(z knihy vzpomínek a tys na Němce střílel, dědo?, Praha-Litomyšl 2008)

��

��

��

Dnes už není snadné pochopit, co v roce 1927 znamenal sionismus. Nyní je stát Izrael stát jako každý jiný, s dělníky a průmyslníky, sedláky a soudci, pekaři a podnikateli, knězi a děvkami, vědci a vrahy, ani lepší ani horší než jiné státy. Fritz Beer (z knihy vzpomínek …a tys na Němce střílel, dědo?, Praha-Litomyšl 2008)

Dějiny moderního Izraele Marek Čejka Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 4249. publikaci Knihu lektorovali Jaroslav Fiala a Dáša Nedorostková Odpovědný redaktor Petr Jurka Sazba Vojtěch Kočí Grafická úprava obálky Vojtěch Kočí Fotografie v knize Marek Čejka a archiv Počet stran 352 První vydání, Praha 2011 © Grada Publishing, a.s., 2011 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována a používána v elektronické podobě, kopírována a nahrávána bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod ISBN 978-80-247-2910-7 (tištěná verze)

ISBN 978-80-247-7327-8 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2012

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Osmanská říše a britský mandát Palestina (1517–1948) . . . . . . . . . . . . . . . 13 Izraelská nezávislost – 1948 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 1949 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 1950 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 1951 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 1952 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 1953 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 1954 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 1955 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 1956 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 1957 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 1958 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 1959 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 1960 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 1961 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 1962 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 1963 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 1964 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 1965 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111

5

Dějiny moderního Izraele

1966 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 1967 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 1969 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 1970 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 1971 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 1972 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 1973 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 1974 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 1975 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 1976 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 1977 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 1978 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 1979 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 1980 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 1981 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 1982 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 1983 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 1984 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 1985 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 1986 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 1987 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 1988 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 1990 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 1991 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 1992 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 1993 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 1994 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 1995 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 1996 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 1997 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253 1998 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

6

Obsah

1999 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265 2000 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271 2001 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 2002 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279 2003 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285 2004 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293 2006 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299 2007 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305 2008 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309 2009 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315 2010 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319 Namísto závěru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325 Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343

7

Úvod

Blízký východ je z hlediska mezinárodněpolitického vývoje dlouhodobě jedním z nejsledovanějších regionů světa a Stát Izrael je v dějinách moderního Blízkého východu jedním z nejvýraznějších fenoménů. Když jsem přijal nabídku tuto knihu napsat, přemýšlel jsem, jakým způsobem ji pojmout. V českém prostředí v uplynulém desetiletí vyšlo několik více či méně zdařilých domácích i přeložených zahraničních publikací věnujících se historii Izraele. Ty mají vesměs navzájem podobnou koncepci textu a soustředí se v jednolitých a souvislých kapitolách v duchu časové posloupnosti na jednotlivá období vývoje Izraele. Sám jsem k těmto knihám přispěl svou prací Izrael a Palestina (2005, 2007). Současnou publikaci jsem tak chtěl od zmíněných předešlých knih jistým způsobem odlišit, aby nevznikla další obdoba toho, co u nás již vyšlo. Zvolil jsem tak cestu chronologie, k čemuž mě inspirovalo několik prací, které se mi dostaly do rukou. Byly to většinou přehledné příručky, které čtenáři nabídly velmi pohodlnou a rychlou orientaci v důležitých událostech. Vesměs šlo o chronologie izraelských a palestinských autorů. Vzhledem k tomu, že však byly napsány „zevnitř“ konfliktní oblasti a z pohledu jedné ze stran, postrádaly v některých aspektech potřebný odstup, a v jistých případech dokonce některé události účelově potlačovaly, bagatelizovaly či úplně vypouštěly. Některé části těchto publikací se pak v jistých aspektech mohly přibližovat i propagandě. Právě tato situace ale otvírá dveře k pokusu o sestavení chronologie s větším odstupem, objektivněji. Je dokonce možné, že v případě chronologie je dosažení vyšší objektivity relativně jednodušší. Na rozdíl od „běžných“ historiografických prací se totiž chronologie nezaměřují v prvé řadě na hodnocení událostí, ale především na jejich reprezentativní výběr, na jejichž základě si pak většinou čtenář vytváří názor na věc sám.

9


Úplné objektivity samozřejmě dosáhnout nelze nikdy, zvláště v případě regionu, jako je Blízký východ. A nečiním si takový nárok samozřejmě ani já. Přesto se však domnívám, že vzhledem k tomu, že žiji mimo oblast Blízkého východu, avšak mám s touto oblastí bohaté osobní zkušeností, vědecky se o ni dlouhodobě zajímám a snažím se pochopit zdejší dění z různých úhlů pohledu, mohl by se výsledek mé práce v jistých ohledech odlišovat od pojetí izraelských a palestinských autorů. Vzhledem k tématu knihy se v ní soustředím především na izraelské dějiny, a to od počátku vzniku státu do současnosti. Navíc jsem na úvod připojil i chronologickou kapitolu, která začíná v dobách zrodu moderního sionismu a končí předvečerem vzniku Izraele. Při psaní chronologie izraelských dějin se nelze vyhnout dějinám palestinským. Je dokonce možné říci, že ty jsou vzhledem k vleklému konfliktu od moderních dějin izraelských navzájem neoddělitelné. Domnívám se, že tak lze v některých ohledech mluvit o této práci i jako o chronologii historie palestinské. Soustředím se v prvé řadě na dění v Izraeli (uvádím např. velké teroristické útoky v Izraeli a počet jejich obětí), avšak snažím se reflektovat jeho následné dopady na Palestince, i když již ne natolik podrobně (uvádím počet palestinských obětí násilí během konkrétních let, pokud byl dostupný zdroj informací). U jednotlivých válečných konfliktů Izraele s arabskými sousedy zmiňuji stručné statistiky obětí, u izraelsko-palestinského násilí uvádím na závěr každého roku celkový počet obětí na izraelské i palestinské straně (počínaje první intifádou). V chronologii jsem nemohl opomenout ani některé význačné události v souvislosti s významným zahraničně-politickým děním, které ovlivnily i vývoj na Blízkém východě (např. volby amerických prezidentů). Uvádím i některé jevy, které vykazují jistou analogii s děním na Blízkém východě, i když s ním bezprostředně souviset nemusí (např. terorismus al-Káidy), případně umožňují čtenáři lépe se zorientovat v čase (např. masakr na náměstí Tchien-an-men). V úvodní části knihy také připojuji řadu důležitých mezníků souvisejících s antisemitismem (např. publikace pamfletu Protokoly siónských mudrců), protože ty měly důležitý vliv na rozvoj sionismu a vznik Státu Izrael. Vzhledem k tomu, že se důležitých událostí v oblasti vyskytuje takové množství a není možné dohledat zcela rovnocenný zdroj pramenů ke všem časovým obdobím, je možné, že chronologie není ve všech částech stoprocentně symetrická s ohledem na výběr dění. Rovněž není jednoduché vyhodnotit či určit relevanci některých okamžiků ze zcela nedávné minulosti v porovnání s událostmi, které se odehrály před několika desetiletími. I když jsem se k sestavování chronologie snažil přistupovat s maximální snahou o přesnost a objektivitu, všech těchto případných nedostatků jsem si vědom. Navíc každý člověk má odlišné zájmy a hledá v chronologiích to, co ho nejvíce zajímá. Je možné, že kdyby tuto chronologii psal 10

Úvod

někdo jiný, zřejmě by v detailech kladl důraz i na jiné věci. Například vzhledem k mému odbornému zájmu o určité specifické oblasti blízkovýchodního dění (např. o vztah náboženství a politiky), se v knize zaměřuji i na události, které souvisejí s těmito tématy. Výběr jednotlivých událostí v knize neznamená, že jsou si všechny události svým významem rovné (vedle sebe jsou tak uvedeny např. války a kulturní události). Podobně jsem do textu zařadil i dění související s izraelsko-českými (a izraelsko-československými) vztahy, přestože některé z nich nebyly v kontextu izraelského dění tak důležité, jako řada dalších událostí uvedených v textu (např. jmenování izraelských a československých diplomatických zástupců v 50. a 60. letech minulého století). Z důvodu omezeného rozsahu této publikace do ní nešly zařadit některé události, které by např. v kontextu dění v České republice byly určitě považovány za důležité. Vypustit jsem musel například také: » řady menších teroristických útoků, hlavně těch, při kterých došlo „pouze“ ke zraněním, nikoliv usmrcením » řady deportací » nespočet trestných rozboření domů » množství jednotlivých násilných činů » množství „menších“ incidentů, které byly spojeny s násilím židovských osadníků a palestinských radikálů na okupovaných územích » řady přestřelek » řady leteckých útoků a bombardování » nespočet demonstrací nejrůznějšího druhu » množství případů porušení základních lidských práv a soudních procesů » řady uzavírek, obstrukcí na kontrolních stanovištích, měsíců zavření univerzit Do výběru událostí jsem se snažil pro jisté odlehčení zařadit i některé méně vážné události – například významné sportovní okamžiky, velké koncerty či některé události, které mohly, ale nemusely bezprostředně souviset s politickým děním – například důležitá soudní rozhodnutí a incidenty související s organizovanou zločinností. Pevně doufám, že široké spektrum událostí, které jsem pro tuto knihu zvolil, pomůže čtenáři nastínit procesy, tendence, nálady a atmosféru ve společnosti v Izraeli a na Blízkém východě, a snad i étos určité konkrétní doby. Byl bych také rád, kdyby kniha ukázala Izrael a Blízký východ nejen jako regiony „konfliktů, násilí a válek“, jak je zřejmě zažito v povědomí lidí, ale i jako místa, kde se život, problémy i dobré věci někdy velmi podobají těm našim. Za hledání podkladů pro sepsání této historické chronologie a za cenné rady a pomoc při jejím psaní bych rád poděkoval především Jaroslavu Fialovi, 11


Dáši Nedorostkové, Kláře Tůmové, Jiřímu Schneiderovi, Romanu a Kláře Kořanovým a mým rodičům. Za cennou pomoc při hledání podkladů k československo-izraelským a česko-izraelským vztahům bych rád poděkoval izraelskému velvyslanci v České republice Jaakovu Levymu a dále Veronice Jacobs a Miloši Pojarovi.

12

Osmanská říše a britský mandát Palestina (1517–1948) 1517 – Osmané si podrobili území Palestiny a ta se tak na čtyři století stala součástí Osmanské říše. V zemi byl zaveden centralizovaný systém vlády, na jehož vrcholu stál osmanský sultán a chalífa v jedné osobě. Důležitým konzervativním prvkem ve správě říše byl systém autonomních náboženských obcí – milletů. Ty byly pro nemuslimy zpočátku úředně uznány tři – židovský, řecko-ortodoxní a arménský. V 17. a 18. století začalo přicházet do země větší množství Židů. Později, v druhé polovině 19. století, začala éra sionismu a arabského nacionalismu. Když v 19. století drolící se impérium pomalu sláblo, zvyšovaly své aktivity v regionu evropské mocnosti, hlavně Velká Británie. V roce 1869 byl otevřen Suezský průplav, což zvýšilo strategický význam oblasti. Ten ještě posílil obecný vzestup významu ropy (vzhledem k vědeckotechnickému vývoji a vynálezu dieselového motoru), která se na Blízkém východě (včetně Osmanské říše) nalézala v hojném množství.

1799 – francouzský generál Napoleon Bonaparte dobyl město Jaffa. Vojevůdce a pozdější francouzský císař měl pozitivní vztah k Židům i myšlence vzniku židovského státu. Napoleon je však zanedlouho z Blízkého východu vytlačen a Osmanská říše obnovila v Palestině svůj vliv. 1834 – v reakci na povinné odvody do egyptské armády vypukne v Palestině arabské povstání – jeden z prvních projevů samostatné identity palestinských Arabů v rámci arabského světa. 1839 – rabín Juda Alkalaj, původem ze Sarajeva, publikuje knihu Darchej Noam vyzývající Židy k osídlování Palestiny. 1843 – německý rabín Cvi Hirsch Kalischer vydá knihu Emuna Ješara, vyzývající k židovskému osídlování Palestiny.

13


Židé se modlí u Zdi nářků (konec 19. století ) 14

Osmanská říše a britský mandát Palestina (1517–1948)

1844 – první sčítání lidu v Jeruzalémě ukáže, že zde žije 7120 Židů, 5760 muslimů a 3390 křesťanů.

sionistickou osadu Rišon le-Cijon (heb. „První na Siónu“). » vlna antisemitismu v Ruském impériu – řada Židů odchází ze země – část z nich emigruje do Palestiny a vytvoří základ tzv. „první alije“ – přistěhovalecké vlny (1882–1903) – celkově tvoří prví aliju asi 35 000 osob, hlavně příslušníků hnutí Chovevej Cijon a Bilu. » zformuje se sionistické hnutí „Bilu“. » sionista Leon Pinsker vydá významnou knihu Autoemancipace.

1850 – německý hudební skladatel Richard Wagner publikuje text Židovství v hudbě, který výrazně ovlivnil německý antisemitismus. 2. května 1860 – v uherské Pešti se narodil Theodor Herzl, pozdější významný průkopník sionismu. 1860 – v Paříži je založena Adolphem Crémieuxem mezinárodní organizace „Alliance Israélite Universelle“, která se mj. zabývá ochranou práv Židů před antisemitismem.

1890 – lingvista Eliezer Ben Jehuda zakládá „Výbor hebrejského jazyka“ jakožto snahu o znovuoživení a uvedení hebrejštiny do praktického života. Proti jeho pokusům protestují zbožní Židé, kteří hebrejštinu považují za posvátný liturgický jazyk a na Ben Jehudu později uvalí dokonce kabalistickou klatbu Pulsa diNura.

1862 – sionista Moses Hess publikuje významnou knihu Řím a Jeruzalém. 1869 – otevření Suezského průplavu zvýšilo strategický význam oblasti Palestiny a celého Blízkého východu. 1870 – v Palestině je založena zemědělská kolonie Mikve Jisrael. 1879 – německý publicista a agitátor Wilhelm Marr zakladá „Antisemitskou ligu“, což byla první otevřeně antisemitská německá organizace. 1878 – je založena první sionistická osada v Palestině – Petach Tikva. 1882 – sionistické uskupení Chovevej Cijon („Milovníci Siónu“) založí v Palestině

Eliezer Ben Jehuda 15


21. října 1894 – zadržení francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, neoprávněně obviněného ze špionáže. Ve Francii zanedlouho vypuknou antisemitské nepokoje. Theodor Herzl je v té době v Paříži jako novinář. 2. června 1895 – první Herzlův rozhovor s baronem Mauricem de Hirschem, kdy mu představuje své politické plány. Od Hirsche se sice nedostalo Herzlovi jednoznačného přijetí, Herzl přesto toto setkání označuje za počátek svého sionistického úsilí.

Pozvánka na první sionistický kongres

Na prvním sionistickém kongresu byl přijat i tzv. „Basilejský program“: Cílem sionismu je zajistit veřejně a legálně zaručený domov židovského lidu v Palestině. Pro dosažení tohoto cíle shledal Kongres za praktické následující: 1. Podpora usídlování židovských zemědělců, řemeslníků a obchodníků v Palestině. 2. Federace všech Židů do místních a všeobecných uskupení v souladu se zákony v různých zemích. 3. Posílení židovského cítění a vědomí. 4. Přípravné kroky pro dosažení takových vládních grantů, které by dopomohly k dosažení účelu sionismu.

17. listopadu 1985 – Theodor Herzl v Paříži objasňuje ideu židovského státu dr. Maxi Nordauovi a získává jeho sympatie. 1895 – starostou Vídně se stal Karl Lueger – jeho antisemitské názory později výrazně ovlivnily Adolfa Hitlera, který ve Vídni žil. 14. února 1896 – ve Vídni vychází klíčový sionistický spis Theodora Herzla Židovský stát. 29.–31. srpna 1897 – v Basileji se koná první sionistický kongres. Od té doby kongresy formulují politickou platformu sionismu. Na tomto kongresu je mj. Theodor Herzl zvolen předsedou Sionistické organizace (od roku 1960 „Světové sionistické organizace“ – WZO) a jako sionistická hymna je přijata píseň Hatikva („Naděje“), pozdější izraelská hymna.

28.–30. srpna 1898 – v Basileji se koná druhý sionistický kongres, na kterém se Theodor Herzl pokusil povzbudit rodící se sionistické hnutí hlavně s ohledem na opozici v rámci židovské komunity (naprostá většina zbožných Židů té doby se z náboženských důvodů stavěla proti sionismu).

16


26. října 1898 – Theodor Herzl přijíždí na návštěvu sionistických usedlostí v Palestině.

by Británie mohla mít pochopení pro sionistické snahy. Tento předpoklad se však naplnil hlavně v období první světové války.

2. listopadu 1898 – Theodor Herzl se setkává s německým císařem Vilémem II.

18. května 1901 – Theodor Herzl se setkává s tureckým sultánem Abdulem Hamidem II., aby s ním jednal o možnosti vytvoření židovského státu v Osmanské říši. Jeho návrh je sultánem odmítnut.

15.–17. srpna 1899 – v Basileji se koná třetí sionistický kongres, na kterém Theodor Herzl informuje o svém setkání s císařem Vilémem II., které sice nemělo žádný praktický výsledek, ale už jen fakt, že se odehrálo, mělo velký symbolický význam. Samotný kongres se pak zabýval hlavně politickým zdůvodňováním sionismu než praktickými kroky směřujícími k budování židovského státu.

26.–31. prosince 1901 – v Basileji se koná pátý sionistický kongres, na kterém Theodor Herzl referuje o svém setkání s tureckým sultánem. Byl vytvořen Židovský národní fond. Skupina sionistů vedená Chajimem Weizmannem, Martinem Buberem a Leem Motzkinem vyzývá k přijetí kulturního programu a k větší míře demokracie uvnitř sionistického hnutí.

13.–16. srpna 1900 – v Londýně se koná čtvrtý sionistický kongres. Londýn byl zvolen proto, že Herzl se domníval, že

16. srpna 1903 – Britové nabízejí sionistickému hnutí území Ugandy. 1903 – v Ruském impériu byl publikován pamflet Protokoly siónských mudrců. Ač se ukázalo, že jde o podvržený text, sloužil od té doby jako velká inspirace mnoha antisemitů. 1903–1906 – vlna pogromů v Ruském impériu (přibližně 2000 zabitých Židů).

Theodor Herzl 17

* Dějiny moderního Izraele

Max Nordau. Na pořad přijde znovu „plán Uganda“, ale je opět odmítnut.

22.–28. srpna 1903 – v Basileji se koná šestý sionistický kongres. Britská nabídka Ugandy je odmítnuta. Sám Herzl nabídku Ugandy podporoval jako přechodný plán, a to hlavně ve světle pogromů ve východní Evropě (Kišiněv). Na kongresu došlo k velkým sporům a Herzlovi dalo velkou námahu dosáhnout, aby mnozí účastníci kongres neopustili. Je to zároveň poslední kongres před Herzlovou smrtí.

1906 – počátek sionistického socialistického hnutí. V Poltavě se pod vedením Beera Borochova uskuteční první kongres hnutí Poalej Cijon („Dělníků Siónu“). » 14.–18. srpna 1908 – v Haagu se koná (v době konání mezinárodní mírové konference) osmý sionistický kongres. Na kongresu zazní důležitý projev Chajima Weizmanna, který mluví o vztahu mezi politickým sionismem (který usiluje v prvé řadě o mezinárodní uznání sionistických aspirací) a praktickým sionismem (který se zaměřuje na imigraci do Palestiny a budování sionistických usedlostí). Předsedou Světové sionistické organizace je zvolen David Wolffsohn.

3. července 1904 – přepracovaný Theodor Herzl umírá v rakouském Edlachu. 1904–1914 – druhá alija – kolem 40 000 osob z východní Evropy, kteřé přišli hlavně v reakci na antisemitismus v Rusku. Během této vlny bylo založeno město Tel-Aviv, první kibuc (Deganija) a došlo k oživení hebrejštiny. Mnozí z příchozích Židů kombinovali sionismus se socialismem. 1904 – palestinsko-arabský intelektuál Nadžíb Azúri publikuje v Paříži knihu Probuzení arabského národa, ve které apeluje na všechny Araby v Osmanské říši k vytvoření velkého arabského království zahrnující Sýrii, Irák a arabský poloostrov. Varuje před konfliktem nacionálních ambicí na Blízkém východě a před sionismem. 27. července–2. srpna 1905 – v Basileji se koná sedmý sionistický kongres. Sionistické hnutí se vzpamatovává ze ztráty Theodora Herzla. V čele Světové sionistické organizace stane

Max Nordau 18


» tři arabsko-palestinští delegáti z jeruzalémského distriktu byli zvoleni do osmanského parlamentu v Istanbulu. Ten jim pak slouží jako platforma pro jejich kritiku sionismu.

turecké panství na Blízkém východě a dojde k zániku Osmanské říše. » 24. října 1915 – Vysoký britský komisař v Egyptě sir Henry McMahon písemně přislíbil arabskému vůdci šarífu Husajnovi z rodu Hášimovců, že „Velká Británie podpoří touhy po národní samostatnosti v celém arabsky mluvícím světě, pokud se Arabové zapojí do války na její straně“.

26.–30. prosince 1909 – v Hamburku se koná devátý sionistický kongres. Sionisté předpokládají větší podporu sionismu Osmanskou říší, poté co došlo k mladoturecké revoluci. Předsedou Světové sionistické organizace je znovu zvolen David Wolffsohn.

květen 1916 – Sykes-Picotova dohoda – Británie a Francie uzavřely (s přihlédnutím k zájmům Ruska) tajnou dohodu, která upravovala poválečné rozdělení Blízkého východu (tedy rozdělení dědictví Osmanské říše, včetně Palestiny). Poválečné zveřejnění dohody velmi pobouřilo Araby, kteří během války Británii výrazně pomohli s vítězstvím na Blízkém východě. Dohoda totiž zcela otevřeně počítala s porušením britských slibů.

9.–15. srpna 1911 – v Basileji se koná desátý sionistický kongres, na kterém bylo ukončeno napětí mezi politickými a praktickými sionisty (viz osmý sionistický kongres – 14. července 1908). Předsedou Světové sionistické organizace je zvolen Otto Warburg. » v městě Jaffa je založena arabská Palestinská národní strana, která se staví velmi kriticky vůči sionismu. 2.–9. září 1913 – ve Vídni se koná jedenáctý sionistický kongres. Dohodnuto založení Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Max Nordau kongres bojkotuje na protest proti „opouštění Herzlových idejí“. » 1914–1918 – první světová válka výrazně ovlivní osud Blízkého východu, neboť v roce 1917 je britsko-arabským spojenectvím poraženo

Tajná Sykes-Picotova dohoda byla klíčovým dokumentem pro vývoj moderního Blízkého východu 19


červen 1916 – šaríf Husajn vyhlásil Arabskou revoluci a po boku Britů se postavil proti Turkům. prosinec 1916 – ve Velké Británii se ujímá premiérského úřadu David Lloyd George, jenž ustanovil ministrem zahraničí Arthura Balfoura. Tato vláda je příznivě nakloněna sionismu. 1917–1922 – během občanské války v Rusku došlo k velkým pogromům, jimž padly za oběť (přinejmenším) desetitisíce Židů. Pogromy v Rusku, bolševický převrat a řada dalších událostí způsobí odchod množství Židů ze země, část z nich zamíří do Palestiny.

Chajim Weizmann při setkání s emírem Fajsalem

v Palestině, či práva a politický statut Židů v jakékoliv jiné zemi.“ Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci.

2. listopadu 1917 – Balfourova deklarace – nejvýznamnější mezník v britském vztahu k sionistům během první světové války. Šlo o dopis adresovaný britským ministrem zahraničí Arthurem Balfourem lordu Rothschildovi, vedoucímu představiteli britských sionistů:

Upřímně Váš Arthur James Balfour 9. prosince 1917 – Britové obsadí Jeruzalém. červenec 1918 – arabský vůdce emír Fajsal a přední sionista Chajim Weizmann se setkají nedaleko Akaby.

Drahý lorde Rothschilde, s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva následující prohlášení sympatií k židovským sionistickým aspiracím, které bylo předloženo kabinetu a jím schváleno. „Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině a co nejvíce se přičiní, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, při čemž se jasně rozumí, že nebude učiněno ničeho, co by mohlo porušit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství

září 1918 – britské oddíly obsadily Nazaret a překročily řeku Jordán u města Jericho. Bojů se zúčastnila i „Židovská legie“, útvar složený ze sionistů z Británie, USA a Palestiny. Mimo jiné v ní sloužil i pozdější významný (revizionistický) sionista Vladimír Žabotinský. říjen 1918 – Arabové a Britové dobudou Damašek. 20


listopad 1918 – v Jaff ě je založena palestinská křesťansko-muslimská organizace, která se staví proti vzniku „židovské domoviny“. Vzápětí vznikne podobná organizace i v Jeruzalémě.

vysloví proti budování židovské národní domoviny v Palestině. 20. února 1920 – oddíl loupeživých beduínů zaútočí na židovské osady Metulla a Tel Chaj v severní Palestině. V druhém střetnutí u Tel Chaj (1. března 1920) zahyne sionistický aktivista a bojovník Josef Trumpeldor, ze kterého následně učiní palestinští sionisté legendu a „národního hrdinu“.

1919–1923 – třetí alija – 35 tisíc osob, opět hlavně z Ruska a Polska. Reagovaly hlavně na události v Rusku a na založení „židovské národní domoviny“ Balfourovou deklarací. 3. ledna 1919 – uzavření dohody mezi Chajimem Weizmannem a emírem Fajsalem o spolupráci mezi sionisty a Araby na Blízkém východě (dohoda byla vázaná na blízkovýchodní politiku Velké Británie) – viz také červenec 1918.

březen 1920 – na druhém celosyrském kongresu v Damašku je emír Fajsal ustanoven králem Sýrie. Kongres se postaví proti politickým ambicím Francie na Blízkém východě, odmítnuta je i Sykes-Picotova dohoda a Balfourova deklarace (viz květen 1916 a 2. listopadu 1917).

leden 1919 – první palestinský kongres obhajuje připojení Palestiny k arabskému státu v Sýrii. červenec 1919 – na celosyrském kongresu v Damašku (kterého se účastní i významní palestinští Arabové) je podpořena idea nezávislého arabského státu v Sýrii a naopak je kritizována sionistická politika v Palestině. Krátce po kongresu však podpoří Britové (v duchu Sykes-Picotovy dohody) francouzský nárok na vliv v Sýrii. 28. srpna 1919 – americká King-Craneova komise vyslaná do regionu na žádost amerického prezidenta Wilsona se

Josef Trumpeldor 21


Rozdělení mandátů na Blízkém východě po první světové válce

19.–26. dubna 1920 – v San Remu se koná konference vítězných mocností – na ní jsou určena mandátní území na teritoriu bývalé Osmanské říše. Velká část provincií Osmanské říše byla postupně rozdělena do pěti mandátních území. Pod britskou mandátní správu se dostala Mezopotámie (Irák) a Palestina, z níž bylo v roce 1921 vyčleněno Zajordánsko (Transjordánsko). Francouzům připadla Sýrie, ze které byl roku 1925 vyčleněn Libanon. Francouzi si svůj syrský mandát vynutili násilím (v bitvě u Majsalunu 24. července 1920), což mělo za následek nedodržení britského slibu Arabům na jejich státnost v Sýrii. Přerozdělení mandátů je Společností národů schváleno v roce 1922.

zdejší židovské obchody. Výsledkem bylo 5 mrtvých a 211 zraněných Židů a 4 mrtví a 32 zraněných Arabů. 24. července 1920 – bitva u Majsalunu – Francie poráží armádu emíra Fajsala, která pomohla Britům (a jejich spojencům Francouzům) porazit na Blízkém východě Osmanskou říši – arabský stát v Sýrii zaniká. červenec 1920 – založení židovské milice Hagana („Obrana“), která byla koncipována jako obranná milice proti útokům ozbrojených arabských skupin. Podnikala však také odvetné a útočné operace. Hagana byla velice aktivní v době arabské revoluce (1936–39). Z politického hlediska byla Hagana spjata s labouristickými sionisty. V r. 1941 byly v rámci Hagany vytvořeny elitní jednotky Palmach. V období po druhé světové válce (1945–48) se Hagana začala

duben 1920 – při příležitosti svátku Nábí Músá (svátku proroka Mojžíše) se v jeruzalémském Starém Městě vzedmula vlna násilí. Arabové zaútočili na 22


prosinec 1920 – je založena sionistická odborová centrála Histadrut. květen 1921 – arabské antisionistické nepokoje v Jaff ě – po nich ustavena Haycraftova vyšetřovací komise. Ta shledala zodpovědnými za nepokoje Araby, mezi kterými zavládla panika z masové sionistické imigrace. 10. května 1921 – přestože byl radikální islámský klerik Hadži Amín al-Husajní (hluboce antisionisticky smýšlející) o rok dříve odsouzen za podněcování nepokojů v Jeruzalémě, je nyní Brity propuštěn, a dokonce i jmenován do důležité funkce velkého jeruzalémského muftího. Britsk ý v ysok ý komisař v Palestině sir Herbert Samuel (v tropické helmě)

angažovat i v protibritských operacích. V době první arabsko-izraelské války (1948) se Hagana dostala do vážného konfliktu s revizionistickými sionisty a Irgunem (viz incident s lodí Altalena – 22. června 1948). Po vzniku Izraele byla Hagana přetransformována na izraelskou armádu. V řadách Hagany začalo svou vojenskou kariéru mnoho pozdějších izraelských vojáků a politiků, mj. Ariel Šaron, Jicchak Rabin, Moše Dajan a další. červenec 1920 – britský sionistický Žid sir Herbert Samuel se stane prvním vysokým komisařem mandátu Palestina – nejv yšším správním úředníkem v Palestině a zástupcem britské koruny.

Velk ý jeruzalémsk ý muf tí Hadži Amín al-Husajní 23


3. července 1921 – Churchillova Bílá listina potvrdí, že pro židovskou domovinu byla vymezena pouze Palestina, nikoliv Transjordánsko.

24. července 1922 – rozdělení britského mandátu Palestina na Palestinu a Transjordánsko. 29. května 1923 – palestinská ústava nevstoupí v platnost, protože ji palestinští Arabové odmítli.

1.–4. září 1921 – na dvanáctém sionistickém kongresu v Karlových Varech (jedná se o první kongres od roku 1913) se projednávají důsledky řady politických změn, které se udály od 11. kongresu (první světová válka, bolševická revoluce v Rusku, Balfourova deklarace atd.). Ve stínu prvních závažných nepokojů se kongres zabývá také vztahy mezi sionisty a Araby. Kongres vydá rezoluci, že sionisté chtějí žít „ve vztazích vzájemného respektu a harmonie s Araby“ a volá po nalezení „upřímného porozumění s Araby“. Na kongresu se také vyprofi lovala vlivná americká frakce sionistického hnutí vedená Louisem Brandeisem a Británie se po válce stala hlavním centrem sionistického hnutí. Britský Žid Chajim Weizmann byl zvolen novým předsedou Světové sionistické organizace.

29. září 1923 – oficiální vznik britského mandátu Palestina. 1923 – Británie postoupí Golanské výšiny francouzskému mandátu Sýrie. 1924–1928 – čtvrtá alija – zahrnuje asi 67 tisíc osob, především střední vrstvy z Polska a Židy, kteří překročili imigrační kvóty do USA.

1921 – Britové udělují autonomii Transjordánsku pod vedením emíra Abdulláha. V Transjordánsku je zakázáno židovské přistěhovalectví. 1921 – významný rabín Jicchak Avraham Kook a duchovní otec náboženského sionismu se stal prvním vrchním aškenázským rabínem Izraele.

Rabín Jicchak Avraham Kook 24


Weizmann potřetí zvolen předsedou Světové sionistické organizace. Na kongresu se vyprofilovali revizionističtí sionisté vedení Vladimírem Žabotinským. 1926 – Československo zřídilo v Jeruzalémě konsulát (v roce 1935 povýšen na generální konsulát). jaro 1927 – československý prezident Tomáš G. Masaryk navštívil jako vůbec první hlava státu na oficiální návštěvě Palestinu. 30. srpna–11. září 1927 – na patnáctém sionistickém kongresu v Basileji je řešen pokles přistěhovalectví do Palestiny. Chajim Weizmann je počtvrté zvolen předsedou Světové sionistické organizace. První ženou zvolenou do výkonného orgánu sionistického vedení se stane Henrietta Szoldová.

Vladimír Žabotinský

6.–18. srpna 1923 – na třináctém sionistickém kongresu v Karlových Varech byl Chajim Weizmann podruhé zvolen předsedou Světové sionistické organizace. Je to první kongres po vzniku mandátu Palestina.

5. července 1928 – sir John Chancellor se stane vysokým komisařem mandátu Palestina.

1. dubna 1925 – oficiální inaugurace Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. 18. července 1925 – Adolf Hitler publikuje v Německu knihu Mein Kampf (Můj boj), kde Hitler mj. obhajuje antisemitismus, rasismus a obviňuje Židy ze světovlády. Kniha se stala základním spisem německého nacismu a antisemitismu. Náměstí a ulice v Tel-Avivu pojmenova-

18.–31. srpna 1925 – na čtrnáctém sionistickém kongresu ve Vídni byl Chajim

né na počest prvního československého prezidenta 25


28. července–10. srpna 1929 – na šestnáctém sionistickém kongresu v Curychu byli do Světové sionistické organizace přijati i židovští nesionističtí představitelé. Kongresu se zúčastnili např. sir Herbert Samuel (britský vysoký komisař v Palestině) a Albert Einstein.

krvavých nepokojů byl vysoký: zahynulo 133 Židů a 116 Arabů. Ve stejných dnech došlo také k velkému masakru v Hebronu, v jehož důsledku musela být následně evakuována celá zdejší židovská komunita. Britský důstojník Raymond Cafferata s malým policejním oddílem se sice pokusil krveprolití zabránit, ale i přesto bylo běsnícím davem povražděno 69 hebronských Židů.

14. srpna 1929 – zostřuje se napětí v souvislosti s jeruzalémskou Zdí nářků. V Tel-Avivu demonstruje 6000 sionistických Židů a skanduje: „Zeď nářků je naše!“.

1929–1939 – pátá alija – 250 000 lidí, byli to hlavně sekularizovaní němečtí Židé, kteří prchali před nacisty; tato alija zásadně změnila charakter dosavadní židovské populace v mandátu Palestina.

23.–24. srpna 1929 – po sporech mezi muslimy a Židy souvisejícími se Zdí nářků se mezi Araby rozšířila fáma o chystaném židovském útoku na jeruzalémské mešity. Arabové zahájili útok na židovskou čtvrť, kde bylo 64 neozbrojených zbožných Židů povražděno. To vyvolalo u sionistů odezvu a došlo k útoku na mnoho mešit v celé Palestině. Výsledek

1929 – založena Židovská agentura– Sochnut. Ta fungovala přímo v Palestině v době britského mandátu jako neoficiální správní (vládní) orgán palestinských sionistů. Po r. 1948 se aktivity Židovské agentury orientovaly směrem k podpoře židovského přistěhovalectví do Izraele. 1. října 1930 – byly publikovány Passfieldova Bílá listina a Hope-Simpsonova zpráva. Oba dokumenty doporučily omezení židovské imigrace do Palestiny. To je Brity zrušeno v roce 1931. 1931 – revizionistická milice Irgun se odštěpila od Hagany. Duchovním otcem Irgunu byl sionista Vladimír Žabotinský. Bojové operace Irgunu byly agresivnější, než v případě Hagany. Jeho tvrdé zásahy byly zpočátku směřovány vůči Arabům Abrahámova svatyně v Hebronu 26


Lechi vedená Avrahamem Sternem. Mezi Irgunem a Haganou panovalo velké napětí. To vyvrcholilo v době první izraelsko-arabské války (1948) incidentem s lodí Altalena. Irgun byl poté rozpuštěn, ale pokračoval dále v izraelské politice jako strana Chérut. 30. června–15. července 1931 – sedmnáctý sionistický kongres (Basilej). V důsledku britské restriktivní politiky ohledně židovského přistěhovalectví do Palestiny rezignoval Chajim Weizmann na předsednictví Světové sionistické organizace (nástupcem zvolen Nahum Sokolow). Revizionisté se ostře vyhraňují proti dosavadní probritské linii Světové sionistické organizace.

Plakát se symbolem Irgunu – puškou a Palestinou na obou březích řeky Jordán

28. března 1932–2. dubna 1932 – v Tel-Avivu se konala první makkabiáda, které se a od r. 1939 i proti Britům (někteří bojovníci Irgunu byli následně Brity popraveni). Nejznámější teroristickou akcí Irgunu bylo zničení části hotelu Král David v Jeruzalémě v r. 1946, kde v té době sídlila britská mandátní správa. Podílel se také na zmasakrování obyvatel arabské vesnice Dejr Jásín v r. 1948. Prvním velitelem Irgunu byl Avraham Tehomi, jeho nejznámějším velitelem pak Menachem Begin, který se v r. 1977 stal izraelským premiérem. V r. 1937 došlo v Irgunu k rozštěpu a část jeho členů přešla k Haganě. V r. 1940 se od Irgunu odštěpila ještě radikálnější milice

Telavivský starosta Meir Dizengoff 27


zúčastnilo na 400 sportovců. Soutěžilo se ve fotbale, atletice a plavání. Her se zúčastnilo i 60 atletů z arabských zemí (Sýrie, Egypt). Hry zahájil telavivský starosta Meir Dizengoff, který při té příležitosti projel Tel-Avivem na bílém koni.

15. září 1935 – v nacistickém Německu byly přijaty rasové, protižidovské tzv. Norimberské zákony. 1936–1939 – Arabské povstání (někdy také nazývané „Arabská revolta“) – Zhoršení ekonomické situace Arabů v souvislosti se zvýšeným židovským přistěhovalectvím a světovou hospodářskou krizí, ve spojení s předchozími konflikty v Palestině vyvolalo napjatou atmosféru, která nakonec vyústila v dlouhodobou sérii nepokojů a násilí. Povstání začalo tak, že frakce a strany soupeřící v arabském palestinském prostředí se sjednotily do orgánu nazvaného Vysoká arabská komise. Ta proklamovala generální stávku všech arabských pracovníků, bojkot židovských výrobků a vyzývala k útokům na židovská osídlení a britské úřady. Tato fáze arabského povstání trvala od dubna 1936 do listopadu téhož roku. Z arabského pohledu nebyla příliš úspěšná. Nepokoje se podařilo utlumit poté, co bylo povoláno 20 000 britských vojáků, a rovněž díky mírovým aktivitám okolních arabských států. Tvrdé potlačení

30. ledna 1933 – Adolf Hitler je v Německu jmenován říšským kancléřem. 22. března 1933 – v Německu zřízen první koncentrační tábor – Dachau. 21. srpna–4. září 1933 – osmnáctý sionistický kongres (Praha) reaguje na nástup nacismu. Ve stínu záhadné vraždy sionisty Chajima Arlozorova (16. června 1933) se vyostřuje napětí mezi Světovou sionistickou organizací a revizionisty. Nahum Sokolow je podruhé zvolen předsedou Světové sionistické organizace. Posiluje vliv politiků jako je David Ben Gurion a Moše Šaret. 2.–7. dubna 1935 – v Tel-Avivu se konala druhá makkabiáda. Zúčastnilo se jí 1350 atletů. 20. srpna–4. září 1935 – devatenáctý sionistický kongres (Luzern) – Chajim Weizmann se vrací na post předsedy Světové sionistické organizace. David Ben Gurion se stává v rámci organizace velmi vlivnou osobností. Žabotinského revizionisté opustili Světovou sionistickou organizaci a založili nezávislou Novou sionistickou organizaci.

Arabské povstání (1936)

28


povstání (ve kterém Britové používali i leteckého bombardování) následně posílilo sebedůvěru sionistů. Celkem zabito přibližně 5000 Arabů a několik stovek Židů. Po potlačení povstání prchá velký jeruzalémský muftí Hadži Amín al-Husajní do Iráku. 7. července 1937 – britská Peelova komise dospěla k názoru, že v Palestině proti sobě stojí dva oprávněné nároky, a navrhla rozdělení Palestiny na židovský stát a arabský stát, který by byl připojen k Transjordánsku. Města Jeruzalém, Jaffa a Betlém by zůstaly pod britskou mandátní správou.

Palestinská mandátní známka s nápisy v angličtině, arabštině a hebrejštině

3.–16. srpna 1937 – dvacátý sionistický kongres (Curych). Zabývá se hlavně zprávou Peelovy komise.

a navrhla nový plán jejího rozdělení. Rovněž ale bez jakéhokoliv efektu.

1. října 1937 – Britové prohlásí Vysokou arabskou komisi za nezákonnou (viz 1936–1939, Arabská revoluce).

1938 – kvůli zvyšujícímu se napětí v Palestině zruší mandátní úřady třetí makkabiádu. Následující se koná až po vzniku samostatného státu (viz 27. září 1950).

16. října 1937 – po atentátu na britského správního úředníka prchá velký jeruzalémský muftí Hadži Amín al-Husajní z Palestiny.

leden–březen 1939 – v Londýně jednají u kulatého stolu zástupci arabských zemí, sionisté a palestinští Arabové.

9.–10. listopadu 1938 – Křišťálová noc v nacistickém Německu, Rakousku a Sudetech – velký protižidovský pogrom – kolem 90 Židů zabito, tisíce odvlečeny do koncentračních táborů.

17. května 1939 – Britové vydají Bílou listinu, která v době pro Židy tak kritické výrazně omezí židovské přistěhovalectví do Palestiny – židovský stát podle Bílé listiny „nesmí být vytvořen proti vůli arabské většiny“. Měl tak vzniknout pouze arabský stát, v jehož rámci by byla budována „židovská národní domovina“. Také

listopad 1938 – Woodheadova komise se znovu (a podrobněji než Peelova komise) zabývala otázkou budoucnosti Palestiny 29


židovská imigrace byla tímto dokumentem radikálně omezena na 75 000 přistěhovalců během pěti let. Britové tak zaujmou výrazně proarabskou politiku. Britský premiér Neville Chamberlain údajně v souvislosti s Bílou listinou prohlásil: „Raději pohoršeme Židy než Araby“. » v druhé polovině 30. let omezila židovskou imigraci nejen Británie ve vztahu k Palestině, ale také řada dalších zemí ve vztahu ke svému území, např. USA. Vzhledem k tomu, že počet evropských Židů prchajících před evropským antisemitismem překračoval přistěhovalecké kvóty, nemohla řada Židů opustit pro ně stále nebezpečnější Evropu.

tato slova: Doufám, že se zase všichni živí setkáme.“ 3. září 1939 – Velká Británie a Francie vyhlásí válku Německu. 1939–1945 – druhá světová válka se výrazně dotkne situace na Blízkém východě – boje probíhají hlavně na území severní Afriky, Sýrie, Libanonu a Iráku. Ve spojeneckých armádách bojuje řada Židů i palestinských Arabů. Někteří Arabové (a paradoxně i někteří radikální sionisté – např. Avraham Stern) sympatizovali během války s nacistickým Německem, a to většinou z pragmatických důvodů: za svého úhlavního nepřítele totiž považovali Brity (naopak nacisty bojující proti Britům měli za potenciální osvoboditele). V arabském prostředí jsou nejznámějším případem válečné spolupráce s nacisty aktivity Hadžiho Amína al-Husajního v Evropě.

16.–26. srpna 1939 – dvacátý první sionistický kongres (Ženeva). Negativní reakce na britskou Bílou listinu a blížící se válečný konflikt. Kongres uzavřou Weizmannova slova: „Nemám žádnou modlitbu, jen

Hroby židovských vojáků, kteří bojovali v řadách Spojenců při vylodění v Normandii 30


Holocaust – během druhé světové války bylo v průběhu nacistické genocidy zavražděno kolem šesti miliónů Židů. Židovské utrpení během druhé světové války akcelerovalo mezinárodní (hlavně západní) podporu k vybudování židovského státu – viz např. sympatie amerického prezidenta Trumana (srpen 1945) či řady obyčejných lidí, kteří po válce soucítili s Židy a spatřovali v podpoře židovského státu záruku ochrany Židů do budoucna.

osy. V květnu 1941 proběhne krátká anglo-irácká válka, během které je režim al-Gajláního svržen a on i muftí z Iráku uprchnou do nacisty okupované Evropy. červen 1941 – Svobodní Francouzi a Australané okupují Sýrii a Libanon.

1940–1948 – šestá a sedmá alija (přistěhovalecká vlna) nebo také „Alija Bet“ – asi 100 tisíc osob, hlavně lidé prchající před holocaustem či po válce přicházející z koncentračních táborů; toto číslo je relativně nízké kvůli britským omezením židovského přistěhovalectví během druhé světové války (viz Bílá listina 17. května 1939).

24. února 1942 – katastrofa lodi Struma převážející z Rumunska židovské uprchlíky – loď, která byla v katastrofálním technickém stavu, zadrželi Turci a odtáhli ji do Istanbulu, kde však nesměl loď nikdo opustit. Protože Britové nedovolili pasažérům vstup do Palestiny, donutily turecké úřady Strumu vrátit se zpátky na moře. Tam ji torpédovala (zřejmě omylem) sovětská ponorka. Zahynulo 769 lidí.

20. ledna 1942 – konference ve Wannsee – příprava tzv. konečného řešení židovské otázky.

9. září 1940 – při italském bombardování Tel-Avivu zahyne 137 osob.

9. května 1942 – v newyorském hotelu Biltmore řeší představitelé sionistického hnutí otázky koncepce, organizace a financování poválečných sionistických aktivit v Palestině.

25. listopadu 1940 – katastrofa lodi Patria – loď Patria s „ilegálními“ židovskými imigranty připluje do Haify – Hagana ji výbuchem poškodí, aby nemohla být Brity vrácena zpět do Evropy. Namísto předpokládaného malého poškození však způsobí výbuch katastrofu při které zahyne 252 lidí.

říjen 1942 – bitva u El-Alameinu – odražení německého postupu v severní Africe maršálem Montgomerym. Přímé vojenské ohrožení Palestiny nacisty je tak odvráceno.

1. dubna 1941 – Hadži Amín al-Husajní se podílí na protibritském převratu v Iráku – je ustavená vláda Rašída Alího al-Gajláního sympatizující s mocnostmi

7. října 1944 – představitelé arabského světa se sešli v Alexandrii. V závěrečném Alexandrijském protokolu došlo 31


k položení základů Ligy arabských států. V tomto dokumentu byla také věnována pozornost otázce Palestiny a vysloven argument, který se stal jádrem četných budoucích postojů Arabů vůči sionismu:

otázkou budoucnosti Palestiny. V dubnu následujícího roku vydá zprávu, že by mělo být do Palestiny vpuštěno 100 tisíc židovských uprchlíků. 9.–24. prosince 1946 – dvaadvacátý sionistický kongres v Basileji (a první kongres po druhé světové válce) reaguje na holocaust a na napětí mezi sionisty a Brity v Palestině. Zabývá se taky Morrison-Gradyho zprávou, která doporučuje vybudování etnických kantonů v Palestině (publikováno v dubnu 1946). Weizmann vyzývá k naplňování Biltmorské konference (9. května 1942) a následně rezignuje na předsednictví Světové sionistické organizace. Dvaadvacátý kongres je posledním kongresem před vznikem Izraele. Dvacátý třetí kongres se konal 14. srpna 1951 v Jeruzalémě. Vzhledem k tomu, že už se konal po vzniku Izraele a po

Palestina představuje důležitou součást arabského světa a práva palestinských Arabů nemohou být dotčena, aniž by byl ohrožen mír a stabilita arabského světa (…) rovněž, jako ostatní, litujeme zla, které bylo během války uplatněno vůči Židům evropskými diktaturami. Ale otázka těchto Židů by měla být oddělena od sionismu, neboť nemůže být větší nespravedlnosti a agrese než to, že bude problém evropských Židů řešen další nespravedlností vůči palestinským Arabům nejrůznějších vyznání a denominací… 22. března 1945 – oficiálně vznikla Liga arabských států. Z této organizace se vyvinula ústřední mezistátní politická organizace arabského světa. srpen 1945 – americký prezident Harry Truman požaduje, aby Britové přijali do Palestiny 110 tisíc židovských uprchlíků. září 1945 – Britové omezí židovské přistěhovalectví do Palestiny na 1500 uprchlíků měsíčně. listopad 1945 – je jmenována americko-britská komise, která se má zabývat

Britští vojáci provádějící osobní prohlídku civilistů u Jaffské brány v Jeruzalémě 32


vybudování struktury státních institucí, nebyly následné sionistické kongresy už tak důležité pro vývoj sionistického hnutí, jako ty dosavadní. 4. července 1946 – více než rok po skončení druhé světové války dojde v polském městě Kielce k pogromu na Židy (42 Židů zavražděno). červenec 1946 – bývalý velký jeruzalémský muft í Hadži Amín al-Husajní uprchl z Francie do Egypta a není tak v Evropě souzen jako válečný zločinec. 22. července 1946 – v prostředí zostřujícího se konfliktu mezi palestinskými sionisty, palestinskými Araby a Brity dojde k bombovému útoku Irgunu na jihozápadní křídlo jeruzalémského hotelu King David, které toho času hostilo vedení britské administrativní správy v Palestině. Výbuch zabil více než 90 lidí, mezi nimi mnoho Židů. Ve své době šlo o jeden z největších teroristických útoků vůbec. Jeho cílem bylo také vyvolat pozornost světových médií, což se Irgunu podařilo.

Teroristick ý útok Irgunu na hotel King David v Jeruzalémě

květen 1947 – OSN vytvořila komisi s názvem The United Nations Special Committee on Palestine (UNSCOP), která by předložila Valnému shromáždění OSN možnost, jakým způsobem vyřešit stupňující se sionisticko-arabský konfl ikt v Palestině. Do komise byli delegováni reprezentanti z jedenácti členských zemí OSN. Předsednictví připadlo Švédsku: předsedou se stal soudce Emil Sandström. Další členové komise pocházeli z Austrálie, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Jugoslávie, Kanady, Mexika, Nizozemska a Peru. Československo zastupoval v komisi diplomat Karel Lisický. Arabové se od komise distancovali, neboť o jiném než arabském státu odmítali uvažovat. Navíc považovali aktivity Spojených národů za porušení Charty OSN, která zakotvovala právo národů rozhodovat

srpen 1946 – Britové začnou s deportacemi „ilegálních“ židovských přistěhovalců do deportačních táborů na Kypru. září 1946 – v Londýně se koná konference o budoucnosti Palestiny. únor 1947 – Velká Británie předá vyřešení budoucnosti Palestiny nově vzniklé OSN.

33


Loď Exodus s uprchlíky

o svém vlastním osudu. Proto komise působila spíše ve spolupráci se sionisty. Po pětitýdenním pobytu v Palestině vypracovala zprávu (1. září 1947), která vyzývala k ukončení britského mandátu a vytvoření mechanismů, které by vedly k osamostatnění území. Členové komise se však jednomyslně neshodli, jaký typ státu by měl vzniknout. Většina členů komise (8) požadovala rozdělení na židovský a arabský stát; Indie, Írán a Jugoslávie preferovaly židovsko-arabskou federaci.

loď nevyplula. Přesto se jí to nakonec podařilo a pod novým jménem Exodus zamířila k břehům Palestiny. Tam na ni čekalo několik britských válečných lodí, včetně křižníku Ajax. Loď odmítla zastavit a plula dále k břehům, načež došlo k incidentu s Brity (18. červenec). Uprchlíci pak byli posláni na deportačních lodích zpět do Francie. Tam ale běženci odmítli opustit loď. Exodus nakonec odplul do Hamburku. Následně byla velká část uprchlíků rok držena ve zvláštním uprchlickém zařízení na místě bývalého koncentračního tábora. Sionistické vedení využilo osudu lodi Exodus k zviditelnění problému židovských uprchlíků.

červenec 1947 – drama lodi Exodus. Na původně americký říční parník President Warfield se ve Francii v roce 1947 nalodilo přes čtyři a půl tisíce židovských uprchlíků. Avšak britský premiér Ernest Bevin se osobně zasazoval u Francie, aby

29. listopadu 1947 – Valné shromáždění OSN odsouhlasilo výraznou většinou 34


hlasů (33:13, rezoluce VS č. 181) rozdělení Palestiny podle návrhu komise UNSCOP. Pro hlasovaly mj. USA, Sovětský svaz i jeho vznikající satelitní spojenci ve východní Evropě (např. Československo). Proti jsou členové Ligy arabských států. Velká Británie se zdržela hlasování.

1948 ke komunistickému převratu, avšak kontrakty s Izraelem zůstaly v platnosti). 16. ledna 1948 – arabští ozbrojenci zaútočí na konvoj jedoucí do lokality Guš Ecijon. Dojde k masakru sionistů. 2. února 1948 – na třídě Ben Jehudy v Jeruzalémě dojde k velkým bombovým explozím, které měli na svědomí arabští radikálové (zabito 52 civilistů).

1. prosince 1947 – v důsledku hlasování valného shromáždění OSN propuknou v Jeruzalémě a v Haifě velké arabské nepokoje a konflikty se sionisty. Až do května dojde k mnoha menším i větším střetnutím, útokům, bombovým explozím a atentátům. Radikalizují se také židovské milice, zvláště Irgun a Lechi. Nepokoje a násilnosti pokračují až do května 1948. Cesta do Jeruzaléma je blokována arabskými jednotkami.

březen 1948 – sestavena prozatímní sionistická vláda. » dojde k dalšímu útoku na konvoj do Guš Ecijon. » schválen plán „D“ navržený jedním z hlavních velitelů Hagany Jigalem Jadinem, který měl za úkol obsadit strategická města s arabskou populací

leden 1948 – Britové pozvou do Palestiny tzv. Arabskou osvobozeneckou armádu (vedenou Fawzím al-Kawukdžím) za podmínky, že nebude útočit na židovská sídla. » OSN vyhlásí embargo na vývoz zbraní do Palestiny. » sionistům se podaří dohodnout zbraňové a výcvikové kontrakty s Československem a nakoupit i několik lehkých letadel ve Velké Británii. Československé zbraně jsou doručeny do Izraele až v období příměří války za nezávislost v červnu 1948 (v Československu dojde 25. února

Jigal Jadin 35


Palestinská vesnice Lifta v současnosti

a vpadnout do týlu nepřítele. Plán rovněž přispěl k exodu palestinských Arabů, neboť operace mířila na místa s arabským osídlením. » ze strachu ze sionistů začnou prchat palestinští Arabové z Haify.

9. dubna 1948 – masakr ve vesnici Dejr Jásín poblíž Jeruzaléma, kterou přepadly oddíly Irgunu a Lechi a více než stovku jejích obyvatel zmasakrovali. Přestože se od této akce labouristická Hagana a většina sionistických politických vůdců oficiálně distancovala, její následky byly dalekosáhlé a cyklus vzájemného násilí nabral na obrátkách. Masakr v Dejr Jásín také rozpoutal rozsáhlý palestinský exodus. Po této události několik set tisíc Arabů ve velmi krátké době v panice uprchlo z rodné země, což sionistickým jednotkám usnadnilo situaci a převzetí iniciativy na území pozdějšího Izraele.

6.–8. dubna 1948 – v rámci „plánu D“ je provedena operace Hagany (a jejích úderných oddílů Palmach) s krycím názvem „Nachšon“, která prolomí na krátký čas blokádu Jeruzaléma. Hlavní velitel palestinských oddílů Abd al-Kádir al-Husajní je zabit ve střetnutí u křižáckého hradu Kastel nedaleko Jeruzaléma.

36


12. dubna 1948 – začne dobývání města Tiberias. Oddíly Hagany při tom zaútočí na nedalekou arabskou vesnici Kirbet Násir ad-Dín. Část lidí uprchne, část je zabita Haganou.

13.–20. dubna 1948 – Hagana zahájí operaci „Harel“, která má dovršit operaci „Nachšon“, ale nepodaří se otevřít cestu do Jeruzaléma. 22.–31. dubna 1948 – Hagana zahájí operaci „Misparajim“, která má dobýt město Haifa a okolní oblasti.

13. dubna 1948 – jako pomstu za masakr v Dejr Jásín přepadnou arabští ozbrojenci konvoj židovských lékařů a zdravotních sester v obrněných vozech. Ten mířil přes jeruzalémskou čtvrť Šejch Džarra do nemocnice Hadasa na hoře Skopus. V důsledku útoku přibližně devadesát pasažérů uvězněných v zapálených opancéřovaných autech zaživa uhořelo.

12. května 1948 – Hagana obsadí město Safed. Většina zdejších Arabů prchá. 13. května 1948 – město Jaffa se vzdá Haganě. » masakr v kibucu Kfar Ecijon, kde arabští ozbrojenci pozabíjí řadu sionistů poté, co se kibuc vzdá.

Klíče od palestinských domů z roku 1948 37

Loď přivážející židovské uprchlíky do Palestiny

Postoj britské armády vůči židovským uprchlíkům byl často velmi tvrdý

Izraelská nezávislost 1948

14. května – v 16.00 hodin izraelského času se v telavivském muzeu shromáždili členové Prozatímní státní rady a je vyhlášena Deklarace izraelské nezávislosti, kterou slavnostně přečetl David Ben Gurion.

Deklarace nezávislosti Státu Izrael (v Tel-Avivu, 14. května 1948, 5. ijaru 5708): „Země Izraelská je kolébkou židovského národa, zde byla formována jeho duchovní, náboženská a politická tvář, zde bojoval o státní samostatnost, zde vytvořil své národní i univerzální kulturní hodnoty a daroval světu nesmrtelnou Knihu knih. Násilím vyhnán ze své Země zůstal jí věrný v celé diaspoře a nikdy se nepřestal modlit a doufat v návrat do své Země a v obnovu politické svobody. Na základě historické a tradiční spjatosti usilovali Židé všech pokolení o opětovné navrácení staré vlasti. V posledních generacích se do Země vrátily četné zástupy. Průkopníci, hrdinové a bojovníci dali znovu rozkvést poušti, vzkřísili hebrejský jazyk k novému životu, vybudovali města a vesnice, a tak vytvářeli stále rostoucí lid s vlastním hospodářstvím a kulturou, mírumilovný, ale schopný se bránit, lid, který přináší všem obyvatelům Země

David Ben Gurion (nalevo) podepisuje deklaraci izraelské nezávislosti 39


Titulní stránka deníku The Palestine Post z 15. května 1948

požehnání a pokrok, lid, který usiluje o státní samostatnost. V roce 1897 se na výzvu Theodora Herzla, tvůrce myšlenky židovského státu, sešel Sionistický kongres a vyhlásil právo židovského národa na národní obrození na půdě své vlasti. Toto právo bylo uznáno Balfourovou deklarací dne 2. listopadu 1917 a stvrzeno mandátem Společnosti národů, který garantoval mezinárodní uznání historické vazby židovského lidu s izraelskou zemí a jeho právo získat opět národní domov. Zkáza, která židovský národ postihla v poslední době, zkáza, při níž byly odvlečeny na porážku miliony evropských Židů, znovu a jednoznačně potvrdila nutnost řešit otázku židovského národa, dosud bez vlasti a státu, znovuzřízením židovského

státu v zemi Izrael. Tento stát doširoka otevře dveře každému Židu a židovskému lidu zajistí rovnoprávné postavení mezi ostatními národy. Židovští uprchlíci, kterým se podařilo uniknout hrůzostrašnému krveprolití nacionálního socialismu v Evropě, i Židé z jiných zemí nepřetržitě proudili do země Izrael navzdory všem potížím, překážkám a nebezpečím; neustále se dožadovali především svého práva na život ve cti, svobodě a na poctivou práci na své domácí půdě. Ve druhé světové válce se židovští obyvatelé Palestiny plně podíleli na boji svobodných a mírumilovných národů proti silám národně-socialistických zločinců a krví svých bojovníků a svým nasazením si vydobyli právo být 40


připočteni ke společenství zemí, které založily Organizaci spojených národů. Dne 29. listopadu 1947 přijalo Valné shromáždění Spojených národů usnesení požadující zřízení židovského státu v zemi Izrael. Valné shromáždění žádalo od obyvatel izraelské země, aby se sami ujali nutných kroků, které povedou k provedení tohoto usnesení. Uznání práva židovského lidu na vlastní stát ze strany Spojených národů nelze zvrátit. Je to přirozené právo židovského lidu vést život jako každý samostatný národ ve svém státě. My, členové lidové rady, zástupci židovského obyvatelstva Palestiny a Sionistického hnutí, jsme se proto sešli v den ukončení britského mandátu nad Zemí Izraelskou a vyhlašujeme tímto z moci našeho přirozeného a historického práva a na základě usnesení Valného shromáždění Spojených národů zřízení židovského státu v zemi Izrael. Vyhlašujeme, že od okamžiku ukončení mandátu této noci na 15. květen 1948 až do zřízení řádných státních orgánů, které mají být zvoleny na základě zákona vydaného ústavodárným shromážděním nejpozději do 1. října 1948, bude lidová rada sloužit jako Prozatímní státní rada a její vedení bude představovat prozatímní vládu židovského státu, jehož jméno bude Izrael. Stát Izrael bude otevřen židovským přistěhovalcům a všem příslušníkům národa rozprášeným po celém světě. Bude se starat o rozvoj země pro blaho všech jejích obyvatel; bude založen na svobodě, rovnosti a míru – ve světle slova izraelských proroků; bude poskytovat

Text izraelské deklarace nezávislosti 41


všem občanům plnou sociální a politickou rovnoprávnost bez rozdílu náboženství, rasy a pohlaví; bude garantovat svobodu víry, svědomí, jazyka, výchovy, vzdělání a kultury; zabezpečí posvátná místa všech náboženství a zůstane věrný principům Charty Organizace spojených národů. Stát Izrael bude připraven ke spolupráci s institucemi a zástupci Spojených národů při uskutečňování usnesení Valného shromáždění z 29. listopadu 1947 a bude přispívat k realizaci hospodářské jednoty celé Palestiny. Apelujeme na Spojené národy, aby byly židovskému lidu nápomocny při výstavbě jeho nového státu a přijaly Stát Izrael do velké rodiny národů. Apelujeme – za neustávajících krvavých útoků, které se na nás po měsíce podnikají – na syny arabského lidu žijící ve Státě Izrael, aby zachovali mír a podíleli se na budování státu na základě plné občanské rovnoprávnosti a odpovídajícího zastoupení ve všech státních institucích, prozatímních i definitivních. Podáváme všem sousedním státům a jejich národům ruku ke smíru a k dobrému sousedství a apelujeme na ně, aby vzájemnou pomocí spolupracovaly s židovským národem, jenž se ve své Zemi stal samostatným. Stát Izrael je připraven připojit se ke společnému úsilí o rozvoj celého Předního orientu. Apelujeme na židovský lid v diaspoře, aby se semkl kolem Izraele v přistěhovaleckém díle i ve výstavbě a aby stál Izraeli po boku v jeho těžkém boji za uskutečnění snah mnoha generací o vysvobození Izraele.

V pevné důvěře v záštitu Izraele stvrzujeme vlastnoručními podpisy prohlášení při zasedání Prozatímní státní rady na půdě naší vlasti ve městě Tel-Aviv dnes před začátkem šabatu pátého dne měsíce ijar 5708, 14. května 1948.“ 14. května – ve stejný den, kdy je vyhlášena deklarace izraelské nezávislosti, Britové opustí Jeruzalém i většinu svých pozic v Palestině. Na jejich místa nastoupí Izraelci. Britský vysoký komisař pro Palestinu sir Alan Gordon Cunningham se v Haifě nalodí na palubu křižníku HMS Euryalus. Velká Británie nezávislost Izraele zprvu odmítá, posléze však začínají židovský stát uznávat jednotlivá britská dominia, přičemž jako první z nich Jihoafrická unie. Samotná Velká

Poslední britsk ý v ysok ý komisař pro Palestinu sir Alan Gordon Cunningham 42


Británie uznává diplomaticky Izrael až 28. dubna 1950. » Hagana zahájí operaci „Ben Ami“, jejímž cílem je dobýt horní západní Galileu. » blok židovských usedlostí v lokalitě Ecijon na Západním břehu Jordánu se vzdá transjordánským vojákům. » izraelská ofenzíva proti městům Akko a Jaffa – mnoho Arabů z měst prchá. 15. května – britský mandát Palestina je v 18 hodin místního času formálně ukončen. » Stát Izrael je uznán Spojenými státy – USA podporuje Izrael, avšak v tomto ohledu je velké napětí mezi prezidentem Trumanem a ministrem zahraničí Marshallem, který vidí ve vzniku Izraele nebezpečí destabilizace Blízkého východu. Známé strategické spojenectví mezi Izraelem a USA je navázáno až mnohem později (konec 60. a začátek 70. let). » Hagana se stane páteří nově založené izraelské armády. Počet jejích členů se pohybuje mezi 60–70 tisíci vycvičených mužů a žen. » při bojové operaci zabijí sionistické jednotky několik desítek lidí (některé prameny uvádějí až 200) v arabské vesnici Tantura nedaleko Haify.

Mapa útoku arabských armád na Izrael v květnu 1948

před válkou započal exodus arabského obyvatelstva z Palestiny, který na konci války představoval přibližně 700 000 palestinských Arabů. Ve stejné době probíhá také imigrace Židů do Izraele ze západního světa a z arabských a muslimských zemí. » začíná útok arabských armád (ze zemí Ligy arabských států) na Izrael – útoku se účastní ozbrojené síly Egypta, Transjordánska (hlavně elitní Arabská legie pod velením britského generála Johna Glubba), palestinská Armáda svaté války (podporována z Egypta muftím Hadžim Amínem al-Husajním – v jejím čele stáli až do své smrti Abd el

15. května – začne válka za izraelskou nezávislost. Během ní docházelo k bojům mezi nově vzniklým Státem Izrael a sousedními arabskými státy posílenými o arabské nepravidelné jednotky. Již 43


Provizorní minomet používaný v roce 1948 Haganou

organizací Irgun a Lechi) apod. Morálka Izraelců, jejich přípravy na válku, odhodlání, koordinovanost (a schopnost zajistit si i v době embarga dovoz relativně kvalitních zbraní z Československa) měly za následek, že i přes uvedené početní slabiny se Izraelcům brzy podařilo získat nad arabskými armádami převahu, zastavit je a část z nich vytlačit za hranice bývalého mandátu Palestina.

Kádir Al-Husajní a Hasan Salame), Arabská osvobozenecká armáda (operující z Libanonu, v jejím čele Fawzí al-Kawukdží), omezené počty vojáků z Libanonu, Sýrie a Iráku. » co se týká početní a materiální převahy arabských armád, prameny se výrazně rozcházejí. Současní izraelští historici (např. Benny Morris) uvádějí, že navzdory početní převaze obyvatel okolních arabských zemí nebyly invazní armády ve skutečnosti tak silné, jak bývá někdy uváděno. Mezi jednotlivými útočícími arabskými státy existovala navíc řada sporů a rivalit, které se projevily i během útoku na Izrael. Podobně tak velitelské schopnosti arabských generálů (hlavně koordinace mezi jednotlivými armádami) byly velice špatné. Izrael však měl rovněž řadu slabin, které souvisely s tím, že to byl vznikající stát s nestabilními institucemi, s ne se zcela konsolidovanou armádou (viz samostatné aktivity přívrženců

Ztráty na životech ve válce za nezávislost: Izrael – 6373 Egypt – cca 2000 Jordánsko – cca 1000 Sýrie – cca 1000

Jednotky nově vzniklé izraelské armády 44


15. května–11. června – první fáze války za nezávislost – v tomto období se Izraelci zaměřili na zastavení arabské invaze. Toto válečné období bylo ukončeno příměřím zprostředkovaným OSN, které trvalo necelý měsíc. květen – Turecko je první muslimskou zemí (i když formálně sekulární), která naváže plné diplomatické vztahy s Izraelem. 17. května – Sovětský svaz diplomaticky uznává Izrael, posléze následuje diplomatické uznání od řady států východního bloku.

Izraelští vojáci mávají průzkumnému letounu

18. května – kapitulace města Akko. Celá západní Galilea se dostává pod kontrolu Izraelců. Mnoho palestinských Arabů z této oblasti prchá.

přiletěli českoslovenští stíhači z Velké Británie. Československo také vycvičilo řadu izraelských vojenských pilotů (mj. i pozdějšího izraelského prezidenta Ezera Weizmanna). Z jiných zdrojů se izraelskému letectvu podařilo nakoupit v první fázi i americké stíhačky P-51 Mustang, bombardéry B-17 „Létající pevnost“ a další typy letounů. Ve své době šlo již o značně zastaralé stroje (včetně Československem dodaných letounů). Na blízkovýchodním válčišti měly však stále ještě relativně vysokou hodnotu. » OSN jmenuje švédského diplomata hraběte Folkeho Bernadotta jako hlavního vyjednávače pro Palestinu. Ten se postavil do čela mise mezinárodních vojenských pozorovatelů UNTSO (United Nations Truce Supervision Organisation) dohlížející na dodržování příměří. UNTSO byla první mírová mise v historii OSN.

19. května – komunistické Československo diplomaticky uznalo Izrael (viz také 3. čer vence 1948). 19.–24. května – Egypťané dobudou kibuc Jad Mordechaj nedaleko pásma Gazy. 20. května – bitva u kibucu Deganija končí ústupem syrské armády. 21. května – založeno izraelské letectvo (heb. Chel-HaAvir) – u jeho základů byla i letadla dodaná Československem – v tomto případě šlo celkem o 80 strojů typu Messerschmitt Bf 109 (ty byly po válce vyráběny v československé Avii pod označením S-199) a britské stíhací letouny Spitfire Mk. IX, na kterých 45


28. května – Staré Město jeruzalémské je dobyto jordánskou Arabskou legií. Židé musí opustit židovskou čtvrť ve Starém Městě.

(které také prolomily embargo OSN na vývoz zbraní do oblasti). Komunistické Československo prodalo (nešlo o dar) Izraeli celkově: 39 500 pušek, 5635 lehkých kulometů (MG-34), 200 těžkých kulometů, přibližně 76 miliónů nábojů nejrůznějšího kalibru a 80 letadel (viz 21. května 1948). Československo poskytlo i výcvik židovským dobrovolníkům a poskytlo asistenci izraelskému generálnímu štábu. Československá pomoc souvisela se Stalinovým plánem učinit z Izraele výspu komunismu na Blízkém východě (vzhledem k levicovému vedení Izraele to tehdy nebyla zcela nereálná představa). Poté, co se však na přelomu čtyřicátých a padesátých let již stalo zjevné, že se

31. května – přechodná vláda Izraele vydá legislativní akt, kterým je založena izraelská armáda (oficiálně „Izraelské obranné síly“) – všechny síly operující mimo její rámec jsou postaveny mimo zákon, přičemž ve stejných dnech se Irgun a Lechi připojují k izraelské armádě a jejich zadržení vůdci jsou amnestováni. Navzdory tomuto formálnímu sjednocení vystupují i později Irgun a Lechi jako samostatné organizace a pokračují v násilí a politických vraždách (viz např. 22. červen 1948). 2. června – velitel arabské Armády svaté války Hasan Salame je zabit v boji. Armáda svaté války byla nepravidelná milice palestinských Arabů, která byla zformována v mezidobí 1945–47. Její bojeschopnost byla omezena právě ztrátami zkušených velitelů, jako byl Abd al-Kádir al-Husajní (zabit 8. dubna 1948 v bitvě u Kastelu) a později Hasan Salame, otec Alího Hasana Salameho (viz 22. ledna 1979). 10. června – Tel-Aviv je bombardován egyptským letectvem. 11. června – začíná čtyřtýdenní příměří zprostředkované OSN a hrabětem Bernadottem. » v průběhu příměří přicházejí první dodávky československých zbraní

Pamětní deska ku příležitosti výročí československých zbraňov ých dodávek do Izraele 46


Izrael obrací k Západu, československá podpora v souladu s vůlí Moskvy okamžitě ustala a československá zahraniční politika nabrala po vzoru Sovětského svazu tvrdě protiizraelský kurs. Diplomatické vztahy mezi Československem a Izraelem však formálně existovaly až do roku 1967. 24. června – v Izraeli je vydáno tzv. „nařízení o opuštěném majetku“, které definuje majetek opuštěný Araby a arabská území jako ta, která byla dobyta ozbrojenými silami, nebo byla předtím opuštěna. 22. června – krize kolem lodi Altalena, která přivážela zbraně a posily pro sionistické radikální revizionistické hnutí Irgun. Premiér Ben Gurion však považoval Irgun za separatisty a narušitele izraelské národní jednoty. Krize mezi jeho politickým táborem (sionistickými labouristy) a Irgunem (sionistickými revizionisty) vyvrcholila v okamžiku, kdy dal Ben Gurion rozkaz Altalenu potopit. Při následných střetech mezi revizionisty a labouristy zahynulo několik desítek sionistických Židů. Celý incident málem rozpoutal občanskou válku mezi Izraelci uprostřed první arabsko-izraelské války. Důsledkem krize kolem Altaleny bylo rozpuštění Irgunu, Lechi a jakýchkoliv bojových skupin operujících mimo rámec izraelské armády – de facto ale některé jejich části operují i poté.

Ehud Avriel

Ehud Avriel (od 28. července 1948). První československý vyslanec v Izraeli Eduard Goldstücker působí v Tel-Avivu až od 18. ledna 1950. 6. července – konec příměří zprostředkovaného OSN – porušila ho egyptská armáda. 6.–19. července 1948 – „Deset dní“ – druhá fáze války za nezávislost. » Během druhé fáze války byla zahájena izraelská protiofenzíva, při které došlo k celkovému odražení a vytlačení útočících arabských armád ze severní části území bývalého mandátu Palestina s výjimkou Západního břehu (okupován Jordánskem) a pásma Gazy (okupováno Egyptem). Izraelská armáda dobude významné pozice v centrální části státu a v jižní Galileji.

3. července – Izrael a Československo navážou diplomatické vztahy. Prvním izraelským vyslancem v Praze se stal 47


Palestinský exodus v roce 1948

Většinově arabská města Lydda, Ramla a Nazaret jsou obsazena, stejně tak jako řada arabských vesnic.

19. července – druhé (a neomezené) příměří OSN vstupuje v platnost. 29. srpna – Golda Meirová odchází do Moskvy na diplomatické zastoupení Izraele.

11. července – izraelské komando vedené Mošem Dajanem sdělí skupině Arabů z města Lydda, aby se ukryli v mešitě. Tam je následně stovka Palestinců zmasakrována jako odveta za dřívější granátový útok na izraelské vojáky.

13. září – založen Nejvyšší soud Izraele, jeho prvním předsedou se stane Moše Zmora.

12. července – město Ramla se vzdá Izraelcům, desetitisíce jeho arabských obyvatel prchají.

17. září – izraelští radikálové zavraždí hlavního vyjednávače OSN pro Palestinu Folkeho Bernadotta – ten byl autorem dvou mírových plánů OSN (první z 28. června a druhý z 16. září 1948), které se pokoušely o kompromis mezi požadavky Arabů a Židů a zabývaly se i otázkami možnosti návratu palestinských uprchlíků. Ty však byly v ostrém rozporu

16. července – v rámci operace „Dekel“ byl dobyt Nazaret. 17. července – zavedena nová měna: izraelská libra. 48


Hrabě Folke Bernadotte

Palestiny a Transjordánska (s antektovaným Západním břehem). Většina států LAS však Abdulláhův plán nepodporuje. „Celopalestinská vláda“ je tak hlavně výrazem politických ambicí arabských států prováděných na vrub Palestinců. 15. října – je porušeno druhé příměří OSN a začíná izraelská protiofenzíva v Negevu – Izraeli se podaří dosáhnout důležitých vítězství. s požadavky sionistických extremistů jako byl Jicchak Šamir (pozdější izraelský premiér), Israel Eldad a Natan Jelin-Mor, kteří stáli v čele organizace Vlastenecká fronta (de facto šlo o bývalou skupinu Lechi, která byla oficiálně rozpuštěna) a kteří zorganizovali atentát na Bernadotta. Jejich organizace je vzápětí postavena mimo zákon.

21. října 1948 – izraelská armáda obsadila strategické město Beerševa. 20. října – Menachem Begin, vůdce rozpuštěného Irgunu, zakládá stranu Chérut, která navazuje na ideologii revizionistického sionismu v duchu Žabotinského a Irgunu. Chérut se na dlouhou dobu

22. září – jako výraz napětí mezi Egyptem (a většinou zemí z Ligy arabských států – LAS) a Jordánskem je v Egyptem kontrolovaném pásmu Gazy ustavena za pomoci LAS tzv. „celopalestinská vláda“ s ministerským předsedou Ahmedem Hilmím. V reakci na to ustaví arabsko-palestinský kongres v Jerichu transjordánského krále Abdulláha I. „králem arabské Palestiny“. Kongres požaduje jednotu arabské

Menachem Begin 49


stává hlavní opoziční silou v Izraeli. Mnohem později (11. září 1973) dojde k spojení Chérutu s dalšími stranami a k transformaci na stranu Likud. 26. října – Egypťané opouštějí své pozice kolem Ašdodu a stahují se k pásmu Gazy. 29. října – prapor vedený Mošem Dajanem pobije desítky Palestinců ve vesnici Daweime nedaleko Hebronu. 29.–31. října – v Galileji zahájena operace „Chíram“, která obsazuje pozice předtím v držení Arabskou osvobozeneckou armádou. Izraelci dobudou celou Galileu, včetně několika vesnic v jižním Libanonu. V jiholibanonské vesnici Húla (Houla) je zabito 80 obyvatel, rozbořeny jejich domy a zabaven majetek.

Chajim Weizmann, první izraelský pre zident

» Západní břeh obsazený transjordánskou armádou je prohlášen za transjordánské území.

8. listopadu – v Izraeli proběhne první sčítání lidu – celkem napočítáno 782 000 obyvatel, z nichž 713 000 jsou Židé (91 %), 69 000 Arabové (9 %).

16. listopadu – Rada bezpečnosti OSN vyzývá všechny strany konfliktu k příměří.

15. listopadu 1948 – jsou založeny izraelské aerolinie El Al (hebrejsky „K nebesům“). Prvním letem přiletěl z Ženevy do Izraele prezident Chajim Weizmann. Z počátku létaly izraelské aerolinie na vypůjčených letounech, a to až do února 1948, kdy byly od USA zakoupeny dva Douglasy DC-4. V průběhu let se z El Al stal hlavní izraelský civilní dopravce s množstvím strojů, které dnes létají do více než 50 destinací. Prvním předsedou El Al byl jihoafrický židovský právník Arje Pincus.

24.–25. listopadu – operací „Lot“ dobude izraelská armáda území mezi severní Aravou a Sodomou. 30. listopadu – po řadě oboustranných porušení příměří OSN podepisují Izrael a Jordánsko vzájemnou dohodu o příměří. 13. prosince – jordánský parlament schválil unii Jordánska a Palestiny. Obyvatelé východního Jeruzaléma a Západního 50


břehu (z nichž většinu tvoří Palestinci) tak získali jordánské občanství.

ještě více omezí bojeschopnost egyptských jednotek. V Egyptě následují velké represe proti Muslimskému bratrstvu.

25. prosince–7. ledna – během operace „Horev“ jsou vytlačeny z území bývalého mandátu zbytky egyptských jednotek s výjimkou těch, které jsou v pásmu Gazy.

Od 14. května do konce roku přišlo do Izraele 101 828 nových přistěhovalců. Podobný počet přistěhovalců předtím přišel mezi rokem 1940–47.

28. prosince – egyptský premiér Nukraší je zavražděn Muslimským bratrstvem, což

51

Tanky Sherman ve výzbroji izraelské armády

Egyptský Spitfire sestřelený u Tel-Avivu

1949

7. ledna – na nátlak USA a Velké Británie ukončí Izrael operaci „Horev“ a stáhne své vojáky ze Sinajského poloostrova.

budoucnosti rozděleného Jeruzaléma – v Jeruzalémě je zanedlouho vytvořena opevněná hranice mezi židovskou částí města (západní Jeruzalém) a arabskou částí (východní Jeruzalém) s jediným průchodem – tzv. Mandelbaumovou bránou.

8. ledna – Moše Dajan se setká s jordánským vojenským guvernérem Jeruzaléma Abdulláhem at-Tellem ohledně

Setkání mezi Mošem Dajanem a Abdulláhem at-Tellem 53


13. ledna – pod patronací OSN začínají jednání mezi Izraelem a Egyptem na ostrově Rhodos. 25. ledna – v Izraeli proběhnou první parlamentní volby (do tzv. Prvního Knesetu). Počet získaných poslaneckých křesel v Knesetu: 46 – Mapaj (hlavní levicová strana vedená Ben Gurionem) 19 – Mapam (levicová strana) 16 – Náboženská fronta (koalice náboženských stran) 14 – Chérut (revizionistická pravice) 7 – Všeobecní sionisté (liberální) 5 – Progresivní strana (liberální) 4 – Maki (komunisté) 4 – Sefardové (sefardští Židé) 2 – strany izraelských Arabů 1 – Bojovníci (přetransformovaná radikální organizace Lechi) 1 – Jemenité (jemenští Židé) 1 – WIZO (Mezinárodní ženská sionistická organizace)

Státní znak Izraele

14. února – první zasedání izraelského parlamentu – Knessetu » je přijat nový státní znak Izraele. » po několika zasedáních v Jeruzalémě se Kneset přesune do Tel-Avivu. 13. února – arabské státy prezentují vůli jednat s Izraelem o míru, pokud Izrael umožní návrat palestinských uprchlíků. V drtivé většině případů Izrael návrat uprchlíků neumožní. Z původního více než miliónu Arabů, kteří žili v Palestině v roce 1947, zůstává v Izraeli v roce 1949 jen 133 tisíc. Větší část z uprchlíků nachází útočiště v částech Palestiny okupovaných Egyptem a Jordánskem, tedy v pásmu Gazy a na Západním břehu. Zbylí uprchlíci se ocitnou v v Libanonu, Sýrii, Jordánsku, Egyptě a Iráku, nejčastěji v uprchlických táborech.

29.–30. ledna – Velká Británie a některé další státy uznávají Izrael. 2. února – Ben Gurion prohlašuje, že Západní Jeruzalém je integrální součástí Izraele. 10. února – poslední internovaní židovští přistěhovalci z britských internačních táborů na Kypru jsou přepraveni do Izraele.

54

1949

8. března – v rámci operace „Uvda“ obsadí izraelská armáda policejní stanici Umm Rašraš na břehu rudomořského Akabského zálivu. Na tomto místě vzniká následně město Ejlát, které se postupně promění ve strategický přístav a oblíbené letovisko Izraelců. » David Ben Gurion představí novou izraelskou vládu v Knesetu.

16. února – Kneset zvolí Chajima Weizmanna prvním prezidentem Izraele. 17. února – prozatímní vláda předá svou rezignaci prezidentu Weizmannovi, který 24. února vyzve Ben Guriona, aby zformoval novou izraelskou vládu. 24. února – na ostrově Rhodos podepíše Izrael dohodu o příměří s Egyptem.

23. března – v Roš Hanikra v Galileji je podepsána dohoda o příměří s Libanonem.

28. února – 700 Arabů je vyhnáno z vesnice Kfar Jasif, kam se schovali před boji v Galileji. Většina z nich je vyhoštěna a v nákladních automobilech dovezena na jordánskou hranici.

3. dubna – na ostrově Rhodos podepíše Izrael dohodu o příměří s Transjordánskem. 4. dubna – Izrael uzavírá příměří s Jordánskem. Je tak potvrzen status Jeruzaléma jako rozděleného města. Tzv. „východní Jeruzalém“, osídlený převážně Araby, zůstává pod jordánskou správou (včetně Starého Města a většiny posvátných míst) a židovský „západní

4. března – Rada bezpečnosti OSN hlasuje o přijetí Izraele do OSN. (Egypt hlasuje proti, Velká Británie se zdrží hlasování). Následně musí ještě proběhnout hlasování ve Valném shromáždění (viz 13. května 1949).

Mandelbaumova brána mezi jordánským východním (nalevo) a izraelským západním Jeruzalémem (napravo) 55


Jeruzalém“ byl později vyhlášen za hlavní město Izraele.

baháisté vybudují důležité středisko své víry ve městě Haifa.

26. dubna – v Izraeli je vzhledem ke kritické hospodářské situaci vyhlášen úsporný režim a je zahájen tvrdý boj proti černému trhu. » Transjordánsko je přejmenováno na Hášimovské království Jordánsko.

20. července – Izrael uzavírá příměří se Sýrií v kibucu Mahanajim. Válka za nezávislost je oficiálně ukončena. 17. srpna – ostatky Theodora Herzla jsou slavnostně převezeny z Vídně do Izraele. V Izraeli byl Herzl pochován na vrcholu pahorku v západním Jeruzalémě, který byl pojmenován na jeho počest Har Herzl – Herzlova hora. V jeho blízkosti našli později poslední odpočinek nejen mnozí izraelští politici, ale i prostí izraelští vojáci, kteří padli v různých izraelsko-arabských konfliktech. Herzlova hora se stane také místem různých slavnostních událostí a vojenských přehlídek. Stane se však třeba i terčem vandalismu ze strany některých ultraortodoxních Židů, kteří hanobením Herzlova hrobu protestují proti sionismu. Nedaleko Herzlova hrobu také vznikne v roce 1953 memoriál holocaustu Jad VaŠem.

4. května – Izrael oslavuje první výročí nezávislosti (neshoda dat s obecným kalendářem souvisí s posunem data podle židovského kalendáře, který je v Izraeli určující pro datum oslav). 11. května – Izrael je přijat za člena OSN jako 59. stát v pořadí. Ve Valném shromáždění hlasuje 37 států pro, 12 proti a 9 se zdrží hlasování (rezoluce Valného shromáždění OSN č. 273). květen – izraelský ministr zahraničí Moše Šaret navštíví Československo. 1. června – Arabové žijící v tzv. „malém trojúhelníku“ (arabské osídlení na severu dnešního Izraele) poblíž „zelené linie“ (tedy hranice mezi Západním břehem a Izraelem) se dostávají pod izraelskou jurisdikci a je jim uděleno izraelské občanství.

29. srpna – v Lausanne proběhne mezinárodní konference, kde mělo dojít k dohodě mezi představiteli Izraele a arabských států – skončila neúspěchem. 31. srpna – Kneset schválí první izraelský státní rozpočet – 40 miliónů izraelských liber.

16. července – členové baháistické víry přicházejí do Izraele. Baháisté, kteří se v 19. století odštěpili v Persii (pozdějším Íránu) od šíitského islámu, jsou v zemi svého původu perzekuováni. V Izraeli

8. září – Kneset schválí zákon o povinné vojenské službě pro všechny občany, z vojenské služby jsou vyňati ultraortodoxní Židé. 56

1949

12. září – Kneset schválí zákon o povinné školní docházce. 13. září – židovský imigrant Avraham Carfati se neúspěšně pokusil o atentát na premiéra Ben Guriona. » je zřízen úřad nejvyššího státního kontrolora – prvním nejvyšším kontrolorem je Siegfried Moses. » OSN navrhne rozdělit Jeruzalém do dvou demilitarizovaných zón – židovské a arabské – pod správou OSN.

Izraelská známka připomínající operaci „Létající koberec“

50 000 jemenských Židů). Během operace však také došlo ze strany izraelských sionistických organizací k únosu stovek (některé prameny uvádějí tisíce) dětí jemenských Židů, které jejich biologičtí rodiče dali k adopci do nežidovských rodin. Byly vytvořeny jejich falešné hroby a jemenským rodičům bylo řečeno, že děti zemřely (viz také 10. května 1994 a 18. září 1997).

18. září–15. října – dojde ke sjednocení měst Tel-Aviv a Jaffa. Jaffa, která byla původně osídlena převážně Araby, je po útěku a vyhnání velké části arabského obyvatelstva více osídlována Židy. 19. září – je otevřen nový systém ulpanů – jazykových škol k výuce moderní hebrejštiny (ivrit).

11. listopadu – Ital Alberto Gori se stane latinským patriarchou Jeruzaléma (až do r. 1970).

30. října – britská rozhlasová stanice BBC začne vysílat pro Izrael. 7. listopadu – Jeruzalém je prohlášen hlavním městem Izraele. De facto se to týká pouze západního Jeruzaléma. Východní Jeruzalém je až do 7. června 1967 pod jordánskou správou a je takřka hermeticky oddělen od západní, převážně židovské, části.

20. listopadu – podle demografického průzkumu žije v Izraeli už více než milión obyvatel (40 % nových přistěhovalců je z Blízkého východu). 21. listopadu – při letecké havárii v Norsku zahyne 29 židovských dětí, které byly před jejich imigrací do Izraele poslány do Norska na zdravotní pobyt.

8. listopadu – zahájena operace „Létající koberec“, v jejímž rámci je převezena prakticky celá jemenská židovská komunita do Izraele. Operace je ukončena 19. září 1950 přepravením

24. listopadu – založeny oddíly Nachal – tzv. „Bojující průkopnická mládež“. 57


Bývalá budova Knesetu v Jeruzalémě

27. listopadu – začínají tajná izraelsko-jordánská jednání, která mají dospět k mírové smlouvě.

jako ministerstva. OSN vzápětí vyzve, aby se Izrael zdržel těchto kroků. 13. prosince – Kneset oficiálně prohlásí západní Jeruzalém hlavním městem Izraele.

9. prosince – Valné shromáždění OSN schválí návrh na internacionalizaci Jeruzaléma. O několik dní později Ben Gurion prohlásí, že toto rozhodnutí je neproveditelné. Rovněž prohlásil, že se Kneset vrátí do Jeruzaléma, stejně tak

Během roku 1949 proběhl zatím největší příliv nových přistěhovalců do Izraele – 239 954 lidí.

58

1950

leden – v izraelských přistěhovaleckých táborech maabarot, kde čekají imigranti do Izraele na další umístění v Izraeli, došlo k nepokojům poté, co zde vypukly epidemie dětské obrny a různých dalších nemocí vinou záplav.

18. ledna – Československo otevřelo zastupitelský úřad v Tel-Avivu. Prvním československým vyslancem v Izraeli se stal Eduard Goldstücker (který se v roce 1951 stal obětí čistek v KSČ a strávil tři a půl roku ve vězení).

Přistěhovalecký tábor židovských imigrantů do Izraele 59


23. ledna – Kneset prohlašuje Jeruzalém hlavním městem Izraele.

24. dubna – Jordánsko anektuje Západní břeh.

24.–25. února – egyptská armáda obsadí ostrovy v Tiránské úžině, které kontrolují plavbu do Akabského zálivu.

27. dubna – Velká Británie formálně uznává Izrael a jordánskou anexi Západního břehu.

25. února – Jordánsko a Izrael vypracovaly tajný návrh pětiletého paktu o neútočení.

1. května – příznaky politického rozštěpu na izraelské levici – Mapaj a Mapam se neshodnou na heslech pro prvomájový průvod a ten je tak zrušen.

28. února – otevřeno letiště v Ejlátu. » otázka vzdělávání nových přistěhovalců vyvolá vládní krizi, ministři z religiózních stran nakonec přijmou kompromis. Krize později vypukne znovu.

18. května – poté, co irácký parlament legalizuje imigraci do Izraele, začíná operace „Ezra“ a „Nehemijáš“ – leteckým mostem bylo během nich přes Írán a Kypr přepraveno do Izraele 120–130 tisíc iráckých Židů.

2. března – do Jeruzaléma přijíždí první osobní vlak z Tel-Avivu a Haify.

20. května – arabské státy odmítají dialog, dokud nebude umožněn návrat uprchlíků.

9. března – Švédsko obvinilo Izrael z nedbalosti při vyšetřování vraždy hraběte Bernadotta, hlavního vyjednavače OSN v roce 1948. 13. března – Kneset zahájí zasedání v Jeruzalémě v budově na třídě krále Jiřího (King George V). 25. března – bývalý egyptský premiér Ismáíl Sidkí Paša v Káhiře prohlásí, že upřednostňuje mírovou smlouvu mezi Egyptem a Izraelem.

Znak strany Mapaj 60

1950

Israel Harari

25. května – USA, Velká Británie a Francie se v trojstranné dohodě zaručily za blízkovýchodní hranice. 13. června – je přijata tzv. „Harariho rezoluce“ – Kneset rozhodne, že izraelská ústava nebude dokument označený názvem „ústava“, ale bude sestávat ze série tzv. základních zákonů. Tím se vyjde vstříc náboženským stranám, které jsou proti přijetí sekulární ústavy, neboť pro ně může být dokumentem nejvyšší právní síly pouze Tóra. 21. června – Ejlátský přístav je oficiálně otevřen. Jako první připlouvá loď z Adenu, která přiváží svitky Tóry a další artefakty jemenské židovské komunity.

3. října – je zahájen velký boj proti černému trhu, přičemž Ben Gurion se postaví do čela boje proti němu. 15. října – Ben Gurion rezignuje v souvislosti se „vzdělávací krizí“ a odporem náboženských stran sdružených v Jednotné náboženské frontě vůči státní vzdělávací politice. Ben Gurion sice rezignuje, ale vzápětí ho prezident Weizmann pověří sestavením nové vlády.

5. července – v den výročí Herzlovy smrti Kneset schválil tzv. „Zákon o návratu“. Jedná se o klíčový zákon, který umožní lidem židovského původu z celého světa (až po linii prarodičů) zažádat o izraelské občanství.

17. října – Ben Gurion sestaví menšinovou vládu, ale ta není schválena Knesetem.

6. července – diplomat Samuel Eljašiv nastupuje na post izraelského vyslance v Praze.

19. října – prezident Weizmann pověří Pinchase Rosena z Progresivní strany sestavením nové vlády, Rosen však při svém pokusu neuspěje.

1. srpna – Kneset přijme zákon o potrestání nacistů a kolaborantů. 27. září – po patnáctileté přestávce se koná třetí makkabiáda (účastní se jí 800 sportovců z 19 zemí).

28. října – v Tel-Avivu Izrael v přátelském utkání senzačně porazí Turecko 5:1. 61


Americký blízkovýchodní vyjednavač OSN Ralph Bunche

1. listopadu – David Ben Gurion zformuje novou vládu, Kneset ji schválí poměrem 69:42. » USA požaduje, aby Izrael vyplatil kompenzace palestinským uprchlíkům.

10. prosince – americký vyjednavač OSN Ralph Bunche (afroamerického původu) obdrží Nobelovu cenu míru za jeho mírové snahy mezi Izraelem a arabskými státy v roce 1949. 16. prosince – ve Valném shromáždění OSN není akceptován návrh Belgie na dohled nad svatými místy v Izraeli.

14. listopadu – v Izraeli se konají první komunální volby – propad strany Mapaj a vzestup strany Všeobecných sionistů.

Během roku 1950 přicestovalo do Izraele celkem 170 563 imigrantů.

29. listopadu–2. prosince – konf likt s Jordánskem ohledně části území nedaleko Ejlátu.

62

1951

3. února – Liga arabských států rozhodne, že usídlí palestinské uprchlíky ve svých zemích, čímž ale neruší požadavek na jejich repatriaci do vlasti.

válečné zločiny Německa během druhé světové války. 15. března – československým chargé d’affaires v Izraeli se stane diplomat Alois Bartušek.

únor – vzdělávací vládní krize v Izraeli pokračuje a nakonec vede k pádu vlády a vyhlášení předčasných voleb.

27. dubna – generální tajemník OSN Trygve Lie navštíví Izrael.

27. února – vrchní rabinát Izraele schválí povinnou vojenskou službu pro ženy a posílí tak vládní krizi.

2.–6. května – u Galilejského jezera proběhne závažné vojenské střetnutí se Sýrií (na straně izraelských vojáků je 40 mrtvých).

4.–5. března – konflikt se Sýrií v lokalitě al-Hamma.

3. května – Ben Gurion se schází ve Washingtonu s Trumanem.

5. března – prezident Chajim Weizmann informuje Kneset, že není možné udržet stabilní vládu a že je zapotřebí předčasných voleb.

11. května – začnou izraelsko-syrské rozhovory ohledně zklidnění situace.

12. března – Izrael předloží okupujícím velmocím požadavek kompenzace za

14. května – izraelským bezpečnostním složkám se podaří zmařit útok charedim (ultraortodoxních Židů) na Kneset. Útok připravuje organizace s názvem 63


Brit HaKanaim („Společenství zélótů“). Charedim plánovali přerušit přívod elektřiny do izraelského parlamentu a vhodit do zasedajícího pléna kouřový granát. Důvodem útoku měl být protest proti odvodům žen na vojenskou službu, proti kterým se řada charedim vehementně stavěla. Členem této organizace byl i mladík Mordechaj Elijahu, který se později stal vrchním sefardským rabínem Izraele. V březnu 1952 jsou vůdcové organizace odsouzeni ke krátkým trestům od půl roku do jednoho roku odnětí svobody.

Atentát údajně zorganizoval Palestinec Músa al-Husajní z vlivné palestinské rodiny al-Husajní. Abdulláhův oficiální nástupce syn Talál je sice korunován 6. září králem, ale brzy musí odcestovat na psychiatrické vyšetření do Švýcarska, neboť trpí schizofrenií. Abdulláhův mladší syn Naif je jmenován regentem. 30. července – volby do druhého Knesetu. Počet získaných poslaneckých křesel v Knesetu: 45 – Mapaj (hlavní levicová strana vedená Ben Gurionem) 20 – Všeobecní sionisté (liberální) 15 – Mapam (levice) 8 – Chérut (revizionistická pravice) 8 – Hapoel Hamizrachi (náboženská dělnická strana) 5 – Maki (komunisté) 5 – strany izraelských Arabů 4 – Progresivní strana (liberálové) 3 – Agudat Jisrael (ultraortrodoxní Židé) 2 – Hamizrachi (náboženská dělnická strana) 2 – Poalej Agudat Jisrael (ultraortodoxní pracující) 2 – Sefardové (sefardští Židé) 1 – Jemenité (jemenští Židé)

26. června – poprvé povoleno koupání na telavivských plážích – předtím bylo koupání zakázáno kvůli kontaminaci pláží. 12. července – diplomat Arje Leon Kubovy nastupuje na post izraelského vyslance v Československu. 20. července – je spáchán atentát na jordánského krále Abdulláha při návštěvě mešity al-Aksá. Palestinský atentátník Šukrí Ašu je vzápětí zabit tělesnou stráží.

14. srpna – v Jeruzalémě je zahájen 23. sionistický kongres. Je to vůbec poprvé, co se sionistický kongres koná na izraelském území. Vzhledem k tomu, že už

Jordánský král Abdulláh (uprostřed) a generál John Glubb 64

1951

se konal po vzniku Izraele a vybudování struktury státních institucí, nebyly však sionistické kongresy v Izraeli už tak důležité pro vývoj sionistického hnutí, jako ty před rokem 1948. 13. září – v Paříži začnou mírové rozhovory mezi představiteli Izraele a arabských států. Smírčí komise navrhuje návrat palestinských uprchlíků, změny v dohodách o příměří a zahájení ekonomických vztahů mezi Izraelem a jeho sousedy. S tím Izrael nesouhlasí a později také arabští zástupci na rozhovorech oznámí, že neuznají existenci Izraele. 12. prosince smírčí komise oznámí, že jednání skončila neúspěšně a obviní jak Izrael, tak arabské země z nekompromisních postojů.

Reklamní plakát společnosti Egged

24. září – operace „Ezra“ a „Nehemijáš“ jsou ukončeny – přibližně 120–130 tisíc iráckých Židů bylo leteckými mosty přepraveno do Izraele (viz 18. května 1950).

1. listopadu – v Izraeli je založena dopravní společnost Egged. 12. října – izraelští obchodní námořníci stávkují a vyvolávají nepokoje – ty skončí až 24. prosince.

27. září – německý spolkový kancléř Adenauer oznamuje, že jeho vláda je připravena platit reparace židovskému lidu (viz také 31. prosinec 1951 a 9. ledna 1952).

19. listopadu – Chajim Weizmann byl podruhé zvolen izraelským prezidentem, proti hlasuje jen Chérut. » v prosinci byla založena dvě imigrantská města – Sderot nedaleko pásma Gazy a Kirjat Malachi ve střední části Izraele.

4. října–7. října – David Ben Gurion představí novou vládu (Mapaj, Hapoel Hamizrachi, Hamizrachi a Agudat Jisrael), ta je vzápětí schválena Knesetem.

31. prosince – v Knesetu se začíná řešit otázka potenciálních reparací ze strany Německa za újmy způsobené Židům během druhé světové války.

21. října – izraelská hospodářská situace je ulehčena americkým grantem ve výši 65 miliónů dolarů. 65


» prosinec – špatné počasí zhoršuje situaci hlavně v židovských přistěhovaleckých táborech maabarot, vydatné deště způsobují v táborech i zátopy. » během roku vážné ekonomické problémy, nedostatek potravin a ve

stále nestabilní izraelské energetické síti dochází k velkým výpadkům elektřiny. Během roku 1951 přicestovalo do Izraele 175 279 nových imigrantů.

Americký prezident Harry Truman a izraelský premiér David Ben Gurion

66

1952

6. ledna – při izraelské vojenské operaci v Betlémě je zabita řada palestinských civilistů. » Izrael ratifi kuje čtvrtou ženevskou konvenci.

komunity – asi 70 tisíc Židů, většinou chudších lidí. Íránsko-izraelské vztahy byly za šáha na relativně dobré úrovni). 22. ledna – dva Židé byli oběšeni v Bagdádu za bombové útoky. Útoky měly údajně zpolarizovat situaci mezi iráckými Židy a ostatními Iráčany a tímto velmi kontroverzním způsobem přispět k povzbuzení židovské imigrace z Iráku do Izraele. Vina za bombové útoky v Iráku není do současnosti jednoznačně objasněna a je stále předmětem sporů mezi historiky.

9. ledna – Kneset schvaluje dohodu o reparacích se Západním Německem, strany Chérut a Maki vůči tomuto kroku vehementně protestují. Ještě před jednáním se konají demonstrace Chérutu, při kterých demonstranti vrhají kameny na Kneset a rozbíjejí jeho okna, policie zakročuje proti nepokojům slzným plynem.

3. února – izraelský občan Mordechaj Oren a aktivista izraelské levicové strany Mapam se během cesty z Německa do Izraele „ztratí“ v komunistickém Československu. V březnu Československo potvrdí, že se Oren „dopustil trestných činů proti Československu“.

15. ledna – poslanec Knesetu a vůdce Chérutu Menachem Begin dostane tříměsíční zákaz účastnit se zasedání Knesetu, neboť vyhrožoval násilím. 16. ledna – začíná operace „Kýros“ – převoz části íránské židovské komunity do Izraele (za vlády šáha Rezy Pahlavího opustila Írán asi třetina zdejší židovské

1. dubna – Kneset schválí zákon o izraelském státním občanství. 67


Nová izraelská desetilirová bankovka

5. dubna – záplava kobylek poškozuje izraelské zemědělství.

medaili si musí počkat do olympiády v Barceloně (1992).

5. června – v obci Ein Kerem nedaleko Jeruzaléma je položen základní kámen nemocnice Hadasa.

23. července – v Egyptě je svržen král Farúk. Převrat provedou tzv. „Mladí důstojníci“ v čele s Gamálem Abd an-Násirem. Ben Gurion převrat v Egyptě přivítá.

9. června – národní banka vydá nové bankovky, které nahradí bankovky z doby britského mandátu.

11. srpna – jordánský parlament odstaví od moci krále Talála (který trpí mentální nemocí) a rozhodne, že jeho sedmnáctiletý syn Husajn ibn Talál se stane králem, jakmile dosáhne plnoletosti.

13. června – je založena Izraelská komise pro atomovou energii (Israeli Atomic Energy Commission).

15. srpna – syrský prezident Adíb Šíšaklí vyhrožuje Izraeli napadením.

15. června – nedostatek zahraničních valut způsobí omezení spotřeby paliv. Auta tak nesmí jezdit dva dny v týdnu, včetně šabatu.

18. srpna – Izrael navrhuje Egyptu pod novým vedením mírový návrh, Egypt nereaguje.

14. července – v negevské Timně zabijí arabští infiltrátoři pět izraelských vojáků.

10. září – podepsána izraelsko-německá dohoda o reparacích – o několik dnů později se radikálové z Chérutu (konkrétně Dov Šilanski a Jaakov Cheruti) pokusili položit bombu na izraelské

19. července – Izrael se poprvé účastní olympiády (Helsinki), avšak na první

68

1952

Izraelská pětilirová bankovka s vyobrazením Alberta Einsteina

ministerstvo zahraničí. 21. července 1953 připluly do Haify první dodávky německého zboží (železo a hnojivo).

1. prosince – izraelský velvyslanec v USA Abba Eban navrhne arabským státům návrh na přímá diplomatická jednání. Návrh je ale arabskými zeměmi odmítnut.

9. listopadu – umírá první izraelský prezident Chajim Weizmann – vzápětí po jeho smrti odmítne Albert Einstein Ben Gurionovu nabídku stát se druhým izraelským prezidentem.

6. prosince – izraelský vyslanec v Československu Arje Leon Kubovy je prohlášen za špióna a personu non grata. Na tato nařčení reagují izraelský premiér Ben Gurion i ministr zahraničí Šaret a obviní Československo z antisemitismu a antisionsimu.

20. listopadu – procesy v Praze, jeden ze svědků je i vězněný izraelský občan Mordechaj Oren, který je označen za „mezinárodního špióna“.

10. prosince – je zvolen nový izraelský prezident Jicchak Ben Cvi. 22. prosince – Ben Gurion představí Knesetu novou vládu. Během roku 1952 přicestovalo do Izraele pouze 24 610 nových imigrantů.

Izraelský prezident Jicchak Ben Cvi 69

Abba Eban

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

(z knihy vzpomínek a tys na Němce střílel, dědo?, Praha-Litomyšl 2008)

Recommend Documents