Zákon o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Zákon o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy Bakalářská práce

Autor:

Lucie Ermisová Veřejná správa a Evropská unie

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Ladislav Soukup

Červen 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVS a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Písku dne 28. dubna 2011

Lucie Ermisová

Poděkování: Děkuji vedoucímu práce JUDr. Ladislavu Soukupovi za podporu a odborné vedení při zpracování bakalářské práce.

Anotace Tato bakalářská práce je zpracována na téma „Smlouva o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy je rozdělena na tři hlavní části, které popisují proces vzniku Lisabonské smlouvy od jejích počátečních úvah a snah upravit primární právo unie až po její přijetí ve všech členských státech. První z nich se zaměřuje na představení Lisabonské smlouvy a Evropské unie. Další část se týká procesu a způsobu ratifikace. Třetí část se věnuje jednotlivým ustanovením Smlouvy.

Annotation The topic of the following bachelor thesis is „Treatment of European union following the Lisboa Treaty“. It is divided into three major parts which describing the proces of the Lisboa Treaty from the initial considerations and efforts to adjust the primary right of the Union after its adoption in all member States of the Union. The first part focuses on the introduction of the Lisboa Treaty and European union. The follovwing part deals with ratification process. The third part is devoted to the provision Treaty.

Obsah Úvod………………………………………………………………………………………….7 1

Popsání a uvedení Lisabonské smlouvy………………………………………….…..9 1.1 Před podepsáním Lisabonské smlouvy…………………………………………..9 1.2 Proč je zapotřebí nová smlouva?..........................................................................10 1.3 Oč jde v Lisabonské smlouvě?.............................................................................11 1.4 Základní data Evropské unie……………………………………………………11 1.4.1

První etapa - integračních východisek formovaných Výsledky 2. světové války……………………………………………….11

1.4.2

Druhá etapa - ekonomický a sociální rozvoj a integrační dynamika…….12

1.4.3

Třetí etapa - stagnace integračních procesů a strukturálních krizí……….13

1.4.4

Čtvrtá etapa - oživení integrační dynamiky a rozšíření teritoriálního rozměru ES………………………………………………...14

1.4.5

Pátá etapa - formování Evropské hospodářské, měnové a politické unie..14

1.5 Vývoj Evropské unie…………………………………………………………….15 1.6 Ostatní kandidátské země……………………………………………………….16 1.7 Pilířová struktura Evropské unie………………………………………………...19 1.7.1

První pilíř: Evropské společenství………………………………………..20

1.7.2

Druhý pilíř: Společná zahraniční a bezpečnostní politika…………….….20

1.7.3

Třetí pilíř: Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech…………….21

2 Postupná ratifikace Lisabonské smlouvy……………………………………………..21 2.1 Ratifikace v České republice v datech…………………………………………..26 3 Uvedení Lisabonské smlouvy do praxe………………………………………………28 3.1 Demokratičtější a transparentnější Evropa………………………………………28 3.2 Evropská unie a její pravomoci…………………………………………………..28 3.2.1

Oblasti ve výlučné pravomoci Unie…………………………………..…..29

3.2.2

Sdílené pravomoci Unie a členských států…………………………...…..29

3.3 Změny, které s sebou nese Lisabonská smlouva…………………………...…….30 3.3.1

Zrušení pilířové struktury………………………………………..……….30

3.3.2

Změna rozhodovacího mechanismu……………………………..………..30

3.3.3

Nová struktura pracovních skupin a výborů…………………….………..30

3.3.4

Ochrana hranic……………………………………………………………30

3.3.5

Azylová politika…………………………………………………………..31 5

3.3.6

Společná přistěhovalecká politika………………………………………..31

3.3.7

Policejní spolupráce……………………………………………………...31

3.3.8

Doložka solidarity………………………………………………………..32

3.4 Hlavní ustanovení Lisabonské smlouvy……………………………....…………32 3.5 Efektivnější a moderní instituce……………………………………….………...34 3.5.1

Evropský parlament……………………………………………….……...34

3.5.2

Evropská rada……………………………………………………….……35

3.5.3

Rada………………………………………………………………….…...35

3.5.4

Evropská komise………………………………………………………….36

3.5.5

Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a místopředseda Komise…………………..………36

3.5.6

Ostatní orgány…………………………………………………….……....36

3.6 Podmínky pro přistoupení k Evropské unii……………………………….……...37 3.7 Podmínky pro vystoupení z Evropské unie………………………………….…...37 3.8 Doložka solidarity……………………………………………………………......38 3.9 Finanční ustanovení……………………………………………………………...38 3.10

Změny v zemědělství a rybolovu……………………………………………..39

3.11

Prostor svobody, bezpečnosti a práva………………………………………...40

3.12

Evropa práv a hodnot………………………………………………………....41

3.12.1 Listina základních práv EU a vyjednané vyjímky……………………..…42 3.12.2 Základní práva občanů Evropské unie……………………………………42 3.12.3 Petiční právo……………………………………………………………...43 3.12.4 Evropský ombudsman……………………………………………………43 3.12.5 Občanská iniciativa……………………………………………………….45 3.12.6 Přístup k Soudnímu dvoru………………………………………………..45 3.12.7 Volební právo…………………………………………………………….46 3.12.8 Změny v hospodářské a měnové politice…………………………………47 Závěr………………………………………………………………………………………….48

6

Úvod Po desetiletích válek, které stály miliony životů, znamenalo založení EU začátek nové epochy, ve které evropské země řeší své problémy vyjednáváním, a nikoli bojem. Lisabonská smlouva je reakcí na dvojí rozšíření EU. Od roku 1997 země Evropské unie hledaly dohodu o jejím fungování, která by odpovídala nárůstu počtu členských zemí z původních šesti na dnešních 27. Lisabonská smlouva je výsledkem této snahy a díky tomu je Evropská unie efektivnější, průhlednější a demokratičtější. Dne 13. prosince 2007 byla Lisabonská smlouva (oficiálně Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství) slavnostně podepsána v klášteře svatého Jeronýma v portugalském hlavním městě. Za ČR ji podepsali tehdejší ministerský předseda Mirek Topolánek a ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Osud Lisabonské smlouvy má vliv na vývoj dění na evropském kontinentě a postavení Evropy ve světě. V dnešním globalizovaném světě je potřeba čelit stále novým výzvám. Evropa 21. století se musí vyrovnávat s globalizací hospodářství, stárnutím obyvatelstva, klimatickými problémy, zajišťováním energie i s novými bezpečnostními hrozbami. Členské státy na tyto problémy, které nemají hranice, samy nestačí. Evropská unie musí mít k dispozici účinné nástroje, které budou reagovat na rychlé změny současného světa. Smlouva je výsledkem jednání mezi členskými státy v rámci takzvané mezivládní konference, na níž se podílela také Evropská komise a Evropský parlament. Aby mohla Lisabonská smlouva vstoupit v platnost, muselo ji ratifikovat všech 27 zemí Evropské unie. Její zrod trval dlouho. Dne 1. prosince 2009 Lisabonská smlouva konečně vstoupila v platnost. Zavádí spoustu institucionálních změn, jejichž cílem je zjednodušit rozhodovací postupy a posílit roli EU na celosvětové scéně. Lisabonská smlouva dovoluje Evropskému parlamentu více formovat Evropu, než tomu bylo kdykoliv předtím. Společně s pravomocemi přichází i větší odpovědnost ve vztahu k občanům, národním partnerům a Evropské unii. Každá nová smlouva o EU zvýšila legislativní pravomoci Evropského parlamentu. Lisabonská smlouva nyní staví Parlament na stejnou úroveň jako Radu ministrů při rozhodování o valné většině zákonů EU. Lisabonská smlouva umožňuje větší akceschopnost EU v zájmu kvality života občanů v několika oblastech, jimž občané v současnosti přikládají

7

velký význam. Především se jedná o boj proti terorismu a trestné činnosti a další otázky v oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Do určité míry se to týká i dalších oblastí, a to především energetické politiky, veřejného zdraví, civilní ochrany, změny klimatu, služeb obecného zájmu, výzkumu, vesmíru, územní soudržnosti, obchodní politiky, humanitární pomoci, sportu a cestovního ruchu. Lisabon je hlavní město Portugalska, přiléhá k řece Tejo blízko před jejím ústím do moře. Název Lisabonu se portugalsky píše Lisboa a čte se přibližně „ližbó“.

Obrázek 1: http://tema.novinky.cz/lisabonska-smlouva. Foto: Miroslav Homola, Právo

8

1. Popsání a uvedení Lisabonské smlouvy Lisabonská smlouva udává, co Evropská unie smí a co nesmí udělat a jaké nástroje k tomu smí použít. Změnila se také struktura orgánů Evropské unie, jejich postupy a pravomoce. Lisabonská smlouva těmito změnami upevňuje demokratickou legislativu a základní hodnoty Evropské unie. Lisabonská smlouva byla vytvořena jednáním členských států v rámci mezinárodní konference. Této konference se účastní kromě členských zemí i zástupci Evropské komise a Evropského parlamentu. Smlouvu ratifikovalo všech 27 členských zemí Unie, způsob ratifikace si každý jednotlivý stát mohl zvolit sám v souladu s ústavním pořádkem1

1.1 Před podepsáním Lisabonské smlouvy Když v květnu a červnu 2005 v referendech ve Francii a Nizozemsku byla odmítnuta evropská ústavní smlouva, museli hledat zástupci členských států odpověď na otázku, jak zajistí fungování rozšířené Evropské unie. Dvě referenda, která byla současně odmítnuta, ukázala, že je nutné brát ohledy na občany některých členských států, ve kterých vyvolala obavy. Úlohy vyjednat novou smlouvu se chopily Německo a Portugalsko v době svého předsednictví v Radě EU v roce 2007. Dne 25. března 2007 byla v průběhu oslav 50. výročí Římských smluv podepsána takzvaná Berlínská deklarace, která nastínila časový harmonogram jednání o novém smluvním základu EU. 2 Od 21. do 23. června 2007 se konal summit Evropské rady v Bruselu, kde byly dohodnuty základy budoucí Lisabonské smlouvy. Dne 23. července 2007 začala jednat mezinárodní konference, která měla za úkol převést dohodnuté změny a ustanovení do formy právně závazného textu. O den později se poprvé sešli právní experti členských států EU, aby pod vedením generálního ředitele Právní služby Rady C. Pirise připravili návrh nové 1 Europa: Lisabonská smlouva [online]. 2007 [cit. 2011-01-15]. www.europa.eu. Dostupné z WWW: . 2 http://domaci.ihned.cz/c1-38597420-cr-si-pred-podepsanim-lisabonu-musi-vyjednat-vyjimku-potvrdil-klaus

9

smlouvy. Jednání trvalo až do 3. října 2007. V Lisabonu pak ve dnech 18. - 19. října proběhl summit, z něhož vzešlo konečné znění tzv. Reformní smlouvy, následně pojmenované Lisabonská smlouva.3

1.2 Proč je zapotřebí nová smlouva? Evropská unie se změnila. Počet členských států se zčtyřnásobil. A svět se rychle mění také. Členské státy, které společně vypracovaly Lisabonskou smlouvu, uznávají, že stávající smlouvy neposkytují Evropské unii nástroje, které potřebuje k řešení těchto problémů a vypořádání se s těmito změnami. Lisabonská smlouva se mění a aktualizuje dřívější smlouvy EU. Bere v úvahu skutečnost, že se EU rozšířila ze šesti základních členských států na současných 27, a rovněž vývoj, k němuž došlo v posledních 50 letech. Smlouva zlepší způsob fungování, aby bylo zajištěno, že Unie ve 21. století vykonává svou činnost co nejúčinněji a nejúčelněji. Smlouva pomáhá EU lépe sloužit zájmům občanů a prostřednictvím nové iniciativy občanů umožňuje přímo spolurozhodovat o evropských záležitostech. Smlouva prostřednictvím Listiny základních práv chrání naše práva. Smlouva posiluje úlohu Evropského parlamentu a uděluje nové pravomoci vnitrostátním parlamentům. Smlouva zajišťuje větší účinnost rozhodování na evropské úrovni. Smlouva pomáhá EU vystupovat ve světě jednotně.

3 http://www.euroskop.cz/gallery/49/14956-lisbonne_2.pdf,co potřebujete vědět o lisabonské smlouvě

10

Smlouva zavádí nová opatření k řešení naléhavých otázek, které ovlivňují kvalitu našeho života, jako je změna klimatu, přeshraniční trestná činnost a energie. Smlouva současně chrání práva každého členského státu, zejména v citlivých oblastech, jako jsou daně a obrana.4

1.3 Oč jde v Lisabonské smlouvě? Lisabonská smlouva nasměrovává Evropskou unii k vytvoření takzvané hospodářské a politické unie, to znamená k vytvoření velké nadnárodní instituce s velkým vlivem a pravomocemi, které na ni přesunou státy. Přirozeně dominující vztah občan – stát, který vyplývá z faktu občanství, byl ve stávajícím modelu doplněn o vztah stát – Evropská unie. Lisabonská smlouva vede ještě k jednomu vztahu, a to občan – Evropská unie. A to díky získání parlamentního unijního občanství se vším všudy, tedy s právy a povinnostmi.5

1.4 Základní data Evropské unie 1.4.1 První etapa integračních východisek formovaných výsledky 2. světové války (1945 – 1951) Obyvatelé Evropy chtěli zabránit podobné tragédii a potřebovali zajistit stabilitu a mír, svou roli hrál také rostoucí vliv Sovětského svazu, sjednocená Evropa měla větší šanci odvrátit potencionální hrozby. 1947 USA vyhlašuje Marshallův plán k obnově zničené Evropy. 1948 vzniká OECC (Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci), aby koordinovala realizaci Marshallova plánu.

4 http://ec.europa.eu/publications/booklets/others/84/cs.pdf. 5 http://www.euroskop.cz/gallery/49/14956-lisbonne_2.pdf, co potřebujete vědět o Lisabonské smlouvě

11

1950 zveřejněna Schumanova deklarace. 1951 podepsána Pařížská smlouva o založení Evropského sdružení uhlí a oceli. Signatáři byli Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo. Smlouva začala platit od 27. července 1952. Jednalo se o integraci sektorového typu kvůli ekonomickým i politickým zájmům, tento průmysl byl totiž vyjmut z kontroly jednotlivých vlád a byl zaměřen proti militarizaci Německa, bez těchto dvou druhů průmyslu (ocelářský a těžba uhlí) je vedení války nesmyslné, bylo to řešení nepřátelských poměrů Německa a Francie.

1.4.2 Druhá etapa – ekonomický a sociální rozvoj a integrační dynamika (1952 - 1973) 1957 podpisem Římských smluv vzniklo Evropské hospodářské společenství - EHS, užší spojení, došlo k hospodářskému a sociálnímu pokroku, zlepšení životních a pracovních podmínek. Evropské společenství atomové energie EURATOM donutilo USA a SSSR stimulovat produkci. Zvýšila se bezpečnost a kontrola zacházení s jaderným materiálem. 1960 EFTA = ESVO (Evropské sdružení volného obchodu). Stockholmská úmluva – Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Velká Británie, Severní Irsko, Švédsko, Švýcarsko. Volný trh, ale bez společných institucí. 1965 - dohoda o sloučení institucí všech tří existujících společenství, začala platit 1. července 1967. 1966 - Lucemburský kompromis, každý národ má právo veta, může-li zákon ohrozit jeho suverénní zájmy. 1968 - dokončení vzniku celní unie – odbourání překážek v obchodě, odstranění vnitřních cel a zavedení stejného tarifu vůči třetím zemím. 12

1973 - ES se poprvé rozšířila o nové členy, a to o Velkou Británii, Dánsko a Irsko a vznikla (ze Šestky) Devítka.6

1.4.3 Třetí etapa – stagnace integračních procesů a strukturálních krizí (1974 – 1985) Surovinová a energetická krize, omezení dodávek ropy ze států Perského zálivu, následovalo mnohonásobné zvýšení cen energií a pohonných hmot, to mělo za důsledek oslabení evropských podniků a z toho plynula velká nezaměstnanost. Evropské podniky musely čelit východoasijské konkurenci a na počátku 70. let navíc přibyla měnová krize. 1974 - zřízení Evropské rady, která rozhoduje o základních politických otázkách Evropské unie a vzniká také Evropský parlament. 1975 - Smlouva o finančním hospodaření, tím získal Evropský parlament širší rozpočtové pravomoce. Dále vznikl Účetní dvůr v Lucembursku. 1979 - první přímé volby do Evropského parlamentu. Zavedení EMS (Evropského měnového systému), měl zamezit velkým změnám v měnových kurzech, osm zemí se zavazuje udržovat výměnné kurzy v určitém rozpětí. 1981 - rozšíření ES o Řecko. 1985 - podpis Schengenské dohody, odstranění hraničních kontrol na vnitřních hranicích a spolupráce při ochraně vnějších hranic.7

6

http://seminarky.cz/Evropska-unie-1500, Evropská unie, autor Pavel Lasák

7


13

1.4.4 Čtvrtá etapa - oživení integrační dynamiky a rozšíření teritoriálního rozměru ES (1986 - 1992) 1986 - rozšíření ES o Španělsko a Portugalsko. Vznik JEA (Jednotného evropského aktu). Jeho nový cíl byl vybudovat do konce roku 1992 jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob a kapitálu; v podstatě šlo o kodifikaci Bílé knihy o opatření k dokončení vnitřního trhu. 1989 - PHARE – Západní Evropa a Severní Amerika podporuje hospodářské reformy ve Střední Evropě.

1.4.5 Pátá etapa – formování Evropské hospodářské, měnové a politické unie (od roku 1992) 1992 - podpis Maastrichtské smlouvy, která začala platit od 1. 1. 1993. Smlouva o Evropské unii - cesta k politickému sjednocování. Ochrana práv občanů Unie, společná zahraniční a bezpečnostní politika Unie jako prostor svobody. Rozdělení evropské integrační aktivity do tří pilířů: I. Aktivity Evropského společenství II. Společná zahraniční a bezpečnostní politika III. Justice a vnitřní bezpečnost 1993 - vzniká Jednotný vnitřní trh. 1993 - definování Kodaňských kritérií. 1995 - rozšíření EU o Rakousko, Švédsko a Finsko.

14

1997 - podepsána Amsterodamská smlouva, která začala platit 1. května 1999. Byla to novela Maastrichtské smlouvy, která rozšířila třetí pilíř o imigrační politiku a ochranu menšin. 2001 - podepsána Niceská smlouva, která začala platit 1. února 2003.8 2002 - zavedení eura ve dvanácti členských státech. Počet zemí platících eurem se od té doby zvýšil na sedmnáct. Naposledy přistoupilo Estonsko. 2004 - rozšíření Evropské unie o deset nových členských států, včetně České republiky. Kromě Malty a Kypru šlo o postkomunistické země. Faktické ukončení rozdělení Evropy na východní a západní. 2007 - zatím poslední rozšíření Evropské unie o Rumunsko a Bulharsko. 2009 - začala platit Lisabonská smlouva podepsaná 13. prosince 2007.9

1.5 Vývoj Evropské unie Pásmo volného obchodu zúčastněné země se domluvily na odstranění všech překážek volného pohybu mezi nimi pro nečlenské země si ponechala každá země svou celní politiku ESVO, CEFTA, NAFTA Celní unie navíc sjednali společnou celní politiku vůči nečlenským zemím Společný trh navíc odstranění překážek, které brání volnému pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu

8


9


15

Hospodářská (měnová) unie sbližování hospodářské politiky zúčastněných zemí vyvrcholením je zavedení společné měny10

1.6 Ostatní kandidátské země

členské země kandidátské země

Obrázek 2: http://europa.eu/about-eu/basic-information/index_cs.htm

10

Jak funguje Evropská unie, Váš průvodce po institucích EU, Lucemburk: Úřád pro úřední tisky Evropských společenství, 2007, ISBN 927903649-1

16

Bývalá jugoslávská republika Makedonie Makedonie získala nezávislost v roce 1991 po rozpadu Jugoslávie. Nachází se v hornatém středním Balkánu. Oficiální status kandidátské země získala v roce 2005, musí si ale vyřešit své spory s Řeckem a zmírnit etnické spory s Albánci. Chorvatsko Tato slunná a kulturně velmi pestrá balkánská země si taktéž na svou úplnou samostatnost musela počkat až do roku 1991, kdy její vyhlášení vedlo k ozbrojenému národnímu konfliktu. Chorvatská ekonomika je založena především na lehkém průmyslu a službách, ale největším zdrojem příjmů je cestovní ruch. Oficiálně se kandidátskou zemí stalo v roce 2004. Turecko Podle rozlohy a počtu obyvatel se jedná o největší kandidátskou zemi. Téměř 98 procent turecké populace tvoří muslimové a na jihovýchodě země žije početná kurdská menšina. Od doby, kdy Kemal Atatürk vytvořil ve dvacátých letech moderní turecký stát, hrálo Turecko (později i jako důležitý člen NATO) stále významnější roli v evropské a mezinárodní politice. Turecko podalo oficiální přihlášku již v roce 1987. Oficiální status kandidátské země dostalo až po Helsinkách 1999. V roce 2005 byly zahájeny s Tureckem přístupové rozhovory. Jsou ovšem obavy ze změny mocenské rovnováhy, Turecko by bylo nejlidnatějším státem Evropské unie, je to muslimský národ, mají stále etnické spory s Kurdy a převážná část Turecka leží mimo Evropu. Norsko Norsko, oficiálním názvem Norské království, žádalo o členství v Evropské unii již čtyřikrát, dvakrát byla žádost stáhnuta a dvakrát zněla odpověď v referendu „Ne“, poprvé roku 1972 a poté znovu 1994. Norové vědí, že pokud zůstanou mimo Unii, průmysl nebude tak konkurenceschopný a přístup na evropský trh bude ztížen a izolované Norsko bude příliš slabé na scéně mezinárodní politiky. Mají ovšem také strach z toho, že pokud vstoupí do Unie, tak se jejich národní loviště budou hemžit zahraničními rybáři a zemědělství bez štědrých dotací zajde. Navíc Norsku chybí ekonomický motiv, protože vlastní značná ložiska ropy a zemního plynu.

17

Švýcarsko Švýcarská konfederace je mezinárodně uznávaným finančním centrem a sídlem mnoha významných společností a korporací. Švýcarská ekonomika je založena na vysoce kvalitních výrobcích. Je světovou jedničkou ve výrobě léčiv a hodinek. Dále pak v biotechnologii, strojírenství, bankovnictví a pojišťovnictví. Zde musím zmínit velmi důležité Bilaterální dohody (Dohoda o volném obchodu z roku 1972, Dohoda o pojišťovnictví z roku 1989, Bilaterální dohody I z roku 1999 a Bilaterální dohody II z roku 2004), které v podstatě nahrazují členství v Evropské unii. Vláda Švýcarska podala přihlášku v roce 1992, ale bez podpory voličů a parlamentu bylo členství odmítnuto v referendu. Obyvatelé měli obavy ze ztráty neutrality, suverenity a hlavně z masivního zvýšení daní na úroveň Evropské unie.11

Obrázek 3:http://www.euroskop.cz/8884/15150/clanek/1945-1949---povalecna-evropa-a-myslensky-sjednoceni/

Robert Schuman při podpisu Evropské úmluvy o lidských právech. Jako francouzský ministr zahraničí představil 9. května 1950 deklaraci, která stála u počátků evropské integrace.

11

http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/candidate_countries/index_cs.htm

18

1.7 Pilířová struktura Evropské unie Evropská unie se někdy přirovnává k antickému chrámu – jako by zde pod jednou střechou žily evropské národy. Jako každá jiná stavba, která má vydržet věky, i Evropská unie potřebuje pevné základy, na kterých musí stát. Z těchto pevných základů vyvstávají tři pilíře, které představují jednotlivé politiky Unie. Jejich svorníkem, právě střechou, pod níž se odehrává život ve společném evropském domě, jsou instituce EU.

Obrázek 4:http://janamurova.blog.cz/0804/pilire-eu

19

1.7.1 První pilíř: Evropské společenství Evropské společenství znázorňuje nejsilnější a nejstarší pilíř Evropské unie. Jeho historie je spojena se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli, Evropského společenství pro atomovou energii a Evropského hospodářského společenství. Cílem Evropských společenství je podle článku 2 Smlouvy o ES podpora vyváženého, harmonického a trvale udržitelného rozvoje hospodářství, zaměstnanosti na vysoké úrovni, sociální ochrany, rovnosti mužů a žen, vysoké úrovně ochrany životního prostředí a mimo jiné i sociální soudružnosti a solidarity mezi státy Evropské unie. Hlavním nástrojem ke splnění těchto cílů je vytvoření jednotného vnitřního trhu. A s tímto vnitřním trhem je úzce spjata hospodářská a měnová unie. Dvanáct států Evropské unie začalo používat v roce 1999 k bezhotovostnímu platebnímu styku jednotnou měnu euro. Od roku 2002 se začalo platit eurem i hotově a dnes s ním platí 17 států eurozóny. Dále do prvního pilíře patří společné politiky v oblasti zahraničního obchodu, dopravy a zemědělství. Po vstoupení v platnost Amsterodamské smlouvy z roku 1999 se přesunuly záležitosti azylu a přistěhovalectví ze třetího do prvního pilíře. S tímto souvisí i takzvané Schengenské dohody z let 1985-1990 o odstranění kontrol na vnitřních hranicích Evropské unie . Evropská unie má nadnárodní charakter, to znamená, že členské státy Evropské unie delegují na Evropskou unii podíl své suverenity.

1.7.2 Druhý pilíř: Společná zahraniční a bezpečnostní politika Druhý pilíř Evropské unie obsahuje všechny oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Už od 70. let země Evropského společenství na poli zahraniční politiky spolupracují prostřednictvím takzvané Evropské politické spolupráce a od vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost Evropská unie tvoří Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP). Hlavním cílem SZBP je zabezpečit společné hodnoty, zájmy, nezávislost a integritu Evropské unie, posilovat její bezpečnost, zachovávat mír, podporovat mezinárodní spolupráci a upevňovat demokracii a respektování lidských práv a svobod. SZBP se řídí Smlouvou o EU Hlavou V. 20

Téměř o všech záležitostech se rozhoduje jednomyslně a rozhodující a výkonné pravomoci zůstávají v rukou členských zemí, hlavním orgánem SZBP je Rada. Důležitá rozhodnutí příjímají hlavy států na zasedáních Evropské rady, na takzvaných summitech EU. Cílem Evropské unie je, aby zahraniční a bezpečnostní politika co nejlépe doplňovala NATO.

1.7.3 Třetí pilíř: Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech Právní základ třetího pilíře tvoří Hlava VI Smlouvy o EU. Tento pilíř pomáhá vytvořit prostor svobody, práva a bezpečnosti uvnitř Evropské unie. Podstatou je spolupráce v oblasti soudních a trestních věcí. Bojuje proti kriminalitě, obchodu s lidmi, s drogami, se zbraněmi, bojuje s korupcí a mnoha dalšími problémy.Třetí pilíř má také mezivládní charakter a jeho nejdůležitějším orgánem je Rada ministrů.Evropská unie dosahuje svých cílů prostřednictvím agentur Europol a Eurojust. Důležitost tohoto pilíře vzrostla po teroristických útocích na New York a Washington v roce 2001.12

2. Postupná ratifikace Lisabonoské smlouvy

Obrázek 4: http://www.financninoviny.cz/tema/index_img.php?id=97777 12

http://janamurova.blog.cz/0804/pilire-eu

21

Domluveno bylo to, že Lisabonská smlouva začne platit pouze v případě, že ji schválí všechny členské země EU. V každé zemi byl schvalovací proces jiný dle jejích zvyklostí, ale většina států se rozhodla jít parlamentní cestou. Například Irsko svým občanům předložilo Lisabonskou smlouvu v referendu. U nás na základě hlasování Parlamentu ČR dne 30. října 2007 bylo rozhodnuto ratifikovat Lisabonskou smlouvu parlamentní cestou. Aby byla smlouva přijata, bylo zapotřebí třípětinové většiny hlasů v obou komorách Parlamentu. Lisabonskou smlouvu oficiálně podepsaly hlavy členských států 13. prosince 2007. V platnost vstoupila dne 1. prosince 2009 poté, co byla ratifikována všemi členskými státy. Způsob ratifikace se v daných zemích lišil dle jejich ústavních systémů. U nás Poslanecká sněmovna smlouvu ratifikovala v únoru a Senát v květnu 2009. Před hlasováním Senátu byla podána žádost o přezkoumání šesti článků Lisabonské smlouvy Ústavnímu soudu. Ten neshledal žádné rozpory mezi šesti články a ústavním pořádkem České republiky. V květnu 2009 schválili senátoři nový jednací řád obou komor, který zavádí vázaný mandát. Podle této novely vláda nemůže bez souhlasu parlamentu rozhodnout o přesunu pravomocí na evropskou úroveň. V září 2009 podala skupina sedmnácti senátorů, většinou z ODS, stížnost k Ústavnímu soudu - žádala, aby souhlas Parlamentu byl platný jen tehdy, pokud se pro vysloví ústavní většina, a ne pouze nadpoloviční. Dále požadovali, aby se za nesouhlas považovalo i to, když se parlament nestihne k přesunu pravomocí ve stanovené lhůtě vyjádřit. Podali k Ústavnímu soudu i druhou stížnost na Lisabonskou smlouvu samotnou a na další primární smlouvy. V pátek 9. října 2009 prohlásil prezident republiky Václav Klaus, že podmiňuje svůj podpis stanovením zvláštní podmínky. „Učená společnost České republiky v čele s prof. RNDr. Helenou Illnerovou, DrSc., napsala panu prezidentovi své stanovisko: ,,Učená společnost České republiky žádá prezidenta České republiky, aby v případě, že Ústavní soud neshledá neslučitelnost Lisabonské smlouvy s Ústavou České republiky, tuto smlouvu za naši zemi urychleně ratifikoval. Členství naší země v EU bylo schváleno občany v referendu. Lisabonskou smlouvu schválily obě komory Parlamentu České republiky, zvolené občany ve svobodných volbách. Odkládáním nebo dokonce znemožněním ratifikace smlouvy hrozí nebezpečí, že naše země 22

bude oprávněně považována za nevěrohodnou součást Unie a odsunuta na její okraj. Tuto situaci si nepřejeme. Jako vědci a vysokoškolští pedagogové vidíme hlubokou provázanost ČR s evropskou kulturou, vědou a vzděláním i mnoho příkladů, kdy se naši občané vyrovnávají v mezinárodním měřítku špičkám ve svém oboru a získávají tak pro ČR vliv a uznání v EU. Chceme, aby Česká republika měla nadále plnohodnotný vliv v Unii a podílela se na jejím rozhodování a konání. Jsme přesvědčeni, že tento vliv naší zemi náleží.“13 Většina členských států Evropské unie se rozhodla ratifikovat Lisabonskou smlouvu parlamentní cestou, jen Irové se rozhodli pro referendum. K Lisabonské smlouvě se vyjádřili v referendu 12. června 2008 a řekli NE. K urnám přišlo 53,1 % voličů, z nich 53,4 % bylo proti. Irský lid se obával dopadů Lisabonské smlouvy na oblasti práva na život, daňové politiky, vzdělání a rodiny, zároveň také na irskou tradiční politiku. O Lisabonské smlouvě jednali představitelé Evropské unie na summitu 11. prosince 2008. Summit vyšel požadavkům Irů vstříc. Aby byla možnost opakovat referendum, žádalo Irsko po EU záruky. Summit Irsku přislíbil zachování jejich evropského komisaře a také zaručil neutralitu Irska, daňovou autonomii a nezpochybňování ustanovení irské ústavy. O formě záruk rozhodlo zasedání Evropské rady 18. - 19. 6. 2009, záruky byly schváleny formou mezivládní dohody. Na základě jednání s českým předsednictvím nastavilo Irsko 24. června termín druhého referenda na 2. října. Ve druhém referendu Irové Lisabonskou smlouvu schválili. Pro hlasovalo 67,1 % a proti 32,9 % za vysoké účasti 58 % voličů. Po schválení Lisabonské smlouvy v referendu dne 15. října 2009 irská prezidentka Mary McAleese Lisabonskou smlouvu ratifikovala. V Německu také nebyla ratifikace Lisabonské smlouvy jednoduchá. Obě komory německého parlamentu sice smlouvu ratifikovaly už 24. dubna a 23. května 2008, proces ratifikace ovšem pozastavila stížnost skupiny poslanců k německému Ústavnímu soudu. 30. června 2009 rozhodl soud, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem země, ale dokončení ratifikace podmínil posílením spolurozhodovacích pravomocí obou komor parlamentu při evropské integraci. Doprovodné zákony následně zpochybnil

13

Citace ze dne 1. 5. 2011 http://www.learned.cz/cz/.

23

u Ústavního soudu bývalý šéf oceláren Thyssen Dieter Spethmann. Spolkový Ústavní soud návrh odmítl, a Lisabonskou smlouvu tak 25. září 2009 prezident Horst Köhler podepsal. V Polsku nebyla ratifikace taktéž zrovna jednoduchá. Prezident Lech Kaczyński podmínil podpis Lisabonské smlouvy kladným výsledkem referenda v Irsku. Po kladném výsledku referenda v Irsku smlouvu slavnostně podepsal 10. října 2009. Proces ratifikace Lisabonské smlouvy byl ukončen uložením ratifikačních listin u vlády Italské republiky. Uložení ratifikační listiny České republiky proběhlo v Římě dne 13. listopadu 2009 předsedou vlády Janem Fischerem. Lisabonská smlouva začala platit dne 1. prosince 2009.14

Obrázek 5: zdroj: www.europa.eu, ratifikace

14

Europa:

Lisabonská

smlouva

[online].

2007

[cit.

WWW:.

24

2011-01-15].

www.europa.eu.

Dostupné

z

Ratifikace Země

Datum schválení

Způsob ratifikace

Maďarsko

06.02. 2008

Hlasování v parlamentu

Malta

06. 02. 2008


Slovinsko

24. 04. 2008


Rumunsko

11. 03. 2008


Francie

14. 02. 2008


Bulharsko

28. 04. 2008


Portugalsko

17. 06. 2008


Rakousko

13. 05. 2008


Dánsko

29. 05. 2008


Slovensko

24. 06. 2008


Lotyšsko

16. 06. 2008


Litva

26. 08. 2008


Lucembursko

21. 07. 2008


Estonsko

23. 09. 2008


Finsko

30. 09. 2008


Řecko

12. 08. 2008


Kypr

26. 08. 2008


Nizozemsko

12. 09. 2008


Belgie

15. 10. 2008


Španělsko

08. 10. 2008


Velká Británie

16. 07. 2008


Itálie

08. 08. 2008


Německo

25. 09. 2009


Švédsko

10. 12. 2008


Polsko

12. 10. 2009


Irsko

23. 10. 2009

Referendum

Česká republika

13. 11. 2009


Tabulka 1: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/evropska_unie/pravo_evropske_unie/aktualni_novely_primarniho_ prava_eu/lisabonska_smlouva/ratifikacni_proces_v_clenskych_statech.htm

25

2.1 Ratifikace v České republice v datech 13. prosince 2007 Byla podepsána Lisabonská smlouva a následně publikována v Úředním věstníku Evropské unie. 29. ledna 2008 Česká vláda předložila Parlamentu ČR Lisabonskou smlouvu k vyslovení souhlasu s ratifikací. 30. dubna 2008 Proces ratifikace byl pozastaven Senátem. Obrátil se na Ústavní soud, aby smlouvy přezkoumal. Soud se měl zaměřit na šest oblastí Lisabonské smlouvy. 26. listopadu 2008 Ústavní soud rozhodl, že ustanovení nejsou v rozporu s naší Ústavou. 10. února 2009 Zahraniční výbor Senátu doporučil jednání o Lisabonské smlouvě odložit do přijetí prováděcích novel. 18. února 2009 Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy. Přítomno bylo 197 poslanců a z toho 125 poslanců hlasovalo pro přijetí. 19. března 2009 Poslanecká sněmovna schválila novelu zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a zákon o jednacím řádu Senátu, který obsahoval vázaný mandát vlády; tím bylo podmíněno vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy v Senátu. 6. května 2009 Senát schválil novelu jednacího řádu Poslanecké sněmovny a Senátu. Senát také odsouhlasil ratifikaci Lisabonské smlouvy. Senátor J. Oberfalzer vyslovil záměr podat opět návrh Ústavnímu soudu na přezkoumání Lisabonské smlouvy. Prezident Václav Klaus sdělil 26

v tiskovém prohlášení, že s podpisem vyčká, dokud senátoři nepodají návrh k Ústavnímu soudu. 22. června 2009 Vláda předložila prezidentu Václavu Klausovi k podpisu ratifikační listinu. 1. září 2009 17 senátorů podalo návrh Ústavnímu soudu na zrušení vybraných ustanovení lisabonské novely zákona o jednacím řádu. 29. září 2009 Byl podán druhý návrh Ústavnímu soudu na přezkoumání Lisabonské smlouvy. 6. října 2009 Ústavní soud rozhodl, že návrh senátorů je neopodstatněný. 3. listopadu 2009 Ústavní soud konstatoval, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Týž den v 15 hodin podepsal prezident Václav Klaus ratifikační listinu Lisabonské smlouvy a ten samý den v podvečer ji spolupodepsal i předseda vlády. 13.listopadu 2009 Předseda vlády uložil ratifikační listinu Lisabonské smlouvy u Ministerstva zahraničních věcí Italské republiky. Ministerstvo zahraničí Italské republiky vede archiv, který je depozitářem této smlouvy.15

15

www.mzv.cz [online]. 16.11.2009 [cit. 2011-01-10]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky

.
27

3.Uvedení lisabonské smlouvy do praxe Přijetím Lisabonské smlouvy došlo v rozhodovacím procesu na evropské úrovni ke spoustě změn. Lisabonská smlouva zajišťuje Evropské unii moderní instituce a optimalizované pracovní postupy, aby mohla efektivně čelit výzvám, před kterými v současné době stojí.16

3.1 Demokratičtější a transparentnější Evropa Lisabonská smlouva posiluje úlohu Evropského parlamentu i národních parlamentů, dává občanům více možností, jak vyjádřit svůj názor, a lépe vymezuje rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy. Evropský parlament je volen přímo občany EU, získal nové pravomoci vůči evropským právním předpisům, mezinárodním smlouvám a rozpočtu. Hlavně rozšíření postupu spolurozhodování do nových oblastí zajistí shodné postavení Evropského parlamentu vůči Radě, která zastupuje členské státy, při schvalování většiny právních předpisů EU.

3.2 Evropská unie a její pravomoci Fungování Evropské unie je založeno na předávání kompetencí ze strany členských zemí. Tyto kompetence by měly být využívány na základě principů subsidiarity a proporcionality. Kompetence, které členské státy Evropské unie nepředají, zůstávají v jejich pravomoci. Právní úprava doposud nerozdělovala pravomoci výlučné a sdílené, ty obsahuje až Lisabonská smlouva

3.2.1Oblasti ve výlučné pravomoci Unie celní unie pravidla hospodářské soutěže v oblasti vnitřního trhu Evropské unie 16

http://www.euroskop.cz/8365/2128/sekce/akce/lisabonska-smlouva-v-praxi-dopady-fungovani-lisabonskesmlouvy-na-cr/

28

měnová politika v oblasti eurozóny ochrana mořských biologických zdrojů společná obchodní politika17 Právní akty v těchto zmíněných oblastech může vydávat pouze Unie, členské státy mohou vydávat právní akty pouze v případě, že jsou k tomu zmocněny.

3.2.2 Sdílené pravomoci Unie a členských států vnitřní trh sociální politika ve vztahu k textu SFEU hospodářská, sociální a územní soudržnost zemědělství a rybolov životní prostředí ochrana spotřebitele doprava, transevropské sítě, energetika ochrana svobody, bezpečnosti a justice ochrana veřejného zdraví Tyto sdílené pravomoci k právním aktům náleží jak Evropské unii, tak členským státům. Členské státy vykonávají právní akty u těchto případů v rozsahu, v jakém je Unie nevykonala, případně tam, kde se Evropská unie rozhodla je nevykonat.

17

www.cnb.cz [online]. 2003-2011 [cit. 2011-01-10]. Česká národní banka. Dostupné z WWW: .

29

3.3 Změny, které s sebou nese Lisabonská smlouva 3.3.1 Zrušení pilířové struktury Jednou z důležitých změn je likvidace pilířové struktury Evropské unie. Dříve zasahovala témata vnitřních věcí do I. pilíře a do III. pilíře. Smlouva přichází s Prostorem svobody, práva a bezpečnosti. Politika vnitřních věcí je zařazena mezi „komunitární“ politiky, nicméně výlučná odpovědnost členských států v oblasti udržování veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti zůstává nedotčena.

3.3.2 Změna rozhodovacího mechanismu Lisabonská smlouva zavádí v řadě oblastí hlasování v Radě kvalifikovanou většinu, většina

legislativních

návrhů

bude

schvalována

řádným

legislativním

postupem

(spolurozhodováním EP a Rady). V oblastech, kde zůstane zachován princip jednomyslnosti, je zavedena možnost posílené spolupráce alespoň devíti členských států (otevírá se cesta k pestré vícerychlostní Evropě).

3.3.3 Nová struktura pracovních skupin a výborů Lisabonská smlouva zavádí nový výbor v rámci struktury Rady JHA. Tento výbor by měl sloužit k zajištění podpory a posílení operativní spolupráce v oblasti vnitřní bezpečnosti uvnitř Evropské unie. Jeho smyslem je usnadnění koordinace činnosti příslušných orgánů členských států, COSI samotný ale nebude zapojen do provádění operací. COSI naopak nebude zapojen do přípravy legislativních aktů.

3.3.4 Ochrana hranic Lisabonská smlouva vymezuje „schengenské“ cíle: neexistence kontrol na vnitřních hranicích, kontrola a účinný dohled na vnějších hranicích a postupné zavádění integrovaného systému ochrany vnějších hranic. Rada a EP přijímají opatření, která směřují k těmto cílům.

30

3.3.5 Azylová politika Lisabonská smlouva výslovně hovoří o budování společného evropského azylového systému a charakterizuje jeho jednotlivé prvky (jednotný azylový status, jednotný status doplňkové ochrany, společný postup pro udělování a odmítání azylového statusu atd.) Lisabonská smlouva také umožňuje, aby v případě stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí mohla Rada na návrh EK a po konzultaci EP přijmout ve prospěch postižených členských států dočasná opatření.

3.3.6 Společná přistěhovalecká politika Lisabonská smlouva vymezuje cíle migrační politiky EU: účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývajících v členských státech, prevence a boj s nelegální migrací a boj proti obchodování s lidmi. Rada a EP přijímají opatření, která směřují k těmto cílům. Lisabonská smlouva také nově zakotvuje závazek, aby se politiky Unie v oblasti migrace, azylu a ochrany hranic řídily principem solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni. Lisabonská smlouva nově výslovně zakotvuje i pravomoc Unie uzavírat readmisní dohody, což bylo dosud prováděno jen na základě obecného zmocnění v článku 300 SES.

3.3.7 Policejní spolupráce Lisabonská smlouva výslovně hovoří o spolupráci všech příslušných orgánů členských států „včetně policie, celních orgánů a dalších donucovacích orgánů specializovaných na předcházení trestným činům, jejich odhalování a objasňování“. Nově Lisabonská smlouva stanoví výslovně možnost, aby Unie aktivně vystupovala v oblasti prevence kriminality. EP a Rada mohou řádným legislativním postupem přijímat pobídková a podpůrná opatření pro činnost členských států v oblasti předcházení trestné činnosti bez harmonizace právních předpisů členských států. Co se týká případných zásahů na území jiného členského státu, Rada stanoví zvláštním legislativním postupem podmínky a meze, za nichž mohou příslušné orgány členských států v rámci policejní a justiční spolupráce

31

v trestních věcech působit na území jiného členského státu ve spojení a po dohodě s jeho orgány.

3.3.8 Doložka solidarity Princip, že v případě, že se některý členský stát stane cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a členské státy v duchu solidarity. Unie v takovém případě uvede do pohotovosti veškeré nástroje, kterými bude postupovat. Kroky Unie by měly vést k odvrácení teroristické hrozby, k ochraně demokratických institucí a civilního obyvatelstva a k pomoci členskému státu, pokud o to požádají jeho politické orgány.18

Obrázek6: Fotografie ze zasedání k Lisabonské smlouvě http://www.europarl.europa.eu/parlament/archive/staticDisplay.do?language=CS&id=77&pageRank=2

3.4 Hlavní ustanovení Lisabonské smlouvy Lisabonská smlouva dává občanům silnější hlas při rozhodování, nová iniciativa občanů znamená, že jeden milion občanů z celkových 500 milionů občanů Evropské unie z několika států může žádat Evropskou komisi, aby předložila nové návrhy politik. To občanům zajišťuje možnost zapojit se do procesu tvorby právních předpisů EU.

18

http://www.mvcr.cz/clanek/agenda-eu-na-mv-lisabonska-smlouva.aspx?q=Y2hudW09Mg%3D%3D

32

Doma budou mít vnitrostátní parlamenty větší možnost přímo přispívat k rozhodování na úrovni Evropské unie. Lisabonská smlouva také zvyšuje počet oblastí, v nichž se Evropský parlament podílí na rozhodování spolu s Radou ministrů. Poslanci Evropského parlamentu budou mít větší právo rozhodovat o právní úpravě a rozpočtu Evropské unie. V Radě ministrů se rozšíří hlasování kvalifikovanou většinou namísto jednomyslných rozhodnutí. To zajistí rychlejší a účinnější jednání. Smlouva také potvrzuje závazek dosáhnout měnové unie, jejíž měnou je euro. Nyní je euro měnou sedmnácti členských států. Hospodářská a měnová unie je základním cílem Evropské unie. Smlouva formálně schvaluje postavení Evropské centrální banky tím, že z ní činí orgán Evropské unie. Evropská unie se zavazuje, že bude prosazovat hodnoty Unie ve světě, a to přispíváním k: míru a bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, vymýcení chudoby, volnému a spravedlivému obchodování, solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, ochraně lidských práv, přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů. Lisabonská smlouva zřetelněji popisuje úlohu Evropské unie v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Rozhodnutí o věcech obrany budou i dále vyžadovat jednomyslné schválení 27 členskými státy Unie. Smlouva také obsahuje důležitá nová ustanovení, která posilují schopnost Evropské unie bojovat proti mezinárodní přeshraniční trestné činnosti, obchodování s lidmi, zbraněmi, drogami a přistěhovalectvím. Znamená to uplatňování větší transparentnosti v této oblasti, posílení Evropského parlamentu a Soudního dvora a zrychlení rozhodování hlasováním kvalifikovanou většinou ve více oblastech. Pro Irsko a Spojené království, které mají zvykové právo (common law) a neúčastní se režimu hraničních kontrol v rámci schengenského prostoru, existuje mimoto zvláštní ujednání, které

33

jim umožňuje, aby se v každém případě zvlášť rozhodly, jestli se budou podílet na právních předpisech v této oblasti. Lisabonská smlouva uznává práva, svobody a zásady stanovené v Listině základních práv a zajišťuje právní závaznost Listiny. Všechny státy Evropské unie podepsaly Listinu základních práv v roce 2000 a ta je nyní právně závazná. Takže pokud EU navrhuje a provádí právní předpisy, musí přitom respektovat práva stanovená v Listině základních práv. K těmto právům patří například ochrana osobních údajů, právo na azyl, rovnost před zákonem a zákaz diskriminace, rovnost mužů a žen, práva dětí a také důležitá sociální práva, jako je ochrana před neoprávněným ukončením pracovní smlouvy a přístup k sociálnímu zabezpečení a sociální pomoci.

3.5 Efektivnější a moderní instituce Lisabonská smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy a pravidla hlasování, racionalizuje a modernizuje instituce, aby byly přizpůsobené 27 členům, a zvyšuje akceschopnost EU v prioritních oblastech.19

3.5.1 Evropský parlament Lisabonská smlouva posiluje jeho pravomoci při schvalování legislativních návrhů, rozpočtů a mezinárodních smluv. Pozměňuje také pravidla pro jeho složení. Maximální počet poslanců je 750 plus předseda a místa jsou rozdělena mezi jednotlivé členské státy tzv. poměrovým sestupným způsobem. Smlouva také stanovuje minimální (6) a maximální (96) počet poslanců jedné země. Evropský parlament je jednou ze tří základních institucí Evropské unie. Zastupuje občany Unie prostřednictvím přímo volených zástupců – europoslanců. Anglický název zní The European Parliament, sídlí ve Štrasburku, v Bruselu a v Lucemburku. Je složen ze 736 poslanců, volených v přímých volbách občany EU. Jeho hlavní úkol je

19

Europa .Lisabonská smlouva. Smlouva v kostce: [online] 2009. Dostupný

z http://europa.eu/lisbon_treaty/glance/index_cs.htm

34

demokratická kontrola zákonodárného procesu a výkonné moci a dále schvalování a návrhy rozpočtu. Předsedou je Jerzy Buzek od léta 2009.

3.5.2 Evropská rada Nově se ustanovuje funkce předsedy Evropské rady. Předseda Rady nemůže zastávat žádnou státní funkci. Evropská rada (také se jí říká Evropský summit) je nejdůležitějším politickým orgánem EU, který stojí na vrcholu právního systému EU. Evropská rada vznikla počátkem 70. let ze schůzek představitelů evropských zemí, proto se občas nazývá ,,setkání na nejvyšší úrovni“. Schází se minimálně dvakrát ročně v Bruselu. Evropská rada reprezentuje členské státy a její funkce spočívá v hledání společných postojů a strategií dalšího vývoje Unie. V čele stojí přeseda ER, což je v současné době Herman Van Rompuy, jeho funkční období je 2,5 roku s možností znovuzvolení dvakrát po sobě.

3.5.3 Rada Největší změna, kterou přináší Lisabonská smlouva, se dotýká způsobu hlasování. Uvádí, že nestanoví-li Smlouvy jinak, rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou, nikoliv tedy jednotlivě. A další změnou je, že od roku 2014 se zavádí hlasování na základě dvojí většiny: počtu států (55 %) a obyvatelstva (65 %), to odráží dvojí legitimitu EU a zvyšuje současně transparentnost a efektivitu. Rada zastupuje zájmy členských států Evropské unie a funguje na mezivládním principu. Rada je legislativní a výkonný orgán a může rozhodovat o všech otázkách integrace. Jejím sídlem je Brusel a především budova Justus Lipsius. Anglický název rady je The Council of the European Union. Někdy nese také název Rada ministrů. Sídlí v Bruselu, Lucemburku a některá neformální jednání se konají v předsednických zemích. Hlavním úkolem je koordinace hospodářské politiky a má rozhodovací a legislativní pravomoc.

35

3.5.4 Evropská komise Jejím hlavním úkolem je prosazovat obecný evropský zájem, je to výkonná moc Evropské unie, iniciátor legislativních návrhů a podporuje rozvoj integrace. Lisabonská smlouva mění pravidla pro složení Komise. Od roku 2014 se bude počet komisařů rovnat dvěma třetinám počtu členských států a bude se používat systém rovné rotace mezi členskými státy. Počet komisařů bude moci změnit Evropská rada a bude přijat jednomyslným rozhodnutím. Druhým významným ustanovením je přímá vazba mezi výsledky voleb do Evropského parlamentu a výběrem kandidáta na funkci předsedy Komise. Předseda Komise také získá novou pravomoc odvolávat jednotlivé komisaře. Evropská komise prosazuje zájmy EU jako celku a tvoří protiváhu zájmům jednotlivých členských států. Anglický název zní The European Commission, sídlí v Bruselu, dnes se skládá z 27 komisařů (1 z každé členské země). Komise reprezentuje Evropskou unii jako celek. Současný předseda od roku 2004 je José Manuel Barroso, je volen Evropskou radou a schvalován Evropským parlamentem na 5 let.

3.5.5 Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a místopředseda Komise Vysoký představitel bude pověřeným zástupcem Rady pro společnou zahraniční politiku a bezpečnostní politiku (SZBP) a místopředsedou Komise odpovědným za vnější vztahy. Bude mít také v kompetenci zahraniční politiku a společnou obrannou politiku a bude předsedat Radě pro zahraniční věci. Dále bude zastupovat Evropskou unii na mezinárodní scéně, přičemž se bude opírat o Evropský útvar pro vnější činnost, složený z úředníků Rady, Komise a diplomatických služeb členských států.

3.5.6 Ostatní orgány Ustanovení Smluv týkající se Evropské centrální banky (ECB) a účetního dvora bude bez podstatných změn. V případě Soudního dvora EU rozšiřuje Lisabonská smlouva jeho oblast působnosti, hlavně v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech.

36

3.6 Podmínky pro přistoupení k Evropské unii Podmínky pro přistoupení dalších států k Unii jsou upraveny v článku 49 Hlavy VI Lisabonské smlouvy a výrazně se změnily. Do tohoto článku je v prvním odstavci vložena věta, která zní: „Kritéria pro přistoupení, na nichž se dohodne Evropská rada, budou zohledněna.“ Vložení této věty znamená, že Evropská rada udává podrobnější kritéria pro vstup těch států, které vyhovují základním podmínkám ve článku 49 Lisabonské smlouvy. Článkem 49 se upravují materiální a procesní předpoklady pro splnění k přistoupení do Evropské unie.

3.7 Podmínky pro vystoupení z Evropské unie Před příchodem Lisabonské smlouvy se neustále řešily podmínky pro vstup do Evropské unie, ale dosud nikdo neznal podmínky pro vystoupení z Evropské unie, ty přišly až s Lisabonskou smlouvou. Smlouva nově upravuje postup pro dobrovolné vystoupení členského státu z Evropské unie. Každý z členských států má možnost z Unie vystoupit bez jakýchkoli podmínek. Je to jediná možnost, jak z Evropské unie vystoupit, Lisabonská smlouva neupravuje vyloučení. Členský stát Evropské unie, jenž se rozhodne vystoupit, je povinen informovat Evropskou radu o svých úmyslech a ta musí oznámení přijmout. Vystoupení členského státu z Unie pak může mít dvě různé varianty. První varianta Členský stát, který vystupuje z Unie, uzavře smlouvu s Evropskou unií o tom, jak budou fungovat vztahy mezi Evropskou unií a vystupujícím státem, dále se v této smlouvě stanoví datum vystoupení. Tuto smlouvu za Evropskou unii uzavírá Rada, která rozhoduje zvláštní kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Na druhé straně smlouvy vystupuje stát, který chce Unii opustit. Evropská unie s touto zemí vlastně uzavírá mezinárodní smlouvu a respektuje jeho suverenitu.

37

Druhá varianta Smlouvu o podmínkách vystoupení a mezinárodních vztazích se nepodaří uzavřít a stát vystoupí po dvou letech od oznámení svého úmyslu vystoupit. Dvouletá lhůta může být prodloužena a pokud je stát ještě členem, má stejná práva jako ostatní členské státy.

3.8 Doložka solidarity Hlava VII článek 222 upravuje nově takzvanou doložku solidarity. Ta ustanovuje, že pokud se některý členský stát stane cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a její státy společně v duchu solidarity. Unie uvede do pohotovosti veškeré nástroje, které má k dispozici. Ostatní členské státy mu na žádost jeho politických orgánů poskytnou pomoc. Za tímto účelem členské státy koordinují svou činnost v Radě. Pro zajištění účinnosti jednání Unie a jejích členských států Evropská rada pravidelně vyhodnocuje hrozby, kterým je Unie vystavena.

3.9 Finanční ustanovení Lisabonská smlouva přinesla několik významných změn ve finančních ustanoveních. Nacházejí se v Části 6 Hlavy II a jsou rozdělena do šesti kapitol s těmito názvy: Vlastní zdroje Unie, Víceletý finanční rámec, Roční rozpočet Unie, Plnění rozpočtu a absolutorium, Společná finanční ustanovení, Boj proti podvodům. Jednou z nejvýznamnějších změn je posílení pravomocí Evropského parlamentu při sestavování a schvalování víceletého finančního rámce a ročního rozpočtu Evropské unie. Lisabonská smlouva upravila a doplnila ustanovení odstavce 1 článku 311, který zmocňuje Evropský parlament a Radu ke stanovení ročního rozpočtu Evropské unie a k přijetí právně závazného aktu Unie. Dle něj lze také čerpat výdajové položky z rozpočtu. Dále byl vložen nový odstavec 4 do článku 310, který zakazuje Unii přijímat jakékoli akty, které by mohly mít negativní dopad na rozpočet, aniž by byla poskytnuta záruka, že výdaje z těchto aktů mohou být financovány v rámci limitu pro vlastní zdroje Unie a v souladu s víceletým finančním rámcem dle článku 312 Víceletý finanční rámec.

38

Nové ustanovení zavazuje Evropskou unii k přijímání takových opatření, jaká zabezpečí dostatek finančních zdrojů Unie pro její potřeby, ustanoví právní základ pro přijetí rozhodnutí týkajících se vlastních zdrojů Unie a také pro přijetí nařízení k prováděcímu opatření pro systém vlastních zdrojů. Rada může zřídit nové kategorie vlastních zdrojů nebo je zrušit. Unie nemá vlastní daně na financování svého rozpočtu, vlastní zdroje Unie jsou zdroje, které přidělily Unii členské státy k financování jejích aktivit. Vlastní zdroje jsou zdrojem příjmů rozpočtu Unie; tak se zajišťuje finanční nezávislost Unie na členských státech . Článek 312 dále stanoví právní základ pro přijetí nařízení, jímž se stanoví víceletý finanční rámec, který se sestavuje na dobu nejméně pěti let a vymezuje limity výdajů Unie. Finanční rámec je závazný a při sestavování a plnění ročního rozpočtu nesmí být překročeny jeho stropy. V Evropské unii se víceletý finanční rámec dělá již od roku 1988 na základě Interinstitucionální dohody uzavřené mezi Evropským parlamentem, Radou a Komisí. V případě, že Unie nestihla včas přijmout nový finanční rámec, platí finanční stropy posledního roku předcházejícího finančního rámce. Ve článku 313 se ustanovuje, že rozpočtový rok začíná 1. ledna a končí 31. prosince. V kapitole 5 Společná ustanovení přinesla Lisabonská smlouva dva nové články. Článek 323, který ukládá Evropskému parlamentu, Radě a Komisi zajistit, aby v ročním rozpočtu Unie byly dostatečné finanční prostředky na pokrytí závazků vůči třetím stranám. A článek 324, ten ukládá Komisi, aby svolávala pravidelná setkávání Evropského parlamentu, Rady a Komise k diskuzím o dosažení shody o navrhovaných rozpočtových položkách.

3.10 Změny v zemědělství a rybolovu Pro oblast zemědělství a rybolovu přináší Lisabonská smlouva významné změny. V Lisabonské smlouvě se nachází v třetí části v Hlavě III. V tomto odvětví zavedla Lisabonská smlouva velké změny. Jak je uvedeno v první části v Hlavě I, článku 3, v rybářské 39

politice je to oblast „zachování biologických mořských zdrojů“, která je vyjmuta ze sdílené pravomoci Unie a členských států a je výhradně v pravomoci Unie. Unie tímto získala jako jediná oprávnění k ochraně ryb a zachování biologických zdrojů moře, a to nejen uvnitř Unie, ale i při uzavírání mezinárodních smluv. Oblast „zemědělství a rybolov, kromě zachování biologických mořských zdrojů“ je zařazena do společných pravomocí Unie a členských států v článku 4. Nové ustanovení článků 42 a 43 přesunuje oblast hospodářské soutěže, vztahující se k zemědělské produkci a obchodu se zemědělskými produkty, společnou organizaci zemědělských trhů a oblast vypracování a provádění společné zemědělské politiky a společné rybářské politiky na Evropský parlament a Radu, které mají v těchto oblastech stejné postavení. Odstavec 3 v článku 43 pojednává o pravomoci Rady přijímat na návrh Komise opatření týkající se stanovení cen, dávek, podpor a množstevních omezení a stanovení a přidělení rybolovných práv. Tento odstavec potvrzuje výlučné postavení Rady při schvalování opatření v těchto vyjmenovaných oblastech (není třeba konzultace s Evropským parlamentem a Hospodářským a sociálním výborem).

3.11 Prostor svobody, bezpečnosti a práva Vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva je významnou prioritou Evropské unie. Lisabonská smlouva má podstatný vliv na pravidla na úrovni Evropské unie v oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Lisabonská smlouva přinesla velké změny v oblasti svobody, bezpečnosti a práva; ve smlouvě je nalezneme v Hlavě V. Tato oblast na sebe strhává stále více pozornosti; vlastně již od počátku 70. let se setkávali zástupci členských států a hledali řešení problémů v oblasti bezpečnosti. Hlava V Lisabonské smlouvy obsahuje 5 kapitol, nazývají se: Obecná ustanovení, Politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví, Justiční

40

spolupráce v občanských věcech, Justiční spolupráce v trestních věcech a Policejní spolupráce. Lisabonská smlouva zavádí článek 74, ve kterém zakotvuje výhradní iniciativní pravomoc Komise, s výhradou článku 76, kde se píše, že by akty měly být přijímány „na návrh Komise, nebo z podnětu čtvrtiny členských států“. Národní parlamenty získaly větší pravomoce při přezkoumávání rozhodnutí a vydávání stanovisek v oblasti spravedlnosti, svobody a bezpečnosti.20

3.12 Evropa práv a hodnot Lisabonská smlouva umožňuje účinnější prosazování hodnot EU, zakotvuje Listinu základních práv a svobod jako součást primárního evropského práva a poskytuje nové mechanismy pro zajištění solidarity a lepší ochrany občanů.21 Na Listině se začalo pracovat 17. prosince 1999 a během její tvorby byla mimo jiné vyslechnuta stanoviska Hospodářského a sociálního výboru, Výboru regionů, Evropského ombudsmana a dalších orgánů a sociálních skupin. Evropská rada oslovila během svého zasedání v prosinci 2000 Evropskou komisi a Parlament a vyzvala je, aby společně vyhlásily Listinu základních práv Evropské unie. Listina pak byla deklarována 7. prosince 2000 během zasedání Evropské rady v Nice. Znění Listiny bylo v roce 2007 právě v souvislosti s finalizací textu Lisabonské smlouvy novelizováno. Plný název uvedeného dokumentu je nyní Listina základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007.22

20

Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o Evropské unii a smlouvy o fungování Evropské unie,

vydal Odbor informování o evropských záležitostech Úřad vlády České republiky, 2009, ISBN 978-80-7440017-9 21

Europa: Lisabonská smlouva. Smlouva v kostce: [online] 2009 .Dostupný

z http://europa.eu/lisbon_treaty/glance/index_cs.htm. 22

http://www.spotrebitel.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=114483:listina-zakladnich-prav-

eu&catid=111:evropska-unie&Itemid=382.

41

Lisabonská smlouva zaručuje prosazování základních práv Evropské unie a občanství v Evropské unii nám zaručuje cenná práva, jež Lisabonská smlouva posiluje a navíc zavádí nová. Listina základních práv stanovuje všechna základní práva v šesti oblastech: Důstojnost, Svoboda, Rovnost, Solidarita, Občanská práva a Soudnictví. Listina zavádí také právo, díky kterému se můžeme vyjádřit sami k evropským záležitostem, je to právo vyzvat Komisi prostřednictvím petice s nejméně jedním milionem podpisů z několika členských států k přijetí legislativní iniciativy.23

3.12.1 Listina základních práv EU a vyjednané výjimky Ve chvíli, kdy Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, byla Listina základních práv Evropské unie její součástí a stala se pro členy Evropské unie právně závazným dokumentem. Právě tato listina se stala překážkou pro ratifikaci v některých zemích, a tak bylo nutno vyjednat výjimky. Pro Českou republiku, Polsko, Irsko a Velkou Británii platí pro aplikaci Listiny základních práv EU zvláštní režim. Česká republika si především na základě obav prezidenta Václava Klause vyjednala výjimku na poslední chvíli. Václav Klaus se obával možných dopadů Listiny základních práv EU na Benešovy dekrety. Listina zakazuje hromadné vyhoštění a stanovuje právo, že každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, kterého nesmí být zbaven s výjimkou, že by se jednalo o veřejný zájem, a v tom případě je nutné poskytnout adekvátní náhradu. Podle prezidenta Václava Klause by mohla tato ustanovení způsobit, že by evropská judikatura mohla někdy v budoucnu napadnout platnost dekretů ve věci majetkových nároků sudetských Němců. Protistrana ovšem tvrdí, že jsou tato práva obsažena v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a že je výjimka tedy zbytečná. Benešovy dekrety jsou více než 60 let staré, a tudíž nespadají do časové působnosti práva Evropské unie. Dekrety v minulosti již posoudil soud pro lidská práva.

23

Europa: Lisabonská smlouva. Evropa práv a hodnot: [online] 2009. Dostupný

z http://europa.eu/lisbon_treaty/glance/rights_values/index_cs.htm.

42

3.12.2 Základní práva občanů Evropské unie Každý občan členské země EU má kromě občanství národního i komplementární občanství EU, které již ustanovila Římská smlouva v roce 1957. Občané členských zemí díky této „instituci“ získávají nová práva vážící se k fungování Unie.24 Jedním ze základních práv občana EU je volný pohyb a pobyt na území Evropské unie, občané mohou pracovat ve všech zemích EU vyjma Německa a Rakouska, tyto země stále neotevřely svůj pracovní trh pro nově přijaté země. Dále mají občané právo působit jako osoby samostatně výdělečně činné a nabízet své služby po celé Evropské unii, mají právo zde studovat, mají aktivní i pasivní volební právo do Evropského parlamentu, právo podávat petice k rukám Parlamentu a právo využít Evropského ombudsmana.

3.12.3 Petiční právo Podávat petice může každý občan Evropské unie anebo osoba, která má trvalé bydliště v jednom z členských států. Občané mohou předložit petice Parlamentu, a to buď samostatně, nebo ve skupině. Petice se musí občanů osobně dotýkat a spadat do oblasti činnosti Unie. Petici projedná Petiční výbor Parlamentu a ten pak rozhodne, je-li petice přípustná - nebyla by přípustná, kdyby byla například podána neoprávněnou osobou nebo kdyby nebyla předložena v úředním jazyce. Nepřípustné jsou i petice týkající se nesprávných úředních postupů orgánů a institucí Evropské unie, tato oblast spadá do kompetence veřejného ochránce práv. Petiční právo se týká i společností a firem se sídlem v členských zemích. Petice se nejčastěji týkají záležitostí vnitřního trhu, volného pohybu osob, životního prostředí, volného pohybu zboží, služeb a kapitálu, zaměstnanosti, otázek spotřebitelů, sociální politiky a občanských práv občanů Evropské unie. Petici může každý občan vyplnit na stránkách Evropského parlamentu, v portálu pro občany. Je zde i návod, jak postupovat.

24

http://www.euractiv.cz/evropske-instituce/link-dossier/zakladni-prava-obcanu-eu-000063.

43

3.12.4 Evropský ombudsman Ombudsman šetří domnělé nesprávné úřední postupy unijních institucí, mezi orgány spadající do jeho kompetence náležejí mimo jiné Evropská komise, Rada Evropské unie a Evropský parlament. Pouze Soudní dvůr, Soud prvního stupně a Soud pro veřejnou službu nenáležejí do jeho pravomoci. Ombudsman nemůže provádět šetření stížností, které se týkají státních, regionálních nebo místních orgánů ve státech Evropské unie. Veřejný ochránce práv šetří především případy nesprávného úředního postupu, to je např., když určitý orgán nejedná v souladu s právem nebo porušuje lidská práva. Většinou jde o případy: zbytečné průtahy nepoctivost diskriminace odmítnutí poskytnout informace administrativní nesrovnalosti zneužití pravomoci nezodpovězené podání Podat stížnost může každý občan Evropské unie nebo občan, který má v Unii trvalé bydliště. Dále pak podniky, sdružení a další subjekty se sídlem registrovaným v Evropské unii. Stížnost lze podat poštou, faxem nebo elektronicky. Příručky a formuláře lze získat na webové stránce www.ombudsman.europa.eu a většina informací je zde i v českém jazyce. Pokud veřejný ochránce práv obdrží stížnost, může informovat daný orgán o podání stížnosti s tím, aby problém vyřešil. Pokud to není možné, snaží se veřejný ochránce práv o smírné řešení, které uspokojí stěžovatele. Pokud smírné řešení není možné, může veřejný ochránce práv navrhnout opatření k nápravě. A pokud i toto selže, může předložit zvláštní zprávu Evropskému parlamentu. Evropským ombudsmanem a ochráncem veřejných práv je Nikiforos Diamandouros, je to bývalý řecký národní veřejný ochránce práv. Zvolil ho Evropský parlament a v této funkci je od 1. dubna 2003. Prvního evropského veřejného ochránce práv zvolil parlament v roce 1995.

44

Obrázek 7: http://www.ombudsman.europa.eu/press/medias.faces

3.12.5 Občanská iniciativa Jedním z nových práv občanů je takzvaná občanská iniciativa, ta umožňuje předložit Evropské komisi legislativní návrhy a má za cíl zvýšit podíl demokracie v Evropské unii. Občané dostali možnost se k unijním politikám vyjádřit přímo. Návrh může předložit ,,skupina“ (,,množina...“) jednoho milionu občanů, pocházejících z nejméně jedné čtvrtiny členských států Evropské unie. Minimální počet podpisů, které musí být v každém státě získány, aby byly započítány do požadované jedné čtvrtiny členských států, je různý, například 3 750 podpisů v případě Malty, ale 74 250 podpisů v případě Německa. Organizátoři občanské iniciativy musí udělat takzvaný výbor, který se skládá nejméně ze sedmi členů s bydlištěm v sedmi různých členských zemích. Potom mají jeden rok na to, aby nashromáždili potřebný počet prohlášení o podpoře. Počet prohlášení o podpoře musí být potvrzen příslušnými orgány členských států. Komise pak musí věc do tří měsíců posoudit, rozhodnout o dalším postupu a své odůvodnění přitom bude muset veřejně vysvětlit. Evropské občanské iniciativy bude možné předkládat od 1. dubna 2012.

45

3.12.6 Přístup k Soudnímu dvoru

Obrázek 8:http:// upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ab/Europ%C3%A4ischer_Gerichtshof.jpg

Hlavním úkolem Evropského soudního dvora v Lucemburku je bezesporný výklad evropského práva, dále pak kontrola legitimity rozhodování Rady a Evropské komise; má také možnost aktivně vynutit splnění svého rozhodnutí proti státům. Soudní dvůr se skládá z 27 soudců, každý soudce je z jednoho členského státu, a z 8 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu šesti let. Předsedou je od roku 2003 Vassilios Skouris. Obracet se na něj mohou členské státy, Evropská komise, Evropský parlament, Rada Evropské unie a občané Evropské unie. Občané se na předsedu mohou obracet, chtějí-li napadnout správnost rozhodnutí některého orgánu Evropské unie, které se dotýká jejich osoby. Nemohou zde napadat jiné fyzické či právnické osoby ani členské státy. Evropský soudní dvůr také vykládá unijní práva při soudních procesech, které se konají v členských zemích na vnitrostátní úrovni a týkají se věcí EU. Je možná prevence peticí, žalob a stížností občanů a jiných subjektů, ať již do rukou ombudsmana, Evropského parlamentu či soudu. K tomu může sloužit takzvaná korespondence s občany. Je to elektronická služba, kterou zavedl Parlament a která slouží 46

k předkládání návrhů, kladení dotazů a vyjadřování názorů. Další služba, která Evropské unii pomáhá tvořit prostředí „přátelské k občanům“, je síť takzvaných SOLVIT center, jež jsou v každém členském státě a neformálním způsobem řeší právní problémy fyzických osob či podnikatelů, kteří se domnívají, že úřady jiných členských zemí nerespektují jejich práva coby občanů Evropské unie. SOLVIT centra jsou bezplatnou alternativou k často velkým a finančně náročným soudním řízením. Pro svou neformálnost se však nevyužívají, pokud již bylo zahájeno soudní řízení.25

3.12.7 Volební právo Občané Evropské unie, kterým bylo přiznáno právo volit, se mohou zúčastnit voleb do Evropského parlamentu či do něj kandidovat, mohou volit také do orgánů územní samosprávy ve státě svého dlouhodobého pobytu, i když nejsou jeho občany. Občané, kteří žijí mimo stát svého původu, mohou volit i v zemi momentálního pobytu, pokud jsou splněny všechny podmínky předepsané volebním zákonem dané země. Nikdo nesmí volit více než jednou a ani nesmí kandidovat v týchž volbách ve více členských zemích. Volby do Evropské unie jsou každých pět let a probíhají týden najednou ve všech zemích Evropské unie. První volby, kterých se zúčastnila i Česká republika, proběhly 10. 13. června 2004.

3.12.8 Změny v hospodářské a měnové politice Země mimo eurozónu jsou nyní vyloučeny z hlasování o důležitých věcech hospodářské politiky pro eurozónu. V případě hospodářské a měnové politiky Rada Evropské unie zavádí hlasování kvalifikovanou metodou ve většině případů, i tam, kde se doposud vyžadovala jednomyslnost. Při hlasování o nadměrných deficitech nemá země, které se to týká, právo hlasovat. Evropská komise má nyní větší pravomoc nad rozpočtovou politikou. Doposud mohla Komise dávat Radě pouze doporučení, ale nyní může podávat návrhy, které může Rada měnit 25

http://www.euractiv.cz/evropske-instituce/link-dossier/zakladni-prava-obcanu-eu-000063.

47

jen jednomyslně. Dnes může Komise vydat varování členskému státu, jehož hospodářská politika není v souladu s hodpodářskou politikou Evropské unie či pokud ohrožuje fungování hospodářské a měnové politiky. Dojde-li komise k závěru, že by v některé zemi Evropské unie mohl vzniknout velký deficit, může svůj názor té které zemi sdělit. Lisabonská smlouva upravuje i vnější prezentaci Evropské unie v mezinárodních finančních institucích. Pojem „Eurosystém“ byl nově zaveden a spadá pod něj Evropská centrální banka a národní banky členských států, jejichž měnou je euro, ti řídí měnovou politiku Unie.

48

Závěr Evropská unie je jednou z hospodářsky nejsilnějších a nejúspěšnějších oblastí na světě. Je nesporně velmi složitou, ale také jedinečnou organizací, která se neustále vyvíjí. Přijetí Lisabonské smlouvy považuji za závažný krok směrem kupředu. Lisabonskou smlouvu jsem si vybrala, protože je to velice nové téma. Spousta lidí o Lisabonské smlouvě mluví, ale většina z nich neví, co to vlastně je a co obsahuje. Ve své práci jsem se snažila přiblížit Lisabonskou smlouvu každému, kdo se o ní bude chtít dozvědět víc, než jsou zkreslené a z kontextu vytržené informace z médií. Po dlouhém procesu ratifikace se Lisabonská smlouva stala novým rámcem pro uspořádání a fungování Evropské unie. Lisabonská smlouva se zasloužila o posílení úlohy Evropského parlamentu a ten s ní získal nové pravomoce. Spolurozhodování zajišťuje Evropskému parlamentu rovnocenné pravomoce vůči Evropské radě. Občanská iniciativa, kterou zavedla Lisabonská smlouva, zajišťuje občanům možnost vyslovení nesouhlasu. Lisabonská smlouva také nově zavedla možnost vystoupení státu z Evropské unie. Díky Lisabonské smlouvě je Evropská unie akceschopnější a modernější institucí, umožňuje účinnější prosazování práv a hodnot Unie. Součástí Lisabonské smlouvy je Listina základních práv a ta zajišťuje obyvatelstvu lepší ochranu a solidaritu. Osobně si myslím, že rizika, kterých se občané obávají, jako například ztráta suverenity, nejsou tak velká, jako je avizují odpůrci. Lisabonská smlouva přinese Evropské unii zjednodušení postupů, ale zároveň zpřísňuje postupy schvalování.

49

Seznam použité literatury 1. Co potřebuji vědět o Lisabonské smlouvě, vydal Obor informování o evropských záležitostech Úřad vlády ČR, Praha 2009, OSBN 978-80-8704174-1 2. Jak funguje Evropská unie, Váš průvodce po institucích EU, Lucemburk: Úřád pro úřední tisky Evropských společenství, 2007, ISBN 927903649-1 3. Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o Evropské unii a smlouvy o fungování Evropské unie, vydal Odbor informování o evropských záležitostech Úřad vlády České republiky, 2009, ISBN 978-80-7440-017-9

Ostatní použité zdroje 1. Co mi přináší Evropská unie?, zpracovala Mgr. Tereza Rofoth na základě podkladů od PhDr. Et Mgr. Víta Dočkala, Ph.D. a PhDr, Petra Kanioka.

50

Elektronické publikace http://cs.wikipedia.org http://www.euractiv.cz http://www.ombudsman.europa.eu/ http://europa.eu/ http://www.spotrebitel.cz/ http://www.mvcr.cz http://www.euroskop.cz http://www.learned.cz/cz/ http://janamurova.blog.cz/ http://ec.europa.eu http://seminarky.cz http://domaci.ihned.cz/ http://tema.novinky.cz/ http://www.mzv.cz/ http://www.cnb.cz/

51

Seznam použitých zkratek EU

Evropská unie

ES

Evropské společenství

EK

Evropská komise

EP

Evropský parlament

OECC

Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci

EFTA = ESVO

Evropské sdružení volného obchodu

JEA

Jednotného evropského aktu

CEFTA

Středoevropská zóna volného obchodu

NAFTA

Severoamerická zóna volného obchodu

NATO

Severoatlantická aliance

SZBP

Společná zahraniční a bezpečnostní politika

SFEU

Smlouvy o fungování EU

Rada JHA

Rada pro spravedlnost a vnitřní věci

COSI

Výbor pro operativní spolupráci v oblasti vnitřní bezpečnosti

ECB

Evropská centrální banka

SOLVIT

Centra zabývající se příhraničními problémy způsobené nesprávným uplatňováním práva EU ze strany orgánů veřejné správy států EU

52

Zákon o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy

Recommend Documents