MEZOPOTÁMIE
ZÁKLADNÍ INFORMACE Mezopotámie leží mezi řekami Eufrat a Tigris. Je součástí tzv. úrodného půlměsíce. Mezopotámie byla kolébkou civilizace. První sumerské obyvatelstvo se
v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Ve starověku byla rozdělena na severní Asýrii a jižní Babylonii. Horní část Babylonie se nazývala Akkad a dolní Sumer. V roce 539 př. n. l. do Babylonu vnikli Peršané a v roce 331 př. n. l. pak Alexandr Veliký, po jehož smrti se Babylon stal součástí Seleukovské říše. Okolo roku 150 př. n. l. se Mezopotámie zmocnili Parthové, ve 2. století našeho letopočtu opět Peršané. V roce 637 se vlády nad Mezopotámií ujali muslimští Arabové.
DĚJINY Nejstarší známé vesnické osídlení v Mezopotámii se datuje do 6.
tisíciletí př. n. l. První byla osídlena severní Mezopotámie, protože lidé se ještě nedokázali bránit záplavám Eufratu a Tigridu. První sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Okolo roku 1630 př. n. l. se Babylonie zmocnili Chetité a asi o sto let později pak Kassité, kteří jí vládli téměř pět století.
PÍSMO Naplavenina složená z hlíny a jílu, kterou přinášely záplavy z Eufratu
a Tigridu, se v Mezopotámii stala hlavní stavební surovinou, ze které se vytvářely např. cihly, nádobí, náčiní a sudy, ale také hliněné tabulky. První písemné doklady (psané sumersky) jsou napsané právě na nich a pocházejí z počátku 3. tisíciletí př. n. l., poslední pak z konce posledního století př. n. l. Hliněné tabulky byly ve své době zdaleka nejrozšířenějším psacím materiálem, nejdůležitější nápisy byly však tesány do kamene. Záznam na tabulky spočíval ve vytlačení textu do tvárného vlhkého povrchu a následném vypálení v ohni nebo usušení na slunci. Pisátko bylo většinou z rákosu, ale někdy i ze dřeva nebo jiného materiálu.
ZÁKONY Nejstarší klínopisné záznamy tvořily hospodářské záznamy, účetní
výkazy, inventáře majetku a seznamy zaměstnanců nebo obětí. Původní nepsané právo bylo s rozvíjející se společností potřeba přeměňovat na právo psané. První známé normativní dílo nechal vydat sumerský vládce Urukagina ve 24. stol. př. n. l. Mimo jiné např. zakázal, aby žena náležela dvěma mužům, zakázal vydírání. V díle se též nacházelo heslo „Nechť mocný neubližuje vdovám a sirotkům“, které později převzalo několik panovníků. Toto dílo většinou není považováno za zákoník. Do dnešní doby se nedochovalo.
ZÁKONY První zákoník v pravém slova smyslu vydal zakladatel státu 3.
dynastie urské Ur-nammu ve 21. stol. př. n. l. Zachoval se na tabulce o rozměrech 20×10 cm. Vladař v něm vystupuje jako posel bohů, jejichž vůli tlumočí. Zákony se týkaly např. čarodějnictví a trestů za ublížení na těle. Další významný zákoník vydal Lipit-Ištar ve 20. stol př. n. l. Zákony mají charakter třídního zákonodárství, zabývají se mimo jiné vztahy mezi otroky a plnoprávnými občany. Dalšími oblastmi, na něž se soustředily, jsou manželství, dědické právo a hospodářské poměry.
ZÁKONY Nejznámějším zákonodárným dílem pocházejícím z Mezopotámie je
Chammurapiho zákoník, který se zachoval na více než dvoumetrové čedičové stéle. Je psán akkadsky zprava doleva, obsahuje 282 paragrafů.
POČÁTKY DESPOTISMU Majetek, který chrámy nashromáždily, jim zajistil hospodářskou a politickou moc. Kvůli ochraně před sousedními městskými státy začaly okolo sebe stavět hradby a opevnění. Kvůli rostoucímu významu chrámů se jejich představitelé začali nazývat tituly jako „král Sumeru i Akkadu“ nebo „král čtyř světových stran“, čímž vyjadřovali snahu rozšířit svou vládu na co největší území. Navíc se nechávali ještě za svého života zbožšťovat. Chammurapi, nejvýznamnější vládce starobabylonského období, již vládl plně centralizované říši. Byl nejvyšším správcem, zákonodárcem, soudcem a vojenským velitelem. V této tradici pokračovali další babylonští a asyrští panovníci. V novobabylonském období došlo k oddělení panovníka od role velekněze, což posílilo postavení kněžstva. Někteří z panovníků Mezopotámie byly ženy, které vládly buď tak, že iniciativou překonávaly své manžely panovníky, nebo i samostatně. Mezi ně patří např. Kubaba a Semiramis.
OTROCI Otroctví bylo základním rysem mezopotámské společnosti. Právně se
rozlišovalo mezi otroky v soukromých a veřejných službách, mezi otroky domácími (mezopotámskými) a cizími a mezi otroky narozenými v domě pána a pořízenými odjinud. Třída otroků se rozšiřovala např. o válečné zajatce, kteří byli původně zabíjeni, o dlužníky, kteří nebyli schopni uspokojit své věřitele, a o pachatele trestných činů. Otroci bývali označováni buď zavěšením tabulky, tetováním, oholením vlasů na přední polovině hlavy nebo propíchnutím uší.
NÁBOŽENSTVÍ
V náboženských představách obyvatel Mezopotámie se odrážely přírodní jevy, jejichž podstatu si nedovedli vysvětlit rozumem. Představy se projevovaly kultem bohyně-matky, jejíž sošky jsou známé již z 5. tisíciletí př. n. l. Základní přírodní síly byly zosobňovány a povyšovány na bohy. Ve 3. tisíciletí př. n. l. měli Sumerové několik set takových bohů, z nichž nejvýznamnější byli An, bůh nebe, Enlil, bůh země, a Enki, bůh vody. Jednotlivá města měla své božské ochránce, jejichž význam vzrůstal a klesal s významem daného města. Středem náboženského života byl chrám, jehož jádro bylo tvořeno obětním oltářem. Ten byl původně přístupný všem, později ale vznikla vrstva kněžích, kteří se považovali za prostředníky mezi bohy a lidmi. Kněží si postupem času vybudovali silný společenský a politický význam. Důležitou roli hrály chrámové slavnosti, z nichž nejvýznamnější byly novoroční svátky pořádané při jarní rovnodennosti. Chrámy měly velký vliv na vzdělání, protože se u nich zakládaly archivy, knihovny a školy, kde se potomci vyšších vrstev učili čtení, psaní a základním vědním oborům. První školy vznikaly v 1. polovině 3. tisíciletí př. n. l. a později byly zesvětštěny. Mimo to se chrámy snažily pomáhat chudým.
LÉKAŘSTVÍ Z Mezopotámie se zachovalo množství lékařských textů. Jedním
druhem těchto textů jsou předpovědi, které se zabývaly vyhlídkami pacienta v určitých situacích (s určitými nemocemi), ale jen velmi zřídka se zabývaly léčbou. Další texty zabývající se léčením pacientů vypovídají o využívaných lécích, kterými byly živočišné produkty, např. tuk, krev, mléko a kosti, a dále byliny, stonky, listy, kořeny a plody, které mohly být případně smíchány např. s pivem nebo medem. Některé se polykaly, jiné se přikládaly na tělo nebo se do něho dopravovaly čípkem.
