem odstranění bezprostředního ohrožení životů nebo zdraví osob anebo bezprostředně hrozící škody velkého rozsahu 9 na majetku rušit v nezbytné míře a po nezbytnou dobu a) provoz elektronických komunikačních zařízení a sítí, b) poskytování služeb elektronických komunikací, nebo c) provozování radiokomunikačních služeb. (2) Zavedení rušení podle odstavce 1 policie ohlásí na územně příslušné operační a informační středisko Integrovaného záchranného systému a Českému telekomunikačnímu úřadu. V nezbytné míře informuje o provedeném rušení dotčené provozovatele sítí a služeb elektronických komunikací. To neplatí, pokud by poskytnutí informace podle věty první nebo druhé mohlo ohrozit plnění úkolů policie. (3) Technické a provozní podmínky realizace rušení jednotlivých pásem rádiového spektra, eventuálně jejich částí, služeb elektronických komunikací, maximální územní rozsah rušení, intenzitu vyzářených výkonů, způsob oznámení záměru zavést rušení a ohlášení rušení, způsob vypořádání vzniklé škody a výše a způsoby úhrady efektivně vynaložených nákladů stanoví prováděcí předpis. Prováděcí předpis stanoví technické a provozní podmínky realizace rušení jednotlivých pásem rádiového spektra tak, aby dopad na provoz sítí elektronických komunikací byl minimalizován s ohledem na sledovaný účel rušení. 9


Související ustanovení: § 18 – vyžadování pomoci od osob a orgánů, § 76 – zabezpečovací technika, § 95, 96 – náhrada škody

Související předpisy: § 2 písm. h) ElKom – provoz elektronických komunikačních sítí, § 2 písm. i) ElKom – provoz elektronických komunikačních zařízení, § 2 písm. n) ElKom – poskytování služeb elektronických komunikací, § 2 písm. r) ElKom – provozování radiokomunikačních služeb, § 61 ElKom – povinnost poskytovat službu nepřetržitě, § 100 odst. 2 a 9 ElKom – zákaz rušení provozu elektronických komunikací; § 89 odst. 11 TrŘ – škoda velkého rozsahu; § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku); § 2 odst. 2 PřesZ – krajní nouze

K odst. 1: Toto ustanovení je ustanovením novým, které umožňuje v případě přímého ohrožení životů, zdraví osob nebo přímo hrozící škody velkého

s. 160

rozsahu (škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč, viz § 89 odst. 11 TrZ, § 138 nového trestního zákoníku), a to především v případě informací o hrozbě použití nástražného výbušného systému, který by mohl být odpálen signálem z mobilního telefonu nebo radiového vysílače, rušit provoz elektronických komunikačních zařízení a sítí, poskytování služeb elektronických komunikací a provozování radiokomunikačních služeb. Toto rušení je definováno a obecně zakázáno dle § 100 odst. 1, 2, 9 ElKom. Podle něj jsou provozovatelé zařízení, jejichž provozováním vzniká vysokofrekvenční energie, povinni zajistit, aby zařízení nerušila elektronický provoz, poskytování elektronických nebo radiokomunikačních služeb,


Stránka č. 2 z 3

nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Toto ustanovení, které je speciální vůči obecné úpravě v § 100 ElKom, představuje právě výjimku z tohoto obecného zákazu. Pokud policie „zaruší“ daný prostor za podmínek vymezených zákonem, nelze ji postihovat sankcemi stanovenými ElKom. Rušit může policie pouze v nezbytné míře a po dobu nezbytnou pro splnění účelu což je konkrétní specifikací principu přiměřenosti (§ 11 PolČR). Rušit lze a) provoz elektronických komunikačních sítí dle § 2 písm. h) ElKom a elektronických komunikačních zařízení dle § 2 písm. i) ElKom, b) poskytování služeb elektronických komunikací dle § 2 písm. n) ElKom, anebo c) provozování radiokomunikačních služeb dle § 2 písm. r) ElKom. K „zarušení“ prostoru policie použije zabezpečovací techniky dle § 76 PolČR, kterými se rozumí technické prostředky, zařízení a jejich soubory používané za účelem předcházení nebo odstranění ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Konkrétně jde o speciální mobilní zařízení k rušení elektronického provozu, tzv. rušičky. Předchozí úprava toto oprávnění neznala a z hlediska českého právního řádu tak bylo teoreticky možné provoz elektronických komunikací a poskytování služeb rušit pouze za podmínek krajní nouze, dle § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku) nebo § 2 odst. 2 PřesZ. Za nové úpravy již tedy není možné tohoto obecného právního ustanovení využít a je možné rušit výše uvedený provoz či služby výhradně za podmínek stanovených § 39 PolČR. Rušení je však nicméně třeba odlišovat od vypínání sítě, resp. jejích částí, a to tzv. buněk, tedy vypínání provozu telekomunikačními operátory na pokyn policie v definovaných prostorech. Toto technické opatření může být věcně potřebné zejména v případě ochrany většího území, kdy může být „zarušení“ (instalace rušiček) časově příliš náročné. Mobilní operátor může v takových případech vypnutím (přerušením provozu) své sítě dosáhnou stejného efektu okamžitě. K vypnutí sítě je třeba součinnost operátora. Na takovéto vypínání se § 39 PolČR nevztahuje. Nicméně, dle § 18 PolČR (vyžadování pomoci od osob a orgánů) je policista v rozsahu potřebném pro splnění konkrétního úkolu policie oprávněn požadovat od všech orgánů a fyzických či právnických osob

s. 161

věcnou a osobní pomoc. Tyto orgány a osoby jsou povinny požadovanou pomoc poskytnout; nemusí tak učinit pouze, brání-li jim v tom zákonná nebo státem uznaná povinnost mlčenlivosti anebo plnění jiné zákonné povinnosti. Takovou osobou může být samozřejmě i operátor a pomoc, kterou teoreticky může požadovat, může např. spočívat v přerušení provozu sítě na dobu nutnou k odstranění hrozícího nebezpečí. Tímto nebezpečím může být nejen možnost výbuchu nástražného výbušného systému, ale např. i výbuch unikajícího plynu v důsledku náhodné iniciace elektronickým mobilním přístrojem apod. V těchto a obdobných případech půjde o situace krajní nouze dle § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku) a § 2 odst. 2 PřesZ a při splnění jejích podmínek by měl operátor žádosti policie vyhovět. Jak bylo uvedeno, jsou orgány a osoby (tzn. i příslušní operátoři) povinny požadovanou pomoc poskytnout, pokud jim v tom nebrání zákonem stanovená povinnost. S ohledem na tuto výjimku by mohl teoreticky provozovatel odmítat požadovanou pomoc (přerušení provozu sítě) poskytnout s odkazem na svou povinnost dle § 61 ElKom poskytovat službu nepřetržitě. Toto odmítnutí je na místě tehdy, kdyby policie žádala o takovouto pomoc s plněním svých úkolů dle § 18 PolČR v situacích, které nesplňují podmínky obecného institutu krajní nouze. Na tyto situace se vztahuje zmíněná výjimka z povinnosti pomoci policii. V případě, že však situace naplňuje znaky krajní nouze, tedy přímo hrozí nebezpečí zájmu chráněnému právním řádem a určitým jednáním se toto nebezpečí odvrací s tím, že není možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak a způsobený následek není zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, je touto okolností vylučující protiprávnost vyloučena i protiprávnost jednání operátora, který v rozporu se svou obecnou povinností dle § 61 ElKom provoz na určitou dobu přeruší. Je-li proto třeba v praxi porovnat zájmy, jejichž porušení hrozí v důsledku nebezpečí např. výbuchu, a zájmy, jejichž porušení hrozí z vypnutí sítě, lze např. říci, že zájem prvorodičky či kardiaka či jiného nemocného člověka na tom, aby si v danou chvíli prostřednictvím mobilního telefonu mohl přivolat pomoc, je nižší či srovnatelný než například zájem na záchraně životů většího množství osob (např. plná hokejová hala lidí). Současně je třeba brát v úvahu, že nikoliv pouze mobilním telefonem si lze opatřit případnou pomoc. Přerušení sítě na okamžik nezbytně nutný k odstranění hrozícího nebezpečí tedy automaticky neznamená ztrátu možnosti člověka dovolat se v zarušené oblasti jakékoli pomoci. V tomto kontextu je třeba také upozornit na ustanovení § 114 PolČR, který stanoví, že každý je povinen bez zbytečného odkladu a bezplatně uposlechnout výzvy anebo pokynu nebo vyhovět žádosti policie nebo policisty; to neplatí, pokud právní předpis stanoví jinak. Nelze-li účelu výzvy, pokynu nebo žádosti dosáhnout pro odpor osoby, je policista oprávněn tento odpor překonat.


Stránka č. 3 z 3

s. 162

Pozn: Za stejných podmínek (podmínky krajní nouze) může obdobně policie po plynárenské či elektrárenské společnosti požadovat zastavení jejich dodávek do konkrétního místa, kde např. hrozí nebezpečí výbuchu a požáru. V případě, že by bylo následně zjištěno, že nebezpečí, k jehož odstranění bylo postupováno v krajní nouzi (za splnění všech podmínek), fakticky neexistovalo, je i takový postup posuzován jako jednání v krajní nouzi, respektive v tzv. putativní krajní nouzi, a je třeba je posuzovat dle zásad o skutkovém omylu. V případě, že tímto vypnutím sítě vznikne škoda, bude se postupovat podle obecných ustanovení zákona o náhradě škody (viz komentář k § 95, 96). De lege ferrenda by však bylo vhodné výslovně upravit možnost policie prostřednictvím operátorů zajistit dočasné vypnutí sítě, či její části, obdobně jako to přinesla nová úprava PolČR v institutu rušení. K odst. 2: Policie je povinna nahlásit zahájení rušení provozu elektronických komunikací na středisko Integrovaného záchranného systému, kterým jsou operační pulty Hasičského záchranného sboru, tak aby v případě situace, kterou by musely řešit orgány krizového řízení, byly tyto orgány informovány o místě a čase rušení a mohly si případně zajistit komunikaci jinými prostředky. Současně se rušení hlásí Českému telekomunikačnímu úřadu, který má ve své působnosti mimo jiné dohled nad rušením elektronického provozu dle § 100 ElKom a v nezbytné míře též provozovatele elektronických sítí a služeb. V případech, kdy by to mohlo ohrozit plnění úkolů policie, zejména v situacích, kdy by prozrazení informace o policejním postupu mohlo mít katastrofické důsledky nebo je z jiného důvodu zájem na utajení této činnosti vyšší, než zájem chráněný informační povinností, není však policie povinna notifikaci provést. K odst. 3: Toto ustanovení je zmocněním k vydání prováděcího předpisu, konkrétně vyhlášky, k jejímuž vydání je zmocněno ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s inisterstvem vnitra. Tato vyhláška nebyla prozatím ministerstvem průmyslu a obchodu vydána. Vyhláška by měla stanovit podrobnější technické a provozní podmínky rušení pásem rádiového spektra, služeb elektronických komunikací, maximální územní rozsah rušení, způsob vypořádání vzniklé škody a výše a způsoby úhrady efektivně vynaložených nákladů, a to tak, aby byl dopad na provoz sítí elektronických komunikací co nejmenší vzhledem k zohlednění účelu rušení. Dokud nebude tato vyhláška vydána, je třeba postupovat v rámci mantinelů obecných zákonných ustanovení odstavců 1 a 2, která jsou účinná i bez prováděcího předpisu.


Stránka č. 1 z 3


§ 40 Vstup do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek (1) Policista je oprávněn vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. (2) Oprávnění podle odstavce 1 má policista také v případě a) důvodného podezření, že se na místě uvedeném v odstavci 1 nachází zemřelý, b) pronásledování osoby, nebo c) vstupu do jiného prostoru nebo na pozemek, má-li důvodné podezření, že se tam nachází týrané zvíře. (3) Policista je oprávněn za účelem vstupu na místo uvedené v odstavci 1 toto místo otevřít nebo jiným způsobem si do něj zjednat přístup, v případě nutnosti i za použití síly. (4) Policista je povinen při vstupu do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek a při následných úkonech zajistit přítomnost nezúčastněné osoby; nemusí tak učinit, hrozí-li nebezpečí z prodlení nebo by mohlo dojít k ohrožení života anebo zdraví nezúčastněné osoby. (5) Po provedení úkonů nebo jiných opatření je policista povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět uživatele obydlí, jiného prostoru nebo pozemku a zajistit zabezpečení tohoto místa, nemůže-li tak učinit uživatel nebo jiná oprávněná osoba. Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti, § 35 – odebrání zbraně a prohlídka osoby, § 41 – vstup do živnostenských provozoven, § 42 – zastavení a prohlídka dopravního prostředku

Související předpisy: čl. 12 odst. 3 LPS – jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí než domovní prohlídka; § 82 odst. 4 TrŘ – osobní prohlídka kvůli zbrani, § 83c TrŘ – vstup do obydlí, jiných prostor a na pozemek; § 4 zák. č. 216/2002 Sb. – oprávnění při zajišťování ochrany hranic; § 203 TrZ (§ 302 nového trestního zákoníku) – týrání zvířat Související judikatura: R 36/1998 – obydlí; R 8/1990-II. – hotelový pokoj jako obydlí

K odst. 1: Původní oprávnění policie dle § 21 PolČR 1991, které umožňovalo vstup do obydlí, resp. otevřít byt či jiný uzavřený prostor, vstoupit do něho a provést v souladu s tímto zákonem potřebné služební zákroky, služební úkony nebo jiná opatření k odvrácení bezprostředního nebezpečí, omezovalo

s. 164

použití této pravomoci pouze na situace, kdy byla důvodná obava, že je ohrožen život nebo zdraví osoby, anebo hrozí-li větší škoda na majetku. Nově bylo toto ustanovení přiblíženo obsahově úpravě, kterou pro všechny policejní orgány stanoví § 83c TrŘ. 16 Nicméně nebylo bohužel zákonodárcem sladěno zcela, neboť dle § 83 TrŘ je umožněno vstoupit na daná místa i za účelem ochrany jiných práv a svobod, což § 40 PolČR neumožňuje. Stále tak zůstává, byť ve výrazně menší míře než za předchozí úpravy, rozdíl mezi těmito dvěma ustanoveními, která přitom mají stejný účel. Tím je potřeba odvrácení bezprostředního nebezpečí. V obou dvou případech jde o ustanovení, která představují zásah do domovní svobody dle čl. 12 odst. 3 LPS.


Stránka č. 2 z 3

Nicméně PolČR dává tuto pravomoc policistovi, zatímco TrŘ policejnímu orgánu, kterým může být i útvar policie, za který však opět jedná obvykle policista. Obsahově jsou tedy obě oprávnění oprávněním bezpečnostního, nikoliv procesního charakteru, jejich účelem není opatření důkazu pro řízení, nýbrž pouze odvrácení nebezpečí, které nesnese odkladu. Svou povahou toto oprávnění systematicky tedy příliš nepatří do trestního řádu. Nicméně vzhledem k tomu, že tato oprávnění z trestního řádu používají pro odvrácení nebezpečí i jiné policejní orgány než policie, např. pověřené orgány Bezpečnostní informační služby nebo Úřadu pro zahraniční styky a informace, které na rozdíl od ní nedisponují speciální zákonnou úpravou obdobnou PolČR, je třeba, aby úprava tohoto oprávnění v TrŘ zůstala. Nutně to pak však vyvolává otázky po vztahu těchto dvou ustanovení. Až na zmíněné rozdíly se totiž tato ustanovení překrývají. Vzhledem k tomu, že jedno oprávnění je součástí trestního řádu, mělo by jakožto ustanovení speciální zřejmě být využíváno policií v případech, kdy vystupuje v pozici policejního orgánu dle TrŘ, tedy při odhalování, prověřování a vyšetřování trestných činů. Ustanovení § 40 PolČR pak při plnění ostatních úkolů policie. Toto rozdělení a dublování právní úpravy, které se týká mimo jiné i oprávnění k prohlídce osoby a odebrání zbraně dle § 82 odst. 4 TrŘ a vydání a odebrání zbraně a prohlídky osoby dle § 35 PolČR, však není optimální z hlediska systémovosti právního řádu a de lege ferrenda by mělo být řešeno buď ponecháním tohoto druhu oprávnění pouze v TrŘ a vypuštěním z jednotlivých zákonů upravujících pravomoci těch kterých policejních orgánů, nebo naopak odstraněním z TrŘ a vložením do zmíněných jednotlivých zákonů. Ve všech těchto případech je třeba ve zvýšené míře zohledňovat nutnost aplikovat zásadu přiměřenosti (§ 11 PolČR) vzhledem k důležitosti ochrany ústavou

s. 165

zaručené domovní svobody. Jak plyne z účelu úkonu, po vstupu na místa shora uvedená nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které slouží k odstranění naléhavého nebezpečí nebo k omezení dané osoby na svobodě. Za obydlí je třeba považovat jakýkoliv fyzicky omezený prostor, kde fakticky žijí fyzické osoby, kde se rozvíjí soukromý a rodinný život; nejen tedy místnosti zkolaudované jako bytový prostor. Může jít tak i o prostory k bytu náležející, rekreační chalupy, chaty, zahradní domky, pokud slouží k trvalejšímu bydlení (R 36/1998), ale zřejmě také i hotelový pokoj (R 8/1990-II). Za jiný prostor je třeba považovat zejména nebytové prostory, jako jsou zahradní kůlny, přístřešky, dílny, kanceláře, skladiště, živnostenské provozovny, garáže, které nejsou součástí bytu, dopravní prostředky (pokud nejde o trvale obývaný prostředek, např. přívěs, či hausbót). Speciální ustanovení o zastavení a prohlídce dopravního prostředku ve vymezených případech však představuje § 42. Speciální ustanovení o vstupu do živnostenských provozoven obsahuje § 41. Pokud jde o pozemky, je třeba jimi rozumět pouze pozemky nezastavěné; do zastavěných pozemků lze vstupovat pouze v režimu pro obydlí či jiné prostory. Úpravu speciální k úpravě tohoto ustanovení obsahuje § 4 zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky, který dává speciální oprávnění policistům, a to při zajišťování ochrany hranic. Při zajišťování ochrany hranic na hraničním přechodu je policista oprávněn provést kromě prohlídky osob a zavazadel i prohlídku dopravního prostředku. Při zajišťování ochrany hranic je dále policista v jejich blízkosti oprávněn mimo jiné vstupovat a vjíždět na jiný než veřejně přístupný pozemek za součinnosti s jeho vlastníkem nebo oprávněným uživatelem; je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů souvisejících s ochranou hranic a hrozí-li nebezpečí z prodlení, lze na tyto pozemky vstupovat a vjíždět bez součinnosti s vlastníkem nebo oprávněným uživatelem. Dále je při zajišťování ochrany hranic policista oprávněn do vzdálenosti 25 km od hranic vstupovat a vjíždět na jiný než veřejně přístupný pozemek při pronásledování osoby podezřelé ze spáchání trestného činu nebo přestupku souvisejícího s ochranou hranic; po provedení služebních úkonů souvisejících se vstupem nebo vjezdem na jiný než veřejně přístupný pozemek je policista povinen neprodleně vyrozumět vlastníka nebo uživatele tohoto pozemku. Tato ustanovení zůstala v platnosti i po změnách v souvislosti se vstupem ČR do schengenského prostoru a zrušením pravidelných kontrol na státní hranici zejména pro případy, kdy by bylo třeba kontrolu hranic obnovit či je potřeba v souvislosti s hranicemi určitou míru kontroly udržovat. Obecně samozřejmě platí, že výše uvedené oprávnění mají policisté bez ohledu na souhlas či nesouhlas oprávněného uživatele (vlastník, nájemník, podnájemník, osoba s odvozeným užívacím právem, např. manžel nájemníka, vlastníka). Pokud však takový souhlas mají, mohou


Stránka č. 3 z 3

s. 166

do výše uvedených prostor vstoupit i bez výše uvedených zákonem stanovených omezení. K odst. 2: Toto ustanovení rozšiřuje důvody pro vstup do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek nad rámec odstavce 1 v případě vymezených konkrétních situací. Umožňuje do těchto prostor vstoupit také v případě, že existuje důvodné podezření, že se na místě uvedeném v odstavci 1 nachází zemřelý, v případě, že policista bezprostředně pronásleduje osobu, kterou hodlá omezit na svobodě z některého ze zákonných důvodů, anebo pokud jde o vstup do jiného prostoru nebo na pozemek (nikoliv však do obydlí), má-li důvodné podezření, že se tam nachází týrané zvíře. Z toho plyne, že pouhým ukrytím se na těchto místech nemůže pronásledovaná osoba zmařit provedení zákroku. Pronásledování je však vymezeno blízkou časovou a místní souvislostí; nelze tedy pomocí tohoto ustanovení obcházet ostatní ustanovení zákonů chránících soukromí obydlí a jiných prostorů a pozemků v případech, kdy policisté nepronásledují osobu bezprostředně (viz také komentář k § 42 odst. 1). Současně z toho plyne, že zákon považuje v případě podezření z týrání zvířete za přiměřené připustit vstup policie na pozemek nebo do jiného prostoru než obydlí (např. nebytový prostor, zahradní chatka či automobil), byť je zvíře z hlediska práva věcí, s ohledem na to, že týrání zvířat je trestným činem dle § 203 TrZ (§ 302 nového trestního zákoníku). K odst. 3: Toto ustanovení speciálně vyjadřuje logický nutný důsledek svěření výše uvedených oprávnění policistovi, tedy že v případě, že uživatel daného prostoru či někdo jiný neumožní do něho policistovi přístup, je tento oprávněn si tento prostor sám či za pomoci někoho jiného (např. hasičů, zámečníka) otevřít, a to i za pomoci síly v případě nutnosti nebo si zjednat do něj přístup jiným způsobem, např. lstí. I zde je třeba aplikovat princip přiměřenosti dle § 11 a volit pokud možno takové dostupné metody otevření, které zbytečně nepoškozují majetek. K odst. 4: Vzhledem k povaze a závažnosti tohoto zásahu do ústavně zaručené domovní svobody je stanovena povinnost policisty si při vstupu a při následných úkonech (zákroky, zajištění věcí, poskytnutí pomoci apod.) zajistit přítomnost nezúčastněné osoby (např. souseda) jako systémová prevence případných sporů o zákonnost tohoto zákroku a dalších učiněných opatřeních. Výjimkou jsou situace, kdy hrozí nebezpečí z prodlení a nelze tedy nezúčastněnou osobu včas sehnat, nebo by mohlo dojít k ohrožení života anebo zdraví této nezúčastněné osoby.

s. 167

K odst. 5: Druhým systémovým opatřením prevence případných otázek ohledně podmínek a následků tohoto úkonu je povinnost policisty po provedení úkonů nebo jiných opatření bez zbytečného odkladu vyrozumět uživatele obydlí, jiného prostoru nebo pozemku a zajistit zabezpečení tohoto místa proti krádeži, neoprávněnému vstupu apod., nemůže-li tak učinit oprávněný uživatel nebo jiná oprávněná osoba. Toto lze zajistit buď dočasnou fyzickou ostrahou prostoru do doby, než se dostaví jeho oprávněný uživatel, nebo technicky např. dočasnou výměnou zámků do doby, než se uživatel přihlásí na daném policejním útvaru. 16

Ust. § 83cTrŘ bylo novelizováno současně s přijetím PolČR, kdy bylo explicitně stanoveno, že lze na uvedená místa vstoupit také v případě, že se v nich nachází osoba, kterou je třeba zadržet pro účely vydání nebo předání do jiného státu. To znamená, že lze na daná místa vstoupit i v případě, že na osobu byl vydán příkaz k zadržení dle § 395TrŘ na základě obdrženého evropského zatýkacího rozkazu dle § 408TrŘ či mezinárodního zatýkacího rozkazu § 391 a násl. TrŘ.


Stránka č. 1 z 3


§ 41 Vstup do živnostenské provozovny (1) Policista je při plnění konkrétního úkolu policie oprávněn vstupovat v živnostenské provozovně do prostor, u kterých lze mít důvodně za to, že se v nich zdržují fyzické osoby, a to i po skončení prodejní nebo provozní doby. Tím není dotčena úprava vstupu do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek. (2) Nelze-li jinak dosáhnout splnění konkrétního úkolu policie, je policista oprávněn za účelem vstupu do živnostenské provozovny tuto provozovnu otevřít nebo jiným způsobem si do ní zjednat přístup, v případě nutnosti i za použití síly. Související ustanovení: § 40 – vstup do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek, § 66 odst. 1 – oprávnění získávat informace z těchto evidencí

Související předpisy: § 2 ŽZ – živnost, § 17 ŽZ – živnostenská provozovna, § 31 odst. 4 až 7 ŽZ – povinnost prodávajícího identifikovat účastníky transakce; § 82 a násl. TrŘ – domovní prohlídka; § 4 odst. 2 písm. d) zák. č. 216/2002 Sb. – oprávnění vstupovat v provozovnách do všech prostor při podezření, že se zde nachází pachatel trestného činu či přestupku v souvislosti s ochranou hranic; § 16 odst. 4 zák. č. 634/1992 Sb. – poskytování identifikačních údajů z transakcí policii

K odst. 1: Toto ustanovení, které v modifikované podobě znal § 20d PolČR 1991, opravňuje policisty vstupovat do všech prostor živnostenské provozovny, lze-li se důvodně domnívat, že se kdekoliv v živnostenské provozovně zdržují fyzické osoby (ze smyslu ustanovení plyne, že postačí samozřejmě i jen jedna osoba), a to za podmínky, že policista plní konkrétní úkol v rámci své působnosti (např. ochrana veřejného pořádku v některých živnostenských provozovnách, předcházení ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti včetně páchání přestupků či trestných činů v živnostenských provozovnách či za jejich využití). Smysl tohoto ustanovení je stejný jako smysl předchozího

s. 168

§ 20d PolČR 1991, tedy umožnit preventivní monitorování činností, věcí a osob v živnostenských provozovnách jako součást prevence páchání přestupků a trestných činů. Vstupovat lze takto do všech prostor provozovny, tedy jak do prostor veřejnosti, zákazníkům přístupných, tak do prostor vyhrazených např. pouze pro pracovníky provozovny. Vstupovat lze do těchto provozoven bez ohledu na provozní či prodejní dobu. Živnostenskou provozovnou se dle § 17 ŽZ rozumí prostor, v němž je provozována živnost, a to včetně provozovny mobilní. Živností se pak dle § 2 ŽZ rozumí soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených ŽZ. Živnostenská provozovna zůstává provozovnou, neboť se v ní provozuje živnost (typicky např. poskytování pohostinských a jiných restauračních služeb) bez ohledu na to, zda se v ní koná veřejně přístupná či tzv. „uzavřená akce“, „pouze pro pozvané“, „soukromá akce“. Neboli i v případech, kdy je jednostranným prohlášením např. určitá sešlost více lidí označena za akci pouze pro pozvané osoby. I v takovém případě může policie do těchto prostor vstoupit za podmínek § 41. Živnostenská provozovna v pojetí ŽZ i PolČR je pojem označující celý prostor používaný k provozování živnosti. Nelze proto dikci odstavce 1 interpretovat ad absurdum tak, že by byl policista oprávněn vstoupit pouze do těch částí provozovny, ve kterých se právě osoba nachází (resp. je ohledně toho důvodné podezření). Naopak je třeba v souladu se smyslem ustanovení třeba vycházet z toho, že s výjimkou těch částí provozovny, která jsou obydlím (viz níže), může policista vstoupit do provozovny obecně, tedy do jakékoliv její části, pokud je důvodné podezření, že se kdekoliv v provozovně nachází byť i


Stránka č. 2 z 3

jen jedna fyzická osoba. V případě, že by určitá část provozovny byla současně obydlím, bylo by možné do ní vstoupit pouze, pokud by bylo důvodné podezření, že se v této prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, tedy postupovat podle ustanovení § 82 a násl. TrŘ o domovní prohlídce, které je v tomto případě speciální vůči ustanovení § 41 PolČR a opatřit si za tím účelem příkaz k domovní prohlídce. Pokud by určitá část provozovny byla současně obydlím a bylo by třeba sem vstoupit za účelem ochrany života nebo zdraví osob anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti, nebo by existovalo důvodného podezření, že se na místě uvedeném v odstavci 1 nachází zemřelý, anebo by do těchto míst vnikla osoba pronásledovaná, bylo by možné do těchto míst vstoupit pouze podle § 40 vzhledem k jeho speciální povaze vůči obecnější úpravě vstupu do živnostenských provozoven (viz komentář k tomuto ustanovení). Pokud však jde o prostory živnostenské provozovny, které neslouží jako obydlí fyzické osoby a současně jsou splněny podmínky odstavce 1 (důvodné podezření, že se v živnostenské provozovně nachází fyzická osoba), je dána obecná licence policistů při plnění konkrétních úkolů

s. 169

do živnostenských provozoven vstupovat bez nutnosti splnit podmínky stanovené v § 40, tedy např. neodkladnost, hrozba životu nebo zdraví osob či nutnost odvrátit závažné ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Ustanovení § 40 se totiž týká jakýchkoliv neveřejných prostorů, zatímco § 41 se naopak týká pouze živnostenských provozoven, ale bez ohledu na to, zda jde veřejně přístupné části provozovny či nikoliv. V praxi lze toto ustanovení využívat vedle prostor výslovně zmíněných v původním ustanovení § 20d PolČR 1991 v souvislosti s prostorami, které nebyly určeny pro zákazníky, tj. vedle prostor, ve kterých probíhá nákup použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí, tedy zastaváren a bazarů (viz např. rozšířený přeprodej kradených mobilních telefonů a dalších odcizených věcí), také v případech jakýchkoliv dalších živnostenských provozoven, jako jsou např. místa, kde se obchoduje s použitými motorovými vozidly nebo kde jsou tato vozidla likvidována, dále i různé živnostenské provozovny, ve kterých se nakládá s odpady. Taktéž je toto ustanovení použitelné při předcházení a udržování veřejného pořádku a odhalování páchání související trestné činnosti v případech různých extremistických koncertů a jiných obdobných extremistických akcí pořádaných v restauračních a obdobných zařízeních, anebo při vyhledávání a odhalování obětí nucené práce pracujících v uzavřených nelegálních provozech. Ve všech těchto případech lze vstupovat do prostor živnostenských provozoven za podmínek stanovených PolČR. Pokud jde o kradené zboží prodávané na burzách, které nejsou pořádány v živnostenské provozovně,může se policista na burze bez nutnosti zvláštního zákonného zmocnění pohybovat, neboť burzy se pořádají v prostorách veřejně přístupných, nechráněných ochranou domovní svobody. Pokud by šlo o výše zmíněné extrémistické akce konané mimo živnostenskou provozovnu, byl by vstup na tato místa možný buď za splnění podmínek § 40, tedy zejména pro ochranu života nebo zdraví osob, anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti, ale v těchto případech spíše za využití ustanovení § 83c TrŘ z týchž důvodů anebo navíc i pro ochranu jiných práv a svobod (zejména v případech, kdy dochází k páchání trestných činů). Vstup do obydlí, jiných prostor a na pozemek dle § 83c TrŘ by v tomto případě byl úkonem trestního řízení, kterým by se jako neodkladným úkonem za podmínky, že není zahájeno, zahájilo přípravné řízení trestní. Mimo to § 4 odst. 2 písm. d) zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky, obsahuje ustanovení speciální k výše uvedenému obecnému ustanovení PolČR, které svěřuje při zajišťování ochrany hranic policistovi v jejich blízkosti mimo jiné oprávnění vstupovat v provozovnách do všech prostor, má-li důvodné podezření, že se zde nachází osoba, která spáchala trestný čin nebo přestupek v souvislosti s ochranou hranic. V souvislosti s oprávněním vstupovat do živnostenských provozoven je třeba také zmínit oprávnění policie žádat poskytování identifikačních údajů,

s. 170


Stránka č. 3 z 3

které jsou podnikatelé povinni získávat na základě ZŽ. Dle § 31 odst. 4 až 7 ŽZ je totiž podnikatel v případě nákupu použitého zboží, zboží bez dokladu nabytí, kulturních památek a předmětů kulturní hodnoty a přijímání tohoto zboží do zástavy nebo zprostředkování uvedených transakcí povinen identifikovat účastníky a předmět transakce před jejím uzavřením a vést o těchto skutečnostech evidenci přístupnou v provozovně po dobu 5 let ode dne uzavření smlouvy. Identifikací předmětu smluvního vztahu se rozumí název, značka a výrobní číslo výrobku, jsou-li na výrobku uvedeny, jinak jeho stručný popis umožňující jeho dostatečnou identifikaci. Dle § 16 odst. 4 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je pak podnikatel orgánům dozoru nebo policii v mezích jejich oprávnění povinen tyto identifikační údaje předložit. Oprávnění získávat informace z těchto evidencí policii dává § 66 odst. 1, který jí umožňuje v rozsahu potřebném pro plnění konkrétního úkolu žádat od správce nebo zpracovatele evidence vedené na základě jiného právního předpisu poskytnutí informací z ní. Správce nebo zpracovatel evidence je povinen informace bezplatně a bez zbytečného odkladu poskytnout, nestanoví-li jiný právní předpis jinak. Tato povinnost se vztahuje na všechny podnikatele, kteří nakupují použité zboží nebo zboží bez dokladu, přijímají toto zboží do zástavy nebo zprostředkovávají tyto transakce. Nevztahuje se tedy pouze na provozovatele zastaváren a bazarů, ale také např. na provozovatele vrakovišť motorových vozidel, protože i tito podnikatelé nakupují a zprostředkovávají nákup použitého zboží (ojetá motorová vozidla, příslušenství a součástky těchto vozidel, pomůcky k jejich údržbě), případně zboží bez dokladu nabytí. K odst. 2: Obdobně jako v případě vstupu do obydlí a jiných prostor dle § 40 si může policista, nelze-li dosáhnout splnění konkrétního úkolu policie jinak, provozovnu otevřít nebo jiným způsobem si do ní zjednat přístup, v případě nutnosti i za použití síly nebo jiným způsobem, např. lstí. I v tomto případě je třeba samozřejmě v konkrétním případě aplikovat princip přiměřenosti dle § 11.


Stránka č. 1 z 5


§ 42 Zastavení a prohlídka dopravního prostředku (1) Policista je oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, a) pronásleduje-li pachatele úmyslného trestného činu, nebo b) pátrá-li po pachateli úmyslného trestného činu nebo po věcech z takového trestného činu pocházejících anebo s takovým trestným činem souvisejících, má-li důvodné podezření, že se v dopravním prostředku takový pachatel nebo věci nachází.

s. 171

(2) Policista je oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, má-li důvodné podezření, že používáním dopravního prostředku, na dopravním prostředku nebo v souvislosti s dopravním prostředkem byl spáchán trestný čin. (3) Policista je oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, pátrá-li po a) osobách hledaných, pohřešovaných nebo protiprávně se zdržujících na území České republiky, b) zbraních, střelivu, výbušninách, omamných a psychotropních látkách a jedech, nebo c) věcech pocházejících z trestné činnosti anebo souvisejících s trestnou činností, má-li důvodné podezření, že se v dopravním prostředku taková osoba nebo věc nachází. (4) Policista je oprávněn při zajišťování bezpečnosti prostředků veřejné hromadné dopravy před útoky na jejich provoz a na bezpečnost cestujících v těchto prostředcích provést prohlídku zavazadla, jakož i prostředku veřejné hromadné dopravy, za účelem zjištění, zda v nich není přepravována věc, která by mohla být použita k takovému útoku. Obdobně je oprávněn provést prohlídku osoby za účelem zjištění, zda takovou věc nepřechovává. (5) Policista je oprávněn při zajišťování bezpečnosti prostředků veřejné hromadné dopravy a při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti v těchto prostředcích k a) bezplatné přepravě těmito prostředky, b) bezplatnému používání telekomunikačních zařízení instalovaných v těchto prostředcích. (6) Policista je oprávněn za účelem provedení prohlídky dopravní prostředek otevřít nebo jiným způsobem si do něj zjednat přístup, v případě nutnosti i za použití síly. Související ustanovení: § 18 – vyžadování pomoci od osob a orgánů, § 40 – vstup do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek, § 42 – zastavení a prohlídka dopravního prostředku, § 111 písm. c) a d) – osoba pohřešovaná, hledaná, § 111 písm. e) – zbraň

Související předpisy: § 4 TrZ (§ 15 nového trestního zákoníku) – úmyslný trestný čin, § 201 TrZ – ohrožení pod vlivem návykové látky; čl. 9 odst. 1 ZP PP č. 105/2005 – zahájení pátrání; § 4 zák. č. 216/2002 Sb. – prohlídka osoby, zavazadel, dopravního prostředku při zajišťování ochrany hranic; § 118a ProvPoz – zabránění v jízdě; § 21 odst. 1 písm. a) HorČin – výbušniny, § 25h HorČin – kontrola nakládání s výbušninami; § 2 písm. a) NávLt; nařízení vlády č. 114/1999 Sb., kterým se pro účely trestního zákona stanoví, co se považuje za jedy, nakažlivé choroby a škůdce


Stránka č. 2 z 5

s. 172

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví základní důvody, pro které lze zastavit dopravní prostředek a provést prohlídku. Prohlídkou dopravního prostředku rozumíme prohlédnutí všech prostor tohoto prostředku včetně zavazadel a jakýchkoliv schránek, které jsou v něm, vyjma zavazadel, které mají osoby při sobě či na sobě (tyto lze prohledat v rámci prohlídky osoby dle § 35 PolČR nebo osobní prohlídky dle § 83b TrŘ), za účelem nalezení určitých věcí, popř. osob. Oprávnění zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku nelze samozřejmě vykládat tak, že by spojka „a“ měla obligatorně kumulativní význam, tedy že by nebylo možné bez předchozího zastavení vozidla provést jeho prohlídku, tedy prohlédnout vozidlo stojící. Naopak ve všech případech stanovených v odstavcích 1, 2 a 3 je policista nezávisle na sobě jednak oprávněn vozidlo prohledat, a jednak je za tím účelem zastavit. V první řadě je policista oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, když pronásleduje pachatele úmyslného trestného činu. Úmyslné trestné činy jsou trestné činy spáchané v přímém či nepřímém úmyslu dle § 4 TrZ (§ 15 nového trestního zákoníku). Obecně pronásledováním rozumíme situace, kdy se policista snaží bezprostředně dostihnout, popř. omezit na svobodě osobu, která např. byla přistižena při spáchání trestného činu, přestupku, osoba která právě uprchla z omezení osobní svobody apod. Pronásledování vyžaduje těsnou souvislost místní a časovou. Dále tuto pravomoc policista má, když pátrá po pachateli úmyslného trestného činu nebo po věcech z takového trestného činu pocházejících anebo s takovým trestným činem souvisejících. Půjde zejména o věci odcizené nebo věci, s nimiž se nelegálně obchoduje. Jak v případě pátrání, tak v případě pronásledování (viz výše) zákon vyžaduje, aby v každém jednotlivém případu prohlídky dopravního prostředku byla splněna podmínka důvodného podezření, že se v daném prostředku věc či hledaný pachatel nachází. Nelze-li takové podezření podložit konkrétními zjištěními, nelze ho pak ani pokládat za důvodné a v takovém případě policista toto oprávnění nemá. Policista je oprávněn k prohlídce dopravního prostředku, aniž by po věci, o jejíž přítomnosti v dopravním prostředku se policista hodlá přesvědčit, muselo být pátrání formálně vyhlášeno. V souladu s čl. 9 odst. 1 ZP PP 28/2009 je totiž pátrání zahájeno již započetím úkonů některé z forem pátrání, přičemž mezi ně patří vedle osobního pátrání, kontroly osob nebo věcí nacházejících se v úkrytech nebo v místech zvýšeného výskytu trestné činnosti nebo v místech soustřeďování osob s kriminální minulostí, domovní a osobní prohlídky, cíleného pátrání, pátrací akce, přeshraničního pronásledování i kontroly podezřelých osob a věcí přepravovaných v dopravních prostředcích. Speciální ustanovení obsahuje § 4 zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky, který stanoví, že při zajišťování ochrany hranic na hraničním přechodu je policista oprávněn provést mimo prohlídku osoby a zavazadel i prohlídku dopravního prostředku. Kromě toho je při zajišťování ochrany hranic policista v jejich blízkosti oprávněn provést

s. 173

kromě prohlídky osoby, zavazadel i prohlídku dopravního prostředku, má-li důvodné podezření, že osoba nedovoleně překročila hranice nebo je hodlá nedovoleně překročit, anebo má-li důvodné podezření, že se tato osoba svým jednáním dopouští trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice. Při zajišťování ochrany hranic je také policista oprávněn do vzdálenosti 25 km od hranic provést prohlídku dopravního prostředku, má-li důvodné podezření, že je v něm přepravována osoba, která nedovoleně překročila hranice. K odst. 2: Toto ustanovení stanoví další důvody pro pravomoc zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku. Jsou to případy, kdy má policista důvodné podezření, že používáním dopravního prostředku (krádež, zpronevěra vozidla), na dopravním prostředku (poškozování cizí věci) nebo v souvislosti s dopravním prostředkem (např. jeho použití jako nástroje při spáchání trestného činu, legalizace kradených vozidel, pojistné podvody) byl spáchán trestný čin. V praxi dochází někdy k situacím, kdy řidič motorového vozidla klade pouze pasivní odpor (nechce vystoupit z vozidla, komunikovat s policistou, předložit doklady nebo se dokonce v autě zavře). Problémem


Stránka č. 3 z 5

může být zejména situace, kdy se zavře v autě osoba podezřelá z přestupku. Pokud nemá policista důvodné podezření ze spáchání trestného činu, nelze do auta silou vstoupit podle § 42, důvody podle § 40 také v těchto případech nebývají dány. Tyto situace mohou nastat zejména v případě, že je řidič vozidla pod vlivem alkoholu, a strávit několik hodin zavřen ve vozidle, dokud hladina alkoholu v krvi neklesne, aby unikl trestu odebrání řidičského průkazu, je pro něj v dané situaci výhodné. Policista v takovém případě bez kontaktu s pachatelem nemůže fakticky ani pojmout podezření ve smyslu zákona ze spáchání trestného činu (§ 201 TrZ, § 274 nového trestního zákoníku – ohrožení pod vlivem návykové látky), a není proto oprávněn do vozidla vstoupit. V těchto případech pak nezbývá než využít oprávnění k zabránění v jízdě (nasazení tzv. botičky nebo odtažení vozidla) podle § 118a ProvPoz za podmínek zde stanovených. K odst. 3: Toto ustanovení obsahuje speciální důvody pro dané oprávnění. Jde o situace, kdy policista pátrá po osobách hledaných, tedy osobách, u kterých je dán některý ze zákonných důvodů omezení jejich osobní svobody, místo jejich pobytu není známo a policií bylo po nich vyhlášeno pátrání, po osobách pohřešovaných, tedy osobách, o nichž se lze důvodně domnívat, že je ohrožen jejich život nebo zdraví, místo jejich pobytu není známo a policií po nich bylo vyhlášeno pátrání [§ 111 písm. c) a d)], anebo po osobách, které se protiprávně, tedy v rozporu s pravidly stanovenými PobCiz zdržují na území republiky. Poslední důvod může být využíván zejména policistou služby

s. 174

cizinecké policie. Dále toto oprávnění má policista, pokud pátrá po zbraních, střelivu, výbušninách, omamných a psychotropních látkách a jedech. Zbraněmi se sice v souladu s § 111 písm. e) rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, nicméně ze své povahy se tohoto ustanovení (a z faktu, že pouze držení střelných zbraní je právem regulováno) vztahuje na pátrání po nelegálně držených střelných zbraních a střelivu. Výbušninami se v souladu s § 21 odst. 1 písm. a) HorČin rozumí látky a předměty, které jsou uvedeny v Příloze A Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR) zařazené do třídy 1 těchto látek, pokud nejde o střelivo a vojenskou munici. Omamnými a psychotropními látkami dle § 2 písm. a) NávLt se rozumí látky uvedené v přílohách č. 1 až 7 NávLt. Jedy se rozumí látky stanovené v příloze nařízení vlády č. 114/1999 Sb., kterým se pro účely trestního zákona stanoví, co se považuje za jedy, nakažlivé choroby a škůdce. Posledním důvodem provedení prohlídky je situace, kdy policista pátrá po věcech pocházejících z trestné činnosti (např. odcizených) anebo souvisejících s trestnou činností (např. předměty použité při trestné činnosti jako nástroje). Stejně jako u odstavce 1 je ve všech zmíněných případech podmínkou použití tohoto oprávnění existence důvodného podezření, že se v dopravním prostředku taková osoba nebo věc nachází. Speciální ustanovení týkající se kontroly nakládání s výbušninami obsahuje § 25h HorČin. Toto ustanovení, které upravuje vrchní dozor a dohled nad předáváním, nabýváním, dovozem, vývozem nebo tranzitem výbušnin stanoví, že orgány policie jsou při výkonu dohledu oprávněny požadovat předložení povolení k předávání, nabývání, vývozu, dovozu nebo tranzitu výbušnin a zapisovat do přílohy rozhodnutí údaje o skutečnostech, které se váží k jeho využívání. Mimoto jsou oprávněny provádět kontrolu dopravních prostředků převážejících výbušniny, úplnosti nákladu a přepravních a průvodních listin. Dále při zabezpečení dohledu nad přepravou výbušnin je policie oprávněna zakázat řidiči vozidla, které přepravuje výbušniny, jízdu na nezbytně nutnou dobu nebo mu určit trasu jízdy, vyžaduje-li to bezpečnost přepravy výbušnin nebo jiný veřejný zájem. K odst. 4: K tomuto odstavci, který je poněkud nesystémově zařazen do ustanovení pojednávajícího o pravomoci zastavovat a prohledávat dopravní prostředky, je třeba nejprve uvést následující. Oproti dosavadní úpravě § 20e PolČR 1991 neobsahuje PolČR speciální ustanovení týkající se zajišťování bezpečnosti železniční dopravy, který jednak dával policistovi služby železniční policie oprávnění při plnění úkolů podle PolČR 1991 v souvislosti s pátráním po hledaných zásilkách se přesvědčit, zda hledaná věc není v dopravních prostředcích nebo ve skladištích, popřípadě jiných prostorech provozovatele celostátních drah a vleček, které jsou umístěny v obvodu dráhy, jednak zmocňoval k bezplatné přepravě po celostátních drahách, a to i vlaky určenými výlučně pro mezinárodní přepravu, vlaky místenkovými, a to včetně


Stránka č. 4 z 5

s. 175

přepravy služebního psa, k jízdě na stanovišti strojvedoucího, ve služebním voze a v nákladním vlaku, jakož i k bezplatnému používání sdělovacích zařízení Českých drah a ke vstupu do vyhrazených prostor objektů a zařízení, dopravních prostředků a ostatních prostor provozovatele celostátních drah a vleček, které jsou umístěny v obvodu dráhy. Toto ustanovení bylo částečně nahrazeno jednotlivými ustanoveními PolČR, částečně bez náhrady vypuštěno. Úprava § 20e PolČR 1991 vycházela ze situace, kdy dráhy byly vlastněny a provozovány výhradně státem a stát mohl dát zákonem licenci policii, aby v podstatě od drah a jejich pracovníků čerpala věcnou a osobní pomoc, kterou by jinak musela, pokud by šlo o subjekt nestátní, vyžadovat podle ustanovení o vyžadování pomoci policistou, nebo aby prováděla pátrání a prohlídky v prostorech, do kterých by jinak mohla pouze v souladu s ustanoveními upravujícími vstup do obydlí, jiných prostorů podle PolČR 1991 či TrŘ nebo v souladu s ustanoveními o domovní prohlídce dle TrŘ. V nové ekonomické a společenské situaci, kdy na dráze působí řada různých subjektů, provozovatelů, vlastníků dopravních prostředků či nemovitostí, není důvod zasahovat bez specifického zákonného důvodu do vlastnických práv, používat jejich prostředky, vyžadovat od nich osobní či věcnou pomoc či vstupovat do soukromých prostor těchto subjektů za podmínek jiných než u obdobných subjektů z ostatních oblastí dopravy. V době, kdy např. policie již neřeší rozkrádání majetku na dráze jako specifický problém ochrany státního majetku a kdy pro policii není z hlediska jejích úkolů a oprávnění rozdíl mezi dopravou drážní, městskou hromadnou dopravou, autobusovou či leteckou, není věcně důvodu, aby jeden typ dopravy byl oprávněními policie omezen (a současně chráněn) ze zákona více než jiný. Proto oproti úpravě předchozí je možné na dráze do nejrůznějších prostor vstupovat pouze za obecných zákonných podmínek dle § 40 (vstup do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek), § 42 (zastavení a prohlídka dopravního prostředku) a samozřejmě § 82 a násl. TrŘ (domovní prohlídka). Přepravu v nákladních vlacích, ve služebním voze a jízdu na stanovišti strojvedoucího lze požadovat v případě drážní dopravy nadále na základě obecného ustanovení § 18 (vyžadování pomoci od osob a orgánů) stejně jako u všech jiných typů dopravy. Možnost přepravovat služebního psa, který je z hlediska práva věcí, stejně jako např. donucovací prostředky či zbraň, není třeba specificky policistovi povolovat, policista oprávněný ze zákona tyto věci používat je také při plnění svých úkolů v dopravních prostředcích oprávněn se pohybovat bez ohledu na případná omezení plynoucí z přepravních řádů. (Bezplatná doprava, bezplatné používání telekomunikačních zařízení instalovaných v těchto prostředcích viz komentář k odstavci 5.) Nicméně odstavec 4 oproti předchozí úpravě PolČR 1991, která obsahovala, jak bylo zmíněno, speciální ustanovení o ochraně železniční dopravy a speciální ustanovení o ochraně letecké dopravy (§ 20b PolČR 1991) vymezuje oprávnění policisty při zajišťování bezpečnosti prostředků veřejné hromadné dopravy obecně. Jde tedy o dopravu hro madnou,

s. 176

nikoliv osobní, zde totiž neexistuje v zásadě obecný zájem, aby policie v rámci svých úkolů chránila jako svůj standardní úkol prostředky individuální dopravy. Současně totéž platí i o prostředcích soukromých, ty policie nechrání, chrání pouze dopravní prostředky veřejné používané předem neurčeným počtem lidí, bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem. Může jít tedy v praxi o dopravní prostředky: autobusy městské hromadné dopravy, linkové autobusy, tramvaje, trolejbusy, metro či letadla (omezení pojetí vozidla hromadné dopravy osob pouze na autobus, trolejbus nebo tramvaj dle § 2 písm. k) ProvPoz platí pouze pro účely ProvPoz nikoliv PolČR, který vychází ze širšího pojetí tohoto pojmu). Při zajišťování bezpečnosti prostředků veřejné hromadné dopravy před útoky na jejich provoz a na bezpečnost cestujících v těchto prostředcích je tak policista oprávněn ze zákona provést prohlídku osoby, zavazadla, jakož i samotného veřejného hromadného dopravního prostředku, a to za účelem zjištění, zda osoba nemá u sebe nebo ve věcech není věc, která by mohla být použita ke zmíněnému útoku. Tyto prohlídky lze provést pouze za účelem nalezení zmíněné věci, kterou by bylo možné použít k útoku. K odst. 5: Současně je policista při zajišťování bezpečnosti prostředků dle odstavce 4 a také při plnění úkolů na úseku veřejného pořádku a bezpečnosti v těchto prostředcích oprávněn jednak k bezplatné přepravě těmito prostředky, jednak k bezplatnému používání zde nainstalovaných telekomunikačních zařízení. Oproti předchozí úpravě (viz komentář k odstavci 1) se tedy toto ustanovení nevztahuje pouze na dopravu železniční, ale i na ostatní druhy veřejné hromadné dopravy.


Stránka č. 5 z 5

K odst. 6: Ve všech případech, kdy je policista oprávněn k provedení prohlídky dopravního prostředku, je oprávněn tento prostředek také otevřít anebo si do něj zjednat přístup jiným způsobem (za pomocí hasičů, zámečníka, lstí apod.). Je-li to nezbytné ke splnění účelu úkonu, lze tak učinit i za použití síly.


Stránka č. 1 z 2


§ 43 Omezení pohybu osob (1) Vyžaduje-li to splnění konkrétního úkolu policie, je policista oprávněn přikázat každému, aby a) po nezbytnou dobu nevstupoval na policistou určené místo (dále jen „určené místo“), b) se po nezbytnou dobu nezdržoval na určeném místě, nebo c) po nezbytnou dobu setrval na určeném místě, hrozí-li závažné ohrožení života nebo zdraví.

s. 177

(2) K vyznačení nebo ohraničení určeného místa může být použito technických prostředků. Je-li jako technický prostředek použit pás s označením „Policie ČR“, jde o příkaz podle odstavce 1. Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti

Související předpisy: § 47 odst. 1 písm. a) PřesZ – přestupek neuposlechnutí pokynu veřejného činitele; vyhláška Ministerstva vnitra č. 460/2008, kterou se stanoví způsob vnějšího označení, služební stejnokroje a zvláštní barevné provedení a označení služebních vozidel, plavidel a letadel Policie České republiky a prokazování příslušnosti k Policii České republiky

K odst. 1: Toto ustanovení umožňuje znepřístupnit, ať už pouhým zákazem policie, nebo i fyzicky zabráněním vstupu osobám určité místo v případě, že to vyžaduje splnění konkrétního úkolu policie. V rámci toho je policista oprávněn každému nařídit, aby po nezbytnou dobu nevstupoval na dané místo, aby se po určenou dobu na daném místě nezdržoval, anebo také aby po nezbytnou dobu setrval na určeném místě, to však pouze v případě, že hrozí závažné ohrožení života nebo zdraví. Vzhledem k tomu, že jde o zákonnou pravomoc policisty vůči každému, je z tohoto důvodu teoreticky možné odepřít vstup do nemovitosti na základě § 43 v odůvodněných případech (např. havárie) i vlastníkovi či oprávněnému uživateli nemovitosti. Oprávnění přikázat osobě, aby zůstala na určeném místě, je svou povahou spíše již omezením osobní svobody. Toto oprávnění je proto omezeno pouze na případy, kdy hrozí závažné ohrožení života nebo zdraví. Jde o situace, kdy je např. třeba ochránit obyvatelstvo před nakažlivou nemocí či důsledky chemické havárie, a je proto nutné jim přikázat setrvat na určitém místě či nevycházet z domu, nebo někoho dát do karantény kvůli nakažlivé chorobě apod. Speciální úpravu umísťování osob do izolace a další práva a povinnosti osob, které onemocněly infekčním onemocněním nebo jsou z nákazy podezřelé, upravuje zejména § 64 VeřZdr. V těchto případech je proto ve zvýšené míře třeba citlivě zvažovat okolnosti případu s ohledem na aplikaci zásady přiměřenosti (§ 11 PolČR). V této souvislosti je třeba zmínit, že původní pravomoc upravená v § 46 PolČR 1991 provádět služební zákroky k rozpuštění shromáždění byla z důvodu systematiky změnovým zákonem přesunuta do zákona o právu shromažďovacím. Nyní je toto oprávnění upraveno v § 12 odst. 7 a 8 ShrZ. Viz též komentář k § 14. K odst. 2: Policie může použít nejrůznější technické prostředky (kužele, pásky, mobilní zábradlí, značky atd.) k vymezení daného místa. V případě, že použije pás s označením „Policie ČR“, je tento pás z hlediska práva

s. 178


Stránka č. 2 z 2

totožný s příkazem samotného policisty a jeho neuposlechnutí může být kvalifikováno jako neuposlechnutí pokynu veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci dle § 47 odst. 1 písm. a) PřesZ. Vzor těchto pásů v souladu s ustanovením § 108 odst. 4 PolČR stanoví ministerstvo vnitra svou vyhláškou č. 460/2008.


Stránka č. 1 z 4


§ 44 Podmínky a náležitosti vykázání (1) Lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že se osoba dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn vykázat tuto osobu z bytu nebo domu společně obývaného s útokem ohroženou osobou (dále jen „společné obydlí“), jakož i z bezprostředního okolí společného obydlí. Policista je oprávněn tuto osobu vykázat i v její nepřítomnosti. (2) Vykázání trvá po dobu 10 dnů ode dne jeho provedení. Tuto dobu nelze zkrátit ani se souhlasem ohrožené osoby. Podáním návrhu na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu 12 v průběhu vykázání se doba vykázání prodlužuje do dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o tomto návrhu. (3) Vykázání oznámí policista ústně vykázané i ohrožené osobě a vyhotoví potvrzení o vykázání, které jim předá proti podpisu. Součástí potvrzení o vykázání je vymezení prostoru, na který se vykázání vztahuje, uvedení totožnosti ohrožené a vykázané osoby, poučení o právech a povinnostech vykázané osoby a adresa útvaru policie, u kterého si může vyzvednout kopii úředního záznamu o vykázání. Odmítne-li ohrožená nebo vykázaná osoba potvrzení o vykázání převzít nebo odmítne-li písemně potvrdit jeho převzetí, policista tuto skutečnost uvede v úředním záznamu. (4) Není-li vykázaná osoba vykázání přítomna, poučení o jejích právech a povinnostech v souvislosti s vykázáním jí policista poskytne při prvním kontaktu. Je-li to možné, policista této osobě předá potvrzení o vykázání, v opačném případě ji poučí o možnosti převzít potvrzení o vykázání a kopii úředního záznamu o vykázání u příslušného útvaru policie; součástí poučení je i údaj o adrese tohoto útvaru. (5) Nesouhlasí-li vykázaná osoba s vykázáním, může proti němu na místě podat námitky, které policista uvede v potvrzení o vykázání.

s. 179

Policista námitky předá bez zbytečného odkladu krajskému ředitelství příslušnému podle místa vykázání (dále jen „příslušné krajské ředitelství“). Vykázaná osoba může dále do 3 dnů ode dne převzetí potvrzení o vykázání podat příslušnému krajskému ředitelství námitky písemně. Lhůta pro podání námitek počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy došlo k převzetí potvrzení o vykázání a je považována za dodrženou, jsou-li námitky nejpozději v její poslední den předány k poštovní přepravě nebo podány u příslušného krajského ředitelství. O tomto právu policista vykázanou osobu poučí před předáním potvrzení o vykázání. (6) Shledá-li příslušné krajské ředitelství, že podmínky pro vykázání nebyly splněny, vykázání ukončí a o této skutečnosti vyrozumí ohroženou a vykázanou osobu bez zbytečného odkladu. 12

§ 76b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 59/2005 Sb. a zákona č. 135/2006 Sb.

Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti, § 26 – zajištění osoby

Související předpisy: § 215a TrZ (§ 199 nového trestního zákoníku) – týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě; §


Stránka č. 2 z 4

75 či 76 TrŘ – zadržení osob, § 158 odst. 3 TrŘ – zahájení úkonů trestního řízení; čl. 37 odst. 2 LPS – právo na právní pomoc; § 76b OSŘ – předběžné opatření v souvislosti s domácím násilím; ZP PP 200/2009, o provádění vykázání

K odst. 1: Toto ustanovení bylo jako oprávnění upraveno již v § 21a – 21d PolČR 1991. Jeho smysl je preventivní, účelem je krátkodobě zabránit pokračování domácího násilí anebo hrozícímu domácímu násilí předejít a tím poskytnout oběma stranám čas pokusit se konflikt vyřešit. Základní změnou oproti předchozí úpravě je pojetí samotného vykázání. Podle PolČR 1991 bylo vykázání správním rozhodnutím, při jehož aplikaci se postupovalo vedle PolČR 1991 také ve správním řízení podle SpŘ, v rozporu s jeho spíše faktickou povahou. Podle PolČR již vykázání není správním rozhodnutím. Vykázání je nově z hlediska nauky správního práva tzv. faktickým pokynem a v případě, že osoba tohoto pokynu neuposlechne, může na základě nesplnění tohoto pokynu dojít i k vyvedení osoby z obydlí, tedy k zákroku, který je z hlediska nauky tzv. bezprostředním zásahem. Jde konkrétně o zásah do práva k domu a bytu, jehož smyslem je oddělit od sebe osobu, jež se dopouští útoků v rámci domácího násilí, a osobu tímto jednáním ohroženou. Podrobnosti aplikace institutu vykázání upravuje ZP PP 200/2009, o provádění vykázání. Toto ustanovení stanoví základní hypotézu, při jejímž splnění lze vykázání provést. Touto okolností je, že policista zjistil skutečnosti, ze kterých lze důvodně usuzovat, že hrozí nebezpečí, že se určitá osoba žijící společně s jinou osobou, kterou napadá („ohrožená osoba“), dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví anebo svobodě (např. ublížení na zdraví, vražda,

s. 180

omezování či zbavení osobní svobody, vydírání, útisk atd.) nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti (např. znásilnění atd.). Pokud je tento předpoklad splněn, je policista oprávněn vykázat násilnou osobu ze společného obydlí, tedy z bytu nebo domu společně obývaného s osobou, vůči níž se útoků dopouští. Je zde třeba zdůraznit, že vymezení podmínek vykázání podle tohoto ustanovení se (z pochopitelných praktických důvodů) nekryje plně s vymezením domácího násilí, jak je zná nauka (tedy dlouhodobé a opakované zejména psychické, fyzické a sexuální násilí páchané mezi osobami blízkými, které má tendenci se zhoršovat, při kterém je jasně odlišitelná osoba ohrožená a osoba násilná a které se odehrává v soukromí), byť je právě smyslem tohoto ustanovení takto vymezenému domácímu násilí předcházet a zamezovat. Vymezení těchto podmínek se přesně nekryje ani se skutkovou podstatou trestného činu „domácího násilí“, tedy s trestným činem dle § 215a TrZ (§ 199 nového trestního zákoníku) – týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Jak podmínky pro vykázání osoby dle § 44 PolČR, tak podmínky pro stíhání osoby pro trestný čin dle § 215a TrZ obligatorně nevyžadují v základní skutkové podstatě opakovanost ani dlouhodobost, které považuje nauka za konstitutivní znak domácího násilí jakožto určitého syndromu. Vykázání však opakovanost uvádí pouze demonstrativně, dalšími rizikovými faktory, ze kterých může plynout obava z opakování útoku, může být obzvláště surový způsob vedení útoku, napadání ohrožené osoby i v přítomnosti policie, výhrůžky vůči ohrožené osobě v přítomnosti policie apod. V krajním případě tedy právní řád nevylučuje osobu vykázat nebo trestně stíhat i pro ojedinělý vážný incident násilí vůči blízké osobě. Vykázání je podmíněno spolužitím osob ve společném obydlí, trestný čin dle § 215a TrZ je vázán alternativně na osobu blízkou nebo jinou osobu žijící ve společném obydlí, zatímco naukové vymezení domácího násilí považuje za obligatorní součást pojmu jak blízký vztah mezi osobami, tak soužití ve společném obydlí. Je proto třeba v konkrétním případě tato tři vymezení zohledňovat podle toho, zda se mluví o domácím násilí jako psychosociálním fenoménu, zda se zjišťuje, jsou-li dány podmínky pro vykázání, anebo zda je jednání kvalifikováno pro účely trestního stíhání. Vykázání ze společného obydlí automaticky zahrnuje i vykázání z bezprostředního okolí společného obydlí. Bezprostředním okolím povětšinou rozumíme takové okolí nemovitosti, v níž je společné obydlí, které s ním přímo sousedí, a vstup do něho je proto podmínkou přístupu do společného obydlí. Pokud dojde k útoku na ohroženou osobu mimo společné obydlí, např. v hotelu, chatě apod., bude se vykázání vztahovat na společné obydlí, které tyto osoby reálně dlouhodobě spolu obývají, jak vyplývá z dikce a účelu ustanovení, nikoli na momentálně přechodně či krátkodobě obývaný prostor, např. hotelový pokoj. Nepřítomnost vykazované osoby není na překážku vykázání, osobu je policista oprávněn vykázat i v případě, že samotnému vykázání není přítomna.


Stránka č. 3 z 4

s. 181

Pokud násilná osoba ve společném obydlí týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ní ve společném obydlí, může svým jednáním také naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu dle § 215a TrZ. V takovém případě policista zahájí úkony trestního řízení dle § 158 odst. 3 TrŘ, nebo předá věc k zahájení úkonů trestního řízení součásti policie příslušné k vedení trestního řízení. V případě, že vykazovaná osoba trvá na právní pomoci advokáta či na zastoupení zmocněncem, nic jí nebrání si jej zvolit. Toto její právo vyplývá z čl. 37 odst. 2 LPS, který stanoví, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy. Násilná osoba tedy má právo si zvolit svého zástupce a policie jí to musí umožnit, tzn. že jí nesmí v tomto jejím právu bránit. Neznamená to však, že by policie byla povinna právní zastoupení násilné osobě zajistit, ani není povinna s vykázáním vyčkávat na přítomnost zástupce. K odst. 2: Ze zákona trvá vykázání 10 dnů, tedy 10krát 24 hodin. Za začátek této doby je třeba podle pravidel stanovených obecnými právními předpisy pro obdobné situace, tedy dle § 122 ObčZ a § 40 SpŘ brát počátek následujícího dne. Tato doba je stanovena pevně a nemůže ji zkrátit či prodloužit ani policista, ani osoba ohrožená a samozřejmě ani vykázaná osoba. Jedinou výjimkou je podání předběžného opatření soudu dle § 76b OSŘ (viz níže komentář k § 46). V případě, že je podán návrh na toto předběžné opatření během doby vykázání, vykázání trvá, dokud nenabude právní moci rozhodnutí soudu, kterým se toto předběžné opatření nařizuje nebo se návrh zamítá. K odst. 3: V souladu s jeho faktickou povahou policista vykázání pouze oznámí jak osobě, která má prostor opustit, tak osobě, která byla jednáním vykázaného ohrožena. Pro evidenční účely vyhotoví písemné potvrzení o vykázání, které nechá podepsat. Pokud osoby potvrzení odmítnou převzít nebo podepsat, nahradí policista tento jejich úkon tím, že o odmítnutí učiní poznámku do úředního záznamu. Obligatorní náležitostí tohoto potvrzení je vymezení prostoru, ze kterého se vykazuje, tj. bytu, domu či jiné nemovitosti a vymezení i bezprostředního okolí nemovitosti, na které se podle uvážení policisty má vykázání vztahovat. Dále je to totožnost ohrožené osoby, totožnost vykázané osoby, poučení o právech a povinnostech osoby, která je vykazována, a taktéž adresa policejního útvaru, na kterém si lze vyzvednout opis úředního záznamu o vykázání, který policista sepíše po návratu na útvar. Pokud dojde k tomu, že jedna z obou uvedených osob odmítne převzít či podpisem potvrdit převzetí potvrzení o vykázání, musí policista toto zaznamenat v následně vyhotovovaném úředním záznamu. Tento úřední záznam sepisuje policista, který incident šetřil na místě. Lhůta pro jeho vypracování zůstává v zásadě stejná jako

s. 182

lhůta, kterou předchozí úprava stanovila pro vyhotovení rozhodnutí ve správním řízení, tedy 24 hodin. V případě úředního záznamu však dochází k částečnému zkrácení této lhůty, neboť úřední záznam musí být ve stejné lhůtě nejen sepsán, ale také rozeslán určeným subjektům (srov. komentář k § 47 odst. 3). K odst. 4: Mohou se samozřejmě vyskytnout případy, kdy osoba, která má být vykázána, není přítomna na místě v době, kdy zde jsou policisté. To nebrání provedení vykázání. Původní úprava takovou situaci řešila odlišným výrokem rozhodnutí, kdy policista buď násilnou osobu ze společného obydlí vykázal, nebo jí do něj zakázal vstup. V takovém případě má vykázání spíše formální charakter, není fyzicky koho vykazovat a vykázání bude fakticky omezeno na stanovení zákazu se do prostor vrátit po stanovenou dobu 10 dnů, vzhledem k faktické povaze tohoto institutu již však nová úprava nepracuje s různým označením. Účinky vykázání vůči vykázané osobě nastávají od chvíle, kdy je policista provede, nikoliv např. od chvíle, kdy se o něm vykázaná osoba dozví či je jí předáno potvrzení. Skutečnost, zda vykázaná osoba o vykázání ví či nikoli, však může mít význam pro posouzení jejího případného deliktního jednání (zda vykázání vědomě maří apod.). Nicméně jakmile se policista dostane do prvního kontaktu s vykázanou osobou, tedy když se telefonicky přihlásí na útvar, když se dostaví na útvar, potká-li ji policista náhodou v blízkosti obydlí apod., informuje ji o vykázání a


Stránka č. 4 z 4

především ji poučí o právech a povinnostech s vykázáním souvisejících. Policista vystaví osobě potvrzení o vykázání, pokud ho má u sebe, nebo pokud ho může na místě vystavit, anebo pokud je osoba s policistou ochotna zajít na útvar. Pokud tomu tak není, sdělí osobě, že má možnost si potvrzení o vykázání a kopii úředního záznamu o vykázání převzít na policejním útvaru, u kterého slouží policista, který vykázání provedl. Obligatorní částí tohoto sdělení či poučení je informace o adrese daného útvaru policie. K odst. 5: Systémově zcela novým institutem je institut námitek proti vykázání, které může osoba podat policistovi ihned na místě, pokud je vykazována. Jde o jakýsi quasi opravný prostředek, který institut do jisté míry formalizuje. Tento institut nahradil odvolání ve správním řízení, které bylo možné za předchozí úpravy § 21b odst. 3 PolČR 1991, která vycházela z pojetí vykázání jako správního rozhodnutí, podat. Tyto námitky musí policista uvést v potvrzení o vykázání. Současně je povinen námitky předat bez zbytečného odkladu (tj. v zásadě po návratu na útvar policie) nadřízenému krajskému ředitelství policie. Kromě těchto námitek na místě může každá vykázaná osoba navíc ve lhůtě 3 dnů od převzetí potvrzení o vykázání sama

s. 183

krajskému ředitelství, v jehož území k vykázání došlo, tyto nebo i jiné námitky podat písemně. Toto slouží k možnosti uplatnění námitek, které by vykazovaná osoba neměla právě v moment vykazování. Třídenní lhůta pro jejich podání běží od počátku dne následujícího po dni, kdy osoba převzala potvrzení o vykázání. Pokud by osoba potvrzení nepřevzala vůbec, tato lhůta by vůbec nezačala běžet. Délka lhůty je stanovena pouze na 3 dny vzhledem k omezení vykázání na 10 dnů, kdy delší lhůta by z hlediska ochrany práv vykázaného neměla smysl. Lhůta se ze zákona považuje za dodrženou, pokud vykázaný podá své (dodatečné) písemné námitky nejpozději v její poslední den příslušnému krajskému ředitelství anebo je v tento den podá na poštu. I o tomto právu musí policista vykázanou osobu poučit, a to před tím, než jí předá potvrzení o vykázání, ať už jí ho předává přímo na místě při vykazování nebo později při následujícím kontaktu. Pokud se týká možností obrany vykázané osoby, je namístě připomenout, že ačkoli bylo vykázání vytrženo z režimu správního řízení a její procesní postavení bylo tedy formálně oslabeno, nově stanovené lhůty pro podání námitek a jejich posouzení jsou z hlediska doby trvání vykázání vhodnějším řešením. Dále je třeba mít na paměti i skutečnost, že fakticita úkonu nebrání domáhání se ochrany před nezákonným zásahem správní žalobou nebo uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. K odst. 6: Pokud dojde krajské ředitelství, kterému byly policistou předány námitky uvedené do potvrzení o vykázání nebo mu byly písemné námitky vykázané osoby podány či doručeny, k závěru, že nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro vykázání, svým pokynem vykázání ukončí a vyrozumí o této skutečnosti jak osobu ohroženou, tak osobu vykázanou, a to bez zbytečného odkladu. Obecně u tohoto institutu platí, že vzhledem k poměrně krátkým lhůtám, které zákon stanoví (10 dní trvání vykázání a 3 dny na podání námitek), je třeba ve zvýšené míře v souladu s principem přiměřenosti zásahů do práv osob (§ 11) všechny úkony policie provádět bez zbytečného odkladu, ve většině případů tedy neprodleně, tak aby případné zrušení vykázání na základě námitek ještě mohlo splnit svůj účel pro vykázaného. Zajištění osoby, kterou policista vykazuje, není vyloučené, jsou-li splněny zákonné podmínky tohoto omezení na svobodě dle § 26, což jest dáno zejména, když osoba svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život, život nebo zdraví jiných osob anebo majetek, nebo byla přistižena při jednání, které má znaky správního deliktu, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci. Taktéž není vyloučeno, že bude třeba osobu zadržet podle § 75 či 76 TrŘ, pokud spáchala trestný čin či je z toho podezřelá.


Stránka č. 1 z 3


§ 45 Povinnosti a práva vykázané osoby (1) Vykázaná osoba je povinna a) opustit neprodleně prostor vymezený policistou v potvrzení o vykázání, b) zdržet se vstupu do prostoru podle písmene a), c) zdržet se styku nebo navazování kontaktu s ohroženou osobou, d) vydat policistovi na jeho výzvu všechny klíče od společného obydlí, které drží. Policista vykázanou osobu poučí o následcích neuposlechnutí výzvy podle písmene d), 13 (2) Vykázaná osoba má právo a) vzít si ze společného obydlí věci sloužící její osobní potřebě, osobní cennosti a osobní doklady před splněním povinnosti podle odstavce 1 písm. a), b) vzít si v průběhu vykázání ze společného obydlí věci podle písmene a) a věci nezbytné pro její podnikání nebo pro výkon povolání; právo lze uplatnit jedenkrát a pouze v přítomnosti policisty, policista o výkonu tohoto práva ohroženou osobu předem informuje, c) ověřovat provedení vykázání zejména na čísle tísňového volání 158, d) vyzvednout si kopii úředního záznamu o vykázání u příslušného útvaru policie. (3) Policista poskytne vykázané osobě bez zbytečného odkladu informace o možnostech jejího dalšího ubytování a v souvislosti s tím nezbytnou součinnost. Od této osoby dále vyžádá adresu pro doručování. 13

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Související předpisy: § 171 TrZ (§ 337 nového trestního zákoníku) – maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání; § 47 PřesZ – přestupek neuposlechnutí výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci; § 83 SŘS – žaloba na nezákonný zásah, pokyn či donucení

K odst. 1: Toto ustanovení vyjmenovává povinnosti vykázané osoby. Jak již bylo uvedeno výše, osoba má v první řadě povinnost opustit prostor, který vymezí policista, tedy obydlí a jeho bezprostřední okolí. Tento prostor policista vymezí v potvrzení o vykázání (viz komentář k předchozímu ustanovení). Logickou součástí vykázání z prostoru je také povinnost do tohoto prostoru nevstupovat (a to po dobu 10 dní). Oproti úpravě PolČR 1991 zahrnuje nově pojem vykázání i povinnost nenavazovat jakékoliv kontakty s ohroženou osobou a vyhýbat se styku s ní. Tím se rozumí nejen kontakty fyzické (běžné

s. 185

jsou např. pokusy čekat na ohroženou osobu za hranicí bezprostředního okolí obydlí, pokusy o osobní kontakt v zaměstnání nebo během cesty do zaměstnání), ale i jakékoliv kontakty telefonní, posílání sms zpráv,


Stránka č. 2 z 3

posílání e-mailů apod. Účelem tohoto ustanovení je zabránit maření účelu vykázání, kterým je mimo jiné poskytnutí prostoru a času ohrožené osobě, kdy nebude obtěžována jakýmkoliv kontaktem s osobou vykázanou, a to pronásledováním a obtěžováním ohrožené osoby jejím kontaktováním. Ve výčtu jako poslední figuruje povinnost vykázané osoby předat policistovi klíče od společného obydlí, což fyzicky ztěžuje porušování povinností vyplývajících ze samotného vykázání. Porušení kterékoliv z povinností uvedených pod písmeny a) až c) může naplnit skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 171 TrZ (§ 337 nového trestního zákoníku). Nesplnění povinnosti vydat policistovi všechny klíče od společného obydlí, které má v držení, může být kvalifikováno jako přestupek neuposlechnutí výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci dle § 47 PřesZ, tedy se sankcí až 5 000 Kč. O možnosti tohoto následku nevydání klíčů vykázanou osobu policista obligatorně poučí. K odst. 2: Toto ustanovení naopak vyjmenovává práva osoby vykázané. V první řadě má vykázaná osoba právo si vzít s sebou ze společného obydlí pouze věci její osobní potřeby (běžné oblečení, hygienické a zdravotnické potřeby a jiné předměty běžné denní spotřeby apod.), dále osobní cennosti (její finanční hotovost, snubní prsten, platební prostředky apod.) a taktéž osobní doklady, tedy doklady znějící na její jméno. Zde došlo oproti předchozí úpravě, která používala pojem „doklady“, k jistému zpřesnění, neboť nová formulace „osobní doklady“ jednoznačně odkazuje pouze na doklady jednoznačně vázané na vykázanou osobu. Při stanovení tohoto rozsahu lze přiměřeně vycházet z rozsahu věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí (viz § 322 OSŘ), tzn. věcí, které vykázaná osoba nezbytně potřebuje k uspokojování svých hmotných potřeb nebo k plnění pracovních úkolů. O rozsahu těchto věcí rozhoduje policista, který provádí vykázání nebo který s vykázanou osobou jde do společného obydlí vyzvednout si věci dle § 45 odst. 2 písm. b) PolČR. Je-li nucen rozhodovat mezi nárokem vykázané osoby a osoby ohrožené, řídí se zejména pravidlem, podle kterého nejprve dbá na případný zájem nezaopatřených dětí v domácnosti. Praxe vyvinula jednoduchou pomůcku pro stanovení kritéria pro rozhodování, kterou je modelová situace uspokojení potřeb v rámci desetidenního pobytu mimo domov (např. sbalení věcí potřebných na desetidenní dovolenou). Pokud nemá vykázaná osoba dostatek finančních prostředků, není věcí policie tuto záležitost řešit. Tuto možnost vyzvednout si věci má poprvé před tím, než opustí společné obydlí a jeho bezprostřední okolí. Podruhé má tuto možnost kdykoliv v průběhu lhůty pro vykázání. V tomto případě si ale může navíc vzít ze společného obydlí také věci, které jsou nezbytné pro

s. 186

její podnikání nebo pro výkon jejího povolání. Musí jít tedy o věci, které mají zřejmě přímý vztah k jejímu podnikání či povolání. Toto je tedy druhá a také poslední možnost, kdy si lze vyzvednout věci ze společného obydlí během trvání vykázání. Stejně jako v případě prvního braní si věcí, které se děje při samotném vykazování a tedy za přítomnosti policisty, může i tato druhá návštěva společného obydlí proběhnout pouze v přítomnosti policisty. Ohrožená osoba se tedy musí s policií zkontaktovat, domluvit se s ní a policista s vykázanou osobou společné obydlí navštíví. O tomto musí policista ohroženou osobu předem informovat. Dále má vykázaná osoba právo ověřovat si, zda byla skutečně vykázána, a to zejména na čísle tísňového volání, na lince 158. Toto ustanovení má umožnit především v případech, kdy není vykázaná osoba vykázání přítomna, přijde do společného obydlí a ohrožená osoba jí sdělí, že musí obydlí a jeho bezprostřední okolí opustit, neboť byla vykázána, ověřit si toto tvrzení oficiální cestou. Od operátora linky se pak může dozvědět i kontakt na útvar policie, ke kterému patří policista, který vykázání provedl. Zde na tomto útvaru pak může vykázaná osoba využít posledního z této řady práv, a to je právo vyzvednout si kopii úředního záznamu o vykázání. Takto má k dispozici oficiální dokument, který může následně použít jak jako podklad pro podání námitek proti vykázání, návrhu na zrušení předběžného opatření podle OSŘ (viz komentář níže), tak např. pro podání žaloby soudu na nezákonný zásah, pokyn či donucení dle § 83 SŘS. K odst. 3: Aby se vykázaná osoba mohla efektivně vyrovnat s vykázáním, je policista povinen jí bez zbytečného odkladu poradit, kde by se mohla ubytovat po dobu vykázání a poskytnout jí v souvislosti s tím nezbytnou součinnost. Touto součinností se rozumí např. poskytnutí kontaktu na v místě dostupné ubytovny, azylové domy, možnost vyhledat si v telefonním seznamu na útvaru zmíněné ubytování, popř. umožnění si za tímto účelem zatelefonovat. Od vykázané osoby si taktéž policista musí vyžádat adresu pro doručování, pro účely


Stránka č. 3 z 3

nutnosti případného dalšího oficiálního styku s ní, např. v případě nutnosti informovat ji o ukončení vykázání na základě důvodných námitek.


Stránka č. 1 z 2


§ 46 Poučení ohrožené osoby Policista poučí ohroženou osobu o a) možnosti podání návrhu na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu, 12 b) možnosti využití psychologických, sociálních nebo jiných služeb v oblasti pomoci obětem násilí a

s. 187

c) následcích vyplývajících z uvedení vědomě nepravdivých údajů, k nimž policista při vykázání přihlíží. 12

§ 76b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 59/2005 Sb. a zákona č. 135/2006 Sb.

Související předpisy: § 76b OSŘ – předběžné opatření v souvislosti s domácím násilím; § 171 TrZ (§ 337 nového trestního zákoníku) – maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, § 174 TrZ (§ 345 nového trestního zákoníku) – trestný čin křivého obvinění; § 21 odst. 1 písm. c) PřesZ – úmyslné uvedení nesprávného nebo neúplného údaje, § 47a PřesZ – přestupek křivého vysvětlení

Toto ustanovení vyjmenovává obligatorní prvky obsahu poučení, které má vykazující policista povinnost poskytnout ohrožené osobě. V první řadě je to poučení o možnosti podat návrh na vydání předběžného opatření podle § 76b OSŘ. Toto ustanovení umožňuje podat tento návrh v případě, že jednáním účastníka, proti kterému návrh směřuje (násilná osoba), je vážným způsobem ohrožen život, zdraví, svoboda nebo lidská důstojnost navrhovatele. Jde tedy o stejné podmínky jako v případě vykázání s tím rozdílem, že jednáním násilné osoby již musí být aktuálně ohroženy vyjmenované hodnoty, nestačí již důvodný předpoklad budoucího útoku na tyto hodnoty, který stačí pro provedení vykázání. Za těchto podmínek pak může soudce předběžným opatřením uložit násilné osobě zejména, aby dočasně opustila společné obydlí, jakož i jeho bezprostřední okolí, nebo aby do něj nevstupovala a aby se zdržela setkávání s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. Tento výčet je demonstrativní, takže lze samozřejmě uložit i jiná vhodná omezení. Co do obsahu povinností jde o ustanovení v zásadě shodné s ustanovením o vykázání. Toto předběžné opatření však již trvá ze zákona jeden měsíc od jeho vykonatelnosti, a pokud mu předcházelo vykázání, počíná tato měsíční lhůta běžet následujícího dne po uplynutí 10 denní lhůty pro vykázání. Pokud bylo před uplynutím této měsíční lhůty zahájeno řízení ve věci samé lze rozhodnutím soudce na návrh navrhovatele prodloužit dobu trvání předběžného opatření, a to zejména s ohledem na to, zda trvá ohrožení navrhovatele, s ohledem na obsah a důvody návrhu na zahájení řízení ve věci samé, s ohledem na majetkové či jiné poměry účastníků včetně vlastnických a jiných vztahů ke společnému obydlí. Pokud je takový návrh podán, neskončí lhůta trvání předběžného opatření dříve, než soud o takovém prodloužení rozhodne. Právní úprava neřeší, co přesně se rozumí pojmem řízení ve věci samé. Z povahy věci však vyplývá, že se musí jednat o řízení, které se nějakým způsobem týká vztahu mezi stejnými účastníky řízení a které řeší nastalou situaci, tedy zejména návrh na rozvod manželství, zrušení práva ke společnému nájmu bytu, návrh na vyklizení bytu apod. Ze zákona však předběžné opatření končí nejpozději do jednoho roku od okamžiku jeho nařízení. Pokud je třeba povolit výjimky z omezení stanovených předběžným opatřením, může tak učinit s přihlédnutím k oprávněným zájmům násilné osoby soud. Je třeba však


Stránka č. 2 z 2

s. 188

zdůraznit, že samo rozhodnutí o návrhu na vydání tohoto předběžného opatření není podmíněno předchozím policejním vykázáním, předběžné opatření lze vydat i bez něho, jsou-li pro ně splněny zákonem stanovené podmínky a je podán soudu návrh ohroženou osobou. Případné porušení omezení daných předběžných opatření může naplnit skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 171 TrZ (§ 337 nového trestního zákoníku). Dalším obligatorním obsahem poučení ohrožené osoby je poučení o nejrůznějších psychologických, sociálních nebo jiných službách v oblasti pomoci obětem násilí. Může jít o kontakty na poradny či linky pomoci pro oběti trestné činnosti, domácího násilí, pro rodinu a mezilidské vztahy, krizová centra, azylové domy a v neposlední řadě samozřejmě i na intervenční centra (viz komentář k § 47 odst. 3) a další. Dále ohroženou osobu policista obligatorně poučí o její povinnosti uvádět pouze pravdivé, nezkreslené údaje, na základě kterých mimo jiné policista staví své rozhodování o provedení vykázání, a o následcích, které mohou osobu postihnout v případě uvedení vědomě nepravdivých údajů. Touto sankcí by mohla být především pokuta za přestupek dle § 21 odst. 1 písm. c) PřesZ – přestupek křivého vysvětlení. V případě, že by současně ohrožená osoba podávala nepravdivé oznámení o trestném činu vykazované osoby, mohlo by její jednání naplnit skutkovou podstatu přestupku křivého vysvětlení dle § 47a PřesZ nebo i trestného činu dle § 174 TrZ (§ 345 nového trestního zákoníku).


Stránka č. 1 z 3


§ 47 Povinnosti vykazujícího policisty (1) Územní rozsah prostoru, na který se vykázání vztahuje, určí policista podle míry požadavku účinné preventivní ochrany osoby ohrožené útokem. Je-li v důsledku vykázání ohrožen provoz objektu nebo znemožněn výkon zaměstnání vykázané osoby, policista o této skutečnosti bezodkladně vyrozumí provozovatele objektu nebo zaměstnavatele vykázané osoby za účelem přijetí potřebných opatření. (2) Při provádění úkonů souvisejících s vykázáním policista zajistí přítomnost nezúčastněné osoby; to neplatí, hrozí-li nebezpečí z prodlení. (3) Do 24 hodin od vstupu policisty do společného obydlí zašle policista kopii úředního záznamu o vykázání příslušnému intervenčnímu centru 14 a soudu, který je příslušný k rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu. 12 Pokud ve společném obydlí žije nezletilá osoba, zašle kopii úředního záznamu o vykázání v této lhůtě i příslušnému orgánu sociálněprávní ochrany dětí.

s. 189

(4) Policista ve lhůtě 3 dnů od vykázání provede kontrolu, zda vykázaná osoba dodržuje povinnosti vyplývající z vykázání. (5) O provedených úkonech a opatřeních sepíše policista úřední záznam. 14

§ 60a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění zákona č. 29/2007 Sb. 12

§ 76b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 59/2005Sb. a zákona č. 135/2006 Sb.

Související ustanovení: § 109 – dokumentace

Související předpisy: § 75c odst. 2 OSŘ – lhůta pro vydání předběžného opatření dle § 76b OSŘ v souvislosti s domácím násilím; § 34 SocSl – zařízení sociálních služeb, § 60a SocSl – intervenční centra, § 72 SocSl – sociální služby poskytované bez úhrady

K odst. 1: Bezprostřední okolí společného obydlí, na něž se kromě společného obydlí vykázání vztahuje, má policista stanovit tak, aby byla zajištěna účinná ochrana osoby před útokem ze strany osoby vykázané. Současně musí rozsah stanovit s ohledem na princip přiměřenosti tak, aby bezdůvodně neomezoval osobu vykázanou. Lze jej např. stanovit pomyslnou vzdáleností od společného obydlí, stanovením ulice ve městě, do které má vykázaná osoba zapovězen přístup, apod. Pokud vykázání ohrožuje provoz určitého objektu nebo znemožňuje výkon určitého zaměstnání vykázané osoby, má policista povinnost o vykázání bezodkladně vyrozumět provozovatele tohoto objektu anebo zaměstnavatele vykázané osoby, aby mohli přijmout opatření potřebná k zajištění chodu objektu či zajištění provozu své činnosti i bez osoby vykázané. Smyslem ustanovení je omezit dopady vykázání na třetí osoby a jejich majetek. K odst. 2:


Stránka č. 2 z 3

Obligatorně je při vykázání stanovena povinnost policisty přibrat při vykázání nezúčastněnou osobu (souseda apod.) jako svědka, aby byla ve zvýšené míře zajištěna kontrola policií provedených úkonů ze strany nezávislé osoby. Povinnost přibrat k úkonu nezúčastněnou osobu policista nemusí splnit, hrozí-li nebezpečí z prodlení. K odst. 3: Policista, který provedl vykázání, má povinnost do 24 hodin od chvíle, kdy vstoupil do společného obydlí, zaslat kopii úředního záznamu o vykázání, který sepsal po jeho provedení a) soudu, který by byl příslušný pro podání návrhu na předběžné opatření dle OSŘ (viz komentář k § 46), a b) místně příslušnému intervenčnímu centru. Lhůta pro vypracování úředního záznamu a jeho zaslání určeným subjektům vychází z předchozí úpravy, která vyžadovala, aby v této lhůtě bylo vypracováno písemné rozhodnutí o vykázání. Na jeho zaslání určeným subjektům zákon stanovil další lhůtu 24 hodin. Lhůta byla tedy fakticky zkrácena, nicméně vypracování úředního

s. 190

záznamu je nepoměrně méně komplikované, než vyhotovení správního rozhodnutí ve věci, a zkrácením lhůty pro zaslání úředního záznamu např. příslušnému intervenčnímu centru dochází k urychlení kontaktu centra s ohroženou osobou, které je tak poskytnuta delší doba pro rozhodování, jak nastalou situaci řešit, a pomoc ze strany státních orgánů tak může být efektivněji využita. Soudu je třeba záznam zaslat, aby měl případný podklad pro urychlené rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření dle § 76b OSŘ, na které má dle § 75c odst. 2 OSŘ maximálně 48 hodin, je-li zde však nebezpečí z prodlení, musí o něm rozhodnout dokonce bezodkladně. Pokud jde o intervenční centra, jde o jedno ze zařízení sociálních služeb dle § 34 SocSl, jehož služby jsou dle § 72 SocSl poskytovány bez úhrady. Jejich posláním dle § 60a SocSl je sociálně terapeutická činnost vůči osobám ohroženým domácím násilím, pomoc při uplatňování jejich práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, a to formou služby ambulantní, terénní nebo pobytové. Jde-li o službu pobytovou, obsahuje tato navíc i poskytnutí ubytování a poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy. Součástí služby intervenčních center je i zajištění spolupráce a vzájemné informovanosti mezi problematikou dotčenými subjekty, tj. mezi intervenčními centry, poskytovateli jiných sociálních služeb, orgány sociálněprávní ochrany dětí, obcemi, příslušnými policejními útvary, obecními policiemi, popř. dalšími příslušnými orgány veřejné správy. Intervenční centrum, které obdrželo kopii úředního záznamu o vykázání, samo nabídne osobě ohrožené násilným chováním osoby vykázané pomoc nejpozději do 48 hodin od jejího doručení. Tuto pomoc může samozřejmě intervenční centrum poskytnout i na žádost samotné osoby ohrožené, nebo i z vlastní iniciativy bezodkladně poté, co se o ohrožení osoby násilným chováním jakkoliv dozví. V případě, že ve společném obydlí žije osoba nezletilá, tedy v zásadě osoba mladší osmnácti let, musí policista zaslat kopii úředního záznamu do 24 hodin navíc i příslušnému orgánu sociálněprávní ochrany dětí, tedy místně příslušnému odboru péče o dítě obecního úřadu obce s rozšířenou působností. K odst. 4: Policista, který provedl vykázání a popř. jiný určený policista, je povinen nejpozději do 3 dnů od vykázání osobně zkontrolovat, zda vykázaná osoba dodržuje všechna omezení, která z vykázání vyplývají. Učiní tak zejména dotazem u ohrožené osoby, popř. i návštěvou ve společném obydlí. K odst. 5: O všech úkonech, které policista provedl v rámci vykázání, je povinen sepsat úřední záznam, který slouží jednak jako standardní dokumentace tohoto úkonu pro vlastní účely policie, jednak jako potvrzení o vykázání

s. 191


Stránka č. 3 z 3

pro osobu vykázanou a podklad pro podávání námitek touto osobou, popř. pro případné podání žaloby soudu, trestního oznámení, anebo stížnosti na policistu. Viz komentář k předchozím ustanovením. Tento úřední záznam musí splňovat náležitosti dle § 109.


Stránka č. 1 z 2


§ 48 Zajišťování bezpečnosti chráněných objektů a prostorů (1) Policie zajišťuje bezpečnost chráněných objektů a prostorů. Rozsah zajišťování bezpečnosti stanoví na návrh policejního prezidenta ministr v závislosti na bezpečnostní situaci a možné míře ohrožení. (2) Chráněným objektem a prostorem se rozumí objekty a prostory zvláštního významu pro vnitřní pořádek a bezpečnost, o nichž tak rozhodne vláda; chráněným objektem a prostorem se rovněž rozumí objekty a prostory, pro které taková ochrana vyplývá z mezinárodní smlouvy. (3) Za chráněný objekt nebo prostor se považuje rovněž objekt nebo prostor, který nesplňuje podmínku podle odstavce 2, po dobu trvání jeho bezprostředního ohrožení. Policie zajišťuje ochranu takového objektu nebo prostoru po nezbytnou dobu. O zajišťování této ochrany rozhoduje policejní prezident, a pokud věc nesnese odkladu, policista provádějící úkon. (4) Při zajišťování bezpečnosti chráněného objektu nebo prostoru je policista oprávněn a) zjišťovat důvod vstupu osoby do objektu nebo prostoru, b) zjišťovat totožnost vstupující nebo vycházející osoby, c) provést prohlídku vnášené nebo vynášené věci, d) zastavovat vjíždějící nebo vyjíždějící dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, e) provést prohlídku vstupující nebo vycházející osoby, f) na dobu pobytu osoby v objektu nebo prostoru jí odebrat zbraň. Související ustanovení: § 35 – vydání a odebrání zbraně a prohlídka osoby, § 43 – oprávnění zakázat vstup na místo, § 49 – zajišťování bezpečnosti určených osob, § 50 – krátkodobá ochrana, § 61 – podání vysvětlení, § 63 – zjišťování totožnosti, § 111 písm. b) – osobní prohlídka

Související předpisy: pokyn ministra vnitra č. 9/2009 stanovující rozsah zajišťování bezpečnosti chráněných objektů a prostorů; usnesení vlády č. 1604/2008 – stanovící chráněné objekty a prostory; § 47 odst. 1 písm. a) PřesZ – neuposlechnutí pokynu veřejného činitele; § 82 odst. 3 TrŘ – osobní prohlídka

s. 192

K odst. 1: Toto ustanovení deklaruje činnost policie v oblasti ochrany chráněných objektů a jiných prostorů a specifikuje tak v této oblasti úkoly policie obecně stanovené v § 2. Současně se zde stanoví pravomoc ministra určit na návrh policejního prezidenta rozsah zajišťování bezpečnosti, a to po posouzení bezpečnostní situace a možné míry ohrožení. Rozsahem zajišťování bezpečnosti se rozumí jednak stanovení prostředků a opatření (technických, personálních, režimových, informačních a dalších) použitých při ochraně uvedených objektů a prostorů, jednak jejich kvantita, rozsah. Tento rozsah stanoví pokyn ministra vnitra č. 9/2009. K odst. 2: Toto ustanovení definuje chráněný objekt a prostor materiálním znakem zvláštního významu pro vnitřní pořádek a bezpečnost a kumulativně formálním znakem stanovení těchto objektů vládou. Vláda stanovila tyto objekty usnesením č. 1604/2008. Současně mezi chráněné objekty a prostory zákon zařazuje i objekty a


Stránka č. 2 z 2

prostory, pro které taková ochrana vyplývá z mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Úst. K odst. 3: Toto ustanovení umožňuje považovat ze zákona za chráněný objekt a prostor ad hoc i jiné objekty než uvedené v odstavci 2, pokud jsou bezprostředně ohroženy. Ochrana se podle tohoto ustanovení zajišťuje pouze po dobu nezbytnou, tedy po dobu trvání bezprostředního ohrožení. O zajišťování této ochrany nerozhoduje z důvodů neodkladnosti vláda, nýbrž policejní prezident, a pokud to situace z důvodů neodkladnosti nedovoluje, i jakýkoliv policista, který ochranu zajišťuje. Ten v takovém případě zahájí sám ochranu daného objektu a informuje bez odkladu cestou svých nadřízených příslušné funkcionáře policie, aby mohli přijmout rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí této ochrany. K odst. 4: Toto ustanovení vyjmenovává jednotlivá oprávnění, kterými policista disponuje při zajišťování bezpečnosti chráněného objektu nebo prostoru. Většina těchto oprávnění je shodná s tzv. oprávněními pána domu, která má každý vlastník či oprávněný uživatel jakékoliv nemovitosti (tzn. právo rozhodovat o tom, kdo může vstoupit do nemovitosti, popř. za jakých podmínek). V tomto případě jsou však tato oprávnění svěřena policii přímo ze zákona, i nezávisle na případném souhlasu vlastníka či oprávněného uživatele chráněného objektu. Pokud se osoba odmítne podřídit pokynům policisty, může jí být nejen odepřen vstup do takového objektu, tak jak je tomu pokud policista vykonává tato oprávnění pouze na základě práv odvozených od práva vlastníka či uživatele nemovitosti a s jeho souhlasem,

s. 193

ale osoba může být v tomto případě i brána k odpovědnosti za neuposlechnutí výzvy veřejného činitele podle § 47 odst. 1 písm. a) PřesZ, neboť neuposlechla policistu při výkonu jeho zákonné pravomoci. Tento přístup by policista odepřel v tomto případě na základě zákonného ustanovení § 43 PolČR, nikoliv na základě práv odvozených od práva vlastníka či uživatele nemovitosti. (Z tohoto důvodu je teoreticky možné odepřít vstup do nemovitosti na základě § 43 v odůvodněných případech i vlastníkovi či oprávněnému uživateli nemovitosti, viz komentář k § 43.) Pokud policista hlídá určitý objekt na základě práv odvozených od práva vlastníka či uživatele, nemá na rozdíl od případů, kdy hlídá objekt na základě zákona (kromě hlídání objektů dle odstavce 2 může jít též o hlídání objektů v rámci krátkodobé ochrany dle § 50 nebo v rámci zajišťování bezpečnosti určených osob dle § 49) právo osobě bránit v odchodu z objektu, nebo ji nutit k prohlídce při odchodu. To by totiž znamenalo fakticky omezení osobní svobody, ke kterému by chybělo zmocnění zákonem. Toto platí stejně např. pro případy hlídání objektů soukromými bezpečnostními službami, osobou vlastníka apod. Zjišťování důvodů vstupu není podáním vysvětlení dle § 61. Prohlídku osoby a prohlídku zavazadel, jejichž účelem je zajištění bezpečnosti, je třeba odlišovat od osobní prohlídky podle § 82 odst. 3 TrŘ, jejímž účelem je získání důkazu pro trestní řízení, a od prohlídky dle § 35 PolČR, jejímž účelem je nalezení a odebrání zbraně; pouze pokud by měl policista současně důvodné podezření, že hrozí nebezpečí, že bude osobou neoprávněně užito zbraně k násilí nebo pohrůžce násilím, postupoval by podle § 35. Na prohlídku dle písmene e) se vztahuje obecné ustanovení § 111 písm. b). Policista je oprávněn odebrat zbraň osobě v rámci zajišťování bezpečnosti chráněného objektu či prostoru nejen za podmínek § 35, ale i kdykoliv jindy, pokud osoba má zbraň a policista o tom ví (má ji zjevně, sama ji po výzvě vydá nebo je nalezena při prohlídce při vstupu). Zbraň odebírá tedy bez nutnosti existence důvodů pro odebrání zbraně v § 35, ale pouze na dobu pobytu osoby v objektu či prostoru. Poté musí zbraň vrátit. Na zjišťování totožnosti se použijí pravidla stanovená v § 63 pro zjišťování totožnosti, zde půjde konkrétně o prokázání totožnosti dle § 63 odst. 2 písm. f).


Stránka č. 1 z 2


§ 49 Zajišťování bezpečnosti určených osob (1) Policie zajišťuje v rámci plnění svých úkolů bezpečnost a) ústavního činitele České republiky, stanoví-li tak vláda, b) osoby chráněné při jejím pobytu na území České republiky podle mezinárodních dohod. (2) Při zajišťování bezpečnosti osoby chráněné podle odstavce 1 nebo osoby, které je poskytována krátkodobá ochrana, je policista oprávněn

s. 194

a) provést prohlídku osoby, zavazadla, věci, dopravního prostředku nebo objektu nacházejících se v prostoru, ze kterého by bylo možno ohrozit bezpečnost chráněné osoby, a prohlídku takového prostoru a b) ověřit dodržení hygienických limitů ukazatelů pitné vody, potravin a pokrmů, jakož i splnění hygienických požadavků na výkon epidemiologicky závažných činností, 15 jestliže jich má být užito pro potřeby chráněné osoby. (3) Prohlídku osoby podle odstavce 2 písm. a) je policista oprávněn provést, jestliže tato osoba na jeho výzvu ihned neopustí prostor podle odstavce 2 písm. a) nebo hrozí-li nebezpečí z prodlení. (4) Prohlídku objektu je policista oprávněn provést pouze se svolením vlastníka nebo uživatele. Bez uvedeného svolení je policista oprávněn provést prohlídku, je-li důvodné podezření, že z objektu hrozí útok na bezpečnost chráněné osoby. (5) Prohlídka objektu, zavazadla, věci a dopravního prostředku nesmí sledovat jiný zájem než zajištění bezpečnosti chráněné osoby. (6) Při ověřování zdravotní nezávadnosti a zachování hygienických požadavků podle odstavce 2 písm. b) má policista oprávnění a povinnosti kontrolního pracovníka podle zákona o státní kontrole; 16 zákonem o státní kontrole se řídí nesení a hrazení nákladů vzniklých při tomto ověřování. 15

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. 16

§ 11 a 12 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění zákona č. 148/1998 Sb., zákona č. 501/2004 Sb. a zákona č. 413/2005 Sb.

Související ustanovení: § 35 – vydání a odebrání zbraně a prohlídka osoby, § 42 odst. 4 – prohlídka dopravního prostředku, § 50 – krátkodobá ochrana

Související předpisy: nařízení vlády č. 468/2008 Sb., o zajišťování bezpečnosti určených ústavních činitelů; § 19 VeřZdr – předpoklady pro výkon činností epidemiologicky závažných

K odst. 1: Toto ustanovení deklaratorně specifikuje jednu z činností, kterou policie vykonává v rámci plnění svých


Stránka č. 2 z 2

úkolů dle § 2. Touto činností je zajišťování bezpečnosti určitých osob, jejichž bezpečí je z titulu jejich funkce typově ohroženo podstatně více, než je tomu u ostatních osob, a útok na jejich bezpečí by mohl znamenat i komplikace pro stát či vnitrostátní či mezinárodní politické prostředí. Těmito osobami jsou v první řadě ústavní činitelé České republiky, o nichž tak stanoví vláda. Ústavním činitelem se rozumí zejména činitelé stanovení ústavou, tedy zejména poslanci, senátoři, členové vlády, prezident, dále soudci, prezident Nejvyššího kontrolního úřadu, České

s. 195

národní banky atd. Vláda chráněné ústavní činitele stanoví nařízením vlády č. 468/2008 Sb., ve kterém stanoví, že ústavní činitelé, jimž se poskytuje trvalá ochrana, jsou prezident republiky, bývalý prezident republiky, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, předseda Senátu Parlamentu České republiky, předseda vlády, dále členové vlády: místopředseda vlády pro evropské záležitosti, ministr zahraničních věcí, ministr vnitra, ministr spravedlnosti. Bezpečnost ministra obrany zajišťuje samostatně Vojenská policie. Druhou skupinou osob jsou osoby, které mají být podle příslušných mezinárodních dohod chráněny při jejích pobytu v České republice. K odst. 2: Toto ustanovení stanoví jednotlivá oprávnění, která policista může využít jednak při ochraně osob chráněných dle odstavce 1, jednak ale také při krátkodobé ochraně dle § 50. Mezi tato oprávnění patří prohlídka osoby, zavazadla, věci, dopravního prostředku nebo objektu nacházejících se v prostoru, ze kterého by bylo možno ohrozit bezpečnost chráněné osoby, a popř. prohlídka samotného takového prostoru. Prohlídku osoby lze provést pouze za podmínek dle odstavce 3. Vzhledem k možnosti útoků na život či zdraví chráněné osoby za pomoci otrávených potravin, nápojů či dalších prostředků, má ze zákona policista při této činnosti oprávnění ověřovat dodržení hygienických limitů ukazatelů pitné vody, potravin a pokrmů a i splnění hygienických požadavků na výkon činností epidemiologicky závažných, tedy činností dle § 19 VeřZdr, pokud je má užívat chráněná osoba. K odst. 3: Zvláštní podmínkou možnosti provést bezpečnostní prohlídku osoby dle odstavce 2 je výzva k opuštění daného prostoru, ze kterého lze ohrozit bezpečnost chráněné osoby, která musí předcházet provedení prohlídky. Teprve pokud osoba tento prostor ihned neopustí, lze prohlídku osoby provést. Bez této předchozí výzvy lze prohlídku osoby provést, pouze pokud hrozí nebezpečí z prodlení a její provedení tedy nelze odložit. K odst. 4: Vzhledem k tomu, že prohlídka objektu je vždy zásahem do nedotknutelnosti obydlí nebo vlastnického práva dle čl. 11 nebo čl. 12 odst. 1 LPS, lze ji obecně provést pouze se souhlasem vlastníka nebo oprávněného uživatele objektu. Bez tohoto souhlasu ji lze provést, pouze je-li důvodné podezření, že z objektu hrozí útok na bezpečnost chráněné osoby. K odst. 5: Toto ustanovení pro účely výše uvedených oprávnění stanoví, že prohlídka objektu, zavazadla, věci a dopravního prostředku (viz také čl. 4 odst. 4 LPS) nesmí sledovat jiný účel, než je ochrana bezpečnosti osoby policií chráněné.

s. 196

K odst. 6: Pokud policista ověřuje zdravotní nezávadnost a zachování hygienických požadavků potravy podle odstavce 2 písm. b), má v takovém případě oprávnění a povinnosti kontrolního pracovníka podle § 11 StKon. Podle tohoto zákona se postupuje i při případném hrazení nákladů vzniklých při tomto ověřování.


Stránka č. 1 z 2


§ 50 Krátkodobá ochrana osoby (1) Krátkodobou ochranou osoby se pro účely tohoto zákona rozumí opatření zahrnující a) fyzickou ochranu, b) dočasnou změnu pobytu osoby, c) použití zabezpečovací techniky, nebo d) poradensko-preventivní činnost. (2) Krátkodobou ochranu osob poskytne policie v odůvodněných případech osobě, které zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, avšak nelze jí poskytnout zvláštní ochranu osob 17 nebo nejsou splněny podmínky zajišťování bezpečnosti osoby podle § 49 odst. 1 anebo podmínky ochrany osoby pověřené výkonem rozhodnutí podle § 21. Krátkodobá ochrana osob se v odůvodněných případech poskytne také osobám blízkým osobě, které zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Krátkodobou ochranu nelze poskytovat bez souhlasu osoby, které má být poskytnuta. (3) V případě bezprostředně hrozícího útoku na život nebo zdraví osoby poskytne policista této osobě předběžně fyzickou ochranu a informuje o tom útvar policie příslušný k zajišťování krátkodobé ochrany osob. 17

Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 21 – poskytování ochrany a součinnosti při provádění exekuce a výkonu rozhodnutí, § 49 odst. 1 – zajišťování bezpečnosti určených osob

Související předpisy: zák. č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením; § 116 ObčZ – osoba blízká

K odst. 1: Toto ustanovení zavádí do policejního práva institut, který slouží k ochraně bezpečnosti osob, který za předchozí úpravy PolČR 1991 existoval pouze na základě vnitřních policejních předpisů. Jde o tzv. krátkodobou

s. 197

ochranu, která představuje mezistupeň mezi obecnou ochranou všech a každé osoby v rámci plnění působnosti, úkolů policie na straně jedné a zvláštní ochranou svědka na straně druhé. Krátkodobou ochranou se podle tohoto ustanovení rozumí systém opatření, který zahrnuje především fyzickou ochranu osoby, dočasnou změnu jejího pobytu, poskytování poradensko-preventivní činnosti této osobě a v souvislosti s tím použití zabezpečovací techniky. Krátkodobou ochranu v policii poskytují krajská ředitelství policie prostřednictvím svých součástí a Útvar ochrany ústavních činitelů. O poskytnutí či neposkytnutí krátkodobé ochrany rozhodují jako posuzovatelé v souladu se svojí působností jednotlivé útvary služby kriminální policie a vyšetřování. Podrobnosti poskytování krátkodobé ochrany upravuje vnitřní předpis.


Stránka č. 2 z 2

K odst. 2: Práh pro splnění kritérií krátkodobé ochrany je nižší než pro dostání se do programu ochrany svědka dle zák. č. 137/2001 Sb.; ochranu svědků zajišťuje Útvar speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování. Krátkodobou ochranu totiž policie ze zákona poskytne v odůvodněných případech pouze osobě, které zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí (pozitivní definice), a současně jí nelze poskytnout zvláštní ochranu osob nebo není osobou, které se zajišťuje bezpečnost podle § 49 odst. 1, anebo osoba nesplňuje podmínky pro poskytnutí ochrany osobě pověřené výkonem rozhodnutí podle § 21 (negativní definice). Použití institutu krátkodobé ochrany je tedy subsidiární vůči všem ostatním výše zmíněným ochranným režimům. Lze ji aplikovat, pouze pokud nelze ochranu poskytnout v rámci těchto ostatních institutů. Jsou-li k tomu bezpečnostní důvody, lze krátkodobou ochranu poskytnout také osobám blízkým (§ 116 ObčZ) osobě, které zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Vzhledem k tomu, že dobrovolná kooperace ohrožené osoby s policií v rámci ochrany je nezbytnou podmínkou její efektivity, je možné krátkodobou ochranu poskytovat pouze s jejím souhlasem. K odst. 3: Toto ustanovení představuje zvláštní způsob zahájení poskytování ochrany osoby v případech, kdy bezprostředně hrozí útok na život nebo zdraví osoby a není tak čas na zjišťování, zda jsou splněny podmínky pro poskytování krátkodobé ochrany podle odstavce 2. V takovém případě jakýkoliv policista poskytne této osobě předběžně pouze fyzickou ochranu a informuje o tom útvar policie příslušný podle vnitřních předpisů k rozhodnutí o zajištění krátkodobé ochrany osob. Takto může kterýkoliv policista o své vůli zahájit fyzickou ochranu, aniž by musel zjišťovat složitě existenci podmínek dle odstavce 2, a postačí mu, že dle informací dostupných mu v daném momentu osobě zjevně bezprostředně hrozí útok na život nebo zdraví. Současně však musí o této skutečnosti informovat příslušný útvar

s. 198

policie, který rozhodne o tom, zda se krátkodobá ochrana bude poskytovat či nikoliv. Útvarem, který posuzuje splnění podmínek pro poskytnutí krátkodobé ochrany, je útvar služby kriminální policie a vyšetřování stanovený vnitřním předpisem v závislosti na typu ohrožení.


Stránka č. 1 z 1


§ 51 Obecné ustanovení Policista je oprávněn použít při zákroku donucovací prostředek a zbraň, k jejichž používání byl vycvičen. Související ustanovení: § 10 odst. 5 – zákrok

Související předpisy: § 13 TrZ – nutná obrana, § 14 TrZ – krajní nouze

Oproti předchozí úpravě § 38 až 41 PolČR 1991 již zákon nerozděluje donucovací prostředky a zbraně na „standardní“ a „speciální“ (§ 39a PolČR 1991) a neomezuje jejich použití na určité organizační součásti policie. Zákon nově jednoznačně omezuje výběr policistou použitého donucovacího prostředku nebo zbraně (dále jen „prostředky“) obecně na ty, v jejichž používání byl policista vycvičen, vyškolen. Policie jako centralizovaný hierarchicky vybudovaný ozbrojený sbor užívá většinou standardizované prostředky, v jejichž používání jsou vyškoleni a pravidelně znovu proškolováni prakticky všichni policisté. Pokud jsou některými součástmi (útvary) používány prostředky jiné, musí být v jejich používání konkrétní policisté také vycvičeni. V případě okolností vylučujících protiprávnost, typicky

s. 201

v nutné obraně či krajní nouzi [např. § 56 odst. 1 písm. a)] může policista výjimečně použít i prostředků, v jejichž užívání není vycvičen. Nese však samozřejmě případnou odpovědnost za následky vyplývající z neodborného použití těchto prostředků.


Stránka č. 1 z 6


§ 52 Donucovací prostředky Donucovacími prostředky jsou a) hmaty, chvaty, údery a kopy, b) slzotvorný, elektrický nebo jiný obdobně dočasně zneschopňující prostředek, c) obušek a jiný úderný prostředek, d) vrhací prostředek mající povahu střelné zbraně podle jiného právního předpisu s dočasně zneschopňujícími účinky, e) vrhací prostředek, který nemá povahu zbraně podle § 56 odst. 5, f) zastavovací pás, zahrazení cesty vozidlem a jiný prostředek k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění odjezdu vozidla, g) vytlačování vozidlem, h) vytlačování štítem, i) vytlačování koněm, j) služební pes, k) vodní stříkač, l) zásahová výbuška, m) úder střelnou zbraní, n) hrozba namířenou střelnou zbraní, o) varovný výstřel, p) pouta, q) prostředek k zamezení prostorové orientace. Související ustanovení: § 10 odst. 2 – zásada iniciativy, § 25 – připoutání, § 116 – povinnost uposlechnout výzvy či pokynu policisty

Související předpisy: donucovací prostředky (§ 18 a 19 ObcPol; § 38 CelZ; § 22 VojPol; § 17 VězSl; § 155 TrZ (§ 325 nového trestního zákoníku) – útok na veřejného činitele, § 13 TrZ (§ 29 nového trestního zákoníku) – nutná obrana, § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku) – krajní nouze Související judikatura: rozhodnutí R 22/1966-I. – k pojmu „násilí“ ve smyslu § 155 TrZ, útok na veřejného činitele

Toto ustanovení je taxativním výčtem jednotlivých donucovacích prostředků, které může policista ve službě použít při plnění svých úkolů. Jiných donucovacích prostředků použít nesmí. Výjimkou by byly situace za okolností vylučujících protiprávnost (např. v nutné obraně či krajní

s. 202


Stránka č. 2 z 6

nouzi). Vymezení donucovacích prostředků je nicméně natolik široké, že zahrnuje drtivou většinu dnes existujících i v současné době pouze vyvíjených prostředků. Pokud by mimo dobu služby jednal policista v rámci svémoci, aniž by šlo o situaci dle § 10 odst. 2, nebyl by tedy ve službě, může použít jakéhokoliv prostředku bez omezení tímto výčtem, aniž je omezen pravidlem podle § 51. Pouze se bude muset držet obecné právní úpravy regulující případné poškozující jednání za použití těchto prostředků (§ 13, 14 TrZ, § 28, 29 nového trestního zákoníku – nutná obrana a krajní nouze, § 6 ObčZ dovolená svémoc, § 418 ObčZ (ne)odpovědnost za škodu způsobenou jednáním za okolností vylučujících protiprávnost). K písm. a): Hmaty a chvaty jsou fyzické techniky pocházející z úpolových disciplín (bojová umění, bojové sporty, sebeobrana) a zahrnující zejména úchopy a držení, páky, škrcení, porazy, podmety, přehozy, tlaky na citlivá místa. Údery jsou pohybové techniky spočívající v rázovém přenosu kinetické energie do objektu za pomoci horních končetin či hlavy, kopy za pomoci dolních končetin. K písm. b): V tomto ustanovení jsou uvedeny nesmrtící a dočasně zneschopňující prostředky obecně, výslovně jsou uvedeny prostředky slzotvorné [zde jde především o slzný plyn ve formě spreje, úzkého proudu tekutiny – tzv. tekutá střela, ve formě slzotvorného „granátu“, či ve formě tekutiny přidávané do proudu vody při použití vodního stříkače dle písmene k) tohoto ustanovení] a prostředky elektrické (zde jde především o elektrické paralyzéry – nikoliv tasery). Tyto prostředky se uplatní jednak proti jednotlivým osobám, většinou v podobě slzného spreje, nebo proti skupině osob v situacích hromadného narušování veřejného pořádku [protiprávní demonstrace, manifestace, nepokoje, výtržnosti), zde často v podobě slzotvorných zásahových výbušek (§ 52 odst. 1 písm. l)] či granátů. Jak elektrické paralyzéry, tak slzný plyn se řadí mezi tzv. neletální, nesmrtící donucovací prostředky (non-lethal weapons), které pachatele dočasně zneschopní, paralyzují, aniž by způsobovaly trvalé následky či zranění. Obě tyto skupiny prostředků jsou volně dostupné i civilním osobám. Zákon v souladu s tendencemi současného technického vývoje umožňuje použití i dalších obdobných prostředků se srovnatelnými účinky (jde např. o v současné době vyvíjené generátory rychle tuhnoucí pěny omezující pohyb pachatele, generátory mikrovlnných bolest způsobujících paprsků, generátory infrazvuku vyvolávající pocity nevolnosti atd.; tyto prostředky však nejsou v současné době prozatím dostupné na běžném trhu).

s. 203

K písm. c): Toto ustanovení zahrnuje různé druhy obušků, tonf, teleskopických obušků, distančních tyčí apod. Smyslem jejich užití je znásobit účinek úderu policisty a prodloužit vzdálenost mezi pachatelem a policistou. Právní řád nestanoví žádná omezení ve směru zásahových míst na těle, policista se proto musí samozřejmě řídit obecnou zásadou proporcionality (§ 11) i při volbě zásahového místa při použití obušku. K písm. d): Jde o prostředky, které jsou díky své technické konstrukci sice Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva řazeny mezi střelné zbraně, a také jsou na trhu dostupné pouze na zbrojní průkaz, nicméně svými účinky se řadí mezi nesmrtící, neletální prostředky [obdobně jako prostředky sub písmeno b)]. Jde především o tzv. flash ball, vystřelovač dutých pryžových míčků vystřelovaných proti tělu pachatele. Tyto nelze zaměňovat s gumovými projektily používanými do klasických střelných zbraní, které se naopak svými účinky řadí ke klasické munici a lze je použít pouze za podmínek pro použití zbraně a ostré munice. Dále jde o tzv. taser (vystřelovač dvou šipek – elektrických kontaktů nesoucích vodivý drát, které po kontaktu s tělem pachatele vytvoří elektrický obvod a předají tělu paralyzující elektrický výboj). Všechny uvedené prostředky se použijí především k pacifikaci pachatelů násilných trestných činů, intoxikovaných či chladnou zbraní ozbrojených pachatelů. Uplatní se tedy zejména v nebezpečných situacích, které by si jinak pro potřebu udržet bezpečnou vzdálenost od pachatele vyžadovaly použití střelné zbraně. Umožňují tak v těchto případech výraznou aplikaci zásady subsidiarity co do volby donucovacího prostředku a


Stránka č. 3 z 6

šetření života a zdraví daného pachatele. K písm. e): Vrhacím prostředkem, který nemá povahu zbraně podle § 56 odst. 5, jsou zejména moderní vystřelovače lapacích sítí, jejichž mechanismus je nezařazuje mezi střelné zbraně. K písm. f): Zastavovací pás, zahrazení cesty vozidlem a jiný prostředek k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění odjezdu vozidla patří mezi donucovací prostředky, které se dle dikce zákona používají sice proti věci, nicméně se tímto působením na věc donucuje k určitému chování osoba řidiče vozidla. Použití může spočívat buď v zastavení vozidla, nebo v zabránění mu odjet. Policista je oprávněn je použít pouze v zájmu bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku, anebo v zájmu ochrany veřejného pořádku (tedy za splnění obecných podmínek, viz komentář k § 53), nicméně kromě

s. 204

toho musí být ještě splněny zvláštní podmínky dle § 55 (viz komentář k § 55). Tento donucovací prostředek je třeba odlišovat od institutu „Použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla“ podle § 36 (viz komentář k § 55). Z hlediska technického může jít o zařízení skládající se z několika spojených kovových prahů se zabudovanými sklopnými trny, jejichž účelem je roztrhat pláště pneumatik jedoucího vozidla, nebo místo s pásem pevně spojených trnů mohou být použity ostré duté jehlany, které se zabodnou do plášťů a plynule „vypustí“ pneumatiky vozidla, nebo může jít o kovové kříže spojené řetězy, na které vozidlo v rychlosti najede, tím se kola dostanou mimo kontakt s vozovkou a postupně se tak vozidlo zastaví. Tyto zastavovací pásy lze obvykle převážet v kufru policejního vozu. Zákon však nevylučuje ani použití betonových či jiných zátarasů k přehrazení cesty vozidla, explicitně uvádí možnost zahrazení cesty vozidlem (služebními vozy, nákladním automobilem apod.). Taktéž není vyloučeno použití tzv. botičky (technického prostředku používaného obvykle podle § 36 jako prostředek vynucování pořádku ve věcech silničního provozu) jako donucovacího prostředku dle písmene f), a to za splnění obecných podmínek za účelem zabránění odjezdu vozidla. Tak tomu může např. být při plánovaném zadržení pachatele, u kterého hrozí, že použije automobil k útěku. Jako prostředek násilného zastavení vozidla lze použít také vytlačování vozidlem v případě nutnosti zastavit dopravní prostředek pachatele deliktu v obdobných situacích, kdy je možné použít zahrazení cesty vozidlem. Vytlačování vozidla spočívá v najíždění na pronásledované vozidlo z boku, zezadu nebo ve vytváření překážky před jedoucím vozidlem. Při použití tohoto prostředku je třeba vzhledem ke značným škodám a přímému ohrožení života a zdraví, které v těchto situacích hrozí, vždy velmi důsledně dodržovat zásadu přiměřenosti § 55 odst. 2 (viz komentář k tomuto ustanovení) a používat ho pouze ve zcela krajních případech. K písm. g): Vytlačování vozidlem lze použít k vytlačení skupiny osob z určitého prostoru nebo k rozptýlení většího počtu osob. Vytlačování vozidlem patří do skupiny tří donucovacích prostředků (vytlačování vozidly, vytlačování štíty a vytlačování koňmi) s obdobným smyslem užití, kterým je vytlačení osob z určitého prostoru. Z hlediska aplikace principu přiměřenosti je takový postup možný zejména v případě zákroku proti větší skupině osob obvykle větším počtem pomalu jedoucích vozidel. Je při tom třeba dbát, aby osoby mohly opustit prostor a aby nedošlo ke zranění těch osob, které před vozidly ustupují. Ustanovení o vytlačování vozidly mohou policisté použít i k vytlačení (odtlačení) překážky (barikády) a k zatarasení přístupu nepovolaných osob na místa, kam je vstup v zájmu ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti zakázán.

s. 205

Jde-li o vytlačování policejním vozidlem jako o způsob zastavení dopravního prostředku pachatele deliktu,


Stránka č. 4 z 6

jde o prostředek násilného zastavení vozidla ve smyslu odstavce 1 písm. f), nikoliv o vytlačování ve smyslu odstavce 1 písm. g). K písm. h): Vytlačování štítem se používá při zákrocích proti větším skupinám obvykle pod jednotným velením vytvořením rojnice z policistů se štíty v situacích, kdy je třeba přimět větší počet osob k opuštění prostoru nebo k zamezení jejich vstupu do vymezeného prostoru. Jde většinou o průhledné štíty z tvrzeného plastu v konkávním provedení. Zákon však nevylučuje použití tohoto donucovacího prostředku i při zásazích proti jednotlivcům, zejména při zákrocích proti agresivnímu jedinci (např. natlačení osoby štítem do kouta k umožnění následného nasazení pout). Často je tento donucovací prostředek používán současně s obuškem podle písmene c). Ve výzbroji bezpečnostních sborů se objevují již i štíty s konvexním provedením (vypouklé směrem od policisty) kombinované s elektrickým paralyzérem, které jsou určeny právě k výše uvedenému typu zásahů proti agresivním či intoxikovaným jednotlivcům (k jejich bezpečnému zadržení). Jejich použití by dle tohoto zákona odpovídalo použití donucovacího prostředku dle písmene b) a současně písmene h) tohoto ustanovení. K písm. i): Vytlačování koněm se použije zejména v případech zákroků proti většímu počtu osob (protiprávní demonstrace, manifestace, nepokoje, výtržnosti při sportovních utkáních apod.), kdy je třeba vytlačit větší počet osob z určitého prostoru. K tomu zákroku lze používat pouze speciálně vycvičené policejní koně, jejichž výcvik zaručuje, že se nedostanou mimo kontrolu policistů-jezdců. Oproti vytlačování vozidlem nebo štítem je totiž obtížnější kontrolovat intenzitu vytlačování a tedy i naplnění principu přiměřenosti. Nicméně se tento donucovací prostředek uplatní zejména v situacích, kdy by vytlačování štíty nebylo dostatečně účinné, ale vytlačování vozidly není vzhledem k situaci (např. terénu) použitelné. Na používání koní se vztahuje výjimka z pravidel ochrany zvířat proti týrání dle § 9 odst. 2 zák. č. 246/1992 Sb. K písm. j): Služebního psa lze použít za obecných podmínek dle § 53 odst. 1 jako donucovacího prostředku (v tomto případě služební pes zastrašuje štěkáním, popř. pachatele chytá, kouše, drží za oblečení), lze ho použít podle situace s náhubkem či bez náhubku. Kromě toho ale lze služebního psa použít samozřejmě jako jiný věcný prostředek, nikoliv jako donucovací prostředek, tedy bez omezení podmínkami dle § 53 odst. 1, a to ke stopování, k vyhledávání

s. 206

ukrytých osob, věcí (drogy, mrtvoly, výbušniny), k pachové (olfatické) identifikaci stop a osob nebo při záchranných pracích při haváriích a živelních pohromách. Na používání služebních psů se vztahuje výjimka z pravidel ochrany zvířat proti týrání dle § 9 odst. 2 zák. č. 246/1992 Sb. K písm. k): Mechanismus vodního stříkače spočívá v použití proudu vody k působení na těla osob, proti kterým se zasahuje. Z technické povahy prostředku vyplývá, že je používán v drtivé většině případů pouze v situacích, kdy je třeba zakročit proti většímu počtu osob (demonstrace apod.), kdy dochází k závažnému narušování veřejného pořádku či bezpečnosti. Většinou je používán k zastavení, rozprášení davu či k vytlačení větší skupiny osob z určitého prostoru. Zákon umožňuje použít podle situace jak vodního stříkače umístěného na policejním cisternovém voze, tak použít stříkaček vozidel požárních útvarů a není vyloučeno ani použití vody např. z hydrantu v místě zásahu. Vodní proud lze použít jak přímo proti tělům osob, proti nimž je zakročováno, tak odrazem od země (ke zmírnění účinků). Intenzitu tlaku vody je třeba přizpůsobit závažnosti protiprávního jednání osob a závažnosti situace. Paradoxně je při zákrocích díky rozptýlení vody a zasažení většího počtu lidí účinnější použití menšího tlaku vody. Tento prostředek lze také kombinovat s použitím donucovacího prostředků dle písmene b), a to slzotvorného prostředku, který je přidáván do proudu vody, jež pak funguje jako médium, které slzotvorný prostředek přenese na skupinu osob. K písm. l): Zásahová výbuška je speciální předmět, jehož účelem je působit výrazným akustickým efektem na smysly


Stránka č. 5 z 6

a psychiku osoby, proti které policista zakročuje tak, aby ji buď donutil ke splnění výzvy či pokynu policisty (např. použití proti skupině osob, které byly vyzvány, aby se rozešly), nebo k vytvoření momentu překvapení, v důsledku kterého je osoba na krátkou dobu paralyzována, během níž může např. zásahová jednotka policie bezpečně bez vzniku újmy na straně policistů či osoby tuto osobu zadržet či zatknout. Mechanismus fungování zásahových výbušek je založen na výbuchu malé pyrotechnické nálože generující velmi intenzivní zvukový a světelný efekt (záblesk); výbuška může být také slzotvorná. Použití zásahové výbušky je třeba nezaměňovat s použitím výbušniny, výbušninu lze použít pouze za obecných podmínek § 38 odst. 4 a § 56 odst. 1, 5, pokud jde o její použití jako zbraně. Na rozdíl od výbušnin nemá zásahová výbuška vedle zvukového, světelného efektu mechanické účinky na tělo osoby.

s. 207

K písm. m): Úder střelnou zbraní: tento donucovací prostředek lze použít v případech zákroků proti nebezpečným pachatelům, zejména v situacích, kdy policista zakročuje se zbraní v ruce, nicméně osoba klade aktivní odpor a současně však nejsou splněny podmínky pro použití zbraně podle zákona a není praktické či bezpečné vracet zbraň do pouzdra nebo by použití jiných donucovacích prostředků bylo zjevně neúčinné. K úderu je třeba použít zbraň zajištěnou, nebo takovou, která disponuje mechanismem jistícím proti náhodnému výstřelu. K písm. n): Hrozbu namířenou střelnou zbraní policista použije především v těch situacích, kdy již jsou splněny obecné podmínky pro použití donucovacího prostředku, nicméně vzhledem k okolnostem lze důvodně předpokládat, že může bezprostředně dojít ke změně situace tak, že budou splněny podmínky pro použití zbraně. Klasicky jde o situace, kdy hrozí, že osoba použije k útoku zbraně, nicméně takový útok ještě nehrozí bezprostředně (např. pro větší vzdálenost mezi policistou a osobou) a existuje tak ještě čas vyzvat osobu k upuštění od nebezpečného jednání právě pod hrozbou namířené střelné zbraně. Nejde o použití donucovacího prostředku, pokud má policista zbraň pouze připravenu k použití, např. ruku položenou na pažbě služební pistole (např. při kontrole totožnosti, kontrole řidiče motorového vozidla), nebo zbraň i vytaženou z pouzdra, ale namířenou např. do země. Teprve když zbraň namíří na osobu, tedy jí přímo hrozí jejím použitím, jde o použití donucovacího prostředku ve smyslu ustanovení písmene n). K písm. o): Varovný výstřel je stejně jako hrozba střelnou zbraní jedním z nejdůraznějších donucovacích prostředků, který se používá v situaci, kdy lze důvodně předpokládat změnu situace tak, že bezprostředně nastanou podmínky pro použití zbraně (obdobně jako u hrozby střelnou zbraní). Na rozdíl od hrozby zbraní, kterou je většinou třeba z taktických důvodů doprovodit důrazným verbálním působením na psychiku pachatele, působí na psychiku varovný výstřel velmi intenzivně sám o sobě. Lze ho proto účinně použít v situacích, které jsou natolik nepřehledné, že neumožňují dostatečně upoutat pozornost osoby (osob) samotnou verbální výzvou s namířenou zbraní (situace, kdy stojí proti policistovi větší skupina osob, situace, kdy je psychika osob natolik excitována, že je použití verbálních výzev neúčinné, situace, kdy pro hlukovou clonu není možné účinně použít verbální výzvy se současnou hrozbou zbraní).

s. 208

K písm. p): Pouty se podle tohoto ustanovení rozumí všechny druhy pout, ať už jde o klasická pouta kovová, plastová pouta pro jednorázové použití, poutací řemeny, opasek s pouty atd. Zákon taktéž neomezuje způsob jejich nasazení (před tělem, za tělem, ruce k nohám, spoutání více osob dohromady apod.). Při volbě způsobu použití pout je třeba aplikovat obecnou zásadu přiměřenosti. Podle tohoto ustanovení lze pouta použít, jsou-li splněny obecné podmínky pro použití donucovacích prostředků podle § 53 odst. 1 (srov. však § 54). Mimo tyto podmínky je lze použít také k připoutání agresivní osoby k vhodnému předmětu podle § 25, při tomto omezení osobní svobody je ale na rozdíl od použití pout jako donucovacího prostředku možno použít pouta maximálně


Stránka č. 6 z 6

na 2 hodiny. K písm. q): Prostředky k zamezení prostorové orientace se rozumí například zatmavěné lyžařské brýle, kápě, kukla nasazená obráceně apod. I v případě těchto prostředků platí obecné zásady úkonu, zejména zásada přiměřenosti. Užijí se zejména preventivně při transportu nebezpečných osob ke ztížení jejich možností útěku nebo např. při omezovaní osobní svobody osoby, která po policistech plive a lze u ní důvodně předpokládat výskyt nakažlivé nemoci.


Stránka č. 1 z 3


§ 53 Obecné podmínky použití donucovacího prostředku (1) Policista je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku. (2) Před použitím donucovacího prostředku je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. To neplatí v případě použití prostředku k zabránění odjezdu vozidla. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, že je ohrožen život nebo zdraví osoby a zákrok nesnese odkladu. (3) Policista je oprávněn použít donucovací prostředek, který a) umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a b) je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje. (4) Elektrický donucovací prostředek je policista oprávněn použít pouze, pokud by použití jiného donucovacího prostředku zjevně nebylo dostatečné k dosažení účelu sledovaného zákrokem. (5) Policista při použití donucovacího prostředku dbá na to, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.

s. 209

Související ustanovení: § 10 odst. 5 – zákrok, výzva, § 11 – zásada přiměřenosti postupu, § 59 – zákroky pod jednotným velením, § 52 písm. f) – použití prostředku k zabránění odjezdu vozidla Související judikatura: rozhodnutí KS v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 755/97: znalci přibranému v rámci trestního řízení podle § 105 odst. 1 TrŘ nelze ukládat při zadání úkolu hodnocení důkazů ani řešení otázek právních, kterými je i posouzení přiměřenosti a správnosti donucovacích prostředků policistou

K odst. 1: Toto ustanovení je obecným, pro všechny druhy donucovacích prostředků platným vymezením podmínek, za kterých může policista donucovací prostředek použít. Vymezuje okruh hodnot, pro jejichž ochranu lze donucovací prostředky užít. Jde o poměrně široce vymezené okruhy hodnot: bezpečnost osob, včetně osoby policisty, bezpečnost majetku a veřejný pořádek, pod které lze zařadit drtivou většinu standardních situací, ve kterých existuje faktická potřeba použití těchto prostředků. K vymezení pojmů bezpečnost osob, veřejný pořádek, majetek viz komentář k § 2. Zájem na zajištění bezpečnosti uvedených hodnot bude zřejmě vždy ohrožen, když bude útok na tyto hodnoty bezprostředně hrozit, trvat nebo pokračovat. Je vždy na konkrétním policistovi, aby vyhodnotil, zda jsou naplněny podmínky pro použití donucovacího prostředku. Odpovědnost za použití donucovacího prostředku nebo zbraně totiž zákon primárně váže na konkrétního policistu. Pouze v případech zákroků pod jednotným velením (§ 59) přechází tato odpovědnost na velícího policistu. Při splnění podmínek stanovených v odstavci 1 lze donucovacích prostředků použít jak v případě odporu aktivního, tak pasivního. Nicméně platí obecné pravidlo vyplývající ze zásady přiměřenosti (§ 11), že čím pasivnější je odpor, tím spíše bude princip přiměřenosti vylučovat použití razantnějších donucovacích prostředků, popř. jejich použití razantnějším způsobem, a naopak. Z charakteru donucovacích prostředků (použití síly nebo hrozby jejího použití) plyne, že jsou používány pouze při zákrocích (viz § 10 odst. 5). To plyne i z dikce ustanovení § 51. Ke vztahu podmínek pro použití donucovacích prostředků policistou a institutu nutné obrany dle § 13 TrZ


Stránka č. 2 z 3

(§ 29 nového trestního zákoníku) – viz komentář k § 56. K odst. 2: Toto ustanovení stanovuje povinnost použít verbální výzvy k upuštění od protiprávního jednání s hrozbou použití donucovacích prostředků před samotným použitím donucovacích prostředků. Tato subsidiarita je promítnutím zásady vyjádřené v § 11 písm. c) stanovící, že zásah do práv a svobod nesmí překročit míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem, tedy že pokud k dosažení účelu sledovaného úkonem (včetně zákroku) postačí výzva, není přiměřené použít donucovacího prostředku.

s. 210

Z tohoto pravidla subsidiarity je stanovena výjimka jednak pro použití prostředku k zabránění odjezdu vozidla dle § 52 písm. f) [tedy nikoliv pro všechny prostředky uvedené v písmenu f), nikoliv pro prostředky k násilnému zastavení vozidla]. Druhá výjimka je stanovena pro případy, kdy je kumulativně splněno, že hrozí újma životu nebo zdraví a současně hrozí nebezpečí z prodlení, neboli jde o situaci, kdy pokud by nebylo okamžitě přistoupeno k zákroku, došlo by k porušení života nebo zdraví. Výzva by měla v souladu s § 10 odst. 5 v optimálním případě naplnit následující schéma: „jménem zákona vykonejte … upusťte od …, nebo bude proti vám použito donucovacích prostředků“. Konkrétní donucovací prostředek ve výzvě být uveden ze zákona nemusí (nicméně někdy to z taktických důvodů může být vhodné). K odst. 3: V tomto ustanovení je rozvedena zásada přiměřenosti, konkrétně princip uvedený v § 11 písm. c). Zatímco v § 11 písm. c) je obecně vymezován vztah mezi mírou zásahu do práv a svobod a účelem sledovaným úkonem, je v tomto ustanovení již konkrétněji vymezován vztah mezi volbou konkrétního donucovacího prostředku a účelem sledovaným úkonem. Z písmene a) plyne policistovi oprávnění použít takového donucovacího prostředku, který je ještě reálně schopen umožnit dosažení účelu sledovaného zákrokem, je tedy dostatečně efektivní, účinný (použití zjevně neúčinného donucovacího prostředku by bylo v rozporu se smyslem institutu donucovacího prostředku), současně je však ještě nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž policista zakročuje, tedy bez jeho použití by nebylo možné odpor či útok překonat. Z toho vyplývá, že se princip přiměřenosti vztahuje jak na volbu konkrétního donucovacího prostředku, tak na způsob jeho použití. Kterého konkrétního donucovacího prostředku policista užije, musí vždy zhodnotit sám, a to s ohledem na okolnosti dané situace, zejména na účel sledovaný zákrokem, na míru a povahu nebezpečí, ohrožené hodnoty, intenzitu a charakter kladeného odporu, charakter útočníka, aktuální či potenciální nebezpečnost útočníka a v neposlední řadě na celkový charakter situace, popř. další informace. Vychází samozřejmě vždy z informací dostupných v danou chvíli. K odst. 4: Toto ustanovení speciálně pro jakékoliv elektrické donucovací prostředky (těmi je třeba rozumět elektrické paralyzéry i tasery) zdůrazňuje subsidiaritu jejich použití vůči použití jiných donucovacích prostředků. Ustanovení zde vychází z presumpce vyšší typové nebezpečnosti donucovacích prostředků fungujících na bázi elektřiny před ostatními donucovacími prostředky. V podstatě však pouze opakuje existenci principu subsidiarity mezi donucovacími prostředky razantnějšími a méně razantními. Umožňuje tak policistovi použít elektrického donucovacího prostředku až v situaci,

s. 211

kdy je zjevné, že jiný donucovací prostředek by nestačil k dosažení účely zákroku. (Ustanovení bylo vloženo do zákona na základě pozměňovacího návrhu v Poslanecké sněmovně.) K odst. 5: Jde o podrobnější úpravu principu přiměřenosti, konkrétně § 11 písm. a), ve které je konkretizován vztah mezi újmou způsobenou osobě použitím donucovacího prostředku a povahou a nebezpečností jejího


Stránka č. 3 z 3

protiprávního jednání. Zákon policistovi ukládá dbát, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. Zákon tedy obdobně jako je tomu u obecného institutu nutné obrany nenařizuje přísnou proporcionalitu. Umožňuje způsobit osobě donucovacím prostředkem újmu nepřiměřenou, hranici staví o něco výše až na úroveň zřejmé, tedy zjevné, očividné nepřiměřenosti. Tento přístup vychází jednak z vědomí objektivní složitosti těchto situací, která způsobuje praktickou nenaplnitelnost požadavku přísné proporcionality, a jednak z povahy efektivního zákroku (obrany), kdy empirická zkušenost dokládá, že aby byl zákrok (obrana) účinný [viz § 53 odst. 3 písm. a)], je z povahy věci nezbytné, aby byl o něco razantnější, než je útok či jiné nebezpečné jednání, proti němuž je zakročováno.


Stránka č. 1 z 1


§ 54 Použití pout a prostředků k zamezení prostorové orientace Policista je oprávněn použít pouta a prostředek k zamezení prostorové orientace také ke spoutání osoby a) zajištěné, b) zadržené, 3 c) zatčené, 3 d) dodávané do výkonu trestu odnětí svobody, 3 nebo e) převzaté policistou k provedení procesních úkonů z vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, je-li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku anebo že se osoba pokusí o útěk. Policista je oprávněn použít pouta ke vzájemnému připoutání dvou nebo více osob. Prostředek k zamezení prostorové orientace je policista oprávněn použít pouze, nelze-li účelu úkonu dosáhnout jinak. 3

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 3 3

Související ustanovení: § 26 – zajištění

Související předpisy: § 75 a násl. TrŘ – zadržení, § 69 TrŘ – příkaz k zatčení, § 321 odst. 3 TrŘ – dodání do výkonu trestu odnětí svobody

s. 212

Toto ustanovení stanoví taxativně další situace, které opravňují policistu k použití pout (a prostředku k zamezení prostorové orientace) vedle obecných podmínek dle § 53 (viz dikce „také“). V těchto případech na rozdíl od obecného ustanovení o podmínkách použití donucovacích prostředků policista nemusí zvažovat, zda jsou naplněny podmínky ohrožení určitých hodnot, protože k použití pout zde postačuje, že osoba, vůči níž by měla být pouta použita, je v některém z vymezených právních postavení a existuje důvodná obava z možnosti ohrožení těchto hodnot. U těchto osob zákonodárce automaticky předpokládá zvýšenou míru pravděpodobnosti agresivního chování nebo snahu o útěk, a proto policistovi dovoluje užít pout, i když ještě ani nenastalo ohrožení hodnot vymezených v obecných podmínkách pro použití donucovacích prostředků. Důvodná obava může plynout z okolností, které se týkají např. osoby omezované na svobodě (nebezpečný pachatel, recidivista, pachatel s historií útěků, intoxikovaná osoba, osoba silně rozrušená), které se týkají jeho jednání (agresivně se chovající osoba, pachatel, jemuž hrozí vysoký trest), nebo jiných okolností, které odůvodňují obavu z výše uvedených jednání. Použití pout v těchto případech má výrazně preventivní charakter a jeho smyslem je upřednostnit jejich použití před použitím důraznějších donucovacích prostředků. Z povahy úkonu a z dikce plyne, že prostředek k zamezení prostorové orientace se používá pouze současně s použitím pout (zejména proto, aby si ho osoba nemohla sundat).


Stránka č. 1 z 2


§ 55 Použití prostředku k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění jeho odjezdu (1) Policista je oprávněn použít prostředek k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění jeho odjezdu a) k zastavení vozidla, jehož řidič přes výzvu k zastavení vozidla podle jiného právního předpisu 10 vozidlo nezastaví, nebo b) k zabránění odjezdu vozidla v rámci zákroku proti osobě, jejíž osobní svoboda má být omezena, lze-li předpokládat, že se tato osoba pokusí vozidlo použít k útěku. (2) Policista při použití prostředku k násilnému zastavení vozidla dbá, aby nedošlo k ohrožení života nebo zdraví jiných osob a aby život nebo zdraví osoby, proti které směřuje zákrok, byly ohroženy jen v nezbytné míře. 10


Související ustanovení: § 36 – použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla, § 53 – obecné podmínky použití donucovacích prostředků

s. 213

Související předpisy: § 79 ProvPoz – výzva k zastavení, § 118a ProvPoz – zabránění v jízdě

K odst. 1: Toto ustanovení vymezuje podrobnější podmínky použití prostředku k násilnému zastavení vozidla a zabránění jeho odjezdu. Tyto podrobnější podmínky musí být splněny kumulativně s obecnými podmínkami použití donucovacích prostředků (viz komentář k § 53). Je třeba odlišovat použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla podle § 36 (v praxi tzv. botičky) a použití prostředku k násilnému zastavení vozidla a zabránění jeho odjezdu podle tohoto ustanovení. Technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla může policista použít k zabránění odjezdu vozidla, které bylo ponecháno na místě, kde je zakázáno stání nebo zastavení vozidla, které stojí na místě, do kterého je vjezd zakázán místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích, které stojí na chodníku, kde to není povoleno, nebo je-li vozidlem proveden neoprávněný zábor veřejného prostranství, přičemž ve všech těchto případech není řidič tohoto vozidla na místě přítomen. Charakter tohoto institutu je zajišťovací, pořádkový, slouží k ochraně veřejného pořádku v oblasti parkování vozidel, resp. k umožnění či dokonce určitému vynucení projednání přestupku či uhrazení nákladů na jeho použití. Oproti tomu donucovacího prostředku podle tohoto ustanovení může policista použít jednak proti vozidlu, pokud jeho řidič na výzvu k zastavení danou podle § 79 ProvPoz vozidlo nezastaví, nebo pokud je toho třeba k zabránění odjezdu vozidla v rámci zákroku proti osobě, jejíž osobní svoboda má být omezena, a současně existují důvody se domnívat, že se osoba pokusí použít k útěku toto vozidlo. Povaha tohoto institutu je veskrze bezpečnostní. Typicky jde tedy jednak o situace, kdy někdo nebezpečnou jízdou ohrožuje bezpečnost osob a majetku a nereaguje na výzvy policisty k zastavení vozidla, jednak jde o situace takzvaných „realizací“ (tj. zadržení či zatčení pachatele), kdy je třeba předejít případnému pokusu osoby omezované na svobodě uprchnout pomocí vozidla. V případě podle písmene b) je možné použití tohoto donucovacího prostředku jak proti osobě aktuálně přítomné, tak proti osobě nepřítomné. Který konkrétní prostředek bude použit, závisí na okolnostech situace a technické konstrukci daného prostředku. Zastavovací


Stránka č. 2 z 2

pásy sloužící primárně k násilnému zastavení vozidla dle § 55 písmene a) lze použít i k zabránění odjezdu vozidla. Naopak tzv. botičku, zařízení nasazované na kolo vozidla zabraňující jeho odjezdu, naopak nelze použít k násilnému zastavení vozidla. K odst. 2: Při použití prostředku k násilnému zastavení vozidla zákon ukládá zvýšeně dbát zásady přiměřenosti vzhledem k možné škodě na životě, zdraví a majetku, zejména jde-li o zastavování vozidla jedoucího vysokou rychlostí. Zatímco zásada přiměřenosti v § 11 především zdůrazňuje

s. 214

základní vztah mezi jednáním policisty a výsledným zásahem do práv, toto ustanovení navíc oproti tomu policistovi ukládá dbát i toho, aby nedošlo ani k ohrožení života nebo zdraví jiných osob než toho, proti němuž zákrok směřuje, a pokud jde o život nebo zdraví toho, proti komu zákrok směřuje, ukládá policistovi dbát, aby jeho život nebo zdraví byly ohroženy jen v míře nezbytné pro dosažení účely zákroku.


Stránka č. 1 z 5


§ 56 Použití zbraně (1) Policista je oprávněn použít zbraň a) v nutné obraně nebo v krajní nouzi, b) jestliže se nebezpečný pachatel, proti němuž zakročuje, na jeho výzvu nevzdá nebo se zdráhá opustit svůj úkryt, c) aby zamezil útěku nebezpečného pachatele, jehož nemůže jiným způsobem zadržet, d) nelze-li jinak překonat aktivní odpor směřující ke zmaření jeho závažného zákroku, e) aby odvrátil násilný útok, který ohrožuje střežený nebo chráněný objekt anebo prostor, f) nelze-li jinak zadržet dopravní prostředek, jehož řidič bezohlednou jízdou vážně ohrožuje život nebo zdraví osob a na opětovnou výzvu nebo znamení dané podle jiného právního předpisu 10 nezastaví, g) jestliže osoba, proti níž byl použit donucovací prostředek hrozba namířenou střelnou zbraní nebo varovný výstřel, neuposlechne příkazu policisty směřujícího k zajištění bezpečnosti jeho vlastní nebo jiné osoby, nebo h) ke zneškodnění zvířete ohrožujícího život nebo zdraví osoby. (2) Použití zbraně v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) až f) je přípustné pouze za podmínky, že užití donucovacího prostředku by bylo zřejmě neúčinné. (3) Před použitím zbraně v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) až e) je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito zbraně. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, že je ohrožen život nebo zdraví policisty nebo jiné osoby a zákrok nesnese odkladu. (4) Při použití zbraně je policista povinen dbát nutné opatrnosti, zejména neohrozit život jiných osob a co nejvíce šetřit život osoby, proti níž zákrok směřuje.

s. 215

(5) Zbraní podle této hlavy se rozumí zbraň střelná včetně střeliva a doplňků zbraně, vyjma vrhacího prostředku majícího povahu střelné zbraně podle jiného právního předpisu s dočasně zneschopňujícími účinky, dále zbraň bodná a sečná, výbušnina, speciální výbušný předmět, průlomový pyrotechnický prostředek a speciální náloživo. 10


Související ustanovení: § 52 odst. 1 písm. m) – donucovací prostředek úder střelnou zbraní, § 53 – obecné podmínky použití donucovacího prostředku, § 113 písm. e) – vymezení zbraně obecně pro účely PolČR

Související předpisy: čl. 6 odst. 4 LPS – zbavení života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné; § 13 TrZ (§ 29


Stránka č. 2 z 5

nového trestního zákoníku) – nutná obrana, § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku) – krajní nouze, § 15 TrZ (§ 32 nového trestního zákoníku) – oprávněné použití zbraně, § 89 odst. 5 TrZ (§ 118 nového trestního zákoníku) – zbraň ve smyslu trestního zákona; § 1 odst. 3 písm. a) HorČin – výjimka z působnosti horního zákona pro policii, použití zbraně(§ 20 ObcPol; § 40 CelZ; § 32VojPol)

Obecně: Použití zbraně je vzhledem k možným následkům nejrazantnějším druhem zákroku, ke kterému je policista v rámci výkonu své pravomoci oprávněn. Právě toto oprávnění tvoří jeden z konstitutivních prvků statutu policie jakožto ozbrojeného bezpečnostního sboru. Toto oprávnění je krajní možností v paletě oprávnění, kterými policista disponuje k řešení protiprávních stavů. Za použití zbraně ve smyslu tohoto ustanovení se považuje její použití způsobem, ke kterému byla daná zbraň zkonstruována, tedy střelba u střelné zbraně, řezání, sekání, bodání u sečné či bodné zbraně atd. Použití střelné zbraně k úderu je samostatným donucovacím prostředkem [§ 52 odst. 1 písm. m)]. Policista je oprávněn použít jak zbraň služební, kterou obdržel jako součást výzbroje od bezpečnostního sboru, tak zbraň soukromou. Zákon pouze stanoví podmínky pro použití zbraně při výkonu pravomoci policisty v rámci plnění jeho úkolů (neboli když je ve službě), z hlediska zákona tedy nezáleží na tom, zda za dodržení těchto podmínek použije zbraň služební, nebo svou vlastní zbraň. (Takové použití však teoreticky může být v rozporu s vnitřními předpisy policie.) Samozřejmě, že platnost pravidel pro držení, nošení, nabývání a jiné nakládání se soukromými zbraněmi plynoucích ze ZbrZ tím není vyloučena. Pokud policista použije ve službě zbraň v rámci stanoveném zákonem, je takové oprávněné použití výslovně označeno za okolnost vylučující protiprávnost podle § 15 TrZ (§ 32 nového trestního zákoníku). K odst. 1 písm. a): Toto ustanovení odkazuje na okolnost vylučující protiprávnost podle § 13 TrZ (§ 29 nového trestního zákoníku) nutnou obranu, tedy situaci, kdy

s. 216

bezprostředně hrozí nebo trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. Ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 39 odst. 1 písm. a) PolČR 1991. Jde buď o nutnou obranu sama sebe, nebo o pomoc v nutné obraně. Typicky jde o útoky na život a zdraví. Přímo hrozící je takový útok, který má podle všech známek a okolností bezprostředně nastat a není zde žádná okolnost, která by zamýšlený útok odvrátila. Trvající útok je takový útok, který započal a ještě neskončil. Po skončení útoku již nelze použít zbraň z důvodu nutné obrany, lze ji ale použít z některého jiného důvodu, např. k zamezení útěku nebezpečného pachatele dle odstavce 1 písmene c). Použití zbraně policistou nesmí být zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku (zákaz frapantní disproporcionality). Současně však není při splnění podmínek nutné obrany policista vázán principem subsidiarity, na rozdíl od situace krajní nouze. Toto ustanovení dále odkazuje na situace krajní nouze, tedy situace, kdy se použitím zbraně odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Platí, že nelze použít zbraně v krajní nouzi, pokud je možno nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak (princip subsidiarity) anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (princip proporcionality). Pokud jde o vztah podmínek pro použití zbraně (a také podmínek pro použití donucovacích prostředků, viz § 53) a institutu nutné obrany dle § 13 TrZ (§ 29 nového trestního zákoníku), resp. i krajní nouze dle § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku) a oprávněného použití zbraně dle § 15 TrZ (§ 32 nového trestního zákoníku), nabízí se otázka, zda se § 13 TrZ (§ 29 nového trestního zákoníku) vztahuje i na jednání policistů při výkonu jejich pravomoci, především zasahují-li proti útočníkům útočícím na právem chráněné zájmy jiných osob. Podmínky pro použití donucovacích prostředků a zbraně stanovuje PolČR, který je totiž v tomto případě ve vztahu speciality k TrZ. Pokud jde o policejní zákroky proti osobám útočícím na zájmy osob jiných než policistů samotných, kdy jde o výkon pravomoci policisty, pak je třeba postupovat podle ustanovení PolČR o použití donucovacích prostředků a užití zbraně (jde většinou o situace, které zná trestní právo jako tzv. pomoc v nutné obraně). V nutné obraně či krajní nouzi dle TrZ může pak policista zbraň či donucovací prostředek použít, pouze jde-li útok na jeho osobu během služby, který nemá souvislost s jeho zákrokem či úkonem, tedy s výkonem pravomoci. Obecné právo nutné obrany je tedy takto omezené pouze na sebeobranu policisty. Toto řešení jednak respektuje vztah speciality mezi úpravou PolČR a úpravou TrZ a znemožňuje obcházení speciálních ustanovení o použití donucovacích prostředků a zbraně odkazem na zcela obecné podmínky nutné obrany, což by činilo veškerou speciální úpravu použití donucovacích prostředků a zbraně příslušníky redundantní, jednak respektuje existenci práva na nutnou obranu vlastní osoby jako přirozeného práva


Stránka č. 3 z 5

každého člověka, včetně policisty.

s. 217

K odst. 1 písm. b): Vzhledem k tomu, že nebezpečný pachatel ve smyslu tohoto ustanovení není právem vymezen, je jím třeba rozumět zejména: pachatel závažnějších trestných činů proti životu a zdraví osob, pachatel ozbrojený, pachatel jiného závažného trestného činu, zejména pokud ho policista přistihne při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté, nebo pachatel, kterého z jiných závažných důvodů policista vyhodnotí v konkrétní situaci jako zvlášť nebezpečného pro život či zdraví jiných (např. agresivní ozbrojená osoba pod vlivem návykových látek). Jde tedy v zásadě o pachatele, kteří představují natolik závažnou hrozbu pro život či zdraví, že možnost, že takový pachatel bude policistou střelbou těžce zraněn, nebo dokonce zabit, je z hlediska zájmu společnosti přijatelnější, než možnost nezakročení proti takovému pachateli. Při použití zbraně je totiž třeba s touto variantou vždy počítat, nelze ji vyloučit ani podstatně omezit. Toto ustanovení umožňuje použít zbraň i proti věci (např. zámek zamčených dveří bytu, ve kterém se skryl nebezpečný pachatel). Podmínkou použití zbraně je předchozí marná výzva ke vzdání se nebo opuštění úkrytu. Za úkryt lze považovat cokoliv, co podstatně znemožňuje sledovat činnost osoby. Tyto situace jsou takticky obtížné, neboť z nich policistovi hrozí značné riziko při útoku z úkrytu ze strany pachatele, a to jak během přesunu k úkrytu, tak v momentu kontaktu s pachatelem. Toto ustanovení proto umožňuje řešit tyto situace i střelbou na tento úkryt, tak aby se mohl policista střelbou krýt, než se přesune k tomuto úkrytu a dostane se k pachateli. K odst. 1 písm. c): K pojmu nebezpečný pachatel viz komentář k písmenu b). Jde v tomto případě obecně o pachatele, jejichž setrvání na svobodě je závažnější hrozbou pro společnost než možnost, že takový pachatel bude policistou střelbou těžce zraněn, nebo dokonce zabit. Současně platí princip subsidiarity použití zbraně oproti jiným způsobům zadržení pachatele. Je-li dostupný jiný způsob zadržení pachatele, nelze zbraně použít. K odst. 1 písm. d): Za závažný zákrok je třeba považovat zejména takový zákrok, který směřuje zpravidla proti nebezpečnému pachateli, který svým jednáním znemožňuje nebo výrazně ztěžuje provedení tohoto zákroku. Zbraň však lze použít pouze za podmínky, že povaha útoku nebo jeho intenzita je taková, že vylučuje jeho překonání jiným způsobem (subsidiarita použití zbraně). Současně zde musí být splněn prvek aktivního odporu pachatele, nestačí odpor pasivní (posazení se na zem, držení se předmětů apod.).

s. 218

K odst. 1 písm. e): Za střežený nebo chráněný objekt nebo prostor je třeba považovat především chráněné objekty a prostory podle § 48, tedy objekty a prostory zvláštního významu pro vnitřní pořádek a bezpečnost, o kterých tak rozhodne vláda svým usnesením, a dále ty, o kterých to stanoví mezinárodní smlouva, anebo jakýkoliv objekt nebo prostor po dobu trvání jeho bezprostředního závažného ohrožení, pokud tak rozhodne policista. Dále půjde např. o objekty, které policista střeží při zajišťování bezpečnosti určených osob podle § 49, může jít ale i o různé ad hoc vytvořené zátarasy, kontrolní místa či stanoviště, které policie musí vzhledem k bezpečnostní situaci v daném místě střežit. Útok na tyto objekty musí mít násilný charakter, musí tedy obligatorně být veden za použití násilí, ať už se zbraní nebo beze zbraně (útok vedený bez zbraně by však bylo možné v drtivé většině případů z hlediska zásady přiměřenosti považovat za legitimní důvod použití zbraně, pouze pokud by šlo o útok zvýšeně nebezpečný, např. vedený přesilou útočníků). K odst. 1 písm. f): V tomto případě je zbraně užito proti jedoucímu dopravnímu prostředku, jehož způsob jízdy je takový, že vážně ohrožuje životy a zdraví osob. Zbraně je možno použít pouze po opakované výzvě, tedy minimálně po


Stránka č. 4 z 5

dvou výzvách, nebo po opakovaném znamení daném k zastavení dopravního prostředku podle § 79 ProvPoz, které musí řidič zaznamenat. Současně je třeba splnit subsidiaritu (prostředek nelze zastavit jinak, např. donucovacím prostředkem výstřel do vzduchu k přesvědčení řidiče k zastavení, či zastavovacím pásem). K odst. 1 písm. g): Toto ustanovení představuje provázání donucovacích prostředků podle § 52 písm. n), o) (obě jsou v podstatě hrozbou použitím zbraně) a samotné použití zbraně. Ustanovení představuje logickou návaznost na uvedené donucovací prostředky, které by bez možnosti jejich použití byly jen planou výhrůžkou bez možnosti její obsah splnit. Nastavuje se tak i věcně odůvodněný a pro občana transparentní systém, kdy tento ví, že když policista zbraní hrozí a ten, jemuž policista hrozil, nevyhoví policistově výzvě směřující k zajištění bezpečnosti policisty nebo jiné osoby, se vystavuje legální možnosti, že proti němu bude zbraně skutečně užito. K odst. 1 písm. h): Zde je zbraně užito proti věci v právním smyslu (zvířeti), a to proti jakémukoliv, které ohrožuje život nebo zdraví některé osoby. Nestačí tedy, ohrožuje-li např. jiné zvíře, byť by bylo velmi cenné. Pokud by však byl pes například poštván, je jakožto věc nástrojem útoku pachatele, který ho

s. 219

poštval, a je možné proti psovi zasáhnout ve stejném rozsahu jako při útoku za použití jakékoliv jiné zbraně. Zde tedy o tuto situaci nejde. K odst. 2: Toto ustanovení jasně stanoví vztah subsidiarity mezi použitím donucovacích prostředků a použitím zbraně. Výjimku tvoří případy použití zbraně podle písmene g), které subsidiaritu konkrétního donucovacího prostředku již obsahují, a podle písmene h), kdy tuto subsidiaritu není možné naplnit vzhledem k tomu, že ohrožení je zde ze strany zvířete, které nebude reagovat na hrozby, a současně je těžké zvíře efektivně zneškodnit za pomocí některého z donucovacích prostředků. Z toho vyplývá, že buď policista aspoň jednou neúspěšně použije donucovacího prostředku, nebo i bez jeho použití je policistovi zjevné, že nelze jeho použitím dosáhnout účelu sledovaného zákrokem. K odst. 3: Toto ustanovení stanoví (obdobně jako § 53 odst. 2 u donucovacích prostředků) obecnou povinnost před použitím zbraně vyzvat nejprve osobu k upuštění od protiprávního jednání s explicitně vyjádřenou hrozbou použití zbraně. Zbraň pak může policista použít ihned, jakmile je jasné, že osoba na tuto výzvu k upuštění od protiprávního jednání nereaguje. Z této povinnosti jsou následující výjimky: případy donucovacích prostředků podle § 56 odst. 1 písm. f), g), h) a všechny další případy, kdy trvá ohrožení života či zdraví jakékoliv osoby a současně vzhledem k situaci hrozí nebezpečí z prodlení. K odst. 4: Toto ustanovení ukládá policistovi při použití zbraně jednat jednak tak, aby následky na životě a zdraví osoby, proti níž je zákrok veden, byly pokud možno minimální, a současně aby nejen nepoškodil, ale ani neohrozil životy osob, proti kterým zákrok veden není (osob nezúčastněných). Jde o zdůraznění zásady přiměřenosti při použití zbraně. K odst. 5: Toto ustanovení definuje pro účely této hlavy pojem zbraně odlišně od toho, jak je používán ve zbytku zákona (viz § 113 písm. e), podle kterého se zbraní rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, což je definice shodná též s vymezením tohoto pojmu v § 89 odst. 5 TrZ (§ 118 nového trestního zákoníku). Zákon za zbraň vedle zbraně střelné, střeliva a doplňků zbraně považuje i výbušninu (např. obranný ruční granát), speciální výbušný předmět (např. speciální rámy s výbušninami k prolomení oken), průlomový pyrotechnický prostředek (zařízení sestávající z nestlačitelné kapaliny a z výbušniny k prolomení se


Stránka č. 5 z 5

do objektu)

s. 220

a speciální náloživo (např. tzv. strip charge – speciální „páskové“ nálože z plastické výbušniny používané k rozlomení pantů dveří). Zákon reflektuje fakt, že policie má výjimku z obecné úpravy ZbrZ, zejména pokud jde o možnost užívat zakázané zbraně, střelivo a doplňky, např. tlumiče, laserové zaměřovače, samočinné zbraně (např. samopaly) a další. Obecně totiž dle § 1 odst. 2 ZbrZ platí, že se tento zákon nevztahuje na zbraně, střelivo a vojenskou munici, které jsou nabývány a drženy ve výzbroji ozbrojených bezpečnostních sborů. Pokud jde o používání výbušnin, policie má výjimku z obecné úpravy nakládání s výbušninami podle HorČin, a to na základě § 1 odst. 3 písm. a) HorČin. Zákon mezi zbraň pro účely této hlavy zahrnuje z praktických důvodů i zbraně bodné a sečné, neboť byť použití těchto druhů zbraní přichází v úvahu jen v minimu případů, je jejich použití vzhledem k jejich účinkům adekvátní podřídit stejnému režimu jako použití zbraní střelných. Opačně je tomu naopak u vrhacího prostředku majícího povahu střelné zbraně podle jiného právního předpisu s dočasně zneschopňujícími a nesmrtícími účinky dle § 52 písm. d). Tyto prostředky jsou sice z hlediska ZbrZ považovány s ohledem na mechanismus výmětu předmětu z hlavně za střelné zbraně, naopak svými účinky se však řadí mezi donucovací prostředky. Proto zákon na jejich použití vztahuje podmínky pro použití donucovacích prostředků, tedy na rozdíl od ZbrZ je klasifikuje podle účinků, nikoliv podle technického mechanismu fungování.


Stránka č. 1 z 2


§ 57 Povinnosti policisty po použití donucovacího prostředku nebo zbraně (1) Po použití donucovacího prostředku nebo zbraně, při kterém došlo ke zranění osoby, je policista povinen ihned, jakmile to okolnosti dovolí, poskytnout zraněné osobě první pomoc a zajistit lékařské ošetření. Dále je povinen učinit neodkladné úkony nebo jiná opatření, aby mohla být řádně objasněna oprávněnost použití zbraně. (2) Zákrok, při kterém bylo použito donucovacího prostředku nebo zbraně, je policista povinen bezodkladně ohlásit svému nadřízenému a sepsat o něm úřední záznam s uvedením důvodu, průběhu a výsledku jejich použití. Úřední záznam nesepisuje při použití pout podle § 54. (3) Vedoucí policejního útvaru je povinen vyrozumět bez zbytečného odkladu příslušného státního zástupce o zranění nebo usmrcení osoby anebo o škodě nikoli nepatrné, 9 způsobených použitím donucovacího prostředku nebo zbraně. 9


Související ustanovení: § 10 – zásada iniciativy, § 54 – použití pout u osoby omezené na svobodě, § 95 a násl. – náhrada škody, § 109 odst. 1 – dokumentace

s. 221

Související předpisy: povinnosti po použití donucovacího prostředku nebo zbraně (§ 21 ObcPol; § 41, 42 CelZ; § 33 VojPol); § 207 odst. 2 TrZ (§ 150 nového trestního zákoníku) – neposkytnutí pomoci Související judikatura: rozhodnutí MS Praha sp. zn. 7 To 18/2000 – úřední záznam o zákroku a nesprávné uvedení důvodu zákroku

K odst. 1: Každý policista má obecnou povinnost pomoci osobě, jejíž život či zdraví je bezprostředně ohrožen (poskytnout první pomoc a zajistit lékařské ošetření), bez ohledu na to, zda je tomu tak v důsledku protiprávního jednání nebo v důsledku objektivních okolností a bez ohledu, zda je ve službě či mimo službu. Tato povinnost vyplývá ze zásady iniciativy (§ 10 odst. 1, 2) v kombinaci s vymezením úkolů policie (§ 2 – úkolem policie je i ochrana bezpečnosti osob, která samozřejmě zahrnuje především bezpečnost fyzickou, tedy před újmou na zdraví a na životě, bez ohledu na to, zda je újma způsobena jednáním některé osoby (útokem) nebo jiným způsobem, tj. bez zásahu osoby). Výslovně je tato povinnost stanovena zákonem pro situace, kdy použití donucovacího prostředku nebo zbraně vedlo ke zranění osoby. Zákon policistovi ukládá povinnost poskytnout nezbytnou pomoc bez ohledu na rozsah zranění, přičemž tuto existenci a závažnost zranění posuzuje policista dle zjevných známek na těle osoby, podle jejího chování či podle sdělení osoby samé. Tuto pomoc je policista povinen poskytnout ihned, jakmile to okolnosti dovolí. Pokud by policista pomoc neposkytl, vystavuje se mimo disciplinárního řízení také nebezpečí stíhání pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 TrZ (§ 150 nového trestního zákoníku). Policista je po použití zbraně, při kterém došlo ke zranění osoby, povinen učinit neodkladné úkony nebo jiná opatření, aby mohla být řádně objasněna oprávněnost jejího použití. V případě použití donucovacího prostředku mu zákon tuto povinnost neukládá. Mezi takové úkony patří zajištění stop z místa střelby, zajištění svědectví přítomných osob, zdržení se jednání, které by mohlo mařit budoucí vyšetření použití zbraně apod. Pokud při použití donucovacího prostředku nebo zbraně dojde ke vzniku škody (včetně újmy


Stránka č. 2 z 2

na zdraví), odpovídá za ni stát v souladu s ustanoveními § 95 a násl. K odst. 2: Po zákroku s použitím donucovacího prostředku nebo zbraně bez ohledu na to, zda došlo ke zranění osoby či nikoliv, je policista povinen sepsat úřední záznam s náležitostmi obligatorně stanovenými tímto ustanovením i obecným ustanovením o dokumentaci (§ 109 odst. 1). Tak je tomu

s. 222

i v případě použití pout podle obecného zmocnění k použití donucovacího prostředku. Výjimkou je toliko použití pout podle zvláštního ustanovení § 54 (zde je použití pout uvedeno již v záznamu sepsaném k úkonu, který si vyžádal mj. i použití pout). Současně je policista povinen takový zákrok bezodkladně ohlásit svému nadřízenému. Smyslem ustanovení je zejména umožnit přezkum těchto zákroků vnitřními kontrolními mechanismy policie. Úřední záznam o průběhu zákroku není úředním záznamem o obsahu vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 4 TrŘ a jeho přečtení jako listinného důkazu v trestním řízení nelze odmítnout, jestliže je na jeho obsahu založena obhajoba obviněného stíhaného pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 TrZ (§ 325 nového trestního zákoníku) o nezákonnosti postupu policistů při zákroku. Je-li při rozhodování o trestném činu útoku na veřejného činitele dle § 155 odst. 1 písm. a) TrZ přezkoumávána otázka, zda policisté při provádění služebního zákroku vůči obviněnému nepřekročili svoji pravomoc a zda tedy požívají ochrany veřejného činitele, není podstatné, že v úředním záznamu o provedení zákroku policisté citovali chybně ustanovení PolČR, podle kterého postupovali, ale je rozhodné, zda zákrok byl proveden v souladu s tímto zákonem (viz rozhodnutí MS Praha sp. zn. 7 To 18/2000). K odst. 3: Toto ustanovení stanoví notifikační povinnost vedoucího funkcionáře daného útvaru vůči příslušnému státnímu zástupci ohledně veškerých případů použití donucovacího prostředku nebo zbraně, v důsledku něhož došlo ke zranění nebo usmrcení osoby anebo ke způsobení škody nikoli nepatrné. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit, aby státní zástupce odpovídající za dozor (popř. za vyšetřování) v případném trestním řízení vůči policistovi odpovědnému za zákrok byl v každém případě o takovém zákroku informován a mohl popřípadě sám (nikoliv pouze na základě opisu záznamu o zahájení úkonů trestního řízení zaslaného policejním orgánem, viz § 158 odst. 3 TrŘ) posoudit vhodnost zahájení úkonů trestního řízení. Současně toto ustanovení stanoví, že tuto notifikační povinnost nemusí vůči státnímu zástupci vykonávat každý jednotlivý policista, nýbrž pouze vedoucí útvaru policie, v němž je policista, který donucovacího prostředku nebo zbraně použil, zařazen. (Ten může samozřejmě tuto povinnost plnit prostřednictvím jiného policisty k tomu ad hoc či trvale pověřeného, tedy tuto povinnost delegovat.)


Stránka č. 1 z 2


§ 58 Zvláštní omezení (1) Při zákroku proti zjevně těhotné ženě, osobě zjevně vysokého věku, osobě se zjevnou tělesnou vadou nebo chorobou nebo osobě zjevně

s. 223

mladší 15 let nesmí policista použít údery a kopy, slzotvorný, elektrický ani jiný obdobný dočasně zneschopňující prostředek, obušek ani jiný úderný prostředek, vrhací prostředek mající povahu střelné zbraně podle jiného právního předpisu s dočasně zneschopňujícím účinkem, vrhací prostředek, který nemá povahu zbraně podle tohoto zákona, vytlačování vozidlem, vytlačování štítem, služebního psa, zásahovou výbušku, úder střelnou zbraní, hrozbu namířenou střelnou zbraní, varovný výstřel a zbraň, vyjma případů, kdy útok takové osoby bezprostředně ohrožuje život nebo zdraví policisty anebo jiné osoby nebo hrozí větší škoda 9 na majetku a nebezpečí nelze odvrátit jinak. (2) Omezení podle odstavce 1 se nevztahuje na použití slzotvorného prostředku, zásahové výbušky a vytlačování vozidlem a štítem, jsou-li použity proti skupině osob. 9


Související předpisy: omezení při použití donucovacích prostředků a zbraně (§ 21 ObcPol; § 43 CelZ; § 33 VojPol); § 89 odst. 11 TrZ (§ 138 nového trestního zákoníku) – větší škoda ve smyslu trestního zákona

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví výčet osob, proti kterým zákon obecně považuje použití vyjmenovaných donucovacích prostředků a zbraně za nepřiměřené. Jedná se o osoby, které svou přirozenou fyzickou nebo psychickou konstitucí představují pouze nízké riziko pro zasahujícího policistu a současně u nich hrozí v důsledku zákroku zvýšené riziko vážnější újmy na jejich fyzickém či psychickém zdraví. U všech těchto osob zákon stanoví podmínku zjevnosti tohoto jejich stavu, jinak by omezení nebylo fakticky splnitelné. V případě porušení tohoto ustanovení policistou je tedy třeba zkoumat, zda muselo být zasahujícímu policistovi zřejmé, že o takovou osobu jde. Pokud (či dokud) tedy není tento stav osoby zjevný, nemůže být policista daným omezením vázán. Z výčtu uvedeného taxativně v zákoně vyplývá, že proti těmto osobám lze ve standardních situacích (nepříliš závažné zákroky a eskorty osob předváděných, zadržených, zajištěných, zatčených) použít z donucovacích prostředků především hmaty a chvaty, pouta a prostředek k zamezení prostorové orientace. Použití zastavovacího pásu, zahrazení cesty vozidlem či jiného prostředku k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění odjezdu vozidla není proti těmto osobám omezeno. Použití prostředku k zabránění odjezdu vozidla nezpůsobuje těmto osobám žádnou zvláštní újmu a naopak u prostředku k násilnému zastavení vozidla by toto omezení znamenalo absenci nástroje pro policisty v případech nebezpečné jízdy vozidla nebo v případě prchajícího pachatele, pokud by ve vozidle

s. 224


Stránka č. 2 z 2

byla některá z těchto osob. Použití vodního stříkače a použití vytlačování koňmi není vůči těmto osobám omezeno, protože nelze prakticky zajistit, že v davu, proti kterému se vodní stříkač nebo vytlačování koňmi použije, nebude byť jen jedna osoba spadající do uvedené kategorie. Tato omezení neplatí (a lze proto použít donucovacích prostředků i zbraně za obecných podmínek) v případě, že tyto osoby bezprostředně ohrožují život nebo zdraví některé osoby nebo hrozí větší škoda na majetku a současně není dostupný jiný postup či prostředek k odvrácení tohoto nebezpečí (tj. subsidiarita použití síly vůči těmto osobám). Pojem větší škody na majetku je třeba vykládat v kontextu celé situace jako takovou škodu, která ospravedlňuje i použití razantnějších donucovacích prostředků či zbraně proti těmto osobám. Nelze mechanicky vycházet z pojmu větší škoda podle § 89 odst. 11 TrZ (§ 138 nového trestního zákoníku). K odst. 2: Obecně stanovená omezení zákon taktéž výslovně vylučuje, pokud jde o použití zde vyjmenovaných donucovacích prostředků v případě zásahů proti skupině osob, neboť v těchto případech nelze zajistit, že se ve větší skupině osob nebude vyskytovat žádná z osob z výše uvedených kategorií a současně nejde o donucovací prostředky, které přímo způsobují újmu na zdraví.


Stránka č. 1 z 1


§ 59 Zákrok pod jednotným velením (1) Při zákroku pod jednotným velením rozhoduje o použití donucovacího prostředku a zbraně velitel zakročující jednotky. O použití donucovacího prostředku a zbraně může na místě zákroku rozhodnout také nadřízený tohoto velitele, který tímto rozhodnutím přebírá velení do ukončení zákroku. Rozhodnutí velitele zakročující jednotky a jeho nadřízeného o použití donucovacího prostředku nebo zbraně musí být zadokumentováno záznamovou technikou se zvukem nebo v listinné podobě. (2) Rozhodnutím podle odstavce 1 přechází na toho, kdo rozhodnutí učinil, odpovědnost za splnění povinností podle § 57. Související ustanovení: § 10 odst. 5 – zákrok, § 109 odst. 1 – dokumentace

Související předpisy: zákrok pod jednotným velením (§ 21 VězSl; § 8, 34 VojPol); § 46 odst. 1 SlPoBez – služební kázeň

K odst. 1: Toto ustanovení představuje výjimku ze zásadně osobní odpovědnosti policisty za rozhodnutí použít či zdržet se použití určitého oprávnění

s. 225

při plnění svých úkolů. Pokud policisté zakročují jakožto jednotka s jednotným velením, z důvodů jednak praktických (bez jednotného velení nemůže větší počet policistů rychle a efektivně zasahovat), jednak z důvodů požadavku na právní jistotu občanů i policistů, zákon přenáší odpovědnost za rozhodnutí o použití donucovacího prostředku či zbraně na velitele zakročující jednotky. Současně však stanoví povinnost toto rozhodnutí zadokumentovat audiotechnikou nebo písemně. Záznam musí splňovat náležitosti dokumentace podle § 109 odst. 1. Taktéž zákon počítá s možností, že hierarchické vztahy nadřízenosti vyplývající ze služebního zákona vstoupí do této situace, a proto stanoví možnost služebního funkcionáře, který je nadřízen veliteli jednotky, rozhodnout místo něho s tím, že v takovém případě však přebírá jeho roli až do momentu ukončení zákroku. Z § 46 odst. 1 SlPoBez vyplývá obecná povinnost policisty splnit rozkaz nadřízeného, včetně rozkazu v případě zákroku pod jednotným velením. Může však dojít k situaci, kdy je rozkaz velitele ve zřejmém rozporu s právním předpisem. V takovém případě musí policista velitele na tuto skutečnost upozornit, nicméně je povinen rozkaz splnit. Trvá-li velitel po upozornění na splnění rozkazu, je na žádost policisty povinen vydat rozkaz písemně ihned, nebo jakmile to okolnosti dovolí. Policista je v těchto případech povinen oznámit tuto skutečnost bez zbytečného odkladu nadřízenému velitele. Nicméně však platí zásada absolutního zákazu splnit rozkaz velitele, pokud by jeho splněním zřejmě došlo k naplnění skutkové podstaty některého trestného činu. Při posuzování možné trestnosti jednání policisty je třeba vždy brát v potaz různé druhy okolností vylučujících protiprávnost (nutná obrana, krajní nouze, dovolené použití zbraně a další). Z toho vyplývá, že pokud se policista domnívá, že by jednáním mohl naplnit pouze skutkovou podstatu přestupku či disciplinárního deliktu, je povinen rozkaz splnit (a věc ohlásit nadřízenému velitele). Zákon zde ponechává odpovědnost za zhodnocení právní kvalifikace na veliteli zákroku pod jednotným velením. K odst. 2: Ruku v ruce s pravomocí musí jít i odpovědnost. Zákon proto stanoví, že velitel jednotky nebo jeho nadřízený rozhodnutím o použití donucovacího prostředku či zbraně na sebe tímto současně berou odpovědnost za to, že dojdeli ke zranění osoby, budou splněny povinnosti podle § 57: jde zejména o povinnost poskytnout osobě první pomoc, zajistit jí lékařské ošetření, učinit opatření, aby mohla být řádně objasněna oprávněnost použití zbraně, ohlásit událost nadřízenému, sepsat o ní úřední záznam, zajistit prostřednictvím vedoucího daného policejního útvaru vyrozumění příslušného státního zástupce (viz komentář k § 57).


Stránka č. 1 z 2


§ 60 Obecná ustanovení o zpracovávání informací policií (1) Policie zpracovává v souladu s tímto zákonem a jiným právním předpisem informace včetně osobních údajů v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů.

s. 227

(2) Zpracovávané informace musí policie zabezpečit před neoprávněným přístupem, změnou, zničením, ztrátou nebo odcizením, zneužitím nebo jiným neoprávněným zpracováním. Tímto nejsou dotčeny povinnosti podle jiného právního předpisu. Související ustanovení: § 85 – zpracovávání osobních údajů pro tzv. bezpečnostní účely

Související předpisy: § 4 písm. e) OchOsÚ – zpracování, § 4 písm. a) OchOsÚ – osobní údaj, § 4 písm. b) OchOsÚ – citlivý údaj, § 3 odst. 6 písm. a), c), d) OchOsÚ – výjimky z působnosti OchOsÚ pro policii pro tzv. bezpečnostní účely, § 5 odst. 1 a § 11, 12 OchOsÚ – ustanovení OchOsÚ, která se na policii nevztahují, zpracovává-li údaje pro tzv. bezpečnostní účely, § 13 a násl. OchOsÚ – povinnosti osob při zabezpečení osobních údajů; § 2 písm. a) UtInf – utajovaná informace, hlava II. UtInf – pravidla pro zabezpečení zpracovávaných utajovaných informací; § 178 TrZ (§ 180 nového trestního zákoníku) – neoprávněné nakládání s osobními údaji, § 158 TrZ (§ 329 nového trestního zákoníku) – zneužití pravomoci veřejného činitele, § 159 TrZ (§ 330 nového trestního zákoníku) – maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, § 106, 107 TrZ (§ 317, 318 nového trestního zákoníku) – ohrožení utajované informace

K odst. 1: Toto ustanovení představuje základní zmocnění pro policii ke zpracovávání informací v rozsahu nezbytném pro plnění jejích úkolů. Navazuje na předchozí úpravu § 42d PolČR 1991. Zpracováním se zde obdobně jako v § 4 písm. e) OchOsÚ rozumí „jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace“. Informací je zde třeba (na rozdíl od pojmu osobní údaj, který je pojmem užším než pojem informace, viz dále) rozumět jakýkoliv zpracovávaný či zpracovatelný údaj. To zahrnuje jak osobní údaje [§ 4 písm. a) OchOsÚ], včetně údajů citlivých [§ 4 písm. b) OchOsÚ], tak údaje nevztahující se k žádné fyzické osobě, údaje statistického charakteru, utajované informace atd. Některé z těchto druhů informací mají speciální úpravu, jde zejména osobní údaje (OchOsÚ) a utajované informace (UtInf), nicméně i sám zákon o policii obsahuje ustanovení, která jsou naopak speciální vůči obecné úpravě zmíněných zákonů a mají tak aplikační přednost (viz např. § 94). Dikce ustanovení § 60 výslovně zdůrazňuje obecnou platnost tohoto ustanovení, které se tak vztahuje i na osobní údaje. Toto ustanovení má obecnou platnost pro všechny případy, kdy jsou zpracovávány informace

s. 228

podle tohoto zákona. Je proto třeba rozlišovat několik odlišných režimů zpracovávání informací: a) obecný režim zpracovávání jakýchkoliv informací pro účely plnění úkolů (působnosti) policie (§ 60), b)


Stránka č. 2 z 2

režim zpracovávání osobních údajů dle OchOsÚ doplněný některými ustanoveními PolČR (§ 79 a násl.), která jsou speciální k ustanovením OchOsÚ; tento režim je speciální k režimu sub a), c) dále režim zpracovávání osobních údajů pro tzv. bezpečnostní účely (Zpracovávání osobních údajů při předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, § 85 PolČR), jakožto provedení výjimky z některých pravidel stanovených OchOsÚ (§ 5 odst. 1 a § 11, 12 OchOsÚ), kterou stanoví § 3 odst. 6 písm. a), c) a d) OchOsÚ, d) a v neposlední řadě jde o režim nakládání s utajovanými informacemi podle UtInf, jehož zvláštní ustanovení se uplatní (s jedinou výjimkou stanovenou v § 94 PolČR) vždy, když půjde o utajovanou informaci, tedy informaci označenou v souladu s UtInf, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné a která je uvedena v seznamu utajovaných informací [§ 2 písm. a) UtInf]. Režim sub c) platí i pro jiné bezpečnostní sbory, nicméně způsob a rozsah provedení této výjimky v příslušných zákonech upravujících činnost těchto sborů se velmi liší. Pokud jde např. o zpravodajské služby, jejich režim nakládání s osobními údaji pro tzv. bezpečnostní účely není v zákonech jejich činnost upravujících v podstatě vůbec upraven. Platí pro ně tedy pouze obecná výjimka z § 5 odst. 1 a § 11, 12 OchOsÚ. Speciální úprava v zákoně o Vězeňské službě a Justiční stráži (zák. č. 555/1992 Sb.) nebo v zákoně celním (zák. č. 13/1993 Sb.) je poměrně stručná vzhledem k výrazně menší potřebě zpracovávat osobní údaje osob plynoucí z náplně práce těchto sborů. Úprava zpracovávání osobních údajů v režimu a pro účely sub c) v zákoně o policii je tedy jedinou takto podrobnou úpravou související mimo jiné s tím, že policie, jakožto základní, největší a nejdůležitější bezpečnostní sbor v ČR nejvíce s uvedenými osobními údaji pracuje. K odst. 2: Toto ustanovení je základem ochrany bezpečnosti informací zpracovávaných policií při plnění jejích úkolů. Ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 47a odst. 7 PolČR 1991. Stanoví obecnou povinnost policie zabezpečit jí zpracovávané informace před jakýmkoliv zneužitím a výslovně stanoví, že tím není vyloučena aplikace dalších, speciálních pravidel pro zabezpečení zpracovávaných informací podle zvláštních právních předpisů. Jde zejména o UtInf (především hlava II. tohoto zákona), nebo o OchOsÚ, zejména jeho ustanovení o povinnostech osob při zabezpečení osobních

s. 229

údajů dle § 13 a násl. OchOsÚ. Odstavec 2 se přitom s ustanovením § 13 odst. 1 OchOsÚ obsahově kryje, nicméně se vztahuje na jakékoliv druhy informací, nikoliv pouze osobní údaje. Informace lze především zpracovávat neboli s nimi nakládat pouze k plnění úkolů (působnosti) policie, popř. k plnění jiných úkolů, které policii svěřuje nebo by policii svěřil zákonný předpis. Jejich zneužití či jiné neoprávněné zpracovávání by mohlo naplnit v první řadě skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 TrZ (§ 180 nového trestního zákoníku), dále zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 TrZ (§ 329 nového trestního zákoníku) nebo maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 TrZ (§ 330 nového trestního zákoníku), v případě porušení pravidel nakládání s utajovanými informacemi by mohlo jít i o trestný čin ohrožení utajované informace podle § 106, 107 TrZ (§ 317, 318 nového trestního zákoníku). Následující ustanovení § 61 až 71 se týkají oprávnění k získávání informací.


Stránka č. 1 z 5


§ 61 Podání vysvětlení (1) Policie může požadovat potřebné vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro a) odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele, b) vypátrání hledané nebo pohřešované osoby anebo věci, nebo c) přípravu a výkon opatření k zajištění bezpečnosti osoby chráněné podle tohoto zákona nebo jiného právního předpisu, a v případě potřeby ji vyzvat, aby se ve stanovenou dobu, popřípaděbez zbytečného odkladu, je-li to nezbytné, dostavila na určené místo k sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení. (2) Dostaví-li se osoba na základě výzvy, je policista povinen s touto osobou sepsat bez zbytečného odkladu úřední záznam o podání vysvětlení. (3) Podání vysvětlení nesmí být od osoby požadováno, pokud by tím porušila zákonem stanovenou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byla této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěna. Osoba může vysvětlení odepřít pouze, pokud by jím sobě nebo osobě blízké způsobila nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí postihu za správní delikt. (4) Kdo se dostaví na výzvu podle odstavce 1, má nárok na náhradu nutných výdajů a na náhradu ušlého výdělku. Náhradu poskytuje policie. Nárok na náhradu nemá ten, kdo se dostavil jen ve vlastním zájmu nebo pro své protiprávní jednání. Nárok na náhradu zaniká, jestliže jej osoba neuplatní do 7 dnů ode dne, kdy se na výzvu podle odstavce 1 dostavila; o tom musí být osoba poučena.

s. 230

(5) Nevyhoví-li osoba bez dostatečné omluvy nebo bez závažných důvodů výzvě, může být předvedena. Úřední záznam o podání vysvětlení je policista povinen sepsat bez zbytečného odkladu po jejím předvedení; po sepsání tohoto záznamu policista osobu propustí. (6) O předvedení sepíše policista úřední záznam. Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti, § 63 odst. 2 písm. d) – prokazování totožnosti, § 115 – mlčenlivost

Související předpisy: čl. 37 LPS – právo odepřít výpověď; mlčenlivost: § 21 AZ, § 55 odst. 2 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, § 48 odst. 1 písm. d) BISZ, § 54 odst. 3, § 62 odst. 3 SSZ, § 9 VězSl, § 10 odst. 2, 3 VojPol, § 26 ObcPol, § 24 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, § 6 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, § 17 zák. č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, § 127 odst. 1 TrŘ; § 158 odst. 3 TrŘ – podání vysvětlení, § 8 TrŘ – dožádání a mlčenlivost Související judikatura: usnesení NS ČR sp. zn. 5 Tdo 1293/2003, vyhrožování trestním stíháním a použitím zajišťovacích institutů při výslechu k vynucení zaplacení dluhu – vydírání dle § 235 odst. 1 TrZ a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) TrZ; rozsudek KS Hradec Králové sp. zn. 51 Ca 27/2005-36, publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 1039/2007 – vysvětlení podle zákona o policii není výpovědí svědka v přestupkovém řízení; nález ÚS II. ÚS 98/1995 USn. – právo na právní pomoc při podání vysvětlení dle PolČR; nález ÚS II. ÚS 386/2004 USn. – umožnění přítomnosti právního zástupce; výkladové stanovisko NSZ č. 5/2003 ke sjednocení výkladu k použitelnosti úředních záznamů o vysvětlení v trestním řízení


Stránka č. 2 z 5

K odst. 1: Oprávnění žádat podání vysvětlení je tradičním základním oprávněním policie v oblasti získávání informací. Ustanovení navazuje na předcházející úpravu § 12 PolČR 1991. Toto oprávnění svědčí ze zákona policii jako celku, nikoliv pouze policistovi, využít tedy tohoto oprávnění může při plnění úkolů nejen policista, ale i zaměstnanec policie (např. v oblasti správního řízení). Využít je lze zejména při šetření přestupků podle § 58 odst. 2 PřesZ (na rozdíl od § 60 PřesZ lze toto oprávnění využít nejen k prověření došlého oznámení o přestupku), dále při operativně pátrací činnosti podle § 69 PolČR a § 158 odst. 1 TrŘ, při pátrání po pohřešovaných a hledaných osobách (§ 68 PolČR) a v souvislosti s ochranou osob podle § 50 PolČR (krátkodobá ochrana osob), § 49 PolČR (zajišťování bezpečnosti určených osob), anebo při činnostech dle OchSvěd. Při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc, které se opírá o čl. 37 odst. 2 LPS a znamená povinnost policie zastoupení advokátem umožnit (viz II. ÚS 98/1995).

s. 231

Ustanovení § 158 odst. 3 TrŘ také zná možnost požadovat vysvětlení, nicméně to je v zásadě možné až po zahájení úkonů trestního řízení (až na případy neodkladných a neopakovatelných úkonů), jde o oprávnění policejního orgánu, tedy útvaru policie, a obecně platí, že až na výjimky úřední záznam o takovém vysvětlení nelze použít jako důkaz. Oprávnění dle § 61 oproti tomu svědčí celé policii, nikoliv pouze policejnímu orgánu. Využije se narozdíl od podání vysvětlení podle TrŘ právě před zahájením úkonů v trestním řízení, tedy ve fázi operativně pátrací činnosti. Je mířeno především na situace, kdy existují např. nepříliš důvěryhodné, avšak konkrétní informace, že někdo se možná dopustil trestného činu, ale není dostatek podkladů k zahájení úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 TrŘ. V těchto případech lze např. osoba „podezřelou“ z trestného činu pozvat k podání vysvětlení dle PolČR, a pokud se vysvětlením zjistí, že informace byla nepravdivá, sepíše se pouze záznam o podání vysvětlení a není nutné zahajovat úkony trestního řízení. Za předchozí úpravy se v těchto situacích musely nejprve zahájit úkony trestního řízení (pokud nešlo o neodkladný či neopakovatelný úkon). Osoba pak musela být vyslechnuta dle § 158 odst. 3 TrŘ, a bylo-li zjištěno, že vůbec nejde o podezření ze spáchání trestného činu, bylo nutno řízení opět formálně odkládat. Nově tedy se pomocí § 61 odst. 1 písm. a) ušetří spousta formálních úkonů, času, papírování. Policista by měl proto nejprve osobu vyslechnout, položit jí případné otázky a posoudit, zda výpověď zakládá podezření ze spáchání trestného činu či nikoliv, a teprve podle toho se rozhodnout, zda sepíše úřední záznam o trestném činu nebo o přestupku dle § 61 PolČR, nebo úřední záznam dle § 158 odst. 3 TrŘ. V praxi se klade otázka možnosti použití úředního záznamu o podání vysvětlení dle § 61 PolČR v trestním řízení např. v případě, kdy jednání pachatele bylo původně kvalifikováno jako podezření ze spáchání přestupku a bylo také jako takové prověřováno, posléze však došlo k jeho překvalifikování na základě zjištěných skutečností na podezření z trestného činu. V takovém případě jsou úřední záznamy o vysvětlení opatřené podle PolČR zásadně použitelné v trestním řízení obdobným způsobem jako úřední záznamy sepsané o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 TrŘ, neboť i ony slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, zda osoba, která takové vysvětlení v předchozím řízení o přestupku podala, má být v trestním řízení vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznamy o podaném vysvětlení samy o sobě důkazem nejsou. Lze je však za podmínek stanovených TrŘ přečíst nebo předestřít (§ 211, 212 a § 314d odst. 2 TrŘ). To, že lze předestřít i úřední záznamy dle § 61 PolČR plyne i z faktu, že předestírání podle § TrŘ není ničím jiným než upozorněním, že osoba dříve vypovídala jinak, a současně výzvou k vysvětlení těchto rozdílů. Proto by nemělo být vyloučené takto záznam „předestřít“, neboli se zeptat na důvody rozdílů ve výpovědích v rámci otázek výslechu, konfrontace apod. i v případě záznamu o podání

s. 232

vysvětlení dle § 61 PolČR. V každém případě lze takový záznam o podání vysvětlení podle PolČR použít jako podklad pro sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 TrŘ (viz výkladové stanovisko NSZ č. 5/2003 ke sjednocení výkladu k použitelnosti úředních záznamů o vysvětlení v trestním řízení). Osobu, od které policie žádá vysvětlení, lze v závislosti na okolnostech konkrétního případu vyzvat k


Stránka č. 3 z 5

podání vysvětlení buď bez zbytečného odkladu, je-li to nezbytné (což v některých případech může znamenat i podání vysvětlení ihned, např. na místě), nebo v jinou stanovenou dobu. Osobě je třeba určit místo a čas k dostavení se k sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení. I zde je třeba postupovat v souladu se zásadou přiměřenosti (§ 11) a stanovovat čas a místo podání vysvětlení tak, aby nedocházelo k bezdůvodnému či nepřiměřenému zasahování do práv osoby k podání vysvětlení vyzvané. Odůvodňují-li to však okolnosti případu, dikce ustanovení nebrání žádat podání vysvětlení ihned, nebo žádat dostavení se k sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení ihned, bezprostředně po výzvě. Dále lze podání vysvětlení podle tohoto ustanovení žádat v rámci pátrání po jakékoliv hledané či pohřešované osobě anebo věci. Může jít podání vysvětlení jak v rámci ad hoc pátrání po jednotlivé hledané či pohřešované osobě nebo věci, tak v rámci systematizovaného pátrání po osobách a věcech k tomu specializovaných součástí policie. Viz také zvláštní oprávnění při pátrání (§ 68). O podání vysvětlení lze žádat také v rámci přípravy a výkonu ochrany osob chráněných policií podle tohoto zákona nebo jiného právního předpisu. Půjde jednak o krátkodobou ochranu dle § 50, jednak o zajišťování bezpečnosti určených osob dle § 49. Od osoby od níž je vyžadováno vysvětlení, lze podle § 63 odst. 2 písm. d) žádat prokázání totožnosti. K odst. 2: V souladu se zásadou přiměřenosti postupu policie (§ 11) je stanovena povinnost zbytečně (bez legitimního důvodu) neodkládat sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení. Policista proto sepíše úřední záznam o podání vysvětlení bez zbytečného odkladu poté, co se osoba na základě výzvy dostavila k sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení, přičemž je nerozhodné, zda se osoba dostavila k podání vysvětlení dobrovolně nebo zda byla k jeho podání předvedena. K odst. 3: Toto ustanovení stanoví v právním řádu tradiční výjimky z povinnosti vypovídat. Jde v první řadě o případy zákonem uložené nebo státem uznané povinnosti mlčenlivosti. Mezi tyto se řadí zejména mlčenlivost podle § 21 AZ, § 55 odst. 2 ZdravZ, § 48 odst. 1 písm. d) BISZ, § 54 odst. 3, § 62 odst. 3 SSZ, § 9 VězSl , § 10 odst. 2, 3 VojPol, § 26 ObcPol, § 24 zák. č. 337/1992 Sb., správě daní a poplatků, § 6 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení

s. 233

a o výkonu rozhodčích nálezů, § 17 zák. č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, nebo podle § 127 odst. 1 TrŘ. Mlčenlivosti podle zákona o policii (§ 115) není možno se dovolávat, neboť ta je policistům, inspektorům a zaměstnancům policie či inspekce stanovena, pouze pokud je v zájmu zabezpečení úkolů policie, inspekce nebo v zájmu jiných osob nezbytné, aby určité informace zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Pokud policista plní úkoly policie v oblasti odhalování trestných činů nebo přestupků, pátrání po hledané anebo pohřešované osobě nebo věci, anebo přípravy a výkonu opatření k zajištění bezpečnosti chráněné osoby, je v drtivé většině případů dán dostatečný důvod pro žádání vysvětlení i z oblasti kryté povinností mlčenlivosti a je tak osobou povolanou. Výjimečně nebude z důvodu závažnosti dané policejní činnosti (vysokého rizika plynoucího z jejího vyzrazení) v porovnání s účelem, za kterým je vysvětlení požadováno, dán důvod automatického prolomení povinnosti mlčenlivosti (např. informace týkající se závažné kriminality, informace z operativně pátrací činnosti policie). V takovém případě nebude policista žádající vysvětlení osobou povolanou v souladu s § 115 a bude muset žádat o zbavení mlčenlivosti ministra nebo jím pověřenou osobu. V případě sporu rozhodne nejbližší společný nadřízený dotčených policistů (útvarů). Pokud by však tím, kdo o vysvětlení žádá, byl policista či inspektor plnící úkoly policejního orgánu podle TrŘ, pak není možné se mlčenlivosti dovolávat vzhledem k § 115 odst. 3. Stejně jako § 8 TrŘ PolČR stanoví, že povinnost vypovídat se nevztahuje na zákonem stanovenou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti. Nicméně narozdíl od TrŘ již nestanoví, že „za státem uznanou povinnost mlčenlivosti se nepovažuje taková povinnost, jejíž rozsah není vymezen zákonem, ale vyplývá z právního úkonu učiněného na základě zákona“ (§ 8 odst. 4 TrŘ). Zde jde především o obchodní tajemství podle § 17 ObchZ. Z toho se podává, že zatímco podle TrŘ nemůže být důvodem odmítnutí výpovědi institut obchodního tajemství, při podávání vysvětlení podle PolČR může být důvodem odmítnutí podat vysvětlení. Dále toto ustanovení refl ektuje ústavně zaručené právo odepřít výpověď, jestliže by jí vypovídající


Stránka č. 4 z 5

způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké (viz čl. 37 LPS). V tomto ustanovení je však tato zásada upravena ve vztahu ke všem správním deliktům. Ve vztahu k trestním deliktům stanoví tuto zásadu § 33 odst. 1, § 92 odst. 1 a § 100 TrŘ. K odst. 4: Toto ustanovení stanoví standardní nárok na náhradu nutných výdajů (např. na dopravu apod.) a na náhradu ušlého výdělku (ztráta na mzdě, platu u zaměstnanců či na zisku u podnikajících osob). Náhrada se poskytuje z rozpočtu policie, resp. z rozpočtu dotčené organizační složky a účetní jednotky policie (krajské ředitelství nebo policejní prezidium či útvar s celostátní působností vystupující za ministerstvo). Kdo se dostavil pouze

s. 234

ve vlastním zájmu nebo pro vlastní protiprávní jednání (např. osoba, která se dopustila nějakého deliktu), nemá na tuto náhradu nárok. Nárok ex lege zaniká, pokud není uplatněn ve stanovené lhůtě. Nárok je třeba doložit předložením příslušných dokladů prokazujících ztrátu na výdělku či zisku. Poskytnutí vysvětlení je občanskou povinností podle § 200 zákoníku práce, a tedy překážkou v práci z důvodu obecného zájmu, proto je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci pracovní volno v rozsahu nezbytném pro podání vysvětlení a taktéž náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. K odst. 5: Předvedení spočívá ve faktické výzvě osobě k doprovození na policejní útvar za účelem podání vysvětlení, kdy osoba má povinnost uposlechnout výzvy k předvedení na útvar policie. V případě neuposlechnutí se osoba dopouští přestupku neuposlechnutí výzvy veřejného činitele dle § 47 odst. 1 písm. a) PřesZ. Jde tedy o krátkodobé omezení osobní svobody nižší intenzity bez donucení. Osobu lze předvést však pouze za podmínky, že osoba bez závažného důvodu nebo bez dostatečné omluvy nevyhoví výzvě k dostavení se na určené místo a ve stanovenou dobu k podání vysvětlení podle odstavce 1. Předvedení však nelze vynucovat silou. Pokud se totiž osoba předvedení brání, tedy klade odpor, ať už aktivní či pasivní, nebo se pokusí o útěk a je tedy nutné použít sílu k vynucení splnění pokynu, je tento fakt již důvodem zajištění dle § 26 odst. 1 písm. e) a osoba přechází do režimu zajištění dle § 26. Jakožto osobě zajištěné jí pak lze nasadit pouta za podmínek § 54 a podle § 28 i umístit do policejní cely. Obdobná situace by nastala, pokud by osoba, která se nechala nejprve bez odporu předvést, v budově útvaru policie úmyslně znečišťovala nebo poškozovala majetek anebo slovně urážela policistu nebo jinou osobu [§ 26 odst. 1 písm. b)]. Oproti zajištění nelze předvedenou osobu umístit do policejní cely dle § 28 a nelze jí nasadit pouta či prostředek k zamezení prostorové orientace dle § 54, pouta jí lze nasadit pouze za splnění podmínek dle § 53. V souladu se zásadou přiměřenosti postupu policie (§ 11) je třeba zbytečně (bez dostatečného důvodu) neodkládat sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení a bezdůvodně neprodlužovat nad dobu nezbytně nutnou omezení osobní svobody předvedeného. Odmítne-li osoba podat vysvětlení s poukazem na právo odmítnout výpověď (viz poznámka k odstavci 3), nelze dále omezovat její osobní svobodu a je nutno ji neprodleně po sepsání úředního záznamu o odmítnutí podat vysvětlení propustit. Konkrétní délka přiměřené lhůty předvedení záleží na okolnostech daného případu, nicméně řádově by se zřejmě měla obvykle pohybovat v hodinách (obdobné platí v případě § 65 odst. 3). K odst. 6: Zákon sice explicitně neuvádí povinnost sepsat úřední záznam o samotném podání vysvětlení, uvádí pouze povinnost sepsat úřední záznam

s. 235

o předvedení a v odstavci 3 stanoví povinnost sepsat úřední záznam o podání vysvětlení bez zbytečného odkladu, pokud se osoba dostaví na základě výzvy. Vynechává tak zejména situace, kdy se osoba nemusí dostavit na základě výzvy k podání vysvětlení (typicky při podání vysvětlení na místě) nebo kdy se osoba nedostaví sama, kdy musí být proti své vůli předvedena. Nicméně povinnost sepsat úřední záznam i o


Stránka č. 5 z 5

samotném podání vysvětlení lze dovodit jak z dikce ustanovení, které s úředním záznamem počítá, i z celkového smyslu ustanovení, kterým je úředně zachytit relevantní informaci od určité osoby. Povinnost tento úřední záznam vždy sepsat bez zbytečného odkladu plyne stejně jako u záznamu o předvedení z obecné zásady přiměřenosti. Úřední záznam musí mít náležitosti podle § 109 a na žádost předvedené osoby policie vystaví podle § 109 o předvedení a podání vysvětlení bez zbytečného odkladu písemné potvrzení.


Stránka č. 1 z 3


§ 62 Pořizování záznamů (1) Policie může, je-li to nezbytné pro plnění jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se na místech veřejně přístupných a zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu. (2) Jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, policie informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejní. Související ustanovení: § 11 – princip přiměřenosti, § 87 – povinnost likvidace osobních údajů a výjimky z ní

Související předpisy: čl. 7 odst. 1 LPS – nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, čl. 10 odst. 3 LPS – právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě; § 16 OchOsÚ – oznamovací povinnost; § 11, 12 ObčZ – ochrana osobnosti fyzické osoby a zákonné licence k zásahům do ní, § 13 ObčZ – žaloba na ochranu osobnosti; § 158d TrŘ – sledování osob a věcí, § 158 odst. 3 písm. f) TrŘ – pořizování záznamů po zahájení úkonů trestního řízení Související judikatura: rozhodnutí NS ČR sp. zn. 7 Tz 116/2000 – utajené použití policejních prostředků

K odst. 1: Jde o obecné ustanovení, které stanoví zákonné oprávnění policie pořizovat různé záznamy osob a věcí nacházejících se na místech veřejně přístupných, je-li to nutné pro plnění úkolů policie. Předchozí úprava toto ustanovení upravovala v § 42f PolČR 1991. Toto ustanovení navazuje na § 11, 12 ObčZ, které upravují ochranu osobnosti a stanoví výjimky

s. 236

z obecného pravidla, že záznamy týkající se fyzické osoby lze pořizovat pouze s jejím souhlasem. Těmito výjimkami jsou tzv. licence zmíněné v § 12 ObčZ, jde především o tzv. licenci úřední a dále o licenci uměleckou, vědeckou a zpravodajskou. Toto ustanovení představuje právě mimo jiné tuto tzv. úřední licenci umožňující v souladu s § 12 odst. 2 ObčZ pořizovat pro úřední účely záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy bez souhlasu této osoby, a to na místech veřejně přístupných. Z dikce plyne, že osoba nebo věc se musí nacházet na místě veřejně přístupném, nikoliv neveřejném, soukromém. Naopak ten, kdo nahrává, či samo záznamové zařízení se může nacházet jak na místě veřejně p řístupném, tak na místě veřejnosti nepřístupném. Z hlediska obecných pravidel ochrany osobnosti stanovených ObčZ a v souladu s ním i PolČR je irelevantní, zda jsou tyto záznamy pořizovány zjevně či utajeně; v obou případech musí být buď postupováno přísně v mezích zákonné úřední licence, nebo je třeba si opatřit souhlas dotčené osoby (k utajenému použití prostředků policie viz Rt 7 Tz 116/2000). Půjde v těchto případech zejména o případy pořizování záznamů pro účely předcházení ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti monitorovací činností policie (např. při dopravních kontrolách), za účelem získávání podkladů pro zahájení trestního řízení nebo i případných důkazů, při zjišťování bezpečnostních rizik v některých prostorech, při zajišťování bezpečnosti osob a objektů, při operativně pátrací činnosti nebo při zaznamenávání policejních úkonů včetně policejních zákroků. Druhou možností, kterou odstavec 1 umožňuje, je pořizování zvukových, obrazových či jiných záznamů, pokud jde o záznamy úkonů včetně zákroků. Jde tedy o záznamy jakýchkoliv situací, kdy policista (či zaměstnanec) při plnění úkolů policie vykonává svou pravomoc. Tato možnost již není na rozdíl od možnosti předchozí omezena pouze na místa veřejně přístupná. Tato úřední licence umožňuje pořizovat záznamy týkající se osoby bez jejího svolení za předpokladu, že se použijí k účelům úředním na základě zákona. V tomto případě je tímto zákonem PolČR a úředním účelem


Stránka č. 2 z 3

plnění úkolů stanovených policii v § 2. Proto osoba, jíž se služební úkon včetně služebního zákroku, o kterém je pořizován obrazový a zvukový záznam, týká, není oprávněna takový postup odmítnout. Toto tedy platí nejen ohledně osoby, vůči které policie provádí úkon, ale i vůči osobám nezúčastněným, které se dostanou na případný záznam náhodou. Pokud jde o ochranu osobnosti samotných policistů (zaměstnanců policie), tak ti, pokud plní úkoly policie, plní úkoly v uniformě, např. provádějí úkon či zákrok, vystupují jako veřejní činitelé a z povahy věci se počítá s tím, že je jejich osoba a podoba veřejnosti odhalována. Proto lze bez jejich souhlasu pořizovat obrazový, zvukový či jiný záznam obsahující jejich osobní údaje. Zejména není vyloučeno zaznamenávání jejich identifikačních čísel, které dle vyhlášky k PolČR, která upravuje způsoby prokazování příslušnosti k policii a výslovně stanoví, že identifikační číslo

s. 237

musí být nošeno viditelně. Pokud by však zásah do osobnostních práv policisty, byť v danou chvíli působícího jako veřejný činitel, překročil míru adekvátní povaze situace, např. detailní nahrávání po zákroku těžce zraněného policisty, není vyloučeno podání žaloby na ochranu osobnosti fyzické osoby dle § 13 ObčZ. Policie však nemůže například pod záminkou využívání licence umělecké, zpravodajské či vědecké pořizovat záznamy z míst veřejných týkající se fyzických osob, které by pak použila pro úřední účely. Takový postup by byl in fraudem legis, šlo by o obcházení zákona. To nicméně samozřejmě nevylučuje, aby policie při činnosti v rámci své zákonné působnosti využila tam, kde je to vhodné, i jiných licencí podle § 12 ObčZ (pořizování záznamů pro účely vědecké, umělecké, či zpravodajské). V případě policie z povahy její činnosti přichází v úvahu zejména licence vědecká, tedy pořizování záznamů zejména pro účely kriminalistického, kriminologického a jiného policejního výzkumu. Ve většině případů záznamy obsahují osobní údaje, zejména jsou-li na nich fyzické osoby. V těchto případech se na tyto záznamy vztahují obecná pravidla pro zpracování osobních údajů (viz zvláštní ustanovení o zpracovávání osobních údajů policií § 79 a násl.). Osobní údaje na záznamu je proto třeba v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zlikvidovat, pomine-li účel jejich zpracování, s výjimkou případů, kdy tyto údaje policie potřebuje pro plnění některého z úkolů uvedených v § 85, nebo je dán důvod nezlikvidování podle § 87 odst. 2, tedy jsou-li využívány při plnění jiného úkolů dle PolČR než úkolů vymezených v § 85, anebo jsou součástí spisového materiálu. V konkrétních případech bude tedy obvykle zapotřebí pořízený záznam zlikvidovat po vyhodnocení jeho obsahu, pokud z něho nevyplyne potřeba jeho dalšího uchování pro plnění některého z úkolů policie, např. typicky při podezření ze spáchání trestného činu či přestupku osobou na záznamu zachycenou. V takovém případě nadále trvá účel, pro který byl záznam pořízen, a je zapotřebí jej nadále uchovávat, aby mohl být dále využit např. v konkrétním řízení. Pokud policista při plnění svých úkolů pořizuje záznamy z míst veřejně přístupných, které se netýkají žádným způsobem fyzických osob, žádným způsobem nezasahují do ochrany osobnosti fyzických osob a neobsahují tedy osobní údaje, nejde o výkon pravomoci policie, tedy vrchnostenské státní moci a takové záznamy může policie pořizovat stejně jako každá osoba, aniž by jí k tomu kdokoliv musel dávat souhlas anebo zákon úřední licenci. Zde by mohlo jít např. o pořizování záznamů při ohledání místa činu, pokud nejsou na těchto záznamech osobní údaje nebo se záznamy netýkají fyzické osoby. Tak jako při jakémkoliv výkonu pravomoci, je třeba při pořizování záznamů šetřit zásady přiměřenosti (§ 11), a to z hlediska vztahu míry zásahu do práv osob, jichž se záznamy týkají, a konkrétního úkolu, který tím policie plní. Musí být zde naplněn zákonem uvedený znak nezbytnosti

s. 238

těchto záznamů pro plnění daného úkolu policie. Při všech těchto případech pořizování záznamů osobní povahy je třeba respektovat právo fyzické osoby na ochranu osobnosti, zejména lidské důstojnosti, soukromí a projevů osobní povahy podle § 11 ObčZ. V případě zásahu do práva na ochranu osobnosti, který by svým rozsahem či intenzitou nebyl v souladu se zákonným účelem, není samozřejmě vyloučena možnost podání žaloby na ochranu osobnosti podle § 13 ObčZ.


Stránka č. 3 z 3

Pokud jde o pořizování záznamů v rámci systematického sledování osob a věcí pro účely trestního řízení dle § 158d TrŘ, lze je uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce, pokud mají být při něm pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy. Sledováním osob a věcí se v takovém případě rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky, např. koordinovaným sledováním pomocí speciálně vycvičených policistů, resp. sledovacích útvarů. Pokud by mělo jít o pořizování záznamů z neveřejných, soukromých prostor, lze je uskutečnit pouze na základě předchozího povolení soudce. 18 Záznam pořízený policií může být využit toliko k plnění zákonných policejních úkolů. Záznamy pořízené podle odstavců 1 nebo 2 obecně mohou být použity jako důkazy v trestním nebo jiném řízení, neboť byly pořízeny legálně na základě zákonného zmocnění daného výše zmíněnou úřední licencí. V trestním řízení pak mohou být jako důkaz v zásadě použity, pokud byly pořízeny jako tzv. neodkladné či neopakovatelné úkony a bez zbytečného odkladu pak byly zahájeny úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 TrŘ, nebo pokud byly pořízeny po zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 písm. f) TrŘ. O přijetí každého konkrétního důkazu nicméně samozřejmě v rámci zásady volného hodnocení důkazů rozhoduje v řízení příslušný soud. K odst. 2: Toto ustanovení reflektuje skutečnost rozsáhlého rozvoje stálých, napevno instalovaných kamerových systémů, ať už užívaných policií např. k monitorování dopravní situace, k prevenci kriminality či porušování veřejného pořádku, nebo k ochraně majetku. Existenci takovýchto

s. 239

systémů zákon explicitně nařizuje vhodným způsobem zveřejnit. V praxi je obvyklé např. zveřejnění na internetové síti nebo informačními cedulemi v daném veřejném prostoru. Pokud jsou záznamy pořizovány fyzickými osobami nebo automatickými technickými systémy, které však nejsou nastálo nainstalovány na určitém veřejném místě (např. k ochraně chráněné osoby, v rámci operativně pátrací činnosti služby kriminální policie a vyšetřování), není nutno existenci těchto systémů zveřejňovat. Takto pořízené záznamy jsou zpracovávány jednak podle obecné úpravy nakládání s osobními údaji dle OchOsÚ a současně i podle speciální úpravy obsažené v PolČR. Např. výjimka z povinnosti dodržovat pravidla stanovená v § 5 odst. 1 OchOsÚ stanovená v § 3 odst. 6 OchOsÚ umožňuje pro účely zajištění bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti a předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů shromažďovat osobní údaje nejen otevřeně, ale i skrytě, utajeně. Z hlediska tohoto zpracování není rozhodné, zda se jedná o záznam získaný ze stálého automatického technického systému nebo jinak. Toto ustanovení je speciální ve vztahu k obecné oznamovací povinnosti každého subjektu, který hodlá zpracovávat osobní údaje stanovené § 16 OchOsÚ. 18

Tyto záznamy by bylo možné pořídit pouze pro účely trestního řízení s předchozím povolením soudce podle § 158dTrŘ v rámci institutu „sledování osob a věcí“ (tzv. prostorový odposlech). Totéž platí, pokud by se záznamem zasahovalo do listovního tajemství nebo byl zaznamenáván obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí. Samozřejmě však vždy také přichází v úvahu pořízení záznamu na základě souhlasu osoby, do jejíž práv je zasahováno, typicky osoba vydíraná, pronásledovaná, tedy poškozená trestným činem (viz § 158d odst. 6), v tomto případě tedy postačí souhlas této jedné osoby, byť je úkonem zasahováno i do práv osob dalších, typicky pachatelů trestné činnosti. )


Stránka č. 1 z 7


§ 63 Prokázání totožnosti (1) Prokázáním totožnosti se rozumí prokázání jména, popřípadě jmen, příjmení, data narození a v případě potřeby také adresy místa trvalého pobytu, adresy místa pobytu nebo adresy bydliště v zahraničí, rodného čísla a státní příslušnosti. Rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřené účelu zjišťování totožnosti. (2) Policista je oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu a) podezřelou ze spáchání trestného činu nebo správního deliktu, b) zdržující se v prostoru, o kterém lze důvodně předpokládat, že se v něm zdržují cizinci bez povolení opravňujícího k pobytu na území České republiky, c) bezdůvodně se zdržující v bezprostřední blízkosti policií chráněného prostoru nebo v místě, z něhož lze tento prostor účinně ohrozit, d) od níž je požadováno vysvětlení, e) odpovídající popisu hledané nebo pohřešované osoby, f) vstupující do policií chráněného objektu nebo prostoru anebo do místa, kam je policistou zakázán vstup, nebo z tohoto objektu, prostoru anebo místa vycházející, g) která má na místě veřejně přístupném zbraň a je důvodné podezření, že zbraně může být užito k násilí nebo pohrůžce násilím, h) zdržující se v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu nebo správního deliktu, k požáru anebo jiné mimořádné události,

s. 240

i) která má být předvedena na žádost příslušného orgánu podle jiného právního předpisu, 6 j) která je oznamovatelem podezření ze spáchání trestného činu nebo správního deliktu, k) na žádost jiné osoby, která má na zjištění totožnosti právní zájem, jakož i osobu, která o prokázání totožnosti policistu žádá, a zjištěné osobní údaje předat osobě, která o prokázání totožnosti požádala, nebo l) při plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku nebo pro předcházení trestné činnosti. (3) Odmítne-li osoba uvedená v odstavci 2 prokázat svoji totožnost nebo nemůže-li ji prokázat ani po poskytnutí potřebné přiměřené součinnosti a policista nemůže její totožnost zjistit provedením úkonu na místě, je oprávněn osobu předvést k provedení úkonů směřujících ke zjištění její totožnosti. Potřebnou součinnost k prokázání totožnosti policista poskytne způsobem a v rozsahu, který nezmaří účel úkonu. (4) Nelze-li totožnost předvedené osoby zjistit na základě sdělených údajů ani v dostupných evidencích, je policista oprávněn získat informace potřebné k jejímu ztotožnění snímáním


Stránka č. 2 z 7

daktyloskopických otisků, zjišťováním tělesných znaků, měřením těla, pořizováním obrazových, zvukových a jiných záznamů a odebíráním biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení. (5) Nelze-li úkon podle odstavce 4 pro odpor osoby provést, je policista oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity. (6) Byla-li prokázáním totožnosti zjištěna osoba pohřešovaná, vyrozumí policista se souhlasem této osoby toho, kdo pohřešování osoby oznámil. Bez souhlasu pohřešované osoby policie oznamovateli sdělí, že pátrání po pohřešované osobě bylo ukončeno. Je-li pohřešovaná osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům, vyrozumí policista o ztotožnění pohřešované osoby toho, kdo pohřešování osoby oznámil, a jejího zákonného zástupce. 6

Například zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb.

Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti, § 13– zásada poučení, § 26 odst. 1 písm. h) – zajištění osoby nezletilé, § 43 – omezení svobody pohybu, § 48 – zajišťování bezpečnosti chráněných objektů a prostorů, § 53 odst. 1 a násl. –

s. 241

obecné podmínky použití donucovacího prostředku, § 61 odst. 1 písm. c) – podání vysvětlení v rámci přípravy a výkonu opatření k zajištění bezpečnosti chráněných osob, § 87 – likvidace osobních údajů, § 111 písm. a) – interpretační pravidlo ohledně pojmu „trestný čin“, § 111 písm. c) a d) – definice osoby hledané či pohřešované, § 112 – pravidla zjišťování tělesných znaků a odběru biologických vzorků, § 111 písm. e) – obecná definice zbraně

Související předpisy: čl. 7 odst. 1 LPS; zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel; § 114 TrŘ – prohlídka těla a jiné podobné úkony, § 158 odst. 2 TrŘ – trestní oznámení; § 2 PřesZ – přestupek, § 47 PřesZ – neuposlechnutí výzvy veřejného činitele, § 58 odst. 4 PřesZ – oznámení přestupku; § 52 OSŘ, § 43 SŘS a § 60 SpŘ – předvedení osoby; § 3 TrZ (§ 13 nového trestního zákoníku) – trestný čin; § 167 odst. 1 písm. d) PobCiz – pobytová kontrola; § 4 a 6 zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic – oprávnění a povinnosti při ochraně hranic Související judikatura: Rt 7 To 49/96 – povinnost svědka strpět sejmutí svých daktyloskopických otisků

K odst. 1: Smyslem institutu prokázání totožnosti je umožnit zjistit identitu osob důležitých pro plnění úkolů policie (jako potenciální pachatelé, svědci, hledané osoby, jiná osoba, která může disponovat informacemi důležitými pro plnění úkolů policie, apod.) povětšinou v reakci na určitou událost. Ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 13 PolČR 1991. Totožnost se dle zákona pokládá za prokázanou, pokud je prokázáno minimálně jméno (popřípadě jména, je-li jich více), příjmení a datum narození. V případě potřeby lze za účelem prokázání totožnosti zjišťovat také adresu místa trvalého pobytu, adresu místa skutečného pobytu nebo adresu bydliště v zahraničí, rodné číslo a státní příslušnost. Míra spolehlivosti informací o identitě osoby, tedy především rozsah zjišťovaných osobních údajů a jejich charakter (např. jejich citlivost), které se policista zjišťováním snaží dosáhnout, musí být přiměřená účelu zjišťování totožnosti. Tyto údaje se prokazují např. občanským průkazem (§ 2 zák. č. 328/1999 Sb.), cestovním dokladem (§ 2 zák. č. 329/1999 Sb.), řidičským průkazem (§ 103 zák. č. 361/2000 Sb.). Toto oprávnění představuje zákonem povolené omezení práva na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 LPS. Případné vydávání potvrzení o odcizeném, nalezeném či zadrženém občanském průkazu svěřuje policii § 9 a 16 zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech. Kontrolu cestovních dokladů při překračování státní hranice upravuje § 3 zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech. K odst. 2: Toto ustanovení taxativně stanoví, od kterých osob a za jakých podmínek může policista požadovat prokázání totožnosti:


Stránka č. 3 z 7

s. 242

K odst. 2 písm. a): Tento důvod umožňuje žádat prokázání totožnosti od osoby, která je podezřelá ze spáchání trestného činu nebo správního deliktu. Smyslem je získat informaci o identitě případného pachatele jako základní údaj významný pro případné trestní stíhání nebo správní řízení. Uvedené podezření se musí zakládat na konkrétních okolnostech, nepostačuje např. pouze jen subjektivní pocit podezření ze strany policisty. Trestný čin viz § 3 TrZ (§ 13 nového trestního zákoníku), správní delikty nejsou zákonem jako takové definovány, jde obecně o porušení práva v oblasti veřejnoprávní, mezi které patří zejména přestupky (viz § 2 PřesZ) a jiné správní delikty fyzických osob postihované na základě zavinění, dále správní delikty podnikajících fyzických a právnických osob (postihované bez ohledu na zavinění), disciplinární delikty a pořádkové delikty). Půjde-li o osobu mladší 15 let (14 let – viz nový trestní zákoník) nebo osobu, která pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohla rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, tedy o osoby trestně neodpovědné, podezřelé ze spáchání jednání, které vykazuje znaky trestného činu, uplatní se výkladové pravidlo stanovené v § 111 písm. a), které stanoví, že kde se v tomto zákoně hovoří o trestném činu, rozumí se tím i jednání vykazující znaky trestného činu spáchané osobou, která není trestně odpovědná. Po takové osobě tedy lze vyžadovat prokázání totožnosti. Půjde-li o některou z výše uvedených osob, tedy osobu správně neodpovědnou podezřelou z jednání, které naplňuje znaky některého správního deliktu, typicky přestupku, lze ji vyzvat k prokázání totožnosti za podmínky, že je splněn některý jiný ze zákonných důvodů k prokázání totožnosti. Tím může být potřeba obdržet vysvětlení od této osoby dle odstavce 2 písm. d) tohoto ustanovení, žádost jiné osoby, např. poškozeného, která má na zjištění totožnosti osoby zájem dle odstavce 2 písm. k) tohoto ustanovení anebo i plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob, majetku, veřejného pořádku či předcházení trestné činnosti dle odstavce 2 písm. l) tohoto ustanovení. Takovou osobu lze pak samozřejmě při splnění zákonných podmínek (viz níže) i předvést, popř. podrobit zjišťování totožnosti pomocí úkonů dle odstavce 4. K odst. 2 písm. b): Tento důvod žádosti o prokázání totožnosti je aplikovatelný především při činnostech k preventivnímu odhalování nelegální migrace a je součástí systému pobytové kontroly podle § 167 odst. 1 písm. d) PobCiz prováděné službou cizinecké policie po celém území republiky, mimo jiné jako jedno z tzv. kompenzačních opatření v souvislosti se zrušením ostrahy na hranicích republiky, které souvisí s členstvím ČR v tzv. Schengenském systému (viz komentář k Hlavě XI – Mezinárodní spolupráce). Může

s. 243

jít zejména o místa, jako jsou ubytovny policii známé větším výskytem cizinců bez povolení k pobytu na území ČR, místa, kde tito cizinci pracují či se z jiného důvodu často vyskytují. Předpoklad většího výskytu těchto cizinců na daném místě musí být stejně jako u jiných oprávnění založených na odůvodněném podezření konkrétně odůvodněn, nelze např. plošně žádat prokazování totožnosti od cizinců, u kterých není dán důvod se domnívat, že jsou na území ČR nelegálně (např. klasičtí turisté). K odst. 2 písm. c): Účelem tohoto důvodu je umožnit zjišťovat totožnost osob při zajišťování bezpečnosti objektů a prostorů zvláštního významu pro vnitřní pořádek a bezpečnost určených vládou, dále objektů, k jejichž ochraně zavazují mezinárodní smlouvy, popř. dalších policií chráněných objektů a prostorů (viz § 48). Osobu je policista oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti, pouze pokud není schopna dostatečně vysvětlit svoji přítomnost v bezprostřední blízkosti chráněného prostoru, popř. v místě, které není v bezprostřední blízkosti, nicméně je z něho možné efektivně ohrozit chráněný prostor (např. střelbou). Případné podané vysvětlení důvodu přítomnosti osoby musí tedy policista posoudit a zvážit, zda představuje dostatečný důvod přítomnost v daném prostoru, nebo je pouhou záminkou a osoba se zde tedy ve skutečnosti zdržuje bezdůvodně; v takovém případě je oprávněn po ní požadovat prokázání totožnosti. [Pokud by však šlo o policistu, který zajišťuje přípravu a výkon opatření k zajištění bezpečnosti osoby chráněné podle tohoto zákona nebo jiného


Stránka č. 4 z 7

právního předpisu, může od ní chtít vysvětlení dle § 61 odst. 1 písm. c), a v souvislosti s tím na základě § 63 odst. 2 písm. d) i prokázání totožnosti.] K odst. 2 písm. d): Tento důvod se vztahuje k osobám, které jsou policistou požádány o podání vysvětlení podle § 61 PolČR, dále např. dle § 167 PobCiz nebo např. § 158 odst. 3 TrŘ. U všech těchto osob je zjištění totožnosti z povahy věci nezbytnou součástí podaného vysvětlení. K odst. 2 písm. e): Tento důvod umožňuje policistovi vyzvat k prokázání totožnosti osoby, které svým vzhledem či dalšími znaky (vozidlo, chování, oblečení, přítomnost ve skupině dalších osob) odpovídají popisu osoby hledané či pohřešované [§ 111 písm. c) a d)]. Popisy těchto osob jsou distribuovány uvnitř policie prostřednictvím informačních systémů odborem pátrání Policejního prezidia až na úroveň základních útvarů. Současně jsou některé popisy hledaných osob zveřejňovány prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků.

s. 244

K odst. 2 písm. f): Tento důvod dává přímo ze zákona policistovi stejnou pravomoc, jakou může kdokoliv vykonávat na základě tzv. práv pána domu, kdy vlastník (či jiný oprávněný uživatel) nemovitosti může vstup do ní omezit, mimo jiné např. podmínkou prokázání totožnosti, a právo toto prokázání vyžadovat může přenést i na jinou osobu (např. vrátného, soukromou bezpečnostní službu nebo i policistu). Zde tedy zákon dává z důvodu právní jistoty policistovi toto oprávnění ex lege, ten proto nepotřebuje výslovné či implicitní svolení vlastníka nebo oprávněného uživatele nemovitosti a lze toto oprávnění využít i v případě objektů a prostorů, jejichž vlastník či oprávněný uživatel není k dispozici či není znám. Proto také neuposlechnutí takové výzvy může založit skutkovou podstatu přestupku neuposlechnutí výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci dle § 47 PřesZ. Osoba je této výzvy policisty povinna uposlechnout, i kdyby se rozhodla, že do prostoru či objektu vstoupit nechce. To je rozdíl oproti výzvě toho, kdo pouze vykonává zmíněná práva pána domu (vlastník či uživatel objektu, vrátný, strážný apod.), v těchto případech se může osoba rozhodnout, že za těchto podmínek vstoupit do objektu či prostoru nechce a svou totožnost pak prokazovat samozřejmě nemusí. Policista proto takto může zjišťovat i totožnost osob, které se pod nějakou záminkou snaží dostat do daného prostoru či objektu a úmysl změní, když zjistí, že by musely prokázat svou totožnost policii. Dalším rozdílem oproti výkonu tzv. práv pána domu je, že zákon explicitně umožňuje zkontrolovat i totožnost osob opouštějících objekt či prostor (pro případ osob, kterým se do prostoru podařilo dostat bez vstupní kontroly totožnosti, osob, které již byly v prostoru, který byl policií následně uzavřen, či vznikne-li z jiného důvodu pochybnost o totožnosti této osoby). Toto oprávnění lze aplikovat i na prostory, do kterých policista omezí vstup na základě oprávnění § 43. K odst. 2 písm. g): Tento důvod prokázání totožnosti se váže na situace, kdy má někdo na místě veřejně přístupném zbraň, neboli cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (viz § 111), tedy jednak střelné, bodné a sečné zbraně, ale v praxi např. i pracovní nástroj, rozbitou láhev, tyč, baseballovou pálku, hořlavinu, bojového psa atd., pokud z okolností situace a chování osoby plyne důvodné podezření, že by zbraň mohl použít k násilí či pohrůžce násilím. Za veřejně přístupné místo je třeba považovat nejen veřejná prostranství, ale i nejrůznější živnostenské provozovny, instituce, společné prostory obytných či kancelářských domů, pokud do nich má aktuálně legální přístup široký okruh osob individuálně neurčených (v úředních hodinách, pracovní době, provozní době apod.). K odst. 2 písm. h): Tento důvod umožňuje žádat o prokázání totožnosti osoby, na které policista narazí v blízkosti míst, kde došlo k nějaké mimořádné události

s. 245


Stránka č. 5 z 7

a u kterých je tedy zvýšená pravděpodobnost, že mohou disponovat informacemi o události, popř. být osobou, která událost zapříčinila, neboli mohou být svědky či pachateli. K odst. 2 písm. i): Tento důvod slouží ke zjištění identity osob, které mají být policií předvedeny např. na žádost soudu dle § 52 OSŘ, dle § 43 SŘS, nebo na žádost správního orgánu dle § 60 SpŘ. K odst. 2 písm. j): Na základě tohoto ustanovení může policista vyžadovat prokázání totožnosti od osoby, která oznamuje trestný čin dle § 158 odst. 2 TrŘ, přestupek dle § 58 odst. 4 PřesZ nebo jiný správní delikt, neboť taková osoba většinou bude figurovat jako svědek činu či také jako osoba poškozená. K odst. 2 písm. k): Toto ustanovení umožňuje osobám, kterým zákon nedává oprávnění požadovat prokázání totožnosti, ale které nicméně mají legitimní právní zájem na zjištění identity dané osoby, aby požádaly policistu, aby k prokázání totožnosti danou osobu vyzval a osobní údaje určující identitu osoby sdělil osobě, která o takové zjištění požádala. Současně však policista musí požadovat prokázání totožnosti i po této osobě, která o zjištění totožnosti jiné osoby požádala. Toto ustanovení lze aplikovat např. na případy potřeby revizorů hromadné městské dopravy, výpravčích na dráze atd. zjistit totožnost osoby, která cestuje bez zakoupení lístku, nebo v případě potřeby osoby poškozené zjistit totožnost osoby, která jí škodu způsobila apod. K odst. 2 písm. l): Taktéž může policista požadovat prokázání totožnosti při plnění jiného úkolu policie (§ 2), než který je uveden v předchozích písmenech ustanovení, ale pouze pokud je to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku, nebo k ochraně veřejného pořádku, anebo je to nezbytné k předcházení trestné činnosti. Toto ustanovení se kryje s převážnou většinou úkolů stanovených policii v § 2. Znak nezbytnosti je naplněn, pouze je-li zde konkrétní úkol v některé z výše uvedených oblastí, k jehož zajištění policista potřebuje zjistit totožnost osoby. K odst. 3: V případě úmyslného odmítnutí osoby svou totožnost prokázat nebo v případech, kdy i přes poskytnutí potřebné přiměřené součinnosti ze strany policisty (např. spojení se s operačním pultem policie a porovnáním udaných identifikačních údajů s centrálním registrem obyvatel) se nepodaří

s. 246

totožnost osoby zjistit a nelze ji zjistit ani provedením některého identifikačního úkonu přímo na místě, může policista osobu předvést k provedení identifikačních úkonů. Obecně samozřejmě platí, že součinnost je třeba poskytnout pouze v míře, v jaké nepovede ke zmaření samotného účelu úkonu. K předvedení srov. komentář k § 61 odst. 5 a § 64. K odst. 4: Pokud předvedená osoba neposkytla takové osobní údaje, na základě kterých by jí bylo možno identifikovat ztotožněním v některé z evidencí, které jsou v daném případě danému policistovi dostupné (nikoliv všechny policejní evidence jsou dostupné všem policistům) – standardně půjde např. o centrální registr obyvatel (vedený dle zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel) či informační systém PATROS obsahující informace o hledaných a pohřešovaných osobách – je policista oprávněn předvedené osobě za účelem zjištění její totožnosti sejmout otisky prstů (daktyloskopické otisky), zjišťovat a měřit tělesné znaky relevantní pro individuální identifikaci (barva očí, výrazné tělesné znaky, tetování apod.), v tomto případě však pouze policista stejného pohlaví nebo odborně způsobilý zdravotnický pracovník (viz § 112), dále pořizovat zvukové, obrazové a jiné záznamy zachycující její tělesné znaky a v neposlední řadě odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o jejím genetickém vybavení. Zde se jimi myslí vzorky DNA (deoxyribonukleové kyseliny obsažené v jádru buněk) standardně získávané neinvazivně bukálním (ústním) stěrem malého


Stránka č. 6 z 7

množství slin pomocí sterilizované vatové špejle (štětičky). Vzorek DNA ke ztotožnění je však možné získat i z vlasů, nehtů, kůže, krve, spermatu popř. dalších biologických vzorků. Tyto způsoby jsou však používány spíše při zajišťování a ztotožňování stop v rámci prověřování a vyšetřování trestných činů. Analýzou získaných biologických vzorků (např. slin) se získává toliko informace o tzv. genetickém profilu. Tato informace umožňuje jednoznačně identifikovat pouze osobu a určit její pohlaví. Žádnou jinou informaci o genetickém vybavení (vrozené nemoci, rasa apod.) z tohoto profilu získat nelze a pro účely individuální identifikace není ani třeba. V souladu s účelem tohoto oprávnění nelze takto získané osobní údaje a daktyloskopické otisky, výsledky měření, záznamy či biologické vzorky takto získané použít k získání jiných informací, než kterých je třeba ke ztotožnění osoby, a pokud jich již není třeba ke ztotožnění osoby, je třeba je zničit v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 s výjimkou případu, kdy je policie potřebuje pro plnění některého z úkolů uvedených v § 85, nebo je dán důvod nezlikvidování podle § 87 odst. 2. Úkony podle odstavce 4 je třeba v souladu se zásadou přiměřenosti (§ 11) provést bez zbytečného odkladu po předvedení. Z úkonů potřebných pro ztotožnění osoby je třeba v souladu se zásadou přiměřenosti volit ty, které co nejméně zasahují do práv osoby, avšak současně jsou schopné spolehlivě zjistit její individuální identifikaci. Na měření těla a zjišťování tělesných znaků se nevztahuje

s. 247

právo volby lékaře, neboť měření těla a zjišťování tělesných znaků není zdravotní péčí dle zdravotnických předpisů (např. zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). K odst. 5: Toto ustanovení představuje zákonné zmocnění k použití síly za účelem překonání odporu osoby, která se brání provedení identifikačních úkonů podle odstavce 4. V souladu s obecným principem přiměřenosti (§ 11) zákon výslovně stanoví, že způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě tohoto odporu. V praxi to znamená, že přiměřené bude povětšinou použití hmatů, chvatů za podmínek § 53 odst. 1 a násl. k přidržení osoby ze strany policistů. Ze zákona je vyloučena možnost překonání odporu osoby v případě, že jde o identifikační úkon, který zahrnuje zásah do tělesné integrity osoby. (Stejnou zásadu obsahuje TrŘ, který taktéž tuto možnost vylučuje v § 114 odst. 4 TrŘ; 19 zde nicméně jde již o prohlídku těla a jiný podobný úkon jakožto úkon procesní, který slouží k opatření důkazu pro účely trestního řízení.) Mezi takové invazivní zásahy lze zařadit odběr vzorku krve, spermatu, kůže či jiných tkání. Jde současně o úkony, které díky tomuto svému charakteru může podle § 112 odst. 2 provést pouze odborně způsobilý zdravotnický pracovník. Naopak mezi ně nelze řadit např. pořízení otisků prstů, bukální stěry (viz komentář k odstavci 4) nebo

s. 248

odběr vzorku vlasu. Tyto úkony může provést policista sám a případný odpor je oprávněn přiměřeným způsobem překonat. Ve všech případech platí pro odběry biologických vzorků obecná zásada stanovená v § 112 odst. 3, že je lze provádět pouze způsobem, který neohrozí zdraví ztotožňované osoby. (viz též komentář k § 112). Před provedením identifikačních úkonů je třeba osobu poučit v souladu s § 13, mimo jiné také o její povinnosti strpět provedení identifikačních úkonů a o možnosti provedení těchto úkonů i přes její odpor. Jsou-li k překonání odporu použity donucovací prostředky podle § 53 odst. 1, v tomto případě konkrétně hmaty a chvaty, je třeba před jejich použitím osobu vyzvat k upuštění od odporu s výstrahou použití donucovacích prostředků. K odst. 6: Pokud bylo výše uvedenými úkony zjištěno, že ztotožňovaná osoba patří mezi osoby pohřešované, policista nejprve zjistí, zda osoba souhlasí s tím, aby její nalezení bylo ohlášeno osobě, která pohřešování nahlásila. To se týká jak osob zletilých, tak i osob mezi 15 a 18 rokem věku (mladistvých). Za osobu pohřešovanou je třeba dle § 111 písm. d) považovat osobu, o níž se lze důvodně domnívat, že je ohrožen její život nebo zdraví, místo jejího pobytu není známo a policií po ní bylo vyhlášeno pátrání. U osob mladších 15 let je vždy dán důvod pro zajištění dle § 26 odst. 1 písm. h) a obvykle i důvod dle písmene a), neboť dítě bez


Stránka č. 7 z 7

dozoru tímto svým jednáním obvykle „bezprostředně ohrožuje svůj život“. Zde nastupuje automatická zákonná povinnost vyrozumět osoby uvedené v § 26 odst. 4. Pokud je legitimovaná osoba mezi 15 a 18 rokem věku, není tedy ještě plnoletá, nicméně je již ve věku, kdy může z hlediska zákona dělat platně právní úkony přiměřené jejímu věku, nelze ji z hlediska zákona považovat za dítě a nelze ji tak bez dalšího omezit na svobodě. Pokud není tedy současně dán žádný jiný důvod zajištění dle § 26, bude záležet na osobě, zda bude souhlasit s informováním osoby, která pohřešování oznámila, např. rodičů. Je totiž třeba vždy zvažovat, zda je osoba mezi 15 a 18 rokem schopna se o sebe postarat a také z jakého důvodu osoba od případného zákonného zástupce uprchla. Nelze automaticky hlásit nalezení osoby, byť nezletilé (např. 16tileté), která utekla od rodičů či jiných zákonných zástupců, např. z důvodu špatného zacházení, a současně je natolik vyspělá, že je schopna se o sebe postarat (např. za pomoci příbuzných či přátel) a nehrozí z důvodu jejího pobytu mimo péči zákonného zástupce její ohrožení na životě či zdraví. Je třeba vzít v úvahu, že i sám zákon umožňuje předčasné nabytí zletilosti osobám od 16 roku věku za vymezených okolností (§ 13 ZOR). Pokud s informováním oznamovatele ztotožněná osoba nesouhlasí, policie osobě, která oznámila pohřešování osoby, pouze sdělí, že pátrání bylo ukončeno bez udání důvodů a bez poskytnutí informace o tom, že pohřešovaná osoba byla vypátrána a kde se nachází. Jde-li však o osobu, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům, vyrozumí policista oznamovatele a také zákonného zástupce, pokud jím oznamovatel není.

s. 249

Pokud by byla ztotožněním zjištěna osoba hledaná, pak bude policista postupovat v závislosti na tom, z jakého důvodu má být omezena na svobodě (např. příkaz k zatčení dle § 69 TrŘ). Speciální důvody prokázání totožnosti obsahuje § 4, 6 zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky (viz související předpisy 10). 19

§ 114 TrŘ – Prohlídka těla a jiné podobné úkony:(1)Prohlídce těla je povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Není-li prohlídka těla prováděna lékařem, může ji provést jen osoba téhož pohlaví.(2)Je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení. Na požádání orgánu činného v trestním řízení může tento odběr i bez souhlasu podezřelého nebo obviněného provést lékař nebo odborný zdravotnický pracovník.(3)Je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění.(4)Nelze-li úkon podle odstavců 1 až 3 pro odpor podezřelého nebo obviněného provést a nejde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity, je orgán činný v trestním řízení oprávněn po předchozí marné výzvě tento odpor překonat; policejní orgán potřebuje k překonání odporu podezřelého předchozí souhlas státního zástupce. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu.(5)O povinnosti podle předchozích odstavců je třeba onu osobu poučit s upozorněním na následky nevyhovění (§ 66), podezřelý nebo obviněný se poučí také o možnosti postupu podle odstavce 4.


Stránka č. 1 z 1


§ 64 Doba předvedení (1) Předvedení osoby nesmí překročit dobu nezbytně nutnou pro zjištění její totožnosti. Nezjistíli policista totožnost osoby ani do 24 hodin od předvedení, je povinen ji propustit. (2) O provedených úkonech a opatřeních sepíše policista úřední záznam. Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti, § 61 – podání vysvětlení, § 63 odst. 4 – zjištění totožnosti pomocí identifikačních úkonů, § 65 – získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace, § 57 odst. 2 – dokumentační povinnost při použití donucovacího prostředku, § 57 odst. 3 – informační povinnost vůči státnímu zástupci po zákroku, § 109 – náležitosti úředního záznamu

Související předpisy: čl. 8 LPS – ochrana osobní svobody

K odst. 1: Toto ustanovení ve shodě s ustanoveními o zajištění rozvádí zásadu přiměřenosti (§ 11) pro účely omezení osobní svobody osoby předvedené na policii. Doba omezení osobní svobody předvedením nesmí překročit dobu, která je nezbytně nutná ke zjištění její totožnosti, maximální limitou je však i tak opět 24 hodin. Ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 13 odst. 8 PolČR 1991. Vzhledem k tomu, že předvedení je svou podstatou omezením osobní svobody, je třeba i na tyto případy aplikovat obecná ustanovení § 24 o omezení osobní svobody: zákaz nelidského a ponižujícího zacházení, právo na vyrozumění určené osoby, právo obstarat si právní pomoc nebo ošetření či vyšetření lékařem dle svého výběru a povinnost policie k poskytnutí potřebné součinnosti k opatření si této pomoci. Na rozdíl od předvedení dle § 61 a 65 v tomto případě zákon výslovně stanoví mezní limitu omezení svobody osoby neznámé totožnosti. K odst. 2: O předvedení a přijatých úkonech a opatřeních, zejména o provedení identifikačních úkonů dle § 63 odst. 4 nebo o překonání odporu podle 63 odst. 5 je třeba sepsat úřední záznam. Tatáž dokumentační povinnost vyplývá, byl-li použit donucovací prostředek, z § 57 odst. 2, současně je v tomto případě stanovena povinnost nahlásit použití donucovacího prostředku bezodkladně

s. 250

nadřízenému. Úřední záznam musí splňovat náležitosti podle § 109, musí tedy uvádět též důvod, průběh a okolnosti úkonu. Měl by proto obsahovat informaci o tom, zda dotčená osoba s úkony souhlasila či nikoli, zda byly provedeny přes její odpor, a výslovně by mělo být uvedeno, zda došlo k případnému zranění dotčené osoby či zranění jiné osoby, která se na úkonech podílela. V takovém případě je podle § 57 odst. 3 vedoucí daného policejního útvaru povinen vyrozumět o zranění bezodkladně příslušného státního zástupce.


Stránka č. 1 z 3


§ 65 Získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace (1) Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření 18 pro spáchání takového trestného činu, b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení, nebo d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a která nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. (2) Nelze-li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity. (3) Nelze-li úkon podle odstavce 1 provést na místě, je policista oprávněn osobu předvést k jeho provedení. Po provedení úkonu policista osobu propustí. (4) O provedených úkonech sepíše policista úřední záznam. (5) Policie osobní údaje získané podle odstavce 1 zlikviduje, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. 18

§ 179b odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění zákona č. 265/2001 Sb.

Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti, § 63 – prokázání totožnosti, § 64 – předvádění ke zjištění totožnosti, § 87 – pravidla likvidace osobních údajů, § 109 – dokumentace § 112 – prohlídka těla, odběry biologických vzorků

s. 251

Související předpisy: čl. 7 odst. 1 LPS – nedotknutelnost osoby, čl. 8 LPS– ochrana osobní svobody; § 160 TrŘ – zahájení trestního stíhání, § 179b odst. 3 TrŘ – sdělení podezření; § 4 TrZ (§ 15 nového trestního zákoníku) – úmyslný trestný čin, § 39 TrZ (§ 56 nového trestního zákoníku) – výkon trestu odnětí svobody, § 72 TrZ (§ 99 nového trestního zákoníku) – ochranné léčení; § 167 PobCiz – snímání daktyloskopických otisků službou cizinecké policie Související judikatura: Rt 7 To 49/96 – povinnost svědka strpět sejmutí svých daktyloskopických otisků

K odst. 1: Toto ustanovení, které navazuje na předchozí úpravu § 42e PolČR 1991, dává policii možnost získat za


Stránka č. 2 z 3

zákonem stanovených podmínek osobní údaje umožňující i v budoucnu ztotožnit osobu podle získaných dat. Zákon tak umožňuje u osob, u kterých je podle kriminologických výzkumů typově zvýšená pravděpodobnost recidivy, provést identifikační úkon, které je umožní identifikovat v případě, že se v budoucnu dopustí trestného činu a zanechají po sobě stopy. Zákon uvádí taxativní výčet identifikačních úkonů, které může policie provést. Oproti předchozí úpravě § 42e PolČR 1991 již nestanoví podmínku subsidiarity („nemůže získat osobní údaje, umožňující budoucí identifikaci, jiným způsobem“) takového získávání osobních údajů. Policie může sejmout daktyloskopické otisky (otisky prstů, dlaní), prohlížet tělo osoby ke zjištění individuujících tělesných znaků, provádět měření těla (antropometrická měření), pořizovat audiální, vizuální a další obdobné záznamy (např. rentgenový snímek) a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení (sliny, ale i vlasy apod.). Typicky se institut uplatní např. u trestných činů násilných, které často zanechávají větší množství stop. Oproti institutu prokazování totožnosti se v případě tohoto ustanovení vytváří předpoklad pro budoucí identifikaci. Tento institut je tak velmi účinnou prevencí recidivy a reviktimizace zejména v případě těch nejzávažnějších trestných činů, jako jsou trestné činy proti životu a zdraví. Toto oprávnění je zákonem povoleným omezením práva na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 LPS. Více viz komentář k § 63 odst. 4. V této souvislosti je třeba zmínit, že otisky prstů a obrazové záznamy může mimo to služba cizinecké policie odebírat taktéž na základě § 167 písm. b) PobCiz, a to při podání žádosti o udělení víza, při ověřování totožnosti držitele víza, v souvislosti s prohlášením víza za neplatné, řízením o správním vyhoštění, správním vyhoštěním, zajištěním za účelem správního vyhoštění se zjišťováním totožnosti, plněním závazků vyplývajících z mezinárodní smlouvy nebo z přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství, a kromě toho i dle § 167 písm. l) PobCiz, a to na základě přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství

s. 252

20

v souvislosti s vydáním cizineckého pasu a cestovního dokladu podle zvláštního právního předpisu. 21

K odst. 1 písm. a): Toto ustanovení umožňuje provést výše zmíněné identifikační úkony u osob, vůči nimž směřuje trestní řízení. Obdobné oprávnění měla policie i v předchozí úpravě PolČR 1991, oproti této úpravě bylo však oprávnění zúženo pouze na osoby obviněné (tj. proti kterým bylo zahájeno trestní stíhání dle § 160 odst. 1 TrŘ) ze spáchání úmyslného trestného činu (§ 4 TrZ, § 15 nového trestního zákoníku), nebo kterým bylo sděleno podezření podle § 179b odst. 3 TrŘ (institut zkráceného přípravného řízení trestního, který má věcně stejný význam jako zahájení trestního stíhání v nezkráceném přípravném řízení trestním) pro spáchání úmyslného trestného činu. Dosavadní úprava § 42e PolČR 1991 totiž umožňovala odebrání vzorku u pachatelů jak úmyslných, tak neúmyslných trestných činů, přestože kriminologické riziko recidivy představují spíše právě pachatelé úmyslných činů. K odst. 1 písm. b): Toto ustanovení umožňuje provést příslušné identifikační úkony u osob, které již jsou ve výkonu trestu odnětí svobody (§ 39 TrZ, § 56 nového trestního zákoníku) pro úmyslný trestný čin (§ 4 TrZ, § 15 nového trestního zákoníku). Tyto osoby jsou podle kriminologických statistik těmi, u kterých je právě výrazně zvýšená pravděpodobnost recidivy, a tedy je zvýšená pravděpodobnost budoucí potřeby jejich ztotožnění podle zanechaných stop. Toto ustanovení umožňuje vytvářet preventivní tlak proti recidivě úmyslných trestných činů. K odst. 1 písm. c): Obdobný důvod jako u předchozího písmene platí i pro osoby, kterým bylo uloženo ochranné léčení (§ 72 TrZ, § 99 nového trestního zákoníku), neboť jde o osoby, které se dopustily jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, avšak nejsou trestně odpovědné a nelze jim tedy

s. 253


Stránka č. 3 z 3

uložit trest odnětí svobody. Nicméně protože se výše uvedená statistika recidivy týká i těchto osob, zákon umožňuje u nich tyto preventivní identifikační úkony provádět. K odst. 1 písm. d): U osoby nalezené, po které bylo vyhlášeno policií pátrání a která současně nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, je obecně zvýšená pravděpodobnost opakování útěku od zákonných zástupců nebo z ústavu, v jehož péči je. Zákon proto umožňuje pro účely budoucí identifikace provést příslušné identifikační úkony. K odst. 2: Toto ustanovení představuje zákonné zmocnění k použití síly za účelem překonání odporu osoby, která se brání provedení identifikačních úkonů podle odstavce 1. V souladu s obecnou zásadou přiměřenosti (§ 11) zákon výslovně stanoví, že způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě tohoto odporu. V praxi to znamená, že přiměřené bude povětšinou použití různých hmatů a chvatů k přidržení osoby ze strany policistů. Odpor však nelze překonávat, šlo-li by o vynucení úkonu invazivního, spojeného se zásahem do tělesné integrity. I zde platí obecná zásada zjišťování tělesných znaků a měření těla pouze policistou stejného pohlaví nebo odborně způsobilým zdravotnickým pracovníkem (§ 112). (Viz také komentář k § 63 odst. 4, 5 a § 112.) K odst. 3: Není-li možné provést identifikační úkony s osobou přímo na místě, je ze zákona policista oprávněn osobu předvést za účelem provedení těchto úkonů. I v těchto případech je třeba v souladu se smyslem ustanovení a zásadou přiměřenosti předvádět osobu pouze na dobu nezbytně nutnou. Doba omezení by proto v souladu se zásadou přiměřenosti (§ 11) neměla překročit řádově hodiny. (Viz také komentář k § 61 odst. 5.) K odst. 4: O výše uvedených úkonech je třeba sepsat úřední záznam splňující náležitosti podle § 109. (Viz také komentář k § 64 odst. 2.) K odst. 5: Toto ustanovení modifikuje speciálně pro účely pravomoci získávat osobní údaje pro účely budoucí identifikace pravidla upravující likvidaci takto získaných osobních údajů oproti obecné úpravě § 87. Nestanoví obecně povinnost likvidace, pokud již netrvá účel, ke kterému byly zpracovávány, nýbrž konkrétně vyjmenovává účely, pro něž, jsou-li dány, lze osobní údaje dále zpracovávat. Tyto účely (předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti…) jsou nicméně jednak totožné s důvody zpracování osobních

s. 254

údajů dle § 85 a jsou vymezeny tak, že v podstatě pokrývají i účel získávání a zpracovávání osobních údajů podle odstavce 1, kterým je získání osobních údajů umožňujících budoucí identifikaci osob právě za účelem předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti. Stejné pravidlo se vztahuje v podstatě na všechny záznamy policií pořízené (viz komentář k § 62 odst. 1). Údaje proto nejsou podle tohoto ustanovení pro výše uvedené účely již potřebné, např. když pachatel již zemřel. 20

Např. Dohoda mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsaná v Schengenu v Lucemburském velkovévodství dne 14. června 1985. Úmluva podepsaná dne 19. června 1990 v Schengenu mezi Belgickým královstvím, Spolkovou republikou Německo, Francouzskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím k provedení dohody podepsané dne 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. 21

Zákon č. 325/1999 Sb. , o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.


Stránka č. 1 z 4


§ 66 Získávání informací z evidencí (1) Policie může v rozsahu potřebném pro plnění konkrétního úkolu žádat od správce evidence nebo zpracovatele poskytnutí informací z evidence provozované na základě jiného právního předpisu. Správce evidence nebo zpracovatel poskytne informace bezplatně, nestanoví-li jiný právní předpis jinak. Správce evidence nebo zpracovatel jsou povinni žádosti bez zbytečného odkladu vyhovět, nestanoví-li jiný právní předpis pro poskytnutí informací policii jiný režim. 19 (2) Policie může v rozsahu potřebném pro plnění konkrétního úkolu žádat od správce evidence nebo zpracovatele poskytnutí informací z databáze účastníků veřejně dostupné telefonní služby, 20 evidence občanských průkazů, 21 evidence cestovních dokladů, 22 evidence diplomatických a služebních pasů, 22 informačního systému evidence obyvatel, 23 evidence motorových vozidel, 10 registru rodných čísel, 23 evidence údajů o mýtném, 24 katastru nemovitostí 25 a registru řidičů 10 způsobem

s. 255

umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup; v případě evidence občanských průkazů a evidence cestovních dokladů lze informace poskytnout způsobem umožňujícím pouze nepřetržitý přístup; v případě databáze účastníků veřejně dostupné telefonní služby se informace poskytne ve formě a v rozsahu stanoveném jiným právním předpisem. 20 (3) Policie může v případech stanovených zákonem a v rozsahu potřebném pro plnění konkrétního úkolu žádat od právnické nebo fyzické osoby zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací poskytnutí provozních a lokalizačních údajů způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup, nestanoví-li jiný právní předpis 20 jinak. Tyto osoby jsou povinny žádosti vyhovět bez zbytečného odkladu, ve formě a v rozsahu stanoveném jiným právním předpisem. (4) Policie žádá o poskytnutí informací podle odstavců 1 až 3 pouze způsobem, který umožní policii uchovávat identifikační údaje o útvaru policie nebo o policistovi, který o poskytnutí informací žádal, a o účelu, k němuž bylo o poskytnutí informací žádáno, nejméně po dobu 5 let. O skutečnostech podle věty první jsou správce evidence nebo zpracovatel povinni zachovávat mlčenlivost. (5) Za účelem zajištění ochrany osoby, o níž lze důvodně předpokládat, že by mohl být ohrožen její život nebo zdraví, nebo pro účely pátrání po hledané anebo pohřešované osobě mohou policie nebo ministerstvo požadovat od zpracovatele nebo správce evidence vedené na základě jiných právních předpisů, aby policii oznamovali každý výdej osobních údajů. 19

Například zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. 20

Zákon č. 127/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 21

Zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů. 22

Zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění pozdějších předpisů.


Stránka č. 2 z 4

Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů. 10

Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Pozn.: legislativní chyba, správně zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích. 23 24

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

25

Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. 10 20

Zákon č. 127/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

20

Související ustanovení: § 68 odst. 2, § 71 písm. a) – získání provozních a lokalizačních údajů pro účely zahájeného pátrání a za účelem předcházení a odhalování konkrétních hrozeb v oblasti terorismu

Související předpisy: § 8 TrŘ – dožádání orgánů činných v trestním řízení, § 88a TrŘ – získání lokalizační a provozních údajů v trestním řízení; § 2 písm. j) ElKom – veřejná komunikační sít, § 2 písm. n), o) ElKom – veřejně dostupná služba elektronických komunikací, § 90 odst. 1 ElKom – provozní údaje, § 91 odst. 1 ElKom – lokalizační údaje, § 97 odst. 4, 6 ElKom – vymezení režimu poskytování provozních a lokalizačních údajů a informací z databáze účastníků veřejně dostupné telefonní služby; § 18 a násl. zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech – poskytování údajů z evidence občanských průkazů; § 29 a § 29a zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech – ministerstvo vnitra správcem evidence cestovních dokladů, ministerstvo zahraničí správcem evidence diplomatických a služebních pasů; § 22b zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích – poskytnutí údajů z evidence údajů o mýtném policii, vyhláška ministerstva vnitra č. 336/2005 Sb., o formě a rozsahu informací poskytovaných z databáze účastníků veřejně dostupné telefonní

s. 256

služby a o technických a provozních podmínkách a bodech pro připojení koncového telekomunikačního zařízení pro odposlech a záznam zpráv; vyhláška ministerstva informatiky k ElKom č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání

K odst. 1: Toto ustanovení navazující na předchozí úpravu § 47a PolČR 1991 stanoví generální oprávnění policie žádat od správců jednotlivých evidencí stanovených zvláštním právním předpisem nebo od zpracovatelů v nich vedených údajů (kteří však současně nejsou správci evidence) poskytnutí informací z takových evidencí, ale pouze v rozsahu potřebném pro splnění konkrétního úkolu policie. Pokud je sepisována žádost o poskytnutí informace, měl by být tento úkol v žádosti uveden. Nicméně správce není povolán posuzovat, zda je důvod v žádosti uvedený dostatečně konkrétní. Má-li o tom pochybnosti, je povinen informace poskytnout a může se následně obrátit na orgány (nadřízené funkcionáře daného policisty, vnitřní kontrolní orgány policie, Inspekci policie, státní zastupitelství nebo Úřad pro ochranu osobních údajů) s podezřením z porušování právních předpisů. Pokud by šlo o plnění úkolů v trestním řízení, žádal by policejní orgán o poskytnutí takové informace podle § 8 TrŘ. Povinností správce i zpracovatele je vyhovět této žádosti bez zbytečného odkladu a bezplatně, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Pokud má daná evidence zvláštní právní úpravu vydávání údajů, je třeba postupovat podle této právní úpravy. Takovým předpisem jsou např. § 97 odst. 4 a 6 ElKom, vyhláška ministerstva vnitra č. 336/2005 Sb., vyhláška ministerstva informatiky č. 485/2005 Sb. k provedení ElKom, zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. K odst. 2: Toto ustanovení stanoví oprávnění policie žádat od správce databáze nebo zpracovatele informací z této databáze poskytnutí informací v rozsahu nezbytném pro plnění konkrétního úkolu (viz komentář k odstavci 1). V tomto případě jde o speciální ustanovení vyjmenovávající konkrétní databáze vedené na základě jednotlivých příslušných zákonů, do kterých má policie ze zákona dálkový a nepřetržitý přístup. Oproti předchozí úpravě je počet evidencí rozšířen o evidenci diplomatických a služebních pasů, o informační systém evidence obyvatel, evidenci motorových vozidel, registr rodných čísel, evidenci údajů o mýtném a katastr nemovitostí. (Pozn.: Poznámka pod čarou u evidence motorových vozidel odkazující na zák. č. 361/2003 Sb.


Stránka č. 3 z 4

má správně být odkazem na zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, který registr silničních vozidel skutečně upravuje.) Pokud jde o jiný právní předpis stanovící přístup do databáze účastníků veřejně dostupné telefonní služby, je jím vyhláška ministerstva vnitra

s. 257

č. 336/2005 Sb., o formě a rozsahu informací poskytovaných z databáze účastníků veřejně dostupné telefonní služby a o technických a provozních podmínkách a bodech pro připojení koncového telekomunikačního zařízení pro odposlech a záznam zpráv, která stanoví, že se tyto informace předávají bezodkladně a pomocí dálkového přístupu. Významově se tedy dikce shoduje se zákonným ustanovením o dálkovém a nepřetržitém přístupu. Pokud jde o evidenci občanských průkazů a cestovních dokladů, zákon stanoví povinnost informace z těchto evidencí předávat pouze nepřetržitě, nikoliv však dálkově. Viz § 18 a násl. zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, který stanoví, že ministerstvo vnitra a obecní úřady obcí s rozšířenou působností poskytují údaje z evidence občanských průkazů, pouze pokud tak stanoví zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva v rozsahu a způsobem v nich vymezených. Tímto zvláštním právním předpisem je právě PolČR. Správcem evidence cestovních dokladů je dle § 29 zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ministerstvo vnitra a správcem evidence diplomatických a služebních pasů je dle § 29a zák. č. 329/1999 Sb. ministerstvo zahraničí. Ze zákona jsou evidence vedeny prostředky výpočetní techniky. K odst. 3: Toto ustanovení opravňuje policii pro účely konkrétního úkolu policie a v rozsahu nezbytném pro splnění tohoto úkolu žádat v případech stanovených zákonem přístup k lokalizačním a provozním údajům, a to způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup. Toto ustanovení tedy nepředstavuje vlastní zákonné zmocnění k obdržení těchto údajů, to nalezneme např. v § 68 odst. 2 a § 71 písm. a) PolČR, nebo § 88a TrŘ. Toto ustanovení tedy policii nedává vlastní oprávnění žádat tyto údaje, pouze popisuje technický způsob zajištění předání (přenosu) těchto informací policii a stanoví ho jako způsob dálkový a nepřetržitý. Nejde o přímý přístup do databáze bez omezení, kdy by policie disponovala přístupovými právy k databázi. Jde o ad hoc přístupy ke stanoveným údajům, které na základě písemné žádosti zaslané dálkově v elektronické podobě s uvedením konkrétního zákonného úkolu zašle policii osoba provozující službu či síť taktéž v elektronické podobě. To znamená, že nejde o předávání těchto informací na přenosných médiích, které je v současné době již velmi zdlouhavé, nepraktické a také nepříliš bezpečné z hlediska ochrany dat. Zákon explicitně hovoří o dálkovém a nepřetržitém přístupu, který je omezen na případy stanovené zákonem. K informacím lze proto přistupovat pouze v případech stanovených zákonem (§ 68 a § 71 PolČR nebo § 88a TrŘ). Forma, rozsah a podmínky stanovené jiným právním předpisem je úprava stanovená vyhláškou ministerstva informatiky k ElKom č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání. Vyhláška stanoví, že o poskytnutí údajů žádá provozovatele sítě či služby elektronických komunikací oprávněný orgán prostřednictvím svého určeného kontaktního pracoviště, kterým je u policie Útvar zvláštních činností Policejního

s. 258

prezidia, že komunikace mezi kontaktními pracovišti provozovatele a oprávněného orgánu probíhá přednostně způsobem umožňujícím dálkový přístup a že žádosti i údaje se předávají přednostně v elektronické podobě datových souborů. Nelze-li však použít dálkový přístup nebo bylo-li by použití takového způsobu neúčelné, lze předat žádost nebo vyžádané údaje v listinné podobě nebo v podobě datových souborů na přenosném médiu. K prokázání autentičnosti žádosti a předávaných údajů se použije zaručený elektronický podpis anebo dopis v listinné podobě obsahující zejména číslo jednací nebo pořadové číslo žádosti a podpis oprávněné osoby. Provozní a lokalizační údaje provozovatelé až na výjimky uchovávají po dobu 6 měsíců.


Stránka č. 4 z 4

K odst. 4: Toto ustanovení stanoví povinnost policie umožnit podávání žádostí o předání informací z evidencí a databází zmíněných v odstavcích 1, 2 a 3 pouze způsobem, který zajistí, že budou evidovány identifikační údaje o konkrétním útvaru policie nebo konkrétním policistovi, který o předání informací žádal a také povinnost evidovat důvody, pro které bylo o ně žádáno, a to po dobu minimálně 5 let. Současně je správcům výše zmíněných evidencí a zpracovatelům v nich obsažených údajů stanovena povinnost mlčenlivosti tak, aby se identita útvarů, policistů a důvodů, pro které byly informace žádány, nedostala do nepovolaných rukou a nemohlo dojít k maření plnění úkolů policie. K odst. 5: Toto ustanovení je základem tzv. evidenční ochrany osob. Jde v podstatě o monitorování přístupů k informacím týkajícím se evidenčně chráněných osob za účelem efektivního předcházení jejich ohrožení, nebo týkajících se osob, které policie pohřešuje nebo hledá. Evidenčně chráněnými osobami mohou být např. významní ústavní činitelé, zejména ti, jimž je poskytována osobní ochrana, policisté zabývající se závažnou trestnou činností, osoby, které se staly, nebo je vážná obava, že se stanou předmětem závažné trestné činnosti. Půjde-li o informace z evidencí dle odstavců 2 nebo 3, lze žádat poskytnutí těchto údajů způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup. Pokud jde o přístupy k údajům osob hledaných či pohřešovaných, jde např. zajištění přístupu policie k informaci, že byl hledané či pohřešované osobě vydán cestovní pas apod., neboť takové informace následně mohou vést k jejich vypátrání a např. zamezení jejich útěku do zahraničí.


Stránka č. 1 z 4


§ 67 Získávání informací v souvislosti s odhalováním a šetřením přestupků (1) Policie je v souvislosti s odhalováním a šetřením přestupku oprávněna vyžadovat

s. 259

a) výpis z evidence Rejstříku trestů v případech, ve kterých by předchozí trestní postih mohl vést k posouzení skutku jako trestného činu, b) provedení orientačního vyšetření při podezření na ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou pomocí dechové zkoušky nebo odběrem slin anebo potu, c) odborné lékařské vyšetření ke zjištění alkoholu nebo jiné návykové látky včetně odběru krve, moči, slin nebo potu, a to i v případě, že osobu nelze předem pro její zdravotní stav ke strpění příslušných úkonů vyzvat, nebo d) jiné odborné vyjádření. (2) Policista je dále oprávněn provádět ohledání místa přestupku, ohledání věci mající vztah ke spáchanému přestupku a v souvislosti s tím zjišťovat a zajišťovat stopy. (3) Úkonům uvedeným v odstavci 1 písm. b) nebo c) je osoba povinna se podrobit, není-li to spojeno s nebezpečím pro její zdraví. (4) Odběr krve musí být proveden, požádá-li o to osoba podezřelá z přestupku. Související předpisy: čl. 7 odst. 1 LPS – nedotknutelnost osoby; § 58 odst. 2 PřesZ – „předšetřování“ některých přestupků policií; § 12 RejTr – vydávání výpisů z Rejstříku trestů; § 2 písm. l), m) zák. č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami – orientační a odborné lékařské vyšetření, § 16 zák. č. 379/2005 Sb. – vyšetření přítomnosti alkoholu nebo jiné návykové látky; § 47 odst. 1 písm. a) PřesZ – neuposlechnutí pokynu veřejného činitele, § 75 PřesZ – vydání a odnětí věci Související judikatura: rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 1 As 7/2005 – přestupek dle § 30 odst. 1 písm. i) PřesZ; rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 2 As 35/2004 – přestupek dle § 30 odst. 1 písm. ch) PřesZ

K odst. 1: Ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 24 PolČR 1991. Policie za splnění zákonných podmínek oznamuje příslušným správním orgánům (přestupkové komise obecních úřadů) přestupky vyjmenované v § 58 odst. 2 PřesZ. To znamená, že zjišťuje pachatele a opatřuje důkazy pro rozhodování přestupkové komise obecního úřadu o spáchaném přestupku (tzv. přestupky předšetřuje) (viz též komentář k § 2). Za účelem šetření přestupků jí proto zákon dává některé pravomoci. V současné době již není policie příslušná k samotnému rozhodování o přestupcích v nezkráceném správním řízení [do 31. 12. 2008 ještě jako správní orgán rozhodovala okresní policejní ředitelství o přestupcích na úseku toxikománie a alkoholismu dle bývalých § 52 písm. b) a § 54 PřesZ].

s. 260


Stránka č. 2 z 4

K odst. 1 písm. a): Oprávnění policie vyžadovat výpis z evidence Rejstříku trestů obsahuje zákon pro situace, kdy by předchozí trestní postih mohl vést k posouzení prošetřovaného skutku jako trestného činu namísto jako přestupku (např. přestupek dle § 28 odst. 1 zák. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, trestný čin týrání zvířat dle § 203 TrZ, § 302 nového trestního zákoníku), kterého se dopustí ten, kdo týrá zvíře, ačkoliv byl za obdobný přestupek v posledním roce postižen nebo za takový čin v posledních dvou letech odsouzen). Oproti dosavadní úpravě § 24 PolČR 1991 je oprávnění omezeno na vyžadování výpisu, nikoliv již opisu z evidence Rejstříku trestů. Je tomu tak z toho důvodu, že když policie hodnotí, zda by spáchaný přestupek nemohl naplnit také skutkovou podstatu trestného činu vzhledem k tomu, že již se takového přestupku daná osoba dopustila opakovaně, nelze přihlížet k odsouzením, která již byla zahlazena. Není proto důvodu, aby policie měla přístup i k informacím o zahlazených odsouzeních, či k dalším informacím v případech, kdy se na osobu ze zákona hledí, jako by nebyla odsouzena, a ke kterým proto tak jako tak přihlížet nesmí. Výpis vyžaduje policie v souladu s § 12 poslední věta RejTr, který umožňuje vydat výpis mimo jiné i pro jiné než v zákoně vyjmenované účely, stanoví-li tak zvláštní právní předpis. Tímto předpisem je v tomto případě PolČR, resp. § 67 odst. 1 písm. a). Výpis obsahuje všechna dosud nezahlazená odsouzení včetně údajů o průběhu výkonu uložených trestů a ochranných opatření, pokud se podle zákona na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen (§ 13 RejTr). (Oproti tomu v opise se uvádějí všechny údaje o každém odsouzení osoby, které se opis týká, a všechny údaje o průběhu výkonu trestů a ochranných opatření i o zahlazení odsouzení. V opise se uvádějí i údaje z evidence podmíněného zastavení trestního stíhání, podmíněného odložení návrhu na potrestání a jiné významné skutečnosti pro trestní řízení, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis, např. rozhodnutí o schválení narovnání dle § 313 TrZ). Vyžádání si obdobného výpisu (opisu) z evidence přestupků v případech, kdy by předchozí postih pro určitý přestupek znamenal z hlediska TrZ kvalifikaci takového jednání jako trestného činu (např. již zmíněný § 203 odst. 1 TrZ), je-li opakováno, není dnes fakticky možné, neboť centrální registr přestupků doposud v České republice bohužel neexistuje. K odst. 1 písm. b) a c): Oproti úpravě § 24 odst. 1 PolČR 1991 přibyla v zákoně možnost vyžadovat provedení orientačního vyšetření při podezření na ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou pomocí dechové zkoušky nebo odběrem slin anebo potu, a to v souvislosti s novelizací zák. č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami. Nové ustanovení § 2 písm. l) definuje orientační vyšetření jako dechovou zkoušku, odběr slin,

s. 261

stěr z kůže nebo sliznic nebo jiný obdobně účinný způsob. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) PolČR oproti tomu s jinými obdobně účinnými způsoby nepočítá. Dle § 2 písm. m) zák. č. 379/2005 Sb. se odborným lékařským vyšetřením rozumí cílené klinické vyšetření lékařem a podle jeho ordinace provedení dechové zkoušky, odběru vzorků biologického materiálu. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) PolČR oproti tomu nepočítá s jiným obdobně účinným vyšetřením. § 16 zák. č. 379/2005 Sb. stanoví, že orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu je povinna se podrobit osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že pod vlivem alkoholu vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit cizí majetek, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) PolČR je však úpravou speciální k tomuto obecnému zmocnění a umožňuje požadovat, aby se orientačnímu vyšetření či odbornému lékařského vyšetření podrobila jakákoliv osoba, i osoba mladistvá, je-li to nezbytné k odhalování a šetření přestupků, nikoliv pouze osoby uvedené v § 16 zák. č. 379/2005 Sb. To umožňuje např. provádění orientačního vyšetření u mladistvých osob za účelem odhalování a šetření přestupků na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi dle § 30 PřesZ. Zákonodárce od 1. 1. 2009 zrovnoprávnil vzhledem ke spolehlivosti používaných certifikovaných analyzátorů dechu jejich použití s odborným lékařským vyšetřením. Proto stanoví, že spočívá-li orientační vyšetření zjišťující obsah alkoholu v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, odborné lékařské vyšetření se neprovede, a to i když osoba nesouhlasí s jeho výsledky. Zmíněným předpisem je vyhláška ministerstva průmyslu a obchodu č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění vyhlášky č. 65/2006 Sb. V případě, že osoba tento způsob orientačního vyšetření odmítne jako celek, provede


Stránka č. 3 z 4

se odborné lékařské vyšetření. Orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah jiné návykové látky než alkoholu je povinna se podrobit osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit cizí majetek pod vlivem jiné návykové látky, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s užitím jiné návykové látky. Výsledky orientačního vyšetření u těchto jiných návykových látek však zákon na rozdíl od alkoholtesterů nepovažuje za rovnocenné s výsledky odborného lékařského vyšetření. Vyzvat osobu ke splnění povinnosti podrobit se vyšetření je oprávněn příslušník Policie České republiky jak na základě § 67 odst. 1 PolČR v rámci odhalování a šetření přestupků, tak na základě § 16 odst. 4. zák.

s. 262

č. 379/2005 Sb. v rámci dohledu nad činnostmi, při nichž by osoby mohly pod vlivem alkoholu nebo návykových látek ohrozit život nebo zdraví osob nebo poškodit majetek; typicky se tak děje v rámci dohledu nad provozem na pozemních komunikacích v souladu s povinnostmi řidiče dle § 5 odst. 1 písm. f), g) ProvPoz. Orientační vyšetření provádí dle § 16 odst. 5 zák. č. 379/2005 Sb. útvar Policie České republiky. Odborné lékařské vyšetření provádí zdravotnické zařízení k tomu odborně a provozně způsobilé. Odmítne-li se vyzvaná osoba podrobit orientačnímu nebo odbornému lékařskému vyšetření, zákon explicitně stanoví, že se na ni v takovém případě hledí, jako by byla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Osobu však nelze donucovat k podrobení se vyšetření jinak než udělením pokuty za přestupek (viz komentář k odstavci 3). Zdravotnické zařízení k tomu odborně a provozně způsobilé je povinno poskytnout subjektům uvedeným v § 16 odst. 4 zák. č. 379/2005 Sb. potřebnou pomoc provedením odběru biologického materiálu. K odst. 1 písm. d): Toto ustanovení umožňuje policistovi v souvislosti s odhalováním a šetřením přestupků požadovat po odborně způsobilých osobách, orgánech či institucích jiné odborné vyjádření než odborné lékařské vyšetření ke zjištění alkoholu nebo jiné návykové látky. Může jít např. o znalecký posudek z oblasti psychiatrie, dopravního inženýrství, odborné lékařské vyšetření jiné než ke zjištění alkoholu nebo jiné návykové látky apod. K odst. 2: Toto ustanovení explicitně umožňuje v souvislosti s řešením přestupku ohledávat místo spáchání přestupku za účelem opatření důkazních prostředků pro případné správní řízení. Pokud by se však takové místo nacházelo v obydlí osoby, lze do něj vstoupit a ohledávat místo pouze se souhlasem oprávněného uživatele nebo výjimečně za podmínek § 40. Dále ustanovení zmocňuje policistu ohledat věci, které mají vztah ke spáchanému přestupku (věci, jimiž byl spáchán přestupek, na nichž byl spáchán přestupek, na kterých jsou stopy po přestupku apod.), to vše s cílem na těchto věcech nalézt a zajistit stopy spáchání přestupku. Věci, na nichž jsou stopy, má každý povinnost vydat dle § 75 PřesZ. K odst. 3: Provedení orientačního vyšetření při podezření na ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou pomocí dechové zkoušky nebo odběrem slin anebo potu a odbornému lékařskému vyšetření ke zjištění alkoholu nebo jiné návykové látky včetně odběru krve, moči, slin nebo potu je každá osoba povinna se podrobit, s výjimkou situací, kdy by to mohlo znamenat ohrožení jejího zdraví (např. odběr krve u anémické osoby apod.). Donucovat však osobu nelze jinak než uložením pokuty za přestupek dle § 30 odst. 1 písm. i)

s. 263

PřesZ – odepření se podrobit vyšetření, zda osoba není ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou, k němuž byla vyzvána podle zvláštního právního předpisu (tj. § 16 odst. 3 zák. č. 379/2005 Sb.), anebo, jde-li o řidiče, za přestupek dle § 22 odst. 1 písm. d) PřesZ – odmítnutí se přes výzvu podle § 124 odst.


Stránka č. 4 z 4

9 písm. f) , g) ProvPoz podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla osoba ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro její zdraví. Nicméně, jak bylo uvedeno výše, platí, že se na ni v takovém případě hledí, jako by byla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky (viz § 16 odst. 5 poslední věta zák. č. 379/2005 Sb.). K odst. 4: Toto ustanovení umožňuje každé osobě žádat o odběr krve; požádá-li osoba o něj, musí policista odběr krve zajistit. Toto ustanovení je ve prospěch osob a umožňuje osobě se jednoznačně vyvinit v případě, že nedůvěřuje výsledkům orientačního vyšetření dle odstavce 2 písm. b). Za dopravu osoby k vyšetření odpovídá osoba, která k němu vyzvala, tedy v tomto případě policie (§ 16 odst. 9 zák. č. 379/2005 Sb.). Nicméně v případě, že se prokáže přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky než alkoholu, hradí vyšetření a dopravu do zdravotnického zařízení za účelem provedení odborného lékařského vyšetření vyšetřovaná osoba. Neprokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, náklady na vyšetření a dopravu nese osoba, která k vyšetření vyzvala, tedy policie (§ 16 odst. 8 zák. č. 379/2005 Sb.). Náklady na dopravu se rozumí náklady na plat příslušníků, kteří dopravu zajišťují, případně náklady na spotřebované pohonné hmoty a částka zohledňující opotřebení motorového vozidla, pokud bylo k dopravě použito.


Stránka č. 1 z 5


§ 68 Pátrání po osobách a věcech (1) Policie provádí jako součást plnění svých úkolů pátrání po osobách a věcech s cílem zjistit, kde se tyto osoby nebo věci nacházejí, nebo identifikovat osoby, mrtvoly, části lidského těla anebo kosterního nálezu neznámé totožnosti. (2) Policie může žádat pro účely zahájeného pátrání po konkrétní hledané nebo pohřešované osobě a za účelem zjištění totožnosti osoby neznámé totožnosti nebo totožnosti nalezené mrtvoly poskytnutí provozních a lokalizačních údajů od právnické nebo fyzické osoby zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup, nestanoví-li jiný právní předpis 20 jinak. Informace se poskytne ve formě a v rozsahu stanoveném jiným právním předpisem. 20

s. 264

(3) Policie může pro účely zahájeného pátrání po konkrétní hledané nebo pohřešované osobě žádat od a) banky předávání dat o době a místě použití elektronického platebního prostředku hledané nebo pohřešované osoby způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup, b) zdravotní pojišťovny nebo zdravotnického zařízení poskytnutí informací o době a místě poskytnutí zdravotní péče této osobě. (4) Informace získané podle odstavců 2 a 3 lze použít pouze pro účely zjištění doby a místa pobytu osoby. (5) Policie může za účelem zjištění totožnosti neznámé mrtvoly žádat poskytnutí údajů ze zdravotnické dokumentace. 20


Související ustanovení: § 2 – úkoly policie, § 11 – zásada přiměřenosti, § 111 písm. c), d) – osoba hledaná, pohřešovaná

Související předpisy: čl. 7 odst. 1 LPS – nedotknutelnost osoby, čl. 13 LPS – ochrana telekomunikačního tajemství; § 128 OSŘ – sdělení skutečností významných pro řízení soudu; § 28 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy – vyžadování součinnosti; § 69 odst. 3 TrŘ – příkaz k zatčení, § 90 odst. 2 TrŘ – předvedení obviněného, § 62 a násl. TrŘ – doručování, § 88a TrŘ – získání provozních a lokalizačních údajů telekomunikačního provozu v trestním řízení – předávání provozních a lokalizačních údajů, § 158 odst. 1 TrŘ – zahájení úkonů trestního řízení; § 52 odst. 2 OSŘ, § 60 SpŘ – předvedení; § 2 písm. j) ElKom – veřejná komunikační sít, § 2 písm. n) a o) ElKom – veřejně dostupná služba elektronických komunikací, § 89 ElKom – důvěrnost elektronické komunikace, § 90 odst. 1 ElKom – provozní údaje, § 91 odst. 1 ElKom – lokalizační údaje, § 97 odst. 3 ElKom – uchovávání provozních a lokalizačních údajů, § 97 odst. 3 ElKom – uchovávání provozních a lokalizačních údajů, § 97 odst. 4, 6 ElKom – vymezení režimu poskytování provozních a lokalizačních údajů a informací z databáze účastníků veřejně dostupné telefonní služby; § 3 vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání; § 15 PlStk – elektronický platební prostředek; § 38 odst. 3 BankZ – průlomy do bankovního tajemství; § 23 ZdrPjst – povinnost zachovávat mlčenlivost; § 67b odst. 10 ZdravZ – přístup do zdravotnické dokumentace Související judikatura: usnesení KS Ostrava sp. zn. 11Co 611/2006-45 – povinnost součinnosti policie se soudy v jednotlivých řízeních


Stránka č. 2 z 5

K odst. 1: Toto ustanovení výslovně deklaruje, že pátrání po osobách a věcech je součástí plnění úkolů policie dle § 2, tedy součástí zákonné působnosti policie. Jde o přirozenou, neoddělitelnou součást policejní práce, která se uplatňuje jak při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti, tak při odhalování a stíhání trestných činů. Cílem pátrání po osobách a věcech je

s. 265

zjistit, kde se tyto věci či osoby důležité pro plnění úkolů policie nacházejí, ve specifických případech může cílem pátrání být též ztotožnění osob, mrtvoly, části lidského těla či kosterního nálezu. Pouze k tomuto cíli proto taktéž směřují i oprávnění svěřená policii zákonem v souvislosti s pátráním. V souladu s čl. 9 odst. 1 ZP PP č. 28/2009 je pátrání zahájeno započetím úkonů některé z forem pátrání, přičemž mezi tyto formy patří osobní pátrání, kontroly osob nebo věcí nacházejících se v úkrytech nebo v místech zvýšeného výskytu trestné činnosti nebo v místech soustřeďování osob s kriminální minulostí, domovní a osobní prohlídky, cílené pátrání, pátrací akce, přeshraniční pronásledování a kontroly podezřelých osob a věcí přepravovaných v dopravních prostředcích. Nicméně i pátrat po osobách a věcech, popř. využívat s tím související oprávnění, může policie pouze v rámci své působnosti, tedy v rámci úkolů v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti. Z tohoto důvodu je v rozporu se zákonnou působností policie požadovat po ní pátrání po osobách a věcech v souvislosti s řízením občanskoprávním, jak k tomu v některých případech v praxi dochází. Jde o zjištění místa pobytu osoby (např. svědka) nebo o zjištění, zda se osoba zdržuje v místě bydliště s odvoláním se na § 128 OSŘ, dle kterého je každý je povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. Toto ustanovení je konkretizováno § 28 vyhlášky č. 37/1992 Sb., který v odst. 3 stanoví, že „Od orgánů policie mohou soudy vyžadovat zejména zprávy o chování obviněného a účastníků řízení, o chování podmíněně odsouzeného a podmíněně propuštěného z výkonu trestu odnětí svobody ve stanovené zkušební době a o chování odsouzeného pro účely rozhodnutí o zahlazení odsouzení a o pobytu a zaměstnání osob. Je-li toho třeba, orgány policie na žádost soudu provádějí pátrání po pobytu osoby.“ Z dikce § 128 OSŘ vyplývá, že požadovaná součinnost se týká informací, které má policie již k dispozici, resp. informací, které jsou již policii známy z její činnosti. Z ustanovení nevyplývá povinnost informace aktivně vyhledávat. Ze znění § 28 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. pak vyplývá, že se vztahuje pouze na trestní řízení. Viz usnesení KS Ostrava 11 Co 611/2006-45: „Srovnáním textu obou výše citovaných ustanovení o. s. ř. a tr. ř. lze dovodit, že zatímco v trestním řízení mají policejní složky povinnost vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení, v občanském soudním řízení mají tyto subjekty povinnost sdělit soudu skutečnosti významné pro řízení a rozhodnutí. Jde tedy o rozdílnou aktivitu policejních složek v rámci součinnosti se soudem. Tomu pak koresponduje ustanovení § 28 jednacího řádu, který je prováděcí vyhláškou obecně závazných právních předpisů (o. s. ř. a tr. řád). … Lze tedy uzavřít, že Policie České republiky nemá příslušné zákonné zmocnění k tomu, aby v občanském soudním řízení aktivně zjišťovala skutečnosti významné pro řízení a rozhodnutí a občanský soudní řád ve svém ustanovení § 128 o. s. ř. nedává soudu oprávnění takovou součinnost po PČR vyžadovat.“ Platí, že vyhláška nemůže uložit jiné povinnosti než zákon, resp. rozšířit působnost zákonem státnímu orgánu

s. 266

stanovenou. Vzhledem k tomu, že působnost policie je omezena na oblast vnitřního pořádku a bezpečnosti a policie nemá výslovné zákonné zmocnění v rámci občanského soudního řízení pátrat po osobách či věcech, nelze než výše uvedené žádosti považovat za jdoucí nad rámec působnosti a pravomocí policie. Takové výslovné zákonné zmocnění k pátrání po osobách z oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti naopak stanoví např. ustanovení § 69 odst. 3 TrŘ (příkaz k zatčení), které obsahuje výslovnou povinnost policie osobu v případě potřeby vypátrat. Obdobná povinnost je implicitně zahrnuta v oprávnění předvést obviněného, který se skrývá, dle § 90 odst. 2 TrŘ, popř. v institutu doručování dle § 62 a násl. TrŘ. V těchto případech zákon požaduje, aby policie byla aktivní, a zároveň předpokládá, že tuto povinnost je možné v některých případech splnit pouze s pomocí určitého šetření, určitého sběru informací. Předvedení upravuje též § 52 odst. 2 OSŘ nebo § 60 SpŘ. OSŘ ani SpŘ však neobsahují ustanovení, podle kterého by mohla policie pátrat po osobě na základě žádosti soudu i v případech, kdy rozhodnutí o předvedení vydáno nebylo.


Stránka č. 3 z 5

K odst. 2: Toto oprávnění představuje zákonem dovolený zásah do ochrany důvěrnosti elektronické komunikace dle čl. 13 LPS a § 89 ElKom. Podle dosavadní úpravy mohla policie získat provozní a lokalizační údaje telekomunikačního provozu (tedy přehled časů uskutečněných telefonátů, účastnických čísel a přehled míst pohybu telefonu, viz § 90, 91 ElKom) pouze v zahájeném trestním řízení na základě § 88a TrŘ, tedy pro účely trestního řízení (viz též komentář k § 66 odst. 3). V každodenní policejní praxi však existuje potřeba mít možnost tyto údaje za určitých podmínek získat i v případech netrestního charakteru. Jde zejména právě o případy pátrání po osobách a věcech. Může jít o osobu hledanou, pohřešovanou [§ 111 písm. c), d)], o osobu neznámé totožnosti anebo o mrtvolu neznámé totožnosti. Typicky půjde o pátrání po pachatelích trestné činnosti jakožto osobách hledaných nebo po osobách pohřešovaných, u nichž je obava o jejich život či zdraví (např. ztracené děti, pohřešovaní senioři či lidé se zdravotními obtížemi, osoby, u nichž je důvodné podezření z úmyslu spáchat sebevraždu apod.). Uvedené případy (a případy dle odstavce 3 tohoto ustanovení, viz níže) spojuje fakt, že často nejsou dány důvody nezbytné pro zahájení trestního řízení, v rámci kterého by bylo jinak možno uvedené informace vyžadovat, a zákon proto stanoví oprávnění policie tyto informace v omezených případech obdržet i mimo trestní řízení. Toto oprávnění však lze využít, pouze bylo-li po osobách hledaných či pohřešovaných formálně policií pátrání zahájeno. Zahajování pátrání upravují vnitřní předpisy policie (viz komentář k odstavci 1). Za tímto účelem zákon umožňuje policii lokalizační a provozní údaje telekomunikačního provozu získat, a to od jakékoliv osoby, která zajišťuje veřejnou komunikační síť nebo poskytuje veřejně dostupnou službu elektronických

s. 267

komunikací (mobilní operátor, poskytovatel služeb pevných telefonních linek atd.). Ze zákona je přístup k těmto údajům dálkovým a nepřetržitým způsobem, pouze jiný právní předpis může stanovit i jiný způsob předávání těchto údajů. Tímto jiným právním předpisem je v současnosti § 97 odst. 3 ElKom, resp. vyhláška k jeho provedení č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání. Podle § 3 vyhlášky č. 485/2005 Sb. se tyto údaje předávají na žádost kontaktního pracoviště policie zaslané kontaktnímu pracovišti provozovatele, a to přednostně způsobem umožňujícím dálkový přístup. Přednostně se předávají v elektronické podobě datových souborů. Nelze-li použít pro komunikaci způsob umožňující dálkový přístup nebo bylo-li by použití takového způsobu neúčelné, lze předat žádost nebo vyžádané údaje v listinné podobě nebo v podobě datových souborů na přenosném médiu. Veřejnou komunikační sítí se dle § 2 písm. j) ElKom rozumí síť elektronických komunikací, která slouží zcela nebo převážně k poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a veřejně dostupnou službou elektronických komunikací se dle § 2 písm. n), o) ElKom obecně rozumí služba elektronických komunikací, tedy služba, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen. Provozními údaji se dle § 90 odst. 1 ElKom rozumí jakékoli údaje zpracovávané pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací nebo pro její účtování. Lokalizačními údaji se v souladu s § 91 odst. 1 ElKom rozumí jakékoli údaje zpracovávané v síti elektronických komunikací, které určují zeměpisnou polohu koncového zařízení uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací. Provozní a lokalizační údaje je třeba nezaměňovat s údaji, které tvoří obsah telekomunikačního provozu, tedy záznam samotné komunikace osob prostřednictvím telekomunikačních prostředků. Je tedy třeba nezaměňovat získávání lokalizačních a provozních údajů telekomunikačního provozu s odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, který může policie realizovat pouze v trestním řízení za podmínek § 88 TrŘ. Dálkovým přístupem se rozumí takový přístup k informacím, který nevyžaduje fyzický přístup k nosiči, na kterém jsou informace umístěny. Uskutečňuje se většinou prostřednictvím Internetu a e-mailu, popř. zabezpečenými linkami. Nepřetržitým přístupem se rozumí 24hodinový přístup, 7 dní v týdnu. Osoby síť nebo službu provozující jsou povinny žádosti vyhovět bez zbytečného odkladu. Z toho plyne, že musí být u těchto osob za tímto účelem zajištěna nepřetržitá služba, které policie může žádosti o předání lokalizačních a provozních údajů zasílat (to je nezbytné zejména pro případy, kdy je pátráno po osobách, které jsou ohroženy na životě či zdraví, jako jsou pohřešované děti a staří lidé).


Stránka č. 4 z 5

s. 268

Za účinnosti PolČR 1991, který obdobné oprávnění neobsahoval, tak právní řád umožňoval získání provozních a lokalizačních údajů telekomunikačního provozu následujícími způsoby: Právní úprava umožňovala získání provozních a lokalizačních údajů telekomunikačního provozu především pro účely trestního řízení dle § 88a TrŘ. Proto bylo nutné v obdobných případech zahájit nejprve úkony trestního řízení dle § 158 odst. 1 TrŘ, pokud byly dány důvody pro podezření ze spáchání trestného činu v souvislosti s pohřešováním osoby. V rámci toho bylo určení místa pobytu či výskytu pohřešované osoby skutečností důležitou pro trestní řízení, což je podmínka k možnosti získání nařízení soudce ke sdělení provozních a lokalizačních údajů. Tyto situace však nepokrývaly všechny případy, kdy existovala objektivní potřeba provozní a lokalizační údaje k záchraně života či zdraví obdržet. Další možností bylo obdržet provozní a lokalizační údaje podle § 88a odst. 2 TrŘ místo souhlasu soudce na základě souhlasu uživatele telekomunikačního zařízení, ke kterému se měly provozní a lokalizační údaje vztahovat, stále však za podmínky potřebnosti údajů k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Ve většině případů je uživatelem mobilního telefonu ten, kdo jej má při sobě (osobu je tedy možné lokalizovat), nicméně nelze zajistit jeho souhlas. V případě, že se ztratila osoba nezletilá, či osoba nesvéprávná, pak bylo teoreticky možné nahradit souhlas „účastníka“ souhlasem zákonného zástupce. 22 Do třetice bylo-li pátráno po osobě nezletilé, přestárlé, osobě, jíž dle důvodných podezření hrozila přímo újma na zdraví, životě nebo jiné nebezpečí chráněné trestním zákonem a nebylo možné toto nebezpečí odvrátit jinak (podmínka subsidiarity), byly tak naplněny podmínky situace krajní nouze. 23 Situace krajní nouze pak mohla představovat okolnost, která vyloučí protiprávnost získání provozních a lokalizačních údajů bez existence jiného výslovného právního titulu. Podmínka proporcionality byla splněna, neboť potenciální újma na zdraví či životě vždy představovala výrazně větší újmu, než újma vzniklá ze zásahu do důvěrnosti elektronických komunikací. Pokud by bývalo bylo následně zjištěno, že nebezpečí, k jehož odstranění bylo postupováno v krajní nouzi, fakticky neexistovalo, bylo i takový postup třeba posuzovat jako jednání v krajní nouzi, respektive v tzv. putativní, domnělé krajní nouzi, a posuzovat ho dle zásad o skutkovém omylu. Nicméně jinou otázkou byla ochota operátora v takovém případě informace policii vydat vzhledem k jeho povinnosti dle § 89 ElKom. K odst. 3: Pro účely zahájeného pátrání po konkrétní hledané nebo pohřešované osobě (nikoliv pro zjištění totožnosti osoby neznámé totožnosti nebo totožnosti nalezené mrtvoly) může policie podle tohoto ustanovení žádat od jakékoliv

s. 269

banky (§ 1 BankZ) předání dat o době a místě použití elektronického platebního prostředku (§ 15 PlStk), např. kreditní, debetní karta hledané nebo pohřešované osoby, a to stejně jako v případě provozních a lokalizačních údajů podle odstavce 2 způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup. Tedy stejně jako v případě podle odstavce 2 jde o možnost na žádost obdržet tyto informace kdykoliv cestou datového přenosu, avšak nejde o přímý přístup policie do informačních systémů bank. Současně jde pouze o informace o místě a čase použití daného platebního prostředku, nikoliv jakékoliv další informace, které jsou obsahem bankovního tajemství (viz § 38 BankZ). Toto ustanovení je tedy speciální k obecné úpravě § 38 odst. 3 BankZ, která stanoví možnosti průlomu do bankovního tajemství a představuje tedy určitý drobný zásah do tohoto tajemství nezbytný výhradně k lokalizování hledané či pohřešované osoby. Taktéž toto ustanovení umožňuje získat informace (zejména z informačních systémů zdravotních pojišťoven) o místě a čase poskytnutí zdravotní péče hledané či pohřešované osobě. Jiné údaje nelze na základě tohoto ustanovení získávat. Jde o ustanovení, které je speciální vůči obecné úpravě nakládání s údaji v informačním systému Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, viz Hlava V. zák. č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, k úpravě týkající se informačního systému zaměstnanecké pojišťovny v části IV. zák. č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, popř. k § 23 zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, upravující povinnost zachovávat mlčenlivost. Na rozdíl od údajů od bank o době a místě použití elektronického platebního prostředku není zákonem stanovena povinnost tyto údaje umožnit policii na žádost obdržet způsobem dálkovým a nepřetržitým, tedy kdykoliv; postačí tedy poskytnutí informací v písemné formě. K odst. 4:


Stránka č. 5 z 5

Všechny informace uvedené v odstavci 2 nebo 3 mohou sloužit striktně pouze k vypátrání osob či věcí, nelze je tedy zjišťovat např. pro účely trestního řízení pod záminkou pátrání po osobách. Je však možná situace, kdy v rámci vedeného trestního řízení je třeba vypátrat určitou hledanou či pohřešovanou osobu a za tímto účelem je pak možné údaje vyžádat. K odst. 5: Pro případy nutnosti zjistit totožnost nalezené mrtvoly je stanoveno oprávnění policie žádat o poskytnutí údajů ze zdravotnické dokumentace. V souladu s účelem tohoto oprávnění a principem přiměřenosti (§ 11) lze žádat pouze takové údaje, které policii mohou pomoci stanovit totožnost dané mrtvoly. Jde o ustanovení speciální k obecné úpravě přístupu do zdravotnické dokumentace stanovené § 67b odst. 10 ZdravZ. 22

Ustanovení § 22 a násl. ObčZ a zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. 23

§ 14TrŘ, popř. § 2 odst. 2 PřesZ


Stránka č. 1 z 3


§ 69 Obecné ustanovení o získávání poznatků (1) Policista před zahájením úkonů trestního řízení 3 z vlastní iniciativy nebo na základě podnětu jiné osoby anebo orgánu za účelem získání poznatků o trestné činnosti vyhledává, odhaluje, a je-li to třeba, i dokumentuje skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. V rámci činnosti podle věty první je povinen předcházet trestné činnosti. (2) Policista při výkonu činností podle odstavce 1 postupuje podle tohoto zákona, za využití oprávnění a prostředků v něm uvedených. 3


Související ustanovení: § 10 – zásada iniciativy, § 61 – podání vysvětlení, § 62 – pořizování záznamů, § 66 získávání informací z evidencí, § 68 – získávání informací v souvislosti s pátráním po osobách a věcech, § 70 – získávání poznatků ze zájmového prostředí, § 71 – přístup k informacím v rámci boje s terorismem, § 72 a násl. – používání podpůrných operativně pátracích prostředků

Související předpisy: § 2 TrŘ – základní zásady trestního řízení, § 12 odst. 1 TrŘ – policejní orgány, § 158 odst. 1 TrŘ – šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (tzv. šetření), § 158 odst. 2 TrŘ – přijímání trestních oznámení, § 158 odst. 3 TrŘ – zahájení úkonů trestního řízení; § 158 TrZ (§ 329 nového trestního zákoníku) – zneužívání pravomoci veřejného činitele, § 159 TrZ (§ 330 nového trestního zákoníku) – maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti Související judikatura: rozsudek KS Ostrava sp. zn. 22 Ca 345/2004–30, publikováno pod č. 1278/2007 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – nepředání poznatků o trestné činnosti policisty Inspekci – porušení základních povinností příslušníka bezpečnostního sboru

K odst. 1: Toto ustanovení představuje institut, který upravuje v rámci PolČR postup policisty před zahájením úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 TrŘ v souladu s ustanovením § 158 odst. 1 TrŘ (tzv. šetření). 24 Při absenci

s. 271

obdobného ustanovení za účinnosti PolČR 1991 se pouze výkladem dovozovalo, že v rámci postupu dle § 158 odst. 1 TrŘ policejní orgán postupuje podle obecných právních předpisů, které upravují jeho činnost (v případě policie je to právě PolČR) za použití institutů v této obecné úpravě stanovených. Policista takto postupuje jako součást policejního orgánu, kterým je příslušný útvar policie (viz § 12 odst. 1 věta první TrŘ). Zatímco TrŘ upravuje oprávnění a povinnosti policejního orgánu – útvaru policie, PolČR váže ve většině případů oprávnění a povinnosti při odhalování a stíhání trestné činnosti na osobu policisty (výjimku viz např. § 71, speciální oprávnění útvaru policie v souvislosti s bojem s terorismem). Z toho plyne, že zatímco na procesních úkonech policejního orgánu dle TrŘ se může určitým způsobem podílet i zaměstnanec policie, oprávnění a povinnosti plynoucí při těchto činnostech z PolČR může přímo vykonávat pouze policista. Kromě trestněprávního významu tohoto ustanovení je odstavec 1 zákonným vymezením operativního šetření, resp. operativně pátrací činnosti, tedy činnosti policie spočívající v získávání poznatků svědčících o přípravě či spáchání protiprávního jednání, o jehož trestněprávní povaze ale policie nemá v době získání poznatků dostatek informací, které by ji opravňovaly k zahájení úkonů v trestním řízení. (Viz také vymezení v ZP PP č. 190/2008 o operativně pátrací činnosti.) Oproti § 158 odst. 1 TrŘ se PolČR výslovně zmiňuje i o dokumentaci skutečností nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, kterou lze dokumentovat mimo jiné za použití záznamové techniky podle § 62 PolČR.


Stránka č. 2 z 3

K odst. 2: Zákon zdůrazňuje povinnost policisty postupovat při získávání poznatků o trestné činnosti podle PolČR, nicméně se samozřejmě na tento postup vztahují i příslušná ustanovení TrŘ. Na jeho postup se tak vztahují jednak některá ustanovení TrŘ (např. § 2, § 158 odst. 1, 2 TrŘ) a současně i oprávnění a povinnosti plynoucí z PolČR. V rámci tohoto postupu je proto policista zejména oprávněn požadovat podání vysvětlení dle § 61 PolČR, pořizovat záznamy dle § 62 PolČR, získávat informace z evidencí dle § 66 PolČR, získávat informace v souvislosti s pátráním po osobách a věcech dle § 68 PolČR, získávat poznatky ze zájmového prostředí dle § 70 PolČR, žádat za podmínek daných zákonem informace dle § 71 PolČR, používat podpůrné operativně pátrací prostředky dle § 72 PolČR a násl. Policista je povinen postupovat při získávání poznatků o trestné činnosti z úřední povinnosti (viz § 2 odst. 4, § 158 odst. 1 TrŘ a § 10 PolČR), tedy z vlastní iniciativy. Není tedy povinen čekat na vnější podnět k zahájení získávání poznatků o trestné činnosti, neboť policie naopak získává poznatky o trestné činnosti průběžně a nikoliv pouze ve vztahu k individuálnímu trestnému činu. Proto nasvědčují-li skutečnosti spáchání trestného činu, není možné odůvodňovat nečinnost policie nedostatkem vnějšího podnětu, popř. na něj čekat či dokonce ji takovým podnětem podmiňovat, jak se tomu

s. 272

v praxi bohužel někdy děje. Podle § 158 odst. 2 TrŘ je jakékoliv oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, povinen přijímat kromě státního zástupce i policejní orgán, tedy (jakýkoliv) útvar policie; dle § 59 odst. 5 TrŘ i soud. (Přitom je povinen oznamovatele poučit o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje, a pokud o to oznamovatel požádá, do jednoho měsíce od oznámení jej vyrozumět o učiněných opatřeních.) Odmítání či zdráhání se přijmout trestní oznámení je proto nezákonné. Takové jednání by bylo možné kvalifikovat jako disciplinární delikt, popř. trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti dle § 159 TrZ (§ 330 nového trestního zákoníku) nebo dokonce zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 TrZ (§ 329 nového trestního zákoníku). K problému tzv. procesní nezávislosti: Vzhledem k dosavadní právní úpravě, konkrétně ustanovení § 3a odst. 3 PolČR 1991 [„(3) Při provádění úkonů trestního řízení je policista vázán pokyny státního zástupce. Pokyny v trestním řízení dává státní zástupce podle povahy věci příslušnému útvaru nebo přímo policistovi. V ostatních věcech týkajících se výkonu služby v policii je policista vázán pokyny nadřízených“] docházelo v praxi policie k pochybnostem o problematice tzv. procesní nezávislosti policistů v trestním řízení, tedy zda je policista služebně činný v příslušném policejním útvaru (tedy policejním orgánu) při provádění úkonů trestního řízení vázán pouze pokyny státního zástupce a v případech, kdy státní zástupce svého práva vydat závazný pokyn nevyužije, postupuje zcela samostatně, nebo je v těchto případech vázán závaznými pokyny svých služebně nadřízených vedoucích pracovníků. Objevovaly se i názory, že vedoucí pracovníci policejních útvarů nejsou vůbec oprávněni do úkonů trestního řízení ingerovat, tj. že mohou řídit, organizovat, kontrolovat a hodnotit výkon služby svých služebně podřízených policistů, ovšem nemohou zasahovat přímo do konkrétních otázek trestního řízení. Tyto otázky plynuly mimo jiné z předchozí existence tzv. procesní nezávislosti dřívějších vyšetřovatelů úřadů vyšetřování, kteří byli jako institut trestního práva a samostatná instituce zrušeni novelou trestního řádu č. 265/1991 Sb. Zmíněné ustanovení § 3a PolČR 1991 však do nové úpravy policejního zákona převzato nebylo, procesní samostatnost žádný právní předpis v současnosti nezná a platí tak pouze úprava jasně stanovená TrŘ: Dle trestního řádu úkony trestního řízení nečiní jednotlivý policista, nýbrž policejní orgán, tedy útvar policie (§ 12 odst. 2 TrŘ). Je to policejní orgán, který postupuje v trestním řízení jak na základě pokynů státního zástupce, tak z vlastní iniciativy, tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu. Je to policejní orgán, který činí, kromě případů, kdy je třeba k provedení úkonu souhlasu státního zástupce, všechna rozhodnutí o postupu vyšetřování samostatně a je plně odpovědný za zákonné a včasné provedení příslušných úkonů. Za úkony policejního orgánu je odpovědný služební funkcionář stojící v jeho čele.

s. 273


Stránka č. 3 z 3

Ten za útvar jedná, popř. za něj jednají nižší služební funkcionáři v rozsahu stanoveném vnitřními předpisy. Tito služební funkcionáři jsou proto samozřejmě v souladu se služebními vztahy nadřízenosti a podřízenosti oprávněni dávat podřízeným policistům závazné pokyny k postupu v trestním řízení. Tyto pokyny pouze nesmějí být v rozporu s pokyny státního zástupce (viz ustanovení § 12, 157, § 158 odst. 1, § 164 odst. 1 či § 164 odst. 5, § 174 TrŘ). Je tedy zřejmé, že za stávající podoby právní úpravy nepřipadá žádná forma tzv. procesní nezávislosti policisty, tj. stavu, kdy nemohou policistovi dávat pokyny k postupu v trestním řízení jeho nadřízení, v úvahu. Tomu odpovídá i znění čl. 2 odst. 3 ZP PP č. 130/2007, kterým se upravuje postup Policie České republiky při plnění úkolů v trestním řízení. 24

§ 158 odst. 1 TrŘ stanoví policejnímu orgánu povinnost v rámci postupu před zahájením úkonů trestního řízení učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele, a to jak na základě vlastních poznatků, tak na základě trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu; současně stanoví policejnímu orgánu povinnost činit též nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti.


Stránka č. 1 z 2


§ 70 Působení v zájmovém prostředí (1) Zájmovým prostředím se pro účely tohoto zákona rozumí prostředí, v němž lze důvodně předpokládat získání poznatků důležitých pro zamezování, odhalování a dokumentování trestných činů, ke zjišťování jejich pachatelů a k předcházení těmto trestným činům. (2) Získávání poznatků ze zájmového prostředí je činnost policisty, který se zastíráním skutečného účelu své činnosti aktivně vyhledává, dokumentuje a vyhodnocuje poznatky o zájmovém prostředí a osobách v něm se pohybujících. V rámci této činnosti je policista oprávněn využívat podpůrné operativně pátrací prostředky. Související ustanovení: § 10 odst. 4 písm. a) bod 8 – výjimka ze zásady iniciativy, § 12 – prokazování příslušnosti, 85 a násl. – zpracovávání osobních údajů v souvislosti s trestnou činností

Související předpisy: § 158 odst. 1 TrŘ – zahájení úkonů v trestním řízení, § 158d odst. 2 TrŘ – sledování osob a věcí se záznamem, § 158e TrŘ – policejní agent, § 163c TrŘ – podmínky beztrestnosti agenta pro trestný čin účasti na zločinném spolčení

K odst. 1: Toto ustanovení vymezuje prostředí, v němž lze důvodně předpokládat získání poznatků důležitých pro předcházení a odhalování trestných činů a k předcházení těmto trestným činům. Činnost v zájmovém prostředí je součástí proaktivní práce policie při vyhledávání kriminálních jevů, odhalování latentních trestných činů v sociálních, resp. kriminálních prostředích, kde ve zvýšené míře k páchání trestné činnosti dochází, a mezi osobami, které se trestné činnosti ve zvýšené míře dopouštějí. Je to obecné ustanovení, které tak upravuje tzv. rozpracování daného kriminálního prostředí.

s. 274

K odst. 2: Nově je deklarována možnost policie používat tzv. operativní pronikání do prostředí dle odstavce 1. Doposud tuto činnost policie právní řád pouze mlčky předpokládal a jediným institutem, který pouze částečně a pouze pro účely omezeného počtu konkrétních trestních řízení tuto činnost pokrýval, byl institut agenta dle § 158e TrŘ. V rámci činnosti policie při získávání poznatků o trestné činnosti je často třeba do prostředí vymezených odstavcem 1 proniknout a sbírat zde informace, které by mohly vést k odhalení trestné činnosti a její dokumentaci. Tyto informace policisté vyhledávají, shromažďují a následně analyzují, přičemž postupují podle ustanovení o zpracovávání informací dle § 60 a násl. PolČR. Podle toho, jak konkrétní jsou informace o dané trestné činnosti, policista postupuje buď pouze podle PolČR, nebo i podle TrŘ, pokud jsou informace takového rázu, že odůvodňují zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 1 TrŘ). Pokud je již vedeno trestní řízení, je možno za podmínek § 158e TrŘ za účelem opatření důkazů o trestné činnosti použít procesní institut agenta. Rozdíly mezi získáváním poznatků ze zájmového prostředí a použitím agenta jsou následující: získávání poznatků ze zájmového prostředí je obecný institut policejního práva, který sám o sobě nedává žádné zvláštní pravomoci policistovi, který tuto činnost vykonává. Jeho smyslem je získávání operativních poznatků ze zájmového prostředí. Policista působící v zájmovém prostředí má všechna oprávnění i povinnosti jako jakýkoliv jiný policista s následujícími výjimkami: nemá povinnost v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil, neboť má při získávání poznatků ze zájmového prostředí podle § 10 odst. 4 písm. a) bod 8 PolČR obecnou výjimku z této povinnosti. Tuto činnost lze vykonávat ve vztahu k jakékoliv trestné činnosti, k jakémukoliv kriminálnímu prostředí, působení policisty není limitováno konkrétním trestním případem, ke kterému se jeho činnost musí


Stránka č. 2 z 2

vztahovat. Není třeba tuto činnost nijak speciálně zákonným postupem povolovat. Policista působící v zájmovém prostředí není až na případy okolností vylučujících protiprávnost beztrestný za spáchání trestného činu stejně jako jakýkoliv jiný policista při plnění služebních úkolů. Oproti tomu institut agenta dle § 158e TrŘ je speciálním institutem trestního práva, jehož smyslem je opatření procesně použitelných důkazních prostředků v již zahájeném trestním řízení. Institut dává policistovi speciální pravomoci (agentem může dle § 158e odst. 2 TrŘ být pouze příslušník Policie ČR), má obecné zmocnění provádět jednak sledování osob a věcí dle § 158d odst. 2 TrŘ (tedy sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy), jednak má obecné zmocnění k provádění předstíraných převodů podle § 158c TrŘ a nepotřebuje tak k těmto úkonům písemné povolení státního zástupce. Agent na rozdíl od policisty působícího dle § 70 PolČR je pouze povinen při své činnosti volit takové prostředky,

s. 275

které jsou způsobilé ke splnění jeho služebního úkolu a jimiž není jiným osobám způsobována újma na jejich právech nad míru nezbytně nutnou. Jiné povinnosti vyplývající z PolČR nemá. Je-li to k použití agenta, jeho přípravě nebo k jeho ochraně nutné, je k zastírání jeho totožnosti možné vytvořit legendu o jiné osobní existenci a osobní údaje vyplývající z této legendy zavést do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů, provádět hospodářské činnosti, k jejichž vykonávání je třeba zvláštní oprávnění, povolení či registrace; tyto možnosti, které souvisí s potřebou tzv. hlubokého utajení agenta, policista působící v zájmovém prostředí dle PolČR k dispozici nemá. Agent dle § 158e TrŘ je tzv. agentem do případu povolovaný pro konkrétní trestní případ. V právních řádech demokratických států se vyskytuje i tzv. agent do prostředí, který je naopak nasazován jako trestně právní institut na základě povolení do vymezeného kriminálního prostředí. Tento princip vymezení činnosti daného policisty ve vztahu ke konkrétnímu prostředí, nikoliv k trestní kauze, se vyskytuje právě u působení policisty v zájmovém prostředí dle § 70 PolČR. Povolit použití agenta může na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství soudce vrchního soudu, pouze je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, pro trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení, pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 TrZ, pro trestný čin podplácení podle § 161 TrZ, pro trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 TrZ (§ 330 až 334 nového trestního zákoníku) nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Agenta nelze stíhat pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 nebo 2 TrZ (§ 361 nového trestního zákoníku), když se účastní činnosti zločinného spolčení nebo zločinné spolčení podporuje s cílem odhalit pachatele trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení. Nesmí však zločinné spolčení založit nebo zosnovat. Společnými rysy získávání poznatků ze zájmového prostředí s působením agenta je fakt, že v obou případech jde o utajené pronikání či působení v kriminálním prostředí s cílem získat informace o dané trestné činnosti a jejích pachatelích. Agentem je příslušník Policie České republiky plnící úkoly uložené mu řídícím policejním orgánem, vystupující zpravidla se zastíráním skutečného účelu své činnosti. Totéž lze říci i o policistovi, který působí v zájmovém prostředí. Stejně jako agent je oprávněn zastírat příslušnost k Policii České republiky, a to až do doby, než by vůči nějaké osobě provedl některý z úkonů (výkon pravomoci), v takovém případě by musel svou příslušnost k policii prokázat standardním způsobem dle § 12 PolČR. Agent může plnit své úkoly i na území jiného státu. O jeho vyslání do zahraničí po předchozím souhlasu příslušných orgánů státu, na jehož území má působit, a na základě povolení soudce uvedeného v odstavci 4 rozhoduje policejní prezident, pokud nestanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak. Taktéž policistu působícího v zájmovém prostředí lze

s. 276

vyslat do zahraničí, resp. lze vyslat do zahraničí policistu za účelem působení v zájmovém prostředí např. podle § 93 písm. c) PolČR.


Stránka č. 1 z 2


§ 71 Získávání poznatků o terorismu Útvar policie, jehož úkolem je boj s terorismem, může za účelem předcházení a odhalování konkrétních hrozeb v oblasti terorismu v nezbytném rozsahu žádat od a) právnické nebo fyzické osoby zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací poskytnutí provozních a lokalizačních údajů způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup, nestanoví-li jiný právní předpis 20 jinak; informace se poskytne ve formě a v rozsahu stanoveném jiným právním předpisem, 20 b) banky předávání dat o době a místě použití elektronického platebního prostředku způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup, c) zdravotní pojišťovny nebo zdravotnického zařízení poskytnutí informací o době a místě poskytnutí zdravotní péče. 20


Související ustanovení: § 68 – pátrání po osobách a věcech

Související předpisy: čl. 13 LPS – ochrana telekomunikačního tajemství; § 2 písm. j) ElKom – veřejná komunikační sít, § 2 písm. n) a o) ElKom – veřejně dostupná služba elektronických komunikací, § 89 ElKom – důvěrnost elektronické komunikace, § 90 odst. 1 ElKom – provozní údaje, § 91 odst. 1 ElKom – lokalizační údaje, § 97 odst. 3 ElKom – uchovávání provozních a lokalizačních údajů, § 97 odst. 4 a 6 ElKom – vymezení režimu poskytování provozních a lokalizačních údajů a informací z databáze účastníků veřejně dostupné telefonní služby; vyhláška ministerstva informatiky k ElKom č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání; § 88a TrŘ – získání provozních a lokalizačních údajů telekomunikačního provozu v trestním řízení, předávání provozních a lokalizačních údajů; § 15 PlStk – elektronický platební prostředek; § 38 odst. 3 BankZ – průlomy do bankovního tajemství; § 23 ZdrPjst – povinnost zachovávat mlčenlivost

Toto ustanovení je novinkou oproti předchozí právní úpravě PolČR 1991. Poskytování údajů podle tohoto ustanovení je možné pouze za účelem předcházení a odhalování terorismu. Jde o provozní a lokalizační údaje, výpisy o použití elektronického platebního prostředku, informace o době a místě poskytnutí zdravotní péče – tedy stejné údaje, které může policie obdržet pro účely pátrání po osobách a věcech (více viz komentář

s. 277

k § 68). Jde stejně jako v § 68 PolČR o zákonnou licenci k zásahu do práva dle čl. 13 LPS. Ustanovení je tak specificky modifikováno pouze pro účely boje s touto formou trestné činnosti. Jedná se o formu trestné činnosti velmi závažnou, po delší dobu plánovanou, dobře organizovanou a značně latentní. Proto je v těchto případech nezbytné získávat poznatky de facto způsobem, který se blíži činnosti zpravodajských služeb. Je třeba mapovat kontakty, organizační strukturu teroristických sítí a činnosti přímo související s udržováním existence těchto organizačních struktur a jejich aktivit. Jejich odhalování tak vyžaduje ve srovnání s jinými formami trestné činnosti spíše pečlivé, dlouhodobější sbírání poznatků, které se často nevyznačují dostatečnou konkrétností, jež by odůvodňovala zahájení trestního řízení. Tato činnost tedy z povahy věci předchází trestnímu řízení. Musí jít však o konkrétní hrozbu, tedy hrozbu, která je podložena konkrétními poznatky o určitých osobách či činnostech, které je třeba prověřit. Nelze za využití těchto pravomocí plošně monitorovat osoby, o


Stránka č. 2 z 2

nichž nejsou k dispozici konkrétní informace, které by odůvodňovaly obavu z napojení na teroristické aktivity či aktivity přímo s nimi související (např. financování terorismu, získávání zázemí pro tyto organizace a jejich příslušníky, související příprava a výcvik apod.). Oprávněním podle tohoto ustanovení bude disponovat pouze útvar, v jehož kompetenci bude předcházení a odhalování terorismu (v současné době je podle vnitřních předpisů tímto útvarem Útvar odhalování organizovaného zločinu PČR 25 ). 25

Čl. 6 ZP PP 130/2007, kterým se upravuje postup Policie České republiky při plnění úkolů v trestním řízení.


Stránka č. 1 z 1


§ 72 Podpůrné operativně pátrací prostředky Policista je při předcházení trestným činům, při získávání poznatkůo trestné činnosti, v souvislosti s trestním řízením a v souvislosti se zajišťováním krátkodobé ochrany osoby oprávněn používat podpůrné operativně pátrací prostředky, kterými jsou a) informátor, b) krycí prostředky, c) zabezpečovací technika, d) zvláštní finanční prostředky. Související ustanovení: § 69 – získávání poznatků o trestné činnosti, § 50 – krátkodobá ochrana osoby

Související předpisy: § 158b TrŘ – operativně pátrací prostředky a podmínky jejich použití, § 158c TrŘ – předstíraný převod, § 158d TrŘ – sledování osob a věcí, § 158e TrŘ – použití agenta

s. 278

Toto u ustanovení stejně jako předchozí úprava PolČR 1991 (původní § 23a) upravuje oprávnění policistů používat ve vymezených případech tzv. podpůrné operativně pátrací prostředky. Tyto prostředky spojuje jejich použití v operativně pátrací činnosti policie a společný účel, kterým je vyhledávání, popř. dokumentování informací důležitých pro plnění úkolů policie. Typicky jde o plnění úkolů v souvislosti s bojem s trestnou činností. Policista může oproti úpravě PolČR 1991 používat tyto prostředky nejen při předcházení trestným činům a v souvislosti s trestním řízením, ale nově obecně i při získávání poznatků o trestné činnosti (§ 69) a také v souvislosti se zajišťováním krátkodobé ochrany osoby (§ 50). Výčet operativně pátracích prostředků zůstává shodný jako v předchozí úpravě, nicméně oproti úpravě PolČR 1991 původně rozdělené instituty krycí doklady a konspirativní prostředky jsou nově sloučeny do jednoho obecného institutu tzv. krycích prostředků, jejichž jedním druhem jsou i krycí doklady. Podpůrné operativně pátrací prostředky je třeba odlišovat od operativně pátracích prostředků dle § 158b až 158f TrŘ, tj. předstíraný převod, sledování osob a věcí a použití agenta, to jsou na rozdíl od podpůrně operativně pátracích prostředků instituty trestního práva procesního, které lze použít pouze za podmínek a s příslušnými povoleními dle TrŘ, a jejich bezprostředním účelem je opatřit důkazy použitelné v trestním řízení. Podpůrné operativně pátrací prostředky jsou instituty policejního práva, které spíše nasazení operativně pátracích prostředků trestního řádu umožňují a podporují, než aby jejich bezprostředním účelem bylo opatření důkazu pro trestní řízení.


Stránka č. 1 z 1


§ 73 Informátor (1) Informátorem se rozumí fyzická osoba, která poskytuje policii informace a služby takovým způsobem, aby nebyla vyzrazena její spolupráce s policií. (2) Informátorovi lze poskytnout za jeho činnost finanční nebo věcnou odměnu. Související ustanovení: § 50 – krátkodobá ochrana osob, § 77 – zvláštní finanční prostředky

Související předpisy: zák. č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením; § 55 odst. 2 TrŘ – utajení totožnosti a podoby svědka

K odst. 1: Stejně jako v předchozí úpravě (původní § 23f PolČR 1991) je informátor fyzická osoba, která poskytuje informace policii utajeným způsobem. Nicméně možnost jeho využití je rozšířena obecně na činnost při získávání

s. 279

poznatků o trestné činnosti a i na činnosti v souvislosti se zajišťováním krátkodobé ochrany. Tyto osoby poskytují informace policii z různých důvodů, jedním z nich může být i finanční motivace, k jejíž podpoře slouží odměny informátorovi (viz odstavec 2). Informátorem jsou povětšinou osoby pohybující se v určitém kriminálním prostředí, které mají přístup k informacím o tomto prostředí a trestné činnosti v něm existující, samy proto jsou na rozdíl od policisty působícího v zájmovém prostředí nebo agenta často součástí tohoto prostředí. Obvykle na rozdíl od nich nejsou do tohoto prostředí vyslány, nýbrž se již v něm pohybují, a proto jsou policií vyhledávány. Informátorem se nicméně může stát jakákoliv fyzická osoba z jakéhokoliv sociálního, ekonomického, národnostního, institucionálního či kriminálního prostředí. Práce s informátory jejich vyhledávání, získávání, kultivace vztahů s nimi, jejich motivace a samozřejmě jejich informační vytěžování patří k základním kamenům operativně pátrací činnosti. Informace těchto osob sice nejsou samy o sobě procesně použitelné v trestním řízení, nicméně mohou být podkladem pro zahájení úkonů trestního řízení, nebo může být informátor použit pro uvedení policisty do zájmového prostředí nebo k nasazení agenta. Vzhledem k tomu, že hodnota informátora spočívá ve schopnosti dlouhodobě poskytovat informace z daného prostředí, není osoba informátora většinou, není-li to zcela nezbytné, použita jako důkazní prostředek, tedy svědek v trestním řízení, neboť tím je většinou zrušena její možnost další informace poskytovat, vzhledem k tomu, že je většinou dekonspirována. Pokud však informátor výjimečně jako svědek vystupuje, využívá se v takovém případě institutu utajení totožnosti a podoby svědka dle § 55 odst. 2 TrŘ a v souvislosti s tím lze takové osobě poskytnout ochranu buď podle OchSvěd, nebo v režimu krátkodobé ochrany osoby dle § 50 PolČR, nejsou-li splněny podmínky pro ochranu podle OchSvěd. Krátkodobou ochranu poskytují krajská ředitelství a Útvar ochrany ústavních činitelů, zvláštní ochranu svědka poskytuje výhradně Útvar speciálních činností PČR. K odst. 2: Jednou z motivací poskytování informací policii ze strany informátora je přirozeně často i finanční či jiná věcná odměna za jeho činnost. Zákon explicitně policistům umožňuje informátorovi za jeho činnost tyto odměny z peněz, které jsou součástí státního rozpočtu, dávat. K těmto účelům slouží právě další podpůrný operativně pátrací prostředek, a to jsou zvláštní finanční prostředky (§ 77).


Stránka č. 1 z 1


§ 74 Krycí prostředky Krycím prostředkem se rozumí věc včetně krycího dokladu, prostor nebo činnost sloužící k zastírání skutečné totožnosti osoby, k zabránění vyzrazení její činnosti nebo k zastírání činnosti policie.

s. 280

Související ustanovení: § 73 – informátor, § 75 – krycí doklady, § 38 – nebezpečné látky a věci

Krycí prostředky jsou institutem, který zahrnuje jak původní konspirativní prostředky dle § 23c PolČR 1991, tak krycí doklady dle původního § 23b PolČR 1991. Toto ustanovení obecně definuje, co se krycím prostředkem rozumí, a je ve vztahu subsidiarity ke § 75 PolČR, který speciálně upravuje krycí doklady. Krycím prostředkem mohou být: a) jakékoliv věci včetně krycích dokladů, b) prostory a c) činnosti, jejichž smyslem je zastírat totožnost osoby, zabránit vyzrazení činnosti osoby nebo zastírat obecně činnost policie. Touto osobou může být jak policista, tak jiná osoba, např. osoba s policií spolupracující (např. informátor). Věcí může být cokoliv, co je způsobilé napomoci zastření totožnosti osoby, zabránění vyzrazení její činnosti nebo zastření činnosti policie. Typicky půjde o dopravní prostředky, krycí doklady (viz § 75), garderoba a její doplňky apod. Pokud tyto věci bude používat policie, může jít i o věci dle § 38, tedy o tzv. nebezpečné látky a věci (zejména výbušniny, výbušné předměty, omamné a psychotropní látky, jedy, padělky platebních prostředků, známek a cenných papírů nebo jiných listin) a části lidských pozůstatků; výbušniny a výbušné předměty však pouze za splnění podmínek § 38 odst. 4. Prostorem mohou být bytové i nebytové prostory určené ke schůzkám s informátory, jako krytí agenta, nebo i provozovny předstírající provozování určité podnikatelské či jiné činnosti.


Stránka č. 1 z 2


§ 75 Krycí doklad (1) Krycím dokladem se pro účely tohoto zákona rozumí listina, popřípadě jiný dokument sloužící k zastírání skutečné totožnosti osoby, k zabránění vyzrazení činnosti, krycího prostředku nebo zabezpečovací techniky, k zastírání policejní činnosti anebo k jiným podobným účelům. (2) Krycím dokladem nesmí být průkaz poslance nebo senátora, člena vlády, guvernéra České národní banky, člena Nejvyššího kontrolního úřadu, inspektora Úřadu pro ochranu osobních údajů a soudce Ústavního soudu, služební průkaz soudce a státního zástupce a doklad osoby žijící nebo zemřelé. (3) Je-li to vzhledem k povaze krycího dokladu nutné, mohou policie nebo ministerstvo v nezbytné míře zajistit v informačních systémech vedených podle jiných právních předpisů vložení, změnu nebo vymazání potřebných údajů a v odůvodněných případech blokování 26 těchto údajů. Tyto údaje se zvlášť neoznačují a vedou se společně s ostatními osobními údaji, pokud policie nebo ministerstvo nestanoví jinak.

s. 281

Orgány veřejné správy na žádost policie nebo ministerstva vydají krycí doklad a v souvislosti s jeho opatřováním, používáním a ukončením používání provedou potřebné opatření. Při tom postupují tak, aby nedošlo k vyzrazení činnosti policie nebo ministerstva. (4) Krycí doklad opatřuje nebo vydává policie nebo ministerstvo se souhlasem ministra. Ministerstvo vede evidenci krycích dokladů. 26

Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 72 – krátkodobá ochrana osoby, § 74 – krycí prostředky, § 76 – zabezpečovací technika

Související předpisy: zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel; zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech; zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech; zák. č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení; čl. 16 a násl. Úst – poslanec, senátor, čl. 67 Úst – vláda, čl. 84 Úst – soudce Ústavního soudu, čl. 93 Úst – soudce; § 6 a násl. ČNBZ – guvernér České národní banky; § 11 NKÚZ – člen Nejvyššího kontrolního úřadu; § 33 OchOsÚ – inspektor Úřadu pro ochranu osobních údajů; § 17 StZast – státní zástupce

K odst. 1: Institut krycích dokladů znala již předchozí úprava (§ 23b PolČR 1991), oproti které se věcně úprava PolČR v zásadě neposunula. Krycím dokladem jsou dle tohoto ustanovení dokumenty, které slouží k zastíraní totožnosti osoby, ale také k zabránění vyzrazení činností či jiných krycích prostředků, než je sám krycí doklad anebo vyzrazení zabezpečovací techniky, taktéž k zastření činnosti policie či jiným podobným účelům. Krycí doklady vzhledem k obecnému vymezení používání podpůrných operativně pátracích prostředků budou tedy obecně používány typicky v rámci operativně pátrací činnosti policie nebo v souvislosti s krátkodobou ochranou osoby (viz § 72). Budou je tak používat především policisté působící v zájmovém prostředí, policisté – operativci věnující se operativně pátrací činnosti a samozřejmě policisté v postavení agenta dle TrŘ. Úprava krycích dokladů v PolČR obsažená je speciální vůči předpisům upravujícím vydávání různých dokladů (zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, zák. č. 301/2000 Sb., o matrikách,


Stránka č. 2 z 2

jménu a příjmení, atd.) K odst. 2: Toto ustanovení obsahuje taxativní výčet průkazů a jiných dokladů, které nemohou být použity jako krycí doklad, tedy v podstatě obsahuje výčet kategorií osob, za které se policista nemůže vydávat. Oproti předchozí úpravě je ve výčtu nově i všech 7 inspektorů Úřadu pro ochranu osobních údajů. Toto nové ustanovení, stejně jako celé vyjmenování uvedených činitelů, až na kategorie osob žijících či zemřelých, však z hlediska praxe nemá valného významu. To proto, že vzhledem k malému počtu osob

s. 282

v dotčených kategoriích a vzhledem k možnosti si snadno ověřit totožnost osoby, která by se vydávala za uvedené činitele, by riziko odhalení tak jako tak hraničilo s jistotou. K odst. 3: Toto ustanovení stejně jako předchozí úprava upravuje pravomoc policie a ministerstva vnitra k provedení či vyžádání provedení úkonů potřebných k efektivnímu použití krycích dokladů. Jde zejména o vložení informací a jiné změny v příslušných informačních systémech. Obecně platí, že pokud policie či ministerstvo nerozhodne opačně, tyto údaje se k minimalizaci rizika odhalení zvlášť v informačních systémech neoznačují ani se nevedou odděleně od ostatních osobních údajů. Orgány veřejné správy mají povinnost v této souvislosti poskytnout policii na žádost potřebnou součinnost, provést opatření potřebná k vydání krycích dokladů a jejich zavedení do informačních systémů s tím, že vždy musí postupovat způsobem, který zajistí nevyzrazení činnosti policie či ministerstva. K odst. 4: Kromě orgánů veřejné správy, které na žádost policie vydávají krycí doklady dle odstavce 3, může vydat krycí doklad taktéž policie sama nebo ministerstvo. Každé opatření (od jiného orgánu veřejné správy) či vydání dokladu ve vlastní režii musí být však odsouhlaseno ministrem vnitra. V návaznosti na to právě ministerstvo vnitra vede evidenci krycích dokladů, a to jak pro policii, tak pro Inspekci policie.


Stránka č. 1 z 1


§ 76 Zabezpečovací technika Zabezpečovací technikou se rozumí technické prostředky, zařízení a jejich soubory používané za účelem předcházení nebo odstranění ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Související ustanovení: § 2 – úkoly policie, § 72 – operativně pátrací prostředky

Zabezpečovací technikou je třeba rozumět nejrůznější techniku používanou za účelem předcházení nebo odstranění ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Její obecné vymezení nepředjímá konkrétní charakter této techniky v souladu s realitou stále se rozvíjejících nových technologií. Její použití se tedy dle tohoto ustanovení v podstatě kryje s vymezením úkolů policie dle § 2. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o podpůrný operativně pátrací prostředek, je její použití omezeno také dle § 72 na použití při předcházení trestným činům, při získávání poznatků o trestné činnosti, v souvislosti s trestním řízením a v souvislosti se zajišťováním krátkodobé ochrany. Touto zabezpečovací technikou

s. 283

mohou být různé signalizační systémy, nástrahové systémy instalované za účelem dokumentování určité činnosti či sběru stop a informací, systémy ke střežení objektů apod.


Stránka č. 1 z 2


§ 77 Zvláštní finanční prostředky (1) Zvláštními finančními prostředky se rozumí vyčleněné finanční prostředky, které jsou používány k úhradě některých výdajů v souvislosti se získáváním poznatků o trestné činnosti, používáním podpůrných operativně pátracích prostředků, používáním operativně pátracích prostředků podle trestního řádu 3 a v souvislosti se zajišťováním krátkodobé ochrany osoby. Na nakládání se zvláštními finančními prostředky se nevztahují právní předpisy upravující hospodaření s peněžními prostředky státu. (2) Policista nakládající se zvláštními finančními prostředky je povinen s nimi nakládat hospodárně a v souladu s účelem, na který byly poskytnuty. 3


Související ustanovení: § 72 – operativně pátrací prostředky

Související předpisy: § 50 odst. 1 SlPoBez – kázeňský přestupek; § 50 odst. 1 písm. a) PřesZ – přestupek zpronevěry; § 248 TrZ (§ 206 nového trestního zákoníku) – trestný čin zpronevěry; zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích; zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech; zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví

K odst. 1: Zvláštní finanční prostředky lze oproti předchozí úpravě § 23e PolČR 1991, která jejich použití omezovala pouze na úhradu některých výdajů v souvislosti s používáním operativně pátracích prostředků podle § 158b až 158f TrŘ a podpůrných operativně pátracích prostředků dle PolČR, použít podle odstavce 1 i obecně v souvislosti se získáváním poznatků o trestné činnosti a také v souvislosti se zajišťováním krátkodobé ochrany osoby, tedy v plné šíři, ve které umožňuje podpůrné operativně pátrací prostředky použít obecný § 72 PolČR. Vzhledem k nutnosti konspirovat používání těchto prostředků a evidovat a vykazovat je způsobem, který tuto konspiraci neprolomí, je obecně stanoveno, že právní předpisy, které se jinak vztahují na hospodaření s peněžními prostředky státu, se na nakládání se zvláštními finančními prostředky neaplikují. Pravidla nakládání s těmito prostředky upraví proto vnitřní předpisy (viz komentář k odstavci 2).

s. 284

K odst. 2: Vzhledem k tomu, že nelze na nakládání aplikovat obecné právní předpisy upravující nakládání s peněžními prostředky státu, zákon stanoví obecné pravidlo zavazující policisty nakládat s těmito prostředky hospodárně, efektivně a pouze v souladu s jejich účelem. Zmíněnými obecnými právními předpisy jsou např. zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, nebo zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Policista, který by zvláštní finanční prostředky použil v rozporu s výše uvedenými pravidly, by svým jednáním mohl naplnit jednak skutkovou podstatu kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 SlPoBez v kombinaci s § 50 odst. 1 písm. a) PřesZ, nebo dokonce trestného činu zpronevěry podle § 248 TrZ (§ 206 nového trestního zákoníku). Konkrétní zajištění dodržování těchto pravidel musí proto upravit vnitřní předpisy. Oproti předchozí úpravě však není v zákoně výslovně stanoveno, že pravidla pro nakládání s těmito prostředky stanoví na návrh policejního prezidenta


Stránka č. 2 z 2

ministr. Proto podrobnosti může upravit jak vnitřní předpis ministerstva – nařízení ministra vnitra, tak vnitřní předpis policie – závazný pokyn policejního prezidenta. V současnosti zůstávají podrobnosti upraveny nařízením ministra vnitra, mimo jiné proto, že zvláštní finanční prostředky používá vedle útvarů policie i Inspekce policie, která je útvarem ministerstva vnitra. 26 26

NMV 17/2009 – organizační řád Ministerstva vnitra.


Stránka č. 1 z 1


§ 78 Předávání informací (1) Policie předává zpravodajským službám České republiky, Vojenské policii, ministerstvu, Vězeňské službě České republiky, Celní správě České republiky a dalším orgánům veřejné správy informace včetně informací zpracovávaných v policejních evidencích, které získala při plnění svých úkolů, je-li to nezbytné pro plnění úkolů v rámci jejich působnosti. (2) Policie nepředá informace, pokud by to ohrozilo plnění úkolů policie. Související předpisy: § 8 odst. 2 SpŘ – zásada spolupráce mezi orgány veřejné správy; § 158 TrZ (§ 329 nového trestního zákoníku) – zneužívání pravomoci veřejného činitele, § 159 TrZ (§ 330 nového trestního zákoníku) – maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, § 178 TrZ (§ 180 nového trestního zákoníku) – neoprávněné nakládání s osobními údaji, § 106, 107 TrZ (§ 317, 318 nového trestního zákoníku) – ohrožení utajované informace

s. 285

K odst. 1: Toto ustanovení tvoří právní základ horizontální výměny informací mezi policií a orgány veřejné správy, tedy orgány státní správy a samosprávy včetně obcí, krajů a exekutorů. (Orgány veřejné správy, orgány státní správy a orgány samosprávy viz komentář k § 1.) Zákon explicitně vyjmenovává ty orgány státní správy, které působí v oblasti vnitřní bezpečnosti. Toto ustanovení je projevem zásady spolupráce mezi orgány veřejné správy (viz § 8 odst. 2 SpŘ) a stanoví povinnost za stanovených podmínek (viz dále) předávat informace subjektům zde uvedeným. (Ustanovení částečně navazuje na původní § 45, 45a PolČR 1991.) Ustanovení se vztahuje jak na informace vedené v policejních evidencích, tak na dohledatelné údaje vedené mimo tyto evidence. Rozsah vyměňovaných informací je omezen klasickým pravidlem potřebnosti pro plnění zákonné působnosti (úkolů v rámci působnosti). V tomto smyslu zásada spolupráce a pravidlo potřebnosti působí každé v opačném smyslu. Pokud by policie byla tedy požádána o informace, které daný orgán veřejné správy zjevně nepotřebuje pro plnění své zákonné působnosti, není oprávněna tyto informace předat. Posouzení této potřebnosti je vždy v posledku odpovědností předávajícího orgánu, zde tedy policie. Předávání informací, které zjevně vůbec neslouží k plnění působnosti daného orgánu, by mohlo založit odpovědnost za trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti (§ 159 TrZ, § 330 nového trestního zákoníku) nebo zneužívání pravomoci veřejného činitele (§ 158 TrZ, § 329 nového trestního zákoníku). Pokud by šlo o údaje osobní, uplatnila by se skutková podstata trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji (§ 178 TrZ, § 180 nového trestního zákoníku), pokud by šlo o informace utajované podle UtInf, uplatnila by se skutková podstata trestného činu ohrožení utajované informace (§ 106, 107 TrZ, § 317, 318 nového trestního zákoníku). K odst. 2: Vedle obecného omezení rozsahu předávaných informací pravidlem potřebnosti pro plnění zákonné působnosti stanoví zákon v odstavci 2 speciální důvod pro nepředání informací, který je další výjimkou ze zásady spolupráce orgánů veřejné moci, a to jsou situace, kdy by předáním informace došlo k ohrožení plnění úkolů policie. Vyhodnocení, zda takové ohrožení hrozí, je stejně jako v odstavci 1 odpovědností policie. Svévolné nepředání informací ze strany policie, které dožadující se orgán potřebuje pro výkon své působnosti, aniž by bylo ohroženo plnění úkolů policie, by mohlo založit odpovědnost za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele nebo maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti (§ 158, 159 TrZ, § 329, 330 nového trestního zákoníku).


Stránka č. 1 z 1


§ 79 Obecná podmínka zpracovávání osobních údajů (1) Policie může zpracovávat osobní údaje včetně citlivých údajů bez souhlasu osoby, jíž se tyto údaje týkají (dále jen „subjekt údajů“), pokud je to nezbytné pro plnění jejích úkolů. (2) Shromažďovat údaje o rasovém původu, náboženském nebo politickém přesvědčení, o příslušnosti k zákonem nezakázanému sdružení nebo sexuálním chování lze pouze tehdy, je-li to nezbytné pro účely konkrétního trestního řízení. Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti

Související předpisy: čl. 10 odst. 3 LPS – ochrana před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o osobě; § 4 písm. b) OchOsÚ – citlivý osobní údaj, § 5 odst. 2 písm. a) OchOsÚ – zpracovávání osobních údajů bez souhlasu subjektu k plnění právních povinností, § 5 odst. 2 písm. a) až g) OchOsÚ – zpracovávání osobních údajů bez souhlasu subjektu, § 5 odst. 3 OchOsÚ – ochrana soukromého a osobního života subjektu údajů, § 9 OchOsÚ – zpracování osobních údajů

K odst. 1: Toto obecné ustanovení umožňující zpracování osobních údajů bez souhlasu jejich subjektu v případě, že je to nezbytné pro plnění úkolů, tj. působnosti policie (§ 2), reflektuje a parafrázuje pravidlo stanovené v § 5 odst. 2 písm. a) OchOsÚ: „správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, a) jestliže provádí zpracování nezbytné pro dodržení právní povinnosti správce…“. Právní povinností policie je plnit svou působnost (úkoly) stanovenou jí zákonem v mezích, způsoby a za využití oprávnění v zákoně stanovených. Nicméně i při tom je povinna dbát práva na ochranu jejího soukromého a osobního života, jak stanoví § 5 odst. 3 OchOsÚ a jak též vyplývá z obecné zásady přiměřenosti uvedené v § 11 PolČR. Vedle tohoto důvodu může policie zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů též za podmínek dle § 5 odst. 2 písm. b) až g) OchOsÚ. Citlivé osobní údaje definuje § 4 písm. b) OchOsÚ: „citlivým údajem (je) osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a genetický údaj subjektu údajů; citlivým údajem je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů, …“. Dle obecné právní úpravy lze citlivé údaje zpracovávat pouze v případech uvedených v § 9 OchOsÚ. Ust. § 9 písm. i) OchOsÚ stanoví, že citlivé údaje je možné zpracovávat v případech, kdy se jedná o zpracování podle zvláštních zákonů při předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů a pátrání po osobách.

s. 288

Citlivé údaje je však z povahy věci nezbytné zpracovávat např. i v řízení o přestupcích nebo v souvislosti s vykázáním ze společného obydlí. Proto § 79 odst. 1 PolČR obsahuje ustanovení, které je speciální vůči ustanovení § 9 OchOsÚ, tedy jako lex specialis má aplikační přednost před obecným ustanovením § 9 OchOsÚ a umožňuje zpracovávat citlivé údaje vždy, je-li to nezbytné pro plnění úkolů policie, stejně jako jiné osobní údaje. K odst. 2: Toto ustanovení je ve vztahu speciality k ustanovení odstavce 1 a vztahuje se na některé kategorie citlivých osobních údajů. Zde uvedené skupiny osobních údajů lze zpracovávat pouze pro účely určitého trestního řízení, je tedy možno je zpracovávat za účelem vytvoření možnosti stíhat konkrétní osoby pro určitou trestnou činnost. Je tedy vyloučeno je zpracovávat pouze z politických důvodů (např. o oponentech momentálně vládnoucí politické strany), nebo např. pouze z důvodů rozdílných názorů těchto osob a pohledů majoritní společnosti, policie či momentálně vládnoucí politické garnitury v oblasti náboženské či z důvodu jejich menšinové sexuální orientace. Obecně tedy platí, že je možné tyto údaje zpracovávat pouze z důvodů souvislosti těchto osob, jejich aktivit či dokonce jejich přímého podílu na páchání trestné činnosti.


Stránka č. 1 z 6


§ 80 Předávání nebo zpřístupňování osobních údajů (1) Policie předává nebo zpřístupňuje osobní údaje, a) stanoví-li tak tento zákon nebo jiný právní předpis, mezinárodní smlouva nebo přímo použitelný předpis Evropských společenství, b) je-li předání nebo zpřístupnění osobních údajů nezbytné k odstranění závažného ohrožení bezpečnosti osob nebo veřejného pořádku, nebo c) je-li to ve prospěch osoby, k níž se osobní údaje vztahují, a tato osoba dala k předání nebo zpřístupnění souhlas nebo lze její souhlas na základě okolností důvodně předpokládat. (2) V případě podle odstavce 1 písm. a) lze osobní údaje předat příjemci bez žádosti, nestanoví-li jiný právní předpis, mezinárodní smlouva nebo přímo použitelný předpis Evropských společenství jinak. V případě podle odstavce 1 písm. b) lze předat osobní údaje příjemci i bez žádosti. V případě podle odstavce 1 písm. c) lze předat osobní údaje příjemci pouze na základě písemné žádosti, která musí obsahovat účel, pro který mají být osobní údaje předány. (3) Je-li to možné, připojí se k předávaným osobním údajům informace o pravomocných rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení, pokud k těmto údajům mají vztah.

s. 289

(4) Nepravdivé nebo nepřesné osobní údaje nelze předávat; neověřené osobní údaje se při předávání označí a uvede se míra jejich spolehlivosti. Dojde-li k předání nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů, policie o tom bez zbytečného odkladu informuje příjemce těchto údajů. (5) Příjemce osobních údajů je oprávněn zpracovávat osobní údaje k jinému účelu, než ke kterému byly předány nebo zpřístupněny, za podmínky, že policie s tímto zpracováním souhlasí. (6) Policie může i bez žádosti předat nebo zpřístupnit osobní údaje do zahraničí a) při využívání informačního systému vytvořeného státy, které jsou vázány mezinárodními smlouvami o odstraňování kontrol na společných hranicích a s nimi souvisejícími předpisy Evropské unie 27 (dále jen „Schengenský informační systém“), v rozsahu a za účelem stanoveným těmito mezinárodními smlouvami a předpisy Evropské unie, nebo b) při předcházení trestné činnosti, prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, odhalování a vyšetřování trestných činů nebo při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti 1. mezinárodní organizaci Interpol, 2. Evropskému policejnímu úřadu, 3. zahraničnímu bezpečnostnímu sboru, nebo 4. příslušnému orgánu nebo instituci členského státu Evropské unie v rozsahu a za účelem stanoveným mezinárodní smlouvou nebo předpisy Evropské unie o policejní spolupráci.


Stránka č. 2 z 6

27

Úmluva podepsaná dne 19. června 1990 v Schengenu mezi Belgickým královstvím, Spolkovou republikou Německo, Francouzskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím k provedení dohody podepsané dne 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. Rozhodnutí Rady 2005/211/SVV ze dne 24. února 2005 o zavedení některých nových funkcí v Schengenském informačním systému, včetně boje proti terorismu. Nařízení Rady (ES) č. 871/2004 ze dne 29. dubna 2004 o zavedení některých nových funkcí Schengenského informačního systému, také se zřetelem k boji proti terorismu.

Související ustanovení: § 78 – předávání informací

Související předpisy: § 2 SvInf – rozsah povinnosti poskytovat informace, § 5 SvInf – zveřejňování informací, § 7 SvInf – neposkytnutí utajovaných informací, § 8a SvInf – poskytování osobních údajů, § 11 odst. 1 písm. a) SvInf – poskytnutí informací o vnitřních pokynech a personálních předpisech, § 12 SvInf – podmínky omezení; § 8a TrŘ – poskytování informací o trestním řízení, § 65 TrŘ –

s. 290

nahlížení do trestního spisu, § 379 TrŘ – doručování žádostí a výměna informací, § 434 TrŘ – souhlas s použitím údaje nebo věci; § 52 až 54 ZSM – ochrana soukromí mladistvých; § 11 ObčZ – ochrana osobnosti; Rámcové rozhodnutí Rady 2006/960/SVV, o zjednodušení výměny operativních a jiných informací mezi donucovacími orgány členských států Evropské unie; čl. 39 a 46 Úmluvy z roku 1990 podepsané v Schengenu některými státy EU k provedení dohody o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích z roku 1985 – výměna informací v schengenském prostoru; Úmluva o Europolu (vyhlášena pod č. 75/2005 Sb. m. s.)

K odst. 1: Toto ustanovení vymezuje základní důvody, pro které lze obecně předávat nebo zpřístupnit osobní údaje, jak subjektům vnitrostátním, tak zahraničním. Tím se samozřejmě rozumí předání či zpřístupnění subjektům vně policie. Základním důvodem je případ, kdy tak stanoví některý právní předpis včetně samotného PolČR (zákon, nařízení vlády nebo vyhláška), mezinárodní smlouva anebo přímo použitelný předpis Evropských společenství (v současné době nařízení Rady ES). Přímo použitelným předpisem Evropských společenství jsou zejména nařízení Rady ES, kromě nich mohou přímých účinků nabýt za určitých okolností i některé směrnice. Toto ustanovení předjímá již nastartovaný proces komunitarizace třetího pilíře podle Lisabonské smlouvy v oblasti policejní spolupráce, viz čl. 88 odst. 2 Smlouvy o fungování EU, který předpokládá úpravu činnosti Europolu nařízením, čl. 86 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, který předpokládá úpravu činnosti europrokurátora nařízením, totéž platí i o činnosti Eurojustu, viz. čl. 85 Smlouvy o fungování EU. Čl. 16 Smlouvy o fungování EU umožňuje přijmout směrnici nebo nařízení, které by měly zahrnovat i zpracování osobních údajů donucovacími orgány. Mimo to se v současné době připravuje předpis upravující předávání údajů o pasažérech letů do USA, tzv. PNR – „passengers´name records“, který bude mít buď formu přímo použitelného nařízení, nebo směrnice (která samozřejmě může mít za určitých okolností přímé účinky). Navíc v současné době probíhají práce na rozšíření využití prvopilířových instrumentů (EURODAC – nařízení Rady (ES) č. 2725/2000, Vízový informační systém) i pro účely vynucování práva a potírání trestné činnosti, tedy do oblasti třetího pilíře. Lze předpokládat, že i v budoucnu budou takové kroky realizovány prostřednictvím nařízení. O toto ustanovení se zřejmě bude opírat většina případů výměny informací (včetně osobních údajů) mezi policií a dalšími příslušnými subjekty. Takovým ustanovením zákona, který stanoví povinnost předávat informace (včetně osobních údajů), je zejména § 78, podle kterého se předávají informace těm subjektům veřejné správy, které je potřebují pro plnění svých zákonných působností. Z toho plyne, že orgánům veřejné správy je možno předávat osobní údaje vždy, kdy je tomu třeba k plnění jejich zákonných úkolů, pokud nestanoví zákon jinak (viz např.

s. 291

§ 78 odst. 2). Dále lze předat nebo zpřístupnit osobní údaje v případech, kdy je jejich předání nebo zpřístupnění nezbytné k odstranění jakéhokoliv závažného ohrožení bezpečnosti osob nebo veřejného pořádku. Toto ohrožení nemusí být ohrožením bezprostředním. Třetí základní možností předání či zveřejnění osobních údajů je situace, kdy je takové předání či zveřejnění prospěšné subjektu údajů a současně tento subjekt výslovně dal souhlas s takovým předáním či zveřejněním nebo lze jeho souhlas na základě okolností legitimně předpokládat, zejména protože směřuje k ochraně jeho práv či oprávněných zájmů. Jiným právním předpisem, který stanoví povinnost předat informace, může být např. zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ten stanoví státním orgánům, územním samosprávným celkům a jejich


Stránka č. 3 z 6

orgánům a veřejným institucím obecnou povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Na policii jako na státní orgán samozřejmě tato povinnost také dopadá. Omezení nebo výjimky z této povinnosti upravují § 2 odst. 4, § 7 až 12 SvInf. V rámci činnosti policie přichází v úvahu zejména: neposkytnutí utajovaných skutečností (§ 7 SvInf), poskytnutí informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu, tzn. až na výjimky pouze se souhlasem subjektu údajů, viz § 5 odst. 2 a § 10 OchOsÚ nebo § 12 ObčZ (§ 8a SvInf), dále neposkytnutí informací vztahujících se výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům policie [§ 11 odst. 1 písm. a) SvInf], informací poskytnutých České republice organizací Severoatlantické smlouvy nebo Evropskou unií označené „NATO UNCLASSIFIED“ nebo „LIMITE“ [§ 11 odst. 1 písm. c) SvInf], informací, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, např. zák. č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (§ 11 odst. 3 SvInf), informací o probíhajícím trestním řízení (ty lze poskytnout pouze v souladu s § 8a TrŘ), a – pokud jimi policie disponuje – také informací o plnění úkolů zpravodajských služeb a informací o činnosti ministerstva financí v oblasti boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (§ 11 odst. 4 SvInf). Poslední obecný důvod, pro který policie informaci neposkytne, je uveden v § 11 odst. 6 SvInf: „Povinný subjekt neposkytne informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně informací ze spisů, a to i spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumentů, materiálů a zpráv o postupu při prověřování oznámení, které vznikly činností těchto orgánů při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné činnosti a při plnění úkolů podle trestního řádu, pokud by se tím ohrozila práva třetích osob anebo schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy nebo zajišťovat bezpečnost České republiky.“ Jde tedy o ustanovení, které umožňuje neposkytovat takové údaje o činnosti policie, které

s. 292

by znamenaly ohrožení práce policie, státního zastupitelství nebo soudu v oblasti boje s trestnou činností. Tímto ustanovením nejsou dotčena speciální ustanovení jiných zákonů o poskytování informací, zejména jde o již zmíněný § 8a TrŘ a také § 52 až 54 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Pokud jde o zveřejňování informací o postihu protiprávního jednání příslušníků policie, ať už se ho dopustili v souvislosti s výkonem služby či nikoli, je třeba rozlišit, zda jde o informace o postihu za kázeňský přestupek ve smyslu § 50 SlPoBez, nebo o trestný čin. Pokud půjde o trestný čin a trestní řízení bude stále ještě probíhat, pak informaci nelze poskytnout podle § 11 odst. 4 písm. a) SvInf. Zveřejňování se totiž bude řídit speciálním ustanovením § 8a TrŘ. Ten obecně umožňuje informování pouze prostřednictvím sdělovacích prostředků, přičemž je ale třeba dbát na to, aby sdělením nebylo ohroženo objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci, nebyly zveřejněny údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby poskytnutím informací nebyla porušena zásada presumpce neviny. Obecně tedy tato omezení budou platit většinou pouze do skončení trestního řízení. Pokud půjde o kázeňský přestupek či jiné protiprávní jednání policisty, platí obecná povinnost policie poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Současně platí, že informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s OchOsÚ, který jako obecnou podmínku stanoví souhlas osoby a obecný příkaz dbát, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech. Lze tedy např. obecně informovat, že byl policista za určité protiprávní jednání potrestán (druh a relativní výše kázeňského trestu). Nelze však již bez souhlasu policisty zveřejňovat jeho osobní údaje, např. rodné číslo, konkrétní snížení příjmu apod.. Pokud však jsou některé osobní údaje policisty (např. jeho jméno a příjmení) již známy, např. byly zveřejněny sdělovacími prostředky, nebo je dle žádosti zná žadatel, který o informaci dle § 4 a 13 SvInf žádá, není nutné k jejich sdělení žadateli vyžadovat souhlas policisty [viz § 5 odst. 2 písm. d) OchOsÚ]. Žádá-li někdo o informace po skončení trestního řízení, lze obecně tyto informace poskytnout, nebrání-li tomu jiné zákonné důvody. Např. pokud by poskytnutím informace bylo porušeno jiné právo či povinnost, např. právo na ochranu osobních údajů, utajovaných informací, nelze bez splnění podmínek stanovených příslušnými předpisy tyto informace poskytovat. Pokud by předmětem poskytnutých informací měly být osobní údaje nebo dokonce osobní údaje citlivé (např. výsledky znaleckého posudku z oboru psychiatrie, sexuologie), nesmí být taková informace žadateli bez svolení subjektu údajů poskytnuta. Vzhledem k tomu, že povahu osobních údajů přitom mohou mít celé části spisového materiálu, nelze např. pouhé začernění jména a příjmení osob vystupujících v řízení považovat za opatření postačující k ochraně osobních údajů, protože totožnost těchto osob bývá žadateli o informace zpravidla známá. Obecně tedy platí, že policie musí zvážit, zda je s ohledem


Stránka č. 4 z 6

s. 293

na zmiňovanou ochranu osobních údajů možné informaci poskytnout a jakým způsobem bude poskytnuta. Právo na poskytování informací také nelze bez dalšího vykládat jako nárok domáhat se nahlížení do spisu, které omezuje § 65 TrŘ pouze na osoby zde uvedené. Pokud policie vrací původnímu majiteli vypátraný mobilní telefon, může tento obsahovat v paměti osobní údaje týkající se aktuálního držitele telefonu a jím do telefonu vložené. Ochrana těchto údajů pomocí institutů OchOsÚ se na tento případ nevztahuje, neboť jde o zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu (viz § 3 odst. 3 OchOsÚ), současně se povinnosti dle OchOsÚ na policii nevztahují, neboť ta tyto údaje vůbec nezpracovává [nejde o její systematickou operaci dle definice v § 4 písm. e) OchOsÚ]. Policie by v takovém případě zřejmě měla držiteli telefonu umožnit odstranění jím vložených údajů s ohledem na právo osoby na ochranu své osobnosti a soukromí dle § 11 ObčZ. Není však v kompetenci policie rozlišovat, které údaje byly do mobilního telefonu vloženy původním vlastníkem a které pozdějším držitelem, neboť není v její působnosti zajišťovat mimo případy stanovené zvláštními zákony (TrZ, PřesZ) ochranu osobnosti dle § 11 ObčZ. K odst. 2: Toto ustanovení navazuje na odstavec 1 a stanoví, ve kterých z uvedených základních důvodů předání či zpřístupnění osobních údajů je možné je předat, aniž by o to některý konkrétní subjekt žádal, neboli z vlastní iniciativy. V případě dle odstavce 1 písm. a) lze osobní údaje předat bez žádosti, pochopitelně pouze nestanoví-li některý z uvedených právních předpisů nějaká omezení v tomto směru (mezinárodní smlouvy například často obsahují zákaz předat informaci dalšímu státu bez souhlasu státu, který ji poskytl). V případě dle odstavce 1 písm. b) je možné údaje předat vzhledem k povaze uvedených situací i bez žádosti. V případě dle odstavce 1 písm. c) však lze poskytnout údaje pouze na žádost, která musí být písemná a ve které musí v ní být uveden účel, pro který mají být údaje předány. K odst. 3: Toto ustanovení stanoví povinnost k osobním údajům předávaným jiným subjektům vždy připojit i pravomocná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (např. rozsudky, trestní příkazy, zastavení trestního stíhání), která byla vydána a policie je má k dispozici, za podmínky, že se vztahují k údajům, které policie předává. K odst. 4: Toto ustanovení zavádí v zájmu zamezení šíření nepřesných informací obecný zákaz předávat nepravdivé a nepřesné osobní údaje. Výjimka

s. 294

z tohoto pravidla viz komentář k § 85 odst. 1 písm. a). Pokud u určité informace nelze její pravdivost s dostatečnou věrohodností zjistit, je třeba ji označit jako informaci neověřenou a odhadem dle okolností určit pravděpodobnou míru její spolehlivosti. Pokud přes tento zákaz dojde omylem (na základě nedostatku či mylných informací) k tomu, že jsou přece jenom nepravdivé či nepřesné osobní údaje předány, je nutné o tom informovat bez zbytečného odkladu subjekt, kterému byly osobní údaje předány. K odst. 5: Externí subjekt, který od policie osobní údaje obdrží, je nemůže bez souhlasu policie zpracovávat k jinému účelu, než za jakým mu byly policií předány nebo zpřístupněny. Toto ustanovení nezavazuje policii, nýbrž ostatní subjekty a navazuje na povinnosti správců osobních údajů stanovené v § 5 odst. 1 písm. d) OchOsÚ. Při udělení takového souhlasu se samozřejmě policie řídí zákonnou úpravou zpracování osobních údajů, zejména OchOsÚ a nemůže např. udělit subjektu souhlas ke zpracování, které by bylo v rozporu s právními předpisy.


Stránka č. 5 z 6

K odst. 6 písm. a): Toto ustanovení představuje speciální zákonnou licenci ve smyslu odstavce 1 písm. a) k předávání a zpřístupňování osobních údajů do zahraničí, a to subjektům plnícím úkoly v oblasti vnitřní bezpečnosti státu. V první řadě jde o obecné zmocnění předávat osobní údaje v rámci využívání tzv. Schengenského informačního systému (dále jen „SIS“) dle písmene a), který je jedním ze základních pilířů fungování tzv. schengenského systému. Existence SIS vychází z článku 92 a násl. Úmluvy z roku 1990 podepsané v Schengenu některými státy EU k provedení dohody o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích z roku 1985 (tzv. Schengenská prováděcí úmluva v platném znění, viz pozn. pod čarou 27 v zákoně, dále jen „SPÚ“), která je pro ČR závazná na základě Aktu o přistoupení k EU. Tato Úmluva upravuje v části věnované SIS jednotlivé typy záznamů (čl. 94 až 100). Nad tento rámec ovšem probíhá výměna doplňujících informací mezi pověřenými orgány (tzv. SIRENE) ve smyslu článku 92 odst. 4 SPÚ, k čemuž ustanovení § 80 odst. 6 PolČR zajišťuje explicitní oprávnění. Souvisejícími předpisy EU jsou zejména Rozhodnutí Rady 2005/211/SVV z r. 2005, o zavedení některých nových funkcí v Schengenském informačním systému, včetně boje proti terorismu, nebo nařízení Rady (ES) č. 871/2004 z r. 2004, o zavedení některých nových funkcí Schengenského informačního systému, také se zřetelem k boji proti terorismu. Výměna informací při využívání SIS zahrnuje jednak vkládání záznamů do SIS a využívání záznamů pořízených jinými státy schengenského systému, jednak výměnu informací o záznamech v SIS

s. 295

nebo s nimi souvisejících informací realizovanou mezi orgány zajišťujícími výměnu doplňujících informací v jednotlivých členských státech (více viz komentář k § 84). K odst. 6 písm. b): Písmeno b) zahrnuje ostatní nejobvyklejší formy výměny informací. Umožňuje obecně předávání osobních údajů vyjmenovaným zahraničním bezpečnostním subjektům (bez ohledu na to, zda jsou napojeny na SIS či nikoliv). Těmito subjekty jsou: – mezinárodní organizace Interpol (OIPC). Ta sdružuje řadu policejních sborů celého světa a je nejširší platformou pro mezinárodní policejní spolupráci vůbec; – Evropský policejní úřad (Europol). V současnosti je tento úřad mezinárodní organizací založenou členskými státy EU na základě Úmluvy o Europolu (vyhlášena pod č. 75/2005 Sb.m.s.) a jejích protokolů. Protože jde o mezinárodní smlouvu, která je součástí právního řádu, nebylo by nezbytné vkládat zvláštní oprávnění pro poskytování informací Europolu. V nejbližší době bude ovšem tato úmluva nahrazena rozhodnutím Rady, které nemá v českém právním řádu stejné účinky, takže bod 2. zajišťuje bezproblémovou spolupráci s Europolem i do budoucna. – jakýkoliv zahraniční bezpečnostní sbor (zahraniční bezpečnostní sbor nelze vykládat restriktivně pouze v návaznosti na pojem bezpečnostní sbor podle SlPoBez, a proto zahrnuje zahraniční sbory jak čistě státní policie, tak i strážní sbory regionální, obecní či municipální policie, nebo naopak i sbory (polo)vojenské, tj. např. četnictvo či marré chaussé, dále sbory celní, finanční stráže, ale také sbory, jejichž činnost je převážně či zcela zpravodajského charakteru, pokud plní úkoly nejen čistě policejní, ale i obecně bezpečnostní povahy). – jakýkoliv příslušný orgán nebo instituce členského státu Evropské unie, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva nebo předpis Evropské unie o policejní spolupráci. Obecnou podmínkou je, že jde o předávání v rámci předcházení, prověřování, odhalování a vyšetřování trestných činů nebo při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti, tedy v případech, které se zhruba kryjí s vymezením úkolů (působnosti) policie v § 2. Toto ustanovení je tedy speciální vůči obecnému odstavci 1 a pojednává o předávání a zveřejňování osobních údajů pouze do zahraničí. Tato výměna obvykle probíhá prostřednictvím standardizovaných kanálů, ať už technických, nebo institucionálních. Rozsah výměny informací cestou Interpolu je stanoven Statutem Interpolu, rozsah výměny informací cestou Europolu je upraven evropskými předpisy o Europolu (viz výše). V případě výměny informací (nad rámec SIS) v schengenském prostoru


Stránka č. 6 z 6

s. 296

a EU se uplatní mimo jiné články o policejní spolupráci SPÚ (zejm. čl. 39 a 46 SPÚ) a nově též rámcové rozhodnutí Rady o zjednodušení výměny operativních informací a jiných informací mezi donucovacími orgány členských států Evropské unie (2006/960/SVV). Výměnu informací také upravuje řada bilaterálních a multilaterálních smluv o policejní, popř. o policejní a justiční spolupráci. K výměně informací se zahraničím využívá policie především ústřední národní místa, kterými jsou Národní jednotka Europolu, Národní ústředna Interpolu a Národní centrála SIRENE v mezích svých kompetencí. Ústředním kontaktním bodem pro výměnu informací k některým problematikám je i Úřad služby kriminální policie a vyšetřování jako takový, a to pro problematiku sportu – diváckého násilí, extremismu, počítačové kriminality a genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Národní kontaktním bodem pro otázky terorismu je Útvar odhalování organizovaného zločinu, pro otázky korupce Útvar odhalování korupce a finanční kriminality. V zásadě by měla každá výměna informací ze zahraničím být realizována cestou ústředních míst, nebo by o ni měla být ústřední místa informována. Také se používá přímá komunikace příslušných, zejména specializovaných útvarů, výměna informací v příhraničních oblastech cestou kontaktních pracovišť policie a německé, rakouské, polské nebo slovenské policie a jsou také využíváni styční důstojníci vyslaní policií do ciziny, popř. styční důstojníci zahraničních bezpečnostních sborů přidělení do ČR. Při předávání informací z a do ciziny je namístě zohlednit rozdíly mezi policejní spoluprací a právní pomocí v trestních věcech, které vycházejí ze současného českého a evropského pojetí. Obecně platí, že mezinárodní policejní spolupráce je méně formalizovaná a nevyžaduje ingerenci státního zástupce nebo soudu. Může být zaměřena jak na odhalování trestné činnosti, tak i na její předcházení a na udržování veřejného pořádku a bezpečnosti. Výsledkem policejní spolupráce je předání poznatků, operativních informací, které umožňují další činnost policie. Oproti tomu právní pomoc v trestních věcech si jako součást justiční spolupráce poskytují formalizovaným způsobem justiční orgány (soudy, státní zastupitelství, příp. ministerstva spravedlnosti) vždy v rámci konkrétních trestních případů. Výsledkem právní pomoci jsou důkazy, provedené podle příslušných předpisů dožádaného státu, které může jako takové přijmout dožadující justiční orgán. Tento rozdíl ilustrují například čl. 39 odst. 2 SPÚ nebo § 434 TrŘ ve znění platném od 1. ledna 2009. Podle těchto ustanovení lze informace získané v rámci policejní spolupráce použít jako důkaz v trestním řízení zpravidla pouze se souhlasem příslušného (zpravidla justičního) orgánu dožádaného státu. Nicméně i předávání žádostí nebo výměnu některých informací při zajišťování justiční spolupráce může policie realizovat cestou Interpolu nebo Národní centrály SIRENE (viz § 379 TrŘ).


Stránka č. 1 z 1


§ 81 Zveřejňování osobních údajů Policie může zveřejňovat osobní údaje a) v rozsahu nezbytném k plnění úkolů policie v souvislosti 1. se zajišťováním bezpečnosti České republiky, 2. s pátráním po osobách, nebo 3. s předcházením a vyhledáváním trestné činnosti, nebo b) pro účely předcházení a zamezování závažných ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Související ustanovení: § 68 – pátrání

Související předpisy: § 4 písm. l) OchOsÚ – zveřejnění osobního údaje; § 8a TrŘ – poskytování informací o trestním řízení; § 53 odst. 1, 2 ZSM – rozsah zákazu zveřejňování údajů o mladistvém v trestním řízení

Toto ustanovení upravuje pravidla pro zveřejňování osobních údajů při plnění úkolů policie. Předchozí úprava upravovala zveřejňování v § 42l PolČR 1991, který se však vztahoval pouze na zveřejňování osobních údajů v souvislosti s trestním řízením a pátráním po osobách. Zveřejněním osobního údaje rozumíme v souladu s § 4 písm. l) OchOsÚ jeho zpřístupnění zejména hromadnými sdělovacími prostředky, jiným veřejným sdělením nebo jako součást veřejného seznamu. Policie dle tohoto ustanovení nemůže zveřejnit osobní údaje kdykoliv, kdy to souvisí s plněním jejích úkolů. Může tak učinit pouze, je-li to v souvislosti se zajišťováním bezpečnosti České republiky (boj proti terorismu, proti činnostem ohrožujícím stát, jeho ústavní základy, demokratické zřízení apod.), v souvislosti s pátráním po osobách hledaných či pohřešovaných (viz komentář k § 68), v souvislosti s předcházením či vyhledáváním trestné činnosti anebo v případech závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Půjde-li o údaje o mladistvém, o kterém je vedeno trestní řízení, lze jeho osobní údaje zveřejnit pouze v rozsahu nezbytném pro jeho vypátrání [viz písmeno a) bod 2. tohoto ustanovení a speciální ustanovení § 53 odst. 1, 2 ZSM]. Při zveřejňování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů musí policie zvolit takový rozsah a způsob zveřejnění, při kterém je zabezpečeno, že nebudou zveřejněny osobní údaje přesahující účely zveřejnění vyjmenované v tomto ustanovení nebo v ustanoveních speciálních (§ 8a TrŘ, § 53 ZSM).


Stránka č. 1 z 1


§ 82 Prověřování potřebnosti dalšího zpracovávání osobních údajů (1) Policie nejméně jednou za 3 roky prověří, jsou-li osobní údaje zpracovávané pro účely podle § 85 nadále potřebné pro plnění jejích úkolů v této oblasti. (2) Orgány činné v trestním řízení, Ministerstvo spravedlnosti, Ústavní soud a Kancelář prezidenta republiky policii v mezích své

s. 298

působnosti průběžně informují pro účely prověřování podle odstavce 1 o svých pravomocných rozhodnutích, promlčení trestního stíhání, výkonu trestu nebo o rozhodnutích prezidenta republiky týkajících se trestního řízení, trestů nebo udělené amnestie anebo milosti. Související ustanovení: § 79 odst. 1 – zpracovávání údajů pouze pro plnění úkolů policie, § 85 – zpracovávání osobních údajů při předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti

Související předpisy: § 12 odst. 2 TrŘ – policejní orgány

K odst. 1: Toto ustanovení zavádí obecnou lhůtu 3 let pro přezkoumávání trvání účelu zpracovávání osobních údajů. Jde o osobní údaje zpracovávané pro účely dle § 85, tedy pro předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, neboli v zásadě při plnění úkolů policie podle § 2. (Ustanovení navazuje na předchozí úpravu § 42i PolČR 1991, která se však vztahovala pouze k trestnímu řízení a pátrání po osobách.) K odst. 2: Toto ustanovení stanoví policejním orgánům (jiným než policie), státnímu zastupitelství a soudům (§ 12 odst. 1 TrŘ – orgány činné v trestním řízení) a dále ministerstvu spravedlnosti, Ústavnímu soudu a Kanceláři prezidenta republiky, tedy orgánům, které svou činností zasahují do trestního řízení, povinnost, každému v mezích jeho působnosti, informovat průběžně policii o svých pravomocných rozhodnutích, o promlčení trestního stíhání, o výkonu trestu nebo o rozhodnutích prezidenta republiky týkajících se trestního řízení, trestů nebo udělené amnestie anebo milosti. Ustanovení navazuje na zásadu č. 7 Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (87) 15, o úpravě používání osobních dat v policejním sektoru.


Stránka č. 1 z 3


§ 83 Informování o osobních údajích a oprava nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů (1) Policejní prezidium na písemnou žádost sdělí žadateli bezplatně osobní údaje vztahující se k jeho osobě, a to do 60 dnů od jejího doručení. (2) Policejní prezidium na písemnou žádost osoby provede neprodleně po jejím doručení bezplatně a) opravu, likvidaci, blokování nebo doplnění nepravdivých anebo nepřesných osobních údajů vztahujících se k osobě žadatele nebo žadateli poskytne vysvětlení. Pokud by opravou, likvidací, blokováním

s. 299

nebo doplněním osobních údajů bylo ohroženo plnění úkolu podle § 85, může policie místo těchto operací připojit k souboru opravné prohlášení, b) označení údajů vztahujících se k osobě žadatele, jestliže žadatel popírá jejich přesnost a nelze zjistit, zda jsou přesné nebo nikoli. Toto označení se odstraní pouze se souhlasem žadatele nebo na základě rozhodnutí příslušného soudu anebo Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „úřad“). (3) Novou žádost v téže věci lze podat nejdříve po uplynutí 6 měsíců od podání žádosti předchozí. (4) Policie žádostem podle odstavců 1 a 2 nevyhoví, popřípadě vyhoví pouze částečně, pokud by sdělením došlo k ohrožení a) plnění úkolu podle § 85, b) utajovaných informací, nebo c) oprávněných zájmů třetí osoby. (5) O vyřízení žádosti policie žadatele písemně informuje. Informace o vyřízení žádosti obsahuje odůvodnění, s výjimkou případů, kdy se žadateli vyhovuje v plném rozsahu. Pokud by vyhověním žádosti nebo sdělením o nevyhovění žádosti došlo k ohrožení plnění úkolu podle § 85, policie žadatele písemně vyrozumí o tom, že nezpracovává žádné osobní údaje vztahující se k jeho osobě. Informace o vyřízení žádosti musí obsahovat poučení o tom, že žadatel má právo obrátit se na úřad. (6) Na postup při vyřizování žádosti se vztahuje část čtvrtá správního řádu. Související ustanovení: § 85 – plnění úkolů policie při „předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti

Související předpisy: čl. 17 LPS – právo na informace; § 71 SpŘ – vyřízení podání; § 29 odst. 1 písm. c) OchOsÚ – vyřizování stížností

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví oprávnění každé fyzické osoby a současně povinnost policie, resp. v tomto případě jejího vrcholného útvaru, Policejního prezidia, sdělovat na písemnou žádost bezplatně osobní údaje


Stránka č. 2 z 3

zpracovávané policií, které se vztahují k osobě žadatele. Úprava navazuje na § 42j PolČR 1991. Příslušnost k rozhodování o žádostech zůstává stejně jako za předchozí úpravy na Policejním prezidiu. Oproti předchozí úpravě však byla lhůta pro odpověď žadateli prodloužena z 30 na 60 dní. Toto ustanovení o 60denní lhůtě je speciální vůči obecné úpravě lhůt pro vyřízení podání dle § 71 SpŘ a má tak aplikační přednost před tímto obecným ustanovením SpŘ. Postup podle tohoto paragrafu se uplatní i při uplatňování práva na přístup k informacím v Schengenském informačním systému dle čl. 109 a násl. SPÚ.

s. 300

K odst. 2: Oproti předchozí úpravě PolČR 1991 toto ustanovení umožňuje provést na písemnou žádost subjektu osobních údajů nejen jejich opravu a likvidaci, ale nově i blokování či doplnění v případě, že údaje jsou nepravdivé či nepřesné. Oproti předchozí úpravě též zavádí možnost poskytnout žadateli namísto toho vysvětlení. Tato různá opatření lze také kombinovat, není-li to vyloučeno z povahy věci. Pokud by však některá z uvedených operací (vyjma vysvětlení) ohrozila plnění úkolů dle § 85, tedy při „předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti“, je možné místo toho k dotčeným osobním údajům připojit opravné prohlášení, které uvádí na pravou míru nepřesné či nepravdivé údaje, které není možné z výše uvedených důvodu opravit, blokovat, doplnit či zlikvidovat. Oproti předchozí úpravě zákon umožňuje provést označení údajů vztahujících se k osobě žadatele, a to v případech, kdy žadatel popírá jejich přesnost, ale současně policie není reálně schopna toto ověřit. Označení o tvrzené nepřesnosti je pak možné odstranit pouze se souhlasem žadatele anebo na základě rozhodnutí příslušného soudu či Úřadu pro ochranu osobních údajů. V případě soudu by šlo zřejmě o odstranění na základě rozsudku o žalobě na ochranu osobnosti. V případě úřadu je tento postup možný na základě § 21, § 29 písm. c) OchOsÚ. K odst. 3: Podávání žádostí v téže věci je podle odstavce 1 časově omezeno. Lze je podávat pouze jednou za 6 měsíců. Toto ustanovení brání opakovanému bezdůvodnému podávání žádostí v téže věci a ponechává půlroční lhůtu jak interval, během kterého lze již předpokládat určitou změnu situace, např. že policie počala zpracovávat osobní údaje osoby, které v době předchozí žádosti nezpracovávala. K odst. 4: Toto ustanovení vymezuje důvody, pro které policie, resp. Policejní prezidium (viz jeho příslušnost dle odstavce 1) nemůže vyhovět, resp. nemůže vyhovět v rozsahu, v jakém uvedené důvody trvají. Oproti úpravě PolČR 1991 byly důvody nevyhovění žádosti rozšířeny o důvody dle § 85, tedy předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti. Tyto důvody přesně odpovídají důvodům dle § 3 odst. 6 OchOsÚ, který stanoví výjimky z působnosti některých ustanovení OchOsÚ. Oproti předchozí úpravě jde tedy o možnost nevyhovět žádosti nejen v případě ohrožení plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením. Explicitně byl též nově uveden důvod nevyhovění, který plyne z obecné úpravy v UtInf.

s. 301

K odst. 5: Ať už žádosti policie vyhoví či nikoliv, musí o jejím vyřízení písemně žadatele ve lhůtě podle odstavce 1 vyrozumět. Rozhodnutí o žádosti musí odůvodnit, pokud jí nevyhovuje nebo pokud jí vyhovuje pouze částečně. V případech, kdy žádosti vyhovuje v plném rozsahu, odůvodňovat jí nemusí. Zákonným důvodem pro sdělení žadateli, že policie žádné jeho osobní údaje nezpracovává, je však nejen situace, kdy skutečně policie žádné takové údaje nezpracovává, ale i situace, kdy takové údaje sice zpracovává, ale jde o situaci, kdy by sdělení zpracovávaných údajů anebo i pouhé sdělení, že se (např. obecně ze zákonných důvodů)


Stránka č. 3 z 3

žádosti nevyhovuje, mohlo představovat ohrožení plnění úkolů policie dle § 85. Kdyby se totiž žadateli přímo sdělovalo, že se mu nevyhovuje, pak by si mohl snadno dovodit, že se mu nevyhovuje právě proto, že policie vůči němu vyvíjí určitou činnost, a mohl by si např. co půl roku v podstatě kontrolovat, zda vůči jeho osobě policie nevyvíjí nějakou činnost. To by bylo v přímém rozporu s potřebou nezbytné míry konspirace činností policie. Jde tedy v podstatě o případy ohrožení plnění úkolů v § 85 vyjmenovaných, kdy by sdělením odůvodněného rozhodnutí o nevyhovění došlo k ohrožení samotného účelu nevyhovění žádosti. Písemné vyrozumění musí obsahovat také informaci o tom, že žadatel má právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů. K odst. 6: V důsledku pozměňovacích návrhů v rámci legislativního procesu se na vyřizování žádostí podle předchozích ustanovení oproti vládnímu návrhu PolČR a oproti předchozí úpravě PolČR 1991 správní řád vztahuje, a to konkrétně část IV. SpŘ – vyjádření, osvědčení, sdělení.


Stránka č. 1 z 3


§ 84 Zpracování údajů v Schengenském informačním systému (1) Policie v souladu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o odstraňování kontrol na společných hranicích a s nimi souvisejících předpisů Evropské unie provádí zpracování

27

s. 302

informací včetně osobních údajů v Schengenském informačním systému. (2) Policejní prezidium provozuje národní součást Schengenského informačního systému a plní úkoly orgánu centrálně odpovědného za národní součást Schengenského informačního systému a úkoly orgánu zajišťujícího výměnu doplňujících informací k záznamům v Schengenském informačním systému. (3) Policejní prezidium provede na základě žádosti soudu, státního zástupce, celního orgánu nebo zpravodajské služby podané v souladu se závazky České republiky vzniklými na základě mezinárodních smluv o odstraňování kontrol na společných hranicích a s nimi souvisejícími předpisy Evropské unie operaci v Schengenském informačním systému. Operaci učiní bez zbytečného odkladu a v rozsahu vyplývajícím z této žádosti. V odůvodněném případě tak učiní po předchozím projednání s orgánem navrhujícím příslušnou operaci. 27

Úmluva podepsaná dne 19. června 1990 v Schengenu mezi Belgickým královstvím, Spolkovou republikou Německo, Francouzskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím k provedení dohody podepsané dne 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích.Rozhodnutí Rady 2005/211/SVV ze dne 24. února 2005 o zavedení některých nových funkcí v Schengenském informačním systému, včetně boje proti terorismu.Nařízení Rady (ES) č. 871/2004 ze dne 29. dubna 2004 o zavedení některých nových funkcí Schengenského informačního systému, také se zřetelem k boji proti terorismu.

Související předpisy: čl. 40 a 41 SPÚ – přeshraniční sledování a pronásledování, čl. 92 odst. 2 SPÚ – národní součást SIS, čl. 92 odst. 4 SPÚ – Národní centrála SIRENE, čl. 102 SPÚ a násl. – ochrana osobních údajů v SIS, čl. 108 SPÚ – orgán centrálně odpovědného za N.SIS; Rozhodnutí Rady ze dne 12. 6. 2007 (2007/471/EC) – připojení ČR k SIS; zák. č. 170/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti se vstupem České republiky do schengenského prostoru; § 386 odst. 2, § 404a TrŘ – záznam v SIS jakožto žádost o uvalení předběžné vazby, pořízení záznamu v SIS, § 441a TrŘ – předběžné zajištění věci; čl. 7 odst. 4 Rámcového rozhodnutí Rady o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi jednotlivými členskými státy (2002/584/SVV) – centrální orgán; zák. č. 170/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti se vstupem České republiky do schengenského prostoru

K odst. 1: Toto ustanovení představuje explicitní zakotvení zpracovávání údajů policií, včetně těch osobních, v tzv. SIS – Schengenském informačním systému, jakožto jednom z pilířů fungování tzv. schengenského systému, přičemž se řídí nejen mezinárodními smlouvami, ale také ostatními relevantními předpisy EU, které samy mohou mít různou právní povahu (nařízení, rozhodnutí). SIS je společnou pátrací policejní databází států, které odstranily policejní kontroly na společných hranicích. V současnosti se jedná o 22 států EU (chybí Spojené království, Irsko, Kypr, Bulharsko a Rumunsko), a tři státy mimo EU (Norsko, Island, Švýcarsko). O připojení má kromě zbývajících států EU zájem i Lichtenštejnsko. Systém je právně zakotven v Schengenské prováděcí úmluvě v platném znění (viz pozn. pod čarou 27 v zákoně). Česká republika se k SIS připojila 1. 9. 2007 na základě Rozhodnutí Rady ze dne 12. 6. 2007 (2007/471/EC). SIS obsahuje záznamy z členských států týkající se osob hledaných, pohřešovaných a nežádoucích,


Stránka č. 2 z 3

s. 303

pátrání po pobytu, specifické kontroly odcizených, ztracených, zneplatněných nebo pro trestní řízení hledaných věcí – vozidel, tabulek registračních značek, osobní dokladů, registračních dokladů k vozidlům, víz, povolení k pobytu, řidičských průkazů, zbraní a bankovek. Zásadní rozdíl mezi SIS a ostatními systémy provozovanými na mezinárodní úrovni spočívá jak v rychlosti – nový záznam vložený jedním státem je k dispozici bezpečnostním složkám ostatních členských států během několika desítek sekund, tak v dostupnosti – SIS je využíván členskými státy stejně jako jejich národní systémy, tj. cizí záznamy jsou dostupné stejně jako národní. Členské státy jsou zásadně povinny realizovat opatření požadovaná záznamem v SIS, výjimku přestavují záznamy označené v souladu s čl. 94 odst. 4 SPÚ. V českém právním řádu se tento požadavek odráží např. v ustanovení § 386 odst. 2, resp. § 404a TrŘ – záznam v SIS za účelem zatčení a předání či vydání má v zásadě stejné účinky jako evropský zatýkací rozkaz či žádost o předběžné zatčení za účelem extradice; pro potřeby reakce na záznamy v SIS byl do trestního řádu doplněn i § 441a TrŘ. Používání SIS je podrobeno zvláštním společným pravidlům na ochranu osobních údajů (viz čl. 102 a násl. SPÚ), mimo jiné je každý dotaz do SIS zaznamenáván a je stanoven účel, rozsah a doba uchovávání osobních údajů v tomto systému. K odst. 2: Policejní prezidium je tímto ustanovením zákona stanoveno jako provozovatel a správce té části SIS, kterou provozuje Česká republika, a to na národní úrovni, tedy i ve vztahu k jiným subjektům než je policie, které mají přístup do SIS (např. Celní správa). Současně je stanovena jeho příslušnost k zajišťování výměny doplňujících informací k jednotlivým záznamům v SIS. Národní součást SIS (N.SIS), tj. systém pro předávání českých záznamů ostatním členským státům cestou centrálního SIS (C.SIS) a zároveň databáze pro vytěžování SIS českými orgány (viz čl. 92 odst. 2 SPÚ), je provozována policií stejně jako ostatní policejní databáze. Úkoly orgánu centrálně odpovědného za N.SIS (čl. 108 SPÚ) vykonává Centrála informatiky a analytických procesů Policejního prezidia. Policie zajišťuje přístup do SIS i pro další oprávněné orgány – přímo se do SIS dotazují úřady registrující motorová vozidla (pouze záznamy k vozidlům a registračním dokladům k vozidlům), Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra (pouze záznamy k nežádoucím osobám a osobním dokladům) a Celní správa. Soudy a státní zastupitelství se mohou v trestních věcech dotazovat do SIS prostřednictvím policie. Do SIS má dále přístup český národní člen Eurojustu (viz § 378a odst. 2 TrŘ). Úlohu orgánu zajišťujícího výměnu doplňujících informací k záznamům v SIS (tzv. SIRENE 27 ) (čl. 92 odst. 4 SPÚ) plní v České republice Národní centrála SIRENE Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního

s. 304

prezidia (dále jen NC SIRENE). Tento útvar výhradně zajišťuje veškerou komunikaci související se záznamy v SIS, koordinuje opatření k realizaci zásahu na záznam v SIS, řeší případy konfliktu záznamů, dohlíží nad kvalitou záznamů, zajišťuje označování záznamů (viz čl. 94 odst. 4 SPÚ, § 408a TrŘ). Pro tyto účely realizuje NC SIRENE nepřetržitý výkon služby. NC SIRENE také komplexně zajišťuje pátrání na základě evropského zatýkacího rozkazu, a to i mimo schengenský prostor, kde využívá cestu Interpolu (viz např. § 405 odst. 5 a násl. TrŘ), má postavení centrálního orgánu dle čl. 7 odst. 4 rámcového rozhodnutí Rady o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi jednotlivými členskými státy (2002/584/SVV). NC SIRENE je jako součást Policejního prezidia dále policejním ústředním místem pro přeshraniční pronásledování a sledování (viz čl. 40, 41 SPÚ; bilaterální smlouvy se SRN, Rakouskem, Polskem, Slovenskem; Druhý dodatkový protokol k Evropské úmluvě o spolupráci ve věcech trestních), ústředním místem pro výměnu informací v schengenském prostoru (čl. 39 odst. 3 SPÚ a další bilaterální a multilaterální smlouvy), kontaktním místem pro výměnu informací na základě rámcového rozhodnutí Rady o zjednodušení výměny operativních informací a jiných informací mezi donucovacími orgány členských států Evropské unie (2006/960/SVV), spolu s Národní ústřednou Interpolu a Národní jednotkou Europolu, a orgánem pro výměnu informací pro potřeby trestního řízení (viz § 379 odst. 2, 3 TrŘ). Pro mezinárodní


Stránka č. 3 z 3

komunikaci používají centrály SIRENE speciální zabezpečenou komunikační síť, která slouží zároveň pro předávání dat SIS. K odst. 3: Vkládání do SIS se odehrává zásadně cestou příslušných národních informačních systémů, zejména informačních systémů policejních (IS pátrání po osobách, IS pátrání po vozidlech atd.). Způsob vkládání je stanoven interními akty řízení policie. Toto ustanovení stanoví příslušnost Policejního prezidia k provedení operací v SIS na základě žádosti k tomu oprávněných subjektů, tj. soudu, státního zástupce, celního orgánu nebo zpravodajské služby. Tyto operace je prezidium povinno provést bez zbytečného odkladu a v rozsahu vyplývajícím ze žádosti daného subjektu. Jsou-li k tomu důvody, je třeba nejprve danou žádost o provedení operace projednat s příslušným navrhujícím orgánem. Oprávnění policie z vlastní iniciativy provádět tyto operace v SIS plyne již z odstavce 1 tohoto ustanovení, které zmocňuje policii zpracovávat informace z SIS, přičemž zpracováním se rozumí též vkládání informací do systému [srov. vymezení zpracování v § 4 písm.e) OchOsÚ]. Požadavky institucí mimo policii (soudy, státní zastupitelství apod.) jsou uplatňovány v souladu s místní a věcnou příslušností jednotlivých útvarů policie, v praxi se vkládání přímo cestou útvarů Policejního prezidia využívá jen výjimečně. V případě mimopolicejních databází (občanské průkazy, cestovní pasy, řidičské průkazy atp.) dochází k plně automatizovanému přebírání dat pro vytváření záznamů v SIS. 27

Supplementary Information Request at National Entry.


Stránka č. 1 z 2


§ 85 Zpracovávání osobních údajů při předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti (1) Policie může při plnění svých úkolů a) zpracovávat nepřesné nebo neověřené osobní údaje; pokud je to možné, policie osobní údaje takto označí, b) zpracovávat osobní údaje i k jinému účelu, než ke kterému byly shromážděny, c) shromažďovat osobní údaje otevřeně i utajeným způsobem nebo pod záminkou jiného účelu anebo jiné činnosti, d) sdružovat osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům, za účelem předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů, zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti včetně pátrání po osobách a věcech a zajištění bezpečnosti České republiky. (2) Policie zpracovává osobní údaje podle odstavce 1 odděleně od osobních údajů zpracovávaných při plnění jiných úkolů policie. Související ustanovení: § 80 odst. 4 – zákaz předávání nepřesných a nepravdivých osobních údajů, § 83 odst. 2 a násl. – informování o osobních údajích a oprava nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů, § 86 písm. a), § 87 – likvidace osobních údajů zpracovávaných pro účely dle § 85

Související předpisy: § 3 odst. 6 OchOsÚ – výjimky z OchOsÚ při zpracování pro tzv. bezpečnostní účely, § 5 odst. 1 písm. a) OchOsÚ – stanovení účely zpracovávání, § 5 odst. 1 písm. b) OchOsÚ – stanovení prostředků a způsobu zpracování osobních údajů, § 5 odst. 1 písm. d) OchOsÚ – zpracovávání osobních údajů pouze pro daný účel

Obecně: Ustanovení § 85 až 88 upravují zpracovávání osobních údajů pro účely předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti. Tyto úkoly jsou totožné s vymezením důvodů, pro které má policie některé výjimky z obecné úpravy OchOsÚ. Jde o tzv. bezpečnostní úkoly, jejichž plnění vyžaduje specifickou úpravu odlišnou od obecné úpravy OchOsÚ. Tyto důvody upravuje § 3 odst. 6 OchOsÚ. Takto je úprava zpracování osobních údajů v PolČR uvedena do souladu se zmíněným základním ustanovením § 3 odst. 6 OchOsÚ, neboť předchozí úprava PolČR 1991 prováděla tuto výjimku z OchOsÚ pouze pro účely trestního řízení a pátrání po osobách a nikoliv i pro jiné bezpečnostní úkoly, které však policie běžně plní. Tyto důvody se současně převážně překrývají s vymezením úkolů policie dle § 2. Při plnění

s. 306

úkolů policie dle § 2, tedy její působnosti, bude třeba postupovat (v drtivé většině případů) i podle § 85 a násl. Pouze v menšině případů se bude zpracování osobních údajů řídit pouze obecnou úpravou OchOsÚ a § 79 až 84 PolČR; půjde zejména o případy zpracování osobních údajů při různých administrativních, ekonomických, organizačních, kulturních, sportovních, vzdělávacích a jiných činnostech. V konkrétních případech je třeba vždy zhodnotit, zda se danou činností podílí na plnění úkolů policie v oblasti dle § 85 nebo


Stránka č. 2 z 2

nikoliv. K odst. 1: Toto ustanovení reflektuje vymezení povinností uvedených v § 5 odst. 1 OchOsÚ, ze kterých má policie dle § 3 odst. 6 OchOsÚ výjimku, pokud jde o zpracovávání pro bezpečnostní účely. Policie nemá výjimku z povinnosti stanovit účel zpracování osobních údajů [viz § 5 odst. 1 písm. a) OchOsÚ] zpracovávaných při plnění úkolů dle § 85 [viz § 86 písm. a)]. Má však výjimku z povinnosti stanovit prostředky a způsob zpracování osobních údajů [viz § 5 odst. 1 písm. b) OchOsÚ]. Dále oproti úpravě § 5 odst. 1 OchOsÚ může policie zpracovávat nepřesné nebo neověřené osobní údaje, nicméně pokud je to možné, má tyto údaje jako takové z vlastní iniciativy označit. Z vlastní iniciativy nemusí tyto údaje aktualizovat, opravovat nebo doplňovat, aby byly přesné. O blokování, opravě, doplnění nebo likvidaci osobních údajů nemusí informovat všechny příjemce. Pokud však dojde žádost dle § 83 odst. 2 a násl., postupuje podle těchto ustanovení (viz výše komentář k § 83 a násl.). Nepřesné či nepravdivé osobní údaje nesmí policie dle § 80 odst. 4 předávat, a dojde-li přece jen k tomu, tak o tom musí informovat všechny příjemce těchto údajů. Dále oproti úpravě § 5 odst. 1 písm. d) OchOsÚ může policie zpracovávat osobní údaje nejen k účelu, ke kterému byly shromážděny, ale také je dále zpracovávat i po pominutí tohoto účelu za podmínky, že je to potřeba pro jiný účel spadající do rámce úkolů dle § 85, nebo pokud k tomu dal subjekt údajů souhlas. (V opačném případě je třeba tyto údaje samozřejmě zlikvidovat, podrobněji viz úprava § 87.) Policie může dále zpracovávat osobní údaje nejen otevřeně, ale i utajeně anebo pod záminkou jiného účelu či činnosti. Policie je taktéž oprávněna sdružovat osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům, pokud jde o účely spadající do úkolů dle § 85. K odst. 2: Vzhledem k tomu, že § 85 pokrývá většinu úkolů policie dle § 2, může být většina osobních údajů zpracovávaných při plnění úkolů policie uchovávána neodděleně, odděleně je třeba zpracovávat pouze údaje, jejichž zpracovávání by nebylo možno zařadit pod některý z úkolů vymezených v § 85.


Stránka č. 1 z 1


§ 86 Povinnosti policie při zpracování osobních údajů Při zpracovávání osobních údajů podle § 85 policie a) stanoví účel, k němuž mají být osobní údaje zpracovávány, b) neprodleně ohlásí úřadu zřízení každé evidence obsahující tyto osobní údaje; součástí tohoto ohlášení je název útvaru odpovědného za zpracovávání osobních údajů, účel evidence, kategorie subjektů údajů a osobních údajů, které se těchto subjektů týkají, a popis opatření k zajištění požadované ochrany osobních údajů. Související ustanovení: § 85 – tzv. bezpečnostní účely zpracovávání osobních údajů

Související předpisy: § 3 odst. 6 OchOsÚ – výjimky z OchOsÚ při zpracování pro tzv. bezpečnostní účely, § 5 odst. 1 OchOsÚ – základní povinnosti správce osobních údajů, § 16 OchOsÚ – oznamovací povinnost, § 13 OchOsÚ – povinnost zabezpečení osobních údajů

Policie má sice podle obecné úpravy § 3 odst. 6 OchOsÚ výjimku mimo jiné z povinností stanovených v § 5 odst. 1 OchOsÚ, včetně povinnosti stanovit vždy účel zpracování daných osobních údajů, nicméně PolČR v případě údajů zpracovávaných dle § 85 (stejně jako PolČR 1991 v případě údajů v souvislosti s trestním řízením) tuto povinnost policii ukládá. Povinnost nahlásit Úřadu pro ochranu osobních údajů každou evidenci, ve které jsou osobní údaje zpracovávané při plnění úkolů dle § 85, ukládá toto ustanovení v souladu s obecnou oznamovací povinností podle § 16 OchOsÚ. Ustanovení specifikuje obligatorní náležitosti takového oznámení, kterými jsou specifikace útvaru policie odpovědného za zpracovávání těchto osobních údajů, vymezení účelu evidence, stanovení kategorií subjektů, jichž se budou týkat tyto osobní údaje, a kategorií těchto osobních údajů. Povinnou součástí je také vymezení opatření, která budou přijata k zajištění ochrany osobních údajů požadované obecnou úpravou dle § 13 OchOsÚ.


Stránka č. 1 z 1


§ 87 Doba uchovávání (1) Policie uchovává osobní údaje pro účely podle § 85 po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování. Pomine-li tento účel, osobní údaje zlikviduje. (2) Policie osobní údaje nezlikviduje, a) jsou-li dále využívány při plnění úkolu podle tohoto zákona nebo se jedná o osobní údaje, které jsou součástí spisového materiálu, bez ohledu na to, zda jsou zpracovány v listinné nebo automatizované podobě, nebo

s. 308

b) jde-li o zpracování osobních údajů pohřešované nebo hledané osoby, za podmínky, že 1. osoba byla pohřešována nebo hledána opakovaně, 2. lze důvodně předpokládat, že bude opět pohřešována nebo hledána, nebo 3. její osobní údaje jsou zpracovávány při plnění úkolů policie v souvislosti s trestnou činností. Související ustanovení: § 60 odst. 1 – zpracovávání informací policií obecně, § 85 – tzv. bezpečnostní účely zpracovávání osobních údajů

K odst. 1: Toto ustanovení specifikuje ohledně osobních údajů zpracovávaných pro účely dle § 85 obecné pravidlo stanovené v § 60 odst. 1 ohledně všech informací, které stanoví, že dobu zpracovávání osobních údajů musí být omezeno na dobu nezbytnou pro splnění účelu tohoto zpracování. Tyto osobní údaje je proto třeba zlikvidovat, pokud pomine účel jejich zpracovávání. K odst. 2: Toto ustanovení vymezuje výjimky z povinnosti likvidace dle odstavce 1. Podle tohoto ustanovení není možné zlikvidovat osobní údaje zpracovávané v souvislosti s plněním úkolů dle § 85, byť původní účel jejich zpracování pominul, a to v případech, kdy jsou dále využívány při plnění některého z úkolu policie (§ 2), dále pokud jde o osobní údaje, které jsou součástí jakéhokoliv spisového materiálu (trestní, přestupkový spis, operativní/kriminální spis, jiné spisy vzniklé při plnění úkolů policie), ať už je zpracováván v listinné či automatizované podobě, a dále jde-li o zpracování osobních údajů týkající se pohřešované nebo hledané osoby. V posledním jmenovaném případě však nelze tyto údaje zlikvidovat, pouze pokud byla osoba pohřešována či hledána opakovaně (tedy minimálně dvakrát), nebo pokud je dán důvodný předpoklad, že se tato osoba opět ztratí nebo bude opět dán důvod omezení její osobní svobody a nebude znám její pobyt (osoba hledaná), a nakonec také pokud jsou její osobní údaje zpracovávány při plnění úkolů policie v souvislosti s trestnou činností. V těchto třech případech se tedy osobní údaje taktéž nezlikvidují, přestože prvotní účel jejich zpracování již pominul.


Stránka č. 1 z 1


§ 88 Informování o zpracovávání osobních údajů Při zpracovávání osobních údajů pro účely podle § 85 bez vědomí subjektu údajů sdělí policie tomuto subjektu v okamžiku, kdy není ohroženo plnění úkolů policie v souvislosti s těmito účely, že pro své potřeby zpracovává jeho osobní údaje. Sdělení učinit nemusí,

s. 309

a) jsou-li tyto údaje zlikvidovány bez zbytečného odkladu po zániku uvedeného ohrožení, nebo b) pokud by sdělení těchto údajů bylo spojeno s neúměrným úsilím. Související ustanovení: § 60 odst. 1 – zpracovávání informací policií obecně, § 85 – tzv. bezpečnostní účely zpracovávání osobních údajů

Tato úprava stanoví obecné pravidlo, že osobní údaje zpracovávané bez vědomí osoby pro účely dle § 85 je třeba osobě oznámit, jakmile tím již není ohroženo plnění úkolů policie dle § 85. Zákon nicméně stanoví výjimku z tohoto pravidla. Jednak není třeba údaje sdělovat v případě, že byly již bez zbytečného odkladu po zániku ohrožení plnění některého z úkolů dle § 85 zlikvidovány. A jednak je výjimka stanovena pro případy, kdy by takový postup vyžadoval vynaložení neúměrného úsilí (např. oznamování osobám v zahraničí, osobám neznámého pobytu nebo likvidace dat konkrétní osoby, kterou však nelze vyhledat informačním systémem, např. protože její osobní údaje jsou ve velkém počtu neshromážděných spisových materiálů).


Stránka č. 1 z 2


§ 89 Subjekty mezinárodní policejní spolupráce Policie při plnění svých úkolů spolupracuje s mezinárodní organizací Interpol, Evropským policejním úřadem, příslušnými orgány a institucemi Evropské unie a jejích členských států a s jinými mezinárodními organizacemi, zahraničními bezpečnostními sbory a dalšími příslušnými zahraničními subjekty. Související předpisy: 91/2002 Sb. m. s. – Smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o spolupráci policejních orgánů a orgánů působících při ochraně státních hranic v příhraničních oblastech; 26/2005 Sb. m. s. – Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o spolupráci v boji proti trestné činnosti, při ochraně veřejného pořádku a při ochraně státních hranic; 65/2006 Sb. m. s. – Smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o policejní spolupráci; 105/2006 Sb. m. s. – Smlouva mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací o policejní spolupráci v boji proti trestné činnosti; 72/2005 Sb. m. s. – o přístupu ČR k Úmluvě o zřízení Evropského policejního úřadu (Úmluva o Europolu), založená na článku K.3 Smlouvy o Evropské unii; 62/2007 Sb. m. s. – Smlouva mezi Českou republikou a Polskou republikou o spolupráci v boji proti trestné činnosti, při ochraně veřejného pořádku a spolupráci v příhraničních oblastech; dále 33/2003 a 110/2002 Sb. m. s. a 44/2001, Úmluva o Europolu (vyhlášena pod č. 75/2005 Sb. m. s.)

Toto ustanovení ukládá povinnost a současně oprávnění policie v rámci plnění úkolů v její působnosti spolupracovat jednak s mezinárodní organizací OICP/Interpol, jednak s Evropským policejním úřadem, tedy Europolem, dále s příslušnými orgány a institucemi Evropské unie, jako je např. Eurojust, s příslušnými orgány a institucemi členských států Evropské unie (může jít o justiční orgány, nebo orgány moci výkonné, včetně orgánů schengenské spolupráce – SIRENE nebo národní jednotky Europolu) v neposlední řadě též samozřejmě se všemi zahraničními bezpečnostními sbory. Pojem zahraniční bezpečnostní sbory je třeba odlišovat od pojmu bezpečnostní sbory dle § 1 odst. 1 SlPoBez.1 Pojem zahraniční bezpečnostní sbory je obecným termínem, který respektuje existenci různorodých struktur vnitřní bezpečnosti ve světě, a zde zahrnuje jak sbory čistě státní policie, tak i strážní sbory regionální, obecní či municipální, nebo naopak i sbory polovojenské, tj. např. četnictvo či marré chaussé, sbory celní, finanční stráže, ale také sbory, jejichž činnost je převážně či zcela zpravodajského charakteru. Mezinárodní policejní spolupráci lze členit na formalizovanou či neformální podle toho, zda se postupuje podle určitého dvoustranného či mnohostranného právního dokumentu (mezinárodní smlouva, rámcové rozhodnutí, rozhodnutí atd.), nebo pouze na základě vnitrostátních zákonných pravomocí. Formalizovanou lze pak členit na spolupráci bilaterální a multilaterální podle toho, zda se uskutečňuje na základě dvojstranných mezinárodních smluv, nebo smluv vícestranných. V neposlední řadě ji lze členit na spolupráci přímou a zprostředkovanou, kde spoluprací přímou

s. 312

rozumíme spolupráci bezprostředně mezi konkrétními součástmi dotyčných bezpečnostních sborů či institucí více států, zatímco spolupráci zprostředkovanou pro dotčené součásti zprostředkují k tomu speciálně určené součásti či orgány (v rámci PČR např. Národní ústředna Interpolu Praha, Národní jednotka Europolu nebo kancelář SIRENE působící v rámci PP ČR). Aktuálně existující kanály výměny informací: a) Interpol – Národní ústředna Interpolu Praha, b) Europol – Národní jednotka Europolu (ENU – Europol National Unit), c) Schengenská spolupráce – kancelář SIRENE, d)


Stránka č. 2 z 2

spolupráce na základě bilaterálních smluv – Policejní prezidium nebo ve smlouvách uvedená další kontaktní místa, společná policejní pracoviště (v příhraničí), e) výměna informací na základě individuálních služebních kontaktů (typicky v příhraničních oblastech, nebo naopak mezi policisty věcně specializovanými na plnění určitých úkolů policie). OPIC-Interpol se sídlem v Lyonu je nejstarší mezinárodní policejní organizace, která sdružuje v současnosti 187 států celého světa a jejím cílem je zprostředkovávat spolupráci kriminálních policií jednotlivých členských států. Spolupráci s touto organizací zajišťuje Národní ústředna Interpolu Praha, která je součástí Úřadu služby kriminální policie (tedy součástí Policejního prezidia). Její práce zahrnuje kromě obecné podpory mezinárodní spolupráce pro jednotlivé útvary policie zejména získávání a předávání informací k jednot livým trestním případům, zajišťování vydávání pachatelů do České republiky ze zahraničí, vydávání pachatelů do zahraničí, je činná v oblasti pátrání po osobách a věcech. K tomuto účelu disponuje přístupem do databází Interpolu, které obsahují zejména informace o hledaných osobách a věcech. Europol a Sirene jsou oproti celosvětovému Interpolu nástroji policejní spolupráce výhradně evropské. Sirene je v podstatě národní kancelář, jejímž úkolem je obhospodařovat schengenský informační systém SIS, viz komentář k § 84. Europol – Evropský policejní úřad se sídlem v Haagu má poněkud jiné úkoly než Interpol a Sirene. Jeho smyslem je usnadňovat vyšetřování trestných činů tím, že shromažďuje a analyzuje informace včetně těch operativních, usnadňuje jejich výměnu, vytváří z nich analytické databáze, mimo to se věnuje i studiu a rozvíjení účinných metod vyšetřování a poskytuje odbornou podporu v těchto oblastech, včetně podpory strategické úrovně. Působnost Europolu je však v současnosti omezena na mezinárodní trestnou činnost: terorismus, drogovou trestnou činnost, obchod s lidmi, ilegální migraci, obchod s radioaktivními materiály, obchod s kradenými motorovými vozidly, padělání eura a praní špinavých peněz. K plnění těchto úkolů jsou jednotlivými členskými státy Europolu zřízeny tzv. Národní jednotky Europolu (ENU – Europol National Unit). V policii je tento útvar součástí Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování (tedy Policejního prezidia). Jeho úkolem je zprostředkovávat

s. 313

veškerou agendu a komunikaci spojenou s Europolem. Právním základem fungování Europolu je Úmluva o zřízení Evropského policejního úřadu (Úmluva o Europolu), založená na článku K.3 Smlouvy o Evropské unii.


Stránka č. 1 z 1


§ 90 Příslušnost Policejního prezidia k mezinárodní policejní spolupráci (1) V rámci policie je ústředním orgánem pro mezinárodní policejní spolupráci policejní prezidium. (2) Policejní prezidium je příslušné k a) plnění úkolů svěřených Národní jednotce Úmluvou založenou na článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, o zřízení Evropského policejního úřadu (Úmluva o Europolu) a s ní souvisejícími a navazujícími předpisy Evropské unie, b) přijetí žádosti o uplatnění práva na přístup k údajům, které jsou uloženy u Evropského policejního úřadu, a žádosti o přezkoumání těchto údajů. Související předpisy: 72/2005 Sb. m. s. – sdělení o přístupu ČR k Úmluvě o zřízení Evropského policejního úřadu; čl. 19 Úmluvy o Europolu – právo na přístup k údajům

K odst. 1: Toto ustanovení jednoznačně určuje svrchované postavení policejního prezidia k zastřešování mezinárodní policejní spolupráce. Mezinárodní spolupráce jednotlivých krajských ředitelství, celostátních útvarů policie, popř. dalších útvarů se proto musí pohybovat v rámci pravidel stanovených případnými závaznými pokyny a rozkazy policejního prezidenta, policejní prezidium je univerzálním kontaktním bodem v policii pro mezinárodní policejní spolupráci. Úkoly mezinárodní policejní spolupráce plní v rámci policejního prezidia Národní jednotka Europolu (součinnost s Evropským policejním úřadem), Národní ústředna Interpolu (spolupráce v rámci mezinárodní organizace kriminální policie Interpol) a Národní centrála SIRENE (spolupráce v rámci EU a schengenského prostoru, využívání SIS). Všechny tyto útvary působí v rámci Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování a úzce spolu spolupracují. Na mezinárodní spolupráci se ve specializovaných oblastech podílí i další složky Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování (např. násilí při sportovních utkáních, počítačová kriminalita). V rámci policejního prezidia je také zřízen Odbor mezinárodních vztahů, který se zabývá záležitostmi organizačního a administrativního charakteru. K odst. 2 písm. a): Zákon stanoví v souladu s čl. 4 Úmluvy o zřízení Evropského policejního úřadu, založené na článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, tzv. Úmluva

s. 314

o Europolu (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 72/2005 Sb.m.s., dále jen „Úmluva“), policejní prezidium jakožto orgán příslušný k plnění úkolů svěřených Národní jednotce Europolu (Europol National Unit – ENU), a jakýmikoliv s ní souvisejícími a navazujícími předpisy Evropské unie. Takovým navazujícím předpisem je např. připravované rozhodnutí Rady EU o Evropském policejním úřadu, které má nahradit většinu současné smluvní základny Europolu. Toto ustanovení bylo do PolČR oproti dikci § 48d odst. 1 PolČR 1991 zařazeno právě s cílem reagovat na vyvíjející se evropské předpisy upravující činnost Europolu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že Národní jednotka Europolu může být v rámci organizační struktury policie zařazena pouze jako součást policejního prezidia, což logicky odpovídá její celostátní působnosti a poslání zprostředkovávat zahraniční kontakty a informace pro celou policii. K odst. 2 písm. b): Toto ustanovení navazuje na článek 19 Úmluvy, který stanoví, že každá osoba, která chce uplatnit své právo na přístup k údajům, které se jí týkají a které jsou uloženy u Europolu, nebo chce tyto údaje dát přezkoumat, může za tímto účelem v kterémkoli členském státě bezplatně podat příslušnému vnitrostátnímu orgánu v tomto smyslu žádost, ten ji postoupí neprodleně Europolu. Za příslušný vnitrostátní orgán toto ustanovení tedy stanoví v ČR policejní prezidium, v rámci něhož je Národní jednotka Europolu zřízena. Takovou žádost pak vyřizuje Europol, a to ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy ji obdrží policejní prezidium, resp. Národní jednotka.


Stránka č. 1 z 1


§ 91 Použití operativních prostředků Policie může na žádost zahraničního bezpečnostního sboru použít a) podpůrné operativně pátrací prostředky v souladu s tímto zákonem, nebo b) operativně pátrací prostředky v souladu s jiným právním předpisem. 3 3


Související ustanovení: § 72 až 77 – podpůrné operativně pátrací prostředky,

Související předpisy: § 158b až 158f TrŘ – operativně pátrací prostředky, § 430 TrŘ – dožádání z ciziny

Toto ustanovení výslovně deklaruje oprávnění policie používat podpůrné operativně pátrací prostředky podle § 72 až 77, kterými jsou informátor, krycí prostředky, zabezpečovací technika a zvláštní finanční prostředky

s. 315

a dále operativně pátrací prostředky podle § 158b až 158f TrŘ, kterými jsou předstíraný převod, sledování osob a věcí, použití agenta v rámci mezinárodní spolupráce. Zatímco použití prostředků dle písmene a) podléhá pouze podmínkám dle PolČR, použití prostředků podle písmene b) podléhá též podmínkám podle § 158b až 158f, § 430 a násl. TrŘ. Podmínkou je zde však i žádost zahraničního bezpečnostního sboru. V tomto případě jde o službu poskytovanou policií jejím zahraničním partnerům v zájmu plnění jejich úkolů. Toto ustanovení nicméně nevylučuje provedení těchto i jiných úkonů trestního řízení na žádost kompetentního zahraničního orgánu podle ustanovení o dožádání (§ 425 a násl. TrŘ). Operativně pátrací prostředky může policie na žádost příslušného orgánu cizího státu nasadit pouze za podmínek stanovených v TrŘ.


Stránka č. 1 z 3


§ 92 Působení cizích příslušníků na území republiky (1) Příslušník zahraničního bezpečnostního sboru může za podmínek, v rozsahu a způsobem stanovenými mezinárodní smlouvou vykonávat na území České republiky oprávnění a povinnosti policisty podle tohoto zákona. (2) Se souhlasem policejního prezidenta a příslušného orgánu cizího státu lze využít v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem nebo jiným právním předpisem příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru a) jako agenta, b) k provedení předstíraného převodu, c) ke sledování osob a věcí, d) k použití zabezpečovací techniky, e) k provedení zákroku proti pachatelům závažných trestných činů, f) k zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti při řešení mimořádných bezpečnostních situací, nebo g) k zajištění bezpečnosti chráněných prostor a objektů nebo osob chráněných podle tohoto zákona. (3) Je-li to třeba k zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti nebo předcházení trestným činům, lze se souhlasem policejního prezidenta a se souhlasem příslušného orgánu členského státu Evropské unie využít k plnění těchto úkolů v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem nebo jiným právním předpisem a předpisy Evropské unie o policejní spolupráci příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru členského státu Evropské unie. (4) Je-li to třeba k zajišťování bezpečnosti letecké, železniční, vodní nebo silniční dopravy, lze se souhlasem policejního prezidenta a se souhlasem příslušného orgánu cizího státu využít v rozsahu a za podmínek

s. 316

stanovených tímto bezpečnostního sboru.

zákonem

nebo

jiným

právním

předpisem

příslušníka

zahraničního

(5) Při provádění úkonů podle odstavce 2 řídí služební funkcionář stanovený policejním prezidentem činnost příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru a za jeho činnost odpovídá. (6) Pro účely náhrady škody vzniklé v souvislosti s prováděním úkonů podle odstavců 2 až 4 se příslušník zahraničního bezpečnostního sboru považuje za policistu. Související ustanovení: § 95 – náhrada škody způsobené zahraničním policistou

Související předpisy: § 158c TrŘ – předstíraný převod, § 159d TrŘ – sledování osoba a věcí, § 158e TrŘ – agent, § 436 TrŘ – přeshraniční sledování, § 437 TrŘ – skryté vyšetřování


Stránka č. 2 z 3

Toto ustanovení upravuje působení příslušníků zahraničních bezpečnostních sborů na území ČR. K odst. 1: Toto ustanovení umožňuje použít příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru na území ČR k jakémukoliv úkonu policisty podle PolČR, nikoliv tedy k úkonům např. podle TrŘ, a to za podmínek, v rozsahu a způsobem stanovenými mezinárodní smlouvou uzavřenou se státem sboru daného příslušníka. Není-li s daným státem taková smlouva uzavřena, nelze podle tohoto ustanovení postupovat. Úkony podle TrŘ, konkrétně působit jako agent (§ 158e TrŘ) nebo provést předstíraný převod (§ 158c TrŘ), může vykonávat na území ČR policista cizího státu v souladu § 437 TrŘ (skryté vyšetřování). Sledování osob a věcí může zahraniční orgán na území ČR provádět v souladu s § 436 TrŘ (přeshraniční sledování). Přeshraniční pronásledování upravují i bilaterální smlouvy (např. bilaterální smlouva o policejní spolupráci s Německem č. 91/2002 Sb. m. s.). K odst. 2: Toto ustanovení umožňuje využít za podmínek a v rozsahu stanoveném PolČR nebo jiným právním předpisem (zejména TrŘ) příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru k taxativně vyjmenovaným úkonům přesto, že se státem příslušníka dotyčného sboru ČR neuzavřela mezinárodní smlouva upravující tuto problematiku (viz odstavec 1). To však pouze za podmínky, že k tomu udělí policejní prezident a příslušný orgán cizího státu souhlas. Tím se liší od úpravy v odstavci 1, která umožňuje použít příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru k jakémukoliv úkonu policisty podle PolČR, avšak pouze podle uzavřené mezinárodní smlouvy. Jde jednak o úkony,

s. 317

které mají trestněprocesní charakter, konkrétně operativně pátrací úkony: použití agenta (§ 158e TrŘ), předstíraný převod (§ 158c TrŘ) a sledování osob a věcí (§ 158d TrŘ) – viz též komentář k odstavci 1; jednak o úkony charakteru čistě bezpečnostního: zákroky proti pachatelům závažných trestných činů (např. rozsáhlejší zákroky zásahových jednotek), zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti v mimořádných bezpečnostních situacích (mezinárodní sportovní turnaje, mezinárodní konference apod.) anebo zajišťování bezpečnosti chráněných prostor, objektů a osob (ochrana zastupitelských úřadů, cizích ústavních činitelů apod.). K odst. 3: Toto ustanovení je speciálním ustanovením upravujícím podmínky pro působení příslušníků bezpečnostních sborů států Evropské unie na území ČR s cílem napomoci plnění úkolů české policie. Vzhledem k významu unijní spolupráce v oblasti vnitřní bezpečnosti nastavuje volnější podmínky než odstavce 1 a 2. Nevyžaduje existenci uzavřené mezinárodní smlouvy jako odstavec 1 a neomezuje působení zahraničních příslušníků na taxativně vymezené oblasti jako odstavec 2. Umožňuje využití těchto příslušníků k zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti nebo předcházení trestným činům. To je vymezení, které pokrývá drtivou většinu představitelných a existujících způsobů mezinárodní policejní spolupráce a zahrnuje samozřejmě i působení dle odstavce 2 písm. a) až g) s tím, že působení dle odstavce 2 písm. a), b), c) je samozřejmě možné pouze za podmínek daných TrŘ. Podmínkou takového působení je stejně jako v odstavci 2 souhlas policejního prezidenta a souhlas příslušného orgánu daného státu Evropské unie. Režim nasazení příslušníků unijních bezpečnostních sborů tak bude tvořit (kromě případných mezinárodních smluv) právě PolČR, případně další vnitrostátní předpisy a také relevantní předpisy EU o policejní spolupráci, bez ohledu na svou konkrétní právní formu (příkladem takového předpisu může být rozhodnutí Rady 615/08/SVV, o posilování přeshraniční spolupráce, zejména při potírání terorismu a přeshraniční trestné činnosti). K odst. 4: Toto je speciální ustanovení, které stanoví obdobně jako odstavce 2 a 3 vzhledem k významu a frekvenci působení zahraničních příslušníků při ochraně uvedených typů dopravy a současně vzhledem k nepříliš významnému zásahu těmito činnostmi do suverenity ČR obdobné volnější podmínky jako předchozí ustanovení, tedy souhlas policejního prezidenta a příslušného orgánu daného cizího státu. V tomto případě není ustanovení oproti odstavci 3 omezeno na příslušníky států Evropské unie. Může jít např. o dopravu leteckou, tzv. air marshalls, neboli ozbrojené doprovody letadel, nebo ochranu dopravy rizikového materiálu


Stránka č. 3 z 3

nebo i standardní doprovody vlakových souprav projíždějících přes území ČR.

s. 318

K odst. 5: Toto ustanovení navazuje na odstavec 2 a stanoví režim odpovědnosti a subordinace. Každý zahraniční příslušník, který plní úkoly podle odstavce 2, má dle tohoto ustanovení stanoveného svého řídícího funkcionáře jmenovaného policejním prezidentem. Zahraniční příslušník je povinen vykonávat svou činnost podle pokynů tohoto funkcionáře. Ten pak policejnímu prezidentovi odpovídá za činnost zahraničního příslušníka a umožňuje tak i policejnímu prezidentovi realizovat jeho vlastní odpovědnost, kterou jako vrcholný představitel policie v záležitostech působení zahraničních bezpečnostních příslušníků na území ČR nese. Režim odpovědnosti a subordinace při nasazení podle odstavce 1 nebo 3 bude typicky upraven příslušnou mezinárodní smlouvou, případně předpisem EU o policejní spolupráci; jinak by měl být součástí souhlasného stanoviska policejního prezidenta. K odst. 6: Toto ustanovení deklaruje aplikovatelnost ustanovení týkajících se náhrady škody způsobené policistou podle § 95 i na případnou škodu způsobenou zahraničním příslušníkem při plnění jeho činnosti.


Stránka č. 1 z 2


§ 93 Působení policistů v zahraničí Policista je oprávněn působit na území jiného státu a) za podmínek, v rozsahu a způsobem stanovenými mezinárodní smlouvou, b) v rámci mírové nebo jiné operace, které se Česká republika účastní na základě rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem nebo s níž má uzavřeny příslušné mezinárodní smlouvy, nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu nebo instituce Evropské unie, nebo c) je-li vyslán k plnění úkolů policie na základě rozhodnutí ministra se souhlasem příslušného orgánu cizího státu nebo na žádost příslušného orgánu cizího státu. Související předpisy: § 158c TrŘ – předstíraný převod, § 159d TrŘ – sledování osoba a věcí, § 158e TrŘ – agent, § 436 TrŘ – přeshraniční sledování, § 437 TrŘ – skryté vyšetřování

Obecně: Toto ustanovení upravuje působení příslušníků PČR v zahraničí. Působením je třeba rozumět jak plnění policejních úkolů podle zákona o policii, tak plnění úkolů zahraničního, zejména evropského sboru nebo úkolů v zájmu tohoto sboru či jeho státu, ale také činnosti, které jsou v zájmu plnění úkolů zahraničního bezpečnostního sboru či státu a současně nejsou plněním úkolů policie, které lze tedy zahrnout spíše do úkolů policie v širším slova smyslu,

s. 319

neboť plnění těchto úkolů přímo napomáhají (např. různí policisté vyslaní ke studijní činnosti a jiné činnosti do určité instituce, organizace, komise apod.), a kromě toho je představitelné, že policista je vyslán k plnění činností v zájmu České republiky obecně, např. k plnění zpravodajských úkolů. Toto ustanovení tedy nespecifikuje, jaké činnosti může policista při působení v zahraničí vykonávat, stanoví pouze podmínky pro jeho vyslání. V praxi to bude zejména působení policistů při ochraně českých zastupitelských úřadů a diplomatů, při záchranných a humanitárních akcích, dále např. působení českých policistů při ochraně veřejného pořádku a bezpečí na mezinárodních turnajích či při jiných událostech v zahraničí, anebo také společné hlídky s policisty sousedních států v pohraničí nebo činnost v příhraničních střediscích policejní spolupráce. Pokud by měl policista působit v zahraničí jako agent (§ 158e TrŘ), provést v zahraničí předstíraný převod (§ 158c TrŘ), je třeba postupovat v souladu § 437 TrŘ (skryté vyšetřování). Sledování osob a věcí může policista provádět v zahraničí v souladu s § 436 TrŘ (přeshraniční sledování). Přeshraniční pronásledování upravují i bilaterální smlouvy (např. bilaterální smlouva o policejní spolupráci s Německem vyhl. pod č. 91/2002 Sb. m. s.). Služební záležitosti působení příslušníků bezpečnostních sborů, tedy i policistů v zahraničí se řídí SlPoBez. Toto ustanovení umožňuje působení státního orgánu České republiky mimo její suverénní území a stanoví podmínky, za kterých se tak může stát z hlediska právního řádu České republiky. Tím samozřejmě není dotčena možnost, že si stát, na jehož území bude policista působit, stanoví nějaké další dodatečné podmínky. Ty však budou většinou zahrnuty v mezinárodní smlouvě dle písmene a) nebo jako podmínka souhlasu tohoto státu s působením českých policistů na území tohoto státu dle písmene c). Taktéž se však může stát, že stát, na jehož území policista působí, žádné podmínky nestanoví, resp. na jeho postoj není brán ohled, protože jde momentálně o území, kde legitimní státní moc nefunguje. V těchto případech půjde typicky o situace, kdy budou policisté vysláni na základě rozhodnutí mezinárodní operace dle písmene b). K písm. a):


Stránka č. 2 z 2

První možností je působení policistů v zahraničí na základě mezinárodní smlouvy ratifikované Českou republikou. V takovém případě by šlo o smlouvy dle čl. 49 Úst, tzv. prezidentské smlouvy. Viz např. 91/2002 Sb. m. s. K písm. b): Druhou možností, která se bude aplikovat zejména v případech, kdy nejde o působení se souhlasem daného státu, je působení v rámci mírové nebo jiné operace, které se Česká republika účastní na základě rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem nebo s níž má uzavřeny příslušné mezinárodní smlouvy (Severoatlantická aliance, Organizace spojených národů apod.), nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu

s. 320

nebo instituce Evropské unie (Rada EU). Rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení je obecným termínem, který zahrnuje např. příslušné rezoluce Rady bezpečnosti OSN i další relevantní instrumenty, např. společné postoje Rady EU. K písm. c): Třetí možností je působení nevázané na uzavření konkrétního mezinárodního smluvního dokumentu nebo rozhodnutí mezinárodní organizace, a to působení se souhlasem vysílajícího (Česká republika) a přijímajícího státu. Na straně České republiky je oprávněn takové rozhodnutí přijmout ministr vnitra, byť jde o působení v zahraničí, tedy ve sféře kompetence ministerstva zahraničních věcí, neboť policie je sborem spadajícím do kompetence ministerstva vnitra. Na straně státu přijímajícího musí jít o souhlas orgánu, který je dle tamějšího práva kompetentní takové rozhodnutí přijmout. Tato možnost umožňuje rychlé, operativní vyslání policistů, zejména v ad hoc případech, kdy není čas či vzhledem k předpokládanému rozsahu, délce trvání nebo významu působení policisty ani důvod sjednávat mezinárodní smlouvu dle písmene a).


Stránka č. 1 z 1


§ 94 Předávání utajovaných informací do zahraničí Policie může subjektům uvedeným v § 89 poskytovat utajované informace i bez souhlasu Národního bezpečnostního úřadu. Poskytování utajovaných informací se neuskutečňuje prostřednictvím Ústředního registru utajovaných informací podle jiného právního předpisu. 28 28

Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů.

Související ustanovení: § 89 – subjekty mezinárodní policejní spolupráce

Související předpisy: § 2 písm. a) UtInf – utajovaná informace, § 74 UtInf – podmínky poskytování utajovaných informací mezi orgánem státu a cizí mocí, § 77 odst. 1 UtInf – předávání prostřednictvím ústředního registru utajovaných informací

Subjektům uvedeným v § 89, tedy všem subjektům, se kterými spolupracuje policie v rámci mezinárodní spolupráce, může policie předávat utajované informace [§ 2 písm. a) UtInf] i bez souhlasu Národního bezpečnostního úřadu. Toto ustanovení PolČR je provedením § 74 odst. 1 písm. c) UtInf, který výslovně umožňuje předání informací stupně utajení Důvěrné, Tajné a Přísně tajné bez souhlasu Národního bezpečnostního úřadu, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis. (Utajované informaci stupně utajení Vyhrazené lze mezi orgánem státu a cizí mocí poskytovat bez souhlasu i podle obecné úpravy UtInf.) Současně je tímto ustanovením stanovena

s. 321

výjimka z pravidla dle § 77 odst. 1 UtInf, který stanoví povinnost předávat utajované informace prostřednictvím ústředního registru utajovaných informací (§ 79 UtInf), kterou stanoví § 77 odst. 3 UtInf pro případy, kdy tak stanoví zvláštní právní předpis. Tím je právě toto ustanovení PolČR. Pokud je mezi Českou republikou a cizím státem uzavřena mezinárodní smlouva, která upravuje poskytování utajovaných informací v působnosti policie, vztahují se na jejich předávání také ustanovení takovéto smlouvy.


Stránka č. 1 z 3


§ 95 Náhrada škody (1) Stát odpovídá za škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním úkolů; to neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala. (2) Je-li zaručena vzájemnost, stát uhradí škodu jinému státu způsobenou na jeho území policistou vyslaným k plnění úkolů do zahraničí. (3) Stát odpovídá za škodu a) osobě, která poskytla pomoc policii nebo policistovi na jeho žádost anebo s jeho vědomím; stát se této odpovědnosti může zprostit jen tehdy, způsobila-li si tuto škodu osoba úmyslně, b) kterou osoba způsobila v souvislosti s pomocí poskytnutou policii nebo policistovi. (4) Došlo-li u osoby podle odstavce 3 písm. a) k újmě na zdraví nebo smrti, určí se rozsah a výše náhrady škody podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu na zdraví v některých zvláštních případech. V případech hodných zvláštního zřetele lze kromě náhrady podle občanského zákoníku poskytnout jednorázové mimořádné odškodnění. (5) Stát odpovídá za škodu na věcech, která osobě podle odstavce 3 písm. a) vznikla v souvislosti s poskytnutím této pomoci. Přitom se hradí skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to možné nebo účelné, hradí se v penězích. Této osobě může být přiznána i úhrada nákladů spojených s pořízením nové věci náhradou za věc poškozenou. (6) Náhradu škody poskytuje ministerstvo. Související ustanovení: § 2 – úkoly policie, § 11 – zásada přiměřenosti, § 10 odst. 5 – zákrok, § 18 – vyžadování pomoci od osob a orgánů

Související předpisy: zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

s. 322

K odst. 1: Toto ustanovení deklaruje objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění) za škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním jejích úkolů. Vzhledem k tomu, že jde o škodu způsobenou policií, může ji tedy konkrétně způsobit jak policista, tak zaměstnanec policie, oba však při plnění úkolů policie. Výjimkou jsou případy, kdy jde o škodu, která byla způsobena zákrokem (nikoliv každým úkonem, tedy výkonem pravomoci), který byl v souladu s právem a s principem přiměřenosti (§ 11) proti osobě, která se dopustila protiprávního jednání, které odůvodnilo tento zákrok. Stejná pravidla se použijí i pro škodu způsobenou příslušníky bezpečnostních sborů povolaných k plnění úkolů policie podle § 22 (viz odstavec 2). Tato úprava je úpravou speciální ve vztahu k režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a ve vztahu k obecné úpravě odpovědnosti za škody v ObčZ. Úpravu speciální k obecnému ustanovení PolČR obsahuje § 12 zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně některých zákonů, který upravuje náhradu majetkové újmy a úplatu za omezení vlastnického práva a stanoví:


Stránka č. 2 z 3

„(1) Vznikla-li vlastníku či oprávněnému uživateli pozemku v důsledku umístění bezpečnostního prostředku majetková újma, má právo na její náhradu, pokud není možné pozemek uvést do původního stavu. Právo na náhradu majetkové újmy musí být uplatněno u ministerstva do 60 dnů od jejího vzniku, jestliže jde o újmu na polních kulturách, v ostatních případech do 1 roku ode dne jejího vzniku, jinak zaniká. (2) Jestliže je vlastník pozemku omezen umístěním bezpečnostního prostředku v obvyklém využívání pozemku, má právo na přiměřenou náhradu za toto omezení. Náhradu za omezení hradí ministerstvo, u něhož je nutno toto právo uplatnit do 1 roku ode dne oznámení o umístění bezpečnostního prostředku na pozemku, jinak zaniká. (3) Nedojde-li k dohodě o náhradě majetkové újmy nebo o náhradě za omezení využívání pozemku do 3 měsíců ode dne podání návrhu na uzavření dohody s ministerstvem nebo do 3 měsíců ode dne uplatnění práva na náhradu vlastníkem nebo oprávněným uživatelem pozemku, lze se náhrady domáhat u soudu. (4) Neposkytuje se náhrada škody vzniklé na majetku státu. Náhrada za majetkovou újmu podle odstavce 1 nebo náhrada za omezení užívání pozemku podle odstavce 2 se neposkytuje, jde-li o pozemek ve vlastnictví státu. (5) Stát odpovídá za škodu způsobenou policií nebo policistou v souvislosti s plněním jejich úkolů stanovených tímto zákonem. (6) Náhradu majetkové újmy poskytuje v zastoupení státu ministerstvo.“

s. 323

Škodou se rozumí jak škoda hmotná (újma na majetku poškozeného vyjádřitelná v penězích), tak nehmotná (újma způsobená zásahem do osobnostně právních vztahů poškozeného). Hradí se vždy skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo, tedy ušlý zisk (§ 442 ObčZ). K odst. 2: V případě, že je zaručena reciprocita, uhradí Česká republika škodu způsobenou cizímu státu policistou působícím na jeho území. Reciprocita může být zaručena např. mezinárodní smlouvou. K odst. 3: Stát kromě škody způsobené komukoliv policistou či zaměstnancem policie, odpovídá i za škodu osobě, která poskytla pomoc policii v souladu s § 18, tedy na výslovnou žádost, nebo alespoň s vědomím (s jeho konkludentním souhlasem) policisty či zaměstnance policie. Jde opět o objektivní odpovědnost za škodu, kdy liberačním důvodem je zde pouze fakt, že si takovou škodu způsobila osoba úmyslně. Pokud si jí tedy způsobila byť i z vědomé nedbalosti, bude za takovou škodu odpovídat stát. Taktéž bude stát odpovídat i za škodu způsobenou touto osobou osobě třetí v souvislosti se zmíněnou pomocí. V tomto případě však žádný liberační důvod stanoven není. Stát bude tedy odpovídat i za škodu úmyslně způsobenou osobou, kterou např. policista požádal o pomoc při zákroku. K odst. 4: Pokud osoba, kterou policista nebo zaměstnanec policie požádal o pomoc v souvislosti s poskytováním pomoci utrpí újmu na zdraví nebo zemře, určí se výše náhrady škody podle § 425 ObčZ. Ten stanoví jako liberační důvod skutečnost, že si osoba újmu způsobila úmyslně sama. Ve zvláštních případech lze taktéž poskytnout jednorázové mimořádné odškodnění. Oproti předchozí úpravě již není stanoveno zmocnění vlády vydat nařízením úpravu pro poskytování jednorázového mimořádného odškodnění. Ponechává se tak na policii, aby ad hoc podle okolností konkrétního případu poskytla mimořádné odškodnění. Podrobnější úprava tak může být provedena interním aktem. Na udělení mimořádného odškodnění není právní nárok. K odst. 5: Stát odpovídá taktéž za škodu na věcech (tedy hmotnou škodu) osoby, která na žádost policisty nebo zaměstnance policie nebo s jeho vědomím poskytovala pomoc, pokud tato škoda vznikla v souvislosti s poskytováním takové pomoci. Primárně se škoda nahrazuje uvedením v předešlý stav (restitucí), pokud však


Stránka č. 3 z 3

takové nahrazení škody není účelné (např. uvedení v původní stav je dražší než zakoupení věci nové), anebo možné (věc již

s. 324

nelze opravit), hradí se škoda v penězích. Při určení výše škody se vychází z ceny v době poškození (§ 443 ObčZ). Může jí být přiznána i úhrada nákladů na pořízení věci nové, byť věc byla pouze poškozena. K odst. 6: Tím, kdo v zastoupení státu poskytuje náhradu škody ve výše uvedených případech, je ministerstvo vnitra.


Stránka č. 1 z 1


§ 96 Náhrada za poskytnutí věcné pomoci (1) Za poskytnutí věcné pomoci náleží osobě peněžní náhrada. (2) Při stanovení náhrady za poskytnutí věcné pomoci se vychází z obvykle požadované náhrady za použití stejného nebo obdobného věcného prostředku v době jeho poskytnutí. (3) Peněžní náhradu poskytuje ministerstvo. Související ustanovení: § 7 – vystupování policejního prezidia a celostátních útvarů v právních vztazích, § 8 – krajské ředitelství jako organizační složka státu a účetní jednotka, § 18 – vyžadování pomoci od osob a orgánů

Související předpisy: čl. 11 odst. 4 LPS – vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva, čl. 9 odst. 2 LPS – výjimky ze zákazu nucených prací a služeb; § 35 odst. 3 zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení; § 29 odst. 3 zák. č. 239/2000 Sb. – náhrada za omezení vlastnického, užívacího práv, poskytnutí věcné a osobní pomoci

K odst. 1: Oproti předchozí úpravě je v zákoně upraveno hrazení náhrady za poskytnutí věcné pomoci podle § 18 (vyžadování pomoci od osob a orgánů). Takové ustanovení doposud absentovalo, ačkoliv povinnost poskytnout policistovi věcnou i osobní pomoc v něm stanovena byla. Taková situace by znamenala v podstatě vyvlastnění bez náhrady. V souladu s dikcí čl. 11 odst. 4 LPS: vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, je proto explicitně stanovena povinnost poskytnout náhradu za poskytnutý věcný prostředek. Za poskytnutí osobní pomoci podle § 18 není v souladu s čl. 9 odst. 2 písm. d) LPS třeba poskytovat náhradu, pokud je splněna ústavní podmínka, že „jde o jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých“. Tato podmínka je v případě osobní pomoci při plnění konkrétního úkolu policie splněna vzhledem k vymezení působnosti policie vždy. Pokud by policie vyžádala osobní pomoc mimo tyto meze, mohl by soud v konkrétním občanskoprávním řízení o navrácení bezdůvodného obohacení rozhodnout, že je v souladu s ústavními podmínkami pro vyvlastnění třeba poskytnout náhradu.

s. 325

K odst. 2: Toto ustanovení upravuje způsob stanovení výše náhrady dle odstavce 1. Tak jako v obdobných případech (viz např. § 35 odst. 3 zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, § 29 odst. 3 zák. č. 239/2000 Sb.) vychází se při stanovení výše náhrady z náhrady obvykle požadované na trhu za použití téhož či podobného prostředku (automobilu, telefonu apod.) v době jeho použití. K odst. 3: Za stát v souladu s vymezením ekonomických vztahů v policii tuto náhradu poskytuje organizační složka státu (ministerstvo), bez ohledu na to, zda škodu způsobil policista zařazený v policejním prezidiu nebo útvaru s celostátní působností, které se při nakládání s majetkem ČR a v právních vztazích, včetně vztahů soukromoprávních (zde při náhradě způsobené škody), považují za součást organizační složky státu a účetní jednotky ministerstva vnitra (§ 7), nebo policista zařazený v krajském ředitelství, které je dle § 8 samostatnou organizační složkou a účetní jednotkou odlišnou od ministerstva vnitra.


Stránka č. 1 z 2


§ 97 Podněty ke kontrole (1) Každý může upozornit a) na nedostatky v činnosti policejního útvaru, policisty nebo zaměstnance policie, nebo b) na skutečnost, že se policista nebo zaměstnanec policie dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného činu, správního deliktu nebo kázeňského přestupku. (2) Policista nebo útvar policie musí upozornění přijmout. Policie do 30 dnů ode dne přijetí upozornění vyrozumí toho, kdo jej učinil, o přijatých opatřeních, pokud o toto vyrozumění osoba požádá. Oznámení protiprávního jednání podle trestního řádu tímto není dotčeno. Související předpisy: § 59 TrŘ – podání, § 12 odst. 2 TrŘ – útvar policie, § 158 odst. 2 TrŘ – oznámení trestného činu; § 175 až 178 SpŘ – stížnosti; § 50 SlPoBez – kázeňský přestupek; § 46 PřesZ – ostatní přestupky proti pořádku ve státní správě; NMV 55/2003, o obecné kontrole a supervizí činnosti; ZP PP 110/2006, o obecné kontrole v Policii České republiky

s. 327

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví právo každého člověka jednak upozorňovat na nedostatky v činnosti jednotlivých policejních útvarů, jednak v činnosti jednotlivého policisty nebo zaměstnance policie. Obecné podání může být jak oznámením věcně nesprávného či nevhodného postupu policisty či zaměstnance (může jít jak o chybné plnění úkolů, tak o opomenutí jednat v případě, kdy je tomu třeba), tak ale může jít o oznámení spáchání disciplinárního deliktu, správního deliktu, zejména přestupku, anebo i trestného činu. Oznámení trestného činu upravuje speciálně § 158 odst. 2 TrŘ, který jednoznačně stanoví povinnost policejního orgánu (tedy útvaru policie, viz § 12 odst. 2 TrŘ) přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (totéž platí pro státního zástupce). Z toho plyne právo každého trestní oznámení podat. Pokud policista podnět vyhodnotí jako oznámení trestného činu, postupuje dále podle příslušných ustanovení TrŘ. Pokud podnět vyhodnotí jako podání stížnosti na jednání policisty, které splňuje znaky kázeňského přestupku dle § 50 SlPoBez, postupuje dále podle ustanovení § 175 až 178 SpŘ. V této souvislosti je možné zmínit, že v současné době jsou stížnosti na jednání policie, které lze vyhodnotit jako kázeňský přestupek, zasílány třemi odlišnými způsoby, z nichž pouze jeden je ten správný z hlediska stanovené příslušnosti. Jednak jsou stížnosti zasílány kanceláři ministra vnitra, která je přijímá, nicméně je tak jako tak postupuje buď Inspekci policie, nebo kontrolním orgánům policie, podle toho, jak vyhodnotí oznamované jednání. Dále jsou stížnosti zasílány Inspekci policie, která, pokud je podnět vyhodnotí jako oznámení o kázeňském přestupku, nikoliv trestném činu, je postupuje orgánu příslušnému k vyřizování těchto méně závažných deliktů policistů, kterým je Odbor vnitřní kontroly policejního prezidia nebo kontrolní pracovníci útvarů s celostátní působností, krajských ředitelství či nižších útvarů (kontrolní orgány policie). Stížnost je proto třeba podávat u útvaru policie, proti jehož příslušníkovi nebo zaměstnanci směřuje. Za správné vyřízení stížnosti odpovídá ředitel útvaru policie. Pokud stěžovatel má za to, že jeho stížnost nebyla řádně vyřízena, může požádat nadřízený útvar policie, aby přešetřil způsob vyřízení stížnosti. Vnitřní kontrola v polici je upravena NMV 55/2003, o obecné kontrole a supervizní činnosti, a ZP PP 110/2006, o obecné kontrole v Policii České republiky. Kontrolní pracovníci v policii působí též v útvarech, které mají na starost ekonomické záležitosti. K odst. 2: Toto ustanovení stanoví jednoznačně povinnost jakékoliv podněty uvedené v odstavci 1 přijmout. Pokud by policista odmítl podnět, ať už jde o oznámení přestupku, trestní oznámení či jiný druh podnětu, přijmout, nebo by se pokusil osobu od podání oznámení odradit, mohl by naplnit


Stránka č. 2 z 2

s. 328

skutkovou podstatu trestného činu dle § 159 TrZ (§ 330 nového trestního zákoníku) – maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, nebo se dopustit kázeňského přestupku dle § 46 PřesZ, neboť by porušil povinnost mu stanovenou ustanovením zákonem, v tomto případě TrZ. Současně zákon stanoví povinnost do 30 dnů v každém takovém případě oznamovatele vyrozumět o opatření, které v reakci na podnět nebo v souvislosti s ním přijala, to však pouze v případě, že o takovouto informaci výslovně požádá. Jde o obdobnou povinnost, zde vztaženou na jakýkoliv podnět, jakou zná § 158 odst. 2 věta druhá TrŘ ve vztahu k oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Zákon taktéž výslovně stanoví, že speciální ustanovení TrŘ upravující podávání trestního oznámení nejsou touto obecnou úpravou PolČR dotčena. Jde zejména o ustanovení § 158 odst. 2 a § 59 TrŘ.


Stránka č. 1 z 1


§ 98 Kontrola použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí, rušení provozu elektronických komunikací a kontrola činnosti Inspekce policie (1) Kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a použití sledování osob a věcí podle jiného právního předpisu, rušení provozu elektronických komunikací a kontrolu činnosti Inspekce policie vykonává Poslanecká sněmovna, která k tomu účelu zřizuje kontrolní orgán. Kontrolní orgán se skládá z poslanců určených Poslaneckou sněmovnou. (2) Kontrolu podle odstavce 1 provádí kontrolní orgán v příslušných útvarech policie po předchozím vyrozumění ministra. Ministr předkládá kontrolnímu orgánu nejméně dvakrát ročně zprávu o použití prostředků podle odstavce 1 a dále též na jeho žádost informace o použití těchto prostředků. Tím není dotčeno právo kontrolního orgánu požadovat informace a účast na jednání kontrolního orgánu od jiných osob. (3) Ministr předkládá vládě, příslušnému výboru Poslanecké sněmovny a kontrolnímu orgánu podle odstavce 1 jednou ročně analýzu použití úkonů podle odstavce 1. Související ustanovení: § 39 – rušení provozu elektronických komunikací, § 103 až 107 – Inspekce policie

Související předpisy: § 32 zák. č.90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny – výbory; § 88, 88a TrŘ – odposlech a záznam telekomunikačního provozu, § 158d TrŘ – sledování osob a věcí

s. 329

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví kontrolní orgán Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jehož úkolem má být oproti úpravě dle § 53a PolČR 1991 nejen kontrola použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a použití sledování osob a věcí podle TrŘ, ale nově i kontrola nového institutu rušení provozu elektronických komunikací (§ 39 PolČR) a taktéž kontrola veškeré činnosti Inspekce policie (včetně jejího využívání výše uvedených operativních úkonů). Kontrolní orgán je ze zákona složen výhradně z poslanců určených Poslaneckou sněmovnou, nicméně oproti předchozí úpravě již není určen zákonem jejich počet. Ponechává se na Poslanecké sněmovně, aby stanovila počet těchto poslanců. Toto ustanovení neomezující počet členů orgánu tak např. umožňuje stanovit jejich počet tak, aby mohly být v orgánu zastoupeny všechny politické strany. K odst. 2: Kontrola ze strany tohoto kontrolního orgánu může mít celou řadu podob. Jednak může jít o kontrolu na základě obligatorní minimálně dvakrát ročně ministrem vnitra předkládané zprávy o použití prostředků podle odstavce 1. Na žádost orgánu pak dále ministr vnitra předkládá orgánu další informace. Pokud zvolí orgán kontrolu pomocí návštěvy příslušného útvaru, může tak učinit pouze po předchozím vyrozumění ministra vnitra. Tím samozřejmě není dotčeno právo kontrolního orgánu požadovat informace a účast na jednání kontrolního orgánu i od jiných osob než ministra, jako jsou policisté, civilní osoby atd. K odst. 3: Dále má ministr vnitra ze zákona povinnost předkládat jednou ročně analýzu použití operativních úkonů dle odstavce 1, a to vládě, příslušnému výboru Poslanecké sněmovny (v současné době je to tzv. výbor pro bezpečnost) a také samozřejmě kontrolnímu orgánu dle odstavce 1.


Stránka č. 1 z 1


§ 99 Ochrana názvu policie (1) Nestanoví-li jiný právní předpis jinak, nesmí být slovo „policie“ nebo slovo od něj odvozené obsaženo a) v obchodní firmě, b) v názvu právnické osoby, nebo c) v názvu orgánů nebo organizačních článků právnických osob a jiných organizací.

s. 330

(2) Výjimku ze zákazu stanoveného v odstavci 1 může udělit policejní prezident. Výjimku policejní prezident neudělí, pokud by použití slova „policie“ nebo slova od něj odvozeného ohrozilo dobrou pověst policie nebo bylo způsobilé vzbudit dojem souvislosti osoby nebo organizace s policií. Související předpisy: § 2 ObchZ – podnikatel, § 8 ObchZ – obchodní firma; § 19b ObčZ ochrana názvu a dobré pověsti právnické osoby, § 11 ObčZ – ochrana dobrého jména fyzické osoby

K odst. 1: Toto ustanovení představuje základ právní ochrany názvu policie. Obligatorně zakazuje používat slovo „policie“ nebo slova od něho odvozená (např. „policejní“) v obchodní firmě (§ 8 ObchZ) neboli názvu, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku, dále v názvu jakékoliv jiné právnické osoby bez ohledu na její druh (obchodní společnost, družstvo, občanské sdružení atd.) a také v názvech orgánů a organizačních součástí výše uvedených právnických osob anebo i jiných organizací, které nejsou právnickou osobou. Pokud jde o podnikatele – fyzickou osobu, který se nezapisuje do obchodního rejstříku, tj. podnikajícího na základě živnostenského oprávnění (§ 2 ObchZ), je tento povinen činit právní úkony pod svým jménem a příjmením (viz ale správní delikt dle § 101 odst. 2 písm. a) PolČR). Tuto ochranu názvu policie je třeba odlišovat jak od ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby dle § 19b ObčZ, tak od ochrany dobrého jména fyzické osoby, např. jednotlivých funkcionářů policie dle § 11 ObčZ. Zákon nezakazuje používat v názvech cizojazyčné překlady českého slova „policie“ a od nich odvozené termíny. Pokud některá právnická osoba nebo organizace poruší zákaz dle prvního odstavce, může být postižena pro správní delikt dle § 101 odst. 2 písm. a) PolČR. K odst. 2: Toto ustanovení představuje naopak režim pro využívání výjimek ze zákazu stanoveného v odstavci 1. Výjimku ze stanoveného zákazu užívání může povolit pouze policejní prezident. Nicméně s tím omezením, že výjimku udělit nesmí v případě, pokud by užití zmíněného slova nebo slova od něho odvozeného ohrozilo dobrou pověst policie, nebo pokud by bylo způsobilé vzbudit dojem souvislosti policie s danou organizací. Výjimku může policejní prezident udělit jak z vlastního rozhodnutí, tak na žádost příslušné organizace či právnické osoby.


Stránka č. 1 z 1


§ 100 Udílení darů a medailí (1) Fyzické nebo právnické osobě, která poskytla pomoc policii nebo policistovi zejména při a) odhalení závažného trestného činu, b) zjištění nebo dopadení pachatele závažného trestného činu, c) zadržení nebezpečného pachatele, d) zákroku směřujícím k ochraně bezpečnosti osob a majetku, nebo e) záchraně života, zdraví nebo majetku, lze udělit dar nebo medaili. (2) Darem může být movitá věc nebo peněžní částka. (3) Dar uděluje ministr, policejní prezident, ředitel krajského ředitelství nebo vedoucí útvaru policie. Medaili uděluje policejní prezident nebo ministr. K odst. 1: Toto ustanovení je úpravou udělování darů a medailí, které je součástí vystupování policie navenek, nástrojem oceňování příkladného jednání fyzických i právnických osob, zpětnou vazbou jednotlivcům, kteří se záslužně vyznamenají v oblasti vnitřní bezpečnosti, ať už jde o osoby z policie nebo jiné osoby. Dar nebo medaili lze udělit fyzické nebo i právnické osobě, která poskytne policii nebo i jednotlivému policistovi pomoc při odhalení jakéhokoliv závažného trestného činu (nezaměňovat za zvlášť závažné trestné činy dle § 41 odst. 3 TrZ, § 14 odst. 3 nového trestního zákoníku), zjištění nebo dopadení pachatele závažného trestného činu, zadržení nebezpečného pachatele, zákroku směřujícím k ochraně bezpečnosti osob a majetku, nebo záchraně života, zdraví nebo majetku. Výčet těchto příkladů je však demonstrativní. Zákon nestanoví meze formě udělení medaile či daru. Udělení proto může, ale nemusí být provedeno veřejně či slavnostně. Dar může být poskytnut osobně, zaslán, poskytnut převodem (v případě finanční částky). Taktéž může být osobě předán kýmkoliv z policie v závislosti na okolnostech (vedoucím útvaru, policistou, kterému byla pomoc poskytnuta, apod.) K odst. 2: Darem může být jak věc movitá (věcná odměna), tak finanční částka (finanční odměna). Zákon neurčuje maximální či minimální rozsah hodnoty movité věci nebo finanční částky. Tu určuje z povahy věci ten, kdo dar uděluje v závislosti na charakteru a závažnosti poskytnuté pomoci.

s. 332

K odst. 3: Čestné medaile může udělovat pouze ministr vnitra nebo policejní prezident. Výše uvedené dary může kromě nich udělit i ředitel krajského ředitelství nebo vedoucí jiného útvaru policie (útvaru s celostátní působností, útvaru zřízeného v rámci krajského ředitelství).


Stránka č. 1 z 2


§ 101 Skutkové podstaty deliktů (1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že a) úmyslně na místě veřejnosti přístupném neoprávněně užívá na vozidle, plavidle nebo letadle zvláštní barevné provedení a označení používané na služebních vozidlech, plavidlech a letadlech policie anebo zvláštní barevné provedení a označení s ním zřejmě zaměnitelné, b) vnikne lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly do uzavřeného objektu nebo prostoru, v nichž sídlí policie, anebo do objektu nebo prostoru, které policie podle § 48 chrání, nebo c) poruší povinnost mlčenlivosti podle § 115. (2) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že a) v rozporu s § 99 odst. 1 a 2 použije slovo „policie“ anebo slovo od něj odvozené ve svém názvu nebo obchodní firmě, nebo b) na místě veřejnosti přístupném neoprávněné užívá na vozidle, plavidle nebo letadle zvláštní barevné provedení a označení používané na služebních vozidlech, plavidlech a letadlech policie anebo zvláštní barevné provedení a označení s ním zřejmě zaměnitelné. (3) Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 5 000 Kč. Za správní delikt podle odstavce 2 písm. a) se uloží pokuta do 20 000 Kč a za správní delikt podle odstavce 2 písm. b) pokuta do 5 000 Kč. Související ustanovení: § 48 – zajišťování bezpečnosti chráněných objektů a prostorů, § 115– mlčenlivost, § 99 odst. 1 – neoprávněné užití slova „policie“ či jeho odvozeniny

Související předpisy: vyhláška MV č. 460/2008 Sb., kterou se stanoví způsob vnějšího označení, služební stejnokroje a zvláštní barevné provedení a označení služebních vozidel, plavidel a letadel Policie České republiky a prokazování příslušnosti k Policii České republiky

s. 333

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví přestupky fyzických osob, které mají souvislost s působením policie. V první řadě jde o přestupek související s označením policejních vozidel, plavidel a letadel, resp. vrtulníků. Přestupku se dopustí ten, kdo na vozidle, plavidle nebo letadle toto zvláštní barevné provedení nebo barevné provedení s ním zjevně zaměnitelné užije. Musí jít nicméně o úmyslné jednání. Jde o ustanovení, které má za účel sankcionovat jednání, které je buď vedeno úmyslem, nebo je alespoň způsobilé reálně vzbudit dojem, že jde o dopravní prostředek policie a že osoby v těchto vozidlech jsou policisté, veřejní činitelé. Druhou skutkovou podstatou správního deliktu je vniknutí za pomoci lsti, nedovoleného překonání uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly do uzavřeného objektu nebo prostoru, v nichž sídlí policie, anebo do objektu nebo prostoru, které policie chrání podle § 48. (Oproti § 247 TrZ postačí vniknutí do objektu, není nezbytné si něco přisvojit, nebo se o to pokusit.) Třetí skutkovou podstatou je porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 115 (viz komentář). K odst. 2:


Stránka č. 2 z 2

Toto ustanovení stanoví správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob. První skutkovou podstatou je porušení povinnosti ustanovení § 99 odst. 1, tedy neoprávněné užití slova „policie“ či jeho odvozeniny v obchodní firmě či jiném názvu osoby. Druhou skutkovou podstatou je správní delikt, který je z hlediska formální stránky shodný s deliktem dle odstavce 1 písm. a). Vzhledem k tomu, že jde o delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob, není u nich třeba dokazovat zavinění. K odst. 3: Přestupky fyzických osob dle odstavce 1 a správní delikt dle odstavce 2 písm. b) lze sankcionovat stejně jako např. neuposlechnutí veřejného činitele, tj. pokutou maximálně do 5 000 Kč. Výjimkou je neoprávněné používání barevného označení vozidel právnickými a fyzickými podnikajícími osobami, za ně lze uložit pokutu až 20 000 Kč.


Stránka č. 1 z 2


§ 102 Některá ustanovení o projednání deliktu (1) Při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, a k okolnostem, za nichž byl spáchán. (2) Odpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán.

s. 334

(3) Správní delikty podle tohoto zákona v prvním stupni projednává obecní úřad obce s rozšířenou působností. (4) Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby. (5) Pokuta je splatná do 30 dnů ode dne, kdy rozhodnutí o jejím uložení nabylo právní moci. (6) Pokuty vybírá a vymáhá orgán, který je uložil. Příjem z pokut je příjmem obce. Tento paragraf upravuje některá procesní ustanovení týkající se řízení o správních deliktech . K odst. 1: Toto ustanovení stanoví povinnost při stanovování výměry pokuty právnické osobě přihlédnout k závažnosti spáchaného správního deliktu a demonstrativně uvádí skutečnosti, které mají vliv na tuto závažnost a k nimž je třeba přihlédnout, a to způsob spáchání deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. K odst. 2: Toto ustanovení upravuje zánik odpovědnosti za správní delikt. Ta nastává v případě, že příslušný správní orgán o deliktu nezahájil správní řízení do lhůty 1 roku, a to ode dne, kdy se o deliktu dozvěděl. Současně však stanoví maximální časovou hranici, kdy tak ze zákona nastane bez ohledu na to, zda se o něm správní orgán dozví či nikoliv, a tou jsou 3 roky od spáchání deliktu. K odst. 3: Toto ustanovení stanoví příslušnost k projednání všech deliktů podle tohoto zákona v prvním stupni správního řízení; svěřuje ji obecním úřadům obcí s rozšířenou působností. K odst. 4: Toto ustanovení vztahuje výše uvedenou úpravu týkající se odpovědnosti a postihu právnických osob i na podnikající fyzické osoby, pokud došlo k deliktnímu jednání při jejich podnikání nebo v přímé souvislosti s ním. K odst. 5: Splatnost pokuty uložené za správní delikt je stanovena na 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o jejím uložení. Rozhodnutí nabývá právní moci uložením pokuty v blokovém řízení podle § 84 PřesZ, nebo


Stránka č. 2 z 2

marným uplynutím lhůty pro podání odporu v příkazním řízení (§ 87 odst. 5 PřesZ), anebo marným uplynutím lhůty pro podání odvolání dle § 83 SpŘ ve nezkráceném řízení.

s. 335

K odst. 6: Výběr a vymáhání včetně případného vykonávacího (exekučního) řízení ohledně uložených pokut má na starosti tentýž orgán, který pokutu uložil. Současně je ze zákona stanoveno, že příjem plynoucí z pokut je příjmem obce, nikoliv např. policie samotné.


Stránka č. 1 z 2


§ 103 Postavení a úkoly Inspekce policie (1) Úkol vyhledávat, odhalovat a prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem je policista nebo zaměstnanec policie, a zjišťovat pachatele v rozsahu stanoveném jiným právním předpisem 3 plní Inspekce policie, která je útvarem ministerstva (dále jen „inspekce“). Inspekce dále provádí zkoušku odolnosti vůči protiprávnímu jednání (dále jen „zkouška spolehlivosti“). (2) V čele inspekce stojí ředitel, kterého jmenuje po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny, příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel odpovědný vládě, která ho též odvolává. (3) V inspekci působí policisté povolaní k plnění úkolů v ministerstvu (dále jen „inspektor“) a zaměstnanci zařazení v inspekci (dále jen „zaměstnanec inspekce“). 3


Související ustanovení: § 4 odst. 2 písm. a) – povolání policistů k plnění úkolů v ministerstvu vnitra, § 105 – oprávnění inspektorů a zaměstnanců inspekce, § 107 – zkouška spolehlivosti

Související předpisy: § 157 odst. 2 písm. b) TrŘ – přikázání trestní věci jinému policejnímu orgánu, § 174 odst. 2 písm. f) TrŘ – přikázání jiné osobě činné v policejním orgánu; § 2 odst. 4 SlPoBez – povolání policistů k plnění úkolů v ministerstvu vnitra

K odst. 1: Toto ustanovení upravuje postavení a působnost Inspekce policie, která je nástupkyní Inspekce ministra vnitra, která fungovala na základě PolČR 1991 a TrŘ. V působnosti tohoto útvaru ministerstva vnitra je vyhledávání, odhalování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem je policista nebo zaměstnanec

s. 336

policie. Oproti předchozí úpravě v § 2 odst. 4 PolČR 1991 je její působnost širší. Zahrnuje i trestné činy zaměstnanců policie, kteří mohou mnohdy v rámci policie zastávat poměrně důležité funkce, např. v oblasti ekonomické, a stejně jako policisté těžit v případě trestního stíhání ze znalostí policejní organizace a metod práce a z kontaktů, které v ní mají. Nově do její působnosti spadá i provádění tzv. zkoušky spolehlivosti, která není prováděna pouze jako součást konkrétního trestního řízení (viz komentář k § 107). Při plnění těchto úkolů Inspekce policie postupuje podle PolČR a podle TrŘ. Trestní řád však umožňuje do této stanovené působnosti Inspekce policie zasahovat. Státní zástupce konající dozor v přípravném řízení má totiž pravomoc odejmout kteroukoliv trestní věc příslušnému policejnímu orgánu (tedy i Inspekci policie) a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu, který by např. jinak nebyl příslušný, viz § 157 odst. 2 písm. b) TrŘ. Stejně tak může přikázat dle § 174 odst. 2 písm. f) TrŘ, aby úkony ve věci prováděla jiná osoba služebně činná v policejním orgánu. K odst. 2: Čelním funkcionářem Inspekce policie je ředitel, který na rozdíl od ředitele dřívější Inspekce ministra vnitra není jmenován do své funkce ministrem vnitra, nýbrž usnesením vlády, a to po projednání ve výboru


Stránka č. 2 z 2

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, který se zabývá otázkami vnitřní bezpečnosti (tím je v současné době Výbor pro bezpečnost Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky). Ředitel je proto ze své funkce také vládě odpovědný; ta ho také může svým usnesením odvolat; v takovém případě již není ze zákona nutná konzultace ve zmíněném sněmovním výboru. Neodpovídá tak ze své činnosti již ministru vnitra. Tím je zrušen přímý vliv a vazby resortu ministerstva vnitra na tento orgán a posílena i jeho nezávislost na instituci (policii), jejíž příslušníky a zaměstnance stíhá. K odst. 3: Příslušníky Inspekce policie jsou jednak příslušníci Policie České republiky, kteří jsou ve služebním poměru podle SlPoBez a jsou ministrem vnitra povoláni k plnění úkolů v ministerstvu [viz § 4 odst. 2 písm. a) PolČR a § 2 odst. 4 SlPoBez], konkrétně v Inspekci policie, která je útvarem ministerstva vnitra. Dále v Inspekci policie působí zaměstnanci zařazení v inspekci. Tito zaměstnanci disponují při své činnosti oprávněními a povinnostmi zaměstnanců policie (viz § 105 PolČR). Byť toto ustanovení explicitně nestanoví, že zaměstnanci inspekce vedle příslušníků také přímo plní úkoly Inspekce policie, vzhledem k tomu, že jim dává stejné postavení a pravomoci jako zaměstnancům policie, není zákonem vyloučeno jejich využití k plnění úkolů Inspekce policie.


Stránka č. 1 z 1


§ 104 Součinnost policie s inspekcí Inspekce může při výkonu svých úkolů žádat od útvaru policie, policisty a zaměstnance policie informace a podklady a potřebnou součinnost k výkonu působnosti inspekce. Související ustanovení: § 61 – podávání vysvětlení, § 115 – mlčenlivost

Toto ustanovení je právním základem součinnosti policie a policistů s Inspekcí policie. Dává Inspekci policie obecné zmocnění při plnění svých úkolů žádat jednak od útvarů policie (tedy prostřednictvím žádosti funkcionáři, který za daný útvar jedná) nebo i od konkrétního policisty či zaměstnance policie informace, podklady a jinou potřebnou součinnost, která je nezbytná pro plnění jejích úkolů. Ti mají obecnou povinnost Inspekci policie takové informace, podklady či součinnost poskytnout. V případě, že v rámci plnění úkolů inspekce potřebuje inspektor podání vysvětlení od policisty nebo zaměstnance policie, postupuje podle speciálního ustanovení § 61. Výjimkou jsou pouze situace dle § 61 odst. 3. Ustanovení o mlčenlivosti dle § 115 se nepoužijí, neboť inspektoři jsou vždy, pokud plní své zákonné úkoly, osobami zákonem povolanými a současně je Inspekce policie policejním orgánem podle § 115 odst. 3. Jinou nezbytnou součinností může být zabezpečení některých specializovaných činností, které není z kapacitních důvodů hospodárné zřizovat v rámci Inspekce policie a postačí jejich provádění jako servisu ze strany policie. Jde o technické či jiné servisní činnosti, které se přímo netýkají nebo nemají vliv na samotné stíhání trestných činů. Jsou jimi např. služby zásahové jednotky, provádění odposlechů a sledování osob a věcí, složitější kriminalistické expertizy, pyrotechnické či kynologické služby atd.


Stránka č. 1 z 1


§ 105 Povinnosti a oprávnění inspektora (1) Inspektor má při plnění úkolů inspekce povinnosti a oprávnění policisty. Zaměstnanec inspekce má povinnosti a oprávnění zaměstnance policie. (2) Inspekce má při výkonu své působnosti postavení policie. (3) V případě žádostí podaných podle § 83 odst. 1 a 2 rozhoduje ministerstvo. K odst. 1: Na základě tohoto ustanovení má každý inspektor při plnění úkolů Inspekce policie pravomoci a povinnosti policisty. Může tedy využívat

s. 338

teoreticky všech oprávnění, která ze zákona má policie či policisté. Obdobně zaměstnanci inspekce mají povinnosti a pravomoci zaměstnanců policie. K odst. 2: Inspekce jako orgán má pak při plnění svých úkolů postavení policie. Jde zde především o ustanovení PolČR, která svěřují určitou pravomoc, nebo naopak ukládají určitou povinnost právě policii jako takové. V těchto případech je samozřejmě proto nositelem těchto pravomocí a povinností policie Inspekce policie jako celek. K odst. 3: Toto ustanovení se dotýká žádostí o sdělení osobních údajů vedených Inspekcí policie, které se vztahují k žadateli. Dle § 83 je k příjmu těchto žádostí příslušné policejní prezidium. V případě Inspekce, která je útvarem ministerstva vnitra, je příslušnost k rozhodování o těchto žádostech stanovena tomuto ministerstvu.


Stránka č. 1 z 1


§ 106 Prokazování příslušnosti (1) Inspektor je povinen prokazovat svou příslušnost k inspekci služebním průkazem inspekce, vnějším označením inspektora, popřípadě ústním prohlášením „Inspekce policie“ za podmínek podle § 12. (2) Zvláštní označení služebních vozidel inspekce je oprávněna užívat pouze inspekce. (3) Ministerstvo stanoví vyhláškou způsob vnějšího označení inspektora, vzor služebního průkazu inspekce, vzor označení služebních vozidel inspekce a způsob prokazování příslušnosti. Související ustanovení: § 12 – prokazování příslušnosti k policii

Související předpisy: vyhláška Ministerstva vnitra č. 441/2008 Sb., která upravuje způsob vnějšího označení inspektora, vzor služebního průkazu inspekce, vzor označení služebních vozidel inspekce a způsob prokazování příslušnosti

K odst. 1: Obdobně jako policisté musí inspektoři Inspekce policie svou příslušnost prokazovat předepsaným způsobem. Prostředkem prokázání příslušnosti jsou dle zákona průkaz inspekce, vnější označení inspektora a v krajních případech i ústní prohlášení „Inspekce policie“. Takto se inspektor prokazuje při splnění podmínek stanovených pro prokazování policistů v § 12, jako např. viditelnost identifikačního čísla, absence povinnosti se prokázat, pokud inspektor oprávněně zastírá svou totožnost.

s. 339

K odst. 2: Obdobně jako u vozidel policie může zvláštní označení služebních vozidel Inspekce policie oprávněně používat pouze sama Inspekce policie. Nicméně zákon nestanoví speciální správní delikty ohledně služebních vozidel Inspekce policie, tak jak je stanoví v § 101 ohledně vozidel policie. Ten, kdo by neoprávněně používal označení vozidel Inspekce policie, by proto mohl být stíhán pouze za podmínek § 21 odst. 1 písm. h) PřesZ, pokud se tak snažil neoprávněně vystupovat jako veřejný činitel. K odst. 3: Toto ustanovení představuje zmocnění k vydání vyhlášky ministerstva vnitra, která upravuje způsob vnějšího označení inspektora, vzor služebního průkazu inspekce, vzor označení služebních vozidel inspekce a způsob prokazování příslušnosti. Touto vyhláškou je vyhláška Ministerstva vnitra č. 441/2008 Sb. (viz C6).


Stránka č. 1 z 4


§ 107 Zkouška spolehlivosti (1) Inspektor je oprávněn k předcházení, zamezování a odhalování protiprávního jednání provést u policisty, zaměstnance policie, inspektora a zaměstnance inspekce (dále jen „zkoušená osoba“) zkoušku spolehlivosti. (2) Zkouška spolehlivosti spočívá v navození zdání situace, kterou je zkoušená osoba povinna řešit. (3) K provedení zkoušky spolehlivosti může inspektor využít pod svým osobním a bezprostředním vedením i jinou osobu s jejím souhlasem. (4) Průběh zkoušky spolehlivosti inspektor dokumentuje obrazovým a zvukovým záznamem a sepíše o něm úřední záznam. Záznam o provedení zkoušky spolehlivosti se v jednom vyhotovení založí do osobního spisu zkoušené osoby. (5) O provedení zkoušky spolehlivosti musí být zkoušená osoba bez zbytečných průtahů prokazatelně informována. To neplatí, pokud by informování ohrozilo plnění úkolů konkrétního trestního řízení nebo plnění úkolu v oblasti kontroly policie. V případě překážky podle věty druhé je zkoušená osoba informována poté, co ohrožení pomine. Po informování má zkoušená osoba právo nahlížet do pořízené dokumentace. (6) Prováděním zkoušky spolehlivosti nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení nebo poškození zdraví osob anebo majetku. Související ustanovení: § 73 – práce s informátorem

s. 340

Související předpisy: § 158c TrŘ – předstíraný převod, § 158e TrŘ – činnost policejního agenta; čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – právo na spravedlivý proces Související judikatura: rozsudek ESLP ve věci Texeira de Castro vs. Portugalsko – vyvolání neexistujícího kriminálního záměru; rozsudek ESLP ve věci Lüdi proti Švýcarsku – nepřípustnost doplňování chybějících zákonných znaků skutkové podstaty; nález ÚS III. ÚS 597/1999 USn. – jednání policie součástí skutkového děje; nález ÚS II. ÚS 710/2001 USn. – nepřípustnost navádění k trestnému činu; usnesení ÚS II. ÚS 552/2001 USu. – provokace a přijímání úplatku; usnesení NS 7 Tdo 461/2002 – nepřípustnost ovlivnění právní kvalifikace jednání; usnesení ÚS III. ÚS 323/04 USu. – převod drog a provokace; usnesení NS 5 Tdo 718/2006 – policejní agent a dovolenost určité formu ovlivnění pachatele při naplňování znaků trestného činu, nevyloučení přímého zapojení policie do realizace úmyslu pachatele; usnesení ÚS III. ÚS 670/2006 USu. – jednání policisty jako určující či podstatný prvek trestného činu

K odst. 1: Toto ustanovení zavádí v českém právním řádu zcela nový institut, jehož užití je svěřeno výhradně Inspekci policie a který je součástí proaktivního přístupu k boji s protiprávním jednáním příslušníků a zaměstnanců policie a samozřejmě i samotné Inspekce policie. Inspekce policie může tedy tento institut použít i k prověřování vlastních příslušníků a zaměstnanců. Tímto institutem je tzv. zkouška spolehlivosti, v § 103 odst. 1 označená také jako zkouška odolnosti protiprávnímu jednání. Tuto zkoušku může Inspekce policie použít za účelem předcházení, zamezování a odhalování protiprávního jednání při plnění úkolů policie. Z toho plyne, že základním smyslem zkoušky spolehlivosti je odhalit případná protiprávní jednání výše uvedených příslušníků a zaměstnanců.


Stránka č. 2 z 4

K odst. 2: Toto ustanovení je základním vymezením podstaty tohoto institutu. Stanoví obecně, že zkouška spolehlivosti spočívá v navození zdání (tedy nikoliv vytvoření reálné situace) situace, kterou má osoba zkoušená povinnost řešit, neboli která spadá do její působnosti, resp. do působnosti orgánu, kterého je součástí (policie nebo Inspekce policie). Jde tedy o prověření, zda zkoušená osoba plní své povinnosti vyplývající ze zákona. Konkrétní typ „situace, kterou je zkoušená osoba povinna řešit“ závisí na úkolech jí svěřených, na konkrétních okolnostech a také na kreativitě inspektorů Inspekce policie při vytváření zdání jednotlivých situací. Vzhledem k obecnému vymezení zkoušky spolehlivosti ji tak nelze zužovat pouze na simulaci situací, kdy si osoba provádějící zkoušku spolehlivosti nechá nabídnout, přijme, či neodmítne žádost o určité plnění za nějaké protiprávní jednání či opomenutí ze strany zkoušené osoby (korupční jednání). Celý název

s. 341

institutu „zkouška odolnosti protiprávnímu jednání“ nelze vykládat tak, že by byl inspektor tímto ustanovením zmocněn dopustit se protiprávního jednání v zájmu provedení zkoušky spolehlivosti. Může jedině vzbudit zdání protiprávního jednání. V opačném případě přestupuje zákon a musel by být podle toho sankcionován. Může jít o simulace spáchání přestupku v dopravě [to lze v podstatě pouze v případech, kdy má policie, a tak i Inspekce určité výjimky z některých povinností uložených dopravními předpisy, viz např. § 6 odst. 2 písm. c) ProvPoz], kdy následuje zkouška, zda si policista sám aktivně řekne o úplatek, zda se bude chovat zdvořile apod., může jít o vyzkoušení, jakým způsobem bude policie reagovat a jak se bude chovat během podávání nějakého druhu oznámení (trestního, o přestupku), může jít o vyzkoušení, jakým způsobem bude policie postupovat po fingovaném odevzdání např. nalezených utajovaných dokumentů, nalezené peněženky či jiné cennosti, jak reaguje útvar policie na předání důležité informace, která spadá do působnosti jiného útvaru (tedy vyzkoušení kvality vzájemné spolupráce), a celá řada dalších situací. Důležitým aspektem zkoušky spolehlivosti je, že v souladu s obecnými právními zásadami a ustálenou judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva nesmí jednání Inspekce policie, která zkoušku vůči policistovi či zaměstnanci provádí, naplňovat znaky provokace. Nález ÚS III. ÚS 597/1999 USn. považuje za nepřípustné porušení čl. 39 LPS a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže se jednání policie stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Tzn. je nepřípustný takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikacetohoto jednání. O provokaci jde tehdy, jestliže některá policejní složka dospěje za situace, kdy žádné konkrétní podezření z určitého trestného činu není dáno (ohledně určité osoby) k závěru, že by se za určitých podmínek a okolností mohla takového trestného činu dopustit a pro jeho případné spáchání jí bez jejího vědomí vytvoří předpoklady a podmínky. Nicméně Ústavní soud obecně nevylučuje zásah policie do jednání pachatele trestného činu. Klade však důraz na to, aby policie nepostupovala z vlastní iniciativy a sama jednání pachatele nepodněcovala nebo nevytvářela podmínky pro naplnění určitých znaků skutkové podstaty trestného činu, které by pachatel bez jejího přispění nenaplnil (srov. Usnesení ÚS I. ÚS 728/2001 USu.). Obdobně rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Texeira de Castro a další proti Portugalsku obecně prohlásil, že pokud nic nenasvědčuje, že by ke spáchání trestného činu došlo bez činnosti policie, které vyvolá do té doby neexistující kriminální záměr, jde o provokaci. „Pokud tedy policista vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát výlučně na podkladě zákona, formou

s. 342

a v rozsahu zákonem stanoveným. Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje zásah policie do jednání pachatelů trestných činů, avšak tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat.“ (viz usnesení NS sp.


Stránka č. 3 z 4

zn. 5 Tdo 718/2006). V první řadě je tedy nepřípustné vyvolat úmysl osoby spáchat protiprávní jednání (Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly, viz nález ÚS II. ÚS 710/2001 USn.). Jednání osoby, která zkoušku provádí, musí mít tedy charakter takového jednání, aby zkoušenou osobu zásadně přímo, aktivně nepodněcovalo k realizaci toho, co sama nemá v úmyslu konat. Nicméně nejde o policejní provokaci, když je skrytá policejní aktivita pouze reakcí na jednání pachatele, jenž je schopen čin spáchat nezávisle i bez zvláštního přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat (srov. rozsudek ESLP ve věci Lüdi proti Švýcarsku). Např. při dopravní kontrole není možné přímo či nepřímo nabízet úplatek. Pokud se však podaří navodit celkovou situaci, ve které si sám policista, aniž by byl k tomu explicitně vyzván, řekne o úplatek či jinou protislužbu, nepůjde o provokaci. Dále nesmí být jednáním ovlivněny přitěžující okolnosti či jinak ovlivněna trestněprávní kvalifikace jednání. „Jestliže tajný agent, aniž by přímo podněcoval nebo naváděl k trestné činnosti, podporuje trestnou činnost dotyčné osoby takovým způsobem, že se lze domnívat, že by byla méně rozsáhlá a závažná bez jeho účasti, je třeba brát tuto okolnost v úvahu při hodnocení trestného činu … Nepřípustným zásahem do skutkového děje by tedy bylo doplňování chybějících zákonných znaků skutkové podstaty určitého trestného činu iniciativou policie.“ (viz rozsudek ESLP ve věci Lüdi versus Švýcarsko). „Podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří i protiprávní jednání, příčinný vztah a zavinění. Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy) nejen takový zásah státu do skutkového děje, jež ve své komplexnosti tvoří trestný čin, ale i takový zásah státu, jehož důsledkem je právní kvalifikace takového jednání“ (viz usnesení NS 7 Tdo 461/2002). Za provokaci tak samozřejmě nelze považovat pouhé vytváření předpokladů pro situaci, která je vhodná k provedení zkoušky spolehlivosti a umožňuje zkoušenému projevit svoje úmysly. Např. právě samo zorganizování zkoušky způsobilosti nemůže být provokací, neboť samo zkontaktování policisty, zorganizování schůzky, zajištění prostoru pro schůzku apod. nevyvolává úmysl se dopustit určitého jednání ani neovlivňuje jeho právní kvalifikaci. Hodnocení, zda určité jednání je či není provokací, je v zásadě třeba učinit u každé jednotlivé zkoušky spolehlivosti, nicméně je třeba upozornit,

s. 343

že se to netýká pouze tohoto institutu, ale v podstatě každého iniciativního operativně pátracího úkonu policisty. Stejně tak jako za dosavadní úpravy se ve všech případech operativně pátrací činnosti policie hodnotí, zda nenaplňuje znaky provokace. (Takto se musí např. hodnotit předstírané převody dle § 158c TrŘ, činnost policejního agenta ve zločinném spolčení dle § 158e TrŘ, práce s informátorem dle § 73 PolČR atd.) A stejně tak je třeba hodnotit zkoušku spolehlivosti, která se tak stává v podstatě jen dalším nástrojem operativně pátrací činnosti Inspekce policie. Jaké bude mít zkouška právní následky, bude vždy otázkou individuálního posouzení jednání, kterého se policista nebo zaměstnanec policie v rámci zkoušky spolehlivosti dopustí. Jednání policisty nebo zaměstnance, vůči němuž byla zkouška použita, především může být důvodem k zahájení úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 TrŘ. Výsledek zkoušky může být rovněž důvodem pro zahájení disciplinárního řízení a za podmínek stanovených SlPoBez může vést až k propuštění ze služebního poměru. Možnost použít výsledek zkoušky jako důkazu v trestním řízení vedeném o jednání policisty nebo zaměstnance, kterého se dopustil z důvodu použití zkoušky, není zákonem předem vyloučena (viz § 89 odst. 2 TrŘ). Pokud by mělo dojít k trestnímu stíhání a jednání zkoušejícího splní výše uvedené požadavky vylučující existenci provokace, bude relevanci takového důkazu a možnost jeho použití, např. jako jeden z důkazů v trestním řízení, posuzovat především státní zástupce a soudce v závislosti na konkrétních okolnostech, stejně tak jak je tomu u jakéhokoliv jiného důkazu pocházejícího z iniciativní operativně pátrací činnosti policie. Účel aplikace zkoušky spolehlivosti je širší než pouze odhalení případné trestné činnosti v policii. Jde jednak o prověření, zda policista v rámci zkoušky nespáchá jakékoliv protiprávní jednání, nikoliv pouze trestný čin, ale také jde o prověření i obecné kvality plnění úkolů policie podle principů dobré správy (např. úroveň spolupráce uvnitř policie, úroveň jednání s občany, včasné a iniciativní plnění úkolů apod.) Takto


Stránka č. 4 z 4

mohou pak výsledky jednotlivých zkoušek spolehlivosti, které se zakládají do osobních spisů zkoušených osob, popř. i statistické vyhodnocení zkoušek obecně být užitečnou zpětnou vazbou pro vedoucí funkcionáře policie mapující nejen sklon či připravenost k protiprávnímu jednání jejích příslušníků, ale také obecnou úroveň plnění jejích úkolů. Zkoušky spolehlivosti tak mohou sloužit také jako nástroj lepšího zaměření vnitřní kontrolní činnosti policie. Jde tak o ustanovení, jehož význam nespočívá pouze v uplatnění v konkrétních případech, ale i v mapování problémových míst a činností v organizaci policie. K odst. 3: Provádět zkoušku spolehlivosti může ze zákona jak osobně inspektor, tak i osoba, která může přispět k provedení zkoušky a dala k tomu dobrovolně souhlas, za podmínky, že tak činí pod bezprostředním vedením inspektora. Inspektor takto není zbaven odpovědnosti za provedení zkoušky spolehlivosti

s. 344

a za případná pochybení a excesy těchto osob. Touto osobou může mimo jiné být i informátor dle § 73. K odst. 4: K důsledné ochraně práv a zajištění případného důkazního materiálu je stanovena povinnost kromě standardního písemného úředního záznamu o provedení a výsledku zkoušky, obligatorně zdokumentovat průběh zkoušky obrazovým a zvukovým záznamem, tak aby u tohoto citlivého institutu nevznikaly zbytečné dohady o průběhu zkoušky. Úřední záznam o provedení a výsledku zkoušky je nutno založit do osobního spisu zkoušené osoby, aby mohl sloužit mimo jiné jako podklad jejího pracovního či služebního hodnocení, nebo k přijetí příslušných personálních opatření (např. postavení mimo službu, propuštění apod.) K odst. 5: O tom, že dané jednání bylo pouhou simulací a zkouškou spolehlivosti, musí být zkoušený policista nebo zaměstnanec bez zbytečného odkladu a prokazatelně informován (tzn. např. potvrzení podání této informace podpisem, popř. v případě informování ihned po provedení zkoušky, zaznamenání na záznamu pořizovaném dle odstavce 4). Zkoušená osoba nemusí být informována, dokud by informování ohrozilo plnění úkolů konkrétního trestního řízení (ať už vedeného Inspekcí nebo jiným policejním orgánem) nebo i plnění jiného úkolu v oblasti kontroly policie, např. v oblasti vnitřní kontroly. Jakmile ohrožení pomine, je třeba osobu bez zbytečného odkladu informovat. Zkoušená osoba pak má právo nahlížet do pořízené dokumentace. Mimoto má samozřejmě kdykoliv později zkoušená osoba právo nahlížet do svého personálního spisu (viz § 202 odst. 4 SlPoBez, § 312 odst. 3 ZPr). K odst. 6: Prováděním zkoušky nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení nebo poškození majetku anebo zdraví policistů nebo jiných osob. Proto je třeba postupovat vždy velmi obezřetně při simulaci situací, ve kterých by měl policista např. přijmout určitý zákrok. Vždy je také třeba šetřit obecné zásady přiměřenosti dle § 11 a neuvádět zkoušenou osobu či jiné osoby do velmi těžko řešitelných situací, kdy např. by docházelo k obtížnému rozhodování mezi dvěma shodně důležitými hodnotami, či úkoly, které oba má zkoušená osoba povinnost řešit. Např. současně oznámit na útvaru dvě různá aktuálně probíhající ohrožení života či zdraví, na která by měl policista reagovat. Situace by měly obvykle spíše odpovídat standardním situacím, které má daný policista či zaměstnanec řešit v rámci své služby či pracovních povinností. Prováděním zkoušky by tak nemělo být mařeno plnění zákonných úkolů zkoušených příslušníků.


Stránka č. 1 z 2


§ 108 Stejnokroje a označení vozidel (1) Policista vykonává službu ve služebním stejnokroji nebo v občanském oděvu v závislosti na povaze konkrétní činnosti a potřebě efektivního plnění úkolů policie. (2) Služební stejnokroj policie je oprávněn nosit jen policista. Bývalý policista může na základě souhlasu policejního prezidenta nosit služební stejnokroj s odlišujícím označením při vhodných příležitostech. (3) Zvláštní barevné provedení a označení služebních vozidel, plavidel a letadel policie a pásů s označením „Policie ČR“ podle § 43 odst. 2 může užívat pouze policie. (4) Ministerstvo stanoví vyhláškou a) druhy a vzory služebních stejnokrojů, b) vzory služebních průkazů a průkazů zaměstnance policie a odznaků policie, c) způsob vnějšího označení policie, d) způsob prokazování příslušnosti, e) vzory zvláštního barevného provedení a označení služebních vozidel, plavidel a letadel policie a pásů s označením „Policie ČR“ podle § 43 odst. 2, f) podmínky pro udělení souhlasu nosit služební stejnokroj s odlišujícím označením, vzor odlišujícího označení a vhodné příležitosti podle odstavce 2. Související ustanovení: § 22 odst. 4 – vnější označení vojáků a příslušníků povolaných k plnění úkolů policie, § 43 odst. 2 – pásy „Policie ČR“ omezující vstup, § 101 písm. a) – neoprávněné užívání označení služebních vozidel, letadel, plavidel

Související předpisy: § 2 písm. y) ProvPoz – křižovatka s řízeným provozem, § 79 ProvPoz – zastavování vozidel, § 124 ProvPoz – oprávnění příslušníků policie ve stejnokroji při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu; § 21 písm. h) PřesZ – vydávání se za veřejného činitele, § 21 písm. i) PřesZ – neoprávněné nošení stejnokroje Související judikatura: rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 66/96 – příslušník PČR ve stejnokroji – veřejný činitel dle § 89 odst. 9 TrZ

s. 346

K odst. 1: Toto ustanovení deklaruje možnost vykonávat službu nejen ve služebním stejnokroji, ale i v civilním oblečení, vždy podle okolností a potřeb účinného splnění konkrétního úkolu policie. Z toho plyne, že i služby, které se tradičně řadí mezi tzv. uniformovanou policii (služba pořádkové policie, služba dopravní policie, služba cizinecké policie), mohou podle okolností tuto službu vykonávat i v občanském oděvu, např. v situacích, kdy není třeba působit preventivně viditelnou přítomností uniformovaných policistů, nýbrž je cílem spíše nenápadně monitorovat určitá místa či situace a případně překvapivě zasáhnout, vyžádá-li si to situace, nebo tito policisté plní úkoly bez kontaktu s občany. Stejně tak tradičně neuniformované složky policie (např. služba kriminální policie a vyšetřování nebo ochranná služba policie) mohou být v případě potřeby (např. při zadržování pachatele či ostraze objektů) ve služebním stejnokroji.


Stránka č. 2 z 2

Výjimky z tohoto obecného pravidla stanoví ProvPoz: Podle § 2 písm. y) ProvPoz křižovatka s řízeným provozem je křižovatka, na které je provoz řízen světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, nebo příslušníkem policie ve stejnokroji. Křižovatku tedy nemůže řídit policista v civilním oděvu. Podle § 79 ProvPoz je vedle dalších osob oprávněn zastavovat vozidla policista pouze ve stejnokroji. § 124 ProvPoz, který upravuje výkon státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích, stanoví, že jsou to pouze příslušníci policie ve služebním stejnokroji, kteří jsou při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích oprávněni dávat pokyny k řízení provozu na pozemních komunikacích, zastavovat vozidla, zabránit v jízdě řidiči, zadržet řidičský průkaz, zakázat řidiči jízdu na nezbytně nutnou dobu nebo mu přikázat směr jízdy, vyzvat řidiče a učitele autoškoly k vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, vyzvat řidiče motorového vozidla k předložení dokladů k řízení a provozu vozidla, vyzvat řidiče motorového vozidla ke kontrole maximální přípustné hmotnosti na nápravu, maximální přípustné hmotnosti vozidla nebo jízdní soupravy nebo technického stavu vozidla nebo jízdní soupravy, rozhodnout o odstranění vozidla, je-li překážkou provozu na pozemní komunikaci, nebo vozidla, které neoprávněně stojí na vyhrazeném parkovišti, použít technických prostředků k zabránění odjezdu vozidla nebo vybírat kauce. V těchto případech i příslušník služby policie, která plní úkoly policie tradičně v civilním oděvu, musí mít na sobě služební stejnokroj. K odst. 2: Toto ustanovení stanoví základní pravidlo pro používání stejnokrojů, jejich nošení je vyhrazeno policistům ve služebním poměru. Pokud osoba, která není policistou, úmyslně na místě veřejnosti přístupném neoprávněně nosí služební stejnokroj příslušníků ozbrojených sborů, nebo takové součásti stejnokroje, které jsou s úplným stejnokrojem zaměnitelné, dopouští se tímto jednáním přestupku proti pořádku ve státní správě podle § 21

s. 347

písm. i) PřesZ, nebo i přestupku podle § 21 písm. h) PřesZ, pokud tak učiní v úmyslu vystupovat neoprávněně jako veřejný činitel. Oproti předchozí úpravě zákon nově umožňuje, aby na základě souhlasu policejního prezidenta bývalý příslušník policie mohl nosit při slavnostních, společenských a jiných vhodných příležitostech služební stejnokroj s označením, které ho odliší od standardního služebního stejnokroje. Podmínky udělení souhlasu, vzory odlišujícího označení a vymezení vhodných příležitostí stanoví vyhláška (viz komentář k odstavci 4). K odst. 3: Stejně jako služební stejnokroj, i zvláštní barevné označení služebních vozidel, lodí a vrtulníků a taktéž pásy s označením „Policie ČR“ (používané především k ohraničení místa činu, které mají stejný význam jako ústní příkaz policie zakazující na tato místa vstup, viz § 43 odst. 2) může používat pouze policie (zde tedy zákon nevylučuje, aby je použili i občanští zaměstnanci policie např. řídící služební vozidlo). Ten, kdo by úmyslně na místě veřejnosti přístupném takové označení anebo označení s ním zřejmě zaměnitelné neoprávněně na vozidle, plavidle nebo letadle užíval, dopustil by se přestupku podle § 101 písm. a). K odst. 4: Toto ustanovení je zmocněním k vydání vyhlášky ministerstva vnitra, která stanoví, jaké jsou druhy a vzory a jak vypadají služební stejnokroje včetně jejich součástí a doplňků, nošení hodnostních označení, jaké jsou druhy vnějšího označení, způsoby prokazování příslušnosti, jak vypadají služební průkazy policistů a průkazy zaměstnanců a odznaky policie. Dále vyhláška obsahuje vzory barevného označení služebních vozidel, lodí a vrtulníků a pásů s označením „Policie ČR“. V neposlední řadě obsahuje podmínky, za kterých může policejní prezident udělit bývalému policistovi souhlas nosit služební stejnokroj s odlišujícím označením, vzor tohoto označení a vymezení vhodných příležitostí, při kterých je lze nosit. Touto vyhláškou je vyhláška Ministerstva vnitra č. 460/2008 Sb. (viz související předpisy 7).


Stránka č. 1 z 1


§ 109 Dokumentace (1) Úřední záznam musí být pořízen bez zbytečného odkladu a musí obsahovat uvedení času, důvodu, průběhu a okolností úkonu. Úřední záznam musí být uložen nejméně po dobu 5 let. Doba uchovávání podle věty druhé platí i pro jiné záznamy pořízené podle tohoto zákona. (2) Policista na žádost osoby vystaví bez zbytečného odkladu písemné potvrzení o provedeném úkonu. Tuto povinnost nemá, dokud její splnění neumožňují okolnosti úkonu.

s. 348

Související ustanovení: § 59 odst. 1 – záznam o zákroku pod jednotným velením, § 62 odst. 1 – pořizování audio-video záznamů, § 63 odst. 4 – pořizování záznamů k zjištění totožnosti osoby, § 65 odst. 1 – pořizování záznamů pro účely budoucí identifikace, § 107 odst. 4 – záznam o průběhu zkoušky spolehlivosti, § 34 odst. 3 PolČR – potvrzení odnětí věci, § 35 odst. 4 – potvrzení o vydání či odebrání zbraně, § 44 odst. 3 – potvrzení o vykázání

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví v návaznosti na povinnost sepsat úřední záznam uloženou v jednotlivých ustanoveních zákona povinnost takový záznam pořídit vždy bez zbytečného odkladu a dále stanoví jeho náležitosti. Každý úřední záznam musí obligatorně obsahovat minimálně čas, důvod, průběh a další okolnosti úkonu, těmi okolnostmi mohou být např. identity zúčastněných osob. Každý úřední záznam musí být uložen ze zákona nejméně po dobu 5 let, po tuto dobu je nutno ze zákona uchovávat i jiné záznamy sepsané podle tohoto zákona (např. záznam dle § 59 odst. 1, § 62 odst. 1, § 63 odst. 4, § 65 odst. 1, § 107 odst. 4). Z účelu ustanovení vyplývá, že se tato doba uchovávání vztahuje na úřední a jiné obdobné, tedy písemné záznamy, nikoliv na audio-video a obdobné technické záznamy pořízené např. podle ustanovení § 62 o pořizování záznamů. Toto ustanovení tedy neukládá povinnost sepisovat úřední záznam o každém úkonu, nýbrž pouze stanoví náležitosti úředního záznamu. Jednotlivá ustanovení o úředních záznamech o úkonech nelze vykládat taktéž tak, že by musel existovat jeden úřední záznam na každý úkon, naopak v jednom úředním záznamu lze zaznamenat více úkonů, typicky např. úkony, které spolu souvisí. Pokud jde o audio, video záznamy, na kterých jsou i osobní údaje, měly by se smazat jakmile nejsou potřebné k plnění úkolů policie, nicméně s výjimkou těch záznamů, které jsou součástí nějakého spisu [viz § 87 odst. 2 písm. )] – např. audio, video záznam o zkoušce spolehlivosti, nebo je dán jiný důvod nesmazání dle § 87. Pokud by šlo o audio, video záznamy s osobními údaji vedené mimo spis (např. záznam o zákroku pod jednotným velením nevyužitý v nějakém přestupkovém řízení či trestním řízení a vedený v příslušném spisu), pak by se takový záznam měl po vypršení jeho účelu smazat, pokud nejsou dány důvody nesmazání dle § 87. Pokud by šlo o audio, video záznam, na kterém nejsou osobní údaje (např. záznam místa činu), je třeba s ním nakládat podle spisového a skartačního řádu policie (ZP PP 200/2007). K odst. 2: Obecnou povinností policisty je osobě dotčené konkrétním provedeným úkonem na požádání vydat písemné potvrzení o provedeném úkonu. Toto potvrzení vystaví bez zbytečného odkladu po žádosti, popř. bez zbytečného odkladu po odpadnutí okolností, které tomu dočasně brání. Může jít např. o potvrzení o provedeném zákroku, o zajištění osoby, o zajištění, odstranění a zničení věci, o podání vysvětlení. Viz také speciální ustanovení o potvrzení

s. 349

o odnětí věci dle § 34 odst. 3, potvrzení o vydání či odebrání zbraně dle § 35 odst. 4, potvrzení o vykázání dle § 44 odst. 3.


Stránka č. 1 z 1


§ 110 Policejní zbraně a bezpečnostní materiál Policisté jsou oprávněni k plnění úkolů policie držet, nosit a jinak používat zbraně všech kategorií stanovených jiným právním předpisem 29 a bezpečnostní materiál podle jiného právního předpisu. 30 29

Zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů. 30

Zákon č. 310/2006 Sb., o nakládání s bezpečnostním materiálem.

Toto ustanovení deklaruje pravomoc všech policistů držet, nosit (skrytě i zjevně) a jinak používat za účelem plnění působnosti policie zbraně všech kategorií, tak jak je zná ZbrZ. Toto ustanovení je nicméně deklaratorního charakteru vzhledem k výjimce, kterou z úpravy zákona ZbrZ policie jakožto ozbrojený bezpečnostní sbor má dle § 1 odst. 2 ZbrZ. Podle § 3 ZbrZ jde o tyto zbraně, doplňky a střelivo: a) zakázané zbraně, zakázané střelivo nebo zakázané doplňky zbraní – kategorie A (např. zbraně vojenské, včetně zbraní samočinných (samopaly, útočné pušky), zákeřné zbraně, tj. zbraně, u kterých lze utajit jejich účel, anebo změněné tak, aby měly větší účinek, zbraně s pevně vestavěnými tlumiči hluku výstřelu nebo s pevně vestavěnými laserovými zaměřovači, střelivo se střelou průbojnou, šokovou nebo střelou určenou ke zvýšení ranivého účinku, doplňky zbraní – tlumiče hluku výstřelu, zaměřovače zbraní konstruované na principu noktovizorů či laserové zaměřovače atd.), b) zbraně podléhající povolení – kategorie B (např. krátké opakovací nebo samonabíjecí zbraně, dlouhé samonabíjecí zbraně, jejichž zásobník nebo nábojová schránka a nábojová komora mohou dohromady pojmout více než 3 náboje), c) zbraně podléhající ohlášení – kategorie C, d) ostatní zbraně – kategorie D, e) střelivo do zbraní kategorií A až D, které není zakázané. Dále toto ustanovení umožňuje policii používat bezpečnostní materiál podle zák. č. 310/2006 Sb., o nakládání s některými věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům na území České republiky (zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem). Tento zákon v § 1 odst. 3 písm. b) stanoví, že se jeho úprava nevztahuje na věci určené k obranným a bezpečnostním účelům, které jsou nabývány do vlastnictví státu a drženy ve výzbroji bezpečnostních sborů. (Bezpečnostním materiálem jsou ve smyslu přílohy k uvedenému zákonu např.

s. 350

vojenské výbušniny, hnací látky, pyrotechnické prostředky nebo elektronická zařízení speciálně konstruovaná pro použití bezpečnostními složkami.)


Stránka č. 1 z 3


§ 111 Definice pojmů Kde se v tomto zákoně mluví o a) trestných činech, rozumí se tím i jednání vykazující znaky trestného činu spáchané osobou, která není trestně odpovědná, b) prohlídce osoby, rozumí se tím prohlídka fyzické osoby prováděná 1. s využitím přímých fyzických kontaktů nebo přímého pozorování odhaleného těla této osoby včetně prohlídky oděvních svršků osoby a věcí, které má tato osoba u sebe v době prohlídky, 2. osobou stejného pohlaví, c) hledané osobě, rozumí se jí fyzická osoba, u které je dán některý ze zákonných důvodů omezení její osobní svobody, místo jejího pobytu není známo a policií bylo po ní vyhlášeno pátrání, d) pohřešované osobě, rozumí se jí fyzická osoba, o níž se lze důvodně domnívat, že je ohrožen její život nebo zdraví, místo jejího pobytu není známo a policií po ní bylo vyhlášeno pátrání, e) zbraní, rozumí se tím cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, nestanoví-li tento zákon jinak. Související ustanovení: § 68 – pátrání po osobách a věcech, § 63 odst. 6 – postup policisty po nalezení osoby pohřešované

Související předpisy: § 11 TrZ (§ 25 nového trestního zákoníku) – věková hranice trestní odpovědnosti, § 89 odst. 5 TrZ (§ 118 nového trestního zákoníku) – zbraň; § 10 ObčZ – zbavení způsobilosti k právním úkonům; § 82 odst. 4 TrŘ – osobní prohlídka pro podezření z držení zbraně, § 82 odst. 3, § 83b TrŘ – osobní prohlídka; § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku) nebo § 2 odst. 2 písm. b) PřesZ – krajní nouze, § 12 TrŘ – policejní orgány

K písm. a): Toto ustanovení pro účely tohoto zákona stanoví výkladové pravidlo rozšiřující význam pojmu trestný čin i na jednání, která vykazují znaky trestného činu (a to znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu) spáchané však osobou, která není trestně odpovědná. Může jít o absenci trestní odpovědnosti z důvodu nedosažení věku nutného pro trestní odpovědnost (§ 11 TrZ, § 25 nového trestního zákoníku), z důvodu trvalého zbavení způsobilosti k právním úkonům (§ 10 ObčZ), nebo také z důvodu aktuálního nedostatku volních či rozeznávacích schopností (způsobeného např. vlivem alkoholu či jiných omamných či psychotropních látek), který způsobí, že osoba není v daný moment schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost nebo své jednání ovládnout.

s. 351

Nebezpečnost jednání takových osob však může být vzhledem k tomu, že objektivní stránka skutkové podstaty se neliší, prakticky stejná jako u osoby plně trestně odpovědné, někdy i vyšší vzhledem k nedostatku ovládacích schopností. Proto se ustanovení, která hovoří o trestných činech, vztahují i na jinak trestná jednání zmíněných osob trestně neodpovědných (viz např. § 42 zastavení a prohlídka dopravního prostředku, § 61 podání vysvětlení, § 69 získávání poznatků o trestné činnosti, § 72 podpůrné operativně pátrací prostředky atd.). K písm. b):


Stránka č. 2 z 3

Toto ustanovení definuje prohlídku osoby, k jejímuž provedení zmocňují § 29, 35, § 42 odst. 4, § 48 odst. 4, § 49 odst. 2 písm. a). Prohlídka osoby spočívá v přímém fyzickém kontaktu, tedy prohmatání, prohledání povětšinou rukou, a to včetně míst intimních, anebo přímého pozorování odhaleného těla nebo prohlídky oděvu a věcí, zejména zavazadel, která má osoba u sebe. Prohlídku osoby může provést pouze osoba stejného pohlaví, stejně jako osobní prohlídku podle § 82 odst. 4 TrŘ. Za okolností vylučujících protiprávnost lze výjimečně provést prohlídku i osobou jiného pohlaví; zde půjde zejména o situace, v nichž jsou naplněny znaky krajní nouze dle § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku) nebo § 2 odst. 2 písm. b) PřesZ (existence nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému zákonem, jestliže tím není způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nelze v dané situaci odvrátit jinak.), nebo existuje-li dobrovolný a vážný souhlas osoby. Stejně jako u jiných pravomocí, je třeba i prohlídku osoby provádět způsobem přiměřeným účelu (viz zásada přiměřenosti § 11), kterým je většinou nalezení hledaných věcí, zbraní či jiných věcí schopných ohrozit život či zdraví podle jednotlivých ustanovení apod. Prohlídku osoby je třeba odlišovat od osobní prohlídky podle § 82 odst. 3 a § 83b TrŘ, která je procesním institutem, jehož smyslem je opatření důkazu. Smysl prohlídky osoby (a taktéž osobní prohlídky dle § 82 odst. 4 TrŘ) je bezpečnostní, je jím ověření, zda osoba nemá zbraň, kterou by mohla ohrozit sebe či jiného na životě či zdraví. Vztah tohoto ustanovení a analogického institutu osobní prohlídky dle § 82 odst. 4 TrŘ není z právní úpravy zřejmý. Věcně jde tentýž úkon, se stejným účelem, rozdíl je v tom, že dle § 82 odst. 4 TrŘ mohou postupovat všechny policejní orgány (§ 12 TrŘ), dle § 111 písm. b) PolČR pouze policisté. Osobní prohlídku dle § 82 odst. 4 TrŘ lze provést u osoby zadržené, zatčené nebo brané do vazby, prohlídku osoby dle § 111 písm. b) PolČR lze provádět v širším okruhu situací: u osoby, jejíž osobní svoboda osoby má být omezena, proti níž směřuje zákrok nebo jiný úkon, hrozí nebezpečí, že osoba bude klást odpor, a je podezření, že má u sebe zbraň, u osob umísťovaných do policejní cely, v rámci zajišťování bezpečnosti prostředků veřejné hromadné dopravy před útoky na jejich provoz a na bezpečnost cestujících, při zajišťování bezpečnosti chráněných objektů a prostorů, při zajišťování bezpečnosti určených osob.

s. 352

K písm. c): Toto ustanovení definuje osobu hledanou. S pojmem osoby hledané pracuje celá řada ustanovení upravujících různá oprávnění policie, viz § 42 odst. 3 písm. a) – zastavení a prohlídka dopravního prostředku, § 61 odst. 1 písm. b) – podání vysvětlení, § 63 odst. 2 písm. e) – prokázání totožnosti, § 66 odst. 5 – získávání informací z evidencí, § 68 odst. 2 a 3 – pátrání po osobách a věcech, § 87 odst. 2 písm. b) – likvidace osobních údajů. Fyzická osoba může být považována za osobu hledanou, pouze pokud a) je u ní dán zákonný důvod omezení svobody (např. jde o vězně uprchlého z výkonu trestu odnětí svobody, jde o osobu, na kterou byl vydán příkaz k zatčení, jde o osobu, která uprchla z ochranného léčení či ochranné výchovy, ze zabezpečovací detence atd.), b) není známo, kde se zdržuje, a současně c) policie po ní formálně vyhlásila pátrání. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Vyhlášení pátrání policie realizuje zavedením informací o objektu pátrání do příslušného informačního systému na základě písemného požadavku organizačního článku útvaru policie, který pátrání zahájil, čímž se všechny úrovně policejní organizace dozví o tom, že daná osoba je osobou hledanou, a tak v případě, že na ni jakýkoliv policista narazí, může ji omezit na svobodě a dodat příslušnému orgánu. Současně jsou některé popisy hledaných osob zveřejňovány prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. K písm. d): Toto ustanovení definuje osobu pohřešovanou. O té se zmiňují jednak stejná ustanovení, která upravují oprávnění v souvislosti s osobou hledanou (viz komentář k předchozímu písmenu), ale také zejména § 63 odst. 6, který upravuje postup policisty po nalezení osoby pohřešované. Za osobu pohřešovanou lze považovat osobu, u níž a) je obava z ohrožení jejího života a zdraví, b) není známo, kde se zdržuje, a c) police po ní proto vyhlásila pátrání. Od osoby hledané se tedy liší pouze znakem sub a). Jde tedy obecně na rozdíl od osob hledaných, které se většinou dopustily nějakého protiprávního jednání, o osoby, u kterých je naopak obava, že se mohly stát obětí protiprávního jednání, nebo jiného vážného ohrožení života, zdraví, nebo i svobody, ať už jednáním jiné fyzické osoby nebo jiných příčin apod. K písm. e): Toto ustanovení obecně pro tento zákon stanoví, že zbraní se míní (stejně jako v § 89 odst. 5 TrZ, § 118


Stránka č. 3 z 3

nového trestního zákoníku) obecně cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, nestanoví-li tento zákon jinak. Pro účely § 38 se zbraní rozumí zbraň střelná včetně střeliva a doplňků zbraně, výbušnina, speciální výbušný předmět, průlomový pyrotechnický prostředek a speciální náloživo. Zbraní ve smyslu § 56 odst. 5 se rozumí zbraň střelná včetně střeliva a doplňků zbraně, vyjma vrhacího

s. 353

prostředku majícího povahu střelné zbraně podle jiného právního předpisu s dočasně zneschopňujícími účinky, dále zbraň bodná a sečná, výbušnina, speciální výbušný předmět, průlomový pyrotechnický prostředek a speciální náloživo. Zbraněmi podle § 110 jsou střelné zbraně všech kategorií vymezené zákonem o střelných zbraních a střelivu.


Stránka č. 1 z 1


§ 112 Tělesné prohlídky a odběry biologických vzorků (1) Zjišťování tělesných znaků a měření těla provádí policista nebo zaměstnanec policie stejného pohlaví anebo odborně způsobilý zdravotnický pracovník. (2) Odběr biologického vzorku, který je spojen se zásahem do tělesné integrity, provádí na žádost policisty pouze odborně způsobilý zdravotnický pracovník. (3) Odběr biologických vzorků se provádí způsobem, který neohrozí zdraví osoby. Související ustanovení: § 63 odst. 4 – zjišťování tělesných znaků a měření těla ke zjištění totožnosti, § 65 odst. 1 – zjišťování tělesných znaků a měření těla pro účely budoucí identifikace, § 111 – prohlídka osoby

K odst. 1: Toto ustanovení stanoví jednoznačné pravidlo, že zjišťování tělesných znaků a měření těla (viz § 63 odst. 4, § 65 odst. 1) může z důvodů ochrany důstojnosti osoby provádět pouze osoba stejného pohlaví, a to jak policista, tak zaměstnanec policie. Alternativně může takové zjišťování a měření provést též odborně způsobilý zdravotnický pracovník jakéhokoliv pohlaví. (Prohlídku osoby dle § 111 může však provádět pouze policista stejného pohlaví.) K odst. 2: Toto ustanovení stanoví oproti odstavci 1 ještě striktnější pravidlo, pokud jde o odběr biologického vzorku, který je spojen se zásahem do tělesné integrity. Takový odběr může provést na žádost policisty pouze odborně způsobilý zdravotnický pracovník (a to jakéhokoliv pohlaví). Za odběr biologického vzorku, který je spojen se zásahem do tělesné integrity, je třeba považovat např. odběr krve, spermatu, kůže či jiných tkání, nikoliv však bukální stěr slin. K odst. 3: Jakýkoliv odběr biologických vzorků, ať už zasahující do tělesné integrity nebo nikoliv, je třeba provádět způsobem, který neohrozí zdraví osoby, od níž se vzorek odebírá. Jde o konkretizace mezí přiměřenosti toho zásahu do osobnostních práv, kdy zákon obecně nepovažuje za přiměřené

s. 354

významu identifikačních úkonů tyto úkony provádět, pokud by tím došlo k ohrožení zdraví osoby.


Stránka č. 1 z 1


§ 113 Úkony a zákroky (1) Úkon je oprávněn provést policista nebo zaměstnanec policie v pracovní době. (2) Zákrok je oprávněn provést pouze policista. Související ustanovení: 10 odst. 1 – úkon, § 10 odst. 5 – zákrok

K odst. 1: Toto ustanovení navazuje na vymezení pojmu úkon v § 10 odst. 1, který úkon definuje jako legislativní zkratku pro jakýkoliv úkon v rámci pravomoci policisty či zaměstnance policie. Pravomocí se rozumí souhrn oprávnění daných zákonem. U zaměstnanců policie půjde o ty úkony v rámci jejich pravomoci, kterou jim stanoví zákon o policii nebo jiný zákon. Pokud tento zákon určitou pravomoc (či povinnost) dává pouze policistovi, může (je povinen) ji vykonávat pouze příslušník Policie ČR ve služebním poměru. Naproti tomu, pokud zákon dává určitou pravomoc (či povinnost) policii (jako celku), může ji vykonat jak policista, tak zaměstnanec policie. Pokud jde o jiné zákony, půjde zejména o úkony, které plynou z předpisů upravujících správní řízení, která občanští zaměstnanci v rámci policie vedou (mohou vést). Zatímco úkon je oprávněn policista provést ve službě i mimo službu, zaměstnanec policie jej může provést pouze v pracovní době, mimo tuto dobu nedisponuje žádnou pravomocí (za pracovní dobu v tomto smyslu je však třeba považovat i dobu práce přesčas zaměstnance policie). K odst. 2: Zákrokem podle § 10 odst. 5 zákon míní úkon, při němž dochází k přímému vynucování splnění právní povinnosti nebo k přímé ochraně práv za použití síly nebo hrozby jejího použití. Jde tedy o subkategorii úkonů (viz komentář k předchozímu odstavci). Vzhledem k tomu, že zákroky vyžadují speciální výcvik, vybavení i oprávnění, zákon možnost provést zákrok svěřuje pouze policistům, nikoliv zaměstnancům policie, čímž stanoví výjimku z obecného pravidla dle odstavce 1.


Stránka č. 1 z 2


§ 114 Povinnost uposlechnout výzvy policie Každý je povinen bez zbytečného odkladu a bezplatně uposlechnout výzvy anebo pokynu nebo vyhovět žádosti policie, policisty nebo inspektora; to neplatí, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis stanoví jinak. Nelze-li účelu výzvy, pokynu nebo žádosti dosáhnout

s. 355

pro odpor osoby, je policista nebo inspektor oprávněn tento odpor překonat. Související ustanovení: § 11 – zásada přiměřenosti, § 61 odst. 3 – výjimka z povinnosti podat vysvětlení, § 61 odst. 4 – nárok na náhradu nutných výdajů a na náhradu ušlého výdělku při podání vysvětlení

Související předpisy: § 8 odst. 2 ZprvSl – výjimka z povinnosti předávat informace patřící do působnosti státních orgánů; § 46 SlPoBez – služební kázeň; § 13 TrZ – nutná obrana, § 155, 156 TrZ (§ 326, 326 nového trestního zákoníku) – útok na veřejného činitele; § 2 odst. 2 PřesZ – nutná obrana, § 47 odst. 1 písm. a) PřesZ – neuposlechnutí pokynu veřejného činitele Související judikatura: I. ÚS 263/1997 USu. – presumpce správnosti pokynů veřejného činitele; R 54/1970, R 47/1980 – absence ochrany veřejného činitele při překročení jeho pravomoci

Toto ustanovení explicitně stanoví obecnou povinnost každé fyzické či právnické osoby žádostem, pokynům či výzvám policisty, policie jako celku (tedy i v případě, že za ni jedná zaměstnanec policie) nebo inspektora vyhovět, a to bezplatně a bez zbytečného odkladu. Výjimku z tohoto pravidla může stanovit pouze tento zákon nebo jiný právní předpis. Takovou výjimkou je např. zákaz požadovat podání vysvětlení dle § 61 odst. 3, nebo poskytování náhrady nutných výdajů a ušlého zisku dle § 61 odst. 4 (tato úprava je tedy ve vztahu speciality k obecnému pravidlu § 114). Výjimku na základě jiného právního předpisu představují např. zpravodajské služby, které dle § 8 odst. 2 ZprvSl nemusí státním orgánům a policejním orgánům předat informaci, která patří do jejich působnosti, pokud by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou. Pokud osoba, mimo výjimky výše zmíněné, nesplní či odmítne splnit svou výše uvedenou povinnost, může její jednání naplnit zejména skutkovou podstatu přestupku neuposlechnutí pokynu veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci dle § 47 odst. 1 písm. a) PřesZ. Policista při výkonu své pravomoci požívá postavení veřejného činitele, neboť za veřejného činitele je třeba dle § 89 odst. 9 TrZ považovat mimo jiné „příslušníka bezpečnostního sboru“. Pokyny veřejného činitele požívají tzv. presumpce správnosti veřejnoprávních aktů a osoba, vůči které směřuje výše uvedený pokyn, výzva či žádost, je povinna vyhovět bez ohledu na to, zda se domnívá, že je či není daný úkon veřejného činitele v rozporu s právem. Obecně platí, že na protiprávnost jednání veřejného činitele má možnost si stěžovat, podat žalobu či trestní oznámení či užít jiný zákonný způsob až ex post. Ústava, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané uposlechli či neuposlechli pokynu veřejného činitele až teprve na základě vlastního

s. 356

zhodnocení zákonnosti jeho postupu (viz usnesení ÚS 263/1997 Usu.). Je také třeba vzít v úvahu, že příslušníci bezpečnostních sborů, kteří podléhají rozkazům nadřízených, mají omezenou možnost zkoumat zákonnost rozkazu či ho dokonce neuposlechnout. § 46 SlPoBez stanoví povinnost upozornit nadřízeného


Stránka č. 2 z 2

na rozpor rozkazu s obecně závazným právním předpisem, trvá-li však nadřízený na jeho provedení, musí příslušník rozkazu uposlechnout. Jeho jednání, pokud poslechne rozkaz (byť i protiprávní), je po právu a není tak proti němu např. povolena nutná obrana. Příslušník má nicméně povinnost odmítnout splnit rozkaz, jehož uposlechnutím by spáchal trestný čin. Nicméně nauka i starší judikatura však uznávají, že překročí-li veřejný činitel svou pravomoc, nepožívá ochrany veřejného činitele ve smyslu § 155, 156 TrZ (viz R 54/1970 NS ČSR a R 47/1980 NS SSR). Proto také pokyn (výzva, žádost) zcela zjevně protiprávní, zejména ten, který vůbec nenáleží do (věcné) pravomoci policie či policisty, nebo který naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, není osoba povinna uposlechnout. Jde zde o vady, které jsou tak závažné, že způsobují nicotnost těchto správních aktů. Tyto vady je zbavují povahy takových aktů, činí z nich paakty. Pokud takovéto policistovo zcela protiprávní jednání ohrožuje přímo nebo poškozuje zájmy chráněné trestním zákonem, je osoba oprávněna jednat proti němu v nutné obraně (§ 13 TrZ, § 2 odst. 2 PřesZ). Pokud však jde o pokyn (výzvu, žádost), který vykazuje vady způsobující nikoliv jejich nicotnost, ale pouze neplatnost, např. úkony prováděné na základě rozhodnutí trpících vnitřními rozpory nebo na základě rozhodnutí, k nimž došlo omylem nebo na základě lsti, nebo úkony, které opomíjejí předepsanou formu nebo podstatnou náležitost rozhodnutí, anebo úkonyvěcně nesprávné či nevhodné, je osoba povinna uposlechnout a proti takovému protiprávnímu či nevhodnému jednání se bránit stížností, žalobou, trestním oznámením apod. až ex post. Výzvy policie či policisty – zvláště při žádosti o nějaké informace – osoba nebo právnická osoba policií vyzvaná musí uposlechnout i v případě, že má pochybnosti, zda jsou naplněny zákonné důvody, na základě kterých může policie o takové informace žádat. Pokud nemají tyto osoby zvlášť zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti, či není právním předpisem stanoven zvláštní režim poskytování informací, nejsou povolány provádět právní zhodnocení toho, zda výzva policie (tedy výzva státní instituce a současně výzva veřejného činitele) je v souladu se zákonem či nikoliv a na základě tohoto poté informace podat či nepodat. Pokud existuje oprávnění policisty o určitou informaci žádat, má povinnost ji poskytnout, nestanoví-li zákon jinak. Pokud má v takovém případě osoba pochybnost o oprávněnosti takového požadavku, může vždy upozornit příslušné nadřízené funkcionáře daného policisty, vnitřní kontrolní orgány policie, Inspekci policie nebo státní zastupitelství na podezření z porušování právních předpisů policistou. O tuto situaci může jít např. v situaci, kdyby policie dle § 66 požadovala informace z určité evidence a dožádaná osoba by se domnívala, že není dána existence konkrétního úkolu policie, nebo by chtěla po policii podrobnou

s. 357

specifikaci „konkrétního úkolu“, pro který policie žádá. Tento konkrétní úkol musí ze zákona existovat a musí být tedy policií případnému kontrolnímu orgánu či orgánu činnému v trestním řízení doložitelný, nicméně nemusí být podrobně dokladován dožádané osobě. Ve všech výše uvedených případech je policista nebo inspektor oprávněn překonat odpor osoby, který brání dosažení účelu výzvy, pokynu nebo žádosti. Způsob překonání odporu bude vždy záviset na konkrétní situaci, nemusí jít vždy pouze o použití fyzické síly, může jít i o překonání odporu určitou lstí či faktickým úkonem apod. Vždy je třeba v konkrétní situaci respektovat princip přiměřenosti případného zásahu do práv dle § 11.


Stránka č. 1 z 2


§ 115 Mlčenlivost (1) Policista, zaměstnanec policie, inspektor nebo zaměstnanec inspekce jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámili při plnění úkolů policie, inspekce nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie, inspekce nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Tato povinnost trvá i po skončení služebního nebo pracovního poměru. (2) Každý, koho útvar policie, policista nebo inspektor požádá o poskytnutí pomoci, je povinen, byl-li řádně poučen, zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti s požadovanou nebo poskytnutou pomocí dověděl. (3) Povinnosti mlčenlivosti se nemůže policista, zaměstnanec policie, inspektor nebo zaměstnanec inspekce dovolávat vůči policejnímu orgánu, státnímu zástupci, soudu, jinému bezpečnostnímu sboru včetně bezpečnostního sboru státu Evropské unie, kontrolním orgánům podle tohoto zákona a vůči ministerstvu, pokud jde o údaje potřebné k plnění jejich působnosti na základě zákona nebo mezinárodní smlouvy. (4) Povinnosti mlčenlivosti je oprávněn zprostit osoby uvedené v odstavcích 1 a 2 ministr nebo jím pověřená osoba. Související ustanovení: § 101 odst. 1 c) – správní delikt porušení mlčenlivosti dle § 115

Související předpisy: § 158 TrZ (§ 329 nového trestního zákoníku) – zneužívání pravomoci veřejného činitele, § 159 TrZ (§ 330 nového trestního zákoníku) – maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti; § 46 odst. 1 PřesZ – ostatní přestupky proti pořádku ve státní správě; § 2 písm. a) UtInf – definice utajované informace, § 6, 11 UtInf – podmínky přístupu k utajované informaci, § 65 odst. 2 UtInf – mlčenlivost každého, kdo měl přístup k utajované informaci, § 19 zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a o rodných číslech – mlčenlivost, § 36 zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech – mlčenlivost

s. 358

K odst. 1: Řádné plnění úkolů policie vyžaduje mimo jiné i omezení okruhu subjektů, které mají přístup k informacím týkajícím se plnění její působnosti. Povinnost mlčenlivosti je však omezená: a) musí jít o informace, se kterými se policista, inspektor či zaměstnanec policie či inspekce seznámili při plnění působnosti daného sboru, anebo v souvislosti jejím plněním, a současně b) musí jít o informace, jejichž neutajení před nepovolanými osobami by mohlo ohrozit plnění působnosti daného sboru nebo by mohlo ohrozit oprávněné zájmy třetích osob. Porušení této povinnosti může zakládat naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 101 odst. 1 c) nebo i skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 TrZ (§ 329 nového trestního zákoníku), popř. maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti dle § 159 TrZ (§ 330 nového trestního zákoníku). Vzhledem k tomu, že tato povinnost trvá ze zákona i po skončení služebního či pracovního poměru dané osoby, mohlo by její porušení až po skončení tohoto poměru založit i naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 46 odst. 1 PřesZ. Povinnost mlčenlivosti upravenou v tomto paragrafu nelze zaměňovat s povinností dodržovat mlčenlivost o informaci utajované dle UtInf. Utajovanou informací se při tom rozumí informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči označená v souladu se zák. č. 412/2005 Sb., jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky, nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací (viz § 2 písm. a) UtInf). Zatímco dodržovat mlčenlivost podle PolČR má každý příslušník ve služebním poměru nebo zaměstnanec v pracovním poměru, povinnost dodržovat mlčenlivost o utajované


Stránka č. 2 z 2

informaci mají všechny osoby, které k utajovaným informacím mají přístup. Těmi jsou s některými výjimkami obecně pouze osoby, které utajovanou informaci nezbytně potřebují k výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti, jsou držitelem platného osvědčení fyzické osoby a jsou poučeny podle zákona (viz § 6, 11 UtInf). Výše uvedení příslušníci a zaměstnanci osobami oprávněnými se seznamovat s utajovanými informacemi být mohou, ale nemusí. Nicméně bez ohledu na to, zda jsou oprávněni se s utajovanými informacemi seznamovat či nikoliv, na každého z nich se vztahuje minimálně obecná povinnost zachovávat mlčenlivost o utajované informaci, ke které fakticky měli nebo mají přístup, a neumožnit k ní přístup neoprávněné osobě (§ 65 odst. 2 UtInf). Povinnost mlčenlivosti ukládají policistům také některé jiné zákony, např. § 19 zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a o rodných číslech, nebo § 36 zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech. K odst. 2: Kromě osob služebně či pracovně činných v daném sboru musí být povinností mlčenlivosti vázáni i ti, kteří byli požádáni o pomoc dle § 18

s. 359

a v souvislosti s touto žádostí se nějaké informace dozvěděli. V souladu se smyslem ustanovení je však třeba tuto povinnost vztahovat pouze na informace, které souvisejí s plněním úkolů daného sboru a jejichž neutajení před nepovolanými osobami by mohlo ohrozit plnění působnosti daného sboru nebo by mohlo ohrozit oprávněné zájmy třetích osob. Tuto povinnost však osoba má, pouze byla-li o tomto řádně poučena. Řádné poučení bude takové, které je výslovné, srozumitelné a až na výjimky také doložitelné. Je proto vhodné, aby poučení mělo písemnou formu, byť není zákonem stanovena, aby osoba mohla seznámení se s poučením svým podpisem potvrdit. K odst. 3: Toto ustanovení explicitně stanoví, které osoby a v jakém případě se nepovažují za osoby nepovolané ve smyslu odstavce 1. Povinnosti mlčenlivosti se tak nelze dovolávat v případě, že subjektem, který požaduje podat vysvětlení či jinak poskytnout informaci, je některý z policejních orgánů (§ 12 TrŘ), státní zástupce, soud, jiný bezpečnostní sbor, a to i bezpečnostní sbor státu Evropské unie, kontrolní orgán podle tohoto zákona (§ 98 PolČR) a v neposlední řadě ministerstvo vnitra a současně jde o údaje potřebné k plnění jejich působnosti stanovené zákonem, popř. některou z mezinárodních smluv uzavřených Českou republikou. V případech podle tohoto odstavce tedy nelze podmiňovat poskytnutí požadované informace s odkazem na potřebu předchozího zproštění ministrem dle odstavce 4. Ustanovení odstavce 3 totiž představuje výjimku z obecného pravidla zprošťování mlčenlivosti ministrem; vůči uvedeným orgánům a k uvedeným účelům jsou povinnosti mlčenlivosti policisté, inspektoři a zaměstnanci policie či inspekce zproštěni přímo ze zákona. K odst. 4: Povinnost mlčenlivosti nemůže být absolutní. Mohou nastat situace, kdy tuto mlčenlivost prolomit je např. v zájmu splnění účelu určitého řízení nebo v zájmu plnění úkolů některých veřejných orgánů, jiných než uvedených v odstavci 3. Pro tyto situace stanoví zákon ministra vnitra jako toho, kdo může o v konkrétním případě rozhodnout o zproštění této obecné zákonné mlčenlivosti uvedené odstavcích 1 a 2. Ministr při rozhodování bude zejména porovnávat zájem na zachování mlčenlivosti o vymezených skutečnostech a zájem na zproštění této mlčenlivosti, resp. účel, za kterým je toto zproštění žádáno. Tato role ministra se však neuplatní v případech dle odstavce 3, neboť ty představují výjimku z tohoto obecného mechanismu. Pokud by šlo o informace utajované, stanoví pravidla zprošťování mlčenlivosti § 63 UtInf.


Stránka č. 1 z 3


§ 116 Použití policejní letecké techniky (1) Ministerstvo a) vede evidenci letadel provozovaných policií (dále jen „policejní letadla“) v leteckém rejstříku policejních letadel, přiděluje policejnímu letadlu poznávací značku a vydává osvědčení o zápisu policejního letadla do leteckého rejstříku policejních letadel, b) rozhoduje o letové způsobilosti, vydává osvědčení letové způsobilosti a ověřuje letovou způsobilost policejních letadel, c) provádí kontroly letové způsobilosti, d) zadržuje osvědčení letové způsobilosti do doby odstranění závady v letové způsobilosti, e) rozhoduje o letové nezpůsobilosti policejního letadla a odnímá osvědčení letové způsobilosti a uznává za platné osvědčení letové způsobilosti vydané jiným státem, f) uděluje souhlas ke zkušebnímu létání. (2) Letecký rejstřík policejních letadel je veřejně přístupný a zapisují se do něj tyto údaje o policejním letadle a) poznávací značka, b) typ a výrobní číslo policejního letadla, c) ostatní základní technické údaje stanovené prováděcím právním předpisem, d) datum zápisu a výmazu z leteckého rejstříku policejních letadel. (3) Zjišťování příčin leteckých nehod policejních letadel provádí odborná komise určená ministrem. (4) Hrozí-li nebezpečí z prodlení a nestačí-li síly a prostředky letecké záchranné služby, může se policie podílet na zabezpečování provozu letecké záchranné služby. (5) Ministerstvo stanoví vyhláškou náležitosti žádosti o zápis letadla do leteckého rejstříku policejních letadel, doklady, které je nutno k žádosti přiložit, technické údaje o policejním letadle zapisované do leteckého rejstříku policejních letadel a vzor osvědčení o zápisu policejního letadla do leteckého rejstříku policejních letadel. Související ustanovení: § 20 – působení policie v rámci integrovaného záchranného systému, při řešení krizových situací a mimořádných událostí a při přípravě na ně

Související předpisy: § 14 TrZ (§ 28 nového trestního zákoníku); § 2 odst. 2 PřesZ – krajní nouze; vyhláška Ministerstva vnitra č. 442/2008 Sb., o podrobnostech evidence letadel provozovaných Policií České republiky; zák. č. 49/1997 Sb., o civilním letectví; § 428 ObčZ – výjimky z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků

s. 361

Obecně:


Stránka č. 2 z 3

Policie za účelem a v rámci plnění svých úkolů provozuje vrtulníky. O tuto činnost se stará Letecká služba policie, která je zařazena v rámci policejního prezidia. V rámci plnění svých úkolů v oblasti vnitřní bezpečnosti se podílí také na činnosti Integrovaného záchranného systému (viz komentář k § 20). Obecná úprava úkolů policie zahrnuje mj. širokou oblast využívání jí provozovaných letadel v oblasti vnitřní bezpečnosti, záchranného systému a krizového řízení. Policie zajišťuje trvalou akceschopnost nasazení letadel pro základní, teritoriální a speciální policejní útvary a jednotky, zároveň pro Hasičský záchranný sbor České republiky a další složky integrovaného záchranného systému. Významná je též oblast letových úkolů spojených s realizací mezistátních smluv, a to jak v oblasti vzniku a řešení mimořádných situací nebo spoluprací policejních orgánů na státní hranici a v příhraničních oblastech. K odst. 1: Na provoz policejních letadel, jež jsou letadly státními, se nevztahuje zák. č. 49/1997 Sb., o civilním letectví. Vzhledem k tomu, že provozu policejních letadel se doposud nevěnoval žádný právní předpis, byla tato oblast policejní činnosti ponechána v jakémsi vakuu, aniž by byly stanoveny základní věci, kterými je např. orgán pro výkon státní správy a dozoru, rejstřík letadel apod. PolČR tuto absenci řeší a po vzoru úpravy provozu civilních letadel určuje ministerstvo vnitra jako orgán pro výkon státní správy v této oblasti, stanovuje jeho úkoly a rovněž zřizuje letecký rejstřík policejních letadel. Při provozování policejních letadel policie dodržuje fakticky v zásadě civilní letecké předpisy, přestože se ze zákona na ni nevztahují. Oproti předchozí právní úpravě, která vůbec neupravovala registraci policejních letadel Úřadem pro civilní letectví, stanoví toto ustanovení ministerstvu vnitra povinnost vést evidenci letadel, které provozuje policie, a to ve zvláštním rejstříku policejních letadel. Současně těmto letadlům přiděluje poznávací značky a vydává osvědčení o zápisu policejního letadla do tohoto rejstříku. Ministerstvo vnitra je příslušné i k dalším činnostem nezbytným pro řádné provozování letadel, a to: rozhoduje o letové způsobilosti, vydává osvědčení letové způsobilosti a ověřuje letovou způsobilost policejních letadel, dále je příslušné ke kontrolám letové způsobilosti, má oprávnění zadržet osvědčení letové způsobilosti do doby odstranění závady v letové způsobilosti, rozhoduje o letové nezpůsobilosti policejního letadla a případně odnímá osvědčení letové způsobilosti, uznává za platné osvědčení letové způsobilosti vydané jiným státem a je příslušné k udělení souhlasu ke zkušebnímu létání.

s. 362

K odst. 2: Letecký rejstřík policejních letadel je zákonem koncipován jako veřejný a vedou se v něm obligatorně tyto údaje o policejním letadle: poznávací značka letadla, typ a výrobní číslo letadla, ostatní základní technické údaje stanovené prováděcím právním předpisem a také datum zápisu, popř. výmazu z leteckého rejstříku policejních letadel. K odst. 3: Pokud dojde k nehodě policejního letadla, je ke zjišťování jejích příčin příslušná komise složená z odborníků do ní jmenovaných ministrem vnitra. K odst. 4: Toto ustanovení obsahuje rozšíření používání policejních letadel mimo jejich standardní úkoly, tj. mimo oblast veřejného pořádku a bezpečnosti, do širší oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a to do oblasti záchrany životů a zdraví, tj. do oblasti letecké záchranné služby. Tuto službu může policie zajistit, hrozí-li nebezpečí z prodlení a dostupné síly letecké záchranné služby nepostačují k zajištění požadavků na ni kladených. Za situace krajní nouze (§ 14 TrZ, § 28 nového trestního zákoníku, § 2 odst. 2 PřesZ) by bylo legální využít služeb policejních vrtulníků i zcela mimo úkoly policie dle § 2 PolČR. Pokud by byly splněny podmínky § 428 ObčZ, byla by za těchto okolností vyloučena i odpovědnost za způsobenou škodu. K odst. 5: Ministerstvo vnitra je zmocněno stanovit vyhláškou náležitosti žádosti o zápis letadla do rejstříku, doklady, které je nutno k žádosti o zápis přiložit, technické údaje o policejním letadle, které se zapisují do leteckého rejstříku policejních letadel, a taktéž vzor osvědčení o zápisu policejního letadla do leteckého rejstříku


Stránka č. 3 z 3

policejních letadel. Touto vyhláškou je vyhláška Ministerstva vnitra č. 442/2008 Sb., o podrobnostech evidence letadel provozovaných Policií České republiky (viz C 5).


Stránka č. 1 z 1


§ 117 Účelová zařízení policie Policie provozuje výcviková, vzdělávací, sportovní, rekreační a jiná účelová zařízení. Toto ustanovení stanoví, že policie jako přirozenou součást plnění svých úkolů [viz též vymezení výkonu služby v § 1 odst. 4 písm. d) SlPoBez] má a provozuje i různá účelová zařízení, která zprostředkovaně slouží k zajištění plnění působnosti policie. Jde zejména o zařízení, která slouží k výcviku policistů, ať už obecně sportovnímu nebo i odborně profesnímu,

s. 363

k jejich výuce a vzdělávání, nebo i k výcviku policejních psů a koní, ale také k rekreaci a regeneraci nebo k pořádání odborných, vědeckých či i společenských akcí souvisejících s plněním působnosti policie. Zřízení takového zařízení, náplň jeho činnosti, způsob ekonomického zajištění jejich činnosti stanoví vnitřní předpisy. Taková zařízení mohou fungovat jak v rámci krajských ředitelství, tak v rámci či v podřízenosti policejního prezidia či celostátních útvarů policie.


Stránka č. 1 z 1


§ 118 Krajská ředitelství (1) V policii je zřízeno 8 krajských ředitelství. Ministr může zřídit dalších 6 nových krajských ředitelství. (2) Ministerstvo stanoví vyhláškou názvy a sídla krajských ředitelství a jejich územní obvody. (3) Ministerstvo průmyslu a obchodu vydá ve spolupráci s ministerstvem vyhlášku k provedení § 39 odst. 3. Související ustanovení: § 6 odst. 1 písm. c) – krajská ředitelství policie, § 8 odst. 2 – zřízení 14 krajských ředitelství, § 122 odst. 2 – pozbytí platnosti ustanovení

Související předpisy: zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; zák. č. 129/2000 Sb., o krajích; ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků; vyhláška Ministerstva vnitra č. 443/2008, kterou se stanoví názvy, sídla a územní obvody krajských ředitelství Policie České republiky

K odst. 1: Toto ustanovení zřizuje 8 krajských ředitelství policie, a to k datu účinnosti zákona, tj. k 1. lednu 2009, jejichž sídla stanoví vyhláška Ministerstva vnitra č. 443/2008 (viz C 4), tak jak existovaly i za účinnosti předchozího zákona PolČR 1991, tedy v zásadě kopírují územní organizaci soudů a státních zastupitelství stanovenou zákonem o soudech a soudcích (zák. č. 6/2002 Sb.). Po přechodnou dobu mezi lety 2009 a 2012 zákon předpokládá podle pravidel stanovených v § 119 PolČR postupné vytvoření šesti nových krajských ředitelství policie tak, aby od roku 2012 krajská organizace policie kopírovala územní uspořádání vyšších územně správních celků – krajů stanovené čl. 1 ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (viz komentář k § 8 odst. 2). Toto ustanovení pozbývá platnosti uplynutím dne 31. prosince 2011 (viz § 122 odst. 2). Krajská ředitelství jsou organizačními složkami státu a účetními jednotkami přímo ze zákona (viz § 8 odst. 1) v souladu s § 3 MajČR,

s. 364

nikoliv organizačními složkami zřízenými ministerstvem dle § 4 MajČR. Rozhodnutí ministra zřídit nové krajské ředitelství tedy pouze rozšiřuje počet ředitelství, nemění jejich status jakožto organizační složky a účetní jednotky státu; ten je dán přímo ze zákona. Proto není při jejich zřizování nutné postupovat dle § 4 MajČR. Jde v tomto ohledu o úpravu speciální vůči úpravě MajČR. K odst. 2: Do doby vytvoření všech 14 krajských správ je právním předpisem, který stanoví názvy, územní obvody a sídla krajských ředitelství, vyhláška Ministerstva vnitra č. 443/2008, kterou se stanoví názvy, sídla a územní obvody krajských ředitelství Policie České republiky. Krajská ředitelství jakožto organizační složky státu vystupují v právních vztazích pod názvy v ní uvedenými. Toto ustanovení pozbývá platnosti uplynutím dne 31. prosince 2011 (viz § 122 odst. 2). K odst. 3: Toto ustanovení zmocňuje ministerstvo průmyslu a obchodu jakožto gestora oblasti elektronických komunikací a ministerstvo vnitra jakožto gestora oblasti vnitřní bezpečnosti státu, zejména policie k vydání vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu ke stanovení technických a provozních podrobností rušení provozu elektronických komunikací dle § 39 odst. 3 PolČR. (Ke dni vydání tohoto komentáře nebyla vyhláška Ministerstvem průmyslu a obchodu vydána, proto je třeba bez dalšího postupovat podle ustanovení zákona samotného.)


Stránka č. 1 z 1


§ 120 Povinnosti osob při ochraně názvu policie Fyzická osoba, právnická osoba nebo jiná organizace, které nesplňují omezení podle § 99 odst. 1, jsou povinny uvést své obchodní firmy a názvy a názvy svých orgánů a organizačních článků do souladu s § 99 odst. 1 do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nebo do stejné doby doložit orgánu, který vede rejstříky právnických osob a dalších organizací a obchodní rejstřík, výjimku podle § 99 odst. 2. Toto ustanovení navazuje na omezení stanovená § 99, který upravuje ochranu názvu policie a stanoví zákaz slovo „policie“ používat v obchodních firmách, názvech právnických osob a názvech jejich součástí či jiných organizací. Současně stanoví možnost žádat policejního prezidenta o výjimku z tohoto zákazu. Vzhledem k logistické a organizační náročnosti změny názvu dává zákon v tomto ustanovení výše uvedeným osobám 6 měsíců ode dne účinnosti zákona na to, aby své názvy a obchodní firmy uvedly do souladu s tímto omezením, anebo doložily orgánu, který vede příslušný rejstřík, doklad o povolení výjimky z omezení udělené policejním prezidentem podle § 99 odst. 2.


Zákon o Policii České republiky

Recommend Documents