ZŠ Lesní v Liberci: Den učitelů? Den rodičů!
Tři čtvrtě na osm ráno. Jsme na odchodu do školy, poněkud netypicky celá rodina. Manžel i já vyrážíme učit ve třídách našich dětí, spolu s dalšími skoro padesáti rodiči. Farář, kadeřnice, architekt, myslivec, tanečnice, diplomat, námořní důstojník… Od první do páté hodiny, od prvních do devátých tříd to tady dneska mají rodiče zcela ve svých rukou.
Za pět osm. V jazykové učebně se scházejí ti, kdo se odhodlali. Vítáni a povzbuzováni kafem a štrúdlem, ředitelem a zástupcem, vychovatelkou a hospodářkou se zdravíme navzájem. Na papírových plachtách pod okny hledáme svá jména v desítkách kolonek zaplněných profesemi a tématy – ve třetí A Cestujeme po Evropě, v páté a sedmé Děláme rádio, ve druhé Roztleskávačky, tady Psí salón, Velikonoční tvoření a Potápění … Kde jsme my?
Je skoro osm. Většinu rodičů už si vyzvedli učitelé a vyprovázejí je do tříd. Zbývá deset minut. Dokáže manželovo povídání zabavit osmáky? Neotrávím příští hodinu páťáky? Osm deset! Jde se na věc.
Většinu rodičů už si vyzvedli učitelé. Zbývá deset minut.
Osm pětapadesát: osmáci tleskají, manžel se loučí, provázen paní učitelkou spěchá do práce. Odbíhám na skok za dcerou do III. A. Právě tam podle rozpisu skončil tatínek s povídáním o rádiu. Pozdravila bych ho, ale už tu není. Má ve škole tři dcery, čeká ho perný den. Spěchám učit do páté cé vulgo vécé. „Mami, přijdeš se ještě podívat?“ naléhá dcera.
Odbíhám na skok za dcerou do III. A
Jasně že přijdu, ale teď musím na svou hodinu. Pospíchám spojovací chodbou mezi budovami, v běhu míjím důstojníka Wehrmachtu (nebo SS? Na jeho hodinu se bohužel
nedostanu). Uprostřed školního dvora parkuje jeho kabriolet – veterán. „To víte, drahý koníček, nemám na střechu,“ vysvětluje přihlížejícím klukům rozšafný sběratel. V devět nula čtyři vcházím do pověstné vécé, třídy svého syna. Není mu zjevně úplně fuk, co tady budu příštích 45 minut dělat. Ani mně to není fuk, když vidím, jak moc mu to není fuk. Začínáme. Ve škole nezvoní. Devět patnáct. Právě jsem přeložila mírové rozhovory dvou znepřátelených pravěkých kmenů („Hunga bunga, džip y!“) a jsme ve středověku. Dvě děti kreslí na tabuli každé po jednom mocném hradu. Příslušníci jejich rodů přicházejí vyzdobit svá sídla erby, vlajkami a korouhvemi. Co se to děje za jedním z hradů (na tabuli)? Ó, něco nedobrého: pán hradu (Filip) chystá válku (kreslí děla). Díky, Filipe: mým úkolem je vysvětlit páťákům, co obnášela práce diplomatů kdysi a dnes a jak se žije jejich manželkám a dětem. Mám pětadvacet minut na to, abychom ze středověku postoupili do dneška, kdy už se diplomaté naštěstí nepopravují, když jeden stát sebere druhému kus území. Hodina je za námi. V místnosti se štrúdlem a kafem nacházím dvojí rodiče: ti uvolnění to už mají za sebou, ti nervózní ještě ne. „Nesu prezentaci, jak to firmy dělají, aby získaly zákazníky a prodaly své zboží,“ říká tatínek, který se chystá k šesťákům a není si jist, jak moc je tyhle věci zajímají. V rozpisu na další vyučovací hodinu si vybírám tatínka faráře a vyrážím do jeho třídy, cestou se ale zapovídám s maminkou kamenicí. Odchází ze školy s balvanem v náručí. „Liberecká žula je růžová. Nádherná, ale tvrdá. Ta jablonecká je měkčí, trochu do oranžova,“ sděluje mi hrdě její třeťačka. Hodina s tatínkem farářem už začala. Nechci je rušit, mířím proto za dcerou do malé tělocvičny. Tady se vyrušit nedají. Celá III. A se nadšeně svíjí pod bičem decibelů s maminkou - lektorkou tanečních kurzů. „Je to dřina, pořád tancovat, ale mě to baví. Doufám, děti, že si taky jednou najdete práci, která vás bude bavit!“
Vracím se domů napsat článek o dni, který jsme si užili my, naše děti i jejich učitelé. Přichází syn a čte mi přes rameno. Ani prý nečekal, že to celé tak pěkně vyjde. A navíc měli k obědu buchtičky se šodó!
III.A s maminkou – lektorkou tanečních kurzů.
Magdalena Marešová Katedra pedagogiky a psychologie Pedagogická fakulta, TU Liberec
