Veronika Bendová: Nonstop Eufrat Pro mě osobně je debut Veroniky Bendové (nar. 1974) největším a nejpříjemnějším překvapením celého letošního ročníku České knihy, ale vlastně i celého roku prózy. Určitě nemohu říct, že by to bylo čtení příjemné, ve významech lehkosti či radosti. Ano, i takové knihy mohou vystupovat do nejvyšších pater literárního nebe, to ale není případ tohoto díla. Nonstop Eufrat je knihou znepokojivou, vtahující a – což je pro mě vždy neklamným znakem hodnoty – knihou, která vybízí k návratu, ke znovuotevření a novému čtení. Proč tomu tak je? Znepokojivá je tato kniha především svým tématem. V době, která se, pokud jde o věci křesťanské víry, musí literaturou stále častěji vypravovat do dávnější i nevzdálené minulosti, přichází mladá spisovatelka a konfrontuje svět křesťanských hodnot, pravidel a rituálů s profánností té nejaktuálnější současnosti. Osou střetnutí je vnitřně i vnějškově dramatické setkání katolického kněze se zcela pozemskou láskou k ženě a s tím spojená krize vlastní identity, provázená mučivými pochybnostmi i vnějšími průvodními okolnostmi tohoto kroku, žádost o laicizaci, narození dítěte, všední život s narůstajícím odcizením, zklamání bývalých farníků. A ke všemu ještě blížící se smrt skoro nepoznaného nemocného otce a především záhadné textové zprávy přicházející do telefonu z neznámého, skrytého čísla a které nelze rozšifrovat. Tato metafyzická záhada se podílí na zvláštní, specifické atmosféře novely. To je jeden z oněch prvků, které činí knihu čtenářsky vtahující, spolu s atmosférou současné Prahy viděné perspektivou člověka, jehož hodnoty částečně nejsou z tohoto světa, generují se z kánonu víry a vstupují do svárů s profánní, anonymní každodenností. Detektivky obvykle poté, co je rozuzlení odhaleno, hned tak neotevřeme, vědomí známého konce by nás pravděpodobně iritovalo. Tady, byť trochu detektivního pátrání zažijeme, nás rozuzlení nenaplní jasnou odpovědí. Ale pouze tento fakt není tím, co mě láká knihu znovu otevřít. Vedle již zmíněné atmosféry je to brilantně a uvěřitelně vykreslený pohyb v charakterech hlavních postav, kdy se nám může chtít znovu prožít to velké vnitřní drama a přijít k závěru obsahujícímu homeopatickou dávku naděje. Právě a jen takové množství je totiž důvěryhodné. Miroslav Zelinský, porotce Ceny Česká kniha
Jakuba Katalpa: Němci Rozsáhlý román Němci je třetí knihou, která vyšla pod autorským jménem Jakuba Katalpa (nar. 1979, vlastním jménem Tereza Jandová). Zatímco obě její knihy předchozí byly výrazně založeny na zatěžování jazykové a stylové roviny a na rozkládání souvislé narativní linie, Němci jsou rozsáhlým románem s dominující dějovou složkou. Ucelený příběh rozkrývání složitých osudů obyvatel středoevropského prostoru ve 20. století těží ze schopnosti přirozeně propojit individuální lidské osudy a privátní životy s politickými přeryvy a totalitárními režimy, které určovaly podobu sféry veřejné. A středoevropské „kafkovské“ dědictví se projevuje nejen ve ztrátě zřetelné hranice mezi privátním a veřejným, ale také mezi banálním a fatálním. Román tak klade základní otázku: Nakolik jsou naše životy utvářeny našimi vlastními rozhodnutími a nakolik naopak těmto osudům vnucuje podobu něco, co stojí mimo nás? Jinak řečeno: Má jedinec možnost kontrolovat způsob, jímž se vztahuje ke světu a má možnost a právo soudit, jak se takto vztahují ke světu jiní? Perspektiva vztahu „malých“ a „velkých“ dějin či dějin politických a dějin každodennosti je v románu vyjádřena proměnou vyprávění, jež je otevřeno perspektivou jedné konkrétní vyprávějící postavy, která chce proniknout k rodinné minulosti, ale v průběhu románu přechází do autorské vyprávěcí situace, poskytující ucelený dějinný výklad a užívající románovou postavu jako nástroj takovéhoto výkladu. Tento postup v lecčems upomíná na typ vyprávění, který použil Milan Kundera ve svých prvních exilových románech. A „kunderovský“ je i důraz na nerozlišitelnou hranici mezi rolemi osudu a náhody, které život hlavní hrdinky spoluutvářejí. Vyprávění je fascinováno synchroničností, souběžným výskytem událostí, jež spolu nesouvisejí motivovaností svého vzniku, ale zároveň se propojují a v souvislém působení dějinné sítě utvářejí lidský osud. Smyslem vyprávění je vytvořit co nejširší spektrum postav a jejich kontextů a zároveň postupným zabydlováním zobrazeného světa až k přeplněnosti klást nejspíš i otázku, zda nárůst informací musí nutně vést i k hlubšímu porozumění. Působivost románu spočívá v zasazení fiktivních protagonistů do reálných kulis středoevropského prostoru 20. století. Cílem nicméně není výklad těchto dějin, ale zkoumání individuálních způsobů, jimiž se dané postavy vztahují nejen k dějinným událostem, ale i k sobě navzájem. Němce lze takto číst i jako román o komunikaci a o nemožnosti poznání, o neproniknutelnosti k lidem, s nimiž nás pojí ta nejintimnější pouta. Petr A. Bílek, porotce Ceny Česká kniha
Ivana Myšková: Nícení „Neutíkám se ke smyšlenkám, snům a fantaziím, ale ke skutečnosti“, říká vypravěčka prózy Ivany Myškové (nar. 1981) Nícení. Vyjadřuje tak svůj vztah k realitě, z níž je zmatena i opojena, hledá její hranice, přimyká se k ní i odtahuje, chce ji měnit a napravovat, domýšlet, přetvářet a dotvářet, vidět ji takovou, jaká není, ale být by mohla. Text má podobu imaginárních dopisů (alter egu, vytouženému příteli, projekci ideálu, nebo prostě světu) a záznamů, do jejichž gravitačního pole vstupuje všechno, s čím se autorka setkává a na co naráží. Vzniká tak kaleidoskop úvah, vnitřních sporů, otázek, odpovědí, námitek, komentářů, scének, příhod, představ. Fantazie je pro autorku především schopnost nechat se vést citem, způsob, jak zachovávat věrnost sobě samé. Jistá nezralost vypravěčky – nebo chcete-li mladistvá svěžest, která odmítá přežívat, ale hodlá žít – se stává reflektorem odhalujícím kolem ní otupělost, rezignaci, zárodky zla. Text tak tematizuje vrůstání do světa plné vzdoru i vláčné poddajnosti, bezelstnosti a ryzosti, a zejména v ustavičné přítomnosti ideálu, v jehož jménu dovede být vypravěčka nemilosrdná k sobě i ke svým nejbližším. Tok prózy názorně předvádí odvahu i nejistotu, doufání i pochyby, strach z důvěrnosti i touhu po ní a hlavně bytostnou potřebu vzájemnosti a blízkosti. Jejím výrazem je i neutuchající touha bránit a ošetřovat lidskou křehkost; vždyť podle autorky „zranitelnost je na člověku to nejcennější, zranitelnost, o níž může vypovídat“. Text vykazuje překotné, strhující tempo, které jako by odráželo dychtivost a vitální energii euforického mládí protestujícího proti prázdnotě a strnulé nudě pohodlné „zajištěnosti“ a povinné rozumnosti, stavbám suchého kalkulu, jimž se nehodlá přizpůsobovat, ale chce je bez slitování překotit a rozmetat. Autorka hodlá vzněcovat, nítit; jedině zanícení totiž přináší podněty, nepřestává vzrušovat a dráždit, neponechává v klidu, nutí k dalšímu pohybu, ukazuje alternativy a možnosti, stanovuje směr. Literární prostředí, které ve svém textu Ivana Myšková promyšleně i spontánně buduje, je radostné a osvobozující, řeč tu splývá s činem očišťujícím vztahy k sobě, druhým a v poslední instanci i k našemu světu. Jiří Zizler, porotce Ceny Česká kniha
Petr Šabach: Máslem dolů Nejnovější próza Petra Šabacha (nar. 1951) patří nesporně k tomu nejlepšímu, co kdy autor napsal, a její ústřední postavy, dva kamarádi, kteří navzdory šesti křížkům na svých bedrech překypují nápady hodnými nevycválaných pubescentů, se neomylně zařadí do zástupu sympatických podivínů, v jehož čele kráčí Flaubertovi „všeumělové“ Bouvard a Pécuchet a na jeho konci recesističtí staříci z českého filmu Babí léto. Vypravěčem je umírněnější z obou přátel, věčný smolař Arnošt, invalidní důchodce a nepraktický provozovatel antikvariátu – či spíše úložiště svých pěti knihoven, jež neměl po rozvodu kam dát. Svůj volný čas dělí mezi hospodu, příznačně nazvanou Ticho, senilního otce umístěného do léčebny pro dlouhodobě nemocné a milovaného šestiletého vnuka Míšu, se kterým si nadmíru rozumí. Kromě toho sepisuje již dvacet let divadelní hru o frustrovaném básníkovi, kterou se v závěru knihy rozhodne věnovat dceři Julii jako svatební dar do druhého manželství, vázanou v kůži ze stehen jejího záletného ex-manžela. Arnoštův protějšek tvoří samorostlý malíř Evžen, kamarád a domácí v jedné osobě, nekritický obdivovatel všeho amerického, zejména amerických výsadkářů, věčně zahalený do vojenské bundy model M65 vzor Regiment. Po útocích na Světové obchodní centrum 11. září 2001 se dokonce začne připravovat na třetí světovou válku, pořizuje si zásoby na přežití a v záplavové oblasti kupuje pozemek, kde si sám hodlá vypěstovat vše, co je nutné pro obživu. Oba přátelé se zkrátka – eufemisticky řečeno – chovají nepřiměřeně svému věku, a dostávají se tak do řady komických či tragikomických situací, za něž by se leckdy nemusel stydět ani Alfred Jarry či Pierre-Henri Cami. Autor v novele Máslem dolů opět projevil vrozený cit pro živý, barvitý dialog, vtipnou pointu, jazykovou i situační komiku, v níž nezaměnitelnou úlohu hraje genius loci pražských hospod. Kniha, jak už jsme u Šabacha zvyklí, vyznívá jako apoteóza přátelství, nad nímž ideologie ani peníze nemají žádnou moc. Jiří Našinec, porotce Ceny Česká kniha
Kateřina Tučková. Žítkovské bohyně Román Žítkovské bohyně potvrdil, že s Kateřinou Tučkovou (nar. 1980) se v soudobé české próze objevil výrazný vypravěčský talent. Již za svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch dostala čtenářskou cenu Magnesia Litera 2010. O dva roky později Žítkovské bohyně získaly Cenu Josefa Škvoreckého a Kateřina Tučková se stala nejprodávanější českou autorkou roku 2012. Osu vyprávění tvoří příběh Dory Idesové, poslední představitelky rodu „bohyní“ v chudém, zapadlém regionu Moravských Kopanic (s reálně existující obcí Žítková) pod vrchy Bílých Karpat. Protagonistka, vzdělaná mladá žena, se vrací do rodného kraje se záměrem napsat odbornou studii o specifickém fenoménu místní tradice – venkovských vědmách, ženách, které dovedou léčit, předvídat budoucnost i přinášet prokletí. Tento dar „bohování“ se v jistých rodinách dědí po ženské linii, je však také třeba ho vědomě předávat z generace na generaci. Ona sama, byť pochází právě z takového rodu, odmítá v tradici pokračovat, ale chce ji racionálně uchopit a popsat a zároveň nahlédnout do historie své rodiny, odkrýt tajemství, které ji obestírá, poznat své vlastní kořeny. Román Žítkovské bohyně má mnoho poloh – vypravěčských, stylistických i žánrových. Dořin osobní příběh je pevně zakotven v historickém a společenském kontextu, který sahá od 17. století až do naší doby. Stěžejní v něm jsou dvě období 20. století: okupace českých zemí nacistickým Německem a následující éra komunistického režimu. Jejich zrůdnost dokládají fiktivní dokumenty z archivů a dobového tisku, které prostupují narativním textem a vytvářejí kontrapunkt k magii lidových legend a mýtů i k poetičnosti krajinných scenérií. Vyprávění o osudech Dořina rodu se místy blíží detektivnímu románu nebo gotickému příběhu s tajemstvím (jehož nečekané rozuzlení přináší náhlá změna vypravěče v závěru románu) a nepostrádá ani prvky iniciačního románu (smrt hrdinky jako vrcholný moment poznání). V nové próze Kateřiny Tučkové se snoubí autorčin dar fabulace s imaginací a seriózním studiem archivních pramenů i odborné literatury. Román Žítkovské bohyně zaujal nejen české čtenáře a kritiky, ale i zahraniční překladatele. Vyšel též v audio verzi a v rozhlasové nahrávce. Připravuje se jeho filmová a televizní podoba. Hedvika Vydrová, porotkyně Ceny Česká kniha
