ZÁKLADNÍ ŠKOLA SLOUP
Ročníková práce
Osvětim
Sloup 2012
Vedoucí ročníkové práce:
Vypracovala:
Mgr. Lenka Tallová
Daniela Ševčíková
Děkuji Mgr. Lence Tallové za vstřícný přístup a pomoc, kterou mi poskytla při zpracování ročníkové práce. Daniela Ševčíková Ve Sloupě dne 16. 4. 2012
2
Obsah
Anotace, Annotation ...................................................................................................... 4 1. Úvod ........................................................................................................................... 5 2. Hitlerova politika ...................................................................................................... 6 2.1 Nacistické myšlenky a názory .............................................................................. 6 2.2. Antisemitismus .................................................................................................... 6 3. Koncentrační tábor Osvětim – továrna na smrt .................................................... 7 3.1 Historie ................................................................................................................ 7 3.2 Život vězňů .......................................................................................................... 8 3.3 Josef Mengele – anděl smrti ............................................................................... 13 3.4 Krematoria a plynové komory ............................................................................ 14 3.5 Svědectví přeživšího člena sonderkommanda ................................................... 17 3.6 Osvobození ......................................................................................................... 21 4. Norimberský proces ............................................................................................... 21 5. Závěr ........................................................................................................................ 22 6. Seznam použité literatury ...................................................................................... 23
3
Anotace Tato práce popisuje hrůzné události v koncentračním táboře Osvětim během 2. světové války, a to takovým způsobem, aby celá problematika byla více a lépe pochopena. Měla by nás přinutit odpoutat mysl od současného dění kolem nás a připomenout si osudy lidí, kteří žili jen několik generací před námi. Studium tohoto tématu na mě velmi zapůsobilo. Knihy s dech beroucím obsahem, které jsou uvedeny v seznamu literatury, doporučuji přečíst všem. Snad si tak společně uvědomíme, že nejde jen o fakta, která někdo napsal jako téměř zapomenutou vzpomínku na válku, ale že popisují skutečné životy skutečných lidí, z nichž většina zaplatila nejvyšší daň, svůj život. Klíčová slova: Osvětim, nacisté, vězni, hrůza, strach, Židé, válka
Annotation This publication describes the horrific events that took place in Auschwitz concentration camp during World War II in a way that enables better and fuller understanding of the whole issue. It should force readers to unchain their minds from current surroundings and remind them about the fate of people who lived just a few generations before them. Study of this topic deeply affected me. I advise everyone to immerse themselves in the breathtaking contents of the books listed in the literature section. We may then be able to realise that these are not only facts that someone recorded as a reminder of an almost forgotten war, but that they describe real lives of real human beings, most of whom had to pay the biggest price, with their lives.
Keywords: Auschwitz, Nazis, prisoners, terror, fear, Jews, war
4
1. Úvod „Arbeit macht frei.“ (Práce osvobozuje.) Toto heslo se zapsalo do dějin jako připomínka nacistické zvůle, která zmařila životy milionů zcela nevinných lidí. Před válkou prožívali své běžné životní radosti i starosti, chodili do školy, do práce, měli své záliby. Co si asi představovali a nad čím přemýšleli, když po příjezdu do Osvětimi procházeli pod tímto nápisem? Kam směřovaly jejich myšlenky, když kolem sebe viděli ostnaté dráty a zubožené, hladové lidi? Tato otázka zůstane v drtivých případech nezodpovězena. V úvodu práce jsou definována základní nacistická přesvědčení a postoje a následně je připomenuta Hitlerova politika, jež byla zcela prostoupena antisemitismem. To vše z toho důvodu, aby byl lépe pochopen smysl všech následně uvedených událostí. Hlavní část ročníkové práce je již věnována polskému koncentračnímu táboru Osvětim, kde Němci dokazovali svou moc, vraždili, ponižovali vězně, sráželi jejich sebevědomí a sebeúctu, prováděli pokusy na lidech, a ničili tak veškerou lidskou důstojnost. V závěru je krátce popsán Norimberský proces, který se do poválečné historie zapsal jako určité zadostiučinění za zločiny na lidech a během něhož byli odsouzeni a potrestáni vysocí nacističtí představitelé. Je jasné, že naprostá většina Němců páchajících za války zlo nikdy nebyla potrestána. Nezbývá než doufat, že s odstupem času si uvědomili zrůdnost svých činů a posléze zpytovali svědomí.
5
2. Hitlerova politika
2.1. Nacistické myšlenky a názory Nacismus je totalitní ideologie, která byla oficiálně uplatňována diktaturou v Německu v letech 1933 – 1945 (tzv. Třetí říše) prostřednictvím Národně socialistické německé dělnické strany vedené Adolfem Hitlerem. Jde o nacistickou teorii o nadřazenosti árijské rasy nad rasou nižší, která by se měla podrobit nebo zcela zlikvidovat. Jednou ze zásadních myšlenek byl antisemitismus, který nakonec vyústil v holocaust (státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů). K největším nacistům se řadí právě Hitler, který již v roce 1924 napsal autobiografii „Mein Kampf“, ve které své nacistické názory formuloval.
2.1. Antisemitismus Antisemitismus definujeme jako nepřátelský postoj vůči Židům. S tímto pojmem se setkáváme v celé historii lidstva. Poprvé v době raného křesťanství (kolem roku 100 našeho letopočtu), dále pak například ve středověku, kdy jejich pronásledování mělo hlavně náboženské důvody, ale také v 19. a 20. století, kdy nacisté vnímali Židy jako někoho s vrozenou „vadou“, danou dědičností židovské krve. A tak se všichni Židé, i ti, kteří se vzdali své pravé identity a zcela se ztotožnili s většinovou společností, dostávali do sítě nacistických diskriminačních zákonů a nařízení. 6
3. Koncentrační tábor Osvětim – továrna na smrt
3.1. Historie Osvětim nebyla pouze nacistickým vězením. Tento objekt dříve sloužil rakouským a později polským armádám jako kasárna. Ovšem jen do dne 27. dubna 1940, kdy zde byl na rozkaz Heinricha Himmlera založen pracovní a později vyhlazovací tábor. Dostal jméno podle nedalekého městečka Osvětim. Za dva dny byl post velitele svěřen Rudolfu Hössovi, který sem 30. dubna přijel a již 4. května 1940 byl jmenován velitelem tábora oficiálně. Pro začátek získal k dispozici od osvětimského starosty několik civilních pracovníků a tři stovky Židů pro přípravné práce. První vězni, především Poláci věznění z politických důvodů, sem byli zavlečeni v červnu téhož roku k otrocké práci. V tuto dobu sem přijely první desítky členů SS, kteří se ujali funkce dozorců. Následující rok v březnu už zde bylo zaregistrováno více než deset tisíc vězňů. Osvětimský tábor proslul svou tvrdostí. Auschwitz byl jeho centrální částí, skládající se původně z dvaceti dvou zděných budov. Přibližně od roku 1940 se zvyšoval počet vězňů, a tím i množství staveb v objektu. Později byla přistavena Březinka (Birkenau, Osvětim II.), která je od hlavní zástavby vzdálena přibližně tři kilometry. Byla vybudována na základě rozkazu Himmlera, který poručil veliteli tábora Hössovi vystavět budovy pro masové vyvražďování Židů. Tak vznikly v novém komplexu další čtyři plynové komory s krematorii. Březinka byla rozlohou větší než centrální tábor a zapsala se do historie jako největší vyhlazovací tábor za 2. světové války. Právě sem přijelo vstříc smrti největší množství lidí.
7
3.2. Život vězňů v Osvětimi Je židovství důvodem k smrti? Nacisté jasně věděli, že ano. Vlaky s padesáti až osmdesáti dobytčími vagóny přivážely do Osvětimi lidi předurčené k tomu, aby byli v takovém táboře zničeni. Každý transport musel být před svým příjezdem hlášen veliteli sonderkommanda, který dal včas rozkaz k přípravám a nařídil zatopit v pecích. Čekali zde již také strážci SS se psy, kteří vlak ihned po příjezdu obklopili. Členové vyklízecího oddílu otevřeli dobytčí vagóny a vyháněli s křikem zmatené lidi. Následně od nich měli získat všechna zavazadla. Někteří přijíždějící je odevzdali dobrovolně. S největší pravděpodobností věřili, že je později dostanou zpátky, jak jim bylo řečeno. Na toho, kdo se vzpíral, bylo použito násilí. Často se stávalo, že zástupci vyklízecího oddílu mezi příchozími poznávali své příbuzné. Muži byli odděleni od svých žen a dětí. Poté důstojníci SS každého povrchně prohlédli a následně prováděli selekci (třídění), kdy pouhým pohybem palce pravé ruky rozhodli o jeho životě. Na pravou stranu byli posláni práceschopní muži a ženy od 16 do 30 let, čímž měli v danou chvíli alespoň částečnou jistotu, že nepůjdou rovnou na smrt. Bylo jich obvykle pouze jen patnáct až dvacet procent. Vlevo byli zařazeni lidé staří, nemocní a děti. Ti byli posláni rovnou do plynu. Stejný osud čekal i většinu těhotných žen. Někdy se však stávalo, že Němci matce třemi injekcemi do bederní krajiny vyvolali předčasný porod, dítě zabili a žena pak byla zařazena mezi pracující. Osoby, kterým bylo určeno zemřít, byly naloženy do připravených nákladních aut a převezeny do plynových komor v Březince. Aby Němci předešli panice, před odjezdem jim sdělili, že budou zařazeni do pracovního procesu. Přirozeně jim lhali. Druhá, práceschopná skupina, odcházela do tábora pěšky. Pokud si někdo na tuto cestu netroufl z důvodu vysílení, byl naložen do auta a poslán do plynu. Veškerá lidskost byla znesvěcena tak, že při každém třídění transportu i při odjezdu do krematoria bylo v blízkosti auto s červeným křížem, které předstíralo humanitní a zdravotnické služby. Odjíždělo vždy za posledním nákladním autem. Novým vězňům byly ostříhány vlasy, odebrány veškeré oděvy a osobní věci. Následně procházeli dezinfekcí, dostali číslo a byli zaevidovaní. Zpočátku se pořizovaly fotografie osob ze tří úhlů pohledu, od roku 1943 se však začala tetovat čísla. Jakmile vězni dostali příslušný oděv, byli povinni si na něj přišít svoje číslo společně s trojúhelníkem, který měl různé barvy podle druhu lidí.
Političtí vězni nosili červený, Židé žlutý, Romové a
asociálové černý, homosexuálové růžový a kriminálníci zelený. Tenký pruhovaný oděv 8
v žádném případě nechránil před chladem. Vyměňoval se po několika týdnech, dokonce i měsících, přičemž si ho vězni neměli možnost vyprat. Tato skutečnost vedla k šíření epidemií různých nemocí.
Životní podmínky byly ve všech obdobích existence tábora otřesné. Lidé z prvních transportů spali na betonové podlaze poházené nepatrným množstvím slámy. Později byly do místností, které měly kapacitu sotva 40 až 50 osob, umístěny slamníky. Často se stávalo, že zde spalo více než 200 vězňů. Následně přidané tříposchoďové palandy podmínky příliš nezlepšily. Na každé z nich obvykle spali tři nebo dokonce čtyři lidé. K přikrytí měli kusy roztrhaných a špinavých pokrývek. Vězňům, jimž byly přiděleny nějaké funkce, patřila samostatná místnost. K jídlu dostávali naběračku „polévky“ do hrnce nebo kotlíku. Byla to spíše teplá, odporně páchnoucí voda. Občas k ní obdrželi i kousek chleba. Nádobí potom opláchli jen studenou vodou. Není divu, že pak všichni téměř neustále trpěli průjmy. Latríny byly v katastrofálním stavu a toaletní papír chyběl. Na návštěvě v Osvětimi jsem se dozvěděla, že jim bylo umožněno chodit na záchod jen dvakrát denně, a to ráno a večer. K tomuto účelu sloužilo několik koňských maštalí, které byly vybaveny betonovými deskami. V nich bylo vyřezáno kolem šedesáti děr, kam lidé vykonávali potřebu. Byli sem naháněni po skupinách. Jakmile jeden z Němců napočítal do pěti, museli vězni okamžitě odejít. Často se tedy stávalo, že potřeba byla z tohoto důvodu vykonávána do kotlíků na jídlo, které poté byly jen vypláchnuty studenou vodou. Malarické podnebí, hlad, špatné životní podmínky, krysy, hmyz i nedostačující, nevyprané a špinavé oblečení v táboře velmi přispívaly ke vzniku nemocí a epidemií. Většina vězňů, která se hlásila do nemocnice, ani nemohla být hospitalizována pro její 9
přeplnění, nedostatek léků a péče. Tak příslušníci SS začali od roku 1941 provádět selekce mezi nemocnými a uzdravujícími se. Oslabené a osoby bez vyhlídek na brzké uzdravení posílali na smrt do plynových komor nebo je zabíjeli injekcemi fenolu do srdce. Z tohoto důvodu se často nemocnice nazývala „předsíní krematoria“. Během doby, kdy byla tato ošetřovna v provozu, uskutečňovali lékaři SS především na dětech mnoho lékařských a farmaceutických pokusů, které obvykle končily smrtí nebo doživotním postižením. Vedle poprav a plynových komor se také práce stala efektivním prostředkem pro ničení vězňů. Byli zaměstnáváni v různých odvětvích ekonomiky. Zpočátku pracovali na rozšiřování tábora – úpravě terénu, výstavbě nových bloků a baráků, cest a odvodňovacích příkopů. Později pracovní sílu začal využívat ve velké míře průmysl Třetí říše (nacistické Německo za 2. světové války). Museli pracovat v poklusu, a to bez jakéhokoliv odpočinku. Toto vysoké tempo, hlad a neustálé bití obuškem nebo lopatou či týrání vedlo k vysoké úmrtnosti. Mimo jiné museli vězni například těžit uhlí, pracovat ve zbrojařské a chemické výrobě nebo na stavbách. Když se večer celí vyčerpaní vraceli, nesli těla těch, kteří ten den zemřeli vyčerpáním nebo byli zastřeleni či ubiti. Velkým utrpením byly apely (nástupy), během nichž se počítali vězni. Konaly se každý den, někdy i vícekrát, ať už pražilo slunce nebo mrzlo. Jejich trvání bylo neskutečně dlouhé. Například 6. července 1940 nástup probíhal 19 hodin. Když někdo zemřel, museli jej ostatní vězni přinést na nástup také. Počítali se tedy i mrtví. Jestliže někdo utekl, tudíž se nedostavil na nástup, vybral velitel deset, někdy i dvacet vězňů z jeho bloku a poslal je do temných komor, kde nedostávali pít ani jíst. Po několika dnech umírali hladem. Velení tábora někdy pořádalo i trestné apely, při nichž vězni museli například dřepět, klečet nebo dokonce držet zdvižené ruce několik hodin. Prováděli se i občasné selekce nazývané často jako „vyklízení bunkru“. Vybraní vězni byli zastřeleni. V podzemí objektu se nacházely cely sloužící k různým účelům. Byly velmi malé a vězni se v nich tísnili. Do některých byli umísťováni lidé během vyšetřování. V jiných temných komorách si odpykávali tresty. Cela č. 18 byla jedna z těch, do které se zavírali vězni odsouzeni k smrti vyhladověním. V cele č. 20 docházelo k udušení nedostatkem vzduchu. Cela č. 22 měla uvnitř čtyři kobky o rozměrech pouhých 90 x 90 cm. V každé z nich si odpykávali trest 4 vězni. V jiných celách trávili noc a ráno museli do práce. Bývalý vězeň Maxmilian K. popisuje pobyt v temné komoře: „Po večeři kolem 21. hodiny jsem šel na blok číslo 11. V podzemí tohoto trestního bloku byly bunkry. Přihlásil jsem se u blokového společně s 38 spoluvězni, kteří zde měli podobně jako já odsedět tři 10
noci. Jakmile blokový podal službu majícímu blokführerovi hlášení o počtu vězňů, zavedl nás v jeho přítomnosti do sklepa a zavřel v cele číslo 20. Obvykle se přitom prováděla osobní prohlídka každého vězně. Tentokrát však na to zapomněli. Němečtí kápové měli u sebe cigarety, zápalky, svíčku a brožury ke čtení. Ve 22.00 hodin zapálili svíčku, četli brožury a kouřili cigarety. V cele bylo stále dusněji. Teplota vzduchu prudce stoupala, takže jsme začali odhazovat saka, kalhoty a pak prádlo. Kolem půl jedné už nebylo možno stát. Lidé se začali motat, vrážet do sebe, proklínat; chtěli vyrazit dveře, ale bezvýsledně. Zápach se neustále zvyšoval, výpary dusících se lidí stávaly se nesnesitelné, slabší lidé padali, silnější bojovali o místo u dveří, kudy alespoň částečně pronikal vzduch. Po nějaké době jsme ztratili vědomí, a když byl ráno v 5 hodin bunkr otevřen, museli nás všechny vytáhnout a položit na chodbu. Byli jsme nazí. Z 39 osob zavřených v cele číslo 20 zůstalo na živu 19. Z nich 6 museli dopravit do nemocnice, kde zemřeli další 4." V nechvalně proslulém dvoře mezi bloky 10 a 11 stojí vysoká zeď, u níž bylo zastřeleno několik tisíc vězňů, především Poláků. Na oknech bloku č. 10 bylo dřevěné bednění, jež mělo zabránit sledování prováděných poprav vězni. Blok č. 11 byl izolovaný od zbytku tábora. V jeho podzemí se nacházela táborová věznice, stejně jako v přízemí. Přilehlý dvůr příslušníci SS nevyužívali jen k věšení vězňů na speciální sloupek, ale také k bičování. Po pravé i levé straně chodby zmiňovaného bloku se nacházely sály, do nichž byli umísťováni policejní vězni čekající na rozsudek stanného soudu, který do Auschwitz přijížděl z Katovic. Dvou až tří hodinové zasedání mu stačilo k tomu, aby vynesl vždy okolo 200 rozsudků smrti. Odsouzení byli odváděni před jmenovanou zeď a tam zastřeleni. Předtím se ale museli všichni svléknout do naha. V případě, že byl menší počet odsouzených, stříleli je přímo ve svlékacích místnostech (umývárnách).
11
Systém trestů byl jedním ze součástí plánovaného vyhlazování vězňů. Mohli být potrestáni úplně za cokoliv. Například za utržení jablka, za vykonání tělesné potřeby nebo za vytrhnutí svého zlatého zubu s cílem vyměnit jej za chléb. Příslušník SS mohl trestat například bičováním, které mohlo vést až k smrti vězněného. Dále se trestalo věšením na speciální sloupek umístěný v podzemním bloku číslo 11, na němž byli vězni věšeni za dozadu vykroucené ruce. Za trest jim také mohly být uděleny zvláštní práce, trestná cvičení, stání v pozoru, nebo je mohli zařadit do tzv. trestného komanda. V tomto případě dostávali snížené příděly jídla a vykonávali ty nejtěžší a nejnamáhavější práce, jako například odstraňování rákosu z rybníků, kopání odvodňovacích příkopů nebo nivelace terénu. Podle záznamů jedenkrát hladový starý vězeň volal na auto s novými oběťmi: „Hoďte mi kus chleba, stejně jdete na smrt!“ Němec, který stál nablízku, si zapsal jeho číslo a velitel tábora potrestal nejen tohoto vězně, ale celý jeho pracovní oddíl. Poslal je všechny do plynu. Na návštěvě v Osvětimi jsme viděli lavici pro trestné bičování, zmiňovaný sloupek k věšení vězňů a přenosnou šibenici, kde ukončilo svůj život mnoho zúčastněných. Dodnes jsou zde vystavené boty, kufry a ostatní věci, které patřily obětem. Lidem byly před nebo po zplynování ostříhány vlasy, z nichž se vyráběly kabáty pro německé vojáky. O této skutečnosti však příslušníci německé armády neměli ani tušení. Při velmi pečlivé prohlídce jednoho z takto vyrobených kabátů mají návštěvníci současné Osvětimi možnost vidět lidské vlasy z něj vyčnívající. Děti zažívaly věci opravdu otřesné, nikdo je nešetřil. Polka Helena Šmaglewská vyprávěla: "V tu dobu, kdy byli v krematoriu nejvíce vyhlazováni Židé, vyšlo nařízení, že děti budou házet do pecí krematoria živé, aniž by je předtím zadusili plynem. Jejich křik bylo slyšet po celém táboře. Jindy je usmrcovali injekcemi karbolové kyseliny přímo do srdce.“ Nacisté si na tzv. špinavou práci (mučení, bití, psychický teror) vybírali většinou kriminální vězně, kterým nebyla taková činnost cizí. Říkalo se jim kápové. Ti běžně ubíjeli vězně k smrti, když příslušníci SS šetřili náboji. I přes složité životní podmínky, stálý teror a ohrožení vedli vězni ilegální činnost v táboře namířenou proti SS. Projevovala se různými způsoby. Například navazovali kontakty s polskými obyvateli žijícími v blízkosti tábora, což jim umožňovalo pašování balíků s potravinami a léky. Z tábora byly vynášeny zprávy i důkazy o zločinech páchaných nacisty nebo jmenné seznamy vězňů. Všechny tyto zásilky byly ukryty do často pro tento účel připravených předmětů. 12
U mnoha vězňů osvobozených z Osvětimi se objevovaly následky až po desetiletích. Jeden muž začal až v roce 1947 trpět průjmy a panickými záchvaty strachu. Jiní například změnili povahu, trpěli depresemi, pocity strachu, poruchami paměti, bolestmi hlavy nebo neurózou.
3.3. Josef Mengele – anděl smrti Nacistický lékař Josef Mengele byl často považován za zosobnění zla. Veškerou svou činnost konal pod záštitou Třetí říše. Záměrem Hitlera nebylo totiž jen získat celou Evropu a zbavit se Židů, nýbrž chtěl také zaplnit svět geneticky
vyšlechtěnou
nadřazenou
árijskou
rasou.
Potřeboval zvýšit plodnost árijských žen, aby přivedly na svět nekonečné zástupy dětí s modrýma očima a plavými vlasy, nejlépe dvojčata či vícerčata. K tomuto účelu mu sloužil právě Mengele, který prováděl pokusy na dětech v koncentračním táboře. Věřil, že klíč je ukryt ve dvojčatech. Byl jimi posedlý. Rozhodl se, že záhadu dvojčat rozluští a árijská rasa se díky jemu bude rozšiřovat rychleji. V Osvětimi začal pracovat v roce 1943, kde měl dokonalou příležitost uskutečňovat své výzkumy a pokusy. Každý den přijížděly nové transporty, z kterých mohl vybírat lidi na hrůzné experimenty. Stal se velitelem ženského, dětského a cikánského tábora. V této funkci také mohl provádět selekci lidí v celém táboře i na ošetřovnách ve dne nebo v noci. Vězni pro něj byli neomezeným zdrojem pokusného materiálu. 400 000 z nich skončilo na jeho rozkaz v plynových komorách. Díky pobytu v Osvětimi, dlouhém necelé dva roky, byl později znám jako „Anděl smrti“. Téměř všechny Mengelovy experimenty byly vědecky zpochybněné. Zcela ignoroval jakoukoli bolest dětí, těhotných žen a jiných pokusných vězňů. Na „svoje“ dvojčata si zařídil v Osvětimi speciální budovu, kde prováděl naprosto nelidské pokusy. Vstřikoval jim různé chemikálie do očí se záměrem změnit barvu duhovky z tmavé na modrou, nebo pod kůži na hlavě, aby změnil barvu vlasů. Většina dětí oslepla. Různé amputace a jiné brutální chirurgické zásahy byly prováděny bez narkózy. Nejméně jednou se Mengele pokusil uměle spojit dvojčata sešitím tepen. 13
Nezdařilo se. Oběma dětem způsobil vážná zanícení rukou. Jiná dvojčata dokonce nutil k pohlavnímu styku, aby zjistil, zda se opět narodí dva potomci. Pokud některé z dvojčat zemřelo, doktor okamžitě zabil i druhé, aby jejich pitvy mohly proběhnout současně. Některé těhotné ženy zabíjel a odebíral jejich placenty, se kterými potom dále pracoval. Gravidní Ruth Eliasovou nechal dítě porodit. Během těhotenství se k ní choval vlídně, ona sama ho popsala jako sympatického atraktivního muže. Samozřejmě s ní měl otřesný plán. Po porodu Ruth nechal obvázat prsa, aby nemohla dítě kojit. Prohlásil, že díky tomuto pokusu se dozví, jak dlouho novorozenec vydrží bez jídla. Matka dostala mléčnou horečku, točila se jí hlava a celá otekla. Dítě křičelo, až modralo, nakonec už jen chroptělo. Na vězních se také testovaly nové léky a přípravky, do pokožky jim byly vtírány toxické látky, prováděly se transplantace kůže. Mezi další ohavné Mengeleovy pokusy patřilo ponořování lidí do kotlů s vařící vodou či hašeným vápnem. Chtěl zjistit, jak velkou teplotu je lidské tělo schopno vydržet před smrtí. Pokud někdo takový pokus přežil, byl většinou zavražděn z důvodu “nutné“ pitvy. Někteří byli dokonce pitvání zaživa. Stovky osob během pokusů zemřely. Ti přeživší měli vážné následky. Osvětimský vězeň Alex Dekel řekl: "Nikdy jsem nepřijmul fakt, že sám Mengele věřil, že dělal skutečný výzkum. Ne z nedbalého způsobu, kterým ho prováděl. Jenom zakoušel moc. Mengele provozoval zabíjecí podnik. Větší operace byly prováděny bez umrtvení. Jednou jsem byl svědkem operace žaludku, kdy Mengele odstraňoval jeho kusy, ale bez žádného umrtvení. Jindy to bylo srdce, které bylo odstraněno, opět bez umrtvení. Bylo to strašné. Mengele byl doktor, který se zbláznil kvůli moci, kterou dostal.“
3.4. Krematoria a plynové komory Krematoria, budovy vytvářející první dojem velkých pekáren, byly stavby se strmou střechou s vikýři a se zamřížovanými okny. Jejich součástí bylo mnoho místností sloužících k různým účelům. Jednou z nich byla plynová komora, zařízení určené k zabíjení lidí. V samotném Auschwitz se nacházelo pouze jedno krematorium. Hlavním místem, kde probíhalo masové vyvražďování vězňů, bylo Birkenau. Tam byla využívána k hrozivým účelům čtyři krematoria (Krematorium I, II, III a IV). Jejich nádvoří, obehnané plotem 14
z ostnatého drátu a nabité elektrickým proudem, se vždy vzorně upravovalo jako park. Na trávnících rostly ošetřované květiny, cesty byly vysypávány škvárou nebo pískem a střechy plynových komor, vyčnívající asi jen 50 centimetrů, byly zarostlé trávníkem a terasovitě upravované. Tudíž nikdo nově příchozí nemohl mít tušení o tom, k čemu slouží. Na cestě do podzemí krematorií I a II si vězni přečetli nápis s ujištěním, že se jedná o dezinfekci a koupel. A tak většinou „spokojeně“ sestupovali po schodech do suterénu, kde se nacházely dvě místnosti. Ta první, větší, byla svlékárnou, občas také sloužící jako skladiště mrtvol, a druhá byla plynovou komorou. Ve svlékací místnosti dlouhé asi 200 metrů byla řada čtyřhranných betonových pilířů od sebe vzdálených asi čtyři metry. Kolem nich a zdí stály lavice, nad nimiž byly očíslované věšáky. Nápisy po stěnách příchozí vězně upozorňovaly v několika jazycích; Zachovejte klid; Udržujte pořádek a čistotu; Je třeba zapamatovat si číslo věšáku, aby při návratu z koupele nedošlo k zmatku; Svažte si k sobě své boty a pečlivě si porovnejte oblečení. To vše se záměrem, aby vězni nabyli dojmu, že se ještě vrátí. Pěkné oblečení se poté posílalo rodinám vojáků do Německa. Zcela nazí lidé se ze svlékací místnosti přesouvali do menší plynové komory, kam vedly dvoukřídlové dveře. Po stěnách byly vodovodní kohoutky a ve stropě sprchy, kterými však voda nikdy netekla. Uprostřed místnosti stály v asi třicetimetrových odstupech dva pletivovým drátem ohraničené železné pilíře (30 x 30 centimetrů), jejichž stěny byly provrtány, tudíž vytvářely dojem mříží. Vedly přes strop až do travnatého prostoru.
Tam
byly
ukončeny těžkými
neprodyšnými poklopy, kterými se vsypával cyklon B. Ke krematoriu vždy přijelo auto se znakem Červeného kříže, které dovezlo okolo čtyř plechovek s fialovými zrnky velikosti fazole. Jednalo se právě o krystalky cyklonu B, které padaly sloupem do komory, kde při zahřátí nad 28°C vytvářely jedovatý plyn. Každá plynová komora krematorií I a II tak dokázala pojmout během asi 20 minut až 2000 lidí najednou. Po zplynování členové sonderkommanda (vězni nuceni pracovat v krematoriích) vykonali nezbytné povinné činnosti (viz. kapitola 5. 5.) a následně nakládali mrtvá těla do 15
výtahu, jež je přepravil do přízemních spaloven. Zde bylo připraveno patnáct pecí. Každá z nich měla mohutné litinové dveře otevírající se pomocí kladky a tvořila ji tři patra. Ve spodním byl elektrický ventilátor vzduchu, v prostředním se nalézalo topeniště, kam se přikládalo palivo, a v nejvyšším byly umístěny silné šamotové rošty, na které se pokládaly dvě až tři mrtvoly. Z komínů spaloven se valil černý páchnoucí dým šířící se po celém okolí a šlehaly z nich plameny. Ty, díky své síle, komíny ničily, proto se musely opětovně opravovat. Když pece nestačily, což se stávalo často, pálila se těla v hořících jámách.
Popravčí síň byla další významnou součástí krematoria. Její hladká betonová podlaha měla spád ke kanálu, do něhož odtékala krev popravených. Neméně důležitými byly rovněž elektromotory, ventilátory, pitevna, strojovna, pec pro spalování smetí a nežádoucích hadrů, umývárny, sál dozorčích příslušníků SS či místnost pro tavení zlata ze zubů mrtvých nebo toalety. Krematoria III a IV byla menší, ne tak dobře vybavená. Plynové komory měla nad zemí. Skrývala se v malém lesíku mezi borovicemi a břízami, které zakrývaly tragédii statisíců obětí německé zvůle.
16
3.5. Svědectví přeživšího člena osvětimského sonderkommanda Shlomo Venezia, italský žid přeživší hrůzu osvětimského sonderkommanda, žil v Řecku v druhém válečném období. Roku 1944 byl společně se svou matkou a dvěma sestrami deportován do Osvětimi. Na cestu dlouhou jedenáct dní obdrželi malé množství balíčků od Červeného kříže, které v žádném případě nemohlo uspokojit všech osmdesát lidí, kteří sdíleli jeden společný vagón. Svou nejbližší rodinu viděl Shlomo ve vlaku naposled. Po děsivé cestě přijeli řečtí Židé do cíle, kde prošli dvouhodinovou selekcí. Shlomo se dostal do skupiny lidí, jež si Němci nechali na práci. Takových bylo z celého vlaku ovšem pouhých tři sta padesát. Pod dozorem příslušníků SS se pak mužská část oddílu odebrala do Osvětimi I. Tam se musela seřadit mezi dva bloky. Zakrátko dorazil důstojník a každého se dotazoval. Shlomo se řídil radami kamaráda. Odpověděl, že je zdravý, nemá vši a je schopen ihned nastoupit do práce. Poté Němec zavelel: „Alle nach Birkenau!“ Celá skupina mužů se tedy přesunula pod dozorem do Březinky, a to do velké cihlové stavby Zentralsauna, kde proběhla veškerá dezinfekce. Shlomo vzpomíná, jak byli všichni potřísněni krví po holení hlav a hrudníků, neboť holiči neměli pěnu ani vhodné náčiní. Ve vzpomínce mu také zůstal mladý Němec, který ovládal kohoutky se studenou a teplou vodou ve sprchách. „Aby se pobavil, střídal z ničeho nic vařící vodu s ledovou. Když byl proud moc horký a my ustoupili, aby nás neopařil, začal řvát jako tur, mlátil nás a nutil zpátky pod vroucí vodu.“ „Potom nás zavedli do nedaleké karantény. Čekal tam jeden odporný polský kápo. Nařídil nám rozdělit se po pěti a každé skupině přidělil jedno lůžko na třípatrové posteli. Na horním táhlo z rozbitých oken, ale ani spodní palanda nebyla ideální, protože když vězni nemohli vstát a jít na latríny, padala tam člověku na hlavu spousta nevábných věcí.“ „Během pobytu v karanténě mě poznamenaly různé příhody. Například jednou večer, když už všichni leželi, kápo začal řvát. Chtěl, ať otevřeme dveře do jeho pokoje. Někoho si náhodně vybral, bezdůvodně mu nakopal a rozkázal mu, aby šel ty dveře otevřít. Ten chudák kluk tam šel, aniž by věděl, co ho čeká. Ale v okamžiku, kdy sáhl na kliku, dostal pořádný elektrický šok. Kápo se rozřehtal, protože týrání vězňů byla jeho oblíbená zábava. Takhle si vybíral další a další oběti.“ Po třech týdnech strávených v karanténě přišli do budovy nečekaně němečtí důstojníci. Poručili kápovi, aby vězně seřadil jako při apelu. „Každý z nás musel říct, jaké řemeslo umí. Když přišla řada na mě, řekl jsem, že jsem holič v domnění, že se dostanu k vězňům, 17
kteří pracují v Zentralsauně. Viděl jsem, že to tam nemají zrovna dvakrát těžké, a že mohou být v teple. Ale ve skutečnosti věci vůbec neproběhly podle mých představ. Nakonec Němec vybral osmdesát osob včetně mě, bratra a bratranců.“ Den poté všichni vybraní odešli do mužského sektoru v Březince (lágr d18), který se skládal ze dvou řad baráků. Skupina zamířila do obydlí sonderkommanda ohraničeného ostnatým drátem. Zde se Shlomo seznámil s vězněm, od něhož dostal něco k jídlu. Zjistil, že v tomto komandu nebude o potraviny nouze. „Zůstal jsem tak trochu vyjevený – jak je možné, aby na takovém místě bylo jídla dost? Vězeň se mě pak zeptal, jestli znám název komanda, ke kterému nás přidělili. Protože jsem neměl nejmenší tušení, pověděl mi, že jsme v sonderkommandu. 'Co znamená sonderkommando?' 'Zvláštní komando.' 'Proč zvláštní?' 'Protože musíme pracovat v krematoriu… tam, kde se pálí lidi.' “ Shlomo se také dozvěděl, že vězni patřící k této skupině se jednou za čtvrt roku „třídí“ a „přesouvají jinam“. Slovy „třídění“ a „přesouvání“ byla myšlena likvidace. Došlo mu, že jejich skupina přišla jako náhrada za předchozí vězně, které již zabili. Asi za týden byla nová skupina sonderkommanda přesunuta do společné ložnice přímo v krematoriu. První den její členové jen trhali plevel a poklízeli, ale v následující době už začali pracovat v budově, kde sbírali oblečení ve svlékárně a balili je do balíčků, jež byly posílány rodinám vojáků. Jedenkrát byla Shlomova četa odvedena příslušníky SS k bunkru č. 2, kde čekalo asi 200 až 300 lidí. Jednalo se o oběti z transportu, které se nevešly do plynových komor. Němci si proto pozvali sonderkommando, aby odvedlo „špinavou práci“. „Lidé před budovou se museli na místě svléknout a vstoupit dovnitř. Do bunkru byl vsypán cyklon B, který lidi usmrtil. Nám přikázali, ať jdeme za domek. Při chůzi si nešlo nevšimnout odtamtud vycházející záře. Když jsem se ocitl blíž, pochopil jsem, že zdrojem světla je oheň hořící v jámách asi dvacet metrů opodál. Po zplynování jsme museli vynášet těla z plynové komory a naskládat je právě před tento oheň. Poté jsme měli za úkol rozhazovat těla do jam tak, aby se nezadusil. Po dvou hodinách téhle mimořádně úděsné práce jsme uslyšeli burácení blížící se motorky. Takto jsme se seznámili se strašlivým esesákem Mollem. Netrvalo dlouho a poznali jsme jeho krutost a sadistické potěšení z toho, že nás může týrat. Ještě ani neslezl z motorky a už řval: 'Do práce, vy židovský prasata!'. Když viděl, že nosíme mrtvoly po dvojicích, začal se vztekat a křičet: 'Ne, na každou mrtvolu jenom jeden člověk!' Už tak nebylo lehké nosit mrtvá těla ve dvou, protože na zemi bylo bláto, do kterého se nám bořily nohy. Co teprve po jednom! V jednu chvíli jsem uviděl, jak se jeden z mladých mužů s mrtvolou zastavil a zůstal stát. Když ho Moll zmerčil, šel 18
k němu a řval při tom: 'Ty prokletej Žide! Proč nepracuješ, ty židovskej pse? Hni sebou!' A vší silou ho začal bičovat, ale muž zůstával dát nehybně stát. Dokonce už se ani nesnažil ochránit před ranami. Podle mě dočista přišel o rozum, jeho duch opustil tento svět. Zdálo se, že přestal cítit bolest i strach. Němec vytáhl pistoli. Viděli jsme, jak na muže vystřelil ze vzdálenosti několika metrů, ten ale zůstal nehybně stát, jako by ho kulka vůbec nezasáhla. Němce to vyvedlo ještě víc z míry, a tak vypálil z té samé pistole podruhé. Ale pořád nic. Kulky, kravál, strach, jako by se ho nic z toho nemohlo dotknout. Moll si poté vzal zbraň s větším kalibrem, vystřelil a ten chudák se skácel mrtvý k zemi. Na Mollův rozkaz jsem ho společně s kamarádem musel svléct a zanést k jámám.“ Následující den po této události museli znovu do práce. Tentokrát už šli rovnou do krematoria III. Shlomo, předstírající holiče, dostal do rukou dlouhé nůžky. Zaběhlí členové sonderkommanda právě vytahovali mrtvoly z plynové komory do atria. Tam Shlomo mrtvým ještě před spalováním musel s dalšími dvěma vězni sonderkommanda ostříhat vlasy. Jiní jim trhali zlaté zuby, které dávali do speciální skříňky. Později už Shlomo kromě této činnosti také někdy vynášel mrtvoly z plynových komor a vykonával jiné „nutné“ práce. „Lidé určení k vynášení mrtvých nejdříve zemřelé tahali rukama, ale během několika minut je měli špinavé a kluzké. Takže se muselo vymyslet něco jiného. Aby se těl nemuseli dotýkat přímo, brali si kus látky, ale samozřejmě i ten byl za chvilku špinavý a mokrý. Jako nejjednodušší se nakonec ukázalo brát mrtvoly holí nebo provazem pod bradou.“
19
Pohled na mrtvá těla po otevření plynové komory byl podle svědectví otřesný. „Viděl jsem lidi, u kterých organismus vyvinul takové úsilí, že jim vyhřezly oči z důlku. Jiní odevšad krváceli, anebo měli všude výkaly, vlastní i cizí. Strach a plyn způsobovaly, že oběti často vypouštěly všechno, co měly v sobě. Některá těla byla celá červená, jiná strašně bledá, každý reagoval jinak. Ale všichni při umírání trpěli. Nacházeli jsme těla navzájem propletená. Plyn nasypaný na zem vylučoval kyselinu odspodu, tak po sobě lidé lezli a každý se zoufale snažil získat trochu vzduchu.“ „Jednou se mi stalo, že jeden z mužů, který měl za úkol vynášet těla z plynové komory, uslyšel nějaké zvláštní zvuky. Přestali jsme pracovat, zaposlouchali se, ale nic jsme neslyšeli. Řekli jsme si, že se mu něco zdálo. Za pár minut se zastavil znovu a tentokrát si byl jistý, že slyší chroptění. A taky, že když jsme dali dobrý pozor, uslyšeli jsme ten zvuk i my. Vyvrcholilo to v trvalý pláč. Shodli jsme se, že takhle brečí novorozeně. Šli jsme se podívat, odkud zvuky přesně přicházejí. Byla to ani ne dvouměsíční holčička, která se ještě držela prsu své matky a marně se z něj snažila sát. Plakala, protože už necítila téct mléko. Vzal jsem novorozeně a všichni jsme vyšli z plynové komory. Věděli jsme, že je u sebe nemůžeme nechat. Nedalo se nikam schovat, ani prosadit u Němců. Když ostatně dozorce dítě uviděl, nevypadal, že by se mu vyhlídka na zabití malého dítěte nějak zvlášť příčila. Vystřelil, a holčička, která zázrakem přežila plynovou komoru, zemřela.“ Občas se stalo, že do krematoria č. III. byli převezeni lidé postižení, příliš staří nebo nechodící, kteří zde nebyli zplynováni. Členové sonderkommanda je museli svléknout, poté je chytit za ucho a jít s nimi za Němcem, který je popravil kulkou do týlu. „Pracovali jsme jako roboti, bez přemýšlení. Museli jsme dělat tu nejohavnější práci ze všeho. Při zamyšlení nad tím vším jsem zjišťoval, že mrtví možná měli víc štěstí než živí. Nemuseli už snášet tohle peklo na zemi, nemuseli se dívat na krutost lidí.“ „Po osvobození jsem už nikdy nežil normálně. Nikdy jsem se nemohl tvářit, že je všechno v pořádku a jít jako ostatní bezstarostně za zábavou… Všechno mě vrací zpátky do tábora. Cokoli dělám, cokoli vidím, v mysli jsem pořád na tom samém místě. Jakoby mi ta „práce“, kterou jsem tam musel dělat, nikdy nevyšla z hlavy celá… Z krematoria člověk nikdy nevyjde celý.“
20
3.6. Osvobození Jakmile nacisté zjistili, že se blíží válečná prohra, snažili se zničit co nejvíce písemných i materiálních důkazů v táboře o zločinech proti lidskosti. Většina krematorií s plynovými komorami lehla popelem. Část přeživších vězňů odvezli do jiných koncentračních táborů, tisíce mužů, žen i dětí poslali v posledních měsících do plynových komor, některé z nich přemístili do továren v Říši na práci. Když ke konci války 27. ledna 1945 vstoupili sovětští vojáci do tábora, čelili otřesnému pohledu. Na palandách bloků našli 2 819 zcela zubožených lidí, spíše kostry oblečené do lidské kůže, které se sotva držely na nohou, a děti, jimž snad nikdy během pobytu v táboře nebylo dopřáno dosyta se najíst. Pohledy osvoboditelů spočinuly na tisíce nedopálených mrtvých těl v rozbořených krematoriích, stovky na poslední chvíli zastřelených nebo zaživa upálených vězňů s očima vykousanýma od krys, přes milion zavšivených šatů, 293 balíků vlasů o váze 8 tun, obrovské kopce bot, zubních kartáčků, brýlí, protéz či nádobí. Byly objeveny zprávy o odeslání 112 tun drtě z lidských kostí. Podle vyjádření komise znalců, jež byla vytvořena k posouzení účelu tábora, by plakal snad i kámen.
4. Norimberský proces Dne 20. 11. 1945 byl v Norimberku zahájen mezinárodní soudní proces se skupinou 22 hlavních nacistických zločinců. Tribunál byl složený z pracovníků vojenské justice dohody (USA, SSSR, VB, Francie). Hlavními žalobci se stali Američan Robert Jackson, Francouz Francois Menthon a Roman Ruděnko, který zastupoval Sovětský svaz. Za necelý rok se soud sešel celkem sto třicet osmkrát. Projednal 38 000 převážně písemných výpovědí podepsaných 155 000 osobami. Neskutečně dlouhý průběh jednání je dodnes zachycen na 3 032 kilometrů dlouhé pásce a zápis soudního líčení je zapsán na téměř 70 tisíci stranách. Veškerý důkazní materiál vážil přibližně 700 tun. Obžalovaní nacisté byli obvinění ze zločinu proti míru a přípravy na válku, z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti. 1. 10. 1946 byl vynesen rozsudek. K trestu smrti bylo odsouzeno dvanáct lidí. Ostatní byli posláni do vězení.
21
5. Závěr Rádi bychom uhnuli očima, ale není kam. Jak pohlížet na místo, kde se z lidských kostí stávalo hnojivo a z vlasů matrace a kabáty? Myslím, že nikdy nebudeme schopni pochopit tento fakt a představit si všechny tragické scény, které se odehrávaly v táboře denně. Přestože se tento příběh zdá pro civilizovanou společnost zcela neuvěřitelným, odehrál se v poměrně nedávné době. Tuto skutečnost bychom si měli stále připomínat, neboť šlo o osudy lidí, kteří žili jen několik generací před námi. Před válkou prožívali své běžné životní radosti i starosti, měli svoje záliby, rodiny, děti. Pak je ale zasáhla rána osudu, která si vybrala tu nejvyšší daň, jejich život. Nebyla možnost úniku. Můžeme se domnívat, že ústřední postavou všeho zla byl Hitler. Musíme si však uvědomit, že úplně sám by nezmohl nic. Před válkou řekl, že chce mít kolem sebe důstojníky, kteří budou jako psi trhající se na řetěze. To se mu splnilo. I v dnešní době někteří lidé souhlasí s Hitlerovou politikou, někteří holocaust zcela popírají. Vytvářejí se neonacistické skupiny, které bez jakéhokoliv studu zdůrazňují nadřazenost jedné lidské rasy vůči jiné. To by mělo být pro nás a celou společnost velkým varováním. Neměli bychom nechat dopustit, aby se události z Osvětimi opakovaly kdekoli jinde na světě.
22
6. Seznam použité literatury
Knižní literatura REES L. Osvětim nacisté a „konečné řešení“. Praha, Euromedia Group, k.s., 2005. 320 s. ISBN 978-80-242-2739-9 VENEZIA S. V pekle plynových komor. Praha, Rybka Publishers, 2010. 222 s. ISBN 97880-87067-68-0 Internetové zdroje www.osvetim.valka.cz (staženo dne 22 3. 2012) www.holocaust.cz (staženo dne 15. 3. 2012) www.osvetim-auschwitz.estranky.cz (staženo dne 23. 3. 2012) www.koncentracni-tabory.estranky.cz (staženo dne 29. 3. 2012) www.rozhlas.cz (staženo dne 14. 4. 2012) www.wikipedia.cz (staženo dne 20. 3. 2012) Jiné zdroje Osobní návštěva koncentračního tábora Osvětim v roce 2010
23
