Z ráje do ráje. svých stanovisek a postaví se do řad nepřítele. (GC 609) Je to těžko pochopitelné v atmosféře p. Anatomie

EXT

Časopis pro svobodný život

J.J. RÁJ

„Mod

lářstv

í v  růz

proro

né po

ka El

iáše.

mno

ha vy

době

Bůh

soký

číslo

RA

ISSN 1801-0059

existu

je v  d

mno

nešn

ha do

5 2010

mněl

ím kř

esťan

ých u

stvu,

právě

Z ráje do ráje fénic

ký bů

ch šk

h slu

poha

nce.“

ny. Po

Ale v

ol a u

třebo

 naše

niver

m sv

n G. W 000 l

dícím

me m odlos lu

razy,

zofů,

e i ně

který

GC 5

ch te

84)„Ž

et k to

se ob

ů, filo

konc

hite (

me 2

ětě, ří

se do pouš tí

sit, do

– Elle

vali js

čenc

ijeme

mu, a

bych

číhá n

om z

ebez

pečí.

básn

ko ex

íků, p

olitiků

ologi

dnes

tak ja

ckých

ve sv

a seb

vinář

ť – ne

dícím

nech

alo

či no

učiliš

ětě, ří

ou za

istov

ů–

ní o m

se ob

ali po

razy.

no

Ně

hans Když tví, a p se ob řece í, kter Musí raz s me s á ma tane j e í z d proto vláštn ůležit se zá ějším mít n í sou věreč a po vislos než p ným z otřes t se s oru.“ n – p ým sc oleče Elie W bouře nství énáře iesel , mno m m (TV G a nevě dven zí, kte r u t y i s , který ří se t ů sedm přizn p ř svých i j d é ali k t e spo ho dn stano rojan lu s  n e, se visek dělsk ásiln ned ým p a pos ému rosaz pose taví s v dob ením lství, e do ě opt ale n nedě řad n imali e le. „K e b přítel zace yli po e v .“ s ý v k ( ě G o c jen to C 60 nu a p eni p 9) Je , že „m osluš ři zdá to těž ností nlivém alý zá k o pra stup“ zdok poch n o opite ás op nalov na m lné v  ístě p ání. O ustí! A atmo roná č byc le při sféře sledo hom cház p v í s a j e cítil eště telů. „ budo i mno horší Budo u pos : hem u nejt Ti, kt taven lépe, eří př rpčím i před kdy e i j d n o e s p u o ř d á osoč ud, a o táb teli sv by se ení a o ý ra ne ch dř obža zodp přítel ívější lován ovída e, bud c h b í l r i p a z trů. K řed p e své Před d anov stavit y v ž ti, kt íry, bu níky si, že eří za dou t a fale adve chov i t o šným odpa ntisté áv rozho i zprá dlíci p sedm v dnou ů é a s ho dn mi a obivý t odp naše e, „ Bo mi ná adno p h t stroji á e v u m á t n z o ím je vysla vláštn d víry nci v  v í , yprov vybra je ve posle okují ný ná skute dním proti r č o n d o d z s í e nim l t e vyk i ohr světa ohro oupe omuj “ mujíc ( 7 T n ící.Že 133) í“ (dto í je sk , by s přesn .), by utečn e mě s ě o e tito li st, že měli r li úm byla s dé, k se př ozho mrtel t e itom d r é n níkům out s Bůh jedná tát se povo svěře o nár lal „b a n g a e od, k bludy “ (dto n ý t y zla, je terý j . Jak s .), on e velm vyba se de e vůb i otře ven „ ec ně gradu sné. J nejvě co ta je na eště t kové š ožího s í m a t anův boha ho m lidu, p n t ů s ástro že stá vím p ak m j k pr t? Co ravdy ůžem o p n , která e ř á i r pravu sledo ozpo plývá je po vání t znat názo zdějš zákla ím, že rné v dní ry ímu o arová bude dpad sy př ní.tom rozši í n č řov či s kř i u n , t c í p cestu o Mo ro to ike Z  pro

roctv

žebn

ictví.

Anat

omie

odpa

dnutí

Úvodník

Milí čtenáři, přečtěme si, co nám o poslušnosti říká Bible: „Řekl Samuel: Zdaliž líbost takovou má Hospodin v zápalích a v obětech, jako když se poslušenství koná hlasu Hospodinova? Aj, poslouchat lépe jest, nežli obětovat, a ku poslušenství stát, nežli tuk skopců přinášet. Nebo vzpoura jest takový hřích jako čarodějnictví, a přestoupit přikázání jako modlářství a obrazové. …“ (1S 15,22.23) Poznáváme z těchto dvou veršů, co od nás očekává Bůh? Je zřejmé, že Mu budeme naslouchat a že budeme poslušni toho, co nám říká? Oba body jsou ale závislé na mojí vůli. Sám rozhodnu o tom, zda budu naslouchat a zda udělám všechno, co jsem slyšel - to co mi Bůh řekl. On mluví často o nutnosti poslouchat Jeho vůli. Má to také svůj důvod. Bez poslušnosti nebude nikdo spasen. „Pokoje následujte se všechněmi a svatosti, bez níž žádný neuzří Pána.“ (Žd 12,14) Posvěcení následuje skrze poslušnost vůči pravdě. Jestliže nebudu poslouchat, pak u Božího soudu mi nepomůže se odvolávat na: „jsme spaseni z milosti“, ať to tvrdí, kdo chce. Pán Ježíš nám všem řekl dobře známá slova: „Každý, kdo slyší má slova a činí je, bude podobný moudrému muži.“ V dalším verši mluví o opaku – bude podobný bláznu. Podívejme se znovu, co říká prorok Samuel Saulovi: „……Poněvadž jsi pak zavrhl řeč Hospodinovu, i on také zavrhl tě, abys nebyl králem.(1S 15, 23b) Všimli jste si dvou veršů, uvedených na začátku? Věřím, že jsou vám tato místa známá, již jen proto, že rok 2009 byl vyhlášen GK rokem návratu k Bibli. Jako adventisté se chlubíme tím, že nepropadáme modloslužbě a nezabýváme se kouzly. Ale podle Boha - jestliže jsi neposlušný v nejmenší věci, tak jsi horší, než ti výše jmenovaní. Které zásady jsem „JÁ“ dnes, včera či před týdnem porušil? Snad si řekneš, Bůh není malicherný, jak jsem již také slyšel, a to nejen od řadových členů. On ale malicherný je. Pamatujme si, že konečným důsledkem neposlušnosti je ztráta Božího království. (Žd 4,5-11) Uvědomme si, že neposlušnost je hřích. Apoštol Pavel věděl, že lidé, kteří neznají rozsah ohavnosti hříchu a podceňují ho, nemohou také proti němu použít účinný prostředek. Hříšníci, kteří nepoznají, že se vzdálili od Boha, nemohou dosáhnout smíření. Ti, kteří jsou slepí ke své hříšnosti, se také nebojí Boha. Nemůžeme si nevšimnout, že Bůh nechává jít celé národy jejich špatnou cestou. (Sk 14,16) Články, které se vám v tomto čísle dostávají k přečtení, chtějí ukázat jen na některé z mnoha kompromisů ve víře v pravého Boha a částečně i na jejich následky. Velice často musím myslet na kázání ap. Petra o letnicích, jak nebojácně kázal Židům o tom, co udělali s Ježíšem. Sk 2,22.23 Káže beze strachu a říká jim to přímo, bez jakéhokoliv okrašlování nebo změlčování. Jaký byl výsledek kázání? Najdeme ho ve verši Sk 2,37: „To slyševše, zkormouceni jsou v srdci svém, a řekli ku Petrovi a k jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří?“ Je zajímavé zamyslet se nad 38. veršem.: „Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého.“ Zde vidíme, jak Petr promlouvá přímou řečí k lidem. Nemá žádný strach jim říci to, co žádá Bůh. Nemusí ani hrát divadlo, aby poslouchající uchvátil hereckým výkonem. Petr má jen jediné na mysli, aby zvěstoval čistou Boží pravdu. Zde zřetelně vidíme, co má kazatel zvěstovat, že není jedno, co káže (mluví) a jak káže. Zamýšlím se také nad tím, zda by někdo měl v dnešní době odvahu přednést takové kázání, a zda by byl někdo ochoten ho poslouchat. Snad se, milý čtenáři, zamyslíš také. Jaroslav Juřica 2

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Z e j rá o d e j rá Impressum Nezávislý časopis Z ráje do ráje vychází šestkrát za rok. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní spolupracovníci pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce. Máte-li zájem, můžete si časopis objednat a předplatit na celý rok na adrese redakce. Pokud se vám časopis líbí, nabídněte ho známým. Redakce: Jaroslav Juřica Ivo Kapec Jana Schlauer Adresa redakce: Vydavatelství a nakladatelství Jurica Jaroslav - Ráj Lubenská 630 739 11 Frýdlant n. Ostr. IČ: 87221284 MK ČR E 15637 ISSN 1801-0059 Tel: 0049 8031-9412291 Fax: 0049 8031-206 83 98 E-mail: [email protected] Bankovní spojení: Komerční banka Frýdek Místek Číslo účtu: 86-5795310207/0100 IBAN: CZ6601000000865795310207 BIC: KOMBCZPP

OBSAH 2 Úvodník

J. Juřica

4 Anatomie odpadnutí

J.S. Dowart

8 Triky evangelizace

S.K. Pipim

13 Potlesk

Lee R. Holmes

17 Tanec

S. Bacciocchi

23 Vliv Willow Creek

Nelsoni

30 Jezuité

F. Poslušný

38 Krize - selhání víry

Ján Kováčik

42 Vojenský kaplan

Jan Raszka

43 Sebeovládání

Don Hooser

47 Šperky z pohledu Bible

Doug Bathelor

48 Poslední válka

K. LaRondelle

Odpověděl Ježíš a řekl jemu:Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovat, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme. Jan 14,23

3

Anatomie odpadnutí

ANATOMIE ODPADNUTÍ Jan S. Dowart, učitel, vedoucí mládeže a kazatel ve výslužbě.

Jak je možné, že mezi adventisty sedmého dne dochází k předpovězenému odpadnutí? „Modlářství v  různé podobě existuje v  dnešním křesťanstvu, právě tak jako existovalo ve starém Izraeli za dnů proroka Eliáše. Bůh mnoha domnělých učenců, filozofů, básníků, politiků či novinářů – bůh moderních kruhů, mnoha vysokých škol a universit, dokonce i některých teologických učilišť – není o mnoho lepší, než byl Baal, fénický bůh slunce.“ – Ellen G. White (GC 584) „Žijeme dnes ve světě, řídícím se obrazy. Nějak jsme se opět stali pohany. Potřebovali jsme 2000 let k tomu, abychom za sebou zanechali pohanství, a přece je opět mezi námi.... Ale v  našem světě, řídícím se obrazy, číhá nebezpečí. Když se obraz stane důležitějším než poselství samo, pak se dopouštíme modloslužebnictví. Musíme se proto mít na pozoru.“ – Elie Wiesel (TV Guide, 31.12.1988) Z  proroctví, která mají zvláštní souvislost se společenstvím adventistů sedmého dne, se nedá žádné srovnat se závěrečným otřesným scénářem nevěry, který přijde spolu s  násilným prosazením neděle. „Když se přibližuje bouře, mnozí, kteří se přiznali k trojandělskému poselství, ale nebyli posvěceni poslušností pravdy, se vzdají svých stanovisek a postaví se do řad nepřítele.“ (GC 609) Je to těžko pochopitelné v  atmosféře pokroku, fám, v  době optimalizace výkonu a při zdánlivém zdokonalování. Oč bychom se cítili mnohem lépe, kdyby tam stálo jen to, že „malý zástup“ nás opustí! Ale přichází ještě horší: Ti, kteří přejdou do tábora nepřítele, budou bojovat na místě pronásledovatelů. „Budou nejtrpčími nepřáteli svých dřívějších bratrů. Když ti, kteří zachovávají sobotu, budou postaveni před soud, aby se zodpovídali ze své víry, budou tito odpadlíci působivými nástroji satana k osočení a obžalování před panovníky a falešnými zprávami a našeptáváním je vyprovokují proti nim.“ (dto.) Představit si, že adventisté sedmého dne, „ Bohem zvláštní vybraný národ ze světa“ (7T 133), by se měli úmyslně rozhodnout odpadnout od víry, je ve skutečnosti ohromující.

4

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Že přesně tito lidé, které Bůh povolal „být jeho vyslanci v  posledním díle vykoupení“ (dto.), by se měli rozhodnout stát se agenty zla, je velmi otřesné. Ještě více ohromující je skutečnost, že se přitom jedná o národ, který je vybaven „největším bohatsvím pravdy, která kdy byla smrtelníkům svěřena“ (dto.), on se degraduje na satanův nástroj k pronásledování tím, že bude rozšiřovat bludy. Jak se vůbec něco takového může stát? Co připravuje pozdějšímu odpadnutí cestu? Pozorujeme-li příběh Božího lidu, pak můžeme rozpoznat základní rysy příčin pro toto odklonění se od víry. Z toho pro nás všechny vyplývá názorné varování. Polovičatí získávají převahu Po tom, co Mojžíš vystoupil na horu Sinaj, přišli z  přívrženců vedoucích podněcovatelé a buřiči s křikem po viditelných bozích. Ačkoliv předstírali, že lpějí na hebrejské víře, nikdy se tito Egypťané skutečně nepoddali Bohu a jeho poselství. Byli vlažní v odevzdání se mu, ledabylí ve svém chování, povrchní, když šlo o pravdu. Vždy, když nedůslední přeberou vedení, je odpadnutí předprogramováno. I když každé odpadnutí má své charakteristické rysy, je to přesto vždy způsobeno ledabylým zacházením s Bohem a jeho pravdou, které trvale otřese základy víry a přitáhne na sebe nakonec úpadek všech práv. Od těch dnů, kdy následovali Jozuova vedení, říká Bible: „...povstal jiný věk po nich, kteříž neznali Hospodina, ani skutků, kteréž učinil Izraelovi.“ (Sd 2,10) Ne, že by jejich paměť selhala v  ohledu na Boha a jeho cesty, ale oni nemysleli na nic jiného, než na svou identitu a svůj cíl. V průběhu času se přizpůsobovali stále více cestám světa. „Převzali zvyky svých pohanských sousedů a dalece tím dali v  cenu svou národní osobitost. Pomalu ztratili úctu před Bohem a neuměli si více vážit svého výsadního postavení, jakožto vyvoleného národa.“ (PP 587) V takovém stavu je „takto říká Pán“ rychle odloženo stranou ve prospěch veřejného mínění a jednotě pro aktuální světové

dění. Například za dnů Samuela žádali vlastního krále, aby mohli být jako ostatní národy. „V takové míře, jak se odklonili od poslušnosti Božího zákona, chtěli být také svobodní od vlády svých duchovních pánů. Tak vzrostl požadavek po králi v Izraeli.“ (PP 587,588)

Úcta je stěžejní Vlažností se vynuceně ztrácí pravé uctívání Boha. Na jeho místo nastupuje vlastní vytvořené „uctívání“, které svými smyslnými komponenty patří v  každém směru k  těm „masám chtivým“. Základní smysl prvních dvou slov z trojandělského posleství ze Zj 14,7 – „Bojte se Boha“ je povýšit Ducha nad všechny zemskosti a smyslnosti ve velké úctě před majestátem stvořitelského Boha. Je nemožné „vzdávat mu čest“ nebo alespoň přibližně porozumět výzvám „nastala hodina jeho soudu“ a „modlte se k tomu, který stvořil nebe a zemi a prameny vod“, když srdce neuchopí slova „Bojte se Boha“.

Kompromisy Ve velkém odpadnutí, které nakonec vedlo ke zrodu papežství, to byli právě vlažní, kteří se posílili ve svém tělesném smýšlení vůči ústupkům a odklonili se od křesťanské víry. Přes všechny věrné obhájce, kteří neotřesitelně „bojovali o víru, kteráž jest jednou dána svatým“ (Ju 3), se rychle rozmohlo zlo kompromisu. „Větší část křesťanů byla nakonec připravena sestoupit ze své vyšší úrovně a došlo k sjednocení mezi křesťany a pohany.“ (GC 43) Nesmíme nikdy zapomenout, že toto spojení, které přivedlo pokřtěné pohanství do formy monstrózního systému, bylo způsobeno upřednostňováním kompromisů.

Opozice Neměli bychom podléhat iluzím, že lidé s vlažným srdcem se nepoddají pronásledování jinak smyšlejících lidí. Napříč celými dějinami ti, kteří byli připraveni na kompromis, ztěžovali život těm několika věrným, kteří pozdvihli svůj hlas proti odpadnutí od pravdy. Od dnů Kaina a Abela existuje sevřená fronta odporu. Do dnešního dne vystupuje na povrch při každém sporu o principy. Kdo je Bohu věrný, bude protivníky identifikován jako rozvraceč, negativní, staromódní ignorant, nebo jako sto let za opicemi. Musí snést téměř každé ponižující označení. Achab nám pro to dává klasický příklad. „A když Achab uviděl Eliáše, řekl mu: Přišel jsi nyní, abys

Izrael uvrhl v neštěstí?“ (1Kr 18,17) Dávejme pozor na reakci téhož krále proti připomínkám proroka Micheáše: „Ale já ho nenávidím, protože mi dobrého neprorokuje, než zlé.“ (1Kr 22,8) Vlažný pokládá každého, kdo je jiného mínění, jako negativního původce nepokojů. Odhazuje pravé měřítko, které jeho sklonům odporuje a přisuzuje vinu, aniž by převzal zodpovědnost. Při stadiu hanobení to ale nekončí. Bezohledně si odpadnutí razí cestu  ještě k ošklivějšímu chování. Myslím na události u Sinaje během bouřlivého křiku po nějakém viditelném bohu: „Sice si někteří dovolili pranýřovat plánovaný obraz jako modlářství. Ale pak byli napadeni a týráni; v celé té revoltě přišli nakonec o život.“ (PP 292)

Připravenost se přizpůsobit Každé odpadnutí obsahuje uspokojení nálad a přání těch, kteří nejsou opravdu obráceni. Když davy s  požadavkem po viditelném bohu obléhaly Árona, nalezly muže, který byl již vnitřně připraven vyjít vstříc jejich tělesným požadavkům. „Áron byl toho mínění, že Mojžíš byl neústupný vůči přáním lidu. Myslel si, že by Mojžíš měl s lidem méně problémů, a také by vládl v  táboře mír a harmonie, kdyby někdy vystupoval méně tvrdě a odhodlaně, a kdyby hledal kompromisy a vyhovoval jejich přáním.“ Áron mohl odpadnutí zamezit, kdyby statečně zakročil a lidi s pohledem zpět na Boží vedení poslal do jejich stanů. Požadavek po viditelném bohu byl naprosto neospravedlnitelný. Áron by při- tom udělal lépe, kdyby se vytrvale vyhýbal této nerozumnosti. Měl si rychle vzpomenout na to, jak jim Bůh ve své milosti poslal již mnohé audiovizuální pomoci pro jejich slabou víru. Boží pomoc během ran v Egyptě, tažení Rudým mořem, denní obstarávání mannou a pramenitou vodou ze skály – to všechno dodávalo dostatečné důkazy o péči a Boží ochraně. Tento výčet Božích skutků byl působivý. V  čase těchto nestydatých požadavků se oblakový sloup vznášel nad táborem a začátkem noci se dramaticky proměňoval v ohnivý sloup. Ve dne i v noci mohli slyšet hřmění a pozorovat blesky na vrcholku hory Sinaj, kde majestát Boží horu žhavil a třásl jí. Ale to vlastně nebylo to, co chtěli. Vnitřní touha jejich hříšné přirozenosti je hnala za divokým chtíčem, mít boha podle svého provedení, který by odpovídal jejich tělesným potřebám.

Nová strategie vedení Nyní nastala příležitost pro Arona vyzkoušet svou novou politiku kompromisu. Jemným a lichotivým

5

Anatomie odpadnutí způsobem pozdvihl jen slabou námitku proti přání lidu. Lidé to vycítí velmi rychle. Jeho vstřícnost je ještě jen posílila v jejich odhodlanosti. V takovýchto krizích pečuje lidská přirozenost o nevyhnutelnost reakce. Áron nedokázal tomuto náporu odolat; byl strhnut a kupodivu tím zakusil obrovskou proměnu. „Když podnikl Áron první krok špatným směrem, naplnil ho stejný duch, který infiltroval celý národ. Převzal vedení a jednal jako generál, a národ byl až obdivuhodně poslušný... Áronova stydlivost byla jakoby odfouknuta pryč. S horlivostí, kterou nikdy nevynaložil pro obhajobu Boží cti proti zlému, vzal do rukou nářadí, aby ze zlata vytvořil podobu telete. Nařídil postavit oltář. A s jistotou, která by byla hodna lepšího důvodu, oznámil národu, že následující den se bude konat slavnost ke cti Pána.“

Dovoz namísto vývozu Vždy, když jsme ochotni víru a uctívání přizpůsobit lidským požadavkům, zavádíme koncepty a praktiky ze zdrojů, které doslovně odporují Boží vůli. Áron převzal nápad s teletem od Egypťanů. Později Jeroboám, ve svém zoufalém snažení odvrátit severní kmeny od uctívání v  Jeruzalémě, postavil dvě zlatá telata, jedno v  Bethel a druhé v  Dan. Původně ale nepocházel nápad s  telaty od něho. Již nezáleží na tom, jestli byl inspirován vlastním pobytem v  Egyptě během Šalamounovy vlády, nebo byl inspirován událostmi kolem Árona u Sinaje. Koncept sochy zlatého telete se dá každopádně vystopovat zpět až do Egypta. Později se objevil váhavý Achab. Národní odpadnutí se už tolik rozšířilo, že jeho žena Jezábel povolila přivést do země stovky modlářských proroků z  Fénicie. Nebyla to žádná náhoda, že izraelité poznali Baalův kult. Vždy, když vyznávající Boží lid dováží současnou kulturu, namísto vyvážení věčné pravdy, zapadne do propasti odpadnutí. Když pokušení „vytvářet nově Boží věci“ (GC 388) povolujeme tím, že směšujeme svaté se zprofanovaným, mohou davy skutečně proudit do sboru. Jak často je dnes dychtivost po zábavě zastřena v podobě bohabojného bytí! Církev, která při pozorování pobožnostních zvyků lidem dovolí se oddávat sobeckým a smyslným požitkům, by se dnes lidem líbila stejně tak, jako za dnů Izraele. A jsou stále ještě poddajní Áronové, kteří přání neposvěcených schvalují, a tak je povzbuzují ke hříchu, ačkoliv sami zaujímají ve sborech velmi odpovědná místa.“ (PP 292)

6

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Poslušnost proti opovážlivosti My všichni stojíme před velkým nebezpečím. Každý jednotlivě může podlehnout Áronovu pokušení, nevyjímaje vedoucích v  jakémkoliv postavení, včetně rodičů doma. Necháme se zmítat větrem populárních názorů, nebo chceme mít pevné zásady pro pravé a správné přijetí, odhodlanost poslouchat Boha celým srdcem a jiné k  tomu povzbuzovat? Člověk, který doslovné příkazy Boží buď ze zbabělosti nebo v touze po uznání zamítne, nebude moci nikdy přivést hříšníka k  pokání. Místo toho bude bez odporu tíhnout k utvrzení hříšníka v jeho hříchu. Znamení pravého Božího lidu je víra a oddaná poslušnost. Dnes je v  našich sborech diskutován způsob a povaha uctívání. Kompromisy mohou být vždy odmaskovány podle falešných sympatií hříšníka. Falešné sympatie, které vystupují ve jménu přijetí a lásky, selhávají v pomoci postižené osobě poznat její hříchy a nazvat je pravým jménem. Tímto je popřeno to, co by ta osoba tak hořce měla zapotřebí – proměňující milost Boží. „Boží pokárání platí falešným soucitům pro hříšníka, jejichž nepravda hledá prominutí. Hřích otupuje mravní cítění tak, že přestupník si už vůbec neuvědomuje rozměr své viny. A bez usvědčující moci Ducha svatého vůči ní zůstává někdy takřka slepý.“ (PP 338) Falešná sympatie pro hříšníka není ve skutečnosti nic jiného než rafinované zkreslení soucitu. Zatímco se pravý soucit ponižuje, aby byl povýšen, probouzí falešná sympatie jen zdání ponížení se; ve skutečnosti postrkuje jen hlouběji do bažiny hříchu. Rozlišovací schopnost všech zúčastněných na těchto případech je silně narušena a věčný život je tragicky dán v  sázku. „Kdo úmyslně potlačuje pocit povinosti, protože je to proti jeho sklonům, nebude moci nakonec rozeznávat pravdu od bludu.“ (GC 381)

Syndrom dobrých činů Žijeme ve vizuálně přibývajícím dominantním světě, ve kterém moderní technologie vyžaduje účinost reklamního sebevyjádření. Filozofie, která za tím vězí, je naopak velmi stará. Ježíš řekl již před mnoha lety: „Protož když dáváš almužnu, netrub před sebou, jako pokrytci činí v školách a na ulicích, aby chváleni byli od lidí. Amen, pravím vám, mají odplatu svou.“ (Mt 6,2)

Není to jenom zákonictví, které číhá ve stínu, když jsou dobré skutky použity k péči o image, ale také mohou být použity jako maska, která má zakrýt pravdu. Nerozdělený zájem veřejnosti je lehce vzbuzen dobrými skutky, ale když se to stane důležitějším než rozšiřování posledního varujícího poselství, pak se dopouštíme modlářství. Boží poslední výzva svedenému světu má vést k  tomu, že se lidé obrátí k  pravému Kristu a jeho evangeliu, a tímto způsobem se budou připravovat na jeho příchod. „Hříchy Babylona budou zjeveny; hrozné následky donucení k církevním zvykům státem, opovážlivost spiritismu, tajný ale rychlý přírůstek papežské moci, to vše budo odmaskováno.“ (GC 607) Ale k  tomuto demaskování nemůže dojít, pokud se dobré skutky stanou náhradou pro zvěstování pravdy. Je pohodlnější uvést na scénu příjemné programy aktivní sociální práce, než následovat Boží vedení ve velkém boji. Ale aktivity tohoto typu nemohou přispět k tomu, aby byl dokončen příkaz z nebe, totiž dílo přípravy. Dobré skutky musí být vždy součástí posledního varování, ale ne být jeho náhradou. Uvádět se plakátově na scénu jako svět může představovat velké lákadlo pro naši hrdost. Mohli bychom se naprosto jednotně včlenit do sítě náboženské jednoty a tak se cítit akceptováni; ale nakonec se všechno prokáže jako prokletí. „Dílo, které církev neudělala v době klidu a blaha, bude muset být vykonáno v  hrozné krizi a za skličujících a nepříznivých okolností. Varování, která přizpůsobením se světu byla zamlčena nebo zadržena, budou muset být rozšířena přes zuřivý odpor nepřátel víry.“

Poslední tříbení Protože nepřítel pochází zevniř, dal již do pochodu rozsáhlý plán, který způsobí takřka přirozeně a snesitelně odpadnutí „velkému zástupu“ adventistů, a na konci je podnítí k  tomu, aby „přešli do řad nepřítele.“ V jednom varování, které platí vlastně všeobecně pro křesťanství, nechala E.G.White pro naše dnešní adventisty problesknout naléhavou výstrahu: „Dnes se dá velmi těžko stanovit dělící čára mezi křesťany a nevěřícími. Členové církve mají rádi to, co miluje svět a rádi se spojují se světem. Satan je odhodlán spojit je všechny vzájemně a posílit svou věc tím, že všechny vžene do náruče spiritismu.“ (GC 589) Mnozí z  nás adventistů sedmého dne myslí, že

jsme obrněni proti všemu, co má jen vzdáleně co do činění se spiritismem. Knihy a zboží, které varují před nebezpečím New Age a okultismem, jsou světově rozšířeny; přispívají k  jednomu všeobecnému dojmu bezpečí. Avšak spiritismus poslední doby – jak je předvídaný ve Velkém sporu věků – přijde v  bezelstném, atraktivním, křesťanském přestrojení, a přitom mu bude přes všechna naléhavá a prorocká varování poskytnut přístup s rostoucí fascinací. Samotné jeho bytí a jeho učení se ozve z kazatelen a kostelních lavic a stejným způsobem i mimo ně. „Mluví o lásce jako o hlavní Boží vlastnosti, ale snižuje ji na pouhou sentimentalitu, která téměř nerozlišuje mezi dobrem a zlem. Boží spravedlnosti, odsouzení hříchu a požadavkům Božího svatého zákona nevěnuje pozornost. Učí lidi, aby Desatero přikázání považovali za mrtvou literu.“ (GC 560)

Všechno to, co má do činění s  Božím zákonem, je vyhlašováno za zákonictví; a satan ovládá pole na celé čáře učením o lásce. Tam, kde jsou ti, kteří vyzdvihují zákon jako měřítko, kvalifikováni jako „soudící“(soudci), tam je slyšet hlas z  velitelského můstku satana. Kristus chce obdržet pevnost naší duše neporušenou vedením Ducha svatého. Ale když povolíme hříšným přáním našeho charakteru, nebo vědomě otročíme říchu, bude satan stále tvrdit, že má přístup do nitra našeho srdce. Přílíš mnoho se zajímáme o „hledání metody jak zapomenut na Boha, ovšem takovým způsobem, aby se zdálo, že na něho myslíme.“ (GC ) Za těchto podmínek budou učení o víře a teologii nevyhnutelně přivedena do minimálního standartu, který je právě potřebný k tomu, aby se naše svědomí neocitlo v konfliktu. Poslední tříbení nastane, až se moc odpadlého protestantismu a spiritismus spojí s  katolictvím a „právo na svědomí bude nohama pošlapáno.“ (GC 589, kap. 36) Vynucené svěcení neděle zjeví poslední odpadnutí a „velký zástup“ adventistů sedmého dne opustí naše společenství. Dlouhými koridory času se ozývají slova apoštola Pavla: „Sami

sebe zkušujte, jste-li u víře, sami sebe ohledujte!“ (2K 13,5)

7

Triky evangelizace

Z kouzelné skřínky moderní evangelizace Samuel Koranteng Pipim S. K. Pipim je ředitelem Public Campus Ministries, Michiganského sdružení CASD, autor knihy „Must we be silent?“ (Musíme mlčet?) „Bláznovství kázání“ nebo „kázání bláznovství“? Jeremiáš 2,13: „Nebo dvojí zlost spáchal lid můj: Mne opustili pramen vod živých, aby sobě vykopali čisterny, čisterny děravé, kteréž nedrží vody. 2,18: A nyní co tobě do cesty Egyptské, že piješ vodu z Níle? Aneb co tobě do cesty Assyrské, že piješ vodu z řeky?“ V  celé biblické době, až dodnes, bylo jasné a přesvědčivé kázání Božího slova nejúčinnějším prostředkem rozšiřování Boží pravdy. Ap. Pavel to nazval bláznovstvím kázání. (1K 1,21) Dnešní skutečností je, že jsme se od tohoto způsobu vzdálili a používáme zvláštní, mnohdy směšné triky sekulárního světa. Namlouváme si, že na těchto tricích není nic špatného. Když vidí pozorní nevěřící lidé, jak slepě používáme světské metody, zavrhnou naše poselství jako bláznovství. Vysvětlím to.

Kouzelník a mág evangelia Dostal jsem e-mail od člena CASD, universitního studenta v  USA. Prosil mě o náhled na problém ve sboru, který má v úmyslu pozvat na modlitební týden hostujícího řečníka-mága evangelia. Napsal: „Bojím se, že se poddáme magickým trikům, které smyjí dělící čáru mezi dobrem a zlem. Ačkoliv nevěřím, že všichni, kteří přinášejí takové umělecké kousky, používají nadpřirozené síly, ale bojím se, že prostředek klamu k  představení Boží pravdy evangelia je ve své podstatě neúčinný a přivádí nás a naše děti do pokušení. Bratři ve sboru nevěří, že se jedná buď o černé, nebo bílé. Míní, že ti, co jsou proti těmto praktikám ve sboru i v  církevní škole, jsou ultrakonzervativní,

8

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

a hledají zlo tam, kde není. Bratři tvrdí, že v Bibli nenajdeme žádné důvody, odsuzující magii. Jsem si jist, že jestliže je dělicí čára, se kterou máme co do činění, šedivá, pak jako sbor se musíme od ní držet daleko. Musíme se vyhnout všemu zlému, také i jen zdání. Nevím, zda se církev k této problematice oficiálně vyjádřila a podala vysvětlení. Ukázal jsem na místo v  Bibli a u EGW, kde jsou tyto praktiky odsuzovány. Vzpomínám si, že sdružení CASD vyslalo některé členy k  účasti na seminářích a konferenci v  Torontu. Hledám ve velkém moři informací a důkazů, co bych mohl použít při této příležitosti. Většina členů výboru neshledává na těchto praktikách nic špatného. Chci to přednést výboru, ale s  jednoduchými argumenty, na biblickém základě. Můžeš mi v tom pomoci? Jen málo z nás by si pomyslelo, že shromáždění CASD si pozve jednoho dne evangelizačního mága ke zvěstování duchovní pravdy. To je další důkaz pro rostoucí vývoj v použití biblických pochybných forem při bohoslužbě a evangelizaci. Na tomto vývoji je překvapující, že většina členů v  tom nevidí nic špatného. Máme gospel rock a chválící tance v bohoslužbách chvály, gospel loutkové hry, gospel klowny, gospel kavárny/diska a gospel divadlo, to všechno, jen abychom zasáhli mládež, mladé dospělé lidi a nečleny církve. Vypadá to již tak, že pro naše bohoslužby potřebujeme mága evangelia. Jestliže potřebujeme „evangelizační triky“, nejsme v  nebezpečí změnit bláznovství kázání na kázání bláznovství? Chci ukázat, jak dalece je biblická pravda přizpůsobena evangelistickými triky chuti neobrácených srdcí. Tyto metody dokazují, že

světské smýšlení je v  církvi vítané. Důvěra ve zvěstování evangelia světskými metodami vzrostla a je v přímém protikladu k biblickému učení.

Světský duch v církvi CASD Dřívější vedoucí sovětské vlády, Nikita Chruščev, měl vyprávět následující historku, aby ukázal, jak musíme být ostražití. Za jeho vlády se množily drobné krádeže. Aby se jim zabránilo, zřídily závody závodní stráže. V  jedné pile stráž dobře znala zaměstnance. Jednou večer přišel Petr Petrovič k  bráně s  kolečky, naloženými pilinami. Strážný mu říká: „Petroviči, co máš schováno pod pilinami?“ „Nemám nic, jen piliny.“ „Nic mi nevyprávěj, nejsem včerejší. Vysýpej je.“ Petrovič je vysypal a opravdu měl v káře jen piliny. Mohl je naložit a jet domů. To samé se odehrávalo každý večer celý týden. Strážný byl znechucený a rozhodl se soukromě mluvit s  Petrovičem. „Petroviči, já tě znám, řekni mi, co jsi pašoval, a nechám tě jít. Petrovič odpověděl: „kolečka“. Příhodě se můžeme zasmát, ale mysleme na to, že na poli moderních bohoslužeb a evangelizačních metod se mnozí smějí Bibli věřícím adventistům. Postavili jsme stráže, abychom odvrátili duch světa tím, že máme naše školy, semináře, rozhlas a TV, nakladatelství atd. Ale satan propašoval ducha světa a pohanskou podstatu přímo před našima očima do těchto zařízení. Mnozí to nevidí, a již vůbec to, že zde není něco v pořádku. Když podstatně změníme metody duchovní pravdy, změníme tím také poselství. Ještě horší je, když převezmeme pochybné metody bohoslužeb a evangelizace ze sekulárního světa a jiné a dokonce je přímo prosazujeme. V některých případech studovali adventisté tyto metody na neadventistických teologických seminářích anebo na studijních školících seminářích pro bohoslužby, získávání duší a vedení sboru ve Willow-Creek a na jiných interkonfesních, ekumenických, charismatických organizacích. Neuvědomujeme si, že podstatně změníme naše poselství se změnou metody zvěstování. A když změníme Boží poselství, změníme tím i našeho Boha. Protože tento trik ohrožuje věrohodnost našeho poselství, jsme jako adventisté varováni před přejímáním metod jiných církví.

Naše pokušení V  celých našich dějinách byli kazatelé pokoušeni přizpůsobit se praktikám jiných církví. E.G.W. již tehdy varovala: „Do kazatelství se vplížilo nové počínání. Více a více se orientujeme na jiné církve.“ (Signs of the Time, Dec.27,1899) Vyjádřila svoji starost o vliv jiných církví na naše kazatele tímto: „Mnozí kazatelé přijímají zvyky jiných církví a napodobují obyčeje a pracovní způsoby.“ (ibid. květen 25,1882) EGW varovala před nebezpečím přijímání poznání jiných církví k  učení, jejich pracovních metod a jejich přejímání. „Mohou mít přání, abychom přijali plány a pracovní návyky, které získají výhodu pro našeho nepřítele.“ (General conference Bulletin, duben 13,1891)

Přítomná pravda Adventisté věří, že mají větší světlo, než mají jiné církve. Věří, že Bůh provede jejich církev v  době konce, že mají přítomnou pravdu a věčné evangelium pro poslední dobu. Otázka nezní, jestli jiné církve mají trochu pravdy. Otázka zní, zda naši kazatelé mají hledat u jiných církví nové světlo. Máme zapotřebí hledat u někoho, kdo je v duchovní tmě, nové světlo nebo dodatečnou pravdu? Když tyto církve jsou „Babylon“, a když je pravda, že „Babylon padl“, jak můžeme vyzývat naše bratry a sestry: „Vyjděte z  něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho…“, (Zj 18,4) když my sami kráčíme do Babylona a necháváme se jím poučovat?

Děravé studny Před staletími kázal prorok Jeremiáš proti sklonům Božího národa napodobovat jiná náboženství: „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží. Co máš teď z cesty egyptské, z toho, že piješ vody Nilu? Co máš z cesty asyrské, z toho, že se napájíš vodami Eufratu?“ (Jr 2,13.18) EGW vysvětlila, proč nesmíme pít z děravých studní: „Dostáváme se do nebezpečí dělání hrubých chyb v misijní práci a nepoznáme, jak důležitá je úloha působení Ducha sv. na lidské srdce. Kazatelský úřad se jinak chová. Je zde chuť napodobovat jiné církve, jednoduchost a pokora téměř vymizela. Mladí kazatelé chtějí být originální,

9

Triky evangelizace zavádějí nové myšlenky a pracovní metody. Pořádají probuzenecká shromáždění a přivádějí mnoho lidí do sboru. Ale ptám se, kde jsou ti obrácení, když pomine vzrušení? Lítost nad hříchem není nalezena. Hříšník je vyzván věřit v Krista a přijmout ho; bez ohledu na jeho dosavadní život v hříchu a odmítání Boha. Jeho srdce není zlomeno a pravé pokání není vidět. Tzv. obrácení se nerozlomili na skále, Ježíši Kristu. (Signs of the Times, Dec. 27,1898) „Bylo mi ukázáno, že všichni, kteří věří, že máme poslední poselství milosti, se musí vzdálit od těch, kteří denně přijímají nové omyly…Když nás Bůh osvobodil od tmy a omylů, máme pevně stát ve svobodě a těšit se z  pravdy. Bohu je nemilé, když tam jdeme, a posloucháme omyly bez toho, abychom byli k tomu zavázáni. (ibid.pp.124,125) Přes tato varování stále větší počet našich členů a vedoucích církve nevidí nic špatného v moderních evangelizačních tricích. Přijímáme světské zábavné metody a pilně je prosazujeme v  našich bohoslužbách a evangelizačních metodách. S  politováním jsou označováni ti, kteří zvednou svůj hlas proti, za ultrakonzervativní. Proč je tomu tak? Proč nevidíme nic zvráceného?

Proč nevidíme nic špatného Podotkněme, že hodně členů z našich řad, kteří se přiklánějí k různým druhům evangelizačních triků, jako jsou Gospel Rock, Gospel Clowns, Gospel Cafes, Gospel Magier atd., si přejí opravdové duchovní probuzení sboru a chtějí přivádět lidi k Ježíši. Mnozí, kteří se za tyto způsoby přimlouvají, jsou přesvědčeni, že Bůh použije tyto modifikované formy zábavy z  jiných církví, aby byli přivedeni mladí lidé do církve a také v ní zůstali. Aniž bych posuzoval jejich motivy a pohnutky, chci ukázat několik dalších důvodů, proč někteří z nás nevidí nic špatného v těchto novotách.

1. Zoufalost Mezi námi jsou někteří, kteří nedali našim mladým lidem přesvědčivý příklad. Zpozorovali, že mnozí z  nás nemají živé zkušenosti s Bohem. Křest mnohdy znamená, že je ukončující slavností, místo aby byl začátkem nového života s  Kristem. Naše identita Boží církve ostatků nás dělá sobělibými, místo aby nás inspirovala k  naplnění nám daného Božího úkolu. Znovu a znovu tvrdíme, že máme

10

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

pravdu, ale často pravda nemá nás. Naše etické pozice ukazují více praktických zájmů než věrnosti k  Písmu. Místo toho, aby naše pobožnosti byly naplněny úctou a životem, bývají nudné a sterilní nebo emocionální a povrchní. Když naši mladí lidé poznají tyto nesrovnalosti a neopravdovost, mnozí přeruší spojení s  vírou, kterou ohodnotili jako přetvářku. Aby byli udrženi v  církvi, podporují rodiče a učitelé v zoufalství každou světskou moderní pošetilost, i když je to Gospel Rock, Gospel Clows nebo Gospel Magier. Mnozí z nich vidí, že tyto metody nejsou srovnatelné s křesťanstvím, ale nejsou schopni odolávat, protože si cení světské hodnoty a prakticky nic nečiní pro Boha. Na druhé straně chce naše mládež být aktivní ve sboře. Ale jediná metoda, kterou znají, jsou světské formy modloslužby.

2. Slabí vedoucí sboru Je neštěstím, že za zavedení evangelizačních triků jsou odpovědni někteří pastoři a vedoucí sboru. Vyzařuje z  nás bázeň, že získáme nepřátele a ztratíme hlasy a podporu našich voličů, jestliže se postavíme proti formám světskosti v  našich sborech. V  mnoha případech děláme míň, než bychom mohli udělat v  našich sborech ve směru probuzení smysluplnou evangelizací. Zřídka zvěstujeme biblicky fundované poselství. Naše sbory umírají na mlhavá kázání, která jsou bez účinku. Shledáváme snazším připojit se k  věcem, slibujícím úspěch, než mít odvahu držet se pravdy.

3. Zapření víry Dalším důvodem, proč ev. trik nepokládáme za špatný, je, že někteří z  nás přijali liberální vyšší kritiku. Tím nevěříme na skutečnou sílu Božího Slova přitahovat k  sobě lidi a také je udržet. Nevěříme, že jsme církví doby konce v biblickém proroctví, protože hledáme pravdu u jinověrců. V hloubi našich duší nevidíme jedinečnost našeho poselství a zvláštnosti naší identity, což jsou hnací síly naší misie. Svědomí nám říká, že když ztratíme víru našich pionýrů a nezískáme ji znovu, měli bychom se vzdát konfesionální činnosti. Ale ne všichni mají odvahu to učinit. Stejně tak i naše nakladatelství se chtějí osvobodit od označení „sekta“ pro CASD, proto pilně importují evangelistické triky nejen ze sekulárního světa, ale i z jiných církví.

4. Zcela neobráceni Aniž bychom si byli toho vědomi, nejsme zcela obráceni. Naše sklony a pocity jsou ještě stále ve světě. Pak jsme čestní, když řekneme, že nevidíme v těchto pochybných novotách nic špatného. Je to proto, že duchovní věci mohou být jen duchovně chápány. Tehdy, když svatá místa, která jsou zasvěcena modlitbám ke svatému Bohu, proměníme v  místa zábavy, pak v  tom nevidíme žádnou špatnost. Pak si gratulujeme, že máme pobožnost, „odpovídající době, a jsou splněny potřeby naší generace“. Nepoznáme, že nás „bůh“ dnešní doby oslnil. (2K 4,4) Bez pravého obrácení nemáme naději, že se změní náš postoj ke světským metodám pobožnosti a evangelizace.

Ježíš nepoužil pro kázání na hoře žádnou zábavu. O letnicích nepotřeboval Petr bubny, ani neprosil Marii, aby předvedla tanec chvály ke zvěstování zmrtvýchvstání Krista. Ap. Pavel nepotřeboval k  přesvědčování lidí žádného gospelového mága. Podvádíme sami sebe, když věříme, že bicí nástroje, diskotékové kostýmy a hlasitý křik ukážou ztraceným lidem Boží svatost a milost. Kdo z nás sáhne po těchto světských tricích, může to dělat jen proto, že slouží jinému Bohu, než sloužili naši apoštolové. Ap. Pavel řekl zcela jasně, že nejlepší metoda zvěstování duchovní pravdy je vyslovené slovo: „Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ (1K1, 21+25)

Světská zábava pro zvěstování evangelia?

2. Proti Písmu

Často je mluveno, že dříve než obsáhneme celý svět evangeliem, musíme použít metody světa. Tato argumentace je neudržitelná, protože metody světa zlehčují Boží poselství a jsou neslučitelná s Božím učením.

Děláme chybu, když si myslíme, že svět příjme naše poselství, když použijeme světské metody. Nový zákon nám říká, že Ježíš přišel na svět, „...ale svět ho nepoznal.“ (J 1,10), „nebo nebyl z tohoto světa.“ (J 8,23) Jak si můžeme myslet, že budeme úspěšní tam, kde nebyl úspěšný Kristus. On sám řekl, že Jeho následovníci nejsou z tohoto světa, tak jako On není z tohoto světa. (J 17,16) S  důrazem vysvětlil, že činy tohoto světa jsou zlé. (J 7,7) Protože Boží Duch působí proti duchu světa (1K 2,12), nemá být zvěstováno evangelium podle světských pravidel. (Ř 12,2) Apoštolové také říkali, že: „Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.“ (Jak4,4) „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.“ (1J2,15+16) Když si myslíme, že Gospel rock, Clowns, Magier a další formy evangelizační zábavy mohou být oprávněně používány při zvěstování duchovních pravd, tak se vzdalujeme biblickému učení. Písmo říká, že svět je „bez naděje a bez Boha.“ (Ef 2,12) Proto křesťané nezasáhnou svět světskými metodami. „...“abys otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve

1. Zlehčování Božího poselství Když zvěstujeme věčné evangelium, nesmí být zlehčeno jeho poselství. Tím, že je použito zábavné metody světa, je jeho účinek a význam snížen. Zábava není obecně vážně brána publikem jako prostředek ke zvěstování důležitého poselství. Když použijeme zábavné elementy, jako je rocková hudba, hry, clowny, loutky a mágy, ke zvěstování evangelia, ono nedosáhne žádný morální nárok na posluchače. Když je pravda, že rocková hudba je dnes nejúčinnější metodou získávání mladých lidí, proč nepoužívají profesoři matematiky a chemie při vyučování Heavy-Beat a pohybovou hudbu? Proč nepoužívají politikové pro svá politická poselství clowny a kouzelníky? Zdravý rozum nám říká, že zábavná média nejsou důvěryhodným prostředkem ke zvěstování vážných poselství. Lékař, který stojí před ustaraným pacientem, se neobléká jako clown, aby mu sdělil, že má rakovinu. Když doktor, který chce být brán vážně, si nedovolí použít tyto metody, není potom bláznovstvím zvěstovat hynoucímu světu Boží poselství s  varováním o soudu prostřednictvím zábavy?

11

Triky evangelizace mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými.“(Sk 26,18)

Návnadové evangelizace Často bývá tvrzeno, že většina lidí, obzvláště mládež, nechtějí slyšet evangelium, proto je musíme navnadit evangelizační zábavou. A když se jim zalíbí moderní metoda, pak je můžeme „ulovit“ pravým poselstvím. Tuto myšlenku podkládají verši ap. Pavla: „Židům jsem byl Židem, abych získal Židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“(1K 9,20-22) Následovně tvrdí, že musíme použít vše to, co lidé chtějí slyšet. Ale souvislost textu ukazuje, že Pavel mluví o kázání (1K 9,16), a ne o použití světských misijních metod. Vysvětlil, že kázání a svědectví přizpůsobí porozumění poselství - (umění porozumět) - jeho posluchačům. Jinými slovy, mluvil vždy tak, aby mu posluchači rozuměli. Z  toho vidíme, že ap. Pavel nepoužíval žádnou návnadovou metodu evangelizace. Ba naopak, přesvědčil lidi z Božího slova, a kázání bylo jeho metodou. Bůh svěřil církvi konce věčné evangelium. To je pro nás velkou předností. „Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.“ (1K 4,2) Věrnost  církvi, ke které jsme voláni, nás nutí chránit pravé poselství i metodu jeho zvěstování. Ap. Pavel nás naléhavě prosí, abychom se nepokoušeli „lovit“ lidi návnadovou evangelizací. „Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek!!“ (1Te 2,3-5) Při zvěstování evangelia si nesmíme pomáhat klamáním posluchačů. Poselství musí určit metodu. Pavel říká: „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to

12

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. (1K 1,22-25) Židé chtěli vidět zázraky, Řekové světskou moudrost, ale Pavel nesplnil jejich přání, protože Bůh mu přikázal kázat evangelium. Nejpřesvědčivější metoda zvěstování evangelia je kázání.

Podpora spolupráce mládeže Mnohdy slyšíme, že použití moderních zábavných metod je jedinou možností připoutat mladé lidi k  životu sboru. Podpůrci tvrdí, že mladí lidé mají mnoho nádherných nadání a schopností, a proto jim musí dát sbor kousek z  dortu, takový kus, jaký byl dán našim mladým adv. pionýrům. Tvrdí, že když jim nedáme možnost přinést jejich zvláštní dary a aktivity do bohoslužby, ztratí zájem o sbor. Tento důvod ale zcela nesouhlasí. Je pravda, že mnoho našich adv. pionýrů byli mladí lidé. Např. James White začal kázat ve 23 letech, E. White dala veřejně ve známost, když jí bylo 17 let. J.N.Andrews vedl evangelizace ve věku 21 let a ve svých 24 letech uveřejnil již 35 článků. Uriah Smith byl vydavatelem Review ve věku 23 let. Co odlišuje tyto mladé pionýry od mnoha našich mladých lidí? Byli pilní ve studování Bible, byli obráceni. To byl důvod, proč se nerozhodli použít světské zábavné metody ve službě pro Pána. Mnoho dnešních mladých lidí má zvláštní dary a schopnosti. Ale to ještě neznamená, že všechny dary jsou vhodné pro bohoslužby a evangelizaci. Skutečnost, že někdo hraje na bubny, nebo tancuje, umí kouzlit, předvádět akrobatické cviky, neznamená přece, že ve sboře potřebujeme rock, tanec, kouzelníky a akrobaty. Kdybychom je potřebovali, museli bychom také trvat na tom, aby fotbalisté, basketbalisté a jiní přinesli do sboru také své dary. Místo toho se musíme pokusit povzbudit naše mladé obrácené lidi, aby přinesli své dary do církve, které odpovídají svaté bohoslužbě.

Závěr: Kladu vám na srdce, kažte s  mocí a silou tak, jak jen je člověk schopen. Nevracejte se k  zábavě a hrám, navraťte se k  jednoduchému výkladu Božího Slova.

A NYNÍ VELKÝ POTLESK Lee Roy Holmes

Co, pokud vůbec, je nesprávného na potlesku při bohoslužbách? Byl pátek večer, seděl jsem pod velkou střechou stanového shromáždění a naslouchal hudebnímu programu pro mluvčího večera. Po více jak 42 letech zkušeností se stanovými shromážděními adventistů sedmého dne mi bylo blízké, co bude následovat; a již jsem se na to těšil. Bylo hezké a dobré být pohromadě s Božím lidem. Ale tentokrát mě to šokovalo. Poté, co první hudebníci skončili svůj projev a odcházeli z  pódia, zazněl potlesk posluchačstva. A po dalších projevech znovu a znovu. To bylo pro mě úplně nové a začal jsem se cítit stísněně. Na malý okamžik jsem zapochyboval sám nad sebou. Dnes je přece sobota, nebo snad ne? Toto je Bohoslužba, nebo snad ne? Proč tedy potlesk? Od této doby jsem v  průběhu let navštívil ještě jiná adventní stanová shromáždění, přemýšlel a moji nevoli biblicky dotazoval v  pokusu zodpovědět následující otázku: „Co je, pokud vůbec je, špatné na potlesku při Bohoslužbě?

Světská nálada Dlouhým prožitkem a ze zvyku se mnozí křesťané naučili spojovat potlesk se světskou náladou. Z  dějin to bylo asi z  divadla, sportovních arén, nebo společenských vyžití, která k  tomu vedla. Vniknutí tleskání do Bohoslužeb uráží a zarmucuje citlivost pro duchovno těch, kteří byli vychováni v jiném duchu. Pro ně mění potlesk při Bohoslužbách

směr pohledu, od vertikálního na horizontální. Staví lidské do popředí, zatímco Boží je zatlačováno do pozadí. Je to pronikavě podivné, právě tak, jako rokový rytmus v průběhu Bohoslužby, který zesvětšťuje svaté. Mimo to poukazuje tleskání na naši měnící se představu o velkoleposti Boží. My jsme znovu stvořili Boha k našemu obrazu. Oznamujeme mu, jak je uzpůsoben, nebo jaký má být. Jeho svrchovanost, všemohoucnost a svatost byla nahrazena vícerými lidskými dobrými vlastnostmi a hodnotami. Náš nový Bůh to nebere tak přesně, s  maličkostmi. My jsme to jen špatně pochopili; teď to víme lépe, nebo alespoň si myslíme. Starozákonní služba byla rozvržena tak, aby vzbuzovala hlubokou úctu před Svatostí Boží. Každý obřadní předpis a každý předmět byl spojen se Svatostí. Když byli dva opilí kněží u vchodu do svatyně sežehnuti ohněm, oznámil Pán Mojžíšovi: „ Pro ty, kteří se ke mně přibližují, chci být posvátný, a především lidem oslavovaný“ (3M10, 3. Elberfelder) My přece oslavujeme toho samého Boha. Naše vypolstrované modlitebny, elektronická aparatura a hudební nástroje ani v  nejmenším nezmenšily Svatost Boží. Ten rozdíl mezi svatým a nesvatým, čistým a nečistým musíme zdůraznit a vyzdvihnout, ne zahladit a pominout.

13

Potlesk Adventisté sedmého dne chápou a rozumějí, že v posledním stadiu velkého sporu bude uctívání nejpalčivějším bodem. Vždy jsme věděli, že bude boj o jeden den, teď víme také, že se bude jednat také o způsob a metodu. Když budeme přijímat tento světský způsob potlesku, jak nepatrný komukoli snad připadá, necháváme vlka v  rouše beránčím procházet dveřmi modlitebny. Pokřik, podupávání a pískot ještě nedorazily, ale může to snad dlouho trvat? Každý, kdo se odvažuje dotknout se hory, bude v pokušení dotknout se archy úmluvy.

Hodnota zábavy Když jsem byl studentem na univerzitě, byl používán takzvaný „měřič potlesku“ ke zjištění vítěze při amatérských soutěžích. Tleskali jsme ze všech našich sil, aby ukazatel tohoto přístroje vyjel co nejvýše a zajistil tak našemu uchazeči vítězství. V  dnešní době odhlasovávají účastníci sborových shromáždění pomocí potlesku jejich favorita a jejich představení je k  tomuto pobízejí jako nějací majitelé zábavných podniků. Vypozoroval jsem, že současné, těsně do mikrofonu vdechované písně, doprovázené odpovídajícími pohyby těla a  přivřenýma očima, dokážou mnohé vyvést z míry, zatímco prvotřídní, důstojný koncert na violinu, nebo sólo na klarinet obdrží slabý potlesk. Je jisté, že většina sborových shromáždění lehce přehlíží, kolik času, námahy a úsilí je zapotřebí vyvinout k docílení výborného zpěvu a hry na hudební nástroj. Oni prostě tleskají tomu, co jim dává dobrý pocit. Potlesk měří hodnotu zábavy. Poselství, které je tímto hudebníkům zprostředkováváno, je jak poučné, tak kruté: dejte nám to, na co jsou naše smyslné přirozenosti zvyklé, nebo váš přednes neoceníme. Povšimněme si, že kromě tohoto

14

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

nesprávného svědectví o účelu hudby při Bohoslužbách může již jen tato skutečnost mnohé mladé lidi odvádět od toho, aby se zajímali o vážnou a opravdovou hudbu, pokud se provozování potlesku v našich sborech bude takto nadále provádět. Ať je tomu jakkoli, není to ale ta nejdůležitější úvaha ve vztahu k potlesku v  našich modlitebnách. Mnohem podstatnější je otázka, co se pokoušíme tím potleskem dokázat? Čeho tím chceme docílit? Děláme to proto, abychom přednášejícímu vzdali chválu? Pokud ano, ztrácí tím pro nás Bohoslužba její pravý účel, který je - vzdávat chválu a čest Pánu Bohu. Jsme zvyklí být baveni. Naše domy mají zábavná centra, naše auta jsou vybavena podobně, aby bylo zajištěno, že naše mysl bude nepřetržitě rozptýlena. Není to jednoduché najít „klidné místo, vzdálené od nepřetržitého obchodního shonu a ruchu, kde by Bůh moji zmalomyslněnou duši mohl posílit a přivést klid a pokoj.“ (citát z angl. zpěvníku „klidné místo“) Jeví se logické, že modlitebna by takovým místem být měla, a ne nějakým přizpůsobeným sobotním divadlem. Hudba je k tomu přivádí Jak už jsem se zmínil, leží kořen věci (příčina potlesku) nejenom ve „chci být baven postoji“ posluchačů, ale také ve výběru představení ze strany přednášejících samotných. Lidé tleskají instinktivně při představeních, která rozpoznávají jako „křesťanskou zábavu“ (angl. gospel entertainment), jako pojem, který je „ve službě hudby“ bez váhání používán. Očekávám, že jednoho dne uslyším potlesk dokonce při „Otče náš“ nebo „Tak jaký jsem“ a nemohu tuto možnost zcela vyloučit. Jsem rád a zdá se, že nadšenci potlesku mají před svatým tuto špetku slušného chování.

Málokteří návštěvníci Božího shromáždění by jistě tak světsky tleskali při poslechu harfového čísla „Ó čelo plné ran a krve“ nebo trumpetového tria „Do Lord“. Je zjevné, že hudba sama o sobě sklon k  potlesku buď podporuje, nebo potlačuje. Je-li hudba zakončována strhujícím crescendem, vzdouvají se a kypějí i pocity posluchačů ve shromáždění a potlesk je na to odpovědí. Takováto hudba škemrá o potlesk. Slavnostní ukončení svatých písní vede Boží ctitele spíše k  tomu, aby se myšlenkově věnovali náplni. Jinými slovy řečeno - čím více hudba odráží to, co je posluchač zvyklý slýchat v  zábavném světě, tím silnější potlesk, čím svatější (v  tomto smyslu doslova „zvláštní-vyčleněná“) hudba je, tím pravděpodobněji bude potlesk zdvořilýuctivý, nebo se vůbec nedostaví.

Stín svatodušního hnutí Potlesk jako náboženský zvyk není žádný ojedinělý jev, alespoň si to tak myslím; pokud by tomu tak bylo, nezůstalo by to tak dlouho. V závětří již čekají natažené ruce, kolébající se těla a nezbytné zvukové projevy, jakožto vlastnosti svatodušního-letničního hnutí. A právě zde jsme se již jednou nacházeli. V  začátcích adventního hnutí najdeme různé případy, které vycházely z  křiku a potlesku. Byly seslány Duchem nebo rozprostřeny Boží silou. (2SP, 27, 221). Dokonce v  začátcích se zdálo, jakoby Ellen Whiteová tyto události schvalovala. Proč se tedy v  dnešní době proti tomu tak vzpíráme? Pán ukázal Ellen Whiteové, kam to všechno povede a přikázal jí zatáhnout za brzdu. Ona napsala: „Pro některé znamenají náboženská cvičení jen o něco málo víc, než mít pěkné chvíle. Když se jejich pocity vzruší, domnívají se, že byli přehojně požehnáni. Opojení

tohoto vzrušení je ta věc, kterou hledají; nedosáhnou-li jí, domnívají se, že s nimi nebo s  ostatními něco nesouhlasí.“ (2SM 221, str. z orig.angl.vydání). Nic nám to nepomůže, pokud se nazlobeně zvedneme a prohlásíme, že si nemáme nechat ďáblem něco krást, co je dobré a správné. Na to je už pozdě. Letniční hnutí již celosvětově vybudovalo obraz nevázaného citového života. Adventisté sedmého dne zaujali historicky jinou cestu, cestu pokojného, vyrovnaného rozumu a klidné radosti tak, že nás svět může pozorovat jako „inteligentní, přemýšlející lid, jejichž víra spočívá na spolehlivém a bezpečném základním kameni, a ne na blázinci pocitů.“ Všichni ti, kteří potlesk obhajují, se dovolávají více volnosti a spontánnosti, více „ducha“ a méně struktury v  našich shromážděních. Ellen Whiteová viděla takový přístup k pobožnostem jako nebezpečný. „V  naší řeči, ve zpěvu a při všech našich duchovních aktivitách máme ukazovat, že rozvaha a uvážlivost, důstojnost a hluboká úcta před Bohem jsou ty hodnoty, které ukazují na pravé Boží dítě. Neustále totiž existuje nebezpečí, že dovolíme do našich řad vejít něčemu, co pokládáme za práci Ducha Božího. To je ale ve skutečnosti ovoce ducha fanatismu... „ona píše: „.... mám před tímto strach, mám strach“. Místo toho neustále v  tomto smyslu učila, že lid Boží se má pohybovat „spořádaně a systematicky“. (1T 191)

Otrávené víno Potlesk zasílá přednášejícím samotným nesprávné signály. V některých málo případech, kdy Ellen W. slovo „potlesk“ používá, jsem nenašel žádné místo, kde by to bylo použito v pozitivním-kladném slova smyslu. Hovoří o lidech, kteří „dychtí-prahnou po potlesku“, o těch, kteří „si raději hledí potlesku těch okolo sebe, než souhlasu Božího“. Kromě toho

15

Potlesk píše o některých, kteří „přijímají potlesk za cudnost, kterou nevlastní“ a o těch, které „potlesk tak vábí, jako alkoholika sklenička vína“. (2T 515, 3T 185, 186) Kdybychom neměli mít žádný jiný důvod zdržovat se potlesku při uměleckých podáních v pobožnostech, tak by toto byl už dostatečný důvod. V  Bibli a ve spisech Ellen Whiteové máme nesčetná varování a napomenutí před vzbuzováním pýchy, sebelásky a samolibosti u našich bližních. Dokonce jen jeden nebo dva doušky tohoto otráveného vína mohou způsobit závislost.

Tleská každý? Co říká sama Bible? Na první pohled se zdá být Bible na přímluvné straně. Hovoří o „stromech na poli“, které z  radosti nad osvobozením Izraele tleskají do rukou (Iz 55,12.) a řeky tleskají do dlaní v  očekávání příchodu Páně, který bude soudit zemi (Ž 98, 8.9). Druhá Královská hovoří o tom, že lidé v průběhu korunovačních slavností krále Joase plesali rukama,(11, 12.). Jediná pasáž ve spojitosti s  uctíváním je v  Žalmu 47,2: „Všichni národové plesejte rukama, trubte Bohu s hlasitým prozpěvováním. Nebo Hospodin nejvyšší, hrozný, jest král veliký nade vší zemi“. Ze začátku zde pozorujeme, že Bůh samotný je příjemce této překypující radosti. U těchto, právě pozorovaných, i u jiných textů, se nevyskytují žádné známky pro to, že potlesk byl normálním počínáním v  průběhu pobožnosti. Můžeme s  určitostí říci, že potlesk nepřišel do modliteben adventistů sedmého dne na základě horlivého biblického studia, při modlitbách, nebo zkoumáním spisů E. Whiteové. Dostal se k nám spíše, jako tolik jiných věcí, „z touhy připodobňovat se jiným církvím“. 2SM 18 Potlesk sjednocuje nebo rozpolcuje? Pozoroval jsem, že se vždy najdou lidé, kteří netleskají. Ti, kteří tleskají nebo ne, se nedají rozdělit do určitých věkových

16

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

nebo společenských skupin. Vidím šedovlasé lidi zrovna tak nadšeně tleskat, jako zástupce generace X, vzdělané, stejně tak bouřlivě, jako osoby s nízkým vzděláním. A vidím mladé lidi, kteří sedí se založenýma rukama. Potlesk při pobožnosti je jedním z prvků, který přináší rozkol (rozdělení.). Musíme se spojit a tuto záležitost na modlitbách, studiem Písma a s  velkou duchovní pokorou vyjasnit. Každá trvalá reformanáprava musí zahrnovat i naše děti. My jsme v našich školách a sobotních školkách v dobré víře vychovávali naše děti zapojovat se aktivně při zpěvu doprovodným rytmickým potleskem. Možná jsme je tím zformovali v  tom smyslu tak, že je míra a rytmus nádherných, tradičních církevních písní neinspiruje a považují je za nudné. Kulturní záliby musí být dány stranou. Pokud je zbožňování či uctívání tématem doby konce, děláme strašnou chybu, hašteříme-li se o kulturních rozdílech. Svatost Boží je měřítkem našich pobožností. „Kdyby všichni pyšní a chvástaví, jejichž srdce touží po tom, aby je lidé vyznamenávali a vychvalovali před jinými, dovedli správně odhadnout, jakou cenu má nejvyšší pozemská sláva ve srovnání s cenou Syna Božího, zavrženého, pohrdaného, poplivaného právě těmi, které přišel vykoupit, jak bezvýznamná by se jim jevila každá pocta, kterou může udělit člověk.“ (4T 375)

Potlesk při Bohoslužbách mění směr pohledu, od vertikálního na horizontální. Staví lidské do popředí, zatímco Boží je zatlačováno do pozadí. Je to pronikavě podivné, právě tak, jako rokový rytmus v  průběhu Bohoslužby, který zesvětšťuje svaté.

Měli bychom tancovat? Samuele Bacchiocchi Profesor teologie na Andrews universitě. Autor knihy „Kristus a rocková hudba“ Doporučuje Bible tanec jako část bohoslužby? Měli by dnešní adventisté souhlasit s tancováním jako oprávněnou formou zábavy a jako součástí bohoslužby? Historicky bylo vždy odpovědí „ne“. Důvodem pro to byla víra, že Bible neschvaluje moderní formu tancování v  páru a ještě aby ji někdo zmiňoval v  souvislosti s  bohoslužbou. V  posledních letech se ale o tomto tématu opět diskutovalo, obzvlášť někteří vedoucí oddělení práce s mladistvými, kteří tvrdili, že našli pro tancování biblickou podporu.

Nový trend Dobrým příkladem pro tento trend je sympozium „Měli bychom tancovat? - objevme nově Kristem uvedené životní zásady.“ Tyto příspěvky byly sestaveny 20 účastníky a zakládaly se na výsledcích „Valuegenesis Study“ (Studie o vzniku hodnot). Tato studie je nejctižádostivější projekt, který kdy byl adventistickou církví podniknut. Má vyšetřit, jak dobře předává církev hodnoty mladé generaci. Zadní stránka knihy „Shall we Dance“ v  češtině „Měli bychom tancovat?“ udává, že tato kniha byla vydána společně s  podporou oddělení výchovy Severoamerické divize adventistů sedmého dne, také centrem služby mladistvým Johna Hancocka a společně s universitou „La Sierra“. Tato široce a mnoha směry adresovaná podpora zprostředkovává dojem, že většina adventistických institucí s obsahem souhlasí. Přesto začíná předmluva následujícím: „Tato kniha neudává oficiální mínění církve adventistů sedmého dne v souvislosti k principům a hodnotám. Je to spíše pozvání k  otevřené diskuzi ohledně otázek životního stylu. Možná dospějeme dokonce k lepším biblickým principům našeho zvláštního životního stylu, když z  okrajových oblastí, které jsou však stále současné, dojdeme k jádru tématu, totiž k otázce křesťanského způsobu života.“

Objasnění, že tato kniha neudává oficiální stanovisko církve adventistů sedmého dne, dává podle mého názoru důvod k  naději, že některé ze závěrů (této knihy) se sotva domohou  vývoje k „lepším biblickým principům“. Jeden z  důvodů pro toto mínění jsou první čtyři kapitoly, které jsou věnovány tancování a byly vypracovány od čtyř různých autorů. Tyto kapitoly ukazují povrchní analýzu biblických připomínek k  tanci a ustupují od tradičních adventistických způsobů pohledu na tanec. Povrchnost této analýzy se ukazuje například v  kapitole „Tancování s  uživatelsky přátelskou konkordancí“, která se skládá hlavně ze soupisu 27 biblických míst ke klíčovému slovu „tancování“ – bez jakéhokoliv vysvětlení k tomu. Autor vychází z toho, že tyto texty se samy vykládají a podporují tanec při bohoslužbě. Z  toho vyplývá skutečnost, že autor uzavírá kapitolu otázkou: „Jak můžeme dnes před Pánem tancovat? Proč dnes lidé tancují?“ Překvapujícím způsobem ignoruje autor skutečnost, že tancování v chrámové službě, v synagoze nebo původních sborech, nebylo nikdy dovoleno.

Je tancování součástí bohoslužby? Kniha „Měli bychom tancovat?“ odvozuje z  prozkoumání biblického pohledu tancování pět principů. První z  nich je: „Tanec je formou uctívání.“ Když studujeme Písmo, dojdeme k tomu, že jejich výpovědi o tanci jsou nejen neodsuzující, ale dokonce pobízející: „Chvalte Jej na buben a píšťalu.“ (Ž 150,3.4) Autor pokračuje „Půlhodina s  konkordancí zanechává trvalý dojem, že pro tanec toho mluví z  pravého biblického pohledu více, než mohlo doposud proniknout k adventním uším. Z těchto 27 míst kolem tancování (tancování, tancováno, tanec a tančit) se nacházejí jen čtyři v  jednoznačně negativní spojitosti a dokonce jsou tato místa popsána jako protikladná Božímu vyjádření nelibosti.“

17

Tanec Tato kapitola vyjadřuje překvapující výzvu adventnímu společenství: „Takto vyzývajíce naše chápání klidu a dobrého chování, očividně to vypadá tak, že by si adventisté měli nově promyslet zavedení tance do bohoslužeb, alespoň ve vybraných sborech a ke zvláštním příležitostem.“ (4) Ačkoliv autor sám nepřivádí k takovému závěru, je to velmi zjevné. Když je tanec součástí uctívání v  Bibli, proč by potom neměl být akceptován jako povolené společenské rozptýlení. A vlastně co je praktikováno ve sboře, může být vzorem pro křesťanský život v běžném denním životě.

Čtyři velké omyly Potom, co jsem nad tím strávil nejen půlhodinu, ale dokonce několik dnů, abych prostudoval biblické odkazy k  tancování, shledávám tento závěr jako neopodstatněný a jejich výzvu jako zbytečnou. Kvůli jednoznačnosti bych chtěl odpovědět následným zaujmutím pozice na názor, že Bible „tanec považuje jako součást uctívání“, a tím také dovolenou formu světské zábavy, přičemž bych chtěl k této oblasti uvést čtyři základní argumenty, které autorovy hypotézy dělají neudržitelné. První bod: Písmo svaté a dějiny nám říkají, že tanec nebyl nikdy formou bohoslužby v chrámu,  synagoze nebo prvopočátečních sborech. Druhý bod: Z těchto 28 míst v textu mohou být jen čtyři považovány za týkající se náboženského tance (Ž 149,3/ Ž 140,4/ 2 Sa 6,14-16), ale žádný z nich nestojí ve spojení s uctíváním v domě Božím a dva z  toho se nevztahují možná vůbec ke skutečnému tanci. Třetí bod: Společenský tanec v biblické době byl většinou praktikován ve spojení s  náboženskými událostmi a slavnostmi, obzvláště při ročních slavnostech bylo tancováno mimo chrám, a sice ve skupinách rozdělených, po dětech, ženách, a mužích, ale nikdy jako taneční pár. Čtvyrtý bod: Většinou tancovaly ženy. Tyto byly s hudebním doprovodem z  chrámu očividně vyloučeny proto, že jejich styl hudby,  tance a zábavy byl brán ve spojitosti.

k zábavě nebyla nikdy v Božím domě povolena. Po rozsáhlé analýze přichází Paren Wolf v knize „Tanec v Bibli“ k následujícímu závěru: „Za prvé se nedá tanec, jakožto část bohoslužby v  chrámu, nikde vypátrat, ani v  prvním a ani v  druhém chrámu. Za druhé, ze 107 biblických míst, které se dají přeložit z hebrejského „tancování“, mohou být jen čtyři viděny ve spojitosti s náboženským tancem. Za třetí, žádný z  těchto textů se nedá postavit do spojitosti jako všeobecně platné pro hebrejský národ a považovat jej jako formu uctívání.“ Je důležité zjistit, že David, který byl prvním příkladem pro náboženský tanec, nikdy Levity nepoučil, kdy a jak by měli v  chrámě tancovat. Věřil-li by David, že tanec je formou uctívání, dal by bezpochyby vybraným levitským hudebníkům v chrámu pokyny. Konečně David je zakladatelem hudební formy bohoslužby v  chrámu. Byly dány jasné pokyny 4000 levitským hudebníkům, kdy mají zpívat a jaké instrumenty mají použít jako doprovod k  jejich sborovému zpěvu. (1Pa 23,2531) Vynechání tance v bohoslužbě je sotva chybou z  nedbalosti. Spíše nám to vypovídá o tom, že David dělal rozdíl mezi duchovní hudbou v chrámu Božím a světskou hudbou k  zábavě mimo chrám, která bývala hrána. DAVIDOVO VYNECHÁNÍ TANCE V  BOHOSLUŽBĚ NÁM ŘÍKÁ, ŽE MEZI DUCHOVNÍ HUDBOU A SVĚTSKOU HUDBOU, KTERÁ JE HRÁNA K  ZÁBAVĚ MIMO CHRÁM, JE ROZDÍL. Je velmi důležité dělat rozdíl mezi náboženskou hudbou, která je hrána k zábavě při společenských událostech a mezi hudbou duchovní, která je hrána při bohoslužbě v chrámu. Nesmíme zapomínat, že celý život Izraelitů byl uspořádaný nábožensky. Rozptýlení poskytovaly ne koncerty nebo herecké kousky v  divadle nebo cirkuse, ale slavnostní náboženské akce nebo slavnosti, které byly často v  rámci lidových tanců, při kterých ženy a muži tancovali v rozdělených skupinách.

Žádné tancování při bohoslužbě

Chvalte Ho tancem

V Bibli se nenachází stopa po tančícím muži nebo tančící ženě v  chrámě Božím, synagoze nebo v  prvopočátečních sborech. Toto nezmínění se je možno sotva odvodit z  nedbalosti, protože Bible dává jasné pokyny pro potřebu hudby v  chrámu. Sbor Levitů měl být doprovázen jen strunovými nástroji, jako harfa a žaltář (2Pa 5,3; 1Pa 16,42). Bubnové nástroje, jako bubny nebo tambur, které bývaly obvykle používány, byly jasně zakázány. Co platilo pro chrám, platilo později pro synagogy a prvopočáteční sbory. Žádný tanec nebo hudba

Jak jsme již zmínili, existují čtyři místa, které jsou vždy uvedena pro „náboženský tanec“. Dvě z toho se stávají z  pozvání Páně chválit „s tančením“. (Ž 149,3 a 150,4) a dvě popisují Davidův tanec před truhlou smlouvy. (2 S 6,14-16) Pro mnoho lidí dodávají tyto texty souhrnně biblický souhlas k náboženskému tanci ve sboře a mimo sbor i pro společenský tanec. Vzhledem k  důležitosti, která je tomuto textu přisuzována, se na ně podrobněji podíváme, přičemž nejdříve prozkoumáme výzvu k chvále Páně „tancem“ a následně se pak budeme

18

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

věnovat příběhu Davida, tancujícího před truhlou smlouvy. Je důležité úplně nejdříve zjistit, že výzva Páně k  chvále „tancem“, založená na sporném překladu hebrejského slova „machowl“, které je v  Žalmu 149 a pak opět udáno v  Žalmu 150, je přeloženo jako „tanec“ nebo „rej“. Někteří učenci věří, že „machowl“ pochází od „chuwi“, což je přeloženo jako „udělat otvor“ – možnost narážky na foukací nástroj. Správný překlad se nachází v okrajových poznámkách Bible krále Jakuba, kde se dá Žalm 149,3 přečíst takto: „Chvalte jeho jméno tancem (nebo flétnou)“. Podobně se reaguje v Žalmu 150,4: „Chvalte ho bubny a tancem. (nebo flétnou). Tato okrajová poznámka je podpořená textem v Žalmech 149,3 a 150,4, kde se výraz „machowl“ objevuje uprostřed seznamu instrumentů, které mají být použity k chvále Pána. Vedle „machowl“ v Ž 150 stojí trubky, žaltář, harfa, bubny, strunové nástroje, cimbál a jasně znějící činely. Poté, co žalmista vypočítá všechny instrumenty, které mají být používány k chvále PÁNA, domnívám se, že je to slovu „machowl“blízké – jakožto povahou – a jde o hudební nástroj. Jiná důležitá myšlenka je obrazná řeč těchto dvou žalmů, která sotva umožňuje doslovnou interpretaci slova tancovat v domě Božím. Žalm 149,5 dodává odvahy národu, „v jejich táborech“ chválit. Ve verši 6 je chvála vyjádřena „dvojsečným mečem v rukách “. Ve verši 7 a 8 má být Bůh veleben za to, „aby konali pomstu nad pohany, aby trestali mezi národy, jejich krále aby svázali řetězy a jejich velmože aby sevřeli řetězy.“ Je to naprosto jasné, že tato řeč je řečí obraznou, protože je těžké uvěřit, že by Bůh od svého národa očekával, „aby chválili ve svých táborech stojíce, nebo hopsajíce, nebo máchajíce meči“. K tomu patří, že Žalm 150 mluví v  nanejvýš obrazné řeči o chvále Boha. Žalmista vyzývá Boží národ k  tomu, aby PÁNA za jeho velké činy velebil (v.2), všude a se všemi možnými nástroji. V Žalmu jsou zmíněna zvláštní místa pro chválu, jako „jeho svatyni“ (kam jeho národ může jít): důvod pro chvalozpěvy jsou „jeho činy ...v jeho velkém majestátu“ (v.2) a výběr v nástrojích, které mají být použity pro chválu; totiž naznačují pozornost, případně také nové instrumenty. Tento žalm dává jen jeden smysl, když rozumíme jeho řeči jako vysoce obrazné. Jeho národ HO může například uctívat v  jeho chrámě, ale nevyplývá z  toho možnost HO uctívat doslovně „v pevnosti jeho moci“ v  nebi, protože bydlí na zemi. Účel žalmu není přesně a doslovně popsat místo uctívání, a hudební nástroje, užívané církví, ani ne dávat ve sboře povolovací list k „tancování pro Pána“. Mnohem více zamýšlí - vše, co dýchá nebo vydává hlásku, vyzvat k chvále Páně – všude. Interpretovat

tento Žalm tak, jako by byl povolením k  tanci, nebo bubnování ve sboře, vede k nepochopení tohoto textu a k odporování přesným příkazům, které David dal, co se týče použití hudebních nástrojů v Božím domě. Chtěli bychom tyto příkazy krátce posoudit.

Davidův tanec před Pánem Nejdůležitějším příkladem náboženského tance v  Bibli je bezpochybně příběh Davidova tance „ze vší síly před Hospodinem“ (2 S  6,14) když uváděli průvod, který přinášel truhlu smlouvy do Jeruzaléma. Mnozí vidí příklad Davida jako nejpřesvědčivější pro biblické schválení náboženského tance ve spojitosti s bohoslužbou. Kniha „Měli bychom tancovat?“ má jednu kapitolu „Tancuj Pánu“, která byla napsána jedním z vedoucích mládežnického oddělení CASD. Ten poznamenal: „Můžeme tancovat pro PÁNA jako David, přičemž navenek projevujeme výbuch nadšení pro slávu Pána, nebo můžeme toto nadšení také směřovat dovnitř a přitom odrážet naše soběstředné přání.“ Postranní myšlenka tohoto citátu poukazuje na to, že když netancujeme jako David, potlačujeme naše nadšení a odhalujeme naše soběstředné já. Je to ono, čemu nás Davidův příběh chce naučit? Postavení EGW k  tomuto tématu je nám pomocí, abychom celou tuto záležitost objasnili. Jako první je její pohled na Davidův tanec mnohem klidnější než autor sám, protože ona popisuje Davidův tanec následujícím způsobem: „Ve své radosti držel svůj krok s  taktem písně.“ Tento popis mi připomíná způsob slavnostního pochodu, který byl také nazýván „tancem“, který jsem na vlastní oči mohl vidět v  Etiopii. Ale o tom více později. Za druhé, staví Davidovo chování do protikladu k dnešnímu tanci. V Patriarších a prorocích na str. 684 EGW napsala: „Chtiví zábavy poukazovali na Davida, který ve zbožné radosti tancoval, a z toho bylo odvozeno ospravedlnění pro dnešní moderní tanec. Ale takovýto závěr je naprosto scestný.“ Odkazovala na mravní následek moderních společenských tanců, který odvádí od Boha, modlitby a uctívání. „To by mělo být pro křesťany směrodatné.“ Toto napsala. „Hudba a tanec k radostnému chválení Boha při přepravě truhly smlouvy neměla vzdálenější podobu s dnešním tancem. To jedno sloužilo vzpomínce Bohu a bylo písní chval jeho svatému jménu, to druhé je objev zla, aby lidé na Boha zapomněli a aby ho zneuctili.“ Mohou požadavky, které bývají dnes po tanci vyžadovány při uctívání, které jsou často smyslné,

19

Tanec „mít nejmenší podobnost“ se světovým moderním tancem? Z  jakých podkladů můžeme tvrdit, že působení jejich požadovaných novot povede ke vzpomínce na Boha a k písni chvály Jeho jménu? Nebude to spíše zavádět do bohoslužby smyslný element? Kromě toho, nehledě na náboženské okolnosti, Davidův tanec nebyl částí bohoslužby, ani nebyl prováděn na nádvoří, které bylo zasvěceno uctívání Boha. Davidův příklad nepřináší žádný důvod k  tomu, abychom v  našich bohoslužbách zaváděli takový způsob tance, k  jehož přijetí bychom měli být tak důtklivě přivedeni. To je „cizí oheň“ před Bohem „přinášen v Jeho domě“. Nezávisle na tom, jaký způsob Davidova chování to mohlo přesně být, je důležité, dělat rozdíl mezi popisujícími a předepsanými částmi bible. Ne vše, co velcí charakterové Bible dělali, bychom měli napodobovat. Bylo nám například vyprávěno, že „I poznal David, že ho Pán potvrdil králem nad Izraelem a že zvýšil království jeho pro jeho lid Izraelský. Nabral pak sobě David ještě více ženin i žen z Jeruzaléma...“ (2S 5,12.13) V tomto příběhu nenacházíme žádné přímé odsouzení jeho jednání, ale v 5M 17,17 je králům zakázáno mít vícero žen a ženin. Ale protože nejsme žádní králové, můžeme se cítit volní, následovat Davidova příkladu a vzít si vícero žen a ženin, když zjistíme, že Pán naše úsilí požehnal? Určitě ne! My jednoduše uznáváme, že úžasní lidé, jako byl i David, se někdy zachovali určitým způsobem, který by se Bohu nelíbil, když bychom je napodobovali.

Žádná taneční hudba nebo instrumenty v bohoslužbě Když prozkoumáme příběh Davidova tance během procesí, když truhla smlouvy byla přinášena do Jeruzaléma, musíme vzít také v  potaz hudební rámec služby v  chrámě, který sám David založil. Kdyby David sám věřil, že tanec by měl být částí bohoslužby, tak by levitskému chorálu poukázal na to, jak a kdy během bohoslužby v chrámě mají tancovat. Byl to konečně David, kdo stanovil místo a slova k představení levitského sboru. On „nadělal“ hudebních nástrojů, které měly být v  bohoslužbě použity (1Pa 23,5/ 2Pa 7,6); tyto byly nazvány „nástroje Davidovy“ (2Pa 29,26.27). Všimněme si, že David nikdy Levitům nenařídil, aby chrámový sbor byl doprovázen bicími nástroji, které souvisejí s taneční hudbou, jako například tambur nebo bubny. Namísto toho stanovil, že sbor Levitů měl být doprovázen harfami a žaltáři. Tyto byly

20

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

nazvány „nástroje hudebné, chválíce“ (2Pa 5,13 v bibli krále Jakuba) nebo „nástroje pro Boží písně“ (2Pa 16,42?). Jak zjistíme, funkce těchto nástrojů byla doprovázet písně chvály a díkuvzdání Pánu (1Pa 23,5; 2Pa 5,13). Hudebníci, kteří hráli na harfy a žaltáře, také sami písně s  vlastním doprovodem zpívali. (1Pa 9,33; 15,16; 19,27; 2Pa 5,12-13; 20,2). V knize „Hudba bible z křesťanského úhlu pohledu“ vyzdvihuje Garen Wolf, že strunné nástroje byly mnohokrát použity, aby doprovázely zpěv, protože nepřehlušovaly hlas nebo zpívané „slovo Jehovy“. Bicí nástroje nebyly v  bohoslužbě chrámu nikdy dovoleny, ne proto, že jejich zvuk by byl zlý, ale proto, že tyto nástroje byly běžně používány k pobavení, které pro uctívání v domě Božím nebylo vhodné. Kvůli zákazu nástrojů, které byly spojeny s  taneční hudbou, učil Pán svůj národ v  životě rozhodovat mezi duchovní hudbou, hudbou, která by měla být hrána v  chrámě, a světskou hudbou k zábavě. Omezení použití instrumentů bylo myšleno také jako závazné pro budoucí generace. Když král Ezechiáš obnovil v  chrámě v  letech 715 před Kr. uctívání, uposlechl navlas přesně Davidovy příkazy. Čteme, že král „Postavil zase Levíty v  domě Hospodinově s cymbály, loutnami a harfami podlé rozkázání Davidova....nebo od Hospodina bylo to přikázáno skrze proroky.“ (2Pa 29,25). Cimbály byly potřebné, aby označily přechod od jedné sloky k druhé, ne k doprovodu zpěvu samotného. SKRZE ZÁKAZ NÁSTROJŮ, KTERÉ BYLY SPOJENY S  TANEČNÍ HUDBOU, POUČIL PÁN LID, ABY DĚLALI ROZDÍL MEZI DUCHOVNÍ HUDBOU A SVĚTSKOU HUDBOU PRO  ZÁBAVU VE SPOLEČENSKÉM ŽIVOTĚ. Dva a půl století později, za Ezdráše a Nehemiáše, byla znovu uplatněna tatáž omezení. Žádné bicí nástroje nebyly povoleny k  doprovodu levitského sboru nebo v  chrámovém orchestru. (Ez 3,10/ Ne 12,27). Toto potvrzuje, že předpisy byly jasné a závazné po mnoho staletí. Zpěv a hudební nástroje chrámu se měly odlišovat od těch ve společenském životě národa.

Tanec v bohoslužbě pohanů Jiná místa v  Bibli, která se vztahují k  tanci, nás nemusí zajímat, protože mají souvislost s odpadnutím od Boha. Například se jedná o tanec před zlatým teletem u paty hory Sinaj (2M 32,19). Bible zmiňuje tanec Izraelitů v Setim „V tom, když pobyl Izrael v  Setim, počal lid smilnit s  dcerami Moábskými (4M 25,1). Strategií Moábských bylo,

že pozvali národ „k obětem bohů svých“ (4M 25,2), toto obsahovalo obvykle tanec. Očividně pocházela tato strategie od odpadlého proroka Bileáma a Baláka, krále Moábského. Ellen White toto okomentovala: „Na Bileámův podnět uspořádal král Moábský velikou slavnost na počest jejich bohů. Tajně bylo ujednáno, že Bileám zařídil, aby se Izraelité zúčastnili. ...Očarováni hudbou a tancem a očarováni krásou pohanských kněžek, vypověděli Bohu věrnost. Společné radovánky a prostopášnost, spojená s konzumací vína, omámila jejich smysly a strhla všechny zábrany a sebeovládání.“ (Patriarchové a proroci, str. 455). Na hoře Karmel byl křik a tanec Báalových proroků (1Kr 18,26). Uctívání Báale a jiných bohů se konalo většinou s tancem na hoře. Proto upomínal Bůh Izrael skrze proroka Jeremiáše: „Navraťte se synové zpurní, a uzdravím odvrácení vaše. Rcete: Aj, my jdeme k  tobě, nebo ty, Hospodine, jsi Bůh náš. Právě marné jest v  pahrbcích a v  množství hor doufání; zajisté v Hospodinu Bohu našem jest spasení Izraelovo.“ (Jr 3,22-23).

Tanec ve společnosti Jiná důležitá úvaha, která zeslabuje pokus použít Bibli k ospravedlnění tance, jakožto součást uctívání a jako formu společenské zábavy, je podstata tance v Bibli samotné. Přehled 28 míst, která se vztahují k  tanci, ukazuje, že tanec byl v  podstatě světskou oslavou při zvláštních příležitostech, jako například vojenské vítězství, náboženská slavnost, nebo shledání se v rodině. Tanec byl ve formě procesí, jako tanec v  kruhu nebo ve vytržení. Byl prováděn většinou dětmi nebo ženami. Bible nepopisuje nikdy muže a ženy, kteří by jako pár spolu romanticky tancovali. Takto napsal H. Wolf: „Zatímco způsob tance není znám až do detailu, je jasné, že muži a ženy spolu obvykle netancovali a neexistuje žádný důkaz, že by to tak někdy dělali.“ Tance, které jsou popsány v Bibli, byly společenské události s náboženským pozadím, protože probíhaly často v  souvislosti s  náboženskými slavnostmi, jako například při oslavování každoroční slavnosti. Mohly by být srovnány se slavností zasvěcování kostela, která se dnes pořádá v mnoha katolických zemích s tanci ve veselých barvách. Žádný katolík by nepovažoval tyto tance za součást bohoslužby. Muži a ženy v  biblických dobách netancovali romanticky ve dvou, ale rozděleně, buď ve formě procesí, nebo v kruhu.

V  BIBLI NEEXISTUJE ŽÁDNÝ ODKAZ, ŽE BY JAKÝKOLIV ZPŮSOB TANCE MĚL SOUVISLOST S  BOHOSLUŽBOU V  DOMĚ BOŽÍM. Vzhledem k  náboženskému srovnání židovské společnosti jsou takovéto lidovým tancům podobné tance často popisovány jako náboženské tance. Ale neexistuje žádný odkaz, že by jakýkoliv způsob tance někdy byl brán do spojitosti s  bohoslužbou. Ti, kteří buší na biblická místa, aby ospravedlnili uvnitř nebo mimo církev moderní romantické tance, neberou mezi nimi na vědomí jejich základní rozdíl. Málo lidí by se dnes rádo podílelo na zmíněných biblických tancích, jednoduše proto, že v  nich není žádný tělesný kontakt mezi mužem a ženou. Každá skupina mužů, žen a dětí měli své vlastní „představení“, které ve většině případů byl pochod s rytmickým spádem. V  Antiochii, kde přežilo ještě mnoho židovských zvyků, včetně dodržování soboty, jsem byl svědkem „tance kolem truhly smlouvy“ koptických kněží. Upřímně jsem nemohl porozumět, proč to nazývají „tancem“, protože to bylo spíše procesí kněží, kteří v  jakémsi určitém kruhu pochodovali v  rytmické kadenci kolem truhly. Srovnat biblický pojem tance s moderním tancem je, mírně řečeno, mylné, protože mezi těmito dvěma je ohromný rozdíl. Skutečně teď zjistíme, že to má zdání, jako by ženy byly vyloučeny ze služby v chrámě, synagoze nebo prvopočátečních sbořích proto, že jejich hudba s tancem a zábavou byly brány v souvislosti.

Ženy a hudba v Bibli Mnohé úseky Bible vyprávějí o ženách, které ve společenském životě starého Izraele zpívaly nebo hrály na hudební nástroje (2M 15,20/ 21,1/ 1S 18,6.7/ Sd 11,34/ Ez 2,64.65/ Ne 7,66.67). Ale žádné místo nezmiňuje ženy, které by spolupůsobily na hudebním uspořádání v uctívání v domě Božím. Curt Sachs zjistil, že „Téměř všechny události, popsané až do doby chrámu, zpívání písní s hudbou ve skupině, a bubnování... A tento způsob hudby byl ve větší části hudbou žen.“ Co proto bylo hlavním důvodem, že ženy byly vyloučeny z hudební služby v chrámu, později pak v synagoze a prvopočátečních sborech? To je překvapující, protože ženy byly konečně ty, které v  židovské společnosti převážně dělaly hudbu. Učenci, kteří se touto otázkou zabývali, navrhují dva důvody: jeden z nich je hudební, druhý je společenská přirozenost. Pohlížíme-li na věc z  pohledu hudebního, měl hudební styl žen rytmus, který byl lepší pro rozptýlení, než pro uctívání v Božím domě. Robert Lachmann, jeden specialista v  oblasti židovského zpěvu, je citován následovně: „Složení písní

21

Tanec žen je postaveno na malém výběru typických melodických sledů; různé písně opakují tyto sledy – nebo některé z nich – opět a opět znovu. ... Písně žen patří do skupiny, jejíž formy nejsou nutně ve spojení s textem, ale s pohybem. Tak zde nacházíme namísto rytmicky povznesené písně a jejího velmi náročného melodického vedení stálé opakování nahoru a dolů.“ Hudba žen byla z  větší části sestavena z  ruky bubnující na nástroji podobném tamburu. Toto jsou ty jediné, ženami ovládané hudební nástroje, které jsou v  Bibli zmiňovány, a dalo by se věřit, že si byly rovné, nebo se podobaly. Měly být jako ručně zhotovené bubny, které se skládaly z  dřevěného rámu, přes který byla napnuta kůže. Bylo to určitým způsobem podobné našim dnešním bubnům. „Je zajímavé trvat na tom“, píše Garen Wolf, „že jsem nemohl najít žádné biblické místo, které by hovořilo o ženě, hrající na harfu nebo žaltář, tedy na nástroje, na kterých bylo při službě v  chrámu hráno muži. Není tedy pochyb, že hudba žen byla z velké části úplně jiného stylu, než hudba, kterou hráli mužští levitští hudebníci v chrámě.“ Tyto tamburům podobné nástroje byly rozsáhle používané ženami pro jejich tance. (2M 15,20/ Sd 11,34/ 1S 18,6/ 2S 6,5.14/ 1Pa 13,8/ Ž 68,26/ Jr 31,4). Cimbály jsou zmiňovány také ve spojitosti se silnými nápoji. (Iz 5,11.12/ 24,8.9)

Světská povaha hudby žen Pozorováno ze sociologického pohledu, ženy se neúčastnily hudebních služeb v chrámu z důvodu, že jejich hudba byla znakem zábavy. „Ženy bývají často v bibli popisovány tak, že dělaly jednoduché způsoby hudby. Obyčejně byla tato hudba vhodná pro tanec nebo pohřby, v  nejhorším případě přispívala k smyslnému dráždění nevěstek na ulici. Ve své satiře o Týru píše Izaiáš: „...bude míti Týrus jako písničku nevěstky.“ (Iz 23,15). Charakteristicky nacházíme ženské hudebnice velmi často v  pohanských náboženských kultech. Následně nebyl tedy důvod pro jejich vyloučení z hudební služby v chrámu, synagoze a prvopočátečních sborech kulturní, ale teologický – teologické přesvědčení, že hudba, která byla obvykle hrána ženami, není vhodná pro bohoslužby, kvůli jejímu vztahu k  světskému a částečně smyslnému rozptýlení. Mnozí učenci tento teologický důvod uznali. Ve své doktorské práci o „Hudebních aspektech nového zákona“ píše William Smith: „Reakce na celosvětový dosah využití ženských hudebnic

22

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

v  náboženském a světském životě pohanských národů bylo nepochybně závažným faktorem v setrvávání židovského a prvokřesťanského odporu proti využití žen v hudební službě svatyně“. (14) Učení Písma a dějin není o tom, že by ženy měly být vyňaty z hudební služby v dnešních sborech. Bible nezapovídá, aby ženy v bohoslužbě nezpívaly nebo nehrály na hudební nástroje. Chválit Pána hudbou není žádné mužské výhradní právo, ale výsadní právo každého dítěte Božího. Je tragické, že hudba, která byla hrána ženami v  biblické době, byla určena hlavně k zábavě a následně nebyla vhodná pro uctívání.

Závěr V  Bibli nejsou žádné odkazy nebo příběhy, že by tanec kdy byl součástí uctívání Boha v  chrámě, synagoze, nebo prvopočátečních sborech. Proto nenabízí Bible žádnou podporu pro způsob romantického nebo smyslného tance, který je dnes tak moderní. Nic v Bibli nepoukazuje na to, že by muži a ženy kdy spolu tancovali jako pár. Tanec byl vždy součástí společenských slavností při zvláštních příležitostech, jako například vojenské vítězství, nebo náboženská oslava nebo rodinná sešlost. Největší část tance byla podporována ženami, které byly z  hudební služby v  domě Božím vyloučeny, očividně pro zábavný charakter jejich hudby, která proto nebyla upotřebitelná v bohoslužbě. Poučení, které si dnešní církev z Bible a z dějin musí vzít, je, že světská hudba, která je spojena se zábavou, nemá v domě Božím místo.

Ti, kteří dnes aktivně naléhají na přijetí takovéto hudby do sboru, musí pochopit rozdíl mezi světskou hudbou k  zábavě a svatou hudbou, která je vhodná k  uctívání. Lidé v  biblických dobách chápali a respektovali tento rozdíl, a také my musíme dnes respektovat, jestliže sbor má zůstat duchovní svatyní k uctívání a ne světským místem pro společenskou zábavu. Potom, když by měl být rozdíl mezi světskou a duchovní hudbou smazán a mnoho pozměněných verzí světského tance by mělo být uvedeno do sborových potřeb, měli bychom si připomenout, že Bible vyzývá k  uctívání „v okrase svatosti“ (1Pa 16,29/ násl. Ž 29,2/ 96,9).

Fenomenální světový vývoj Nebezpečný vliv „společenství Willow Creek“ Záznam z přednášky Nelsona, dřívějšího spolupracovníka GK – 1. října 1999

Zatímco hledíme vstříc nastávajícímu příchodu Páně, podvrátil satan pravou Boží církev novou teologií, která hlásá falešnou spravedlnost skrze víru, a učí, že vše, co potřebujeme ke spasení, je láska a jednota, že se nikdo o zákon starat nemusí, protože Kristus to dodržel za nás. Výsledkem je, že mnozí jsou svedeni a věří této lži, že Boží svatý zákon nemůže být dodržen, dokonce ani v moci samotného Boha! Tedy můžeme hřešit dokud Ježíš nepřijde... pomáhej nám v tom Bůh! Pomodleme se. Milý Otče nebeský! Jsme smutní, když vidíme, jak většina uvnitř Boží pravé církve slepě následuje falešné babylonské učení, které učí, že spravedlnost může být dosažena jen skrze víru v lásce a jednotě, aniž je třeba respektování a upozorňování na poslušnost tvých svatých přikázání. Prosím, Otče, otevři nám oči, abychom poznali, že jedině skrze zkušenost znovuzrození, která vzniká z poznání a vyznání hříchu a poslušností, budeme hodni nebe. Jedině, budeme-li oblečeni v Kristovu spravedlnost. Prosím, dej nám toto poznání ve jménu Ježíše! Amen. Boží slovo nám říká v 2K 6,14-18: „Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s  temnostmi? A jaké srovnání Krista s  Beliálem? Aneb jaký díl věrnému s nevěrným? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha živého, jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v  nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. A protož vyjděte z prostředku jejich a oddělte se, praví Pán, a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.“ Když uvažujeme nad Božím jasným slovem nemít společenství s  následovníky Babylona – co

je tím míněno? Pojďme přezkoumat jak falešné učení – „Spravedlnost jen skrze víru“ – ovlivňuje společenství ASD. Vyjmuto z „The Remnand Herald“ č.43 z listopadu 1998: 1975 založil Bill Hybel v blízkosti Chicaga velmi náboženský sbor ve svatodušním učebním stylu z hlediska na nárůst ve společenství. Dnes, (v roce 1999), se podílí na jeho víkendových pobožnostech pro hledající přibližně 17.000 dospělých věřících a v  průběhu týdne asi 6.000 dospělých věřících. Lidsky viděno je Willow Creek společenství velký úspěch. Z tohoto společenstí vznikla Willow Creck asociace (WCA). V  současné době se připojilo k WCA přes 2.200 kostelů. Z toho jsou přinejmenším 56 sborů CASD a vedení 3 sdružení. Tyto 3 sdružení jsou: Aljašské sdružení, Dakotské sdružení (poddajnost připojení obou států severní a jižní Dakoty) a sdružení Greater-New-York (Ohraničené na stát New York a její bezprostřední okolí). Nebudu vyjmenovávat všech 56 společenství. Některá jsou velmi známá v  kruzích ASD. Tři z  těchto společenství se nacházejí v  blízkosti nemocnic CASD: Hinsdale, Florida Hospital a Kettering. Další sdružení jsou Sligo, sdružení Kolumbijské College (Zde byly v  září 1995 poprvé vysvěceny tři ženy kazatelky), sdružení College View (v Lincolnu/Nebrasce) na pozemku Union College. V  tomto společenství kázal kardinál arcibiskup von Baltimore o křtu a ve sdružení pacifické Union College je stále členem Desmond Ford. Dvě z těchto 56 společenství jsou v Kanadě. Nemálo jich změnilo své jméno, takže se už neoznačují jako ASD. To je jim k  chvále, že se hlásí k  tomu, co praktikují, protože už zcela určitě nejsou sdružením ASD – přestože sdružení je za takové ještě považují. Veřejně nepřinášejí přinejmenším ASD žádnou ostudu... Jména některých těchto společenství jsou: 1) Center for Creative Activity/ Nebraska

23

Willow Creek („Centrum pro kreativní aktivity“) 2) Hamilton Community Church/ Tennessee („Místní společenství Hamilton“) 3) New Church Plant/ Canada („Nový církevní růst“) 4) New Hope Church 1 Maryland („Církev nové naděje“) 5) New Life Celebration fellowship 1 Oregon („Slavící společenství nového života“) 6) New Life Christian Fellowship 1 Washington („Společenství křesťanského nového života“) 7) Oasis Christian Fellowship 1 Canada („Křesťanské centrum oázy“) 8) Sun Valley Fellowship / Canada („Společenství Sun Valley“) 9) South Hills bible Fellowship / Pennsylvania („ Biblické společenství South Hills“) Asociace Willow Creek (WCA) je organizací padlé babylonské církve. Je charizmatickou a neděli světící církví. Tato sdružení CASD se přidala k  padlé babylonské církvi, aby byli lepšími adventisty. To mohou jít stejně tak dobře k  čarodějnici z  Endoru. To je prostě nemožné vyhledávat takovou náboženskou existenci, protože oni jednali v plném světle pravdy. Článek v „Adventiste Review“ z 18. listopadu 1997 měl tři podtitulky: 1. „Adventisté by měli dát Willow Creek skutečnou šanci.“ 2. „Adventisté by měli dále shromažďovat informace o Willow Creek.“ 3. „Shromažďování informací o Willow Creek neznamená nějak našemu poselství škodit.“ Tyto podtitulky obsahují dvě škodlivé výzvy a jednu absolutní nepravdu. Jak můžeme být jenom tak zaslepeni? Výše citovaný článek uvádí následující: Skutečnost: Při šesti ročních seminářích asociace Willow Creek se největší skupina účastníků skládá z kazatelů a laiků CASD. Toto není ten případ jen v USA. Mnoho kazatelů a laiků se účastnilo sejití WCA v Göteborgu ve Švédsku. Přednáším tuto skutečnost, abych celosvětově varoval před fenomenálním vývojem v adventním společenství. Ovoce tohoto spojení se s Babylonem je vedení církve velmi dobře známo. Jako potvrzení cituji ještě jednou článek z  časopisu Adventiste

24

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Review: „Skutečnost: Poslední 3 sbory ASD, které se rozdělily nebo oddělily (Oregon´s Sunnyside...), byly docela zřetelně ovlivněny Willow Creck společenstvím. Udělaly tyto akce ze společenství CASD Babylon? Ne! Tisíckrát ne! (Viz „Svědectví pro kazatele“ str. 11-50). Nejsme Babylonem, ale to jen proto ne, kvůli „malé skupině ostatků“! Iz 1,8.9: „I zůstala dcera sionská jako budka na vinici, jako chaloupka v zahradě tykevné, a jako město zkažené. Byť nám byl Hospodin zástupů jakkoli maličko ostatků nezanechal, byli bychom jako Sodoma, byli bychom Gomoře podobni.“ My se podobáme odpadlému Izraeli. Tyto místní sbory a sdružení, které se spolčily s asociací Willow Creek, jsou nyní v  Babylonu. Tam také zůstanou, ledaže by zázrakem a milostí Boží k  Němu přišli v hluboké lítosti. Ale CASD očištěna a vytříbena, je stále ještě správcem a nositelem Jeho pravdy, Jeho zákona a trojandělského poselství. Ona dobude slavné vítězství. Boj bude úspěšně ukončen v  moci Boží a skrze věrnost a evangelizační usilí ostatků. Bratr Pierson, jeden bývalý president GK, předpověděl, jaký bude výsledek nové teologie, když v říjnovém vydání časopisu Ministry-Magazin napsal: Bylo by žádoucí pro každého vedoucího CASD studovat důmyslné plány padlého anděla světlosti, který chce překazit úspěch adventního hnutí. Uchopte vaše Bible a Ducha prorockého (obzvlášť po Vybraná poselství, Sv 1, str. 204-216). Na kolenou byste měli studovat tato odstrašující fakta, která služebnice Páně věrně zaznamenala. Všímejte si tohoto prosím pozorně. Mohla by být tato varování znamením pro odpadnutí Omega? Citáty z Vybraných poselství Svazek 1, str. 215216: ??? „Nepřítel lidí vsadil vše na to, aby vzbudil očekávání, že bude muset dojít k  velké reformaci mezi adventisty sedmého dne, a tato reformace bude sestávat z toho, že se vzdají učení, která jsou pilíři naší víry, aby nás dočista nově zorganizovala. Co by se stalo, kdyby k této reformaci došlo? 1. Bylo by upuštěno od základů víry, které Bůh ve své moudrosti zprostředkoval ostatkům církve.

2. Naše víra by byla pozměněna. 3. Základy naší víry v  posledních 50-ti letech (napsáno 1904) by byly považovány za omyl. 4. Vznikla by nová organizace. 5. Byly by napsány úplně nové a jiné knihy. 6. Vznikl by intelektuálně-filozofický systém. 7. Zakladatelé tohoto systému by... šli do velkoměst a tam budou provádět nádherné dílo. 8. Sobota by byla samozřejmě sotva brána na zřetel, stejně tak jako Bůh, který ji stvořil. 9. Nikdo a nic by se nemělo postavit do cesty tomuto novému hnutí. 10. Jeho vedoucí by prohlašovali, že ctnost je lepší než nectnost, ale protože odstraňují Boha, spoléhali by se na lidskou sílu. Avšak bez Boha je lidská síla bezcenná. Budou stavět na písku, ale nečas jejich stavbu odvane. Kdo se odváží přivést takovéto hnutí k  životu? Máme naši Bibli. Máme naše zkušenosti, které skrze nádherné působení Ducha Božího budou poškozeny. Vlastníme pravdu, která nedovoluje žádné kompromisy. Nemáme tedy od sebe odstrkovat vše, co s touto pravdou není v souladu? Já jsem váhal. Stále jsem odkládal zveřejnění toho, co mi vnuknul Duch Páně zapsat. Nechtěl jsem být nucen být tím, kdo odhalí zavádějící vliv této „vševědy“. Ale Bůh ví, že musíme těmto vzrůstajícím omylům čelit.“ Bratr Pierson píše dále: „Posuď ještě jednou těchto 10 bodů a prostuduj je pečlivě na modlitbě. Možná se s  nimi setkáš rychleji, než si myslíš. Semeno tohoto odpadnutí je ve všech křesťanských církvích a společenstvích kolem nás. Předtím, než Ježíš opět přijde, bude společenství adventistů konfrontováno krizí, která daleko předčí Kellogovu krizi.“ Plně souhlasím s bratrem Piersonem a věřím, že už se dokonce nacházíme v krizi Omega. Toto není nic jiného, než práce spiritismu, který podvrátil Boží církev. V knize Spirit of Prophecy, Vol 4, str. 405 čteme: „Spiritismus mění nyní svou formu. Vtírá své zavádějící a nemorální charakteristiky a vystupuje nyní také v  křesťanském kabátě. Dříve odstrkoval Krista a Bibli; nyní předstírá, že je akceptuje. Bible je vykládána atraktivním způsobem a metodou, aby oslovila neobrácené srdce, zatímco první a životně důležité pravdy zůstávají bez účinku. Je představován Bůh lásky, ale Jeho spravedlnost, Jeho odsouzení hříchu, potřeba svatého zákona - to vše je ponecháno bez povšimnutí stranou. Příjemné,

okouzlující bajky berou smysly těch zajatých, kteří neudělají z Božího slova základ svévíry.“ „Biblický Kristus je dnes stejně tak odmítán jako dříve; ale satan zaslepil lidem oči tak, že tento podvod není postřehnut.“ V  Duchu prorockém je nám přesně řečeno, jak rozpoznáme falešné učitele. Cituji z „Lepší život“, str. 99: „Pilně se pak varujte falešných proroků (Mat 7,15). Povstanou falešní učitelé, kteří se odvrátí od úzké pěšiny a těsné brány. Měj se před takovými na pozoru. Přicházejí v  beránčím rouše a uvnitř jsou přesto dravými vlky. Ježíš nám dává zkušební kámen, kterým můžeme falešné učitele rozlišit od pravých. „Po ovoci jejich je poznáte. Můžeme sbírat vinné hrozny z  trní a nebo fíky z  bodláků?“ Není nám řečeno že je rozpoznáme po pěkných řečech, nebo podle jejich úžasného náboženského vyznání. Oni mají být posuzováni slovem Božím. „K zákonu a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedle slova toho, v němž není žádné záře. (Iz 8,20)“ Co přináší tito učitelé za poselství? Vedou vás k  uctivosti a bázni Boží? Vede vás vaše láska poslušně k  Jeho přikázáním? Když nemá člověk ponětí o důležitosti mravního zákona, když bere Boží přikázání na lehkou váhu, když nedodržuje nejmenší z  Božích přikázání, tedy učit lidi, pak platí, že neví vůbec nic o nebi. Pak můžeme poznat, že jeho nárok na učení nemá žádné oprávnění. Tento se podílí na díle, které kníže temnoty, nepřítel Boží povolal k životu.“ „Přestaň synu můj poslouchati učení, které od řečí rozumných odvozuje. Př 19,27“. Řekněte, jak je to dlouho, co váš kazatel mluvil při bohoslužbě například o zákonu Božím a poslušnosti? Nebo kázání o vlivu charismatismu? Jen málo jich v  církvi má ponětí o tom, jak to všechno začalo. Je sotva možné tomu uvěřit, ale už začátkem roku 1960, během Vatikánského kocilu, se uskutečnila hodina vzniku slavícím sborům (charizmatismu). Citát z papežského dokumentu: „... skrze charismatickou pobožnost, která prostupuje všechny církve, aby je všechny sjednotila tím, že se navrátí ke stádu, kde je jeden pastýř, papež.“ Dále můžete v  tomto dokumentu číst: „Doveďte všechno lidstvo do jednoho ovčince!“ Myšlena je tím římsko-katolická církev! Zde je seznam cílů 2. Vatikánského koncilu, které byly vybrány z jejich dokumentů:

25

Willow Creek 1. „Nechme použití slova „oslavovat“ stát se rutinou!“ 2. „Nechme probuzení ve slavnostních bohoslužbách, ve kterých budou účastníci psychicky a slovně zapojeni, aby se stalo zvykem. 3. „Udělejte zvykem, aby při slavnostních bohoslužbách existoval dialog mezi pastorem a sborem.“ 4. „Používejte tolika variací v bohoslužbách, jak je jen možné!“ 5. „Odbourejte rozdíly mezi večeří Páně a eucharistií. Naučte lidi, že eucharistie a večeře Páně je základ křesťanské jednoty, přátelství a je slavností dne Páně (neděle).“ 6. „Dělejte vše, co je ve vašich silách, aby byla respektována neděle včetně požadování klidu od každé práce.“ Rozeznáváte ten plán charizmatického hnutí slavících sborů? Jako výsledek těchto vatikánských cílů začalo slavící hnutí v katolickém kostele hlasitou hudbou, brzo potom následovalo charismatické společenství a svatodušní společenství. Stará metoda jezuitů, vplížit se do protestantských církví, byla katolickou filozofií „Láska a jednota“ použita jako nový způsob k podvrácení. Druhý Vatikánský koncil dal své požehnání, aby protestanté nebyli jako dříve nazýváni kacíři, nýbrž „od matky církve oddělení bratři“. Druhý Vatikánský koncil potom začal obzvláště vyzvedávat Ducha svatého probuzeneckým sejitím mezi jeptiškami a mnichy. Výsledek byl překvapující: Desetitisíce kněží a jeptišek začaly mluvit jazyky. Nyní měli protestanté a katolíci něco společného? Obě skupiny mluvily nyní skrze slavnostní hnutí jazyky! Nyní bych chtěl toto slavnostní hnutí porovnat s trojandělským poselstvím. Budu citovat v následujícím John Janucka z jeho knihy „Konečná fáze velkého sporu“ Svazek 2, ve kterém docela zřetelně rozlišuje skrze víru mezi pravou a falešnou spravedlností. Trojandělské poselství

Poselství slavících sborů

Je Boží poslední volání k opuštění Babylona. Je to Vyzývá k jednotě všech církví. poselství k odělení se. Poselství tří andělů je varující poselství.

Poselství slavících sborů je poselství míru a jistoty, stejně tak jako lásky a jednoty. Hřích a přikázání jsou projednávány jen povrchně.

Základ trojandělského poselství je věčné Základ oslavných společenství je falešným evangeliem, evangelium, pravé ospravedlnění skrze víru. totiž vykoupení v hříchu. Oni říkají: „Budeš hřešit, dokud Ježíš nepřijde znovu.“ Je to evangelium bez síly. Když budeš dále hřešit, potom co jsi přijal evangelium, kde je pak síla toho evangelia? Když ale přijmeš falešné evangelium (falešné ospravedlnění), potom nemáš žádnou moc od Boha. Satan má také moc. Víš, v čem spočívá satanova moc? Jeho moc spočívá v jeho lžích, např.: Demonstroval svou moc v Edenu s velkým úspěchem a my stojíme ještě dnes pod vlivem jeho moci. Dnes říká, že nemůžeme dodržovat přikázání Boží. Když uvěříš jeho lži, pak také nebudeš zákonů Božích poslušen. Bible říká: „...zde jsou ti, kteří dodržují zákon Boží a mají víru v  Ježíše.“ Duch prorocký říká. „Kristus opustil svůj nebeský domov a přišel na tento svět. On nám chtěl ukázat, že jedině ve spojení s Bohem dokážeme dodržovat Jeho zákon. Sám v sobě je člověk zkažený a odvržený, ale Kristus přinesl člověku morální sílu; a ti, kteří s ním žijí ve spojení, přemohou tak, jak on přemohl.“ (Signs of the Times, 10.12,1896) „Ti, kteří nemají dostatek víry v Krista, aby je mohl ochránit před hříchem, nemají tu víru, která jim umožní vstup do země Boží. (Review and Herald 10.03.1904) „Člověk může být dokonale poslušný jen kadidlem Kristovy spravedlnosti, která dodává božskou vůni každému skutku poslušnosti.“ (Působení apoštolů, str. 349/ AA 532)

26

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Trojandělské poselství

Poselství slavících sborů

Tři andělská poselství vyzývají celé lidstvo „Bojte Ale slavící společenství je zaměřeno na teologii, kde se Boha“ skrze plné oddání se Jemu, Jeho slovu a výklad působí přitažlivě na neobnovené srdce, zatímco vážné a životně důležité pravdy jsou postaveny mimo Jeho vůli (desatero) a Jeho evangeliu. účinek této moci.

Je představen Bůh lásky, ale Jeho spravedlnost, odsouzení hříchu a výzva k  následování Jeho svatého zákona jsou postaveny mimo pozornost, která nebere slovo Boží jako základ víry. Oni se nepotřebují měnit. Satan jim zaslepil oči tak, že jeho podvod neberou vážně. (Spirit of Prophecy, Vol. 4, str. 405) Trojandělské poselství

Poselství slavících sborů

Slavnostní společenství o tom nekáže. Tři andělé volají „Vzdávejte (Bohu) mu čest.“ EGW napsala: „Vzdávat Bohu čest znamená zjevovat Jeho charakter v  našem vlastním a dát mu to tímto způsobem znát. A jakým způsobem dáváme poznávat Otce nebo Syna, uctíváme tím Boha.“

Duch prorocký nám říká, jak můžeme Bohu vzdávat čest. (ABC sv. 7A, str. 539) německé Slavící společenství před tímto lidi nevaruje. Když vydání je toto téma zmíněno, říkají: „Nemějte strach před Tři andělé hlásají: „Protože přišla hodina soudu soudem, když věříš v  Ježíše, tak si s  tím nedělej jeho!“ To je vyšetřující soud, který začal v  roce žádné starosti!“ 1844.

Z jakého důvodu jsou lidé vyzýváni: „A proste toho, který stvořil nebe a zemi a moře a studnice vod“? Bůh vybral cestu, jak Ho máme uctívat. Jeho cesta nám ukazuje na sobotu, jako zvláštní den, který v zamýšlení se nad jeho stvořením máme světit. Podle 2. Vatikánského koncilu je cílem oslavného společenství světit neděli a uznat papeže jako zástupce Krista a podřídit se jemu. Z  jakého důvodu padl Babylon? Druhé andělské poselství říká: Babylon padl, protože odmítl biblické pravdy. Zj 18,2 popisuje stav Babylona v  době konce. „I zkřikl silně hlasem velikým, řka: Padl, padl Babylon, ten veliký a učiněn jest příbytkem ďáblů a stráží každého ducha nečistého a stráží všelikého ptactva nečistého a ohyzdného.“ Padlé církve (katolické a protestanské) napadají naše společenství skrze tato slavící společenství. Bible říká: „Příbytek ďábla“. Samozřejmě má Bůh v  těchto padlých církvích ještě děti Boží. Naše poselství, zvláště v době hlasitého volání, bude: „Vyjděte z něho můj lide!“ Poselství třetího anděla je nejhorší ze tří poselství. Toto poselství bylo smrtelníkům hlásáno a dáno jako varování nepřijímat znamení šelmy (považování neděle za sabbat). Podle 2. Vatikánského koncilu je úmyslem slavícího společenství přivést celý svět ke  svěcení neděle a k uznání papežství. Není důležité, v co jinak věříš, dokud se podřídíš těmto dvěma požadavkům. Můžeš rozpoznat, kam toto hnutí vede? Tři andělská poselství jsou zapsána ve Zj 14,12. Zde jsou popsáni lidé, kteří přijali tato tři andělská poselství: „Tuť jest trpělivost svatých, tu jsou ti, kteří ostříhají přikázání Božích

27

Willow Creek a víry Ježíšovy!“ Zde jsou představeny charakterové vlastnosti Božích dětí: a) Trpělivost svatých b)dodržují přikázání c) mají víru Ježíšovu

Boží

Slavící sbory říkají: „My nedovedeme dodržovat Boží zákon.“ V  tomto jsou upřímní, oni také neumí Boží zákon doržovat. Proč ne? Protože souhlasili s falešnou spravedlností skrze víru, která tvrdí, že se spravedlností nedochází k žádné charakterové změně. Duch svatý nepřijde do srdce znovuzrozeného se spravedlností Krista a Bůh nenapíše svůj zákon do jeho srdce. Z  tohoto důvodu nemají žádnou moc dodržovat zákon Boží. Když někdo zmíní, že Bůh od svých dětí požaduje, aby dodržovaly zákon, říkají nebo myslí si, že je to zákonictví. Bible má ale zřetelné svědectví, jako např.: 1.Jan 2,4.5. „Dí-li kdo: Znám jej a přikázání jeho neostříhá, lhář jest a pravdy v něm není. Ale kdož ostříhá slova jeho, v pravděť láska Boží v tom jest dokonalá. Po tomť známe, že jsme v něm.“ EGW píše: „Lidé, kteří jsou pod kontrolou satana, opakují tato obvinění proti Bohu s tvrzením, že lidé Boží zákon nemohou dodržovat. (Signs of the Times 16.01.1889) „Nemůžeme pohlížet na Ježíše jenom jako na Vykupitele světa, ale také jako na osobního Spasitele hříšníků.“ (Signs of the Times 26.08.1889) „Spravedlnost nebude skrytý hřích krýt, dá nám ale přístup k  milosti, která všechny hříchy zahání a uschopňuje nás žít životem pravé poslušnosti zákona Božího.“ (Sobotní úkol 02.05.1998). Nyní přícházíme k bodu: Podstata uctívání ve stylu slavící bohoslužby je hudba či písně! Jaký druh hudby nebo písní je upřednostňován? Odpověď je: současná nebo rocková hudba. Jaké poselství má tento způsob hudby? Největší část je láska a vzdávání chvály. Co zde chybí? Vyzvání k lítosti, k odevzdání se a k modlitbě pro hříšníka. Příchod Ježíšův chybí téměř úplně. Biblické základní pravdy jsou sotva k  nalezení nebo chybí úplně. Také biblická sobota není zmiňována. Už jsi přemýšlel o tom, co vše chybí v  těchto oslavných písních? Jeden pisatel se vyjadřuje takto: „V současných typických chválu nebo úctu vzdávajících písních nenalezneme žádné vyznání, prosby nebo poslušnosti – jen chválu“.

28

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Naši adventističtí pionýři zpívali mnoho duchovních písní s  mnoha slokami, které obsahovaly naše poselství. Oni tak dělali, protože věřili, že Bůh je povolal hlásat určité posleství. Dokonce v  jejich písních dosvědčovali trojandělské poselství. Když si přesněji prohlédneme naše zpěvníky, najdeme v nich skoro každý důležitý bod víry: Vysvobození skrze víru v  Krista, příchod Ježíše, sobotu, soud, že mrtví jen spí, posvěcení a mnohé další. Tímto je v  písních věřících hlásáno Boží poselství pro dobu konce. Jaké nádherné poselství máme v  našich zpěvnících, obzvláště v  těch starých knihách! Kazatelé a laici by odcházeli méně od pravé cesty, kdyby dbali více na poselství těchto písní. Tyto písně v  našich zpěvnících obsahují velké množství variací, od jednoduché písně až po písně s teologickou hloubkou. Jejich poselství může povzbudit a být každému věřícímu ukazatelem cesty! Když tuto hudbu porovnáme s  moderní hudbou (charismatickou rockovou hudbou), většina těchto písní jsou chvály. Typické na nich je to, že se opakuje stále jeden jednoduchý text. Obsah je velice jednoduchý, bez pokání, bez poslušnosti a bez poselství – a když už, tak jen velmi málo. Také v  mládežnických písních není zmiňována sobota, svatyně, proměnění, soud a jen zřídka příchod Ježíše. Velkou starostí je, že tyto moderní písně nahrazují naše písně, plné poselství, a mají také podíl na ovlivnění celé generace, která je bez jistoty v učení. Tato hudba, nebo písně nejsou ve sboru prostředkem k  tomu, abychom byli uvedeni do veselé nálady, ale jsou důležitou částí naší identity, našeho svědectví, stejně tak jako k  udržení naší existence. Vnější jednota našeho hnutí doby konce vyžaduje vliv společné písně dobra. (Adventist AjTirm Spring 1998, str. 8) Dřívější vedoucí zpěvu v  nebi, (satan), používá svou slavnostní hudbu, aby ovlivnil lidi, připoutal je k  sobě a mohl je kontrolovat. Používá citově oslovující, emocionální náboženství, a ne Slovo Boží. Nyní jiná otázka: Jak ovlivňuje liberální adventismus církev? Citát z „Receiving the Word, str. 31+32“ „Největší výzva nepřichází do společenství adventistů od nezávislé pravice, která pracuje zvenčí, nýbrž od liberární levice, která činí své dílo uvnitř církve. Tito mírní liberálové hledají možnosti nově definovat naši historickou adventní

víru, odpovídající jejich novým výkladům Bible. Avšak ve skutečnosti, stejně tak jako někteří z  našich adventistických vědců, kteří začali používat historicko-kritickou metodu liberální teologie, církev viděla výzvu k  rozlišení jejich pravd (mimořádné učení): Prorocký význam z roku 1844, potřeba zástupné oběti, smíření Ježíše za hříšníka, a to, že se CASD vidí jako Boží poslední církev ostatků. V tom samém čase bylo společenství zapleteno v rozbrojích k tématům, jako je interrupce, rozvod a nový sňatek, vysvěcení žen a požehnání homosexualitě. Dokážeš si představit, že jeden adventistický profesor napsal o náboženství v květnu roku 1993 ve „Spectrum, str. 46 jeden článek s následujícím nadpisem. „Apokalyptika (učení o vzdáleném) – kdo ji potřebuje?“ Hned na začátku článku byla výzva k mínění: „Jak vážně by měli brát adventisté apokalyptické knihy, jako Daniel, Zjevení a Velký spor?“ Tento teolog odpovídá: „Možná bychom je měli plnit evangeliem lásky, přijetím a odpuštěním.“ Toto je často centrálním poselstvím slavících sborů a stylem jejich bohoslužby. Profesor Steve Daily, který učil na universitě v Sieře a byl tam také kazatelem, je dnes jedním z  liberalistů mezi námi. S  doporučením navrhuje některé strategie a praktické věci, které by adventisté mohli dělat, aby přispěli k tomuto cíli: 1. „Měli bychom si o sobě přestat myslet a říkat že jsme církví ostatků, ale považovat se za jednu část velkého zástupu Božích ostatků.“ 2. „Měli bychom vzít v  úvahu zvláštní možnosti tím, že budeme navštěvovat jiné církve, které se setkávají v  jiném dni v  týdnu a uzavírat s  nimi přátelství a učit se od nich. Dělte se s nimi a říkejte jim to dobré, co v nich vidíme.“ 3. Každý z  nás by se měl snažit o členství v  nějaké neadventistické pomocné organizaci, abychom takto bojovali proti našemu přirozenému založení se izolovat.“ 4. „Měli bychom se účastnit mimonáboženských biblických studií a/ nebo v  charismatických přímluvných kruzích, abychom rozšířili naši duchovní prespektivu. Z knihy (Adventismus pro novou generaci, str. 315 – 316, od Steva Daillyho)

Toto doporučení stojí v  absolutním rozporu s  Duchem prorockým. Je nyní čas pro adventisty, aby hledali takovéto „nové světlo“? Modlářství, vzrůst církve? Učit se od jiných a chodit na jejich akce?“ Duch prorocký nás varuje: „Chce-li Pán dát nové světlo, dá svým milým a vyvoleným jeho pochopení, aniž by potřebovali nějaké osvícení od těch, kteří jsou v temnotě a bludu. Bylo mi ukázáno, že je nutné, aby ti, kteří věří, že máme poslední poselství milosti, byli odděleni od těch, kteří každý den přijímají nové bludy. Viděla jsem, že mladí ani staří by neměli navštěvovat jejich shromáždění, neboť není správné je tímto způsobem povzbuzovat, když učí blud, který je smrtícím jedem pro duše, a vyučují zásadám, které nejsou nic jiného, než lidská ustanovení. Vliv takových shromáždění není dobrý. Jestliže nás Bůh vysvobodil z takové temnoty a bludu, měli bychom si vysoce vážit této svobody a radovat se z pravdy. Pánu se nelíbí, když jdeme dobrovolně naslouchat bludu a nejsme povinni tam jít, neboť pokud nás sám nepošle do takových shromáždění, nebude nás tam chránit. Andělé přestanou o nás bedlivě pečovat a budeme vydáni útokům nepřítele, abychom jeho mocí a silou zlých andělů byli zeslabeni a zatemněni. Pak bude světlo kolem nás nakaženo temnotou. (Zkušenosti a vidění, EW 124-125) Milá sestro, milý bratře – zatímco jsi četl tyto řádky, mohl sis všimnout, že církev, do které chodíš, se stala slavícím sborem v učení, v hudbě a bohoslužbě. Ať ti dává Bůh moudrost a ukáže ti, co je třeba učinit, aby se opět pořádala taková bohoslužba, které Bůh může požehnat. Možná tě Bůh povede do takového společenství, které je v tvé blízkosti, kde je ještě kazatel, který reprezentuje naši biblickou pravdu. Díky Pánu Bohu, On jich má mnoho! Bude-li to potřebné, může tě Bůh poslat do domácího společenství, nebo můžeš založit domácí společenství, o kterém by se mohlo říci: „Zde je trpělivost svatých, zde jsou ti, kteří dodržují přikázání Boží a mají víru Ježíšovu!“ Pomodleme se: Drahý Otče nebeský, pomáhej nám, abychom se nikdy neocitli v satanově smyčce skrze jeho hudbu a učení slavících sborů. Otevři nám oči, abychom rozuměli tvé božské radě a nikdy jsme se neodchýlili od pravdy. Prosíme tě o to v Ježíšově jménu. Amen.

29

Jezuité

SOCIETAS JESU = TOVARYŠSTVO JEŽÍŠOVO JEZUITÉ

František Poslušný Kdo jsou Societas Jesu, alias jezuité? Uvažujme společně o tom. Je to řád řeholních kleriků, založený roku 1535 Ignácem z  Loyoly, celým jménem: Don Inigo Lopez de Recalde. Tento řád byl jedním z  nástrojů a hlavní oporou Vatikánu v  boji proti reformaci. Ignác se narodil roku 1491 v  rodině baskického zemana Beltrana, na hradě Loyola, v  provincii Guypozcoa. Mládí strávil jako páže na dvoře Fardinanda Kastilského a později vstoupil do vojska. Ještě několik slov k  názvu „tovaryšstvo“. Slovo tovaryš se už dnes příliš nepoužívá. Jedná se o vyučeného řemeslníka, který získal odborné vzdělání toho kterého oboru. Tomuto řádu označení „tovaryši“ příliš nesluší. Důvod je jednoduchý. Ačkoli doba, ve které jezuita získával odborné znalosti, byla značně dlouhá, pokoře a skromnosti k tomu, aby byl skutečným tovaryšem, mu to mnoho neposloužilo. Tovaryš, ačkoli byl „vyučený“, se v praxi svému řemeslu vlastně teprve učil v  kolektivu starších, v  praktickém uplatnění řemesla již „ostřílených“ odborníků, na leccos už zvyklých. Pokora a skromnost všech tovaryšů Ježíšových je základním předpokladem k  úspěchu na tomto poli. To je pravidlo, které platí nejen pro jezuity, ale pro všechny „tovaryše“ Mistra, bez rozdílu konfesní příslušnosti. Neberou-li tento důležitý aspekt svého poslání v  úvahu, pak jsou to „arogantní profesionálové“, kteří nic nemají ze skromnosti a důstojnosti Ježíšova charakteru. Jejich vliv je nakonec odpuzující a nemá nic přitažlivého a podmaňujícího, jako vliv a přitažlivost Ježíšova charakteru, jehož jména zneužili ve svém názvu. Tento zvláštní katolický řád je jedním z  nejrozporuplnějších řádů římské církve, není nejstarším, ale ze všech řádů, které tato církev sdružuje, se zdá být nejčastěji vzpomínaným. Má to pochopitelně svoje příčiny. I mezi katolickým klérem měl tento řád mnohé nepřátele, jak později ukážeme. Ačkoli byl založen už v roce 1535 zmíněným Ignácem, poprvé byl schválen papežem Pavlem III. 27. září 1540 známou bullou „Regimini Militantis Ecclesiae“. V  Čechách byli uvedeni za

30

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Ferdinanda T. roku 1556. V době českého povstání roku 1618 byli z Čech vypovězeni, ale po Bílé hoře roku 1622 se znovu vrátili. To byla doba, kdy se cítili jako „ryba ve vodě“; český národ v tom čase trpěl. Habsburkové upevňovali svoji moc a jezuitské „moresy“ jim v  tom velmi pomáhaly. Ovšem nezapomínali při tom myslet sami na svůj prospěch. Prostý lid ale trpěl zdaleka nejvíce. Protireformační úsilí mělo stále více a více navrch. Jezuité se v  té době skutečně „překonávali“. Jednou z  nechvalně známých osobností té doby je proslulý jezuitský kazatel Antonín Koniáš (1691-1760), o němž se uvádí, že spálil na 30000 reformačních knih. Barvitě to líčí ve svých knihách český spisovatel Alois Jirásek, (Temno a F.L.Věk, posledně jmenovaná publikace byla již několikrát v  televizních inscenacích, kde bylo zřetelně dokumentováno a po léta opakováno, aby všichni mohli názorně vidět, jak si „tovaryši Ježíšovi“ v  praxi vykládali a praktikovali službu, kterou tak názorně a také skutečně učil a konal sám Ježíš). Někteří bývalí vysoce postavení činovnicí z  řad jezuitů, povětšinou profesoři na vysokých školách, kteří, když prohlédli styl a způsoby, kterými jezuité pracovali, ze svých míst odešli. Zjistili, jak se zásady a praktické uplatnění protichůdně rozcházejí s  Ježíšovým životním stylem. Odešli také proto, že ještě neměli natolik „ocejchované“ svědomí. Uvedu alespoň dva bývalé profesory papežské gregoriánské university v Římě: profesor Alighiero Tondia, druhý profesor Alberto Rivera. Oba popsali ve svých knihách skutečnosti, které je vedly k opuštění řádu a rozejití se s postavením, které měli.

Výchova jezuitů Vzdělání jezuitů a kulturní výchova je velmi přísná. Jestliže některý z nich propadne třeba jen u jediné z tzv. „klíčových zkoušek (skládají se ze spekulativní filosofie a základní a dogmatické teologie), není za normálních okolností připuštěn ke „slavným slibům“. To znamená, že není plnoprávným členem Tovaryšstva, že nepatří k jeho jádru, a nemůže proto zastávat nejvyšší řádové funkce. (viz. Ustanovení Tovaryšstva Ježíšova a Sumář Pravidel) Tak se mezi jezuity pozvolna tvoří elita, která

zajišťuje výběr výjimečně schopných lidí. V  této době se nevěnují jen výhradně studiu. Jakmile skončí jezuitova filosofická příprava, zahajuje ihned praktickou činnost v řádu. Ta trvá tři až osm let, než se věnuje teologických disciplínám. Člen řádu je vysvěcen na kněze koncem třetího roku teologie, tj. zhruba jedenáctý nebo dvanáctý rok po vstupu do řádu. Věk 33 let, o kterém se často hovoří, není ale nikde předepsán. Mnohem významnější je však v jezuitské výchově psychologická příprava. Řídí se zvláštními představami, které měl zakladatel Ignác z Loyoly, a posláním řádu v životě katolické církve. Jezuita je prostý jakéhokoli liturgického pouta. Pro něho neplatí společné modlitby jako pro jiné (kromě čtvrt hodiny „litanií“ denně, které se odříkávají před prvním nebo druhým hlavním jídlem. Tento zvyk je v naprostém rozporu s duchem řádu a měl být zrušen, ale nevím, zda se tak už skutečně stalo.) Breviář si čte každý sám, neexistují ani konventní mše a jiné společné liturgické povinnosti. Člen řádu je závislý jen na svém superioru, není vázán „domem“, kde právě působí, a může být přeložen dle libosti vyšších řádových hodnostářů. Je to vojsko schopných a dobře vyzbrojených mužů, nespoutaných vnějšími formami a podrobených železné disciplíně. Typickým znakem jezuity je naprostá, „slepá“ poslušnost představených, která nepřipouští odlišný názor nebo mínění. Od člena řádu se vyžaduje, aby se zpovídal i z  nejintimnějších tajemství vlastního vědomí. (Pravidlo 40) Četnost zpovědí se musí každým rokem zvyšovat. To vede ke zjevnému zničení osobnosti. Takový je vlastně cíl, který Tovaryšstvo sleduje při výchově svých členů. Jako kladivo buší bez ustání, až dosáhne svého cíle. Má-li výchova za následek ochromení tvůrčího ducha, je naproti tomu nejvhodnější přípravou ke složení „čtvrtého slibu“, který řád ukládá profesům slavných slibů. Duch bezpodmínečné poslušnosti ovládá každý článek řádové organizace (Profesové jsou řádovou aristokracií. Žijí ve zvláštních domech a v  jejich rukou je správní a zákonodárná moc řádu. Početně nejslabší třída profesů se čtverým slibem, jediná, kromě obyčejných řeholních slibů chudoby, čistoty a poslušnosti, skládala ještě slavný slib neomezené poslušnosti papeže. Suarez je nazývá „sloupy, na nichž celý řád spočívá“. Jsou obeznámeni s  nejdůvěrnějšími směrnicemi a vykonávají nejvyšší řádové funkce. Z  jejich řad se volí generál, jeho asistenti a provincionálové.) Ještě se zmíníme o stylu, jakým jsou vedeni novicové, scholastici a ostatní účastníci k absolutní poslušnosti tak, aby vůbec nepřemýšleli o logice svého jednání a poslušně až slepě vykonávali to, co nadřízený přikazuje.

Přestože jsou pravidla tohoto řádu velmi přísná až nekompromisní, dostával se řád v jistých dobách do problémů. Ty nebyly způsobeny zevnitř, ale zvenčí. V osmnáctém století se Tovaryšstvo ocitlo ve velmi vážné krizi. Pro své politické vměšování byli jezuité vyhnání z  Portugalska v  roce 1759, v  roce 1762 z  Francie, v  roce 1767 ze Španělska, v  roce 1768 z království Sicilie a z Malty a konečně v roce 1769 z  Parmy. 21. července 1773 zrušil papež Kliment XIV. Tovaryšstvo a jeho generála Florenťana Lorenza Ricciho dal zavřít do Andělského hradu. První zemí, kde dostalo Tovaryšstvo zákaz činnosti, bylo už zmíněné Portugalsko. Největším nepřítelem jezuitů v té době byl ministerský předseda Pombal. Nejprve se postavil proti zámořskému obchodu jezuitů, kteří jej vedli i přes četné papežské zákazy. V roce 1757 byly vydány dva dekrety, které zakazovaly vykonávat soudní praxi a současně nařizovaly, aby v Brazílii a Paraguaji nebyli tamní Indiáni považováni za otroky. Sami Tovaryši mnohými nelegálními a nekorektními činy, které ani nesluší vzpomínat, aby čtenář nenabyl dojmu neobjektivnosti hodnocení, si způsobili to, že nakonec 15. dubna 1759 vydal portugalský král nařízení, podle kterého se zabavovaly všechny „movité i nemovité statky, důchody, příjmy a platy z  milosti členů řádu jezuitského ve všech portugalských zemích.“ Všem poddaným bylo zakázáno se s  jezuity dále stýkat. Teprve královským dekretem z 3. září 1759 byli jezuité prohlášeni za veřejné rebely, zrádce, nepřátele a rušitele veřejného pokoje, a jako takoví byli vypovězeni „ze všech zemí říše Portugalské“. 7. srpna 1814, po jednačtyřiceti letech ilegální existence, bylo Tovaryšstvo Ježíšovo obnoveno v  původní formě Piem VII. v  bule Sollicutodo omnium ecclesiarum. Papež ostatně už v roce 1801 prohlásil za neplatné breve Dominus ac Redemptor noste, kterým Kliment IV. nařídil zrušení řádu s  odůvodněním, že je nutno zachovat mír a že úkol řádu se skončil bojem proti kacířství. Někteří jezuitští apologeti prohlašují všechny stížnosti a kritiku Tovaryšstva za očerňování. Kacíři prý nenávidí Tovaryšstvo proto, že tak horlivě slouží Bohu. Jindy zase, týká-li se oprávněná kritika jednotlivých členů řádu, jezuitští apologetové tvrdí, že provinilci nebyli členy řádu, nebo že jednali na vlastní pěst, bez vědomí představených. A tak se posléze stalo, že 7. srpna 1818, po jednačtyřiceti letech, bylo Tovaryšstvo obnoveno Piem VII. v původní formě.

„Slepá poslušnost“ I když o tom již byla zmínka, ukážeme na několika příkladech, co si představují pravidla řádu pod tímto pojmem. Příklad pravidla 13: „Abychom si ve všem

31

Jezuité správně počínali, musíme vždy držeti, že o bílém, které já vidím, jest mi uvěřiti, že je to černé, jestliže to církev hierarchická tak rozhodne…“ Příklad dokonalé poslušnosti, rozhodne-li představený o takové věci, je: „zalévat po celý rok suché dřevo, valit kámen, se kterým by ani hodně lidí nepohnulo, vrhnout se do jezera bez znalostí plavání, a dokonce chytit živou šelmu (doslovně lvici). „Zkrátka práce pro blázny a sebevrahy. Ignác v  listě o ctnosti poslušenství, z  26. května 1553, dává za příklad dokonalé poslušnosti, jestliže představený takové věci nařídí: „Jan opat nepřemýšlel, zdali by užitečné bylo či neužitečné, co mu bylo poručeno, když suché dřevo s tak velikou a dlouhou námahou po celý rok zaléval; aniž zdali by to možné bylo či nemožné, když tak upřímně se snažil velikánský kámen z  místa odvalit, kterým by ani mnozí lidé zároveň nebyli mohli hnout. Takovýto způsob poslušnosti vídáme i někdy od Pána Boha schválený.“ Jiný příklad: „Maurus, učedník svatého Benedikta, vyšel z  rozkazu vrchního, aby mu divokou lvici chytil a přivedl. Tento tedy způsob podrobit vlastní rozum a bez všelikých okolků schvalovat jakýkoli rozkaz vrchního, byl nejen u svatých mužů v  obyčeji, ale má i od těch, kteří dokonalé poslušnosti nabýt chtějí, ve všem, co není hříšné, následován být.“ Úsměvné, není-liž pravda? Tak si představují Tovaryši slepou poslušnost. Tak si představují službu Pánu Bohu. Přečtěte si, jak představuje svým „spolutovaryšům“ službu Pánu Bohu velký apoštol Ježíšův, svatý Pavel. (Ř 12,1) Je v  těchto dvou ukázkách nějaký rozdíl? Je-li, potom jaký? Ptáme se: Jak by mohl Pán Bůh schvalovat takovou nerozumnou službu? A mohl by ji vůbec nařizovat? Naše služba Pánu Bohu přece nemůže být poplatná nějakému představenému, byť by to byl kdokoli. Ve čtvrté a páté kapitole Skutků je popisována příhoda, kdy pro rozumnou službu potřebnému člověku dostali se apoštolové do konfliktu s „představenými“. Dle pravidel a učení Tovaryšů by se měli chovat „slepě“, a ne konat „rozumnou službu?“

Vzdělanost Jistě, v  žádném případě nechceme vypočítávat jen samá negativa, kterých se toto uskupení, ať už záměrně či bezděky, dopouštělo. V  zájmu objektivity je také potřeba říci, že v oblasti kultury a vzdělanosti mají hodně „plusových bodů“. Že se zasloužili o kulturu a vzdělanost, je jedním z mála světlých bodů jejich existence. Všeobecně však neměli mnoho příznivců, zvláště mezi obyčejným lidem, ale i mezi vyššími vrstvami obyvatelstva. Už bylo povězeno, že též panovníci v určitých dobách a v různých zemích měli s nimi časté problémy a byli

32

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

nuceni je vypovídat, aby ve svých zemích zachovali klid a pokoj. Je třeba si připomenout, že prvních 400 let existence řádu sloužili jezuité zájmům Vatikánu a byli zapojeni do spletitých manévrů vysoké vatikánské politiky a diplomacie s takovou tajností, že často ani jejich rodinní příslušníci ani řádoví spolubratři neměli o tom sebemenší potuchy.

Pronikání do společnosti Alighiero Tondi dokládá, že v  době čtyř staletí po založení řádu jsou jezuité vidět u dvorů a ve vládnoucích kruzích, najdeme je jako zpovědníky a důvěrníky samotných papežů, císařů, králů, knížat a kněžstva. Tuto „službu“ jako první konal také Ignác z  Loyoly, právě tak jako každý další generál řádu. V právě uplynulém století stačí připomenout Benita Musoliniho, nebo jeho zvláštní tajemníky papeže Pia XII. A totéž platí na prahu 21. století. 33  000 oficiálních členů tovaryšstva pracuje ve funkci personálu a velitelů skutečně tajné a nesmírně početné armády. Řád má dnes ve svých řadách čelní představitele politických stran, vysoce postavené úředníky, generály, soudce, lékaře, vysokoškolské profesory, atd., a všichni vynakládají nejvyšší úsilí na to, aby ve své oblasti uskutečnili „Boží dílo“. Ve skutečnosti se však nejedná o Boží dílo, ale o plány papežství. Stačí si jen uvědomit cíle jezuitského řádu a současně sledovat světovou politiku z  co nejobjektivnějších zdrojů, a budete sami překvapeni, kolik jezuitů anebo jejich spojenců se pohybuje ve světové politice. V politice světové i domácí, ekonomice, v kultuře, nebo jsou vedoucími či mluvčími, poradci různých světových i domácích organizací, či charitativních společností. Žádný stát jejich mocenským zájmům neušel. Ani ten nejchudší a nejmenší, nebo zdánlivě nejbezvýznamnější. Jedním z tajných plánů Vatikánu, a tím i jezuitů, je získat co největší majetek, což vede k ekonomické síle a naprosté nezávislosti. To je potom připravená cesta k  dosažení světové nadvlády. Není proto bezvýznamné podívat se, jak to římští představitelé praktikují právě přes jezuitský řád. Více než 550 let ukazovali Tovaryši světu, jak má vypadat „Boží dílo“ dle jejich představ. Mistr, jehož jméno si dali do svého názvu, ale ztělesňoval něco jiného. Poučí se svět z toho, co bylo po dobu pěti set let „černou můrou“ historie? Měl na to dost času a ještě ho má. V  souvislosti s  pronikáním do společnosti, bez ohledu na to, jak je ideologicky zaměřená, je potřeba ukázat neuvěřitelnou přizpůsobivost Tovaryšů. V tom jsou skutečnými mistry svého „řemesla“. Dr. Alberto Rivera, jeden z bývalých exponentů tohoto „řemesla“, o tom podává šokující informace.

Zjevení Fatimy je působivý politický trik, říká Dr. Rivera, který zinscenoval Vatikán. V těchto zjeveních je obsaženo proroctví, ve kterém říká panna Maria svým následovníkům, že pokud se budou modlit za mír na zemi, obrátí se Rusko na římskokatolickou víru. Vatikán cítil, že Spojené státy jakoby ztrácely na své světské moci, proto se snažili orientovat na marxismus. Vatikán se dnes snaží obnovit staré smlouvy s Moskvou. Vyrukoval s novým pojetím marxismu, který bude světu přijatelnější. Není náhodou, že byl 16. října 1978 zvolen papež z komunistického bloku. Dostal jméno Jan Pavel II., od kterého se očekávalo, že by mohl změnit smýšlení lidí. Posuďte sami ve světle neuvěřitelných politických změn nejen u nás, ale v celém východním bloku, zda skutečnost odpovídá zmiňovaným prognózám. Uvedeme jiný trik velkého arcipodvodníka, jehož vydatnými pomocníky byli „Tovaryši“. Musíme se ale vrátit daleko do středověku, do roku 1546, do doby Tridentského sněmu. Satan inspiroval pisatele apokryfů sériemi padělků svatých pisatelů Bible právě na tridentském sněmu, které jsou představeny jako inspirované Bohem. Jednou z apokryfních knih jsou knihy Makabejské, z nichž církev přijala myšlenku očistce. Roku 1511 vybral anglický král Jakub skupinu mužů, kteří měli za úkol přeložit Bibli. Mezi nimi byli rovněž hojně zastoupeni jezuité, kteří se vydávali za členy anglikánské církve. Bůh však ve své milosti chránil své psané Slovo, takže je nebyli schopni pozměnit tak, jak si původně naplánovali. Když praví křesťané objevili tento podvod, odmítali apokryfní knihy z  protestantské Bible. Avšak dnes obnovený výtisk, vydaný roku 1611, opět obsahuje bludařské apokryfy. Vatikán stojí smrtelně vážně na liturgii zákona o dogmatech. Jiný příklad toho, jak satan využívá jednotlivce a instituce, aby dosáhl svých cílů. Člověk, kterého použil k tomu, aby dosáhl vytvoření náboženského monstra dosud nevídaných rozměrů, se jmenoval Konstantin. Po smrti císaře Galeria se o jeho trůn ucházeli dva mužové: Konstantin a římský generál Maxentius. Podívejme se na soukromý život člověka, ze kterého satan udělal prvního papeže. V roce 312 po Kristu se střetla vojska Konstantina a Maxentia, jenž stál mezi Konstantinem a římským trůnem. Během bitvy dal satan Konstantinovi vidění na obloze ve znamení kříže se slovy: „V tomto znamení zvítězíš.“ Apoštol Pavel v  1Tm 4,1. předpovídá: „Duch pak jasně praví, že v posledních dnech odvrátí se někteří od víry, poslouchajíce duchů bludných a učení

ďábelských.“ Konstantinova vojska byla podepřena satanovou armádou, která mu pomohla porazit nepřítele. V  důsledku této vítězné bitvy prohlásil Konstantin veřejně své obrácení ke křesťanství. Roku 313 vydal toleranční patent. S  okamžitou platností zastavil pronásledování křesťanů a přinesl mír. Jeho úkolem pod vedením satana bylo spojení pohanství v  převrácenou formu křesťanství, které pak přetvořil v římskokatolickou církev. Dr. Rivera říká: „Ve vatikánském sklepení jsem četl dopis Konstantinovy matky Heleny. Helena přijala babylonský typ křesťanství a již ona se modlila k  Panně Marii. Měla velký vliv na svého syna a snažila se, aby dal své srdce tomu, čemu ona říkala „pravý Bůh“. Helena se začala obávat o svého syna a konec svého života prožila v  Jeruzalémě. Znala strašlivé tajemství o Konstantinovi, že není římským katolíkem. Stále ještě uctíval boha slunce „Sol“. „Sol“ bylo římské pojmenování NIMRODA, TAMUZE, BAALA atd. Konstantin byl připraven zabíjet pravé věřící, kteří utíkali do hor a chránili Slovo Boží. Její syn byl Antikristem, ovládaným démonickými silami, stejně jako všichni jeho následovníci. Když v roce 337 po Kristu Konstantin umíral, nechal se veřejně pokřtít. Po celý svůj život odmítal křest. Je podezření, že ve chvíli, kdy se voda dotkla jeho čela, byl již mrtev. Po něm se okamžitě nechali pokřtít jeho senátoři a vojevůdcové. To byl pro římskokatolický systém okamžik vítězství. Dr. Rivera uvádí, jakými metodami a jaké taktiky užíval v době, kdy měl za úkol infiltrovat a rozvracet různá protestantská společenství, misijní a školní instituce. „Tři pastoři padli...metodistický, letniční a jeden pevně stojící kazatel. Budeme naléhat na zastavení antikatolictví. Tato misie se zdařila. Všichni tři pastoři se stali ekumenickými. Začali kázat jen o Boží lásce a nemohli více mluvit, že římskokatolíci směřují do pekla. Všechno proběhlo podle našich instrukcí. Nakonec by mělo dojít ke sjednocení všech církví s římskokatolickou institucí. O jiných praktikách a metodách, které Alberto a jemu podobní „Tovaryši“ používali, zvláště v souvislosti s mravnostními a etickými zásadami, se ani nemůžeme zmiňovat z  pochopitelných důvodů. Všechny tyto organizace jsme úspěšně infiltrovali. (Rozuměj: protestantské organizace). Díky maskovaným agentům jsme nepozorovaně pronikli do křesťanské televize, vydavatelství a nakladatelství, a přijali nás jako učitele, pastory a evangelisty. Propagovali jsme hlavně lásku, jednotu a spojení

33

Jezuité všech vzájemně. To je naše oživení!! Naším mistrovským dílem je třetí mocnost, a to je „charismatické hnutí“. To je most do Říma!..přes který nás protestanti přijali s  otevřenou náručí. Toto bylo publikováno v  knize zvané: „Moskva, Vatikán, Washington.“ Infiltrované byly všechny náboženské skupiny, Baptisté, Metodisté, Presbyteriáni, Luteráni, téměř všichni, včetně Mormonů a Svědků Jehovových i ASD. Potom následovaly semináře, university, koleje. I mládež byla akcí jezuitů do toho zahrnuta. Teď už všechny tyto společnosti o Římu mlčí, neboť uznávají, že římskokatolický systém je církví křesťanskou. Za své postavení vděčí kompromisu. Téměř všichni protestantští pastoři se bojí mluvit proti Římu. Jistě vědí proč. „Při jedné příležitosti jsem byl pověřen mluvit ke shromáždění lidí na stadionu, kde bylo okolo 50 000 lidí. Byl to meeting protestantských vedoucích spolu s  římskými katolíky, říká Dr. Rivera. Tam jsem se dopustil fatální chyby. Ukázal jsem před tímto shromážděním, čím je Řím ve skutečnosti.“ Taková chyba se neodpouští, ani nepromíjí. Po tomto shromáždění byl zatčen a dopraven do vězení ve Španělsku, kde začaly ukrutné chvíle pro tohoto muže, který poznal, že podle Písma svatého, na které se církev jen odvolávala, vypadalo všechno úplně jinak. Není ani možné reprodukovat to, jak bylo s ním nakládáno a zacházeno. Jen zázrakem, tak se dá nazvat to neuvěřitelné propuštění, že se z  takového zajetí dostal. Byl poslán do jistého místa, ale na letišti na něho čekal jezuitský kněz, který ho měl hlídat. „Pracoval na mém přesvědčení, celé dny využíval všechny jezuitské prostředky, aby mne získal zpět do služeb papeže,“ říká Dr. Rivera. „Vypravoval jsem mu, jak jsem skutečně uvěřil a stal se spaseným. Tuto pravdu jsem mu také ukázal v Bibli. To se jim zamlčuje a nikdo jim to neříká, ačkoli římská církev si říká, křesťanská církev. Bude mít někdo takovou odvahu to kázat? Já to chci a musím dělat, téměř miliarda katolíků to musí slyšet, protože miluji tento lid, který žije v  nevědomosti, a mnozí jsou velice upřímní. Musím to proto dělat, neboť Bůh praví: „Vyjděte z  něho, lide můj, abyste nebrali účast na jeho hříších a abyste nepřijali z jeho ran.“ (Zj 18,4) S takovou horlivostí a zaujetím, jak pracoval, Alberto na infiltraci jiných křesťanských společenství, s takovým zaujetím se nyní obrací k nesení pravdy evangelia všude tam, kde dříve kralovala jen tma a blud. To pochopitelně nemohli dlouho trpět jeho bývalí vedoucí a „šéfové“. Celý svět pro ně nebyl dost malý, aby ho dostihli a exemplárně potrestali za jeho zradu a následnou odvahu, s jakou potom konal nové poslání.

34

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Postavení jezuitů v současné vědě O tom, že Vatikán spolu s  jezuitskými vědci vždy zasahoval a zasahuje i dnes do vědy, není potřeba ani v nejmenším pochybovat. V katolických kruzích se ví o tom, že otcem teorie „Velkého třesku“ má být jezuitský kněz, kosmolog G. Lemaitre, prezident pontifikální akademie. Proto je tato teorie přijímána nejen papežem, ale i všemi katolickými vědeckými kruhy a katolickými astronomy. Vatikán prostřednictvím jezuitských teologů dnes podporuje i evoluční Darwinovu teorii o přirozeném vývoji člověka z prvotních, primitivních organismů. Dělá to proto, aby rozleptal učení protestantů o tom, že stvoření světa, popisované v  Bibli, v  prvních třech kapitolách knihy Genesis, platí doslovně a skutečně. Jezuitské týmy proto systematicky živí evoluční teorii novými „poznatky“ a „vědeckými objevy“ a vytvářejí nové evoluční teorie, které popírají stvoření Země a všeho živého v šesti skutečných dnech o 24 hodinách, ale které jsou zároveň s ostatními místy v Bibli svaté zajedno. Vatikán také, díky velké armádě jezuitských stavitelů, techniků, vědeckých odborníků a specialistů, buduje moderní astronomické observatoře, zakládá akademie, ústavy, fakulty, laboratoře a jiná technická pracoviště a všechno to pak slučuje pod papežskou vatikánskou akademii věd, což je jedna z cest, jak znovu monopolně rozhodovat o co největším technickém, a tím i politickém dění v té či oné zemi po celé naší planetě. Jezuitská astronomie stále slaví velká úspěšná tažení. Dnes například stojí asi 40 km od papežovy rezidence draze a moderně vybavená astronomická observatoř, vedená a obsluhovaná jezuitskými kněžími. Většina z  nich má získané doktoráty z  astronomie na předních světových univerzitách. Tato observatoř kdysi vznikla na podnět papeže Řehoře v  roce 1891 jako odpověď na nařčení, že římskokatolická církev se rozešla s  vědou a že její dogma odporuje vědeckým objevům. Velmi pomalu a hlavně potichu se katolická církev omluvila astronomům, zvláště Galileovi, za jejich podporu Koperníkovy teze o umístění Slunce a Země ve vesmíru. Její omluva těmto prvním vědcům přišla až v roce 1992! Zájem jezuitů právě o astronomii není náhodný a bezúčelný. Podle názoru nemalé skupiny jezuitských astronomů mají vesmírné objekty hrát úlohu posledních „nebeských znamení“, o nichž je zmínka v  Bibli. Někteří jezuité také tvrdí, že některé hvězdné objekty dokonce signalizují druhý příchod Ježíše Krista, aby když přijde na Zem, bojoval se satanem a celým jeho světem, vyjma těch, kdo jsou pod papežovou korouhví. Narození

Ježíše Krista bylo podle jezuitů také provázeno nebeskými znameními, včetně zářivých hvězd s  vysokou jasností na východní straně, jež svítily pouze v té době, kdy se Ježíš narodil. Podle jiných názorů jezuitských teologů a astronomů je více než pravděpodobné, že se časem podaří rozluštit záhadu biblického Nového Jeruzaléma, který je dosud podle Kristových slov postaven v  nebi, a najít jeho umístění v  některé ze vzdálených galaxií. Jiným cílem zkoumání vesmírných prostor jezuitskými kněžími a astronomy je sledování možnosti výskytu mimozemských civilizací a získání prvenství v navázání styku s vesmírnou inteligencí. Nejde ale jen o samotné prvenství. Motivem je ještě větší, dominantnější postavení církve na zemi.

takovou arogantnost a nafoukanost. Dokonce se to jeví jako arogantní a neslýchaná drzost, neposlouchat zákony země, v  níž dotyčný subjekt žije, ale poslouchat kohokoliv, kdo žije vně suverénního státu. To nemá nic společného s  názorným životním příkladem Ježíše Krista, který, přestože byl na nesrovnatelně vyšší morální úrovni než Tovaryši, přesto sám ctil, a také jiné vedl k  tomu, aby ctili zákony a morální pravidla země, ve které žili. Výjimku tvořilo pouze to, když by překračovali zákony lidské, zákony a nařízení Boží. Je zcela evidentní, že nařízení papežská a zákony, které stanovil papež, se v mnohém protiví a odporují zákonům Božím. Koho a čí nařízení budete poslouchat?

V  souvislosti se vstupem jezuitů na vědecké pole v  moderním rouchu je Vatikán zapojen i do těch nejsložitějších počítačových bankovních a ekonomických sítí. Prostřednictvím svých jezuitských odborníků ovládá vojenskou a civilní počítačovou techniku na velmi vysoké úrovni. Na velmi vysoké úrovni ovládají špičkové elektronické zpravodajství. Dnes tento obor má obrovské uplatnění, ale vatikánští jezuitští odborníci jasně v  tomto oboru vedou; veřejnost o tom ale není informována. Velký počet jezuitských vědců je také zapojen do atomového výzkumu, vývoje nových zbraní, zejména laseru, elektromagnetického vlnění, rentgenového zařízení, zvuku a dalších fyzikálních jevů. Nemůžeme nepřipomenout ani celou plejádu skutečných odborníků, kteří zkoumají hypnotické vlivy na lidskou mysl člověka a na všechno živé, za podpory nekonečné řady chemických, biologických a fyzikálních jevů a látek.

Poslední ukázkou představ stoupenců papeže a Tovaryšů je snad pro nás jistě známá volba prezidenta v  roce 2003. Tehdy byl jedním z  kandidátů prof. Jan Sokol, stoupenec jezuitů. Když se nezdařil jejich záměr, uvedeme, jak na to reagoval jeden jezuitský profesor a moralista: „Je mi nesmírně líto, že především z  vůle komunistů jsme přišli o možnost mít v  čele státu opravdu skvělého, moudrého muže – Jana Sokola. Václav Klaus je pro mne ztělesněním téměř pravého opaku názorů, hodnot a vlastností, které bych od nástupce Václava Havla očekával; pro většinu společnosti je symbolem „doby kožené a železné“, která už jednou musí skončit. Nemohu se zbavit obav z  velmi negativních dopadů této volby, jak na domácí politickou scénu a mezinárodní vztahy, tak na morální klima české společnosti – a budu velmi rád, pokud se mé obavy nesplní. Avšak nepropadněme pesimismu: byli jsme před Klausem, budeme také i po něm! Pro slovenský deník SME jasně řekl: „Zvolení Klause považuji za tragédii.“ Byla to tragédie? Odpovězte si sami. Přece jste inteligentní tvorové, nemusí přece za vás rozhodovat jezuitský profesor.

I když jsou jezuitští kněží ve službách špičkové vědy, stále jsou poslušnými a věrnými vykonavateli generálových (hlavních nadřízených celého systému) a papežových příkazů a je osudově nebezpečné pouštět tento fakt ze zřetele. Každý přesvědčený římský katolík, jezuita obzvláště, je v  prvé řadě podřízen papeži, poté svému knězi, či zpovědníkovi, protože je skutečným občanem Vatikánu a uznává jeho zákony a požadavky. Povyšuje je nad zákony a nároky své země a teprve potom je občanem země, kde se narodil a kde bydlí. Takovéto formulace se mohou stát, a také stávaly, častokrát v  dějinách mnohých subjektů nebo národních uskupení roznětkou k  velkým sporům, někdy i válkám. Žádný suverénní stát si přece nemůže nechat diktovat od kohokoli, co má z  jeho zákonodárství být ctěno a co může být zneuctěno. Žádný civilizovaný stát si přece nemůže nechat líbit

Je možné, že mnohý čtenář si řekne: dostali jsme se do úplně jiné roviny, byla to přece náboženská úvaha a zamýšlení, a ne politická úvaha. To spolu nesouvisí, tak proč to zbytečně komplikovat? Vůbec to nekomplikujeme, je třeba vidět, že i v minulosti se tato instituce angažovala ve věcech, do kterých jí vůbec nic nebylo, a to byl důvod, proč byla z  mnoha zemí a království Evropy rychle vypovězena. Prostě si osobovali právo mluvit všude a do všeho. A to se pochopitelně panovníkům nelíbilo, protože jejich poslání bylo jiné, a proto, aby nemluvili do všeho, do čeho jim nic nebylo, raději je postavili mimo zákon. Jinak to prostě nešlo. Jejich drzost byla neuvěřitelná. Ono okřídlené úsloví - když byli „dveřmi vyhozeni, oknem se vrátili“, je trefné a vše vypovídající.

35

Jezuité Ještě je zapotřebí ukázat že ani v dnešních dnech není situace jiná. Posuďte sami: Papež požaduje reformu OSN a mezinárodních finančních a hospodářských trhů. Svět nutně potřebuje „politickou světovou autoritu.“, mající „účinnou moc k zaručení bezpečí a k ochraně spravedlnosti a práva.“ ZDF, Heute, 7.7.2009 Tentýž den poskytl jinému tiskovému korespondentovi jiného německého časopisu podobné, ještě smělejší prohlášení: Papež Benedikt požaduje světovládu: „Existence opravdové politické celosvětové autority, jak to už naznačil můj předchůdce papež Jan XXIII, je nutná, aby řídila světové hospodářství, sanovala krizí postižené ekonomiky, předcházela zvyšování krize a z  toho vyvěrající nerovnováhu, uskutečnila vhodné a úplné odzbrojení, zajistila bezpečnost a mír, zaručila ochranu životního prostředí a regulovala migrační proudy.“ Tagesanzeiger 7. 7. 2009 Kdo to má dělat? Kdo si asi dělá na takový post ty největší ambice? Jak by to asi vypadalo, kdyby se takováto vize uskutečnila? Takové a podobné otázky se nabízejí, zůstávají ale nekonkretizovány. Při pomyšlení na to, jak to vypadalo před několika stoletími, kdy podobné výsady měla církev a ovlivňovala svými rozhodnutími všechno, je asi obávané úsloví, „Bůh nás ochraňuj“, vypovídající a výmluvné. Po zkušenostech našich předků, nemůžeme být neopatrní a slepě důvěřiví, historickou zkušenost není radno podceňovat, nebo nedocenit. Pamatujme na latinské přísloví: „Historia Magistra Vitae est“ – Dějiny, učitelka života. Na to je třeba pamatovat! Nezapomínejme na to! Kdo jednou zklame, měl by dostat šanci znovu. Kdo ale zase potom udělá totéž, už to nebývá obvykle chyba, z  níž se mohl poučit, ale spíše životní program jemu vlastní. V  takovém případě bychom měli být velmi ostražití, neboť v okamžiku kdy se taková příležitost znova naskytne, může dojít a zpravidla také dochází k fatálnímu opakování situace. Pamatujme proto na Ježíšova slova: „Posílám vás jako ovce mezi vlky; protož buďte opatrní jako hadové a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům a ve svých shromážděních vás budou bičovat. I před vládce a panovníky vás budou vodit kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům.“ To všechno se už v  historii dělo a ještě se bude znovu opakovat. Proto jsme připomínali starou historii, učme se z dějin, budeme to co nevidět potřebovat. Dějiny sice pokračují lineárně vpřed, ale při tom se cyklicky opakují. Nezapomínejme na to!!

36

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Zpochybňování Boha Milí přátelé Božího poselství, je mnoho míst v  Božím svatém Písmu, ve kterých nám náš milující Bůh znázorňuje různé chování jako ohavnost. Jak s takovými místy zacházíme? Ptáme se na ně často? Známe takové myšlenky, jako „Bože, proč jsou takové ohavnosti“? Je nám Bůh povinen skládat účty? Proč kazatelé, starší sboru nebo bibličtí pracovníci jdou a zkouší to, co Bůh nazval ohavností, legalizovat? Změnil se Bůh v posledních letech? Jak často mění svá mínění? Není mnohem pravděpodobnější, že to, co bylo hříchem před více než 3000 lety v době sepsání svatého Božího slova, je dnes pořád ještě hříchem? Jsme si toho vědomi, nebo ne? My jsme často pokoušeni najít si k  tomu své vlastní vysvětlení. Ovlivněni společností, spoléháme se na mínění jiných. Některé věci nemůžeme na první pohled skutečně jako hřích rozpoznat nebo pochopit, a tak mnohé zlo také úmyslně vůbec nechceme. Vědecké výklady se přibližují k ospravedlňování našeho mínění. Přitom si vůbec neuvědomujeme, že my těm vědcům věříme víc, než našemu milému Bohu, Tvůrci a Udržovateli všech věcí! Podívejte, je to protivník Boží, ten padlý anděl, který od nepaměti říká: Bože, tvé požadavky jsou nesplnitelné! On nás chce přivést k tomu, abychom se o všechno zajímali a posuzovali podle vlastní logiky. A s tím je skutečně úspěšný. Ale vlastně je to takto: Kdo uvádí v pochybnost jednu tečku z  Božího slova, je možné srovnat ho s velkou lahví, do které se dostala jen jedna kapka jedu a celý obsah je zkažený. Jako příklad bych chtěl uvést text v  5M 22,5: „Žena nebude nositi oděvu mužského, aniž se obláčeti bude muž v roucho ženské, nebo ohavnost před Hospodinem Bohem tvým jest, kdožkoli činí to“. Co nám říká tento text? Můžeme argumentovat tím, že jedny dobře nebo žensky střižené kalhoty jsou přijatelné? Nebo to znamená, že dobře střižené dámské kalhoty z drahého butiku jsou lepší než jiné? Hraje tedy náš majetek nějakou roli, zda více či méně hřešíme? To prostě nemůže být! Takový není náš Bůh! Nebo můžeme poukazovat na pohanské kulturní zvyky ke cti bohyním lásky v nemorálních chrámových výstřednostech? Co řekl Bůh? „Žena nebude nositi oděvu mužského, aniž se oblékati bude muž v  roucho ženské, nebo ohavnost před Hospodinem Bohem tvým jest, kdožkoli činí to“. Protože tento text je v  Bibli jediný a žádná paralelní místa nejsou k  nalezení, je často používána následující argumentace: Výklad a zhodnocení musí být viděny vždy v kontextu té doby, ve které byl tento text napsán. Z toho pro mě vyplývá otázka: „Má Bůh skutečně takový

krátký časový obzor“? Žalm 119,29 říká: „Cestu lživou odvrať ode mne a zákon svůj z milosti dej mi“. Myslím, že tato výpověď vede ukázkově k  našemu zacházení s  Písmem. My se nemůžeme spoléhat sami na sebe, nemůžeme se spoléhat na naše kazatele, starší sboru a biblické pracovníky, když jde o správné porozumění Božího Slova. Už příliš dlouho následovala větší část věřících své vůdce, aniž by sami na kolenou, a když to musí být i v slzách, zkoumali pravdu. Bůh svůj lid varoval před takovými kazateli, kteří kážou mírně, místo aby vyzdvihovali zákon a nařízení Boží. „Všichni vaši strážci jsou slepí, oni všichni nevědí nic: „Němí psi jsou tito, kteří neumí zaštěkat“. Iz 56,10 O tomto lidu je Duchem prorockým řečeno, že nebudou chtít slyšet žádné ostré kázání, ale mírné řeči. Sám Pán Ježíš říká: „Protoť v  podobenstvích mluvte jim, že vidouce, nevidí a slyšíce neslyší, ani nerozumějí“. Mt 13,13 Ale přijde ještě mnohem horší. Ty nejjednodušší biblické pravdy, kterým každý nestudovaný s normálním školním vzděláním rozumí, budou překrouceny. V  knize Vybraná poselství, svazek 1, str. 204-5- stojí následující: „Nepřítel duší hledal způsob, jak vnést domněnku do učení Pána Ježíše, aby mezi Adventisty sedmého dne byla přijata velká reformace a tato reformace by spočívala v  kladení zásad, které by nebyly pilíři naší víry, ale zabývaly by se procesem reorganizace. Kdyby tyto informace byly přijaty, jaký by byl výsledek? Základní pravdy, které dal Bůh ostatkům církve, by byly odloženy. Naše náboženství by se změnilo. Základní pravidla, která podpírala dílo 50 let, by byla vysvětlena jako omyl. Vznikla by nová organizace. Byly by psány nové knihy. Nastoupil by určitý systém rozumové filozofie. Zakladatelé tohoto systému by pronikali do různých míst a konali by obdivuhodné dílo. Sobota by byla znevažována a podobně i Bůh, který ji ustanovil. Před tímto novým hnutím by nic neobstálo. Vůdcové by učili, že ctnost je lepší než zločin, ale po vyloučení Boha by začali spoléhat pouze na lidskou sílu, která je bez Boha bezcenná. Jejich základ by spočíval na písku a celou tuto stavbu by svrhla bouře a vichřice“. Nyní zpět k  našemu výchozímu textu 5M 22,5 „Žena nebude nositi oděvu mužského, aniž se obláčeti bude muž v  roucho ženské, nebo ohavnost před Hospodinen Bohem tvým jest, kdožkoli činí toto“. Pro tento text je od jednoho kazatele uvedeno následující vysvětlení: „Toto nařízení nemá v  celé Bibli žádnou paralelu, tzn., není nikde blíže vysvětleno. Také zde platí zásada, že Bůh od věřících neočekává nic, co není jasné a nepodrobuje se to rozumně lidskému chápání“! Není to v  podstatě vychloubačnost? Jak můžeme po Bohu požadovat přesné vysvětlení, abychom ho poslušně vyplnili? Vysvětlil Bůh Abrahámovi, proč měl zabít svého syna jako oběť? Ne. Přes svá velká duševní muka ho poslechl a šel, aby v pokoře vyplnil poslušně

Boží příkaz. Abrahám šel, přestože tento příkaz Boží odporoval Jeho jinému příkazu „Nezabiješ“. Abrahám nedumal nad tím, jak to Bůh mohl myslet. On poslechl, protože znal hlas Boží. V  našem textu vysvětluje Bůh velmi dobře, proč ženy nemají nosit žádné mužské věci. Protože je mu to ohavností! I když si to nedokážeme představit, proč to Bůh tak pociťuje, je mu to jednoduše ohavností, zjevně to odporuje nebeským principům. Nemůžeme to jednoduše akceptovat? Nebylo by to výrazem lásky k Němu? Jakmile ale začneme diskutovat, jak to mohl Bůh myslet, otevíráme dveře tomu zlému. Podle lidského uvážení stupňujeme hřích do různých kategorií, od velkých po malé. Myslíme například, že nosit kalhoty nemůže být tak ohavný hřích jako homosexualita. (3M 18,22) Nebo jako ty ostudné zvyky Kananejských (3M 18,30), nebo dokonce modloslužba (5M 32,16), nebo požívaní nečistých pokrmů (3M 32,16). Potom jde naše smýšlení dál. Toto ohavné hřešení můžeme dnes všichni vespolek vědecky omluvit a zdravotními argumenty vysvětlit. A už není žádný důvod Božímu slovu věnovat svou víru. Jak se může náš milovaný a moudrý Bůh přitom cítit, když my takto s jeho dobře promyšlenými pokyny zacházíme? Není to pro něho bolestné, když musí přihlížet, jak otvíráme tomu zlému dveře? Jak to bylo s Adamem a Evou? Bůh řekl: „I zapověděl Hospodin Bůh člověku řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš. Ale ze  stromu vědění dobrého i zlého nikoli nejez, v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš“. (1M 2,16.17) Také zde nedává Bůh žádné vysvětlení, proč požití tohoto ovoce přináší s sebou smrt. Tím dalším je, že nemá být přijímáno nošení určitého oblečení. Existuje mnoho prací, které tuto tematiku dostatečně objasňují. Velice důležitý je pro mě odkaz, že právě oblečení je v Božím slově uvedeno jako příklad pro charakter. K  tomu bych vás chtěl závěrem bezpodmínečně ještě na něco upozornit. Bez komentáře vám vyjmenuji jednoduše několik příkladů: „Tehdy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svadebním“. (Mt 22,11) „I řekl jemu: Pane, ty víš. I řekl mi: To jsou ti, kteříž přišli z velikého soužení a umyli roucha svá a zbílili je v krvi Beránkově.“ (Zj 7,14) „Radímť, abys sobě nakoupil ode mne zlata ohněm zprubovaného, abys byl bohatý a v roucho bílé abys oblečen byl a neokazovala se hanba nahoty tvé. A očí svých pomaž kollyrium abys viděl“. (Zj 3,18) Člověče, kdo jsi, že si osobuješ právo uvádět Boha v pochybnost? „Neposkvrním smlouvy své, a toho, což vyšlo z úst mých, nezměním“. (Ž 89,35) D.R./E.Se

37

Krize

KRIZE – SELHÁNÍ VÍRY Ján Kováčik Slovo „krize“ není nové, uměle vytvořené slovo. Je to slovo staré, používané i v  minulosti. Ovšem v  poslední době je skloňováno ve všech pádech každodenního života. Je ho slyšet z  rozhlasu, TV, z  tisku, používají jej podnikatelé, politici, ale i prostí lidé. Proč? Krize totiž obrátila „vzhůru nohama“ vše, co bylo před jejím výskytem zdánlivě pevné. Krize se nemilosrdně „zakousla“ do všech odvětví lidské činnosti (finanční, stavební, turismus, zdravotnictví…) a zanechává za sebou jen zmatek, nejistotu, množství nezaměstnaných a nešťastných lidí. Působí podobně jako kůrovec na Šumavě, kterého nelze jen tak snadno zlikvidovat. Ano, krize způsobila náhlé selhání, kolaps všeho a nic před ní neuniklo. Vidíme to a pociťujeme každý den! Tuto krátkou zmínku o krizi ze současného života jsem použil jako „odrazový můstek“ k  zamyšlení o jiném druhu krize, jak je uvedeno v  záhlaví článku. Je to krize v  duch.životě – v  životě víry.Je mnohem nebezpečnější, než která v současnosti obchází celý svět! Víru, její stabilitu, nevybudujeme slyšením jednoho-dvou kázání (Ř 10,17), i když výjimky mohou být (král.komorník nebo strážný žaláře; Sk 8,35-37; 16,30-33). Víra je něco jako lampa. Aby svítila, je nutné stále doplňovat olej. Tak i víra, když se stále „nedobíjí“ doléváním živého Božího Slova, ochabuje, slábne a začne se chvět. Proto si ji musíme pečlivě hlídat! V  životě věřícího člověka může někdy dojít ke ztrátě víry, a to ve velice krátké době, „v momentě“ – tak nečekaně jako zástava srdečního svalu. Proto se nyní zamysleme nad některými biblickými (příp. nebibl.) příklady, kdy víra i velkých mužů víry ochabla. 1. ABRAHAM – DAVID – ELIÁŠ ABRAHAM Když Abraham bydlel ještě v bohaté Mezopotámii, promluvil jednoho dne k  němu Hospodin a řekl:

38

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

„Vyjdi ze země své, z  příbuznosti své a pojď do země, kterou ukáži tobě. (Sk 7,3) Ap. Pavel k tomu ještě dodává: „Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu.“ (Žd11,8) Nerozpakoval se, zda má jít nebo ne, opustit úžasné pohodlí, ani se neptal, proč má jít do země, o které ani nic neví. Ne, tak neuvažoval! Jak to dokázal? Odpověď dává Písmo: „Vírou Abraham poslechl Boží volání…“ (Žd11,8; B 21) Byla to živá, odvážná a konající víra! Neváhal a vydal se na stovky kilometrů dlouhou cestu. Písmo nemluví, kolik měl tehdy roků. Víme pouze to, že při „zdržení se“ v Aramejském Cháranu, kdy měl pokračovat v další cestě, mu bylo 75 roků. Tehdy ovšem ještě netušil, že Bůh mu přidá dalších 100 let! ( 1M 12,4; 1M 25,7) Když opustil Cháran, obdržel zaslíbení, že jeho potomci obdrží jako dědictví zemi, do které se ubírá. To znamenalo, že se mu narodí syn, kterého toužebně čekali. „Abraham přijal bez námitek zaslíbení, že mu bude dán syn, nečekal však na to, až Bůh splní své slovo, kdy a jak sám uzná za vhodné. Abraham však ve zkoušce neobstál.“ PP 100 Když od příslibu uplynulo 10 let, jeho manželka Sára vzala řešení do vlastních rukou. Problém řešili lidsky, a to porušením Božího zákona – mít potomky z otrokyně Agar. Abraham souhlasil (1M 16,3). Jejich víra se dostala do krize, jejíž následky přetrvávají až doposud, a to mezi potomky Agar, Palestinci a potomky Sáry, Izraelci! Z  příběhu vidíme, že i hrdina víry může selhat. Přesto jej ap.Pavel zahrnul do seznamu těch, kteří jsou nám vzorem víry! DAVID Přestože jméno tohoto muže není mezi hrdiny víry, ve skutečnosti jím byl! V době za krále Saula, kdy po téměř 6 týdnů filištínský obr Goliáš provokativně vyzýval k  souboji slovy: „Vyberte si někoho, ať

přijde sem ke mně...Vyzývám dnes izraelské šiky: Dejte mi někoho, kdo se mnou půjde na souboj!“ (2S 17,8.10; B21) „Jakmile Izraelci tohoto muže spatřili, všichni se před ním v hrozném strachu dali na útěk.“ (v.24) Nevím, kolik mužů čítala Saulova armáda, jistě i několik tisíc. Však žel, nenalezl se ani jeden odvážný, který by zvedl „hozenou rukavici“ – ale ani samotný král! Snad si všichni kladli otázku, podobnou ze Zjevení 13,4: „Kdo se mu vyrovná a kdo může s ním bojovat?“ V izraelském vojsku, po 40 dnů Goliášových výzev a rouhání se svatému Bohu vládlo napětí a strach z neřešitelného problému, dokud se tam neobjevil mladý pasák ovcí – David. Když zjistil, oč se jedná, nezaváhal a rozhodl se konat – bojovat s tím obrem. Snad si při tom vzpomněl na Enakovce, kteří nahnali strach deseti zvědům. Zatímco Davidova „výzbroj“ se skládala z  hole, praku a pěti kaménků, Goliáš byl ve svém železném opancéřování jako „tank“. Kromě toho nesl zbrojnoš jeho meč a kopí. Nastala chvíle napětí, když bojovníci vykročili proti sobě. Goliáš zlořečil a posmíval se Davidovi, který „ve víře hory přenášející“ Goliášovi řekl: „Ty jdeš ke mně s mečem a s kopím a s pavézou, ale já k tobě jdu ve jménu Hospodina zástupů, Boha vojsk Izraelských, kterému ses ty posmíval. Dnešního dne zavře tě Hospodin v ruku mou a zabiji tě...“ (1S 17,45.46) Když „nabil“ svoji „zbraň“ a vymrštil „náboj“, který, řízený Boží rukou, zasáhl Goliáše do čela, stalo se nikým neočekávané: obr se za rachotu železa, které bylo na něm, zřítil k zemi mrtvý! Po této úspěšné bojové akci si Saul vzal Davida k  sobě. Jenže král začal na něj žárlit kvůli písni, kterou zpívaly izraelské ženy: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce“. Snažil se ho několikrát zabít vymrštěným kopím. Z  toho důvodu, pro záchranu života, uprchl z  královského dvora a ukrýval se na nejrůznějších místech. Jelikož mu Saul byl se svým vojskem stále v patách, Davidova víra v  Boží pomoc začala slábnout, ochabovat a selhávat. Krize se vystupňovala až do takové míry, že dvakrát vyhledal azyl i u nepřátel Božího lidu, Filištínů a to přímo u krále Achise. Poprvé - aby zamaskoval, že on není ten, kdo porazil Goliáše – předstíral šílenství (1S 21,10-15) V druhém případě, když Achis táhl do války proti

Saulovi, ujišťoval David Achise, že bude bojovat na jeho straně, proti vlastnímu lidu. Hrozný slib! Nevím, jak by se z  této situace vysvobodil, nebýt filištínských knížat, která se postavila nejen proti Davidovi, neboť mu nedůvěřovala, ale i proti vlastnímu králi. Do nerozvážného slibu se zamotal nedostatek víry. Jak milostivý byl k  němu Bůh, který vyřešil tuto svízelnou situaci! (S 29,1-11) ELIÁŠ Pohleďme na výšiny víry u tohoto Božího služebníka, kdy jako jediný se na Karmelu postavil proti celonárodnímu odpadnutí od pravého Boha, které bylo vedeno celou armádou falešných proroků! Eliáš vyzval lid, aby nekulhal na obě strany – ať slouží buď Bálovi nebo Jahvemu, Bohu Izraele! Vyřešení problému se mělo uskutečnit na hoře Karmel, za přítomnosti krále, všeho lidu a falešných proroků. Existence pravého Boha se měla projevit nadpřirozeným zapálením oběti, bez založení ohně. Eliáš zde stál sám, byl však obklopen Božími anděly. Vzývat Bála upřednostnili kněží. Jenže přes všechno volání a skákání kolem oltáře se Bál v ohni nepřiznal! Všichni jeho vyznavači byli zklamaní. Pak přistoupil k  Božímu oltáři Eliáš. „Modlil se prostě a vroucně, žádal Boha, aby projevil svou nadřazenost nad Bálem... Sotva skončil svou modlitbu, vyšlehly z  nebe plameny ohně na opravený oltář, strávily oběť, vodu ve strouze, ba i kameny oltáře.“ PK 100 Bůh ukázal svoji nadřazenost nad Bálem, „což když uviděl všechen lid, padli na tvář svou a řekli: „Hospodin jest Bohem, Hospodin jest Bohem!“ (1Kr 18,29) Když se Jezábel dozvěděla, jaký osud stihl její proroky, Eliášovi vzkázala: „toto ať mi učiní Bohové a toto přidají, jestliže v  tuto hodinu zítra neučiním tobě, jako ty kterému z nich.“ (1Kr 19,2) Tato vyhrůžka ho v momentě připravila o víru. Už to nebyl ten Eliáš, který plný víry a moci Ducha stál pevně jako skála, důvěřujíc svému Bohu. Jelikož nyní jeho víra selhala, utíkal a utíkal, aby byl co nejdále od smrtící ruky Jezábel. Je zajímavé, že před smrtí, kterou hrozila Jezábel, zde pod jalovcem prosil Hospodina, aby mu život odňal. Důvod? „Nejsem lepší otců svých.“ Takový je člověk! Když se dostaví krize a naše víra se začne chvět jako třtina ve větru, zůstaneme bezradní. Bůh však svého věrného služebníka

39

Krize neopustil! Jeho prosbě nevyhověl, ale ve chvíli jeho hrozné malomyslnosti poslal k němu anděla nejen s jídlem, ale i s potěšením. Všichni tři zmínění mužové jsou nám příkladem víry, když se tato jejich víra „dotýkala až hvězd“, ale i výstrahou, když klesli až na dno beznaděje! 2. JAN KŘTITEL Můžeme ho právem považovat za druhého Eliáše, a to dle výroku anděla, zvěstujícího jeho narození (Lk 1,13-17) Gabriel nejen oznámil jeho narození, ale zmínil se i o jeho přednostech a poslání: „Bude veliký před tváří Páně – bude plný Ducha svatého – mnohé ze synů Izraele obrátí ku Pánu Bohu jejich – předejde před obličejem Jeho v duchu a v moci Eliášově...“ Jan byl velice pokorným mužem. Nepřivlastnil si nic, co mu jiní připisovali, co mu nepatřilo. Na otázku, zda není Eliášem, pokorně odpověděl: Ne, nejsem, jsem pouze „hlas volajícího na poušti“. Mým posláním je „připravit cestu Páně.“ Plním to, co pověděl Izaiáš. (J 1,21-23) Jan byl ve službách Krále vesmíru, a to „na plný úvazek“. Bůh si ho vyvolil ke křtu svého Syna. Přestože byli příbuzní, nepoznal Ho a nikdy se s  Ním nesetkal. Jak Ho tedy pozná v  zástupu, přicházejícímu ke křtu? „Jan Křtitel čekal ve víře, že se vše vyjasní v době, kterou Bůh uzná za vhodnou. Dostalo se mu zjevení, že Mesiáš ho Vyhledá, aby přijal křest z jeho rukou, a že přitom bude dáno znamení o Jeho Božské povaze. To mu umožní, aby Mesiáše představil lidu...“ (Touha věků 66) Čas v  Božím plánu se dostavil. Ježíš přichází k Jordánu, a když Ho Jan v zástupu spatřil, zvolal: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“ (Jan 1,29) Držet těsně Ježíše u sebe a ponořit Ho v  Jordánu byla úžasná přednost! Jan byl úžasným mužem víry, Přesto, že tomu tak bylo, ve vězení satan začal jeho víru nahlodávat. Jeho víra začala postupně ochabovat. Zkušenost od Jordánu začala blednout. Nedivme se, nevěděl, co ho čeká. „On se však nevzdal své víry v Krista... Rozhodl se, že se dotáže přímo Ježíše.“ Proto poslal k němu dva ze svých učedníků s otázkou: „Jsi Ty ten, který má přijíti, nebo máme čekat jiného?“ (Touha věků 145) „Spasitel hned neodpověděl na otázku učedníků.

40

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Když tak stáli v údivu nad Jeho mlčením, přicházeli k  Ježíši nemocní a sužovaní, aby je uzdravil. Slepí...nemocní...se tlačili do blízkosti Ježíšovy.“ (Touha věků 145) Janovi učedníci byli svědky toho, co viděli a slyšeli. Když byli plní dojmů, řekl jim Ježíš, aby se vrátili a vyprávěli Janovi, čeho byli svědky. To, co se od nich dozvěděl, posílilo jeho víru, že Ten, kterého křtil, je skutečně zaslíbeným Mesiášem. 3. KRIZE VÍRY A CÍRKEV Může krize víry napadnout i církev? To je těžká otázka! Může, a vyplývá to i z  poselství sedmi sborům (Zj1+2 kap.) a) Pronásledování křesťanů zahájil Nero a v jeho praktikách postupovali i další císaři. Poslední nejkrutější předpovězené ve Zj 2,10 trvající 10 let bylo za Diokleciána, vládnoucího v letech 284-305. Nepochybuji, že křesťané za tu dobu byli značně unaveni. Neměli klid a žádnou jistotu, zda některý den není jejich dnem posledním. Proto jim dal Bůh „odpočinutí“. Jenže tento „oddech“ využil ve svůj prospěch i satan, když se císařem stal Konstantin. Změnil taktiku z  politických důvodů. Nepronásledoval. Mohli opustit své úkryty. Konstantin povýšil křesťanské náboženství na státní a zrovnoprávnil s  pohanským. Postupně jim však začal odnímat SOBOTU, kterou doposud světili, a nahrazoval ji dnem Slunce, nedělí. Byl to první Nedělní zákon! Většina křesťanů, v čele s  biskupem Silvestrem, se podřídila nedělnímu zákonu. Víra ve věčně platnou sobotu zkolabovala. Materiální blaho a strach z  dalšího pronásledování způsobily duchovní úpadek. Tím, že se církev Smyrnenská stala církví uznanou, změnila se na Pergamenskou, která postupně začala pronásledovat věrné křesťany, kteří „nepostoupili po množství“ v odpadnutí, když se církev nevzpamatuje! b) I v dalších údobích měla církev své výšiny víry ale i pády. Podívejme se do „zpětného zrcátka“, jak se krize víry projevila v  minulosti u nás, případně, jak jsme na tom v současnosti. V  bývalém Československu, za vlády komunismu, neměli jsme to se sobotou

jednoduché nejen v  práci, ale zvláště v  sobotní docházce do školy. Rodiče, kteří své děti do školy v sobotu neposílali, museli platit vysoké pokuty a děti dostávaly zhoršenou známku z chování! Na kazatele byl vyvíjen nátlak, aby přesvědčili rodiče o podřízení se státním zákonům. Kazatelé, kteří sami své děti v  sobotu do školy neposílali, byli potrestáni odnětím kazatelského souhlasu. Mnohé sbory zůstaly bez kazatelů. Tlak se zvyšoval a nad církví visel „Damoklův meč“; „když se nepodřídíte, činnost církve bude zastavena!“ Co dělat? Jak „zachránit“ církev? Vedení církve 20. února 1958 svým oběžníkem vyzvalo podřídit se státnímu zákonu. Byly zde dva zákony: státní a Boží! Který v dané situaci poslechnout? Krize vyvrcholila tím, že většina se podřídila zákonu státnímu a zůstala menšina, která se podřídila Zákonu Božímu! c) A jak jsme na tom v  současnosti? Je naše víra vírou našich otců? Je to „ta stará víra“? Při práci na tomto článku jsem si vzpomněl na schéma výkladu sedmi církví, na kterém u každého sboru je kromě jiného i jeho charakteristika. U laodicejské církve je uvedeno: „Ke světu se uchylující a se světem se spojující.“ Hrozná a nebezpečná diagnóza! Členové sboru chtějí žít podle způsobu světa, jenže „na dvou židlích“ sedět nelze. Když nepřijmeme Ježíšovu nabídku, „vyplivne nás z úst svých.“ A dále? Proč se jako církev posouváme stále blíže k  ekumenizmu, který postupně pohltil už mnohé církve? A proč některé sbory každým rokem v  lednu mají aktivní účast na aliančních modlitbách za „jednotu“ křesťanů? Tam není taktéž naše místo! Utíkejme z  těchto nepřítelem nastavených pastí co nejrychleji pryč! Chceme je „evangelizovat“? To se nemůže stát! Pravdou může být opak! JAK Z KRIZE VEN? „Tázala jsem se anděla, proč v Izraeli není víra a síla. On pravil: „Velmi brzy se přestáváte držet ramene Páně. Vysílejte své prosby vzhůru k  trůnu a setrvejte v  silné víře..“ EW 73

ČISTÉ RUCE A ČISTÉ SRDCE Je ještě mnoho těch, kteří pravdu kážou, ale jen málo je jich touto pravdou posvěceno. Zbožnost a spravedlnost nejsou uváděny v  praktický život a Pán je tím zneuctěn. Jelikož slabá lidská povaha nemá živého spojení s Bohem, nemá ani síly k odpírání pokušení a nebude ji mít dříve, pokud Boží moc, působící obrácení, cele nezaujme duši. Blížíme se soudu a všichni, kdož nesou světu výstražné poselství, musí mít čisté ruce a srdce. Musí mít živé spojení s  Bohem. Jejich myšlenky musí být čisté a svaté, duše neposkvrněné – tělo, duše a duch musí být čistou a svatou obětí Bohu, jinak ji nepřijme. Nedávný hrozný rozmach zlého je jedním z  největších důkazů, že konec je blízký. Satan obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by sežral a když mužové a ženy budou nalezeni jako smilníci přesto, že jim v  této nebezpečné době září jasné světlo, obávám se, že je Bůh navždy odloučí od díla.

Síla pro křesťanský závod Abychom mohli prokazovat dokonalou službu, musíme mít jasnou představu o Jeho vůli. To nás nutí jíst pouze zdravá jídla, připravena jednoduchým způsobem, abychom neuškodili jemným nervům svého mozku a mohli si uvědomovat hodnotu Kristovy oběti a nesmírnou cenu Jeho očišťující krve. Jestliže se dokáží přinutit ve věcech ke zdrženlivosti pro tak světskou odměnu za své snažení jako je vavřínový věnec a pomíjivá koruna, oč více by tak měli činit ti, kdož prohlašují, že usilují nejen o „neporušitelnou“ korunu nesmrtelné slávy, ale i o život, jež bude trvat tak dlouho jako Boží trůn, bohatství, jež jsou věčná, pocty, jež jsou nezničitelné a nepomíjivé břímě slávy. Věčný život stojí za celoživotní, vytrvalé a neúnavné úsilí. (OHC 29. říjen )

41

Vojenský kaplan

VOJENSKÝ KAPLAN Služba ve vojsku byla pro členy naší církve vždy nemilou záležitostí. Od dávných dob se vedoucí naší církve snažili na patřičných úřadech státní moci získat přijatelný způsob služby našich členů v  armádě. Šlo zejména o uvolnění z  řadových služeb v  sobotní den. Toho však nikdy nedosáhli. V padesátých letech vznikly jednotky se zvláštním posláním, za kterých byla služba na neurčitou dobu. Do těchto jednotek byli také povoláváni branci různého náboženského přesvědčení, včetně adventistů sedmého dne. Místo pušek dostali do rukou krompáč a lopatu, což nebylo až tak špatné. Jenže jakékoliv náboženské projevy nebyly přípustné. Každý voják mohl vznést jakýkoliv požadavek k  posouzení, ale ne na volnou sobotu. Kdo setrval na zásadě v sobotu nepracovat, byl vystaven neblahým následkům. Soudní procesy, věznice, pracovní komanda nevyjímaje, ani Jáchymovské doly a kamenolomy. To byly prostředky, které měly dosáhnout změny myšlení, aby se z  věřících stali nevěrci, kteří by přijali světový názor, odpovídající současné době. Dnes se poměry natolik změnily, že mládenci nemusí rukovat na vojnu, mimo těch, kteří tam nastoupí dobrovolně. Lze to považovat za úspěch nynější doby. Je možné, že by nastala doba, o které píše prorok Izaiáš ve své druhé kapitole ve verši třetím? „…I zkují meče své v motyky, a oštípy své v srpy. Nepozdvihne národ proti národu meče, a nebudou se více učiti boji.“

42

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Zatím lidstvo nedospělo do tohoto stavu, a jak se ukazuje, zdaleka tomu tak není. Válečný průmysl pracuje na plné obrátky a zbraně jsou stále více a více dokonalejší, aby měly ještě větší ničící sílu. Jak se zdá, dějiny se nezastavily, ale jdou dále. Aby se tento trend změnil nebo zastavil, muselo by dojít ke změně lidského smýšlení. Základ pro změnu tohoto směru je obsažen v  Bibli. Nevím, jaký je posun v  dnešní armádě, zda je vedena k  pravé mírumilovnosti. Nevím, co hlásají duchovní, jmenovitě kaplani, dnešním vojákům, obzvláště když mají poslání hlásat celé evangelium. Pravda Boží - to není ohebný proutek, který se dá ohýbat na všechny strany. Zítra může být všechno jinak. Za druhé světové války mluvily zbraně, které nesly stopy požehnání duchovních. Jakoby právem pak nechali razit na kovové části svých opasků slova: „Gott mit uns“. (Bůh s námi). Jak rychle se na tuto tragédii zapomíná. Mám hluboký dojem, že kdyby se dnešní branné moci hlásala pravda, vyřčená Božími ústy, a vzalo se poučení z Ježíšových činů, pak by tito duchovní brzy museli armádu opustit. Nechejme tedy pravdu zvítězit.

SEBEOVLÁDÁNÍ Ovoce Ducha Don Hooser 24. zimní olympijské hry se konaly v únoru 2010 v  kanadském Vancoveru (Britská Kolumbie). Sportovci v  době přípravy mezi sebou tvrdě soupeřili o účast na hrách a jejich příprava byla stále intenzivnější, neboť věděli, že čas her je velice blízko! Věděli, že být v některém sportu nejlepším, znamená trénovat i několik roků. Pavel přirovnal život   k běhu. Napsal: „Copak nevíte, že všichni závodníci běží, ale jen jeden zvítězí a získá odměnu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý závodník má přísnou sebekázeň, oni to dělají pro věnec, který zvadne, my ale pro ten, který nezvadne. Takto tedy běžím, ne jako bych neměl cíl; takto bojuji, ne jako bych rozrážel jen vzduch, raději své tělo tužím (kázním, zotročuji), abych snad, když kážu jiným, sám nebyl vyřazen“ (1K 9,24-27; B21) V největším ze všech závodů, v běhu o věčný život, vítězem může být každý. Naštěstí, zde nemusí být soupeření! Ve skutečnosti můžeme druhé povzbuzovat a pomáhat si! Pavel ovšem řekl: „běžte tak“ – jako běží olympijští závodníci po zlaté medaile. Ti z nás, kteří touží po „věčné ceně“, měli by si položit několik otázek: - - - - - -

Jsem horlivým a nadšeným olympijským závodníkem? Studuji Písmo tak oddaně, jako sportovci věnuji čas k  tomu, aby co nejlépe vynikli ve své disciplíně? Jsem pohotový vyhledávat radu (modlitbou a studiem Písma) u svého Učitele? Jsem zaměřený na svůj dlouhodobý cíl? Jsem ochotný přinášet oběti pro dosažení svého cíle? Jsem rozhodnutý snášet utrpení a nikdy nereptat? (Mt 24,11)

Pravděpodobně nemůžeme říci ANO na všechny uvedené otázky každý den. Je pravdou, že se však

musíme ubírat tímto směrem. To vyžaduje podřídit své životy – poslednímu požadavku mezi „ovocem Ducha“. Sebeovládání – poslední, ne však nejmenší Pavel předkládá devět božských ctností, představovaných v ovocí Ducha svatého – vnitřního i zevního účinku Ducha, přebývajícího v  nás. Jsou to: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, místnost (tichost) a sebeovládání. (Ga 5,22.23; B21; různé překlady používají jiná slova) V  jak ostrém protikladu jsou tyto ctnosti oproti jednání hříšné lidské přirozenosti, o kterých se Pavel zmiňuje v předcházejících verších? Je uvedené pořadí devíti božských ctností důležité? Láska, prvá v  pořadí, je jistě velice důležitá (1K 13,1.2.13). Je sebeovládání, uvedeno jako poslední, méně důležité? Naopak, sebeovládání je nesmírně a životně důležité! Pavel klade na stejnou úroveň „spravedlnost a sebeovládání“ (Sk 24,25) K  ovládání jazyka potřebujeme velkou dávku sebeovládání (Jk 1,26.32) O lásce a sebeovládání se Pavel snad domníval, že jsou jako dvě pevné odkládací desky, mezi kterými je uložena kolekce ovoce Ducha. Je jasné, že těchto 9 ctností vzájemně spolupracuje a podporují se. Zamysleme se nad sebeovládáním, které je v  opozici popudlivosti. Mnozí lidé jsou ovládáni pocity a nejsou schopni kontrolovat svůj hněv. Někteří dospělí mají doposud vznětlivou povahu. Nejlepší způsob k sebeovládání může být únik Všichni čelíme hříšným pokušením – po celý život. Když na nás útočí pokušení, musíme se snažit, pokud je to možné, vzdálit se z  jeho dosahu – utéct! I když si myslíte, že se dostatečně ovládáte,

43

Sebeovládání zbytečně neriskujte! Pouvažujte nad některými radami, týkajícími se útěku: „Utíkej před neznámým, „utíkej“ před sexuální nemravností (jak to doslovně učinil Josef; (1M 39,12) „utíkej“ před modlářstvím, „utíkej“ z  dosahu všeho zla, „utíkej“ před mladičkou žádostivostí (J 10,5; 1K 6,18; 10,14; 1Tm 6,10.11; 2Tm 2,22) U Sebeovládání (angl. self-control = kontrola nad sebou) se potřebujeme nejen plně vyhnout zlému, ale někdy i nad dobrými věcmi. Přísloví 25,16 varuje: „Najdeš-li med, jez ho s  mírou; jinak se přesytíš a zvrátiš jej“ (Př 25,16;B21). Lidem často chybí sebeovládání říci si dost v pravý čas. Přejídají se, opíjejí se, nadměrně utrácejí a jsou příliš nestřídmí v  mnoha věcech. Musíme ovládat svoji chuť. Svoji chuť musíme mít pod kontrolou a ne aby ona vládla nad námi! Nestřídmost může způsobit i otravu a případně i závislost. V obou je člověk mimo kontrolu. Sebeovládání často znamená klást odpor sexuálním pokušením, námětu, o kterém se Bible často zmiňuje. Žel že zásady mravností a skromnosti jsou v  tomto směru kolem nás pošlapávány! Sexuální hříchy jsou zvlášť škodlivé – psychicky, fyzicky, citově i duchovně (1K 6,13-20) Pro smyslnost, dokonce i elegantně vyhlížející lidé, konají nemravné věci. Myslím na mnohé prominentní lidi, kteří byli přichyceni, jak podvádí své manželky (ale i opačně). Ona snad „vládnou“ nad mnohými lidmi, ale nejsou schopni vládnout nad vlastními životy. Obchodní záležitosti spravují bezúhonně, pro své potěšení, přesto však zahynou.

do určité míry zodpovědné za hřích mužů v jejich srdcích. Když žena odhaluje části svého těla, které může vidět pouze její manžel, jiní mohou být provokováni a sváděni. Poznámka překladatele: „Když jsem u překladu přišel k tomuto místu, vzpomněl jsem si na šest tisíc let starou událost, která se stala ještě v  rajském Edenu. V  Bibli se dočteme, že když Adam s  Evou byli stvořeni, stvořeni byli „nazí“ a nestyděli se.“ (1M 2,25) Když jim pak hřích „otevřel oči“ – „zjistili, že jsou nazí“. Proto se „zaoblékli“ do vlastnoručně zhotovených zástěrek z  fíkového listí (3,7). Proč jim nevadila nahota, dokud neměli oči hříchem otevřené? Do té doby bylo jejich myšlení čisté a svaté. Když je pak hřích obnažil, připravil je nejen o světelný oděv /PP 57/, ale poskvrnil i jejich mysl. Přesto co se stalo, si uvědomili, že v takovém stavu nemohou být ani jeden před druhým, ani ukázat se před zrakem Božím a svatých andělů. Proto to fikové přikrytí jejich nahoty. Dovedeme si vůbec představit ten hrozný strach, který se jich zmocnil, vyjádřený v Adamových slovech: „Bál jsem se, že jsem nahý!“ Od této tragické příhody, až doposud, hřích poznamenal lidstvo do takové míry, že mnohé ženy stále více a vyzývavě odhalují své hříšné tělo a vůbec se za svoji necudnost nestydí. Žel, že i věřící ženy mají k tomu sklon! Proto ap. Pavel napsal tato slova: „Pokud jde o ženy, ať se zdobí upraveným oděvem, cudně a rozumně jak sluší na ženy, které se hlásí ke zbožnosti“ (1T 2,9.10; B21). Jak to řešíš Ty? Ovšem nezapomeň, že necudnost má co činit se „sedmičkou z Dakalogu!)

Ježíš a apoštolé objasnili, že Bůh nás činí zodpovědné dokonce za každou hříšnou myšlenku i za hříšný čin. Musíme vyhlásit duchovní válku, „přivádět každou myšlenku k  poslušnosti“ (2K 10,4.5)

Ženy, „mějte se na pozoru, neklaďte kámen úrazu, aby váš bratr neklopýtl a nepadl vaší vinou“ (Ř 14,13; Slovo na cestu).

Ježíš řekl: „Každý kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil v srdci svém“ (Petrů; Mt 5,28). Měli bychom se řídit Jobovým příkladem, který řekl: „Smlouvu jsem učinil s očima svýma, že se nebudu žádostivě dívat po dívkách“ (Jb 31,1; angl. př. N.I.V.).

Řecké slovo přeložené jako „sebeovládání“ egkrakteia, pochází ze dvou řeckých slov – en a kratos. En znamená „v“ a kratos „síla“ nebo „moc“. Ze slova „kratos“ máme slovo jako „demokracie“ (moc nebo vláda lidu) a „teokracie“ (vláda Boží).

A ženy potřebují pochopit, jak snadně mohou být

44

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Je síla vůle všemocná? (spolehlivá)

Z  těchto řeckých kořenů vidíme, že egkrakteia především znamená vnitřní sílu. Ovšem čí moc?

Dokonce i lidé bez přímého Božího řízení mají poměrně silný charakter. Jejich dobrý zvyk může být výsledkem dobré výchovy, včetně moudrostí získané zkušenosti – případně kombinací s  vrozenou rozhodností. Toto ovšem nesmíme smíchat s mýlným tvrzením New Age, že každý má hluboko v  sobě zásobník čestné moci, čekající na „zavolání“. Pavel jasně řekl, že „tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu“ (Ř 8,7; B 21). To znamená, že normální lidská mysl sama o sobě není schopná plného podřízení se zákonu Božímu. Z toho důvodu potřebujeme „sílu uvnitř“, která přichází od Boha! Ježíš řekl: „Duch zajisté hotov jest, ale tělo je slabé. (Mt 26,41) Příklad: Jedenáct Ježíšových učedníků zamýšlelo setrvat s  Ním, ovšem když okolnosti naháněly hrůzu, všichni Ho opustili (v.56) Proto „sebeovládání“ může poněkud zklamat. Účinné sebeovládání není nakonec schopno samo sebe ovládat. Abychom měli skutečnou a účinnou kontrolu nad svými životy, potřebujeme, aby nás ovládala Boží moc! „Moc z výsosti“ Než se Ježíš vrátil do nebe, řekl svým učedníkům: „Obdržíte moc, když svatý Duch sestoupí na vás“ (Sk 1,8; angl. překl.) A Lukáš 24,49 dodává, že učedníci měli čekat v Jeruzalémě, dokud nebudou oblečení „mocí z výsosti“. Skutečně, po deseti dnech, když se 120 Ježíšových následovníků shromáždilo k  výroční slavnosti Letnic (Pentecost), „náhle byli všichni naplněni Duchem svatým“ a Boží moc se mimořádně projevila (Sk 2,1-4). Shromáždil se také veliký zástup lidu a Petr vysvětlil, co mají dělat, aby obdrželi Ducha svatého: Čiňte pokání a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpouštěny hříchy. I vy přijměte dar Ducha svatého“ Jaká jsou požehnání z daru Ducha svatého? Mnohá, ovšem hlavním je, že uschopňuje chápat duchovní věci – vniknout do hlubin Psíma (1K 2,9-11). Pak když máme duchovní „poznání“, musíme k  němu připojit sebeovládání (2Pt 1,5-8). Jinak řečeno, Duch svatý přidá k  charakteru moc použít a žít

podle získaného poznání. A když jsme tím měněni, můžeme stále zřetelněji pozorovat účinek, tj. působení „ovoce“ Ducha svatého v nás. Cíl učednické ukázněnosti Jaké poslání má rodičovská disciplina? Měla by vést děti cvičit se v  ukázněnosti. Sebeovládání se postupně stává dobrým návykem, který je pro život velice cenný. Ježíš si přeje, abychom byli Jeho učedníky. Řekl: „Jestli vy zůstanete v řeči mé, právě učedníci moji budete“ (J 8,31). Učednictví tedy vyžaduje učit se sebekázní skrze poslušnost. V  tom je velká odměna! Rozhodněte se následovat Krista a být Jeho učedníky! Ježíš taktéž řekl: Kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mne“ (L 8,23; Petrů). Velice často potřebujeme říci NE svým sobeckým touhám, abychom Boží vůli mohli říci ANO. Boží vůle neodnímá člověku svobodnou, nebo jen svobodu? do svého života, bude vás posílat, „abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí“ (Fil 2,13; B 21) Dvě přísloví ukazují na silný kontrast mezi těmi, co se neovládají a těmi, co se ovládají. Prvé zní: „Jako město mající rozbořené zdi je muž, který se neovládá“ (Př 25,28; NIV). Je bezbranný a předurčený k porážce. Druhé zní: „Je lepší být trpělivý než velký silák. Je lepší se ovládat než města dobývat“ (Př 16,32; B21) Jiný překlad: „Je lepší mít kontrolu nad sebou, než vládnout nad mnoha městy“ (GNB). Jistě, největším vašim nepřítelem jste vy. S  Boží pomoci však můžete nepřítele porazit. Abychom mohli vládnout s Kristem v Jeho království, předtím musíme vládnout sami nad sebou! „Kdo vítězí, dám mu usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl jsem se svým Otcem na jeho trůnu“ (Zj 3,21; B21) The Goos News, September-October2009 , volně přel. J/Kov

45

Pro ženy i muže

Co si mohu vzít na sebe? Zadáno pro ženy i muže! „Není nic špatného na tom, oblékat se moderně, pokud to samozřejmě není v  rozporu s  biblickými měřítky. Dá se sehnat spousta věcí, které vypadají dobře a jsou vhodné.“ Derrik „V dospívání jsem chtěla být nezávislá. Neměla jsem ráda, když mi někdo do oblíkání mluvil. Pak jsem si ale uvědomila, že mě druzí neberou tak vážně, jak bych si přála. Změnilo se to, až když jsem začala brát v úvahu názor rodičů a těch, kdo byli starší než já.“ Megan „Když vidím holky, moje mínění o nich klesá. Když ale vidím někoho, kdo je oblečený slušně a hezky, říkám si, že takhle bych chtěla na druhé působit taky.“ Nataleine Uvažuj o biblických zásadách V  Bibli se o oblékání píše překvapivě málo. Všechny biblické zásady, které se tohoto námětu přímo týkají, bys přečetla jen za pár minut. Přesto i za tak krátkou dobu můžeš najít spolehlivé a užitečné rady. Například: --Bible ženám radí, aby se oblékaly „se skromností a zdravou mysli“ (1T 2,9.10). Už samotné slovo „skromnost“ tě možná trochu vyděsí. „To mám chodit v pytli od brambor?“ říkáš si. To určitě ne. Skromnost projevíš takovým způsobem oblékání, ze kterého bude vidět, že máš sebeúctu a bereš ohled na pocity druhých (2K 6,3). A takovému měřítku odpovídají různé typy oblečení. „Není to vždy jednoduché.“ Říká 23letá Danielle, ale můžeš se oblékat moderně, aniž bys při tom zacházela do extrémů.“ --Bible říká, že bychom se neměli tolik zaměřovat na vzhled, ale spíše na „utajeného člověka srdce“ („Spíše se má krášlit srdce, ozdobami nepomíjejícími...“; Petrů) --Když se v  tom, co si na sebe oblékneš, nebude odrážet skromnost, možná tím na sebe na okamžik upoutáš pozornost, ale svoji vnitřní krásou si získáš trvalou úctu dospělých i svých vrstevníků. Vrstevníků? Ano, i jim můžeš připadat trapně, když se někdo obléká vyzývavě. „Když vidím, jak se ženy tím, co nosí, mužům vyloženě podbízejí, je mi z  toho nanic,“ vyjadřuje se 16letá Brittany. S tím souhlasí i Kay. O své bývalé kamarádce říká: „Oblíkala se tak, že měla všude na sobě jakoby napsáno: „dívejte se na mě“. Chtěla, aby si ji kluci všímali, a byla ochotná se kvůli tomu navléknout do toho nejvýstřednějšího, co našla.“ Neoblékej se vyzývavě, protože by to vypadalo, že jsi zoufalá a zaměřená sama na sebe. Taky by tě kvůli tomu mohl někdo obtěžovat, nebo ještě něco horšího. Slušným oblečením naopak svůj vzhled vylepšíš a ukážeš svoje dobré vlastnosti.

46

Z RÁJE DO RÁJE 5 2010

Když si zkoušíš nějaké oblečení, nezůstaň jen u toho, co vidíš v  zrcadle. Zdánlivě slušné oblečení může lecco odhalit, když se posadíš nebo když se pro něco sehneš. Jestliže je to možné, nech si poradit od jednoho z  rodičů nebo od kamarádky, která má dobrý úsudek. (Převzato z Probuďte se“ Listopad 2009)

ŠPERKY Z POHLEDU BIBLE KOLIK JICH MOHU NOSIT? Doug Batchelor Je možné šperky ospravedlnit? Ti, kdo se snaží nošení ospravedlnit, obyčejně používají biblické příběhy, které mluví o Božích dětech, že se zdobily zlatem, stříbrem a dalšími klenoty. Písmo ovšem nekomentuje skutečnost, že Josef nosil prsten a „zlatý řetěz“ (1M 41,42), že Saul nosil „záponu“ (2S 1,10), že Mardocheus přijal prsten od Ahasvera (Est 8,2) a král Balsazar oblékl Daniela do šarlatu a „vložil na jeho krk zlatý řetěz“ (Da 5,29). Pamatujme ovšem na skutečnost, že když se v  biblických dobách děly takové zavrženíhodné věci, že Bůh s tím nesouhlasil. Písmo tyto výstřelky v  Božím lidu, včetně jejich poklesků, pouze zaznamenává! Noe pil víno a opil se (1M 9,20.21), Lot se dopustil krvesmilství se svými dcerami (1M 19,30-38), Juda se „vyspal“ s  domnělou prostitutkou (1M 38,12-26). Nemůžeme se domnívat, že Bůh tyto odporné činy toleroval jen proto, že Bible o nich mluví! Na straně druhé, Písmo jasně zavrhuje alkohol, krvesmilství, prostituci, ale i šperky... K  ospravedlnění šperků bývá často zneužíván i příběh o marnotratném synu. Jelikož otec „vložil prsten na jeho ruku“, někteří se domnívají, že si Bůh přeje, abychom šperky nosili i my. Zřejmě, jak lze vidět, toto podobenství nevybízí věřící k  ozdobování se prsteny. Kromě toho prsten, který dal otec svému synu, se v mnohém podobal pečetnímu prstenu. A je zvláštní, že synovi, který promrhal své bohatství, otec odevzdal pečetní prsten, rodinnou „spořitelní knížku“, ze které mohl svobodně čerpat. V  minulosti se pečetní prsteny používaly na úředních dokumentech namísto podpisu (Est 3, 10-12), něco, jako se dnes používá „elektronický podpis“. Proč být kamenem úrazu? Mnozí, kteří se ozdobují, činí tak z  nedostatku

zdravého sebevědomí. Doufají, že když se ošperkují, získají větší sebevědomí. Tito lidé si myslí, že pokud jeden šperk je přijatelný, pak čím více šperků, tím lépe. Nyní důležitá otázka: Pokud je vhodné pro ženy nosit náušnice, proč by je nemohli nosit i muži? Když jeden prsten nebo náušnice je „okay“, proč ne i tři nebo čtyři? Když se člen může ošperkovat, proč by tak nemohl učinit i kazatel (především jeho žena a děti)? Když může být kroužek na uchu, proč by nebylo vhodné propíchnout (navléknout) nosem nějakou kost? Snad jste si už všimli současné moderní posedlosti - propichování těla - tzv. „piercing“! Lze spatřit čtyři kroužky na jednom uchu, případně dva v  nose, spojené řetízkem. Lidé si propichují svá těla na různých místech jen proto, aby se mohli okroužkovat na obočí, pupku, jazyku, i na takových místech, o kterých v křesťanských publikacích je lépe pomlčet. Proč chce být křesťan kamenem úrazu jiným a podporovat trend nošením různých ozdob? To vše je k  ničemu, zvláště pro ty, kdo se připravují na setkání s  Ježíšem! Když Ezechiel mluví o lidech doby konce, říká: „Stříbro své po ulicích rozházejí.“ (7,19)

neměly utrácet na parádu z  drahokamů a zlata, případně z bižuterie. Když přijde Ježíš, to vše shoří! Ve Skutcích 17,30 čteme: „Neboť časy neznámosti (nevědomosti) přehlížeje Bůh, již nyní zvěstuje lidem všechněm všudy, aby pokání činili.“ V současnosti žijeme v době těsně před příchodem Páně, v čase, kdy se koná soud nad církví. „Nebo je čas, aby se začal soud od domu Božího.“ (1Pt 4,17) Na ilustraci soudního procesu dal Bůh svému lidu Den smíření...Byl to velice závažný den. K přípravě na něj spočívalo osobní sebezkušování: „Nebo den očišťování jest, k  očišťování vás před Hospodinem Bohem vaším. A všeliká duše, kteráž by neponižovala se toho dne, vyhlazena bude z lidu svého.“ (3M 23.28.29) V  den smíření velekněz, který běžně měl na sobě vestu s  drahokamy a jemný oděv, symbolizující slávu nebes, vyměnil za jednoduchost (skromnost). Jako se měl Izrael očistit a změnit své oblečení, podobně se máme zařídit i my, žijící v den soudu. Očistit svá srdce a oddělit se od všeho světáctví (pohanství). Svatební prsteny Někdo se může nad uvedenou otázkou podivit. V Písmu totiž nelze najít žádnou podporu pro tyto prsteny! Bible nemluví, že některé jsou vhodné, jiné ne. Ona je jednoduše řadí na dlouhý seznam šperků a ozdobných částí oděvu. Nošení svatebních prstenů je, přesně řečeno, tradicí, mající své kořeny v  pohanství. Mnohé církve ji převzaly a „pokřtily“. Kardinál Henry Neuman poukazuje, že svatební prsteny, včetně jiných pohanských zvyků, pronikly do křesťanství církevními kompromisy: „Budování chrámů, pojmenovaných podle světců, příležitostně vyzdobovaných ratolestmi stromů, kadidelnice, lampy, svíčky, svěcená voda, různé svátky, procesí, žehnání polím, kněžská roucha (ornáty), tonzura (vyholený kruh temena hlavy kněží a mnichů) svatební prsteny, obracení se k východu (Slunce), sochy, obrazy..., to vše pochází z pohanství a církev je svým přijetím posvětila.“

Cudnost a skromnost Původní účel odívání u našich prarodičů spočíval v  tom, aby přikryl jejich nahotu. Tehdy Adam s  Evou neuvažovali o tom, jak by mohli šperky zdůraznit své fíkové zástěrky, případně oděv, který jim zhotovil Bůh. Oděv obdrželi z důvodu cudnosti a současně je chránil před rozmary počasí. Jednou vloží Bůh zlaté koruny vítězství na hlavy vítězů, kteří je pak složí u nohou „Sedícího na trůnu.“ (Zj 4,10) Věnujme nyní pozornost tomu, co o špercích a bláznivém odívání ukázal Bůh proroku Izaiášovi: „Kromě toho mluví Hospodin: Protože dcery Sionské jsou domýšlivé (pyšné), a chodí s vytaženým krkem, hledí smyslně (svůdně), dělají drobné krůčky a natřásají se. V ten den odejme Pán jejich parádivost: kotníčkové kroužky se zvonečky, šátečky a korunky, přívěsky, náramky a závojíčky, čelenky, ozdoby nohou a přikrývky hlavy, parfémy, šarm (půvab) i prsteny, nosní šperky, slavnostní roucha, pláště přehozy, váčky (na šperky a líčidla) i jemné lněné prádlo.“ (Iz 3,16-23; NKJV). Žena v  biblické symbolice představuje církev. V tomto případě byly ženy přísně, pro jejich pýchu, odsouzeny. Pýcha má totiž souvislost s  vnějším ozdobováním. Ozdobování našich smrtelných těl třpytivými klenoty a jinými skvosty pramení obyčejně z  pýchy, která je velice vzdálena duchu a zásadám Ježíšovým. „A kdož se sám povyšuje, bude pokořen (ponížen), a kdož by se ponižoval, bude povýšen.“ (Mt 23,12)

Doslov překladatele Úžasné! Máme náboženskou svobodu! Žel, že mnozí se domnívají, že tato svoboda je opravňuje žít podle způsobu světa. My, jako lid doby konce, máme být lidem odděleným a nepodléhajícím pohanským vlivům, které na nás útočí, abychom se jim přizpůsobili. Jelikož se v poslední době stále víc a více v našich sborech šíří nošení nejrůznějších šperků, žel, že i v  kazatelských rodinách, které udávají módní trend, rozhodl jsem se přeložit (ve zkrácené formě) pojednání br. Doug Batchelora o špercích.

Bídné investice Naše peníze by měly sloužit k šíření evangelia tím nejlepším způsobem. Pán se táže: „Proč utrácíte peníze ne za chléb?“ (Iz 55,2) Boží peníze by se

Jestli si dokážeš představit Pána slávy, Ježíše Krista, který opustil slávu nebes a pokořil se už tím, že se narodil jako Syn člověka, ozdobeného šperky na různých částech svého těla, pak si na sebe navěšej

Mistr Jan Hus

47

Poslední válka Poslední válka v apokalyptické perspektivě H. K. LaRondelle; Harmagedon Vrcholem dějin bude kosmický soud, kterému bude předsedat Jahwe. Jeho rozsudek dopadne na všechny politické a vojenské moci, které Jeho národ s národními pobožnostmi nepřátelsky napadli. Pak bude znovu vyzvednuta čest Božího lidu, která byla tak dlouho ponižována a zneuctívána. (Da 7 a 8) Písmo ale nezaslibuje osvobození všech lidí, náležejících etnicky k Izraelskému národu. Zaslíbení platí jen pro ty v Izraeli, kteří zůstali věrni Bohu i přes pronásledování, a jejichž jména jsou zapsána v knize života. (Da 12,1/ Iz 4,3/ Mal 3,16/ Ez 13,9/ Ž 69,28) Těm je zaslíbeno apokalyptické osvobození v nádherné zprávě u Daniela ve 3. a 6. kapitole, kde je Bůh ochrání před hrozícím výnosem smrti. Danielův pohled směřuje na Michaela, předního z knížat (jiné překlady mluví o archandělovi), který brání Izrael, bojuje za Boží lid a nakonec zvítězí nad pozemskými i mimopozemskými nepřáteli Izraele, a to jak vojensky, tak i juristicky. (Da 12,1/ 10,13.20.21/ Iz 24,21) Mesiášské vítězství Michaela z Da 12 přichází jako praktický následek intronizace Syna člověka z Da 7. Je to možné také vidět jako triumf Mesiáše z Da 8, Knížete knížat. Novozákonní kniha Zjevení spojuje Danielova nebeského bojovníka (Michaela) a Mesiášského Knížete knížat do jedné osoby, která se identifikuje se zmrtvých-vstalým Kristem. (Zj 12,3-10) Prorok Ezechiel popisuje ve 38. a 39. kapitole posilový Izrael, kde jsou bezpečné vesnice „bez zdi“, kde nejsou závory a zábrany, je zcela pod Boží ochranou. (Ez 38,11) Postupujeme-li chronologicky v kap. 37. a 39., pak zde máme co do činění s dobou Mesiáše. Král David je označený jako Mesiáš, který panuje nad Izraelem, a zároveň je na izraelskou teokracii vylit Boží duch. (Ez 37,24.25/ 39,29) Silné útoky mnohých národů ze severu, vedené Gogem, na Izrael doby konce označuje prorok jako „zlý útok“. (Ez 38,10 – Jeruzalémská Bible) Boží perspektiva ukazuje pohled na tuto válku jako na část vyššího plánu. Ez 38,16: „Potáhneš na lid můj Izraelský jako oblak, abys přikryl tu zemi? V potomních dnech stane se, že tě přivedu na zemi svou, aby mne poznali národové, když posvěcen budu v tobě před očima jejich, ó Gogu.“ Protože Izrael zavrhl a zavraždil svého pastýře a Mesiáše, povede Bůh válku proti Jeruzalému a celé izraelské zemi. Dvě třetiny národa budou zničeny a zaniknou, jen jedna třetina zůstane. (Za 13,7, srovnej 14,2) Tento rozsudek je také Ezechielovo proroctví proti Jeruzalému, pronesené před babylonským zajetím.(Ez 5,2.4.12) Ezechiel mluví, že věrný ostatek bude ochráněn Bohem (Ez 9), a Zachariáš slibuje, že Bůh si uchová věrný ostatek, činící pokání, v době konce za to, že Izrael zavraždil Mesiáše. Za 13,8.9: „Nebo stane se po vší zemi této, praví Hospodin, že dvě částky vyhlazeny budou v ní a zemrou, a třetí v ní zanechána bude.  A i tu třetí uvedu do ohně, a přeženu je, jako se přehání stříbro, a zprubuji je, jako prubováno bývá zlato. Každý vzývati bude jméno mé, a já vyslyším jej. Řeknu: Lid můj jest: a on dí: Hospodin jest Bůh můj.“ (Srovnej Za 12,10) V  pohledu na šokující zdůvodnění války Boha proti Jeruzalému porozumíme, proč Kristus nabádal učedníky, aby utekli z  Jeruzaléma a Judska do hor. (Mt 24,15.16) Kristus viděl budoucnost, viděl, jak Bůh povede válku proti svatému městu Jeruzalému. Viděl, jak římská armáda zničí Jeruzalém, tak jak to předpověděl prorok Zachariáš. Za 14,2: „Nebo shromáždím všecky národy proti Jeruzalému k boji, i bude dobyto město, a domové zloupeni, a ženy zhanobeny budou. A když vyjde díl města v zajetí, ostatek lidu nebude vyhlazen z města.“ Při poslední návštěvě Jeruzaléma říkal Ježíš se slzami v očích: „A se zemí srovnají tě, i syny tvé, kteříž v tobě jsou, a nenechají v tobě kamene na kameni, protože jsi nepoznalo času navštívení svého.“ (Lk 19,44) Izrael zpečetil odmítnutím Ježíše Krista odmítnutí svého Boha. Tím naplnil míru hříchů svých předchůdců. (Mt 33,32) Ježíšův pohled jde nejen ke zničení Jeruzaléma, ale jde až k Jeho druhému příchodu, jako soudci všech národů. Pak bude Zachariášova předpověď vyplněna ve světovém měřítku. (Mt 24,30/ Za 12,12) Kristus povede válku proti všem, kteří Ho bodli a také napadli Jeho národ, duchovní Izrael. (Zj 1,7/ 6,14-17) Apokalyptické předpovědi Daniela, Ezechiela, Joela a Zachariáše vyvinuly teologii, podle které Bůh povede válku proti neviditelným nepřátelům Jeho Duchem naplněného Mesiášského národa. Podle porozumění těchto proroků Bůh nikdy nepovede válku proti světským politickým mocnostem. Takové porozumění posledního boje v prorockých knihách je charakteristickým znakem moderního falešného proroctví. Boží konečný boj směřuje proti těm silám, které napadnou mesiášský národ ostatků a jeho pobožnost. (Ž 2/ Jl 2,5/ Da 11,45/ 12,1/ Ez 38 a 39/ Za 12,8.9/ 13,9/ 14,1-3) Vlastní účel Boží války je, projevit království Boha nad všemi národy a nastolení věčného míru a spravedlnosti z ráje. (Ez 39,21-29/ 47,1-12/ 48,35/ Za 14,9.16/ Jl 4,18/ Mi 4,1-15/ Am 9,13-15) V knize Zjevení Jana jsou přebrána hebrejská jména a obrazy Boží války pro dramatické představení Krista u konečného soudu. Na základě historického významu v Novém zákoně je Boží Izrael nově definován jako světová církev Kristova. (Sk 4,25-28) Zde je naprosto rozhodující rozumět struktuře křesťanské typologie. (Pokračování příště: Ježíš Kristus jako Boží bojovník; připravil Jurica)