Z a M Èeské Velenice tøída Èsl. legií 325, Èeské Velenice. tel.: web:

ZŠ a MŠ Èeské Velenice tøída Èsl. legií 325, 378 10 Èeské Velenice tel.: 384 794 202 email: [email protected] web: www.zsvelenice.cz

°

1. zastávka  

GPS:

2. zastávka   

GPS:

3. zastávka  

GPS:

* alternativa  

GPS:

4. zastávka  

GPS:

5. zastávka  

GPS:

* Zastávka è. 3 je na soukromé zahradì rodiny Tomaskù. V pøípadì zájmu je nutné se pøedem, prostøednictvím napø. ZŠ Velenice, objednat. Proto je navrhován alternativní bod stezky u posledního dochovaného sloupu trolejového vedení trolejbusové linky.

ŠVNS je školní virtuální nauèná stezka. Projektu se zúèastnilo 5 škol vèetnì té naší. A co že  to  vlastnì  znamená?  znaèí,  že  jsme  materiály  a  jednotlivá  zastavení  zpracovali a pøipravili my – žáci ZŠ a MŠ Èeské Velenice v letech 2010 – 2012.  – podle slovníku cizích slov znamená zdánlivý, neskuteèný, v tento okamžik neexistující. Takže vlastnì stezka neexistuje! Tedy v terénu ji rozhodnì nenajdete. Jednotlivé zastávky jsou zaznamenány pouze formou  GPS  souøadnic  daných  míst  a  namísto  pevnì  instalovaných  panelù  najdete  veškeré informace v tomto tištìném prùvodci (pøípadnì použijete jeho elektronickou verzi). Sousloví snad není tøeba objasòovat. V tomto projektu jsme mìli možnost zabloudit do dávné i nedávné historie našeho malého mìsteèka, které je u hranic s Rakouskem. A právì toto sousedství èeského a nìmeckého svìta se  prolíná celými dìjinami tohoto mìsta. Také jsme mìli možnost pátrat po historii naší školy, zjišovali jsme mnoho  zajímavostí o pøírodì (ano  i ve mìstì je pøíroda  jako  napøíklad park u kostela, kaštanová alej nebo velice známá a krásná zahrada v našem mìst젖 zahrada pana Tomaska). S celým projektem nás seznámila projektová manažerka paní Kuèerová z Novohradské obèanské  spoleènosti,  která  je  garantem  tohoto  projektu.  Není  ale  jediná,  kdo  nám  s  tímto projektem  pomáhal.  V  pøírodopise  se  nám  vìnovala  napø.  paní  Mgr.  I.  Kodlová a Mgr. K. Jandová, v informatice pan Mgr. P. Cehák, v dìjepise pan Mgr. S. Šafránek, v èeském jazyce paní Mgr. M. Èejková, ve výtvarné výchovì paní uèitelka Mgr. A. Trsková a celý projekt zastøešoval pan øeditel Ing. O. Kuèera. Mohli  jsme  se  podívat  do  Státního  oblastního  archivu  v  Tøeboni,  kde  jsme  pátrali po zajímavých událostech týkajících se našeho mìsta, a to v dobovém tisku napø. “Jihoèeský obzor“.  Navštívili  jsme  spolu  s  dalšími  školami  Èeský  Krumlov  a  také  koncentraèní  tábor v  rakouském  Mauthausenu.  Další  exkurze  nás  zavedly  do  Botanického  ústavu  v  Tøeboni, zajímavé  informace  jsme  získali  také  od  pracovníkù  CHKO  Tøeboòsko.  V  neposlední  øadì zmiòujeme i vstøícný pøístup naší èeskovelenické radnice a farnosti, kde jsme mìli jedineènou možnost studovat  farní  a mìstskou kroniku. Doufáme, že se Vám bude prùvodce líbit, tøeba dokonce zjistíte nìco nového, možná pøekvapujícího o našem kraji a mìstì. Takže vzhùru na cestu.

2

První zastávka naší virtuální nauèné stezky je dnešní základní škola.  Souèasná  podoba,  vzniklá  rekonstrukcí  hlavní  budovy a pøístavbou, je z roku 2006. Budova však má stoletou historii. Byla postavena  v  roce  1911  nákladem  asi  pùl  milionu  korun  hlavním stavitelem Johannem Karglem z Langenloiss a slavnostnì otevøena 16. záøí 1911. Tuto událost pøipomínají dvì mramorové pamìtní desky umístìné ve vestibulu. Èeské  Velenice  tehdy  ještì  neexistovaly.  Vznikly  až po  vytvoøení  Èeskoslovenska  slouèením  obcí  Èeská  Cejle  a  Dolní Velenice  a  osady Josefsko.  Obec,  ve které tato budova vznikla, se tehdy jmenovala Èeská  Cejle  a  tvoøila  vlastnì  pøedmìstí Gmündu.  Navíc  toto  území  bylo  souèástí Dolních  Rakous.  Proto  vznikla  jako  škola nìmecká s nìmeckým vyuèovacím jazykem a nìmecky psanými uèebnicemi. V té dobì mìla škola 10 tøíd obecn頚koly a 5 tøíd m욝anské. Navštìvovalo ji 624 žákù, z toho tøetinu tvoøili Èeši. Nebyla to však nejstarší škola na území dnešních Èeských Velenic. Tou byla ètyøtøídka v  obci  Dolní  Velenice  (za  tunelem)  vzniklá roku 1889 rovn잠jako škola nìmecká. Koncem 19. století zažívají pøedevším Dolní Velenice nebývalý rozvoj, roste poèet obyvatel, a tak prostory této školy nestaèí. Proto byla roku 1910 vystavìna  vedle  druhá  budova  a  škola  rozdìlena  na  chlapeckou  a  dívèí.  Postupnì  sílí germanizaèní snahy a nìmeck頚kolství je na vrcholu. Ani zde nebyla pro 100 èeských dìtí vytvoøena žádná tøída, kde by se vyuèovalo èesky. Samozøejm젞e lidé v dnešních Èeských Velenicích chtìli pro své dìti vytvoøit školu, kde by se vyuèovalo èesky. A tak vznikl v roce 1896 první pokus o vytvoøení èesk頚koly. Tøi zamìstnanci dílen  jako  uèitelé  zaèali  vyuèovat  Besedì na soukrom頚kole veèerní èesky. Tento pokus však skonèil  neúspìšnì,  dílenští  uèitelé  byli  okamžitì pøeloženi. Také  dìti  z  Josefova  mìly  vlastní  nìmeckou školu.  Výuka  se  odehrávala  v  místní  hospodì u Hobigerù. Nejstarší  škola  na  území  pøipojeného Vitorazska  byla  v  Krabonoši.  Pøipomíná  se  v  roce 1718. V Nìmeckém (dnes Dvory nad Lužnicí) byla zøízena v roce 1780 a v Rapšachu 1784. Ètvrtá nejstarší škola byla v Nakolicích od roku 1792. Protože tyto školy byly ve správì fary a faráøi do nich dosazovali za kantory také Èechy, byly školy v Rapšachu a Nìmeckém vlastn젚kolami èeskými. K nim pak pøibyla ještì v  roce 1870 škola v Tušti, ale již jako èeskonìmecká. Pøílivem èeského obyvatelstva koncem 19. stol. sílí germanizaèní snahy, a tak na zásah nìmeckého spolku Schulverein, který se snažil ponìmèit èeské obce ve Vitorazsku, bylo zøizování nových škol povoleno s podmínkou, že budou nìmecké. Tak vznikaly nìmeck頚koly v Trpnouzi r. 1877, Nové Vsi nad Lužnicí r. 1878, Kunšachu r. 1883, v Halámkách r. 1884, ale vesmìs s èeskými dìtmi. Po  pøipojení  severního  Vitorazska,  tedy  i  Èeských  Velenic  k  novì  vzniklé Èeskoslovenské republice se naše škola stala èeskou obecnou školou s pìti tøídami a 176 žáky a následujícího roku zde byla zøízena i m욝ansk᠚kola. Nìmeck᠚kola ve mìstì zùstala. Byla pøemístìna do Dolních Velenic. Pro neustále se snižující poèet žákù (1920 5 tøíd se176 žáky, 3

1922 2 tøídy s 56 žáky, 1923 1 tøída s 35 žáky) byla tato škola roku 1924 zrušena. V roce 1930 mìla naše škola 20 tøíd s 566 dìtmi. Za jednu korunu mìsíèního nájmu dostala oplocený  pozemek,  kde  bylo  vybudováno  školní høištì. Po mnichovské konferenci bylo naše mìsto, stejnì  jako  znaèná  èást  Èeského  Vitorazska,  dne 8.  øíjna  1938  zabráno  nìmeckou  øíší a pøejmenováno na Gmünd III. V naší škole bylo zøízeno  nìmecké  gymnázium.  Vše  èeské,  co  tam bylo,  Nìmci  spálili.  Èeské  obyvatelstvo  bylo nuceno opustit své domovy. Po  osvobození  Èeskoslovenska  byla  pak èeská  škola  obnovena  a  slavnostnì  otevøena 17.  èervna  1945.  K  tomuto  významnému  dni  byl uspoøádán první pováleèný prùvod mìstem. Výuka však zaèala probíhat v budovì nejstarší školy za tunelem, nebo v naší škole sídlilo sovìtské vojsko. To uvolnilo prostory školy pro vyuèování dne 4. srpna 1945.

Na  první  zastávce  se  dozvíte  nìkteré  informace  o  øece  Lužnici,  hlavnì  o  jejím horním  toku.  Lužnice  pramení  na  rakouské  stranì  Novohradských  hor,  na  svahu  hory Eichelberg, v nadmoøské výšce 970 m. Je dlouhá 208 km a pøed Týnem nad Vltavou se vlévá  do  Vltavy.  Lužnice  je  oblíbenou øekou vodákù, má malý spád a teèe pomalu.

Oficiální pramen Lužnice leží asi 2 km od státní hranice, nedaleko Karlstiftu. Lužnice  tady  vyvìrá  ze  zídky,  opatøené døevìnou støíškou. Øeka  má  ještì  jeden  pramen nepravý.  Leží  asi  20  metrù  od  pìšího pøechodu na èeské stranì státní hranice. Je to  pramen  prvního  èeského  pøítoku. Dostanete se k nìmu po lesní cestì z obce Pohoøí na Šumavì. Prameništì vyznaèil a okolí upravil Jaroslav Klíma s pomocí tøeboòských uèòù v polovinì 90tých let. V roce 2004 tam byla vybudována støíška. U státní hranice se oba potùèky slévají a putují k rybníku Kapelník. Do Rakouska se vrací po necelých tøech kilometrech u bývalých Støíbrných Hutí. Tady protéká mìstem Weitrou a pøibližuje se opìt ke státní hranici v Èeských Velenicích, kde je obklopena loukami s vysokou neseèenou trávou. Loukám se øíká  , protože na vrcholech stromù mají hnízda èápi. Spatøili tady i dva losy. Po dvou kilometrech na hranièní èáøe se øeka dostává za Gmündem opìt na území Rakouska. Teèe kolem pøírodního parku  a míøí ke státní hranici. Toto území je chránìné. Vyskytuje se tu mnoho živoèišných druhù,  pøevážnì hmyzu. Jenom vážek tu poletuje kolem tøiceti druhù, napøíklad klínatka rohatá. V obci Breitensee se øeka dostává zpìt do Èech, tentokrát natrvalo. 4

V Èechách vytváøí øeka krásnou, témìø neporušenou krajinu plnou  meandrù  se  sítí  slepých  ramen  a  tùní.  Žije  tu  mnoho vzácných a chránìných živoèichù a rostlin. Horní tok až k Veselí nad Lužnicí je souèástí CHKO Tøeboòsko. V této èásti se nachází pøes 500 tùní a meandrù. Na ochranu øeky, jejího okolí,  živoèichù a  rostlin  zde  byla  vyhlášena  maloplošná  chránìná  území . Kolem  øeky  se  vìtšinou  rozprostírají  v  dnešní  dobì  už nekosené louky, které vznikly vykácením lužních doubrav a olšin. Louky postupnì zarùstají a vytváøejí pùvodní spoleèenstva. Vodní tok i jeho okolí jsou ponechávány pøirozenému vývoji, akorát je dodržována prùchodnost toku v místech s vodní turistikou. Na chránìné území v Rakousku navazuje pøírodní rezervace vyhlášená v roce 1998. Od  Nové  Vsi  nad  Lužnicí  tato  tìžko  pøístupná  místa pokraèují  jako  rezervace  (1994).  Je  to  jeden z  posledních  zachovalých  úsekù  pøirozené  øíèní  nivy,  do  které èlovìk nezasahuje. V Suchdole zaèíná rezervace  vyhlášená v roce 1998.  Další  rezervace se  nazývá nachází  se  mezi obcemi  Majdalena  a  Stará Hlína. Øeka dál pokraèuje národní pøírodní rezervací vyhlášenou už v roce 1956. Jsou to rozsáhlé mokøady s lesními porosty rùzných typù a rùzného stáøí. Hnízdí tady mnoho  ptákù,  napøíklad  èáp  èerný,  orel  moøský,  chøástal vodní nebo ledòáèek, roste mnoho druhù rostlin– døípatka, stulík, leknín, zblochan aj. Nory zde má i chránìná vydra øíèní. Rezervace mìla sloužit k znovuvysazení bobra, ale to se nezdaøilo. Stará øeka napájí nᚠnejvìtší rybník Rožmberk. Lužnice pokraèuje až k Veselí nad Lužnicí, kde pøijímá Zlatou  stoku  a  Nežárku.  Pak  vede  Táborem,  Bechyní  až  k  Týnu  nad  Vltavou,  pøed  nímž  se  vlévá do Vltavy.

5

Nad jezem Pilaø se oddìluje od Lužnice umìlý kanál  zvaný  .  Vybudoval  ho  Štìpánek Netolický v letech 1506–1520. Mìøí 40 kilometrù a pokraèuje až k Veselí nad Lužnicí. Døíve se po nìm plavilo  døíví,  zásoboval  mìsto  pitnou  vodou  a zavlažoval  pole  v  období  sucha.  Dnes  reguluje množství  vody  deseti  tøeboòských  rybníkù  (Svìt, Dvoøištì aj.), napájí je nebo z nich pøi výlovu vodu odvádí.  Svùj  název  dostal  pro  svùj  význam  a jedineènost. Asi  6  km  od  Majdaleny  se  od  øeky  oddìluje odvodòovací  prùplav  ,  vybudovaný Jakubem Krèínem v letech 1585–1587. Kanál odvádí èást vody z Lužnice do Nežárky, aby ochránil rybník Rožmberk a  pøed povodnìmi.

Vitorazsko je území rozkládající se na jihu Èech, v okolí horního toku øeky Lužnice,  oznaèované  t鞠 jako  severní Vitorazsko, a na dolnorakouském území severnì od øeky Dunaje. Rozloha  severního  Vitorazska, dnes  èeského  území  pøipojeného k našemu státu v roce 1920, je 118 km2. V  otázce  pùvodu  názvu  tohoto území  i  v  otázce,  komu  toto  území patøilo,  se  rozcházejí  nìkteøí  èeští a  nìmeètí  historikové.  Jedni  odvozují název  Vitorazsko  od  staré  slovanské osady  a  hradu  Vitoraze  (dnešní  Alt Weitra), ze kterého vládl v 9. stol. slovanský kníže Vitorad, a uvádìjí toto území poèátkem 10. stol. jako souèást èeského státu. Druzí oznaèují vypravování o Vitoradovi jako mýtus a název Vitorazsko jako umìle vytvoøený v dobì národního obrození. Vìtšina Èechù žijících na  území  severního  Vitorazska  si  ale  nedokáže  pøedstavit,  že  by  nežili  v  historickém Vitorazsku.  Svìdèí  o  tom  názvy  nìkterých dnešních spoleèností a sportovních klubù. I jedna z  hlavních  ulic  v  našem  mìstì  se  jmenuje Vitorazská. V  9.  stol.  pøichází  na  území  severního Vitorazska  slovanský  kmen  Doudlebù.  Ale  až do 12. stol. bylo celé Vitorazsko málo obydleno. Nacházel se zde ohromný prales (Nìmci nazývaný Silva nortica = Severní les) se spoustou moèálù, bažin a rašeliniš, který byl zpoèátku osídlován jen pozvolna.  Protože  bylo  obdìlavatelné  pùdy nedostatek, postupovali slovanští kolonisté dále na jih a žïáøili (vypalovali) zdejší prales. Nìmecky hovoøící kolonisté ale také nezaháleli a postupovali z  jihu  na  sever.  Obì  vlny  se  støetly  právì ve Vitorazsku. Obyvatelstvo se prolínalo, vzájemnì mísilo, a proto zde nacházíme dvojjazyèné názvy obcí 6

(Litschau – Lièov, Zwettel – Svìtlá, Grossgerungs – Velké Kerušice, Heidenreichstein – Kamýk, Weitra – Vitoraz). O toto území vedl èeský stát nìkolikrát válku s Rakousy. Vleklé spory o území Vitorazska byly vyøešeny za vlády knížete Bedøicha roku 1179, kdy byla vytýèena jižní hranice èeského státu. Hranièními body se staly hora Vysoká, soutok øek Lužnice a Skøemelice (v dnešním Gmündu), brod Segor (dnešní Krabonoš), pramen øeky Gostice (Draèice) a vrch Ètrnáctka u dnešních Slavonic. Tato hranice byla velice  podobná  té  souèasné.  Tím  došlo  ke  ztrátì  jihu  Vitorazska  ve  prospìch  Rakous.  Pøesto  však náleželo  pod  svrchovanost  èeských  panovníkù.  V  roce  1185  udìlil  èeský  kníže  Bedøich  Vitorazsko v  léno  rakouskému  rodu  Kuenringù,  kteøí  podporovali  èeskou  expanzi  do  Rakous.  Definitivnì  bylo Vitorazsko  odtrženo  od  èeského  státu po  porážce  Pøemysla  Otakara  II.  roku 1296.  Rudolf  Habsburský  ho  odòal Kuenringùm  za  jejich  podporu  èeskému králi a vèlenil do Dolních Rakous. To  pøineslo  nìmeckou  kolonizaci i na území severního Vitorazska. A tak zde najdeme  rovn잠 dvojjazyèné  názvy  obcí (Èeská  Cejle  –  Bohmzeile,  Velenice  – Wielands,  Vyšné  –  Weissenbach,  Nová Ves  –  Erdweis,  Krabonoš  –  Zuggers, Rapšach – Rotenschachen, atd.). Hranice  mezi  Èechami  a  Dolními Rakousy se èasem ještì nepatrnì mìnila, až se v roce 1629 ustálila a v nezmìnìné podobì zùstala až do konce 1. svìtové války. Po  1.  svìtové  válce  se  severní  Vitorazsko  stává opìt souèástí Èech. Rozhodla o tom mírová smlouva s Rakouskem podepsaná dne 10. 9. 1919. Rakousko odstoupilo  Èeskoslovenské republice èást Vitorazska o rozloze 118  km2.  Vlastní  zábor  pak  byl proveden  31.  èervence  1920. Na  tomto  území  se  nacházelo 13  obcí  s  více  než  11  tisíci  lidmi. Z  nich  se  pøibližnì  7  tisíc  hlásilo k èeské národnosti, k nìmecké pak asi 2 400. Po  mnichovské  konferenci muselo  Èeskoslovensko  v  øíjnu 1938  celé  území  odstoupit nacistickému  Nìmecku.  Porážka Nìmecka  v  2.  svìtové  válce v  kvìtnu  1945  znamenala pro severní Vitorazsko trvalý návrat do osvobozeného Èeskoslovenska.

7

Vlivem  kolonizace  pomezí  mezi èeskými  zemìmi  a  Rakouskem  obìma smìry  (kolonizace  =  osídlování  nových území)  dochází  k  tìsnému  sousedství, dokonce k promísení èeského a nìmeckého obyvatelstva. Severní Vitorazsko, nejchudší kraj  v  oblasti,  bylo  osídleno  od  9.  stol. slovanským kmenem Doudlebù. Slované i pøes  promíchání  s  Nìmci  nepodlehli germanizaci a uchovávali si pøedevším svoji èeskou øeè. S Nìmci žili v míru, nehlásili se ani do èeského, ani do nìmeckého tábora, byli to pøedevším Vitorazané. Zmìna nastává po výstavb젞eleznice Františka Josefa v letech 1866 – 1869 a jejím uvedením  do  provozu  v  roce  1871  a  po vybudování  rozsáhlých  železnièních  dílen v  70.  letech.  Vlivem  pracovní  pøíležitosti dochází k rozkvìtu této oblasti a pøedevším k  pøíchodu  znaèného  poètu  èeských pøistìhovalcù  z  vnitrozemí.  Pøíliv  èeských zamìstnancù byl umožnìn tím, že výstavba železnice  a  celé  železnièní  støedisko podléhaly  zpoèátku  pražskému  øeditelství drah.  Novì  pøíchozí  lidé  vystupují  jako vlastenci, dávají najevo své èešství, zakládají øadu èeských spolkù. To vzbudilo nelibost u nìmeckého obyvatelstva a dolnorakouská vláda pøikroèila k tvrdé germanizaci. Øeditelství železnice bylo pøeneseno do Vídnì, byl zakázán pøíchod nových èeských zamìstnancù. O snaze ponìmèit èeské vesnice a osady svìdèí i to, že nov頚koly byly zøizovány s podmínkou, že budou nìmecké. Roku 1886 rozhodla dolnorakouská zemsk᠚kolní rada, že uèebnice ve školách budou jen nìmecké. Ke zhoršování vztahù mezi Èechy a Nìmci dochází  v  roce  1918  po  rozpadu  habsburské monarchie a vytvoøení Èeskoslovenské republiky. Èeši v Èeských Velenicích uvítali vytvoøení ÈSR a  pøáli  si  pøipojení  Vitorazska  k  èeskému  státu. Nìmci  odpovídali  odvetnými  opatøeními. Zamìstnanci drah a dílen, kteøí se hlásili k èeské národnosti, dostali výpovìï, byl jim zabaven plat a zastaven pøídìl potravin. Po pøipojení severního Vitorazska  k  ÈSR  všichni  rakouští  úøedníci  a zøízenci  z  nádraží  a  dílen  odešli  do  Rakouska. Toto  stìhování  mìlo  pøíchu  vyhnání  a  projevilo  se  v  Èeských  Velenicích  úbytkem  1000 osob. Po mnichovské dohodì bylo celé Vitorazsko s výjimkou Tuštì pøipojeno k nìmecké øíši. Èeské Velenice byly zabrány 8. øíjna 1938 a dostaly název Gmünd III. Z Èeských Velenic musel odejít každý Èech, který se sem pøistìhoval po roce 1920. Èeské Velenice opustilo pøibližnì  95%  obyvatel,  zùstalo  tu  jen  asi  50  èeských  rodin.  Do  opuštìných  domù  se nastìhovali rakouští Nìmci. Po osvobození Èeskoslovenska bylo severní Vitorazsko i Èeské Velenice opìt pøipojeny k  ÈSR.  Nìmci  byli  vyhnáni  do  Rakouska.  Vyhnání  probìhlo  celkem  ve  tøech  etapách.  1. probìhla roku 1945 a neobešla se bez obìtí. V letech 1946 a 1947 probíhal plánovaný odsun nìmeckého  obyvatelstva.  Vyhnáním  byly  nejvíce  postiženy  obce  Krabonoš,  Kunšach, Nakolice, Nová Ves nad Lužnicí, Rapšach a Vyšné. I proto nìkteré dnes již neexistují. 8

Vzájemné  vyhánìní  Èechù  a  Nìmcù zpøetrhalo  vazby  mezi  obyvateli  severního Vitorazska.  Po  nastolení  komunistického  režimu v únoru 1948 byly oba národy od sebe oddìleny „železnou oponou“a to zpùsobilo, že se navzájem hodnì odcizily.

Na druhé zastávce se zabýváme životem živoèichù a rostlin v øece.  Rozdìlíme ji na tøi èásti: 1. Øeka a její obyvatelé, 2. Život v okolí øeky, 3. Rozšiøování  rostlin

Øeka  znamená  pro  pøírodu  život.  Lužnice  ho  poskytuje  o  to  víc  díky  meandrùm a zákrutùm.  Meandr je v podstatì to samé jako zákrut. Ovšem zákrut nazveme meandrem jen tehdy, pokud je jeho støedový úhel vìtší než 180°. Meandrující øeka znamená spoustu výhod  pro živoèichy.  Teèe pomaleji,  bøehy b  ý  v  a  j  í podemleté  a  tím p o s k y t u j e živoèichùm  na dnì  øeky i  u  bøehu dokonalé úkryty. Díky tomu se právì zde vyskytuje mnoho druhù organismù. Pod kameny na okrajích a štìrkem na dnì øeky jsme nalezli spoustu rùzných živoèichù. Mezi nejèastìji vyskytované druhy hmyzu patøí  se  zajímavými  schránkami,  které  si slepují z kamínkù, písku a klacíkù. Tyto schránky jim slouží pøedevším jako úkryt pøed predátory. Dále zde objevíte dravé a  larvy  jepic,  které  jsou  potravou  pro  ryby. Z bezobratlých žije ve vodì ještì  , ,  nebo  (brouk  se  zvláštním zpùsobem dýchání – vzduch si nabírá nìkolikrát za hodinu nad hladinou vody a uchovává ho pod krovkami). Na hladinì se prochází nebo zde loví vzácný  . Tìlo tohoto pavouka je dlouhé 2cm. Obratnì se pohybuje na vodní hladinì, kde loví hmyz, drobné rybky a pulce. Když ho vyrušíte, schová se na chvilku pod hladinu vody. Pod  podemletými  bøehy  mají skrýše  obojživelníci.  My  jsme  zde objevili  a  . Vzácným  a  chránìným živoèichem  v  této  øece  je dvaceticentimetrová  . Vyskytuje se jen zøídka a to navíc jen v èistých vodách. Zvláštní jsou  její  kruhovitá  ústa.  Larva  (  )  je  zahrabaná v bahnitém dnì a živí se øasami. 9

Kromì tìchto malých živoèichù žije v øece mnoho ryb jako je a  ,  ,  ,  , ,  a  jiné.  Tyto  ryby  mùžete  dobøe  pozorovat  z  mostu. Ve vodì mùžete zahlédnout také  ,  , ,  nebo  . V  øece  se  nevyskytují  jen  živoèichové,  ale  i  rostliny.  Mezi nejzajímavìjší  z  nich  patøí  vodní  mech  ,  který  se  pøichytává na kameny na kraji øeky a vytváøí lodyžky vznášející se ve vodì.

Kolem naší øeky Lužnice se vyskytuje èást  . Je to podmáèený les s vysokou hladinou podzemní vody a èastými záplavami. Díky vodì je pùda chudá na kyslík, ale bohatá na živiny, které sem pøináší øeka. V pùdì je hodnì dusíku, který dodávají i olše. (Symbiotické bakterie na koøenech olše váží dusík ze vzduchu a dávají ho rostlinì. Ta svými koøeny a spadanými listy ho poskytuje pùdì.) To vše ovlivòuje rozmanitost rostlin. Ze stromù zde døíve pøevažovaly olše. Dnes to jsou rùzné druhy vrb, hlavnì  . Strom mívá více kmenù, její vìtvièky se snadno lámou, a tak dostala jméno køehká.  Dále se zde vyskytuje (koèièky) a také už ménì známá  .  Zmiòovaná o  se zde objevuje také pomìrnì èasto. Rostlina je dokonale pøizpùsobena životu v tìchto podmínkách. Silný koøen upevòuje strom v pùdì a bohatì rozvìtvené koøínky pøijímají živiny pod povrchem. Kromì vrby bøeh Lužnice zpevòují svými mohutnými koøeny  a  . Z keøù zde nalezneme porosty  . Tento keø po ulomení vìtvièky voní po hoøkých mandlích. Dále zde mùžete objevit  a  , ovšem už ne tak hojnì. Roste tu i  , který na podzim vytváøí krásné èervené plody, ale jeho semena jsou jedovatá.

Jako v každém jiném lese i tady roste mnoho bylin. Mohli bychom je rozdìlit podle období, kdy kvetou. Pokud se sem vydáte na jaøe, uvidíte nejvìtší skvosty pøírody.  Kudy  pùjdete,  otevøe  se  vašim  zrakùm  pohled na  pestrobarevné  koberce  rostlin.  Žlutou  barvu  zastupuje nejvíce zastoupená  , která má spoustu vitamínu C,  ale  po  vykvetení  je  bohužel  velice  jedovatá.  Zlatou pøedstavuje  . Dalším odstínem je purpurová ,  bílou  reprezentuje Všechno to jsou svìtlomilné rostliny. V létì se tato rozkvetlá zahrada promìní v zarostlý, neprostupný  prales.  Rostliny  se  snaží  „jít“  za  sluncem, nebo  se  sluneèní  paprsky  neprobojují  skrz  koruny olistìných stromù. Nejvìtší zásluhu na tom mají a  velmi  invazní  , která pochází z Himálaje a po celé Èeské republice se rozšíøila bìhem pouhých 10 let. Nyní vytlaèuje pùvodní bøehové rostliny. 10

Netýkavka s sebou pøivedla i svého sourozence  Mezi další byliny patøí:  ,  aj. Popínavé rostliny reprezentuje  ,  ,  ,  .

Dále zde mùžete zahlédnout kapradinu  stromù.  Patøí  sem  napøíklad  nebo  , z lišejníkù  žlutý  tvoøí zelená øasa  . V kaluži u øeky jsme našli øasu 

pùvodem ze Sibiøe. , 

, , 

, 

,

. Mechy uvidíte hlavnì na kmenech .  Na  kmeni  roste  i  døevokazná  houba nebo  Zelené povlaky .

Na  bøehu  a  v  okolí  øeky  mají  zastoupení  také  rùzní  živoèichové.  Kromì hmyzu, jako jsou  , zde žijí také pavouci  a  . Samièka slíïáka nosí od kvìtna na zadeèku kokon s vajíèky a pozdìji i vylíhlá mláïata. Pokud máte hrùzu z  a  , nemusíte se bát, vyskytují se totiž vysoko na stromech, kvùli zvýšené hladinì vody. Také hadi zde mají zastoupení:  . Samozøejmì, že zde uslyšíte i zpìv ptákù. Mùžete postøehnout klepání s  nebo objevit hnízdo  .  Uslyšíte  tady  ,  a  jiné  pìvce.  Ve  vymletém bøehu si udìlala noru dokonce  , jej힠stopy se objevují v okolí.

U øeky Lužnice roste spousta rostlin. Všechny rostliny, jak byliny, keøe nebo stromy,  se  rozšiøují  rùznými  zpùsoby.  Mohou  i  více  zpùsoby  najednou.  Jeden ze  zpùsobù  rozšiøování  je  .  Jde  o  rozšiøování  semen  nebo  plodù  rostliny pomocí zvíøat. Zoochorie se rozdìluje na další 2 zpùsoby. Ještì než pøijdete k øece, minete rùži šípkovou, obsypanou šípky. Tyto dužnaté plody jsou roznášeny živoèichy (hlavnì ptáky) tak, že projdou jejich trávicím traktem, ale stráví se jen dužnaté oplodí a nepoškozená semena opustí opìt organismus daleko od pùvodní rostliny. Tento zpùsob se  nazývá  Takto jsou roznášeny i èerné plody støemchy nebo bezu. 11

Druhý zpùsob tohoto rozšiøování je  . Je to zpùsob, kde se zachycují plody nebo semena na srst zvíøat nebo na odìv èlovìka. V naší èásti øeky se na Vás mohou pøichytit plody kuklíku, který roste u stromù lemující øeku nebo plody svízele u mostu. Živoèichové,  hlavnì  hraboši,  myši  a  veverky  si  pøenášejí a  zahrabávají  semena  i  plody  rostlin.  Pøi  pøenášení  vždy  nìjaké semeno  ztratí  a  pøi  zahrabávání  èasto  zapomenou,  kam  semeno zahrabali.  Tímto  zpùsobem  se  rozšiøuje  dub,  jírovec  nebo  líska. Mravenci zase pøenášejí semena orseje nebo hluchavky, která je lákají dužnatými pøívìsky. Tomu se øíká  . Pokud  se  dotknete  tobolky  netýkavky,  prudce  pukne a  semena  se  rozstøelí  po  celém  okolí.  Ostružiník  a  popenec  se rozšiøují vytváøením šlahounù a oddenkù. Tento zpùsob se nazývá . Jde o rozšiøování rostlin pomocí vlastních sil. U Lužnice roste olše lepkavá, jasan, vrba køehká i netýkavky. Tyto  rostliny  se  rozšiøují  pomocí  vody  .  Olše  a  jasan  mají semena, která se pøi pádu do vody nepotopí. Po proudu vody jsou unášena dál a  dál.  Ulámané  vìtvièky  vrby  køehké  jsou  také  unášeny  vodou.  Vystøelená semena netýkavky, která spadnou do vody, se kutálejí ve vodì do dalších øek. Poslední zpùsob rozšiøování je  . Jedná se o zpùsob rozšiøování plodù i semen pomocí vìtru. Takto jsou rozšiøovány napøíklad vrby. V tobolkách se nacházejí semena s  chmýøím,  díky  kterým  jsou  odnášena  vìtrem  dál  do  okolí. Mohou tak být roznášeny i plody jasanu, lípy nebo bøízy.

V dobì komunistického režimu byly Èechy a Rakousko od sebe oddìleny takzvanou železnou  oponou.  V  roce  1989  se  komunistický  režim  zaèíná hroutit a krátce nato padá i železná opona. Naskytla se nadìje, že budou opìt navázány nové vztahy mezi Èechy a Rakušany. Otevøení  hranic  znamenalo  novou  etapu  ve  vztazích  mezi sousedy, oddìlenými od sebe  pouze øekou Lužnicí. Avšak po tak dlouhé izolaci obou mìst je navazování kontaktù a vztahù složité a  dlouhé,  pøesto  hned  od  poèátku  90.  let  se  obì  mìsta  snaží spolupracovat.  Potøeba  vzájemné  komunikace  a  spolupráce vyplývá z øešení stejných problémù. Jeden z prvních spoleèných  projektù bylo vytvoøení  mapy  obou  mìst.  Realizují  se  další spoleèné projekty, které se týkají infrastruktury. Do  infrastruktury  patøí  osvìtlení,  chodníky, silnice,  kanalizace,  rozvody  vody,  energetické systémy  a  spoje.  V  90.  letech  zaèal  jeden  z  nejvýznamnìjších  projektù  – vybudování pøeshranièní prùmyslové zóny – hospodáøského parku. Tento projekt vznikl na základì dohody  mezi  Rakouskem  a  naší  republikou,  která  byla  podepsána  6.  bøezna  roku  1990.  Dnes  se v hospodáøském parku nalézají velké firmy. Na èeské stranì je to napø. Magna  Cartech,  Linasa,  Kinshofer,  ale i  firmy  menších  podnikatelù,  jako  je Eurook,  Støechy Jokl a další.  Tyto firmy zajišují práci lidem z Èeských Velenic a okolí. Proto je v Èeských Velenicích malá míra nezamìstnanosti. Na rakouské stranì je  to  napøíklad  firma  NBG,  Traxler a Bioma. 12

Projekty týkající se infrastruktury: 1. chodník – V roce 2007 byl z fondu EU vybudován pìší pøechod a upraven  „Michlplac“. 2.  propojení  Vitorazské  ulice  na  rakouské  území  do obce Wielands vèetnì vybudování nových chodníkù – Tento  projekt  byl  dokonèen  roku  2010  a  rovnìž financován z fondù EU. 3.  teplovod  –  Z  Gmündu,  z  rakouské  èásti hospodáøského parku, proudí do Èeských Velenic teplo, které  vzniká  spalováním  štìpkù.  Provoz  byl  zahájen v roce 2010. 4.  vodovod  –  V  souèasné  dobì  se  jedná  o  možnosti propojení vodovodu z Gmündu do Èeských Velenic. Vedle  projektù  týkajících  se  infrastruktury  se  realizují  spoleèné  projekty  v  oblasti  kulturní, sociální, hospodáøské, tedy projekty spojující pøímo obèany: 1. vznik  – Tato centra usilují o intenzivnìjší a užší pøeshranièní spolupráci  ve  všech  oblastech  každodenního  života  místních  obyvatel.  V  Èeských  Velenicích vzniklo toto centrum z penìz EU jako partner centra gmündského 1. 11. 2003 2.  obou mìst – Na základì této smlouvy by pøijeli hasièi z druhé strany Lužnice na likvidaci havárie. 3. možnost využívání  èeskými pacienty – Z finanèní podpory EU vznikla studie  proveditelnosti,  která  zjišuje,  kdy  lze  využít  nemocnici  v  Gmündu  èeskovelenickými obèany. 4.  projekt – V roce 2005 vznikla z fondù EU  brožura  o  historii  obou  mìst  v  obou  jazycích. Byla  završením  historické  nauèné  stezky  vedoucí z  Gmündu  do  Èeských  Velenic  a  slouží  jako prùvodce vycházkovým okruhem vedoucím obìma mìsty. 5.  projekt  –  Smyslem tohoto  projektu  bylo  navázání  spolupráce  dvou umìleckých  škol  z  Bechynì  a  Lince.  Pøi  setkání v Èeských Velenicích vytváøeli žáci hlinìné sochy. 6.  – Od roku 2005 se na území obou mìst poøádá kulturní festival s názvem Pøechody, na který jsou zváni umìlci z Èech a Rakouska. Tento festival se poøádá každé dva roky. 7.  – V roce 2009 byl z finanèní podpory EU zahájen projekt spolupráce škol obou mìst s názvem Spoleènì k uèení, poznání a pochopení.  Základem  tohoto  projektu  je  spoleèná  výuka  èeských  a  rakouských  žákù  prvních, druhých a tøetích roèníkù obou škol, spoleèné sportovní, kulturní a poznávací akce. 8.  – K tomuto významnému výroèí uspoøádala obì mìsta v roce 2010 pásmo kulturních akcí. Projekty se financují ze tøí zdrojù: z rozpoètù mìst, ze státních rozpoètù a z fondù EU. Dvì mìsta, která spojovaly spoleèné dìjiny, byla od sebe v nedávné minulosti zcela oddìlena. Nyní se lidé z Èeských Velenic a Gmündu snaží zpøetrhané vztahy obnovovat. Pøejeme si, aby toto úsilí bylo úspìšné.

13

Na území dnešních Èeských Velenic vznikly již ve støedovìku zemìdìlské  usedlosti,  které  tvoøily  dvì  osady.  Z  nich  se  pozdìji vyvinuly vesnice Dolní Velenice (Unter Wielands, založené r. 1387) a  Èeská  Cejle  (Böhmzeil  zmiòována  již  1248),  které  tvoøily po  výstavbì  železnice  a  železnièních  dílen  pøedmìstí  rakouského – Gmündu.  O  nìco  pozdìji,  po  roce  1790,  vznikla  osada  Josefsko (Josefschlag), pùvodnì jako døevaøská, pozdìji jako rolnická  osada,  která  byla  spojena  s  Èeskou  Cejlí. Výstavbou  nádraží  a  železnièních  dílen  zaèíná  velký  rozvoj  této  oblasti. Èeská  Cejle  i  Dolní  Velenice  zaznamenávají  znaèný  pøíliv  èeského obyvatelstva  z  vnitrozemí  nacházejícího  zde  práci.  Po  obou  stranách hlavních ulic, dnešní Èsl. legií, Revoluèní èi Vitorazské vyrùstají desítky nových èinžovních domù. Pøistìhovalci s sebou pøinášejí nový prvek – vlastenecké cítìní. To vyvolávalo nejen napìtí mezi Èechy a Nìmci, ale  i  germanizaèní  snahy dolnorakouské  vlády.  V  roce 1915 probìhla podpisová akce 122 1869  1026 rakouského  školského sdružení,  protože  nechtìli 1880  1930  517  1402  140 zakládat  èeské  školy v  pohranièí.  Beseda  byla 1890  2514  791  1714  181 pod policejním dozorem, a tím došlo  k  omezení  spoleèenské 1900  4097  1178  2896  228 a  kulturní  èinnosti vlasteneckých  spolkù. 1910  5713  1081  4592  341 V  železnièních  dílnách  roku  1916  bylo  zakázáno mluvit èesky. Pøed vznikem ÈSR patøilo území celého Vitorazska do Dolních Rakous,  bylo  tedy  spravováno  dolnorakouskou  vládou.  Protièeský postoj  v  pohranièí  nezmìnilo  ani  vyhlášení  samostatnosti Èeskoslovenské republiky 28. 10. 1918. Vznik samostatného státu byl èeskými  obyvateli  pøijat  s  nadšením,  nebo  doufali,  že  severní Vitorazsko,  tedy  i  území  našeho  mìsta  pøipadne  novì  vzniklé Èeskoslovenské  republice.  Teprve  mírová  smlouva  s  Rakouskem v Saint Germain podepsaná 10. 9. 1919 pøinesla rozuzlení. Rakousko uznalo nezávislost a nedotknutelnost ÈSR a odstoupilo naší republice èást Vitorazského území. Zábor pohranièí byl urèen na 31. èervence 1920.  Zábor  území  našeho  mìsta  byl  proveden  ve  tøech  etapách. 31.  7.  1920  byly  zabrány  celé  Dolní  Velenice  až  k  øece,  Josefsko a  èást  Èeské  Cejle.  Pøi  druhém  záboru  1.  10.  1920  byla  pøipojena zbývající èást Èeské Cejle. Takto stanovená státní hranice se témìø shoduje  s  dnešní.  Na  podzim  roku  1921  probìhla  tøetí,  poslední  etapa.  Byly  odkoupeny a  pøipojeny  k  našemu  mìstu  polnosti  patøící  dosud  rakouské  stranì,  aby  zde  mohl  být vybudován høbitov, který novì vznikajícímu mìstu chybìl. Naše obec vznikla tedy slouèením tøí pùvodních obcí: Dolní Velenice,  Èeská  Cejle  a  Josefsko.  Novì  vzniklá  obec  mìla  v  roce 1921  4 750 obyvatel a zaèala se oznaèovat jako Cmunt v Èechách, pozdìji  Èeský  Cmunt.  Nebyla  však  mìstem.  Tím  se  stala až  1.  12.  1922.  Existovala  øada  návrhù  na  pojmenování  našeho mìsta:  Èeská  èi  Masarykova  Vitoraz  nebo  Masarykov.  Zvítìzil název ÈESKÉ VELENICE, který vznikl spojením názvù pùvodních dvou obcí ÈESKÁ Cejle a Dolní VELENICE . Naše mìsto mìlo mít svùj první mìstský znak, na kterém byl vyobrazen  dvouocasý  lev. Ale  ke  schválení  tohoto  znaku  nedošlo. Teprve v roce 1983 získalo mìsto svùj znak – kaštanový list. 14

Na této zastávce si ukážeme zahradu pana Tomaska. V roce 1995 zaèal pan Tomasko  pøetváøet  ovocný  sad  na  dendrologickou,  tedy  na  døeviny  zamìøenou zahradu.  Na ploše 1,4 ha zde roste asi 650 rozlièných døevin. Uprostøed zahrady mùžeme zahlédnout malý rybníèek. Øeka, která kolem zahrady teèe, je pøíèinou vysoké spodní vody a èastých záplav, kvùli kterým se zde ne každé døevinì daøí. Pøi povodních v roce 2002 hladina øeky stoupla o 2 metry. A  teï  nìkolik  informací  o  døevinách,  které  byly  pro  nás  nejzajímavìjší, a o kultivarech, které tady rostou. Strom,  dorùstající  výšky  až  100  metrù  a  dožívá  se  až  2000–3000  let,  se nazývá  . Patøí k nejvìtším a nejstarším stromùm na svìtì. Tento vzácný jehliènan roste v horských lesích Kalifornie. Uvidíme  zde také listnatý strom  . Pochází ze Severní Ameriky.  Název  získal  díky  kvìtùm  pøipomínajícím  kvìty  tulipánu.  U  nás  byl první  exempláø  vysazen v  parku  v  Hluboké  nad Vltavou v roce 1865. Dlouhé trny (až 30 cm) vyrùstající na kmeni a vìtvích jsou  typické  pro . Má sudozpeøené listy  a  jeho  semena  se používají do rùzných pokrmù. Jeho  domovem  je  Severní Amerika. Vìtšina  z  nás  už  slyšela  název  Ginkgo  biloba.  Je  to latinský název  . Jinan  je  dvoudomý  strom  (samèí  a samièí  kvìty  jsou  na  rùzných stromech).  Patøí  do  nahosemenných rostlin  jako  jehliènany.  Volnì  v pøírodì  roste  už  jen  v  Èínì.  (Døívì zabíral celou severní polokouli). Plody jsou velké 2 až 3 cm, kulaté, za zralosti nepøíjemnì páchnou. Výtažky z listù se používají napøíklad na posílení pamìti. Jehliènan s opadavými listy na zimu se nazývá . Øíká se jí živoucí fosílie, protože se pøedpokládalo, že již vyhynula pøed 70 mil. lety. Objevena byla až v roce 1943. U øeky najdete i v zimì zelený  Patøí do stálezelených døevnatých trav. Pochází z Èíny a Japonska a mùže dorùst až 40 metrù. Má mnohostranné využití (konstrukce staveb, výroba nástrojù, nábytku, papíru, jako potravina aj).

15

V zahradì mùžete najít Jidášùv strom. Jeho pravé jméno je  Rùžové kvítky rostou na vìtvích i na kmeni. Pochází ze Støedozemí. Dále  zde  mùžete  najít  mohutný  s  velkými  kvìty,  listy  i  plody, vitamínovou bombu v podobì plodù  pocházejícího z Ruska, køížence s  èervenými  kvìty  a  tobolkou  bez  ostnù  nebo  .  Z  jehliènanù s dlouhými mìkkými jehlicemi a další a další zajímavé stromy. V zahradì rostou i rùzné  stromù. Jsou to vyšlechtìné odrùdy stromù, kterým èlovìk zmìnil tvar koruny. Používají se jako okrasné døeviny. Nejznámìjším kultivarem je  . Zajímavìjším kultivarem této zahrady je

nebo  . Smrk východní tu roste ve tøech formách:  zelený, støíbrný a zlatý, jehož jehlice jsou pøi rašení žluté a pak zezelenají. Pùvodními døevinami této zahrady jsou olše, bøízy, duby, akáty nebo jasany, které se vyskytují podél øeky i na pøedchozí zastávce. A abychom nezapomnìli na živoèichy. V dutinì stromu má hnízdo strakapoud velký, èasto se

tu ozývá ledòáèek øíèní. Byly tady vidìny rùzné druhy sýkorek (babka, parukáøka, koòadra, modøinka, úhelníèek) a také nejmenší pták králíèek.

16

Po vzniku Èeskoslovenska v roce 1918 a na základì Saintgermainské smlouvy bylo nutné  vytýèit  pøesné  hranice  mezi Èeskoslovenskem  a  Rakouskem.  Tohoto úkolu  se  ujala  mezinárodní  rozhranièovací komise.  K  vytýèení  hranic  dochází  ve  tøech vlnách.  Poprvé  to  bylo  31.  7.  1920,  kdy k  našemu  mìstu  byly  pøipojeny  celé  Dolní Velenice  až  k  øece  Lužnici,  Josefsko  až  na císaøský majetek Vlèí dvùr a èást Èeské Cejle s nádražím a železnièními dílnami a Nádražní (dnes  Revoluèní)  ulicí.  Hranice  vedla Nerudovou  ulicí  až  na  køižovatku  s  Havlíèkovou,  zde odboèila  mezi  Josefsko,  které  rovn잠 pøipadlo Èeskoslovensku, a Vlèí dvùr až k Trocnovské ulici a dále pokraèovala po polní cestì pøes les k lesnímu rybníku. Pøi  druhém  záboru,  ke  kterému  došlo 1. 10. 1920, byla pøipojena zbývající èást Èeské Cejle  od  Nerudovy  ulice  podél  øeky  Lužnice pøes Gmündskou zámeckou zahradu a od tohoto místa  vedla  nová  hranice  šikmo  k  souèasné celnici a odtud krátkou Hranièní ulièkou k polní cestì  vycházející z líèovské silnice a táhnoucí se  lesem  až k  lesnímu  rybníku. Posunutí  státní hranice bylo jakýmsi „trestem“  za  to,  že asi 3 000 rakouských Nìmcù  pøepadlo  rozhranièovací  komisi  na  gmündském mostì, kde postavili barikádu, aby se komise nedostala pøes hranici.  Kvùli  této  události  zemøel  jeden  malý  chlapec a jeden èlen rozhranièovací komise byl zranìn. Tato státní hranice je témìø shodná s tou dnešní. Potøetí došlo k posunutí hranice na podzim roku 1921, kdy  byly  k  našemu  mìstu  pøipojeny  nìkteré  pozemky Horních  Velenic  (O.  Wielands),  obce  ležící  v  Rakousku. Nešlo však o rozhodnutí rozhranièovací komise, ale o koupi pozemkù. Na  tìchto pozemcích byl  téhož  roku  vybudován  høbitov,  nebo  ten novì  vznikajícímu  mìstu  chybìl.  Až  dosud pohøbívali své mrtvé obyvatelé Dolních Velenic, Èeské Cejle a Josefska na gmündském høbitovì. Od tohoto høbitova vede cesta, která byla cestou hranièní  a  kterou  po  obou  stranách  lemují stromy.  Smìrem  od  høbitova  jsou  vysázené napravo duby a nalevo lípy. Duby proto, že je to národní strom Rakušanù a lípy proto, že je to nᚠèeský národní strom.

17

Když procházíme historií našeho mìsta, narazíme u roku 1907 na slavnostní otevøení trolejbusové dopravy. Pøesný datum zahájení 2,2 kilometrù dlouhé tratì mezi dnešními Èeskými Velenicemi a rakouským Gmündem je 16. èervenec 1907. Tato trolejbusová pøeprava, jedna vùbec z prvních ve  støední  Evropì,  byla øešením  problému dopravy  mezi  centrem mìsta  Gmünd a  železnièním  nádražím. Nádraží  bylo  totiž  oproti pùvodnímu  návrhu postaveno  na  pøedmìstí Gmündu,  v  dnešních  Èeských  Velenicích,  relativnì daleko  od  centra  mìsta.  Tento  zpùsob  dopravy  sloužil k pøepravì osob i nákladu od poštovního úøadu na námìstí v Gmündu až ke starému železniènímu nádraží, kde byl druhý poštovní úøad. Trolejbus  vyjíždìl  z  gmündského  námìstí,  kde  se  také nacházela  vozovna.  Jeho  tra  dále  vedla  pøes  most  pøes  øeku Lužnici.  V  prostoru  bývalé  celnice  vjíždìl  na  naše  území, pokraèoval dále dnešní ulicí Èsl. legií a kolem dnešního pomníku Obìtem nacismu zatáèel ke starému nádraží (za souèasnou èerpací stanicí HOS). Po výstavbì nové  nádražní  budovy v  nádherném  secesním slohu  v  roce  1909  se  tra  prodloužila  o  1  km, trolejbus  na  køižovatce  u  hotelu  Konzul  vjíždìl do Revoluèní ulice a konèil pøed novým nádražím. Na  této  trati  jezdily  dva  trolejbusy  znaèky Daimler–Stoll.  První  trolejbusový  vùz  se  pyšnil kapacitou ètrnácti míst k sezení a deseti míst k stání. Druhý trolejbus mìl o nìco menší oddíl pro pøepravu cestujících, bylo zde deset míst k sezení a osm míst ke  stání.  Byl  však vybaven  oddílem pro  pøepravu  pošty.  Trolejbusy  se  pohybovaly  maximální rychlostí 15 km za hodinu a dennì tra projely obìma smìry 16x. Za  první  rok  provozu  pøepravily  trolejbusy 90  000  cestujících,  pøesto  však  musely  být  dotovány. V  následujících  letech  radní  mìsta  zvažovali  zrušení  této dopravy nejen pro zvyšující se dotace, ale i pro množící se stížnosti  majitelù  domù  na  zneèišování  fasád od rozstøikujících se louží bláta pøi prùjezdu trolejbusù.  Zaèátkem 1. svìtové války byl roèní zisk z provozu pouze 80,70 K. S pøíchodem roku 1916 byl  provoz  ukonèen,  protože  tato  doprava  byla výraznì prodìleèná. Jako  památka  na  trolejbusovou  dopravu  se dochoval  jediný  sloup  trolejového  vedení,  a  to  ve Vitorazské ulici pøed železnièním viaduktem. V roce 2011  byl  renovován  a  vedle  nìj  byla  umístìna pamìtní tabulka.

18

Pøedposlední zastávkou stezky je stoletá kaštanová alej,  vyhlášená  jako  významný  krajinný  prvek.  Tato nádherná alej je pro naše mìsto natolik charakteristická, že  se  list  jírovce  dostal  do  mìstského  znaku.  Znak  byl vytvoøen  v  roce  1983  a  je  to  první  oficiálnì  používaný znak  našeho mìsta. Alej byla vysazena v centru mìsta v letech 1910 – 1915 a tvoøily ji pouze jírovce maïaly. V souèasné dobì se zde nachází i nìkolik stromù lípy malolisté, velkolisté a javoru mléèe. Dohromady asi 200 stromù.

Tento strom pochází z horských lesù balkánského poloostrova.  Do  Evropy  byl  pøivezen v  16.  století  a  v  dnešní  dobì  je  pìstován témìø v celé Evropì (kromì severní) hlavnì

v parcích a zahradách. Kvete  v  kvìtnu. Kvìtenstvím  jsou  velké  laty plné  nektaru.  Listy  jsou dlanitì  složené,  pìti  až sedmièetné. Plodem je ostnitá tobolka  s  jedním  až  tøemi hnìdými semeny. Plodùm se øíká  kaštany,  mají  hoøkou chu  a  ve  vìtším  množství jsou  jedovaté.  Zvíøata,  která se  jimi  živí,  dokážou  toxiny odbourat.  Látky  získané z  jírovce  se  používají  napø. na køeèov頞íly nebo bolavé klouby. Jírovec  je  znám  také pod názvem koòský kaštan. Nejèastìjší vysvìtlení je, že jizva po odtrženém listu se podobá koòské podkovì.

Stromy  v  naší  aleji  jsou  velmi  staré,  zaèínají trouchnivìt a odumírat. Vytváøejí se v nich velké dutiny. Stromùm  samozøejmì  neprospívá  ani  auty  zneèištìné ovzduší ,  omezený prostor, sùl z posypané silnice v zimì a ani psí moè. Vìtšina tìchto stromù je napadena klínìnkou.

Klínìnka je malý, asi 5mm velký motýlek. V roce 1984 byla objevena v Makedonii na jírovcích a odtud se rychle rozšíøila. U nás byla objevena v roce 1993. A protože tady nemá pøirozené nepøátele, rychle se rozšíøila. Samièka klade na spodní stranu listu vajíèka. Vylíhlé larvy se zavrtávají do listù a vyžírají je.  Pøezimuje jako kukla ve spadaném listí. Parazit strom nezabíjí, ale zpùsobuje jeho oslabení, díky kterému mùže být strom napaden rùznými houbovými  chorobami a postupnì odumírá.

19

Jako  ochrana  proti  klínìnce  se  doporuèuje vèasné  shrabání  a  pálení  listù.  Pokud  se  listy rozpadají, je už pozdì, kukly vypadnou, pøezimují v  pùdì  a  na  jaøe  zase  strom  napadnou.  Mùže  se použít i chemický postøik, který má své nevýhody.

Alej plní ve mìstì spoustu funkcí, napø. tlumí hluènost provozu, poskytuje stín, snižuje prašnost, zvlhèuje  vzduch  a  je  útoèištìm  pro  mnoho živoèichù, hlavnì pìvcù a hmyzu.

Mìsto  se  nyní  zabývá  problematikou  stavu  aleje. Nechává  oøezat  suché,  poškozené  nebo  nemocné  vìtve. V  roce  2003–2004  nechalo  zastøešit  305  dutin  tìchto stromù.  Jírovcùm pomáhá  pøihnojování, dostateèná  zálivka na  jaøe,  která  souèasnì vyplavuje sùl z pùdy. Ale  jak  už  bylo øeèeno,  stromy  v  aleji jsou  staré  a  alej  by potøebovala  obnovit. Jednou  z  možností, okterých  se  uvažovalo, by bylo vysadit mezi stávající stromy nové. Ale protože jsou moc blízko u sebe, mladým stromùm by se moc dobøe nedaøilo. Další možností by bylo vykácet èást aleje a dosadit nové stromy a pak pokraèovat s další  èástí.  Ale  to  už  pøedbíháme.  Necháme  to  radìji  odborníkùm  a budeme držet palce, aby to s naší alejí dobøe dopadlo.

20

Úzkokolejná  dráha,  která  byla  provozována  na  území našeho mìsta v 1. pol. 20. stol., byla vybudována pøedevším pro  posílení  nákladní dopravy,  i  když  se používala  i  pro dopravu osobní. Tato úzkokolejná  dráha mìla  dvì  vìtve. Severní  vìtev  byla postavena  roku  1900 a vedla z Gmündu do Heidenreichstenu  (Kamýku)  a  Litschau  (Lièova). K plánovanému prodloužení do Nové Bystøice již nedošlo.  V  roce  1902  pak  byla  vybudována  jižní vìtev, která vedla do Weitry (Vitorazi) a do Gross Gerungs (Velkých Kerušic). I zde bylo plánované prodloužení do Kremsu po 1. svìtové válce zrušeno. Celá  oblast  se  tak  zapojila do  evropské  dopravní  sítì,  hlavnì do  hospodáøského  života  tehdejší rakouskouherské  monarchie.  Mìsta Gmünd  a  dnešní  Èeské  Velenice s  pøilehlými  obcemi  i  díky  této dopravì vzkvétaly. Tento typ  trati byl zvolen  pro  menší  náklady  na  výstavbu.  Po  úzkokolejné  trati  se  však  daly  pøepravovat i širokorozchodné vagóny, a to pomocí tzv. podvalníkù. Obì vìtve vycházely z gmündského nádraží (zastávky) a na území dnešních Èeských Velenic  vstupovala  úzkokolejná dráha  v  místì  pìšího  hranièního pøechodu.  Vedla  po  mostì  pøes Lužnici,  po  dnešním  pìším pøechodu,  okolo  hotelu  Konsul a  dále  souèasnou  kaštanovou alejí.  U  dnešního  mìstského úøadu  se  dìlila  na  dvì  vìtve. Jedna vedla ulicí T.G.Masaryka, tøešòovou alejí a opìt vstupovala na  rakouské  území.  Tato  vìtev konèila v Gross Gerungs. Druhá vìtev vedla za dnešní vlakové nádraží. Když bylo roku 1909 postaveno nové nádraží i s elektrickým osvìtlením a zabezpeèovacím zaøízením, které se øadilo mezi nejmodernìjší v Evropì, konèil tento pøímý tah u správní budovy úzkokolejné dráhy"Landesbanky", která stávala asi 200 m za dnešní nádražní budovou. Ta  byla  však  pøi  bombardování  mìsta  v  roce  1945 znièena.  Vlakové  soupravy  v  tomto  pøímém  tahu  se opìt  vracely  pøes  pìší  pøechod  na  rakouské  území a pokraèovaly ve smìru do Litschau. Po  vytýèení  hranic  mezi  Rakouskem  a  ÈSR a  zaèlenìní  území  dnešních  Èeských  Velenic s nádražím k novì vzniklé Èeskoslovenské republice, bylo  postaveno  na  místì  gmündské  zastávky  nové nádraží. Zatímco v Rakousku je tato doprava stále funkèní, byla úzkokolejná dráha na území ÈSR, tedy na území Èeských Velenic, v roce 1950 komunistickým režimem zrušena. Rakouské dráhy tak byly nuceny postavit pøeložku po jižním bøehu øeky Lužnice. 21

Na  tomto  stanovišti  se  budeme  zabývat  naším kostelem a jeho historií. O stavbu kostela v Èeských Velenicích usiloval od svého založení v roce 1889 Kostelní spolek skládající se  z  katolíkù  pocházejících  z  osad  Èeská  Cejle,  Dolní Velenice a Josefsko. Stavbu  oddalovaly  rùzné  pøekážky.  Jednou z nich byla i 1. svìtová válka. A proto byl také v roce 1915  postaven  doèasný  kostel v Josefsku – kaple sv. Rodiny. Zde byly vykonávány bohoslužby, které provádìli knìží z Gmündu, a to až do roku 1921, kdy byla na území našeho mìsta zøízena samostatná èeská duchovní správa. Také v letech 1921 – 1935 zde byly bohoslužby, které už ovšem vedl èeskovelenický knìz. Mìsto se rozrùstalo, kaple v Josefsku již  nemohla  postaèovat,  a  proto  byl  roku  1935  postaven  nový kostel, který vyprojektoval v moderním slohu architekt V. Pilc. Podle  tohoto  projektu  ho  postavil  architekt  Stanìk  z  Trhových Svinù. Základní kámen byl položen dne 16. èervna 1935. O tuto stavbu se nejvíce zasloužil senátor, lednický dìkan F. J. Kroiher, který také kostel dne 22. prosince 1935 slavnostnì vysvìtil. Celková èástka na stavbu našeho kostela èinila 350 000,Kè. Byla získána nejen z  dobrovolných  sbírek  vìøících  a  pøíspìvkù  místních  katolíkù  (nikoli  od  mìsta  Èeské Velenice), ale zásluhou F. J. Kroihera pøispìlo t鞠Ministerstvo obchodu a Ministerstvo veøejných prací po 50 000 Kè. Ministerstvo zemìdìlství pøispìlo na stavbu kostela 52 kubickými metry døeva. Kolem  kostela  byl  vybudován  anglický  park. V roce 1937 byla také vedle kostela postavena fara. Z  vnitøního  vybavení  zaujme  pøedevším  oltáø z umìlého pískovce s odlitou sochou Ježíše na køíži podle návrhu  èeského  sochaøe  J.  V.  Myslbeka  a  nad  ním vitrážové  okno  zobrazující  sv.  Anežku  Èeskou,  které  je kostel zasvìcen. Blahoslavená  Anežka  Èeská  byla  svatoøeèena papežem  Janem  Pavlem  II.  v  Øímì,  a  to  dne  12.  listopadu 1989. V našem kostele byly pùvodnì 2 zvony. Ten vìtší obdržel jméno sv. Václav a ten menší sv. Josef. Oba zvony sem byly pøeneseny z døevìné zvonice nedaleko Besedy. Odtržením Èeských Velenic od ÈSR v øíjnu 1938 byl rozvoj farnosti násilnì pøerušen. V roce 1942 byl zabaven øíšskou brannou mocí vìtší z obou zvonù sv. Václav a použit pro váleèné úèely. Bìhem bombardování mìsta  23.  bøezna 1945  byl  ovšem zasažen  i  kostel  a  znaènì  poškozen,  zejména okenní  výplnì,  dlažba  a  obrazový  cyklus Køížová  cesta.  Zvláštní  bylo,  že  vitrហ se sv. Anežkou Èeskou zùstala nerozbita. V té dobì sloužil kostel jako doèasná márnice. V kostele i kolem nìj bylo uloženo více jak 1300 obìtí. 22

Po  pádu komunistického  režimu byl  kostel  postupnì o  p  r  a  v  o  v  á  n a modernizován, vìtšinou ze  sbírek  a  darù.  V  roce 1998  byl  kostel  opatøen novým  zvonem  jménem sv.  Klára,  který  byl  odlit v bavorském Pasovì a na jehož  úhradì  se  podíleli èeskoveleniètí  obèané, mìsto  Èeské  Velenice a okolní obce. Zvon byl vysvìcen  biskupem  Antonínem  Liškou.  V  roce  2004  byla provedena oprava kostelních varhan za pøispìní fondù EU. Tento kostel patøí mezi významné, kulturní památky mìsta  Èeské  Velenice.  Konají  se  v  nìm  nejen  mše,  svatby a pohøby, ale i koncerty a jiné kulturní akce.

23

Na tomto stanovišti se dozvíte nìco o parku kolem kostela sv. Anežky. Tento park byl založen v anglickém stylu. Rostou zde døeviny, které mùžeme poznávat v rùzných roèních obdobích. Tyto døeviny mùžeme urèovat na jaøe a v létì podle kvìtu, listu, na podzim podle plodu a v zimì podle pupenù nebo kùry. Nejvíce  rozšíøeny  jsou  lípy.  Lípa  se  stala  naším  národním  stromem (i všech ostatních Slovanù). Byla vysazována pøi svatbách, konaly se pod ní vesnické snìmy i kázání. V parku roste  (srdèitá), i jejich køíženci. Lípa má srdèité listy. Její kvìty rozkvétají v èervnu a používají se na pøípravu èaje pøi nachlazení. Plodem je oøíšek s blanitým listenem. Mìkké døevo používají øezbáøi. Vedle lip zde najdete  . Tento strom je nenároèný na živiny a nepøíznivé klima, takže se uchytí i na opuštìných polích a loukách. Tomu se øíká pionýrský druh. Kùra hoøí i mokrá. Listy má trojúhelníkovité, kvìty i plody (nažky) jsou uspoøádány v jehnìdách. Listy i kùra jsou léèivé. Roste zde i pár stromù  , které jsou popsány na 4. stanovišti. Dále  zde  objevíte  ,  jej힠 bílé kvìty jsou uspoøádány v hroznech a silnì voní.  Na konci léta  dozrávají  hoøké  èerné  peckovice.  Celá  rostlina,  až na dužninu plodù, je jedovatá. Vedle  støemchy  rostou ,  dožívající  se  až 1500  let.  Listy  mají  laloènaté,  u  øapíku  ouškaté.  Na  stromu najdete  samèí  i  samièí  jehnìdy.  Plodem  jsou  nažky  zvané žaludy, èásteènì schované v èíšce (èepièce) na dlouhé stopce. Mají tvrdé a trvanlivé døevo, které se využívá na vodní stavby, v nábytkáøství, na výrobu pražcù atd. Je to nìmecký národní strom. Na  listech  dubu jsme objevili  . Jsou to kulovité útvary velké asi  dva  centimetry,  které  si  vytváøí  žlabatka. V dubìnkách se vyvíjí její larva a dospìlec se z ní pak prokousává ven. V  pøední èásti  parku  roste také  a  ménì  známý  (j.  horský). Na obrázcích mùžete porovnat jejich dlanitì laloènaté listy i jejich plody  dvoukøídlé nažky. Když utrhnete z javoru mléèe øapík, vytéká z nìj mléko. U javoru klenu z øapíku mléko neteèe. Na  javoru  klenu  jsme  našli  dalšího  parazita  s  názvem . Patøí mezi roztoèe. Posledním listnatým stromem v tomto parku je . Pochází ze Severní Ameriky. Poznáte ho tak, že jeho listy jsou lichozpeøenì složené a má na vìtvích trny. Akátový med se

24

považuje za nejléèivìjší. Jeho plodem jsou velké ploché lusky. Protože je tato rostlina jedovatá (kromì kvìtù) a její koøeny a spadlé listí vyluèují jed do pùdy, v okolí nerostou jiné rostliny. Kromì  listnatých  stromù  je  v  parku  roztroušeno  nìkolik  jehliènatých stromù. Vìtšina pochází ze Severní Ameriky. Patøí sem  a  . Jsou to jednodomé stromy (samèí i samièí kvìty na stejné rostlinì). Mají šupinovité listy a kulaté mal頚išky složené z nìkolika šupin. Cypøišek nutkajský roste hojnì okolo zálivu Nootka.

Podobné listy má strom  , známý pod názvem túje. Má vejèit頚ištice. Roste zde nìkolik stromù  , která patøí k nejvyšším stromùm na svìtì. V její šišce se objevují trojcíp頚upiny, vypadající jako jazýèky. V parku také rostou  , které jsou zde pouze dvì. Jehlice rostou ve svazeèku po dvou. Šišky jsou skoro kulaté, na konci šupin jsou štítky. Borovice je u nás pùvodní.

Døíve zde ještì rostly hlohy, jedle ojínìné, kvetl štìdøenec, šeøík a jiné døeviny. Po roce 2007, kdy se tímto parkem prohnala vichøice Kyrill, se døeviny zredukovaly. V souèasné dobì se plánuje revitalizace, a tak nᚠpark bude krásnìjší.

25

Toto stanovištì se zabývá bombardováním Èeských Velenic v roce 1945. Mìsto Èeské Velenice bylo po mnichovské konferenci zabráno Nìmci a pøiøazeno k nìmecké øíši. Mezi prvními opatøeními nìmecké správy bylo pøejmenování mìsta. Naše mìsto bylo nazýváno Gmünd  III.  Bombardování  probìhlo  v  pátek  23. bøezna 1945, tedy na samém konci 2. svìtové války. Trvalo  necelých  20  minut,  ale  pøineslo  mìstu obrovsk頚kody. Hlavním cílem angloamerického letectva  (armáda  provádìjící  letecký  útok)  byly železnièní dílny (dnešní ŽOS) a nádraží. V pravé poledne se na tyto objekty zøítilo okolo 4000 bomb. Nejvíce ponièen byl prostor nádraží, nebo byl pod pøímou palbou. I když byl útok zamìøen na  tuto  oblast,  nìkteré  bomby  se "zatoulaly".  Kvùli  tomu  byla  znièena velká  èást  Revoluèní  ulice,  kde  se nacházel  i  nádherný  hotel  Huber,  který stával  naproti  nádraží,  hotel  Princ, kavárna  Autrit,  obchodní  dùm  s  obuví Rudolf Schneider, nová mìstská radnice (pùvodnì  hotel  U  Mìsta  Vídnì)  a  další. Dále byla také znièena cihelna a zastavìné území nazývané Na Kopeèku, ze kterého zbyla pouhá vodárenská vìž. Z pùvodních 540 domù bylo znièeno nebo poškozeno kolem 200. Ovšem nejen domy byly zpustošeny, nálet pøinesl rovn잠znaèné obìti na životech. Pøesný poèet  obìtí  útoku  byl  dlouho  neznámý,  ale nejèastìji  se  uvádí  1300–1500  mrtvých.  Tyto nepøesnosti vznikly kvùli nedostateèné evidenci francouzských zajatcù a lidí z celých Èech (byli nucenì  zamìstnáni  v  dílnách).  Také  pak  kvùli vojákùm nebo uprchlíkùm, kteøí se nacházeli na nádraží. Všichni tito usmrcení se poèítali mezi ostatní. Nebylo možné urèit, kolik "Velenièákù" celkem zemøelo. Poèet jejich obìtí se odhaduje

26

mezi 150 – 170. Po  náletu  se zranìní vozili do Besedy, kde byli o š e t ø o v á n i . Odtud  se  pak tìžce  zranìní vozili  auty  do g  m  ü  n  d s  k  é n e m o c n i c e , popøípadì  do  nemocnice  ve  Weidhofenu  v Rakousku.  Z  Besedy  se  také  odváželi  mrtví  do kostela  sv.  Anežky,  který  sloužil  jako  doèasná márnice.  Poté,  co  byl  kostel  zaplnìný  obìtmi, zaèali se mrtví ukládat také okolo nìj. V Gmündu se konal hromadný pohøeb. A pohled na tu spoustu rakví vedle sebe musel být opravdu strašný a smutný. Pozdìji se zaèaly objevovat v novinách titulky jako: Bylo bombardování nutné? Na tuto otázku je velice jednoduchá odpovìï. ANO, spojenecká armáda musela zabránit pøísunu nìmeckých vojákù a váleèného materiálu na frontu. Zabránila tomu znièením železnièního uzlu a dílen v Èeských Velenicích (Gmündu III). Pøispìla tím k rychlejšímu konci války. Zajímavé je, že nìkteré bomby se nalézají ještì v dnešní dobì (naposledy nalezená bomba je z roku 2009).

27

V rámci projektu probìhlo nìkolik akcí, které se dotýkaly nebo pøímo doplòovaly naši projektovou práci. A takovou byla návštìva koncentraèního  tábora  Mauthausen.  Pøi  zpracovávání  historických témat vztahujících se k našemu mìstu jsme si stále více uvìdomovali, že jeho historie i historie celého Vitorazska je založena na vztazích mezi  Èechy  a  Nìmci.  Zjišovali  jsme,  že  se  tyto  vztahy  v  rùzných obdobích mìnily. Také jsme zjistili, že nezøídka se v tìchto vztazích objevuje  násilí  a  vyhnání.  Co  všechno  mùže  pøinést  nesnášenlivost mezi národy, vyvyšování se nad druhé nebo touha oplácet se objevuje v  øadì  našich  zpracovávaných  témat,  a  už  je  to  téma  Škola, Vitorazsko, Èesko–rakouské vztahy, Vznik Èeských Velenic, Kostel nebo Bombardování Èeských Velenic. Kam až mùže zajít pohrdání tìmi druhými jsme si uvìdomili na místech nezmìrného utrpení v koncentraèním táboøe Mauthausen. Koncentraèní  tábor  zøídili  nìmeètí  nacisté  již  v  srpnu  1938. Záhy se zaèal rozšiøovat, vznikala øada poboèek, až se stal nejvìtším komplexem  v  západní  Evropì.  Byl  zøízen  jako  tábor  pracovní, kde  vìzni  pracovali  na  výrobì  stavebního  materiálu,  avšak ve skuteènosti se stal záhy táborem vyhlazovacím. Svìdèí o tom i to, že zde byly jako v prvním táboøe v západní Evropì zøízeny plynové komory. Vìtšinou politiètí odpùrci nacismu zde mìli být prací utýráni k  smrti,  pøedevším  v  povìstném kamenolomu.  Vìzòové  zde vynášeli  padesátikilové  kamenné kvádry  po  186  schodech na  ramenech.  Klopýtnutí,  úkrok mimo  schody  znamenal  okamžité zastøelení.  Nejvíce  vìzòù pocházelo  z  Polska,  Sovìtského svazu a Maïarska. Celkem prošlo tímto táborem na 200 000 vìzòù ze 40 zemí. Zahynulo zde pøibližnì 100 000 lidí, vìtšina v plynové komoøe nebo byla ubita, zastøelena, zavraždìna  injekcemi,  nebo  usmrcena  zmrznutím  nebo  následkem pracovního vyèerpání, hladem nebo nedostateènou lékaøskou péèí.

Naše kroky se táhly po pískové cestì, která nás vedla do vstupní brány, kterou tehdy kráèeli nic netušící vìzni. Po krátkém úvodu jsme se vydali do jednotlivých blokù, kde vìzni pøespávali a bydleli. Každý užasl  nad  tím,  v  jakých  hrozných  podmínkách  museli  žít  plni bolestivých muèení a ran. To, jak s nimi dozorci zacházeli, jsme mohli vidìt na fotografiích, které byly vystaveny v jednotlivých místnostech. V hlavách se nám honily divné myšlenky a pøi pohledu na zmrzaèená tìla  obìtí  jsme  se  sami  sebe  ptali,  jak  mohli  takovým  zpùsobem zacházet s lidmi. (Michaela Šebístková, 8. tøída)

28

Když procházíte ubikace, kde byli vìzòové ubytovaní a vidíte panely s fotografiemi lidí na pokraji sil, tìch vyhublých lidí, kteøí byli kdysi  tak  silní,  když  vidíte  fotografie  a  dokumentaci  tìch,  kteøí  se snažili uprchnout nebo ukonèit své trápení døíve, než je dozorci umuèí k  smrti,  když  vidíte  pece,  kde  spalovali  tìla  mrtvých  lidí,  když procházíte bývalými plynovými komorami a pøedstavíte si ty lidi, kteøí tam kdysi stáli a dusili se, padali mrtví k zemi, máte pocit, že to není ani možné, aby se nìco takového mohlo vùbec dopustit… Že mùže nìkdo ovlivnit další spoustu lidí, kteøí se pustí do takových hrozných vìcí… (Miluše Bendová, 9. tøída)

Vcházíte do poslední budovy a stále se v mysli vracíte zpìt k tomu, co jste právì vidìli. Po celé místnosti jsou rozmístìné tabule a na nich obrázky, které vás ohromí – mrtví lidé, kteøí se pokusili o útìk, v drátech, hromady mrtvých tìl, která jako lidská tìla ani trochu nevypadají, to vše je tak otøesné, že radìji zavøete oèi. (Pavel Skøivan, 9. tøída)

Sice to byla jedna z nejsmutnìjších exkurzí, které jsem doteï absolvoval,  donutila  ale  všechny  zapøemýšlet,  proè  se  to  všechno vlastnì stalo a jak mohli být ti lidé, vìznitelé, až tak krutí. Nejhorší na tom je, že se stále najdou lidé, kteøí by tato všechna zvìrstva na lidech  znovu  páchali,  kteøí  násilí  a  nesnášenlivost  mají  ve  svém programu. (Marek Zimmel, 9. tøída)

Mìli bychom se pokusit pøemìnit tenhle svìt v nᚠvysnìný. Bude to dlouhá a tìžká cesta. Pokusme se být k  sobì  milejší,  naslouchejme  druhým.  Mìjme  zájem  o  ostatní,  buïme kamarádští.  Prosazujme  hezké  lidské  vlastnosti  a  získejme  další  a  další lidi, kteøí jsou ochotni jít tou trnitou cestou za lepším svìtem. Ale hlavnì poskytujme lásku. Bez lásky je svìt ztracený. Jedinì láska má moc zvítìzit nad násilím. Láska je jediným øešením. (Lydia Ceháková, 8. tøída)

29

30

Plán stezky......................................................................................................1 O ŠVNS..........................................................................................................2 1.  Zastavení Historie školy................................................................................3 Lužnice.........................................................................................4 Vitorazsko.....................................................................................6 2.  Zastavení – Èesko–rakouské vztahy v minulosti.............................................8 Øeka a její obyvatelé.....................................................................9 Život v okolí øeky.........................................................................10 Rozšiøování rostlin........................................................................11 Èesko–rakouské vztahy v souèasnosti..........................................12 3.  Zastavení – Vznik Èeských Velenic................................................................14 Dendrologická zahrada.................................................................15 Hranice v pohybu..........................................................................17 4.  Zastavení – Trolejbus.......................................................................................18 Kaštanová alej...............................................................................19 Úzkokolejka..................................................................................21 5.  Zastavení Kostel Kostel sv. Anežky Èeské..............................................................22 Park u kostela................................................................................24 Bombardování...............................................................................26

Mauthausen...........................................................................................28 Fotogalerie............................................................................................30 Obsah....................................................................................................31 Zdroje a podìkování.............................................................................32 31

Prameny: Kronika mìsta Èeské Velenice

Literatura: 

Aktivity: 

Školní kronika (Obecné a m욝ansk頚koly Èeské Velenice) Farní kronika Èeské Velenice Vybrané roèníky regionálních periodik – Státní oblastní archiv Tøeboò Archivní materiály Obecné a m욝ansk頚koly a Farního úøadu (Èeské Velenice) Státní okresní archiv Jindøichùv Hradec Soukromá sbírka Jaroslava Šollara st. Pavel Mőrtl: Připojení části Vitorazska k ČSR v roce 1920; mapové náčrtky Mlynárik, Ján: Tragédie Vitorazska 1945 – 1953, Poprava v Tušti, Carpio, Tøeboò 2005 Šmíd, Zdenìk: Lužnice, Putování s øekou, Paseka, Praha 2008 Oesterreicher, Jiøí, Kotrbová, Irena, Winkler, Harald: Spoleèná minulost Gmünd a Èeské Velenice, Mìsto Èeské Velenice 2005 Eliška a Jaromír Jindrovi: Mìsto, odkud pocházím, Prosperita, Èeské Budìjovice 2002 Kotrbová, Irena: Z historie našeho mìsta, Èeskovelenický zpravodaj, 2002 Pøednáška a praktikum Ing. Ph.D. Milana Štecha (botanika) Pøednáška a praktikum Mgr. JanA Petra (bezobratlí) Pøednáška zahradní architektky pí Valné (mìstská zeleò) Pøednáška  starosty mìsta Èeských Velenic Ing. Jaromíra Slívy (Èesko–rakouské vztahy) Pøednáška pana faráøe Jaroslava Šmejkala (Historie kostela) A další…

Fotografie: Použité fotografie jsou publikovány se svolením autorù Archiv ZŠ a MŠ È. Velenice, osobní archiv Ing. Ph.D. Milana Štecha, osobní archiv Jaroslava Šollara st., Roman Zikeš (letecké foto Lužnice ve Dvorech). Fotografie pod licencí  Creative Commons Uveïte autora–Zachovejte licenci 3.0: Klínatka rohatá. In: VASEKX FROM CZECH WIKIPEDIA. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 14. øíjna 2008 [cit. 20120424]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Ophiogomphus_cecilia_IMG_4225.jpg Ledòáèek øíèní. In: LUKASIK, Lukasz. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001 [cit. 20120424]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Alcedo_atthis_2_(Lukasz_Lukasik).jpg Pramen øeky Lužnice v Rakousku. In: DINGOA, I. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 16. èervence 2005 [cit. 20120424]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Spring_of_Lužnice.jpg Vydra øíèní. In: DBHACK88. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 7. èervence 2007 [cit. 20120424]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Loutre2.jpg Zmarlika Jidášova. In: DUNN, Andrew. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 8. kvìtna 2005 [cit. 20120424]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Cercis_Siliquastrum_Trunk_and_Blossom.jpg Klínìnka jírovcová. In: SOEBE. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 22. èervence 2005 [cit. 20120424]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Cameraria_ohridella_8419.jpg

Materiály uvedené tímto symbolem jsou využitelné pøi výuce pøedmìtù z oblasti Èlovìk a pøíroda. Materiály uvedené tímto symbolem jsou využitelné pøi výuce pøedmìtù z oblasti Èlovìk a spoleènost.

Žáci 8. a 9. roèníku ZŠ a MŠ Èeské Velenice (rok 2012), autoøi Prùvodce školní virtuální nauènou stezkou, a celý školní realizaèní tým dìkují všem za pomoc pøi tvorbì této publikace, za odborné konzultace a vstøícný pøístup, a to zejména PaedDr. Ladìnì Plucarové ze Státního oblastního archivu Tøeboò, starostovi mìsta Èeské Velenice Ing. Jaromíru Slívovi, místostarostovi mìsta Èeské Velenice Mgr. Miroslavu Kotrèovi, panu faráøi Jaroslavu Šmejkalovi, historiku Pavlu Mõrtlovi. Zvláštní dík patøí panu Jaroslavu Šollarovi st. za zapùjèení materiálù ze soukromé sbírky a panu Jaroslavu Tomaskovi za zpøístupnìní své zahrady a odbornou pomoc. Stejnì tak dìkujeme Ing. Ph.D. Milanu Štechovi za neocenitelné informace z rostlinopisu, Mgr. Janu Petrovi za skvìlou terénní práci s dìtmi pøi zkoumání bezobratlých živoèichù, zahradní architektce paní Valné za poutavý výklad a vysvìtlení problematiky udržování mìstské zelenì. 32

POZNÁMKY ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ...................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ..................................................................................................................................... ...................................................................................................................................... 33

Prùvodce vznikal na ZŠ a MŠ Èeské Velenice v letech 2010 2012.