ZÁKLADY PODNIKOVÉ EKONOMIKY

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra ekonomie a managementu

ZÁKLADY PODNIKOVÉ EKONOMIKY

Ing. Věra Nečadová

2008

Recenzovali: Ing. Marie Strnadová Dipl. Ing. Josef Krejčí

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor. Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou. ©

Věra Nečadová 2008

ISBN 978-80-87035-16-0

Základy podnikové ekonomiky

Obsah

Obsah 1 ÚVOD .................................................................................................................................................................. 3 2 ZÁKLADNÍ EKONOMICKÉ POJMY ........................................................................................................... 5 2.1 ZÁKLADNÍ EKONOMICKÉ SYSTÉMY ............................................................................................................... 7 SHRNUTÍ .......................................................................................................................................................... 9 KONTROLNÍ OTÁZKY ........................................................................................................................................... 9 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ .................................................................................................................................. 9 3 VÝROBNÍ FAKTORY A HOSPODÁŘSKÝ PROCES ............................................................................... 10 3.1 VÝROBNÍ FAKTORY ..................................................................................................................................... 10 3.2 TRH PRÁCE .................................................................................................................................................. 12 3.3 PŮDA (PŘÍRODNÍ ZDROJE) ............................................................................................................................ 13 3.4 KAPITÁL ...................................................................................................................................................... 14 3.5 ČTVRTÝ VÝROBNÍ FAKTOR - INFORMACE .................................................................................................... 16 3.6 HOSPODÁŘSKÝ PROCES ............................................................................................................................... 16 3.7 ORGANIZACE, ORGANIZOVÁNÍ .................................................................................................................... 22 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 23 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 23 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 24 4 EFEKTIVNOST A JEJÍ ZÁKLADNÍ KATEGORIE .................................................................................. 25 4.1 UKAZATELE RENTABILITY ........................................................................................................................... 28 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 30 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 31 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 31 5 PODSTATA PODNIKU, PODNIKÁNÍ, PRÁVNÍ ÚPRAVA ...................................................................... 32 5.1 PODSTATA PODNIKU .................................................................................................................................... 32 5.2 PODNIKÁNÍ .................................................................................................................................................. 34 5.3 HISTORIE NAŠICH PODNIKŮ A PODNIKÁNÍ.................................................................................................... 36 5.4 PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKÁNÍ ....................................................................................................................... 39 5.5 PODNIK A OSOBA PODNIKATELE .................................................................................................................. 42 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 44 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 44 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 45 6 OKOLÍ PODNIKU .......................................................................................................................................... 46 6.1 PRVKY OKOLÍ PODNIKU ............................................................................................................................... 46 6.2 ROLE STÁTU PŘI FORMOVÁNÍ OKOLÍ PODNIKU............................................................................................. 53 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 55 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 55 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 56 7 CÍLE PODNIKU A JEHO FUNKCE............................................................................................................. 57 7.1 ROZDÍLY V CÍLECH VELKÉ SPOLEČNOSTI A MALÉHO PODNIKU .................................................................... 58 7.2 TRŽNÍ PŘIDANÁ HODNOTA A EKONOMICKÁ PŘIDANÁ HODNOTA .................................................................. 61 7.3 DRUHY CÍLŮ ................................................................................................................................................ 62 7.4 FUNKCE (ČINNOSTI) PODNIKU ..................................................................................................................... 64 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 67 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 67 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 68 8 TYPOLOGIE PODNIKŮ ................................................................................................................................ 69 8.1 ROZDĚLENÍ PODNIKŮ PODLE PRÁVNÍ FORMY ............................................................................................... 70 8.2 PODNIKY ROZDĚLENÉ PODLE SEKTORŮ A HOSPODÁŘSKÝCH ODVĚTVÍ......................................................... 77 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 80 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 80 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 81

1


Obsah

9 MAJETKOVÁ A KAPITÁLOVÁ VÝSTAVBA PODNIKU ....................................................................... 82 9.1 STRUKTURA MAJETKU V PODNIKU............................................................................................................... 84 9.2 OCEŇOVÁNÍ MAJETKU A PODNIKU ............................................................................................................... 89 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 92 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 92 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 93 10 PODNIKOVÉ ŘÍZENÍ .................................................................................................................................. 94 10.1 NOSITELÉ ŘÍDÍCÍCH ROZHODNUTÍ.............................................................................................................. 95 10.2 FUNKČNÍ STRUKTURA PLÁNOVÁNÍ PODNIKU ............................................................................................. 98 10.3 PODNIKATELSKÝ PLÁN A JEHO OBSAH ....................................................................................................... 99 SHRNUTÍ ...................................................................................................................................................... 101 KONTROLNÍ OTÁZKY ....................................................................................................................................... 101 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ............................................................................................................................... 102 11 PODNIKOVÉ ČINNOSTI .......................................................................................................................... 103 11.1 VÝROBNÍ ČINNOST PODNIKU ................................................................................................................... 103 11.2 ZÁSOBOVACÍ ČINNOST PODNIKU ............................................................................................................. 106 11.3 ODBYTOVÁ ČINNOST ............................................................................................................................... 110 11.4 PERSONÁLNÍ ČINNOST ............................................................................................................................. 111 11.5 FINANCOVÁNÍ PODNIKU .......................................................................................................................... 116 11.6 INVESTIČNÍ ČINNOST ............................................................................................................................... 120 SHRNUTÍ ...................................................................................................................................................... 121 KONTROLNÍ OTÁZKY ....................................................................................................................................... 122 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ............................................................................................................................... 123 12 SPECIFICKÉ EKONOMIKY .................................................................................................................... 124 12.1 ČLENĚNÍ VÝROBNÍCH PODNIKŮ ............................................................................................................... 124 SHRNUTÍ ...................................................................................................................................................... 130 KONTROLNÍ OTÁZKY ....................................................................................................................................... 131 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ............................................................................................................................... 131 13 NÁRODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ, HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA STÁTU ................................................ 132 13.1 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA ........................................................................................................................ 134 SHRNUTÍ ...................................................................................................................................................... 137 KONTROLNÍ OTÁZKY ....................................................................................................................................... 137 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ............................................................................................................................... 138 ZÁVĚREČNÝ PRŮVODCE STUDIEM ........................................................................................................ 139 PŘÍLOHA Č. 1 - SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................................... 140 PŘÍLOHA Č. 2 - VYSVĚTLIVKY K POUŽITÝM IKONÁM..................................................................... 142

2


Úvod

1 ÚVOD Vážení a milí čtenáři, předkládám vám studijní materiál, který se týká základů podnikové ekonomiky. Prostřednictvím tohoto textu byste měli získat základní teoretické znalosti z oblasti podnikové ekonomiky . Studijní materiál je uvedený základními pojmy, které se týkají podnikové ekonomiky, ale zároveň i ostatních ekonomických předmětů, se kterými se na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě v průběhu studia setkáte. Věřím, že zpracování tohoto studijního materiálu bude většině z vás vyhovovat a že oceníte i částečnou provázanost tohoto studijního materiálu s ostatními ekonomickými předměty, se kterými se dříve, či později setkáte, a že získané znalosti z tohoto studijního materiálu v těchto dalších ekonomických předmětech uplatníte. Cílem tohoto studijního textu je, abyste po jeho nastudování a zodpovězení všech otázek dokázali: - definovat základní ekonomické pojmy a charakterizovat souvislosti mezi nimi, - charakterizovat jednotlivé výrobní faktory, vysvětlit podstatu hospodářského procesu a pojmů s tímto souvisejících, jakož i objasnit pojem organizace a organizování, - pochopit podstatu a význam efektivnosti, znát její základní kategorie a základní ukazatele, - objasnit podstatu podniku, podnikání a právní úpravu podnikání, - rozebrat jednotlivé druhy okolí podniku, - definovat cíle podniku a jeho funkce a objasnit typologii podniků, jakož i majetkovou a kapitálovou výstavbu podniku, - vysvětlit podstatu podnikového řízení a popsat jednotlivé podnikové činnosti, - určit a vysvětlit specifika ekonomik některých podniků, - orientovat se a charakterizovat problematiku národního hospodářství a hospodářské politiky státu. Doporučení ke studiu Studijní materiál obsahuje 12 kapitol, když každá kapitola sleduje vlastní ekonomické téma, které je v závěru stručně shrnuté. Věnujte dostatek času na studium jednotlivých kapitol, jako orientační doporučení si vám dovoluji navrhnout v průměru dvě až tři hodiny na každou kapitolu. Toto časové rozhraní by mělo zahrnovat kromě intenzivního studia teorie i její zopakování, případně splnění dalších aktivit. Doporučuji předkládaný materiál studovat důsledně, po kapitolách a věřím,že vás potom i zaujme a dostaví se předpokládaný výsledek. Při vlastním studiu se snažte vše promýšlet, vytvářet si vlastní názor a hledat vzájemné souvislosti. Vracejte se ke statím, které vám nebyly dostatečně jasné a srozumitelné, měli jste pocit, že jsou náročné a složité, když hlavně tyto úseky neustále opakujte a pokročte dále ve studiu až budete mít dojem, že jste danou část zvládli. Pro zdárné a úspěšné studium, a hlavně ve vlastním zájmu, nepřeskakujte žádnou kapitolu, protože jednotlivé kapitoly na sebe navazují a jsou právě záměrně takto řazeny za sebou.

3


Úvod

Nepodceňujte význam kontrolních otázek a snažte se na ně vždy po prostudování kapitoly poctivě odpovědět, Až se vám to zdaří a budete sami se sebou a svými výsledky spokojeni, pokročte ve studiu dál. Pojmy k zapamatování se snažte vždy v závěru kapitoly naplnit adekvátním obsahem a pokud se vám to nepodaří , vraťte se ke studiu příslušné kapitoly znovu. Pokud nebudete mít subjektivní pocit, že danou problematiku zvládáte podle vašich představ nepokračujte dál ve studiu a soustřeďte se opětně na stávající text. V průběhu studia textu si dělejte poznámky, zaznamenávejte vlastní postřehy, případně náměty, když toto vše potom můžete využít při cvičeních z předmětu Podniková ekonomika. Byla bych ráda, aby předkládaný studijní materiál, jehož úvod jste právě dočetli až do samého závěru, byl pro vás odpovídajícím studijním zdrojem informací, které nebudete využívat pouze po dobu studia na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě, ale i v dalším vašem aktivním životě, například až se jednou zapojíte do pracovního procesu. Přeji vám při studiu tohoto materiálu dostatek energie a zároveň i chuti, odvahy a trpělivosti. Jen tak budete mít potom pocit z dobře vykonané práce.

Věra

4

Nečadová


Základní ekonomické pojmy

2 ZÁKLADNÍ EKONOMICKÉ POJMY Cíl Tato úvodní kapitola je sestavena tak, abyste po jejím prostudování dokázali: - popsat základní ekonomické pojmy jako je například pojem potřeby, statky, služby, spotřeba, apod. - rozlišovat základní ekonomické systémy a charakterizovat je, - rozebrat tři základní otázky, která si klade každá ekonomika, - odpovědět na otázku, jak jednotlivé ekonomické systémy reagují na tři základní otázky ekonomiky.

Průvodce studiem Tato první kapitola tohoto studijního materiálu má za úkol objasnit některé základní ekonomické pojmy a také jsem nechtěla hned v první kapitole vás odradit od studia a příliš zahltit učivem. Předpokládám, že nebudete podceňovat tuto úvodní kapitolu a že si na její prostudování vyčleníte asi tak šedesát až devadesát minut. Nepodceňujte ale základní pojmy a jejich kvalitní pochopení! Je třeba jejich obsah dobře znát,neboť z nich budete v dalších kapitolách vycházet. Věnujte pozornost kontrolním otázkám a po jejich vyčerpávajícím zodpovězení se věnujte zapamatování a opětnému vysvětlení klíčových slov, tj. „pojmů k zapamatování“. Každá věda má své názvosloví a pro její úspěšné zvládnutí je nutné si toto názvosloví osvojit a naučit se je racionálně používat. Některé výrazy jsou již běžně používány i v normální neformální komunikaci, jiné jsou zcela typické pro tu kterou odbornou disciplínu. Se základními ekonomickými pojmy se setkáváme denně v tisku a dalších veřejných sdělovacích prostředcích a většinou nám jsou dobře srozumitelné. Ekonomika a vše co s ní souvisí je věda velice dynamická, promítají se v ní reality všedního života a téměř denně se s ní, každý z nás, ať chceme, či nechceme, setkáváme. Ekonomie je věda, která zkoumá nejrůznější ekonomické problémy, které nás obklopují. Ekonomika je potom vlastní aplikace této vědy do praxe a praktického života společnosti. V souvislosti s ekonomií je třeba ještě uvést, že rozeznáváme mikroekonomii, která je zaměřena na jednotlivé subjekty, jako jsou domácnosti, firmy, banky, apod. Zkoumá jejich náklady, výsledky hospodaření, zisky apod. A dále je zde makroekonomie, která se zabývá ekonomikou dané oblasti jako celku, např.se zabývá ekonomikou země jako celku, když sleduje vývoj a aspekty hrubého domácího produktu, zabývá se hospodářskou stabilitou, vývojem inflace, stavem zaměstnanosti a nezaměstnanosti apod.

Ekonomie, ekonomika

Potřeba je určitý pocit nedostatku, který si člověk uvědomuje a snaží se jej přirozeně odstranit. Potřeby máme různé, např. potřeba dýchat, vzdělávat se, jíst, aktivně odpočívat, cestovat, oblékat se, kulturně se vyžít apod.

Potřeby a statky

5



Potřeby jsou v podstatě různorodé a jejich charakteristikou je, že se stále rozvíjejí. Možno přímo konstatovat, že potřeby neustále rostou, neboli jsou neomezené, zatím co statky a služby, kterými potřeby uspokojujeme,jsou ve své podstatě zpravidla omezené. Statky slouží k uspokojování potřeb. Statky můžeme rozdělovat z nejrůznějších hledisek, snad nejčastější rozdělení statků je na volné statky, které jsou relativně ve společnosti neomezené, například voda, vzduch, a ekonomické statky, které jsou ve společnosti omezené, musí se určitým způsobem rozdělovat, mělo by se s nimi umět hospodařit a tyto statky se musí podle určitých pravidel také rozdělovat. Jsou zpravidla produktem lidské práce a na jejich získávání je třeba vynaložit určitou sílu. Tyto ekonomické statky se musí určitým způsobem mezi společnost rozdělovat a tento proces probíhá pomocí cen a cenové politiky. Je vhodné u těchto ekonomických statků uvést i tu skutečnost, že s těmito statky by se mělo umět hospodařit, nebo-li mělo by se s nimi „šetřit“. Statky také můžeme rozdělovat na statky hmotné, například oblečení, obutí, automobil, nábytek apod. a statky nehmotné, jako jsou třeba vědomosti a dovednosti člověka, vlastnosti, znalost cizího jazyka, odvaha, čestnost apod. Statků, které slouží k uspokojování potřeb je velké množství, nechalo by se zde uvést dalších několik různých dělení statků a pohledů na ně, ale pro účely tohoto textu je výše uvedené vymezení odpovídající.

Statky volné a ekonomické

Statky hmotné a nehmotné

Obrázek 1 Rozdělení statků

Potřeby ale neuspokojují pouze statky všeho druhu, ale potřeby jsou také uspokojovány službami. Služby můžeme charakterizovat jako všechny cizí činnosti, které jsou většinou poskytovány za účelem právě uspokojení nejrůznějších potřeb. Služby rozdělujeme na služby věcné, to jsou především opravy všeho druhu, jako je například oprava elektrospotřebičů, nábytku, obuvi, hodin apod., když je zde na tomto místě třeba uvést jednu zásadní skutečnost, že do této oblasti se také řadí nákladní doprava. Druhou skupinu tvoří služby, jež mají charakter služeb osobních, kam především řadíme zdravotnictví, školství apod. a osobní dopravu. Potřeby uspokojujeme prostřednictvím spotřeby statků a služeb. Tyto musí někdo vyrobit a služby někdo poskytovat, což se děje většinou za úplatu. Produkce a poskytování statků a služeb za úplatu jsou hospodářskou činností. Hospodářská činnost bývá značně složitá a většinou vícestupňová. Aby se ke spotřebiteli 6

Služby

Statky



dostala například židle, je třeba pokácet strom, nařezat fošny a prkna, vyhotovit výkres židle, připravit barvu, lak, čalounění, vyrobit židli, zkontrolovat parametry výkresu a prodat hotovou židli spotřebiteli. Při vlastní hospodářské činnosti členíme výrobní statky na dlouhodobý majetek a oběžné prostředky. Dlouhodobý majetek je takový majetek, který předává svoji hodnotu do hodnoty výkonu postupně, tedy se opotřebovává a jeho doba upotřebitelnosti je delší než jeden rok. Oběžný majetek je takový majetek, který se spotřebovává ve výrobním procesu a jde zejména o materiálové zásoby, oběhové obaly, speciální nástroje a přípravky apod.

Obrázek 2 Rozdělení spotřeby

Spotřebou tedy rozumíme užití statků a služeb k uspokojování potřeb. Rozlišujeme spotřebu konečnou, kdy jde o užití statků jednotlivci nebo domácnostmi a spotřebu výrobní, to je taková spotřeba, kdy dochází k vlastní spotřebě přímo ve výrobním procesu, např. spotřeba materiálů, opotřebení strojů a zařízení, spotřeba energií apod. Ještě jedno rozlišení spotřeby je ovšem nutné učinit. Lidé své potřeby většinou pociťují individuálně a uspokojují je prostřednictvím trhu, na kterém nakupují potřebné statky a služby. Uspokojování některých potřeb je však nutno zajišťovat pro společnost jako celek, proto jim říkáme potřeby veřejné, když typickými potřebami tohoto druhu jsou bezpečnost (vnitřní), obrana (navenek), správa státu, soudnictví apod. Všechny tyto potřeby jsou uspokojovány prostřednictvím veřejných statků a veřejných služeb. Tyto statky a služby jsou poskytovány zdarma nebo za úplatu, která není rovna jejich tržní ceně. O jejich poskytování rozhoduje ve větší či menší míře společnost (svými zákonnými předpisy), nikoli sám spotřebitel. Veřejná spotřeba je financována buď státem a to ze státního rozpočtu, do něhož plynou daně obyvatel a podniků), nebo obcí, nebo ze zdrojů zvlášť k tomu účelu shromažďovaných (zdravotní pojištění).

Individuální spotřeba

Veřejná spotřeba

2.1 Základní ekonomické systémy Aby obyvatelstvo mohlo klidně a spokojeně žít a rozvíjet se, potřebuje k tomu nalézt určitý systém, který by umožňoval vzájemně spojit síly obyvatelstva a efektivně využít všechny dostupné zdroje. Takový systém se potom nazývá systémem ekonomickým. Od dávné historie se vlastně hledá optimální ekonomický systém a možno říci, že ani ten, ve kterém se právě nacházíme rozhodně zcela optimálním není.

7

Ekonomický systém



Rozeznáváme tyto ekonomické systémy: 1. zvykový systém, 2. příkazový systém, 3. tržní systém, 4. smíšený systém. Všechny tyto systémy v podstatě hledají odpověď na tři základní ekonomické otázky, které jsou následující: 1. co a kolik se má v dané společnosti vyrábět, 2. jak vyrábět, jakými technologiemi a s jakými výrobními faktory, 3. jak se potom rozdělí to, co bylo ve společnosti vyrobeno.

Tři otázky ekonomiky

Zvykový systém, který je vlastně historicky nejstarším ekonomickým uspořádáním, se v těchto záležitostech chová pouze tak, jak velí zvyk a tradice.

Zvykový systém

Příkazový systém, který je založen na „příkazu“, kdy u moci je relativně malá skupina lidí a ti subjektivně rozhodují o celém ekonomickém dění, když své představy řešení vyjadřují podobou závazného plánu. Tento systém existoval u nás před „sametovou revolucí“, do roku 1989.

Příkazový systém

Tržní systém je takový systém, kdy výrobci a spotřebitelé jsou propojeni výhradně trhem a tržními zákony (nabídka, poptávka, konkurence, cena) a tak jsou také řešeny všechny tři základní otázky, včetně otázky dělení výsledku produktu. Na tomto systému je zajímavé, že základní důraz je kladen na rozhodování každého jedince, což někdy může vzbuzovat dojem, že každý bude chtít něco jiného a vznikne tak velký chaos. Protože však většina lidí jedná rozumně a fungují zákony trhu, které zde působí jako vestavěné regulátory případně stabilizátory, proto potom výsledný pohled na ekonomiku působí dojmem dobře organizovaného celku. Velkou výhodou tržního systému je fungování zákonů trhu a to bez ohledu na subjektivní osobnostní rozhodnutí (někdy se v tomto směru hovoří o neviditelné ruce trhu). Nevýhodou ale je, že tímto způsobem zatím nejsme schopni vyřešit procesy přerozdělování a dále ani takto nemůžeme řešit případy selhání trhu (monopoly, problematika veřejných statků, externalit apod.) Proto také tržní systém zcela v čisté podobě v současné době nenajdeme. Vždy se jedná o určitý státní vliv a jistou míru státní regulace, v podobě legislativy ap. když možno konstatovat, že těmito omezenými státními zásahy se stává tržní systém přijatelnější a sociálně únosnější.

Tržní systém

Příkazový a tržní systém můžeme chápat jako dva póly, které se v praxi kombinují a vždy potom záleží na převládajících vlivech řízení ekonomiky, který systém je uplatňován více a který je v pozadí.

8



SHRNUTÍ Chceme-li studovat Podnikovou ekonomiku, neobejdeme se bez seznámení se základními ekonomickými pojmy, se kterými se budeme setkávat po celou dobu studia nejen podnikové ekonomiky, ale i jiných odborných ekonomických předmětů, jako je například účetnictví, makroekonomie, mikroekonomie, marketing, management, ekonomická statistika, daně a daňová politika, veřejné finance apod. Proto tato první, úvodní kapitola Podnikové ekonomiky je základním ekonomickým pojmům věnována. Setkáte se zde s vysvětlením rozdílu mezi pojmem ekonomika a ekonomie, poměrně podrobně je zde rozebrán pojem potřeby, statky, služby, spotřeba apod. Není opomenuto ani seznámení se základními ekonomickými systémy a následně sdělení, jak tyto systémy odpovídají na tři základní otázky ekonomiky.

Kontrolní otázky Vysvětlete, jaký je rozdíl mezi ekonomií a ekonomikou ? Definujte ekonomický pojem potřeby a statky a podrobně je popište. Jaký je rozdíl mezi potřebou a spotřebou ? Co je to individuální spotřeba a co představuje veřejná spotřeba ? Jaké znáte základní ekonomické systémy a jak tyto systémy řeší tři základní otázky ekonomiky ? 6. Co se rozumí obecně ekonomickým systémem ? 1. 2. 3. 4. 5.

Pojmy k zapamatování -

potřeby a statky výkony služby spotřeba, individuální a veřejná spotřeba zvykový systém příkazový systém tržní systém smíšený systém základní otázky ekonomiky ekonomický systém optimální ekonomický systém trh nabídka, poptávka, cena

9


Výrobní faktory a hospodářský proces

3 VÝROBNÍ FAKTORY A HOSPODÁŘSKÝ PROCES Cíl Až se doberete závěru druhé kapitoly, měli byste - znát dobře problematiku jednotlivých výrobních faktorů, - umět celkem podrobně jednotlivé výrobní faktory charakterizovat, - pochopit fungování hospodářského procesu a jeho jednotlivých složek, - umět vysvětlit pojmy náklady, výnosy , výsledek hospodaření, - charakterizovat organizaci a organizování.

Průvodce studiem Teď si asi řeknete, že pokud jednotlivé kapitoly budou takto rozsáhlé, tak že to nezvládnete. Ale věřte mi, že časem si zvyknete na učení a nebude vám to činit žádný problém. I já jsem mnohdy měla pocit, že nějaký úkol, který jsem měla před sebou, nezvládnu. Je potřeba si odpočinout, uvolnit se, třeba si zasportovat a potom se věnovat opětně studiu. Budete překvapeni, pokud jste to již někdy nepoužili, jak to pomáhá. Ekonomika je bohatá vědní disciplína, zasahující do řady dalších oblastí, proto i tyto materiály jsou mnohdy časově náročnější na studium. Na tuto kapitolu předpokládám alespoň 2,5 – 3 hodiny studia.

3.1 Výrobní faktory Výroba je činnost, kdy člověk přeměňuje přírodu ve statky. Výrobu může provádět jednotlivec, například živnostník, ale také ji mohou provádět výrobní firmy. Vždycky ale k výrobě je zapotřebí mít tři základní předpoklady, o kterých hovoříme jako o výrobních faktorech. Jedná se o následující tři výrobní faktory: - práce, - přírodní zdroje – především půda, - kapitál. Jde-li o výrobu jednotlivce, tak ten by potřeboval pro výrobu určité vstupy, jako je jeho vlastní práce, přírodní zdroje (pokud bude zemědělec, tak půdu) a kapitál ve formě věcné, případně finanční. Dřevozpracující firma potřebuje pro výrobu zaměstnance – tedy pracovní síly, dřevní hmotu a dřevo – tedy přírodní zdroj, který je již částečně zpracovaný v předcházející fázi výroby a budovy a stroje, které slouží vlastní výrobě – což je kapitál ve formě věcné a k tomu se přidružuje zároveň i kapitál ve formě finanční. Z výše uvedeného vyplývá, že každý typ výroby potřebuje zcela jiné konkrétní výrobní faktory. Pro všechny výrobní faktory ale můžeme rozhodně najít společné obecně platné základní charakteristiky, které jsou především značně důležité z hlediska makroekonomického chápání výrobních faktorů.

10

Definice výroby

Výrobní faktory



Práce je cílevědomá činnost člověka vytvářející výkony, tj. výrobky, zboží případně služby. Od definice práce je nutno odlišit ekonomický pojem pracovní síla, což je souhrn všech fyzických a duševních schopností člověka konat určitou práci. Pracovní sílu ale nemá každý jedinec. Například nemocní lidé nebo děti do 15 let věku a nutno také dodat, že na druhé straně jsou jedinci, kteří sice mají pracovní sílu, ovšem nepracují, nemají potřebu pracovat apod., například disponují dostatečným počtem finančních prostředků a nemusí se zapojit do pracovního procesu. Tento výrobní faktor je omezený např.: - počtem osob schopných a ochotných pracovat, - délkou pracovní doby, - intenzitou práce – tj. množstvím práce vynaložené za časovou jednotku, - růstem produktivity práce, apod. Práci můžeme dělit z několika hledisek, nejznámější se dělení práce na - práci jednoduchou, kterou může vykonávat téměř každý bez jakéhokoliv zaškolení, - práci složitou, pro jejíž výkon je potřeba určitých předpokladů, jako například, vzdělání, praxe, osobnostní předpoklady (kvalifikace).

Práce a pracovní síla

Práce je velmi vzácný výrobní faktor a toto konstatování silně ovlivňuje jeho cenu na trhu práce. Cenou práce je mzda. Rozeznáváme mzdu nominální a mzdu reálnou. Nominální mzda je mzda, kterou si pracovník vydělal jako zaměstnanec, neboť musel vynaložit svoji pracovní sílu. Jinak možno uvést, že nominální mzda je taková mzda, která je vyjádřena v penězích, včetně případných naturálních požitků. Pro pracovníka je nominální mzda příjmem, který zpravidla uspokojuje jeho potřeby, na druhé straně pro firmu je to potřebný mzdový náklad, který je nutný k vytvoření výkonu. Reálná mzda vyjadřuje, co si za nominální mzdu může pracovník koupit,respektive, co je schopen si za tyto finanční prostředky pořídit. Je to tedy porovnání k dané cenové hladině zboží a služeb a tato reálná mzda by měla eliminovat případný vliv znehodnocování peněž, když tomuto říkáme inflace. Pro praktickou ekonomiku je důležité znát jak mzdu reálnou, tak nominální. Velmi významná je však otázka vztahu velikosti mzdy k množství vykonané práce. V rámci určitého druhu a charakteru práce je tento vztah poměrně jednoduchý, za stejnou práci by měla náležet stejná mzda. Čím více vykonané práce, tím větší mzda. Toto však nelze chápat zcela jednoznačně, neboť především v mezinárodním srovnání toto neplatí. Ještě složitější je to v případě, kdy se snažíme porovnávat různé druhy práce. Jak objektivně posoudit, zda mzda učitele v určité výši je úměrná co do množství práce, její kvality, společenské potřeby a nároků na kvalifikaci ve srovnání s mzdou dealera prodávajícího nějaké zboží?

11

Nominální mzda

Reálná mzda



Kromě množství a kvality práce ovlivňují velikost mzdy další atributy: - kvalifikace, - poptávka po určitém druhu práce na trhu práce, - tržní úspěšnost konkrétní práce.

3.2 Trh práce Pokud se týká nabídky pracovních sil v České republice, a nejen u nás, tak tato je v rámci několika let relativně neměnná. Větší změny jsou v počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva v průběhu delšího časového úseku. Ve většině vyspělých zemích, tedy i u nás, je dlouhodobý demografický vývoj většinou nepříznivý. Počet aktivního obyvatelstva se zmenšuje a narůstá počet seniorů, neboť se prodlužuje lidský věk. Poptávka po pracovních silách se však mění a to podle toho, jak jsou úspěšné, či neúspěšné firmy, jaká je celková ekonomická situace apod. Trh práce je omezený a případná disproporce mezi nabídkou a poptávkou může kdykoliv nastat. 1) Když není na trhu práce dostatek pracovních sil tak existují pro firmy dvě možnosti: zvýšit produktivitu práce, zaměstnat pracovní síly ze zahraničí. 2) Když nastane skutečnost, že pracovní síla není využita, hovoříme o stavu nezaměstnanosti. Nezaměstnanost dělíme na: - dobrovolnou (někdo nechce nebo nemá potřebu pracovat), - nedobrovolnou (to jsou ti, co pracovat chtějí, ale nemohou najít práci). S pojmem práce nutno uvést zároveň i další související pojmy, jako je dělba práce, specializace a kooperace. Dělba práce rozhodně zásadně velmi ovlivnila vývoj a intenzitu ekonomiky, když se na jednom výkonu rozdělili výrobní operace a na těchto se podílelo několik zaměstnanců. Následně docházelo postupnou prohlubující se dělbou práce ke specializaci na jednotlivé technologické operace. Specializace dosáhla svého vrcholu na počátku 20. století, když byl v některých firmách přechod na pásovou výrobu a tato etapa následně pokračovala rozpracováním na jednotlivé detailní operace, což vyžadovalo velmi dobrou organizaci a sladění jednotlivých výrobních pochodů. Tento stav se označuje jako kooperace. Výše uvedené pojmy – dělba práce, specializace a kooperace je nutno chápat jako vzájemně propojené, když nutno uvést, že specializací se zásadně zvyšuje výkonnost výroby a tím zároveň i celého ekonomického systému. Toto je pochopitelně také jednou z cest jak v ekonomice zvyšovat produktivitu práce (účinnost práce).

12

Dělba práce



Obrázek 3 Trh práce a kapitálu

3.3 Půda (přírodní zdroje) I druhý výrobní faktor je velmi důležitý pro výrobní proces. Všeobecně musíme konstatovat, že přírodní zdroje patří to té oblasti výrobních faktorů, které se nacházejí v přírodě v omezené míře. Tato skutečnost ovlivňuje potom značně jejich cenu. Tento výrobní faktor je zcela specifický,neboť je dán přírodními podmínkami, je faktorem omezeným a to především tím, že velikost půdy je pevně dána nemůže tedy velikost půdy růst, ale kvalita půdy, tu je možno ovlivňovat. Půda je nejtypičtějším přírodním zdrojem. Ten kdo tento výrobní faktor vlastní, tak má určité výsadní postavení vůči těm ostatním (monopol), proto může určovat podmínky manipulace s půdou, například tržní cenu při pronájmu, prodeji apod. Výnosem z půdy je pozemková renta, kterou získává majitel tohoto výrobního faktoru. Pozemková renta má jednak podobu tzv. absolutní renty, kterou má každý pozemek a vyplývá právě z výše uvedeného výsadního postavení vlastníka tohoto výrobního faktoru a dále diferenční renty, která je u různých pozemků rozdílná a vyplývá z rozdílné kvality a úrodnosti půdy. Kvalitu půdy a její vhodnost pro využití v zemědělství nazýváme bonitou půdy. Tento výrobní faktor je faktorem primárním, prvotním a společnost se musí snažit s ním dobře hospodařit a pečovat o něj.

13

Půda Renta



Trh přírodních zdrojů Vzhledem k tomu, že druhý výrobní faktor je poměrně velmi specifický, tak z tohoto faktu již vyplývá i skutečnost, že trh přírodních zdrojů je rovněž velmi specifický. Zvláštnosti trhu přírodních zdrojů, například nerostné bohatství apod. jsou mimo jiné i v tom, že největší objemy ochodů se základními surovinami probíhají na celosvětových komoditních burzách, kde se střetává základní celosvětová nabídka s celosvětovou poptávkou a zároveň zde jsou i na základě toho utvářeny světové ceny. Mezi nejvíce známé komoditní burzy patří především proslulá burza Londýnská.

3.4 Kapitál Obecně lze říci, že kapitálem můžeme nazývat veškeré statky, které používáme ve výrobě. Například budovy, stroje, materiál, peníze, dopravní cesty, zařízení apod. Někteří ekonomové zjednodušeně uvádí, že kapitál jsou peníze, které přinášejí další peníze. Já osobně zastávám názor, že nejvýstižnější pro vyjádření kapitálu je sdělení, že kapitál je vše, co vkládáme do výroby, když nutno mít na zřeteli, že chceme, aby vznikly větší hodnoty. Kapitál je tedy vše, co vkládáme do výrobního procesu, nějaká hodnota, od které očekáváme, že se nám zhodnotí, že nám přinese něco navíc, nějakou nadhodnotu. Jedním z důležitých znaků kapitálu je, že jsou to účelově vložené prostředky a výsledkem těchto vložených prostředků je dosažení zisku.

Kapitál

Typickým znakem tohoto třetího výrobního faktoru je, že je výsledkem lidské práce. Je to tedy druhotný, nebo-li sekundární výrobní faktor. Zdroje kapitálu jsou dvojího druhu: - vlastní zdroje - cizí zdroje. Vlastními zdroji jsou především: - vlastní vklady, případně vklady spoluvlastníků (vlastní kapitál), - vklady družstevníků, - zisk, - emisní ažio, apod. Cizími zdroji kapitálu jsou – úvěry všeho druhu, tedy dlouhodobé, krátkodobé a střednědobé, – veškeré závazky (dluhy) vůči dodavatelům, státu, zaměstnancům apod. Kapitál (majetek podniku) můžeme rozdělit následovně: I. kapitál produktivní II. kapitál finanční Kapitál produktivní, to jsou především provozní zásoby, - jako jsou zásoby různých materiálů,

14

Zásoby se spotřebovávají



- zásoby vlastní výroby (nedokončené výrobky, polotovary vlastní výroby, dokončené, neboli-hotové výrobky) a - zboží. Tyto zásoby se vyznačují tím, že se zpravidla jednorázově spotřebovávají. Dále do této skupiny patří dlouhodobý majetek, který z hlediska ekonomického ještě můžeme dělit na - majetek movitý – stroje, přístroje a zařízení a - majetek nemovitý, jako jsou budovy stavby apod. U tohoto majetku je charakteristické, že se postupně opotřebovává, tj. že postupně předává svoji hodnotu do hodnoty výkonu. Jiné dělení dlouhodobého majetku z hlediska ekonomického a účetního je dělení - na majetek hmotný – budovy, stroje, apod. a - nehmotný – patenty, licence, apod. Kapitál finanční lze rozdělit na - hotovost, neboli peníze v pokladně, případně na účtech, a - cenné papíry, které dále možno dělit na cenné papíry vlastní a cenné papíry cizí. Oceňování kapitálu Podle toho, jakým způsobem byl kapitál pořízen použijeme příslušnou cenu pro jeho ocenění. Cena pořízení je cena, kterou udává výrobce, ovšem tato cena se již pro vlastní ocenění kapitálu příliš nepoužívá, neboť zpravidla k této ceně je třeba připočítat ještě ostatní položky, o které se tato cena pořízení dále navyšuje. Pořizovací cena je cena pořízení, ke které jsme připočítali ostatní náklady s pořízením spojené, jako jsou náklady na dopravu, náklady na montáž, clo apod. Jestliže si nějaký majetek ve firmě vyrobíme sami, tedy vlastními silami, neboli vlastními náklady oceníme potom tento majetek cenou, kterou nazýváme cenou vlastních nákladů, která opravdu obsahuje pouze vlastní náklady bez položky zisku. Reprodukční pořizovací cena je další cenou, kterou používáme při oceňování majetku a používáme ji u takového majetku, který jsme například dostali darem, případně byl nalezen jako dosud neevidovaný, nebo byl dodatečným vkladem vlastníka firmy apod. Tato cena je vždy stanovena na základě znaleckého posudku znalce z daného oboru, do kterého příslušný majetek spadá. Je zde rozhodně třeba vzít v úvahu jistou míru předchozího opotřebení majetku. Poslední cenou, kterou uvádím v souvislosti s oceněním kapitálu je zůstatková cena, tj. cena majetku, který je již nějakou dobu používán ve firmě, tedy je již částečně,ať fyzicky, nebo morálně opotřeben.

15

Ceny kapitálu



Trh kapitálu Trhy kapitálu v peněžní podobě známe pod pojmem finanční trhy. Organizátory těchto trhů jsou tzv. burzy cenných papírů a devizové burzy. Na těchto burzách se největšími účastníky stávají banky a investiční fondy, penzijní fondy, pojišťovny a mnoho dalších zájemců. Finanční kapitál se vyznačuje tím, že vlastně neuznává národní hranice a může se přelévat po celém světě velmi rychle. Finanční trhy mají velmi blízko k informačním technologiím a jedním z nejdůležitějších zdrojů informací o nich je internet.

3.5 Čtvrtý výrobní faktor - informace Někteří ekonomové, a já mezi tyto patřím, se domnívají, že základní výrobní faktory je třeba ještě doplnit o čtvrtý výrobní faktor a tímto výrobním faktorem jsou i n f o r m a c e . Je nutno si v souvislosti s tímto uvědomit, že celá řada ekonomických procesů je dnes již tolik složitá, že bez odpovídajících informací tyto procesy vlastně nemohou ani proběhnout, případně by mohly proběhnout nekvalitně, možná i zcela špatně. Především nehmotné statky jako je například know-how, orgware, software apod. nabývají v současné moderní ekonomice stále větší vážnost a význam. Je nutné si také uvědomit, že informace, stejně jako každý jiný výrobní faktor, mají rozhodně svoji cenu. Je ovšem ale třeba zároveň také uvést, že cena informací je velmi nestálá, když u ostatních výrobních faktorů se tato vlastnost tak zřetelně a rychle neprojevuje. Také je nutno si uvědomit skutečnost, že u informací neplatí úměra, že čím více informací, tím lépe, což je všeobecně platné pro ostatní výrobní faktory. Podstatným znakem informací je to, že řada z nich velice rychle zastarává, rychle ztrácí svoji hodnotu a je třeba je nahradit informacemi novými.

Informace

3.6 Hospodářský proces Mezi výrobou a spotřebou se uskutečňují další hospodářské činnosti, které umožňují přechod výrobků z výroby do spotřeby. Tyto další hospodářské činnosti jsou rozdělování a směna (oběh). Souhrn výroby, rozdělování, směny a spotřeby ve své návaznosti tvoří hospodářský proces. Jednotlivé složky hospodářského procesu jsou tedy následující: - výroba, - rozdělování, - směna, - spotřeba. Výroba je činnost, při které člověk přetváří přírodu, její předměty a případně i síly v užitečné věci. Je to tedy činnost, kdy vznikají statky, popřípadě jsou poskytovány služby. Výroba ovlivňuje s potřebu, neboť spotřebovat se může pochopitelně pouze to, co se vyrobí (pomineme-li případný dovoz), a na opak spotřeba zpětně ovlivňuje výrobu, neboť potřeby společnosti v podobě poptávky ovlivňují zpětně výrobu a na tyto potřeby společnosti pochopitelně výroba reaguje.

16

Výroba



Rozdělování je vytváření podílů jednotlivců a kolektivů na celospolečenské výrobě. V tržní ekonomice se rozdělování uskutečňuje především prostřednictvím tržních vztahů na základě nabídky a poptávky. Jedním ze základních nástrojů rozdělování toho co bylo vyrobeno je mzda, která je především výsledkem trhu práce. Ovšem trh však není jediným nástrojem rozdělování národního produktu. Ve státech s poměrně vyspělou tržní ekonomickou prochází zhruba jedna třetina národního produktu procesem tzv. přerozdělování neboli redistribuce. Prostředky tohoto přerozdělování jsou různé typy daní, příspěvky sociálního (nemocenského a důchodového) pojištění apod. Z této redistribuce dochází k úplnému nebo částečnému financování nevýrobního (neziskového) sektoru, jako je například obrana státu, školství, zdravotnictví, policie, soudnictví a další veřejné potřeby. Nástrojem přerozdělování jsou veřejné rozpočty (státní rozpočet, rozpočty krajů a rozpočty obcí). Směna (oběh) představuje všechny činnosti, které se uskutečňují po ukončení výroby až do předání výrobků spotřebiteli. Jedná se například o dopravu, skladování, evidenci, prodej apod. Rovněž pokud se týká směny je tato výsledkem spojení nabídky a poptávky na trhu. Možno konstatovat, že teprve směna (trh) ukáže, zda jednotlivé výrobní faktory (půda, práce, kapitál) nebyly vynaloženy zbytečně. Trh je poměrně nemilosrdný a velice rychle se ukáže, o které výrobky, případně zboží není zájem, hromadí se ve skladech a jsou prakticky neprodejné. Spotřeba je užití výrobků k uspokojování lidských potřeb. Spotřebu rozeznáváme konečnou, tj. spotřeba domácností, tedy nás jednotlivých kupujících a spotřebu výrobní, což je vše to, co se vrací do výroby a zde se spotřebovává. O konečné spotřebě někdy také říkáme, že se jedná o spotřebu nevýrobní.

Rozdělování

Směna

Spotřeba

Jak již bylo výše uvedeno, výroba a spotřeba se vzájemně ovlivňují. V praxi pochopitelně neprobíhá vlastní hospodářský proces takto fázovitě, jak je zde uvedeno, ale jeho jednotlivé části se vzájemně prolínají a doplňují. Hospodářské procesy se neustále opakují čili reprodukují. Rozeznáváme reprodukci hospodářského procesu: - prostou, hospodářský proces se opakuje ve stále stejném měřítku, - rozšířenou, hospodářský proces se opakuje ve větším (širším) měřítku než v minulosti, - zůženou, hospodářský proces se opakuje v menším měřítku než v minulosti. V moderní společnosti se zpravidla vyrábí stále větší množství kvalitnějších výrobků. Zvyšuje se rozsah trhu (nabídky a poptávky spojené s rozdělovacími a směňovacími procesy) a tím i rozsah konečné spotřeby. Možno uvést, že hospodářské procesy se uskutečňují v celém národním hospodářství.

17

Reprodukce



Pojmy související s hospodářským procesem

NÁKLADY, VÝNOSY, VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ Náklady Náklad je spotřeba živé nebo zvěcnělé práce vyjádřená v penězích. Náklad můžeme také charakterizovat jako peněžně vyjádřenou spotřebu výrobních faktorů účelně vynaložených na tvorbu podnikových výnosů včetně dalších nutných nákladů spojených s činností podniku.

Náklad

Takto bychom mohli pokračovat s nejrůznějšími podobami definice pojmu náklad, ale podstata těchto definic je stejná.Je to určitá s p o t ř e b a , vyjádřená ve finančních hodnotách. Náklad je peněžní vyjádření vynaložených ekonomických zdrojů na určitý výkon. O nákladech hovoříme jednak z hlediska účetního pojení a také z hlediska ekonomického pojetí. Ekonomické pojetí je především charakterizováno tím, co skutečně bylo obětováno. Náklady podniku vždy souvisí s výnosy a celkovým výsledkem hospodaření. Výnosy jsou peněžním vyjádřením výsledku získaného účelným využitím ekonomických zdrojů.

Výnos

Výsledek hospodaření je porovnání nákladů a výnosů, neboli sumarizace výnosů a nákladů, výsledek výše uvedených aktivit

Výsledek hospodaření

Členění nákladů Náklady členíme z několika hledisek: 1) členění nákladů podle nákladových druhů - materiálové - mzdové - odpisy - daně a poplatky - finanční a ostatní náklady 2) členění nákladů z účetního hlediska - provozní - finanční - mimořádné 3) členění nákladů podle účelu je v podstatě dvojí a) třídění podle útvarů - tj. třídění nákladů podle jednotlivých středisek b) třídění podle výkonů - tj. zjišťování nákladů (obvykle i zisku) podle jednotlivých výrobků případně služeb 4) členění podle kalkulačního hlediska - přímé (jednicové) náklady - nepřímé (režijní) náklady 5) členění podle vztahu k měnícímu se objemu výkonů - fixní náklady (stálé, nemění se) - variabilní náklady (mění se)

18

Členění nákladů



6) členění podle původu spotřebovaných vstupů - prvotní náklady neboli externí - druhotné náklady, interní 7) členění podle podnikových funkcí - náklady na pořízení - náklady na skladování - náklady na výrobu - náklady na správu - náklady na odbyt 8) další kategorie nákladů - náklady přírůstkové - náklady marginální (mezní, diferenciální, hraniční) - utopené náklady - relevantní náklady - oportunitní (alternativní) náklady 9) další hlediska třídění nákladů, např. - náklady plánované - náklady normované a skutečné - náklady technologické - náklady na obsluhu a řízení - náklady explicitní a implicitní apod. Pozn.: Většina těchto nákladových kategorií se hodně používá v manažerském účetnictví. Jak vyplývá z výše uvedeného přehledu členění nákladů podle jednotlivých hledisek, k některému členění není co dodat, je jasné a srozumitelné, zatímco k některému je třeba alespoň částečného vysvětlení. Náklady podle závislosti na změnách objemu výroby členíme na variabilní – proměnné a fixní – stálé. Variabilní náklady se mění se změnami objemu výroby např. materiál, mzdy a to buď proporcionálně – rostou stejně rychle, nebo nadproporcionálně – rostou rychleji, nebo podproporcionálně – rostou pomaleji. Fixní náklady zůstávají na stejné úrovni bez ohledu na měnící se objem výroby (např. odpisy strojů, nájemné, úroky z úvěrů apod.) Tyto náklady se změní až v budoucnu a to „skokem“ při změně výrobní kapacity. Členění nákladů podle kalkulačního hlediska neboli kalkulační třídění nákladů, umožňuje zjišťování nákladů zpravidla na jednu kalkulační jednici (jeden výrobek, jeden pár bot apod.). Rozlišujeme dvě skupiny nákladů – jednicové (přímé), které lze hospodárně zjistit a přiřadit jednotlivým druhům výrobků a režijní (nepřímé) náklady, které jsou společně vynakládány na více druhů výrobků nebo na chod celého útvaru apod. Jednicové náklady obvykle jsou

19



výrobní materiál a výrobní mzdy, režijní náklady jsou všechny ostatní náklady, které se musí rozpočítávat na jeden výrobek pomocí různých metod. Přehled jednotlivých položek nákladu je předmětem kalkulačního vzorce, který sice není závazný, ale používá jej většina podniků. Všeobecný kalkulační vzorec používaný v ČR ---------------------------------------------------------1. přímý (jednicový) materiál 2. přímé (jednicové) mzdy 3. ostatní přímé (jednicové) náklady 4. výrobní (provozní) režie Vlastní náklady výroby (1 – 4) 5. správní režie Vlastní náklady výkonu (1 – 5) 6. odbytové náklady Úplné vlastní náklady výkonu (1 – 6) 7. Zisk (ztráta) PRODEJNÍ CENA -------------------------------------------------------------Náklady podle původu spotřebovaných vstupů Spotřebované vstupy mohou pocházet z okolí podniku například spotřebovaný materiál apod. a tyto náklady jsou náklady prvotními někdy je též označujeme jako externími. Další skupina - náklady druhotné, neboli interní, jsou to takové náklady, které vznikají spotřebou vnitropodnikových výkonů, třeba výroba páry nebo nářadí pro vlastní potřebu v dané firmě. Tyto náklady mají vždy komplexní charakter - skládají se z původních nákladových druhů. Tento způsob členění nákladů je velice důležitý pro zúčtování jednotlivých nákladů mezi středisky. Z tohoto členění nákladů vychází také nákladové účetnictví. Pokud se týká ostatních kategorií členění nákladů, ráda bych se zmínila o nákladech přírůstkových, což jsou náklady, které jsou vyvolané přírůstkem objemu výroby. Zcela zvláštní formu přírůstkových nákladů tvoří tzv. marginální (mezní, diferenciální, hraniční) náklady, které jsou vlastně přírůstkem nákladů vyvolaných přírůstkem výroby o jednu jednotku. Právě znalosti těchto marginálních nákladů využívají hojně manažeři pro stanovení takového objemu produkce, který přinese maximální zisk. V manažerské ekonomice se termín přírůstkové náklady používá v poněkud jiném významu. Rozumí se jimi náklady, které se mění s rozhodnutím manažerů, jedná se například o takové náklady, kterými se odlišují jednotlivé nabízející se

20

Kalkulační vzorec



alternativy apod. Ostatní náklady jsou z tohoto hlediska neměnné, neboť nejsou ovlivněny rozhodnutím. Tyto náklady, které jsou tedy nezávislé na daném rozhodnutí jsou nazývány utopenými náklady. Pro manažerské rozhodování jsou relevantními náklady pouze náklady přírůstkové, zatímco náklady utopené rozhodnutí nijak neovlivňují a manažeři je do řešení daného problému vůbec nemusí zahrnout. Oportunitní (alternativní) náklady jsou hodnota, která musí být obětována, když zdroje, například práce a kapitál, nejsou použity na tu zcela nejlepší možnou alternativu. Někdy se tyto náklady také označují pojmem náklady ušlých příležitostí. Při vlastním řízení podniku se používá mnoho dalších hledisek třídění nákladů a jejich kategorií. Jedná se například o: náklady plánované, náklady normované, náklady skutečné, náklady technologické, náklady na obsluhu a řízení apod.

Výnosy Výsledkem činnosti podniku jsou výkony (výrobky, zboží, služby). Peněžnímu ocenění souboru realizovaných výkonů na určité období říkáme výnosy podniku a to bez zřetele na skutečnost, zda v tomto období došlo k jejich inkasu. Tím se výnosy odlišují od peněžních příjmů. Hlavními výnosy podniku jsou t r ž b y. Tržby jsou závislé na vlastním objemu prodeje výkonů (q), cenách jednotlivých druhů výkonů (p) a sortimentní skladbě prodeje. ===================== Celkové tržby = p . q

Výnosy

Tržby

================== Rozdíl mezi výnosy a náklady podniku za určité období tvoří výsledek hospodaření podniku. Jsou-li výnosy vyšší než náklady je výsledek hospodaření ve formě zisku, jsou-li výnosy nižší než náklady, výsledkem hospodaření je ztráta rovnají-li se náklady výnosům není výsledkem hospodaření zisk ani ztráta, ale je to nulový výsledek hospodaření. Zisk je základním motivem podnikání a tím i hlavním kritériem pro rozhodování. Zisk je také hlavním zdrojem samofinancování, tedy zdrojem hrazení výdajů vlastními příjmy, většinou ziskem a odpisy. Zisk je velmi důležitou součástí mnoha poměrových ukazatelů například ukazatele rentability. Nutno upozornit na rozdíl mezi účetním ziskem, který zjistíme z účetních údajů a daňovým ziskem, který získáme po úpravách účetního zisku, když tyto úpravy vyplývají z daňových zákonů (jedná se například o různé připočitatelné a odpočitatelné položky). Rozdíl také je mezi ziskem účetním a ziskem ekonomickým. Ekonomický zisk vypočteme odečtením veškerých nákladů od výnosů a takto vypočítaná hodnota potom slouží jako základ pro podnikatelská rozhodování. 21

Zisk



3.7 Organizace, organizování Máme-li v této kapitole pojednat ještě o významu pojmu organizace a organizování, je třeba, abychom se zamysleli nad tímto pojmem ze dvou možných hledisek. Jednak z hlediska ekonomického významu tohoto pojmu a jednak z hlediska právního významu. Někdy ekonomové uvádí význam tohoto pojmu v ekonomickém smyslu a v právním smyslu. Budeme-li chápat organizaci v ekonomickém smyslu, je to 1) jednak určitý uspořádaný celek, například rodina, podnik, stát, družstvo apod., 2) jednak je to činnost, která vede k uspořádání určitého celku. Budeme-li chtít definovat organizaci v právním smyslu, tak musíme mít především na zřeteli skutečnost, že v právním smyslu je organizace vymezena určitými znaky. Prvním takovým znakem je, že organizace má právní subjektivitu, tj. má právo vstupovat vlastním jménem do právních vztahů, tedy do takových vztahů, které jsou upraveny právními normami, když právní normu chápeme jako závazné pravidlo chování, které určuje stát a není-li toto pravidlo dodržováno, tak stát má nástroje na to, jak si toto dodržování vynutit. Druhým znakem je skutečnost, že organizace je vybavena majetkem, když tento majetek může být v různém vlastnictví. Vlastnictví – státní, – družstevní, – společenské, – soukromé. Podoba majetku organizace vyplývá z činnosti, kterou organizace provádí a také velikost majetku odpovídá velikosti organizace. Třetím znakem organizace je, že každá organizace vzniká za určitým účelem, cílem, má tedy zcela konkrétní předmět své činnosti. Čtvrtým znakem je skutečnost, že organizace hradí své vzniklé náklady z vlastních výnosů, nebo-li hospodaří na svůj účet, tedy nese podnikatelské riziko. Pátým znakem organizace je její snaha o výsledek hospodaření v podobě zisku. Ze zisku organizace odvádí daně do státního rozpočtu a tím je vlastně na státní rozpočet napojena. Zbytek zisku, po odvodu daní, si organizace ponechá, případně jej rozdělí dle platných právních předpisů. Šestým znakem organizace je skutečnost, že organizace provozuje svoji činnost samostatně, tj. volí si svůj výrobní program, volí si svoji vnitřní organizaci, stanovuje si ceny apod. Sedmým znakem organizace je, že vede účetnictví a to nejen pro svoji vlastní potřebu, ale i pro potřebu ostatních subjektů, jež jsou oprávněny do účetnictví nahlížet, například ke kontrolním činnostem, daňovým účelům apod. Pokud se jedná o pohled na organizaci z právního hlediska, resp. v právním smyslu je třeba dodat, že první tři základní znaky organizace, které jsou výše uvedeny, se týkají všech organizací, ostatní čtyři zbývající znaky se týkají pouze podniků.

22

Znaky organizace



SHRNUTÍ Abychom mohli vyrábět výkony, tj. výrobky, zboží, případně poskytovat služby, je třeba mít základní tři výrobní faktory, kterými jsou práce, půda a kapitál. Někteří ekonomové uvádějí ještě další, čtvrtý výrobní faktor, kterým jsou informace. Je potom úkolem managementu, aby výše uvedené výrobní faktory účelně zkombinoval a efektivně je využíval k tvorbě nových hodnot. Spotřebou výše uvedených výrobních faktorů vznikají náklady, což je spotřeba živé nebo zvěcnělé práce vyjádřená v penězích. Další kategorií, kterou musíme sledovat jsou výnosy a porovnáním nákladů a výnosů vzniká výsledek hospodaření. Velikost nákladů a jejich optimální vynakládání na proces výroby, jakož i jejich řízení je jedním z hlavních cílů ekonomů a manažerů. Proto se tak velká pozornost nákladům všeobecně věnuje, když existují různá hlediska jejich třídění, např. podle nákladových druhů, podle účelu, a to podle útvarů a výkonů, podle závislosti na změnách objemu výroby apod. Mezi výrobou a spotřebou se uskutečňují ale ještě další hospodářské činnosti, které umožňují přechod výrobků z výroby do spotřeby. Těmito činnostmi jsou rozdělování a směna (oběh). Souhrn výroby, rozdělování, směny a spotřeby tvoří hospodářský proces. Na pojem organizace nahlížíme jednak v ekonomickém smyslu, jednak v právním smyslu. V ekonomickém smyslu chápeme organizaci buď jako určitý uspořádaný celek, nebo jako určitou činnost, která vede k uspořádání tohoto celku. Z hlediska právního je organizace vymezena sedmi základními znaky, když první tři ( právní subjektivita, vybavení majetkem a předmět činnosti) se týká každé organizace, ostatní čtyři znaky (náklady si hradí z vlastních příjmů, snaží se o výsledek hospodaření v podobě zisku, svou činnost provozuje samostatně, vede účetnictví) se týká pouze podniků.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13) 14) 15)

Co rozumíte pod pojmem výroba. Popište výrobní faktor práce.

Jak prakticky funguje trh práce. Co je to mzda reálná a mzda nominální. Popište výrobní faktor půda, neboli přírodní zdroje. Popište výrobní faktor kapitál. Popište výrobní faktor informace. Co rozumíte pod pojmem hospodářský proces. Definujte výrobu, rozdělování, směnu a spotřebu. Co je to náklady, výnos, příjem a výdaj. Charakterizujte výsledek hospodaření. Jak členíme náklady. Definujte pojem reprodukce hospodářského procesu Popište organizaci v ekonomickém smyslu. Popište organizaci v právním smyslu.

23

Základy podnikové ekonomiky 16) 17) 18) 19)


Rozeberte jednotlivé znaky organizace v právním smyslu. Popište náklady dělení podle druhů. Jak byste charakterizovali náklady, které dělíme podle místa vzniku. Co rozumíte pod pojmem náklady fixní a náklady variabilní.


výrobní faktory trh práce přírodní zdroje trh přírodních zdrojů kapitál oceňování kapitálu trh kapitálu informace hospodářský proces reprodukce hospodářského procesu náklady výnosy výsledek hospodaření organizace, organizování organizace v právním smyslu organizace v ekonomickém smyslu

24


Efektivnost a její základní kategorie

4 EFEKTIVNOST A JEJÍ ZÁKLADNÍ KATEGORIE Cíl Až budete u konce studia této třetí kapitoly, měli byste být schopni - vysvětlit pojem efektivnost a její základní kategorie, - pochopit podstatu ukazatelů, pomocí nichž efektivnost vyjadřujeme, - jednotlivé ukazatele umět vysvětlit a interpretovat v čem spočívá jejich význam, - charakterizovat podstatu ukazatelů rentability, - rozlišit rozdíl mezi ekonomickou efektivností a technickou efektivnosti.

Průvodce studiem Předpokládám, že máte příjemný pocit z úspěšného zvládnutí studia dvou kapitol a že se s chutí pustíte do kapitoly třetí. Zavede vás do významné ekonomické oblasti zabývající se měřením efektivnosti. Seznámíte se s řadou velmi důležitých ukazatelů, které mají značnou vypovídací schopnost. Měli byste se umět orientovat v jednotlivých okruzích ukazatelů efektivnosti a rentability a umět je také interpretovat. Domnívám se, že studiu této kapitoly byste měli věnovat asi dvě – dvě a půl hodiny. Kapitola je doplněna celou řadou otázek. Neopomeňte si je zodpovědět a také nepřehlédněte ani pojmy k zapamatování. Budou se totiž prolínat dalšími kapitolami. Aby se mohla uskutečnit výroba (aby mohl probíhat vlastní výrobní proces), je třeba účelné a hospodárné spojení všech výrobních faktorů. U některých druhů výrob jde o spojení všech výrobních faktorů, existují však i takové výroby, kde mohou být zapojeny jen některé výrobní faktory. Jako příklad lze třeba uvést skutečnost, že pro poskytování některých druhů služeb není nutný dlouhodobý hmotný majetek apod. Určitá proporcionalita výrobních faktorů je vždy dána přírodně technickými činiteli, dále je rozhodně dána cenou jednotlivých výrobních faktorů a různými druhy nákladů, které jsou bezprostředně s jejich fungováním ve výrobním procesu spojeny. Je téměř jisté, že v průběhu času se uvedené proporce budou měnit. Podle převažujícího výrobního faktoru můžeme rozlišovat jednotlivé výroby: - investičně – neboli kapitálově náročné, například těžební průmysl, - pracovně náročné, např. průmysl optický, polygrafický, - materiálově náročné, např. průmysl potravinářský, chemický. Dělení výrob podle převažujícího výrobního faktoru lze také charakterizovat podle toho, jaké náklady se v těchto výrobách především ve větším měřítku vyskytují. U investičně náročné výroby převažují především náklady spojené s opotřebováním dlouhodobého hmotného majetku, tedy odpisy, u výrob pracovně

25

Dělení výroby



náročných převažují mzdové náklady a u výrob materiálově náročných převažují náklady materiálové a nutno uvést, že tyto výroby jsou také velmi náročné na spotřebu energií. Není rozhodně jedno, jaká výroba je zavedena, s jakými náklady se tato výroba uskutečňuje a jak jsou také využívány základní výrobní faktory. Musíme mít také na zřeteli skutečnost, že cílem ziskového sektoru je dosažení výsledku hospodaření ve formě zisku. Vyrábí-li podnik takové výrobky, které dostatečně uspokojují potřeby na trhu a poměrně hospodárně využívá při této výrobě výrobních faktorů, které jsou v optimálním množství a v optimální proporci, je možno obecně o tomto podniku říci, že jeho výroba je efektivní. Základem ekonomického pojmu e f e k t i v n o s t je slovo „efekt“, což vlastně představuje nějaký výsledek, případně jistý účinek, možno uvést i následek čehosi. V českém jazyce se efektivnost nejčastěji chápe jako účinnost. Konečným výsledkem podniku, tedy efektem, jsou poskytované služby, vyrobené výrobky (statky), což je vlastně výstup podniku. Právě výkony podniku (výrobky, služby) vznikají spotřebou výrobních faktorů a tyto výrobní faktory tvoří ve své podstatě vstupy podniku.

Efektivnost

Obrázek 4 Efektivnost - vstupy, výstupy

Obecně možno konstatovat, že efektivnost se vyjadřuje poměrem výstupu ke vstupu. výrobky(služby) ---------------------výrobní faktory

výstup EFEKTIVNOST = -------------vstup

Takto lze měřit v podstatě účinnost každého jednotlivého výrobního faktoru. V praxi takto měříme účinnost lidské práce a je obvyklé označovat tuto účinnost lidské práce jako ukazatel produktivity práce. Měříme však takto také účinnost strojů a výrobního zařízení, potom hovoříme o ukazateli produktivity strojů a zařízení, někdy se také uvádí pojem výrobnost strojů a zařízení. Zajímá nás však i jaká je účinnost využití materiálů, když většinou toto měříme jako množství spotřebovaného materiálu na jednotku produkce a rychlost obratu jeho zásob. Lze hovořit i o účinnosti managementu a dalších podobných ukazatelích. Pochopitelně, že rozhodující je souhrnný efekt a souhrnná efektivnost všech základních výrobních faktorů, celého podniku, když máme stále na paměti, že výsledkem činnosti podniku jsou jednotlivé i dílčí efekty, například sociální, ekologický, etický, politický, apod., když potom uvádíme sociální efektivnost, ekologickou efektivnost atd.

26

Produktivita práce



Pro podnikovou ekonomiku je však významná ekonomická efektivnost, která se liší od efektivnosti, jak ji chápou technické vědy. Jen ve stručnosti bych uvedla podstatu technické efektivnosti, která spočívá především v pojetí účinnosti jako míře využití energie. Tento pohled na efektivnost vyjadřuje spíše míru vykonané práce ve vztahu ke vstupu energií. Při hodnocení efektivnosti však nestačí posuzovat pouze technickou efektivnost, i když tento údaj má pochopitelně svoji objektivní stránku, ale vždy je třeba poměřovat hodnotu výstupu k hodnotě vstupu.

Ekonomická efektivnost Technická efektivnost

hodnota výstupu Měřítko efektivnosti = -----------------------------------------hodnota vstupu Jak tedy můžeme měřit efektivnost podniku v praxi? Musíme mít vždy na zřeteli, že měřítkem efektivnosti je výše uvedený poměr hodnoty výstupu k hodnotě vstupu. Z tohoto jednoznačně vyplývá, že je vždy třeba ohodnotit jak vstup, tak i výstup, abychom mohli měřit efektivnost. Za výstup můžeme považovat hodnotu všech výkonů vyrobených za určité časové období, když obvykle mluvíme o výnosech (tržbách), případně uvádíme tzv. „čisté výnosy“, čímž rozumíme rozdíl mezi výnosy a náklady, kdy vznikne výsledek hospodaření v různé podobě (zisk, ztráta). Za vstup považujeme hodnotu výrobních faktorů, které byly spotřebovány na dané vstupy, tj. veškeré náklady, nebo také můžeme uvádět velikost vynaloženého (v podniku vázaného) kapitálu, který se vztahuje k předmětné výrobě. Kdybychom použili hodnotu výstupu výnosy, lze potom vytvořit následující ukazatele: - výnosy / náklady, případně - výnosy / kapitál. V praxi se obvykle používá ukazatel první, tj. poměr výnosy/ náklady, všem tento ukazatel se používá v převrácené podobě, tedy jako podíl nákladů připadajících na jednu peněžní jednotku výnosů (na l Kč) a je zvykem tento ukazatel označovat jako ukazatel haléřové nákladovost, někdy též nazývaný koeficientem nákladovosti náklady ukazatel haléřové nákladovosti = --------------------------(koeficient nákladovosti) výnosy Oba ukazatele (výnosy/náklady, náklady/výnosy) jsou považovány za jednu ze základních charakteristik hospodárnosti, která bývá některými ekonomi přímo považována za efektivnost. Např. u Heyneho se můžeme setkat s myšlenkou, že efektivnost a hospodárnost jsou prakticky jakoby synonyma. Oba termíny označují účinnost, neboli se zaměřují na skutečnost, jak jsou používány prostředky k dosažení daných cílů. Možno konstatovat, že hospodárnost se projevuje vždy zpravidla snahou dosáhnout co nejvíce užitku při optimálních vstupech, a to jak po stránce výrobně technické, tak i po stránce hospodářské.

27

Hodnota vstupu

Ukazatel haléřové nákladnosti



Technická hospodárnost ve výrobním procesu spočívá především ve vhodně volených technických prostředcích tak, aby byl co nejlépe dosažen vytýčený technický cíl. Hospodářská stránka potom počítá s předem vyčíslenými náklady, které jsou následně porovnávány se skutečnými náklady (předběžná kalkulace, výsledná kalkulace) a tyto náklady se srovnávají s dosaženými výnosy, tj. vlastně výstupu, neboli užitky. Obecně lze sdělit, že v podstatě princip hospodárnosti spočívá v tom, aby byl naplněn požadavek přiměřeného vynakládání všech prostředků ve výrobním procesu. Pokud se týká ukazatele hospodárnosti typu výnosy/náklady, je dobré si uvědomit, že v souvislosti s tímto poměrem jsou zaznamenány určité nedostatky tohoto ukazatele, protože v něm dochází k propletení představ o základním ekonomickém pojmu „hospodárnost“ a dalším pojmu, kterým je „rentabilita“. Příklad Kdyby nastala situace, že by došlo ve výrobním procesu ke zvýšení cen vstupů, což se může stát a není to neobvyklé, tak ukazatel výše uvedeného typu výnosy/náklady vykáže pokles hospodárnosti a klidně by se v tomto případě mohlo stát, že pokles hospodárnosti se neuskuteční, případně by mohla hospodárnost i vzrůst, třeba v důsledku zavádění některých nových racionalizačních opatření. Z výše uvedených důvodů je mezi ekonomy rozšířen všeobecný názor, že teoreticky správnějším a spolehlivějším ukazatelem hospodárnosti by měl být následující ukazatel: skutečné náklady HOSPODÁRNOST = -------------------------------------------------------náklady při optimální kombinaci výrobních faktorů

Hospodárnost

Ukazatel využití kapitálu, který je v ekonomice známější pod názvem ukazatel aktivity, někdy také se uvádí jako ukazatel využití aktiv. výnosy Ukazatel využití kapitálu (aktiv) = -----------------------kapitál Tento ukazatel má poměrně velkou vypovídací schopnost, neboť jeho údaj nám charakterizuje rychlost obratu kapitálu neboli rychlost obratu aktiv. Tento ukazatel hraje poměrně značně důležitou roli při finančním hodnocení podniku.

4.1 Ukazatele rentability Tyto ukazatele dostaneme v případě, že použijeme jako ukazatele výstupu výsledek hospodaření ve formě zisku. Zisk můžeme poměřovat jednak s vynaloženými náklady, případně s vynaloženým kapitálem.

28

Rentabilita



Obecně lze uvést, že ukazatele rentability dostaneme v případě, že poměřujeme zisk s jinou další veličinou. Ukazatel rentability nákladů je v ekonomické praxi velice často používán.

Rentabilita nákladů

zisk rentabilita nákladů = ---------------------náklady Přestože výše uvedený ukazatel rentability nákladů je v naší praxi velice často používán, vhodnějším ukazatelem, pro svoji větší vypovídací schopnost, se jeví ukazatel rentability výnosů.

Rentabilita výnosů

zisk rentabilita výnosů = ----------------------výnosy V souvislosti s tímto ukazatelem je zajímavé uvést, že součet rentability výnosů a haléřové nákladovosti, neboli koeficientu nákladovosti, který je poměrem nákladů k výnosům, musí dát číslo jedna.

Rentabilita obratu

zisk rentabilita obratu = ---------------------obrat Je také obvyklé pomocí těchto ukazatelů sledovat rentabilitu kapitálu. Když použijeme jako vstup vynaložený kapitál, neboli kapitál, který je v podniku vázaný dostaneme ukazatele rentability kapitálu, který je v praxi také nazýván ukazatelem výnosnosti kapitálu. zisk rentabilita celkového kapitálu = -------------------------celkový kapitál Rentabilita celkového kapitálu je vlastně velice důležitý ukazatel, který nám udává výnosnost aktiv. Vezmeme-li v úvahu, že celkový kapitál podniku se skládá z kapitálu vlastního a z kapitálu cizího (např. vypůjčeného), je možno spočítat nejen rentabilitu celkového kapitálu v podniku, ale i zvlášť rentabilitu vlastního kapitálu zisk rentabilita vlastního kapitálu = ----------------------------vlastní kapitál Rentabilitu vlastního kapitálu označujeme jako ukazatel rentability výnosnosti vlastního kapitálu (vlastního jmění). Rentabilita je považována za jeden z dalších principů hospodářského jednání v tržní ekonomice. Princip hospodárnosti a princip rentability se vzájemně doplňují. Možno uvést, že vyšší hospodárnost zpravidla zvyšuje rentabilitu (výsledek hospodaření ve formě zisku), má však ale i další kladné účinky, například dosáhne-li se případných finančních úspor je možné snížit cenu

29

Rentabilita kapitálu



výkonů, což je ku prospěchu spotřebitelů, nebo se mohou vyplatit pracovníkům prémie apod. Na druhé straně však může nastat i skutečnost, že podnik se chová nehospodárně a přitom může být poměrně značně rentabilní například proto, že má vysoké tržní ceny svých výkonů a že v tomto oboru je poměrně malá konkurence. Ukazatelé rentability jsou totiž mnohdy silně ovlivňovány i tržními podmínkami, například cenami všech vstupů, cenami produkovaných statků, mírou rizika apod. I když velký ekonomický význam mají oba ukazatele rentability kapitálu nutno uvést skutečnost, že pokud se týká cílů podniku je třeba za základní kritérium efektivnosti považovat rentabilitu vlastního kapitálu a za efektivně hospodařící podniky se považují ty podniky, které především zvětšují bohatství svých vlastníků.

SHRNUTÍ Abychom mohli uskutečňovat hospodářskou činnost, jejíž hlavní a základní formou je výroba a výrobní proces v nejširším měřítku, musíme mít k dispozici základní výrobní faktory, kterými jsou práce, půda, kapitál a informace. Je potom na vedoucích pracovnících, tedy na managementu, aby výše uvedené výrobní faktory primární a sekundární účelně a hospodárně využíval k výrobní činnosti a aby se snažil zkombinovat a pokud možno co nejlépe, nejefektivněji tyto výrobní faktory využívat k tvorbě nových hodnot, tedy k výrobě výrobků, případně poskytování služeb. Probíhá-li výrobní proces, spotřebovávají a opotřebovávají se výrobní faktory a tím vznikají náklady, které jsou spotřebou živé nebo zvěcnělé práce vyjádřené v penězích. Náklady dělíme z různých hledisek a při vlastním manažerském rozhodování je nutné rozlišovat mezi náklady účetními a náklady ekonomickými. Potom takto také rozlišujeme zisk účetní a zisk ekonomický. Problematika nákladů, řízení nákladů a rozbor jednotlivých nákladových druhů je jedním z hlavních cílů ekonomiků a manažerů. Výsledkem činnosti podniku jsou různé výkony (výrobky případně služby), jejichž oceněním jsou výnosy. Za hlavní zdroj výnosů jsou právem považovány tržby z prodeje výkonů, tedy výrobků a služeb. Porovnáváme-li vynaložené náklady na výrobní činnost se získanými výnosy z výrobní činnosti dostaneme výsledek hospodaření, který může mít podobu zisku, ztráty, případně se náklady rovnají výnosům výsledek hospodaření je nulový. Podniky, které jsou ziskovými organizacemi, usilují o vytvoření co nejvyššího výsledku hospodaření ve formě zisku a zisk se tak stává jedním z hlavních cílů podniku a podnikání jako celku. Kategorie zisku vystupuje jako velice důležitá součást různých poměrových ukazatelů, především takových ukazatelů, které charakterizují efektivnost podniku. Pokud se týká podnikové ekonomiky, tak nás především zajímá ekonomická efektivnost, kterou zpravidla měříme jako podíl zisku připadající na vlastní kapitál, i když nutno uvést, že i ostatní ukazatelé mají značnou vypovídací schopnost a jsou pro podnik a jeho informační soustavu velmi důležité.

30



Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13) 14) 15) 16) 17) 18) 19) 20)

Co rozumíte pojmem efektivnost. Co vlastně rozumíme souhrnným efektem podniku. Jak obecně můžeme vyjádřit efektivnost. Co je to ekonomická efektivnost. Co rozumíme pod pojmem „technické pojetí efektivnosti“. Co je podstatou měřítka efektivnosti. Jak byste charakterizovali vstup a výstup. Definujte pojem hospodárnost. Jak vypadá ukazatel haléřové nákladovosti. V čem spočívá význam výrobně technické hospodárnosti. Co je to koeficient nákladovosti. Čím je v podstatě charakterizován „princip hospodárnosti“. Jak lze obecně, pomocí vzorce, vyjádřit hospodárnost. Čím jsou zvláštní ukazatelé využití kapitálu. Co rozumíte pod pojmem rentabilita. Co je to rentabilita nákladů a výnosů. Co je to rentabilita obratu. Co vlastně charakterizují ukazatelé rentability všeobecně. Jaké znáte ukazatele rentability. Co je považováno za základní kritérium efektivnosti.


efektivnost vstupy a výstupy účinnost výrobních faktorů dílčí efekty ekonomická efektivnost technické pojetí efektivnosti měřítko efektivnosti hodnota vstupu hodnota výstupu ukazatel haléřové nákladovosti koeficient nákladovosti hospodárnost výrobně technická hospodárnost princip hospodárnosti ukazatel využití kapitálu ukazatel využití aktiv rentabilita rentabilita nákladů rentabilita obratu rentabilita celkového kapitálu rentabilita vlastního kapitálu

31


Podstata podniku, podnikání, právní úprava

5 PODSTATA PODNIKU, PODNIKÁNÍ, PRÁVNÍ ÚPRAVA Cíl Tato významná kapitola z hlediska podnikové ekonomiky vás zavede k jedné z hlavních oblastí podnikové ekonomiky a tou je podstata podniku a podnikání a s tím spojená právní úprava. Až tuto kapitolu prostudujete mělo by vám být jasné - v čem spočívá podstata podnikání a jak definujeme podnikání, - jaká byla historie našich podniků a podnikání, - jaká je u nás právní úprava podnikání a měli byste znát stručný přehled právních forem podnikání, - jakou roli hraje v oblasti podnikání osoba podnikatele, - jaká je situace v oblasti podnikání pokud se etiky a etického chování týká.

Průvodce studiem Zajímavá kapitola, řada nových poznatků a pojmů, které jsou spojeny až se změnami v politickém a ekonomickém systému u nás po roce 1989. Věřím, že tuto kapitolu budete studovat s opravdovým zájmem a chutí do studia. Pokud tomu tak není, odpočiňte si, uvolněte se, začněte se studiem, až načerpáte nových sil. Předpokládám, že studium této kapitoly vám zabere asi 2,5 až tři hodiny. Neopomeňte nahlédnout i do legislativních předpisů, které se dané problematiky týkají. Ať vás neopouští chuť a elán do dalšího studia. Aby mohla probíhat výroba zboží, výrobků, případně mohly být poskytovány služby musí se uskutečnit ve společnosti součinnost mnoha subjektů. Můžeme si položit otázku, proč se tomu tak děje, proč dochází k tomuto spojování lidí v různé celky, přičemž některé z těchto celků označujeme jako podniky. Vývoj společnosti a snaha lidí uspokojovat co nejlépe svoje potřeby tak, a by se cítili spokojeni a netrpěli nouzí, ale i skutečnost, že člověk chce uspokojovat své potřeby pokud možno co nejsnazší cestou, vede k tomu, že dochází k vzájemné spolupráci a kooperaci při výrobě zboží, případně poskytování služeb a tak vzniká poměrně značně rozvinutá dělba práce. Podnik, který může mít mnoho forem, vzniká vlastně na základě zjištění a také na vlastním poznání potřeby, že bude účelné organizovat určitou činnost, kterou nazýváme činností hospodářskou, na daleko vyšší a propracovanější úrovni, než by byl schopen zajistit jednotlivec.

5.1 Podstata podniku Podnikání, které chápeme jako určitý prostředek sloužící k uspokojování lidských potřeb je téměř tak staré jako lidstvo samo. Je zcela přirozené, že člověk 32



má nejrůznější pocity nedostatků a chce tyto odstranit, když je možné uplatnit různé formy a právě jednou z těchto forem je výroba výrobků, zboží nebo poskytování služeb. Z hlediska ekonomického se uvádí, že podnikání je určitá činnost, kterou uspokojujeme cizí potřeby, přitom se snažíme dosáhnout výsledku hospodaření ve formě zisku a zároveň tak také uspokojujeme potřeby naše vlastní. Při podnikání vznikají i určitá rizika, ovšem v případě, že podnikání je úspěšné, přináší značné uspokojení. Všechny hospodářské procesy se realizují prostřednictvím trhu, když trh spojuje jednotlivé ekonomické subjekty (podniky, domácnosti apod.) a trh také zprostředkovává oběh zboží a služeb mezi těmito subjekty. Koloběh zboží (případně služeb) je tudíž výsledkem střetávání nabídky a poptávky na trhu, kde se tvoří cena a tato cena pak velmi podstatně ovlivňuje rozhodování o vlastním uspokojování potřeb. Podstatou podniku je organizování určité lidské činnosti tak, aby byly uspokojeny potřeby společnosti a zároveň aby byly uspokojeny i potřeby podnikatele.

Podstata podniku

Cílem podnikové činnosti je na prvním místě zisk, případně rozmnožení majetku. Rozhodně není dobré, když je prezentována pouze myšlenka na vidinu značného množství zisku, ale i rozmnožení, případně zvětšení bohatství je rovněž cílem této činnosti.

Cíl podnikové činnosti

Podnik je tedy obecné označení pro ekonomicko-právní subjekt, který tvoří jednu ze základních forem institucionálního uspořádání ekonomicky založené na výrobě zboží a poskytování služeb za úplatu.

Podnik

Základními znaky, které odlišují podnik od případně jiných institucí je ekonomická samostatnost podniku a právní subjektivita. Podle výše uvedených skutečností se potom rozlišují podniky buď 1) jako fyzické osoby nebo 2) jako právnické osoby. Právnickými osobami jsou ty podniky, které jsou zapsány do obchodního rejstříku. Právní formy podniků můžeme dále dělit na podniky ve vlastnictví jednotlivce a obchodní společnosti, družstva, případně podniky státní. Domácnost funguje v ekonomice jako určitý protipól výrobců, kteří jsou organizováni v různých podnicích. Vnitřní uspořádání domácností je vlastně takovým zvláštním hospodářstvím, protože činnosti, které uvnitř domácnosti probíhají jsou určeny pro uspokojování potřeb členů domácnosti, jsou obvykle bezplatné, nebo jejich směna v domácnosti je naturální, případně bezpodílová. Domácnosti se na trhu poptávají po výrobcích a službách a naopak na trhu nabízejí svoji pracovní sílu. Stát je organizátorem společnosti na vymezeném území. Úloha státu v ekonomice je dána politickým systémem a zároveň také hospodářskou politikou. Fungování státu v ekonomice spočívá v určování podmínek pro činnosti, které

33

Domácnost

Stát



ve společnosti probíhají. Stát vydává právní normy, vyhlášky a nařízení a má určité nástroje, jak přinutit subjekty k tomu, aby se chovaly dle jeho pokynů. Stát také zakládá státní podniky, k čemuž jej vedou nejrůznější důvody, například sociální, vojenské, kulturní aj. Stát zakládá svoje podniky proto, aby podpořil případně umožnil rozvoj podnikání v soukromém sektoru. Chceme-li posoudit úlohu státu v ekonomice a v podnikání je třeba, abychom od sebe oddělili problematiku - státních podniků, - státních zásahů do ekonomiky a - státní hospodářskou politiku. V rámci své hospodářské politiky může stát zakládat své státní podniky, když hospodářská politika státu vytváří obecný rámec pravidel pro fungování ekonomiky. Je třeba uvést, že stát musí brát v úvahu tu hospodářskou politiku, která v daném období existuje, když stát tuto politiku provádí pomocí přímých a nepřímých nástrojů řízení makroekonomických i mikroekonomických procesů. Přímými nástroji jsou předpisy a normy, které přímo určují nebo omezují nějakou konkrétní činnost. Nepřímými nástroji jsou například systém daňových předpisů a pravidel, systém cel apod. Stát také často vstupuje do oblasti ekonomiky tehdy, když na danou oblast „nestačí“ soukromý kapitál. Například stát investuje do velkých dopravních a energetických staveb apod.

Přímé nástroje Nepřímé nástroje

5.2 Podnikání Podnikání můžeme vymezit několika základními rysy: 1) Základním rysem a motivem podnikání je snaha o dosažení zisku, tj. situace, kdy náklady jsou nižší než výnosy. 2) Zisk se dociluje uspokojováním potřeb zákazníků, když v centru pozornosti je především zákazník s jeho zájmy, požadavky, potřebami, různými preferencemi apod. 3) Potřeby zákazníků uspokojuje podnikatel svými výkony, tj. výrobky a službami, prostřednictvím trhu, kdy může nastat situace, že podnikatel musí čelit určitému riziku. Každý podnikatel se snaží zvolit takovou strategii a taktiku, která by rizika snižovala na přijatelnou, pokud možno, minimální úroveň. Je však velmi diskutabilní pojem „přijatelná úroveň rizika“ a vždy toto závisí na konkrétních podmínkách a daných okolnostech, dále na předmětu podnikání a na dalších, mnohdy nepředvídatelných jevech. 4) Při vlastním zahájení podnikatelské činnosti vkládá na počátku činnosti podnikatel do svého podniku kapitál, který je buď vlastní, nebo cizí 5) (vypůjčený). Jak velký kapitál je třeba opět závisí na mnoha skutečnostech, například na předmětu podnikání, na rozsahu podnikání, mnohdy i na místě, kde budeme podnikat apod. Podnikatel se však vždy snaží, aby veškerý kapitál, který byl do podnikání vložen byl náležitě, pokud možno co nejvíce, zhodnocen, když především má zájem na zhodnocení vlastního kapitálu. Někteří ekonomové s nadsázkou uvádějí, že získávání cizího kapitálu (vypůjčeného kapitálu) vlastně jen slouží jako prostředek ke zhodnocování kapitálu vlastního. 34

Základní rysy podnikání



Pokud se zhodnocuje kapitál firmy, zvyšuje se zároveň i celková hodnota firmy. Ovšem celková hodnota firmy se může zvyšovat i jinými způsoby, například tím, že se zlepšuje postavení firmy na hospodářském trhu. Mimo skutečnost, že podniky jsou orientovány na vytváření výsledku hospodaření ve formě zisku, je třeba také mít na paměti, že podnik má také určité společenské poslání a to je především služba zákazníkovi a také všem ostatním, kteří přicházejí s podnikem do styku. Jedná se tedy o okolí podniku, ale také sem patří i vnitřní oblast podniku, jako jsou zaměstnanci, odbory apod. Je rozhodně třeba, aby se podniky nesnažily pouze o maximalizaci zisku, ale aby také si byly vědomy svého společenského poslání v daném společenském systému. Jedním z názorů, a já se k tomuto názoru přikláním, je i skutečnost, že nejbezpečnější a nejvíce spolehlivou cestou k tvorbě zisku je spokojený zákazník, i když nutno uvést, že právě zvolená tato cesta je poměrně zdlouhavá, ale zase jistější, protože právě naplňuje společenské poslání podniku. V tomto případě však rozhodně platí skutečnost, že abychom dosáhli určitého minimálního zisku, případně rentability, měla by firma být dostatečně zavedená a její existence poměrně trvalá. Na činnost podnikatele a jeho podnikatelské aktivity se můžeme dívat z několika pohledů. Jednak tuto činnost můžeme sledovat jako pozorovatelé z vnějšího okolí, ale také se můžeme podnikatelskou činností a osobností podnikatele zabývat z hlediska jednotlivých specifických charakterových rysů podnikatele, které ho odlišují od ostatních podnikatelů. Zkoumáme-li právě výše uvedenou stránku podnikatele, potom na podnikatele pohlížíme jako na osobnost, která se rozhodla podnikat, která je nositelem určitých tvůrčích změn, osobnost, která je dostatečně motivována k tomu, aby racionálně využívala podnikového, lidského, technického i ostatního potencionálu. Jedním ze základních a velmi podstatných rysů osobnosti podnikatele by měla být uvážená trpělivost a racionální rozvážnost, odpovědný přístup k podnikatelské činnosti, tvořivost, schopnost přijímat nové myšlenky, případně s novými myšlenkami a nápady přímo přicházet, využívat nové poznatky nebo dokonce nové poznatky vytvářet. Vlastním vyústěním podnikatelské činnosti a podnikatelského myšlení by mělo být především: - vytvoření nového výrobku, zboží, případně nové služby, která chyběla na trhu, - vytvoření, případně zdokonalení nové technologie, - kvalitní reklama pro daný segment trhu, - zajímavý způsob oslovení daného zákazníka. Vezmeme-li v úvahu vše, co bylo výše uvedeno o podnikání a osobnosti podnikatele, můžeme vše shrnout do následujícího poznání skutečnosti, že podnik je vlastně jakási instituce, která vznikla z podnětu podnikatele proto, aby mohla probíhat podnikatelská činnost, aby mohly být vyráběny výkony, proto můžeme tedy uvést fakt, že podnik je ve své podstatě vlastně institucionalizovaným podnikáním. Je pochopitelné, že vlastní pohled na podnikání a tím i na podnik se v minulosti měnil. V době socialistického hospodářství jsme sice hovořili o podnicích, ovšem systém centrálního řízení ekonomiky a pětileté plány rozvoje národního hospodářství, které byly zákonem a museli se striktně dodržovat,

35

Společenské poslání podniku

Osobnost podnikatele



v podstatě zdeformoval význam slova podnik, když o vlastní podstatu podnikání vůbec nešlo. Systémy centrálního řízení ekonomiky nepreferují podnikavost, dokonce pojem „podnikání“, jakoby vůbec neexistoval. Při centrálním řízení ekonomiky jde hlavně o disciplinované plnění stanovených úkolů „hrstkou vyvolených, kteří mají moc“ a vůbec se nebere ohled na potřeby společnosti, na poptávku a nabídku, když pojem konkurence v praxi téměř neexistuje. Za hlavní kritérium úspěšnosti podniku v tomto systému se především považuje to, jak se podařilo splnit jednotlivé ukazatele plánu, když se vůbec nebere v úvahu skutečnost, zda podnik by obstál v konkurenčním prostředí. Tím dochází v těchto ekonomických systémech ke zcela zvláštní situaci, neboť všichni se snaží plnit co nejlépe plán a jeho ukazatele, což ve své podstatě znamená, že všichni si tedy „dobře ekonomicky vedou“, ale celková situace v ekonomice není dobrá, neboť úroveň podniků zaostává za srovnatelnými zahraničními podniky a zároveň i ekonomika se velmi vzdaluje a zaostává za vyspělým světem. Tyto značně nepříznivé stavy nejsou dány pouze ekonomickou situací země, ale především jsou způsobeny politickou orientací dané země.

5.3 Historie našich podniků a podnikání Od 2. světové války, kdy se obnovovalo naše národní hospodářství, které bylo válkou zasaženo, byl především významným momentem únor 1948, kdy docházelo ke změnám v řízení ekonomiky, které byly diametrálně odlišné od řízení ekonomiky před 2. světovou válkou. Docházelo k zestátňování podniků, byla snaha o potlačení malých a středních živnostníků, následovala reforma zemědělství formou združstevňování apod. Do řízení ekonomiky se vnášela „sovětská metoda řízení podniků“, kdy vše bylo řízeno pětiletými plány a postupně docházelo k velkému zaostávání vývoje ekonomiky za vyspělým světem. Nerespektovala se nabídka a poptávka, nefungoval trh, neexistovala v podstatě konkurence. Tento stav trval do listopadu 1989, kdy „Sametová revoluce“ přinesla tzv. „Ekonomickou reformu“, neboli změnu v řízení ekonomiky a to z příkazového systému řízení ekonomiky na smíšený systém řízení ekonomiky. Naše republika měla v souvislosti s touto ekonomickou reformou určité nevýhody oproti ostatním sousedním zemím, kde probíhaly obdobné procesy a to především proto, že - byl u nás téměř stoprocentně odbourán během totalitního režimu soukromý sektor,

-

ředitelé státních podniků byli podřízeni vládním stranickým orgánům, zahraniční obchod byl orientován hlavně na nenáročné trhy a trhy RVHP. Měli jsme však i nějaké výhody, které spočívaly především v tom, že - existovala u nás dlouholetá tradice přísné monetární politiky a to již od roku 1918, kdy působil ve funkci ministra financí Dr. Alois Rašín, - vláda nedopustila vznik velkých deficitů státních rozpočtů, - byla poměrně nízká zadluženost naší republiky v konvertibilních měnách, - byla poměrně vysoká úroveň kvalifikace, vzdělání a zkušeností zaměstnanců. 36



Ekonomická reforma u nás byla připravována v roce 1990, její program byl znám

pod názvem Scénář ekonomické reformy a obsahoval následující velmi důležité kroky: - privatizaci, - cenovou liberalizaci, - liberalizace zahraničního obchodu, - vnitřní směnitelnost koruny. Privatizace (zesoukromění) probíhala nejdříve v podobě malé privatizace, která se týkala malých provozoven, například různých provozoven služeb, a měla za úkol jejich přeměnu. Tato malá privatizace probíhala především pomocí dražeb tuzemským zájemcům. Tato malá privatizace se týkala asi tak období roku 1991 – 1992 a probíhala v pěti vlnách. Velká privatizace se týkala především velkých státních podniků a probíhala formou přímého odprodeje zájemcům a částečně také probíhala tzv. kupónovou privatizací, kdy obyvatelé měli možnost, při splnění určitých podmínek, se do této kupónové privatizace přihlásit a stát se tak „držiteli investičních kupónů“. Následně potom vkládali držitelé investičních kupónů své body do jednotlivých investičních fondů, případně přímo do akciových společností. Probíhaly také tzv. restituce a restituční řízení, tj. občané žádali o opětovné navrácení neoprávněně zabaveného majetku vlastníkům po 25. únoru 1948.

Ekonomická reforma

Privatizace

Cenová liberalizace (uvolnění cen) vedla k základním změnám ve struktuře nabídky, poptávky a spotřeby jednotlivých druhů zboží a služeb. Oficiální zahájení cenové liberalizace bylo k 1. lednu 1991, kdy byl zaveden smíšený systém cen, tzn. cen převážně smluvních, ale tyto smluvní ceny existovaly stále ještě vedle cen pevných a cen limitních. V červnu roku 1990 byla zrušena daň z obratu (obdoba daně z přidané hodnoty), když tato daň z obratu mohla mít i záporné hodnoty, například u některých základních potravin, jako třeba u mléka. Výrobní náklady mléka byly vyšší než jeho pevná prodejní cena, proto státní podnik nemusel odvádět daň z obratu, ale naopak ze státního rozpočtu dostal částku na krytí rozdílu, tzv.“dotaci k ceně“. Se zrušením záporné daně z obratu byl zaveden „státní vyrovnávací příspěvek“ pro každého občana, který měl pokrýt nárůst cen.

Cenová liberalizace

Liberalizace zahraničního obchodu probíhala od roku 1990, kdy byl zrušen monopol Podniku zahraničního obchodu a se zahraničím mohly obchodovat všechny podniky, což do té doby nebylo možné. Podmínkou ovšem bylo, že podniky, které chtěly obchodovat se zahraničím musely být zapsány do Obchodního rejstříku. V roce 1991 byla zavedena 20 % dovozní přirážka na spotřební zboží a to z důvodu upřednostňování nákupů výrobních zařízení a technologií. Tato dovozní přirážka byla následujícího roku snížena na 10 % a v roce 1993 dokonce zrušena a byla možnost volně obchodovat se všemi komponenty a obchodovat mohly i ty subjekty, které nebyly zapsány do obchodního rejstříku.

Liberalizace zahraničního obchodu

Vnitřní směnitelnost koruny měla zajistit přístup všech podniků i obyvatelstva k zahraniční měně. Pro vyvážející podniky byla zavedena tzv. 100 % nabídková povinnost, tzn. jejich devizové tržby byly přepočteny a připsány na korunový

Vnitřní směnitelnost koruny

37



účet. To zajistilo dostatek devizových prostředků pro všechny, kteří v zahraničí nakupovali. Jejich úhrady byly po přepočtu odečteny z jejich korunových účtů. Pro obyvatelstvo byl stanoven limit výměny peněz na jednu osobu za rok. Tento limit se pohyboval postupně během doby od Kč 10 000,- až do Kč 100 000,- a i tento limit byl v září roku 1995 definitivně zrušen. Všechny kroky ekonomické reformy byly vzájemně provázány a bylo nutné je realizovat současně. Jejich realizaci doplňovaly však další velmi důležité události. Došlo k rozpadu Sovětského svazu, Německo se sjednotilo, byla u nás přijata celá řada zcela nových právních norem, například velmi důležitý byl zákon o bankách, který oddělil úkoly centrální banky, tj. České národní banky od úkolů obchodních bank. Probíhal válečný konflikt v Perském zálivu, který pochopitelně měl také vliv na okolní svět, včetně naší republiky. V roce 1993 se rozpadla federace a v souvislosti s tím proběhla měnová odluka. Vznikla celní unie, došlo ke vzniku CEFTY (středoevropské zóny obchodu), byla přijata nová daňová soustava, kde byly zcela odlišné druhy daní, byl přijat nový zákon o sociálním a zdravotním pojištění, pomalu začal fungovat finanční trh a následovala celá řada dalších radikálních a velmi podstatných změn. Pro zajímavost uvádím některé údaje, které, dle mého názoru, mohou vhodně dokreslit situaci v tomto složitém období. Jedná se o údaje, které se týkají hodnocení ekonomických výsledků roku 1996. Hrubý domácí produkt vzrostl oproti minulému roku o 4 %. Míra nezaměstnanosti byla 3,5 %. Míra inflace 8,8 %. Rozdíl mezi dovozem a vývozem (pasivní saldo mezi dovozem a vývozem) činilo Kč 160 mld. Sociální reforma byla poměrně dlouho v tomto období připravována a platí od 1. 1. 1996. Udržení sociálního smíru bylo a je nutným předpokladem všech změn v ekonomice. Některé změny s sebou přinášely i různé negativní jevy, jako byl růst cen, zvyšující se nezaměstnanost, nutnost rekvalifikace některých obyvatel, mnohdy se i objevila chudoba některých skupin obyvatelstva, proto stát vytvořil tzv. záchytnou síť. Zákon o státní sociální podpoře se řídil těmito základními principy: - nárok na dávky státní sociální podpory má pouze občan ČR, - pro přiznání dávky státní sociální podpory se vycházelo z čistého příjmu, nikoliv z majetku, - rodinou se rozumělo soužití rodičů a nezaopatřených dětí (do skončení povinné školní docházky, popřípadě do 26 let věku při dalším studiu), - východiskem pro určení výše dávek bylo životní minimum, které se s růstem inflace postupně měnilo (valorizovalo), - dávky nebyly vypláceny zaměstnavatelem spolu se mzdou, ale bylo zřízeno samostatné pracoviště, - byl přesně definován termín životní minimum, což je společensky uznaná minimální hranice příjmů, pod níž nastává stav hmotné nouze a je nutná státní sociální ochrana občana a jeho rodiny.

38

Sociální reforma

Životní minimum



Pro dokreslení uvádím některé údaje: Nezbytné náklady na zajištění výživy a ostatních základních potřeb občanů byly tehdy následující: dítě do 6 let 6 – 10 let 10 – 15 let 15 – 26 let

Kč Kč Kč Kč

1 410,1 560,1 850,2 030,-

Nezbytné náklady na domácnost: domácnost jednotlivce domácnost se dvěma osobami domácnost se třemi a čtyřmi osobami domácnost s pěti a více osobami

Kč 970,Kč 1 270,Kč 1 570,Kč 1 770,-

Z výše uvedených údajů, týkajících se období složitých devadesátých let minulého století jasně vyplývá, že naše podniky vstupovaly do zmiňovaného období velice poznamenány velkou zátěží uplynulých čtyřiceti let plánovaného hospodářství a centralizované ekonomiky.

5.4 Právní úprava podnikání Pokud jde o problematiku podnikání, tak vlastní podnikání je u nás upraveno obchodním zákoníkem, tj. zákon č. 531/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon definuje p o d n i k á n í jako soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Naproti tomu budeme-li hledat definici, která nám sděluje, kdo je považován za podnikatele, musíme použít jinou právní normu a touto normou je zákon číslo 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kde je uvedeno, že p o d n i k a t e l e m může být fyzická nebo právnická osoba, která získala živnostenské oprávnění podle živnostenského zákona. Průkazem živnostenského oprávnění je živnostenský list, případně koncesní listina. Za ž i v n o s t se podle živnostenského zákona považuje jakákoliv podnikatelská činnost, pokud není zákonem zakázána nebo není ze živnosti vyloučena. V obchodním zákoníku můžeme také nalézt definici podniku. Podnik je ve výše uvedené právní normě definován jako soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku tedy náleží: - určité věci, - určitá práva, - jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli nebo mají-li tyto věci sloužit k vlastnímu provozu podniku.

39

Definice podnikání

Definice podnikatele

Živnost

Definice podniku



Souhrn všech majetkových hodnot, které prokazatelně patří podnikateli a slouží k podnikání se souhrnně označují jako obchodní majetek.

Obchodní majetek

Stručný přehled právních forem podnikání Pro vyhotovení tohoto stručného přehledu je třeba úvodem zjednodušeným způsobem vymezit pojmy fyzické osoby a právnické osoby. Oba tyto pojmy jsou velice významné a jejich podrobnou právní podstatu bychom nalezli v občanském zákoníku. Pro naše účely nám bude postačovat, když si pod pojmem f y z i c k á o s o b a představíme jednu konkrétní osobu, která má určitá práva a povinnosti. Naproti tomu pod pojmem p r á v n i c k á osoba si představíme seskupení několika osob, když právnická osoba je oprávněna vstupovat do daných právních vztahů a jednat svým jménem.

Fyzická osoba Právnická osoba

Fyzickými osobami tedy jsou: 1) podnikatelé, podnikají na základě živnostenského oprávnění dle živnostenského zákona, mohou podnikat také na základě jiného oprávnění dle jiných zákonů, například lékaři, veterináři apod. 2) zaměstnanci, to jsou osoby, které vstupují do pracovně právních vztahů se svými zaměstnavateli. Zde se postupuje především podle zákoníku práce. Právnickými osobami rozumíme: 1) obchodní společnosti, řídí se dle obchodního zákoníku a patří sem - veřejná obchodní společnost, (v. o. s.), - komanditní společnost, (k. s.), - společnost s ručením omezeným, (spol. s r. o., nebo také s.r.o.), - akciová společnost, (a. s.). 2) družstva, řídí se opět dle obchodního zákoníku a mají různou věcnou podobu. 3) státní podniky, hospodaří dle zákona o státním podniku. Některé právnické osoby (některé druhy právnických osob) se při vlastním podnikání musí řídit speciálními zákony, například pro banky je určen zákon o bankách, pro pojišťovny je to zákon o pojišťovnách, možno uvést i další právní předpisy, jako je zákon o investičních fondech, zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, zákon o burze cenných papírů apod. U většiny podniků se však vše řídí obchodním zákoníkem, ovšem pokud podnik nemůže vyřešit určité záležitosti pomocí této právní normy, potom používá další právní normu, která je značně obecnější, a touto právní normou je občanský zákoník. Možno konstatovat, že občanský zákoník upravuje právní vztahy

40

Legislativa

Občanský zákoník

Základy podnikové ekonomiky -


mezi občany navzájem, mezi občany a firmami a některé vztahy i mezi firmami navzájem.

Proto také hovoříme o tom, že občanský zákoník je normou obecnou, když obchodní zákoník, který upravuje právní vztahy pouze mezi podnikateli, je normou speciální.

Obchodní zákoník

Než však začne firma podnikat je třeba, aby získala oprávnění k podnikání, například živnostenské oprávnění. A právě pravidla udělování živnostenského oprávnění upravuje živnostenský zákon. Je třeba ještě dodat, že tímto stručným výčtem legislativy rozhodně není řečeno to, že pouze tyto právní normy by měli podnikatelé znát. Ke zdárnému podnikání je ještě třeba znát celou řadu dalších důležitých právních předpisů. Podnikatelé vstupují do celé řady dalších právních vztahů, jako jsou: l) vztahy mezi sebou navzájem, tyto vztahy se zpravidla řídí obchodním zákoníkem, popřípadě občanským zákoníkem, 2) vztahy ke svým zaměstnancům, tyto vztahy se řídí především zákoníkem práce, 3) vztahy ke státu, zde je celá řada právních předpisů, například daňové zákony, celní zákon apod. Po těchto výše uvedených stručných charakteristikách jednotlivých základních atributů a základních pojmů je možno přistoupit k vlastnímu, stručnému přehledu právních forem podnikání, když v tomto elaborátu bude ještě této problematice věnována jedna kapitola s názvem Typologie podniků. Zestručněný přehled konkrétních právních forem podnikání 1) soukromé podniky - živnosti Majetek podniku je vlastnictvím soukromé osoby, která tento vkládá do podnikatelské činnosti. Jednotlivec je také za všech okolností rozhodující osobou, což sebou zpravidla nese fakt, že rozhodování je pružné a včasné. Jsou zde však i určité nevýhody, zpravidla je nedostatek kapitálu, podnik mnohdy může čelit poměrně velkému riziku a také pro jednotlivce jde většinou o značné pracovní vytížení. Soukromé podniky podnikají na základě živnostenského oprávnění dle živnostenského zákona. 2) obchodní společnosti Majetek obchodní společnosti vzniká v podobě podílů při zakládání podniku, který členové do společného podniku vloží. Vzniká také nová právnická osoba. Tato forma podnikání odstraňuje nevýhody soukromého podnikatele (jednotlivce).

41

Soukromé podniky Živnosti

Obchodní společnosti



Obchodní společnosti rozdělujeme na - společnosti osobní, ty mohou být buď ve formě a) veřejné obchodní společnosti, nebo b) komanditní společnosti - společnosti kapitálové, ty mohou být buď ve formě a) společnosti s ručením omezeným, nebo b) akciové společnosti. 3) družstva Družstva hospodaří podle obchodního zákoníku, majetek vzniká sdružením prostředků členů družstva (zápisné, vklady) a také může vznikat z hospodaření družstva. Družstva mohou být například zemědělská, stavební, bytová, spotřební, výrobní apod. 4) státní podniky Majetek státních podniků je ve vlastnictví státu, který jej svěřuje státnímu podniku pouze do užívání. Hospodaření s těmito prostředky se uskutečňuje podle platných zákonů. 5) společné podnikání fyzických a právnických osob Při tomto společném podnikání fyzických a právnických osob nevzniká nová právnická osoba. Podnikání zde probíhá na základě občanského zákoníku a jsou zde možné následující formy: - tichá společnost, - konsorcium, - holding.

Družstva

Státní podnik

5.5 Podnik a osoba podnikatele V poslední stati této čtvrté kapitoly bych se alespoň částečně chtěla věnovat osobnosti podnikatele. Při běžné praxi, ale i v teorii, se můžeme v podstatě setkávat se dvěma uváděnými kategoriemi v souvislosti s podnikateli. Někdy je hovořeno o manažerovi, jindy o vůdčí osobnosti. Je mezi těmito pojmy nějaký význam? Jak máme těmto pojmům rozumět, jak je máme chápat? Dle mého názoru mezi těmito pojmy rozdíl je a to značný. Domnívám se,že za manažera je možno považovat takového člověka, který jednak vykonává základní manažerské funkce, ke kterým patří především plánování a organizování, práce s lidskými zdroji, přehled o stupních řízení, ale také rozhodně kontrolní činnost. Vždyť řízení (management) je ve své vlastní podstatě procesem, kde by mělo vše fungovat tak, aby se co nejproduktivněji dosáhlo předem vytyčených cílů. Za vůdčí osobnost je považován takový člověk, který umí získávat, vysvětlovat a také částečně ovlivňovat lidi, aby tito se chovali tak, že se snaží dobrovolně a s nadšením plnit určité cíle a případně dosahovat cílů ještě lepších, když je nutno brát v úvahu i otázku motivace lidí a řadu dalších důležitých aspektů, které takové pozitivní naladění jednotlivce i kolektivu přinášejí. Pozitivní síla vůdčí osobnosti , možno říci přímo autorita vůdčí osobnosti, nespočívá pouze v jejich určitém formálním postavení v rámci dané organizační struktury, ale je 42

Osobnost podnikatele



především dána určitou silou myšlenek takové osobnosti a rozhodně je nezanedbatelný i fakt umění jednat s lidmi. Možno uvést některé příklady velkých světových vůdčích osobností, jako Matka Tereza, Martin Luther King, z naší historie potom třeba Jan Hus, T. G. Masaryk a další. Ideálním stavem je, když v osobnostních rysech podnikatele se vhodně kombinují vlastnosti manažera a zároveň i vůdčí osobnosti, což se vždy pozitivně projeví v úspěšnosti podniku a také zpravidla ve větší spokojenosti zaměstnanců. V našich podmínkách bychom jistě takové podnikatele našli, já bych ale v tomto textu chtěla vzpomenout podnikatele, který byl rozhodně v minulosti takovou vůdčí osobností s podnikatelským duchem a schopnostmi řídit a tímto podnikatelem byl Tomáš Baťa. Etika v podnikání a řídící práci Morálka je jedním z předpokladů umožňujících uspořádání života jedinců i společenských celků i úspěšnost a prosperitu podnikajících subjektů. Domnívám se, že jedním z předních úkolů řídících pracovníků (podnikatelů a manažerů) je vnášet morální klima do všech ekonomických aktivit a v nejednom případě vést i společníky, případně spoluzaměstnance k rozvoji jejich morálky. Navíc je podnikatelská sféra také částečně odpovědna za přípravu kvalifikovaného dorostu, proto by bylo vhodné aby byli podnikatelé i manažeři dobře seznámeni s rozvojem člověka, v tomto případě i s jeho rozvojem morálním. Mluvíme-li o podnikatelské etice a chování podniku, případně firmy, máme tím na mysli jednak chování firmy ve vnějším prostředí – tedy například vůči zákazníkům, konkurenci, dodavatelům, vládě, bankám a jiným institucím, jednak vztahy mezi nadřízenými a podřízenými, ale i třeba vztahy k akcionářům. Vnější a vnitřní prostředí se navzájem silně ovlivňují. Podnik je vystaven tlakům ze strany konkurence, spotřebitelů, dodavatelů a dalších, a je nucen se přizpůsobovat celou svou činností. To se pochopitelně projeví i na vztazích uvnitř podniku. Na druhé straně pak pracovní morálka ovlivňuje kvalitu výrobků, produktivitu práce případně i výši nákladů a tím zpětně ovlivňuje celkové postavení podniku na trhu. Pokud jde o vztahy uvnitř podniku, tak firmy většinou vyžadují vytvářet příznivé pracovní podmínky a tvořivé pracovní prostředí. Toho lze dosáhnout změnou zastaralého způsobu myšlení, v němž například může někdy ještě přetrvávat názor, že pracovníci pracují jen z nutnosti, jsou málo ambiciózní, nechtějí přijímat odpovědnost apod. Proto se také velmi často používá takových řídících metod, v nichž dominující roli má různé donucování. Moderní pohled ale vyžaduje více podpory ze strany vedoucích, například osvědčuje se zapojení pracovníků do procesů rozhodování. Značné jsou také požadavky na morální rysy podnikatelů a manažerů. Vedoucí pracovník má mít rozhodně sám některé morální vlastnosti, jako je čestnost, otevřenost, schopnost jednat s lidmi, ale i spravedlnost a rozhodnost. Praxe prokázala, že podniky vedené osobnostmi s vysokou morálkou, přijímají daleko kvalitněji svou společenskou odpovědnost. Je to celkem pochopitelné, vždyť i společníci i zaměstnanci, mnohdy i nevědomky, hledají své vzory, které napodobují a podnikatel, nebo řídící pracovník mimovolně svým příkladem působí na své okolí.

43

Etika v podnikání



SHRNUTÍ Podnikání chápeme jako určitý prostředek sloužící k uspokojování lidských potřeb. Podnik je obecné označení pro ekonomicko-právní subjekt, který tvoří jednu ze základních forem institucionálního uspořádání a ekonomicky je založené na výrobě zboží a poskytování služeb za úplatu. Cílem podnikové činnosti je výsledek hospodaření ve formě zisku, případně rozmnožení daného majetku podniku. Základními znaky, které odlišují podnik od případně jiných institucí je především ekonomická samostatnost podniku a právní subjektivita. Podnik plní také určité společenské poslání, čímž je především služba zákazníkovi a také ostatním, kteří přicházejí s podnikem do styku. Vlastním vyústěním podnikatelské činnosti a podnikatelského myšlení by mělo být především vytvoření nového výrobku, zboží, případně nové služby, vytvoření nebo zdokonalení nové technologie, kvalitní reklama pro daný segment trhu a zajímavý způsob oslovení zákazníka. Na podnikání a podnikatele má rozhodně vliv i historický vývoj, když v našich podmínkách je toto ještě zřetelnější, vzhledem k tomu, že se zcela změnila celá politická a ekonomická situace. Sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla řadu zásadních změn a následně tzv. „Ekonomická reforma“ reprezentovaná „Scénářem ekonomické reformy“ zaváděla postupně jednotlivé základní změny v naší ekonomice. Existence lidské společnosti by dnes nebyla možná bez odpovídající legislativy. Dobrá znalost zákonů, vyhlášek a nařízení je jedním z prvořadých kroků k úspěchu ve všech oblastech života, podnikání nevyjímaje. Podnikání je upraveno řadou právních předpisů, vyhlášek a nařízení, z nichž významnými právními normami jsou Obchodní zákoník, Občanský zákoník, Zákoník práce, Daňové zákony, Zákon o konkurzu a vyrovnání, Zákon na ochranu hospodářské soutěže, Zákon o účetnictví, Zákon o všeobecném zdravotním pojištění, Zákon o cenných papírech, Celní zákon apod. Při vlastní podnikatelské činnosti hraje velmi důležitou roli osobnost podnikatele, který by měl být v podnikání čestný a spravedlivý, měl by vhodným a přirozeným způsobem reprezentovat podnik a měl by také umět řídit lidské zdroje.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)

Co chápete pod pojmem „podstata podniku“. Jaký je cíl podnikové činnosti. Uveďte definici podniku. Jak funguje v ekonomice segment domácností. Co je to hospodářská politika státu. Jaké nástroje může stát v rámci své hospodářské politiky používat. Jaké jsou základní rysy podnikání. Co rozumíme pod pojmem „společenské poslání podniku“. Jak byste charakterizovali proces privatizace a restituce.

44

Základy podnikové ekonomiky 10) 11) 12) 13) 14) 15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22)


Jak u nás v minulosti probíhala cenová liberalizace. Jak definujeme „podnikání“. Jak byste definovali osobnost podnikatele. Co je to živnost. Charakterizujte fyzickou osobu. Charakterizujte právnickou osobu. Co rozumíte pod pojmem „obchodní majetek“. Jaké znáte právní předpisy, které souvisejí s podnikáním. Jaké znáte právní formy podnikání. Co to jsou soukromé podniky. Co rozumíme obchodními společnostmi. Čím se vyznačuje „státní podnik“. Jaká je úloha státu v ekonomice a čím je tato úloha dána.


podstata podniku cíl podnikové činnosti segment domácností nástroje hospodářské politiky základní rysy podnikání společenské poslání podniku osobnost podnikatele ekonomická reforma privatizace cenová liberalizace restituce definice podnikání definice podnikatele definice podniku živnost obchodní majetek fyzická osoba právnická osoba soukromé podniky obchodní společnosti státní podnik společné podnikání fyzických a právnických osob družstva

45


Okolí podniku

6 OKOLÍ PODNIKU Cíl Kapitola věnovaná okolí podniku je sestavena tak, aby po jejím úspěšném prostudování jste prokázali schopnost - vysvětlit jak chápeme okolí podniku a v čem spočívá jeho význam, - charakterizovat prvky okolí podniku, - vysvětlit význam členění okolí podniku, - zaujmout stanovisko k roli státu při formování okolí podniku, - objasnit pojem lobbing a vyjádřit jeho funkci v podmínkách české ekonomiky.

Průvodce studiem Zdá se vám studium základů podnikové ekonomiky docela zajímavé? Setkáváte se s určitými skutečnostmi i ve vašem okolí? Tak vidíte. O důvod více, proč svědomitě studovat tento předmět a tento předložený materiál. Před ekonomickými problémy zpravidla neuteče nikdo z nás. Že je to studium náročné, že je to pro někoho z vás hodně nových pojmů? Věřím, že se i s tímto vypořádáte, neboť už jste jistě zjistili, jak se odborné ekonomické předměty doplňují a prolínají. Tak s chutí do studia! Vždyť kapitola o okolí podniku je sice rozsáhlejší, ovšem pro vás jistě srozumitelná a dobře zapamatovatelná. Myslím si, že její studium spolu s odpověďmi na otázky vám zabere asi tři hodiny. Věřím, že budete mít ze studia této kapitoly dobrý pocit a odpovědi na otázky vám tudíž nebudou činit potíže. Možno uvést skutečnost, že žádný podnik neexistuje ve své podstatě izolovaně, ale je obklopen vnějším světem, neboli je obklopen o k o l í m . Okolím podniku můžeme nazvat vše, co je za hranicemi podniku, vše to, co může podnik ovlivnit a zpětně na co může mít i podnik určitý vliv. Veškeré okolí podniku zpravidla ovlivňuje podnik k určitému způsobu chování, ale také jej ovlivňuje například nepřímo ve volbě určitých konkrétních cílů a pochopitelně tato sebou nese i částečné ovlivňování podniku v tom, jak těchto cílů bude dosahovat. Vliv okolí podniku na podnik je zpravidla označován za velmi silný, ale možnost podniku ovlivňovat zpětně okolí již tak silná není, někdy je dokonce možno uvést, že tato možnost je poměrně omezená. Okolí podniku působí na podnik jako seskupení nejrůznějších vnějších sil, faktorů a dalších podmínek, které zpravidla nelze z okolí vyloučit. Mezi těmito silami, faktory a podmínkami existují vzájemné, více či méně spojité souvislosti.

6.1 Prvky okolí podniku Chceme-li se však okolím podniku zabývat podrobněji, je nutné toto okolí nejdříve pojmenovat, charakterizovat, přistoupit k okolí analyticky a vymezit a strukturovat jednotlivé prvky okolí podniku.

46

Prvky okolí podniku


Okolí podniku

Pro potřeby tohoto textu rozdělím okolí podniku na okolí: - ekonomické, - technické, - technologické - ekologické, - geografické, - sociální, - politické, - právní, - etické, - kulturně historické. Ekonomické okolí podniku Ekonomické okolí podniku má pro podnik velmi zásadní význam. Z tohoto okolí podnik získává základní výrobní faktory a zároveň pro toto okolí poskytuje své výkony (výrobky, zboží, služby). Podnik je také při svém rozhodování a celkovém chování v rozhodující míře značně ovlivněn celkovou hospodářskou situací země a jejím rozvojem. Hrají zde roli nejrůznější otázky: - velikost ceny výrobních faktorů - rozvoj nových technologií, umožňuje snížení pracnosti a poměrně velkou produktivitu práce, - daňová zátěž podniků ovlivňuje chování podniků ve značné míře. Politika naší republiky v oblasti daňové hledá cestu mezi dvěma atributy. Chce zajistit takový daňový výnos, který by byl dostatečný pro náš státní rozpočet, ale aby současně výše daní nezatížila příliš podniky a ty potom neztratily zájem a motivaci k podnikání. Sazby daně z přidané hodnoty a dále spotřební daně značně působí na rozhodování spotřebitele a tím vlastně působí i na jeho poptávku po výrobních a službách. - hospodářská politika státu, měnová a cenová politika – toto vše velmi úzce souvisí s makroekonomickým růstem, nutno vzít v úvahu i vliv inflace na výši cen výrobních faktorů, poptávku a koupěschopnost zákazníků. Rozhodně nezanedbatelný vliv na ekonomické rozhodování podniků má i kritérium současné hodnoty peněz apod. Změny devizových kurzů, inflace a devalvace mají také na rozhodování podniků významný vliv, když rozhodně jde o různorodá rizika, která jsou s tímto spojena. Na druhé straně nutno vzít v úvahu i skutečnost, že hospodářský růst velice ovlivňuje zvyšování kupní síly obyvatelstva, což se projevuje v mnoha směrech, ale já mám na mysli především zvýšený růst poptávky. K ekonomickému okolí patří i vztahy s odběrateli, dodavateli, vztahy s finančními institucemi apod. Jak již jsem uvedla, ekonomické okolí podniku tvoří mimo jiné i trh. Součástí tohoto okolí jsou prvky, které stojí mimo podnik, ale přesto jsou s podnikem v určitém vztahu, který poměrně značně ovlivňuje hospodaření podniku. Jedná se o: - dodavatelé, - odběratelé, - banky, - pojišťovny,

47

Ekonomické okolí podniku


Okolí podniku

stát, finanční úřady, pracovní úřady, obce.

Vztah podniku k dodavatelům a odběratelům je vztahem zbožně peněžním, založeném na kupní smlouvě. Je nutné zde hovořit o závazku a pohledávce, když závazek vzniká okamžikem obdržení faktury a zaniká zaplacením a pohledávka vzniká okamžikem vystavení faktury a zaniká zaplacením. Vztah podniku k bankám Je založen na finančním vztahu. Podnik si může vybrat mezi více bankami, pro kterou se rozhodne. Snaží se vybrat tu, jejíž podmínky jsou pro něj nejvhodnější. Rozhodně bude brát v úvahu podmínky pro úročení vkladů a úvěrů, dobu splatnosti úvěrů, rychlost provedení bezhotovostní platby apod. Výsledkem vztahu mezi podnikem a bankou může být např. úvěrová smlouva. Vztah úvěrový je vztahem návratným. Když podnik vkládá peněžní prostředky do banky je v roli věřitele a banka v roli dlužníka, když si podnik bere od banky úvěr, případně půjčku je banka v roli věřitele a podnik v roli dlužníka. Případný úvěr je nutné po určité době vrátit zpět bance, a toto vrácení úvěru obsahuje jednak částku úvěru zvýšenou o úrok, což můžeme označit jako „cenu úvěru“. Jeli úrok vysoký, „úvěry jsou drahé“, je-li nízký, „úvěry jsou levné“. Výše úroku závisí vždy na: - výši vkladu nebo výši půjčky, - úrokové sazbě, - době, po kterou úvěr, případně půjčka, trvá. Vztah podniku k pojišťovnám Podnik má opět možnost volit mezi různými pojišťovnami, které působí na našem trhu. Podnik se chce pojistit, vybere si pojišťovnu, které platí pojištění a v případě, že vznikne pojistná událost, tak pojišťovna podniku vyplatí tzv. pojistné plnění. Pojištění rozdělujeme na dvě skupiny. První skupinou je pojištění zákonné, neboli povinné, např. pojištění odpovědnosti za škody způsobené motorovým vozidlem, druhá skupina pojištění je označována za pojištění dobrovolné, například pojištění majetku, pojištění úrazové, pojištění odpovědnosti apod. Výsledkem vztahu podniku a pojišťovny je uzavření pojistné smlouvy. Vztah podniku a státu Stát vydává zákony, vyhlášky a nařízení, které upravují podnikání. Stát tedy udává základní „legislativní rámec“ pro chování podniků. Stát také řídí peněžní oběh, kontroluje hygienickou a zdravotní nezávadnost výrobků, zboží a služeb, stát zadává státní zakázky apod. Nedodržuje-li podnik platné zákony, vyhlášky a nařízení, uplatňuje stát státní zásahy, kterými buď přímo, nebo nepřímo ovlivňuje podnik tak, aby se choval „podle jeho představ“. Přímé zásahy jsou přímými příkazy, případně zákazy, jako je např. zákaz prodeje závadného zboží, pokuta za znečištění vodních toků, apod. Nepřímé zásahy jsou charakteristické tím, že stát vytváří takové podmínky pro podniky, aby se podniky „dobrovolně“ chovaly tak, jak si stát přeje. Např. celní

48

Podnik a dodavatelé a odběratelé

Podnik a banky

Podnik a pojišťovny

Podnik a stát


Okolí podniku

politika - vysoká cla na dovezené zboží budou podporovat tuzemské výrobce. Daňová politika – při pořízení nových investic mají podniky určitá daňová zvýhodnění. Vztah podniku a finančního úřadu Jedná se o vztah finanční a tento vztah je charakteristický svoji nenávratností. Finanční úřad kontroluje výpočet odváděných daní, kontroluje účetnictví podniků, při zjištění nedostatků má tzv. „sankční pravomoce“, tj. uděluje pokuty a sankce. Smyslem odvádění daní a jejich důsledná kontrola u všech subjektů, kteří daně odvádějí je především vytvoření dostatečných zdrojů pro financování nevýrobního (neziskového) sektoru. Vztah podniku a pracovních úřadů Podnik se poptává po pracovní síle a pracovní úřady nabízejí momentálně volné pracovní síly. Pracovní úřady také nabízejí podnikům různé pomocné kurzy pro jejich zaměstnance, provádí případné rekvalifikace apod. Podniky zpětně informují pracovní úřady o případných volných místech nebo o místech, které se připravují do budoucnosti v souvislosti s různými změnami výrob apod. Vztah podniku a obcí Podniky jednak působí na své okolí, ve kterém se nacházejí i obce a to tak, že například část odváděných daní od podniků jsou určeny do rozpočtů obcí, podniky také velmi ovlivňují pracovní příležitostí v daných lokalitách, když rozšiřují výrobu a přijímají nové zaměstnance, což má vliv na zaměstnanost v dané lokalitě a zároveň také na životní úroveň obyvatel dané lokality. Podniky jsou také sponzory různých sportovních, kulturních a společenských akcí, které se uskutečňují v místě jejich působnosti. Obce zpětně působí na podnik a to například tím způsobem, že pro podniky a podnikání v obci vytváří vhodné podmínky, budují nové přístupové komunikace, případně další inženýrské sítě, obec se vyjadřují k povolení podnikání, pokud přímo nevydává příslušné doklady nutné k podnikání apod. Technické okolí podniku tvoří probíhající technický rozvoj. Podniky musí tento technický rozvoj neustále sledovat a uplatňovat jeho poznatky v praxi, jinak by zaostávaly a neobstály v konkurenci. Technické okolí zahrnuje všechny prostředky dlouhodobé i krátkodobé spotřeby, které se používají ve výrobních i nevýrobních činnostech a usnadňují lidskou práci. Je to například dopravní technika, výrobní technika, zdravotnická technika ap. Vývoj technického rozvoje je následující: - ruční práce, - dílčí mechanizace, - komplexní mechanizace, - automatizace, - robotizace. Technologické okolí podniku Technologické okolí a všechny změny technologií jsou zdrojem a motivem jednak technického, ale také technologického pokroku. Pokrok vždy umožňuje podnikům

49

Podnik a finanční úřad

Podniky a pracovní úřady

Podniky a obce

Technické okolí podniku

Technologické okolí podniku


Okolí podniku

dosahovat lepších hospodářských výsledků. Pokrok také sebou nese zvyšování konkurenčních schopností podniku na trhu a zanedbatelný není ani fakt, že pokrok také znamená určitou větší spokojenost zaměstnanců s vykonávanou prací. V souvislosti s technologickým okolím podniku bych chtěla uvést skutečnost, že technologie (postupy výroby) rozeznáváme: - technologie mechanické, kdy se mění pouze tvar materiálu, například při výrobě nábytku se z vysušeného dřeva udělají latě, - technologie chemické, mění se vlastní složení materiálu, například ze dřeva se vyrábí papír, - technologie fyzikální, které představuje například vaření, mražení apod. - technologie biologická, jejíž podstata spočívá v růstu všeho druhu, jako je růst zvířat, růst plodin, dále sem patří procesy kvašení, procesy kynutí apod. Ekologické okolí podniku Ochrana životního prostředí je závažným faktorem, který musíme všichni respektovat a snažit se kvalitu životního prostředí zlepšovat. Ne jinak je tomu s ekologií i v souvislosti s podniky. Nechtějí-li se podniky takto chovat dobrovolně, je třeba využít všech nástrojů k tomu, aby opravdu nedocházelo ke zhoršování ekologických podmínek. Možno uvést, že ekologické okolí podniku tvoří životní prostředí, které podnik obklopuje. Podnik reaguje (ovlivňuje) na životní prostředí, například pozitivní působení podniku na životní prostředí je rekultivace pozemků, výstavba čističek odpadních vod, v zemědělství hnojení přírodními hnojivy nebo používání lehkých mechanismů apod. Ale podniky také někdy ovlivňují záporně životní prostředí třeba tím, že znečišťují ovzduší, znečišťují vody, zemědělci mnohdy příliš hnojí chemickými hnojivy apod. Je třeba však také poukázat na to, že i životní prostředí působí zpětně na podnik a to jak formou pozitivní, tak i negativní. Pozitivní působení životního prostředí na podnik možno spatřovat v tom, že úrodnější pozemky přinášejí v zemědělství vyšší výnosy. Turisticky zajímavá krajina láká turisty k návštěvě a ti zde „utrácí“ a vznikají zisky, rozvíjí se služby apod. Negativním působením ekologie na podniky je např. skutečnost, že horší klimatické podmínky způsobují nepříznivé podmínky pro zemědělství, případně i pro některé výroby, přemnožení některých škůdců ovlivňuje negativně výnosy zemědělců apod. Rozhodně do budoucnosti by bylo žádoucí, aby podniky se chovaly ohleduplně k životnímu prostředí, aby případné poškozování a znehodnocování bylo ještě více finančně postihováno. Geografické okolí podniku Hovoříme-li o okolí podniku tak asi na prvním místě, a také nejvíce pochopitelné pro nás, je představit si okolí geografické. Toto okolí ovlivňuje podnik především tím, že podnik je umístěn v určité lokalitě, která se vyznačuje určitou geografickou charakteristikou, např. rovina, kopcovitý povrch, vyznačuje se také určitými meteorologickými vlivy a toto vše silně působí na vlastní chod podniku. Například kopcovitá krajina s drsným počasím se rozhodně projeví v plynulosti zásobování a odbytu podniku apod.

50

Ekologické okolí podniku

Geografické okolí podniku


Okolí podniku

Sociální okolí podniku Někdy je také toto okolí označováno jako společenské. Ať je toto okolí označeno tak, či onak, rozhodně má pro podnik velký význam. Činnost každého podniku by měla být, dle mého názoru, prospěšná jak podniku samotnému, tak i společnosti. Podnik by se měl zabývat tím, zda vůbec jeho činnost je pro společnost prospěšná, případně jaké má jeho činnost pro společnost důsledky. Toto je však značně obtížné, neboť nelze zcela opomíjet ziskovou orientaci podniků, dále zájmy vlastníků a manažerů, které mohou mnohdy být v rozporu se zájmy sociálními. Možno zde poukázat na řešení tohoto problému úspěšného a známého podnikatele Tomáše Bati, který se snažil vždy spojovat činnost svých podniků se sociálním zázemím a s lokalitou, kde se tyto podniky nacházely. Rozhodně by se však v této souvislosti nemělo zapomínat na zájmy zaměstnanců, které se také nemusí vždy shodovat se zájmy sociálního okolí. Podniky by se měly chovat odpovědně a při svém rozhodování brát v úvahu nejen zásadní otázky ekonomické, ale také mít na zřeteli určitou odpovědnost sociální. Již v minulosti ale bylo zdůrazňováno, že nejvhodnější je přiměřené sladění těchto dvou oblastí, když neobstojí argument některých ekonomů, že pokud podnik bere ohled na sociální odpovědnost, tak to vede zpravidla ke značným ekonomickým ztrátám. Sociální odpovědnost podniků a uplatňování nejrůznějších sociálních aspektů se promítá v teorii tzv. „sociální tržní ekonomiky“, která se uplatňuje především u našich západních sousedů. Tato teorie je jakýmsi protikladem tzv. „svobodné tržní ekonomiky“, která není ovlivňována státními zásahy. Sociální tržní ekonomika upřednostňuje uplatňování zákonných nástrojů řízení hospodářské politiky státu, které by měly zabezpečit existenci hospodářské soutěže a dále by měly zmírňovat (ne-li přímo odstraňovat) většinu nežádoucích vlivů, které mohou vyvolávat v hospodářství dané země určité nežádoucí situace Především se jedná o zabraňování vzniku kartelových dohod apod. Politické okolí podniku Politické okolí podniku tvoří určitý politický a společenský systém, ve kterém podnik funguje. Před rokem 1990 podniky plnily pouze úkoly dané státním plánem rozvoje národního hospodářství. Stát určoval ceny výkonů, určoval objem výroby, počet zaměstnanců, objem vývozu apod. Po roce 1990 dochází ke změně ekonomického systému, začínají se uplatňovat zásady tržního hospodářství, kdy podnik má právo svobodného rozhodování v rámci platné nové legislativy. Politické okolí značně ovlivňuje podnik, je to souhrn všech aspektů a podmínek, které tvoří politické zájmy jednotlivých politických stran, které jsou rozhodujícími v oblasti mocenské struktury země. Politické strany samostatně, případně vytvoříli koalici politických stran, mohou upřednostňovat různou politickou linii, když tato má vždy velký význam pro danou hospodářskou politiku státu a potažmo se přímo dotýká jednotlivých podniků. Rozhodně není pro hospodářskou politiku přínosné, mění-li se často vládnoucí strany, jejichž názory na ekonomické dění jsou rozporuplné a navíc, je rozhodně destabilizující fakt, pokud neexistuje jednotná koncepce hospodářské politiky, na které by se měly shodnout rozhodující politické strany v zemi. Podnik a jeho funkce nemusí ovlivňovat pouze politika vládnoucích stran, ale každý podnik je

51

Sociální okolí podniku

Sociální odpovědnost podniků

Politické okolí podniku


Okolí podniku

umístěn v určité lokalitě a zde na podnik působí rozhodnutí místních orgánů, jako například obecních úřadů apod. Právní okolí podniku Legislativa státu je velmi důležitá pro celou společnost a pro všechny činnosti, které se ve společnosti vyskytují. Proto i právní úprava a právní instituty vytvářejí základní podmínky pro podniky a jejich činnosti. Zákony stanoví chování společnosti, podnik nevyjímaje a stát má také nástroje, jak vynutit dodržování zákonů a nařízení. Pro podniky je zapotřebí řídit se celou řadou velmi významných právních norem, které jsou již uváděny v tomto textu na více místech, ovšem uvedla bych zde snad tu, kterou považuji za jednu z nejdůležitějších a to je obchodní zákoník. Právní normy týkající se podniku, ale i právní normy, které se týkají ostatních činností společnosti by měly být především jasně, výstižně a srozumitelně formulovány a také by mělo být zabráněno, možné různé interpretaci těchto právních předpisů. Etické okolí podniku Poukazuji zde na skutečnost, že etickou stránkou podnikání jsem se již částečně v tomto textu stručně zabývala, ovšem v souvislosti s etickým okolím podniku bych chtěla uvést, že etika má za doby existence podniků velmi významné místo a do budoucna bude mít místo ještě významnější, neboť dodržování etických norem v naší „mladé“ tržní ekonomice zatím někdy nebylo na potřebné úrovni. Je to dáno především poměrně rychlou změnou ekonomického systému, což sebou obvykle, mimo pozitivních jevů, přináší i celou řadu jevů negativních, které se časem odstraní a nastává přirozený vývoj ekonomiky. V obecné poloze se etika zabývá skutečnostmi, co je dobré a co nikoliv, jaká stanoviska a postoje by měl subjekt zaujímat, aby se nedopouštěl závažných chyb a omylů a aby jeho jednání bylo společností považováno za morální, správné a případně ještě i spravedlivé. Etika v podnikatelském prostředí je chápána obdobně, ovšem s ohledem na činnosti, které podnik vykonává. Patří sem rozhodně hodnocení dodržování nejrůznějších etických principů, jako je například nezkreslování nejrůznějších hospodářských informací a údajů o činnosti podniku, snaha o co nejlepší poskytování výkonů zákazníkům, pravdivé údaje v reklamách na své výkony apod. V současné době velmi významnou roli o utváření pohledu na vývoj společnosti vytvářejí veřejné sdělovací prostředky. Ty by měly dbát na nenásilné seznamování veřejnosti s etickými principy, uvádět a vyzdvihovat příklady těch, kdož se eticky chovají a také poukazovat na nedostatky ve společnosti, kterých je jistě ještě celá řada. Etické myšlení a etické zásady je nutno udržovat a podporovat ve společnosti, aby společnost byla kultivovaná, aby občané cítili potřebu dodržovat morální zvyklosti a aby podniky, které dodržují etické principy byly upřednostňovány před těmi ostatními. Kulturně historické okolí podniku Toto okolí podniku je dáno historickými podmínkami dané země a vytváří se dlouhodobě, možno říci po staletí. Vždyť kulturní vzdělanost obyvatelstva dané lokality a kulturní úroveň národa je jednou z podmínek hospodářského rozvoje

52

Právní okolí podniku

Právní normy

Etické okolí podniku

Etické myšlení

Kulturně historické okolí podniku


Okolí podniku

země. Jen tehdy, když je obyvatelstvo kulturní a vzdělané, tak je možné rozvíjet nové výrobní procesy, zavádět nové technologie, uplatňovat novou, moderní techniku apod. Český národ patřil vždy k vyspělým národům s kvalitní pracovní silou, což je rozhodně dobrý předpoklad i pro současné a budoucí aktivity nejen v oblasti hospodářské politiky státu, ale i celkového vývoje naší společnosti. Výše uvedené rozdělení jednotlivých prvků okolí bylo použito především pro zpřehlednění možných okolí podniku, když je třeba uvést, že jednotlivé prvky okolí se vzájemně prolínají, ovlivňují a doplňují, což je vlastně logický jev, když si představíme fungování podniku v realitě. I když já jsem uvedla v úvodu této kapitoly určité pořadí jednotlivých okolí a jako ekonom jsem na první místo dala okolí ekonomické, tak nelze toto chápat, že některé okolí je více, jiné méně důležité. Míra vlivu jednotlivých okolí se bude rozhodně vždy v konkrétní situaci lišit a je těžko tedy určit teoreticky, které okolí je důležitější a které méně důležité. Také je třeba vzít v úvahu charakter, druh a rozsah podnikání. Jinak bude posuzovat vliv okolí na svoji živnost živnostník, který se například zabývá prodejem vánočních ozdob a jinak akciová společnost zabývající se hromadnou dopravou na území několika krajů republiky. Problematika okolí podniku je navíc ještě rozdělena skutečností, že některé prvky okolí jsou velmi stabilní a mohou být například vázány na určitou lokalitu (geografické okolí – horský terén), zatímco jiné okolí směřuje k internacionalizaci a globalizaci (technické a technologické okolí). Podnik musí dobře zvážit, co je pro něho v konkrétním případě okolím a jaké konkrétní důsledky toto okolí pro podnik může přinést, ať již v pozitivním, nebo negativním smyslu. Jako příklad bych chtěla uvést, že při vlastním rozhodování o založení podniku, rozhodně budeme brát v úvahu i otázku umístění podniku, tedy i problematiku širšího okolí podniku a jeho případný vliv na podnik a podnikání.

6.2 Role státu při formování okolí podniku Většinu prvků okolí podniku tvoří, případně značně ovlivňuje stát. Jedná se například o okolí právní, politické, částečně i sociální apod. Především o okolí politickém a právním bych chtěla uvést, že naše ekonomika v tomto směru prožila značný vývojový zlom. Do roku 1989 fungovalo naše hospodářství v systému centrálně plánované ekonomiky, kdy hlavním nástrojem řízení hospodářství byl státní plán rozvoje národního hospodářství, kde byly rozpracovány velmi detailně jednotlivé úkoly pro státní podniky. Po roce 1989 nastává změna v systému společenském, ekonomickém i politickém a stát usiluje o co největší ekonomický liberalismus. Někteří ekonomové stručně charakterizují pojem „liberálního státu“, že vlastně „co není výslovně zakázáno, tak je dovoleno“. Rozhodně lze s tímto souhlasit, ovšem nesmí různé spekulace a obcházení právních předpisů, případně hledání mezer v legislativě nabývat značných rozměrů, což potom zcela zřejmě poškozuje celkový chod ekonomiky. Pro chování podniků a pro podnikovou ekonomiku je nejdůležitější jednoznačně určit ty okolnosti současného stavu, které výrazněji než ostatní ovlivňují chování podniku.

53

Zdůvodnění rozdělení okolí podniku


Okolí podniku

Na podnik je třeba pohlížet jako na zcela autonomní subjekt, který má nejen právo, ale zároveň i povinnost suverénně rozhodovat o takových skutečnostech jako jsou: - výrobní program, - cena výkonů, - okruh zákazníků, - zásobování, apod. Naproti tomu stát by si měl ponechat jen takové činnosti, o kterých je předem jasné, že trh je nemůže dostatečně zabezpečit, například poskytování veřejných statků apod. Stát by měl také připravovat podmínky pro příznivý rozvoj trhu a tržního hospodářství a na tyto podmínky dohlížet, kontrolovat jejich účinnost a případně je i rozvíjet. V našich podmínkách již také dochází k různým vlivům působícím na stát a státní orgány, když už začínáme otevřeně hovořit o lobbingu a lobbování. V zahraničí již dávno existuje lobbing a je to chápáno jako jedna z možností, která ovlivňuje různé orgány i zainteresované jedince, když samozřejmě cílem lobbistů je, aby rozhodnutí bylo ve prospěch té skupiny, za kterou oni lobbují (kterou upřednostňují před ostatními). Lobbing tedy již lze i v našich podmínkách považovat za legitimní součást politické kultury, problém někdy ovšem spočívá v tom, že mnohdy nelze přesně určit hranici mezi legitimním lobbingem a stylem nepřípustného ovlivňování hraničícího s korupcí. Také je třeba se zamyslet nad situací, která může nastat v souvislosti s určitým upřednostňováním, že zpravidla dopady takového upřednostňování mohou nepříznivě působit, ne-li přímo znevýhodňovat ostatní účastníky. Pokud však již k určitému zvýhodňování dojde, je rozhodně třeba mít nad takovými jevy důslednou kontrolu a určit přesně termín, kdy zvýhodňování skončí, případně objeví se podmínky, pro které nebude již zvýhodňování potřeba. Podniky by měly nepřetržitě sledovat vývoj svého okolí, aby bylo možné jej využívat ve svůj prospěch. Ze strany podniků je tedy žádoucí zajímat se aktivně o vývoj okolí podniku. K tomu podniku slouží celá řada různých informací a podnětů,které mnohdy vycházejí z hospodářské politiky státu, ale také přímo z okolí podniku. Je dobré, když podniky při těchto různých zkoumáních vycházejí z představy o obecných,globálních a zpravidla dlouhodobě se prosazujících tendencí. Velké a střední podniky by se měly snažit o vytváření své vlastní představy o vývoji významného okolí, které je obklopuje. K tomu mohou použít celou škálu nejrůznějších informačních zdrojů, jako je například: - vládní a jiné prognózy zpravidla dlouhodobého vývoje ekonomiky, ekonomický růst, inflace, apod. - informace z průmyslových a různých podnikatelských svazů, - vlastní informace prognostického charakteru o situaci na trhu, o cenách, o nabídce a poptávce, - různé informace o vývoji techniky a technologie v daném oboru, - informace, které lze získat při různých příležitostech, např. veletrhy a výstavy, z nabídkových katalogů, z reklamy apod. - využít případné informace o konkurenci apod.

54

Lobbing

Podniky a sledování okolí


Okolí podniku

Kvalitním zdrojem informací o podnicích a firmách je obecně přístupný Obchodní věstník, který je jednak tradičně vydáván tiskem ale také je přístupný v elektronické podobě. Zde najdeme základní identifikační údaje o firmách, ale také základní údaje z účetní závěrky firem. Obecně jsou přístupné i burzovní informace, které mají také značnou vypovídací schopnost.

SHRNUTÍ Okolí podniku je vše, co podnik obklopuje a je to jeden z velmi důležitých faktorů, na který podnik musí brát ohled při rozhodovacích činnostech. I když jsme si okolí podniku rozdělili na okolí ekonomické, technické, technologické, ekologické, geografické, sociální, politické, právní, etické a kulturně historické, je třeba na okolí pohlížet komplexně, neboť skutečnost je taková, že okolí nepůsobí jakoby „vedle sebe“, ale vzájemně se prolínají a také ovlivňují. Je třeba si uvědomit skutečnost, že je nutno sledovat okolí podniku a snažit se z těchto poznatků utvořit si vlastní názor na případné změny okolí v budoucnosti. Okolí je v podstatě vnější „svět“ kolem podniku a z tohoto důvodu má podnik na ovlivňování tohoto okolí jen, do určité míry, omezený vliv, o kterém však nelze tvrdit, že tento vliv je zanedbatelný. Vždyť již i v našich podmínkách hovoříme o způsobech ovlivňování veřejného mínění, lobbingu, který začíná pronikat i do našeho tržního hospodářství. Rozhodně je dobré, když podnik zná své okolí, má dostatek informací o svém okolí a jeho vývoji, snaží se tyto informace zapracovat do své taktiky a strategie, protože jen tak může získat určité výhody proti podnikům, které působí ve stejné oblasti.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11)

Co rozumíte pod pojmem „okolí podniku“. Jak podnik ovlivňuje okolí. Jak okolí ovlivňuje podnik. Jaké znáte prvky okolí. Charakterizujte jednotlivé prvky okolí. Čím se vyznačuje „sociální tržní ekonomika“. Jak stát ovlivňuje okolí. Jaký je význam informací pro podnik v souvislosti s okolím. Proč se podnik snaží dobře poznat své okolí. Jaké informace zajímá „okolí podniku“ o vlastním podniku. Kde byste hledali zdroje informací o podnicích a firmách.

55


Okolí podniku


okolí podniku druhy okolí podniku „hmotné okolí podniku“ sociální tržní ekonomika funkce státu rozhodování podniku lobbing prolínání okolí ovlivňování okolí

56


Cíle podniku a jeho funkce

7 CÍLE PODNIKU A JEHO FUNKCE Cíl Po zvládnutí studia této kapitoly by vám nemělo činit potíže - charakterizovat poslání podniku a jeho cíle, - vysvětlit jaké jsou rozdíly v cílech malého podniku a velkých společností, - objasnit v čem spočívá sociální odpovědnost podniku, - vysvětlit v čem spočívá podstata a proč se vůbec v posledních desetiletí minulého století začalo používat nových ukazatelů v oblasti podnikové ekonomiky, tj. ukazatel tržní přidané hodnoty a ukazatel ekonomické přidané hodnoty.

Průvodce studiem V této kapitole opět najdete celou řadu zajímavých ekonomických skutečností a já věřím tomu, že se dobře vyrovnáte s jejím prostudováním. Cíle podniku a funkce podniku jsou pro studenty poměrně snadné, dobře se jim učí a dobře se jim i interpretují. Tak, jak budete postupně tuto kapitolu studovat, dojdete k závěru, že se mnou budete ve výše uvedené věci souhlasit. Doporučila bych vám rezervovat si na tuto kapitolu asi tři hodiny času.Nepodceňujte ji však z toho důvodu,že řada věcí se rozumí jakoby samozřejmá, ale zjistíte, že i když se vám opravdu řada věcí bude zdát běžná, normální, že při odpovědích na otázky už se vám to tak běžné a normální zdát nebude. Tak s chutí do studia šesté kapitoly. Podniky fungují především proto, aby vyráběly výkony (výrobky, zboží nebo poskytovaly služby), tyto výkony poskytovaly zákazníkům a všem ostatním, kteří o ně mají zájem a kteří chtějí tyto výkony, právě od daného podniku odebírat a případně spotřebovávat. Hlavní poslání podniků je vyrábět výkony a poskytovat je zákazníkům. Tak jako jednotlivci v osobním životě chtějí dosáhnout určitého cíle, tak i podniky sledují určitý cíl, kterým je vytvoření výsledku hospodaření ve formě zisku. Obecně možno konstatovat, že cíle firmy rozhodně závisí na účelu, pro který byl podnik založen. Hovoříme-li obecně o cílech podniku, možno uvést, že za primární cíl firmy, podle tzv. teorie firmy, možno považovat maximalizaci zisku a to v krátkodobém pohledu, když základními ukazateli je celkový zisk, následně ukazatel výnosnosti (rentability), například výnosnost investic. V hospodářské praxi se běžně uvádí za hlavní (primární) cíl podniku maximalizace zisku, když jako ukazatel slouží ukazatel výnosnosti vlastního kapitálu a zisk připadající na jednu akcii. Z výše uvedeného vyplývá, že není možné, aby v souvislosti s hlavními cíli podniku se vedení podniku zaměřilo pouze na ukazatel výnosnosti vlastního kapitálu a na zisk připadající na jednu akcii, ale dalším velmi závažným činitelem, který je nutno brát v úvahu je vliv rizika.

57

Poslání podniku

Primární cíl podniku

Riziko



Riziko podniku je mimo jiné závislé i na způsobu financování. Mimo vlastní kapitál může (a zpravidla i často je) být podnik financováni kapitálem cizím, tj. dlužným kapitálem. Obecně platí, že čím je vyšší velikost cizího kapitálu, tedy dluhu, tím je větší nebezpečí, že se podnik dostane do značných finančních potíží a tím je také daleko vyšší riziko podnikání. Může nastat situace, že větší použití cizího kapitálu, tedy dluhu, zvýší zisk na jednu akcii (viz teorie o tzv. finanční páce a daňovém štítu), ale nutno připustit i tu skutečnost, že současně se rozhodně zvýší také riziko budoucích zisků. Tímto lze jenom dokumentovat skutečnost, že způsob financování podniku je velmi důležitým faktorem, který ovlivňuje primární cíl podniku. Z vytvořeného zisku se nejen vyplácí akcionářům dividendy, ale zisk je také opětně použit pro investování v podniku tzv. reinvestování zisku), což zvyšuje hodnotu podniku (tedy i hodnotu akcií). Zájmem akcionářů je jednak vyplácet dividendy, ale zároveň také růst tržní ceny akcií (když porostou tržní ceny akcií, je to pro akcionáře výhodné v případě prodeje akcií na burze). Velmi závažným rozhodnutím je tedy skutečnost kolik z běžných výnosů (zisků) podniku bude vyplaceno - ve formě dividend a jaká částka se bude zpětně vracet do podniku (tedy kolik se bude reinvestovat). Výše uvedené rozhodnutí je tzv. dividendovou politikou. Dividendová politika by měla být optimální, především tedy taková, aby plnila hlavní (primární) cíl podniku, vyjádřený jako růst ceny akcií. Podle E. F. Brighama závisí růst ceny akcií na těchto faktorech: - projektovaném výnosu (zisku) na akcii, - časovém rozložení toku výnosů, - rizikovosti projektovaných výnosů, - míře použití dluhů, - dividendové politice. Pokud je hlavním cílem manažerů podniku maximalizace tržní ceny akcií, potom by měli výše uvedené faktory brát v úvahu při každém závažném rozhodnutí, které bude v souvislosti s podnikem učiněno. Pokud jde o primární cíl podniku, je třeba zdůraznit, že se od statické maximalizace celkového zisku postupně přecházelo k různým poměrovým ukazatelům, k maximalizaci zisku na jednu akcii, k tržní ceně akcie, byl brán v úvahu faktor různých rizik, které mohou nastat a byl posun k určité dynamice.

Reinvestování zisku

Dividendová politika

7.1 Rozdíly v cílech velké společnosti a malého podniku Velkou společnost, kterou obvykle nazýváme korporací, vlastní zpravidla akcionáři, ovšem ti sami společnost neřídí. Pro řízení společnosti jsou určeni vybraní manažeři, kteří jsou zaměstnanci společnosti. Na valné hromadě volí akcionáři představenstvo, které potom jmenuje vrcholový management – ředitele (top-management). Tímto okamžikem dochází v akciových společnostech k oddělení vlastnictví společnosti od řízení. Dochází k situaci, kdy se musí řešit vztahy mezi - akcionáři (vlastníky), 58

Velké společnosti



- statutárními orgány, - vrcholovým managementem a - ostatními skupinami, které ve společnosti jsou. Nejvíce složité a také nejvíce důležité jsou vztahy mezi vlastníky a vrcholovými manažery. Právě oddělením vlastnictví firmy od řízení firmy vzniká situace, že rozhodování a pravomoc je na manažerech, kteří vlastně v podstatě vykonávají vlastnické právo. A nyní může nastat situace, že manažeři nemusí zcela důsledně plnit primární cíl, ale mohou sledovat vlastní cíle. 1) Nastane-li skutečnost, že vytvořený zisk je nízký, případně má klesající tendenci,je následně nízká cena akcií (nebo cena akcií přiměřeně klesá). Je potom nebezpečí toho, že některá jiná společnost akcie za nízkou cenu koupí, dosadí si vlastní management, tím nahradí stávající management a nové vedení se bude snažit lépe plnit cíle vlastníků firmy. Obavy z možné ztráty zaměstnání zpravidla motivují manažery k tomu, aby plnili primární cíl vlastníků tj. aby se snažili zvyšovat hodnotu podniku a tím i zvětšovat bohatství. 2) Akcionáři však mohou zaujmout takové stanovisko, že nabídnou část akcií manažerům, kteří se tímto aktem stanou akcionáři a původní primární cíl vlastníků firmy - zvyšování hodnoty firmy – se tak vlastně také stává jejich vlastním cílem a nedochází k rozporům mezi cíli manažerů a cíli vlastníků (akcionářů). Nutno zde také uvést, že je z hlediska etického třeba, aby manažeři sledovali nejen zájmy akcionářů, ale aby se také zabývali problematikou spokojenosti svých zaměstnanců, zákazníků, místa, kde se firma nachází apod. Manažeři by měli dbát na zajištění kvalitního pracovního prostředí pro zaměstnance firmy, měli by dbát a udržovat kvalitní životní prostředí, snažit se o výrobu kvalitních a bezpečných výrobků pro zákazníky, dohlédnout na včasné plnění závazků, v termínech, a řádně platit daně nejen státu,ale i případně místním orgánům apod. Vrcholový management by měl mít na zřeteli i odpovědnost sociální, když je pravdou, že sociální odpovědnost zpravidla vyžaduje zvýšené náklady. Ne všechny firmy však respektují otázku sociální odpovědnosti a potom se stává, že ty podniky, které sociální odpovědnost ignorují (ať zcela, případně jen z části) mají nižší náklady oproti podnikům, kteří se snaží respektovat požadavky sociální odpovědnosti. Není výjimkou, že část podniků musí být k této sociální odpovědnosti přinucena zákony, nařízeními a vyhláškami. Je nutné, aby vedení firmy při svém rozhodování bralo v úvahu nejen cíle vlastníků, tedy akcionářů, ale i cíle dalších zainteresovaných stran (zájmových skupin), kterými jsou - zaměstnanci, - manažeři, - technici a inovátoři, - důležití zákazníci, - významní dodavatelé, - investoři, - věřitelé, apod.

59

Sociální odpovědnost



Všichni sledují své vlastní cíle. Zaměstnanci chtějí co nejvyšší mzdy, zákazníci si přejí co nejkvalitnější zboží a co nejnižší ceny, dodavatelé by chtěli ceny co nejvyšší, investoři usilují o co nejvyšší úroky a o včasné vrácení svého vkladu, stát a obce by chtěly co nejvyšší daně a co nejlepší disciplinovanost při jejich výběru apod. Všichni ale mají jeden společný zájem, kterým je dlouhodobá existence firmy. Z hlediska ekonomického hovoříme o celé škále cílů, která je určitým kompromisem mezi cílovými představami výše uvedených zainteresovaných stran (zájmových skupin). Zvláštní postavení mezi zájmovými skupinami mají v l a s t n í c i (majitelé), kteří vytvořili p o d n i k a t e l s k ý z á m ě r a realizovali jej, vložili do podniku kapitál, když především mají zájem tento kapitál zvětšit, tj. vytvořit novou hodnotu. Pokud se týká velkých společností je možno uvést, že management sleduje primární cíl podnikání, tj. maximalizaci hodnoty podniku, resp. maximalizaci hodnoty pro vlastníky, když je nutné brát v úvahu i celou řadu dalších skutečností, jako jsou sociální a vedlejší omezení a k tomu přistupují ještě i cíle zájmových skupin. Malé podniky mají poměrně značný význam pro ekonomiku všech zemí světa. V některých ekonomikách tyto malé firmy dokonce tvoří většinu všech firem a zaměstnávají značné množství zaměstnanců.Například se uvádí, že v USA malé firmy tvoří cca 90 – 95 % všech firem a zaměstnávají asi 50 – 55 % všech zaměstnanců. Obdobně je tomu i u nás.

Malé podniky

Malé firmy se především liší od velkých firem: - formou vlastnictví, - způsobem a úrovní svého řízení, - možnostmi přístupu ke kapitálovým zdrojům. Velké firmy jsou většinou akciovými společnostmi, malé firmy jsou zpravidla podniky jednotlivce, který je mnohem těsněji spojen se svojí firmou, než je tomu u akcionářů. Vlastník malé firmy zpravidla všechen svůj kapitál investuje do firmy a na své firmě je obvykle závislý nejen on, ale i jeho rodina, případně i další. Malá firmy zpravidla uskutečňuje v určité době jeden investiční projekt a v případě jeho neúspěchu to může mít pro firmu negativní následky. Malá firma má také značně ztíženější přístup k úvěrům a na kapitálové trhy. Hlavním způsobem financování malé firmy je zisk, vlastnictví je zpravidla spojeno i s vlastním řízením. Vlastník malé firmy je plně zainteresován na růstu její hodnoty. Cíle malé firmy jsou odlišné od velkých firem, často převládají jiné cíle, jako je potřeba „být svým pánem“, mít trvalou a zajímavou práci a to mnohdy nejen pro sebe , ale i pro členy své rodiny, někdy si podnikatel realizuje své sny a přání, případně chce udržet rodinnou tradici apod. Malá firma se může postupem času rozrůstat, mohou přibývat zaměstnanci, začíná růst počet zákazníků a může dojít k přeměně v akciovou společnost.

60

Cíle malých firem



7.2 Tržní přidaná hodnota a ekonomická přidaná hodnota Především v posledních dvou desetiletích se v hospodářské praxi objevila skutečnost, že management velkých podniků je zpravidla lépe informován než vlastníci a případně ostatní zainteresovaní účastníci, když nutno opět poukázat na to, že důsledky špatného rozhodnutí vedení firmy nesou ve své podstatě vlastníci firmy. To vše vyústilo ve značnou diskusi a výsledkem byl vznik nových ukazatelů, které zájmy akcionářů i ostatních zájmových skupin lépe postihují. Jedná se o ukazatel tržní přidané hodnoty a ukazatel ekonomické přidané hodnoty. Vznik těchto ukazatelů byl v devadesátých letech v USA a velice rychle se rozšířily do západní Evropy. Jsou v podstatě přiblížením teoreticky správného vyjádření podnikatelského cíle pro běžnou hospodářskou praxi. Od těchto nových ukazatelů se očekává, že přemění tvorbu hodnoty v účinný nástroj řízení. Podstata těchto ukazatelů spočívá ve skutečnosti v tom, že skutečné náklady podniku jsou ekonomickými náklady, nikoli náklady účetními. Ukazatel tržní přidané hodnoty je rozdílem mezi tržní hodnotou a investovaným kapitálem, tj. rozdílem mezi částkou, kterou by akcionáři získali prodejem svých akcií a hodnotou, kterou do firmy vložili.

Ukazatel tržní přidané hodnoty

=================================================== tržní přidaná hodnota = tržní hodnota podniku - obchodní kapitál =================================================== Tento ukazatel může mít kladné i záporné hodnoty. Cílem managementu je maximalizace tržní přidané hodnoty. Možno konstatovat, že tento ukazatel vyjadřuje, kolik peněz investoři do daného podniku vložili a kolik peněz mohou získat zpět prodejem svých akcií na burze. Je-li hodnota ukazatele kladná, znamená to, že management dobře pracuje a vytváří novou hodnotu. Je-li hodnota ukazatele záporná, pracují manažeři nekvalitně, protože investovanou hodnotu snižují. Tento ukazatel se zpravidla používá pro meziroční měření změny hodnoty firmy. Ukazatel ekonomické přidané hodnoty je rozdílem mezi čistým provozním výsledkem hospodaření (ziskem) podniku po zdanění a jeho náklady na kapitál. ====================================================== ekonomická přidaná hodnota = čistý provozní VH - náklady na kapitál (zisk) ====================================================== 61

Ukazatel ekonomické přidané hodnoty



Z celkové konstrukce tohoto ukazatele je jasné, že provozní zisk musí být vyšší, než jsou náklady na kapitál, kterými jsou například úroky placené investorům a výnosy požadované akcionáři, apod. protože jinak by podnikání nemělo žádný smysl. C í l e m p o d n i k á n í je tedy vytváření ekonomické přidané hodnoty. Tomuto cíli je prakticky vše podřízeno, ať se jedná například o hodnocení investic, nových výrobků, vnitropodnikových útvarů apod. Ukazatel ekonomické přidané hodnoty je základem i hmotné zainteresovanosti, na které je založen i prémiový systém. Hlavním kladem tohoto ukazatele je, že poukazuje na skutečnost, že i vlastní kapitál má své náklady, když u cizího kapitálu to bereme jako zcela samozřejmé (např. úroky), a že vlastně nestačí, aby podnik vykázal zisk, ale že musí také přinést kladnou ekonomickou přidanou hodnotu.

7.3 Druhy cílů Při vlastním řízení podniku však nemůžeme brát v úvahu pouze primární cíl. Musíme vycházet i z ostatních cílů, které vedení podniku sleduje. Cíle podniku můžeme členit podle různých kritérií. Za hlavní kritéria třídění cílů můžeme považovat třídění podle: - pořadí jejich významu, - velikosti (rozsahu) cíle, - časového hlediska, - vztahu mezi cíli, - podle obsahu cíle.

Druhy cílů podniku

Cíle tříděné podle pořadí jejich významu Podle pořadí významu cílů tyto můžeme dělit na cíle: - vrcholové (primární), mezicíle – jsou prostředkem k dosažení cílů primárních, - podřazené (dílčí).

Cíle podle významu

Možno konstatovat, že mezicíle slouží především k dosažení primárních cílů, ale k dosažení mezicílů slouží především cíle podřazené. Za plnění všech cílů v podniku by měli být odpovědni konkrétní pracovníci. Stupeň dosahování cílů by měl být měřitelný a porovnatelný. Mezicíli, případně podřazenými cíli může být například zvýšení obratu uvedením nového zboží na trh, případně získání nových trhů apod. Cíle tříděné podle velikosti (rozsahu) cíle Podle výše uvedeného třídícího hlediska rozlišujeme cíle: - neomezené a - omezené. Pokud hovoříme o neomezených cílech, jedná se především o dosažení maximální hodnoty zisku, u cílů omezených máme na mysli jisté hodnoty, které jsou předem dané.

62

Cíle podle velikost



Cíle tříděné podle časového hlediska Podle časového hlediska členíme cíle na: - krátkodobé, - střednědobé a - dlouhodobé. Někteří ekonomové uvádějí členění cílů z hlediska časového pouze na dvě skupiny a to na krátkodobé (časový horizont od jednoho do tří let) a dlouhodobé (časový horizont nad tři roky). Dlouhodobé cíle podniku vždy vyplývají ze strategie podniku, jsou většinou komplexnější, jsou za ně odpovědni vrcholoví manažeři, když krátkodobé cíle by měly být takovými „podpůrnými“, které by měly zajistit dosažení cílů dlouhodobých. Krátkodobé cíle jsou více operativní a za jejich dosažení jsou zpravidla odpovědni i manažeři nižších stupňů řízení.

Cíle podle časového hlediska

Cíle tříděné podle vztahů mezi jednotlivými cíli Podle tohoto hlediska rozeznáváme cíle - komplementární, - konkurenční, - protikladné, - indiferentní. Komplementárním cílem rozumíme takový cíl, jehož dosažení vede zároveň k dosažení cíle druhého. Například snažíme-li se o snižování nákladů, zpravidla to má za následek i zvyšování zisku. Konkurenční cíl je takový cíl, jehož vyšší plnění vede k nižšímu plnění druhého cíle. Příkladem může být intenzivnější reklama, která zvyšuje náklady. Protikladné cíle jsou takové cíle, kde dosažení jednoho cíle vylučuje dosažení druhého cíle. Protikladné cíle jsou vlastně extrémním případem cílů konkurenčních. Indiferentní cíle jsou takové cíle, kdy plnění jednoho cíle nemá zcela žádný vliv na plnění ostatních cílů.

Cíle podle vztahu mezi nimi

Členění cílů podle jejich obsahu Členění cílů podle jejich obsahu zpravidla závisí na tom, čeho se cíle týkají. Potom tyto cíle členíme většinou na cíle - ekonomické, které dále členíme na - výkonové, - finanční, - výsledkové, - technické, - sociální. Ekonomické cíle dále členíme na cíle výkonové, například obrat, podíl na trhu, výrobní kapacita, zásoby apod., cíle finanční, jako je celkový kapitál, vlastní kapitál, cizí kapitál, likvidita, apod. a cíle výsledkové, například výnosy, zisk produktivita, rentabilita apod.

63

Cíle podle jejich obsahu



Technické cíle jsou především cíle týkající se vývoje a zavedení nové techniky a technologie. Patří sem například vývoj a zavádění nových výrob, nové výrobní kapacity apod. C í l e p o d n i k u tvoří určití soubor, kde nejvyšší post zaujímá cíl primární, za který odpovídá vedení podniku, případně představenstvo. Tento cíl je zpravidla konkretizován v dalších cílech.

7.4 Funkce (činnosti) podniku Své cíle podnik realizuje svou konkrétní činností. Činnost podniku se liší podle charakteru podniku, jiné činnosti jsou u výrobního podniku, jiné u obchodního podniku, jiné u bank, spořitelen apod. Činnosti podniku se také liší podle odvětví, jiné jsou v oblasti stavebnictví, v oblasti zemědělství, lesnictví, průmyslu atd. Činnost podniku je také ovlivněna velikostí podniku, vlastnictvím, právní formou, případně dalšími skutečnostmi. Každý podnik je vlastně určitý systém, kde probíhají konkrétní vstupy a výstupy a základní funkcí podniku obecně je přeměnit vstupy na výstupy.

Funkce podniku

Funkcemi podniku tedy rozumíme přeměnit vstupy na výstupy. Výrobní podniky provozují tyto podnikové funkce: - odbytovou (prodejní), - výrobní (provozní), - zásobovací (nákup, doprava, skladování), - personální, - investiční, - finanční, - vědeckotechnickou a - správu, (správní funkce, všeobecná správa). Funkce odbytová, zásobovací a výrobní jsou považovány za funkce hlavní (primární), ostatní funkce jsou funkce druhotné (sekundární), někdy jim také říkáme funkce podpůrné, případně průřezové. Poslední dobou se stále více hovoří o případných dalších funkcích podniku, jako je například controlling, interní audit apod. Hovoříme-li obecně o funkcích, tak je třeba uvést, že každá funkce má své vstupy a výstupy a dále zahrnuje ještě celou řadu dalších různých činností. I funkce, stejně jako cíle, jsou vzájemně propojeny, různě se překrývají, proto vzniká potřeba je určitým způsobem usměrňovat. Charakteristika funkcí Jednotlivé funkce podniku nyní budeme podrobněji charakterizovat, aby si bylo možné funkce vzájemně porovnávat a vysledovat, jakým způsobem se mnohdy propojují, případně na sebe vzájemně navazují a doplňují se.

64

Funkce výrobního podniku



Obrázek 5 Funkce podniku a jeho spojení s trhem

Funkce odbytová (prodejní) Její podstata spočívá v prodeji výkonu (zboží, služby) na trhu. Patří sem výzkum trhu, oblast potřeb, nabídky, poptávky, výrobková politika, cenová politika, platební podmínky, odbytová politika, prodej, propagace a reklama, poradenství, public relations apod. Všechny tyto činnosti někdy označujeme jako m a r k e t i n g . Funkce výrobní V nejširším pojetí se do výrobní funkce zahrnutí všechny podnikové funkce, jako je zásobování včetně zajištění lidských zdrojů, majetku, kapitálu, odbytu, správy apod. Užší pojení funkce zásobování spočívá v pojmu výroba, jako zhotovování výkonů, když u nevýrobních podniků je zpravidla tato funkce označována jako funkce provozní. Funkce zásobovací Zásobovací funkce v širším pojetí představuje především zajištění materiálů a surovin, dále zajištění dlouhodobého hmotného majetku, peněžního kapitálu, lidských zdrojů a služeb. V užším pojetí se zpravidla chápe zásobovací funkce jako pořízení surovin, materiálů, příjem na sklad, vlastní skladování a předávání do výroby, jakož i doprava s tím spojená. V praxi se funkce zásobovací obvykle chápe právě v tomto užším pojetí.

65

Funkce prodejní

Funkce výrobní

Funkce zásobovací



Funkce personální Úkolem personální funkce je zajistit důležitý výrobní faktor, kterým jsou pracovníci. Tato funkce zahrnuje řadu činností spojených s pracovníky, jako například nábor pracovníků, výběr vhodných pracovníků, zajištění podmínek pro zvyšování kvalifikace pracovníků, vytváření přijatelných pracovních podmínek pro pracovníky, vytváření kvalitních podmínek pro odvádění dobré práce a s tím spojená otázka spravedlivého odměňování, vytváření prostoru pro sociální a kulturní péči o pracovníky apod. Investiční funkce Podstata této funkce spočívá v zajištění potřebného dlouhodobého majetku pro potřeby podniku. Jedná se například o pozemky, stroje a zařízení, dopravní prostředky, apod. Výkon této funkce je úzce spojen s funkcí finanční, která by měla poskytnout informace o potřebných finančních prostředcích na zajištění majetku. Do této oblasti také částečně spadá investování do finančního majetku nákupem akcií, především v průmyslových podnicích, případně dalších cenných papírů. Nutno upozornit, že další formou pořízení dlouhodobého majetku je i leasing. Funkce finanční Tato funkce zajišťuje především dostatek finančních prostředků v podniku. V širším pojetí je obvyklé do financování zahrnovat i financování mimořádné, např. při založení podniku, při fúzi, při přeměně právní formy podniku, při zvyšování kapitálu, při likvidaci podniku, apod. Velmi významná role finanční funkce spočívá také, mimo jiné v tom, že by měla zajistit finanční rovnováhu podniku, která by měla vycházet z optimální kapitálové struktury. Vědeckotechnická funkce Tato funkce se zabývá především vědecko-technickou činností, když nutno zdůraznit její zaměření na aplikovaný výzkum, vývoj a realizaci nových případně inovovaných výrobků a různých technologií. Obsahem vědeckotechnické funkce je však také sledovat i běžný chod výroby, případně tento chod výroby vylepšovat, zkvalitňovat a zdokonalovat. V oblasti strojírenského průmyslu je například hlavním posláním této funkce tzv. technická příprava výroby, která zahrnuje především přípravu konstrukční, přípravu technologickou a přípravu organizační. Správa Tato funkce se také někdy nazývá funkcí správní, případně všeobecnou správou nebo všeobecnou administrativou. Do této funkce se přiřazují nejrozmanitější činnosti, tak jak je sebou správa podniku přináší, například činnosti administrativní, které zajišťují chod podniku, patří sem i organizace podniku, plánování, statistické výkaznictví, účetnictví, právní oddělení, controlling, vnitřní audit apod.

66

Funkce personální

Funkce investiční

Funkce finanční

Funkce vědeckotechnická

Funkce správní



SHRNUTÍ Podnik by se měl snažit uspokojovat potřeby trhu, tedy nejen zákazníků, ale všech, kteří jsou určitým způsobem s podnikem spojeni. Vzhledem k tomu, že podnikání je založeno na určitém vynakládání kapitálu za účelem tento kapitál rozmnožit, zvětšit, je tedy hlavním cílem podnikání dosahování výsledku hospodaření ve formě zisku. Primární cíl podniku je zpravidla formulován jako dosahování maximálního zisku. Tento cíl je vyjadřován různými typy ukazatelů, jako je výnosnost vlastního kapitálu, výnosnost investovaného kapitálu apod. Cílem podnikání však také je maximalizace tržní ceny akcií. Tlak na zvyšování hodnoty pro akcionáře dal podnět ke vzniku nových ukazatelů a to ukazatele „tržní přidané hodnoty“ a ukazatele „ekonomické přidané hodnoty“. Tyto ukazatele vznikly počátkem devadesátých let minulého století v USA a byly poměrně rychle převzaty i do západní Evropy. Možno konstatovat, že přeměnily tvorbu hodnoty v účinný nástroj řízení podniků. Jsou vlastně ve své podstatě založeny na skutečnosti, že skutečnými náklady podniku nejsou náklady účetní, ale ekonomické. Primární cíl podniku je „podpořen“ řadou dalších cílů, které můžeme charakterizovat jako cíle dílčí, případně mezicíle, podřazené cíle, apod. Patří sem cíle technické, ekonomické, finanční, sociální, dlouhodobé (strategické), krátkodobé (operativní) a další. Podnik má však také řadu funkcí, jejichž náplní jsou činnosti spojené především s naplněním podnikových cílů. Za hlavní podnikové funkce (primární funkce) jsou považovány funkce – odbytová, zásobovací a výrobní. Zbývající funkce jsou tzv. funkce podpůrné (průřezové). Jsou to funkce personální, investiční, finanční, vědeckotechnická a správa. (někdy též označována jako všeobecná správa nebo všeobecná administrativa.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13) 14)

Jak chápeme obecně poslání podniku. Co rozumíme pod pojmem primární cíl podniku. Jak byste charakterizovali riziko v souvislosti s podnikem a podnikáním. Vysvětlete pojem reinvestování zisku. V čem spočívá podstata dividendové politiky. Jak vyjadřujeme cíle podniku. Jaké jsou rozdíly v cílech velkých společností a malého podniku. Jak chápeme v souvislosti s podnikem sociální odpovědnost. Vysvětlete nutnost používání nových ukazatelů v souvislosti s prosperitou podniku. Co vyjadřuje ukazatel tržní přidané hodnoty a jak jej vypočítáme. Co vyjadřuje ukazatel ekonomické přidané hodnoty a jak jej vypočítáme. Jaké znáte druhy cílů podle jejich významu. Jaké znáte druhy cílů podle jejich velikosti (rozsahu). Jaké znáte druhy cílů z pohledu časového. 67

Základy podnikové ekonomiky 15) 16) 17) 18) 19) 20) 21)


Jaké znáte druhy cílů s ohledem na vztahy mezi jednotlivými cíli. Jaké znáte druhy cílů podle jejich obsahu. Jak charakterizujeme funkce (činnosti) podniku. Které funkce podniku jsou funkcemi hlavními (primárními). Které funkce podniku jsou funkcemi podpůrnými (průřezovými). Vysvětlete podstatu funkcí hlavních. Vysvětlete podstatu funkcí podpůrných.


poslání podniku primární cíl podniku zisk reinvestování zisku dividendová politika sociální odpovědnost tržní přidaná hodnota ekonomická přidaná hodnota cíle podniku cíle dělené podle významu cíle dělené podle velikosti podniku cíle dělené podle časového hlediska cíle dělené podle vztahů mezi jednotlivými cíli cíle dělené podle jejich obsahu funkce primární (základní) funkce podpůrné (průřezové) funkce(činnosti) podniku funkce odbytová (prodejní) funkce výrobní funkce zásobovací funkce personální funkce investiční funkce finanční funkce vědeckotechnická správa

68


Typologie podniků

8 TYPOLOGIE PODNIKŮ Cíl Kapitola zabývající se typologií podniků patří sice k těm obsáhlejším, ale pro studenty je většinou velmi zajímavá a dobře se jim učí. Po prostudování této kapitoly by vám nemělo činit potíže - definovat podstatu a cíle podniku, - charakterizovat podnik jednotlivce, - objasnit pojem živnost a popsat rozdělení jednotlivých živností, - odlišit od sebe a umět vyjádřit podstatu osobních společností a kapitálových společností, - vysvětlit v čem spočívá podstata družstva a jaká družstva znáte, - charakterizovat státní podnik a jeho opodstatnění v tržní ekonomice, - rozlišit a popsat ziskový a neziskový sektor, - umět rozdělit podniky podle sektorů, podle hospodářských odvětví, podle velikosti a podle typu výroby, - pochopit a interpretovat sdružení podniků.

Průvodce studiem Tak už začínáte se studiem osmé kapitoly. Výborně. Typologie podniků, přesto že je spojena úzce s legislativou, studenty většinou zajímá a studují tuto problematiku se zaujetím. Vždyť není výjimkou, že někteří už dokonce i podnikají. O důvod více, proč zodpovědně studovat tuto kapitolu. O řadě údajů někteří z vás už někdy slyšeli a nyní máte jedinečnou možnost si své dosavadní poznatky rozšířit a ucelit. Vždyť dobře se orientovat v typologii podniků se jistě hodí. A navíc tato kapitola je doplněna statí o sdružení podniků, kde najdete i vysvětlené další pojmy, jako je například pojem konsorcium, kartel, syndikát, trust a další. Na studium této kapitoly si rezervujte asi tak tři – tři a půl hodiny. Byla bych ráda, kdybyste měli po prostudování této osmé kapitoly pocit uspokojení, že jste nejen její studium, ale i odpovědi na otázky a pojmy k zapamatování zvládli na výbornou. Nechť jste sami se sebou spokojeni. Výroba zboží, případně poskytování služeb (souhrnně výkony) se ve společnosti uskutečňuje spojením mnoha faktorů. Tak jak se vyvíjela společnost, rostl stále tlak uspokojovat potřeby společnosti co možná nejvíce, ale také co nejsnáze. To vše ve svém důsledku vedlo k tomu, že vznikala vzájemná spolupráce, dělba práce, kooperace apod. Tímto způsobem je možno široce pojmout vznik podniku ,neboť tento vznik byl v důsledku poznání a zjištění potřebnosti se účelně organizovat, vyvíjet určitou hospodářskou činnost, která by byla na daleko vyšší úrovni než je činnost jednotlivce. Z výše uvedeného je také možno obecně vyjádřit podnikání jako určitý prostředek, pomocí něhož se uspokojují lidské potřeby, neboť člověk si uvědomuje nedostatek něčeho a chce tento nedostatek odstranit. Odstranění nedostatku se snaží různými formami, když jednou z forem je výroba zboží, případně poskytování služeb.

69


Typologie podniků

P o d s t a t o u podniku (někdy také je uváděno smyslem podniku) je vlastně organizování určité lidské činnosti, za účelem uspokojování potřeb ostatních, ale zároveň i potřeb podnikatele. C í l e m podniku je vytvoření výsledku hospodaření v podobě z i s k u , rozmnožení majetku, případně zvýšení bohatství. Můžeme tedy hovořit o skutečnosti, že podnik je vlastně obecné označení pro konkrétní ekonomicko-právní subjekt, když tento subjekt tvoří jednu ze základních forem institucionálního uspořádání ekonomiky založené na výrobě zboží, případně poskytování služeb za úplatu. Hospodářské procesy se tak uskutečňují prostřednictvím trhu, který spojuje jednotlivé ekonomické subjekty a ve své podstatě zprostředkovává vlastní oběh zboží mezi nimi. Tento koloběh je tudíž výsledkem střetu nabídky a poptávky na trhu. Vycházíme-li z ekonomické teorie, tak potom základním třídícím znakem podniků je zpravidla právní forma vlastnictví. Tak rozlišujeme: - podniky jednotlivce, - podniky ve vlastnictví společenství, - družstva a - státní podniky. Obdobné členění podniků respektují i naše právní normy – obchodní zákoník a živnostenský zákon.

8.1 Rozdělení podniků podle právní formy Podnik jednotlivce (někdy také uvádíme podnik fyzické osoby) Podnik jednotlivce je charakteristický tím, že je vlastněn jednou osobou. Toto podnikání má dvě výhody: - k založení podniku jednotlivce je třeba zpravidla menší kapitál, - regulace podniku jednotlivce ze strany státu je poměrně malá. Nevýhody tohoto podnikání: - zpravidla je zde obtížnější přístup ke kapitálu, - omezené ručení za dluhy společnosti, - omezená životnost firmy, která je mnohdy dána osobou majitele. Podniky jednotlivce jsou zpravidla živnosti.

Obrázek 6 Dělení živností

Živnost může provozovat fyzická osoba, nebo právnická osoba. K tomu, aby se jednotlivec mohl stát živnostníkem musí splňovat následující podmínky, které jsou určeny zákonem: - musí být starší 18 let, 70

Podnik jednotlivce


Typologie podniků

musí být způsobilý k právním úkonům, musí být bezúhonný, musí být odborně způsobilý živnost vykonávat, apod.

Z hlediska odborné způsobilosti rozděluje živnostenský zákon živnosti na - živnosti ohlašovací a - živnosti koncesované. Živnosti ohlašovací mohou být při splnění stanovených podmínek provozovány na základě ohlášení. Jsou to následující živnosti: - živnosti řemeslné, - živnosti vázané, - živnosti volné.

Živnosti ohlašovací

Živnosti řemeslné – odborná způsobilost je získána vyučením v oboru a praxí. Jedná se např. o živnosti typu zámečnictví, hodinářství, zednictví, apod. Živnosti vázané – odborná způsobilost je stanovena pro každou živnost samostatně, když k provozování těchto živností je třeba získat průkaz způsobilosti k vykonávání dané živnosti. Živnosti volné – u těchto živností není žádná odborná způsobilost stanovena a patří sem všechny ostatní živnosti. Přílohy č. l, 2, 3 Živnostenského zákona obsahují konkrétní seznam všech živností, které jsou považovány za řemeslné, vázané a volné. Živnosti koncesované se mohou provozovat pouze na základě povolení, které nazýváme k o n c e s í . K získání koncese je třeba, aby uchazeč o koncesi splňoval požadované podmínky dané zákonem (požadované vzdělání, absolvování nejrůznějších kurzů, apod.). U těchto živností je vyžadován souhlas státu a to především z důvodu vysokých nároků na odbornou způsobilost a morální spolehlivost. Koncesovanou živností je například směnárenská služba, taxislužba, hubení škodlivých živočichů,rostlin a mikroorganismů, provozování čerpacích stanic, služby soukromých detektivů apod. Podle předmětu podnikání se živnosti dělí na - živnosti obchodní, - živnosti výrobní, - živnosti poskytující služby. Dokladem o tom, že máme právo provozovat živnost je tzv. ŽIVNOSTENSKÝ LIST nebo KONCESNÍ LISTINA. Vydává je živnostenský úřad a zároveň také vede živnostenský rejstřík. Do živnostenského rejstříku se zapisují údaje o podnikateli. Podniky jednotlivce mohou být dobrovolně zapsány i do obchodního rejstříku.

71

Živnosti koncesované


Typologie podniků

Prostory, kde je živnost provozována se nazývají provozovnou. Živnostníci se mohou také sdružovat v tzv. živnostenská společenstva. Speciální druh živnosti je živnost provozovaná průmyslovým způsobem, určena pro velké firmy , aby se zjednodušila jejich administrativa. Živností nejsou některé činnosti a povolání, např. pošta, lékaři, veterináři, notáři, auditoři apod. (viz zvláštní předpisy). Pro zajímavost uvádím některé údaje ohledně podnikatelů v ČR. K 30. 9. 2007 byl celkový počet podnikatelů v ČR z toho bylo fyzických osob a právnických osob

2 046 655 1 782 728 263 927

Ke stejnému datu bylo v ČR vydáno celkem živnostenských oprávnění 3 926 744 z toho koncesovaných 121 902 Pro vázané živnosti bylo vydáno 305 679 pro řemeslné živnosti bylo vydáno 709 739 pro volné živnosti bylo vydáno 2 789 424 Počet živnostenských oprávnění připadající na jednoho podnikatele je v ČR ke stejnému datu 1,92. Osobní společnosti Pro osobní společnosti je příznačné, že jsou tvořeny a vlastněny dvěma nebo více osobami, které se dělí o zisky a společně jsou odpovědné za případně vzniklé ztráty. Společníci se osobně zúčastňují vlastního podnikání. Výhody a nevýhody osobních společností jsou obdobné jako u podniku jednotlivce, když možno uvést, že zde není tak výrazná kapitálová nedostatečnost, jako je tomu u podniku jednotlivce a společnost také může mít i více specialistů v určitých profesích. Stabilita osobních společností je značně závislá na vzájemném vztahu partnerů.

Osobní společnosti

U nás existují v podstatě dvě formy osobních společností. Jedná se o - veřejnou obchodní společnost a - komanditní společnost. Veřejná obchodní společnost (v. o. s., nebo veř. obch. spol.) je takovou typickou osobní společností, kdy jde o sdružení nejméně dvou podnikatelů, kteří podnikají pod společným jménem. Veřejná obchodní společnost je právnickou osobou a zapisuje se do obchodníku rejstříku. Společníci vkládají společnosti peněžité i případně nepeněžité vklady, když tyto se potom stávají majetkem veřejné obchodní společnosti. Společníci ručí za závazky veřejné obchodní společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem. Společnost řídí všichni společníci, pokud si nestanoví podmínky vedení ve společenské smlouvě jinak. Statutárním orgánem je každý ze společníků. Počet společníků veřejné obchodní společnosti není omezen. V ČR je cca 8 000 v.o.s.

72

Veřejná obchodní společnost


Typologie podniků

Komanditní společnost (k.s., kom. spol.) Je to obchodní společnost, kterou mohou založit dva, případně i více společníků, kdy jeden nebo více společníků (komanditista) ručí za závazky společnosti do výše svého vkladu, a jeden nebo více společníků ručí za závazky společnosti celým svým majetkem (tzv. komplementář). Kdybychom chtěli charakterizovat postavení komanditistů a komplementářů v komanditní společnosti, tak komanditiské se blíží postavení společníků ve společnosti s ručením omezeným a komplementáři mají obdobné postavení jako společníci ve veřejné obchodní společnosti. Řízení společnosti je pouze na komplementářích, komanditisté mají pouze kontrolní pravomoc. Rozdělení zisku probíhá podle toho, jak bylo uvedeno ve společenské smlouvě. Možno konstatovat, že komanditní společnost je jakousi přechodnou formou ke společnosti s ručením omezeným, která však již je společností kapitálovou. V ČR je v současné době asi 500 komanditních společností. Kapitálové společnosti Pro kapitálové společnosti je charakterická kapitálová účast společníků, ale již nikoliv jejich osobní účast na podnikání, případně i na řízení společnosti. Společníci ručí za závazky společnosti jen do výše svého vkladu.

Komanditní společnost

Kapitálové společnosti

Formami kapitálových společností jsou - společnost s ručením omezeným a - akciová společnost. Společnost s ručením omezeným (s. r. o., spol. s r. o.) Je to kapitálová společnost, která může být založena fyzickými i právnickými osobami, nejvýše však 50 osobami. Společnost odpovídá za své závazky veškerým svým majetkem, společník však jen do výše svého vkladu, který je zapsán v obchodním rejstříku. Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada, statutárním orgánem je jednatel, případně jednatelé. Založení i vlastní správa této společnosti je značně jednodušší než u akciové společnosti, proto je také tato forma podniku velmi oblíbená a značně rozšířená. V ČR je asi 220 000 společností s ručením omezeným. Akciová společnost (a.s., akc. spol.) Základní kapitál akciové společnosti je rozvržen na určitý počet akcií, které mají určitou nominální hodnotu. Akciová společnost může být založena jedním zakladatelem, je-li to právnická osoba, nebo více zakladateli. Počet zakladatelů není prakticky omezen. Akciová společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem, akcionář za závazky společnosti neručí. Tato forma omezeného ručení u akciové společnosti spolu s neomezenou životností akciové společnosti a poměrně snadnými přesuny vlastnictví jsou hlavními výhodami akciové společnosti. - Neomezená životnost akciové společnosti je dána tím, že společnost může pokračovat i tehdy, kdy její zakladatelé odejdou. - Snadné přesuny vlastnictví akciové společnosti jsou dány tím, že s akciemi se může obchodovat. Nevýhodami akciové společnosti je podstatně obtížnější založení této společnosti, kontrola společnosti ze strany státu, často také poměrně značný

73

Společnost s ručením omezeným

Akciová společnost


Typologie podniků

nezájem akcionářů o záležitosti společnosti a také značnou nevýhodou je dvojí zdanění příjmů společnosti, nejdříve se zdaní zisk společnosti a potom se zdaní dividendy pro akcionáře. Akcionář má právo podílet se na zisku společnosti, podílet se na řízení společnosti a podílet se také na likvidačním zůstatku společnosti. Nejvyšším orgánem akciové společnosti je valná hromada, která se schází minimálně jednou ročně. Valná hromada volí dva orgány – statutární orgán, kterým je představenstvo a dozorčí radu, která je nejvyšším kontrolním orgánem akciové společnosti. Představenstvo jmenuje generálního ředitele. Charakteristickým znakem akciové společnosti jsou akcie. Akcie je cenný papír, se kterým jsou spojena práva akcionáře jako společníka a to je právo podílet se na řízení společnosti (rozhodovat), a právo podílet se na jejím zisku (v případě likvidace společnosti na likvidačním zůstatku). Obecně rozeznáváme akcie s jmenovitou hodnotou, tj. takové akcie které mají určitou hodnotu, např. Kč 1 500,-. Akcie podílové jsou takové akcie, které nemají uvedenou jmenovitou hodnotu, ale je na nich uvedena určitá část čistého kapitálu společnosti, např. 1/20. Nutno ale uvést, že akcie podílové u nás neexistují. Akcie také rozdělujeme na akcie kmenové a akcie prioritní. Kmenové akcie (někdy také uváděné jako společné) mají u nás převládající formu. Prioritní akcie (přednostní) poskytují určitá přednostní práva, zpravidla je to přednostní nárok na výnos z akcií, tj. na dividendu. Tím se prioritní akcie liší od akcií kmenových. Pokud se týká dividend, tak ty mohou být vypláceny jako fixní částka, např. pět procent z nominální ceny akcií. Společnost může také vydat zaměstnanecké akcie, které mají především zainteresovat zaměstnance na prosperitě akciové společnosti. Podle převoditelnosti akcií dělíme akcie na - akcie na jméno - a akcie na majitele. Akcie na jméno je taková akcie, kde jméno uvedené na akcii je rovněž uvedeno i v seznamu majitelů akcií akciové společnosti. Akcie na majitele je taková akcie, kde akcionářská práva má držitel akcie. Akcie se obchodují na burze za tržní cenu, která se odvíjí od nabídky a poptávky po akciích určitého podniku. Poptávka a nabídka je ovlivňována jednak určitým očekáváním investorů, jaká bude budoucnost konkrétní společnosti, tj. jaké budou především její výnosy. Je všeobecné stanovisko, že akciová společnost je nejlepší a nejefektivnější formou rozvoje podnikání „ve velkém“ vyžadujícího značné množství kapitálu, na což nestačí jednotlivci a ani zpravidla jiné formy společností. Jako negativum ovšem je třeba uvést, že u akciových společností chybí osobní spojení akcionáře se společností, dochází vlastně k oddělení správy a řízení

74


Typologie podniků

od vlastnictví a akciová společnost se tak stává učebnicovým představitelem tzv. „manažerského podniku“, ve kterém vlastníci nesou pouze kapitálové riziko a na řízení podniku se zpravidla vůbec nepodílejí. V ČR existuje kolem 17 tisíc akciových společností. Družstva Odborné texty zpravidla uvádí definici družstva jako organizace, která je vlastněná a provozovaná neuzavřeným počtem fyzických nebo právnických osob, cílem kterých není ani tolik vytvářet zisk, ale dávat užitek svým členům. Pravdou ale je, že některé rysy mají družstva společné s osobními společnostmi, některé zase s akciovými společnostmi. Družstvo zakládá minimálně pět fyzických osob nebo dvě právnické. Družstvo ručí celým svým majetkem, družstevníci za závazky družstva neručí. Družstvo je založeno na ustavující členské schůzi, kde jsou schváleny stanovy družstva. Nejvyšším orgánem družstva je členská schůze, která zvolí představenstvo, které ze svého středu volí předsedu a kontrolní komisi. Člen představenstva nemůže být členem kontrolní komise a naopak. V názvu družstva musí být uvedeno, že se jedná o družstvo. Existuje také tzv. malé družstvo, to je takové družstvo, které má méně než 50 členů. Úkoly představenstva a kontrolní komise přebírá členská schůze, která také volí předsedu a ten je statutárním orgánem družstva. Družstva mohou být např. výrobní, bytová, stavební, spotřební, zemědělská apod. V ČR existuje asi 13 300 různých družstev.

Družstva

Státní podniky Stát je specifický subjekt národního hospodářství. Působí v oblasti ziskového sektoru (státní podniky), ale působí i v oblasti neziskového sektoru (neziskové organizace). Pokud hovoříme o státu působícím v oblasti ziskového sektoru, tak potom zde stát vystupuje jako podnikatel a jeho prvotní úlohou je dosahovat zisk. Stát může podnikat v podstatě dvěma způsoby: - stát má majoritní podíl ve velkých strategických soukromých firmách, - zakládá specifické subjekty – státní podniky. Státní podniky tvoří již poměrně malý podíl na našem národním hospodářství. Zřizovatelem státních podniků je stát, když jejich zakladatelem mohou být (a zpravidla jsou) příslušná ministerstva. Jsou to podniky, které zajišťují velmi důležité služby, jako je například provoz pošt, železnic, vodní dopravu, správu silnic, radiokomunikace, případně zajišťují výrobu a těžbu některých důležitých statků, jako je například elektřina, uhlí apod. Tyto podniky jsou buď - zcela ve státním vlastnictvím nebo - ve smíšeném vlastnictví, část patří státu a část soukromým vlastníkům. Státní podnik vzniká dnem vydání zakládací listiny a zápisem do obchodního rejstříku. Podnik ručí za své závazky celým svým majetkem. V čele podniku stojí ředitel, kterého jmenuje zakladatel, kontrolním orgánem je dozorčí rada. Stát je také jediným výlučným vlastníkem státního podniku, protože státní podnik hospodaří se státním majetkem.

75

Státní podnik


Typologie podniků

Ve vyspělých kapitalistických státech je velmi obtížné najít zcela státní podnik. Většinou se jedná o smíšené vlastnictví podniků tohoto typu. V ČR státní podniky zatím existují. Jedná se například o české dráhy, českou poštu, státní tiskárnu cenin, řízení letového provozu apod. Státní podnik je právnickou osobou založenou za účelem podnikání. Možno tedy říci, že podniká trvale, snaží se o dosažení výsledku hospodaření ve formě zisku a podniká samostatně. Tato samostatnost je ale částečně omezena zákonem. Státní podnik hospodaří se státním majetkem, ke kterému má tzv. právo hospodaření, které zahrnuje především tržbu , užívání a nakládání s majetkem. Státní podnik nemá právo majetek ničit, musí o tento pečovat, zhodnocovat jej a udržovat. Právo hospodaření se vztahuje i k tomu majetku, který podnik nabyl svou podnikatelskou činností. Stát není příliš podnikatelsky úspěšný a to hned z několika důvodů: - zájmy státu jako podnikatele jsou občas v rozporu s jeho zájmy, které vyplývají z funkcí státu v neziskovém sektoru, - státu také občas chybí ochota a schopnost riskovat, případně i velmi pružně reagovat na určité změny, které nastaly, apod. Protože by mohla nastat situace, že stát těmito svými protichůdnými postoji by mohl způsobit v hospodářství zvláštní situaci, musí zde být nástroj, který tomuto zabrání a tímto nástrojem je státní hospodářská politika. Neziskové organizace Stát musí také zajišťovat některé služby, jako je obrana státu, bezpečnost, ochrana zdraví a životního prostředí, ale i budování infrastruktury apod. Tyto činnosti jsou zajišťovány neziskovými organizacemi. Neziskový sektor může ve společnosti existovat pouze za předpokladu, že tato společnost je schopna pro tento sektor vyčlenit část finančních prostředků, které půjdou do neziskové oblasti. Zdroje pro neziskový sektor je tedy třeba hledat v dobře prosperujícím ekonomickém, tedy ziskovém sektoru. Neziskový sektor je charakteristický tím, že se vymyká z působení tržního sektoru. Pro tento sektor jsou typické veřejné statky, u kterých nemůžeme jednotlivce vyloučit z jejich spotřeby (např. policie chrání všechny občany, vzdělávání je pro všechny děti, veřejné osvětlení svítí pro všechny občany, apod.). Tyto veřejné statky získávají všichni občané bez přímé protihodnoty, neplatí za ně, případně platí cenu, která není tržní. Je zde ještě celá řada dalších zvláštností, např. zatímco v ziskovém sektoru se rozděluje výsledný produkt podle množství, kvality a tržní úspěšnosti práce, v neziskovém sektoru rozdělujeme podle potřeb, když je třeba si uvědomit, že pod pojmem neziskový sektor si představíme celou řadu různých lidských potřeb. Jedná se například o: - rozvoj duchovních hodnot, - ochranu lidských práv nebo jiných humanitních hodnot, - ochranu přírodního prostředí, kulturních památek a tradic, - rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu, - výkon státní správy, - ochrana státu, apod.

76

Neziskové organizace

Neziskový sektor


Typologie podniků

Do neziskového sektoru patří: - státní neziskové organizace – školství, zdravotnictví, státní správa, apod. - nestátní neziskové organizace - církevní organizace, - občanská sdružení, - obecně prospěšné společnosti, - nadace, - politické strany a další.

8.2 Podniky rozdělené podle sektorů a hospodářských odvětví Sektorem se chápe určitá část národního hospodářství, které dělíme podle různých hledisek. Tak známe dělení národního hospodářství na sektor - veřejný, - soukromý, - smíšený. Nebo jiné, známější dělení národního hospodářství na sektor - primární – podniky prvovýroby, získávající statky z přírody jako je například zemědělství, lesnictví, těžební průmysl, - sekundární – podniky druhovýroby, podniky zpracovávající statky získané prvovýrobou, jako je například strojírenství, potravinářství, textilnictví, ap. - terciární – podniky nevýrobního charakteru, většinou se pod tímto pojmem rozumí služby, doprava a obchod. Tradiční členění ekonomiky do sektorů je členění do tří hlavních sektorů a to – sektor zemědělství – také ještě sem patří rybolov a lesní hospodářství, – sektor průmyslu – zpracovatelský průmysl, – sektor služeb – obchod, školství, zdravotnictví, sociální služby apod. Známým tříděním podniků, které je velice výstižné a poměrně podrobné s velkou vypovídají schopností je třídění podle jednotlivých hospodářských odvětví. Odvětvím se rozumí část národního hospodářství, kde se vyrábí určitá skupina výrobků stejných, případně výrobků, které si jsou podobné, ale může se také jednat o poskytování určitých služeb. Podle tohoto členění rozeznáváme podniky zemědělské, lesnické, vodního hospodářství, stavební, průmyslové, podniky dopravy a spojů, obchodní apod. V naší republice se hospodářská odvětví dělí podle tzv. Odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEĆ), kde například průmysl je rozdělen do 17 odvětví, zemědělství do tří odvětví, služby do devíti odvětví apod. Dělení podniků podle velikosti Podle velikosti je obvyklé dělit podniky na velké, středí a malé. Někdy se také podniky dělí do tzv. velikostních tříd, když kritériem dělení je počet zaměstnanců, velikost obratu, velikost kapitálu nebo velikost zisku.

77

Sektor primární Sektor Sektor sekundární terciální

Třídění podle odvětví


Typologie podniků

V EU se používá třídění, které odpovídá těmto hodnotám - mikropodniky 1 9 zaměstnanců, - malé podniky 10 - 99 zaměstnanců, - střední podniky 100 - 499 zaměstnanců, - velké podniky nad 500 zaměstnanců. V České republice se používá pro dělení podniků podle velikosti kritérium kombinované, čímž je počet zaměstnanců podniku a výše obratu podniku. Z toho vyplývá, že u nás je za malý podnik považován takový podnik, který má méně než 100 zaměstnanců a jeho roční obrat nepřesahuje 30 mil. Kč, střední podnik má méně než 500 zaměstnanců a obrat je menší než 100 mil. Kč, když všechny ostatní podniky jsou považovány za velké. Dělení podniků podle typu výroby Tento pohled na podniky je pouze u podniků výrobních (tj. průmyslových, zemědělských a stavebních). Při tomto dělení hovoříme o tzv. produkčních formách podniků a z tohoto hlediska máme tyto hlavní typy produkčních forem: - výroba hromadná – podnik vyrábí jeden druh výrobku (cihelny), - výroba vázaná – podnik mimo hlavního výrobku vyrábí i další výrobky vedlejší (cukr, melasa), - výroba druhová – podnik vyrábí jeden druh výrobku, ale v různých rozměrech, o různé váze apod. (slévárny), - výroba sériová – vyrábí se v sériích (konfekční průmysl), - výroba plynulá – nepřetržitý provoz pracovních úkonů, - výroba kusová – výroba na zakázku (oděvy, nábytek) Sdružení podniků V hospodářství probíhá za běžných podmínek specializace a koncentrace hospodářských činností. Specializace – dělba práce, je proces, kdy dochází k vyčlenění některých pracovišť, které vyrábějí stejné nebo podobné výrobky, provádějí stejné technologické operace, případně poskytují stejné služby. V podniku zpravidla rozlišujeme specializaci předmětnou (výrobkovou, součástkovou) a specializaci technologickou (členění podle technologie). Zpravidla se specializací probíhá současně i výrobní kooperace a koncentrace. Pod pojmem výrobní kooperace rozumíme přímou výrobní spolupráci mezi podniky, když mezi těmito podniky nejsou vztahy podřízenosti a nadřízenosti. Zájmová sdružení a pracovní společenství jsou dobrovolná sdružení podniků podporující a prosazující zájmy svých členů. U nás v ČR to je například Asociace sklářského a keramického průmyslu, Sdružení automobilového průmyslu apod. Legislativní úprava sdružení je v občanském zákoníku. Konsorcium je dočasné případně příležitostné sdružení podnikatelů k uskutečnění určitého podnikatelského záměru, na který by jedinec nestačil. Může jít o sdružení dvou nebo více podniků, často i mezinárodních. Konsorcium lze vytvořit na základě smlouvy o sdružení podle občanského zákoníku. Společný podnik je sdružení dvou nebo více podnikatelů, když ani jeden z nich nemá rozhodující vliv. U nás je tento jev spojen s podniky se zahraniční kapitálovou účastí.

78

Specializace

Kooperace

Zájmové sdružení Konsorcium

Společný podnik


Typologie podniků

Kartel je tvořen skupinou výrobců nebo obchodníků stejného oboru. Je vytvořena organizace, která se nejčastěji nazývá syndikát. Cílem je odstranit vzájemnou konkurenci a zvýšit tak zisk. Obsahem kartelové smlouvy je stanovení prodejních cen, rozdělení území apod. Trust byl původně monopolním spojením obchodních společností, vytvořené převodem akcií do trustu a jejich výměnou za trustové certifikáty. Dnes se tohotooznačení používá pro poradenské, investiční a další služby poskytující firmy. Franchising je nová forma sdružování podniků. Je to v podstatě ústní nebo písemná smlouva, kdy jeden subjekt poskytuje jinému subjektu povolení užívat své obchodní jméno, značku, logo apod. Příjemce franchisy neztrácí svou samostatnost podniká pod svým jménem a na vlastní riziko. Franchising tedy představuje dlouhodobou, smluvně uzavřenou vertikální spolupráci mezi nezávislými podnikateli. Přináší výhody oběma stranám. U nás je to např. Coca-Cola, OBI apod. Další formou sdružování podniků je koncentrace. Koncentrací výroby rozumíme soustřeďování jisté výroby do určité oblasti, místa nebo určitého podniku. Koncentrujeme-li v rámci místně vymezené výrobní jednotky je to koncentrace výrobní případně věcná, jde-li o sdružování nějakých odloučených jednotek, je to koncentrace organizační. Výsledkem koncentrace je trvalé kapitálové spojení právně samostatných podniků, případně ztráta právní subjektivity původních podniků a vznik nového právního subjektu. Koncern je sdružení právně samostatných podniků, tzv. koncernových podniků, které jsou podřízené jednotnému vedení. Koncern nemá právní subjektivitu. Ke sdružení dochází na základě smlouvy, případně na základě kapitálové účasti. Podobnou formou sdružení je holding. Holdingová společnost je firma, která má ve svém držení značnou část akcií jiných společností a tím je v podstatě ovládá. Holdingová společnost je také velice často uváděna pod pojmem mateřská společnost, jí ovládané společnosti potom nazýváme dceřinými společnostmi. Mateřská společnost může někdy vlastnit 100% akcií, ale často k ovládání jiné společnosti stačí menší část akcií. Fúze (splynutí) je dobrovolné spojení dvou nebo více podniků do podniku jediného. Tímto splynutím podniků buď všechny podniky zanikají a vzniká podnik nový, nebo jeden podnik zůstává dále a ostatní do tohoto podniku vplynou. Protože zájem podniků, které chtějí vytvořit fúzi nemusí být shodný se zájmem veřejným, je obvyklé, že toto splynutí je ve státech s tržní ekonomikou upraveno zákonem a také sledováno státními orgány. U nás je tímto orgánem Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který každou fúzi schvaluje. Nadnárodní společnosti vznikly jako výsledek mezinárodního obchodu, společného podnikání, zakládání dceřiných podniků apod. Zpravidla mají svá ředitelství v mateřské zemi a pobočky v jiných zemích. Organizačně tvoří provázaný systém, který působí v několika zemích. K největším takovým společnostem patří např. americká firmy General Motors, japonská firma Toyota ap. Některé nadnárodní společnosti se mění v celosvětové transnacionální korporace. Jako příklad bych uvedla firmu ABB (Asea Brown Boveri), která zaměstnává více než čtvrt milionu zaměstnanců a vznikla fúzí několika významných firem jako např. Weiss Brown, Boveri Copany a Swedish Asea.

79

Kartel Syndikát Trust

Franchising

Koncentrace výroby

Koncern

Holdingová společnost

Fúze

Nadnárodní společnosti


Typologie podniků

Některé formy spojení podniků nazýváme strategickými aliancemi. Jde zpravidla o mezinárodní spolupráci firem s cílem využít jednotlivých specifických předností firem. Je možné sdružovat celé podniky, případně jejich části.

SHRNUTÍ Typologie podniků rozděluje všechny podniky podle jejich společných znaků do jednotlivých skupin, které také někdy nazýváme typy. Existuje celá řada znaků, podle kterých bychom mohli podniky třídit, ale základním tříděním podniků je třídění podle právní formy vlastnictví podniků. Tak rozeznáváme podniky jednotlivce, nebo-li živnosti, osobní společnosti, kam řadíme veřejnou osobní společnost a komanditní společnost, dále společnosti kapitálové, kam patří společnost s ručením omezeným a akciová společnost, další formou jsou družstva a v této kapitole je také uvedena charakteristika státních podniků. Je zde také pojednáno o neziskovém sektoru, který má důležitou úlohu v národním hospodářství. V této kapitole je uvedeno i další třídění podniků, a to podle sektorů. Zdůrazněna je skutečnost, že se hojně používá třídění na sektor veřejný a sektor soukromý, nebo další známé třídění na sektor primární, sekundární a terciární. Rovněž je třeba vzpomenout třídění podniků podle hlavních typů produkčních forem. Podle velikosti podniků se tyto třídí na podniky malé, střední a velké, případně se používá třídění podrobnější podle více velikostních skupin. Hospodářství se vyznačuje tím, že zde stále probíhá celá řada procesů. V této kapitole je uvedena specializace, kooperace a koncentrace výroby. Výsledkem těchto i dalších procesů jsou nejrůznější typy sdružování podniků, jako například společné podniky, konsorcia, kartely, koncerny, holdingové společnosti a další. Značný význam v oblasti hospodářství má slučování podniků, tj. fúze, franchising, strategické aliance, když dochází k mezinárodní spolupráci podniků a cílem této spolupráce je dosahovat lepších výsledků v dané oblasti, která je předmětem slučování.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12)

Jak obecně charakterizujeme podnik. Co je zpravidla základním třídícím znakem podniků. Jaká je podstata podniku jednotlivce. Co je to živnost a z jaké právní normy vychází. Jaké živnosti znáte. Čím se prokáže osoba, která je oprávněna vykonávat živnost. V čem spočívá podstata osobních společností. Jaké osobní společnosti znáte, stručně je popište. Co jsou to kapitálové společnosti. Charakterizujte akciovou společnost. Co rozumíte pod pojmem akcie a jaké druhy akcií znáte. Charakterizujte společnost s ručením omezeným.

80

Základy podnikové ekonomiky 13) 14) 15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23) 24) 25) 26) 27) 28) 29)

Typologie podniků

Co rozumíte pod pojmem družstvo a jaká družstva znáte. Jak byste vymezili státní podnik a jeho způsob hospodaření. Jak nejvýstižněji charakterizovat ziskový sektor a neziskový sektor. Jak rozdělujeme neziskový sektor. Co jsou to neziskové organizace. Jak dělíme podniky podle sektorů a hospodářských odvětví. Jak můžeme členit podniky podle velikosti. Jak členíme výrobní podniky podle typů výroby (podle produkčních forem). Definujte pojem specializace, koncentrace, dělba práce. Co je to konsorcium, společný podnik, kartel a trust. Jak si představíte koncentraci výroby. Jak vysvětlíte pojem franchising. Co si představíte pod pojmem koncern. Charakterizujte fúzi. Jak lze definovat holdingovou společnost. Co to jsou nadnárodní společnosti a proč vznikají. Co je to odvětvová klasifikace ekonomických činností a k čemu slouží.


podnik jako institucionalizované podnikání typologie podniků právní forma vlastnictví podnik jednotlivce živnosti osobní společnosti kapitálové společnosti akciová společnost, akcie družstvo a jeho podoby státní podniky ziskový sektor neziskový sektor sektor primární, sekundární a terciární sektor veřejný, soukromý a smíšený sektor zemědělství, průmyslu a služeb podniky dělené podle hospodářských odvětví podniky dělené podle velikosti podniky dělené podle typu výroby sdružení podniků konsorcium, společný podnik, kartel, trust franchising, koncern koncentrace výroby holdingová společnost, fúze, nadnárodní společnosti strategické aliance

81


Majetková a kapitálová výstavba podniku

9 MAJETKOVÁ A KAPITÁLOVÁ VÝSTAVBA PODNIKU Cíl Kapitola věnovaná majetkové a kapitálové výstavbě podniku by vám měla objasnit základní charakteristiky majetkové a kapitálové výstavby podniku, a to do té míry, abyste byly schopni sami objasnit a vysvětlit - podstatu majetku podniku a jeho rozdělení, - strukturu majetku, - co je to rozvaha, aktiva, pasiva, bilanční princip, - rozdíl mezi dlouhodobým majetkem a oběžným majetkem, - kapitálovou strukturu podniku, - oceňování majetku a oceňování podniku, - oceňování cizího a vlastního kapitálu, - pojem finanční páka a daňový efekt.

Průvodce studiem Při studiu této kapitoly si, vážení studenti, uvědomíte značnou provázanost ekonomických předmětů. Jistě si vzpomenete na obdobnou látku probíranou v účetnictví. Ale v podnikové ekonomice je to přece jen o něčem trochu jiném, než v dalších ekonomických disciplínách, ale přece jenom znalosti z účetnictví se vám při studiu této kapitoly budou jistě hodit. Jen s vlastním účtováním se zde nesetkáte, ale účetní logiku občas využijete, například při studium týkající se rozvahy, aktiv a pasiv, vlastního a cizího kapitálu, oceňování dlouhodobého majetku a oběžného majetku apod. Studium této kapitoly vám zabere asi dvě až dvě a půl hodiny. Ať se vám podaří studium kapitoly o majetkové a kapitálové výstavbě podniku dobře provázat se znalostmi získanými v dalších ekonomických předmětech. K zahájení činnosti podniku je třeba mít určité finanční zdroje, v nejširším pojetí můžeme říci, že je třeba, aby měl podnik kapitál, peníze. Kapitál je možno mít vlastní nebo cizí. Pro výrobu je následně třeba mít všechny základní výrobní faktory, aby mohla výroba začít probíhat, jinými slovy můžeme říci, že je třeba tzv. hospodářských prostředků. Konkrétní složení hospodářských prostředků nazýváme majetkem podniku a když tento majetek podniku, který se skládá z jednotlivých konkrétních druhů podniku vyjádříme v penězích, tak dostaneme tzv. aktiva (jednotlivé položky označujeme jako aktivum). Majetek podniku je ale pořízen z různých zdrojů, buď vlastních, případně cizích a pokud se zajímáme o to, který majetek byl z kterého zdroje pořízen hovoříme o tzv. pasivech. Můžeme tedy hovořit o dvojím pohledu na stejné množství majetku, ovšem jednou nás zajímá jaké druhy majetku máme (budovy, stavby, materiál. zásoby výrobků, peníze v hotovosti, peníze na účtech, pohledávky apod.) a podruhé nás zajímá, z jakých prostředků je tento majetek financován, zda z vlastních, nebo cizích. Z výše uvedeného vyplývá, že tedy aktiva a pasiva se musí rovnat, neboť jde o stejné množství majetku a pokud my aktiva a pasiva sestavíme do určité bilance, tak hovoříme o rozvaze podniku. Právě výše uvedený dvojí pohled na stejný majetek označujeme bilančním principem. Proto také platí, že 82

Majetek podniku

Rozvaha



součet majetku rozděleného podle druhů vyjádřeného v penězích a majetku rozděleného podle zdrojů krytí, opět vyjádřeného v penězích, se musí rovnat.

Obrázek 7 Majetek firmy - vlastní a cizí zdroje

Jinými slovy platí rovnice, že AKTIVA = PASIVA. Dále také platí, že majetek - cizí zdroje = vlastní zdroje. Rozvaha je tedy přehledem o majetku podniku a zároveň také o jeho finančním krytí k určitému dni, např. 31. 12. daného roku. --------------------------------------------------------------------------------------------------Rozvaha k 31. 12. 2007 --------------------------------------------------------------------------------------------------aktiva pasiva 1.Dlouhodobý majetek 1. Vlastní zdroje Dlouhodobý nehmotný majetek Základní kapitál Dlouhodobý hmotný majetek Fondy Dlouhodobý finanční majetek Výsledek hospodaření 2. Oběžný majetek Peněžní prostředky Pohledávky Zásoby

2. Cizí zdroje Rezervy Závazky Bankovní úvěry

3. Přechodná aktiva 3. Přechodná pasiva Náklady příštích období Výdaje příštích období Příjmy příštích období Výnosy příštích období --------------------------------------------------------------------------------------------------součet aktiv součet pasiv __________________________________________________________________ Aktiva = Pasiva Rozvaha se sestavuje při založení podniku, tj. počáteční rozvaha, rozvaha se sestavuje také při různých změnách v podniku, potom se jedná o mimořádné rozvahy, rozvaha se sestavuje koncem účetního období, tj. rozvaha konečná, někdy ji také říkáme výroční. Můžeme tedy uvést, že máme rozvahy řádné a rozvahy mimořádné. 83



Obrázek 8 Rozdělení majetku firmy

9.1 Struktura majetku v podniku Obecně možno uvést, že majetek podniku představuje vše, co patří podniku a slouží k podnikání. Majetek lze rozdělit na dvě základní skupiny a to na majetek dlouhodobý a majetek oběžný. Tyto skupiny se liší dobou, kterou slouží v provozu podniku, než se opět vrátí do podoby peněžní. Dlouhodobý majetek Dlouhodobý majetek je také někdy označován jako majetek stálý, případně fixní, v minulosti se tento majetek označoval jako investiční. Možno uvést, že základní charakteristika dlouhodobého majetku spočívá v tom, že tento majetek je v podniku déle než jeden rok a opotřebovává se, nebo-li postupně předává svoji hodnotu do hodnoty výkonu. Dělíme jej na - dlouhodobý nehmotný (patenty, licence, vynálezy, software, apod.), - dlouhodobý hmotný (stroje, přístroje a zařízení), - dlouhodobý finanční (majetkové účasti podniku v jiných podnicích).

Obrázek 9 Celkové rozdělení majetku firmy

84

Dlouhodobý majetek



Oběžný majetek Oběžný majetek, někdy také označován jako majetek krátkodobý, provozní, v rozvaze uvedený jako oběžná aktiva je v podstatě ve dvou formách a to: - ve věcné podobě – zásoby surovin, materiálů, apod. - v peněžní podobě – peníze v hotovosti a peníze na účtech. Oběžný majetek se spotřebovává, např. ze dřeva (z prken) se vyrobí nábytek, apod.

Oběžný majetek

Obrázek 10 Koloběh oběžného majetku

V souvislosti s majetkem hovoříme o schopnosti jednotlivých druhů majetku - tedy aktiv – přeměnit se rychle a bez větších ztrát na peněžní prostředky, což je označováno v ekonomice podniku jako likvidnost (likvidita) majetku. Z hlediska likvidity můžeme uvést, že nejlikvidnějším majetkem jsou přímo peníze, zatím co dlouhodobý majetek je nejméně likvidní. Likvidita podniku je velmi významným nástrojem a předpokladem pro finanční rovnováhu – stabilitu – podniku. Nastane-li situace, že podnik je poměrně nelikvidní, je porušena jeho finanční rovnováha a podnik se tak dostává do platební neschopnosti, kterou také nazýváme insolvencí (insolventností). Tento stav je pro podnik velice nepříjemný, neboť podnik není schopen platit závazky v době splatnosti. Insolvence znamená, že splatné závazky jsou vyšší než realizovaná hodnota aktiv. Majetková struktura podniku, podíl jednotlivých druhů majetku na celkovém majetku, je především závislá na druhu podniku a také na odvětví, ve kterém se podnik nachází. Převažuje-li v podniku dlouhodobý finanční majetek – je to podnik s investičně náročnou výrobou. Takové výroby jsou například – elektrárny, doly, apod. Převažuje-li v podniku oběžný majetek, jedná se o podnik provozně intenzivní např. podniky obchodní, potravinářské, apod.

85

Likvidita



Podniky mají zájem na tom, aby výše oběžného majetku nebyla ani příliš vysoká, ani příliš nízká. Je proto třeba, stanovit v podniku tzv. optimální výši oběžného majetku, když za optimální výši oběžného majetku se považuje taková výše, která zabezpečuje normální chod podniku při co nejnižších nákladech. Kapitálová struktura podniku Touto strukturou podniku rozumíme především původ majetku podniku, tedy z jakých zdrojů je majetek financován (pořízen). Zda je to z vlastních zdrojů, případně z cizích zdrojů. Celková velikost kapitálu v podniku je závislá na mnoha okolnostech, ale především je závislá na: - velikosti podniku, - stupni použité techniky v podniku, - rychlosti obratu kapitálu, - organizaci odbytu. Obecně možno konstatovat, že je jisté, že čím větší podnik, tím je třeba více kapitálu. Zároveň také, když podnik používá novou a moderní techniku a technologii, tak také se to odráží na větší výši kapitálu Na druhé straně je třeba uvést, že když obrat je rychlejší, tak i kapitálu může být méně a pokud se týká organizace odbytu, tak zde je řada rozporů, ovšem může nastat situace, že například textilní podnik bude mít své vlastní podnikové prodejny a to potom pro tento textilní podnik vyžaduje také větší množství kapitálu, než kdyby dodával své zboží do obchodní sítě jiných podniků. Podnik by měl mít takové množství kapitálu, které právě potřebuje, tedy optimální množství. Má-li podnik kapitálu více než potřebuje, je předpoklad, že patrně tento kapitál není hospodárně využíván a podnik je překapitalizován. Je-li tomu naopak, tj. podnik má méně kapitálu, s největší pravděpodobností u takového podniku dochází k různým negativním jevům v chodu podniku a podnik je podkapitalizován. Při založení podniku je potřebné množství kapitálu stanoveno v zakladatelském rozpočtu, kde je zároveň i toto potřebné množství kapitálů zdůvodněno. Vlastní kapitál je takový kapitál, který patří majiteli podniku. Je to jednak kapitál při založení podniku (základní kapitál, kapitálové fondy) a dále je to kapitál, který byl vydělán podnikatelskou činností (výsledek hospodaření, fondy ze zisku, apod.). Vlastní kapitál je ale také vždy nositelem podnikatelského rizika a podíl vlastního kapitálu na celkovém kapitálu je velmi důležitým ukazatelem finanční jistoty daného podniku. Pokud se týká vlastního kapitálu v podniku jednotlivce, tak sem patří především peněžité a nepeněžité vklady. Pokud se týká vlastního kapitálu obchodní společnosti, tak tento se dělí na: - základní kapitál, - kapitálové fondy, - fondy ze zisku, - nerozdělený výsledek hospodaření minulých let, - výsledek hospodaření běžného období.

86

Výše kapitálu



Základní kapitál lze zvyšovat v podstatě dvojím způsobem: l) efektivně – tj. další vklady stávajících nebo nových společníků, 2) deklaratorně – tj. přesun z již existujících složek vlastního kapitálu, zpravidla z nerozděleného zisku.

Obrázek 11 Schéma kapitálové struktury podniku

Cizí kapitál Je významným zdrojem financování u řady podniků. Je to vlastně závazek podniku, který je třeba v daném termínu splatit. Podle doby splatnosti tyto závazky (dluhy) dělíme na krátkodobé (zpravidla z obchodního styku) a dlouhodobé (hypotéky, leasingové závazky apod.). Cizím zdrojem financování jsou i rezervy, které slouží k financování nepředvídatelných výdajů v budoucnosti (opravy budov, strojů apod.). Rezervy patří mezi cizí zdroje, protože jsou vytvářeny do nákladů, čímž se liší od rezervních fondů, které jsou vytvářeny ze zisku.

Rezervy

Některé podniky také vytvářejí ještě další rezervy, které se nazývají tichými, případně skrytými, latentními, rezervami. Tyto rezervy vznikají nižším oceněním aktiv a vyšším oceněním závazků, než je jejich skutečná cena. Vše ale musí probíhat v rámci stanovených předpisů pro oceňování. Určitou tichou rezervu vytváří i zrychlené odepisování. U cizího kapitálu je však třeba uvést, že cenou za používání tohoto kapitálu je úrok a ostatní poplatky se získáním cizího kapitálu spojené, jako jsou například bankovní poplatky, provize aj. Je možno ale konstatovat, že zpravidla cizí kapitál je levnější než kapitál vlastní. Všeobecně platí, že krátkodobý kapitál je levnější než dlouhodobý. Obecně platí, že prodlužováním časového horizontu roste pro věřitele riziko a s růstem rizika zase roste požadovaná výnosnost investovaného kapitálu. Nejdražší kapitál je kapitál získaný vydáním (emisí) akcií. Tento sice není splatný nikdy, proto je pro firmu nejméně rizikový. Na dané skutečnosti, že cizí kapitál je levnější než kapitál vlastní je založena teorie tzv. finanční páky a dále zde také působí tzv. daňový efekt.

87

Cena kapitálu



U nás, stejně jako ve většině zemí, úroky z cizího kapitálu snižují daňové zatížení podniku. Úrok je součást nákladů, snižuje tedy zisk, z něhož se platí daň. Příklad Podnik X nemá žádný cizí kapitál, podnik Y používá 50 % cizího kapitálu. Výnos obou podniků je stejný, jejich zisk činí Kč 200 000,00. Vyřešíme spolu nyní společně výše uvedený příklad a zároveň ihned porovnáme podnik X a podnik Y. Řešení: Podnik X má celkový kapitál ve výši Podnik Y má celkový kapitál ve výši

Kč 1 000 tis. Kč 1 000 tis.

Podnik X má vlastní kapitál ve výši Podnik Y má vlastní kapitál ve výši

Kč 1 000 tis. Kč 500 tis.

Podnik X má cizí kapitál ve výši Podnik Y má cizí kapitál ve výši

Kč Kč 500 tis.

Podnik X má zisk ve výši Podnik Y má také zisk ve výši

Kč 200 tis. Kč 200 tis.

Podnik X neplatí žádný úrok z cizího kapitálu, protože jej nemá. Podnik Y platí úrok 14 % z CK ve výši Kč 70 tis. Podnik X má zisk před zdaněním ve výši Podnik Y má zisk před zdaněním ve výši

Kč 200 tis. Kč 130 tis. , tj. 200-70 = 130

Podnik X má zisk před zdaněním na vlastní kapitál 20 % Podnik Y má zisk před zdaněním na vlastní kapitál 26 % Podnik X má daň ze zisku ve výši 24 % Podnik Y má daň ze zisku ve výši 24 %

Kč 48 tis. Kč 31 tis.

Podnik X má zisk po zdanění ve výši Podnik Y má zisk po zdanění ve výši

Kč 152 tis. , tj. 200 – 48 152 Kč 99 tis. , tj. 130 – 31

--------------------------------------------------------------------------------------------------zisk po zdanění Ukazatel výnosnosti vlastního kapitálu = ------------------- x 100 vlastní kapitál --------------------------------------------------------------------------------------------------Podnik X má výnosnost vlastního kapitálu vyjádřenou v % Podnik Y má výnosnost vlastního kapitálu vyjádřenou v %

88

15, 2 % 19,8 %



Z výše uvedeného příkladu a jeho výpočtu je zcela jasné, že použití cizího kapitálu zvyšuje výnosnost vlastního kapitálu (19,8 % při použití cizího kapitálu, 15,2 % při použití jenom vlastního kapitálu. Zvýšení výnosnosti je jednak způsobeno použitím levnějšího kapitálu, ale také ještě tzv. daňovým efektem. Tento zjistíme, když porovnáme zisk před zdaněním s výší vlastního kapitálu. U podniku X tato hodnota je U podniku Y tato hodnota je

20 % 26 %

(200 000 : 1 000 000) x 100 = 20% ( 130 000 : 500 000) x 100 = 26 %

Z vyřešeného příkladu vyplývá zcela jasně skutečnost, že aktiva obou podniků přinášejí stejný celkový výnos, tj. Kč 200 000,- a mají stejnou výnosnost 20 %. Dokázáno ale bylo, že výnosnost zadluženého podniku, tj. podniku Y je vyšší než podniku X. Tímto možno konstatovat, že cizí kapitál zvyšuje (zvedá) výnosnost vlastního kapitálu, obdobně jako páka zvedá břemeno. Proto tento ekonomický jev je znám pod názvem finanční páka. Mimo výše uvedené skutečnosti však také ještě působí i tzv. daňový efekt, protože úroky z cizího kapitálu jsou součástí nákladů a náklady, jak známo, snižují výsledek hospodaření ve formě zisku, ze kterého platí podnik daň, proto tedy úroky snižují daňové zatížení podniku. Daňový efekt ale působí pouze tehdy, dosahuje-li podnik výsledku hospodaření ve formě zisku.

Finanční páka

Daňový efekt

9.2 Oceňování majetku a podniku Podle ekonomické teorie je obvyklé definovat cenu jako určitý poměr, kterým je možno vyměnit určité konkrétní zboží za jiné zboží, nebo za peníze. Cenu chápeme jako směnnou hodnotu zboží vyjádřenou v penězích. Je-li cena tvořena na základě nabídky a poptávky je cenou tržní. Majetek v podniku oceňujeme následujícími cenami: 1) pořizovací cena , tj. cena pořízení a vedlejší náklady s pořízením spojené, 2) vlastní náklady – náklady spojené s pořízením majetku vlastní činností, tato cena neobsahuje zisk, 3) reprodukční pořizovací cena – cena, za kterou by se majetek pořídil v době oceňování (používá se u majetku dosud nezaevidovaného, darovaného, apod. Dlouhodobý majetek se opotřebovává, tj. postupně předává svoji hodnotu do hodnoty výkonu, což je vyjádřeno odpisy. Odpisy jsou nákladem a sečteme-li odpisy za jednotlivé roky, dostáváme tzv. oprávky, které když odečteme od pořizovací ceny majetku, tak zjistíme tzv. zůstatkovou cenu majetku,nebo-li cenu majetku po určité době používání. Odpisování majetku, je vlastně snižování pořizovací ceny majetku. Odpisy máme daňové a účetní. Daňové odpisy vycházejí ze zákona a jsou buď lineární (v každém roce stejné odpisy) nebo zrychlené odpisování (v prvních letech větší odpisy než v letech dalších). Podnik musí daňové zákony dodržovat, ovšem může si při nákupu nového majetku a jeho zařazení do užívání u daňových odpisů vybrat jeden ze 89

Odpisy majetku

Daňové odpisy



způsobů odpisování, ale po dobu užívání majetku nesmí tento vybraný druh odpisů měnit. Podnik, mimo odpisů daňových, ještě provádí odpisování majetku, tzv. účetními odpisy, které se od daňových odpisů liší tím, že: - jsou dány vnitropodnikovým předpisem, který bere v úvahu řadu dalších podstatných skutečností pro odpisování majetku, - liší se od odpisů daňových, které vycházejí pouze z daňových zákonů, - podnik si určí odpisový plán, ve kterém stanoví sazby účetních odpisů podle vlastního uvážení, když bere v úvahu především hledisko času, tj. doby upotřebitelnosti, případně vztah majetku k prováděným výkonům. Ještě v souvislosti s dlouhodobým majetkem je třeba uvést, že ne každý dlouhodobý majetek se časem opotřebovává, ale existuje i takový majetek, který časem svoji hodnotu zvyšuje, potom hovoříme o majetku, u kterého neprovádíme odpisy. Jedná se například o pozemky, umělecká díla, apod. Dlouhodobý finanční majetek se rovněž oceňuje cenami pořízení, zde se však jedná o ceny bez vedlejších nákladů, když tržní ceny dlouhodobého majetku se pro informaci někdy uvádějí v příloze účetní závěrky. Oceňování oběžného majetku je značně jednodušší, neboť tento majetek se spotřebovává, tedy doba mezi jeho pořízením a spotřebou je mnohem kratší, než u dlouhodobého majetku. Finanční prostředky v hotovosti a také vklady na účtech se oceňují tzv. jmenovitými hodnotami. Cenné papíry, podíly apod. se oceňují pořizovacími cenami a pohledávky se oceňují jmenovitou hodnotou (v době vzniku) a také pořizovací hodnotou (to přichází v úvahu při nabytí za úplatu, případně vkladem). Složitější situace je u cen zásob, které se mění a jejich tržní cena rovněž není stálá. Předpisy uvádí, že se oceňují pořizovacími cenami, vlastními náklady nebo případně reprodukčními cenami a v určitých případech se dokonce používá reálná hodnota, například při změně vlastníka. Známe však několik způsobů ocenění zásob, když teorie uvádí tři způsoby, ovšem jeden se v našich podmínkách nemůže používat. Způsob ocenění zásob podle průměrných cen – cena se zjistí jako aritmetický průměr z pořizovacích cen všech dodávek. Tento způsob je hodně používán, ovšem průměry u jednotlivých zásob se musí počítat nejméně 1x za měsíc. Způsob ocenění zásob podle metody FIFO (First In – First Out) tento způsob ocenění zásob vychází z předpokladu, že dodávka, která byla do skladu zásob přijata jako první, také jako první tento sklad opustí, tedy jako první bude vydána do výroby. Mimo jiných výhod je třeba uvést, že tento způsob je výhodný při poklesu cen, protože vykazovaný zisk je nižší. Další výhodou tohoto oceňování je i skutečnost, že ve skladech nejsou staré zásoby, neboť systém vydávání do spotřeby to neumožňuje. Způsob ocenění zásob podle metody LIFO (Last In – First Out) vychází z předpokladu, že do spotřeby se ze skladu nejdříve vydá poslední dodávka, čímž vlastně dochází ke skutečnosti, že předchozí dodávky ve skladech zásob zůstávají. Tento způsob by se osvědčil při růstu cen zásob, protože by zmírňoval dopad inflace na zisk podniku, ale podle našich daňových zákonů a účetních předpisů se tento způsob ocenění zásob nesmí u nás používat.

90

Účetní odpisy

Finanční majetek a jeho ocenění

Oceňování oběžného majetku



Oceňování cizího a vlastního kapitálu Při oceňování položek majetku strany pasiv v rozvaze vycházíme ze skutečnosti, že cizí kapitál se oceňuje jmenovitou hodnotou. Výjimku tvoří obchodovatelné cenné papíry nebo obligace. S obligacemi se obchoduje na trhu za tržní cenu, když tato tržní cena je závislá nejen na jejich nominální ceně a výši úroku, ale také lna dalších okolnostech, například na politické situaci v zemi, finanční situaci emitenta apod. Vlastní kapitál se oceňuje účetní hodnotou, ale opět může nastat situace, že skutečná hodnota, tj. hodnota tržní, může být odlišná. U podniků, kde jejich akcie jsou obchodovány na burze, zjistíme tržní hodnotu jako součin tržní ceny jedné akcie a počtu akcií celkem. ---------------------------------------------------------------------------------------------tržní hodnota tržní hodnota tržní hodnota vlastního kapitálu + cizího kapitálu = firmy ----------------------------------------------------------------------------------------------Tímto způsobem můžeme ocenit podnik, když akcie tohoto podniku jsou veřejně obchodovatelné. Cena takto veřejně obchodovatelných akcií totiž vyjadřuje budoucí výnosy, které investoři očekávají. Musíme si ale uvědomit, že ne všechny podniky mají veřejně obchodovatelné akcie. U těch ostatních podniků se musí postupovat jinak. Oceňování podniku Při prodeji, případně koupi podniku potřebujeme nutně znát celkovou hodnotu podniku. Takovýto údaj však je třeba znát i při jiných změnách v podniku, třeba při vstupu nových společníků, případně při vypořádání s vystupujícím společníkem, při fúzi, při přeměně právní formy, při likvidaci atd. Ocenění likvidovaného podniku provedeme oceněním jednotlivých položek aktiv, které se budou prodávat, když jejich celková suma je tzv. likvidační hodnota. Ocenění podniku, který pokračuje ve své činnosti vychází z toho, že celková hodnota pokračujícího podniku není jen součet hodnot jednotlivých oceněných aktiv, ale že je dána také užitkem, který podnik zaručuje svému majiteli. Užitkem přitom rozumíme budoucí výnosy, které podnik vykáže. Je známo mnoho různých metod pro oceňování podniku jako celku. Já bych zde uvedla metodu tzv. diskontovaných volných peněžních toků, nebo metodu substanční. Metoda diskontovaných volných peněžních toků spočívá v tom, že volný peněžní tok se od běžně používaného peněžního toku liší tím, že mimo čistého zisku pro vlastníky a odpisů zahrnuje i zdaněné úroky, tj. tzv. čistý výnos pro věřitele. Tento čistý výnos je ale ještě upraven o změny pracovního kapitálu a je snížen o případné investice, se kterými se v budoucnu počítá. Metoda substanční, která je také někdy nazývána metodou oceňování podstaty podniku, stanoví cenu podniku na základě reprodukčních cen majetkových složek podniku, které jsou opraveny o odpisy odpovídající stáří podniku.

91



SHRNUTÍ Každý podnik má určitý majetek, který dělíme podle jednotlivých druhů a následně stejný majetek rozdělujeme podle toho, z jakých zdrojů byl pořízen, tj. dělení podle zdrojů. Majetek vyjádření v penězích rozdělený podle druhů označujeme jako aktiva, majetek dělený podle zdrojů označujeme jako pasiva. Je to tedy dvojí pohled na jeden a týž majetek, proto také se musí aktiva rovnat pasívům. Majetková struktura podniku ovlivňuje likviditu podniku, což je schopnost přeměnit aktiva v peníze, které podnik nutně potřebuje k úhradě krátkodobých závazků. Čím je likvidita podniku vyšší, tím je podnik finančně stabilnější, ale na druhé straně snižuje jeho výnosnost. Proto by likvidita podniku měla být optimální, když i kapitálová struktura podniku by měla být optimální, což znamená, že poměr závazku k vlastnímu kapitálu a poměr krátkodobého a dlouhodobého kapitálu by měl být takový, aby celkové náklady na kapitál byly co nejnižší a cena akcií co nejvyšší, když musíme vzít v úvahu i určitou míru rizika. Jedním z prostředků ke zvyšování výnosnosti podniku je i finanční páka a daňový efekt. Abychom znali hodnotu podniku musíme podnik ocenit. To je možné provést tak, že oceníme jednotlivé položky majetku a závazků (takto to děláme zpravidla při likvidaci podniku) nebo výpočtem ceny pomocí různých metod, jako je metoda diskontovaných volných peněžních toků nebo substanční metoda.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13) 14) 15) 16) 17) 18) 19)

Co je rozumíte pod pojmem majetek podniku a jak jej rozdělujeme. Co je to majetková a kapitálová struktura podniku. Popište jednotlivé složky majetku rozděleného podle druhů. Popište jednotlivé složky majetku rozděleného podle zdrojů financování. Co jsou to aktiva a pasíva a jaké mezi nimi platí vztahy. Co rozumíte pod pojmem rozvaha a jaké rozvahy znáte. Charakterizujte vlastní a cizí kapitál. Charakterizujte dlouhodobý majetek a oběžný majetek. Jak chápete pojem likvidita podniku. Kdy hovoříme o tom, že je podnik překapitalizován a kdy je podkapitalizován. Co tvoří vlastní kapitál obchodní společnosti. Charakterizujte rezervy v podniku. Jak byste definovali skryté rezervy a k čemu slouží. Vysvětlete proč je cizí kapitál zpravidla levnější než vlastní kapitál. Co rozumíte pod pojmem „finanční páka“. Jak byste charakterizovali pojem „daňový efekt“. Jakými cenami oceňujeme dlouhodobý majetek. Vysvětlete pojem odpisy a oprávky. Co je to zůstatková cena majetku. Jak oceňujeme oběžný majetek.

92



20) Jak oceňujeme vlastní a cizí kapitál. 21) Jak oceňujeme podnik. 22) Jaké metody ocenění podniku znáte. Stručně je charakterizujte.


majetek podniku aktiva a pasiva dlouhodobý majetek podniku oběžný majetek majetková struktura podniku kapitálová struktura likvidita rozvaha vlastní a cizí kapitál majetek dělený podle druhů majetek dělený podle zdrojů závazky podniku základní kapitál výkaz peněžních toků výkaz zisků a ztrát hodnota podniku hospodářské prostředky využití oběžného majetku optimální výše oběžného majetku překapitalizace podniku podkapitalizace podniku platební neschopnost zakladatelský rozpočet finanční páka daňový efekt pořizovací cena cena vlastních nákladů reprodukční pořizovací cena reálná hodnota tržní hodnota odpisy daňové a účetní odpis, oprávky zůstatková cena

93


Podnikové řízení

10 PODNIKOVÉ ŘÍZENÍ Cíl Tato kapitola je sestavena tak, abyste po jejím prostudování mohli prokázat schopnost: - charakterizovat proces řízení podniku, - vyjmenovat fáze řízení podniku, - popsat nositelé řídících rozhodnutí a rozlišit řízení strategické, taktické a operativní, - provést rozbor a porovnání řízení strategického, taktického a operativního, - konkretizovat funkční strukturu plánování podniku, - definovat pojem „podnikatelský plán“ a vysvětlit jeho obsah.

Průvodce studiem Mnohdy se domníváme, že řídit něco, nějaký objekt, případně subjekt, může každý. Omyl. Není tomu tak. Řízení (a to řízení jakékoliv) je velmi složitý proces, který má řadu pravidel a zákonitostí. Kapitola, kterou vám předkládám k prostudování, by vás měla o tom přesvědčit. Seznámíte se v ní se zákonitostmi řízení strategického, taktického i operativního a já jsem přesvědčena, že celou tuto kapitolu budete studovat se skutečným zájmem. Studium této kapitoly vám zabere asi dvě hodiny. Věřím, že vám studium této kapitoly přinese celou řadu prakticky využitelných poznatků. Abychom dosáhli základního cíle podniku – maximalizace zisku – je třeba vytvořit jednotné podnikové řízení, jehož obsahem je co nejúčinnější řízení výrobních faktorů. Hlavním úkolem podnikového řízení je stanovení konkrétních podnikových cílů, pomocí kterých má být dosaženo konečného cíle. Řízení podniku je velmi náročný a složitý proces, když je nutno vzít do úvahy, že i vlastní podnik je složitý subjekt a jeho jednotlivé části se zabývají nejrůznějšími činnostmi a tyto činnosti nemohou dobře fungovat bez určitého usměrňování, motivace a kontrolních mechanismů. Aby byl podnik úspěšný tak je rozhodně třeba, aby všechny jeho aktivity a zároveň také i všechna učiněná rozhodnutí, která jsou v podniku prováděna, byla jednak uvážlivá a realizovatelná, aby vše bylo ve vzájemné návaznosti a zároveň i propojenosti a pokud to takto opravdu funguje, tak potom můžeme hovořit o systémovém řízení. V podniku probíhá celá řada činností, jako je zásobování, skladování, prodej, výroba atd., když tyto činnosti musí být vzájemně propojeny, a to nejen věcně, ale pochopitelně i finančně. Rovněž tak musí být zajištěn i časový soulad mezi jednotlivými činnostmi podniku, v ekonomice je obvyklé tento časový souhlad nazývat synchronizací činností. V obecném pojetí můžeme funkce podniku definovat jako přeměnění vstupů ve výstupy a tyto výstupy předávat do okolního prostředí.

94



Řízení podniku probíhá ve fázích, kterými jsou: - plánování, - organizování, - personalistika, - vedení, - kontrola.

Fáze řízení podniku

Manažeři v podnicích by měli co nejlépe, nejúčinněji a nejefektivněji řídit přetvoření vstupů ve výstupy, dbát na žádoucí poměr mezi vstupy a výstupy a snažit se o co nejvyšší vytvoření zisku. Řízení celého podniku je úkolem manažerů, kteří by měli především mít na paměti vzájemné sladění jednotlivých činností podniku tak, aby se dosáhlo v uspokojivé míře všech cílů podniku.

10.1 Nositelé řídících rozhodnutí Nositeli podnikových řídících rozhodnutí v tržní ekonomice mohou být buď - vlastníci nebo - management (tj. orgán vytvořený pro vlastníky podniku pro řízení podniku). V malých firmách jednotlivce je zpravidla vlastnictví spojeno i s řízením firmy. Vlastník firmu řídí zpravidla sám a zároveň nese i kapitálové riziko. Sám přijímá také všechna zásadní rozhodnutí a má celkovou odpovědnost za chod a rozvoj podniku. Ve velkých firmách, např. akciových společnostech, které jsou vlastněny akcionáři, je odděleno vlastnictví od řízení firmy. Vlastníci, tj. akcionáři firmu neřídí, ale na řízení firmy si najímají, za úplatu, manažery, neboli možno říci, že řízením firmy pověřují vrcholový management. V tomto případě tedy vlastníci přejímají pouze kapitálové riziko. Podle toho, čeho se v podstatě řízení týká a také podle doby, ve které řízení probíhá rozlišujeme - řízení strategické, - řízení taktické, - řízení operativní. Strategické řízení řeší základní problémy fungování podniku. Vrcholový management řídí podnik jako celek, snaží se o co nejlepší chod celého podniku, snaží se o systémové vazby mezi jednotlivými podnikovými činnostmi, a to vše za účelem dosažení všech strategických cílů. Strategické řízení je určitým procesem, kdy vedení firmy formuluje a zavádí určité strategie k dosažení stanovených cílů, snaží se o soulad mezi vnitřními zdroji podniku a vnějším prostředím a snaží se o zajištění celkové prosperity a také celkové úspěšnosti podniku. Strategické řízení je v současné době především zaměřeno na to, jak pružně a rychle reagovat na rychlé změny v ekonomickém prostředí. Strategické řízení je základem řízení celého podniku. Na strategické řízení navazuje řízení taktické a operativní.

95

Strategické řízení



Úkolem taktického a operativního řízení je stanovit a řídit jednotlivé postupy a prostředky, které vedou k co nejefektivnější realizaci strategie podniku. V ekonomickém prostředí dochází v současnosti k poměrně velkým změnám a v souvislosti s těmito změnami vyvstává otázka konkurenční schopnosti, což je významným faktorem strategického řízení. Ten, kdo má nějaké výhody v tomto tvrdém konkurenčním prostředí, pochopitelně dosahuje lepších výsledků a je zároveň i úspěšnější. V ekonomické teorii potom hovoříme o konkurenční výhodě, která je produktem procesu strategického řízení a také je jádrem výkonnosti podniku na trzích, kde existuje konkurence. Strategie formuluje cíle podniku a jednotlivé kroky k dosažení těchto cílů. Strategie je vždy výsledkem strategického řízení a těžiště strategického řízení spočívá v rozhodovacích aktivitách. Abychom mohli definovat poslání a cíle strategie je třeba analyzovat a vyhodnocovat velké množství nejrůznějších informací, které charakterizují nejen vlastní podnik, ale i jeho jednotlivé činnosti, jakož i okolí podniku. Poslání charakterizuje základní funkci podniku, je to jasná představa o zaměření významu podnikatelských činností podniku, je vlastně určitým obrazem budoucnosti podniku. Poslání vyjadřuje, čím by chtěl podnik být a posláním podniku je mimo jiné také nastínit strategické zaměření podniku a základní směr. Možno říci, že poslání podniku, nikoliv strategie podniku, je pravý důvod existence podniku. Proto také poslání a jeho přesná definice představuje velmi důležitý a významný krok ve strategické analýze. Cíle podniku jsou požadované budoucí výsledky a jako takové se odvíjejí od poslání podniku, které je samo o sobě souborem specifických a dosažitelných cílů. Strategie podniku stanoví cesty, jak dosáhnout poslání a cílů. Proces strategického řízení se skládá z následujících fází: - strategická analýza, - vlastní formulace strategie, - implementace strategie, - strategická kontrola.

Taktické a operativní řízení

Konkurenční výhoda

Strategie

Poslání podniku

Když vytváříme strategii tak je třeba zaměřit se také na strategické plánování, které je určitou úvodní fází procesu tvorby strategie. Strategická analýza je vlastně rozborem všech podmínek a skutečností, které mohou ovlivnit strategické řízení. Jsou to vnitřní faktory, ale i vnější faktory. Zahrnují tedy vlastní podnik, ale i okolí podniku. Strategická analýza se v podstatě zaměřuje na tyto dva okruhy: - analýza orientovaná na vnější okolí podniku a - analýza orientovaná na vnitřní zdroje podniku a na schopnosti daného podniku. Vlastní formulace strategie je prováděna na základě výsledků strategické analýzy. Prakticky jde o vypracování nejrůznějších strategických variant a následně je z těchto variant vybrána ta nejvhodnější. Do této fáze strategického řízení patří i celá řada rozhodovacích procesů o dalších postupech.

96

Strategická analýza

Formulace strategie



Implementace strategie je v podstatě uvedení zvolené strategie do podnikové činnosti. Součástí této fáze je zpravidla i volba vhodné organizační struktury a výběr řídícího systému. Strategická kontrola Kontrola se vždy soustřeďuje na vyhodnocování výsledků určité realizované strategie. Je to v podstatě zpětná vazba, která by měla sloužit pro posouzení správnosti průběhu předchozích fází. Nutno si uvědomit, že strategické řízení je velice náročný a složitý proces, který má za úkol nejen rozvíjet, ale i udržovat soulad mezi cíli podniku a zároveň i možnostmi podniku, které se v tržním prostředí mění a to někdy velice často. A právě strategické řízení musí být připraveno reagovat na takové změny a taktně jim přizpůsobovat chod celého podniku. Taktické řízení Úkolem taktického řízení je stanovit a zároveň také řídit postupy a prostředky, které vedou k co nejefektivnější realizaci strategie podniku. Taktické řízení se liší od strategického řízení především úrovní, na které je toto řízení realizováno. Již výše bylo uvedeno, že strategické řízení je realizováno na úrovni vrcholového managementu. Taktické řízení probíhá na nižší úrovni řízení. Taktické řízení probíhá na střední úrovni managementu. Dalším rozdílem je skutečnost, že strategické řízení je komplexní, zatímco při taktickém řízení dochází ke konkretizaci strategických cílů a prostředků a také zahrnuje menší okruh činností. Taktické řízení umožňuje větší stupeň konkrétnosti, více jsou využívány kvantitativní cíle, jako je například objem prodeje, výše zisku, výnosnost kapitálu apod. Výsledky strategického řízení jsou zpravidla zřejmé za delší časový úsek, což však je jiné u taktického řízení.

Implementace strategie Strategická kontrola

Taktické řízení

Výsledky taktického řízení jsou zřejmé daleko dříve, jsou také snadněji zjistitelné a lépe kvantifikovatelné. Základním prvkem taktického řízení je plánování, které je zároveň také velmi důležitou součástí operativního řízení. Plánování je činnost zaměřená do budoucnosti, která určuje určitá pravidla, jak by mělo být v budoucnosti postupováno, jaké taktiky by mělo být používáno, s jakými disponibilními zdroji by se mohlo případně počítat, jaká omezení bude třeba vzít v úvahu apod. Výsledkem plánování je podnikatelský plán. Hlavní úkol podnikového plánování je v tom, že každý podnik by se měl starat o svoji budoucnost a mít zájem na úspěšném rozvoji své činnosti. Plánování je určitým východiskem pro všechny manažerské funkce. Operativní řízení Operativní řízení je nejnižším článkem řízení podniku. Je to v podstatě velmi konkrétní a podrobné řízení, které probíhá v kratších časových úsecích. Těmito časovými úseky mohou být čtvrtletí, měsíce, dny, dokonce i hodiny. V ekonomice a účetnictví je znám ještě jeden, poměrně málo obvyklý termín

97

Plánování

Operativní řízení



v běžné terminologii, který se však hodně používá v operativním řízení a to je termín dekáda. Dekáda znamená úsek deseti dnů. Nástroje operativního řízení jsou především operativní vnitropodnikové plány a všechny další nástroje vnitropodnikového řízení. Operativní plánování se snaží využít co nejlépe stávajících zdrojů podniku, orientuje se na výnosy, příjmy, náklady výdaje, jakož i na zisk a peněžní toky apod. Základní nástroje, které operativní plánování využívá jsou především kalkulace, normy, limity, náklady, peněžní plán, plán likvidity apod. Je známo, že existuje velmi úzká vazba mezi operativním plánováním a controllingem.

Operativní plánování

Strategie podniku, strategické řízení, taktické řízení a operativní řízení musí být v podniku dobře vzájemně provázány, neboť jen tak je možno zajistit prosperitu podniku.

10.2 Funkční struktura plánování podniku Podnikové plánování je určitý proces probíhající v podniku, který je třeba, aby probíhal v jednotlivých funkčních oblastech podniku (výrobě, zásobování, marketingu, apod. Funkční struktura plánování v podniku představuje vlastně jakousi obsahovou složku plánování a vychází z jednotlivých činností podniku, které se musí plánovat ve vzájemné vazbě. Žádnou z činností nelze plánovat odděleně, bez ohledu na vazby s ostatními činnostmi. Plánování marketingu Základem pro plánování marketingu jsou výsledky rozboru trhu, konkurence, marketingu a analýza marketingové strategie. Plánování marketingu je ve své podstatě plánem získání zákazníků, jehož součástí je i plán prodeje. Plánování výroby navazuje na plánování marketingu, tedy především na plán prodeje. Tento plán je dáván do souladu s možnostmi podniku. Plánuje se objem a sortiment výroby, struktura a počet pracovníků, surovinové zdroje apod. Velký význam výrobního plánování spočívá v zajištění výrobního plánu výrobními kapacitami. Plánování nákupu zabezpečuje podnikové činnosti, tedy především výrobu, potřebnými surovinami, materiály, energií apod. Velmi důležitým úkolem je stanovit optimální výši zásob. Plán nákupu zahrnuje – plán spotřeby, – plán nákupu, – plán zásob. Plánování výzkumu a vývoje se především zaměřuje na výrobní program podniku, na jeho případnou inovaci, přípravu nových výrobků, technologií, technický rozvoj apod.

98

Plánování marketingu

Plánování výroby

Plánování nákupu

Plánování výzkumu a vývoje



Plánování obnovy a údržby dlouhodobého hmotného majetku zahrnuje obvykle oblast plánování oprav a údržby a plánování pořízení a případnou likvidaci hmotného majetku. Plánování pořízení dlouhodobého majetku zpravidla nazýváme plánem investic. Finanční plánování má v systému plánování podniku velmi významné místo, neboť zahrnuje rozhodovací procesy o způsobu financování všech činností podniku, tj. jak investic tak i běžné činnosti, ale také se zabývá dalšími rozhodovacími činnostmi, jako například o investování kapitálu s cílem jeho co největšího zhodnocení, rozhodování o peněžním hospodaření apod. Cílem finančního plánování je splnění obecného finančního cíle podniku, kterým je maximalizace jeho tržní hodnoty, resp. u akciové společnosti potom maximalizace tržní ceny akcií. Finanční plánování se vyznačuje také tím, že probíhá jednak jako krátkodobé plánování, ale také jako dlouhodobé plánování. Na finanční plánování navazuje také finanční kontrola, která bývá součástí controllingu. Možno konstatovat, že finanční plánování spolu s finanční kontrolou jsou nejsložitější oblastí plánování v podnicích. Plánování lidských zdrojů Součástí plánování lidských zdrojů je plánování počtu výrobních dělníků a technicko-hospodářských pracovníků a jejich profesního růstu, a to vždy v odpovídající kvalifikační struktuře. Plánování lidských zdrojů také zahrnuje vytváření vhodných pracovních podmínek a rozvíjení principů individuální výkonnosti zaměstnanců.

Plánování obnovy a údržby DHM

Finanční plánování

Plánování lidských zdrojů

10.3 Podnikatelský plán a jeho obsah Podnikatelský plán, který je často také nazýván podnikatelským záměrem, případně podnikatelským projektem je základním dokumentem plánování, když nutno si uvědomit, že plánování vlastně zpracovává a rozpracovává výhledy podniku do budoucnosti, zabývá se účelem podnikání, možnostmi zdrojů a také se zabývá a naznačuje očekávané výsledky podnikání. Podnikatelský plán je vždy výsledkem určité podnikatelské strategické volby zpravidla z několika možných variant. Podnikatelský plán popisuje základní podnikatelské cíle a zároveň se snaží uvést i prostředky, které vedou ke splnění těchto vytyčených cílů. Podnikatelský plán tedy představuje implementaci strategie. Podnikatelský plán je vlastně určitým taktickým plánem činnosti a současně je i podkladem pro získávání potřebného kapitálu. Z výše uvedeného tedy vyplývají dvě základní úlohy podnikatelského plánu: - úloha externí, kdy podnikatelský plán je jakýmsi nástrojem vztahu a potažmo i komunikace s okolím, např. s investory, věřiteli, ostatními podniky, bankami, apod. - úloha interní, spočívá ve skutečnosti, že podnikatelský plán má určité nástroje v oblasti plánování, případně řízení podniku. 99

Podnikatelský plán



Podnikatelský plán by měl především přesvědčit okolí o přednostech zamýšleného podniku, poukázat na to, co je na dané podnikatelské aktivitě zajímavého, snažit se přesvědčit všechny ty, co jsou nebo budou nějakým způsobem s budoucím podnikem spojeni, že podnikatelský záměr je kvalitní, že bude přinášet očekávané zisky a že výkony, které bude vyrábět a následně nabízet na trhu obstojí a budou žádané. V rámci podniku potom slouží podnikatelský plán jako plánovací nástroj pro stanovení a usměrnění výroby, prodeje, výzkumu vývoje nových výkonů, zásobování materiálem, lidskými zdroji, finanční činnost a organizaci a řízení podniku. Podnikatelský plán by měl mít představu o výši zisku a také o míře zhodnocení vloženého kapitálu do podnikání. Proto je velmi významnou součástí podnikatelského plánu plán finanční, ve kterém zpravidla věřitelé hledají odpověď na schopnost podniku splácet úvěry a hradit úroky z úvěrů a zároveň i získávání záruk na úvěry. Obsah podnikatelského plánu je dán druhem a typem podniku, jeho strukturou, velikostí a řadou dalších podmínek, které je třeba při sestavování podnikatelského plánu mít na zřeteli. Přesto však lze nastínit určitou vzorovou strukturu podnikatelského plánu. Podnikatelský plán by měl obsahovat: - shrnutí a základní východiska jako je název podniku, údaje o činnosti podniku, poslání a cíle podniku, kterých má mít dosaženo, základní charakteristiku výkonů podniku, stručnou charakteristiku finanční situace podniku. - popis výrobků, odvětví, trhu, konkurence základní charakteristiky výrobků, případné konkurenční výhody, popis výrobního programu, vývoj nových výrobků apod. charakteristika současného vývoje daného oboru, očekávané umístění na trhu, odhad případné konkurence a stávající konkurence, efektivnost. - plán marketinku vyplývá vždy z marketingové strategie a zahrnuje plán vývoje cen, distribuci, prodejní politiku rentabilitu, konkurenceschopnost apod. - plán výzkumu a vývoje, plán výroby plán výzkumu a vývoje vyplývá z péče podniku o inovace a navazuje na něj plán výroby, jehož obsahem je technologie výroby, rozsah a využití výrobních kapacit, umístění výroby apod. Zahrnuje i zásobovací činnosti, zabývá se optimální výši zásob, výběrem dodavatelů apod. - finanční plán je velmi významnou součástí podnikatelského plánu a je také základem pro hodnocení podnikatelských příležitostí a aktivit. Finančně se vyjadřuje každá činnost podniku jednotlivě i činnosti podniku celkem. Finanční plán zahrnuje plánování celkové výše kapitálu, který bude třeba k výrobní činnosti, strukturu tohoto kapitálu, podíl stálého a oběžného majetku, plánování likvidity, rozhodování o investování apod. Cílem finančního plánu je nastínit situaci, jak se bude v budoucnu vyvíjet financování podniku, jakým směrem se bude ubírat.

100



SHRNUTÍ Řízení podniku je velice složitý, náročný a různorodý proces. který je různorodý a složitý proto, že i sám podnik a jeho chod je velice rozmanitý, členitý a složitý, stále se vyvíjející organismus. Jednotlivé činnosti podniku nemohou probíhat samoúčelně, ale musí být určitým způsobem koordinovány, jinými slovy, musí být řízeny. Všechny podnikové činnosti musí být vzájemně propojeny a to nejen věcně, ale i finančně. Nositeli podnikových řídících rozhodnutí jsou v tržní ekonomice jednak vlastníci, nebo jimi mohou být orgány vytvořené vlastníky speciálně pro řízení firmy. U podniku jednotlivce je spojeno vlastnictví přímo s řízením firmy. Velké společnosti, které vlastní akcionáři, se vyznačují tím, že akcionáři se na řízení nepodílejí, ale pověřují řízením manažery. Je zde tedy odděleno vlastnictví od řízení firmy. Základní odpovědnost za řízení podniku má vrcholový management, který formuluje poslání podniku, cíle podniku a také strategii podniku, která by měla směřovat k naplnění cílů podniku. Řízení známe strategické, taktické a operativní. Strategické řízení řeší vždy hlavní otázky podniku, je to v podstatě proces, ve kterém se utvářejí a zároveň zavádějí strategie, jejichž úkolem je především dosažení předem stanovených cílů a zároveň také soulad mezi vnitřními zdroji podniku a vnějším prostředím, které podnik obklopuje. Strategické řízení je v podstatě základem řízení celého podniku. Taktické řízení vychází ze strategie podniku, stanovuje úkoly, postupy a prostředky, které vedou k uskutečnění základní strategie podniku. Toto řízení probíhá především na střední úrovni managementu. Operativní řízení je nejnižší stupeň řízení, jedná se v podstatě o značně konkrétní a podrobné řízení v krátkém časovém úseku. Jeho nástrojem jsou nejrůznější operativní plány vnitropodnikového charakteru. Orientuje se především na řízení nákladů, výnosů, příjmů a výdajů. Řízení podniku a jeho jednotlivé stupně (typy) musíme chápat jako celek, neboť jen tak můžeme dosáhnout vytyčených cílů.


Jaké jsou základní cíle podniku. Co je vrcholným úkolem podnikového řízení. Proč hovoříme o řízení podniku jako o procesu. Jaké fáze řízení znáte. Co je obecně úkolem manažerů v podniku. Jak vypadá řízení podniku jednotlivce, resp. malého podniku. Jak vypadá řízení velkých firem. Jaké druhy řízení znáte. Co je to strategické řízení. Stručně jej popište. Jak byste charakterizovali taktické řízení. Jak byste vysvětlili pojem operativní řízení. Objasněte pojem strategie.

101



Jak chápete pojem „konkurenční výhoda“. Jaké fáze zahrnuje proces strategického řízení. Jaký je vztah mezi strategickým řízením a plánováním.. Jaké jsou cíle strategické analýzy. Vysvětlete v čem spočívá formulace strategie. Co chápete pod pojmem „implementace strategie“. Jaký význam má strategická kontrola. Popište stručně podnikatelský plán a v čem spočívá jeho význam. Co je předmětem plánování marketingu. Co je předmětem plánování výroby. Co je předmětem plánování nákupu Co je předmětem plánování výzkumu a vývoje. Co je předmětem plánování obnovy a údržby dlouhodobého hmotného majetku. 26) Co je předmětem finančního plánování. 27) Charakterizujte plánování lidských zdrojů. 13) 14) 15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23) 24) 25)


cíle podniku fáze řízení podniku řízení v podnicích jednotlivce řízení ve velkých firmách strategické řízení strategie taktické řízení operativní řízení koncepční řízení konkurenční výhoda poslání podniku strategická analýza formulace strategie implementace strategie strategická kontrola plánování marketingu plánování výroby plánování nákupu plánování výzkumu vývoje plánování obnovy a údržby dlouhodobého hmotného majetku podnikatelský plán

102


Podnikové činnosti

11 PODNIKOVÉ ČINNOSTI Cíl Až prostudujete tuto, poměrně rozsáhlou kapitolu, tak byste měli - umět charakterizovat jednotlivé činnosti podniku a vysvětlit specifika těchto činností, - být schopni vyjmenovat a popsat, co všechno jednotlivé činnosti podniku konkrétně zahrnují, - mít přehled o tom, jak s jednotlivými činnostmi podniku souvisí plánování a řízení, - objasnit základní význam jednotlivých činností podniku a jejich vzájemnou součinnost.

Průvodce studiem Poměrně rozsáhlá kapitola o činnostech, které probíhají v podnicích, kterou vám předkládám k prostudování, obsahuje celou řadu důležitých informací, když některé vám budou již známé z minulých kapitol, jiné budou pro vás zcela nové. Domnívám se, že i když je tato kapitola obsáhlejší, tak jistě oceníte, že jednotlivé stati na sebe logicky navazují, vzájemně se doplňují, takže si myslím, že studium vám nebude činit potíže. Po prostudování této kapitoly dostanete ucelený přehled o jednotlivých činnostech podniku, o jejich náročnosti, o jejich věcném obsahu, o úskalích, které se u jednotlivých činností mohou vyskytnout apod. Snad vás při studiu neodradí ani hospodářské výpočty, kterými jsou některé stati této kapitoly doplněny. Ke studiu kapitoly o činnostech podniku budete potřebovat asi 3,5 – 4 hodiny. Přeji vám, ať se vám tato kapitola dobře studuje a až se doberete jejího závěru a budete odpovídat na otázky, ať jste úspěšní v odpovědích a nechť vám je odměnou za tuto úspěšnost spojenost sami se sebou. V podniku probíhají velmi složité a mnohostranné procesy, které vyplývají ze skutečnosti, že podnik je sám o sobě velice složitý organismus, když jeho jednotlivé úseky se zabývají různými činnostmi, které by měly efektivně fungovat a k tomu, aby všechny činnosti efektivně v podniku fungovaly a aby podnik dosahoval stanovených cílů je třeba určité koordinace těchto činností a také je třeba vzájemné propojenosti všech podnikových činností. Všechny činnosti podniku musí být proto propojeny jak věcně, tak i finančně.

11.1 Výrobní činnost podniku Výrobní činností podniku rozumíme vše, co s vlastní výrobou souvisí a možno konstatovat, že výrobní činnost v rozhodující míře ovlivňuje efektivnost podniku a také úspěšnost výkonů podniku na trhu. Má jistě vliv i na konkurenční schopnost výkonů podniku uplatnit se na trhu. Při vlastním výrobním procesu je velice důležité, jak je tento proces nákladově náročný, jak dlouho trvá, zda je hospodárný, jak široký je 103

Výrobní činnosti



sortiment vyráběných výrobků, zda má podnik oproti jiným obdobným podnikům s obdobným sortimentem nějakou konkurenční výhodu apod.

Obrázek 12 Obecný model výroby

V nejširším slova smyslu můžeme za výrobní činnost (výrobu) považovat působení na výrobní faktory (vstupy) tak, abychom dosáhly pokud možno co nejlepších výstupů, tj. statků, případně služeb. U některých výrob je ještě před vlastním uskutečňováním výroby tzv. etapa předvýrobní, tj. především vývoj a nejrůznější konstrukční, případně technologická příprava výroby. Tato předvýrobní etapa je zpravidla v oblasti strojírenské výroby apod. Přeměna oběžných prostředků ve výkony je výrobním procesem, který se skládá z celé řady pracovních procesů a ty mohou být následující: - mechanicko-fyzikální - podstata materiálu zůstává stejná, např. ze dřeva se vyrobí stůl, - chemické – mění se látková podstata materiálu, např. zpracování ropy, - biologické – mění se vlastnosti suroviny, např. výroba vína, piva, kvašení, kynutí, apod. Výrobu ve výrobním podniku členíme na: - hlavní výrobu – je to hlavní náplň výroby podniku, - vedlejší výrobu – tvoří například výroba polotovarů, náhradních dílů, - doplňkovou výrobu – zpravidla se zpracovává případný využitelný odpad z předcházejících výrob, - přidruženou výrobu – jedná se o přiřazenou výrobu, která je sice pro podnik výhodná, ale zpravidla se od předcházejících značně liší. Výrobu ještě dělíme také podle toho, jaký počet se jednotlivých výrobků vyrábí. Máme potom výrobu: - kusovou, - sériovou, - hromadnou. Někteří ekonomové dělí výrobu na čtyři základní typy výrobních činností. 1) výroba na zakázku - jednotlivé výrobky podle přání zákazníka, například nábytek, oděvy, apod. 2) vázaná hromadná výroba, někdy též nazývána jako vázaná pevná výroba. Je to typická hromadná výroba výrobků určených pro masovou spotřebu.

104

Výrobní proces

Členění výroby



3) pružná hromadná výroba, někdy též označována jako volná, případně flexibilní výroba, kdy se vyrábí zpravidla jeden druh výrobku, který se přizpůsobuje přání zákazníků. Z prvního typu výroby přebírá určitou individualizaci výrobků, z druhého typu přebírá jistou standardizaci. 4) plynulá výroba, někdy nazývána také jako proudová výroba, je vlastně nepřetržitým proudem hotových výrobků. Je to výroba velmi automatizovaná, zpravidla nepřetržitá. Plánování výroby zahrnuje: plánování výrobního programu, plánování výrobního procesu, plánování zajištění výrobních faktorů. Výrobním programem podniku je myšlena druhová skladba a celkový objem výroby podniku, která se má v určitém časovém období vyrábět. Při plánování výrobního programu se také zaměřujeme na plánování jakosti výrobků, tedy kvality výrobků. Kvalita je jedním z hlavních požadavků, který je na výrobu kladen. Je třeba také v tomto směru brát zřetel na konstrukční standardizaci, tj. proces, který ve své podstatě umožňuje zvětšování objemu výroby, např. snižování počtu součástí, snižování počtu dílů, ovšem nikdy toto se nemůže konat na úkor snižování kvality výrobku, případně jeho upotřebitelnosti. Na podkladě velikosti výroby se určuje produktivita práce, hrubý obrat apod. Výrobní proces je souhrn cílevědomých činností, v jejichž průběhu se pracovní předmět přeměňuje na výrobek. Základními činiteli výrobního procesu jsou lidská práce, pracovní předmět a pracovní prostředek. Každý výrobní proces má své charakteristické rysy, které jsou dané zejména - druhem výrobku, - technologií výroby, - výrobním zařízením.

Výrobní program

Výrobní proces

Podle míry účasti člověka ve výrobním procesu členíme výrobní procesy na - pracovní procesy, kdy míra účasti člověka je rozdílná podle toho zda jde o výrobu ruční, mechanizovanou, případně automatizovanou, - nepracovní procesy, ty nevyžadují účast člověka, neboť probíhají samovolně – sušení, kvašení apod. Důležitou částí plánování výrobního procesu je - stanovení velikosti výrobní dávky, - sestavení tzv. lhůtového plánu, - sestavení plánu výrobních kapacit. Výrobní dávkou rozumíme soubor výrobků, případně jejich součástí, které se vyrábějí v těsném sledu za sebou, u kterých je předpoklad jednorázového vynaložení nákladů na přípravu a zakončení příslušného procesu, případně dané operace. Ekonomicky také vyjadřujeme stanovení optimální velikosti výrobní dávky, což je takové výrobní množství, při kterém jsou celkové náklady na výrobu minimální, ovšem při zachování příslušných norem a zároveň i kvality výkonů. Tato optimální velikost výrobní dávky se určuje zpravidla odhadem, nebo výpočtem. 105

Výrobní dávka



Lhůtové plánování výroby má za úkol především stanovit přesně začátek a konec výroby jednotlivých výrobních cyklů, když vychází především z plánu výroby, dále z technicko-hospodářských norem spotřeby času a dále z výrobních kapacit. Plánování výrobních kapacit je nedílnou součástí plánování výrobního procesu, když výrobní kapacitou rozumíme maximální objem produkce, který může výrobní jednotka, tj. podnik, závod, dílna, případně i konkrétní stroj, vyrobit za jednotku času, zpravidla hodinu, den, týden, měsíc, rok. Plánování výrobních kapacit řeší zpravidla - jaký druh a jaká velikost výrobních kapacit je třeba, - jak budou výrobní kapacity rozmístěny, - kdy budou výrobní kapacity potřeba. Obecné vyjádření výrobní kapacity podniku je vlastně výsledek výkonu podniku a doby, po kterou je v činnosti. Výkon výrobního zařízení se stanovuje na základě kapacitních norem, které určují maximální množství výrobků, které je možné na daném výrobním zařízení zhotovit za určitou časovou jednotku. Důležitou částí v souvislosti s plánováním výroby je i tzv. umístění podniku, které také někdy nazýváme jako lokalizace podniku. Plánování umístění podniku zpravidla probíhá v těchto krocích: - výběr regionu, - výběr města, - výběr konkrétního místa. Umístění podniku je závislé na celé řadě nejrůznějších faktorů, ke kterým musíme přihlížet, když je nutné vzít v úvahu - charakter výroby a výrobku, - potřebné suroviny a materiály pro výrobu, - charakter pracovního procesu, - potřebu pracovníků a jejich případnou kvalifikaci, - dopravní náklady, - infrastrukturu. Toto vše musíme mít na zřeteli, chceme-li dobře lokalizovat výrobu, neboť některé výroby mohou probíhat přímo venku (těžba kamene, písku apod.). Výroby náročné na surovinové zdroje by měly být poměrně blízko těchto zdrojů, výroby s velkou spotřebou například vody se musí umístit v blízkosti velkých řek, případně jiných zdrojů vody, velkou roli hrají při lokalizaci výroby dopravní náklady a vybudovaná infrastruktura.

11.2 Zásobovací činnost podniku Základní náplní zásobovací činnosti, někdy také označované jako nákup (nákupní činnost, útvar nákupu) je zajištění dodávek surovin a materiálů (základních i pomocných), nakupovaných výrobků a součástek, polotovarů, náhradních dílů, nářadí apod. pro plynulé zajištění výrobního procesu. Zásobování je zajišťováno v podniku útvarem zásobování, v některých podnicích útvarem nákupu. Zásobování zahrnuje různé činnosti, které souvisejí s pořizováním a skladováním materiálů a surovin, jejich evidencí a výdejem ze skladu do výroby. 106

Výrobní kapacita

Plánování umístění podniku



Význam zásobovací činnosti, mimo jiné, spočívá v tom, aby byla zajištěna plynulost výroby a nebyl tak narušen výrobní proces. Organizace zásobování je dána charakterem podniku a podnik si také sám rozhoduje o tom, jak bude zásobování organizováno. Záleží na velikosti podniku. Ve velkých podnicích je útvar zásobování zpravidla začleněn do obchodního úseku a dále se potom tento útvar zásobování člení na dvě oddělení a to oddělení nákupu a oddělení skladů. U malých firem je veškerá činnost zajišťována mnohdy pracovníkem, který má mimo zásobování na starosti i další činnosti ve firmě. Náklady na zásobování se skládají z - nákladů na pořízení zásob a - nákladů na vlastní skladování. Zásoby by neměly být ani příliš velké (vysoké), ani příliš malé (nízké). Velké zásoby (nadbytečné) váží příliš mnoho finančních prostředků, které by mohly být jinak, účinně využívány a přinášely by jistou dávku zisku. Malé (nízké) zásoby jsou mnohdy příčinou toho, že se firma dostane do situace, že potřebuje zásobu rychle doplnit, aby mohla plynule pokračovat výroba. Proto hovoříme o optimalizaci zásob, čímž rozumíme činnost, kterou se stanoví zásoby v optimální výši. Výši nákladů ovlivňuje tzv. „dodávkový cyklus“, tj. doba mezi dodávkami. Je-li dodávkový cyklus dlouhý, potom náklady na pořízení jsou sice malé, ale zároveň náklady na skladování jsou značné. Je-li dodávkový cyklus krátký, je situace opačná. Náklady na pořízení jsou vyšší, ovšem náklady na skladování jsou zase poměrně nízké. Právě k hledání co nejnižších nákladů na pořízení a skladování slouží tzv. optimalizace zásob.

Obrázek 13 Schéma struktury a funkce objednací zásoby

107

Optimalizace zásob



Do zásobovacích činností řadíme: - plánování zásob, když důležité je naplánovat právě výše uvedenou optimální zásobu (Z). Na základě průzkumu trhu materiálů a propočtu potřeb podniku se sestavuje plán zásobování, který je základem pro další jednání s dodavateli, pro objednání a nákup materiálů i pro ovlivňování výroby. Plán zásobování se sestavuje ve formě bilance materiálů, kdy se porovnávají zdroje a potřeby. Jde o zdroje materiálu a potřebu materiálu. Tak můžeme odvodit výpočet velikosti nákupu. N – nákup S – spotřeba KZ – konečná zásoba PZ – počáteční zásoba N = S + KZ – PZ Spotřeba materiálu se stanoví podle technicko-hospodářských norem spotřeby a plánovaného objemu výroby. Počáteční zásoba se stanoví jako zásoba očekávaná k začátku plánovaného období tak, že se ke skutečné zásobě připočte očekávaný nákup a odečte se očekávaná spotřeba do začátku plánovaného období. Postup při stanovení časové normy zásob ve dnech je následující:

časová norma (tj. počet dnů)

=

dodávkový cyklus --------------2

+

pojistná zásoba +

technická zásoba

dodávkový cyklus označujeme zpravidla c pojistná zásoba p technická zásoba t časová norma ČN -----------------------------------c ČN = --- + p + t 2 -----------------------------------Zásobu (Z) potom vypočítáme, když časovou normu vynásobíme jednodenní spotřebou (s). Z = ČN x s Časová norma udává počet dnů, na které nám zásoba vydrží. Dodávkový cyklus je doba mezi 2 dodávkami. Pojistná zásoba je počet dnů, na které si podnik vytváří rezervu pro případ zpoždění dodávky. Technická zásoba je počet dnů, po které materiál z technických, případně technologických důvodů nemůžeme použít, např. vysychání dřeva apod.

108

Nákup



Obrázek 14 - Průběh výše zásob

Řízením zásob se rozumí usměrňování vývoje zásob tak, aby zajišťovaly plynulou činnost podniku s minimálními náklady na pořízení a skladování zásob. Nejčastěji se používá metoda řízení zásob ABC, kdy třídíme materiálové zásoby do tří skupin: skupina A – materiál, který představuje rozhodující podíl na hodnotě celkové roční spotřeby materiálu, skupina B – materiál, kde lhůta mezi vyhotovením objednávky a jejím vyřízením je krátká. skupina C – ostatní materiály, které se zpravidla plánují souhrnnou peněžní částkou

Obrázek 15 Typické rozložení počtu druhů materiálu podle jejich podílu na hodnotě spotřeby (zásob) - metoda ABC

109

Řízení zásob



Další činnosti, které patří do zásobovacích činností jsou: - výběr dodavatele, - uzavření kupní smlouvy, - splnění dodávky, - odběr a převzetí dodávky, - případná reklamace, - skladování zásob, - výdej zásob ze skladu, - zaplacení dodávky. V souvislosti se zásobovací činností v podnicích vznikla v posledních letech věda, která se přímo zabývá problematikou zásobování a vším co s tímto souvisí, jako je doprava, skladování, manipulování apod. Jedná se o vědu, která se nazývá logistika. V praxi se logistika považuje za integrované plánování, formování, provádění a kontrolování hmotných a s nimi spojených informačních toků od dodavatele do podniku, uvnitř podniku a od podniku k odběrateli.

Logistika

Za objekty logistiky lze považovat veškeré druhy materiálu a zboží, tj. výrobní materiály, pomocné a provozní materiály, náhradní díly, obchodní zboží, stejně jako polotovary a hotové výrobky.

11.3 Odbytová činnost Odbytem rozumíme souhrn činností, které mají zajistit uplatnění výrobku nebo služby na trhu a zároveň jeho dodání odběrateli. Jednou z oblastí odbytového procesu je prodej. Při prodeji se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k užívání a kupující se zavazuje uhradit kupní cenu. Při prodeji jsou uskutečňovány následující činnosti: - tvorba strategie a plánování prodeje, - příjem zakázek a zakázkové řízení, - kontakty se zákazníky, - analýza prodeje, - konkrétní distribuce, - řízení zásob hotových výrobků a jejich skladování, - balení a adjustace, - předání příkazu k fakturaci. Aktivní funkce odbytu spočívá v usměrňování výroby tak, aby uspokojovala potřeby trhu, v usměrňování spotřebitele při vytváření poptávky, v informování o nových výrobcích a službách a v překonávání konzervativních návyků při spotřebě. V podniku se odbytovými činnostmi zabývá odbytový a marketingový útvar. Oba zpravidla jsou začleněny do obchodního úseku. Odbytové činnosti zahrnují: - marketingové činnosti, jako je výzkum trhu, podpora prodeje výrobků, - určování odbytových cest, - plánování odbytu, - operativní odbytové činnosti, styk s odběrateli, - skladování výrobků, 110

Prodej



- expedici a fakturaci, - zajišťování obchodně technických služeb, - evidenci a hodnocení odbytu. Při zajišťování odbytu výkonů přichází podnik na trh odbytový (prodejní), to znamená, že je ve spojení s odběrateli. Při zásobování přichází podniku do styku se svými dodavateli, potom se jedná o nákupní trh. Výzkum trhu zabezpečuje podniku potřebné informace o trhu. Jeho výsledkem je vypracovaná studie, tj. formulace základních předpokládaných směrů budoucího vývoje trhu v hlavních oblastech. Plánování odbytu je úzce spojeno s plánováním marketingu, když hlavní marketingový plán vychází ze znalostí potřeb a přání zákazníka. Marketingový plán určuje cíle rozvoje celého podniku, cílové skupiny výrobků na trhu, na kterém bude podnik pracovat, určuje odbytové cesty a stimulování prodeje. Plán odbytu má formu bilance. Každý podnik musí mít jasno, jaký objem produkce chce prodat (zdroje odbytu) a komu chce svoji produkci prodávat (rozdělení odbytu podle ekonomického určení výrobků). Operativní odbytové činnosti zahrnují jednání s odběrateli, uzavírání kupních smluv, vyřizování reklamací apod. Výrobky uložené ve skladu je třeba připravit k prodeji. Tato příprava výrobků a jejich doprava k odběrateli je expedice. Uskutečňuje se na základě expedičního příkazu a k odběrateli se výrobky dopravují buď vlastními dopravními prostředky, nebo dopravními prostředky dodavatele, případně dopravce. Obchodně technické služby jsou důležitou součástí výrobku a zároveň velmi důležitým nástrojem konkurenčního boje. Jsou to služby poskytované zákazníkovi, který si kupuje daný výrobek. Patří sem například služby při vlastním výběru zboží, služby při uskutečňování dodávky a služby při používání výrobku. Jedná se například o služby poradenské, zapojení výrobku, prodej na splátky, servis, opravy, dodávky náhradních dílů apod. Průběh odbytové činnosti je nutno kontrolovat. Je třeba mít přehled o vývoji objemu prodeje, o nákladech s odbytem spojených a o zásobách výrobků. Hodnocení odbytu je prováděno sledováním vývoje objemu odbytu, srovnáváním nákladů a výnosů odbytové činnosti, sledováním prodejnosti jednotlivých druhů výrobků, hodnocením rychlosti obratu zásob výrobků, zjišťováním podílu jednotlivých druhů výrobků na celkovém odbytu a vyčíslením podílu jednotlivých druhů výrobků na tvorbě zisku.

11.4 Personální činnost Kvalita řízení lidských zdrojů je jedním z nejdůležitějších faktorů úspěšného fungování firmy. Cílem řízení lidských zdrojů je zabezpečení potřebné kvalitativní stránky lidských zdrojů a zároveň také zabezpečení kvantitativní stránky. Základní cíle personální činnosti si rozdělíme na cíle v oblasti hospodářské a cíle v oblasti sociální. Cíle personální činnosti v oblasti hospodářské jsou následující: - optimální využití lidské práce v kombinaci s ostatními výrobními faktory, 111

Odbytový trh

Plán odbytu

Expedice



zlepšování struktury a zvýšení kvality fungování lidských zdrojů organizace, stanovení udržení personálních nákladů organizace, realizace systému odměňování podle výkonu stimulujícího rozvoj aktivity zaměstnance.

Cíle personální činnosti v oblasti sociální: - naplnění osobních cílů zaměstnanců spojených s výkonem práce pro organizaci, - spokojenost s pracovním místem, obsahem práce, pracovním prostředím a vnitřní atmosférou organizace, - motivace zaměstnanců k seberozvoji, zvyšování kvalifikace a tvořivému přístupu při řešení problémů organizace, - vytváření pocitu sounáležitosti zaměstnance s cíli organizace, - zabezpečení sociálních jistot zaměstnanců. Personální činnost vychází ze zásad personální strategie firmy, která udává hlavní dlouhodobé cíle a zásady a zároveň také určuje hlavní postupy v oblasti řízení lidského faktoru v podniku. Personalistika v podniku se uskutečňuje prostřednictvím celé řady různých činností, které zabezpečuje v podniku především personální útvar. Činnosti tohoto útvaru se mohou shrnout do následujících aktivit: - plánování zaměstnanců, - získávání a výběr zaměstnanců, - rozmisťování zaměstnanců, - hodnocení pracovníků, - hodnocení práce a popis jednotlivých pracovních míst, - odměňování, - podnikové vzdělávání - kolektivní vyjednávání, - sociální péče, - personální informační systém. Základem plánování zaměstnanců v podniku je prognóza vývoje pracovních sil a prognóza vývoje zdrojů pracovních sil. Vedlejší zdroje pracovníků představují nabídku práce pracovníků především z oblasti regionu, zahrnují pracovníky vstupující do výrobního procesu, dále uvolněné zaměstnance z jiných podniků nebo zaměstnance, kteří projevili zájem o změnu zaměstnání a uchází se o místo právě v daném podniku. Vnitřní zdroje pracovníků představují zaměstnanci, kteří byli uvolněni z různých pracovních míst v důsledku technického rozvoje, případně změny struktury výroby nebo sem patří ti zaměstnanci, kteří chtějí sami vykonávat například náročnější práci, případně chtějí z jiných důvodů změnit pracoviště apod. Když není možné uspokojit potřebu zaměstnanců z výše uvedených zdrojů, přicházejí potom v úvahu vnější zdroje. Podnik však nemá zájem získat jakéhokoliv zaměstnance, ale klade na výběr zaměstnanců určité požadavky, které se potom prověřují v tzv. výběrovém řízení. Stanovení postupů při výběru zaměstnanců pro podnik je záležitostí organizace, zkušeností s výběrem, ale také je to otázka firemní kultury v podniku.

112



Jedním z předpokladů kvalitní personální práce je i kvalitní systém hodnocení zaměstnanců a jejich výkonů. Hodnocení zaměstnance a jeho výkonu je nedílnou součástí řídící práce každého nadřízeného vůči danému zaměstnanci, kterého řídí, když toto hodnocení je zároveň i podkladem pro rozhodování o dalším vývoji činnosti zaměstnance v podniku. Moderní a progresivní metodou hodnocení je v současné době kombinace metod hodnocení s principem sebehodnocení zaměstnance, jehož hlavním cílem je specifikovat silné a slabé stránky činnosti zaměstnance. Velmi často se také uplatňuje tzv. vícezdrojový systém hodnocení, kde zaměstnance hodnotí nejen nařízený, ale i spolupracovníci, podřízení a případně další například různí externí pracovníci. Podnik má také zájem na neustálém zvyšování kvalifikace a dalšího vzdělávání zaměstnanců, což je obsahem tzv. firemního vzdělávání. Do této oblasti patří také problematika rekvalifikace, tj. změna původního zaměření zaměstnance v souvislosti se změnami a požadavky zaměstnavatele, případně trhu apod. Do činnosti personalistiky patří také péče o pracovní podmínky, bezpečnost práce a hygiena práce. Dále sem řadíme problematiku uspořádání pracovního prostředí tak, aby dobře ovlivňovala fyzický případně i psychický stav zaměstnance, což je nazýváno procesem humanizace. Významným faktorem je pocit spokojenosti zaměstnance na pracovišti. Tento pocit má rozhodně vliv i na kvalitnější výkon zaměstnance. Jedná se o tzv. zabezpečování sociálních potřeb pracovníků, neboť vedle poskytování mzdy jako základního faktoru, který ovlivňuje životní úroveň zaměstnance, mohou také zaměstnavatelé vynakládat část nákladů na poskytování sociálních požitků, které tvoří mimomzdovou motivaci zaměstnanců. Patří sem nejrůznější formy příspěvků na podnikovou rekreaci, příspěvky na závodní stravování, příspěvky na sportovní a kulturní aktivity apod. Systém podnikové sociální péče o zaměstnance vždy velmi pomáhá ke stabilizaci zaměstnanců v podniku a zaměstnanec má větší pocit sounáležitosti s podnikem. Podnik může k odměňování zaměstnanců vytvářet svůj mzdový systém, který musí být v souladu s příslušnými zákony. Mzdový systém je nástrojem k realizaci podnikové mzdové strategie a politiky se záměrem naplnit cíle strategie lidských zdrojů. Mzdový systém ve velkém podniku oceňuje tyto faktory: - hodnotu práce, - pracovní podmínky, - pracovní výsledky, - tržní cenu práce.

113

Proces humanizace

Mzdový systém



Obrázek 16 Mzdový systém velké firmy

Hodnota práce vlastně charakterizuje relativní míru složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce ve srovnání s ostatními pracemi v podniku. Určuje se pomocí metod hodnocení práce a může být vyjádřena pořadím, tarifním stupněm nebo případně body. Tarifní stupeň je oceněn mzdovým tarifem, což je mzdová sazba v Kč za jednotku času, která je poskytována zaměstnanci. Pracovní podmínky zahrnují velkou skupinu různých požadavků na pracovní místo a znamenají zvýšené náklady na reprodukci pracovní síly. V podnicích je tarifní systém tvořen: - podnikovým kvalifikačním katalogem – tj. přehled prací dělnických povolání i technicko-hospodářských funkcí, kde jsou uvedeny i požadavky na tyto práce, - stupnicemi mzdových tarifů, - příplatky, mzdové kompenzace a případná zvýhodnění.

Obrázek 17 Vztah mezi mzdotvornými faktory práce a strukturou individuální mzdy

114

Hodnota práce

Tarifní systém



Podniková praxe zná také celou řadu mzdových forem, jejich účelem je dotvářet mzdu v závislosti na pracovním výsledku a pracovním chování. Zpravidla používáme tyto mzdové formy: - mzda časová, - mzda úkolová, Další složky odměňování za práci jsou: - prémie, - odměna, - účast na výsledku hospodaření podniku. Časová mzda se zpravidla používá tehdy, když nejsou zpracovány výkonové normy, nebo se používá, když zaměstnavatel má zájem na odvádění kvalitní práce, dále se používá jako stimulace zvyšování kvalifikace a také tehdy, když je třeba striktně dodržovat předpisy o bezpečnosti práce. Časová mzda se používá při odměňování jak u manuálních činností ve výrobních, pomocných i obslužných procesech, tak u technicko-hospodářských funkcí. Podstata výpočtu časové mzdy spočívá v součinu mzdového tarifu a skutečně odpracované doby v hodinách. Úkolová mzda se zavádí na pracovištích, kde jsou stanoveny výkonové normy, jsou zde předem určeny technologické a pracovní postupy, zajištěny předpoklady pro plynulý průběh pracovního procesu a není ohrožena bezpečnost práce a zdraví zaměstnance, když pochopitelně musí fungovat kontrola jakosti práce. Úkolová mzda je účinná při stimulaci výrobních dělníků, ale ne pro každou práci je vhodná. Především není vhodná pro takové práce, které jsou náročné na kvalitu a přesnost. Úkolová mzda od jednotky výkonu vychází z úkolové sazby za jednotku výkonu a vypočítá se jako součin úkolové sazby a množství odvedených kusů výkonu. Prémie doplňují časovou nebo úkolovou mzdu. Prémie mají stimulovat k plnění takových úkolů, které nejsou oceněny mzdovou formou. Prémie jsou poskytovány za výsledky práce jako je například: dřívější splnění termínu, úspora nákladů, prémie za výkon, za kvalitu apod. Odměna je přiznána zaměstnancům jako například osobní ohodnocení pracovníka, případně jednorázové hodnocení, odměna za mimořádné pracovní aktivity a za dosažení mimořádných výsledků. Účast na výsledku hospodaření podniku je podílem zaměstnanců podniku na dosaženém výsledku hospodaření, který je zpravidla vyšší, než bylo původně plánováno (předpokládáno). Smyslem účasti zaměstnanců na výsledku hospodaření podniku je především podněcovat spolupráci mezi vlastníky podniku, vedením podniku a zaměstnanci a umožnit všem, aby byli zainteresováni na hospodářských výsledcích. Odměňování v tržní ekonomice vychází především ze zásady tržní úspěšnosti. Výše mezd je spojena s prosperitou podniku, když odměňování za práci je závislé na: - množství vykonané práce, - kvalitě (kvalifikovanosti) práce, - namáhavosti práce.

115

Mzdové formy

Časová mzda

Úkolová mzda

Prémie

Odměna

Účast na VH



11.5 Financování podniku Řízení podniku je velmi významnou činností a na dobrém řízení podniku záleží i jeho výsledky. Každá činnost, která probíhá v podniku si vyžaduje určité finanční zabezpečení. Procesy v podniku, které mají hmotný charakter se projevují v určitém toku finančních prostředků, a to buď ve formě peněžních příjmů (jsou odrazem prodeje výrobků), nebo peněžních výdajů (představují finanční prostředky na základní výrobní faktory.

Obrázek 18 Peněžní toky v podniku

Finanční řízení podniku ze skládá ze čtyř hlavních úkolů: 1) zajišťování kapitálu pro podnik pro potřeby zcela běžně se v podniku vyskytující, ale i pro potřeby mimořádné, rozhodovat o struktuře podniku, případně i o změnách struktury, 2) rozhodovat o umístění kapitálu v podniku, 3) rozhodovat o rozdělení zisku, 4) prognózovat, plánovat, evidovat, analyzovat, kontrolovat a řídit hospodářskou činnost podniku a snažit se o zajištění finanční stability podniku, čímž především rozumíme schopnost podniku platit své současné závazky z běžných příjmů a budoucí závazky z budoucích příjmů apod.

Finanční řízení

Financováním rozumíme získávání a rozdělování fondů. O financování podniku se u malého podniku zpravidla stará sám majitel, u větších podniků je to zpravidla hlavní účetní a u velkých firem to bývá finanční ředitel, který má k těmto účelům k dispozici řadu finančních manažerů. Financování a finanční řízení je silně ovlivňováno v podstatě dvěma faktory. Jedná se o - faktor času a - faktor rizika.

Financování

Faktor času spočívá ve skutečnosti, že peníze vyplacené nebo přijaté v různých časových obdobích mají rozdílnou hodnotu. Finanční prostředky, které máme teď jsou pro nás výhodné, protože je můžeme investovat a později z nich získat větší hodnotu, než kterou mají nyní. Můžeme z nich získat například úrok nebo určitý zisk.

Faktor času

116



Proto zjišťujeme tzv. budoucí hodnotu peněz a toto vyjadřujeme hospodářskými výpočty, které nazýváme úrokování. Úrokování může být - jednoduché, při kterém se úročí jen původní částka, nebo - složité úrokování , kdy se spolu s vkladem úročí i úrok. Příklad Představme si, že máme jistinu Kč 1 000,- a úroková míra je 10 %. a) při jednoduchém úrokování přináší tato jistina každoročně úrok ve výši Kč 100,b) při složitém úrokování přinese stejná jistina následující úroky. v prvním roce Kč 100,a zvětší jistinu na Kč 1 100,-, v druhém roce Kč 110,a zvětší jistinu na Kč 1 210,-, ve třetím roce Kč 121,a zvětší jistinu na Kč 1 331,-. Budoucí hodnotu, neboli konečnou částku na konci určitého počtu let vypočítáme, když současnou hodnotu vynásobíme úročitelem (1 + i)n, kdy i je úroková míra a n je počet let úročení, případně počet období. Budoucí hodnota = současná hodnota

x

Budoucí hodnota peněz

úročitel

n BH = SN x (1 + i) Ve finančních výpočtech však také používáme výpočty pro současnou hodnotu budoucích příjmů, případně výdajů, tj. počítáme částku, kterou bychom měli nyní, aby v budoucnosti vzrostla na částku jinou. Toto počítáme pomocí odúročení, které také označujeme jako diskontování.

Současná hodnota peněz

======================================== Současná hodnota = budoucí hodnota x úročitel ======================================== n SH = BH x (1 + i) případně také 1 SH = BH x --------n (1 + i) Ve druhém vzorci zlomek, který je zde uveden se nazývá odúročitel (diskontní míra). Faktor rizika spočívá v tom, že ten, kdo rozhoduje (vybírá některou z případně možných variant, když výsledky těchto variant jsou různé) si nikdy není zcela jist výsledky posuzovaných variant, protože zpravidla varianta s větším rizikem přináší i větší zisky a varianta s menším rizikem přináší menší zisk.

117

Faktor rizika



Riziko představuje vždy nebezpečí, kterému je podnik vystaven, neboť se může stát, že předpokládané výnosy nebudou dosaženy, nebo může dojít k situaci, že investovaný kapitál bude zcela znehodnocen. Riziko vzniká jednak z vnějších příčin, když těmito příčinami mohou být například přírodní katastrofy, hospodářské krize, inflace apod. a riziko také může vzniknout z vnitřních příčin daného podniku a takovou příčinou může být například nedostatečně posouzený trh zboží apod. ===================================================== Obecně platí, že čím je vyšší riziko, tím jsou zpravidla i vyšší zisky. ===================================================== Finanční rozhodnutí mohou být taktická a strategická. Taktická rozhodnutí zpravidla vyžadují menší finanční obnos, nemění zcela zásadně činnosti podniku a jedná se například o pořízení strojního parku, zásob apod., když chybné taktické rozhodnutí nemá zpravidla tak velké následky pro podnik, jako je tomu u chybného strategického rozhodnutí.

Taktická rozhodnutí

Strategické rozhodnutí zpravidla vyžaduje větší finanční částky, které jsou na uskutečnění těchto rozhodnutí potřebné, přinášejí však podniku většinou velké změny v jeho činnosti, očekává se také značně vyšší zisk, ovšem je zde poměrně velké riziko. Jak je již výše uvedeno, pokud se stane, že toto rozhodnutí není správné, potom ztráty jsou značně vysoké a může se stát, že dojde až k zániku podniku.

Strategická rozhodnutí

Strategická rozhodnutí rozdělujeme na - strategická dlouhodobá investiční rozhodnutí a - strategická dlouhodobá finanční rozhodnutí.

Financování podniku můžeme rozdělovat podle několika hledisek, obvyklé rozdělování financování podniku je podle původu kapitálu. Z tohoto hlediska potom máme financování - vnitřní (interní), kdy zdrojem kapitálu je podniková hospodářská činnost (zisk, odpisy, fondy), - vnější (externí), z vlastních zdrojů (kdy kapitál přichází z okolí podniku, podíly zakladatelů, vlastníků), z cizích zdrojů, jako jsou půjčky, úvěry, obligace apod.

118

Financování podniku



Obrázek 19 Přehled druhů financování podniku

Novou formou vnějšího financování je leasing, který rozdělujeme na dvě hlavní formy, operativní (provozní), kdy po skončení nájmu zůstává předmět nájmů ve vlastnictví leasingové společnosti, a leasing finanční, kdy předmět nájmu po uplynutí doby uvedené v leasingové smlouvě přechází do vlastnictví nájemce. Ve smlouvě je uvedeno, za jakých podmínek se takto stane, buď je to bezplatně, případně za zůstatkovou cenu. Další formou financování může být faktoring, tj. odkoupení pohledávek faktorem, který potom nese riziko jejich případné nedobytnosti a stává se zároveň institucí, která financuje podnik, jež pohledávky odprodal. Dalšími poměrně novými, progresívními finančními nástroji mohou být tzv. zerobondy, to jsou půjčky s nulovým kupónem, futures, neboli předkupní smlouvy, swaps, nejrůznější typy výměnných obchodů na mezinárodních trzích, opce, tj. právo nebo případně povinnost na koupi nebo prodej např. valut, akcií, půjček apod.

Další formy financování podniku

Financování podniku také můžeme dělit podle pravidelnosti na - financování běžné, tj. financování běžného provozu podniku, jako je nákup zásob, výplaty mezd, splácení krátkodobých závazků apod. - financování mimořádné, které dělíme na financování při zakládání podniku, financování při rozšiřování podniku, financování při spojování případně sanaci podniku a financování při zániku podniku. Tři způsoby financování podniku: - financování vlastním kapitálem – vklady, emise akcií, apod. - financování cizím kapitálem – úvěr, půjčky, obligace, - samofinancování – zisk, odpisy. Finanční plánování má za úkol zajistit splnění základních cílů podniku, zajistit jeho stabilitu a naplánovat celkovou finanční orientaci podniku. Dlouhodobé cíle podniku jsou obsaženy v dlouhodobých finančních plánech (rozpočtech), především se jedná o rozpočet finančních zdrojů a potřeb, kdy se plánují výnosy, 119

Finanční plánování



zisk a jeho rozdělení, když tyto dlouhodobé rozpočty jsou zajišťovány především prováděcími (ročními) finančními plány. Prováděcí finanční plány zahrnují: - plánování aktiv a pasiv, - plánování výnosů, nákladů a zisku, - plánování peněžních příjmů a výdajů.

11.6 Investiční činnost Rozhodování o investicích patří k nejdůležitějším manažerským strategickým rozhodováním v podniku, protože na tomto rozhodnutí velmi záleží budoucí vývoj podniku. Je tedy třeba dobře uvážit následující otázky. Kolik budeme investovat? Do čeho budeme investovat? Kdy začneme investovat? Kde a jak začneme investovat? Z hlediska finanční teorie můžeme uvést, že investice je vynaložení zdrojů za účelem získání užitků, které jsou zpravidla očekávány v delším časovém úseku. Investice znamená odložení dnešní spotřeby za účelem získání určitého budoucího užitku, za účelem rozmnožení majetku a bohatství.

Investice

Rozlišujeme tři základní skupiny investic: - finanční investice - nákup cenných papírů, uložení peněz v bance, - kapitálové investice (věcné, hmotné, fyzické), rozšiřují výrobní kapacitu podniku, - nehmotné investice – nákup know-how, výdaje na výzkum, vědu, vzdělání. Kapitálová investice je chápána jako celkové náklady vynaložené na výstavbu, modernizaci, rekonstrukci případně obnovu majetku podniku.

Kapitálové investice

Zdrojem financování investic jsou v podniku - vlastní zdroje, jako jsou odpisy, nerozdělený zisk, výnosy z prodeje a z likvidace hmotného majetku apod. - cizí zdroje , jako například investiční úvěr, prodej obligací apod.

Zdroje financování investic

Plánování investic má věcnou a finanční stránku, když z hlediska věcného jde vlastně o rozhodování o technické a výrobní stránce investic, a z hlediska finančního jde o rozhodování o tom, z jakých zdrojů bude investice financována. Rozhodujícím kritériem je výnosnost (rentabilita) investic, nebo-li je to vztah mezi výnosy, které investice za určitou dobu přinese a náklady, které na její pořízení a provoz byly vynaloženy. Velké a rozsáhlé investice vznikají v rámci tzv. investiční výstavby, když účastníky investiční výstavby jsou zpravidla investor (ten, pro koho se realizuje investice a kdo ji investuje), projektant (ten, kdo vypracovává projekt, včetně jeho variant a zároveň vypracovává i rozpočet) a dodavatel, který uskutečňuje výstavbu investice.

120



Podstatou hodnocení investic je porovnávání vynaloženého kapitálu, tj. nákladů na investici, s výnosy, které investice přinese. Výnosem z investice je přírůstek zisku a přírůstek odpisů, které se vrací podniku v ceně výkonů. Postup hodnocení investic sestává z následujících činností: - určení jednorázových nákladů na investici, - odhadnutí budoucích výnosů, které investice přinese, - určení „nákladů na kapitál“ vlastního podniku, - výpočet současné hodnoty očekávaných výnosů.

Hodnocení investic

S investováním je rovněž spojeno i určité riziko, které je třeba při vlastním rozhodování o investování dobře zvážit. Riziko při investování spočívá v tom, že předem nám není znám výsledek investování. Investovaný kapitál nám může přinést velké zisky, ale také může způsobit účinky zcela opačné. Riziko charakterizujeme pravděpodobností možných výsledků. V úvahu také musíme vzít ochotu riskovat, která závisí na podnikateli, neboli na tom, kdo rozhoduje. Rozhodně není dobré, když podnik investuje všechny své volné prostředky do jedné akce, protože, kdyby tato akce nebyla úspěšná, tak pro podnik by to mělo negativní důsledky. Proto se všeobecně doporučuje investovat do různých akcí a tím snížit riziko neúspěchu. Některým společnostem, například bankám, je tato podmínka dokonce dána legislativou. Soubor tržních akcií a případně ostatních aktiv držených jedním investorem je nazývána portfoliem. Snahou je mít takové složení portfolia, aby jeho výnosnost byla co nejvyšší a riziko co nejnižší. Investor by se měl řídit těmito pravidly: ze dvou akcií se stejným rizikem je lepší akcie s vyšší výnosností, ze dvou akcií se stejnou výnosností je lepší akcie s nižším rizikem, ze dvou akcií, kdy jedna má vyšší riziko i vyšší výnosnost si vybere tu, která více vyhovuje jeho vztahu k riziku (jak je ochoten riskovat), pokud lze snížit riziko bez snížení výnosnosti je třeba to udělat.

SHRNUTÍ Podstatou výrobní činnosti je přeměna vstupů na výstupy, jinými slovy přeměna výrobních faktorů ve výkony. Výrobce musí řešit tři základní otázky, a to otázku, co bude vyrábět, jak to bude vyrábět a pro koho to bude vyrábět. Základním cílem podniku je dosáhnout co největších zisků při vynaložení optimálních nákladů, když objem výroby je dán výrobní kapacitou podniku, což je maximální objem produkce dosažený daným zařízením podniku za určitou dobu. Ekonomiku podniku také značně ovlivňuje jeho lokalizace.

121

Portfolio



Zásobování podniku (nákup) má za úkol zabezpečit pro výrobní činnost potřebné zásoby tak, aby výroba mohla probíhat plynule. Aby toto bylo dobře zajištěno, je třeba, aby zásobovací útvar v podniku vykonával celou řadu činností, zejména včas zajišťoval potřeby, prováděl nákupní výzkum trhu, volil dodavatele, rozhodoval o zásobách a také zajišťoval ostatní nezbytné logistické procesy. Odbyt výkonů (výrobků a služeb) tvoří náplň prodejní činnosti podniku. Marketingový přístup je možné pouze v podmínkách tržního hospodářství, při existenci odpovídajícího právního rámce a tržních struktur. Personální činnosti patří k hlavním činnostem řízení podniku. Lidské zdroje a jejich kvalita má pro fungování podniku a jeho rozvoj rozhodující význam. Cíle personální práce vyplývají z hlavních cílů podniku a týkají se jak oblasti hospodářské, tak i oblasti sociální. Organizace personální práce vychází z personální strategie podniku. Financování podniku můžeme rozdělovat podle různých hledisek. Z hlediska času dělíme financování na běžné a mimořádně. Podle původu kapitálu dělíme financování na vnitřní a vnější, když existují v podstatě tři způsoby financování podniku, a to financování vlastním kapitálem, financování cizím kapitálem a samofinancování. Úkolem finančního řízení je nejen zhodnocovat vložený kapitál, tedy dosahovat zisku, ale zabezpečovat i takový příliv hotovosti, který by umožňoval řádně platit všechny výdaje. Rozhodování o investicích jsou jedněmi z nejdůležitějších a také nejsložitějších rozhodování vedení podniku. Dobré rozhodnutí je podniku ku prospěchu, špatné rozhodnutí může mít velmi negativní následky. Rozhodnutí však musí vycházet ze strategie podniku a dlouhodobého vývoje podniku. Investice mají finanční, hmotnou nebo nehmotnou formu. Jsou financovány vlastními nebo cizími zdroji, případně kombinovaně. Hodnocení výnosnosti investic je dáno porovnáním nákladů na investice s výnosy, které investice přinese. Každá investice je spojena s určitým rizikem, proto je třeba si realizaci zamýšlené investice dobře promyslet. Všechny činnosti podniku jsou vzájemně provázány a pro efektivní chod podniku a splnění základních cílů podniku je nutné, aby jednotlivé činnosti byly dobře zajišťovány.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13)

Co rozumíte pod pojmem výrobní činnost podniku. Jak byste charakterizovali výrobní proces. Jak členíme výrobu ve výrobním podniku. Co zahrnuje plánování výroby. Charakterizujte pojem výrobní program. Co je to výrobní kapacita. Objasněte pojem „lokalizace podniku“. V čem spočívá význam zásobovací činnosti v podniku. Vysvětlete pojem „optimalizace zásob“. Jaké činnosti provádí útvar zásobování. Charakterizujte pojem „řízení zásob“. Co je náplní odbytové činnosti. Jak chápete pojem odbytový trh. 122

Základy podnikové ekonomiky 14) 15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23) 24) 25) 26) 27)


V čem spočívá význam plánu odbytu. Co to jsou obchodně technické služby. Co rozumíte pod pojem „expedice“. Jaké jsou cíle personální činnosti. Co rozumíte pod pojmem „mzdový systém“. Jaké znáte mzdové formy. Z čeho se skládá finanční řízení podniku. Vysvětlete pojem „financování“. Charakterizujte budoucí hodnotu peněz a současnou hodnotu peněz. Podle jakých hledisek rozdělujeme financování podniku. Co je předmětem a obsahem finančního plánování. Co si představujete pod pojmem „investice“ a investiční činnost“. Jakým způsobem je financována investice. Čím se zabývá logistika.


výrobní činnost výrobní proces výrobní program výrobní kapacita lokalizace podniku optimalizace zásob zásobovací činnosti řízení zásob odbytové činnosti odbytový trh plán odbytu expedice personální činnosti plánování zaměstnanců mzdový systém hodnota práce tarifní systém finanční činnosti financování budoucí hodnota peněz současná hodnota peněz zdroje financování podniku investice investiční výstavba financování investic logistika

123


Specifické ekonomiky

12 SPECIFICKÉ EKONOMIKY Cíl Základním cílem této kapitoly je skutečnost, že po jejím prostudování byste měli dokázat - rozlišovat podniky podle charakteru výrobní činnosti a podle charakteru poskytovaných služeb, - objasnit podstatu jednotlivých podniků, - rozdělit podniky podle typu výroby a podle velikosti, - charakterizovat určité zvláštnosti, které se u těchto podniků vyskytují a čím se od sebe tyto podniky liší, - vysvětlit, jak na jednotlivá specifika těchto podniků reaguje jejich ekonomika.

Průvodce studiem Kapitola, která se zabývá specifiky jednotlivých ekonomik u některých podniků, je logicky uspořádána a měla by se dobře studovat. Její předností také je, že není příliš obsáhlá a lze z ní čerpat poznatky pro případnou praxi, případně přímo pro aktivní uplatnění a zařazení se do pracovního procesu. Jistě zde bude pro vás řada nových a zajímavých poznatků, které mohou být, pro vaše případné rozhodování a zvažování jistých možností, velmi důležité. Studium této kapitoly vám zabere asi 60 – 80 minut. Jistě tento čas strávený studiem specifických ekonomik nebude časem zbytečným. Podniky můžeme rozčlenit podle různých hledisek, když každá skupina obdobných podniků má určitá specifika a odlišuje se určitými společnými znaky od těch ostatních. Tak například dělíme podniku podle předmětu výroby, podle stupně zpracování vyráběných statků, podle celkového výrobního množství, podle velikosti apod.

12.1 Členění výrobních podniků Nejčastějším členěním podniků je členění podle předmětu činnosti. Tak rozeznáváme podniky průmyslové, zemědělské, lesnické, stavební, dopravní, spojů, obchodní, cestovního ruchu, bankovní apod. Podniky zabývající se převážně výrobní činností jsou následující: - podniky průmyslové, - podniky zemědělské, - podniky lesnické, - podniky stavební. Podniky zabývající se poskytováním nejrůznějších služeb jsou tyto: - podniky dopravní, - podniky provádějící výkony spojů, - podniky zasílatelské, - podniky obchodní, 124

Podniky dělené podle činnosti



podniky v oblasti cestovního ruchu, podniky bankovní, apod.

Je obvyklé, že výrobní podniky dělíme podle stupně zpracování vyráběných statků. Potom hovoříme o výrobních podnicích působících v oblasti: - prvovýroby, jako jsou podniky zemědělské, lesnické, nejrůznější těžba, (tyto podniky získávají suroviny zpravidla přímo z přírody), - druhovýroby, sem patří všechny podniky zpracovatelské, když tyto zpracovávají obvykle suroviny z prvovýroby a přeměňují je na statky, např. dřevo na nábytek. Podniky také dělíme na sektory – primární, sekundární, terciální, viz. předcházející kapitoly této studijní opory. Podniky lze dělit podle typu výroby, kterou se zabývají na podniky s výrobou: - kusovou – malé množství stejných výrobků, zpravidla zakázková výroba, - sériovou – výroba stejného druhu výrobku, který se opakuje v sériích, - hromadná výroba – velké množství malého počtu výrobků. Podle velikosti rozeznáváme výrobní podniky tzv.  malovýrobní – různá řemesla, soukromí zemědělci,  velkovýrobní – továrny, stavební firmy, družstva. Velké podniky mají určité výhody oproti těm malým, například v důsledku větší dělby práce a vyšší produktivity práce mohou vyrábět obvykle s nižšími náklady, protože nakupují ve velkém, tak nakupují zpravidla za nižší ceny, mají své výzkumné, případně i vývojové oddělení, apod. Nevýhodou pro velké podniky je například skutečnost, že se těžko přizpůsobují rychlým změnám trhu, mají vyšší správní režii, neboť zaměstnávají více administrativních pracovníků, není tak těsná komunikace mezi vedoucími pracovníky a podřízenými apod. Malé a střední podniky naopak mohou pružněji reagovat na změny poptávky po výkonech podniku, zpravidla rychleji realizují inovaci, nemusí být tak vybaveny základním kapitálem, lepší vztahy mezi vedením a zaměstnanci ap. Jednotlivé výrobní podniky se od sebe značně liší a to nejen předmětem činnosti, ale i závislostí na přírodních podmínkách, jako je například sezónnost některých prací, dále se liší rozsahem a počtem funkcí, které plní, významem jednotlivých výrobních faktorů apod. Průmyslové podniky Průmysl je hlavním odvětvím našeho národního hospodářství. V minulosti zaměstnával až 35 % všech pracovníků v národním hospodářství. Nyní se toto procento snížilo a pohybuje se kolem 27 – 30 %. Největší zaměstnanost je ve zpracovatelském průmyslu, dále v dobývání surovin a následuje energetika.

125

Velké podniky

Malé a střední podniky

Průmyslové podniky



Do průmyslu se zařazují podniky: - v oblasti dobývání nerostných surovin, v oblasti zpracovatelského průmyslu, v oblasti výroby a rozvodu elektřiny, vody a plynu. Průmyslové podniky působí v prvovýrobě i druhovýrobě. K prvovýrobě patří průmysl těžební, např. uhlí, rudy, kámen. Vyznačuje se hromadnou produkcí a vyžaduje dlouhou dobu přípravy na těžbu a také váže značný počáteční kapitál. Silně na tento průmysl působí přírodní podmínky. Zpracovatelský průmysl mění vytěžené nerosty v hotové výrobky. Patří sem průmysl potravinářský, textilní, oděvní, strojírenský, elektrotechnický, hutnický, chemický, dřevozpracující apod. V ekonomice se často používá dělení průmyslu na průmysl těžký a průmysl lehký. Do těžkého průmyslu se řadí odvětví, kde se vyrábějí investiční statky velkého rozměru, např. stavba lodí, těžké stroje apod., do lehkého průmyslu zahrnujeme taková odvětví, která většinou vyrábí spotřební statky, jako jsou oděvy, potraviny, farmaceutické výrobky apod. Velmi významným odvětvím našeho národního hospodářství je strojírenství, které se podílí téměř 25 % na produkci celého průmyslu. K významným odvětvím u nás patří i hutnictví, které dodává své výrobky pro strojírenství, stavebnictví a další odvětví. Chemický průmysl je také velmi důležitý především pro chemizaci hospodářství. Jeho výrobní procesy jsou kombinací mechanických, fyzikálně chemických, biochemických a chemických procesů. Chemickými procesy dochází k vnitřní změně vlastností zpracovávaných surovin. Představitelem spotřebního průmyslu je průmysl textilní a oděvní, který však v současné době je ve zcela mimořádné situaci, neboť dovážené zboží je prodáváno za velmi nízké ceny a tak se stává, že naše zboží je neprodejné, i když je velice kvalitní, oproti zboží dováženému především z východoasijských zemí. To způsobuje útlum tohoto průmyslu a také sortiment výrobků, který byl v minulosti rozsáhlý se zužuje. Průmysl vznikl dlouhodobým vývojem hospodářství. Od řemesel, která postupně vznikala jako projev dělby práce, od oddělování některých výrob jako například zemědělství, těžba a zpracování nerostů apod. Po období řemeslné a domácké malovýroby přichází stádium průmyslové výroby, které je spojeno s manufakturou a rozsáhlou dělbou práce. Toto období bylo nahrazeno strojní velkovýrobou, začalo se hojně využívat strojů a výrobních zařízení. Průmyslová výroba má určitou vnitřní organizaci, která spočívá v základním prostorovém uspořádání. Nejnižším stupněm tohoto uspořádání je pracoviště, kde probíhají na určitém vymezeném prostoru pracovní operace. Pracoviště jsou soustředěna do dílen, ty se soustřeďují do provozů, několik provozů tvoří závod a několik závodů nazýváme podnikem. V průmyslových podnicích probíhají tyto druhy výrobních procesů: - pracovní, ruční, strojně ruční, strojní, - automatické, bez přímého vlivu pracovníka, - přírodní, působením přírodních sil.

126



Energetické podniky Energetika se zabývá získáváním, úpravou, zpracováním, přenosem a rozvodem energií. V podstatě zahrnuje soustavy, které jsou tři, a to: - elektroenergetická - teplárenská a plynárenská a - vodárenská. Energetika se vyznačuje určitými zvláštnostmi, které se u ostatních odvětví neobjevují, nebo se objevují jen částečně. Elektřina a její výroba je zvláštním výrobkem, který se nedá skladovat, což vyžaduje celou řadu odlišných přístupů k tomuto výrobku.

Energetické podniky

Hlavními energetickými zdroji u nás jsou: - paliva, - jaderná energie, - energie vodních toků. První dva zdroje jsou zdroji neobnovitelnými, tedy vyčerpatelnými. Energie získávána z vodních toků je vyráběna z obnovitelného zdroje. Výroba energie z druhotných energetických zdrojů, např. spalováním odpadů, výroba energie z větru nebo sluneční energie zatím nemá u nás velký význam. Elektrárenství Základní formou energie je elektřina, která se vyrábí v elektrárnách. Elektrárny rozdělujeme na elektrárny: - tepelné, tj. parní a jaderné, - vodní, tj. průtokové a akumulační a - ostatní, např. sluneční, větrné, apod.

Elektrárenství

Hlavní parní elektrárny jsou především v severozápadních Čechách, prochází nyní velkými změnami, například modernizací a rekonstrukcí, neboť tyto elektrárny silně znečišťovaly životní prostředí. V současné době jsou již v provozu v České republice dvě jaderné elektrárny, a to v Dukovanech a v Temelíně. Vodní elektrárny jsou především na řece Vltavě a případně na dalších malých tocích po celé republice. Energii považujeme za zvláštní výrobek, neboť se nedá skladovat, ovšem musí být spotřebitelům k dispozici v takovém rozsahu a v takovém čase, jak je právě spotřebiteli žádána. Proto základní charakteristikou výroby elektrické energie je výkon elektrárny, nebo-li výrobní schopnost elektrárny. Proto také značnou část výrobních nákladů představují náklady pevné (stálé, fixní), když velký podíl zde představují odpisy. Teplárenství má za úkol přepravu tepla od výrobce ke spotřebiteli. Teplo je produktem tepláren, případně kotelen. Modernější výroba tepla v teplárnách může být ještě kombinována s výrobou elektřiny. Výtopny se vyznačují tím, že dodávají páru, případně horkou vodu pro průmyslové objekty nebo i části města. Kotelny vyrábějí teplo pro určitý komplex budov případně pro celou lokalitu.

127

Teplárenství



Plynárenství má za úkol těžbu, úpravu, výrobu, dálkový i místní rozvod topných plynů pro potřeby průmyslu i domácností. Výrobnou plynu je plynárna, když topné plyny se získávají převážně úpravou zemního plynu a zčásti také zplynováním tuhých paliv. Plyn má výhodu proti elektrické energii, že se dá skladovat. Vodní hospodářství je řazeno mezi výrobní odvětví. Má za úkol zajišťovat dostatek vody pro národní hospodářství i pro potřeby obyvatelstva. Jeho součástí jsou i kanalizační sítě. Hovoříme potom o celkové vodohospodářské činnosti. Zákon rozlišuje povrchové vody a podzemní vody. Voda je významným předpokladem života, rozvoje zemědělské a průmyslové výroby a jednou z hlavních podmínek kulturního života člověka. Vodní toky jsou zákonem prohlášeny za národní majetek a jejich rozhodující část je svěřena do správy vodohospodářských organizací. Čistota vody ve vodních tocích je chráněna zákonem, na jehož dodržování dohlíží vodoprávní orgány státu.

Plynárenství

Vodní hospodářství

Zemědělské a lesnické podniky Podle jednotné odvětvové klasifikace ekonomických činností jsou v této skupině uváděny tři odvětví: - zemědělství – myslivost apod. - lesnictví – těžba dřeva a činnosti související, - rybolov – chov ryb a činnosti související. Zemědělství je obdělávání půdy za účelem získání úrody, pokud se jedná o rostlinnou výrobu, dále je zde chov hospodářských zvířat, zde se jedná o živočišnou výrobu. V zemědělství existují i různé přidružené činnosti, více či méně se zemědělstvím související. Zemědělské podniky plní základní funkci – tj. funkci produkční, která spočívá v zabezpečení potravin pro obyvatelstvo a zemědělských surovin pro průmysl. Zemědělství plní dále ještě funkce mimoprodukční, jako je například péče o krajinu a životní prostředí, péče o sociálně kulturní prostředí apod. Hlavní činnost zemědělských podniků je zemědělská výroba, která vykazuje určité zvláštnosti v porovnání s ostatními výrobami. K těmto zvláštnostem zemědělské výroby patří: - zemědělský výrobní proces se musí přizpůsobovat nárokům živých organismů, - hlavní výrobní faktor v zemědělství je půda, - půda má rozdílnou úrodnost - bonitu, která ovlivňuje výsledky hospodaření zemědělských podniků. Závislost zemědělské výroby na přírodních podmínkách ztěžuje značně organizaci práce. Další zvláštností zemědělské výroby je časový nesoulad průběhu výrobního a pracovního procesu. Například pšenice roste asi 10 měsíců, tj. tedy výrobní proces pšenice. Obdobně je tomu i v živočišné výrobě, při výkrmu jatečního masa, výrobě mléka, apod. Další zvláštností v zemědělství je sezónnost práce, tedy nerovnoměrné rozložení práce během roku, což je zejména v rostlinné výrobě. S tímto souvisí i nerovnoměrné využívání strojů a pracovních sil během roku, dále jednorázová

128

Zemědělství



potřeba většího množství pracovních sil, nerovnoměrné rozdělení pracovní doby a kolísání příjmů pracovníků během roku apod. Z výše uvedených zvláštností vyplývají i zvláštnosti ekonomiky a účetnictví. V rozvaze jsou hlavními položkami stálých aktiv půda, budovy, stavby, půdní meliorace apod., zvláštní položku tvoří zvířata. Hlavními položkami oběžných aktiv jsou polní inventář, víceleté kultury, statkové zásoby krmiva apod. Hlavními výnosy zemědělského podniku jsou tržby za zemědělské výrobky, hlavními náklady jsou výdaje za osiva, sadbu, krmiva, hnojiva apod. Lesnictví Lesní hospodářství má za úkol starat se o zakládání, obnovu a ochranu lesa, těžbu dřeva a chov a ochranu lesní zvěře. Lesy mají pro naši republiku velký význam, neboť tvoří téměř 32 % celkové rozlohy území republiky. Ze společenského hlediska jsou lesy nejen přirozený zdroj dřeva, ale také jsou velice významné v souvislosti se životním prostředím a mají vliv na tělesné a duševní zdraví obyvatel. Les umožňuje rekreaci, sport, slouží potřebám zdravotnickým a estetickým, především v osídlených průmyslových oblastech a v okolí velkých měst.

Lesnictví

Podle toho, která ze základních funkcí lesa převažuje, rozlišujeme: - lesy hospodářské, zdroj zásob dřeva, - lesy ochranné – větrolamy, regulace oběhu vody, upevnění břehů srázů, vodních nádrží, apod. - lesy zvláštního určení – chránící vodní zdroje v pásmech hygienické ochrany, v pásmech léčivých a minerálních vod, lesy lázeňské, apod. U nás jsou lesy převážně jehličnaté, ty tvoří asi 70 % všech lesních porostů. Problém lesního hospodářství v naší republice je v souvislosti s poškozením emisemi. Velmi důležitou částí lesnictví je chov zvěře. V ekonomice lesnictví mají rozhodující význam stálá aktiva, tj. les a jeho dřevní hmota. Pokud se týká nákladů, tak převažují náklady na výsadbu a pěstění lesa, na těžbu a dopravu dřeva. V lesnictví je velice dlouhý výrobní cyklus, který může trvat až sto let. Stavebnictví Do stavebnictví řadíme vlastní stavební práce při výstavbě, opravách a údržbě budov a staveb a dále sem patří práce výzkumné, projektové a přípravné k uskutečnění staveb. Stavebnictví se rovněž vyznačuje celou řadou zvláštností. Jedná se především o následující: - stavební výroba je v podstatě kusová výroba, neboť zpravidla vzniká jen jeden objekt, případně soubor objektů, - jedná se o výrobu s velice dlouhým výrobním cyklem, který trvá více let, - výroba je pohyblivá, stavba nikoli. Po skončení stavby na jednom staveništi se výroba – tedy celý stavební provoz přesouvá na jiné staveniště. - stavebnictví je značně závislé na povětrnostních podmínkách, které je ovlivňují zejména v zimě při provádění některých prací, jako je např. betonování, vnější omítky apod.

129

Stavebnictví



práce, stroje a ostatní výrobní zařízení jsou velice různorodé, když například na stavbě pracují současně pracovníci různých profesí, současně používají různé materiály, stroje a zařízení, a to vše je velice náročné na organizaci práce

Stavební výrobu je obvyklé dělit na velkou stavební výrobu a malou stavební výrobu. Velká stavební výroba je zaměřena na velké investiční celky, např. výstavba sídlišť, závodů, komunikací, inženýrských sítí apod. Malá stavební výroba se věnuje více stavebním opravám a údržbě, opravám a výstavbě menšího charakteru spíše místního významu. Stavebnictví je odvětvím vysoce materiálově náročným, které je velmi silně ovlivněno přírodními podmínkami, což má pochopitelně vliv na řadu aspektů, mimo jiné to značně ovlivňuje i náklady ve stavebnictví. Rozhodně by bylo možné v této kapitole se zabývat ještě i zvláštnostmi ekonomik, které se vyskytují i v dalších podnicích, jako jsou například bankovní podniky, podniky infrastruktury, obchodní podniky a podniky v oblasti cestovního ruchu, podniky s mezinárodní účastí apod. Tato problematika bude však předmětem dalších samostatných odborných předmětů, které jsou v rámci výuky na VŠPJ zařazeny do studijního programu.

SHRNUTÍ Podniky můžeme třídit podle nejrůznějších hledisek. Tak třídíme podniky podle předmětu výroby na průmyslové, zemědělské a stavební, když tyto podniky souhrnně označujeme jako podniky výrobní. Jsou však podniky, které se zabývají poskytováním služeb, jako například podniky dopravního charakteru, banky, pojišťovny, pošty a telekomunikace. Výrobní podniky, které získávají suroviny přímo z přírody jsou tzv. podniky prvovýroby, dále jsou podniky, které tyto suroviny dále zpracovávají, což jsou podniky druhovýroby. Podle toho, jak velké množství jednotlivých druhů výrobků podniky vyrábějí rozeznáváme podniky s výrobou kusovou, sériovou a hromadnou. V naší republice je hlavním odvětvím průmysl, kde významné místo zaujímá strojírenství. Dalším významným průmyslovým odvětvím je stále ještě hutnictví a chemický průmysl. Důležitou roli v oblasti hospodářství naší republiky má i zemědělství, energetika a stavebnictví. Každé odvětví má určité zvláštnosti, specifika, která jsou pro toto odvětví charakteristická. To také do značné míry potom poznamenává ekonomiku daného odvětví a ta se musí s jednotlivými specifiky vypořádat.

130



Kontrolní otázky Jak byste rozdělili výrobní podniky podle stupně zpracování vyráběných statků. 2) Rozdělte výrobní podniky podle výrobního množství /typu výroby/. 3) Jak dělíme výrobní podniky podle velikosti podniku. 4) Které tři skupiny podniků zpravidla zařazujeme do průmyslu. 5) Co je charakteristické pro průmysl těžební a zpracovatelský. 6) Čím se vyznačuje odvětví energetiky a jaké znáte energetické zdroje. 7) Jak byste charakterizovali elektrárenství v ČR. 8) Jaká specifika má teplárenství a plynárenství. 9) Objasněte zvláštnosti vodního hospodářství a proč je zařazeno ve výrobních odvětvích. 10) Jak lze souhrnně charakterizovat zemědělské a lesnické podniky. 11) Jaké jsou zvláštnosti zemědělské výroby. 12) Čím je zvláštní stavebnictví a jak dělíme stavební výrobu. 1)


podniky prvovýroby a druhovýroby průmyslové podniky zpracovatelský průmysl těžký a lehký průmysl hutnictví a strojírenství druhy výrobních procesů energetika a energetické zdroje elektrárenství a druhy elektráren vodní hospodářství zemědělské a lesnické podniky rostlinná výroba, živočišná výroba stavební výroba a její druhy výrobní cyklus v jednotlivých odvětvích teplárenství plynárenství

131


Národní hospodářství, hospodářská politika státu

13 NÁRODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ, HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA STÁTU Cíl Po prostudování této poslední kapitoly byste měli znát a umět - charakterizovat národní hospodářství jako celek, - objasnit podstatu subjektů národního hospodářství, - definovat výkonnost národního hospodářství, - vysvětlit podstatu hospodářské politiky vlády, - popsat hospodářský cyklus vývoje hospodářství, - definovat jednotlivé nástroje hospodářské politiky.

Průvodce studiem Kapitola, kterou jsem zařadila na závěr tohoto studijního materiálu, je věnována problematice národního hospodářství a hospodářské politice státu. Je určitým završením celého studijního materiálu a zároveň i případným spojovacím článkem ke studiu ostatních odborných ekonomických předmětů, se kterými se během studia rozhodně setkáte. Byla bych ráda, kdyby vám studium odborných ekonomických předmětů bylo příjemné a zároveň bych byla potěšena, kdybyste sami došli k závěru, že znalosti těchto předmětů lze bohatě uplatnit nejen v pracovním životě, ale i v životě osobním. Dvanáctá kapitola není příliš rozsáhlá, je to souhrn těch nejdůležitějších poznatků a skutečností, proto předpokládám, že vám studium této kapitoly bude trvat cca 60 – 90 minut. Předpokládám, že studium kapitoly bude pro vás příjemné a to nejen proto, že je to poslední kapitola. S chutí do studia problematiky národního hospodářství a hospodářské politiky státu. Národní hospodářství můžeme definovat jako souhrn činností hospodářského charakteru uskutečňovaných na území státu subjekty podnikání a občany. Národní hospodářství je tedy tvořeno určitou soustavou hospodářských subjektů, které se zabývají různorodou činností. Strukturou hospodářství rozumíme jeho členění podle různých hledisek. Shrnutím podniků s podobnými výrobky nebo podobnými činnostmi vznikají hospodářská odvětví – průmysl, zemědělství, lesnictví, stavebnictví, doprava, spoje, obchod, cestovní ruch, školství, kultura, zdravotnictví, peněžnictví a pojišťovnictví, správa, soudnictví, prokuratura, obrana, apod. Hospodářská odvětví se seskupují na základě podobných znaků do tzv. hospodářských sektorů, které se od sebe liší úrovní techniky a produktivity práce. Rozlišujeme tři základní hospodářské sektory: primární, sekundární a terciární, někteří ekonomové ještě přidávají jeden sektor, a to sektor kvarciální. Primární sektor zahrnuje prvovýrobu, tj. obdělávání půdy, získávání surovin z přírody (zemědělství, lesnictví a těžební průmysl).

132



Sekundární sektor sdružuje zpracovatelský průmysl a stavebnictví. Je zaměřen především na výrobu hmotných statků. Terciární sektor zahrnuje všechny druhy služeb pro výrobu i obyvatelstvo, např. dopravu, spoje, obchod, výzkum, bytové hospodářství, ubytovací služby, služby cestovního ruchu, školství, kulturu, zdravotnictví, peněžnictví, pojišťovnictví, komunální služby, apod. Kvarciární sektor je především oblast výzkumu, vývoje, apod. Základní funkcí národního hospodářství je uspokojování potřeb společnosti. K dosažení tohoto cíle je třeba vyprodukovat velké množství užitných hodnot (zboží a služeb). Protože potřeby společnosti neustále rostou, musí část vytvořených užitných hodnot zabezpečovat rozšířenou reprodukci všech prvků v národním hospodářství.

Obrázek 20 Členění subjektů národního hospodářství

Výkonnost národního hospodářství se měří určitými ukazateli, když výkonnost národního hospodářství lze charakterizovat jako množství výkonů (statků a služeb), které ekonomika vyprodukovala za určité časové období, zpravidla jeden rok. Nejdůležitější ukazatele jsou: Hrubý domácí produkt (HDP), což je souhrn statků a služeb vyjádřený v penězích vytvořený za určité období, zpravidla jeden rok, výrobními faktory na území státu, bez ohledu na to, zda jsou vlastněny občany státu nebo případně cizinci. Hrubý domácí produkt je počítán na územním principu a uznávají a upřednostňují jej zejména evropské země.

133

Výkonnost národního hospodářství Hrubý domácí produkt



Naproti tomu ukazatel hrubého národního produktu je založen na principu národním a je používán především v USA, neboť USA má poměrně hodně zahraničních investic a výsledky z těchto aktivit potom jsou zahrnuty do tohoto ukazatele. Odečteme-li od hrubého národního produktu opotřebení dlouhodobého majetku (amortizaci) získáme čistý národní produkt.

Hrubý národní produkt

V našich podmínkách se jako základní ukazatel měření výkonnosti ekonomiky používá hrubý domácí produkt. Výpočet tohoto ukazatele lze vyjádřit následovně: HDP = C + I + G + X – M C – hodnota zboží a služeb spotřebovaných domácnostmi I – hodnota hrubých domácích investic, tj. pořízeného dlouhodobého majetku a přírůstek zásob G – dodávky zboží a služeb objednaných vládou X – hodnota exportu M – hodnota importu Odečteme-li od hrubého domácího produktu opotřebení dlouhodobého majetku (amortizaci) získáme čistý domácí produkt. Hrubý národní produkt (HNP) je souhrn statků a služeb vyjádřený v penězích vytvořený za určité období výrobními faktory ve vlastnictví občanů příslušné země, bez ohledu na to, zda výroba probíhala na území daného státu nebo zahraničí.

13.1 Hospodářská politika V nejširším slova smyslu je hospodářská politika přístupem státu (vlády) k ekonomice své země. Vláda však využívá svěřené nebo jinak získané prostředky a pravomoce k dosahování předem určených ekonomických cílů (a v širším pojetí i společenských cílů) za pomoci celé řady nejrůznějších nástrojů.

Hospodářská politika

Hospodářskou politiku vlády můžeme definovat jako politiku v rámci celého národního hospodářství, když se v podstatě jedná o konkrétní pravidla a opatření, kterými vláda - řídí, - reguluje, - případně usměrňuje chod hospodářství země.

Hospodářská politika vlády

Základním cílem hospodářské politiky vlády je zabezpečení hospodářské rovnováhy (stability), pak hovoříme o tzv. stabilizační politice, dále vláda chce zajistit optimální hospodářský růst (prorůstová politika) a v neposlední řadě je zájmem vlády i řešení sociálních problémů, což je obsahem tzv. sociální politiky.

134



Pokud může a vyrábí národní ekonomika tolik, kolik sama spotřebuje, můžeme hovořit o ekonomické rovnováze. Ekonomika se snaží dostat do stavu rovnováhy, protože rovnováha je nejefektivnější. Většinou je však k tomu potřeba aktivní hospodářské politiky státu, aby rovnováha byla nastolena. Ekonomické dění ve společnosti je v trvalém pohybu, vykazuje trvalé změny. Dochází k tzv. cyklickému vývoji hospodářství, když tento cyklický vývoj se netýká pouze národních ekonomik, ale velice často zasahuje i světovou ekonomiku (například velká hospodářská krize ve 30. letech 19. století). Hospodářský cyklus lze chápat jako posloupnost čtyř fází: 1. expanze – rozvoj, rozmach poptávky i nabídky, konjunktura, (domácnostem i podnikům se daří, rostou zisky, rostou platy, roste spotřeba statků i služeb, stát vybere více na daních, což má za následek, že může více investovat), 2. vrchol – nabídka je vyšší než poptávka, (podniky stále vyrábí nové statky a služby, ale poptávka již není tak velká), 3. krize – recese, deprese, pokles nabídky i poptávky, (poptávka je mizivá, podniky mají problémy s realizací svých výkonů, zvyšuje se nezaměstnanost, občané mají existenční problémy), 4. sedlo – dno, vyrovnání a oživení poptávky a nabídky, (podniky, které situaci vydržely, se začínají s nabídkou vyrovnávat vznikající poptávce, pomalu se snižuje nezaměstnanost, domácnosti mají vyšší příjmy) začíná se pomalu období konjunktury.

Obrázek 21 Hospodářský cyklus

Celý cyklus se může opakovat. Ve skutečnosti se však hospodářství nevyvíjí rovnoměrně. Tendence k cyklickému vývoji je však zákonitá, neboť doba, kdy je hospodářství v období rozvoje (expanze, konjunktury), kdy je zaznamenán růst poptávky a nabídky není tím signálem, kdy hospodářství se samo o sobě začne korigovat, uvědomovat si tuto situaci a snažit se ji zbrzdit na únosnou míru. Zákonitá je i tendence růstu ekonomiky, neboť pokud by tomu tak nebylo, tak by vývoj hospodářství nebyl na takové úrovni jako nyní je. Hospodářství (ekonomika) je vždy úzce spojeno s politikou a právě toto konkrétní spojení je v hospodářské politice státu, která se v podstatě dotýká každého z nás. Hospodářská politika je ovlivňována tím, která politická strana, případně koalice politických stran, je u moci, proto možno zde konstatovat, že hospodářská politika není neměnný stav, ale musí reagovat na nejrůznější podněty a aspekty, především na vývoj našeho, ale i světového hospodářství.

135

Hospodářský cyklus



Subjekty hospodářské politiky: - parlament, který je složený ze dvou komor – poslanecké sněmovny a senátu. Jsou zde volení zástupci občanů, kteří schvalují zákony země. - vláda – je nejvyšší výkonný orgán státu, iniciuje zpracování návrhů zákonů a předkládá je ke schválení parlamentu, je základním nositelem konkrétní hospodářské politiky, - centrální banka – je nezávislý orgán, usměrňující komerční bankovní trh a množství peněz v oběhu,

Subjekty hospodářské politiky

Základem úspěšného rozvoje státu je nalezení optimálního poměru a vzájemné vyváženosti všech funkcí, které hospodářská politika státu zajišťuje. Nástroje hospodářské politiky jsou uplatňovány prostřednictvím základních státních institucí, pomocí kterých státní instituce zajišťují plnění funkcí státu. Hlavními nástroji jsou: - právní systém, - monetární politika, - fiskální politika, - důchodová politika, - zahraničně obchodní politika. Právní systém Zákony v ČR prochází schválením v Parlamentu a vyjadřuje se k nim i prezident republiky. Schválené zákony jsou uveřejňovány ve sbírce zákonů. Porušení zákona je předmětem šetření. Sporné případy řeší soudy. Monetární politika Základní úlohu v rámci monetární politiky má centrální banka. K udržení stabilní měny používá každá centrální banka následující nástroje: - diskontní sazbu, tj. úrok, za který si ukládají volné peníze komerční banky u centrální banky. - povinné minimální rezervy – každá komerční banka má povinnost složit u centrální banky část svých depozit (vkladů), - operace na volném trhu – centrální banka prodává a nakupuje cenné papíry, - ostatní nástroje měnové politiky, např. stanovení úvěrových limitů, stanovení minimálních úroků u vkladů přijímaných bankami apod. Fiskální politika je spojena se státním rozpočtem, který je vždy schvalován jako zákon. Důchodová politika je spojena zpravidla s cenovou politikou a týká se příjmů obyvatel a jejich případné regulace ze strany státu a výdajů obyvatel, tedy jde o ceny služeb a zboží a jejich státní regulaci. Patří sem i mzdová politika a kategorie minimální mzdy. Zahraničně obchodní politika Zahraniční obchod je pro každou zemi důležitý a úkolem tohoto nástroje je, mimo jiné, tvorba kurzů koruny k zahraničním měnám. Rozhodně nelze opomenout i celní politiku, dále uzavírání mezinárodních smluv apod.

136

Nástroje hospodářské politiky



SHRNUTÍ Národní hospodářství je souhrn činností hospodářského charakteru uskutečňovaných na území státu subjekty podnikání a také občany. Je tvořeno soustavou hospodářských subjektů, které se zabývají různorodou činností, když členění národního hospodářství se uskutečňuje podle různých hledisek. Hospodářská odvětví se seskupují na základě podobných znaků do hospodářských sektorů. Výkonnost národního hospodářství se měří ukazateli jako je ukazatel hrubého domácího produktu, čistého domácího produktu, případně další ukazatelé jako je hrubý národní produkt a čistý národní produkt. Hospodářská politika vlády je politikou uskutečňovanou v rámci celého národního hospodářství, když se jedná o konkrétní pravidla a opaření, kterými vláda řídí, reguluje a případně usměrňuje chod národního hospodářství. K tomu používá nejrůznějších nástrojů řízení, když těmito nástroji jsou - právní systém, monetární politika, fiskální politika, důchodová politika, zahraničně obchodní politika. Ekonomické dění ve společnosti je v trvalém pohybu, vykazuje trvalé změny. Dochází k tzv. cyklickému vývoji hospodářství. Hospodářský cyklus lze chápat jako posloupnost čtyř fází, když první fází je expanze, následuje vrchol, krize a sedlo.


Co rozumíte pod pojmem národní hospodářství. Jak členíme národní hospodářství. Jaké subjekty národního hospodářství znáte. Jak zjišťujeme výkonnost národního hospodářství. Popište jednotlivé ukazatelé výkonnosti národního hospodářství. Definujte pojem „hospodářská politika vlády“. Co je úkolem hospodářské politiky vlády. Popište hospodářský cyklus. Proč dochází k výkyvům v ekonomickém vývoji. Jaké znáte subjekty hospodářské politiky vlády. Popište monetární a fiskální politiku. Popište důchodovou politiku.

137




národní hospodářství ziskový sektor neziskový sektor subjekty národního hospodářství hrubý domácí produkt čistý domácí produkt hrubý národní produkt čistý národní produkt hospodářská politika nástroje hospodářské politiky hospodářský cyklus příčiny cyklického vývoje ekonomiky fáze hospodářského cyklu subjekty hospodářské politiky monetární politika fiskální politika státní rozpočet důchodová politika zahraničně obchodní politika

138


Závěrečný průvodce studiem

ZÁVĚREČNÝ PRŮVODCE STUDIEM Prostudovali jste poslední 12. kapitolu studijního materiálu ze základů podnikové ekonomiky, odpověděli na otázky a zopakovali vše podstatné. Pokud je tomu opravdu tak, není co dodat, pouze ocenit vaše úsilí a snahu. Tato závěrečná kapitola byla kratší než některé předcházející, ale snad pro vás byla zajímavá a přinesla řadu nových poznatků, stejně jako jedenáct kapitol předcházejících. Předložený studijní materiál by vám měl poskytnout základy podnikové ekonomiky a také bych byla velice ráda, kdyby ve vás vzbudil zájem o další studium odborných ekonomických předmětů. Ať využijete získané vědomosti jakkoliv, přeji vám, aby bylo vaše vystupování a uplatňování získaných znalostí vždy profesionální a efektivní. Abyste uměli dobře zúročit vše, co jste studiem tohoto odborného materiálu získali. Pokud vás předložený studijní text alespoň částečně zaujal a nestudovali jste jej pouze z donucení, ale trochu i ze zájmem, tak je to pro mne zadostiučinění, že jsem tento text nepsala zbytečně. Pokud se budete někdy k tomuto studijnímu materiálu vracet, budu tím velice potěšena. Jestliže budete tento studijní text studovat s takovým zaujetím a nadšením s jakým já jsem jej pro vás připravovala, tak budete jistě v prokazování jeho znalostí úspěšní a také budete sami se sebou a svým výkonem spokojeni. Přeji vám hodně štěstí při studiu, ve vaší práci i v osobním životě. Vaše autorka

139


Seznam použité literatury

Příloha č. 1 - SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SYNEK, M. a kol. Podniková ekonomika. ISBN 80-7179-736-7

Praha: C. H. Beck, 2005,

SYNEK, M. a kol. Nauka o podniku. Praha, VŠE, 1998, ISBN 80-7079-981-1 WÖHE,G. Úvod do podnikového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 1995, ISBN 80-7179-014-1 SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. Praha: Grada Publishing, 2000, ISBN 80-247-9069-6 HEYNE, P. Ekonomický styl myšlení. Praha, VŠE, 1991, ISBN 80-7079-781-9 DEDOUCHOVÁ, M. Strategie ISBN 80-7179-603-4

podniku.

Praha:

C.

H.

Beck,

2001,

KOUBEK, J. Řízení lidských zdrojů. Základy moderní personalistiky. Praha: Management Press, 2001, ISBN 80-7261-033-3 VALACH, J. a kol. Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress, 1999, ISBN 80-86119-21-1 FOTR, J. Podnikatelský plán a investiční rozhodování. Praha: Grada Publishing, 1999, ISBN 80-7169-404-5 KOVANICOVÁ, D. Abeceda účetních vědomostí pro každého. Praha: Polygon, 2002, ISBN 80-7267-062-7 HEYNE, P. Ekonomický styl myšlení. Praha: VŠE, 1991, ISBN 80-7079-781-9 THOMSON, A.A. jr. FORMBY, J. P. Economics of the Firm Theory and Practice. Prentice Hall International, 1993, ISBN 0-13-061789-X VEBER, J., SRPOVÁ, J. a kol. Podnikání malé a střední firmy,Grada Publishing, 2005, ISBN 80-247-1069-2 BRIGHAM, E., F. Fundamentals of Financial Management. The Drydent Press, 1989, ISBN 0-03-025482-5 HAMERNÍKOVÁ, B. Financování ve veřejném a neziskovém sektoru. Praha: Eurolex Bohemia 2000., ISBN 80-86116-22-1 PEKOVÁ,J., PILNÝ, J., JETMAR,M. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. Praha: ASPI 2006., ISBN 80-226-1055-6 PEKOVÁ, J. Veřejné finance, úvod do problematiky. Praha: ASPI 2006, ISBN 80-36122-47 IZÁK,V. Fiskální politika. Praha: Oeconomica VŠE 2005. ISBN 80-245-0976-8 REKTOŘÍK, J. Organizace neziskového sektoru – základy ekonomiky, teorie a řízení. Praha: EKOPRESS 2001. ISBN 80-86119-41-6 HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance. Eurolex.Bohemia, Praha, 2004, ISBN 80-86432-88-2 HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance – metodická příručka, vzorové otázky a příklady, Praha: VŠE 1997, Eurolex.Bohemia, Praha, ISBN 80-56123-52-4 KUBÁTOVÁ,K. Daňová teorie a politika. Praha: Oeconomica VŠE 2006, ISBN 80-85211-54-1 KUBÁTOVÁ,K.Daňová teorie – úvod do problematiky. Praha: Oeconomica VŠE 2006, ISBN 80-92145-52-5

140


Seznam použité literatury

VANČUROVÁ, A., KLAZAR, S. Sociální a zdravotní pojištění – úvod do problematiky. Praha: Oeconomica VŠE 2006, ISBN 80-86502-86-3 SCHULTE, Ch. Logistika, Victoria Publishing, 1994, ISBN 80-85605-87-2 Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech Zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů Občanský zákoník a předpisy související Zákon o živnostenské podnikání a předpisy související Zákoník práce a předpisy související Daňové zákony

141


Vysvětlivky k použitým ikonám

Příloha č. 2 - VYSVĚTLIVKY K POUŽITÝM IKONÁM

142

Ing. Věra Nečadová

ZÁKLADY PODNIKOVÉ EKONOMIKY 1. vydání Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2008 Tisk Ediční oddělení VŠPJ, Tolstého 16, Jihlava Náklad 800 výtisků ISBN 978-80-87035-16-0

ZÁKLADY PODNIKOVÉ EKONOMIKY

Recommend Documents