> nonstop knihkupectví pana penumbry. robin sloan. host

knihkupectví pana penumbry –––––––––– robin sloan

> nonstop knihkupectví pana penumbry –––––––––– robin sloan –

host

ROBIN SLOAN NONSTOP KNIHKUPECTVÍ PANA PENUMBRY

> nonstop knihkupectví pana penumbry – – – – – – – – robin sloan _ brno 2013

Robin Sloan Mr. Penumbra’s 24-Hour Bookstore Copyright © 2012 by Robin Sloan Translation © Petra Jelínková, 2013 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-076-0 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-077-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-078-4 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-079-1 (Formát MobiPocket)

Pro Betty Ann a Jima

> knihkupectví – – – – – – –

H L EDÁ M E V Ý POMO C

Ztrácím se ve stínu regálů a málem jsem spadl z žebříku. Jsem přesně v půli cesty nahoru. Hluboko pode mnou je podlaha knihkupectví, povrch planety, kterou jsem nechal pod sebou. Vysoko nade mnou se tyčí vrcholy regálů, tady nahoře je pěkná tma — knížky jsou napěchované jedna vedle druhé a vůbec sem nepustí světlo. Asi je tu i řidší vzduch. Myslím, že jsem zahlédl netopýra. Držím se jako klíště, jednu ruku mám na žebříku, druhou na okraji regálu a prsty tisknu tak, že se mi úplně odkrvily. Očima sleduju linii nad klouby prstů, zkoumám jednotlivé svazky — a najednou ji vidím. Tu knihu, kterou hledám. Ale vraťme se na začátek. Jmenuju se Clay Jannon a bývaly časy, kdy jsem se sotva dotkl papíru. Seděl jsem u stolu v kuchyni a na notebooku jsem se pustil do procházení inzerátů s nabídkou práce, jenže pak zablikalo okno prohlížeče a mou pozornost odlákal odkaz na dlouhý článek o geneticky modifikovaných hroznech. Až moc XI

11

dlouhý, takže jsem ho přidal na seznam toho, co si chci přečíst. Pak mě zaujal jiný odkaz na recenzi knížky. Recenzi jsem taky přidal na svůj seznam a stáhl jsem si první kapitolu té knihy — třetího dílu série o upíří policii. Na pracovní inzeráty jsem pak dočista zapomněl, přesunul jsem se do obýváku, notebook si položil na břicho a celý den jsem si četl. Měl jsem spoustu volného času. Byl jsem nezaměstnaný. Následkem obrovské krize fast­ foodových řetězců, která se začátkem jednadvacátého století prohnala celou Amerikou a nechala za sebou zkrachovalé prodejny hamburgerů a království suši se zatlučenými dveřmi. Ta práce, o kterou jsem přišel, byla pro ústředí firmy NewBa­ gel, které se nenacházelo v New Yorku ani na jiném místě s tradicí výroby tohoto pečiva, nýbrž tady, v San Francisku. Byla to velmi malá a úplně nová firma. Založil ji pár bývalých goog­lá­ků, kteří vyvinuli software na výrobu a pečení ideálních bagelů: s hladkou, křupavou kůrčičkou a jemným, vláčným vnitřkem, to vše v dokonale kruhovém tvaru. Byla to moje první práce po škole a začínal jsem jako grafik. Vytvářel jsem marketingové materiály na uvedení a propagaci toho lahodného prstence: menu, slevové kupony, nákresy, plakáty do výlohy a jednou dokonce kompletní vybavení stánku na pekáren­ ském veletrhu. Byl jsem v totálním rozletu. Napřed se mě jeden exgoog­lák zeptal, jestli bych si troufl předělat firemní logo. To tvořila velká veselá duhová písmena uprostřed světle hnědého kruhu, vypadalo to jako výtvor programu Malování ve Windows. Změnil jsem to na ostré černé patkové písmo, originální font, tak trochu mi připomínal hebrejské klikyháky. Společnosti to dodalo trochu vážnosti a mně to zajistilo cenu od Sanfranciského designérského institutu. Když jsem se pak před exgooglačkou zmínil, že umím kódovat webové stránky (tak trochu), svěřila XII

12

mi spravování webu. Ten jsem taky předesignoval a měl jsem na starosti i menší marketingový rozpočet zacílený na klíčová slova jako „bagel“, „snídaně“ a „topologie“. Taky jsem na Twitteru rozjel účet @NewBagel a pomocí nenáročných zábavných kvízů o snídaních v kombinaci s digitálními slevovými kupony jsem přilákal několik stovek fanoušků. Nic z toho neznamenalo zářný krok kupředu v lidské evoluci, ale učil jsem se nové věci. Posouval jsem se dál. Jenže potom se všechno obrátilo naruby a za hospodářské krize se ukázalo, že lidé chtějí staromódní, kypré, šišaté bagely, a ne dokonale pravidelné bagely jako z ufonské kosmické lodi, dokonce ani když jsou jemně poprášené precizně namletou horskou solí. Exgoogláci ale byli zvyklí na úspěch a odmítali se jen tak vzdát. Firmu pohotově přejmenovali na Starojeruzalémské tradiční bagely a algoritmus vyhodili z okna, takže z pekárny začalo vycházet přičmoudlé pečivo nepravidelných tvarů. Nařídili mi, abych webovou stránku „upravil tak, aby vypadala starodávně“, což byl úkol, který mi nadělal spoustu vrásek a nezískal ani jedinou designérskou cenu. Marketingový rozpočet se ztenčil a nakonec úplně vyschl. Práce bylo čím dál míň. Nic jsem se neučil a nikam jsem se neposouval. Nakonec exgoogláci hodili ručník do ringu a odstěhovali se do Kostariky. Pece vychladly a internetová stránka potemněla. Nedostal jsem odstupné, ale mohl jsem si nechat firemní MacBook a twitterový účet @NewBagel. Takže po necelém roce v zaměstnání jsem byl bez práce. Ukázalo se, že krize zasáhla mnohem více než jen potravinářský průmysl: zaměstnání najednou bylo omezeným a mizejícím zdrojem, podobně jako ropa nebo uhlí. Lidé bydleli v motelech a ve stanových městečkách. Celá ekonomika najednou připomínala hru škatulata hejbejte se a já jsem věděl, že si musím rychle najít místo — jakékoliv místo. Co nejrychleji. XIII

13

Zamyslel jsem se nad konkurencí, což mě poněkud uvedlo do deprese. Měl jsem kamarády, kteří byli grafici jako já, ale už stihli navrhnout světoznámé weby nebo rozhraní pro dotykové obrazovky, a ne pouhé logo pro snobskou pekárnu. Někteří moji kamarádi pracovali pro Apple. Můj nejlepší kamarád Neel vedl svou vlastní firmu. Ještě rok v NewBagelu a byl bych se cítil v dobré formě, ale neměl jsem dost času vybudovat si vlastní portfolio nebo se zaměřit na něco, v čem bych vynikl. Měl jsem diplomku z umělecké školy na téma Švýcarská typografie v letech 1957—1983 a třístránkový web. Ale nevzdával jsem to a pročítal jsem inzeráty. Moje nároky prudce klesaly. Napřed jsem trval na tom, že budu pracovat pro firmu s posláním, kterému věřím. Potom jsem si říkal, že bude stačit, když se tam naučím něco nového. Později jsem se rozhodl, že to jen nesmí být firma, která páchá zlo. Teď jsem si opatrně vymezoval svou osobní definici zla. Zachránil mě papír. Přišel jsem na to, že pokud budu dřepět u počítače, nedokážu se na shánění práce dostatečně soustředit, a tak jsem si vytiskl stoh inzerátů, odložil telefon do šuplíku a šel se ven projít. Ty inzeráty, které vyžadovaly dlouhou praxi, jsem vždycky zmuchlal a vyhazoval do promáčknutých zelených kontejnerů po cestě. Než jsem se unavil a naskočil na autobus domů, měl jsem v kapse dva nebo tři slibné inzeráty na místa, kam jsem byl připravený zavolat. Tato metoda mě skutečně dovedla k práci, i když ne tak, jak jsem zamýšlel. San Francisco je výborné místo k procházkám, pokud máte silné nohy. Město leží na malé ploše rozkouskované prudkými kopečky a ze tří stran ohraničené vodou, takže na každém kroku se před vámi otevírají překvapivé výhledy. Jen tak se procházíte s hromadou vytištěných papírů, hledíte si svého a zničehonic XIV

14

chodník klesne a vy hledíte přímo do zálivu a cesta dolů je lemovaná růžově a oranžově nasvícenými domky. Architektonický styl San Franciska nepronikl nikam jinam v zemi, a i když tu žijete a jste na něj zvyklí, dodává výhledům na zvláštnosti — všechny ty vysoké, úzké budovy, okna jako oči a zuby, jemná práce jako na svatebním dortu. A pokud se podíváte správným směrem, nad tím vším se tyčí zrezivělý duch mostu Golden Gate. Vydal jsem se za jednou podivuhodnou vyhlídkou dolů po strmých schodech, potom podél vody a dlouhou cestou zpátky domů. Šel jsem okolo starých mol — pečlivě jsem se vyhýbal pronikavé rybí polévce u přístavu Fisherman’s Wharf — a prohlížel si rybářské restaurace, které se měnily na námořní technické společnosti a pak na úplně nové firmy. Pokaždé když jsem chodil po ulicích, rozhlížel jsem se po výlohách a hledal cedule „Hledáme výpomoc“ — což asi člověk normálně nedělá, ne? Nejspíš jsem měl být trochu obezřetnější. Důvěryhodní zaměstnavatelé mají inzeráty na internetu, třeba na Craigslistu. Nonstop knihkupectví jako důvěryhodný zaměstnavatel rozhodně nevypadalo:

HLEDÁME VÝPOMOC Noční směny Specifické požadavky Zaměstnanecké výhody Byl jsem si naprosto jistý, že „nonstop knihkupectví“ je nějaký eufemismus. Bylo to na Broadwayi, ve velmi eufemizující části města. Výprava za hledáním práce mě zavedla daleko od domova. Sousední podnik se jmenoval U Prdelky a ve znaku měl neonové nohy, které se střídavě křížily a roztahovaly. XV

15

Zatlačil jsem na prosklené dveře. Zvonek nad nimi se vesele rozcinkal a já jsem pomalu vešel. Vůbec jsem si v tu chvíli ne­ uvědomoval, jak významný práh jsem právě překročil. Uvnitř: představte si tvar a obsah normálního knihkupectví nahuštěný v prostoru, který je neskutečně úzký a závratně vysoký. Regály se tyčily do výše, byla tam tři patra knih. Zaklonil jsem hlavu (proč knihkupectví vždycky člověka nutí dělat divné věci s krkem?) a police plynule mizely ve stínu. Vlastně to vypadalo, že by klidně mohly pokračovat až donekonečna. Regály se tísnily jeden vedle druhého a já měl pocit, že stojím na kraji lesa. Ne však toho přátelského, kalifornského, ale starého transylvánského lesa plného vlků a čarodějnic a loupežníků máchajících šavlemi, kteří číhají v šeru tam, kam nepronikne měsíční svit. K vysokým regálům vedly žebříky poskládané takřka jeden vedle druhého. Obvykle vypadají kouzelně, ale tady působily zlověstně. Šeptaly si zvěsti o nehodách v temnotě. A tak jsem stál jako přimrazený v přední části obchodu, kam dopadalo polední slunce a podle všeho drželo vlky od těla. Stěnu okolo dveří a nad nimi tvořila prosklená, zářivá, jasná okenní tabule vsazená do černé železné mříže. Přes sklo se klenul nápis vyvedený vysokým zlatým písmem:

NONSTOP Y RBMUNEPKNIHKUPECTVÍ ANAP ÍVTCEPUPANA KHINKPENUMBRY POTSNON A pod tím, uvnitř oblouku, byl symbol — dvě otevřené ruce přiložené k sobě tak, aby připomínaly knihu. Kdo tedy byl pan Penumbra — pan Polostín? „Dobrý den,“ ozval se tichý hlas za hromadami knih. Objevila se postava: vysoký, hubený pán — jako jeden z těch žebříků —, oblečený ve světle šedé košili a modrém propínacím svetru. Při chůzi se trochu kymácel a dlouhou rukou se při­ XVI

16

držoval polic. Když vystoupil ze stínu, uviděl jsem, že svetr ladí s jeho očima, rovněž modrýma, skrytýma hluboko ve shluku vrásek. Byl velmi starý. Kývl a mírně mi pokynul. „Co pohledáváte mezi těmito regály?“ To byla dobrá věta a z nějakého důvodu mě uklidnila. „Mluvím s panem Penumbrou?“ zeptal jsem se. „Já jsem Penumbra,“ přikývl, „a jsem tady správce.“ Úplně jsem si neuvědomoval, co se chystám udělat, dokud jsem to neudělal: „Hledám práci.“ Pan Penumbra mrkl, pokýval hlavou a dokymácel se ke stolu vedle vchodu. Byl to masivní kus temně žíhaného dřeva, bytelná pevnost na okraji lesa. Kdyby došlo na obléhání, nejspíš by vzdorovala několik dnů. „Zaměstnání,“ přikývl znovu Penumbra. Sklouzl na židli za stolem a prohlížel si mě přes jeho ohromnou masu. „Už jste někdy pracoval v knihkupectví?“ „No,“ řekl jsem, „jako student jsem dělal číšníka v rybářské restauraci a majitel tam prodával svou vlastní kuchařskou knihu.“ Jmenovala se Mystérium tresky a podrobně líčila jednatřicet různých receptů na — ano, uhodli jste. „Ale to se asi nepočítá.“ „Nepočítá, ale to nevadí,“ odpověděl pan Penumbra. „Předchozí knihkupecká zkušenost by vám tu stejně moc platná nebyla.“ Počkat — možná tu vážně jde o erotiku. Pohlédl jsem dolů a rozhlížel se všude kolem, ale nespatřil jsem žádné korzety, roztrhané ani neroztrhané. Vedle mě na malém stolku ležela jenom hromada zaprášených detektivek Dashiella Hammetta. To bylo dobré znamení. „Povězte mi,“ vyzval mě Penumbra, „kterou knihu milujete.“ Milujete byl silný výraz, ale odpověď jsem znal okamžitě. Popravdě to bylo jednoduché. Řekl jsem: „Pane Penumbro, XVII

17

není to kniha, ale trilogie. Není to zrovna literární skvost, je hodně dlouhá a konec je šílený, ale četl jsem ji třikrát a se svým nejlepším přítelem jsem se skamarádil v šesté třídě proto, že jsme ji oba zbožňovali.“ Nadechl jsem se: „Miluju Kroniky dračích písní.“ Pan Penumbra zvedl obočí a pak se usmál. „Dobře, velmi dobře,“ prohlásil a usmíval se stále víc, až ukázal křivé bílé zuby. Pak přimhouřil oči a přejížděl zrakem nahoru a dolů. „Ale umíte lozit po žebříku?“ A tak jsem se ocitl na žebříku, asi tak ve třetím patře, v nonstop knihkupectví pana Penumbry. Poslal mě nahoru pro knihu AL-ASMARI a ta je nalevo ode mě ve vzdálenosti jedenapůlkrát delší než moje ruka. Očividně se budu muset vrátit dolů na zem a žebřík posunout. Ale pan Penumbra pode mnou volá: „Jen se natáhni, chlapče. Natáhni se!“ A já tuhle práci fakt chci!

XVIII

18

K NOF L Í K Y N A K A BÁT Ě

Tak tohle se stalo minulý měsíc. Teď u pana Penumbry pra­ cuju jako noční prodavač a lozím po žebříku nahoru a dolů jako opice. Mám na to metodu. Posunete žebřík na místo, zajistíte kolečka, pokrčíte kolena a vyskočíte rovnou na třetí nebo čtvrtou příčku. Dokud jste v pohybu, přitáhnete se rukama a vzápětí jste tři metry nad zemí. Když šplháte vzhůru, díváte se přímo před sebe, ani nahoru, ani dolů, očima se pořád zaměřujete nějakého čtvrt metru před sebe a díváte se, jak se hřbety knih míhají jako barevné skvrny. Cestou si v duchu počítáte příčky. A když jste konečně ve správné výšce, abyste vzali knihu, pro kterou jste se vydali… no ovšem, prostě se natáhnete. Jakožto profesionální dovednost není lezení po žebříku tolik ceněné jako design webových stránek, ale pravděpodobně je to mnohem zábavnější a mimoto jsem v tuhle chvíli vděčný za cokoliv. Jen bych si přál, abych tuto novou dovednost mohl využívat častěji. Knihkupectví pana Penumbry není otevřeno XIX

19

čtyřiadvacet hodin denně kvůli nezvladatelnému množství zákazníků. Vlastně tady nejsou skoro žádní a někdy si připadám spíš jako noční hlídač než prodavač. Pan Penumbra prodává použité knihy a všechny jsou v tak vynikajícím stavu, že by klidně mohly být nové. Vykupuje je během dne — prodat knihy můžete jen muži, jehož jméno je napsáno na dveřích — a nejspíš je velmi náročný obchodník. Na žebříčky nejprodávanějších knih příliš nedbá. Jeho inventář je velmi eklektický a jediným měřítkem je, jak se mi zdá, jeho osobní vkus. Takže tu nejsou žádní mladiství kouzelníci ani upíří policie. Což je škoda, protože tohle je přesně ten typ obchodu, kde byste dostali chuť koupit si knížku o mladistvém kouzelníkovi. Tohle je ten typ obchodu, kde byste se zatoužili mladistvým kouzelníkem stát. Vyprávěl jsem o knihkupectví svým kamarádům a pár z nich se zastavilo obhlídnout si regály a podívat se, jak šplhám do prašných výšin. Většinou jsem je přemluvil, aby si něco koupili: román od Steinbecka, nějaké Borgesovy povídky, tlustou bichli od Tolkiena — všichni tito autoři očividně spadají do oblasti Penumbrova zájmu, protože má na skladě jejich kompletní dílo. Když nic jiného, vnutím kamarádům aspoň pohlednici. Pod stolem u vchodu je jich celá kupa. Je na nich perokresba přední části obchodu — jemná práce, tak stará a nemoderní, že se už brzy dostane znovu do módy — a pan Penumbra je prodává po dolaru za kus. Ale dolar jednou za pár hodin nemůže můj plat pokrýt. Vlastně nemám ponětí, z čeho mě platí. Vůbec nemám ponětí, jak se tohle knihkupectví drží nad vodou. Je tu jedna zákaznice, kterou jsem viděl už dvakrát, žena, o které jsem přesvědčený, že pracuje vedle U Prdelky. Jsem o tom naprosto přesvědčený proto, že v obou případech měla oči orámované řasenkou tak, že vypadala jako mýval, a byla XX

20

cítit kouřem. Má zářivý úsměv a popelavé blonďatohnědé vlasy. Nedokážu říct, kolik jí je — mohla by to být vyžilá třiadvacítka nebo taky pozoruhodná jednatřicítka —, a netuším, jak se jmenuje, ale vím, že má ráda životopisy. Při první návštěvě pomalu kroužila okolo předních regálů, šoupala nohama, jakoby duchem nepřítomná se protahovala, až nakonec přišla k pultu. „Máte tu knížku u Stevu Jobsovi?“ zeptala se. Měla na sobě naducanou mikinu North Face, pod ní růžový nátělník a džíny a mluvila trochu brnkavým hlasem. Se svraštělým čelem jsem jí odpověděl: „Asi ne. Ale podívám se.“ Pan Penumbra má databázi uloženou v sešlém béžovém počítači Mac Plus. Vyťukal jsem jméno autora na klávesnici a Mac tlumeně zabzučel — to je tón úspěchu. Měla štěstí. Oba jsme naklonili hlavu a pročítali oddíl ŽIVOTOPISY a našli jsme ho: jediný výtisk, leskl se jako nový. Možná to byl dárek pro tátu inženýra, který knížky vlastně nečte. Možná si to táta inženýr chtěl přečíst raději na Kindlu. Tak či onak, někdo sem tu knížku nabídl k prodeji a ona u pana Penumbry obstála. Zázrak. „On byl tak krásnej,“ řekla North Face s knihou v natažené ruce. Z bílé obálky shlížel Steve Jobs, rukou si mnul bradu a na očích měl kulaté brýle, které trochu připomínaly ty Penum­ brovy. O týden později přihopsala do obchodu, zubila se a tiše tleskala — takhle vypadala spíš na třiadvacet než na jedna­ třicet — a povídá: „Teda, bylo to super! Hele,“ najednou zvážněla, „on napsal taky knížku o Einsteinovi.“ Ukázala mi na mobilu stránku Amazonu s Einsteinovou biografií od Waltera Isaac­ sona. „Viděla jsem ji na internetu, ale říkala jsem si, že bych si ji třeba mohla koupit tady…“ XXI

21

Na rovinu: tohle bylo neuvěřitelné. Sen každého knih­kupce. Naprosto nečekaně tady stála striptérka, vykřikla Počkat! — s velkým očekáváním jsme se skloněnou hlavou pátrali v seznamu, ale ukázalo se, že v Penumbrově oddělení ŽIVOTO­ PISY není ani jeden výtisk knihy Einstein. Jeho život a vesmír. Bylo tam patnáct různých knížek o Richardu Feynmanovi, ale vůbec nic o Albertu Einsteinovi. Tak pravil Penumbra. „Fakt ne?“ našpulila rty. „To je blbý. No nic, budu si to muset koupit on‑line. Díky.“ Pak odkráčela zpátky do noci a zatím se nevrátila. Budu upřímný. Kdybych měl ohodnotit zkušenosti ohledně toho, jak je pohodlné, jednoduché a uspokojivé obstarávat si knihy, vznikl by takovýto seznam: 1. Perfektní nezávislé knihkupectví, jako třeba Pygmalion v Berkeley. 2. Velký a prozářený obchod Barnes & Noble. Ano, je to komerce, ale přiznejme si to — mají hezké obchody. Hlavně ty, kde najdete veliký gauč. 3. Oddělení knih ve Walmartu (hned vedle hlíny do květináčů). 4. Knihovna na palubě USS West Virginia, jaderné ponorky hluboko pod hladinou Pacifiku. 5. Nonstop knihkupectví pana Penumbry. Takže musím tuhle nahnutou loď zase srovnat. Ne, vůbec se nevyznám ve vedení knihkupectví. Ne, nedržím prst na tepu potenciálních zákazníků z řad těch, kteří se vracejí ze striptýzového klubu. Ne, nikdy jsem žádnou potápějící se loď nezachránil, pokud se ovšem nepočítá to, jak jsem zachránil klub šermu na výtvarné škole na Rhode Islandu před bankrotem tím, že jsem uspořádal čtyřiadvacetihodinový maraton filmů s Errolem XXII

22

Flynnem. Ale vím, že některé věci dělá pan Penumbra vyloženě špatně — přesněji řečeno nedělá je vůbec. Například marketing. Mám plán: nejdřív se předvedu s drobnými úspěchy, potom požádám o rozpočet, abych nechal vytisknout nějaké reklamy, do výlohy dám pár cedulí, možná se rozjedu až tak, že nechám na autobusovou zastávku v této ulici nainstalovat reklamní banner. Na laptopu budu mít otevřený jízdní řád autobusů, abych mohl zákazníky s pětiminutovým předstihem upozornit, že pojede další. Bude to úžasné. Musím ale začít postupně, a vzhledem k tomu, že mě nerozptylují žádní zákazníci, můžu se tomu věnovat naplno. Napřed se připojím na nechráněnou síť Wi-Fi sousedního pod­niku — jmenuje se prdelka-net. Potom procházím místní stránky s re­cenzemi podniků a na jednu po druhé píšu nadšené komentáře o tomto skrytém klenotu. Na místní blogy posílám kamarádské e-maily s mrkajícími smajlíky. Na Facebooku zakládám skupinu s jediným členem. Zaregistroval jsem se do místního hypercíleného inzertního programu Googlu (stejný jsme používali v NewBagelu), kde si můžete svou budoucí kořist určit s nepředstavitelnou precizností. Z dlouhého formuláře vybírám tyto charakteristiky: — — — — — — —

bydlí v San Francisku;  á rád/a knihy; m „noční pták“; má hotovost; nemá alergii na prach; má rád/a filmy Wese Andersona; v poslední době na GPS zaznamenán/a v nejbližším okolí (maximálně pět bloků odsud).

XXIII

23

Nemůžu si dovolit utratit za to víc než deset dolarů, a tak musím být konkrétní. To by bylo k poptávce. Ještě je potřeba zamyslet se nad nabídkou — a nabídka pana Penumbry je, mírně řečeno, rozmarná. Jak jsem zjistil, nonstop knihkupectví pana Penumbry jsou ve skutečnosti dva obchody v jednom. V přední části poblíž pultu se nachází víceméně normální knihkupectví. Jsou tu krátké police s označením HISTORIE, ŽIVOTOPISY a  POEZIE. Tady najdete Etiku Nikomachovu od Aristotela nebo Trevanianovo Šibumi. Tohle víceméně normální knih­kupectví je nevyrovnané a neúplné, ale aspoň se v něm prodávají knížky, které běžně bývají v knihovnách nebo na internetu. Za ním a nad tím vším se na vysokých regálech s žebříky rozkládá druhé knihkupectví plné svazků, které — alespoň podle Googlu — neexistují. Můžete mi věřit, hledal jsem je. Mnohé z nich působí starožitně — jsou svázané v popraskané kůži a mají zlacené nápisy —, ale jiné vypadají v zářivých hladkých obálkách poměrně nově. Všechny jsou prostě… jedinečné. Tomuhle říkám zadní inventář. Když jsem tady začal pracovat, předpokládal jsem, že to jsou samé malonákladové tituly. Malé amišské tisky s nechutí k digitálním záznamům. Také jsem si říkal, že je možná někdo vydal vlastním nákladem — celá sbírka ručně vázaných jedinečných výtisků, které se nedostaly do Kongresové knihovny ani nikam jinam. Možná pan Penumbra provozuje něco na způsob knižního sirotčince. Ale teď, asi po měsíci v tomto zaměstnání, si začínám myslet, že je to všechno mnohem komplikovanější. Tento druhý obchod má totiž jinou skupinu zákazníků. Je to malá komunita lidí, kteří kolem obchodu obíhají jako nějaké podivné planetky. Ani trochu se nepodobají North Face. Jsou starší. Přicházejí XXIV

24

s algoritmickou přesností. Nikdy jen tak nechodí po obchodě a nerozhlížejí se. Chodí sem úplně bdělí, naprosto střízliví a chvějí se vzrušením. Například: Zvonek nade dveřmi zacinká, a ještě než dozní, zadýchaný pan Tyndall vykřikne: „Kingslakea! Potřebuju Kingslakea!“ Ruce, kterýma si držel hlavu, spustí dolů (opravdu utíkal ulicí s rukama na hlavě?) a opře se jimi o pult. Opakuje tutéž větu takovým tónem, jako by mi znovu říkal, že mi hoří košile a jak je možné, že okamžitě něco neudělám: „Kingslakea! Rychle!“ Databáze na Mac Plusu obsahuje normální knížky i zadní inventář. Ty druhé nejsou v policích řazené podle názvu ani tématu (mají vůbec nějaké téma?), takže pomoc počítače je nezbytná. Naťukám do něj K-I-N-G-S-L-A-K-E a Mac pomalu zavrčí — Tyndall se neklidně pohupuje na patách — a potom Mac zazvoní a ukáže záhadnou odpověď. Není to oddíl ŽIVOTO­PISY, ani HISTORIE, ani SCI-FI A FANTASY, ale 3-13. To znamená zadní inventář, oddělení tři, police třináct, což je asi tři metry nad zemí. „Díkybohu, děkuju vám, ano, díkybohu,“ říká Tyndall vzrušeně. „Tady je knížka,“ — odkudsi, nejspíš z kalhot, vytáhne velikou knihu, tu bude vracet výměnou za KINGSLAKEA — „a tady je průkazka.“ Po stole mi pošoupne jednoduchou laminovanou kartičku, kde je tentýž symbol, který zdobí výlohu. Do tvrdého papíru je na ní vyražený tajemný kód, který musím zaznamenat. Tyndall má, jako vždy, šťastné číslo 6WNJHY. Při zapisování to napíšu dvakrát po sobě špatně. Po opičím výkonu na žebříku zabalím KINGSLAKEA do hnědého papíru. Snažím se přitom zdvořile konverzovat: „Jak se vám dnes večer daří, pane Tyndalle?“ „Velmi dobře, teď mnohem líp,“ vydechne a třesoucíma se rukama popadne balíček. „Posouvám se kupředu, pomalu, XXV

25

plynule a jistě! Festina lente, děkuji, děkuji!!“ Potom se zvonek znovu rozcinká a pan Tyndall odchvátá zpátky na ulici. Jsou tři hodiny ráno. Je to nějaký knižní klub? Jak se do něj přihlašuje? Platí se něco? Na to se ptám sám sebe, když tu sedím sám poté, co pan Tyndall nebo paní Lapinová nebo pan Fedorov odešli. Tyndall je z nich pravděpodobně nejpodivnější, ale podivíni jsou to všichni: všichni jsou prošedivělí, soustředění, vypadají, jako by je sem přivezli z jiné doby nebo jiného místa. Žádné iPhony. Žádné zmínky o populární kultuře nebo čemkoliv jiném, opravdu nic jiného než knihy. Rozhodně mi připadají jako členové klubu, i když nemám žádný důkaz o tom, že by se vzájemně znali. Každý z nich sem přichází sám a nikdy neřekne ani slovo o ničem jiném než o svém současném objektu horečné fascinace. Nevím, co v těch knihách je — a nic o tom nevědět je součástí mé práce. Ten den, kdy mě pan Penumbra přijal, se po mé zkoušce v lezení na žebřík postavil za pult, podíval se na mě zářivě modrýma očima a řekl: „Toto zaměstnání má tři pravidla, všechna velmi přísná. Nepřistupuj k nim lehkovážně. Zaměstnanci tohoto obchodu dodržují tato pravidla už skoro celé století a já nedopustím, aby se teď porušila. Zaprvé: musíš tady vždycky být přesně od desíti večer do šesti do rána. Nesmíš přijít pozdě. Nesmíš odejít dříve. Zadruhé: nesmíš tyto svazky prolistovávat, číst nebo je jakkoliv jinak zkoumat. Jsou vyhrazeny pouze členům. To je všechno.“ Vím, na co myslíte: desítky nocí o samotě a nikdy ses tomu nesnažil přijít na kloub? Ne, nepokusil jsem se o to. Jsem si jistý, že pan Penumbra tu někde má kameru. Kdybych do některé knihy jen kradmo nakoukl, přišel by na to a vyhodil by XXVI

26

mě. Spousta mých kamarádů letěla z práce, ani nemrkli. Celé podniky, celé části země končí a zavírají. Nechci bydlet ve stanu. Já tuhle práci potřebuju. Navíc je tu třetí pravidlo, které kompenzuje to druhé: „Musíš vést pečlivé záznamy o všech transakcích. Čas. Vzhled zákazníka. Jeho rozpoložení. Jak o knihu požádal. Jak ji přijal. Jestli vypadá, že má nějaké zranění. Jestli má za kloboukem snítku rozmarýny. A tak dále.“ Za normálních okolností by takový požadavek na zaměst­ nance asi zněl hodně děsivě. Ale za těchto okolností — půjčování prapodivných knih prapodivným učencům uprostřed noci — se to zdá být zcela přiměřené. Takže místo toho, abych trávil čas zíráním na zakázané regály, věnuju se zápiskům o zákaznících. Během mé první noci v práci mi pan Penumbra ukázal nízkou přihrádku pod prodejním pultem, kde byla vyrovnaná řádka obrovských, v kůži vázaných bichlí, naprosto stejných až na zářivou římskou číslici na hřbetě. „Naše deníky,“ prohlásil a přejel po nich prsty. „Vedeme zápisy už skoro sto let.“ Vytáhl knihu, která byla úplně vpravo, a s těžkým žuchnutím ji položil na pult. „Teď je budeš pomáhat psát i ty.“ Na obalu deníku se skvěl hluboce vyražený nápis NARRATIO a symbol — tentýž jako na výloze. Dvě ruce otevřené jako kniha. „Otevři ho,“ vyzval mě pan Penumbra. Stránky byly široké a zašedlé, popsané tmavým písmem. Byly tam i kresby: miniaturní náčrty vousatých mužů, sevřené geometrické čmáranice. Pan Penumbra knihu nadzvedl a ote­ vřel ji asi v půlce, na místě označeném slonovinovou záložkou, kde zápisy končily. „Budeš poznamenávat jména, časy a názvy titulů,“ řekl a zapíchl prst do textu na stránce, „ale také, jak jsem ti vysvětlil, chování a vzhled příchozích. Píšeme záznamy o všech členech i o všech zákaznících, kteří by se členy mohli XXVII

27

stát, abychom mohli sledovat jejich práci.“ Odmlčel se a potom dodal: „Někteří pracují vskutku pilně.“ „Co dělají?“ „Chlapče!“ odpověděl se zdviženým obočím, jako by nebylo nic jasnějšího: „Přece čtou.“ A tak se na stránkách deníku s označením NARRATIO a číslem IX snažím vést přehledné a přesné záznamy toho, co se během mé směny událo, jen příležitostně je trochu literárně opentlím. Asi by se dalo říct, že pravidlo číslo dvě neplatí zcela absolutně. Jedné zvláštní knihy v knihkupectví pana Penumbry se dotknout smím. Té, kterou píšu. Když se ráno s panem Penumbrou potkám, v případě, že v noci přišel zákazník, se mě na něj vyptá. Přečtu mu kousek deníku a on u mých poznámek přikyvuje. Potom ale začne pátrat víc do hloubky: „Obdivuhodné vylíčení pana Tyndalla,“ poznamená. „Pověz mi ale, vzpomínáš si, jestli měl na kabátě perleťové knoflíky? Nebo byly z rohoviny? Z nějakého kovu? Měděné?“ Ano, dobře: vypadá to zvláštně, že si pan Penumbra vede tyhle záznamy. Nedokážu si představit, jaký to má smysl, dokonce ani kdyby to mělo sloužit nějakým kriminálním účelům. Jenže když lidé dosáhnou určitého věku, jaksi vám to brání vyptávat se jich, proč to či ono dělají. Je to trochu nebezpečné. Co kdybych se zeptal: „Takže, pane Penumbro, proč vás zajímají knoflíky na kabátě pana Tyndalla?“ a on by se zarazil, poškrábal by se na bradě, pak by zavládlo nepříjemné ticho — a oba bychom si uvědomili, že si nemůže vzpomenout? Nebo co kdyby mě na místě vyrazil? Pan Penumbra si ten důvod nechává pro sebe a poselství je jasné: Dělej svou práci a nevyptávej se. Mého kamaráda Aarona zrovna minulý týden vyhodili z práce a teď se bude muset XXVIII

28

přestěhovat zpátky k rodičům do Sacramenta. V tomhle ekonomickém klimatu raději nebudu pokoušet, co pan Penumbra vydrží. Tenhle flek potřebuju. Knoflíky na kabátě pana Tyndalla byly nefritové.

XXIX

29

M AT ROPOL I S

Aby knihkupectví pana Penumbry zůstalo otevřené čtyřia­dvacet hodin denně, majitel a dva zaměstnanci mají rozdělený sluneční okruh na třetiny a na mě připadl ten nejtemnější díl. Pan Penumbra si bere ranní směny — jinde by se to zřejmě dalo označit za nejrušnější dobu, v tomto podniku ovšem nic takového neexistuje. Chci říct, že jeden jediný zákazník je velkou událostí a jeden zákazník se může objevit zrovna tak o půlnoci jako v poledne. Předávám tedy knihkupeckou štafetu panu Penumbrovi a přebírám ji od Olivera Gronea, tichého chlapíka, který má na starosti odpolední směnu. Oliver je vysoký a statný, se silnýma rukama a nohama a obrovskými chodidly. Má vlnité měděné vlasy a uši, které vypadají, jako by je měl kolmo přilepené k hlavě. V jiném životě by mohl hrát ragby nebo veslovat nebo být vyhazovačem a bránit pánům, kteří se chovají nepatřičně, aby vstoupili do sousedního klubu. V tomto životě je Oliver doktorandem na Berkeley, kde studuje archeologii. Až dostuduje, bude kurátorem v muzeu. XXX

30

Je tichý — na to, jak je veliký, až příliš tichý. Hovoří v krátkých, jednoduchých větách a zdá se, že vždycky myslí na něco jiného, na něco, co se stalo dávno a/nebo daleko. Oliver sní o iónských sloupech. Má velmi hluboké znalosti. Jedné noci jsem si ho vyzkoušel s pomocí obrázkové knížky, kterou jsem vylovil ze spodní části regálu HISTORIE. Rukou jsem zakrýval popisky a ukazoval jsem mu jen fotky: „Mínojský býčí totem, 1700 před Kristem,“ zvolal. Správně. „Keltský džbán z Basse-Yutz, 450 před Kristem. Možná 500.“ Ano. „Taška ze střechy, 600 po Kristu. Určitě korejská.“ Zase správně. Oliver můj kvíz zvládl na deset bodů z deseti. Jsem si jistý, že jeho mozek zkrátka funguje na jiné časové ose. Já si stěží vzpomenu, co jsem měl včera k obědu, zatímco Oliver si bez problémů vybaví, co se dělo v roce 1000 před Kristem a jak to tehdy všechno vypadalo. Docela na něj žárlím. Teď jsme Oliver Grone a já na stejné úrovni: máme úplně stejnou práci a sedíme na úplně stejné židli. Ale brzy — velice brzy — mě o jeden významný krok předběhne a dostane se kus dopředu. Najde si místo ve skutečném světě, protože něco umí — něco víc než šplhat po žebříku v liduprázdném knihkupectví. Každý večer se objevím ve 22.00 a najdu Olivera za pultem, jak si čte. Vždycky je to kniha s názvem jako Péče o starověké hrnčířské památky nebo Atlas šípů předkolumbovské Ameriky. Každý večer prsty zaklepu na temné dřevo. Podívá se na mě a řekne: „Čau, Clayi.“ Každý večer si sednu na jeho místo a kývneme na sebe na rozloučenou jako vojáci — jako lidé, kteří navzájem chápou svou situaci.

XXXI

31

Směna mi končí v šest ráno, což je trochu nešikovaná doba na to, aby si člověk vyrazil ven do světa. Obvykle jdu domů a čtu si nebo hraju videohry. Normálně bych řekl, že je to proto, abych se odreagoval. Až na to, že po noční směně u pana Penumbry se člověk nemá z čeho odreagovávat. Takže většinou jen tak zabíjím čas, dokud nevstanou moji spolubydlící a nepřijdou za mnou. Mathew Mittelbrand je naším dvorním umělcem. Je hubený jako tyčka, bledý a má zvláštní biorytmy — dokonce ještě zvláštnější, než jsou ty moje, protože jsou méně předvídatelné. Často na něj ráno nemusím čekat: když přijdu domů, přistihnu ho, že byl celou noc vzhůru a dřel na svém posledním projektu. Přes den (více či méně) Mat pracuje na zvláštních efektech pro společnost Industrial Light and Magic v Presidiu, kde vyrábí filmové rekvizity a scény. Platí mu za to, aby navrhoval a vytvářel laserové zbraně a strašidelné zámky. Ale — a to mi připadá velmi působivé — nepoužívá k tomu počítač. Mat je příslušníkem vymírajícího kmene odborníků na zvláštní efekty, kteří stále všechno dělají s pomocí nože a lepidla. Když zrovna není v  ILM, dělá Mat na nějakém vlastním projektu. Pracuje s šílenou vervou. Jako by se čas skládal ze suchých větviček, Mat s velkým zaujetím přikládá jednu hodinu za druhou do ohně. Spí lehce a krátce, často vsedě na židli nebo na gauči vleže jako faraon. Je jako duch z pohádky, džin nebo něco podobného, až na to, že jeho živlem není vzduch ani voda, ale jeho představivost. Matův poslední projekt je zatím největší a brzy už tu nezbude místo ani pro mě, ani pro gauč. Matův nejnovější projekt zabírá celý obývák. Říká mu Matropolis a je vyrobený z krabic, plechovek, papíru a molitanu. Je to cosi jako model železnice bez železnice. Podkladovou topografii tvoří strmé kopce z polystyrenových XXXII

32

granulí, které drží pohromadě pletivo z drátů. Začalo to na jednom kartonu, ale Mat k němu přidal další dva v různých výškách, jako tektonické desky. Na tomto terénu, položeném na podkladových deskách, se rozkládá celé město. Je to zmenšený výjev ze sna, zářivé třpytící se hyperměsto vyrobené z kousíčků známých věcí. Jsou tam gehryovské křivky z hladkého staniolu. Jsou tam gotické věžičky a cimbuří vyrobená ze suchých makaronů. Je tam Empire State Building z úlomků zeleného skla. Za kartonovými deskami jsou na zdi přilepené fotky se zdroji Matovy inspirace: vytištěné obrázky muzeí, katedrál, vysokých kancelářských budov a řadových domků. Některé z nich jsou panoramatické fotografie, jiné jsou mnohem detailnější: přiblížené detaily povrchů a struktur, které si Mat sám vyfotil. Často tu stojí a hledí na ně, mne si bradu, porovnává texturu a lesk, rozděluje je a přeskládává jako svou vlastní malou staveb­nici. Mat využívá běžných materiálů tak důmyslně, že se jejich původ úplně vytratí a člověk je vnímá jen jako ty miniaturní budovy, v něž se proměnily. Na gauči leží černý plastový dálkový ovladač. Vezmu ho a zmáčknu jeden z knoflíků. Miniaturní vzducholoď, která podřimuje poblíž dveří, se s bzukotem probere k životu a míří si to směrem k Matropoli. Její kapitán ji umí navigovat tak, aby přistála na vrcholku Empire State Building, já ji dokážu nasměrovat akorát tak, že narazí do okna. Hned vedle Matropole naproti přes chodbu je můj pokoj. V bytě jsou tři ložnice pro tři spolubydlící. Moje je nejmenší, je to jen malá bílá krychle s jemným zdobením na stropě. Matův pokoj je zdaleka největší, ale taky tam pořádně táhne — je nahoře na půdě, kam se dostanete po úzkém strmém schodišti. Třetí pokoj je dokonalou rovnováhou mezi prostorem a útulností XXXIII

33

a patří naší třetí spolubydlící, Ashley Adamsové. Ta teď právě spí, ale už ne nadlouho. Ashley vstává každé ráno na minutu přesně v šest čtyřicet pět. Ashley je krásná. Možná až příliš krásná — příliš září a má příliš dokonalé rysy, jako by byla 3D model. Má rovné blond vlasy, rovnoměrně zastřižené ve výši ramen. Paže má vymodelované z toho, jak chodí dvakrát týdně na horolezecké tréninky. Kůži má neustále políbenou sluncem. Ashley pracuje jako account executive v PR agentuře, kde měla na starosti public relations pro NewBagel, a právě díky tomu jsem se s ní seznámil. Líbilo se jí moje logo. Napřed jsem si myslel, že jsem se do ní zabouchl, ale pak mi došlo, že je android. To nemyslím ve zlém! Když na to přijde, androidi jsou přece naprosto skvělí, nebo ne? Chytří, silní, výkonní a sofistikovaní. To všechno na Ashley sedí. Taky je naše domácí: tenhle byt je její. Bydlí tady už několik let, což je poznat i na tom, jak nízký nájem tady platíme. Pokud jde o mě, tak naše nové vladaře androidy uvítám s potěšením. Bydlel jsem tady asi devět měsíců, když se naše tehdejší spolubydlící Vanessa přestěhovala do Kanady, aby tam studovala MBA z ekologie, a tehdy jsem místo ní našel Mata. Byl to kamarád kamaráda z umělecké školy. Viděl jsem jeho výstavu v galerii: v prostorách s bílými zdmi byly samé miniatury ulic postavených uvnitř lahví a žárovek. Když se ukázalo, že my hledáme spolubydlícího a on zase hledá byt, byl jsem nadšený, že budu žít v blízkosti umělce, ale nebyl jsem si jistý, jak se na to bude tvářit Ashley. Mat přišel na návštěvu, měl na sobě padnoucí modré sako a zmačkané plandavé kalhoty. Seděli jsme v obýváku (tehdy mu vévodila velká plazmová televize, o modelu města se nám ani nesnilo) a on nám vyprávěl o svém tehdejším úkolu v ILM: XXXIV

34

navrhnout a vytvořit krvežíznivé démony s modrou džínovou kůží. Byla to součást hororu, který se odehrával v obchodě s oděvy Abercrombie & Fitch. „Učím se šít,“ vysvětloval. Potom pokynul k Ashleyiným manžetám: „To jsou vážně povedené švy.“ Později, když Mat odešel, mi Ashley řekla, že se jí moc líbí jeho smysl pro pořádek. „Takže jestli si myslíš, že mezi nás zapadne, tak pro mě je to v pohodě,“ řekla. To je klíč k našemu harmonickému soužití: i když mají Mat a Ashley různé cíle, spojuje je hluboký smysl pro detail. Pro Mata je to miniaturní graffiti na miniaturní zastávce miniaturního metra. Pro Ashley je to spodní prádlo sladěné s halenkou a svetříkem. Na skutečnou zkoušku ohněm nicméně došlo brzy, při Matově prvním testu. Stalo se to v kuchyni. Kuchyně: pro Ashley nejsvětější svatyně. Do kuchyně vstupuju po špičkách. Chystám si jídla, po kterých se snadno uklízí, jako těstoviny a vafle z polotovaru. Nepoužívám její elegantní struhadlo Microplane ani rafinovaný lis na čes­nek. Vím, jak zapnout a vypnout sporák, ale netuším, jak akti­ vovat konvektomat v troubě. Mám podezření, že je na dva klíče, podobně jako mechanismus, kterým se odpalují jaderné rakety. Ashley svou kuchyň miluje. Je gurmetka a požitkářka a nikdy není půvabnější nebo androidsky dokonalejší, než když o víkendu vaří voňavé rizoto ve sladěné zástěře a vlasy má vyčesané do blonďatého drdolu. Mat mohl svůj první projekt dělat na půdě nebo na malém zarostlém dvorku. Ale on ne. Vybral si kuchyni. To bylo v mém postbagelovském období nezaměstnanosti, takže jsem u toho mohl být a sledovat to. Nakláněl jsem se, abych mohl Matovu zručnost pozorovat zblízka, když domů XXXV

35

dorazila Ashley. Právě se vrátila z práce a ještě na sobě měla kávovo-krémový kostýmek J. Crew. Zalapala po dechu. Mat měl na sporáku postavený veliký kotlík značky Pyrex a v něm pomalu bublající směs oleje a barvicího prostředku. Byla hutná a lepivá a při postupném zvyšování teploty se pomalu čeřila a klokotala. Světla byla zhasnutá, jen za kotlík Mat nainstaloval dvě obloukové lampy, které silně svítily a vrhaly rudé a nachové stíny na žulu a travertin. Narovnal jsem se a tiše stál. Naposledy jsem byl takto přistižený, když mi bylo devět a vyráběl jsem na kuchyňském stole po návratu ze školy sopky z octa a kypřicího prášku. Máma měla podobný kostým jako Ashley. Mat loudavě zvedl oči. Rukávy měl vyhrnuté k loktům. Tma­ vé kožené boty se mu v té tmě leskly stejně jako konečky prstů zamazané od oleje. „To je simulace mlhoviny IC 434, známé taky jako Koňská hlava,“ vysvětlil. Jasně, co jiného. Ashley se mlčky dívala. Jen zlehka pootevřela pusu. Klíče jí visely na prstě, zachycené v půlce letu na věšáček, kde bylo jejich místo, hned nad seznamem domácích prací. Mat s námi v té době bydlel třetí den. Ashley postoupila o dva kroky vpřed, nahnula se stejně jako předtím já a zahleděla se do vesmírných hlubin. Vířícími vrstvami zelené a zlatavé se drala na povrch šafránově zbarvená hmota. „Sakra, Mate,“ vydechla. „To je nádhera.“ A tak Matova astrofyzická kaše dál probublávala a po ní následovala série dalších projektů, které byly čím dál větší a dělaly stále větší nepořádek a zabíraly víc a víc místa. Ashley se o jeho pokroky zajímala, vždycky přišla do pokoje, dala si ruku v bok, napjatě ho sledovala a hbitě něco konstruktivního podotkla. Televizi sama odstěhovala pryč. XXXVI

36

To je Matova tajná zbraň, jeho cestovní pas, jeho propustka z vězení: Mat vytváří věci, které jsou nádherné. Samozřejmě jsem Mata pozval, aby mě v knihkupectví navštívil a dnes — o půl druhé v noci — je tu. Zvonek nade dveřmi cinkáním ohlašuje jeho příchod, a než Mat stihne něco říct, zakloní hlavu, aby si prohlédl regály vedoucí do stinných výšin. Otočí se ke mně, rukou v kostkovaném saku ukáže ke stropu a povídá: „Tam bych chtěl.“ Pracuju tady teprve měsíc a ještě nejsem úplně připravený páchat nepřístojnosti, ale Matova zvědavost je nakažlivá. Okamžitě si to napochoduje k zadnímu inventáři a stojí mezi regály, naklání se k nim, zkoumá texturu dřeva a povrch knih. Nakonec říkám: „Tak jo, ale musíš se dobře držet. A na žádnou z těch knih nesahej.“ „Nesmím na ně sahat?“ ptá se a zkouší pevnost žebříku. „Co když si chci nějakou koupit?“ „Nemůžeš si je koupit — tyhle se jen půjčují. Musíš být členem klubu.“ „Jsou to vzácné knihy? První vydání?“ To už je kdesi ve vzduchu. Stoupá rychle. „Spíš jediné výtisky,“ odpovím. Nemají ISBN. „O čem jsou?“ „Nevím,“ říkám tiše. „Cože?“ Když to vyslovím nahlas, uvědomuju si, jak nepřesvědčivě to moje „nevím“ zní. „Ty ses nikdy do žádné nepodíval?“ Zarazí se na žebříku a shlíží na mě. Nevěřícně. Začínám být nervózní. Vím, kam to směřuje. „Fakt nikdy?“ natahuje se k policím. XXXVII

37

Přemýšlím nad tím, že bych na znamení nelibosti zatřásl žebříkem, ale může se stát jen jedna horší věc než to, že by si Mat prohlédl jednu z těch knih, totiž že by se tu rozplácl na zemi a bylo by po něm. Zřejmě. Už drží jednu knihu v ruce, hrozně tlustý černý svazek, který vypadá, že by ho mohl převážit. Zavrávorá na žebříku a já strachy zatínám zuby. „Hele, Mate,“ říkám a můj hlas najednou zní pisklavě a ufňu­ kaně, „proč to prostě nenecháš…“ „To je skvělý.“ „Měl bys…“ „Vážně skvělý, Jannone! Tys to nikdy neviděl?“ Přitiskne si knihu k hrudi a sleze o stupínek níž. „Počkej!“ Z nějakého důvodu se mi to jeví jako menší prohřešek, když kniha zůstane blíž místu, kam patří. „Vylezu nahoru.“ Naproti jeho žebříku přisunu druhý a vyskočím na příčky. Za chvilku jsem stejně vysoko jako Mat a tlumeným hlasem diskutujeme dobrých deset metrů nad zemí. Popravdě řečeno jsem samozřejmě zoufale zvědavý. Mat mě štve, ale zároveň jsem mu vděčný, že sehrál roli ďábelského našeptávače. Opře si bichli o hrudník a nakloní ji směrem ke mně. Tady nahoře je tma, a tak se nahnu v prostoru mezi regály, abych na stránky lépe viděl. Kvůli tomuhle sem Tyndall a ti ostatní běhají uprostřed noci? „Doufal jsem, že to bude encyklopedie rituálů černé magie,“ říká Mat. Na otevřené dvojstránce je neprostupná matice písmen, závoj znaků, pod nímž je sotva vidět bílou plochu. Písmena jsou velká a tučná, vytištěná na papír s ostrými patkami. Poznávám druh písma — je to latinka, což je normální —, ale slova mi nic neříkají. Vlastně to ani slova nejsou. Stránky jsou poseté jen dlouhým řetězcem písmen — neoddělitelnou změtí. XXXVIII

38

„I když na druhou stranu,“ pokračuje Mat, „nemůžeme vědět, jestli to přece jen není encyklopedie temných rituálů…“ Vytáhnu z police jinou knihu, tentokrát vysokou a tenkou s jasně zelenými deskami a hnědým hřbetem, na němž stojí KRESIMIR. Uvnitř je to samé. „Možná jsou to zábavné hlavolamy,“ uvažuje Mat. „Něco jako superpokročilé sudoku.“ Zákazníci pana Penumbry opravdu vypadají jako lidé, které vídáte v kavárně nad partií šachů pro jednoho nebo se sobotní křížovkou, kterou luští propiskou fanaticky zarytou do novin. Dole zazvoní zvonek. Tělem mi projede mrazivý strach rychlou okružní jízdu z mozku do konečků prstů a zpátky. Z přední části obchodu se ozve hluboký hlas: „Je tády někdo?“ Syknu na Mata: „Vrať ji zpátky.“ Pak spěšně lezu ze žebříku dolů. Když dosupím až na zem, vidím u dveří pana Fedorova. Ze všech zákazníků, které jsem viděl, je nejstarší — má sněhobílý vous a kůži na rukou průsvitnou jako papír —, ale zároveň má zřejmě také nejbystřejší zrak. Vlastně mi dost připomíná pana Penumbru. Po stole pošoupne knížku — vrací CLOVTIERA —, pak důrazně poklepe dvěma prsty a s lehkým přízvukem oznámí: „Teď búdu potřebóvat Muraa.“ Tak jo. Najdu v databázi knihu s označením MVRAO a pošlu Mata zpátky po žebříku nahoru. Pan Fedorov ho zvědavě po­ zoruje: „Další prodavač?“ „Kamarád,“ odvětím. „Jen mi pomáhá.“ Fedorov přikývne. Napadá mě, že Mat by možná prošel výběrem jako velmi mladý člen tohohle klubu. On i pan Fedorov dnes na sobě mají hnědé manšestráky. „Už jste tády asi třicet sedm dní, je to tak?“ XXXIX

39

Sám bych to nevěděl, ale je to tak. Určitě to bude sedma­ třicet dní. Tihle lidi jsou vážně přesní. „Přesně tak, pane Fedorove,“ povídám vesele. „A co ná to říkáte?“ „Baví mě to,“ odpovím. „Je to lepší než pracovat v kanceláři.“ Fedorov přikývne a podá mi kartičku. Má číslo 6KZVCY, samozřejmě. „Já jsem prácoval v HP,“ — vysloví to chejč-pí — „třicet let. To vám býla kancelář.“ Pak se osmělí: „Měl jste někdy kalkuláčku HP?“ Mat se vrátí s  MVRAEM. Je to velká kniha, tlustá a široká, vázaná ve skvrnité kůži. „Ano, samozřejmě,“ říkám a balím knihu do hnědého papíru. „Celou střední školu jsem používal grafickou kalkulačku. Byla to HP-38.“ Pan Fedorov se rozzáří jako pyšný dědeček. „Já jsem prácoval na dvacetosmíčce, to býla její předchůdkyně!“ Usměju se na něj: „Nejspíš ji ještě někde mám.“ Podám mu přes pult MVRAA. Fedorov knihu vezme oběma rukama. „Děkuji,“ říká. „Víte, třicetosmíčka néměla reverzní polskou notáci,“ — významně na knihu (nebo černé rituály?) poklepe — „a řeknu vám, že na túchle práci je RPN chódně užitéčná věc.“ Myslím, že Mat má pravdu: je to sudoku. „To si budu pamatovat,“ odpovím. „Dóbře, ještě jednou děkuji.“ Zvonek se rozcinká a my sledujeme pana Fedorova, jak pomalu kráčí po chodníku směrem k auto­busové zastávce. „Díval jsem se na ni,“ říká Mat. „Stejná jako ty ostatní.“ To, co bylo před chvílí podivné, se teď zdá ještě podivnější. „Jannone,“ otočí se Mat a zadívá se přímo na mě. „Musím se tě na něco zeptat.“ XL

40

„Nech mě hádat,“ říkám. „Proč jsem se nikdy nepodíval na…“ „Cítíš něco k Ashley?“ Tak tohle jsem zrovna nečekal. „Cože? Ne.“ „To je dobře. Protože já jo.“ Zamrkám a nechápavě se dívám na Mata Mittelbranda, který tu přede mnou stojí v dokonale padnoucím semišovém saku. Je to, jako kdyby se Jimmy Olsen přiznal, že se zamiloval do Wonder Woman. Ten kontrast je prostě příliš velký. A přesto… „Chystám se jí naznačit, že mám zájem,“ oznámí mi vážně. „Možná to bude trochu zvláštní.“ Říká to, jako by připravoval komando na půlnoční razii. Něco jako: Samozřejmě to bude nevýslovně nebezpečné, ale nemusíš se bát, nepouštím se do něčeho takového poprvé. Moje představa se proměňuje. Možná Mat není nenápadný Jimmy Olsen, ale Clark Kent a pod ním se skrývá Superman. Musel by to být Superman, který má metr šedesát, ale co. „No, vlastně už mezi náma jednou něco bylo.“ Počkat, cože? „Před dvěma týdny. Nebyl jsi doma. Byl jsi tady. Vypili jsme dost vína.“ Lehce se mi zatočí hlava, ne kvůli té disonanci mezi Matem a Ashley, ale při představě, že jsem měl tyhle stopy jejich přitažlivosti přímo před nosem, a vůbec ničeho jsem si nevšiml. Tohle nesnáším. Mat přikývne, jako by teď bylo všechno vyřešené. „Tak fajn, Jannone. Tohle místo je boží. Ale už musím jít.“ „Zpátky do bytu?“ „Ne, do práce. Musím makat až do rána. Na netvorovi z džungle.“ „Netvorovi z džungle?“ XLI

41

„Je celý z živých rostlin. Musíme mít kvůli nim ve studiu hrozné vedro. Možná se o další přestávce zase zastavím. Tady je hezky chladno a sucho.“ Mat odchází. Později píšu do deníku: Vlahá noc, jasná obloha. Knihkupectví navštívil nejmladší zákazník, jaký tu za celé roky byl (alespoň prodavač je o tom přesvědčen). Měl manšestráky, na míru šité semišové sako a pod ním pletenou vestu s našitými tygříky. Zákazník si zakoupil jednu pohlednici (pod nátlakem) a poté se odebral pryč, aby se dále věnoval práci na netvorovi z džungle. Je téměř naprosté ticho. Podepřu si rukou bradu, počítám, kolik mám kamarádů, a přemýšlím, co dalšího se mi skrývá přímo před nosem.

XLII

42

K RONIK Y DR AČÍCH PÍSNÍ, DÍL PRV NÍ

Příští noc mě v knihkupectví navštíví další kamarád, a ne jen tak ledajaký: můj nejstarší kamarád. Neel Shah je můj nejlepší kamarád od šesté třídy. Nepředvídatelně nestabilním a dynamickým prostředím střední školy jsem proplouval tak nějak na hladině jako neškodný průměrný kluk, který obstojně hraje basketbal a netrpí paralyzující hrůzou z holek. Naopak Neel šel prudce ke dnu a vyhýbali se mu jak frajeři, tak šprti. Spolužáci, co se mnou v jídelně sedávali u stolu, si pohrdavě odfrkli a tvrdili, že Neel divně vypadá, divně mluví a je i divně cítit. Toho jara nás ale sblížila společná posedlost knihami o zpívajících dracích a stali se z nás nejlepší kámoši. Hájil jsem ho, bránil jsem ho, investoval jsem do něho svůj předpubertální politický kapitál. Zařizoval jsem, aby ho zvali na večírky s pizzou, a lákal jsem členy našeho basketbalového družstva do naší herní skupiny Raketoplánů a čarodějů. (Nikdy tam ale nevydrželi moc dlouho. Neel byl vždycky pán jeskyně a neustále na ně posílal odhodlané droidy a nemrtvé skřety.) V sedmé XLIII

43

třídě jsem namluvil Amy Torgensenové, hezké holce, která měla střapatý účes a zbožňovala koně, že Neelův táta je pohádkově bohatý šlechtic v exilu, a že by tedy Neel pro ni byl vynikající doprovod na zimní školní ples. Bylo to jeho první rande. Dalo by se tedy říct, že mi Neel dluží pár laskavostí, ovšem my s Neelem jsme si za ty roky vyměnili tolik laskavostí, že už se od sebe nedají rozlišit jako jednotlivé činy, ale je z nich jeden zářivý oblak oddanosti. Naše přátelství se stalo mlhovinou. Když se Neel Shah objeví ve vstupních dveřích — vysoký, statný, oblečený do slušivé sportovní bundy —, vůbec si vysokých zaprášených regálů vzadu nevšímá. Místo toho se zaměří na krátkou poličku s označením SCI-FI A FANTASY. „Ty jo, vy tu máte Moffata!“ říká a drží tlustý paperback. Jsou to Kroniky dračích písní, díl první — právě ta kniha, která nás v šesté třídě tak pevně spojila a dodnes je naše nejoblíbenější. Četl jsem ji třikrát. Neel pravděpodobně tak šestkrát. „Tohle bude taky to starší vydání,“ říká a prolítne stránky. Má pravdu. Nejnovější vydání trilogie, které vyšlo až po Moffatově smrti, má pevnou vazbu s geometrickými vzory. Když seřadíte všechny tři díly vedle sebe, kresby na hřbetech na sebe navazují. Na téhle knížce je barevná ilustrace znázorňující tlustého modrého draka ve zpěněných mořských vlnách. Vysvětluju Neelovi, že by si ji měl koupit, protože je to sběratelská edice a pravděpodobně má větší cenu, než kolik za ni pan Penumbra chce. Už šest dnů jsem neprodal nic kromě jednoho pohledu a normálně bych z toho, že přemlouvám kamaráda, aby si koupil knížku, neměl dobrý pocit. Ale Neel Shah je teď bohatý — sice možná ne pohádkově bohatý, ale s nižšími šlechtici se srovnávat může. Zhruba ve stejné době, kdy jsem se lopotil, abych si vydělal minimální mzdu v restauraci Božská treska v Providence, Neel rozjížděl vlastní firmu. XLIV

44

Skočme pět let vpřed a podívejme se, kam nás naše úsilí do­ vedlo: Neel má podle mého odhadu na kontě několik set tisíc dolarů a jeho společnost má hodnotu v řádu milionů. To já mám na bankovním účtu přesně 2 357 dolarů a společnost, kde pracuju — pokud se vůbec dá nazývat společností — se nachází v mimo­finančním prostoru obydleném pračkami špinavých peněz a pochybnými církvemi. A tak si říkám, že Neel může pustit chlup a koupit si starý paperback, i když už nemá na čtení moc času. Zatímco se pokouším v temných zásuvkách pultu vydolovat drobné, jeho pozornost se stočí ke stinným policím, které vévodí zadní polovině obchodu. „Co je tohle všechno?“ ptá se. Sám si není jistý, nakolik ho to opravdu zajímá. Neel dává ze zásady přednost novým, na­ blýskaným věcem před vším starým a zaprášeným. „Tohle,“ říkám, „je to skutečné knihkupectví.“ Po Matově zásahu jsem ohledně zadního inventáře o něco odvážnější. „Co kdybych ti řekl,“ vedu Neela dozadu směrem k regálům, „že tohle knihkupectví pravidelně navštěvuje skupina podivných učenců?“ „Hustý,“ přikývne Neel. Vytušil čaroděje. „A co kdybych ti řekl,“ beru jeden výtisk v černé vazbě ze spodní police, „že všechny ty knížky jsou zašifrované?“ Otevřu knihu, aby viděl změť zpřeházených písmen. „To je šílený,“ odpoví Neel. Přejíždí prstem po stránce labyrintem znaků. „Mám jednoho týpka z Běloruska, který je machr na kódy. Na ochranu autorských práv a tak.“ Tato věta ztělesňuje rozdíl mezi Neelovým životem po škole a mým: Neel má týpky — týpky, kteří pro něj pracují. Já nemám týpky, jsem rád, že mám aspoň laptop. „Mohl bych mu říct, ať se na to podívá,“ pokračuje Neel. XLV

45

„No, nejsem si úplně jistý, jestli jsou zašifrované,“ připouštím. Vracím zavřenou knihu do regálu. „A i kdyby byly, tak nevím, jestli se vůbec vyplatí je rozluštit. Ti lidi, co si je sem chodí půjčovat, jsou dost divní.“ „Takhle to začíná pokaždé,“ říká Neel a bouchne mě do ramene. „Vezmi si Kroniky dračích písní. Potkáš snad Telemacha Polokrevného hned na první stránce? Jasně že ne, chlape. Na začátku máš Fernwena.“ Hlavní postavou Kronik dračích písní je Fernwen, učený trpaslík, který je malý i na trpasličí poměry. V útlém mládí ho klan bojovníků vyhnal a — každopádně je to tak, Neel má asi pravdu. „Musíme na to přijít,“ tvrdí Neel. „Kolik to stojí?“ Vysvětlím mu, jak to funguje a že všichni členové mají průkazku — ale teď už to nejsou jen jalové řeči. Ať stojí členství v Penumbrově knižním klubu cokoliv, Neel si to dovolit může. „Zjisti, kolik to stojí,“ povídá Neel. „Sedíš tady na příběhu jako z Raketoplánů a čarodějů, to ti teda řeknu.“ Zubí se a nasadí hluboký hlas à la pán jeskyně: „Nebuď padavka, Claymore Rudoruký!“ Sakra. Použil proti mně moje hrdinské jméno z Raketoplánů a čarodějů. Tohle kouzlo má prastarou moc. Vzdávám se. Zeptám se pana Penumbry. Vracíme se zpátky k nízkým regálům a ilustrovaným obál­ kám. Neel si prolistuje svou další starou oblíbenou věc, příběh o obrovské válcovité kosmické lodi, která se pomalu blíží k zemi. Povídám mu o Matově plánu dvořit se Ashley. Pak se ptám, jak se daří jeho firmě. Rozepne si zip na bundě a hrdě ukáže na kovově šedé tričko pod ní. „Tohle jsme vyrobili,“ vypráví. „Půjčili jsme si 3D skener na tělo a všechny trička jsme udělali úplně přesně na míru. Sedí dokonale. Jako fakt dokonale.“ XLVI

46

Neel je ve skvělé formě. Vždycky když ho vidím, nemůžu si pomoct a musím zaplašit svou starou představu boubelatého šesťáka, protože teď má postavu v neuvěřitelném tvaru V jako komiksový superhrdina. „Je to dobrý k propagaci firmy, víš?“ dodává. Na supertriku je na hrudi vytištěný název Neelovy firmy. Vysoká, zářivě modrá písmena hlásají: ANATOMIX. Když se pan Penumbra ráno objeví, rozpovídám se o tom, že jeden kamarád by si rád zaplatil členství v zadním inventáři. Rozepíná si kabát — je to úžasný námořnický kabát, dokonalá práce z vlny z té nejčernější ovce — a sedá si na židli za pultem. „Tady nejde o placení,“ prohlásí a sepne ruce, „ale spíš o odhodlání.“ „No, kamarád je prostě zvědavý,“ říkám. „Je naprostý biblio­ fil.“ Tohle vlastně není pravda. Neel má radši filmové adaptace než knížky. Pěkně ho štve, že Kroniky dračích písní ještě nikdo nezfilmoval. „Nuže,“ zamýšlí se pan Penumbra, „obsah těchto knih se mu bude jevit poněkud… náročný. A aby k nim získal přístup, musí souhlasit s úmluvou.“ „Počkat — takže to přece jenom něco stojí?“ „Ne, to ne. Tvůj kamarád prostě musí slíbit, že bude číst pozorně. Tohle nejsou obyčejné knihy,“ mávne dlouhou rukou směrem k zadnímu inventáři. „Mají neobyčejný obsah, který si vyžaduje důkladnou pozornost. Tvůj kamarád zjistí, že ho přivádějí k něčemu pozoruhodnému, ale jedině v případě, že bude ochoten tomu věnovat velikou píli.“ „Něco jako filozofie?“ ptám se. „Matematika?“ „Nic tak abstraktního,“ kroutí pan Penumbra hlavou. „V těch knihách jsou rébusy.“ Zadívá se na mě: „Ale to ty už, chlapče, víš, nebo snad ne?“ XLVII

47

Šklebím se a přiznávám: „Ano, podíval jsem se do nich.“ „To je dobře,“ přikývne náhle. „Není nic horšího než knih­ kupec, kterému chybí zvědavost.“ Rozzáří se mu oči: „Ty hádanky se dají vyřešit, když jim věnuješ dost času a zájmu. Nemohu hovořit o tom, k čemu jejich rozluštění vede, postačí, když řeknu, že tomu svůj život zasvětili už mnozí. Jestli by to tvému… kamarádovi stálo za to, těžko říct. Mám ale tušení, že by mohlo.“ Usměje se, jako by si o tom myslel svoje. Dochází mi, že to vypadá, jako kdybychom mluvili o hypotetickém kamarádovi — tedy že ve skutečnosti mluvíme o mně. No, možná ano, aspoň trošku. „Vztah mezi knihou a čtenářem je pochopitelně niterný,“ pokračuje, „a tak vše zakládáme na důvěře. Když mi řekneš, že tvůj kamarád bude ty knihy číst důkladně, tak, jak si jejich autoři zasluhují, budu ti věřit.“ Vím, že Neel je takto rozhodně číst nebude, a nejsem si ani jistý, jestli bych se sám chtěl k něčemu takovému upsat. Zatím ne. Zaujalo mě to, ale zrovna tak i zneklidnilo. Proto odpovím jednoduše: „Dobře, vyřídím mu to.“ Pan Penumbra přikývne: „Není to ostuda, pokud tvůj kamarád na takový úkol zatím není připravený. Možná to pro něj časem začne být zajímavější.“

XLVIII

48

CIZ I N EC V CIZ Í ZE M I

Míjí jedna noc za druhou a v knihkupectví se toho děje čím dál méně. Uplynul celý týden, aniž přišel jediný zákazník. Na laptopu si prohlížím výsledky své hypecílené inzertní kampaně a zjišťuju, že zatím vyvolala zájem odpovídající přesně nule. V rohu obrazovky bliká zářivě žlutá zpráva od Googlu, ve které mi radí, že moje kritéria jsou možná až příliš úzká a že jsem možná vymezil cílovou skupinu zákazníků, která vůbec neexistuje. Zajímalo by mě, jak to tady vypadá přes den, během Penum­ brovy prosluněné směny. Zajímalo by mě, jestli se k Oliverovi vrhá příval zákazníků v podvečer, když končí pracovní doba. Říkám si, jestli mi to ticho a samota tak trochu nelezou na mozek. Abyste mě nepochopili špatně: jsem vděčný, že mám práci, že tady sedím na židli, že se mi na účtu poklidně hromadí dolary (i když zase tolik jich není), že za ně můžu platit nájem, kupovat si pizzu a aplikace do iPhonu. Ale dřív jsem pracoval v kanceláři, pracoval jsem v týmu. Tady jsem jen já a netopýři (ale ano, jsem si jistý, že nahoře jsou netopýři). XLIX

49

Poslední dobou tu scházejí i ti, kdo si chodí půjčovat knihy ze zadního inventáře. Odlákal je snad jiný klub čtenářů na opačném konci města? Nebo si všichni koupili Kindle? Já čtečku mám a používám ji skoro každou noc. Vždycky si představuju, že mě všechny knihy sledují a šeptají: Zrádce! — ale co, stáhl jsem si spoustu prvních kapitol na ukázku zdarma a chystám se je přečíst. Tenhle Kindle jsem dostal potom, co ho odložil táta. Je to jeden z původních modelů, šikmá asymetrická tabulka s malou šedivou obrazovkou a pruhem hranatých kláves. Vypadá jako rekvizita z filmu 2001: Vesmírná Odyssea. Prodávají se novější verze s většími obrazovkami a rafinovanějším designem, ale tenhle je jako Penumbrovy pohlednice: tak nemoderní, že už je zase v módě. V polovině první kapitoly knihy Na plechárně displej černě blikne, zamrzne a pak obraz zmizí. Tohle se stává skoro každou noc. Baterka by měla vydržet dlouho, třeba dva měsíce, ale já jsem ji nechal ležet na pláži a teď vydrží bez zapojení jen asi hodinu. Tak si zapnu MacBook a vydám se na své obvyklé pochůzky: nové stránky, blogy a tweety. Sroluju stránku dolů, abych zjistil, jaké konverzace se přes den beze mě vedly. Pokud jsou všechny zprávy z médií, které se ke mně dostanou, po­ sunuté v čase, neznamená to vlastně, že jsem v čase posunu­ tý já? Nakonec kliknu na stránku svého nového oblíbence: Grumblea. Grumble je osoba, pravděpodobně člověk mužského pohlaví, programátor v utajení. Působí na pomezí literatury a programování — částečně na webu Hacker News, částečně v literárním magazínu Paris Review. Mat mi na něho poslal link poté, co tady byl na návštěvě, s tím, že by to v souvislosti s knihkupectvím mohlo být užitečné. Měl pravdu. L

50

Grumble spravuje rozbujelou pirátskou knihovnu. Vytváří komplikované kódy, kterými prolamuje zabezpečení DRM u elektronických knih, sestavuje komplikované přístroje, s je­ jichž pomocí se dají skenovat texty běžných knih. Kdyby pracoval pro Amazon, zřejmě by byl bohatý. Místo toho ale prolomil údajně neprolomitelnou elektronickou verzi Harryho Potte­ra a všech sedm dílů dal na své stránky zadarmo ke stažení — s několika změnami. Takže pokud si chcete přečíst Pottera bez placení, musíte snést občasné zmínky o mladém kouzelníkovi Grumblegritovi, který studuje v Bradavicích spolu s Harrym. Není to tak hrozné — Grumblegrit má pár dobrých hlášek. Úplně mě ale uchvátil Grumbleův nejnovější projekt. Je to mapa, na které je vyznačené dějiště všech sci-fi příběhů vydaných ve dvacátém století. Vybral a zasadil je do 3D vesmíru, takže můžete sledovat, jak se kolektivní představivost lidstva rozpíná rok od roku dál: na Měsíc, na Mars, Jupiter, Pluto, na Alfu Centauri a dál. Můžete zoomovat a celým vesmírem otáčet nebo taky můžete naskočit do kokpitu malé polygonální kosmické lodi a vesmír křížem krážem proletět. Můžete zažít setkání s Rámou nebo objevit světy Nadace. Takže z toho plynou dva závěry: 1. Neel bude nadšený. 2. Chci být jako Grumble. Jaké by to bylo, kdybych dokázal něco takhle skvělého? To by se mohlo hodit. Mohl bych nastoupit do nějakého start-upu. Mohl bych pracovat pro Apple. Mohl bych se setkávat se všemi ostatními lidský­ mi bytostmi pod vlídným svitem slunečního kotouče. Naštěstí pro mě — jak to hackerští hrdinové mívají ve zvyku — Grumble uveřejnil kódy, které v mapě použil. Je tu kompletní LI

51

3D grafika v programovacím jazyce Ruby — ten jsme používali i při spravování webu v NewBagelu — a úplně zadarmo. Chci použít Grumbleův kód a vytvořit si něco vlastního. Když se rozhlédnu, dochází mi, že mám svůj projekt přímo před očima: naučím se 3D grafiku tím, že udělám model nonstop knihkupectví pana Penumbry. Je to přece jen vysoká úzká krabice plná menších krabic — to by snad nemělo být tak těžké. Pro začátek jsem musel zkopírovat databázi z Penumbrova starého Mac Plusu do svého laptopu, což vůbec nebyl triviál­ ní úkol, protože Mac Plus funguje na plastové diskety, které se v MacBooku nijak použít nedají. Musel jsem si přes eBay koupit starou disketovou mechaniku. Stála tři dolary plus pět dolarů za poštovné, a když jsem ji připojoval k laptopu, měl jsem docela divný pocit. Ale teď mám data v hrsti a začínám dávat dohromady model knihkupectví. Je udělaný dost nahrubo — jen hromada šedých kostek poskládaných na sebe jako virtuální lego —, ale začíná vypadat povědomě. Prostor se velmi příhodně podobá krabici a police jsou na svých místech. Propojil jsem je s koordinačním systémem, takže můj program dokáže úplně sám najít oddíl tři a polici třináct. Simulovanými okny dopadá dovnitř simulované světlo a vrhá na simulovaný obchod ostré stíny. Pokud to na vás udělalo dojem, určitě je vám přes třicet. Stálo mě to tři noci pokusů a omylů, ale řetězím dlouhé řady kódů, učím se to za pochodu. Je to příjemný pocit, že něco vytvářím: na obrazovce se otáčí poměrně přesvědčivá hranatá nápodoba Penumbrova obchodu a já jsem šťastnější než kdykoli dřív od té doby, co to s NewBagelem začalo jít z kopce. Z repráků laptopu vyhrává rozjetá místní kapela Moon Suicide a právě se chystám nahrát databázi do — Zacinká zvonek a já na laptopu rychle stisknu klávesu, kterou se vypíná zvuk. Moon Suicide ztichne, a když zvednu hlavu, LII

52

vidím neznámou tvář. Obvykle dokážu okamžitě rozeznat, ­jestli mám tu čest se členem nejzvláštnějšího knižního klubu na světě, anebo s někým obyčejným, kdo se náhodou večer zastavil, aby se porozhlédl po knížkách. Ale teď je můj pavoučí instinkt zmatený. Zákazník je malý, ale robustní, v jakémsi tloustnoucím limbu středního věku. Má na sobě oblek v břidlicově šedém odstínu a bílou košili, u krku rozepnutou. To všechno by značilo normálnost, kdyby nebylo jeho obličeje: je sinalý jako duch, má dlouhý černý vous a oči pichlavé jako hrot tužky. Pod paží nese balíček, který je úhledně zabalený do hnědého papíru. Jeho oči okamžitě přejedou normální police vepředu, ne zadní inventář, takže možná je to přece jen obyčejný zákazník. Třeba přišel odvedle, od Prdelky. Ptám se: „Co pro vás můžu udělat?“ „Co to je? Co to má všechno znamenat?“ spustí a probodává očima krátké regály. „Já vím, vypadá to, že toho není moc,“ připouštím. Vzápětí se chystám poukázat na několik překvapivých zlatých hřebů Penumbrova nevelkého inventáře, ale zarazí mě: „Děláte si legraci? Že toho není moc?“ Pohodí balíček na pult — prásk — a už si to šine k polici SCI-FI A FANTASY. „Co to tady dělá?“ zvedne jediný Penumbrův výtisk Stopařova průvodce Galaxií. „A tohle? To má být vtip?“ Drží v ruce Cizince v cizí zemi. Netuším, co bych měl říct, protože netuším, co se tady děje. Nakráčí zpátky k pultu, pořád s oběma knihami v ruce. Pleskne s nimi na dřevěnou desku stolu. „Kdo vlastně vůbec jste?“ Temné oči mu výhrůžně září. „Já vedu tenhle obchod,“ říkám co nejvyrovnaněji. „Chcete si je koupit, nebo ne?“ LIII

53

Rozšíří se mu nosní dírky. „To teda nevedete. Vy nejste ani novic.“ Au. Jasně, pracuju tady jen něco málo přes měsíc, ale přece jenom tohle — „A nemáte ani nejmenší ponětí, kdo tohle knihkupectví opravdu vede, že?“ pokračuje. „Řekl vám to Penumbra?“ Jsem zticha. Tohle rozhodně není normální zákazník. „Ne,“ pokračuje opovržlivě. „Nejspíš neřekl. Každopádně už je to přes rok, co jsme vašemu šéfovi řekli, ať se zbaví těch­ hle šmejdů.“ Aby to zdůraznil, s každým slovem poklepe na Stopařova průvodce. Manžety saka má u posledního knoflíčku rozepnuté. „A nebylo to poprvé.“ „Poslyšte, já opravdu nevím, o čem to mluvíte.“ Snažím se zůstat klidný. Snažím se zůstat zdvořilý. „Tak tedy vážně, chcete si to koupit?“ Překvapí mě, když z kapsy kalhot vydoluje zmačkanou dvacetidolarovku. „Ale samozřejmě,“ řekne a hodí peníze na pult. Nesnáším, když tohle někdo dělá. „Chci mít důkaz, že Penumbra neuposlechl.“ Pauza. V očích se mu zablýskne. „Váš šéf má průšvih.“ Cože, kvůli tomu, že prodává sci-fi? Proč ten chlap tolik nesnáší Douglase Adamse? „A co je tohle?“ vyštěkne a ukáže na MacBook. Na monitoru se rozprostírá model obchodu a pomalu rotuje. „Do toho vám nic není,“ říkám a sklopím ho. „Mně že do toho nic není?“ rozčiluje se. „Víte vy vůbec — nevíte.“ Obrátí oči v sloup, jako by právě utrpěl nejhorší zážitek s prodavačem v dějinách vesmíru. Potom zakroutí hlavou a trochu se uklidní. „Dobře mě poslouchejte. Tohle je důležité.“ Dvěma prsty postrčí balíček po pultu. Má známý tvar, široký a placatý. Zadívá se na mě: „V tomhle obchodě se nedá věřit skoro ničemu, ale tímhle si musím být jistý — že vám můžu LIV

54

věřit a že tohle předáte Penumbrovi. Musíte mu to předat přímo. Nedávejte to do regálu. Nikde to nenechávejte ležet. Dejte mu to přímo do ruky.“ „Dobře,“ odpovím. „Fajn, není problém.“ Přikývne. „Dobře, děkuju.“ Shrábne svůj nákup a rozrazí dveře. Na odchodu se ještě otočí: „A vyřiďte svému šéfovi, že ho pozdravuje Corvina.“ Sotva ráno pan Penumbra vkročil do dveří, začal jsem mu líčít, co se odehrálo. Vyprávím to zbrkle a na přeskáčku, jako co má ten chlap za problém a kdo je Corvina a co je v tomhle balíčku a vážně co má jako za problém… „Uklidni se, chlapče,“ říká pan Penumbra vlídně, mírně zvedá hlas i dlouhé ruce, aby mě utišil. „Uklidni se. Zpomal trochu.“ „Támhle,“ ukazuju na balíček, jako by to byla zdechlina. Jsem přesvědčený, že je to zdechlina nebo aspoň kosti nějakého zvířete, pečlivě zabalené do pergamenu. „Ach,“ vzdychne Penumbra. Obejme balíček svými dlouhými prsty a lehce jej nadzvedne z desky pultu. „Báječné.“ Samozřejmě je mi jasné, že to není krabice plná kostí. Vím přesně, co to je, a věděl jsem to od chvíle, kdy bledý návštěvník vkročil do obchodu. Pravda mi ale z nějakého důvodu připadá ještě strašidelnější, protože to znamená, že to, co se tu odehrává, je mnohem víc než jen výstřednost jednoho starého pána. Pan Penumbra rozbaluje hnědý papír. Uvnitř je kniha. „Nový příspěvek do inventáře,“ prohlásí. „Festina lente.“ Kniha je velmi tenká, ale opravdu krásná. Je vázaná v leskle šedé, jakoby kropenaté látce, která se na světle stříbřitě třpytí. Hřbet je černý a nese perleťový nápis ERDOS. Zadní inventář se o jeden kousek rozrostl. „Už je to nějakou dobu, co jsme dostali poslední,“ říká pan Pe­numbra. „To si žádá oslavu. Počkej tady, chlapče, počkej.“ LV

55

Mezi regály se odebere do zadní místnosti. Slyším jeho kroky na schodech, které vedou do kanceláře, do dveří s cedulkou PRIVAT, kam jsem se nikdy nevydal. Když se vrátí, nese dva kelímky složené na sobě a poloprázdnou láhev skotské. Na etiketě stojí FITZGERALD’S a vypadá přibližně stejně stará jako pan Penumbra. Nalije na prst vysoko do obou kelímků a jeden mi podá. „Tak,“ povídá, „a teď mi ho popiš. Toho návštěvníka. Přečti mi, cos zapsal do deníku.“ „Nezapsal jsem nic,“ přiznávám se. Vlastně jsem neudělal vůbec nic. Jen jsem celou noc chodil obchodem sem a tam, držel jsem se dál od pultu, jak jsem se bál toho balíčku dotknout nebo na něj pohlédnout nebo na něj příliš intenzivně myslet. „Hm, ale to musí přijít do deníku, chlapče. Na, piš a zároveň mi to povídej. Jen mi to pověz.“ Vyprávím a zároveň zapisuju. Je to úleva, jako by se mi ten podivný pocit vyplavoval z krve na papír přes tmavý hrot pera: „Knihkupectví navštívil arogantní debil…“ „Ehm — možná není nejmoudřejší psát to takhle,“ říká pan Penumbra laskavě. „Řekněme třeba, že budil dojem… spěšného posla.“ Dobře tedy: „Knihkupectví navštívil spěšný posel jménem Corvina, který…“ „Ne, ne,“ přeruší mě Penumbra. Zavře oči a mne si kořen nosu. „Vydrž. Než to napíšeš, vysvětlím ti to. Byl to nesmírně bledý muž s lasičíma očima, čtyřicátník mohutnější postavy. Měl nepříliš slušivý vous, na sobě oblek z hladké vlny, s jednořadým zapínáním, manžetové knoflíčky a černé boty s výraznou špičkou — je to tak?“ Přesně tak. Bot jsem si nevšiml, ale pan Penumbra má všechno dokonale zmáknuté. LVI

56

„Ano, jistě. Jmenuje se Eric a ten dar od něj je poklad.“ Zakrouží s kelímkem skotské. „I když bere svou roli poněkud příliš horlivě. To má od Corviny.“ „Kdo je teda Corvina?“ Připadá mi to zvláštní, ale nakonec to řeknu: „Pozdravuje vás.“ „No samozřejmě,“ přitaká pan Penumbra a protočí oči. „Eric ho obdivuje. Obdivuje ho spousta těch mladých.“ Odpovědi se vyhýbá. Chvíli mlčí a pak zvedne oči, aby se naše pohledy setkaly. „Tohle je víc než jen knihkupectví, jak už jsi nepochybně uhádl. Je to také něco jako knihovna, jedna z vícero na světě. Další je v Londýně, jiná v Paříži — celkem je jich dvanáct. Nejsou si navzájem podobné, ale jejich účel je tentýž a Corvina dohlíží na všechny.“ „Takže je to váš šéf.“ Při té větě tvář pana Penumbry potemní. „Já ho považuji spíš za našeho mecenáše,“ říká a po každém slově se krátce odmlčí. To našeho jsem postřehl a usmál jsem se. „Domnívám se ale, že Corvina by se bezvýhradně ztotožnil s tím, jak jsi to vyjádřil ty.“ Vysvětluju, co Eric tvrdil o knihách na krátkých policích — o Penumbrově neposlušnosti. „Ano, ano,“ vzdychne. „Tohle už jsem zažil. Je to bláhové. Kouzlo těchto knihoven tkví v tom, že je každá jiná. Koster v Berlíně má tu svou hudbu. Gribojedov v Petrohradě zase ten úžasný samovar. A tady v San Francisku je ten rozdíl do očí bijící.“ „V čem?“ „No, máme tu knížky, které si člověk opravdu chce přečíst!“ Pan Penumbra se zazubí a pak rozchechtá. Taky se směju. „Takže se zase tak moc nestalo?“ Penumbra pokrčí rameny. „Těžko říct,“ prohlásí. „To záleží na tom, nakolik vážně lze brát starého konzervativního vedoucího, který rozdává rozkazy a je přesvědčený, že všechno LVII

57

musí být všude a za všech okolností stejné.“ Odmlčí se. „A já ho shodou okolností neberu skoro vůbec vážně.“ „Jezdí sem někdy?“ „Nikdy,“ odpoví pan Penumbra pronikavě a zakroutí hlavou. „V San Francisku už nebyl pěknou řádku let… víc než deset. Má plné ruce práce se svými povinnostmi. Zaplať pánbůh.“ Penumbra zvedne ruku a mávne na mě, jako by mě odháněl od pultu. „Teď jdi domů. Byl jsi svědkem něčeho vzácného a mnohem významnějšího, než tušíš. Buď za to vděčný. A dopij si tu skotskou, chlapče. Jen pij!“ Hodím si batoh na rameno a dvěma pořádnými doušky do sebe naliju obsah kelímku. „Tímto připíjím na Evelyn Erdosovou,“ říká pan Penumbra. Zdvihne blyskotavou šedivou knihu do vzduchu, jako by s ní mluvil: „Vítej, má přítelkyně, bravo. Bravo!“

LVIII

58

PROTOT Y P

Příští večer přicházím jako obvykle a mávnu na pozdrav Oliveru Groneovi. Chci se ho zeptat na Erika, ale nějak mi chybějí slova. S Oliverem jsme nikdy o podivnosti knihkupectví otevřeně nemluvili. A tak začínám: „Olivere, chtěl bych se tě na něco zeptat. Víš, jak se to tady má s normálními zákazníky?“ „Moc jich není.“ „Jo, a pak jsou ti, kteří si knížky půjčují.“ „Jako Maurice Tyndall.“ „Přesně tak.“ Nevěděl jsem, že se křestním jmenuje Maurice. „Viděl jsi někdy, že by někdo přinesl novou knížku?“ Tiše se zamyslí. Pak odpoví jednoduše: „Ne.“ Jakmile odchází, napadá mě fůra nových teorií. Možná v tom Oliver jede taky. Možná je to Corvinův špeh. Tichý pozorovatel. Dokonale. Nebo je možná součástí nějakého hlubšího spiknutí. Možná jsem odhalil jen svrchní vrstvu. Vím, že existuje víc knihkupectví — knihoven? — jako tohle, ale pořád LIX

59

netuším, co znamená ono „jako tohle“. Nevím, k čemu zadní inventář slouží. Listuju deníkem zepředu dozadu a hledám něco — cokoliv. Zprávu z minulosti, třeba něco jako: Střez se, dobrý prodavači, hněvu Cor­vinova. Ale ne. Moji předchůdci psali stejně neutrál­ ně jako já. Jejich zápisy jsou stejně prosté a faktické, jsou to jen popisy členů, kteří přicházejí a odcházejí. Některé z nich poznávám: pana Tyndalla, paní Lapinovou a pár dalších. Jiní jsou pro mě záhadou — členové, kteří přicházejí jenom ve dne, nebo ti, kteří tu naposledy byli kdysi dávno. Soudě podle dat rozptýlených na stránkách deník pokrývá něco málo přes pět let. Budu ho psát dalších pět? Budu svědomitě psát dalších několik let, aniž bych měl ponětí, o čem píšu? Pokud to budu řešit celou noc, tak se mi rozskočí mozek. Potřebuju rozptýlení — pořádné rozptýlení, které mě zaměstná. A tak otevřu laptop a znovu se pouštím do 3D modelu knih­ kupectví. Každých pár minut kouknu přes okno výlohy na ulici. Pát­ rám po stínech, mihnutí šedivého obleku nebo záblesku temných očí. Ale nic tam není. Práce všechno podivné pomalu zahladí, až jsem nakonec v pohodě. Pokud má 3D model knihkupectví k něčemu být, měl by pravděpodobně znázorňovat nejen umístění knih, ale i to, které jsou právě půjčené a komu. A tak jsem poněkud povšechně převedl své deníkové zápisy za posledních pár týdnů a naučil svůj model určovat čas. Knihy na hranatých 3D regálech teď svítí jako lampičky různých barev — knihy, které si půjčil pan Tyndall, modře, ty, které si půjčila paní Lapinová, zeleně, Fedorovovy žlutě a tak dál. Vypadá to dost dobře. Ale zároveň se s tímhle novým prvkem objevila drobná programátorská chybička: když modelem příLX

60

liš pootočím, všechny police zablikají a zmizí. Sedím shrbený nad kódem a marně se snažím přijít tomu na kloub, když tu se vesele rozezní zvonek. Bezděčně vzdychnu údivem. Vrátil se Eric, aby mě znovu seřval? Nebo je to Corvina, generální ředitel osobně, aby konečně projevil svůj hněv — Je to holka. Naklání se do dveří, dívá se na mě a ptá se: „Máte otevřeno?“ No ano, milé děvče s kaštanovými vlasy po bradu a v červe­ ném tričku s hořčicově žlutým nápisem BAM! — ano, je to tak, máme otevřeno. „Určitě,“ říkám. „Pojďte dál. My máme otevřeno pořád.“ „Zrovna jsem čekala na autobus a zabzučel mi telefon — myslím, že mi přišel kupon.“ Přichází přímo k pultu, natáhne ke mně telefon a tam na malém displeji vidím svou reklamu. Tu, kterou jsem dal na Google. Moje příliš zacílená lokální kampaň — už jsem na ni zapomněl, ale pořád ještě běží a přece jen někoho našla. Digitální kupon, který jsem vytvořil, tu vykukuje z jejího poškrábaného smartphonu. Má lesklé nehty. „Ano!“ vyhrknu. „To je skvělý kupon. Ten nejlepší.“ Mluvím moc nahlas. Teď se otočí a uteče. Úchvatný reklamní algoritmus Googlu mi sem přihrál superkrásnou holku a já vůbec netuším, co mám dělat. Pootočí hlavou, aby si obchod prohlédla. Vypadá, že má pochybnosti. Dějiny závisejí na maličkostech. O třicet stupňů jiný úhel a celý příběh by tady skončil. Ale můj laptop je natočený přesně, jak by měl, a na obrazovce se divoce otáčí na dvou osách troj­ rozměrný model obchodu, jako kosmická loď řítící se prázdným vesmírem, a dívka na ni pohlédne a… „Co to je?“ ptá se se zdviženým obočím. Nádherným tma­ vým obočím. LXI

61

Dobrá, musím to zvládnout. Nesmí to znít moc nerdsky: „No, to je model tohohle obchodu a taky je tam ještě vidět, které knížky jsou zrovna k dispozici…“ Rozsvítí se jí oči: „Datová vizualizace!“ Už se netváří pochybovačně. Najednou vypadá potěšeně. „Jo,“ říkám. „Přesně tak, podívej.“ Setkáme se v půli cesty na konci pultu, ukazuju jí 3D knih­ kupectví, které pořád ještě mizí, kdykoliv se příliš otočí. Nakloní se blíž. „Můžu se podívat na zdrojový kód?“ Jestli byla Erikova zlomyslnost překvapivá, zvídavost té­ hle holky je naprosto udivující. „Ano, samozřejmě,“ říkám a proklikávám se tmavými okny, dokud monitor nezaplaví surový kód programu Ruby s barevným rozlišením v červené, zlaté a zelené. „Je to moje práce,“ sehne se až nad laptop a zkoumá kód. „Mys­lím vizualizace dat. Můžu?“ kývne hlavou směrem ke klá­ ves­ni­ci. Ale ne, překrásná noční hackerko, vůbec mi to nevadí. Můj limbický systém si přivykl na jistou (velmi nízkou) hladinu kontaktu s lidmi (ženami). Jak tak stojí hned vedle mě a nepatrně mě šťouchá loktem, připadám si skoro jako opilý. Snažím se naplánovat si další kroky. Doporučím jí knížku Edwarda Tufta Vizuální zobrazení kvantitativních informací — viděl jsem ji v regále. Je obrovská. Rychle projíždí mým kódem, což je trochu trapné, protože je plný poznámek jako Hustě! a Hele, počítači, teď budeš pracovat za mě. „To je skvělý,“ usmívá se. „Ty jsi určitě Clay, že?“ To je tam taky — v kódu je metoda clay_je_nejlepsi. Předpokládám, že každý programátor občas něco takového napíše. „Já jsem Kat,“ představí se. „Myslím, že jsem objevila, v čem to vězí. Chceš se podívat?“ LXII

62

Snažil jsem se o to několik hodin, ale tahle holka — Kat — našla mou chybu za rovných pět minut. Je geniální. Podrobně mi vylíčí celý proces opravy a vysvětlí mi své argumenty, a to všechno rychle a sebejistě. A potom klik, klik a dá to do pořádku. „Promiň, už to je,“ říká a přisune laptop zpátky ke mně. Zastrčí si pramínek vlasů za ucho, postaví se a pokouší se mluvit rozvážněji: „Clayi, a k čemu vlastně děláš model tohohle knihkupectví?“ Očima přitom přejíždí po regálech až ke stropu. Nejsem si jistý, jestli jí chci naprosto upřímně přiznat, jak moc je tohle místo podivné. Ahoj, těší mě. Prodávám starým podivínům knížky, které se nedají číst — nešla bys se mnou na večeři? (Najednou mě sevře úzkostné tušení, že se někdo z těch podivínů stoprocentně každou chvíli přižene. Prosím, pane Tyndalle, pane Fedorove a všichni ostatní: Dnes zůstaňte doma. Dál čtěte.) Vyzdvihnu jiný úhel: „V podstatě je to taková historická záležitost. Tenhle obchod funguje už skoro sto let. Nejspíš je to nejstarší knihkupectví ve městě — a možná na celém západním pobřeží.“ „To je úžasný,“ říká. „Ve srovnání s tím je Google miminko.“ Tím se to vysvětluje: je to googlačka. Takže je vážně geniální. Taky má ulomený kousek zubu, ale sluší jí to. „Takovýhle data mám ráda,“ kývne bradou směrem k laptopu. „Ze skutečného světa. Stará data.“ Tahle holka má jiskru. To je můj primární filtr při posuzování nových kamarádů (a kamarádek, případně přítelkyň) a největší kompliment, jaký můžu komu složit. Mnohokrát jsem se snažil přijít na to, co takovou jiskru zažehává — jaký koktejl vlastností se smíchá v chladném a temném vesmíru a vytvoří hvězdu. Vím, že je to hlavně v obličeji — nejen v očích, ale i na čele, tvářích, ústech a v mikrosvalech, které to všechno propojují. LXIII

63

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.