XXI. české církevní dějiny – Církevní poměry v letech 1850 – 1918 Situace církve ve 2. polovině 19. stol.byla tedy nanejvýš svízelná. Ještě se nevzpamatovala ze škod, které jí způsobilo osvícenství a uţ bylo třeba se vyrovnávat s novými myšlenkovými směry, které jsme právě poznali a ubránit se jejich škodlivým vlivům. To však byl úkol, který bylo moţno jen velmi těţko zvládnout.
Klérus: Nejprve je třeba si uvědomit, do jaké míry byl klérus na své nesnadné postavení připraven. Hierarchie: Jak jiţ bylo řečeno, biskupy jmenoval podle papeţského privilegia císař. Vybral si zpravidla příslušníky německých šlechtických rodin. Musely to být osoby věrné dynastii a jejímu chápání funkce náboţenství. Osobně byli tito biskupové vesměs bezúhonní a zboţní, ale příliš se snaţili vyhovět císařovu přání, který od nich ţádal jedno: pokoj a klid, ţádné zbytečné reformy, ţádné probouzení lidu, ţádné bouření. Nedovedli se náleţitě sblíţit ani s prostým klérem, ani s lidem, jehoţ řeč neovládali a jejich často vysloveně feudální způsob ţivota /výjimkou nečinila ani kapitula praţská a zvláště olomoucká/ budil v 19. a 20. století uţ pohoršení. Z tohoto poněkud temného pozadí tím jasněji vystupují dva biskupové, kteří vyšli z lidu a získali si jako duchovní pastýři jeho trvalou a vděčnou paměť – Jan Valerián Jirsík a Eduard Brynych. Českobudějovický biskup Jirsík /1851-1883/ byl znám jiţ před příchodem do Budějovic jako pečlivý duchovní správce, kazatel a spisovatel. Jako biskup se staral o kněţský dorost zaloţením studentského semináře, pečoval o dobré vzdělání kléru výběrem schopných profesorů a o jeho duchovní povznesení zavedením exercicií a rekolekcí a sdruţováním v duchovních spolcích. Jeho vizitační cesty byly skutečně cestami apoštolskými. Třikrát provedl vizitaci všech farností rozsáhlé diecéze, neúnavně kázal, zkoušel děti a navazoval styky s úřady i věřícím lidem. Misiemi a zakládáním náboţenských spolků účinně bojoval proti náboţenské lhostejnosti. Vlastenecké smýšlení projevil zvláště r. 1868, kdyţ z vlastní iniciativy a na vlastní náklady zbudoval v Budějovicích české gymnazium, které zajistilo diecézi dostatek českého kněţského dorostu a městu pomohlo zachovat český ráz. Škole věnoval vţdy největší pozornost, staral se o vydávání českých katechismů pro mládeţ, a do Budějovic povolal Školské sestry, aby tam zřídily první českou dívčí školu. Zaloţil také diecézní ústav pro hluchoněmé. Stopy jeho poţehnaného působení jsou patrny dodnes. Královéhradecký biskup Eduard Brynych /1852-1902/ předčasně zesnulý, vykonal velkou práci uţ před příchodem na biskupský stolec jako profesor pastorálky na bohosloveckém učilišti, jako kazatel, v ţivotě spolkovém i na poli literárním. Jako biskup rozvinul všestrannou činnost podle zásady: „Proti knize nebo listu musíme dát knihu nebo list, proti spolku musíme postavit spolek, proti činnosti činnost, proti zášti a fanatismu musíme dát lásku a odhodlanost“. Zaloţil knihtiskárnu, několik časopisů, zbudoval v Hradci Králové spolkový dům „Adalbertinum“, zaloţil učitelský konvikt, uspořádal diecézní katolické sjezdy, jeho přičiněním velmi vzrostl počet křesťanskosociálních spolků a vůbec velmi zmohutněl celý katolický ţivot v diecézi. Sepsal také řadu duchovních knih. Diecézní klérus: Romantika přinesla v Čechách /méně na Moravě/ spíše nacionální neţ náboţenské podněty. Mnozí čeští kněţí se cítili více jako „buditelé“ neţ jako apoštolové víry. Nacionální cítění, v tehdejší situaci národa pochopitelné a oprávněné, překračovalo
někdy přípustné hranice. Pro mnoho Čechů v té době se stalo náhradou za náboţenství. I církevní záleţitosti a osoby byly posuzovány výlučně z tohoto hlediska a přívlastek „vlastenecký“ byl ve veřejném mínění jakousi omluvou, ţe někdo je ještě knězem. Mnozí kněţí se ocitli v pokušení řídit se tímto měřítkem ve svém působení a v duchovní správě do té míry, ţe u nich úplně zanikalo pořadí hodnot. Také mnoho kněţí tehdy projevovalo básnické a literární ambice. Naznačené poměry ohroţovaly často u kněţstva intenzitu osobní víry i ţivota modlitby. Celibát byl pociťován ponejvíce jako tvrdé jho a nezřídka překračován, coţ pak vedlo k pokryteckému způsobu ţivota a k vnitřnímu odcizení církvi. K úplnému rozchodu s církví však před rokem 1918 docházelo u kněţí jen zřídka. U venkovských duchovních byly někdy na újmu jejich pastorační činnosti starost o zemědělství, o které se museli starat. K doplnění tohoto obrazu však musíme dodat, ţe bylo mnoho kněţí opravdu zboţných a horlivých. Šťastná byla ta farnost, které se dostalo nepřerušené řady takových duchovních správců. Plody lze často pozorovat dodnes. Někteří z biskupů podnikli také určité kroky k povznesení duchovní a teologické úrovně duchovenstva. Výběr do seminářů, díky velkému počtu uchazečů byl přísný, ale příliš vnější měřítka /maturita s vyznamenáním/ byla někdy příčinou, ţe náboţensky významné osobnosti byly pro domácí diecézi ztraceny. /z jihočeských Němců např. Jan Nep.Neumann/. Pronikavější vliv měly kněţské exercicie, rekolekce a teologicko-pastorační kurzy, které byly pravidelným jevem. Celkem lze říci, ţe v 19. stol.většina kněţstva nebyla ani filozoficky ani teologicky dostatečně vyzbrojena, aby se mohla s úspěchem vyrovnat se soudobými církvi a náboţenství nepřátelskými proudy v českém duchovním ţivotě, a ţe také jeho výchova ke zboţnosti měla příliš konzervativní rysy. Nápadný rigorismus a legalismus v oficiální morální teologii vedl jednak k vytváření katolických ghet, jiné k odbojné liberalitě. Jen malá část kněţí ţila z evangelia a z eucharistie a byla schopna povzbudit k takovému ţivot i věřící. Řehole: Ačkoliv osvícenství nebylo řeholnímu ţivotu příznivé, osvícenský duch se nejvíce udrţoval v klášterech, které josefinský útok přeţily. Proto měly staré kláštery zapotřebí pronikavé reformy. Papeţ Pius IX. pověřil tímto úkolem kardinála Schwanzenberga. Ten si přibral na pomoc biskupa Jirsíka a oseckého cisterciáka Salesia Mayera, ale nelze říci, ţe by měl pronikavý úspěch. Ovzduší liberalismu bylo opravdové reformě nepříznivé. Došlo jen k určitým reformním náběhům. Z cisterciáckých klášterů vyšel popud ke spojení všech klášterů řádů v kongregaci pod generálním opatem v Římě, byly vydány jednotné liturgické knihy, dostalo se podpory trapistům jakoţto nejpřísnější observanci cisterciáckého řádu. Podobně i premonstrátské kláštery na Strahově, v Teplé a v Ţelivě se staly středisky nově se organizujícího řádu s generálním opatem v čele. Naproti tomu zcela selhala reforma u piaristů, kde byla řádová kázeň zvláště špatná. Piaristé ztráceli jedno gymnázium za druhým.Úspěchu nebylo docíleno ani u augustiniánských eremitů a u různých řádů sv. Františka. /Snad s výjimkou kapucínů/. U dominikánů se začal projevovat čilejší ţivot aţ od devadesátých let. Těţce se probíjeli jezuité, protoţe proti nim útočně vystupovali mladočeši. I kdyţ jich však bylo málo počtem, vynikali kvalitou. Lépe se dařilo rozšiřovat pozice redemptoristům, kteří konali lidové misie. Plodnou a poţehnanou činnost rozvinuly četné ţenské kongregace jako boromejky, školské sestry, františkánky aj.
Nové akční prostředky a jejich výsledky: Změněné poměry vyţadovaly nové prostředky, které by posílily zboţnost lidu i jeho náboţenské uvědomění. V tomto směru bylo duchovenstvo vynalézavé a výsledky, jichţ docílilo, byly namnoze velmi uspokojující.
Osvědčily se a načnou oblibu získaly některé nové a obnovené poboţnosti jako kříţová cesta, májové poboţnosti, úcta srdce Páně a modlitba sv. růţence. Od pol.19. stol. byly opět konány lidové misie. Kdyţ bylo překonáno počáteční nepochopení a nepřízeň úřadů, misie se vţily a značně přispěly k náboţenské obrodě farností. Kromě redemptoristů působili jako misionáři jezuité, františkáni a dominikáni. Ke konci 19. stol.začaly uzavřené duchovní cvičení pro inteligenci, hlavně na Moravě přičiněním A.C. Stojana. Liturgický ţivot byl usnadněn četnými staršími i novými kostelními písněmi. Znovu oţily a rozkvetly pouti. Podle vzoru německých katolíků byly pořádány v našich zemích také velké katolické sjezdy, v diecézním i celostátním měřítku. Do 1. světové války bylo takových všeobecných katolických sjezdů uspořádáno celkem 7. Jejich význam spočíval v tom, ţe se katolíci zamýšleli na palčivými soudobými otázkami náboţenskými, kulturními a sociálními a ţe se posílila jejich odvaha a pocit sounáleţitosti. Jak to vyţadoval duch doby, pracovalo kněţstvo horlivě ve spolkovém ţivotě. Byly to spolky vzdělávací, staly se později základem politické činnosti katolické. Podle vzoru hnutí, zaloţeného německým knězem Adolfem Kolpingem byly i u nás pro katolické řemeslnictvo zakládány spolky katolických tovaryšů. Jejich úkol byl sociálně vzdělávací, ale usilovaly i o mravní a náboţenské povznesení členů. Během doby vzniklo pak celé mnoţství katolických spolků na základně věkové i stavovské. /mládeţe, ţen, rolnictva, studentstva ap./ Značná pozornost byla věnována tisku jakoţto prostředku šíření katolických myšlenek i obrany proti útokům odpůrců. Kaţdá diecéze si vytvořila spolky pečující o rozvoj katolického tisku. Na Moravě se o katolický tisk nejvíce zaslouţili rajhradští benediktini. Benediktinské tiskové dílo dovršil P. Pavel Vychodil, zakladatel „Apoštolátu tisku“ a redaktor „Literární hlídky“, jeţ byla r. 1896 vystřídána „Hlídkou“, nejlepším českým vědeckým katolickým měsíčníkem vůbec. V Olomouci aţ r. 1900 byla zaloţena „Matice cyrilometodějská“. Příznačným rysem katolické literatury 19. stol.je její apologetický ráz, směřující k vyvrácení protichůdných názorů odpůrců. Stíny: nedá se popírat, ţe vyučování náboţenství ve školách byla věnována velká péče a ţe jeho výsledky byly pravidelně kontrolovány. V ţádné době nebyly děti tak svědomitě připraveny k přijetí svátostí jako v 19. stol. Někdy se však přihlíţelo více k naučení katechizmových pouček nazpaměť neţli k upřímné náboţenské praxi. Byly vysloveny námitky zejména proti některým učitelům náboţenství na školách měšťanských a středních. Vyučovali náboţenství jen jako jednomu z učebních předmětů a zkoušeli na známky jako profesoři. Stavovské prvenství mezi učiteli a profesory, většinou liberály osvícenské raţby, v nich utvrzovalo byrokratické sklony. Jejich učební metoda byly zastaralá a pokulhávala leckdy za vědomostmi ţáků z jiných předmětů. Veškerá jejich činnost se omezovala na dobu mezi dvojím zazvoněním školního zvonku. Nesnaţili se porozumět mladým duším a mimo školu si studentů nevšímali. Náboţenské úkony na školách byly povinné /účast na nedělní mši sv., sv. zpověď, sv. přijímání a velikonoční exercicie / a školními úřady kontrolované. Z takových škol vycházeli mladí lidé buď jako úplní nevěrci, nebo jako lidé náboţensky indiferentní, i kdyţ z valné části pocházeli z věřících rodin. Apologetický ráz tištěného i mluveného slova je za dané situace pochopitelný. Často se však zacházelo do apologetiky příliš rozhořčené a negativní. Kdyţ Machar s Masarykem útočili proti církvi, jejich odpůrci jim to svým rozčileným způsobem polemiky jen usnadňovali. Pokud se týká Masaryka, stojí za znamenání postřeh Konstantina Miklíka: „ Masaryk neuškodil církvi více, než jsme jí uškodili my sami. Uškodili jsme jí svým paktováním s plochým a lživým liberalismem, svou hříšnou leností a opovážlivým spoléháním na pomoc císařského ramene, nelibostí nad tím, že nám nepřítel dává, třebas nevědomky, rady kupodivu vzácné a prospěšné, jejichž zachování by nám i u něho zjednalo když ne hned souhlas, tedy
jistě úctu. Vždyť právě ony postřehy naší slabosti v minulosti a rady dávané nám na základě těchto postřehů pro přítomnost i budoucnost jsou právě oněmi perlami, které jsme měli lovit v chaosu tvrzení, výkladů a protimluvů, kterými se tak pestře hemží knihy bystrého pozorovatele světa a nadšeného sociologa“. Náboţenské poměry v laickém světě: Táţeme-li se, jak se osvědčily výše uvedené akční prostředky, není odpověď snadná, protoţe pro nedostatek sociologických studií jsme odkázáni na realistickou románovou literaturu a jiné odvozené prameny. Knihy K.V.Raise obsahují hodně dokladů zcela barokní lidové zboţnosti. V kaţdém případě do r. 1918 setrvalo 90 % českého národa formálně v katolické církvi a asi do r. 1910 se téměř ve všech venkovských oblastech udrţela určitá náboţenská praxe, třeba rozmanitě odstupňovaná /V chudších horských okresech byl náboţenských ţivot vroucnější neţ v bohatších níţinách/. Čteme-li díla J.Š. Baara, který sám jako duchovní správce mezi venkovským lidem působil, nebo čteme-li román bratří Mrštíků „Rok na vsi“/1904/, najdeme i nedostatky této lidové zboţnosti. Je v ní hodně povrchnosti, tradicionalismu a sentimentality, přijímání svátostí je omezeno zpravidla na největší svátky, a kdyţ venkovský člověk přesídlí do města, nepřizpůsobí se často v náboţenském ţivotě novému prostředí. Pokud se týká laické inteligence, uvědomělá a otevřená náboţenská víra byla u ní spíše výjimkou. Věrným praktickým katolíkem byl hudební skladatel Antonín Dvořák, z básníků J.V Sládek. Obecně věřícím katolíkem byl J. Zeyer. Něco podobného lze říci o básníku O. Březinovi, náboţensky nesrovnatelně hlubším.
Ţivot víry a vědy: V ţivotě víry došlo k několika menším otřesům. Ještě ve čtyřicátých letech 19. stol. pronikl do Čech tzv. německý katolicismus, ploché nacionalistické hnutí. Určitý úspěch mělo přičiněním některých protestantských pastorů v Podkrkonoší a to více mezi německým obyvatelstvem -. Váţným nebezpečím však pro církev nebylo. Znatelnější stopy zanechal gunterianismus. Exjezuita Anton Gunter, Němec severočeského původu ve snaze uvést soulad víru a rozum, přecenil síly rozumu a připisoval mu i schopnost proniknout do tajemství víry. Pokoušel se řečí německého idealismu nově odůvodnit křesťanskou věrouku. Byl to pokus příliš odváţný a papeţ Pius IX. jej r. 1857 zavrhl. Jeho vliv však byl značný. Také arcibiskup kardinál Bedřich Schwanzeberg byl jeho ţákem a kdyţ přišel r. 1850 do Prahy, přišlo za ním několik dalších Gunterových ţáků. Gunterovci byli zásadními odpůrci papeţské neomylnosti. V tomto směru působili i na teologicky nesamostatného arcibiskupa, kdyţ se jednalo o vyhlášení dogmatu papeţské neomylnosti na 1. Vatikánském koncilu r. 1869-70. Také budějovický biskup Jirsík ve svém votu koncilní komisi prohlásil, ţe podle jeho přesvědčení není ani v Písmě sv. ani v tradici a církevní praxi jasných a nezvratných dokladů, aby se o papeţské neomylnosti dalo s nezbytnou jistotou stanovit, ţe byla vţdy, všude a u všech předmětem víry. Oba biskupové spolu s ostatními rakouskými biskupy sdíleli také obavu, ţe bojovné liberální kruhy, které připisovaly dogmatu také politický význam, ještě zvýší útoky proti církvi. Přes tyto výhrady se naprostá většina Otců vyslovila pro dogma. Potom ovšem, kdyţ otázka papeţské neomylnosti byla rozřešena s konečnou platností, Jirsík reagoval, jak to odpovídalo jeho povaze. Nejen ihned dogmatické usnesení vatikánského sněmu otiskl v ordinariátním listě a upravil příslušný oddíl své Populární dogmatiky, nýbrţ pohnul k publikování sněmovního usnesení kardinála Schwanzerberga, který byl na vahách, jak se zachovat. Obavy rakouských biskupů z důsledků dogmatu nebyly bezdůvodné. Liberální tisk zahájil proti Vatikánskému sněmu prudké taţení. Osudnější bylo, ţe nespokojenci s rozhodnutím sněmu vyvolali schizma - tzv. starokatolicismus. V severních Čechách se stal jeho
střediskem Varnsdorf. Z počátku mělo toto hnutí silnou odezvu. V Ústí n. Labem se z 12 000 obyvatel 2000 přihlásily ke starokatolictví. Ale odpadová horečka rychle poklesla. Dnes je u nás starokatolíků několik tisíc. Kolem r. 1900 se uplatnilo mezi českými vzdělanými katolíky , především mezi mladými duchovními , hnutí, které dostalo název Katolická moderna. V jeho čele stáli Fr. Xaver Dvořák, Sigismund Bouška, Jindřich Šimon Baar a Karel Dostál Lutinov. Tato moderna neměla nic společného s nebezpečným racionalistickým prouděním tzv. modernismem, který se ve snaze docílit souladu víry a vědy pokoušel o nové řešení jejich poměru ve smyslu kantovského imanentismu a znamenal rozklad katolické víry. Zachovával sice úplně formu a vnější výraz církevního učení, ale dával mu takový smysl, který se kryje s názory moderní vědy. Byl proto papeţem Piem X. po zásluze odmítnut. U nás se racionalistický modernismus téměř neprojevil. Zato uplatňovala katolická moderna reformní poţadavky praktického rázu /zmodernizování církevní ústavy, česká liturgická řeč, zdobrovolnění celibátu, zlepšení sociálních podmínek kněţstva i jeho vzdělání/. Snahy českých reformistů byly pociťovány jako znehodnocení křesťanských asketických ideálů a jako narušování církevní kázně. Vcelku chybělo Katolické moderně nezbytné soustředění a vytrvalost, takţe polemiky, sráţky s církevní vrchností vedly nakonec k vnitřnímu rozkladu. Větší úspěch měly snahy pozvednout na vyšší úroveň domácí katolickou literaturu. J.Š.Baar se stal uznávaným a oblíbeným romanopiscem, ostatní tři členové výše uvedení významnými básníky. Církevní věda: V organizaci teologického studia nastala změna potud, ţe v Praze se r. 1891 ustavila samostatná česká bohoslovecká fakulta jako součást české univerzity. K rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou došlo sice jiţ r. 1882, ale bohoslovecká fakulta zůstala ještě devět let pro obě univerzity společná. Stalo se to na přání arcibiskupa Schwanzenberga, který se obával, ţe čeští duchovní nebudou pak umět německy a nebude je moţno posílat do německých farností. Teprve, kdyţ hrozilo nebezpečí, ţe bohoslovecká fakulta bude z univerzity vyloučena, arcibiskup Schonborn dal souhlas k rozdělení. Studium bylo čtyřleté a k povinným předmětům proti dřívějšku přibyly dějiny umění, křesťanská archeologie, sociologie a od r. 1918 staroslověnský překlad Písma sv. a staroslověnská liturgie. Kdyţ papeţ Lev XIII. encyklikou Aeterni Patris dal r. 1879 podnět k obnově scholastické filozofie a cizí badatelé napsali v tomto oboru vynikající díla, přidruţil se k nim jako rovnocenný pracovník brněnský profesor dogmatiky Josef Pospíšil. Usoustavnil své přednášky ze scholastiky v díle „Filozofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského“. Přírodovědeckým problémům věnoval „Kosmologii“.Tato Pospíšilova průkopnická činnost přinášela do české filozofie nejen nový směr, ale přispěla i k vytvoření novočeské filozofické terminologie. Všestrannost a jasný způsob výkladu mu získaly mnoho ţáků a ctitelů. O jeho „Filozofii“ napsal Masaryk: „pokládáme jeho dílo za jeden z nejlepších spisů české filozofické literatury vůbec“. Pospíšilova práce se stala signálem k dalšímu studiu scholastiky. Zásluţnou práci vykonal rajhradský benediktin Pavel Vychodil, který od r. 1884 překládal Aristotelovy spisy, jeţ jsou podkladem filozofie sv. Tomáše a k těmto překladům připojil dvousvazkovou „Apologii křesťanství“. V biblickém oboru po Fr. Sušilovi /Výklad Nového zákona/ vynikl profesor olomoucké bohoslovecké fakulty Alois Musil, který však o několika letech odešel do Vídně a po návratu se věnoval orientalistice. Světové pověsti si v biblickém oboru získal litoměřický profesor Vojtěch Šanda, který stejně vynikl i jako profesor dogmatiky v Praze. Větší počet osobností vynikl v oboru církevních dějin. – Klement Borový, Antonín Lenz. Důkladnější vědeckou průpravou a větším vědeckým klidem je převýšil brněnský Jan Sedlák, který se edicemi a rozbory teologických traktátů doby husitské a spisem o Janu Husovi z r. 1915 zaslouţil o lepší poznání Husovy osobnosti.
Ojedinělou osobností v českém katolickém vědeckém ţivotě byl praţský světící biskup Antonín Podlaha /1865-1932/, teolog, archeolog a historik, editor celého mnoţství pramenů k českým církevním dějinám, zakladatel Českého teologického slovníku, autor Bibliografie české katolické literatury od r. 1828 do r. 1913, jeden z hlavních iniciátorů dostavby svatovítské katedrály, atd.
Dělnická otázka: Přístup církevních činitelů k dělnické otázce: Není pochyby o tom, ţe církev by byla mohla dělnictvo podchytit, kdyby byla přistoupila k řešení dělnické otázky včas. Nestalo-li se to, mělo to několik příčin. Církev byla aţ dosud v sociálním ohledu převáţně orientována na pozemkový majetek a vrstvy, které se jím zabývaly /selský stav a šlechta/, ale nepodařilo se jí navázat dostatečný kontakt s liberálními burţoazními vrstvami, aby mohla korigovat jejich hospodářskou expanzi a názorově je získat pro křesťanský humanismus. Velmi osudné bylo, ţe církev, stejně jako celá soudobá společnost nepochopila význam a dosah průmyslové revoluce a k novému sociálnímu jevu – proletariátu, přistupovala zcela nereálně. Duchovenstvo poznalo sice poměrně brzy neuspokojivou situaci dělnictva, ale neuvědomovalo si její příčiny. Poukazovalo se často na morální úpadek a náboţenskou vlaţnost dělníků, ale odpovědnost za to se svalovala na městské prostředí, nemanţelské porody, taneční zábavy a vojsko, a zapomínalo se na sociální nouzi, která byla v pozadí těchto jevů. Kromě toho mamutí farnosti rostoucích měst a průmyslových oblastí nemohly vyvíjet dostačující duchovní správu. Péče církve o dělnictvo měla dlouhou dobu pouze sociálně charitativní charakter. Duchovenstvo se hlavně snaţilo zmírnit neblahou situaci dělnických dětí tím, ţe vystupovalo proti zneuţívání dětské práce a ţe se snaţilo ulehčit ţivotní podmínky dětí. Teoreticky se zabýval sociálním problémem továrního dělnictva jiţ Bernard Bolzano. Navrhoval zřídit státní plán pro zařazení nezaměstnaných do pracovního procesu a věnovat více pozornosti a péče pracujícím dětem. Bolzanův ţák František Náhlovský se zamýšlel nad problémem dělnické stávky a pokládal stávku za oprávněnou, není-li práce a mzda v náleţitém poměru nebo zachází-li zaměstnavatel s dělníky brutálně a poniţující způsobem. Více pozornosti bylo věnováno dělnické otázce na Moravě. V Brně se začal rozvíjet průmysl velmi brzy, a tak uţ před r. 1848 dělnická otázka upoutala tamní duchovenstvo. R. 1843 byl uspořádán v brněnském semináři první sociologický kurz. Významným sociálním teoretikem byl středoškolský katecheta a učitel T.G.Masyryka Matěj Procházka. Poč. 70. let uveřejnil svou „Dělnickou otázku“, v níţ doporučoval dělnickou svépomoc, ale ţádal také, aby proti rozpoutané moci kapitálu národ uznal, ţe s dělníkovou prací nelze obchodovat. Mezi jeho hlavní poţadavky patřilo zřízení pracovního trhu a pracovního řádu, vybudování dělnického pojištění a nahrazení nepřímých daní vzestupnou daní z majetku. Procházkovy názory měly velký a trvalý vliv na mladého Masaryka. Jeho „Sociální otázka“ vykazuje mnoho společných rysů s dílem Procházkovým. Mezi duchovenstvem, vycházejícím hlavně z rodin zemědělských a burţoazních, nebylo však stále dostatek náleţitého porozumění pro sociální otázku. /Mladý liberecký kaplan František Kordač, pozdější praţský arcibiskup, si v korespondenci s bývalým spirituálem trpce stěţuje na nezájem svých druhů o proletariát na průmyslovém českém severu/. Ani oba arcibiskupové té doby, Praţský Schwanzerberg a olomoucký Furstenberg, ač jinak pracovali účinně pro českou kulturu, nepostřehli, co zanedbávají. Hnutí křesťanskosociální: Stejné poměry byly ovšem v celém Rakousku. To, co bylo v tomto směru podniknuto, bylo dílo katolických laiků, kteří lépe chápali váţnost situace. Katoličtí konzervativní politikové pod tlakem laických kruhů prosadili v letech 1884-89 několik zákonů na ochranu dělnictva jako zákaz dětské práce, zákaz noční práce ţen a
mladistvých, zkrácení pracovní doby, nedělní a sváteční klid a zvláště úrazové pojištění průmyslového dělnictva. Pro pokrok v řešení sociální otázky měla z hlediska katol. církve velký význam encyklika Lva XIII. „Rerum novarum“ z r. 1891. Papeţ v ní projevil zájem o sociální problémy, které se vynořily s industrializací, s přestavbou společenské struktury a s novým ţivotním stylem, a naznačil jejich řešení. Ve Vídni a v českých zemích byl tento závaţný krok přijat rozpačitě. Biskupové a vyšší klérus, kteří byli po léta toho názoru, ţe sociálně politické otázky nenáleţí do kompetence duchovenstva, nerozvinuli na tomto poli ani po vydání encykliky ţádnou vlastní iniciativu a snaţili se jen charitativním způsobem odstraňovat nejkřiklavější případy sociální nouze. Pro aktivizující se křesťansko-sociální hnutí neměli porozumění, a pokud se mu mladší kněţstvo chtělo věnovat, spíše je brzdili, neţ aby je v tom podporovali. Zvláštní delegace episkopátu, vedená praţským arcibiskupem Fr. Schonbornem dokonce ţádala r. 1895 papeţe, aby křesťansko-sociální hnutí zakázal. Ale vedoucí státník papeţské kurie kardinál Rampolla a vídeňský nucius se postavili za niţší klérus, takţe i mladá česká generace v Čechách a na Moravě se mohla na tomto hnutí aktivně podílet. První počátky křesťanskosociálního hnutí spadají však do doby před vydáním Rerum Novarum. Prvenství v tomto směru připadá varnsdorfskému kaplanu Ambroţi Optizovi, který uţ r. 1873 zaloţil „Nordbohmisches volksblatt“, ve kterém jasněji formuloval křesťanskosociální program. Na české straně měl následovníka v rajhradském benediktinovi Placidu Mathonovi, který začal r. 1885 vydávat křesťanskosociální časopis „Dělník“, ve kterém propagoval Procházkův návrh zaloţit polickou stranu, a přeloţil do češtiny knihu rakouského sociologa kněze Jos. Scheichera „Duchovenstvo a sociální otázka“ . Brněnský profesor morálky Robert Neuschl na základě encykliky „Rerum novarum“ sepsal důkladnou „Křesťanskou sociologii“ /1898/ a r. 1906 byla v brněnském semináři zřízena katedra pro sociologii, první katedra tohoto druhu v teologických učilištích celé monarchie. Pro Procházkův návrh zřídit samostatnou křesťanskosociální stranu získal Mathon mladého dělnického pracovníka Tomáše J. Jirouška, který r. 1888 zaloţil v Praze „Dělnické noviny“ a od r. 1889 na podkladě Katolických jednot a spolků katolických tovaryšů organizoval křesťanskosociální hnutí politicky. K formálnímu zaloţení strany mělo dojít na podzim r. 1894 v Litomyšli , ale byl usnesen jen organizační rámec, podle něhoţ se měly organizovat zemské křesťanskosociální strany. V Čechách byla zemská organizace zaloţena r. 1896, na Moravě 1899. V Čechách však záhy došlo ke sporům mezi konzervativnějším křídlem tzv. křesťanských sociálů a radikálnějšími křesťanskými demokraty. Kromě toho od r. 1896 existovala konzervativní strana katolicko národní.Ve srovnání se sociálními demokraty byli křesťanští sociálové umírnění. Sociální demokraté vyţadovali osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné rovné a přímé hlasovací právo. Předáci křesťanských dělníků se chtěli spokojit s pracovní dobou desetihodinovou a volebním právem pouze pro muţe od 24 let. Maximalismus socialistů byl ovšem pro dělníky přitaţlivější, rozpory v křesťanskosociálním táboře také nepůsobily příznivě, a tak značná část dělnictva setrvala dále v táboře socialistickém. Před volbami r. 1907 se sice strany s křesťanským programem spojily a dosáhly slušného výsledku 17mandátů do říšské rady, ale následující volby r. 1911 skončily katastrofálně. V Čechách ani jeden, na Moravě 7. Dílo charitativní: Katolická církev neměla a nemá mocenských prostředků, aby vybudovala na zemi spravedlivý sociální řád. Můţe jenom stanovit zásady a vybízet své příslušníky, aby se podle nich řídili a prosazovali je i na parlamentní půdě. V tomto ohledu toho katolíci u nás mnoho nedokázali, protoţe náboţenská lhostejnost, neuvědomělost a jiné příčiny nedovolily, aby se katolíci uplatnili jako rozhodující politická síla. Zato však udělali velký kus práce na poli praktické lásky k bliţnímu, jak o tom svědčí tato suchá čísla:
1. dětské opatrovny /v Čechách 44,na Moravě a Slezsku 19/ 2. sirotčince, útulky a jesle /v Čechách 29,na Moravě33/ 3. Domovy, útulky, chudobince /v Čechách 29, na Moravě 33/ 4. Ústavy pro tělesně nebo duševně postiţené /v Čechách 16,na Moravě také 16/ 5. Ústavy pro mravně narušenou mládeţ /v Přerově a v Brně/ 6. Nemocnice /celkem okolo 20 nemocnic/ 7. Ozdravovny /v Čechách 5,na Moravě 4/ 8. Kolej Arnošta z Pardubic v Praze pro vysokoškoláky, Sušilova kolej v Brně, diecézní tzv.malé semináře, na nichţ studovalo mnoho laických studentů/ 9. Pensionáty /v Čechách 22/ 10. Stanice pro ošetřování chudých nemocných po domech /v Čechách 2, na Moravě 18/ 11. Různé charitní spolky. Na dílo, které uvedené ústavy vykonaly, můţe církev pohlíţet s oprávněnou hrdostí.
