EXT
Časopis pro svobodný život
J.J. RÁJ
„Mod l
ářstv
í v růz
proro
né po
ka El
iáše.
mno
ha vy
době
Bůh
soký
číslo
RA
ISSN 1801-0059
existu
je v d
mno
nešn
ha do
5 2010
mněl
ím kř
esťan
ých u
stvu,
právě
Z ráje do ráje fénic
ký bů
ch šk
h slu
poha
nce.“
ny. Po
Ale v
ol a u
třebo
naše
niver
m sv
n G. W 000 l
dícím
me m odlos lu
razy,
zofů,
e i ně
který
GC 5
ch te
84)„Ž
et k to
se ob
ů, filo
konc
hite (
me 2
ětě, ří
se do pouš tí
sit, do
– Elle
vali js
čenc
ijeme
mu, a
bych
číhá n
om z
ebez
pečí.
básn
ko ex
íků, p
olitiků
ologi
dnes
tak ja
ckých
ve sv
a seb
vinář
ť – ne
dícím
nech
alo
či no
učiliš
ětě, ří
ou za
istov
ní o m
no
se ob
ali po
ů–
razy.
Ně
hans Když tví, a p se ob řece í, kter Musí raz s me s á ma tane j e í z d proto vláštn ůležit se zá ějším mít n í sou věreč a po vislos než p ným z otřes t se s oru.“ n – p ým sc oleče Elie W bouře nství énáře iesel , mno m m (TV G a nevě dven zí, kte r u t y i s , který ří se t ů sedm přizn p ř svých i j d é ali k t e spo ho dn stano rojan lu s n e, se visek dělsk ásiln ned ým p a pos ému rosaz pose taví s v dob ením lství, e do ě opt ale n nedě řad n imali e le. „K e b přítel zace yli po e v .“ s ý v k ( ě G o c jen to C 60 nu a p eni p 9) Je , že „m osluš ři zdá to těž ností nlivém alý zá k o pra stup“ zdok poch n o opite ás op nalov na m lné v ístě p ání. O ustí! A atmo roná č byc le při sféře sledo hom cház p v í s a j e cítil eště telů. „ budo i mno horší Budo u pos : hem u nejt Ti, kt taven lépe, eří př rpčím i před kdy e i j d n o e s p u o ř d á osoč ud, a o táb teli sv by se ení a o ý ra ne ch dř obža zodp přítel ívější lován ovída e, bud c h b í l r i p a z trů. K řed p e své Před d anov stavit y v ž ti, kt íry, bu níky si, že eří za dou t a fale adve chov i t o šným odpa ntisté áv rozho i zprá dlíci p sedm v dnou ů é a s ho dn mi a obivý t odp naše e, „ Bo mi ná adno p h t stroji á e v u m á t n z o ím je vysla vláštn d víry nci v v í , yprov vybra je ve posle okují ný ná skute dním proti r č o n d o d z s í e nim l t e vyk i ohr světa ohro oupe omuj “ mujíc ( 7 T n ící.Že 133) í“ (dto í je sk , by s přesn .), by utečn e mě s ě o e tito li st, že měli r li úm byla s dé, k se př ozho mrtel t e itom d r é n níkům out s Bůh jedná tát se povo svěře o nár lal „b a n g a e od, k bludy “ (dto n ý t y zla, je terý j . Jak s .), on e velm vyba se de e vůb i otře ven „ ec ně gradu sné. J nejvě co ta je na eště t kové š ožího s í m a t anův boha ho m lidu, p n t ů s ástro že stá vím p ak m j k pr t? Co ravdy ůžem o p n , která e ř á i r pravu sledo ozpo plývá je po vání t znat názo zdějš zákla ím, že rné v dní ry ímu o arová bude dpad sy př ní.tom rozši í n č řov či s kř i u n , t c í p cestu o Mo ro to ike Z pro
roctv
žebn
ictví.
Anat
omie
odpa
dnutí
Úvodník
Milí čtenáři, přečtěme si, co nám o poslušnosti říká Bible: „Řekl Samuel: Zdaliž líbost takovou má Hospodin v zápalích a v obětech, jako když se poslušenství koná hlasu Hospodinova? Aj, poslouchat lépe jest, nežli obětovat, a ku poslušenství stát, nežli tuk skopců přinášet. Nebo vzpoura jest takový hřích jako čarodějnictví, a přestoupit přikázání jako modlářství a obrazové. …“ (1S 15,22.23) Poznáváme z těchto dvou veršů, co od nás očekává Bůh? Je zřejmé, že Mu budeme naslouchat a že budeme poslušni toho, co nám říká? Oba body jsou ale závislé na mojí vůli. Sám rozhodnu o tom, zda budu naslouchat a zda udělám všechno, co jsem slyšel - to co mi Bůh řekl. On mluví často o nutnosti poslouchat Jeho vůli. Má to také svůj důvod. Bez poslušnosti nebude nikdo spasen. „Pokoje následujte se všechněmi a svatosti, bez níž žádný neuzří Pána.“ (Žd 12,14) Posvěcení následuje skrze poslušnost vůči pravdě. Jestliže nebudu poslouchat, pak u Božího soudu mi nepomůže se odvolávat na: „jsme spaseni z milosti“, ať to tvrdí, kdo chce. Pán Ježíš nám všem řekl dobře známá slova: „Každý, kdo slyší má slova a činí je, bude podobný moudrému muži.“ V dalším verši mluví o opaku – bude podobný bláznu. Podívejme se znovu, co říká prorok Samuel Saulovi: „……Poněvadž jsi pak zavrhl řeč Hospodinovu, i on také zavrhl tě, abys nebyl králem.(1S 15, 23b) Všimli jste si dvou veršů, uvedených na začátku? Věřím, že jsou vám tato místa známá, již jen proto, že rok 2009 byl vyhlášen GK rokem návratu k Bibli. Jako adventisté se chlubíme tím, že nepropadáme modloslužbě a nezabýváme se kouzly. Ale podle Boha - jestliže jsi neposlušný v nejmenší věci, tak jsi horší, než ti výše jmenovaní. Které zásady jsem „JÁ“ dnes, včera či před týdnem porušil? Snad si řekneš, Bůh není malicherný, jak jsem již také slyšel, a to nejen od řadových členů. On ale malicherný je. Pamatujme si, že konečným důsledkem neposlušnosti je ztráta Božího království. (Žd 4,5-11) Uvědomme si, že neposlušnost je hřích. Apoštol Pavel věděl, že lidé, kteří neznají rozsah ohavnosti hříchu a podceňují ho, nemohou také proti němu použít účinný prostředek. Hříšníci, kteří nepoznají, že se vzdálili od Boha, nemohou dosáhnout smíření. Ti, kteří jsou slepí ke své hříšnosti, se také nebojí Boha. Nemůžeme si nevšimnout, že Bůh nechává jít celé národy jejich špatnou cestou. (Sk 14,16) Články, které se vám v tomto čísle dostávají k přečtení, chtějí ukázat jen na některé z mnoha kompromisů ve víře v pravého Boha a částečně i na jejich následky. Velice často musím myslet na kázání ap. Petra o letnicích, jak nebojácně kázal Židům o tom, co udělali s Ježíšem. Sk 2,22.23 Káže beze strachu a říká jim to přímo, bez jakéhokoliv okrašlování nebo změlčování. Jaký byl výsledek kázání? Najdeme ho ve verši Sk 2,37: „To slyševše, zkormouceni jsou v srdci svém, a řekli ku Petrovi a k jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří?“ Je zajímavé zamyslet se nad 38. veršem.: „Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého.“ Zde vidíme, jak Petr promlouvá přímou řečí k lidem. Nemá žádný strach jim říci to, co žádá Bůh. Nemusí ani hrát divadlo, aby poslouchající uchvátil hereckým výkonem. Petr má jen jediné na mysli, aby zvěstoval čistou Boží pravdu. Zde zřetelně vidíme, co má kazatel zvěstovat, že není jedno, co káže (mluví) a jak káže. Zamýšlím se také nad tím, zda by někdo měl v dnešní době odvahu přednést takové kázání, a zda by byl někdo ochoten ho poslouchat. Snad se, milý čtenáři, zamyslíš také. Jaroslav Juřica 2
Z RÁJE DO RÁJE 5 2010
Z e j rá o d e j rá Impressum Nezávislý časopis Z ráje do ráje vychází šestkrát za rok. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní spolupracovníci pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce. Máte-li zájem, můžete si časopis objednat a předplatit na celý rok na adrese redakce. Pokud se vám časopis líbí, nabídněte ho známým. Redakce: Jaroslav Juřica Ivo Kapec Jana Schlauer Adresa redakce: Vydavatelství a nakladatelství Jurica Jaroslav - Ráj Lubenská 630 739 11 Frýdlant n. Ostr. IČ: 87221284 MK ČR E 15637 ISSN 1801-0059 Tel: 0049 8031-9412291 Fax: 0049 8031-206 83 98 E-mail:
[email protected] Bankovní spojení: Komerční banka Frýdek Místek Číslo účtu: 86-5795310207/0100 IBAN: CZ6601000000865795310207 BIC: KOMBCZPP
OBSAH 2 Úvodník
J. Juřica
4 Anatomie odpadnutí
J.S. Dowart
8 Triky evangelizace
S.K. Pipim
13 Potlesk
Lee R. Holmes
17 Tanec
S. Bacciocchi
23 Vliv Willow Creek
Dwight Nelson
30 Jezuité
F. Poslušný
38 Krize - selhání víry
Ján Kováčik
42 Vojenský kaplan
Jan Raszka
43 Sebeovládání
Don Hooser
46 Šperky z pohledu Bible
Doug Batchelor
48 Poslední válka
K. LaRondelle
Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhat bude, a Otec můj bude jej milovat, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme. Jan 14,23
3
Anatomie odpadnutí
ANATOMIE ODPADNUTÍ Jan S. Dowart, učitel, vedoucí mládeže a kazatel ve výslužbě.
Jak je možné, že mezi adventisty sedmého dne dochází k předpovězenému odpadnutí? „Modlářství v různé podobě existuje v dnešním křesťanstvu, právě tak jako existovalo ve starém Izraeli za dnů proroka Eliáše. Bůh mnoha domnělých učenců, filozofů, básníků, politiků či novinářů – bůh moderních kruhů, mnoha vysokých škol a universit, dokonce i některých teologických učilišť – není o mnoho lepší, než byl Baal, fénický bůh slunce.“ – Ellen G. White (GC 584) „Žijeme dnes ve světě, řídícím se obrazy. Nějak jsme se opět stali pohany. Potřebovali jsme 2000 let k tomu, abychom za sebou zanechali pohanství, a přece je opět mezi námi.... Ale v našem světě, řídícím se obrazy, číhá nebezpečí. Když se obraz stane důležitějším než poselství samo, pak se dopouštíme modloslužebnictví. Musíme se proto mít na pozoru.“ – Elie Wiesel (TV Guide, 31.12.1988) Z proroctví, která mají zvláštní souvislost se společenstvím adventistů sedmého dne, se nedá žádné srovnat se závěrečným otřesným scénářem nevěry, který přijde spolu s násilným prosazením neděle. „Když se přibližuje bouře, mnozí, kteří se přiznali k trojandělskému poselství, ale nebyli posvěceni poslušností pravdy, se vzdají svých stanovisek a postaví se do řad nepřítele.“ (GC 609) Je to těžko pochopitelné v atmosféře pokroku, fám, v době optimalizace výkonu a při zdánlivém zdokonalování. Oč bychom se cítili mnohem lépe, kdyby tam stálo jen to, že „malý zástup“ nás opustí! Ale přichází ještě horší: Ti, kteří přejdou do tábora nepřítele, budou bojovat na místě pronásledovatelů. „Budou nejtrpčími nepřáteli svých dřívějších bratrů. Když ti, kteří zachovávají sobotu, budou postaveni před soud, aby se zodpovídali ze své víry, budou tito odpadlíci působivými nástroji satana k osočení a obžalování před panovníky a falešnými zprávami a našeptáváním je vyprovokují proti nim.“ (tamtéž) Představit si, že adventisté sedmého dne, „ Bohem zvláštní vybraný národ ze světa“ (7T 133), by se měli úmyslně rozhodnout odpadnout od víry, je ve skutečnosti ohromující.
4
Z RÁJE DO RÁJE 5 2010
Že přesně tito lidé, které Bůh povolal „být jeho vyslanci v posledním díle vykoupení“ (tamtéž), by se měli rozhodnout stát se agenty zla, je velmi otřesné. Ještě více ohromující je skutečnost, že se přitom jedná o národ, který je vybaven „největším bohatsvím pravdy, která kdy byla smrtelníkům svěřena“ (tamtéž), on se degraduje na satanův nástroj k pronásledování tím, že bude rozšiřovat bludy. Jak se vůbec něco takového může stát? Co připravuje pozdějšímu odpadnutí cestu? Pozorujeme-li příběh Božího lidu, pak můžeme rozpoznat základní rysy příčin pro toto odklonění se od víry. Z toho pro nás všechny vyplývá názorné varování. Polovičatí získávají převahu Po tom, co Mojžíš vystoupil na horu Sinaj, přišli z přívrženců vedoucích podněcovatelé a buřiči s křikem po viditelných bozích. Ačkoliv předstírali, že lpějí na hebrejské víře, nikdy se tito Egypťané skutečně nepoddali Bohu a jeho poselství. Byli vlažní v odevzdání se mu, ledabylí ve svém chování, povrchní, když šlo o pravdu. Vždy, když nedůslední přeberou vedení, je odpadnutí předprogramováno. I když každé odpadnutí má své charakteristické rysy, je to přesto vždy způsobeno ledabylým zacházením s Bohem a Jeho pravdou, které trvale otřese základy víry a přitáhne na sebe nakonec úpadek všech práv. Od těch dnů, kdy následovali Jozuova vedení, říká Bible: „...povstal jiný věk po nich, kteříž neznali Hospodina, ani skutků, kteréž učinil Izraelovi.“ (Sd 2,10) Ne, že by jejich paměť selhala v ohledu na Boha a jeho cesty, ale oni nemysleli na nic jiného, než na svou identitu a svůj cíl. V průběhu času se přizpůsobovali stále více cestám světa. „Převzali zvyky svých pohanských sousedů a dalece tím dali v cenu svou národní osobitost. Pomalu ztratili úctu před Bohem a neuměli si více vážit svého výsadního postavení, jakožto vyvoleného národa.“ (PP 587) V takovém stavu je „takto říká Pán“, rychle odloženo stranou ve prospěch
veřejného mínění a jednotě pro aktuální světové dění. Například za dnů Samuela žádali vlastního krále, aby mohli být jako ostatní národy. „V takové míře, jak se odklonili od poslušnosti Božího zákona, chtěli být také svobodní od vlády svých duchovních pánů. Tak vzrostl požadavek po králi v Izraeli.“ (PP 587,588)
Úcta je stěžejní Vlažností se nutně ztrácí pravé uctívání Boha. Na jeho místo nastupuje vlastní vytvořené „uctívání“, které svými smyslnými komponenty patří v každém směru k těm „masám chtivým“. Základní smysl prvních dvou slov z trojandělského posleství ze Zj 14,7 – „Bojte se Boha“ je povýšit Ducha nad všechny zemskosti a smyslnosti ve velké úctě před majestátem stvořitelského Boha. Je nemožné „vzdávat mu čest“ nebo alespoň přibližně porozumět výzvám „nastala hodina jeho soudu“ a „klanějte se k tomu, který stvořil nebe a zemi a prameny vod“, když se srdce neuchopí slova „Bojte se Boha“.
Kompromisy Ve velkém odpadnutí, které nakonec vedlo ke zrodu papežství, to byli právě vlažní, kteří se posílili ve svém tělesném smýšlení vůči ústupkům a odklonili se od křesťanské víry. Přes všechny věrné obhájce, kteří neotřesitelně „bojovali o víru, kteráž jest jednou dána svatým“ (Ju 3), se rychle rozmohlo zlo kompromisu. „Větší část křesťanů byla nakonec připravena sestoupit ze své vyšší úrovně a došlo k sjednocení mezi křesťany a pohany.“ (GC 43) Nesmíme nikdy zapomenout, že toto spojení, které přivedlo pokřtěné pohanství do formy monstrózního systému, bylo způsobeno upřednostňováním kompromisů.
Opozice Neměli bychom podléhat iluzím, že lidé s vlažným srdcem se nepoddají pronásledování jinak smyšlejících lidí. Napříč celými dějinami ti, kteří byli připraveni na kompromis, ztěžovali život těm několika věrným, kteří pozdvihli svůj hlas proti odpadnutí od pravdy. Od dnů Kaina a Abela existuje sevřená fronta odporu. Do dnešního dne vystupuje na povrch při každém sporu o principy. Kdo je Bohu věrný, bude protivníky identifikován jako rozvraceč, negativní, staromódní ignorant, nebo jako sto let za opicemi. Musí snést téměř každé ponižující označení. Achab nám pro to dává klasický příklad. „A když
Achab uviděl Eliáše, řekl mu: Přišel jsi nyní, abys Izrael uvrhl v neštěstí?“ (1Kr 18,17) Dávejme pozor na reakci téhož krále proti připomínkám proroka Micheáše: „Ale já ho nenávidím, protože mi dobrého neprorokuje, než zlé.“ (1Kr 22,8) Vlažný pokládá každého, kdo je jiného mínění, jako negativního původce nepokojů. Odhazuje pravé měřítko, které jeho sklonům odporuje a přisuzuje vinu, aniž by převzal zodpovědnost. Při stadiu hanobení to ale nekončí. Bezohledně si odpadnutí razí cestu ještě k ošklivějšímu chování. Myslím na události u Sinaje během bouřlivého křiku po nějakém viditelném bohu: „Sice si někteří dovolili pranýřovat plánovaný obraz jako modlářství. Ale pak byli napadeni a týráni; v celé té revoltě přišli nakonec o život.“ (PP 292)
Připravenost se přizpůsobit Každé odpadnutí obsahuje uspokojení nálad a přání těch, kteří nejsou opravdu obráceni. Když davy s požadavkem po viditelném bohu obléhaly Árona, nalezly muže, který byl již vnitřně připraven vyjít vstříc jejich tělesným požadavkům. „Áron byl toho mínění, že Mojžíš byl neústupný vůči přáním lidu. Myslel si, že by Mojžíš měl s lidem méně problémů, a také by vládl v táboře mír a harmonie, kdyby někdy vystupoval méně tvrdě a odhodlaně, a kdyby hledal kompromisy a vyhovoval jejich přáním.“ Áron mohl odpadnutí zamezit, kdyby statečně zakročil a lidi s pohledem zpět na Boží vedení poslal do jejich stanů. Požadavek po viditelném bohu byl naprosto neospravedlnitelný. Áron by při- tom udělal lépe, kdyby se vytrvale vyhýbal této nerozumnosti. Měl si rychle vzpomenout na to, jak jim Bůh ve své milosti poslal již mnohou viditelnou pomoc pro jejich slabou víru. Boží pomoc během ran v Egyptě, tažení Rudým mořem, denní obstarávání mannou a pramenitou vodou ze skály – to všechno dodávalo dostatečné důkazy o péči a Boží ochraně. Tento výčet Božích skutků byl působivý. V čase těchto nestydatých požadavků se oblakový sloup vznášel nad táborem a začátkem noci se dramaticky proměňoval v ohnivý sloup. Ve dne i v noci mohli slyšet hřmění a pozorovat blesky na vrcholku hory Sinaj, kde majestát Boží horu žhavil a třásl jí. Ale to vlastně nebylo to, co chtěli. Vnitřní touha jejich hříšné přirozenosti je hnala za divokým chtíčem, mít boha podle svého provedení, který by odpovídal jejich tělesným potřebám.
Nová strategie vedení Nyní nastala příležitost pro Arona vyzkoušet svou
5
Anatomie odpadnutí novou politiku kompromisu. Jemným a lichotivým způsobem pozdvihl jen slabou námitku proti přání lidu. Lidé to vycítí velmi rychle. Jeho vstřícnost je ještě jen posílila v jejich odhodlanosti. V takovýchto krizích pečuje lidská přirozenost o nevyhnutelnost reakce. Áron nedokázal tomuto náporu odolat; byl strhnut a kupodivu tím zakusil obrovskou proměnu. „Když podnikl Áron první krok špatným směrem, naplnil ho stejný duch, který infiltroval celý národ. Převzal vedení a jednal jako generál, a národ byl až obdivuhodně poslušný... Áronova stydlivost byla jakoby odfouknuta pryč. S horlivostí, kterou nikdy nevynaložil pro obhajobu Boží cti proti zlému, vzal do rukou nářadí, aby ze zlata vytvořil podobu telete. Nařídil postavit oltář. A s jistotou, která by byla hodna lepšího důvodu, oznámil národu, že následující den se bude konat slavnost ke cti Pána.“
Dovoz namísto vývozu Vždy, když jsme ochotni víru a uctívání přizpůsobit lidským požadavkům, zavádíme koncepty a praktiky ze zdrojů, které doslovně odporují Boží vůli. Áron převzal nápad s teletem od Egypťanů. Později Jeroboám, ve svém zoufalém snažení odvrátit severní kmeny od uctívání v Jeruzalémě, postavil dvě zlatá telata, jedno v Bethel a druhé v Dan. Původně ale nepocházel nápad s telaty od něho. Již nezáleží na tom, jestli byl inspirován vlastním pobytem v Egyptě během Šalamounovy vlády, nebo byl inspirován událostmi kolem Árona u Sinaje. Koncept sochy zlatého telete se dá každopádně vystopovat zpět až do Egypta. Později se objevil váhavý Achab. Národní odpadnutí se už tolik rozšířilo, že jeho žena Jezábel povolila přivést do země stovky modlářských proroků z Fénicie. Nebyla to žádná náhoda, že Izraelité poznali Baalův kult. Vždy, když vyznávající Boží lid dováží současnou kulturu, namísto vyvážení věčné pravdy, zapadne do propasti odpadnutí. Když pokušení „vytvářet nově Boží věci“ (GC 388) povolujeme tím, že směšujeme svaté se zprofanovaným, mohou davy skutečně proudit do sboru. Jak často je dnes dychtivost po zábavě zastřena v podobě bohabojného bytí! Církev, která při pozorování pobožnostních zvyků lidem dovolí se oddávat sobeckým a smyslným požitkům, by se dnes lidem líbila stejně tak, jako za dnů Izraele. A jsou stále ještě poddajní Áronové, kteří přání neposvěcených schvalují, a tak je povzbuzují ke hříchu, ačkoliv sami zaujímají ve sborech velmi odpovědná místa.“ (PP 292)
6
Z RÁJE DO RÁJE 5 2010
Poslušnost proti opovážlivosti My všichni stojíme před velkým nebezpečím. Každý jednotlivě může podlehnout Áronovu pokušení, nevyjímaje vedoucích v jakémkoliv postavení, včetně rodičů doma. Necháme se zmítat větrem populárních názorů, nebo chceme mít pevné zásady pro pravé a správné přijetí, odhodlanost poslouchat Boha celým srdcem a jiné k tomu povzbuzovat? Člověk, který doslovné příkazy Boží buď ze zbabělosti nebo v touze po uznání zamítne, nebude moci nikdy přivést hříšníka k pokání. Místo toho bude bez odporu tíhnout k utvrzení hříšníka v jeho hříchu. Znamení pravého Božího lidu je víra a oddaná poslušnost. Dnes je v našich sborech diskutován způsob a povaha uctívání. Kompromisy mohou být vždy odmaskovány podle falešných sympatií hříšníka. Falešné sympatie, které vystupují ve jménu přijetí a lásky, selhávají v pomoci postižené osobě poznat její hříchy a nazvat je pravým jménem. Tímto je popřeno to, co by ta osoba tak hořce měla zapotřebí – proměňující milost Boží. „Boží pokárání platí falešným soucitům pro hříšníka, jejichž nepravda hledá prominutí. Hřích otupuje mravní cítění tak, že přestupník si už vůbec neuvědomuje rozměr své viny. A bez usvědčující moci Ducha svatého vůči ní zůstává někdy takřka slepý.“ (PP 338) Falešná sympatie pro hříšníka není ve skutečnosti nic jiného než rafinované zkreslení soucitu. Zatímco se pravý soucit ponižuje, aby byl povýšen, probouzí falešná sympatie jen zdání ponížení se; ve skutečnosti postrkuje jen hlouběji do bažiny hříchu. Rozlišovací schopnost všech zúčastněných na těchto případech je silně narušena a věčný život je tragicky dán v sázku. „Kdo úmyslně potlačuje pocit povinosti, protože je to proti jeho sklonům, nebude moci nakonec rozeznávat pravdu od bludu.“ (GC 381)
Syndrom dobrých činů Žijeme ve vizuálně přibývajícím dominantním světě, ve kterém moderní technologie vyžaduje účinost reklamního sebevyjádření. Filozofie, která za tím vězí, je naopak velmi stará. Ježíš řekl již před mnoha lety: „Protož když dáváš almužnu, netrub před sebou, jako pokrytci činí v školách a na ulicích, aby chváleni byli od lidí. Amen, pravím vám, mají odplatu svou.“ (Mt 6,2)
Není to jenom zákonictví, které číhá ve stínu, když jsou dobré skutky použity k péči o imič, ale také mohou být použity jako maska, která má zakrýt pravdu. Nerozdělený zájem veřejnosti je lehce vzbuzen dobrými skutky, ale když se to stane důležitějším než rozšiřování posledního varujícího poselství, pak se dopouštíme modlářství. Boží poslední výzva svedenému světu má vést k tomu, že se lidé obrátí k pravému Kristu a jeho evangeliu, a tímto způsobem se budou připravovat na Jeho příchod. „Hříchy Babylona budou zjeveny; hrozné následky donucení k církevním zvykům státem, opovážlivost spiritismu, tajný ale rychlý vzestup papežské moci, to vše bude odmaskováno.“ (GC 607) Ale k tomuto demaskování nemůže dojít, pokud se dobré skutky stanou náhradou pro zvěstování pravdy. Je pohodlnější uvést na scénu příjemné programy aktivní sociální práce, než následovat Boží vedení ve velkém boji. Ale aktivity tohoto typu nemohou přispět k tomu, aby byl dokončen příkaz z nebe, totiž dílo přípravy. Dobré skutky musí být vždy součástí posledního varování, ale ne být jeho náhradou. Uvádět se plakátově na scénu jako svět může představovat velké lákadlo pro naši hrdost. Mohli bychom se naprosto jednotně včlenit do sítě náboženské jednoty a tak se cítit akceptováni; ale nakonec se všechno prokáže jako prokletí. „Dílo, které církev neudělala v době klidu a blaha, bude muset být vykonáno v hrozné krizi a za skličujících a nepříznivých okolností. Varování, která přizpůsobením se světu byla zamlčena nebo zadržena, budou muset být rozšířena přes zuřivý odpor nepřátel víry.“ (5T, str. 463)
Poslední tříbení Protože nepřítel pochází zevniř, dal již do pochodu rozsáhlý plán, který způsobí takřka přirozeně a snesitelně odpadnutí „velkému zástupu“ adventistů, a na konci je podnítí k tomu, aby „přešli do řad nepřítele.“ V jednom varování, které platí vlastně všeobecně pro křesťanství, nechala E.G.White pro naše dnešní adventisty problesknout naléhavou výstrahu: „Dnes se dá velmi těžko stanovit dělící čára mezi křesťany a nevěřícími. Členové církve mají rádi to, co miluje svět a rádi se spojují se světem. Satan je odhodlán spojit je všechny vzájemně a posílit svou věc tím, že všechny vžene do náruče spiritismu.“ (GC 589) Mnozí z nás adventistů sedmého dne myslí, že
jsme obrněni proti všemu, co má jen vzdáleně co do činění se spiritismem. Knihy a zboží, které varují před nebezpečím New Age a okultismem, jsou světově rozšířeny; přispívají k jednomu všeobecnému dojmu bezpečí. Avšak spiritismus poslední doby – jak je předvídaný ve Velkém sporu věků – přijde v bezelstném, atraktivním, křesťanském přestrojení, a přitom mu bude přes všechna naléhavá a prorocká varování poskytnut přístup s rostoucí fascinací. Samotné jeho bytí a jeho učení se ozve z kazatelen a kostelních lavic a stejným způsobem i mimo ně. „Mluví o lásce jako o hlavní Boží vlastnosti, ale snižuje ji na pouhou sentimentalitu, která téměř nerozlišuje mezi dobrem a zlem. Boží spravedlnosti, odsouzení hříchu a požadavkům Božího svatého zákona nevěnuje pozornost. Učí lidi, aby Desatero přikázání považovali za mrtvou literu.“ (GC 560)
Všechno to, co má do činění s Božím zákonem, je vyhlašováno za zákonictví; a satan ovládá pole na celé čáře učením o lásce. Tam, kde jsou ti, kteří vyzdvihují zákon jako měřítko, kvalifikováni jako „soudící“(soudci), tam je slyšet hlas z velitelského můstku satana. Kristus chce obdržet pevnost naší duše neporušenou vedením Ducha svatého. Ale když povolíme hříšným přáním našeho charakteru, nebo vědomě otročíme říchu, bude satan stále tvrdit, že má přístup do nitra našeho srdce. Přílíš mnoho se zajímáme o „hledání metody jak zapomenut na Boha, ovšem takovým způsobem, aby se zdálo, že na něho myslíme.“ (GC 573 ) Za těchto podmínek budou učení o víře a teologii nevyhnutelně přivedena do minimálního standartu, který je právě potřebný k tomu, aby se naše svědomí neocitlo v konfliktu. Poslední tříbení nastane, až se moc odpadlého protestantismu a spiritismus spojí s katolictvím a „právo na svědomí bude nohama pošlapáno.“ (GC 589, kap. 36) Vynucené svěcení neděle zjeví poslední odpadnutí a „velký zástup“ adventistů sedmého dne opustí naše společenství. Dlouhými koridory času se ozývají slova apoštola Pavla: „Sami
sebe zkušujte, jste-li u víře, sami sebe ohledujte!“ (2K 13,5)
7
