© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 35 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2011/12
Památky na rodinu Ginzkeyových ako by se ještě před nedávnem Vratislavice – tažené dědictvím dějinných zvratů druhého půlstoletí 20. století – chtěly tvářit, že se zde po dvě staletí žádná sága rodu Ginzkeyů neodehrávala. Jako by zde Ginzkeyové zmizeli beze stopy, jejich jméno upadlo v zapomnění, málokdo tušil, že jen dočasného. Jejich slavná kobercárna byla po dlouhá léta nazývána všelijak, v posledním období ponejvíce Bytex či Intex. Horní zámeček vyhořel a změnil se k nepoznání, zmizela rádobyšlechtická elegance. Postřední vila byla přetvořena na zdravotní středisko a dolní nejstarší vila byla zbořena úplně. Park postupně zchátral a pustnul. Jeho původní eleganci zastřely navíc stavby nových panelových budov školky či jeslí a především pak instalace nových plotů a umístění v tomto místě opravdu brutálního parovodního vedení. Také hrobka na vratislavickém hřbitově zpustla. Kytky k ní nikdo po dlouhá desetiletí nenosil. Nebýt iniciál IG na mřížích krypty, značících nepochybně zkratky jména dávno mrtvého doyena rodu Ignaze Ginzkeye, nenašli bychom ani na její výstavné, s ohledem na ginzkeyovské bohatství nikoliv však ohromující stavbě z hořického pískovce žádnou připomínku kdysi tolik slavné rodiny. Zašlou slávu ginzkeyovského impéria pamatují dnes především obrovské areály továren na koberce, které – částečně již zpustlé – tvoří velkou část plochy centra vratislavické obce. Dlouhé minuty okolo nich lze procházet. Zauhlovací a vodárenská věž i mohutný objekt kotelny, z něhož vyrůstá dominanta tlustého komína, jsou – doufejme – trvalými připomínkami dob, kdy Vratislavice byly díky ginzkeyovským kobercům známé široko daleko a zdejší lidé patřili k nejbohatším v celém údolí Nisy. Jako by mělo mít vratislavické „ocelové město“, chrlící oblaka kouře, mraky páry a kilometry koberců, svůj protipól v kráse obytných budov zdejších továrníků. O staré vile Ignaze Ginzkeye seniora, postavené přímo v areálu závodu, nemáme bohužel příliš mnoho zpráv. Třeba jednou ztracené plány a dokumenty promluví a dozvíme se o ní více. Zatím se ví jen to, že se do výstavného domu zbohatlý továrník-zakladatel přestěhoval ze staršího tzv. panského domu, který byl přímo v areálu továrny a na starých obrázcích připomíná spíše zájezdní hostinec. Tento dům stával pod vratislavickým kostelem, přesně tam, kde začal mladý Ignaz Ginzkey svoji novou éru poté, co jej okolnosti „vystrnadily“ z otcovského domu na druhé
J
273
straně řeky. Objekt byl umístěn na tzv. Střelecké louce, kterou kdysi Matthias hrabě Gallas věnoval libereckému spolku střelců. Tento bytelný kamenný dům postavil na parcele, již střelci prodali roku 1798 rodině Möldnerových, zbohatlý punčochář Augustin Möldner. O něm se ví, že svoje zboží dovážel na koni až na vídeňské trhy. Právě to se mu mělo stát osudným – při jedné takové cestě jej prý vlastní kůň nakopl tak mocně, že Möldnera připravil o život. Dům zdědil Möldnerův syn Ignaz, který jej v srpnu 1845 prodal pekaři Karlu Appeltovi z Lukášova. Ten jej musel nedlouho poté přenechat Ignazi Ginzkeyovi, který zde vyráběl a bydlel až do roku 1868, kdy „starý panský dům“ opustil a nastěhoval se do nové vily postavené nedaleko. Prozatím se neví, kdo byl architektem této vily, ani kdy přesně objekt vznikl. Nové obydlí majitele továrny ale bylo na svoji dobu opravdu honosné – jednalo se o patrovou budovu pozdně klasicistního stylu, připomínající hraběcí letohrádky. Podobné objekty se v té době stavěly například v lázeňských areálech. Nejblíže k Vratislavicím stávaly například v Lázních Libverdě, kde si je ke své kratochvíli užívala hrabata z Clam-Gallasu. Ani ne deset let žil starý pan Ignaz v nové vile. Po jeho smrti zde žila dlouhá léta stará paní Ginzkeyová a později se sem nastěhoval nástupce v moci nad továrnou i Vratislavicemi – Wilhelm Ginzkey, nazývaný všeobecně Willy. Z jeho doby se dochovaly i fotografie objektu – v interiéru převládají cenné koberce, starobylý nábytek, sochy a obrazy. Ve světlých pokojích jsou všudypřítomné květiny. Jako by měla vila, obývaná Willym Ginzkeyem, jeho manželkou, zpěvačkou Julií Culp, a dcerami Rosou a Julií, naplňovat slova, která o ní napsal roku 1928 jistý Emil Matzig: „Byl to dům plný štěstí – slunce venku, slunce uvnitř; býval zde ráj pro dva šťastné lidi.“ Willy zemřel roku 1934 a poté ve vile snad dále žila jeho rodina, patrně až do válečných časů. Po 2. světové válce byl objekt přeměněn na ordinace závodního lékaře a mateřskou školku. V šedesátých letech 20. století nakonec musel více jak stoletý „dům štěstí“ ustoupit novým továrním objektům vybudovaným v tomto místě pro výrobu slavného koberce KOVRAL. Na svahu nad továrním areálem – jen nedaleko od míst, kde kdysi stávala šolcovna starých levobřežních Vratislavic – postavil v historizujícím stylu další vilu Ignaz Ginzkey junior. Těžko říci, jestli to byl opravdu on, protože tento stejnojmenný následovník zakladatele továrny zemřel již roku 1895, a pokud vilu skutečně zaplatil, užil si jí pramálo. Objekt skutečně pochází z posledních let 19. století a je typickou ukázkou historizující architektury, běžné nejen pro továrnické vily té doby. Štukaturou zdobené interiéry, honosné fasády s velkými okny orientovanými směrem
274
Prostřední vila stojí přímo na ostrohu nad areálem továrny na koberce. Prozatím nebyl nalezen žádný historicky věrný dokument, který by prokazoval dobu její výstavby, autora projektu a hlavně stavebníka. Vlastivědy většinou opakují jako investora Ignaze Ginzkeye juniora, ten ale zrovna v době, do níž vila slohově zapadá, zemřel.
k halám kobercárny, to vše ve své době představovalo vrchol luxusu, který mohl dorazit do údolí Nisy odkudsi z Vídně, Berlína či Paříže. Uvádí se, že později ve vile žili bratři Mallmannovi – Alfred a Egon, jejichž rod se spojil Ginzkeyovými a společně s nimi řídil továrnu. Po válce – uvádí se, že roku 1958 – byl objekt prostřední vily taktéž přestavěn na zdravotní středisko. Prošel tehdy částečnými rekonstrukcemi, které ale ne vždy přispěly k zachování jeho krásy – nenávratně rozebráno bylo například velké schodiště spojující salón se zahradou. Dodnes leží kamenné stupně v trávě za vilou. Pominulou slávu jeho zašlých majitelů zde ale dodnes připomíná nejen krásná, byť trochu ošuntělá fasáda a štukové zdobení interiérů, ale především velká malovaná luneta uvnitř zobrazující výrobu koberců: vratislavické ženy zde v přítmí tovární haly mezi stroji a transmisemi váží koberce. V kovaných výplních dveří se také dochovala, pro neznalce těžko čitelná, iniciála G coby připomínka jména dávných stavitelů.
275
Nejvýznamnějším továrnickým objektem byla vila v německých materiálech označovaná jako das Schloss čili Zámek, v českém prostředí nazývaná spíše zdrobněle Zámeček. Zámeček byl postaven patrně jako úplně poslední ze všech ginzkeyovských objektů, ovšem ve stylu, který dodnes na starých fotografiích ohromuje. Podle některých údajů byl na samém konci 19. století jeho investorem více jak třicetiletý Alfred Ginzkey. Ale podle všeho mu v tom zdatně sekundoval mnohem mocnější bratr Wilhelm. Je to podle všeho logické, protože Zámeček byl nejhonosnější stavbou ginzkeyovského impéria ve Vratislavicích a mohl sloužit i jako reprezentační prostor pro přijímání či ubytování nejvýznamnějších hostí celé rodiny. Projekt Zámečku připravil berlínský ateliér Grisebach und Dinklage, který ve stejné době pracoval i na plánech pro výstavbu libereckého muzea. Občas se lze setkat s názorem, že zadání obou staveb těmto berlínským architektům rozhodně nebyla náhoda. Nikdo ovšem dosud nezjistil, jestli dostali zakázku na muzeum proto, že si je Willy Ginzkey coby předseda muzejního kuratoria oblíbil při stavbě Zámečku, nebo si je naopak vybral kvůli jejich kvalitní přípravě plánované muzejní budovy. Každopádně v té době již šlo o poměrně významné architekty s vytříbeným stylem, reprezentanty vrcholného historismu, kteří se tehdy jednoznačně přikláněli k architektuře navazující na předlohy německé a v případě vil a některých dalších budov částečně i anglické. Grisebach s Dinklagem se k projektu muzea dostali zvláštní cestou. Původní, poměrně konvenční projekt totiž připravil Friedrich Ohmann, profesor uměleckoprůmyslové školy v Praze. Jeho plány představovaly objekt barokizující a střihnutý spíše vídeňskou či pražskou secesí. Navíc podle některých zpráv Friedrich Ohmann sice dodal vítězný návrh, ale nebyl již z časových důvodů schopen během druhé poloviny roku 1896 reagovat na další požadavky kuratoria vznikající z úprav zadání a nedodal ani prováděcí dokumentaci stavby. Továrníci Heinrich von Liebieg a Willy Ginzkey, kteří byli hlavami kuratoria, proto vzali iniciativu do svých rukou a oslovili přímo ateliér Griesebach und Dinklage, který velmi rychle dodal plány objektu ve stylu německé renesance se začleněním prvků dalších stylů. Toto přímé zadání samozřejmě vyvolalo myšlenku, možná i pravdivou, že Ginzkey doporučil autora, který mu zrovna v té době navrhoval vlastní dům. Z Ohmannova projektu nakonec zbyla jen dispozice budovy a půdorys ve tvaru písmene L. Muzeum, stejně jako Ginzkeyova vila ve Vratislavicích, se začalo stavět v roce 1897. Muzeální budova byla dokončena za dva roky, jehí stavba trvala o rok déle, než tomu bylo v případě menšího továrnického Zámečku. Obě stavby tak sjednocuje doba stavby, autoři projektu, ale také celkový vzhled – na fasádách obou
276
Historický pohled na zámecký park s jezírkem a velkolepou vilu Alfreda Ginzkeye nazývanou ponejvíce Zámeček
277
budov byl použit charakteristický hořický pískovec, podobné jsou i detaily zdobení fasád a schodišť či zvláštní kónické tvary sloupů. Vratislavická vila pro Alfreda Ginzkeye byla dokončena v roce 1898 a byla ve své době opravdu výjimečným dílem. Zdá se, že ve velkoleposti a stylové čistotě překonala dokonce i sídla libereckých velkoprůmyslníků Liebiegů. Ginzkeyové sice neměli – na rozdíl od jiných továrníků Liberecka – baronský titul, ale zámek měli ze všech nejhonosnější. O velkém významu Zámečku svědčí i to, že se jeho popis v průběhu stavby dokonce objevil i v periodiku Centralblatt für Bauverwaltung (Centrální list pro stavební správu) vydávaném na přelomu 19. a 20. století berlínským ministerstvem veřejných prací. V květnu 1898 byl v rubrice Neúřední díl vedené Otto Sarazzinem a Oskarem Hofsfeldem otištěn, s chybou ve jménu stavitele, článek nazvaný Herrenhaus Ginskey in Maffersdorf (Böhmen) čili Panský dům Ginskey ve Vratislavicích (Čechy). Zajímavé je, že se celoněmecký list, sloužící primárně jako jakýsi úřední věstník stavebních věcí, v té době zajímal o mohutnou vilu kdesi v Čechách. Chtěli se snad v Berlíně Grisebach a Dinklage „blýsknout“ se svojí prací, aktuálně realizovanou kdesi v rakousko-uherském zahraničí? To dnes již těžko zjistíme, každopádně článek obsahuje z dnešního pohledu nesmírně cenný popis celé tehdy ještě stále nedokončené budovy, pozdějšími přestavbami změněné k nepoznání. Z něj si můžeme krásně učinit představu, jak asi Zámeček po dokončení vypadal. Vraťme se tedy ve zkráceném a volném překladu původního článku alespoň na chvíli do jednoho z nejslavnějších období Vratislavic a vstupme bez klepání do sídla zdejších boháčů. „Vratislavice leží v údolí Lužické Nisy, vzdálené po proudu asi 5 kilometrů od průmyslového města Liberce. V současné době je tu podle plánů a pod vedením architektů Grisebacha a Dinklage z Berlína stavěn panský dům; v blízkém sousedství tamní továrny na koberce, která též patří stavebníkovi a od níž je dům oddělen dobře udržovaným parkem. Předností domu je jeho umístění na vyvýšeném pozemku, nabízejícím volné výhledy do krásného okolí: severovýchodním směrem se zdvihají Jizerské hory a jihozápadně pak lužické horské hřebeny, s více jak tisíc metrů vysokou špicí – Ještědem. Stavba okázalé, zámek připomínající budovy byla započata na jaře předchozího roku a ještě před zimou byla zastřešena, opatřena masivním pláštěm a začištěna; v současnosti je dostavována a bohatě zušlechťována. Z průjezdu na severovýchodním nároží domu se vstupuje do předsíně, po jejích stranách jsou uspořádány jednotlivé obslužné místnosti. Odbočením vpravo z původního směru se vstupuje do hlavní haly. Okolo ní je umístěno pět obytných a společenských místností, čtyři z toho s přímými vstupy; v ní také vede hlavní schodiště nahoru do vyšších pater.
278
Druhý vstup do domu zvenčí je také umístěn v přízemí na jihozápadním rohu domu. Zde se také nachází jídelna s okolním parkem propojená prostřednictvím lodžie a nekryté terasy. Obslužný vchod do podzemního podlaží je umístěn ve schodišťové věžičce na severní straně. Sedm schodů vede do hospodářského podlaží vystavěného průměrně 2,5 metru pod úrovní terénu. Vlevo se vstupuje z chodby do předsálí pod hlavní halou, pod vstupem hlavního schodiště do místnosti služebnictva a ve středu domu je pak vestavěná kotelna a nízkotlaké parní topení. Pod vstupním prostorem přízemí se nacházejí uhelny, vedle nich čisticí místnost a v další řadě okolo předsálí jsou s ním bezprostředně spojené – prádelna a žehlírna. Na ně navazuje vinný sklep, vybavený nikou s pitnou vodou, který je se zimní zahradou nahoře propojen prostřednictvím malého točitého schodiště. Dále je zde hospoPískovcové obklady, rozložitá okna i mramoroví lvi – to vše navozovalo dářský sklep, který také zasahuje až důstojnost sídla hodného anglické šlechty pod venkovní terasu, a dále pak kuchyně se dvěma spížemi. Vpravo se z malé chodbičky přijde k servírovacímu prostoru umístěnému v hlavní kruhové věži. Malými schůdky a výtahem na jídlo je propojen s jídelnou. Vedle se nachází koupelna a záchod pro služebnictvo. Až do nejvyššího patra vedoucí hospodářský výtah ústí bezprostředně do chodby. Využití věže v přízemí a horním patře je obdobné – slouží k umístění koupelen a toalet v základním tvaru většího půlkruhu. Až do podkroví je celý prostor věže částečně zužitkován také pro postranní schodiště s nárožním výklenkem. Samo podkroví kromě této prostory zahrnuje ještě tři větší, ze společné haly přístupné štítové místnosti, z nichž ta jižní je vybavena nárožním arkýřem; k tomu je zde jedna koupelna a zbytek tvoří půda.
279
V horním patře bude ještě věnována pozornost půvabnému vybavení pokojů pro hosty s arkýři a vestavěným skříním před panskou ložnicí, v přízemí poté zvláště konečnému uspořádání prostor v duchu krásy a účelnosti. Podobně jako půdorys dokazuje mistrovství architektů a zvládnutí jim předložené úlohy vhodné spojení německých břidlic na střeše s teplým žlutým pískovcem z Čech na fasádách. Čtyři fronty, každá je bezvadně komponována nejen samostatně, ale i tak, aby ladily společně při pohledu napříč nárožími. Na západní straně se vysouvá mezi věží a přístavbou lodžie část střechy z jádra mohutné valby hlavního krovu. Ještě mocnější je předsunutý štít s jídelnou a panskou ložnicí, obohacený o arkýř vedoucí až k zemi, díky němuž se tyto prostory uvnitř široce zakulacují. Lodžie v rohu mezi pánským pokojem a jídelnou se otevírá, překlenuta křížovou klenbou po monierovském způsobu, velkými oblouky ústí do volného prostoru. Stejně jako schodišťová terasa je ohraničena masivními děrovanými zábradlími renesančního stylu. Na jižní straně vyčnívá z těla hlavní budovy část s přijímacím salónem a hostinskými pokoji v patře; je korunován štítem se sousední arkýřovou věžičkou. Pohled na tento dům v celé jeho celistÚstřední sloup před původním vchodem vosti vypovídá o jeho charakteru, čistotě zdobí vinné dekory s propletenými zvířátky a dokonalosti. Budově je vlastní nejen německá měšťanská útulnost, ale tyto rysy se druží s vyhlídkovou galerií na hlavní kruhové věži, ve velkolepém podjezdu, představené zimní zahradě a bohatých prvcích schodiště do zahrady, které objekt činí podobným zámeckým budovám. K tomuto žádanému dojmu přispívá – zvláště při pozorování z větší vzdálenosti – i propojení s okolním parkem.“
280
