Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. (J 10,14-15.) Pán Ježíš pokračuje v kreslení obrazu Dobrého Pastýře. Mluví o dvou znacích, kterými se Dobrý Pastýř vyznačuje: Zná své ovce a je za ně ochoten položit život. To, že pastýř zná své ovce, je základem krásného vzájemného vztahu. Jako odpověď na jeho znalost, na jeho lásku, vzniká láska i u jeho ovcí. I ony znají svého pastýře. To je odvozená znalost, nejprve znal pastýř je, ale svým vztahem v nich vzbudil touhu poznávat jej co nejlépe. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás (1J 4,19.), píše Jan ve své první epištole. Popis vztahu mezi dobrým Pastýřem a jeho ovcemi, který nám tady Pán Ježíš představuje, nás vede k poznání hodnoty poznání Pána Ježíše Krista. Ne teoretického poznání, ale poznání jako vztahu. Znát jej, poznávat jej v osobním setkávání nad Písmem a v modlitbě, je velmi významné, a já bych řekl: nejpodstatnější. Je jistě potřebné poznávat i všechnu ostatní biblickou pravdu, ale tady leckdy nacházíme rozdíly v porozumění i mezi jednotlivými denominacemi církve. Bylo by bláhové chtít tvrdit, že jen jedna z nich zná pravdu a všechny ostatní se mýlí. Bez ohledu na tyto rozdíly nacházíme ve všech denominacích ty, kteří Pána Ježíše upřímně milují a svým způsobem jej znají. O takových mluví Pán Ježíš ve svém obrazu Dobrého Pastýře. Ti znají jeho hlas. Dobrý Pastýř je připraven položit za ovce svůj život. Pán Ježíš tuto ochotu nejen deklaroval, on ji i dokázal. Svůj život totiž skutečně položil. Dobrovolně, vědomě, z lásky ke svěřenému stádu. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. (J 10,16.) Pán Ježíš tu mluví o ovčinci a o stádu. V tomto výroku se jedná o dvě rozdílné a nezaměnitelné věci. Ovčinec zde nepochybně představuje izraelský lid, lid Staré smlouvy. Lid, který byl už dávno shromážděn do ohrady Božího zájmu, který byl hlídán Zákonem a připravován na příchod Dobrého Pastýře. Přicházející Pastýř ovšem ví, že kromě ovcí z tohoto ovčince jsou i ovce jiné, ovce doposud vzdálené. Jeho úkolem je shromáždit všechny ovce do jednoho stáda. Pokládá svůj život nejen za ovce z izraelského ovčince, ale i za ty ostatní. Připravuje jedno jediné stádo, lid Nové smlouvy. Tato Nová smlouva, zpečetěná Kristovou krví, už není vázána na Izrael, ale je nabídnuta celému světu. Tak vzniká jedno jediné stádo, Stádo Židů i pohanů, bohatých i chudých, mužů i žen, stádo černé, žluté, bílé, stádo ze všech národů, stádo mluvící nejrůznějšími jazyky, ale spojené jednou jedinou láskou láskou Kristovou. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce. (J 10,17-18.) Dobrý Pastýř pokládá svůj život za ovce. To je důvod Otcovy lásky. Nebeský Otec miluje Syna právě pro jeho ochotu obětovat sebe sama pro hříšný svět. Stejný důvod k lásce máme i my. Vždyť nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele (J 15,13.), snad jenom ten, kdo položí svůj život za své nepřátele. Pán Ježíš Kristus udělal i to. Při povrchním čtení pašijní zvěsti, tedy právy o utrpení Pána Ježíše Krista, by se mohlo zdát, že se prostě na závěr svého života
nedokázal ubránit moci zlých lidí. Takový dojem by byl velmi zkreslený. V našem textu Pán Ježíš zdůrazňuje dobrovolnost své oběti. Říká o svém životě: Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Skutečně, i v době svého zatčení mluvil o možnosti andělské obrany, kterou ovšem nechtěl využít a nevyužil. V jeho utrpení a smrti byl smysl jeho pozemského života. Byl si toho vědom a nijak tomu neuhnul. Budeme-li číst pašijní texty pozorně, porozumíme, jak bylo všechno až do posledního okamžiku v jeho rukou. Nikdo se jej nemohl zmocnit dříve, než to on sám dovolil. Svým protivníkům se nijak nebránil, ale nechal je vykonat celé dílo soudu i trestu. Z celého průběhu jeho procesu je zřejmé, že skutečným souzeným je člověk a jeho hřích. Izrael, Řím, minulé i současné generace, já i ty. Pro tato slova došlo mezi Židy opět k roztržce. Mnozí z nich říkali: "Je posedlý zlým duchem a blázní. Proč ho posloucháte?" Jiní říkali: "Tak nemluví posedlý. Což může zlý duch otevřít oči slepých?" (J 10,19-21.) Kristova slova vzbudila rozruch. Lidé vyjadřují svoje mínění. Pro některé z nich byla vážnost slov Pána Ježíše doložena bezprostředně předcházejícím uzdravením člověka, který byl od narození slepý. Jiní mluví pod vlivem jeho slov o působení temných mocností. Nedovedou se shodnout, vzniká mezi nimi hádka. Tento spor neskončil, trvá dodnes. I dnes se lidé rozhodují mezi těmito dvěma pohledy: Buď byl Pán Ježíš pomateným člověkem, nebo Spasitelem světa. Buď byl služebníkem zlých mocností, nebo Božím Synem. Někteří v něj jako v Božího Syna uvěří, jiní ne. Někteří zaslechnou hlas Dobrého Pastýře, jiní jen lidská slova. Tak tomu bylo vždycky, tak tomu vždycky bude. Byly právě svátky posvěcení jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. (J 10,22.) Svátek posvěcení chrámu v Jeruzalémě nebyl svátkem, který by přikazoval Mojžíšův Zákon. Židé si při něm připomínali znovuposvěcení chrámu Judou Makabejským v roce 167 před Kristem. Chrám byl v té době znesvěcen Syřanem Antiochem Epifanem. Tento závažný zásah do života izraelské pospolitosti tehdy vyvolal makabejské povstání, které na krátkou dobu získalo Izraeli poměrnou nezávislost. Jan píše, že to bylo v zimě. Bylo cítit chlad, a to nejen v důsledku ročního období. Jan těmito slovy postihuje narůstající odpor Židů vůči Pánu Ježíši. Při čtení jeho evangelia zjišťujeme, že Pán Ježíš už od té chvíle nevyslovil žádnou veřejnou výzvu. Čas jeho pozemského působení se chýlí k závěru. Jeho mysl se cele obrací ke kříži, na které má zemřít za hřích celého světa. Milí posluchači, v lidském životě jsou určité okamžiky, které nejde prodlužovat. Léto skončí a přijde zima. Přijde čas, kdy nebude možné pracovat. Přijde čas, kdy už nebude možná žádná změna. Jendou skončí i čas Boží milosti. Takovou situaci prožíval prorok Jeremjáš, když psal: Minula žeň, skončilo léto, a spása nikde. (Jr 8,20.) Jednou přijde doba, kdy se uzavřou i brány nebe. S touto perspektivou zní s mimořádnou naléhavostí slova apoštola Pavla: Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! (2K 6,2b.) Vraťme se ale k ději našeho evangelia a sledujme další vývoj událostí.
Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. Židé ho obklopili a řekli mu: "Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!" (J 10,23-24.) Chrámový okrsek nezahrnoval jen vlastní svatyni. Kolem ní bylo mnoho dalšího prostoru. Pán Ježíš se prochází Šalomounovou kolonádou, kde ho zastaví skupinka Židů. Žádají od něho jasné vyjádření: Je Mesiášem, nebo ne? Pán Ježíš už o sobě řekl všechno. Vyjádřil se velmi jasně a ti, kdo chtěli uvěřit, uvěřili. Už Ondřej před třemi lety řekl svému bratrovi: Nalezli jsme Mesiáše (J 1,41.). Natanael vyznává: Ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele. (J 1,49.) Samařská žena pochopila, kým je a vyprávěla o něm svým sousedům. Ti se za Pánem Ježíšem vydali také a potom jí říkali: Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa. (J 4,42.) I slepec, kterého uzdravil, v něm poznal Boha a klaněl se mu. Ne tak židovští učenci. I oni byli svědky mnoha Kristových slov i činů. Uvěřit ale nechtěli, cítili se požadavky Pána Ježíše osobně ohroženi ve svém postavení. Jejich žádosti tedy nejsou projevem upřímného hledání, ale snahou najít záminku k obžalobě. Ježíš jim odpověděl: "Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. (J 10,25-26.) Pán Ježíš tazatelům připomíná, že už bylo všechno řečeno. Problém není v nedostatku informací, ale ve tvrdosti jejich srdce. Byli znalci Zákona a znali i jeho osobní historii, jeho život nebyl žádným tajemstvím. Proč si to všechno nedali dohromady? Znali jeho davidovský původ. Znali svědectví, které o něm vydal Jan Křtitel. Slyšeli jeho mnohá kázání. Viděli mnoho skutků, které učinil, včetně těch zázračných. Měli všechny předpoklady k tomu, aby uvěřili. Neuvěřili, protože uvěřit nechtěli. Nebyly z Kristových ovcí. Nepatřili k němu, protože k němu prostě patřit nechtěli. Bylo to jejich dobrovolné rozhodnutí. Sami se postavili do pozice nepřátel. Pán Ježíš jim to nevytýká. Mluví spíše o pozitivních věcech. Ukazuje na dar života, který přináší svým věrným. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno. (J 10,27-30.) Kdo Pánu Ježíši patří, ten zná a slyší jeho hlas. A poslouchá. Slyšet a poslechnout, to je průkazný znak sounáležitosti s Kristem. Máme někdy nejasno v tom, jestli je někdo spaseným člověkem, jestli skutečně patří Kristu? Sledujme jeho život. Nakonec, Pán Ježíš sám říkal: Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. (Mt 7,16-17.) O podstatě lidského života vydávají nejlepší svědectví praktické činy. A tak se dívejme, i sami na sebe se dívejme, jestli žijeme život poslušnosti, jestli je poslušnost hlasu Pána Ježíše Krista posledním a nejdůležitějším důvodem našich skutků. Pojďme si teď postupně všimnout čtyř výroků, které citované verše obsahují. První z nich jsou slova: Já je znám.
Je to milé, když potkáme někoho kdo nás zná. Někdy se jedná jen o někoho, kdo ví, kdo jsme, zná naše jméno. Jindy jde o přítele, který ví, co jsme zač. Ví o nás víc, než jenom jak se jmenujeme. Pán Ježíš nás zná dokonale, lépe, než my známe sami sebe. Rozumí mi i tam, kde já nejsem schopen porozumět sám sobě. Jdou za mnou - to je další výrok z našich veršů. Moje ovce jsou za mnou. Přijde ráno, pastýř přichází k ohradě a z obrovského stáda se odděluje řekněme 100 ovcí. Vydávají se za pastýřem. Ostatní zůstávají v ohradě. Proč? Protože tomuto pastýři nepatří. Jsou cizí, mají jiného pána. To třetí: A já jim dávám věčný život. Pán Ježíš říká: dávám. To neznamená prodávám, to není něco za něco. Ani za dobré skutky, ani za jiné vlastní zásluhy, ani za správné vyznání, ani za víru. Tady má cenu jediná věc: Zásluhy Pána Ježíše Krista. Tyto zásluhy nám jsou ovšem nabízeny jako zástupná oběť. Každý z nás si je může pro sebe osobně přivlastnit, přijmout je jako oběť za svůj vlastní hřích. Jak je možno je přijmout a jak je možné si je přivlastnit? Vírou a modlitbou. Vírou, že je to tak pravda a prosbou modlitby, ve které Pána Ježíše prostě poprosím o odpuštění. A nakonec to čtvrté a poslední: Nezahynou navěky. Mohou klesnout? Ano. Všichni přece mnoho chybujeme (Jk 3,2.), píše apoštol Jakub. Takový pád či prohřešek ale neznamená, že by se nás Pán Ježíš zřekl. Nikdy se ze své strany nezřekne těch, kdo mu vydali svůj život, kdo mu sebe sama odevzdali. A stejně tak nás z jeho ruky nevytrhne nikdo a nic (Ř 8,39). Není na světě takové síly. Když si znovu ve své mysli promítneme slova Pána Ježíše, která jsme si z této části 10. kapitoly citovali, dovedeme si asi představit, jak asi zněla jeho židovským posluchačům. Vždyť oni měli jasnou představu o svém Pánu a Pastýři. Pánem jim byl Hospodin, pastýřem a ochráncem Zákon a garantem jejich spásy Abraham. Není divu, že reagovali tak, jak popisuje 31. verš: Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: "Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?" Židé mu odpověděli: "Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh." (J 10,31-33.) Jedno bylo posluchačům Pána Ježíše jasné: Porozuměli, že se jim představuje jako Bůh. To pro ně nebylo přijatelné. Viděli jeho divy, slyšeli jeho učení, které nemělo obdoby, nikdo jiný tak neučil, ale vidět v něm vtěleného Boha, to nedokázali přijmout. A tak jej obvinili z rouhání. Ježíš jim řekl: "Ve vašem zákoně je přece psáno: ,Řekl jsem: jste bohové.` Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy a Písmo musí platit jak můžete obviňovat mne, kterého Otec posvětil a poslal do světa, že se rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn? Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci." (J 10,34-38.) Pán Ježíš citoval text jednoho z žalmů, kde se o lidech mluví jako o bozích. Jestliže Písmo takto mluví o všech lidech, čím spíše to musí platit o tom, kterého nebeský Otec poslal na tento svět jako svého jedinečného Syna! Opět se ho chtěli zmocnit, on jim však unikl. Odešel znovu na
druhý břeh Jordánu, na místo, kde dříve křtil Jan, a tam se zdržoval. Mnozí k němu přicházeli a říkali: "Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda." A mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo. (J 10,39-42.) Dokud se nenaplnil čas a nepřišla doba, kterou Pán Bůh určil, nikdo se Pána Ježíše nemohl zmocnit. Nebylo síly, která by ho mohla zadržet. Pán Ježíš odchází k Jordánu. Jakoby se tím přihlásil ke svědectví, které o něm pověděl Jan Křtitel. Jan nečinil žádné divy, ale jeho slova o Kristu byla poselstvím s nebe. Mluvil o něm jako o tom, který má přijít, zvěstoval jeho mesiášství. Vidíme Kristovo mesiášství my dnes? To je podstatná záležitost. Vztah ke Kristu je zkušebním testem podstaty našeho života. Kdo je pro mně Kristus? Je pro mne mimořádným člověkem, učitelem výjimečných kvalit, moudrým filosofem? Nebo je mým Bohem, Pánem a Pastýřem, svrchovaným Králem mého života? Záleží na mém rozhodnutí, na mé touze. Jestli po něm toužím, jestli se rozhodnu mu svůj život odevzdat, stanu se jeho ovečkou a uslyším jeho hlas. V každé z kapitol Janova evangelia se mluví o víře. Víra zde ovšem není chápána jako určité náboženské přesvědčení, jak si to lidé často myslí, jako nějaký názor. Vírou se tady rozumí živý vztah člověka k Bohu, konkrétně (jak to Jan ve svém evangeliu zvlášť zdůrazňuje) vztah právě k Pánu Ježíši Kristu. To je místo, kde se rozhoduje o příslušnosti člověka k Boží rodině, tady je brána nebe. Pán Ježíš působí u Jordánu a přichází tam za ním mnoho lidí. Mnoho jich tam v něho uvěřilo. Byla to jistě víra v době před vylitím Ducha svatého, před vznikem církve, ale byla to už víra v Krista. Díky Bohu za ni.
