ZŠ, SŠ. Příběhy bezpráví filmy o československých dějinách Jeden svět na školách Projekt společnosti Člověk v tísni

T 544

ČSN 50 6210

Příběhy bezpráví – filmy o československých dějinách Jeden svět na školách Projekt společnosti Člověk v tísni

ZŠ, SŠ Krkonošské p apír ny, n . p. , z ávo d 0 1 Host i né

Kčs 1,10

JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH Člověk v tísni, o. p. s. Sokolská 18, 120 00 Praha 2 www.jedensvetnaskolach.cz e-mail: [email protected] Editorky: Martina Kulíková, Ludmila Součková Kolektiv autorů: Martina Kulíková, Kateřina Měšťánková, Ludmila Součková, Karel Strachota, Filip Šebek, Vlasta Vyčichlová Archivní dokumenty: Národní archiv Na přípravě se podíleli: Michal Herink (Základní a mateřská škola Hradec Králové – Kukleny), Jan Koliáš (Soukromé gymnázium ALTIS), Karel Minařík (Soukromá podnikatelská střední škola Česká Lípa) Jazyková úprava: Andrea Bláhová Grafická úprava: >0< mowshe Rok vydání: 2008 © Člověk v tísni, o. p. s. Všechna práva vyhrazena

Didaktická příručka vznikla díky podpoře Nadace Open Society Fund Praha.

Příběhy bezpráví – filmy o československých dějinách

Příběhy bezpráví – filmy o československých dějinách Jeden svět na školách Obsah

Úvod

5

Rady a doporučení při práci s aktivitami k filmům o československých dějinách

7

Případ Dr. Horáková Filmová synopse

8

Aktivita: Proces jako divadlo

9

Aktivita: Hněv pracujících stíhá zrádce

15

Aktivita: Případ JUDr. Ludmila Brožová-Polednová

23

Otázky a odpovědi

29

Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti Filmová synopse

36

Aktivita: Už se neměly vrátit

37

Aktivita: Dopis generálnímu tajemníkovi OSN

38

Projekt: Znárodněno

44

Otázky a odpovědi

50

Obecné rady a doporučení při práci s dokumentárním filmem

54

Obecné zásady interaktivní výuky

56

Metody interaktivní výuky

57

[ 3 ]

Příběhy bezpráví – filmy o československých dějinách Jeden svět na školách Úvod

Vážení pedagogové, od roku 2004 vám v rámci programu Jeden svět na školách nabízíme dokumentární filmy o moderních československých dějinách a od roku 2005 organizujeme listopadový projekt Příběhy bezpráví. Téma československých dějin jsme do naší nabídky zařadili z několika důvodů. Věříme, že porozumění událostem z naší nedávné minulosti umožní žákům orientovat se lépe v dnešní společnosti a bude mít pozitivní vliv na jejich občanské postoje. Zároveň víme, že moderní historii není ve výuce věnován dostatečný prostor – ať už z časových důvodů, nebo proto, že chybějí vhodné pomůcky a materiály. Vzhledem k tomu, že se často jedná o historické události ještě velmi živé, někteří pedagogové váhají, jak výklad o tomto období do výuky zařadit a jak ho pojmout. Dosavadní zkušenosti a ohlasy spolupracujících učitelů i žáků potvrzují, že dokumentární filmy a další audiovizuální prostředky nejen přinášejí žákům informace, ale výrazně v nich probouzejí zájem o danou problematiku, vyvolávají otázky související s tématem a nutí je hledat odpovědi. Postupně jsme sestavili sadu filmů zachycujících období od vzniku samostatného Československa přes druhou světovou válku, dobu komunistické totality až po události roku 1989. Publikace, s kterou právě začínáte pracovat, obsahuje didaktické a metodické materiály ke dvěma vybraným filmů ze sady. Připravené didaktické materiály přispívají k aktivnímu zapojení žáků do výuky, seznamují je s dobovými materiály a vedou k diskusi. Film Případ Dr. Horáková zachycuje život ženy, která se stala symbolem obětí politické justiční zvůle v komunistickém Československu po roce 1948. K filmu jsme připravili tři aktivity, které se zabývají průběhem politických procesů, propagandou a otázkou, jak v současnosti přistupovat k těm, kteří se na bezpráví podíleli. Film Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti představuje příběhy čtyř žen, jež byly v 50. letech minulého století nespravedlivě odsouzeny a uvězněny. K filmu jsme připravili dvě aktivity, které vedou k reflexi osudů politických vězňů v komunistickém Československu a přimějí nás uvědomit si, jak důležité je dodržovat lidská práva. Zároveň pedagogům nabízíme projekt, jehož cílem je vyvolat u mladých lidí zájem o osudy původních majitelů znárodněných nemovitostí. Věříme, že využívání audiovizuálních prostředků a doprovodných materiálů ve výuce bude pro vás i vaše žáky přínosem. Děkuji všem, kteří se na přípravě publikace podíleli.

Za kolektiv autorů Martina Kulíková

[ 5 ]

Příběhy bezpráví – filmy o československých dějinách Jeden svět na školách

RADY A DOPORUČENÍ PŘI PRÁCI S AKTIVITAMI K FILMŮM O ČESKOSLOVENSKÝCH DĚJINÁCH 1. Výběr a zaměření aktivit Do příručky jsme zařadili pět aktivit a jeden projekt. Aktivity se vztahují k filmům Případ Dr. Horáková a Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti. Jednotlivé aktivity jsou připraveny tak, aby pokrývaly aspekty politické perzekuce v období 50. let minulého století a zároveň aby zohlednily různé metody práce v hodinách. Některé z nich jsou vhodné i pro hodiny základů společenských věd či občanské výchovy a pro začlenění průřezového tématu Mediální výchova. Film

Název aktivity

Téma

Případ Dr. Horáková

Proces jako divadlo

inscenované procesy


Hněv pracujících stíhá zrádce

techniky a funkce propagandy


Případ JUDr. Brožová-Polednová

zločiny komunismu z pohledu dneška, vyrovnání se s minulostí

Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti

Už se neměly vrátit

osudy politických vězňů

Dopis generálnímu tajemníkovi OSN

porušování lidských práv

Znárodněno

znárodňování

2. Časová náročnost Vzhledem k délce filmů doporučujeme ideálně věnovat dvě spojené vyučovací hodiny uvedení do tématu, projekci filmu, následné reflexi a zodpovězení otázek. Další, třetí vyučovací hodinu se věnujte práci s aktivitou. Některé z aktivit je možné (včetně projekce filmu) absolvovat v rámci dvou spojených vyučovacích hodin – záleží na vyspělosti žáků a na jejich vstupních znalostech. 3. Přizpůsobení aktivit potřebám žáků Všechny aktivity byly odzkoušeny několika pedagogy přímo ve výuce. Před jejich zařazením do výuky je potřeba zvážit vhodnost pro vaše žáky. Aktivity je možné přizpůsobit tak, aby odpovídaly aktuálním vzdělávacím potřebám (např. lze použít pouze část pracovních materiálů, přidat další materiály). 4. Před projekcí filmu Vzhledem k tomu, že se filmy týkají konkrétních historických událostí, je vhodné projekci filmu s aktivitami zařadit do výuky v době, kdy mají žáci již alespoň částečné povědomí o československé historii po roce 1945. Projekce filmu může být právě takovým výkladem uvedena. Film a aktivity budou tyto „pasivně“ získané znalosti vhodně rozvíjet a prohlubovat. 5. Po projekci filmu Velmi důležitou součástí práce s dokumentárním filmem obecně je reflexe (viz Obecné rady a doporučení při práci s dokumentárním filmem). To platí i v případě filmů věnujících se československým dějinám. Při volbě techniky je dobré zvážit její vhodnost pro konkrétní třídu nebo skupinu studentů, ale také pro dané téma. Dobu po projekci je dobré využít i pro zodpovězení otázek, které žáky při sledování filmu napadnou (odpovědi na některé z otázek, které je možné využít i jako podklad pro diskusi ke dvěma filmům vybraným v příručce, jsme zařadili za aktivity ke každému filmu). [ 7 ]

Případ Dr. Horáková Jan Mudra 1990/55 min.

„Svůj trest nesu odevzdaně. Před soudem svého svědomí jsem obstála,“ napsala Milada Horáková v posledním dopise, který dokončila hodinu a půl před svou popravou. Ta následovala po procesu vykonstruovaném komunisty. A to i přes dopisy žádající milost (mimo jiné od Alberta Einsteina), které z celého světa prezident Gottwald denně dostával. Kdo byla Milada Horáková? Milada Horáková prožila nejkrásnější časy svého mládí v počátcích první republiky. Masarykovy ideály humanity a demokracie si vzala za své a během studií práv se zapojila do hnutí za rovnoprávnost českých žen. Počátkem nacistické okupace vstoupila do ilegálního výboru Věrni zůstaneme, který se scházel nejčastěji u Horáků doma. V roce 1940 ji zatklo gestapo a namísto navrhovaného trestu smrti byla nakonec odsouzena na osm let vězení. Po skončení druhé světové války se stala místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a vstoupila do nového parlamentu. Únor roku 1948 však pohřbil na desítky let naděje Čechů a Slováků na demokracii. Začal fungovat komunistický monopol moci. Po záhadné smrti Jana Masaryka se Milada Horáková vzdala poslaneckého mandátu za Národně socialistickou stranu a zanedlouho byla zatčena. „Cílem komunistů bylo zlikvidovat jakoukoli opozici,“ vzpomíná František Přeučil, který byl v procesu s Miladou Horákovou také souzen. „Ze záznamu procesu s Miladou Horákovou je zřejmé, že jakmile se odkloní od komunisty vnucených odpovědí na předem připravené otázky, vyšetřovatel i žalobce jí skočí do řeči a překřičí ji, aby nemohla říci nic dalšího. Mám pocit, že na sebe brala více viny, než měla, protože byla přesvědčená, že ji nemohou odsoudit k smrti, “ říká František Přeučil. Doznání od Horákové bylo nakonec získáno s pomocí sovětských vyšetřovatelů. „Zmanipulovaná komunistická justice, vykonstruovaná obžaloba a štvavá kampaň v komunistických novinách, to bylo právo té doby, “ vzpomíná její sestra Věra Tůmová. Dne 27. června 1950 se v tisku objevila malá zpráva o tom, že rozsudek s Miladou Horákovou a dalšími odsouzenými byl vykonán. Þ [ 8 ]

Příběhy bezpráví – filmy o československých dějinách Film

Případ Dr. Horáková Aktivita

PROCES JAKO DIVADLO Politické procesy 50. let CÍLE: – na základě práce s dobovým materiálem z procesu s Miladou Horákovou porozumět pojmům „inscenovaný proces“ a „monstrproces“ – kriticky pracovat s historickými dokumenty ČAS:

30 minut

POMŮCKY: – psací potřeby – list papíru pro každou skupinu – MATERIÁL 1 a 2 – dokumenty týkající se přípravy procesu (pro každou skupinu) POSTUP: 1. Aktivitu zahájíme diskusí nad významem pojmů „inscenovaný proces“ a „monstrproces“. Společně tyto termíny objasníme. Připomeneme, že okolnosti procesu se v současnosti, takřka po šedesáti letech, znovu prošetřují (soud s tehdejší prokurátorkou). Seznámíme žáky s tím, že dostanou za úkol shromáždit důkazy o tom, jak probíhala příprava procesu. 2. Na základě podobnosti inscenovaného procesu s divadelním představením provedeme společný brainstorming a sepíšeme na tabuli, co vše je nutné připravit a zorganizovat, když se připravuje divadelní představení. Ve výčtu toho, co je potřeba při přípravě divadelního představení zajistit, by nemělo chybět: –– vybrat účinkující; –– zajistit místo konání, stanovit datum; –– zorganizovat propagaci a medializaci; –– zajistit texty, podle kterých se bude hrát; –– nacvičit hru; –– pozvat hosty na představení; –– zajistit příznivý ohlas na hru. 3. Žáky rozdělíme do skupin zhruba po pěti a rozdáme do každé skupiny MATERIÁL 1, MATERIÁL 2 a list papíru. 4. Úkolem skupin je k podmínkám realizace divadelního představení (inscenace), vypsaným na tabuli, doplnit na základě informací, které zjistily z filmu a při analýze předloženého materiálu, skutečnosti o procesu s Miladou Horákovou a vypátrat, co vše bylo v procesu předem připraveno. Své poznatky zapisují na list papíru. 5. Mluvčí každé ze skupin představí ostatním, co vše o inscenování procesu se jim podařilo zjistit. Informace shrneme a doplníme další, které z dokumentů nejsou zřejmé (informace k procesu viz kapitola Otázky a odpovědi).

[ 9 ]



REFLEXE: Reflexe se týká skutečností odhalených při práci s materiály: Jaká informace o přípravě procesu v materiálech žáky nejvíce překvapila? Obsahují materiály informace o tom, kdo proces připravil? Bylo možné, aby lidé, kteří se procesu účastnili jako obhájci, prokurátoři či soudci, nevěděli o jeho přípravě? Jak se liší inscenovaný proces od soudních procesů, které probíhají v demokratických státech? POZNÁMKA: Čtení dobových dokumentů může narušit dynamiku hodiny. Proto můžeme využít některou z metod, které čtení zefektivní. Žákům lze text ve skupině rozdělit (každý čte pouze jednu část a informuje o jejím obsahu ostatní), případně využít metodu Skládankové učení (viz Metody interaktivní výuky).

[ 10 ]


Případ Dr. Horáková MATERIÁL 1

[ 11 ]



[ 12 ]



[ 13 ]



[ 14 ]



HNĚV PRACUJÍCÍCH STÍHÁ ZRÁDCE Propaganda v procesu s Miladou Horákovou CÍLE: – pochopit roli propagandy při procesu s Miladou Horákovou a v totalitní společnosti obecně – kriticky pracovat s historickými dokumenty ČAS:

45 minut

POMŮCKY: – psací potřeby – list papíru pro každou skupinu – MATERIÁL 1 – rezoluce (1 nebo 2 kusy pro každou skupinu) – MATERIÁL 2 – článek z Rudého práva (pro každou skupinu) – PRACOVNÍ LIST – seznam technik, které využívá propaganda (pro každou skupinu) POSTUP: 1. Žáci vytvoří skupiny zhruba po pěti. Každá skupina obdrží jednu či dvě rezoluce (MATERIÁL 1) a zvolí si mluvčího. Vysvětlíme žákům, že obdrželi žádosti o potrestání Milady Horákové, a necháme jim pět minut na pročtení rezolucí. 2. Mluvčí jednotlivých skupin představí rezoluci, kterou obdrželi. Třída společně o rezolucích diskutuje – ptáme se: Jaká byla funkce rezolucí? Čím byli jejich autoři motivováni? Proč se tak často v rezolucích objevují pracovní závazky? Mohly být rezoluce spontánním vyjádřením přání jednotlivců? (Žáci si mohou představit, jak by se jejich třída vyjádřila k některému soudnímu procesu probíhajícímu v současnosti a co by ji k tomu mohlo vést.) 3. Žáci pracují i nadále ve skupinách. Každá skupina obdrží MATERIÁL 2 – článek z Rudého práva, který vyšel den před vynesením rozsudku s Miladou Horákovou a s dalšími obviněnými. Dále obdrží seznam technik (PRACOVNÍ LIST), které se využívají v propagandistických textech. Úkolem je pročíst článek a najít v něm místa, kde autor článku jednotlivé techniky využil. Úkolem žáků je konkrétní místa podtrhnout a napsat k nim číslo techniky. 4. Jednotlivé skupiny představí své výsledky a porovnají je. REFLEXE: Reflexe probíhá jako diskuse o tom, jakou funkci podobné články měly – jak měly působit na veřejnost a jakou roli ve společnosti v průběhu procesu i poté sehrály. Na základě dokumentů (rezolucí) diskutujeme o důležitosti kritického přístupu k historickým dokumentům. POZNÁMKA: Text je možné vzhledem k jeho délce rozdělit tak, aby každá skupina analyzovala pouze jeho část. V případě méně vyspělé třídy pracujeme pouze s MATERIÁLEM 1. Aktivitu ukončíme v bodě 2 a pokračujeme výkladem o působení propagandy.

[ 15 ]


Případ Dr. Horáková MATERIÁL Pracovní 1list

[ 16 ]



[ 17 ]



[ 18 ]



[ 19 ]



[ 20 ]



HNĚV PRACUJÍCÍCH STÍHÁ ZRÁDCE Rudé právo, 8. června 1950 (zkráceno)

Pracující našeho státu se s úžasem dovídá skutečnosti, které vycházejí najevo v průběhu procesu s členy vedení záškodnického spiknutí. Obžalovaní vypovídají o svých činech nejen před očima dělníků a rolníků, přítomných v soudní síni, ale také za obrovského zájmu milionů občanů, kteří sledují procesní řízení, zveřejněné rozhlasem a tiskem. Z vlastních slov obžalovaných poznává náš lid tyto osoby ve zcela jiném světle, než se často až dosud některým lidem jevily a za jaké se obžalovaní sami vydávali. Místo domnělých politických, hospodářských, theoretických a vědeckých pracovníků představuje se zde banda všeho schopných zločinců. Jako roentgenem prosvícení stojí obžalovaní před soudem takoví, jací skutečné jsou. Přesvědčili se, že všechno již prohráli a že nemá smyslu ani zapírat, ani vymýšlet nějakou „ideologii“, kterou by se zahalili. (...) Pro nejtěžší zločiny jsou žalovány osoby, které před válkou i po osvobození byly činny – většinou ve významných funkcích – v různých politických stranách. (...) Vůdcové všech těchto různých politických stran, i všichni ostatní měli společný cíl – udržení kapitalistického řádu. (...) Všichni obžalovaní jsou úhlavními nepřáteli socialismu a svými existencemi, žitím i myšlením jsou spjati se starým kapitalistickým řádem. Nenávidí socialistický společenský řád, který zaručuje lepší život pracujícího lidu, protože chtějí zabezpečit

blahobyt pouze úzké vrstvě vykořisťovatelů a příživníků, mezi než také sami náleží, na úkor vykořisťování širokých lidových vrstev. Avšak bývalí vůdcové různých těchto stran a skupin, sloužících buržoasii, shodli se nejen ve snaze o návrat kapitalistického řádu a v nenávisti proti lidově demokratické republice a proti Sovětskému svazu, který je bezpečnou zárukou naší nezávislosti, shodli se také v prostředcích, kterých ve svém boji užívali. Špionážní a velezrádná činnost, příprava protistátního puče, tajné vysílačky, shromažďování zbraní, šíření rozvratných letáku, spojení s agenty CIC a uprchlými vrahy – to všechno byly prostředky této čisté společnosti. (...) Všichni přiznávají, že si přáli, aby američtí imperialisté rozpoutali válku proti Sovětskému svazu a naší republice, poněvadž jen pomocí války mohli očekávat návrat k starému režimu. (...) Není jim lehko na lavici obžalovaných. (...) Dobře cítí, jak jsou isolováni, jak jsou sami, že národ stojí proti nim a odsuzuje rozhořčeně a přísně jejich hanebné zločiny. Přiznali se k nim. Nemají sil, aby i před soudem bojovali, ne proto, že by jim v tom bylo bráněno, ale protože nemohou. Nemají sil, neboť sílu může dáti člověku pouze vědomí, že bojuje za spravedlivou věc, jenom pevné přesvědčení a vědomí, že bojuje za pravdu. Nic z toho obžalovaní nemají. Nemají ideu, která by je

[ 21 ]

sílila, nemají program, za který by vedli boj, nemají pravdu, za kterou komunisté, předvoj dělnické třídy, v kapitalistických státech bojují. Komunisté jsou v tomto boji nezlomní a nepřemožitelní vědomím, že jejich věc je spravedlivá, že za nimi pevně stojí miliony pracujících. (...) Jediným „programem“ všech obžalovaných stal se zločin. Celou svou činností dokázali, že nejsou politickými odpůrci, ale bandou všeho schopných kriminálních zločinců. (...) Hněv a opovržení pracujícího lidu provází tyto špiony a zrádce. V nepřehledném počtu schůzí žádají pracující, aby zrádcům byl vyměřen přísný a spravedlivý trest. Vyslovují zároveň svůj dík bezpečnostním orgánům za to, že tuto nebezpečnou bandu zločinců dopadly a zneškodnily a uvědomují si nutnost, ještě více zvýšit vlastní bdělost a ostražitost. Odpovědi pracujících v našem státě na tyto zločinné plány reakce je zároveň závazek, že budou ještě úspěšněji pracovat ve svých závodech, polích a ostatních pracovištích. Tato práce je nejpádnější ranou všem nadějím reakce a největším příspěvkem v boji o mír.


Případ Dr. Horáková Pracovní LIST PRACOVNÍ list

TECHNIKY PROPAGANDY 1. ÚTOK NA OSOBU PROTIVNÍKA A JEHO DÉMONIZACE Text se nevymezuje proti tomu, co říká oponent, ale útočí přímo na jeho osobu. Zobrazuje protivníky jako nelidské, nemorální zrůdy, které jsou schopny udělat cokoliv, aby ohrozily normální chod života.

2. VYVOLÁVÁNÍ STRACHU Text se snaží vyvolat pocit ohrožení, zároveň i strach a paniku a tím získat podporu většiny čtenářů.

3. ČERNOBÍLÝ KLAM A KROK NA SPRÁVNOU STRANU Text přesvědčuje čtenáře, že mají pouze dvě možnosti volby (tedy ve smyslu „kdo není s námi, je proti nám“).

4. VYUŽÍVÁNÍ PŘEDSUDKŮ Text využívá předpojatých, emotivně silně zabarvených sdělení pro podporu nějakého tvrzení (tedy ve smyslu: „každý, kdo poctivě pracuje, musí uznat, že lidé bez práce by neměli mít stejná práva jako my“).

5. KONCEPT „OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA“ Tex přesvědčuje čtenáře, že autorovy názory jsou vedeny prostým (selským) rozumem a autor nemá žádné postranní úmysly.

6.

VÍRA V ÚSPĚŠNOST Text přesvědčuje čtenáře, že právě autorova tvrzení jsou ta nejlepší, vyjadřují vůli všech lidí a každý, kdo je bude podporovat, bude také patřit k těm nejlepším.

7. ZAŘADIT SE NA SPRÁVNOU STRANU Text využívá přirozené lidské vlastnosti čtenářů být na straně vítězů. Ubezpečuje je, že jen oni jsou ti správní.

8. POUŽÍVÁNÍ SPRÁVNÝCH, „CTNOSTNÝCH“ SLOV Text využívá slov, která (pokud se spojí s osobnou či s tématem) přispívají k pozitivnímu vytváření obrazu o dané osobě či tématu. Jedná se např. o slova jako mír, štěstí, bezpečí atd.

[ 22 ]



PŘÍPAD JUDR. LUDMILA BROŽOVÁ-POLEDNOVÁ Odsouzení zločinů justiční zvůle CÍLE: – zamyslet se nad zločinnými praktikami totalitních režimů a nad vyrovnání se s minulostí – rozvíjet řečnické dovednosti a schopnost argumentace ČAS:

45 minut

POMŮCKY: – listy papíru pro skupiny – MATERIÁL 1 – zákon na ochranu republiky, na jehož základě byla M. Horáková odsouzena (pro dvě skupiny) – MATERIÁL 2 – informace z tisku o procesu s L. Brožovou-Polednovou (pro dvě skupiny) POSTUP: 1. Po projekci filmu seznámíme žáky s tím, že následující aktivita se bude týkat aktuálního tématu – procesu s prokurátorkou L. Brožovou-Polednovou, která je dnes jediným žijícím účastníkem procesu s M. Horákovou. 2. Studenti se rozdělí do dvou skupin (můžeme je nechat vybrat si, ke které skupině chtějí patřit, nebo je rozdělíme losem): 1. skupina – experti ze Státního zastupitelství; 2. skupina – advokátní špičky soukromé firmy zaměřené na trestní právo. 3. Každá skupina si vybere svého mluvčího a obdrží MATERIÁL 1 a MATERIÁL 2. Skupiny dostanou za úkol hledat argumenty, které budou u soudu hovořit ve prospěch jejich strany. Každá skupina si připraví úvodní řeč. 4. Mluvčí každé skupiny přednese úvodní řeč (hlavní body) své žaloby či obhajoby. 5. Dále vždy hovoří (rozvíjí svou žalobu) nejprve státní zástupce a na něj reaguje obhajoba. 6. Po vyčerpání argumentů aktivitu ukončíme. REFLEXE: V reflexi společně diskutujeme o tom, jak se žáci cítili ve svých skupinách, zda změnili v průběhu aktivity názor na odsouzení prokurátorky. Rozvíjíme téma spojené s otázkou viny a potrestání viníků, hovoříme o tom, jak důležité je odhalit pravdu. POZNÁMKA: Aktivita je založena na metodě hraní rolí. Pokud chceme využít spontánní reakce, kterou četba článků vyvolá, můžeme zvolit metodu řízeného rozhovoru s uvedením argumentů se strukturovaným zápisem tezí pro odsouzení prokurátorky a proti němu. Teze zaznamenáme na tabuli.

[ 23 ]



Zákon č. 231 Sb. ze dne 6. října 1948 na ochranu lidově demokratické republiky (výňatek)

Velezrada (1) Kdo se pokusí: a) zničit samostatnost nebo ústavní jednotnost republiky, b) odtrhnout od republiky část jejího území, c) zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení nebo společenskou nebo hospodářskou soustavu republiky, zaručené ústavou, nebo d) násilím znemožnit ústavní činnost presidenta republiky nebo jeho náměstka, zákonodárného sboru nebo vlády (sboru pověřenců), (2) Stejně bude potrestán, kdo se k činu uvedenému v odstavci 1 s někým spolčí nebo vejde v přímý nebo nepřímý styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli. (3) Smrtí bude vinník potrestán: a) dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky, b) byly-li takovým činem zvláštní měrou ohroženy samostatnost, ústavní jednotnost nebo územní celistvost republiky, její lidově demokratické zřízení, společenská nebo hospodářská soustava, zaručené ústavou, nebo byla-li znemožněna ústavní činnost presidenta republiky nebo jeho náměstka, zákonodárného sboru nebo vlády (sboru pověřenců), c) bylo-li k takovému činu užito branné moci nebo ozbrojeného nebo na vojenský způsob organisovaného sboru nebo byly-li k takovému činu sbírány nebo organisovány branné nebo pomocné síly nebo hromaděny zbraně neb střelivo, d) byl-li při takovém činu kladen násilný odpor branné moci nebo ozbrojenému sboru, nebo e) je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost. Zdroj: Sbírka zákonů republiky Československé, 1948

[ 24 ]



Polednová: A kdo říká, že je nevinná? Brožová-Polednová je posledním z žijících aktérů nejznámější české justiční vraždy z dob komunistické totality. Kromě Horákové byli v roce 1950 k smrti odsouzeni další tři lidé. Ještě loni žil také další z prokurátorů, Antonín Havelka. Ten ale v říjnu zemřel. Nyní šestaosmdesátiletá Brožová-Polednová poskytla LN rozhovor mezi pootevřenými dveřmi svého plzeňského bytu. S médii jinak nekomunikuje. Během celého rozhovoru trvala na tom, že se necítí vinna. LN Jak jste se dostala k tomu, že jste dělala prokurátorku v procesu s Miladou Horákovou? Já jsem se totiž dobře učila a měla jsem i hlasovou průpravu. V letech 1945 a 46 jsem byla členkou souboru Václava Vaňátka. Divadlo bylo moje láska. Také noviny. Řekla jsem si, půjdu to zkusit do novin. Tam mě přemluvili, abych šla dělat na Ústřední výbor KSČ, že tam nutně potřebují písařku. Dostala jsem se do právního oddělení. Po roce 1948, když dělali nábor, mě vybrali na právnickou školu. Měla jsem totiž hrozně vysoké IQ, i když teď už mám sklerózu. LN Proč jste vstoupila do komunistické strany? Dneska se první republika líčí jako ohromná sláva, ale žádná sláva to nebyla. Já jsem měla vždycky odpor k tomu, aby byli chudí a bohatí, aby mezi nimi byl tak velký rozdíl. LN Jste z chudé rodiny? Nepocházím z žádné dělnické rodiny, jsem ze středních vrstev. Nikdy jsem se neměla špatně. LN Rodiče byli živnostníci? Ne, táta byl státní zaměstnanec, takže jsme nikdy nebyli nezaměstnaní. Všem mladým bych doporučovala přečíst si třeba Karla Čapka, jeho fejetony a jeho týdenní rozhlásek. Tam se dozví, kolik nezaměstnaných a jaké všelijaké věci byly. Já myslím, že Čapkovi by se věřit mohlo, mně byste věřit nemuseli. A teď si představte, že jste mladá holka a najednou přijde okupace. Zradí vás západní mocnosti a já říkám – když jednou někdo zradí, zradí vždycky.

LN Jak jste se tedy stala prokurátorkou v procesu s Horákovou? Mě tam najmenovali – já jsem tam ani nechtěla – abych se učila. Jeden vysokoškolský profesor mi tehdy dokonce řekl, to máte štěstí, to se naučíte tolik věcí od takových renomovaných právníků. Vždyť já jsem byla úplné střevo. Ještě jsem ani nesměla sama vystupovat, jen s někým, s nějakým renomovaným prokurátorem. LN Nebála jste se, že to je politický proces, že nepůjde o spravedlnost? Z toho jsem neměla strach, proč bych měla strach. My jsme byli přece svéprávná země a museli jsme se také bránit. LN Horáková byla přece nevinná. Kdo to říká, že je nevinná? Vždyť to není dlouho, co nějaký univerzitní profesor říkal v televizi, že jí odevzdával nějaké fotografie. Měl to být nějaký materiál, který si v roce 1949 nechali udělat proti Zápotockému. Horáková doznávala trestnou činnost. LN Jakou? Zejména to bylo zakládání – já už si to ani nepamatuji – nějakých těch trojek. (Myslí zřejmě trojice členů národně socialistické strany, kteří byli vždy v užším kontaktu – pozn. red.) LN Asi to jinak nešlo. No jinak to nešlo, ale taky si musel být každý vědom, že dělá něco, co nemá. Uznávám jediné – že to byly moc přísné tresty. Mohli třeba dostat milost, Nejvyšší soud to mohl zmírnit... LN Horáková přece nechtěla nic jiného než návrat k demokratické společnosti. Oni chtěli demokratickou společnost? Teď je taky demokratická společnost – ale – svoboda je tehdy, když máte peníze. LN Politická činnost přece není něco, čím by si člověk měl vysloužit popravu. Copak to byla politická činnost? Když zakládáte nějaké trojky, aby se bojovalo proti státu? LN Jaká byla Horáková? Velice sebevědomá.

[ 25 ]



LN Vzpomenete si na něco z procesu, co vám dodnes utkvělo v paměti? Že Horáková řekla, že by i válku chtěla, aby se změnil ten režim.

Lidé v nich žádali, abychom nedopustili návrat poměrů z první republiky. Možná v nich byla nějaká připomínka, že my pracujeme... Vždyť já jsem lítala na brigádu každou neděli.

LN Z dnešního pohledu je jasné, že jste se podílela na odsouzení někoho, kdo se ničím neprovinil. To tvrdí?

LN Není vám po letech, líto, že jste poslala na smrt, nebo se na tom aspoň podílela, nevinné lidi? Proč říkáte nevinné?

LN To je dneska už i v učebnicích. Vždyť byla studená válka, životy padaly na obou stranách.

LN Protože mi není jasné, čím by se Horáková měla provinit. Poslechněte, kdybyste si to přečetla, sakra, ten vyšetřovací spis, tak byste došla ke stejnému závěru. Došlo k němu tehdy i šest odborníků Nejvyššího soudu. Tak co jsem z toho měla já vědět jiného.

LN Ani na chvíli jste neměla pochybnost, zda to bylo v pořádku? Já jsem neměla pochybnosti vůbec. LN Kdybyste to měla dnes shrnout, čeho se Milada Horáková dopustila? Já vám nebudu... Už jsem to zapomněla, máte možnost se podívat do spisu. LN Ale podle vás? Podle mě všichni odsouzení dělali protistátní činnost, na tehdejší poměry, činnost proti nám. Podívejte, studená válka začala prakticky koncem války. Vy nevíte, že se rozbombardovala plzeňská Škodovka 25. dubna 1945? Že jsme pět let vyzbrojovali Hitlera nikomu nevadilo. Začalo se bombardovat, až když se velmoci dohodly, že budeme patřit pod sféru vlivu Sovětského svazu. Já nikdy, nikdy nezapomenu, že nás Sovětský svaz osvobodil. Žádali, abychom nedopustili návrat poměrů první republiky LN Jak proces probíhal? Já jsem si počínala podle pokynů. Dali mi pokyn, že mám udělat závěrečnou zprávu. Co mi řekli, to jsem udělala. Především tam mluvil prokurátor Urválek. LN V závěrečné řeči před vyhlášením rozsudku jste mj. řekla: Zatímco textilačka Herainová z Kotony Beroun zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíc pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky. Jak to vzniklo? Státní zástupce Urválek měl spousty dopisů – asi pět nebo šest – převážně od žen, jen jeden byl od muže.

LN Horáková byla politička, chtěla demokratický stát, a ne vládu jedné strany. Chtěla, ale jiní to zase nechtěli. LN Ale to přece není důvod k tomu ji pověsit. Ale on také není důvod, když chce někdo utéct za hranice, aby zabil několik lidí. LN Nic takového ale Horáková neudělala. Ona ne, ale udělali to ti bratři Mašínové. A podívejte se teď na té Kubě, proč jim vyčítáme, že tam mají tři sta politických vězňů, když jich Američané měli na Guantánamu pět set? LN To ale s Horákovou nijak nesouvisí. To není pravda, všechno je to spojené. Musíte myslet, jak to bylo. Tady v Plzni vám 25. dubna 1945 rozbombardují Škodovku, zemřelo čtyři sta lidí, v tom jedna celá třída i s učitelkou, proč to neudělali dřív? Říkám vám, to byla prostě studená válka. My jsme to měli v sobě, takový ten odpor. LN Horáková ale neměla nic společného se Škodovkou. Ale vždyť to všechno souvisí se vším. Já vám jenom říkám, že to je to, co vedlo k tomu, abychom se snažili o nějaký jiný režim, který by tohle všechno odboural.

[ 26 ]



LN Proces s Horákovou měl přispět k lepším zítřkům? Asi měl za úkol, jako každý veřejný proces, odvrátit další dejme tomu od zapalování stohů a přecházení hranic. LN Měl lidi zastrašit? No. Prosím vás, co já můžu vědět. Ale zřejmě jo, protože když mi to bylo dáváno, že tam budu sedět, tak mi bylo řečeno: Je to veliká trestná činnost a musí se tomu udělat taky už přítrž, aby se to takhle nerozšiřovalo. Necítím se vůbec vinna. Tehdy jsem byla jen učedník, ale bojovala jsem za republiku a za takový společenský řád, ve kterém nebudou nezaměstnaní. Vy máte ten názor, že to bylo špatně. Já vás nepřesvědčím a vy zase nepřesvědčíte mě. Takovým jsme říkali ředkvičky

LN To byl váš první politický proces? Ne, ještě předtím, to byla vražda příslušníka Sboru národní bezpečnosti – od druhé strany. Tam jsem taky byla jen na čumendu. LN Kdo se té vraždy dopustil? No, nějaký mládenec. LN Jaké měl motivy? To nevím, protistátní, no. LN Co jste dělala později? V roce 1952 jsem dodělala právnickou školu a odešla na prokuraturu do Rokycan. Později jsem byla na kraji, tady v Plzni. Tam jsem dělala také první hlavu, protistátní činnost, pak mládež, a nakonec civil. V roce 1969 jsem dělala rehabilitace, psala jsem asi pět nebo šest návrhů na obnovu řízení.

LN Zapochybovala jste někdy LN To by ale byla ironie osudu, kdybyste dělala o komunistickém režimu? rehabilitace také v souvislosti s procesem Horákové. Já jsem byla věčný kritik. Ale řeknu vám, udělalo se pro lidi hodně, i když se všechno dneska zatracuje. Ale prosím vás, k její rehabilitaci tehdy nedošlo. Po roce 1989 se měly převzít některé věci, které byly LN Co si myslíte o tom, že vás teď státní dobré – třeba zdravotnictví nebo výstavba. Kdybyste zástupce obžaloval z účasti na vraždě? věděla, co já jsem jenom překátrovala písku na stavbu. To je jeho možnost. Koukejte se, vyhrává ten, kdo má delší šavli. Jen mě mrzí, že k tomu došlo až teď, a ne LN Jste v komunistické straně? Byla jsem, ale už nejsem. Vystoupila jsem, když byl ta- před 17 nebo 18 lety, když jsem měla ještě něco v hlavě. jemníkem Svoboda asi v roce 1991 (režisér Jiří Svoboda Teď už jsem jednou nohou v krematoriu. Když mi dají patnáct roků – nevím tedy za co – půjdu si sednout. vedl KSČM 1990–1993 – pozn. red.). Ale nutí mě, abych byla do sta let živa. LN Co vám na něm vadilo? LN Budete chodit k soudu? Vstoupil do strany, i když věděl třeba zrovna o tom procesu s Horákovou, a pak tvrdil, že nemůže být Já bych tam ráda šla. ve straně s lidmi, kteří se na něm podíleli. To se mi nelíbilo, podle mě vlezl do strany jen pro kariéru. Zdroj: Takovým lidem jsme říkali ředkvičky – navrch červe- www.lidovky.cz, 1. 8. 2007, Hana Čápová ní, vespod bílí. LN Ještě před procesem s Horákovou jste dělala prokurátorku v procesu s řádovými kněžími. Vzpomínáte si na něj? Bylo to s nějakými kněžími, ale už si to nepamatuji. Kdoví, jestli jsem tam vůbec promluvila.

[ 27 ]



O žalobkyni z proce- Brožová k soudům su s Horákovou bude nedochází kvůli Nejvyšší soud jednat zdraví Právnička a demokratická politička Horáková byla veřejně Nejvyšší soud se rozhodl projednávat kauzu Ludmily Brožové-Polednové, prokurátorky v procesu s Miladou Horákovou, veřejně. Líčení o dovolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké svolal soudce Petr Hrachovec na 6. června. Nejvyšší soud (NS) přitom drtivou většinu případů vyřeší v uzavřeném řízení a bez veřejného jednání. Vesecká žádá, aby soud zrušil verdikt Vrchního soudu v Praze. Pražští soudci počátkem února zastavili stíhání ženy kvůli promlčení skutku. S tím Vesecká nesouhlasí. Lze očekávat, že verdikt padne hned v den jednání. Brožovou-Polednovou nejprve potrestal Městský soud v Praze osmi lety vězení za podíl na vraždě při procesu s Horákovou. Podle odvolacího vrchního soudu ale nebyla role bývalé prokurátorky natolik zásadní, aby ji šlo kvalifikovat jako vraždu, ale jen jako napomáhání k vraždě. A podle tehdejších zákonů se podobný čin promlčuje za pět let. Trestnost zločinu tak podle vrchního soudu zanikla pět let po pádu komunistického režimu, na konci roku 1994. Do promlčecí lhůty se totiž nezapočítává období let 1948 až 1989, kdy z politických důvodů nemohly být některé zločiny potrestány

v roce 1949 zatčena a ve vykonstruovaném procesu pak v červnu 1950 odsouzena k trestu smrti. Podle tehdejší obžaloby připravovala jako hlava spikleneckého centra návrat ke kapitalismu, spolupracovala s dalšími zrádci režimu a agentům imperialistických mocností předávala důležité informace. Spolu s Horákovou bylo v procesu odsouzeno dalších 12 lidí, tři z nich k trestu smrti. Bývalá prokurátorka se nedávných soudních stání kvůli špatnému zdraví neúčastnila. Prostřednictvím své obhajoby tvrdila, že o zmanipulování procesu s Horákovou nevěděla a věřila ve vinu odsouzených. Bylo jí tehdy 29 let. Za sebou měla rok právnické školy pro pracující a studovala právnickou fakultu. Zdroj: www.idnes.cz, 8. 5. 2008

[ 28 ]


Případ Dr. Horáková Otázky Pracovní a odpovědi list

INFORMACE O POLITICKÝCH PROCESECH PROBÍHAJÍCÍCH V KOMUNISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU V 50. LETECH 20. STOLETÍ

1. Co vše bylo v 50. letech v komunistickém Československu považováno za protistátní činnost? Za co byli lidé vězněni? Komunistická strana Československa (KSČ) začala od února roku 1948 budovat společensko-ekonomický řád, který spočíval na vládě jedné strany a jejího aparátu s vysokou koncentrací moci v rukou stranického vedení. Nově nastolený režim inicioval schválení zákonů, které měly za úkol ochránit nově budovaný politický systém, a na jejich základě zahájil teror proti vlastním obyvatelům. Politické procesy se dotkly všech věkových i sociálních skupin obyvatelstva. Někteří odsouzení se skutečně rozhodli proti komunismu bojovat a pro svou činnost získali i podporu západních zpravodajských služeb. Mnoho lidí se však ocitlo ve vězení pouze pro svou příslušnost ke skupinám, které byly označeny za „třídního nepřítele“. Jednotlivé procesy byly součástí komplexnějších opatření, která měla vést k perzekuci celých skupin obyvatel. KSČ si uvědomovala, že systematický odboj nelze vést bez politického programu, a proto se zaměřila na perzekuci příslušníků politických stran, které byly do února 1948 členy Národní fronty. Další vlna procesů proběhla s příslušníky armády – od nejvyšších vojenských velitelů až po jednotlivé jednotky –, s cílem přeměnit armádu na nástroj a oporu totalitního režimu. V souvislosti s likvidací soukromého sektoru a kolektivizací venkova byli perzekuováni živnostníci a sedláci, hromadné pronásledování postihlo představitele církví i členy zájmových organizací, jako byly Sokol nebo Junák, a mnohé další.

2. Kolik politických procesů v době komunismu proběhlo a kolik lidí bylo odsouzeno? Politické procesy patřily k průvodním rysům komunistického režimu po celé období jeho trvání. Zmapováním komplexního rozsahu perzekuce se stále zabývají historikové. Zjištění přesného počtu odsouzených je komplikované, protože komunistický režim odsoudil řadu lidí za tzv. protistátní i kriminální trestné činy a v některých případech je dnes problematické posoudit, co byl tzv. politický přečin a co již kriminální.

Nejvíce politických procesů proběhlo v počátečním období komunistického režimu, tedy v letech 1948–1954, kdy byla odsouzena větší část více než 250 000 lidí, kterých se po roce 1989 týkala rehabilitace. Další procesy probíhaly v 60., 70. a 80. letech. Komunistický režim má na svědomí kromě tisíců vězňů i 248 popravených. Další skupina obyvatel byla perzekuována bez soudu – s cílem izolovat nepohodlné či režimu nebezpečné občany byly zřízeny Tábory nucených prací, kam bylo pouze na základě politického rozhodnutí posláno až na dva roky více než 20 000 lidí. Podobným způsobem perzekuce bylo zařazení k Pomocným technickým praporům (PTP), a to v rámci povinné vojenské služby či vojenského cvičení. Prošlo jimi více než 22 000 lidí. Komunistický režim měl však obětí mnohem více: obecně se uvádí, že v Československu byly různým způsobem (od soudních rozsudků, zařazení do táborů nucených práce přes propuštění z práce až po vyloučení ze školy atd.) postiženy až dva miliony osob. Více než 170 000 občanů uprchlo nebo bylo vyhnáno ze země.

3. Jakým způsobem byly procesy zinscenované? Měli obžalovaní možnost obhajoby? Cílem politických procesů bylo stabilizovat nastupující moc KSČ, zlikvidovat odpůrce režimu (skutečné nebo případné budoucí), vytvořit mezi obyvateli atmosféru strachu a vyvolat pocity ohrožení vnitřními či zahraničními nepřáteli. Pro politické procesy je příznačné, že jejich průběh výrazným způsobem ovlivňovali politici na všech úrovních státu a že při jejich projednávání úzce spolupracovaly orgány KSČ, Státní bezpečnosti, orgány lidové správy a zástupci prokuratury a soudů. Orgány KSČ navrhovaly a schvalovaly výši trestů pro obviněné (o výši trestů se někdy rozhodovalo dokonce před započetím vlastního soudního přelíčení), konzultovaly výběr soudců, prokurátorů i obhájců. KSČ řídila i dopad průběhu procesů na celou veřejnost – v médiích, která byla podrobena cenzuře, organizovala kampaně proti tzv. vlastizrádcům, špionům a vrahům. Důležitou roli při přípravě politických procesů hrála Státní bezpečnost, která vyhledávala podezřelé, sledovala je, zatýkala, vyšetřovala, vyráběla falešné důkazy proti vyšetřovaným a pomocí fyzic-

[ 29 ]


Případ Dr. Horáková Otázky a odpovědi

kého a psychického násilí je nutila přiznat se k tomu, co nespáchali. Po sovětském vzoru vytvářela výslechové protokoly, které se obžalovaní učili nazpaměť a vypovídali podle nich u soudu. Při posuzování viny se nevycházelo ze zjištěných skutečností a prokázaných skutků, ale často jen z úvah a dedukcí, na základě směrnic politického vedení. Po únoru 1948 proběhla čistka uvnitř soudcovského aparátu, přičemž při výběru soudců byl kladen důraz na věrnost KSČ a lidovědemokratickému zřízení. Obžalovaní měli právo na obhájce, nemohli si ho ale sami vybrat. Přidělení obhájci se většinou ztotožňovali s obžalobou. Justice se více méně stala vykonavatelem příkazů a rozhodnutí politických orgánů a poskytovala jim zdání legality a odbornosti.

4. Kdy vyšla najevo pravda o politických procesech? Byli bývalí političtí vězni rehabilitováni a odškodněni? Oficiální zprávy o „porušování socialistické zákonnosti“ se na veřejnost dostávaly od poloviny padesátých let. Až na výjimky se ovšem jednalo o případy bývalých členů KSČ, kteří se stali obětí vnitrostranických čistek. Jejich rehabilitací se postupně, od poloviny 50. let do začátku 70. let, zabývalo několik komisí. O rehabilitaci nekomunistických politických vězňů se ve větším rozsahu poprvé začalo jednat teprve v roce 1968, kdy byl přijat zákon o soudní rehabilitaci. Zákon byl prvním pokusem o nápravu represí a zločinnosti uplynulých dvou desetiletí; s nástupem tzv. normalizace byl však v roce 1970 novelizován a rehabilitace byly omezeny. V omezeném rozsahu probíhaly pak přibližně do poloviny 70. let. Celkem bylo do té doby plně rehabilitováno asi 1500 osob. O plošné rehabilitaci a odškodnění politických vězňů bylo možné uvažovat až po roce 1989. Soudní rehabilitace byla provedena na základě zákona č. 119/1990 Sb. a následujících předpisů. Zároveň byly zahájeny rehabilitace těch lidí, kteří byli perzekuováni mimosoudní cestou (např. v Táborech nucených prací). Jen do konce roku 1992 bylo podle zákona č. 119/1990 Sb. rehabilitováno 258 618 osob, dalších 4819 obdrželo rehabilitační výnos od vojenských soudů. Postupně byly prosazeny také zákony řešící restituce (navrácení) majetku a finanční odškodnění politických vězňů i jejich rodin.

5. Byl za nespravedlivé soudy a věznění někdo potrestán? Odhalováním a vyšetřováním případů protiprávnosti komunistického režimu se zabývá Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR. Na jeho webových stránkách je k dispozici statistika případů a osob, které byly od roku 1989 pravomocně odsouzeny. Do června 2008 bylo stíháno celkem 192 lidí. K nepodmíněnému odnětí svobody bylo odsouzeno celkem osm osob; mezi nimi např. Ladislav Mácha, vyšetřovatel faráře Josefa Toufara, nebo Vladimír Zavadilík, jeden z vyšetřovatelů StB v Uherském Hradišti. Oba byli odsouzení za násilí, kterého se dopouštěli během vyšetřování v 50. letech. K dalším patřil například Karel Hoffmann, který nařídil při okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vypnutí rozhlasových vysílačů. Z různých důvodů (např. zdravotních, procesních a právních) ovšem nikdo z odsouzených za mřížemi nestrávil příliš času. Někteří z dalších odsouzených jsou spojeni s tzv. akcí Asanace, v rámci níž nutila StB na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech signatáře Charty 77 vystěhovat se z Československa. V dalších celkem dvaceti dvou případech byly uděleny podmíněné tresty – většinou se opět jedná o trestné činy spáchané v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století (akce Asanace, střelba na hranicích). U dalších případů bylo rozhodnuto o zastavení stíhání z důvodů promlčení, špatného zdravotního stavu či smrti stíhané osoby, amnestií prezidenta, případně byli stíhaní zproštěni obžaloby. Je možné říct, že osoby z nejvyššího mocenského aparátu, odpovědné za celý zločinný systém, odsouzeny nikdy nebyly. Zároveň je důležité upozornit, že všichni, kdo byli v této souvislosti po roce 1989 stíháni, jsou stíháni podle zákonů platných v době spáchání trestného činu.

6. Proč v případě politických procesů probíhajících v 50. letech v Československu nezasáhly mezinárodní organizace? V roce 1945 vznikla Organizace spojených národů. OSN však neměla pravomoc aktivně do vnitřních záležitostí žádného státu zasáhnout. Do vnitřního vývoje v ČSR nezasáhl ani žádný z demokratických států. Politické procesy v padesátých letech probíhaly v době počátku studené války, přičemž ČSR spadala do sféry vlivu Sovětského

[ 30 ]



svazu, tedy do tzv. východního bloku. Politická opozice v Československu po únoru 1948 věřila, že brzy vypukne vojenský konflikt mezi USA a Sovětským svazem a že mocenské uspořádání Evropy se změní. K tomu ovšem nedošlo; po smrti Stalina v roce 1953 se politická situace stabilizovala, bipolární rozdělení zůstalo zachováno a oba bloky se uzavřely vlivům zvenčí. Představitelé demokratických zemí tzv. západního bloku byli procesy zděšeni, ale nevyužili ani např. možnosti ignorovat ČSR na diplomatické úrovni nebo uvalit na ni ekonomické sankce (po odsouzení Milady Horákové hrozily sankcemi vůči ČSR pouze některé severské státy). Pokud došly ze západního světa do Československa žádosti o milost, jednalo se pouze o aktivity známých osobností či občanských organizací, ne však o aktivity představitelů státních mocí.

Odpovědi vypracoval: Mgr. Tomáš Bursík

Literatura: GEBAUER, František – KAPLAN, Karel – KOUDELKA, František – VYHNÁLEK, Rudolf: Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948–1989. Statistický přehled. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, č. 12. ÚSD, Praha 1993. HEJL, Vilém: Zpráva o organizovaném násilí. Univerzum, Praha 1990. KAPLAN, Karel: Kořeny československé reformy 1968 I., II. Doplněk, Brno 2000, 2002. KAPLAN, Karel, PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Barrister & Principal, Brno 2001. RAMBOUSEK, Otakar: Paměti lichoběžníka. Primus, Praha 1999.

[ 31 ]



INFORMACE O MILADĚ HORÁKOVÉ

1. Chtěla Milada Horáková bojovat s komunistickou diktaturou? Měla v tomto směru nějaké konkrétní plány? Milada Horáková nesouhlasila s komunistickým převratem v Československu. S jednou totalitou již měla své zkušenosti – v době nacistické okupace byla vězněna v Terezíně a dalších věznicích. Na protest proti porušování principů demokracie se 10. března 1948, v den smrti Jana Masaryka, vzdala poslaneckého mandátu. Protestovala proti rozpuštění národně socialistické strany, jejíž byla dlouhá léta významnou členkou, a proti jejímu přetvoření v Československou stranu socialistickou, která byla již plně pod kontrolou KSČ. Udržovala styk s národními socialisty, kteří odmítli do této nové strany vstoupit, a navázala kontakt s bývalými čelnými představiteli národně socialistické strany, jimž se podařilo odejít do exilu – např. s Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Jim zasílala informace o situaci v Československu, neboť zprávy československých médií již podléhaly přísné komunistické cenzuře a nebyly objektivní. Pomáhala udržovat činnost národně socialistické strany v ilegalitě, aby byla připravena opět normálně fungovat poté, co dojde k pádu komunistického režimu. Stejně jako mnozí další Milada Horáková věřila, že komunistický režim brzy skončí v důsledku konfliktu mezi Západem a Východem.

2. Z čeho byla Milada Horáková obviněna? Proč se právě ona stala hlavní obžalovanou v celém procesu? Milada Horáková byla obviněna a odsouzena za zločiny velezrady a vyzvědačství podle zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. V září 1948 se na faře ve Vinoři (dnes součást Prahy) sešlo několik představitelů předúnorových politických stran – národních socialistů, sociálních demokratů a lidovců – a diskutovali o situaci v Československu. Schůzky se účastnila i Milada Horáková. K žádné další schůzce již nedošlo, přesto z tohoto setkání Státní bezpečnost vykonstruovala „záškodnické spiknutí proti republice“. Skupina obžalovaných byla vytvořena uměle a podle požadavku KSČ v ní byli zastoupeni reprezentanti jejích odpůrců – vedle představitelů uvedených politických stran

např. také bývalý komunista (kritik tzv. moskevských procesů) nebo bývalý podnikatel. Za účastníky spiknutí byli označeni lidé, z nichž někteří se vůbec neznali a poprvé se potkali až u soudu. V době přípravy procesu se nejprve hovořilo o tom, že to bude proces s „direktoriem českého odboje“. Jeho hlavou měl být národní socialista Josef Nestával, který byl pověřen vedením národně socialistické strany v ilegalitě. Na jaře 1950 však bylo z ne zcela jasných důvodů rozhodnuto, že hlavní obžalovanou „direktoria“ – nyní přejmenovaného na „vedení záškodnického spiknutí“ – bude Milada Horáková. Snad proto, že byla mnohem známější než Josef Nestával. Proces měl zastrašit i šokovat a jeho strůjci věděli, že efekt bude mnohem silnější, když hlavní obžalovanou bude žena, navíc bývalá poslankyně a významná členka Ženské národní rady s velkým renomé doma i v zahraničí.

3. Kdo stál za přípravou procesu? Proces byl připraven na přání vrcholných představitelů komunistického režimu a měl se stát varovným signálem pro všechny odpůrce komunistů, ať již skutečné, či domnělé. Obvinění vykonstruovala Státní bezpečnost za pomoci sovětských poradců. Velkou roli v procesu sehrálo ministerstvo spravedlnosti, především náměstek ministra spravedlnosti Karel Klos. O rozsudcích bylo rozhodnuto ještě před zahájením procesu, během něhož byly zcela popřeny principy právního státu, nezávislosti justice a humanity. Rozhodovala o nich bezpečnostní komise ÚV KSČ, jejímž členem byl i prezident republiky Klement Gottwald. Ten se o proces velmi zajímal, dle svědectví pamětníků mu byl zajištěn přímý odposlech dění v pankrácké soudní síni, takže ač byl vzdálen několik kilometrů, mohl celý proces sledovat. Gottwald také nakonec rozhodoval, zda rozsudky, které vynesl soud, budou vykonány – odsouzeným k trestu smrti mohl rozsudky zmírnit milostí, což však neučinil.

4. Jakým způsobem Milada Horáková zemřela a kde je pohřbena? Milada Horáková po rozsudku odmítla požádat o milost, žádost za ni podali její otec Čeněk Král a dcera Jana. Večer 26. června předseda senátu Státního soudu Karel Trudák oznámil, že prezident republiky Klement Gottwald milost neudělil a že poprava bude následující den vykonána.

[ 32 ]



Před popravou mohla Milada Horáková vyjádřit svá poslední přání. Chtěla se rozloučit s dcerou Janou, sestrou Věrou Tůmovou a švagrem Josefem Tůmou (rozloučení s otcem nepožadovala, neboť byl již velice starý a nemocný a obávala se, že by pro něj toto setkání bylo velmi traumatizující). Dále chtěla, aby byly předány dopisy na rozloučenou, které napsala členům rodiny a několika dalším blízkým, a aby byly dceři Janě vydány osobní korespondence a památky na prezidenta Edvarda Beneše, které měly pro M. Horákovou velkou hodnotu (veškerý majetek jí byl zkonfiskován). K dalším přáním patřilo zemřít s fotografií svého muže, moci se setkat s knězem českobratrské církve evangelické a dostat povolený utišující lék. Nakonec požádala o informaci, co se stalo s jejím mužem, protože nevěděla, zda zemřel, nebo uprchl. Z přání byla splněna jen některá. O jejím muži jí nebyly podány žádné informace. Kněz, ke kterému docházela a do jehož farnosti patřila, k ní přijít nesměl a dostala přiděleného jiného. Jedenáct dopisů, které napsala před popravou, bylo předáno až v lednu 1990 (od té doby byly několikrát publikovány). S rodinou se setkala večer před popravou, ale svou dceru nemohla na rozloučenou ani obejmout. Poprava Milady Horákové oběšením byla vykonána 27. června 1950 v brzkých ranních hodinách v pankrácké věznici v Praze. Šibenice stály na vězeňském dvoře, poblíž vězeňské nemocnice, kde je nyní umístěn symbolický kříž. Odsouzení byli popraveni v tomto pořadí: Záviš Kalandra, Oldřich Pecl, Jan Buchal a jako poslední Milada Horáková. Její tělo bylo zpopelněno ve strašnickém krematoriu 1. července 1950 v ranních hodinách. Zpopelnění proběhlo utajeně, rodina nemohla být na pohřbu přítomna a urna jí nebyla vydána. Dodnes není zcela objasněno, kde byl popel uložen. Podle jedné verze jej tajně pohřbil ředitel strašnického krematoria a jeho pomocník do hromadného hrobu poblíž měděné mísy s tzv. řeckým ohněm na hřbitově u krematoria. Tam je nyní umístěna náhrobní deska se jménem Milady Horákové. Symbolický hrob Milady Horákové byl v roce 2000 vytvořen na Vyšehradě.

5. Jaký byl osud dalších členů rodiny Milady Horákové? Dceři Milady Horákové Janě bylo v době popravy matky šestnáct let. Po procesu nemusela do dětského domova, jako se to stalo v případě některých dětí poli-

tických vězňů, ale žila v rodině své tety Věry Tůmové. Pětkrát se hlásila na medicínu, což bylo i přání matky, ale nikdy nebyla přijata. Po mnoha peripetiích se stala zubní techničkou. Svého otce viděla znovu až po sedmnácti letech, když v roce 1966 dostala povolení navštívit ho v USA. Vrátila se do Československa, zažádala o vystěhování do USA a v roce 1968 se za otcem odstěhovala. V exilu pracovala také jako zubní technička a provdala se za Čecha Karla Kánského, profesora ekonomie na univerzitě v Pittsburghu. Jana Horáková Kánská dnes (červenec 2008) žije s manželem ve Washingtonu, má dvě děti a tři vnučky, přičemž nejmladší dostala jméno Milada. Manželovi Milady Horákové, zemědělskému inženýrovi a doktorovi technických věd Bohuslavu Horákovi, se podařilo v den zatčení jeho ženy, 27. září 1949, uprchnout. Že žije a je v exilu, naznačila tajně Miladě Horákové její sestra Věra při poslední návštěvě před popravou. Bohuslav Horák se nejprve skrýval u přátel v Praze, později mu další přátelé pomohli dostat se za hranice. Ty přešel tajně v přestrojení za dřevorubce 1. prosince 1949. Doputoval do uprchlického tábora pro Čechoslováky nedaleko Norimberka. Tam poslouchal přenosy z procesu, které vysílal rozhlas. V roce 1954 dostal povolení odejít do USA, kde se zapojil do činnosti krajanského hnutí a působil v Radě svobodného Československa. Již se neoženil, zemřel v roce 1976. Jeho pozůstalost (paměti a fotografie) předala jeho dcera Národnímu archivu v Praze. Sestra Milady Horákové, Věra Tůmová, byla o čtrnáct let mladší než Milada. Mezi sestrami byl velmi silný vztah i proto, že jejich další dva sourozenci zemřeli v mladém věku. Věra byla učitelkou, ale svoji profesi nemohla po komunistickém převratu vykonávat. Těsně po procesu pracovala jako prodavačka, pak se jí narodila dcera. O tom, že Věra čeká dítě, se Milada Horáková dozvěděla při poslední návštěvě před popravou a bylo jí to velkou posilou, protože věřila, že jeden život – ten její – skončí, a jiný, nový zač ne. Až do důchodu pak Věra Tůmová pracovala jako uklízečka. Zemřela v roce 1996. Celá rodina byla řadu let po procesu sledována Státní bezpečností.

6. Jaký názor měli občané ČSR na proces a výsledný rozsudek? Proces provázela mohutná propagandistická kampaň, kterou organizoval Ústřední výbor KSČ. Noviny

[ 33 ]



věnovaly procesu denně několik stran, rozhlas vysílal reportáže ze soudní síně. Vládnoucí režim se snažil vyvolat doslova pogromistickou náladu, davovou hysterii, kdy pracující lid bude projevovat rozhořčení nad činy „zrádců a vyvrhelů národa“, dávat najevo nejhlubší opovržení nad nimi a žádat pro ně co nepřísnější tresty. „Vůle lidu“ měla být vyjádřena především ve „spontánně“ přijímaných rezolucích. Podle instrukcí ÚV KSČ byla po celé zemi svolávána veřejná shromáždění, na kterých se hlasovalo o rezolucích žádajících přísný, často výslovně absolutní trest pro souzené. Rezoluce dostaly za úkol podepisovat a zasílat Státnímu soudu nejen pracovní kolektivy, ale i společenské organizace. Propagandistická kampaň se nevyhnula ani nejmenším – psaly je i školní a pionýrské kolektivy. Celkově jich přišlo více než šest tisíc. Značný počet lidí je podepsal nikoliv z přesvědčení, ale ze strachu, protože ty, kteří hlasovali proti a odmítli podepsat, čekaly problémy v práci – ať už propuštění nebo přeřazení na podřadnou práci či jiná perzekuce. V hlášeních o veřejném mínění, která podávaly Ústřednímu výboru okresní a krajské sekretariáty KSČ, se píše, že někteří občané jsou toho mínění, že obžalovaní nevypovídají svobodně a proces je jen divadlo. Po vynesení rozsudku jsou v nich zaznamenány projevy nesouhlasu s výší trestů, především s tím, že by měla být popravena žena. Nicméně propagandistická kampaň byla natolik silná, že vykonstruovaným obviněním uvěřil velký počet občanů ze všech vrstev společnosti. Našlo se ale i několik statečných lidí, kteří nejenže rezoluci nepodepsali, ale dokonce napsali osobní dopis prezidentu Klementu Gottwaldovi a žádali ho o udělení milosti pro odsouzené k smrti. Všechny autory těchto dopisů začala okamžitě sledovat Státní bezpečnost.

7.

Byl někdo z těch, kdo se na procesu podíleli, později potrestán? První krok k revizi procesu a rehabilitaci odsouzených byl učiněn v roce 1968, kdy byl zrušen rozsudek z roku 1950. S nástupem tzv. normalizace však bylo šetření případu politicky ovlivňováno a nakonec byla jeho revize zastavena. K plné rehabilitaci odsouzených došlo až v roce 1990. Soud konstatoval, že je nepochybné, že všichni obvinění byli protiprávně odsouzeni za činy, které byly v souladu s principy demokratické společnosti respektující občanská po-

litická práva a svobody, zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, a že šlo o likvidaci odpůrců totalitní diktatury tehdy vládnoucího režimu. Z těch, kteří se na procesu podíleli, jich většina v té době již nežila. Bylo zahájeno trestní stíhání Milana Moučky, vedoucího skupiny vyšetřovatelů StB, kteří za použití nelidských fyzických a psychických metod (sami se označovali jako „bicí skupina“) vyslýchali Miladu Horákovou a další obviněné v ruzyňské věznici. Jeho případ se však k soudu ani nedostal, jelikož bylo konstatováno, že činy jsou již promlčeny. K soudu se dostal v roce 2007 pouze případ tehdejší prokurátorky Ludmily Brožové, která byla obviněna ze spoluúčasti na justiční vraždě čtyř odsouzených v procesu s Miladou Horákovou. Byla shledána vinnou především proto, že z předložených archivních dokumentů vyplynulo, že o rozsudcích bylo rozhodnuto ještě před zahájením soudního procesu na poradách, jichž se účastnila. Ludmila BrožováPolednová se odvolala, její případ soudy v této době (červenec 2008) stále projednávají. Vzhledem k jejímu vysokému věku a zdravotnímu stavu se dá předpokládat, že i v případě pravomocného odsouzení k výkonu trestu nenastoupí.

8. Dochovaly se do dnešní doby autentické záznamy zachycující průběh procesu? Ihned po skončení procesu v červnu 1950 byla vydána publikace Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci – dnes stručně označovaná jako tzv. „Šedá kniha“ (podle barvy obálky). Měla vzbudit zdání, že jde o doslovný přepis celého soudního líčení, ale jak bylo nedávno na základě porovnání stenozáznamů, filmových záznamů a rozhlasových nahrávek zjištěno, je v ní mnoho výroků, které u soudu zazněly, pozměněno či zcela vypuštěno (tam, kde se obžalovaní ve svých výpovědích odchýlili od předem připraveného scénáře procesu). Knihu vydalo ministerstvo spravedlnosti v nákladu 140 tisíc výtisků. O zkompletování a srovnání jednotlivých záznamů procesu se snaží především režisér Martin Vadas, který na základě svého bádání v různých archivech připravuje unikátní dokument, v němž chce promítnout filmový záznam procesu (místa, kde se nedochoval zvuk, se snaží zrekonstruovat na základě dochovaných rozhlasových nahrávek) a průběh procesu

[ 34 ]



nechat komentovat historiky a pamětníky. Česká televize by tento několikadílný dokument měla uvést v roce 2008 nebo 2009.

Odpovědi vypracovala: Mgr. Pavlína Formánková

Literatura: DVOŘÁKOVÁ, Zora, DOLEŽAL, Jiří: O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě. Klub Milady Horákové a nakladatelství Eva – Milan Nevole, Praha 2001. Dopisy Milady Horákové, Pankrác 24. 6.–27. 6. 1950. Úvodní slovo a závěrečné poznámky Zdeněk Urbánek. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1990. FORMÁNKOVÁ, Pavlína: „Vypořádali jsme se s Horákovou, vypořádáme se i s americkým broukem! “ Kampaň provázející proces s JUDr. Miladou Horákovou. In: Paměť a dějiny, roč. I, č. 1, 2007, s. 20–41. IVANOV, Miroslav: Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové. Nakladatelství XYZ, Praha 2008. KAPLAN, Karel: Moje matka Milada Horáková. Rozhovor Aleny Plavcové s Janou Kánskou, dcerou Milady Horákové. In: Pátek Lidových novin, 26. 5. 2007. NAVARA, Luděk: Smutný útěk smutného muže. In: Příběhy železné opony 2. Host, Brno 2006, s. 80–98.

[ 35 ]

Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti Olga Sommerová 2001/57 min.

Na čtyřech osudech snímek ukazuje, jak brutálně zacházel komunistický režim s třídními nepřáteli z řad žen. Ani primární biologický instinkt, který většině zvířecích druhů nedovolí napadnout samičku, nezabránil věznitelům, aby se ženami jednali stejně krutě jako s muži. Národ, který dovolí, aby se ublížilo ženám, ztrácí podle tvůrců snímku slušnost. Film začíná příběhem Edy Ottové (1931), pocházející z dnes zcela zdevastovaného panství Zvěstov. Po únoru 1948 bylo rodině panství spolu se statkem komunisty zabaveno. V roce 1951 byla Eda Ottová zatčena a po tvrdých výsleších (první z nich trval čtyřicet hodin a měla při něm ručníkem zavázané oči) byla odsouzena na deset let. Během této doby byla vězněna ve čtrnácti různých věznicích. Společně s ní byli odsouzeni i její matka a bratr, který byl za údajnou protistátní činnost popraven. Dagmar Skálová (1912) se narodila nedaleko Plzně. Již od dětství byla členkou Sokola, kde poznala i svého budoucího manžela. Spolu se poté aktivně věnovali výchově mladých skautů, se kterými v roce 1949 zorganizovali pokojnou demonstraci proti narůstajícímu komunistickému bezpráví. Záhy byla paní Skálová zatčena, a aby mladé skauty ochránila, vzala zodpovědnost za celou akci na sebe. Během výslechů ji vyšetřovatelé několikrát zbili do bezvědomí. Nakonec byla odsouzena na doživotí a ve vězení strávila šestnáct let. Růžena Krásná (1921) byla od mládí aktivní ve Straně národních socialistů. V době zatčení v roce 1949 byla tajemnicí této strany v Liberci. Během výslechů ji vyšetřovatelé všemožně mučili, mimo jiné jí vyrazili zuby a pálili ji cigaretou. Odsouzena byla na dvacet dva let. V pardubické věznici nakonec strávila osm let. Ještě dlouho po propuštění ji trápily děsivé noční můry o tom, že ji popravují oběšením. Ludmila Šeflová (1934) pochází z rodiny statkářů. Už v roce 1948 byl zatčen její otec a zanedlouho i ona sama. Za údajnou velezradu a protistátní činnost byla odsouzena na deset let. V dokumentech měla uvedeno, že je zločinec první kategorie a její návrat je nežádoucí. Podle toho se k ní ve věznicích chovali. Þ [ 36 ]


Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti Aktivita

UŽ SE NEMĚLY VRÁTIT Osudy žen nespravedlivě odsouzených komunistickým režimem CÍLE: – seznámit se s osudy nespravedlivě souzených a vězněných lidí v 50. letech minulého století v komunistickém Československu – uvažovat o vlivu věznění na jejich život ČAS:

30 minut (15 minut před filmem, 15 minut po filmu)

POMŮCKY: – velký arch papíru pro každou skupinu – psací potřeby POSTUP: 1. Rozdělíme žáky do skupin zhruba po pěti, každá skupina dostane velký arch papíru. 2. Napíšeme na tabuli centrální část myšlenkové mapy, od které budou žáci rozvíjet své úvahy: Jakým způsobem ovlivní pobyt ve vězení život mladé dívky, která byla ve věku jednadvaceti let nespravedlivě odsouzena a deset let vězněna? Vysvětlíme postup při práci s myšlenkovou mapou (viz Metody interaktivní výuky). 3. Žáci mají za úkol zamyslet se nad tím, jakým způsobem může život mladého člověka ovlivnit, když je nespravedlivě odsouzen a dlouhodobě uvězněn. 4. Necháme skupinám asi 8 minut na diskusi a vypracování mapy. 5. Poté jednotlivé skupiny své myšlenkové mapy představí. 6. Promítneme film. 7. Po projekci žáci pracují opět v původních skupinách. Každá skupina si vybere jednu z žen, jejíž osud byl ve filmu zachycen (případně můžeme sami přiřadit každé skupině jednu z protagonistek). 8. Žáci se zaměří na osud vybrané ženy. Pracují s vytvořenou myšlenkovou mapou a doplňují ji o informace, které získali o konkrétním osudu z filmu. REFLEXE: Při závěrečné reflexi představí jednotlivé skupiny ostatním své myšlenkové mapy. Popíšou, zda se jejich předpoklady shodují s tím, co protagonistky filmu vyprávějí. Diskutujeme o tom, co žáci zjistili o osudech bývalých politických vězeňkyň, jak se ženy s vězněním vyrovnaly a jak se na dobu svého veznění dívají dnes.

[ 37 ]



DOPIS GENERÁLNÍMU TAJEMNÍKOVI OSN Porušování lidských práv v komunistickém Československu CÍLE: – seznámit se s porušováním lidských práv v komunistickém Československu s důrazem na 50. léta – uvědomit si konkrétní důsledky porušování lidských práv pro život člověka – představit si životní podmínky lidí, jejichž práva jsou ohrožena ČAS:

30 minut

POMŮCKY: – list papíru pro každou skupinu – psací potřeby – MATERIÁL – dopis Dagmar Skálové (pro každou skupinu) – PRACOVNÍ LIST A – seznam vybraných práv z Všeobecné deklarace lidských práv, rozstříhaný na jednotlivé články (pro každou skupinu) – PRACOVNÍ LIST B – seznam následků nedodržování vybraných článků z Všeobecné deklarace lidských práv, rozstříhaný na jednotlivé články (pro každou skupinu). POSTUP: 1. Rozdělíme žáky do zhruba pětičlenných skupin, které si vyberou svého mluvčího. Každá skupina dostane list papíru a kopii MATERIÁLU – reprodukci dopisu jedné z vězněných žen, Dagmar Skálové, s jejímž osudem se žáci mohli seznámit ve filmu. Informujeme žáky o případu dvanácti žen vězněných v pardubické věznici, které se v roce 1956 rozhodly podat stížnost na porušování lidských práv ve věznici generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi (o případu více viz Otázky a odpovědi) 2. Žáci dostanou za úkol přečíst ve skupině dopis a společně vypsat alespoň tři příklady porušování lidských práv, která D. Skálová v dopise uvádí. Mluvčí představí výsledek práce své skupiny ostatním. Poté proběhne krátká diskuse na téma porušování lidských práv komunistickým režimem (žáci využívají i informace z filmu). 3. Připomene žákům, že v prosinci roku 1948 byla OSN schválena Všeobecná deklarace lidských práv. Komunistické Československo se při jejím schvalování zdrželo hlasování. Vysvětlíme, že s některými body deklarace budeme v této aktivitě pracovat. 4. Žáci pracují i nadále ve skupinách. Každá skupina dostane PRACOVNÍ LIST A (rozstříhaný na sedm článků). Jedná se o vybrané články z Všeobecné deklarace lidských práv, které byly v době komunistické totality porušovány. 5. V dalším průběhu aktivity budeme práva jednotlivých skupin postupně omezovat. 6. V prvním kole si každá skupina společně vybere tři práva (články), na kterých se shodne, že jsou pro ni nejdůležitější. Svůj výběr zdůvodní prostřednictvím mluvčího ostatním skupinám.

[ 38 ]



7. V druhém kole oznámíme skupinám, že se právě dobrovolně vzdaly svých zbývajících čtyř práv (tím, že si vybraly tři práva). Skupinám odebereme ty čtyři články, které si mezi svá práva nevybraly, a místo nich jim dáme odpovídající části PRACOVNÍHO LISTU B – tzn. informace, jak budou nyní práva, kterých se žáci vzdali, porušována. Skupiny se s omezením svých práv seznámí. 8. Ve třetím kole každé skupině sami náhodně odebereme jeden ze tří článků (práv) deklarace, které si chtěla ponechat. Místo ní žáci obdrží zase odpovídající informaci o tom, jak bude jejich právo, o které přišli, omezeno (opět relevantní informace z PRACOVNÍHO LISTU B). 9. V posledním kole (žáci mají už pouze dvě ze svých práv) se žáci musejí sami rozhodnout, kterého ze dvou zbývajících práv se vzdají. Než se rozhodnou, dáme jim i odpovídající část PRACOVNÍHO LISTU B (tzn. informaci, co bude následovat v případě, že se toho kterého práva vzdají). Na základě těchto informací se žáci sami rozhodnou, které právo odevzdají a které si nechají. Každá skupina řekne ostatním, které právo si rozhodla ponechat jako poslední. REFLEXE: Reflexi vedeme tak, aby si žáci uvědomili, že komunistický režim s sebou nesl významná omezení lidských práv. Mluvíme se žáky o tom, zda je potřeba sledovat dodržování lidských práv i v demokratickém státě, a klademe otázky jako: Dovedete si představit život s takto omezenými právy? Co by tato omezení konkrétně znamenala pro váš život, co by bylo jinak než nyní? POZNÁMKA: V závěru hodiny můžeme žákům rozdat kompletní znění Všeobecné deklarace lidských práv, aby se mohli seznámit i s dalšími jejími články. Kompletní znění deklarace naleznete například na webových stránkách OSN (www.osn.cz). Práce s výměnou jednotlivých článků pracovních listů může být náročná a může nás odvádět od sledování diskuse. Pokud je to možné, využijme pomoci asistenta. V případě vyspělejší třídy si mohou lístečky vyměňovat žáci sami.

[ 39 ]


Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti MATERIÁL

[ 40 ]


Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti MATERIÁL

[ 41 ]


Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti Pracovní list A

VŠEOBECNÁ DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV (výňatek)

Článek 5 Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Článek 10 Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu.

Článek 12 Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.

Článek 13 (1) Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu. (2) Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.

Článek 17 (1) Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. (2) Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.

Článek 19 Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.

Článek 27 (1) Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, užívat plodů umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích.

[ 42 ]


Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti Pracovní list B

PŘÍKLADY NEDODRŽOVÁNÍ VŠEOBECNÉ DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV V ČESKOSLOVENSKU V 50. LETECH 20. STOLETÍ Nedodržení Článku 5 V komunistickém Československu v době 50. let (ale i později) můžete být vězněni pro své přesvědčení, názory či původ, a to na základě zcela smyšlených důkazů. Abyste se přiznali, využívají vyšetřovatelé psychický nátlak i fyzické násilí. Můžete být biti, zavíráni na samotky, může vám být dlouhodobě odpírán spánek či strava, můžete být zadržováni v hygienicky nevyhovujících podmínkách. Nedodržení Článku 10 V 50. letech můžete být odsouzeni ve vykonstruovaném soudním procesu za zločin, který jste nespáchali, k vysokému trestu (dokonce i trestu smrti). Již předem je rozhodnuto o vaší vině a soudní přelíčení je předem připravené divadlo. Nesoudí se na základě důkazů, ale podle požadavků vládnoucí strany. Nedodržení Článku 12 V případě, že se budete zdát komunistickému režimu nebezpeční nebo budete jeho oponentem, se váš soukromý život i život vaší rodiny může stát předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Mohou vám číst dopisy, odposlouchávat telefony, sledovat vás. I pokud proti totalitnímu režimu nevystupujete, necítíte se bezpečně. Ve škole i v zaměstnání jsou na vás vypracovávány posudky, nikdy nevíte, zda právě vy nejste „v hledáčku“ tajné policie. Nedodržení Článku 13 Můžete být jako nežádoucí vyhoštění ze své obce, nesmíte se vrátit do míst, kde jste vyrůstali a kde žila vaše rodina. Nemůžete se ale ani rozhodnout Československo opustit a odejít žít do jiné země. Hranice s Německou spolkovou republikou a Rakouskem jsou obehnány zábranami a od roku 1951 do roku 1965 i dráty s elektřinou. Pro návštěvu ciziny musíte získat speciální povolení, které vám ale nemusí být uděleno. Můžete se pokusit přejít hranice tajně, hrozí vám však zatčení a trest, případně zastřelení. Nedodržení Článku 17 V rámci vykonstruovaných obvinění z protistátní činnosti vám může být zabaven veškerý majetek. Hromadně dochází k vyvlastnění a znárodnění, tedy k převodu soukromého majetku do státního vlastnictví. Nedodržení Článku 19 V nesvobodném, totalitním státě nemůžete svobodně říkat to, co si myslíte. Než se k čemukoliv veřejně vyjádříte, musíte zvážit, zda neporušujete státem danou ideologii. V novinách čtete články, které prošly cenzurou a byly z nich vypuštěny všechny „závadné“ informace. Můžete být potrestáni za poslech zahraničního rozhlasu. Nedodržení Článku 27 Kultura je omezena státem – můžete číst pouze povolené knihy, poslouchat povolenou hudbu, chodit do kina a divadla na povolená představení. Za svobodnou uměleckou tvorbu můžete být (pokud je vyhodnocena jako škodlivá pro stát a společnosti) dokonce i potrestáni.

[ 43 ]

Příběhy bezpráví – filmy o československých dějinách Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti

Film

PROJEKT

ZNÁRODNĚNO Příběhy nemovitostí znárodněných po roce 1948 a osudy jejich majitelů

ZADÁNÍ PROJEKTU: Komunistický režim bezprávně připravil tisíce občanů o jejich nemovitosti (obytné domy, statky, továrny atd.). Co se s těmito nemovitostmi stalo? Jaké byly osudy jejich původních vlastníků? Objevme zapomenuté příběhy obětí komunistického bezpráví a seznamme s nimi ostatní.

CÍLE PROJEKTU: – seznámit se s poválečnou čs. historií a s perzekucí občanů v období komunistického Československa – probudit zájem o místo, kde žijeme – učit se pracovat v týmu – aktivně vyhledávat informace, zpracovávat je a prezentovat – naučit se základům práce historika, pracovat kriticky s archivními dokumenty a vzpomínkami pamětníků POSTUP:

I. MOTIVAČNÍ AKTIVITA A PROJEKCE FILMU CÍLE: – vcítit se do osudů lidí, kterým byl v období komunistického Československa zabaven majetek – vzbudit zájem o podobné osudy v našem regionu ČAS:

45 minut

POMŮCKY: – PRACOVNÍ LIST (historická a současná fotografie zámku Zvěstov) pro každou skupinu – psací potřeby – list papíru pro každého žáka POSTUP: 1. Rozdělíme žáky do skupin po pěti až sedmi, ve kterých budou pracovat v průběhu celého projektu, a do každé dáme jeden PRACOVNÍ LIST s historickou a současnou fotografií zámku Zvěstov. 2. Žáci ve skupinách vyplní pracovní list a pak si skupiny představí své výsledky. 3. Následuje projekce prvního příběhu z filmu Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti (příběh Edy Ottové). 4. Po projekci žákům zadáme úkol: každý samostatně napíše příběh zvěstovského zámku a jeho majitelů (rozsah kolem deseti vět). 5. Když všichni dopíšou, vyzveme žáky, aby své práce přečetli nahlas (nikoho nenutíme, čtení by mělo být dobrovolné). REFLEXE: Při reflexi aktivity se žáky mluvíme o tom, že i stavby mají své příběhy, jen je nemohou vyprávět. Diskutujeme o znárodňování a na příkladu zámku Zvěstov se snažíme popsat jeho dopad na osudy nemovitostí a jejich majitelů. V závěru představíme zadání projektu. [ 44 ]


Film

PROJEKT

II. vytvoření týmu a zpracování plánu – Na projektu pracují žáci v týmech, v kterých by jich nemělo být více než pět až sedm, aby se do práce mohli zapojit opravdu všichni. – Týmy si postupně zpracují časový plán projektu se seznamem úkolů, které si rozdělí mezi své členy.

III. výběr tématu – Zadáme týmům úkol vyhledat v místě bydliště či jeho okolí stavbu, která byla po roce 1948 svým původním majitelům zabavena. – Při hledání vhodné budovy se mohou ptát svých rodičů, sousedů, zjišťovat informace v místním muzeu, archivu či na obecním nebo městském úřadě. Každý tým si vybere jednu budovu. – Vzhledem k tomu, že majitelé zabavených budov byli často i vězněni, mohou se žáci obrátit i na nejbližší pobočku Konfederace politických vězňů a požádat její členy o pomoc s výběrem tématu projektu.

IV. rozhodnutí o výsledné podobě prezentace – Informace, které budeme shromažďovat, můžeme prezentovat různými způsoby. Domluvíme se s týmy na nejvhodnějším způsobu. Při výběru bychom měli zohlednit přání žáků i naše časové a technické možnosti. – Navrhujeme např. tyto možnosti prezentace: vyhotovení výstavních panelů a zorganizování malé výstavy, zpracování článku do školního časopisu či regionálních novin, zpracování prezentace na webových stránkách, příprava reportáže do místní televize.

–

– – – –

V. vyhledávání informací, shromažďování podkladů Při shromažďování informací a podkladů můžeme využívat těchto zdrojů: Pamětníci Žáci vyhledají původní majitele nemovitosti, jejich potomky, sousedy či místního kronikáře, požádají je o setkání a zaznamenají si jejich vzpomínky na dobu znárodnění vybrané nemovitosti a na to, jak tyto události ovlivnily konkrétní lidské životy. Rozhovor si mohou po dohodě nahrát, natočit či zaznamenat písemně. Zároveň požádají pamětníky o poskytnutí historických dokumentů a fotografií. Instituce uchovávající historické materiály Žáci navštíví místní úřad, muzeum, archiv či knihovnu a za asistence pracovníků vyhledají dokumenty zachycující historii vybrané stavby a osudy jejích majitelů. Internet Anketa mezi spoluobčany Žáci připraví malou anketu mezi spoluobčany – zjišťují, jaká je míra informovanosti o historii vybrané stavby. Vlastní dokumentace Žáci nafotí dnešní podobu stavby (snímky mohou porovnat s historickými fotografiemi).

VI. VYHODNOCENÍ A ZPRACOVÁNÍ INFORMACÍ A PODKLADŮ – K práci toho, kdo pátrá po minulosti, patří rekonstrukce historických událostí a jejich interpretace. Informace a podklady, které se žákům podaří zajistit, utřídí a interpretují. Žáky vedeme k tomu, aby získané informace analyzovali a ověřovali. – Jako základní vodítko pro zpracování dokumentů může žákům pomoci uspořádat informace a dokumenty do časové osy: historie stavby a život jejich majitelů před znárodněním (např. v období první republiky) > dopad událostí v roce 1948 a znárodnění > osudy stavby a majitelů po znárodnění > současný stav

[ 45 ]


Film

PROJEKT

VII. PREZENTACE VÝSLEDKŮ Zvolit můžeme jednu z nabízených možností prezentace, případně je zkombinovat či rozšířit. – Výstava Žáci připraví výstavní panely, na kterých představí výsledky svého pátrání. Panely graficky zpracují např. v rámci výtvarné výchovy nebo hodiny výpočetní techniky a vystaví je ve škole, na místním úřadě či v kulturním centru. Uspořádají slavnostní zahájení výstavy, kam pozvou spolužáky, veřejnost, spolupracující instituce, pamětníky, tisk atd. – Článek v tisku Žáci zpracují poznatky získané pátráním do reportáže, eseje či rozhovoru (např. v rámci hodiny českého jazyka). Doplní je fotografiemi a dalšími dokumenty a zveřejní ve školních novinách. Výsledek své práce mohou nabídnout i redaktorům z regionálního tisku (je vhodné si předem domluvit rozsah a formát textů a obrazové přílohy). – Webová prezentace Žáci naprogramují (např. v rámci hodiny výpočetní techniky) interaktivní webovou prezentaci, do které umístí vytvořené texty, zdigitalizované dokumenty, audio- či videonahrávky atd. Prezentaci umístí na stránky školy či obce. – Reportáž v televizi Žáci připraví (např. v rámci mediální výchovy) a odvysílají ve spolupráci s místní televizí reportáž, ve které zachytí postup svého pátrání a výsledky, ke kterým došli. Jednání s televizí je potřebné zahájit hned na začátku projektu, aby formát připravovaného filmu odpovídal požadovaným technickým standardům.

RADY A DOPORUČENÍ PRO PEDAGOGY: – Vystupujme v roli poradce Při projektové výuce bychom měli být v roli poradce a koordinátora. Vyplatí se nechat žákům víc prostoru v rozhodování. Samostatnost vede k tvůrčím řešením. – Věnujme studentům svůj čas i mimo výuku Dohodněme si se žáky konzultační čas mimo pravidelné hodiny výuky, protože při samostatné práci budou potřebovat radu či souhlas pro svůj postup. Většinou postačí vyčlenit některou z přestávek. Dohodněme se případně na konzultacích e-mailem. – Hledejme finanční zdroje Zvolíme-li větší rozsah projektu, je nutné hledat finanční zdroje, například různé dotační programy měst, krajů či různých nadací, nebo oslovit místní firmy a požádat je o finanční podporu projektu. – Dokumentujme Nechme žáky vypracovat závěrečnou zprávu. Měla by obsahovat základní údaje o tom, jak řešení projektu probíhalo, k jakým výsledkům a závěrům studenti došli. Závěrečné zprávy archivujme. Mohou pomoci při motivaci dalších studentů, reprezentují zajímavou aktivitu školy a lze je také přiložit k žádostem o dotaci dalších projektů.

[ 46 ]


Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti PROJEKT

RADY A DOPORUČENÍ PRO VYHLEDÁVÁNÍ INFORMACÍ A SHROMAŽĎOVÁNÍ PODKLADŮ: – Veďme si dobrou evidenci Při rozdělování rolí v týmu nezapomeňme na to, že někdo musí mít na starosti evidenci získaných materiálů. Všechny materiály shromažďujeme na jednom místě (např. v šanonu či pořadači) a vždy u nich uvádíme přesné popisky (o jaký materiál se jedná, od koho jsme ho získali). Vše si zapisujeme – data schůzek, jména zúčastněných, informace, které jsme se dozvěděli při rozhovorech či návštěvách. Můžeme si vést i deník prací na projektu, do kterého všechny tyto informace uvedeme. Dokumentaci vlastní práce můžeme využít při závěrečné prezentaci. – Buďme důvěryhodní Dveře institucí i pamětníků nám pomůže otevřít osvědčení o tom, že pracujeme na školním projektu. Osvědčení může vystavit škola. Chceme-li navštívit pamětníka, je dobré spojit se s ním nejdříve telefonicky nebo mu napsat dopis. Vysvětlíme, na jakém projektu pracujeme, a co nejpřesněji popíšeme, co se chceme dozvědět. Pokud si pro první návštěvu připravíme malý dárek, např. kytičku, prolomíme rychleji bariéry a vzájemnou nedůvěru. – Nepodceňujme technické vybavení Shromažďování podkladů nám usnadní dobré technické vybavení – na schůzky můžeme nosit diktafon, případně kameru, pro pořizování reprodukcí dokumentů využijeme digitální fotoaparát. – Respektujme zdroj informací Dříve než si dokumentaci pořídíme a využijeme ji při prezentaci výsledků projektu, vyžádejme si svolení osoby či instituce, které patří. Podobně postupujeme i s případnými audio- či videonahrávkami. Mysleme na to, že informace sdělované pamětníky jsou často velmi osobní a citlivé povahy. – Pracujme s informacemi kriticky Získané informace je třeba si ověřit z více zdrojů. Některé dokumenty z doby komunistického Československa mohou být účelově zmanipulované, vzpomínky pamětníků jsou do jisté míry subjektivní, takže se mohou vzájemně lišit. Čím více informací se podaří shromáždit, tím prokreslenější obraz minulosti budeme moci složit. – Nenechme se odradit prvotním nedostatkem materiálů a informací Počítejme s tím, že vyhledat a shromáždit relevantní údaje je náročné a budeme tomu muset věnovat čas i energii. Výsledek se ale určitě dostaví.

[ 47 ]


Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti Pracovní list

Popište maximálně deseti slovy, jak na vás působí tato fotografie:

[ 48 ]


Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti Pracovní list

Popište maximálně deseti slovy, jak na vás působí tato fotografie:

Obě fotografie zachycují stejnou budovu, ale v různé době. Uveďte důvody, proč se zámek mohl dostat do špatného stavu:

[ 49 ]


Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti Otázky a odpovědi

1. Z jakých zločinů byly obviněny ženy, o kterých pojednává film? Podílely se na nějakých aktivitách proti komunistickému režimu? Eduarda Ottová byla sestra Aloise Jaroše, který byl obviněn z protikomunistické odbojové činnosti. Eda a její matka se měly provinit tím, že na zámku Zvěstov poskytly úkryt údajnému agentovi západních zpravodaj ských služeb. V procesu byla odsouzena celá Jarošova rodina – bratr Alois byl odsouzen k trestu smrti, Eda k deseti letům vězení a její matka ke dvanácti. Rodina vlastnila zámek Zvěstov s velkostatkem, který jim byl již před procesem po pozemkové reformě v roce 1948 zabaven. Zbytek majetku jim byl zkonfiskován po vynesení rozsudků. Potrestání „vesnických boháčů“ bylo jedním z cílů celého procesu. Eduarda Ottová byla z vězení propuštěna až po vypršení celého trestu a v 60. letech emigrovala do Kanady, kde dnes (červenec 2008) žije. V 80. letech byla předsedkyní exilového Klubu K231 v kanadském Torontu-Scarborough a díky ní byly do tehdejšího komunistického Československa zasílány finanční částky na pomoc bývalým politickým vězňům a jejich rodinám. Zámek Zvěstov byl v restituci navrácen synovi jejího popraveného bratra. Růžena Krásná byla aktivní političkou Československé strany národně socialistické. Byla odsouzena k dvaadvaceti letům v jednom z procesů, které navázaly na proces s Miladou Horákovou. Komunistický režim se těmito procesy vypořádával se svými politickými a názorovými oponenty. Růžena Krásná byla s největší pravděpodobností zapojena do činnosti bývalých politiků národně socialistické strany v ilegalitě (předávání informací na Západ, příprava politického programu na dobu, kdy komunistický režim padne, udržování aparátu národně socialistické strany v činném stavu ad.), ale ona sama o svých aktivitách dodnes ze strachu z komunistické strany a jejích funkcionářů hovořit nechce. Vězněna byla deset let, v současné době žije v Liberci. Dagmar Skálová se v mládí přihlásila ke skautskému hnutí, kde působila pod přezdívkou Rakša. V roce květnu 1949 se zapojila do přípravy ozbrojeného převratu (skupina Květoslava Prokeše), který měl za cíl svrhnutí komunistického režimu. Jejím úkolem bylo přivést do hnutí mladé skauty, kteří měli plnit roli spojek, ovšem celá akce byla těsně před vypuknutím prozrazena. Dodnes není jasné, jakou roli v přípravě převratu sehráli agenti Státní bezpečnosti. V následujících soudních procesech padlo několik rozsudků smr-

ti. Dagmar Skálová vzala před soudem vinu na sebe a celou řadu mladých lidí tím zachránila od dlouhodobého věznění. Sama byla odsouzena na doživotí. Vzhledem k jejímu neústupnému a statečnému chování v době věznění se na ni nevztahovaly velké amnestie z počátku 60. let a na svobodu se dostala až po šestnácti letech. V roce 1968 se aktivně podílela na vzniku a činnosti sdružení bývalých politických vězňů K231 a v roce 1997 jí prezident republiky udělil Řád T. G. Masaryka. Zemřela v roce 2002. Ludmila Šeflová byla společně se svým otcem obviněna ze styků s agentem západních zpravodajských služeb. Byla odsouzena k deseti letům vězení, po odvolání jí byl rozsudek zmírněn na sedm let. Její otec byl odsouzen ke třinácti letům. Z vězení byla propuštěna po pěti letech. Postiženi byli i další členové její rodiny – bratr musel nastoupit k Pomocným technickým praporům a matka byla nucena vystěhovat se ze statku. Ten byl zkonfiskován a připadl vznikajícímu JZD, do kterého předtím rodina Šeflových odmítla vstoupit. Proces se Šeflovými byl jedním z mnoha, které měly zlikvidovat sedláky a urychlit kolektivizaci. Ludmila Šeflová dnes žije v Drahlíně u Příbrami.

2. Jaké byly v 50. letech možnosti a formy aktivního odporu a odboje proti diktatuře? Při vzniku protikomunistického odboje v počátečním období existence komunistického režimu (v letech 1948–1953) hrála velkou roli naděje v možný zvrat mezinárodních událostí a očekávání vojenského střetu mezi tzv. Východem a Západem. Po smrti J. V. Stalina v roce 1953 a několika velkých krizích v zemích východního bloku se však mezinárodně politická situace stabilizovala a mocnosti vzaly na vědomí bipolární rozdělení světa. Nicméně aktivity proti totalitní moci se v různých formách objevovaly po celou dobu jejího trvání. Situace tzv. třetího (tedy protikomunistického) odboje se od dvou předcházejících (tj. prvního, protirakouského, a druhého, protinacistického) značně lišila. Šlo o boj proti příslušníkům vlastního národa, přičemž neexistovalo žádné domácí ani zahraniční centrum, které by ozbrojený a politický odpor proti komunistickému režimu koordinovalo. V podmínkách totalitního režimu, kdy byla společnost ovládána roz sáhlým represivním aparátem, se odpor projevoval různými formami, které působí živelně a rozmanitě, zároveň však z dnešního pohledu možná až naivně.

[ 50 ]



Mezi nejvýraznější formy odboje patřily dva pokusy o vojenský převrat v roce 1949. Státní bezpečnost je však zlikvidovala ještě před jejich uskutečněním a jejich hlavní protagonisté byli popraveni. Na území celého Československa zároveň působilo množství (odhaduje se, že stovky až tisíce) protikomunisticky naladěných obyvatel a skupin různé velikosti. Jejich členové se snažili ohrožovat postupně se etablující komunistický režim a způsobovat mu škody. Akce se však děly izolovaně, bez koordinace, a podstatu režimu neohrozily. Zároveň na celém území působily západní zpravodajské služby a tzv. agenti-chodci, kteří s nimi spolupracovali (odhaduje se, že zde působilo až sedm set těchto odbojářů). Přestože agenti získávali a předávali důležité informace z různých oblastí (např. výrobní plány významných průmyslových podniků, informace z komunistických kruhů, zprávy o náladách obyvatelstva atd.), jejich aktivita k pádu komunistic kého režimu nevedla. Někteří z těch, kterým se podařilo uprchnout za hranice, se začali podílet na přípravě ozbrojených československých složek na Západě (např. ve francouzských legiích a jinde). Při posuzování úspěšnosti odboje je nutné vzít v potaz aktivity Státní bezpečnosti, jejíž činnost proti odpůrcům režimu byla poměrně efektivní a podařilo se jí zlikvidovat celou řadu pokusů o odpor již v zárodku. Využívala při tom tajné spolupracovníky a agenty-provokatéry. Některé protikomunistické skupiny byly dokonce od počátku zakládány a řízeny s vědomím StB.

3.

Jaké metody a prostředky nátlaku používali vyšetřovatelé při výslechu? Pro Státní bezpečnost byl samotný výslech důležitým nástrojem v boji proti „třídnímu nepříteli“. Historik Karel Kaplan napsal, že „jednou ze zásad StB bylo, že každý, koho Státní bezpečnost zatkne, musí být usvědčen nebo jinak potrestán. Propuštění z vyšetřovací vazby, jako by osoba byla bez viny, by podkopalo důvěryhodnost a autoritu Státní bezpečnosti, znamenalo by uznání jejích chyb…“. Zatčená osoba byla považována za hlavní důkaz protistátní či jiné ilegální činnosti a úkolem bylo dostat z ní potřebné doznání. K tomu bylo, především v padesátých letech, využíváno takřka jakýchkoli prostředků. Vyšetřovatelé kombinovali fyzické násilí i psychický nátlak. Fyzické násilí spočívalo mj. v dlouhých výsleších či v odpírání jídla a spánku (vyšetřovaní byli

nuceni neustále chodit v cele). Další formou nátlaku bylo bití, prokázáno bylo mučení elektrickým proudem, v některých případech byly vyšetřovaným zřejmě podávány i drogy. Často horší než násilí byl psychický nátlak, například dlouhodobé zavírání vyšetřovaných do izolace, přerušení styku s rodinou a zatajování informací o ní, vyhrožování perzekucí rodinných příslušníků i známých a nejrůznější ponižování důstojnosti obžalovaných. Cílem bylo vyslýchané fyzicky i psychicky zcela vyčerpat a donutit je, aby se přiznali ke skutkům, které nikdy nespáchali. Již na začátku 50. let bylo rozkazem ministra bezpečnosti týrání zakázáno, ale ve skutečnosti zůstalo ještě dlouho jednou ze základních vyšetřovacích metod. Po roce 1989 stanuli někteří z vyšetřovatelů před soudem – bylo jich však minimum. Řada dalších svou činnost popřela či odkazovala na rozkazy svých nadřízených. Podle rozhodnutí soudů byly mnohé násilné excesy vyšetřovatelů StB již promlčeny.

4.

Jak probíhal každodenní život ve věznicích? Jakým těžkostem museli vězni čelit? Životní podmínky v jednotlivých věznicích a pracovních táborech se lišily. Obecně však bylo věznění pro politické vězně, často odsouzené k vysokým a někdy i doživotním trestům, velmi náročné fyzicky i psychicky. Vězni sloužili jako levná pracovní síla – většina z nich (bez ohledu na věk či pohlaví) musela vykonávat těžkou manuální práci a plnit vysoké pracovní normy. Byli nasazeni v textilním průmyslu, strojírenství, zemědělské výrobě, na stavbách atp. Více než sedmdesát tisíc vězněných mužů prošlo pracovními tábory u uranových dolů, kde v nelidských podmínkách a bez ochranných pomůcek těžili radioaktivní uran. Vězni pracovali v podstatě zadarmo. V případě, že byli za svou práci odměněni, se jim velká část peněz strhávala na stravu, ubytování a ostrahu, další část posílali rodině a zůstávalo jim skromné kapesné, za které si mohli nakoupit osobní potřeby. Političtí vězni byli během věznění často vystaveni hrubému zacházení a šikaně ze strany dozorců. Za sebemenší porušení vězeňského řádu, nedodržení pracovních norem a často i za zcela smyšlené přestupky byli trestáni vězněním v korekci (tzv. vězení ve vězení – většinou se jednalo o místnost bez oken a světla), snížením dávek jídla, odebráním tzv. výhod (zákaz korespondence s blízkými, návštěv a balíčků).

[ 51 ]



V každodenním životě vězňů byly obvyklé špatné hygienické podmínky, nedostatečná či zcela chybějící zdravotní péče, přeplněné cely, ponižující filcunky (prohlídky cel), nekvalitní a nedostatečná strava. Pro politické vězně, na svobodě často lidi velmi aktivní a společenské, byla psychicky náročná monotónnost vězeňského života a sdílení cel s lidmi odsouzenými za kriminální delikty (zloději, vrahy, prostitutkami).

5. Jakým způsobem si vězni mohli pobyt ve vězení ulehčit? Možnosti mimopracovních aktivit se v jednotlivých věznicích lišily – některé byly vedením jednotlivých táborů a věznic tolerovány, ale kvůli mnoha jiným byli vězni trestáni. O většině nepovolených aktivit víme především z vyprávění bývalých vězňů. Mezi nejběžnější činnosti během pracovního volna (především období mezi večeří a večerkou) patřila četba knih. Knihovny věznic, trestních ústavů a pracovních útvarů byly po únoru roku 1948 silně redukovány, byla z nich odstraněna díla mnoha autorů, které nový režim označoval za „nepřátelské“ či „protilidové“, vyřazena byla náboženská literatura, jazykové učebnice apod. Naopak doplněna byla literatura propagující komunistický režim a jeho ideologii. Přestože se vězni nemohli účastnit náboženských obřadů (v roce 1950 byly zavřeny vězeňské kostely a kap le) a v rámci osvětové činnosti byl propagován ateismus, víme, že náboženský život hrál ve věznicích velmi důležitou roli. Tajné mše, které sloužili uvěznění kněží, pomáhaly mnohým lidem v žaláři snášet jejich útrapy. Řada bývalých politických vězňů velmi ráda vzpomíná na tzv. vězeňské univerzity. V provizorních podmínkách se od svých spoluvězňů učili cizím jazykům, antické, světové, české a slovenské historii, přírodním vědám apod. „Přednášejícími“ byli většinou uvěznění kněží, představitelé mužských řeholních řádů, spisovatelé, novináři a vysokoškolští profesoři. Výjimečně se dochovaly i kresby, básně či po vídky, které vznikly v době věznění. V trestaneckých pracovních táborech při uranových dolech vznikaly (hlavně v některých příznivějších obdobích) sportovní kroužky – mezi odsouzenými se velké oblibě těšily fotbal, basketbal, odbíjená, stolní tenis a šachy. Pro politické vězně byla v průběhu celého věznění důležitá vzájemná solidarita, která jim pomáhala překonávat nejtěžší chvíle.

6. S čím se museli vězni nejčastěji vyrovnávat po propuštění na svobodu? Političtí vězni se po propuštění na svobodu museli vyrovnat s řadou problémů a komunistický režim se snažil jim jejich návrat do společnosti co nejvíce ztížit. V důsledku špatných podmínek v žaláři a vinou těžké práce se často vraceli s podlomeným fyzickým i psychickým zdravím. Někteří z nich se neměli kam vrátit (byl jim zkonfiskován majetek, mnohdy členové jejich rodin zemřeli či byli přesídleni). Dalším se během věznění rodina rozpadla nebo si po dlouhé době odloučení složitě hledali cestu ke svým partnerům a dětem. Bývalí vězni neměli po propuštění žádné finanční prostředky a práci hledali jen těžko – například středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní lidé měli mizivou šanci vrátit se ke svému oboru. Byli nuceni živit se těžkou manuální prací, většinou špatně placenou. Často i na svých nových pracovištích byli vystaveni ústrkům a ponižování. Pouze malé části bývalých vězňů se podařilo nalézt pracovní uplatnění odpovídající alespoň částečně jejich vzdělání. Zatčení studenti nedostali příležitost dostudovat svůj obor a po návratu z vězení na ně čekala ještě povinná vojenská služba. Lidem v důchodovém věku nebyl přiznán důchod, na který měli nárok, případně jim byl přiznán tak nízký, že nepokrýval životní minimum. Mnozí z propuštěných vězňů zůstávali v očích komunistického režimu „nepřevychovanými třídními nepřáteli“ a i po letech byli sledováni. V případě, že byli propuštěni na amnestii, zbytek trestu se jim automaticky neodpouštěl – s propuštěním na svobodu se pojila podmínka beztrestnosti v průběhu dalších několika let. Část bývalých politických vězňů byla opakovaně perzekuována, někteří raději zvolili na konci 60. let (i v souvislosti s okupací Československa v roce 1968) emigraci.

7.

Jak probíhal protest, v rámci kterého vězeňkyně zaslaly dopis generálnímu tajemníkovi OSN? V červnu 1956 napsalo dvanáct žen – politických vězeňkyň z izolovaného oddělení ženské věznice v Pardubicích – dopis generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi, o jehož plánované návštěvě Československa se dozvěděly z denního tisku. Jednou z nich byla i Dagmar Skálová, protagonistka filmu Ztracená duše národa III. – Ztráta slušnosti. Dopisy byly napsány v češtině a ke každému z nich byl přiložen překlad v angličtině, francouzštině nebo němčině. V dopisech ženy popsaly vlastní osudy po roce 1948 a své životní podmínky v pardubické vězni-

[ 52 ]



ci. Vysvětlovaly, v jakém postavení se v „lidovědemokratickém“ Československu nacházejí političtí vězni, na svých případech dokazovaly rozpory mezi projevy československých politiků a skutečným stavem věci a žádaly tajemníka o nápravu. Dopisy se dostaly do rukou cenzorů a adresátovi doručeny nikdy nebyly. Na ženy čekaly výslechy, které se týkaly orga nizace celé akce a také jejich stížností na podmínky ve vězení i kruté vyšetřovací metody. Výsledkem vyšetřování byly přísné kázeňské tresty, které byly uděleny všem pisatelkám dopisů. Důsledky odvážného vystoupení si nesly i v dalších letech věznění, protože účast v tomto protestu byla přitěžující okolností při rozhodování o udělení či neudělení amnestie. Dopisy, které můžeme považovat za jeden z vrcholných projevů protestu proti zlovůli totalitního systému, byly založeny do osobních spisů vězeňkyň. Odtud se později dostaly do Národního archivu, kde jsou dnes uchovávány.

KÝR, Aleš: Způsoby zacházení s vězni v ČSR v letech 1945–1955. Slezské zemské muzeum, Opava 2002. PALKOSKOVÁ-WIESENBERGEROVÁ, Albína: Tři životy – osudy žen staropražského rodu. Pluto, Praha 1998. PECKA, Karel: Motáky nezvěstnému. Atlantis, Brno 1990. PETRÁŠOVÁ, Ludmila: Vězeňské tábory v Jáchymovských uranových dolech 1949–1961. In: Sborník archivních prací, roč. 44, 1994, č. 2. ŠIMKOVÁ, Dagmar: Byly jsme tam taky. Orbis, Praha 1991. ZÁBRANOVÁ, Jiřina: Ohlédnutí. Torst, Praha 1994.

Obecné informace o politických procesech v komunistickém Československu v období 50. let 20. století naleznete v sekci Otázky a odpovědi na str. 29–31.

Odpovědi vypracoval: Mgr. Tomáš Bursík

Literatura: BARTOŠEK, Karel: Český vězeň. Paseka, Praha–Litomyšl 2001. BURSÍK, Tomáš: Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe! Životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2006. BURSÍK, Tomáš: Osud odbojové organizace Černý lev 777. Příspěvek k historii ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu. OABS MV, Praha 2007. CUHRA, Jaroslav − VEBER, Václav (eds.): Za svobodu a demokracii I. Odpor proti komunistické moci. Karolinum, Praha 1999. GAĎOUREK, Ivan – NEHNĚVAJSA, Jiří: Žalářovaní, pronásledovaní a zneuznaní. MU, Brno 1997. HEJL, Vilém: Zpráva o organizovaném násilí. Univerzum, Praha 1990. KAPLAN, Karel: Nebezpečná bezpečnost. Doplněk, Brno 1999. KAPLAN, Karel: Nekrvavá revoluce. Mladá fronta, Praha 1993. [ 53 ]


OBECNÉ RADY A DOPORUČENÍ PŘI PRÁCI S DOKUMENTÁRNÍM FILMEM 1. Zhlédnout film před projekcí Je dobré film vidět před plánovanou projekcí – pak je možné vybrat dokument tak, aby svou náplní, rozsahem i náročností odpovídal naladění a možnostem třídy. Nestačí jen přečíst synopsi: téma filmu je někdy zpracováno náročnou formou, jindy je pro některé skupiny studentů neúnosná délka snímku nebo komplikovaná forma sdělení. 2. Přítomnost hosta Po projekci filmu je vhodné – pokud je to časově možné – uspořádat besedu a přizvat na ni pamětníka, historika či režiséra, který žákům zprostředkuje další informace související s tématem filmu. Na tomto principu probíhá mj. listopadový projekt Příběhy bezpráví. 3. Přítomnost asistenta Pokud jsou aktivity, které pro studenty chystáme, organizačně náročné, vyplatí se využít ve třídě pomoc asistenta. Tím může být někdo z kolegů. 4. Pozor na očekávání Je dobré mít na paměti, že především zpočátku nemusí výsledek projekce odpovídat našim očekáváním. Důvodů může být několik – výběr nevhodného filmu, neochota nebo neschopnost studentů diskutovat, celkově špatné naladění, nedostatek zkušeností atd. Ale i zdánlivě odmítavé projevy studentů (agresivní výkřiky, znevažování situace apod.) jsou odpovědí a aktivitou, které lze využít pro další práci a citlivě usměrnit. Nenechte se odradit. 5. Příprava techniky před projekcí Doporučujeme nepodcenit přípravu projekce – jak po stránce technické (výběr učebny, bezchybný chod techniky, zatemnění atd.), tak po stránce pedagogické (dostatek znalostí o problematice, využití interaktivních metod, osobní vklad pedagoga apod.). 6. Cíl projekce Cílem projekce by nemělo být pouze získání nových faktů a rozšíření znalostí, ale spíš pochopení souvislostí a přehodnocení některých postojů. Dokument nenabízí hotové recepty, spíš odkrývá další možné úhly pohledu na složitou problematiku. Je dobré představit si konečný výsledek pracovního bloku a stanovit, čeho chceme dosáhnout. Důležité je domluvit se se studenty a přesně pojmenovat, co od nich očekáváme. I malé cíle jsou velmi významné. 7. Lze využít jen část filmu Z časových důvodů, respektive vzhledem k omezení 45minutovou vyučovací hodinou, je možné využít jen některé části filmu tak, abychom mohli dál pracovat s tématem, které snímek nabízí. Téma filmu může být příliš těžké, a tak ukončení v pravý čas, komentář situace nebo vložení vhodné aktivity mohou výrazně přispět ke vstřícné reakci ze strany studentů. Celý dokument je pak možné zhlédnout v čase dobrovolných odpoledních projekcí, například v rámci školních filmových klubů.

[ 54 ]


8. Reflexe Velmi důležitou součástí práce s dokumentárním filmem je reflexe. Dokument zachycuje fakta, emoce a často ukazuje drsnou realitu. Studenti všechny tyto momenty vnímají a silně prožívají. Reflexe jim umožňuje bezprostředně po projekci reagovat, vyjádřit se a uvolnit napětí. Existuje mnoho způsobů a technik, kterými je možné reflexi provést. Při volbě techniky je potřeba zvážit její vhodnost pro danou třídu nebo skupinu studentů. 9. Nenutit všechny dělat všechno Není vhodné studenty do hraní aktivit nutit. Může se stát, že bude některá z aktivit některým studentům nepříjemná. Pak je dobré „obsadit“ tyto studenty do rolí pozorovatelů, kteří sledují počínání zbytku třídy a mohou pak k průběhu činnosti poskytnout důležitou zpětnou vazbu. 10. Filmové kluby Promítání dokumentárních filmů lze využít nejen v běžné výuce, je také možné zakládat školní filmové kluby či zapojit školu do příběhů Příběhů bezpráví, v rámci kterého se organizují projekce a besedy. 11. Osobnost pedagoga Klíčem k úspěchu je osobnost pedagoga. Je třeba, aby šlo o člověka s přirozenou autoritou, schopného na sobě pracovat jak profesně, tak osobnostně, empatického, vyzývajícího svým osobním příkladem k odmítání rasistických, xenofobních a šovinistických postojů. Mělo by jít o osobnost schopnou se studenty diskutovat, respektovat jejich postoje a nemoralizovat. A to jste právě vy.

[ 55 ]


OBECNÉ ZÁSADY INTERAKTIVNÍ VÝUKY Aby byla práce s dokumentárním filmem ve výuce efektivní, je potřeba dbát na dodržování obecných zásad interaktivní výuky. 1. Nevnucujte nikomu předem jediné správné řešení. 2. Podněcujte k vyjádření vlastních názorů a myšlenek. 3. Dávejte pozitivní zpětnou vazbu každému chování, které směřuje k cíli. 4. Vytvářejte pocit zodpovědnosti za společný úkol. 5. Dbejte, aby se všichni zapojili a aby měl každý prostor k sebevyjáření. 6. Při komentování dílčích výsledků užívejte nehodnotící jazyk (např. místo: „Nejste schopni pochopit, co se po vás chce, “ raději: „V tomto úkolu jste se odklonili od zadání.“) 7. Diskuse začínejte tím, co je všem důvěrně známé a k čemu má každý co říct. 8. Formulujte aktuální a přitažlivá témata, uvádějte příklady ze známého prostředí. 9. Zadávejte stručně, jasně a konkrétně formulované úkoly. 10. Přesvědčujte se, zda v každé fázi všichni vědí, co mají dělat. 11. Neutíkejte od konfliktu, spíše studenty přimějte k vyjasňování kontroverzních stanovisek. 12. Věnujte dostatek času reflexi dokončených aktivit. 13. Vytvářejte předpoklady pro formování nových postojů. 14. Stanovte pravidla diskuse: a) Každý dostane šanci mluvit, nikdy nemluví víc lidí najednou. Nepřerušujte ostatní. b) Vyslechněte názory ostatních, i když s nimi nesouhlasíte. Nehádejte se. c) Držte se tématu a hovořte stručně, vyhněte se dlouhým příběhům a příkladům. d) Buďte připraveni změnit svůj názor a vysvětlit tuto změnu. e) Nesnažte se přesvědčit ostatní, ale spíš co nejlépe vysvětlit svůj postoj. Tato pravidla je dobré sepsat na arch papíru a umístit na viditelném místě ve třídě. 15. Zaměřte pozornost na to, co se ve třídě a v jejím okolí děje. 16. Neodsuzujte – nejste soudce. Pomáháte jen odhalovat jiné úhly pohledu a pochopit složitost problému i nesnadnost jeho řešení. 17. Buďte ochotní nevědět, buďte partnerem, ne odborníkem. 18. Oceňujte studenta, chvalte jeho úspěchy. 19. Nezapomeňte na teorii – právě využití dokumentárních filmů umožňuje přistupovat k přípravě hodiny tvořivě a využívat různé didaktické systémy a metody.

[ 56 ]


METODY INTERAKTIVNÍ VÝUKY V rámci vyučování je možné využít řadu interaktivních metod. Při výuce prostřednictvím filmů a audiovizuálních prostředků se dlouhodobě osvědčily následující techniky: 1. Brainstorming Tato metoda rozvíjí představivost a kreativitu, pomáhá nalézt řešení pro velkou část problémů a ujasnit si podstatu mnoha pojmů. Její výhodou je možnost zapojit i méně aktivní žáky, odstranit ostych a posílit sebevědomí – žáci si uvědomí, kolik toho vědí i bez obvyklého frontálního výkladu pedagoga. Takto společně „objevované“ znalosti mají navíc větší šanci na zapamatování. Postup a pravidla: a) jasně a srozumitelně představíme problém, který se bude řešit, nebo vybereme pojem, o kterém se bude diskutovat; b) žáci předkládají své postřehy, všechny nápady hned zaznamenáváme na tabuli nebo flipchartový papír; c) nehodnotíme a nekritizujeme žádné nápady, podporujeme nezávazné a spontánní myšlení, postřehy žáků neuspořádáváme; d) žáci se zdrží komentářů, posměšných poznámek a znevažování nápadů svých spolužáků; e) pokračujeme, dokud nápady přicházejí; f) pokud je třída příliš početná, je možné v první fázi rozdělit práci skupinám, výsledky pak hlásí mluvčí skupiny, ostatní mohou doplňovat; g) utřídíme shromážděné podklady a nápady, popřípadě hledáme optimální řešení, vyhodnotíme a shrneme problematiku. 2. Práce ve skupinách Práce v malých skupinách má řadu výhod: žáci se učí pravidlům spolupráce, ujasňují si, kdo má ve skupině dominantní postavení a jakou roli hrají oni sami, rozvíjejí vlastní komunikační dovednosti. Naučí se společně řešit rozdílné názory a pochopí, kdy je lepší přistoupit na kompromis a kdy je naopak nutné trvat na svém názoru. Odhalí podstatu konfliktu, naučí se od něj neutíkat, ale naopak hledat cesty k jeho řešení. I tato metoda umožňuje zapojení méně aktivních žáků. Postup a pravidla: a) rozdělíme žáky do skupin – buď náhodně (např. rozpočítáním), nebo podle nějakého klíče (chlapci a dívky, smíšené skupiny tvořené výbornými, průměrnými a slabšími žáky atd.); b) počet členů ve skupině může být různý, optimální je pět osob (lichý počet zaručuje převahu určitého názoru při hlasování); pokud je členů skupiny víc, nemusejí se ke slovu dostat všichni, práce se zpomalí a není tak efektivní; c) pokud se na začátku práce objevují ve skupině potíže, pomůžeme, pak necháme všechny pracovat samostatně; d) úkol zadáváme jasně, ověříme si, zda jej všichni pochopili a mají dostatek informací; e) časový limit pro práci ohlašujeme předem, musí být dostatečně dlouhý; f) hodnotíme celou skupinu; g) jsme připraveni na zvýšený ruch ve třídě; h) obcházíme jednotlivé skupiny, případně pomáháme, ale nepřebíráme v nich vedení, spíš nasloucháme; i) členové skupiny sedí tak, aby se vzájemně dobře slyšeli a viděli, jen tak mohou být zapojeni všichni; j) každý ve skupině by měl být vyslyšen, ostatní se učí dělat kompromisy a spolupracovat; k) je třeba vést žáky k ochotě naslouchat, podpořit ostatní a řešit případné konflikty; l) skupiny můžeme při některých aktivitách postupně zvětšovat, od dvojic přes čtveřice až po větší skupiny.

[ 57 ]


3. Myšlenková mapa Tato metoda umožňuje žákům i pedagogům uspořádat si vlastní myšlenky, analyzovat určitý pojem nebo problém, v rychlosti si utřídit názory a postoje. Názorné zobrazení jednotlivých, spolu souvisejících pojmů přesvědčivě ukazuje složitost problematiky v celém jejím rozsahu. Myšlenková mapa navíc nabízí motivaci pro další activity a pro získávání nových informací k danému problému – jasně totiž vyvstanou otázky, na které třída nezná odpověď. Může se stát podkladem pro diskusi na konkrétní téma. Postup a pravidla: a) jako vodítko nakreslíme na tabuli centrální část mapy = pojem, o kterém bude řeč (např. konflikt); b) k této centrální části připojujeme postupně nové pojmy, nápady či otázky tak, jak je žáci jmenují (např. Jaké konflikty známe? Jaké jsou způsoby jejich řešení? Jaké jsou důvody konfliktu?); c) tyto otázky dále rozvádíme podle připomínek a podnětů žáků a postupně je doplňujeme do vznikající mapy (např. k otázce „ Jaké konflikty známe?“ přiřadíme: náboženské, etnické, partnerské, generační atd.); d) postup tvoření mapy se stále opakuje dalším rozvíjením jednotlivých pojmů; e) v určité fázi můžeme tvorbu mapy přerušit a vyzvat žáky k rozvíjení jen té části, o níž přesně chceme v dané hodině hovořit, tuto část mapy můžeme odlišit barevně; f) každý návrh je brán v úvahu, zapisujeme vše, co žáci vědí a co je napadá; g) zapomeneme na hodnotící kategorie „dobře“ a „špatně“; h) po uplynutí předem dané časové lhůty vedeme žáky k tomu, aby se shodli na určitém stanovisku (pracuje-li třída ve skupinách, přistoupíme k tomuto kroku až po prezentaci výsledků práce jednotlivých skupin), získáme tak poměrně jasnou představu o tom, co si žáci myslí a co o daném tématu vědí; v této fázi můžeme práci s myšlenkovou mapou ukončit; i) je možné už při zahájení aktivity pravidla nestanovovat, ale vyzvat žáky, aby si je vytvořili sami. Může následovat: 1) zpřesňování nebo uspořádání nahromaděných informací – lze barevně odlišit například informace podložené a nepodložené; 2) výklad – můžeme zprostředkovat základní fakta; 3) diskuse – vybereme jedno z polemických stanovisek; 4) projekt – vybereme spolu se žáky ta místa mapy, kde je nejvíce nepodložených informací, úkolem bude, aby s využitím dostupných zdrojů vyhledali chybějící údaje a připravili prezentaci pro ostatní.

[ 58 ]


Zahájení tvorby myšlenkové mapy: náboženské

etnické

partnerské

generační

strach

Jaké konflikty známe?

touha po moci

neznalost

Jaké jsou důvody vzniku konfliktu?

konflikt

Jaké jsou způsoby řešení konfliktu?

únik

útěk

hádka

válka

komunikace

rozšíření vědomostí

empatie

mimoslovní

slovní

gesta

mimika

oční kontakt

4. Hraní rolí Tato technika vyžaduje po žácích, aby přemýšleli a jednali v předem určených rolích a hráli konkrétní situa ce vztahující se k probíranému tématu. Někdy je pro ně těžké ztotožnit se s přidělenou rolí; metodu je vhodné uplatňovat buď ve věkově mladších skupinách, nebo ve třídách s vyspělejšími žáky, kteří si už zvykli „hrát“ a nejsou odkázáni jen na frontální výklad. Technika umožňuje žákům přemýšlet o tom, jak se cítí v určitém postavení druzí lidé, učí je probouzet empatii a porozumění pro motivy jednání těch, které by jindy bez tohoto prožitku třeba hned odsoudili. Metoda „hraní rolí“ navíc rozvíjí fantazii, schopnost vyjadřovat své postoje, názory i hodnoty a přemýšlet o různých alternativách řešení. Postup a pravidla: a) začínáme jednoduššími rolemi, které vyžadují méně zkušeností; b) nenechme se odradit, pokud první hraní rolí nesplní naše očekávání – tato metoda přece jen vyžaduje určité zkušenosti; c) snažíme se o aktivní zapojení všech žáků; d) dáme žákům dostatek času k prodiskutování a nácviku jednotlivých rolí, dbáme o to, aby žáci měli dostatek informací k dobrému ztvárnění rolí; e) navrhujeme pouze realistické problémy a situace, takové, aby žáci neměli problémy ztotožnit se s rolemi; f) někdy je vhodné vyměnit si navzájem role, aby žáci zažili i pocity druhé strany – odstraní se tak nevhodné stereotypy a zlepší se schopnost vcítit se; g) všechny aktivity by se měly provádět v ovzduší důvěry, uvolněnosti, bez kritických připomínek, aby se žáci necítili nepřirozeně nebo trapně; h) je dobré vést žáky k tomu, aby si uvědomili, že způsobů, jak ztvárnit roli, existuje více; na závěr aktivity nezapomeneme provést tzv. „vystoupení z rolí“ – upozornit žáky, že hra skončila a že role jsou opravdu jen role; [ 59 ]


i) aktivitu je třeba zakončit řízenou diskusí o tom, co proběhlo, a závěrečným shrnutím – analýzou prožité zkušenosti a vyvozením závěrů do budoucna; j) jde o techniku, která vyžaduje jistou zkušenost – málo zdatnému pedagogovi by se mohla vymknout z rukou, a i když by byla dobře míněna, nadělala by víc škody než užitku. 5. Skládankové učení Tato aktivita je vhodná, chceme-li žáky seznámit s novými informacemi, popřípadě je přivést k tomu, aby z nich samostatně vyvodili závěry. Namísto frontálního výkladu žáci pracují ve skupinách a v předem připravených textech sami vyhledávají nejen to nové a podstatné, ale pokoušejí se i vysvětlit si mezi sebou všechny nejasnosti. Aktivita vede k samostatnosti, ke schopnosti analyzovat text, vyvodit z něj nové otázky a problémy. Je vhodná jako výchozí činnost pro stanovení dalšího zadání. Postup a pravidla: a) předem si připravíme text obsahující informace, které by se žáci měli dozvědět; tento text rozdělíme na 4–5 samostatných částí podle toho, zda žáci budou pracovat ve skupinách po čtyřech, nebo po pěti, texty očíslujeme od jedné do čtyř (pěti), nakopírujeme podle počtu skupin; b) rozdělíme třídu do tzv. domovských skupin po pěti, popř. po čtyřech žácích, rozdáme texty tak, aby měl ve skupině každý žák text s jiným číslem; c) bezprostředně poté se rozdělí domovské skupiny do nových, které tvoří všichni žáci se stejnými čísly textu (jednu skupinu budou tvořit žáci s textem č. 1, další s textem č. 2 atd.); v nových skupinách budou mít tedy všichni stejný text; d) s tímto textem pak budou žáci ve své skupině pracovat: vysvětlí si vzájemně nejasnosti, vyberou to podstatné, sepíší dotazy, na které by ještě chtěli znát odpověď, vystihnou hlavní myšlenku atd.; e) po uplynutí předem stanoveného limitu (podle náročnosti textu, cca 10 minut) se všichni žáci vracejí do svých domovských skupin a seznámí ostatní členy skupiny se svou částí textu, teď už dobře známého; f) všechny skupiny nakonec sepíší na připravené flipchartové papíry otázky nebo úkoly, které z analýzy vyplynuly, a společně se o nich diskutuje. 6. Řízená diskuse Dosud uvedené metody přinášejí řadu sporných otázek, o kterých se následně diskutuje. Žáci se tak učí rozhodovat, zaujímat stanoviska, obhajovat své vlastní názory, přijímat za ně odpovědnost. Osvojují si ale i sociální dovednosti – schopnost empatie, zvládání konfliktů, přijímání kompromisů. Řízená diskuse je náročná jak pro pedagoga, který by měl vhodně volenými otázkami usměrňovat emoce žáků a vést je ke konstruktivním závěrům, tak pro žáky, kteří se pravidlům diskuse teprve učí. Postup a pravidla: a) na počátku stanovíme základní pravidla diskuse (viz úvod příručky); b) podporujeme žáky, aby se nebáli vyjádřit konfliktní postoje; c) vytváříme atmosféru důvěry – žáci by měli mít jistotu, že se budeme zabývat každým jejich postojem stejně vážně a důkladně; d) nesmíme zapomínat vznášet argumenty, které žákům unikly, a upozorňovat na místa, kde je možné vyjádřit souhlas či nesouhlas nebo kde se dá či nedá dojít ke kompromisu; e) dbáme na to, aby diskuse nesklouzávala ke kritice druhých, aby se držela formulování názorů na postoje, chování a myšlenky; f) zdůrazňujeme, že cílem diskuse není výsledek, ale dovednost kultivovaně prezentovat své vlastní názory a vyslechnout opačná stanoviska; g) aktivitu zakončíme shrnutím všech poznatků a zkoumáním důsledků navrhovaných alternativ.

[ 60 ]

SEZNAM POUŽITÝCH ARCHIVNÍCH MATERIÁLŮ A DOKUMENTŮ Aktivita Proces jako divadlo Zápis z porady na Ministerstvu vnitra ČSR, Národní archiv, fond Ministerstvo spravedlnosti – tzv. Klosův archiv Dálnopis Krajským výborům KSČ, Národní archiv, fond ÚV KSČ Aktivita Hněv pracujících stíhá zrádce Rezoluce zaslané Státnímu soudu, Národní archiv, fond Státní prokuratura Článek Hněv pracujících stíhá zrádce, Rudé právo, 8. června 1950, strana 1 Aktivita Dopis generálnímu tajemníkovi OSN Dopis generálnímu tajemníkovi OSN, Národní archiv, fond Správa sboru nápravné výchovy, osobní spis Dagmar Skálové

DOPORUČENÁ LITERATURA O INTERAKTIVNÍCH METODÁCH VE VÝUCE BADEGRUBER, B.: Otevřené učení. Portál, Praha 1993. BURYÁNEK, J. (ed.): Interkulturní vzdělávání – příručka nejen pro SŠ pedagogy. Člověk v tísni – společnost při České televizi, o. p. s. v Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002. HELMS, W.: Lépe motivovat, méně se rozčilovat. Portál, Praha 1996. HORKÁ, M., HRDLIČKOVÁ, A.: Výchova pro 21. století. PAIDO, Brno 1998. KASÍKOVÁ, H.: Kooperativní učení aneb Učíme se spolupráci spoluprací. AISIS, Kladno 2005. Kol. autorů: Čtením a psaním ke kritickému myšlení. PAU, Praha 1998. Kol. autorů: Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Portál, Praha 2001. KRET, E.: Učíme (se) jinak. Portál, Praha 1995. MAŇÁK, J. ŠVEC,V: Výukové metody. Brno, Paido 2003. PETTY, G.: Moderní vyučování. Portál, Praha 2002. PRŮCHA, J.: Alternativní školy. Portál, Praha 1996.

WEBOVÉ STRÁNKY O ČESKOSLOVENSKÝCH DĚJINÁCH PO ROCE 1945 Příběhy bezpráví, projekt společnosti Člověk v tísni www.pribehybezpravi.cz Totalita www.totalita.cz Ústav pro studium totalitních režimů www.ustrcr.cz Post Bellum www.hrdinove.cz

JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH Člověk v tísni, o. p. s. Sokolská 18, 120 00 Praha 2 www.jedensvetnaskolach.cz e-mail: [email protected]

ZŠ, SŠ. Příběhy bezpráví filmy o československých dějinách Jeden svět na školách Projekt společnosti Člověk v tísni

Recommend Documents