DĚTI A DĚTI
Hodiny na místním kostelíku ukazovaly půl osmé, když se mladá dvojice přiblížila k poslednímu domu ve vesnici, prošla brankou a zastavila se před dveřmi, jež zdobilo v horní části zamřížované okno. Mladý muž si sundal pletenou čepici, se sotva postřehnutelným žmouláním ji opatrně zasunul do kapsy kabátu a nervózně si očistil špičku boty o rohožku. Hlavu nechal skloněnou, když promluvil. „Takže to máme tady, brouku.“ Jeho slečna mu zvedla bradu nahoru. „Žádnej strach, Vláďo, táta nekouše.“ Trošku pokývala hlavou. „Má svý dny, to je fakt. Dokáže být prudší, ale jinak je to fajn chlap. Asi jako každej táta.“ „Každej táta nedělá džudo a nemá na dveřích mříže. Mám dojem, že buď mi tě dneska odsouhlasí, nebo skončím v pytli tady kousek pod vašima karotkama.“ „Nepřeháněj.“ Mladík položil ruku na dveře, ale pak se zarazil. „Jak mám vlastně tátovi říkat? Pane Šafář nebo pane Šafáři?“ „Nech to plynout,“ odpověděla Jana, vzala mu ruku do své a zaklepala. „Nech to plynout a ono to nějak dopadne,“ dodala tišeji. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Na prahu stál vyšší prošedivělý muž v obleku, v podpaždí měl srolované noviny a brýle mu jen tak tak visely na špičce nosu. Neříkal nic, ale když se pohledem zastavil na Vláďovi, obočí mu zvědavě vyjelo nahoru a čelo se nakrabatilo. „Dobrý den, Šafáři,“ pozdravil Vláďa se sebejistotou v hlase, která začala s přehráváním věty v panikařícím mozku okamžitě vyprchávat. Nejistě se podíval na svou dívku a pak zpět na muže. Ten si zastrčil noviny hlouběji a dal ruce v bok. Po chvilce ucítil na krku Janu. Objala ho a sladce pronesla: „Tohle je náš pomocník. Když jsi zvládl jeho, s tátou si poradíš.“ Zasmála se, vzala ho za ruku a protáhla okolo muže do prostorné haly. Tou prošli do obývacího pokoje a přes něj na prosklenou lodžii, kde stála trojice lidí. Jana ukázala na menšího muže s knírkem, který seděl v křesílku a loupal v misce oříšky. „Tohle je můj strejda Venda.“ Plynule přešla rukou na manželský pár. „A tohle mí rodiče. Tati, mami, tohle je Vláďa.“
Seděli pohodlně v ušákách naproti televizi. Na obrazovce zrovna řádil nějaký nesmrtelný westernový pistolník. Jany otec seděl přímo naproti Vláďovi, nohu měl přes nohu a v ruce cigaretu, kterou občas ledabyle odklepnul do popelníku tvaru mořské panny. Táhlo mu na šedesát, vlasy měl prošedivělé a u očí shluky vrásek, jinak ovšem působil o deset let mladším dojmem. Vláďa se snažil konverzovat, seč to šlo, ale po očku pokukoval po své snoubence a lapal záchytné body v místnosti. Jako třeba ten dvounohý, s novinami v podpaždí. Zrovna jim přinesl kávu a misku se sušenkami. „Je asi hodně zvláštní mít v dnešní době sluhu, viďte?“ nadhodil. Otec s pohledem upřeným dolů smetl z opěrky křesla neviditelné smítko a hlavu narovnal. „My tu upřednostňujeme výraz pomocník. A Bedřich to slovo taky nemá rád.“ Znovu odklepl popel. „Ale máš pravdu, trochu zvláštní to je. Jenže tenhle barák sami nezvládáme, takže se dvě ruce navíc opravdu hodí.“
Zaklonil se, takže se mu vrásky u očí téměř vyhladily a volnou rukou se rozmáchl. „Tři patra, šestnáct místností a tolik metrů čtverečních, že z toho až praská displej na kalkulačce. A o všechno se musí někdo starat.“ Vrátil ruku zpátky na opěrku a Vláďa se chtěl zeptat, jestli to sami stavěli, ale on pokračoval. „Ty jsi prý elektrikář. Máš firmu, tvrdila Janička, takže na tom asi taky nebudeš špatně.“ Vláďa opatrně zavrtěl hlavou. „To jste špatně pochopili, jsem elektrikář na volný noze. A teprve se rozjíždím, chce to pár měsíců. Možná let. Získám stálý zákazníky, možná vezmu zaměstnance a potom se může mluvit o firmě. Všechno se musí pěkně od začátku, člověk si to musí oddřít. Ale to vám asi nemusím povídat,“ dodal ještě a očima zakoulel po místnosti. „Já všechno zdědil,“ odpověděl pan Šafář s kamennou tváří. „Aha. No ale starat se o majetek musíte a to taky není legrace.“ „Mám svého správce financí i nemovitostí. V těch mám sedmdesát milonů a nikdy jsem ani nemusel hnout prstem. Ta místa za mě pracují sama.“ Vláďa hodil bleskový trochu nešťastný pohled po Janě. „No – tak – to – vám – přeju,“ řekl pomalu, každé slovo převaloval na jazyku, jestli má tu správnou šťávu a ten správný význam, ale výsledek se mu vůbec nezamlouval. Raději vstal, oznámil všem okolo, že si odskočí a poprosil Janu, ať mu vysvětlí cestu k záchodu. Nebo ještě lépe, ať mu ho ukáže. Kousek od dveří s panáčkem ji vzal za ruku a odtáhl ji na nejtemnější místo, které v té chvíli uviděl, malou místnůstku s košťaty za závěsem. Trošku se k Janě přimáčkl a letmo ji políbil na krk. „Myslím, že mě tvůj táta nesnáší,“ zašeptal. „Přeháníš.“ Ozvalo se krátké zakviknutí, když použil zuby. „Nesnáší mě. Myslí si, že jsem retard, kterej umí tak maximálně zašroubovat žárovku.“ Jana se mu začala pod hlavou natřásat a on se tak musel narovnat. Ale ona mu vzala znovu hlavu do rukou a vrátila si ji na krk. „Těma vtipama úplně kazíš atmosféru, zlato. Máš kondom?“ Vláďa se narovnal. „Šílíš? Pár metrů od nás jsou tví rodiče a někde se tu potuluje ten váš Alfons. Vypadá jako zvrhlej školník.“ V jeho hlase bylo znát sice hodně nadsázky, usmíval se, ale myslel to tak vážně, jak to jen jde. „A kterej panáček mě sem zatáhl?“ „Tenhle,“ ukázal s ledovým klidem na sebe, „ale nechtěl ti dělat dítě, jen se chtěl svěřit s prvníma dojmama. Ty hned roztahuješ nohy, ty divoško.“ Jana mu se smíchem vlepila pusu na čelo. „Tak příště neprovokuj.“ „Budu na to pamatovat.“ Vylezli zpoza závěsu a Vláďa se rozhlédl. „Vážně tu vašeho sluhu nikde nevidím.“ „Pomocníka.“ „Jasně, pomocníka.“ „Asi je nahoře a připravuje postele.“ „Pán je všeuměl, co?“ „Dá se to tak říct.“ Ještě jednou se rozhlédl. „Tvůj pokoj je nahoře?“ „Tak jest.“
„A ukážeš mi ho?“ Jana se na něj potutelně usmála. „Jsi si jistej, že nemáš kondom?“ „Ještě si to po cestě promyslím.“ Jana do něj šťouchla, až málem vyprsknul. Chytl ji kolem boků a dotlačil do prvního patra, kde bylo jen tlumené světlo a v chodbě byly matně vidět čtvery dveře a před každými přezůvky. „Tady se nějak dbá na čistotu,“ poznamenal a dostrkal ji až k prvním dveřím. To už ji ovšem držel za zadek a Jana vrněla jak kotě, které usne s packou na svém oblíbeném klubíčku. „Tak který to jsou?“ „Druhý nalevo,“ vypadlo z ní bez zbytečných poznámek. „Budou nás hledat.“ „To bych jim v zájmu zachování duševního zdraví neradil.“ Otevřel zmíněné dveře a okamžitě ucítil příjemný odér dámských parfémů smíšený s čerstvým vzduchem, který sem pronikal z velké zahrady. Jana ho posunula dovnitř, zamkla za sebou a hodila ho na postel. On se však okamžitě postavil a zamyšleně pohlédl z okna. Venku už se stmívalo, zahrada působila romanticky i strašidelně zároveň. Zatáhl závěs a vážně se na svou snoubenku podíval. „Musím s tebou mluvit, Jani.“ „Ty ten kondom nemáš, viď?“ zasmála se. Došel ke kosmetickému stolku a chvilku jen tak koukal do zdi. Potom získal pocit, že už to nelze odkládat, povzdychl si a promluvil: „Co kdybych ti řekl, Jani, že tvůj táta není dobrej člověk?“ Jeho snoubenka na něj hleděla trochu pobaveně. „To kvůli tomu rozhovoru před chvílí? Jsi větší citlivka, než jsem si myslela.“ Vláďa sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl dvě obálky. Z jedné vyňal novinové výstřižky a z druhé několik fotografií. Obličej dívky zvážněl. „Co to je?“ Vláďa si chytl spodek svetru. „Slib mi, že se nelekneš. Slib mi, že nezačneš křičet, ale že mě prostě vyslechneš.“ „O co jde?“ Teď už vypadala nefalšovaně zmateně. Vláďa vyhrnul svetr k bradě a pod ním se objevila drobná krabička o velikosti kostičky čokolády a změť drobných kabelů. „Jsem od policie.“ „Cože?“ Jana se zasmála. „Ty si ze mě děláš blázny, viď?“ „To by asi nebyla ta nejvhodnější chvíle. Jsem v sektoru pro potírání dětský pornografie a obchodu s lidmi. Tvůj otec zaměstnává lidi, který kradou malý děti. Škvrňata z kočárků, pískovišť, nepozorným maminkám v obchodech. Tyhle lidi je za tvrdý peníze prodávají na západ. Holandsko, Belgie, Francie. To je střed trhu, můžou se tam po malých českých a ruských dětech utlouct, považujou je za nejkrásnější na světě a jsou ochotni platit tvrdý peníze.“ „Blbost.“ Jana zamračeně koukala na fotky. „To je táta.“ „Přesně. Tahle fotka je z Lokerenu v Belgii,“ Vláďa poklepal na vrchní snímek. „Měl tam schůzku s místním člověkem, přes něj jde zboží dál. Většinou přes další prostředníky, lidi, který si hrajou na pečovatele, nebo mají fiktivní adoptivní agentury. Jen minimum rodičů se dozví, že má kradený dítě. To jsou většinou jen ti, který mají ohledně potomka speciální přání. A to se draze platí.“ Rozložil po stolku ostatní fotky a přitom zastrkával svetr zpět do kalhot a dal pozor, aby neporušil odposlouchávací zařízení. „Hannover v Německu, minulej rok na podzim. Nechci po tobě, abys vzpomínala, kde táta byl. Ale do zahraničí lítá, to přece víš.“
Jana měla skelný pohled. „Lítá, ale pracovně, kvůli kontaktům. Pořád mi to přijde jako strašná pitomost.“ Dala si ruku na čelo. „Takže ty jsi policajt? A kdy jsi mi to chtěl říct?“ Vláda se zatvářil ztrápeně. „Prosím, broučku, za chvíli sem může někdo chtít vejít a bude se divit, že je zamčeno. Říkám ti to teď a potřebuju to ze sebe dostat. Potřebuju, abys mi věřila a abys mi pomohla. Vím, že to bude těžký a že to je hrozně narychlo, ale potřebuju tě.“ Jana otráveně zavrtěla hlavou a sklonila se na stolek. S kamenným výrazem v obličeji ukázala na další fotografii, kde stál její otec u výlohy s kožešinami. „Tohle je kde?“ „Taky Německo, Duisburg. Fotilo se to předloni. Pořádně si prohlídni muže, kterýmu předává tu tašku. A teď se podívej sem.“ Přisunul jeden z novinových výstřižků, na kterém stálo, že MUŽ PODEZŘELÝ Z OBCHODOVÁNÍ S LIDMI BYL NALEZEN VE SVÉM BYTĚ S ČETNÝMI BODNÝMI RANAMI, KTERÝM NA MÍSTĚ PODLEHL. Přiložil fotku s článkem k sobě a nechal svou dívku, ať si porovná podobiznu pod textem s mužem, jenž přebíral tašku a doufal, že to stráví rychle. Strávila. Utěšoval ji v náručí několik minut a pak ji jemně vzal za ramena. Rukávem jí utřel slzy z tváří a krku. Ještě chvíli ji nechal posmrkávat a potom ji požádal o laskavost. „Na dalších fotkách je Toulouse a Drážďany. Kromě jedné fotky je na všech s tím samým mužem. Možná si řekl o příliš tučný honorář, nebo chtěl z téhle společnosti vystoupit, to se nikdy asi nedovíme. Ale máme šanci získat hodně cenný skalp. Tvůj otec má pomocníka. Nevíme, kdo to je, jestli to je našinec nebo třeba Němec. Nevíme o něm vůbec nic, výšku, věk, rodinnej stav. Ale určitě víme, že existuje, máme kopie několika e-mailů, na kterých jsou podrobnosti z proběhlých akcí. To nám samo o sobě vůbec nepomůže. Nejsou tam žádný informace o příštích cílech nebo místech, kde by se komplic mohl pohybovat, nejsou tam žádný osobní údaje a u soudu se to taky nedá použít. Ale tady,“ Vláďa naznačil ukazováčkem na podlahu pod nimi, „v tomhle domě, tady prostě něco být musí.“ Unaveně si sedl na postel. „Miluju tě. Víš to?“ Jana nereagovala. Stála pořád u stolku s hlavou sklopenou nad fotografiemi. Prsty se jí trochu třásly, ale jinak vypadala vyrovnaně. Zdání samozřejmě klame. „Miluju tě a chci si tě vzít. Chci s tebou mít tři děti a psa. A sprcháč a za oknem mraky kytek, který spolu budeme ráno zalívat. Jenže mám nějaký povinnosti a ty jsem se zavázal plnit. Chytám špatný lidi a předávám je dál, kde už si s nima dokážou poradit. To, že tě miluju, mi nesmí zabránit v tom, co je správný. Dokážeš to pochopit?“ Jana smrkla. „V tomhle domě musí být důkaz o tom, co tvůj táta dělá. Možná v jeho pracovně, možná ve sklepě. Jestli mi chceš pomoct, nasměruj mě na místo, kde tvůj táta tráví nejvíc času. Jestli si myslíš, že už mě nikdy nechceš vidět, vyjdu opatrně předním vchodem a už o mně nikdy neuslyšíš.“ Jana shrnula fotky i výstřižky na jednu hromádku a schovala je do jedné z obálek. Tu pak společně i s tou prázdnou Vláďovi podala. Když promluvila, koukala někam na dveře. „Jestli táta provádí tyhle zvěrstva, tak mu zatneme tipec. Klíč od pracovny je dole na věšáku, dojdu pro něj. Kdyby se na něco ptali, tak řeknu, že ti tu zašívám kalhoty.“ Než odešla, políbila ho na rty. „Sice jsi mi převrátil život vzhůru nohama, ale miluju tě. A to moc dobře víš. Miluju tě a chci být s tebou šťastná.“ Poté potichu otevřela dveře a zmizela na chodbě. Vláďa zastrčil obálky do zadní kapsy. Vstal z postele, přešel k oknu a prohlížel si vesničku zalitou nocí. Hodiny na kostele už ukazovaly půl desáté. To to ale dneska letí.
Sundal si svetr. Odposlouchávací zařízení opatrně odlepil a i s kabely strčil do kapsy. To už potřebovat nebude. Znovu se oblékl. Přešel ke stolku a prohlížel si fotografie zastrčené za velkým zrcadlem. Malá Janička s maminkou a malinkým psíkem. Janička s oběma rodiči u nějakého hradu. Muselo jim svítit slunce do obličeje, protože se tu šklebila jako by spolkla pavouka. Na dalším snímku byla jen s otcem, klečel vedle vánočního stromku, držel v rukou obrovskou pannu a pobaveně sledoval rozzářenou dcerku, která k němu natahovala ruce. Tohle by mělo fungovat, pomyslel si, tohle BUDE fungovat! Dveře za ním se otevřely a do místnosti vstoupila Jana, následovaná otcem a zamračeným strýčkem. Jana měla rozpitý make-up až pod bradu, oči napuchlé a brada se jí třásla. „Je to můj táta, chápeš?“ Její tělo to opět nevydrželo a znovu se rozplakala. Nohy se jí začaly podlamovat, takže Vláďa rychle přispěchal a chytl ji. „To nic, lásko, to nic. Já to naprosto chápu, to mi věř.“ Usmíval se, jako by právě objevil pod smrkem obří hřib s úplně zdravou nohou. „Nic se neděje. Udělala jsi to, co jsi považovala za správný.“ Jany otec otevřel okno a natáhl k Vláďovi ruku. Ten sáhl do kapsy, v níž odpočívala obálka. Muž ji s chladným výrazem přebral, vytáhl z kapsy balíček cigaret a jednu si zapálil. Tou samou sirkou okamžitě zapálil obálku, počkal, až se rozhoří a položil ji na plechový parapet. „Tohle už nebude potřeba.“ „V tom s tebou souhlasím.“ Jana zvedla překvapeně hlavu, protože ta odpověď vyšla z úst jejího snoubence. To tyknutí bylo tak nečekané, jak jen mohlo být. Otec ji pohladil po rameni. „Už neplakej, je po všem. Jak bych to…“ rozhlédl se po pokoji, „tady asi dneska strávíte noc. Nejsem naivní. Je mi jasné, že jste dospělí a čápi jsou ohrožený druh. Vnoučata chci, takže-“ Jana si otřela mokrou ruku do kalhot a zmateně zavrtěla hlavou. „Tati! Já ti přece řekla, co je zač.“ „Tos řekla. A zachovala ses přesně tak, jak jsme si oba přáli. Už žádná tajemství. Odteď je to rodinná firma a tys byla poslední článek. Tady můj partner,“ ukázal na Vláďu, který se spokojeně usmíval, „vyprávěl ti přece, že mám partnera, kterého policie nezná, viď? A nikdy nepozná. Prostě můj partner přemýšlel, jak tě co nejlíp zasvětit. A rozhodli jsme se pro malou fintu, abychom si byli jisti, že neděláš něco proti své vůli.“ Otevřel dveře do pokoje. „Ale moje malá holčička mě nezklamala. Jsem rád, že se milujete zrovna vy dva, děti. Sednete si jak… asi jak prdel na hrnec.“ Uchechtl se jako školák. „Řeknu mámě, že jste šli dřív spát.“ Vzal za rameno nemluvného strýčka a nechal naprosto nepolicejního Vláďu s naprosto rozhozenou Janou v jedné místnosti, kde ještě dlouho do noci rozebírali svou budoucnost. A byli si jisti jednou věcí – kdyby se jim nedařilo počít dítě, tatínek to už určitě nějak zařídí…
