Z Velké síně se ozýval takový hluk, jako by byla plná k prasknutí. Byl slyšet obvyklý dětský smích a výkřiky, neutuchající hlahol tuctů tlumených

Příběh je pokračováním povídky Tiry Nog Prasklinka v čase. Harry Potter a Severus Snape se pokoušejí vyrovnat se změnami ve svých životech a najít způsob, jak zachránit přátelství, které se mezi nimi vytvořilo, když byli ještě dětmi. Originální název: Growing Pains Autorka: Tira Nog Překlad: Casiopea Betareading: POPO Pár: Severus Snape/Harry Potter Žánr: Drama, romance Počet kapitol: 12 Varování: slash, detailní popisy milování Omezení: +18 Link: http://worldofsnape.wordpress.com/slash/strasti-dospivani/

1

1 Z Velké síně se ozýval takový hluk, jako by byla plná k prasknutí. Byl slyšet obvyklý dětský smích a výkřiky, neutuchající hlahol tuctů tlumených rozhovorů a v pozadí řinčely příbory a cinkaly přesouvané talíře. To všechno dohromady proměnilo síň v jednu obrovskou rezonující kamennou krabici. Poněkud hlučný způsob zahájení nového dne, obzvlášť pro někoho, kdo se pokoušel vyrovnat s faktem, že je pondělí. Severus Snape se zastavil přede dveřmi, připravený prchnout. Dva dny prostě nebyly dostatečně dlouhá doba na to, aby si jeden mohl dát život do pořádku, natož aby našel vnitřní rovnováhu. V pátek touto dobou byl ještě dítětem. Při hře na babu pronásledoval svého spolubydlícího kolem ložnice, místo aby se oblékal do školy. Ale teď… Teď se všechno vrátilo k obvyklým pořádkům: žádná hra na babu, žádný famfrpál, dokonce ani řachavý Petr. Dnes se nechystal jít na vyučování, aby studoval; on bude učit druhé. Ba co víc, měl čtyřměsíční skluz, který bude muset dohnat. Netroufal si ani pomyslet, v jakém stavu se asi nacházejí učební osnovy. Neexistoval způsob, jak by mohl čtyři proflákané měsíce nacpat do tří, které zbývaly. Severus, dosud prodlévající před mohutným vstupem do síně, si pomyslel, že by ho to skutečně mělo trápit. Zameškaná práce, studenti nedostatečně připravení ke zkouškám – toto byly naléhavé věci. A ne jeho emocionální problémy. Ale jak tam tak stál, zcela strnulý a ztuhlý, jeho pocity byly jedinou věcí, která mu připadala skutečná. Jakmile otevře ty dveře, bude muset čelit škole plné lidí, kteří ho vídali coby sedmiletého chlapce. Ta představa ho z nějakého důvodu děsila a zahanbovala zároveň. Nedávalo to žádný smysl. Celá léta v roli špióna čelil Voldemortovi a nikdy se takto nechvěl. Ale představa, že bude procházet síní a cítit, jak se na něj upírají všechny ty zvědavé pohledy, mu brala sílu. A on netušil proč. Neudělal přece nic špatného, nic čím by se ztrapnil. Hermiona a Ron celý čas dohlíželi na to, aby se oblékal i choval, jak se patří. Na tom všem nebylo nic, co by ho mělo zahanbovat. Tak proč z toho dělal takovou vědu? Proč mu připadalo, jako by všechna jeho nejhlubší tajemství byla vystavena všem na odiv? A byla to právě myšlenka na Hermionu a Rona, která ho přivedla k pochopení toho, co mu dělalo takové starosti. Celá škola se stala svědkem jeho bezmoci. Byl zranitelný a bezradný a všichni to věděli. Viděli také, že se ho Weasleyovi ujali a dali mu domov. Domov, který už nebyl jeho. A v tom byl zakopaný pes. Během uplynulých měsíců byl po příchodu do Velké síně ráno co ráno usazován k učitelskému stolu mezi Rona a Hermionu. A teď, když svůj život získal zpátky, získal s ním zároveň i své někdejší osamocené místo na konci stolu. Kdyby se dnes posadil jinam, odhalil by přede všemi svou slabost, svou potřebu, a Severus byl pevně rozhodnutý uhájit si svou důstojnost za každou cenu. Už ztratil příliš mnoho, než aby byl ochoten ztratit ještě tohle. Ale… Severus se zhluboka nadechl a pokusil se uvolnit. Dokáže to. Vydržel Cruciatus, přežije i tohle.

2

Sebral odvahu, otevřel dveře a vešel do síně. Veškerý ruch v místnosti jeho příchodem ustal – něčeho takového si sotva mohl nevšimnout. Když kráčel napříč místností k učitelskému stolu, cítil na sobě tucty upřených pohledů. Přál si, aby se mohl schovat za závojem svých vlasů. Měl je ale sčesané dozadu a sepnuté sponou, kterou mu dala Hermiona. Když si uvědomil, že jeho nový účes by sám o sobě jako důvod k okukování stačil, zděsil se. Jeho dřívější sestřih byl starší, než někteří jeho kolegové. Předpokládal, že změna jeho vzhledu způsobí mnoha lidem šok. To nepokryté zírání mu každopádně pěkně cuchalo nervy. „Dobré ráno, Severusi,“ pozdravila ho ředitelka McGonagallová a vřele se na něj usmála. „Ještě jednou vás vítám zpět.“ Přišla se na něj podívat už včera. Kromě Harryho byla jediná, kdo ho navštívil. „Minervo,“ přikývl ve snaze být zdvořilý. Všichni ostatní už zaznamenali jeho návrat. Když vykročil k nejzazšímu konci dlouhého stolu, aby zaujal své někdejší místo v ústraní, uvědomil si, že kolem něj zavládlo absolutní ticho. Všichni, kteří to ráno seděli ve Velké síní, kolektivně zadrželi dech. Každý profesor i každý student v úzkosti vyčkával, jak zareaguje. Dle napětí, které v místnosti zavládlo, se dalo soudit, že nepředpokládají nic menšího než sopečný výbuch. Severus byl totálně vynervovaný a cítil, jak mu v předtuše nějakého nastraženého žertíku ztuhly svaly. Proklatě! Copak mu ti kreténi nemohli dopřát jedno jediné ráno, aby si mohl dát život do pořádku, než se z něj nějakým stupidním vtípkem opět pokusí udělat idiota?! Rozhodnutý vypořádat se s jakoukoli potupou, která ho čekala, si slíbil, že ať už je za to zodpovědný kdokoli, on mu udělá ze života peklo. Když konečně pochopil příčinu všeobecného napětí, jeho krok zakolísal. Jeho obvyklé místo, židle nacházející se téměř na konci stolu, byla prázdná jako vždy, ale už nestála osamoceně. Ronald Weasley se posadil na poslední židli hned vedle Severusova prázdného místa. Z druhé strany seděl Harry Potter s Hermionou po boku. Zkrátka – obvyklé rozmístění, kterému uvykli v posledních čtyřech měsících. A aby těch šokujících zjištění nebylo málo, vedle Hermiony – na samém krajíčku své židle – seděl zděšený Neville Longbottom a o židli dál Blaise Zabini. Jen Merlin ví, jak k tomu Longbottoma přiměli. Ten muž vypadal, jako by byl na pokraji kolapsu. Žádné další volné místo, které by Severusovi umožnilo sedět odděleně, mu nenechali. Jeho… rodina se rozsadila tak, že neměl jinou možnost, než jíst s nimi. Leda by se otočil a přešel na opačnou stranu dlouhého učitelského stolu. A tam by musel sedět vedle toho nesnesitelně arogantního Millera. To by raději stoloval s Hagridovými třaskavými skvorejši. Stál tam ztuhlý šokem a rozvažoval, jak by měl reagovat. Absolutní ticho, které kolem něj vládlo, mu napovědělo, že celá škola očekává zábavný výstup. Zadíval se do tváří lidí, kteří k němu byli tak laskaví. Hermionina vyjadřovala stejnou měrou obavy i odhodlání. Severusovi bylo jasné, že to byla ona, kdo vmanipuloval Longbottoma do něčeho, co bylo tak zásadně proti jeho přirozenosti. Potter vypadal nervózně, jako by se bál, že by jediným pohybem mohl zničit křehké přátelství, které mezi nimi vzniklo. Zabini se choval jako typický Zmijozel – vysoký brunet se celou věcí očividně bavil. 3

Jedinou osobou, která se chovala takřka normálně, byl Ron. Hltal obrovskou hromadu ovesné kaše a své misce při tom věnoval plnou pozornost. Teprve až když se na něj Severus zahleděl, Ron si jeho upřený pohled uvědomil. Ticho kolem nich ještě zmohutnělo. Ron vzhlédl. Přejel očima řadu učitelů, kteří vypadali jako oběti znehybňovací kletby, a pak se zadíval k nebelvírskému stolu. Tamní stolovníci se zdáli celou scénou rovněž intenzivně pohlceni. Nakonec se vrátil k Severusovi. Protočil oči a pohlédl na své kolegy. „Tak už dost! Děláte, jako by si žádný z učitelů nikdy předtím nepřesedl. Severusi, sedni si, než ti to jídlo vychladne.“ A pokračoval ve své snídani. Hermiona vypadala, že Rona zavraždí. Harry se zřejmě zatím nerozhodl, jestli jí v tom má pomoct nebo ne. Longbottom se pokoušel vsáknout do dřevěného obložení. Všichni ostatní čekali na výstup snapeovských rozměrů. Severus se posadil. Když zaujímal místo mezi Harrym a Ronem, utrousil jen: „Dobré ráno.“ K jeho obrovské úlevě se ve Velké síni okamžitě rozběhl běžný ruch, jako by někdo stiskl spínač. „Dobré ráno, Severusi,“ odpověděla rozzářená Hermiona. I ona vypadala, že se samou úlevou skácí pod stůl. Ron uprostřed přežvykování dalšího sousta zamumlal: „Ránko.“ Harryho tiché: „Ahoj,“ Severuse nečekaně rozechvělo. Původně nepředpokládal, že by se dnes ráno musel vypořádávat zrovna s tímhle. „Ahoj,“ odpověděl. Když se jejich pohledy setkaly, začal se modlit, aby nezčervenal. Dost na tom, že ze sebe udělal pitomce už svým příchodem. „Jak se ti dnes daří, Severusi?“ zeptala se Hermiona. Byl si naprosto vědom všech upřených pohledů, které se na něj upíraly. Pokrčil rameny a vyhýbavě odvětil: „Jsem tady.“ A vzápětí se proklel za ten starostlivý pohled, který se jí okamžitě objevil v očích. Roztřesenou rukou se natáhl po konvici s čajem, ale jiná, delší, tu jeho předběhla. Ron znovu prokázal, že si svého okolí všímá víc, než dává najevo. Nalil mu čaj do šálku a Severuse tak zachránil před nevyhnutelnou potupou; on by ten čaj totiž rozlil po celém stole. „Harry, co myslíš, jak si Sinistrová s Dřevohradbovou vedly při vyučování tvých tříd?“ zeptal se Zabini zpoza Nevilla Longbottoma. „Říkaly mi, že se za tebou zastaví, abyste společně prošli učební osnovy, které suplovaly.“ Severus cítil, jak se od něj Harryho upřený pohled odvrací. Jako by ho opouštělo horko letního slunce a on se místo toho ocitl ve stínu. Byl zvyklý držet své emoce pod kontrolou. V sobotu v noci sám sebe arogantně přesvědčil, že celé to divadelní představení o platonickém přátelství s Harrym bez potíží zvládne. Předpokládal, že city, které choval k Harrymu, dokáže ignorovat stejně snadno jako všechny ostatní. Zcela zřejmě neměl dosud příležitost si svou sebekontrolu otestovat. Zatímco Harry Zabinimu odpovídal, Severus se zhluboka nadechl. Jeho končetiny byly náhle jako gumové. Připomínal teď někoho, kdo svádí boj na život a na smrt, a ne muže, který prostě sedí za stolem a chystá se snídat. Kdy se z něj stal tak nemožný blázen, že při 4

příchodu do Velké síně předvedl takové melodrama?! A všichni ostatní očividně očekávali, že vybuchne. Byl prostě… Velká hřejivá ruka, která právě dosedla na jeho záda, přerušila proud jeho myšlenek. Ronova uklidňujícího gesta si nikdo jiný nevšiml. Severus po něm střelil pohledem. Weasley si stále ládoval do úst ovesnou kaši tak rychle, jak dokázal, zatímco jeho druhá ruka pokračovala v nenápadném utěšování. Když se střetl se Severusovým pohledem, mrkl na něj. Pak se zakřenil a ruku odtáhl. „První kroky jsou vždycky nejtěžší. Příště to bude lepší,“ zašeptal, když spolkl to, co měl v ústech. To byl vážně tak průhledný? Byla každá jeho myšlenka a obava tak zřejmá? Pohlédl na Rona a netušil, jak se s tím má vyrovnat. Jeho hrdost ho nabádala, aby Weasleymu kvůli jeho domněnkám odsekl. Jenže ten muž ho v době, kdy byl naprosto bezmocný, chránil tak, jak to ještě nikdy nikdo neudělal. Takže místo vrčení se pochybovačně zeptal: „Vážně?“ „Pevně v to doufám. Dneska to bylo peklo,“ povzdechl si Ron a v jeho jindy přívětivých rysech se usadila netypická sklíčenost. Severus tázavě zvedl obočí. Ron se krátce zahleděl na svou ženu, zjevně ponořenou do hovoru se Zabinim a Harrym, a vysvětloval: „Víš, Hermy je teď v první řadě zmatená. Dnes ráno vás chtěla jít budit do školy. Teprve až…“ „Ach,“ přikývl Severus. Začínal si uvědomovat, že není jediný, pro koho je nastalá situace obtížná. Tito lidé byli ochotní změnit od základů svůj život, jen aby se přizpůsobili Harryho a jeho potřebám. Nedokázal si představit, čím Ron a Hermiona museli projít. Do svého domova ale i do srdce přijali děti, které pak přes noc prostě zmizely. Děti, které se už nikdy nevrátí. Ron se k němu naklonil a ztišil hlas. „Díky, že jsi nešel… Prostě díky. Myslím, že by ji zabilo, kdyby ses posadil vedle Millera.“ Ron mu děkuje?! „Hej.“ Harryho ruka přistála na Severusově levém rameni a přerušila jejich rozhovor. „Během snídaně jsou tajemství přísně zakázána. Už ses ho zeptal?“ Harry se k Ronovi natáhl přes Severuse. „Na co se měl zeptat?“ otázal se stísněně a opřel se do své židle, aby Ronovi a Harrymu nepřekážel ve výhledu. Což bylo poněkud těžké, vhledem k tomu, že seděl mezi nimi. „No, abychom při pondělku sami sebe ochránili před použitím nějaké Neodpustitelné proti těm malým monstrům, obvykle se večer sejdeme a společně opravujeme domácí úkoly,“ řekl Harry. „Od prosince jsme to neudělali, protože všichni měli příliš mnoho práce, aby dokázali pokrýt všechny vyučovací hodiny,“ vysvětloval Ron. „Ale vzhledem k tomu, že se všechno vrátilo k normálu, mysleli jsme, že s tím dnes večer zase začneme.“ „Byli bychom rádi, kdyby ses k nám připojil,“ ozvala se Hermiona, která seděla na druhé straně vedle Harryho. „To je všechno. Tedy pokud nemáš v plánu něco jiného.“ 5

„Doufal jsem, že by se nám mohlo podařit zvládnout i partii šachů,“ dodal z druhé strany Ron. „Nemusíš se rozhodnout hned teď,“ prohodil rychle Harry. „Jasně, dej si na čas a přemýšlej o tom,“ radil mu Ron. Všichni tři se očividně připravovali na jeho reakci. Z jejich výrazů bylo zřejmé, že je pro ně jeho souhlas velmi důležitý. Severus věděl, že to není dobrý nápad. Měl by se od nich snažit odpoutat a ne jejich vzájemné vztahy upevňovat. Jeho rozhodnutí dovolit někomu, aby se k němu přiblížil, bylo velice těžké dodržet, ale vytrvalé odmítání těch tří a jejich přání se zdálo ještě těžší. Každému z nich byl tolik zavázán, že nebude nikdy schopen jim to splatit. Pokud si chtějí nechat zkazit večer, on nemá žádné právo jim v tom bránit. Neblábol, vynadal sám sobě. Žádné právo jim v tom bránit? On jim v tom přece nechce bránit. On je… potřebuje. A to ho děsilo. Severus nějakou dobu bojoval se strachem a potom tiše odvětil: „Nepotřebuji si to rozmýšlet. Přijdu, bude to pro mne čest.“ Formálnost jeho projevu se jich nijak nedotkla. Pokud se tedy dalo usuzovat podle těch širokých úsměvů. „Perfektní!“ rozzářila se Hermiona. Její oči v tu chvíli jiskřily jako ty Albusovy. „Pojďte, bando,“ zvolal Neville, který seděl vedle Hermiony. „Nebo přijdeme pozdě!“ „Cože?“ Harry, Ron a Hermiona se s výrazem typické opožděné reakce rozhlédli po zcela vyprázdněné Velké síni. „Severus ještě nedojedl snídani,“ protestovala Hermiona, když se všichni začali zvedat a horečnatě sbírat své osobní věci a knihy. „Už mu není sedm, Hermy. Ví, kdy se má najíst,“ odfrkl si Ron, nicméně cestou ke dveřím podal Severusovi do ubrousku zabalený koláč. S kvapným: „Uvidíme se!“ Weasleyovi vyrazili a zanechali za sebou Severuse s omráčeným výrazem ve tváři a s moučníkem v ruce. „Je to trochu… drtivý, že jo? Myslím tím, být zase dospělí,“ ozval se vedle něj důvěrně známý sytý tenor. Vylekaný Severus se obrátil. Uviděl, že Harryho Potter, dosud zůstal na místě. Zelený hábit, který si dnes oblékl, dokonale ladil s barvou jeho očí. S přetrvávajícím pocitem zneklidnění, který v něm pohled na dospělou verzi chlapce, jenž se s ním přátelil, vyvolával, Severus váhavě přikývl. „Musel jsem sebrat veškerou odvahu, abych sem dnes ráno dokázal jít,“ pokračoval Potter a sebekriticky se usmál. „Hermiona mě musela držet za ruku.“ Severus si pomyslel, jak zvláštní je slyšet Pottera, jak se v jeho přítomnosti přiznává k nějaké slabosti. „Přesně jak říkáš… Drtivé,“ řekl pomalu. „První hodinu máš volnou?“ zeptal se Potter.

6

„Ano. V pondělí začínám učit až od druhé hodiny a končím devátou. Dnes mě čekají dvě dvouhodinovky lektvarů,“ odpověděl. Naprosto šokovaně si uvědomil, že on a Potter právě… přátelsky konverzují. „Já začínám až třetí hodinou. Projdeš se se mnou?“ zeptal se Harry a gestem ruky ukázal vlevo k francouzskému oknu, které vedlo k zahradám. Severus věděl, že by nebylo moudré zůstávat s Potterem sám. Nedokázal pochopit, jak náklonnost, kterou jeho mladší já chovalo k Harrymu, mohla přerůst v tuto naprosto nevhodnou touhu. Jediné co věděl, bylo, že když s Potterem je, tak to bolí. Jenže když s ním není, bolí to mnohem víc. Neexistovala ovšem žádná relevantní výmluva, které by mohl použít, aby jeho nabídku odmítl. Kdyby tak učinil, mohlo by to nechtěně přitáhnout pozornost k důvodům, proč se Harrymu vyhýbá. Kromě toho, dal mu přece slovo, že se bude snažit jejich přátelství zachovat. Takže přikývl a následoval Pottera ke dveřím. Počasí se k procházení příliš nehodilo. Nebe nad hlavou bylo temné a zatažené, z šedých mraků mrholilo. Byla zima a lezavo. Ačkoli půda rozmrzla, tráva ještě nezačala rašit. Hlína pod jejich nohama byla rozbahněná a nepříjemně čvachtala. Na tom chladném povětří však bylo cosi osvěžujícího. Severus došel k závěru, že se dobře hodilo k jeho rozpoložení. A bylo fascinující sledovat, jak se Harryho kůže zbarvila do růžova, když mu ledový deštík zmáčel vlasy a tváře. „Dnes odpoledne by měl proběhnout famfrpálový zápas,“ řekl Harry a zahleděl se přes holé stromy potemnělé padajícím mrholením. Ještě stále bylo tak chladno, že jeho slova doprovázely obláčky páry. „Pokud nebude zrušen,“ konstatoval Severus. Uvažoval, kdy se mu konečně přestanou svírat útroby při každé myšlence na to, co by v daný moment dělali, kdyby se z nich znovu nestali dospělí. „Jo, to je pravda. Schází mi Adam,“ přiznal náhle Harry při vzpomínce na rusovlasého chlapce, který s nimi kamarádil. Mně chybíš ty, pomyslel si Severus, ale nahlas to nevyslovil. „Není to zvláštní?“ zeptal se Harry. Zvláštní bylo jedině to, že mu Harry stále ještě věřil natolik, aby s ním sdílel důvěrné myšlenky. Severus na sobě cítil ty utrápené oči a tak sklopil pohled k promáčené zemi. „Nevím,“ odpověděl nakonec. „Byl to přítel.“ „Ano, to byl. Přemýšlel jsem, že bych se na něj šel podívat,“ řekl Harry, když míjeli zazimované růžové keře lemující úzkou pěšinu. V tomto ročním období na nich nebylo nic než trny, které Severusovi jakýmsi podivným způsobem připadaly velice příhodné. I jeho život se často podobal úzké cestě vedoucí mezi ostny, nebe nikde v dohledu. Byl tolik pohlcený pohledem na výrazy, které se střídaly v té známé, teď však tolik přitažlivé tváři, že Harryho dokázal poslouchat jen napůl. „Ale říkal jsem si, že by ho to jen zmátlo.“ „Třeba by to bylo moudré,“ řekl Severus. 7

„Třeba? Myslíš, že bych za ním měl zajít?“ Harry po tom nápadu přímo skočil. „Na to ti nedokážu odpovědět, Harry. Jestli si vzpomínáš, já chtěl zůstat dítětem,“ připomněl popuzeně Severus. Tohle mu vážně nešlo. Potter by měl přece vědět nejlíp, že na něj nemá tlačit. „Takže podle tebe za to můžu já?“ zeptal se Harry. Ta slova byla míněna jako obvinění, ale zněla spíš zkroušeně. Před šesti měsíci by Severus řekl: „Ano, za všechno můžeš ty!“ a se zvráceným potěšením by veškerou zodpovědnost hodil na Pottera. Nyní se mu ta představa zdála malicherná a nesmyslná. Zhluboka se nadechl vzduchu nasáklého zemitou vůní a tiše odpověděl: „Ne. Jsem přesvědčený, že jsme neměli na vybranou.“ Potter mlčel. Dlouhou dobu se neozývalo nic, než mlaskavé zvuky jejich kroků a kapek padajících z holých stromků kolem nich. „Jak to zvládáš?“ zeptal se o něco později Harry laskavým tónem. „Řekněme, že nejsi jediný, kdo přemýšlí o promeškaných famfrpálových zápasech,“ prohlásil nakonec Severus, a uvažoval, jestli s upřímností nezašel příliš daleko. Ale tento Harry se od toho chlapce, kterého znával, zase tak moc nelišil. Potter neměl potřebu využít slabostí druhých jen proto, že o nich věděl. „Přál bych si…“ začal Harry, ale nedopověděl to. „Ano?“ „Přál bych si to udělat nějak… lepší. Pro nás pro oba,“ řekl Harry. Stále zůstával velkým optimistou, který chce změnit svět k lepšímu. „Žádné zlepšení neočekávám. Musíme to prostě nějak… přežít,“ odvětil Severus a byl o tom přesvědčený z hloubi duše. „Tomu nevěřím,“ odporoval okamžitě Harry. „To je tvá volba. Nicméně, taková je má dosavadní zkušenost,“ prohlásil Severus. Nechtěl se s Potterem hádat, ale nechtěl mu ani lhát. „Pokud je to pravda, jaký by mělo smysl dál žít?“ namítl Potter, zjevně pobouřený pouhou myšlenkou na něco takového. Severus pokrčil rameny. „Ať se propadnu, jestli to vím.“ „Severusi!“ „Co?“ zeptal se. Jeho hlas zněl tak tiše, jako ten Harryho rozčileně. „To není legrace!“ „Co chceš, abych ti řekl?“ zeptal se, teď už u konce s trpělivostí. A to ještě nemusel čelit první vyučovací hodině a třídě plné dutých hlav. „Chceš po mně, abych ti lhal?“ Harryho pohled pronikl přímo skrze zdi, které si kolem sebe vystavěl. Severus se přinutil jej vydržet. „Opravdu to tak cítíš?“ zeptal se nakonec Harry. „Vždy jsem to tak cítil. S výjimkou posledních čtyř měsíců,“ přiznal Severus a přitom uvažoval, jestli by jeho přílišná upřímnost nemohla Pottera odehnat.

8

Jenže jeho přímočarost nedokázala vyděsit ani chlapce, natož pak muže, kterým se Harry stal. Byl stále o hlavu menší než Severus, ale když položil ruku na jeho levé rameno a pevně ho stiskl, jeho postava jako by měla náhle nadživotní velikost. „Ještě jsme neztratili úplně všechno,“ řekl naléhavě. „Neztratili?“ O tomhle už mluvili v sobotu v noci. Severus uvažoval, kolikrát si to budou muset zopakovat, než to Harry pochopí. Než mu dojde, že už nemůže být tou stejnou osobou, jako když mu bylo sedm. „Ne, neztratili. Vím, že už nejsme děti. Ale věci už nejsou takové, jaké bývaly před pěti měsíci. Změnily se k lepšímu. Dnes ráno u snídaně to bylo jiné, nebo ne?“ zeptal se. Severus myslel na hřejivý a povzbudivý dotek ruky, která se dnes ráno ocitla na jeho zádech, a váhavě přikývl. „Vím, že je to teď strašně těžký. Ale usnadním nám to, slibuju.“ Slibuju. Jako by mu Potter mohl osobně zaručit růžovou budoucnost. Kolikrát vyslovil stejnou přísahu, když mu bylo sedm? A pokaždé, když mu Severus naslouchal, se věci opravdu daly do pořádku. Harry ho ani jednou neoklamal. Jenže když jim bylo sedm, měl Severus víc odvahy, než na kolik se zmohlo jeho dospělé já. „Brzy mi začne vyučování. Musím se vrátit.“ Severus uhnul pohledem, ale stačil se ještě všimnout zklamání, které se objevilo v Harryho obličeji. Reagoval skleslým: „Jasně,“ a zamířil zpět ke škole. Bok po boku kráčeli mlhavým dubnovým ránem. „Jsme skrz naskrz mokrý,“ řekl Harry, když se zastavili na dlažbě před francouzským oknem, které vedlo do Velké síně. Severusovi se ten chmurný pohled, který uviděl v Harryho očích, nelíbil. A tím méně vědomí, že ho zapříčinil. Zadíval se na něj a bezbarvým tónem nabídl: „Naštěstí znám jedno parádní sušící kouzlo.“ Zatajil dech. Humor nepatřil k jeho silným stránkám a Harryho tvář na okamžik vypadala stejně prázdně jako kdysi Goylova. Ale pak mu ta narážka došla. Severus přesně rozpoznal okamžik, kdy si Harry vzpomněl. Byla to stejná slova, která řekl Minervě ten den, kdy postavili svou blátivou pevnost na famfrpálovém hřišti. A pak se konečně rozezněl smích. Harry vybuchl a ten zvuk rozehříval srdce. Jeho ruka dosedla na záda vyššího muže a směrovala ho do Velké síně. Harry se zazubil a zopakoval: „Parádní!“ Ne, nic se tím nezměnilo, ale díky úsměvu na Harryho tváři se všechno zdálo o trochu snesitelnější. Přestože ruka, která dosud spočívala na Severusových zádech, mu znemožňovala myslet. „Uvidíme se?“ ujišťoval se Harry poté, co na ně na oba Severus seslal ono parádní sušící kouzlo. Zadíval se do Harryho chladem zčervenalé tváře. Ten muž měl neobyčejné rysy. Jeho velké zelené oči za kulatými brýlemi a trochu zvednutý krátký nos mu dodávaly vzezření zranitelného malého kluka. Jeho vysoké lícní kosti a výrazná brada s důlkem ten dojem ale naprosto vyvracely. 9

Na Harryho rtech se lákavě leskla smyslná vlhkost. Ten pohled způsobil, že se v Severusovi všechno sevřelo. Když si uvědomil, že nepokrytě zírá, odvrátil oči a pokusil se dostat dech zpátky pod kontrolu. Ano, věci se skutečně změnily. „Později,“ souhlasil. Další široký úsměv a další dětinsky procítěné: „Hustý!“ Harry vypadal stejně šťastně, jako by mu bylo zase sedm. „Uvidíme se u oběda. Pokus se ovládnut a nesesílej na ty příšery Petrificus.“ K vlastnímu překvapení Severus přistihl sám sebe, jak plný divoké drzosti odpovídá: „Nebelvír sem, Nebelvír tam, kdo by si s jejich ztrátou lámal hlavu?“ „Hermiona a Ron. Až je budou během oběda počítat. Jestli jim chceš vysvětlovat, že jsi snížením počtu Nebelvírů prokázal lidstvu službu, tak si posluž.“ „A oni obviní Zmijozely z násilnických sklonů,“ stěžoval si Severus. Ještě když opouštěl velkou síň, slyšel za sebou Harryho burácivý smích. WWWWWWW

2 Den rychle uplynul. Severus dnes odučil jen dvě dvojité lekce lektvarů s prvními a druhými ročníky. Studenti k jeho úžasu prokázali pozoruhodnou schopnost udržet krok. Nedosahovali sice takových výsledků, kterých by mohli docílit, pokud by se učili od Mistra lektvarů, byli však adekvátně zběhlí v základech. Ohromující na tom bylo, že tím, kdo se dobrovolně ujal Snapeových prváků a druháků, nebyl nikdo jiný než Neville Longbottom. Minerva pokryla vyučování třetích až pátých ročníků a Hermiona se postarala o šesté a sedmé. Severus nechápal, jak dokázala učit dva nejnáročnější ročníky, navíc dvěma bezkonkurenčně nejobtížnějším předmětům, které na škole byly – a sice Věštění z čísel a Lektvarům. Byl natolik zaneprázdněn snahou rozluštit svitky popsané kočičím škrabopisem, které mu zanechali zastupující učitelé, že zmeškal oběd. Kdyby Hermiona nepřišla a neodvedla ho, býval by přišel i o večeři. Nyní, hodinu po té, co se Velká síň vyprázdnila a studenti se vrátili do svých společenských místností, byl Severus na cestě do Nebelvírské věže. Nesl si plnou náruč domácích úkolů k opravení a stále si nebyl jistý, jestli nedělá chybu. Dveře mu už po prvním zaklepání otevřela Hermiona. Byla oblečená v šedém hábitu a široce se na něj usmívala. „Severusi! Vítej!“ Na jeden příšerný okamžik si myslel, že ho hodlá obejmout, ona ho však pouze vzala za paži a vedla do obývacího pokoje. „Teď už jsme tu všichni,“ oznámila všem přítomným. 10

Ukázalo se, že všichni znamená víc než jen Weasleyovy, Pottera a jeho. Severus na místě zmrzl. Na konci pohovky seděl do bleděmodrého hábitu oděný Neville Longbottom a v rukou třímal štos papírů. Tvářil se, jako by očekával, že ho odvedou do Azkabanu. Jeho přítomnost však nebyla nijak šokující, ten kluk se na Slavnou trojku lepil už od jejich příjezdu do Bradavic. Co ale Severuse překvapilo, byl další Zmijozel. Blaise Zabini se povaloval na opačné straně pohovky, chodidla měl zvednutá a podepřená polštářem. Téměř se dotýkal Longbottomovy levé nohy. Papíry s testy držel v ruce, pohár červeného vína měl nadosah. Právě jeho natažené nohy byly jasným důkazem, jak pohodlně se u Weasleyových cítil. Zabiniho temně rudý hábit ostře kontrastoval s Longbottomovým světle modrým. Ron seděl za stolem, u kterého se jindy hrávaly šachy, a spravoval koště. Měl na sobě jako obvykle svůj hnědý domácí oděv. Harry – oblečený do stejného vyzývavě zeleného hábitu jako dnes ráno – seděl na protější straně stolu, a i on měl v rukou koště. Na vrcholku zcela opomíjených pergamenů, které se podezřele podobaly těm, které Severusovi zanechali učitelé, kteří za něj zaskakovali, ležela sada na opravu košťat. Severus si od všech vyslechl několik variací na „Ahoj“ a Hermiona ho pak odvedla k jednomu z křesel. Stálo čelem do místnosti, obrácené více k pohovce než ke krbu. Obklopený bývalými studenty a s intenzivním pocitem, že sem vůbec nezapadá, zaujal své místo. Opravdu sem nepatřil. Už ne. „Tak jak to dneska šlo?“ zeptala se Hermiona, když se posadila do vedlejšího křesla. „Harry o tom, co dnes prožil, vůbec nechce mluvit.“ Ron od svého koštěte vzhlédl, aby po Hermioně střelil pohledem, který mohl být něčím jako varováním. Potom se vrátil k leštění koštěte. Severus letmo pohlédl na Pottera, který právě pečlivě přistřihoval nepatřičně dlouhé proutky. Harryho výraz byl poměrně napjatý. Teď už Severus nebyl tak zahlcený vlastními pocity nepohodlí, a tak si uvědomil, jaká v místnosti panuje nálada. Podobná zavládla dnes ráno ve Velké síni, když všichni čekali, že kvůli změněnému zasedacímu pořádku vybuchne. K jeho překvapení byl však nyní zdrojem onoho napětí Harry. „Ach?“ reagoval Severus. Něco v jeho tónu muselo Pottera pobídnout, protože jeho zelené oči zaletěly jeho směrem. Harry následně shrnul svůj den do čtyř agresivně vyřčených slov, která by kterémukoli učiteli dokázala zmrazit krev v žilách. „Moje třeťáky učila Trelawneyová.“ „Víc toho neřekne,“ vtipkoval Zabini. „Je snad třeba něco dodávat?“ odvětil Severus a zachytil při tom Harryho vděčný pohled. „Že Miller učil jeho sedmáky?“ dodal Zabini podezřele sladce. Severus se při představě, v jakém stavu by Potterovy poslední ročníky mohly být, zachvěl. Vedle Millera by Zlatoslav Lockhart vypadal jako zářný příklad vysokoškolského inteligenta. „Má upřímná soustrast,“ kondoloval mu Severus a pokýval hlavou. „Nepotřebuju, abys mi projevoval soustrast,“ řekl Harry. „Potřebuju tvou pomoc.“

11

Všechny čtyři přítomné osoby se Potterovými slovy zdály dokonce šokovanější než Severus. Nejdříve nevěděl, jak odpovědět, ale po vteřině přemýšlení se zeptal: „Víš jistě, že chceš takovou věc probírat před očima čtyř svědků?“ „Cože?“ Harry zamrkal, ale nakonec vypadal spíš zmateně než naštvaně. „Pokud budou Trelawneyová a Miller objeveni s podřezanými hrdly, stanou se z nás hlavní podezřelí,“ informoval ho Severus. Byl překvapen, jakou reakci jeho komentář vyvolal. Chechtal se dokonce i Longbottom a Harry konečně přestal vypadat, jako by se mu hroutil svět. „Nechci je zavraždit, ty idiote,“ zasmál se Harry. „Ne? To je škoda. Co bys tedy chtěl?“ „Když jsem v prosinci studenty opustil, byli ve slušné formě. Ale teď… Můžu ti ukázat, s čím se musím vypořádat?“ zeptal se Harry. Když Severus přikývl, Harry odložil koště a vstal. „Jestli to dokážeš, představ si třídu plnou sedmnáctiletých studentů, z nichž většina má divoce chundelaté lokny jako Miller.“ Harry po sobě přejel hůlkou a rázem se mu na záda kaskádovitě spustil vodopád dlouhých do prstýnků stočených černých vlasů. Severus byl tím pohledem tak konsternovaný, že se sotva dokázal soustředit na Harryho následující slova. „Jsem jedním z mnoha. Můj učitel Obrany, který se právě vrátil, mě požádal, abych mu předvedl umění obrany, jemuž jsem se během jeho nepřítomnosti naučil. Rone, nevadilo by ti zahrát si mě?“ Ron vzhlédl od svého koštěte. „Ale jenom kvůli té ukázce. Jsem všema deseti pro podříznutí Millerova krku.“ A postavil se. „Hermiono, mohla by ten souboj soudcovat?“ požádal ji Harry. „Jedině v případě, že nebudu muset vstávat a pokud slíbíš, že nerozbiješ či jinak nezničíš cokoli v tomto pokoji,“ odpověděla Hermiona. Její křeslo byla tak zavalené pergameny, že by snaha uklidit jich dostatečné množství, aby se vůbec odkryly její nohy, zabrala nejmíň hodinu. „Dohodnuto,“ řekl Harry. „Tak jo,“ souhlasila Hermiona. „Pak tedy, hůlky tasit na tři. Raz. Dva. Tři!“ Ronovi skočila hůlka do ruky tak rychle, že Severus sotva zachytil nějaký pohyb. Věděl, že Potter je nejméně o polovinu rychlejší, ale… Harry započal vytahovat hůlku z kapsy širokým obloukem a to gesto navíc doprovodil řadou kudrlinek. Zabralo mu to tolik času, že by ho jeho protivník stihl nejen proklít, ale také odklidit jeho tělo. Mezitím odhodil hřívu svých divokých vlasů dozadu a zaujal dramatickou pózu. Dřív než Potter vůbec stihl namířit svou hůlku správným směrem, Ron už vyslovil poslední hlásku slova „Expelliarmus“. Harryho hůlka přelétla místnost a přistála u Longbottomových nohou. „S tímhle se musím vypořádat,“ oznámil Harry. Všichni se znovu rozesmáli. Harry předváděl tak truchlivý výraz, že i sám Severus nad sebou sotva udržel kontrolu. „Jistě nemohou být všichni tak strašně příšerní,“ řekl nakonec. 12

„Tedy, mám tam jednoho nebo dva Zmijozely, kteří využívají stupidity svých spolužáků a ty blázny prostě odstřelují. Obrazně. Téměř vždy. Bohužel. Ale většina je ve skutečnosti ještě horší,“ řekl Potter a ztěžka klesl zpátky do židle. Potom dodal tiché: „Accio hůlka… A polovina z nich nedokáže udělat ani obstojné přivolávací kouzlo.“ Harry potom malátně mávl hůlkou, aby svým vlasům vrátil původní podobu. Jeho kučery zmizely. Severus na něj upřeně hleděl a došel k závěru, že dává přednost Potterovu normálnímu účesu. Neposlušné vlasy v délce těsně pod uši se k Harryho protáhlému mužnému obličeji hodily lépe. „Pak si tedy přeješ, abych zavraždil tvé studenty?“ otázal se Severus. Stále si nebyl jistý, co po něm Potter vlastně chce. „Ne, ačkoli to zní proklatě lákavě. Doufal jsem, že bys mohl přijít a předvést názornou ukázku. Říkal jsem si, že bych v duelu s tebou napodobil jejich styl. Viděli by, jak mě odhodíš přes celou místnost, dřív než vůbec dostanu hůlku z kapsy.“ „Ach tak. Takže si přeješ, abych zavraždil tebe,“ řekl Severus s upřímným uspokojením. Jeho neklid se proti jeho vůli vytrácel. Na tento pokoj i na jemné škádlení Harryho Byl totiž tak zvyklý, že mu dnešní návštěva začínala připadat jako jedna z mnoha nocí, které v tomto bytě strávil. Nemohl si pomoci, ale povšiml si, že Longbottom a Zabini hravou výměnu mezi ním a Potterem sledují prakticky s ústy dokořán. Hermiona a Ron se zubili, ale nezdáli se překvapení. Po čtyřech měsících, které strávili v jedné domácnosti, byli Weasleyovi na způsob, kterým si jeden druhého dobírali, zvyklí, ačkoli obvykle probíhal na mnohem dětinštější rovině než dnes v noci. „No, když zkrátíš mé utrpení, nebudu si muset dělat starosti s vymýšlením způsobu, jak vyvést z omylu své třeťáky. Jsou totiž přesvědčeni, že jediné, co potřebují na ochranu proti nebezpečným temným stvořením, je používat své vnitřní oko. Prý jim to pomůže navázat s ďasovci a jim podobnými mentální přátelství,“ odpověděl Harry. „Co?!“ Ten absurdní výrok způsobil, že Severus nedokázal zcela zakrýt šok. „Vzpomeň si,“ začal Harry a ostatní čtyři se jako v řecké komedii připojili coby žabí sbor. „Moje třeťáky měla na starosti Trelawneyová.“ Ostatní vybuchli v salvě nezadržitelného smíchu a Severus cítil, jak se mu koutky úst zdvihají vzhůru. „Takže to uděláš?“ ptal se Harry se skutečnou obavou v hlase, zatímco se ostatní stále pokoušeli chytit dech. „Zabít tě? Ne. Mohl bych skončit jako učitel Obrany proti černé magii, a z nějakého důvodu mé nadšení pro tento předmět letos poněkud ochablo.“ „Severusi!“ protestoval Harry. „Copak?“ zeptal se a velmi si to užíval. „Uděláš to?“ „Proč bych měl?“ otázal se. Byl rozhodnutý Harrymu vyhovět, ale nejdříve ho chtěl přimět k dohodě. „Protože mi to dlužíš, zatraceně!“ reagoval podrážděně Harry. 13

To byla pravda. Skutečně Potterovi dlužil. Nicméně, Harrymu se nepodobalo, aby někomu kvůli závazku, jako byl tento, zlomil nos. Severus náhle zpozorněl. Přemýšlel, jestli to všechno špatně neodhadl a neudělal ze sebe blázna. „Za co ti dlužím?“ zeptal se napjatě. V Harryho očích se při pohledu na něj zableskl zelený oheň. „Za to, že jsem ti pomohl s tvým experimentem, když jsi mě o to požádal.“ Hermiona a Ron zavyli smíchy, ale Longbottom a Zabini na ně jen zmateně zírali. Zabini nakonec řekl: „Neville a já jsme se trochu ztratili. S jakým experimentem?“ „Minulý týden jsem Severusovi pomáhal s jedním lektvarem…“ začal Harry. „Minulý týden?“ přerušil ho Zabini. „Minulý týden jste byli děti.“ Harry přikývl. „Ano, ale pracovali jsme na několika lektvaristických experimentech, a Severus, chci říct, my…“ Nebelvír až do morku kostí. Zdálo se, že Potterův často nepochopitelný smysl pro čest mu nedovoloval odhalit žádné další podrobnosti, které by očernily jeho společníka. Severus si povzdechl a vyprávění dokončil. „Spletl jsem si Truskavec s Třaskavcem. Důsledky byly nanejvýš nešťastné.“ „Celý byt celé hodiny smrděl jako rozkládající se mrtvola,“ postěžoval si Ron. „A my si mohli udělat hodinovou přestávku,“ dodal Harry. „Takže mi dlužíš.“ Severus si na to vzpomínal. Když se jeho omyl stal zjevným – protože Weasleyovic pokoje naplnil pronikavý zápach, který nedokázal odstranit – Severuse ochromila hrůza z důsledků. Byl si jistý, že Ron nebo Hermiona by ho za trest měli minimálně zbít. Ukradl totiž ingredience ze zabezpečené skříňky v jeho někdejší laboratoři. Ale oni jim jen řekli, aby se posadili do křesel na druhé straně bytu, zatímco se sami pokoušeli vypořádat s tím odporným smradem. Toho večera mu dokonce ani neodmítli dát večeři. Severus jejich tolerantnost stále nedokázal pochopit. Potterův dětinský tón všechny znovu rozesmál. „Připouštím, že máš pravdu,“ řekl Severus a přinutil svou mysl k návratu do přítomnosti. „S tou názornou ukázkou ti pomohu.“ „Vážně?“ Potter zněl šokovaně. „Jak bych vůbec mohl odolat příležitosti házet tebou všude kolem, navíc v místnosti plné lidí, a nebýt přitom vystaven riziku odplaty?“ reagoval Severus. „Kdo říkal, že nebude následovat odplata?“ přijal výzvu Harry. „Tato věc bude samozřejmě jedním z bodů naší smlouvy,“ řekl Severus vychutnávaje si jejich vzájemnou souhru. „Smlouvy?“ Harryho hlas zněl, jako by mu bylo zase sedm. Severus věděl, že by měl bleskově jednat a svůj nehorázný požadavek potvrdit, ale Potterův zranitelný tón ho naprosto odzbrojil. Albus Brumbál byl dosud pravděpodobně jediným člověkem, na kterého by okamžitě po odhalení jeho slabin nedokázal zaútočit. Kdyby chtěl najít lepší definici, mohl by říci, že zlomyslnost byla jeho součástí stejně neodmyslitelně, jako tmavé vlasy. Jenže když se teď díval na Harryho, jediné co chtěl udělat, bylo natáhnout se ke svému jindy tak optimistickému společníkovi, a ujistit ho, že všechno 14

dobře dopadne. A to bylo tak výrazně proti jeho přirozenosti, že ho to úplně vyřadilo z provozu. Protože na sobě cítil všechny ty rozesmáté pohledy a věděl, že své pocity musí okamžitě zakrýt, přinutil se ke klidu. „Obávám se, že ano,“ zavtipkoval. „A tvé další podmínky?“ zeptal se Harry, který vypadal roztomile nervózně. „Budou prodiskutovány později,“ rozhodl Severus. „Z toho už se nevyvlíkneš, Harry,“ zasmál se Ron, znovu se posadil a zvedl koště, které opravoval. „No jasně,“ souhlasil Harry, ale nezdálo se, že by ho ta myšlenka nějak znepokojovala. Dokonce vypadal spokojeně. Severus si nevzpomínal, že by si někdy společnosti svých kolegů užíval tak jako dnes v noci. Obával se, že jeho přítomnost bude bránit hladkému průběhu večera. A že se znovu vrátí ke způsobům, které ho až do prosince od ostatních izolovaly. K jeho naprostému úžasu se to nestalo. Nikdo ho nenutil, aby se zapojil, ani se ho – coby očividného outsidera – nepokoušeli začlenit mezi sebe. Přesto se nějak stalo, že byl jedním z nich. Když se pak konverzace stočila k jiným tématům, nezdálo se, že by jim vadilo, že svou pozornost obrátil zpět k domácím úkolům, které si s sebou přinesl. Jeden po druhém se ponořili každý do své práce a v celé místnosti zanedlouho vládlo takové ticho, jako během závěrečných zkoušek na konci školního roku. „Jak se jmenuje ta rostlina na uklidnění nervů. Kerblík?“ zeptal se do ticha Zabini. „Kozlík,“ odpověděl Severus unisono s Hermionou a Longbottomem a pak se vrátili ke své práci. Asi o hodinu později Hermiona prohlásila: „Bolí mě hlava. A mám hlad. Dáte si někdo čaj?“ Vyhrabala se z obrovské hromady pergamenů, kterými byla zasypaná a vstala, ale polovina jejích svitků se přitom rozkutálela po koberci. Když si narovnala svůj šedý hábit a klekla si, aby ten nepořádek uklidila, Ron jí rychle přispěchal na pomoc. Kdykoli se v uplynulých dvou měsících Ron ocitl na zemi, bylo to považováno za otevřenou pobídku k útoku. Severus si šokovaně uvědomil téměř neodolatelné pokušení vrhnout se na něj a povalit ho na koberec. Zcela omráčený se rychle odvrátil… …a uviděl zelené oči, které Rona pozorovaly s úplně stejnou soustředěností. Harry si zřejmě uvědomil, že je sledován a jejich pohledy se setkaly. Severus nevěděl, jak k tomu došel, ale byl si téměř jistý, že Harry právě odolává stejnému nepatřičnému nutkání jako on sám. Když uviděl Harryho zhrozený výraz, měl co dělat, aby nevybuchl v záchvatu smíchu. Ve chvíli, kdy byly Hermioniny pergameny uklizeny, se už oba dokázali ovládat. Vyměnili si poslední posmutnělý pohled a svou pozornost obrátili zpět k dění v pokoji. Potom co Ron Hermioně pomohl, odešla k příborníku a on se vrátil ke stolu. S Harrym pak odklidili svá košťata, aby uvolnili místo pro podnos, který přinesla.

15

Severus viděl, že jsou ostatní zaneprázdnění, a tak odložil svou práci na kraj stolu a přešel místnost k druhému příborníku, kde měli Weasleyovi uložené konvice a hrnky. Jednal zcela automaticky. Byla to činnost, kterou během společných večerů v tomto pokoji, dělal už mnohokrát. Když se otočil a uviděl vedle sebe Hermionu, cítil se trochu rozpačitě. Očividně přišla, aby konvici odnesla sama. Na okamžik měl pocit, jako by se dopustil něčeho nevhodného. Konec konců, on už tu přece nebydlel. Nebyl to jeho byt, aby mohl otevírat zásuvky. Úsměv, který mu věnovala, však okamžitě zahnal jeho obavy. „Děkuji ti, Severusi,“ řekla, lehce se dotkla jeho paže a přešla k truhlici, do které se ukládaly talíře. Domácí skřítkové při servírování svačiny překonali sami sebe, pomyslel si Snape, když prozkoumal připravené pokrmy. Byly tam vaječné dortíky, což ocenili především Ron a Longbottom, malý čokoládový koláč, na který momentálně velmi hladově zíral Harry, skořicově-hrozinkové rolky – Hermioniny oblíbené, rozmanité druhy sušenek… a ořechový chlebíček, jež nebyl určený nikomu jinému, než očividně zaujatému Severusovi. Hermiona pokaždé zajistila, aby v jejich „poúkolové“ svačince nechyběl Severusův ořechový chlebíček nebo citronový koláč. Fakt, že si ani dnes v noci vzpomněla a zařadila ho do menu, se ho hluboce dotkl. Zatímco se i ostatní obsloužili sladkostmi a čajem, ukrojil si krajíc ořechového chlebíčku a hojně ho namazal máslem. „Doufala jsem, že ho máš pořád rád,“ ozvala se vedle něj Hermiona. Právě mu připravovala čaj, jak ho měl jako dospělý rád – více mléka než čaje a neslazený. Když byl malý, dával si ho s mlékem i cukrem. „Děkuji, že sis vzpomněla,“ zašeptal Severus, který se v přítomnosti Rona a Hermiony stále ještě necítil zcela pohodlně. Oběma jim tolik dlužil, ale oni vypadali, že od něj nic nechtějí. Nic, kromě jeho společnosti. Dokonce i Albus míval k přátelství s ním postranní motivy. Severus nevěděl, jak vycházet s lidmi, kteří od něj nic nechtějí. To absolutně přesahovalo jeho dosavadní zkušenosti. „Jak bych mohla zapomenout? A velmi rádo se stalo,“ ujistila ho jedním ze svých oslepujících úsměvů, který si pamatoval z uplynulých čtyř měsíců. Dala mu jeho obvyklý hrnek čaje a pak se otočila, aby nalila Zabinimu. Ke stolu na místo hned vedle něj přistoupil velmi nervózní Neville Longbottom. Severus se na učitele bylinkářství podíval a nemohl si nevšimnout, jak málo se od doby, kdy byl tím chlapcem, kterého znal, změnil. Jeho oči byly stále tak hluboce modré, že se zdály téměř fialové, a vlasy měl vpředu stále sčesané do infantilní ofiny. Stále byl plnoštíhlý, absolutně nejistý a ze svého bývalého učitele lektvarů viditelně vyděšený. Severus musel uznat, že také vůči tomuto muži se zadlužil, a tak si odkašlal a tiše řekl: „Profesore Longbottome?“ Jmenovaný se tak lekl, že mu koláček málem spadl z talíře. Nervozitou se mu sotva dokázal podívat do očí. „Ech… ano?“ 16

Longbottomovu čirou hrůzu vždy shledával neskutečně iritující a byl ve velikém pokušení říct tomu muži, aby se koukal sebrat a dát se dohromady. To by ale jeho záměrům příliš neposloužilo. Těžko mohl svého spolupracovníka očernit a pak mu poděkovat za jeho excelentní práci, k čemuž ho onen impuls nabádal. A mimo to, i Longbottomovi byl zavázán, a to nejen profesně. V uplynulém období měl jeho bývalý student dostatek příležitostí dopřát si za všechny ty roky, kdy ho Snape terorizoval, satisfakci. Longbottom však jeho sedmiletému já projevoval jen laskavost. Cítil, jak na něj během rozhovoru s Longbottomem Potter i Hermiona upřeli ustarané pohledy a věděl, že je bedlivě sledován. Další důvod proč se svým základním instinktům nepoddat. „Chci vám poděkovat za práci, kterou jste odvedl s mými prvními a druhými ročníky. Byl jsem mile překvapen mírou jejich způsobilosti,“ připustil tiše Severus. „Myslel… myslel jste to ironicky?“ vyrazil ze sebe Longbottom, zjevně tak překvapený, že zapomněl na dobré mravy. „Ve skutečnosti ne. Odvedl jste skvělou práci,“ zopakoval Severus a přemýšlel, jestli mu to vůbec uvěří. K jeho překvapení Longbottomovy tváře zrůžověly rozpaky. „Jen jsem se držel učebnice. Slovo za slovem, krok za krokem.“ Severus málem prohlásil: „Jen škoda, že jste neudělal totéž už během vašich studií,“ ale dokázal se ovládnout. Místo toho řekl: „Ať už jste udělal cokoli, byli to velice účinné.“ „Ehm… děkuji,“ odpověděl Longbottom. „Mohu vám položit otázku?“ Severus nedokázal odolat, aby se muže, který před ním nervózně postával, nezeptal. Jednou z největších radostí, jakou si v uplynulých čtyřech měsících s Harrym užívali, byly jejich téměř každodenní návštěvy bradavického skleníku. Trávili tam celé hodiny. Honili motýli a kladli Longbottomovi tisíce otázek. Stále velice nejistý a zjevně toužící být kdekoli jinde, Longbottom souhlasně přikývl. Severus se pokoušel vymyslet, jak taktně zformulovat svůj dotaz, ale nebyl toho schopen. Neexistoval žádný slušný způsob, jak se zeptat. Takže to prostě udělal. Prožíval příliš velký zmatek, než aby ho dokázal ignorovat. „V průběhu uplynulých patnácti let jsem se k vám nechoval jinak než krutě a pohrdal jsem vámi. Kdykoli se naskytla příležitost, využil jsem ji, abych vás ponižoval.“ Longbottomova mléčně bílá pokožka tak zbledla, že vypadala, jako by v ní nezůstal vůbec žádný pigment. „Já… nechápu, na co se mě ptáte.“ Severus si byl citelně vědom toho, jak vedle něj Harry a Hermiona přešlapují. Koutkem oka mohl vidět, že Hermionina otevřela ústa, jako by se chystala je přerušit. Byla to zjevně Harryho ruka na jejím rameni, která jí zabránila, aby se do toho vložila. „Od prosince jste měl bezpočet příležitostí se pomstít. Kdybyste chtěl, mohl jste mi udělat ze života peklo.“ Jakmile domluvil, uvědomil si, že jeho slova nebyla zformulována jako otázka, ale spíše jako prohlášení.

17

Soudě dle Longbottomovy reakce bylo však jádro dotazu pochopeno. Mladík ztišil hlas, narovnal záda a pohlédl mu přímo do očí. „Ne, to bych nemohl,“ řekl pevně. „Proč ne?“ zeptal se Severus, teď už zcela bezradný. „Nedokázal bych vám v tom zabránit.“ Longbottom rozpačitě pohlédl na Hermionu, jako by u ní hledal pomoc, ale průběh jejich diskuze zjevně nebyl takový, jak očekávala. Jediné co udělala, bylo povzbudivé přikývnutí. Longbottom po chvíli řekl: „Charakter člověka neurčuje to, co může udělat, ale to, co se skutečně udělá.“ Severusovi dalo velkou práci udržet svůj tón prostý posměchu. „Takže šlo o nebelvírskou čest?“ K jeho překvapení sebou Longbottom neškubl. Jeho modré oči jen podržely jeho pohled, když tiše odporoval: „Ne tak docela.“ „Pak tedy o co?“ zjišťoval Severus ve snaze to pochopit. Hermiona a Ron se přes někdejší spory se svým bývalým učitelem lektvarů dokázali přenést. Tomu téměř dokázal porozumět. Byli to Nebelvíři do morku kostí a Snape s nimi ve skutečnosti nezacházel o nic hůř než s jinými studenty z jejich koleje. Ale Longbottom… Od prvního dne si nenechal ujít jedinou příležitost, aby toho nešťastného budižkničemu týral. Kdyby se mu chtěl pomstít, Severus by mu to nemohl mít za zlé. Ale Longbottom to za celou dobu, kterou Severus ve sklenících strávil, ani jednou neudělal. Dokonce ani tehdy, když ho Harry nedoprovázel. „No, když ponecháme stranou skutečnost, že by nebylo správné trestat malého kluka za něco, co ještě neudělal, Harryho by rozrušilo, kdybych se k vám choval nelaskavě,“ odpověděl Longbottom. „Pak jste to tedy udělal kvůli Potterovi?“ zeptal se Severus. Tohle by skoro mohl přijmout. Během let viděl, co všechno byli pro Harryho jeho přátelé schopni udělat. „Do jisté míry,“ potvrdil Longbottom. To nebyla odpověď, kterou očekával. Severus znovu trval na odpovědi a už těžko skrýval své podráždění. „Jestli to nebylo kvůli Harrymu, proč jste se ke mně choval mile?“ Místnost kolem nich se ponořila do ticha. Severus si náhle uvědomil, že je všichni pozorují a čekají na Longbottomovu odpověď. Opožděně mu také došlo, že připravil půdu pro konečné zúčtování. Longbottom by ho právě teď mohl totálně ponížit a on by to musel přijmout, protože toho muže k vyslovení pravdy přinutil. Longbottom ale ani trochu nevypadal, že by si tuto situaci užíval. Jindy bledá pokožka jeho bývalého studenta zrůžověla rozpaky. „Nechoval jsem se k vám zle, protože jsem vás měl rád. Nic víc v tom není,“ řekl tiše. „Nyní, pokud mě omluvíte, už bych o tom opravdu raději nemluvil.“ S těmito slovy Longbottom vzal svůj čaj a talířek s dezerty a vrátil se na svůj konec pohovky. Šokovaný Severus stál přimraženě u servírovacího stolku. Jeho vlastnímu talíři a hrnku hrozil pád na zem. Neville Longbottom ho měl rád?! Jako odnikud se objevila čísi ruka, odebrala mu nádobí a položila jeho ořechový chlebíček zpátky na stůl. Oslnivý zelený rukáv, útlé zápěstí i ruka mu napověděly, že je to Harry. „Nechali jsme tam spoustu věcí. Pojď mi to pomoct roztřídit,“ řekl.

18

Severus se nechal jemným tahem na své paži odvést. Když se probral, zjistil, že se ocitl zpět v ložnici, kterou spolu sdíleli. Harry ho nasměroval k jeho staré posteli a přiměl ho, aby se na ni posadil. Potom mu do rukou vložil jeho hrnek. „Napij se,“ pobídl ho a sedl si k němu. Příliš blízko než aby Severus dokázal zachovat duševní rovnováhu. Chvíli zíral do béžově zbarvených hlubin svého hrnku a potom si usrkl. Byl napjatý, protože očekával nevyhnutelnou přednášku, ale Harry dlouho neřekl ani slovo. Severus se díky dobře známému prostředí pomalu uvolnil a upíjel svůj čaj. „Už jsem ti řekl, že jsem na tebe hrdej?“ řekl náhle Harry. „Kvůli tomu výstupu, který se odehrál u servírovacího stolku?“ odfrkl si Severus. „Ne. Protože jsi měl odvahu a vyšel jsi nám napůl cesty. Hermiona, Ron a já jsme očekávali, že se zazdíš dole ve sklepení. Vím, že nic z toho pro tebe není lehký,“ řekl Harry, jeho pronikavé zelené oči byly příliš blízko. Všechno bylo příliš blízko, nejen ty oči. Severus mohl cítit teplo jeho těla. „A žádný výstup jsi nevyvolal,“ dodal Harry. „Ne?“ „Ne. Kdybys chtěl vidět, jak vypadá výstup, měl bys slyšet Rona a Blaise, když se projeví jejich kolejní řevnivost,“ řekl se smíchem. Severus změnu tématu ignoroval. „Pokud jsem ze sebe neudělal pitomce, tak proč jsi mě sem přivedl?“ „Prostě jsi vypadal, že potřebuješ pauzu. Já tedy ano. Byl to dlouhý den,“ vysvětloval Harry. „Být se mnou uvězněný o samotě považuješ za formu relaxace?“ přisadil si sarkasticky Severus. Potterova blízkost byla příliš znepokojivá, než aby se staral o to, jestli se k němu chová mile. Harry se zhluboka nadechl a opřel se zády o pelest. „Upřímně řečeno, tohle je od soboty poprvé, kdy se cítím normálně.“ „Cože?“ Severus pátravě hleděl do Potterovy tváře a snažil se nenechat vyvést z míry smetanově broskvovou pletí a podmanivou stavbou kostí v jeho protáhlém osobitém obličeji. Harry nevypadal, že by lhal. „Už od soboty jsem měl pocit, jako by mi chyběla ruka, nebo něco na ten způsob. Když jsme spolu před chvíli vtipkovali, bylo to poprvé, kdy všechno vypadalo normálně,“ odvětil Harry tlumeným hlasem. Severus vytušil, že se kvůli pocitům, které právě vyjádřil, cítí nejistě. „Mimochodem, děkuju ti za to. Dnešek byl jedno velký peklo.“ Severus si všiml, jak vyčerpaně Harry najednou vypadá. „Používáš zkrášlovací kouzlo?“ zeptal se. „Ještě před chvílí jsi ty kruhy pod očima neměl.“ „Zatraceně.“ Harry vyskočil z postele a zamířil k zrcadlu, které viselo nad jejich starým prádelníkem. Několik zamumlaných slov a Severus uviděl, že z Harryho odrazu ony fialové kruhy zmizely. Severuse velmi zasáhlo, že Harry v jeho přítomnosti nedokázal svou masku

19

udržet. Neschopnost udržet zkrášlovací kouzlo byla totiž většinou známkou absolutní důvěry mezi dvěma kouzelníky. „Copak jsi vůbec nespal?“ zeptal se ho Severus. Harry na sebe stále upřeně hleděl do zrcadla. „Nespal jsem od doby, kdy mi byl jeden rok. S výjimkou uplynulých čtyř měsíců,“ odfrkl si. Severus přemýšlel, jestli si Harry uvědomuje, jak mnoho svým prohlášením odhalil. Skutečnost, že hovořil dál, značila, že si toho, co vyslovil, vědom nebyl. „Posledních pár nocí to bylo děsný. Myslel jsem, že jakmile zase začnu učit, tak se to zlepší, ale…“ „Tu věc se sedmými ročníky vyřešíme ve středu,“ nabízel Severus. „Zůstal ti stejný rozvrh, je to tak?“ „Ano,“ odvětil zachmuřeně Harry a hodil sebou zpátky na své místo v nohách postele. „Poskytneme jim ukázku, která je donutí pořádně přemýšlet o jejich nové technice obrany. Myslím, že bude velmi zábavné, až uvidí, jak tvé úžasné lokny těsně před tím, než ti odletí hůlka, vybuchnou v plamenech, co myslíš?“ navrhl Severus. Harry se zazubil. „To by mohlo zabrat.“ Když pak jeho úsměv rychle odumřel, Severuse to zmátlo. „Jaké jsou tvé další podmínky?“ „Cože?“ „Předtím jsi mi řekl, že ti to nebudu smět oplatit. Jaké další podmínky máš?“ Zkrášlovací kouzlo sice mohlo být znovu funkční, ale Severus byl stále schopen vidět, jak jsou Harryho oči unavené. Rozhodl se rychle. „O té odplatě jsem žertoval. Můžeš se bránit, pokud to shledáš adekvátním. Jediná podmínka, na které musím trvat, je jen maličkost.“ Cítil zadostiučinění, když viděl, že Harryho výraz naplnila podezíravost. Když už nic jiného, Harry po letech ztratil něco ze své slepé důvěřivosti. „O jakou podmínku jde?“ „Dovolíš mi, abych ti dal uspávací lektvar, a slavnostně odpřisáhneš, že si ho vezmeš, kdykoli budeš mít problém usnout.“ „Nemám rád uspávací lektvary,“ protestoval Harry. „Ráno jsem po nich pokaždý podrážděnej a grogy.“ „Po tom, který ti dám, nebudeš. Máš mé slovo,“ slíbil Severus. „Takže ho sám užíváš?“ zeptal se Harry. „Nemyslel sis přece, že bych jako Albusův špeh dokázal tak dlouho vydržet bez uspávacích léků, že ne?“ otázal se Severus. „Byly doby, kdy jsem něco takového potřeboval téměř každou noc. Tento lektvar tě nijak neomámí a není ani návykový.“ „Všiml jsem si, že o podrážděnosti nepadlo ani slovo,“ podotkl Harry. „Je to tvůj způsob, jak mě varovat, že budu mít stejně sladkou povahu jako ty, když to budu brát?“ Nejdřív si myslel, že ho Potter uráží, ale potom v těch rošťáckých očích uviděl jiskřičky a uvědomil si jeho přehnaně seriózní tón. Harry žertoval. Severus cítil, jak mu zacukaly rty. Měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. „Proč to děláš?“ zeptal se Harry. „Dělám co?“ zjišťoval Severus a napil se čaje. 20

„Snažíš se nerozesmát. Děláš to pořád. Občas někdo řekne něco, co ti připadá opravdu vtipné, a já ti vidím smích na očích. Ale ty ho nikdy nepustíš ven,“ poznamenal Harry. Po té nevinné otázce se v něm něco sevřelo. Přesně takhle pokaždé začínaly neshody v těch několika málo přátelských vztazích, o které se pokoušel. Po otázce „Proč děláš tohle?“ neodvratně následovala: „Proč nemůžeš?“ Začínal tak nátlak, aby se změnil. „Vadí ti to?“ zeptal se napjatě Severus. Jakmile ta slova vypustil z úst, proklel se do idiotů. Ovšemže to Potterovi vadilo. Proč by se o tom jinak zmiňoval? Harryho levá noha se natáhla a šťouchla ho do lýtka. Až do minulého týdne to byl Harryho způsob, jak mu naznačit, že řekl nějakou pitomost, když spolu leželi v posteli a četli si. „Nebuď pitomec. Nevadí mi to. Byl jsem jen… zvědavej, to je všechno. Chci tím říct, máš úžasnej smysl pro humor. Je to divný, když se nechceš smát. Nic víc.“ Severusův pátravý pohled nenalezl žádné stopy přetvářky. „Jedinou věcí, ze které mě nikdo nikdy neobvinil, je smysl pro humor. Zapšklý bastard – myslím, že to bylo jedno z nejčastějších pojmenování, které mi dávali.“ Harry se tomu zasmál. „A čí je to chyba? Možná tě nazývali zapšklým bastardem, ale pravdou zůstává, že nejvtipnější býváš ve chvíli, kdy někoho urážíš. Většina lidí to v takovém okamžiku nedokáže zcela ocenit.“ „A ty to dokážeš?“ zeptal se Severus, který nedokázal přijmout, jak moc pro něj Harryho odpověď znamená. „Nelíbí se mi, když jsi opravdu krutej. Ale vždycky se mi líbilo, že říkáš, co si myslíš,“ odvětil Harry a pak se vrátil zpět k původnímu tématu. „Takže, proč se nesměješ?“ „Byl to zvyk, který jsem si osvojil v dětství. Je těžké se toho zbavit.“ Harry nic neříkal, ale Severus mohl téměř cítit jeho zvědavost. Když na jeho rameno dosedla Harryho ruka, škubl sebou. „Tví prarodiče,“ konstatoval Harry. Nebyla to otázka. Navzdory čaji Severusovi vyschlo v ústech. Přikývl a upřeně hleděl do téměř prázdného hrnku. Harry na něj nijak nenaléhal, aby mu prozradil víc, přesto ho ale něco uvnitř nutilo říct celou pravdu. „Smích, to byl nejjistější způsob, jak k sobě přivolat jejich pozornost.“ Harry jeho rameno jemně stiskl. „Vím, jak to myslíš. Dursleyovi nevynechali jedinou příležitost, aby mě smích přešel. Ne že bych k němu měl mnoho příležitostí. Ale změnilo se to. Už nám nemůžou ublížit. Nesmíme je nechat, aby nám jejich krutost dál otravovala život.“ Jaká odvaha. Severus si skousl spodní ret. Nevěděl, jestli má v sobě takovou kuráž jako on, ale vyrovnal se mu v upřímnosti. Po dlouhém odmlčení namítl: „Byl jsem tím nasáklý ještě dřív, než jsem se naučil chodit, ale… Tady nejde jen o mé prarodiče. Smích člověka obnažuje. Dává nad tebou ostatním příliš velkou kontrolu.“ „Jak to?“ zeptal se Harry. Znělo to spíš zaujatě než odmítavě. „Mohou tě tak o ni snadno připravit,“ řekl Severus tichým hlasem. „O ni?“ „O tvou radost,“ odpověděl Severus.

21

Harry chvíli mlčel a potom se jemně zeptal: „Kdyby ses s těmi lidmi, kteří sedí ve vedlejší místnosti, smál, myslíš, že by se tě někdo z nich pokusil zranit? Dávalo by to smysl?“ Zformulováno tímto způsobem to znělo absurdně. Ale absurdní nebo ne, toto byla jeho realita. Cítil se zahnaný do kouta. „Stavěním těch zdí jsem strávil čtyřicet osm let, Harry,“ připomněl. „Nevím, jestli bych to bez nich dokázal ustát.“ Harry opět překonal jednu z jeho nejstřeženějších hranic – dotýkání. Natáhl ruku, vzal Severuse za bradu a zvedl jeho tvář. Jejich pohledy se setkaly. Jen tak, jako by o nic nešlo. Severus si nemohl pomoci, aby nesrovnával Harryho postoj s reakcemi, kterých se mu obvykle dostalo od jiných. Většinou, když nešťastnou náhodou došlo k nějakému fyzickému kontaktu, se ta osoba zašklebila a odtáhla tak rychle, jako by se dotkla něčeho slizkého a odporného. Ale Harry tímto způsobem nereagoval. Když už nic jiného, Harryho tvář byla stejně laskavá jako jindy. Jeho dotek byl jistý a příjemný. „Pokud to nedokážeš ustát, budu tě držet. To přátelé dělají.“ Severus ztěžka polkl. Harryho slova zněla jako slavnostní přísaha. Ty oči ho naprosto uhranuly. Severus hleděl do zelených hlubin, šokovaný city, které se v nich odrážely. Děsily ho stejně silně, jako ho přitahovaly. A ty ohnivě palčivé prsty stále svíraly jeho bradu. V onom napůl omráčeném stavu si uvědomil, že Harryho hlava byla v perfektní pozici pro polibek. Stačilo by, aby se sklonil a přikryl ty svůdné rty svými… Nic víc by nebylo třeba… A ztratil by Harryho důvěru navždy. Konečně procitl a zaměřil se na aktuální téma. „S přátelstvím nemám příliš mnoho zkušeností.“ „To se změní,“ řekl Harry. „Ano?“ Severus byl natolik uchvácený Harryho výrazem, že sotva dokázal mluvit. „Ó ano. Počítej s tím,“ ujistil ho Harry. Hleděli na sebe a v té přitažlivé tváři se na chvilku objevil záblesk zmatku. Potterova ústa se otevřela, jako by chtěl položit nějakou otázku. Severus se napjal. Ale ten okamžik byl přerušen náhlým zaklepáním na dveře. Harryho ruka opustila jeho bradu. Severusova kůže se pak zdála podivně studená. Oba se otočili ke dveřím. Ty se otevřely a objevila se Hermionina hlava. „Je tu všechno v pořádku?“ Zatímco se Severus provinile odtáhl, Potter se na ni zazubil. „Jo. Dneska v noci žádné smradlavé bomby.“ Harry se obrátil zpátky k němu a věnoval mu povzbudivý úsměv. „Myslím, že bychom se měli připojit k ostatním.“ Severus se díval, jak jeho společník vstává z postele a míří ke dveřím. Jako by fakt, že byli nalezeni, jak tu sedí na kraji postele a vzájemně si zírají do očí, byl zcela normální. Když se zvedl, aby ho následoval, Hermiona k němu přistoupila a tiše řekl: „Omlouvám se. Přerušila jsem něco? Špatně jsem si to načasovala.“ Nedokázal pochopit, proč v ní ta myšlenka vzbudila takovou naději.

22

Severus odolal prvotním impulzu něco jí odseknout. Ve skutečnosti si ale ze všeho nejvíc přál stát se znovu sedmiletých chlapcem, aby se jí mohl stočit v náručí a nechat ji, aby ho objala a zbavila ho všech starostí. „Ne, jen jsme si povídali,“ ujistil ji rychle. „Ach,“ řekla a znělo to zklamaně. „Tak pojď. Toho ořechového chlebíčku ses sotva dotkl. Ron a Neville už dojedli své dortíky a také polovinu Harryho koláče. Myslím, že jestli se nevrátíš, tvůj chlebíček bude další na řadě.“ „Pak bude nejlepší ho jít zachránit,“ řekl tak bezstarostně, jak dokázal. Uvnitř se cítil rozbitý na kusy. Hermiona ho odvedla zpět do jasně osvětleného obývacího pokoje. S čerstvým hrnkem čaje a ořechovým chlebíčkem ho usadila do křesla, a zabrala si místo hned vedle něj. Jeho rozhovor s Longbottomem nikdo nekomentoval. Ron, Zabini a učitel bylinkářství stáli u stolu, očividně ponořeni do vášnivé debaty o famfrpálu, a Potter je při tom usměrňoval. Severus viděl, že Hermiona upřeně hledí kamsi do prostoru a nejeví zájem zapojit se do nedaleké diskuse, ani nevěnuje pozornost papírům, které měla v klíně. Tiše ji oslovil. „Hermiono?“ Bylo to zvláštní, říkat jí takto. Tolik let to byla prostě slečna Grangerová nebo profesorka Weasleyová. K tomu se ale nemohl vracet. Věděl, že by ji formálnost zranila. Nicméně, její křestní jméno mu už navždy bude připomínat ženu, která mu věnovala tolik láskyplné péče. Bylo neobvyklé, prohlížet si ji dospělýma očima, vidět její zjevné mládí, a stále prožívat synovskou lásku vůči někomu, kdo býval jeho studentkou. Předpokládal, že pro ni to musí být ještě obtížnější. „Ano?“ usmála se. „A ty jsi v pořádku?“ zeptal se tiše Severus. Její úsměv se na okamžik zachvěl a potom zmizel, aby ho nahradilo cosi smutnějšího. „Chybí mi moji kluci. Chci říct, jsem opravdu ráda, že jste ty a Harry zase dospělí, ale… Část mě by si přála, abychom mohli mít oboje – vás dospělé, ale zároveň bychom byli nějak schopni zachovat vaše dětská já. Asi jsem hloupá.“ „Těžko je na tom něco hloupého. Pečovala jsi o nás celé měsíce. Děti, pro které ses celou dobu obětovala, přes noci prostě zmizely. Musel to být otřes,“ řekl Severus tichým hlasem. Nebyl zvyklý někoho utěšovat, ale nedokázal ignorovat její bolest. Ne po tom, co všechno pro něj udělala. „Pokud v tom najdeš nějakou útěchu, Harry ani já jsme po návratu do dospělosti netoužili.“ „Já vím,“ řekla Hermiona. „Myslím, že tím je to ještě těžší. Ale nakonec se v tom přeci jen dají najít nějaké dobré věci.“ Jeho skepse musela být očividná, protože se ho zeptala: „Dnes večer ti tu nebylo nijak zle, že ne? Zdálo se, že sis to užíval.“ Poté, co se přesvědčil, že ostatní jsou stále zaměstnáni svou pří o světový pohár, Severus připustil: „Nemyslel bych, že se budu cítit příjemně, ale… Bylo to nanejvýš uspokojivé.“

23

Jeho slova ji uklidnila. „Doufala jsem, že se ti to bude líbit. Tvoje přítomnost má na Harryho velký vliv. Díkybohu.“ „Jak to?“ zeptal se tak nezaujatě, jak dokázal. Výraz v jejích hřejivých hnědých očích mu ale prozradil, že Hermiona jeho předstíranou lhostejnost prokoukla. „No, kdyby byl Harry před šesti měsíci tak rozčílený jako dnes večer, když jsi dorazil, celou noc by strávil zadumaný, zatímco my ostatní bychom kolem něj chodili po špičkách,“ řekla Hermiona. „Rozesmál jsi ho. A to hodně znamená.“ „Už zase nespí,“ oznámil jí Severus ještě tišším hlasem. „Já vím. Vidíš skrz jeho zkrášlovací kouzlo?“ zeptala se. Přikývl. „Před chvílí ho znovu obnovil. Když jsme byli spolu sami, selhalo.“ „Stává se mu to, když je opravdu hodně unavený.“ „Používal ho už někdy dřív?“ zeptal se Severus a při tom uvažoval, proč ho to tak znepokojilo. Jestli tu byl někdo, kdo měl důvod prožívat bezesné noci, pak to byl mladík, na kterého se v průběhu války spoléhalo tolik lidí. Hermiona si odfrkla. „Správně by ta otázka měla znít, jestli někdy byla doba, kdy ho nepoužíval.“ „Jak dlouho už to trvá?“ „Harry začal nosit zkrášlovací kouzlo po Siriově smrti. Kromě těch několika měsíců, kdy mu bylo sedm, si nevzpomínám, že by byl někdy bez něj,“ řekla mu s očividnou starostí. „Není zdravé používat ho tak často,“ namítl Severus. „Neustále odčerpává energii.“ „Já vím. Ron a já jsme to s ním probírali už milionkrát. Jenže vždycky byl pod tak obrovským tlakem, že bylo velice těžké ho k tomu nutit.“ „Zkrášlovací kouzlo nemůže nahradit spánek,“ pokračoval Severus. „Já vím,“ souhlasila znovu Hermiona. „Nuže, od dnešní noci se to změní, mám-li k tomu co říct,“ prohlásil se svou obvyklou odhodlaností. Hermionin úsměv se znovu vrátil. „Víš, pramení z toho i něco pozitivního.“ „Co z čeho pramení?“ zeptal se dobře známý hlas po jeho levici. Severus se ohlédl a uviděl Harryho, jak se s těžkým svazkem pergamenů blíží k jeho křeslu. Za ním se Ron, Zabini a Longbottom dosud zapáleně dohadovali o tom, jak dlouhé trvání bude mít famfrpálová kariéra Viktora Kruma. Po krátkém zaváhání si Harry sedl na tlustý koberec mezi Hermioniným a Severusovým křeslem. Chvíli to vypadalo, že se chystá posadit na područku jeho křesla, jak mívali ve zvyku Ron s Hermionou. Severus mu byl vděčný, že ho tohoto utrpení ušetřil. Dost zlé bylo už to, že musel hledět dolů na Harryho rozcuchanou hlavu, která se nacházela těsně vedle jeho pravého kolene. Nepotřeboval mít ještě ke všemu na dosah jeho stehno. „Právě jsme probírali tvůj spánkový režim. Přesněji řečeno jeho nedostatek,“ odpověděl Severus. „Hermiono,“ začal Harry s jasně patrným hněvem.

24

„To není Hermionina vina,“ utnul ho Severus. „Má starost o tvé zdraví a také k tomu má důvod. Přestaneš s používáním zkrášlovacího kouzla a pořádně si odpočineš. A to počínaje dneškem.“ Tomu vzdorovitému pohledu čelil Severus coby Potterův učitel den co den. „Vážně? A kdo mě k tomu přinutí?“ Severus se přiměl zůstat v klidu, protože kdyby kvůli tomu muži ztratil nervy, souboj by prohrál. „Já. Až tady skončíme, můžeš se ke mně buď dobrovolně připojit a doprovodit mě do mé laboratoře, nebo tě znehybním, odnesu dolů hlavním schodištěm a jako vzpurné tříleté děcko tě přinutím vypít lektvar. Volba je na tobě.“ Severus uvažoval, jestli právě nezničil jejich čerstvě vybudované přátelství. Ten oheň, který plál v Harryho očích, hrozil přerůst v otevřený výbuch. Severus z doby strávené s Harryho dětským protějškem věděl, jak blízko byli vypuknutí bitvy. Viděl, že se Hermiona na vedlejším křesle připravuje na nejhorší. Avšak po celé věčnosti zírání do těch zuřivých zelených očí, z nich hněv zmizel, a nahradilo ho něco jako pobavení. „Ty bys to vážně udělal, že jo?“ „Okamžitě,“ odvětil Severus, téměř přemožený vědomím odvrácené katastrofy. „Myslel jsem si to,“ řekl Harry se samolibým úsměvem. Pak obrátil svou pozornost zpátky k hromadě pergamenů ležící vedle něj. O chvíli později tiše řekl: „Kromě toho, jestli si vzpomínáš, s tím, že si vezmu tvůj uspávací lektvar, jsem už souhlasil. Výměnou za tvou pomoc s mými sedmáky.“ Upřímně řečeno, Severus zapomněl. Hermiona se na něj zakřenila a vrátila se do práce. Po nějaké době udělal Severus totéž. Zbytek večera uplynul velmi příjemně. Zlatým hřebem večera pro Severuse bylo, když si Harry opřel záda o opěrku jeho křesla. „Neruším tě?“ zeptal se a vzhlédl, protože se Severus posunul, aby mu udělal místo. Rušit ho? Mohl sotva přemýšlet. Harryho rameno bylo jako hřejivá tíha, která se opírala proti jeho pravému koleni. Navzdory tomu, že měl potíže vyrovnat se s nastalým problémem, tato situace jim nebyla zcela neznámá. V průběhu uplynulých čtyř měsíců, když Severus po večerech sedával v křesle a četl si, Harry často přišel, natáhl se na koberec tak jako dnes a opíral se o něj. Většinou usnul s hlavou položenou mezi polštářem a Severusovým kolenem. Ale oni už nebyli sedmiletí. Takové chování, navíc na místě napůl veřejného setkání, nebylo pro bradavické učitele přijatelné. Přesto, na jejich vzájemné poloze nebylo nic otevřeně sexuálního. Harry se o něj prostě opíral. Což naznačovalo jistou míru intimity a bylo to spíš znepokojující. Otevřel ústa, aby Harryho požádal o větší prostor, ale zranitelný výraz v těch zelených očích jeho slova umlčel. Zdálo se mu, že znovu slyší Harryho hlas, jak mu v ložnici říká, že je to za poslední dny poprvé, kdy se cítí normálně. Na základě tohoto prohlášení tedy zavřel ústa a prostě to zkusil vydržet. Po několika měsících Potterovi poprvé lhal. Zavrtěl hlavou – 25

ne, neruší ho – a přinutil se stočit pohled zpět k domácím úkolům druhého ročníku, které by měl údajně opravovat. Zpočátku byl ten dotek rozptylující a neskutečně vzrušující, ale po nějakém čase si tomu fantasticky hřejivému tělu, které na něm s takovou důvěrou spočívalo, přivykl. Nemohl si nevšimnout, že Longbottom a Zabini při návratu k pohovce věnovali Harrymu rozvalenému u jeho nohou významný pohled. Severus doufal, že ještě nějakou dobu potrvá, než se začnou šířit nevyhnutelné pomluvy a Harryho pověst bude pošpiněná. Věděl, že by se měl odsunout, ale právě teď, poprvé od chvíle, kdy se v sobotu ráno vzbudil jako dospělý, prožíval skutečný mír. Takže zůstal, kde byl, a to zírání strpěl. Pokud šlo o něj, Harry vypadal, že byl vůči jejich pozornosti zcela nevšímavý. O mnoho hodin později, když společný večer skončil, byl Severus skoro zklamaný. Část jeho já nechtěla pohodlné pokoje Weasleyových opustit. Víc než cokoli toužil následovat Harryho do jejich společné ložnice a nechat se ukolébat dobře známým rytmem Potterova dechu. Ještě před tím by se bláznivě smáli nějaké hlouposti. Přiměl se ale k důstojnému chování, a když následoval ostatní ven ze dveří, dokázal Hermioně a Ronovi popřát zdvořilé sbohem. „Jsem rád, že jste dnes v noci přišel, profesore Snape,“ řekl Zabini s pravděpodobně nefalšovaným úsměvem, jakmile se za nimi zavřely dveře Weasleyových. „Bylo fajn mít tu dalšího Zmijozela.“ „Předpokládám, lidi, že jste se dnes cítili trochu v nevýhodě,“ komentoval to Potter, zatímco se snažil udržet své pergameny a hromádku poskládaného oblečení. Ještě než odešli od Weasleyových, vyzvedl si je v pokoji pro hosty. „Sotva,“ kontroval Severus. „Jak to? Dnes večer přišli čtyři Nebelvíři a dva Zmijozelové,“ připomněl Potter. Severus si vyměnil se Zabinim pohled a potom posměšně odpověděl: „Pro žádného Zmijozela, který je toho pojmenování hoden, nejsou čtyři Nebelvíři žádnou konkurencí. Což teprve pro nás dva. Ujišťuji tě, že profesor Zabini ani já nejsme v početní nevýhodě nikdy. Byli to spíše Nebelvírští, kteří se ocitli v oslabení.“ Neville Longbottom, který šel vedle Pottera, ztuhl, a jeho světlá kůže se díky rozpakům či snad hněvu zbarvila do růžova. Severus očekával, že Potter k jeho vyjádření vysloví nesouhlas, ale Harry se otřásal smíchy a hraně strašidelným hlasem s falešným americkým přízvukem řekl: „To si žádá odplatu!“ „Možná bys s takovými siláckými prohlášeními měl počkat, dokud nebudeš ve výhodnějším postavení,“ varoval ho Severus. „Hm?“ zabručel tázavě Harry, zjevně nedotčený urážkou, díky níž měl Longbottom stále ještě odstín nebelvírské šarlatové. „Hůlku máš v kapse a tvé ruce jsou v tuto chvíli zaneprázdněné. Nejsi v pozici, abys s kýmkoli bojoval,“ Poznamenal Severus a potom se zeptal: „A co ti tvoji… třeťáci?“ Zároveň vytáhl z kapsy hůlku, mávl s ní směrem k Potterovým pergamenům a oblečení, které vypadalo, že se co chvíli zřítí na podlahu. 26

„Wingardium leviosa.“ Potterova břemena téměř vděčně vylétla z jeho rukou a začala před nimi levitovat. „Proč mě to nenapadlo?“ zeptal se Potter. „Nemám ponětí. Pojďme. Dám ti ten lektvar, o kterém jsme diskutovali. Dobrou noc,“ kývl Severus na ostatní. „Dobrou noc,“ odpověděl Zabiniho rozesmátý hlas a jako ozvěna se ozval Longbottomův nejistý. Jak pokračovali chodbou dál, bylo slyšet, jak pochechtávající Zabini řekl: „Ale jdi, Neville. Nechtěl bys mi ukázat tu sazeničku, o které jsi předtím mluvil?“ Když Severus a Potter zabočili do chodby, která vedla pryč z nebelvírské věže, smích pomalu utichal. Cestou ke schodům sestupujícím dolů do zmijozelské části hradu, procházeli Velkou síní. „Když jsem se opíral o tvoje křeslo, nepřivedl jsem tě do rozpaků? Vypadal jsi… nesvůj,“ zeptal se tiše Harry. Nesvůj se Severus cítil právě teď a nedokázal by vysvětlit proč. „Už nám není sedm,“ odpověděl opatrně. „To říkáš pořád,“ postěžoval si Harry. „Říkám to pořád, protože je to pravda,“ odsekl. „Takže to, co jsem udělal, bylo nevhodné, protože nám není sedm?“ Harryho hlas zněl opravdu zmateně a velmi dotčeně. V reakci na jeho bolest se Severus překonal a odpověděl: „Ne přímo nevhodné. Ale možná… nerozumné.“ „Proč?“ zeptal se Harry. „Už jsi někdy slyšel o slušnosti a korektnosti? Jsme bradavičtí profesoři. Musíme na své chování dbát!“ vyštěkl navzdory svým nejlepším úmyslům Severus. Harry už nebyl dítě. A dospělému člověku přece nebylo třeba takové věci vysvětlovat. „Na našem chování nebylo nevhodného vůbec nic,“ namítl ostře Harry. „Profesoři Longbottom a Zabini na nás zírali,“ řekl Severus. „Samozřejmě, že na nás zírali. Byli zvyklí, že jsme se jako dospělí nedokázali shodnout. A kromě toho, právě oni by neměli žádné právo hodit kamenem. Zatímco na nás zírali, měl Zabini nohy strčené pod Nevillovým zadkem, aby si je zahřál. Když je přijatelný tohle, proč by to, že jsem se opřel o tvoje křeslo, nemělo být?“ Severus sebou trhl. Toho kde měl v tu chvíli Zabini nohy, si nevšiml. Jediné, čeho si byl vědom, bylo Harryho rameno naléhající na jeho koleno. Vzpamatoval se a zůstal zaraženě stát. Kde měl druhý Zmijozel nohy ale sotva hrálo roli. „Zabini nebyl Smrtijed.“ „Proč se k tomu pokaždé musíme vracet?“ zeptal se Harry. V tu chvíli to znělo spíš starostlivě, než že by se na něj zlobil. „Protože Voldemortovo znamení člověka nikdy neopustí – fyzicky ani společensky. Lidé si o mně kvůli mé minulosti okamžitě myslí to nejhorší a moje povaha věci příliš nepomáhá,“ dodal otevřeně. „Jediným způsobem, jak si po tak dlouhou dobu udržet postavení, bylo

27

vyhýbat se jakýmkoli skandálům. Já nemohu ohrozit své místo tady v Bradavicích, Harry. Za žádnou cenu.“ Váha Harryho pohledu byla nesnesitelná. Po krátké odmlce Severus k vlastnímu překvapení učinil prohlášení, které by ještě před šesti měsíci nevyslovil ani na mučidlech. „Je to jediný domov, jaký jsem kdy měl.“ Mlčky si uvědomil, že jestli by svůj domov přece jen ohrozil, příčinou jeho zničení by bylo pokušení, kterým pro něj byl tento muž. Harryho ruka se dotkla Severusova ramene a zastavila ho. Právě stáli na vrcholu schodiště vedoucího do sklepení. Pergameny a oblečení se trpělivě pohupovaly vedle nich. „Mrzí mě to. Nepřemýšlel jsem,“ omlouval se tiše Harry. „Ale… nemyslíš si přece, že by o nás Blaise nebo Neville šířili pomluvy, že ne?“ „Longbottom nemá jediný důvod mě milovat a Zabini je Zmijozel. A Zmijozelové nikdy neodolají pokušení způsobit někomu potíže, když se jim naskytne příležitost.“ „Blaise Zabini je můj kamarád. Moje tajemství jsou u něj v bezpečí. A Neville by raději zemřel, než by udělal něco, co by mi ublížilo.“ „Jaká víra.“ Severus měl v úmyslu říct to sarkasticky, ale jediné, co ve svém hlase slyšel, byl údiv. „Znám je stejně dobře jako tebe,“ řekl Harry. „Neznáš mě vůbec.“ Tentokrát si Severus se sarkazmem nemusel dávat práci. Po Potterově idiotském prohlášení se ozval zcela přirozeně. Harry se v reakci na Snapeovo prohlášení neurazil, nerozzlobil ani nevypadal nijak zvlášť překvapeně. Upřeně se mu zadíval do očí a tiše se zeptal: „Opravdu ne?“ Ta jemně položená otázka Severusovi způsobila pocit sucha v ústech. Ten pohled pronikal skrze jeho ochranné zdi a probodával mu duši. Jasně si uvědomoval, jak mu buší srdce. Pokusil se Harryho tichou jistotu vyvrátit… ale nebyl toho schopen. Pokud ho na tomto světě vůbec někdo znal, pak to byl Harry Potter. Po několika staletích nepříjemného ticha, které se mezi nimi rozpínalo, se na něj Harry rošťácky usmál. „Přátelé nadosmrti, vzpomínáš? Ještě pořád žijeme.“ Severusovi se konečně podařilo polknout. „Mluv za sebe,“ zachroptěl. „Budu. A za tebe taky. Žiješ. Jsi prostě jen příliš tvrdohlavý, než abys to přiznal.“ Nebo příliš vyděšený, chtěl opáčit Severus, protože to, co cítil, nebyla tvrdohlavost ani pýcha. Ten pocit se podobal spíš hrůze. Ale věděl, že nemůže připustit ani jedno z toho, takže se úspěšně opanoval. Vydoloval ze sebe veškerý herecký talent, kterého byl schopen, a přinutil se přidat do svého hlasu cynický podtón. „Jsi si tím jistý?“ zeptal se. „Naprosto,“ odpověděl Harry s naprosto neodolatelnou tváří a pokračoval v cestě. Severus vykročil za ním. Poté, co sešli několik schodišť lemovaných dřímajícími portréty, které se během jejich cesty ani nepohnuly, Harry řekl: 28

„Pokusím se tě na veřejnosti už nepřivádět do rozpaků. S výjimkou těch lidí, se kterými jsme strávili dnes večer. V jejich případě ti nemůžu nic slíbit. Nemám před nimi žádné tajnosti. Jsi teď můj přítel stejně jako oni. Musíš se naučit jim důvěřovat.“ „Musím?“ Tentokrát Severus sarkazmus předstírat nemusel. „Ano, to musíš,“ Harryho hlas byl absolutně nesmlouvavý. „Nikam neodcházíš, ale ani oni ne. Za týden či dva už to pro nikoho nebude tak nové. Všechno to zírání skončí. Do té doby to zvládneme. A já ti slibuju, že se na veřejnosti budu chovat slušně.“ „Tomu uvěřím, až to uvidím,“ řekl Severus, aby trochu odlehčil situaci. Harryho důvěra v jeho přátele a v trvalost jeho vztahu s bývalým učitelem, byla ohromující. Kdyby byl Severus nucen vyslovit svůj názor, řekl by, že jejich přátelství nemá šanci přežít jediný týden. „Vlastně, doufal jsem, že mi dáš příležitost to dokázat,“ pokračoval Harry, když opustili schodiště a vydali se do Snapeovy laboratoře, kde byl uspávací lektvar uskladněn. „Ano?“ otázal se nepřítomně Severus a potom zamumlal slova, která jim umožnila vejít skrze ochranná kouzla. Tiše vyslovené „Lumos“ rozzářilo pochodně. Harry ho následoval do prázdné laboratoře. Výlevky, pracovní stoly, kotlíky i další lektvaristické příslušenství – všechno bylo úzkostlivě čisté. Nicméně, to místo se zdálo opomíjené a nepoužívané. Jako by pracovna, ve které Severus strávil téměř pětadvacet let, považovala jeho nepřítomnost v uplynulých čtyřech měsících za osobní urážku. Severus by sám za sebe nemohl přísahat, že tomu tak není. Zdálo se, jako by se právě v těchto zdech projevovala jakási prazákladní inteligence Bradavic. „Ano,“ pokračoval Harry. „Ale nejdřív mi slib, že rovnou neřekneš ne.“ „Ne na co?“ zeptal se Severus s čerstvě probuzenou ostražitostí. „Slibuješ?“ přemlouval ho Harry. Severus odsekl: „Ovšemže neslibuji! Za jakého blázna mě považuješ? Tak ven s tím. Nestůj tam s tím zraněným pohledem!“ Ale Harry se na něj těma velkýma prosebnýma očima dívat nepřestával a Severus věděl, že mu dá cokoli, oč si řekne. K jeho úlevě přiměla nervozita Harryho, aby odvrátil pohled. Jako by hledal ztracenou odvahu. Skutečnost, že něco přimělo tohoto naprosto nebojácného válečného veterána, aby se odmlčel, Severuse vyděsila. Harry se pak přiměl znovu mu pohlédnout do očí. Jeho hlas nezněl ani zdaleka tak sebevědomě jako obvykle. „Každý pátek večer chodíváme ke Třem košťatům.“ „My chodíváme, znamená…?“ vyptával se Severus. Samozřejmě, že se nechystal jít, ale byl k smrti zvědavý. Od té doby, co se přestaly objevovat zprávy o Potterových schůzkách, netušil, co ve svém volném čase přesně dělá. „Parta z dnešního večera,“ řekl Harry a pod vlivem Severusova pronikavého pohledu doplnil: „A ještě jeden nebo dva další, které znáš: Fred a George Weasleyovi, možná Seamus Finnigen, pokud bude moci na noc odejít od ženy a dětí. Jedinou cizinkou bude Nevillova přítelkyně a kdokoli, s kým se tento týden vídá Blaise.“ „Longbottom má přítelkyni?“ Severus se nedokázal ubránit vyjevenému výrazu. 29

„Ano, jmenuje se Melody. Budeš se na ni dívat z patra, protože je stejně milá jako Neville,“ informoval ho Harry. „Takže půjdeš?“ „Nemám rád cizince, davy ani hospody. A nejsem večírkový typ,“ odvětil Severus. „Nebudeš mezi cizinci, budeš tam s námi. A není to tak úplně večírek. V pátek mívá Rosmerta živou hudbu.“ „Což je opak mrtvé hudby?“ využil narážky Severus. „Každopádně, nic z toho, co jsem na této škole kdy slyšel, bych nenazval hudbou.“ „Není to jako ty kapely co hrávaly v Bradavicích na závěrečných slavnostech,“ ujišťoval ho honem Harry. „A není to ani muzika pro děti. Vlastně se jedná o motáckou skupinu. Hrají skladby z keltských ostrovů. Pomocí nich dokáží provozovat magii. Nebudeš věřit, jakou moc dokážou vyvolat.“ „Motáci neumí vyvolat magickou moc. Proto se jim říká motáci.“ Severus s ním mluvil jako s pitomcem. „Ale ta síla nevychází z nich. Dělá to ta hudba, tradiční keltská muzika. Vím, že to bude znít absurdně, ale vždycky když začnou hrát, můžeš cítit, jak ta moc vibruje celou místností,“ řekl Harry. „To sis vymyslel,“ reagoval zaujatě Severus. „Nevymyslel. Tak pojď s námi a zkus zjistit, jestli se ti to bude líbit. Když ti to nakápne do noty, odejdeme,“ sliboval Harry. „Odejdeme? My?“ „Ano, my odejdeme,“ potvrdil Harry. „Jestli máme být přáteli, musíme zjistit, co máme společného. Myslím si, že si to zamiluješ. A pokud ne, řekneme ostatním, že jsme se zastavili, jen abychom je pozdravili, a potom se přemístíme do jednoho mudlovského knihkupectví. Myslím, že se ti bude líbit. O víkendech mívají otevřeno až do půlnoci a přímo v knihkupectví prodávají kávu.“ Harry to měl očividně promyšlené. Severus cítil v břiše chvění, jako by mu v něm poletovala armáda Albusových motýlů. Ten pocit způsobilo pomyšlení, že si Harry namáhal mozek, aby vymyslel něco, co by mohli dělat společně. A neodvedl při tom špatnou práci. Jediná věc, která by Severuse mohla zaujmout víc než způsoby posílení magie a neobvyklé knihy, byl nějaký nový prodejce lektvarů. „Budeš o tom uvažovat?“ zeptal se Harry. Severus potřeboval chvíli, aby se dal dohromady, a tak se bez odpovědi otočil ke své lektvarové skříňce. Zamumlal odemykací kouzlo a vyndal velkou láhev svého uspávacího lektvaru. „Takže, budeš?“ naléhal vytrvale Harry číhající ve dveřích, když se k němu Severus připojil. „Jestli mi dáš slovo nebelvírského mučedníka, že si vezmeš tři lžíce této směsi, kdykoli budeš mít potíže usnout,“ odpověděl Severus s obnovenou ostražitostí. „Už jsem ti říkal, že si to vezmu,“ reptal Harry. „Ano, ale cítil bych se lépe, kdybych měl tvé slovo jakožto Nebelvíra. Coby Zmijozel vím, jak velice pružné mohou být sliby.“ „Tak dobrá,“ podvolil se Harry s plamenným pohledem. „Dávám ti čestné slovo…“ 30

„…nebelvírského mučedníka,“ připomněl Severus. „Nebelvíra,“ opravil ho Harry, „že si tvůj odporný lektvar vezmu, vždy když nebudu moct usnout – za předpokladu, že se po něm druhý den nebudu jenom plazit.“ „Ujednáno,“ řekl Severus. „A na oplátku budeš přemýšlet o pátečním večeru?“ „Pokud ode dneška až do pátku neuvidím zkrášlovací kouzlo, připojím se k vám.“ Také dokázal být zdvořilý, když se mu to zrovna hodilo. „Jenom tak? Žádné další podmínky?“ Harryho hlas zněl ohromeně. „Řekl jsem ti, že se pokusím chovat se jako tvůj přítel,“ připomněl Severus a potom mu prozradil celou pravdu. „A oba tvé návrhy zněly velmi zajímavě.“ Potěšení, které prozářilo Harryho úsměv, za tolik otevřenosti rozhodně stálo. „Skvěle!“ zvolal nadšeně Potter. „To sotva. Víš dobře, že se ve společnosti nedokážu chovat mile. Bude to naprostá katastrofa,“ varoval ho Severus. „Nebo to bude stejně velká zábava jako dnes večer,“ kontroval s bezbřehým optimismem. Severus si přál, aby měl dost sil ho proklít, protože ta zpropadená víra ho příšerně rozčilovala. „A když ne?“ zeptal se. „Tak zkusíme něco jiného,“ řekl Potter. Jako by dokázal vidět skrze jeho štíty, Harry ho tiše ujistil: „Žádný nátlak, Severusi. Můžeme jít do hospody, nebo do knihkupectví. Když nedokážeme vymyslet nic jiného, postavíme na famfrpálovém hřišti víc blátivých pevností.“ Severus jeho povzbuzování oceňoval víc, než by dokázal říct. „Jsem si jist, že Rona dvě nebo tři další pevnosti na jeho hřišti vysloveně nadchnou,“ komentoval to suše. „To je správnej přístup,“ zazubil se Harry. „Definitivně máš někde hluboko v sobě Zmijozela. Protože tohle nebylo zrovna laskavé,“ poznamenal Severus a cítil, jak se mu díky Harryho výrazu zvedají koutky. „Kdo tvrdí, že Nebelvíři musí být laskaví? Prostě musíme zachránit svět, to přece není totéž. A já právě teď zachraňuju ten náš,“ namítl Harry a jeho rozesmátým zevnějškem problesklo cosi vážného. „A pokud selžeš?“ zeptal se Severus a uvažoval, jak bude Harry reagovat, až zjistí, že starého psa novým kouskům nenaučí ani navzdory veškeré dobré vůli na světě. „To se nestane,“ sliboval Harry. „Doufám, že si uvědomuješ, jak jsi nesnesitelný,“ poznamenal Severus, momentálně zahnaný do kouta. Měl dvě možnosti: buď zaútočit, nebo se sesypat, a útočení pro něj bylo vždy mnohem jednodušší. Harry se na něj jednoduše široce usmál. „Tak to se k sobě dobře hodíme, nebo ne?“ Severus si přál nebýt tak slabý. Víc než cokoli se chtěl odvrátit od Pottera a vrátit se k pohodlí svého starého nudného života. Ale byl naprosto závislý na droze jménem Harry Potter. A ačkoli věděl, že ten muž bude jeho zkáza, nedokázal se od Harryho odříznout. Ticho se rozpínalo a Severus nenacházel žádnou odpověď. Harryho úsměv se vytratil. 31

„Bude to v pořádku, Severusi,“ ujišťoval ho tiše. A aniž by čekal na jeho reakci, rychle změnil téma. „Teď mi znovu řekni, kolik si toho mám brát.“ Severus díky jeho milosrdenství pookřál. „Napíšu ti pokyny na etiketu. Ale pro případ, že by se potvrdilo mé podezření, že skutečně neumíš číst… Řekněme, že se berou tři lžíce dvacet minut před spaním.“ „Strašně vtipný,“ řekl Harry. „Můžu si to vzít už dnes v noci? Měl jsem pár skleniček vína.“ „Rozumné množství alkoholu jeho účinky nijak neovlivňuje,“ odpověděl Severus. „Děkuju,“ vzal to na vědomí Harry. „Rádo se stalo. A teď, je pozdě a…“ „Oba zítra učíme, já vím. Až začnu pravidelně spát, třeba už nebudu tak otravnej,“ řekl Harry. „Naděje je pěkná věc,“ odvětil Severus a Harryho to znovu rozesmálo. „Tak tedy dobrou noc,“ řekl a vypadal, že se mu nechce odejít. Severuse doslova bolelo celé tělo touhou pozvat toho muže dál. Ale rozpoznal nebezpečí, které by jeho setrvání mohlo přinést. Bylo příliš pozdě. Cítil se příliš vyčerpaný, než aby dokázal udržet řádně vztyčené štíty a zakrýt své skutečné pocity. A Harry byl příliš všímavý. „Mám za to, že si dnes v noci odpočineš,“ řekl, když ho doprovázel ke dveřím. „Díky, pokusím se. Ty taky. Dobře se vyspi. Uvidíme se zítra.“ Severus přikývl a konečně za svým návštěvníkem zavřel dveře. Byl to samozřejmě nesmysl, ale zdálo se, jako by veškeré teplo z místnosti vzal Harry při svém odchodu s sebou. Severus se s unaveným povzdechem vydal do svých pokojů. Vedla k nim tajná chodba ukrytá za nejvzdálenější zdí. Nemohl si pomoct a uvažoval, co přinese zítřek. WWWWWWW

3 Následující dva dny ubíhaly ve znamení usilovné práce a zkoušek. Severus shledal své lektvaristické třídy v překvapivě dobrém stavu, a to všech sedm. Ačkoli se nenaplnily jeho obavy, že bude muset do hlav všech těch idiotů nacpat sedmiměsíční učivo během pouhých tří, které do konce roku zbývaly, musel se zatěžovat neustálými ústupky ze své běžné každodenní rutiny. Jeho studenti byli sice zběhlí v základech, žádný ze suplujících učitelů ale nepokryl učivo přesně tak, jak by to udělal Severus. V důsledku toho se potýkal s nečekanými překážkami. Předpokládal například, že ten či onen běžný lektvar či metodu studenti již probírali. Štěkal na ně instrukce, které by jim v této části školního roku měly být dobře známy, dokud si nepovšiml, jak na něj jejich tváře zmateně zírají. A naopak – někdy přednášel věci, které zastupující učitelé žáky již naučili. Bylo to frustrující, ale na konci týdne své učitelské povinnosti dostal znovu pod kontrolu.

32

Což bylo jedině dobře, protože se nemohl ubránit pocitu, že nad svým soukromým životem ji naprosto ztratil. Bylo to zejména proto, že teď nějaký měl. Nocím, kdy vysedával doma s knihou nebo bádal nad nějakým výzkumným projektem, který nikam nevedl, patrně odzvonilo. Už nemusel vymýšlet plány na večer, které by ho zachránily před zešílením nudou. Aniž by se o to nějak snažil, zjistil, že má téměř každý večer co dělat. Když se po něm a po Harrym nesháněli Ron s Hermionou a nezvali je na návštěvu, pak se Severus nevyhnutelně ocitl v blízkosti Pottera, který se mu pokoušel asistovat při výrobě nejrůznějších léčivých přípravků, které Severus používal jako výmluvu, aby získal nějaký čas o samotě. Všechny ty roky školních trestů, které s ním Harry absolvoval, se zjevně vyplatily, protože se z něj stal slušný, i když užvaněný, laboratorní asistent. Severusovi připadalo, že už nikdy nebude mít šanci chytit dech. A přece, zatímco usilovně pracoval na tom, aby se přizpůsobil, aniž by při tom ztratil trpělivost a příčetnost, uvědomil si, že si to užívá. Temný háv beznaděje, který ho obklopoval už od dětství, se zdál každým dnem o maličko světlejší. Byl to stejně velký zázrak jako skutečnost, že Hermiona, Ron a Harry zůstávali součástí jeho života. Občas měl pocit, že si nemůže ani odskočit na záchod, aniž by ho někdo z nich nedoprovázel. Změna jeho životního stylu byla nesmírná, frustrující a nezřídka také nezpochybnitelně komická. Jako důkaz tohoto tvrzení si uveďme situaci, ve které se momentálně nacházel. Osmačtyřicetiletý muž naprosto bezradně postává jen v košili a kalhotách před svým šatníkem a zírá na tucty na první pohled identických černých kabátů a hábitů. Pokouší se rozhodnout, co si má obléknout u příležitosti své velké noci, kterou stráví venku. Čirá stupidita takového jednání by ho přiměla, aby se sám sobě vysmál, kdyby ovšem nebyl tak pekelně nervózní. Nebyl jednou ze studentek šestého ročníku. Nikdo se nebude zajímat o to, který ze svých vrcholně distingovaných hábitů si na sebe vezme. „Ahoj? Jsi tady?“ ozval se z obýváku Harry. Severus málem zaúpěl zděšením. Potter dnes večer přišel brzy. Samozřejmě. „Tady jsi,“ prohlásil Harry po kratičké odmlce, když vešel do otevřených dveří ložnice. Byl oblečený do lovecké zelené. Sytá barva skvěle ladila se zařízením zmijozelské ložnice. „Copak ty nikdy neklepeš?“ vyštěkl Severus a snažil se ignorovat, jak se Harry s nepokrytou zvědavostí rozhlíží. Vidět ho tady se příliš podobalo jedné z jeho nočních fantazií, než aby si dokázal zachovat klidnou mysl. Ve snaze vypudit představy vyvolané Harryho přítomností, se znovu soustředil na svůj neuspokojivý šatník. „Jsi Zmijozel,“ odvětil se smíchem Harry. „Došel jsem k závěru, že pokud bys nechtěl, abych používal heslo tvých pokojů, tak bys ho hned změnil. Co děláš? Nemáš tam bubáka, že ne?“ „Ovšemže tam nemám bubáka. Jen jsem chtěl…“ Co se to chystal říct? Že nad svým oblečením vyšiluje jako hormony zmítaná šestnáctka? „…vybrat si něco na sebe?“ dokončil Harry. V jeho hlase překvapivě nezazněl žádný posměch. Když Harry přišel až k němu a zahleděl se do šatníku, Severus strnul. 33

S pohledem přišpendleným na znepokojující řadu tmavých oděvů, Severus tiše řekl: „Hledal jsem něco…“ a nemaje jinou možnost, prostě to přiznal, „…méně pohřebního.“ Harry se uchechtnul. „Páni, to jsi vlezl do špatné skříně! To nemáš nic, co by nebylo černý?“ Harry natáhl ruku a zabořil ji do záplavy kabátů a hábitů. „Moment. Tady něco je. Sice je to pořád skoro samá černá, ale je na tom i náznak jiné barvy.“ Sledoval, jak Harry vytahuje sako ušité z vínově červeného a černého brokátu. Když si ho Severus naposledy oblékl, Harry ještě nebyl na světě. „Nikdy dřív jsem tě v tom neviděl. Je to vážně pěkný,“ poznamenal Harry a zvedl kabátec do světla pochodní, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Jeho ruka sklouzla po drahém materiálu. „Ne, to tedy neviděl. Měl jsem ho na sobě jen jednou… před více než třiceti lety,“ řekl Severus. Když se na ten oděv zadíval, myslí mu prolétly staré vzpomínky, které by bylo lépe nechat mrtvé a hluboko pohřbené. „Zdá se, že je s tím spojený nějaký příběh,“ komentoval to Harry. Severus cítil, že pohled, který na něj upírá, je nepochybně plný špatně skrývaného zájmu. „Znám spoustu příběhů. Všechny prastaré, žádný z nich nestojí za vyprávění,“ řekl Severus, oči upřené na kabátec. Uvažoval, jestli už uplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby si ho konečně dokázal obléknout. „Stejně bych si ho rád poslechl. Pokud by tě to příliš neobtěžovalo,“ řekl Harry. Setkal se s jeho pohledem a chvíli ho podržel. Severus se k vlastnímu nejhlubšímu ohromení přistihl, že tu nabídku vážně zvažuje. Bylo skutečně naprosto děsivé, dělat věci prostě proto, že ho o ně tento muž požádal, usoudil Severus. Nikdy o tom nemluvil. Během těch dlouhých let tu nebyl nikdo, kdo by se o něj zajímal natolik, aby se zeptal. Hleděl do těch vyčkávavých očí a byl rozpolcený. Neměl v povaze nosit srdce na dlani. Ale jedna jeho část toužila, aby ho Harry skutečně poznal. Všechno se v něm napjalo. Bylo by extrémně neopatrné dopustit takovou míru důvěrnosti. Mohla by totiž otevřít dosud zapovězené území. S předstíranou lhostejností řekl: „Ten příběh není nijak zvlášť zajímavý. Jeho hlavní postavou byl, jak jsi již nepochybně správně usoudil, poměrně neoblíbený outsider, který měl v hlavě víc rozumu a jedovatostí, než citu. V sedmnáctém roce jeho osamělého života na této planetě, kdosi zcela okouzlující a charismatický učinil pokus se s tímto žalostným vyděděncem přátelsky sblížit. Ve své osamělosti a hlouposti si naše hlavní postava spletla pubertální hormony s láskou. Zakoupila si tento extravagantní kabátec, protože usoudila, že na první rande by běžný černý oděv nebyl dostatečně atraktivní. A kabátec odvedl svou práci. Náš hlavní hrdina se nechal unést na křídlech vášně a byl uveden do sladkých tajemství života. A to v kupce sena na půli cesty do Prasinek. Po onom, řekněme, dostaveníčku byla schůzka ukončena a oba aktéři se vrátili zpátky do školy.“ „A?“ pobídl ho jemně Harry. „Co myslíš tím ´a´?“ zeptal se Severus. „Pokud jde o tebe, vždycky je nějaké ´a´.“ 34

Podléhaje nevyhnutelnému, Severus posbíral síly a pokračoval tak neochvějně, jak jen dokázal. „A druhý den ráno ten bláhový pitomec vstával s tím, že konečně našel skutečnou lásku. Asi tak hodinu byl poprvé v životě šťastný. To se však změnilo během snídaně, kde zjistil, že jeho láska již zahájila nové žhavé dobrodružství.“ „Připadá mi, že ta ´láska´ musel bejt pěknej břídil,“ prohlásil Harry a nonšalantně tak smetl ze stolu veškerou Severusovu snahu utajit pomocí uvážlivého výběru slov pohlaví svého partnera. „Neřekl jsem, že to byl muž,“ odsekl Severus, kterého Harryho vnímavost zneklidnila. „Ani jsi nemusel.“ Ať už jeho výraz odhaloval cokoli, Harry si podrážděně povzdechl a zeptal se: „Vážně čekáš, že uvěřím, že nějaká dívka, navíc ze Zmijozelu, by s tebou na prvním rande skočila do sena a hned druhý den ráno by tě pustila k vodě?“ Zformulováno takto, se to zdálo nepravděpodobné. Harry nevypadal, že by ho Severusův zájem o chlapce nějak odradil. Navzdory svému rozčilení tomu byl rád. Přestože toho o sobě věděli už tolik, ohledně některých základních faktů týkajících se jejich charakterů byli stále příšerně nevědomí. Severus sice věděl, co Harry má či nemá rád, nedokázal by však s určitostí říct, jestli by šel Potter do postele raději s mužem nebo se ženou. Skutečnost, že Severusovým exkurzem do starých vzpomínek zjevně nebyl znechucený, měla uklidňující efekt. Mnoho čarodějů mělo vůči vztahům mezi lidmi stejného pohlaví předsudky a to činilo životy těch, kterých se to týkalo, velmi obtížnými. „Tebe to…“ Severus se chystal zeptat a potom sklapl ústa, aby tu troufalou otázku zadržel. „Co?“ zeptal se Harry s obavou v hlase. Oba skutečně pocházeli z velmi odlišných světů. Kdyby se jednalo o jiné téma, Severus by s potěšením Pottera šokoval svou přirozenou surovou otevřeností. Zábrany mu však nedovolily, aby si brutální upřímnost, které jindy dával přednost, vychutnal. Pokud by byl ohledně této věci otevřený v přítomnosti nesprávné osoby, velice snadno by mohl přijít o práci. Ačkoli… instinkty mu napovídaly, že Harry by jeho důvěru nikdy nezradil. A to ani v případě, že by jeho orientaci neschvaloval. Zamyslel se nad diplomatickou odpovědí a konečně se rozhodl. „Kouzelnický svět odchylky od normálního chování obvykle nepřijímá příliš snadno.“ Harry se setkal s jeho pohledem. „Já to vím – z vlastní zkušenosti.“ Jeho pusté: „Ach,“ bylo nahrazeno mnohem rozhodnějším: „Ach,“ když si uvědomil význam toho, co Harry řekl. Netušil, proč ho tolik překvapilo, že byl Potter jako on. Přesto to tak bylo. Severus ztěžka polkl. Náhle si uvědomil, že jsou spolu sami uprostřed ložnice, sotva pět stop od postele, a probírají sexuální preference. Vzduch v místnosti mu náhle připadal těžký a nedýchatelný. „Je mi líto, co se ti stalo,“ řekl Harry po chvíli mlčenlivého ticha.

35

Severusovi trvalo téměř celou minutu, než mu došlo, že Harry mluví o jeho pubertální vzpomínce. Tak nějak si vždycky myslel, že přiznání k sexuální orientaci bude mít mnohem silnější dopad na průběh konverzace, ale zdálo se, že Harry to prostě vzal tak, jak to bylo. Jistá Severusova část se nedokázala ubránit zklamání, že se na něj Harry dívá úplně stejně jako včera. Ale když pak zachytil svůj odraz v zrcadle, které viselo poblíž, pochopil, že se není čemu divit. Byl o dvacet dva let starší než Harry. Učil ho a více než patnáct let byl jeho nepřítelem. A kromě toho, byla tu také otázka přitažlivosti – v jeho případě spíše jejího nedostatku. Bez ohledu na to, jak často se koupal, nic nedokázalo odstranit nažloutlé stopy, které na jeho rukou a tváři zanechaly výpary z lektvarů. Ačkoli si vlasy, které měl vzadu stažené do ohonu, před chvílí usušil, byly tak lesklé, že vypadaly mastně. A ani kdyby nic z toho nebyla pravda, ten nosatý muž s protáhlou tváří, který na něj ze zrcadla zíral, byl prostě ošklivý. Neexistoval způsob, jak tento fakt přehlédnout. Nikdy. Popravdě, Potter o něm nikdy jako o adeptovi na randění neuvažoval. Ani by neměl. Severus věděl, že by ho to mělo utěšit. Ale skutečnost, že byl pro Harryho absolutně nepřitažlivý, bolela. Bolela tak moc, že se to sotva dalo unést. Ale on byl na skrývání smrtelných zranění zvyklý. Nasadil svůj nejlepší pokerový výraz a pomalu odtušil: „Ne tak líto, jako to bylo jemu, to tě ujišťuji.“ „Co tím myslíš?“ zeptal se Harry, stále v uvolněném rozpoložení. „Nic není tak nebezpečné, jako podvedený milovník černé magie,“ parafrázoval Severus jednoho z oblíbených mudlovských spisovatelů*. „Co jsi mu udělal?“ Severus pokrčil rameny. „Celý následující rok po naší schůzce se ten nemožný Jidáš zdokonaloval v umění trpět. Na jeho penisu se – kdykoli byl vzrušený – objevily hnisavé vředy.“ Harryho tvář se zkřivila úchvatnou kombinací zděšení a pobavení. Severus uvažoval, která z těchto emocí zvítězí. Udělat někomu něco takového, bylo příšerné, i když se jednalo o Malfoye, který si to naprosto zasloužil. Harry nakonec položil otázku, kterou Severus vůbec neočekával. „Ta kletba, kterou jsi na něj seslal… Kde ses ji naučil? Nikdy jsem o ní neslyšel, díky bohu.“ „Je ohromující, jak dokáže být kouzelníkova mysl vynalézavá, když má dostatečnou motivaci,“ odvětil Severus. „Ty jsi tu kletbu vytvořil?“ zalapal Harry po dechu. „V sedmnácti?!“ „Ach ano. Cítil jsem, že si tato událost zasluhuje něco s osobnějším přístupem,“ odpověděl Severus. „Připomeň mi, abych se nikdy nestal tvým nepřítelem, ano?“ „Harry, ty ses jako můj nepřítel už narodil,“ kontroval Severus. Ale řekl to takřka zpěvavým tónem a potěšilo ho, že to vyvolalo Harryho úsměv. Ne každý by s ním chtěl po odhalení takových vzpomínek zůstat. „Dobrá, takže tohle si na sebe určitě brát nebudeš,“ řekl Harry. „Myslím, že zítra bychom to měli spálit. Otravovat se takovým druhem vzpomínek nemáš zapotřebí.“ 36

„Nač čekat?“ zeptal se Severus, vytáhl z kapsy hůlku a švihnutím ji namířil na kabátec. Drahý oděv se okamžitě ocitl v plamenech. Harry kabát s šokovaným zaječením upustil. Zápach spáleného hedvábí zaplnil místnost a po dalším mávnutí hůlky zmizel. Jakmile se kabátec v podobě popela snesl na podlahu, Harry prozkoumal své nezraněné dlaně. „S ovládáním ohně ti to jde dobře. Když jsi ho tehdy ve třídě při duelu použil na ty moje nemožné lokny, věřil jsem, že uhořím.“ „Říkal jsem ti, že to udělám,“ připomněl mu Severus, když se setkal s těma nebezpečnýma zelenýma očima. „Myslel jsem, že si děláš legraci.“ „Nedělal.“ „To už jsem zjistil. A ještě pořád jsme nenašli nic, co by sis mohl vzít na sebe,“ prohlásil Harry a přerušil vzájemný upřený pohled. Harry se pustil do důkladné prohlídky Severusova šatníku. Za minutu nebo dvě se vynořil s černým brokátovým kabátcem, který mohl být dvojčetem onoho vínově červeného, jejž před chvíli zpopelnili. „Padne ti to?“ ptal se Harry. „Ano.“ „A nepojí se s tím další temná historie?“ zjišťoval. Harry vypadal, že ho jeho vzpomínky rozrušily, a Severuse ta skutečnost dojala. Zamluvil to. „No, měl jsem ho na sobě, když jsi poprvé přijel do Bradavic, ale kromě toho s tím žádnou další nepříjemnou vzpomínku spojenou nemám. Každopádně vypadá stejně smutečně jako všechny ostatní.“ „Prostě si to obleč. Mohl bys?“ pobídl ho Harry. Když mu Harry nadzvedl vlasy a pomáhal s oblékáním, Severus se snažil dostat pod kontrolu chvění. Potom se otočil a strnul, protože zjistil, že na něj míří Potterova cesmínová hůlka. „Nehýbej se,“ varoval ho netrpělivě Harry a pak s ní mávl. Severus zíral na svůj kabátec, šokovaný, proč ho to samotného nenapadlo. Už nevypadal tak smutečně jako před chvílí. Ačkoli na něm stále převažovala černá, brokát protínal delikátní pavučinkový vzor bohatě kombinovaný zelenými a stříbrnými vlákny – zmijozelskými barvami. „Líbí se ti to?“ zeptal se Harry. „Velice, ano. Děkuji,“ odvětil Severus. Harry se otočil zpátky k šatníku, vybral jeden ze Severusových společenských hábitů – takový ten se zdobně lemovanými manžetami, límcem a zapínáním. Další mávnutí hůlkou a na hábitu se objevila stejná stříbrně zelená výšivka, jakou vykouzlil na kabátci. „Tak. Myslím, že teď jsme připraveni,“ řekl.

37

Severus si oblékl hábit a postavil se před zrcadlo, aby zhodnotil výsledný efekt. Zářivě bílá košile stále kontrastovala s téměř černým kabátcem a hábitem, které ji překrývaly, ale nádech zelené a stříbrné lahodil oku tak, jak to prostá černá nikdy nedokázala. Nikdy nepřemýšlel o tom, že by sám něco takového udělal. Měl mnoho nectností, ale marnivost k nim nepatřila. Svému oblečení věnoval pozornost jen zřídka. Jen se ujistil, že je čisté a v dobrém stavu. Šokovaně si uvědomil, že si ho Potter v podstatě oblékl dle svého přání. Dal Harrymu volnou ruku a on mu vybral tohle – styl, který Severusovi nanejvýš vyhovoval. Jedinou změnou byly ony jemné barevné ornamenty. Nevěděl o nikom jiném, kdo by dokázal odolat pokušení a totálně ho nepředělal, kdyby mu dal vládu nad situací, jako před chvílí Potterovi. Harry mu mohl říct, aby se zbavil onoho dostaveníčkového kabátce, který se v současné době příliš nenosil, ale v němž se Severus cítil pohodlně, a navléct ho do hábitu v příšerném lila odstínu, který si Severus koupil, když mu bylo sedm. Ale Harry ho téměř vůbec nezměnil. Skoro to vypadalo, jako by ho měl Harry rád takového, jaký je. Ta myšlenka jím otřásla. Soustředil se raději na zapínání svých knoflíků. „Jsi v pořádku?“ zeptal se po chvíli jeho proklatě všímavý společník. „Ten příběh, který jsi mi vyprávěl… byl příliš bolavý?“ „To sotva,“ popřel to Severus, aniž při tom musel příliš lhát. „Teď už je to prastará historie. A v každém případě, já byl ten, kdo se smál naposled.“ Pohled, který vrhl na Potterův obraz, který se zrcadlil vedle jeho vlastního, mu prozradil, že Harryho nepřesvědčil. Ale protože na něj nijak netlačil, nechal to být. Poslední drobný knoflíček na jeho kabátci byl konečně zapnut a Severus byl připraven vyrazit. „Ke Třem košťatům se obvykle dostáváme letaxem,“ řekl Harry. „Ale když není příliš špatné počasí, zpátky chodíme pěšky. Bude ti to vyhovovat?“ Severus přikývl na znamení souhlasu a zadržel dech. Ještě stále si tím nebyl jistý. „Mám tu letaxový prášek. Jestli chceš, můžeme se přenést odsud,“ nabízel. „Jistě, tak pojďme. Hermiona a Ron už by tam měli být. V pátek vždycky odcházejí dřív, aby nám zabrali stůl. A nezapomeň – když se ti tam nebude líbit, můžeme odejít.“ Následoval Harryho až ke krbu u vzdálenější stěny ložnice. Uchopil nádobu s mihotavým letaxovým práškem a nabídl ji Potterovi. Harry se na něj zazubil, nabral si plnou hrst a zřetelně vyslovil: „Hospoda U Tří košťat, Prasinky,“ a vstoupil do zelených plamenů, které vyšlehly, aby ho přenesly. Severus se zhluboka nadechl a udělal totéž. Letaxování bylo tak nepříjemné, jak si pamatoval. Žaludek se mu scvrkl, když s ním plameny vířily a on cestou temným točitým tunelem míjel stovky viditelných krbů. Připadalo mu, že ta závrati plná cesta trvala celou věčnost. Nakonec byl ale vyplivnut do zalidněné zářivě osvětlené hospody. Vypadalo to, jako by v tom malém prostoru byly namačkány snad stovky lidí, povšiml si Severus, zatímco jako krtek mžoural po svém novém 38

okolí a snažil se udržet na nohou. Nebylo nic potupnějšího, než před houfem chechtajících se cizinců vyletět z krbu a dopadnout přímo na zadek. Harry postával stranou a čekal na něj. Ihned však přistoupil blíž a chytil ho za ruku, aby mu při neelegantním klopýtání z krbu pomohl najít stabilitu. „Harry! Severusi! Jsme tady!“ Ronův hluboký hlas přehlušil randál smějícího se davu. Nervózní z neskutečně početného osazenstva, které zaplňovalo malou hospodu, Severus vděčně následoval Harryho. Vedl ho k dlouhému stolu před nízkým pódiem, které se nacházelo v zadní části hostince. Na stupínku byly připraveny tří židle a dva stojany. Na příchod svých pánů tam čekaly kytara a housle. Hermiona, Ron, Neville Longbottom, Blaise Zabini a pár rudých hlav, které mohly patřit jedině dalším Weasleyovým, a také neznámá žena s oválným obličejem a medově blonďatými vlnitými vlasy – ti všichni seděli u dlouhého oválného stolu na pravé straně pódia. Harry ho přivedl až k prázdné židli vedle Hermiony a sám se posadil po jeho boku, zatímco je vítal hlučný příval mnoha ´Ahoj´. Severus si pobaveně povšiml, že zaujali místa podle zasedacího pořádku, na který si uvykli během jídel. Harry a on byli usazeni mezi Weasleyovými, s Longbottomem po Hermionině pravici. Jediný rozdíl tkvěl v tom, že ona medově blonďatá cizinka seděla na obvyklém Zabiniho místě vedle Longbottoma a Zabini sám měl židli naproti, přímo proti Potterovi. Dvojčata Weasleyova se nacházela na Ronově vzdálenější straně, příliš blízko, než aby si Severus mohl uchovat pokoj v duši. Mezi Zabinim a neslavně proslulou dvojicí stály dvě prázdné židle, což pouze dokazovalo, že má jeho zmijozelský kolega všech pět pohromadě, pomyslel si Severus. On sám by se cítil lépe, kdyby mezi ním a tím párečkem bylo několik prázdných sedadel, nebo ještě lépe, celý kontinent. Jakmile zaujali svá místa, Ron podal Severusovi sklenku zlatavého koňaku. „Myslel jsem, že by ti to teď mohlo přijít vhod,“ mrkl na něj a pak nalil Harrymu pintu napěněného tmavého piva ze džbánu, který spolu se čtyřmi prázdnými půllitry stál uprostřed stolu. Severus zašeptal své díky a při tom se pokoušel ignorovat zvědavé pohledy svých spolustolovníků. „Severusi,“ řekla Hermiona. „Tohle je Nevillova přítelkyně, Melody Jeffersonová. Melody, profesor Severus Snape.“ „Dobrý večer,“ přikývl na pozdrav oné cizince. K jeho překvapení mu věnovala široký úsměv, který jí prozářil obličej. „Velmi ráda vás poznávám, profesore Snape. Tolik jsem toho o vás slyšela.“ Nádech zvědavosti v jejím hlase se mu líbil, stejně tak neochvějný způsob, jakým se mu dívala do očí. Pohlédl na Longbottoma, kterému se po její poznámce zbarvily uši do růžova, a potom zavtipkoval. „O tom nepochybuji.“ „Abych byla upřímná, očekávala jsem smrtku s kosou,“ přiznala slečna Jeffersonová a všude kolem to vyvolalo záchvaty hihňání.

39

„Na vašem místě bych se zdržel předčasných soudů. Vzhled může klamat,“ poznamenal Severus a temný tón jeho hlasu způsobil, že se naplno rozesmála. Vedle ní sedící Longbottom vypadal, jako by očekával, že bývalý profesor promění jeho přítelkyni v žábu. „Totéž říkám i já,“ odvětila a pohlédla na svého společníka. „Ach Neville, no vážně.“ Bylo by tak jednoduché a tak zábavné pokračovat ve ztrapňování svého bývalého studenta, ale Severus si náhle vzpomněl, s jakou trpělivostí Neville jeho sedmiletému já vysvětloval vlastnosti jedovatých rostlin, a zasáhla ho náhlá vlna sympatií. Tato žena pro Longbottoma očividně něco znamenala. Bylo by kruté ho před ní ponižovat. „Obávám se, že pan Longbottom si v mých hodinách prožil obtížné časy. Bradavice mohou být velmi náročné i pro ty nejnadanější studenty,“ prohlásil Severus konverzačním tónem. Náhlé ticho, které kolem stolu zavládlo, ukázalo, jak moc je všechny šokoval. „Nastavili jsme vysoké standardy a jen ti nejlepší jich dokáží dosáhnout. Neřkuli excelovat ve svém oboru natolik, že jsou považováni za hodné toho, aby po završení studia v Bradavicích začali učit.“ Tak. Byl přece Zmijozel. Lhaní měl v popisu práce. „Říkala jsem ti, že jsi nemohl být tak špatný, jak tvrdíš,“ řekla slečna Jeffersonová Longbottomovi, který právě s pusou dokořán jako pstruh vytažený na břeh zíral na Snapea. Severus se rychle odvrátil, dřív než veškerá námaha přijde kvůli smíchu vniveč. Harryho výraz jeho sebekontrole nijak nepomohl. Ještě nikdy neviděl Pottera tak naprosto vyvedeného z míry. Ne od doby, kdy v turnaji Tří kouzelníků vyhlásili jeho jméno. Za sebou uslyšel Longbottomovo koktání: „Ale já jsem byl úplně beznadějný. Opravdu, byl.“ Nikdy nebyla vyslovena pravdivější slova, pomyslel si Severus znechuceně. Každý Zmijozel by měl vědět, kdy má držet pusu. „Drahoušku, proč by profesor Snape o něčem takovém lhal?“ Slečna Jeffersonová se zeptala způsobem, který byl nepochybně zamýšlen jako šepot, ale díky hluku lomozícímu všude kolem se z něj stal spíš šepot polohlasný. „Možná se ho chystá zavraždit,“ přisadil si snaživě Zabini z opačné strany stolu. „Máte to v plánu, profesore?“ zeptalo se jedno z identických dvojčat po Ronově boku. Snape si ho pečlivě prohlížel. Rudé rozježené vlasy, hnědé oči, zakřivené obočí, dlouhý nos, pihovatý obličej – ten muž v černém hábitu byl zrcadlovým odrazem do šedé oděného bratra vedle sebe. Ale Severus už byl nějaký čas schopen neslavnou dvojku rozlišit. Namáhal si hlavu, aby si vybavil, jak to dělal. Nakonec si vzpomněl, že George byl ten, který měl pod levým okem malou skupinku pih, které tvořily tenkou linku. A tohle dvojče žádnou linku nemělo. Tudíž s ním mluvil Fred. „Ne, pane Weasley. Jste Fred, že ano?“ Když druhý muž šokovaně přikývl, pokračoval s naprosto kamennou tváří. „Myslel jsem, že bych mohl profesora Longbottoma ukolébat falešným pocitem bezpečí a pak nechat nejnovějšího mazlíčka profesora Hagrida, aby za mě udělal veškerou práci.“ K jeho obrovské úlevě celý stůl explodoval smíchy. Připojil se dokonce i Longbottom. Když se všichni ztišili, druhý z dvojčat, pravděpodobně George, se zeptal: „Co teď vlastně Hagrid chová?“ 40

Vedle Severuse se ozval Hermionin povzdech. „Říká jim bahnomilní štříkokrvové.“ „Chceme vědět, co jsou zač?“ zeptal se Fred. Ze svého místa mezi Fredem a Harrym se ozval Ron. „Vypadají jako blátivě hnědí červi a stříká z nich něco, co vypadá jako krev, ale smrdí to jako…“ „Rone! Zrovna jsme dojedli večeři!“ napomínala ho Hermiona. „No, představu už máte,“ řekl Ron a uzavřel to slovy: „Jo a jsou dlouzí asi šest stop.“ „Rozkošné,“ řekl obdivně Fred. „To by tě přešlo,“ reagoval káravě Ron. Téma Hagridova nejnovějšího lidožravého monstra bylo vyčerpáno. George pohlédl na Severuse a řekl: „Musím říct, že pro mě bylo překvapení, když jste se tu dnes večer objevil, profesore Snape.“ „Georgi,“ oslovila ho Hermiona varovným tónem, oči tvrdé jako dva křemeny. Vzhledem k tomu, jaký zaujala postoj, Severus pochopil, že o něm s dvojčaty musela mluvit. Udivený skutečností, že si to vlastně užívá, Severus pohlédl Georgovi Weasleymu do jeho potměšilých hnědých očí a klidně odpověděl: „Jsem si jistý, že ne takové jako pro mě. Byl jsem přesvědčený, že touto dobou už budete oba zavření v Azkabanu.“ Georgova ústa se otevřela dokořán, jako by ho právě zasáhl jeden z Hagridových bahnomilných stříkokrvů. Na stejné straně, kde seděla dvojčata, Ron zavyl smíchy. „Jedna nula pro profesora.“ „Netušili jsme, že máte smysl pro humor, pane,“ prohlásil Fred usazený mezi svými bratry. Severus stočil pohled na druhé dvojče a sledoval, jak se Fred na své židli nervózně vrtí, jako to dělával před mnoha lety ve třídě. Potom tiše řekl: „Nemám.“ Z nějakého důvodu to u Harryho a Rona odpálilo novou salvu smíchu. Severus se napil svého koňaku a čekal na další slovní přestřelku. Byl to ale druhý Zmijozel, kdo si jako další získal pozornost Nebelvírů. S výrazem upřímné zvědavosti se Harry obrátil na Zabiniho a zeptal se: „Dnes večer jsi sám, Blaisi?“ „Ano, myslel jsem, že to bude příjemná změna, vyrazit si jednou sólo,“ odvětil Zabini s tak bohorovným klidem, že Severus okamžitě poznal, že jeho kolejní kolega lže. „Jo, správně,“ řekl Ron a pak se společně s Longbottomem začali klukovsky hihňat. „Zjevně mi něco uniklo,“ ozval se Harry. „Ne, to Blaisovi něco uniká,“ odpověděl Ron. „Ne něco, ale někdo,“ opravil ho Longbottom. Všechny oči se stočily ke krásnému Zmijozelovi a Zabini s povzdechem vysvětloval: „Když jsem byl v restauraci U Sedmi štítů, nevšiml jsem si Justina.“ „Když přišel s Claire,“ dodal Longbottom. „Ubohý Justin,“ řekl Harry, ačkoli nevypadal příliš znepokojeně.

41

„Ubohý byl Blaise, když všechen ten křik ustal,“ řekl Zabini. „Nemyslím, že bych do té restaurace mohl v následujících dvou měsících vkročit.“ Hermiona promluvila jako učitelka. „Vyvázl jsi z toho snadno. Buď rád, že ještě dýcháš. Kdyby šlo o mě, byl bys mrtvý.“ „Ach, ale kdyby šlo o vás, má krásná paní, nebyl bych potřeboval nikoho dalšího,“ odvětil bleskově Zabini s nanejvýš lichotivým šarmem. „Sladkými řečičkami nic nezískáš,“ hihňala se Hermiona celá zrůžovělá, přísnost ji už opustila. „Kromě rány pěstí do zubů,“ zavrčel z druhé strany Ron. „Vidíš? Jsem oběť prokletí,“ stěžoval si Zabini Harrymu. „Ne. Ty jsi oběť vlastní lehkomyslnosti,“ řekl Harry. „Pojď, dej si ještě skleničku. Nemůže to být tak zlé, jak to vypadá.“ Potter nalil další pintu a podal mu ji přes stůl. Severus se opřel a sledoval Harryho, jak konverzuje se Zabinim. Ve stejnou chvíli se rozběhlo pár dalších rozhovorů. Navzdory Potterovým úvodním slovům, kterými Zabiniho káral, jeho chování vyjadřovalo jasnou podporu. Snažil se Blaise povzbudit. Do této chvíle Severus nikdy skutečně nevěřil, že by Harry mohl kolegovi z jeho koleje do takové míry důvěřovat. On sám by Zmijozely bránil do posledního dechu, ale víc než kdokoli jiný věděl, jak… nebezpeční mohou být. Navíc, při pohledu na výraz, který byl v Zabiniho hnědých očích, když mluvil s Harrym, Severus pochopil, že Harry je pro Zabiniho velmi důležitý. Sebekriticky rozpoznal, že se vůči vlastní koleji provinil stejnými předsudky, jako Nebelvíři. Hermionina ruka se dotkla jeho rukávu a jeho pohled opustil Harryho tvář. „Jsem ráda, že jsi přišel, Severusi,“ zašeptala, když se k ní naklonil blíž. Ron a Neville se naproti Harrymu, Severusovi a Hermioně pustili do další hlučné famfrpálové diskuse, zatímco se slečna Jeffersonová smála šaškárnám Weasleyovic dvojčat. „Ano, tedy… Harry dle dohody užíval svůj uspávací lektvar,“ řekl Severus. Nic lepšího nevymyslel. „Už tři dny nepoužil zkrášlovací kouzlo,“ prohlásila očividně potěšená. „Děkuji. A děkuji, že jsi dnes večer přišel. Je to dobrý pocit, když jsi tu s námi. Doufám, že toho na tebe není moc.“ Zaznamenal její starost a tak ji rychle ujišťoval: „Zatím to shledávám překvapivě snesitelným.“ Zazubila se. „Jinými slovy, užíváš si to.“ Severus lehce povytáhl koutky a přikývl. „Líbí se mi tvé sako a hábit,“ řekla Hermiona a věnovala mu rošťácký pohled. „Velmi uhrančivé.“ K vlastní nelibosti zjistil, že mu díky tomu komplimentu hoří tváře stejným způsobem, jako když mu bylo sedm a ona se o něj starala. „To je Harryho práce,“ prohlásil nenuceně. „Ach,“ přikývla. Střelila pohledem do míst, kde si nakloněni přes stůl povídali Harry a Blaise.

42

Viděl, jak se jí v očích vynořují tisíce otázek, a v duchu se připravoval na výslech. Ona a Ron znali jeho tajemství. Severus si byl naprosto jistý, že Ron by byl více než šťastný, kdyby na onen rozhovor mohl zapomenout, ale Hermiona nikdy nebyla ten typ, co strká hlavu do písku. Přesto ho překvapila. Jediné co udělala, bylo, že se usmála a řekla: „Jsem moc ráda, že to jde tak dobře. Za vás za oba.“ Když na ni upřel pronikavý a zvědavý pohled, naklonila se k němu a pošeptala mu do ucha: „Nevzpomínám si, že bych Harryho někdy viděla tak šťastného, jako byl v posledních několika dnech. V noci dokonce spí.“ „Díky lektvaru,“ připomněl Severus. „To si jen namlouváš,“ nesouhlasila Hermiona, ve tváři totálně nesnesitelný vševědoucí úsměv. Severus otevřel ústa k odpovědi, když se ozval pištivý ženský jekot s francouzským přízvukem: „Harry, miláčku!“ Málem ho to shodilo ze židle. Otočil se, aby se podíval, kdo to je, a rázem se ocitl takříkajíc tváří v tvář dvěma růžovým bradavkám, které čněly skrz děsivě přiléhavý krajkový živůtek. Severus se s napnutím všech sil přinutil zvednout oči k neznámé ženské tváři, ale ta ňadra byla tak obrovská, že to bylo skoro nemožné. Cítil, že se Harry na židli vedle něj prudce odtáhl. „Ahoj, Adriano,“ řekl tiše Potter. „Kdepak jsi byl? Neviděla jsem tě celou věčnost,“ stěžovala si cizinka rozčilujícím kňouravým hlasem. Severusovi se konečně podařilo odtrhnout oči od poprsí a najít její tvář. Když viděl její očividnou krásu a ženskost, srdce mu pokleslo. Její vlasy měly stejnou černou bravu jako jeho, oči byly hluboké, safírově modré. Měla bezchybnou pleť. Vypadala tak dokonale, že by profesionální make-up, který nosila, ani nepotřebovala. A její postava… Dokonce i muž s tak jasně vyhraněnými homosexuálními sklony jako měl on sám, se musel obdivovat její naprosté dokonalosti. Vypadala jako jedna z těch dam z mudlovských pestrobarevných časopisů, které si oblíbili studenti smíšené krve. Mezi jejími předky definitivně musela být nějaká víla. Pohled žádného muže u stolu se od ní nedokázal odtrhnout. A ona na Harryho Pottera hleděla jako hladový vlk na kus syrového masa. „Měl jsem strašně moc práce, Adriano,“ řekl Harry, aniž se usmál. „Ach, ale teď nemáš, hm?“ Její úsměv odhalil dvě řady perleťově bílých zubů. Severus si nedokázal pomoct a v duchu je srovnal se svými žlutými. Byla to svého druhu soutěž. Kdyby to tedy sám sobě dovolil a aktivně se pokoušel získat Harryho zájem. Což si nedovolil… jako by se s něčím takovým mohl měřit. I kdyby nakrásně chtěl. „Je tohle místo volné?“ zeptala se Adriana a její delikátní bílá ručka pohladila opěradlo židle vedle Zabiniho, který jí hleděl přímo na prsa a nejevil nejmenší známky snahy odvrátit pohled kamkoli jinam. „Ne, už je zabrané,“ vstoupil ostře do konverzace Hermionin hlas. „Očekáváme, že ještě dorazí dva naši přátelé, takže u tohoto stolu už není volné vůbec žádné místo.“ Po dlouhé odmlce dodala arkticky ledovým hlasem. „Promiň.“

43

„Ach, to je hrozné. Harry, kdyby ses k nám chtěl připojit, u stolu kde sedíme já a moje sestry, je volno.“ Bradou kývla na pravou stranu pódia. Seděly tam dvě svůdné blondýny, jedna zrzka a dvě černovlasé sirény. Nacházely se ve zbožňující společnosti několika mužů, kteří vypadali, že je krása těch žen naprosto zotročila. „Harry tu není sám,“ řekla Hermiona a už nepředstírala uvolněné jednání. „Myslím, že bude lepší, když se vrátíš ke svému stolu, Adriano. Koncert už brzy začne.“ „Harry umí mluvit sám za sebe, nebo ne?“ odvětila Adriana. Na jejím melodickém hlase se rozčilení, které musela cítit, neprojevilo. „Omlouvám se, Adriano, ale Hermiona má pravdu. Dnes s sebou mám hosta,“ řekl Harry a na tváři se mu usadilo něco, co Severus ohodnotil jako úsměv pro veřejnost. Byl to ten neupřímný, který Potter tradičně používal, kdykoli hovořil s reportéry, fanoušky nebo vyslanci Ministerstva. Temné nádherné oči se pohnuly Severusovým směrem. Prohlédly si ho odshora dolů. Přesně rozpoznal okamžik, kdy ho označila za bezvýznamného a zavrhla ho. Její zmatek se vytratil a čelo se vyhladilo. „Pak tedy někdy jindy.“ Adriana věnovala Harrymu oslepující úsměv a prakticky odplula od jejich stolu. „Sakra, kdy to ta ženská konečně pochopí!“ soptila tiše Hermiona, když víla odešla. „A Blaisi, byl bys tak laskav a vrátil si oči do důlků, než o ně někdo zakopne?! Ty taky, Rone!“ „Promiň,“ trhl sebou Ron. Vypadal omráčeně. „Ty tomu nerozumíš, Hermiono,“ řekl Zabini, který se konečně obrátil zpátky k jejich stolu. Svůdkyně se zatím usadila na opačné straně hostince. „Máš pravdu, nerozumím. Spousta z vás se chová, jako by nikdy v životě neviděla ženskou,“ stěžovala si Hermiona. „To jsme tedy neviděli,“ řekl George Weasley. Fred ihned pokračoval obdivným tónem. „Ne takovou, jako je tahle. Harry, příteli, s tebou je definitivně něco špatně.“ „Harry je úplně v pořádku, Frede,“ odsekla rychle Hermiona, její tváře zrudly hněvem. „Nemusíš ho shazovat jenom proto, že ze sebe kvůli takové couře nedělá pitomce jako všichni ostatní! Ne každý muž je otrokem svého…“ Zarazila se a dodala: „Svých hormonů.“ Což očividně nebylo slovo, které měla původně na mysli. „Hermiono, muž by musel být od krku dolů mrtvý, aby nereagoval na něco, jako bylo tohle,“ odporoval bryskně Fred. „To jsem přesně já,“ řekl Harry strojeným hlasem, jako by se nutil do veselého tónu. „Od krku dolů mrtvý.“ „Harry, kámo, promiň. Nemyslel jsem…“ omlouval se honem Fred. „Zapomeň na to,“ odvětil Harry, tváře zrudlé rozpaky. „Omluvte mě na chvilku.“ Harry vstal a tak rychle, jak mu jen dav dovolil, spěchal směrem k pánským toaletám. U stolu nastalo absolutní ticho. „Skvělá práce, Frede.“ Z Hermionina hlasu odkapával sarkazmus. „Jsi naprosto nemožný!“ „Omlouvám se, Hermiono. Vůbec jsem nepřemýšlel. Nic jsem tím nemyslel. Víš, že bych si radši usekl ruku, než abych Harryho zranil.“ 44

Severus žádné z Weasleyovic dvojčat ještě neviděl s tak provinilým výrazem, jaký měl v tu chvíli Fred. Vlastně, provinilý výraz na nich neviděl vůbec nikdy. Ani když otrávili dvacítku prvňáků, na kterých testovali své pochybné vynálezy. „Měl by sis místo toho zkusit useknout jazyk,“ odvětila naprosto rozčilená. Rozhostilo se nepříjemné ticho, během kterého každý usrkával svůj nápoj a velmi usilovně se snažil nedívat na Hermionu ani na jejího švagra. Když si Neville a slečna Jeffersonová začali polohlasně povídat, Severus se natáhl přes Harryho prázdnou židli a tiše se Rona zeptal: „O co šlo?“ Ron se na něj podíval, jako by mu právě vyrostlo třetí oko, ale pak si zjevně uvědomil, kdo mu tu otázku položil. Jeho výraz zjemněl, sklonil se blíž a zašeptal: „Adriana a její sestry byly v době, kdy hrál Harry za Kanonýry, jeho groupies. Nikdy nepromeškaly jedinou hru, ani příležitost dostat se k němu blíž. Ještě pořád se tu a tam objeví, když si Harry večer vyrazí. Jsou neškodné, ale nepoučitelné.“ „Groupies?“ „Vášnivé fanynky,“ přeložil mu to Ron. „Vzpomeň si na Colina Creeveyho.“ „Ach,“ řekl Severus a opřel se. Stále tomu nerozuměl. Něco v těch slovech, která Fred řekl, ho znepokojilo. Ačkoli Weasleyovi nikdy neprosluli taktním chováním, byli Potterovi věrní na život a na smrt prakticky od chvíle, kdy Chlapec, který zůstal naživu, vkročil do Bradavic. Předpokládal možnost, že Fred ani George o Potterově sexuální orientaci nevěděli, jinak by se takového přehmatu nedopustili. Bůh byl Severusovi svědkem, že on by té dvojici v citlivých záležitostech nikdy nedůvěřoval, ale nemyslel si, že by Harry dokázal ono tajemství udržet před nejbližšími přáteli tak dlouho. Jestliže Zabini, Longbottom a Ron věděli o Harryho preferencích, někdo z nich to jistě musel Weasleyovic dvojčatům prozradit. Vždyť byla vždycky součástí nebelvírské party. Zatímco si lámal hlavu s významem oné výměny názorů a Hermioninou reakcí, na hlučnou hospodu padlo ticho. Tři lidé vystoupili na pódium. Muž s pískově blonďatými vlasy, protáhlým obličejem a kučerami připomínajícími květ pampelišky sundal ze stojánku kytaru. Malý brunet s tmavou bradkou se chopil houslí. Třetí židli si zabrala drobná blondýnka s píšťalou a Panovou flétnou v ruce. Její dlouhé zlaté kadeře jí dosahovaly až do poloviny zad, jak si povšiml Severus. Všichni tři účinkující byli oblečeni do černých hábitů a vypadali tak uvolněně, jak jen tři motáci v místnosti plné kouzelníků mohli být. Přetékající dobrou náladou – nepochybně způsobenou naplněnou hospodou a srpci, které za to shrábla – Rosmerta vstoupila na jeviště. Plnoštíhlá hostinská byla ve svém temně rudém přiléhavém hábitu okouzlující. Začala představovat účinkující. Než vstoupila na pódium, zjevně na sebe seslala Sonorus, protože její hlas duněl celou hospodou. „Všechny vás tady vítám! Naše hosty jistě není třeba představovat, ale já to přesto udělám. Hostinec U Tří košťat si dnes večer pokládá za čest představit vám Magické vzpomínky. Prosím, přivítejte Lynn Caseyovou, která zahraje na píšťalu, Panovu flétnu a

45

obstará vokály. Dále Jamieho Dorense, který bude hrát na kytaru, a Allyho Duvaneye s houslemi.“ Hostinec propukl v hlasitý aplaus. Členové bradavické skupinky očividně nebyli jediní, kteří se sem opakovaně vraceli. Když potlesk ustal, Rosmerta zvolala: „Sonorus musicas! Lumos musicos!“ a opustila pódium. Housle se mňoukavým zvukem probudily k životu a kouzelné bodové světlo ozářilo hudebníky. Severus se zpočátku obával, že bude během hudební sešlosti podroben dalšímu mučení. Po úvodních pronikavých tónech, které měly zjevně připoutat pozornost posluchačů, ale houslista začal hrát pomalou zasněnou melodii. Jako by utlumila napjatou atmosféru v celé místnosti. Uvědomil si, že se Harry nemýlil. Ta hudba neměla nic společného s tím, co kdy Severus slyšel. Nedokázal od hudebníků odtrhnout oči. Akordy hrané na kytaru tvořily podklad, zatímco se flétna a housle spolu za pomoci mollových tónů vpravdě vtíravé melodie doslova milovaly. Jednoduchá, ale podmanivá hudba měla takřka magickou moc. Teprve když první skladba skončila, dokázal odvrátit pohled od jeviště. Harry se z toalet ještě nevrátil. „Ach, skvěle,“ zašeptal kousek od něj Ron. „Hm?“ ozvala se tázavě Hermiona. Vypadala, jako by se probírala z účinků nějakého kouzla, které na ni hudba seslala. „Harry má dnes večer vážně štěstí. Nejdřív ta lidožroutka a teď Kendil,“ řekl Ron a bradou ukázal k zadní části místnosti. „Eric není tak špatný,“ nesouhlasila Hermiona, když se otočila směrem, který jí Ron naznačil. Severus následoval její pohled. Když Harry procházel kolem stolků, zastavil ho vysoký svalnatý kouzelník s vlasy tak světlými, že by mohl soupeřit s Malfoyem. Ale jeho výrazné půvabné rysy byly příliš nordické, než aby mohl být součástí prastarého rodu. Severus toho muže nikdy předtím neviděl; a díky jeho výšce by ho jistě nepřehlédl. Vedle obra oděného v modrém hábitu, vypadal Harry během rozhovoru jako trpaslík. Ale tak by vedle něj vypadal i Ron nebo on sám. Znal Harryho Pottera už téměř šestnáct let. Za tu dobu se velmi dobře seznámil s řečí jeho těla. Dokonce ještě dřív, než se z nich v uplynulých několika měsících stali tak dobří přátelé, Severus v jeho chování dokázal číst jako v otevřené knize. Poprvé po letech ho signály, které Potter nevědomky vysílal, mátly. Harry stál u Kendila dost blízko na to, aby se dalo usoudit, že ho má rád. Ale byla tu jistá ostražitost v jeho postoji i výrazu, kterou Severus ještě nikdy neviděl. Sledoval, jak se Harry právě zasmál něčemu, co vysoký muž řekl, ale znělo to neupřímně, jako by se držel zpátky. Ronův hlas zněl nejistě, když řekl: „Možná bych tam měl jít a…“ „Možná bys měl zůstat sedět, kde jsi,“ oponovala rychle Hermiona. „Harry je velký kluk. Dokáže se o sebe postarat.“ „Jo, ale…“ 46

„Rone, nech ho být,“ trvala na svém Hermiona. Severus se rychle rozhlédl, a když se přesvědčil, že Weasleyovic dvojčata stále zaujatě baví Longbottomovu dámu svými studentskými vtípky, tiše se zeptal: „Smím vědět…?“ „Kendil má Harryho rád,“ pošeptal mu Ron. V tu chvíli se velice podobal ustaranému otci. „A jestli to chápu, Harry o pana Kendila nemá zájem?“ zjišťoval Severus. Viděl, jak Ron pronikavě zrudl. Jemný dotek na ruce ho přiměl obrátit pohled Hermioniným směrem. Jemným polohlasným tónem tiše vysvětlovala: „Harry má Erica docela rád. Jen v tom prostě nechce nic podniknout.“ „Tomu nerozumím,“ přiznal tiše Severus. Hermiona a Ron si vyměnili významné pohledy, což Severuse pěkně podráždilo. Poté, co Ron předvedl něco jako souhlasné přikývnutí, Hermiona se k Severusovi naklonila tak blízko, že ho její husté hnědé vlasy pošimraly na tváři. „Harry kdysi prožil velmi ošklivou zkušenost,“ pošeptala mu do ucha. „A on… už nechce chodit na schůzky. Eric Kendil ho má opravdu rád a pořád to zkouší, ačkoli ho Harry nejméně jednou týdně odmítá.“ Severusova mysl se zasekla na té části s „ošklivou zkušeností“. V žilách jako by mu stydla krev. Přitiskl rty až k Hermioninu uchu a sykl: „Někdo ho napadl?“ Snažil se domluvit sám sobě, že to není jeho věc, ale jedna jeho část toužila, ji za vlastní považovat. Byl Zmijozel. Pokud se někomu nebo něčemu, co považoval za vlastní, děly zlé věci, toužil po pomstě. A ať už si to připustí či ne, Harry Potter k němu nyní patřil, i když jen prostřednictvím dočasného rodinného vztahu, který vznikl tím, že je Weasleyovi adoptovali. Jestli někdo cizí použil sílu či magii, aby si Harryho vzal proti jeho vůli, Severus byl rozhodnutý přimět pachatele, aby zaplatil vlastním životem. Ačkoli, soudě dle ochranářských sklonů Rona Weasleyho, pokud se tento rozhovor týkal znásilnění nebo výhrůžek, Severus ve skutečnosti nevěřil, že by Harryho útočník mohl být ještě naživu. „Ne nic takového, díkybohu,“ odvětila rychle Hermiona. Než pokračovala, také se rozhlédla, aby se ujistila, že je nikdo nesleduje. „Harry se hluboce zamiloval do někoho, kdo se mnohem víc zajímal o jeho slávu a peníze, než o něj samotného. Hodně ho to změnilo.“ Severus nevěděl, co by na to měl říct, a tak přikývl. Očekával, že jeho hněv odezní, ale nestalo se tak. A to bylo zneklidňující. Nedávalo žádný smysl, že byl pořád ještě rozčilený. Jeho melodramatické obavy byly rozptýleny. Harryho nikdo fyzicky nezranil. Tak proč stále toužil Harryho jménem někoho zavraždit? Než Hermiona stačila říct cokoli dalšího, byli přerušeni zvukem houslí, které se na pódiu rozezněly další písní. O vteřinu později se Harry svezl na židli vedle něj. „Děje se něco?“ Severus se při té otázce naklonil. Mezitím se na ně z pódia začaly valit živé tóny skotského rejdováku. Harry se zdál napjatý, ale jinak v pořádku. „Jsem v pohodě,“ zašeptal zpátky Harry. „Myslel jsem, že už bys mohl být připravený na další rundu.“ Severus překvapeně shlédl na sklenici, kterou před něj Harry přisunul. Bohatá vůně a jantarové zbarvení mu napověděly, že je to koňak. „Děkuji,“ kvitoval to Severus a upřel oči na muže vedle sebe. 47

Harry vypadal téměř jako by očekával bitvu. Jak se vteřiny měnily v minuty, a Severus upustil od dalších otázek, Harry se vedle něj pomalu uvolnil. Hledal si na židli pohodlnější pozici, dokud se zlehka neopřel o Severuse. Usrkával své pivo a poslouchal koncert. Když se rejdovák blížil k závěru, Harry se zeptal: „Líbí se ti ta hudba?“ „Nikdy jsem nic podobného neslyšel,“ připustil Severus. „Ale stále jsem nenašel nic, co by naznačovalo, že se skrze ni uvolňuje nějaká magická síla.“ „Jen počkej,“ řekl Harry a znovu se sám pro sebe usmál. A opravdu, o půl hodiny později Severus pochopil, co tím Harry myslel. Když kytara a Panova flétna začaly hrát duet sestávající ze starověké melodie napsané nějakým dávno mrtvým mudlovským harfenistou, veškerý ruch v přelidněné hospodě umlkl. Pozornost každé čarodějky i kouzelníka se plně upírala na jeviště, zatímco vzduch rozechvívala syrová magická energie. Když Severuse vlna moci zasáhla poprvé, sykavě se nadechl. Cítil, jak se vedle něj Harry narovnal. Stejně jako všichni přítomní kouzelníci si to potěšení vychutnával. Každá následující píseň, jako by zvýšila magickou hladinu o další stupeň, a budovala tak tetelivý magický zdroj. Takový, s jakým se Severus setkal jen výjimečně. Jednou nebo dvakrát cítil něco podobného, když Voldemort a jeho následovníci tvořili nějaké mimořádně hrůzné temné a zakázané zaklínadlo. Avšak myšlenka, že by motáci dokázali pomocí mudlovské hudby vyvolat takový druh síly, byla nepochopitelná. Jediným logickým vysvětlením samozřejmě bylo, že to, co slyší, není mudlovská hudba. Této formě magie se v kouzelnických školách nevyučovalo už tři sta let. On sám o ní věděl jen díky tomu, že jeho děd tak vášnivě praktikoval černou magii. Severus věděl, že je s největší pravděpodobností jediným žijícím kouzelníkem, který byl schopen rozpoznat, jakému druhu magie byli právě vystaveni a k čemu byla určená. Když v zakouřeném hostinci U Tří košťat dozněly závěrečné tóny posledního žalozpěvu a moc se rozptýlila, Severus poklesl, jako by se probíral z nějaké kletby. Což dávalo perfektní smysl, protože to bylo přesně to, co se stalo. Slyšel, jak se Hermiona na židli vedle něj posadila a hluboce si povzdechla. Kouzelníci kolem stolu jeden po druhém vraceli svou pozornost do přítomnosti. Weasleyovic dvojčata, Longbottom a jeho přítelkyně začali na vzdálenější straně stolu hudbu nadšeně rozebírat. Severusovi nějakou dobu trvalo, než byl schopen jasně uvažovat. Tento typ zakázané magie míval vždy po odeznění omamující účinky. „Byli úžasní, viď?“ zeptala se ospale Hermiona. „Už jsi někdy cítil takovou moc?“ „Když Voldemort obětoval lidský život, aby posílil účinek svých kouzel, takovou míru moci to nevyvolalo,“ řekl Severus a potom položil otázku, kterou by v takové situaci žádný milovník černé magie nemohl nevyslovit. „Dalo by se to využít?“ Harry z druhé strany odpověděl. „Zkoušel jsem to, ale…“ „Ano?“ pobídl ho Severus.

48

„Když hraje hudba, nedokážeš se soustředit na nic jiného, než na ten zvuk, ačkoli můžeš cítit, jak kolem tebe všechna ta moc vibruje. Když hrají, nedokážu ani levitovat slánku, natož abych něco z toho použil k posílení vlastní magie,“ vysvětloval Harry. Severusův odhad se potvrdil. Přikývl a otočil se k ženě sedící vedle něj. „A ty, Hermiono?“ „Nikdy jsem tu moc nezkoušela nějak využít,“ odvětila. „Prostě miluji tu hudbu a ty pocity, které vyvolává.“ „Já jsem to zkoušel,“ ozval se přes stůl Zabini. Ovšemže to udělal. Žádný Zmijozel, který byl při smyslech, by nemohl ignorovat takové množství syrové magie tetelící se kolem – navíc volně k odebrání. „Je to tak, jak říkal Harry. Nedokázal jsem používat ani vlastní magii. A dostat se k té, která byla obsažená v hudbě, už vůbec ne.“ „Takže to anuluje přirozené kouzelnické schopnosti. Ale jaký to má účel? To by mě zajímalo,“ uvažoval Severus, naprosto fascinovaný tím úkazem. „Třeba se jedná o ochranné opatření, které má mudly bránit před našimi lidmi.“ „Nikdy jsem o tom neslyšel,“ řekl Harry. „Ale pokud mudlové nemají vlastní magii, odkud se bere ta síla, která to působí? Jak mohou anulovat naši moc, když sami žádnou nemají?“ „Když začali hrát, neměli žádnou, ale co teď?“ vyslovil Severus bez rozmýšlení svou úvahu. „Cože?“ zeptal se Ron sedící vedle Harryho. „Jsou to motáci, ne mudlové. Motáci nemají dostatečně velký magický potenciál k předvedení většiny kouzel, ale mnozí disponují zbytkovými schopnostmi, které se za určitých okolností mohou zlepšit,“ řekl Severus. „Za jakých okolností?“ zjišťovala Hermiona. „Za stejných, které posilují moc kouzelníků.“ Harry, který měl zkušenost s oběma metodami, doplnil: „Získat moc násilně nebo od dobrovolného dárce.“ „Ale… ani jedna z těch věcí se tady neděje,“ řekla Hermiona. „Skutečně?“ zeptal se Severus. „Každý, kdo sedí u tohoto stolu, právě reagoval, jako by se probíral z kletby.“ „Co tím chceš říct?“ zeptal se Harry. Severus ho probodl pronikavým pohledem. „Jsi učitel Obrany proti černé magii. Jaký druh čar je nejpřísněji střežen? Které knihy jsou tak nebezpečné, že je nemůžeme dát ani do sekce s omezeným přístupem?“ „Kouzla Sirén,“ odpověděli zároveň Harry a Hermiona. „Přesně,“ přikývl Severus. „Proč jsou kouzla Sirén tak nebezpečná?“ zajímalo Rona. Severus, Harry, Hermiona a Blaise se otočili a jako jeden na Rona civěli. „Ano, máte pravdu. Berme to tak, že jsem nikdy neslyšel ani slovo z přednášek a nikdy jsem sám od sebe neotevřel knihu, dobrá?“ vyštěkl nedůtklivě Ron. „Prostě mi na tu proklatou otázku odpovězte!“ Aby to napravil, Harry rychle pokračoval: „Kouzla Sirén jsou nebezpečná, protože jejich magie působí právě skrze zvuky a tóny. Nezávisí na úsilí ani zaříkadlech. Moc je uzamčena

49

v konkrétní sérii zvuků. Když se tóny zahrají nebo vysloví ve správném pořadí, kouzlo se aktivuje. Ať už o tom má uživatel nějaké povědomí nebo ne.“ „Ale jak je to možné?“ zeptal se Ron. Hermiona odpověděla rozhořčeným hlasem: „Je to magie, Rone.“ „Takže, si tu melodii prostě zabroukám, a to kouzlo, ať už je jakékoli, se aktivuje?“ „No, když každou notu zabroukáš v přesné barvě a přesné tónině, tak ano,“ odpověděl Harry s pobaveným úsměvem. Severus se rychle odvrátil, než ho vlastní tvář mohla zradit. Kdokoli, kdo byl někdy u Weasleyových v době, kdy se Ron koupal, věděl, že zpívá strašně falešně. „Ale… jak mohli motáci získat přístup k takovému druhu kouzel, natož je používat?“ zeptal se Harry. „A já už jsem tyto písně slyšela dřív, Severusi, když jsem vyrůstala u mudlů,“ dodala Hermiona. „Mudlovští hudebníci je hrají stovky let. Mnohé z nich jsou tak staré, že nikdo neví, kdy nebo kde byly napsány. Jak mohou existovat tak dlouho, aniž by někdo rozpoznal, co jsou zač?“ „Jsou účinné jedině v případě, že je hrají kouzelníci nebo motáci,“ odpověděl Severus. „A jak je mudlové vůbec mohou znát?“ zajímalo Rona. „V dávných dobách jsme žili společně s mudly. Své schopnosti jsme často maskovali za jejich náboženství a pověry. Myslím, že tito vaši přátelé motáci narazili na kouzlo posilující moc, vytvořené nějakým odborníkem na Sirény. Je velmi pravděpodobné, že pěvci, kteří vytvořili tyto písně, byli skutečnými kouzelníky. Ty písně nejspíš používali k vysávání moci ze svých posluchačů, aniž by to kterýkoli z nich zjistil. Je to velmi složité kouzlo.“ Severus se nedokázal ubránit obdivu v hlase. „Jak to?“ ozval se Zabini na druhé straně stolu. „No, to, co jsme slyšeli, byla ve skutečnosti tři kouzla Sirén spojená dohromady. První bylo svůdné kouzlo k získání pozornosti posluchačů. Ty písně jsou zcela jednoduché, ale posluchače ta hudba naprosto uchvátí a jsou přesvědčeni, že nikdy v životě neslyšeli nic tak krásného. Jsou tak zahlceni tím, co slyší, že vůbec nevěnují pozornost síle, která za tím je. Druhé kouzlo samozřejmě slouží k odčerpávání magie. Kouzelník, který ho vytvořil, byl skutečný mistr. Odčerpávání probíhá tak rafinovaně, že dokonce ani kouzelníci cvičení v černé magii jako Harry nebo já, nejsou schopni rozpoznat, že se to děje,“ vysvětloval Severus. „A to třetí?“ zeptala se Hermiona. Severus vrhl vyzývavý pohled Harryho směrem. Vyvolalo to stejnou reakci jako minulý týden, když zápasili s Ronem na podlaze. Harry využil příležitosti a ihned odpověděl: „Kouzlo k vyvolání příjemných pocitů. Má přimět posluchače, aby si přišli pro víc.“ Pokud byl v Harryho odpovědi náznak pochybností, Severus předstíral, že ho nepostřehl. „Přesně tak.“ „Je to nebezpečné?“ zeptal se Ron a prohlížel si pódium s očividným znepokojením. Severus si vyměnil pohled s Harrym. Ve své podstatě byla kouzla Sirén vysoce nebezpečná, proto se v kouzelnické škole nikdy nevyučovala. Jemné pokývnutí Harryho brady přehodilo 50

otázku na Severusovu stranu hřiště. Podle záře v Harryho očích mohl usuzovat, že oba dospěli ke stejnému závěru. Ačkoli, kdyby ho někdo požádal, aby tuto domněnku nějak doložil, neměl by ponětí, jak to udělat. „Myslím, že v tomto případě ne,“ odvětil Severus. „Míra hudebních schopností nutná k využití písní, které jsme právě slyšeli, je v současné době mezi kouzelníky velmi vzácná. Mám dojem, že ani sami hudebníci si nejsou vědomi toho, co dělají. Nepochybně se po představení cítí povznešeně a čile.“ „Páni,“ Ron už zněl klidněji. „To je úleva. Vážně jsem se netěšil, až budu Rosmertě říkat, že musí zrušit své nejoblíbenější představení.“ „Ačkoli, vědět, co jsou zač, to člověku kazí zábavu,“ poznamenal Zabini. „Proč?“ zeptal se překvapeně Severus. Jeho zmijozelský kolega pokrčil rameny. „Všichni jsme si mysleli, jak ta hudba není báječná. Vědomí, že jsme byli ošáleni kouzlem, tomu ubírá na tajemnosti.“ „Ta hudba je pořád báječná,“ nesouhlasil Harry. „Prostě teď víme, co za tím vězí.“ „Ano, ale…“ Zabini nedomluvil. „Ty ve skutečnosti nevěříš, že ještě někdy uslyšíš tak dobře zahranou hudbu, že ne?“ otázal se Severus. „Jestliže je pravda, že odhalení toho, co se stalo, ubírá celé věci na tajemnosti, pak také platí, že žádní jiní hudebníci to nedokáží napodobit. V současnosti je všude plno braku vydávaného za hudbu. Talent těchto hudebníků je stále jedinečný.“ Severus se pokoušel ignorovat, jak na něj po tomto komentáři všichni zúčastnění hledí, tváře zmražené v nejrůznějších stupních šoku. Po nesnesitelně dlouhé době se na něj Harry usmál způsobem, který ho naprosto připravil o dech. „Takže, ještě pořád se sem chystáte chodit každý páteční večer?“ slyšel Zabiniho otázku. „Samozřejmě, že se sem chystáme přijít,“ odpověděli jednohlasně Hermiona a Ron, což vyvolalo další smích. Lapen v pasti nastražené Harryho úsměvem a v těch bezedných zelených tůních, si Severus sotva čehokoli z toho všímal. Když si uvědomil, jak dlouho už na něj hledí, přinutil se odvrátit. Hudba začala znovu hrát a násilně přerušená konverzace utichla. S ohledem na tak mocné čarodějné umění se nebylo čemu divit. Severus cítil, jak Harryho žár prostupuje celou levou částí jeho těla. Potter se pod vlivem hudby na své židli uvolnil a opřel se o něj. Obklíčený mocí, která vibrovala celou místností, a Harryho svůdným teplem, Severus cítil počínající bolestivé vzrušení. Od doby, kdy naposledy takto reagoval na jiného člověka, uplynula tak dlouhá doba, že sotva tušil, jak se s tím vyrovnat. Jeho vzrušení bylo v tu chvíli jedinou věcí, která mu připadala skutečná. Chtěl Harryho tak zoufale, že téměř mohl cítit jeho chuť. Když si uvědomil, že podobné myšlenky mu rozhodně nepomohou, pokoušel se soustředit na hudbu. Jednalo se o magii; měla by na něj mít silnější vliv, než ta idiotská posedlost, která se ho zmocnila. Ale zdálo se, že setrvávání v tajemné atmosféře vytvořené hrou na housle a flétnu jeho potřebu jen zhoršilo. V tu chvíli byl v takovém stavu, že sotva dokázal dýchat. 51

Jakmile chytlavá melodie dospěla ke konci a místnost explodovala hlasitým potleskem, Severus se vydrápal na nohy. Dříve než se rozzáří světla a odhalí jeho problém. Nikdy v životě nebyl tak vděčný za svůj diskrétní hábit. „Omluvte mě,“ zamumlal a skrze dav klopýtal k pánským toaletám. *James Baldwin (Nic není tak nebezpečné, jako muž, který nemá co ztratit) WWWWWWW

4 Harry Potter náhle ztratil oporu hřejivého těla za svými zády, a pak už jen sledoval, jak Severus odchází od stolu. Ačkoli se odvrátil rychle, nebylo to dost, aby stihl zakrýt svůj výraz. Harry si uvědomil, že pár lidí by mohlo v Severusově přísně kontrolované tváři vidět bolest, což by vzbudilo jejich pozornost. On sám ji zahlédl a ten pohled jím projel jako nůž. Bez ohledu na to, jak moc se snažil, zdálo se, že nedokáže svého přítele zbavit jeho trápení. Věděl, že Severus je schopen prožívat štěstí. Během těch několika měsíců, které jako děti prožili spolu, se Severus smál, vtipkoval a hrál si, stejně jako on sám. A přestože mohl mít pravdu v tom, že už jim není sedm, neznamenalo to, že se veškerá radost musí z jejich životů ztratit. Ten vážný, příšerně chytrý kluk, kterého nazýval svým přítelem, byl stále ještě ukrytý někde uvnitř zasmušilého profesora lektvarů. V uplynulém týdnu ho Harry navzdory Snapeově obezřetnosti častokrát zahlédl. Ale pokaždé, když měl pocit, že se pohnuli kupředu, na Severuse jako černý závoj padla jeho bolest, a Harry shledal, že čelí hašteřivému muži, který během školních let býval jeho Nemesis. Bylo to frustrující a naprosto nesnesitelné. Ale hlavně to v něm vyvolávalo smutek, protože mu ten potměšilý sarkastický kluk chyběl tak moc, že to až bolelo. Pohledem následoval černě oděnou postavu, dokud Snape nezmizel za dveřmi pánských toalet. Pochodně v hospodě U Tří košťat vzplály jasným světlem. Stále ještě plný starostí o Severuse se Harry krátkozrace rozhlédl a snažil se přijít na to, co se mohlo stát. Když Severuse zval, aby se k nim připojil, doufal, že si večer venku užije. A chvíli se zdálo, že to tak opravdu je. Během poslední písně se však muselo přihodit něco, co ho rozrušilo. Harry nedokázal vymyslet, co to mohlo být, ani kdyby se rozkrájel. „Je mi jedno, že používají zakázanou magii. Ta hudba je prostě nádherná,“ povzdychla si Hermiona. „Jo,“ sekundoval jí stejně zasněným tónem Ron. Po chvíli se jeho starý přítel zeptal: „Co se děje, Harry? Vypadáš znepokojeně. Ještě si děláš starosti kvůli té hudbě?“ Harry se provinile ošil a upřel na Rona překvapený pohled. Od té doby, co se vrátil do dospělosti, se věci mezi nimi zkomplikovaly – tak jako všechno ostatní v jeho životě. Když se na Rona Weasleyho díval teď, neviděl jen přítele, se kterým vyrůstal, ale také muže, který 52

s ním jednal jako otec a který ho provedl nejzmatenějšími měsíci jeho života. Přestože toto poznání nemuselo nutně znamenat něco špatného, jejich vztah se změnil způsobem, který Harry zatím nebyl schopen pobrat. Ještě před prosincovými událostmi by Ronovi mohl prostě říct, co ho trápí. Že si dělá starosti o Severuse. Ale teď… Pokud by dal najevo své obavy, projevila by se Ronova ochranitelská povaha a Severus by po návratu ze záchodu bezpochyby čelil tuctům otázek. Harry instinktivně věděl, že tento druh zájmu by jeho samotářskému příteli způsobil jen další zranění. Nevěděl sice, co Severuse trápí, byl si však jistý, že veřejné prošetřování jeho emocí by ničemu nepomohlo. Což ho uvrhlo do nepříjemné situace – musel se před Ronem přetvařovat. Skočil po příležitosti, kterou mu Ronova otázka poskytla, a rychle zaimprovizoval. „Ta hudba mi starosti nedělá. Jen jsem trochu na rozpacích, že jsem nerozpoznal, co jsou ta kouzla zač. Konec konců, jsem učitelem Obrany proti černé magii. Měl bych to vědět.“ Jeho vysvětlení bylo velice snadno přijato, ale rozhodně na to nebyl pyšný. Ronova pihovatá tvář zjemněla porozuměním. „No, ve skutečnosti nebyl žádný důvod, abychom se něčemu bránili, Harry. Že je ta hudba začarovaná, byl schopen rozpoznat jen někdo takový, jako je Severus.“ „Co tím chceš říct?“ Harry se pokusil potlačit obviňující tón. Ve skutečnosti nevěřil, že by Ron, po tom všem, co se mezi nimi v uplynulých čtyřech měsících stalo, Severuse během rozhovoru nějak srážel. Obhajování Snapeova jména bylo však stále Harryho slabinou. „Nic nepovzbudí Severusovu nedůvěru víc, než když prožije nějaké potěšení,“ řekl Ron tichým tónem, který se nedonesl dál než k Harrymu. Zase jednou čelil Ronově stránce, která pro něj byla dosud nová. Nebyl zvyklý přemýšlet o Ronovi jako o někom, kdo je moudrý. Po mnoho let byla v jejich partě hlasem rozumu Hermiona. Ron býval vždy ten zbrklý, náchylný k výbuchům hněvu a nevraživosti. Role otce, kterou zastával, s ním očividně udělala zázraky. Dospěl. Ať už se Harry tvářil jakkoli, muselo to prozradit jeho překvapení, protože Ron pokračoval ve vysvětlování. „Ty i já, nebo ostatně většina lidí… my prostě bereme radost tak, jak přijde. Ale Severus… dokonce, ani když mu bylo sedm, nedokázal přijmout nic bezvýhradně. Šťoural se v tom tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že mu to nemůže ublížit.“ „Měl k tomu své důvody,“ řekl tiše Harry. Jeho vzpomínky na dobu, kdy byl sedmiletým chlapcem, byly zmatené. Byl příliš mladý, než aby všemu dokázal dostatečně porozumět. Ale jedna z jeho nejjasnějších vzpomínek se týkala té noci, kdy se s ním Severus podělil o minulost své rodiny a řekl mu o týrání, kterému byl vystaven ze strany svých prarodičů. Teď, když o tom věděl, důsledky onoho utrpení mu připadaly jasně patrné. Vysvětlovaly toho o Severusově chování tolik, až Harryho překvapovalo, že o té možnosti neuvažoval už dříve. Na druhou stranu, přemýšleli o Snapeovi někdy jinak než jako o otravném mizerovi? K jeho překvapení Ronův výraz potemněl hněvem. Reagoval tlumeným: „To tedy jo.“ „Ty to víš.“ To nebyla otázka. Podle znechucení a zloby v Ronových očích pochopil, že o Severusově tragickém dětství ví. 53

Ron přikývl. „Ale ne od něj,“ dodal Harry se stejnou jistotou. „Ne. Cestou ze záchodu jsem míjel váš pokoj. Bylo to té noci, co ti o tom říkal. Kdyby ti bastardi nebyli už mrtví, zabil bych je sám.“ Harry o tom vůbec nepochyboval. Věděl, jak osobně bere Ron zranění těch, které miluje. Náhlý výbuch smíchu Melody a Nevilla jim připomněl, že nejsou sami. Oba sebou trhli. Toto rozhodně nebylo místo vhodné k podobným rozhovorům. A kdyby je nezastavilo tohle, pak jistě pohled na vysokého černě oděného Mistra lektvarů, který se k nim vracel davem lidí. „Harry?“ Otočil se za zvukem svého jména. Stál za ním Blaise s čerstvě nalitou pintou piva v rukou. Oblečený do hábitu v odstínu zmijozelské zelené vypadal štíhlý učitel přeměňování velice atraktivně. Blaise se natáhl kolem něj a na stůl před Harryho postavil pití, které právě přinesl od výčepu. Potom se sklonil, takže se jejich tváře dostaly na stejnou úroveň. Díky tomu získali alespoň trochu soukromí. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry, soustředěný na jindy bezstarostnou Zabiniho tvář, která se nyní zdála znepokojená. „Ano. Já jen… sakra. Bude to znít děsně,“ zamumlal Blaise spíš k sobě než k Harrymu. „Co?“ zjišťoval Harry, teď už s obavami. „Vadilo by ti, kdybych pozval Erica na rande?“ vyhrkl Blaise. „Povídali jsme si u baru a…“ Když to Harry pochopil, málem se nahlas zasmál. S tímhle si Blaise dělal starosti? „Jasně, že by mi to nevadilo, ty idiote. Neletím na tebe už celé roky.“ K jeho nemalému potěšení se Zabiniho tváře zbarvily do ruda. „Nemyslel jsem, že by ti to vadilo kvůli mně. Vím, že ty a Eric…“ „Jsme známí,“ dokončil neochvějně Harry. „Budu rád, když si vy dva spolu dopřejete nějakou zábavu.“ „Vážně?“ Blaise se zeptal, jako by to byla ta nejméně pochopitelná věc na světě. „Vážně. Teď běž zpátky a užij si to. A pokud bude souhlasit, ujisti se, že máš dobře zorganizovaný kalendář,“ radil mu ještě. „Díky, kámo. Jsi nejlepší,“ zazubil se Blaise. Pak Harrymu krátce stiskl rameno a spěchal, aby se u baru znovu připojil ke Kendilovi. Jakmile Blaise pustil Harryho rameno, Severus sklouzl na vedlejší židli. Harry nemohl jinak a zhluboka se nadechl vůně, kterou s sebou Severus přinesl. Pachy z baru přebíjely téměř všechno, kromě ostré chemické směsi, která pocházela ze Severusova častého kontaktu se zapáchajícími přísadami do lektvarů. Bez ohledu na to, jak často se Severus koupal, ony chemické pachy na jeho kůži i oděvech zůstávaly. Ale pod tím vším Harry ucítil něco jiného. Něco sladkého a kořeněného, čím malý Severus nikdy nevoněl. Když si uvědomil, že by bylo neslušné a více než zvláštní, kdyby tu seděl a svého přítele dál očichával, Harry zvedl oči k Severusově tváři. Vypadala bledá a strhaná, tmavé oči přetékaly bolestí. Vypadal, že je vyčerpaný až do morku kostí.

54

Přesto, když se jejich pohledy setkaly, vypadalo to, že se vzpamatoval. Laškovným tichým tónem, který se zdál jen trochu nucený, se zeptal: „Ty jsi letěl na Zabiniho?“ Harry zasténal. Některé věci se nikdy nezmění. Tajné odposlouchávání zůstávalo Severusovým nejoblíbenějším způsobem získávání informací. Věděl, že by se měl naštvat, ale fakt, že ten muž znovu zasáhl do černého, ho jako vždy uchvátil. Jen Severus Snape se ho dokázal otevřeně zeptat na něco, o čem by v první řadě vůbec neměl vědět. Harry tedy udělal rozpačitou grimasu a věcně, jak jen dokázal, mu pošeptal: „Blaise a já jsme měli v sedmém ročníku takovou krátkou aférku.“ „Stal ses obětí Zabiniho neblaze proslulé milostné rulety?“ zasyčel mu Severus přímo do ucha. Zněl přitom jako útočící chřestýš. Harry se zahleděl do jeho důvěrně známé tváře, na které se v tu chvíli díky starostem o něj objevil hněv. Jako vždy ho překvapilo, jak ochranitelský Severus dokáže být. Snape si z něj před ostatními mohl dělat legraci, shazovat ho a přivlastňovat si jeho místo učitele Obrany, ale Harry si uvědomoval, že navzdory výhrůžkám projevovaným navenek, byl Severus uvnitř stejně ochranitelský jako Ron. Přestože do toho Severusovi nic nebylo, rychle ho ujistil: „Ne, nic takového. Byli jsme příliš mladí a nátlak kvůli našim kolejním příslušnostem byl příliš silný, než abychom ho dokázali zvládnout.“ „Ale teď už nejste tak mladí,“ podotkl Severus zjevně nuceně. „Možná, ale…“ Harry pokrčil rameny, protože nevěděl, jak to vysvětlit. „Mudlové hovořívají o něčem, čemu říkají dveře příležitostí. Ty naše se zavřely už před lety.“ „Dveře se dají znovu otevřít,“ odporoval Severus. „Jakmile se jednou zavřou, nedá se to vrátit.“ „A ty bys to chtěl vrátit?“ zeptal se Snape. Tohle byla další věc, kterou na něm Harry obdivoval – že se nebál klást tak těžké otázky. Pomalu zavrtěl hlavou. „Jeho přátelství je pro mě příliš důležité, než abych to chtěl riskovat. Přál bych si jen…“ „Jestli si vy dva nepřestanete šeptat, dostanete se do řečí.“ Se smíchem pronesená poznámka Freda Weasleyho přiměla Harryho nadskočit leknutím. „Au! Rone! Za co to bylo?!“ Harry téměř zapomněl, že tu nesedí sami. Zadíval se směrem, kde si rozzlobený Ron měřil pohledem svého staršího bratra. Ten si třel hrudník, jako by ho snad bolel. „Řekl jsem vám, že se dnes večer budete chovat slušně, nebo uvidíte!“ zavrčel Ron. „Co uvidíme?“ popichoval ho Fred, který jako obvykle zapomněl používat zdravý rozum. „Nebo se budete zodpovídat mně!“ odsekl bleskově Ron. „Tobě? A komu ještě?“ vysmíval se Fred svému mladšímu bratrovi, což byla pokaždé chyba. Dřív než to zašlo ještě dál, Hermionin ostrý hlas zaburácel nad stolem. „Například mně! To by stačilo, Frede!“

55

„Zatraceně, to se tu jeden nemůže ani trochu pobavit?“ stěžoval si Fred. „Vždyť jsem jen…“ „…děsně užvaněnej,“ dopověděl George sedící vedle něj. „Nech to být, juniore.“ „Nejsem junior!“ protestoval Fred. „To ty ses narodil…“ Jakmile se mezi dvojčaty rozběhl důvěrně známý spor, všichni ostatní se uvolnili. Harry pohlédl na Severuse, který vedle něj seděl bledý jako duch. „Co se děje?“ zeptal se ho. K jeho překvapení si s touto situací dokázal lépe poradit Ron. Z druhé strany Severusovi poradil: „Freda si prostě nevšímej. Je to idiot.“ Než pokračoval, Harry viděl, jak Severuse krátce poplácal po zádech. „Nevím jak vy, ale já bych šel do postele.“ „Ano, už se připozdívá,“ ozvala se z opačné strany Hermiona. V očích se jí v tu chvíli objevila rozpustilá světélka a tváře jí jemně zčervenaly. „Vy dva tu chcete zůstat?“ zeptal se jich Ron, jako by jim bylo stále sedm a nedokázali se do Bradavic dostat sami. Než mohl Harry odpovědět, Severus odvětil: „Chystám se odejít… pokud se nechceš zdržet.“ Harryho Severusova nabídka, že tu s ním zůstane, nepřekvapila. Nemusel být tak chytrý jako jeho společník, aby chápal, že se tu Severus po odchodu Rona a Hermiony, kteří tvořili jakési ochranné bariéry, nebude chtít zdržovat. Ale kvůli němu by to byl ochotný strpět. Severus byl stejně věrný, jako když spolu chodívali do školy v Prasinkách. Harry si vzpomínal, že býval jako jeho temný starostlivý stín. Sám společnost nevyhledával, ale kdykoli si Harry hrál s jinými dětmi, pokaždé se rozhodl k němu připojit. Jakmile však Harry odešel, Severus ho nevyhnutelně následoval. Nikdy ho neopustil jako první. Bez ohledu na to, jak nepříjemné pro něj setrvání s ostatními chlapci bylo. „Ne, už je pozdě. Pojďme. Dobrou všem,“ řekl Harry těm, kteří zůstávali u stolu. Vzhledem k tomu, jak se k sobě Melody a Neville tiskli, Harry nepředpokládal, že by se tu zdrželi o moc déle. Když se bombardováni pozdravy na rozloučenou oblékali do kabátů, Harry zaslechl Fredovy protesty. „Od tý doby, co jste se všichni spárovali, s vámi není žádná legrace. Až odejdete, George a já tu na sebe budeme po zbytek večera beze slova zírat.“ „Tak místo toho běžte zírat na Adrianu a její sestry,“ odpověděl Harry. „Harry!“ napomínala ho Hermiona. „Myslíš?“ rozveselil se okamžitě Fred. „Jasně. Pověz jí, že tě posílám,“ řekl Harry a doufal, že se mu podařilo vytvořit nevinný úsměv. „Dík, kámo. Pojď, Georgi, jdeme na to,“ pobídl ho Fred. „Vážně myslíš, že bychom měli, Harry?“ ptal se George. „Proč ne? Ona se k nám snažila vetřít až příliš často. Vrátit jí to bude jen spravedlivé, ne?“ odvětil Harry a zapínal si plášť. 56

„Pravdu díš,“ řekl George. Dvojčata se pak bleskově rozloučila a od stolu zmizela takovým šmahem, že se podobala šedočerné pohybující se skvrně s rudými vlasy. „To bylo kruté, Harry,“ prohlásila Hermiona, když její švagři odtáhli. „Vůči komu?“ utrousil Severus hlubokým pobaveným hlasem, který Harryho pokaždé úplně zničil. Hermiona se na okamžik zatvářila nechápavě, ale pak se zahihňala a řekla: „Možná máš pravdu. Koledovala si o to. Ale Harry, vážně! Fred a George najednou? To ti Adriana nikdy neodpustí.“ „S tím počítám,“ zasmál se Harry a šťouchl Rona loktem do žeber. „Přestaň na ně civět a pospěš si, než je odpálkuje zpátky k nám.“ „Jo, pravda,“ řekl Ron. „Dobrou, Neville, Melody.“ „V pondělí nám ho pošli zpátky v jednom kuse, Mellie. Nemáme nikoho, kdo by za něj mohl vzít bylinkářství,“ řekl Harry Nevillově červenající se společnici. „Harry!“ kárala ho znovu Hermiona. „Kam se ztratil Blaise?“ zjišťoval Ron. „Je támhle. U baru s Ericem,“ informoval ho Harry a zamával Zabinimu, který v tu chvíli pohlédl jeho směrem. Zabini se zazubil a zamával nazpátek. Jeho starému příteli to vedle vysokého blonďáka slušelo. Při troše štěstí se dnes večer podaří vyřešit dvě nepříjemné situace najednou. Hermiona měla pravdu – Adriana mu nikdy neodpustí, že na ni poštval Weasleyovic dvojčata. Navíc bylo jasné, že Blaise a Eric se k sobě skvěle hodí. Poslední vlna pozdravů na rozloučenou a všichni čtyři opustili hospodu. Noc byla chladná, ale na duben překvapivě jasná a suchá. Harry si přitáhl plášť víc k tělu a viděl, že Severus udělal totéž. „Je na tebe příliš chladno?“ Severus zamítavě zavrtěl hlavou. Jeho pohled sklouzl z Harryho na něco, co se nacházelo po jejich pravici. Harry následoval jeho pohled až tam, kde na konci cesty v měsíční záři tiše stála prasinecká škola. Prázdné famfrpálové hřiště vypadalo příšerně osaměle. Harry věděl, že zatímco pro něj znamenalo opuštění světa, jehož byl po tak krátkou dobu součástí, bolest, Severuse ta ztráta téměř zabila. Harry nevěděl, co by řekl. Skousl si ret a stiskl svému příteli rameno. Severus se k němu obrátil a na chvíli, než nad sebou získal kontrolu, bylo vidět, jak zraněnou má duši. Harry nechápal, jak s takovou bolestí, která ho dennodenně požírala, dokáže žít. „Jste v pořádku, vy dva?“ zeptal se z druhé strany Ron. Severus sebou trhl a téměř provinile se od něj odvrátil. Dělal to pokaždé, když je někdo přerušil, uvědomil si Harry. On sám byl zmatený z toho, jak se mu třesou kolena. „Ano,“ odpověděl a přinutil se věnovat pozornost zbylým dvěma Nebelvírům. Hermiona si kvůli chladu nasadila klobouk a uvelebila se v Ronově náručí. Harry z předchozích zkušeností věděl, jak snadno dokáží přestat vnímat dělní kolem sebe. Byli sezdaní téměř deset let, přesto se ale polovinu času chovali, jako by byli novomanželé.

57

Dělalo mu dobře vědět, že láska je něco skutečného a může vydržet. Ačkoli to nebylo něco, co by měl poznat na vlastní kůži. Ron se na něj stále díval a po chvíli se na ně na oba zazubil. „Předpokládám, že bychom odsud tedy mohli zmizet.“ „Jasně,“ řekl Harry a přikročil blíž ke svým přátelům. Severus se držel po jeho levici. Když míjeli řadu většinou zavřených obchodů, Harry se podíval na Hermionu a tiše řekl: „Je to divný, jít tudy a nedržet se tě za ruku.“ Hermiona se uchichtla z úkrytu v Ronově náručí a odvětila: „Já vím. Dalo mi dost práce nechat vás dva, abyste si dnes večer dali alkohol. Užil sis to, Severusi?“ „Bylo to… poučné,“ odpověděl tiše Severus. „To znamená ano nebo ne?“ zeptal se Ron. „Pokud na tom trváš, řekl bych, že to bylo snesitelné,“ připustil konečně Severus. Jeho dva nejbližší přátelé se snad nemohli víc lišit, usoudil Harry, když se Ron nedal odbýt. „Znamená to, že příští týden znovu přijdeš?“ „Snad.“ „Bylo skvělé tě tam mít,“ ujistila ho Hermiona. „Jo, díky, že jsi přišel,“ dodal Ron. „Nevzpomínám si, kdy naposledy někdo dokázal uzemnit dvojčata.“ „Poslední Vánoce nepočítaje,“ připomněla rychle Hermiona. Když se manželský pár začal láskyplně hašteřit, Severus a on zůstali trochu pozadu. Velmi to připomínalo jejich procházky v průběhu uplynulých měsíců, kdy spolu následovali nebo předcházeli Rona a Hermionu. Většinou při tom samozřejmě hráli na babu nebo s polohlasným hihňáním kuli pikle, takže dnešní noc byla poněkud odlišná. Ale jistým způsobem se cítil stejně. Jít vedle Severuse, který přikrytý temnotou kráčel po jeho boku, a následovat Rona s Hermionou, ho naplňovalo zvláštním pokojem. Kdykoli byl se Severusem, ta bolestivá prázdnota, kterou nosil uvnitř tolik let, že se zdála být jeho součástí, zmizela. Skupinky obchodů a městských domů pomalu přešly do otevřených polí, farem a pásů divoce rostoucích stromů, které ležely mezi Prasinkami a Bradavicemi. „Proč se chceš držet vzadu?“ zeptal se po chvíli Severus. Jeho hluboký uklidňující hlas pronikl temnotou. Za plného měsíčního světla vypadal ten muž jako stvořený ze stříbra a stínů. Oči černé jako inkoust, tvář mrtvolně bledá. Harry se uchichtl a bradou naznačil směr, kde si právě Ron ukradl rychlý polibek. „Podívej se dopředu.“ „Ach, chápu.“ O pár minut později se Severus ozval znovu. „Mohu ti položit osobní otázku?“ Harry tento dotaz očekával od chvíle, kdy Adriana přišla k jejich stolu. Přesto se mu žaludek zkroutil, jako by ho někdo stiskl v pěsti. Když však odpovídal, jeho hlas zůstal klidný. „Jistě.“ Zdálo se, že Severus je z vyslovení té otázky stejné nervózní, jako Harry z faktu, že na ni bude muset odpovídat.

58

„Jisté události mě dnes večer tak trochu… vyvedly z míry. Ta záležitost s vílí ženou a komentář, který k tomu měl Fred Weasley…“ „Co ti na to řekli, když ses jich zeptal?“ otázal se Harry. Když se na něj Severus podrážděné zamračil, pokračoval: „Samozřejmě nevěřím, že jsi po tom výstupu zůstal tiše sedět. Tak co ti řekli?“ „Že ti někdo ublížil a ty od té doby nechodíš na schůzky,“ odpověděl stručně Severus. Tedy, to byla pravda. I když ne celá. „To je vše, co Hermiona řekla?“ sondoval Harry. „Jak víš, že to byla Hermiona, kdo se mnou mluvil?“ „Kdyby to byl Ron, už bys neměl žádné otázky,“ vysvětloval Harry. „Nemá nejmenší ponětí, co to znamená diskrétnost.“ Severus v posmutnělém gestu zdvihl levé obočí. To Harrymu lépe než jakákoli vyřčená slova prozradilo, že s ním souhlasí. „Vzdát se kvůli nějaké špatné zkušenosti? To nemáš v povaze,“ troufl si nakonec Severus. Z jeho tónu bylo stále patrné, že mu toto téma není příjemné. Harry byl překvapený, kolik emocí v jeho obezřetně střeženém hlase slyšel, když se na to soustředil. „To nebyla nějaká špatná zkušenost,“ odvětil a snažil se, aby nezněl nevrle jako malé dítě. „Jedna taková vystačí na celý život.“ „Je ti teprve dvacet osm let,“ odvětil Severus blahosklonným tónem, který v Harrym neomylně vyvolal vztek. „Máš za sebou sotva deset let zkušeností se vztahy. Těžko by se o nich dalo říct, že byly na celý život.“ „Jasně. Tak si představ, že jsi na mém místě. Uvidíme, jak se na to budeš dívat!“ odsekl Harry a prakticky okamžitě následovalo stručné: „Promiň.“ Po několika dalších krocích se Severus tiše zeptal: „Je něco, co bys mi k tomu mohl říct? Nebo je to příliš soukromé?“ Harry vrhl letmý pohled po svém společníkovi. Severus nebyl víc než hutný stín pod rozvoněnými sosnami, které lemovaly cestu, po níž právě kráčeli. Všechno na Snapeovi bylo tak temné – jeho oděv, jeho tvář, jeho minulost… dokonce i jeho postoj. Celý uplynulý týden se Harry ze všech sil snažil vypudit z hlavy všechny myšlenky na jejich někdejší nepřátelský vztah a soustředit se na budování přátelství s tímto mužem. Ale když zvažoval Severusovu otázku, všechny ty roky, kdy ho Snape ponižoval a pronásledoval, náhle stály mezi nimi jako kamenná zeď. Jak by mohl něco odhalit tváří v tvář takovému bezohlednému cynismu? Severusův sarkasmus už udolal lepší lidi, než byl on. Na druhou stranu, jak by mohl odmítnout? Severus ho právě vůbec poprvé požádal, aby mu projevil důvěru. Kolikrát během uplynulých pěti měsíců žádal on Severuse, aby mu věřil? A Severus mu pokaždé znovu vyhověl, ačkoli zdráhavě. Neexistoval způsob, jak by ho Harry mohl s klidným svědomím odmítnout. Ne bez toho, aby mu tak nejjasnějším možným způsobem dal najevo, že mu nedůvěřuje. Harry se zhluboka nadechl a rozhodl se to riskovat. Bez ohledu na to, zda Severus je či není jeho skutečným přítelem. Toto byl jeden ze způsobů, jak to zjistit.

59

„Je to soukromé. Tedy… tak soukromé, jak jen věci, které se mě týkají, mohou být. Ale… řeknu ti to. Problém je v podstatě v tom, jak mě lidé vnímají.“ „V tom, jak tě vnímají?“ zopakoval Severus. „Přemýšlel jsi někdy o tom, jaké to je, být Chlapcem, který zůstal na živu? Být novináři nejoslavovanějším hrdinou, jenž měl podle všeho celý kouzelnický svět navždy osvobodit od Voldemortova vlivu, ačkoli neměl ponětí, jak by to měl udělat?“ Severus se napjal. „Dokázal jsi to.“ A tato odpověď Harrymu ukázala, jak daleko se ve skutečnosti dostali. Ještě před šesti měsíci by byl Snape úplně bez sebe a spílal by mu za jeho neuvěřitelnou sebestřednost. Tato drobná ukázka důvěry mu dodala odvahu a Harry ho nekompromisně opravil. „Ne. My jsme to dokázali. Ty, profesor Brumbál, McGonagallová, Lupin, Tonksová, Weasleyovi a spousta dalších. Bez vás všech bych nemohl udělat vůbec nic. Jenže nikdo to nechápe.“ „Nerozumím, jak tato věc souvisí s tím, o čem jsme mluvili,“ řekl zdrženlivě Severus. „Probírali jsme tvůj soukromý život.“ „Nikdy jsem žádný soukromý život neměl. Ne od chvíle, kdy bylo v tom proklatém turnaji Tří kouzelníků vylosováno mé jméno. Každá podrobnost o Chlapci, který zůstal naživu, zaplňovala stránky všech podělaných novin a časopisů v kouzelnickém světě. A když se jim nepodařilo dostat k pravdivým informacím, tak si je vymysleli.“ „Chápu, že by to mohlo být otravné, ale…“ „Každý si myslí, že mě zná. Ale ve skutečnosti to nejsem já. Je to jen něco jako mediální přízrak, který novináři jako Rita Holoubková stvořili, aby prodali noviny. Lidi mě mají rádi nebo mě nenávidí, aniž by se se mnou kdy setkali, a nikdy to není kvůli něčemu, co bych skutečně udělal. Pokaždé se to odvíjí od toho, o čem ten který týden média informovala. Je to, jako by… jako by ze mě každý chtěl urvat aspoň kousek. Když jdu do hospody, každá čarodějka, která tam je, se za mě chce provdat. A každý muž s takovými sklony, mě chce ojet. Ale nejsem to já, koho ve skutečnosti chtějí. Je to ten superhrdina, kterého stvořili novináři, někdo, kdo neexistuje. A když nenaplním jakoukoli maličkost z jejich vysněné představy, je to, jako bych je osobně urazil.“ „Chápu, že to může platit pro mnoho lidí, ale ne všichni jsou médii tak zaslepeni,“ řekl tiše Severus. „Nejsou?“ pochyboval Harry. „Tam venku je svět plný lidí, kteří ani nevědí, že existuješ, Harry. Svět, který je ti dobře známý.“ „Máš pravdu. Mohl bych si najít milence mezi mudly. A zbytek života strávit tím, že před ním budu střežit svá tajemství. Nebo bych ho mohl zatáhnout do té šílené show, kterou můj život ve skutečnosti je,“ řekl. „Vážně svůj život vnímáš takhle?“ Severus zněl užasle. Což bylo celkem vtipné, opravdu, vzhledem k tomu, že to byl muž, který svůj život vnímal jako test odolnosti. Harry pokrčil rameny. „Ne když jsem tady v Bradavicích nebo se svými přáteli. Ale kdykoli jsem mezi cizími nebo když se setkám s potenciálním milencem... Potom ano, cítím to přesně 60

takhle. O lidech, se kterými se setkám, nevím vůbec nic. Oni ale znají celou mou minulost v té vteřině, kdy vidí mou jizvu. Nejsem pro ně prostě chlápek, na kterého narazili v hospodě. Jsem vysněnou osobou, která nikdy nenaplní jejich očekávání. Je to jako být hercem ve hře, ve které nikdo ve skutečnosti neví, jakou máš roli.“ „Velmi se to podobá tomu, jak lidé reagují na mé Znamení zla,“ řekl nakonec Severus zamyšleným tónem. „Nevědí o mně jedinou věc, ale soudí mě podle toho, co si myslí, že vědí.“ Harry si šokovaně uvědomil, že Severus má pravdu. „Vidíš? Říkal jsem ti, že toho máme spoustu společného.“ Odlehčený tón, kterým se snažil promluvit, byl nad Severusovo chápání. Když svému příteli odpovídal, bylo to stále stejným utrápeným tónem. „Copak se nikdy neobjevil někdo, kdo by se tě nesnažil… nutit hrát nějakou roli?“ „Jednou jsem si myslel, že ano. Naposledy, kdy jsem se opravdu snažil, aby to fungovalo. Myslel jsem, že jsem našel někoho, kdo dokáže vidět za všechny ty bláboly, co se psaly v novinách.“ „A nedokázal?“ Harry hledal způsob, jak odpovědět, aniž by zněl jako idiot, kterým tehdy byl. Nakonec si uvědomil, že mu nezbývá nic jiného, než říct pravdu. A tak se zhluboka nadechl a vyslovil ji. „Ten mediální humbuk dokázal prohlédnout dokonale. Jen prostě nedokázal totéž s mým účtem u Gringottových. Trvalo mi skoro dva roky, než jsem pochopil, že ho víc než já zajímají moje peníze. A i kdyby…“ Zavřel oči a vzpomínal na tu příšernou noc. Nakonec je zase otevřel a upřeně se zahleděl dolů, na cestu, která se vinula pod jeho nohama. „Tehdy jsem se přemístil domů dřív, protože zrušili jeden famfrpálový zápas v zahraničí. No, všechno jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem ho přistihl, jak se chlubí svému poslednímu milenci, jaký jsem hlupák.“ „Ach,“ vydechl Severus a svým obvyklým sarkastickým tónem se zeptal: „A kdo byl tím vzorem vší počestnosti?“ Harry v té otázce zaslechl sotva potlačovaný hněv. Váhal, jestli prozradit víc. Hermioně i jemu dalo neskutečně hodně práce zabránit Ronovi, aby toho bastarda proklel. A věděl, že Severus nikdy nedokázal uvažovat jasně, když se rozzlobil. Byla to jediná věc, která tohoto vysoce inteligentního muže dokázala připravit o sebeovládání – obvykle k Severusově vlastní škodě. „Teď už je to pradávná minulost,“ řekl Harry ve snaze to zlehčit. „A to je důvod, proč už nechodíš na schůzky – protože je to pradávná minulost?“ „Jízlivosti, tvé jméno je Snape,“ pokoušel se vtipkovat Harry. „Buď jak buď, zjevně to není minulost – ať už pradávná, nebo jakákoli jiná.“ Harry si uvědomil, že se mu svým vlastním zmateným způsobem Severus skutečně pokoušel pomoci. Ale jeho bolest byla stále příliš živá, než aby k tomu dokázal přihlédnout. „A jaký je v tom rozdíl? Je po všem, skončilo to.“ „Není po všem a ani to neskončilo, pokud tě ta věc bolí tak moc, že ani několik let poté nedokážeš chodit na schůzky,“ poukázal Severus s překvapivou vyrovnaností. 61

Byl to Harry, který nyní postrádal sebeovládání. Odsekl: „Co na tom záleží, jestli chodím na schůzky? Proč s tím má každý takový problém?! Proč byste se o to vůbec měli starat?!“ Harry málem zaúpěl, když si uvědomil, jak hlasitě promluvil. Ron a Hermiona před nimi sice nezpomalili, ale už se k sobě hlavami netiskli tak jako předtím. Věděl, že naslouchají. Dlouhou dobu panovalo ticho. Potom Severus řekl: „Tví přátelé by tě chtěli vidět šťastného. A kromě toho… došlo k jistému bezpráví, jehož důsledky ti dosud způsobují trápení.“ „Bezpráví? Co tím myslíš?“ zeptal se Harry mnohem klidnějším hlasem. „Od chvíle, kdy jsi poprvé přišel do Bradavic, na tebe bral Albus příliš velké ohledy, což nebylo ve tvém nejlepším zájmu. Musím dodat, že navzdory mým hlasitým protestům.“ Harry se kousl do jazyka, aby se ujistil, že nedá najevo hořkost, kterou vzpomínky na jejich školní střety pokaždé způsobily. „Jo, vzpomínám si, jakou starost ti ty velké ohledy dělaly.“ „Navzdory tomu, co sis tehdy mohl myslet nebo čemu jsi věřil, z mé strany se nejednalo pouze o zlomyslnost. Ačkoli musím přiznat, že jsem si velmi užíval, když jsem tě při něčem mohl přistihnout.“ „Tak o co tedy šlo? Vím, že jsi mě nenáviděl, protože vypadám jako můj táta…“ „Tvého otce se to netýkalo,“ řekl rychle Severus. „Bylo to o jedenáctiletém dítěti, od něhož se očekávalo, že nás všechny nějak zachrání před nejzlovolnějším temným čarodějem, který za posledních tisíc let povstal. Příliš strašné břemeno, než aby se dalo vložit na tak útlá ramena.“ Harry si pomyslel, že ta slova zněla pravdivě. „Takže ty tvrdíš, že ses ke mně choval podle pro moje vlastní dobro?“ zeptal se tiše. Severus se náhle krátce a ostře zasmál a neznělo to ani trochu vesele. „Choval jsem se k tobě podle, protože podlý jsem. Tečka. Ale ono bezpráví, kterého se na tobě dopustili, se na tobě hrozně podepsalo. Stal se z tebe zoufalý nebelvírský mučedník a ty jsi jim pokaždé nahrával do karet. Tehdy mě to téměř dohánělo k šílenství.“ U slova „šílenství“ se Harry zdržel souhlasného komentáře. Zůstával zticha a Severus pokračoval. „No opravdu. Zatímco jsem se mohl rozkrájet, ve snaze udržel tě naživu dost dlouho, abys dorostl do plné síly, ty ses při každé příležitosti vyplížil ze dveří a se svým malým neviditelným pláštěm a mapou jsi riskoval krk.“ „Dělal jsem jen to, co jsem musel,“ protestoval. „Nic z toho jsi dělat neměl!“ zasyčel Severus. „To my jsme byli dospělí. Ty jsi byl jenom dítě! Byl to náš boj, ne tvůj!“ „Voldemort zavraždil mé rodiče. Takže to byl i můj boj,“ připomněl důrazně Harry. „Možná to mohl být tvůj boj, kdybys dorostl v muže. Ale v době, kdy na tebe bylo vloženo toto břemeno, jsi ještě nebyl ani v pubertě. Od chvíle, kdy jsi vstoupil do Bradavic, se na tebe všichni dívali jako na spasitele. Ale ty jsi byl jenom dítě, ničím ses nelišil od ostatních chlapců tvého věku. Pokoušel jsem se je přesvědčit, že nejsi žádný superhrdina, že jsi ještě dítě – nevinné, neposlušné a chybující jako tvoji vrstevníci, ale neposlouchali mě. Pro ně jsi byl 62

Chlapec, který zůstal naživu, neschopný dopouštět se chyb.“ Severusův hněv se při vyslovení oné myšlenky projevil i v jeho hlase. „Co Albus odmítal pochopit a co se mi tehdy nepodařilo vtlouct do té tvé natvrdlé hlavy, bylo, že veškeré jednání má své důsledky! A pokud jim nebudeš čelit, nic se nenaučíš.“ „Nerozumím, jak by cokoli z toho mohlo souviset s tím, že nechodím na rande,“ řekl Harry a snažil se pochopit, jak z něčeho, co měla být úplně jednoduchá konverzace, mohl Severus udělat Gordický uzel. Ale věci byly se Severusem vždycky takové. Zřídkakdy zůstávaly takové, jaké je člověk čekal. „Využívali tě už od doby, kdy jsi byl chlapec, a nebrali ohledy na to, jaké dlouhodobé následky to pro tebe bude mít. Od chvíle, kdy jsi v prvním ročníku vystoupil z loďky, se k tobě ředitel choval jinak než k ostatním studentům. Další pak následovali jeho příkladu. Nikdy jsi neměl příležitost žít normální život.“ „Profesor Brumbál nemohl za to, že jsem nikdy neměl normální život! A nikdo mě nevyužil,“ odmítl ostře Harry. „Když Voldemort zabil mojí maminku a tátu, udělal z toho můj boj. A nic z toho nevysvětluje, co to má společného s naším původním tématem.“ „Harry, posledních deset minut jsi strávil vysvětlováním, jak ti tvá pověst zničila šance na normální milostný život. S naším původním tématem to má společného úplně všechno.“ Harry se pokoušel najít nějaký protiargument, ale debatovat se Severusem o logice by bylo stejné, jako se s ním hádat o přísadách do lektvarů. Proti tak nelítostnému intelektu nebyla v tomto druhu diskuze šance zvítězit. Místo toho se pokusil soustředit na něco, co mohl zpochybnit. „Takže, co z toho vyplývá? Pokud se shodneme na tom, že jsem podělaná troska.“ „Nenech je vyhrát. Jsi víc než jen Chlapec, který zůstal naživu. Ukaž jim to,“ žádal ho Severus téměř naléhavě. Ta slova se mu zabodla do srdce jako nůž. O tomhle nikdy nemluvil. Dokonce ani s Ronem a Hermionou. Jak by to Severus vůbec mohl vědět? Jak mohl Severus rozumět, jaké to bylo, když vyhráli válku, a jemu pro zbytek života nezbylo nic, než jeho bezvýznamná reputace? Veškeré výzvy pominuly a on byl náhle pro každého, koho potkal, prostě Chlapcem, který zůstal naživu. Pevně držel na uzdě propukající paniku a napjatě se zeptal: „Jak?“ „Tak, že si dopřeješ trochu štěstí. Jestli si ho někdo na světě zaslouží, pak jsi to ty. Nedovol několika špatným zkušenostem, aby tě dostaly ze hry. Jsi odvážnější, než deset kouzelníků dohromady. Celý život máš před sebou. Nenech si ho proklouznout mezi prsty. Ať neskončíš jako já.“ „Jako ty?“ dokázal vydechnout. Dotkl se jemného kašmíru zimního hábitu, který pokrýval Severusův loket. „Sám a odepsaný.“ Dříve než Harry stačil reagovat, stalo se to, čeho se v uplynulých šesti dnech obával. Severus se s tichým lupnutím přemístil pryč. „Co se stalo, Harry?“ Hermiona spěchala po temné cestě zpátky k němu. Ron zůstal vpředu a hleděl směrem k vzdálenému hradu. Ve tváři měl zamyšlený výraz. 63

Harry se setkal s jejím pohledem. „Dost se to tu rozléhá, Hermiono.“ Měla v sobě dost slušnosti, aby se zatvářila rozpačitě. Potom mu tiše stiskla rameno. „Tolik trpí, Hermiono. Celou tu dobu.“ „Já vím,“ zašeptala a dodala: „Ale myslím, že na něj máme dobrý vliv, hlavně ty. Neměl bys jít za ním?“ Harry o tom zrovna uvažoval, když se tiše ozval Ron. „Ne, alespoň ne hned. Dej mu trochu času.“ Bylo to zvláštní, vážně, ale někdy během posledního měsíce, ještě před tím, než se Severus a Harry vrátili zpátky do dospělosti, konkrétně od té doby, kdy Ron řekl Severusovi, že je s Hermionou adoptovali, se u Rona vyvinulo nadpřirozené porozumění pro Severusovy nálady. „Snad máš pravdu,“ souhlasil Harry. „Ano, jsem si jistá, že než dojdeme zpátky, tak se to přežene. Pojď, Harry.“ Hermiona prostrčila ruku pod tou Harryho. Ron se k němu přidal z druhé strany. Po jedné nebo dvou minutách Ronova dlouhá paže objala Harryho i Hermionina ramena. Bylo dobré ocitnout se vklíněný mezi nimi, jako tomu bývalo ještě před týdnem. Ale navzdory všem těm příjemným pocitům, to nebylo zdaleka tak uklidňující, jako když ho temnotou doprovázel Severus. Tiše kráčeli liduprázdnou lesní cestou zpátky do školy. Harry si nemohl pomoct a cítil, jako by ho kus chyběl. Když procházeli bradavickou branou, Ron poznamenal: „Ty víš, že měl pravdu. Ve všem.“ „Kromě toho prohlášení, že je odepsaný,“ dodala Hermiona. „Je čas, abys trochu vykoukl ze své ulity, Harry. Julius za to nestál,“ řekl Ron. Bylo téměř k smíchu, že i po pěti letech nad ním mělo to obyčejné jméno takovou moc, aby ho dokázalo zranit. „Myslel jsem, že jsi to byl ty, kdo mi říkal, abych postupoval pomalu a dal tomu čas,“ připomněl podrážděně Harry. Z Ronova objetí se však nevymanil. „Říkal jsem, abys tomu dal čas. Ne aby ses úplně odstřihl,“ opáčil Ron. Okamžitě následovalo Hermionino ostré a káravé: „Rone!“ Hlavní vchod se před nimi otevřel, jakmile k němu došli. Harry se nechal dovést až k patě schodiště, které vedlo vzhůru do Nebelvírské věže. Potom se zastavil. „Dál už s vámi nepůjdu. Dobrou noc.“ „Harry?“ Hermiona v tu chvíli zněla i vypadala jako ustaraná matka. Vzpomněl si na všechny ty měsíce, kdy se o něj starala, a moc ji za to miloval. „Budu opatrný,“ ujistil ji. „Nezničím všechno, čeho jsme tento týden dosáhli. Ale… já ho prostě nemůžu nechat samotného, ne potom, co řekl. I kdyby si raději lízal rány o samotě.“ Byl připravený, že dojde k diskusi, takže ho její zářivý souhlasný úsměv vyvedl z míry. „Tak dobře. Dobrou noc.“ „Jo, kámo, dobře se vyspi,“ řekl Ron a ochotně nabídl: „Chceš, abychom šli dolů s tebou?“ „Ne, myslím, že by měl jít Harry sám,“ nesouhlasila Hermiona. „Severus tak nebude mít pocit, že jsme se proti němu spolčili.“ 64

„Hermy…“ Ron sklouzl pohledem ze své ženy na Harryho. Z nějakého záhadného důvodu vypadal ustaraně. „Bude to v pořádku, Rone,“ ujišťovala ho Hermiona. „Že ano, Harry?“ „Doufám,“ odpověděl. Zdaleka si tím nebyl tak jistý jako ona. Nedělal si žádné iluze o tom, kdo by vyhrál, pokud by došlo na přímý souboj vůlí při překonávání Severusových ochranných kouzel. „A Harry,“ řekla Hermiona, když se obrátil ke schodišti vedoucímu dolů do zmijozelských sklepení. „Ano?“ „Severus skutečně není odepsaný. Vím, že je o více než dvacet let starší než my, ale v kouzelnickém světě to moc neznamená.“ „Hermiono!“ protestoval Ron. Jeho znepokojený výraz se zdál vzhledem k jejímu nevinnému prohlášení nepřiměřený. Harry zmateně přikývl. Zjevně mu unikal nějaký skrytý význam. „Díky, Hermiono.“ Sledoval, jak se vydali po schodech vzhůru. Potom se otočil, aby statečně vstoupil do jámy lvové. V tomto případě spíše do hadího hnízda. Než dospěl až k Severusovým pokojům, měl nervy nadranc. Byl v téměř tak příšerném stavu, jako když ho minulou sobotu navštívil poprvé. Tehdy se vydal na svou bláznivou misi ve snaze přesvědčit Severuse, aby dal jejich přátelství šanci. Navzdory všemu to fungovalo. A tentokrát bude opět. Muselo. Napůl očekával, že budou ochranná kouzla změněna, ale stejné heslo, které už dnes večer jednou vyslovil, ho do Severusovy nejsvětější svatyně propustilo i nyní. Když bez potíží vstoupil do Snapeova obývacího pokoje a zjistil, že je potemnělý a prázdný, pocítil něco jako zklamání. Pokud věděl, Severus se sem vůbec nemusel vracet. Jako dospělí se spolu přátelili méně než týden. Vážně neměl tušení, kam by mohl v rozrušení utéct, pokud ne sem. Harry se rozhlížel po temné místnosti. Očarované pochodně na stěnách byly uhašené, z ohně v krbu nezbylo víc, než poblikávající oranžové a zlaté uhlíky. Harry se právě chystal strčit hlavu do dveří ložnice, ve které rovněž panovalo příšeří, když mu kouzelnický instinkt, který ho udržel naživu během bojů s Voldemortem, prozradil, že v místnosti není sám. Věděl, že Severus nevlastnil žádný neviditelný plášť. Profesor Brumbál však prohlašoval, že existují způsoby, jak zůstat neviditelný i bez kouzelných předmětů. Pokud existoval někdo, kdo toto umění ovládal, pak to byl Severus. Harryho zkoumavý pohled se soustředil na Severusovo oblíbené křeslo, odkud byla přítomnost moci cítit nejsilněji. „Nemám rád, když musím mluvit do prázdna. Ukážeš se, nebo mám vyvolat sněžení, abych viděl aspoň tvůj obrys?“ navrhoval. Hleděl přitom do míst, kde by měla být Severusova tvář, kdyby seděl v křesle. O jediný úder srdce později se objevilo Severusovo tělo. Mračil se na něj, což byl podle Harryho předpokladu určitý pokrok. Byl jediný člověk, který uměl zavrčet, aniž by přitom byly vidět zuby. Snapeova tvář vypadala ztrhaně – soubor naštvaných hlubokých linií a rysů. 65

Inkoustově černý upřený pohled si nijak nezadal s výrazem oblíbeného mazlíčka Salazara Zmijozela. „Děkuji.“ Harry napjatě ocenil projevenou zdvořilost. Zkoumavě si prohlížel svého přítele a snažil se odhadnout jeho náladu. Severus si svlékl svůj přeměněný hábit a kabátec. Měl na sobě typickou bílou košili se stojatým límcem a kalhoty. Jeho kůže se zdála téměř tak bezbarvá jako materiál, ze kterého byla ušitá jeho košile. Seděl v temném pokoji osvětleném jen umírajícími uhlíky a jeho tvář byla nepřístupná jako maska. „Předpokládám, že tobě i Weasleyovým dlužím další omluvu,“ řekl Severus stejným tónem prostým známek života, kterým na cestě pronesl ona poslední slova. „Nepřišel jsem si sem pro omluvu,“ odpověděl skřípavě Harry. Ten mrtvolný tón nenáviděl. Severusův hlas mohl být na tom muži jedinou věcí, která se nade vší pochybnost dala označit za překrásnou. Ale když použil takovýto tón, Harrymu se ježily chloupky vzadu na krku. „Proč jsi tedy přišel?“ „Abych ti něco řekl. Nejsi odepsaný. A docela jistě nejsi ani sám, už ne,“ řekl Harry bez dlouhých úvodů. Chtěl svůj postoj vyslovit dřív, než Severus přijde k sobě a vyhodí ho. Severusovo tělo sebou trhlo, jako by byl právě přímo zasažen bolestivou kletbou. Svou reakci ale dostal pod kontrolu a Harryho prohlášení ignoroval, jako by ta slova nikdy nebyla vyřčena. „Dal by sis něco k pití?“ pokračoval Severus. Vstal a přešel na druhou stranu pokoje k odkládacímu stolku. „Koňak už nemám, ale je tu brandy a…“ „Severusi, prosím tě, přestaň!“ V tom okamžiku už stál za svým přítelem. Ruka, kterou sevřel, se zdála tuhá jako den stará mrtvola. Teď, když byl tak blízko, mohl cítit, že se stejné nehybné napětí zmocnilo celého jeho těla. Nadechl se sladké kořeněné vůně, tak typické pro Severuse, a zahleděl se do jeho zmučených očí. Mohl vidět, jak těžce se Severus snaží udržet svůj štít lhostejnosti. Jenže to bezútěšné utrpení, které bylo tak hluboce zakořeněné v jeho duši, mu doslova krvácelo z rozevřených očí. Harry byl jako obvykle šokovaný a téměř ochromený jeho tíhou. Způsobilo ho Znamení zla? Nešťastné dětství plné týrání? Nebo to byl nevyhnutelný důsledek izolovanosti, kterou Severus udržoval? Harry nevěděl, kde ležela příčina bolesti, ale mohl téměř cítit její hloubku. Netušil, jak Severus dokáže každý den vstát z postele, když jeho srdce stravuje taková agónie. Vypořádávat se den co den s takovým břemenem, to vyžadovalo druh odvahy, o které si Harry nemyslel, že by ji on sám kdy měl. Severus se ze všech sil pokoušel maskovat svou bolest a skrýt ji tak, jak to dělával vždycky. Harry to mohl rozpoznat podle jeho napjatého výrazu. Ale dřív než to Snape stihl potlačit a jako obvykle pohřbít, Harry tiše promluvil. „Nejsi sám. A už nikdy nebudeš. Slibuji.“ A pak kolem Severuse ovinul paže, v typickém weasleyovském objetí, kterému se od Rona naučil už před mnoha lety. Tak trochu očekával, že bude odmrštěn a rozmázne se o kamennou stěnu, stejně jako tomu bylo v pátek během ukázky Obrany pro sedmé ročníky. Severus Snape nebyl člověk, na kterého byste si mohli jen tak dovolovat. Obzvlášť po fyzické stránce ne. Mistr lektvarů si nic

66

nestřežil tak usilovně, jako svou důstojnost. Ale, ať už z jakéhokoli důvodu, Severus to objetí strpěl. Harry zjistil, že se jeho přítel chvěje jako oběť želatinového kouzla. Severus opožděně učinil zoufalý pokus couvnout, ale Harry jen zpevnil sevření a on se přestal vzpírat. Příští věc, kterou si Harry uvědomil, byla, že ho pevně drží paže, které se délkou téměř vyrovnaly Ronovým. Severus se skláněl a tiskl se k němu, svou tvář zabořil do Harryho ramene. Jako by ho jeho objetí drželo při životě a zdravém rozumu. A možná to tak bylo, přemítal Harry, když Severus skryl svou tvář v ohybu jeho krku a přidržoval si ho v smrtícím sevření. Neuměl by říct, jestli Severus plakal, jeho přítel vždy prožíval zármutek nepřirozeně mlčky. Mohl však cítit chvění, které se toho štíhlého těla zmocnilo, až oba dva roztřáslo. Stáli tak velmi dlouhou dobu, mlčky přimknuti jeden k druhému, zatímco se emocionální bouře drala svou cestou a vymykala se Severusově kontrole. Harry se tolik obával, že by mohl narušit křehkou důvěru, kterou mu dospělý Severus věnoval, že se neodvažoval promluvit. Poskytovanou útěchu proto omezil na hlazení Severusových štíhlých zad. Tento způsob na ně používali Ron nebo Hermiona, když se během uplynulého týdne cítili takto rozrušení. Když ho Severus ani po dlouhé době nepustil, Harry zacouval k pohovce. Byl překvapený, jak povolně ho Severus následoval. Vmanévroval je oba dolů, do polštářů, aniž by přerušil objetí. Bok po boku, tvářemi k sobě, ruce vzájemně obemknuté kolem hrudi. Posadili se a Severus se pak odtáhl dost na to, aby mu viděl do obličeje. Žádné slzy, uvědomil si Harry a pocítil úlevu. Ale trvala jen krátce. Pod vlivem toho hluboce zranitelného výrazu v černých očích se zachvěl. Cítil zmatek. Jeho instinkty mu napovídaly, že v tu chvíli by mu Severus dovolil udělat cokoli, o co by požádal. Protože nechtěl, aby rozpaky, které po takovém zjištění musely nezbytně následovat, zničily tuto chvíli, Harry svého společníka přiměl, aby si položil hlavu zpátky na jeho rameno. Druhou rukou pokračoval v hlazení horkých, lněnou tkaninou pokrytých zad. Nepotřeboval se ptát, aby věděl, že takovou věc pro dospělého Snapea ještě nikdo neudělal. Teď když o tom Harry přemýšlel, nedokázal si vzpomenout na nikoho, kdo by se Severuse během těch let, co ho znal, byť jen nahodile dotkl. Dokonce i profesor Brumbál respektoval Severusův pomyslný transparent „Zákaz vstupu“. Srdce ho bolelo, když uvažoval, kolik let tento muž prožil, aniž by se mu dostalo doteku alespoň od přítele. Musel být napůl mrtvý hlady po nějakém kontaktu, pomyslel si Harry, zatímco jeho dlaň hladila šlachovité svaly Severusových ramen. Klouby zavadil o ledové stříbro spony do vlasů, kterou Severusovi před několika měsíci věnovala Hermiona. Harry ji z náhlého popudu rozepnul a nechal husté lesklé kadeře volně rozpustit. Když přikryly jeho ruku, byly hřejivé jako srst kotěte. Severus reagoval překvapeným polknutím. Harry čekal, ale když se neobjevil žádný další projev protestů, pročísl ty tmavé zvlhlé prameny rukou a nechal si je protékat mezi prsty. Severus zavzdychal a vzápětí se napjal, jako by očekával, že bude za svůj projev potěšení fyzicky potrestán.

67

Harry předstíral, že si toho nevšiml. Pravou rukou si dál pohrával s dlouhým hedvábnými vlasy, zatímco levá pokračovala v kroužení po štíhlých zádech. Seděli tam tak dlouho, že se to zdálo jako hodiny. Když se barva uhlíků v krbu pomalu vytratila a změnila se ze zlaté na černou, Harryho se zmocnila spokojená malátnost. Místnost každou minutou temněla a vychládala, ale on seděl na pohovce, Severuse těsně přitisknutého k sobě, a bylo mu teplo. Po týdnu to byla první noc, kdy se ze tmy, kam také patřil, ozýval dobře známý dech. Ten pravidelný rytmus, který Harry v uplynulých dnech tak strašně postrádal, ho uspával stejně, jako jeho laskající ruka zjevně upokojovala Severuse. Harry si uvědomoval jen napůl, že se mu zavírají oči a už vůbec si nevšiml, když se jeho pravá ruka svírající černé pramínky přestala pohybovat. Další čeho si byl jasně vědom, bylo, že ho někdo strká, a pak už ležel přímo na pohovce. Myslel, že už zase musel usnout před krbem, a že ho Ron pravděpodobně přenesl do jejich pokoje. Zamumlal ospalé: „Mmm?“ Hluboký hlas, který mu odpověděl, nepatřil Ronovi, ale obsahoval stejný druh něhy. „Spi dál, Harry.“ Cítil, že mu byly z tváře sejmuty brýle a že je až ke krku přikrytý těžkou vlněnou dekou. Stále spíš spící než bdělý, uchopil tu ruku a zamumlal: „Neopouštěj mě. Zůstaň, prosím.“ Ruka, kterou držel, zůstala nehybně namístě. Tak dlouho, že málem znovu usnul. V tom podivně plynoucím čase mezi spánkem a bděním, mu připadalo, že ho Ron zvedá ze země a nese zpátky k Severusovi, do jeho pokoje. Oděv se mu přeměnil do podoby noční košile – tak jako téměř každou noc, když usnul v obýváku na rohoži. O pár chvil později cítil, jak za jeho záda vklouzlo teplo Severusova těla. „Severusi?“ zamumlal mrzutě. Částečně si uvědomoval, že by ho Ron přece už nikdy do postele nosit neměl. Nejdříve se žádná odpověď neozvala. Pak povědomá dlouhá ruka stiskla tu jeho. Podle dlouhých prstů a hubeného zápěstí ji poznal, a to navzdory asfaltově černé tmě v pokoji. Severus. Sevřel onu lidskou pokrývku, která v něm vyvolávala pocit bezpečí, hluboce si povzdechl a nechal se unést do hlubokého spánku. WWWWWWW

5 Vzbudil ho nepolevující a rozčilující tlak v močovém měchýři plném recyklovaného piva. Dříve než ale vůbec otevřel oči, Harry strnul. Přepychový, chladivý materiál hedvábného polštáře pod jeho tváří, těžká paže objímající ho kolem pasu a mužská chloupky porostlá noha přehozená přes obě jeho vlastní mu bez sebemenších pochybností napověděly, že 68

neleží ve své posteli. Snažil se ignorovat ranní erekci, která se mu důvěrně otírala o levý bok, ale stejně úspěšně by se dal ignorovat štír, kdyby s ním ležel v posteli. Jakmile si jednou uvědomíte jeho existenci, je to jediná věc, která pro vás v celém vesmíru existuje. Dokud s ní něco neuděláte. Chvíli prožíval čirou paniku. Dnům, kdy se probouzel v posteli s nějakým cizincem, už dávno odzvonilo. Ještě než mu konečně naskočil mozek, uvažoval, jestli byl opravdu takový blázen a využil Ericovy otevřené nabídky. Ale ne. Včera v noci sice byl U Tří košťat, ale odcházel odtud s Ronem, Hermionou a Severusem… Severus! Tak je to tedy! Šel dolů do Severusových pokojů, aby se podíval, jak se mu daří, a usnul na pohovce. Harry úlevně vydechl, uvolnil se a otevřel oči. Potom pomalu otočil hlavu ve směru horkého vlhkého dechu, který mu zahříval rameno. Rameno oblečené v noční košili. Tam, uhnízděný ve zmijozelsky zelených přikrývkách a na stříbřitém hedvábném prostěradle, ležel Severus Snape. Rty měl ve spánku pootevřené, oblečený byl do upjaté pravidelně se zdvíhající noční košile. Jeho spící přítel ležel na pravém boku tváří k Harrymu, levou paži a nohu přehozenou přes něj. Harry by nedokázal spočítat, kolikrát se během uplynulých měsíců, kdy jim bylo ještě sedm, probudili takto přitulení k sobě. Severus obvykle usínal řádně a zdvořile uložený na své straně postele, ale jakmile nastalo ráno, Harry se nevyhnutelně ocitl doslova zabalený v náručí vyššího chlapce. Některé věci se nikdy nezmění, uvědomil si s úsměvem. Ten ho ale rychle opustil. Některé věci se změnily. Jak mu Severus neustále připomínal, už jim nebylo sedm. Harry věděl, že tu neměl co dělat. Nebyli dětmi, jak dokazovala erekce, která ho dloubala do boku. Bože, byla tak velká! Konec konců, na Severusovi bylo velké všechno – jeho ruce, chodidla, on sám; bylo jedině logické, že měl také… Harry uťal nit svých úvah. Zásady slušnosti mu velely, aby se od Severuse odtáhl a dopřál mu nějaké soukromí. Harry ale věděl, že tento nepatrný pohyb by ho mohl vzbudit, a on ještě nebyl připravený ukončit ospalý mír dnešního rána. Nejdřív byl překvapený. Jak se stalo, že spal v posteli Severuse Snapea? Pak si ale vzpomněl, že byl v noci v jednu chvíli napůl vzhůru, a ať už vyhřátý gauč sdílel s kýmkoli, prosil ho, aby ho v ledovém pokoji nenechával samotného. Jak ponižující! Ale Severus očividně nebyl až tak naštvaný a ze svých pokojů ho nevykopl. Místo, aby ho vyhodil - což by asi měl - nebo ho nechal spát na gauči, přestěhoval ho do pohodlného tepla své vlastní ložnice. Ba co víc, Severus nepoužil levitační kouzlo. Harry si jasně vzpomínal na silné paže, které si spletl s Ronovými, jak ho zvedly a nesly až sem. Zvláštní. Ale zvláštní bylo všechno, co se týkalo jeho současného života, usoudil Harry. Kromě oné obvyklé podivné skutečnosti, že byl nejžádanějším starým mládencem kouzelnického světa, který odmítal randit, tu byla také jeho aktuální situace. Zatímco se pokoušel dát si život do pořádku – poté, co poslední čtyři měsíce strávil jako dítě, což bylo samo o sobě dost těžké – bylo třeba připočítat i jeho bizarní snahy vytvořit si hluboké přátelství s mužem, který býval 69

téměř dvě desetiletí jeho nepřítelem. Kdyby mu před šesti měsíci kdokoli řekl, že se probudí v posteli Severuse Snapea a že ho to vědomí bude uklidňovat, byl by toho nepříčetného šílence poslal přímo ke svatému Mungovi. Přesto, ležel tady – v Severusově posteli a se Severusovou erekcí přitisknutou k boku. I když, přemýšlet o tom, že má Severus Snape ranní erekci, v něm vyvolávalo podivný pocit. Ačkoli se Harryho pohled na Severuse v uplynulých několika měsících změnil, ve skutečnosti o něm nikdy v souvislosti se sexem nepřemýšlel. Dokonce ani včera v noci, když mu Severus vyprávěl, jak si na své první rande pořídil onen vínově červený kabátec. Z jeho úst to znělo jako prastará historka, jako něco, co se ho už netýkalo. Úplně stejným způsobem malý Severus přistupoval například k hraní. Ale Hermiona měla pravdu. Severus nebyl starý a nebyl ani odepsaný. Tomu muži bylo teprve čtyřicet osm let. Nebyl nad hrobem, ačkoli se Severus někdy mohl chovat, jako by takovým věcem odrostl. Když o tom tak přemýšlel, musel připustit, že je zvědavý. S kým Severus spí? Pokoušel se někoho si vedle svého přítele představit, ale jeho snaha vyšla naprázdno. Namáhal si hlavu a vzpomínal na všechny ty roky, co toho muže znal. Snažil se upamatovat, zdali se někdy objevili nějací konkrétní muži, u kterých by se zdálo, že s nimi Severus tráví čas, ale na žádné nepřišel. Tak dlouho, jak Harry Severuse znal, žil ten muž tady v Bradavicích jako mnich. Domníval se, že se Severusovy sexuální vztahy mohly omezovat na letní prázdniny, ale… Severus obvykle během léta zůstával v Bradavicích, což znamenalo… Ne, dokonce ani Severus Snape by bez toho nevydržel tak dlouho, říkal si Harry. Jenže všechno, co o Severusovi věděl, naznačovalo, že se nemýlí. Ten muž byl po tak dlouhou dobu opravdu sám. Zkoušel si představit, jaké to pro Severuse muselo být, ale nesvedl to. V uplynulých pěti letech, od té věci s Juliem, se Harry snažil žít sám, ale pokaždé selhal. Jednou či dvakrát do roka se v hospodě setkal s nějakým chlápkem a potom následovalo pár nocí požehnané úlevy, než se zase vrátil k osamělému životu. Se Severusem to možná bylo stejné; až na to, že měl Harry v živé paměti jeho slova o tom, že nemá rád hospody. Pokud nechodí do nočních klubů, kde jinde by někdo jako Severus mohl někoho potkat? Na to existovala jen jediná odpověď - jeho instinkty měly zřejmě pravdu. Severus se s nikým nestýkal. Zůstával prostě schovaný ve svém sklepení. S pocitem, že je sám a odepsaný. Právě teď ale sám nebyl a rozhodně nebyl odepsaný, pomyslel si Harry a pousmál se, když na boku znovu ucítil tvrdé šťouchnutí. Jeho vlastní ranní erekce samovolně zareagovala stejným způsobem. Kdyby vedle něj ležel Blaise, mohl by sáhnout dolů a s tou stupidní potřebou něco udělat. Ale věděl, že Severus by něco takového rozhodně neocenil. K čertu, Severus by pravděpodobně umřel hanbou, kdyby se dozvěděl, že o jeho ranní erekci někdo ví. Nemluvě o tom, že se mu právě teď během spánku o někoho otírá. Harry věděl, že to nic neznamená. Který chlap se tu a tam ráno nevzbudí s naléhavou potřebou? Nebo – v jeho případě – každé proklaté ráno. Byla to prostě lidská přirozenost.

70

Navzdory veškeré sebekontrole Severus byl obyčejný smrtelník jako kdokoli jiný. Tak proč se to stále zdálo tak zvláštní, přemýšlet o tom, že i Severus Snape má stejné lidské slabosti? Studoval tvář spícího muže, jako by hledal ztracenou nápovědu. Vzpomínal si – když byl ještě ve škole – že tu tvář shledával ošklivou. Dosud slýchal studenty, jak opakují stejné věci, které říkával i on. „Špinavý umaštěný Snape… bastard bez smyslu pro humor… s hnusným dlouhým nosem, žlutými zuby, rukama i tváří… s mastnými nevzhlednými vlasy…“ Jak často on i Ron vyslovovali tyto tak ustálené fráze? Tenkrát tomu všemu opravdu věřil, byl o tom přesvědčený. Byly doby, kdy považoval Snapea za tak šeredného, že sebou při pohledu na něj trhl. Ale teď… Už si nemyslel, že by byl Severus škaredý. Možná si na jeho vzhled prostě zvykl, ale když na jeho tvář pohlédl teď, nenapadalo ho automaticky, že by byl ošklivý. Ano, Snapeův nos byl velký, a jeho rysy ostré a výrazné, jako by byl rozzlobenou sochou vytesanou z kamene. Na jeho tváři se nacházely zachmuřené hluboko zaryté linie a Harry věděl, že se nikdy nevyhladí. Jeho pleť byla lehce nažloutlá od neustálého působení agresivních lektvarových výparů. Ze stejného důvody bývaly jeho vlasy často mastné. Jeho zuby však nebyly o nic zažloutlejší než u jiných kouzelníků jeho věku. A když se neušklíbal, byl Severus takřka atraktivní, svým osobitým uhrančivým způsobem. Z toho muže sálala hluboko pohřbená smyslnost, kterou nedokázalo zcela překrýt ani jeho asketické oblékání a životní styl. A onen životní styl byl sám o sobě překvapením. Harry si vzpomínal, jak si dříve představoval jeho soukromé pokoje. Police lemující obývací pokoj nacpané lahvemi plnými těch nechutných mrtvých věcí, které Snape míval ve své laboratoři. Krb, ve kterém nikdy nehořel oheň, obývák bez nábytku – ať už pohodlného či jakékoli jiného. Jen tvrdá židle za rozviklaným psacím stolem a na něm zbytek svíčky připravené k opravování písemných testů. A ložnice by nebyla přepychovou sbírkou vkusných starožitností; sestávala by z jednoduchého kavalce a deky prožrané od molů. Měla by víc společného s mnišskou nebo vězeňskou celou, než s tímto smyslům lahodícím budoárem, ve kterém se Harry nacházel. Zahanbovalo ho, když si uvědomil, že těmto falešným představám věřil až do minulé soboty, kdy se v noci sám pozval do Severusova obývacího pokoje, aby bojoval za jejich přátelství. V uplynulých letech se v Severusovi tak moc mýlil. Včetně toho, jakou předpokládal reakci na jejich návrat do dospělosti. Ron, Hermiona i on sám očekávali, že se Snape po to všem stáhne do ústraní. On ale prokázal mnohem víc odvahy, než kolik mu přisuzovali. Vpustil je do svého života a jeho emoce byly kvůli tomu den co den tlačeny až k nejzazším mezím. Přesto se však od nich neodřízl. Rozhodl se nebýt tak krutý. Dodržoval slib, který dal ve snovém světě Albusovi. Počínaje oním dnem se snažil být otevřený věcem, kterých měl v životě nedostatek. Vzhledem k tomu, že Harry strávil posledních pět let tím, že se schovával, dokázal ocenit, kolik odvahy do toho Severus musel vložit. Harry si nic nenamlouval. Severus nebyl svatý, ani zdaleka ne. Ještě stále byl malicherný a krutý. Stále si užíval, když mohl své třídy vystavovat zastrašování a výsměchu. A sarkasmus profesora lektvarů byl tak mocný, jako jeho hůlka, která sama o sobě vzbuzovala hrůzu.

71

Ale pod vším tím marastem, ten muž byl jeho přítelem. Harry byl rozhodnutý udělat všechno, co bude v jeho silách, aby tuto skutečnost vnímal jako nepřekročitelnou hranici. Bez ohledu na to, co mohou přinést následující dny. Všechny jeho instinkty mu napovídaly, že jeho předsevzetí čeká zásadní zkouška. Právě se na něj díval, když Severus nakrčil nos, jako by k muži ležícímu vedle něj čichal. Dříve než vůbec otevřel oči, Snapeovo tělo zcela strnulo. Když se víčka lemovaná černými řasami otevřela, Harry zadržel dech. „Harry?“ ospalý chraplavý hlas byl plný zmatku. Severus zjevně zvládal rána jen o maličko lépe než Hermiona. „Dobré ráno,“ pozdravil ho Harry a doufal, že ten úsměv, který mu věnoval, byl optimistický. „Děkuju, že jsi mě včera v noci nevyhodil.“ „Cože?“ Přesně zaznamenal okamžik, kdy si Severus vzpomněl. Snapeův výraz byl rázem uzavřený a stal se nepřístupným a ostražitým. O jeden nebo dva údery srdce později odtáhl svou paži i nohu z místa, kde se Harryho dotýkal, a se zdánlivou nenuceností se dolní částí těla odsunul. Harry byl znovu po čertech ohromený jeho sebejistotou. Věděl, že jeho přítel se musí třást obavami. Přeneseně, a možná i doslova. Pomyslel si, že by oba mohli ocenit chvilku, aby se mohli trochu sebrat. „Omluv mě na pár minut, potřebuju použít tvůj záchod.“ Když se o pět minut později vrátil z toalety, Severus už byl venku z postele a měl přes noční košili upjatě uvázaný zmijozelsky zelený župan. Přestože se dal do pořádku, jeho vlasy dosud zůstávaly rozpuštěné na ramenou. Černý vodopád mu nyní dosahoval téměř pod lopatky. Kolem jeho napjatého obličeje vytvořil temný přitažlivý závoj. Harry si vzpomněl, jak jemné byly jeho vlasy na dotek, když mu v noci proklouzávaly mezi prsty, a odvrátil svůj pohled. Co to s ním k čertu bylo, říkal si, neschopný tu myšlenku vymazat z paměti. Ve snaze soustředit se obhlédl místnost. Postel byla ustlaná a rozsvícené pochodně na stěnách poskytovaly tolik světla, kolik jen hluboké sklepení dovolovalo. Rozhodl se odehnat rozpaky a posadil se na kraj postele. Kolena si přitáhl k hrudi a objal je pažemi. Viděl, jak Severusův temný pohled sklouzl na jeho nahá, chloupky porostlá lýtka. Vyvolalo to v něm nevysvětlitelné zachvění. „Nedokážu si představit, co si o mně musíš myslet,“ prohlásil nakonec Severus, strnule stojící u almary. Bylo to teprve včera večer, kdy pro Severuse přeměnil jeho kabátec? Tehdy stál právě tam. Zdálo se, jako by to bylo před milionem let. „Cože?“ Rozhodl se, že zatím bude hrát nechápavého a udržoval lehce zmatený tón. Tento muž byl mistrem v odhalování lží. Netroufl by si zkoušet ho přechytračit. „Ta nechutná emocionální scéna, kterou jsem předvedl včera v noci…“ Harry zamrkal. Tohle nebylo to, co očekával. 72

Severus si dělal starosti se včerejškem? Ne s tím, že Harry věděl o jeho ranní erekci? Když se nad tím teď zamyslel, došlo mu to – Severus pravděpodobně věřil tomu, že Harry tu tvrdou věc, která se na něj tlačila, nezaznamenal. Konec konců, každý, kdo by měl alespoň minimum slušnosti, by se od spícího muže odsunul už ve chvíli, kdy by rozpoznal, co se děje. Neměl by tam ležet a… Harry si náhle uvědomil, jak příšerně nevhodně se dnes ráno zachoval. Tu myšlenku vypudil z hlavy rozhodnutý, že o tom bude přemýšlet později. Teď se zkusí vypořádat s tím, co trápí Severuse. Věděl, že z toho vyvázl příliš snadno. Jestli tu byl někdo, kdo by se měl omlouvat, pak to byl on sám. „Zpomal,“ přerušil ho Harry. „Kdo to byl, kdo nás oba v noci budíval pětkrát až sedmkrát do týdne? Nevzpomínám si, že bych tehdy slyšel nějaké stížnosti na nechutné emocionální scény.“ „Byl jsi ještě dítě,“ řekl Severus. „No a co? Potřeboval jsem tě a ty jsi tam pro mě byl. Fungovalo to oboustranně.“ „Nevím, co to do mě vjelo,“ pokračoval Severus, jako by neslyšel. A možná že ne. „Já to vím,“ odporoval Harry. Pak čekal, až se na něj Severus podívá a bude ho vnímat. „Minulý týden, v ten den, kdy se z nás stali dospělí, mi Hermiona něco řekla. Oba se vyrovnáváme se spoustou stresujících pocitů, snažíme se zpracovat změny způsobené přechodem z dětství do dospělosti.“ „Vypadáš, že se s tím vyrovnáváš celkem dobře,“ řekl Severus s lehkým podtónem hořkosti, jako by to byla nějaká soutěž, ve které on selhal. „Vážně?“ zasmál se Harry a potom ho informoval: „Bez lektvarů neusnu. A jsem úplně stejně zmatený jako ty. Ten první den jsem skoro hodinu seděl na gauči, sbalený v objetí Rona a Hermiony. Než jsem dokázal odejít z jejich pokojů, musel jsem se uklidnit. Minimálně jednou denně se za mnou jeden z nich zastavil, aby mě objal. Pokaždé mi tvrdili, že to dělají kvůli sobě, ale nejsem hlupák. Vím, že se s tím nevyrovnávám dobře.“ „Ne?“ Severusův hlas zněl užasle. „Včera v noci to bylo poprvé, kdy jsem dokázal usnout, aniž bych si vzal lektvar, který jsi mi předepsal,“ přiznal. „Tvá nespavost nemusí mít s naší aktuální situací nic společného. Vždy jsi míval problémy se spaním,“ podotkl Severus. „To je pravda. Kromě těch čtyř měsíců, kdy jsme sdíleli jeden pokoj. A ty jsi tu včera v noci byl, takže jsem dokázal klidně spát. Jak moc uhozený ti to připadá? Včerejší noc byla o mně, stejně jako o tobě, tak se, prosím, neobviňuj.“ Jakmile skončil, Harry kvůli svému přiznání prožil velké rozpaky. Cítil, jak ho Severus provrtává pohledem. Po chvíli, která se zdála dlouhá jako věčnost, Severus promluvil tak nervózním tónem, jakého byl ten kultivovaný hlas vůbec schopný. „To není poprvé, co jsi řekl něco takového. Skutečně očekáváš, že tomu uvěřím? Že pouhá moje přítomnost na tebe má blahodárný vliv?“ Harry si uvědomil, že to Severus opravdu nechápe. 73

„Proč by nemohla?“ zeptal se. „V posledních čtyřech měsících jsme jeden druhého neztratili z dohledu na delší dobu, než byla cesta na záchod. A v polovině případů jsi za mnou šel i tam. Když mi bylo sedm, nikdy jsem neměl přítele, jako jsi ty. To, jak jsi mě chránil a dával na mě pozor. Něco takového pro mě nikdy nikdo neudělal.“ „Ty a Ronald Weasley jste byli nejlepšími přáteli od chvíle, kdy jste se v bradavickém rychlíku poprvé setkali,“ odporoval chladně Severus, jako by ho podezříval, že se ho snaží obelhat. Harry si povzdechl. „Když jsem poznal Rona, bylo mi jedenáct, ne sedm.“ „Nevidím v tom žádný rozdíl.“ „Nesnažím se snižovat přátelství, které jsme s Ronem jako děti měli, ale… Mělo úplně jiný charakter. Ron a já jsme byli mnohem vyspělejší, když jsme se setkali. Já byl příliš starý na to, abych požádal o to, co jsem potřeboval. A on moc mladý, než aby dokázal prohlédnout mé lži. Ty jsi mi dal věci, které jsem nikdy v životě neměl.“ „Jaký druh věcí?“ zeptal se Severus naprosto nedůvěřivě. Harry přemýšlel, jak to vysvětlit, aniž by vypadal jako úplný trouba. Jenže tehdy mu bylo sedm. Jako troubové se chovala většina sedmiletých dětí. Kromě Severuse, který byl vždy velice chytrý a schopný. „Druh věcí, které většina lidí bere v dětství jako samozřejmost. Myslím, že to má mnoho společného s mou minulostí. Dursleyovi se nikdy nesnažili mi usnadnit život. Měli děťátko Dudleyho, se kterým jednali, jako by byl ze skla. Zatímco kolem něj cukrovali a áchali, mě nechali, abych se se vším popral sám. Když jsem upadl, nebyl tam nikdo, kdo by utišil můj pláč. K čertu, většinou mě nikdo ani nepodepřel! Zamkli mě do dětské postýlky v přístěnku a nechali polovinu noci křičet. Když jsem vyrůstal, vždycky jsem si sedřel kolena a lokty a udělal si boule na hlavě, protože jsem se snažil zvládnout věci, které batole nebo malé dítě samo zvládnout nedokáže. A oni se mi nikdy ani náznakem nepokoušeli udělat život pohodlnější nebo bezpečnější.“ Pokud to vůbec bylo možné, Severusova tvář byla náhle ještě bledší a napjatější. Zdálo se, že se ze všech sil snaží udržet na uzdě svou vznětlivost. „Jejich nevšímavost, to byl zločin. A já bych si upřímně přál, aby mi zákony dovolovaly tě za křivdy, které se ti staly, odškodnit. Ale co má cokoli z toho společného s tvým přátelstvím k Ronovi nebo ke mně?“ „V době, kdy jsem potkal Rona, jsem byl plně soběstačný. Byl jsem téměř takový jako dnes. Jen o palec nebo dva menší,“ vtipkoval Harry a potom pokračoval o něco vážnějším tónem. „Nebyl jsem mimino ani přítěž. Ron mě nikdy nemusel učit základům kouzlení. Nikdy mi každý den po škole nemusel pomáhat se zapínáním zimního kabátu, ani mě zvednout, abych v koupelně dosáhl na umyvadlo. Během oběda v jídelně jsem nepotřeboval, aby mi pomohl nakrájet maso. Nikdy na mě nemusel sesílat sušící a ohřívací kouzla, aby mě ochránil před omrzlinami, když jsem si příliš dlouho hrál ve sněhu. A zcela jistě se za mnou nikdy nevyšplhal do postele, když jsem měl noční můru, a nedržel mě, když jsem brečel. Ty jsi tohle všechno dělal. Byl jsi nejlepším přítelem, jakého jsem kdy měl. To se nemůže změnit jen proto, že jsme starší.“ 74

Severusovo polknutí mohl slyšet přes celou místnost. „Ale ty už nejlepšího přítele máš.“ „Cože?“ „Rona,“ řekl tiše Severus. Harry pochopil, že hrdost tomuto muži nedovolí, aby se na to zeptal, a tak promluvil zcela upřímně. „Ron a já budeme vždy patřit k nejbližším přátelům, ale už nejsem jeho nejlepší kamarád. Nebyl jsem od našich patnácti let. To Hermiona. Chápu to a respektuju to, jenže… jejich vztah změnil, co jsme s Ronem mezi sebou měli. Jsme rodina. Oni oba mě milují, ale na prvním místě mají jeden druhého. Je to tak už od doby, kdy jsme byli dětmi. Nikdy jsem nikoho neměl jen pro sebe, dokud mi profesor Brumbál nedal tebe.“ Jakmile to vyslovil, cítil se jako idiot. Severus by si mohl připadat, že je něco jako domácí zvířátko. V očekávání ostré odpovědi, zadržel dech, ale jediné, čeho se od Severuse dočkal, bylo polohlasné: „Chápu.“ Tohle obvykle říkával, kdykoli ztratil řeč. Od doby, kdy jim bylo sedm, se na tom nic nezměnilo. „Předpokládám, že to bylo o maličko víc, než jsi potřeboval slyšet,“ řekl Harry o minutu nebo dvě později, protože ho ten bezedný pohled přiměl cítit se nesvůj. „Ne,“ řekl rychle Severus. „Chci říct…“ „Já vím,“ usmál se Harry. „Je toho hodně, co si člověk musí přebrat. Netrap se tím. Vypadnu a dám ti na chvíli pokoj.“ Rozhlédl se po ložnici a pak zvolal: „Accio hůlka Harryho Pottera!“ Když ji dostal zpět, přeměnil si noční úbor do šatů, které měl na sobě včera v noci. Když byl oblečený, zadíval se na popelavě bledého muže, který vypadal, jako by se ho skoro bál. „Díky za všechno, Severusi.“ K jeho úlevě se jeho přítel vzpamatoval. „Myslím, že to bych měl říct já,“ odvětil zasmušile Severus. Jeho slovy ale probleskl náznak hravosti. „Ale rádo se stalo.“ Harry se zazubil. „Díky.“ Než dorazil ke dveřím, ještě se zastavil, aby se – než ho opustí odvaha – rychle zeptal: „Máš na dnešní večer nějaké plány?“ Severusova tvář zbledla o další stupeň. „Já…“ „Mohli bychom se podívat do toho mudlovského knihkupectví, o kterém jsem ti říkal. Půjdeš se mnou?“ Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se cítil stejně nervózní, jako když v sedmém ročníku poprvé pozval Blaise, aby se k němu připojil během Prasinkového víkendu. Což bylo naprosto směšné, protože tohle byl jenom Severus. „Ano,“ odpověděl Severus napjatým hlasem, jako by ho vyslovení toho jediného slova stálo veškerou sílu. „Úžasný. Takže se uvidíme u večeře.“ Usmál se na něj tím nejpovzbudivějším úsměvem, jaký dokázal vytvořit, a vystřelil z místnosti.

75

Když opustil Severusův obývací pokoj a vyšel do zmijozelských sklepení, cítil se o trochu lépe. Ovšem jen do chvíle, než uviděl Blaise Zabiniho. Ten se prudce zastavil a upřeně sledoval, jak za sebou Harry zavírá Snapeovy dveře. Rozpačitě si uvědomil, jak to v očích jeho přítele muselo vypadat. Vyklouzl z pokojů Mistra lektvarů a na sobě měl stejné oblečení, ve kterém byl včera na večeři. Harry se pokoušel chovat úplně normálně. Přinutil se k úsměvu a pozdravil. „Nazdar, Blaisi.“ „Ehm… Ahoj, Harry.“ Krásný brunet vypadal, že je z nějakého důvodu ještě víc nesvůj než Harry. Po několika vypjatých vteřinách zvítězil Zabiniho nezkrotný smysl pro humor a on se zeptal: „Měl jsi dobrou noc, že?“ „Asi by bylo hloupé tvrdit, že to není tak, jak to vypadá?“ zeptal se Harry a připravoval se na nejhorší. Na okamžik prožil hororovou vizi toho, jak si ho tím Blaise bude navěky věků dobírat. V těch hřejivých hnědých očích se ale objevil potměšilý záblesk. Blaise se jadrně zasmál a řekl: „Ovšemže to není tak, jak to vypadá. Jsou to dveře Severuse Snapea, pro lásku boží, Harry!“ Blaise to celé zakončil zasmušilým: „Což je strašná škoda.“ Harry uvažoval, kdo že to byl právě teď uražen – jestli on sám či Severus. „Cože?“ zeptal se napjatě. „Je mi fuk s kým spíš. Hlavně, že jsi zpátky v akci, i kdyby to byl Severus Snape. Nabídl bych se sám, kdybych si myslel, že mě budeš brát vážně.“ „Kdy jsi bral někoho vážně ty?“ vtipkoval Harry, protože to byl jediný způsob, jak se vyrovnat s tím, co se mezi nimi před jedenácti lety stalo. Odpověď měl Blaise vepsanou v očích. Objevila se tam, kdykoli byli dostatečně dlouho spolu sami. Jeho starý přítel se přinutil k širokému úsměvu a přistoupil na jeho hru. „V tom máš pravdu. Takže proč se v tuto hodinu plížíš ze Snapeových pokojů, pokud to není z důvodů, které se samy nabízejí?“ Harry zčervenal. „Usnul jsem na gauči,“ přiznal se. Zamlčel přitom tu část, ve které se vzbudil v objetí sexuálně vzrušeného Severuse. Usoudil totiž, že taková informace by mu v jeho situaci moc nepomohla. „Ach.“ „Takže… jak to šlo včera v noci s Ericem? Vracíš se docela pozdě,“ poznamenal. K jeho šoku Blaisovy tváře zčervenaly. „No…“ „Neříkej mi, že už ses stihl pohádat,“ řekl Harry s upřímným zklamáním. Doufal, že Blaise dokáže Erica zaměstnat nejméně na pár týdnů. „Ne, nepohádali jsme se,“ ujišťoval ho rychle Blaise. „Tak co se stalo?“ Protože něco jistě ano. Harry to mohl poznat z jeho výrazu. „To jenom… bylo to jen zvláštní, to je všechno,“ odvětil nejistě Blaise. „Jak moc zvláštní je zvláštní?“ zeptal se Harry, poplašený, že by se v ložnici mohlo stát něco, co by jeho znuděného přítele dokázalo zneklidnit. Eric se mu vždy jevil jako normální 76

příjemný chlápek. Nedokázal si představit, že by velký blondýn mohl udělat něco, co by smyslně založený Zmijozel shledal znepokojivým. „My… ehm… do postele jsme se vůbec nedostali,“ přiznal Zabini. „Ach, další spáleniny od koberce a šrámy ze schodiště?“ Harry se pokoušel o soucitný tón, ale těžko dokázal potlačit smích. „Ne, ty to nechápeš. Nedělali jsme vůbec nic. Celou noc jsme seděli na pohovce a povídali si – dokud jsem neusnul. O to jde.“ „Ach, ubohý Blaisi. To mě mrzí.“ „Ne, bylo to skvělé,“ opravil ho okamžitě Blaise. Vypadal, že je trochu v rozpacích. „Chci říct…“ Harry v jeho tmavých očích uviděl něco, co neviděl už od jejich sedmnácti. A ve snaze věřit v nemožné se zeptal: „Takže se znovu setkáte?“ Blaise přikývl. „Dnes večer.“ „To je skvělé,“ řekl pochvalně Harry a myslel to vážně. „Tak jsem si říkal… myslíš, že by někomu vadilo, kdybych v pátek vzal Erica ke Třem košťatům?“ Někomu znamenalo jemu, přeložil si to rychle Harry. Tentokrát nemusel předstírat, že Blaiseova partnera schvaluje. Zazubil se a řekl: „Ne. Všichni budou potěšeni, když vás tam oba uvidí.“ Šokovalo ho, jakou úlevu Blaise projevil. „Díky, kámo. Jestli jsem ti to v uplynulém týdnu neřekl, je skvělé mít tvé dospělé já zase zpátky. Chyběl jsi mi.“ „Díky,“ zapýřil se Harry. „Ach a… Harry?“ „Ano?“ zeptal se s nedůvěrou, když viděl plamínky v jeho očích. „Přijmi radu od odborníka. Ušetři si starosti. Než opustíš hadí doupě, přeměň si šaty.“ Blaise se uculil, poplácal ho po rameni a vydal se chodbou ke svým vlastním dveřím. „Hadi mají hnízda, ne doupata, ty imbecile,“ zavolal za ním Harry. „Jsi had, měl bys to vědět!“ S pocitem, že je jeho život v pořádku – což nezažil pravděpodobně už celé roky – spěchal Harry vzhůru do svých pokojů v Nebelvírské věži. Dříve než narazí na někoho dalšího dostatečně všímavého, kdo si uvědomí, že má na sobě své včerejší šaty. WWWWWWW

6 Během uplynulých sedmatřiceti let se dny Severuse Snapea strávené tady v Bradavicích podobaly jeden druhému jako vejce vejci. Nikdy se nestalo nic, co by je od sebe odlišilo. Snad kromě různých stupňů odporu, který vůči jeho osobě společnost projevovala. Jeho pracovní rutina bradavického 77

učitele byla nastolena dávno předtím, než se většina jeho spolupracovníků vůbec narodila. Někdy míval víc práce než ostatní, ale celkově vzato, jeho život byl vždy tichý a předvídatelný. Až do Štědrého dne, kdy do něj posmrtně zasáhl Albus a obrátil jeho svět o příslovečných sto osmdesát stupňů. Nyní byl neodlučitelně spjatý s takovými lidmi, jako byli Potter nebo Weasleyovi. Nikdy nevěděl, jaké nároky na jeho čas si podivná rodina, do které teď patřil, vyžádá. Na každé vyrušení z každodenní rutiny by měl reagovat vrčením a prskáním, ale… pokrytectví nikdy k jeho mnohým chybám nepatřilo. Když se po večeři objevil v jeho laboratoři Harry, aby mu pomohl s přípravou lektvarů, které potřebovali na ošetřovně, nebo když během přestávky do jeho dveří strčila hlavu Hermiona, nedokázal rozladěnost ani předstírat. Za jejich přítomnost ve svém životě byl vděčný, ačkoli ne vždy se s ní dokázal vypořádat. Vzpomínal si, jak se cítil, když se – už jako dospělý – chystal na svou první návštěvu Weasleyových. Myslel si, že dělá hroznou chybu. Myslel si, že se toho mezi nimi v minulosti odehrálo příliš mnoho, než aby nyní byli schopni vytvořit obyčejný vztah. Připadal si příliš zkostnatělý. Byl příliš starý, než aby mohl zapadnout, příliš nepřátelský, příliš… Zmijozel. Ale navzdory všem očekáváním se nějak stalo, že to fungovalo. Během posledních pěti týdnů se stal pravidelným návštěvníkem Nebelvírské věže. Když po večeři procházel její chodbou, většinu večerů už mu to nepřipadalo divné. Ten dnešní se ale od ostatních lišil, byl trochu neobvyklý. Dnes touto chodbou totiž kráčel sám. Když hlava zmijozelské koleje míjela obrazy Nebelvírů oděných do zlaté a šarlatové, všechny do jednoho mumlaly a podezíravě sykaly. „Profesore Snape!“ povšiml si ho průsvitný kolemjdoucí. „Dobrý večer, sire Nicolasi,“ pozdravil téměř bezhlavého ducha a zadržel dech. Očekával otázky týkající se důvodu jeho přítomnosti na místě, které bylo už tradičně nepřátelským územím. Vysoký duch nebelvírské koleje oděný v nadčasových krajkách a saténu se však jen usmál a řekl: „Příjemný večer, není-liž pravda?“ „Připouštím,“ souhlasil Severus a po očku ho pozoroval, dokud přízrak nezmizel za rohem. Pak znechuceně potřásl hlavou. Dokonce i mrtví byli Nebelvíři příliš důvěřiví. Přestože Krvavý baron o sobě dával vědět jen zřídka, Severus věděl naprosto jistě, že tento zmijozelský duch sledoval Pottera až k jeho dveřím, kdykoli Harry sestoupil do sklepení. Konečně dospěl až ke dveřím Weasleyových, zhluboka se nadechl a zaklepal. „Jsi tu přesně,“ řekl zubící se Ron Weasley místo pozdravu, když otevřel dveře. „Řekl jsi v sedm třicet,“ odvětil Severus a pobaveně dodal: „A dobrý večer i tobě.“ „Dobrý večer,“ zasmál se Ron a gestem ruky ho pozval dovnitř. „Pojď dál. Díky, že jsi přišel.“ „Jak bych mohl odmítnout tak zoufalou prosbu?“ odvětil Severus. Ron ho během večeře pozval na návštěvu a Severus se z toho šoku dosud nevzpamatoval. Hermiona měla být tu noc pryč. „Nesnáším, když všichni utečou a nechají mě takhle o samotě,“ řekl Ron. „I Hermiona ti bude moc vděčná. Zachráníš mě před problémy. Naposledy, když mě takhle opustila, vymaloval jsem ložnici. Odpustila mi to teprve minulý týden.“ „Malování ložnice je problém?“ zeptal se Severus a vešel do obývacího pokoje. Šachy stály připravené na stolku, spolu se stříbrným čajovým servisem, vedle kterého leželo něco, co podezřele připomínalo ořechový chlebíček. „Vymaloval jsem na oranžovo. Byl zrovna Halloween a já se nechal trochu unést. Řekla mi, že se to příšerně tluče s barvou mých vlasů… a se vším dalším v pokoji,“ řekl Ron sklíčeným tónem. „Možná měla pravdu. Existuje nějaká barva, která by se s barvou tvých vlasů netloukla?“ otázal se Severus s nadějí, že to bude přijato jako vtip. Svou schopnost rozpoznat rozdíl mezi přátelským 78

popichováním a výsměchem stále ještě nehodnotil příliš optimisticky. Měl přirozený talent pro to druhé, to první ho často mátlo. K jeho úlevě se Ron prostě zasmál. „Vlastně… zelená, ale ta bývá vnímána jako zmijozelská barva…“ „Jakožto ředitel koleje ti uděluji povolení si ji půjčit, kdykoli budeš chtít,“ souhlasil Severus a pomyslel si, že Weasley bude přijatelněji oblečený ve zmijozelských barvách, než ve vínově červeném hábitu, který měl právě teď na sobě. „Díky, alespoň myslím. Je tenhle hábit tak hroznej, jak jsem si myslel?“ zeptal se Ron. Severus se zahleděl do těch hnědých vyčkávavých očí a ponuře odpověděl: „Naprosto. Co tě to popadlo koupit si něco v takovéhle barvě?“ „To mi udělala mamka,“ zazubil se Ron. „Ach, další společenský přešlap,“ povzdech si Severus. „Přijmi mou omluvu.“ „Není třeba. Je opravdu příšerný. Nebudeme to rozmazávat.“ „Takže… kam dnes večer Hermiona odešla?“ zjišťoval Severus, který se stále ještě necítil tak úplně uvolněně. Od doby, kdy se vrátil do dospělosti, bylo tohle poprvé, co se ocitl s Ronem o samotě. Na setkání „jeden na jednoho“ byl zatím zvyklý jen s Hermionou a Harrym. S Ronem byli spolu sami jen výjimečně. „Dnes večer probíhá setkání Mladých bradavických pracujících čarodějek. Ona ten klub založila. Teď když vzdala své snahy o zrovnoprávnění domácích skřítků, bojuje za práva čarodějek,“ řekl Ron. Severus se snažil na to nereagovat, opravdu se snažil, ale nakonec už to nevydržel ani minutu navíc. „Nemají náhodou kouzelníci a čarodějky ze zákona stejná práva už teď?“ podotkl. V kouzelnickém světě nebyla příčinou omezování otázka pohlaví či postavení. Spíše se jednalo o míru moci, kterou kdo disponoval. „Před Hermionou to neříkej,“ pokrčil Ron rameny v podivném filozofickém gestu. „Vždyť víš, jaká je.“ „Ano.“ „Proč jsi nešel s Harrym pomáhat Nevillovi sklízet kořeny do Zapovězeného lesa?“ zeptal se Ron. „Harry mi říkal, že tě o to žádal.“ „Vlastně jsou to květiny, co sbírají. Stínolunky, abych byl přesný. Myslel jsem, že Longbottom si to mnohem víc užije, pokud se přitom nebude muset vyrovnávat se mnou.“ „Neville se tě už nebojí. Zrovna včera mi říkal, jak moc ho baví vaše rozhovory o využití bylin v černé magii. Mohl jsi tam jít. Co je?“ zeptal se Ron, když zachytil jeho výraz. „Možná to není profesor Longbottom, kdo se v poslední době cítí nesvůj,“ připustil Severus. „Co tím myslíš?“ „Je… obtížné mít neustále na očích své… někdejší prohřešky.“ Ron se jeho doznáním nezdál být šokovaný. „Tak se omluv,“ navrhl a znělo to, jako by se nejednalo o žádný velký problém. „Jenom tak? Jak by mohla omluva vynahradit všechny ty…“ „Byl by to začátek.“ Ron si uvědomil, jak je mu toto téma nepříjemné a zeptal se: „Cítíš se na jednu hru?“ Přitom se s nadějí zadíval na šachový set. „Proč ne?“ řekl Severus a zaujal své obvyklé místo za černým králem a královnou. „Možná bychom si dnes večer mohli dopřát pár obstojných partií,“ prohlásil Ron a sám se usadil za bílé figury. „Máš chuť na čaj, nebo snad koňak?“ Severus se nadechl vůně hutné páry, která stoupala ze stříbrné konvice stojící vedle něj. „Čaj, prosím. Je tohle ořechový chlebíček?“ řekl. Ron se zazubil a podal mu ho. 79

Následující minuty, kdy si rozdělovali šálky, mléko a cukroví, probíhaly celkem příjemně. Potom začali hrát. Ačkoli to sotva bylo poprvé, co si spolu zahráli jako dospělí, vůbec poprvé měli šanci se dostatečně soustředit, aby si tuto výzvu užili. Obvykle, když se v pondělí večer pokoušeli hrát, byl pokoj plný lidí, a četná vyrušení jim znemožňovala soustředění. Severus byl šokovaný, když si uvědomil, jak rychle jeho hra nabrala obranný charakter. Vzpomínal si, že z pohledu sedmiletého chlapce byl Ron velmi dobrý, ale usoudil, že tyto závěry považoval za hodnocení snadno ovlivnitelného dítěte a zavrhl je. Ron však skutečně byl tak vynikající, jak si pamatoval; možná dokonce lepší, protože už svou hru nepřizpůsoboval křehkému egu trucovitého dítěte. Severus studoval hrací pole a pokoušel se zachránit svého zbývajícího jezdce, aniž by ztratil střelce nebo další věž. V prodlevě mezi tahy se Ron zeptal: „Takže, jak se ti daří?“ „V jakém směru? Jak můžeš vidět, těším se dobrému zdraví,“ odpověděl. Konečně našel způsob, jak zachránit jezdce, a pokusil se obětovat pěšáka. Jenže Ron jeho pobídku ignoroval. Na opačné straně šachovnice přesunul jednoho z vlastních pěšců, a účinně tak zablokoval černou královnu. Severus s ní nemohl pohnout, aniž by ji vystavil bezprostřednímu nebezpečí. Ron se jí ještě nezmocnil, ale pokud se mu nepodaří ji odtud dostat, Ronův jezdec mu ji sebere ve třech tazích. „Zvládáš to už lépe?“ zjišťoval Ron. „Pokud tím myslíš, jestli stále ještě upadám do melodramatického zděšení, kdykoli někdo zmíní slovo famfrpál, pak je odpověď ne,“ odvětil Severus tak chladně jak dokázal, aniž by byl hrubý. O tomhle se skutečně nechtěl bavit. „Tvou reakci na to, co se stalo, bych nenazval melodramatickou,“ řekl Ron a přesunul svou věž blíž k pasti, ve které se nacházela černá královna. „To proto, že jsi Nebelvír. Vaše kolej vždy pohlíží na věci z té lepší stránky,“ ušklíbl se Severus. Ještě před rokem by stejná slova způsobila výbuch vulkanických rozměrů, ale Ron se jen usmál a odpověděl: „To je Mrzimor, ne Nebelvír. My jsme ti idioti, co každého unáhleně kritizují, vzpomínáš?“ Severus právě usrkával svůj čaj, takže se zakuckal a mléčně zbarveným nápojem málem poprskal celou šachovnici. S obtížemi polkl a učinil pokus upřít na Rona zlostný pohled. Jenže naprostá absence kajícnosti v ostrých rysech pihovaté tváře přinutila koutky jeho úst k pokřivenému úsměvu. „Na okamžik jsem musel zapomenout,“ řekl nakonec suše. „Pak ti to budu připomínat,“ slíbil Ron a pokračoval. „Ještě jsi mi neodpověděl na otázku. Změnilo se pro tebe něco k lepšímu?“ Otevřeně vyjádřené obavy, které se Ron ani nepokoušel skrývat, Severuse vyvedly z míry. Byl v pokušení se přetvařovat, ale tento muž byl nejblíže představě otce, jako nikdo předtím v jeho životě. Stejně silně jako vnímal uraženou pýchu, cítil nechuť Ronovi otevřeně lhát. Nebyl si jistý, jak by měl odpovědět, ale nakonec skončil na tichém: „Ano.“ „To je dobře.“ To bylo vše, co Ron řekl a pak zajal Severusovu královnu. S třesknutím a jekotem padla a Severus si povzdechl. Po další čtvrthodině mlčenlivého klání na kostkované ploše, Ron poznamenal: „Hermiona mě donutila ke slibu, že nenápadně zjistím, jak se to vyvíjí mezi tebou a Harrym. Domnívala se, že to provedu během konverzace, až budeme probírat chlapský důvěrný záležitosti.“ „Tohle byla tvá představa nenápadného zjišťování, je to tak?“ zeptal se Severus. Byl zděšený skutečností, že se Ron ani nepokoušel použít ke své otázce nějakou záminku. Nedokázal pochopit, jak někdo, kdo tak skvěle hraje šachy, může být zároveň tak beznadějně omezený. Odpověď se sama nabízela – Ron samozřejmě nebyl ani trochu naivní a jeho přímý postoj byl promyšlenou volbou. 80

Ron pokrčil rameny, načež si dlouze a trpitelsky povzdechl. „Občas se sám sebe ptám, jestli ví, za koho se provdala. Chci říct… já a nenápadně?“ Severus hleděl do jeho upřímné tváře. „Věřím, že Hermiona ví naprosto přesně, koho si vzala. Jsme to my ostatní, kteří se mýlí.“ „Ach?“ ozval se Ron a jeho další tah pěšcem měl smrtící efekt. „Ano. Nikdo, kdo dokáže tak mistrně hrát šachy, nemůže být ve skutečnosti tak…“ Zarazil se. Slovíčko „natvrdlý“ mu dost dobře nešlo z pusy, ačkoli bylo výstižné. „To je něco jiného. Šachy jsou hra. Svůj život se snažím nekomplikovat, jak je to jen možné. Takže… Jak se to vyvíjí mezi tebou a Harrym?“ Ron se vrátil k původnímu tématu s vytrvalostí jednoho z Hagridových miláčků, který se vrací k mrtvole svého druha. „Vypadá to, že se nám podařilo povznést se nad naše někdejší odlišnosti,“ řekl nakonec Severus. „Tohle jsem na mysli neměl.“ Když se Severus v průběhu rozhovoru neměl k dalšímu tahu, Ron opatrně poznamenal: „Jistý ptáček mi vyštěbetal, že Harry tráví většinu nocí dole ve zmijozelských sklepeních.“ „Existuje nějaká možnost, že se ten ptáček jmenuje Zabini?“ udeřil na něj rozzlobeně Severus. Harry mu řekl, že ho Zabini už několikrát při odchodu z jeho pokojů viděl. Dělalo mu to starosti. Harry si s jejich pověstí hlavu nelámal, ale Severus si byl velmi dobře vědom, jaké škody by zmijozelská šeptanda mohla způsobit. Ne že by se mezi nimi něco dělo. Po oné první noci si Severus uvědomil nebezpečí, které se v přenášení Harryho do jeho postele skrývalo. Potter prostě většinou usnul u něj na pohovce a Severus neměl to srdce přerušit spánek insomniaka, který usnul bez požití léků. Věděl ale, jak to pro okolní svět muselo vypadat, když Potter jeho pokoje opouštěl prakticky každé ráno. Harry si s možnými důsledky starosti zjevně nedělal, ale Severus si byl vědom nutnosti zachovat dekórum. K jeho údivu to Ron rychle popřel. „Ne, nebyl to Blaise.“ Jeho nedůvěra a ledové mlčení Rona přimělo dodat: „Pokud to musíš vědět, minulý týden mi to řekl sám Harry. Zastavil jsem se u něj v sobotu ráno, abych mu předal testy, které si u nás zapomněl, a zjistil jsem, že je jeho postel netknutá. Řekl mi, že usnul u tebe na pohovce.“ „Ty jsi mu to nevěřil?“ zeptal se Severus a přitom se snažil pochopit, jak Harryho a Ronův vztah vlastně funguje. „Doufal jsem, že je jen diskrétní. On je toho schopný, na rozdíl ode mě. Však víš,“ dodal Ron se sebekritickým úsměvem. „Ty jsi doufal, že ti lže?“ zeptal se naprosto zmateně Severus. „No… ne přímo lže, jen… že mi zatajuje pravdu,“ řekl Ron. „Což je lhaní,“ prohlásil Severus tak pedagogickým tónem, jak jen dokázal. Ron si povzdychl a přikývl. „Když na tom trváš.“ Stále šokovaný Severus se ho zeptal: „Ty jsi vážně doufal, že tvůj nejbližší přítel… se dal dohromady s bývalým Smrtijedem? Proč by sis pro něj takovou věc přál?!“ Bylo nad jeho chápání, jak mohli Ron i Hermiona jeho přátelství s Harrym povzbuzovat, a což teprve cokoli hlubšího. „Nejen pro něj. Pro vás pro oba,“ opravil ho rychle Ron. Severus shlédl na šachovnici, kde ho ten muž, kterého vždy shledával duševně nezpůsobilým, totálně ničil. Totéž cítil i v emocionální rovině. „Severusi?“ Ron čekal, dokud se na něj znovu nepodíval, a potom pokračoval. „Vím, že tahle situace je pro nás pro všechny pekelně divná. Kdykoli se v těchto dnech s Hermionou díváme na tebe a na Harryho, nevidíme jen muže, kterými jste. Vidíme kluky, po kterých se nám stále stýská. Chceme, aby ti chlapci byli šťastní – oba dva, nejen Harry.“ 81

„Jestli si přejete, aby byl šťastný, tak proč byste měli chtít, aby se uvázal k… k někomu jako jsem já? Už nejsem ten chlapec. Pokud jsem jím vůbec někdy byl.“ Ronův pohled se zatvrdil. „Nemluv o sobě tímhle způsobem. Jsi stále stejnou osobou, kterou jsme znali. My to vidíme, ačkoli ty toho nejsi schopný.“ „Pak klamete sami sebe,“ řekl Severus. „Skutečně? Ten Severus Snape, kterého jsme znávali před šesti měsíci, by zalezl do svého sklepení, a nikdy by ten čas, který s námi strávil, ani nevzal na vědomí. Ten Severus Snape by nebyl součástí našich životů. Nikdy by se k nám nepřipojil během našich stmelovacích pondělních večerů a v pátek večer by s námi nechodil ke Třem košťatům. A naprosto jistě by nepřišel sem, aby si se mnou o samotě zahrál šachy,“ argumentoval Ron. Severus se setkal s jeho vášnivýma hnědýma očima a pak promluvil tak chladně, jak jen dokázal: „Nikdy bych o to nebyl požádán a nebyl bych tu ani vítán, kdyby se se mnou Harry nespřátelil.“ V těch doširoka otevřených očích se mihla bolest a Severus své upřímnosti okamžitě litoval. Napjaté ticho, které se mezi nimi rozhostilo, jako by trvalo věčnost. Během té doby Severus uvažoval, jestli si Rona dokázal naprosto znepřátelit. Ten muž byl tichý jako smrt. Nakonec uslyšel Ronův dlouhý výdech. „Máš pravdu. Nikoho z nás by nenapadlo, že bys s námi chtěl trávit čas.“ Ruka s dlouhými prsty se natáhla přes šachovnici, krátce dosedla na jeho předloktí a stiskla ho. „Je mi to líto. O naší minulosti jsi měl pravdu. Ale ohledně přítomnosti se mýlíš. Všechny přednosti, kterými se ten chlapec vyznačoval, jsou stále tvou součástí.“ „Jaké přednosti?“ zachroptěl. Zdravý rozum mu říkal, že Ron mu musí lhát, jenže… jeho důvěra v poctivost tohoto muže mu pevně tvrdila, že tohle by Ron neudělal. Ředitel Nebelvírské koleje se choval tak přímočaře, jako vždycky. Dokonce i teď byl Ron vždy tím prvním, kdo mu bez obalu řekl, když ve svém chování vůči některému ze studentů překročil únosnou mez. Ron by mu nemazal med kolem pusy a ani by mu přímo nelhal… ne, pokud by k tomu neměl proklatě dobré důvody. A snaha nezranit city odporného Mistra lektvarů, by k nim docela jistě nepatřila. „Věrnost, čest, zájem, láska… to nejsou neslušná slova, tak se na mě přestaň mračit,“ řekl Ron. „Všechny tyto dobré vlastnosti schováváš za své ušklíbání a sarkazmus, jako by to bylo něco, za co by ses měl stydět. Přesto je ale máš. Ony jsou důvodem, proč to k tobě Harryho tak silně táhne.“ Neschopen vypořádat se s Ronovým prohlášením se Severus rozhodl věnovat jejich předchozímu tématu. „Není to tak, jak to vypadá. Harry opravdu přespává u mě na pohovce. On… zdá se, že pro něj představuji – jak to Hermiona nazvala – jeho ochrannou zeď.“ „Ochranný štít,“ opravil ho Ron. „Pak tedy ochranný štít. Potřebuje spát a…“ „Není třeba, abys mi to vysvětloval,“ řekl Ron jemným trpělivým tónem. „Vím, jak málo toho naspal, než jsi pro něj vyrobil ten lektvar. A i s ním… stejně je pro něj lepší, když spí bez léků.“ Severus se zhluboka nadechl a napil se chladnoucího čaje. Po nějaké době, během které jen přežvykoval svůj vaječný dortíček, se Ron tiše zeptal: „Dobře spát dokáže jen tehdy, když jsi s ním v jedné místnosti. Nemyslíš, že ten fakt něco vypovídá o jeho citech k tobě? Harry a já jsme spolu sdíleli pokoj celých sedm let a on stejně trávil noci procházkami jako nějaký podělaný upír.“ Severus si povzdechl. „Cítit se v něčí přítomnosti bezpečně není totéž jako sexuální přitažlivost. Když jsem byl mladý, jedinou osobou, se kterou jsem se cítil v bezpečí, byl Albus Brumbál. Přesto jsem k němu ani na okamžik nepocítil něco jako touhu.“ „Profesor Brumbál byl dost starý, aby byl tvým pradědečkem,“ řekl Ron. 82

Albus mohl být dokonce ještě starší, než aby byl jen pradědečkem, ale Severus se nedomníval, že by byla vhodná doba na takové odbočení od tématu. „A já jsem dost starý, abych mohl být Harryho otcem. Nepřemýšlí o mně… tímto způsobem… a ani by neměl.“ „Já myslím, že by mohl,“ nesouhlasil Ron. „Proč bys měl něco takového chtít?!“ vyštěkl Severus. Od rozzuřeného útěku z místnosti ho dělil jen jediný úder srdce. „Protože je s tebou šťastný. Vím, že svůj vztah k němu nevnímáš jako něco mimořádného, ale ty jsi mu nebyl tak blízko, jako jsme v uplynulých letech byli my. Ty nevíš, jak… osamělý býval.“ „Nejsem řešením jeho problémů,“ trval na svém Severus. „Vážně? Mně připadá, že už jsi jich většinu vyřešil,“ poznamenal Ron svým přímočarým tónem, který v Severusovi pokaždé vyvolal pocit, že je mu zase sedm. „Jen samotná myšlenka na to je nemorální,“ zasyčel a odvrátil pohled. „Proč? Protože jsi o pár let starší? Protože jsi před více než třiceti lety udělal chybu? Možná tyto věci nejsou pro Harryho tak podstatné jako pro tebe.“ Severus pevně semkl víčka. Nemaje jinou odpověď než pravdu, promluvil tlumeným, bolestí přetékajícím hlasem: „Protože si zaslouží něco lepšího. Vy všichni teď možná ke mně cítíte jistou… náklonnost, ale… já vím, kdo a co ve skutečnosti jsem. Harry je… všechno to zářivé a dobré, co tento svět má. Potřebuje někoho, jako je on sám. Ne napraveného Smrtijeda.“ „Harry potřebuje někoho, kdo ho miluje. Tou osobou jsi ty,“ řekl Ron. „Proč mi to děláš?“ zašeptal Severus. Nenáviděl tu syrovou emoci, která v jeho hlase zazněla. „Protože vás chci oba vidět šťastné.“ Ron to myslel dobře, uvědomil si Severus. Ba co víc, jeho někdejší otčím zjevně věřil každému slovu, které řekl. A ačkoli Severus na něj velice toužil vyštěknout a tento rozhovor ukončit, nemohl. Nikdo ho nikdy nemiloval tolik, aby dokázal přehlížet jeho někdejší selhání. Severus věděl, jakého daru se mu dostalo, ačkoli se ten muž naprosto mýlil. Takže tam prostě jen seděl. V onom nesnesitelně obnaženém stavu hleděl do ohně hořícího v krbu, protože ať už byla v Ronově tváři jakákoli emoce, nedokázal by ji snést. „Myslíš si, že nevím, jaké to je, když jsi s někým, o kom si myslíš, že si ho nezasloužíš?“ zeptal se nakonec Ron tichým hlasem. To si znovu získalo jeho pozornost. „Cože?“ Ron se na něj sklesle usmál. „Jak jsi řekl – já vím kdo a co ve skutečnosti jsem. Hermiona mohla pořídit lépe, než se provdat za šestého syna ubohého chudého kouzelníka.“ „Jsi čistokrevný kouzelník pocházející z jedné ze dvou nejstarších a nejrespektovanějších rodin kouzelnického světa,“ řekl zmateně Severus. „Jak by mohla pořídit lépe než s tebou?“ „Myslíš, že záleží jen na rodokmenu?“ odsekl Ron. „Záleží na něm, když ho nemáš,“ odvětil Severus. „Hermionina krev se kdykoli vyrovná té mojí!“ „To nebyla Hermiona, na koho jsem teď narážel,“ přerušil ho rychle Severus, když si uvědomil, že jeho slova by mohla být považována za urážku. „Mudlovská krev mého otce pro mne vždycky byla choulostivou záležitostí.“ „Ach,“ začervenal se Ron, „promiň.“ „Nevadí. O čem jsi to mluvil?“ „Jenom… někdy musíš nechat na tom druhém, aby se rozhodl, co chce. Jako Hermiona a já. Mohla se provdat za někoho, kdo by byl tak chytrý jako ty, nebo úspěšný jako Harry. K čertu, dvořil se jí Viktor Krum! Když už mluvíme o nespravedlivé soutěži, nikdy jsem si nemyslel, že bych měl nějakou 83

šanci. Byl tak chytrý jako ona. Měl zámek, peníze, slávu. Mohl jí vzít na víno a večeři na Riviéru, zatímco já jsem si stěží mohl dovolit pozvat ji na oběd u Tří košťat. Musel jsem jí nabídnout jen truhlu zděděného oblečení a dementní sovu.“ „Zapomněl ses zmínit o srdci, které bylo plné lásky k ní. Hermiona byla vždy prozíravá, pokud šlo o priority,“ řekl Severus. Stín pochybností, který se objevil v Ronových očích, se mu nezamlouval. Poskytování útěchy mu bylo prakticky cizí, ale Hermiona a Ron byli skálou, která udržela Harryho a jeho svět pohromadě, zatímco se všechno ostatní rozpadalo. Nemohl by se dívat, jak jeden nebo druhý trpí. Ani tiše sedět, aniž by pronesl jedno nebo dvě slova, která by ulehčila jejich trápení. Byl jejich dlužníkem. Za to, co pro něj udělali, když byl ještě dítětem, i za to, co se pro něj pokoušeli dělat teď. „Díky, ale… nepřipadá ti, že s Harrym je to stejné?“ „Ne, to není. Oceňuji, s jakým úsilím to pro mě děláš, ale tyto dvě situace se nedají srovnávat. Hermiona tě takto vnímala vždycky. Harry mě nikdy nebude vidět jinak než jako přítele. A bude to tak nejlepší.“ „Severusi…“ „Proč na mě tolik naléháš?“ „Protože chci tebe i Harryho vidět šťastné,“ opakoval Ron s dětskou upřímností. Severus ho za to chtěl zabít. Bylo to stejně rozčilující, jako když to dělal Harry. Seděl tam ponořený v tíživém tichu a pokoušel se vymyslet, jak tento rozhovor ukončit, aniž by tím mezi ně vnesl nesoulad. „A protože to Harrymu dlužím,“ řekl Ron do ticha po dlouhém mlčení. Severus téměř nakrčil nos, jak ucítil známky slabosti. „Zač?“ „Před jedenácti lety jsem zničil něco, co pro něj bylo velmi výjimečné. Bylo to něco, co mu nemůžu vynahradit. Ačkoli mi to už odpustil.“ Před jedenácti lety musel být Ron ve svém závěrečném ročníku v Bradavicích, pochopil Severus a znovu se krátce vrátil k myšlence, jak mladí byli lidé, kteří se mu stali rodiči. A v kontrastu k tomu před jedenácti lety byl on sám už více než dvacet let místním učitelem. Pochopil Ronovu náhlou nejistou. Jako by si myslel, že toho řekl příliš mnoho. Severus z náznaků odhadl, o čem hovoří. „Máš na mysli Harryho vztah s Blaisem Zabinim?“ „Takže ti o tom řekl.“ Ron vypadal téměř sklíčeně, když pokračoval, a zdálo se, jako by mluvil spíš sám k sobě než k němu. „Samozřejmě, že ti to řekl. Byla to pravděpodobně ta nejkrutější věc, jakou mu kdy kdo udělal. A já jsem za to byl plně zodpovědný, takže jsem si jistý, že se o tom zmínil.“ Severus by téměř dával přednost té všetečné všechno-bude-dobré verzi Rona, než té plné smutku a viny. „Harry mi řekl jen to, že se Zabini a on nedokázali vypořádat s tlakem souvisejícím s jejich kolejní příslušností,“ ujistil ho rychle. Ron se zamyšleně zadíval a potom zamumlal: „Pak mi tedy asi doopravdy odpustil.“ „Smím se zeptat, o čem to mluvíš?“ otázal se ho Severus, než si to stačil rozmyslet. Když byl s Harrym, Ronem a Hermionou, občas zapomínal, že už není sedmiletým chlapcem. Tehdy milovali, když kladl tento druh osobních otázek. Výraz v jejich očích mu ale pokaždé znovu připomněl, že v něm vidí svého surového profesora lektvarů, stejně jako to milované dítě. Ze všech sil tuto vzpomínku potlačil, sklopil oči a tiše řekl: „Odpusť mi. Neměl bych se na to ptát. Není to moje věc.“ Po chvíli rozpačitého mlčení se ozval Ron: „Ne, to je v pořádku. To jen… Nejsem moc pyšný na to, co jsem tehdy udělal, takže je docela těžké o tom mluvit.“ „Směl bych ti vyprávět o některých věcech, které jsem udělal jako Smrtijed, než jsem se vzpamatoval? Ujišťuji tě, že ať už jsi Harrymu udělal cokoli, úrovni těchto zločinů se to ani nepřiblíží.“ 84

„Ne, to není nutné. Hádám, že to chápeš.“ Jeho tělo se zcela uvolnilo. „Vzpomínáš, jaké to tehdy ve škole bylo... Malfoy, Crabbe a Goyle byli ještě tady. Smrtijedi takřka každý týden podnikali útoky na rodiny členů Řádu, takže každý ztratil někoho, kdo mu byl blízký.“ „Byla to těžká doba,“ potvrdil Severus, kterému se opravdu příliš nechtělo u takových vzpomínek setrvávat. Mohly to být těžké časy, ale Albus byl dosud naživu a ředitel jedné z jeho kolejí se ještě nestal vrahem. „Jo, to byla. A uprostřed toho šílenství Harry nakonec zjistil, že ho ve skutečnosti nepřitahují dívky. On, ach jo, začal se vídat s Blaisem. Neuvěřitelným způsobem to dokázali udržet v tajnosti. Kdyby mi to Harry neřekl, nikdy bych na to nepřišel, i když si myslím, že Hermiona se o tom v duchu dohadovala. Ale znáš Harryho. Nedokázal by neustále žít v takové lži a tak… tak mi to řekl.“ „A?“ pobídl ho Severus, když se Ron odmlčel. „Samozřejmě mě chytil rapl. Nerozčílilo mě, že Blaise byl muž, ale že to byl Zmijozel.“ Ron se mu zadíval do očí a tiše doznal: „Nedokázal jsem pochopit, jak Harry vůbec může riskovat vztah s někým, kdo celých sedm let spal ve stejné místnosti s Malfoyem a jeho partou.“ „Zabini a Kerrigan nikdy nepatřili k Malfoyovým oblíbencům,“ řekl Severus. „Já to vím… teď. Jediné, co jsem byl schopný vidět tehdy, bylo, že Harry spí se Zmijozelem, a že je jen otázkou času, než ho Zabini zradí Voldemortovi. Já… naprosto jsem to zkazil. Nazval jsem Harryho zrádcem a udělal jsem kolem toho takový kravál, že každý z koleje věděl, co se stalo. Řídili se mým příkladem a ten rok to dávali Harrymu celé měsíce sežrat. Bylo to příšerný. Hermiona byla jediná, kdo ho v tom všem podržel, a celou dobu se mnou nepromluvila. Kvůli své nenávisti a hlouposti jsem je oba málem ztratil.“ „O tom jsem vůbec nevěděl,“ řekl užasle Severus. Kdykoli došlo mezi třemi nejslavnějšími Nebelvíry k rozkolu, bývalo to jasně patrné. „Nedávali jsme to najevo. Bylo dost zlé, že Harry spává se Zmijozelem. Ještě, aby se to dozvěděl Malfoy,“ řekl Ron. „Co se stalo?“ zeptal se Severus. Ron se nevesele zasmál. „Vyhrál jsem. Vzpomínáš si na ten poslední famfrpálový zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem? Před tím, než se Malfoy, Crabbe a Goyle připojili k Smrtijedům?“ „Není pravděpodobné, že bych na tuto hru mohl zapomenout,“ odpověděl Severus. Zmijozelové hráli mimořádně útočně a strhla se rvačka. A ještě než hra skončila, tribuny zaplavily výtržnosti a vypukl boj mezi přívrženci světla a temnoty. Stejně jako tam venku válčili jejich rodiče. Po tom všem byly famfrpálové zápasy odvolány až do konce roku. „Blaise se ocitl v tom nejhorším mumraji. Sotva z toho vyvázl živý,“ řekl Ron. „Jestli si dobře vzpomínám, ty jsi byl ten, kdo ho z té vřavy vytáhl,“ poznamenal Severus, nyní zvědavější než dřív. „Nikdy se ničeho nedopustil, kromě toho, že chodil s Harrym… a všichni byli připraveni ho za to zabít. Nebylo to správné.“ Ron sklopil oči. „A všechno to byla moje vina. Jenže v tu chvíli bylo pozdě cokoli měnit. Škody už byly napáchány. Následujícího dne se Harry s Blaisem rozešel.“ „Proč?“ zeptal se Severus. Říkal si, že kdyby byl na Potterově místě a měl by se s někým rozejít, byli by to přátelé, kteří se k němu otočili zády. „Nikdy jsme o tom vlastně pořádně nemluvili, ale… Myslím, že se stále ještě obviňoval ze smrti Cedrica Diggoryho. Někoho, na kom mu záleželo, málem zabili. Jen proto, že s ním měl vztah. A to bylo pravděpodobně víc, než tehdy dokázal unést.“ „Muselo to pro něj být těžké,“ vyslovil bez přemýšlení Severus. 85

„Jo. Ten den, kdy nám řekl, že to ukončil, byl strašlivý. Byla to ta nejsmutnější a nejstatečnější věc, jakou jsem kdy viděl. Hned poté, co se s Blaisem rozešel, přišel do společenské místnosti. Na jeho tváři byly ještě stopy po slzách. Řekl nám, že už nejsou spolu, a že tedy můžeme Blaise nechat být. Varoval nás, že jestli po něm někdo znovu půjde, bude to brát jako osobní útok a podle toho s tím naloží. Potom se otočil na patě a odešel do naší ložnice. V té době už jsme se kvůli tomu, co se stalo, všichni cítili provinile. Vidět, jak jsme Harrymu ublížili, to ještě zhoršilo. Všichni se to Harrymu i Blaisovi snažili vynahradit, ale… bylo příliš pozdě.“ Severus se zhluboka nadechl. Cítil, jako by se právě probíral z působení kouzel Sirény. Nakonec se do ticha zeptal: „Jak jste se… přes to přenesli? Zní to jako ten druh věcí, které by mohly ukončit přátelství.“ Ron shlédl na šachovnici. „Málem ano. I když už se k nám Harry nechoval rozzlobeně. Bylo to jako… jako by byl uvnitř mrtvý, což bylo ještě horší. Hermiona s nikým z nás nepromluvila. Blaise se na nás nepodíval, ani aby přijal omluvu. Ne že bych se mu divil. Nejspíš by to tak pokračovalo až do ukončení školy, kdyby…“ „Útok na Bradavice,“ dopověděl Severus. „Jo. Blaise, Hermiona a já jsme skončili spolu – bránili jsme ložnice nebelvírských prvňáků. Smrtijedi chtěli Blaise odstranit, protože byl Zmijozel a odmítl se k nim připojit. Strávili jsme spoustu času jeho obranou, stejně jako obranou ložnic. Myslím, že mu to pomohlo překonat to, co jsem mu udělal. A pokud jde o Harryho… vzpomínáš si, jak se během závěrečného útoku Smrtijedů propadla nebelvírská hlavní chodba? V tu chvíli si Harry myslel, že jsme všichni mrtví.“ „Vzpomínám si. Když Harry viděl, že Nebelvírská věž padá, přestal se soustředit a málem to nezvládl,“ přikývl Severus. „Na to, že se z něj stal pamětník bitvy, nebyl úplně při smyslech. Ale nakonec, kdo z nás tehdy byl?“ „Profesor Brumbál?“ navrhl se smutným úsměvem Ron. „Ano, předpokládám, že když do bitvy vstupuješ šílený, jen velmi málo z toho, co se během ní přihodí, tě může vykolejit,“ řekl Severus. „Severusi! O mrtvých jen dobře,“ káral ho Ron. „Neřekl jsem o něm nic špatného. Jeho myšlenkové pochody by nikdo nemohl nazvat logickými; proto byl tak úžasný. Ale ty jsi mluvil o Harrym,“ vrátil se k tématu, které v posledních dnech neustále zaměstnávalo jeho mysl. „Když pochopil, že jsme všichni nezemřeli, propukl v pláč a vrátil se k nám… Myslím, že to bylo jedinkrát, kdy jsem ho viděl brečet. Brzy to vypadalo, jako by se ty věci předtím nikdy nestaly. Byl prostě hrozně šťastný, že nás má zpátky. A od chvíle, kdy se s námi po tom všem spřátelil i Blaise, všechno šlo mnohem snadněji. Pořád jsem doufal, že to Harry a on zkusí znovu, ale…“ „Takže si myslíš, že když budeš povzbuzovat Harryho, aby… se se mnou dal dohromady, tak mu to nějak vynahradí to, co se stalo před jedenácti lety?“ zeptal se Severus. Nechtěl být kritický, ale kvůli Harrymu ho bolelo srdce. A vůbec nepomáhalo, když si vzpomněl, jak usilovně se snažil udělat Potterův okouzlující život tak obtížným, jak jen bylo možné. Ano, to co Ron provedl Harrymu, bylo strašné, ale připomínka některých věcí, které on sám Harrymu řekl nebo udělal, mu těžko dávala právo, hodit kamenem. „Ne. Vím, že mu nikdy nelze vynahradit to, co jsem mu vzal, ale… jestliže mu mohu pomoci najít štěstí, udělám pro to cokoli.“ „Potom ho musíš povzbudit, aby si našel nějakého příjemného mladého muže, který bude…“ zasekl se uprostřed věty, protože dveře do obývacího pokoje se s třesknutím otevřely, a v rozevlátém hábitu barvy půlnoční modři vrazil do místnosti objekt jejich konverzace. 86

Ron a vlastně oni oba strnuli jako zloději. „Je mi jasné, že nemůžete plánovat oslavu s překvapením - ta byla už před několika měsíci. Takže co ty provinilé tváře?“ zasmál se Harry a přišel ke stolu. Zastavil se vedle Severuse, sebral jeho máslem namazaný ořechový chlebíček a bez váhání ten kousek zhltnul. „Nechápu, jak to můžeš snést. Je to odporné.“ „Všiml jsem si, že jsi mi nic nenechal,“ poznamenal Severus. Harry se rozesmál. „Sbírání stínolunek je pěkně žíznivá práce.“ „To bylo jídlo, ne pití,“ upozornil ho Severus. „Ach, máš pravdu,“ řekl Harry a pak dopil také Severusův čaj. „Příliš mnoho mléka,“ postěžoval si s nakrčeným nosem. Ron se uculoval a Severus se pokoušel rozhodnout, jak na takovou troufalost reagovat. „Takže, co máte vy dva za lubem? Není teď vaše ložnice puntíkovaná, že ne?“ zeptal se Harry Rona a šibalsky se usmál. „Ve skutečnosti je tam pěkná oranžovo růžová skotská kostka,“ odpověděl Ron a pleskl Harryho přes ruku, která se pokoušela uchopit jeho poslední vaječný dortík. „Ty jsi s ní začal žít, kámo, ne já,“ zasmál se Harry a ukradl dortík druhou rukou. „Někteří z nás by nemuseli žít vůbec, pokud nebudou pamatovat na dobré vychování,“ řekl Ron. „Promiň,“ omluvil se Harry. „Chceš ho zpátky?“ Severus i Ron se pochybovačně zahleděli na napůl snědený dortík, který mu Harry nabízel. „Ne, samozřejmě, že ho nechci zpátky. O to přece nejde. Hermiona a já jsme ti dali lepší vychování, než je tohle,“ stěžoval si Ron hlasem, který zněl starší, což Harrymu způsobilo záchvat smíchu. „Dnes večer sis to užil, nebo ne?“ zeptal se Ron, když se veselí utišilo. „Ano. Ubohý Neville. Měli jsme asi polovinu stínolunek, které potřeboval, když se objevili jednorožci a začali nám pomáhat s jejich hledáním. Zůstal ještě venku a je pěkně na nervy,“ řekl Harry. „A z dobrého důvodu,“ odvětil Severus. „Ten les se nenazývá Zapovězený pro nic za nic. Je nebezpečný, někdy i smrtelně, což byste zrovna vy měli vědět.“ „Jo, ale dnes večer to tam nádherně voní. Všechno čerstvé a v rozpuku. Zítra v noci bychom se tam mohli jít projít,“ navrhl Harry. Pak se zadíval na šachovnici a zeptal se: „Kdo vyhrává?“ „Momentálně velmi bolavé téma,“ řekl Ron a zazubil se. „Severus právě padl do pasti. Ukolébal tě falešným pocitem bezpečí,“ konstatoval Harry a posadil se na židli vedle Snapea. Severus se pokusil o zlobný pohled. „Ještě tři tahy a dostanu šach-mat.“ „Čtyři, ale už se to blíží,“ opravil ho Ron. „Tady to máš,“ řekl Severus. „Nemám jinou možnost než uznat tvou převahu.“ „Příliš snadno se vzdáváš,“ brblal Harry. „Tady, zkus to.“ „Harry!“ napomenul ho Ron, když Harry přesunul Severusova zbývajícího střelce o tři políčka dál. „Vrať to zpátky!“ „Ne, to je v pořádku,“ řekl Severus. Na ten tah nepřišel, ale díky němu se podařilo odložit neodvratné. A pokud Ron nepohne svou královnou, Severusův střelec ji v příštím tahu zajme. Severus pak vyděšeně sledoval, jak bílá královna ustupuje. Hrozba šach-matu byla o pár tahů odložena. Harry se natáhl pro jednoho ze dvou Severusových zbývajících pěšců. „Nevadí?“ zeptal se. Severus zaujatě mávl směrem k šachovnici. „Jako doma. Byl jsem připravený, že už to vzdám. Pokud ovšem nepovažuje Ron takovou přesilovku za nespravedlivou.“ 87

Ron se zazubil. „Cože? Vy dva? Leda ve snu.“ Severus užasle sledoval, jak Harry postupně ničí síť, kterou kolem něj Ron upředl, a to několika zdánlivě neplánovanými tahy. Pokaždé si byl Severus jistý, že Harry přijde o figurku, kterou použil, ale Ron ani jednou nebyl schopen zajmout černé, aniž by musel obětovat nějakou mnohem důležitější ze svých vlastních. Následujících pětačtyřicet minut strávili tímto způsobem. Ron naháněl Harryho po celé šachovnici, ale ani jeden z nich nepřišel o jedinou figurku. Harry se právě chystal ustoupit s jejich černou věží do bezpečí, když Severus vztáhl ruku, aby ho zastavil. „Ne, počkej, raději tuhle,“ navrhoval a přesunul vedlejšího pěšce vpřed. Harry se na něj zadíval a široce se usmál. Ron táhl svým pěšcem, aby tuto novou hrozbu namířenou proti jeho královně, blokoval. Severus jeho pěšce zajal střelcem. Bílá královna by v příštím tahu mohla získat další figurku, ale Harry rozmístil do jedné nenapadnutelné linie jejich věž a střelce. Kdyby Ron střelce zajal, musel by obětovat královnu – a v příštím tahu by ztratil krále, uvědomil si nadšeně Severus. „Myslím, že je to šach.“ „Spíš mat. Sakra!“ zvolal Ron nevěřícím hlasem a zíral na šachovnici. „Úžasná hra!“ „To sotva,“ řekl Severus. „Společně jsme neměli konkurenci.“ „Ne, byl jsi fantastický. Řekni mu to, Harry,“ naléhal Ron. „Má pravdu. Byl jsi fantastický. Ron neprohrál od doby, kdy mu bylo šestnáct. S nikým,“ řekl Harry. „Než ses ke mně připojil, prohrával jsem. Zásluhy musí být tvé,“ tvrdil Severus. Harry se zasmál. „V žádném případě. Jediné, v čem jsem dobrý, je nechat se honit kolem šachovnice. Hrál jsem s ním už tolikrát, že vím, jak se udržet dál od bezprostředního nebezpečí. Ale nakonec už jsem se nudil a on mi začal brát figurky. Jsi to ty, kdo je schopen prohlédnout jeho taktiku.“ „Měl jsem prostě štěstí, to tě ujišťuji,“ řekl Severus, který si stále nebyl jistý, jak dokázali vyhrát. „Hádám, že jsme neporazitelný tým,“ usmál se Harry a natáhl se, aby si ukrojil další krajíc ořechového chlebíčku a namazal ho máslem. „Přesně tohle jsem se mu pokoušel říct celý večer,“ řekl Ron. „Hm?“ udělal tázavě Harry přežvykující sousto. „Rone…“ varoval ho Severus. K jeho nesmírné úlevě se Ron jen začervenal a rychle zamumlal: „To nic.“ „Vy dva mi začínáte dělat starosti,“ poznamenal Harry, který právě vyprázdnil Severusův šálek. Severus pozvedl obočí, protože Harry šálek doléval a přidával mléko, dokud nápoj nebyl dostatečně světlý, přestože sám dával přednost černému. Podal mu ho. Severus si usrkl, ale pak se prudce narovnal, protože mu ho Harry zase sebral, polovinu obsahu do sebe hodil. Aby mu ho následně znovu vrátil. „Kvůli čemu?“ zeptal se Ron hlasem provinilého spiklence. „Při představě, že byste vy dva spojili své síly, mi tuhne krev v žilách. Nikdo by nedokázal…“ Harry umlkl, protože dveře se znovu otevřely. „Ach, moji tři nejoblíbenější lidé na celém světě!“ zazubila se Hermiona. Její světle purpurový hábit lemovaný černým sametem jí náramně slušel. Přešla místnost a dala Ronovi letmý polibek, pocuchala Harrymu vlasy, jako to dělávala před dvěma měsíci, když jim bylo sedm, a když procházela, aby se posadila na židli vedle Rona, lehce se 88

dotkla Severusova ramene. Pohlédla na ně a stejným mateřským tónem, který používala před několika týdny, prohlásila: „Harry, vrať Severusovi jeho hrnek a vezmi si svůj.“ Její napomínání by mohlo být přijato lépe, kdyby se vzápětí nenatáhla pro Ronův šálek a nenapila se z něj. Harry a Ron okamžitě vybuchli smíchy. Severus se k nim dokázal nepřipojit jen do chvíle, kdy se absolutně zmatená Hermiona zeptala: „Co je?“ Harry se zklidnil a prohlásil: „Jdeš nám příkladem, hm?“ A ukázal na Ronův hrnek. „Ach… tedy…“ Po tváři se jí rozlil rozpačitý úsměv. „Sraz se vám vydařil?“ zeptal se Ron. „Ach ano. Madam Malkinová radila dívkám, jak rozjet vlastní obchod,“ odpověděla Hermiona. „To tu není nic jiného než ořechový chlebíček?“ „No, nečekali jsme, že se vrátíš tak brzy, že ano?“ řekl Ron. „Je tu tohle,“ prohlásil Harry a znovu nabídl napůl snědený vaječný dortík, který ukradl Ronovi. Hermiona na něj chvilku zírala. Když se po té věci začala natahovat, Severus ji zastavil. „Upřímně, cožpak nikdo z vás mimo třídu nepoužívá magii? Accio koláčky, cukroví a sušenky.“ Slova byla sotva dopovězena, když přilehlým oknem vletěl do místnosti zlatý podnos s rozinkovými koláčky, vaječnými dortíčky a nejrůznějšími druhy sušenek. Jakmile dosedl na stůl, Hermiona a Harry se na něj vrhli jako vyhladovělí vlci. Severus se na ně díval a vrtěl hlavou. „Skutečně nedokážu pochopit, jak jste vy tři mohli v kouzelnickém světě přežít tak dlouhou dobu,“ komentoval zvuky, které jeho společníci vydávali na znamení spokojenosti s tím, jaké dobroty zvolil. „Máš na mysli, proč si takové věci nepřivoláváme?“ zeptal se Harry a přitom gestikuloval třešňovým koláčem. „Tedy, ano. Pro začátek,“ řekl Severus. „To je snadné vysvětlit,“ začal Harry, ale místo vysvětlování se zeptal: „Odkud se to vzalo?“ „Jak to myslíš – odkud se to vzalo? Právě jsi viděl, že jsem to přivolal,“ vysvětloval mu Severus jako idiotovi. Harry se jen zazubil. „Nevyrobil jsi to jen tak z utěrky. Ani jsi to nepřeměnil z drobečků. Odkud jsi to přivolal?“ Severus otevřel pusu a zase ji zavřel. Po chvíli přemýšlení, řekl: „Podle reliéfů na podnose předpokládám, že to cukroví pochází z bradavických kuchyní. Je na tom něco v nepořádku?“ „Ne, v tomto případě není,“ řekl Harry. „Domácí skřítkové pokaždé udělají tolik jídla, že by se nakrmila celá armáda plus škola. Ale v jiných případech… přivolat si to, co chceš, by mohl být problém. Hermiona a já jsme ohledně toho udělali pár výzkumů.“ „O přivolávání? Není to jako by mudlové dělali výzkum o chození a dýchání?“ zeptal se Severus. „Je to něco, co kouzelník instinktivně dělá, aby si usnadnil život. Proč byste měli mít potřebu to zkoumat?“ „Většinou, když si něco přivoláváme, jedná se o věc, kterou už vlastníme. Většinou, to je to. Jenže během Turnaje tří kouzelníků, než se mi podařilo zjistit, jak využít magii pro dýchání pod vodou, jsem byl v pokušení přivolat si potápěčský dýchací přístroj.“ Severus mu věnoval sarkastický pohled a Harry doplnil: „No dobře. Než mi Dobby poradil, jak dýchat pod vodou. Ale jde o to, že kdybych si ten přístroj přivolal, odkud by se vzal? Z Exeteru? Z Paříže? Z Austrálie? Já jsem žádný neměl, takže by musel přiletět odjinud.“ „Za předpokladu, že bys měl dostatečnou moc přivolat si něco z takové vzdálenosti,“ řekl Severus a jeho hlas jasně vyjadřoval, jaký na to má názor. Harry na jeho pochybnosti reagoval prostým úsměvem. „Byl jsem zoufalý. Přiletěl by.“ 89

„Stále nechápu, co se snažíš naznačit,“ řekl Severus. Harryho výraz jasně naznačoval, že podle něj je podstata věci jasná. „Nuže, kdyby si Harry ten dýchací přístroj přivolal, byl by ho odněkud ukradl,“ vysvětlovala Hermiona. Severus se na ni podíval, jako by se zbláznila. „Cože?“ „No, on sám žádný nevlastnil a nebyl dost starý ani schopný, aby si nějaký přeměnil – ne že bych chtěla vsadit svůj život na přeměněný dýchací přístroj – takže, přivolal by si dýchací přístroj někoho jiného,“ dodala. „Ale neudělal to,“ řekl Severus. „Využil rady domácího skřítka.“ „O to nejde,“ reagovali jednohlasně Harry a Hermiona. Severus se podíval na Rona, který jen pokrčil rameny. Bylo zjevné, že tento problém zajímal spíš mudlorozené kouzelníky, než ty, kteří vyrostli v kouzelnickém světě. Ve snaze pochopit otázku, do které byli Hermiona a Harry tak zapálení, se Severus zeptal: „Takže, jaký druh výzkumu jste dělali? A co prokázal?“ „V okolí školy jsem rozmístila řadu ne úplně běžných předmětů a Harrymu jsem dala jejich seznam, aby je mohl přivolat,“ řekla Hermiona. „Všechny k němu přiletěly.“ „A to bylo překvapení, protože?“ Severus se snažil, aby jeho hlas nezněl sarkasticky. „A potom jsem mu dala seznam velmi obvyklých předmětů, aby je také přivolal,“ pokračovala. „To je domácí úkol ze čtvrtého ročníku,“ poznamenal Severus. „Ano, to je. Ale studenti obvykle přivolávají něco, co jim patří,“ řekl Harry. „Když jsem použil Hermionin seznam běžných věcí, reagovaly na to ty nejbližší věci, které odpovídaly popisu.“ „Stále nerozumím, v čem je problém,“ odpověděl Severus a vzal si nový krajíc ořechového chlebíčku. Harry povytáhl obočí a jeho klikatá jizva se přitom velmi neodolatelným způsobem zkroutila. „Accio brokátový kabátec,“ řekl. Severus zalapal po dechu, protože všechny jeho knoflíky se naráz rozepnuly. Kabátec se z něj svlékl, cestou se mimoděk otřel o máslo a odletěl od něj k Harrymu, který ho s ušklíbnutím chytil ve vzduchu. „Už chápeš, v čem je problém?“ zeptal se. „Pokud neupřesníš čí kabátec nebo třeba koláček chceš, kouzlo přivolá ten nejbližší,“ dodala Hermiona a hrdinsky potlačovala hihňání nebo cokoli, co se snažilo proniknout do jejího výrazu. „To je důvod, proč nepoužíváme přivolávací kouzlo, pokud to není nezbytně nutné.“ „Nebo pokud nejsme velmi konkrétní při popisu objektu, který přivoláváme,“ řekl Harry. „Pochopil jsem. Mohl bych dostat svůj kabátec zpátky, prosím?“ požádal s veškerou důstojností, které byl vzhledem k tomu, že tam seděl s rukama a rukávy pokrytými máslem, schopen. Tentokrát nikdo neprojevil snahu maskovat smích a všichni vybuchli. Dokonce i Severus cítil, jak se mu zvedají koutky. Nemohl uvěřit, jak si tu prostou chvíli s těmi třemi lidmi užívá. Uvolněně se ve svém křesle opřel a seslal na sebe a svůj kabátec jednoduché čistící kouzlo. Čímž své společníky ještě více pobavil.

WWWWWWW

90

7 Jednu věc o Chlapci, který zůstal naživu tisk, ani učebnice dějepisu nikdy nezmínily. Totiž fakt, že kdyby mu hlava neseděla mezi rameny, byl by schopen ji někde zapomenout. Severus si nevzpomínal, že by byl Harry za svých studentských let tak zapomnětlivý. Teď, když měl s tímto mužem tak blízký vztah, byl však svědkem toho, jak roztržitý mladý učitel Obrany uměl být. Nejnovější příklad Potterovy zapomnětlivosti byl typický - Harry včera v noci sešel dolů do Severusovy laboratoře, aby tam opravil domácí úkoly čtvrtých ročníků. Dělal tak Snapeovi společnost, zatímco ten pracoval na lektvaru proti nachlazení pro ošetřovnu. Severus nebyl překvapený, když ráno během druhé vyučovací hodiny shlédl ze stupínku a uviděl hromádku Potterových papírů. Ležely na prázdné lavici hned vedle Stantona. Naštěstí měli toho dne oba dva volnou třetí hodinu, takže stačilo jen vypátrat, kde ten trouba je. U Merlinových vousů, ještě nikdy neviděl nikoho tak bystrého, jako byl Potter, kdo by byl tak iritujícím způsobem nepozorný. Severus došel k závěru, že nejpravděpodobnějším místem, kde Pottera najde, bude sborovna. On sám, pokud se tomu mohl vyhnout, tyto prostory nijak zvlášť nevyhledával. Věděl ale, že většina jeho kolegů se tam během přestávek mezi hodinami zastaví, aby si vzájemně vyjádřila soustrast. Navíc to byla jedna z místností, do které se mohl nejsnadněji dostat, protože mezi jeho lektvaristickou laboratoří a komorou sousedící se sborovnou vedla tajná chodba. Jakmile Severus uvolnil desku tajného vchodu, zrušil Lumos na své hůlce. Komora byla jako vždy temná a prázdná. Zavřel za sebou a došel ke dveřím, které vedly do sborovny. Jako obvykle byly pootevřené. Čas od času, když tuto cestu používal, seslal na sebe zneviditelňující kouzlo, vklouzl do jednoho z ušáků a potom se teprve nechal vidět. Dnes ale v jednom z nich seděl do šedého hábitu oblečený Neville Longbottom a četl si. Jasně zelený hábit přehozený přes područku vedlejšího křesla mu byl důvěrně známý. Alespoň že našel Harryho. Dveře na toaletu byly zavřené, takže Potter byl pravděpodobně tam. Severus se právě chystal vrátit do tajné chodby, aby mohl vstoupit normálním způsobem, když uslyšel, jak se někde hlouběji v místnosti ozvalo jeho jméno. Přesněji řečeno - jeho jméno zaznělo ze dveří sborovny, v nichž mohl Severus vidět kudrnatého Callise Millera a malou blondýnku Alicii Dřevohradbovou, kteří právě vstoupili. „Říkám vám, že jsem na vlastní oči viděl Pottera, jak se v sobotu ráno plížil ze Snapeových pokojů,“ trval na svém Miller zlomyslným tónem typickým pro všechny pomlouvače. „Ale no tak, Callisi. Nebuďte absurdní. Harry Potter a Snape? Dobré nebe,“ zavrhla tu myšlenku rozumným tónem Dřevohradbová. „Už jsem vám říkala, že o tom nesmyslu nechci slyšet.“ „Já vám ale říkám, že je to pravda!“ tvrdil Miller. „A i kdyby ano? Proč by to měla být naše věc? Jsou to dospělí muži, Callisi. Nestrkejte nos do jejich věcí,“ radila mu Dřevohradbová. 91

„Od chvíle, kdy se z nich zase stali dospělí, se jeden od druhého nehnuli. To nemůže být dobrovolné. Kdo se zdravým rozumem by byť jen promluvil se Snapem, pokud by to nebylo nezbytně nutné? Vy víte, jak je Potter důvěřivý, a jaký bastard je Snape. Kdoví, čeho je ten bývalý Smrtijed schopný? Pokud je tedy bývalý. Drží toho chlapce pod Impériem. Proč jinak by se Potter kolem toho umaštěného bastarda motal?“ Severus se kousl do rtu. Kolikrát už ho Harry varoval, že ti, kdo špehují, se o sobě málokdy dozvědí něco dobrého? K jeho absolutnímu šoku Neville Longbottom s klapnutím zavřel knihu a vyskočil na nohy. Jeho tváře se zbarvily do ruda a pohled se mu zatvrdil zuřivostí. „Nemyslím, že byste o profesoru Snapeovi měl mluvit takovým způsobem.“ Callisovy pobavené oči sjely Longbottoma pohledem. To, co viděl, na něj pochopitelně neudělalo dojem. Zdálo se, že stát tam, si od Longbottoma vyžádalo i ten nejposlednější kousek odvahy. Bylo to však víc, než by Snape od toho muže kdy očekával. „Pročpak by ne?“ „Protože to není správné. On o vás za vašimi zády takhle nemluví. Cokoli by chtěl říct, řekl by vám to do očí,“ napomenul ho Longbottom se zaníceností hodnou Godrika Nebelvíra. „Ale prosím vás. Jen proto, že do vás ten ničema momentálně nekope, mu budete lízat boty?“ zasmál se Miller. „Mějte páteř, Longbottome.“ „Žádnou další nepotřebuji. Ta moje mi k tomu, abych se dokázal vypořádat s někým takovým, jako jste vy, úplně stačí,“ vrátil mu Longbottom úder a v tu chvíli zněl skoro jako Harry. „Ach, vy a ta vaše…“ Millerova slova přerušilo otevření dveří od toalety. Vyšel z nich Potter, jehož rty byly úplně bílé. Harry byl téměř o pět palců menší než Miller, jenž byl skoro stejně vysoký jako Snape. Příliš nepomáhalo ani to, že v tu chvíli na sobě Harry neměl svůj hábit. Ty staré modré džíny a šmolkově modrá mikina mu vážně slušely, ale Harry v nich vypadal jako mudlovský školák. „Ach, tak odtud pramení vaše odvaha,“ řekl Miller. „Neville mě k tomu, aby byl odvážný, nepotřebuje. Velmi dobře si vystačí i sám. Možná to nevíte, ale Nevillovi bylo teprve patnáct, když v přímém souboji zlikvidoval dva Smrtijedy. Nemluvě o těch šesti, se kterými si poradil během útoku na Bradavice. Ale to jste nevěděl, že ne, Millere? Vy jste v té bitvě nebojoval.“ Potter se během doby, kterou spolu strávili, naučil umění správně zvolených narážek, uvědomil si Severus - stejně nepochybně jako ostatní lidé v místnosti slyšel onu nevyslovenou urážku. „Fénixův řád byl tajnou společností. Nemohl do něj vstoupit každý,“ odpověděl upjatě Miller. „A nevylévejte si na mně zlost jen proto, že jsem řekl, jak to je.“ „Řekl jste, jak to je? Vážně? A co jste tedy říkal? Nebo to bylo něco, co dokážete šuškat jen tehdy, když poblíž není nikdo, kdo by něco namítal?“ Harry předvedl i ucházející napodobeninu jeho úšklebku, ocenil Severus. „Chcete vědět, co jsem řekl? Proč ne, vždyť je to pravda. Právě jsem tady Alicii povídal…“ „Mě z toho vynechte, Callisi. Řekla jsem vám, že je to celé nesmysl,“ přerušila ho rychle Dřevohradbová. 92

„Každopádně… jen jsem jí povídal, jak jsem vás viděl plížit se v sobotu ráno ze Snapeových pokojů. A že jediným vysvětlením, proč jste byl přistižen zapletený s tím smrtijedským bastardem, je kletba Imperius,“ vyštěkl Miller. Severus se Millerovi svým způsobem musel obdivovat, ačkoli mu to otevřené osočení způsobilo tuhnutí krve v žilách. On sám by nikdy neměl odvahu říct Potterovi něco tak hrubě pobuřujícího. A to dokonce ani v době, kdy byl Harry jeho studentem. Jeden úder srdce a Harryho výraz se změnil v zuřivý. Severus očekával, že ať už sešle jakoukoli kletbu, z Millera zbude jen popel. Vypadalo to však, že Harry nad sebou ze všech sil drží kontrolu. Napjatým hněvivým hlasem, který si Snape tak dobře pamatoval z tuctů potyček s Craterem a jeho kumpány v prasinecké škole, Harry řekl: „Severus Snape je můj přítel a vy o něm takto mluvit nebudete. Přede mnou, ani nikde jinde.“ „Váš přítel? Tak tomu říkáte?“ zasmál se Miller. „Jaké pocity budou podle vás mít rodiče našich studentů, až se dozvědí, že se válíte s Voldemortovým nohsledem?“ Severus se snažil obrnit, připravit se na to, až Harry jednou provždy vyhlásí do světa, jak naprosto absurdní je myšlenka, že by mezi ním a Severusem Snapem mohlo být cokoli sexuálního. „Severus Snape nikdy nebyl Voldemortovým nohsledem. Bojoval proti tomu temnému čaroději mnoho let předtím, než se kdokoli v této místnosti vůbec narodil,“ odvětil Harry. Jeho ledový hněv byl mnohem strašidelnější, než ona planoucí zuřivost před chvílí. „Tímto způsobem o něm mluvit nebudete.“ Severus se zapotácel, jako by utrpěl fyzický šok. Harry to obvinění nepopřel. Nejednal, jako by mu pouhá myšlenka na to byla odporná. Jediné, co vzal v úvahu, byl útok na Snapeovo jméno. „Nebo?“ odfrkl si Miller. Harry na něj vteřinu jen zíral. Potom starší muž zalapal po dechu a ztuhl. Neobjevila se žádná hůlka, ale když se jednalo o Pottera, žádná nebyla třeba. Miller udělá dobře, když si to bude pamatovat. „Harry,“ vstoupil znovu do rozhovoru Longbottom, „co to děláš?“ Se zuřivostí v těch zlomyslných očích, Miller otevřel ústa, aby začal plivat jed, který měl na jazyku. Kamennou místnost naplnilo pronikavé krákání, které všechny div neohlušilo. „A takhle to bude, dokud se nenaučíte dobrým způsobům,“ řekl Harry. „Předpokládám, že si na to všichni budeme muset na chvíli zvyknout.“ Jako by mu Miller už nestál za pozornost, Harry se k němu otočil zády a vrátil se do křesla vedle Longbottoma. Miller stál ve dveřích, ruce přitisknuté k hrdlu a z otevřených úst mu vycházelo víc a víc krákavých zvuků plných hysterie. Severus viděl, jak se Alicia Dřevohradbová ze všech sil snaží nerozesmát. Hleděla na toho pošetilce stojícího na prahu a řekla: „Myslím, že bude nejlepší, když vás vezmu do nemocnice. Madam Pomfreyová s tím asi nic nezmůže, že ne, Harry?“ Harry se na Alicii podíval. „Myslím, že ne. Ledaže by mezi svými lektvary měla nějaký, který umí dodat dobré vychování.“ 93

„No, lektvary vyrábí Severus. Takže to není pravděpodobné, že?“ řekla a souhlasně se zazubila. Otočila se k Millerovi. „Pojďte, Callisi, než skončí vyučování. Jistě nechcete, aby vás takto někdo viděl.“ Z jejího tónu bylo ale zřejmé, že jí by to nevadilo. Poté, co Dřevohradbová vyprovodila krákajícího Millera, se ve sborovně rozhostilo ticho. „Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se Longbottom, když osaměli. Harry pokrčil rameny. „Jen jsem už strašně unavený ze života v akváriu. Mimochodem, děkuju za to, co jsi předtím řekl Millerovi. Nemusel jsi to dělat.“ „Ale musel. Vím, že on by to popřel, ale… profesor Snape je můj přítel,“ řekl Longbottom s přesvědčením beznadějného Nebelvíra. Bylo to legrační a absurdní v samém kořeni té myšlenky. Snape si uvědomil, že by to prohlášení nikdy nepopřel. A ani by o Longbottomovi neřekl nic nelaskavého, bez ohledu na to, jak silné puzení k tomu bude pociťovat. To, co Longbottom udělal, bylo neobyčejné. Severus se takovou věrnost naučil očekávat od Harryho Pottera, ale slyšet jak ho muž, kterého téměř sedmnáct let šikanoval, brání na základě pouhých několika týdnů milého chování, bylo nepochopitelné. To, čeho byl svědkem ho… zahanbovalo. „Harry?“ oslovil ho po nějaké chvíli Longbottom. Harry celou dobu hleděl do ohně hořícího v krbu před ním, a ve tváři měl absolutně prázdný výraz. „Ano?“ „To, co předtím Miller říkal… že tě viděl brzy ráno odcházet se Severusových pokojů… byla to pravda?“ zeptal se Neville. Harry si dlouze povzdechl a pak prostě řekl: „Ano.“ Žádné vysvětlování ani popírání. Prostě „ano“. „Ty a Severus spolu chodíte?“ K Severusovu naprostém šoku nebylo v Longbottomově tónu ani výrazu slyšet odsouzení či znechucení. Vypadal jen zvědavě, ani v nejmenším se nad tou myšlenkou nepozastavil. Harry se ve svém křesle prudce narovnal a podíval se na Nevilla, jako by teprve teď pochopil, o čem že se to baví. Neskutečně dlouho Potter neřekl nic. Severus si myslel, že tam bude sedět už navždycky. Tichý jako kámen. Dokonce se nepokusil ono obvinění ospravedlnit. Možná se jednalo o další projev nebelvírského obskurního pravidla cti, které Severus nikdy nepochopil. Nakonec se Harry svalil zpátky do křesla. „Já sakra nevím, co to děláme, Neville. Jediné co vím, je, že už nejsem sám. To je to tak tak špatné?“ „Samozřejmě, že na tom není nic špatného,“ ujišťoval ho Longbottom. Natáhl se přes mezeru, která je dělila, a poplácal Harryho po rameni. Venku na chodbě se rozezněl zvonek a ohlásil konec třetí hodiny. Čtvrtá měla začít za deset minut. Harry si znovu povzdechl a vstal. „Myslím, že bychom měli jít. Ještě jednou díky, Neville.“ „Kdykoli,“ odpověděl s úsměvem buclatý učitel bylinkářství. „Ach, a Harry?“ „Ano?“ „Hodně štěstí.“ 94

„V čem?“ Harry zněl tak zmateně, jak se Severus cítil. Poprvé, co si pamatoval, Neville Longbottom vypadal takřka moudře. „Ve všem. Uvidíme se u večeře.“ Severus počkal, až Harry zamíří ke dveřím, a potom vklouzl zpátky do tajné chodby. Teprve když opustil temnou a zaprášenou stezku a vešel do své laboratoře, si všiml, že onen stoh pergamenů stále drží v ruce. Když si pospíší, mohl by je nechat v učebně Obrany proti černé magii. Dřív než začne hodina. Jenže to by znamenalo stanout Harrymu Potterovi tváří v tvář a on si nebyl zcela jistý, jestli je toho právě teď schopný. Měl toho hodně k přemýšlení. Dveře se s třesknutím otevřely a dovnitř vběhl brunet oděný do zlaté a rudé. „Pane Skippere!“ štěkl Severus. Mohutný chlapec nadskočil a vypadal, jako by se měl co chvíli počůrat. „Ano, pane?“ „Běžte do učebny Obrany proti černé magii a předejte to profesoru Potterovi,“ nařídil. Tmavovlasý chlapec s očividnou úlevou přikývl. „Samozřejmě, pane. Jdu na to.“ Když se obtloustlý student nervózně přiblížil, aby si od něj papíry převzal, Severusovi přišel na mysl jiný nebelvírský student, který měl stejně jako Skipper nízké sebevědomí. „Ach, a Skippere?“ „Ano, profesore?“ V temně hnědých očích se objevil rezignovaný výraz, když si chlapec uvědomil, že z toho nevyvázne tak snadno. „Deset bodů pro Nebelvír,“ řekl Snape. Pergameny rázem vyklouzly ze Skipperových bezmocných rukou a pokryly podlahu pod jejich nohama. „Promiňte, pane.“ Severus se musel kousnout do jazyka, když se student, kterého málem trefil šlak, na všech čtyřech kvapně pokoušel papíry posbírat. Ten chlapec se celý třásl. Když se zase postavil, tiše se zeptal: „Profesore Snape, opravdu jsem právě slyšel, že jste přidělil Nebelvíru deset bodů?“ Snape přikývl. „Měl jsem asi tak dvanáct let zpoždění. Běžte, chlapče.“ Dorazilo několik studentů z jeho vlastní koleje a Severus vědomě vynaložil velké úsilí, aby se dal dohromady. Před Zmijozelem jeden nikdy nemůže projevit slabost. Stejně jako Zmijozelové nikdy neočekávají férové jednání od Nebelvírů? Sotva. Harry měl pravdu. Jeho svět už nebyl stejný. Ani trochu. Téměř neschopný potlačit náhlý příval vděčnosti, se Severus otočil k tabuli, aby sestavil seznam ingrediencí, potřebných pro dnešní hodinu. Když na tabuli přepisoval „vraní peří“, pocítil neobyčejné potěšení. WWWWW „Harry. Na slovíčko, jestli můžete.“ Skončila čtvrtá hodina a Harry právě vycházel z učebny Obrany proti černé magii. Tón Minervy McGonagallové způsobil, že se prudce zastavil a škubl sebou. „Ahoj, Minervo,“ pozdravil. 95

„Právě jsem měla neobyčejně zajímavý rozhovor s madam Pomfreyovou. Mýlím se, nebo jeden z bradavických profesorů skutečně proklel svého kolegu?“ Ve chvílích, jako byla tato, znamenala rozvaha úplně všechno. Harry s maximálním sebeovládáním udržel svůj hlas i výraz a tiše odvětil: „Oba víme, že je to pravda.“ „Předpokládám, že pro to existuje nějaké vysvětlení,“ řekla Minerva. „Samozřejmě, že existuje. Řekl pár věcí, které by říkat neměl. Ztratil jsem nervy. Neměl jsem v úmyslu to udělat… Ono se to prostě… stalo. Vím, že je to hrozné a že jsem to dělat neměl, ale jsem rád, že to nebyla některá z Neodpustitelných.“ „Takové věci se nestávají prostě jen tak. Harry, chápete, jak je to závažné? Něco takového jednoduše nemohu ignorovat. Callis vyhrožuje, že s tím půjde až na Ministerstvo.“ „Já vím. Nepřemýšlel jsem.“ „Co řekl? Nikdy jste nebyl tak zbrklý. Takový druh chování bych očekávala od profesora Weasleyho, ne od vás.“ Harry si povzdechl a zahleděl se do chodby, která byla nyní úplně prázdná. „Je mi to líto, Minervo. Opravdu to nebyl záměr. Callis nazval Severuse Smrtijedem a naznačoval, že mě drží pod Impériem. Severus bojoval příliš dlouho a tvrdě, než aby musel snášet takový druh urážek od někoho, kdo za války ani nevytáhl hůlku. Ztratil jsem nervy a proklel jsem ho,“ řekl Harry s oprávněnou lítostí. Ve skutečnosti ho nemrzelo to, co udělal Callisovi. Jenom litoval nepříjemných důsledků, které jeho neuvážené jednání bude mít pro Minervu a školu. „Chápu.“ Chvíli na něj jen hleděla. „Takže, buďte tak laskav, běžte na ošetřovnu a zrušte tu kletbu.“ „Obávám se, že nemůžu,“ odmítl zdvořile. „Harry, teď není čas na hrdost. Jestli se do toho vloží Ministerstvo…“ „Myslím to tak, jak jsem to řekl, Minervo. Nemohu to zrušit. Bylo to kouzlo s podmínkou.“ Vytušil, že se ze všech sil snažila ovládnout. „A v čem spočívá ta podmínka?“ zeptala se. „Callis zůstane tak jak je, dokud se nenaučí způsobům,“ odpověděl Harry. Chvíli na něj šokovaně zírala. „Naučit se způsobům? Callis Miller? Ach, bože.“ „Já vím. Promiňte. Pokud chcete mou rezignaci…“ „Na rezignaci se neopovažujte ani pomyslet! Dost na tom, že musím díky vaší ztrátě sebekontroly nějak pokrýt už jedno místo. Dokud se Callis nenaučí způsobům, očekávám, že se postaráte o jeho třetí a pátou vyučovací hodinu. Rozumíte?“ „Ano, madam.“ Harry se cítil jako vyplísněný školák. „A co ostatní třídy?“ „O ty se postarám.“ „Opravdu si myslíte, že se do toho zapojí Ministerstvo?“ zeptal se Harry. „Kdyby tím kouzelníkem, který ho proklel, byl někdo jiný než vy, řekla bych, že ano. Ale oba víme, co se stane, pokud zjistí, že se to týká vás,“ řekla Minerva. Vypadala, že se jí trochu ulevilo. Protekce však nijak nepomohla zahnat výčitky svědomí způsobené nebelvírským smyslem pro čestnou hru. „Na vašem místě bych přesto očekávala předvolání na Ministerstvo.“

96

„Ano, Minervo,“ odpověděl. Další případ prominutí trestu díky tomu, že byl Chlapcem, který zůstal naživu. Znovu se na něj zahleděla a potom prohlásila: „Jsem si jistá, že to bude v pořádku, Harry. Alicia i Neville trvají na tom, že jste byl bezdůvodně vyprovokován. Něco vymyslíme.“ Povzbudivě ho poplácala po rameni a nechala ho stát uprostřed chodby. S myšlenkami na to, zdali někdy dostatečně dospěje a přestane páchat takové zmatky, se vrátil zpátky do třídy. WWWWW Filozofická myšlenka týkající se Bradavic, kterou kdysi vyslovil Albus Brumbál, se zase jednou ukázala být pravdivou. To, co se ve sborovně událo mezi Harrym a Millerem, mělo zůstat naprostým tajemstvím, takže se o tom přirozeně dozvěděla celá škola. Ne snad příčinu kletby, ale její následek. Harry byl tou pitomou záležitostí tak sklíčený, že se toho večera rozhodl vynechat večeři. O tom, co se stalo, už pověděl Ronovi a Hermioně, když se u něj na konci páté hodiny zastavili na kus řeči. Nechtěl během večeře celou věc vysvětlovat Blaisovi Zabinimu, když bude přímo vedle něj sedět Severus. Usadil se na polštářích před krbem v obývacím pokoji a pokoušel se opravovat domácí úkoly, když ho vyrušilo zaklepání na dveře. Pohled na hodiny stojící na krbové římse mu prozradil, že touto dobou zrovna končila večeře. Hermiona a Ron mu pravděpodobně přinesli něco k jídlu. S povzdechem se postavil a otevřel dveře. Muž v černém hábitu, který stál za nimi, jako by zaplnil celý vchod. Harry mrkl po Severusovi. Znal už každý výraz i každý detail té protáhlé ostře řezané tváře. V okamžiku, kdy se mu podíval do očí, věděl, jak nesvůj se jeho přítel cítí. Bylo to úplně poprvé, kdy Severus Snape navštívil jeho pokoje. Až do této chvíle si ani nebyl jistý, jestli Severus vůbec ví, kde se nacházejí. Martin, portrét starého kouzelníka se zrzavou bradkou, který visel na Harryho dveřích, pozoroval ředitele zmijozelské koleje s otevřenou podezřívavostí. Když si Harry povšiml zakrytého talíře a poháru, který Severus na podnose přinesl, šok vystřídal pocit vřelosti. „Ahoj,“ pozdravil a cítil, jak se mu navzdory starostem po tváři rozlévá úsměv. „Ahoj, promeškal jsi večeři,“ řekl Severus. „Pojď dál,“ vybídl ho ve snaze dostat Severuse z Martinova dohledu, dřív než portrét řekne něco, co jeho přítele ještě víc zneklidní. Severus ho následoval do pokoje. Černé oči přelétly všechno kolem, sklouzly na obrázky na krbové římse, knihovnu, křesla, pohovku, kávový a konferenční stolek, až se nakonec zastavily na polštářích a domácích úkolech rozprostřených na perském koberci před krbem. „Myslel jsem, že bys mohl mít hlad,“ řekl nakonec Severus a vrazil mu do rukou podnos. „Díky,“ odpověděl Harry, když si ho od něj přebíral. „Pojď si sednout.“ Severus šel za ním a posadil se na konec pohovky, blízko rozložených polštářů. Po krátkém zamyšlení Harry beze slova odlevitoval stolek mezi Severuse a místem, kde seděl, aby k sobě 97

během jídla mohli být otočení čelem a povídat si. Sledovali, jak se knihy, pergameny a všechen nepořádek na stolku odklízí a dělá místo pro podnos. Harry si pak zabral své místo na modrém sametovém polštáři a zvedl zlatý poklop, který přikrýval talíř s jídlem. Okamžitě ho zaplavila aromatická vůně pečeného hovězího masa. Zadíval se na jídlo. Bramborová kaše, hrášek, mrkev a omáčka – jeho nejoblíbenější pokrmy. Severus samozřejmě věděl, čím ho svést. Harry si náhle uvědomil, jak je vyhladovělý, a pustil se do jídla. Celou dobu cítil, jak se na něj ty černé oči upírají. Ne že by to bylo něco neobvyklého. Zdálo se, že ho Severus sleduje neustále. Nejdříve si Harry myslel, že ho jeho nový přítel pozoruje, aby odhalil případnou zradu. Teď už ale věděl, že tohle bylo prostě něco, co Severus dělává. „Chceš taky?“ zeptal se a nabídl muži sedícímu naproti vidličku s nabodnutým masem namočeným v omáčce. „Ne, děkuji. Už jsem jedl,“ odmítl tiše Severus. Zatímco Harry bral útokem zbytek své večeře, Severus se zjevně spokojil s tím, že ho při jídle pozoroval a obhlížel pokoj. Nakonec se zeptal: „Kde jsou tvé poháry ze Světového šampionátu?“ „Hm?“ zamumlal Harry s pusou plnou hrášku. „Není tu vystavená žádná z tvých famfrpálových trofejí. Myslel jsem, že jich budeš mít spoustu.“ Harry polkl a tiše řekl: „Ze Světového šampionátu mám jen dvě. Jsou v truhle v mé ložnici, společně s ostatními věcmi.“ Vytušil otázku, na kterou se ho Severus nezeptal, a odpověděl: „Nikdy nešlo o trofeje. Alespoň mně ne. Prostě mě bavilo hrát.“ Severus přikývl a znovu se mezi nimi rozhostilo ticho. Když Harry dojedl poslední sousto, mlčky odeslal prázdné nádobí zpátky do kuchyně. „Na tohle máš opravdu talent,“ podotkl Severus s pohledem upřeným na prázdný kávový stolek, kde ještě před okamžikem ležel podnos. „Jo, ale v tom, co jsi říkal o Vánocích, jsi měl pravdu,“ přiznal. „V čem?“ „Bezhůlková magie kouzelníkovi způsobuje problémy. Příliš často jednám, aniž bych si dostatečně promyslel následky.“ „Ach, Miller,“ poznamenal Severus. Přímočarost byla jednou z věcí, kterou Harry na tom muži miloval. Severus nikdy nechodil kolem horké kaše. Pokud chtěl o něčem mluvit, jednal otevřeně až neurvale. „Takže už jsi to slyšel,“ řekl s povzdechem a bezděčně si v obranném gestu přitiskl kolena k hrudi. „Myslel jsi, že se to nedozvím?“ odvětil Severus. „Zjevně jsem nemyslel vůbec,“ připustil ponuře Harry a doufal, že udrží svou vznětlivost na uzdě. Připravil se na nevyhnutelné otázky – proč a zač – ale Severus zůstával zticha. S pohledem upřeným na svého návštěvníka se Harry zeptal: „Kolik jsi toho slyšel?“ „Všechno,“ odpověděl Severus.

98

Harry ten tón poznával. Takový Severus používal v sedmi letech. Když byl přistižen při něčem nekalém a dospělí mu položili otázku, ze které nebylo jasné, jakou chtějí slyšet odpověď. Mohl téměř slyšet Nevillův hlas, jak se ptá: „Viděl jsi, kdo polámal tu temnomilnou révu, Severusi?“ A Severusova upřímná a zároveň zavádějící odpověď zněla: „Ne, pane, nikoho jiného jsem tu poblíž neviděl.“ A to ji polámal on sám. „Všechno? To znamená…“ zeptal se Harry a jeho pohled získal na pronikavosti. Severus se mu zadíval do očí. „Seslal jsi na Callise Millera kletbu s podmínkou a nemůžeš ji odstranit.“ Harry poznal, že se jedná o povšechnou odpověď. Zároveň ale tušil, že mu Severus lže, ale nedokázal přijít na to, v čem přesně. V tu chvíli však na zmijozelské hry neměl chuť a rozhodl se to přejít. „Hermiona ze mě vůbec neměla radost. Ty jsi mi taky přišel udělat přednášku o sebeovládání?“ Protože, jestli ano, může klidně rovnou odejít, rozhodl se Harry. Neměl náladu na nikoho, kdo by mu vykládal, jaký byl pitomec. To, že ztratil nervy, ho už trápilo dostatečně. „Sotva. Miller je pošetilec, který nepochybně dostal, co si zasloužil. Je zázrak, že se mu to nestalo už před lety,“ řekl Severus s upřímným potěšením. „Přišel jsem, abych ti přinesl jídlo.“ „Ach jo, promiň,“ odpověděl zahanbeně Harry. „Obávám se, že momentálně nejsem moc dobrý společník.“ „Ty sám jsi po mně nikdy nic takového nežádal,“ řekl Severus. „Co?“ zeptal se zmateně Harry. „Nikdy jsi nepožadoval, abych byl dobrým společníkem, pokud se s tebou chci přátelit. Nejsem takový pokrytec, abych po tobě chtěl něco, k čemu sám nejsem ochotný.“ „Tvou společnost jsem nikdy nepovažoval za nedostatečnou,“ protestoval Harry. Myslel na to, že ne vždy bylo snadné se se Severusem přátelit; ale vždycky to stálo za to. „Vždycky jsi měl ubohý vkus,“ odvětil Severus svým posměšným suchým tónem. Harry se nedokázal ubránit smíchu. Vytryskl z něj jako vodopád – divoce, neovladatelně a definitivně očistně. Když se konečně uklidnil, protřel si oči a řekl: „Bože, to bylo skvělý. Díky, vážně jsem se potřeboval zasmát.“ Na Severusových rtech se úsměv neprojevil, ale byl vidět v jeho planoucích očích. „Velmi rádo se stalo. Kdykoli budeš cítit potřebu být urážen, prosím, bez okolků mě požádej.“ Což samozřejmě vyvolalo další smích. Tentokrát jeho výbuch netrval tak dlouho. Harry si opožděně připomněl dobré způsoby a zeptal se: „Dal by sis něco k pití? Mám brandy, whisky a máslový ležák.“ „Brandy, prosím.“ Harry vstal a bez použití kouzel pro ně připravil nápoje. Vrátil se k pohovce, podal Severusovi jeho sklenku a posadil se vedle něj. „Co přesně tě tak rozzlobilo?“ zeptal se Severus po několika doušcích a chvíli mlčenlivého ticha. „Něco, co ten bláznivý Miller řekl?“ 99

„Ne. Chci říct, ano. V tu chvíli mě rozčílil. Ale je to idiot. Koho zajímá, co říká? Prostě jsem… Nesnáším, když takovým způsobem ztratím sebekontrolu.“ „No… mohlo to být horší. Mohl jsi použít Neodpustitelnou.“ „A to mě mělo utěšit?“ zeptal se Harry. „V utěšování je dobrá Hermiona. Já jsem realista. Miller své kolegy provokoval od chvíle, kdy přijel. Bylo nevyhnutelné, že si dříve nebo později vybere nesprávného člověka a příliš na něj zatlačí.“ „Já bych si jen přál, aby se to nikdy nestalo,“ bědoval Harry. „A já bych si přál, abych se nenarodil tak ošklivý. Ale musíme se vyrovnat s realitou,“ smečoval Severus suchým tónem, který byl za normálních okolností tak zábavný. Tentokrát ta slova nebyla legrační ani trochu. Harry hleděl do tváře svého přítele. Na ostré rysy, které mu kdysi připadaly ta nehezké, ale nyní byly prostě součástí toho, kým Severus byl. „Nejsi ošklivý. Nemluv tak o sobě.“ „Mám zrcadlo, Harry. Vím, jaký jsem,“ řekl Severus tónem prostým jakékoli sebelítosti. „Ale nepřišel jsem, abych řečnil o svých nedostatcích. Mluvili jsme o tom, co se dnes stalo s Millerem…“ „Miller mě nezajímá!“ odsekl Harry, zmatený přívalem ochranářských, téměř hněvivých emocí, které v něm vřely. Vyvolal je Severus, který sám sebe tak ledabyle shazoval. Harry věděl, že to byl přetrvávající důsledek týrání, kterému byl Severus během dospívání vystaven. On sám čelil stejným démonům den co den. Když dítěti budou jeho opatrovníci a vrstevníci dost často opakovat, že je bezcenné, dříve nebo později tomu uvěří. Ale to neznamená, že by to byla pravda. Ne v jeho případě a rozhodně ne v Severusově. S třesknutím postavil skleničku brandy na stolek, popadl Severuse za ramena a málem s ním začal třást. „Záleží mi na tobě. A nejsi ošklivý!“ Ačkoli byl Severusův výraz zcela prostý emocí, Harry v jeho očích rozpoznal paniku. Věděl, že Severusovi nebyly doteky příjemné. Pro Harryho už ale toto pravidlo dlouho neplatilo. I tak ale viděl, že ve svém příteli vyvolal obavy. Byl však příliš rozrušený, než aby věděl, jak ho upokojit. Uvědomoval si jen divoké emoce, které mu proudily tělem, a to, že byl Severus nějakým způsobem jejich příčinou. Harry dnes kvůli němu seslal na jiného člověka kletbu. Bylo sakra nemyslitelné, aby tu jen tak seděl a poslouchal, jak Severus blábolí stejné nesmysly, které říkal Miller. Zdálo se to jako věčnost. Připadalo mu, jako by se v něm něco mělo zlomit, anebo že v důsledku všech těch pocitů vybuchne. Pak ale přitáhl Severuse k sobě a zabořil do jeho kostnatého úzkého ramene tvář. A nejednou se cítil lépe. Když se kolem jeho zad sevřely dlouhé paže, byl opět téměř klidný. Nebo alespoň příčetný. Vdechoval sladkou ostrou vůni, která tvořila Severuse Snapea, a snažil se všechny ty emoce zvládnout. Stejně jako před měsícem, když se v pátek v noci vrátili od Tří košťat, Severus v jeho náručí ztuhl jako prkno. Každý centimetr jeho těla vyzařoval pocit nejistoty, který v něm ono objetí 100

vyvolávalo. Ale když tento prvotní mrazivý okamžik pominul, Harry ucítil, že ho jeho přítel napjatě poplácal po zádech. „Je mi to líto,“ zašeptal. Snažil se v sobě najít sílu odtáhnout se. „To jen… Dnes jsem něco strašně podělal, Severusi. Nedokážu odstranit tu kletbu. Nemůžu to dát do pořádku. Kdy už skutečně dospěju a přestanu dělat takový věci?“ „Ššš…“ Severusův sytý hlas ho uklidňoval, stejně jako ruka, která mu hladila záda. „Dospělost se přeceňuje. Oba to víme.“ Harry si odfrkl a znovu se zhluboka nadechl Severusovy vůně. „Strašně jsem to zvoral.“ Ze Severusových rtů splynula slova, která by nikdy nečekal. „Bude to v pořádku, Harry.“ Harryho tělo ztuhlo šokem, ačkoli v jeho duši cosi divoce a vítězně vykřiklo: „Ano!“ „Bude?“ zeptal se, neschopný uvěřit tomu, co právě slyšel. Tento muž, který svůj život vnímal jako test vytrvalosti, mu řekl, že bude lépe? „Ano.“ Severusův hlas byl pevný. „Jak?“ „Nějak to dáme do pořádku,“ slíbil Severus. Harry zhluboka vydechl a nechal se tím pocitem očistit. Odpočíval v Severusově náručí a snažil se zbavit úzkosti. Věděl, že by měl vstát a dát svému plachému příteli nějaký prostor, ale nemohl. Příliš to potřeboval. Lámal si hlavu a pokoušel se vzpomenout, kdy tady pro něj naposledy někdo takto byl, ale na nic nepřišel. Hermiona a Ron tu byli vždycky, samozřejmě, ale to bylo jiné. Byli jeho rodina, ale ani jeden z nich tu nebyl jen pro něj, takže je nemohl nazývat svými. Anonymní známosti, které měl v uplynulých několika letech, znamenaly jen zábavu – v zoufalém slova smyslu – ale žádná z nich mu nepřinesla útěchu. Jen fyzické uvolnění. A předtím? Tentokrát se přinutil upřímně přezkoumat to, co bylo mezi ním a Juliem. A pochopil, že ačkoli si myslíval, že to byla láska jeho života, tento druh podpory a intimity v ní chyběl. Sex byl úžasný, ale když bylo po všem, uvnitř se stále cítil osamělý. Dokonce i předtím, než ho Julius začal podvádět. Kdyby měl najít něco, co mu přinášelo takovéhle pocity, mohlo by to být to, co mívali s Blaisem, když byli ještě ve škole. Severuse i jejich vztah charakterizovala stejná neohrabaná nevinnost. Jenže… tohle přece nebyl stejný druh vztahu, nebo ano? Náhle si vzpomněl na otázku, kterou mu dnes odpoledne položil Neville, jestli jsou on a Severus spolu, a na svou nejistou odpověď. Pravdou bylo, že nevěděl, čím si vlastně byli. Při myšlence, že chodí se Severusem Snapem, se v něm všechno bouřilo, ale jak jinak by to mohl nazvat? Každý páteční a sobotní večer toho muže někam zval. S klidným svědomím s ním trávil každou hodinu a Severusův útrpný souhlas mu umožňoval ho pronásledovat i v jeho laboratoři a soukromých pokojích. Každým dnem k Severusovi pronikal víc a on ho nikdy neodehnal. Ale bylo to totéž jako chození? Nevěděl. Všechno co věděl, bylo, že je pro něj důležitý. Důležitější než cokoli za velmi dlouhou dobu. Snažil se přijít na to proč, ale na to neexistovala jednoduchá odpověď. Věděl jen, že ať už mezi ním a Severusem bylo cokoli, skutečně to mělo smysl. Kdyby o tom chtěl pochybovat, stačilo se zamyslet nad dnešním večerem. Když slyšel Severuse říkat, že všechno bude 101

v pořádku… Dotklo se snad jeho duše takovým způsobem cokoli z toho, co prožil během někdejších schůzek? Uvažoval, co jejich vztah znamená pro Severuse. Severus mu řekl, že je jeho jediným přítelem, ale to bylo před několika týdny a už to neplatilo. Hermiona, Ron, Blaise a dokonce i Neville teď byli jeho přáteli – ať už by to Snape přiznal nebo ne. ,Myslí si, Severus, že spolu chodíme?´ přemýšlel Harry. Ať už to byly přetrvávající důsledky jejich společně strávených dětských dní nebo něco jiného, Severus mu dovolil věci, které byly komukoli jinému zapovězeny. Stačilo se podívat na jejich aktuální polohu. Komu jinému by Severus dovolil, aby se na něj takhle pověsil? Možná Hermioně a Ronovi, ale s nimi to nebylo totéž. V těchto dnech je oba vnímali spíš jako své rodiče než jako přátele. Jejich vztah s Weasleyovými byl pekelně matoucí. Ale bylo to víc než jen tohle. Bylo to milion drobností, které mu Severus dovolil. Drobností, které by si vůči nepřístupnému profesorovi lektvarů nikdo jiný netroufl. Ale nebylo to tím, že se kdokoli jiný Severuse příliš bál, než aby se v jeho společnosti cítil přirozeně? Nebo to bylo proto, že ho Severus toleroval tak, jako nikoho jiného? A i kdyby tyto věci dovolil pouze jemu, muselo to nezbytně znamenat cokoli sexuálního? Nemohlo by to být docela klidně přátelství? Harry nevěděl. Samozřejmě existovaly způsoby, jak to zjistit. Ale tyto metody by ohrozily to, co se Severusem měli. Kromě toho… bylo třeba brát v úvahu také Harryho vlastní touhy. Chtěl by skutečně Severuse Snapea, odporného profesora lektvarů ze svého dětství, jako svého milence? Před šesti měsíci by mu pouhé pomyšlení na to bylo z hloubi duše odporné. Ale teď tu ležel, kolem sebe silné paže, hlava mu stoupala a zase klesala v pravidelném rytmu Severusova hrudníku, s každým nádechem vdechoval vůni svého přítele, a ruka s dlouhými prsty uklidňujícím způsobem masírovala jeho záda… ta myšlenka nebyla odporná. Vůbec to nebylo nepředstavitelné. Bylo to však nebezpečné. Protože pokud se mýlí, Severus mu to nikdy neodpustí. Jenže… byl to tak dobrý pocit. A on by věděl, jak by to mohlo být ještě lepší… Harry si povzdechl. Bylo lhostejné, jestli jeho mysl dokázala vnímat Severuse Snapea jako sexuální objekt. Jeho tělo i srdce už totiž udělaly vlastní rozhodnutí a nechaly mozek daleko za sebou – jako obvykle. Na tohle však nepůjde tak, jako se to obvykle dělává, rozhodl se. Tohle nehodlal pohnojit. Nehodlal jejich těžce vybojované přátelství riskovat kvůli poblázněným hormonům. Dříve než skočí, tentokrát se zatraceně ujistí, jestli tam tyhle paže budou, aby ho chytily. Způsob, jakým ho Severus držel, by mohl být příslibem, že ano… Ale tělo může klamat. To byla jediná pravdivá věc, kterou ho Julius naučil. Než se o Severuse bude pokoušet, musí si být absolutně jistý, že jeho přítel k němu cítí totéž. A tak tam tiše ležel a nechal Severuse, aby ho držel a hladil. Sám se přizpůsobil ostrým kostem a štíhlému svaly pokrytému tělu, které ho podepíralo, a zkoušel si představit, jaký by to byl pocit, kdyby byli nazí. Zůstal tak déle než hodinu.

102

Nakonec v té pozici už nedokázal vydržet a musel se pohnout. Jinak by totiž v Severusově náručí znovu usnul a – ačkoli to byla lákavá představa – nebyl zatím připravený se Severusovi takovým způsobem vnucovat. Možná, kdyby tu myšlenku Severusovi představil postupně, mohl by jí být otevřený. „Díky,“ řekl Harry a trochu rozpačitě se odtáhl. „Není za co,“ odmítl to Severus chraplavým hlasem. Harry hleděl do jeho očí, byly tak temné a hluboké. Mohl v nich vidět svůj vlastní odraz. V tom pohledu nebyla žádná nelibost, ani náznak, že by z toho měl Severus nepříjemný pocit. Naopak. Červenal se a vypadal, že se cítí stejně dobře jako on. Harry se zhluboka nadechl a rozhodl se trochu prozkoumat území, aby zjistil, jak daleko Severusova trpělivost momentálně sahá. Nechával ho pít ze svého šálku a bez dovolení ujídat z talíře. Dovolil by mu víc než to? Dříve než stihl znovu zapojit zdravý rozum, Harry se podvolil impulzivnímu nápadu a natáhl se, aby doprostřed Severusova čela vtiskl rychlý cudný polibek. Kůže pod jeho rty byla horká a suchá. Bylo to příjemné. Severus se prudce nadechl a pod tím dotykem znehybněl. Harry zadržel dech, odtáhl se. Čekal, až se rozpoutá peklo. Šokované ticho, které se rozhostilo, trvalo nepříjemně dlouho, ale nic hrozného se nestalo. Severus na něj neječel, neodstrčil ho a neudělal ani žádnou z těch věcí, které by někdo, kdo by neměl zájem, mohl udělat, aby dal otevřeně najevo, že mu taková pozornost není milá. „Zítra ráno začínám učit brzy,“ řekl nakonec do ticha Severus. „Musím jít.“ „Jasně, já taky,“ odpověděl Harry a vycítil, jak nervózní pod vší tou chladnokrevnou sebekontrolou jeho přítel je. Nedokázal by ale říct, jestli to byl ten správný nebo špatný druh nervozity. Nikdy nebyl schopný nechat věci prostě být a tak se zeptal: „Půjdeš se mnou zítra večer ke Třem košťatům?“ Se mnou, ne s námi. Obvykle tlumočil páteční pozvání za celou skupinu. Viděl, že Severus si byl té změny vědom. Setkal se s jeho pohledem, hlasitě polkl a přikývl. „Ano, pokud si to přeješ.“ „Přeju. A… díky za dnešní večer. Cítím se líp,“ řekl a rozechvěle se usmál, protože najednou byl tím, do čeho se pustil, vyděšený až do morku kostí. Severus Snape nebyl muž, se kterým byste si mohli zahrávat. Harry měl náhle jasnou vizi. Jak na jeho penisu – v případě, že to nedopadne dobře – naskakují vředy, kdykoli se vzruší. „Bude to dobré, Harry,“ řekl Severus, nepochybně s ohledem na Millerovu situaci, ale Harryho srdce plné naděje si nemohlo pomoct a slyšelo v tom něco víc. „Dobrou noc.“ Potom Severus vstal a vyšel ze dveří, dříve než Harry mohl vůbec odpovědět. Rozhlédl se po náhle prázdném pokoji, vstal z pohovky a klopýtal do ložnice – vypořádat se s bouřlivou erekcí, která se nestarala o to, jestli jí nějaké vředy hrozí nebo ne. WWWWW

103

Odváděl jsem zatraceně dobrou práci, když jsem pracoval pro stranu světla. Kdybych nepracoval na druhé straně, škola by padla už před desetiletími, pomyslel si Severus Snape, když sledoval, jak madam Pomfreyová kráčí po schodech do sborovny. Chystala se na svůj obvyklý čaj, který si dávala vždy po třetí vyučovací hodině. Pravidelné zvyky byly v Bradavicích hluboce zakořeněné. Místní obyvatelé si ani neuvědomovali, že vzorce chování, které tvořily opěrné zdi jejich každodenních životů, mohly být zároveň jejich zkázou. Pokud šlo o sledování chování studentů a jejich bezpečí, Minerva byla poněkud zásadovější. Bradavice však stále nebyly dostatečně chráněné proti sabotážím zevnitř. Povzdechl si nad tím, jak snadno dosáhl svého cíle, a vklouzl na téměř opuštěnou ošetřovnu. Prošel oddělením plným prázdných postelí, k soukromému pokoji v zadní části. Skrze dveře se ozývalo podrážděné, ale tlumené krákání. Miller nepochybně mluvil sám k sobě. Severus otočil mosaznou klikou ve tvaru dračí hlavy a bez potíží vstoupil dovnitř. Kdyby byl Smrtijedem pověřeným vraždou, pacient už by byl mrtvý. Jako by se to skutečně dělo, Miller seděl zpříma na posteli, špičkou hůlky mířil na Severuse a zplna hrdla krákal. V kamenné místnosti byl ten rámus ohlušující. „Jestliže se mě tou nepoužitelnou hůlkou nechystáte probodnout, navrhuji vám, abyste ji okamžitě sklonil. Nebo byste k tomu pěknému novému hlasu chtěl ještě slušivé černé peří?“ Té legrace bylo snad až příliš, pomyslel si Severus při pohledu na zděšený výraz ve tváři pohledného učitele. Miller sklonil hůlku a kňouravě zakrákal. „Předpokládám, že přemýšlíte, co mě sem přivádí,“ řekl Severus s úsměvem predátora. Skřek, který následoval, byl více než výmluvný. „Přišel jsem, abych vám pomohl. Tedy, pochopitelně to nedělám kvůli vám. Osobně si myslím, že takhle je to rozhodně lepší. Nicméně, nepříjemná situace, ve které se nacházíte, způsobuje mému příteli příliš velké starosti, takže se zdá, že čím dříve se to dá do pořádku, tím lépe,“ řekl Severus. Miller konečně odložil hůlku, hrábl po svitku pergamenu a peru, které měl na přilehlém nočním stolku, a bleskově napsal jedno slovo. Jak? „Dobře, že se na to ptáte. Kouzlo s podmínkou, na jehož zrušení je třeba splnit na první pohled nepřekonatelné nároky… Vyhlídky se zdají být bezútěšné. Domnívám se, že pokud váš stav zůstane v následujících dvou nebo třech dnech nezměněný, škola nebude mít jinou možnost, než vás převést ke svatému Mungovi. Oba víme, jak velmi prospěšné by to pro vás bylo.“ Dříve by ho ten takřka zoufalý výraz ve vyděšených modrých očích potěšil. Ačkoli si to jedna jeho část užívala, ta druhá věděla, že by neměl. Kdyby se věci v jeho životě vyvinuly trochu jinak, mohl teď být na Millerově místě on sám. „A teď… Mohu sice pociťovat, že se vám přihodilo jen to, co jste si zasloužil, Harry Potter však nemá zapotřebí se kvůli tomu obviňovat. Z toho důvodu jsem nad vaší situací přemýšlel a věřím, že jsem dospěl k možnému řešení. Ta kletba, jestli jsem to správně pochopil, zůstane účinná do chvíle, než se naučíte slušným způsobům. Není-liž pravda?“ 104

Miller sklíčeně přikývl. „Naštěstí pro kouzelníky, kouzla fungují velmi doslovným způsobem, dokonce i ty s podmínkou, jako je právě tohle. Řešením vašeho problému je samozřejmě naučit se způsobům. Přišel jsem, abych vám s tím pomohl.“ Po jeho prohlášení následovalo další hysterické škrábání na pergamen. Severus se usmál, když četl: VY jste mě přišel učit způsobům? „Musím připustit, že tato situace nepostrádá jistou ironii. Je jasné, že jsem nepřišel, abych vám dával lekce slušného chování. Oba víme, že kdybych byl zasažen stejnou kletbou, krákal bych svorně s vámi ve vedlejší místnosti. Nicméně, člověk, který sepsal toto,“ Severus sáhl do svého hábitu a vytáhl malou v kůži vázanou knihu, „ví o způsobech a etiketě víc, než by si kterýkoli jiný kouzelník naší doby troufl jen pomyslet.“ Podal mu Pojednání o patřičném chování od lady Seraphiny Malfoyové a sledoval, jak se naděje ve tváři druhého muže po přečtení titulu na prastaré knize rapidně snížila. Miller znovu uchopil pero a pergamen a rychle napsal: Myslíte si, že to spraví čtení nějaké knihy? Už jsem přečetl tyto! Miller ukázal na hromádku knih o etiketě naskládanou na nočním stolku. Severus se málem zazubil, když pochopil, že v tom má prsty Hermiona. Kromě něj byla na této škole jediná, kdo se nenechal zaslepit emocemi. Měla dobrý nápad, ale k jeho uskutečnění použila nesprávnou metodu. „Máte pravdu. Nemyslím si, že by vám čtení knihy o slušném chování mohlo nějak pomoci. Kouzlo přesně určuje, že se musíte naučit způsobům, což je důvod, proč jsem přinesl také toto,“ vysvětloval Severus a vytáhl z kapsy hábitu druhou část svého nápravného prostředku. Miller na malou hnědou lahvičku hleděl, jako by to byla kyselina sírová. „Nepochybně dumáte nad tím, co to je. Jedná se o lektvar pro zlepšení paměti mé vlastní výroby, který jsem já sám užíval v době, kdy jsem pracoval jako špeh Albuse Brumbála. Jakmile se napijete, cokoli zažijete v následující hodině, zapíše se vám do paměti až do konce vašeho života. Použil jsem jej dvakrát a dosud si do všech nejhrůznějších detailů vzpomínám na mučení, kterým tehdy v noci trpěli mudlové, když se Smrtijedi chtěli pobavit. Každé slovo pronesené v mé přítomnosti a každou podrobnost z dokumentů, které jsem prostudoval, když jsem nepozorovaně pronikl do Voldemortových soukromých pokojů. Když vypijete tento lektvar a přečtete tuto knihu, slibuji vám, že se naučíte způsobům v přesném smyslu slova naučit. Máte zájem?“ Samozřejmě, že měl zájem. Miller byl pošetilý, ale ne úplný hlupák. Mohl by pochopit, že tohle je jeho jediná šance na úspěch. Severus si vychutnával změny ve výrazu na té takřka dokonalé tváři. Miller nakonec sklonil hlavu a ponořil se do dalšího záchvatu šíleného psaní. Severuse výsledek znovu přiměl k úsměvu. Jak mohu vědět, že mě to neotráví? A následoval další nápis: A proč bych vám měl věřit? „Protože, ačkoli bych si pozorování vašeho umírání mohl užít, neužil bych si pohled na Harryho, jak kvůli vaší vraždě kráčí do Azkabanu. Chci to vyřešit a dosáhnout toho nejrychlejšími možnými prostředky.“ 105

Další psaní. Jste opravdu chladnokrevný bastard. „O tom snad nikdy nebyly žádné pochybnosti,“ odvětil Severus. Miller se znovu sklonil a položil pero na papír. Co vám za tuto léčbu budu dlužen? Ten muž nakonec možná nějaký mozek má, pomyslel si souhlasně Severus, když uviděl tu takřka zmijozelskou podezřívavost. „Za předpokladu, že se skutečně jedná o lék a ne o jed, budu od vás požadovat pouze vaše mlčení. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem do toho nějak zapletený. Jsme dohodnuti?“ Miller přikývl a natáhl se pro lektvar. Severus se zdržel dost dlouho na to, aby viděl, jak si bere knihu o etiketě lady Malfoyové, a potom odešel. Přesně jak měl v plánu, cestou zpět do laboratoře na nikoho nenarazil. Tak jako u všech podstatných věcí v životě, načasování znamenalo při spřádání intrik všechno. WWWWW Hermiona vzhlédla od domácího úkolu z Věštění z čísel, který právě opravovala, protože uslyšela, že ji někdo oslovil. Lékouzelnice Pomfreyová seděla ve sborovně na vzdálenějším konci stolu. Vzhledem k tomu, že před ní ležel napůl snědený koláček, bylo zřejmé, že tam sedí už nějakou dobu. „Dobré ráno, Poppy. Jak se vám daří?“ zeptala se Hermiona. Pak pozvedla šálek svého chladnoucího čaje, a usrkla si. „Dobře, drahoušku. Právě jsem přemýšlela, jak se má Harry. Dnes ráno nebyl na snídani.“ „Myslím, že se stále ještě cítí trochu trapně kvůli tomu, co se včera stalo s Millerem,“ odpověděla Hermiona. Stejně jako Harry a všichni ostatní si přála, aby se ten problém už vyřešil. „Jsem si jistá, že k tomu byl vyprovokován. Callis nikdy nevěděl, kdy zavřít pusu. Zrovna minulý měsíc…“ Na tváři madam Pomfreyové se usadil zvláštní výraz. Vykasala si rukáv bílého hábitu a shlédla na své levé zápěstí. „Tedy, to je ale překvapení!“ „Co? Jste v pořádku?“ zeptala se Hermiona, kterou výraz starší ženy zneklidnil. „Pojďte se na to podívat, drahoušku,“ vyzvala ji madam Pomfreyová. Hermiona rychle přešla k židli vedle ní a zahleděla se na její útlé zápěstí. To, co viděla, vypadalo jako hodinky, ale místo běžného ciferníku zobrazovaly maličký obrázek Callise Millera v nemocničním pokoji. Postava Severuse Snapea vyrovnaně stála ve dveřích, zatímco na něj učitel Kouzelných formulí mířil svou nyní neúčinnou hůlku. „Jestliže se mě tou nepoužitelnou hůlkou nechystáte probodnout, navrhuji vám, abyste ji okamžitě sklonil. Nebo byste k tomu pěknému novému hlasu chtěl ještě slušivé černé peří?“ řekl Severus chraplavým pobaveným hlasem a Hermiona zalapal po dechu. „To je úžasné,“ poznamenala Hermiona a jako u vytržení zírala na průběh kouzelného videa. „Děje se to teď?“ 106

„Ano,“ řekla Poppy. „Bude lepší, když se tam vrátím. Nemohu nechat Callise takto bezbranného.“ „Severus mu neublíží,“ řekla Hermiona poněkud ostřejším hlasem. „Jak si můžete být tak jistá, drahoušku?“ odvětila Poppy. „Slyšela jste, jaké příšerné nesmysly Callis vykládal. Každý by na něj byl rozzlobený.“ „Ano, ale Severus mu neublíží. Jsem si tím jistá. Pojďme se ještě chvíli dívat a uvidíme, co chce, ano?“ navrhla Hermiona. Neměla tušení, co má Severus za lubem, ale byla si jistá, že Miller neutrpí žádnou újmu. „Tedy, ať do mě hrom uhodí,“ smála se Poppy, když scéna dospěla k závěru. „Ten starý podvodník.“ Hermiona sledovala maličkého Severuse, jak na ciferníku hodinek opouští pokoj, a byla na něj velmi pyšná, ačkoli ji poněkud znepokojilo očividné potěšení, které mu zastrašování Millera přineslo. „Věděla jsem, že mu neublíží,“ vydechla Hermiona. „Myslíte, že ten lektvar Millera vyléčí?“ zeptala se madam Pomfreyová. „To se za hodinu dozvíme, ne?“ zasmála se Hermiona. „Jestli to dobře chápu, Severus o vašich hodinkách neví?“ „Neví. Vždyť víte, jaký je. Myslí si, že jsme všichni hlupáci. Jako bych skutečně byla schopná odejít a nechat své pacienty takto bezbranné,“ zlobila se a potřásala hlavou. „Jsem si jistá, že o vás tímto způsobem nepřemýšlí,“ ujišťovala ji rychle Hermiona. „Samozřejmě, že o mně takto nepřemýšlí. Drahoušku, Severus není podlý člověk, ale není ani milý. Znám ho už více než třicet let,“ řekla madam Pomfreyová. „Kdykoli udělal něco, co se zdálo milé, měl k tomu své vlastní důvody. Sobečtějšího muže jste nikdy nepotkala.“ „Právě teď jste ho viděla udělat něco, co bylo úplně nesobecké,“ oponovala Hermiona a sotva dokázala uvěřit, jak se stále ještě dokázala rozzlobit, pokud šlo o hájení Severuse. Přestože už nebyl tím malým klukem, o kterého se starala. „Z uzdravení Millera nebude mít žádný prospěch, obzvlášť potom, co ho požádal, aby o jeho pomoci nikomu neříkal. Co je na tom sobeckého?“ Uvědomila si, že by se měla uklidnit, a tak seslala na svůj čaj ohřívací kouzlo a napila se. Madam Pomfreyová na ni hleděla, jako by se zbláznila, a potom ji poplácala po ruce. „Má drahá, i slepý musí vidět, že je až po uši zamilovaný do Harryho Pottera. Udělal to pro něj.“ Hermiona vyprskla čaj, div že nezasáhla svou kolegyni či domácí úkoly, které měla opravit. Poppy jí plácala do zad, dokud nepřestala kuckat, a prohlásila: „Jistě jste to věděla.“ „J-jak vás něco takového mohlo napadnout?“ zeptala se Hermiona se slzami v očích a ignorovala její poznámku. „Znám Severuse třicet let, ale nikdy jsem ho neviděla tak šťastného, jako byl v uplynulých několika měsících. Harry Potter je tou nejlepší věcí, která se mu mohla přihodit,“ řekla Poppy. Její očividná náklonnost, kterou vůči Severusovi projevila, byla v rozporu s jejím předchozím kritickým prohlášením. „Takže to schvalujete?“ zašeptala Hermiona, protože sborovna opravdu nebyla tím nejvhodnějším místem k rozhovorům tohoto druhu. 107

„Schvaluji cokoli, co udělá mé pacienty šťastnými,“ řekla s mateřským úsměvem. „Chápete, že by pravděpodobně nechtěli, aby o tom lidé mluvili. Za předpokladu, že by to byla pravda, samozřejmě,“ dodala trochu opožděně. „I kdyby to nebyla pravda, jistě si uvědomujete, že by nebylo v nejlepším zájmu mých pacientů, roznášet o nich drby. Jen jsem si myslela, že byste mohla být další osobou na této škole, která by z toho kvůli Severusovi mohla mít… radost,“ vysvětlovala váhavě madam Poppy. Hermiona se zadívala do jejích ustaraných modrých očí a usmála se. „Ano, měla bych z toho velkou radost. Jen si nejsem jistá, jestli je jejich vztah takový, jak si myslíte.“ „Nestarám se o to, jaké povahy jejich vztah je, dokud jsou díky němu oba šťastní. Těžko byste hledala osamělejší pár mužů, než jsou oni dva,“ povzdechla si Poppy. „No, bude lepší, když se vrátím na ošetřovnu. „Pozdravujte ode mne Harryho. Při troše štěstí pro něj brzy budeme mít dobré zprávy.“ Se stejnou nadějí obrátila Hermiona svou pozornost zpět k domácím úkolům. WWWWWWW

8 Cestu vedoucí z Prasinek ozařoval dorůstající měsíc. Noční obloha byla jasná a posázená hvězdnými drahokamy, vlhký vzduch voněl mokrou půdou, čerstvě vyrašenou trávou a orosenými bylinami. Oproti kouři a hluku u Tří košťat bylo ticho vítanou změnou. Daleko vpředu kráčeli Hermiona a Ron. Přitulení těsně k sobě se hihňali jako puberťáci. Tohle s lidmi dělá jaro. Harry Potter nenápadně pohlédl na nepřístupně vyhlížející postavu vedle sebe. Severus ho občas přiváděl v úžas. Hermiona mu prozradila, co udělal, aby pomohl Millerovi. Zázračné uzdravení prokletého učitele Přeměňování bylo dnes večer u jejich stolu hlavním tématem hovoru. Dvojčata Weasleyova během večera vymýšlela čím dál divočejší teorie. Ani v tom největším mumraji Severus neprojevil nic víc, než samolibý úsměv. Celou noc se choval, jako by neměl nejmenší ponětí, co bylo příčinou Millerova uzdravení. Jako by slyšel Severusův sytý kultivovaný hlas, který mu tehdy večer říkal, že všechno bude v pořádku. To ujištění bylo samo o sobě darem. Ale skutečnost, že Severus potají pomohl někomu, kým pohrdal, a to jenom proto, aby se Harry cítil lépe, ho zasáhla takovým způsobem, jaký nebyl schopen pobrat. Pokud by potřeboval důkaz, že je pro Severuse důležitý, tady ho měl. Zmijozelovi na něm záleželo, pomyslel si s láskou. Ta myšlenka ho zahřála. Přemožený neviditelnou přítomností skrytou ve tmě po jeho boku, jež ho k sobě přitahovala takřka gravitační silou, Harry přistoupil trochu blíž. Ale stále to nebylo dost. Zhluboka se nadechl a pak pomalu prostrčil svou paži pod Severusovu, takže

108

se spojily v loktech. Když jim bylo sedm, vždycky takto chodívali ze školy, ale od té doby, co se z nich opět stali dospělí, se tímto způsobem nikdy nedotýkali. Zadržel dech a čekal, až se od něj s trhnutím odtáhne, ale kromě toho, že strnul, Severus neudělal nic. Harry se uvolnil. V uplynulých dvou dnech usilovně pracoval na kampani, která měla ukázat, k čemu by jeho přítel byl, nebo nebyl ochotný. Do této chvíle se nedočkal jediného znamení, že by přestřelil, ačkoli ze Severusova talíře kradl jídlo a dopouštěl se takových nepředstavitelných věcí, jako byly doteky. A Severus mu to všechno dovolil. Když vkročili do hutného borovicemi provoněného stínu na cestě, přiblížil se k němu ještě o něco víc. „Děkuju,“ řekl Harry. „Za co?“ zeptal se Severus. V temnotě, která je obklopovala, se jeho pohled zdál velmi pronikavý. Hermiona a Ron odsud nebyli vidět. „Za uzdravení Millera.“ „Řekl ti to.“ V Severusově hlase zazněla jen rezignace. „Ne. Hermiona se ve sborovně setkala s Poppy. Má hodinky, které monitorují její pacienty, a tak to celé sledovaly. Bylo to od tebe moc milé,“ dodal Harry. „Předpokládám, že teď už to ví celá škola?“ „Ne, jen Hermiona, Ron a já,“ ujistil ho Harry. „Proč nechceš, aby se to někdo dozvěděl?“ „Neudělal jsem to, abych vypadal mile,“ odsekl Severus. „Já vím. Udělal jsi to kvůli mně,“ řekl Harry. Čekal, že to Severus nějakou jízlivou poznámkou popře, ale ozýval se jen zvuk jejich kroků a dechu. „Děkuju. Myslím, že je to nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostal.“ Uvědomil si, že úsek cesty, kterým právě procházeli, je ozářený měsíčním světlem, takže bylo trochu vidět. Vzhlédl k Severusově tváři. Jeho přítel, zahalený do stříbrného světla, vypadal temně a nečekaně přitažlivě jako samotná noc. Cítil, že ho Severus pozoruje. Pokaždé se na něj díval tak upřeně, že by to mohlo být zneklidňující, kdyby nebyli přáteli. Takovou rozechvělost, jakou mu to způsobilo, už velmi dlouhou nezažil. „Přeháníš,“ bránil se tiše Severus tím svým nádherným kultivovaným hlasem. Dokonce už v době, kdy Snapea ve škole nenáviděl, občas nastaly chvíle, kdy ho ten hlas dokázal téměř zhypnotizovat. Harry se zastavil. Jejich spojené ruce způsobily, že i Severus vedle něj zůstal stát. „Ne, nepřeháním. Kdykoli jsem v minulosti něco podělal, všechno mi bylo odpuštěno. Díky někomu, kdo mi udělal tu stupidní jizvu. Jenže… to, co jsem provedl, mi nikdo nepomáhal napravit. Ty jsi to ale udělal. A já chci, abys věděl, jak moc to pro mě znamená.“ „Nechci tvou vděčnost,“ odsekl Severus. „Já vím,“ zašeptal Harry. „Ty to víš?“ Přikývl. Uchvácený září v těch temných očích, Harry začínal tušit, co by od něj Severus mohl chtít. Ale nebyl si jistý. Kdykoli se o něj zajímal nějaký muž, vysílal jasné signály, které se nedaly přehlédnout. Severus mu takové indicie ale neposkytoval. Nikdy se k němu nechoval jinak než korektně. Jenže Harry věděl, že by se k němu nechoval jinak, ani kdyby 109

k němu zahořel celým srdcem i duší. Myslí mu proběhla ostrá vzpomínka na Severuse, jak napřahuje předloktí se Znamením zla a říká mu, že je pošpiněný a zatracený. Severus sám sebe považoval za nedotknutelného. Všechno v něm se proti tomu vzpíralo. Vztáhl k vyššímu muži ruce a vzal jeho hladce oholené tváře do dlaní. Nyní stáli tváří v tvář, blízko jako milenci, uvědomil si Harry, když vdechl výraznou vůni svého přítele. Severus ztuhl, jako by na něj seslal Petrificus. Ustalo dokonce i zvedání a klesání jeho hrudníku. Být tak malý je někdy zatraceně nepraktické, pomyslel si Harry, když rukou sklouzl dozadu a přidržel Severuse v týle. Vlasy, které ucítil pod prsty, byly husté a hebké. Jemně si ho přitáhl. Severus byl úplně zdřevěnělý, ale podvolil se mu, jako by nebyl schopný odporu. Harry nachýlil hlavu doleva a Severusův nos ho tvrdě zasáhl do tváře. A pak se jejich rty vzájemně otřely v prostém polibku, který byl extrémně rozpačitý, ale plný příslibů. Alespoň Harry měl pocit, že se uvnitř rozpustil do podoby neposedné rtuti. Jeho srdce sebou škubalo, jako by ho zasáhla nějaká kletba. Prohloubil jejich spojení a silněji se přitiskl na Severusovy úzké rty. Dlouhé prsty se mu zabořily do ramenou, jako by to byly drápy. Čekal, že ho od sebe odtlačí, ale on ho prostě jen držel na místě. Harry se rozhodl pokoušet štěstí a poškádlil jazykem ta přísně střežená ústa, která líbal. Severusovy rty se s prudkým výdechem rozevřely. Harry dech svého přítele polapil a nechal svůj jazyk vklouznout do jeho úst. Ucítil koňak, který Severus dnes v noci pil. Z nějakého důvodu mu chutnal víc, než kdyby si ho dal ze skleničky. Kromě něj tu byla také Severusova přirozená chuť, pronikavá a šťavnatá. Severusův jazyk se mihl proti tomu jeho. Otřely se o sebe nesmělým a neuvěřitelně vzrušujícím způsobem. Harry si šokovaně uvědomil, že právě dává francouzský polibek Severusu Snapeovi. Ještě před šesti měsíci by ten nápad byl nemyslitelný, ale realitou dnešní noci byla naléhavost, které se nedalo odolat. Srdce mu tlouklo, jako by uběhl deset mil, celé tělo ho brnělo vzrušením. Takto se necítil od doby, kdy ho Blaise poprvé políbil. Tehdy byl mladý a ještě doufal, že bude žít normální život. Harry si uvědomil, že mu Severus tuto naději vrací. Nedělal to proto, aby se nechal vidět s celebritou; nešlo tu o slávu ani o peníze. Bylo to o něčem, co Harrymu způsobovalo závrať. O něčem, v co po těch letech už nedoufal, a jistě ne se Severusem Snapem. Původní nesmělost Severusových rtů odezněla. Takřka zoufale masírovaly ty Harryho, sály vlhkost přímo z jeho úst. Silné ruce se spustily dolů na jeho záda a svíraly ho přes látku hábitu. Vyšší muž na Harryho v touze po intenzivnějším kontaktu naléhal a téměř ho nutil k záklonu. Severusovo štíhlé tělo podkleslo v kolenou, ve snaze spojit jejich těla stejně těsně jako jejich ústa. Harry mu to dovolil. Držel Severuse, jako by na tom závisel život. Umožnil mu ten polibek prohloubit. Bylo to tak dlouho, tak zatraceně dlouho… a tohle… tohle bylo tak úžasné. „Harry? Severusi? Jste tam?“ Ronův hlas se ozval odněkud ze zatáčky.

110

Severus se napjal a ihned se odtáhl. Harry ztratil oporu jeho silných paží a klopýtl, ale Severus ho zachytil a postavil na nohy. S pohledem intenzivně upřeným do omráčených tmavých očí svého přítele, Harry našel hlas a rychle odpověděl: „Už jdeme.“ Otevřel ústa, aby Severusovi něco řekl, ale netušil co. Stejně jako on byl zcela ochromený tím, co před chvílí rozpoutal. Když se Severus otočil a vykročil po cestě za Ronem a Hermionou, Harry se k němu přidal. Tentokrát ho ale za ruku nevzal, vůbec se Severuse nedotýkal. Na to, co uvnitř cítil, by pouhé držení za ruce nepomohlo. Soudě dle Severusova uzavřeného výrazu, si byl docela jistý, že to jeho přítel prožívá úplně stejně. Hermiona a Ron čekali v poslední zatáčce před Bradavicemi. Silueta hradu se za jejich zády tyčila jako něco, co pocházelo ze snů. „Jste v pohodě?“ zeptal se Ron, s rukou kolem Hermiony, které zčervenalé tváře nesmírně slušely. „Nikdy mi nebylo líp,“ ujistil ho Harry a krátce pohlédl na Severuse. „Co vás tak dlouho zdrželo?“ zjišťovala Hermiona. „Vy jste nikdy nenašli něco nečekaně nádherného na místě, které jste celý život považovali za samozřejmé?“ zeptal se, stále příliš rozrušený, než aby si před těmi dvěma dával pozor na jazyk. „Něco nádherného? V lese?“ zeptal se Ron. „Ne, na cestě,“ řekl bez přemýšlení Harry, což samozřejmě Rona nevyhnutelně vedlo k: „Tak nám to ukaž.“ Severusův tichý hlas řekl: „Jak už to s překrásnými věcmi bývá, jsou extrémně pomíjivé.“ Harry si byl nucen znovu uvědomit, jak skvělým špehem jeho přítel musel být. Nic v jeho tónu či vystupování nenaznačovalo, že by diskutovali o něčem jiném, než o nějakém přírodním úkazu. Přesto se ale nechystal Severusovi dovolit, aby popřel, co se mezi nimi stalo, ačkoli ani jeden z nich zatím nebyl připravený vyjít s tím na světlo. „Ne, nebylo to pomíjivé. Jsem si jistý, že to zase najdeme,“ namítl, oči upřené na Severusův nečitelný výraz. „Určitě máš pravdu, Harry,“ šokovala ho Hermiona, protože to řekla tónem, který zněl, jako by pochopila. Její pohled přeskočil z něj na Severuse. Potom se velmi radostně a rozpustile zazubila. „Už se připozdívá. Pojďme.“ „Ano, matko,“ držkoval Harry a tím jí způsobil neovladatelný záchvat smíchu. Bok po boku ti čtyři překonali zbývající půlmíli cesty do školy. Jakmile dosáhli vrcholku vchodových schodů, dveře do věže se před nimi otevřely. Zastavili se na hlavním schodišti, kde se obvykle loučívali, když se v pátek večer vraceli od Tří košťat. „Tak tedy, dobrou noc,“ řekl poněkud stroze Severus a všem přikývl na pozdrav. „Dobrou, Severusi. Uvidíme se u snídaně,“ odvětil Ron s potlačovaným zíváním. „Ano, dobrou noc, Severusi,“ napodobila ho Hermiona. Harry si nebyl jistý, jak to sehrát, a tak nejistě přidal své: „Tak dobrou noc.“ Nechtěl, aby to byla dobrá noc. Tak zoufale se toužil Severuse dotknout, že sotva udržel ruce v klidu. Věděl, že Hermioně ani Ronovi by to nevadilo, ale Severusovi ano. Byl velmi uzavřený. 111

Po chvíli rozpačitého ticha Severus přikývl a rychle vykročil ke schodům vedoucím do sklepení. Cípy černého hábitu za ním vlály jako havraní křídla. Neschopen zamaskovat zklamání se Harry zahleděl dolů, na kamenné dlaždice pod nohama. Co čekal? Skutečně si myslel, že by mu Severus před lidmi, kteří se k nim chovali jako rodiče, nabídl, aby s ním strávil noc? Pohlédl doleva, protože se jeho paže dotkla hřejivá ruka. Hermioniny oči přetékaly obavami a její výraz byl napjatý. „Noc je ještě mladá, Harry,“ řekla tiše. Na okamžik si myslel, že ho zve, aby se k ní a Ronovi připojil a zašel na návštěvu do jejich bytu. Pak ale stejně nejistým hlasem pokračovala: „Třeba by Severus na chvíli uvítal nějakou společnost.“ „Hermiono…“ Ronův hlas zněl ještě ustaraněji než ten její. Harry se díval na své přátele a uvědomil si, že to vědí. Ron měl ve tváři svůj „netlač na něj“ výraz, který se objevil vždycky, když se mu Hermiona snažila udělovat rady ohledně milostného života. „Viděli jste nás,“ řekl. Věděl, že jejich tajemství bylo u Hermiony a Rona v bezpečí, ale i to, že by Severuse rozčílilo, kdyby zjistil, že byli pozorováni. „Ne,“ popřela to rychle, tváře jí zahořely. „Tak potom, jak…?“ Zíral z jednoho na druhého. Ron na Hermionu upřel pohled „ty jsi nás do toho dostala, tak nás zase dostaň ven“. Harry se obrátil k Hermioně. Zhluboka se nadechla a potom řekla: „Vyzařuje to z tebe, Harry.“ „A co jako?“ odsekl. Zmocňovala se ho panika, když pomyslel na to, jak na tohle bude Severus reagovat. „Jak je pro tebe Severus výjimečný. To je vzácný dar. Nenech si ho utéct,“ naléhala na něj. Polkl a snažil se tuto novou myšlenku nějak napasovat do reality. Přitahoval ho jeho bývalý učitel lektvarů - ten nejzmijozelštější Zmijozel, který se v oné koleji objevil od dob samotného Salazara - a Hermiona mu to schvaluje? „Takže proti tomu nic nemáte?“ zašeptal a zadíval se na Rona, v očích něco, co se podobalo strachu. Když Ronovi řekl o Blaisovi, málem vyletěl stropem, a to toho Blaise neudělal ani z poloviny tolik, co Severus. Harry vytušil, že i jeho přítel na ten strašný incident vzpomíná. „Pokud budete oba šťastní, souhlasím se vším. Ale postupuj opatrně, kámo,“ poradil mu Ron a ustaraně se zamračil. „Cože?“ Tohle byla ta poslední věc, kterou by od Rona čekal. Ron, oblečený ve svém hnědém hábitu, se cítil nesvůj a ošil se. „Severus se nedokáže tak snadno otřepat. Jestli si nejsi jistý, ani s tím nezačínej. On neumí jednat bezstarostně, Harry. Nemá to v povaze.“ Ron se bojí, že by mohl Severusovi ublížit?! „Rone!“ napomenula ho Hermiona. „Přestaň…“ „Ne,“ vložil se do toho rychle Harry. „Má pravdu, Hermiono. Budu opatrný.“ Následovalo podivné ticho, během kterého jeho přátelé prostě jen stáli a zírali na něj. Hermiona rozzářeně, Ron nejistě. 112

„Takže,“ řekla konečně Hermiona. „Dobrou noc. Nenech ho, aby tě odbyl tím svým jsemstarý-a-odepsaný nesmyslem.“ Celá zrůžovělá pak kolem něj ovinula ruce a krátce ho objala. Přitom ho letmo políbila na tvář. Když se odtáhla, zadíval se na Rona. Ten k němu natáhl ruku a v povzbudivém gestu mu stiskl rameno. Potom se ale zdálo, že si to rozmyslel, a také ho rychle objal. „Všechno dobře dopadne,“ povzbuzovala ho Hermiona, když se zase pustili. Následovalo další kolo loučení a pak už Harry sledoval své přátele, jak stoupají po schodech do Nebelvírské věže. Kostky byly vrženy. Poslušně se otočil a vydal se stejnou cestou, kterou odešel Severus. Když sestupoval schodištěm vedoucím do zmijozelských sklepení, poprvé po měsících se cítil nesvůj. Krvavý baron ho pozoroval ze dveří společenské místnosti. Jeho temné přízračné oči byly plné podezřívavosti, která až hraničila s nenávistí. Duchův mlčenlivý nesouhlas jako by podtrhl závažnost situace, ve které se ocitl. Jako by nestačila Ronova ustaranost. I kdyby pominul Severusovu samotářskou osobnost, byla tu spousta dalších věcí, se kterými se budou muset vyrovnat, pokud se rozhodnou do toho jít. Byla tu kolejní rivalita, nehledě na v kouzelnickém světě hluboce zakořeněnou homofobii. Skutečnost, že oba učili na nejprestižnější kouzelnické škole v Británii, to dělala ještě horší. Když Harry kráčel ze schodů, byl si plně vědom toho, jaké potíže to přinese. Ústa ho však po tom polibku dosud brněla. Neměl na vybranou. Kdyby dnes v noci nesešel z těch schodů, mohl by propásnout životní šanci – a vzhledem k tomu, jaký pocit ze Severusova polibku měl, tak i šanci na lepší život. Šanci pro ně pro oba vrátit se do světa živých. Ani jeden z nich si nemohl dovolit to prošvihnout. Takže si to namířil přímo k Severusovým dveřím. Tam se zastavil. V uplynulých šesti měsících při průchodu ochrannými kouzly, která střežila soukromé pokoje, používal Severusovo heslo. Dnes večer ale Harrymu připadalo, že by to nebylo vhodné. Tady se nejednalo o něco, co by se dalo brát na lehkou váhu. Severus musel dostat příležitost odmítnout. S tou myšlenkou zvedl ruku a zaklepal. Útroby se mu sevřely tak křečovitě, že se sotva dokázal nadechnout. WWWWW Harry Potter ho políbil. Severus Snape se nejméně podvacáté od té doby, co se vrátil do sklepení, dotkl svých úst. Byla to stejná ústa jako dnes ráno, s úzkými rty a žlutými zuby. Jenže ta ústa byla líbána. Poprvé po více než dvaceti letech. Líbána Harrym Potterem. Bylo téměř nemožné tento fakt nějak začlenit do světa, který znal. Harry ho políbil. V majestátním řádu vesmíru tato skutečnost neměla valný význam. Dozajista nebyla tak zásadní jako jiné životní zvraty; například rozhodnutí připojit se k Voldemortovým následovníkům nebo jeho snahy napravit své dřívější omyly. Setkání páru rtů prostě nemohlo mít stejnou důležitost jako porážka Voldemorta nebo fakt, že Albus Brumbál není mezi 113

živými. Přesto však tato skutečnost měla svým způsobem stejně katastrofální důsledky jako ty ostatní, protože od této chvíle bude zhola nemožné, aby Severus pokračoval v trapném předstírání platonického přátelství s Harrym Potterem. Jak by mohl dál obelhávat sám sebe a věřit, že mezi nimi není nic než přátelství, když mu Potterův jazyk provedl kontrolu krčních mandlí? Jak by to od něj Harry mohl očekávat? Tato věc mu dělala starosti a způsobovala pochybnosti o pocitech, které v něm onen neuvěřitelný polibek vyvolal. Když se předtím ve vstupní hale loučili, byl si jistý, že za ním Harry přijde. Uplynulo však téměř patnáct minut, a Potter nikde. Copak to všechno špatně pochopil? Opravdu byl tak hrozně pošetilý? Ten polibek mu připadal úžasný… jenže měl omezené zkušenosti a nelíbal se dvě desetiletí. Harry by se sotva dal považovat za promiskuitního, ale žil sexuálně mnohem aktivnější život než on. Nepřipadal Harrymu ten polibek nepříjemný nebo neuspokojivý? Teď když o tom přemýšlel, došel Severus k závěru, že přesně to se nejspíš stalo. Měsíc a pivo byla mocná afrodiziaka. Měsíční svit působil na kouzelníky takřka omamně. Moc, kterou vyvolával, byla extrémně velká. To byl také důvod, proč se ta nejsilnější kouzla sesílala za úplňku, a nebylo silnějšího měsíce, než ten květnový, v den starého Beltainu*. I pradávní Keltové prováděli své rituály plodnosti během této noci. Když o tom Severus přemýšlel, uvědomil si, že Malfoy ho takto připravil o panictví. Samozřejmě, dnes byl měsíc dorostlý pouze do tří čtvrtin, nebyl to úplněk, ale dorůstající beltainský měsíc byl mnohem mocnější než plný měsíc. A dnes ze sebe pod jeho vlivem opět udělal blázna. Copak se nikdy nepoučí? Harryho Pottera přitahoval asi tak stejně jako Filch. Ta myšlenka byla nepředstavitelná, téměř obscénní. Přesto… Harry ho políbil. Jeho mysl se k této skutečnosti vrátila jako poštovní sova přilétající domů. Severus si povzdychl a zakroužil koňakem ve své sklence. Zvyk je železná košile, a tak si hábit i kabátec svlékl ihned po svém návratu. Doufal… no, sotva záleželo na tom, v co doufal. Dopije svůj drink a půjde do postele. Zítra u snídaně to bude proklatě rozpačité, ale znal Pottera natolik dobře, aby věděl, že se mu kvůli jediné chybě v úsudku nezačne vyhýbat. Harry se o tom incidentu pravděpodobně nikdy nezmíní. Ať už to bylo jakkoli bolestné, Severus věděl, že bude následovat jeho příkladu. To zvládne. Nemá na vybranou. Dopřál si další hlt falešné odvahy a ztuhl, protože se ozvalo klepání na dveře. Jeho hloupé srdce poskočilo nadějí, ale on ho okamžitě proklel. Harry už na jeho dveře neklepe, zná heslo. Kdekoli se Potter cítí dobře, tam prostě zapluje. Severus si uvědomil, že od doby, kdy heslo naposledy změnil, uplynulo mnoho času. Ačkoli ho to vědomí bolelo, bude se muset vrátit k některým samotářským zvykům. Pro svou vlastní ochranu. Potter a on sám se sice přesvědčili o jeho pošetilosti, ale on do toho nehodlal zasvětit i zbytek světa. Některé skutečnosti se nemění. Byl bradavickým profesorem. Nemohl si dovolit, aby viděli jeho slabost a ubohost. Měl svou hrdost, o kterou bylo třeba dbát, a povinnosti, které ho rozptýlí. 114

A to druhé bylo zřejmě i příčinou onoho klepání. Pro jeho znavenou duši bylo nemyslitelně pozdě – věděl, že minula půl dvanáctá. Jenže vyšší ročníky už sotva měly večerku. Ve Zmijozelských ložnicích se nepochybně schylovalo k nějakému pubertálnímu zmatku, který bude muset vyřešit. Každopádně, ať už půjde o jakoukoli hloupost, přiměje je litovat, že dnes večer na jeho dveře zaklepali. Připravený pouštět na onoho ubohého Zmijozela hrůzu, Severus otevřel dveře. A všechno se zastavilo. Na prahu spatřil Harryho Pottera. Se zdviženou pěstí se chystal podruhé zaklepat. Dnes v noci měl na sobě svůj černý hábit, a jak tam tak stál, vypadal téměř jako student. Nejistota z něj přímo vyzařovala. Ale byl tady a to bylo všechno, o co se Severusovo bláznivé srdce zajímalo. „Ehm… ahoj,“ vysoukal ze sebe Harry. Pro Severusovu povahu nebylo příliš lichotivé, že mu Harryho nervozita pomohla se uvolnit, nicméně se to stalo. „Ahoj,“ řekl uhlazeným tónem a nutil se přitom ke klidu. Fakt, že Harry přišel, ještě nemusel znamenat to, co by si přál, aby znamenal. Potter stejně tak dobře mohl přijít, aby se omluvil za své jednání. Aby mu vysvětlil, že ten polibek nebyl nic než důsledek jarní horečky. Spíš než… No, spíš než ten druh věcí, které Severus potřeboval. „Máš práci?“ zeptal se Potter. „Je půl dvanácté v noci a právě jsme se vrátili z hospody. Samozřejmě, že nemám práci.“ „Takže můžu jít dál?“ zjišťoval Harry. Odvaha a schopnost jednat ho opouštěly, když odpověděl: „Nemyslím, že by to bylo moudré.“ Harry přikývl. „Já vím. Pořád chci jít dál. Smím?“ Nezáleželo na tom, co od něj Potter chtěl. Cokoli to bylo, Harry to dostane. S pocitem, že v této věci nemá na vybranou, Severus otevřel dveře dokořán a ustoupil. Byl si naprosto vědom toho, že tímto pozváním zpečetil svůj osud. Harry prošel kolem něj a Severus zavřel dveře. Cvaknutí prastarého zámku znělo v tom tichu podivně výmluvně a zlověstně. Severus je vedl dál, až ke krbu. Příliš nervózní, než aby dokázal sedět, se postavil zády k ohni a čekal, aby si vyslechl, co mu Potter musel říct. Jenže Harry na něj jen upřeně hleděl. Když ticho trvalo příliš dlouho a on už to nedokázal snést ani vteřinu, odkašlal si a tiše se zeptal: „Dáš si něco k pití?“ „Ne,“ odvětil Harry a zavrtěl hlavou s černými rozcuchanými vlasy. Přistoupil k němu a Severus si uvědomil, že před ním nevědomky ucouvl. Překvapeně se však zastavil, když se ramenem praštil o římsu nad krbem. Udělal dobře, že si už dříve sundal hábit. Jinak by si ho teď podpálil. I tak mohl cítit sálání ohně na zadní straně nohou a na zadku. Zůstával naprosto nehybný. Harry vztáhl ruce a vzal jeho hlavu do dlaní, jako to udělal předtím na cestě. Horkost jeho dlaní se zdála palčivější, než plameny za jeho zády. „Nechci nic k pití. Chci tebe.“

115

Severus pevně zavřel oči. Harryho ruka sklouzla za jeho krk a jemně na něj zatlačila. A potom se nechal pohltit – polibkem a Harrym. Znamenalo to totéž. Nebyl si jistý, co se přesně stalo, jestli se nohy podlomily jemu nebo Harrymu, ale padli na kolena. Líbali se a přitom klečeli před tančícími plameny. Kamenná podlaha ve sklepení byla tvrdá, ačkoli ji pokrýval tlustý koberec, ale Severus to sotva vnímal, když si Harry bral jeho ústa. Následoval další prudký pohyb. To, když se zřítili na bok, dosud ponoření do onoho polibku a do náruče toho druhého. Harry se na něj přetočil. Vleže hrál jejich výškový rozdíl sotva nějakou roli. Harry byl dost vysoký na to, aby pokryl důležité partie. A on je pokryl. Vážně ano. Severus se nikdy necítil tak chráněný. Harry byl jako hřejivá tíha ležící mezi ním a zbytkem světa. Ústa, která se pohybovala proti těm jeho, věděla přesně, co chtějí a jak toho dosáhnout. Ten polibek tak žádostivý, jak si jen Severus dokázal představit. Jeho neoddělitelnou součástí byla však také touha chránit, což bylo pro Severuse tak neznámé, jako myšlenka, že by po něm někdo mohl toužit. Když se Potterův jazyk znovu kmitl proti jeho rtům, ani ho nenapadlo, aby ho odmítl. Prostě je doširoka rozevřel a pokoušel se onoho smyslného posla vsát přímo z Harryho úst. Jeho reakce Harryho potěšila. I kdyby se neprojevila v polibku, mohl by ji rozpoznat díky tvrdé erekci, která se probudila k životu a pulzovala proti jeho pravému boku. Když si to Harry uvědomil, klesl pánví přímo do jeho slabin, a odpálil mu tak v těle výbušnou reakci, o které Severus ani netušil, že by vůbec mohla být možná. Otřásala jím jedna vlna potěšení za druhou. Téměř znepokojený tím, co cítí, se chytil Harryho zad. Věděl, že aby to přežil, musí ho odtlačit pryč. Jeho zrádné tělo však přitahovalo Pottera blíž a on neměl sílu tomu zabránit. Když se Harry od jeho úst odtrhl a osvobodil je od polibku, Severus si myslel, že by za této situace mohl mít šanci projevit trochu příčetnosti, ale potom se ta šťavnatá ústa přisála na jeho hrdlo a on dokázal jen sténat a nechat tomu volný průchod. On prostě nevěděl, jak se proti útoku tohoto druhu bránit. Upřímně řečeno, do této chvíle ani nevěřil, že takové pocity existují. Co do této chvíle věděl o potěšení? Svou vlastní rukou? Přinejlepším nedostatečné. Úlet v kupce sena, když byl spíše dítětem než mužem? Všechno, co si byl schopen vybavit, bylo horečnaté vzájemné osahávání, rozepnutí jeho kalhot, sláma, která ho na moment škrábala na odhalené zadnici, než byl obrácen a slámu nahradilo něco tvrdšího a mnohem bolestivějšího. To, co následovalo, by nemohlo být nazýváno potěšením ani v nejbujnějších představách. A další zkušenosti? Během nich nedošlo na žádné polibky ani mazlení. Nebyl si jist, jestli nabídnutí zadku nebo vykouření některého ze starších Smrtijedů lze považovat za romantické dostaveníčko. Díky umění Nitrozpytu získával pro Albuse informace od důvěřivých milenců. Poskytovali mu je více než ochotně, když je dostatečně ukonejšil tím, že jim k náležitému využití nabídl svá ústa nebo zadek. Občas se stalo, že mu některý ze

116

spojenců z řad Smrtijedů oplatil laskavost, ale obvykle ke svým partnerům cítil takový fyzický odpor, že nedokázal cítit nic, než hrůzu z jejich doteků. Přemýšlel, jestli k němu Harry cítí něco takového. Věkový rozdíl byl téměř stejný. Je jeho tělem tak znechucený, jako byl on z Voldemortových služebníků? Ale… Harry řekl, že ho chce. A Harry se ho nedotýkal, jako by byl odporný nebo hnusný. Naopak. Hladil ho, jako by se nemohl nabažit pocitů, které v něm kontakt s jeho kůží vyvolával. Harryho ústa sála a líbala jeho krk, zatímco rukama se ho dotýkal všude, kam jen dosáhl. Toulaly se po celém jeho těle, po tváři, na bocích… všude. Když Harryho prsty nalezly jeho bradavku a stiskly ji přes vrstvu oblečení, Severus vykřikl. Bylo to příliš. Příliš. Stačilo by to, aby se udělal. Ale to by bylo moc zahanbující, než aby to dokázal unést. Harryho ústa opustila krk, který mazlila. Vysvobozený od rozechvívajícího útoku horkého vlhkého dechu a žhavého sání, se Severus přinutil otevřít oči a vzhlédnout do Harryho tváře. Byla zčervenalá, jako by příliš dlouho zůstali venku v mraze a stavěli své sněhové pevnosti. Jeho oči jasně zářily jako smaragdy. Jeho dech byl těžký a chraplavý, když se roztřesenými prsty dotkl knoflíků Severusovy košile. Rozepínal ji a Severus nehybně ležel. Harryho hábit byl rozevřený a napůl se mu svezl z ramen. Severus vztáhl ruce, aby ho z něj úplně svlékl a potom sevřel okraj modrého trička a vytáhl ho nahoru. Harry se zazubil a ochotně sklonil hlavu, takže mu ho Severus mohl sundat. Na rozdíl od něj nenosil tílko. Severus ztěžka polkl a hleděl na jeho odhalenou hruď. Už dříve přemýšlel, jak bude Harry vypadat. Bez šatů ho neviděl od toho prvního rána, kdy se probudili jako dospělí. Tehdy se mu toho hlavou honilo příliš, než aby se díval, jak vypadá, když je nahý. Byl takový, jak doufal. Jeho hruď byla porostlá tmavými chloupky, ne příliš hustými, ale dostatečně, aby zkrášlily překvapivě vyvinuté svaly. Když uviděl růžové bradavky, jak dekorativně vykukují ze svého úkrytu, nedokázal se držet zpátky. Zvedl se a tu nejbližší začal sát. Chutnala stejně fantasticky, jako Harryho ústa. Sladce a maličko slaně, a pak v tom bylo cosi návykového, a byl to prostě Harry. A on sál ze všech sil. Odměnou mu bylo zasténání, které naplnilo místnost. Harryho ruce se v reakci na to zatnuly a ozval se zvuk trhané látky a cinkání, jak knoflíky zazvonily o krb. Jeho tílko bylo okamžitě vytaženo z kalhot. Aby mu ho mohl svléknout, musel Severus na Harryho příkaz onen chutný hrbolek opustit. Jeho hruď pak byla také odhalená a dřív než Severus vůbec stačil začít uvažovat o tom, jestli ta úzká a holá plocha nebyla pro jeho přítele zklamáním, Harryho ústa se hladově přisála na jeho levou bradavku. S hlavami skloněnými každý k hrudi toho druhého, tímto způsobem nějakou dobu pokračovali. Severus nikdy nic takového nepoznal. Zcela jistě nikdy nezažil zkušenost téměř bolestivého sevření útrob, způsobeného vzrušením. To, když se Harryho ruka přesunula přes jeho břicho a přejela přes napjatou látku kalhot, která překrývala roztoužené vyboulené místo. Když ho pak pečlivě odhadnutou silou stiskl, Severus zvrátil hlavu a vykřikl tak, jako by ho do varlat zasáhl blesk. Vzrušení, které cítil, bylo zničující. 117

Za svůj hlasitý projev se téměř styděl. Ale vzhledem k tomu, že Harry se s ním ve vydávání stenů spravedlivě střídal, snažil se na to nemyslet. Popravdě řečeno, myšlení jako takové mu teď dělalo značné potíže. Ta ruka na jeho penisu věděla přesně co dělat a její pravidelné stahy ho likvidovaly. Jeho sebekontrola se stala minulostí. V těchto okamžicích zdrcující blaženosti ho Harry Potter vlastnil tak absolutně, jako by ho měl pod Impériem. Jistá část Severuse uvažovala, jestli to tak skutečně není. Potter byl mistrem neverbální i bezhůlkové magie. Ale pokud to byla kletba Impérius, tak na Pottera působila stejně jako na něj. A i kdyby to tak bylo, dokud se při tom bude cítit takhle úžasně, Severusovi to bylo fuk. Když Harryho ruce začaly zápolit s knoflíky na jeho kalhotách, Severusovo tělo ztuhlo šokem a absolutním soustředěním. Kalhoty, spodky, boty a ponožky, to všechno z něj bylo svlečeno se smyslnou jistotou a zcela nepotřebné odhozeno stranou na koberec. Harry se od něj trochu odtáhl. Severus s planoucím pohledem sledoval, jak si Potter jednou rukou rozepíná džíny a pak se z nich během jediného mrknutí oka vysoukal. Další sada oblečení skončila v haldě na koberci. Oba ustrnuli v zadýchaném mlčení a vzájemně studovali svá nahá těla. Harry byl mnohem víc obdařený, než by se podle jeho malé výšky a štíhlé postavy mohlo zdát. Severus zíral na nalitý červený penis vystupující z temného koberce pubického ochlupení a těžká růžová varlata visící pod ním. Jediné slovo, které mu přišlo na mysl, bylo nádherný. Severus si s hladovým pohledem na svou výhru mimoděk olízl rty. Jen podvědomě uvažoval, co si Harry myslí o tom jeho. Délka byla jeho jedinou předností. Jinak byl téměř stejně úzký jako Harry a vzhledem k tomu, že byl víc než o hlavu vyšší, nevypadalo to zdaleka tak přitažlivě. Jeho hruď nebyla tak svalnatá a byl v těch místech holý jako prvňák. Když se k tomu přidala spleť růžových jizev - připomínka jemné péče jeho prarodičů - nebylo na něm nic, co by se mohlo líbit. Raději si ani nepředstavoval, co by si Harry myslel, kdyby viděl jeho záda pokrytá pruhy tvořícími křížový vzor. A ohledně toho, co měl dole… Věděl, že je velký, dokonce možná neobvykle. Ale ačkoli to většinou bývá považováno za přednost, jeho boky a stehna byly tak štíhlé, že si Severus často myslíval, že jeho penis na něm vypadá nepřirozeně. „Můj bože,“ zašeptal Harry. Severus zvedl oči k tváři svého přítele, s obavou, co v ní uvidí. Harry se na něj nedíval, jako by se chystal každou chvíli pozvracet. Jeho zelené oči žhnuly a vypadaly lehce rozostřeně, když zašeptal: „Jsi úžasný. Elegantní a delikátní jako závodní kůň.“ Znělo to dobře, jako by byl Harry opravdu potěšený, tím co vidí. A pak Harryho prsty klouzavě sjely přímo dolů středem jeho hrudi, a v tu chvíli už bylo úplně jedno, jak to znělo. Jediné na čem záleželo, bylo, jaký to byl pocit, a ten pocit byl božský. Severuse ten smyslný útok přiměl zalapat po dechu. Potom vydal chraplavé zasténání, protože ho Harry uchopil do dlaně. Nikdy se necítil tak dobře, jako když se ta ruka sevřela kolem jeho roztouženého penisu. Ani během svého prvního orgasmu, ani po vítězství nad Voldemortem. Nikdy. Přesahovalo to veškeré Severusovy zkušenosti a málem i míru toho, co dokázal unést. Byl si jistý, že vyvrcholí, jen díky doteku té ruky. Nakonec to ale nějak vydržel. „Zvětšuje se?“ V tom hlasu plném emocí nepochybně zazněl šok. 118

„Obávám se, že ano,“ zasípal Severus s obavou, že by to mohlo být příliš. „Paráda!“ Harry se zazubil a sklonil hlavu. Vlhké teplo obklopilo jeho hladový úd. Bylo to nejdokonalejší spojení, jaké kdy Severus s nějakou lidskou bytostí měl. Pokud by jeho bouřlivě tlukoucí srdce uprostřed toho všeho vypovědělo službu, nelitoval by toho. No dobře, raději by se tu zdržel na přídavek. Dokázal se vyhnout ponížení a neudělal se hned. Ačkoli, pohled na Harryho černou hlavu skloněnou nad jeho klínem, by k vyvrcholení bohatě stačil. Jedna jeho část si chtěla užívat tak dlouho, jak to půjde. Protože zkušenost ho naučila, že potěšení, ať už jakkoli malé, vždycky pomine. A tahle radost byla všechno, jen ne malá. Tento všepohlcující zážitek byl za hranicí jeho chápání. Věděl, že neexistuje šance, aby byla trvalá. Dokonce ani nechápal, co Harryho přimělo, aby toto erotické šílenství vyvolal, ale byl za to vděčný. Ve snaze udržet pohled tak dlouho, jak to jen bude možné, se zadíval na Harryho mužství. Potterův penis byl výrazně silnější než předtím, úchvatný svým osobitým způsobem. Purpurové cévy, které ho pokrývaly, pulzovaly téměř hmatatelnou potřebou. Severus si uvědomil, jak jednostranně se v tu chvíli věci vyvíjejí. Chtěl zakusit všechno, co se mu díky tomuto neočekávanému daru nabízí. A tak se přetočil na opačnou stranu, dokud nebyl dost blízko, aby oplatil laskavost, které se mu dostávalo. Jakmile ho začal sát, Harry kolem jeho penisu zasténal. Vibrace, které zasáhly jeho přecitlivělý úd, samy o sobě vyvolávaly nový druh potěšení. Pak ho zasáhla Harryho chuť a byl ztracený. Slaná, lehce hořká, ale nesmírně uspokojující. Prostoupila ho jako by vypil jeden ze svých lektvarů. Jeho čelist se snažila přizpůsobit Harryho velikosti - uplynulo mnoho času a on žalostně vyšel ze cviku. Cítil, jak se mu pod vlivem té exotické chuti plní ústa slinami. Jeho tělo si konečně vzpomnělo, jak na to, a on byl schopen dýchat i sát zároveň. Harry vydával nanejvýš uspokojivé vzdechy, díky kterým se chvění z jeho hrdla přenášelo přímo na Snapeův penis. Severus skrze potlačované sténání poskytoval Harrymu stejný vibrační požitek. Jak se společně bouřlivě blížili k extázi, pokoj naplňovaly takřka vulgární srkavé zvuky. Severus v životě s nikým ani ničím nenašel takový soulad. Ten rytmus, jako by tu byl odjakživa. Neměl pocit, že se dělo něco, co vznikalo teprve dnes v noci. Spíše jako by znovu objevili nějaký dávno ztracený poklad. Jejich těla a duše, jako by se znaly, i když je jejich hrdost a vůle dosud příliš zaslepovaly, než aby byli schopni to spojení rozpoznat dřív. Zděšený stupiditou té sentimentální myšlenky, se ji Severus pokusil zahnat. Ale jak by mohl? Jediné, co vnímal, byla jeho chuť, vůně a Harry sám. Jak by ve chvíli, jako byla tato, něco takového mohl odmítnout? Jako lektvar, jehož příprava vyžaduje pozvolné vaření, pocity narůstaly, dokud nedosáhly varu a nestrhly Harryho i jeho k vyvrcholení. Severus ustal v pohybu, když penis, který sál, zachvátily stahy a do jeho hrdla vystříkl horký proud tekutiny. Jako by to byl signál, na který čekal, doběla rozžhavená rozkoš se propálila Severusovým tělem, roztavila jeho nervovou síť až do neúnosné míry, a pak jako vroucí láva vybuchla do úst Harryho Pottera. Harry ho vypil stejně nenasytně, jako on jeho.

119

Až když se zdálo, že jsou ochablí a není naděje na rozdmýchání nové vášně, jejich hlavy se zvedly z klína toho druhého. Severus spolkl poslední zbytky Harryho semene a pokoušel se přivyknout na přetrvávající hořkou chuť. Vzpomínal si, že když byl mladý a dělal to pro některého ze Smrtijedů, vždycky toužil utéct a vypláchnout si ústa. Harryho si chtěl ale vychutnat. Harry si vedle něj na koberci sedl a přetočil se na bok, aby na sebe viděli. Pohyboval se, jako by k tomu spotřeboval poslední zbytky energie, která mu zůstala. Ležel tam a vypadal tak nádherně, stále zčervenalý vášní, s rozcuchanými vlasy a brýlemi lehce nakřivo. Pouhý pohled na něj Severuse znovu připravil o dech. Severus se pomalu setkal s jeho pohledem a uvažoval, jaká pravidla chování se v těchto situacích dodržují. Náhle si byl vědom situace, v jaké se nacházejí – nazí jako prst leželi na podlaze jeho obývacího pokoje, jejich šaty poházené kolem jako podzimní listí. Na Harryho tváři se objevil široký úsměv a potom… a potom se rozesmál. Se vzpomínkou na stoh slámy a tu velmi podobnou reakci, Severus ztuhl. Říkal si, že to nemusí být to, co si myslí, a s největší sebekontrolou, jaké byl za daných okolností schopen, se zeptal: „Co se děje?“ „To ty. Když jsme, ještě byli děti, dohadovali jsme se, jaký bys byl, kdybys udělal tohle, a…“ Nedal Potterovi možnost to dokončit. Neschopný pochopit, jak mohl být tak pošetilý, cítil, že se svět kolem něj hroutí. Odkulil se od Pottera pryč, jako by byl tlející mrtvolou. „Věřím, že jsem uspokojil tvou zvědavost,“ ušklíbl se, když konečně pochopil, co bylo příčinou událostí dnešní noci. Jejich duše se vzájemně znaly? Totální žvást. Bylo jasné, že Harryho Pottera vůbec nezná a nikdy nebude. „Severusi?“ Úsměv z Harryho tváře zmizel a nahradil ho výraz zmateného idiota. „Vypadni,“ zašeptal Severus. „Cože?“ „Řekl jsem, vypadni!“ Jeho hůlka byla zahrabané někde v hromádce jejich šatstva, ale Severus ji poprvé v životě nepotřeboval. Jeho zuřivost se projevila okamžitě, což se nestalo od doby, kdy byl velmi malým dítětem. Místnost naplnil horký vítr. Knihy a pergameny vířily kolem nich, společně s odloženým oblečením. Pár drobností, které Severus vlastnil, celý obsah jeho baru, svíčky, polštáře z pohovky a všechno ostatní, co nebylo přitlučené k podlaze, vzlétlo a proměnilo se v nebezpečné šrapnely. Bylo slyšet tříštění skla a Severus cítil, že se mu do kůže po celém těle zabodaly střepy. Ale na bolesti mu nezáleželo. Jeho paže, nohy i hlava mohly být odseknuty poletujícími úlomky, ale proti pocitu zrady, který se skrze něj prokousával, to neznamenalo nic. Vítr se Pottera zmocnil tam, kde ležel, natažený na podlaze. Pokojem se rozlehl jeho šokovaný výkřik. Byl vržen proti vstupním dveřím, které se úslužně otevřely při prvním nárazu větrného víru. Severus sledoval, jak byl Potter horem pádem vymrštěn ze dveří. Poslední co viděl, byl jeho nahý zadek letící vzduchem. A potom se za Potterem dveře s hlasitým třesknutím zabouchly. 120

Jakmile byl pryč, vítr ustal. Severusovy osobní věci a roztrhané oblečení s nejrůznějšími zvuky popadaly, v závislosti na tom, z čeho byly vyrobeny. Severus pevně zavřel oči a snažil se dýchat, ale bylo to, jako by měl zmražené plíce. Celé jeho tělo bylo studené jako led a on se začal třást. Nakonec chraptivě vydechl a vzlykl. Co to udělal? Jak mohl být takový hlupák a představovat si, že by ho chtěl Harry Potter nebo kterýkoli jiný kouzelník - šukat z jiného důvodu, než je morbidní zvědavost? Už nebyl sedmnáctiletý panic. Věděl, kým je a věděl, jak to chodí. Co to s ním, k čertu bylo?! Momentálně s ním byla v nepořádku spousta věcí – fyzicky. Pro začátek měl kůži prošpikovanou střepy a úlomky. Ale emocionální zranění bolela víc, protože pochopil, že z těchto už se nikdy neuzdraví. Mohl si zahojit kůži a opravit škody, ke kterým v jeho pokoji došlo. Co ale mohl udělat, aby zacelil ránu, kterou dnes v noci utrpěla jeho duše? Harry ho zneužil a potom se mu vysmál, stejně jako Malfoy tehdy před lety. Harry… Hlavou mu proběhla myšlenka na Harryho, nahého, bez hůlky a ve stejně žalostném fyzickém stavu, jak leží ve zmijozelské chodbě. Ale rázně ji potlačil. Co je mu do toho, co se tomu bastardovi stalo? Potter z toho vyvázl snadno. Myslel na kletbu, kterou seslal na Malfoye a zvažoval to… Ale pak se vynořila vzpomínka na sedmiletého Pottera a on to nemohl udělat. Z lásky k tomu chlapci, kterým Harry býval, by mu větší zranění nezpůsobil. Navíc nebyla jen Harryho vina, že to skončilo takhle. Severus se znal, věděl, jak obscénní byla pouhá myšlenka, že by ho mohl přitahovat. Byla to jeho vlastní slabost, která to způsobila. Harry toho jen využil. Kdo by to neudělal? Zašeptaná odpověď „Harry“ prolétla jeho zlomeným srdcem, ale on ji ignoroval. Potter ukázal, jaký ve skutečnosti je. Měl vědět, že je takový. Byla jeho vlastní vina, že uvěřil snům. S vědomím toho, jak je v každém směru pošetilý, si Severus přitáhl krvácející nohy k hrudi a položil si hlavu na kostnatá kolena. Dýchat. Musí dýchat a nepřemýšlet. To je jediný způsobem, jak to přežít. WWWWW Když se palčivý zuřivý vítr utišil, obklopilo ho intenzivní ticho a chlad. Poté co byl pohazován kolem jako peříčko a pak plnu silou vržen proti kamenné stěně, byl Harry jako omráčený a cítil závrať. V náhle nastalém tichu se pokoušel analyzovat situaci. Nepřipadalo mu, že by měl něco zlomeného, ale byl zbitý a po celém těle měl šrámy. Navíc neměl tušení, co se stalo. Jak to, že leží nahý ve zmijozelské chodbě? Uslyšel otvírání dveří. Díky bohu! Severus přišel k rozumu! „Harry?“ Ten ustaraný hlas zněl povědomě, ale nebyl to Severus. Následoval zvuk rychlých kroků a: „Můj bože, Harry?! Co se stalo?!“ Chopily se ho silné paže a způsobily mu bolest v řezných ranách. Jeho pohled se zastavil na ustarané tváři Blaise Zabiniho. „B-Blaisi?“ 121

Soudě dle ospalého pohledu, rozcuchaných vlasů a noční košile, se zdálo, že Blaise procitl z hlubokého spánku. „Nemluv. Vezmu tě na ošetřovnu a potom…“ „Ne! Prosím!“ žadonil, když ho Blaise vzal do náručí a postavil se. „Jenom… Prosím, jen mě vezmi pryč z chodby. Nemám nic zlomeného. Přísahám.“ Blaise s pochybovačným pohledem změnil směr a nesl ho do svých pokojů. Harry se rozhlédl po jeho značně zaneřáděném obývacím pokoji. Když byl usazen na pohodlnou pohovku potaženou modrým sametem, bolestí sebou trhl. V krbu před ním se ihned rozhořel oheň. Teplo objalo jeho rozechvělé tělo jako náruč milence. Vzpomněl si na svého posledního milence. Zavřel oči a tu myšlenku odehnal. Stále nevěděl, co se stalo. Co mohl - kromě očividného - udělat, že Severuse tak rozzlobil? Rozzuřil se na něj Severus proto, že ho svedl? Blaise se nad ním chvíli skláněl. „V těch ranách je sklo.“ Harry si sotva uvědomoval, že jeho přítel vytáhl z kapsy noční košile hůlku a že mumlá inkantace. Procitl, až když ucítil náhlé několikanásobné bodnutí, když skleněné střepy vylétly z jeho ran. Zašeptané: „Accio hojivý krém,“ přivolalo hnědou nádobu. Přilétla z koupelny. Chladivý bílý krém mu přinesl úlevu. Jakmile mu ho Blaise začal vtírat do kůže, bolest ustala a rýhy řezů se uzavřely. Blaise sebral červenou přikrývku, která ležela složená na opěradle pohovky, a pevně ho do ní zabalil. Zmijozel se pak postavil a zmizel z Harryho zorného pole. Za okamžik se vrátil se sklenicí jantarové tekutiny. „Vypij to,“ nařídil mu. Dráždivá chuť whisky Harryho málem přinutila kašlat, ale teplo, které jím proteklo, mělo utišující účinek. „Udělal to Snape?“ zeptal se Blaise a jeho rty se v hněvu semkly. V tu chvíli se podobal Ronovi. Udělal mu to Snape? Harry se pokoušel vysledovat řetězec událostí, které vedly až k tomuto konci. Na cestě líbal Severuse a potom tohoto muže následoval dolů, do jeho pokojů. Milovali se. Bylo to nejspíš nejkrásnější milování, jaké v životě poznal. Všechno se zdálo dokonalé. Dokonce prožili vyvrcholení ve stejném okamžiku. Když bylo po všem, položil se vedle Severuse, aby se mohli mazlit. A potom bylo najednou všechno příšerně špatně. Harry si zkoušel vzpomenout, co přesně říkal, protože si uvědomil, že vyhoštění ze Severusových pokojů, způsobila jeho slova. Něco o tom, jak se ve Snapeovi mýlili, když byli ještě dětmi – ne, tak daleko ani nezašel. Zmínil se, že se dohadovali o Snapeově sexuálním chování a pak… a pak se smál. Harry zahanbeně uvažoval, jak to muselo působit na Severuse. Na někoho, kdo byl celý život objektem výsměchu a nedůvěry. Severus si musel myslet, že se směje jemu. Snažil se sám sebe přesvědčit, že by v něj měl mít Severus víc důvěry, ale skutečnost, že teď sedí tady a v takovém stavu, mluvila sama za sebe. Zatraceně! Jak mohl být takový hlupák?! 122

Přál by si, aby se na Severuse mohl zlobit, ale copak to šlo? Jediná osoba, kterou mohl obviňovat, byl on sám. Věděl, jak zle Severuse život poznamenal. Severus si navykl, že kdykoli spustí své obrané zdi, nedočká se ničeho jiného než ponížení a nedůvěry. Dokonce i Ron ho varoval, aby byl opatrný. Ale poslechl ho? Ne, navzdory všem slibům a času, který strávil získáváním Severusovy důvěry. Když došlo na lámání chleba, tak se přes Severuse přehnal jako parní válec. „Harry,“ opakoval Blaise, „udělal ti to Snape?“ Harry vzhlédl k hnědým rozzlobeným očím svého přítele. „To nebyla jeho vina.“ „Dobře,“ odvětil Blaise a napodobil Severusův úšklebek. „On tě… Chci říct… byl jsi…?“ Nejdřív nechápal, na co se ho Blaise ptá. Když ale uviděl červeň, která se mu nahrnula do tváří, domyslel si nevyslovenou otázku. „Neznásilnil mě. Nikdy se mě v hněvu nedotkl.“ „Měl jsi na sobě nejméně třiačtyřicet řezných ran, když jsem tě na chodbě našel,“ řekl Blaise. „Já vím. Ale… Severus mě nechtěl zranit. Kdyby chtěl, byl bych mrtvý, ne potlučený.“ „Co se k čertu stalo?“ zeptal se Blaise. Stále vypadal, že je připravený pověsit Severuse za koule do průvanu, aby Harryho pomstil. Harry si povzdechl. Kolik toho má říct? Svěřil by Blaisovi svůj život, ale Severus si tak přísně střežil soukromí, že by cokoli, co by řekl, mohlo být vnímáno jako další zrada. Nakonec se rozhodl pro: „Parádně jsem to podělal. Ublížil jsem mu. Hrozně.“ „Ty jsi ublížil jemu?“ Harry krátce souhlasně přikývl. „Jak?“ Když uhnul pohledem a odmítl se Blaisovi podívat do očí, jeho starý přítel pokračoval: „Harry, znám tě už od dětství. Ty to v sobě nemáš, zranit někoho s kým… spíš.“ Blaise to věděl. Harry si znovu povzdechl. Samozřejmě, že to Blaise věděl; našel ho nahého v chodbě. „Všechna zranění nejsou fyzická,“ řekl tiše Harry. Nenáviděl se za to, jaký byl pitomec. „Byl jsem… necitelný. Neuvěřitelně necitelný.“ „Ty vážně očekáváš, že uvěřím, že je to všechno tvoje vina?“ Celý život byl požehnaný věrnými přáteli. Ačkoli, někdy si přál, aby se vůči němu nechovali tolik ochranitelsky. „Vím, že to tak nevypadá, ale způsobil jsem to já. Prosím tě, Blaisi, potřebuju tě na své straně. Právě teď bych další krizi nezvládl,“ prosil ho úpěnlivě. Přesně, jak čekal, jeho prosba ihned nabourala Blaisovu zuřivost. „Samozřejmě, že jsem na tvé straně. O tom není třeba mluvit, ty idiote. Co chceš, abych udělal?“ „Pomohl mi odletaxovat se do mého bytu a nechal mi tuhle deku, dokud se tam nedostaneme?“ „Co dál?“ „Vím, že po tobě nemůžu chtít, aby sis to nechal pro sebe,“ řekl Harry. Blaise zůstával velmi nehybný. „A co Hermiona a Ron? Nemyslíš si, že bys to před nimi dokázal utajit, že ne?“ 123

Harry se zadíval na červenou vlněnou pokrývku, která mu ležela na klíně. Blaise měl pravdu. Nebylo by fér po něm žádat, aby něco takového před Weasleyovými tajil. „Ne. Předpokládám, že máš pravdu.“ „Harry, nemůžeš mi říct, co se stalo?“ Zavrtěl hlavou. „Pomůžeš mi domů?“ „Teď?“ Přikývl. „Tak pomůžeš?“ „Jistěže jo, ty imbecile. Pojď.“ Ruce, které ho postavily na nohy, byly tak něžné, že si tlak na pohmožděniny sotva uvědomoval. O dvě minuty později mu ty stejné ruce pomáhaly vstát, když se po vystoupení z krbu svalil na rohož. Aniž by o to byl požádán, Blaise ho vedl do ložnice. Jakmile do ní vstoupili, v očarovaném krbu vzplál oheň. Harry se zadíval na Blaisovu pohlednou tvář a viděl, jak se v ní odrážejí tančící plameny. Kdyby se věci vyvinuly jinak, tento muž by spal tady a sdílel s ním svůj život. Ale nebyl to krásný učitel Přeměňování, koho Harry chtěl. V dobrém i ve zlém, ztratil srdce pro Severuse. Severuse… který mu možná nikdy neodpustí. Bylo toho na něj moc. Nechal Blaise, aby ho zabalil do přikrývek. Otočil se čelem ke zdi, přitáhl kolena k hrudi a snažil se z mysli zahnat zrazený výraz v Severusově tváři. Ale zdálo se, že se mu snad otiskl na zadní stranu očních víček. Ať se snažil sebevíc, nemizel. „Nemusíš tu zůstávat,“ zašeptal, když cítil, že se postel za ním prohnula, jak se Blaise posadil. „Já vím. Dovol mi to, ano?“ Jediné, co slyšel, když se pak rozhostilo ticho, byl Blaisův dech a neustálé praskání ohně. Po několika minutách na jeho záda přikrytá dekou dosedla ruka a začala ho hladit. „Zavři oči, Harry,“ nařídil mu tiše. „Slyšíš můj dech?“ Harry pevně zavřel oči. Blaise si to pamatoval. Muselo to být téměř dvanáct let, co mu říkal, jak ve tmě, když nemůže usnout, nenávidí ticho. „Bude to v pořádku,“ řekl Blaise. Ten slib a jemná pohlazení ho navzdory všemu uspávaly. Ale ono to v pořádku nebude. Tentokrát to podělal opravdu královsky a byl dost velký realista, aby věděl, že mu Severus nedá druhou šanci, ani příležitost to vysvětlit. Nezasloužil si takovou péči. On nebyl ten, kdo utrpěl zranění. Myslel na Severuse, jak leží sám ve tmě a trpí… a nenáviděl sám sebe. Víc než cokoli si přál, aby měl obraceč času, který ve třetím ročníku půjčil Brumbál Hermioně. Aby se mohl vrátit zpátky. Aby mohl zabránit škodám, které za poslední půlhodinu napáchal. Ale on neměl žádný obraceč času; všechno, co měl, byl chaos, který ve svém životě napáchal. Celý bolavý sledoval stíny, které vrhal na stěnu oheň a poslouchal Blaisův dech. Asi o dvě hodiny později ruka na jeho zádech znehybněla a ten dech se prohloubil spánkem. A Harry tam stále ležel a zíral do zdi.

124

*Beltain či Beltine je keltský svátek jara slavený 30. dubna. Jako každý keltský den začíná večerem. V předvečer Beltainu se milenci vydávali do lesů. Květen byl potom svátkem milostných her a z této doby možná také pochází líbání pod rozkvetlým stromem na 1. máje. (zdroj Wikipedie) WWWWWWW

9 Jednou z nejoblíbenějších věcí v jeho životě byla sobotní rána, protože si mohl přispat. Postel byla prohřátá a příjemně zválená po nočním milování, a on ležel na absolutně nejoblíbenějším místě na celém světě. Tvář měl zabořenou do Hermioniných jemných vlasů a pravou nohu vklíněnou mezi její hebká stehna. Ron si nemohl vzpomenout, kdy usnul. Pokud odpadl v tom nejméně vhodném okamžiku, jistě by mu to dala vědět, ale vzhledem k vůni sexu, kterou cítil z povlečení, se to nestalo. Rukou pohladil ňadro s růžovou bradavkou, a když si povzdechla, usmál se. Ačkoli ještě spala, byla proklatě vnímavá. Dědečkovy hodiny stojící poblíž postele odbily sedmou, ale oni dnes ráno nemuseli vstávat. Ne, dokud se jim nebude chtít. Ron vzhlédl od ňadra, které právě dráždil prsty, a zadíval se na příjemně vyzvánějící hodiny. A ztuhl. „Zatraceně,“ zamumlal. „Hm? Co se děje, Rone?“ Hermiona se ve spánku neklidně zavrtěla. Prospala by výbuch a nevzbudilo by jí, ani kdyby se hrad kolem jejich postele hroutil. Ale když řekl něco vážným tónem, pokaždé to k ní proniklo. „Hodiny,“ odpověděl. „Hodiny?“ Zvedla hlavu. „Ach, bože.“ V uplynulých třech týdnech se Harryho i Severusova hodinová ručička přesunula na nové políčko s názvem „Dvoření“. To se dnes ráno změnilo. Harry se vrátil zpět do „Bezradný“ a Severus do nového, s nápisem „Zoufalý“. „Co se mohlo stát?“ zeptal se. „Nechci na to ani myslet. Možná…“ Její slova přerušilo nejisté zaklepání, které se ozvalo ode dveří. „To není dobrý,“ zamumlal. „Vážně?“ Hermiona podlehla nutkání k sarkazmu. Kdykoli se věci nevyvíjely tak, jak si plánovala, dělala jedovaté poznámky. A nic pro ni nebylo důležitější, než aby chlapci, o které se několik měsíců starala, našli štěstí. To už měla v ruce hůlku. Namířila ji na sebe, na Rona i na postel. Leknutím sebou trhl a zjistil, že leží naprosto čistý na neposkvrněné posteli. 125

„Příště bych uvítal drobné varování, lásko, ano?“ postěžoval si a vydrápal se do sedu. Tolik k lenivému polehávání sobotního rána. „Dělej,“ řekla a hodila po něm hnědý hábit ze včerejší noci. Ona už si dopínala svůj levandulový, který měla na sobě včera v hospodě, a spěchala do obýváku. Stále spíš spící než bdělý se Ron držel těsně za ní. Vrhla se na vchodové dveře a otevřela je s nervózním výrazem, jaký mívají všechny ustarané matky. Oba dva zírali na muže, který stál za dveřmi. Nebyl to Harry ani Severus. „Blaisi?“ divila se Hermiona. Bylo sotva sedm. Blaise o víkendech nikdy nevylezl z postele před polednem. „Ehm… omlouvám se, že vás vyrušuju tak brzy, ale…“ řekl Blaise. „Pojď dál,“ vyzvala ho Hermiona. Chytila ho za paži, dovedla do obýváku a usadila na vzdálenější konec pohovky. Ron se poohlédl po čajové konvici a začal vařit. Vypadalo to, že je čeká dlouhý den. „Je všechno v pořádku?“ zeptala se Hermiona jejich hosta. Sama se usadila na druhou stranu gauče. Oba na Blaise upřeně hleděli. Pohledný Zmijozel vypadal v pohodě, ale v přetvařování byl téměř tak dobrý jako Severus. „Nevím,“ odpověděl Blaise. Dřív než se ho stačili zeptat na cokoli dalšího, pokračoval. „Asi v jednu hodinu ráno jsem ve zmijozelské chodbě za dveřmi svého bytu slyšel něco, co znělo jako výkřik. Když jsem otevřel, abych zjistil, co se děje, našel jsem tam ležet Harryho zasypaného střepy.“ „Panebože!“ Hermiona vyskočila na nohy. „Je snad…?“ „Není vážně zraněný,“ ujistil ji rychle Blaise. „Byly to jen skleněné střípky a drobné škrábance, nic hlubokého. Ošetřil jsem ho a vzal zpátky do jeho pokojů.“ „Skleněné střepy,“ opakovala Hermiona, „Co se…“ „Neřekl mi, co se mu stalo, ale mám jisté podezření. Ležel zcela nahý před Snapeovými dveřmi,“ prohlásil Blaise s očividným hněvem. V Ronovi se všechno sevřelo. Hermiona si byla tak jistá, že jsou stvořeni jeden pro druhého, on ale její jistotu nesdílel. „Severus by mu nikdy neublížil,“ přesvědčovala je rychle Hermiona. Byla bledá jako duch. „No, někdo to ale sakra udělal,“ odvětil Blaise. „Co k tomu Harry řekl?“ zeptal se Ron ve snaze najít v tom nějaký smysl. Možná nenosil růžové brýle a nemyslel si, že by Severusův a Harryho vztah nebyl v ohrožení, ale hluboko uvnitř byl přesvědčený, že má Hermiona pravdu. Severus by Harryho nikdy vědomě nezranil. „Jediné co řekl, bylo, že Severusovi ublížil, a že je to všechno jeho vina.“ Blaise byl očividně frustrovaný. Ublížil Severusovi? Náhlé zavřeštění čajové konvice způsobilo, že sebou všichni trhli. „Postarám se o to,“ řekl Ron. Probral se ze svého omráčeného stavu a šel připravit čaj. „Kde je Harry teď?“ slyšel Hermionu.

126

Ron rychle nalil čaj do tří šálků, vyndal mléko a cukr a přidal je každému podle chuti. Nejtemnější hrnek podal Zabinimu, nejsvětlejší Hermioně, a s tím svým se usadil do širokého polstrovaného křesla. Poté, co zamumlal tiché poděkování, Blaise odpověděl: „Je u sebe. Zůstal jsem s ním a odešel teprve před pár minutami. Takhle rozrušeného jsem ho neviděl od rozchodu s tím prokletým Juliem. Nechtěl, abych se u něj zdržel, ale já si opravdu nemyslím, že by měl být sám.“ „Ne, samozřejmě, že by neměl,“ souhlasila ihned Hermiona. Podívali se na sebe. Ron v jejích očích viděl strach. „Půjdu za Severusem,“ navrhl, že se postará o tu obtížnější část. Když byl Harry rozrušený, nikdy s ním nebylo snadné pořízení. Ale když se uzavřel Severus, vypadal proti němu přátelsky i Norský ostrohřbetý drak. „Můžu tam jít já,“ řekla. „Ne. Ty jsi rozumnější než já. Harry to bude potřebovat,“ oponoval Ron. „Ať si se Snapem promluví Ron,“ radil Blaise. V jeho hlase zaznělo uspokojení. Harry na tom musel být špatně, když to Zabiniho přimělo, aby se na svého zmijozelského kolegu tak rozzlobil, uvědomil si Ron. „Blaisi,“ kárala ho Hermiona. „Viděl jsi je spolu. Ty víš, že by Severus Harrymu nikdy neublížil.“ „To tedy nevím,“ odsekl Blaise. „Viděl jsem ho potom, co s ním Snape skončil, ty ne. Jestli Snape něco takového udělal neúmyslně, bůh mu pomáhej, jestli se k tomu někdy rozhodne vědomě.“ Hermiona si kousala ret, dívala se na něj, z očí jí vyzařovala vina a starost. „Za všechno můžu já.“ „Ach, pro lásku…“ začal Ron, ale když viděl, jak na ni jeho hněv působí, přinutil se ke klidu. „Nemůžeš za to. A jsem si jistý, že to není ani Harryho nebo Severusova vina. Bude to jen nějaké velké nedorozumění. A oni jsou oba příliš hrdí a příliš pitomí, než aby se s tím sami vypořádali. Ty víš, že by Severus Harrymu nikdy neublížil, Hermy.“ Otočil se a zabodl pohled do Blaise. „A ty to víš taky. Je z tvé vlastní koleje. Vím, že studenty děsí k smrti, ale kdy někoho skutečně fyzicky zranil? Dokonce, ani když ho provokovali, tak ne.“ Blaise sklopil oči. „Samozřejmě máš pravdu. To jen…“ „Já vím,“ řekl Ron. „Dáme to do pořádku. Neboj se.“ Dopil čaj, dal Hermioně letmý polibek na tvář a vstal. „Ty se běž podívat, jak je na tom Harry. Já to půjde řešit se Severusem.“ „Jsi statečný muž, Rone,“ prohlásil Blaise, zjevně naprosto vážně. Ron na kompliment reagoval odfrknutím a zamířil ke dveřím. Jeho plán obsahoval jednu podstatnou chybu. Pokud měl se Severusem něco řešit, musel by se s ním vidět. Do Zmijozelských sklepení nevkročil od chvíle, kdy s Harrym ve druhém ročníku omámili Crabbea a Goyla, aby vyrobili Mnoholičný lektvar. O tom, kde Severusovy pokoje leží, věděl jen díky tomu, že mu o tom Harry řekl. Dobrých pět minut bušil na vstupní

127

dveře, ale bezvýsledně. Pomyslel si, že by mohl být v učebně lektvarů a šel to zkontrolovat i tam. Severus nikde. Když nakoukl do Velké síně, aby zjistil, jestli Severus nepřišel na snídani, právě se začínala plnit studenty a učiteli. Snape však nebyl ani tam. Právě byl na cestě zpátky do sklepení, když ho míjel krví potřísněný průsvitný duch. „Promiňte, pane barone…“ oslovil nervózně Ron nejděsivějšího z místních duchů. „Ano, mladý Weasley?“ Ačkoli byl mrtvý, ten muž věděl velmi dobře, jak setřít příslušníka znepřátelené koleje, pomyslel si Ron. „Viděl jste dnes ráno profesora Snapea?“ zeptal se. „Ne.“ Duch se od něj odvrátil. „Ehm… Zůstal ve svých pokojích?“ pokračoval vytrvale Ron. „On a já to víme, a ty to musíš zjistit, že, Nebelvíre?“ Baron se zasmál a odplul pryč. „Díky,“ řekl Ron. „Díky za nic.“ „Všechno v pořádku, profesore Weasley?“ oslovil ho sladký hlásek za jeho zády. Uvědomil si, že stojí u vstupu do Zmijozelských sklepení a prakticky vzato mluví sám k sobě. Prudce se otočil a uviděl za sebou Joan Hollandovou, zmijozelskou studentku z třetího ročníku. Byla to malá blondýnka s velkýma modrýma očima a příjemnou povahou. A také s naprosto zastrašující potřebou prosadit se. Dívka byla skoro tak chytrá, jako v jejích letech Hermiona, ale mnohem víc si uvědomovala, jak působí na opačné pohlaví. Podle vzhledu a způsobu, jakým se pohybovala, měl Ron vždycky podezření, že je nějak spřízněna s Malfoyovými. Tohle byl jediný důvod jejího zařazení do Zmijozelu, který ho napadal. „Jsem v pořádku, díky,“ řekl. V náhlé inspiraci se zeptal. „Neviděla jste dnes ráno profesora Snapea, slečno Hollandová?“ „Celé ráno zůstal ve svých pokojích. To se mu vůbec nepodobá vstávat takhle pozdě,“ odpověděla a její tvář odrážela skutečnou starost. Vídal to zas a znovu. Dokud byl ještě studentem a také v prvních letech svého učitelského působení na této škole, nebyl schopen pochopit, jak mohou mít Zmijozelové Snapea tak rádi. Ale děti z jeho koleje k němu cítily opravdovou náklonnost. Až opožděně si uvědomil, že si měl všimnout, o kolik víc toho na Severusovi bylo. Nebyl to jen úšklebek, kterým se vůči okolnímu světu projevoval. „Když jsem klepal na jeho vstupní dveře, nereagoval,“ řekl Ron. „Do pokojů ředitele nebelvírské koleje vede soukromý vchod. Má takový i Zmijozel?“ Ostražitě přikývla. Kolejní rivalita byla tak hluboce zakořeněná, že byla podezřívavá dokonce i vůči nebelvírskému profesorovi. Ron si povzdechl. Nenáviděl, když ho vnímali jako nepřítele. Hermiona měla pravdu. Zvyk vzájemně se od sebe oddělovat trval příliš dlouho, než aby se dal překonat. Ale teď se tím nemohl zabývat. „Má profesor Snape ve zvyku na výzvu u těchto dveří reagovat?“ zjišťoval. Mladá Zmijozelka s jemným nádechem nadšení přesvědčeně odpověděla: „Profesor Snape nás nikdy neignoruje. Nezáleží na tom, kolik je hodin, nebo jestli je den či noc. Vždycky nám pomůže.“ 128

„Myslíte, že bych vás mohl požádat, abyste mu k těm dveřím doručila vzkaz?“ zeptal se Ron a téměř přitom zadržoval dech. „Je to skutečně důležité.“ Po chvíli, kdy zjevně zvažovala nebezpečí, které řediteli její koleje hrozilo, opatrně přikývla. „Dobře.“ „Děkuji. Vydržte chvíli.“ Rychlé mávnutí hůlkou a pár zamumlaných slov mu obstaraly pergamen, pero a inkoust. Ron se opřel o zeď, inkoust poletoval vedle něj. Rychle napsal svůj vzkaz a podal ho dívce. „Děkuji vám, slečno Hollandová.“ „Nemáte zač, profesore,“ odvětila s oslepujícím úsměvem a prochvátala kolem něj do sklepení. Ron si unaveně povzdechl a vracel se zpátky do Nebelvírské věže. WWWWW Klepání, které nemohl ignorovat. U předních dveří se před nějakou dobou objevil Ron a dobrých pět minut na ně bušil. Harry mu během dnešního rána už třikrát volal krbem. Přemožený svým trápením je Severus oba ignoroval. Ale coby ředitel zmijozelské koleje nesměl zanedbat klepání na dveře vedoucí k jeho koleji. Rozhlédl se po svých pokojích. Kromě skel bylo všechno uvedeno do perfektního pořádku. Jeho zranění byla zhojena, oděv naprosto reprezentativní. Jen jeho duše zůstávala zlomená. Severus si uhladil hábit a otevřel dveře. „Slečno Hollandová,“ pozdravil poněkud překvapeně. Za celé tři roky, co studovala v Bradavicích, jí ani jednou neposkytoval soukromé slyšení. Byla královnou elegance a půvabu. Měli ji rádi dokonce i Nebelvíři. Věnovala mu úsměv, který si za tři nebo čtyři roky podrobí kteréhokoli muže. „Dobré ráno, pane. Omlouvám se, že vyrušuji, ale profesor Weasley mě požádal, abych vám tohle doručila. Říkal, že je to důležité.“ Přijal nabízený pergamen a sevřel se mu žaludek. „Děkuji.“ Otočila se a spěchala zpátky na kolej. Pak se ale zastavila a zeptala se: „Jste v pořádku, profesore?“ Chystal se, že opět použije nezbytnou lež, ale v tu chvíli se na to nezmohl. Takže jen přikývl a řekl: „Děkuji.“ A zavřel dveře. Krev mu stydla v žilách, když se opřel o dveře a rozbalil pergamen. Neuspořádaně naškrábaným písmem Ronalda Weasleyho tam stálo: Severusi, potřebuji tě vidět. V mém bytě. Ihned. Žádné výmluvy. Podepsáno pouze: Ron. Takže je to tady. Severus věděl, že tohle je začátek konce. Weasleyovi vždycky a ve všem stáli na Potterově straně. Život, tak jak ho znal, se chýlil ke konci. Hm, od toho dne, co se z nich znovu stali dospělí, uplynulo téměř šest týdnů. Bylo to jeho nejdéle trvající přátelství, které kdy s někým měl, pokud nepočítal Albuse. Nehledě na to, že teď měl přátele tři.

129

Předpokládal, že by toto pozvání mohl také snadno ignorovat, ale k čemu by to bylo? Co se stalo, stalo se. Nebylo v jeho moci to změnit. Možnost volby měl jen v jediné věci - jak bude reagovat na zánik svého milovaného nového světa? Ačkoli se rozhovoru s Ronem velice obával, nebyl žádný zbabělec. Bude mu čelit se vší důstojností, které bude schopen. Zhluboka se nadechl a vykročil vstříc příslovečným bouřkovým mračnům. Mohla za to samozřejmě jen jeho představivost, protože domácí skřítci uklidili chodbu už před několika hodinami, ale připadalo mu, že na šedých dlaždicích, přesně v místě, kam se včera v noci zřítil Harry, může stále ještě vidět hnědé šmouhy. Zastavil se před vchodovými dveřmi Weasleyových, ale pohled mu zalétl k těm vedlejším. Portrét kouzelníka se zrzavou bradkou na něj hleděl takřka nenávistným pohledem. Rychle se otočil a zaklepal. Dveře se okamžitě s trhnutím otevřely. Objevil se v nich Ronald Weasley oblečený do hnědého hábitu ze včerejšího večera a s nerozluštitelným výrazem v pobledlé tváři. Nevypadalo to, že by tu byla i Hermiona, což byl zřejmě důsledek jejich rozhodnutí, jak k této věci přistupovat. Ať už se mu Ron chystal říct cokoli, její mírotvorné sklony by mu nejspíš jen překážely. Severus netušil, jak se chovat. Jak s Ronem jednat teď, když mezi nimi mohla být opět jen nenávist. Myšlenka na ztrátu Rona a Hermiony ho bolela téměř tolik, jako ztráta Harryho. Vzhledem k tomu, že velmi dobře znal Ronovy ochranitelské sklony, měl naprosto jasnou představu, jak toto setkání bude probíhat. Zadíval se na muže, který pro něj býval jediným otcem, jakého kdy měl, a rozhodl se, že ať už se stane cokoli, mezi ním a Ronem nedojde na hůlky. S touto myšlenkou vytáhl z kapsy tu svou a podal ji Ronovi na otevřené dlani. Toto gesto patřilo k nejstarším rituálům kouzelnického světa. V minulosti k němu docházelo jen zřídka, v moderní době bylo zcela zapomenuto. Odevzdání hůlky zanechávalo kouzelníka bezbranného a zcela odkázaného na milost osobě, které ji nabídl. V pradávných dobách bylo znamením věrnosti vůči autoritě, vždycky symbolem podřízenosti a často také doznáním viny. Severus se domníval, že dnešního rána pro něj platily všechny tři varianty. Když Ron uviděl, že Severus sahá pro hůlku, jeho oči se rozšířily, ale svou si nevzal. Poté, co mu ji Severus podal, v Ronově pihovaté tváři se objevil ten nejpodivnější výraz. „Co to děláš?“ „Nechci s tebou bojovat,“ řekl Severus, aniž uhnul pohledem. „Bojovat se mnou?“ Ron nikdy nepatřil k nejbystřejším studentům, ale v tu chvíli vypadal jako úplný idiot. „Ve tvém předvolání stálo žádné výmluvy. A já žádné nemám,“ konstatoval upjatě Severus. Tohle bylo náročnější než slovní přestřelky, které před čtrnácti lety míval s Voldemortem. „Ach můj…“ V Ronově zsinalé tváři se objevil výraz děsivého pochopení. „Potřeboval jsem vědět, jak ti je. Harry říkal, že tě zranil.“ „Ty…“ Kolena se mu šokem málem podlomila. Zíral na Rona a nebyl schopen jeho slova napasovat do reality. 130

„Dej tu věc pryč,“ nařídil mu Ron. Pak přistoupil blíž a uchopil ho za paži. Příliš ohromený, než aby dokázal protestovat, se Severus nechal odvést k pohovce. Ron byl větší asi tak o jeden palec, ale byl skoro dvakrát tak široký. Když ho vedl ke gauči, Severus si vedle něj připadal tak malý a nejistý, jako by mu bylo zase sedm. Ron ho na chvíli opustil, a když se vrátil, vtiskl mu do rukou hrneček, ze kterého pil, když byl ještě dítě. Severus zíral do mléčné béžové kapaliny a nechal si zkřehlé prsty prohřát jejím horkem. Byla to jediná věc, která ho zachránila před tím, aby propukl v pláč. Ještě neztratil všechno. Zhluboka dýchal, usrkával svůj čaj a snažil se dostat emoce pod kontrolu. Dnes ráno mu to příliš jasně nemyslelo. Byl velmi unavený a strašně bolavý. „V první řadě bych chtěl vědět, jestli jsi v pořádku,“ prohlásil Ron, když se posadil na polštář vedle něj. A opravdu to znělo, jako by to byla ta nejdůležitější věc, na kterou myslel. „V jakém ohledu?“ pokoušel se Severus o vyhýbavou odpověď. „V tom ohledu, který nezahrnuje lékařské ošetření,“ odsekl Ron. „Konec slovních her. Na to jsme oba příliš unavení. Prostě odpověz na otázku.“ „Nemám žádné fyzické zranění,“ nabídl tichou odpověď. K jeho šoku k němu Ron natáhl ruku a v gestu typickém pro jeho někdejší otcovskou roli mu stiskl rameno. „Díkybohu,“ zamumlal. A potom se zeptal: „Dobře, takže co se u všech čertů stalo?“ Severus jeho upřený pohled nedokázal unést. „Chceš podrobnosti?“ „Ušetři mě pikantností. Jen mi řekni, jak se stalo, že Harry skončil nahý v chodbě a rozsekaný na maděru.“ Takové to musí být, když má někdo otce, pomyslel si Severus. V Ronově hlase mohl slyšet hněv a zklamání, ale pod tím vším byla jasně patrná láska a starostlivost. Nechtěl odpovídat, ale byl tomu muži zavázaný. Ron se tomu pokoušel porozumět. Neodsoudil ho rovnou coby nezpůsobilého, a nevykázal ho ze svého života. I kdyby pro nic jiného, tato nebývalá laskavost by měla být oceněna. Takže se zhluboka nadechl a pokusil se odpovědět. „Po… po tom všem… Harry se mi vysmál. Nechtěl jsem ho zranit. Jen jsem chtěl, aby odešel.“ „Harry se ti… vysmál?“ opakoval šokovaně Ron. S pocitem, jaký míval v době, kdy byl ještě sedmiletým odstrkovaným chlapcem, Severus napjatě přikývl a zadíval se do svého čaje. Ron mlčel a zdálo se to jako velmi dlouhá doba. Nakonec se zeptal: „Jak dlouho už Harryho znáš?“ „Stejně dlouho jako ty,“ odsekl Severus, aniž vzhlédl. „A za celou tu dobu… viděl jsi někdy, že by se někomu vysmíval? Dokonce ani Malfoye nikdy neprovokoval, pokud si sám nezačal,“ připomínal mu Ron rozumným tónem. Stále neschopný podívat se mu do očí, Severus řekl: „Nicméně, mně se vysmál.“ „Pověz mi, co řekl. Přesně,“ nařídil mu Ron. Ve snaze vybavit si zraňující slova, která se celý den snažil zapomenout, Severus zavřel oči.

131

„Začalo to tím, že vzpomínal na dobu, kdy ještě chodil do školy. Prý se dohadoval o mých…“ Cítil, že mu rudnou tváře, ale přinutil se pokračovat. „…o mých sexuálních návycích. A potom se rozesmál.“ „A pak?“ pobídl ho Ron. „A pak jsem se rozzuřil. Prudká vichřice rozbila všechno v mých pokojích na třísky a odnesla Harryho do chodby,“ informoval ho Severus tak bez emocí, jak jen dokázal. „To je všechno?“ zeptal se Ron. „Vysmíval se mi,“ opakoval Severus. „Víš to určitě?“ „Poznám smích, když ho slyším. Vytrpěl jsem si ho až dost,“ zavrčel. „Nejspíš příliš mnoho,“ řekl tiše Ron. „Co tím myslíš?“ odsekl. „Kruté zacházení, které sis v dětství vytrpěl, způsobilo, že jsi na jakékoli popichování velmi citlivý. Možná dokonce přecitlivělý. Harry by se nikdy nevysmíval nikomu s kým… s kým má důvěrný vztah, ne zraňujícím způsobem. Prostě to nemá v povaze. A ty to víš,“ řekl přesvědčeně Ron. „Potom, co řekl, čemu jinému by se mohl smát?“ dožadoval se odpovědi Severus. „A co sám sobě?“ Po Ronově otázce ho zcela neznámým způsobem zamrazilo. Když se ujistil, že má jeho naprostou pozornost, Ron pokračoval: „V jistém věku jsou všechny děti zvědavé na to, co dospělí z jejich okolí asi dělají v posteli. I my jsme přemýšleli o svých učitelích. Naši studenti teď spekulují o nás. To je přirozené.“ „Přirozené?“ zeptal se Severus. Žaludek mu ztvrdl na kámen, protože Ron měl pravdu. Posměch prostě nebyl stylem Harryho Pottera. To byl také důvod, proč tato zrada Severuse tolik bolela, protože by od Harryho něco takového nikdy nečekal. Pokud to tedy vůbec zrada byla. Ronova slova jeho vlastní vzpomínky rázem zpochybnila. „Mám ti vyprávět, co jsem slyšel Stantona vykládat přátelům? O Hermioně a jejích dovednostech s jezdeckým bičíkem?“ zasmál se Ron. „To neřekl,“ zděsil se Severus. Jeho se studenti tak děsili, že před ním nikdy volně nemluvili. Věděl, že Ron s nimi přátelské vztahy navazuje snadno. Věc takového druhu mohl docela dobře zaslechnout, aniž by si byl dotyčný vůbec vědom, že je někde poblíž. „Docela jistě to řekl. Na následující tři týdny dostal školní trest,“ hlásil Ron. „Pověděl jsi to Hermioně?“ Severus se při té myšlence zachvěl. Ron se jadrně zasmál. „Cože? Nasadit jí brouka do hlavy? Má víc než dost svých vlastních nápadů, věř mi. Obejde se i bez Stantonovy pomoci.“ Neschopen uvěřit, jak lehce celou věc Ron bere, se Severus ošil. Byl ve všem tak moc pozadu. Bylo docela dobře možné, že to, co Potter říkal, vůbec nepochopil. Samozřejmě to dávalo mnohem větší smysl, než pomyšlení, že by se k němu Harry po milování choval s takovým despektem. Což znamenalo… což znamenalo, že se dopustil další příšerné a neodpustitelné chyby. 132

„Myslíš si, že můj hněv byl ukvapený,“ řekl. Ron si povzdechl. „Myslím si, že vám oběma bylo v minulosti tak moc ublíženo, že nedokážete věci vidět jasně. Důvěřovat není snadné, Severusi, ale bez toho se v životě nikam nedostaneš.“ „Pokaždé, když jsem někomu věřil, jsem byl zrazen,“ namítl tiše Severus. „Pokaždé ne,“ odporoval mu Ron. „Během těch čtyř měsíců, kdy jste s Harrym byli spolu, tě nikdy nezklamal.“ Severus si vzpomínal, jak ho ten hubený chlapec bránil před spolužáky, kteří byli dvakrát tak velcí. Ten kluk by ho nikdy neponižoval – ani ten muž, který z něj vyrostl. Srdce se mu sevřelo novou vlnou pocitu viny. Severus se však pokoušel držet svého hněvu, pro případ, že by se mýlil. Ale věděl, že Ron měl pravdu. Harry by prostě něčeho takového nebyl schopen, bez ohledu na to, jak to v tu chvíli mohlo znít. „Všechno jsem zničil,“ zašeptal, zdrcený tíhou svého omylu. Ronova ruka se vrátila na jeho rameno. „Ne, nezničil, Severusi. To k tomu patří.“ „K čemu?“ zeptal se a konečně se zadíval do těch dobře známých hnědých očí. „Být součástí rodiny. Rodina se kvůli nedorozumění nerozpadá. Překoná ho. Musíš si s Harrym promluvit,“ řekl Ron. „Pokud máš ohledně Harryho úmyslů pravdu, jak by mi vůbec mohl odpustit, co jsem mu udělal?“ otázal se naprosto bezradně Severus. Ruka na jeho rameni ho v povzbudivém gestu znovu stiskla. „Zdá se, že jediné, co Harrymu dělá starost, je to, že ti ublížil. Promluv si s ním. Dáte to do pořádku, uvidíš.“ „Opravdu tomu věříš?“ Ronův pohled byl absolutně upřímný. Přikývl. „Ano, moc pro něj znamenáš.“ Ronova slova ho zahřála a zároveň uvedla do rozpaků. Po chvíli zvláštního, ale příjemného ticha se Severus zeptal. „Hermiona tu není?“ „Je s Harrym.“ „Chápu. Prohrál jsi kámen – nůžky – papír?“ pokusil se o vtip. „Hm?“ reagoval nechápavě Ron, zatímco si doléval čaj z očarované konvice stojící na servírovacím stolku. „Musel jsi mluvit se mnou místo s Harrym,“ vysvětloval Severus. Ronův pohled ho probodával podobně, jako skleněné úlomky včera v noci. „Přihlásil jsem se dobrovolně.“ Když na to Severus nijak nereagoval, Ron tiše dodal: „Vím, jaké to je být na tvém místě. Když pominu všechny ty vnější věci, ty a já jsme si hodně podobní, Severusi.“ „Oba jsme biologické organismy na bázi uhlíku a jsme kouzelníci mužského pohlaví. To je vše, co máme společného.“ Severuse ta myšlenka málem rozesmála. Ronald Weasley, který stál na straně světla a práva od chvíle, kdy se narodil, se srovnává s ním, s bývalým Smrtijedem? „Vážně?“ odvětil mírně Ron. „Připouštím, že nejsem tak chytrý jako ty a neumím to tak dobře se slovy…“

133

„Takhle jsem to nemyslel,“ přerušil ho rychle Severus, než mohlo dojít k dalšímu nedorozumění. Po uplynulé noci byl tak vyčerpaný, že sotva dokázal udržet oči otevřené. Ron se rychle a vřele usmál. „Já vím. Ale ať už si to uvědomuješ nebo ne, jsme si hodně podobní.“ „V čem?“ zeptal se Severus, ve snaze zbavit se tak myšlenek na to, jak věci, které mezi sebou s Harrym měli, zbabral. „Připouštím, že naše charaktery jsou takřka v přesném protikladu. Ale pod tím, no… Většinu času oba proplouváme životem bez větších problémů. Ty jsi rezervovanější než já; jsi temný a vrháš ty své pohledy; já jsem přímý a hodně živý… Ale oba dva jsme celkem vyrovnaní lidé. Do chvíle, než nás něco zasáhne na citlivém místě. A pak se oba chováme úplně stejně.“ „Stejně?“ dotazoval se Severus a přitom povytáhl jedno obočí, aby dal najevo, co si o tom myslí. Rona to gesto rozesmálo. „Ve chvíli, kdy jsme ty a já rozčilení, přestáváme myslet. Na problémy reagujeme emocionálně. Ovládne nás hněv a ztrácíme nad sebou kontrolu.“ Nedalo by se říct, že by ho to úplně udivilo. Poté, co se stalo uplynulé noci, mohl s tímto závěrem těžko polemizovat. Absolutně nad sebou ztratil kontrolu, a jak si uvědomil, v minulosti se to stalo už mnohokrát. Mohlo to sice vypadat neuvěřitelně, ale Ron měl naprostou pravdu. V tomto ohledu byli úplně stejní a přesně to vystihovalo i jejich osobnosti. Šokovalo ho, že to Ron viděl a on sám ne. „Uznávám svou chybu.“ „Severusi, Harry to o nás ví a přesto nás miluje. A to je taky důvod, proč jsem si jistý, že to bude v pořádku,“ řekl Ron. Byl překvapený, kolik úsilí musel vynaložit, aby se Ronovi podíval do očí. Když to udělal, uviděl v nich tolik naděje a přijetí, že ho to málem převálcovalo. Hrdlo měl náhle tak stažené, že sotva dokázal polykat. Nezasloužil si to. Ne potom, co včera v noci udělal Harrymu. Ne potom, co v roli Smrtijeda udělal před třiceti lety. Nebyl hoden takové lásky. „Jsi tak vyřízený, jak vypadáš?“ zeptal se Ron. V naději, že se mu podaří utéct, aniž by se ještě víc znemožnil, krátce přikývl. „Proč si na chvíli neodpočineš v pokoji pro hosty?“ navrhoval Ron. „Ještě stále tam máš svou postel. „Vím, že tě Hermiona bude chtít vidět, až se vrátí.“ „Já… to není nezbytné,“ odmítl tiše. „Já vím. Ale udělej to, ano? Všichni se budeme cítit lépe, když zůstaneš poblíž,“ řekl Ron. Neexistoval způsob, jak by mohl odmítnout něco, oč ho Ron požádal. Kdyby po něm v tu chvíli Weasley chtěl, aby mu dal své srdce na stříbrném podnose, Severus by souhlasil a podal by mu nůž. „Jak si přeješ,“ zašeptal. „Dobře. Tak pojď, uložíme tě,“ řekl Ron a vstal. „Rone,“ řekl Severus, náhle přemožený potřebou tomuto tak velkorysému muži něco ozřejmit. „Ano?“ 134

„Prosím, už nikdy přede mnou nesnižuj svou inteligenci,“ požádal ho. Ronova tvář byla nejdřív prostá jakéhokoli výrazu. Potom se zazubil a o jediný úder srdce později, udělal nemyslitelné – přitáhl si ho blíž a objal ho. Severuse to tak šokovalo, že okamžitě zamrzl jako bradavické jezero uprostřed ledna. Navzdory tomu, že se proměnil v kus ledu, ho Ron nepustil. Severus se několikrát rozpačitě nadechl a pak se uvolnil. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a zabořil tvář do Ronova ramene. Harry ho občas objal, ale jakýkoli fyzický kontakt s Potterem byl pokaždé podbarvený city, které k němu choval a potřebou je ovládnout a skrýt. Před Ronem neměl co skrývat. Když ho Ron začal hladit po zádech, byla to jedna z nejúžasnějších věcí, které se mu kdy přihodily. Severus věděl, že ho to oslabí, ale nemohl si pomoci. Prostě tam stál a užíval si, že ho někdo drží. Absorboval do sebe pocit blízkosti a přijetí. Ron ho držel, dokud se Severus o něco později neodtáhl. „Budeš už v pořádku?“ „Myslím, že ano, díky tobě,“ přiznal. Ron se tak divoce začervenal, že jeho pihy náhle vynikly jako puntíky na drozdím vejci. „Časem bys to zvládl i sám. Tak pojď. Lehneš si.“ Hostinský pokoj byl takový, jaký si ho pamatoval; dvě postele s nebesy, dva noční stolky, obraz s pasoucím se jelenem. Chyběly jen jejich hračky a školní batohy. Ron ho odvedl k jeho posteli a rozestlal modrou přikrývku, zatímco si Severus zouval boty a svlékal kabátec. „Dobře se vyspi,“ řekl Ron, Ještě ho poplácal po zádech a odešel. Severus se s hůlkou v ruce zavrtal pod deku. Nevěřil, že by byl navzdory vyčerpání schopen usnout. Ale bylo to, jako by na něj Ron umístil nějaké kouzlo, což možná opravdu udělal. Jakmile se jeho hlava dotkla známého polštáře, oči se mu zavřely a on upadl do hlubokého bezesného spánku. Když se vzbudil, nejdříve nevěděl, kde je. Poté, co rozpoznal své okolí, se jedna jeho část, jež se obávala o jeho bezpečí, uvolnila. Zatímco ta druhá, které dělala starosti jeho důstojnost, se vyděsila. Uvědomil si totiž, jak se sem dostal. Skutečně Ronovi dovolil, aby ho objal, utěšoval ho a uložil do postele, jako kdyby mu bylo stále sedm? Vzpomněl si, jak mu Ron říkal o jejich podobných povahách, o tom, že mají oba sklony ztrácet nad sebou kontrolu. Možná byl tento druh ponížení nějakou formou vesmírného trestu za to, že se choval jako dítě. Jenomže… on neměl pocit, jako by byl trestán. Okolnosti, které ho sem přivedly, mu způsobovaly rozpaky, ale toho, že tu je, nelitoval. Nevěděl, co by měl Ronovi říct, až tento pokoj opustí, ale ačkoli se věci mezi ním a Harrym nijak nezměnily, rozhovor s Ronem ho povzbudil. Nedalo se nic dělat, nemohl tu zůstat navěky. Když už nic jiného, musel navštívit toaletu.

135

Zhluboka se nadechl, vstal z postele, obul se a vykročil ke dveřím. Zarazilo ho, jak temně pokoj působil. Když ho Ron pozval dovnitř, nebylo víc než půl jedenácté dopoledne. Ale kousek nebe, který viděl, když se podíval z okna, byl asfaltově černý. Zatímco otevíral dveře pokoje pro hosty a tiše se přesouval na toaletu na opačné straně chodby, přemýšlel, jak dlouho asi spal. Když byl hotový, použil kartáček na zuby, který si zapomněl odnést, když odsud minulý měsíc odcházel. Umyl si ruce a obličej, a pak konečně koupelnu opustil. Jeho kabátec zůstal v hostinském pokoji, ale s Hermionou a Ronem nebylo třeba dodržovat formality. Pocitu trapnosti ze shledání s Ronem byl ušetřen. Jedinou osobou, která byla v obývacím pokoji, když do něj vstoupil, byla Hermiona. Zabalená do svého modrého chundelatého županu, seděla v rohu pohovky, s nohama pokrčenýma vedle sebe a s nosem zabořeným hluboko do obrovské knihy, která mohla být tak deset palců široká. Kolikrát v těch uplynulých měsících tu jako dítě sedával a vídal ji takto, s hlavou nakloněnou nad nějakou knihou kouzel, ve které hledala způsob, jak vyřešit jejich situaci? Byl to podivně uklidňující pohled. O pondělcích, středách a pátcích trávívali s Herminou svou třetí volnou hodinu společně; každý den ji vídal u jídla a na většině společenských večerů. Neexistoval žádný rozumný důvod, aby se ho zmocnil bodavý stesk. Přesto, když se na ni teď díval, byl ohromený, jak strašně moc tohle postrádal. V tu chvíli vzhlédla a uviděla ho, jak tam stojí. Její úsměv byl okamžitý a vřelý, stejný, jaký mu věnovala včera i předevčírem. „Severusi!“ „Ahoj,“ pozdravil nesměle, navzdory její radosti. „Už jsem si začínala myslet, že prospíš celou noc,“ usmála se na něj. „Kolik je hodin?“ Byl lehce vyplašený, že promarnil tolik času. „Právě bylo devět,“ řekla. Devět? To spal více než jedenáct hodin? „Neumístil na mě Ron uspávací kouzlo?“ vyslovil jediné vysvětlení, kterého napadalo. „O tom pochybuji. Pojď dál a posaď se.“ Po krátkém zaváhání vešel do obývacího pokoje a sedl si vedle ní na gauč. Zavřela ten obrovský svazek a položila ho na stolek stojící před nimi. Konsternovaně si povšiml podnosu s ořechovým chlebíčkem a máslem a vedle toho umístěné čajové sady. „Myslela jsem, že bys mohl mít hlad,“ řekla Hermiona. Nepochybně si všimla, kam míří jeho pohled. „Pusť se do toho. Musíš umírat hlady.“ Uvědomil si, že je opravdu vyhladovělý, a tak si ukrojil krajíc chleba a namazal ho máslem. Hermiona pro něj zatím připravovala čaj. „Pořádně jsem to zbabral, není-liž pravda?“ komentoval nastalou situaci po několika soustech. Jeho hlas zněl posmutněle. „Trochu ano. Ale zlepší se to,“ ujistila ho Hermiona. Její oči hřály účastí. Severus shlédl na svůj drobečky pokrytý talířek a položil otázku, na kterou se ráno kvůli pocitu zahanbení nezmohl. „Jak je na tom Harry?“

136

„Bolavý. Stejně jako ty.“ Poplácala ho po rameni a potom mu ukrojila další kousek ořechového chlebíčku. „Na, vezmi si ještě.“ Ačkoli jeho oblíbená laskomina momentálně chutnala jako piliny, poslušně si z krajíce, který mu podala, ukousl. Když ho dojedl a vypil asi polovinu čaje, zeptal se: „Kde je Ron?“ Uličnicky se usmála a vstala. „Pojď a podívej se,“ vyzvala ho Hermiona a podala mu ruku. Udělala to tak přirozeně, jako by byl stále tím dítětem, které jí bylo tak drahé. Severus, znovu zcela odzbrojený, pomalu vstal. Vložil svou ruku do její otevřené dlaně. Stiskla ho stejným povzbudivým způsobem, jako té noci, kdy jim ukazovala vánoční výzdobu v Prasinkách. Tehdy si poprvé troufl se jí chytit. K jeho překvapení ho směrovala k okennímu parapetu. Obě ložnice v pokojích Weasleyových se nacházeli na té straně hradu, kde leželo jezero. Oproti tomu obývák byl na opačné straně a umožňoval velmi obstojný výhled na famfrpálové hřiště. Byla jasná noc. Měsíc se zdál větší a čarovnější než včera. Očividně prázdné hřiště ozařoval jasným, stříbřitě modrým světlem. Severusův pohled se zaostřil na malou, věžičkami zdobenou blátivou pevnost, která stála uprostřed hracího pole. Ron ji dosud neodstranil. Severus věděl, že na Zmijozela to byla chorobně sentimentální úvaha, ale on tu neumělou stavbu považoval za jakýsi pomník přátelství, které s Potterem měli. Vzpomněl si, že se jí původně ptal na Rona. Chystal se otočit, aby svou otázku zopakoval, když něco tak rychlého, jako cáknutí náhle rozlitého inkoustu, prolétlo přes tvář dorůstajícího měsíce. Severus si ohromeně uvědomil, že to byl někdo na koštěti. Další skvrna rychle následovala přilepená na jeho chvostě. S očima navrch hlavy Severus sledoval dva letce, jak se vzájemně nahánějí přes měsíčním svitem zalité hřiště. Zdáli se zabraní do nějakého typu vysokorychlostní honičky. K diváckým tribunám i sobě navzájem se přibližovali až příliš nebezpečně. Než rozpoznal, co jsou ti dva zač, stačili do sebe dvakrát téměř vrazit. Ačkoli ti letci nebyli ničím víc než vzdálenými siluetami vykreslenými proti měsíci, brzy poznal, že je to Ron a Harry. „Vypadá to téměř jako namlouvací tanec,“ poznamenal Severus. Od elegantních pohybů jejich podivného vzdušného baletu nedokázal odpoutat pohled. Hermiona se uchichtla. „Ano, přesně to jsem si vždycky myslela. Ale prosím, neříkej to Ronovi. Byl by z toho hrozně rozpačitý.“ „Co to dělají?“ zeptal se, když ony temné stíny začaly kolem sebe kroužit divokým, takřka rituálním způsobem. „Pronásledují zlatonku. Tímhle způsobem Harry bojuje se stresem,“ odpověděla Hermiona. „Nikdy se na ně nedokážu dívat dlouho.“ „Chápu,“ souhlasil Severus, když se menší z páru vrhl střemhlav k zemi, většího letce hned za sebou. Pokud nenabourají do země, byl si jistý, že se srazí navzájem.

137

Po chvíli, která se zdála až příliš dlouhá, větší letec obrátil své koště lehce doleva. Dlouhá paže se natáhla a obtočila kolem menšího letce. Pak se pěst většího z páru sevřela ve vzduchu v nezaměnitelně vítězném gestu. „Chudák Harry,“ zasmála se Hermiona. „Dnes nemá dobrý den.“ Když dva letci tam dole sesedli, Hermiona ho vzala za ruku a vedla zpátky k pohovce. „Jak často to dělávají?“ zeptal se Severus po několika minutách, kdy ohromeně uvažoval, jak málo vlastně Harryho zná. Zdálo se, že Potterova silueta protínající dorůstající měsíc se mu nesmazatelně vtiskla do paměti. „Kdykoli mají opravdu špatný den,“ řekla a znovu jim nalila čaj. „Předpokládám, že ten dnešní se mezi ně počítá,“ poznamenal. Napadlo ho, že všechno dokáže jen pokazit, a vyděsilo ho to. Nemohl si pomoct, ale věřil, že připoutat toho půvabného letce k někomu, jako byl on, by se rovnalo ustřižení jeho křídel. Sex, který včera v noci měli, se stal jeho nejlepší zkušeností. Severus však nebyl tak pošetilý, aby si myslel, že by to tak mohlo být i pro Pottera. Harry byl tak mladý a neskutečně plný života. Svůj život by potřeboval sdílet s někým, kdo by byl víc jako on, s někým, jako byl Zabini, nebo Ron. Ne odepsaného Smrtijeda. Hermiona si odfrkla. „Měl i horší. Mnohem horší. Urovnáte to a věci se zase dají do pořádku. Harry…“ Její slova přerušilo prudké otevření dveří. Ron a Harry vstoupili do místnosti. Oba byli oblečení do famfrpálových dresů, oba rozesmátí a zčervenalí vynaloženou námahou. Jakmile ho Harryho uviděl, úsměv zmizel. Jeho tvář byla stejně prázdná, jak se Severus cítil. Z pohledu, který Ron vrhl na Hermionu, Severus pochopil, že on ani Harry nečekali, že tu ještě bude. On sám se na ni podíval a uvažoval, jestli ze seslání uspávacího kouzla neobvinil nesprávného člena rodiny Weasleyových. „Užili jste si hru?“ zeptala se tak uhlazeně, že se i špion ve výslužbě, jako byl on, musel obdivovat jejímu klidu. Ron otevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Harry na něj dosud zíral s naprosto znervózňující intenzitou. Severus rozpoznal narážku a vstal. „Měl bych jít.“ „Ne!“ zaprotestovali jednohlasně Ron a Hermiona. Bylo to ale pouze přání mlčenlivého zelenookého muže, které v tu chvíli mělo nějakou váhu. Severus s úlevou zaznamenal, že řezné rány po skleněných střepech, které vznikly během jeho magického výbuchu vzteku, z Harryho tváře i rukou zmizely. Alespoň že mu nezpůsobil trvalé fyzické poškození. A pokud se týkalo citů, chlad, který z toho zeleného kočičího pohledu vyzařoval, Severusovi prozradil, jak efektivně Pottera zranil. „Neodcházej,“ řekl Harry takřka bezvýrazným hlasem. Severus neměl tušení, co si myslí nebo co cítí. Předpokládal, že jeho vlastní obavy musely být trapně očividné. Opanoval se a očekával komentář typu „jsme přece dospělí“, který se v těchto neúnosných situacích obvykle říkával. Harry však nikdy lži, které si společenské konvence vyžadovaly, nepoužíval. Jeho hněv či snad bolest byly tedy pravděpodobně příliš hluboké. Mučivé ticho se rozpínalo s účinností Cruciata. 138

„Už mě kvůli vám bolí za krkem. Sednout, všichni!“ řekla Hermiona. Nikdo se nepohnul. Nakonec se ozval Harryho velmi napjatý hlas. „Co jsem řekl včera v noci… Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo. Mrzí mě to.“ Harryho laskavé přijetí zodpovědnosti za katastrofu, která se včera odehrála, Severusovi způsobilo, že se cítil ještě hůř. Ve snaze ulevit sobě stejně jako Harrymu tiše řekl: „To ty si zasloužíš omluvu. Já… reagoval jsem přehnaně. Je mi to líto.“ Tato hořká slova, která v minulosti vyslovil jen zřídka, se zdála zcela nedostačující, vzhledem k tomu, čeho se dopustil. A vypadalo to, že Harry to cítí stejně, protože jeho výraz se nijak nezměnil. Severus nebyl zvyklý, aby se měl Harry v jeho přítomnosti tolik na pozoru. I tehdy, když se Potter poprvé vrátil do Bradavic, aby tu učil, vždy se na něj díval spíše s pobavenou náklonností. Při pohledu na ten chladný výraz zemřela i poslední z jeho pošetilých nadějí. Severusovy útroby se bolestivě sevřely. Na tváři však udržel vyrovnaný výraz a otočil se k Hermioně. „Opravdu musím jít. Děkuji za tvou laskavost. Vám oběma.“ To poslední dodal, aniž se podíval na Rona, protože podívat se na něj, by znamenalo podívat se i na Harryho, který stál hned vedle něj. S pohledem upřeným na své boty poslepu zamířil ke dveřím. A zastavil se, když zjistil, že Harry a Ron mu blokují cestu k ústupu. Věděl, že v Bradavicích existuje 123 tajných východů. Jenže ani jeden z nich se nenacházela v Nebelvírské věži. Voldemortovi čelil, aniž by ucouvl, ale zvládnout projít kolem Pottera ke dveřím, vyžadovalo i ty nejposlednější zbytky jeho odvahy. „Harry,“ řekl tiše Ron, když byl Severus až u nich. Ta slova zněla káravě. Severus už si myslel, že se z toho dostane bez potíží. Pak se ale jeho rukávu dotkla štíhlá ruka a on si uvědomil, že na místě zakořenil. Shlédl do Harryho napjaté tváře. Potterovy vlasy byly rozcuchané větrem, v mnohem větším chaosu než obvykle. Tváře měl dosud zčervenalé námahou. Severus viděl, že jeho černý hábit nasákl potem, a díky tomu jeho tělo těsně obtahoval, místo aby ho zakrýval. Ačkoli byl Potter menší než on, v ramenou byl širší – a kdo nebyl? – a dosud velmi svalnatý díky rokům hraní famfrpálu. Když se zhluboka nadechl, mohl cítit Harryho slaný pot a to mu připomnělo, co směl ochutnávat ještě uplynulé noci. Něco hluboko v něm se začalo třást. Tohle mohlo být jeho, ale on to ve jménu vlastní pýchy odvrhl. „Potřebujeme si promluvit,“ řekl Harry. Jeden by řekl, že tři malá obyčejná slůvka nemohou muže, jehož věk se blížil k padesátce, nijak zasáhnout. Ale Severus cítil, jak se mu hrdlo uzavřelo a ústa vyschla jako písek na Sahaře. Jediné, čeho byl schopen, bylo přikývnutí. „Bezva. Takže Hermy a já si prostě odběhneme a…“ začal Ron. „Nebuď absurdní,“ řekl Harry. „Hermiona je připravená do postele. Můj byt je jen o jedny dveře dál.“ „Možná byste měli zůstat tady a…“ Ronova slova se vytratila, jako by si uvědomil, že se nejednalo o rozhovor, který by se mohl odehrávat za účasti diváků.

139

„Jednou budeme muset být sami, Rone,“ řekl jemně Harry. Pak se s opatrným tónem obrátil k Severusovi, aby si to ověřil. „Když půjdeme vedle, bude to v pořádku?“ „Ano.“ Severus našel ztracený hlas. Ačkoli se sotva jednalo o zářný příklad precizní artikulace, bylo to lepší než jen kývat hlavou. „Pak tedy dobrou noc,“ řekl Harry Hermioně a Ronovi. „Uvidíme se ráno.“ „Dobrou noc,“ opakoval Ron. Z jeho výrazu bylo jasně patrné, že to považuje za obrovskou chybu. „Harry, Severusi.“ Hermiona počkala, dokud se na ni oba nepodívali. „Některé věci jsou mnohem důležitější než hrdost. Nebuďte na sebe vzájemně moc tvrdí – a ani sami na sebe.“ To poslední bylo adresováno přímo jemu. Severus polkl a vrátil se k přikyvování. „Jsi nenapravitelná, víš to?“ řekl jí Harry, ale pak přešel až k ní a políbil ji na čelo, což jí ve tváři vyvolalo úsměv. Když se její ustaraný, ale vřelý pohled zaměřil na Severuse, chvíli sám se sebou polemizoval, a potom se vrátil k pohovce, aby napodobil Potterovo gesto. Čímž každého v místnosti absolutně šokoval. Samozřejmě kromě Hermiony, která se na něj zubila s výrazem pyšné matky. „Tisíceré díky,“ zašeptal, než se zase narovnal. Otočil se k Ronovi a zopakoval to. Ron se široce usmál a poplácal ho po rameni. WWWWWWW

10 Jakmile se za nimi zavřely dveře, Severus si uvědomil, že u Weasleyových zapomněl svůj kabátec i hábit. Oblečený jen v kalhotách a košili se cítil téměř nemravně. Potemnělou studenou chodbou následoval Pottera k vedlejším dveřím, které střežil portrét kouzelníka se zrzavou bradkou. Severus musel strpět jeho zlostný pohled „Ahoj, Harry,“ pozdravil obraz. „Ahoj, Martine,“ vrátil mu zdvořilost Harry. Potom zamumlal slova, která jim umožnila projít skrze ochranná kouzla. „Jestli mu znovu ublížíš, budeš toho litovat, Zmijozele,“ varoval ho portrét s otevřenou nenávistí. „Martine!“ napomenul ho Harry. „Nebuď hrubý.“ „Když ty můžeš být pošetilý, já mohu být hrubý,“ odvětil obraz. „Děláš obrovskou chybu. Víš, co ti udělal včera v noci. Ten pohledný Zmijozel nebude pokaždé po ruce, aby tě dával dohromady. Tento je…“ „To stačí, Martine!“ nařídil mu Harry. „Znám jeho rodinu. Je to špatná krev, každý z nich. Počínaje Solemnusem Snapem, který…“

140

„…srovnal se zemí celé mudlovské město a všechny, kdo tam žili, povraždil. Bylo to poté, co upálili jeho těhotnou manželku,“ doplnil Severus tak klidně, jak jen dokázal. „Nikdy bych nevěřil, že mi bude vyhrožovat obraz." Harry konečně otevřel dveře a gestem ruky mu naznačil, aby vstoupil. Severus minul nasupený portrét bez jediného slova. „Mrzí mě to,“ řekl Harry, když byli uvnitř. Aniž jedinkrát mávl hůlkou, pochodně na stěnách se rozhořely. Stejně jako oheň v krbu. Severus, kterého náhlé světlo oslepilo, zamrkal a nevěřícně se zeptal: „Ty jsi tomu portrétu na dveřích řekl, co se včera v noci stalo?“ Harry se na něj podíval, jako by se zbláznil, což nebylo tak úplně od věci. „Samozřejmě, že jsem mu to neřekl. Předpokládám, že to byla Collie.“ „Kdo je Collie?“ „Ta krásná mladá zrzka v zelených šatech, která je namalovaná na portrétu pod zmijozelským schodištěm. Je to Martinova vnučka. Občas ho chodí navštívit,“ řekl Harry. „Ona ale nemůže vidět až do zadní části zmijozelské chodby,“ divil se Severus. „A žádný ze Zmijozelů, kteří mají své portréty na stěnách, by nikdy neklevetil s nikým mimo kolej.“ Harry si povzdechl. „Pak bys měl asi odstranit to zrcadlo, které visí na zadní stěně, protože odráží všechno, co se děje přede dveřmi tvých pokojů, a Collie to může vidět.“ Severus to chvíli vstřebával. Potom položil otázku týkající se střípku informace, kterou vyslovil ten obraz. Informace, jež v něm vyvolala skutečné emoce. Poslední věc, kterou v této situaci potřeboval, byla žárlivost, ale on ten komentář prostě nemohl nechat bez povšimnutí. „A co měla znamenat ta poznámka o pohledném Zmijozelovi, který tě dával dohromady? Předpokládám, že mluvil o Zabinim.“ „Ach můj… Včera v noci prolétla chodbou za jeho dveřmi vichřice. Co bys čekal, že Blaise udělá, když mě uvidí, jak tam sedím nahý na podlaze? Zavře dveře a vrátí se zpátky do postele?“ „Takže to ví celá škola?“ vyslovil Snape své nejhlubší obavy. Třicet let se snažil zachovat svou pověst bez poskvrnky. Stačilo však šest týdnů přátelství s Potterem a stal se bradavickým terčem posměchu. Nedokázal si ani představit, co o něm lidé říkají. Jestli si ho Minerva v pondělí nezavolá na kobereček, bude dost překvapený. „Snažíš se ze sebe dělat idiota? Ovšemže to nikdo ve škole neví. Jen Ron, Hermiona, Blaise…“ „A každý klevetivý portrét v Bradavicích,“ řekl Severus. „Martin ani Collie to ostatním portrétům vykládat nebudou,“ ujišťoval ho Harry s neotřesitelnou vírou malého dítěte. „Jak si můžeš být tak zatraceně jistý?“ odsekl Severus. Měl chuť toho hlupáka uškrtit. „Protože Martin je spřízněný s rodinou mého otce. Asi tak osm nebo devět století nazpátek,“ vysvětloval Harry. Jeho pohled vypadal téměř stejně podrážděně, jako se Severus cítil. „Chceš strávit noc hádkou na tohle téma?“ „Nechci strávit noc hádkou,“ odpověděl upjatě Severus. „Tak co tedy chceš?“ dožadoval se Harry. 141

Severus se zhluboka nadechl. Takový spor mezi sebou neměli už od doby, kdy byl Harry jeho studentem. Ale byla to jeho vina a on se teď musel alespoň pokusit učinit věci snesitelnějšími. Nebyl tak naivní, aby si myslel, že dokáže dát do pořádku všechno, co se stalo. Jediné v co mohl doufat, byl návrat k normálnosti. Když už nic jiného, možná by se mu mohlo podařit zmírnit bolest, která vyzařovala z očí za těmi směšnými kulatými brýlemi. Harry vypadal téměř uštvaně. Severus se po odpoledním spánku cítil pozoruhodně občerstvený. Bylo ale jasné, že Potter od chvíle, kdy se rozešli, nezamhouřil oko. Vzpomněl si, jak Harryho ráno ignoroval, když se jeho tvář objevila v krbu a úpěnlivě ho prosila, aby si s ním promluvil. „Omluvit se,“ řekl tiše. „To už jsi udělal,“ odvětil Harry, stále velmi napjatý a uzavřený. „Ne dostatečně.“ „Co se chystáš udělat? Necháš se zbičovat?“ řekl Harry v očividné snaze odlehčit situaci. Severus ho vzal za slovo. „Pomohlo by to?“ Harryho přešel veškerý humor. „Vypadáš, jako bys to myslel vážně.“ „Změnilo by se tím něco, kdybych řekl, že myslel?“ zeptal se Severus a potom dodal: „Ale to by bylo příliš snadné, že ano?“ „Snadné?“ opakoval Harry a sledoval ho, jako by se mu chtěl pohledem provrtat do hlavy. „Pokud by existoval nějaký způsob, jak bych mohl svou chybu napravit, už bych to udělal. Bylo by po všem. Nemusel bych pak spolu s dalšími neodpustitelnými hříchy vláčet další.“ „To, co se stalo včera v noci, nebyl hřích,“ oponoval Harry. „Všiml jsem si, že ohledně neodpustitelnosti se se mnou nepřeš,“ poznamenal smutně Severus. „Nebylo to neodpustitelné. A vsadím se, že dokonce ani úmyslné,“ řekl Harry po chvíli. „Ne. Byl to pravděpodobně první případ bezhůlkové neverbální magie, který jsem v životě dokázal. Ačkoli mi to nepřineslo nic dobrého,“ připustil Severus. „Nebylo to sice úmyslné, ale vím, že jsem tě zranil. Pokud bych měl možnost něco změnit, bylo by to tohle.“ Atmosféra v malé vstupní hale se po jeho prohlášení projasnila. Harry na něj upřeně hleděl a potom tlumeným hlasem řekl: „Nebyl jsem jediný, kdo včera v noci utrpěl nějaké zranění. Vím, jak znělo to, co jsem řekl. Nejradši bych si nafackoval.“ „Já… reagoval jsem hrozně. Nebyla to tvoje chyba,“ trval na svém Severus. „Máš pravdu. Kdybys mi opravdu důvěřoval, nikdy by se to nestalo.“ Severus věděl, že Harry ta slova nemínil jako obvinění, přesto to tak ale znělo. Také si uvědomil, že právě tohle bylo jádro problému, který Harrymu dělal starosti. Přál si, aby se proti tomu mohl ohradit, ale jak by po událostech včerejší noci mohl? „Lituji, že to takhle skončilo.“ Severus ta slova dokázal vyslovit jen stěží, ale byl Harrymu příliš zavázaný, než aby mu to dělal ještě těžší. „Budu se snažit nedělat tuto situaci nepříjemnější, než už je.“ „Takže to prostě odpískáme a jede se dál?“ Podle výrazu v Harryho tváři se dalo usuzovat, že ho opět zranil. A to hluboce.

142

Tohle bylo nad Severusovy síly. Ale nechtěl, aby to skončilo jako vždycky; po těch několika ubohých pokusech, kdy takovým, jako byl on sám, nabídl pomoc, pokaždé následovalo rozhořčení. Přiměl se tedy potlačit útočnost v hlase na minimum. „Co jiného by se dalo dělat?“ zeptal se. „Ach, Severusi…“ Emoce obsažená v tom zvolání se pohybovala někde mezi vztekem a zoufalstvím. Zuřivé zelené oči na něj hleděly dobré dvě minuty, než se Harry dostatečně sebral a dospěl k nějakému rozhodnutí. „To, co jsi předtím říkal o nápravě chyb… byly to jen plané řeči?“ Mráz, který Severusovi přeběhl po zádech, směřoval přímo do jeho duše. Neměl ponětí, kam tento rozhovor povede. Ale… jeho tělo bylo živoucím pomníkem všech snah o nápravu, o které se kdy pokusil. Velmi rád k nim přidá i památku na Harryho. Takže potřásl hlavou a pevně odvětil: „Ne, to nebyly.“ „Dobrá, tak pojďme dovnitř a promluvíme si o tom,“ navrhl Harry. Trpělivost nikdy nepatřila k jeho silným stránkám, ale když mu Harry pokynul rukou, následoval ho do obývacího pokoje a posadil se na pohovku. Byl to tentýž pohodlně zařízený pokoj, který navštívil ve čtvrtek večer, pomyslel si Severus, když se rozhlédl kolem. Byly tu stejné knihovny i fotografie na krbové římse, ale dnes v noci měl z tohoto pokoje úplně jiný pocit. Vzrušující rozechvění z návštěvy Harryho na jeho vlastním území zmizelo. Připadal si spíš jako vetřelec než jako host a mohl si za to úplně sám. Jakmile se posadil, Harry přešel k baru a vrátil se se dvěma sklenkami jantarové tekutiny. Bez viditelného zaváhání se pak posadil na pohovku vedle něj; ne dál, než sedával v minulosti. Vděčný za falešnou odvahu nalitou do skleničky Severus upil koňak a procvičoval se v čekání. Harry tam jen seděl a zíral do ohně v krbu, jako by hledal správná slova. Nakonec už to Severus nevydržel. Postavil pití na konferenční stolek, ukončil svůj vlastní průzkum tančících plamenů a obrátil se k Harrymu. „Jaké odškodné tedy žádáš?“ zeptal se. „Myslel jsem, že by sis mohl stáhnout gatě, ohnout se přes stůl a já bych ti potom nařezal na holej zadek, ale co by se tím vyřešilo?“ vyštěkl Harry. Severuse ta představa natolik pohltila, že málem přeslechl poslední část. Pochopil, že ta otázka vyjadřovala zklamání. „Pro tento druh situací neexistuje řešení. Lze jen podniknout kroky, které ji učiní snesitelnější,“ řekl. „A jak se ta situace dá učinit snesitelnější? Byl to jen vtip, Severusi.“ „Když mě potrestáš, pomůže ti to ventilovat hněv. S tvým návrhem jsem srozuměný,“ dodal Severus, takže Harry neměl nejmenší pochybnost o tom, že to myslel vážně. „Tolik to pro tebe znamená?“ zeptal se úplně jiným tónem. „Udělám cokoli, abych to odčinil,“ prohlásil Severus. Bylo by ponižující na Harryho návrh přistoupit, ale on to udělá. A mnohem víc, pokud to pomůže napravit škody, které napáchal. „To myslíš vážně?“ zeptal se Harry. Severus se znovu dostal do stavu, ve kterém byl schopen jen přikyvovat. Přesto se zmohl na chraplavé: „Ano.“ 143

„A uděláš cokoli, co budu žádat?“ „Ano,“ zašeptal Severus. Uvnitř umíral hanbou, když si uvědomil, s jakou potupou právě souhlasil. „Tak dobrá. Chci po tobě následující,“ řekl Harry. Severus upřel oči na své ruce pevně sevřené v klíně a zadržel dech. „Zaprvé. Požaduji, abys mi odpověděl na jednu otázku. A to absolutně pravdivě.“ „Dobře,“ souhlasil. Ten požadavek ho mátl. Na co se ho Harry mohl chtít zeptat, že trvá na tom, aby to byla absolutní pravda? Napadalo ho jen jedno téma – chyba, která po celý jeho život vyvolávala v každém koho znal, morbidní zvědavost. Věděl, že čas strávený mezi Smrtijedy a jeho motivace k opuštění jejich řad podněcovala Harryho zvědavost. Potter ho ale nikdy nežádal, aby se v oněch temných vzpomínkách přehraboval a sdílel je s ním. Nemyslel si, že by toto téma souviselo s jejich aktuálním problémem, ale neuměl si představit žádné jiné, kolem kterého by dělal takové cavyky. „Vzpomínáš si, že bych někdy porušil své slovo?“ dotazoval se Harry. Severus na něj zíral. Bylo to tak vzdálené jeho očekávání, že sotva věděl, jak na to reagovat. Po chvíli ticha ale zavrtěl hlavou a řekl: „Ne. Tvé slovo je jako přísaha.“ „Totéž jsem slyšel i o tobě. Je to pravda?“ Severus sklopil oči. „Jak by to mohla být pravda? Jsem zrádce, Harry.“ „Albusovi Brumbálovi jsi dal své slovo a jeho důvěru jsi nikdy nezklamal,“ protestoval Harry. „A předtím jsem úplně stejný slib složil Tomu Raddleovi,“ připomněl Severus. „To se nepočítá.“ „Proč? Protože neschvaluješ jeho jednání?“ „Ne. Nepočítá se to, protože ten muž, kterého jsi zradil, nebyl tentýž, kterému jsi přísahal. Mám pravdu? Tvá zrada byla důsledkem Raddleova postupného zešílení a krvežíznivosti.“ Severus na něj ohromeně zíral. Málem se ho začínal bát. „Jak to můžeš vědět?“ „Protože tě znám. Jenom takhle to dává smysl. Umím si představit, proč jsi Malfoye a ostatní zmijozelské přátele následoval do Raddleovy skupiny. V té době se to hnutí zaměřovalo na prosazování kouzelnických výsad a poznávání sil černé magie. Jenže jsi příliš dobrý v posuzování charakterů, než abys zůstal klidný, když Raddle přijal jméno Lord Voldemort. Ale o tom tu teď nemluvíme. Je pravda, že když dáš své slovo, tak ho dodržíš?“ Uvnitř byl celý roztřesený, pokoušel se zamaskovat, jak je nervózní. Nikdo ho neznal dost dobře, aby se ho vyptával na skutečné důvody, proč se připojil k Brumbálovi. Ale Harry… Harry ty důvody vyslovil, jako by to byla fakta a ne pouhé domněnky. S vědomím, co by mohl ztratit, pokud nezachrání situaci, Severus tiše odvětil: „Je to pravda. Jak jen to u někoho jako jsem já, jde.“ „Severusi!“ „Tak dobrá. Ano. Je to pravda. K čemu je to dobré?“ odsekl. Jeho mrzutý tón vyvolal na Harryho tváři první opravdový úsměv. „To už je lepší. K čemu je to dobré? Chci, abys mě poslouchal a vnímal, co říkám. A potom budu chtít, abys mi něco slíbil. Jsi pro?“ 144

„Tohle je způsob, jak to mohu napravit?“ zeptal se naprosto užasle. „Pokud se na to chceš dívat takhle, pak ano. Tohle je způsob, jak to můžeš napravit. Souhlasíš?“ „Ano,“ odvětil okamžitě. „Co chceš, abych si poslechl?“ Severus se připravoval na to, že uslyší podrobný seznam svých selhání, kterých se uplynulé noci vůči Potterovi dopustil. „Podívej se na mě,“ nařídil Harry. Potom postavil skleničku a otočil se k němu čelem. Podmanivé zelené oči se na něj upřely s okouzlující intenzitou. „Já, Harry James Potter tímto slavnostně přísahám, že nikdy vědomě nezradím Severuse Snapea v srdci, slovy, tělem ani činem, tak dlouho jak budu živ. K tomu mi dopomáhej Bůh.“ Severus cítil, že se jeho sebekontrola hroutí. V Harryho slovech se neobjevil ani stín odsouzení. Chtěl, aby si vyslechl tohle? Až opožděně si uvědomoval, co přesně mu právě Harry řekl. A cítil se ještě zmatenější. Jak by ho tato přísaha věrnosti mohla očistit? „Slyšel jsi, co jsem právě slíbil, Severusi?“ zeptal se Harry. Severus se vrátil k přikyvování. V tu chvíli to bylo skutečně to jediné, na co se zmohl. Tělo měl ztuhlé šokem, jako by na něj Potter seslal Petrificus. „Držím své slovo?“ Další přikývnutí. Harry drží slovo. Vždycky. „Teď chci slib od tebe,“ řekl Harry. Severus na sucho polkl a zakrákal: „Cože?“ „Opakuj po mně: Já, Severus Snape.“ Potter čekal, dokud ta slova nezopakoval. Za normálních okolností by Severus požadoval, aby mu prozradil dopředu, co po něm bude chtít, ale on Harrymu řekl, že udělá cokoli. A myslel tím skutečně cokoli. Takže to tiše zopakoval. „…tímto slavnostně přísahám,“ další pauza, aby se mohl přidat, „že udělám absolutně všechno, abych nepřestal důvěřovat Harrymu Potterovi.“ Severus ukončil papouškování Harryho slov a potom se napjatě zeptal: „Co dál?“ „Hm?“ reagoval Harry v dokonalé ukázce ztráty veškeré inteligence. „Co dalšího požaduješ jako odškodné?“ řekl odhodlaně Severus. „To je všechno. Dodržíš, co jsi slíbil. A ta záležitost s nedorozuměním, ke kterému došlo včera v noci, je uzavřená a skočená. Je to minulost.“ „Předstírat, že se uplynulá noc nikdy nestala, bude asi nejlepší,“ souhlasil zdráhavě Severus. Věděl, že z toho vyvázl se štěstím. Kdykoli se v minulosti dopustil podobné chyby, stálo ho to místo v něčím životě. Konec konců, Harry souhlasil, že jejich vzájemný kontakt bude na společenské úrovni pokračovat. Harry si dlouze a podrážděně povzdechl. „Opět mezi námi došlo k nedorozumění. Nejspíš za to můžu já. Jsem tak unavený, že sotva dokážu spojit dvě slova.“ „Pak tedy odejdu. Možná bychom v našem rozhovoru mohli pokračovat zítra, až budeš odpočatější,“ pokusil se to ukončit Severus. Potřeboval uprchnout. Chystal se vstát z pohovky, ale v tu chvíli Harryho ruka vystřelila a chytila ho za předloktí. „Ne. Vyjasníme si ten zmatek dřív, než se to všechno ještě zhorší.“ Potter si pročísl své rozcuchané vlasy a zanechal černé prameny v absolutním chaosu. „Hermiona strávila

145

polovinu dnešního rána tím, že na mě svolávala hromy blesky, protože jsem na tebe nešel dost pomalu.“ „Hromy blesky?“ zeptal se Severus. Nebyl ochotný ohrozit, co zbylo z jejich vztahu tím, že si nesprávně vyloží Potterův slovník. „To je mudlovská fráze. Znamená to…“ Harry si promnul nos a kousl se do rtu. Potom vysvětlil: „Znamená to, že někdo detailně vyjádří svou nespokojenost.“ „A Hermiona s tebou byla nespokojená? Kvůli mně?“ zeptal se Severus, neschopen to pochopit. Harry skončil nahý a zkrvavený ve zmijozelské chodbě a Hermiona se zlobila na Harryho? K jeho ještě většímu úžasu se Harry zazubil a dětským tónem pronesl: „Mamka tě vždycky měla radši.“ „Harry, prosím, snažím se tomu porozumět,“ prosil ho naléhavě. „Já vím. Omlouvám se. Jsem prostě jen strašně unavený a šťastný, že se mnou zase mluvíš. Jsem z toho úplně mimo.“ Severus věděl, z čeho je Harry tak vyčerpaný. A uvědomil si také, že sám opakuje jeho: „Omlouvám se.“ Harry vypadal, že se snaží soustředit. „Už jsme si vyjasnili, že toho oba litujeme. Zlobíš se na mě? Kvůli tomu… co se mezi námi stalo včera v noci?“ „Vysvětlil jsi mi, že jsi to nemyslel tak, jak jsem to pochopil,“ řekl Severus. „Na tuhle část noci se ale neptám,“ řekl Harry s trpělivostí, kterou zjevně velice tvrdě vybojoval. „Hermiona říkala, že jsme si nejdřív měli všechno vyříkat, než jsme… než jsme se milovali. Ve skutečnosti jsem ti nedal možnost odmítnout.“ Severus zjevně nebyl jediný, kdo zešílel. S vědomím, jak moc unavený Harry je a jak zamlžené myšlení v tu chvíli pravděpodobně má, mu tiše připomněl: „Harry, v současnosti jsem pravděpodobně nejmocnějším kouzelníkem, který disponuje černou magií. Kdybych tě chtěl odmítnout, musel bys použít přinejmenším Neodpustitelnou, abych zůstal.“ „To není pravda,“ protestoval Harry a potom to vysvětlil. „Oba jsme byli hodně dlouho sami. Když se tě nikdo nedotýká, tvé tělo tě přiměje dělat věci, se kterými mysl nesouhlasí. Nedal jsem ti šanci přemýšlet, ani říct ne. To ode mě nebylo správné.“ Severus se po té poslední větě málem usmál; znělo to tak moc jako Hermiona, až měl podezření, že ji Harry doslovně citoval. „To ti řekla Hermiona?“ „Kromě dalších věcí. Moc jsem ji nepotěšil. A měla pravdu. Strašně jsem to podělal. Vždyť ses ani nedozvěděl, proč jsem s tebou byl. A nezkoušej to popřít,“ varoval ho Harry, dříve než vůbec stačil otevřít ústa k protestu. „Kdybych to udělal správně, nikdy by sis nemohl myslet, že jsem chtěl jen uspokojit svou zvědavost.“ Severus se upřeně zahleděl na vyčerpaného muže vedle sebe. Kdyby pro Harryho Pottera neztratil svou duši už před několika měsíci, stalo by se to právě teď. Ztěžka polkl a tiše podotkl: „Těžko se můžeš obviňovat z toho, že mám nízké sebevědomí, Harry.“ „Vážně?“ zeptal se Harry. „Vím, že si v oblasti pocitů nevěříš a přesto jsem tě jimi zahltil. A neřekl jsem ti, co k tobě cítím, když jsme se… dotýkali.“ Severus měl dojem, že ono poslední

146

slovo Harry použil, aby ho šetřil. „A potom jsem se ti pokoušel složit poklonu a místo toho jsem tě zranil.“ „Ty jsi mi skládal poklonu?“ Kdyby se mohl vsáknout do země a nadobro zmizet, udělal by to právě teď; dopustil se obrovské chyby a byl z toho zděšený. Nedokázal pochopit, že s ním Harry dokáže zůstat v jedné místnosti. „Samozřejmě, že jsem ti skládal poklonu, ty pitomče,“ řekl Harry. Severus chvíli sledoval, jak se světlo ohně mihotá ve sklence koňaku. Jako by to byl tekutý topaz. Potom se tiše zeptal: „Vím, že jsem všechno pokazil, ale… co se mi to snažíš říct?“ I Harry věděl, jak využít ticho ve svůj prospěch. Nebo byl prostě příliš unavený, než aby mu to myslelo rychleji. Každopádně, Potter čekal, dokud ticho nepřimělo Severuse, aby svůj pohled obrátil zpátky k němu. „Vždycky jsem si myslel, že budeš velmi metodický, pokud půjde o… milování. Ale byla jen jedna věc, ve které jsi byl metodický - když ses bez přestání ujišťoval, že se mi rozpouští každé nervové zakončení.“ „Ach.“ Nikdy dřív mu nikdo něco takového neřekl. Harry se díky němu rozpouštěl? „Hádám, že jsem tuhle část měl říct jako první,“ prohlásil Harry, spíš sám k sobě, než jemu. Bylo jasné, že se stále obviňuje z toho, co se stalo. „Ne, chyba byla kompletně na mé straně. Já… já to všechno vážně úplně podělal, není to tak?“ řekl Severus a ani se nepokoušel skrývat své zoufalství. „Jak se to vezme,“ odvětil Harry tónem, který by se dal nazvat hravým, kdyby to nebylo zhola nemožné. „Cože?“ „Jde o to, jestli měla Hermiona pravdu nebo ne. Jestli jsem tě tlačil do něčeho, na co jsi nebyl připravený,“ řekl Harry, ve tváři téměř dychtivý výraz. „O čem to mluvíš?“ zaskřehotal Severus. „Mluvím o tom, že to nemusí být konec. Jestli mi věříš dost na to, abychom to zkusili znovu, mohli bychom tomu dát další šanci,“ navrhoval Harry, nervóznější než kdy dřív. „Nemůžeš přece vážně navrhovat, že bys byl ochotný…“ Severus zavřel pusu dřív, než by řekl příliš mnoho. Zjevně to musel opět špatně pochopit. „Šlo nám to spolu dobře. Nemůžeme to zahodit jen proto, že jsme spolu neuměli komunikovat. Když si odmyslíme slova, rozumíme si dobře,“ trval na svém Harry. „Ty to myslíš vážně,“ zašeptal Severus. Nemohl uvěřit, že by byl Harry ochotný dát mu druhou šanci. Nikdy v životě na něj nikdo nebral takové ohledy. „Ovšemže to myslím vážně. Jsi můj nejlepší přítel. A i kdybys nebyl… pracujeme spolu. Nic z toho bych neriskoval, kdyby to pro mě tolik neznamenalo,“ řekl Harry. Moc to pro něj znamená… znamenal vůbec někdy pro někoho aspoň něco? Harry nelhal. Jestliže řekl, že je to pro něj důležité, tak je to pro něj důležité. Severus ale vůbec netušil, jak na to reagovat. Harry chvíli vypadal, že analyzuje jeho výraz a mlčení. Po několika minutách řekl: „Zkusme to jinak. Severusi, co očekáváš?“ „Co očekávám?“ opakoval, stále příliš přemožený, než aby dokázal jasně uvažovat. 147

„Od svého společníka… od… partnera,“ dodal trochu váhavě Harry. Partner. Potter to slovo vyslovil, jako by to byla reálná možnost. Stejným způsobem, jako by se ptal Nevilla nebo Zabiniho. Vděčný za projevenou zdvořilost, Severus tiše vysvětloval: „Harry, nepatřím k typu mužů, na které se lidi takto dívají.“ „Neptám se tě, jak se na tebe lidi dívají. Ptám se tě, jaký typ člověka, ty, Severus Snape, chceš ve svém životě.“ Severus sklopil oči. „Nikdy jsem o tom skutečně nepřemýšlel.“ „Cože?“ „Netýrám sám sebe přemýšlením o věcech, které nejsou možné. Od chvíle, kdy jsem rozpoznal svůj omyl a přestal následovat Raddlea, jsem věděl, že nejlepší v co mohu doufat, je osobní vykoupení. Zajistit si slušné postavení, abych mohl žít v klidu a věnovat se svým lektvaristickým studiím,“ řekl Severus. Harry byl tak potichu, že nebyl slyšet ani jeho dech. Po chvíli se jeho ruka dotkla Severusovy paže. „Copak tu nikdy nebyl někdo… ve tvém soukromém životě…“ zeptal se tiše, jako by se obával odpovědi. „Byla tu doba, o které jsem ti vyprávěl. Doba mých studií. Ale skočilo to špatně. Když jsem byl špehem v Albusových službách, ještě před Voldemortovým prvním pádem, příležitostně jsem svedl některého ze Smrtijedů. Když byli dostatečně uvolnění, použil jsem proti nim své schopnosti Nitrozpytu, abych zajistil informace. Ale předpokládám, že to se nepočítá.“ „A později?“ zeptal se Harry. Severus pokrčil rameny. „Dvakrát jsem navázal sexuální vztah s jiným kouzelníkem, ale… v obou případech to skončilo katastrofálně.“ Vytušil Harryho nevyřčenou otázku, a tak tiše vysvětloval. „Existují muži, které to ke mně táhne ze zvědavosti. Jakmile je uspokojena, vztah obvykle končí.“ „Chceš říct, že s tebou spali, protože jsi byl Smrtijed?“ Harry zněl jako by se mu z toho udělalo špatně. Severus reagoval dalším přikývnutím. Dnes večer to zřejmě byl jeho jediný způsob komunikace. „Bože, není divu, že ses tak rozčílil, když jsem udělal tu pitomou poznámku. Mrzí mě to, Severusi.“ Harry byl úplně zdrcený. „Za mou minulost se sotva můžeš obviňovat.“ „Víš, že to není důvod, proč s tebou jsem, že ano?“ ujišťoval se Harry. V tu chvíli to byl Severus, kdo se na svého společníka díval, jako by se zbláznil. „Možná nerozumím tomu, proč tě zajímám, Harry, ale vím, že to neděláš, aby uspokojil svou zvědavost a zjistil, co Smrtijedi vyvádějí v ložnici.“ „Ach, Severusi.“ Ta slova byla podbarvena podrážděním, ale tentokrát v nich nezazněla beznaděj. „Zajímám se o tebe, protože mi na tobě záleží a chci ti být blízko. A jediné, na co jsem zvědavý, je, jak jeden druhému můžeme udělat dobře.“ Severus naprázdno polkl. Ta slova způsobila, že mu vyletěl puls. Celé jeho tělo reagovalo, jako by mu Potter právě stiskl varlata. Další těžké polknutí. Pokoušel se myslet jasně. Harry 148

měl pravdu – nemohou si dovolit žádné další nedorozumění. S touto myšlenkou si odkašlal a tak klidně, jak dokázal, se zeptal: „Mohu ti položit stejnou otázku, jako ty mně? Co očekáváš?“ Nehezkého mrzouta s odpornou minulostí by na tuto otázku pravděpodobně neodpověděl nikdo, ale Severus cítil, že se zeptat musí. Harry ho probodl unaveným pohledem. „Něco spolehlivého, něco, co vydrží. Někoho, kdo tu pro mě bude, když ho budu potřebovat… Někoho, jako jsi ty.“ Harryho tvář odrážela výraz člověka, který právě vstoupil na velice tenkou a roztřesenou větev, trčící nad bezednou propastí. Severus ten pocit chápal. Vtáhl do sebe hlt vzduchu a zasípal: „Někoho, jako jsem já?“ Věděl, jak nedůvěřivě to znělo, ale neměl šanci ta slova přijmout klidně. Nikdy pro nikoho nebyl zosobněním perfektního partnera. Sakra, vždyť ani nesplňoval představu dobrého partnera do postele. V dobách kdy býval sexuálně nejaktivnější a sváděl Smrtijedy, aby získával informace pro Albuse, v jeho prospěch hrálo jen jeho mládí. A také fakt, že jeho oběti měly manželky a tedy málo příležitostí k uspokojení sociálně nepřijatelných potřeb. Nikdy se nemohl spoléhat na svůj vzhled. Harry se mu zadíval do očí. Část nejistoty, která se odrážela v jeho výrazu, se ztratila. „Ne, ne někoho, jako jsi ty. Prostě tebe. Chci to zkusit s tebou. Pokud máš zájem, jestli jsi ochotný. Tak je to.“ Harry ten dovětek řekl, jako by nevěřil, že by s ním Severus mohl chtít být. Severus díky tomu nově pochopil, jak zle Harryho poznamenal jeho poslední vztah. Za normálních okolností nemíval ve zvyku dávat najevo své pocity, obzvláště ne v situacích, které by ho potenciálně mohly zranit. A nic by ho nemohlo zranit víc, než setrvávání v emocionální izolovanosti, kterou praktikoval celý život. Ale Harry vypadal tak ustaraně a byl vůči němu tak úžasně velkorysý a laskavý, že Severus cítil potřebu nějak mu to oplatit. Dát mu něco, co by pro Harryho hodně znamenalo. Takže se zhluboka nadechl a zašeptal: „Jestli jsem ochotný? Jako by ses ptal, jestli se chci ještě nadechnout.“ Cítil, že Harryho ta slova zasáhla silou temné kletby. Jeho tělo se napjalo a ozvalo se syknutí prudkého nádechu. V první chvíli se v jeho vždy tak čitelném pohledu objevil záblesk touhy a vítězství. A potom jako by si uvědomil, jak moc ho jeho výraz zrazuje, Harry rychle vstal a přešel k několik kroků vzdálenému krbu. Otočený zády k němu hleděl dolů do plamenů. Severus se díval, jak zvedl pravou ruku a pročísl si vlasy. Plápolající plameny na něj vrhaly mihotavý vzor poskládaný z oranžového světla a stínů. Kdyby se jednalo o někoho jiného, myslel by, že jeho slova přišla nevhod. On ale tuto reakci viděl už mnohokrát - u svého sedmiletého přítele. Ať už to vypadalo jakkoli, obavy si s ničím jiným splést nemohl. Severus se nakonec zeptal: „Řekl jsem něco špatně?“ Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Promiň. Já… slíbil jsem Ronovi a Hermioně, že se na tebe zase nevrhnu, dokud si všechno nevyříkáme, ale…“ 149

„Ale?“ vyzval ho tiše. Snažil se dodržet svůj slib a nepřestat mu důvěřovat, přestože měl žaludek sevřený strachy. „Ale když řekneš něco takového, chci prostě jen…“ Harry se odmlčel tak náhle, až si Severus myslel, že se musel kousnout do jazyka, aby dokázal zadržet slova. Harry se objal rukama a sklopil hlavu. Vypadal tak bezradně a zraněně, že se Severus už nedokázal držet zpátky, ani skrývat, co cítí. Harry řekl „vrhnout se na tebe“. A Harry tam stál a objímal sám sebe, aby to dokázal neudělat, uvědomil si Severus, téměř zkamenělý šokem. Nedokázal pochopit, jak ho Harry po událostech včerejší noci vůbec může ještě chtít. Bylo však zřejmé, že chce a že kvůli tomu trpí. Dobře, tak to by stačilo. Severus se na fungování jejich vztahu stále nedíval příliš optimisticky, už jen ten věkový rozdíl byl znepokojivý, ale… Harry ho požádal, aby mu věřil, a on pro to udělá absolutně všechno. Vstal a připojil se k Harrymu, který zůstával před krbem. O tom, co udělal vzápětí, vůbec nepřemýšlel; prostě to udělal. Jeho paže zlehka sklouzly kolem Harryho. Když si menšího muže přitáhl na hruď, nesetkal se s žádným odporem. Svalnatá záda hřála i skrze vlhký potem nasáklý hábit, když po nich Severusovy dlaně přejížděly. Nadechoval se vůně propoceného Harryho. Učil se ji nazpaměť. Miloval ji. Další minutu nebo dvě zůstával Harry v jeho náručí napjatý. Potom ale dlouze a rozechvěle vydechl a pak jako by podklesl v kolenou. Severus ho chytil a držel. Harryho paže ho objaly kolem pasu. „Myslel jsem, že jsem všechno zničil,“ zamumlal Harry do Severusovy košile a jeho objetí se ještě víc zpevnilo, až bylo téměř bolestivé. Severus mu stisk oplatil. „Ne, to já…“ „Nebudeme s tím zase začínat, dobře?“ prosil Harry. „Spal jsi dnes vůbec?“ zeptal se ho tiše Severus. Postupně na něm spočívalo víc a víc Harryho váhy. „Ne, hádám, že jsem to všechno zase zbabral. Myslím, že bych tu měl někde mít životabudič. Já…“ „Ty na to okamžitě zapomeň. Potřebuješ si odpočinout,“ řekl Severus. „Až se vyspíš, budeme v tomto rozhovoru pokračovat. Třeba už pak nebude tak zdrcující.“ „Nechci, abys odešel,“ protestoval Harry. „Tak tedy zůstanu,“ Severus přešel k uklidňujícímu tónu. Maskoval tím nervozitu, kterou v něm ta myšlenka vyvolala. „Opravdu?“ Jak ho to drobné prohlášení mohlo naplnit takovou radostí, bylo nad jeho chápání, ale Harryho ta slova očividně potěšila. A jeho radost zklidnila Severusovy rozjitřené nervy. „Ano. Ale nechci zase spát na studené podlaze,“ poznamenal Severus. Vzpomínka na hořký čas, který strávil nahý na zemi před vlastním krbem, byla stále příliš živá, než aby ji dokázal ignorovat. „Uvnitř mám postel,“ řekl Harry hravým tónem a zaklonil se, aby se na něj s úsměvem podíval. „Velkou. Chceš ji vidět?“ 150

Jednou možná přijde den, kdy podobné škádlení dokáže zvládnout úplně uvolněně, ale ten den se nacházel v nedohledné budoucnosti. Nyní byl Severus schopen jen odpovědět smrtelně vážným: „Ano.“ „Tak pojď,“ řekl Harry a ustoupil. Vzal ho za ruku, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a vedl ho ke dveřím na vzdálenější straně obývacího pokoje. Jakmile vešli, Severusova nervozita byla zpět a desetinásobně větší. Potter vkročil do místnosti a světla pochodní na stěnách i oheň v krbu se rozhořely. Pustil jeho ruku. Stál blízko, ale ne tolik, aby to Severuse během průzkumu okolí rušilo. Rozhlížel se s upřímnou zvědavostí. Velká postel s nebesy se velmi podobala té jeho, až na závěsy v královské modři. Přikrývka byla ve stejném odstínu, polštáře obyčejně sněhově bílé. Severus naprázdno polkl a rychle od lůžka odvrátil pohled. Věděl, že proto sem přišli, ale byl stále příliš plachý, takže se cítil poněkud nesvůj. Koberec pod jeho nohama měl krémovou barvu, kterou doplňoval vzor sestávající z vetkaných půlměsíců, stromů a sov, převážně v hnědé, zelené a modré barvě. Komoda, šatní skříň a noční stolky byly vyrobeny z leštěného třešňového dřeva. Potterova sněžná sova měla své bidýlko umístěné ve výklenku okenního parapetu. Od chvíle, kdy vstoupili do ložnice, Severuse zvědavě pozorovala. Její zlatý upřený pohled ho znervózňoval, a tak se odvrátil k oknu, které mířilo na měsíčním světlem zalité jezero. Ten pohled byl dech beroucí. Severus mohl vidět brázdu, kterou za sebou na opačné straně jezera zanechala obří oliheň. Před krbem stálo čalouněné křeslo určené ke čtení, na krbové římse bylo vidět spoustu fotografií. Mnoho z nich zobrazovalo Rona a Hermionu. Divoce mávali a poskakovali, se širokými úsměvy na tvářích se pokoušeli upoutat jeho pozornost. Byl to ale větší obrázek uprostřed, který přitáhl jeho pohled. Potterův šestý ročník. Ten červnový den si pamatoval, jako by to bylo včera. Albus trval na tom, aby Weasley Pottera, Snapea a jeho vyfotil. Trojici Nebelvírů potkali právě ve chvíli, kdy zkoušeli Ronův nový fotoaparát. Severus si myslel, že ten obrázek musel být vyhozen. Nikdy by ho nenapadlo, že by si některý ze studentů mohl chtít nechat nebo dokonce vystavit jeho fotografii. „Dal sis to tam někdy v poslední době?“ zeptal se Harryho. Ale Albusův obrázek to ihned zamítl. „Ne, to nedal. Stojíme na této římse už dobré desetiletí, že je to tak, Severusi,“ oslovil Brumbál jeho vlastní podobiznu. Maličký Snape na obrázku rozmrzele přikývl, což vyvolalo Albusovo bláznivé chichotání. Severus svou fotografii litoval. Albuse sice hluboce miloval, ale ten muž by dokázal vynervovat i sochu. Nechtěl si ani představovat, jaké to pro jeho dvojníka muselo být, zůstávat celé desetiletí zvěčněný vedle toho šílence. „Neprozrazujte všechna má tajemství, pane,“ zasmál se Harry, když se k němu u krbu připojil. „Vlastně… myslím, že byste nám měli na chvíli dopřát trochu soukromí.“ S těmito slovy všechny fotografie stojící na římse otočil tváří dolů.

151

„První věcí, kterou zítra ráno udělám, bude, že vás zase obrátím. Slibuji,“ uchichtnul se Harry v reakci na Albusův mumlavý protest, který rozvibroval římsu. Když se na sebe podívali, Harry pokrčil rameny a zakřenil se. „Opravdu nerad to říkám, ale myslím, že špehuje.“ Možná to bylo v důsledku vybičovaných nervů a vědomím, že se konečně ocitl v Harryho ložnici, ale poprvé od doby, kdy byl znovu dospělý, se Severus přistihl, že se nedokáže přestat potichu pochechtávat. Což během vteřiny přerostlo ve výbuch burácivého smíchu, ke kterému se Harry zvonivě připojil. „Proklatě, tvůj smích mi tolik chyběl!“ zvolal Harry, když se uklidnili, a jeho tvář zvážněla. Severus cítil, že i jeho výraz se vrátil k normálu. „I mně. Myslím, že od té doby, co jsme se vrátili, mi nic nechybělo víc,“ připustil s pohledem upřeným do Harryho ohněm ozářené tváře, když našel odvahu. „Děkuji, že jsem to mohl znovu slyšet,“ prohlásil Harry s podivnou formálností. Potom vztáhl ruku a jemně pohladil Snapeovy sepnuté vlasy. „Máš vůbec představu, jak vypadáš, když na tebe dopadá světlo ohně?“ „Jak vypadám?“ zašeptal, jeho hlas byl chraplavý a zastřený. „Tak elegantně a smyslně… temně a záhadně,“ řekl Harry tlumeným hlasem, který způsobil, že se rozechvěl. Všechny ty příšerné zkušenosti z minulosti mu říkaly, aby jeho slovům nevěnoval pozornost. Věděl, jaký je, jak vypadá, a přesto… Harry ho požádal, aby mu důvěřoval. Ztěžka polkl a snažil se vymyslet něco, co by řekl, ale žádná slova ho nenapadala. Jeho pohled se ponořil do Harryho upřímných hodnotících očí. Projelo jím horko. Cítil závrať a zmatek a toužil se vrátit zpět do svatyně svých vlastních pokojů. Být sám bylo zlé, ale nevyvádělo ho to z rovnováhy jako tohle. Katastrofu, která se odehrála včera v noci, měl ještě příliš v živé paměti. Věděl, že by to neměl dělat. Navzdory Harryho ochotě nechat to všechno za nimi, Severus věděl, že by se to všechno mohlo znovu pokazit. Čekání na další pohromu v něm vyvolávalo úzkost, která mu málem nedovolovala se nadechnout. Nemohl dýchat, nemohl myslet, nemohl… On prostě nemohl. „Severusi?“ Hřejivá vlhká ruka dosedla na jeho tvář. Horkost toho náhlého doteku způsobila, že se Severusovy oči otevřely dokořán. Útroby se mu sevřely, ořechový chlebíček a čaj, které zkonzumoval, se pokoušely o návrat. A jak by to asi vypadalo? Hleděl do Harryho unavených očí a nevěděl co říct nebo jak to říct. „To je v pořádku,“ zamumlal Harry tónem, který by mohl použít k uklidňování vyděšeného koně. „Já nevím…“ Dokonce nevěděl ani to, jak tu větu dokončit. „Já ano. Bude to v pořádku. Věříš mi?“ zeptal se Harry. Ztuhle přikývl na souhlas a přiškrceně dodal: „Ano,“ pro případ, že by jeho gesto nebylo úplně jasné. „Tak na chvíli zavři oči,“ požádal ho Harry. Nervy měl napjaté k prasknutí, ale poslechl ho. Na kůži ucítil něco zvláštního, vnímal vlnu moci, která naplnila vzduch. Náhle měl studené nohy a jeho pas, hruď i ramena byly volné. 152

Šokovaně otevřel oči a podíval se dolů na své tělo. Harry přeměnil jeho oděv. Místo kalhot, košile a bot měl na sobě věci na spaní. Přesněji řečeno, měl svou oblíbenou noční košili s šedobílými pruhy a měkké pantofle z ovčího rouna. Podle skvrn od čaje poznal, že jsou to skutečně jeho vlastní. Harry jeho oděv nepřeměnil, on ho převlékl. Šokovaný onou prozaickou ukázkou nesmírně komplexního objevovacího a přemísťovacího kouzla, zíral na Harryho. Byla to ta stejná pohledná tvář, kterou znal už několik měsíců. Ty stejné nevinné oči. Nebyl v nich ani náznak pýchy nebo arogance, ačkoli Potter právě bez použití hůlky dokázal neuvěřitelně složité kouzlo. Voldemort by něčeho tak působivého nebyl schopen ani na vrcholu své moci. Jediným kouzelníkem, který se mohl přiblížit tomuto stupni schopností, byl Albus, kterému ale bylo pár set let, když zemřel. Harry mu mlčky podal hůlku a promluvil, jako by se nic mimořádného nestalo. „Budeme se chovat, jako bychom byli zase děti a šli si lehnout do postele u Hermiony a Rona, dobře? Na tom přece nebylo nic znervózňujícího, že ne?“ Severus otevřel ústa, aby reagoval, ale opět nevěděl co říct. Jak se zeptat někoho tak mocného, že by mohl vládnout světu, proč vyučuje třináctileté děti, jak se ubránit ďasovcům? Takže řekl jen tiché: „Ne,“ a pak sledoval, jak si Harry úplně obyčejně a bez rozpaků začal svlékat svůj hábit a oblečení, dokud nezůstal jen ve spodkách. Vše nechal ležet na hromádce na zemi. Z kapsy svlečeného hábitu vytáhl hůlku a namířil ji na sebe. Severus věděl, že provedl rychlé čistící kouzlo, které je Hermiona naučila před pěti měsíci, když byli ještě děti. Oděný pouze do bílých provlhlých boxerek, které obepínaly jeho krásně tvarovaný zadek, Harry přešel k prádelníku, odložil si na něj svou cesmínovou hůlku a pak z druhé zásuvky vytáhl hnědou flanelovou noční košili. Severus se díval, jak se do ní Harry navléká. Když se vyhladily všechny záhyby a zakryly to štíhlé svalnaté tělo, Severus došel k závěru, že tento odstín hnědé jeho příteli sluší. Harry mu věnoval klukovský úsměv a pak vsunul ruce pod noční košili, aby si svlékl boxerky. I ty zůstaly tam, kam dopadly. V reakci na jeho upřený pohled Harry pokrčil rameny a řekl: „Dobby bývá hodně rozčilený, když mu nenechám něco, co by mohl dělat.“ Potom se vrátil k posteli. „Jsi připravený?“ zeptal se. „Naprosto,“ odvětil Severus s klidem, který necítil. Bylo to nerozumné, opravdu. Chystal se s Harrym do postele a jeho nervozita nebyla o nic menší než před pěti minutami. Ale Harry mu ohleduplně přivolal jeho vlastní noční košili a jeho to nesmírně uklidnilo. Noční oděv neznamenal žádný opravdový rozdíl a on to věděl. Nedělilo je víc než dvě vrstvy flanelové látky, ale Severus se díky tomu cítil… jako by ho chránil neviditelný štít. Harryho porozumění a jeho schopnost poznat, co ho uklidní, Severuse ohromovaly. Znovu se mu nabízel velký dar a on to dokázal ocenit. Přesunul se na vzdálenější stranu postele, vyzul se a vlezl si do ní, jako by to udělal před dvěma měsíci v pokoji pro hosty u Weasleyových. Potter udělal na druhé straně postele totéž. Poté co vsunul hůlku pod svůj polštář z prachového peří, se Severus přikryl dekou v barvě královské modři a lehl si. Jakmile se Harry uložil, pochodně na stěnách okamžitě zhasly. Hořel už jen oheň v krbu. Když pak leželi bok po boku ve zšeřelém pokoji, Severuse se zmocnila nová vlna nervozity. Uvažoval, co se bude dít dál. Nic takového v minulosti nepoznal. Ta situace byla takřka 153

bolestně nevinná a dojímala ho až v hlubinách duše. Přesto to zároveň byla nejpůsobivější erotická zkušenost, jakou si pamatoval. Ležet v Harryho obrovské posteli, cítit jeho vůni z povlečení, vnímat jeho teplo, jak sálá z druhé strany lůžka - to všechno mu způsobilo okamžitou erekci. Neměl ponětí, co by s tím měl dělat. Pokud vůbec něco. Harry řekl, že to bude jako u Weasleyových. Zrovna si pomyslel, že ho to nervózní napětí co nevidět roztrhá, když se k němu Harry obrátil čelem a tiše se zeptal: „Jak to jde?“ Slovíčko „dobře“ mu odumřelo na rtech, jakmile se také otočil a setkal se s Harryho pohledem. Dělily je celé tři stopy volného prostoru. Chtěl mu být blíž; jenže neexistoval způsob, jak si o něco takového říct. Ale Harry ho požádal, aby mu důvěřoval. A z jakého důvodu by tu jinak byl, než aby si byli blíž? V ústech mu vyschlo, snažil se polknout. Nepodařilo se mu to, a tak zasípal: „Tahle postel mi připadá mnohem větší než ta, o kterou jsme se dělili u Hermiony a Rona.“ „Víš, nemusíme ležet na opačných stranách. Mohl bych jít blíž,“ navrhl Harry s roztomilou péčí. Očividně chápal, jak obtížné pro něj tohle všechno bylo. Severus beze slova nadzvedl svou deku a Harry se přesunul do středu postele. Polštář na vzdálenějším konci vyměnil za ten, který se nacházel mezi nimi. „Pro tebe to musí být příšerně nudné,“ poznamenal Severus, kterému pocit úzkosti způsoboval rozpaky. Harry natáhl ruku a dotkl se jeho ramene. „Jsi tady. To je všechno, na čem záleží. Zbytek se nějak vyřeší.“ „Myslíš?“ zeptal se Severus a přitom uvažoval, kde Harry přišel k té jistotě. A trpělivosti. Pro mladého muže to těžko mohlo být vzrušující. „Severusi, jsem naprosto vyčerpaný. Byly to těžké dva dny. Nezmůžu se na víc než pusu a objetí.“ Váhavý tón, kterým Harry vyslovil poslední větu, ho přesvědčil, že mluví pravdu. Polibek a objetí. Jeho vyděšenému tělu to znělo jako nebe. V Harryho očích pak rozpoznal nervozitu a tichou prosbu, a tak se přisunul blíž. Cítil se zvláštně nejistý, když položil ruku na Harryho bok a nachýlil se k němu pro polibek. Jeho nos k němu dorazil jako obvykle o dva dny dřív než zbytek obličeje. S nevyhnutelnou neohrabaností se snažil najít správnou pozici, aby se vyvaroval frašky. Ale Harryho tělo se mu přizpůsobilo a setkalo se s ním. Harry nachýlil hlavu do správného úhlu, takže se vyhnul bolestivé a ponižující srážce, která bývala běžným výsledkem prvních polibků. Harry se nad jeho neohrabaností ani neusmíval. Jeho rty se zkrátka setkaly s těmi jeho. Nejdříve prostý dotek úst, ale pak už to bylo vlhké a horké a chutné. Harryho rty se pro něj rozevřely a jejich těla sklouzla do objetí, o které Harry žádal. Severus se během jediného okamžiku ztratil v chuti a rozechvívajícím teple Harryho Pottera. Harry se přetočil na záda. Severus si uvědomil, že ho svalnaté paže vytrénované roky svírání závodního koštěte táhnou dolů. Uložit se na hřejivém pevném těle byl ten nejúžasnější pocit, na jaký si Severus dokázal vzpomenout. Ostře si uvědomoval, že se jejich nahé nohy vzájemně propletly, a také kost Harryho boku, ke které se jeho erekce instinktivně tiskla. 154

Odtáhl se, aby přerušil polibek a ztuhl. Vzpomněl si, že Harry porosil jen o polibek a objetí. Začal z něj slézat, ale Harry vyloudil něco jako nesouhlasné zamňoukání a jeho ruce sjely ze Severusových zad dolů, přímo na Severusův zadek, a přitáhly ho zpátky. Ty ruce pak na jeho pozadí zůstaly a horoucí tlak ho rozechvěl očekáváním. Bylo to tak dlouho, co někdo… chce to po něm Harry vůbec? Ta myšlenka způsobila, že se mu zadrhl dech v plicích a krev v žilách se změnila v rtuť. Pro muže bylo těžké požádat, aby si ho druhý vzal, a to dokonce, i když byli spolu v posteli. Mohla za to jejich kultura. Kdykoli měl Severus v minulosti odvahu o to některého ze svých partnerů požádat, bylo mu více než ochotně vyhověno. Ale když bylo po všem, jejich postoj dával jasně najevo, co si o něm myslí, jak ho jeho potřeba v jejich očích snížila. A on se pokaždé cítil pošpiněný. Pošpiněný a zneužitý. Hluboko uvnitř však věděl, že pokud se tímto způsobem oddá Harrymu, bude to jiné. Ale ne dnes v noci. Dnes v noci dojde jen na polibky a objetí. A na cokoli dalšího, co bude mít Harry v úmyslu. Harry mu druhou ruku položil zezadu na šíji a přitáhl si ho k dalšímu polibku. Jakmile se opět nechali unést, ta ruka ho začala hladit ve vlasech. Kožená spona se stříbrným zdobením, kterou byly sepnuté, se s lupnutím otevřela a dopadla na postel. Severus se zachvěl. Jeho vlasy se kaskádovitě rozprostřely kolem nich jako hedvábný černý závěs. Harryho prsty se do nich zapletly a svíraly je, jako by ho nikdy nechtěl pustit. Polibek se prohluboval. Jazyky se úchvatně povědomým způsobem roztančily. Severusovy ruce se zabořily do vrabčího hnízda tvořeného černými kadeřemi Harryho vlasů. Byly jemné, jako by prsty hladil vzácnou kožešinu. Ten polibek znamenal všechno, čím byl. Všechno, čím toužil být. Jeho lahodná chuť jím protékala, jeho svůdné hlubiny poskytovaly přijetí a příslib, který dosud nepoznal. Nebylo to záludné; nebylo to nečisté. Ten pocit, který měl v Harryho náručí, ho měnil. Severus asi poprvé ve svém životě věděl, že až přijde ráno, jeho milenec bude stále tady. A bude stále jeho milencem. Nešlo jen o naléhavou fyzickou potřebu, svrbění, které se zažene podrbáním a s příchodem rána je zapomenuto. Bylo to… Zalapal po dechu do Harryho úst, protože ruka, která ho dosud hladila ve vlasech, putovala dolů, aby dělala společnost té první držící jeho zadek. Silné prsty ho svíraly skrze noční košili a seznamovaly se s křivkou jeho pozadí. Pocit, který v něm ty zvědavé prsty vyvolaly, způsobil, že mu srdce v hrudi poskočilo. Severus přerušil polibek, zvedl hlavu a zasténal. „Líbí se ti to?“ zašeptal Harryho hlas zhrublý touhou. „Je to dobrý?“ Chtěl odpovědět, opravdu chtěl, ale vlna potěšení mu nedovolovala tvořit slova. Jediné na co se zmohl, bylo naříkání. Tlačil se na Harryho a doufal, že rozumí. Zdálo se, že ano. Harryho prsty ty nízké pahorky znovu nesměle stiskly. Severusem prolétla vlna žhavé extáze. Nemohl uvěřit, že ten výkřik, který naplnil místnost, byl jeho vlastní. Další minuta nebo dvě, a on se změní na pouhou pulzující protoplazmu. Merlin ví, že jeho tepající penis k tomu měl už nakročeno.

155

Vypadalo to, jako by mu Harry četl myšlenky. Jeho ruce ho tlačily a postrkovaly, dokud boky nesklouzl víc doprava. Pak na sebe jejich flanelem potažené slabiny dosedly a oba dva vydali vyděšený zvuk. „Takhle by to nešlo,“ řekl Harry. Jeho ruce opustily Severusův zadek a on zanaříkal na protest. Harry popadl jeho noční košili a vykasal ji nad neexistující pas. Potom se stejným způsobem vypořádal i se svou vlastní. Severus nadzvedl boky, aby překážka mohla být odstraněna a potom… A potom Harryho mozolnaté dlaně znovu dosedly na jeho nahý zadek a naváděly ho zpět dolů. Jejich penisy do sebe s vášní narazily, Severusovou nervovou soustavou proletěly světlice. Harryho ruka na chvíli opustila zadek, a přitáhla si ho za hlavu k dalšímu z těch úžasných polibků. A potom zpátky dolů, aby chytila a hnětla nejcitlivější místo na těle svého partnera. Severus přišel o vyšší mozkové funkce. Jediné co zbylo, byl prožitek, a ten prožitek ho upaloval zaživa. Čímkoli kdy byl, čímkoli se kdy mohl stát, padlo na oltář toho pocitu. Obětoval by svůj život, čest i celý svět, aby to mohlo trvat navždycky. Ale on poprvé v životě věděl, že za tuto radost takovou cenu zaplatit nemusí. To, že miloval Harryho, ho nijak nesnižovalo ani neoslabovalo. Naopak. Severus cítil, jak síla této emoce rozehřívá a uzdravuje všechna ta studená a zraněná místa, která zakrněla a atrofovaná umírala. Byla to obyčejná frotáž; nemělo by to vyvolávat tak dokonalé pocity. Ale prožitek, který ho naplňoval, když přirážel proti Harryho zvlhlé erekci, byl takřka božský. A kdykoli ty talentované prsty stiskly jeho zadek, se slovíčko „takřka“, které použil v předchozím hodnocení, ztratilo, a on věděl, že je to naprostá dokonalost. Možná by se měl lépe ovládat a zadržet zvuky, které vydával. Ale nezbyla v něm žádná vůle k sebekontrole. Když se pohupoval proti Harrymu a reagoval na ta mistrná sevření, vykřikoval skutečně zahanbujícím způsobem. Harry však nevypadal, že by ho to rušilo nebo odrazovalo. Zvedal se proti němu a produkoval vlastní škálu zvuků. Zdálo se to jako věčnost a okamžik zároveň, když ucítil, jak se v jeho těle stupňuje napětí. Svět kolem jako by se rozplynul, a vyvrcholení ho proměnilo v čirou energii. Uvědomil si, že cítí samotné srdce magie, když každičká po dotecích vyhladovělá buňka jeho těla jásala nikdy neprožitou sdílenou zkušeností. Žádná bolest, žádná hanba, žádné zranění. V Harryho náručí nebylo nic jiného, než potěšení a něha. Harry pod ním znehybněl a on ucítil, jak jeho břicho zasáhl horký výstřik, stejně jako jeho lepkavý dar pokropil Harryho. Když to skončilo, zhroutil se na něj a zabořil nos do prohlubně mezi rozježenými vlasy a hebkým krkem. Snažil se rozpomenout, jak se dýchá. Cítil, že Harry pod ním prochází něčím podobným. Věděl, že je příliš těžký, než aby na svém menším partnerovi mohl zůstat, ale když se začal zvedat, Harryho prsty se znovu zabořily do jeho holého pozadí a znemožnily mu pohyb. Ty prsty zůstávaly na místě, a zatímco se Severusův dech zklidňoval, až zněl téměř normálně, byl si jich mimořádně dobře vědom. „Jsi v pořádku?“ zamumlal Harry po velmi dlouhé době, kdy prostě spočívali jeden na druhém.

156

„Řekl bych, že to bylo výrazně víc, než jen polibek a objetí,“ řekl Severus, když se jednotlivé kousky jeho rozkoší vyprázdněného mozku znovu poskládaly dohromady, a on byl schopen jasně uvažovat. A protože směl, sklonil se a políbil Pottera na špičku jeho mírně zdviženého nosu. Ten pohyb je oba opět zahalil závojem černých vlasů. Harryho ruce se přesunuly a dosedly na jeho tváře. Prsty mu zanořil do vlasů a potom si ho přitáhl dolů k políbení, které bylo pomalejší než ta předchozí, ale o nic méně sladké. Když uplynula věčnost nebo dvě, Severus zvedl hlavu, aby se mohl nadechnout, a v absolutním úžasu se díval na Harryho. Ještě nikdy ho neviděl tak uvolněného a šťastného. Jeho tvář jako by zářila. Když se na něj usmál, v těch ospalých zelených očích se objevilo zvláštní světlo. „Mohl bych se s tebou líbat věčně,“ řekl Harry a pak ukazovákem přejel po jeho čelisti. Dokonce i po tom neskutečném orgasmu, který mu před chvílí daroval, v něm tento jemný dotek vyvolal chvění. „Neměl bych námitky,“ odvětil Severus. Harryho tváří přelétl úlevný výraz, jako by o tom předtím pochyboval. „Dobře. To je dobře.“ Potom si málem vyvrátil čelist, jak zeširoka zazíval a Severus cítil, jak mu přitom pohledu zacukaly koutky. S tvářemi zčervenalými rozkoší a očima dosud zastřenýma vypadal Harry neskutečně nádherně. Ležel pod ním a zdál se tak vřelý a vstřícný. Severus nevěděl, zdali se někdy cítil tak dobře. Harryho ruka sklouzla na jeho záda a začala ho zlehka hladit. „Myslíš, že dokážeš usnout? Vím, že sis u Hermiony a Rona zdříml.“ „Budu v pořádku,“ slíbil. Už cítil, jak se ho zmocňuje příjemná malátnost. Od doby, kdy měl naposledy sex dvě noci za sebou, uplynulo asi dvacet let. „Zůstaneš tu, ano? Chci říct, neodplížíš se zpátky k sobě, jakmile usnu?“ Harry vypadal, že mu ta možnost dělá opravdové starosti. „Kdybych odešel, nemohl bys mě věčně líbat,“ odpověděl Severus, protože věděl, že to Harryho přiměje k úsměvu. „Skvělé,“ vydechl Harry a položil se do polštářů. Po krátkém zaváhání se Severus přesunul doleva a sklouzl z Harryho do chladivého povlečení. Hlavu si položil na stejný polštář, na kterém ležel Harry. Pravou paži a nohu přehodil přes jeho horké tělo. Nebylo žádným překvapením, že Harry usnul během okamžiku. Severus si uvědomil, že má břicho a klín celé lepkavé a že jeho společník na tom musí být stejně. Natáhl se, aby dosáhl k nejvzdálenějšímu polštáři pro svou hůlku, aniž by přitom vyrušil Harryho. Uchopil její konec, přitáhl k sobě a na oba seslal rychlé čistící kouzlo. Jakmile byli čistí stejně jako jejich noční košile, zastrčil hůlku pod polštář a lehl si. Zhluboka se nadechl vzduchu provoněného Harrym a sexem. Žádná katastrofa. Ne dnes v noci. Sotva dokázal věřit tomu, co právě teď směl prožívat. Ležel na boku a díval se, jak světlo ohně tančí po tváři jeho spícího milence.

157

Před sedmnácti lety, když na tom chlapci jeho oči spočinuly poprvé, byl Harry obrazem svého otce. A on ho nenáviděl jen pro ten první pohled. Ale teď… Ačkoli ta podoba byla stále dobře patrná, Harryho tvář nebyla tak široká jako Jamesova. A James neměl na bradě jamku. A nejen to. V Jamesově tváři se nikdy neobjevila taková laskavost, jako v té Harryho. Oba Potterové byli pohlední muži, ale Jamesův vzhled se zdál příliš dokonalý, jeho rysy poznamenala arogance způsobená krutostí. Zatímco Harry… Když šlo o jeho milence, narůstaly v něm nechutně sentimentální pocity. Přísahal by, že Harry má ve tváři vepsanou nevinnost andělů. V určitém smyslu to byla pravda. Během studií Harry z těch velkých nevinných očí často těžil, stejně jako jeho otec využíval své osobní kouzlo. Ale na Harrym toho bylo víc, než jenom tohle. Mnohem víc. Bolest a osamělost, které si v dětství protrpěl, na něm své stopy zanechaly také. Dokonce i ve spánku byl v jeho rysech patrný náznak ustaranosti. A to se Severuse dotýkalo mnohem hlouběji než ona nevinnost, protože se s tím dokázal ztotožnit. Sám sebe nikdy nepovažoval za opravdu nevinného, ale bolest a osamělost znal velice dobře. To, že je nalezl v Harryho tváři, ho vedlo k rozhodnutí, že udělá všechno, aby zmizely. Nebyl schopen ovlivnit minulost, která je do té tváře vložila, ale udělá všechno, aby Harryho budoucnost byla úplně jiná. Samozřejmě, jen pokud bude Harry chtít. Za normálních okolností by sám sebe vypeskoval za to, že tak předbíhá událostem, ale Harry přísahal. Stejně jako on sám. „Já, Severus Snape, tímto slavnostně přísahám, že udělám absolutně všechno, abych nepřestal důvěřovat Harrymu Potterovi.“ Vzhledem k tomu, jaké názory v kouzelnickém světě vládly, byl toto jediný slib, který kdy mohl Harrymu dát. Ale tak nějak tušil, že by to mohlo stačit – jim oběma. Tato na jeho poměry neobvyklá myšlenka nebyla vůbec zábavná, pomyslel si, a téměř se tomu nahlas zasmál. Absurdní – on dokázal něčemu věřit. Ale existovalo-li na tomto světě něco, v co by si dovolil uvěřit, byl to ten muž, který podřimoval vedle něj. Už jenom to, že byl vůbec tady, s Harrym, znamenalo samo o sobě zázrak. Rozhodl se užívat si Harryho a zkusit mu věřit. Severus zavřel oči, znovu se zhluboka nadechl Harryho vůně, a dovolil spánku, aby ho přemohl. WWWWWWW

11 Už si odvykl s někým spát. Během těch dvou měsíců, kdy byli ještě dětmi a sdíleli se Severusem postel, byl Harry zvyklý, že se k němu v noci tiskne hřejivé tělo. Šest týdnů od jejich návratu do dospělosti se však vrátil ke svým starým vzorcům chování. Miloval, že mohl mít Severuse u sebe. Zároveň si byl citelně vědom jeho přítomnosti a to navzdory tomu, že hluboce spal. Z toho důvodu také otevřel oči ihned, jakmile ucítil, že ho Snapeova paže, která

158

ho objímala, pouští, a to úžasné teplo se od něj odtahuje. Postel se pak zhoupla a Severus z ní vyklouzl ven, nenápadně jako zloděj. Po osmačtyřiceti hodinách bdění nebyly čtyři hodiny spánku dostačující. Harry byl stále příliš unavený, než aby dokázal jasně myslet, a už vůbec by nepřišel na to, co se děje. V pokoji byla tma jako v pytli, což znamenalo, že na hradě dosud vládla hluboká noc. Existoval tedy jediný důvod, proč by se Severus snažil takto odplížit. Tolik ke všem slibům, pomyslel si Harry a pevně přitom zavřel oči, takže se nemusel dívat, jak Severus odchází. Jedna jeho část toužila vstát a zkomplikovat Severusovi jeho odchod, jak jen to půjde. Ale k čemu by to bylo? Pokud ho nedokázaly zadržet čestná přísaha a to nejsladší milování, jež měl dosud v živé paměti, co jiného by mohlo? Nebyl schopen mu nabídnout nic jiného než sebe, to ale očividně nikdy nebude nikomu stačit. Naposledy brečel, když ještě chodil do školy, ale jak cítil, že se Severus posouvá dál a dál, pryč z postele, chtělo se mu právě teď. Slyšel, že se otevřely dveře a pak se zase zavřely, a následovalo jen ohlušující ticho. Cynický hlas pramenící z prodělaných zkušeností, který se velmi podobal tomu Severusovu v jeho nejhorším rozpoložení, se mu vysmíval a spílal mu do naprostých pitomců. Měl tu co do činění se Severusem Snapem. Ten muž byl tak rozbitý a zahořklý, že nedokázal pochopit dokonce ani prosté přátelství. Jak mohl očekávat, že by zůstal? Pokud tu na někom ležela vina, Harry věděl, že to nebylo na Snapeových bedrech. Severus ho už od začátku varoval, že není schopen ani přátelství. Proč ho neposlechl? Proč se znovu dostal do situace, která mu tak neuvěřitelným způsobem lámala srdce? Copak zešílel? Severus Snape byl… Burácivé bublání a klokotání, které provázelo splachování jedné z bradavických prehistorických toalet, naplnilo místnost a utnulo proud Harryho myšlenek. Koupelna… Severus šel jenom na záchod… Téměř přemožený euforií způsobenou úlevou znovu zavřel oči a čekal. Další zvuk tekoucí vody. Ten chlap si v tuhle proklatou hodinu vážně myje ruce ledovou vodou, pomyslel si Harry a ta myšlenka ho málem rozesmála. Jeho penisu se v uplynulých dvou dnech dotýkal rukama i ústy. A ačkoli na něj čistotnost jeho milence dělala dojem, cítil, že to trochu přeháněl. Ale bože, i za tohle ho miloval. Krátce se probral ze svých ospalých myšlenek a ustrnul. Miloval ho za to… Miloval Severuse? No, jako přítele, jistě ano, ale byl do Severuse Snapea zamilovaný? Dvakrát měli fantastický sex a Severus byl jeho nejlepším přítelem na celém světě. Ale znamenalo to totéž jako být zamilovaný? A pokud ne, na čem byly ony přísahy, které včera v noci složili, postaveny? Bylo příliš pozdě v noci, nebo možná příliš brzy ráno, než aby se pouštěl do něčeho tak hlubokého. Ale i v polospánku si byl Harry vědom toho, že je to důležité. Ačkoli Severus opustil koupelnu takřka neslyšně, Harry ucítil ve vzduchu záchvěvy moci, které předznamenávaly přítomnost jednoho z největších kouzelníků. O vteřinu později se přikrývka nadzvedla a jeho ovanul studený vzduch. Potom Severus vklouzl zpět na svou stranu postele. Harry cítil, že se jeho přítel chvěje zimou, Severus se však nepokusil přiblížit. Nejspíš proto, aby Harryho nevzbudil, uvědomil si. 159

Harry překonal přibližně tři stopy široký prostor, který je dělil, a rukama i nohama objal roztřesené tělo svého milence. Vtiskl mu vlhký polibek na spánek. Severusovy nohy, které se ovinuly kolem těch jeho, byly ledové, a absorbovaly do sebe jeho teplo. Ale Harry jen zalapal po dechu, položil hlavu na hruď svého milence a znovu se poddal vlnám únavy. Bylo neskutečné mít někoho, ke komu se uprostřed temnoty mohl přitulit, přestože byl ten někdo jako ledovec. Ačkoli byl kostnatý a měl nejstudenější nohy v celém kouzelnickém světě, pokud ne na celé planetě, Severus byl tím nejúžasnějším polštářem, jaký kdy Harry měl. A tak nádherně voněl! „Doufal jsem, že se mi podaří tě nevzbudit,“ zašeptal Severus ospalým hlasem. Harry cítil, jak mu na záda dosedly jeho paže ve vlídném, i když rozpačitém objetí. Severus byl vždycky velmi váhavý, pokud šlo o to, jestli bude přijat. I ty nejjednodušší projevy mezilidských vztahů v něm vyvolávaly nejistotu. Harry sice nedokázal uvažovat jasně a sotva udržel oči otevřené, ale dokázal ocenit, kolik odvahy jeho přítele stála i pouhá snaha o důvěrné chování. „Hmmm… nejsem vzhůru…“ odvětil. Zhluboka se nadechoval té sladké vůně, která byla pro Severuse charakteristická, a pak se na svého společníka přesunul téměř celou vahou a udělal si pohodlí. Severusova flanelová noční košile mu pod tváří připadala jako nejjemnější samet. Severus zabručel a pak se dýchavičně uchechtl. Harryho ten zvuk dokázal vzrušit, ačkoli už téměř spal. Byl šťastný, že se v jeho přítomnosti cítil dobře. Že se dokázal smát. Cítil, že by měl něco říct. Ve skutečnosti se pokoušel o: „Miluju tvůj smích,“ ale to nebylo to, co z něj vyšlo. Jeho mozek si s konečnou platností žil svým vlastním nezávislým životem, odděleným od zdravého rozumu. Harry slyšel sám sebe zamumlat: „Miluju tě.“ V ideálním světě by byl jeho společník natolik ospalý, že by si toho nevšiml, a celá záležitost by tím skončila. Ale on cítil, že pod ním Severus ztuhl, jako by na něj vychrstl ledovou vodu. Harry, náhle zcela probraný, zadržel dech a čekal, že bude nazván sentimentálním idiotem, který se po pouhých dvou dnech nestabilního vztahu dopouští takových velkoústých prohlášení. Po několika minutách naprosté strnulosti se však pod ním Severusovo tělo uvolnilo a znovu se změnilo v živý polštář. Starší muž trhaně vydechl, začal Harryho v chlácholivých kruzích hladit po zádech a vtiskl mu jemný polibek na vrcholek hlavy. Když bylo jasné, že se ho Severus za tu nerozvážnost nechystá zabít ani opustit, Harry si přestal dělat starosti a nechal se opět svést spánkem. Když znovu otevřel oči, místnost naplňovalo šedavé světlo. Za okny jako by hučel vodopád a ohlašoval, že zase leje jako z konve. Vzduch, který se mu zakusoval do uší, zase prozradil, že s výjimkou jeho postele je v celé ložnici zima a vlhko, tak jak to na hradech bývá. On se ale pod přikrývkami cítil zahřátý a v pohodlí. A nejúžasnější na tom všem bylo, že se stále choulil k Severusovi, zjevně v úplně stejné poloze, jako když usnul. Rytmus dechu jeho přítele mu napověděl, že Severus nespí. 160

Snapeova ruka dosud spočívala na jeho zádech, ale už ho nehladila. Harry měl neblahé tušení, že zůstal vzhůru od své noční cesty na záchod. Pravděpodobně kvůli tomu, co mu řekl, uvědomil si rozpačitě. „Dobré ráno,“ pozdravil. Zatím nebyl připravený zvednout hlavu a čelit tomu, co by mohl vidět v Severusových očích. „Dobré ráno,“ odvětil Severus. Jeho hlas zněl tak formálně, jako by seděli u učitelského stolu ve Velké síni. Harry cítil, jak je jeho milenec napjatý, a tak se přiměl zvednout hlavu a podívat se mu do tváře. Severusovy vlasy byly rozcuchané, ale nijak příliš. Ačkoli hleděl na stejný strohý profil a dlouhý nos, který vídal patnáct let, ten tolik známý zevnějšek v něm vyvolal rozechvělou touhu. Severus se ale přeci jen trochu změnil. Držel si menší odstup. Už nebyl tak ošklivý… Ne, to nebyla pravda. Ošklivě nevypadal ani trochu. V tu chvíli byl pohled na Severuse tou nejvíce strhující věcí, na kterou se Harry kdy díval; elegantní, smyslný a naprosto sexy. A přesto všechno byla jeho nervozita takřka hmatatelná. „Dlužím ti další omluvu?“ zeptal se Harry. Nenáviděl tu rozpačitost. Přemýšlel, jestli to mezi nimi bude takové pokaždé, když se spolu vzbudí. Za předpokladu, že to, co řekl v noci, nepřiměje Severuse vzít znovu nohy na ramena. „Za co?“ zeptal se Severus a v očích se mu objevilo něco jako obavy. „Za to, co jsem ti řekl, když ses vrátil do postele. Nemyslelo mi to.“ „Chceš to svést na sníženou příčetnost?“ Harry ten tón poznával. Stejný používal na školním hřišti, kdykoli Crater a jeho gorily začali žvanit o Smrtijedech. „Ne. Ale… Možná… ehm… Možná jsi na to zatím nebyl připravený,“ řekl Harry. Váhal, jestli nevynechat slovíčko „zatím“, ale nakonec se rozhodl ho tam nechat. Věděl, že jestli to má fungovat, oba se musí naučit důvěře. Musí se naučit umět riskovat. Ačkoli, podle toho, jak znal Severuse, ta doba v jeho případě nemusela nastat nikdy. „Tohle mi ještě nikdo neřekl. Ne v romantickém slova smyslu. Když jsme byli děti, pětkrát jsem to slyšel od Hermiony a jednou od Rona,“ informoval ho Severus. Harrymu se tak opět připomnělo, jaký je mezi nimi rozdíl. I když oba prožili dětství plné týrání, v Harryho životě láska nechyběla. Nedokázal by ani spočítat, kolikrát mu někdo řekl, že ho má rád. Ne vždycky to bylo míněno vážně, ale říkali mu to. Jeho příteli bylo čtyřicet osm let. Jaké to muselo být prožít tak dlouho dobu, aniž by mu někdo řekl, že ho miluje? Kdyby nebylo Hermiony a Rona, neslyšel by to nikdy. A to, že si Severus pamatoval, kolikrát mu to řekli, Harrymu jasně ukázalo, jak moc to pro něj znamenalo. Ale stále to nezbytně neznamenalo, že by to Severus chtěl slyšet od něj, od svého milence. Rozhodl se to risknout a zeptal se: „Vadí ti, že jsem to řekl?“ „Přijde na to…“ „Na co?“ zeptal se Harry. „Jestli jsi to myslel vážně,“ řekl Severus napjatým tónem. Prozrazoval křehkost, kterou by bylo velmi snadné zničit. 161

Harry si vzpomněl, že i pouhý tón hlasu dokázal v pátek v noci vyvolat hádku, a povzdechl si. Přál si, aby měli víc času si na sebe zvyknout, než vypustil z pusy něco tak sentimentálního. Ale už se stalo a jediné, co teď mohl udělat, bylo zajistit, aby napáchal co nejméně škod. Což bylo samozřejmě nemožné, protože jediné, co mohl nabídnout, byla nepatřičná pravda. „Ano, myslel.“ Severus zavřel oči a ostře a sykavě se nadechl. Harry emoce, které prolétly těmi náhle zranitelnými rysy, neuměl rozluštit. Nevypadalo to však jako hněv. Když Severus znovu otevřel oči, něco bylo jinak. Harry by nedokázal říct co, ale v jeho výrazu se objevila jistota, kterou tam nikdy dřív neviděl. Severus se setkal s jeho pohledem a zašeptal: „Pak žádné omluvy nejsou třeba.“ Harry se široce usmál. „Takže jsme v pohodě?“ „Vypadá to tak,“ odvětil Severus. Očividně se pokoušel o svou obvyklou rozvahu. Tak úplně se mu to nepodařilo, přesto byl zdaleka tím nejrezervovanějším mužem, s jakým kdy Harry spal. Nevěděl, jak si s tím poradit. Včera v noci mu Severus řekl, že ptát se ho, jestli s ním chce být, je jako ptát se ho, jestli chce ještě dýchat. Znělo to, jako by do něj byl zamilovaný. Přesto ale mohl vidět, jak tvrdě Severus bojuje, aby maskoval své pocity. Vysílal smíšené signály a to bylo frustrující. Z toho, jak se na něj díval, však Harry usoudil, že to s ním nesouvisí. Jestliže pro něj samotného byla tato situace úplně nová a nevěděl, jak jednat, jak cizí to muselo být pro Severuse, který nikdy žádný vztah neměl? S nadějí, že to všechno bylo jen o nervozitě, se Harry tiše zeptal: „Jak je ti?“ Severus vztáhl ruku a dlouhými elegantními prsty poznamenanými žlutými skvrnami se dotkl jeho tváře. To bylo samo o sobě povzbudivé, protože, kdyby si jím nebyl jistý, jistě by ho nehladil. „Nevím.“ Ten dotek jako by cítil až uvnitř. Harry ostře zalapal po dechu a snažil se ignorovat, že se jeho ranní erekce probudila k životu. „Nezahltil jsem tě zase?“ zeptal se. „Ne… ano… Já nevím,“ odpověděl Severus. Jeho prsty zatím pustošily Harryho sebekontrolu. Přestože mu znesnadňovaly myšlení, byl za ně vděčný. Kdyby se to vyvíjelo špatně, Severus by se ho nechtěl dotýkat. Kromě toho, že to působilo konejšivě, bezmyšlenkovitý způsob, jakým Severus hladil jeho tvář, byl velmi roztomilý. Jako by si nemohl pomoct a musel se ho dotýkat, i když si toho nebyl vědom. „Tak tomu říkám jasná odpověď,“ zasmál se Harry. Otočil hlavu, aby ho mohl políbit na hřbet ruky, a zeptal se: „Jak se cítíš?“ „Jako bych právě k srdci elektrického úhoře přimíchal magnesium,“ odvětil okamžitě Severus. „Mluv anglicky, Severusi,“ požádal ho Harry a potlačil uchechtnutí. Od páteční noci se obával brát cokoli, co se týkalo Severuse, na lehkou váhu. Alespoň do doby než si na sebe víc zvyknou. „Je to pocit… jako by mělo něco vybuchnout,“ řekl Severus. „Já vím. Cítím to stejně,“ přiznal Harry. 162

„Opravdu? Ale vždyť jsi říkal…“ „Co jsem říkal?“ pobídl ho. Viděl, že Severusovi zčervenaly tváře. „Že jsme v pohodě.“ „To jsme. A bude to ještě lepší,“ ujišťoval ho Harry. „Ale to neznamená, že nemůžeme být nervózní.“ „Ty jsi nervózní?“ Severus zněl šokovaně. „Samozřejmě, že jsem,“ odpověděl Harry a vzal jeho tvář do dlaní. Dlouhé vlasy rámující jeho obličej způsobovaly, že se Snapeovy ostré rysy zdály ještě výraznější. „Chci, abys se mnou byl šťastný. Ale nevím, co máš rád. Jsem si jistý, že to cítíš stejně. Musíme se toho o sobě ještě hodně naučit.“ „Já se toho musím hodně naučit obecně. Tohle jsem nikdy předtím nedělal.“ Harrymu bylo jasné, kolik hrdosti musel jeho milenec spolknout, aby tohle přiznal. „Ani já. S tebou. Tohle je nový svět pro nás pro oba. Zvládneme to, Severusi. Smím tě políbit?“ „Ano, prosím.“ Jeho odpověď byla takřka stydlivá, ale Harry na něm tuto vlastnost začínal milovat. Jakmile se jejich rty dotkly, Harry věděl, že měl pravdu. Ať už se to zdálo jakkoli neuvěřitelné, bude to fungovat. Zvládnou to. Ten polibek byl jako návrat domů po tříměsíčním famfrpálovém turné. Jen s tím rozdílem, že tehdy na něj ve skutečnosti nikdo nečekal. Severusova ústa byla poddajná. Ve chvíli, kdy je přejel jazykem, rozevřela se a umožnila mu vstup. Harry užasle zjistil, že Severus na sebe musel seslat nějaké kouzlo k čištění zubů, protože chutnal po skořici a hřebíčku. Přál si, aby byl stejně předvídavý, ale Severus nevypadal, že by s jeho polibky nebyl spokojený. Naopak. Spokojeně zavrčel a ony ruce s dlouhými prsty mu sevřely vlasy, aby si ho přitáhly blíž. Trvalou dlouho, než se oddělili, aby se mohli nadechnout. Harry se zadíval na svého milence. Severusovy oči byly zářivé jako leštěné onyxy, tváře zrůžovělé vášní, rty rybízově červené od polibků. S dlouhými hustými prameny lesklých vlasů rozhozenými na polštáři vypadal Severus Snape absolutně k nakousnutí, což byla zvláštní myšlenka vzhledem k tomu, že se jednalo o někoho, kdo měl na sobě upjatě zapnutou noční košili. Pohledem zachytil linii dlouhého útlého hrdla a sklonil se, aby ji prozkoumal. Zasténání, které Severus vydal, když Harryho jazyk olízl místo za ušním boltcem, znělo, jako by byl v hlubinách svého bytí rván na kusy. Harry tu hedvábnou a lahodně kluzkou pokožku pod svými ústy miloval. Oždiboval elegantní krk celou cestu až dolů. Tohle bylo definitivně Severusovo citlivé místo. Pokaždé, když ho sál nebo kousal, vyvolalo to překvapený výkřik. Harry průzkumem bledé pokožky strávil dlouhou dobu, dokud nenarazil na překážku v podobě flanelové noční košile. „Můžeme se toho zbavit?“ zeptal se. Přitom tím nezbedným límcem škubal. Ucítil, že se jeho přítele zmocnila náhlá strnulost. Zvedl hlavu a setkal se se Severusovýma očima a uviděl v nich ohromující úzkost. Vždyť to nebylo jejich poprvé. V pátek v noci, když byli spolu, byli oba nazí. 163

„Jistě,“ souhlasil Severus, ačkoli podle toho, jak ho Harry znak, pochopil, že se jednalo o něco, co Snape velmi jasně udělat nechtěl. Nechce se svléknout? Harry se zmateně posadil. „Ty to nechceš udělat, je to tak?“ zeptal se. Po tom, co se stalo v pátek, nebyl ochotný nic riskovat. V Severusových očích byl hlad, když se na něj díval. Harry ho mohl vidět, aniž by ho musel hledat. Byl tam však také neklid. Víc, než by se dalo po dvou nocích úžasného milování očekávat. „Ano, chci. To jen…“ „To jen?“ pobídl ho jemně Harry. Severus se zhluboka nadechl a řekl: „Je ráno a je tu hodně světla.“ Teď už chápal příčinu jeho váhání. Harry se zadíval na toho muže, o kterém každý, koho znal, z různých důvodů říkal, že je ošklivý. A rozbolelo ho z toho srdce. Sex by neměl být tak těžký. S největším úsilím zamaskoval všechno, co by mohlo být považováno za soucit nebo lítost a rošťácky se na něj usmál. „Copak ty mě nechceš vidět za denního světla? Možná nejsem moc vysoký, ale všechno co na mně je, je prvotřídní.“ Pokus o vtip vyšel, tak jak doufal. Severus vypadal, že se vzpamatoval. „Víš to jistě?“ utrousil. „Přesně jak říkám. Můžeš si to zkontrolovat, jestli chceš.“ Koutky Severusových úst se okamžitě vytočily vzhůru a on živě přikývl. „To bych rád. Velice rád.“ „Stejně jako já,“ řekl Harry a stáhl ze sebe noční košili. Ke svléknutí jejich nočních úborů mohl použít magii, ale udělat to takhle bylo z nějakého důvodu víc vzrušující. Pro Severuse to bylo podle všeho vzrušující až příliš. Nebo možná prostě příliš nervující. Harry zřetelně viděl, jak se ohryzek na jeho krku, který právě oždiboval, pohnul v náhlém polknutí. Potom se Severus posadil, vrhl po něm zvláštní zkoumavý pohled a vysvlékl se ze své noční košile. Kdyby to bylo možné, Harry by řekl, že v tu chvíli byl jeho milenec vystrašený, ne-li přímo vyděšený k smrti. Což nedávalo žádný smysl. Pravda, v pátek v noci byly oba zaslepení vášní a světlo vycházelo jen z ohně v krbu, ale Severuse už nahého viděl. Harry upřel pohled na pohyb šedobílé pruhované košile, jak se při svlékání postupně zvedala. První byl odhalen Severusův klín. Obrovský krásný penis byl stále ochablý, ale Harry tušil, že za to mohla spíš Severusova nervozita než nedostatek zájmu. Následovalo Snapeovo ploché břicho, kostnatá žebra a štíhlý hladký hrudník. Harry sledoval, jak se na Severusových odhalených ramenou rozprostřela záplava dlouhých černých vlasů, a cítil, že se v něm zadrhl dech. Severus byl proklatě krásný. Možná, že by na něj takovými pocity nereagoval nikdo jiný na celém světě, ale Harry si pomyslel, že nikdy neviděl nic tak vzrušujícího, jako to dlouhé elegantní tělo. „Bohové… jsi úžasný,“ zašeptal. Severusův sklopený pohled se prudce zvedl, aby si v jeho tváři ověřil opravdovost toho prohlášení. Potom znovu polkl a natáhl se pro něj.

164

Jejich polibek byl prudký a rychle se stával základním kamenem jeho vesmíru. Harry si ho užíval a přenechal Severusovi vedení, v ústech přivítal jeho jazyk. Nemohl uvěřit, jak strašně dobrý pocit to byl. Rozpouštěl se na Severusově těle. Jeho ruce sklouzly kolem něj, aby si ho přitáhl blíž. Potřeboval ho víc cítit, a tak přitiskl dlaně na Severusova štíhlá záda a začal je hladit. Aby ihned znehybněl, protože ucítil nečekané překážky. Ohmatával je konečky prstů. Kůže na těch bolestně hubených zádech nebyla tak hladká a jemná jako na zbytku těla. Tam, kde by měla být jen hřejivá pokožka, cítil hluboké rýhy a hrbolky. Harry přerušil polibek a zmateně se odtáhl. Severus byl v jeho náručí tichý a nehybný jako sama smrt. Harry nenáviděl ten sotva potlačovaný strach, který způsobil, že se jeho rysy zatvrdily. Severus otevřel oči a viditelně ze sebe setřásl smyslný opar, který předtím zjemňoval jeho tvář. Bez jediného slova se vymanil z objetí a otočil se tak, aby na jeho záda bylo dobře vidět. Harry nevěděl co říct. Zděšeně se díval na vzor tvořený dlouhými světle růžovými jizvami, které křižovaly Severusova záda. Takže tohle byl ten důvod, proč se Severus choval tak zdrženlivě. Nebesa věděla, že byl dostatečný. Nikde se neobjevil snad ani centimetr kůže, která by nebyla rozervaná. Ty jizvy nevypadaly, že by vznikly najednou, protože některé z nich se očividně táhly přes jiné, starší. Harry si nebyl jistý, jestli to tak bylo lepší nebo horší. Nedokázal si představit, kolik bolesti musela tato zranění Severusovi způsobit. Z toho jak vypadaly, bylo zřejmé, že se zahojily samy, bez ošetření. Kdyby tato poranění léčila Poppy nebo kterákoli jiná lékouzelnice, takové jizvy by nevznikly. „Předpokládám, že jsem tě měl předem varovat,“ řekl Severus tím mrtvě znějícím hlasem, který používal, kdykoli ho něco bolelo příliš, než aby to dokázal skrýt. Harry ztěžka polkl a snažil se uklidnit. Cítil, jak blízko byl Severus tomu, aby vycouval. Vražedný hněv, který se ho zmocnil, mu situaci příliš neusnadnil. Podle toho, jak byly některé z těch jizev vybledlé, mohl usuzovat, že vznikly dřív, než se vůbec narodil. Kdyby se v tuto chvíli přestal ovládat, způsobil by svému příteli jen další zranění. Zhluboka se nadechl a těžce bojoval o svou sebekontrolu. „Tví prarodiče?“ zeptal se přiškrceně. Bylo proklatě dobře, že ti bastardi už byli mrtví. Kdyby nebyli, Harry si byl jistý, že by kvůli nim skončil v Azkabanu. Severus polkl a jako by to rozechvělo celé jeho tělo. Potom napjatě zašeptal: „Většinou.“ Většinou? Co to sakra mělo znamenat?! Harry si nebyl úplně jistý, jestli to chce vědět, přesto však nahlas zopakoval: „Většinou?“ „Většina z nich je památkou na mé milující prarodiče,“ řekl hrubým hlasem Severus. „Ale ty další… Viděl jsi, jak Voldemort trestal selhání svých následovníků. V době, kdy jsem dělal špeha pro Albuse, tento konflikt zájmů způsobil, že jsem se stal ve Voldemortových očích méně… kompetentním. Díky svým lektvaristickým schopnostem jsem byl ale pro jeho účely příliš důležitý, takže mě nemohl mrzačit stejným způsobem, jako ostatní. Svou nespokojenost však pokaždé dokázal dát najevo.“

165

„Věděl o tom profesor Brumbál?“ zeptal se Harry. Při pohledu na Severusova zraněná záda a při pomyšlení, že vůdce, kterého oba milovali, s plným vědomím posílal Severuse zas a znovu zpátky, se mu sevřely vnitřnosti. „Samozřejmě, že ne!“ odsekl Severus. „Kdyby to Albus věděl, nikdy by mi nedovolil, abych se tam vrátil. A já se tam vracet musel. Informace, které jsem byl schopen získat, měly nevyčíslitelnou hodnotu. Kvůli Albusově přecitlivělosti jsem nemohl riskovat, že ztratíme přístup k Voldemortovým plánům.“ Takže Severus si pro dobro jejich věci nechával své utrpení pro sebe. Plný pokory, kterou v něm vyvolala odvaha jeho milence, Harry nově uviděl, kolik je jejich vítězství stálo. Zahanbeně vzpomínal, jak žádný z členů řádu kromě Albuse Brumbála Snapeovi nedůvěřoval. Při těch nemnoha příležitostech, kdy Fénixův řád uspořádal oslavu, aby všichni mohli přijít na jiné myšlenky, Severus nebyl nikdy pozván. A pokud byl, nikdy se neobtěžoval přijít. Když se Tonksová nebo Remus zastavili v sídle Řádu, aby podali hlášení ze svých misí, téměř vždy to skončilo přátelskou večeří. Avšak nikdy, když se objevil Severus Snape. Ten muž se objevil, předal informace a potom rychle odešel. Ne že by Severus případné pozvání přijal, nebo některému z ostatních členů Řádu usnadňoval snahu se mu přiblížit. Ale skutečnost, že se nikdo z nich ani nepokusil spřátelit s mužem, který pro jejich věc tak moc vytrpěl, teď na Harrym spočívala jako těžké závaží. „Ty jizvy jsou… velmi odpudivé, já vím,“ promluvil Severus do ticha. Harry se zhluboka a trhaně nadechl. Minulost byla mrtvá a pohřbená. Nemohl viníky vyhrabat ze země, aby je potrestal za zločiny, kterých se na jeho příteli dopustili. Nezměnilo by to, jakým způsobem se v dětství k Severusovi chovali. Jediné co mohl, bylo nabídnout tolik útěchy, kolik dokáže. Jako by cokoli, co řekne nebo udělá, mohlo zmírnit bolest, kterou Severus musel vytrpět. Sám a nemilovaný. Dobrá, už nikdy víc. Severus nebyl sám a už nikdy nebude nemilovaný. Ne dokud k tomu Harry mohl něco říct. Harry našel ztracený hlas a rozhodně ho opravil: „Odpudivá je krutost, která je způsobila. Ale ty jizvy, to je jen kůže a vzpomínky. Stejně jako ta, kterou mám na čele.“ Potom, protože mohl prakticky cítit Severusovu nedůvěru, se sklonil a přitiskl rty na nejvýraznější a nejpříšernější jizvu z celé té sbírky. Hlubokou čáru, která začínala na Severusově levé lopatce a mířila přímo dolů až na okraj pravé půlky jeho hýždí. Severus reagoval překvapeným zasyčením. Nečekaná akce způsobila, že sebou celé jeho tělo trhlo. Harry ho pevně chytil za útlá ramena a potom klouzal jazykem dolů a kopíroval linii jizvy napříč jeho zády. Kůže byla tvrdší a klouzavější než na zbytku těla, ale o nic méně přitažlivá. Tyto pradávné upomínky na bolest způsobily, že Harryho city k Severusovi zesílily. Dotýkaly se ho takovým způsobem, jaký nebyl schopen ani pochopit. Věděl jen, že díky těm jizvám má ještě větší potřebu svého milence chránit, oddat se mu. Víc, než si kdy dokázal představit. Ne že by Severus Snape potřeboval jeho ochranu. Dítě či muž, který byl schopen přetrpět něco takového, byl také pravděpodobně dost silný, aby to přestál sám. Ale tato hrdá soběstačnost Harryho vedla k touze ulehčit Severusovi od jeho břemen.

166

Zdálo se, že v tomto směru právě odváděl velmi dobrou práci. Severus si to, co mu dělal, očividně velice užíval. Jak se Harryho jazyk pohyboval po všech těch připomínkách starých krutostí, Severusovou reakcí nebylo jenom zasyčení, byly to výkřiky. Harry zvedl hlavu a prohlížel si ho. Aniž by mu to někdo musel říkat, věděl, že nikdo před ním jeho jizvy nemiloval, ani je nelaskal. Pro Severuse byly zdrojem velké nejistoty. Vzhledem k jeho napjaté páteři, by se Harry odvážil tvrdit, že se za ně i styděl. Tak to nesmělo zůstat. V žádném případě. Harry sice neměl možnost změnit minulost, ale mohl ovlivnit přítomnost a budoucnost. Na mysl mu přicházely tisíce ujišťujících slov, ale on je okamžitě zamítl. Severus slovům nevěřil. Důkazem pravdy pro něj vždycky byly činy. Pak to tedy budou činy. Políbil Severuse na levé rameno a pak se přesunul tak, že seděl za ním, s nohama nataženýma po obou stranách jeho boků. Když se přesouval, Severus se ani nepohnul, seděl nehybně jako socha. Skoro jako by stále očekával, že ho Harry opustí. Jakmile se správně usadil, ovinul paže kolem Severusova úzkého pasu a bradu opřel o jeho pravé rameno. Hrudí se přitiskl na ta zjizvená záda a přitáhl si Severuse tak blízko, jak jen to šlo. Pak se mu zadíval přes rameno dolů. Ačkoli tušil, že se Severus cítí nesvůj, nedočkal se žádných protestů. Harry zabořil tvář do záplavy lesklých vlasů, aby pod ní našel jeho krk. Oždiboval ono místo za pravým uchem a cítil, jak tělem jeho milence proběhla vlna bezmocného zachvění. Jeho ruce se pak rozběhly po jemné kůži na Severusově hrudi. Znovu se s ní seznamoval. I tady se nacházelo několik jizev. Jedna z nich vypadala jako bodná rána po noži, našel ji na pravé straně prsou. Jiná připomínala spáleninu - hned pod jamkou pupíku. Největší z nich byla na levém boku a příčinu jejího vzniku si Harry ani nedokázal představit. Pro jeho přítele nebyla bolest ničím neznámým, ať už fyzická nebo psychická. Harry byl rozhodnutý, že stejným způsobem Severuse seznámí s potěšením. „Na co myslíš?“ zašeptal mu do ucha. „Na to, že jsi s ohledem na atraktivitu svého přítele přišel velmi zkrátka,“ překvapil ho Severus upřímným přiznáním. Harry stiskl mezi zuby jeho ušní boltec a hravě ho kousl. Potom prohlásil: „Jsem krátký co do velikosti, zkrátka jsem ale nepřišel. Kromě toho… nikdo, kdo má k dispozici tohle…“ Harry natáhl ruku, aby uchopil Snapeův impozantní penis a s potěšením zjistil, že se zvětšuje, „…prostě nemůže přijít zkrátka.“ Severus reagoval zalapáním po dechu. Zaklonil se, hlavu zapřel o Harryho levé rameno, a odhalil tak celou délku svého hrdla. Zatímco Harry zpracovával jeho penis k plné velikosti, ústa hodovala na zranitelné pokožce jeho bílého krku. Miloval ten pocit, který v jeho dlani vyvolávala vlhká, jako kámen tvrdá erekce. Téměř stejně, jako miloval výsadu proniknout Severusovými obrannými valy. Přiváděl svého rezervovaného přítele k šílenství a nutil ho vydávat ten správný druh zvuků. Původně to udělal jen proto, aby zdůraznil své prohlášení. Prosebný svůdný nářek, který ze Severuse vycházel, když Harry zpracovával ten mohutný penis, ho však vedl k úvaze, že přestat by od něj bylo příliš kruté. Severus v životě zažil tak málo radosti a pro Harryho to 167

rozhodně nepředstavovalo žádné utrpení. Miloval, když Severus ztrácel rozvahu. Miloval, že jeho doteky vyvolávaly takové otřesy, které rozechvívaly je oba. Užíval si každé zalapání po dechu, zasupění i bezmocné výkřiky, které díky němu vyluzoval. Harry svému milenci poskytoval potěšení. Pokaždé, když Severus vykřikl, zvuk zavibroval i skrze Harryho rty, které se nepřestávaly mazlit s jeho krkem. Přenášely se skrz hruď, stále ještě těsně přitisknutou na Severusova záda. Byl to lechtivý pocit, který ho rozechvíval, podobně jako jeho horký dech na Severusově hrdle. Ty zvuky i jemné vibrace byly pekelně erotické a Harry zjistil, že jeho vlastní penis díky tomu vstává a mimoděk se tlačí na ploché, ale svalnaté pozadí, na které byl přitisknutý. Harry si náhle uvědomil něco velice zvláštního, a tak zpomalil své pohyby. Necítil Severuse jen konečky prstů a pokožkou. Procházelo jím podivné brnění, a to všemi místy, kde se jejich těla dotýkala. Prožít během sexuálního aktu něco takového, bylo pro Harryho zcela mimořádné, ačkoli ne tak úplně nové. Něco podobného zažíval pokaždé, když Severus, Albus Brumbál nebo Hermiona vešli do místnosti. Z velkých kouzelníků jejich moc vyzařovala, podobně jako z ohně sálalo teplo. A byla to Severusova moc, jíž cítil, jak se valí štíhlým tělem, které držel tak blízko. Ze Severuse se přelévala přímo do něj. Jeho vlastní magická síla zatím dělala totéž se Severusem. Když si uvědomil, co se děje, Harryho mysl ustrnula. Existoval důvod, proč byl sex s magií po tisíciletí tak úzce spjat. Sexuální styk posiloval mentální i magickou sílu. Jejich milování právě teď způsobovalo, že hladina jejich vnitřních magických rezervoárů prudce stoupala. Nikdy nespal s žádným kouzelníkem, jehož magický potenciál by se blížil tomu jeho. Severusova magická moc volala tu jeho a přitom skrze něj vysílala energetické blesky. Výbuchy nadpřirozené síly byly stejně vzrušující jako fyzická stimulace. Způsobovaly mu stejný druh silného otřesu, který prožil ten den, kdy mu pan Olivander poprvé vložil do rukou hůlku. Jako by se dokonale uzavřel elektrický obvod. Proudilo to skrze něj a nepodobalo se to ničemu, co dosud poznal. Divoce, téměř strašidelně, protože potenciál oné síly se zdál nevyčerpatelný. Tyto mimořádné pocity jím doslova cloumaly a Harry si nemohl pomoct a přemýšlel, proč to nezažili už dřív. Toto spojení muselo být závislé na vzájemné vnitřní shodě. V předchozích dvou případech, kdy se milovali, příliš spěchali a pravděpodobně byli moc nervózní, než aby se dokázali zklidnit a soustředit se na svou moc. Ale dnes ráno… bylo to jako chytit se drátu, kterým prochází elektrický proud – zuřivé a intenzivní. Každý dotek, každý mazlivý polibek, jako by burcoval nádrž s jejich nadpřirozenou mocí a stupňoval napětí až do té míry, že se zdálo, jako by měla vybuchnout a vzít je oba s sebou. Magická energie dospěla k vrcholu a Harry zalapal po dechu, zasažený přímým výbojem síly, která prošla skrz oba. Harry měl pocit, že se mu doslova rozpouští nervová soustava. Naposledy takřka bezmyšlenkovitě stiskl Severusův penis a pak už cítil, jak jeho pěst zaplavuje horký lepkavý příval jeho milence. Vytryskl tak vysoko, že zasáhl nejen Severusovo břicho, ale i hrudník.

168

Harry svíral svého těžce oddechujícího milence. Ten sténal a nepřestával se třást, postupně se vracel dolů na zem. Harryho vlastní svět byl absolutně soustředěný na horké tělo v jeho náručí. Jeho penis byl dosud zbytnělý a bolavý potřebou. Avšak právě uskutečněná výměna energie ho natolik ochromila, že si toho téměř nebyl vědom. O tomto druhu magického spojení četl ve světových kouzelnických románech, ale nikdy nevěřil, že by mohlo být skutečné. Až příliš to připomínalo literární invenci či fantazii. Namáhal si paměť a zkoušel si vzpomenout, co o tom říkaly Hermioniny knihy. Věděl jen tolik, že to bylo vzácné. Velice vzácné. Tento druh magické výměny si vyžadoval takový stupeň důvěry a tak veliký citový vklad, že to bylo až nevídané. Ačkoli Harry neměl snadný život, kouzelnický svět byl surovým a krutým místem, dokonce i podle měřítek nastavených Dursleyovými. Existovalo tak málo prostředků k získání lukrativního zaměstnání, a příležitostí k uzavření manželství bylo také poskrovnu, že kouzelníci byli nuceni spolu soupeřit takřka od narození. Příbuzní a příslušníci vlastní koleje bývali v kouzelnickém světě jedinými lidmi, na které jste se mohli absolutně spolehnout. Avšak i v rámci jedné koleje byla povzbuzována soutěživost, a to zřízením takových institucí, jako byly posty prefekta, primuse a primusky. Manželství bývala často domluvená. Navíc s kouzelnickým, takřka viktoriánským přístupem k sexu bylo pro kouzelníky a kouzelnice proklatě nemožné, aby měli dostatek svobody k prozkoumání vlastní sexuality, tak jako tomu bylo u mudlů. Občas měl někdo štěstí a našel partnera, který mu vyhovoval, jako Ron s Hermionou nebo Arthur a Molly Weasleyovi. Většina ale končila jako rodiče Seamuse Finnegana. Vzali se ze špatných důvodů, aby za to po zbytek svých životů platili. Stejně tak nebylo snadné nalézt v kouzelnickém světě sexuální shodu, jak si Harry ověřil skrze onu zničující zkušenost s Juliem. O tak hluboké duševní spřízněnosti, která by umožňovala míšení magií ani nemluvě. Ale on tuto takřka bájnou spřízněnost našel se Severusem Snapem, a to třetího dne, co se milovali. Byl plný úžasu, když si uvědomil, co to vypovídalo o jejich vzájemné lásce, a také sexuální a emocionální kompatibilitě. Julius byl jeho milencem tři roky a Harry s ním neprožil ani zlomek něčeho takového. Nakonec to vypadalo, že se Severus vzpamatoval. Vzal jeho ruku, která dosud zůstávala na nyní už ochablém penisu, a přitáhl si ji k obličeji. Pak na tu lepkavou ruku vtiskl něžný polibek a Harry se zachvěl. A vzápětí zalapal po dechu, protože jazyk jeho milence začal sperma z jeho ruky slízávat. Severus k němu otočil hlavu. Asi úplně poprvé se v jeho tváři neobjevil ani náznak nejistoty. Zdálo se, že je nevýslovně ohromený, ne však nervózní nebo nejistý. „Jestli to dobře chápu, tento druh magické výměny při sexu běžně nezažíváš?“ Tušil, že se na Severuse podíval, jako by se pomátl, ale nemohl si pomoct. Jak by něco takového mohlo být běžné? Jako by Severusova magie ocejchovala jeho duši. Díky šoku a vzrušení byl sotva schopný promluvit. Zavrtěním hlavou mu dal zápornou odpověď a zaskřehotal: „A ty?“ „Laskavost nebývala běžnou součástí mých milostných poměrů.“ Severus se od něj na okamžik odvrátil. Potom se znovu setkal s jeho pohledem a zeptal se: „Uvědomuješ si, jak… výjimečný tento druh spojení je?“ Harry přikývl a připustil: „Nikdy jsem nevěřil, že by mohl existovat.“ 169

„Ale ano, je to reálné víc než dost,“ oponoval Severus, ale navzdory vlastním slovům stále působil dojmem, že je v hlubokém šoku. „Já… nikdy v životě jsem nic takového necítil,“ prohlásil Harry. „Ani já.“ Severusovy oči ho chvíli studovaly. Potom tiše řekl: „Nemyslím, že by to bylo něco, nad čím bychom mohli získat kontrolu. Jestli je ti to nepříjemné…“ „Ne, není mi to nepříjemné. Jak by mohlo?“ odpověděl rychle Harry. „Já jsem… je to úžasné.“ Měl obavy, protože Severus byl velmi uzavřeným typem muže, a tuto rozrušující zkušenost rozhodně nemohl prožívat o samotě. A tak se jemně zeptal: „A co ty? Není toho příliš mnoho v příliš krátkém čase?“ Severus se zhluboka nadechl a odpověděl: „Existence tohoto… spojení mi potvrdila, že všechno, co jsi mi řekl včera v noci, byla pravda.“ „To je dobře, nebo ne?“ troufl si předpokládat Harry. Měl by být rozčílený, že Severus stále pochyboval o jeho upřímnosti, ale v jeho životě se nikdy nestalo nic, co by ho naučilo víře a důvěře. Poté, co viděl jizvy na jeho zádech, které mu tam zanechali ti, kteří se o něj měli starat, žasl, že jeho přítel dokázal věřit vůbec něčemu. „Velmi dobře,“ zamumlal Severus a naklonil se k němu, aby ho políbil. „Bohové,“ zalapal Snape po dechu, když mezi nimi prolétl nový poryv energie, a on se odtáhl. „Copak se to neoslabí ani po vyvrcholení?“ Harry se nad výrazem, který viděl v jeho tváři, uchechtl, ačkoli měl pro jeho obavy pochopení. Opravdu mu připadalo, že by je ony přívaly potěšení mohly i zabít, pokud se budou ještě stupňovat. „Nevím. V knihách se píše…“ Harry umlkl. Severus si navlhčil rty a vyslovil věc, kterou měli na mysli oba. „Že se exponenciálně zesiluje s každým spojením.“ „Dokážeme s tím žít?“ zeptal se Harry. Vystrašilo ho to, protože se obával toho spojení jako takového. Nedokázal si vůbec představit, jak to musel prožívat Severus, jehož povědomí o potěšení bylo dosud takřka mizivé. „Musím se s tím naučit žít. Jinak bych musel žít bez tebe,“ řekl Severus svým sytým kultivovaným hlasem, načež dodal: „A tu druhou možnost shledávám nepřijatelnou.“ Harrymu se málem rozpustily kosti v těle. „Nemyslím, že bych bez tebe mohl žít,“ podlehl Harry prvotnímu nutkání, ale potom to rozpačitě upřesnil. „Tedy, minimálně by to nebylo snadné.“ Na Severusově tváři se objevil jeden z jeho upřímných úšklebků, které Harry miloval. „Rozhodně ne s takovou erekcí, která tě právě teď trápí. Dovolíš mi, abych s tím něco udělal?“ Severusovo zdvořilé popichování ho uklidnilo. Oči se mu rozšířily v tom nejnevinnějším výrazu a on zašeptal: „Prosím.“ Zafungovalo to jako kouzlo. Severus hlasitě polkl, jeho výraz opustil veškerý humor. Vypadalo to, že mu opravdu není schopen odolat. Jeho temný pohled sklouzl po Harryho břiše až k dosud pulzující erekci, kterou Severusova slova proměnila v běsnícího dychtivého démona. Severusovy zažloutlé prsty se po ní vztáhly téměř váhavě. Vzplanutí moci bylo ještě 170

horší než předtím. Podle sykavého nádechu, který Severus vydal, by se mohlo zdát, že stiskl svou vlastní erekci a ne tu Harryho. „Pojďme si udělat větší pohodlí. Třeba to pomůže,“ navrhoval Harry. Severus mu věnoval jeden ze svých „jistě žertuješ“ pohledů, ale nijak neprotestoval. Harry se položil na matraci a Severuse navedl vedle sebe. Otočil se na bok tváří k němu a vzal si jeho ústa v hlubokém polibku. Ze všech sil se přitom snažil ignorovat nebo si alespoň zvyknout na magickou výměnu, která během líbání probíhala. Ale bylo to asi jako zkoušet si zvyknout na blesk nebo na letní bouři napojenou na nervový systém. Každé zajiskření se rovnalo výbuchu. Harry se nakonec vzdal myšlenky, že by to mohl nějak kontrolovat, a rozhodl se soustředit na polibek. Severus už nechutnal po hřebíčku a skořici. Chutnal po svém vlastním spermatu a to bylo nějakým způsobem ještě lepší. Rozhodně to bylo víc vzrušující. Díky té chuti a také magické výměně si Harry pomyslel, že sotva vydrží déle než dvě minuty. Ony ruce s dlouhými prsty ho hladily po zádech a vysílaly mu do těla vlny rozechvělých pocitů, které konkurovaly samotnému polibku. Nakonec se potřebovali nadechnout a oddělili se. Harry lačně vdechoval Severusovy aromatické výdechy, upřeně se na svého milence díval a skoro nemohl uvěřit, co s ním Severus dělal – fyzicky, pocitově i psychicky. Severusova pravá ruka vklouzla mezi ně. Stále ztracený v těch záhadných temných hlubinách jeho očí, Harry vykřikl. Stisk na levé bradavce ho přinutil reagovat instinktivním vyražením boků vpřed, protože jeho nervová zakončení jiskřila pod palbou sdíleného potěšení a moci. „Jsi úžasně citlivý,“ zašeptal Severus. Dokonce i jeho horký dech klouzající po Harryho kůži působil jako pohlazení. „A ty jsi… úžasné dobrý. Ach, bože…,“ zavzlykal Harry, když ta talentovaná ruka uchopila jeho penis. Pevně zavřel oči, pocity začínaly být příliš intenzivní. Cosi jemného a lechtivého přejelo přes jeho stehno – Severusovy vlasy, uvědomil si mimoděk. A o vteřinu později jeho penis vsálo vlhké teplo. Jeho varlata uchopil Severus do ruky a zkušeně je promnul. Harry lapal po dechu, snažil se vdechnout dostatek vzduchu, ale to se nestalo. Jediné co dokázal, bylo vnímat pocity; Severusova horká ústa kolem jeho penisu; Severusovy vlasy obklopující jeho klín; Severusova moc kolem něj i přímo v něm. Prohnul se do oblouku, blíž k těm ústům a k té dlani. Zdálo se, že Severus s ním spíše splynul, než že by se mu přizpůsoboval a přijímal ho. Volnou rukou sklouzl kolem jeho zadku a povzbuzoval ho k ještě těsnějšímu kontaktu. Severus ho polykal hluboko, talentovaný jako mudlovská porno hvězda. Nedávalo žádný smysl, že tento muž, který v životě nepoznal nic než bolest a ústrky, mohl být v posteli tak smrtelně efektivní. Harry měl v životě tucty milenců, ale ani s jedním z nich neprožil takovou souhru jako se Severusem. Vzhledem k tomu, jak si byli blízcí, Harry očekával, že jim to se Severusem bude klapat. Zároveň ale očekával, že to dá zabrat. Představoval si, že to bude podobné jako dnes ráno, když se poprvé probudili spolu – rozpačité a samý zádrhel. Očekával, že ho bude muset ke všemu přemlouvat jako vyplašené 171

hříbě. Ale jakmile Severus překonal své prvotní obavy – většina z nich se zakládala na nedostatku sebedůvěry ohledně vzhledu a atraktivity – Severus Snape byl působivý milenec, stejně jako byl působivý kouzelník. Což samozřejmě vzbuzovalo respekt. Jakmile se pomyslné potrubí, které mezi nimi přenášelo magii, otevřelo a smísilo jejich síly, Harry věděl, že v životě nepoznal nikoho a nic, co by se vyrovnalo tomu, co v něm vyvolával Severus. Sex byl sám o sobě takřka k neunesení intenzivní, ale splynutí jejich magií a emocí přesahovalo veškeré chápání. Lidské tělo prostě nebylo stvořené, aby dokázalo vydržet tolik štěstí a radosti. Harry byl naprosto oddělaný. Neexistovalo pro to lepší slovo. Skrze jeho tělo procházelo příliš mnoho rozkoše. Srdce mu bušilo tak hlasitě, až si myslel, že je oba musí připravit o sluch, pokud ovšem nevybuchne. Nemohl dýchat. Nemohl myslet. Jediné co dokázal, bylo cítit. A těch pocitů bylo příliš. Orální sex přece nemohl způsobit extázi takových rozměrů. Takový druh reakce odpovídal spíš některé z těch tajemných poloh tantrické jógy, o kterých se psalo v Hermioniných knihách. Nemohlo to být součástí skutečného světa. Přinejmenším ne toho jeho. Až dosud. Dokud neměl Severuse. Zabořil prsty do vodopádu hedvábných vlasů a zanaříkal pokaždé, když ucítil to božské sání. Vydával bezmocné plačtivé zvuky, jeho tělem se drala ta nejintenzivnější rozkoš. Příčetnost se stala vzdálenou vzpomínkou. Bezduše prosil. O co? Netušil. O milost či o víc, nebo možná o oboje, ačkoli věděl, že nemůže dostat víc, aniž by se zbláznil. Proudilo jím potěšení, vymazávalo jeho existenci ze zemského povrchu a on měl na rtech Severusovo jméno. Realita i jeho tělo explodovaly ve stejném okamžiku. Harry sevřel Severusova nahá ramena a svíral je jako o život. Vyvrcholil do jeho úst. Užasle si uvědomil pulzující horký příval ejakulátu, který zalil jeho pravé koleno, když jeho milenec podruhé dospěl k orgazmu… bez jediného doteku. Ale kdo by potřeboval cokoli fyzického, když se o všechno postarala kouzelnická moc a dokázala je spojit v jedinou bytost? Zdálo se, že ten orgasmus potrvá věčně. Když konečně ustal, Harry měl pocit, jako by ho právě sundali ze skřipce. Dvojí chraplavé lapání po dechu naplnilo pokoj, narušované jen šuměním deště, který stékal po oknech, a praskáním plamenů v krbu. Totálně zničení tam dlouho leželi a ztěžka oddechovali. Severus měl hlavu položenou na jeho boku. Jeho horký dech se s každým výdechem otíral o vadnoucí penis a vyvolával tak vzrušení, které by po tak zdrcujícím orgasmu mělo být zhola nemožné. Harry potřeboval těsnější kontakt, a tak poslepu sáhl dolů. Jeho ruka dosedla doprostřed Severusových zad, přesně na vrstvu jizev. Jeho mysl se stále vznášela spíše v oblacích než na zemi, mimoděk hladil nerovnosti na kůži a po hmatu se učil zpaměti každou prohlubeň. Už dokázal rozpoznat ten silný pruh, který předtím líbal. Severus zvedl hlavu a podíval se na něj, jeho vlasy se snesly jako závoj a zakryly mu tvář. Harry vztáhl volnou ruku a odhrnul je. Ještě nikdy neviděl, aby ty strohé rysy byly tak jemné a otevřené. Hleděli na sebe a ani jeden z nich netušil, co po tak vražedném vyvrcholení říct. Harry pak konečně našel ztracený hlas i správná slova. „To, co jsem ti řekl dnes ráno, jsem původně neměl v úmyslu. Ale já tě opravdu miluju. Měl bys to vědět.“

172

Bez ohledu na všechno, co se mezi nimi v posteli právě odehrálo, to stále vypadalo, že pro Severuse je nemožně obtížné jeho slova přijmout. Harry viděl, že z toho byl okamžitě nesvůj. „Nemusíš na to nic říkat,“ ujistil ho rychle Harry. „Jen jsem… chtěl jsem jen, abys to věděl. Je to v pořádku?“ Protože jestli ne, tak právě teď všechno zničil. Severus hlasitě polkl. „Je to… víc než v pořádku. Vyžaduješ ode mě podobné prohlášení?“ Vyžaduješ… Harry potlačil povzdech. Severus to stále nechápal, a možná ani nikdy nebude, uvědomil si. Ale to bylo v pořádku. Protože Severus to cítil. To, co právě sdíleli, jasně dokazovalo, jak moc ho Severus miloval, a to způsobem, jakým by to slova nikdy nesvedla. „Jediné, co od tebe žádám…“ odvětil Harry a nachýlil se, aby ho políbil na bradu porostlou strništěm. Potom se narovnal a znovu se setkal s jeho pohledem. „… je, abys dodržel slib, že mi nepřestaneš věřit. Zvládneš to?“ Severus přikývl a Harry vypustil vzduch, který nevědomky zadržoval v plicích. Ty temné oči ho studovaly, jako by si chtěl každý jednotlivý rys jeho tváře uložit do paměti. „Harry?“ „Ano?“ „Kromě toho, co mi ukázali Hermiona a Ron, nevím o lásce absolutně nic. Ale… Pokud jsem ji někdy k někomu cítil, ten někdo jsi ty. Je to dostatečné?“ Přece nemůže být tak nervózní, jak vypadá, uvažoval Harry. Vnitřnosti se mu sevřely a v důsledku Severusova vyznání téměř nemohl dýchat. Tímto prohlášením mu dal víc, než o čem kdy snil a považoval za možné. A to přesto, že jeho milenec vypadal téměř znepokojeně. Prohlížel si tu rozpačitou tvář a viděl v ní vepsanou každou zradu a každé zklamání, které Severus přetrpěl. Tato chvíle k nim však patřit nebude. Konečně našel svůj hlas a zašeptal: „Ty mi stačíš.“ Bylo zjevné, že Severus netušil, jak reagovat. Harry měl dojem, že ani jeden z nich už víc takových niterných přiznání neunese, a tak si Severuse přitáhl blíž k sobě a prostě ho držel. Napětí se z toho dlouhého hřejivého těla pozvolna vytrácelo. „Pokud chceme jít na snídani, měli bychom už vstát,“ řekl do ticha Harry, když uplynul nějaký čas. „Snídani?“ opakoval Severus, jako by o ničem takovém ještě neslyšel. Harry se uchechtl. „Ano, snídani. Nevím, jak ty, ale já umírám hlady. A jestli se po včerejší noci neobjevíme, Hermiona se sem odletaxuje v okamžiku, kdy snídaně skončí.“ „To by neudělala,“ řekl Severus, ale neznělo to, jako by si byl úplně jistý. „Ne?“ pochyboval Harry. „Mluvíme tu o Hermioně.“ Musel se usmát, jak bleskově se Severus přesunul do vertikální polohy. Harry sebral z nočního stolu hůlku, namířil ji na sebe i na Severuse a zamumlal rychlé čistící kouzlo. Následně se zanořil do svého šatníku, zatímco Severus seděl nahý na posteli a sledoval, jak horečnatě sbírá jednotlivé kusy oblečení. O dvě minuty později byl kompletně oblečený – vzal si modré džíny, černé tričko, černé vysoké boty a hnědý hábit.

173

Ohlédl se zpátky na postel. Cítil, jak se mu zrychlil tep, a stáhlo hrdlo. Severus tam ležel opřený o pelest, záda podložená hromadou nadýchaných bílých polštářů, ruce založené za hlavou. Jeho pleť byla téměř tak bledá jako povlečení. S výjimkou hlavy; záplavy lesklých černých vlasů, které se podobaly hedvábí a splývaly mu na úzká ramena i na polštáře. Ten pohled stačil, aby Harryho začaly brnět prsty, jak moc se ho toužil dotknout. Severus byl téměř celý holý. Jen v podpaží měl pár chloupků, na hrudi a břiše ale vůbec žádné. Jeho pubické ochlupení však bylo stejně husté, jako porost hlavy. Černé kudrny takřka uměleckým způsobem kontrastovaly se smetanovou pokožkou břicha. A jeho nohy… ty byly stejně porostlé jako ty Harryho. Zíral na to svůdné uvolněné tělo, které bylo běžně označováno za nejupjatějšího bradavického profesora. Netoužil po ničem jiném, než se vrhnout zpátky do postele a začít znovu. Temné namodralé strniště na Severusově čelisti v tu chvíli doslova volalo po jeho jazyku. Ale myšlenka na to, že by je Hermiona mohla vyrušit, byla k uhašení vášně dostačující. Ztěžka polkl a řekl: „Tak pojď. Odletaxujeme se k tobě, ať se můžeš obléknout. A potom spolu půjdeme na snídani. Měli bychom to zvládnout.“ „Mohu se odletaxovat a za pár minut se k tobě připojit ve Velké síni,“ řekl Severus. „Není třeba, abychom se zpozdili oba.“ „Jestli si myslíš, že do Velké síně vkročím bez tebe, tak to se šeredně pleteš. Pokud nedorazíme spolu, vyděsíme Hermionu i Rona k smrti.“ Viděl, že se do Severusova výrazu vloudilo zaváhání, a tak přitlačil. „Co? Co je to tentokrát?“ „Když se se mnou odletaxuješ, kdokoli nás může vidět, že opouštíme mé pokoje společně,“ odpověděl upjatě Severus. Zároveň se posadil a ta uvolněná smyslnost ho rázem opustila. Harry to nebyl schopný pochopit. „To nemůžeš myslet vážně. Z tvých pokojů odcházíme na snídani už celé týdny.“ „Ano, ale…“ „Ale?“ pobízel ho Harry celý zmatený. „Když se mě na to ředitelka při několika příležitostech zeptala, mohl jsem jí upřímně říct, že se mezi námi neděje nic nevhodného,“ odvětil tiše Severus. „Teď už bych to říct nemohl, Harry.“ „Nic nevhodného mezi námi neproběhlo,“ opravil ho Harry jemně. „V našich očích možná ne, ale ředitelka…“ „Nepředvolá si nás na kobereček jen proto, že jsme se zamilovali,“ řekl Harry. „O tom, že jsem homosexuál, jsem Minervě řekl ještě předtím, než jsem podepsal smlouvu. Jasně jsem uvedl, že nehodlám strávit zbytek života sám, a pokud někoho najdu, budu chtít, aby ten člověk se mnou žil v Bradavicích.“ „Opravdu?“ Severus vypadal, že ho ta představa šokovala. „A co ti na to řekla?“ „Jsem tady, nebo ne?“ Pak si uvědomil, že tak banální odpověď jeho ustaranému příteli stačit nebude, a jemně dodal: „Minerva mi řekla, že to nebude problém, dokud budu zachovávat patřičné dekorum. Pokud nemáš v plánu šoustat mě někde na chodbě, bude to v pořádku.“ 174

„Harry, ale to jsi ty. Autority kvůli tobě vždycky dělaly výjimky v pravidlech. I kdyby Minerva byla ochotná dělat, že to nevidí, Starostolec by jistě vypověděl mou smlouvu. Už více než dvacet let hledají záminku, aby se mě mohli zbavit.“ Harry jeho argument zvážil a potom řekl: „A když to udělají? Pokud tě propustí, budou muset propustit i mě.“ Severus na něj dlouhou chvíli tiše hleděl, jako by zvažoval, jak moc to myslel vážně. Zjevně došel k závěru, že nežertoval. Tváře mu lehce zčervenaly a sklopil pohled. „Ty víš, jak jsou možnosti při hledání zaměstnání v kouzelnickém světě omezené. Když ztratím své místo tady…“ „Tak potom co? Vzdáš se učení? Nikdy jsi to nedělal rád, Severusi. Byla to šance provádět výzkum, co tě tady v Bradavicích vždycky zajímalo. Mnohem víc než vyučování. Jestli tě nenechají učit, můžeš veškerý čas věnovat výzkumu, který miluješ.“ „Kde? Harry, jsem tak neslavně proslulý, jako jsi ty slavný. Každý ví, že nosím Znamení zla. Pokud ztratím své místo v Bradavicích, jiné nenajdu. Musím být praktický.“ Nenáviděl, že se v hlase jeho hrdého přítele objevil náznak strachu. Zhluboka se nadechl. A protože věděl, jak výbušným by se toto téma mohlo stát, tiše řekl: „Víš, že jsem hraním famfrpálu vydělal proklatě hodně peněz. Jestli nás kvůli tomu, že jsme milenci, z Bradavic vykopnou, uzavřeme partnerství a otevřeme si laboratoř.“ „Partnerství,“ opakoval Severus. „Ano, partnerství. Máme jisté možnosti, Severusi.“ Ony napjaté rysy pomalu opustila úzkost. Zdálo se, že na její místo nastoupil zmatek. „Ale… ty učení miluješ,“ řekl potichu. „Obětoval bys to pro…?“ „Nic neobětuju,“ řekl Harry. „Chci, abychom byli spolu. To je to, co je pro mě důležité. Dával bych přednost tomu, kdybychom mohli být spolu tady, ale pokud to nebude možné, otevřeme si laboratoř a ty budeš moci pracovat na lektvarech na plný úvazek.“ „Zatímco ty?“ Ne, že by věnoval příliš velkou pozornost absolutnímu šoku, který se objevil v Severusových očích. Harry pokrčil rameny. „Kdoví? Možná vytáhnu do boje za práva gayů v kouzelnickém světě. Dokud budeme spolu, tak na tom opravdu nezáleží. Zasloužíme si trochu štěstí.“ „Ty… ty si přeješ o tom, co je mezi námi, mluvit otevřeně?“ zeptal se Severus. Jeho pochybnosti byly téměř hmatatelné. Harry měl pocit, jako mu někdo sevřel srdce v pěsti. Věděl, že na to moc tlačí, ale už by znovu nedokázal žít ve lži, ne se Severusem. Doufal, že to srozumitelně vysvětlí. „Vím, že jsi velmi uzavřený člověk. Nikdy bych tě na veřejnosti nechtěl uvést do rozpaků. Ale… ani se nechci plížit kolem, jako bychom dělali něco špatného. Minule jsem to tak udělal. Znovu už ne.“ „Minule?“ zeptal se Severus. Harry se nadechl a pokračoval: „On nechtěl, aby o nás někdo věděl. Dokonce ani Ron a Hermiona. Samozřejmě jsem před nimi něco tak velkého nedokázal utajit. Nikdy se s nimi necítil dobře a byla to totální katastrofa. Nemůžu to tímhle způsobem udělat znovu, 175

Severusi. Prosím, nechtěj to po mně.“ Vztáhl ruku a vzal Severusovu tvář do dlaně. „Chci, abychom začali, tak jak jsme si to naplánovali. A aby to tak i pokračovalo. Miluju tě, a když se to lidé dozvědí, nebudu se za to stydět. Vím, že to nemůžeme vyhlašovat nebo něco takového, ale odmítám skrývat, co k tobě cítím, jako by to bylo něco nečistého. Protože není. Jsi ta nejlepší věc, která se mi kdy stala.“ Severus polkl. Jeho rty se pootevřely, jako by se chystal promluvit, ale vzápětí se znovu zavřely. „Copak?“ zeptal se Harry. Ukazovákem přejel přes ty rty. Miloval, jak se pod jeho dotykem rozechvěly. Severus znovu hlasitě polkl a zastřeným hlasem řekl: „Je toho na mě trochu… moc.“ „Já vím,“ řekl Harry. „Víš?“ „Ano.“ Temné oči ho dlouho studovaly. Nakonec Severus řekl: „Podceňuješ jejich důležitost, ale já vím, že tvá rodina i domov jsou tady v Bradavicích. Pokud to špatně dopadne, ztratíš oboje.“ „Je to i tvůj domov a tvá rodina,“ připomněl Harry. „Ještě nikdy pro mě nikdo všechno neriskoval,“ řekl Severus. „Ani pro mě. Bude to fungovat, Severusi. Jen se nesmíme nechat ničím zdeptat. Zkusíš to?“ Harry musel čekat dvě nadechnutí, než Severus přikývl, a to čekání se zdálo nejdelší v jeho životě. Vypadalo to, že ho veškeré napětí opustilo. Severus byl ochotný to zkusit a jít mu napůl cesty naproti. „Děkuji,“ zašeptal. „Ne, já děkuji tobě, Harry,“ řekl Severus. Jejich rty se náhle mačkaly k sobě a oni se vzájemně drželi, jako by na tom závisel život. S vědomím, co by se stalo, pokud ty plameny rychle neuhasí, Harry odtrhl svá ústa a připomněl: „Jestli tu do půl hodiny nechceme mít Hermionu, měli bychom sebou hodit.“ Severus znovu přikývl. Harry už rozpoznal, že to bylo něco, co Severus dělal, kdykoli byl zahlcený emocemi. Dnes ráno to bezpodmínečně nemuselo znamenat nic špatného. Po rychlém polibku následovalo horečnaté hledání Severusovy odhozené noční košile a potom se vydali čelit novému dni. WWWWWWW

12 Nejlepší věc, která se mu kdy stala. Harry Potter prohlásil, že je nejlepší věcí, která se mu kdy stala. Řekl to a myslel to vážně. Severus se zhluboka nadechl a ze všech sil se snažil upřít svou pozornost zpět k testům, které opravoval. Navzdory veškerému úsilí však dokázal myslet jen na sex, který měli dnes ráno a včera 176

v noci a také noc předtím. Jeho tělo se mu intenzivně připomínalo. Jak seděl za stolem ve svém obývacím pokoji, zavrtěl se na židli. Potom, co mu Harry dělal, stále ještě cítil brnění. Tak moc, že odpovědi v testech třeťáků vypadaly asi stejně zajímavě jako muří nohy. Ne, že by takové nebyly, samozřejmě. Byl si jistý, že kdyby položil kus pergamenu na dvorek, dočkal by se mnohem inteligentnější komunikace, než byla hatmatilka, kterou ze sebe chrlili někteří jeho studenti. Každopádně, milování s Harrym ho zanechalo v neúnosně nesoustředěném rozpoložení. Nedokázal ze sebe vydolovat svou obvyklou škodolibou radost ze strhávání bodů. Přál si, aby ty duté hlavy pro jednou skutečně poslouchaly a učily se, a on aby nemusel trávit hodiny tím, že je bude vyvádět z omylu. Aby ušetřil čas, pokoušel se být tak shovívavý, jak jen dokázal. Jenže Stantonova poučná odpověď: „Aby na mě profesor Snape neječel a neroztavila se mi lžička,“ na otázku: „Proč musím při práci s dračím jedem přijmout bezpečnostní opatření?“ prostě nemohla být ignorována. Severus si povzdechl a pokusil se dostatečně soustředit, aby dokázal napsat po zásluze ostrou odpověď. Ale… ale Harry řekl, že je tou nejlepší věcí, která se mu kdy stala. Po noci a ránu, které strávil v Harryho společnosti, bylo divné ocitnout se sám ve svých vlastních pokojích. Ale měl studenty, kteří potřebovali jeho vedení, a úkoly, jenž měly být opraveny. Harry na tom byl stejně. A čím dřív se tím zmatkem prokouše, tím dřív bude trávit čas s Harrym. Byl to zvláštní pocit, mít něco, na co se mohl těšit. A ještě zvláštnější bylo vědět s naprostou jistotou, že tentokrát se to všechno nepokazí. Kromě skutečnosti, že Harry nikdy nelže, že mu řekl, že ho miluje (dnes ráno nejméně čtyřikrát), a že – a přitom se Severusovy rty znovu vytočily vzhůru – byl tou nejlepší věcí, která se Harrymu kdy přihodila, bylo třeba brát v úvahu onu záležitost s výměnou magie. Pokud potřeboval důkazy o opravdovosti Harryho záměrů, nemohl by dostat nic hmatatelnějšího než právě tohle. Slova a dokonce i činy je možné předstírat, tohle ale nikdy. Kouzelnickou moc nemohou aktivovat obyčejní milenci. Nelze k ní přijít během aférky na jednu noc. A zcela jistě není ani součástí vztahů založených na soucitu, což byla jedna ze Severusových nejhlubších obav. Nadpřirozená výměna magické moci přesahovala kouzelnické schopnosti a nemohla být zmanipulována. Člověk si nemohl vybrat, s kým tuto zkušenost bude sdílet. Zázračná přitažlivost, city plné oddanosti a další faktory, které nedokázali pochopit ani ti nejmoudřejší z kouzelníků. Byla tak vzácná, že ji většina neprožila ani jednou; promísením magií nebyla požehnána ani většina manželských párů. Severus věděl, jak jedinečný a zřídkavý tento dar byl. To, že ho zakusil s Harrym Potterem, se rovnalo zázraku. Ovšem stejným způsobem vnímal celý jejich vztah jako takový. To, že ho měl Harry vůbec rád, že ho shledával hodným lásky, bylo víc, než o čem si kdy troufl snít. Severus zíral na Stantonovu beznadějnou odpověď. „Aby na mě profesor Snape neječel.“ Za normálních okolností by za takovou urážku strhl pětadvacet bodů a popsal by polovinu stránky urážením nedostatečného intelektu toho idiota. Ale dnes… Přistihl se, že potlačuje úsměv, a pod ten zmatek pokrytý inkoustovými skvrnami svým pavoučím rukopisem napsal: „Pokud bych udělal tu chybu a nalil bych jed do jiné než keramické nádoby, já osobně bych si nedělal takové starosti s hněvem svého profesora, ale mnohem víc s tím, že by se jed mohl prožrat kotlíkem, stolem, a mými kalhotami. Ovšem, Nebelvíři nikdy nebyli proslulí zdravým rozumem. Odečítám pět bodů.“ Stantonovy odpovědi naštěstí nikdy nebyly nijak zvlášť nápadité. Severus položil jeho opravený test na hromádku těch dokončených. Zbývaly už jen dva. Když bude mít štěstí… Uslyšel, že se otevřely dveře vedoucí na chodbu, a napřímil se. Na kůži ucítil brnění magie, které předznamenávalo přítomnost moci, kterou nevědomky uvolňoval Harry Potter. 177

Harry neřekl ani slovo a Severus předstíral, že si jeho příchodu nevšiml, ale pergamen s testem, který měl před sebou, se mu před očima rozmazal. Soustředil se pouze na přítomnost muže za svými zády. Cítil, že tam Harry stojí a upřeně se na něj dívá. Jeho pohled byl jako sálající reflektor namířený na Severusova záda. Severus byl sám na sebe naštvaný, protože si uvědomil, že začíná tvrdnout. Jeho tělo se pokrylo potem a ruku svírající černý brk zachvátilo všeříkající chvění. Cítil, že k němu Harry přistoupil velmi blízko. Téměř vnímal, jak horko sálající z jeho těla rozvibrovalo vzduch mezi nimi. „Ještě opravuješ?“ zeptal se tlumeným hlasem Harry. Severusovo lehké chvění se změnilo v třas celého těla. Sykavě se nadechl a přinutil se promluvit normálním tónem. „Jak vidíš.“ „Ach,“ reagoval Harry. A pak tam prostě stál. Nedotkl se ho, ale ani neodstoupil. Následující mlčení, které se mezi nimi rozprostřelo, jako by trvalo celou věčnost. Severus nebyl schopen ani předstírat, že opravuje testy, protože se na ně nesoustředil. Harry se ozval tím stejným sexy tlumeným hlasem. „Chyběl jsi mi.“ „Viděli jsme se u oběda.“ U oběda se zubící se Hermionou a zubícím se Ronem, kteří se tvářili, jako by z jediného pohledu odvodili všechno, co se mezi ním a Harrym odehrálo. U oběda, který prožil oněmělý překvapením, že to vědí. U oběda, při kterém na jeho zádech ležela Harryho ruka a nasměrovala ho k jeho místu. U oběda, na kterém úplně každý, kdo seděl v jejich koutě, vypadal, že ví o jejich mileneckém vztahu. U oběda, během kterého seděl vedle Harryho, a díky tomu se věci nezdály tak špatné. Dokonce ani hrozící rozhovor se zírajícím Blaisem Zabinim, k němuž mělo očividně dojít ve velice blízké budoucnosti. „Od té doby uplynuly celé hodiny,“ stěžoval si Harry a konečně se ho dotkl. Rukou váhavě dosedl na jeho rameno. Jako by mu chtěl dát šanci protestovat a dokončit práci. Severusovi ochably prsty a brk, který svíraly, vyklouzl. Naštěstí zasáhl piják a ne opravené testy. Severus věděl, že neexistuje šance se na ně byť jen podívat, natož, aby je četl. Ne s tou divokou erekcí v kalhotách. Jeho zalapání po dechu bylo očividně pochopeno jako souhlas k pokračování. Silné prsty stiskly svaly na jeho rameni. Potterova druhá ruka sklouzla k ohonu na Severusově krku. Drobný pohyb a Harry rozepnul sponu svazující vlasy, takže se mu rozprostřely na ramenou. Pak se obě ruce vrátily na Severusova ramena a začaly se v malých kruzích rytmicky pohybovat. „Jsi napjatý,“ všiml si Harry. „Jsssem,“ souhlasil Severus. Ta poznámka se však netýkala svalů, které právě zkoumaly Harryho prsty. Ty, o kterých mluvil on, ležely o něco níž a v danou chvíli se dožadovaly mnohem větší pozornosti. Přesto, tlak Harryho prstů, které masírovaly jeho děsivé útlá ramena, samy o sobě vyvolávaly sexuální napětí. Popravdě, čím usilovněji ho Harry masíroval, tím lépe se cítil po celém těle. „Můj bože, Severusi. Tyhle svaly jsou tvrdé jako skála. Jako by se v nich soustředilo veškeré napětí,“ mumlal Harry a sklonil se, aby ho políbil na krk. K pocitu, že se rozpouští, který v něm vyvolávaly Harryho ruce, se přidalo chvění. „Mohl bych se jim chvíli věnovat?“ „Pokud v tom budeš pokračovat, nejspíš mě brzy vykastruješ,“ zachroptěl Severus a ta slova zakončil zasténáním, protože Harry zaútočil na obzvlášť bolavé místo. Harryho potlačovaný smích mu zněl jako hudba. Vlhký vzduch, který ho doprovázel, pošimral odhalený krk a vyvolal další vlnu chvění. „Momentálně není nic, co by bylo mým záměrům vzdálenější,“ ujistil ho Harry hedvábným tónem, který měl na Severuse stejný efekt jako ty talentované prsty. 178

Možná to bylo tím, že mu ještě nikdo nedopřál masáž, nebo v tom byl Harry prostě tak dobrý, ale Severus během okamžiku sklouzl do zasněné malátnosti. Vzrušení už se vlivem potěšení, které ho prostupovalo, nezdálo tak akutní. Nechal Harryho, aby udělal, co navrhoval. „Mohli bychom se toho zbavit?“ zeptal se Harry a zatahal za límec jeho kabátce. Severus mimoděk přikývl na souhlas. Pohyboval se jako loutka, když ho Harry svlékal. „Ta vesta je skoro stejně silná,“ stěžoval si v žertu Harry a ovinul ruce kolem Severuse, aby se pustily do rozepínání tuctů malých knoflíčků, které držely vestičku zapnutou. „Ježíši, kolik jich je?“ „Třicet osm,“ odvětil Severus ospalým tónem. „Jenom?“ uchichtl se Harry a pokračoval v opatrném rozepínání. „Můžeš na ně použít magii,“ navrhl Severus. „Cože? A připravit se o jednu ze svých vysněných fantazií?“ „Ty… ty jsi měl nějaké představy o mé vestě?“ zeptal se Severus šokovaný myšlenkou, že by o něm někdo mohl mít sexuální fantazie, tím spíš o jeho oblečení. „No, ne o vestě. Ale rozhodně o rozepínání všech těch knoflíčků. Jednoho po druhém. Dostat se k tomu, co je pod nimi,“ odpověděl Harry. Znělo to jako absolutní, i když dech beroucí, upřímnost. „Ta představa je z dneška?“ To by vysvětlovalo Harryho zírání během oběda. „Mám ji už několik týdnů,“ zasmál se Harry. „Ty drobné knoflíčky jsou tak… rozptylující… a sexy. Tak zatraceně sexy.“ „Několik týdnů? Ale vždyť jsme teprve… Chci říct, bylo to v pátek, když jsme…“ „Hádám, že už je to poměrně dlouho, co jsem si tě začal všímat,“ přiznal Harry. „Nevadí to?“ Severus se zaklonil, takže se mohl Harrymu podívat do obličeje. Vypadal, že má oprávněné obavy. „Harry, svého času mi dávali různá jména, ale pokrytec k nim nepatřilo.“ Nejdřív to vypadalo, že Harry nepochopil, o čem to mluví. Potom se ale za těma kouřově zelenýma očima objevilo ono příslovečné světlo a rozšířily se překvapením. „Chceš říct, že jsi…“ Zmatek se přeměnil do zářivého úsměvu. „Skvělý!“ Ten úžasný muž zase jednou udělal z nemyslitelného skutečnost. Harry byl šťastný, protože o něm měl Severus nemravné představy? Jak často se mu v minulosti stalo, aby byl tento druh pozornosti tolerován? Natož pak vítán s takovým nadšením? Párkrát mu jeho milenci oplatili zájem, ale nebyl to on, koho chtěli, ale Smrtijed. To, co mu dával Harry, byl skutečný zázrak. S přetrvávajícím pocitem, že se mu to všechno musí jen zdát, sledoval Harryho delikátně tvarované ruce, jak rozepínají jeho knoflíky. Poslední malý knoflíček byl konečně odepnut a Harry mu stáhl vestu z ramen. Spokojeně zavzdychal, když ho Harryho ruce přiměly, aby se ve svém křesle předklonil, takže mohl stejné magické pocity zakoušet i kolem páteře. Opřel si hlavu o lokty, hrana stolu se mu tlačila proti hrudi. Když Harry obratel po obratli uvolňoval jeho záda, víčka se mu potěšením zavřela. Ty prsty byly tak jisté a obratné, tak svůdné. „Mohli bychom se přesunout dovnitř, Severusi?“ zašeptal Harry po nějaké době. Ztracen v tom smyslném omámení, Severus otevřel oči, narovnal se a pohlédl do plamenů v krbu. Téměř se zdálo, jako by nevěděl, kde se právě nachází. Silné paže ho přiměly, aby se postavil. Pohled mu padl na odhozený kabátec a vestu, které byly přehozené přes opěrku nejbližšího křesla. Neopravený test, jenž ležel nedokončený na stole, byl celý pomačkaný, jak si na něj předtím lehl. Brk ležel na pijáku v kaluži stále odkapávajícího rozlitého inkoustu. Ale Harryho ruka spočívala na Severusově lokti, jemně ho pobízela k pohybu a nic jiného se nezdálo být tak podstatné. 179

„Lumos,“ zamumlal Harry, když vstoupili do ložnice. Pochodně na stěnách a krb se okamžitě rozhořely, stejně jako tomu bylo v Potterových pokojích. Harry ho zastavil u postele. Ty ruce, které Severusovi předtím poskytly tolik potěšení, uchopily jeho tvář do dlaní, přidržely jeho splývající vlasy a přitahovaly ho dolů, dokud se jejich ústa nesetkala. Během polibku měl Severus pocit, jako by byl pod Impériem. Jeho vlasy je podobné černým závojům, obklopily a oděly je do horké vlhké temnoty. Harry si bral jeho ústa s vášní, která Severusovi do celého těla vysílala rozechvělý třas. Potter byl tak silný, tak charismatický, tak mocný, a Severus jím byl naprosto omámený. Ani výměna magií, která mezitím probíhala, věci příliš neulehčovala. Nebyl to tak vtíravý pocit jako prve, ale Severus cítil, jak do něj Harryho moc proniká všemi místy, kde se vzájemně dotýkali; rukama, ústy, čelistí, dokonce i vpředu skrze oblečení. Harryho ruce se ovinuly kolem jeho zad a znovu začaly s tou svůdnou masáží. Přitom ho nepřestával líbat. Bylo to téměř víc, než dokázal unést. Zahlcený trojnásobným útokem vyvolaným rty, prsty a magickou mocí, jako by ztrácel sílu v nohou. Harryho paže kolem něj zpevnily své objetí, Potter ho zároveň podepíral. Čas neuspěchaně plynul. Později se oddělili, aby se mohli nadechnout a Harry zašeptal: „Postel?“ Severus pochopil, co tím slovem chtěl říct, a tak přikývl. Harryho zamžený pohled byl nejdřív plný očekávání. Potom se v jeho tváři objevil potěšený úsměv. Oba je nasměroval k boku postele. Matrace podrazila Severusovy zesláblé nohy a on se s heknutím zřítil dolů. Harry k němu natáhl ruce. Lapen v tom nádherném pohledu Severus sledoval, jak mu Harry rozepíná knoflíky plátěné bílé košile. Potom, dříve než mu ji stáhl z ramenou, mu Harry otočil zápěstí, aby mu mohl sundat manžetové knoflíčky. Oba je položil na noční stolek. Teprve tehdy, když byly ony smaragdové tretky bezpečně uloženy, Harry z něj provlhlou košili svlékl. Když mu pak rozepínal kalhoty, Severus zadýchaně vzlykl. Nakonec přišlo na řadu tílko. Severus věděl, že za normálních okolností býval v této fázi pokaždé nesvůj, ale teď si ani za život nedokázal vzpomenout, z jakého důvodu. Jediné nač si pamatoval, bylo, jak dobře ta lehce oteklá ústa chutnají a jak úžasný pocit vyvolávají ty ruce na jeho těle. Harryho dlaň přistála uprostřed Severusova hrudníku. Jemný tlak, který vyvinula, přiměl Severuse, aby se položil do polštářů. Hedvábné povlečení chladilo a laskalo nahá záda a vyvolávalo chvění. Harry ho chytil za nohy a vyzvedl mu je na postel. Nyní měl na sobě už jen kalhoty a boty. Hladový zelený pohled za těmi směšnými kulatými brýlemi ho zkoumal a Severus se roztřásl potřebou. „Jsi nádherný,“ zašeptal Harry. „A ty jsi slepý jako netopýr, ale děkuji,“ odpověděl mu dýchavičně Severus. Harry se usmál a pak se uchichtl. „Neumíš přijímat komplimenty.“ „Není to něco, v čem bych měl praxi,“ odvětil Severus. Ze všech sil se snažil udržet pohromadě. „Budeš mít,“ řekl Harry tónem plným příslibů. Jakmile domluvil, jeho ruka se rozběhla dolů středem Severusova hrudníku. Ta slova mohla být docela dobře pronesena ve svahilštině, Severusovi by stejně nedávala smysl. Zatoulaná ruka se zastavila na okraji kalhot a zatahala za něj. „Můžu tě toho zbavit?“ zeptal se Harry odhodlanějším hlasem. Severus se vrátil k přikyvování, ale zdálo se, že Harrymu to pro tuto chvíli stačilo. Severus sledoval, jak si klekl na kraj postele, aby ho vyzul a sundal mu ponožky. „Máš úžasná chodidla, víš?“ zašeptal zastřeným hlasem. „Tak dlouhá a elegantní a sexy – prostě celý ty.“ K jeho zděšení pak Harry uchopil jeho levé chodidlo a pak onu zpocenou končetinu stiskl. Severus se připravoval na to, že ho to bude lechtat, ale smyslnost toho pevného stisku zase jednou překonala 180

nedostatečnou zkušenost, kterou s doteky měl. Neztrapnil se tím, že by se hihňal jako školačka. Vyvedený z míry se zahleděl na svého klečícího milence, Harry uchopil jeho chodidlo oběma rukama. Bosá noha vypadala ve srovnání s lemem černých kalhot až přízračně bíle. Ani kontrast s Harryho větrem ošlehanýma rukama příliš nepomáhal. Proti Harryho opálení získanému během hraní famfrpálu vypadal jako mrtvola. Harry však nevypadal, že by ho jeho nezdravá bledost odradila. Láskyplně ho stiskl a pak zabořil palce do chodidla, aby provedl podobnou masáž, jakou mu předtím dopřál na ramenou. Jestliže tam působila příjemně, tady vyvolávala ještě silnější a niternější rozkoš. Kdo by to byl řekl, že jeho chodidla budou tak citlivá, jako by se na nich nacházela erotogenní zóna? On tedy rozhodně ne. Avšak to, co v něm Harry každým dotykem vyvolával, dávalo jeho představě o erotice zcela nový rozměr. Ve chvíli, kdy se Harry natáhl pro jeho pravé chodidlo, byl Severus tvárný jako hrnčířská hlína. Doteky způsobovaly, že se vznášel ve smyslném oparu. Ještě nikdo mu takovýmto způsobem nevěnoval čas a nesoustředil se na jeho potěšení. Harry z toho vůbec nic neměl. Všechno to bylo pro Severuse a přesto – Harry vypadal, že je šťastný. Jeho tvář byla navzdory veškerému soustředění uvolněná, absolutně zaměřená na jeho nepříliš přitažlivé chodidlo. Zdálo se, že si to opravdu užívá. „Severusi?“ oslovil ho tiše po velmi dlouhé době. „Hmmm?“ Snažil se vzpamatovat, opravdu, ale tohle bylo to nejlepší, na co se zmohl. „Chtěl bych tě prozkoumat od hlavy až po palce u nohou. Dovolíš mi to?“ zeptal se. Severus se setkal s jeho doutnajícím pohledem a přikývl. „Já… nevím, jak dlouho budu schopen… vydržet,“ varoval ho a cítil, že mu hoří tváře. Bylo mu čtyřicet osm let. Ve svém věku by měl mít nad svým tělem kontrolu. Jenže on by se byl schopný udělat jen z toho, co Harry prováděl na jeho ramenou a chodidlech. A v osmačtyřiceti byl jeden orgasmus maximem, které se dalo očekávat. Harryho, kterému nebylo ani třicet, to nemuselo napadnout. Věnoval jeho chodidlu další z těch nepochopitelně láskyplných stisků. Něžně se na něj usmál. „Nechci, aby ses držel zpátky. Chci, aby ses tomu poddal. Znovu a znovu a znovu.“ Severus cítil, jak se mu po Harryho nesmyslném prohlášení, rty vytočily směrem vzhůru. „Přeceňuješ mé schopnosti. Je mi čtyřicet osm, Harry. Já… nerad bych zklamal tvá očekávání.“ Když se do těch jako moře zelených očí snesl stín, zadržel dech. K jeho nekonečnému šoku to ale nebylo zklamání, co se objevilo v Harryho rysech. Pomyslel si, že to vypadalo spíš jako zoufalství. „Oba jsme byli příliš dlouho sami. Dokud si to budeš užívat, je mi jedno, jestli se uděláš jednou nebo tucetkrát. Chci se s tebou dokonale seznámit. Dovolíš mi to, Severusi? Prosím.“ Co by Potterovi asi tak dokázal odmítnout, když měl ve tváři takový výraz? Navzdory své rezervovanosti si Severus uvědomil, že opět přikyvuje. „Svěřuji se do tvých schopných rukou. Udělej mi cokoli. Udělej se mnou všechno, po čem toužíš.“ Podle jeho výrazu bylo zřejmé, že byl Harry dost chytrý na to, aby postřehl ten rozdíl. „Děkuju,“ zašeptal a potom udělal něco neobyčejného. Severus nedokázal zadržet zalapání po dechu, když Harry vtiskl polibek na vrchol jeho chodidla, přímo pod úzké prsty. Když znovu zvedl hlavu, ve tváři měl hříšný úsměv. V Severusovi se všechno sevřelo, protože v tu chvíli věděl, že prožije něco úžasného. Harry už tak dalece překonal jeho obzory, že ani netušil, co by mohl očekávat. Magická síla, která mezi nimi plynula a umocňovala každé polaskání až na neúnosnou mez, mu znemožňovala myslet. Potter ve vyčkávavém gestu pozvedl pravou ruku a zašeptal: „Accio masážní olej Harryho Pottera.“ Za moment proplula úzkým vysoko položeným sklepním oknem čirá lahvička plná zeleného oleje a přistála v Harryho napřažené dlani. Harry ji položil na kraj postele vedle Severusových úzkých boků. 181

Potom si sundal brýle a bezpečně je umístil na noční stolek. Když se pak jeho ruce natáhly po otevřeném zapínání Severusových kalhot, zrychlil se mu dech. Spolu s kalhotami uchopil Harry také jeho spodky a stahoval je zároveň. Severus zvedl boky do vzduchu, aby je mohl odstranit a potom v očekávání nadcházejícího potěšení dosedl zpátky na postel. Jakmile zelené oči začaly zkoumat jeho nahou postavu, naskočila mu husí kůže. Tolik let se styděl odhalit své tělo. Bylo obtížné zůstat klidně ležet, když byl takto podrobně zkoumán, přestože Harry už věděl, jak vypadá svlečený. Nebelvír byl stále úplně oblečený v černém hábitu a pod ním v mudlovských šatech, zatímco on před ním ležel naprosto nahý. Jejich pozice byly očividně nevyrovnané. Přesto to bylo zároveň vzrušující – s Harrym. Poprvé v životě mu nevadilo, že je před někým nahý a zranitelný. Ztěžka polkl a nechal Harryho, aby si ho celého prohlédl. Ze všech sil se snažil necítit rozpaky, když se jeho pulzující erekce pod Harryho pohledem ještě víc zvětšila. Harry sáhl po lahvičce. Když ji otevřel, vzduch se naplnil svěží vůní borovic. Harry si trochu oleje nalil do dlaně a odložil lahvičku na noční stolek. Severus sledoval, jak si ho pak rozetřel po obou dlaních. V okamžiku, kdy znovu uchopil jeho pravé chodidlo, naděje Severusova hladového penisu vyšly naprázdno. S olejem byla však masáž ještě příjemnější. Harry probouzel k životu centra rozkoše, o kterých Severus ani nevěděl, že je na chodidle má. Uvědomil si, že díky tomu dokázal zapomenout na osm palců dlouhou část těla tvořenou čirou potřebou, která se nacházela v jeho slabinách. Harry pokračoval na patu a potom vzhůru přes lýtko, ke koleni a výš. Harryho prsty ho masírovaly od středu stehen směrem nahoru a Severus – nyní už naprosto zoufalý – vyrazil boky vzhůru. Harry však jeho pravou nohu opustil a uchopil levé chodidlo, aby celou proceduru zopakoval. Takové odpírání by mohlo být strašné, ale Severuse to z nějakého důvodu nerozzlobilo. Harry ho neodmítal, nepopichoval ani ho nemučil. Spíše ho seznamoval s požitky, o kterých nikdy dřív ani nesnil. Jak by to Harrymu mohl upřít? Nikdy si svých nohou a chodidel nebyl tolik vědom, jako nyní. Všechno, co leželo od jeho pasu dolů, brnělo jako protkané hustě utkanou sítí tvořenou vjemy. Harry znovu dospěl až k horní části stehna a Severus zadržel dech. Byl si jistý, že Potter nebude mít jinou možnost, než se vypořádat s problémem, který sám způsobil. K jeho šoku a frustraci si Harry znovu nanesl na ruce olej a přesunul se na posteli tak, že se ocitl u Severusovy hlavy. Natáhl ruce a znovu začal pracovat na jeho ramenou. Každý sval na Severusově krku, ramenou a pažích jako by byl až dosud neviditelný a opět se objevil. Navíc se z nich vytratila ona neustálá ztuhlost. Harryho ruce stále hnětly jeho ramena, když sklonil hlavu, aby poškádlil jeho levou bradavku. Severus vykřikl a vyklenul se vzhůru. Když si s ním Potterův jazyk začal hrát, málem začal vzlykat. Pak se ta ústa začala přesouvat víc doleva a Severusovo tělo zkamenělo. Harry chytil jeho paži a zvedl ji nahoru, nad jejich hlavy. Severus byl nejdřív zmatený. Dokud Harry nezabořil tvář do vlhkého porostu v jeho podpažní jamce a nezačal ho tam líbat a sát. Jako by se jednalo o chutné občerstvení a ne místo, se kterým většina lidí vůbec nechce přijít do kontaktu. Na výbuch rozkoše, který jím prolétl, Severus nebyl připravený. Bylo to přece podpaží, kterého se Harry dotýkal, ne jeho penis. Nemělo by to vyvolávat tak úžasné pocity, ale prostě vyvolávalo. Odvedl svou pozornost jinam a zkoušel se Harryho počínáním nenechat vyvést z míry. Když řekl „od hlavy až k palcům u nohou“, zjevně to myslel naprosto doslova. Severusovi se téměř ulevilo, když ta ústa s oždibováním jeho podpažní jamky přestala a vrátila se zpátky na běžnější místa. To, co následovalo, byla trýznivě nádherná kombinace masáže a milostné předehry. Harry se pomocí hmatu a chuti seznamoval s jeho hrudníkem, žebry i jemnou kůží na břiše. 182

Severus už kdysi v pupíku jazyk měl, ale to co s ním prováděl Harry, bylo intenzivní, jako by mu pronikal do svěrače. Severus věděl, že zvýšená citlivost musela souviset s magickou výměnou, a také s tím, jak moc se Harry přiblížil jednomu z jeho nejsilnějších čakra bodů. Příval Potterovy magické moci byl sám o sobě zničující. Vytvářel výboje energie, které na nervovou soustavu útočily jako Cruciatus, jenže v tomto případě byla místo mučení výsledkem intenzivní extáze. Severus chápal, proč tak extrémně reaguje. Ale ani největší zkušenosti či vědecká zdůvodnění nemohla zabránit až mysticky úžasným pocitům, které zakoušel, když se všechny ty pocity draly skrze něj. Pryč byla líná malátnost, pryč byl stav otupělé zasněnosti. Intenzita, přímočarost a nejniternější vzrušení, které vyvolávaly Harryho doteky, přetvářely Severusův pohled, kterým se sám na sebe díval. Jak dlouho se považoval za starého a odepsaného? Od čtyřiceti? Třiceti? Nebo možná ještě dřív? Už tomu bylo mnoho let, kdy uvěřil, že ztratil šanci prožívat sexuální naplnění. Jeho vlastní tělo pro něj bylo téměř mrtvé. Harry ho každým dotykem učil, jak mylná jeho přesvědčení byla. Severus ještě nikdy necítil, že by byl se svým tělem tolik spojený. Zatímco Harryho ústa a prsty přeměňovaly jeho trup ve vykostěnou protoplasmu, Severus si byl mocně vědom každého neuronu, který se vlivem ohromující slasti rozhořel plamenem. Mohl téměř cítit, jak každá jednotlivá buňka reaguje pulzováním. S každým výdechem naříkal. Jeho tělo pokryl pot, ale možná to byly Harryho sliny. Potter totiž vypadal, jako by vlhkost z jeho těla pil stejně rychle, jako ji on sám vylučoval. Byl si matně vědom faktu, že Harry zůstával úplně oblečený. Věděl, že na tom něco není v pořádku, ale nedokázal přijít na to, v čem je problém. Harryho putování ho konečně zavedlo k místu, které o sobě dávalo nejcitelněji vědět, jeho naděje však byly opět zmařeny. Když Harryho jazyk a prsty dospěly na samou hranici pubického ochlupení, zvedl hlavu a věnoval mu uličnický úsměv, který v Severusovi vyvolal touhu frustrovaně vřískat. A potom… potom se Harry bleskově přesunul do nohou postele. Co se to k čertu… To chce Potter znovu začít od jeho nohou? Ztěžka lapal po dechu, každý centimetr jeho těla byl pokrytý potem, Severus otřeseně zíral na svého milence. Bývaly doby, kdy chápal velmi dobře, co takové přerušení znamenalo. Ležel tam zcela přemožený potřebou, když ho zasáhla vzpomínka na pohledného blonďatého Smrtijeda Warrena Folty, který se mu sadisticky vysmál, a to ve stejném okamžiku přerušení probíhající vášně. „Ber to jako lekci, ty perverzní mudlovskej šmejde.“ To bylo jediné, co mu Folta řekl, než vyšel ze dveří. Když se od něj Harry odtáhl, bylo těžké nevrátit se v myšlenkách k hrůzám prožitým v minulosti. Ale… Harry by tohle neudělal. Harry by ho nikdy ve stavu vrcholné agónie neopustil. Jiní, které kdysi znal, byli dostatečně krutí, aby mu to udělali, ale ne jeho Harry. Jejich pohledy se setkaly. Harryho tvář se nejdřív zdála napjatá. Potom se na něj ale něžně usmál a Severus věděl, že ať už se mělo stát cokoli, nebude to mít nic společného s opouštěním. Harry cosi zašeptal, a pak jako by se na něm veškeré oblečení rozpustilo a zanechalo ho nahého a s erekcí u Severusových vystouplých kolenou. Severusovy oči sledovaly cestu tekutého šatstva, jak klouzalo přes pokrývky až dolů na podlahu, kde se znovu spojilo v hromádku obyčejných poskládaných oděvů. Dokonce i ve stavu bezduchého omámení, ve kterém se nacházel, byl Severus tím, co právě viděl, ohromený. Kdyby byl aspoň trochu rozumný, měl by z toho muže hrůzu. A nejen z toho prostého důvodu, jak hluboká emocionální zranění by mu mohl způsobit. Kouzelnickými schopnostmi tohoto druhu by bylo možné vládnout světu, kdyby k tomu měl Harry sklony. Na to, co udělal, neexistovaly inkantace. Šaty můžete magickou cestou odstranit, ale nemohou se na vašem těle prostě rozpustit. 183

Za normálních okolností - i v případě, že použijete kouzlo - musíte počítat s knoflíky a zipy. Stejně jako při odkládání oblečení musíte manipulovat končetinami. Harry se obojímu vyhnul tím, že z důvodu momentální potřeby použil komplexní přeměňovací kouzlo. Lord Voldemort na vrcholu své moci by něco takového nebyl schopen dokázat. Ani Albus Brumbál po několika staletích života. Tento neobyčejně vyspělý mladý muž to však dokázal ještě před dosažením třicítky a udělal to bezmyšlenkovitě. Harryho moc díky této skutečnosti působila ještě děsivěji. Pokud se taková věc stala, aniž by nad tím přemýšlel, Severus si nedokázal představit, co by dokázal, kdyby se rozhodl být vynalézavý. Kdyby se jednalo o kohokoli jiného, Severus by zkameněl strachy. Ale znal Harryho. Celý svět by na požádání mohl být jeho, jenže Harry neměl zájem vládnout. V tuto chvíli existovala jen jedna jediná věc, která největšího kouzelníka všech dob zajímala. Harryho tvář se změnila v masku plnou syrové touhy. Natáhl se po něm. Severus se zachvěl, když Harry uchopil jeho kolena, aby je doširoka roztáhl. Byl připravený na téměř cokoli, co se mělo stát – kromě toho, co Harry skutečně udělal. Potter se sklonil a Severus na jednu nebo dvě vteřiny prožil úlevu, která se svou intenzitou rovnala orgasmu, když si pomyslel, že se nad ním jeho milenec konečně slitoval a vezme ho do úst. Bez ohledu na hrdost zanaříkal, když se špička Harryho jazyka dotkla chloupky porostlé vnitřní strany jeho stehna. Harry ho lízáním navlhčil až ke koleni a potom… na všechnu tu vlhkou kůži a chloupky zafoukal. Severus tak vykřikl, že mu málem zalehly uši. Exploze rozkoše v jeho těle způsobila, že na posteli nadskočil jako žába zasažená elektrickým proudem. Harry polaskání zopakoval ještě na druhém stehně a se stejnými výsledky. Následně Harry své prsty provoněné borovicovým aroma použil k tomu, aby si s ním hrál a způsobil tak Severusovo absolutní zničení. Jinak se to ani nedalo nazvat. Nezbyla mu žádná sebekontrola. Ani zlomek hrdosti nebo důstojnosti. Kdyby ho Potter požádal, aby o to začal žebrat, udělal by to. Ale Harry ho o nic takového nepožádal. Vypadal, že se drží svého vlastního plánu, když sál, laskal a hnětl vnitřní stranu Severusových stehen dokud doslova nevzlykal potřebou. V tom okamžiku se každá kapka krve v jeho těle přesunula do jeho penisu. Když byl vzrušený, byl Severus vždycky velký, ale dnes v noci, když pulzoval a chvěl se, byl takřka hrozivý. Čekal na uvolnění, které se k jeho počínající hrůze nemuselo nikdy dostavit. Nakonec Harry zřejmě dokončil všechno, co měl s jeho stehny v plánu, protože zvedl hlavu. Pro Severuse jako by se zastavil čas, když Harry otevřel ústa a prostě a jednoduše vsál jeho tak dlouho přehlíženou erekci. Ve stejném okamžiku si ty kluzké, olejem nasáklé prsty přivlastnily jeho varlata. A potom do něj v každém místě, kde se vzájemně dotýkali, vtrhla Potterova moc. Severus si nemohl pomoct. Takto naposledy křičel, když byl ještě dítě a dopadal na něj opasek jeho děda. Vzpínal se na posteli a přirážel do těch horkých vlhkých úst tak hluboko, jak mohl. Zděsilo ho, že v tu chvíli na Harryho nebral vůbec žádné ohledy. Snažil se držet zpátky, ale v tomto okamžiku nedokázal reagovat umírněně. Pronikal do Harryho jako splašený býk a Harry ho přijímal. Víc než to. Harryho ruce sklouzly pod něj, na zadek, aby ho přidržely a povzbudily jeho přírazy. Netrvalo to dlouho. Jak by mohlo? Dlouhé čekání a nadpřirozená výměna magií ho zcela odzbrojily. Jeho tělo i mysl zkapalněly v jediném planoucím záblesku extáze, který vzal všechno, čím byl a dal to Harrymu. A Harry ho polykal, jako by jeho sperma bylo bájným nektarem bohů. Zdálo se, že jeho vyvrcholení nikdy neskončí. Nakonec ale ustalo a on tam ležel, těžce oddechoval, ochablý penis dosud v těch šťavnatých ústech a Harryho magická energie se podobná úderům bubnů stále ještě valila jeho tělem. 184

Harry ho uvolnil, ale zůstal, kde byl – s hlavou položenou na jeho kostnatém boku a vlhkém koberečku chloupků. Každý výdech způsoboval zachvění povadlého penisu. Po několika dalších minutách se o markantně zmenšený úd otřel tváří. Severus na něj shlédl a věděl, že nikdy v životě neviděl nic krásnějšího, než byl tento rozcuchaný muž s ústy ještě vlhkými vášní, zčervenalými tvářemi a krátkozrakým pohledem. Dokonce ani ta čistokrevná vílí žena se mu nevyrovnala. Jako by cítil jeho pohled, Harry přerušil své kočičí mazlení a zvedl hlavu, aby se mu podíval do očí. „Hmmm… Jsi nádherný. Víš to?“ Severusův žaludek reagoval křečovitým sevřením. Harry si myslel, že je nádherný – ne kostnatý, ne šeredný, ne perverzní. Nevěděl, jak na takové prohlášení reagovat, a Harry od něj jistě nějakou odpověď očekával. Jediné, co dokázal, bylo nesouhlasné zavrtění hlavou. „Je ti dobře?“ zeptal se Harry. Neexistoval způsob, jak na tohle odpovědět. Po osmačtyřiceti letech konečně zjistil, co to znamená být naživu. Bylo to téměř víc, než co dokázal pobrat. Byl bezradný a dokázal jen přikývnout. Harryho temně zelené oči ho přejely líným zkoumavým pohledem. „Prima. Už jsem prozkoumal předek. Je čas na další chutný zákusek.“ „Ono existuje ještě něco víc?“ vyjádřil šokovaně Severus nahlas, o čem přemýšlel. Jak by mohlo existovat ještě něco dalšího, než co už díky Harrymu prožil? „Je tu ještě celá druhá strana, nebo ne? Otočil by ses, abych tě mohl prozkoumat i tam?“ Po tom neskutečném orgasmu by v něm nemělo zbýt už nic, co by se podobalo napětí, ale po Harryho žádosti měl pocit, že mu někdo sevřel vnitřnosti v pěsti. Otočit se, znamenalo odhalit záda, a ačkoli jeho jizvy Harryho předtím neodradily, předvádět je stále ještě nebyla věc, která by mu byla příjemná. Nemohl. Bylo to příliš. Stejně tak bylo příliš všechno, co souviselo s Harrym – příliš mnoho potěšení, příliš mnoho pocitů. „Co se děje?“ Harryho dlaň provoněná sosnovým olejem dosedla na jeho tvář. „Moje záda. Ty jizvy. Já ne… chci říct…“ Popravdě, nevěděl, co by chtěl říct. Frustrovaný, že nedokáže vyjádřit své obavy, Severus pevně zavřel oči, takže Harry nemohl vidět, jak obrovský byl zbabělec. Cítil, že se Harry trochu zavrtěl. O chvíli později si ho silné paže přitáhly blíž a Harry mu na čelo vtiskl polibek. „Je to jen kůže a vzpomínky, pamatuješ?“ zašeptal a zopakoval tak svou myšlenku z dřívějška. „Stejně jako ta moje. Dotýkáš se jí a líbáš, kdykoli jsme spolu. Proč mi nedovolíš, abych pro tebe udělal totéž?“ Severus otevřel oči a pokoušel se o rozzlobený pohled. „To není totéž.“ „V čem je rozdíl?“ zeptal se Harry. Jeho ukazováček přejížděl po kořeni jeho nosu a vytvářel na něm olejovou cestičku. „Máš jen tu jednu a ta není… odpudivá.“ „Stejně jako ty tvoje – pro mě,“ prohlásil Harry. „Vím, že tohle všechno je pro nás pro oba nové a strašidelné, ale… vybrali jsme si to. Severusi, nechci mít pocit, že polovina těla mého milence je pro mě zapovězená kvůli tomu, co ti udělaly ty zrůdy. Prosím, nedovol, aby jejich krutost pošpinila to, co je mezi námi.“ Severus nervózně uhnul pohledem. Hleděl do plamenů, které vesele tančily v krbu. Potom se zadíval na šatní skříň, na toaletní stolek s hřebenem a kartáčem na vlasy, které ležely na jeho naleštěné desce. Následovala malba krajiny na stěně, hromádka knih vyrovnaných na nočním stolku vedle cínového svícnu. Známé prostředí kolem něj bylo svým způsobem uklidňující. V tomto pokoji se mu nikdy nepřihodilo nic zlého. 185

Naopak, právě tady se mu přihodil Harry. A nyní ho Harry žádal, aby mu umožnil přístup k části jeho těla, která odpuzovala všechny další muže, s kterými kdy byl. Severus se zhluboka nadechl a přinutil svůj strach k ústupu. Bez dalších průtahů se od Harryho odtáhl a obrátil se. Toto prosté vyznání ho stálo i ty nejposlednější kousky odvahy, kterou měl. Objal polštář a položil na jeho chladivě stříbřitý hedvábný povrch tvář a hrudník. Ačkoli právě prožil nejúžasnější orgasmus v životě, během čekání se cítil napjatý jako struna. Tato poloha sama o sobě přinášela spoustu zlých vzpomínek. Připomínala mu všechny ty chvíle, kdy v dětství ležel na břiše, nahý, a čekal, až na něj dopadne řemen nebo bič. Lapen v noční můře, kterou kdysi prožíval, si byl Severus sotva vědom toho, že se za ním v posteli Harry přesouvá a něco tam dělá. Když ucítil dotek, trhl sebou. Horké kluzké ruce dosedly na jeho ramena. „Ššššš…“ uklidňoval ho Harry a jeho prsty se pak daly do pohybu. Způsob, jakým ho masíroval, mu byl povědomý, ale protože byl uvězněný ve vzpomínkách, stejně mu Harryho něžný dotek způsobil šok. Tělo, které si až příliš dobře vybavovalo bodavá kousnutí koženého řemenu a proudící krev, nemohlo být připraveno na tak jemné zacházení. Severus věděl, že ho jeho milenec masíroval déle než hodinu, ale nyní mu připadalo, jako by se ho s takovou jemností někdo dotkl poprvé v životě. Ta skutečnost ho šokovala. V hrdle se mu zadrhlo zavzlyknutí a on zabořil tvář do polštáře. Harry… Harryho prsty jako by se jeho tělu dvořily. Ze svalů a kůže, které kdysi poznaly tak zoufale málo jemného zacházení, odváděly napětí a vzpomínky na bolest. Jeho krk byl zcela rozmělněn, ramena se proměnila v gel a potom se Harryho úsilí přesunulo na tu oblast zad, která byla zcela pokrytá jizvami. Cítil, jak se Harryho kluzké prsty seznamují s délkou a hloubkou každé jednotlivé stopy. Masírovaly ho a hladily, jako by mu každé z těch nechutně poznamenaných míst bylo drahé. A potom… A potom do hry zapojil svá ústa. Severus doufal, že byl ten olej zdravotně nezávadný, protože Harry vypadal, že během jeho oždibování a lízání spolykal každou kapku, kterou na své prsty nanesl. Uplynula dlouhá doba, když Harry zvedl hlavu a místo úst se vrátily prsty. Pomalu se přesouvaly po páteři dolů. Harryho mistrné ruce obratel po obratli odstraňovaly každou přetrvávající známku napětí. Severusovi téměř připadalo, že na něj Harry sesílá nějaký druh hojivého kouzla. Vzpomínky na bolest byly jemně vymasírovány pryč z jeho zjizveného těla, aby je nahradilo něco, s čím dosud téměř nepřišel do styku – poznával potěšení. Severus si otřeseně uvědomil, že to nejspíš nebyla jen pouhá představa. Z Harryho prstů proudilo do jeho těla tolik moci, že Potter musel provádět nějak druh bezděčně sesílané magie. Ačkoli Severus jindy velmi důrazně odmítal dovolit jinému kouzelníkovi, aby na něj magicky jakkoli působil, nemohl by Harryho odmítnout. Stejně jako by nemohl odmítnout každé další nadechnutí. Ať už mu Harry dělal cokoli, bylo to něco, co celý život potřeboval. Užíval si laskání, jeho osamělá duše ho přijímala stejně nadšeně jako jeho po dotecích vyhladovělé tělo. Nakonec Harry dospěl až na konec páteře. Severus měl dosud v živé paměti smyslný způsob, jakým postupoval vpředu, takže, když se Harry přesunul dolů, aby se vydal na cestu od jeho chodidla po zadní straně útlého lýtka, byl na to připravený. Harryho talentované prsty se zabydlely na ztuhlém místě uprostřed lýtka, které během spánku bez varování zachvacovaly křeče. Uprostřed noci mu často způsobovalo hotová muka. Harry se onomu poškozenému svalu věnoval velmi dlouho a až potom se přesunul výš. Jeho stehnu se dostalo stejné péče, než Harry pokračoval na druhé noze. Z každého Harryho polaskání neomylně vyzařovala čirá neředěná láska. Ačkoli vášeň, kterou sdíleli, byla v Severusově životě nebývalá, to, co se ho dotýkalo nejvíc, byla téměř zbožná úcta v Harryho postoji. Ještě nikdy nebyl tak zbožňovaný. Zdálo se to příliš brzy, když Harry skončil i s jeho druhou nohou. 186

Severus zadržel dech. Zbývala jen jediná část jeho těla, se kterou se Harry zatím „neseznamoval“. Neměl moc velký zadek. Byl stejně hubený a kostnatý jako zbytek těla. Třeba Harry nebude chtít… Jeho bláhové obavy ukončily ty úžasné ruce, které mu dosedly na zadek. Harry mu po kůži roztíral olej, tak jako to dělal všude jinde. Jeho prsty se tlačily proti ztuhlým svalům štíhlé zadnice a dělaly všechno proto, aby ho i tady rozpustily jako máslo. Zalapal po dechu. Severus byl na tomto místě vždycky velmi citlivý. Jak ho Harryho prsty hnětly, připomněly mu potřeby, které si vědomě nikdy nepřipustil. Když ho ty ruce uchopily za obě půlky a stiskly, jeho tělo vzplálo v pronikavé blaženosti jako hořící magnézium a on nedokázal zadržet prosebný nářek. Jakmile ten roztoužený zvuk naplnil místnost, Harryho ruce znehybněly. „Dobře nebo špatně?“ zeptal se hlasem plným emocí. „D-d-dobře,“ zachroptěl Severus. Nastala další pauza. Severus mohl téměř cítit Harryho nejistotu. Potom prsty jeho pravé ruky váhavě sklouzly do úžlabiny mezi půlkami a Harry zašeptal: „Líbí se ti to?“ Jestli se mu to líbí? Ten dotek mu dočista rozpustil mozek. Křičel jako zvíře a naříkal jako zhýralec, ve kterého se pokaždé díky své touze proměnil. Kdykoli dospěl do tohoto stádia, nezbyla mu žádná důstojnost, žádná vůle ke kultivovanému chování. Byl jako nějaká divoká bestie v říji. Jediné co chtěl, bylo cítit, jak se ho zmocní a pronikne dovnitř. Ve chvíli, kdy hořel jako právě teď, mu bylo jedno, že díky svému jednání ztratí respekt svého partnera. Že se mu Smrtijedi budou posmívat, třebaže ho předtím šukali. Že na něj div nebudou plivat, až s ním skončí. Dokud se v něm pohyboval něčí pták, na žádném z těchto nevyhnutelných ponížení nezáleželo. Předpokládal, že měl Harryho varovat, jaké důsledky to bude mít, pokud se ho bude dotýkat právě tam. Ale co by mu měl říct? Že zahodí veškerou pýchu, jakmile někdo dráždí jeho anus? Že udělá cokoli, aby jeho nechutná potřeba byla naplněna? Absolutně cokoli… Zatímco bojoval o vlastní příčetnost, aby to téma mohl s Harrym otevřít, aniž by používal to vulgární slovo začínající na „š“, Harry svou ruku odtáhl, takže už to nebylo nutné. Tak… věděl přece, že se to stane. Choval se nemravně. Vtloukali jim to už od narození. Tohle nebylo něco, čemu by se „skutečný muž“ mohl ochotně podrobit – dokonce ani muž, který vyhledává společnost jiných mužů. Kouzelník nikdy nedovolí, aby si ho někdo vzal. Třebaže ti, kteří k tomu měli sklony, využili příležitosti, když se jim někdo dobrovolně nabídl. Někdy i v případě, že nenabídl… Ale nabízet sám sebe jinému, být povolný, nechat se využít, bylo považováno za nemužné. Kdyby to pokrytectví a dvojí míra nezpůsobovaly tolik bolesti, bylo by to skoro k smíchu. Ale Severus se nesmál. Konečně našel někoho, komu na něm záleželo. A on to zničil odhalením své… své úchylky. Všechno v Harryho jednání naznačovalo, že hledá partnera, rovnocenného. A ne… kohokoli, v koho ho měnila jeho potřeba. Nebylo pochyb, že Harryho šokoval. Možná ho úplně odradil. Severus sevřel víčka. Přál si být mrtvý. Neexistoval způsob, jak by tuto situaci mohl zachránit. Bojoval – a prohrával – v této konkrétní bitvě po celý svůj život. Tohle byl důvod, proč už nevyhledával sexuální vztahy. Nemohl změnit, kým byl, co potřeboval. Ztuhl, protože cítil, že se Harry odsouvá pryč. Samozřejmě. Ležel tam, s tváří zabořenou do polštáře, nenáviděl se a spílal sám sobě, když se čerstvě naolejované Harryho prsty přitiskly zpátky mezi jeho půlky. Na tom, co nyní cítil okolo svého vstupu, nebylo vůbec nic váhavého. Když se mu dlouhý prostředník otřel o svraštělý otvor, vydralo se z něj zahanbující zafňukání. Oheň, který ten lehoučký dotek zažehl v jeho těle, byl vzhledem k tomu drobnému kontaktu zcela 187

nepřiměřený. Harry bříškem prstu jemně hladil to dlouho zapovězené centrum rozkoše a připomněl Severusovi, proč si to vždycky tak moc užíval. Bylo to už tak dávno. Tak zatraceně moc dávno… Severus se zkoušel neprozradit, pokoušel se zadržet zvuky ve svém hrdle, ale bylo to nemožné. Zoufalé výkřiky z něj unikaly, jako by jeho tělo vstalo z mrtvých a neartikulovaně žadonilo o to, co potřebovalo. Harry to místo neskutečně dlouhou dobu rozmazloval a potom prst odtáhl. Severus se bezděčně napjal, protože na zadku ucítil pevné sevření a pak byly jeho půlky odtaženy od sebe a jeho vstup odhalený. Už věřil, že by ho Harry nikdy vědomě nezranil, ale nemohl si pomoct a uvažoval, jestli Harryho laskání onoho zakázaného místa nevzrušilo příliš a on nepřestal jasně uvažovat. Vstoupí do něj, aniž by do něj předtím vsunul alespoň jeden prst, aby ho připravil a nanesl lubrikant? Nechal se Harry tak moc unést vášní? A hlavně – co s tím Severus bude dělat? Tak dalece, jak byl navzdory svému omezenému zdravému rozumu schopen posoudit, měl tři možnosti. Mohl Harryho odmítnout. Ukončit to šílenství a nejspíš i jejich vztah. Mohl Harrymu dovolit, aby do něj vstoupil na sucho a přetrpět neodvratnou bolest. Od doby, kdy byl takto intimně s jiným mužem, mohlo uplynout tak dvacet let. Jako by byl znovu panic - průnik bez lubrikace by znamenal agónii. Nebo se mohl pokusit vytvořit kouzlo, kterým by v tom místě sám sebe zvlhčil, dřív než se ho Harry zmocní. Poslední možnost se zdála nejrozumnější. Severus zběsile pátral v paměti, aby pomocí latinských slov mohl vyjádřit svůj příkaz. Ale ve stavu vrcholného vzrušení, ve kterém se nacházel, to bylo takřka nemožné. Myslel si, že si pamatuje správné znění slovesa, když se za ním Harry zavrtěl a jemu panika vyhnala veškeré myšlenky z hlavy. Čekal příliš dlouho. A Harry teď… „Ááááách!“ Severusovo šokované zalapání po dechu naplnilo místnost, když jeho zranitelně odhalený vstup ovanul horký dech, okamžitě následovaný kluzkým dotykem špičky jazyka. Po tom horkém místečku se pohyboval zkušeně. Severus se prudce zaklonil a zakřičel. Bohové, nikdo mu ještě nikdy… V jeho vesmíru neexistovala ani stopa zkušenosti, jež by ho mohla připravit na slastný útok, který následoval. Byl schopen jen reagovat. Zvuků, které vydával si ani nebyl vědom. Měl chabé povědomí o Harryho rukách, které přidržovaly jeho zmítající se boky v klidu, aby jazyk mohl pracovat kolem i v tom úzkém otvoru. Ovšem nezůstalo mu nic jako vyšší mozkové funkce. Jeho celé bytí se soustředilo na anus a s ničím nesrovnatelné laskání, kterým ho Harry zahrnoval. Severus tam ležel naprosto zničený, pouhá chvějící se hmota, absolutně vydaný Harrymu na milost. Uplynula celá věčnost plná nádherné agónie, než ho horký dech a kluzký mučitel znovu opustily. Vděčný za tu dočasnou záchranu, Severus chraplavě dýchal. Vzápětí ale vydal ostrý výkřik, když Harryho prsty pokryté olejem pronikly do jeho slinami zvlhčeného vstupu. Po hrátkách s jazykem zůstal úžasně uvolněný, avšak po téměř čtvrt století dlouhém přehlížení nebylo možné, aby do něj cokoli pevného mohlo snadno proniknout. Severusovo tělo se zaťalo v instinktivním, takřka panickém strachu z násilného vpádu. Ale Harry ho zase jednou ohromil. Laskal, hladil ho a hrál s tím napjatým kruhovým svalem, dokud Severus neměl jinou možnost, než ho nechat vstoupit. Harry dokázal potlačit prvotní odpor způsobem, který jasně ukázal, že ví, co dělá. Pomalu, jako by cítil neochotu Severusova těla ho přijmout, Harry do toho citlivého místa protlačoval svůj prostředník. V určité chvíli tím prstem ostře otočil a… Výbuch pocitů, které v něm ten dotek vyvolal, málem způsobil, že Severus ztratil vědomí. Byla to jen prostata, říkal sám sobě. Jenže 188

to byla jen prostata, stejně jako Cruciatus bylo jen kouzlo. Kromě toho, že to bylo už dlouho, co se ho tam někdo dotýkal, ještě nikdo tu citlivou skrytou žlázu nezaplavil magií způsobem, jakým to udělaly Harryho prsty. On jeho prostatu nestimuloval běžným způsobem. Konečky prstů onu ubohou žlázu bombardovaly magickou energií až k absolutnímu maximu. V tu chvíli neexistovala možnost, aby se dokázal ovládat. Severus věděl, že křičí, jako by ho někdo vraždil, ale nemohl s tím nic dělat. Jejich magická výměna zesilovala každý vjem do neúnosných rozměrů. Harryho prst se stáhl, aby se okamžitě vrátil se svým druhem. Roztahování šlo tentokrát mnohem snadněji. Harry v něm prsty ohýbal, rozšiřoval úzký průchod a otevíral ho pro to, co mělo následovat. Zároveň jeho tělo zahrnoval tak mocnou syrovou energií, že jediné, čeho byl Severus schopen, bylo udržet se při vědomí. Harry ho zkoumal a hrál si s ním, dokud jeho konečník nebyl uvolněný jako prostitutka z Obrtlé. Nakonec z něj prsty vytáhl. Severusovy boky byly vytaženy vzhůru a dozadu. Nechal se vést, dokud se neocitl na všech čtyřech. Znovu slyšel, jak se za ním Harry pohybuje. Potom se ozvalo tlumené zaúpění, Harryho ruce se ocitly na Severusově zadku a odtáhly půlky od sebe. Proběhla chvíle napjatého očekávání, během které si Severus jasně uvědomil, že věci pro něj už nikdy nebudou stejné. Tupá hlava Harryho penisu vklouzla mezi jeho půlky. Nezvratnost toho činu vyvolala v Severusově těle bezmocné zachvění. A potom… a potom do něj Harryho penis vnikl. Harry byl dostatečně namazaný olejem a Severusův svěrač zase kluzký a poddajný jako máslo. Počáteční proniknutí bylo spíš jako návrat domů než jako násilný vpád, který v minulosti během prvních okamžiků pokaždé prožíval. Nepřišlo žádné pálení, žádné ztuhnutí. Harry prostě vklouzl domů a Severusovo tělo i duše ho přivítaly. Jako by celý život čekal jen na to, až se v něm penis Harryho Pottera zabydlí. A možná to tak bylo. Nadpřirozený plamen vzplál a prolétl oběma jejich těly a oni šokovaně zavrčeli. A pak se Harry začal hýbat. Dovnitř a ven, silněji a prudčeji s každým přírazem. Harryho ruka zatápala před Severusovým tělem a uchopila jeho už zase vztyčený penis a ždímala ho pokaždé, když do sebe narazili. Severus se ze všech sil pohyboval proti němu. Toužil svého milence přijmout tak hluboko, jak jen dokázal. Byli přesně v tom správném úhlu. Pokaždé, když do něj Harry vstoupil, zasáhl prostatu a ta bizarní síla vyslala do jeho těla zcela novou vlnu moci. Tentokrát se pokojem nesly hned dvě sady nesrozumitelných prosebných výkřiků. Severus věděl, že se z jeho někdejšího já stala blábolící troska, a bylo mu to jedno. Jediné, na čem mu záleželo, bylo, že v něm Harry právě zaplňoval všechna prázdná zneužitá místa, a jestli to přinášelo stejnou měrou bolest jako rozkoš, budiž. Opřený o ruce a na kolenou před synem Jamese Pottera byl Severus uveden do zcela nové roviny existence. Svým mistrným penisem a vyzařující obrovské množství magie Harry Potter cejchoval každou část jeho bytí jako své osobní vlastnictví. Otevíral ho a všechno čím byl, vynášel do oslepujícího světla, které bylo jeho podstatou. Severus nevěděl, jestli to dokáže snést - být poznán tak důvěrně. Ne že by měl na vybranou. Zdálo se, že svolením, které Harrymu umožnilo vstup do jeho těla, mu zároveň otevřel i duši, a neexistoval způsob, jak to vzít zpět. Žádné opětovné stavění zdí. Harry si vezme, co půjde, a vezme si to všechno. Každý, i ten nejposlednější temný a osamělý kout Severusova srdce a mysli byl prostoupen pronikavou září Harryho nesmírné síly. Severus byl zaplavován nejčistší a nejsvůdnější rozkoší, dokud z jeho dřívějšího já nezůstalo už nic. 189

Harry uvnitř něj vybuchl a křičel přitom jeho jméno. Severus věděl, že to fyzicky není možné, ale přísahal by, že uvnitř cítil proudy horkého spermatu. Oheň v jeho vlastním těle se slil v roztavenou lávu a on vyvrcholil. Svým lepkavým darem přitom pokropil Harryho ruku i hedvábné povlečení. Se zabručením padl tváří dolů na postel. Harry přistál na něm. Stále ho mohl cítit i uvnitř, citelně ochablého, ale stále tam - fyzicky i psychicky. „Panebože,“ zašeptal Harry o hodnou chvíli později. Když se z něj vytáhl, nepříjemný pocit přiměl Severuse zalapat po dechu. Jemné rty se mazlily s jeho krkem, Potter z něj sňal většinu své váhy a lehl si napůl na něj a napůl na postel. Konečky prstů, které předtím byly tak hluboko uvnitř něj, přejely po jeho zjizvených zádech a Severus se zachvěl. Cítil se naprosto obnažený, naprosto zničený… naprosto přivlastněný. Nevěděl co říct, jak se chovat. Jediné co věděl, že se už nikdy nebude moci vrátit ke své někdejší soběstačnosti. Pokud to na Harryho bude moc, pokud to bude víc, než oč měl zájem a bude potřebovat obnovit jejich někdejší odstup, Severus věděl, že to nepřežije. „Severusi?“ V Harryho hlase téměř zazněly obavy. Severus zavřel oči a hledal v sobě sílu blafovat. Jenže… žádná v něm prostě nezbyla. Cítil se zatraceně otevřený. Uvnitř nezůstalo nic. Nezbylo v něm jediné místo, kde by se mohl schovat, které by už Harry neviděl. Ležel nehybně a Harry mu odhrnul vlasy z obličeje. Chladný vzduch se dotkl jeho rozpálených vlhkých tváří. Vlhkých? Došlo mu, co ta horká kapalina musela znamenat, a připadal si ještě odhalenější. Cítil, že se na něj Harry dívá a otevřel oči. V Harryho výrazu nebylo ani vítězství ani arogance. Jen starostlivost a v jeho zářivém pohledu světlo, které tam Severus nikdy předtím neviděl. Ty zelené oči byly tak jasné; málem svítily. Když se Harry sklonil, aby slíbal onu zahanbující vlhkost z jeho tváří, příšerné napětí, které ho drtilo jako by dosáhlo kritické míry a otřáslo jím. Nebylo nic, co by mohl udělat, aby zakryl skutečnost, že se zase klepe, ale nebylo to třeba. Jakmile to Harry zaznamenal, levou ruku podvlékl pod něj, druhou ho shora objal a přitáhl blízko k sobě. Severus si takřka nesměle položil hlavu na jeho hruď. Řídký porost chloupků pod jeho tváří vyvolával nádherný pocit. Harryho ruka krátce opustila jeho záda a o vteřinu později Severus cítil, jak na ně dosedla teplá přikrývka. Nebyla to jeho zelená hedvábná. Ta zůstala pod nimi. Pohled na materiál v královské modři, který mu splýval z ramenou, prozradil, že tahle deka byla Potterova. Ruka se vrátila na jeho záda a začala ho hladit v uklidňujících kruzích. Severus trhaně a s obtížemi dýchal. Pocit, že je zbožňovaný, nezmizel. Teď to bylo trochu jiné, než když Harry uctíval jeho tělo, ale o nic slabší. Věděl, že existovaly věci, o kterých by měli mluvit. Slova, která bude pravděpodobně potřeba vyslovit. Až nadejde čas. Severusovi se prostě nechtělo pitvat věci, které mezi nimi vyšly najevo. Harry ho nezradil, nevysmál se mu, neopustil ho. V tuto chvíli to bylo všechno, na čem mu záleželo. Ležel tam a naslouchal důvěrnému tlukotu Harryho srdce. Hlava mu lehce klesala a zase stoupala v přesném souladu s rytmem uvolněného dechu. Harryho vůně byla všude kolem něj. Na Severusově těle nebylo jediné místo, které by s ní nepřišlo do kontaktu. Přijatý, v bezpečí a milovaný poprvé, kam až jeho paměť sahala, se Severus podvolil žádosti svých vyčerpaných emocí a těla, a nechal svou mysl odplout. Zítra bude dostatek času na slova. Jedna věc, kterou věděl s absolutní jistotou, byla, že Harry bude tady.

WWWWW 190

„Popravdě, něco mi tu uniká, pane Fletchere. Ještě jednou mi vysvětlete, proč dáváte přednost tomu, aby vaše pokožka vypadala jako holínky z hadí kůže, než abyste z pana Stantona sejmul tu kletbu?“ zeptal se Severus s ubývající trpělivostí. Snažil se na toho tvora před sebou nezírat tak užasle, ale nedalo se tomu odolat. Ten chlapec – pokud ovšem beznohé, bezruké, šupinaté stvoření, které ve zmijozelském hábitu leželo na nemocniční posteli, lze nazývat chlapcem – vypadal jako bizarní kombinace člověka a plaza. Stanton totiž nedokázal úspěšně provést kompletní transfigurační kouzlo. Fletcherovo tělo mělo stále tvar člověka, ale ztratilo končetiny a vlasy. Nyní nosil slušivé stříbrné a zelené šupiny, měl rozeklaný jazyk a znepokojivé jantarové oči ve tvaru mandlí. „Nejsssem šššádná galoššše!“ zasyčel chlapec. „Ne, to nejste. Ty jsou alespoň užitečné,“ odsekl Severus. Pohledem zachytil hodiny visící v rohu ošetřovny a otočil se na madam Pomfreyovou. „Mohl bych na okamžik použít váš krb?“ Když přikývla, ještě ji požádal: „Možná se vám, než se vrátím, podaří tomu hlupákovi vtlouct do hlavy trochu rozumu.“ Potom rozzlobeně opustil ošetřovnu a vešel do její kanceláře. Bylo za pět minut osm. Před půlhodinou se měl s Harrym setkat v jeho pokojích. Pouhá myšlenka na něj způsobila, že se mu sevřely útroby. Připadalo mu, že ho neviděl už celá staletí, ačkoli ve skutečnosti to bylo teprve od snídaně. Z nádoby na římse nabral plnou hrst letaxového prášku a hodil ho do plamenů. Zřetelně vyslovil: „Pokoj Harryho Pottera,“ a naklonil se nad krb. Ve chvíli, kdy se až po pás zanořil dovnitř, na druhé straně plamenů uviděl Harryho obývací pokoj. Mohl jen doufat, že tam Harry ještě je. V pondělí večer chodívali na schůzku k Weasleyovým a obvykle tam odcházeli ve tři čtvrtě na osm. „Harry?“ „Už jdu.“ Potterův hlas se ozval z ložnice. O vteřinu později mu jeho modře oděný milenec vběhl do zorného pole. Zastavil se smykem na rohoži ležící před krbem, jako by to byl nadšený šestiletý kluk. „Severusi!“ „Ahoj.“ Veškeré příčetné myšlenky se rozplynuly ve chvíli, kdy pohlédl do protáhlé pohledné tváře muže, který do něj uplynulé noci strčil svůj jazyk i penis. To, co prováděli včera v noci – a znovu ráno než vyrazili na snídani – mu jeho vlastní tělo připomínalo celý den. Ke svému zděšení si uvědomil, že cítí horko ve tvářích. Bylo mu skoro padesát, ale díky Harrymu se cítil jako školák. „Ahoj!“ Harry se na něj široce usmál. Vypadal stejně připitoměle, jak se Severus cítil. Byl to zvláštní pocit vědět, že ho někdo chce tak moc, jako on jeho. Všechno to pro něj bylo tak nové. Ani nevěděl, co mu měl v plánu říct. Pamatoval si jen to, že s ním musel navázat kontakt. „Chyběl jsi mi,“ řekl Harry. „Ty m…“ Uvědomil si, kde je, a rychle se ohlédl, ale kromě stolu madam Pomfreyové a polic plných svazků lékařských knih za ním nebylo nic. „Kde jsi?“ zeptal se Harry. Zdálo se, že jeho reakci pochopil. „V kanceláři madam Pomfreyové,“ odpověděl. Začínal se cítit hloupě. Kvůli čemu vlastně Harryho obtěžoval? Co by mu Letaxem asi tak mohl říct? „Takže nemůžeš mluvit?“ překvapil ho Harry otázkou. „Ne tak docela. Jen jsem…“ „Jo, já taky,“ řekl tiše Harry. „Jak dlouho myslíš, že tam ještě budeš?“ „Zatím to vypadá, že navždycky,“ povzdechl si Severus. „Pokoušíš se vyřešit druhou část toho Stantonova problému?“ zeptal se Harry. 191

„Ano. Fletcher je velice vzdorovitý. Ačkoli rozumím, z jakého důvodu cítil potřebu zanechat až do odvolání Stantona s oslí hlavou a ocasem, nechápu, proč chce on sám zůstat na ošetřovně v podobě šupinaté hroudy.“ Harry se uchechtl. „Stanton se chová úplně stejně nemožně. Ron s ním strávil celé tři hodiny, ale Stanton stále jen ječí jako idiot a odmítá tu kletbu, kterou na Fletchera seslal, zrušit. Teď je na řadě Hermiona a snaží se ho přivést k rozumu. Byli jsme ve třetím ročníku taky tak hrozní?“ zeptal se Harry s jemným úsměvem. Severus cítil, jak se mu zvedají koutky úst. „Byli jste horší. Mnohem horší.“ „To ti nevěřím.“ Harryho smích naplnil pokoj. „Vážně? Konec konců, Stanton ani Fletcher se nezapletli s hledanými zločinci a mozkomory,“ podotkl Severus. V jeho poznámce nebyl ani náznak nějakého útoku. Byl to jasný důkaz, jak daleko se ve svém několik měsíců trvajícím přátelství dostali. Onen ponižující incident patřil k nejhorším dnům jeho života, ale teď… Zdálo se to jako pradávná historie, jako věc, která se stala někomu jinému. Harry to patrně cítil stejně, protože se uvolněně usmál a odvětil: „Ne, jeden z nich uvízl v nemocnici a není schopný vstát z postele, a ten druhý se pod svou postelí schovává a odmítá vystrčit nos. My jsme se vzájemně aspoň nepřeměňovali.“ „Smím ti připomenout pana Malfoye a jeho nešťastnou jízdu vlakem v pátém ročníku? Jestli si to vybavuji správně, strávil několik dní v podobě slimáka.“ „Úplně jsem na to zapomněl,“ zasmál se Harry. „To jsem si myslel. Nicméně, jen jsem ti chtěl dát vědět, že nevím, kdy se k tobě u Weasleyových budu schopen připojit,“ řekl Severus. „No, Hermiona zůstala se Stantonem, takže nebudeš jediný, kdo dorazí se zpožděním. Můžeš přijít hned, jakmile se ti ten zmatek podaří vyřešit. Zastavím se u tebe a přinesu pergameny, které máš připravené k opravení.“ „Opravdu?“ zeptal se a doufal, že to Harrymu neznělo tak hloupě jako jemu. V jeho životě nikdy nebyl nikdo, kdo by se k němu choval tak ohleduplně. Přivykl si na soběstačnost a nijak zvlášť mu to nevadilo. Bylo ale hezké vědět, že je tu teď někdo, kdo mu bez požádání pomůže, když právě není schopen vypořádat se s každodenními drobnostmi. „Ano. Tak si zkus pospíšit. Schovám ti nějaké ořechové chlebíčky,“ slíbil Harry. „Děkuji. Myslím, že bych se měl vrátit za ještěrkou. Chci říct, za Fletcherem,“ řekl Severus. Nechtělo se mu ukončit spojení. „Severusi?“ zvolal Harry, když se Severus začal odtahovat zpět do krbu madam Pomfreyové. „Ano?“ „Fletcher se zakoukal do Joan Hollandové. Mohl bys to využít ve svůj prospěch,“ navrhoval. „Jak?“ Jako obvykle užasl nad tím, co všechno jeho milenec o studentech ví. Fletcher patřil do jeho vlastní koleje, ale on si jeho poblouznění nebyl vědom. „No, když nezabírá logika, možná by mohla hrdost. Jsem si jistý, že by si Fletcher nepřál, aby ho viděla v ještěrčí podobě. Obzvlášť proto, že má kvůli zmizelým končetinám problém obléknout si kalhoty.“ Harryho upřímný smích se přes něj převalil jako vlna tepla sálajícího z ohně. „To není k smíchu,“ káral ho Severus, ačkoli měl sám co dělat, aby se nerozesmál. „Ne, v tuto chvíli není. Ale bude. Pamatuj na má slova.“ „Když myslíš,“ připustil Severus. „To ano.“ „No, už opravdu musím jít,“ řekl zdráhavě Severus. 192

„Hodně štěstí a…“ „Ano?“ pobídl ho Severus. Harry pokrčil rameny a jeho rysy problesklo něco jako nesmělost. „Nic. Přivedlo by tě to do rozpaků. Doufám, že se brzy uvidíme.“ Severuse jeho ohledy potěšily a navzdory své rezervovanosti dovolil, aby se mu na rtech objevil jemný náznak úsměvu. „Děkuji.“ „Za co?“ Harry vypadal zmateně. Co se to chystal udělat? Poděkovat tomu muži za to, že je jeho milencem? Vážně, chystal se říct právě tohle, ale věděl, že ze sebe ta slova nikdy nevypraví. Stále však musel něco odpovědět. Odolal pokušení znovu se ohlédnout přes rameno. Věděl, že je sám, stejně jako Harry. Byl prostě paranoidní, ale starých zvyků se člověk zbavuje těžko. Opanoval se a tiše řekl: „Za včerejší noc. Byla… neuvěřitelná.“ To bylo všechno, co dokázal říct. Zřejmě to ale stačilo k tomu, aby Harryho naprosto šokoval. Zíral na něj s podobným výrazem, jaký měl zřejmě on sám, když předtím poprvé uviděl Fletchera. Severus neodolal pokušení, natáhl se skrze letaxové plameny a chytil Harryho za bradu. Sklonil se a umístil rychlý polibek na jizvu ve tvaru blesku, která vykukovala z Harryho rozcuchané ofiny. A potom si dopřál neuspěchaný hluboký polibek na ta svůdná vlhká ústa. Když se nakonec stáhl zpátky, zelené oči za těmi směšně úchvatnými kulatými brýlemi vypadaly lehce zastřené. „Nebojuješ fér,“ postěžoval si Harry zadýchaným hlasem. „Ne, ale konec konců, jsem Zmijozel. Uvidíme, jak se svými schopnostmi pochodím u toho nešťastníka Fletchera.“ „Bude lepší, když na něj nebudeš používat stejnou metodu jako na mě,“ varoval ho se smíchem Harry. „Kousni se do jazyka,“ káral ho Severus. Nemohl si pomoct a otřásl se odporem, když si představil, že by měl mít takový druh kontaktu s některým ze svých nesnesitelných studentů. „Radši bych, abys mě do něj kousl ty,“ vtipkoval Harry. Severus nemohl uvěřit, jak snadné a otevřené se při rozhovoru s Harrym věci zdají. Dovolil, aby mu pocity uspokojení pronikly do tváře, a řekl: „Později.“ A konečně se stáhl zpět do Poppyiny potemnělé kanceláře. Díky svým instinktům neodolal a rychle obhlédl místnost, ale byla stále prázdná. Cítil se absurdním způsobem občerstvený a vrátil se na ošetřovnu ke svému ještěrčímu studentovi. Harryho informace o Fletcherově poblouznění se ukázala jako neocenitelná. Přesto, pubertální tvrdohlavost byla velmi zdatným soupeřem. Trvalo skoro hodinu, než mohl do Nebelvírské koleje odletaxovat Hermioně zprávu a informovat ji, že Fletcher ustoupil jako první. Jen zřídkakdy mohl svou náhradní matku vidět tak vyčerpanou. Než se i se Stantonem přenesla krbem na ošetřovnu, aby podstoupil ozdravnou kúru, poděkovala, ale úsměv, který mu věnovala, vypadal, jako by si vyžádal poslední zbytky jejích sil. „Jsem ráda, že je po všem,“ povzdechla si zeleně oděná Hermiona, jakmile oba chlapce, kterým byla navrácena jejich původní podoba, odeslali do jejich pokojů. „Ano, byli mimořádně vzpurní,“ souhlasil Severus a uchopil ji za paži. Konečně opouštěli ošetřovnu. „Nevzpomínám si, že bychom se v jejich věku chovali tak nerozumně,“ řekl Hermiona a přitom se o něj lehce opřela. Právě započali výstup po hlavním schodišti do Nebelvírské věže. „Já ano,“ řekl Severus, potěšený jejím nakažlivým smíchem. „Je zvláštní, že Harryho v této věci postihl stejný druh selektivního výpadku paměti.“ „Ach, takže tímhle jsme onemocněli?“ zasmála se. 193

„Naneštěstí vás všechny do značné míry zmátla. Ať už je jakkoli selektivní, podle mé prognózy vás v této záležitosti amnézie přepadla kolektivně.“ „A čím si tuto kolektivní selektivní amnézii vysvětluješ?“ zeptala se hravým tónem, když dospěli k jejím pokojům. „Předpokládám, že se jedná o vedlejší produkt nebelvírského vymývání mozků,“ prohlásil Severus tajnůstkářsky. „Když se celý svět odmítne podřídit nebelvírským představám, Nebelvíři změní realitu.“ „Ach, že by? Že by?“ zapochybovala Hermiona předstíraně varovným tónem. „Nepochybně. Jestli potřebuješ důkaz, podívej se na Harryho a na mě,“ poradil jí Severus. „Mohl by si se mnou začít někdo se zdravým rozumem? Někdo, kdo byl mým studentem a bylo s ním zacházeno tak, jak jsem já zacházel s Potterem, kdyby u něj nedošlo k selektivnímu vymazání paměti a přepsání minulosti?“ „Jsi na sebe příliš tvrdý,“ protestovala Hermiona s neochvějnou loajalitou, která také patřila k největším nebelvírským chybám. „Vzhledem k tomu, že patříš k obětem onoho vymývání mozků, jsi sotva objektivní, abys to mohla posoudit,“ vtipkoval. „A ty nesportovně využíváš toho, že jsem vyčerpaná,“ postěžovala si Hermiona. „Ovšemže. Jsem Zmijozel,“ a v žertu přitom povytáhl obočí, což jí právě, když vstupovali do bytu Weasleyových, způsobilo výbuch smíchu. „Vy dva jste nějak moc veselí.“ Blaise Zabini, který se i se štosem testů v klíně usadil na hromadě polštářů blízko dveří, promluvil, jakmile vešli. Dnes večer měl kučeravý Zabini na sobě sametový hábit a vypadal mimořádně atraktivně. Zlobný pohled, který krásný Zmijozel po Snapeovi vrhal už od pátku, se v tu chvíli neobjevil. Vystřídala ho ostražitá zvědavost, a s tou se dalo vypořádat mnohem snadněji. Severuse zprvu zmátlo, proč se Zabini usadil na tomto místě. Pak se ale zadíval na sofa, kde bylo jeho obvyklé místo. Hagrid se jejich schůzek neúčastnil často, ale pokud ano, pokaždé se jednalo o nezapomenutelnou zkušenost. Učitel Péče o kouzlené tvory měl zřejmě opět problémy s opravováním povinných vědomostních testů, které měli na Minervinu žádost zadávat. Hagrid seděl na pohovce s Nevillem Longbottomem a hrbil se nad štosem pergamenů. Longbottom se očividně ujal snahy vše obrovi vysvětlit. Severus, který se často ocitl v nešťastné pozici toho, kdo se Hagridovi pokoušel pomoct, Longbottomovi rozhodně nezáviděl. „Hermiono!“ Ronův výkřik naplnil místnost. Znělo to, jako by jeho žena zmizela na několik let, a ne na pouhých pět hodin, které potřebovala, aby se vypořádala s onou studentskou katastrofou. Severus udiveně sledoval, jak Ron přeběhl pokoj, aby pak Hermionu popadl do náruče a zvedl ji do vzduchu. Pomyslel si, že reakce jeho někdejšího otčíma, byla naprosto přehnaná… Dokud neuviděl Harryho, který seděl u servírovacího stolku. Uvědomil si, že sám prožívá to stejné směšné puzení. Harry vstal, jakmile k němu Severus přistoupil. „Ahoj. Předpokládám, že se tedy všechno podařilo vyřešit. Stanton už se nechová jako idiot?“ Severus viděl Harryho hladový pohled a ztěžka polkl. Pokoušel se odpovědět. „Stanton je idiot pořád. Nicméně, už nemá oslí hlavu a ocas. Myslím, že lze hovořit o jistém zlepšení.“ Harryho smích protekl jeho žíznivým srdcem jako chladná bystřina. „Bože, jsem tak rád, že jsi tady! Nebudeš věřit, jak moc jsi mi chyběl.“ Veškerý smích z Harryho výrazu náhle zmizel. Potter ztichl. Na okamžik se zadíval přes Severusovo rameno, a ve tváři měl téměř zraněný výraz. Severus zmateně sledoval směr jeho pohledu až ke dveřím, kde Ron dosud líbal rozesmátou Hermionou. „Co se děje?“ 194

„Vím, že to tak na světě prostě chodí, ale vždy jsem jim záviděl jejich svobodu,“ zašeptal Harry. „Chci tě líbat tak moc, až to bolí.“ Jeho pohled pak padl na podlahu. „Neboj se. Nebudu tě přivádět do rozpaků. Jen je to těžké, víš?“ Nevěděl. V jeho životě nebyl před Harrym nikdo, kdo by něco takového prohlásil. Ale Harry tu teď byl… Jeho myšlenky náhle zalétly ke včerejšímu ránu. K Harryho nepřehlédnutelné bolesti, když mu říkal, že jeho milenec odmítl otevřeně přiznat pravou povahu jejich vztahu. Dokonce i před Hermionou a Ronem. Harryho to hluboce ranilo. Studoval zkroušenou tvář svého milence a nemohl uvěřit, k jakému rozhodnutí právě dospěl. Ten téměř poraženecký výraz, který viděl, nenáviděl. Vědomí, že má zcela jistě moc ho změnit, velmi tížilo jeho svědomí. Ale pokud to udělá, bude muset… bude muset co? Hermiona, Ron, Blaise Zabini a Neville Longbottom, ti všichni už o jejich vztahu věděli. A pokud se nemýlil, stejně tak i Hagrid. A i kdyby si Hagrid nebyl vědom toho, co mezi ním a Potterem bylo, obr patřil už patnáct let k Harryho nejbližším přátelům. Přestože by o Hagridovi nikdo nemohl říct, že je diskrétní, Severus věděl, že by nikdy neudělal nic, čím by Pottera záměrně zranil. Ani jeho, když na to přijde. Dokonce ani v minulosti, kdy Severus patřil k nejméně oblíbeným a nejméně důvěryhodným lidem, se k němu Hagrid nechoval jinak než přátelsky a s respektem. To by se jistě nezměnilo jen proto, že se stal Harryho milencem. Trvalo dlouho než zvážil poměr svého strachu vůči Harryho bolesti. Nakonec ale podlehl tomu, co bylo důležitější. „Harry?“ oslovil ho tiše. Harry se na něj podíval. Za stříbrnými obroučkami kulatých brýlí se jasně odráželo všechno, co cítil. Severus se sklonil k jeho ústům a prožil jisté zvrácené potěšení, když viděl, jak se ty oči náhle doširoka otevřely. Uvnitř téměř zkameněl a zoufale se modlil, aby to bylo správné rozhodnutí. Aby přineslo jen dobré a neobrátilo se v další ponižující fiasko. Nějak dokázal, že se jeho nos nesrazil s tím Harryho. Jejich hlavy se naklonily ve správném úhlu. Severus sevřel Harryho ramena a sklonil se dostatečně na to, aby se jejich ústa setkala. A ona se skutečně setkala. Když se dotkl jeho rtů, mohl cítit Potterův niterný šok, ale potom se Harryho tělo přizpůsobilo tomu jeho, ústa se otevřela a Severus zjistil, že se topí v hlubinách chutnajících po čokoládě. Ještě než sem přišel, Harryho zjevně honila mlsná a on ji uspokojoval svým oblíbeným čokoládovým koláčem. Severus věděl, že to byla jedna z nejiracionálnějších, nejlehkomyslnějších a potenciálně nejnebezpečnějších věcí, jaké kdy udělal. Zároveň si byl ale jistý, že jiné rozhodnutí neexistovalo. Byla tu bolest, kterou přece mohl utišit. Vzhledem k tomu, že se Harry v jeho náručí rozpouštěl jako máslo, riskantní gesto splnilo zamýšlený záměr. A tak Severus dělal, co mohl, aby si přestal dělat starosti, a prostě líbal. Co se má stát, ať se stane. Jakou cenu zaplatí za svou zbrklost? To se dozví, jakmile se od sebe oddělí. Pokud se oddělí. Zdálo se, jako by mohli zůstat prolnutí v polibku navěky. Nakonec jeho ohromený milenec jemně přerušil spojení. Harryho ruka pohladila Severusovy sepnuté vlasy a Potter se odtáhl. Zdálo se, jako by i on cítil stejné neodolatelné puzení spolu splynout. Pak na něj prostě jen upřeně hleděl, očividně nenacházel slova. Jeho tvář však zářila radostí, která Severusovi prozradila, že bez ohledu na to, jaká pohroma by je mohla kvůli jeho unáhlenému činu postihnout, Harry se na něj nezlobil. Naopak. Potter vypadal, jako by zářil. Ačkoli si byl vědom intenzity a hloubky absolutního ticha, které kolem panovalo, Severus věděl, že toho impulzivního rozhodnutí nikdy nebude litovat. Ne, když tím rozzářil Harryho oči. 195

„Je to jen můj pocit, nebo se tu udělalo nějak horko?“ Ticho přerušila cynická otázka Blaise Zabiniho. Severus měl pocit, že se jeho svaly proměnily v kámen, když si uvědomil možné následky. Když pak Harry přistoupil blíž a jejich boky se o sebe otřely, a když se společně otočili do místnosti, vnímal to s nezvyklou intenzitou. Ron objímal Hermionu kolem ramen. Sledovali je, stejně jako všichni ostatní, kteří byli v místnosti. Weasleyovi vypadali neskutečně přihlouple, na tvářích přilepené široké úsměvy šťastných rodičů. Severus se podíval k pohovce. Hagrid i Longbottom se zuřivě červenali. Longbottom jim věnoval zvláštní plachý úsměv. Když se Severus setkal s Hagridovým pohledem, muž, který ho znal už od jeho jedenácti let, se zazubil a řekl: „Nikdá bych si to byl nemyslel, pane, ale příde mi, že se k sobě hodíte. Hodně štěstí vám voboum.“ „Děkuji, Rubeusi,“ odvětil tiše Severus. „Díky, Hagride,“ přidal se Harry. Jeho pohled se přesunul na posledního člena společnosti, toho nejnebezpečnějšího. Severus sám byl Zmijozel. Věděl, jak ničiví příslušníci jeho koleje dokáží být, když si to usmyslí, a Zabini neměl důvod mít z jejich vztahu radost. Kromě toho, že byl Harryho bývalým milencem, byl to právě on, kdo ho v pátek v noci po Severusově zuřivém záchvatu vzteku našel. Viděl Pottera odhozeného, jak nahý krvácí na chodbě. Zabini neměl jediný důvod mít Severuse rád nebo ho podporovat. Zabini však nevypadal, že by neschvaloval, co Severuse udělal. Nevypadal ani naštvaně. Pohled krásného Zmijozela se upíral výhradně na Harryho. „Tohle je to, co chceš, že jo?“ zeptal se. Harry odpověděl prostým: „Ano.“ Severus mohl napětí svého milence téměř cítit. „Tak se na něj vrhni. Jenom nám prokaž službu a najdi si odlehlejší místo, dobře? Někteří z nás mají přecitlivělé libido a také nějaké pergameny, které je třeba opravit.“ Zabini se na Pottera zazubil a potom se jeho temný pohled přesunul na Severuse. K jeho naprostému šoku na něj Zabini uličnicky mrkl a pak svou pozornost obrátil zpět k testům ležícím v jeho klíně. Načež všichni ostatní v místnosti na komentář reagovali výbuchem smíchu. Severusovi se úlevou div nepodlomila kolena. Jedna jeho část nemohla uvěřit, že k žádné katastrofě nedošlo. Harryho ruka dosedla na jeho záda. Zatímco si spolu Weasleyovi začali polohlasně povídat a Hagrid se ubohého Longbottoma zeptal na další otázku, Severus se zadíval zpět na Harryho. „Zdá se, že jsme vyvázli bez zranění,“ zašeptal. Harry se široce usmál, jeho výraz téměř žhnul, když odvětil: „Mluv za sebe. Já jsem pořád mimo. Nikdy jsem si nemyslel… tedy, překvapil jsi mě. Opravdu jsi mě překvapil.“ Navzdory stále ještě staženému žaludku, došel k závěru, že překvapení je dobrá věc. Soudil tak podle Harryho úsměvu. „Nejsem zbabělec, Harry. Jsem jen… zdrženlivý, když se cítím nejistý.“ „A teď se nejistý necítíš?“ zašeptal Harry s jasnou nadějí v hlase. Severus nevěděl, jak odpovědět. Jeho pohled padl na Harryho hábit v barvě královské modři, stejné, jakou měla jeho přikrývka. Začínal mít dojem, že tento odstín modré bude Harryho oblíbený. „Severusi?“ pobídl ho jemně Harry. Vzpamatoval se a jeho oči se setkaly s vyčkávavým pohledem. „Vím, co chceš slyšet, ale… nevím, jestli si vůbec někdy jistý budu.“ „Přesto ses choval, jako bys byl.“ Z nějakého důvodu to znělo jako otázka. „Viděl jsem, že trpíš,“ zašeptal v odpověď. „A pro tebe to bylo důležitější, než chránit sám sebe.“ Viděl, jak to Harryho zasáhlo. „Vypadá to tak,“ odvětil. Hluboko uvnitř se třásl. Dal tomu muži takovou moc, jako nikomu jinému. 196

Ale Harry nezačal oslavovat své vítězství. Podle emocí, které byly patrné v jeho očích, mohl Severus říct, že Harry naprosto porozuměl tomu, jak se cítil. Potter pak jen natáhl ruku a stiskl mu paži. „Na, vezmi si trochu čaje a ořechový chlebíček,“ řekl a vedl ho na místo u stolu, vedle toho svého, které předtím opustil. Zatímco si Severus natíral chlebíček máslem, Harry mu připravoval čaj. O pár chvil později se k nim připojili Hermiona a Ron. Když se usadili vedle nich, Severus zadržel dech. Očekával nějaký komentář k tomu, co udělal. Ale kromě stisknutí ramene, které mu věnovala Hermiona, když ho míjela, se oba chovali, jako by neudělal nic neobvyklého. Když si sedli a začali si připravovat šálky, cukrovinky a čaj, Severus došel k závěru, že se podle nich nepřihodilo nic mimořádného. „Dnes jsem se od Minervy dozvěděla pár zajímavých novinek,“ poznamenala Hermiona během přežvykování skořicové rolky. „O co jde?“ zeptal se Ron s nechutně viditelným vaječným dortíčkem v ústech. „Miller dal výpověď. V září už se sem nevrátí. Minerva se to chystá oznámit na zítřejší odpolední schůzi,“ řekla Hermiona. „To není možné!“ zazubil se Ron. „Je,“ trvala na svém Hermiona. „Minerva mě požádala, abych vám o tom dala vědět. Můžete podávat návrhy kandidátů na místo učitele Kouzelných formulí.“ Ron i Hermiona se vyčkávavě zahleděli na Harryho, který zabodl oči do stolu. Ačkoli se jeho směrem nikdo nepodíval, Severus věděl, že si v tu chvíli všichni tři jeho přítomnost velmi intenzivně uvědomovali. Nebylo nutné procvičit se v umění Nitrozpytu, aby věděl, na co mysleli. Pokaždé, když se v uplynulých třech letech v Bradavicích uvolnilo nějaké pracovní místo, Harry na něj zarputile doporučoval Remuse Lupina. A Severus proti tomu se stejnou zarputilostí bojoval. Byl to jediný spor, který pokaždé vyhrál. Zejména proto, že Minerva nebyla ochotná riskovat vznik dalšího skandálu. Když se ohlédl zpátky, byly tyto situace jedinými příležitostmi, kvůli kterým se v posledních letech na sebe s Potterem zlobili. Na většině zaměstnaneckých schůzí, které předcházely jejich přeměně v děti, se hádal s Ronem, zatímco Potter zůstával mezi nimi v takřka pobaveném rozpoložení. Otázka přijetí Remuse Lupina byla jediným předmětem, která tehdy dokázala jeho i Harryho přimět, aby se zuřivě hádali. Severus ztuhl. Čekal, až někdo zmíní Lupinovo jméno, ale ticho se prodlužovalo. Začínalo být zřejmé, že se toto téma nikdo otevřít nechystá. Tento druh pokrytectví nenáviděl, a tak tu věc vyslovil on sám. „Očekávám, že opět doporučíš vlkodlaka.“ Snažil se, aby ta otázka nezněla výsměšně, ale i on mohl slyšet, jak z jeho hlasu odkapával jed. V okamžiku, kdy ta slova vypustil z úst, jako by se mezi ním a Harrym přibouchly dveře. Harry sebou trhl, jako by ho udeřil. A ty oči, které byly ještě před několika minutami tak šťastné, ho provrtávaly pohledem. Harry tiše řekl: „K čemu by to bylo?“ Vypadal, jako by chtěl ještě něco dodat, ale zaklapl pusu a dodal jen napjaté: „Omluvte mě na moment.“ Potom vstal a odspěchal na záchod. Ticho, které nastalo po jeho odchodu, bylo ohlušující. Hermionin povzdech prokázal, jak moc. Severus po ní střelil pohledem, připravený ji okamžitě zarazit, ale zjevné zklamání v jejích očích ho absolutně odstřelilo. Ron sedící vedle ní měl úplně bílé rty, jak se ze všech sil snažil držet na uzdě své pocity. Severus neočekával, že ho jejich nesouhlas zasáhne tak tvrdě, při pohledu na ně se mu dělalo téměř na zvracení. Sebral veškerou odvahu a sykl: „Prostě to řekněte.“ 197

„Jak už řekl Harry… k čemu by to bylo?“ odpověděl Ron. Jeho hněv byl téměř hmatatelný. „Omluvte mě.“ Bez dalšího slova se Ron zvedl a odešel na opačnou stranu pokoje a posadil se poblíž Blaise. Když se posadil proti němu a opřel se o zeď, Zabini vzhlédl a řekl něco, co Rona přimělo se usmát. Ti dva si začali povídat. Severus se obrátil na svou zbývající společnici. „Ty se nechystáš odejít?“ „Ne,“ odsekla Hermiona uštěpačně. „Přestaň na nás tlačit, Severusi. Úplně zbytečně nám ubližuješ. Všichni víme, jaký máš na tuto věc názor.“ „A já jsem samozřejmě ten, kdo se mýlí. Bez ohledu na události, díky kterým jsem si svůj názor vytvořil, a které se odehrály roky předtím, než jste se narodili.“ Sarkazmus byl vždy jeho nejlepším štítem, ale dnes večer se zdálo, že před Hermioniným zraněným výrazem kapituloval dokonce i tento starý věrný přítel. „Nikdo neříká, že se mýlíš,“ odvětila. Znělo to vyčerpaně. „Vím, že Harryho otec a jeho přátelé se k tobě chovali krutě.“ Přemýšlel, jak moc toho vlastně věděla. Jestliže Potter někdy odhalil, co v pátém ročníku zjistil z myslánky během lekce Nitrobrany, nikdo to nedal najevo. Severus si vzpomínal, že byl tehdy, poté co Potter zradil jeho důvěru, připravený na posměch. Ale kromě hněvu, který mezi nimi po Harryho činu vzplál, to žádné další následky nemělo. „Pokud se nemýlím, tak v čem je problém?“ zeptal se, skutečně zmatený. „Krutost je vždycky špatná, Severusi,“ odpověděla. „Jak moje neochota pracovat s vlkodlakem, který se mě kdysi pokusil zabít, souvisí s krutostí?“ „Víš lépe, než kdokoli jiný, že tvůj Vlkodlačí lektvar odstranil riziko, které by z práce s vlkodlakem mohlo vyplývat,“ řekla Hermiona. „Nemluvím tu o riziku. Lupin se mě pokusil roztrhat na kusy. Něco takového nemůžeš zapomenout,“ odporoval Severus. „Jak jsem řekla, krutost je vždy špatná,“ opakovala. Zdálo se, jako by se její oči provrtávaly přímo do jeho duše. „Co je kruté?“ „Od chvíle, kdy jsi odhalil jeho podstatu, nebyl Remus schopen sehnat zaměstnání,“ řekla Hermiona. „To je politováníhodné, ale dalo se to čekat. Kdo se zdravým rozumem, by mohl chtít pracovat s vlkodlakem?“ zeptal se. „Nejsem zodpovědný za to, čím je.“ „Ale jsi zodpovědný za to, že o tom kouzelnický svět ví.“ „A co když ano? Nelhal jsem. Vše, co jsem řekl, byla pravda,“ obhajoval se. „Možná to je pravda, ale ty jsi Remusovo tajemství nevyzradil pro dobro kouzelnického světa. Udělal jsi to, protože jsi byl rozzlobený.“ „A pokud ano, jaký je v tom rozdíl? To, co jsem řekl, je stále pravda,“ trval na svém. „Možná,“ připustila Hermiona. „Ale udělal jsi to, abys mu ublížil. Tvůj hněv způsobil, že v uplynulých třinácti letech trpěl.“ „To není má starost,“ řekl Severus, neschopný porozumět, proč z toho dělala takový problém. „Harry, Ron ani ty sama jste také neztratili klidné spaní kvůli osudu, který potkal Malfoyovy. V čem je rozdíl? Lucius kvůli vašemu prohlášení zemřel.“ „Remus se jen snažil přežít. Nebyl to vrah jako Malfoyovi,“ řekla. „Nikomu neubližoval.“ „To ale stále nic nemění na tom, že jsem neřekl ani neudělal nic špatného. Je tím, čím je. Není má starost, jaký na něj dolehl osud.“ 198

„Chápu,“ řekla Hermiona ledovým tónem, který v každém, kdo ji znal, vyvolával strach. „Ale co kdyby se tak chovali všichni?“ „A kdyby?“ odsekl Severus. Ta stupidní výměna názorů ho připravovala o trpělivost. S Nebelvíry nikdy nemůžete argumentovat logicky. „Co myslíš, že by se stalo s tebou, kdyby k tomu všichni přistupovali jako ty?“ „Co tím myslíš?“ zeptal se, ačkoli to věděl. „Víš, že se Správní rada bradavické školy domáhala tvého propuštění, protože jsi byl dříve ve spojení se Smrtijedy. Harry ani Artur Weasley tě tehdy neměli v lásce, ale oba by pohnuli nebem i zemí, aby tě v Bradavicích udrželi. Ačkoli všechno, z čeho jsi byl obžalován, byla pravda,“ řekla Hermiona. Přestože nic z toho, co řekla, pro něj nebylo nové, věcný tón, kterým to vyslovila, mu zmrazil krev v žilách. „Chceš si domáhat splacení tohoto dluhu?“ zašeptal chraplavě, neschopen uvěřit, jak příšerně se v uplynulých patnácti minutách mohl večer pokazit. K jeho úžasu hněv z jejích očí zmizel. Natáhla se a stiskla jeho křečovitě ztuhlé předloktí. „Severusi, žádný dluh neexistuje,“ řekla. „Harry a Artur udělali, co udělali, protože to bylo správné.“ „Takže, o čem se tu vlastně přeme?“ zeptal se u konce s veškerým důvtipem. „Ty to vážně nechápeš, že ne?“ zeptala se. V jejích očích se objevilo něco, co se nepříjemně blížilo soucitu. Když její slova nepopřel, tiše řekla: „Harry tě miluje. Tvé chování naznačuje, že ty k němu cítíš totéž.“ Zadíval se dolů na talíř, na svůj napůl snědený ořechový chlebíček, a zašeptal: „Ty víš, že ano.“ „Láska není jen o tom, že přijmeme člověka, kterého milujeme, ale také lidi v jeho životě. Když jsem se provdala za Rona, nevzala jsem si jen jeho, ale spolu s ním celou jeho rodinu. Ať se ti to líbí nebo ne, Remus je Harryho rodina.“ Zamračil se na svůj talíř. „Ale já si Harryho nevzal. Ty víš, že to v naší situaci není možné.“ „Možná ne, ale všechno, co jste mi ty i Harry řekli, mě vede k názoru, že oba máte zájem o něco trvalejšího, než jen malý flirt.“ Ačkoli se v něm všechno bouřilo - o svých pocitech nechtěl hovořit tak otevřeně - byla to Hermiona, kdo od počátku povzbuzoval jeho zájem o Harryho. Dlužil jí pravdu. Takže vzhlédl, aby se setkal s jejím pohledem, a připustil: „Chci, aby to trvalo tak dlouho, jak jen dovolí.“ „Jak dlouho myslíš, že může trvat vztah, v němž se jeden z partnerů chová krutě ke členu rodiny svého milence? Remus je jediný člověk v Harryho životě, který znal dobře jeho rodiče. Od chvíle, kdy zemřel Sirius, je pro něj jako strýc. Ubližovat Remusovi, je v Harryho očích stejné, jako ubližovat Ronovi nebo mně.“ „Takže to, co mi Lupin, udělal, shledáváte jako irelevantní? Ten muž se mě pokusil zabít!“ připomínal Severus. Veškeré staré rozhořčení způsobené oním incidentem, které se snažil potlačit, v něm znovu vzplálo. Hermiona stiskla paži, kterou stále ještě držela. Zadíval se na její bílou ruku ležící na jeho černém rukávu. Ačkoli se na ni zlobil, cítil vděčnost. Byla jedním z mála lidí, kterým nevadilo se ho fyzicky dotýkat. „Jak se to vezme, Severusi. Prodělal si příšerný traumatizující zážitek, ke kterému nikdy nemělo dojít,“ ohromila ho. „Ale?“ pobídl ji. V jejím ujištění totiž slyšel cosi nevysloveného. „Ale nenávist musí jednou skončit. Když k té události došlo, Remus nebyl sám sebou. Někdo, komu věřil, ho využil jako zbraň. Co se stalo, ho vyděsilo stejně jako tebe.“ 199

Severus uhnul pohledem. Věděl to. Lupin ten útok nikdy potom ani nezmínil. Když se dozvěděl, čemu jen o vlásek unikl, byl Remus Blackovým činem zděšený stejně jako James Potter. Ale to, že za to Lupin nebyl zodpovědný, stále nic neměnilo na tom, co se stalo. Ani to nesnižovalo riziko, které vyplývalo z přijetí vlkodlaka do Bradavic. Jeho námitky byly stále legitimní. Bez ohledu na to, jak provinile se díky Hermioniným postřehům cítil. Soustředil se na určitou část Hermionina sdělení, které mu dělalo starosti, a tlumeným hlasem se zeptal: „Když ponecháme stranou morální stránku tohoto problému, naznačuješ, že Harryho city ke mně by se kvůli tomu mohly… změnit?“ Hermionin povzdech mu napověděl, že mu stále uniká podstata. „To si opravdu netroufám říct. Předpokládám, že by to záviselo na tom, jak moc zlomyslný bys v této záležitosti byl. Harry znal tvůj postoj k Lupinovi ještě předtím, než jste se sblížili, takže pochybuji, že by ti to mohl zazlívat. Ale pokud ho budeš dráždit tím, že bys vlkodlaka kritizoval, zraníš ho víc, než ho už zraňuje tvůj postoj. Opravdu to tak chceš, Severusi?“ Náhle to pochopil. Syčivě se nadechl a měl pocit, jako by mu dala ránu pěstí do žaludku. Zničeně se podíval do jejích ustaraných očí, aby v nich našel odpověď. Ale dříve než si stačil urovnat myšlenky, někdo ho zezadu poplácal po rameni. O vteřinu později vklouzl Harry na křeslo, které předtím opustil. „Takže,“ řekl Harry s obnoveným optimismem. Znělo to, jako by k onomu nedorozumění vůbec nedošlo. Bylo jasné, že je nešpehoval. Hermiona mluvila dostatečně tiše, takže jejich rozhovor nedolehl dál, než tam, kde seděli. „Pověz mi, jak jsi přemluvil Fletchera, aby ustoupil.“ „Severus byl úžasný,“ šokovala ho Hermiona tím, že také opustila téma. „Poppy mi vyprávěla, jak vyhrožoval, že za Fletcherem přivede Joan Hollandovou.“ „Vážně?“ řekl Harry, jako by to nebyl jeho nápad. Zmatený vřelým úsměvem, který mu Harry věnoval, seděl Severus velmi tiše, zatímco se Harry přesunul a rozvalil na jeho křesle. Potter se neusadil, dokud se o něj pevně neopřel. Přemýšlel o diskuzi věnované Lupinovi. Rozhovor svých společníků nechal zvolna proplouvat kolem a zvažoval Hermionina slova. Vzpomínal na napětí, které dnes večer cítil, když čekal, že někdo znovu vytáhne spor o Lupinovi. Ale nikdo to neudělal. Později, když se všichni začali rozcházet, dokonce i Ron už vypadal sám sebou. Stiskl mu rameno a normálně mu popřál dobrou noc. Když ostatní za halasného sborového loučení zmizeli, Severus stál nehybně v zádveří bytu Weasleyových a nebyl si jistý, co se bude dít. Od té doby, co se v sobotu večer věci tak zdárně vyřešily, byla tohle jejich první roztržka. Harry se sice před ostatními choval přátelsky, ale Severus si byl dostatečně vědom společenských zvyklostí. Věděl, že by Harry nepral jejich špinavé prádlo před lidmi a nehádal by se s ním. Ale teď nemusel mít chuť strávit s ním noc. „Dobrou, Hagride,“ zavolal Harry na obra, který následoval nešťastného Longbottoma na cestě do jeho pokojů. Jakmile odešel i poslední z nich, otočil se k němu a tiše řekl: „Dnes večer jsi byl hodně potichu. Je všechno v pořádku?“ „Možná bys na tuto otázku měl odpovědět spíš ty,“ odvětil upjatě. Nechtěl ztratit hlavu. Začal si hrát s opravenými testy, které nesl v náručí. „Cože?“ „Jen říkám, že má poznámka o Lupinovi byla krutá.“ Do této chvíle uvolněný výraz v Harryho tváři nahradila obezřetnost. „Lituji, že jsem neprojevil dostatek… taktu. Pochopím, když budeš chtít dnešní noc strávit o samotě,“ řekl napjatě Severus. Harryho povzdech zněl velmi podobně, jako ten Hermionin. 200

„Když budeme spát odděleně, kdykoli se spolu na něčem neshodneme, tak spolu nebudeme nikdy. Pojď, půjdeme domů.“ Téměř omráčený náhlým přívalem úlevy, Severus ucítil, jak na jeho zádech přistála ruka. Vedla ho ke schodům do sklepení. Zmijozelská sklepení pro Harryho znamenala domov? Když po cestě hlavní chodbou míjeli spící portréty, krátce pohlédl na svého společníka. Harryho pohledná tvář byla napjatá. Všechno, co o tomto muži věděl, mu říkalo, že Harry byl stále ještě rozrušený. Vešel s ním do svých pokojů. Nenáviděl to ticho. Pochodně na stěnách a krb se rozhořely, aniž by Potter zamumlal jediné slovo. Jakmile byli uvnitř, Harry zamířil rovnou do ložnice. Severus se zdržel v obývacím pokoji, jen aby odložil dokončené školní práce na stůl, a potom následoval svého milence dovnitř. Harry byl v koupelně. Jeho přítel se zjevně velice rychle svlékl, protože Potterovy věci ležely v neuspořádané hromadě na křesle v rohu pokoje. Na tom nebylo nic neobvyklého, jen to mlčení, bylo mezi nimi nové. Za normálních okolností by Harry ohlásil, kam se chystá. Severus se pomalu svlékal a přál si mít Hermionin dar urovnávat spory. Bolelo ho, že mezi sebou jeho přičiněním měli takový odstup. Teď se necítil dostatečně uvolněně, aby zůstal nahý. Proto přešel k prádelníku a vytáhl odtud noční košili. Nechtěl si ji obléknout, aby tak v Harrym nevyvolal pocit, že nestojí o sex, ale zároveň byl příliš nesvůj. Kvůli mlčení, které mezi nimi zavládlo, na něj nedokázal čekat neoblečený. Po krátkém zaváhání se do noční košile navlékl. Když Harry konečně opustil koupelnu, byl zavinutý do Severusova černého županu. Ačkoli věděl, že Harry byl velmi citlivý na chlad, který ve sklepení vládl, Severus si nemohl pomoct a vnímal koupací plášť jako další bariéru, která mezi nimi stála. S těžkým srdcem ho vystřídal v koupelně, aby i on provedl večerní hygienu. Když se za deset minut vrátil, pochodně byly zhasnuté. Místnost ozařovalo jen světlo ohně z krbu. I to se zdálo perfektně normální. Přesto, když Severus přistoupil k posteli, nebyl si jistý, jestli je vítaný. Harry se pousmál a nadzvedl přikrývku. Tělo jeho milence bylo pod ní nahé. Když ho Severus uviděl, pocítil úlevu a vlezl si k němu. Uložil se na polštář uprostřed lůžka a Harry se otočil čelem k němu. „Vím, kdo a co jsi, Severusi. Bude to v pořádku,“ ujistil ho Harry. „Možná bys mi mohl osvětlit, co to znamená,“ odsekl. V jeho hlase zaznělo ponížení. Měl příliš pocuchané nervy, než aby dokázal cokoli přijmout snadno. „Znamená to, že vím, jak jsme odlišní. Nečekal jsem, že to bude snadné nebo dokonalé. Oba musíme přijmout, že se budou dít věci, ve kterých spolu radikálně nebudeme souhlasit. Nemůžeme je ale nechat, aby změnily, co k sobě cítíme. Abych byl upřímný, šokovalo mě, jak snadno jsme spolu v uplynulých několika dnech vycházeli. Na obloze se dříve nebo později musely objevit mraky,“ řekl Harry filozofickým tónem. Pod tím vším, ale mohl Severus vytušit, jak byl znepokojený a jak moc se držel zpátky. „Nechci, aby se objevily mraky,“ odpověděl hlasem vzdorovitého dítěte. „Já taky ne,“ řekl Harry a naklonil se k němu, aby ho políbil. Severus vydechl úlevou. Když se mnohem později oddělili, aby se mohli nadechnout, Severus se upřeně zadíval do těch lehce rozostřených omámených zelených očí. Harry opravdu vypadal, že je ochotný na jejich neshodu zapomenout. Coby Zmijozel prožil šok. Jeho milenec se nepokusil změnit jeho názor pomocí odpírání sexu. Harry v jeho reakci očividně postřehl něco zvláštního, a tak se zeptal: „Co se děje? Vypadáš… já nevím… překvapeně.“ 201

„Asi jsem čekal, že mě požádáš, abych s přijetím Lupina souhlasil kvůli tobě,“ přiznal zdráhavě Severus. „Zmijozel by to tak udělal.“ „Měl bych něco takového čekat já od tebe?“ zeptal se Harry. Nezdálo se, že by ho takové vyhlídky nějak znepokojovaly. Uhnul pohledem, potom se na Harryho znovu podíval a řekl pravdu. „Pravděpodobně.“ „Díky za varování,“ řekl Harry s hravým úsměvem, který Severuse zmátl. Potom natáhl ruku a stáhl mu sponu z vlasů. Rozprostřely se kolem jeho ramen. Severus se pokusil soustředit na probírané téma. „Takže mě o to nepožádáš?“ Harryho tvář náhle vypadala vážně a vzal jeho obličej do dlaní. „Vím, co ti můj otec a jeho přátelé udělali. Jak se k tobě chovali. Jakákoli připomínka té doby musí být bolestivá. Nechystám se tě požádat, abys kvůli mně udělal něco, co nenávidíš. Bradavice jsou tvůj domov. Nechci, aby ses tady trápil nebo byl nešťastný.“ Harry ta slova myslel vážně. Severus polkl náhle staženým hrdlem a na okamžik stočil pohled jinam. Když si myslel, že opět získal sebekontrolu, obrátil se zpátky a řekl: „Ale stále chceš, aby Minerva na místo učitele Formulí přijala Lupina.“ „Nebudu ti lhát. Můj život by byl mnohem jednodušší, kdyby se můj nejlepší přítel a čestný strýc, k sobě chovali normálně. Ale nejsem dítě. Vím, že všechno nemůže být takové, jak bych chtěl. To jen… Posledních devět let si Remus procházel peklem. Potloukal se po Siriusově domě a neměl co dělat.“ „Udělal jsi z něj strážce tajemství, je to tak?“ ověřoval si Severus kus neúplné informace. Vídal Lupina tři noci v měsíci, kdy mu doručoval Vlkodlačí lektvar. Nikdy spolu však neprohodili víc, než jen pár základních zdvořilostních frází. Věděl, že Black odkázal všechno, co měl, Potterovi. Lupin žil od konce války v rodném domě Blackových, ale to bylo vše. Harry chodíval Lupina několikrát do měsíce navštívit, ale o těchto návštěvách se spolu nikdy nebavili. „Byl to jediný způsob, jak ho přimět, aby přijal pomoc, ale… nemá tam nic na práci. Tváří se, jako by nic, ale já vím, jak těžké to pro něj je. Já jen… vím, že jednoho dne, až tam přijdu na pravidelnou návštěvu, najdu ho se stříbrnou kulkou v hlavě.“ Severus viděl, jak těžké pro Harryho bylo snažit se vyslovit onu poslední část s klidem. Mohl ale cítit, jak reálným pro jeho milence tento strach byl. Severus se pokoušel sám sebe přesvědčit, že není jeho starost, co se s tím proklatým vlkodlakem stane. Ale představa, že by Harry skutečně vstoupil do tak příšerné sebevražedné scény, mu zmrazila krev v žilách. „Ale to už by stačilo,“ řekl Harry a ovinul kolem něj paže. Vůně a teplo, které z Harryho sálaly, konejšily jeho rozjitřené nervy. Severus se nechal líbat, ačkoli jeho mysl zůstávala u předchozího rozhovoru. Harryho slova ho znepokojila víc, než by byl ochoten přiznat. Odtáhl se, aby mu usnadnil svlékání noční košile. Posadili se zpátky, tváří v tvář, tělo na tělo, zatímco jejich moc prostupovala kůží, stejně jako tělesné teplo. Severuse přivádělo v úžas, jak uklidňující vliv na něj výměna energií měla. Šokovaně si uvědomil, že její absence byla součástí nepříjemných pocitů, které během jejich výměny názorů prožíval. V okamžiku, kdy se spolu začali přít, proudění moci mezi nimi ustalo. Nyní bylo spojení znovu otevřené a Severus se cítil mnohem uvolněnější. Harryho ústa byla jako obvykle návyková. Prakticky okamžitě se v těch sladkých hlubinách ztratil. Chtěl víc, a tak se přetočil na záda a stáhl Harryho na sebe. Jejich jazyky klouzaly ústy v důvěrném tanci, zatímco se klín s ohromující povědomostí uhnízdil v druhém klíně. Následný nárůst moci byl takřka stejně omračující jako fyzické vjemy. Harry se zhoupl v bocích a vyslal skrze ně oba výbušnou vlnu potěšení. 202

Ale přesto to nebylo dost. Hladový po mnohem dokonalejším spojení Severus roztáhl nohy a nechal Harryho sklouznout mezi svá stehna. K jeho překvapení se Harry z jejich polibku odtáhl, zvedl hlavu a zahleděl se na něj. Jeho prsty se hravě rozběhly po Severusově klíční kosti a vyvolaly v něm zachvění. Byl to ale neobvykle zadumaný výraz ve tváři jeho milence, co si získalo jeho pozornost. Ve chvílích, jako byla tato, by Harry neměl přemýšlet. Vzhledem k tomu, že se výměna magií nepřerušila, Severus usoudil, že nejde o nic zlého, ale bylo zjevné, že má Harry na mysli něco důležitého. „Děje se něco?“ zeptal se. Když uviděl nejistotu v Harryho tváři, napjaly se mu svaly. „Ne, já jen, že…“ Harryho tváře získaly sytou barvu. „V uplynulých dnech jsi byl úžasně… vstřícný. Jen jsem přemýšlel, jestli nechceš změnit poměr sil.“ „Poměr sil?“ opakoval. Přemýšlel, jestli to znělo tak přihlouple a nechápavě, jak se právě cítil. „Však víš,“ napovídal Harry, v tu chvíli už celý šarlatový. „Chceš být dnes večer nahoře?“ „Ach…“ Odvrátil se od toho vyčkávavého pohledu. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se cítil v pasti. Někde vzadu ve své mysli si uvědomoval, že to bylo vůbec poprvé, kdy mu milenec nabídl takový dar. Usilovně se pokoušel nalézt způsob, jak s grácií odmítnout, ale zároveň té myšlence věnovat tolik pozornosti, kolik zasluhovala. „O co jde?“ zeptal se tiše Harry. „Je to… obtížné,“ slyšel sám sebe prohlásit při pohledu do těch trpělivých očí. „Co přesně?“ Harry zněl naprosto zmateně. „Já…“ Slova prostě nepřicházela. Po celý svůj život se kvůli tomu, co potřeboval, cítil být méně mužem. Jak by mohl nahlas a před člověkem, kterého respektoval víc, než kohokoli jiného, přiznat, že dává přednost tomu, někomu přidržet, než aby někdo přidržel jemu? „Ty…?“ pobídl ho jemně Harry. Nevěděl, co má dělat, a tak se zhluboka nadechl. Cítil, jak mu hoří tváře. Pravděpodobně byly ještě červenější než Potterovy. Hledal slova, ale stále žádná nenacházel. „Severusi?“ Když se opět setkal s jeho pohledem, Harry se zeptal: „Zřejmě existuje nějaký důvod, proč nám to v těch několika případech tak perfektně klapalo, že ano?“ Cítil, jak napětí ještě víc vzrostlo, a tak ihned pokračoval. „Bylo to perfektní, protože jsme oba dělali to, čemu dáváme přednost, je to tak?“ „Ty…?“ Harry vypadal, jako by i on měl problémy se slovní zásobou. „Tahle věc mezi mnou a Juliem pokaždé vyvolávala problémy. Oba jsme vždycky chtěli být nahoře.“ Julius. Ten bastard se jmenoval Julius. Nicméně, teď byla sotva vhodná doba, aby se zabýval detaily. Ve světle tohoto odhalení byl Severus Harryho původní nabídkou zmatený. „Ale ty jsi mi nabídl, že mě necháš…“ „Nehodlám se znovu dopustit stejné chyby,“ řekl Harry. „To, co jsme společně našli, je mnohem důležitější, než kdo co komu udělá. Ještě jsme moc nemluvili o tom… co máme rádi v posteli. Chci mít jistotu, že ti dávám to, co potřebuješ.“ Severus došel k závěru, že při jednání s Harrym by si stejně dobře mohl vyříznout jazyk. Ten muž ho tak často připravoval a schopnost mluvit, že by klidně mohl být němý. Pak konečně zase našel slova a nakřáple zachroptěl: „Dáváš mi, co potřebuji. Jsi jediný, kdo to kdy udělal.“ „Nebudeš tomu věřit, ale v mém případě platí totéž,“ odvětil tiše Harry. 203

Severus v jeho hlase slyšel upřímnost. A i kdyby neslyšel, Harryho trpělivost, kterou projevil v té záležitosti týkající se vlkodlaka, by byla dostatečným důkazem. Nyní toho cítil příliš mnoho, než aby dokázal reagovat slovy. A tak si Harryho přitáhl zpátky dolů, k dalšímu polibku, a nechal mluvit činy. Příval magické energie způsobil jeho nervové soustavě šok, ale nějak to vydržel. Harryho rty a ruce, jako by byly všude. Hladil a líbal ho s horečnatým zanícením. Netrvalo dlouho a Severus se proměnil v roztřesenou hmotu bez kostí, v pouhou rozechvělou protoplazmu. Harry vypadal, že drží pohromadě jen o maličko lépe. Jeho milenec prozkoumával nyní už známé tělo a jeho plíce dýchaly zhluboka, jako by to byly dva kožené měchy. Severusovi uniklo zoufalé zakňourání. Jeho kolena byla vyzvednuta vzhůru k ramenům a Harrymu se tak odhalil pohled na jeho pozadí. Lil se z něj pot, sténal, zoufale lapal po dechu, protože Harryho hlava se sklonila, aby znovu předvedl tu úžasnou záležitost s jazykem v jeho anusu. Stejně jako včera v noci i dnes výbuch pocitů způsobil jeho nervovému systému zkrat. Magická energie protékající Harryho vlhkým jazykem do toho nejcitlivějšího otvoru byla sama o sobě dostatečná, aby Severuse naprosto zrušila. Když se spojila s účinností kluzkého jazyka, změnila ho v blábolící trosku. Nedokázal myslet; nemohl mluvit; nebyl dokonce ani dost příčetný, aby byl sám schopen nějakých doteků. Jediné co dokázal, bylo cítit a reagovat. A on skutečně reagoval. Kdyby tu byl někdo jiný než Harry, zoufalé naříkání, které opouštělo Severusovo hrdlo, by ho muselo ztrapnit. On si je však sotva uvědomoval. A vlastně cokoli dalšího kromě pohybujícího se jazyka. Severus si ani nevšiml, kdy Harry přivolal lubrikant. Povšiml si ho až ve chvíli, kdy kluzké prsty nahradily onen nepochybně markantně citelný jazyk a vklouzly do něj. Když tito šikovní návštěvníci navázali kontakt s prostatou, pokoj naplnilo zasténání. Kdyby na jeho pokojích nespočívalo ztišující kouzlo, ten zvuk by pravděpodobně probudil polovinu Zmijozelu. Ačkoli nazýval Toma Raddlea mistrem, netušil, co to slovo vlastně obnáší, dokud do něj předchozí noci nevstoupil penis Harryho Pottera. Nyní to bylo stejné. Když si Harryho tupý široký úd razil cestu dovnitř, Severusovo tělo i duše se vzdaly zdrcujícímu dobyvateli. Všechny buňky v jeho těle byly odtrženy a ocejchovány koncentrovanou slastí, kterou vyvolalo Harryho vniknutí. Vstupoval do něj nádherně dlouho a pomalu. Každý jeden centimetr Harryho ho naplňoval a roztahoval. A potom… A potom se Harry začal pohybovat. Zprvu zvolna, ale postupně zrychloval. To když vášeň překonala poslední zbytky zdrženlivosti jeho milence. Harry takřka bolestně sténal. Jeho hluboké výkřiky rezonovaly a pronikaly skrze obě těsně spojená těla. Zvuky, které vyluzoval sám Severus, se pohybovaly někde mezi vzlyky a naříkáním. Rozkoš byla tak intenzivní, že vyvolávala až neúnosné pocity nahoty a obnaženosti. Harry vpadl do pradávného rytmu, pohyboval se rychleji a pronikal do něj razantněji, dokud nevtrhl až domů. Plnou silou a tak tvrdě, že Severus sklouzl po posteli a vrazil hlavou do pelesti. Harryho ruce na jeho bocích ho okamžitě přitáhly do bezpečí, ale hned další příraz ho přesunul zpět na konec postele. Byl to pravděpodobně ten nejdivočejší a nejbouřlivější sex v jeho životě. Zdálo se to příliš brzy, když v něm Harry najednou znehybněl, a Severus hluboko v sobě spíše tušil, než cítil výron horké tekutiny. Jeho tělo si ho citelně uvědomovalo. On sám vystříkl jako gejzír, jakmile dal Harry průchod uvolnění. Jeho smysly byly zmatené, ta nejintenzivnější extáze jako by nikdy neměla skončit. Harry nakonec naposledy zasténal a zhroutil se na něj. Severus zabořil tvář do té neuspořádané změti černých vlasů na Harryho hlavě a prostě jen vdechoval sladkou vůni svého milence. Pokoj se s ním točil. 204

Když z jeho poněkud bolavého anusu Harry vytáhl teď už ochablý penis, zalapal po dechu. Spustil nohy dolů a vmanévroval je tak, aby ona mrtvá váha, která nesla jméno Harry Potter, spočívala přímo mezi jeho doširoka roztaženými, důkladně ošukanými stehny. Severus zaúpěl pronikavou bolestí, když mu každý jednotlivý sval na bedrech připomněl, že mu už není sedmnáct. Nebesa! Jestli takhle budou pokračovat, vzájemně se pozabíjejí! Ale byl by to úžasný způsob, jak odejít, pomyslel si a nedokázal přitom potlačit ďábelské uchichtnutí. Dech jeho partnera mu prozradil, že Harry už usnul. Jedna jeho část cítila, že by se měl urazit. Věděl ale, že ztráta vědomí jeho milence byla jasným svědectvím o kvalitě milování, které právě absolvovali. Ohromený vším, co právě společně sdíleli, shlédl na Harryho. Nikdy nepotkal nikoho, jako byl on. Pottera nijak nezarazilo, když mu řekl, že v posteli nedává přednost dominantní roli. Nevypadalo to, že by kvůli svým preferencím v jeho očích nějak klesl. Naopak, Harry se zdál potěšený, že jejich odlišné potřeby tak skvěle pasují dohromady. Neobjevil se jediný náznak, že by o něm Harry začal smýšlet hůř, protože ochotně podrží. Vypadalo to spíš, jako by si ho pro to ještě víc vážil. Nemohl uvěřit, že by cokoli z toho mohlo být skutečné a už vůbec, že by to vydrželo. Jenže těžká váha spícího muže, která se k němu tiskla, byla neoddiskutovatelně skutečná. Když se Severus na svého milence díval, věděl, že nikdy v životě k nikomu necítil něco takového. Nikdy si ani nemyslel, že by byl tak hluboké náklonnosti vůbec schopen. Miloval Harryho tak strašně, až ho to děsilo. Nebylo nic, co by neudělal, aby toho muže učinil šťastným. Ale ne, ozvalo se jeho svědomí, které v tu chvíli rozpoznatelně znělo jako Hermiona. Bodlo ho u srdce. Vybavil si bolest v Harryho očích, když mluvil o strachu, že by jednou mohl najít Lupina, až si sáhne na život. Jeho samotného by nesmírně potěšilo, kdyby viděl, že jsou všichni Pobertové dočista mrtví. Ale ta část, která milovala Harryho, se zhrozila myšlenky, že by jeho milenci mohlo něco takového ublížit. Sobecká část jeho já si nemohla pomoct a uvažovala, jaký dopad by na jejich vztah Lupinova sebevražda měla. Harry sice mohl být dostatečně velkorysý, aby mu odpustil, že se k Lupinovi za jeho života choval krutě, ale pokud by se vlkodlak dostal do tak zoufalých potíží, aby si kvůli nim vzal život, jak byl mu Harry mohl odpustit. Severus byl téměř výhradně odpovědný za utrpení, k němuž byl Harryho starý přítel odsouzen kvůli veřejnému prohlášení o jeho pravé podstatě. Harry byl úžasný muž, ale nebyl svatý. Lupinova smrt by fatálně poznamenala jejich vztah. A Severus nemohl dopustit, aby se něco takového stalo. Harry Potter byl jedinou naprosto dobrou věcí, která se mu v životě přihodila. Bez ohledu na cenu, on nikdy neohrozí to, co s Harrym měli. Nevěděl ale, jestli takovou cenu dokáže zaplatit. Harry ho o to nepožádal. Popravdě, Harry přísahal, že to ani neudělá. Zmijozel v Severusovi přemýšlel, jestli Potterova slova nebyla delikátním plánem, jak hrát na pocity viny a změnit tak jeho názor. Pokud to tak bylo, fungovalo to dokonale. Jenže jeho srdce vědělo, že tohle se nestalo. On sám nebo Zabini by dokázali zosnovat takovýto podloudný plán, ale ne Harry. Pokud by skutečně chtěl, aby Severus změnil názor, požádal by ho o to přímo. Harry se s ním jen podělil o své obavy. O Lupinově sebevraždě mluvil stejně, jako s ním sdílel jakékoli jiné myšlenky. Bylo těžké vědět, že byl jedinou překážkou, která bránila, aby byl Harry šťastný. Líbat Pottera přede všemi těmi lidmi se teď z nějakého důvodu zdálo mnohem snazší, než morální dilema, s nímž momentálně zápasil. Kdyby ustoupil a požádal Minervu, aby Lupina zaměstnala, věděl, že by to udělala. Nebyla hloupá. Navzdory svým nepochybně předpojatým názorům Severus uznával, že Lupin byl jedním z nejkompetentnějších učitelů, které kdy Brumbál přijal. Nebýt jeho prokleté podstaty, kterákoli škola 205

by si mohla gratulovat, kdyby měla učitele Lupinova kalibru. Severus nemohl popřít, že jeho Nemesis z dětství by proti Millerovi rozhodně znamenala zlepšení. Měl by ustoupit a požádat Minervu, aby Lupina přijala. A učinit tak Harryho, Hermionu, Rona a všechny ostatní nekonečně šťastnými. Také by to znamenalo den co den čelit poslednímu z grázlů Jamese Pottera. Dokázal by to? Žít v Bradavicích vedle Lupina dokázal už v průběhu Harryho třetího ročníku, ale bylo to těžké. Pouhý pohled na Lupina u učitelského stolu působil jako sůl sypaná do ran, které mu v minulosti způsobilo každodenní ponižování. Pokaždé, když Lupinovi nesl Vlkodlačí lektvar a vzpomínal na věci, na které se většinu času pokoušel zapomenout, uvědomil si, že je znovu stržen starými pocity. Jen pomyšlení, že by tu Lupina dennodenně měl, musel s ním jednat jako s kýmkoli jiným, mu způsobovalo bolesti břicha. Ne, to by nemohl udělat. Dokonce ani pro Harryho ne. Tolik po něm nikdo nemohl žádat. Ale Harry ho o to nepožádal, uvědomil si. Harry ho nepožádal. A to bylo podstatné. Dokud to Harry neudělá, není to jeho problém. Nebo si to Severus alespoň namlouval, když jeho dech zpomalil a obklopila ho temnota sklepení.

WWWWW „Ještě jednou vám všem děkuji, pracovali jste tvrdě. Zdá se, že letošní NKÚ a OVCE budou mimořádně vyčerpávající. Doufám, že jsou studenti připraveni. Z vašich zpráv ale vyplývá, že ano. Dobrá práce. Pokud nejsou žádné další body k projednání, navrhuji, abychom dnešní setkání ukončili dřív a užili si pěkné počasí,“ řekla Minerva a zářivě se na ně usmála. Poradu zaměstnanců uzavřela o dvacet minut dříve. Sluneční záře se rozlévala po stole a svítila Harrymu a Hermioně do očí. Dokonce i zde, v pátém podlaží, mohli slyšet, jak si dole v zahradě prozpěvuje drozd. Všichni prožívali pravou jarní horečku, pomyslel si Harry, když Neville i Blaise zmizeli dřív, než většina z nich vůbec stačila odsunout židli od stolu. „Musím opravit nějaké domácí úkoly,“ ozval se vedle něj tiše Severus. Harry pohlédl na devět palců vysokou hromadu sesypaných pergamenů, která ležela před jeho milencem. Jestli bude čekat, než se tím Severus prokouše, tak se uvidí až v červenci. „Proč si to nevezmeš ke mně? Mé pokoje jsou odsud jen jedno poschodí. Ušetříme čas a víš dobře, že když jsem poblíž, práce ti jde rychleji od ruky,“ vtipkoval Harry tlumený hlasem. Obklopovala je sice spousta hluku způsobená vrzáním židlí a rozhovory jejich spolupracovníků opouštějících místnost, které přehlušily cokoli soukromého, co by mohlo být řečeno, ale představa, že by Severuse na veřejnosti uvedl do rozpaků, se mu nelíbila. Severus na něj vrhl napůl umravňující pohled a šeptem odpověděl: „Protože když jsi poblíž, tak mi to nemyslí.“ „Slibuju, že budu hodný,“ zašeptal Harry přímo do Severusova ucha. Způsobil mu tím bezmocné zachvění a to ho potěšilo. Oči, které se do něj zabodly, ale vůbec nevypadaly pobaveně. K jeho překvapení Severus tiše řekl: „O tom, že jsi hodný, není sporu.“ Ten kompliment ho potěšil, a tak šeptem upřesnil: „A dokonce se budu chovat slušně.“ 206

„Naděje umírá poslední,“ odvětil Severus. Harry se však usmál, protože věděl, že vyhrál. Když vzhlédl, zjistil, že kromě něj zůstali u stolu už jen Severus, Ron a Hermiona. Zahleděl se na Rona, který se pokoušel Hermioně pomoci s asi jednu stopu vysokou hromadou svitků, která stála na protější straně stolu. Hermiona byla zrovna pod stolem a trousila něco o přirozeném talentu svého manžela, který se před chvílí s nadšením pokoušel být užitečný. Když Ron zachytil, že se na něj dívá, ohlédl se. „Minerva se nezmínila o tom, že by se uvolnilo Millerovo místo. Nemyslíte, že ten idiot změnil názor, že ne?“ „Ne,“ ozval se Hermionin napjatý hlas pod stolem. „Miller mi dnes ráno řekl, že mu nabídli místo v Krásnohůlkách.“ „Proč myslíte, že nás Minerva nevyzvala, abychom někoho doporučili?“ zeptal se Harry a podvolil se tak nevyhnutelnému. Zároveň vzal Ronovi pergameny, protože ten v nich dělal ještě větší zmatek. Každý třetí mu zase upadl na zem. „Možná se v tak pěkný den chtěla vyhnout obvyklé hádce,“ ozval se za ním Severus a dodal: „Za chvíli se setkáme u tebe.“ Minerva zřejmě nebyla jediná, kdo se chtěl vyhnout hádce. Harry potlačil povzdech. Severus vzal své svitky a odešel, hábit v barvě havraních křídel vlál za ním. „Byla jsem si tak jistá, že změnil názor,“ řekla Hermiona, když konečně opět zaujala vertikální pozici. Harry čekal, dokud si nebyl jistý, že se dveře za jeho milencem pevně zavřely, a odvětil: „Má své důvody. Můj táta i Sirius se k němu chovali jako bastardi.“ „Jen je škoda, že následky zasáhly Remuse,“ řekla Hermiona. „Mohl bych s ním prostě zatřást. V téhle věci je tvrdohlavý jako beran,“ reagoval Ron. „Víte, jaké mívá záchvaty zlomyslnosti, když se naštve. Polovina těch zlých vzpomínek mohla být Severusova vina.“ Harry se přistihl, že zase vzdychá. „Možná to částečně byla jeho vina, dokonce třeba i to všechno. Ale obvykle, když se věci vymkly kontrole, ti čtyři stáli proti jednomu. Nikdy nebojovali fér, Rone, a parta mého táty většinou vyvázla bez trestu.“ „Ale sám Severus přiznal, že Remus ho nikdy nenapadl,“ řekla Hermiona. „To ti řekl?“ zeptal se ohromeně Ron. „A kdy?“ „Mluvila jsem s ním dnes ráno během přestávky po třetí hodině,“ odpověděla. Konečně se jí podařilo dát pergameny do pořádku. „A i kdyby. Remus v tom, co se stalo, nebyl úplně bez viny,“ trval na svém Harry. Zlobilo ho, že je tato věc obrátila proti sobě. „Co tím myslíš?“ zeptal se Ron. Ucukl rukou, kterou vztáhl po svitcích, protože ho přes ni Hermiona pleskla. „Remus možná Severuse nepopichoval, jako to dělali táta a Sirius, ale ani je nikdy nezastavil. Věděl, že to nebylo správné. Přesto tam stál a dovolil to. Myslím, že právě tohle dělá Severusovi takové potíže mu odpustit,“ svěřil se jim Harry. 207

„Sirius a tvůj táta byli jediní přátelé, které Remus kdy měl,“ připomněla mu Hermiona. „Já vím,“ řekl Harry. „Ale… my jsme byli v prvním ročníku jedinými přáteli Nevilla. A on přesto našel dostatek odvahy, aby nás zastavil, když si myslel, že děláme chybu. Přesto chápu, proč Remus udělal to, co udělal, Hermiono. Zároveň ale rozumím, proč mu Severus nemůže odpustit.“ „Já si jen přeju, aby tu nenávist dokázal nechat za sebou,“ řekla Hermiona. „To není dobré pro nikoho.“ „Jo, já taky,“ přiznal Harry. A potom, pro odlehčení atmosféry dodal: „Takže… nechcete jít ke mně a pomoci mi být hodný, až bude Severus opravovat úkoly?“ „Rozhodně ne,“ zasmál se Ron. „Beru Hermionu na vzdálenější stranu jezera, takže my rozhodně budeme hodně zlobiví. Ty i Severus se k nám klidně můžete připojit, pokud si najdete své vlastní místo.“ Ron se zahleděl na Hermioninu věž ze svitků. „A nejsou dovoleny žádné pergameny.“ „Díky, ale myslím, že Severus chce tu práci opravdu dodělat,“ řekl Harry. Věděl, že romantická schůzka u jezera na místě vzdáleném pouhých několik yardů od jejich někdejších rodičů, by byla poslední věcí, kterou by on a Severus chtěli. „Takže… nejlepší bude, když tam půjdeš a odvedeš jeho pozornost,“ smála se Hermiona. Naládovala horu svitků do batohu, který byl dostatečně velký, aby se do něj vešla dojná kráva. „Už jsi někdy slyšela o zmenšujících kouzlech?“ zeptal se jí Harry. „A už jsi někdy zkoušel najít zmenšené pergameny rozsypané v trávě?“ odvětila drze. Postavila se a vlepila mu letmý polibek na tvář. Ron jí vzal batoh a oba ho s pozdravy a několika nemravnými poznámkami opustili. „Ahoj, Martine,“ zdravil Harry o pět minut později portrét na svých dveřích. „Ten Zmijozel je uvnitř. Měl vaše heslo, takže jsem mu nemohl zabránit ve vstupu,“ hlásil mu obraz kouzelníka se zrzavou bradkou. V jeho jindy přívětivé tváři se objevil mrzutý nesouhlas. „O tomhle už jsme mluvili, Martine,“ řekl Harry a snažil se zůstat klidný. „Nechoval ses k němu hrubě, že ne?“ „Ne víc, než ten Solemnusův zkažený potomek,“ žaloval Martin. Harry si povzdechl a bez jediného dalšího slova prošel dovnitř. Občas chápal, proč Severus nechtěl, aby jeho dveře střežil nějaký obraz. Když se rozhlédl po obývacím pokoji, musel se usmát. Severusovi stačilo deset minut o samotě, a už pokryl servírovací stolek precizně srovnanými štůsky pergamenů. Jeho milenec právě seděl v rohu pohovky a na velké knize lektvarů, kterou měl položenou v klíně, opravoval domácí úkoly. Šálek jeho čaje stál vedle něj, nebezpečně uložený na opěrce gauče. „Wingardium leviosa,“ řekl Harry a odlevitoval hrnek, než mohlo dojít k nějaké nehodě. Pohyb šálku zřejmě odlákal Severusovu pozornost od papírů, na kterých pracoval, protože reagoval roztržitým: „Ahoj.“

208

„Ahoj,“ odpověděl Harry. Cítil, jak se mu v obličeji rozlil šťastný úsměv. Severus vypadal, že se tu cítí dobře. „Jak moc hnusně se k tobě Martin choval?“ „Je pozoruhodné, jak efektivní může být připomenout některým z portrétů, jak hořlavý může být lak, který je pokrývá,“ utrousil Severus. „To jsi neudělal,“ zasmál se Harry. „Zcela jistě ano. A potom jsem mu prozradil, že jsem v sedmém ročníku vyhrál soutěž v sesílání kontrolovaných ohňů,“ řekl Severus. „A to jsem litoval tebe,“ odvětil Harry a smál se ještě víc. „Kvůli čemu?“ Severus se na něj konečně podíval. Harry se široce usmál a zamířil k pohovce. „Nemám tušení.“ Potom se zadíval na hromádky pergamenů na stolku. „Kolik ročníků tu máš? Všech sedm?“ Severus rezignovaně přikývl. „Zabere ti celou noc, než to všechno uděláš,“ stěžoval si Harry. „Díky, že jsi mě na to upozornil,“ ušklíbl se Severus. Harry ukázal na nejbližší hromádku. „Kde máš vzorové odpovědi?“ Pohled, kterým po něm Severus střelil, byl nenapodobitelný. „Tento předmět učím již déle než třicet let. Nepotřebuji žádné vzorové odpovědi.“ „Jak ti pak ale můžu pomoct opravit tuhle hrůzu, když k tomu nebudu mít vzor?“ „Ty mi chceš pomoct?“ Severus vypadal šokovaně. „Chci tě celého vysát, ale vím, že k tomu nebudu mít příležitost, dokud se neprokoušeme tímhle.“ Zdálo se, že jeho jindy za všech okolností klidného milence jeho slova naprosto vykolejila. Což Harryho potěšilo. „Takže… jak poznám, jestli je odpověď správná?“ Severus hlasitě polkl a působivě suše odvětil: „Předpokládám, že by bylo příliš bláhové doufat, že by sis mohl zapamatovat alespoň něco z toho, co ses o Lektvarech učil v prvním a druhém ročníku?“ Odmlčel se a s nadějí v očích se na něj zadíval. Ať už v jeho výrazu našel cokoli, způsobilo to, že se ty tenké rty ušklíbly. Mohlo se jednat o pobavení nebo podrážděnost. Po chvíli Severus dodal ještě sušším hlasem: „Očividně ne. Tak tedy, projdi ten štos, který leží přímo před tebou, a podej mi úkol Lydie Hannové.“ Harry udělal, jak mu řekl. Severus strávil pár chvil pročítáním všech odpovědí, a potom vrátil pergamen Harrymu. „Je to zcela správně. Pokud se odpovědi budou alespoň přibližně shodovat s těmito, připiš jim body…“ „I Nebelvírům?“ vtipkoval Harry. Severus předstíral pohoršený pohled. „Obzvlášť Nebelvírům. Pokud si ona ubohá parodie na školní kolej nevylepší prospěch do konce tohoto týdne, Minerva si na mě došlápne. Každopádně, pokud narazíš na více než čtyři chybné odpovědi, dej ten papír stranou a já to opravím sám. Zvládneš to?“ „Víš, už tady učím několik let,“ připomněl mu Harry. Sarkastický výpad jeho milence ho jako obvykle pobavil. „Ano, něco takového jsem zaslechl,“ odvětil Severus s naprosto vážnou tváří a potom obrátil svou pozornost zpět k pergamenům ve svém klíně. Harry se zasmál a ponořil se do práce. 209

Stačily mu pouhé tři minuty, aby pochopil, proč bývá Severus ze svých studentů tak často frustrovaný. Druháci pokazili otázky na věci, které si pamatoval dokonce i Harry, aniž by se při tom musel dívat do správných odpovědí. Byly to chyby, které jasně ukazovaly, že studenti nedávali vůbec žádný pozor. Slunce se na podlaze pod okny posunulo o více než jednu stopu dál. Jedinými zvuky, které se celou dobu ozývaly, byl jejich dech a škrábání brků o pergameny s domácími úkoly. Když si Severus frustrovaně povzdechl, Harry vzhlédl. „Zdá se, že když jde o Lektvary, jsou neobyčejně natvrdlí,“ řekl s účastí Harry. Severus mu věnoval podrážděný pohled a rozzlobeně odvětil: „Možná už chápeš, proč jsem neustále žádal Albuse, aby mi dal ono prestižní místo učitele OPČM. Ti tupohlavci věnují Obraně alespoň trochu pozornosti.“ „Ale ty máš pro lektvary veliké nadání, Severusi. Dokonce i já jsem si z toho něco zapamatoval,“ ujišťoval ho Harry. „Například?“ odsekl Severus. „Pokud pracuješ s dračím jedem, musíš použít keramiku,“ odpověděl rychle Harry. Severusův výraz potemněl. „Jediným důvodem, proč sis uchoval nějaké vzpomínky, je, že Neville si tuto informaci nezapamatoval, a díky němu tehdy v učebně Lektvarů jeho rodina málem vymřela po meči.“ Harry se musel smát, protože to byla pravda. Dokonce i teď se mu vybavila velice jasná vzpomínka, jak musel uhýbat keramické nádobě, která k Nevillovi přiletěla přes stůl rychlostí příslovečné střely. A to dříve, než se dračí jed stihl prožrat pracovní deskou a ukápnout mu na kalhoty. Teď když o tom přemýšlel, vyděsilo ho, kolik podobně vyhrocených situací Severus zachránil. Jistě, Severus potom nikdy nebyl nijak zvlášť přívětivý. Ale způsob, kterým pokaždé dokázal studenty ve svých hodinách uchránit fyzického zranění – což během tohoto předmětu neustále hrozilo – nebyl ničím jiným než zázrakem. „Máš pravdu. Ale… no tak. Pojďme si udělat takovou ozdravnou přestávku.“ „Ozdravnou co?“ zeptal se Severus. Jeho výraz i hlas se zdály podezřívavé. Ale když mu Harry odebral z rukou úkoly a bezpečně je uložil na stůl, nebránil se. „Ozdravnou přestávku. Přicházím o rozum, když sedíš tak blízko,“ postěžoval si a sklonil se, aby tu zamračenou tvář políbil. „Myslel jsem, že už se stalo,“ utrousil Severus, ale neodtáhl se. Když Harryho rty našly Severusova ústa, vypadalo to, že se veškeré napětí z toho temně oděného těla, o které se opíral, vytratilo. Nakonec potřeboval vzduch, a tak se zhluboka nadechl Severusovy sladké vůně. Stále ho přivádělo v úžas, že mu tyhle věci Severus dovoluje. Když jeho pravá ruka začala pracovat na prvním z tuctů droboučkých knoflíčků na Severusově brokátové vestě, jeho přítel nijak neprotestoval. Naopak. Když jeho rty našly odhalený krk, Severus zavzdychal. „Líbí se ti to?“ ujišťoval se Harry, protože zkrátka miloval, když to Severus přiznal nahlas. „Ne, je to naprosto odporné,“ popíchl ho Severus. Konečný efekt ale pokazil zoufalým: „Níž… prosím.“

210

Harry mu nadšeně vyhověl. Jemná kůže na Severusově hrdle měla svou specifickou chuť. Harry se k ní přisál a oždiboval ji, snažil se nezanechat stopy – alespoň ne příliš mnoho. Potěšené vzdechy, které ze Severuse vycházely, mu prozradily, že jeho milenec tohle potřeboval stejně jako on sám. Bylo to tak perfektní, tak správné. Bylo těžké uvěřit, že to měl nadosah téměř celý život, a prostě si toho nevšiml. S radostí by se v Severusových ústech utopil, strávil by v jeho náručí celou věčnost, žil by pro… „Harry?“ On i Severus znehybněli. Jeho jméno se ozvalo jen pár stop od místa, kde se tak zapáleně líbali. Harry si zděšeně uvědomil, že nezabezpečil krb před návštěvami. „Harry, mám pro tebe novinku, které nebudeš věřit!“ Povědomý chraplavý hlas se z krbu ozval dříve, než se v něm zhmotnil obraz. „Minerva mi hned ráno letaxovala, aby… Ach! Strašně se omlouvám.“ Hluboký hlas přetékal rozpaky. „Jen jsem… Severusi?!“ Jakmile oba rozpoznali hlas Remuse Lupina, Severus jako by zmrzl. Harry se nejdříve krátce setkal s vyděšeným pohledem svého milence a potom se pomalu odtáhl. Dával si dobrý pozor, aby jeho jednání nevyznělo ani trochu provinile nebo uspěchaně. V povzbudivém gestu stiskl Severusovo rameno a otočil se tváří ke krbu. „Ahoj, Remusi,“ pozdravil muže s naprosto bílou tváří, černým oděvem a rozježenými prošedivělými vlasy, který na ně zíral z plamenů. Posadil se. Jizvy, které měl jeho starý přítel v obličeji, se zdály proti mrtvolně bledé pokožce obzvlášť zřetelné. Harryho erekce díky tomuto vyrušení zvadla jako narcis v květnu. „Remusi,“ konstatoval obezřetně Severus, když se také řádně usadil. Jeho vesta i předek košile byly rozepnuté do půli hrudníku. Harry se obdivoval Severusově vyrovnanosti, když si muž začal v klidu své oblečení zapínat. Jako by bylo úplně normální, že jeho nepřítel z dětství vykoukne z krbu a nachytá ho, jak si to s někým rozdává na pohovce. „Omlouvám se za vyrušení. Já… promluvíme si později,“ řekl naprosto vykolejený Lupin a rychle zmizel v plamenech. Harry se obával, že by vyrušení mohlo jeho velmi uzavřeného milence rozrušit, a tak – jakmile byl oheň zase jen obyčejným ohněm – rychle řekl: „Je mi to líto. Když jsem se vrátil, nenapadlo mě zajistit krb.“ „Jsem si jist, že jsi neplánoval muchlování na pohovce,“ řekl Severus takřka normálním hlasem. Harry na něj zíral. Jejich pohledy se do sebe zaklesly. V Severusových temných očích mohl vidět šok, ale nezahlédl v nich ani náznak výčitek, kterých se obával. K jeho neskonalému potěšení a úlevě v těch inkoustových hlubinách probleskovalo pobavení nad absurdností celé situace. „Vždyť nás znám. Měl jsem se postarat o preventivní opatření,“ trval na svém Harry. „Mrzí mě to.“ „Žádnou omluvu mi nedlužíš. Jsem dospělý. Vím, co dělám. Ale možná bys měl jít a urovnat to s Lupinem?“ šokoval ho Severus svým návrhem.

211

„Předpokládám, že máš pravdu, ale… měli jsme tu něco rozdělaného.“ Doufal, že to neznělo tak ukňouraně, jak se cítil, ale ironický úsměv, který se objevil v Severusově obličeji, byl jasným znamením, že jeho stížnost vyzněla tak zle, jak se obával. „Ano. Opravovali jsme domácí úkoly. Což musím dokončit, pokud dnes večer vůbec máme mít nějaký čas, abychom byli spolu,“ řekl Severus. „Touché,“ zasmál se. „To sotva. Ještě jedno takové touché a ani jedna z mých tříd nedostane své úkoly nazpátek a nebude se moci připravit na závěrečné zkoušky. Jdi a promluv si s Lupinem. Pokusím se to dokončit, než se vrátíš,“ slíbil Severus. Harry se zahleděl na haldy papírů, které před ním ležely. „Vážně si myslíš, že budu pryč tak dlouho?“ Severus se na něj podíval, jako by byl opravdu tak nepříčetný, jak si momentálně připadal. „Lupin tě právě přistihl in flagranti. Se mnou. Umíš si představit, že na to bude stačit krátký rozhovor?“ „Bože, jak jsem se do téhle situace vůbec dostal?“ zeptal se Harry a mimoděk si přejel rukama obličej. Vůbec netušil, jak by měl tuhle věc Remusovi přednést. Uměl si jen představit, jak se jeho starý přítel musí cítit, když ho načapal v objetí Severuse Snapea. „Vyrušil jsi zaneprázdněného Mistra lektvarů od práce; tak ses do této situace dostal. Teď si urovnej hábit a utíkej, než Lupina klepne pepka,“ poradil mu Severus a znovu uchopil brk a štos pergamenů. „Bereš to odporně dobře,“ řekl Harry a vstal. Zatřásl svým hábitem, aby ho urovnal. Bylo to beznadějné. Byl stejně zválený jako jeho vlasy. Na oboje seslal rychlé narovnávací kouzlo, které však fungovalo pouze na oblečení. Jako obvykle. „Myslel bych, že budeš jenom rád, když se dozvíš, že Lupina kleplo.“ Severusův upřený pohled byl znepokojujícím způsobem pronikavý. „Byl bych… než jsem měl tebe. Nejsem příjemný člověk, Harry, ale… Nechci tě úmyslně zranit.“ Harry cítil, jak se v něm po těch slovech všechno sevřelo. Bylo vidět, jak ztrápeně Severus vypadal při pouhém pomyšlení, že by Harrymu ublížil. Když s ním navázal vztah, vůbec neočekával, že by se mohl tak změnit. Spíš čekal, že se každý jednotlivý den bude podobat bitvě. Úsilí, které Severus vložil do snahy přizpůsobit se mu, a to, jak se ujišťoval, jestli je Harry šťastný, ho přivádělo v úžas. Tato gesta ho víc než cokoli jiného přesvědčila, jak moc pro svého milence znamenal. Severus se možná nikdy dostatečně neuzdraví ze svých zranění. Nedokáže si užívat pomyšlení na soužití s Remusem Lupinem, nebo to, že by tu vlkodlak učil. Ale pokud už kvůli Harrymu Severus urazil takový kus cesty, možná to bylo víc než dost. Přistoupil k pohovce a sklonil se pro další hluboký polibek. Navzdory svému pracovnímu vytížení se od něj Severus neodtáhl. Byl to nakonec Harry, kdo jejich polibek přerušil. Užíval si Severusovu chuť ve svých ústech a magii, která mezi nimi protékala. Zhluboka se nadechl. Když se mu mysl pročistila a beznadějná erekce odezněla, zašeptal: „Miluju tě. Jen pro případ, že bys na to zapomněl. Ještě to počítáš?“ Severusovo obočí se ve výmluvném gestu povytáhlo. Vypadalo to sebekriticky a lehce pobaveně zároveň. „Tohle bylo po padesáté osmé.“ 212

„Za pouhé čtyři dny?“ Harry byl lehce šokovaný. V těchto věcech nikdy nebyl tolik výřečný, ale nakonec, nikdy dřív nebyl s nikým, jako byl Severus. Severus přikývl. Pokoušel se předstírat nezúčastněnost, ale Harry mohl vidět, jak velice potěšený pod tou chladnou fasádou byl. „No, ale je to pravda,“ řekl. „Jestli máš v plánu odejít, měl bys to udělat hned. Jediné slovo navíc a neodejdeš odtud dřív než před snídaní,“ varoval ho Severus. Ta myšlenka byla velice svůdná. Harry se zasmál a přinutil se odstoupit od pohovky. Opravdu se musel vypořádat s Remusem. „Nepokoušej mě. Připadám si jako nezdárný školák. K čertu, jak bych o nás měl s Remusem mluvit?“ Dostalo se mu upřímného, zato ďábelského úsměvu. „Naštěstí je to tvůj problém a ne můj. Užij si návštěvu.“ „Bastarde,“ reptal Harry. „Ano, ve všech ohledech,“ souhlasil samolibě Severus. Harrymu došlo, že s ohledem na Severusovu rodinnou historii, by jeho poznámka mohla být bolestivá, a vykoktal omluvu. „Promiň. Nemyslel jsem. Nechtěl jsem tím…“ „Harry, já vím, jak jsi to myslel. Prosím, jdi teď navštívit svého přítele a nech mě dokončit práci.“ Harry nechtěl nic jiného, než znovu vklouznout do Severusova náručí, ale zdráhavě přikývl a otočil se ke krbu. Z nádoby stojící na římse nabral letaxový prášek. O minutu později vyklopýtal z krbu v obývacím pokoji rodiny Blackových. V předchozích letech, kdy se tu zabydlel Lupin, pokoj prodělal řadu změn. Veškeré stěny byly čerstvě vymalovány. Široké pohodlné pohovky potažené kůží nahradily původní trouchnivějící starožitnosti, které si pamatoval ze svého mládí. Světlo a pokojové rostliny naplnily místnost životem a radostí. Jedinou věcí, která do celého obrazu nezapadala, byl viditelně rozrušený muž, který seděl uprostřed gauče. Lupin vypadal, jako by byl tím, co viděl, téměř zdrcený. Jeho zjizvená intelektuální tvář vypadala prázdně a strnule. „Ahoj, Remusi,“ pozdravil nervózně Harry, když se po svém nedůstojném příchodu narovnal a oprášil popel z hábitu. Když se na něj Remus podíval, ulevilo se mu. „Ahoj, Harry.“ Nevěděl, jak by měl přesně začít, a tak zahájil nervózním: „Hádám, že to byl tak trochu, šok, že jo?“ „Myslíš to, že jsem tě uprostřed odpoledne našel, jak se muchláš se Severusem Snapem? Ano, řekl bych, že to byl tak trochu šok,“ odpověděl Remus s netypickým sarkazmem. Harry mohl v jeho hlase slyšet stěží potlačovaný hněv. Povzdechl si. „Mrzí mě, že jsi to musel zjistit takhle, Remusi. Měl jsem v plánu, že ti to řeknu, jakmile se uvidíme. Ale je to úplně čerstvá záležitost a nemluvili jsme spolu už od doby…“

213

„Od doby, kdy ses pomátl?“ navrhoval Remus. „Harry, copak tě drží pod Impériem? Jak se něco takového mohlo stát? Chci říct… Vím, že jste si byli blízcí, když se z vás staly děti, ale teď jste dospělí… Myslel jsem… pro lásku boží, je to Severus Snape! Byl to Smrtijed! A úhlavní nepřítel tvého otce…“ Vůbec to neznělo jako Remus. Remus byl vždy jemný, podporoval ho. „Nepotřebuju, abys mi dával lekce z historie, děkuji pěkně,“ přerušil ho Harry, než to mohlo zajít příliš daleko. „A… ne, Severus mě nedrží pod Impériem. Ačkoli to není tvoje věc, celé to byl můj nápad.“ „Tvůj nápad,“ opakoval Remus, jako by to nic neznamenalo. „Vím, že se tomu těžko věří, ale já ho miluju, Remusi. Myslím… Myslím, že on by mohl být ten, kterého jsem hledal celý svůj život,“ vyznal se tiše Harry. „U Merlinových vousů! On tě ale má pod Impériem!“ trval na svém Remus. Vypadalo to, že ho ta možnost skutečně zneklidňuje. „Ach můj…“ Slova mu odumřela na rtech, když si povšiml upřímného znepokojení v Remusově tváři. Jeho jizvy teď vystupovaly ostře, jako by to byly čerstvé rány. V Remusových modrých očích se blýskalo, což Harry v minulosti viděl jen jednou – oné osudné noci v Chroptící chýši, když svého tehdejšího učitele viděl, jak se proměnil ve vlkodlaka. Remus byl očividně hluboce znepokojený. „Podívej, nejde tu o nic nečestného. Je to ten nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl, a…“ Vyděšený pohled v Remusově obličeji ani trochu nemizel. „Harry, znám Severuse Snapea déle než třicet osm let. Není schopen přátelství ani věrnosti. Po Tomu Raddleovi je to, myslím, nejmocnější temný čaroděj, jaký se kdy v Bradavicích objevil. Když mu bylo jedenáct…“ „Znal víc kleteb, než studenti čtvrtého ročníku. Tohle už jsem slyšel,“ řekl Harry. „Když se s někým měřil tváří v tvář, nikdo jeho věku nebyl tak mocný. Někdy to vypadalo, jako by se ti mohl dostat přímo do hlavy. Byl to ten nejděsivější bastard, s jakým jsem se kdy setkal. A to do toho zahrnuju i Voldemorta.“ „A to je důvod, proč se na něj Pobertové vždycky vrhli v přesile?“ odsekl Harry, nyní opravdu rozzlobený. Remus zamrkal. „Cože?“ „Vím, co mu táta a Sirius dělali. Nikdy nešlo o férový boj. Vždy byl v nevýhodě.“ Remusova tvář zrudla hněvem. „Byl to proradný zmijozelský bastard, který nikdy nikomu neprojevil loajalitu! Nebyl věrný dokonce ani příslušníkům své vlastní koleje, Harry! Roky dělal poskoka Luciusi Malfoyovi. V sedmém ročníku s ním měl ale poměr, po kterém na něj seslal kletbu…“ „Která tomu hajzlovi způsobila vředy, kdykoli se mu postavil. Já o tom vím,“ dokončil větu Harry. „On ti o tom řekl?!“ Remus se tím zdál tak šokovaný, jako když je předtím načapal na pohovce. „Tohle všechno je pradávná minulost, Remusi,“ odporoval Harry. „Neznáš opravdového Severuse a nikdy ani nebudeš.“ 214

„A ty si myslíš, že ho znáš?“ pochyboval Remus. Díval se na něj, jako by byl desetiletý zlobivý kluk. „Voldemort proti němu používal Legilimens a přesto nikdy nepoznal, že ho Snape špehuje. Co tě vede k přesvědčení, že jsi chytřejší než Voldemort?“ Harry byl z té hádky unavený, a tak se snažil, aby v jeho odpovědi nezazněl už žádný hněv. „Nejsem chytřejší. Prostě znám Severuse. V hloubi své duše. Remusi, naše magická moc se vzájemně propojila.“ Remusova ústa, která se otevřela připravená na další kolo námitek, nyní sklapla se slyšitelným cvaknutím zubů. Po chvíli šokovaného ticha se zeptal: „Opravdu?“ Harry obezřetně přikývl. Nebyl si jistý, jakým způsobem jeho „čestný“ strýc tak osobní informaci přijme. Ostatně, nevěděl jistě dokonce ani to, jestli by Severus chtěl, aby o tom vůbec někdo věděl. Jenže výměna moci byla jedinou věcí, která by jeho předpojatého přítele mohla přesvědčit, že ho Severus nezneužívá. „Nikdy jsem to nezažil. Vůbec nikdy,“ přiznal tiše Remus. „Ani já. Vím, že máte se Severusem opravdu špatnou společnou minulost, ale… ke mně se chová hezky. Přísahám. My… hodíme se k sobě.“ Když viděl, že mu Remus konečně naslouchá, dodal: „Byl bych opravdu moc šťastný, kdyby ses s tím smířil. Vím, že vy dva nikdy nebudete kámoši, nebo něco takového, ale… bylo by fajn nemuset si mezi vámi vybírat.“ Remusův výraz bylo v tu chvíli velice těžké přečíst. Stále vypadal šokovaně, ale jeho modré oči už opustila strnulost. Místo toho se v nich objevilo něco, co Harry mohl téměř označit jako zdráhavý respekt, kdyby nevěděl, jak absolutně nemožné by to bylo. Po chvíli mlčení Remus řekl: „Prohrál bych, že je to tak?“ Přikývnout na znamení souhlasu bylo jednou z nejtěžších věcí, jaké kdy Harry musel udělat. Remus patřil k oporám jeho života. Nechtěl ho ztratit, ale otevřený konflikt kvůli volbě milence by nesnesl. Severus bude dlouhodobou součástí jeho života, a pokud by to Remus nepřijal, nemohl by se cítit dobře ani s jedním z nich. „Bože, Harry, ty si nikdy nevybíráš tu snadnější cestu, že ne?“ zeptal se Remus, na rtech mu pohrával lehký úsměv. Harrymu se najednou podlomila kolena, když se jeho příteli vrátila jeho obvyklá dobrá nálada. Přešel k pohovce a usadil se vedle Remuse. „Ne, ale díky Severusovi to snadnější je.“ „Vážně?“ Remus zněl spíše zaujatě než pochybovačně. „Ano. Vím, že se tomu těžko věří, ale… pod všemi těmi jedovatými poznámkami je to dobrý člověk.“ „Budu ti muset věřit, Harry. Já… doufám, že se nemýlíš. Pro tvé vlastní dobro. Přál bych si, aby sis vybral kohokoli jiného na téhle planetě, ale… Přeju ti štěstí. Zasloužíš si ho.“ Remus vypadal, že to myslí vážně. „Díky,“ zašeptal přiškrceně. Oba pak zírali do plamenů v krbu. Ani jeden z nich očividně nemohl nalézt slova. Nakonec se Harry obrátil na Remuse a zeptal se: „Co to bylo za novinku? Vypadal jsi šíleně nadšeně, když ses objevil.“ Remus se uchechtl. „No, vlastně jsem ti šel poděkovat.“ „Poděkovat mi?“ opakoval Harry. 215

„Za to, že jsi mě Minervě doporučil na místo učitele Formulí. Začínám v září. Řekla mi, že jeden z jejích nejúctyhodnějších profesorů za ní přišel, aby prodiskutoval můj případ. Já… nevím, jak bych ti měl poděkovat, Harry.“ Remusův hlas se třásl emocemi. „Remusi?“ „Ano?“ odvětil Lupin. Zdálo se, že se už sebral. „Nebyl jsem to já, ačkoli bych rád,“ přiznal. „Cože?“ „Severus dal jasně najevo, že by mě na poradě rozcupoval, kdybych tě doporučil. Tak jako to udělal pokaždé. Zdálo se, že je to beznadějný případ,“ řekl zdráhavě. Lupin nevypadal, že by se ho jeho prohlášení dotklo. Místo toho se svého zmateného přítele zeptal: „Pak tedy Ron nebo Hermiona?“ „O tom pochybuji. Všichni vědí, co si o tobě Severus myslí. Vědí, že Minerva by neriskovala, aby došlo k podobnému skandálu jako v našem třetím ročníku,“ řekl Harry. „Ale kdo jiný by to mohl udělat, když ne někdo z vás tří? Neville?“ zeptal se Remus. Harry se nad tím zamyslel, ale nezdálo se mu, že by to byla pravda. „Ne. Pokud nikdo z nás nebyl ochotný se v této věci Severusovi postavit, pochybuji, že by to Neville udělal. Vždycky nás podporoval, ale návrhy tohoto druhu vždycky nechával na nás.“ „Kdo tedy zbývá?“ zeptal se Remus. Harry tu otázku rozvažoval. Existovala jen jedna reálná možnost. „Musel to být Severus.“ „Zešílel jsi? Kdybych hořel, ani by se na mě nevyčůral!“ „Měsíc co měsíc pro tebe vyrábí vlkodlačí lektvar,“ připomněl Harry. „Aby ochránil kouzelnický svět. Nedělá to kvůli mně. Nikdy by neudělal nic, čím by pomohl někomu z Pobertů.“ Po chvíli ticha Remus dodal: „Abych byl upřímný, kdybych byl na jeho místě, taky bych to neudělal.“ „Možná to neudělal pro tebe,“ vyslovil Harry v náhlém pochopení. „Proč tedy?“ zeptal se Remus. „Třeba to udělal kvůli mně. Včera v noci jsme o tom mluvili. No dobrá, pohádali jsme se. A já mu řekl, jak se o tebe bojím. Myslím, že byl dnes ráno za Minervou. To je jediná věc, která dává smysl. Ona by tě nikdy nepřijala, kdyby si myslela, že Severus vyvolá další skandál. Musel to být on.“ „Nechápu to, Harry. Severus Snape prostě neobětuje sám sebe,“ namítl Remus. „Remusi, ty ho neznáš. Opravdu ne. On…“ „Ano?“ povzbuzoval ho Remus. Vypadal, že je ochotný ho vyslechnout. „On by pro mě i umřel,“ přiznal tiše Harry. „Zní to, jako by sis byl úplně jistý,“ řekl Remus. Jeho hlas byl podivně tichý. „To jsem,“ odvětil Harry. „Myslím, že jsem jediný člověk, který kdy opravdu poznal skutečného Severuse.“ „Tedy, jestli máš ohledně toho doporučení Minervě pravdu, mohlo by to tak být,“ překvapil ho Remus svým souhlasem. „Ale musíš mi odpustit, když konečné rozhodnutí odložím na později. Je toho trochu moc, aby se to dalo přijmout. Udělám nám čaj. Potom budu chtít, abys mi vyprávěl, jak ses zamiloval do Severuse Snapea.“ 216

Harry v hlase svého starého přítele slyšel známky nedůvěry. Zasmál se a řekl: „Udělám, co budu moct. Ačkoli většina těch věci je poněkud soukromá.“ Uplynuly téměř čtyři hodiny, když se odletaxoval zpět do svých pokojů. Ze všeho toho vyprávění byl totálně vyčerpaný. Pokud nic jiného, přiměl Remuse, aby uvěřil, že jeho city vůči Severusovi jsou skutečné a nevznikly v důsledku působení černé magie. Mohl také říct, že si o něm Remus nepřestal myslet, že se zbláznil, když miluje Severuse. Poslední žijící přítel jeho otce však už alespoň neobviňoval Severuse, že na něj seslal Imperio. Což bylo pravděpodobně to nejlepší, v co mohl za této situace doufat. Jakmile po svém přistání v obývacím pokoji našel rovnováhu, jeho úsměv se rozšířil. Severus tam pořád ještě byl. Nebylo žádným překvapením, že stále ještě seděl na pohovce, ale k Harryho naprostému úžasu už zmizely hromady domácích úkolů. Severus oblečený do své šedobíle pruhované noční košile a županu odpočíval nad lektvaristickým magazínem. Vedle něj stál šálek kouřícího čaje. Jediným zdrojem světla byly plameny, které se rozhořely během Harryho letaxového přenosu. V pokoji zářily ostrůvky oranžových světel obklopených příjemnými temnými stíny nábytku. Severus vypadal mimořádně sexy, když jeho rysy prosvětlovalo světlo ohně. Harry nemohl uvěřit, jak dobrý pocit to byl – přijít domů a najít tam Severuse, jak na něj čeká. Jak… pevný mu díky tomu jejich vztah najednou připadal. Celou tu dobu, kdy žil s Juliem a cestoval s Kanonýry, ani jednou nepřišel domů a nenašel ho tam čekat, jako Severuse právě teď. Tedy, kromě té chvíle, kdy ho nachytal v posteli s někým jiným. Nebyl si však jistý, jestli se to počítá. Tohle se ale počítalo. „Vítej zpátky,“ pozdravil ho Severus. Když se jejich oči setkaly, v těch černých se objevilo něco jako nervozita. „Ahoj,“ zazubil se Harry. Severus dlouho studoval jeho výraz a potom se hloupě zeptal: „Předpokládám, že už jsi jedl?“ jako by hledal něco, co by mohl říct. „Ano,“ odpověděl Harry. Věděl, že mu smysl tohoto rozhovoru poněkud uniká, ale jeho nesoustředěná mysl se zasekla na hromadě opravených domácích úkolů stojících na rohu servírovacího stolku, a nedokázala se od nich odtrhnout. Věděl, kolik času by to zabralo jemu, kdyby ta práce byla jeho. „Ty ses tímhle vším prokousal, když jsem byl pryč?“ „Byl jsi pryč celé hodiny, Harry. A já tento předmět učím déle než třicet let,“ odvětil Severus. Když Harry dorazil až k pohovce, nabídl mu svůj šálek s čajem. Harry od něj stál skoro tři stopy daleko, přesto cítil jak ho Severusova moc vroucně objala, jako by vstoupil do slunečního světla. Což mu připomnělo jeho většinou nesmyslnou debatu s Remusem. To, co měl se Severusem, mohl sotvakdy někomu vysvětlit. Byl to dar, který bylo třeba si užívat. Vděčnější, než by dokázal vyjádřit, se Harry zhluboka napil mléčného nápoje a posadil se hned vedle. „Takže, jak to šlo?“ zeptal se ho Severus.

217

Harry si uvědomil Severusovu nervozitu, a tak se přisunul blíž a položil si paži na opěradlo gauče, takže se svého milence dotýkal celou levou stranou těla. „Ne tak špatně, jakmile překonal prvotní šok,“ odpověděl Harry a sklonil se, aby ho políbil na tvář. „Jak jsi ho přesvědčil, že tě nedržím pod Impériem?“ zeptal se Severus. Jako by byl do celého rozhovoru zasvěcený. „Ty jsi nás odposlouchával, ne?“ uchechtl se Harry pobouřeně. „To těžko. Ale tohle bych předpokládal, kdybych byl na jeho místě,“ odvětil klidně Severus. Harryho vyděsilo, když si všiml, že někde hluboko v jeho očích vidí obavy. Najednou mu došlo, jak obtížné pro Severuse muselo být, když ho poslal, aby si s Lupinem o jejich vztahu promluvil. Severus věděl, že Remus nemá důvod, aby ho podporoval nebo povzbuzoval. Bezpochyby by udělal všechno, aby ho od jeho snah odradil. Severus v jejich vztah nevěřil ani v těch nejlepších chvílích. Muselo pro něj být těžké nechat ho jít, když věděl, že někdo, koho Harry už od dětství respektoval, ho bude pomlouvat. S vědomím, jak se Severus právě teď musí cítit, tiše řekl: „Máš pravdu. Nejdřív byl podezřívavý, ale podařilo se mi ho přesvědčit, že se mezi námi neděje nic nekalého.“ „Jak jsi to udělal? Kdybych byl na jeho místě, nepřesvědčilo by mě nic jiného než Veritasérum,“ řekl Severus. „No, když už jsi to zmínil…“ zasmál se Harry, ačkoli věděl, že to Severus myslel smrtelně vážně. „Naštěstí jsem na rozdíl od tebe poněkud výřečnější, pokud jde o city. Já… řekl jsem mu, že mezi námi došlo k magické výměně. Doufám, že to nevadí.“ Severus napjatě přikývl. „Jak na to reagoval?“ „Tedy, podle mě si pořád myslí, že jsem se zbláznil, ale na konci večera Remus nepochyboval, že jsem přesně tam, kde chci být.“ „A… jsi přesně tam, kde chceš být?“ otázal se tiše Severus. Napjaté svaly ho zrazovaly, nebyl tak nad věcí, jak by si asi přál. Harry podržel pohled svého milence. Nenáviděl tu nervozitu, která v jeho očích dosud přetrvávala. Ale když už nic jiného, Severus měl dost odvahy, aby se na to zeptal. Ještě před několika dny, by se nezmohl ani na to. „No, raději bych byl v posteli, kde bychom se vzájemně přiváděli k šílenství a společně se potili, ale když to pominu… tohle mi stačí.“ Pro jednou řekl něco správně. Koutky Severusových rtů se vytočily vzhůru a po chvilkovém zaváhání si dovolil skutečný i když malý úsměv. „Dnes ráno jsi mluvil s Minervou o Remusovi, je to tak?“ zeptal se Harry. Nevěděl, jaký druh odpovědi by měl očekávat. Nejpravděpodobnější by bylo popření. Severus na něj však nejdřív prostě jen upřeně hleděl a potom odpověděl: „To doporučení jsem musel předložit já, Harry. Ona by mu jinak nedala další šanci a nepřijala by ho.“ „Nežádal jsem tě o to,“ připomněl mu. „Nikdy bych tě nežádal o něco, kvůli čemu by ses musel cítit tak… nesvůj.“ „Já vím. Cokoli se stalo, vzešlo jen z mé hlavy,“ řekl Severus. Očividně očekával to nejhorší. „Udělal jsi to pro mě,“ řekl Harry. 218

Tentokrát se Severus ani nepokoušel bránit smíchu. Byl zhrublý ironií, ale i tak vítaný. „Jistě jsem to neudělal pro Lupina.“ „Děkuju ti,“ zašeptal Harry a sklonil se pro líný polibek. Když se od sebe později bez dechu odtáhli, Severus ho varoval. „Neděkuj mi tak rychle. Možná toho budeme celý život litovat. Neumím… Tedy, v kontaktu s kterýmkoli z Pobertů se ve mně nikdy neprobouzely mé nejlepší vlastnosti.“ Harry v tom postřehl opravdové varování. Přejel prsty po Severusově čele. „Remus už není Poberta, Severusi. Je to prostě muž. Stejný, jako ty nebo já.“ „Spíš vlkodlak,“ opravil ho Severus. „V tom je drobný rozdíl. Uvědomuješ si, že pokud selže v užívání lektvaru, mé sentimentální jednání uvrhne všechny studenty do smrtelného nebezpečí?“ Harry chápal, že jeho obavy jsou oprávněné a přikývl. „Já vím… a oceňuju, že to riskuješ, ale… Remus si svůj lektvar nezapomněl vzít už od mého třetího ročníku, není to tak?“ „Harry, pokaždé u něj stojím a čekám, dokud to nespolkne. Nehodlám to znovu dopustit.“ Severus vypadal, že očekává výbuch. Pro Harryho nebylo těžké si představit, jak napjatá ona úplňková setkání musela být, pokud Severus pokaždé dával najevo, že Remus není hoden důvěry a nedokáže svůj lektvar užívat sám. Celá tato záležitost musela být pro Remuse velmi ponižující. Uvědomil si, jak moc od těchto dvou letitých nepřátel žádal, když chtěl, aby tu kvůli němu žili vedle sebe. „No, alespoň víme, že ho bere. Nemusíme se bát,“ řekl nakonec. Představa, že by byl Remus takto ponižován každý měsíc, se mu nelíbila, ale… jeho starý přítel ve třetím ročníku na svůj lektvar zapomněl a málem to mělo tragické důsledky. Ačkoli oné noci, kdy Sirius uprchl z Bradavic, došlo k zásadním polehčujícím okolnostem, Harry Severusův postoj chápal. Někdo mohl zemřít. „To je všechno, co k tomu řekneš? Žádné - můžeme mu věřit?“ Severus se téměř ušklíbl. Skutečně, Severus byl připravený, že mezi nimi kvůli tomu vypukne válka. Harry si povzdechl. „Remus je vlkodlak, Severusi. A tohle je škola plná nevinných dětí. Musíme přijmout bezpečnostní opatření. Já osobně si nedokážu představit nikoho vhodnějšího, kdo by dokázal zajistit bezpečnost studentů, než tebe.“ Když uviděl, že Severus sklonil pohled, tiše řekl: „Bude to fungovat.“ „Bude?“ V hlase svého milence slyšel strach, a tak ho pevně objal. „Ano, slibuju“ ujistil ho. „Jak to můžeš vědět? Remus a já jsme se během tvého třetího ročníku sotva snesli a nyní je mezi námi mnohem víc nenávisti než tehdy,“ řekl Severus. „Já… nechci, aby to skončilo tím, že mě budeš nenávidět, Harry.“ Harry si uvědomil, jak velice skutečný jeho strach byl. Pohladil svého milence po zádech. „Jak bych tě mohl nenávidět? Kdykoli mezi námi vznikl nějaký konflikt, zvolil si mé štěstí místo toho svého. Vím, jak moc těžké pro tebe bylo tohle udělat a taky vím, že to bylo kvůli mně. Remus je sice jeden z mých nejstarších přátel, ale ty jsi můj milenec, Severusi. Pro mě jsi na prvním místě. A vždycky budeš.“

219

Viděl, jak moc tomu Severus chtěl věřit. Zároveň ale tak velké víry zatím ještě nebyl schopen. Harry uvažoval, jestli by věc, kterou chtěl se Severusem v pravý čas projednat, mohla utišit jeho starosti. Otočil se na pohovce tak, aby svému příteli mohl hledět do tváře, a položil mu ruku na břicho zahalené do županu. „Je tu pár věcí, které bych s tebou chtěl probrat,“ řekl. „Důležitých věcí. Myslíš, že je na to teď vhodná doba?“ „To zní hrozivě,“ vtipkoval Severus, zatímco kolem sebe vztyčil tucty neviditelných hradeb. „Ne, nejsou hrozivé, jen… důležité,“ sliboval Harry. „V pořádku?“ Severus ostražitě přikývl, a tak začal. „Za tři týdny se škola na celé léto uzavře.“ Po jeho slovech následovalo další strohé přikývnutí. Harry viděl, že napětí jeho přítele astronomicky narůstá. „Vím, že normálně zůstáváš celé léto tady v Bradavicích. Měl jsi to v plánu i letos?“ Harry se vyptával opatrně. Věděl, co by si pro ně pro oba přál, ale také si dával velký pozor, aby na Severuse příliš brzy a příliš silně netlačil. Pokud bude chtít Severus zůstat v Bradavicích, chtěl, aby jeho milenec věděl, že on tu zůstane s ním. Severus sklopil hlavu a polohlasně řekl: „Tak dalece jsem o tom ještě nepřemýšlel.“ „Ne? To se ti vůbec nepodobá,“ pokusil se Harry odlehčit situaci. Jeho snaha však vyšla naprázdno. Severus se setkal s jeho pohledem a tiše přiznal: „Je těžké dělat plány do budoucna, když žiješ jen přítomností, a čekáš, že o všechno přijdeš.“ Harry pochopil, že s touto pravdou Severus den co den žije. Tento muž strávil celý svůj život čekáním na to, až udeří nějaká katastrofa. Dobře, ale tomu teď bude konec. Harry byl tady a ujistí se, že tohle už se Severusovi nikdy nestane. Jeho život už nebude pouhým přežíváním utrpení. „Já… ech… doufal jsem, že když si o tom promluvíme, tak tomu zabráníme,“ řekl. Severus výmluvně zvedl obočí, a tak pokračoval. „Od doby, kdy jsem začal učit v Bradavicích, trávíme s Ronem a Hermionou léto společně. Většinou cestujeme a nakonec zůstáváme asi tak týden v Doupěti.“ „V Doupěti?“ zopakoval naprosto nechápavě Severus. Ona rozpadlá usedlost byla součástí Harryho života už od jedenácti let, takže přirozeně předpokládal, že o něm bude vědět i Severus. Potom mu ale došlo, že v uplynulých letech měl Severus jen velice málo příležitostí, aby se o Weasleyových dozvěděl něco osobního. „Doupě je místo, kde žijí Molly a Arthur Weasleyovi. Není to tak hrozné, jak to zní. Od doby, kdy většina dětí dospěla a našla si vlastní bydlení, je tam spousta místa pro hosty. Pokud tam s nimi nebudeš chtít zůstat, můžeme se vrátit domů dříve,“ nabídl mu rychle Harry. „Ty… ty chceš, abych jel také?“ Severus vypadal opravdu šokovaně. „Samozřejmě, že chci,“ Harry se ze všech sil snažil neodseknout. „Proč myslíš, že ti to všechno vykládám?“ „Abys mě informoval o svých plánech?“ odvětil Severus.

220

Pochopil, že Severus se nepokoušel dělat potíže. Ve skutečnosti se bál, že by celé léto zůstali rozdělení. Harry se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit. Důvěra nevznikne přes noc, ani po pár dnech neuvěřitelného milování, připomínal sám sobě. „Našich plánech,“ opravil ho. „Našich plánech?“ opakoval Severus. „Ano. Chci, abychom byli spolu. Jestli nechceš cestovat, tak zůstaneme tady, ale… Doufám, že se rozhodneš jet. Pokaždé je to skvělá zábava. Letos jsme si naplánovali řecké ostrovy. Viděl jsem je jen letmo, během famfrpálového turné, a, no… Chtěl bych tě mít na opuštěné pláži. Chci vidět svět s tebou po mém boku, Severusi. Co si o tom myslíš?“ dodal chvatně. Podle Severusova výrazu poznal, jak moc ho vyvedl z míry. Jako milenec vypadal téměř tak konsternovaně, jako předtím Remus. „Za celý život jsem se nedostal dál než do Londýna,“ řekl Severus. „Já vím,“ odvětil Harry a pohladil ho po rameni. „Já… cestování mi moc nejde,“ varoval ho Severus. „To nevíš. Nikdy dřív jsi to nedělal. Máš o všechno takový zájem… mohl by sis to zamilovat. Můžeme to zkusit. Když tě to nebude bavit, můžeme se vrátit sem.“ „To bys udělal? Zrušil kvůli mně své plány?“ Severus vypadal ohromeně. „Mám v plánu být s tebou. Když spolu nebudeme na řecké pláži, tak strávíme léto tím, že to budeme dělat postupně ve všech pokojích v Bradavicích. Vezmeme je jeden po druhém,“ zazubil se Harry. „Budeme dělat…? Ach.“ Severus zčervenal. Harrymu se líbilo, jak moc ho vyvedl z míry. „Takže o tom budeš přemýšlet?“ zeptal se. Severus na okamžik uhnul pohledem. Když se potom znovu setkal s tím jeho, zdálo se, že paniku dostal pod kontrolu. „Nepotřebuji si to promýšlet. Pojedu.“ „To je fantastický!“ jásal Harry a pevně svého přítele objal. „Mohl bys toho litovat,“ přinutil se podotknout Severus. „Nikdy. Skvěle si to užijeme,“ slíbil Harry svému opatrnému milenci. Severus vztáhl ruku a odhrnul mu z čela ty věčně neupravené vlasy. „Tohle je všechno, co jsi chtěl prodiskutovat? Říkal jsi důležité věci.“ Harry se široce usmál. Severusovi nikdy nic neunikne. „Je tu ještě jedna věc. Možná… možná, že do téhle se moc nepohrneš.“ Severus vypadal spíš pobaveně než znepokojeně. „Prohlašuji, že jsem byl varován. Do toho.“ Harry se zhluboka nadechl. Byl to jen Severus. Neměl tedy důvod k nervozitě. Severus ho miloval. Když už nic jiného, tohle Harry věděl. Ale láska k někomu měla určité stupně a jeho následující žádost mohla pro Severuse znamenat velký tlak. „Chci, abychom byli spolu,“ řekl Harry. Tohle potřeboval ozřejmit předem. „Ano. A…?“ pobídl ho Severus. „Chci, abychom spolu žili. Až se vrátíme z prázdnin, chtěl bych se přestěhovat dolů, k tobě do zmijozelského sklepení,“ prohlásil Harry tak klidně, jak jen tváří v tvář Severusovu naprostému šoku dokázal. 221

„Ty se chceš… přestěhovat do zmijozelského sklepení?“ opakoval Severus. „K tobě,“ potvrdil Harry. „Přemýšlel jsem, že ti nabídnu, abys ty žil se mnou tady. Můj byt je větší a světlejší a má lepší výhled, ale jsi ředitelem koleje. Musíš být k zastižení čtyřiadvacet hodin denně. Došel jsem k závěru, že bude mnohem praktičtější, když se já nastěhuju k tobě.“ „Vidím, že jsi o tom hodně přemýšlel,“ řekl Severus. Jeho svůdný hluboký hlas promlouval pomalu a líně, ale Harrymu bylo jasné, jak moc si Severus namáhal mozek. „V poslední době jsem nedokázal přemýšlet o ničem jiném,“ přiznal. „Tedy, o tomhle a o prázdninách. Já vím, že je to velmi důležitý krok.“ Severus se od něj lehce odsunul, ale jen tak daleko, aby jeden druhému snadněji viděli do očí. „Je to příliš velký závazek?“ zeptal se Harry, když se mlčení prohlubovalo. Severus nesouhlasně zavrtěl hlavou. Harry předpokládal, že to bylo dobré znamení. „Tak o co jde? Nevypadáš zrovna… šťastně,“ podotkl. Snažil se tou skutečností nenechat rozrušit. Severusova ruka se mu z vlasů přesunula na tvář. Temný pohled ho podrobně studoval a Harry nedokázal rozpoznat ani emoce, které se v něm skrývaly. Severus konečně vypadal, že se přiměje k odpovědi. „Nevím, jak se s tím vyrovnat… jak se vyrovnat s tebou. Je toho na mě trochu moc, Harry. Celý život jsem byl sám.“ Harry málem omdlel úlevou. „Já vím.“ „Víš?“ Díval se do těch pochybovačných očí a přemýšlel, jak to vysvětlit. Šance, že svého skeptického milence přesvědčí, byla asi tak stejně velká, jako když chtěl odpoledne změnit Remusův názor na jejich vztah. Musel ale tomuto úžasnému muži zkusit předat, co k němu cítí. „Myslíš, že jsem někdy měl někoho, komu by na mně záleželo tolik jako tobě? Dnes ráno ses zasadil o to, aby tu zaměstnali někoho, kdo byl tvým nepřítelem déle, než jsem naživu. Kvůli mně. Vím, kolik tě to stálo. A kolik tě to ještě bude stát, když budeš muset žít blízko Remuse. Takový… takový druh lásky nelze jen tak snadno přijmout s pokrčením ramen, Severusi. Ještě nikdy mě nikdo tak… nedojal, jako ty. Takže dokážu pochopit, o čem mluvíš.“ Jeho slova nebyla přijata s nedůvěrou. Severus sice nevypadal, jako by tomu uvěřil, ale jeho rysy zjemněly, a to bylo jasné znamení, že jeho vyznání přijal. Sklonil se k němu, aby ho objal. Zůstal tak dlouho. Cítil, jak mezi nimi proudí moc, a přitom vdechoval horkost a vůni svého milence. Jejich vzájemná blízkost ho konejšila. Usmál se. Severus uchopil pramen vlasů na jeho čele a pomalu nechal ten hustý porost protékat mezi prsty jako černý déšť, dokud nezakryl jizvu ve tvaru blesku. Několikrát to zopakoval a potom se tiše zeptal: „Skutečně si přeješ bydlet ve zmijozelském sklepení?“ „Víc než cokoli jiného,“ prohlásil. Nestaral se o to, jak toužebně jeho hlas zněl. Zdálo se, jako by Severus jeho návrh zvažoval celou věčnost. Potom opatrně souhlasil. „Myslím, že bychom to mohli zkusit. Zjistit, jestli to bude fungovat.“

222

Harry věděl, jak to bude fungovat. Úplně stejně jako všechno ostatní mezi nimi – úžasně. Než mohl Severus dokončit větu, Harry spojil jejich ústa. A potom, o jediný úder srdce později, stahoval svého milence dolů na pohovku. Způsob, jakým si jejich těla vzájemně vycházela vstříc, byl téměř příslibem, jak dokonale se spojí jejich životy. Harry to cítil v každém polibku. Stejně důležitá však byla jistota, že to tak cítí i Severus. „Harryyy…“ ten zadýchaný vyrážený zvuk slýchal téměř každou noc. Miloval ten zastřený pohled v Severusově tváři. Rychle svého společníka svlékl a se svým oblečením se vypořádal stejně bleskově. Jejich svršky se povalovaly kolem pohovky, ale tak to probíhalo po většinu nocí. Pohovka byla malá, ale ani jeden z nich nevypadal, že by mu to vadilo. Usadil se na Severusovi tak pohodlně, jako by se nacházeli uprostřed jejich obrovské postele. Ta štíhlá, ale silná stehna se doširoka rozevřela a Harryho boky prostě sklouzly dolů mezi ně. Na světě nebylo nic, co by mu přinášelo takové pocity, jako když vklouzl mezi Severusova stehna. Jako když ho pak sevřela a držela. Rukama hladil Severusovy boky a hruď. Ta místa by mu už měla být důvěrně známá, ale tyto netrpělivé doteky mu nikdy nezevšední. Stejně jako jejich vzájemné polibky. Každým dnem byly žhavější a hlubší. Dnes v noci splynuli takovým způsobem, jako by se vzájemně zachraňovali, a líbání bylo jediným způsobem, jak dostat do plic kyslík. Harrymu to tak rozhodně připadalo. Pokaždé, když se jeho jazyk přátelil se Severusovými mandlemi. Severusovy dlouhé paže se mu bez přestání pohybovaly po zádech a zadku a pobízely ho. Magie jeho milence prostupovala každý milimetr jeho potem pokryté kůže, která s ním přišla do kontaktu, a cítil, že ta jeho dělá totéž. Spojení mezi nimi bylo otevřené. Harry ucítil, jak se stehna, která ho pevně svírala, ještě víc rozevřela. Severus zavrčel a prudce se pohnul. Vzepjal se a zvedl pokrčené nohy k sobě. Zůstal tak zcela zranitelný, zcela odhalený. Ten pohyb přinutil Harryho bolavou erekci sklouznout přímo mezi půlky jeho milence. Skončil tam, kde toužil být, a zalapal po dechu. Tento okamžik ho pokaždé zcela odzbrojil. Po celý svůj život vnímal Severuse Snapea jako toho nejagresivnějšího vůdčího kouzelníka, s jakým se kdy setkal. V kouzelnickém světě nebyl nikdo, kdo by vzbuzoval takový respekt. Tento muž se mu ale noc za nocí odevzdával. Nešlo o to, že by penetraci prostě jen toleroval, ale aktivně ji vyhledával. A to byl ten nejúžasnější dar, který kdy dostal. Dnešní noci nedošlo k žádné změně v obvyklém scénáři. Vzduch se Harrymu zasekl v plicích, když se Severus přesunul do polohy, ve které chtěl být – s pozadím zvednutým k snadnému přístupu. Bylo to tak odlišné od toho, co zažíval s Juliem. Se Severusem nedošlo k žádné neshodě, k žádnému postrkování o to, kdo bude nahoře, nikdy žádné nepříjemné pocity. Byl to jen sex a radost a přemáhající láska. Všechny ty věci, o kterých věděl, že by měl pohlavní styk zahrnovat, ale nikdy je nezažil, než měl Severuse.

223

Když se Severus nadzdvihl, aby se s ním setkal, Harry mlčky přivolal lubrikant z ložnice a nanesl si ho na prsty. Zasyčení, které Severusovi uniklo, když do něj konečně vklouzl jeho ukazovák, Harryho málem oddělalo. Se Severusem bylo všechno tak intenzivní. V polovině případů se mohl udělat už jen z těch zvuků, které jeho milenec produkoval. Ten dychtivý a naříkavý patřil k jeho nejoblíbenějším, ale miloval je všechny. Harry strávil dlouhý čas laskáním a přípravou těsného kruhového svalu, aby ho vpustil dovnitř. Když se mu dostalo tichého souhlasu, rychle pokryl svůj penis lubrikantem s borovicovou vůní. Zaujal správnou pozici a potom pomalu vstoupil. Miloval pohled na to, jak mizí v tom těsném otvoru. Soustředěně protlačil penis skrze skrytý sval svěrače. Pokaždé to bylo jako zmocňovat se panny, protože Severusův vstup byl úzký jako té první noci, kdy si ho vzal. To sevření bylo nádherné, nejdokonalejší shoda, jakou kdy zažil. Pomalé pronikání bylo nervy drásající, ale zdálo se, že to byl způsob, který vyhovoval jim oběma. Stále ho přivádělo v úžas, jak se k sobě hodili, jak se jejich potřeby vzájemně doplňovaly. Během těch několika prvních nocí se hrozně bál, že se mu Severus jen snažil vyhovět a nechal ho nahoře. Očekával příchod nevyhnutelného - noci, kdy bude žádat, aby se vyměnili. Nebo hůř – udělá to, co Julius, a bude svůj souhlas používat jako nástroj v jiných oblastech jejich vztahu. Ale neodehrálo se to tak, jak se obával. Pokud šlo o sex, byl to vždy Severus, kdo se s naprostou samozřejmostí choval tak, jak Harry chtěl. Byl to Severus, kdo jednal, jako by měl jeho partner navrch a on byl odkázán na jeho milost. Bylo to teprve pár dní, co Harry došel k poznání, že Severusovi tento způsob skutečně vyhovuje. Jako by mu Harry, tím že si ho bral, prokazoval úžasnou službu. Harryho mozek měl jisté problémy, aby takové uspořádání přijal. Brát si někoho, pro něj bylo přirozené, tak jako pro většinu jeho partnerů. Během svého života se neustále dostával do situace, kdy musel přesvědčit jiného dominantního muže, aby mu dovolil být nahoře. Pro něj byl zázrak, že Severus chtěl, aby si ho vzal. Vždyť věděl, jak bylo vzácné, aby jeden kouzelník věřil druhému natolik, aby mu umožnil naplnění jeho potřeb. Až do smrti bude vděčný, že mu Severus dovolil zaujmout v posteli dominantní roli, a to nejen občas, ale každou noc. Taková reakce ale očividně nebyla běžná. Z toho mála co mu Severus vyprávěl o svých zkušenostech, vyplývalo, že muži, kteří dávali přednost tomu být dole, si sebou před kouzelnickým světem nesli jakési stigma, což Harrymu nešlo na rozum. Bylo jasné, že Severuse muži, kteří si ho vzali, znevažovali. Prostě proto, že jim dovolil, aby se ho zmocnili. Z té myšlenky se mu zvedal žaludek. Bylo zlé pokoušet se přimět jiného dominantního muže, aby ho nechal udělat to, co chtěl, ale jaké to muselo být pro Severuse? Být ochotný zaujmout v posteli submisivní roli, možná dokonce toužit po tom, aby ji mohl zaujmout. A potom prožít, jak se muž, kterému s důvěrou svěřil své tělo, od něj odvrátí a vysměje se mu. Bylo se pak čemu divit, že měl Severus problémy s důvěrou? Odvaha jeho milence ho neustále ohromovala. Ještě nikdy nemiloval nikoho, jako byl tento tak často protivný muž.

224

Jejich ústa zůstávala spojená a Harry začal přirážet. Ihned našel správný rytmus, lapil ho svou neodolatelnou přitažlivostí. Dovnitř, ven, dovnitř, ven… Tvořili dokonale uzavřený obvod. Jeho penis pohybující se v Severusově těle, jejich magické energie plynoucí tam a zpět jejich těsně spojenými těly, žhnoucí potěšení se řítilo každým jejich nervem… Ztratil se v Severusovi a věděl, že jeho milenec prožívá totéž. V tomto dokonalém okamžiku byli jedním tělem, jedinou potřebou, jedinou láskou. S každým přírazem i polibkem rozkoš narůstala, dokud se jejich těla neproměnila v jediný plamen horoucí touhy. Extáze ho pohltila příliš brzy. Rozkoš jím prolétla jako tsunami. Harry znehybněl a uvnitř Severusova těla ho zachvátily stahy. Téměř okamžitě jeho břicho i hruď postříkal lepkavý dar jeho přítele. A trvalo to dál a dál a věčně a vyžádalo si všechno, čím jsou a čím kdy byli. V tom extatickém okamžiku zůstávali zmraženi celou věčnost, dokud nakonec spalující výheň neodezněla. Realita je rozervala ve dvě oddělené bytosti. Jen dosud spojená moc, která mezi nimi proudila, připomínala, čím ještě před několika nadechnutími byli. Harryho penis ochabl a on s povzdechem ze Severuse vyklouzl. Pokaždé to bylo příliš brzy. Zdálo se, že nikdy nebudou schopni v onom dokonalém stavu setrvat. Což bylo pravděpodobně dobře, protože je to silněji nutilo zkusit to znovu, jakmile to jen bude možné. Natáhl ruce, aby Severusovi usnadnil položit boky zpět na pohovku a pomohl mu natáhnout pokrčené nohy. Severus sice udělal bolestivou grimasu, ale nijak to nekomentoval. Nikdy si nestěžoval, uvědomil si Harry, ani když na to šli příliš divoce a Harry si byl jistý, že ho to muselo bolet. Navzdory jeho mlčení se Harry vždy, když bylo po všem, ujišťoval, že je Severus v pořádku. Jakmile byli oba při smyslech, oba je přetočil, takže sám ležel dole a Severus na něm. Zaútočil na ně noční chlad bradavického hradu, a tak přivolal z ložnice vlněnou přikrývku a oba je přikryl. Zatímco na nich pomalu vychládal pot, Harry hladil Severusovu zjizvenou kůži na zádech, dokud muž v jeho náručí neusnul, spokojený a vláčný jako zhýčkaná kočka. Ještě dlouho potom, co se Severuse zmocnil spánek, zůstával Harry vzhůru a prostě ho držel a jeho mysl si přehrávala události uplynulého dne. Jedna jeho část tyto chvíle milovala ze všech nejvíc. Zatímco muž spal, Harry se čas od času přistihl, jak zírá na Severusův ostrý profil. Dostihla ho myšlenka, jak je zvláštní, že tu společně leží. Ještě před šesti měsíci spolu sotva dokázali normálně promluvit, ale teď…Teď pro něj Severus Snape znamenal celý svět. Pokud by potřeboval nějaký důkaz, že to Severus prožívá stejně, dnešek by mu ho poskytl více než dostatečně. Stačil mu necelý jeden den, aby kvůli němu projevil soucit vůči nenáviděnému nepříteli, změnil své celoživotní zvyky a souhlasil, že s ním bude cestovat. A rozhodl se rezignovat na své tolik střežené soukromí, aby s ním sdílel svůj život a domov. Člověk nemůže dostat větší důkaz než tohle, usoudil Harry, ne aniž by u toho někdo zemřel. Ale Harry nechtěl ničí smrt. Chtěl, aby oba žili. Popravdě, jak tu dnes v noci se Severusem ležel vmáčknutý do příliš malého gauče, cítil, jako by se před nimi otevíral zcela nový život i svět. Milovat Severuse, bylo ve skutečnosti jako by podepsal novou nájemní smlouvu se svým životem.

225

Nevěděl, kam je tento nový život zavede, nebo jaké zkoušky jim leckdy úzkoprsý svět připraví. Jediné, co věděl nade vší pochybnost, bylo, že Severus Snape bude vedle něj a bude ho milovat. A tak nějak také věděl, že jim oběma tohle úplně postačí. Ponořený do Severusova tepla a jeho moci, Harry zhluboka vydechl a poddal se spánku, a také novému životu, který je čekal. KONEC

226