XVI. české církevní dějiny – rekatolizace, třicetiletá válka, protireformace a plody katolické barokní kultury. Postup a výsledky rekatolizace do konce třicetileté války: Rozdílnost názorů na způsob provádění rekatolizace: Po poráţce povstání stavů jiţ nestálo v cestě rekatolizaci země. Měla být provedena do všech důsledků, jak naznačil panovník hned 23. listopadu 1620, kdyţ okázale zrušil platnost Majestátu jeho přestřiţením. Většina v rozhodujících kruzích byla pro postup rychlý a rázný. Do této skupiny náleţel arcibiskup Lohelius, jezuité a papežský nuncius Carlo Carrafa. Naproti tomu císařští političtí rádci, především místodrţící Karel Lichtenštejn, vrchní zemský písař Pavel Michna a hrabě Valdštejn, byli pro postup mírný, ponenáhlý. Obávali se povstání uvnitř země a nechtěli hned odpudit císařova spojence luteránského kurfiřta saského. Na jihovýchodní Moravě stály pluky sedmihradského kníţete Bethlena Gábora. Zprvu na vídeňském dvoře převládlo mínění, ţe je třeba se spokojit s vypleněním kalvinistů, Bratří a novokřtěnců a provedením protireformace v královských městech a na statcích královské komory. Teprve kdyţ saský kurfiřt byl odškodněn zastavením Luţic kdyţ se válečná situace změnila ve prospěch císaře a protireformace narazila na očekávaný prudký odpor, byl program rekatolizace rozšiřován. /Výraz rekatolizace se sice v české historiogafii běţně pouţívá, ale je poněkud zavádějící. Je totiţ známo, ţe za členy obecné církve /ecclesia catholica/ se i po rozchodu s Římem povaţovali nejen čeští kališníci, kteří dbali na řádné svěcení svých kněţí, ale také vyznavači dalších evangelických konfesí, byť od této praxe upustili./ Vypovídání nekatolického duchovenstva: První protireformační dekrety směřovaly proti nekatolickému duchovenstvu. R.1621 byli vypovězeni kalvínští a bratrští duchovní. Naproti tomu byl učiněn pokus získat evangelické kněžstvo české konfese, pomocí staroutrakvistů, jejichţ zbytky se ještě udrţely. Šest staroutrakvistických kněţí v čele s farářem Janem Locikou z Domaţlic, který se vrátil z vyhnanství se hlásilo r. 1621 u arcibiskupa a podrobilo se jeho autoritě. Mnozí z evangelických farářů bylo ochotno se k nim připojit. Příslušníci české konfese však nebyli ochotni k úplnému a bezpodmínečnému splynutí s církví, jak bylo poţadováno. Arcibiskup a jezuité se skrze nuncia obrátili do Říma a obdrţeli zprávu, ţe svatý stolec zrušil výsadu kalicha pro Čechy. Tím staroutrakvisté ztratili základnu další existence . Z kostelů i z veřejného ţivota bylo vymýceno vše, co připomínalo kalich a reformační minulost, jako různé nápisy a obrazy Husovy a Jeronýma Pražského. R. 1623 shodili jezuitští ţáci kalich a obraz krále Jiřího z Poděbrad s průčelí P. Marie před Týnem. Dokonce i ostatky Rokycanovy a obou italských biskupů, kteří světili utrakvistické kněze byly v Praze a v Kutné Hoře vyzdviţeny z hrobů a zničeny. Husův svátek byl v kalendáři škrtnut. V prosinci r. 1621 museli z Prahy a královských měst odejít kněţí české konfese /evangeličtí/. Němečtí luterští kněţí byli v Praze ještě trpěni kvůli saskému kurfiřtovi, ale i na ty došlo r. 1622. Kdyţ se kurfiřt Jan Jiří proti tomu ohrazoval, bylo mu odpověděno, že ani on netrpí v Sasku žádného katolíka. Útočištěm mnohých těchto duchovních se stala Kutná Hora, jeţ zůstala zatím protireformací nedotčena aţ do r. 1623. V září r. 1623 královský dekret
vypověděl ze země všechny nekatolické duchovní bez rozdílu konfese a brzy potom následovalo i vypovězení kantorů. Univerzita: Protireformační činnost vlády zasáhla brzy potom i praţskou univerzitu, která byla předním ústavem nekatolíků. V březnu r, 1622 král zrušil univerzitní privilegia a v listopadu téhož roku odevzdal univerzitu jezuitům. Zároveň svěřil jezuitům cenzuru knih a podřídil jejich dozoru veškeré školství v zemi. Arcibiskup Arnošt Harrach, dosavadní kancléř univerzity si chtěl udrţet pravomoc i nad reorganizovanou univerzitou a dostal se s jezuity do dlouholetého sporu. R. 1628 dostal z Říma povolení k založení vlastního semináře, k němuž připojili gymnazium. Tak zlomil jezuitský monopol, neboť v semináři přednášeli příslušníci jiných řádů. R. 1638 obdařil papeţ arcibiskupské učiliště právem promočním a císař Ferdinad odňal obě světské fakulty /právnickou a lékařskou/ Klementinské koleji a postavil je pod svou pravomoc. Jinak však císař stál na straně jezuitů. Proto pokračovaly spory mezi arcibiskupem a jezuity. Nakonec byl spor urovnán kompromisem – R. 1654 byla jezuitská fakulta teologická a filozofická spojena se světskými fakultami v jedinou univerzitu Karlo-Ferdinandovu. Arcibiskup Harrach na ní podržel kancléřství, ale jeho vlastní ústav poklesl na pouhé soukromé učiliště. Výnosy proti nekatolickým laikům: Po čase se úsilí protireformační začalo obracet i proti nekatolickým laikům. První přišli na řadu novokřtěnci. Byli vypovězeni dekretem r. 1622 . Protoţe byli usazeni na jiţní Moravě, odcházeli především na sousední Slovensko a zaloţili důleţité obce v Sobotišti, v Brodském a v Levárech, od ostatního slovenského obyvatelstva se ještě dlouho lišili jazykem, náboţenstvím a zvyky. Na jaře r. 1624 bylo zvláštním patentem přísně nařízeno, aby za měšťany byli přijímáni jen katolíci. Hlavně proti nekatolické šlechtě směřoval dekret vydaný o něco později, podle něhoţ nemělo být v budoucnu kacířům dovoleno užívat zemských desek, čímţ se jim odmítla moţnost prodávat, kupovat, dědit statky. Od r. 1626 začaly úřady vydávat patenty, jejichž účelem bylo přimět různým nátlakem nekatolické obyvatelstvo, aby odstoupilo od své víry. V lednu toho roku bylo zakázáno oddávat nekatolíky, v dubnu pak byla měšťanům a ostatnímu lidu dána dvouměsíční lhůta k přestoupení ke katolickému náboţenství. Těm, kdo do té doby nepřestoupí, bylo dovoleno statek prodat, přičemţ však čtvrtina trţní ceny musela být odevzdána královské komoře. V květnu r. 1627 novým přísným patentem byli všichni obyvatelé napomenuti, aby se nevyhýbali poučení hlasatelů katolické víry a podřídili se vůli panovníkově. Kdo to odmítá, ať se vystěhuje. Tomu, kdo by setrval v bludech a nechtěl zemi opustit, nesměl nikdo poskytnout útočiště. R. 1627 a 28 bylo zakročeno i proti šlechtě. Bylo nařízeno pro Čechy i pro Moravu, ţe v budoucn nesmí být v zemi trpěn nikdo, ať muţ či ţena, šlechtic, měšťan nebo sedlák, kdo by se nepřiznal ke katolické víře. Příslušníkům stavu panského a rytířského /stejně i městského/ bylo povoleno prodat své statky a odejít do ciziny. Z této milosti byli vyňati sirotci, kteří měli být ostaveni pod ochranu katolických poručníků a měli být katolicky vychováni. V provádění dekretů se však vyskytly váţné obtíţe, a proto byla lhůta k jejich provádění několikrát prodlouţena. Konečně jedním z článků Obnoveného zřízení zemského bylo katolické náboţenství prohlášeno za jediné náboţenství uznané státem, za státní náboženství, a kaţdý, kdo by se pokoušel obnovit dřívější náboţenské řády za škůdce míru a země. Ke třem dřívějším stavům – panskému, rytířskému a měšťanskému – přibyl čtvrtý stav, duchovní, který byl učiněn prvým stavem zemským. Rekatolizace šlechty: Rekatolizaci země prováděly královské reformační komise, zřízené r. 1624 a sloţené z osob duchovních i světských. Procházely krajem a svolávaly především místní šlechtu. Předseda komise předloţil shromáţděným královo přání, aby se s ním srovnali
ve víře. Kdo k tomu prohlásil ochotu, byl poučen členy komise. Zatvrzelí byli posíláni do Prahy k Jaroslavu Martinicovi, který své zachránění při defenestraci připisoval Boţímu zásahu a zbytek ţivota chtěl vynaloţit jen ke cti a chvále Boţí. Po poučení a domluvě nejvyššího hofmistra předvedení šlechtici zpravidla upouštěli od dalšího vzdoru a v jezuitském kostele konvertovali. Šlechta záhy přilnula k víře svých pradědů, jako ve svých erbech spatřovala i v ní součást své tradice, a nikdo ze šlechticů od katolické víry později neodpadl. Rekatolizace měst: Úřadům velmi záleţelo na obrácení Prahy. Řeholní klérus s jezuity v čele vynaloţil všechny své síly, aby měšťany získal pro starou víru jejich předků. V klementinské koleji klerikové vykládali skupinám měšťanů hlavní články víry a kněţí v chrámě zpovídali. Výsledky jejich práce byly jiţ v prvních letech překvapující. R. 1621 členové klementinské koleje přijali do církve v Praze a v okolí přes 22 tisíc nekatolíků. Mezi nimi byl i rektor Karolina M. Jan Kampanus Vodňanský. Také v následujících letech byl počet konverzí značný. Překvapivě rychle se smířil s katolickou vírou Tábor. Po bělohorské bitvě se tam drţela ještě celý rok stavovská posádka, ale kdyţ se v listopadu 1621 vzdala Marradasovi, dva jezuité během několika měsíců svými kázáními měšťany získali pro katolicismus. Císař projevil městu uznání, vrátil mu statky, odňaté pro vzpouru a nuncius Carrafa prohlásil, ţe Tábor ochotným přijetím katolické víry všechna ostatní města předstihl. Podobně Louny, Příbram a většina jihočeských městeček. V mnohých městech narazily ovšem reformační komise na odpor. Docházelo k hádkám,výmluvám, opětovně byly povolovány odklady. Kdyţ přesvědčování nepomohlo, bylo uţíváno donucovacích prostředků. Někde stačilo odepření občanských práv, jinde pokuta, vězení. Kde byl odpor zvlášť houţevnatý, bylo do města vloţeno vojsko, které museli občané ţivit. V domech nejzatvrzelejších občanů byli ubytováni vojáci. Pak se účinek dostavil brzy. Postiţený občan se buď vykázal, ţe byl u zpovědi, nebo se vystěhoval. Jako „jízlivý a úhlavní nepřítel strany podobojí“ se zapsal u českých protestantských historiků Španěl don Martin de Hoeff Huerta, který v letech 1622-26 prováděl násilnou protireformaci v čele vojenských oddílů, tzv. „lichtenštejnských dragonád“. / I kdyţ zpravidla běţelo o pěší vojsko/ v Domaţlicích, Ţatci, Novém Bydţově a Kutné Hoře. V Kutné Hoře po jeho působení poklesl počet obyvatel na polovinu. Z domácích pánů násilnými metodami postupovali Pavel Michna z Vacínova, Přibík Jeníšek z Oujezda, Lev Libštejnský z Kolovrat a Vilém Vřesovec. Je třeba výslovně podotknout, ţe arcibiskup Arnošt Harrach se svým vlivným rádcem kapucínem P. Valeriánem Magni se proti takovému zasahování státní moci do náboženských věcí ohrazoval. Teprve na sklonku vlády Ferdinanda II. se však od vojenské pomoci upouštělo. Morava: Na Moravě postupovala rekatolizace snáze. Husitství se tam nikdy tolik nerozmohlo a jiţ před bělohorskou bitvou byla Morava daleko více katolická neţ Čechy. Důleţité bylo, ţe politickou i duchovní moc soustřeďoval ve svých rukou biskup kardinál Ditrichštejn /15991636/. Domácí šlechta mu sice záviděla, ale mělo to tu výhodu, ţe nebylo jako v Čechách rozporů mezi místodrţícím a biskupem a ţe náboženské mandáty byly prováděny s rozmyslem. Vojsko bylo uţíváno jen v řídkých případech. V Prostějově muselo chránit misionáře.Obvykle ale postačily mírnější prostředky. Jako protiváhu proti monopolnímu postavení Jezuitů povolal Ditrichštejn na Moravu nový školský řád piaristů a jejich první sídlo zřídil r. 1631 na svém soukromém zboţí v Mikulově, odkud se brzy rozšířili v okolí /Stráţnice,Lipník/ i v Čechách /Litomyšl/. S jejich svatým zakladatelem /Josefem Calasanským/ se osobně stýkal.
Venkovské obyvatelstvo: Kdeţto šlechta a měšťané, pokud odmítli přestoupit na katolickou víru měli moţnost se vystěhovat ze země, venkovský lid se musel dříve či později srovnat ve víře se svou katolickou vrchností. Je jisté, ţe většina venkovanů byla evangelíky spíš z nevědomosti než z vlastního svobodného rozhodnutí. Nebyla to jejich vina, ţe vrchnost jim dosadila protestantské kazatele. Ale staleté předsudky se nedaly odstranit rázem, zvláště kdyţ tajní predikanti utvrzovali lid k odporu. Stávalo se často, ţe obyvatelstvo před příchodem komise prchalo do lesů a vracelo se teprve tehdy, kdyţ komise odešla. Někdy nebylo radno, aby se misionáři odváţili mezi poštvaný lid bez ochrany. Rovenští sedláci ubodali P. Matěje Burnatého vidlemi, a jeho průvodce Jana Rokytu, syna obráceného pastora po marném úsilí zviklat jej ve víře utloukli a hodili do stoky. Místy docházelo i k povstání /na Čáslavsku, Kouřimsku/. Nejvíce vzdorovaly protireformaci kraje nízko poloţené při řekách /Mělnicko, Roudnicko/ a v málo přístupných horách /Litomyšlsko, Poličsko, Krušnohoří.../. Misionáři: Misijní práci mezi nekatolíky konali řeholníci, hlavně jezuité. Opěrnými body jejich činnosti byly jejich rezidence, jichţ byl do konce třicetileté války zbudován větší počet jak v Čechách tak na Moravě, r. 1623 byla zřízena samostatná provincie tovaryšstva. Při svých sídlech zakládali jezuité střední školy. Mimo Prahu měli v rukou i univerzitu v Olomouci a ve Vratislavi. Z jezuitských misionářů působících za třicetileté války je nejznámější Albert Chanovský. Pocházel z rytířské rodiny Dlouhoveských a působil hlavně na Klatovsku. Ţil ve všech strastech s lidem s františkánskou prostotou. Na Moravě a spolu s Chanovským Čechách s mimořádným úspěchem působil Adam Kravařský. Při misiích zachovával tento způsob: Vystoupil na kazatelnu, klekl a ohlásil: „Boha i jeho svatých se dokládám, že vám řeč o tom učiním, čehož vám k spasení věděti a konati třeba. Na mne přijdiž před stolicí Boží trest, kdybych vás ve příčině náboženství oklamal“. Pak vykládal a obhajoval články víry podle Písma sv. a sv. Otců. Mluvil prostě, jadrně, od srdce k srdci a téţ jeho vnější vzezření prozrazovalo apoštola.. Velké zásluh na misijním poli získali také kapucíni. Přičiněním sv. Vavřince z Brindisi se dostali do Prahy jiţ r. 1600 a do r. 1618 měli v českých zemích třináct klášterů. Nejznámější z nich je P. Valerián Magni. Pocházel ze staré švédské šlechtické rodiny, která se v době luteranizace Švédska usadila v Itálii. Jako poradce arcibiskupa Harracha měl hlavní zásluhu na tom, ţe se vůči nekatolíkům postupovalo mírně, a také sám si vţdy tak počínal. Můţeme tedy mluvit o zvláštním typu lidových misionářů doby pobělohorské, horlivců opravdové lásky k Bohu a účinné lásky k bližnímu, kteří se nelekali žádných obětí, sklánějící se k nejubožejším, zvláště k dětem. Po bitvě bělohorské přišlo do země mnoho nových řádů jako bosí a obutí karmelitáni, irští františkáni /hybernové/, serviti, barnabiti, pauláni, milosrdní bratři. Byli to ponejvíce Italové a Španělé, ale stále více přibývalo Němců. Přičiněním kardinála Harracha se restaurovaly i domácí řehole. Dominkáni se usadili u sv. Jiljí v Praze, cisterciáci se vrátili do Oseka, premonstráti do Milevska aj. Uspořádání duchovní správy: Všechny práce misionářů by v církvi nepřinášely trvalé plody, kdyby v ní nepokračovala pravidelná duchovní správa. Její uspořádání bylo další velkou starostí církve. Nejdřív ji bylo třeba hmotně zabezpečit. Protoţe většina někdejšího církevního jmění zůstala i po Bíle hoře v laických rukou, došlo r. 1630 k úmluvě mezi císařem a papeţem o tzv. solní pokladně. Kdyţ se církev zavázala, ţe uţ nebude uplatňovat nárok na zabrané církevní statky, panovník slíbil, ţe na její potřebu bude odváděno z kaţdé bečky soli do Čech dovezené 15 krejcarů. Tímto způsobem bylo postaráno o úhradu nejnutnějších potřeb, hlavně bylo moţno pomýšlet na zřízení nových biskupství v Čechách. Arcibiskup Harrach usiloval s úspěchem o novou úpravu své arcidiecéze. Rozdělil ji na vikariáty, jeţ umoţňovaly lepší správu neţ dřívější arcijáhenství. Dozor nad kněţstvem
jednotlivých vikariátů vykonávali vikáři. Svolávali kněze dvakrát v roce, aby vyslechli jejich zprávy dali jim směrnice pro další práci, dbali, aby fary byly rychle obsazeny ap. Arcibiskup se dovedl také velmi energicky zastat svého kněţstva proti přehmatům patronů, kteří si hned nemohli zvyknout, ţe uţ nemají před sebou protestantské duchovní, a na sobě zcela závislé. Velkou bolestí církve byl nedostatek kněžstva. Podle zprávy stavu praţské arcidiecéze z r. 1636 bylo tehdy z 1000 far obsazeno jen 350. Ale i v obsazených farnostech byla práce těţká, protoţe byly značně rozsáhlé a jejich správa byla namáhavá. Mnoho času prodlel kněz v sedle, aby poslouţil farníkům svátostmi. Na Moravě byly poměry podobné. Ţivotní otázkou bylo získání kněţského dorostu. Právě proto arcibiskup Harrach zaloţil vlastní seminář. Dokud měli totiţ v rukou výchovu kněţského dorostu výhradně jezuité, dovedli ty nejschopnější získat pro svůj řád. Neţ byly řady diecézního kléru doplněny, vypomohli řeholníci. Stav rekatolizace na sklonku třicetileté války: Přes horlivé úsilí misionářů byl v té době venkov ještě z velké části nekatolický. Misijní práce zachytila v prvé řadě měšťany. Byli to však často katolíci pochybní. Ani Praha nebyla spolehlivě katolická. Důleţité však bylo, ţe byla podchycena mládež. Generace, která se narodila po r. 1610, přijímala katolické náboţenství rychle a upřímně k němu přilnula, často k zármutku svých rodičů. Právě tato dorostlá generace se r. 1648 chopila zbraně a 5000 Švédů, kteří chtěli v českých zemích obnovit předbělohorské náboženské poměry, na pražských hradbách pobila. Totéţ platí i o Brně. Na památku vítězství nad Švédy byl v Praze r. 1650 vztyčen na Staroměstském náměstí vztyčen krásný mariánský sloup. Obléhání Brna /1645/: Torstenson dobyl Jihlavu a Znojmo - Buchlov a Uherské Hradiště se uhájily. Čekal na Rákoczyho, ţe spolu s ním dobude Vídeň. Poněvadţ sedmihradský kníţe otálel, umínil si Torstenson, ţe mezitím sám dobude Brna. Velitelem v Brně byl zkušený válečník Ratvit de Souches, pocházející z La Rochelle. Učinil rychle přípravy k obraně. Prohloubil příkopy, opravil hradby, spálil předměstí mimo Staré Brno, které pak vypálili Švédové, starobrněnští se však utekli také do Brna pomáhali je hájit. Špilberk spojil s městem krytou chodbou. V Brně bylo jen 374 vojáků, ale měšťané, šlechtici a 70 studentů z jezuitského gymnazia se chopilo nadšeně zbraně, takţe všech obhájců bylo 1424. Nepřítel přitáhl k městu 3. května 1645. Síla jeho vojska se odhaduje na 18 000. Vlastních Švédů byl nepatrný zlomek. Teprve 19.července přišlo na pomoc 8-10 tisíc sedmihradských. Pět baterií bylo postaveno kolem hradeb, na které byl spuštěn déšť kulí. Obhájcové však byli k hradbám jako přikováni. Bylo bojováno i pod zemí. Švédové podkopávali hradby a prachem je vyhazovali. K těmto pracím bylo sehnáno i obyvatelstvo z okolí. Těmito výbuchy byly skoro všechny bašty porouchány. Ale i obhájci podkopávali chodby a pod zemí byly sváděny bitky. Obhájcům došel prach, takţe uţ tři dny mlčela děla na Špilberku. Dvakrát se probil oddíl císařských do města se zásobami prachu. Torstenson soptil hněvem proti „myšímu hnízdu“ jak potupně Brno přezdíval. Sliboval vojákům, ţe je uvede do města za tři dny a zatím uţ čtvrtý měsíc se jeho divoké útoky tříštily o hradby, hájené hrstkou dobrovolníků. Velkou důvěrou ve vítězství naplňoval Brněnské P.Martin Středa, rektor tamní jezuitské koleje, který uţ před útokem předpovídal, ţe Švédové přijdou Brno dobývat, ale nedobudou. Byl rádcem a důvěrným přítelem velkých i malých. V chrámu pořádal za zdar zbraní veřejné poboţnosti a lid připisoval uhájení města jeho modlitbám a přímluvě Matky Boţí. Její černý obraz, chovaný v kostele sv. Tomáše byl povaţován za paladium města. To věděli i Švédové a proto si vylévali zlost na mariánských obrazech a sochách. Tuřanský chrám Matky Boţí
proměnili v konírnu a na posměch si umínili, ţe Brna dobudou o jejím hlavním svátku 15. srpna. 15. srpen: Uţ od 5. hodiny ranní bylo město zasypáno spoustou střel. Hradby byly na dvou místech proraţeny. Brněnští však stáli jako skály. Nejvíc se rozzuřil boj na Petrově, kde stálo na povalené hradbě 200 muţů proti několikanásobné přesile. Torstensonovi přinesl svátek poráţku. Druhého dne odešel sedmihradský sbor a jemu samému nezbylo neţ také odtáhnout od Brna, pod jehoţ hradbami padlo několik tisíc jeho vojáků. /zemřel r. 1651 ve věku 48let/. Brněnských padlo 200. Na Petrově, u sv. Jakuba a sv. Tomáše se zvonívalo od té doby poledne v 11 hodin , poněvadţ prý 15. srpna se v 11 hodin rozezněly v Brně zvony a Torstenson, který chtěl mít v poledne město v moci tím byl uveden v omyl a město opustil. P. Martin Středa /ctihodný/ zemřel jiţ r. 1651. Ubránění Brna bylo důleţitým mezníkem v průběhu války, která by se bez něj vyvíjela velmi nepříznivě pro císařská vojska.
Pobělohorská generace: Počet osob, které po bitvě na Bílé hoře opustily české země byl značný. Přesný počet však nelze zjistit. Šlechtických rodin bylo 300 aţ 350, měšťanských rodin asi 30 000. Uváţíme-li, ţe Čechy s Moravou měly tehdy kol. 2 mil obyvatel, tvořil počet emigrantů čtvrtinu nebo pětinu z celkového počtu. Z vystěhovalců nemalé procento tvořili Němci. Luteránské obyvatelstvo v západním a severním českém pohraničí bylo německé, ze 400 praţských vystěhovaných rodin byla polovina německá a novokřtěnci, kteří v počtu 20 000 opustili jiţní Moravu byli vesměs Němci. Z emigrantů šlechtického původu se někteří chytili ve dvorské sluţbě u panovníků bojujících proti Habsburkům, především u „Zimního krále „ Fridricha falckého. Mladší vstoupili do protihabsburských vojsk a podíleli se významným způsobem na válečných podnicích švédských a dánských. / V tehdejší švédské armádě slouţilo 40 českých plukovníků/!/ a 4 generálové. Nejsnazší stěhování měli němečtí obyvatelé pohraničních městeček. Přešli hranice a splynuli se svými hostiteli. Příslušníci Jednoty bratrské odcházeli na Slovensko a usazovali se v menších skupinách v Púchově, Skalici a jinde. /V Pezinku z jedné bratrské rodiny se narodil známý malíř Jan Kupecký/, jiní se uchýlili do Slezska a Polska/ střediskem bylo Lešno, jiní do Nizozemí. R. 1633 prosila Jednota v Anglii a v Nizozemí o podporu pro své členy – 100 kněţí a 4000 jiných exulantů. Tedy asi tolik příslušníků Jednoty opustilo vlast. Ostatní čeští evangelíci se obraceli zvláště do Saska, Míšně, Slezska, Slovenska a Uher. Ale ani v těchto protestantských zemích nenašli pokoje a svobody, protoţe jejich náboţenské vyznání většinou nebylo zcela shodné s přísným luterstvím v Sasku. Byli donucováni přiznat se k luterské konfesi, jinak museli snášet mnoho ústrků, i luteránský hřbitov byl zavřen pro jejich mrtvé. Čeští kalvinisti šli dále ke svým souvěrcům do západního Německa, Nizozemí a Anglie. Tak nebylo snad v protestantské Evropě země, která by nehostila emigranty z Čech a Moravy jako učitele, řemeslníky a vojáky. Komenský si na tento úděl trpce stěţoval slovy proroka Jeremiáše: „Rozházels nás po krajinách,o nichţ naši otcové neslýchali“. Přechodný návrat emigrantů za saského vpádu do Čech r. 1631: Emigranti nepokládali svůj těţký úděl za trvalý, proto se usazovali většinou poblíţ českých hranic, a aţ do vestfálského míru věřili v obrat a návrat. Přechodně se jejich tuha splnila za saského vpádu do Čech . Začátkem r. 1631 převedl saský vojevůdce Arnim 10 000 vojska přes zemské hranice, císařské posádky mu všude ustupovaly a 15. prosince otevřela Sasům brány i Praha.
Úřady, preláti a jiné čelné osoby prchaly, jezuité byli vyhnáni. Se Sasy se vrátily také zástupy emigrantů v čele s Thurnem. Vrátilo se asi 70 duchovních. Ti slavnostně pohřbili hlavy popravených rebelů v Týnském chrámě a za administrátora nově dosazené týnské konzistoře zvolili M.Samuela Martinia z Draţova. Kdyţ se Martinius stal po vypuzení jezuitů i proboštem Karolina, „držel otevřenou tabuli, měl dobrou mysl každý den, stříbrná flaše před ním vždy stála a za ním při stolici harfenista. Sám pak po Praze v krytém voze se projížděl, ve všem sobě velebně veda, a již i kněžím nepřístupným býti počínaje“. Kdyţ se však v květnu 1632 saské vojsko vzdalo, byl spolu s jinými kněţími uvrţen do vězení a vypovězen ze země. Od té doby se čeští emigranti stále více odcizovali domácím náboţenským tradicím a později zcela splynuli s cizím prostředím. Do paměti katolického lidu se Sasové zapsali velmi špatně. Kdyţ po dobytí Staré Boleslavi vyloupili právě dostavěnou mariánskou svatyni, jejich velitel hanebně potupil milostný mariánský obraz, kdyţ jej dal postavit v Praze na Staroměstské náměstí pod šibenici a pak jej odvezl do ciziny. Po šesti letech jej česká šlechta draze vykoupila. Významní emigranti: Mezi českými emigranty byla řada významných osobností. Pavel Skála ze Zhoře, autor Historie církevní, sahající od dob apoštolských do r. 1623. Městský písař litoměřický M.Pavel Stránský. Jeho spis „Respublica Bojema“ , podávající předbělohorský obraz českého státu, náleţí k nejcennějším spisům naší literatury.Václav Hollar z Práchně se stal učitelem kreslení prince welškého a získal si pověst zobrazením četných evropských měst. Daleko nejvýznamnější mezi pobělohorskými emigranty je poslední biskup Jednoty bratrské Jan Ámos Komenský. Narodil se r. 28.3. 1598 v Nivnici u Uhers.brodu. Po studiích na německých univerzitách působil jako duchovní v Přerově a ve Fulneku, po bělohorské bitvě se skrýval na panství Karla St. ze Ţerotína. R. 1628 opustil vlast a usadil se v Lešně. Navštívil Anglii, Švédsko, pobýval v Šaryšském Potoku u kníţete Rákoczyho, aby reformoval tamní školství, ale zároveň, aby získal ochránce, kteří by jeho stádce přivedli zpět do vlasti. Zemřel 15.11 1670 v Amsterodamu a byl pohřben v kostele reformované církve v Naardenu. Získal si trvalé zásluhy jako reformátor evropského vychovatelství. Celé výchovné úsilí má podle něj tři postupné cíle: Eruditio /poznání z dějin a z vlastní zkušenosti/, virtus /ovládání sebe/, a religio /nové svázání s Bohem/. Všech těchto cílů se dosahuje hlavně slovem, proto klade takovou váhu na filologii. Komenský snil také o velké díle Pansofia, které mělo v sobě zahrnovat soubor uţitečných vědomostí o světě, všeobecnou pravdu, zaloţenou na výsledcích přírodních věd, ale také na Kristově zjevení a tedy proniknutou křesťanským duchem podávanou způsobem kaţdému přístupným. Komenského pedagogické dílo je obecně vysoce ceněno a bylo ochotně uznáváno i na jezuitských učilištích. Komenský měl smysl pro dětský ţivot, chtěl dopřát dobrodiní školní výchovy kaţdému bez rozdílu, kladl důraz na mravní výchovu a na pěstování mateřského jazyka.Ve spise Via lucis projevil naději, ţe přijde čas trvalého míru. Vůči katolické církvi však byl zatrpklý, coţ lze částečně vysvětlit trpkým osudem exulanta. Některé jeho spisy byly znovu vydány i v jeho pokatoličtělé vlasti. Úspěchy protireformace ve 2.pol. 17. stol: Ostrý postup proti nekatolíkům v Čechách za císaře Ferdinanda III: Aţ po skončení třicetileté války bylo moţno pomýšlet na ostřejší postup proti nekatolíkům. Usiloval o to především císař Ferdinand III. /1637-57/, neboť jen katolické Čechy se mu zdály být pro jeho rod dokonale zajištěny. V této záleţitosti psal arcibiskupovi Harrachovi stále naléhavěji. Arcibiskup tedy ustanovil generálním vikářem Juana Caramuela z Lobkovic, který byl ochoten v císařově duchu postupovat proti heretikům co nejostřeji. Byl po matce Španěl a byl vychován ve Španělsku. Stal se opatem kláštera v Emauzích. Byl to muţ všestranných zájmů, polyhistor. Z jeho tvrdého ducha vyšly první tři protireformační dekrety. S jejich návrhem
kardinál Harrach ani jezuité nesouhlasili a také císaři se zdál upřílišněný, zvláště, kdyţ se poddaní začali bouřit a prchali za hranice. Provádění dekretů bylo zastaveno. Vláda obnovila reformační komisi. Ta začala své dílo v kraji královéhradeckém, kde se drţelo nekatolictví nejhouţevnatěji. Ve čtyřech letech /1651-54/ prošla kraj za krajem celé Čechy. Většina obyvatel přijala od jejím vlivem katolictví, zbytek uprchl do sousedního Saska a Slezska. Bylo to poslední hromadné roztřídění českého obyvatelstva pode víry. Od té doby platily Čechy za katolickou zemi. To však neznamenalo, ţe hereze byla zcela vypleněna. Ukývala se, ve stále zmenšujícím se počtu pod katolickým povrchem. /Roku 1651 začaly vrchnostenské kanceláře sestavovat soupisy poddaných podle víry a podobně zpracovávali diecézní kněţí „stavy duší“. Na základě obojích se zjistilo, ţe se naprostá většina obyvatel Čech přinejmenším formálně hlásí ke katolické víře a u mnoha evangelíků lze počítat s brzkým přestupem. Protoţe však církevní ani světské úřady nemínily ponechat nic náhodě, došlo k novému vydání rekatolizačních patentů /viz výše/, a obnově rekatolizační komise. V prvé řadě se totiţ nejednalo perzekuci jinověrců, , nýbrţ o obnovení správního systému katolické církve, o povznesení náboţenského a duchovního ţivota a také o upevnění společenské kázně. Tyto trendy lze sledovat prakticky p celé Evropě./ Morava : Na Moravě byla situace poněkud jiná . Olomoucký biskup Leopold Vilém,bratr císařův, mnohoobročník, se o církevní stav Moravy nestaral. Reformační komise byla sice zřízena, ale starala se spíše o organizaci církevního ţivota. Vlastní rekatolizaci přenechávala vrchnostem. Ty pak z obavy před hromadnou emigrací poddaných nevyvíjely ţádnou horlivost. Proti zbytku nekatolické šlechty bylo zakročeno teprve r. 1654. Venkovské obyvatelstvo bylo získáno pro katolickou víru až za císaře Leopolda a to prostředky mírnými. Poměry za císaře Leopolda I. /1657-1705/ : Leopold I. byl původně určen pro duchovní stav a stopy toho se projevily i v jeho povaze. Bral váţně svou povinnost ochránce církve, ale násilný postup se mu příčil. Dobrý vliv měl na něj jeho zpovědník, kapucín P. Emerich. O něm podal švédský vyslanec u císařského dvora svědectví, ţe odvrhoval všechnu břitkost a hlásal, že se musí postupovat cestou zcela mírnou, jen skrze poučování a dobrým příkladem. Proto byl kladen důraz na důkladnější poučováni lidu a na pravidelnou duchovní správu. Násilnosti ustaly. Tajných nekatolíků bylo ovšem stále dost, zejména v pohraničních horách a na méně přístupných místech. Občas je navštěvovali kazatelé ze sousedních zemí a zanechávali jim luterské postily a katechismy. Misionáři: Násilné obrácení nekatolíků by bylo bezcenné, kdyby se nepodařilo získat je také vnitřně.To bylo úkolem misionářů. Prvenství si zachovali jezuité, jejichţ sídla byla rozseta po celé zemi. Zřizovali také misijní stanice, aby obrácené obyvatelstvo nezůstalo bez duchovní posily. Z takové misijní stanice na Slavatově panství vzniklo poutní místo Chlumek. Kromě jezuitů se v misijním díle uplatňovali kapucíni /v krátkém čase obrátili obyvatele Drahanské vysočiny/ , piaristé působili úspěšně na Litomyšlsku, v západních a severních Čechách pracovali premonstráti a cisterciáci. Z misionářů tohoto období rozvinul poţehnanou činnost zejména jezuita Bedřich Bridel /1619-1680/. Neúnavně katechizoval zpovídal, rozdával katechismy, zpíval s lidem a vybízel ke zboţnému ţivotu. Začínal s dětmi, učil je základním modlitbám, pak se obrátil k dospělým a neustal, dokud je nepřipravil ke svátostem. Pronikal do lesních úkrytů, k zapadlým chatám, které bývaly shromaţdišti tajných kacířů a nejednou se stýkal s jejich kazateli, kteří sem přicházeli z ciziny. V lese u Hrádku na Čáslavsku našli kdysi pocestní o tom zajímavé
svědectví. Jeden z těchto predikantů vyryl do stromu slova: „zde jsem měl půtku s páterem Brideliusem, přemohl mě slovem Božím“. Se zvláštní láskou pečoval o všechny trpící. Z lásky k nim obětoval i život. Kdyţ vypukl v Kutné Hoře mor, byl také povolán k ošetřování nemocných, nakazil se a zemřel. Reorganizace církevní správy: S postupem misijního díla bylo třeba reorganizovat církevní správu. Šlo především o zřízení nových biskupství. Dle původního plánu měla být zřízena biskupství v Budějovicích , Hradci Kr., Litoměřicích a Plzni. Budějovice a Plzeň se však zdráhaly přijmout biskupství. Městské rady odpověděly, ţe obyvatelé jsou dobří katolíci, ţe nebezpečí bludu nehrozí a mají dost duchovenstva. Zato prý v Táboře, nedávno obráceném by bylo biskupství na místě! Města se bála o své svobody. Tak došlo k zaloţení pouze dvou biskupství – v Litoměřicích /1655/ a v Hradci /1664/. Ještě pomaleji pokračovala organizace nových far. Příčinou bylo rozchvácení církevního majetku a nedostatek kněží. Tomu nepomohl ani příchod kněţí z Polska a Slezska. Nevalná úroveň těchto cizinců ostatně katolickou věc spíše poškozovala. Stejné potíţe byly s hmotným zabezpečením farností. Šlechta, která dovedla zmařit nároky církve na podíl v pobělohorských konfiskacích, vzpírala se stejně houževnatě snahám o zajištění zcizeného zádušního jmění, bez něhoţ reorganizace farní správy nebyla moţná. I kdyţ r. 1650 zemský sněm ustanovil zvláštní komisi za účelem zřizování menších farních obvodů, k zaloţení nových far nedošlo. Nedostatek kněţí byl tak velký, ţe se stávala, ţe jeden kněz spravoval aţ deset farností.
Oživení protestantismu a nová vlna protireformace v 1. pol. 18. stol.: Oživení nekatolictví v českých zemích: Díky horlivé činnosti misionářů a diecézního kléru se katolicismus stále upevňoval. Od r. 1711 přibývá heretiků. /Osob, které nevykonaly velikonoční zpověď/. Bylo to způsobeno zmírněním tlaku na nekatolíky za Leopolda I. a jeho nástupce Josefa I. ale především povolením „milostivého“ /evangelického/ kostela v Těšíně, coţ usnadnilo styk se zahraničními evangelíky. Probíhala zároveň jakási vnitřní obnova nekatolictví, způsobená pietismem. Bylo To hnutí, usilující o zniternění křesťanského ţivota. Jeho zakladatelé chtěli bojovat proti nedostatku mravní opravdovosti a blíţenské lásky ve strnulém protestantismu pěstováním aktivní, citové religiozity, křesťanství činu. Získali mnoho stoupenců. Východní Čechy, stále ještě ne zcela na katolickou víru obrácené, byly lehce přístupné jejich propagandě. Vliv pietismu nemálo přispěl ke vzniku českého náboženského blouznilství, jehoţ vývojová kontinuita nebyla dodnes přerušena /podkrkonošský spiritismus/. Státní zásahy proti nekatolíkům: R.1717 byl vydán nový patent proti nekatolíkům. Směřoval proti podloudnému dopravování nekatolických knih z ciziny a proti zahraničním agitátorům, přicházejícím pod maskou obchodníků do země. Zároveň bylo nařízeno soustavné vyhledávání kacířských knih. . Zákonitá opatření vídeňské vlády proti nekatolíkům v Čechách vyvrcholila patentem z r. 1726. Krutost trestních sankcí tohoto patentu přesáhla tvrdá opatření prvních pobělohorských let. Kaţdý nekatolík měl být nejprve potrestán obecnými pracemi, pokud zůstal tvrdošíjným, měl být vypovězen ze země a při případném návratu potrestán smrtí. Pro nekatolické kazatele, učitele a jejich přechovavače a pašovatele nekatolických knih, byl stanoven trest smrti. Děti náboţensky nespolehlivých rodičů měly být dány na vychování či do sluţeb dobrých katolických poručníků. Podle těchto patentů se skutečně postupovalo a nemalý počet poddaných byl ţalářován. Některých tvrdostí nezůstalo vzdáleno i několik misionářů, ustanovených vládou k vyslýchání podezřelých z kacířství. Těchto misionářů bylo jen několik – jeden byl
ustanoven v okolí Prahy, dva působili jako misionáři v královéhradecké diecézi a severovýchodních Čechách. Vyhledávání nekatolických knih: Protoţe protestanští emisaři šířili mezi lidem protestantské knihy, věnovali misionáři zvýšenou pozornost vyhledávání, opravování, odnímání a popř. ničení takových knih. V tomto směru vyvinul horlivou činnost jezuita Antonín Koniáš, který vydal i kniţně velmi důleţitý seznam Clavis Heresim claudens et aperiens, obsahující závadné knihy, české, německé, latinské a francouzské. Českých knih, které mají být zničeny uvádí 1233, jsou to hlavně nekatolické postily, modlitby, zpěvníky, bratrské bible ap. Je zajímavé, ţe Kralická bible nebyla určena k ničení. Většinou, po opravě několika sporných míst bývala dokonce vrácena majitelům. Jiné nekatolické spisy měly být jen podrobeny opravě nebo shledány nezávadnými. Byly to vesměs knihy tištěné v současné době v německých, slezských a slovenských tiskárnách a podloudně dopravovaných do Čech. Koniášem zavrţené cizojazyčné spisy jsou většinou bezcenné škváry, často nemravné, bez hodnoty. Pokud se týče knih, jeţ Koniáš sám spálil, často se přehání. Podle Koniášova posmrtného elogia jich bylo 30 000. Českých z nich byla asi polovina, skutečně hodnotných bylo mezi nimi mizivé procento. A ty nejsou nenávratně ztraceny. Od kaţdé z nich ze zachovaly exempláře v jezuitských knihovnách, kde bylo pro ně zvláštní oddělení /Libri prohibiti/. Místo odňatých knih dávali misionáři knihy katolické, vydávané jezuitskou tiskárnou v praţském Klementinu. Velké zásluhy o vydávání dobrých českých knih si získal jezuita Matěj Šteyer, který z dědictví po matce založil r. 1669 Dědictví svatováclavské. V letech 1670-1751 rozdalo dědictví mezi lidem více než 80 000 knih. Mezi nimi byla i Svatováclavská bible a Šteyerův kancionál. Emigrace – Moravští bratři: Obroda nekatolictví poč. 18, stol. vyvolala novou emigrační vlnu, jejímţ cílem byla Horní Lužice. Důleţitým střediskem byla osada Ochranov, zaloţená r. 1722 hrabětem Zinzendorfem, který pojal plán obnovit Jednotu bratrskou. Do Ochranova se vystěhovalo několik desítek rodin z okolí Fulneka, Nového Jičína a z východních Čech. Protoţe se povaţovali za potomky Jednoty bratrské a pocházeli z Moravy, vţilo se pro ně pojmenování moravští bratři.Obnovení tradice Jednoty bylo jedním z výrazných projevů pietismu. Na popud zakladatele metodistů Johna Wesleye vznikly v Anglii osady moravských bratří, v Severní Americe pak města Betlehem a Cleveland. Jako misionáři a kolonisté působili pak v nehostinných oblastech Evropy. Komenského vnuk, pruský dvorní kazatel Daniel Arnošt Jablonský zřídil Zinzendorfa za biskupa obnovené Jednoty. Od počátku 20.let 18.stol. emigrační proud z českých zemí zmohutněl. Cílem bylo nyní Prusko, jehož král vábil evangelíky svými emisary, aby svůj stát posílil hospodářsky i populačně. R. 1732 vyvolal emigrant Jan Moc, odpadlý katolický bohoslovec, náboţenské povstání na Opočensku. Během několika dní vojsko povstání potlačilo a 33 předních rebelů bylo posláno na nucené práce na praţských opevněních. Kdyţ bylo později Slezsko obsazeno pruským vojskem, pruským emisarům se snadno podařilo získat nekatolíky k vystěhování. Emigrační hnutí ustalo, kdyţ na ochranu nekatolíků vystoupili jejich zahraniční souvěrci. R. 1735 podalo Corpus Evangelicorum císaři ţádost o milost a svobodný výkon bohosluţby v Čechách. Císař sice nekatolíkům náboţenskou svobodu neudělil, ale zmírnil se postup proti nim. Řeholní misionáři, hlavně jezuité byli vystřídáni diecézními kněţími, kacířské knihy nesměly být od té doby spalovány, ale měly se posílat na arcibiskupskou konzistoř do Prahy a státní moc měla ustoupit do pozadí, pokud by nevypuklo násilí.
Stav rekatolizace na sklonku 1. pol. 18. stol: Úplná rekatolizace Čech nebyla provedena ani v této době, totéţ platí pro Moravu. Katolicismus mezi tím ovšem rozvinul novou skvělou barokní kulturu.
