1 Zabulón (Gn 49, 13) „Zabulón se rozloží až k břehům moře, tam, kde lodě kotví, dosáhne až k Sidónu svým bokem.“ Slovo určené Zabulónovi je velmi krátké a stručné, a i obsahově, zdá se, velmi chudé. Řekla jsem na začátku, když jsme se začali Jákobovou závětí zabývat, že v ní nejde o hmotný, nýbrž duchovní odkaz; že Jákob, u vědomí toho, že jeho synové mají po něm nést dál Abrahamovo požehnání světu, jim chce před smrtí připomenout, co to poslání obnáší, co jim bylo svěřeno, na co se mají soustředit a čeho zase vyvarovat, aby své poslání nepromarnili. Je jedinečné! A taky společné. Každý syn, každý kmen má v tom poslání své určité místo, založené na jeho nadání, vnitřním založení. A to místo právě Jákob ve své závěti svým synům jmenovitě připomíná, případně varuje před nebezpečím a pokušením, které by je mohlo strhnout jinam a tak ohrozit společné dílo. Dnes máme před sebou slovo určené Zabulónovi. Ale o nějakém vnitřním, duchovním poslání, jak se zdá, tu není řeč! Jako by Jákob udělal výjimku, jako by se Zabulónem v kruhu Božího lidu nijak nepočítal. Mluví s ním, jak slyšíme, jen o územních záležitostech! Alespoň se to tak na první poslech jeví. Ten dojem se začne měnit ve chvíli, kdy zjistíme, že Zabulónovo území k břehům moře, míněno je Středozemní, nikdy nesahalo, bylo odděleno kmenem Ašer. Zabulón obýval Galilejskou vrchovinu s údolím Jezreel, což byla severní a úrodnější část Palestiny. Tím ovšem taky zajímavá pro různé národy okolo. A že se jich tu během staletí vystřídalo docela dost! Největším zásahem do života obyvatel Galileje a tedy i kmene Zabulón, pak byla invaze Asyřanů, kteří toto území dobyli, Izraelce valnou většinou vysídlili a na jejich místo dostěhovali obyvatele z jiných jimi dobytých území, pohanských samozřejmě. Od té doby se obyvatelé Judska na obyvatele Galileje dívali skrz prsty jako na nepravověrné, polopohany. I
2 Ježíš, když mluví o Galileji – odkud byl i on sám –, nazývá ji „Galileou pohanů“ (Mt 4,15). Mám za to, že tento historický exkurz nám může pomoci pochopit, co měl Jákob svým slovem určeným Zabulónovi na mysli; totiž že i v jeho případě mluví o duchovním poslání a to hodně důležitém! Zabulónovo území, právě jsme se dozvěděli, leželo v oblasti neustále ohrožované nepřáteli, kteří usilovali Boží lid zničit. Zabulón je první na ráně a na tom, zda odolá nebo neodolá, závisí osud a budoucnost všech dalších kmenů. Zabulón je tak vlastně pověřen strážní službou v Izraeli, službou, jakou vykonává pobřeží vůči moři. „Zabulón se rozloží až k břehům moře“, říká Jákob. Není to ale skutečnost, jak jsme se právě dozvěděli, nýbrž obraz, který měl v Izraeli vysokou vypovídací hodnotu. Moře s vlnami, které neustále dorážely na břeh a ničily ho, bylo odjakživa pro Izraelce symbolem zla, které útočí na dobré Boží stvoření, kterým je pevnina, a tím i na život, který na pevnině probíhal. Břeh byl hrází proti těmto ničivým vlnám moře, zastavoval je vlastním tělem, sám ohrožován, ničen. Kdyby tu ale nebyl – co by zbylo ze života? Moře by všechno zaplavilo svými ničivými vlnami! A my dobře víme, co zbude ze života po útoku takovýchto vln!? Zabulón má proto hodně důležité poslání, znovu zopakuji: má být nárazníkem mezi nepřátelskými silami zla a Božím lidem. Vyjádřeno trochu jinak: má být tím, kdo bude stát v cestě nepřátelům, kteří chtějí rozkládat a ničit Boží lid, a tím bránit Hospodinu jednat v tomto světě, být mu požehnáním. Tyto ničivé nepřátelské síly mají různou podobu. Nemusí jít jen o vojenský útok, jak to Zabulón leckdy zažil, jde také o různá pokušení a svody. Na tu zničující moc pokušení naráží Jákob, když mluví o lodích a o tom, že Zabulón „svým bokem dosahuje až k Sidónu“. Sidón byl fénický přístav a lodě, to byl obchod, a tedy blahobyt. Sidón jako město obchodu blahobyt uctívalo, klanělo se prosperitě, bohatství, zbožně vzhlíželo ke
3 zlatu a stříbru – byla to velmi přitažlivá a uctívaná božstva, a jsou do dnešních dnů!?! Jak snadno se dodnes člověk nechá okouzlit jejich mocí, jak snadno podlehne dojmu, že jen s těmito božstvy dosáhne pravého štěstí, skutečné svobody. Jen nebýt na nikom závislí!?, říkáme si, hromadíce věci a zboží, zlato, peníze; naslouchajíce reklamě, abychom věděli, co ještě potřebujeme k tomu pravému štěstí. Protože ono se pořád nějak nedostavuje, pořád ještě k němu chybí ten poslední krůček. A my doufáme, že s tím či oním výrobkem ho už konečně dosáhneme! Prosperita, bohatství – nejuctívanější modly světa. Kolik rukou se k nim s touhou vztahuje, kolik srdcí je ochotno a připraveno se zaprodat, jen aby získalo jejich přízeň, milostivé shlédnutí. Člověk uhranutý jejich sliby myslí jen na sebe, točí se sobecky jen kolem vlastního já a snadno zapomíná na druhé, svou zodpovědnost vůči nim. O Hospodina a společenství Božího lidu pak nemá zájem vůbec. Vedle božstev bohatství vypadají jak chudí příbuzní, nezáživně, nudně. Jo kdyby Hospodin rozdával peníze a výnosná postavení, byly by kolem něj davy. Ale takhle? Proč se po něm ptát, proč ho hledat? Kdepak, nepřítel není jen ten, kdo útočí fyzickými zbraněmi. Nepřítel je i ten, kdo svádí na falešnou cestu, kdo slibuje, aniž by doopravdy plnil. Nepřítel je ten, kdo rozvrací lidské vztahy závistí, chamtivostí, zlobou a záští, či naopak lhostejností a tvrdostí. A Zabulón má být tím, kdo bude stát na stráži, kdo má dbát, aby tento nepřítel nepronikl do srdcí Hospodinových vyznavačů, nezabydlel se uprostřed Božího lidu, což se stane snadno, snadninko! Ale má to pak nedozírné následky: ztrátu Božích darů, Hospodinova požehnání. Boží lid se pak stane solí, která ztratila svou slanost, světlem, které svítí jen pod nádobou, místo na svícnu. Můžeme přemýšlet, jestli se to nestalo. Jsme vedeni k tomu, abychom se zahleděli do svého srdce a zjistili, kdo je tam skutečně pánem; jsme vedeni k tomu, abychom se zadívali do vlastního společenství a zjistili, jaká v něm vládne atmosfé-
4 ra. A zda jsme tím, čím být máme. Vždyť Zabulónovo poslání je i naším posláním. I nás si Ježíš povolal, abychom stáli na stráži proti zlu, které útočí na lidská srdce, důvěru, lásku. On sám s tím zlem, které ničí lidská srdce, lidské životy, bojoval na všech frontách. Uzdravoval srdce i těla svým odpuštěním, svým slovem osvěcoval tmu beznaděje a zoufalství, a ukazoval jako maják k bezpečnému cíli v bouřích života. A to je, když se nad tím zamyslíme, druhá strana Zabulónova poslání. Stál na hranici Božího lidu a pohanského světa, řekla jsem, což v sobě vlastně zahrnovalo dvojí poslání. O tom jednom jsem už mluvila: je to poslání, které směřuje dovnitř Božího lidu, to je ta stráž před chamtivými útoky nepřátel, poslání být ochráncem bratří. To druhé poslání směřuje ven, a je to poslání být svědkem Hospodinovým všem okolo, až na sám konec země, jak znovu připomíná poslání Božího lidu Ježíš svým učedníkům. (Sk 1,8) Tj. být tím, na kom bude vidět Hospodinova láska, jeho moc i sláva. Být tím, kdo bude svými slovy i svým jednáním dosvědčovat, že Hospodinu se dá důvěřovat, protože plní, co slíbil, protože je věrný a neopouští, ale sklání se ke každému člověku, což obzvlášť výrazně prokázal v Kristu. K tomuto svědeckému poslání celému světu se pak velice dobře hodí přístav, jako místo, kam přichází hodně lidí, a to lidí z různých koutů světa. Právě proto se apoštol Pavel snažil v přístavních městech jako byl Korint či Efez budovat křesťanské sbory. Zabulón má z místa svého bydliště blízko k Sidónu, přístavnímu městu, je s ním ve styku, konstatuje Jákob. Ne pro nic za nic, uvědomuje si, že mu toto postavení nebylo dáno jen tak, ale že z něj něco také vyplývá. Využil Zabulón dobře tohoto postavení? Byly doby, v nichž se osvědčil, a to především jako strážce bratří, jak se dozvídáme z chvály v Debóřině písni: „Zabulón je lid, který dokázal nasadit svůj život“, čteme v ní. (Sd 5,18) Ale také hodně zklamal, jak slyšíme z proroků. Nedokázal být dobrým svědkem Hospodinovým, protože nedovedl vždy odo-
5 lat pokušení, o kterém s ním Jákob mluvil. Proto nakonec padl, byl ponížen, zlehčen, nebyl považován za nic, nepřítel ho rozvál do všech končin světa, jak jsem připomněla na začátku. Země Zabulón byla v době Asyrské opravdu zahalená bolestí a temnotou, jak konstatuje prorok Iz v 8. kap., byla to země, která už v nic nedoufala, ztratila pro sebe naději. Neztratil ji pro ni ale Hospodin. Přes její pády a klopýtání, jí zaslíbil v proroku Iz (9,1) velkou budoucnost: opět bude přivedena ke cti, protože z ní vzejde nové světlo – světlo, které osvítí celý svět. Toto zaslíbení se stalo skutkem. Tím světlem je Ježíš, který se na území Zabulón v Galileji narodil. Z toho, že Hospodin splnil při Zabulónovi vzdor jeho selhání svůj slib, můžeme čerpat potěšení i my. Možná jsme také nedovedli obstát v poslání být Hospodinovými svědky všem kolem, možná jsme také nedovedli ubránit svá srdce ani své společenství pokušení chamtivosti, závisti; možná se nás také zmocnila beznaděj, nevidíme před sebou žádné světlo. Hospodin je ale věrný, slyšíme, nenechá svůj lid padnout. Přijde čas, kdy ho opět zvedne a znovu zapálí, aby svítil všem kolem. Modlitba Pane Bože, víme, že máme být tvým světlem lidem kolem nás, tvým požehnáním; že máme celým svým způsobem života k tobě ukazovat a zvát. Svěřil jsi nám velký úkol! Záleží jen na nás, zda a jak tě svět pozná; zda ti lidé kolem nás budou chtít důvěřovat, nebo zda se od tebe odvrátí. Vždy znovu, Pane Bože, s údivem zjišťujeme, že svěřuješ do našich rukou svou slávu. Vždyť víš, jak jsme slabí, jak snadno selžeme. Odpusť, že se nedokážeme postavit šíření zla mezi lidmi, ve společnosti, vždyť nedokážeme ubránit ani vlastní srdce před náporem pokušení a zlých sklonů. Kolik nečistých myšlenek se nám honí hlavou, kolik zloby v sobě máme! Nejsme imunní vůči zášti, pomstychtivosti, chamtivosti.
6 Smiluj se nad námi, Pane, a pomoz nám k čistotě srdce! Odkrývej vše temné v nás, dávej nám odvahu si tu temnotu přiznat, neuhýbat tvému světlu. Pane Ježíši, vkládáme v tichosti srdcí do tvých rukou to vše nedobré v sobě, v plné důvěře, že u tebe je smilování pro všechny, kdo jsou pokorného srdce. Máš pro nás stále naději, i tehdy, když my ji sami pro sebe ztrácíme. Děkujeme, Pane, že jsi nad námi nezlomil hůl, děkujeme, že s námi stále mluvíš, děkujeme, že nám stále znovu dáváš svou důvěru, svěřuješ své dílo v tomto světě. Duchu svatý, stůj při nás svou mocí a pomáhej nám žít požehnaným životem Božích lidí. Hospodine, přijmi naše volání, přijmi i tuto naši společnou modlitbu, v níž spojujeme svá srdce: Otče náš … Čtení: 1 Pt 2,9-12+15-17
7
