Za skalními útvary CHKO Žďárské vrchy Aleš Bajer Václav Hlaváč Karel Kirchner Lucie Kubalíková

Za skalními útvary CHKO Žďárské vrchy Aleš Bajer Václav Hlaváč Karel Kirchner Lucie Kubalíková

Mendelova univerzita v Brně Ústav geoniky Akademie věd České republiky 2014

Mendelova univerzita v Brně Ústav geoniky Akademie věd České republiky, v. v. i.

Aleš Bajer Václav Hlaváč Karel Kirchner Lucie Kubalíková

Za skalními útvary CHKO Žďárské vrchy

Brno 2014

Tato publikace vznikla jako výstup projektu: Platforma pro spolupráci v oblasti formování krajiny Reg.č. CZ.1.07/2.4.00/31.0032 za přispění finančních prostředků EU a státního rozpočtu České republiky

Recenzenti: prof. RNDr. Jaromír Demek, DrSc., doc. RNDr. Jan Vítek

© Aleš Bajer, Václav Hlaváč, Karel Kirchner, Lucie Kubalíková, 2014 © Mendelova univerzita v Brně, 2014

ISBN 978-80-7375-959-9

Obsah Úvodem .................................................................................................................................................................. 4 Význam geodiverzity a její ochrana ...................................................................................................................... 5 Geosites a geomorphosites jako konkrétní příklady geologického a geomorfologického dědictví.................. 7 Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy ............................................................................................................ 10 Geologické poměry.............................................................................................................................................. 12 Půdní poměry....................................................................................................................................................... 14 Základní rysy reliéfu ............................................................................................................................................. 16 Živá příroda .......................................................................................................................................................... 20 Významné skalní útvary CHKO Žďárské vrchy .................................................................................................... 22 Bílá skála ............................................................................................................................................................... 26 Čtyři Palice ............................................................................................................................................................ 28 Devět skal ............................................................................................................................................................. 30 Drátenická skála ................................................................................................................................................... 33 Lisovská skála ....................................................................................................................................................... 36 Malínská skála ...................................................................................................................................................... 39 Milovské Perničky ................................................................................................................................................ 42 Pasecká skála........................................................................................................................................................ 44 Peperek................................................................................................................................................................. 48 Prosička................................................................................................................................................................. 51 Rozštípená skála................................................................................................................................................... 54 Rybenské Perničky ............................................................................................................................................... 57 Štarkov.................................................................................................................................................................. 60 Tisůvka .................................................................................................................................................................. 63 Zkamenělý zámek ................................................................................................................................................ 66 Závěr ..................................................................................................................................................................... 69 Příloha: plánky a schematické nákresy vybraných lokalit.................................................................................. 71 Vybraná literatura a zdroje informací................................................................................................................. 84

Úvodem Vážení čtenáři, dostává se Vám do rukou publikace „Za skalními útvary CHKO Žďárské vrchy“, k jejímuž sepsání přispěla jednak snaha zpřístupnit či přiblížit, pokud možno čtivou formou, výsledky odborných (převážně geomorfologických) výzkumů v CHKO Žďárské vrchy, a jednak skutečnost, že v poslední době se stále zvyšuje počet návštěvníků – turistů, kteří se zaměřují na intenzívnější prožitek místa spojený s hlubším poznáním navštívené lokality. Publikace by tak mohla přispět k rozšíření povědomí o přírodním dědictví a geodiverzitě Žďárských vrchů. Máme za to, že pokud se návštěvník o daném místě něco nového dozví a porozumí souvislostem, bude se na místo opakovaně vracet, bude se chovat ohleduplněji a šetrněji a může tak nepřímo přispět k ochraně geologického a geomorfologického dědictví. Publikace má jednoduché členění: nejprve je definována geodiverzita a s ní související koncept geosites a geomophosites, dále jsou přiblíženy přírodní poměry CHKO Žďárské vrchy. Následuje podrobný popis patnácti abecedně seřazených významných skalních útvarů. Po údajích, které jsou zaměřeny na lokalizaci a základní geovědní charakteristiky, jsou uvedeny informace o konkrétních zajímavostech a fotodokumentace. Text je příležitostně doplňován tzv. „rámečky“, které popisují a vysvětlují odborné termíny. Vzhledem k tomu, že koncept geodiverzity nezahrnuje jen přírodovědné hodnoty, ale i hodnoty kulturní a historické, jsou u některých lokalit zmíněny i historické souvislosti a pověsti vztahující se k danému skalnímu útvaru. Autoři by na tomto místě rádi poděkovali všem, kteří k vytvoření této publikace aktivně přispěli, jmenovitě Pavlu Roštínskému, Františku Kudovi, Vladimíru Zabloudilovi, Petru Mücksteinovi, Zdeňku Zálišovi, Luďku Čechovi, Janu Staňkovi, Josefu Řetickému, Jaromíru Čejkovi, Petru Matějkovi, Petře Doležalové, Lubomíru Dajčovi, Bohumilu Hanusovi. Dík patří také recenzentům – prof. RNDr. Jaromíru Demkovi, DrSc. a doc. RNDr. Janu Vítkovi za jejich věcné poznámky a připomínky, které přispěly ke zkvalitnění tohoto textu. Budeme rádi, pokud se tato publikace stane drobným příspěvkem na Vaší cestě krajinou Žďárských vrchů.

Lucie Kubalíková a Aleš Bajer Brno, 13. dubna 2014

4

Význam geodiverzity a její ochrana S pojmem biodiverzita se pravděpodobně už setkal téměř každý, avšak pojem geodiverzita proniká do povědomí veřejnosti pomaleji. Zatímco biodiverzita znamená rozmanitost živých organismů na Zemi, což zahrnuje rozmanitost druhů i diverzitu ekosystémů, geodiverzita zahrnuje celou šíři zemských rysů, včetně geologických, geomorfologických, paleontologických, půdních prvků, systémů a procesů. Geodiverzita hraje důležitou roli ve vztahu k biodiverzitě; geologie, tvary reliéfu, půda a procesy, které mezi těmito složkami probíhají, výrazně ovlivňují jak rostlinstvo, tak živočišstvo. Podstatný a neopomenutelný význam má geodiverzita pro lidské aktivity, ať už ji vnímáme jako zdroj (půda, nerostné suroviny, významné geologické a geomorfologické lokality jako zdroj pro turismus) nebo z hlediska její funkce (např. v minulosti – výstavba hradů a tvrzí na vyvýšených místech, v současnosti – vliv reliéfu na výstavbu dopravní infrastruktury). Koncept geodiverzity se objevil začátkem 90. let v Austrálii a Tasmánii a poprvé byl definován v Australské chartě na ochranu přírodního dědictví (Australian Natural Heritage Charater, 1996). Později byly definice zpřesňovány a koncept geodiverzity se v podstatě stále vyvíjí; v současnosti je všeobecně přijímána definice, kterou přestavil Gray (2004): geodiverzita je přirozená rozmanitost geologických (horniny, minerály, fosílie), geomorfologických (tvary reliéfu, procesy) a pedologických (půdy) složek, jejich souborů, vztahů, vlastností, interpretací a systémů. Někdy jsou do konceptu geodiverzity zahrnovány i atmosférické a hydrologické složky, procesy a jevy. Panizza (2009) dále zavedl pojem geomorfodiverzita, která je chápána jako podmnožina geodiverzity a vztahuje se ke geomorfologické rozmanitosti území. Z pohledu lidské společnosti lze geodiverzitě připsat následující hodnoty: 1) Vnitřní hodnota – je nezávislá na lidském vnímání, existuje sama o sobě 2) Kulturní hodnota a. Spirituální a náboženská hodnota (týká se zejména vysvětlení vzniku geologických a geomorfologických lokalit pomocí mýtů a legend, přičemž často vystupují nadpřirozené síly, zejména ďábel, čert – všimněte si, že mnoho skalních útvarů je pojmenováno „Čertova stěna“ nebo „Čertův kámen“. Vztahy mezi geodiverzitou a mytologií se zabývá tzv. geomytologie). b. Archeologická a historická hodnota (již pravěcí lovci vyhledávali pro své příbytky příhodné převisy, usazovali se v nivách, nedobytné hrady byly budovány na vyvýšených místech, významné komunikace vedly skrz průsmyky nebo tzv. „brány“, údolí byla také využívána jako komunikační kanály. Vztahem mezi geodiverzitou a archeologií se zabývá tzv. geoarcheologie). c. Literární a umělecká hodnota (geodiverezita jako inspirace pro básníky, malíře, architekty – částečný překryv s estetickou hodnotou, viz níže). 3) Estetická hodnota – se vztahuje zejména ke smyslovému vnímání geodiverzity. Ať chceme nebo ne, geodiverzita na nás vždy nějakým způsobem působí; v mírně zvlněné krajině se člověk může cítit „útulně“, „jako doma“, zatímco v krajině s výraznými tvary reliéfu (skalami, útesy) může pociťovat obdiv, respekt, případně strach, což je však samozřejmě velice individuální. Estetická hodnota se částečně překrývá s hodnotou kulturní, percepci geodiverzity lze vnímat jako inspiraci pro umění. Tato hodnota je také významná z hlediska geoturismu.

5

4) Funkční hodnota – sem zahrnujeme zejména vhodnost konfigurace terénu a litologické stavby pro budování sídel, dopravní a technické infrastruktury; na první pohled se zdá, že význam měla tato hodnota spíše v dřívějších dobách (již zmiňované stavby hradů na kopci, budování měst v blízkosti vodních toků, kde se dala snadno přejít nebo přemostit řeka, migrační proudy využívající průlomová údolí), ale dnes je tato hodnota také důležitá (zejména při budování dopravní infrastruktury – vhodná místa pro letiště, ale i při budování např. jaderných elektráren nebo skladů vyhořelého paliva – tyto objekty by měly být umístěny v geologicky klidných lokalitách, což znamená, že se zde nevyskytují významné zlomy, podél kterých by mohly probíhat pohyby zemské kůry, jsou to oblasti seismicky klidné a podobně). 5) Ekonomická hodnota – geodiverzita jako zdroj v „pravém slova smyslu“ – je reprezentována zejména přímým využíváním (půda, těžba nerostných surovin). Významné a výrazné geolgociké a geomorfologické lokality (nebo také geologické a geomorfologické dědictví) mohou být zdrojem pro turismus jakožto ekonomickou aktivitu. 6) Pedagogická hodnota – význam pro vzdělávání, výzkum, poznání minulosti, prognózy do budoucnosti. Např. studiem sedimentů lze zjistit, jaké podmínky a jaké klima panovaly na daném území v době jejich vzniku. Tato hodnota je důležitá i z hlediska ochrany přírody – člověk raději chrání to, co zná. Vzhledem k hodnotám, které geodiverzita nabývá a vzhledem k tomu, že je důležitým (ale vyčerpatelným) zdrojem pro lidské aktivity je důležité ji chránit a pečovat o ni. Ochranou geodiverzity rozumíme lidskou činnost, která usiluje o zachování přirozené rozmanitosti neživé přírody (tedy geologických, geomorfologických, pedologických, atmosférických a hydrologických složek a vztahů a procesů mezi nimi). Ochrana geodiverzity by neměla zahrnovat jen „zakonzervování“ stávajícího stavu, ale měla by počítat i s přirozenými změnami geodiverzity. Je zřejmé, že geodiverzita, pokud je chápána jako soubor všech geologických, geomorfologických, paleontologických, půdních, hydrologických a atmosférických prvků, systémů a procesů, nemůže být chráněna v celé své šíři. Navíc je tento způsob ochrany geodiverzity nesrozumitelný pro veřejnost a v podstatě neslučitelný s potřebami dnešní společnosti. Proto je chráněna pouze část geodiverzity, a to tzv. geologické (geomorfologické, pedologické) dědictví. Koncept přírodního dědictví se objevil již v 70. letech v Úmluvě o ochraně přírodního a kulturního dědictví UNESCO a z definice přírodního dědictví vychází i definice geologického (geomorfologického, pedologického) dědictví: zjednodušeně lze říct, že se jedná o významné prvky geodiverzity z hlediska přírodního, vědeckého, kulturního, estetického a vzdělávacího, které bychom rádi zachovali pro příští generace. Konkrétní příklady tohoto dědictví mohou být potom významné geologické, geomorfologické a pedologické lokality (v zahraniční literatuře tzv. geosites, geomorphosites).

6

A – Čertův kámen na Peperku – příklad lokality s geomytologickou hodnotou (váže se k němu pověst, podle níž byl kámen upuštěn čertem); B – estetická hodnota geodiverzity (některé horniny jsou barevně i tvarově velice atraktivní, zde erlany s přechodem do kvarcitů na lokalitě Peperek); C – ekonomická hodnota geodiverzity (těžba stavebního kamene na lokalitě Vávrova skála (Na skále) poblíž Nového Města na Moravě); D – pedagogická hodnota lokality Zkamenělý zámek (lze sledovat a vysvětlit kryogenní a gravitační procesy a tvary, zde velice dobře vyvinutá puklinová jeskyně a měkká modelace podél ploch foliace).

Geosites a geomorphosites jako konkrétní příklady geologického a geomorfologického dědictví Geosites (synonyma: geotopy, geologické lokality) jsou části geosféry, které představují významný prostředek pro porozumění historie Země. Jsou definovány jako geologické objekty, které nabyly vědeckou (např. sedimentologický stratotyp, reliktní moréna, která reprezentuje rozsah ledovce), estetickou (např. horské nebo pobřežní krajiny), kulturní/historickou (např. náboženskou nebo mystickou hodnotu) a/nebo ekonomickou/sociální hodnotu díky vnímání nebo díky využívání lidskou společností. V literatuře je specifikováno velké množství typů geosites, např. tektonické, mineralogické, paleontologické, hydrogeologické, pedologické nebo geomorfologické. Geosites mohou být jak jednotlivé objekty (např. skalní věž, lávový proud), tak širší systémy (např. říční krajiny, ledovcová předpolí, pobřežní krajiny). Jako geomorfologický ekvivalent pro geosites se používá pojmu geomorphosites (geomorfologické lokality). Geomorphosites jsou definovány jako tvary zemského povrchu, které

7

nabyly určitou hodnotu díky tomu, jak byly vnímány člověkem. Tyto hodnoty jsou v podstatě ekvivalentní těm u geosites. Jako kritérium rozlišení geosites a geomorphosites lze uplatnit aktivitu/pasivitu lokalit: geologické lokality (geosites) v užším slova smyslu lze považovat za pasivní, což znamená, že tyto lokality představují svědectví minulých procesů nebo mají speciální význam pro pochopení vývoje Země (vývoj krajiny, života, klimatické změny). Naopak geomorfologické lokality (geomorphosites) lze považovat za aktivní, protože dovolují sledovat aktuální procesy (fluviální eroze, vulkanická aktivita). V mnoha případech však nelze jasně určit, zda se jedná o geologickou či geomorfologickou lokalitu, protože každá lokalita představuje jak svědectví minulosti, tak podléhá aktuálním procesům a vlivům; stanovit přesně rozdíl mezi geosites a geomorphosites je tedy velice obtížné. Stejně jako geodiverzita, i geolokality mohou nabývat různých hodnot. Tyto hodnoty lze rozdělit do dvou hlavních skupin: - Vědecké nebo přírodovědné hodnoty představují význam pro pochopení historie Země, vývoje života, dříve působících i současných procesů, pro rekonstrukci klimatu a krajiny. Pro některé lokality je klíčová zejména možnost sledovat procesy minulé i současné (dynamika lokality). Zde však může docházet ke konfliktům mezi snahou zachovat a zakonzervovat stávající podobu lokality a snahou nechat probíhat procesy přirozeně, které však mohou vést k destrukci lokality. Vědecká hodnota lokality dále spočívá v její zachovalosti, reprezentativnosti, ojedinělosti a paleogeografickém významu a úzce souvisí s možností využívat lokalitu pro vzdělávání a další pedagogické aktivity. - Přidané hodnoty lze dále rozdělit na hodnoty kulturní, ekologické, ekonomické a estetické. Kulturní hodnota je založena na vzájemném vztahu lidských aktivit a tvaru reliéfu, přičemž kulturní složka může být podmíněna geologickými nebo geomorfologickými složkami nebo naopak. Kulturní hodnota se vztahuje k archeologickému, historickému, náboženskému a symbolickému významu lokality a dalším kulturním aspektům (lokalita jako inspirace pro umění, lokalita jako dějiště významné historické události). Ekologická hodnota (někdy je řazena do přírodovědných hodnot) vyjadřuje zejména souvislost mezi neživou a živou složkou lokality. Samotná geolokalita (resp. litologie nebo tvar reliéfu) může být klíčovou pro existenci ekosystému, stejně tak i existující ekosystémy mohou mít vliv na utváření geolokality a procesy na ní probíhající. Ekonomická hodnota neboli potenciál k využívání odkazují na možnost využití lokality jako zdroje, ať už v původním (těžba vápence, štěrků, písků) nebo v přeneseném významu – zde máme na mysli možnost využití lokality pro geoturismus. Významnými ekonomickými hodnotami lokality jsou např. její dostupnost, přítomnost infrastruktury a služeb. Estetická hodnota je hodnotou pravděpodobně nejproblematičtější. Je vnímána zejména na základě barev, barevných kontrastů a strukturace prostoru a závisí mimo jiné na duševním rozpoložení pozorovatele. Tato hodnota může být jednou z klíčových hodnot z hlediska geoturismu. Analýza těchto hodnot u jednotlivých lokalit je důležitým podkladem pro jejich poznání, ochranu a následné návrhy managementu lokalit, ať už se jedná o jejich zpřístupnění veřejnosti, omezení negativních vlivů nebo využití pro pedagogické účely.

8

Doporučená literatura: Australian Heritage Commission (1996): Australian Natural Heritage Charter for the conservation of the places of natural heritage significance: standards and principles. Australian Heritage Commission and Australian Committee for the International Union for the Conservation of Nature (ACIUCN), Sydney. Gray M. (2004): Geodiversity: Valuing and Conserving Abiotic Nature. John Wiley, Chichester, 434p. Panizza M. (2001): Geomorphosites: concepts, methods and example of geomorphological survey. Chinese Science Bulletin, 46: 4-6. Panizza M. (2009): The Geomorphodiversity of the Dolomites (Italy): A Key of Geoheritage Assessment. Geoheritage, 1 (1): 33-42 Reynard E., Coratza P., Regolini-Bissig G. eds. (2009): Geomorphosites. Verlag Dr. Friedrich Pfeil, Mnichov, 240 s. UNESCO (1972): Convention concerning the protection of the world cultural and natural heritage (http://whc.unesco.org/archive/convention-en.pdf)

9

Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy byla vyhlášena výnosem Ministerstva kultury ČSR č. j. 8908/70-II2, ze dne 25. 5. 1970. Území o rozloze 70 940 ha se nachází v severozápadní části Českomoravské vrchoviny v okresech Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Chrudim a Svitavy. Celá oblast má vrchovinný až pahorkatinný charakter s nadmořskými výškami 490 až 836 m, nejvyšším bodem CHKO je vrch Devět skal (836 m n. m.). Posláním CHKO je zachování harmonicky vyvážené kulturní krajiny s významným zastoupením přírodních fenoménů. Žďárské vrchy jsou dosud krajinou s výraznou svébytnou atmosférou. Zemědělská činnost omezovaná tvrdými přírodními podmínkami zde po staletí formovala krajinu do půvabné mozaiky lesů a lesíků, květnatých luk i kamenitých pastvin, rybníků, skrčených roubených chalup, políček žita, ovsa, brambor a lnu, omšelých kamenic se solitéry sněhem pokroucených jeřábů. I když doba intenzifikace zemědělství původní ráz této krajiny na mnoha místech významně změnila, zůstává stále mnoho důvodů, proč chránit hodnoty této jedinečné krajiny i do budoucna.

HISTORICKÝ VÝVOJ OBLASTI Prvotní osídlování pralesovitého hvozdu na pomezí Čech a Moravy začalo pronikat z níže položených míst ve 13. století a bylo spojeno se „žďářením“ pralesa pro zemědělskou obživu osadníků. Středisky této první kolonizační vlny se staly kláštery, především žďárský klášter založený r. 1252, a také šlechtická dominia. Následně se v území rozšiřovala i těžba a zpracování železných rud. Velký hospodářský rozvoj oblasti spadá do druhé kolonizační vlny na přelomu 15. a 16. století, kdy byly šlechtou zakládány železářské a sklářské hutě, rybníky a panské velkostatky. K poslední vlně tzv. pasekářské kolonizace, zasahující i odlehlejší, výše položené lokality, dochází v 18. století. Z této doby pochází nejmalebnější vesnice a osady jako Krátká, Samotín, Blatiny či Roženecké paseky. Počátkem 19. století byl region druhým největším producentem železa v českých zemích a výrobky skláren z Herálce a Milov byly známy po celé Evropě. Následkem vyčerpání zásob dřeva v lesních porostech však došlo k postupnému zániku této výroby. Hodnoty krajiny umocňují barokní Santiniho stavby, z nichž byl poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou zařazen do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Za pozornost stojí např. i židovský hřbitov u Dřevíkova. Poeticky drsný ráz krajiny je i neustálým zdrojem umělecké inspirace. Čerpali z něj např. spisovatelé T. Nováková, K. V. Rais, J. V. Pleva, J. Karafiát, A. a V. Mrštíkovi, hudební skladatelé J. Křička, B. Martinů, sochaři J. Štursa, J. Pelikán, malíři A. Slavíček, F. Kaván, J. Zrzavý, J. Jambor i současní umělci.

OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY Jedinečná krajina a příroda Žďárských vrchů se začala rychle měnit s nástupem zemědělské velkovýroby v 50. a 60. letech minulého století. Scelování pozemků, odstraňování původních cest a mezí, plošné odvodňování zemědělské půdy a regulace drobných vodních toků rychle měnily původní tvář zdejší krajiny. Postupně se začal měnit i obraz venkova – na místě původních roubených chalup začaly vyrůstat domy městského typu, ve většině obcí vznikly 10

také rozsáhlé zemědělské areály. Dopady na biodiverzitu začala umocňovat také intenzifikace zemědělství, masivní používání chemických prostředků, nasazení širokozáběrových žacích strojů apod. Jen díky členitosti místní krajiny zůstala zachována řada míst, kde se uchovaly zbytky původní mozaiky přírodních a přírodě blízkých biotopů. Většina těchto ukázek původní zachovalé přírody je dnes součástí sítě zvláště chráněných území. Správa CHKO spravuje na území CHKO 4 národní přírodní rezervace (Dářko, Radostínská rašeliniště, Ransko a Žákova hora) a 46 území v kategorii přírodní rezervace a přírodní památka. Dále se na území CHKO nachází také 14 evropsky významných lokalit. Ostatní přírodně cenné plochy jsou pak součástí I a II. zóny odstupňované ochrany CHKO. Kromě aktivní péče o tato území je úkolem Správy CHKO také výkon státní správy v ochraně přírody a krajiny, biomonitoring území, realizace tzv. krajinotvorných programů, jejichž prostřednictvím jsou podporovány různé typy opatření k obnovení původních funkcí krajiny. Nejvíce prostředků je každoročně věnováno na údržbu druhově pestrých luk a pastvin, které by bez této péče v krátké době zanikly. Podporované jsou také záměry navracející do krajiny drobné ekologické prvky, jako jsou remízy, meze či zeleň podél polních cest. Rozšířená jsou i opatření k obnově retenční schopnosti krajiny a obnově původního vodního režimu (protierozní opatření, výstavba malých vodních ploch, tůní, revitalizace vodních toků apod.). Každoročně jsou realizována i opatření k obnově přirozenější druhové skladby lesních porostů, k omezení šíření nepůvodních druhů nebo projekty zaměřené přímo na podporu nejvíce ohrožených druhů. Důležitým úkolem Správy je také vzdělávání a ekologická výchova. Jednou z aktivit Správy v posledním roce je také snaha o obnovení dálkových pohledů na rulové skalní výchozy na vrcholech a hřebenech Žďárských vrchů. Tyto krajinářské dominanty jsou vesměs chráněné jako zvláště chráněná území. Většina z nich je v současnosti obklopená vzrostlými smrkovými porosty, které skály pohledově zcela zakrývají. Uměle založené smrčiny jsou také chudé z hlediska druhové pestrosti. Proto Správa CHKO hodlá prosazovat postupnou přeměnu lesů v okolí skal na rozvolněné porosty s pestřejší druhovou skladbou se zastoupením všech dřevin původní druhové skladby (jedle, buk, smrk, jeřáb apod.). Přitom by mělo dojít také k uvolnění hlavních pohledových os tak, aby se skály opět začaly pohledově uplatňovat. Tento přístup, jehož hlavním cílem je kromě výše zmíněných krajinářských aspektů především obnovení původní druhové skladby porostů a na ně vázaných společenstev, bude nyní zohledněn při přípravě nových plánů péče o tato území. Vlastní realizace postupné přeměny porostů nastane po zapracování plánů péče do příslušných lesních hospodářských plánů. Doporučená literatura: Čech L. et al. (2002): Chráněná území ČR, svazek VII. – Jihlavsko. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 528 s. Hlaváč V. (2014): Znovu k záměru „odlesnění skal“ na Žďársku. Lesnická práce (Kostelec nad Černými lesy), 93 (2): 34-35.

11

Geologické poměry CHKO Žďárské vrchy (ŽV) se rozkládá na území několika geologických jednotek centrální části Českého masivu. Ačkoli se může jevit geologie oblasti relativně jednotvárná, složená převážně z metamorfovaných hornin, i v oblasti ŽV se můžeme setkat s celou řadou zajímavých exotických hornin, které oblast celkově geologicky obohacují. Jižní a jihozápadní část ŽV je tvořena strážeckým moldanubikem, které je budováno převážně sillimanitickobiotitickými pararulami, které jsou na mnoha místech značně migmatitizované či granitizované. To se projevuje páskováním těchto hornin, kdy se střídají světlé a tmavé polohy tvořené světlými (křemen, živce a muskovit) a tmavými minerály (biotit a amfiboly). Jedná se o relativně monotónní horninové typy. Místy jsou v pararulách obsaženy vložky exotických hornin hlavně amfibolity, ortoruly, ale i krystalické vápence, ojediněle pak serpentinity, kvarcity a skarny. Největší část území CHKO ŽV je tvořeno svrateckým krystalinikem, které se rozkládá v centrální a v severovýchodní části ŽV. Převažují zde dvojslídné ortoruly a migmatity, které se střídají s polohami svorů a svorových rul. I v těchto horninách se nacházejí vložky amfibolitů a skarnů (dříve hojně využívány jako ložiska železných rud). Většina skalních výchozů nejvyšších vrcholů ŽV je budována právě horninami svrateckého krystalinika. Horniny jsou protkány sítí drobných i větších zlomů a mají polyedrickou odlučnost, což se projevuje při zvětrávání a ovlivňuje charakteristický vzhled jednotlivých skalních útvarů či skalních hradeb. Na severovýchodě ŽV na zájmové území okrajově zasahuje poličské krystalinikum tvořené převážně jemnozrnnými biotitickými rulami. Rozlišení jednotlivých rul poličského a svrateckého krystalinika či moldanubika není pro laika na první pohled jednoduché. Jejich určení na místě navíc ztěžuje silně povrchové navětrání a někdy i mechový a řasový kryt. Pro jasné určení je tedy třeba mít čerstvý vzorek a znát konkrétní lokalitu nálezu. V oblasti ŽV se můžeme setkat i s dalšími již poměrně dobře detekovatelnými horninami. Na severozápad území CHKO ŽV zasahuje železnohorský pluton budovaný převážně amfibolbiotitickými granity s vložkami červených a albitických granodioritů. Významnou geomorfologickou sníženinu oddělující ŽV od Železných hor tvoří horniny tzv. hlinecké zóny tvořené převážně slabě metamorfovanými fylity s příměsí biotitických rohovců, křemenců a břidlic. Velmi zajímavé jsou výskyty bazických až ultrabazických hornin nacházející se na západním okraji CHKO ŽV v místech křížení významných hlubinných zlomů. Tento ranský masiv je poměrně pestrý, tvořen celou řadou hlubinných vyvřelých hornin (peridotit, gabro, diorit až granodiorit). Území je velmi dobře geologicky prozkoumáno. V druhé polovině minulého století v něm bylo těženo významné sulfidické zrudnění typu Cu-Zn (chalkopyrit – sfalerit). Významné byly i obsahy niklových rud. Těžba a zpracování rud byla ukončena v roce 1990. Na místě po těžbě zbyla tzv. Ranská jezírka, dnes ekologicky významné lokality. Velmi neobvykle v oblasti působí sedimentární horniny české křídové pánve, které na území zasahují ze severozápadu podél železnohorského zlomu a svým východním výběžkem zasahují až do oblasti Velkého Dářka a města Žďáru nad Sázavou. Právě podle zachování podél zlomu v podobě zaklesnuté kry jsou tyto sedimenty nazývány tzv. křídou Dlouhé meze.

12

Jedná se o systém souvrství vápnitých pískovců, jílovců a slínovců s nepravidelným, převážně střípkovitým až polyedrickým rozpadem. Současný geologický a geomorfologický vzhled území je dán vývojem oblasti v pleistocénu, kdy převládalo tzv. periglaciální fyzikální zvětrávání, vznikaly rozsáhlé skalní útvary a skalní hradby a tvořily se rozsáhlé svahové kamenité sedimenty typu kamenných moří a kamenných proudů, které byly postupně zahliňovány. V nejmladším období geologického vývoje, v holocénu, bylo celé území ŽV postupně překryto nově vznikajícími půdními typy a v místech trvale zamokřených sníženin se prakticky celý holocén vytváří někdy až 7 m mocná rašeliniště. Doporučená literatura: Buriánek D. et al. (2011): Horniny a geologický vývoj jednotek severovýchodního okraje moldanubika. Česká geologická společnost, 28 s. Hanžl P. et al. (2011): Geology of the Žďárské vrchy area: a review. Travaux Géophysiques, Institute of Geophysics, Acad. Sci. CZ, 40, s. 24. Chlupáč I. et al. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia Praha, 436 s. Melichar R. (2009): Vysvětlivky k základní geologické mapě České republiky 1:25000, list 24-111 Sněžné. Česká geologická služba, 58 s.

13

Půdní poměry Přestože se na první pohled může zdát půdní pokryv CHKO Žďárských vrchů relativně jednotvárný, při podrobnějším zkoumání je možné v krajině ŽV rozlišit celou řadu půdních typů. Kolem 50 % území je pokryto různými subtypy kambizemí, které jsou jednoznačně nejrozšířenějším půdním typem ŽV. Významné zastoupení mají také půdy ovlivněné vodou, zejména pseudogleje a gleje. Zvláštní postavení pak mají organozemě, tzv. rašeliny. Ve vrcholových partiích nejvyšších a nejchladnějších oblastí se ostrůvkovitě vyskytují podzoly. Poměrně hojně jsou zastoupeny také mladé iniciální půdy, a to v oblasti skalních výchozů a balvanových a suťových proudů. Jedná se o rankery a litozemě. Ostatní půdní typy, např. pararendziny a rendziny, jsou zastoupeny jen nepatrně a odpovídají ojedinělým výskytům vhodných půdotvorných substrátů, např. svrchnokřídových opuk, serpentinitů či mramoru. Velmi nízké je i zastoupení antropogenně silně ovlivněných půd, kultizemí a antropozemí (ojediněle v místech těžby nerostných surovin). Přesto je vliv člověka na půdách ŽV velmi zřetelný. V minulosti byla většina odlesněného území ŽV zorněna, což dokládají dnes hojné pozůstatky skládaných kamenných zídek, náznaky terasování, ale hlavně hromady kamení sesbíraných z polí – agrární haldy (místně nazývané jako tzv. skály, v geomorfologické terminologii též kamenice), vyskládané na okrajích lesů, remízků a hájků, dnes tvořící mimořádně cenná přírodní stanoviště (ekotopy). Všechny tyto aktivity měly jediný důvod – usnadnění obdělávání, snad i zlepšení kvality těchto relativně chudých skeletnatých půd a zamezení jejich nadměrné erozi. Pozůstatky těchto aktivit jsou nejzřetelnější v nejvyšších partiích ŽV, např. v okolí Fryšavy a Sněžného, ale setkáváme se s nimi roztroušeně po celé CHKO. Téměř všechna tato historicky obdělávaná místa jsou pokryty kambizeměmi, případně rankery, které jistou úrodnost vždy poskytují. Naopak části vrcholových partií, které zůstaly zalesněny nebo ležet ladem, jsou většinou tvořeny neúrodnými podzoly či velmi mělkými litozeměmi. Pastviny (trvale zatravněné plochy) se vyskytují a vyskytovaly zejména na území s různou mírou ovlivnění vodou v půdním profilu. Rozeznáváme půdy s dočasným, sezónním zamokřením v rámci profilu (pseudogleje), které jsou charakteristické pro spodní části pro ŽV typických táhlých svahů. Tato území byla zejména v druhé polovině minulého století často odvodňována (meliorována) se zřejmou snahou získat další ornou půdu. V současné době je většina těchto pastvin v režimu trvalých travních porostů a jsou využívány jejich vysoké retenční schopnosti (zadržení vody v krajině). Ještě vyšší schopnost zadržovat vodu v krajině mají gleje a organozemě, neboli rašeliny, které se na území ŽV vyskytují relativně hojně v místech údolních den a uzavřených sníženin. Nejvýznamnější jsou oblasti v okolí Velkého Dářka, Krejcaru, Zalíbeného a dalších. Zachování těchto půd s vysokou schopností zadržovat vodu, a tudíž zajištění vhodného vodního režimu v krajině je jeden z významných úkolů CHKO. Právě na tyto specifické půdy, zejména organozemě, jsou vázána vzácná rostlinná a živočišná společenstva. V údolních nivách větších řek jdou místy rozšířené také fluvizemě. Jak již bylo výše řečeno, nejrozšířenějším půdním typem zájmového území jsou kambizemě. Tyto půdy jsou nejrozšířenější nejen na území ŽV, ale i v rámci celé České republiky. Kambizemě jsou velmi variabilní, což se odráží ve vysokém počtu jejich subtypů. Převládající 14

je výskyt kambizemě modální, v menší míře pak kambizemě dystrické, rankerové a oglejené. Ostatní subtypy jsou prakticky zanedbatelné. Všechny kambizemě jsou typické výskytem kambického horizontu (označovaný Bv), který je charakteristický svou hnědou barvou danou zvýšeným uvolňováním amorfního železa zvětráváním z primárních horninotvorných minerálů. Kambizemě vznikají nejčastěji na zvětralinách a svahovinách magmatických a metamorfovaných hornin. Zrnitostní charakteristika, skeletnatost a trofismus jsou u kambizemí velmi rozmanité a jsou podmíněné půdotvorným substrátem, což jsou v případě ŽV zejména metamorfity (ruly a migmatity). Podzoly jsou charakteristické výskytem výrazně diferenciovaného profilu se zřetelným vyběleným Ep horizontem. V ŽV jsou charakteristické pro nejvyšší polohy pokryté převážně smrkovými porosty. Pseudogleje jsou půdní typ typický pro mírné táhlé svahy ŽV, jsou typické redoxymorfními znaky v rámci půdního profilu, dané střídáním redukčních a oxidačních podmínek (zamokření a vysušení během roku), jehož následkem vzniká mramorovaný horizont Bm, někdy doplněný i o tzv. bročky – novotvary Fe-Mn oxidů. Čím delší dobu setrvává profil během roku v redukčních (zamokřených) podmínkách, tím více převládají redukční znaky (šedomodrá barva, zvýšené množství jílu a povrchové části profilu výrazně zpomalují rozklad organické hmoty). Pokud je celý půdní profil zamokřen (hladina podzemní vody je v bezprostřední blízkosti povrchu) během téměř celého roku, vzniká půdní typ glej charakteristický glejovým diagnostickým horizontem a zrašeliněnou akumulací organické hmoty na povrchu. Pokud množství zrašelinělé, nerozložené organické hmoty přesahuje mocnost 50 cm, nejedná se již o půdní typ glej, ale o organozem (rašelinu). V pánevní oblasti okolí Dářka dosahují organozemě mocnosti až 8 m (rašelina se zde vytváří prakticky celý holocén). Na prudkých svazích a v blízkosti skalních výchozů se vyskytují iniciální půdy a litozemě, které jsou charakteristické pouze několika centimetrovým organickým A horizontem nasedajícím přímo na pevnou skálu, nebo rankery typické výskytem více jak 50% podílem skeletu od povrchových horizontů. Rankery mají vyvinutý výrazný humusový horizont, který v rámci profilu sahá často do značných hloubek, jsou většinou dobře provzdušněné, provlhčené a díky rychlému rozkladu organických látek i živinami dobře zásobené, což umožňuje výskyt náročnějších listnáčů. Pestrost půdotvorných substrátů a konkrétních půd má významný vliv na přírodní rozmanitost a krajinný ráz celého území Žďárských vrchů a je významnou součástí krajinného a přírodního bohatství Vysočiny. Doporučená literatura: Hauptman I., Kukal Z., Pošmourný K., eds. (2009): Půda v České republice. MŽP Praha, 255 s. Němeček, J. et al. (2011): Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. ČZU Praha, 94 s.

15

Základní rysy reliéfu Reliéf CHKO Žďárské vrchy je velmi různorodý s mnoha kontrasty, cennými mezo- a mikrotvary, což je dáno jak pestrým geologickým složením, tak dlouhým geomorfologickým vývojem dané oblasti. Dominují v něm táhlé vrchovinné hřbety oddělené hlubokými, zčásti široce rozevřenými údolími, místy se vyskytují kotlinovité sníženiny a průlomová údolí. Podle geomorfologického členění reliéfu ČR (Demek, Mackovčin eds., 2006) zaujímá CHKO části čtyř geomorfologických celků a v jejich rámci čtyř podcelků. Velkou většinou pokrývá severozápad Hornosvratecké vrchoviny (podcelek Žďárské vrchy), menšími částmi zasahuje jih Železných hor (podcelek Sečská vrchovina), jihovýchod Hornosázavské pahorkatiny (podcelek Havlíčkobrodská pahorkatina) a sever Křižanovské vrchoviny (podcelek Bítešská vrchovina). Reliéf CHKO Žďárské vrchy je součástí Českomoravské vrchoviny a prošel velmi dlouhým vývojem, kdy se střídala období tektonické aktivity s fázemi zarovnávání a vzniku zarovnaných povrchů. Základní rysy získal reliéf zájmové oblasti v pokřídovém období v návaznosti na tektonické pohyby zemské kůry v souvislosti s vrásněním Karpat. Se zdvihy a poklesy území souvisí transgrese křídového moře do severní části zájmové oblasti, ve výše položených oblastech se začal formovat tzv. paleogenní zarovnaný povrch, který později díky příznivým klimatickým podmínkám nabyl charakter paroviny, místy s mocným pokryvem zvětralin. Při následném tektonickém vyklenování na rozhraní straších a mladších třetihor a tvorbě hornosvratecké klenby došlo k postupnému odnosu zvětralinového pláště, obnažování bazální zvětrávací plochy a vzniku povrchu typu etchplén (též český termín holorovina). Tektonické pohyby způsobily rovněž zaklesnutí křídových usazenin v prolomech (např. křída Dlouhé meze, Dářská brázda), ale i na značné části území došlo k jejich odnosu a předkřídového zarovnaného povrchu (předkřídové paroviny). Na obnažené bazální zvětrávací ploše vystupují odolnější horniny jako izolované skály, skalní hradby, či skupiny útvarů (tory). V chladných obdobích čtvrtohor byly vrcholové části se skalními útvary dále přetvářeny mrazovým zvětráváním, na řadě míst vznikly skalní stěny mrazových srubů doprovázené plošinami kryoplanačních teras a rozsáhlé akumulace suťových a balvanových proudů a moří (vrcholové části Žďárských vrchů i Bítešské vrchoviny v rámci zájmové oblasti). Základní rysy reliéfu budeme charakterizovat v rámci jednotlivých geomorfologických podcelků (z hlediska detailního poznání budou zmíněny i reliéfově výrazné nižší jednotky – okrsky, zejména sníženiny). Typický reliéf, který si s CHKO nezbytně spojujeme, je plochá vrchovina Žďárských vrchů, zaujímající převážně střední, severní a východní část CHKO. Vrcholová část Žďárských vrchů dosahuje nadmořských výšek 700 až 800 m (Devět skal 836 m – nejvyšší vrchol chráněné oblasti a druhý nejvyšší bod Českomoravské vrchoviny, Křovina 830 m, Kopeček 822 m, Malinská skála 811 m, Žákova hora 810 m). Všechny uvedené body jsou situovány jižně od údolí Svratky. V severní nižší části, která má přímý kontakt s křídou České tabule, je nejvyšším bodem Karlštejn 783 m. V rámci tohoto podcelku leží i nejnižší místo CHKO – údolní dno Svratky u Jimramova 490 m n.m. Výškový rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším místem CHKO je 346 m (na vzdálenost 14,5 km). Reliéf je tvořen krystalickými horninami, zasahují sem dvě dílčí geologické jednotky, svratecké krystalinikum (sever a střed oblasti) a v menší míře moldanubikum, vyskytující se na jihu v okolí Nového Města na Moravě. Území je důležitou pramennou i rozvodní oblastí, kde se počínají formovat významné vodní toky (Svratka, Sázava a Chrudimka). Vzhledem ke své kulminační pozici na hlavním evropském rozvodí 16

(labsko – dunajském) se vodní toky v podstatě radiálně rozbíhají na různé strany. Radiální říční síť se pravděpodobně vyvíjela v souvislosti s mladými tektonickými klenbovými zdvihy této oblasti koncem straších a začátkem mladších třetihor. Díky dílčím příčným tektonickým poruchám získala říční síť Žďárských vrchů pravoúhlé rysy. Pro horní toky Svratky i Fryšávky (s výjimkou pramenných úseků) jsou charakteristická hluboká, široce rozevřená údolí, jejichž příčný profil je silně ovlivněn petrografickými poměry. Příčné profily údolí, která kolmo nebo šikmo prorážejí pruhy různě odolných hornin, se jeví jako střídání zúžených, téměř průlomových úseků s poříčními kotlinami (např. Milovská kotlina). Vrásová tektonika (systém vrásových os a lineací směru severozápadjihovýchod) a geomorfologicky odolnější migmatity a metagranity podmiňují průběh hlavních vrchovinných poměrně širokých hřbetů na rozvodí, jež jsou odděleny široce rozevřenými, postupně se zahlubujícími údolími s plochými úvalovitými uzávěry (tzv. žďárský typ reliéfu). Kontrast k vrcholovým polohám Žďárských vrchů tvoří plochá údolní dna Svratky a Fryšávky v poříčních kotlinách (Milovská kotlina, niva Fryšávky u Kuklíku) často s bažinatou údolní nivou a přirozeně meandrujícím vodním tokem (výskyt meandrů aktivních, odříznutých, zazemněných, zamokřených sníženin). Pestrost reliéfu Žďárských vrchů dotvářejí skupiny skalních útvarů i ojedinělá skaliska, která se nacházejí zvláště ve vrcholové oblasti a jsou vázána na odolné horniny – migmatity a metagranity. Skalní útvary jsou omezeny svislými stěnami, výrazně vyčnívají nad okolní krajinu (místně jsou označovány jako kazatelny). Na většinu těchto skalních útvarů a navazujících suťových akumulací jsou vázána i cenná společenstva rostlin. Na čočky krystalických vápenců byly ve Žďárských vrších vázány drobné krasové tvary; jejich rozšíření je však malé. V oblasti Studnice, kde byly tyto vápence v minulosti hojně těženy, byly r. 1878 odkryty asi 50 m dlouhé a 2 až 10 m vysoké chodby a jeskyně se slabou krápníkovou výzdobou. Ještě počátkem 80. let našeho století bylo možno vidět na stěnách jednoho ze starých lomů zbytek přirozené jeskyně s drobnými sintrovými tvary. V centrální části Žďárských vrchů se však vyskytují i antropogenní tvary reliéfu, které vznikly při historickém osidlování a zemědělském obhospodařování. Jedná se o agrární haldy (kamenice), jež jsou významným krajinotvorným prvkem i dokladem o historickém vývoji území. Působí harmonicky a dotvářejí kulturní krajinu (např. oblast Samotína, Krátké, Blatin). Členitý reliéf Sečské vrchoviny (nadmořská výška 550 až 690 m) tvoří severozápadní část CHKO. Podloží je geologicky pestré, tvořené žulovými horninami železnohorského plutonu, převážně metamorfovanými horninami hlinské zóny (zejména fylitizovanými břidlicemi, fylity), zasahují i metamorfované horniny svrateckého krystalinika. Charakteristické je místy zahloubené údolí Chrudimky (s častými volnými meandry). Plochý, mírně zvlněný reliéf je typický pro kotlinovou sníženinu u Herálce a Svratky, která vybíhá až ke Kameničkám a je zčásti vyplněna křídovými sedimenty. V okolí rybníku Krejcar se vyskytují rozlehlá rašeliniště. Jihozápadní omezení Sečské vrchoviny na styku s nižším reliéfem Dářské brázdy tvoří příkrý svah, který je vázán na železnohorský zlom a vymezuje okraj tektonické kry Železných hor. Vodní toky prořezávající tento svah jsou hluboce zaříznuté, místy mají bystřinný charakter. Severovýchodně od Vojnova Městce se v jednom z těchto údolí setkáváme s drobnými vodopády. Havlíčkobrodská pahorkatina zasahuje do CHKO Žďárské vrchy níže položeným reliéfem na severozápadě a západě a rovněž úzkým pruhem plošinatého reliéfu, který sahá až k rybníku Velké Dářko (Dářská brázda). Nad ploché rozvodní hřbety v nadmořských výškách okolo 550 až 600 m, budované metamorfovanými horninami strážeckého moldanubika (ruly), vystupují vyšší vrcholky – suky (např. Slavětín 624 m, Pátkův kopec 631 m), tvořené odolnějšími horninami (např. amfibolity). Výrazná sníženina - Dářská brázda (nadmořská výška 615 až 650 m) je budována 17

tektonicky zaklesnutými sedimenty svrchní křídy (pískovce, slepence, jílovcové lupky). Na severu a severovýchodě omezuje brázdu výrazný zlomový svah na železnohorském zlomu. K jihovýchodu navazuje slavkovicko-škrdlovické zlomové pásmo, které porušuje klenbovou strukturu severovýchodně od Velkého Dářka a omezuje na západě Žďárské vrchy. Na odolnější sedimentární horniny – opuky jsou vázány strukturní plošiny a vyvýšeniny (např. oblast Vojnova Městce). Pro oblast Velkého Dářka jsou charakteristická rozsáhlá rašeliniště o mocnosti rašeliny 3 až 11 m. Na křídových horninách jsou v oblasti Hluboké vytvořeny rozsáhlé sesuvy. Na severovýchodních březích Velkého Dářka se vyskytují písčité sedimenty, jejichž původ není dosud spolehlivě objasněn; podle posledních poznatků geologů jsou považovány na uloženiny náplavových kuželů. Rušivé účinky vodní hladiny Velkého Dářka tyto sedimenty podemílají a vytvářejí typický abrazní srub. Bítešská vrchovina zaujímá jižní a jihozápadní část CHKO v okolí Nového Města na Moravě, Nového Veselí a Žďáru nad Sázavou, od kterého vybíhá široký vrchovinný pruh reliéfu až ke Starému Ransku. Nadmořské výšky kolísají od vrcholových hřbetů (interval 650 až 740 m, Henzlička 692 m, Peperek 673 m, Ranský Babylón 673 m) po 550 až 600 m ve sníženinách (Světnovská a Veselská sníženina). Ve Veselské sníženině pramení Oslava. Geologické složení je velmi pestré, severní část vrchoviny (oblast Ranského Babylónu) budují horniny ranského masívu (zejména gabra, peridotity), k nimž se na východě přimykají fylity hlinské zóny. Celá oblast byla vyzvednuta podél tzv. podhorské zóny (pruh rulových mylonitů ve směru severozápad – jihovýchod v oblasti Podhorského rybníka) a představuje pravděpodobně ukloněnou kru severovýchodním směrem do Dářské brázdy. Zbývající část Bítešské vrchoviny tvoří převážně migmatitizované (případně granitizované) ruly strážeckého moldanubika s vložkami geomorfologicky odolných hornin (např. kvarcity, amfibolity), na které jsou vázány vyvýšeniny např. Štěnice 616 m, Peperek 676 m, Strážná 582 m). V místech výskytu vložek krystalických vápenců se setkáváme s pozůstatky těžební činnosti; např. v oblasti Vápenice asi 2 km severně od Hamrů nad Sázavou se nachází v bývalém lomu jezírko až 13,5 m hluboké, okolo něho pak řada menších těžebních sníženin, hald a odvalů. Pro reliéf Bítešské vrchoviny v zájmovém území jsou typické skalní tvary vzniklé kryogenními procesy (zejména mrazovým zvětráváním) v pleistocénu (nivační sníženiny, mrazové sruby, balvanové proudy) zejména na lokalitách Peperek, Světka a Kamenný vrch u Račína. Mrazové sruby, balvanové proudy i strukturní hřbety podmíněné geomorfologickou odolností se nachází i v oblasti ranského masívu (např. Ranský Babylón). Jedinečné jsou v ultrabazických horninách drobné tvary zvětrávání – žlábkové škrapy a bradavičnaté škrapy. Ojedinělým tvarem v jižní části Bítešské vrchoviny, ostře kontrastujícím s okolním mírně zvlněným terénem, je výrazně zaříznuté až 100 m hluboké údolí Sázavy, směřující od Žďáru nad Sázavou k západu. Z příkrých údolních svahů vystupuje řada skalních útvarů (nejznámější je Rozšípená skála). Z pokryvných útvarů mají v oblasti jižně od Žďáru nad Sázavou ve Veselské sníženině význam pravděpodobně pleistocenní písky a jíly (ojediněle dosahující mocnosti 7 až 10 m). Tyto říční a pravděpodobně i jezerní sedimenty indikují možné změny v odvodňování v této oblasti. Předpokládá se, že Sázava tekla původně k jihu a později díky zvýšené erozní činnosti v povodí Vltavy i existenci tektonických poruch se obrátila k západu. Ve Veselské sníženině vznikla i rozsáhlá rašeliniště (typická lokalita leží u rybníka Babín).

18

Doporučená literatura: Balatka B., Sládek J. (1962): Říční terasy v českých zemích. Geofond, Praha, 578 s. Červinka P. (1994): Vývoj antropogenního reliéfu okolí Žďáru nad Sázavou. Sborník ČGS, 99 (3): 163-177. Demek J. a kol (1965): Geomorfologie Českých zemí. Academia Praha, 335 s. Demek J., Mackovčin P. eds. (2006): Zeměpisný lexikon ČR – Hory a nížiny. AOPK ČR, 588 s. Hrádek M. (1983): Zásady strukturně geomorfologické klasifikace a regionalizace České vysočiny. Geomorfologická konference, UK, Praha 1983, s. 47-52. Ivan A., Kirchner K. (1999): Morfostrukturní charakteristika Žďárských vrchů. Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku v roce 1998, ČGÚ a Katedra geol. věd PřF MU, Brno, s. 17-18. Kirchner K. (1983): Periglaciální tvary a některé aspekty pleistoceního vývoje reliéfu v okolí Žďáru nad Sázavou na Českomoravské vrchovině. Zprávy GGÚ ČSAV, 20 (4): 33-47. Kirchner K. (1989): Tvary zvětrávání a odnosu hornin v CHKO Žďárské vrchy. 2. Sympozium o pseudokrasu. Knihovna České společnosti speleologické, 10, s. 12-15. Kirchner K., Roštínský P. (2007): Geomorfologická inventarizace vybraných skalních útvarů v centrální části CHKO Žďárské vrchy. Sborník Prací Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, Geografie, Geologie, 237 (10): 48-64. Mackovčin P., Balatka B., Demek J., Kirchner K., Slavík P. (2009): Geomorfologické jednotky. Mapa v měřítku 1:500 000. In: Hrnčiarová, T., Mackovčin, P. Zvara, I. et al.: Atlas krajiny České republiky. Oddíl 4. Přírodní krajina, Pododdíl 4.4. Reliéf, mapa č. 80., s. 122-123. MŽP ČR, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i, Praha. Muřický E. (1977): Geomorfologické poměry vrcholové oblasti Žďárských vrchů se zřetelem na skalní tvary. Rigorózní práce. UK, Praha 1977, 90 s. Romportl D. (2003): Geomorfologické poměry centrální části CHKO Žďárské vrchy. Magisterská práce. UK, Praha, 95 s.

19

Živá příroda PŘÍRODNÍ SPOLEČENSTVA A FLÓRA Téměř 50 % rozlohy území CHKO pokrývají lesy. Až do středověké kolonizace pokrýval zájmové území CHKO s výjimkou nevýznamných segmentů skal a rašelinišť stinný, v okolí pramenišť a mokřadů močálovitý pralesní hvozd. Ve vyšších polohách oblasti převládaly acidofilní smrkové bučiny přecházející místy v podmáčené smrčiny, z nichž se dodnes zachovaly jen ochuzené fragmenty indikované výskytem montánních druhů, jako jsou čípek objímavý, pérnatec horský, ptačinec dlouholistý, žebrovice různolistá a vranec jedlový. V nižších polohách oblasti byly hojně rozšířeny bikové bučiny a ostrůvkovitě, na bohatších stanovištích, květnaté bučiny či vzácně květnaté jedliny, fragmentárně dochované na Žákově hoře a Ransku. Vodou dotovaná stanoviště s vegetací luhů a olšin jsou v největším rozsahu zastoupena na Ransku. V bylinném podrostu prameništních a potočních jasanových olšin zde zjara dominují plochy bledule jarní, v létě je nápadný oměj pestrý. K člověkem nejméně dotčeným přírodním společenstvům oblasti patří rašeliniště. Rašelinné brusnicové bory s keříčkovou vegetací brusnic, vlochyně bahenní a klikvy bahenní spolu s trsy suchopýru pochvatého rostou dosud na Dářku, v Krejcarském lese a u Zalíbeného. V evropsky významné lokalitě Dářská rašeliniště se zachovala i vrchovištní společenstva, kde v pokryvech rašeliníků rostou např. kyhanka sivolistá a klikva bahenní. Významná je populace borovice blatky, ojedinělá na Českomoravské vrchovině. Významným fenoménem pramenné oblasti Žďárských vrchů jsou rybníky a vodní toky, v nichž vzácně rostou leknín bělostný, stulík žlutý, bublinatka menší, hvězdoš podzimní a rdest alpský, obnažená rybniční dna hostí evropsky významný druh puchýřku útlou a vzácnou masnici vodní. Pro Žďárské vrchy charakteristická společenstva prameništních rašelinných luk jsou prostředím chráněných a ohrožených druhů rostlin jako ostřice šlahounovitá či ostřice dvoudomá, tolije bahenní, rosnatka okrouhlolistá a suchopýrek alpský. Na vlhkých pcháčových a tužebníkových loukách, které nebyly postiženy dřívějším odvodňováním zemědělských půd, vykvétají naše orchideje, z nichž nejběžnější je prstnatec májový. K přírodě blízkým travinobylinným společenstvům patří i oligotrofní smilkové louky, přecházející ve vřesovištní lada s kociánkem dvoudomým. Na ojedinělé vložky vápenatých hornin jsou vázány fragmenty společenstev se zbytkovými populacemi hořečku nahořklého, hořečku mnohotvarého českého nebo hořce brvitého. Ojedinělá refugia této vegetace, byť co do rozsahu nepatrná, zpestřují a ozvláštňují přírodu oblasti. FAUNA Z hlediska bioidikační hodnoty je nejvýznamnější fauna bezobratlých. Z nich k nejlépe prozkoumaným patří pavouci (291 druhů), měkkýši (101 druhů) a vážky (44 druhů). Na mokřadních loukách na Hlinecku žijí evropsky významné druhy motýlů – modrásek očkovaný a modrásek bahenní, v roce 2010 byl na Jimramovsku po téměř půl století opět prokázán výskyt stabilní populace kriticky ohroženého modráska černoskvrnného. Dářská rašeliniště jsou biotopem modráska stříbroskvrnného, dříve hojný žluťásek borůvkový zde však vyhynul 20

v 80. letech 20. století. Rašelinné tůně a drobné lesní rybníčky obývají vážka jasnoskvrnná a vážka běloústá. K významným druhům bezobratlých patří i škeble rybničná a rak říční. Bohatě zastoupena je fauna obojživelníků, z nichž nejvýznamnější je izolovaná populace mloka skvrnitého v PR Štíří důl. Na písčitých půdách v jihozápadní části území žije blatnice skvrnitá a ropucha zelená. Hojně se v celé oblasti vyskytuje čolek horský a čolek obecný. Naopak čolek velký a kuňka obecná jsou zde vzácnými druhy. Rašelinné biotopy jsou domovem skokana ostronosého, menší tůně a okraje vhodných rybníků osídlují rosnička zelená, skokan krátkonohý a skokan hnědý. Mezi kriticky ohrožené druhy plazů patří zmije obecná, v jihovýchodní části oblasti se vzácně vyskytuje užovka hladká. Užovka obojková, ještěrka živorodá a slepýš křehký patří zatím mezi běžné druhy. Vodní toky oblasti obývá také zajímavá ichtyofauna. V potocích žije kriticky ohrožená mihule potoční, mezi zvláště chráněné druhy patří také střevle potoční, vranka obecná, vranka pruhoploutvá a mník jednovousý. V roce 2006 byl v povodí Chrudimky zjištěn výskyt sekavce podunajského. Z regionálního pohledu vyžadují pozornost i místní populace pstruha potočního. Ve Žďárských vrších hnízdí také řada vzácných a ohrožených druhů ptáků. Rozsáhlé lesní porosty obývá sýc rousný, kulíšek nejmenší, jeřábek lesní, ořešník kropenatý. Zachovalé bučiny ve vyšších partiích Žďárských vrchů jsou hnízdištěm lejska malého, datla černého a žluny šedé. Některé ptačí druhy se do oblasti rozšířily v nedávné době (hýl rudý, orel mořský a další), jiné naopak vymizely. K těm patří zejména dříve pravidelně se vyskytující a pro místní krajinu typický druh - tetřívek obecný. Horský ráz vyšších poloh Žďárských vrchů dokládá výskyt silně ohroženého rejska horského. Vydra říční je v současnosti plošně rozšířena po celé CHKO. V posledních letech jsou v rozsáhlých lesních komplexech Žďárských vrchů nalézány pobytové stopy rysa ostrovida. Doporučená literatura: Čech L. et al. (2002): Chráněná území ČR, svazek VII. – Jihlavsko. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 528 s. Zabloudil V., Mückstein P., Staněk J., Řetický J., Záliš Z., Čejka J., Matějka P., Doležalová P., Dajč L., Hanus B. (2010): CHKO Žďárské vrchy po čtyřiceti letech. Ochrana Přírody 6: 2-6.

21

Významné skalní útvary CHKO Žďárské vrchy Na následujících stránkách společně navštívíme 15 vybraných skalních útvarů CHKO Žďárské vrchy (viz mapa). U každé lokality jsou uvedeny základní údaje, monografický a morfometrický popis jak hlavních forem reliéfu, tak mezoforem a mikroforem, který vychází zejména z výzkumných zpráv z let 2006, 2007, 2009 (Kirchner, Roštínský, Nováková, 2006; Kirchner, Nováková, 2007; Kirchner, Nováková, Kubalíková, 2009). U některých lokalit najdete podrobnější vysvětlení vybraných tvarů reliéfu nebo informaci o zajímavostech, které se k lokalitě vážou (pověsti, historické aspekty atd.).

Vybrané geologické a geomorfologické lokality (skalní útvary) CHKO Žďárské vrchy: 1 – Bílá skála, 2 – Čtyři palice, 3 – Devět skal, 4 – Drátenická skála, 5 – Lisovská skála, 6 – Malínská skála, 7 – Milovské Perničky, 8 – Pasecká skála, 9 – Peperek, 10 – Prosička, 11 – Rozštípená skála, 12 – Rybenské Perničky, 13 – Štarkov, 14 – Tisůvka, 15 – Zkamenělý zámek

Protože budou v publikaci používány některé odborné termíny související s vědami o Zemi, pro přehlednost uvádíme stručné definice.

22

agrární halda – kupovité formy reliéfu, které vznikly složením z kamenů vysbíraných v polích a navršených až do několikametrových výšek balvanové (kamenné) moře – akumulace balvanů nebo hranáčů (ostrohranných balvanů) na horizontálních nebo velmi mírných částech reliéfu, vzniklá mechanickým zvětráváním skalních výchozů, případně obnažením balvanů ze zvětralinového pláště balvanový (kamenný) proud – akumulace balvanů nebo kamenných úlomků protáhlého tvaru, zpravidla bez vegetace erlan – metamorfovaná (přeměněná) hornina vzniklá z karbonátových hornin eroze – soubor pochodů způsobujících, že materiál zemského povrchu je uvolňován, rozpouštěn, obrušován a přemísťován exfoliace – proces vzniku puklin rovnoběžných s povrchem terénu v důsledku odlehčení hornin exfoliační klenba – konvexní tvar reliéfu vzniklý odlehčením při obnažení masivních hornin vlivem odnosu nadložních hornin foliace – označení systémů paralelních strukturních ploch, podle nichž se hornina lupenitě až břidličnatě rozpadá holorovina (etchplén) – sečný povrch, který zarovnává různě odolné horniny, avšak současně je ve značné míře přizpůsoben nerovnostem bazální zvětrávací plochy v souvislosti s různou odolnosti hornin hřbet – protáhlá vypuklá vyvýšenina reliéfu, jejíž délka přesahuje šířku s plochou zaoblenou vrcholovou částí hřeben – protáhlá vypuklá vyvýšenina, jejíž délka výrazně přesahuje šířku, vrcholová část je úzká, často skalnatá kryogenní – vytvořený působením mrazu v chladném podnebí v důsledku fázových změn vody při přechodu bodu mrazu (0 °C) kryoplanační terasa – terasa na svazích vzniklá ústupem stupně (mrazového srázu nebo srubu) kryogenními pochody v periglaciálním podnebí leukokratní – označení pro magmatické (vyvřelé) horniny, ve kterých převládají minerály světlé barvy migmatit – hornina složená ze dvou složek, granitové a rulové, má nejčastěji podobu páskovaných rul mrazový sráz – svah pokrytý ostrohrannými úlomky skalních hornin (sklon 15 – 30°) mrazový srub – skalní stupeň vzniklý ve svahu mrazovým zvětráváním a následným odnosem, je součástí kryoplanační terasy, kde kromě skalního výchozu (mrazového srubu) je výrazně odlišena mírně skloněná plošina (kryoplanační), často překrytá sutí krystalinikum – komplex metamorfovaných a magmatických hornin, který se nachází pod sedimentárním pokryvem nivační sníženina – konkávní tvar reliéfu vzniklý činností sněhu, dříve používán termín pseudokar osyp – nahromadění horninové suti nebo jiné zvětraliny na úpatí skalních stěn a svahů pediment – mírně ukloněná a většinou konkávně prohnutá erozní plocha vznikající při úpatí střední přímočaré části svahu peridotit – hlubinná ultrabazická magmatická hornina periglaciální – vzniklý nebo působící v blízkém okolí ledovce, tj. v periglaciální oblasti. plošina – území s plochým nebo velmi mírně zvlněným povrchem různého původu, vyznačující se malými sklony (do 2°) a převládající malou výškovou členitostí ploužení – velmi pomalý gravitační pohyb svahových sedimentů (po svahu dolů) pseudokrasová jeskyně – podzemní dutina zcela nebo z velké části omezená matečnou horninou vzniklá v nekrasových horninách 23

puklina – trhlina v hornině (rupturní struktura) poměrně malého rozsahu, podél níž nenastal pohyb rokle – výrazná erozní rýha zaříznutá ve skalních horninách rula – metamorfovaná (přeměněná) hornina; pokud vznikla přeměnou sedimentů, nazývá se pararula, v případě přeměny hornin magmatického původu jde o ortorulu sedlo – nejnižší místo na hřbetnici mezi dvěma vyvýšeninami skalní výchoz (skála) – místo na zemském povrchu, kde je hornina částečně nebo úplně odkryta a vystupuje na povrch skalní defilé – strmá až svislá skalní stěna představující přirozený odkryv v délce několika desítek až stovek metrů a o výšce od několika metrů do desítek metrů skalní hradba – protáhlý, úzký, rozsáhlý, svislými plochami omezený a často členitý skalní výchoz v horní partii hřbetů vyčnívající nad okolní terén v podobě skalní zdi skalní hřib – skalní mezoforma modelována působením geomorfologických činitelů do hřibovitého (houbovitého) tvaru, horní část, kterou nazýváme hlava, všude přečnívá přes spodní část (označovanou jako noha skalního hřibu) skalní jehla – vysoká a alespoň z jedné strany úzká skalní věž se špičatým vrcholem; vzniká mechanickým rozpadem skalních hřebenů v horách skalní mísa – oválná prohlubeň na vodorovných nebo mírně skloněných skalních plochách skalní převis (abri) – rozsáhlejší přirozený skalní výběžek vzniklý v měkčích polohách méně odolných hornin, termín abri je převzat z francouzského výrazu l'abri, což znamená přístřešek nebo útulek skalní řícení – typ gravitačního pohybu, při němž dochází k náhlému a krátkodobému pohybu horninového materiálu zejména na strmých svazích skalní stěna – subvertikálně nebo příkře ukloněná skalní plocha z obnažené kompaktní horniny. skalní věž – izolovaná část skalního masívu ve tvaru pravidelného, vysokého a zpravidla štíhlého hranolu nebo sloupu skalní výklenek – přirozený široce otevřený nehluboký prostor ve skalním svahu sráz – příkře ukloněná část reliéfu o sklonu zpravidla větším než 35 ° a pokrytá sutí nebo s výchozy skalních hornin strukturní povrch – plochý povrch rázu roviny nebo pahorkatiny, jehož tvar je značně ovlivněn až kontrolován vlastnostmi podloží (např. vlastnostmi horniny, jejich uložením rozpukáním apod.) strukturní plošina – rozsáhlé rovinaté povrchy, které se vytvářejí v územích tvořenými horizontálně anebo subhorizontálně uloženými horninami suk – vyvýšenina reliéfu vyčnívající osaměle nad své okolí a vznikající vlivem větší odolnosti hornin suť – zvětralá, rozdrobená skalní hornina nahromaděná na svahu nebo na jeho úpatí suťová jeskyně – prostor vznikající v suťových haldách a dalších balvanových akumulacích, mají nepravidelný tvar podmíněný nahromaděním a velikostí balvanů suťových akumulací. svah – ukloněná část reliéfu (sklon nad 2°) sufoze – mechanické vyplavování některých složek hornin a půd, vedoucí k deformacím povrchu území nebo porušení stability svahů. tor – izolovaná skála vyčnívající výrazně na všech stranách nad okolní terén, plošně je obvykle méně rozsáhlá a její výška většinou převažuje nad rozlohou, čímž se liší od skalní hradby; skupina torů může tvořit tzv. vrcholová skaliska (izolovaná, osamělá skaliska na vrcholu) úpatní halda – akumulace sutě pod skalním výchozem, skalní stěnou apod. voštiny – jamkovité prohlubně ve svislých a převislých skalních stěnách, které místy vytvářejí celé soustavy (mřížkování) na rozsáhlých plochách

24

zvětrávání – pochod přizpůsobování hornin podmínkám panujícím na po vrchu země; proces desintegrace hornin, rozlišujeme zvětrávání fyzikální (drobení hornin) a chemické (přeměnu hornin) zvětraliny – materiál vzniklý zvětráváním hornin žíla – deskovité těleso tvořené minerálními substancemi, které vnikly do pukliny nebo systému puklin, většinou v genetické souvislosti s magmatickou činností Doporučená literatura a internetové zdroje: Česká geologická služba: Geologická encyklopedie on-line (http://www.geology.cz/aplikace/encyklopedie) Rubín J., Balatka B. (1986): Atlas skalních, zemních a půdních tvarů. Academia Praha, 385 s. Smolová I. et al.: Lexikon tvarů reliéfu České republiky (http://geography.upol.cz/soubory/studium/e-ucebnice/Smolova-2010/index.html)

25

Bílá skála Poloha: 2 km jihozápadně od obce Křižánky Katastrální území: Sněžné na Moravě Nadmořská výška: 700 až 743 m Hornina: středně zrnitý leukokrátní dvojslídný migmatit až ortorula Hlavní skalní útvar Bílá skála i další drobnější skalky jsou situovány na mírném severovýchodním až východním svahu hřbetu vybíhajícího od vrcholu Devíti skal. Nejvýraznějším útvarem lokality je skalní hradba vlastní Bílé skály, její výška je 28 m, délka dosahuje 40 m a v nejširším místě měří cca 20 m. Bílou skálu tvoří dvě odlišné části, oddělené nevýrazným sedýlkem. Východní část je vyšší a mohutnější než západní část. Linie nejdelšího rozměru je orientována v obdobném směru jako Hlavní hřeben na lokalitě Devět skal. Severozápadní stěna Bílé skály je převislá, v dolní části je vytvořen výrazný skalní výklenek – abri, je patrná výrazně měkká modelace podél ploch foliace (viz foto). Morfologicky je výrazná jihozápadní skalní stěna, která je rozčleněna výraznými skalními lištami podél ploch foliace. Při jejím úpatí se nachází rozsáhlá úpatní halda, která pokračuje na kryoplanační terasu (se sklonem do 5°) s rozvlečenými sutěmi. Významné balvanové akumulace se vyvinuly rovněž při severovýchodní skalní stěně a při ukončení skalního sedla.

Vlevo: na ukončení severozápadní části stěny Bílé skály je vytvořen výrazný skalní výklenek s projevy měkké modelace, která je vázána na plochy foliace. Vpravo: projev recentního skalního řícení na bezejmenném skalním útvaru poblíž skály Schovanka. (autor: K. Kirchner, 2006).

26

Směrem na jihovýchod od Bílé skály (asi po 40 m) je situován menší tor Schovanka. Jeho celková délka činí přibližně 30 m a je rozčleněn do dvou nestejně vysokých částí. Zatímco nižší, východní část je vysoká pouze 4 až 6 m, západní konec převyšuje 10 m. Navazuje na ni nižší skalka – tor asi 4 m vysoký s měkkou modelací. Od jejich úpatí se táhnou úpatní haldy a akumulační suťové pokryvy, na jejichž vzniku se podílelo mohutné recentní skalní řícení (viz foto). Na svislých skalních stěnách se vyskytují drobné skalní výklenky a římsy, vzniklé kryogenními procesy a podmíněné průběhem svislých puklin a ploch foliace. Skalní útvary na lokalitě Bílá skála byly modelovány kryogenními procesy (viz níže) v chladných obdobích pleistocénu. V holocénu se významně podílely na dalším formování procesy svahové modelace, zejména gravitační. Kryogenní procesy: jsou typem geomorfologických pochodů, který je podmíněn fázovými přechody vody z plynného a kapalného skupenství ve skupenství pevné a existencí vody ve formě ledu. Jsou příznačné pro kryosféru (část krajinné sféry, jejíž teplota je po více než 2 roky stále pod bodem mrazu; kryos = chladný, mrazivý). Mezi nejvýraznější projevy patří mrazové zvětrávání, jehož významným faktorem je srážková nebo tavná voda, která vniká do puklin nebo mezivrstevních spár. Při přechodu do pevného skupenství se zvětšuje její objem a led působí na stěny puklin, které rozšiřuje. Dochází tak k mrazovému zvětrávání, které lze dále rozdělit na mrazové pukání (rozrušení horniny vlivem velkých rozdílů v teplotě) a mrazové tříštění (tzv. kongelifrakce nebo také gelivace, rozrušení hornin tlakem ledu obsaženého v trhlinách horniny) spojenému se vznikem příkrých skalních stěn (mrazových srubů) s úpatní sutí. V zájmovém území působily kryogenní procesy zejména v chladnějších obdobích čtvrtohor. Kryogenní pochody vytvářejí charakteristické a rozmanité povrchové tvary, mezi nejvýraznější patří zejména: - Kryoplanační terasy: terasovité tvary na svazích, nacházíme je ve středních a zejména horních úsecích svahů. V horních částech svahů a na úzkých meziúdolních rozsochách často postupně přecházejí v náhorní kryoplanační plošiny. Kryoplanační terasy sečou různě odolné horniny a nejlépe jsou vyvinuté v masivních horninách s blokovým rozpadem, prostoupených hustou sítí puklin. Skládají se z plošiny a ze skalního stupně (tzv. mrazového srubu). o Kryoplanační plošina: má zpravidla mírný sklon (do 12°) a často je pokryta sutí nebo kamenným (balvanovým) mořem. Vývoj kryoplanačních teras není bezprostředně vázán na expozici svahů vzhledem k světovým stranám, proto se tyto tvary vyskytují na svazích různé expozice. o Mrazový srub: je skalní stupeň, jehož stěny jsou v závislosti na struktuře horniny (zejména puklinách a vrstevních plochách) svislé nebo téměř svislé, případně převislé. Vlivem působení mrazového zvětrávání se mohou tvořit na jeho úpatí úpatní haldy, které potom mohou přecházet v rozsáhlejší pokryvy. - Tory a skalní hradby (viz dále – kapitola týkající se lokality Devět skal).

27

Čtyři Palice Poloha: 1 km severně od obce Milovy Katastrální území: České Milovy, Březiny u Poličky Nadmořská výška: 628 až 732 m Hornina: středně zrnitý leukokratní migmatit až ortorula, která je dvojslídná, světle šedá, zpravidla načervenalá často s turmalínem Skalní útvary se svislými až převislými skalními stěnami vystupují ve vrcholové části dílčího hřbetu Borovského lesa nad Milovskou kotlinou. Členitý skalní hřeben je tvořen třemi mohutnými bloky soustředěnými v severojižním směru. Jejich jména jsou (od severu): Děvín, Čtyřpaličatá skála, Tvrz. Před Tvrzí je situován předsunutý nižší hřeben, který je nazýván Opomenutá. Svah směřující od hřebene k západu a jihozápadu je pokrytý rozsáhlou akumulací charakteru kamenného moře. Nejsevernějším skalním útvarem zájmové lokality je Děvín, který dosahuje výšky 28 m. Jeho západní stěna je svislá až převislá, od ní vybíhá rozsáhlá úpatní halda a přechází do balvanového pokryvu na západním svahu, kde tvoří balvanové moře. Na jihovýchodních stěnách Děvína se výrazně projevuje působení selektivního zvětrávání podél ploch foliace – dochází k vyvětrávání bloků, jejich vyklouzávání východním směrem a tvorbě úpatní haldy. Ústředním útvarem, situovaným ve středu hřebene, je Čtyřpaličatá skála (vysoká až 30 – 31 m, dlouhá asi 50 m). Je členěna příčnými puklinami na řadu dílčích morfologicky výrazných bloků lidově zvaných palice, odtud i název celé lokality (viz foto). Názvy jednotlivých palic (od severu) jsou Sfinga, Kobyla, Paličák, Bašta, západní stěna Čtyřpaličaté skály je v dolní třetině přerušena výraznou římsou zvanou Ochoz. „Palice“ jsou od sebe odděleny hlubokými sedýlky na puklinách. Masiv je rozpukaný převážně ve směru severozápad-jihovýchod, podél puklin jsou vypreparovány i hlavní palicovité bloky. Při úpatí skalního útvaru jsou vytvořeny mohutné úpatní haldy, směrem východním pokračuje rozsáhlý balvanový proud se vstupy do suťových jeskyní a drobných mezisuťových prostor. Rovněž západní svah je pokryt rozsáhlým balvanovým pokryvem. Východní stěna Čtyřpaličaté skály je méně strmá, stupňovitá podél puklin a ploch foliace. Jižní ukončení Čtyřpaličaté skály je svislé s řadou říms a dílčích převisů. Vrcholová část hřebene studovaného útvaru (např. Sfinga) je příkře ukloněna k východu a vázána na úklon ploch foliace. Tvrz (výška do 22 m) tvoří jižní ukončení skalního hřebene zájmové lokality. Západní stěna je svislá až převislá s úpatní haldou, římsami a úpatním výklenkem typu abri. Vrcholová část je nazývána Hlinecká věž. Skalní stěny jsou členěny řadou říms a výklenků. Na svislých skalních stěnách strukturně podmíněných průběhem puklin či ploch foliace vzniklých mrazovým zvětráváním je vyvinuto množství skalních výklenků, úpatních výklenků (abri) a říms, ojediněle se vyskytují na Čtyřpaličaté skále voštiny. Ve vrcholové části Děvína se nacházejí zárodečné skalní mísy a jedna skalní mísa dobře vyvinutá, jsou vázány na mírně ukloněné plochy foliace. Významné jsou úpatní haldy a zejména kamenné proudy a moře. Skalní tvary byly modelovány kryogenními procesy v chladných obdobích pleistocénu (vznik strukturně podmíněných stěn mrazových srubů, úpatních hald, balvanových pokryvů typu kamenného moře a balvanových proudů). V holocénu se významně podílely na dalším formování procesy svahové modelace, zejména gravitační procesy (skalní řícení).

28

Západní charakteristická svislá skalní stěna skalního útvaru Čtyřpaličaté skály s výraznými dílčími bloky „palicemi“, které vznikaly podél systému puklin kryogenními a gravitačními procesy; detail vrcholové části Čtyřpaličaté skály v oblasti Sfinga – hřeben je vyvinut na ukloněných plochách foliace podložních hornin. Lokalita je velice atraktivní pro horolezce (autor: K. Kirchner, 2009).

Horolezectví: V rámci CHKO Žďárské vrchy je celá řada skalních výchozů a skalních defilé využívaných jako lezecké terény. Intenzita využití se značně liší – od každodenně slézaných horolezeckých cvičných skal (Dráteníky) přes skály hodně oblíbené (Čtyři palice) až ke skalám využívaným spíše ojediněle. Čím je lezecké využití intenzivnější, jsou i zřetelnější projevy na skalách. Poměrně časté jsou trvale zabudované jistící prvky (skoby, kruhy, atd.), převážně se jedná o zabetonování. V současnosti se tímto způsobem již většinou nové cesty nezajišťují, převládá mobilní jištění. V některých případech jsou konkrétní chyty zpevňovány (lepeny). Na intenzivně využívaných cestách jsou zřetelné ohlazy, případně odlomy. Intenzivně využívané cesty jsou každoročně „správci skal“ čištěny, což znamená, že jsou zbaveny drobných náletů a hlavně mechového a vegetačního krytu. Konkrétní skalní stěny jsou často hnízdištěm ohrožených druhů ptáků (např. sokola). V praxi je většinou v době hnízdění horolezecká činnost omezena. U nejintenzivněji využívaných skalních terénů dochází v místě nástupu a jeho okolí ke zvýšenému ovlivnění zejména sešlapem, případně zvýšenou erozí. Výjimečně lze pozorovat i zvýšenou depozici odpadků. Většinou tento problém konkrétních lezeckých terénů umí dobře řešit zmiňovaní „správcové skal“. Samostatnou otázkou je používání magnézia na kyselých, převážně rulových skalách Žďárských vrchů. Celosvětově neexistuje žádná relevantní studie, která by potvrzovala zásadní negativní vliv používání magnézia na vegetační kryt rulových skal, z čehož vyplývá, že současné omezení (zákaz) používání magnézia na kyselých horninách je dáno spíše estetickým a „množstevním“ hlediskem (spousta lezců bez magnézia do stěny nepůjde).

29

Devět skal Poloha: 3 km jihozápadně od obce Křižánky Katastrální území: Moravské Křižánky Nadmořská výška: 780 až 836 m Hornina: středně zrnitý leukokrátní dvojslídný migmatit až ortorula Zájmová lokalita je tvořena řadou skalních útvarů ležících jak ve vrcholové části hřbetu Devíti skal, tak v příkré horní části jeho východního svahu. Jedná se převážně o rozsáhlé skalní hřebeny až hradby a izolované útvary typu tors (viz dále). Lokalita zahrnuje i výrazný balvanový proud ubíhající jižním směrem. Ve vrcholové části se nacházejí tři oddělené mohutné skalní hřebeny až skalní hradby (na jižní straně se jedná o Fryšavský hřeben, ve střední části lokality o Hlavní hřeben a ve východní části Křižánecký hřeben), které jsou rozčleněny celkem v devět větších a tři menší jednotlivé skalní bloky. Nejvýraznější z hřebenů je Hlavní hřeben, dlouhý asi 90 m, výška jeho stěn se pohybuje mezi 5 až 19 m (viz foto), který je rozdělen na tři úseky oddělené dvěma sedly. Nejsevernější úsek se nazývá Hlavní blok s vyhlídkou na Větrné věži, které jsou odděleny Větrným sedlem od navazujících skalních útvarů Královský zámek a Pohádky, které končí na Žďárském sedle (viz foto). Za ním navazuje Žďárský hřeben se Žďárskou (vysoká 15 m) a Záludnou věží, které jsou rovněž odděleny malým sedlem. Východní stěny těchto skalních útvarů jsou svislé až převislé často se skalními výklenky a voštinami (např. Hlavní blok, Větrná věž). Na příkrých stěnách se vyskytují projevy skalního řícení. Jihozápadně od Hlavního hřebene se táhne Fryšavský hřeben (dlouhý až 70 m, výška se však pohybuje jen kolem 6 až 8 m), je nepravidelných tvarů a sestává se z pěti věží (Šikmá věž, Strmá věž, Malá věž, Dvojitá věž, Pyramida), oddělených mělkými sedly. Z věže Pyramida vybíhá k západu široký vedlejší hřeben. Východně od části Hlavního hřebene Pohádky se nachází Křižánecký hřeben (dlouhý asi 60 m a jeho stěny dosahují výšky až 16 m), z něhož vystupuje morfologicky výrazný tor Milenci se skalní věží a na něj navazuje útvar Trůn. Z jeho východního omezení vychází mohutná úpatní halda, která pokračuje jako balvanový proud. V rámci skalní stěny je omezena polokruhovitou depresí (pravděpodobně nivační sníženina). Při úpatí jednotlivých skalních útvarů se nacházejí pokryvné útvary (suťové haldy) složené z ostrohranných balvanů migmatitů a ortorul. Pokrývají zejména část severovýchodního, východního, jihovýchodního a jižního svahu Devíti skal. Výrazný balvanový proud je vyvinut pod sedýlkem ve vrcholové části Devíti skal, táhne se v délce téměř 100 m severozápadním směrem. Na východním svahu je rovněž vyvinut mohutný balvanový proud (mezi Hlavním a Křižáneckým hřebenem) a táhne se jižním v délce více jak 100 m za hranice přírodní památky. Skalní tvary byly modelovány kryogenními procesy v chladných obdobích pleistocénu. V současnosti se mohou projevovat pohyby typu povrchové ploužení sutí a plíživý pohyb sutí

30

v rozsáhlých balvanových proudech. Na svislých až převislých stěnách skalních útvarů je reálné nebezpečí skalního řícení.

Severovýchodní skalní stěna Hlavního hřebene má charakter skalní hradby a je intenzivně využívána horolezci (autor K. Kirchner, 2006).

Žďárské sedlo odděluje Hlavní blok od Žďárského hřebene ve vrcholové části lokality. Některé skalní útvary zde mají charakter izolovaných skal typu tor (autor K. Kirchner, 2006). 31

Povrchy skalních útvarů (zvláště vrcholového útvaru Hlavního bloku a Větrné věže) jsou pokryty mikrotvary – drobnými prohlubněmi (skalními výklenky a voštinami), které jsou vázány na průběh puklin a ploch foliace. Na mírně ukloněné plošině vrcholového skalního útvaru Hlavního bloku je vyvinuta malá skalní mísa s odtokovým žlábkem. Charakteristická jsou vytvořená skalní okna (viz foto) v horních částech skalních stěn (např. mezi Královským zámkem a Pohádkami).

Skalní okno ve vrcholové části skalní stěny mezi Královským zámkem a Pohádkami v Hlavním hřebenu Devíti skal (autor K. Kirchner, 2006).

Tor: izolovaná skála vyčnívající výrazně na všech stranách nad okolní terén. Plošně je obvykle méně rozsáhlá a její výška většinou převažuje nad rozlohou, čímž se liší od skalní hradby. Za tory jsou označovány relikty původní úrovně sečného povrchu a jejich vznik je nejčastěji vysvětlován dvěma fázemi procesů zvětrávání a odnosu hornin. Dvoufázová geneze se skládá z první etapy (na území ČR terciér), kdy vlivem intenzivního chemického zvětrávání dojde ke značnému rozrušení povrchu a vzniku zvětralin překrývajících odolná jádra horniny. Ve druhé fázi (na našem území konec třetihor a počátek čtvrtohor) následně dochází k odnosu zvětralin a odkrytí oblých skalních výchozů. Skalní hradba: rozsáhlý, svislými plochami omezený a často členitý skalní výchoz v horní partii hřbetů. Jeho rozloha výrazně převažuje nad výškou, čímž se liší od izolované skály typu tor. Vznik skalní hradby je buď jednofázový, nebo dvoufázový. Jednofázovým způsobem vzniká skalní hradba jako relikt bývalého topografického povrchu, rozrušeného mrazovým zvětráváním. Dvoufázová geneze se skládá z první etapy, kdy vlivem intenzivního chemického zvětrávání dojde ke značnému rozrušení povrchu a vzniku zvětralin překrývajících odolná jádra horniny. Následně ve druhé fázi dochází k odnosu zvětralin a odkrytí oblých skalních výchozů. Většina skalních hradeb byla do současné podoby přemodelována mrazovým zvětráváním. Od mrazového srubu se liší tím, že tvoří vrcholovou elevaci a všechny stěny tak ční nad okolím.

32

Drátenická skála Poloha: asi 200 m severozápadně od obce Blatiny Katastrální území: Blatiny Nadmořská výška: 715 až 775 m Hornina: středně zrnitý leukokrátní dvojslídný migmatit až ortorula (svratecké krystalinikum) Ve vrcholové části hřbetu byla rovnoběžným ústupem mrazových srubů zformována mohutná 200 m dlouhá skalní hradba severojižního směru a několik izolovaných útvarů (tory). Lze tedy konstatovat, že se jedná o relikt mrazového srubu. Několik menších skalních útvarů lze najít i v horní části jižního svahu. Skalní útvar vrcholí několika výraznými skalními věžemi v dílčích částech hradby, které jsou odděleny příčnými puklinami, které zakládají sedla. Těm nejvýraznějším a zdaleka nápadným skalním útvarům starousedlíci odedávna říkají „kazatelny“. Nejjižnějším skalním útvarem je Orel s Orlí věží (28 m), na který navazuje nižší blok Otoman. Morfologicky je zajímavá i tzv. Krakonošova zahrádka – rokle pod východní stěnou Orlí věže s uložením hornin podél ploch foliace. Následuje nejvyšší blok Sokol se Sokolí věží. Tato část skalního hřebene je nejvyšší (35 m), sklonově asymetrická, na západě je omezen skalní stěnou o sklonu až 80°, na východě dosahuje sklon skalního srázu 50°. Následuje tzv. Střední hřeben, kde jsou nejvýraznějšími věžovitými útvary Zbojnická věž, Indiánská věž, Opičí věžka a Kosá věžka. Ty jsou od sebe odděleny sedýlky. Skalní útvar Sokol a Střední hřeben jsou odděleny hlubokým sedlem s tunelem (šířka 1,5 m, výška 1,5 m, délka asi 5 – 7 m), který zřejmě vznikl mrazovým zvětráváním lavicovité vrstvy horniny o mocnosti kolem 1 m, která se od ostatních vrstev odlišuje mnohem četnějším rozpukáním na tenčí desky. Na výše popsaný skalní hřeben navazují severním směrem skalní útvary typu tor (Archa a Pagoda, výška až 10 m). Na jižní stěně útvaru Pagoda jsou patrné zbytky mohutného skalního řícení. Útvar Archa se vyznačuje vývojem voštin podél ploch foliace. Mezi těmito útvary je sedýlko, ze kterého vybíhá rozsáhlá balvanová halda. V ní je situována suťová jeskyně, která má více vchodů. Od výše uvedených skalních útvarů vystupují směrem severozápadním další skalní útvary, osamělý hřeben až 5 m vysoký s mohutnými sutěmi se suťovou jeskyní, dále Pašerák a Zastrčená skalka s drobným abri. Od skalního hřebene i jednotlivých torů se táhnou úpatní haldy, na které navazují balvanové proudy. Níže po svahu pak vznikají spojením akumulací dvě kamenná moře. Rozsáhlé kamenné moře vzniká i při západním úpatí skalní hradby, kde je nahromaděn materiál z mladých osypů. Tato kamenná moře mají rozměry 30 x 40 m a 40 x 80 m. Na lokalitě byl zaznamenán téměř ideálně pravidelně vyvinutý puklinový systém. Dominuje tu jednak směr severovýchod-jihozápad (50 – 70°, s převažujícím směrem 60°) a kolmý směr severozápad-jihovýchod (130 – 150°, výrazně převažuje 140°). Směry průběhu těchto mohutných a morfologicky výrazných puklin, z nichž některé se významně podílejí na rozčlenění skalní hradby do několika bloků, byly stanoveny jako primární puklinový systém. Sekundární systém pak tvoří

33

soubor nevýrazných puklin v orientaci 20 – 30° a 110 – 120°, tedy kolmé na primární systém. Pukliny potom dotvářejí charakteristický mřížový vzhled skalních útvarů.

Vlevo: pohled na výraznou Orlí věž v jižní části skalního hřebene Drátenické skály. Vpravo: projev recentního skalního řícení na jižní stěně útvaru Pagoda (autor: K. Kirchner, 2006)

Při vzniku se uplatňovalo hlavně mrazové zvětrávání, kterým byl také vytvořen relativně dlouhý puklinový tunel a pod skálami ukloněná balvanitá plošina, na niž navazuje kamenný proud přecházející v rozvleklé nesouvislé balvanové pokryvy na svazích. V současné době nelze vyloučit v kamenném moři a suťových pokryvech povrchové ploužení sutí a vzhledem ke sklonu svahu i plíživý pohyb sutí (viz dále). Na řadě míst svislých skalních stěn se vyskytuje nebezpečí skalního řícení (čerstvé skalní řícení západní úpatí Zbojnické věže, skalní útvar Pagoda, viz foto). Vzhledem k intenzivnímu využití skalních útvarů horolezci je evidentní i antropogenní ovlivnění lokality. Svislé skalní stěny jsou pokryty mnoha skalními výklenky, při úpatí skalních útvarů se vyvinuly výklenky typu abri, ve vrcholových částech skalních stěn se vyskytuje několik skalních oken (např. mezi útvary Sokol a Otoman). Ojediněle lze vidět i voštiny (Archa). Svahové pohyby: pod tímto pojmem se rozumí soubor procesů, kdy dochází k pohybu materiálu dolů po svahu bez působení tekoucí vody, ledu nebo větru, jen v důsledku účinků gravitace, která na svahový materiál působí. Z hlediska rychlosti procesů rozdělujeme svahové pohyby na pomalé, středně rychlé a rychlé. Pohyby pomalé zahrnují ploužení (creep), soliflukci a geliflukci. Jejich rychlost totiž můžeme počítat v desítkách cm za rok. Středně rychlé jsou reprezentovány sesuvy, jejich rychlost se pohybuje v metrech za hodinu nebo za den. Mezi rychlé procesy patří řícení skal a všechny druhy tečení (např. bahnotoky). 34

Ploužení: je zcela přirozeným procesem probíhajícím téměř na všech svazích, při kterém jsou části regolitu (vrstvy nezpevněného, různorodého horninového materiálu) postupně působením gravitace transportovány do nižších poloh. Rozlišují se dva hlavní typy: "hlubinné ploužení", kdy svahy podléhají pomalému deformování hornin v hloubkách až několika desítek i stovek metrů, může se projevit jako posouvání bloků hornin po plastickém podloží (tzv. blokové svahové pohyby) a "ploužení přípovrchové" (nebo taky "slézání svahovin"), kdy po svahu velmi pomalu stéká přípovrchová vrstva zvětralin a svahovin. Za vhodných podmínek (zvýšení hladiny podzemní vody v důsledku extrémních dešťů nebo seizmickými otřesy) může ploužení přejít v mnohem nebezpečnější a rychlejší fáze pohybu – sesouvání, stékání nebo řícení. Soliflukce: vzniká tam, kde je vrstva půdy nebo zvětralin saturována vodou, jde o pomalé tečení saturovaného půdního krytu ze svahu. Soliflukce se vyskytuje především v horských terénech s velmi humidním klimatem s nízkými teplotami a malým výparem. Skalní řícení: je krátkodobý pohyb horninových hmot na strmých svazích nebo skalních stěnách, přičemž se postižené hmoty rozvolní a ztrácejí krátkodobě kontakt s podložím. Název skalního útvaru: Drátenická skála je někdy zvaná také Dráteničky či Drátník, dříve byla nazývána jako Juránkova skála podle rodu Juránků, který pocházel z Blatin. Dnešní název Dráteničky, nebo též Drátenická skála či Drátník, vznikl podle jednoho z členů jejich rodu, který pracoval jako dráteník v drátovně v Milovách.

35

Lisovská skála Poloha: asi 3,5 km jihovýchodně od obce Křižánky Katastrální území: Samotín Nadmořská výška: 780 až 802 m Hornina: středně zrnitý leukokrátní dvojslídný migmatit až ortorula (svratecké krystalinikum) Hlavním destrukčním skalním tvarem je vrcholový skalní útvar, který má charakter toru, spíše však připomíná destruovanou exfoliační klenbu, přemodelovanou kryogenními procesy. Od jeho úpatí vybíhají kryoplanační terasy o rozměrech až 50 x 70 m a balvanové akumulace charakteru kamenného moře a balvanových proudů. Skalní útvar je protažen do dvou hlavních směrů (severozápad-jihovýchod a severovýchd-jihozápad) do podoby písmene T. Směr puklinových ploch souhlasí se směry protažení skalního útvaru, podél těchto puklin probíhalo mrazové zvětrávání a podmínilo vznik skalního útvaru. Dalším významným strukturním prvkem jsou plochy exfoliace, podél kterých probíhalo selektivní zvětrávání. Skalní útvar je rozdělen příčným sedýlkem na dvě části, vyšší severozápadní je označená jako Pevnost, nižší jihovýchodní pojmenovaná jako Strážní věž (viz foto). Svislé stěny Strážní věže jsou modelovány skalním řícením, ve vrcholové části s voštinami. V odsazené západní části Pevnosti se vyskytují exfoliační slupky a voštiny. Z příčného sedýlka mezi Strážní věží a Pevností vycházejí balvanové proudy. Při úpatí v úpatní balvanové haldě se nachází drobná suťová jeskyně do 1,5 m hloubky. Kamenné proudy se téměř paralelně táhnou asi 30 m jihozápadním směrem od skalního útvaru. Největší mocnost balvanitého pokryvu je hned na počátku těchto proudů při úpatí toru a dále v jejich spodní čtvrtině poblíž míst, kde se oba proudy spojují a vytvářejí kamenné moře. Balvany deskovitého tvaru dosahují značných rozměrů. Při rozrušení části skalního útvaru táhnoucího se ve směru SV-JZ vzniklo kamenné moře, tvořené ostrohrannými migmatitovými balvany. Balvanové akumulace pokrývají kryoplanační terasu, která je směrem od Lisovské skály nejprve mírně ukloněná, poté je její povrch téměř vodorovný. V části při okraji byl zaznamenán poměrně mocný balvanitý pokryv (kamenné moře), které vzniklo spojením dvou kamenných proudů jihozápadně od Lisovské skály. Tento tvar vznikl akumulací soliflukčně transportovaných balvanů z osypů blízkého toru. Kamenné moře na kryoplanační terase má rozměry přibližně 30 x 60 m, jeho sklon dosahuje místy i 10°. Balvany dosahují rozměrů v delší ose až 3 m. Další souvislé kamenné moře bylo zaznamenáno směrem na severozápad od hlavního vrcholu a dosahuje přibližně 40 x 80 m. Zde již není pokryvnost balvany tak vysoká jako u předchozí akumulace a je tvořeno menšími balvany, v okolí turistické stezky antropogenně obnažené. Obě kamenná moře při svých dolních okrajích plynule přechází v nesouvislé akumulace, táhnoucí se v jihozápadním a západním svahu až do vzdálenosti 200 m od vrcholu Lisovské skály. Svislé skalní stěny skalního útvaru vznikly destrukčními kryogenními procesy, v současnosti vyvstává nebezpečí potenciálního skalního řícení na příkrých stěnách rozčleněných strukturními prvky do dílčích bloků. V kamenném moři a balvanových proudech nelze vyloučit povrchové ploužení sutí a vzhledem ke sklonu svahu i plíživý pohyb sutí. V okolí skalního útvaru na 36

kryoplanační terase se projevuje výrazná antropogenní destrukce půdního pokryvu s obnažováním balvanů kamenného moře.

Vlevo: Jihozápadní okraj odsazeného skalního útvaru Pevnost na Lisovské skále je výrazně modelován selektivním zvětráváním, ve střední části skalní stěny jsou patrné exfoliační slupky, při okraji abri. Vpravo: Při úpatí skalního útvaru Strážní věž se projevuje působení odsedání a skalního řícení (autor: K. Kirchner, 2006).

Ve vrcholové části Lisovské skály (útvar Strážní věž) je vyvinut skalní hřib, jehož vznik je podmíněn průběhem puklin a ploch foliace (autor: K. Kirchner, 2006). 37

Nejvýraznější mezoformou lokality je skalní hřib ve vrcholové části Strážní věže, který se vyvinul podél ploch puklinatosti a foliace, má výšku 2 m a délku 5,7 m (viz foto). K drobným tvarům zvětrávání patří zejména zárodečné skalní mísy na skalním hřibu a tvary měkké modelace na svislých skalních stěnách vzniklé selektivním zvětráváním, zejména na jeho jihozápadní straně. Ve vrcholové části stěn Strážní věže a v odsazené západní části Pevnosti se nacházejí voštiny. Svislé skalní stěny jsou dosti pokryty skalními výklenky. Zvětráváním podél vodorovných puklin byla vytvořena výrazná lavicovitá odlučnost bloků. Skalní hřib: je mezoforma modelována působením geomorfologických činitelů do hřibovitého (houbovitého) tvaru. Horní část, kterou nazýváme hlava, všude přečnívá přes spodní část označovanou jako noha skalního hřibu. Vznik skalních hřibů je nejčastěji vysvětlován selektivním zvětráváním a odnosem, kde horní partie představuje odolnější horninu. Na modelaci nohy se může významně podílet eolická činnost (neboli činnost větru – transport drobných horninových částic), kdy při zemském povrchu je unášecí a tím i obrušovací činnost větší než v horní části skalního útvaru, a proto je skála v těchto místech rychleji narušena a obrušována – toto je první způsob vzniku skalního hřibu. V našem případě však skalní hřib vznikl proto, že poloha se zvýšenou frekvencí horizontálních puklin, která snáze podléhá zvětrávacím procesům, se nacházela pod polohou, kde puklinatost nebyla tak vysoká, na jeho vzniku se podílela i vyšší vlhkost vlivem hromadění sněhu a jeho odtávání v závětří při úpatí.

38

Malínská skála Poloha: asi 2 km severozápadně od obce Blatiny Katastrální území: Blatiny Nadmořská výška: 720 až 811 m Hornina: zrnitý leukokrátní dvojslídný migmatit až ortorula svrateckého krystalinika Na lokalitě se nachází řada skalních útvarů typu tor a skalních hradeb tvořících oblouk v délce více jak 200 m, který je otevřený po svahu k jihozápadu. Oblouk skalních tvarů začíná od západu skalními útvary typu tor Buldok (s výrazným výklenkem typu abri a voštinami) a Škuner (abri na úpatí, ve vrcholové části zárodečné skalní mísy). Dále pokračuje typickým torem Srnčí věž (až 14 m) se skalním řícením a skalním výklenkem abri na severovýchodní skalní stěně. Vrcholový skalní útvar charakteru skalního hřebene (místy hradba) se nazývá Zubří skála (při úpatí asi 50 m dlouhá, dosahuje výšku asi 20 m, viz foto), do něj je sedlem na příčných puklinách oddělen útvar Zvon, rovněž na východní straně odděluje sedlo dílčí skalní útvar Poštolčí kužel. Morfologicky výrazná je její část označovaná jako Psí hlava s náznakem skalního hřibu.

Jihozápadní svislá až převislá stěna Zubří skály se skalními výklenky a navazující úpatní haldou (autor: K. Kirchner, 2006).

Východně od skalní hradby na hraně mrazového srázu vystupuje osamělý útvar do 4 m výšky s modelací selektivním zvětráváním podél ploch foliace. V příkrém jižním a jihovýchodním svahu Malínské skály vystupují výrazné skalní hřebeny Sluneční věž, Poslední kámen, Amfiteátr. Mezi Posledním kamenem a Sluneční věží je vyvinuta rozsáhlá deprese amfiteatrálního tvaru, ze které vybíhá mohutný balvanový proud. Lze ji považovat za destruovanou nivační sníženinu. Maximální výška této podkovovité deprese otevřené k východu činí přibližně 12 m ve střední části, v koncových částech obou ramen pak kolem 2 m. Délky jednotlivých ramen jsou 12, resp. 20 m. Ve východněji položeném mohutném skalním útvaru Výspa (kolem 21 m) je vytvořena typická nivační sníženina, která vznikla v závislosti na charakteristickém průběhu puklinových systémů. V jihozápadní části stěny tohoto útvaru je vyvinuta drobná jeskyňka, vzniklá patrně procesy 39

mrazového zvětrávání, má rozměry 1 x 1,5 m a je hluboká 2 – 3 m. Ploché dno nivační sníženiny je pokryté balvany různé velikosti od drobných úlomků až po bloky velké přes 1,5 m v delším rozměru. Přibližně 20 m na východ od nejvyšší střední části nivační sníženiny se ploché dno lomí ve strmě ukloněný svah s dobře vyvinutým kamenným proudem (dlouhý přibližně 70 m a široký do 10 m). V příkrém východním a jihovýchodním svahu Malínské skály se vyvinulo několik mrazových srázů, které místy navazují na výše jmenované skalní útvary. V oblasti Malínské skály bylo zaznamenáno několik kamenných proudů. Jedná se celkem o 3 významnější a 2 méně rozsáhlé kamenné proudy v jihovýchodním a východním strmě ukloněném svahu. Dva mohutnější kamenné proudy začínají přibližně na vrstevnici 780 m asi 90 m směrem na jihovýchod od vrcholu a jsou široké 5 – 10 m, dlouhé kolem 80 m. Materiál proudů tvoří jak menší ostrohranné úlomky, tak mohutné balvany velké i přes 1 m v delším rozměru. Jednotlivé akumulace jsou od sebe vzdálené od 25 do 40 m, v některých částech jsou mezi nimi ještě situovány drobnější kamenné proudy, které dosahují délky do 30 m a 3 až 4 m šířky. Třetí výraznější kamenný proud navazuje na ploché dno nivační sníženiny asi 100 m východně od hlavního vrcholu Malínské skály. Další méně rozsáhlé kamenné proudy se nacházejí v jihovýchodním svahu v prostoru mezi výše popsanými proudy. Všechny uvedené kamenné proudy jsou porostlé vegetací, jen místy se objevuje odkrytý povrch. Ve střední a dolní části svahu se proudy spojují do rozsáhlého kamenného moře. Skalní útvary byly výrazně modelovány kryogenními procesy a dále dotvářeny svahovými procesy, zejména gravitačními. K současným potenciálním modelačním procesům patří skalní řícení v převislých skalních stěnách a výklencích typu abri. Vyloučit nelze pohyby typu povrchové ploužení sutí a plíživý pohyb sutí v rozsáhlých balvanových proudech. V oblasti kolem turistické cesty a zejména v její trase ve východním svahu Malínské skály dochází k výrazné destrukci půdního pokryvy a vzniku drobných erozních tvarů. V závislosti na výskytu strukturních prvků jsou vytvořeny skalní výklenky, skalní výklenky typu abri při úpatí skalních útvarů. K zajímavým tvarům patří exfoliační slupky ve vrcholové části Zubří skály a měkké modelační tvary selektivního zvětrávání na svislých skalních stěnách. K zajímavým tvarům patří destruovaný a dobře vyvinutá nivační sníženina s puklinovou jeskyňkou. Kamenné (balvanové) moře: jedná se o pokryv (nahromadění) ostrohranných až slabě zaoblených úlomků hrubé velikosti na svazích a plochých vrcholových partiích terénu, pokrývající více než 50% plochy daného místa. Kamenná moře vznikají zpravidla mrazovým zvětráváním skalních výchozů – buď úplným rozpadem rozsáhlých skalních výchozů přímo na místě, anebo obnažením bloků ze zvětralinových plášťů. Většinou v nich dochází téměř k úplnému odstranění jemných částic vyvátím nebo splachem z prostorů mezi balvany. Většina kamenných moří vznikla v periglaciálním klimatu starších čtvrtohor, avšak pomaleji se vytváří i v současné době. Jejich vznik závisí zejména na geologických podmínkách (vhodným materiálem pro vznik balvanových proudů jsou vesměs pevné horniny, např. žuly, čediče nebo ruly, jejichž zvětrávání a rozpad se řídí zákonitým systémem puklin) a sklonu svahu.

40

Kamenný (balvanový) proud: akumulace protáhlého jazykovitého tvaru, vzniklá přemístěním úlomků (zpravidla podobného tvaru a velikosti) v mělké terénní brázdě po spádnici o malém sklonu svahu (obyčejně 5 až 15°). Kamenné (balvanové) proudy mohou jazykovitě vybíhat z vrcholových kamenných (balvanových) moří v místě, kde se náhle zvětší sklon a kde se relativně prohlubuje spádnicová terénní deprese (brázda), případně se tvoří pod mrazovými sruby a srázy. Většinový názor je, že balvanové proudy jsou produktem intenzivního mrazového zvětrávání v periglaciálním klimatu pleistocénu. Méně intenzivní mechanické zvětrávání recentní je dobře udržuje. Vzhledem k velké hmotnosti úlomků a malému sklonu svahu bývá pohyb jednotlivých balvanů v proudu velice pomalý a nerovnoměrný, řádově se pohybuje průměrnou rychlostí v řádech centimetrů za rok. Posun bloků se děje hlavně působením soliflukce (pomalý pohyb půdního a zvětralinového materiálu po svahu dolů), mrazového klouzání a zejména tlakem občas přibývajících výše položených balvanů. Největší pohyb nastává v jarním období, v době časté regelace (střídavé zamrzání a rozmrzání).

41

Milovské Perničky Poloha: 2 km severovýchodně od obce Křižánky, asi 1 km severně od skalního útvaru Čtyři palice Katastrální území: České Milovy Nadmořská výška: 655 až 745 m, vrcholová skála 757 m Hornina: zrnité leukokrátní dvojslídné migmatity až ortoruly svrateckého krystalinika Skalní útvar Milovské Perničky je součástí protáhlého skalního hřbetu klesajícího směrem k jihojihovýchodu do údolí Svratky v Milovské kotlině, na jejímž dně se směr toku kolem tohoto morfologického výběžku ostře pravoúhle stáčí. Skalní útvar je rozčleněn na několik dílčích skal, které dosahují výšky 8 až 28 m. Největší a nejvyšší je Poradní skála (28 m), na kterou za malým sedlem na severu navazuje menší Supí hlava (mezi 9 a 12 m). Na severozápadě sousedí Smrková věž (12 m), na jihozápadě Mohyla, druhá největší skála, na jihovýchodě nižší Cestář (viz foto). Nejmenší skálou je drobná Buková věžička. Především na jižních a západních úbočích skalních útvarů se vyskytují úpatní haldy tvořené ostrohrannými bloky horniny velkými až několik metrů. Pod celou lokalitou přecházejí na západním, jižním i východním svahu do rozsáhlejších balvanových pokryvů. Poradní skála má vytvořenu vysokou strmou jižní a o něco nižší, obdobně strmou západní stěnu, členěné několika méně výraznými pilíři a komíny. Masiv je protkán puklinami, na řadě míst tohoto i dalších skalních útvarů jsou pukliny výrazně rozšiřovány selektivním zvětráváním a vznikají útvary podobající se bochníkům či mocným deskám, což dává povrchům skal jejich charakteristický mřížovitý vzhled. V horní části skalního útvaru, kde se rozevřela větší puklina, vznikl náznak skalní věže, na vrcholu je vyvinuta strukturní plošina, jejíž průběh koresponduje se subhorizontálními exfoliačními plochami. Supí hlava má vyvinuty strmé stěny až v horní části, ve spodních částech jsou úpatí pokryta odpadlými ostrohrannými bloky. Na temeni vznikl selektivním zvětráváním horniny podél puklin 1,6 m vysoký skalní hřib. Menší Smrková věž vysoká kolem 12 m tvoří asymetrický skalní útvar protažený zhruba ve směru západ-východ se strmými stěnami na všech stranách. Ve spodních částech bočních ploch se vyskytují několik metrů velké skalní výklenky a převisy, v temenní části je vytvořen náznak věže. Skalní útvar byl modelován mrazovým zvětráváním probíhajícím podél tektonických a subhorizontálních exfoliačních puklin v pleistocénu. Vznikly výrazné skalní stěny (strukturně podmíněné mrazové sruby) a při jejich úpatích rozsáhlé úpatní haldy, které v nižších částech svahů přecházejí do kongeliflukčně utvářených balvanových moří. Skalní stěny byly intenzivně přetvářeny skalním řícením. Na vrcholové plošině Poradní skály se nachází charakteristické vhloubené tvary – skalní mísy, které jsou často doprovázené odtokovým žlábkem (viz foto). Celkem je zde 11 mís o průměru 20 – 87 cm a hloubce 6 – 30 cm. V minulosti byly tyto útvary nazývány „perničky“; odtud i název lokality „Milovské Perničky“ (další vysvětlení k názvu u lokality Rybenské Perničky). Dalším zajímavým mikrotvarem jsou selektivně vyvětrávající prokřemenělé žíly v rulové hornině na jižní stěně útvaru Supí hlava, kde místy tvoří protáhlé ostré výstupky.

42

Západní stěna skalního útvaru Cestář. Dobře patrný je systém dvou směrů křížících se puklin, které selektivním vyvětráním vytvářejí charakteristickou mřížovitou povrchovou morfologii (autor P. Roštínský, 2006).

Skalní mísy ve vrcholové části útvaru Poradní skála (autor P. Roštínský, 2006).

Skalní mísa: oválná prohlubeň na vodorovných nebo mírně skloněných skalních plochách. Jejich vývoj je ovlivněn mechanickými, chemickými i biochemickými zvětrávacími procesy. V první fázi dochází k mechanickému oddělování minerálních zrn např. exfoliací či mikrogelivací, následně se projevuje chemické zvětrávání (rozklad některých minerálů, zejména slídy) a v důsledku změn vlastností a pH vody vlivem drobné biocenózy dochází následně k biochemickému zvětrávání). Tyto tvary, často označované jako pseudokrasové, jsou vázány na příhodnou puklinatost hornin, jejich vývoj pokračuje i v současnosti. V našem případě jsou většinou vytvořeny na volných deskovitých či bochníkovitých balvanech o rozměrech několika metrů, vyvíjejících se zvětráváním nejintenzivněji na okrajích temene podle foliačních a dilatačních poruch. Skalní mísy se vyvíjejí i v současnosti v mírném humidním klimatu. 43

Pasecká skála Poloha: 2 km severoseverovýchodně od obce Rokytno, asi 300 m severně od silnice spojující Nové Město na Moravě a Sněžné Katastrální území: Studnice u Rokytna Nadmořská výška: 770 až 819 m Hornina: středně zrnitý leukokrátní dvojslídný migmatit až ortorula Lokalita sestávající se ze skupiny tří skalních útvarů je situována na plochém protáhlém hřbetu směru severozápad-jihovýchod. Čtvrtý, nejmenší skalní útvar, 10 m vysoká Pasecká věžka, je situován v lese zhruba 150 m severním směrem. V temenní pozici vznikly tři skalní bloky, nazvané Pecen, Vyhlídka a Pernštejn, dlouhé několik desítek metrů a vysoké až 18 m. Vzájemně jsou odděleny zhruba 10 m hlubokými sedly vyvinutými podél širokých strmých puklinových zón. Skalní útvary jsou protaženy ve dvou směrech: hlavním je severovýchod-jihozápad, jež se projevuje především v severozápadním omezení skalních výchozů, a vedlejším severozápad-jihovýchod, který určuje vnitřní modelaci bloků, především Pecnu. Vyskytuje se však řada dalších, např. i subhorizontálních puklin. Po bocích jsou skály na řadě míst lemovány odpadajícími balvany a kameny, velkými v delší ose až několik metrů. Na řadě míst jsou tyto pokryvy již zahliněny. Nejvyšší a největší jihozápadní útvar Pecen s členitým půdorysem se rozpadá podél výrazných, často rozevřených přímočarých puklin ukloněných k jihozápadu na dílčí protáhlé bloky („pecny“), které se k severovýchodu zvětšují v délce i šířce a také se postupně zvyšují. Mezi jednotlivými hřbítky se utvořila mělká sedýlka, pod nimiž se nacházejí pukliny široké od několika centimetrů do 2 m, ve třech případech průlezné, často shora zasypané ostrohrannou sutí. V souvislosti s intenzivním porušením skály těmito puklinami je různorodě modelováno i její temeno, kde ojediněle vznikly náznaky malých věžiček, na severozápadním i jihovýchodním úbočí se zformovalo několik různě širokých pilířů a mezilehlých komínů. V západní části útvaru se výrazně projevuje modelace podél ploch foliace (viz foto). Největší částí je blok Kozí věž se strmou stěnou spadající do sedla k Vyhlídce, ze které k severovýchodu vybíhá Omšelý hřeben. Za širokou puklinou následuje Kočičí věž s malou věžičkou vysokou 2,5 m v horní části a dále Dračí věžka. Nejširší a největší puklina mezi Kozí a Kočičí věží je vysoká 10 m a dlouhá 8,5 m, v horní části se výrazně zužuje (viz foto). Menší skála Vyhlídka na severovýchodě tvoří kompaktnější asymetrický blok se strmou severovýchodní stěnou a mírnějším jihovýchodním úbočím, odkud je přístupná. Na vrcholu je vytvořena malá plošinka – vyhlídka. Strmá stěna spadá ostřeji na severozápadním okraji, na jihovýchodním je skála stupňovitě ukončena mohutným Paseckým pilířem, od kterého je na západě odčleněn ještě jeden menší blok, na východě kolem 3 m vysoká skalní římsa lemující stěnu. Pod ní navazuje pokryv skalních balvanů. Nejnižší asymetrický útvar Pernštejn na jihovýchodě má vyvinutu strmou, ve spodní a střední části převislou severní stěnu. Jeho mírnější jižní úbočí, na které navazují pokryvy skalních balvanů, je přístupné. Ve střední části severní stěny je vytvořena až 3 m vysoká strmá, nápadně rovná plocha (tektonické zrcadlo, viz foto) vzniklá skalním zřícením většího bloku hmoty podél jedné z puklin. Je 44

porušena pouze úzkými trhlinami. V přilehlých částech stěny vznikl ne příliš obvyklý systém malých ostrých vertikálních hřbítků a žlábků. Také tyto tvary byly primárně podmíněny puklinatostí horniny, neboť obdobné predisponující směry se vyskytují i v rámci větších ploch ve spodní části stěny. Skalní útvar byl modelován zejména mrazovým zvětráváním probíhajícím podél tektonických puklin v pleistocénu (starších čtvrtohorách), jeho utváření však probíhá i v současnosti. Směrem k bázi se rozevírající pukliny u Pecnu ukazují na to, že byly kromě dilatace částečně predisponovány gravitačním rozpadem skal. Vznikly výrazné skalní stěny (strukturně podmíněné mrazové sruby) a při jejich úpatí rozsáhlé úpatní haldy. Od severovýchodního útvaru Vyhlídka vybíhá kryoplanační terasa pokrytá ostrohrannými balvany, které severně pokračují jako balvanový proud. Menší úpatní haldy jsou vytvořeny i u dalších skalních bloků. Při vývoji subhorizontálně probíhajících puklin na skalách, které dotvářejí jejich celkový rys, hrálo také roli exfoliační odlehčení hmoty při vypreparování hmoty na zemský povrch. Při severním úpatí se nachází balvanové moře – pokusná plocha pro měření svahových pohybů. Kromě výše uvedených zvláštností povrchu skalních útvarů se v mikromorfologii vytvořily další drobné tvary, nejčetnější na Pecnu. Na některých stěnách se vyvětráváním méně odolných partií horniny utvořila zárodečná stadia malých dutinek (voštin), hluboká do 5 cm (např. západní stěna Kočičí věže). V západní části jsou také časté drobné skalní výčnělky, při úpatí západní stěny Kozí věže vznikly malé výklenky. Dílčí převisy se vyskytují i na dalších místech ve vyšších částech stěn. Ojediněle lze vidět známky dodatečně vyvětraných puklin, vzniklých původně gravitačním rozpadem. Na vrcholu Dračí věžky je vytvořen 1 m vysoký skalní výstupek s vyvětranými subhorizontálními puklinami na kontaktu s okolní hmotou, který představuje přechodné stádium k tvorbě viklanu.

Rovná skalní plocha na severní strmé stěně útvaru Pernštejn vzniklá odloučením většího bloku horniny podél tektonicky podmíněné pukliny (tektonického zrcadla). V horní i spodní části stěny vznikly převisy (autor: P. Roštínský, 2006).

45

Vlevo: Projevy měkké modelace podél ploch foliace v západní části skalního útvaru Pecen (autor: L. Kubalíková, 2014). Vpravo: Severovýchodní stěna skalního bloku Pecen. Zachyceny jsou pilíře Kozí a Kočičí věže a mezilehlý široký komín (autor: M. Havlíček, 2006)

Pověst „Co skrývá Pasecká skála“ (z knihy H. Zelená Křížová (2011): Pověsti z Horácka a Žďárských vrchů.) K Pasecké skále se váže několik pověstí, většinou spojených s ukrytým pokladem. Jedna z nich vypráví, že poblíž Pasecké skály, na místě dnešního rybníka Medlova stávalo kdysi dávno stejnojmenné městečko. Oproti okolním vesničkám byli jeho obyvatelé docela bohatí, avšak také velice pyšní. Pýcha byla však potrestána a městečko se propadlo do země. Povídá se, že zdejší rychtář, který tušil, že městečko postihne něco zlého, vzal všechno své zlato a stříbro a dokonce i bohatství z obecní pokladnice a ukryl je do hlubin země pod Paseckou skálou. Život mu to ale nezachránilo, zmizel spolu s městečkem. Na poklad, který Pasecká skála ukrývá, se ale nezapomnělo. Zvláště za dlouhých zimních večerů, kdy nebylo co dělat, se vypravovalo skoro v každé zachumelené chaloupce o množství zlata a stříbra, které je pod ní zakopáno. Jeden pacholek z Rokytna, Franta, se rozhodl, že skrytý poklad najde. Věděl, že skály vydávají své poklady na Velký pátek, proto se ten den pořádně najedl, to aby v noci na něj hlad nepřišel a nakonec se večer ještě důkladně kořalkou v hospodě posilnil. Dokonce si jednu lahvinku do kapsy strčil. Noc byla temná, měsíc nesvítil a tak cesta k Pasecké skále nebyla nijak příjemná. Franta klopýtal přes kořeny a prodíral se hustým lesem dál a dál a potom se konečně proti němu pozvedla šedivá stěna Pasecké skály. Pevným hlasem zvolal: „Skálo, vydej mi v tento požehnaný den poklady, které po léta ukrýváš!“ Chvíli čekal, ale nic se nedělo. Jen vítr začal skučet ve větvích stromů. Franta tedy zvolal znovu: 46

„Skálo, vydej mi v tento požehnaný den poklady, které po léta ukrýváš!“ Skála opět zlověstně mlčela. Ke skučícímu větru se ale přidal vytrvalý déšť, který čím dál vyděšenějšího Frantu bičoval proudy vody. Po chvíli si Franta dodal odvahy do třetice a už trochu roztřeseným hlasem zvolal: „Skálo, vydej mi v tento požehnaný den poklady, které po léta ukrýváš!“ Vtom se z nebe se ozval hrom a oblohu pročísl rudozlatý blesk. Strom, pod kterým Franta stál, vzplál jasným plamenem. Ze všech stran se začalo ozývat vytí, skučení a řev. To už Franta na nic nečekal, vzal nohy na ramena a pelášil, co mu síly stačily. Na ukryté zlato a stříbro už nikdy ani nepomyslel a na Velký pátek se pokaždé důkladně postil. A Pasecká skála? Ta střeží své tajemství dodnes.

47

Peperek Poloha: 2 km východně od obce Velká Losenice a 1 km severozápadně od osady Šlakhamry Katastrální území: Račín u Polničky Nadmořská výška: 635 až 675 m Hornina: pyroxenické erlany, jemně až velmi jemně zrnité horniny světlešedozelené barvy, místy s granátem a/nebo pyroxenem s přechody do kvarcitů a kvarcitických a křemen-biotitických rul (strážecké moldanubikum) Skalní svahový hřeben a dílčí skalní útvary vystupují na až 100 m vysokém západním a jihozápadním svahu hřbetu směřujícího od kóty Peperek (675 m) jihozápadním směrem. Skalní tvary jsou přerušovány sedýlky a táhnou se v délce téměř 400 m. Další část lokality tvoří výrazný skalní hřeben o celkové délce cca 38 m nacházející se východně od žlutě značené turistické cesty, který je členěn příčnými puklinami na řadu sedýlek. Průměrná výška dosahuje 3 až 4 m, v nejvyšší části na jihovýchodní straně až 6,5 m (zde se nazývá Čertův kámen). Na tuto stupňovitou skalní stěnu navazují mohutné suťové akumulace – úpatní haldy (viz foto). Skalní útvar je výrazně stupňovitý s výklenky typu abri. Ve vrcholové části Peperku se vyskytuje několik skalních útvarů, nejvýraznější je ukončen nepravým skalním hřibem vysokým přes 3 m (viz foto). Zvětrávání a charakter hřibu byl podmíněn rozpukáním horniny. Směrem severozápadním pak začíná rozsáhlý přerušovaný skalní hřeben, omezený přerušovanou skalní stěnou. Pod ní v nižší části svahu vystupuje řada menších skalních útvarů a skalní stěna mrazového srubu vysoká 8,5 m s úpatní haldou. V přerušované skalní stěně, která má z větší části charakter mrazového srubu, se nachází jedinečné tvary periglaciálního zvětrávání – nivační sníženiny (viz foto). První nivační sníženina má délku 20 m a šířku 15 m, při úpatí jejích skalních stěn leží úpatní haldy. Druhá nivační sníženina dosahuje délky 21 m, její západní stěna je destruována. Třetí nivační sníženina (délka 24 m) je dosti destruovana, horní amfiteatrální část je málo výrazná, navazuje na ni skalní stěna mrazového srubu s výraznou úpatní haldou a abri. Z nivačních sníženin vybíhají balvanové proudy délky 30 – 50 m. Jsou geomorfologicky výrazné a končí nápadným čelem (výška 2,5 až 3 m) ve střední části svahu. Ve svislých stěnách strukturně podmíněných mrazových srubů i stěnách nivačních sníženin se nacházejí výrazné úpatní výklenky – abri. Nejvýraznější jsou na skalních útvarech ve východní části lokality, zde dosahují hloubku až 4,7 m. Vzhledem k rozčlenění podloží do puklinových systémů a podél ploch foliace se vyvinulo množství drobných stupňů, říms a skalních výklenků. K zajímavým tvarům patří drobná skalní mísa na jednom z balvanů ve vrcholové části (18 cm v delší ose). Stěny skalních útvarů jsou pokryty tvary selektivního zvětrávání. Skalní tvary byly modelovány kryogenními procesy v chladných obdobích pleistocénu (vznik mrazových srubů, nivačních sníženin, kryoplanační terasy, balvanových proudů). V holocénu se významně podílely na dalším formování procesy svahové modelace. V balvanových proudech nelze vyloučit povrchové ploužení sutí a vzhledem ke sklonu svahu i plíživý pohyb sutí. Lokalita byla v minulosti částečně ovlivněna hornickou činností (viz dále). S působením člověka souvisí halda kamení vysbíraná z úpatní haldy při skalní stěně a drobný starý úkryt při východní stěně prvního nivační sníženiny. Na skalním útvaru Čertův kámen je vytesaná žehlička, klubko nití 48

a nůžky. Podle starých zkazek se zde v době švédské okupace koncem třicetileté války ukryl krejčí, který se znaky svého řemesla na věčnou paměť podepsal (viz foto). Z historického hlediska za zmínku stojí i blízký hraniční kámen s vyrytým reliéfem (dva vinařské nože) na stezce mezi Rozštípenou skálou (viz dále) a Peperkem, který vytyčoval hranice mezi Čechami a Moravou (viz foto).

Vlevo: mohutné úpatní haldy navazující na skalní hřeben Peperku. Vpravo: nepravý skalní hřib ve vrcholové části lokality. (autor: L. Kubalíková, 2014)

Jedna z nivačních sníženin na lokalitě Peperek (autor: L. Kubalíková, 2014).

49

Vlevo: reliéf vyrytý na útvaru Čertova hlava (zdroj: www.geocaching.com). Vpravo: hraniční kámen (autor: L. Kubalíková, 2014).

Nivační sníženina: je konkávní tvar reliéfu vzniklý činností sněhu (nivace). Hromadící se sníh vyvolává při svém pohybu značný tlak na podloží, který vede k obrušování podloží a odlamování úlomků hornin. Tavná voda potom proniká do puklin a vyvolává fyzikální (mechanické) zvětrávání. Výsledkem tohoto procesu jsou nivační deprese (sníženiny), které jsou otevřené směrem po svahu a proti svahu jsou omezené příkřejším stupněm pokrytým sutí (mrazový sráz) anebo tvořeným skalním podložím (mrazový srub). U protáhlých sněžníků vznikají na svazích stupně (nivační lišty), které mohou být základem kryoplanačních teras. Vznik nivačních sníženin na lokalitě Peperek probíhal v pleistocénu a je vázán na puklinový systém, vyvinutý ve směrech sever-jih, severovýchod-jihozápad, západ-východ a na existenci tzv. mezní plochy, nad níž se vytváří zvodnělý horizont. V pleistocénu docházelo v periglaciálních podmínkách k zamrzání vody v puklinách nad mezní plochou a k rozrušování skalního masivu (mrazové zvětrávání). Hornická činnost na lokalitě Peperek Podle dobových pramenů se ve středověku, v třicátých letech 13. století, dolovala na Peperku stříbrná ruda. Nejstarší zprávy o těžbě stříbrných rud na Žďársku jsou však nejasné a těžko ověřitelné. Roku 1135 se zde uvádí „kostel, v jehož blízkosti byly doly stříbrné“. Podle Kašpara Šternberka (reprint z roku 1985) král Přemysl Otakar II vydal 12. března 1264 listinu, kterou věnoval žďárskému klášteru roku výtěžek všech dolů, jež by v této krajině byly v budoucnu nalezeny. V době Karla IV. vlastnil prý klášter mimo doly na české straně panství i důl stříbrný. Ten bývá situovaný do blízkosti Peperku. Podle zprávy z roku 1328 bylo při zemětřesení 4. – 5. srpna 1328 zavaleno několik šachet. Těžební haldy a sníženiny po starých šachtách byly patrné ještě na počátku 2. poloviny 19. století. V současné době se žádné stopy po historickém dolování již nezachovaly. Uvedený Peperek (Peperk) může být sice pravděpodobně zkomolený starý název Bergwerk, Pochberg nebo Pochwerk, avšak s velkou pravděpodobností jde o vrch u Utína (havlíčkobrodský revír), kde dolování v předhusitské době dokládají staré odvaly.

50

Prosička Poloha: 2 km jihozápadně od obce Jimramov Katastrální území: Borovnice u Jimramova Nadmořská výška: 671 až 743 m Hornina: leukokratní dvojslídný migmatit až ortorula Základem lokality jsou dva mohutné skalní útvary v horní části svahu a přecházející do vrcholového hřbetu, směrem severozápadním navazují dva menší skalní útvary, směrem jihozápadním směřují tři výrazné balvanové proudy, spojující se v na svahu v rozsáhlé kamenné moře (rozměry až 100 x 100 m). Nejmohutnějším útvarem je v horní části lokality Hlavní skála (též nazývána Vyhlídka), jejíž vrcholová část poskytuje instruktivní výhled na údolí Fryšávky. Útvar má délku 55 m, výška strmé jižní stěny dosahuje 17 m, převýšení vůči jižnímu níže položenému svahu je 22 m. Skalní útvar je prostoupen dvěma výraznými systémy puklin, podél nichž docházelo k selektivnímu zvětrávání. V jižní části skalního vrcholu je vyhlazená ukloněná plocha o délce 7 m. Jedná se o vrchní část exfoliační klenby (viz foto). Exfoliace je nejlépe vyvinuta v místech, kde plochá vrcholová partie přechází do příkrého svahu (došlo pravděpodobně k největšímu odlehčení). Od úpatí Hlavní skály vybíhají mohutné úpatní haldy, které se spojují do balvanových proudů (viz foto). Zvláště mohutná balvanová halda vznikla mezi Horní skálou a Dolní skalkou. Na východních skalních stěnách jsou výrazné stopy rozsáhlého skalního řícení. Hlavní skála je dosti komplikovaná, určovaná průběhem hlavních směrů puklin (viz výše). Na jihovýchodním okraji se nachází mohutný skalní blok, který je oddělen hlubokým sedlem od hlavní části útvaru s vyhlídkou s křížem. Na jihozápadním úpatí Hlavní skály je rovněž odčleněn dílčí skalní útvar na stěnách se zárodečnými voštinami. Dále pokračuje na jihozápadním úbočí rozsáhlá úpatní halda, která přechází do balvanového proudu. V horní části se vyskytuje množství mezisuťových prostor s výraznými suťovými jeskyněmi (viz foto). Při úpatí skalního útvaru působí proces sufoze (vymývání jemnozrnných částic zvětralin) a vznikají drobné sníženiny a prostory. Ve vrcholové části se na plochách foliace vytvářejí zárodečné skalní mísy a puklinové škrapy. Na svislých až převislých skalních stěnách se projevuje působení recentního skalního řícení. Dolní skalka navazuje hlubokým sedlem (s mohutnou úpatní haldou) na hlavní skalní útvar. Dosahuje výšky asi 18 m, má nepravidelný tvar vzhledem ke komplikovanému průběhu puklin a ploch foliace, které potom ve svahu mají charakter exfoliačních slupek. Na západní straně je vytvořena úpatní halda, která přechází balvanového proudu.

51

Vrcholová část Hlavní skály s vyhlídkou, drobnými tvary zvětrávání a patrnými exfoliačními slupkami, potenciálními zdroji skalního řícení (autor: K. Kirchner, 2009).

Jeden z mohutných balvanových proudů na lokalitě Prosička (autor: L. Kubalíková, 2009).

52

Severozápadně od Hlavní skály, na vrcholovém hřbetu, se nachází ve vzdálenosti asi 18 m menší skalní útvar o výšce 4,5 m. Má tvar nižší obdélníkové věže s úpatní haldou pokračující ve směru jižním. Ve vzdálenosti 50 m od Hlavní skaly je situován další výraznější skalní útvar, jehož převýšení dosahuje 8,5 až 10,5 m. Povrch ve vrcholové části je členěn drobnými tvary zvětrávání (zárodečné skalní mísy, voštiny). V západní části na ukončení skalního útvaru na svahu se projevuje hluboké rozvolnění podél ploch foliace, které má charakter jednotlivých exfoliačních slupek. Jihovýchodní stěna skalního útvaru je výrazně stupňovitá s projevy skalního řícení.

Suťové jeskyně v balvanových proudech na jihozápadním úbočí lokality (autor: L. Kubalíková, 2009).

Na jihozápadním svahu hřbetu Prosičky je vytvořeno kamenné moře délky až 100 m, které vzniklo spojením tří balvanových proudů jižního a jihozápadního směru, vybíhajících od skalních útvarů. Je tvořeno mohutnými rulovými balvany, které mají v delší ose délku až 4,5 m, jejich tvar je výrazně deskovitý. Na svislých stěnách skalních útvarů se díky puklinovým systémům vyvinulo množství skalních výklenků, zejména výklenků úpatních – abri. Ojediněle se zde nachází drobné vhloubené tvary – voštiny. Na pukliny a plochy foliace jsou vázány skalní výklenky, skalní římsy. Ve vrcholové části útvaru Hlavní skála (vyhlídka) se nacházejí drobné tvary zvětrávání – zárodečné skalní mísy a pseudoškrapy. Selektivní zvětrávání probíhá podél ploch foliace, podél těchto ploch se rozvíjí v okrajových částech skalních útvarů ve svahu působení exfoliace. Skalní tvary byly modelovány kryogenními procesy v chladných obdobích pleistocénu (vznik strukturně podmíněných svislých až převislých skalních stěn, skalního hřebene, úpatní haldy, balvanových proudů, kamenného moře), na současné podobě skalního útvaru Vyhlídka se podepsala i exfoliace. Na skalních stěnách se projevovalo působení skalního řícení, jeho potenciální působení nelze vyloučit při vývoji výklenků typu abri. V balvanových akumulacích na svahu nelze vyloučit povrchové ploužení sutí a vzhledem ke sklonu svahu i plíživý pohyb sutí. Exfoliace: termínem exfoliace se označuje proces vzniku puklin rovnoběžných s povrchem terénu v důsledku odlehčení hornin. S exfoliací souvisí i vznik tzv. exfoliačních kleneb. Ty vznikají buď aktivně vlivem pohybů pňů vyvřelých hornin, nebo pasivně (v našem případě) odlehčením při obnažení masivních hornin vlivem odnosu nadložních hornin a poté působením fyzikálních a chemických procesů, které zvětšují objem povrchových částí, takže vzniká v hornině vnitřní pnutí (např. při zahřívání horniny, hydrataci minerálů, vymrzání kapilární vody).

53

Rozštípená skála Poloha: 300 m západně od místní části Najdek (obec Hamry nad Sázavou) Katastrální území: Najdek na Moravě Nadmořská výška: 528 až 564 m Hornina: vápenatosilikátové horniny, velmi jemnozrnné až masivní erlany, šedé až šedozelené barvy s pozvoolnými přechody do kvarcitů a prokřemenělých biotitických pararul, místy se objevují i horniny charakteru metatufů Hlavním tvarem je skalní stěna (Hlavní stěna), která vystupuje z příkrého východního až jihovýchodního svahu Sázavy a je rozdělena příčnými puklinami na dílčí bloky. Hlavní stěna je podmíněna průběhem puklin směru severoseverovýchod-jihojihozápad a rozdělena příčnými puklinami, na které jsou vázána sedýlka, oddělující dílčí skalní bloky. Má charakter strukturně podmíněného mrazového srubu, na jehož vývoji se mohly podílet kromě periglaciálních procesů i procesy gravitační a fluviální. Průměrná výška stěny je 14 – 15 m a délka asi 75 m. V dolní části skalního útvaru je podél pukliny odloučen skalní blok charakteru skalní věže vysoký 9 m (horolezci je tato část označována jako Východní stěna a její nejvyšší část Jehla, viz foto). Rovněž v severní části Rozštípené skály je odloučen podél puklin skalní blok (nazýván Hodinář, výška 15 m). V jeho jihozápadní části je na puklině vytvořena rozsedlinová jeskyně. Výrazná puklina odděluje od Hodináře Sloní věž a dále za výraznou puklinou pak pokračuje Hlavní stěna. V odděleném bloku Východní stěna je vyvinuta puklinová jeskyně. Při úpatí mrazového srubu se táhne výrazná plošinka (kryoplanační lišta) až 4,5 m široká. Svah pod ní je pokryt ostrohrannými balvany (v delší ose až 1,5 m), pokryv má charakter kamenného moře. Na svislých skalních stěnách strukturně podmíněného mrazového srubu se vyskytují drobné skalní výklenky, úpatní výklenky (abri) a římsy vzniklé kryogenními procesy a podmíněné průběhem svislých puklin a ploch foliace. V severní části Rozštípené skály je vyvinut skalní tunel, puklinová a rozsedlinová jeskyně, v odděleném bloku je puklinová jeskyně (viz foto). Ve střední části Hlavní stěny je v rámci výklenku abri vypreparovaný skalní blok. Skalní tvary byly modelovány gravitačními pochody (odlehčení svahu při vývoji údolí Sázavy) a kryogenními procesy v chladných obdobích pleistocénu (vznik strukturně podmíněného mrazového srubu, kryoplanační lišta, balvanový pokryv). V holocénu se významně podílely na dalším formování procesy svahové modelace, zejména gravitační a v dolní části lokality i fluviální. Skalní útvar je hojně navštěvován turisty i horolezci, projevuje se tedy i antropogenní činnost.

54

V jižní části lokality je od Hlavní stěny odloučen blok zvaný Východní stěna, který má charakter skalní věže a ve vrcholové části téměř přechází do skalní jehly (vlevo celkový pohled, vpravo detail skalní jehly). Podle pověsti čert upustil těžký kámen na blízký Peperek, což vyvolalo otřes, při němž se skála rozštípla (autor: L. Kubalíková, 2014).

V severní části lokality (útvar Hodinář) je vyvinuta puklinová jeskyně (autor: L. Kubalíková, 2014).

55

Skalní věž: je izolovaná část skalního masívu ve tvaru pravidelného, vysokého a zpravidla štíhlého hranolu nebo sloupu. Vznikla destrukcí skalnatého horského hřebene nebo tabule (tabulové plošiny) v důsledku mechanického zvětrávání a odnosu horniny, případně odsedáním skalních stěn. Zvláštním typem skalní věže je skalní jehla. Skalní jehla je vysoká a úzká skalní věž se zašpičatělým vrcholem. Vzniká postupnou destrukcí skalnatého horského hřebene v důsledku mechanického zvětrávání a odnosu. Pověst „Čertova hráz“ (z knihy H. Zelená Křížová (2011): Pověsti z Horácka a Žďárských vrchů.) Ve spojitosti se vznikem Rozštípené skály a Čertova kamene na nedalekém Peperku nechybí pověst o čertovi. Na kopci Peperku se ve dřívějších dobách těžilo stříbro pro žďárský klášter. Stříbra ale ubývalo a hormistr Hanuš se obával nejen o příjem kláštera, ale hlavně o to, že lidé ztratí práci. Jednou seděl Hanuš ve štole a tu uslyšel hlas, který mu sliboval obnovení těžby stříbra za slib, že Hanuš dá náhradou to, co má doma a neví o tom. Hanuš nevěděl, kdo mu to nabízí. Chvíli váhal a nakonec podepsal listinu, která se snesla od stropu. Sotva podepsal, přišli horníci se zprávou, že našli novou stříbrnou žílu. Hanuš se tím potěšil a s radostí běžel domů. Tam se dozvěděl, že jeho žena čeká dítě – to bylo tím, o čem nevěděl… Hanuš se obával celých dvacet let, co jeho syn Jindra vyrůstal. Jindra studoval na kněze a Hanuš doufal, že odslouží svou první mši dříve, než čert přijde. Čert věděl, že po mši by Jindru už nedostal, a tak se rozhodl, že v Hamrech způsobí potopu tím, že zahradí Sázavu. Tím pádem ani nebude mše a bude si moci Jindru odvést. Čert tedy začal rvát skály v okolí a pomalu je snášel na jedno místo poblíž Hamrů. Hráz rostla, čert dále nosil kamení z okolí, jenže s každým okamžikem, kdy se Jindra blížil konci mše, kamení těžklo. Když přelétával s velkým kusem kamene nad Peperkem, zahřmělo, ďábel ztratil všechnu sílu a kámen upustil. To Jindra právě dosloužil mši. Kámen s velkým žuchnutím dopadl na Peperek (však se mu také říká Čertův kámen) a ta rána způsobila, že rozestavěná hráz na Sázavě se rozštípla a zůstala tak už navždy. Od té doby se nazývá Rozštípená skála. Co se týče dalších domněnek týkajících se vzniku Rozštípené skály, existuje i teorie o následku silného zemětřesení (8. stupeň Richterovy stupnice), které na začátku srpna roku 1328 zasáhlo Českomoravskou vysočinu. V jeho důsledku byla tehdy rovněž kompletně zavalena důlní díla na Jihlavsku, Tišnovsku i v okolí Žďáru. Výjimkou nebyly ani stříbrné doly na nedalekém Peperku.

56

Rybenské Perničky Poloha: 1,5 km západně od obce Pustá Rybná Katastrální území: Pustá Rybná Nadmořská výška: 726 až 748 m Hornina: středně zrnité leukokrátní dvojslídné migmatity až ortoruly svrateckého krystalinika Lokalita je tvořena dvěma skalními útvary vzdálenými od sebe kolem 50 m. Větší Hrad na západě má výšku 16 m, méně rozsáhlá a nižší Netopýří skála na východě dosahuje výšky 8 m (viz foto). Při úpatích se nacházejí ostrohranné balvany o velikosti v delší ose až několik metrů, odpadlé zejména ze strmých stěn obou bloků. Severovýchodním a posléze severním směrem přecházejí do rozsáhlého balvanového proudu na úbočí vyvýšeniny. Materiál balvanového proudu je mimo jiné obnažen v korytě potoka Hlučálu na dně údolí. Skalní útvar Hrad se vyznačuje ve východní části třemi přímočarými, relativně kompaktními (pouze slabě destruovanými), téměř kolmými stěnami, stýkajícími se navzájem v pravých úhlech. Jsou vytvořeny podle puklin dvou hlavních směrů, při jejich úpatích jsou na několika místech vyvinuty výklenky. V kontrastu se strmými stěnami je na vrcholu této části skály místy vytvořen poměrně rovný visutý povrch ve výšce až 8 m nad okolním terénem, na kterém se podle četných subhorizontálních ploch odloučilo několik volných deskovitých balvanů. Obdobné selektivní zvětrávání se výrazně uplatňuje také podél ploch foliace. Jinde má temeno tvar protáhlého hřbetu. Na severozápadě na plošinu za mělkým sedýlkem navazuje mohutná věž dosahující výšky kolem 10 m, oproti okolnímu nižšímu terénu na ostatních stranách až zmíněných 16 m. Je přístupná pouze horolezecky. V horních partiích je dále členěná do drobnějších skalních výstupků a sníženin, na stěnách jsou vytvořeny místy převisy, největší o délce 3 m nad volný prostor v jihozápadní části. Na jihozápadě celého útvaru je skála výrazně destruována do podoby řady na sebe nakupených větších i menších balvanů. Silnější fragmentací a odnosem skalních bloků zde vznikla malá vkleslina, odtud vede přístupová cesta na visutou plošinu. Útvar Netopýří skála je mírně asymetrický s vyšší severní stěnou a nižší, méně strmou a rozvolněnější jižní stěnou, odkud vede přístupová cesta na vrchol. Taktéž západní a východní stěny jsou téměř kolmé a poměrně kompaktní a se severní okrajovou plochou se stýkají v pravých úhlech. Zvláště na severovýchodě je vytvořena ostrá styčná hrana (žebro). Severní stěna se dále vyznačuje výraznou římsou ve výšce 2 m a výklenkem při úpatí. Na vrcholu skály se nachází mírně ukloněná plošina s izolovaným reliktním deskovitým balvanem dlouhým 3 m a vysokým 1 m (viz foto). Nápadný drobný skalní blok je odčleněn od boční stěny podél vertikální pukliny na jihu útvaru. Pro subhorizontálně ukloněné vrcholové partie obou dílčích skalních útvarů jsou typické skalní mísy (viz foto). V zájmové oblasti byly v minulosti lidově nazývány perničkami, neboť svým tvarem připomínaly formy na perník (další poznámky k názvu lokality viz dále). Nalézají se zde všechna vývojová stadia skalních mís od iniciálních, zárodečných prohlubní až po stadia úplného rozrušení skalních mís, které mají vytvořený odtokový žlábek a jsou značně destruovány mrazovým zvětráváním. Tyto tvary, často označované jako pseudokrasové, jsou vázány na příhodnou puklinatost hornin, působení mechanického a chemického zvětrávání a gravitační pohyby. Jejich vývoj pokračuje i v současnosti. Méně vyvinuté tvary jsou situovány na plošině skály Hrad. Větší vznikly na izolovaném balvanu na vrcholu Netopýří skály, kde byly dokumentovány tři prohlubně. 57

Největší skalní mísa má průměr 50 – 60 cm a hloubku 20 cm. Svislé skalní stěny Rybenských Perniček jsou navíc velmi často pokryty drobnými voštinami. Při úpatí Hradu jsou patrné drobné deprese, které vznikly sufozí. Při sufozi byl vyplaven jemnozrnný detrit a došlo k poklesům a vzniku drobných depresí.

Vlevo: jihozápadní stěna skalního útvaru Hrad, kde je vytvořena 16 m vysoká mohutná věž. V její horní části vznikl výrazný skalní převis omezený podél puklin. Vpravo: pohled na Netopýří skálu, vyčnívající z mírně ukloněného nižšího okolního svahu, ze severovýchodu. Téměř kolmá severní stěna skalního srubu nápadně kontrastuje s mírnějším jižním úbočím (autor: P. Roštínský, 2006).

Vlevo: izolovaný skalní blok na mírně ukloněném rovném temeni Netopýří skály. Vpravo: vyvinuté skalní mísy na izolovaném bloku v temenní části Netopýří skály. Vzdálenější má vytvořen mělký odtokový žlábek (autor: P. Roštínský, 2006)

58

Skalní útvar byl modelován mrazovým zvětráváním probíhajícím podél tektonických a subhorizontálních exfoliačních puklin v pleistocénu. Vznikly výrazné skalní stěny a při jejich úpatích rozsáhlé úpatní haldy, které v nižší části svahu na severu přecházejí do kongeliflukčně utvářeného balvanového proudu. Skalní stěny byly intenzivně přetvářeny skalním řícením; při tomto procesu hrála důležitou úlohu hustota puklin. Název „Perničky“ Nejčastěji se uvádí jako zdrobnělina slova „pernice“, tj. mísa s povrchem uvnitř zdrsněným, v níž se trdlem na jemno třel uvařený mák. Další interpretací je, že pernice nebo pernička byla forma na perník. Pověsti však skalním mísám – perničkám často přisuzovaly různý původ a účel, např. že je vytvořil člověk ke kultovním účelům, sloužily k zapalování strážných ohňů, k drcení obilí apod. Podle další teorie jsou perničky zdrobnělinou slova „perna“, což bylo oddělení ve stodolách, kde se uchovávalo a drtilo obilí. Jedna pověst dokonce uvádí, že veliký kámen na vrcholu skály býval kamenný oltář a prohlubeniny v něm obětní mísy z pohanských dob. Místo samo bylo zasvěceno bohu Perunovi. Lidé pak začali tajemným skalám říkat zkomoleně Pernov a odtud už byl jen krůček k perničkám.

59

Štarkov Poloha: 1 km severovýchodně od Nového Jimramova Katastrální území: Nový Jimramov Nadmořská výška: 650 až 679 m Hornina: středně zrnitá dvojslídná masivní ortorula (alkalickoživcový metagranit, velmi silně deformovaný) s pozvolnými přechody do okolních metagranitů Lokalita se skládá z 18 výrazných skalních útvarů převážně věžovitého tvaru, které vystupují z výrazného hřbetu Štarkova nad údolím Fryšávky. Od skalních věží směrem severovýchodním a východním pokračuje od skalních útvarů rozsáhlý balvanový proud do údolí Fryšávky. Ortorulové skalní útvary byly využity jako součást opevnění středověkého hradu Skály z konce 14. století, dnes se zde nacházejí zbytky hradních zdí a příkopu. Skalní útvary jsou uspořádány do několika široce otevřených půloblouků, které na sebe vzájemně navazují. První půloblouk je otevřen k západu, začíná skalním útvarem Vrak, přes Větrnou věž, Divočáka, Krasavce pokračuje na Velkou věž, Velkého a Malého zbrojnoše a končí Infernem. Další půloblouk, otevřený k SSZ, začíná Infernem a pokračuje opět přes Velkého a Malého zbrojnoše a Velkou věž na Malou věž a Tunelovou věž. Od Tunelové věže probíhá hřeben směrem severním, který je využit zčásti jako hradní prostor. V této oblasti probíhají archeologické výzkumy a zpevňování zbytků hradebních zdí. Skalní útvary pak pokračují široce otevřeným půlobloukem Zub, Stařechovskou věž až k útvaru Náhrobek. Řada skalních útvarů byla přímo využita jako součást hradního opevnění (např. Větrná věž, Stařechovská věž, Rohová věž), zbytky hradeb se nacházejí mezi útvary Tunelová věž a Malá věž – včetně vstupní branky, dále mezi Velkou věží, Velkým a Malým zbrojnošem a Infernem. Morfologicky nejvýraznější a nejvyšší jsou tři skalní věže: Velká věž dosahuje převýšení 21,6 m, Velký a Malý zbrojnoš 17 m. Další útvary jsou nižší, např. Krasavec 7 m, Větrná věž 6,5 m, Vrak 5,4 m. Tvarově jsou základní makroformy skalních útvarů podmíněny průběhem směrů puklin a ploch foliace. Na výše uváděné pukliny jsou kolmé systémy puklin směru severovýchod-jihozápad, na které jsou vázána sedýlka a sníženiny mezi skalními věžemi. Na formování tvarů se projevuje i exfoliace podmíněná průběhem ploch foliace. Ortoruly zvětrávají v podobě konvexně prohnutých slupek. Mocnost slupek dosahuje od 5 do 30 cm, max. rozměry 3 x 5 m. Exfoliace je podmíněna vrásovou stavbou ortorul a pravděpodobným odlehčením při odnosu zvětralin. Exfoliační slupky jsou ukloněny výrazně po svahu a jsou ovlivnitelné potenciálními svahovými pohyby. Na stěnách skalních útvarů se vyskytuje velké množství skalních výklenků i výklenků typu abri (např. útvar Divočák). Výrazné jsou projevy selektivního zvětrávání. V rámci skalního útvaru Zub vznikla zvětráváním podél pukliny puklinová jeskyně (viz foto). Na severozápadním svahu pod vrcholem se vytvořila další puklinová jeskyně. Její hloubka je 3,4 m, šířka až 1,3 m, max. výška 5 m. Ze skalních útvarů vychází na severozápadě rozsáhlý balvanový proud dlouhý až 70 m. Je tvořen mohutnými balvany, které mají v delší ose délku až 4 m. Na svislých skalních stěnách se vyskytují drobné skalní výklenky a římsy, vzniklé kryogenními procesy a podmíněné průběhem svislých puklin a ploch foliace. Při úpatí vyvinuty úpatní výklenky – abri.

60

Skalní tvary byly modelovány kryogenními procesy v chladných obdobích pleistocénu (vznik strukturně podmíněných skalních věží, hřebenů a balvanového proudu). V holocénu se podílely na dalším formování procesy svahové modelace, zejména gravitační. Na stěnách docházelo ke skalnímu řícení a skalní stěny dodnes představují zdroj potenciálního skalního řícení. V balvanových akumulacích při úpatí útvarů a na svahu nelze vyloučit povrchové ploužení sutí a vzhledem ke sklonu svahu i plíživý pohyb sutí. Pseudokrasové jeskyně: jsou dutiny, které nevznikly v krasových horninách. Lze rozlišit několik typů: jeskyně rozsedlinové (nebo puklinové) jsou ty, které vznikly v místech, kde mají vrstvy horniny vhodný sklon a dosti velké relativní převýšení vůči svému okolí a kde dochází ke gravitačnímu rozšiřování tektonických puklin; tyto jeskyně mají charakter úzkých a vysokých rozsedlin, jejich tvar je více pravidelný, vázaný na průběh odlučných ploch (pukliny, vrstevní plochy), stropy těchto jeskyní jsou často tvořeny zaklíněnými skalními bloky. Naproti tomu suťové jeskyně vznikají v suťových haldách a dalších balvanových akumulacích ve dnech sníženin nebo na svazích, mají nepravidelný tvar podmíněný nahromaděním a velikostí balvanů suťových akumulací. Na dně pseudokrasových jeskyní jsou často spadané bloky, ostrohranná suť, splavený jíl a v blízkosti vchodů recentní organický detrit. Historie (z knihy M. Plaček (1996): Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku) Ve středověku zde stával hrad Skály (též nazýván Štarkov, Starkov či Střechovice), který vděčí za svůj vznik pánům z Kunštátu. Založen byl kolem r. 1380 Erhartem (Heraltem) ze stařechovické větve Kunštátů. Po skončení husitských válek proměnil Jan z Břežan hrad Skály v loupežnické sídlo. Jeho loupeživé výpravy znepokojovaly široké okolí, proto se zemská správa chtěla s Janem z Břežan dohodnout, aby jí za výkupné hrad postoupil. Jan z Břežan ale pravděpodobně dostal jen část slíbeného výkupného, a proto hrad neopustil. Hrad byl poté nákladně dobýván a okolo roku 1440 dobyt a rozbořen. V roce 1464, kdy panství koupili Pernštejnové, se již hrad označuje jako pustý, znovu pak v roce 1588. Od roku 1778 byl hrad Skály stejně jako celé jimramovské panství v majetku rodu Belcredi. Hrad využil skalních věží, které se staly součástí opevnění, uzavíraly hradní nádvoří (viz foto). Ke skalním blokům byl přistavěn i palác. Na západní straně byla brána, chráněná štíhlou válcovou věží na vysokém skalním útesu. Na skalách severně a jihovýchodně od hradního jádra stály další věže. Na západní, jižní a jihovýchodní straně se k hradu přimykala rozsáhlá předhradí, chráněná příkopy a valy. Z hradu se dochovaly zbytky zdiva věží, paláce a obvodové hradby, zčásti v proláklinách mezi skalami. Na nádvoří jsou pozůstatky cisterny. V současnosti je bývalé hradní nádvoří archeologicky zkoumáno, dochází ke zpevňování zbytků hradebních zdí, na haldy jsou vršeny zbytky hradebního zdiva k dalšímu použití. Vykopávky probíhají v části pod nádvořím odkrýváním předhradní části (haldy zeminy, sníženiny), při archeologickém průzkumu zde byly nalezeny např. zbytky penězokazecké dílny, dělové koule a pečetidlo Jana z Břežan.

61

Puklinová jeskyně vyvinutá podél sytému puklin v rámci skalního útvaru Zub (autor K. Kirchner, 2009).

Půdorys hradu Skály (zdroj: Miroslav Plaček – Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku) a zbytky hradních zdí v současnosti (autor: L. Kubalíková, 2009).

62

Tisůvka Poloha: 1,5 km severozápadně od obce Cikháj Katastrální území: Cikháj Nadmořská výška: 775 až 792 m (800 m vrcholová skála) Hornina: migmatitizovaná rula (svratecká ortorula) s výskytem pegmatitových žil s turmalínovými hnízdy Tisůvka (lidový název lokality je Čertův kámen) je představována mohutnou skalní hradbou, která vystupuje z vrcholové části výrazného hřbetu, při jeho úpatí jsou vyvinuty úpatní haldy, navazuje kryoplanační terasa a balvanové pokryvy charakteru kamenného moře. Skalní hradba je protažena ve směru severozápad-jihovýchod a její maximální výška je 15 m, délka skalního útvaru dosahuje 60 m. Puklina severojižního směru rozčleňuje skalní hradbu na dvě části: jihovýchodní a severozápadní. Jihovýchodní část je dlouhá 28 m, šířka při úpatí kolísá mezi 5 a 10 m. Výška jihovýchodního konce skály je 8,5 m, zvyšuje se směrem k severozápadu až na 14,5 m. Severozápadní část skalní hradby je dlouhá 30 m, její výška stoupá od severozápadního konce (7,5 m) k jihovýchodnímu až na 15 m. Při úpatí skalních stěn strukturních mrazových srubů se vytvořily kryogenními procesy zvětrávání a skalním řícením úpatní haldy. Zejména se nacházejí v místech oslabení skalních stěn zvýšenou frekvencí puklinatosti. Při západním úpatí vyššího skalního útvaru dosahují výšky až 3 m, při nižším, jihovýchodním útvaru až 2 m. Souvislý pokryv balvanů se vyskytuje i u východního úpatí skalních stěn, zejména tam, kde jsou vyvinuty mohutné skalní výklenky – abri. V okolí skalní hradby je rozsáhlá kryoplanační terasa pokrytá zvětralými balvany přecházejícími na svazích v rozvlečené balvanové pokryvy charakteru kamenného moře. Skalní tvary byly modelovány kryogenními procesy v chladných obdobích pleistocénu (vznik skalní hradby, úpatní haldy, kamenného moře, kryoplanační terasy). Na skalních stěnách se projevovalo působení skalního řícení, jeho potenciální působení nelze vyloučit při vývoji výklenků typu abri. V balvanových akumulacích na svahu nelze vyloučit povrchové ploužení sutí a vzhledem ke sklonu svahu i plíživý pohyb sutí. Na svislých stěnách skalních útvarů se díky puklinovým systémům vyvinulo množství skalních výklenků, zejména výklenků úpatních – abri. Na pukliny a vrásové plochy jsou vázány skalní výklenky a skalní římsy vzniklé kryogenními procesy a podmíněné průběhem svislých puklin a ploch foliace. V jihovýchodní části je vyvinuto strukturně podmíněné skalní okno. Na rulovém balvanu při úpatí východní stěny nižšího jihovýchodního bloku se vyskytuje malá skalní mísa (průměr 15 cm, hloubka 5 cm). Na stěnách se nachází velké množství drobných vhloubených tvarů – voštin. Tisůvka patří mezi útvary, kde se nacházejí v největším množství. Rozsáhle jsou vyvinuty na severozápadním skalním útvaru (jižní a západní stěny), nacházejí se i na západní stěně jihovýchodního skalního bloku. Voštiny dosahují průměru 3 až 16 cm a hloubkou až 5 cm.

63

Vlevo: jižní část skalní stěny nižšího jihovýchodního skalního útvaru členěná příčnými puklinami. Vpravo: voštiny na Tisůvce patří k nejlépe vyvinutým v rámci CHKO Žďárské vrchy (autor: K. Kirchner, 2007)

Voštiny: jsou jamkovité prohlubně ve svislých a převislých skalních stěnách, které místy vytvářejí celé soustavy (mřížkování) na rozsáhlých plochách. Jednotlivé jamky jsou odděleny více nebo méně silnými mezistěnami z odolného materiálu. Zvětšování, rozšiřování a spojování jamek vede někdy ke vzniku skalních dutin a výklenků. Jamky voštin mají většinou v průměru 1 až 5 cm, hloubka bývá stejná nebo i větší než průměr. Dříve byly voštiny považovány za produkt větrné eroze v aridních podmínkách ledových dob. Dnes jsou, alespoň ve středoevropských podmínkách, považovány za produkt převážně chemického, v menší míře mechanického zvětrávání a odnosu. Složitý proces vzniku a vývoje voštin je podmíněn inverzí odolnosti a významnou úlohu při jejich vzniku má srážková a podzemní voda prosakující horninou a její chemické působení na některé materiály, z nichž se hornina skládá. Voštiny se vyskytují zejména na povrchu skalních stěn, hlavně pískovců, arkóz a slepenců, ale v méně dokonalé formě byly zjištěny i v krystalických horninách. Pověst „Čertův kámen u Cikháje“ (z knihy H. Zelená Křížová (2011): Pověsti z Horácka a Žďárských vrchů.) Podle legendy je skalní hradba na Tisůvce ďáblovým dílem (jak jinak). V blízkém Světnově neměli kostel, a tak se rozhodli, že si ho postaví. Světnovští požádali vrchnost o povolení a protože nechtěli otálet a na stavbu kostela byla potřeba spousta materiálu, začali hned snášet kamení z širokého okolí. Když už bylo materiálu dostatek, povolali zedníky. Ti však, když ráno přišli, nenalezli na návsi ani jeden kámen. Vše přes noc zmizelo. Marně místní hledali kamení, až teprve malí kluci, kteří se toulali po lese, přišli s tím, že na Tisůvce vyrostla z ničeho nic nová skála. Místní začali tušit, že jde o dílo ďáblovo, proto se obrátili na opata žďárského kláštera. Ten jim vše vysvětlil: „Žádali jste o povolení stavět kostel jen vrchnost a na opata kláštera jste si nevzpomněli. 64

Navíc jste se před prací ani nepomodlili, takže všechno kamení dostal do své moci čert, který jej odnesl a na Tisůvce vytvořil skálu. Tím vás potrestal.“ Technická zajímavost Z Tisůvky vede poměrně strmá cesta dolů až na cestu, kde ve 30. letech minulého století fungovala lesní železnice. Ta byla zbudována po polomu v říjnu roku 1930, který na Žďársku způsobila mohutná vichřice, jež zničila velké množství lesních porostů, zejména smrkových. Lesní železnice byla v lokalitě v provozu až do konce roku 1934, dokud nebylo veškeré popadané dřevo vytěženo a zpracováno.

65

Zkamenělý zámek Poloha: 1 km východně od obce Svratka Katastrální území: Česká Cikánka Nadmořská výška: 720 až 765 m Hornina: hrubě zrnitý biotitický alkalicko-živcový metagranit s muskovitem (dříve označovány jako dvojslídné ortoruly) s intruzemi granitů Lokalita se sestává ze skalních útvarů uspořádaných do podkovovitého oblouku, otevřeného k severozápadu. Skalní útvary na západním ramenu podkovy (Zámecká věž, Hlava, Spárová věž, Skříň) jsou uspořádány kompaktně, východní strana (Rasovna a Hradiště) je méně kompaktní. Asi 30 m západně od hlavního skalního útvaru leží skalní útvar Pivovar. Na západní a severozápadní straně lokality se vyskytují i rozsáhlé suťové akumulace. Východní, jižní a západní okraj skalních útvarů obklopují zbytky valů slovanského hradiště. Hlavní seskupení skalních útvarů se nachází západním okraji vrcholu Zkamenělý zámek. Vnitřní prostor podkovovitého útvaru má rozměr 40 m, šířka 16 m. Celkové protažení ramen podkovy je směr severozápad-jihovýchod. Skalní útvary jsou odděleny příčnými puklinami ve směru severovýchod-jihozápad. Z oblouku vybíhá balvanový proud směrem severozápadním. Rovněž úpatí skalních stěn je překryto úpatními haldami, které vybíhají zejména k severozápadu jako balvanové proudy a pokryvy. Zámecká věž je dominantní a nejvyšší skalní útvar v rámci Zkamenělého zámku. Její převýšení oproti severnímu úpatí činí 22 m, jihozápadní stěna je převýšena oproti svahu 16 m. V jihovýchodní a východní stěně se projevuje exfoliace (podél ploch foliace). Stěny jsou stupňovité s řadou skalních říms. V nejnižším stupni je na výrazné puklině směru severozápad-jihovýchod vyvinuta puklinová jeskyně. Dosahuje rozměrů 275 cm x 65 cm x 250 cm. V zadní části se jeskyně výrazně zužuje a pokračuje úzkou spárou. Jihozápadní stěna Zámecké věže je výrazně svislá a až převislá, římsovitá, členěná puklinami směru severozápad-jihovýchod. Od jihozápadního úpatí vybíhá mohutná úpatní halda, která přechází do balvanového proudu. Mezi mohutnými bloky se vyskytují výrazné mezisuťové prostory s možností výskytu suťových jeskyní. Spárová věž je od Zámecké věže oddělena hlubokým sedlem, od útvaru Hlava výraznou puklinou. V puklině leží mohutný ukloněný blok, který se sem dostal vlivem skalního řícení. Výška Spárové věže oproti jihozápadnímu svahu 7,5 – 8 m. Hlava má převýšení jižní stěny 7,6 m, vyskytuje se zde úpatní převis abri. V puklině, která odděluje Hlavu od Spárové věže, leží podél puklin oddělený ukloněný deskovitý balvan. Skříň dosahuje podél jižní stěny převýšení 7,8 m a je výrazně členěna příčnými puklinami, jsou zde silné projevy exfoliace. Mezi Skříní a Hlavou z výrazného sedýlka (podél puklin) vybíhá mohutná úpatní halda. Na jižní stěně byl vytvořen skalním řícením mohutný převis (viz foto). Hradiště se nachází na východní straně podkovovitého oblouku, jeho převýšení je 5,6 m. Na západní straně útvaru jsou opřeny o skalní stěnu dva deskovité bloky, které tvoří přirozenou jeskyni. Prostor má tyto rozměry: šířka 3 m, délka 6 m, výška 1,8 m. Původně zde existoval jeden balvan, který byl pravděpodobně rozlomen v období 1869 až 1889. 66

Skalní útvar Pivovar leží asi 30 m západně od hlavních útvarů Zkamenělého zámku, je protažen ve směru východoseverovýchod-západojihozápad v délce 31 m, jeho šířka v západní části je 17,5 m. Výška uváděná v horolezeckém průvodci 18 m, podle aktuálního měření max. 15 m. Útvar je členěn řadou příčných puklin. Jižní skalní stěna je svislá až převislá s řadou říms. Na severní straně byl vytvořen skalním řícením mohutný převis s jeskyňkou (v horolezeckém průvodci označován Pelíšek). Výška prostoru dosahuje 1,75 m, hloubka 5,5 m, podél pukliny až 5,9 m. Ve vrcholové části Pivovaru se nachází řada atraktivních drobných tvarů zvětrávání (viz dále). Svislé stěny strukturně podmíněných stěn skalních útvarů pokrývá množství skalních výklenků (viz foto). Jihovýchodní stěna Zámecké věže je charakteristická výskytem drobných voštin na plochách foliace. Na jižní stěny Skříně se nacházejí výrazné selektivní zvětrávání podél foliačních ploch a množství úpatních skalních výklenků typu abri. Na jižní skalní stěně Pivovaru se vyskytují drobné voštiny, stejně tak na severní stěně ve vrcholové části. Unikátní drobné tvary zvětrávání se vytvořily ve vrcholové části skalního útvaru Pivovar, jedná se o dvě destruované skalní mísy, větší protažená dosahuje délky 43 cm, menší skalní mísa o průměru 35 cm a hloubce 30 cm má vytvořený odtokový žlábek.

Vlevo: skalní útvar Skříň se silnými projevy exfoliace. Vpravo: jižní stěna Skříně s bloky úpatní haldy – projev skalního řícení. (autor: L. Kubalíková, 2009).

Skalní úpatní výklenky (převisy typu abri) na lokalitě Zkamenělý zámek (autor: L. Kubalíková, 2009).

67

Skalní útvary byly modelovány kryogenními procesy v chladných obdobích pleistocénu (vznik strukturně podmíněných skalních stěn, úpatních hald a balvanových proudů). V holocénu se významně podílely na dalším formování procesy svahové modelace, zejména gravitační (skalní řícení). Reliéf lokality je antropogenně ovlivněn díky existenci slovanského hradiště (viz dále). Abri (skalní převis): jedná se o rozsáhlejší přirozený skalní výběžek vzniklý v měkčích polohách méně odolných hornin. Termín abri je převzat z francouzského výrazu l'abri, což znamená přístřešek nebo útulek. Významným činitelem, který se podílí na vzniku skalního převisu, je kapilární vlhkost v úpatních částech skalních stěn ve spojení s mrazovým zvětráváním, které urychluje mechanický rozpad. Na vzniku skalního převisu se v našich zeměpisných šířkách podílí také proces nivace. Jakmile se vytvoří malý výklenek, vzlínaní vlhkosti se ještě zvýší a uplatňuje se i vliv řas, lišejníků a mechorostů rozrušujících horninu mechanicky i chemicky. Slovanské hradiště Ve východní a jižní části Zkamenělého zámku se nacházejí pozůstatky hlubokých valů a příkopů (až 1,5 m hloubka, místy až 3 m šířka) bývalého slovanského hradiště z VI. – VII. století. Při budování bylo využito i přirozených skalních útvarů, které byly začleněny do fortifikací. Hradiště bývalo asi 85 m dlouhé a 55 m široké, obehnané dvojími valy (viz foto) a osídleno bylo nejspíše od 7. století. Později ve středověku mohlo též sloužit jako strážní hradiště. Archeologické nálezy svědčí i o přechodném využívání skal k úkrytu ještě v pozdějších dobách. Při výkopech bylo nalezeno několik předmětů: úlomky kamenného mlatu, žernov, drtidlo, hliněná ozdobná hlava býčka, množství kostí zvířat, železné nasazovací a bodací šipky, velké množství úlomků z hliněných nádob a řada drobných železných předmětů.

Zbytky příkopů a valů slovanského hradiště na Zkamenělém zámku (autor K. Kirchner, 2009).

68

Závěr Ačkoliv je ve světě význam geodiverzity a její ochrana již všeobecně přijímána, u nás je stále kladen větší důraz na ochranu živé přírody, například přirozených lesních porostů, význačných druhů rostlin a živočichů nebo ojedinělých ekosystémů. Přitom je to však právě geodiverzita, která biodiverzitu podmiňuje; chemické a fyzikální vlastnosti hornin nebo tvary reliéfu podstatně působí na výskyt a různorodost rostlin a živočichů. Četné skalní útvary Žďárských vrchů jsou hnízdištěm významných druhů ptáků, horninová skladba zase ovlivňuje chemismus půd, který dále působí na rostlinstvo. Na předcházejících stránkách mohl čtenář vidět, že geodiverzita, respektive geomorfodiverzita zahrnuje cenné bohatství (horniny, půdní horizonty, skaliska nebo drobné tvary zvětrávání), které je třeba dále hlouběji poznat, chránit a rozumně využívat. Toto na první pohled skryté dědictví nám umožňuje proniknout do tajemství historie Země a evoluce života, na základě čehož lze potom rekonstruovat podmínky, jaké v krajině panovaly v minulosti. Poznání geodiverzity má samozřejmě úzkou souvislost s její ochranou – protože člověk raději chrání to, co dobře zná, je vhodné využívat pedagogického potenciálu geodiverzity a podporovat vzdělávání, které se tak stává jedním z pilířů ochrany přírody. Ve Žďárských vrších probíhá dlouhodobě inventarizace geologického a geomorfologického dědictví (respektive geologických a geomorfologických lokalit, které představují hodnotnou část geodiverzity) a to přispívá jednak k hlubšímu poznání objektu ochrany a jednak k rozšíření povědomí o geodiverzitě a jejím významu v rámci širší veřejnosti (ať už jsou to místní obyvatelé nebo turisté). Ochrana geodiverzity však v některých případech stále naráží na nepochopení, neboť její změny jsou relativně pomalé, případně je geodiverzita považována za něco neměnného, trvalého. Člověk má většinou tendenci chránit něco, co je akutně v ohrožení nebo co mu rychle mizí před očima; geologický čas však plyne mnohem pomaleji, takže během kratší doby nedochází na první pohled k výrazným a viditelným posunům. Je však třeba mít na paměti, že člověk do značné míry ovlivňuje rychlost změn geodiverzity; během posledních desítek let dokázal přemístit značné objemy hornin a minerálů (ať už přímo – těžbou nerostného bohatství nebo nepřímo – vlivem eroze půdy) a výrazně pozměnil přirozené tvary reliéfu (náspy, zářezy, lomy, zarovnávání povrchu apod.). I proto je třeba se zaměřit na ochranu geodiverzity, akceptovat ji a propagovat. Dalším důvodem, který mluví ve prospěch ochrany geodiverzity, je fakt, že geodiverzita nabývá hodnot, které jsou pro fungování lidské společnosti velice důležité. Na první pohled je nejpodstatnější ekonomická hodnota: v CHKO Žďárské vrchy dodnes můžeme najít pozůstatky těžby kamene a svědkem bohaté hornické činnosti jsou i zmínky o dolování drahých kovů v minulosti. V současné době je ekonomická hodnota geodiverzity reprezentována zejména využíváním zajímavých geologických a geomorfologických lokalit pro cestovní ruch a s tím související regionální rozvoj; pokud se podíváme na zájmovou oblast, uvidíme, že spousta turistických stezek vede například ke skalním útvarům. Cenné pro cestovní ruch však nemusí být jenom skalní útvary, ale i přirozená koryta potoků, meandrující řeky, strže, mineralogické lokality, případně některé antropogenní (člověkem vytvořené) tvary reliéfu nebo samotná konfigurace reliéfu, která vytváří předpoklady pro 69

budování turistických a cyklistických stezek. Nabízí se zde i propojení využití lokalit z hlediska šetrného cestovního ruchu a vzdělávání. V minulosti byla velice významná i funkční hodnota geodiverzity – některé skalní útvary představovaly vhodné místo pro opevněná sídliště a hrady, v rámci CHKO Žďárské vrchy šlo o lokality Zkamenělý zámek a Štarkov, kde se dodnes můžeme setkat s pozůstatky historických staveb. S historií úzce souvisí i fakt, že na některých lokalitách byly nalezeny archeologické artefakty, na jejichž základě se dovídáme mnoho zajímavého o životě v minulosti. Velice důležitou hodnotou některých lokalit jsou i jejich kulturně-mytologické aspekty; různé pověsti o vzniku různých tvarů reliéfu nám dokreslují obrázek toho, jak lidé v minulosti přemýšleli o přírodních silách. V zájmovém území (stejně jako v mnoha jiných územích, kde se vyskytují skalní útvary) převažují zejména legendy, v nichž je skála nějakým způsobem spojena s ďáblem (např. Tisůvka, Rozštípená skála). Na základě výše uvedeného jsme se mohli přesvědčit o tom, že geodiverzita nemá jen význam pro vědu a pro poznání historie Země a neslouží jako „základna pro biodiverzitu“, ale že představuje i významný zdroj pro lidskou společnost z hlediska ekonomického, funkčního, historického a kulturního; proto je potřebné a žádoucí geodiverzitu chránit. Nejde ani tak o to, abychom geologické a geomorfologické bohatství zakonzervovali, případně znemožnili přístup na významné lokality, jde o to je rozumně využívat, neničit je, naučit se vážit si jich, nastavit takové podmínky využívání, které nám dovolí zachovat geodiverzitu i pro příští generace.

70

Příloha: plánky a schematické nákresy vybraných lokalit (vše upraveno podle Doležal, Trefulka, 2007)

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Bílá skála a Schovanka

71

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Čtyři palice

72

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Devět skal – část Hlavní hřeben

73

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Drátenická skála

74

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Lisovská skála

75

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Malínská skála

76

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Milovské Perničky

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Pasecká skála

77

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Prosička

78

Geomorfologické schéma strukturně-denudačních tvarů a projevů současných procesů na skalním útvaru Rozštípená skála. Popis částí skalního útvaru: 1. Východní stěna, 2. Jehla, 3. Mechová stěna, 4. Hlavní stěna, 5. Trpasličí stěna, 6. Sloní věž, 7. Hodinář. Legenda: 1 – výrazné úpatní výklenky, 2 – pseudokrasové jeskyně, 3 – tunel, 4 – výrazný sešlap s projevy plošné eroze, 5 – výrazné vrcholové body skalních útvarů.

79

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Rybenské Perničky

80

Schematický nákres hlavních skalních útvarů lokality Štarkov: 1. Náhrobek, 2. Pytlácký kámen, 3. Brána, 4. Obelisk, 5. Rohová věž, 6. Stařechovská věž, 7. Zub, 8. Tunelová věž, 9. Trio - Malá věž, 10. Trio - Prostřední věž, 11. Trio - Velká věž, 12. Inferno, 13. Velký a Malý zbrojnoš, 14. Krasavec, 15. Divočák, 16. Větrná věž, 17. Střecha, 18. Vrak.

81

Geomorfologické schéma strukturně-denudačních tvarů a projevů současných procesů na skalním útvaru Tisůvka. Legenda: 1 – voštiny, 2 – výrazné úpatní výklenky, 3 – skalní okno, 4 – úpatní balvanové haldy a akumulace, 5 – projevy skalního řícení (potenciální i aktivní), 6 – výrazné vrcholové body skalních útvarů

82

Geomorfologické schéma strukturně-denudačních tvarů a projevů současných procesů na skalních útvarech lokality Zkamenělý zámek. Popis dílčích skalních útvarů: 1. Zámecká věž, 2. Spárová věž, 3. Hlava, 4. Skříň. Legenda: 1 – výrazné úpatní výklenky, 2 – drobné voštiny, 3 - projevy skalního řícení (potenciální i aktivní), 4 – úpatní balvanové haldy a akumulace, 5 – výrazné vrcholové body skalních útvarů.

83

Vybraná literatura a zdroje informací Australian Heritage Commission (1996, 2002): Australian Natural Heritage Charter for the conservation of the places of natural heritage significance: standards and principles. Australian Heritage Commission and Australian Committee for the International Union for the Conservation of Nature (ACIUCN), Sydney. Balatka B., Sládek J. (1962): Říční terasy v českých zemích. Geofond, Praha, 578 s. Buriánek D. et al. (2011): Horniny a geologický vývoj jednotek severovýchodního okraje moldanubika. Česká geologická společnost, 28 s. Čech L. et al. (2002): Chráněná území ČR, svazek VII. – Jihlavsko. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 528 s. Česká geologická služba: Geologická encyklopedie on-line (http://www.geology.cz/aplikace/encyklopedie) Červinka P. (1994): Vývoj antropogenního reliéfu okolí Žďáru nad Sázavou. Sborník ČGS, 99 (3): 163-177. Demek J. a kol (1965): Geomorfologie Českých zemí. Academia Praha, 335 s. Demek J., Mackovčin P. eds. (2006). Zeměpisný lexikon ČR – Hory a nížiny. AOPK ČR, 588 s. Doležal F., Trefulka F. (2007): Žďárské vrchy. Průvodce po horolezeckých terénech Vysočiny. TJ Vysočina Žďár nad Sázavou, 166 s. Gray M. (2004): Geodiversity: Valuing and Conserving Abiotic Nature. John Wiley, Chichester, 434 s. Hanžl P. et al. (2011): Geology of the Žďárské vrchy area: a review. Travaux Géophysiques, Praha: Institute of Geophysics, Acad. Sci. CZ, 40, s. 24. Hauptman I., Kukal Z., Pošmourný K., eds. (2009): Půda v České republice. MŽP Praha, 255 s. Hlaváč V. (2014): Znovu k záměru „odlesnění skal“ na Žďársku. Lesnická práce (Kostelec nad Černými lesy), 93 (2): 34-35. Hrádek M. (1983): Zásady strukturně geomorfologické klasifikace a regionalizace České vysočiny. Geomorfologická konference, UK, Praha 1983, s. 47-52. Chlupáč I. et al. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia Praha, 436 s. Ivan A., Kirchner K. (1999): Morfostrukturní charakteristika Žďárských vrchů. Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku v roce 1998, ČGÚ a Katedra geol. věd PřF MU, Brno, s. 17-18. Kirchner, K. (1983): Periglaciální tvary a některé aspekty pleistoceního vývoje reliéfu v okolí Žďáru nad Sázavou na Českomoravské vrchovině. Zprávy GGÚ ČSAV, 20 (4): 33-47. Kirchner K. (1989): Tvary zvětrávání a odnosu hornin v CHKO Žďárské vrchy. 2. Sympozium o pseudokrasu. Knihovna České společnosti speleologické, 10: 12-15. Kirchner K., Nováková E. (2007): Geologicko-geomorfologický inventarizační průzkum vybraných přírodních památek a jejich návrhů v západní části CHKO Žďárské vrchy. Výzkumná zpráva, Ústav geoniky AV ČR Brno a CHKO Žďárské vrchy, 33 s. Kirchner K., Nováková E., Kubalíková L. (2009): Geologicko-geomorfologický inventarizační průzkum vybraných přírodních památek a přírodní rezervace ve střední a východní části CHKO Žďárské vrchy. Výzkumná zpráva, Ústav geoniky AV ČR Brno a CHKO Žďárské vrchy, 35 s. Kirchner K., Roštínský P. (2007): Geomorfologická inventarizace vybraných skalních útvarů v centrální části CHKO Žďárské vrchy. Sborník prací Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity - Geografie, Geologie, 237 (10): 48-64.

84

Kirchner K., Roštínský P., Nováková E. (2006): Geologicko-geomorfologický inventarizační průzkum vybraných přírodních památek v centrální části CHKO Žďárské vrchy. Výzkumná zpráva, Ústav geoniky AV ČR Brno a CHKO Žďárské vrchy, 50 s. Mackovčin P., Balatka B., Demek J., Kirchner K., Slavík P. (2009): Geomorfologické jednotky. Mapa v měřítku 1:500 000. In: Hrnčiarová, T., Mackovčin, P. Zvara, I. et al.: Atlas krajiny České republiky. Oddíl 4. Přírodní krajina, Pododdíl 4.4. Reliéf, mapa č. 80., s. 122-123. MŽP ČR, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i, Praha. Melichar R. (2009): Vysvětlivky k základní geologické mapě České republiky 1:25000, list 24-111 Sněžné. Česká geologická služba, 58 s. Muřický E. (1977): Geomorfologické poměry vrcholové oblasti Žďárských vrchů se zřetelem na skalní tvary. Rigorózní práce. UK, Praha 1977, 90 s. Němeček, J. et al. (2011): Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. ČZU Praha, 94 s. Panizza M. (2001): Geomorphosites: concepts, methods and example of geomorphological survey. Chinese Science Bulletin, 46: 4-6. Panizza M. (2009): The Geomorphodiversity of the Dolomites (Italy): A Key of Geoheritage Assessment. Geoheritage, 1 (1): 33-42 Plaček, M. (1996): Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Libri Praha, 439 s. Reynard E., Coratza P., Regolini-Bissig G. eds. (2009): Geomorphosites. Verlag Dr. Friedrich Pfeil, Mnichov, 240 s. Romportl D. (2003): Geomorfologické poměry centrální části CHKO Žďárské vrchy. Magisterská práce. UK, Praha, 95 s. Rubín J., Balatka B. (1986): Atlas skalních, zemních a půdních tvarů. Academia Praha, 385 s. Smolová I. et al.: Lexikon tvarů reliéfu České republiky (http://geography.upol.cz/soubory/studium/eucebnice/Smolova-2010/index.html) UNESCO (1972): Convention concerning the protection of the world cultural and natural heritage (http://whc.unesco.org/archive/convention-en.pdf) Zabloudil V., Mückstein P., Staněk J., Řetický J., Záliš Z., Čejka J., Matějka P., Doležalová P., Dajč L., Hanus B. (2010): CHKO Žďárské vrchy po čtyřiceti letech. Ochrana Přírody 6: 2-6. Zelená Křížová H. (2011): Pověsti z Horácka a Žďárských vrchů. Nové město na Moravě, 104 s.

85

Název: Za skalními útvary CHKO Žďárské vrchy Autoři: Aleš Bajer, Václav Hlaváč, Karel Kirchner a Lucie Kubalíková Vydala: Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno Tisk: ASTRON studio CZ, a.s., Veselská 699, 199 00 Praha 9 Vydání: první, 2014 Počet stran: 88 Náklad: 200 ks ISBN 978-80-7375-959-9

Publikace, kterou držíte v ruce, se dotýká v českém prostředí méně diskutovaného tématu geodiverzity (respektive geomorfodiverzity) a s tím souvisejících otázek ochrany geologického a geomorfologického dědictví. Jádro tvoří podrobný popis vybraných skalních útvarů v CHKO Žďárské vrchy, které reprezentují významnou část přírodního dědictví oblasti. Autoři se nezaměřili jen na popis geovědních charakteristik vybraných lokalit, ale pokusili se zanést i aspekty kulturní a historické – v souladu s komplexním pojetím filozofie geodiverzity a jejích hodnot. Publikace je určena širokému okruhu čtenářů – odborníkům (pracovníci ochrany přírody a krajiny, geografové, geologové), pedagogům, studentům přírodovědných oborů a všem, kteří se při procházkách přírodou dívají kolem sebe a chtějí se dozvědět něco víc.

ISBN 978-80-7375-959-9