Z NAŠICH RODINNÝCH RAD O Rodinných radách se zmiňuji ve své knize MŮŽEŠ ZMĚNIT SVĚT....Minimálně ten svůj! Zavedli jsme si je s dětmi poté, co jsem se po rozvodu odstěhovali od manžela a začali samostatný život. Jejich posláním je, abychom mohli probrat důležité věci týkající se našeho „týmu“ . Právo na svolání Rodinné rady má každý člen bez ohledu na věk, každý názor a vhled se počítá a je důležitý. Učíme se vzájemnému respektu, důvěře a vytváříme klidný prostor pro probrání i náročných témat a všeho, co je pro někoho z nás důležité a dotýká se nás všech. Výsledek rodinné rády je vážný – tedy bere se vážně všemi zúčastněnými a co se dohodne, to platí a to se taky dělá. Jak to vypadá v praxi? Třeba nějak takhle. Řeknu: „V neděli po večeři (a je třeba úterý) budeme mít Radu, probereme to a a to téma, do té doby přemýšlejte, co s tím a s tím uděláme, nebo si srovnejte svůj pohled na ten a ten problém, to a to téma.“ Taky se nám stalo, že jsem vyhlásila, že bude Rodinná rada, ale byli jsem tak nějak připraveni to probrat hned, takže jsme zasedli okolo stolu a začali bez příprav. Je potřeba být otevřený, ale i zodpovědný. A co už jsme třeba probírali: 1) Domácí zvířata – tak na tuhle radu hlavně děti rády vzpomínají. Jako každé dítě, i ty moje, škemraly a škemrají o zvířátko. A to máme psa, ale ten je tak nějak všech a děti chtěli mít nějaké to svoje, vlastní. Představa, že přijmeme do domácnosti několik dalších zvířat, jejichž péče nakonec spadne na mě, mě dost děsila a tomuto tématu jsem se vyhýbala zuby nehty. Naneštěstí děti umí být vytrvalé a houževnaté....Takže jsem si uvědomila, že tomu nelze utíkat stále, že je potřeba zaujmout nějaké stanovisko a být k dětem fér. Tak jsem přemýšlela, děti mě denně nenápadně pozorovaly a ptaly se: „Mami, tak už víš, jak to bude s těma zvířatama?“ Bylo zajímavé pozorovat i jejich přístup, i tady se projevily jejich rozdílné temperamenty, takže nejstarší dcera se snažila vyjednávat a apelovat na svůj věk (jako že je z dětí nejstarší) a zavazovala se sliby. Prostřední syn pochytil od starší sestry ty nejlepší argumenty a ty bez velkého samostatného myšlení a námahy jednoduše aplikoval (klasický flegmatik) a nejmladší dcera jako správný melancholik propadala skepsi a beznaději, že ona je moc malá a tak je jasný, že žádné zvíře mít nebude. No sranda. Teda vlastně moc ne :-) V první fázi jsme se dohodli, že musí prokázat svou schopnost se o zvíře postarat, že zásadně odmítám, že to nakonec zůstane na mě. Takže jsme se domluvili, že začneme
nejstarší dcerou, které v té době bylo 11 let a že jí koupíme jednu rybu – Betu bojovnici a bude se o ni několik měsíců starat, pravidelně krmit, čistit akvárko a uvidíme, výsledek pak zhodnotíme a posuneme se dál. A tak jsme pořídili malé akvárko, vybrali rybku, dcera jí dala jméno a začalo zkušební období. Jestli jsem si myslela, že jsem je zabavila na dlouho a mám teď klid, tak to jsem se fakt spletla. Děti mají naprosto jiné vnímání času, takže asi po 3 týdnech jim začalo připadat (tedy hlavně dceři), že se o rybu stará už několik let a může tedy mít jiné zvíře. Syn nabyl dojmu, že starat se o zvíře je strašně jednoduché a neustále hučel, že on teda chce taky zkušební zvíře. V té době mu bylo 8 let a na zvíře opravdu ještě zralý nebyl. Jeho vzdušné zámky byly velmi silné, měla jsem pocit, že v jeho pojetí se ty zvířata o sebe postarají sama :-) Nicméně cca po 3 měsících už to bylo neudržitelné a nastala ta rozhodující Rada. Přiznám se, že to bylo pro mě strašný lámání. Být spravedlivá se mi vážně nechtělo, chtěla jsem se vymlouvat, obalamutit děti nějakýma chytrýma argumentama a hlavně všechno ve své autoritě a postavení rodiče smést ze stolu. Já žádné další zvíře jednoduše doma nechtěla. No jo, ale jak bych pak mohla děti učit upřímnosti, dávat příklad v překonávání překážek, budovat respekt a úctu k názorům a potřebám druhých. A tak jsem se pokořila, odprostila jsem se od všech svých nechutí a argumentů proč to rozhodně nejde a víte co zůstalo? Reálná fakta. A ta mluvila jasně. Pokud jsem mohla vyhodnotit samostatnou péči dcery o rybu, tak byla bez chyby. Rybu pravidelně krmila, akvárko čistila, i když se jí někdy strááášně nechtělo, nakonec se naučila i po sobě v koupelně poklidit, ryba jí prospívala, viděla jsem, že si za ní i chodí a těší se z pozorování toho, jak plave. Pokud jsem tedy před časem vyhlásila zkušení období, tak jím prošla na jedničku. A zvíře, které si přála, by dostat měla. Bylo by to vůči ní spravedlivé. Co se týče syna, ten se měl ve zkušebním období seznámit, co samostatná péče o zvíře obnáší a zvážit si, zda do toho chce jít. Zdá se to teď asi moc zodpovědné a dospělácké, jenže jak jinak se má dítě učit reálnému zhodnocení sebe sama a vytvoření zdravé zpětné vazby, pokud k tomu nebude dostávat příležitosti, na kterých se to bude moct učit? Naštěstí máme vztah, kdy můžeme být k sobě upřímní a mluvit i o chybách a selháních a byli jsme dohodnuti, že poslední slovo mám já. A tak tedy nastala druhá Rodinná rada, tentokrát ta rozhodující. Už jsem přesně věděla jak to bude, ale děti netušily naprosto nic. Bylo opět velmi zajímavé ( a pro mne i trochu zábavné) sledovat, jak si nejstarší dcera shromáždila všechny argumenty pro to, aby si své další zvíře vybojovala. No není tohle dobré pro život :-)? Nechala jsem ji mluvit, abych jí nakonec oznámila, že tedy zítra
půjdeme koupit její vysněné myšky. Slzičky teda byly, to jo! Přestože o to takovou dobu usilovala a dělala všechno možné i nemožné, v podstatě nevěřila tomu, že by toho mohla dosáhnout. Zase lekce do života. My všichni potřebujeme věřit, že naše úsilí se zúročí a dosáhneme odměny. Takže nejstarší dcera svoje dvě myšky vybojovala, má je hodně ráda, stará se o ně naprosto neuvěřitelně, ze svých peněz jim kupuje pamlsky, u kterých přemýšlí, jaká příchuť jim bude nejvíc chutnat :-) Takže k psovi přibyla Hnízdilka a Šmejdilka. Syn dostal svou zkušební rybu, byl celý rozechvělý, když si šel vybral akvárko a rybu, pojmenoval ji Kráska a stará se o ni ještě trochu nezrale, ale posouvá se. Akvárium vyčistí někdy i za 14 dní, místo po týdnu, někdy ji zapomene nakrmit, moc si s ní nepovídá, jak dcera, ale taky nehučí, že chce taky myš. Tam se té práce víc, myslím, že mu teď ryba úplně stačí. Možná se ptáte: „A co nejmladší? O té se ve vztahu ke zvířeti nikde nemluví.“ Tak tady je to jiné. Tady se zvíře stalo motivací k učení se. Jak zmiňuji v knize, neslyšela dlouho na jedno ucho a má opožděný vývoj řeči. A tak aby měla velkou motivaci učit se mluvit, nenafukovat se, pracovat, i když se jí děsně nechce, má slíbené zvíře. V momentě, kdy nám paní logopedka řekne, že už nemusíme chodit, že se všechno naučila, tehdy přijde její čas zvířecí slávy. Tak takhle jsme vyřešili my touhu dětí po zvířatech.
2) Kapesné – tohle bylo také zajímavé téma. Děti dlouho žádné kapesné nedostávaly, dlouho se u nás udržovalo, že pokud dávaly dárky, tak vyrobené a potřebu si něco samostatně koupit neměly. To se ovšem změnilo nejen naším odstěhování a samostatným životem, ale taky tím, že tak trochu vyrostly :-) A najednou přišla potřeba, třeba mně, dát nějaký hezký dárek, chtěly mi k narozeninám nebo k Vánocům prostě něco koupit, ne jen pořád něco vyrábět. Stejně tak dědovi (mému tátovi). Ani nevím, jak se to stalo, ale dokonce sami nějak přijali, že i sobě navzájem je dobré a potřebné si dát k narozeninám a vánocům dárek, takže i na to vznikla potřeba, mít svoje vlastní peníze. A tak se svolala Rada s názvem Kapesné. Bylo potřeba stanovit, jak často a v jaké výši, uvědomit si, na co má kapesné sloužit a na co opravdu není. Naštěstí tohle nebylo tak těžké, stanovili jsme, že vždy k prvnímu v měsíci dostanou své kapesné, částky byly odsouhlasené, prostě lehký průběh. Problém nastal ve chvíli, kdy nejstarší dcera přišla s tím, že neví, jak si má z kapesného našetřit na něco hodnotného. Mluvila konkrétně o netbooku. Uf. Zase se musím přiznat, že to pro mě bylo nepříjemné téma. S penězi jako máma samoživitelka zápasím dnes a denně, u nás je to navíc
zkomplikováno tím, že nemáme babičky, které by třeba přispěly do dětských kasiček a jen jednoho dědu, který ale dětem peníze nemůže dávat. Tím pádem zůstávám já tím jediným zdrojem a opět na mě viselo řešení celé záležitosti. Byla jsem rozladěná, na druhou stranu požadavek a námitka dcery byla naprosto legitimní. Její kapesné bylo 50,-Kč na měsíc. Za rok je to 600,-Kč a to z toho kupuje dárky pro celou rodinu k Vánocům, k narozeninám a občas si koupí nějakou mlsku. Taky si z toho platila poškozené učebnice teď na konci roku. Je jasné, že jí z toho asi moc nezbude. I při teoretické zachování celé částky by na netbook šetřila asi 10 let :-) To už bude dávno dospělá! A teď babo raď. Když jste mámou i tátou, musíte to vyřešit.... A když jste mámou i tátou, tak taky použijete skryté zbraně, zapracujete výhody, ulehčíte si pragmaticky cestu. U nás byla v té době (ono je to vlastně nedávno, tohle jsme řešily letos 2014 v dubnu/květnu) situace taková, že dcera zameškala kvůli nemoci školu a v květnu byla dokonce v nemocnici a marodila delší čas a tak zameškala přesně tu část školy, kdy se ve třídě připravují na pololetní písemky, učitelé hodně zkouší a píší se testy a desetiminutovky, aby se nabraly známky. Takže když přišla zase do školy, byla celkem mimo, nejen že zameškala nové učivo, ale ani si nemohla s třídou zopakovat to, co se už probíralo a rovnou skočila do pololetních písemek. Byla z toho dost zdrcená, je zvyklá se učit sama a to je pro mě pomoc, protože to moc časově nezvládám, abych jí doučovala. Jenže teď to vypadalo, že pokud to má nějak slušně zkoulet, budu se s ní muset učit asi dnem a nocí. K tomu se přidala její depka, že to nezvládne, že to nejde se doučit, plavala hlavně v angličtině. A tady přišel ten pragmatismus a spojilo se nutné s užitečným :-) Tlak na to, jak vyřeším, jak si má šetřit na něco hodnotného a zároveň nutnost ji motivovat k tomu, aby se ona sama snažila se učivo doučit, známky vytáhnout, písemky napsat dobře, se spojila v jednu VELKOU MOTIVACI: „Pokud budeš mít na vysvědčení 4 dvojky, dostaneš 1000,-Kč. Za každou dvojku navíc se ti strhne 200,-Kč, pokud budeš mít trojku (hrozila ji z angličtiny), ztrácíš všechno.“ Tak, jak moje dcera pracovala do školy, jsem nezažila za celou dobu! (Končila teď 5.třídu.) Motivace dělá opravdu hodně, jak zmiňuji ve své knize MŮŽEŠ ZMĚNIT SVĚT....minimálně ten svůj! Mně ve fázi Smutku hodně pomohla. A tady pomohla taky. Na vysvědčení měla opravdu 4 dvojky, byť to hodně krát vypadalo naprosto beznadějně. A aniž bych si to uvědomila dopředu, moje dcera opět vyrostla. Získala nejen nové zkušenosti o tom, že tvrdá práce přináší výsledky, že překonávání těžkostí a překážek, nechuti, lenosti a pohodlí je odměněno, ale hlavně, dostala pro ni neuvěřitelně velké peníze, se kterými může naložit podle sebe. A učí se hospodařit, přemýšlí, docela pěkně si je rozdělila, půlku si nechala na dárky a z druhé půlky si koupila odměny pro sebe a PC hru. Ovšem jak už to tak bývá, sourozenci nezůstávají pozadu a tak velmi brzy došlo Danielovi, že by také potřeboval nějaký vedlejší příjem vedle kapesného :-) U něj peníze za vysvědčení nepřicházely v úvahu, končil teprve 2.třídu a měl levou zadní samé jedničky. Ale i tady jsem to vyřešily a ač nejsem příznivcem platby za domácí práce, určili jsme okruh několika málo nadstandardních, které byly oceněny na konkrétní částku. Ty jejich standardní jim zůstávají beze změny a
samozřejmě bez platby. A tak byly určeny 3 druhy domácích prací, za které si mohli vysloužit 10,- nebo 20,-Kč, které se ale dělají max. 1x za týden. Tak takhle jsme vyřešili téma kapesné a šetření si.
