Zákaz, náhrada škody a riziko

4 Zákaz, náhrada škody a riziko

Nezávislí jedinci a dominantní ochranná agentura Pøedpokládejme, že ve velké skupinì lidí, kteøí spolupracují s jednou ochrannou agenturou, žije nìjaký nepatrný poèet tìch, které s ní nespolupracují. Tìchto pár nezávislých jedincù (možná i jediný) spoleènì èi jednotlivì prosazují svá práva proti všem, vèetnì klientù ochranné agentury. Tato situace mohla nastat, kdyby ameriètí domorodci nebyli vytlaèeni ze svého území a kdyby se nìkteøí odmítli zaèlenit do spoleènosti osadníkù, která je obklopovala. Locke se domníval, že nikoho nelze nutit, aby se stal èlenem obèanské spoleènosti; nìkdo mùže odmítnout a užívat si svobody pøirozeného stavu, i kdyby se vìtšina rozhodla, že se souèástí spoleènosti stane (odst. 95).1 Jak si s tímhle mùže ochranné sdružení a jeho èlenové poradit? Mohli by zkusit nezávislé jedince, které mezi sebou mají, izolovat tím, že zakáží vstup na své území každému, kdo se po dohodì nevzdal svého nároku na právo odplaty a trestu. Území, které ochranná agentura pokrývá, pak mùže pøipomínat plátek ementálu, bude mít vnitøní i vnìjší hranice.* Tím by se ale

*

Možnost, že jedinec bude ze všech stran obklíèen, pøedstavuje pro libertariánskou teorii, která poèítá se soukromým vlastnictvím všech cest a ulic, k nimž není žádný

68

Anarchie stat a utopie - 2015.indd 68

13.8.2015 13:16:33

nevyøešily akutní problémy vztahù s nezávislými jedinci, kteøí mají technická zaøízení umožòující jim pomstít se pøes hranice anebo helikoptéry, ve kterých se mohou pøemístit pøímo k tìm, kdo jim škodí, aniž by nepovolenì vstoupili na pozemek nìkoho jiného,* a tak dále. Místo (anebo kromì) pokusù geograficky izolovat nezávislé jedince by bylo možné je trestat za neoprávnìné uplatòování jejich práv na odplatu, trest a vymahatelnost náhrady škody. Nezávislému jedinci by bylo umožnìno dál prosazovat svá práva tak, jak je vidí on, a podle toho, jak chápe svou situaci; èlenové ochranné agentury by až poté zkontrolovali, jestli nejednal špatnì nebo pøehnanì. Pokud a pouze pokud takto jednal, potrestají ho nebo na nìm budou požadovat náhradu škody.2 Ale obìtem nespravedlivé a neoprávnìné odplaty nemusí být zpùsobena pouze materiální škoda, mùže jim být ublíženo i fyzicky, anebo mohou

*

veøejný pøístup, problém. Nìkdo by tak mohl jiného uvìznit tím, že si koupí okolní pozemky a neponechá mu možnost odejít, aniž by takto postižený èlovìk nevstoupil na jeho vlastní území bez povolení. Nestaèí øíct, že jednotlivec by nemìl nìkam chodit nebo se tam zdržovat, pokud mu k tomu sousední majitelé nedají svolení. I kdybychom pominuli otázky o vhodnosti systému, který umožòuje, aby nìkoho, kdo si nekoupil právo na výjezd, uvìznil na jediném místì zlomyslný a zámožný nepøítel, byť by se tím nedopustil nièeho, za co by ho bylo možné potrestat (tøeba prezident korporace, která vlastní všechny místní bìžné dopravní tepny), stále zbývá otázka, „kam odejít?“ Bez ohledu na to, jaká opatøení obklíèený udìlá, se každému mùže stát, že ho obklíèí nepøátelé, kteøí své sítì rozhodí dostateènì daleko. Pøijatelnost libertariánské teorie nemùže záviset na dostupných technických prostøedcích, jako jsou kupøíkladu vrtulníky schopné startovat svisle ze soukromého letištì, aby nìkoho pøepravily pryè bez nutnosti nepovolenì vstupovat na cizí pozemek. Problémem transferù a výmìn se zabýváme v 7. kapitole. Nemá-li nìkdo jinou možnost, jak se domoci zadostiuèinìní, mùže bez povolení vstoupit na cizí pozemek, aby od nìj získal, co mu náleží, anebo aby mu dal, co si zaslouží, za pøedpokladu, že majitel cizího pozemku odmítne zaplatit anebo se nechce nechat potrestat. B neporušuje vlastnická práva A k jeho penìžence tím, že se jí dotkne, anebo tím, že ji otevøe, pokud to A odmítne udìlat, než z ní vytáhne peníze, které mu A dluží, ale nechce mu je zaplatit; A musí zaplatit, pokud dluží; pokud je A odmítne pøedat do vlastnictví B, a tím dodržet jeho práva, B smí dìlat to, na co by jinak nemìl nárok. Právì proto je argumentace Porcie, která tvrdí, že Shylock má právo na pøesnì jednu libru masa, ale nemá právo prolít ani kapku Antoniovy krve, stejnì neadekvátní jako její milosrdenství, když souhlasí s požadavkem, že Shylock musí konvertovat ke køesťanství, aby si zachránil život, a navíc se má zbavit majetku zpùsobem, který je mu odporný.

69


13.8.2015 13:16:33

dokonce pøijít o život. Je opravdu nutné jednat až zpìtnì? Urèitì by existovala nìjaká pravdìpodobnost, že nezávislý jedinec bude svá práva uplatòovat nespravedlivì, která by byla dostateènì vysoká (ale menší než jistota), aby ochrannou asociaci oprávnila zabránit mu v jednání do doby, než bude rozhodnuto, jestli jeho práva byla jejím klientem skuteènì porušena. Nebyl by to snad legitimní zpùsob, jak své klienty chránit?3 Nevybírají si snad lidé agentury, které svým klientùm slibují ochranu s tím, že potrestají každého, kdo potrestá jejich klienta, aniž by napøed využil nìjakých konkrétních postupù ke zjištìní, jestli na to má právo, bez ohledu na to, jestli se zpìtnì ukáže, že toto právo měl? Nemá snad èlovìk právo prohlásit, že se nenechá potrestat, aniž se nejprve prokáže, že nìkoho poškodil? Nebude chtít po ochranném sdružení, aby jeho prohlášení uèinilo za nìj, zrealizovalo ho a dohlédlo na každý proces, který bude využit k pokusu prokázat jeho vinu? (Existuje vùbec nìkdo, kdo skuteènì není schopen ublížit nìkomu jinému, takže by ho ostatní z rozsahu tohoto prohlášení mohli vylouèit?) Pøedpokládejme ale, že nìjaký nezávislý jedinec bìhem vymáhání trestu ochranné agentuøe øekne, aby mu šla z cesty s tím, že její klient si trest zaslouží, že on (nezávislý jedinec) má právo ho potrestat, že neporušuje nièí práva a že to není jeho vina, že to ochranná agentura neví. Musí se pak agentura jakéhokoli zásahu zdržet? Mùže ze stejného dùvodu nezávislý jedinec požadovat, aby se dotyèný èlovìk nebránil potrestání? A pokud se ochranná agentura pokusí potrestat nezávislého jedince, který potrestal jejího klienta, bez ohledu na to, jestli klient skuteènì práva nezávislého jedince porušil, nestojí pak nezávislý jedinec v rámci svých práv bránit se proti této agentuøe? Máme-li odpovìdìt na tyto otázky a následnì rozhodnout, jak smí dominantní ochranná agentura jednat ve vztahu k nezávislým jedincùm, musíme zjistit, jaký morální status v rámci pøirozeného stavu procesních práv a zákazù riskantního jednání a také jaké znalosti pøedpokládá princip o výkonu práv, zejména práv domáhat se dalších práv. Právì tìmto otázkám, které jsou pro tradici pøirozeného práva ponìkud obtížné, se budeme vìnovat teï.

70


13.8.2015 13:16:33

Zákaz a kompenzace Jednotlivé oblasti jsou v morálním prostoru jedince vymezeny nìjakou linií (nebo prostorem). Locke se domnívá, že tuto hranici urèují pøirozená práva jedince, která omezují jednání ostatních. Podle nelockovského výkladu jsou její obrysy urèovány jinými aspekty.4 Tak èi onak, vyvstává nám zde následující otázka: Mají ostatní při svém jednání zakázáno překračovat hranice nebo zasahovat do ohraničené oblasti, anebo takto smějí jednat za předpokladu, že odškodní člověka, jehož hranice byla překročena? Øešením tohoto problému se bude zabývat znaèná èást této kapitoly. Øeknìme, že systém èlovìku zakazuje jednání, jestliže ho za toto jednání následnì potrestá (nebo o jeho potrestání bude usilovat), kromì toho, že po nìm bude vyžadovat kompenzaci obìti jeho èinu.* O plném odškodnìní nìkoho za ztrátu mùžeme hovoøit pouze v pøípadì, že na tom tento èlovìk nakonec nebude o nic hùøe, než jak na tom byl na zaèátku; odškodnìní èlovìka X èlovìkem Y za jeho jednání A lze považovat za splnìné, nebude-li na tom X po odškodnìní, poté, co Y udìlá A, hùø, než jak by na tom byl bez kompenzace, tedy kdyby Y neudìlal A. (Øeèí ekonomù nìco kompenzuje X za jednání Y, pokud X po pøijetí kompenzace zùstává na minimálnì tak vysoké indiferenèní køivce, na jak vysoké by byl bez kompenzace, kdyby Y nejednal tak, jak jednal.)** Bez uzardìní ignoruji obecné problémy odporující skuteènosti typu „X na tom bude stejnì dobøe (bude na stejné indiferenèní køivce), jak dobøe by na tom byl, kdyby k jednání Y vùbec nedošlo“. Opomíjím také nìkteré konkrétní potíže; napøíklad pokud se situace X v té dobì zrovna zhoršovala (nebo zlepšovala), má se pøi kompenzaci vycházet z toho, jak by na tom byl teï, nebo jak na tom byl tehdy? Mìní se nìco, jestliže pozice X by se do druhého dne zhoršila tak jako tak? Jednu otázku ale probrat musíme. Bere se pøi kompenzaci èlovìka X za újmu zpùsobenou jednáním èlovìka Y v úvahu i nejlepší reakce X na toto jednání, anebo ne? Pokud by

*

**

Tato dostateèná podmínka pro zákaz nìjakého jednání není nezbytná. Jednání lze zakázat, aniž by byla obìtem plnì nebo èásteènì nahrazena škoda. Pro naše úèely není tøeba obecnì vysvìtlovat. Kdy lze èlovìka považovat za indiferenèního, tj. bezrozdílného, vùèi dvìma situacím? Když je kompenzace vyplacena (což by podpoøilo pøekroèení hranice, protože èas léèí všechny rány), anebo když došlo k pùvodnímu aktu?

71


13.8.2015 13:16:33

X zareagoval tak, že by pøeuspoøádal své èinnosti a majetek, aby co nejvíc omezil ztráty (anebo by je omezil nìjakými pøedbìžnými opatøeními), mìl by z toho tìžit Y tím, že mu bude snížena kompenzace, kterou musí zaplatit? Anebo obrácenì, pokud se X nebude snažit své aktivity pøeuspoøádat, aby se vypoøádal s tím, co udìlal Y, musí ho Y odškodnit v plné výši? Takové chování ze strany X mùže pùsobit iracionálnì; ale pokud by v takových pøípadech Y musel nahradit X celou skuteènou ztrátu, pak na tom X nebude hùøe a jeho neadaptivní chování se na výsledku nijak neprojeví. Pokud by to bylo vyžadováno, Y by mohl snížit objem kompenzace, kterou musí zaplatit, tím, že X zaplatí za to, aby reagoval adaptivnì a snížil tak ztráty. Opatrnì si osvojíme další názor na náhradu škody, ten, který poèítá s rozumnými pøedbìžnými opatøeními a pøizpùsobením aktivit X. Tyto aktivity by umístily X (vzhledem k jednání Y ) na urèitou indiferenèní køivku I; Y má dostat X nad jeho urèitou aktuální pozici souètem, který odpovídá rozdílu mezi jeho pozicí na I a jeho pùvodní pozicí. Y kompenzuje X v takové výši, jaká odpovídá pøípadnému zhoršení pozice u pøimìøenì prozíravì jednajícího X. (Tato struktura kompenzací využívá mìøení užitku na intervalové škále.)

Proč vůbec něco zakazovat? Budu pøedpokládat, že èlovìk se mùže rozhodnout, že sám udìlá nìkteré vìci, které by pøesáhly jeho hranice, kdyby je bez jeho souhlasu udìlal nìkdo jiný. (Možná že není v jeho moci nìkteré z tìchto vìcí sám sobì udìlat.) Také mùže dostat další svolení, že tyto vìci mùže udìlat sám (vèetnì tìch, které sobì udìlat nemùže). Dobrovolný souhlas otevírá hranièní pøechody. Locke by samozøejmì mìl za to, že existuje nìco, co vám ostatní nesmìjí dìlat ani s vaším svolením; jmenovitì to, na co nemáte právo ani vy sami.5 Také by se domníval, že poskytnutím souhlasu nemùžete pro nìkoho jiného uèinit morálnì pøípustným vaše zabití, protože nemáte právo spáchat sebevraždu. Podle mého nepaternalistického postoje zase platí, že èlovìk se mùže rozhodnout (anebo to dovolit nìkomu jinému) si udìlat cokoli, ledaže by se nìjaké tøetí stranì zavázal, že to neudìlá nebo to nikomu nepovolí. To by pro zbytek této kapitoly nemìlo pøedstavovat žádný problém. Nechť si ti, kdo nesouhlasí, pøedstaví, že diskusi omezíme na jednání, pro která (jak oni sami pøipouštìjí) tento postoj platí; a poté co jsme tuto

72


13.8.2015 13:16:33

spornou záležitost, která je pro tento okamžitý úèel irelevantní, vylouèili, mùžeme pokraèovat spoleènì. Naši souèasnou starost vymezují dvì opaèné otázky: 1. Proè se vùbec nìjaké chování zakazuje, spíše než povoluje, jsou-li obìti odškodnìny? 2. Proè nezakázat všechna pøekroèení morální hranice, s nimiž dotèená strana pøedem nesouhlasila? Proè vùbec nìkomu povolit pøekroèit nìèí hranice bez pøedem udìleného souhlasu?6

Naše první otázka je pøíliš široká. Protože systém, který pøipouští chování A za pøedpokladu, že je zaplacena kompenzace, musí zakazovat minimálnì souèasné vykonání A a odmítnutí zaplacení kompenzace. Abychom tento problém zúžili, pøedpokládejme, že existují snadno dostupné prostøedky k vybírání vymìøené kompenzace.7 Kompenzaci lze snadno vybrat, jakmile je známo, kdo ji dluží. Ale tìm, kdo pøekroèí nìèí chránìnou hranici, se nìkdy podaøí uniknout, aniž odhalí svou identitu. Pouze požadovat (po odhalení, dopadení a rozhodnutí o vinì) kompenzaci obìti nemusí k odrazení nìkoho od jednání staèit. Proè by se nemìl dál pokoušet vyváznout, tedy nìco získat, aniž by musel platit náhradu škody? Pravda, kdyby byl dopaden a byla dokázána jeho vina, musel by zaplatit náklady na odhalení, dopadení i soud; možná že tyto eventuální dodateèné náklady by už na odstrašení staèily. Ale nemusely by. A to by nìkoho mohlo vést k zákazu urèitého jednání bez zaplacení kompenzace a k potrestání tìch, kteøí odmítnou kompenzaci zaplatit nebo kteøí se nepøiznají k tomu, že nìkteré hranice pøekroèili.

Retributivní teorie trestání a teorie odstrašení Osobní volba pøekroèit nìjakou hranici zahrnuje pravdìpodobnost (1 − p) na zisk Z z jednání, kde p je pravdìpodobnost, že bude aktér zadržen, v kombinaci s pravdìpodobností p, že bude platit rùzné náklady plynoucí z jeho jednání. Tyto náklady jsou první: kompenzace obìti mimo navrácení všech pøenositelných vìcí, které zbyly z tìchto neèestných ziskù, kterou si oznaèíme písmenem C. A protože bude také pøesnì vyrovnán veškerý

73


13.8.2015 13:16:33

neodstranitelný užitek z uskuteènìní jednání (napøíklad potìšení z milých vzpomínek) tak, aby nezùstal žádný èistý užitek, v následující úvaze ho mùžeme ignorovat. Mezi další náklady patøí psychologické, sociální a emoèní výdaje dopadení, postavení pøed soud a tak dále (øíkejme jim D); a finanèní náklady (nazvìme je E) na zadržovací a soudní øízení, které musí zaplatit, protože vznikly následkem jeho pokusu vyhnout se zaplacení kompenzace. Jsou-li oèekávané náklady plynoucí z pøekroèení hranice menší než oèekávaný zisk, šance na odstrašení nevypadá pøíliš optimisticky; tzn. je-li p × (C + D + E) menší než (1 − p) × Z. (Ale èlovìk mùže od pøekroèení hranic upustit i proto, že hodlá udìlat nìco lepšího, že se mu naskytlo nìco s ještì vìtším oèekávaným užitkem.) Pokud dopadení k odstrašení od páchání trestných èinù nestaèí, ale není nákladné, mohou být potøeba dodateèné tresty. (Z pokusù vyhnout se zaplacení kompenzace by se pak udìlalo zakázané jednání.) Úvahy tohoto typu pøedstavují obtíže pro retributivní, tedy odplatné teorie, které stanovují horní hranici trestu, který lze èlovìku uložit. Pøedpokládejme (u takových teorií), že O, zasloužená odplata, se rovná o × U, kde U je míra závažnosti újmy zpùsobené jednáním a o (dosahující hodnot od 0 do 1 vèetnì) oznaèuje míru odpovìdnosti èlovìka za U. (Zcela zde pomiòme ožehavou otázku, jestli U pøedstavuje újmu zamýšlenou, nebo skuteènou, nebo nìjakou funkci obou; anebo jestli se to liší podle typu pøípadu.)* Když ostatní budou vìdìt, že o = 1, budou vìøit, že O = U. Èlovìk, který se rozhoduje, jestli se dopustí nìjakého škodlivého jednání, pak èelí pravdìpodobnosti (1 − p) zisku Z a pravdìpodobnosti p, že zaplatí (C + D + E + O). Obvykle (ale ne vždycky) se zisk z pøekroèení hranice blíží ztrátì nebo újmì, která je zpùsobena druhé stranì; O se bude pohybovat nìkde v blízkosti Z. Ale jsou-li p nebo O malé, pak p × (C + D + E + O) mùže být menší než (1 − p) × Z, což znamená nulový odstrašující efekt.** *

**

Pomiòme také otázku, zda potrestání zahrnuje i složku pøedstavující míru závažnosti jednání, na kterou reaguje. Retributivní teorie, ve kterých platí, že trest by mìl do nìjaké míry odpovídat zloèinu, øeší jedno dilema: buï trest dostateènì závažnosti trestného èinu neodpovídá, a tedy dostateènì netrestá, anebo závažnosti odpovídá, a je tedy neoprávnìný. Vzpomeòte si, že (C + D + E + O) mìøí ztrátu aktéra ve srovnání s jeho pùvodním stavem, nikoli s pozicí poté, co dosáhne zisku na úkor druhé strany následkem jejího poškození. Opomíjíme zde otázku, jestli by požadované náklady nemìly být C + D + 2E + O,

74


13.8.2015 13:16:33

Zdá se, že retributivní teorie pøipouští možnost selhání principu odstrašení. Vyznavaèi teorie odstrašení by mohli mít škodolibou radost z toho, jak se zastánci trestu snaží vykroutit, kdyby ovšem sami mìli nìjakou jinou teorii. Ale návod „trest za zloèin by mìl mít podobu minimálního trestu nezbytného k odrazení od spáchání zloèinu“ neznamená vùbec nic, dokud nebudeme pøesnì vìdìt, kolik páchání má být odrazeno. Pokud má být odvráceno veškeré páchání trestných èinù a zloèin zcela vymýcen, uložený trest bude nepøijatelnì pøísný. Má-li být zabránìno jen jednomu spáchání zloèinu, aby pouze ubylo zloèinu v porovnání s tím, kdyby se neukládaly žádné tresty, bude trest nepøijatelnì nízký a povede k témìø nulovému odstrašujícímu úèinku trestu. Kde mezi tìmito extrémy stanovit cíl a trest? Teoretici odstrašení utilitárního typu by navrhli (nìco jako) nastavit trest T za trestný èin v minimálním bodì, v nìmž by jakýkoli trest za trestný èin vyšší než T vedl k vìtšímu objemu neštìstí zpùsobeného trestem, než pøed jakým by byly uchránìny (potenciální) obìti zloèinù, od jejichž spáchání by zvýšení trestu odradilo. Tento utilitární návrh klade rovnítko mezi neštìstí, které pachateli zpùsobuje trest, a neštìstí, které obìti zpùsobuje zloèin. Ve výpoètu sociálního optima pøiøazuje tìmto dvìma druhùm neštìstí stejnou váhu. Utilitarista by tak odmítl zpøísnit trest za zloèin, i kdyby pøísnìjší trest (ležící velmi hluboko pod retributivní horní hranicí) odradil od spáchání více zloèinù, pokud to bude znamenat více neštìstí tìch, které to uchrání pøed tím, aby se stali obìtí zloèinu, a tìch, které to odradí a uchrání pøed potrestáním. (Vybere si utilitarista alespoò pokaždé ze dvou trestù, které stejnou mìrou maximalizují celkové štìstí, ten, který minimalizuje neštìstí obìti?) Konstrukce protipøíkladù tohoto zvláštního pohledu budiž ponechána na ètenáøi. Utilitární „teorie“ odstrašení by tomuto následku mohla pøedejít podle všeho pouze v pøípadì, že pøiøadí menší váhu neštìstí potrestané strany. Èlovìk by si myslel, že by tu mohly hrát nìjakou roli úvahy o spravedlivé odplatì, které teoretici odstrašování považovali za vyhnutelné, ne-li nekoherentní; èlovìk by si to myslel, kdyby nebyl tak zmatený v tom, jak postupovat, i s pomocí takových úvah, v pøiøazování „patøièné“ váhy neštìstí rùzných lidí. Teoretici retribuce naproti tomu kdy druhé E je náhradou za zbyteèné využití pátracího a zatýkacího aparátu; anebo jestli by toto druhé E nemìlo být spíše souèástí O v C + D + E + O.

75


13.8.2015 13:16:33

nemusejí øíkat, že štìstí zloèince je ménì dùležité než štìstí obìti, protože urèení odpovídajícího trestu podle nich s mìøením a alokací štìstí vùbec nesouvisí.* Retributivní rámec mùžeme propojit s nìkterými záležitostmi sebeobrany. Podle retributivní teorie je zasloužený trest o × U, kde U je objem újmy (zpùsobené nebo zamýšlené) a o je míra odpovìdnosti èlovìka za zpùsobení U. Budeme pøedpokládat, že oèekávaný objem újmy zpùsobené obìti se rovná U (což neplatí pouze v pøípadì, že úmysly èlovìka se nesluèují s jeho objektivní situací). Princip proporcionality pak stanoví horní hranici újmy zpùsobené obráncem v sebeobranì tomu, kdo zpùsobí U. Z horní velikosti pøípustné újmy zpùsobené v sebeobranì tak èiní funkci f újmy U, která se mìní pøímo úmìrnì s U (èím vyšší U, tím vyšší je f(U)), a to tak, že f(U) > U. (Anebo alespoò, z každého pohledu, f(U) ≥ U.) Všimnìte si, že tento princip proporcionality opomíjí míru odpovìdnosti o; platí bez ohledu na to, jestli ten, kdo újmu zpùsobil, za ni také zodpovídá. V tomto ohledu se liší od principu proporcionality, který z horní hranice sebeobrany dìlá funkci o × U. Druhý typ tohoto principu vede k závìru, že za jinak nemìnných podmínek mùže èlovìk použít víc síly v sebeobranì proti nìkomu, jehož o je vìtší než 0. Ze struktury, kterou zde prezentujeme, mùže toto vyplynout následovnì: je možné pøi sebeobranì èlovìka předem potrestat trestem, jaký útoèník pozdìji zaslouženì dostane (který je o × U). Takže horní hranice toho, co je povoleno použít v sebeobranì proti pachateli zpùsobivšímu újmu U, je f(U) + o × U. Když se kromì f(U) v sebeobranì vynaloží èástka A, trest, který mùže být pozdìji uložen, je snížen o tuto èástku a stává se o × U − A. Jestliže o = 0, pak f(U) + o × U je zredukována na f(U). Nakonec bude specifikován princip nutné obrany, který vyžaduje, aby èlovìk nepoužil *

Mìli bychom upozornit na velmi zajímavou možnost, a sice že souèasné vlády by mohly ukládat (kromì kompenzací) i penìžité tresty a takto získané peníze použít na financování rùzných vládních aktivit. Prostøedky, které by se daly utratit, by možná mohly pocházet, spolu s kompenzací, z retributivních trestù a také z dodateèných trestù, které jsou potøebné k odstrašení v dùsledku ménì než jistého dopadení. Jelikož obìti zloèinù spáchaných tìmito dopadenými lidmi jsou plnì odškodnìny, není jasné, jestli zbývající prostøedky (zejména ty, které pocházejí z aplikace retributivní teorie) musí jít na odškodnìní obìtí nedopadených zloèincù. Ochranná agentura by pravdìpodobnì takové prostøedky použila na snížení ceny poskytované služby.

76


13.8.2015 13:16:33

k odvrácení útoku nepøimìøenou obranu. Je-li nutná obrana víc než f(U) + o × U, pak nastává povinnost stáhnout se.*

Dělení užitku ze směny Vraťme se k první z našich dvou otázek: proè nepovolit všechna pøekroèení hranic pod podmínkou, že za nì bude zaplacena kompenzace v plné výši? Plná kompenzace udrží obìť na diferenèní køivce na stejné úrovni, na jaké by byla, kdyby k pøekroèení hranic nedošlo. Tudíž systém, který povoluje veškeré pøekraèování hranic, je-li zaplacena plná kompenzace, je obdobou systému, který požaduje, aby všechny dohody o právu na pøekroèení hranice byly pøedem uzavøeny v takovém bodì smluvní køivky8, který je nejpøíznivìjší pro kupujícího tohoto práva. Pokud byste byli ochotni za právo nìco mi udìlat zaplatit n dolarù a pokud m dolarù je minimum, kolik jsem ochoten pøijmout (kompenzace menší než m dolarù mì umístí na nižší indiferenèní køivku), pak existuje pravdìpodobnost, že uzavøeme oboustrannì výhodnou dohodu, pokud n ≥ m. Je-li rozpìtí n až m dolarù, jak vysoká by mìla být cena? Tìžko øíct, protože nemáme žádnou pøijatelnou teorii o spravedlivé èi férové cenì (viz rùzné pokusy zkonstruovat arbitrážní modely pro hry s nekonstantním souètem se dvìma úèastníky). Samozøejmì ještì nebyl nalezen dùvod domnívat se, že by se všechny smìny mìly odehrát v takovém bodì smluvní køivky, který upøednostòuje jedna ze smluvních stran a který by užitek ze smìny pøiøkl výhradnì jí. Umožnit pøekroèení hranice pouze pod podmínkou, že bude zaplacena kompenzace v plné výši, „øeší“ problém distribuce užitku dobrovolné smìny nespravedlivým a svévolným zpùsobem.** *

**

Zajímavá diskuse na toto téma je v èlánku George P. Fletchera Proportionality a Psychotic Aggressor, Israel Law Review, vol. 8, no. 3, èervenec 1973, s. 367–390. Navzdory Fletcherovu tvrzení, že neexistuje zpùsob, jak øíci, že je možné použít smrtící sílu proti psychopatickému útoèníkovi (jejíž o = 0) a že pro nás zároveň platí nìjaký princip proporcionality, se domnívám, že struktura, kterou prezentujeme v textu, pøináší oba tyto výsledky a že splòuje celou škálu podmínek, které chceme stanovit. To svádí k èásteènému vymezení oblasti, v níž je pøípustná plná kompenzace, a to rozlišením mezi tím, je-li nìco použito jako zdroj v produktivním procesu, a je-li nìco poškozeno v dùsledku nìjakého procesu. Zaplatit pouze plnou kompenzaci by bylo

77


13.8.2015 13:16:33

Zákaz, náhrada škody a riziko

Recommend Documents