Peníze
Peníze jsou v podstatě smlouva která říká, že možnost výpočtu vyrobeného zboží s potřebou konzumace, vyžaduje kompatibilní generický ekvivalent, kde jak skutečná poptávka, tak produkce, musí najít svou rovnici. Tyto smlouvy určují, neboli kontrolují finanční instituce – banky. Po vytvoření bankovního systému (17 – 18. století), kde bankám dlužila monarchie a významné státy té doby a později byla založena i první centrální banka s právem tisknout peníze, vzniklo přísloví: „ 1 Anglická lira podle posledních chemických analýz obsahuje 0,1% slzu vdovy, 0,4% bolest sirotku, 0,5% beznaděj matky a 0,90% podvodného makléře“. Níže se zaměříme na vývoj měny z historického hlediska a vyhneme se technické analýze, která tvoří snad nejtěžší část ekonomických studií. Jsou mnohdy úsměvné situace kde profesor prohlásí, že se budou probírat měnové záležitosti a následně sleduje rychlé vyprázdnění místnosti. Ekonomické teorie, které se učí studenti dnes jsou natolik komplikované, že se stávají pro studenty ekonomických škol mnohokrát nepochopitelné a tak i nesnesitelné. Tyto teorie stojí na základě kvantitativní teorie peněz, která spočívá v tom, že ekonomii určuje množství peněz, které se v ní pohybuje. Malé množství peněz způsobuje ekonomice anémii (chudokrevnost) a naopak velké množství peněz způsobuje srdeční záchvaty. První, kdo rozvinul tuto teorii, byl Anglický ekonom, statik a lékař, William Petty v sedmnáctém století n.let. Jeho teorii nazval „Political arithmetic“, protože se domníval, že politická ekonomie té doby se zabývala otázky numerické moci – tedy že nabízí tyto údaje tak, aby mohla pravomoc vykonávat rozpočtovou politiku. William Petty uvedl, že ekonomie se dá srovnat s krevním oběhem lidského organismu. Zdraví organismu tedy záleželo na způsobu krevního oběhu. Tato teorie ale nepomáhala v porozumění jádra věci, tedy strukturální problémy ekonomie. Způsob jak se měna pohybuje je pouze vyjádření problémů a ne určení příčiny. Přesto se dá říci, že srovnání má jistou logiku, protože ten, kdo určuje množství a rychlost oběhu, ten logicky kontroluje i zdraví tohoto organismu a má naprostou moc vyvolat vážné komplikace, nebo z jistých důvodů i smrt. Systematická výroba měny začala v 8. st. př.n.let v Lýdii, v historickém území v Malé Asii, oblast kterou později ovládla Perská Říše. Měna obsahovala stříbro a železo v určitém množství a nazývala se ilektro. Nutnost stvoření měny spočívala v poloze města Lýdie, které tvořilo křižovatku obchodních cest mezi východní částí středozemního moře, kde převládal zejména Řecký obchod a východem. Do té doby se konaly obchody formou výměny zboží či služeb, ale existovala jedna forma, která stanovila určitou hodnotu. Byly to býci. Každá „hlava“ měla stanovenou cenu a používala se jako platidlo, ale i jako hodnota majetku. Tímto také vznikl název jedné strany mince jako „hlava“ a z téhož slova se odvodil i výraz kapitál (Řecky hlava = kefali, kapitál = kefaleo). Protože ale v okolních městech a zemích panoval odlišný způsob určení hodnoty, nastala nutnost vytvoření měny, která by tyto hodnoty jasně
stanovila. V té době, kde obchody vzkvétaly je zazmenán taky obrovský rozdíl mezi chudými lidmi a bohatými. Aristokracie která naprosto dominovala jako vlastník půdy, využila stvoření peněz ve svůj prospěch ve formě úvěrů. Do té doby nevlastnili chudí farmáři půdu a byli nuceni si ji pronajímat. Splátku za pronájem tvořila část úrody, forma úhrady, která nebyla vždy jistotou pro vlastníka půdy. Aristokraté po vytvoření měny žádali po farmářích místo část úrody peníze a na tomto základě vznikl i úrok, spolu s garancí. Jedinou formu záruky, kterou mohli dlužníci ručit, bylo jejich tělo a tělo své rodiny. Záruka na základě těla znamenala ručení pracovní sílou. Tyto záruky způsobovaly ve společnosti obrovské problémy a ze stejného důvodu byl i v Babylonii roku 2500 př.n.let. zaveden zákon, takzvaný Chammurapiho zákoník, který zakazoval využití těla jako záruku. Chammurapiho zákoník je nejstarší psaný zákon který byl nalezen v archeologických vykopávkách a uváděl, že pokud navštíví farmáře bůh Adad, splácení jeho dluhu pro tento rok je vymazáno. Bůh Adad byl bůh bouře a v dnešních pojmech se rovnal přírodní katastrofou. Už v roce 2500 př.n.let. si lidé uvědomovali, že není možné aby dlužník upřednostnil splácení dluhu před svým živobytím. Dále byla uvedena regulace, kde byla stanovena hranice maximálního jmění. Společnost tehdy vnímala fakt, že obrovské rozdíly ve jmění ohrožují její chod. Tuto regulaci navrhnul Solón, Řecký filozof a zákonodárce ke konci 7. a první polovině 6. stol. př. n. l. Solón mimo jiné zrušil také otroctví pro dluh a řadů jiných zákonů, které byly prospěšné pro chudé lidi a většinu společnosti, ale zcela nevyhovující pro aristokracii. Vlivná společnost později Sólona vyhostila a platnost starých zákonů se obnovila. V takzvaných klasických Aténách v období Periklése (500 př.n.l. až 429 př.n.l.) se z lichvářství stalo regulérní zaměstnání. Někteří ekonomové je nazývali bankéře, ale historické spisy tuto teorii vyvrací. Bankéřství se prvně vyvinulo v severoitalských městech ve 14. až 15. stol. n.l. Také neslo známky lichvářství, ale Italský bankovní systém byl lépe vypracován. V Řecku (3. st. př.n.l.) byl také vynalezen bankovní šek, neboli cenný papír. Bankovní šeky se nazývaly námořní kredit a byly poskytovány námořním obchodníkům, kterým prakticky vyhovovalo držení bankovního šeku místo zlata, které neslo problémy hmotnosti i bezpečnosti. Tento typ lichvářství se nevivinul v organizovaný bankéřní systém kvůli Pelloponéské války, která nastala mezi Aténami a Pelloponéské aliance pod vedením Sparty, roku 431 až 404 př.n.l. Do té doby byla dominantní forma jmění půda, která tvořila i formu síly a moci. Po Aténské porážce přicházejí Makedonci a zavádějí nový systém, který přináší příznivé podmínky měnovému oběhu. Jmenuje se pronájem daní. V praxi to znamenalo, že Makedónský vládce si určoval jakou částku si přeje vybrat z každého regionu, úkol který vykonávali výběrčí daní. Tento systém se plně vyvinul po období Alexandra Velikého (356 až 323 př.n.l.) a měl jako následek snížení peněžního oběhu a nutnost existence stabilního kurzu mezi jednotlivými městy, království a státy. V pozdějším období se navyšuje státní dluh, který financuje rozšíření obchodních cest, ale i soukromý dluh. Řecký spisovatel, filosof a historik Plutarchos (45 až 120 po n.l.) uvádí ve svých spisech svůj pohled ohledně zadlužení jako takovém. Popisuje věřitele jako tu nejhrůznější pohromu, která může někoho potkat a dlužníka jako toho nejhloupějšího a neschopného člověka, který aby dosáhl svého cíle jako stát či
soukromník je natolik neschopný, že se dostane do úvěrového procesu. Tento názor odkazuje na situaci, ve které se ocitla společnost té doby a která se stávala zcela neúnosnou. Podobné problémy se vyskytovaly i v Římské Říši, kde se lidé vzdávali své svobody a stávali se otroky aby se zbavili svých dluhů, jak bylo již uvedeno výše a nastávala doba, kde hlavní forma bohactví tvořilo zlato a drahé kovy. Když byly vyčerpány zlato a dahé kovy v západní Evropě, začínají křižácké výpravy s účelem nalezení nových zásob z východu. Papež Urban II, který vyhlásil první kžižáckou výpravu, jí dal náboženský nádech a vyhlásil výpravu jako osvobození míst posvátnými pro křesťany z rukou muslimů. Křižácké války přinesly mimo jiné i nové zásoby zlata, ale nastala otázka nového nalezení pro budoucí potřeby, s kombinací kontroly nových území kde se vyskytovalo další cenné zboží – koření. Křesťané si byli vědomi vyspělosti Arabů ve výstavbě lodí, ve způsobu výpočtu námořního kurzu a skutečností, že již měli první výpočty pro přeplutí oceánu. Jediné co jim v tom prozatím bránilo bylo financování výpravy. Křesťané měli dobrodruhy, kteří byli ochotni financovat takovou výpravu. Křesťané připravovali plány, jak se dostat do Indie a vyhnout se při tom Osmanské Říši, která se tehdy tvořila a která kontrolovala a bezlítostně napadala cizí loďstvo v její oblasti. Podél Afrického pobřeží byla plavba příliš nebezpečná a tak byla dohodnuta trasa na západ. První dobrodruhy doprovázel neúspěch, až se to povedlo mořeplavci Kryštof Kolumbus. Velmi zajímavý je palubní deník mořeplavce, ze kterého lze vyvodit hlavní účel jeho plavby. Jeden ze čtyř denních spisů kapitána obsahuje jeho myšlenky z nálezu zlata, jeho vlastní podíl na nálezu, jeho využití jako okrasu oděvu i jeho dodávku zpátky do Španělska. Nebyl nalezen ani jeden poznatek ohledně pátrání po nové zemi a dokonce ani jedna poznámka ohledně kapitánova rodiny. Mořeplavec v podstatě nevěděl přesně kterým směrem pluje a snil o velkém lesklém pokladu. Zásoby zlata tedy tvořili mocné státy, které mohly vést války, rozšířit své území a konsolidovat obchodové cesty, kolonizace apod. V 17. st.n.l., po vytvoření první centrální banky v Anglii vychází na scénu nový ekonomický element. Do té doby kombinovaly peníze dvě vlastnosti. První byla zprostředkování v oblasti obchodu a druhá byla spoření. Nový element který přichází je množení, neboli prostředek množení kapitálu, kde na základě peněz se vydělává větší množství peněz. Peníze jako prostředek v oblasti obchodu stáli na základě zboží, které bylo vyproduktováno, nebo služba která byla provedena a tyto produkty se vyměnili za jiný produkt. Zboží mělo určitou hodnotu ve využití, nebo určitou cenu v prodeji. Zde stály peníze jako prostředek, tedy začátek řetězce tvořil produkt, za něj se dostaly peníze a za ně další produkt, který byl za potřebí. Element množení kapitálu stál na jiném principu, kde řetězec začínal penězi pomocí kterými byl zprostředkován produkt a ten následně přinesl více peněz. Tento princip množení kapitálu se rozvinul globálně po průmyslové revoluci od 18. Do 19. století pod názvem kapitalistický systém. Jeden způsob zisku z kapitálu jsou investice do produktivity, například použití kapitálu pro výstavbu továrny, její strojírenské vybavení a pracovní sílu která tyto stroje ovládá. Prodané produkty následně množí investovaný kapitál, tvoří tedy zisk. Tento zisk poté umožní rozšíření produkce a přinese větší podíl zisku. V kapitalistickém systému se nepočítá zisk v určité peněžní hodnotě, ale v procentuální míře návratnosti
z investovaného kapitálu. Pokud je například základní kapitál 1000 korun a očekávané roční procento zisku je 10%, částka zisku je 100 korun. Jestliže zůstane očekávaná částka zisku pro další rok 100 korun, roční procento zisku bude nižší, než 10%, protože základní kapitál se navýšil na 1100 korun. Procentuální zisk pro další rok se tedy zdá být nižší i když je částka zisku stejná. To má za výsledek nevyužitelnosti větší části kapitálu se srovnáním s jeho potenciálem, vytváří tak podnět navýšení procentuálního zisku a to je naprostý nesmysl tohoto systému, protože aby se navýšilo procento zisku, musejí se nacházet nová místa umístění a využití přídavného kapitálu, místa která nejsou neomezená. Když reálná ekonomika, nebo-li produktivita najde své meze v umístění kapitálu, využije se další možnost umístění a to je poskytnutím úvěrů. Zisk z úroků má za úkol vynahradit procentuální zisk, který by přišel z umístění kapitálu do reálné ekonomiky. Jestliže je ale procentuální zisk z úroků větší než zisk z investované produktivity do reálné ekonomiky je jasné, že to povede k tendenci navýšení úvěrů a snížení investic do produktivity, protože cílem je neustále se navýšející procentuální zisk. Tento princip přivedl společnost do ekonomické situace ve které se nachází dnes. Existuje dnes obrovské množství dostupného kapitálu, který se není schopen umístit do reálné ekonomiky a proto vyhledává své umístění ve formě úvěrů, státních nebo soukromých. Po roce 2001 ale nastává situace, kde je dostupný kapitál natolik objemný, že mu nestačí ani tyto dvě formy, aby využil svůj potenciál a tak se zrodilo kreativní bankovnictví. Jinými slovy způsoby produktivní formy sebevyužití dostupného kapitálu s potenciálem zisku, aniž by bylo nutné jej investovat do formy produktivity nebo úvěrů. A to je takzvaný trh s deriváty. Deriváty jsou v podstatě sázky. Do poslední doby je vydávaly především Americké banky a byly určeny pouze velkým hráčům na trhu. V období kdy se začaly projevovat problémy v Adénském zálivu u pobřeží Somálie, existovali na trhu investiční fondy vysokého rizika. Tohoto druhu deriváty jsou zcela anonymní a není možné dohledat jejich vydavatele, ani jejich budoucího majitele. Potřeba anonymity spočívá v případě, že jejich majitelé jsou členy organizovaného zločinu, diktátory, nebo politici či vysoce postavení úředníci. Roku 1998 putovala značná částka kapitálu do Saudské Arábie, kde se správci těchto fondů dohodli s Šajchy (nesprávně Šejky) a vydali deriváty kde se předpovídalo, že v následujících šesti měsících nastane velký růst sazeb za přepravu zboží u Adénského zálivu. Část kapitálu který dostali Šajchové putoval do Somálie ve formě zbrojení i hotovosti a byli tak vytvořeni Somálští piráti. Byli to v podstatě chudí rybáři z vesnic, kteří neměli možnost rybařit ve vlastních vodách, protože mezinárodní společnosti pročesávaly a doslova vyprázdnily okolní vody. Stratili i možnost prodávat, nebo-li umístit své zboží na trhu, protože Čína a Německo postavili továrny na výrobu rybí moučky a jiných rybích produktů pro globální trh (rozšíření kapitálu do reálné ekonomiky s potenciálem procentuálního zisku). V Somálii nastalo povstání, kde se chudí lidé bouřili proti nastávající situaci. To vyvolalo pohotovost Spojených Států, kteří poslali do oblasti vojsko pro udržení klidu a pořádku. Somálští rybáři se tedy měli rozhodnout mezi hladomorem a motorovými čluny a samopaly, které jim nabízeli Šajchové. Celý proces měl dvě výhody. Ta první byla možnost Americké vojenské přítomnosti v oblasti. Druhá výhoda bylo enormní zvýšení sazeb za přepravu zboží u Adénského zálivu, protože jednak byli majitelé lodí nuceni pronajmout žoldáky pro jejich
ochranu a navíc se situací navýšilo pojistné lodí pro jejich provoz. S těmito deriváty našla značná část kapitálu výhodné umístění na trhu s potenciálem zisku. Odhaduje se, že tento trh má roční objem 700 biliónů dolarů, částka která převyšuje desetkrát HDP celé planety. V této hře vyhrává investor na úkor jiného investora, který sázku prohrál. Tento druh investic se nemůže rozvíjet a záviset pouze na základě rozvoje reálné ekonomiky, musí nalézat způsoby využití kapitálu tím, že vytvoří samo podmínky pro jeho umístění. Dle oficiálních zpráv, jmění 85 nejbohatších lidí světa se rovná jmění polovině světové populace. Tento obrovský kapitál má sílu vytvořit války, zdevastovat oblasti, opět je postavit a opět je zdevastovat aby je mohl znovu postavit. Účelem tohoto kapitálu není investovat do rekonstrukce dané oblasti, ale vsadit na kurz, kterým se oblast v budoucnu vydá. Spolu s potřebou úvěrů, které budou potřeba pro rekonstrukci země, forma která vynese vyšší procentuální zisk, než reálný ekonomiký vývoj. Skutečnost, že kapitál se již nevyjadřuje v podobě skutečných peněz, ale z velké částky jej tvoří ikonické, nebo-li smyšlené, virtuální či logistické peníze neznamená, že jsou tyto peníze falešné. Pro majitele tohoto kapitálu jsou tyto peníze naprosto reálné, i když je tvoří debetní požadavek, tedy cenný papír který říká, že ku příkladu za tři roky dostane od daného státu tři miliardy šest set miliónů euro. Tyto cenné papíry jsou zcela jasna reálné peníze, protože na nich záleží životy lidí, celé ekonomiky a státy. Dnes existuje velký problém a to že celý systém pracuje na základě automatiky, honby za vyšší hodnotou tržních aktiv a to vede k totální katastrofě. Existuje element politické vůle, ale chod systému běží automaticky a je bez tváře. Vyžaduje procentuální zisk za všech okolností, což znamená ztrátu všech ostatních. Když roku 2004 postihlo Indonézii zemětřesení a vyvolalo zničující vlnu tsunami, paní Condoleezza Rice, tehdejší poradkyně pro národní bezpečnost Bushovy vlády označila katastrofu jako poziitvum, které přinese 1,5% navýšení na HDP Spojených Států (rekonstrukce, úvěry). Dnešní společnost pluje v nezmapovaných vodách a není snadné s použitím starých nástrojů a starých teoretických ocenění předpovědět zítřejší události. Situace vyžaduje originální, inovativní myšlení a znalost vyspělé mechaniky, což je velmi těžký úkol, protože vyžaduje schopnost vnímat celkový obraz dění, umění číst z událostí a vyvodit z nich ten správný úsudek. Je jednoduché obvinit kapitalistický systém jako takový, ale je třeba si uvědomit, že kapitalistický systém existuje již od 18. století. Je také jednoduché vnímat systém jako politické rozhodnutí, kde se sejde skupina nejvlivnějších lidí globální ekonomiky, rozhodnou se plout určitým směrem a později, když se směr zdá být nekorektní se rozhodnou loď otočit. Tyto skupiny fungují na principu čistého a neustálého zisku a nehledí jakým způsobem tohoto zisku dosáhnou. Paradoxní fenomén tvoří historický trend globální ekonomiky za poslední čtyři roky. Historický trend znamená projektivní rovinka hospodářského růstu v určitém období až do posledního roku a na základě toho se posune tato rovinka o deset let dopředu. Poté sledujeme rozdíl v rovince s reálným ekonomickým růstem. V období od roku 2008 do roku 2012 klesla globální ekonomika o velikosti Německa. Rozdíl v rovince se tedy rovnal ročnímu HDP Německa, které je momentálně třetí nejsilnější ekonomikou světa. Ve stejném období se kapitál na mezinárodním trhu znásobil dvěstěkrát, se srovnání s rokem 2008. Zde se přirozeně rodí otázka jak je možné při poklesu globální ekonomiky v hodnotě Německa, že globální trh
zaznamenával takový zisk. A odpověď zní, jak bylo již uvedeno, vytvořením témat na globální úrovni jako je např. situace v Iráku, Afghánistánu, Ukrajiny apod. Je třeba také zajistit, že se neobjeví lidský faktor jako Achillova pata, který tento proces naruší, protože obyčejní lidé tento kapitál nepotřebují a jsou jediní, pro které je tento kapitál falešný, takzvaná bublina. Nejsou na něm závislí, naopak, jsou závislí na jejich práci a produktivitě. Tento faktor je pro majitele a zprávce tohoto kapitálu noční můrou a není nepravděpodobné, že se v nedaleké budoucnosti projeví na základě nové ekonomické krize.
