Rekatolizace Loketska

Sborník muzea Karlovarského kraje 16 / 2008

Rekatolizace Loketska Jaroslav Fiala

Počátky Úplné a důsledné pokatoličtění obyvatel Čech a Moravy bylo dílem Bílé Hory, kde byli poraženi čeští i němečtí protestanti, většina obyvatel byla pak násilím donucena přijmout náboženství katolické menšiny a protestantismus se stal politickým zločinem. Rekatolizace nepostupovala všude stejně rychle, patrný je rozdíl mezi Loketskem a českým vnitrozemím. Téměř všechno obyvatelstvo Loketska bylo luteránského vyznání a od souvěrců v Sasku ho dělila jen blízká hranice. Mocného příznivce mělo v saském kurfiřtovi, jemuž se císař ústně zavázal, že luterány v Čechách nijak nepoškodí.1 Dlouholeté privilegované postavení loketských stavů ukončené až Obnoveným zřízením zemským v roce 1627 odpor proti rekatolizaci posilovalo. Společně s řadou dalších důvodů se tak rekatolizace zejména báňských měst setkávala s větším odporem než jinde a trvala proto i déle. Nepočala najednou a nepostupovala stejnoměrně, ve městech rychleji než na venkově. Nejprve byly postiženy duchovní osoby, později města a pak teprve vyšší stavy a venkov. Na základě císařského příkazu ze dne 3. června 1621 měli být vyhnáni ze země kalvínští a českobratrští kazatelé, učitelé a faráři, kteří se účastnili vzpoury proti císaři. Příkaz byl na radu knížete Karla z Lichtenštejna prováděn později podle patentu ze 13. prosince 1621. Vyhnání bylo tedy zdůvodněno politicky, nikoliv nábožensky. Němečtí luteránští kněží augsburského vyznání mohli zatím v zemi zůstat, protože byl brán ohled na saského kurfiřta, jemuž byl císař zavázán za vojenskou pomoc proti Slezsku a Lužici. Horní a Dolní Lužici mu císař zastavil a 6. června 1620 písemně přislíbil, že luterány nebude pronásledovat. Přesto luteránské kazatele 25. října 1622 vykázal a když se kurfiřt na příslib odvolal, nařídil přestat se zavíráním luteránských kostelů a obtěžováním farářů jen na Loketsku a Chebsku s německým vesměs luteránským obyvatelstvem. 2 Na příslušníky české konfese z roku 1575 české bratry, kalvíny a utrakvisty se přímluvy kurfiřta ovšem nevztahovaly. Vypovídací dekrety platily především pro královská města, jejichž obyvatele král považoval za své poddané, proto se v nich s rekatolizací začínalo. Už v roce 1623 se učiteli v Jáchymově zakazuje číst v kostele postilu a konat nekatolická cvičení. 3 Zatímco ve vnitrozemských krajích bylo mnoho evangelických pastorů a učitelů vyhnáno před rokem 1624, dokonce i z Kutné Hory, kde byl brán ohled na horníky, na Chebsku a Loketsku se tak dělo hromadněji až v roce 1624. Vojenská situace Habsburků se v roce 1623 zlepšila, a tak v září toho roku vypověděli ze země všechny nekatolické kněze. 4 Vypovídací dekret byl obnoven 18. května 1624 a 19. července 1624 bylo nařízeno vyhnat predikanty výslovně z Jáchymova, Ostrova, Horního Slavkova, Karlových Varů a z celého chebského a lo-

1

Hanuš OPOČENSKÝ, Protireformace v Čechách, Praha 1914, s. 13.

2

Acta sacrea Congregationis, Tom I, Pars I, 1622 -1623, Praha 1923, s. 200; Karl LUDWIG, Die Gegenreformation in Karlsbad nach den Quellen dargestellt, Prag 1897, s. 6.

3

Národní archiv Praha (dále jen NA), Stará manipulace (dále jen SM), kart. 1981, sign. R 109/11, 20. 6. 1623.

4

H. OPOČENSKÝ, c. d., s. 14.

27

28

Historické statě A ČLÁNKY | Jaroslav fiala

ketského kraje. 5 Vypovězeni však byli ve skutečnosti pouze tam, kde k tomu výkonné orgány měly dost moci, v horních městech a luterských panstvích na Loketsku k tomu však nedošlo. V Kraslicích a Jáchymově byli predikanti ještě v roce 1628 a v místech u česko-saské hranice i daleko později. Loketský hejtman dostal v roce 1628 příkaz je vypátrat, zatknout a dopravit k výslechům do Prahy. 6 Z Jáchymova, Horní Blatné, Abertam a Božího Daru byli vyhnáni v roce 1629, nahradili je však místní luteránští učitelé, kteří konali laické bohoslužby, kázali, křtili i oddávali.7 Někteří vyhnaní predikanti nacházeli ochranu v královských horních městech a např. do kostela v Horním Slavkově chodili tak poddaní i ze vzdáleného venkova, kde už byly protestantské bohoslužby zakázány. Ve měšťanech, kteří stále doufali, že se rekatolizaci vyhnou, vzbuzoval jejich velký počet obavy. 8 Královský místodržitel kníže Karel z Lichtenštejna nařídil 9. srpna 1624 krajským hejtmanům, aby po predikantech pátrali a vyzval všechnu vrchnost, aby je vyhnala. Stejný úkol dostali i generální vizitátoři. 9 Na Loketsko se příkaz dostal 21. srpna 1624 a téhož roku byli evangeličtí duchovní vyhnáni z Karlových Varů, Nejdku, Horního Slavkova, Sokolova, Krásna, Čisté, Horní Blatné, Perninku, Ostrova a Herstošic.10 Jejich místa v Horním Slavkově, Čisté, Krásně a Sokolově obsadili katoličtí kněží už v roce 1624.11 Predikanti, kteří pro stáří, nemoc či z jiných důvodů emigrovat nemohli a zůstali, museli přísahat, že nebudou konat žádné, ani ty nejmenší, bohoslužebné úkony. Musel tak učinit i děpoltovický pastor Jakub Bachmann, který už v roce 1630 v Nejdku zemřel.12 Z Karlových Varů odešel evangelický farář Johann Rephuhn už 24. srpna 1624, hned následujícího dne se zde objevil generální vizitátor pro loketský kraj a příslušník dominikánského řádu Th.Dr. Georgius Landtherr, jenž žádal, aby všechno obyvatelstvo přestoupilo na katolické náboženství.13 Městská rada žádala dva měsíce na rozmyšlenou, musela však přijmout lhůtu čtyř týdnů, ani po jejím uplynutí Karlovarští ale nepřestoupili.14 Už 26. srpna 1624 vypověděl Landtherr z Karlových Varů učitele Johanna Vespasia, dva dny na to se objevil v Horním Slavkově, vyzval obyvatelstvo, aby do velikonočních svátků přestoupilo a stejně jako

5

NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 29. 7. 1624; Tomáš V. BÍLEK, Die Gegenreformation in den Bergstädten des Erzgebirges 1623 -1678, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (dále jen MVGDB) XXII, 1885, s. 209.

6

Antonín PODLAHA, Dopisy reformační komise v Čechách z let 1627 -1629, Praha 1908, s. 105, č. 94, 12. 8. 1628.

7

NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, fol. 149, 22. 11. 1629.

8

Anton KOHL, Die Widereinführung der katholischen Lehre in der kgl. Bergstadt Schlaggenwald, Karlsbad 1861, s. 17.

9

K. LUDWIG, c. d., s. 7, 8; Gustav TREIXLER, Die Gegenreformation in Graslitz. In: Erzgebirgszeitung 1929, s. 206.

10 Walter KORB, Vierhundert Jahre Bergstadt Platten, Platten 1932, s. 36; Joseph KÜHNL, Geschichte der Stadt

Schlackenwerth, Eger 1923, s. 138; Johann ENDT, Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen, 1932, s. 34. 11 Karl ENZMANN, Chronik der uralten ehemals königlich freien Bergstadt Schönfeld, Schönfeld 1934, s. 13; He-

ribert STURM, Abriss der geschichtlichen entwicklung von Stadt und Bezirk St. Joachimsthal. St. Joachimsthal 1932, s. 121; Michael PELLETER, Denkwürdigkeiten der Stadt Falkenau, Falkenau 1876, s. 112, 113; Vinzenz PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte Schlaggenwald und Schönfeld, Eger 1887, s. 69. 12 Josef PILZ. Geschichte der Stadt Neudek, Neudek 1919. 13 K. LUDWIG, c. d., s. 10. 14 Tamtéž, s. 13.

rekatolizace loketska

v Karlových Varech dal výpověď tamnímu učiteli.15 Do Jáchymova přišel 4. září 1624 a 9. září vysvětil do té doby uzavřený městský kostel. Když zde ale chtěl sloužit mši svatou, dvě hodiny marně čekal na věřící, přišla jen skupina mladíků, kteří mu nadávali, házeli po něm kaménky. Z kostela musel proto utéct, Jáchymov tajně opustil a doporučil poslat tam vojsko.16 Arcibiskup pak dovolil v Jáchymově i v ostatních báňských městech číst v kostelích evangelia, zpívat žalmy, modlit se i pohřební průvody se zvoněním a v následujícím roce na přímluvu kurfiřta císař zakázal po dobu tří let nutit obyvatelstvo k přestoupení na katolickou víru zákazem křtů, sňatků a pohřbů.17 G. Landtherr se jako arcibiskupský komisař a vizitátor i později významně podílel na rekatolizaci Loketska. Pověřen byl i rekatolizací žateckého a rakovnického kraje. Po svém příchodu na Loketsko v roce 1624 se přičinil o vyhnání evangelických farářů ze Sedlece, Horní Blatné, Děpoltovic, Krásného Lesa, Lokte a Nejdku. Z Karlových Varů vyhnal jen školmistra Vespasia, protože evangelický farář Rephuhn odešel už předtím.18 V Jáchymově byl tehdy báňským hejtmanem Christoph Gradt von Grünenberg, po osobní konverzi obviněný, že brání šíření katolické víry. Všechna obvinění odmítal a cestu mírné a nenásilné rekatolizace vítal, povolení náboženských úkonů v kostelích schvaloval, protože byl přesvědčen, že jen tak je možno zachovat další klidný chod horních děl a tím i komorní příjmy. Byl přesvědčen, že by násilí vedlo k velmi nebezpečným situacím, upozorňoval, že báňská města jsou jen půl míle vzdálena od saských hranic, že největší nákladníci bydlící v Magdeburgu, Hamburgu, Augsburgu, Norimberku, Lipsku a Halle mohou ustat v báňském podnikání a všichni horníci by pak odešli. Upozorňoval, že nahradit emigrovavšího sedláka je lehčí než nahradit kvalifikovaného horníka, jehož zkušenosti a dovednosti získává nováček až po delší době, tím by vznikly velké škody, jak při těžbě rud, tak při jejich zpracování.19 Také císař prý chtěl v Jáchymově použít raději mírnějších prostředků než je vojsko. Česká komora však nebyla se šířením katolické víry v Jáchymově spokojena a žádala hejtmana, aby to vysvětlil. 20 Také reformační komise požádala v roce 1628 komoru, aby jáchymovskému hejtmanovi pohrozila ztrátou úřadu a dalšími tresty, pokud nebude při rekatolizaci dost horlivý a nebude spolupracovat s krajskými reformačními komisaři i místním duchovním. Komora se měla také postarat pro Jáchymov o vhodného katolického kněze 21 a požádat reformačního komisaře pro žatecký a rakovnický kraj Ferdinanda Libštejnského z Kolovrat, aby jáchymovského hejtmana napomenul za to, že podporoval žádost jáchymovských o jednoroční odklad přestoupení. 22 Hejtman pak v březnu roku 1629 komoře radil propustit v Jáchymově všechny císařské úředníky nekatolíky, protože jsou měšťanům špatným příkladem. 23 Reformační komise zasahovala nekompromisně, obrátila se i přímo na hejtmana, vytknula mu, že jeho manželka i domácí čeleď dosud nepřestoupili, rozkázala, aby do svátku Všech svatých manželka přestoupila a doložila to zpovědní cedulkou i s potvrzením o svatém 15 V. PRÖKL, c. d., s. 70, 72. Autor uvádí vizitátora pod jménem G. Bindher. 16 T. V. BÍLEK, Die Gegenreformation, s. 204; František KRÁSL, Arnošt hrabě Harrach, Praha 1886, s. 57. 17 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/12, 28. 1. 1625; Tomáš. V. BÍLEK, Reformace katolická aneb obnovení nábo-

ženství katolického v království českém po bitvě bělohorské. Praha 1892, s. 100. 18 NA, Archiv pražského arcibiskupství (dále jen APA), kart. 759, sign. C 80, acta comissionis. 19 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 22. 3. 1625. 20 Tamtéž, 3. 5. 1625. 21 A. PODLAHA, c. d., s. 145, č. 139, 15. 2. 1629. 22 Tamtéž, s. 147, č. 140, 19. 2. 1629. 23 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, složka IV, 4. 3. 1629.

29

30


přijímání zaslaným komisi. Chtěla ji dokonce předvolat do Prahy a neučinila tak jen s ohledem na její stáří, zato jí stanovila zpovědníka jezuitu z Chomutova. V souvislosti s jeho manželkou použila pozoruhodné argumentace, je prý stejně stále nemocná a jednou nohou v hrobě, a už proto se měla stát dávno katoličkou. 24 Požádala také hejtmana, aby svého lesního pojezdného přinutil během čtrnácti dnů přestoupit nebo emigrovat. 25 Luteráni však byli vůči katolíkům také nesnášenliví. V Horní Blatné žádali roku 1619 netrpět v místě nájemce mlýnů, pokud jsou katolíky a ostře vystupovali i proti novokřtěncům. 26 Krajský soudce, luterán Niclas von Sinzendorf, v roce 1621 dokonce přepadl s některými šlechtici a třemi sty žoldnéři katolické proboštství v Chlumu sv. Maří, probošta věznili třináct týdnů v Lokti, dokud písemně neslíbil přestat s obtěžováním katolíků. 27 V Horním Slavkově, podobně jako v Lokti, predikanti ještě v letech 1622 -1623 útočili tak ostře na „papežence” (Papisten), že je městské rady opakovaně napomínaly k umírněnosti. Nejúčinněji probíhala rekatolizace v královských městech patřících královské komoře, jejichž vrchností byl král. Představitelé báňských měst však doufali, že se rekatolizaci vyhnou a konfliktům s katolickou stranou se snažili zabránit. Proto napomínala městská rada v Horním Slavkově místní predikanty, aby v kázáních neútočili na katolíky a v roce 1624 všechny měšťany, aby nehanili prvního katolického kněze. 28 V témže roce a znovu v roce 1626 žádali císaře, aby je k přestoupení nenutil, protože by báňská činnost ustala. 29 Podobně v Lokti napomínala městská rada duchovní, aby se vyhýbali útokům na katolíky. 30 Z Karlových Varů byl vypovězen i císařský lázeňský lékař Štěpán Strobelberger, který jako první ordinoval pacientům vřídelní sůl a léčil i přední katolické šlechtice Michnu a Lichtenštejna. 31 Krajský hejtman Gottfried Hertel z Leutersdorfu vyslancům městské rady na krajském sjezdu ho poručil vyhnat a na jeho místo povolat jiného lékaře. 32 Strobelberger sice požádal 9. dubna 1629 reformační komisi o právo zůstat, ta však dala krajskému hejtmanovi pokyn pobyt mu nedovolit a pokud nepřestoupí na katolické náboženství, zemi opustit. Aby mohl konat lékařskou praxi alespoň v době lázeňské sezóny, požádal pak Strobelberger o právo každoročního krátkodobého pobytu. Místodržitelství ji předalo reformační komisi a její referent ji doporučil dne 20. prosince 1629 schválit jen za podmínky, že se dá žadatel po příchodu do Čech poučit o katolickém náboženství. 33 Strobelberger pocházející z protestantské rodiny, vykázané už roku 1600 pro náboženství ze Štýrského Hradce, na to nepřistoupil, odešel do Řezna, kde už roku 1630 zemřel. 34 V Kraslicích byl v roce 1623 ubytován oddíl císařského vojska, ale zákrok saského kurfiřta u knížete Lichtenštejna situaci obyvatelstva ulehčil. Byl brán ohled na báňské podnikání přinášející císaři značný příjem. Vojenský oddíl, složený převážně z evangelíků, vycházel 24 A. PODLAHA, c. d., č. 211, s. 216, 217, 10. 10. 1629. 25 Tamtéž, č. 244, s. 252, 22. 12. 1629. 26 W. KORB, c. d., s. 34. 27 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 176. 28 A. KOHL, c. d., s. 13, 16, 29. 29 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 6. 3. 1626; V. PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte, s. 72. 30 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 175. 31 Stanislav BURACHOVIČ, Karlovy Vary a jejich vlastivědné písemnictví, Karlovy Vary 2000, s. 39; Bohumír

MRÁZ – Ladislav NEUBERT, Karlovy Vary, Praha 1983, s. 38. 32 Antonín MAŘÍK, Karlovy Vary uprostřed třicetileté války (1630 -1634), Minulostí západočeského kraje (dále

MZK) XXVI, 1990, s. 145. 33 A. PODLAHA, c. d., s. 250, č. 242. 34 S. BURACHOVIČ, c. d., s. 39.


s obyvatelstvem asi dobře, protože v matrice je zaznamenána řada sňatků vojáků s místními dívkami. 35 Kraslickým měšťanům bylo sice 29. dubna 1626 nařízeno během dvou měsíců přestoupit, ale ještě 26. dubna 1628 bylo konstatováno, že se tak nestalo a že Krasličtí mají stále svého evangelického predikanta. Teprve když reformační komise krajskému hejtmanovi v roce 1628 nařídila, aby pánům ze Šumburka a jejich úředníkům písemně i ústně připomenul, že rekatolizace je přáním a vůlí císaře a pohrozil jim ubytováním vojska, byl predikant z Kraslic vyhnán a kostel uzavřen. 36 Páni ze Šumburka, sami luterského vyznání, odmítali uznat císařské patenty. Odvolávali se na to, že farnost i škola v Kraslicích nenáležejí pod správu pražského arcibiskupství, nýbrž více než padesát let pod superintendanturu v saském Glauchau. Žádali proto ponechat je při starém náboženství a uváděli, že roční příjem 4000 tolarů do královské komory by rekatolizace ohrozila, protože důlní podnikatelé byli usedlí většinou v Sasku. Spoléhali i na to, že byl císař kurfiřtovi zavázán za pomoc při obraně Chebska a Kraslic proti vojsku hraběte Mansfelda. 37 Důsledná rekatolizace byla ovšem vládě přednější a pražské místodržitelství žádalo predikanty vyhnat a Šumburkům pohrozilo konfiskací celého panství. Ti ho pak nabídli saskému kurfiřtovi a požádali ho, aby dovolil evangelickým duchovním usadit se v sousedním, hodinu od Kraslic vzdáleném, saském Klingenthalu. 38 O koupi panství se v odpovědi kurfiřt nezmínil, emigrantům ale dovolil postavit v Klingenthalu kapli. 39 Od roku 1628, kdy byl evangelický duchovní z Kraslic vyhnán, chodili pak lidé na bohoslužby do Klingenthalu, uzavírali tam sňatky i křtili děti. Jen během října a listopadu roku 1628 tam bylo uzavřeno dvaadvacet sňatků. 40 Úspěchy i neúspěchy Obnoveným zřízením zemským v roce 1627 skončilo privilegované postavení Loketska, císař je sice v roce 1631 potvrdil, ale s podmínkou, že nebude v rozporu s katolickým náboženstvím a Obnoveným zřízením zemským. 41 Privilegia loketského kraje však nebyla překážkou rekatolizace už od Bílé Hory, přestože se na ně stavy loketského kraje v roce 1626 odvolávaly a uváděly, že Loketsko není součástí českého království ale římské říše, podléhá říšskému právu a žádaly proto ponechat je při staré víře. Císařský komisař Vilém Maxmilián z Enderu však dostal pokyn jednat s loketskými stavy stejně jako s českými, odstranit luteránské knihy, učitele a duchovní cvičení a použít přitom i světské moci. 42 Loketsko a Chebsko považovala reformační komise zřízená císařem 4. června 1627 za kraje se značně rozšířeným kacířstvím a rekatolizací zde pověřila Pavla Michnu z Vacínova a loketského krajského hejtmana Gottfrieda Hertela z Leutersdorfu. 43 Oba měli jejich plnou důvěru a všechno, co považovali pro rekatolizaci za dobré a užitečné, mohli nařídit. Později

35 G. TREIXLER, c. d., s. 206. 36 A. PODLAHA, c. d., s. 115, č. 105; G. TREIXLER, c. d., s. 116, 206. 37 G. TREIXLER, c. d. s., 207. 38 Tamtéž, s. 208. 39 Tamtéž, s. 209. 40 A. PODLAHA, c. d., s. 9, č. 8. 41 Rudolf SCHREIBER, Der Elbogener Kreis und seine Enklaven nach dem dreissigjährigen Kriege, Prag 1935,

s. 68. 42 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 17. 12. 1626. 43 A. PODLAHA, c. d., s. 9, č. 8.

31

32


je uváděn jako subdelegát reformační komise pro litoměřický, žatecký a loketský kraj probošt kláštera doksanského Kryšpín Fuck von Mühlhausen. 44 Krajský hejtman byl nejen v písemném, ale i osobním kontaktu s pražským arcibiskupstvím a pokud došlo k mimořádným událostem, jezdil o nich do Prahy referovat. Spolupracoval s arcibiskupstvím obecně i v jednotlivých případech, při rekatolizaci Karlových Varů mu arcibiskupství ponechalo na vůli, aby sám uvážil, zda je vhodné měšťanům povolit další odklad přestoupení na katolickou víru. 45 Není bez zajímavosti, že přední horlivý rekatolizátor, pražský arcibiskup Lohelius, pocházel z luteránského Chebska, kde obyvatelstvo kladlo rekatolizaci větší odpor než jinde. Jeho prostý lidový původ ze vsi Vokov (Wogau) církvi nevadil, začínal jako stájový čeledín v tepelském klášteře. 46 Zemřel už v roce 1622. Na arcibiskupském stolci ho vystřídal kardinál Harrach. Reformační komise byla v Chebu zřízena v roce 1628. Do té doby zde byla luteránská městská rada jen s jedním katolíkem, rozpuštěna byla v roce 1629, nová sestávala už jen z katolíků. 47 V roce 1627 vyzval hejtman loketského kraje pány a rytíře, aby své poddané přidrželi ke katolickému náboženství a sami přinesli písemná prohlášení, že během čtyř týdnů přestoupí na katolické náboženství, jinak s nimi bude zacházeno stejně jako se stavy v ostatních krajích. Místodržitelství doporučilo oproti loketským stavům zakročit, protože pouze loketský kraj se po vítězství na Bílé Hoře znovu chopil zbraní proti císaři, spolupracoval s Mansfeldem, dovolil mu vstoupit do kraje a poskytl mu v něm pevná útočiště. Hejtman byl přesvědčen, že většina šlechty přestoupí, nevěřil však, že tak učiní i zemský soudce Mikuláš z Globna a Mulcové z Valdova. 48 Jeho předpoklad se později plně potvrdil, zemský soudce emigroval a na panství Mulců z Valdova se ještě v roce 1651 uvádí luteránka Anna Marie Mulcová z Valdova, u níž nebyla naděje, že přestoupí a některé vesnice jejího panství byly ještě zcela nekatolické. 49 Hejtman doporučoval proti neposlušným stavovským osobám zakročit a tím ostatní zastrašit, aby byli povolnější. Protože předpokládal, že v Karlových Varech i Lokti část měšťanů nepřestoupí, navrhoval vybrat z nich pět nebo šest buřičů a zacházet s nimi stejně jako v Praze, tedy vyhostit ze země a zakázat jim zde pobyt. 50 Proti nekatolické šlechtě se císařský dvůr odhodlal zakročit až v roce 1627, kdy byl vydán 21. července 1627 patent, dle něhož musela všechna šlechta během šesti měsíců buď přestoupit na katolické náboženství, nebo své majetky vyprodat a zemi opustit. Císařským dekretem ze dne 5. února 1627 byla zřízena reformační komise. Sestávala z kardinála Harracha, Jaroslava Bořity z Martinic, Fridricha z Talmberka a Kryštofa Vratislava z Mitrovic. Podléhaly jí krajské reformační komise, sestávající po jedné osobě ze stavu duchovního a panského, pomáhat a spolupracovat měli krajští hejtmani. Loketského hejtmana, dvorního a komorního radu Gottfrieda Hertela von Leutersdorf, komisaři vyzvali, aby subdelegované komisaře na Loketsku podporoval. 51

44 Tamtéž, s. 48, č. 39. 45 NA, APA, kopiář B 2/2, Acta reformationis 1627 -1629, fol. 21, 18. 7. 1627. 46 K. LUDWIG, c. d., s. 4. 47 Adam WOLF, Zur Geschichte der Rekatolisierung Egers, MVCDB 21, 1885, s. 55. 48 NA, APA, kart. 761, sign. C 80, červenec 1627, výtah z dopisu loketského krajského hejtmana české královské

komoře. 49 R. SCHREIBER, c. d., s. 68, 136, 137, 195. 50 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 149, 22. 11. 1629. 51 A. PODLAHA, c. d., s. 57, č. 43, 4. 10. 1627.


Ze soupisu stavovských osob na Loketsku, které se daly vyzpovídat, byly u přijímání a přinesly o tom potvrzení hejtmanovi, usoudili komisaři, že většinou už přijaly katolickou víru, pochválili hejtmana za horlivost, současně však po zkušenostech, získaných jinde, doporučili, aby dal pravost zpovědních cedulek přezkoušet duchovním osobám. 52 Průběh rekatolizace na Loketsku hodnotil císař Ferdinand v roce 1628 příznivěji než na Chebsku a přislíbil proto loketským stavům zastoupení na zemském sněmu. 53 Loketské stavy to přijaly jako danajský dar, protože v právu neúčasti na zemském sněmu spatřovaly privilegium stejně jako v daňových úlevách a vlastním manském právu. 54 Základnou odporu proti rekatolizaci byla města, kde žila většina obyvatel, na Loketsku zejména báňská města. V Horním Slavkově měl hejtman už v roce 1626 obavy, že neklid obyvatel skončí povstáním. Přesto, že zástupci města upozorňovali v souvislosti s rekatolizací na možné ztráty příjmů královské pokladny z báňské činnosti, královská komora jim pohrozila ubytováním císařského vojska, pokud na katolické náboženství nepřestoupí. 55 V roce 1629 stanovil slavkovský hejtman purkmistrovi, radním a jejich ženám termín k přestoupení, ti však žádali odklad do Velikonoc. Vyšetřováním pak hejtman zjistil, že horníci přivolali do Slavkova luteránského predikanta Valentina Todta a v jedné stodole uspořádali za velké účasti lidí tajnou bohoslužbu. Hejtman poručil majitele stodoly uvěznit a doporučil královské komoře lidi ke slibu přestoupení přinutit a vzpurné jednotlivce uvěznit. Zjistil také, že se predikant objevil ve Slavkově už před šesti týdny, že se zdržoval na třech různých místech a konal tajné bohoslužby spojené se zpovědí, přijímáním i kázáním. To se dělo už po dva roky, a to nejen ve Slavkově, ale i v okolních vesnicích. Horníci predikanta na všech cestách doprovázeli a hejtman měl obavu, aby to neskončilo povstáním. Jako nápravný prostředek doporučil komoře věznit lidi za tvrdých podmínek, věřil, že tím horníky zastraší, rozdělí a tím umožní konverzi, protože jinak drželi pevně pohromadě. 56 Stojí za zmínku, že uvedený predikant Martin Todt působil v Horním Slavkově i později, v roce 1641. V Lokti vyvrcholily rekatolizační praktiky 4. července 1627 vzpourou, kterou se podařilo zastavit jen odzbrojením měšťanů, když deset předních vůdců uprchlo. Patřili k nim i císařský a městský písař, obchodník a lékárník. Pomoc při zajišťování vojska nabízela loketskému hejtmanovi reformační komise už v únoru roku 1629. 57 Vzpoura propukla za nepřítomnosti císařského rychtáře, kterému reformační komisaři, stejně jako arcibiskupství, přičítali největší vinu, protože byl vůči nekatolíkům mírný a dovolil, aby se císařským písařem stal nekatolík, přestože bylo známo, že kacíři jsou rušitelé obecního míru („turbatores pacis publicae”), písaře dokonce podezírali, že celé vzbouření zosnoval. Vzpouru utišil katolický purkmistr Philipp Wohlrab s několika katolickými měšťany, vzbouřence se jim podařilo odzbrojit. Není však jistě náhodou, že purkmistr musel později odstoupit a schovávat se čtyři týdny na děkanství. Ještě v roce 1629 si nový purkmistr a rada stěžovali pražskému arcibiskupství na loketského děkana, protože Wohlraba chránil. 58 Vzbouřenci se radili a dopisovali si se sousedními městy, zejména s Horním Slavkovem. Reformační komise nařídila krajskému hejtmanovi vše řádně vyšetřit, vůdce zatknout, jejich domy prohlédnout, zda neukrývají zbraně, katolické měšťany naopak vyzbrojit, 52 Tamtéž, s. 113, č. 104, 19. 9. 1628. 53 R. SCHREIBER, c. d., s. 191. 54 Tamtéž, s. 69, 191. 55 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 13. 3. 1626. 56 Tamtéž, 26. 8. 1629. 57 A. PODLAHA, c. d., s. 146, č. 139, 15. 2. 1629. 58 NA, APA, kart. 764, sign. C 80, složka VII, 13. 7. 1629.

33

34


sestavit z nich stráže a všemožně je podporovat. Účastníkům povstání hejtman uložil během dvou tří týdnů přestoupit na katolické náboženství nebo odejít ze země. 59 Zatímco v Horním Slavkově, Krásně a Čisté v roce 1629 lidé katolické náboženství už alespoň formálně přijali, v Jáchymově zůstávalo obyvatelstvo i někteří úředníci při staré víře. 60 Po nátlaku v roce 1629 se rozdělili, část byla ochotná po kratších či delších odkladech přestoupit, ostatní to zásadně odmítali. Ti, kteří žádali roční odklad, měli být uvrženi do tvrdého vězení. Od toho bylo ustoupeno a odklad povolen. Vězení mělo postihnout jen ty, kdo slib přestoupit nesplnili. Mezi těmi, kdo konverzi odmítali, musel jáchymovský hejtman rozlišovat císařské úředníky a osoby důležité pro báňskou činnost od těch, jejichž emigrace by nepřinesla mnoho škody. První byli napomenuti a dostali lhůtu tří týdnů na přestoupení. 61 Všichni v dané lhůtě nepřestoupili, protože 8. května dostal jáchymovský hejtman příkaz stanovit císařským výběrčím horního desátku a císařskému lesnímu pojezdnému termín zpovědi a pokud by neuposlechli, propustit je ze služby. 62 Po vyhnání luteránských predikantů z Horní Blatné, Abertam a Božího Daru, konali laické bohoslužby spojené s kázáním místní učitelé. Křtili také děti a oddávali snoubence. Lidé však za predikanty také docházeli do blízkého Saska. Pokud neměli křestní a oddací listy od katolického faráře, byli zatýkáni, učitelům nařizováno číst jen z katolických knih a na radnicích museli odpřísáhnout, že nemají nekatolické knihy ani doma, ani v úkrytech. 63 O potřebě vojenského zásahu v Jáchymově jednala reformační komise s českou královskou komorou v roce 1629 64 a nabízela pomoc při zajištění vojska. 65 České komoře, vrchnosti královských měst a tedy i Jáchymova vytýkala, že v rekatolizaci Jáchymova není dost aktivní, že všechnu odpovědnost svaluje na komisi. 66 Hrozby donucovacími prostředky budily ovšem v Jáchymově obavy a v květnu roku 1629 si důlní těžaři a horníci stěžovali české komoře, že by se s nimi nemělo zacházet stejně jako s rebelanty v Čechách, protože se na povstání proti císaři nepodíleli a zůstali mu věrni. Žádali čas na emigraci a především odpověď na otázku, zda mohou emigranti bez ohledu na náboženskou příslušnost pokračovat v těžbě stříbra, olova, mědi a cínu na císařských pozemcích. 67 Hrozby ubytováním vojska, těžkým žalářem a jinými donucovacími prostředky změnu nepřinesly a zástupci města se v listě císaři odvolali na městská privilegia, žádali zachovat je při staré víře či o odklad konverze, v opačném případě byli rozhodnuti emigrovat. 68 Reformační komise a česká komora pak 14. července 1629 navrhly vyslat do Jáchymova padesát až sto vojáků na podporu reformace. 69 Vzhledem k lidnatosti Jáchymova obsahoval císařský rozkaz

59 NA, APA, kopiář, Acta reformationis 1627 -1629, sign. B 2/2, fol. 19 -21; A. PODLAHA, c. d., s. 24, č. 22;

M. PELLETER, c. d., s. 114; V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 178. 60 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 101. 61 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 21. 2. 1629. 62 Tamtéž, 8. 5. 1629. 63 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/11, sv. 2, fol. 140, 22. 11. 1629. 64 NA, APA, kopiář sign. B 2/7, rok 1629, fol. 1. 65 A. PODLAHA, c. d., s. 146, č. 139, 15. 2. 1629. 66 Tamtéž, s. 142, 143, č. 139, 15. 2. 1629. 67 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 154, 16. 5. 1629. 68 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/11, 21. 5. 1629. 69 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 101.


z října roku 1629 výhrady k počtu vojáků z obavy, že případný neklid a povstání nepotlačí. Jak se později ukázalo, byly opodstatněné.70 Královský místodržící hrabě z Lichtenštejna zakázal v Jáchymově křtít, oddávat i pohřbívat, pokud lidé na katolické náboženství nepřestoupí.71 Katoličtí duchovní to místním učitelům dovolovali nejenom v Jáchymově, ale i v Abertamech, Božím Daru a Horní Blatné. Jáchymovský hejtman za to odmítal převzít odpovědnost, protože duchovní si prý do toho nedali mluvit.72 Komisař Vilém Michna z Vacínova to znovu zakázal stejně jako křtiny a oddavky v Sasku, kam lidé za predikanty docházeli. Všichni, kdo zákaz překročili nebo neodevzdali zakázané knihy, měli být uvězněni. S výjimkou dvanácti radních a purkmistra, kteří slíbili přestoupit, všichni ostatní s odvoláním na jáchymovská privilegia písemně žádali 6. ledna roku 1630 konverzi o rok odložit a právo svobodně emigrovat. Aby nemuseli platit clo, odváželi emigranti majetky přes blízkou hranici tajně a po nocích. Komisař poručil hejtmanovi a celníkům, aby tomu zabránili.73 Hejtman stanovil také termín konverze a pokud ho lidé odmítli, vyzval je k emigraci a prodeji majetku katolíkům.74 S prodejem majetků panovaly někdy nejasnosti, výběrčí horního desátku ve Slavkově Andreas Mayer nevěděl, jak naložit s majetkem tří emigrantů.75 Dne 20. března 1631 přišla do Jáchymova komise se dvěma jezuity a vojskem. Umístěni byli na byt a stravu v domech nekatolíků, pokud vojáci nebyli vpuštěni, dostávali se do nich násilím. Následujícího dne měšťanům poručili přijít na kázání a pak na radnici, kde jim oznámili, že majetky měšťanů, kteří se do tří dnů z emigrace nevrátí, budou konfiskovány. Když se pozvání v následujících dnech opakovalo a měšťané nepřišli, osm z nich vojáci na ulici chytili a předvedli jezuitům. Lidé se pak srocovali a pouštěli se s vojáky do potyček, jeden člověk byl zastřelen a několik zraněno. Kamenováním přinutili lidé vojáky ustoupit a schovat se na radnici. Ozbrojení měšťané pak obsadili všechny vstupy i výstupy z města a kontrolovali všechen písemný styk už katolické městské rady i královského horního hejtmana. Reformační komisař i vojáci museli město opustit. Katolický duchovní Franciscus Albanus z Jáchymova odešel a jeho nástupce Johannes Giringer už druhého dne musel před povstalci také uprchnout.76 Arcibiskupství se pak dovolávalo jen mírných mocenských zásahů, aby mohlo do Jáchymova znovu uvést faráře uprchnuvšího před povstalci.77 Jáchymovští se spolčovali s okolním obyvatelstvem,nechtěli odevzdat zbraně a byly obavy, že se povstání rozšíří. Reformační komise vyjádřila v listě císaři i obavy z možného spojení jáchymovských horníků s kraslickými a s emigranty.78 Doporučila proto rekatolizaci zde přerušit a komora dovolila uznávat starou víru, což platilo pro celý báňský revír, tedy i pro Abertamy, Boží Dar a Horní Blatnou. Odhodlání setrvat při staré víře bylo tak posíleno. Jáchymovský hejtman v listopadu 1631 zpravuje, že všichni nekatolíci v Jáchymově i přidělených báňských

70 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 23. 10. 1629. 71 A. PODLAHA, c. d., s. 216, č. 211, 10. 10. 1628. 72 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/10, 26. 11. 1629. 73 Tamtéž, 28. 1. 1630, 6. 1. 1630; T. V. BÍLEK, Reformace, s. 101. 74 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 18. 9. 1628. 75 Tamtéž, 26. 7. 1631. 76 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, nefoliováno, zpráva loketského vikáře z roku 1631; viz též T. V. BÍLEK,

Die Gegenreformation, s. 209. 77 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, nefoliováno, zpráva loketského vikáře z roku 1631; kart. 4288, sign. 112/4,

list české královské komory kardinálovi Harrachovi ze dne 24. 4. 1631; viz též H. STURM, Das Werden von Stadt und Bezirk St. Joachimsthal. St. Joachimsthal 1932, s. 123; T. V. BÍLEK, Die Gegenreformation, s. 209. 78 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 22. 3. 1631.

35

36


městech jsou rozhodnuti setrvat při augsburské konfesi.79 Zatímco v Praze byla rekatolizace v roce 1630 v hrubých rysech skončena, v Jáchymově i dalších horních městech na Loketsku byla teprve v začátcích. 80 Vzpoura proti rekatolizaci v Jáchymově byla největším konfliktem protestantů s vojskem na Karlovarsku, úspěch ovšem nemohl být jiný než dočasný. Vpád saského vojska v roce 1631 luteránské obyvatelstvo Loketska uvítalo, spojovalo s ním naději na zachování víry svých otců. Ukázalo se, že úspěchy rekatolizace byly jen zdánlivé, do Chebska se vrátilo sedmnáct šlechtických rodin, do Loketska osm. S emigranty přišel do Chebu i bývalý purkmistr Wolf Adam Pachelbel, kterého Sasové ustanovili komisařem loketského kraje a Mikuláš Globnar z Globna, který se stal komisařem chebského i loketského kraje. 81 Rekatolizace se sice pozastavila, ale neskončila. V Karlových Varech působily škody a nesnáze s ubytováním saského vojska a válečná kontribuce opačně, takže císařské vojsko zde vítali měšťané v roce 1632 radostně. 82 To však byl jev ojedinělý. Z Lokte naopak před císařským vojskem obyvatelstvo uprchlo k příbuzným a známým do Horního Slavkova a okolních vesnic. Podobně utíkali horníci a měšťané z Kutné Hory v roce 1626 před císařským vojskem. 83 Jak se císařské vojsko k nekatolíkům ve městech chovalo bylo obecně známo. V Loketském kostele kázal během saské okupace magistr Ringer a tři katolické duchovní zde dokonce uvěznili. 84 Po obsazení města císařským vojskem byli Loketští kvůli tomu vyšetřováni. V Ostrově delegace městské rady vzala katolickému faráři za saské okupace klíče od kostela a požádala ho, aby odešel. Duchovní správu pak zajišťoval luteránský pastor Daniel Schindler. Propuštěn byl i katolický personál kostela a školy a nahrazen protestanty. Po vyhnání Sasů se katolický farář po třicetipěti týdnech do Ostrova vrátil. 85 Také v Krásně byli katolíci za saské okupace pronásledováni a farář z obavy o život utekl do tepelského kláštera. 86 Mnozí noví katolíci, nedávno ještě luteráni, se vrátili na Loketsku za saské okupace ke staré víře, zprávu o tom podal hornoslavkovský vikář. 87 Po odchodu saských vojsk museli Jáchymovští zásobovat císařské vojsko a rekatolizace pokračovala. V roce 1632 působil v Jáchymově katolický kněz Wolfgang Atzendorfer podávající pražskému arcibiskupství zprávy o luteránech přestoupivších na katolickou víru. V období od 5. dubna 1632 do 17. července zde přestoupilo 55 osob (převážně manželky a vdovy), dále 192 manželských párů a 90 vdov s dětmi, z nich některé v době Velikonoc. 88 Přesto si však ještě v roce 1633 loketský děkan s rekatolizací v Jáchymově nevěděl rady a žádal arcibiskupství o rozhodnutí, jak zde dále pokračovat. 89 Také jáchymovský hejtman Hans Jakob 79 Tamtéž, 5. 11. 1631. 80 Josef HANZAL, Rekatolizace v Čechách – její historický smysl a význam, in: Československé dějiny (Samizdat),

Praha 1980, s. 65. 81 Josef KOŘÁN - Antonín REZEK - Josef SVÁTEK - Justin V. PRÁŠEK, Dějiny Čech a Moravy nové doby, díl III.,

Praha 1941, s. 475. 82 K. LUDWIG, c. d., s. 98. 83 J. HANZAL, c. d., s. 57. 84 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen s. 185. 85 J. KÜHNL, c. d. , s. 138. 86 NA, APA, kart. 784, sign. C 81, 12. 4. 1631. 87 NA, APA, kart. 773, sign. C 81, 4. 4. 1635, zpráva vikáře Horního Slavkova – Jodocus Thomas Selge. 88 NA, APA, kart. 770, sign. C 81, složka VII, 19. 7. 1632. 89 NA, APA, kart. 771, sign. C 81, 4. 8. 1633.


Kuttner v roce 1633 zpravoval, že je město nekatolické, v kostelích se veřejně konají nekatolická cvičení a že nemá prostředky, jak lidi přinutit k poslušnosti. 90 Charakteristické je, že ještě v roce 1633 byl císař ochoten ustoupit, dotazoval se arcibiskupa, zda by se nemělo evangelickým kazatelům v Jáchymově dovolit, aby lidem přisluhovali i svátostmi. Kardinál to odmítnul, ale ještě v roce 1634 se tak dělo v Horní Blatné, Abertamech a Božím Daru zcela veřejně. 91 Teprve 20. června 1633 dvorská kancelář všechna evangelická duchovní cvičení v Jáchymově zakázala, vrchní hejtman kostel uzavřel a městská rada marně žádala jeho otevření, aby se lidé mohli modlit za odvrácení rozmáhajícího se moru. 92 Farář Albanus byl v Jáchymově od roku 1634 a zdůrazňoval, že i za jeho přítomnosti zde mnozí lidé vyznávali evangelickou víru a on nedostával žádný plat. Byl přesvědčen, že když se do Jáchymova nevrátí vojsko, nic se nezlepší. Na kardinála se obracel jako na starého přítele. 93 Příznačná je jeho stížnost české královské komoře na luteránské predikanty v Abertamech a Horní Blatné, kteří byli placeni i chráněni, zatímco katolické faráře nechránilo ani císařské vojsko. Predikanty z Abertam a Horní Blatné žádal vyhnat, kostely a školy obsadit katolíky, návštěvy bohoslužeb organizovat a kontrolovat, všechny kacíře vyhnat, nepřijímat je za měšťany a nedovolit jim provozovat řemesla. 94 Jáchymovský hejtman Johann Jacob Kuttner byl v roce 1635 přesvědčen, že je jen málo kněží, kteří by mohli s úspěchem sloužit na farách v Božím Daru, Abertamech a Horní Blatné. 95 Všichni nekatoličtí kazatelé a učitelé horních měst Boží Dar, Horní Blatná, Abertamy, Horní Slavkov, Krásno a Čistá byli v roce 1635 na příkaz arcibiskupa české královské komoře vyhnáni. 96 Poměry v Jáchymově charakterizuje, že s obnovou oltáře zničeného za povstání v roce 1631, bylo započato až v roce 1637. Tehdy byli do Jáchymova vysláni pavláni a kardinál požádal komoru, aby jáchymovskému hejtmanovi poručila pomáhat jim při reformaci. 97 Když se 6. května 1637 stal jáchymovským děkanem horlivý a energický rekatolizátor Vigilius Battocletus, řeholní klerik žebravého řádu sv. Pavla, ochotný dle vlastních slov vycedit poslední krůpěj krve za obnovení katolické víry, žádal od pražského arcibiskupství kromě jiného, aby nařídilo hejtmanovi oltáře obnovit. Ten to přikázal městské radě a současně poručil odstranit náhrobní kámen instalovaný v kostele luterány. Městská rada všechny jeho úpravy však odmítla. Po zkušenostech z roku 1631, kdy lidé rozehnali vojsko a povstání se nepodařilo zabránit, žádal děkan podobně jako jeho předchůdce Albanus, aby arcibiskupství zajistilo vyslání početného vojska, protože byly ohroženy dokonce životy místních katolíků. Žádal také vyměnit všechny nekatolické učitele a kostelní sluhy, zakázat pohřby a svatby nekatolíků a nedovolit, aby se pohřbívali na hřbitově. 98 Oltář p. Marie však opraven nebyl, jáchymovský děkan o to usiloval ještě v roce 1657. 99

90 NA, SM, kart. 1981, sgin. R 109/11, 6. 4. 1633. 91 F. KRÁSL, c. d., s. 114. 92 NA, APA, kart. 771, sign. C 81, 2. 9. 1633, 1. 10. 1633. 93 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 18. 6. 1635. 94 NA, APA, kart. 713 A, sign. C 81, 27. 1. 1635; F. KRÁSL, c. d., s. 115. 95 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 10. 11. 1635. 96 NA, APA, kart. 11, sign. C 2, fol. 179; NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 18. 12. 1635; T. V. BÍLEK, Reformace,

s. 104. 97 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 119, 9. 2. 1637. 98 NA, APA, kart. 781, sign. C 81, 18. 9. 1638. 99 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 4. 5. 1657.

37

38


Výbušná byla i situace v Horním Slavkově. Radní i ostatní měšťané byli sice u přijímání v roce 1629 už po druhé, ale jejich manželky, děti, nádeníci a služky setrvávali při staré víře. Také horníci byli většinou luteráni a farář pražskému arcibiskupství sděloval, že lze očekávat další rebelie („non sine periculo novo rebellione et tumultus”).100 Už v roce 1628 zde platilo, že měšťan, který nepřijal katolické náboženství nesměl vařit pivo, farář mu odepřel pohřeb a císařský hejtman radě poručil zabavit mu veškerý majetek.101 Pokud zde ke konverzi došlo byla jen formální, protože v roce 1635 pražská reformační komise opakovaně žádala komoru jako vrchnost královských horních měst, aby přinutila lidi v Horním Slavkově a přifařených obcích Čisté, Krásně a vesnicích chodit alespoň jednou ročně ke zpovědi a přijímání, protože to neučinili už po čtyři roky. Zajistit to měl císařský rychtář.102 Hornoslavkovský farář, z jehož podnětu reformační komise takto zasáhla, se vzdal naděje, že se dosáhne nějakého zlepšení. Žádal proto arcibiskupství, aby prostřednictvím komory nařídilo hejtmanovi přinutit lidi přestoupit na katolickou víru a katolíky chodit ke zpovědi.103 Žádal však, aby byla zachována jeho anonymita, protože měl obavu z reakce lidí, kdyby se dozvěděli, že si na ně stěžoval a měl i strach ze vzpoury.104 Vycházejíc z podobných žádostí obracelo se arcibiskupství na hejtmany. V roce 1638 požádalo jáchymovského o pomoc při rekatolizaci, protože místní farář na to sám nestačil.105 Nejvyšší mincmistr Oldřich Adam Popel z Lobkovic však císaři v roce 1637 násilí v Jáchymově nedoporučoval, protože by mělo za následek emigraci předních osob blízkou hranicí do Saska. Zatímco ostatní báňská města se už přizpůsobila a lidé hodlali přestoupit, v Jáchymově by prý další nátlak způsobil jen další nesnáze. Císařské instrukce jeho mínění respektovala, mírnější prostředky v horních městech schválila a dovolila nekatolická duchovní cvičení.106 V Horním Slavkově naopak hejtman v roce 1637 doporučoval použít násilí, přinutit obyvatelstvo přestoupit a vzpouzející se vyhnat. S výjimkou městské rady a několika katolíků byli tam tehdy samí luteráni.107 Oldřich Adam Popel z Lobkovic byl v Jáchymově v říjnu roku 1644, sděloval, že zde reformace postupuje jen velmi těžce a že většina osob důležitých pro báňskou činnost chce raději emigrovat než přestoupit.108 Téhož roku to potvrdil i rozklad zástupců města hrozící úpadkem báňské činnosti, pokud budou horníci nuceni rozhodnout se během dvou měsíců mezi přijetím katolického náboženství a emigrací. Poukazoval na to, že horníci jsou zvyklí svobodně přicházet i odcházet, bydlet se ženami a dětmi jen v dřevěných chatách a na rozdíl od rolníků v Čechách nenacházejí obživu v zemědělství, podmínky jáchymovského údolí to nedovolovaly. Výjimkou byl jen drobný chov slepic, potvrzuje to i dobová píseň „Sey nur in Gott zufriede,

100 NA, APA, kart. 764, sign. C 80, složka VII, rok 1629. 101 V. PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte, s. 77. 102 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 20. 3. 1635; 9. 5. 1635. 103 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 20. 3. 1635; 9. 5. 1635. 104 Tamtéž, 14. 8. 1635. 105 NA, APA, kart. 13, sign. C 2, sv. 9, fol. 637, 22. 1. 1638. 106 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 17. 7. 1637. 107 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 7, 11. 5. 1637. 108 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 18. 10. 1644.


iss die Berghühne vergnügt”.109 Podnětem k emigraci byly ovšem i průtahy vojsk, jejich ubytování a kontribuce.110 Obtíže s rekatolizací horních měst nutily místodržitelství věnovat jim zvýšenou pozornost, hejtmana žateckého kraje upozorňovalo v roce 1641, aby zatýkal a dopravoval predikanty k výslechům do Prahy a uvádělo jmenovitě Jáchymov, Horní Slavkov a Krásno.111 Zástupci komory připomínali, že horníci z báňských měst v Uhrách, kteří by případné emigranty z Jáchymova mohli nahradit jsou také luteráni a nekatolíci, nejsou usedlí, pracují jen za denní mzdu a podle vzoru saského kurfiřtství by se jim musela mzda zvýšit.112 Zásahu mocenských orgánů se dovolávalo samo duchovenstvo, protože pouhým přesvědčováním se nedařilo luterány přivést k přestoupení na katolické náboženství, pomoci se dovolávalo i při obsazování far a škol. Úspěšnou rekatolizaci umožňovalo především násilí a pokud bylo použito mírných prostředků, dělo se tak za podmínky, že všechny jiné církve než katolické byly zakázány a pronásledovány. Ostrovský farář Selge se v roce 1641 dožadoval od vrchnosti příkazu, aby všichni poddaní, kteří dosud nepřestoupili, šli během tří týdnů ke zpovědi a přijímání nebo emigrovali. Podobně se dožadoval na pražském arcibiskupství příkazu městským radám v Ostrově a Hroznětíně, aby konfiskovaly všechny kacířské knihy.113 Farář z Chlumu sv. Maří doporučoval v roce 1661 kacířské knihy ihned po vypátrání a konfiskaci spálit.114 Množství zejména mladých nekatolíků v okolí Nového Kostela a Lesné na panství Mulců z Valdova zdůvodňoval tím, že mu páni nijak nepomohli při rekatolizaci. Ti však proti svým poddaným zakročit nechtěli, farář proto žádal přikázat jim, aby mu dle jeho dispozic pomáhali pod hrozbou trestu.115 Farář z Kostelní Břízy sice konfiskoval ve dvou vesnicích okolo tří set kacířských knih, ale vyváznout se mu odtud podařilo jen s velkým nebezpečím, sám se pak už neodvažoval knihy konfiskovat a předpokládal, že je poddaní ještě mají. Mulcové, které charakterizoval jako poloviční katolíky mu poskytovali jen nepatrnou pomoc.116 Také farář v Kraslicích žádal roku 1661 použít při rekatolizaci světské moci, bez ní si další postup nedovedl ani představit.117 Rekatolizační úsilí, spojené s násilím, vytvářelo nepřátelskou atmosféru, která i nejdrobnější konflikty mezi měšťany a faráři prohlubovala. Většina obyvatel horních měst ve třicátých letech stále setrvávala při staré víře. Jáchymovští stále znovu žádali odložit přestoupení o čtyři až pět let a Hornoslavkovští se nechávali vést protestantskými kazateli.118 Přestupování na katolickou víru bylo s živým zájmem sledováno a je příznačné, že se v jáchymovské báňské oblasti ozývají ještě v sedmdesátých létech noví katolíci, volající po násilí, protože byli vystaveni posměškům a někdy i zlostným útokům svých bývalých souvěrců. Nestávalo se to za přítomnosti duchovní či světské vrchnosti ani před misionáři, protože 109 Elvire VERNER, „Ins Thal, ins Thal, mit Mutter und all”, in: Joachimsthal in der Zeit Georgius Agricola,

Schneeberg a Karlovy Vary 1994, s. 12. 110 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 85, 8. 11. 1644. 111 Tamtéž, fol. 114, 4. 9. 1641. 112 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 29. 10. 1644. 113 NA, APA, kart. 787, sign. C 82, 18. 6. 1641; tamtéž, kart. 788, sign. C 82, 22. 10. 1641. 114 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, 20. 4. 1661. 115 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, 20. 4. 1661. 116 Tamtéž, 30. 4. 1661. 117 Tamtéž, 30. 4. 1660. 118 F. KRÁSL, c. d., s. 126.

39

40


bylo známo, že za nimi stojí mocenské orgány. V Horní Blatné byli rychtář i konšelé vystaveni posměškům nekatolíků v kostele při nedělních bohoslužbách, stěžovali si na to místnímu misionáři a upozorňovali, že jeho naděje na přestoupení zdejších lidí nejsou oprávněné, protože mladí lidé i ostatní nekatolíci běhají houfně na luteránské bohoslužby do Saska. Žádali to přísně zakázat, přinutit je chodit do katolického kostela, v tom spatřovali jediné východisko. Takový rozkaz by prý zmohl více než práce šesti misionářů. Z emigrace obavy neměli, tvrdili, že ze dvou tisíc nekatolíků v okolí by odešlo sotva šedesát.119 Kněží spolupracující s orgány světské moci používající často hrubého násilí vykazovali v rekatolizaci rychlejší, zato spíše formální úspěchy, naopak kněží dávající přednost nenásilné trpělivé pastorační práci nedosahovali úspěchů rychlých, zato trvalejších. K posledním snad patřil farář v Přísečnici, proti jehož přeložení obyvatelé protestovali u kardinála Harracha v roce 1635.120 Pražský mír z 30. 5. 1635 zahájil novou vlnu rekatolizace, opětovné vyhánění predikantů i lidí odmítajících přestoupit. Za saské i švédské války však osobní kontakty arcibiskupství s vikáři a faráři na venkově ustávaly, když byl loketský děkan v roce 1639 předvolán na arcibiskupství, omluvil se, protože cestování bylo spojeno s velkým nebezpečím.121 Počátkem roku 1639 zajali Švédové v Jáchymově katolického faráře (Vigilius Battocletus) a žádali za něj vysoké výkupné. Arcibiskupství pobízelo městskou radu faráře vykoupit, ta ale musela Švédům platit i vysoké výpalné.122 Po válce Vestfálským mírem v roce 1648 skončila třicetiletá válka a od roku 1650 bylo intenzivněji pokračováno v rekatolizaci. Horní města Jáchymov, Boží Dar, Horní Blatná, Oloví, Abertamy, Hřebečná, Vejprty, Loučná, Horní Slavkov a Krásno byla v roce 1650 stále ještě luteránská a jejich obyvatelé se zamýšleli nad odchodem do Saska.123 Obtíže s jakými se rekatolizace setkávala, zdůrazňovali jednotně jak kněží, tak představitelé světské správy. Počátkem roku 1650 se v Jáchymově rozšířila zpráva, že zde císař dovolí luteránské bohoslužby. Byla přijata s velkou radostí a všechna sousední města se rozhodla žádat totéž. Už po několik let přestupovalo na Jáchymovsku na katolické náboženství málo lidí, o Velikonocích toho roku nikdo. Dočasné povolení luteránských bohoslužeb na Chebsku do konce roku 1650 takové domněnky podporovalo a mezi katolickými duchovními vyvolávalo obavy. Měl je i jáchymovský děkan, protože už po několik let přicházely z Čech početné skupinky predikantů a kladl arcibiskupství otázku, co by následovalo, kdyby byly luteránské bohoslužby povoleny.124 Reformační komisař, baron Mikuláš ze Schönfeldu, horní města objížděl, svolával měšťany na radnice a nutil k přestoupení nebo emigraci. Arcibiskupství vyzvalo všechny duchovní na Loketsku, aby mu poskytovali všemožnou pomoc, cokoliv a kdykoliv by od nich žádal, ve všem mu měli vyhovět a neodpírat. Komisař informoval arcibiskupství o své činnosti a spolu-

119 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 7, rychtář a rada města Horní Blatná misionáři J. Rungenovi 6. 7.

1676. 120 NA, APA, kart. 773, sign. C 81, 8. 8. 1635; 17. 10. 1635. 121 NA, APA, kart. 784, sign. C 81, 17. 8. 1639. 122 NA, APA, kart. 14, sign. C 2, fol. 182, 3. 4. 1639. 123 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, zpráva reformačního komisaře Mikuláše ze Schönfeldu 5. 10. 1650. 124 NA, APA, kart. 799, sign. C 83, 15. 2. 1650.


pracoval s ním i při obsazování farností.125 Navštívil Jáchymov, Horní Slavkov, Krásno, Čistou, Oloví, Přísečnici i jiná místa. V Jáchymově dal měšťanům lhůtu čtrnácti dnů na přestoupení, pomáhal mu zde děkan i hejtman. V Oloví byli tehdy tři nebo čtyři katolíci, ale asi čtyřicet měšťanů mu rukoudáním slíbilo, že během tří týdnů přestoupí.126 Tu však v následujícím roce dostal pokyn, aby s ohledem na uzavření míru přestal s násilnými metodami a dovolil i emigraci s tím, že pokud emigranti během šesti týdnů své statky neprodají, mohou být prodány ve prospěch královské pokladny.127 Poptávka a koupěschopnost obyvatel po válce byly však malé, některým emigrantům se tak prodej v termínu nezdařil. Ani v Ostrově nelze v roce 1650 mluvit o ukončení rekatolizace. Na výzvu faráře nekatolickým měšťanům, aby se dostavili ke zpovědi a přijímání, nepřišel nikdo.128 Podobně v Kraslicích, po přímluvách saského kurfiřta císař ustoupil a 23. března 1650 poručil ponechat Šumburky při staré víře.129 Evangelický predikant a školmistr se tak v Kraslicích objevují znovu a vyháněni jsou až v následujícím roce.130 Purkmistr, městská rada, důlní těžaři i horníci písemně prohlásili, že katolické náboženství nepřijmou a že jsou připraveni emigrovat. Pan ze Schönfeldu je charakterizoval ve zprávě kardinálovi jako velmi neústupné.131 Pány ze Šumburka v roce 1651 nutil, aby během šesti týdnů získali schopného katolického kněze a školmistra,132 v případě, že by nevyhověli, žádal o to pražské arcibiskupství. Páni ze Šumburka se odvolávali na dosud nevyřízenou stížnost ve věci reformace, kterou zaslali císaři. V souvislosti s rekatolizací, očekávanou emigrací a zánikem těžby a zpracování měděných rud, odhadovali škodu, kterou císař utrpí na příjmech na tři tisíce zlatých ročně.133 Podobně i městská rada Horního Slavkova zdůrazňovala v roce 1651, že císař utrpí odchodem horníků škody na příjmech.134 Jáchymovskému hejtmanovi bylo už v roce 1625 nařízeno provádět reformaci tak, aby to nebylo na škodu báňské činnosti a tím státní pokladně.135 Protestanti nezvyklí v té míře jako katolíci na přísné a časté půsty je odmítali dodržovat. Důvodem byla i horší dostupnost postních potravin, především dovážených ryb, dražších než maso domácích zvířat. Kadaňští žádali v roce 1641 dovolení jíst v postní dny maso, protože v důsledku války nebyly na trhu k dostání sušené ryby ani jiná postní jídla.136 Při občasných pobytech a průtazích vojsk vyjedli vojáci zásoby potravin, dodržovat půsty bylo pak ovšem obtížné.137 Právo jíst maso v postní dny žádali i měšťané loketští a ostrovští, ostrovský farář s ohledem na blízkou hranici s luteránským Saskem doporučil jim vyhovět.138 Také Hornoblatenští se odvolávali v roce 1656 na bídu a krušnou hornickou práci a na to, že maso domácího dobytka bylo dostupnější než obilniny a ryby, dovážené z vnitrozemí, které na trhu někdy 125 NA, APA, kart. 20, sign. C 3, 3. 1. 1650; tamtéž, kart. 22, sign. C 3, 10. 4. 1653. 126 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 5. 10. 1650. 127 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 5. 10. 1650. 128 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 28. 2. 1651; J. KÜHNL, c. d., s. 140. 129 F. KRÁSL, c. d., s. 142. 130 NA, APA, kart. 799, sign. C 83, 2. 3. 1651. 131 Tamtéž, 19. 6. 1651. 132 NA, APA, kart. 200, sign. C 83, 2. 3. 1651. 133 NA, APA, kart. 799, sign. C 83, 19. 6. 1651. 134 NA, APA, kart. 801, sign. C 83, 15. 4. 1652. 135 H. STURM, c. d., s. 123. 136 NA, APA, kart. 787, sign. C 82, 8. 2. 1641. 137 NA, APA, kart. 796, sign. C 83, 22. 2. 1648. 138 NA, APA, kart. 809, sign. C 83, 1. 2. 1655; NA, APA, kart. 821, sign. C 84, složka 1, 20. 1. 1661; NA, APA,

kart. 825, sign. C 84, složka 2, 6. 2. 1662.

41

42


i chyběly.139 Žádali to zejména horníci pracující pod zemí, tvrdili, že jim konzumace ryb neprospívá, kromě toho bylo maso v postních dnech obvykle levnější.140 Právo nedodržovat půst udělovalo arcibiskupství jen výjimečně, aby se mezi novými katolíky nerozšířilo a nepovzbuzovalo k podobným žádostem i sousedy. Hornoslavkovským horníkům ho udělilo jen s podmínkou, že si ho vyprosí modlitbami a almužnami a respektovalo, že dražší postní jídla si horníci pro chudobu nemohli připravovat podobně jako v Sokolově.141 Sokolovští získali tuto výjimku v roce 1657,142 později v roce 1662 ji žádali i měšťané Teplé a Plané,143 v roce 1664 ji opět získali i Sokolovští.144 Za reformace byla většina církevních svátků zrušena a jejich obnovení bylo obtížné zejména v horních městech. Katolické svátky se nedodržovaly, lidé na Sedlecku pracovali na polích i ve svátečních dnech.145 V Chlumu sv. Maří se ještě v šedesátých letech i ve dnech největších církevních svátků v krčmách hlučně hrálo i zpívalo, nejinak bylo i jinde.146 Pokud se svátky jako dny pracovního klidu dodržovaly, vznikaly škody těžařům i horníkům. Rudy se těžily po celý rok, nejvíce na jaře a v létě, kdy bylo dost vody pohánějící mlýnské stoupy. Horníci proto faráře v Horním Slavkově žádali, aby dovolil pracovat ve mlýnech v době, kdy je dostatek vody i o svátcích, farář požádal o rozhodnutí arcibiskupství,147 to pak nařídilo zachovávání svátků podřídit těžbě a zpracování rud.148 Úspěšný průběh rekatolizace závisel ve městech zejména na složení městských rad. Prosadit do nich katolíky žádala už instrukce knížete Lichtenštejna roku 1622, současně nabádající měšťany k přestoupení.149 V Karlových Varech šli radní ke zpovědi a přijímání 25. března 1628 a prvním katolíkem se stal Johann Jakob Hüttner, který byl jmenován 28. září 1625 purkmistrem.150 V Ostrově šli radní ke zpovědi a přijímání až 7. dubna 1636.151 V Lokti odstranil krajský hejtman luterány z městské rady v roce 1627, ale katolický purkmistr Wohlrab se musel před měšťany uchýlit pod ochranu tamějšího katolického děkana a teprve po zásahu apelačního soudu se po čtyřech týdnech odvážil na svobodu.152 V Horním Slavkově vyměnil císařský hejtman po roce 1627 městskou radu postupně, propuštěn byl i městský písař.153 V Abertamech, Hřebečné, Božím Daru a Horní Blatné nebyl v roce 1650 katolický kněz, městské rady zde nemohly být obnoveny, protože zde žádní katolíci nebyli a obyvatelé Horní Blatné prohlásili, že na katolické náboženství nepřestoupí.154 139 NA, APA, kart. 813, sign. C 84, 9. 2. 1658; NA, APA, kart. 811, sign. C 84, 12. 2. 1656. 140 NA, APA, kart. 812, sign. C 83, Krásno 7. 2. 1657, Jáchymov 30. 1. 1657; tamtéž, kart. 816, sign. C 84, 10. 2.

1659; tamtéž, kart. 24, sign. C 3, 17. 2. 1656. 141 NA, APA, kart. 23, sign. C 3, 15. 2. 1654; tamtéž, kart. 29, sign. C 3, 1661 – II, fol. 22, 22. 2. 1661; tamtéž,

kart. 33, sign. C 4, složka II, 1665, fol. 10, 10. 10. 1665. 142 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 17. 2. 1656; tamtéž 10. 2. 1657. 143 NA, APA, kart. 825, sign. C 84, složka 2, 20. 2. 1662. 144 NA, APA, kart. 32, sign. C 4, složka II, 1664, fol. 22, 22. 2. 1664. 146 NA, APA, kart. 801, sign. C 84, 8. 11. 1652. 146 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského vikáře z roku 1662. 147 NA, APA, kart. 792, sign. C 81, 28. 10. 1644; tamtéž kart. 794, sign. C 83, 4. 1. 1646. 148 NA, APA, kart. 18, sign. C 3, 26. 6. 1646. 149 J. KOŘÁN - A. REZEK - J. SVÁTEK - J. V. PRÁŠEK, Dějiny Čech, s. 47. 150 K. LUDWIG, c. d., s. 43. 151 J. KÜHNL, c. d., s. 139. 152 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 178. 153 V. PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte, s. 75. 154 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, složka IV, 5. 10. 1650.


Podobně tomu bylo ještě v roce 1657 v Kraslicích, kde nebylo dost katolíků na výměnu celé městské rady a královským dekretem bylo proto nařízeno provést alespoň částečnou výměnu.155 Málo katolíků na výměnu celých městských rad bylo v roce 1650 i v Jáchymově a Loučné. V Hoře Sv. Šebestiána, Kovářské a Vejprtech se městské rady podařilo vyměnit, zato v Loučné obyvatelé jen přislíbili v několika dnech přestoupit. Reformační komisař se tím spokojil jen s ohledem na příslušnost zdejších obyvatel k luteránské faře v sousedním Oberwiesenthalu, zdůraznil ale, že se přestoupení nevyhnou.156 V Kovářské a Vejprtech bylo tehdy stále ještě čtyřicet luteránů, naopak katolická městská rada v Krásně žádala už v roce 1630 katolického kněze výlučně pro svou faru.157 V roce 1650 navštívil Jáchymov reformační komisař Mikuláš ze Schönfeldu, svolal lidi stejně jako v Horním Slavkově na radnici, řekl jim, že císař jiné než katolické náboženství nebude v zemi trpět a dal jim lhůtu čtrnácti dnů na přestoupení. Aby se vyhnuli trestům, slibovali lidé chodit do kostela, slib ale neplnili. Farář už nevěřil, že je možné přivést všechny k přijetí katolické víry, ale purkmistr Jakub Schändlich reformačnímu komisaři přislíbil, že obyvatelé během čtrnácti dní přestoupí. Na další shromáždění svolané děkanem se už přední měšťané nedostavili, přišli jen řemeslníci, ševci, krejčí, tkalci, kováři a čeleď. Tři z nich prohlásili, že by rádi viděli toho, kdo by je přinutil přijmout katolické náboženství nebo je z Jáchymova vyhnal. Po jeho příchodu do Jáchymova se lidé bouřili a prohlašovali, že staré náboženství neopustí. Komisař se domníval, že je navedli predikanti, protože z lidí čišela zarputilost a zdálo se, že není naděje je k něčemu přinutit. Jako první v Jáchymově přestoupil purkmistr Jakub Schädlich, rychtář Georg Selinger a přední obchodník Megasius. Komisař byl přesvědčen, že budou následovat přední měšťané, protože by se jistě neradi rozloučili se svým majetkem. Tvrdil, že pokud někteří lidé emigrují, důlní a hutní podnikání to neohrozí, protože je mohou nahradit vojáci i jiní lidé. Co se týče prostředků, kterých je nutno v Jáchymově použít, byl komisař mínění, že se s měšťany musí zacházet jako se zločinci, protože jednali proti Obnovenému zřízení zemskému a protože je nutné, aby pochopili, že všichni poddaní mají povinnost žít podle zvyklostí a mravů země.158 Komisaře podporovaly všechny místní světské i duchovní orgány, dvěma duchovním byl zajištěn příjem tři sta zlatých.159 Někteří měšťané se ani hrozbou emigrace nedali zastrašit, věřili, že budou moci docházet se sousedního Saska na trhy do Jáchymova. Reformační komisař je této iluze zbavil, řekl, že takový obchod trpěn nebude a jejich majetek v Čechách jim bude konfiskován. Luterány v městské radě vyměnil za katolíky, těch však bylo tehdy v Jáchymově jen devět a dva z nich měli tak špatnou pověst, že do rady nemohli být jmenováni.160 Ve zprávě arcibiskupovi reformační komisař už 13. února 1651 uvedl, že se v Jáchymově z kacířů stali katolíci, protože šli ke zpovědi a přijímání, že celé město bylo zbaveno kacířů. Aby se o tom komisař ujistil, svolal všechny měšťany na radnici a s jejich souhlasem dal do městských knih zapsat, že ve městě budou dále trpěni jen dobří katolíci. Souběžně s reformačním komisařem působil v Jáchymově i děkan Wolfgang Atzendorfer. V souvislosti s poválečnou obnovou rekatolizace o Velikonocích roku 1651 oznámil, že lidé musí buď přestoupit nebo odejít ze země. Mnoho lidí uvažovalo o emigraci do Saska, současně se ale po desítkách odtamtud vraceli a slibovali účast na bohoslužbách, na přestoupení 155 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, královská dekret 20. 10. 1657. 156 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 5. 10. 1650. 157 NA, APA, kart. 766, sign. C 81, složka IV, 4. 4. 1630. 158 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 5. 10. 1650. 159 NA, APA, kart. 1985, sign. R 109/12, sv. 8, 16. 11. 1650. 160 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 5. 10. 1650.

43

44


ale žádali odklady. Tehdy začali lidé ve větším počtu přestupovat. Děkan je arcibiskupství vykazoval jmenovitě s daty přestoupení, celkem 145 osob.161 Někteří z nich ale nechodili ani ke zpovědi, ani k přijímání. Přestupovaly i manželky a vdovy, které obvykle setrvávaly při staré víře častěji než muži nesoucí odpovědnost za rodinný majetek a jeho případnou ztrátu konfiskací. Po osobních rozhovorech rozdělil děkan ženy do čtyř skupin. Do první zařadil ty, které přestoupí jistě, do druhé ty, u nichž byla naděje na přestoupení, do třetí ženy, které přestoupí pravděpodobně až po dlouhé době a do čtvrté ženy, které se katoličkami nikdy nestanou.162 V roce 1652 se začali jáchymovští emigranti vracet ze Saska ve větším počtu a od 25. září 1651 do 4. února 1652 přestoupilo v Jáchymově sto osob, mezi nimi bylo i mnoho žen. Děkan počítal s tím, že v dalším přestoupí asi padesát vdov a manželek, se čtyřmi manželkami a osmi vdovami si však nevěděl rady. Hlavní příčinu obtíží spatřoval v tom, že se Jáchymovští téměř každý týden stýkají se saskými souvěrci, stěžoval si také, že žádný teologický výklad nepomáhá a že není k víře jakou má s lidmi práci.163 Obyvatelé příhraničí chodili do Saska, opačně do Čech sasští predikanti. V roce 1657 luteránský predikant oddal dva snoubence v Božím Daru, jáchymovský děkan si na to stěžoval superintendantovi v saském Annabergu, žádal ho, aby se to neopakovalo a snoubence chtěl oddat znovu katolicky.164 Emigraci podporovaly i vysoké daně, které někteří lidé hlavně z Abertam a Horní Blatné nemohli zaplatit.165 Nekatolíci však byli v Abertamech ještě v roce 1666, kdy dokonce na farním dvoře přepadli katolického kněze a nutili ho, aby schválil jejich požadavky. Arcibiskupství pak obyvatele Abertam charakterizovalo jako vzpurné a neústupné heretiky, kteří všechny pokusy o rekatolizaci napadají, misionářů si neváží a během bohoslužeb a kázání se chovají vzpurně. Žádalo krajského hejtmana, aby vůdce přepadení uvěznil a všechny o Velikonocích přinutil ke konverzi.166 V souvislosti s rozhodnutím kam Abertamy přifařit vyjádřilo arcibiskupství v roce 1666 přesvědčení, že se tam stále ještě šíří luteránství.167 V Jáchymově však v roce 1654 přestoupilo dalších šedesát šest osob a děkan věřil, že v následujícím roce jich bude víc.168 Postupně zde přibývalo lidí, kteří se s obřady a zvyklostmi katolické církve smiřovali, uváděl jáchymovský děkan v roce 1656. Procesí se zúčastňovalo mnoho lidí a děkan žádal dovolení, aby se jich mohli zúčastňovat i nekatolíci z okolí.169 Na obtíže s rekatolizací poukazovala městská rada Horního Slavkova v roce 1652 a dle soudu faráře bylo město i v roce 1656 stále spíše kacířským než katolickým.170 Také na panství Wallhof (Lesná) probíhala rekatolizace jen pomalu. Do Saska uprchlo čtyřicetčtyři a další se tam přiženili. K takovému vývoji přispěla především luteránská vrchnost a saské sousedství.171

161 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, 13. 2. 1651; 14. 7. 1651, 25. 9. 1651, 20. 10. 1651. 162 Tamtéž, zpráva jáchymovského děkana 20. 10. 1651. 163 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, zpráva jáchymovského děkana 4. 2. 1652. 164 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 31. 1. 1657. 165 F. KRÁSL, c. d., s. 144. 166 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 16. 4. 1666; tamtéž, 13. 4. 1666; NA, APA, kart. 33, sign. C 4, složka IV,

fol. 13, 13. 4. 1666. 167 NA, APA, kart. 34, sign. C 4, složka VII, fol. 2, 2. 7. 1666. 168 NA, APA, kart. 810, sign. C 83, rok 1655. 169 NA, APA, kart. 811, sign. C 84, 10. 3. 1956. 170 NA, APA, kart. 801, sign. C 83, 15. 4. 1652; tamtéž, kart. 810, sign. C 83, 13. 2. 1656. 171 R. SCHREIBER, c. d., s. 88.


Jáchymov byl i v šedesátých letech místem, kde musel farář obhajovat katolické náboženství proti stále se ještě vyskytujícím predikantům.172 Přestoupivší luteráni se sice zúčastňovali bohoslužeb a formálně žili jako katolíci, ale současně četli tajně nekatolické knihy a scházeli se s bývalými souvěrci na kázáních.173 Knihám lidé věřili více než výkladům stovek učených doktorů. Sledovali, zda kázání není s nimi v rozporu, v kladném případě ani nejlepší kázání nebyla k ničemu. Knihy byly také příčinou malé návštěvnosti kostelů. O svátcích si v nich četli a měli z nich větší potěšení než ze mše, která byla čtena latinsky, jazykem, kterému nerozuměli. Knih si velmi vážili a když jim byly zastavovány plakali a naříkali jako kdyby se jim bral nejcennější poklad. Katolický reformátor Jodocus Schmidl ve zprávě o missi na Loketsku naléhal, aby se knihy konfiskovaly, považoval je za vážnou překážku rekatolizace. Upozorňoval, že domovní prohlídky se nesmějí předem ohlašovat a věřil, že po konfiskaci knih budou kostely více navštěvovány a konverze usnadněna.174 Konfiskace nekatolických knih nebyla v úplnosti nikdy dovedena do konce. V Jáchymově museli lidé už v roce 1629 nekatolické knihy odevzdat na radnici a přísahat, že další nemají ani doma ani v úkrytech.175 Loketský vikář v roce 1638 přesvědčoval luterány o správnosti katolického náboženství čtením nekatolických knih. Arcibiskupství to s nadšením nepřijalo, ale dovolilo mu v takové praxi pokračovat.176 Později v padesátých letech žádali o to faráři na Loketsku často, ostrovský farář v roce 1661.177 Také jáchymovský děkan žádal v roce 1656 od arcibiskupství povolení číst s nekatolíky zakázané knihy, aby mohl vyvracet luteránské články víry a vést tak lidi k přestoupení na katolické náboženství.178 Arcibiskupství mu to už v březnu téhož roku dovolilo, stejně i faráři v Krásném Lese.179 Výskyt kacířských knih se předpokládal v Horní Blatné, Přebuzi, Perninku i okolních vesnicích. S konfiskacemi se pospíchalo, protože byla obava, že je lidé dobře uschovají v tajných skrýších.180 Nejvíce kacířských knih bylo objeveno v Kraslicích a okolí, měli je i noví katolíci. Farář v Krásně konfiskoval farníkům kacířské knihy ještě v roce 1662 a odesílal je arcibiskupství.181 V Ostrově lidé nepřinesli ani na opakované výzvy faráře jedinou knihu a v roce 1641 prohlašovali, že od katolické víry odstoupí. Farář se proto dožadoval na pražském arcibiskupství příkazu městským radám v Ostrově a Hroznětíně konfiskovat nekatolické knihy násilím. V Ostrově bylo tehdy už jen pět nebo šest nekatolíků, odmítajících přestoupit, kteří už dostali od vrchnosti příkaz k emigraci. Farář se domníval, že kacířské knihy mají mnozí, ne-li všichni, včetně nových katolíků, ve svátečních dnech si z nich doma předčítali a do kostela nechodili, ti, kteří chodili, se modlili s přinesených kacířských knih. Kacířské knihy měly dokonce děti ve škole.182 V Krásně měli mnoho nekatolických knih i přední měšťané ještě v roce 1656.183 Kacířské knihy, zvláště kalendáře,

172 NA, APA, kart. 28, sign. C 3, složka I, 1660. 173 W. KORB, c. d., s. 34. 174 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 1. 175 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 140, 22. 11. 1629. 176 NA, APA, kart. 13, sign. C 2, fol. 637, 19. 8. 1638; tamtéž, kart. 781, sign. C 81, 7. 8. 1638. 177 NA, APA, kart. 821, složka 1, sign. C 84, 20. 1. 1661. 178 NA, APA, kart. 811, sign. C 84, 22. 2. 1656. 179 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 25. 3. 1651; tamtéž, 12. 12. 1656. 180 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4 – I. 181 NA, APA, kart. 4289, sign. D 142/2, zpráva sokolovského vikáře z roku 1662. 182 NA, APA, kart. 787, 14. 8. 1641; 26. 9. 1641; 22. 10. 1641. 183 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 1656.

45

46


mohli lidé podle zprávy vikářů z roku 1662 běžně kupovat od projíždějících kupců.184 Ještě v roce 1717, když byly kacířské knihy v Nejdku zabavovány a lidé se o tom doslechli, přestávali chodit do kostela.185 Velkou závadu spatřoval loketský děkan v roce 1662 také v nápisech z luteránské věrouky v kostelích. Byly v kostele v Nejdku, ale i v Jáchymově, zde vzešly ze známé jáchymovské knihovny „libri catenati”, uložené tehdy asi na faře.186 Arcibiskupství prověřovalo v kostelích také náhrobní nápisy. V Horním Slavkově schválilo epitaf císařského plukovníka Georgia Günthera, nekatolíka, o němž se domnívalo že jen předčasná smrt mu zabránila přestoupit na katolické náboženství.187 Obětí rekatolizace se v Jáchymově stala známá latinská škola spojující humanismus s reformačními ideály. Jáchymovský horní hejtman 21. července 1625 poručil její žáky propustit, školu uzavřít a klíče mu odevzdat. To byl současně konec zmíněné latinské knihovny úzce spojené se školou. V roce 1628 se ještě uvažovalo o nákupu knih a v roce 1651 dostal reformační komisař Mikuláš ze Schönfeldu z Vídně příkaz knihovnu inventarizovat, pak ale upadla zcela v zapomnění.188 Podobně zanikla škola v Horním Slavkově a teprve v roce 1635 se ji i ostatní školy v báňských městech snažil obnovit tamější farář.189 Snaha očistit školy od nekatolických učitelů a prosadit katolickou výchovu mládeže byla sice patrná od samého počátku, ale učitelé nekatolíci byli na Loketsku ještě v padesátých i pozdějších letech. Souviselo to s postupem rekatolizace, dosud luteránské či z nových katolíků se stávající městské rady se snažili luteránské učitele udržet, a pokud se s místními katolickými duchovními nedohodly, rozhodovalo arcibiskupství. Městské radě v Horním Slavkově v roce 1658 oznámilo, že přijímání a propouštění učitelů přísluší tamnímu děkanovi, případně arcibiskupství.190 Martin Maxmilián Mayer, farář v Kraslicích, žádal roku 1657 zakázat nekatolickým učitelům výuku a doporučoval, aby na to hejtmani dohlédli na celém Loketsku.191 Na katolickou výchovu mládeže kladlo arcibiskupství důraz a v Jáchymově ještě v roce 1659 děkan nového kantora upozorňoval, aby se na škole nic luteránského neučilo ani nezpívalo.192 Fary Katolických duchovních byl zejména z počátku nedostatek. Pražské arcibiskupství usilovalo už v roce 1621 obsadit především děkanát v Lokti. Obrátilo se na komendátora křížovníků s červenou hvězdou v Chebu, aby co nejrychleji zjistil a popsal situaci loketského děkanátu a pomohl pražskému spolubratrovi Františku Johanu Wagnerovi, nastávajícímu faráři a děkanovi v Lokti. Toho však muselo už v říjnu toho roku napomínat, protože se opíjel.193 184 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského děkana z roku 1662. 185 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, složka IV, 20. 5. 1717. 186 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského děkan z roku 1662. 187 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 2. 9. 1655, 8. 10. 1655. 188 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 28. 2. 1651; H. STURM, Die Bücherei der Lateinschule in St. Joachimsthal,

St. Joachimsthal 1929, s. 45. 189 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 4. 4. 1635. 190 NA, APA, kart. 26, sign. C 3, 11. 5. 1658. 191 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, připomínky faráře M. Mayera ke královskému dekretu ze dne 20. 10. 1657. 192 SOkA Karlovy Vary, AM Jáchymov, radní protokol 1659 -1665, fol. 88, 1659. 193 NA, APA, kart. 9, sign. C 1, fol. 349, 27. 1. 1621; kart. 8, konceptář, 21. 10. 1621.


Nedostatek kněží nutil hledat je i v cizině. Loketský děkan doporučoval v roce 1629 obsadit faru v Krajkové příslušníkem cisterciáckého řádu z kláštera v Ebrach v Horních Francích.194 Na rozdíl od českých poměrů, jazyk zde nebýval překážkou. Později v roce 1646 žádal pán z Písnice pro tuto faru kněze z řádu dominikánů v Chebu.195 Z kláštera v Ebrach přišel duchovní také do Krásného Lesa, vikář Selge ho v roce 1631 při inspekci chválil.196 Na faře v Lomnici byl v roce 1671 Michael Trautwein z Duryňska a z ciziny byl také dominikán Conradus Hessus, farář v Andělské Hoře, který přišel z konventu v Řezně.197 Z řádových kněží se na Loketsku objevují křížovníci s červenou hvězdou z Chebu, jezuité z Chomutova a od roku 1628 i z Chebu, františkáni z Kadaně, Chebu a od sv. Jakuba z Prahy a premonstráti z Teplé, kteří však obsazovali spíše fary na Žatecku. Na farách se tak střídali kněží různé příslušnosti, příkladem mohou sloužit Karlovy Vary. Prvním katolickým farářem se stal augustiniánský mnich Severin od sv. Jakuba, druhým křížovník Christian Wallburger, po krátkém působení Th. Dr. Františka Albana nastoupil v roce 1630 Jakub Wollenschlager, předtím vikář kapituly v Erfurtu. V roce 1645 žádali Karlovarští opět křížovníka s odůvodněním, že ti obsazovali jejich faru od nepaměti.198 S řádem křížovníků s červenou hvězdou vedlo pak město v druhé polovině 17. století spor o patronát. Městská rada v Přísečnici odmítala na svou faru přijímat františkány od sv. Jakuba z Prahy, protože prý byli špatným příkladem lidu a na celé týdny se z fary vzdalovali.199 Naopak františkány z Chebu pro svou faru ve Smrkovci žádal Kryštof z Globna 200 a jmenovitě jezuitů pro duchovní zprávu na svých statcích se na pražském arcibiskupství dožadoval v roce 1641 hrabě Nostic, 201 který si v roce 1642 posteskl arcibiskupovi nad tím, že místní kněží kvůli těžké práci s místním obyvatelstvem odcházejí do klidnějších farností. 202 Snad vycházel z rok staré zkušenosti s farářem Janem Verberiem v Jindřichovicích, pocházejícím z nekatolických rodičů, sídlících v přímém sousedství fary. Ti byli asi hlavní příčinou, proč chtěl odejít do některého už katolického místa. Jeho patron hrabě Nostic s tím souhlasil. 203 V padesátých létech už si arcibiskupství nepřálo obsazovat fary řeholníky. Chtělo je postupně nahrazovat světskými kněžími, školenými pro duchovní správu. Proto nechtělo v roce 1653 řeholníky do Horního Slavkova a v roce 1660 benediktinského mnicha Georga Webera do děkanství v Jáchymově. 204 Varesius, farář v Horním Slavkově, původem snad Ital, mluvil německy jen špatně a městská rada v Krásně mu proto nechtěla svěřit faru. 205 Naopak kaplana Daniela Doležala, kněze zřejmě českého původu, rada města Horního Slavkova chválila a žádala v roce 1652 arcibiskupství, ponechat ho v městě. 206

194 NA, APA, kart. 765, sign. C 80, složka VIII, 15. 9. 1629. 195 NA, APA, kart. 794, sign. C 83, 23. 7. 1646. 196 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, ex relatione Jodocae Thomae Selge parochi Schlaggenwaldensi 1631. 197 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, 1631. 198 NA, APA, kart. 793, sign. C 83, 21. 4. 1645. 199 NA, APA, kart. 793, sign. C 83, 23. 3. 1645, 30. 3. 1645, 1. 4. 1645. 200 NA, APA, kart. 794, sign. C 83, 30. 6. 1646. 201 NA, APA, kart. 788, sign. C 82, 2. 11. 1641; kart. 789, sign. C 81, 2. 1. 1642. 202 NA, APA, kart. 790, sign. C 81, 14. 4. 1642. 203 NA, APA, kart. 787, sign. C 82, 2. 6. 1641. 204 NA, APA, kart. 28, sign. C 3, 1660 – I. 205 NA, APA, kart. 803, sign. C 83, 13. 1. 1653. 206 NA, APA, kart. 801, sign. C 83, 15. 4. 1652.

47

48


Po špatných zkušenostech s některými kněžími se jezuitů pro správu svých far dovolávali Metternichové, kladoucí důraz na výchovu mládeže. 207 Jezuité nejspíše z Chomutova působili v roce 1653 i v Loučné 208 a pro fary na Jáchymovsku je žádal, na doporučení české královské komory, i jáchymovský děkan. 209 Jen výjimečně se však stávalo, že faru obsadil český kněz, protože jak česká komora, tak vrchnosti, žádali kněze hovořící německy. Platilo to i pro učitele. Když generální vizitátor dosadil na místo luteránského učitele v Karlových Varech Čecha (Johann Heinrich Fisch von Krussek!), odešel už po třech týdnech. 210 V Horním Slavkově vydržel český učitel sice několik let, po stížnostech na jeho nedokonalou znalost německého jazyka ho děkan odvolal. 211 Obecně byli žádáni německy mluvící kněží. Dožadovala si jich od arcibiskupství v roce 1653 i česká královská komora pro fary v Loučné a Vejprtech. 212 Stávalo se, že kněz mluvil dialektem, kterému místní lidé nerozuměli. Švábským nářečím mluvil roku 1629 Kryštof Degenmeier, farář v Jáchymově. 213 Na špatnou výslovnost a nesrozumitelnost kázání si stěžovali v roce 1660 i měšťané Kynžvartu, to však asi souviselo se snahou o návrat předcházejícího faráře. 214 V celku však nově instalovaní katoličtí duchovní neměli v komunikaci s obyvatelstvem na Loketsku žádné problémy. 215 Kněze do farních úřadů získávaly a navrhovaly církevní i světské orgány, jmenováni však byli arcibiskupstvím. Přesto ještě v roce 1653 sloužil na faře v Kostelní Bříze kněz Georgius Senft bez arcibiskupské konfirmace. 216 Naopak městská rada v Krásně vyhnala katolického faráře, aniž by arcibiskupství i jen informovala. 217 Ustanovení katolického kněze v Přísečnici bránil spor městské rady s císařským hejtmanem. Překonal ho teprve zákrok arcibiskupství, které nařídilo kadaňskému děkanovi, aby tam instaloval kněze Georgia Webera. 218 Kněze vyhledával a navrhoval arcibiskupství i krajský hejtman v Lokti. Pověřila jej tím v roce 1628 reformační komise prostřednictvím české komory. 219 Městská rada Horního Slavkova žádala v roce 1659 uvést na místo zemřelého děkana faráře z Krásna. Městská rada Krásna pak žádala na uvolněné místo uvést patera Wilmitzera z řádu křížovníků s červenou hvězdou. 220 Ten si získal takovou oblibu, že ho žádala za faráře v roce 1661 i městská rada v Horní Blatné. 221

207 NA, APA, kart. 793, sign. C 83, 16. 6. 1645. 208 NA, APA, kart. 22, sign. C 3, 7. 2. 1653. 209 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 21. 2. 1629. 210 K. LUDWIG, c. d., s. 12. 211 NA, APA, kart. 815, sign. C 84, 7. 6. 1658. 212 NA, APA, kart. 802, sign. C 83, 12. 7. 1653. 213 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, list jáchymovského hejtmana české královské komoře 4. 3. 1629; NA, SM,

kart. 1981, sign. R 109/11, 4. 3. 1629. 214 NA, APA, kart. 818, sign. C 84, 12. 11. 1660. 215 J. HANZAL, c. d., s. 55. 216 NA, APA, kart. 22, sign. C 3, 20. 11. 1654. 217 NA, APA, kart. 23, sign. C 3, 20. 11. 1654. 218 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 18. 11. 1656. 219 A. PODLAHA, c. d., s. 115, č. 104, 19. 9. 1628. 220 NA, APA, kart. 816, sign. C 84, 12. 1. 1659, 30. 1. 1659. 221 NA, APA, kart. 821, sign. C 84, položka 1, 27. 1. 1661.


Paní von Steinsdorf, rozená z Enderu, majitelka Sedlece a několika okolních vsí, navrhla na faru v Sedleci kněze, kterého arcibiskupství neschválilo a konfirmovalo tam karlovarského faráře Tillmana Plankenia. Ten tak spravoval dvě fary. 222 Toho však paní von Steindorf odmítala, protože nechtěla ztratit patronátní právo ve prospěch křížovnického řádu, k němuž Plankenius patřil. Patronátní právo opravňovalo ke spoluúčasti na správě farního majetku, farních příjmů a některé vrchnosti toho ve svůj prospěch využívaly. 223 Plankenius byl na faře ještě v roce 1652. Opustit ji musel na sv. Jiří. Žádal však ponechat jej na faře, dokud si nenajde jinou. Ucházel se zejména o děkanství v Horním Slavkově. 224 Karlovarští však s ohledem na lázeňské hosty, pro něž bylo docházení do kostela v Sedleci obtížné, usilovali o vlastního faráře výlučně pro faru v Karlových Varech. 225 Jen výjimečně se objevují na farách v padesátých letech na pomoc farářům kaplani. Na faru v Sokolově jej prosazovalo arcibiskupství v roce 1656. 226 Nejen nedostatek kněží, ale i nedostatek prostředků na jejich obživu byl takový, že reformační komisař loketského kraje navrhoval nahrazovat je příslušníky žebravých řádů. Na malé příjmy a velké kontribuce si na Loketsku v roce 1631 stěžovali všichni faráři. Arcibiskupství proto nařizovalo, aby společně s patrony pátrali po často zapomenutých příjmech. Nedařilo se proto vymáhat příspěvky na arcibiskupský seminář. 227 Takový stav byl ale běžný. Kardinál Harrach si v roce 1635 stěžoval, že patroni nechávají fary pustnout, vymlouvají se na chudobu, neplatí desátky a překážejí vizitacím, které měly obnovit finanční základy farností. 228 Řada kostelů postrádala bohoslužebné náčiní a díky nízkým nebo žádným příjmům bylo obtížné ho získat. Tak byly postiženy v roce 1631 kostely v Andělské Hoře, Nejdku, Lomnici i jinde. V Andělské Hoře bohoslužebné náčiní zcela chybělo. 229 Na opravy a udržování budov prostředky chyběly. Na panství Kysíbl (Stružná) byly v roce 1662 farní i filiální kostely a kaple tak zanedbány, že jsou uváděny jako blízké zříceninám („ruinis proximae”), stejně jako věž kostela v Bochově. Dřevěný kostelík v Perninku nazývali luteráni ze sousedního Saska posměšně stodolou. 230 Když byl kostel poškozen či zničen požárem, jako v Dolním Chodově roku 1654, trvala obnova dlouho. V Chodově do roku 1658, kdy požádal Johann Wilhelm von Plankeheimb o jeho znovuvysvěcení. 231 Povolení k tomu dostal loketský děkan téhož roku od arcibiskupství. 232 Jen postupně se začínají obnovovat a vybavovat kostely i v báňských městech. V Jáchymově povoluje arcibiskupství děkanovi postavit v kostele jeden oltář ke cti Nejsvětější Trojice, druhý Panně Marii, Anně a Jáchymovi a kostel zasvětit sv. Jáchymovi. 233 Budova kostela v Lokti byla natolik poškozena, že se v ní za deštivého počasí nemohly konat bohoslužby. Na rozdíl od Jáchymova městská rada usilovala před zimou o nápravu. Naděje na získání prostředků od místních lidí byla však pro chudobu 222 NA, APA, kart. 17, sign. C 2, 26. 4. 1645. 223 NA, APA, kart. 793, sign. C 83, 26. 9. 1645. 224 NA, APA, kart. 803, sign. C 83, 12. 3. 1652. 225 NA, APA, kart. 800, sign. C 83, 20. 9. 1651. 226 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 2. 12. 1656. 227 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, zpráva reformačního komisaře Mikuláše ze Schönfeldu 5. 10. 1650. 228 H. OPOČENSKÝ, c. d., s. 45. 229 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, vizitace venkovských vikářů 1631. 230 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, vizitace venkovských vikářů 1662. 231 NA, APA, kart. 813, sign. C 84, rok 1658. 232 NA, APA, kart. 26, sign. C 3, 30. 4. 1658. 233 NA, APA, kart. 26, sign. C 3, 3. 8. 1658.

49

50


mizivá, o pomoc proto bylo žádáno pražské arcibiskupství. 234 Podobně chyběly peníze na stavbu kostela v Kadani. Měšťané si stěžovali, že vinice jsou zanedbané a přeměňují se na pole, protože je válka. 235 Někdy panovaly i pochybnosti komu bývalé církevní budovy patří. V Horním Slavkově se město dohadovalo s církví o dům kaplana a učitele. 236 Slučování dvou i více farností si vynucoval nedostatek kněží, ale i nedostatečné důchody plynoucí z jedné fary, slučováním se zvyšovaly. Iniciovaly je proto nejen patronátní páni, ale i faráři. Farář v Mnichově (Eisensiedel) si arcibiskupství stěžoval, že vikář v Horním Slavkově si přisvojil správu fary v Bečově. 237 Pro chudobu odmítalo v roce 1636 vydržovat katolického faráře horní město Krásno a žádalo sloučení s farou v Čisté, kterou spravoval farář Horního Slavkova. 238 Stejný důvod vedl později v roce 1651 faráře v Kostelní Bříze a Vranově. Žádal arcibiskupství o připojení fary v Krásně, nebo aby jej přeložilo jinam. 239 Musel si půjčovat peníze a desátky od poddaných vybíral jen s pomocí vrchnosti. Dlužil sedmdesát zlatých a věřitel se musel obrátit na arcibiskupství, aby jej přinutilo k placení. Na jeho farnosti bylo tehdy stále ještě přes dvěstě nekatolíků. 240 Ani městečko Oloví nemohlo v roce 1636 uživit vlastního faráře, docházel tam farář z Jindřichovic. K Jindřichovicím patřila i Přebuz, odkud lidé docházeli do kostela v zimě jen s obtížemi. V Přebuzi byla fara zřízena až roku 1701. 241 Také farář v Horním Slavkově žádal v roce 1652 připojit faru v Čisté, protože příjem mu nestačil a v roce 1653 žádal připojit ještě faru Krásno. Městská rada Krásna ale žádala vlastního kněze z obavy, že by se místní i nově příchozí horníci jinak vrátili k protestantství. 242 Slučování far tak bylo nejen personální, ale i ekonomickou nutností a dožadovali si ho sami faráři. Potíže s důchodem trvaly v Horním Slavkově i v roce 1657, kde si farář arcibiskupství stěžoval, že mu měšťané neprokazují žádnou úctu, v soukromí i na veřejnosti proti němu pobuřují, zpochybňují a odmítají vyplácet farní i školní důchody a žádal arcibiskupství, aby jim nařídilo s tím přestat. 243 Později v roce 1659 žádal o přeložení do Krumlova. 244 Pokud byly desátky a jiné příjmy farářům odpírány, bylo zvyšování poplatků jednou z mála možností, jak je nahradit. Děkan Horního Slavkova poplatky se souhlasem arcibiskupství zdvojnásobil, což se stalo jedním z důvodů, proč chudí vynechávali náboženské úkony a proč městská rada žádala faráře vyměnit a ponechat staré poplatky. Uváděla, že na křtiny a pohřby museli lidé vynaložit celou týdenní mzdu, jedna stará přadlena proto nemohla být pohřbena a horníci pracující s nasazením života dávali za svatbu celou mzdu stejně jako řemeslníci a lidé z venkova. 245 Podobně byl nařčen ze zvyšování poplatků v roce 1640 i farář v Krajkové. Jeho předchůdce si stěžoval na malý příjem už v roce 1629 i později

234 NA, APA, kart. 781, sign. C 81, 17. 8. 1631. 235 Tamtéž. 236 NA, APA, kart. 786, sign. C 82, 20. 9. 1640. 237 NA, APA, kart. 776, sign. C 81, 14. 3. 1636. 238 NA, APA, kart. 776, sign. C 81, 19. 5. 1636. 239 NA, APA, kart. 800, sign. C 83, 10. 10. 1651. 240 NA, APA, kart. 799, sign. C 83, 31. 7. 1651. 241 NA, APA, kart. 11, fol. 13, 15. 4. 1636. 242 NA, APA, kart. 802, sign. C 83, 19. 8. 1652. 243 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 12. 1. 1657. 244 NA, APA, kart. 818, sign. C 83, 4. 7. 1659. 245 NA, APA, kart. 815, sign. C 84, 10. 5. 1658; NA, APA, kart. 26, sign. C 3, 11. 5. 1658.


v roce 1656. 246 Poplatky zvýšilo arcibiskupství, ne všude je faráři vyžadovali. V Horní Blatné je přijímal farář jen od bohatších, bývalo zvykem že dávali více než chudí. 247 Peníze si půjčoval i vybíral farář Bader v Karlových Varech, stěžoval si na něj proto měšťan Leonard Gertner. 248 Podobně i děkan Horního Slavkova Jobst Thomas Selge dlužil Židovi v Hroznětíně Jakubovi Aronovi šedesát zlatých a třicet krejcarů. 249 Dostatečný důchod neměl v roce 1631 ani farář v Krásném Lese. 250 Děkanovi v Karlových Varech přislíbila městská rada v roce 1652, na žádost reformačních komisařů, zvýšit plat na jednu kopu míšeňských grošů týdně, ale s podmínkou, že bude spravovat jen faru v Karlových Varech a žádnou jinou. 251 Arcibiskupství nařídilo v Krásném Lese po zapomenutých důchodech pátrat, v roce 1655 zde farář není a reformační komisař žádal, aby faru spravoval někdo z dominikánů ústeckého konventu, protože důchod zde faráře neuživí. 252 Loketský děkan dokonce trestal přestupky tak, aby přinášely hmotný prospěch 253 , protože desátky, především chmel, nedostával pravidelně ani on. Žádal například v roce 1656 peněžitý trest i za incest. Na přímluvu hraběte Šlika to arcibiskupství nedovolilo a poručilo hledat jiné řešení. 254 Výjimkou byl snad jen farář v Jindřichovicích, jehož příjmy byly, na rozdíl od ostatních, více než dostatečné. Na veřejnosti vystupoval jako šlechtic, na faře držel několik sluhů, služek a kuchařek, nákladně se oblékal i stoloval (jídla o dvanácti chodech) a na faře prý bývaly bouřlivé a hlučné noci. Na celém Loketsku to bylo obecně známo a budilo to pohoršení. V roce 1652 mu utekly dvě kuchařky, pronásledoval je se svými sluhy na koních dvě míle, než se mu podařilo je chytit a přivést zpět na faru. Z fary vyjížděl vždy s pompou doprovázen několika sluhy. 255 Farní příjmy sestávaly obvykle z desátků a lze si domyslit, že luteráni nebyli nadšeni z povinnosti přispívat na katolického faráře. Nebylo proto samozřejmostí, aby město zajišťovalo katolického kněze stejně, jako před tím protestantského predikanta. V Horním Slavkově zajistilo arcibiskupství stěhování katolického kněze z Prahy do Horního Slavkova jen poukazem na to, že tak město stěhovalo i vyhnaného predikanta. 256 Sporů o desátky a jiné farní důchody bylo proto dostatek. „Přísečničtí měšťané by měli raději luteránského predikanta a se všemi katolickými kněžími se jen hádají”, hlásil pražskému arcibiskupství v roce 1646 bývalý přísečnický farář Martinus Nicolaus Glauschius, který se s nimi dohadoval o farní důchody. 257 Arcibiskupství magistrát napomenulo. Ten se ale bránil,

246 NA, APA, kart. 762, sign. C 80, 14. 2. 1628; NA, APA, kart. 810, sign. C 83, 8. 11. 1656; NA, APA, kart. 785,

sign. C 81, 19. 6. 1640. 247 NA, APA, kart. 815, sign. C 84, 19. 5. 1658. 248 NA, APA, kart. 14, sign. C 2, fol. 109, únor 1639. 249 Tamtéž. 250 NA, APA, kart. 802, sign. C 83, 16. 12. 1652. 251 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, vizitace venkovských vikářů 1631. 252 NA, APA, kart. 809, sign. C 83, rok 1655. 253 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského vikáře z roku 1662. 254 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 18. 8. 1656. 255 NA, APA, kart. 802, sign. C 83, 21. 8. 1652; 14. 8. 1652. 256 NA, APA, kart. 8, sign. C 1, 21. 10. 1624. 257 NA, APA, kart. 795, sign. C 83, 16. 7. 1646, 20. 8. 1646.

51

52


obvinil faráře, že říká nepravdy a že jeho předchůdcům farní důchod vždy stačil. 258 Také evangelický duchovní v Lobzech si na důchod nestěžoval, katolickému ale nestačil. 259 Desátky se stávaly předmětem sporů někdy i mezi katolickými faráři. Loketský děkan Thomas Selge se v roce 1633 dohadoval o desátky se svým předchůdcem. 260 Také při střídání farářů se stávalo, že předchůdce pobral na faře co se dalo a nástupce byl zcela bez prostředků, tak tomu bylo v roce 1657 v Horním Slavkově. 261 Pro dobu příznačné byly vztahy duchovní a světské správy na hartenberském panství pánů z Písnice. Farář v Krajkové nedostával desátek, vrchnosti nadával do zlodějů, faru nechtěl opustit a vyhrožoval, že když na něj přijdou, všechny postřílí. Na faře měl kuchařku a vsí dolinou chodíval s puškou. 262 Katoličtí páni z Písnice, kterým patronát nad farou v Krajkové patřil, přijali později tamějšího faráře zcela ztrativšího paměť a neschopného zastávat farní úřad k sobě na hrad, odvezli z kostela mešní kalichy, správu farnosti svěřili okolním farářům, ale farní desátky ani příspěvky na arcibiskupský seminář neplatili. Loketského vikáře, který chtěl roku 1631 poměry urovnat, nechtěli do hradu vpustit a odmítli, aby faru v Krajkové spravoval farář z Lomnice, kterého určil vikář. Po vikářově zprávě se do věci zapojilo pražské arcibiskupství. Zakázalo vrchnosti vměšovat se do duchovní správy, nařídilo platit desátky a příspěvky na seminář a přijmout pro faru v Krajkové, dokud nebude obsazena vlastním knězem, faráře z Lomnice. Nařídilo také vrátit mešní nádoby, uznat pravomoc arcibiskupa a vizitátora příště přijímat bez obtíží. 263 Také farář v Lomnici se však musel v roce 1629 dožadovat od města Oloví desátku a žádal arcibiskupství, aby ho v tom podporovalo. 264 Později v roce 1638 byl však farář v Horním Slavkově ve funkci loketského vikáře Jonas Rüemann přesvědčen, že obyvatelé Krajkové jsou už od třicátých let dobrými katolíky. 265 Kněz zde však nenacházel dostatečné prostředky na obživu ani v roce 1647, a když se v roce 1650 podařilo sem katolického kněze získat, vrátil se už po půl roce na svou starou faru v Miličevsi u Žatce. 266 S farářem v Krajkové měla paní Polyxena Marie z Písnice konflikty v roce 1652, stěžovala si arcibiskupství, že se chová hrubě, jí samotné i vrchnostenským úředníkům nadává, bije poddané pěstí do hlavy a opíjí se. 267 V souvislosti s jeho potrestáním vyjádřilo pak arcibiskupství přesvědčení, že je lépe mít málo příkladných kněží, než mnoho špatných. 268 Když v roce 1656 farář z Oloví rezignoval, navrhla paní Polyxena spojit tuto faru s Krajkovou, kde si farář stěžoval na malý příjem, sloučením by se zvýšil. 269 Nedostatečně zajišťovala vrchnost faráře v Krajkové i v roce 1662. Předtím robotovali v létě někteří poddaní na farních pozemcích a od roboty na panském byli osvobozeni, to však skončilo a oni ze strachu před vrchností si na změnu neodvážili stěžovat a práce na farních pozemcích zanedbávali. 270

258 NA, APA, kart. 18, sign. C 3, 10. 3. 1646, 16. 3. 1646. 259 R. SCHREIBER, c. d., s. 134. 260 NA, APA, kart. 771, sign. C 81, 4. 8. 1633. 261 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 13. 10. 1657. 262 NA, APA, kart. 762, sign. C 80, 14. 2. 1628, 11. 3. 1628. 263 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, zpráva loketského vikáře roku 1631. 264 NA, APA, kart. 764, sign. C 80, složka VI, 30. 6. 1629. 265 NA, APA, kart. 781, sign. C 81, 13. 1. 1638. 266 R. SCHREIBER, c. d., s. 134. 267 NA, APA, kart. 802, sign. C 83, 4. 7. 1652. 268 NA, APA, kart. 21, sign. C 1, 1. 8. 1652. 269 270) NA, APA, kart. 810, sign. C 83, 8. 11. 1656. 270 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského vikáře z roku 1662.


Podobně jako páni z Písnice rozhodoval o duchovní správě na svých statcích i hrabě Nostic, který v roce 1637 připojil novorolskou farnost ke karlovarské. Loketský vikář se proti tomu ohradil i proto, že by ho faráři přestávali jako správce loketského okrsku respektovat. 271 Dlouholetý byl konflikt pana Jana Jakuba z Pirovano, vlastnícího statek Šabinu,272 s farářem v Kynšperku Danielem Neumannem z řádu křížovníků s červenou hvězdou, který arcibiskupství ukončilo v roce 1650 exkomunikací pana Jana Jakuba z katolické církve. Zatýkal prý své poddané v kostele, kostelní dveře používal jako vývěsní tabuli a faráři nevyplácel desátky. 273 Pan Jan Jakub si naopak jménem svých poddaných stěžoval, že farář pastorační práci v Kynšperku a Chlumu sv. Máří zanedbává. Arcibiskupství pak vikáři nařídilo vše vyšetřit a podat zprávu, tu se však nepodařilo nalézt. 274 Ani na bohatě dotované faře v Chlumu sv. Máří se katolickému faráři nedařilo vybírat desátky, v roce 1654 byla fara neobsazená a spravoval ji farář z Kynšperka. 275 Kandidát na faru v Hroznětíně prý dokonce poddaným sliboval, že nebudou trestáni za luteránství, když mu zaplatí. 276 Farní důchody klesaly ovšem také v důsledku válkou zničeného hospodářství. Knížecí hejtman ostrovského panství uvedl, že pro velkou chudobu dlužili poddaní na církevních poplatcích za období 1646 -1657 celkem 771 zlatých 58 krejcarů. 277 Počet luteránů obrácených na katolickou víru byl jedním z hlavních měřítek úspěšnosti farářů. Pokud by se jim dařilo, mohli se ucházet o výnosnější a významnější fary. Elias Bader, farář v Lomnici, se tak ucházel v roce 1629 o faru v Sokolově, k níž patřily neobsazené fary v Kynžvartě a Lobzech. Mocného přímluvce měl v osobě hraběte Nostice, vlastníka panství Jindřichovice a Sokolov. 278 Obecně platilo, že při velkém počtu neobsazených far dávali kněží přednost farám bohatším na příjmy a majetky. Byly převážně na úrodnějším jihu, horské fary na severu bývaly chudší. 279 Neplatilo to pro Jáchymov, knížecí kaplan a současně farář v Ostrově Jodocus Thomas Selge žádal arcibiskupství v roce 1640 o bohatší faru a děkanát v Jáchymově. Odvolával se na to, že ji už několik let administruje a obyvatelé ho dobře přijímají. 280 Už v následujícím roce však žádal od správy jáchymovského děkanátu osvobodit, protože neměl kaplana, který by mu pomáhal. 281 Úřadem vikáře loketského kraje bývali pověřováni faráři v Lokti, Horním Slavkově a Ostrově. Obtíže spojené s rekatolizací však přinášeli řadu úkolů a někteří proto po čase žádali odstoupit, Jonas Rüemann v Horním Slavkově po pěti letech. 282 V průměru platilo, že nekatolíků bylo více na farách neobsazených katolickými duchovními. 283 271 NA, APA, kart. 781, sign. C 81, 13. 1. 1638. 272 R. SCHREIBER, c. d., s. 221. 273 NA, APA, kart. 19, sign. C 3, 14. 12. 1650; NA, APA, kart. 802, sign. C 83, 18. 6. 1652; NA, APA, kart. 803,

sign. C 83, 31. 1. 1652, 8. 3. 1652. 274 NA, APA, kart. 20, sign. C 3, 10. 2. 1654. 275 R. SCHREIBER, c. d., s. 134. 276 F. KRÁSL , c. d., s. 226. 277 NA, APA, kart. 815, sign. C 84, 7. 3. 1658, 15. 3. 1658. 278 NA, APA, kart. 764, sign. C 80, složka V, 29. 5. 1629, 30. 6. 1629. 279 R. SCHREIBER, c. d., s. 134. 280 NA, APA, kart. 785, sign. C 81, 25. 9. 1640. 29. 9. 1640. 281 NA, APA, kart. 787, sign. C 82, 16. 5. 1641, 1. 7. 1641, 18. 6. 1641. 282 NA, APA, kart. 789, sign. C 81, 2. 1. 1642. 283 R. SCHREIBER, c. d., s. 137.

53

54


V souvislosti s rekatolizací bylo nutné upravit obvody některých far v příhraničí. Obyvatelé Loučné patřili odedávna k luteránské faře v saském Oberwiesenthalu, kde také pohřbívali. Naopak někteří poddaní saského kurfiřta patřili k faře ve Vejprtech. Reformační komisař proto navrhnul přifařit obyvatele Loučné ke Kovářské a luterány saské strany odkázat na některou saskou faru. 284 V okolí Oberwiesenthalu a jiných příhraničních místech bylo v šedesátých létech stále mnoho luteránských vesnic platících desátky katolickým farářům. Arcibiskupství považovalo za slušné nařídit, aby i katolíci podle příslušnosti platili predikantům. 285 V souvislosti s tím bylo vedeno v roce 1662 i majetkové vyrovnání. 286 Přísečnický farář navrhnul v roce 1653 arcibiskupství připojit Kovářskou a Vejprty k faře v Přísečnici, arcibiskupství se přiklánělo ke spojení s Loučnou. Kovářská se pak stala filiálkou fary ve Vejprtech, Loučná filiálkou fary v Božím Daru a Vejprty se staly samostatnou farou. 287 V roce 1625 bylo na Loketsku podle zjištění arcibiskupského komisaře Landherra jen pět katolických duchovních, dohlíželi na farnosti obsazené tehdy ještě luteránskými predikanty: 1. Loketský děkanát: Kynžvart, Lobzy, Staré Sedlo. Děkan byl současně inspektorem far: Karlovy Vary, Sedlec, Nová Role, Lomnice, Hroznětín, Pernink. 2. Fara Kynšperk: Smrkovec, Čistá, Krásno, Vranov. 3. Fara Chlum sv. Máří: Kostelní Bříza 4. Fara Luby: Kámen (Stein), Studenec (Prünles), Lesná (Wallfof). 5. Fara Krajková: Oloví, Nejdek, Hanušov, Lomnice.288 6. Fara Ostrov: Hroznětín, Bor, Radošov, v roce 1630 i Velichov.289 Obsadit všechny fary a školy katolíky žádal naléhavě v roce 1635 jáchymovský farář Franciscus Albanus, navrhnul české královské komoře přikázat to městským radám. 290 V roce 1636 byl ve Velichově katolický farář, spravoval i faru v Krásném Lese. 291 Později je velichovská fara opuštěná, spravoval ji farář ze Žďáru nebo z Krásného Lesa. 292 Bor a Radošov patřily k ostrovské faře až do roku 1657. 293 Město Ostrov s městským majetkem a městečko Hroznětín zůstaly na žádost představitelů města součástí loketského kraje, tak jsou uváděny i v berní rule roku 1654. 294 V roce 1640 uvedl loketský děkan Sigismund Salomon Reuther (též Reiter) neobsazené fary: Jindřichovice, Nejdek, Krásné Údolí, Krásný Les a Jáchymov. 295 K faře v Bochově patřily v roce 1642: Andělská Hora, Brložec, Svatobor s filiálkami v Olšových Vratech, Žalmanově a Šemnici. 296 Vlastního faráře žádala městská rada Andělské Hory ještě v roce 1653. 297

284 NA, APA, kart. 4281, sign. H 2/4, zpráva reformačního komisaře Mikuláše ze Schönfeldu 5. 10. 1650. 285 NA, APA, kart. 29, sign. C 3, složka V, fol. 12, 12. 5. 1661. 286 NA, APA, kart. 827, sign. C 84, 4. 9. 1662. 287 NA, APA, kart. 22, sign. C 3, 12. 9. 1653. 288 NA, APA, kart. 759, sign. C 80, 29. 8. 1635. 289 J. KÜHNL, c. d., s. 138. 290 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 27. 1. 1635. 291 NA, APA, kart. 11, sign. C 2, 15. 4. 1636. 292 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, složka 5, 12. 5. 1651. 293 J. KÜHNL, c. d., s. 141. 294 Tamtéž, s. 65; R. SCHREIBER, c. d., s. 67. 295 NA, APA, kart. 785, sign. C 81, 22. 9. 1640. 296 NA, APA, kart. 790, sign. C 81, 5. 8. 1642. 297 NA, APA, kart. 804, sign. C 83, 4. 7. 1653.


Obsazování far postupovalo pomalu, v roce 1625 jich bylo pět, v roce 1650 sedm. (V závorkách neobsazené farnosti.) 1. Ostrov, Dr. Jodocus Thomas Selge a kaplan (Hroznětín, Bor). 2. Karlovy Vary, Tillmann Plankenius (Sedlec, Nová Role). Pociťována potřeba obsadit i faru Sedlec. 3. Loket, Wenzeslaus Peller (Chodov, Tatrovice). 4. Lomnice, Michael Trautwein. 5. Krajková, Martinus Witzansky (Luby). 6. Chlum sv. Maří, Daniel Neumann (Kynšperk). 7. Kostelní Bříza, Georg Jobst Senft (Vranov). 298 Bez katolického kněze byla v roce 1651 fara v Oloví. 299 Území loketského vikariátu bylo totožné s územím loketského kraje. Výjimkou byla fara Nejdek, příslušející do žateckého kraje, spravovaná do roku 1642 loketským vikariátem, kdy se nejdecký farář proti tomu postavil. 300 Také Lobzy a Smrkovec byly sice v loketském kraji, ale první patřil k faře v Sokolově a druhý k Žandovu, ležícím v plzeňském kraji. Nově v roce 1615 postavený kostel v Lesné (Wallhof) navrhoval krajský hejtman spravovat z fary v Lubech, Krajkové nebo z Chlumu sv. Maří. 301 Už po dvou létech v roce 1652 bylo na Loketsku obsazeno jedenáct far: 1. Fara Ostrov, spojená s farou v Hroznětíně a Boru. 2. Fara Karlovy Vary, spojená s farou v Sedleci. 3. Fara Loket, spojená s farou v Chodově. 4. Fara Nová Role, spojená s farou v Tatrovicích. 5. Fara v Lomnici, spojená s farou v Oloví. 6. Fara v Krajkové. 7. Fara v Kynšperku. 8. Fara v Chlumu sv. Maří. 9. Fara v Kostelní Bříze, spojená s farami ve Vranově a Smrkovci. 10. Fara v Lobzech, spravovaná farářem ze Sokolova. 11. Fara Lesná. 302 V roce 1660 byly už všechny fary s výjimkou Krásného Lesa a Bochova obsazeny. 303 Teprve však v letech 1661 a 1662 odvádějí faráři Bochova a Krásného Lesa poplatky arcibiskupskému semináři. 304 V počátcích rekatolizace spravoval jeden farář v Čechách až deset far, na jejím sklonku asi tři. 305 Stav na Loketsku byl tedy znatelně příznivější, rekatolizace přesto zde byla opožděnější. V roce 1652 katoličtí faráři v báňských městech nebyli přesto, že v mnohých byli instalováni už v roce 1624. 306 Protestantských predikantů v nich bývalo obvykle několik, v Krásně dva, v Horním Slavkově tři. Po roce 1629 arcibiskup fary v Horním Slavkově, Krásně a Čisté 298 R. SCHREIBER, c. d., s. 196; T. V. BÍLEK, Reformace, s. 167, 256. 299 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 13. 2. 1651. 300 NA, APA, kart. 790, sign. C 81, 5. 8. 1642. 301 NA, SM, kart. 1983, sign. R 109/12, sv. 4, 20. 4. 1650, zpráva hejtmana loketského kraje – Georg Fabian

Multz. 302 NA, APA, kart. 802, sign. C 83, 3. 3. 1652. 303 NA, APA, kart. 820, sign. C 84, zpráva loketského děkana 26. 10. 1660. 304 NA, APA, kart. 284, sign. C 84, složka 10, rok 1661; NA, APA, kart. 825, sign. C 84, složka 10, rok 1662. 305 H. OPOČENSKÝ, c. d., s. 47. 306 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 256.

55

56


spojil, spravoval je farář sídlící v Horním Slavkově. 307 Bohoslužby v kostelích se proto musely konat v nestejnou dobu. Katoličtí radní v Krásně si na to stěžovali a žádali vlastního faráře. 308 Nedostatečné příjmy, zatížení, vyplývající ze správy několika farností, stáří a nemoci vedly k opouštění far. V roce 1652 odešel z Čisté farář Thomas Wolf. 309 Správa několika farností byla nad síly zejména starších duchovních. Ostrovský farář Jobst Thomas Selge (v Ostrově v letech 1639 -1652) žádal v roce 1651 arcibiskupství, aby ho zbavilo povinnosti spravovat čtyři fary (Ostrov, Radošov, Bor, Hroznětín), protože mu to stáří už nedovoluje a uvedl, že ani tyto čtyři fary mu nezajišťují dostatečný příjem. 310 V roce 1652 je v Ostrově premonstrát Petrus Schirmer, který obrátil na katolické náboženství v Hájku a na ostrovském panství osmdesát šest osob. 311 Ani jemu důchod z několika farností nestačil, žádal proto povolení sloužit v jednom dni více mší, zdůvodňoval to i tím, že na rozdíl od jiných duchovních slouží mše i v místech nekatolických. 312 Fary v Abertamech, Horní Blatné a Božím Daru ležely blízko česko-saské hranice, kterou označil v roce 1635 jáchymovský hejtman za nebezpečnou a doporučil obsadit je knězem. 313 Do té doby je spravoval farář z Nové Role. Důchod novému knězi měla ale poskytnout královská komora, protože uvedená městečka ho z vlastních prostředků vydržovat prý nemohla. 314 V této souvislosti stojí za zmínku, že Abertamští v roce 1650 hrozili faráři v Horní Blatné výpraskem, když zjistil, kolik dříve platili luteránskému predikantovi. 315 První katolický kněz, minorita z Kadaně, Leo Maijesanus, byl pro tyto fary ustanoven v roce 1636, arcibiskupství tehdy požádalo královskou komoru, aby po vyhnání predikantů nařídila hejtmanovi v Jáchymově zajistit jeho obživu i ochranu. 316 S rekatolizací ale neuspěl, lidé chodili na evangelické bohoslužby do saského Eibenstocku a opět začal působit evangelický pastor Johann Jahn, farář ze saského Scheebergu. Katoličtí duchovní se zde pak objevili až po válce v roce 1651. 317 Na oblasti sousedící se Saskem byl při všech opatřeních kladen zvláštní důraz, když vikář v roce 1662 opomenul podat zprávu o výuce katechismu, zdůraznilo arcibiskupství, že právě v příhraniční oblasti je tomu třeba věnovat maximální pozornost. 318 V Božím Daru ustanovil katolického faráře V. Wildpechera Mikuláš ze Schönfeldu v roce 1651, podobně jako jinde žádali i zde lidé přestoupení na katolické náboženství odložit. 319 V roce 1656 se však uvádí, že Boží Dar, Abertamy a Horní Blatná nemají vlastního kněze a přidělují se tam dva jezuité z Chomutova. 320 Abertamy, přidělené k faře v Božím Daru, doporučoval loketský vikář v roce 1662 přidělit k faře v Horní Blatné, protože Boží Dar byl v zimě těžko dostupný. Podobně byl pro obyvatele Perninku těžko dosažitelný farní chrám v Hroznětíně. Cesta z Perninku do 307 K. ENZMANN, c. d., s. 14. 308 NA, APA, kart. 766, sign. C 81, složka IV, 4. 4. 1630. 309 NA, APA, kart. 802, sign. C 83, 4. 12. 1652. 310 NA, APA, kart. 800, sign. C 83, 9. 9. 1651. 311 NA, APA, kart. 803, sign. C 83, 14. 7. 1652; J. KÜHNL uvádí, že Dr. Selge odešel z Ostrova až v roce 1654:

J. KÜHNL, c. d., s. 141. 312 NA, APA, kart. 815, sign. C 84, 14. 3. 1658. 313 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 8. 12. 1635. 314 NA, APA, kart. 11, sign. C 2, 15. 4. 1636. 315 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 31. 1. 1657. 316 NA, APA, kart. 11, sign. C 2, 1636; W. KORB, c. d., s. 37. 317 J. PILZ, c. d., s. 76; W. KORB, c. d., s. 37. 318 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského vikáře z roku 1662. 319 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, 13. 2. 1651. 320 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 155, 22. 4. 1656.


Hroznětína údolím Bystřice byla poseta balvany a nebezpečná zejména v zimě a dokud neroztál sníh, téměř neprostupná. Obtížné a nebezpečné bylo zejména nošení dětí na křtiny. 321 Vikář proto v roce 1670 doporučoval spojit Pernink s farou v Horní Blatné. Perninské filiálky se chtěl farář v Hroznětíně zbavit zvláště v případě, že by mu byla ztráta rekompenzována jinde. 322 V Kraslicích se první katolický farář, premonstrát Bernardus Trander, objevil v roce 1653. V matrice, kterou začal psát, je první záznam z 11. května 1653. 323 V Oloví byl v roce 1651 františkánský mnich z Chebu 324 a hroznětínskou faru obsadil katolický farář až v roce 1659, do té doby ji spravoval farář z Ostrova. 325 Po uklidnění v roce 1662 pokládali loketský i sokolovský vikář za potřebné zakládat na farách pamětní knihy, do nichž by se zapisovaly věci potřebné pro farnost, aby sloužily následovníkům. 326 Mravní tvář některých duchovních Katolických kněží bylo málo a zprávy o jejich mravním úpadku jsou už ze 16. století. Žili v manželství s kuchařkami, či jinými ženami, někteří se opíjeli, vyvolávali hádky apod. 327 Tento stav přetrval na Loketsku do 17. století. 328 Podle zprávy loketského děkana z roku 1625 bylo na Loketsku mnoho kněží vedoucích nemravný život, mše sloužili málokdy, nekázali, a přestože měli důchody z několika far, od lidí vynucovali velké poplatky za křty a pohřby. 329 Na uvolněnou kázeň a neposlušnost farářů si stěžoval arcibiskupství loketský vikář i v roce 1638 330 a v roce 1642 arcibiskupství uvádělo, že skandály a vzpurnost kněží na Loketsku rostou. 331 Účinným nástrojem poznání a nápravy byly vizitace venkovskými vikáři. Arcibiskupství pro ně vydávalo jednoznačné instrukce a vizitační zprávy pak hodnotilo a nařizovalo, jak nedostatky odstranit. Některé vrchnosti i faráři však vizitace neuznávali, arcibiskupství je muselo v roce 1631 prosazovat na panství Hartenberg a na farách v Sedleci a v Karlových Varech, kde faráře Jakuba Wollenschlagera loketský vikář poručil odvolat. 332 Jak už zmíněno, také paní Zuzaně z Písnice na Hartenberku muselo arcibiskupství poručit, aby uznala pravomoc arcibiskupství a vizitátora přijala. Jednou z podmínek, za nichž byla pobělohorská vláda ochotna ještě v dubnu 1621 ponechat luteránské kněze na farách, byl požadavek, aby se zřekli svých manželek, nebo je alespoň prohlásili za své hospodyně. Stalo se pak běžným jevem, že katoličtí faráři vydávali své partnerky na farách za pouhé hospodyně.

321 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 25. 1. 1657. 322 NA, APA, kart. 811, sign. C 84, 27. 9. 1646. 323 G. TREIXLER, c. d., s. 116. 324 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, zpráva reformačního komisaře Mikuláše ze Schönfeldu 13. 2. 1651. 325 J. KÜHNL, c. d., s. 141. 326 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zprávy venkovských vikářů z roku 1662. 327 J. HANZAL, c. d., s. 47, 48. 328 A. PODLAHA, c. d., úvod, s. III. 329 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 100. 330 NA, APA, kart. 13, sign. C 2, fol. 637, 19. 8. 1638. 331 NA, APA, kart. 16, sign. C 2, fol. 19, 20. 8. 1642. 332 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, vizitace loketského vikáře roku 1631.

57

58


Arcibiskupství provinilé faráře předvolávalo k výslechům do Prahy, trestalo je vězením, při menších deliktech udělovalo peněžité pokuty, přikazovalo ženy a děti z far vyhnat a zbavovalo faráře úřadu. Obtížnost a nebezpečnost cest do Prahy bývaly záminkou, jak se vyšetřování vyhnout. Pokud delikventi ani na opakované výzvy dostavit se k vyšetřování do Prahy nereagovali, bývali zatčeni a dopravováni násilím. 333 V roce 1652 poručil tak loketský vikář uvěznit na čtrnáct dní faráře z Krajkové, který v opilosti komusi natloukl. Farář činu litoval a prosil arcibiskupství, aby ho na faře ponechalo. 334 Protože bylo katolických kněží málo, ponechávali je někdy v duchovní správě přes to, že byli rekatolizaci spíše na škodu. Většina provinilých kněží se po odpykání trestu a přeložení na jinou faru v duchovní správě udržela. Výrazným příkladem byl farář, křížovník Walpurger, v Karlových Varech, pověřený vedením dvou farností, a to v Karlových Varech a v Sedleci. Svou prchlivou povahou obrátil proti sobě všechny karlovarské měšťany a snad i proto dával přednost pobytu v Sedleci. Karlovarští se ho snažili zbavit, v roce 1626 žádali za faráře Otce Löflera, bývalého faráře v Sedleci a v roce 1627 Karla Rummlera z Lokte. Posledního se ujímal i císařský rychtář, ale Walpurger mu faru nepředal. 335 Vystoupil proti němu velmi dramaticky, ozbrojen pistolemi přijel na koni před dům karlovarského purkmistra na tržišti, vykřikoval, že Rummler je zkurvený pes, cizoložnický lotr („ehebrecherischer Schelm und Hurrenhund”), on, Walpurger, že nemá žádnou nevěstku, ale přítelkyni-důvěrnici, také purkmistr, že je padouch a lotr, který má kromě manželky nevěstku a členové městské rady, že jsou zloději a lotři. 336 S Walpurgerem si nevěděl rady ani nově jmenovaný farář pro Karlovy Vary Franciscus Albanus, který v květnu roku 1628 kardinálovi sděloval, že mu Walpurger nechce předat faru, ani se dostavit k soudu do Prahy, ani přijmout jinou faru. Žádal proto Walpurgera světskou mocí odstranit, nebo jemu, Albanovi, přidělit jinou faru. 337 Už dva dny na to Walpurgera zavřeli do vězení na hradě v Lokti a 13. května o tom podal loketský děkan zprávu pražskému arcibiskupství. Domníval se, že Walpurgerovo chování vzešlo z nemoci, protože téměř denně trpěl záchvaty padoucnice, nebo z vnitřní zloby. Walpurgerova kuchařka byla v té době těhotná a děkan navrhoval zavřít Walpurgera v Praze navěky do špitálu nebo ho vyhnat ze země. 338 V roce 1635 byl však Walpurger opět farářem ve Pšově, zde byl opět obviněn a vyšetřován, protože měl s kuchařkou děti, téhož roku byl hospitalizován a kardinálovi přiznal viny i nelegitimní potomky. 339 Také na jeho nástupce Jakuba Wollenschlagera, předtím vikáře kapituly v Erfurtu, byly různé stížnosti a loketský děkan ho chtěl z Karlových Varů v roce 1631 odstranit. 340 V roce 1636 měla farní kuchařka v Karlových Varech dítě, farář Elias Baderus (1633 -1645) tvrdil, že otcem je voják, arcibiskupství mu nařídilo, aby ženu vyhnal a dostavil se na arcibiskupství. 341 Farářem zůstal, v roce 1637 je s ním městská rada spokojena, chválí jeho kázání, píli a svědomitost s jakou provádí reformaci. 342 Skandály vznikaly podle nezná-

333 NA, APA, kart. 14, sign. C 2, fol. 319, 19. 8. 1639; fol. 320, 24. 8. 1639; fol. 324, 20. 8. 1639; fol. 332,

26. 8. 1639. 334 NA, APA, kart. 802, sign. C 83, 7. 8. 1652. 335 NA, APA, kart. 761, sign. C 80, VIII, 4. 11. 1627; K. LUDWIG, c. d., s. 39. 336 NA, APA, kart. 761, sign. C 80, 4. 11. 1627. 337 NA, APA, kart. 762, sign. C 80, složka 5, 5. 5. 1628. 338 NA, APA, kart. 762, sign. C 80, složka 5, 13. 5. 1628. 339 NA, APA, kart. 774, sign. C 81, 16. 4. 1635. 340 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, vizitace venkovských vikářů 1632. 341 NA, APA, kart. 12, sign. C 2, fol. 175, 2. 10. 1637; fol. 176, 12. 10. 1637. 342 NA, APA, kart. 777, sign. C 81, 26. 10. 1637.


mého autora v Karlových Varech také proto, že se muži se ženami v lázních koupali společně a z okolních domů bývali pozorováni. 343 Stížnosti na faráře podávaly arcibiskupství i orgány světské moci. Hejtman katolických Metternichů si v roce 1639 stěžoval na skandální život faráře v Kynžvartě 344 a podobně žádal v roce 1653 odvolat faráře v Kynšperku Davida Neumanna z řádu křížovníků s červenou hvězdou. 345 Z dvanáctibodové stížnosti je patrné, že si farář hleděl především osobního prospěchu a k lidem se choval bezohledně. 346 Arcibiskupství mu nařídilo faru v Kynšperku opustit a předvolalo ho k výslechu do Prahy. 347 V roce 1656 však znovu žádalo zprávu o Neumannovi, protože vzbuzoval pohoršení nejen na Loketsku, ale i v sousedních oblastech. 348 V Jáchymově si na faráře Kryštofa Degenmaiera stěžovali v roce 1629 jak měšťané, tak horní hejtman Christophorus Grad de Grünberg. Obviňovali ho z opilství, povykování po krčmách, ostouzení měšťanů a jejich manželek, styků se ženami i zanedbávání povinností. Často prý na celé týdny odcestoval a nechal se zastupovat jakýmsi žákem nekatolíkem, který místo kázání četl v kostele postilu a křtil děti přes to, že v Jáchymově nechyběl dobrý katolický učitel, který mohl faráře zastupovat. Farář prý podporoval luterány více než katolíky, vrchního horního hejtmana obviňoval, že je katolíkem jen napůl, ten naopak na faráře žaloval, že mluví švábským nářečím, takže mu lidé v kostele málo rozumějí a že se spojuje proti němu s obecným lidem. Komise sestávající z kadaňského děkana a královského hejtmana chomutovského a přísečnického panství napomenula obě strany ke snášenlivosti a snad se vše vyřešilo odchodem faráře do Plané. 349 Podobně byl jáchymovský děkan obviněn arcibiskupstvím i v roce 1637, protože křtění dětí svěřil učiteli. 350 Faráře v Kynšperku obvinilo arcibiskupství už v roce 1621 z opilství a pohoršujícího života 351 a blíže neurčené skandály měl za sebou v roce 1635 i sokolovský děkan, musel se z nich zodpovídat před arcibiskupskou konsistoří. 352 K demoralizaci katolických duchovních jistě přispívalo i nepřátelské prostředí. Sigismund Salomon Reither, z řádu křížovníků s červenou hvězdou, v roce 1631 označovaný jako muž učený a dobrý, 353 tropí v roce 1635 jako loketský děkan v opilosti výtržnosti, 354 v roce 1636 má s farní kuchařkou děvčátko. 355 Pověst opilce, obcházejícího hospody, měl v roce 1631 i katolický farář v Ostrově, měšťané ho v roce 1631 za saské okupace z města vyhnali. 356 Katolický kněz v Kraslicích, kde byla rekatolizace zvláště obtížná, žil v roce 1660 s nevěstkou

343 NA, APA, kart. 813, sign. C 84, rok 1658. 344 NA, APA, kart. 14, sign. C 2, fol. 13, 17. 1. 1639. 345 NA, APA, kart. 804, sign. C 83, 10. 3. 1653. 346 NA, APA, kart. 804, sign. C 83, 7. 1. 1653. 347 NA, APA, kart. 22, sign. C 3, 24. 4. 1653, 31. 5. 1653. 348 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 20. 5. 1656. 349 NA, APA, kart. 764, sign. C 80, 1. 5. 1629; NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, list jáchymovského horního

hejtmana české královské komoře 4. 3. 1629; F. KRÁSL, c. d., s. 34. 350 NA, APA, kart. 12, sign. C 2, sv. 8, fol. 295, 17. 12. 1637. 351 NA, APA, kart. 8, sign. C L, 21. 10. 1621, konceptář latinsko-německé expedice arcibiskupské kanceláře 1621. 352 NA, APA, kart. 10, sign. C 1, fol. 170. 353 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, 1631. 354 NA, APA, kart. 784, sign. C 82, 17. 12. 1635. 355 NA, APA, kart. 11, sign. C 2, compendium 1636, fol. 13, 15. 4. 1636; tamtéž, kart. 13, sign. C 2, sv. 9, fol. 165,

12. 4. 1638. 356 NA, APA, kart. 11, sign. C 2, compendium 1636, fol. 13.

59

60


nekatoličkou. Směřování obyvatel za predikanty do blízkého Klingenthalu to jen podpořilo. 357 Děti ze soužití s konkubínou měl i farář v Chlumu. 358 Arcibiskupství mu poručilo faru opustit a kuchařku vyhnat až v roce 1641 zřejmě proto, že dříve nemělo vhodného nástupce, slíbilo mu však přidělit jinou faru na Moravě. 359 Hranice nebyla vážnější překážkou živých styků se sousedním Saskem, arcibiskupství mělo proto vážné obavy, že nemravný život katolických kněží poškodí dobrou pověst církve nejen u místních novokatolíků, ale i v sousedním Sasku, s takovým zdůvodněním byl v roce 1662 zatčen a v Praze vyslýchán i následující farář v Chlumu sv. Maří Matthaeus Bayer. 360 Na kněze v Horním Slavkově si měšťané v roce 1651 stěžovali, že neumí kázat německy, 361 ani první katolický farář a děkan v Lokti Johann Wagner nebyl dobrým vzorem, arcibiskupství od něj marně očekávalo zprávu o stavu katolictví na Loketsku a muselo ho napomínat pro opilství. 362 Farář v Krásném Lese měl v roce 1636 se svou kuchařkou děvčátko, které svěřil za úplatu k výchově do saského Grünhaninchen. 363 V roce 1644 vypověděla z Krásného Lesa šlikovská vrchnost faráře Buchera, protože se s lidmi hádal a bil 364 a také jeho nástupce obvinili (Joannes Serrarius) poddaní hornohradského panství z opilství, potulování po hospodách a soužití s podezřelými ženami, z nich jednu těhotnou z fary vyhnal. Jednou, na květnou neděli, byl tak opilý, že nemohl sloužit mši. Pobouření způsobil i v roce 1649 na křtinách dítěte zámeckého mlynáře z Horního Hradu, protože pozval do kostela dudáka s houslistou a s kmotrou před kostelními vraty tancoval, až si roztrhnul hábit. Jindy zase křtiny pro opilství zanedbal a v opilosti spadl do hnojiště s močůvkou. 365 Se svým nástupcem se dohadoval o desátek, arcibiskupství ho rozdělilo mezi ně napůl. 366 Hrabě Šlik žádal v roce 1656 arcibiskupství, aby ho z fary vyhnalo a hrozil, že mu jinak zastaví všechny platy. Měl obavy, že neklid, vyvolaný nemravným životem faráře, by se mohl přeměnit v otevřené násilí. 367 Po vyhnání z Krásného Lesa se Joannes Serrarius potuloval a schovával na farách kadaňského děkanátu, arcibiskupství ještě v roce 1658 nařizovalo tamějšímu děkanovi, aby ho vyhnal. 368 Nelegitimní děti měli v roce 1638 i loketský děkan, farář v Bochově a Kynšperku. 369 Poslední byl obviněn z opilství a skandálů, byl napomenut a navržena další inspekce. 370 Loketský děkan Sigismund Salomon Reuther prý purkmistrovi a radním nadával v roce 1639 do zlodějů a šelem, konflikty měl i s císařským rychtářem, s kuchařkou měl tři děti, opíjel se, povykoval po nocích na náměstí, opíjel se i na svatbách a křtinách, k lidem se choval násilnicky, vzbuzoval pohoršení, posměch i neúctou a zanedbával i opravu kostela, a proto jej zástup-

357 NA, APA, kart. 820, sign. C 84, 20. 10. 1660. 358 NA, APA, kart. 11, sign. C 2, compendium 1636, fol. 13, 15. 4. 1636. 359 NA, APA, kart. 15, sign. C 2, fol. 269, 9. 9. 1641. 360 NA, APA, kart. 29, sign. C 2, složka 1662 – I, fol. 9, 9. 1. 1662. 361 NA, APA, kart. 799, sign. C 83, 28. 8. 1651. 362 NA, APA, kart. 8, sign. C 1, konceptář, 21. 10. 1621. 363 NA, APA, kart. 776, sign. C 81, 20. 2. 1636. 364 NA, APA, kart. 792, sign. C 81, 17. 10. 1644. 365 NA, APA, kart. 799, sign. C 83, 1. 11. 1650. 366 NA, APA, kart. 23, sign. C 3, 19. 10. 1654. 367 NA, APA, kart. 811, sign. C 84, 4. 8. 1656, 16. 8. 1656. 368 NA, APA, kart. 29, sign. C 3, 10. 9. 1658. 369 NA, APA, kart. 13, sign. C 2, sv. 9, fol. 165, 12. 4. 1638. 370 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, zpráva faráře v Horním Slavkově (Jodoc Thomas Selge), rok 1631.


ci města žádali vyměnit. 371 Arcibiskupství považovalo tyto skutečnosti za skandální, protože podporovaly protikatolické postoje. Nemravným životem proslul Joannes Coller, farář v Lukách. V roce 1642 se léčil v Karlových Varech. Arcibiskupství požádalo tamějšího faráře, aby ho dal loketským hejtmanem zatknout a dopravit na pražské arcibiskupství. 372 Brzo na to se však Coller objevil opět na faře v Lukách a karlovarského faráře Badera arcibiskupství žádalo, aby o něm podával zprávy. 373 V báňských městech panovala často mezi faráři a obyvatelstvem nevraživost, opak byl výjimkou. V Krásně městská rada v roce 1640 uváděla, 374 že farář, který zemřel, byl oblíbený. Nového však žádala už v roce 1642 odvolat a bylo jim vyhověno, protože po zkušenostech z jiných míst byly obavy, že nespokojenost skončí větším konfliktem. 375 V tomtéž Krásně se farář a městská rada v roce 1656 vzájemně obviňovali kromě jiného z opilství. Farář se omlouval, že pije pálenku jen jako lék, zatímco měšťané se opíjejí, až jsou celí rudí. 376 Stížnosti byly i na faráře v Andělské Hoře (Norbertus Wankenieus), arcibiskupství ho v roce 1643 vyzvalo, aby se dostavil do Prahy a zodpovídal se ze svých činů, protože neuposlechl, požádalo vikáře loketského okrsku – byl jím tehdy ostrovský farář Thomas Jodoc Selge – aby ho poručil zatknout a dopravit do Prahy. 377 Stejným úkolem pověřilo o dva měsíce později děkana v Horním Slavkově, ale Wankenius se stal mezitím farářem v Chlumku. Arcibiskupství trvalo na požadavku zatknout ho a dopravit do Prahy a prověřit jeho ustanovení farářem v Chlumku. 378 Počátkem roku 1644 byl konečně zatčen, potrestán, přislíbil napravit se a léčil se v Karlových Varech. 379 Stížnosti byly i na faráře v Kostelní Bříze (Georgius Jodocus Senft), spravujícího i faru v Krásně a Vranově. Neposlouchal rozkazy duchovní vrchnosti, reformační komisaři a loketský děkan mu zakázali konat bohoslužby v Lesné (Wallhof), světské i duchovní vrchnosti lhal, opíjel se, při jakési hře se popral, obtěžoval ženy a duchovní správu zanedbával. 380 Arcibiskupství proto poručilo loketskému děkanovi, aby ho dal zatknout, uvěznit a důvěryhodnými lidmi dopravit do Prahy, stížnosti na něj měl sepsat, ověřit svědky a zaslat současně. 381 V Oloví vedl konflikt mezi farářem a městskou radou s učitelem k vyhrožování smrtí, vrchní báňského úřadu v Jáchymově, pod jehož dohled Oloví jako báňské město příslušelo, doporučilo arcibiskupství faráře vyměnit, aby se zabránilo neštěstí. 382 V roce 1631 byl napomínán také farář v Nejdku, aby zanechal pití a hýření, učil katechismus a pokusil se přimět lidi v Krásné Lípě a Přebuzi k přijetí katolické víry, protože tam žádný katolík ještě nebyl. Lze předpokládat, že bez mravní úhony nebyl ani farář v Sokolově, protože byl napomínán, aby byl dobrým příkladem. 383 371 NA, APA, kart. 784, sign. C 81, 20. 7. 1639, 29. 7. 1639. 372 NA, APA, kart. 16, sign. C 2, fol. 54, 4. 8. 1642. 373 NA, APA, kart. 16, sign. C 2, fol. 110, 21. 9. 1642. 374 NA, APA, kart. 786, sign. C 82, 7. 8. 1640. 375 NA, APA, kart. 16, sign. C 2, fol. 137, 20. 10. 1642. 376 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 1656. 377 NA, APA, kart. 16, sign. C 2, fol. 364, 26. 7. 1643; tamtéž, fol. 392, 20. 8. 1643. 378 NA, APA, kart. 16, sign. C 2, fol. 420, 7. 9. 1643; tamtéž, fol. 451, 23. 10. 1643. 379 NA, APA, kart. 17, sign. C 2, 20. 1. 1644. 380 NA, APA, kart. 809, sign. C 81, rok 1655. 381 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 12. 5. 1655. 382 NA, APA, kart. 792, sign. C 81, 9. 9. 1643. 383 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, rok 1631, ex relatione parochi Schlaggenwaldensi (Jodocus Thomas

Selge).

61

62


Ne konkubínu, ale manželku měl v roce 1631 v Bečově Johannes Steinberger, který byl zprvu několik let katolickým knězem, později se oženil a stal luteránským predikantem, aby se pak jako stařec vrátil do lůna katolické církve. 384 Na náměstí v Kadani se farář z Okounova 26. června 1655 bil s mečem v ruce, dle líčení kadaňského děkana se však jen bránil, napadl ho šlechtic von Schön. 385 Farář ve Žďáru u Doupova vzbudil pohoršení v roce 1658 na jarmarku v Kadani. Opilý, s doprovodem muzikantů, šel do kláštera Čtrnácti svatých pomocníků, když ho vyhodili, šel do školy, kde se mu děti posmívaly, učitel je musel poslat domů, to vše k obveselení luteránských trhovců. 386 Nejrůznější formy násilí, provázející rekatolizaci, popuzovaly proti katolickým duchovním a konflikty, které by se za normálních poměrů urovnaly, se jen prohlubovaly a vyhrocovaly. Na faráře v Krásném Lese měšťané žalovali, že nedodržuje na mších liturgické barvy, že nemá evangelistář, že při procesí ztratil z monstrance část Nejsvětější svátosti oltářní, se starými ženami, že mluví nestydatě, chodí nevhodně oblečen apod. Obvinili ho také ze soustavného opíjení se a častých hlasitých hádek s farní hospodyní, s níž se pak i pral. K pití se farář přiznal, ospravedlňoval se stářím, pálenka mu prý zahřívá žaludek a na rozdíl od měšťanů se prý nikdy neopil. Stěžoval si, že je každého dne vystaven pohanám a posměchu, jednou mu dokonce vylili na hlavu obsah nočníku a svedli to na děti. 387 Na faráře si stěžovali i Hornoblatenští, protože od svého příchodu nikoho na katolickou víru neobrátil, naopak dvě už katolické rodiny se odstěhovaly do Johanngeorgenstadtu a přestoupily opět na augsburské vyznání. Farář navíc nevedl příkladný život, protože byl nemocný, těhotné ženy k němu nechodily ke zpovědi ani k podávání svátostí, aby se od něj nenakazily. Farář byl prý také příčinou, proč většina žen odmítala přestoupit. 388 Dokonce i reformační komisař von Schönfeld projevil údiv nad tím, že Hornoblatenští faráře snášeli. 389 Také katolický farář v Kraslicích žil na faře s nevěstkou, k tomu ještě nekatoličkou, docházení obyvatel za predikanty to jen podporovalo. 390 Byli ovšem i faráři vážení a oblíbení jako Martin Georgius Franc v Krásně, který zemřel roku 1640. 391 Také rychtář a přísežní městečka Měděnce chválili v roce 1650 faráře v Přísečnici (Melchior Leopold Hauptmann), byl i jejich duchovním. 392 V Kynžvartě se měšťané dokonce postavili na stranu svého faráře, když byl pro neznámý delikt z fary vyhnán a žádali jeho návrat. 393 Příkladů vzorných kněží známe ovšem méně, protože nedávali podnět ke stížnostem a chválou se nikdo tolik neobtěžoval. Překračování soudobých mravních norem ale svědčí o pravdivosti stížností církevních institucí na nemravný život kněží.

384 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, ex relatione domini Schleinitz, 1631. 385 NA, APA, kart. 810, sign. C 83, 17. 7. 1655. 386 NA, APA, kart. 815, sign. C 84, 30. 1. 1658. 387 NA, APA, kart. 818, sign. C 84, říjen 1656. 388 NA, APA, kart. 818, sign. C 84, 22. 7. 1660. 389 NA, APA, kart. 818, sign. C 84, 15. 10. 1660. 390 NA, APA, kart. 820, sign. C 84, 20. 10. 1660. 391 NA, APA, kart. 780, sign. 82, 7. 8. 1640. 392 NA, APA, kart. 810, sign. C 83, 11. 7. 1655. 393 NA, APA, kart. 818, sign. C 84, 12. 11. 1660.


Bohoslužby Proces opouštění luteránských a zavádění katolických bohoslužeb nebyl ukončen ani v sedmdesátých létech 17. století. Dlouho přetrvávaly laické evangelické bohoslužby, vedené obvykle učiteli, tajné bohoslužby vedli potulní a cizí predikanti a velmi časté bylo docházení na luteránské bohoslužby do sousedního Saska. Katolická církev používala při bohoslužbách lidem nesrozumitelnou latinu, predikanti národní jazyk – němčinu. Zatímco první katolickou mši sloužili na Loketsku polní kazatelé bavorského vojska v Chlumu sv. Maří a Kynšperku už v roce 1621, v Jáchymově, po vyhnání luteránského pastora v roce 1623, dovolil kardinál Harrach, aby laické evangelické bohoslužby vedl učitel. Četl v kostele evangelium, křtil děti a vedl modlení se zpěvy. 394 Školy na venkově bývaly při farách a za nedostatku duchovních vedli laické bohoslužby běžně učitelé. Dělo se tak obecně ještě v roce 1662, loketský vikář si tehdy stěžoval, že na neobsazených farách i jejich filiálkách předčítali učitelé z nekatolických knih, lidé se stávali tvrdohlavými, prosazoval proto, aby navštěvovali mše v nejbližších kostelech. Školy zely po celé léto prázdnotou, protože děti musely pomáhat na polích. 395 Pokud byla laická evangelická bohoslužba znemožněna, stávalo se běžným jevem, že lidé docházeli za evangelickými predikanty do Saska, Hornoblatenští docházeli do saského Eibenstocku, Krasličtí do Klingenthalu. 396 Laické bohoslužby se konaly i v Horní Blatné a Kraslicích. Účelem bylo omezit emigraci, tajné schůzky, navštěvování bohoslužeb v Sasku i snaha nepřerušit návyk lidí navštěvovat kostely. Také v Karlových Varech vyzvala městská rada školmistra a kantora, aby s lidmi zpívali, četli postilu, vedli modlitby a učili katechismus, 397 podobně tomu bylo i v báňských městech. 398 Stejnými úkoly pověřila učitele v Nejdku paní Anna Barbara Colonnová z Felsu. 399 Při dlouhodobém nedostatku katolického kněžstva se konaly laické bohoslužby i pro katolíky, ve vsi Spálená (Brenndorf), kde byl kostel postaven namístě kaple v roce 1614, vedl katolický učitel kostelní zpěvy, předčítal a snad i kázal, od evangelické bohoslužby se to asi příliš nelišilo. 400 Ne všichni evangeličtí duchovní z Loketska odešli. Reformační komisaři v roce 1628 věděli, že jsou ještě v Jáchymově, Kraslicích a Vojkovicích, krajský hejtman proto dostal rozkaz je co nejdříve vypátrat, zatknout a dopravit do Prahy. 401 Potulní predikanti se pohybovali v roce 1635 i v okolí Horního Slavkova, příznačné je, že farář podávající o tom zprávu, žádal pražské arcibiskupství o zachování anonymity, nechtěl, aby se lidé dozvěděli, že na ně žaloval, měl obavy, že se vzbouří. 402 Mandátů proti luteránským predikantům i kantorům se dovolával od arcibiskupství a komory v roce 1641 farář v Horním Slavkově, který byl tehdy vikářem loketského kraje. Jáchymovští dokonce saskému predikantovi v roce 1651 písemně přislíbili, že zůstanou věrni staré víře, reakcí na to byl příkaz predikanty přicházející ze Saska zatknout, dopravit k výslechu do Prahy a lidi přesvědčovat, že takové závazky nemají platnost. 403

394 M. PELLETER, c. d., s. 111; T. V. BÍLEK, Reformace, s. 99; F. KRÁSL, c. d., s. 55. 395 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského vikáře z roku 1662. 396 W. KORB, c. d., s. 37. 397 K. LUDWIG, , c. d., s. 9. 398 T. V. BÍLEK, Die Gegenreformation, s. 209. 399 J. PILZ, c. d., s. 75. 400 R. SCHREIBER, c. d., s. 135. 401 A. PODLAHA, c. d., s. 35, č. 29, 16. 8. 1627; s. 105, č. 94, 12. 8. 1628. 402 NA, APA, kart. 772 a, sign. C 81, 14. 8. 1635. 403 NA, SM, kart. 1985, sign. R 109/12, sv. 8, 19. 2. 1651.

63

64


Potulní predikanti se objevovali zejména v příhraniční oblasti, proto se zde obdobné příkazy opakovaly. 404 Zatímco katolická šlechta žádala právo konat bohoslužby v soukromých zámeckých kaplích a sasko-lauenburského vévodu doprovázel katolický kněz i na cestách, prosadit katolické bohoslužby ve městech, zejména báňských, byl dlouhodobý a obtížný úkol. 405 Neúčast na katolických bohoslužbách, stejně jako účast na luteránských, se začaly trestat pokutami, purkmistr a radní v Lokti chodili do kostela v neděli a o svátcích pod hrozbou pokuty jednoho tolaru za neúčast. 406 Jáchymovský farář Franziscus Albanus doporučoval komoře v roce 1635 všechno obyvatelstvo, včetně dětí, sepsat, návštěvu bohoslužeb organizovat – dopoledne měli chodit měšťané, odpoledně děti a čeleď. Docházku chtěl kontrolovat a neúčast trestat. 407 Přesto právě v Jáchymově nechodili do kostela ještě v roce 1659 ani konšelé. V radním protokolu je zápis, že se to nesmí bez vážné příčiny a předchozího ohlášení purkmistrovi opakovat a všichni měšťané byli na radnici přísně napomenuti. 408 Nic se ale nezlepšilo, a když jeden radní opět bohoslužbu bez ohlášení a omluvy vynechal, byly stanoveny pro budoucnost tresty: za první neúčast pokuta sedm liber žlutého vosku, za druhou deset tolarů, za třetí ztráta křesla na radnici. 409 Pokuty pak skutečně následovaly. Při každé obecní sešlosti, v roce 1659, když byli seznamováni s novým požárním řádem, byli měšťané vyzýváni k pilnému navštěvování kostela. 410 Povinnost účastnit se bohoslužeb v kostele připomínal radním městský biřic, 411 měšťanům čtvrtmistři a účastí na bohoslužbách se zabývala městská rada. V roce 1664 doporučila, aby děkan po kázání kostel zamknul a podle soupisu zjistil chybějící, aby je mohla městská rada pro příklad ostatním náležitě potrestat. 412 Napomínání k účasti na bohoslužbách a pokuty za neúčast byly tak v Jáchymově běžné ještě v šedesátých letech 17. století, městskou radu k tomu podněcoval vrchní úřad. 413 Povinnost purkmistrů a konšelů chodit na bohoslužby bývala v městských řádech na prvním místě. Luteránské bohoslužby se konávaly tajně v soukromých domech, sloužili je pastoři tuzemští i cizí ze Saska, zdržující se v zemi ilegálně. V Horní Blatné to byl saský farář ze Schneebergu Johann Jahn, držel bohoslužby v soukromých domech, ale i ve sklárně v saském Jugelu blízko hranice. 414 Přes opětovné zákazy se konaly tajné luteránské bohoslužby počátkem padesátých let také v Chebu i přes to, že je Ferdinand III. v lednu roku 1650 zakázal. 415 Na luteránské bohoslužby do sousedního Saska chodívali zejména obyvatelé příhraničních městeček. V Horní Blatné se tak dělo houfně ještě v sedmdesátých létech 17. století. Lidé tam chodili i ke zpovědi a přijímání, bylo to obecně známo, panovaly však obavy, že by důsledný zákrok vedl k hromadné emigraci. Rychtář s městskou radou je vyvraceli ještě v roce 1676, ujišťovali, že by emigrovalo sotva šedesát lidí ze dvou tisíc obyvatel. Městská

404 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, Chlum sv. Maří, 20. 4. 1661; tamtéž, Kostelní Bříza, 30. 4. 1661. 405 NA, APA, kart. 26, sign. C 3, 15. 3. 1658. 406 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 189. 407 NA, APA, kart. 773, sign. C 81, 21. 1. 1635. 408 SOkA Karlovy Vary, Archiv města Jáchymova, radní protokol 1659 -1665, 9. 1. 1659, 26. 8. 1659. 409 Tamtéž, fol. 57, 9. 9. 1659. 410 Tamtéž, fol. 53, 26. 8. 1659. 411 Tamtéž, fol. 101, 20. 4. 1660. 412 Tamtéž, fol. 303, 9. 3. 1664. 413 Tamtéž, fol. 100, 20. 4. 1660; tamtéž, fol. 363, 9. 3. 1664. 414 W. KORB, c. d., s. 37. 415 NA, Hejtmanství německých lén, kart. 361, sign. XIX/2, složka 67; A. WOLF, c. d., s. 65.


rada se dožadovala zákroku mocenských orgánů, žádala zákaz docházet na bohoslužby. Byla přesvědčena, že to pomůže víc, než všechny práce misionářů. V Krásně bylo navštěvování protestantských bohoslužeb trestáno pokutou deseti zlatých od roku 1624, kdy byl odtud vyhnán evangelický duchovní. 416 Za luteránskými predikanty do českého i saského příhraničí (Perninku, Klingenthalu a jinam) docházeli lidé hromadně i ze vzdáleností tří a čtyř mil (1 míle = 7,856 km). Každou neděli to činili i Hornoslavkovští, 417 tamější farář Jodocus Thomas Selge si na to stěžoval arcibiskupství v roce 1635 a žádal, aby poručilo tamějšímu hejtmanovi to překazit. Mnoho se však nezměnilo, ještě v roce 1650 nařizuje arcibiskupství faráři v Horním Slavkově v žádném případě nedopustit, aby lidé docházeli za predikanty, nebo je přivolávali k udělování svátosti. 418 Na bohoslužby do luteránských míst chodily ve velkém počtu i děti a mládež. Farář v Horním Slavkově si stěžoval, že je rodiče nevedou ke katolickému náboženství. Syn řezníka Pfannerera chodil do jezuitské školy v Chomutově, otec ho později poslal do Míšně, farář pak žádal otce, aby ho přivolal zpět do Slavkova, nebo poslal do nějakého katolického místa, protože v Míšni by byl pro katolické náboženství ztracen. 419 Z příhraničních oblastí docházeli lidé do Míšně i za obchodem. Tyto cesty spojovali často s návštěvou luteránských bohoslužeb, podle svědectví Christopha Becka, vrchního Hornohradského panství hraběte Šlika, činili tak poddaní tohoto panství v roce 1644. 420 Také navrátivší se vyhnanci docházeli někdy na luteránské bohoslužby do Saska, stěžoval si na to v roce 1642 farář Horního Slavkova. 421 Klingenthal vznikl v saské části údolí Svatavy zvané Höllgrund, kde stával původně jen mlýn, později hamry, emigrací obyvatel Kraslic. Tajné luteránské bohoslužby se konaly i v Horním Slavkově. Místní důlní podnikatel Wolf Schlesinger, vlastnící dvě celé důlní míry, přijal a tajně vydržoval na svých důlních mlýnech predikanta Michala Todta, pocházejícího z Lokte. Bohoslužby, kterou sloužil 14. července roku 1641 se zúčastnilo asi tři sta lidí, vesměs horníků, svobodné čeledi, pacholků a děveček z Krásna i Horního Slavkova. Mše se konala na hlavním horním díle zvaném „Hueb” v báňském domě, kde bydlel důlní zaměstnanec. Slavkovský hejtman se o tom dozvěděl, shromáždění se svými lidmi přepadl a rozehnal. Protože se konalo o půlnoci a při jediném světle, vznikl zmatek a lidé při útěku padali jeden přes druhého. Po tomto zákroku se už velká tajná shromáždění nekonala, tím spíše docházeli lidé na luteránské bohoslužby do Saska. Báňského úředníka, který poskytl pro tajnou bohoslužbu dům, potrestal hejtman vězením, s důlním podnikatelem Schlesingerem si však nevěděl rady, aby ho neodradil od dalšího podnikání, uvažoval o peněžitém trestu nebo vyhnání. Všechna hejtmanova opatření byla schválena, důraz kladen na to, aby predikanta už nikdo nepřijal, poutníky na bohoslužbě bylo schváleno potrestat a ostatní nekatolíky přimět k přestoupení. To však neplatilo pro horníky a hlavního viníka důlního podnikatele, který měl sice konvertovat, ale neměl být prozatím vyhnán. 422 Také ve Vejprtech a Loučné byli luteránští dělníci v těžbě a zpracování železných rud tolerová-

416 K. ENZMANN, c. d., s. 13. 417 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 14. 8. 1635. 418 NA, APA, kart. 19, sign. C 3, 18. 11. 1650. 419 NA, APA, kart. 787, sign. C 82, 15. 10. 1641. 420 NA, APA, kart. 792, sign. C 81, 17. 10. 1644. 421 NA, APA, kart. 790, sign. C 81, 6. 7. 1642. 422 NA, APA, kart. 787, sign. C 82, 15. 10. 1641.

65

66


ni ještě v roce 1654, arcibiskupství nařizovalo faráři přesvědčovat je k přestoupení postupně a klidně v kázáních, zatímco ostatní měl postihovat přísnějšími i tvrdými prostředky. 423 Luteránští predikanti docházeli ze Saska ještě v roce 1657 i do Jáchymovské oblasti, cestovní náklady jim hradila saská strana. Arcibiskupství doporučovalo jáchymovskému hejtmanovi stěžovat si na to superintendantovi v saském Annabergu, nepřálo si však, aby se zmínil, že ho k tomu podnítilo arcibiskupství. Teprve kdyby to nepomohlo, měl použít i jiných prostředků. 424 Houfné a pravidelné putování, především mladých lidí, na bohoslužby do Saska, budilo zlobnou pozornost nových katolíků – bývalých souvěrců a hejtman v Horním Slavkově měl obavy, aby se nevzbouřili. Na jeho pokyn faráři z kazatelen i městské rady hrozily poutníkům tresty, putování na bohoslužby to však nezastavilo. Hejtman doporučoval trestat nejen poutníky, ale všechny měšťany, muže, ženy i mladé lidi předvolávat, vyšetřovat a trestat je odděleně jako jednotlivce. Také s tím sám začal a teprve dodatečně žádal v tom směru o příkazy. 425 Od října roku 1641 do července roku 1642 tak přestoupilo v Horním Slavkově šedesát osob a podle faráře byla naděje, že přestoupí další. Mezitím se však do města vrátili někteří vyhnanci a v řadách nových katolíků vyvolali zmatky, rekatolizace se pozastavila. Na starou víru se vrátilo 161 měšťanů a šest katolických mladíků. Farář se dožadoval od arcibiskupství příkazu hejtmanovi, aby třem nebo čtyřem vybraným osobám z řad vyhnanců přikázal přijmout katolické náboženství nebo se vrátit do Saska, arcibiskupství tak učinilo. Po té, co se vyhnanci ve Slavkově objevili, začali horníci i ostatní obyvatelé opět houfně docházet na luteránské bohoslužby. Velkou pozornost vzbudila ve městě žádost vyhnankyně, aby arcibiskupství emigrantům dovolilo zůstat ve Slavkově, farář to nedoporučil, domníval se, že by to zmařilo všechny snahy o rekatolizaci. 426 Na luteránské bohoslužby do Saska docházeli ještě v šedesátých letech, zejména v době velkých církevních svátků, i lidé z Chlumu sv. Maří a Kraslic. 427 Návštěva katolických bohoslužeb byla v Kraslicích jen formální, vynucenou povinností, měšťané si ještě v roce 1657 tropili posměch z katolické bohoslužby přímo v kostele, dětem dovolovali učit se katolickým modlitbám 428 a na luteránské bohoslužby chodili do saského Klingenthalu. Katolickému faráři říkali, že by přijali katolickou víru snáze, kdyby v ní byli vychováváni od dětství, že je pro ně obtížné měnit víru v dospělosti. To posilovalo snahy působit na školní mládež, tomu však často bránili rodiče. Mládež se shromažďovala kolem luteránských učitelů, udržujících starou víru. 429 Děti z Kraslic a okolí chodily ještě v roce 1660 do školy k šesti luteránským učitelům a sasští predikanti přicházeli do Kraslic na čtyři až pět dní, byli zde pod ochranou obyvatel. Ve městě bylo tehdy jen deset katolíků a charakteristické je, že farář měl obavy, aby se nevrátili ke staré víře. 430 Predikanti ze saského Klingenthalu lidi z Kraslic a okolí znali a jednotlivce,

423 NA, APA, kart. 23, sign. C 3, 26. 6. 1654. 424 NA, APA, kart. 25, sign. C 3, 10. 2. 1657. 425 NA, APA, kart. 787, sign. C 82, 24. 7. 1641. 426 NA, APA, kart. 790, sign. C 81, 6. 7. 1642; NA, APA, kart. 16, sign. C 2, fol. 20, 10. 7. 1642. 427 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, 20. 10. 1657; NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského vikáře

z roku 1662. 428 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, královský dekret 20. 10. 1657. 429 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, Kraslice 1657. 430 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, 20. 4. 1660.


vedoucí pohoršující způsob života přísně napomínali. 431 V Kraslicích byl tehdy knihkupec, zatvrzelý luterán, který prodával nekatolické knihy veřejně na náměstí i v okolí. 432 Protiváhou luteránských kazatelů ze Saska měli se stát v okolí Ostrova a na Jáchymovsku řeholní klerikové piaristického kláštera, zakládaného v sedmdesátých letech 17. století v Ostrově, ještě v roce 1689 zde však vrchní úřad zakazoval řemeslnickým tovaryšům a služebním poslům chodit do Saska. 433 Nekatolíkům se pohřby, křtiny i svatby odpíraly, když byl jeden ze snoubenců nekatolík, byl sňatek rovněž zakazován, konávalo se pak vše tajně u nekatolických kněží. Nejhůře byl pociťován zákaz pohřbů, protože lidé chtěli být pohřbeni mezi svými, na posvěcené půdě na hřbitově. 434 Hornoslavkovskému faráři loketský děkan nařídil nepohřbívat na hřbitově luterány, pokud se předtím nevyzpovídali a nebyli u přijímání. Farář proto zakázal pohřbít na místním hřbitově jednoho horníka a připravil jeho pohřeb na neposvěcené půdě na pláni u města „auf der Oberreit”. Přátelé zesnulého přesto pohřbili na hřbitově, to se později opakovalo. 435 Zprávu o tom podal také báňský hejtman Andreas Mayer, předpokládal, že horníci budou žádat právo pohřbívat nekatolíky na hřbitově a předem proti tomu protestoval, protože by to jen posílilo jejich tvrdošíjnost a vedlo ke svárům a povstání. Chtěl je přimět ke slibu přestoupení, stanovit jim termín zpovědi a přijímání a pokud by to odepřeli, odebrat jim právo konat řemeslnou či obchodní činnost, v extrémních případech je uvrhnout do vězení. 436 Také v Ostrově odpíral farář podle příkazu knížete Julia Jindřicha nekatolíkům svatby i pohřby, pokud se předtím nevyzpovídali a zakázal zpívat protestantské pohřební písně. 437 Když v roce 1637 příkaz porušil a oddal kacířku, dostal za to od arcibiskupství pokutu třiceti tolarů, 438 později mu ji snížili na dvanáct tolarů. 439 Zákaz oddávat nekatolíky lidé obcházeli a uzavírali sňatky v Sasku. Vikář v Horním Slavkově Jonas Rüemann žádal proto císařského hejtmana o rychlý zásah. 440 Lidé docházeli nejen do Saska, ale i do příhraničních městeček, v nichž stále ještě pobývali tajně predikanti. Z městečka Čistá tak docházeli lidé ještě v třicátých letech do vzdálených Abertam. 441 Odepření pohřbu na posvěceném místě na hřbitově nesli lidé velmi těžce a nejeden katolický kněz zákaz přestoupil. Farář z Přísečnice pohřbil v roce 1644 nepokřtěné dítě vrchnostenského písaře z Horního Hradu na hřbitově v Krásném Lese, 442 protože se podobného přestupku dopustil vícekrát, byl předvolán k výslechu do Prahy. 443 Jak zjistil loketský děkan v roce 1699, na hřbitově v Kraslicích se přes všechny zákazy pohřbívali katolíci i nekatolíci, zejména nepokřtěné děti. 444

431 NA, APA, kart. 824, sign. C 84, rok 1661. 432 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, 30. 4. 1660. 433 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, 1684. 434 NA, APA, kart. 764, sign. C 80, složka VII, rok 1629. 435 NA, APA, kart. 764, sign. C 80, složka VII, 12. 7. 1629; V. PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte, s. 77. 436 NA, APA, kart. 1981, sign. R 109/11, 8. 8. 1629. 437 J. KÜHNL, c. d., s. 139. 438 Tamtéž, s. 141. 439 NA, APA, kart. 12, sign. C 2, fol. 40, 22. 6. 1637; fol. 65, 4. 8. 1637. 440 NA, APA, kart. 781, sign. C 81, 17. 10. 1637. 441 NA, APA, kart. 33, sign. C 4, složka VIII, fol. 17, 17. 7. 1665. 442 NA, APA, kart. 792, sign. C 81, 10. 2. 1644. 443 NA, APA, kart. 17, sign. C 2, fol. 17, 19. 2. 1644; fol. 22, 19. 2. 1644. 444 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského vikáře z roku 1699.

67

68


Konfiskace majetku měst V letech 1626 -1627 se církevní i světské úřady snažily rekatolizaci uspíšit. Císařský komisař Maxmilián z Enderu svolal stavy loketského kraje 3. listopadu 1626 na hrad v Lokti. Zastoupena byla města Karlovy Vary, Ostrov, Hroznětín, Kynšperk i šlechta, jejíž představitelé se zde shodli, že utrpí raději škody na majetku, než aby přestoupili na katolické náboženství. Jejich mluvčí, krajský soudce Mikuláš z Globna, žádal ponechat je při starém vyznání, protože se rebelie českých stavů nezúčastnili. 445 Ve skutečnosti se loketské stavy sešly po pražské defenestraci už 12. června roku 1618, vyslaly do Prahy deputaci a nabídly své služby vládě třiceti direktorů a daly se pod jejich ochranu. Poskytly jí pak i vojenskou podporu, vyslaly z Loketska jeden praporec pěšího lidu a jednu kornetu jízdy na pomoc Mansfeldovu vojsku při obléhání Plzně. Když pak české stavy nepřijaly loketský kraj do konfederace všech zemí, zástupci loketského rytířstva i měšťanstva o to požádali, direktoři pak zvolili hejtmanem loketského kraje Mikuláše z Globna a ten společně se zástupci měst a rytířstva přivítal nově zvoleného krále Fridricha Falckého na hranicích a doprovodil ho do Sokolova. 446 Komisař pražského místodržitelství Vilém Maxmilián z Enderu na loketském hradě ale zdůraznil, že po ostatních přišla nyní řada i na loketský kraj, odrazoval účastníky shromáždění od emigrace do sousední země saského kurfiřta, protože se tam platí vyšší daně a dávky a neposlušným pohrozil konfiskacemi majetku stejně jako v jiných krajích. Zástupci měst byli opatrnější než šlechta, nevydali žádné prohlášení s tím, že k tomu nejsou zplnomocněni. 447 Komisař si však zavolal stranou karlovarského městského písaře a řekl mu, že zatím sice městu žádné majetky konfiskovány nebyly, ale pokud Karlovarští na katolické náboženství nepřestoupí, mohou s tím zcela jistě počítat. 448 Městské statky a privilegia konfiskovaná pro účast či podporu povstání se stala účinným nástrojem rekatolizace. Pokud byla městům vrácena, stávalo se tak až poté, co měšťané přestoupili na katolické náboženství. Před válkou majetky měst Lokte, Karlových Varů, Ostrova, Kynšperka i Horního Slavkova podstatně vzrostly, některá získala celá panství. Konfiskacemi byla postižena všechna, jako první Loket, jehož měšťané podporovali vojsko stavovského generála Mansfelda ještě v roce 1621. Poté, co do města vstoupilo císařské vojsko, byly konfiskovány téměř všechny městské statky a postupně rozprodány šlechtě. Nikdy pak už městu v úplnosti vráceny nebyly. 449 I loketský krajský hejtman využil příležitosti a v roce 1624 koupil ves Černou (Schwarzbach) konfiskovanou městu Lokti. Příkaz vrátit statky konfiskované městům vydala reformační komise podle císařského rozhodnutí z 30. srpna 1627, platil ale jen pro města, považovaná za katolická. 450 Městu Lokti byly statky vráceny až 9. října roku 1636, prodané majetky už ovšem vráceny nebyly a těch byla většina. 451 Podobně i majetky konfiskované měšťanům byly vráceny jen katolíkům. 452

445 K. LUDWIG, c. d., s. 31, 32. 446 T. V. BÍLEK, Das nordwestlich Böhmen und der Aufstand im Jahre 1618, MVGDB XXIV, s. 155, 156. 447 K. LUDWIG, c. d., s. 32, 33. 448 Tamtéž, s. 31. 449 T. V. BÍLEK, Dějiny konfiskací v Čechách, Praha 1883, s. 1135; V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen,

s. 172. 450 A. PODLAHA, c. d., s. 41, č. 33. 451 T. V. BÍLEK, Dějiny konfiskací, s. 1135. 452 A. PODLAHA, c. d., s. 61, č. 68.


Také Ostrovu konfiskované panství už nikdy vráceno nebylo, v roce 1623 bylo město s celým panstvím zastaveno a v roce 1625 prodáno sasko-lauenburskému vévodovi Juliu Jindřichovi. 453 Horní Slavkov ztratil konfiskací Bečovské panství a konfiskováno bylo i panství, které získalo město Kynšperk, protože se podílelo na válečných výdajích odbojných stavů a potrestáno bylo i ubytováním císařského vojska. 454 Hornímu Slavkovu byla sice malá část konfiskovaného majetku vrácena, ale s podmínkou, že příjmy z nich plynoucí budou použity na vylepšení platu kaplana a na školu. 455 Naopak Karlovy Vary i báňské městečko Krásno dostaly od císaře ochranný list, osvobozující je od povinnosti ubytovat ve městě vojsko a přispívat na něj. 456 V Karlových Varech se 14. června 1627 objevil císařský rada Pavel Michna s hejtmanem loketského kraje (Gottfried Hertel von Leutersdorf), přinutili měšťany jednat o termínu přestoupení a pohrozili jim konfiskací městských statků. Karlovarští žádali stejně jako v roce 1624 lhůtu dvou měsíců na rozmyšlenou, museli ale přistoupit na dva týdny. Vyslali pak do Prahy delegaci, aby žádala tuto lhůtu prodloužit, zatímco loketští měšťané žádali povolení živností a obchodu. Když se to hejtman dozvěděl, žádal českou komoru, aby Karlovarské odmítla, jinak by prý všechno úsilí o rekatolizaci bylo nadarmo. 457 Karlovarští prosili hejtmana poshovět, dokud se jejich posel z Prahy nevrátí, odkládání termínu přestoupení v nich posilovalo naději, že si víru svých otců zachovají, protože doufali, že se poměry časem změní. Mezitím však vzpoura nekatolíků v Lokti 4. července 1627 vzbudila obavy z dalšího možného vývoje, což vedlo k nekompromisním postupům. Reformační komise odkázala 18. července 1627 karlovarské měšťany na krajského hejtmana a toho požádala, aby sám rozhodl, zda povolit další odklad tří nebo čtyř týdnů. 458 Mezitím hejtman 14. července 1627 ustanovil v Karlových Varech císařského rychtáře, 459 aby spravoval město i konfiskované městské statky. 460 Mocnou pohnutkou k přestoupení na katolickou víru se stalo císařské rozhodnutí z roku 1627 prominout královským městům všechny tresty a ponechat jim statky, pokud přijmou katolické náboženství. Překážkou rekatolizace v Karlových Varech byl však i neoblíbený katolický farář Walpurger. Tvrdil to i císařský rychtář, když se 4. listopadu 1627 dožadoval pomoci císařského rady Pavla Michny, aby nově ustanovený farář Karl Rummler mohl převzít faru, protože dosavadní farář Walpurger mu ji odmítal předat. 461 Karlovarští se nechtěli Walpurgerovi zpovídat a obrátili se na císařova zpovědníka Lamormaina se žádostí, aby ho odvolal. Když jim to přislíbil, podrobili se a 25. března 1628 na svátek Zvěstování P. Marie šli všichni muži na první přijímání pod jednou způsobou a současně vyslali do Prahy delegaci žádat stvrzení městských privilegií a navrácení konfiskovaných majetků. Císař jim 17. dubna téhož roku městská privilegia skutečně potvrdil a už 6. března 1628

453 J. KÜHNL, c. d., s. 65. 454 T. V. BÍLEK, Dějiny konfiskací, s. 1207, 1103; Festschrift zur 700 Jahrfeier der Egerstadt Königsberg, Eger 1932,

s. 24, 35. 455 V. PRÖKL, Kurzgefasste geschichte der Stadt Königsberg, Königsberg 1884, s. 24; V. PRÖKL, Geschichte der

königlichen, s. 70, 78. 456 K. ENZMANN, c. d., s. 13; K. LUDWIG, c. d., s. 30. 457 NA, APA, kart. 761, sign. C 80, červenec 1627. 458 A. PODLAHA, c. d., s. 26, č. 22. 459 NA, APA, kart. 761, sign. C 80, rok 1627. 460 Tamtéž. 461 NA, APA, kart. 761, sign. C 80, složka VII, 4. 11. 1627.

69

70


vrátil i konfiskovaný majetek. 462 V Lamormainovi, osobním zpovědníku císaře Ferdinanda II., a ve vévodovi Valdštejnovi, našli Karlovarští mocné přímluvce, prvnímu se odměnili v roce 1629 volným bytem v Karlových Varech, ve prospěch města působila jistě i snaha chránit známé lázně. Rekatolizace tím v Karlových Varech formálně skončila. Karlovarští se ve srovnání zejména s báňskými městy Loketska s katolickou vírou celkem snadno smířili, v roce 1630 zde byly už jen tři ženy luterského vyznání. 463 Vyšetřující komise Karlovarským účast na povstání neprokázala a příčinou konfiskace v roce 1627 byla tak jen neochota přestoupit na katolické náboženství, jakmile přestoupili, byla jim privilegia potvrzena a majetky vráceny. 464 Podobně i stvrzení privilegií Horního Slavkova bylo závislé na konverzi obyvatel a městské radě v Jáchymově sliboval tamější hejtman J. J. Kuttner v roce 1636 vrácení městských svobod jen za podmínky, že všichni přestoupí na katolické náboženství. 465 Tehdy byli v Jáchymově jen tři katolíci a městská rada žádala opět odložit přijetí katolické víry o čtyři až pět let. 466 Městům na Loketsku už nikdy konfiskované majetky v úplnosti vráceny nebyly, byly prodány domácím i cizím spojencům císaře. Majetky panského stavu zde tak vzrostly, podobně jako jinde, na účet měst. Šlechta Na venkově závisel osud rekatolizace především na postoji vrchností a jejich úředníků, katolické vrchnosti podporovaly katolíky, luteránské luterány. Šlechta na Loketsku vyznávala luteránskou víru a povstání stavů podporovala nezřídka i vojensky. Pokud na katolické náboženství nepřestoupila, nepodporovala ani rekatolizaci svých poddaných. Panství Wallhof (Lesná) s panstvím Hartenberg mohou v tom směru sloužit příkladem. Na prvním se ještě v roce 1651 uvádí luteránka paní Anna Marie Mulcová z Valdova, u níž nebyla naděje na přestoupení, některé vesnice na jejím panství byly ještě v padesátých letech zcela protestantské, naopak na sousedním panství Hartenberg, které patřilo katolickým pánům z Písnice, byly tehdy už celé vsi katolické. 467 Obě panství přitom ležela blízko hranice s luteránským Saskem, to však zde nebylo rozhodující. Vliv vrchností na rekatolizaci je patrný i z toho, že více nekatolíků bylo mezi svobodnými než mezi poddanými. 468 Na Kraslicku ovlivnili průběh rekatolizace luteránští Šumburkové. V roce 1628 odmítli vyhnat predikanty z Kraslic, krajský hejtman si na to stěžoval reformační komisi, která přislíbila sdělit to císaři. 469 S tím souvisí, že v roce 1628 hrozila Šumburkům konfiskace panství. Nabídli ho tehdy ke koupi saskému kurfiřtovi, v němž nacházeli oporu, ten jim však nejspíše z ohledu na císaře neodpověděl. Krajský hejtman také pohrozil vložením vojska, ale Šumburkové se ještě 6. března roku 1650 na saského kurfiřta obrátili se žádostí o pomoc proti záměru vyhnat protestanty z horních měst. 470 Kurfiřt pak už 13. března požádal císaře, aby v Kraslicích 462 K. Ludwig, c. d., s. 46. 463 Tamtéž, s. 33. 464 Tamtéž. 465 NA, APA, kart. 776, sign. C 81, 9. 1. 1636. 466 F. KRÁSL, c. d., s. 115. 467 R. SCHREIBER, c. d., s. 136, 197. 468 Tamtéž, s. 137. 469 A. PODLAHA, c. d., s. 115, č. 104, 19. 9. 1628. 470 G. TREIXLER, c. d., s. 210.


s reformací nepokračoval a dovolil augsburskou konfesi. 471 Nic to nepomohlo a v březnu roku 1651 císař pány ze Šumburka požádal, aby během šesti týdnů odstranili z Kraslic predikanty a luteránské učitele a dosadili katolíky. 472 V květnu roku 1651 se zde objevila reformační komise, vrchnostenský hejtman byl uvržen do vězení, z něhož sice uprchl, ale nový hejtman byl už katolík. 473 Když se pak v Kraslicích v roce 1653 objevil první katolický farář, Šumburkové ho odmítli platit a přispívat na něj musela česká královská komora. Páni ze Šumburka se odvolávali na to, že Kraslice jsou úzce spjaty se saskými zeměmi, že ještě roku 1563 bylo uznáváno, že leží na saské půdě 474 a rozvoj města, že je dílem jejich předků. Jejich tvrzení nebylo respektováno, ale kraslické panství si udrželi až do roku 1666. Do té doby nemohl zde ovšem katolický farář jednat podle vlastního uvážení. Zdá se, že jakási představa o nezávislosti na českém království byla rozšířena v Kraslicích i mezi měšťany, protože katolický farář v roce 1660 uváděl, že se lidé bojí přestoupit na katolické náboženství, aby neupadli do služebního poměru k českému státu a neztratili tak svobodné postavení. 475 Bez pomoci pánů ze Šumburka si katolický farář Martin Maximilián Mayer, z řádu křížovníků s červenou hvězdou, s rekatolizací v Kraslicích nevěděl rady. 476 Žádal arcibiskupství, aby si vyžádalo pomoc předních úředníků království a přinutilo držitele kraslického panství zakročit proti nekatolíkům. Žádal dosadit do městské rady katolíky, přinutit měšťany chodit ve svátečních dnech na katolické bohoslužby, přestat s navštěvováním luteránských v blízkém saském Hölle (Klingenthal), rodiče, aby posílali děti do katolické školy a zajistit, aby se tovaryši přestali posmívat katolickým bohoslužbám. Tyto požadavky pak obsahoval královský dekret ze dne 20. října 1657, uskutečnit je měl krajský hejtman. Krasličtí měšťané však setrvávali při staré víře a dekret nerespektovali. 477 V roce 1658 zpravoval loketský děkan arcibiskupství v souvislosti s uprázdněním fary v Kraslicích s jak velkou námahou byla získána, jak zde byl farář zpočátku až v nebezpečí života a luteránští Šumburkové zaujati proti katolickým duchovním. Děkan soudil, že Martinus Mayer, doporučovaný do Kraslic za faráře, jde mezi vlky, protože tam jsou samí luteráni. 478 Mayer pak ještě v roce 1660 uváděl, že v Kraslicích katolické svátky neslaví, protože to Šumburkové nenařizují a příkazy faráře lidé nerespektují. 479 Pro další vývoj byl zde rozhodující rok 1666, kdy panství koupili katoličtí Nosticové. 480 Přestupováním na katolické náboženství a emigrací luteránské šlechty ubývalo. Matyáš Perglar z Perglasu držel na svém, v roce 1627 ještě nezaplaceném, statečku ve Vojkovicích luteránského predikanta, tedy v době, kdy byli většinou už ze země vyhnáni. Pražská reformační komise požádala krajského hejtmana, aby predikanta zatknul a dopravil k výslechu do Prahy. 481 V roce 1650 však Perglarové už mezi luteránskou šlechtou uváděni nejsou a v roce

471 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 13. 3. 1650. 472 G. TREIXLER, c. d., s. 210, 211. 473 Tamtéž, s. 210. 474 Tamtéž, s. 211; R. SCHREIBER, c. d., s. 44. 475 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, 30. 4. 1660. 476 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, královský dekret ze dne 20. 10. 1657. 477 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 6, 20. 10. 1657; NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, královský dekret ze

dne 20. 10. 1657. 478 NA, APA, kart. 814, sign. C 84, 5. 10. 1658. 479 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, 30. 4. 1660. 480 R. SCHREIBER, c. d., s. 141. 481 A PODLAHA, c. d., s. 35, č. 39.

71

72


1654 dostává Kašpar Perglar z Perglasu od pražského arcibiskupství povolení konat v domácí zámecké kapli v Kaceřově katolické bohoslužby. 482 Část luteránské šlechty se rozhodla raději emigrovat než přestoupit. Emigrovat se rozhodl Engelhart Štampach ze Štampachu, předtím prodal statky Vranov a Rovnou, 483 také jeho poddaní odmítli v roce 1628 přestoupit. 484 Roku 1628 se vystěhoval také Pavel Kyšperský Vřesovec z Vřesovic, svůj statek Moříčov prodal v roce 1630. 485 Do Saska odešli i bratři Colonnové z Felsu (Jan Jiří Vilém a Wolf Linhart) a panství Nejdek přenechali svému švagrovi Filipovi Krazovi, hraběti ze Scharfensteina. 486 Také jejich poddaní odmítli v roce 1628 přestoupit. 487 Reformační komise pověřila krajského hejtmana úkolem, aby je k tomu přinutil. 488 Do Saska se po prodeji panství Horní Hrad vystěhovala v roce 1628 také paní Alžběta Šliková, vdova po Kašparu Šlikovi. 489 Z domácích šlechtických rodů emigrovali dále jednotlivci: Globnarové (Mokřina), Ratiborský ze Chcebuze a Šlikové (Jindřichovice, Horní Hrad, Loket, Sokolov, Doupov). 490 Některé rodiny rekatolizace rozdělila. Jan Fabian Mulc z Valdova sice v roce 1628 přestoupil, ale jeho bratři Jiří Albrecht a Jošt Kryštof odešli v roce 1628 do Saska. 491 Do exilu v saském Schönbergu odešla dokonce jeho manželka Anna Marie Mulcová z Valdova, v roce 1650 prosila o dovolení navštěvovat po tři dny v měsíci svého muže v Čechách. 492 Emigroval také Sigmund Reissengrüner z Grünlass, který ještě v roce 1651 marně usiloval o navrácení svého statku Jimlíkov. 493 Naopak Adam Reissengrüner z Grünlass přestoupil už roku 1628 na katolické náboženství, 494 také Eva Kfelířová ze Zakšova se z exilu chtěla v roce 1644 vrátit a přestoupit. 495 Ještě v roce 1651 zjistil krajský hejtman na Loketsku mezi drobnou šlechtou tyto nekatolíky: Anežka Marie Kahnová se synem a dcerou na Dalovicích, Helena Dorota Stolzová na Habartově, Leonora Steinbachová na Krásné Lípě, Anna Marie Mulcová na Valdově. 496 Ještě po vestfálském míru byly tak na Loketsku vrchnosti, které nepřestoupily a jejich postoj určoval podstatnou měrou rekatolizaci jejich poddaných. Paní Anežka Marie Kahnová dostala v roce 1651 lhůtu tří měsíců na rozmyšlenou, buď přestoupit, nebo statek v Dalovicích prodat a emigrovat. 497 Rozhodla se pro první, ještě v roce

482 NA, APA, kart. 23, sign. C 3, 9. 10. 1654; R. SCHREIBER, c. d., s. 195. 483 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 204. 484 A. PODLAHA, c. d., s. 109, č. 640. 485 T. V. BÍLEK, Rerformace, s. 210. 486 Tamtéž, s. 181. 487 A. PODLAHA, c. d., s. 109, č. 64. 488 Tamtéž, s. 115, č. 104. 489 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 203, č. 284. 490 Tamtéž, s. 181, 195, 198, 203, 215. 491 Tamtéž, s. 175, 194, 212. 492 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 7, 30. 3. 1650. 493 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 199, č. 230. 494 Tamtéž, s. 175. 495 Tamtéž, s. 188; A. PODLAHA, c. d., s. 115, č. 104. 496 R. SCHREIBER, c. d., s. 197. 497 NA, SM, kart. 1983, sign. R 109/12, sv. 5, 4. 11. 1651, 15. 11. 1651.


1655 v Dalovicích sídlila. 498 Jednotlivci z řad nekatolické šlechty se vyskytovali ještě v šedesátých letech, v Miřeticích u Klášterce to byli Štampachové. 499 Rekatolizaci podporovali Nosticové, v roce 1627 vyzvali sokolovské měšťany, aby přestoupili na katolické náboženství a v roce 1644 obrátili jezuité na jejich panství Jindřichovice a Sokolov pět set nekatolíků. 500 V roce 1659 svěřilo arcibiskupství fary v Sokolově (filiální kostel Luby), Kynšperku a Jindřichovicích (filiální kostely Přebuz a Krásná Lípa) sokolovským kapucínům. 501 Také na panství katolických Metternichů v Kynšperku a Kynžvartě obrátili jezuité v roce 1645 mnoho poddaných. 502 Dvojí měřítko uplatňoval při rekatolizaci sasko-leuenburský vévoda Julius Jindřich, první pobělohorský držitel ostrovského panství, v roce 1626 přislíbil své manželce, jejím dětem z prvního manželství a celému jejímu dvoru právo svobodně vyznávat luteránskou víru a držet luteránského kazatele, zatímco sedláky a měšťany nutil přestoupit. 503 Ještě v roce 1628 držel luteránského hejtmana a dle názoru reformační komise nebyl dost horlivý ani v rekatolizaci poddaných, poručila proto krajskému hejtmanovi ho napomenout. 504 Hejtman ostrovského panství pak v roce 1641 emigroval, protože odmítnul přijmout katolické náboženství. 505 Ostrovský farář se ještě v roce 1661 arcibiskupství dotazoval, zda má tolerovat nekatolické služebnictvo na dvoře saského vévody. 506 Požadavek nesvěřovat úřady kacířům zdůraznila reformační komise krajskému hejtmanovi v Lokti už v roce 1627, když se místní městský písař stal jedním z organizátorů vzpoury v Lokti. 507 V souvislosti s odstraňováním nekatolických úředníků na panstvích vydala pak reformační komise v roce 1628 a 1651 několik příkazů. 508 Luteránští úředníci nebyli odstraněni najednou, ještě v roce 1638 byl hejtmanem jindřichovického panství nekatolík 509 a městská rada v Krásně přijala ještě v roce 1637 nového městského písaře luterána. 510 Nekatoličtí úředníci byli v roce 1628 i v české královské komoře, reformační komisaři ji v roce 1628 vyzvali, aby je přiměla přijmout katolické náboženství, nebo je nahradila katolíky. 511 Podobně byli později v roce 1629 vyzváni pod hrozbou propuštění ke konverzi nekatoličtí úředníci měst Jáchymov, Přísečnice, Horní Slavkov a Chomutov. 512 Rozhodující byl v roce 1650 příkaz, aby všichni ne-

498 R. SCHREIBER, c. d., s. 205. 499 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 1, fol. 128, 19. 5. 1666. 500 M. PELLETER, c.d., s. 113; T. V. BÍLEK, Reformace, s. 98. 501 NA, APA, kart. 17, sign. C 3, rok 1659. 502 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 98. 503 J. KÜHNL, c. d., s. 138. 504 A. PODLAHA, c. d., s. 115, č. 104, 19. 9. 1628. 505 J. KÜHNL, c. d., s. 139; A. PODLAHA, c. d., s. 115, č. 104, 19. 9. 1628. 506 NA, APA, kart. 821, sign. C 84, 20. 1. 1661. 507 A. PODLAHA, c. d., s. 24, č. 2, 18. 10. 1627. 508 H. OPOČENSKÝ, c. d., s. 32, 3. 3. 1651; A. PODLAHA, c. d., s. 59, č. 56, 21. 4. 1628; tamtéž, s. 72, č. 60,

2. 5. 1628. 509 NA, APA, kart. 13, sign. C 2, sv. 9, fol. 165, 12. 4. 1638. 510 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 7, 11. 5. 1637. 511 A. Podlaha, Dopisy, s. 92, č. 80, 10. 7. 1628. 512 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 16. 10. 1629.

73

74


katoličtí úředníci přestoupili během čtyř týdnů na katolické náboženství nebo opustili zem. 513 Přesto sloužil v Nejdku nekatolický úředník ještě v roce 1653. 514 Emigrace Emigrace byla průvodním jevem rekatolizace, spojená často s násilím, lidé z Loketska neodcházeli daleko, usazovali se většinou v blízkém saském příhraničí. 515 Emigrovat však mohli pouze svobodní, pokud emigrovali poddaní, ztratili všechen majetek a na rozdíl od svobodných ho nesměli vyprodat. Když v roce 1653 poddaná žena z Ostrova emigrovala do Saska, pražské arcibiskupství ostrovskou vrchnost upozornilo, že na to nemá právo. 516 Emigrace poškozovala zůstavší obyvatelstvo, Loketští si v roce 1636 stěžovali, že platí kontribuce z opuštěných domů a neobdělaných pozemků zanechaných emigranty. 517 V Sasku byli přistěhovalci přijímání podle dekretů kurfiřta, platných jen pro ortodoxní luterány, ostatní přistěhovalci, pokud se s luterány ve víře nesrovnali, se museli vystěhovat. Luteráni emigrující z Loketska v tomto ohledu v Sasku problémy neměli. 518 Mocnou pohnutkou k emigraci byl přísný dekret ze dne 1. února 1650 hrozící vězením, ubytováním vojska, konfiskací statků a dokonce trestáním na hrdle těm, kteří do tří týdnů nepřestoupí na katolické náboženství. 519 Na jeho základě vyzval krajský hejtman loketského kraje Jiří Fabián Mulc z Valdova 9. února 1650 protestanty na Loketsku k emigraci. Ztráta pracovní síly v zemědělství nebyla hodnocena stejně jako v báňské činnosti, kde byla pracovní síla specificky kvalifikovaná a kde rekatolizace vedla i k úbytku báňských podnikatelů. Přední reformační komisař Mikuláš ze Schönfeldu však v roce 1651 prohlásil, že lidé, kteří zůstali v Sasku, jsou tak zaujati proti katolickému náboženství, že bude lépe, když se nevrátí. 520 Přes to, že byla emigrace pro luteránské obyvatelstvo krajně bolestným řešením, spojeným se ztrátou veškerého majetku i domova, právo svobodné emigrace žádali zástupci báňských měst už ve dvacátých letech, Jáchymovští v roce 1629. 521 Nejvíce lidí emigrovalo z měst, v nichž báňská činnost po třicetileté válce poklesla. Horníci nacházeli v Sasku obživu, m. j. i v okolí vznikajícího Johanngeorgenstadtu, kde se otvíralo několik nových dolů. Není náhodou, že toho využili zejména horníci z blízké Horní Blatné. Prvních osm rodin odtud odešlo do nově otevíraného dolu na tehdy ještě zalesněném Fastenbergu v roce 1652, následovalo je 52 rodin v roce 1653. V roce 1654 už neslo jejich sídliště jméno Johanngeorgenstadt podle saského kurfiřta Jana Jiřího. 522 Když v roce 1676 jáchymovský báňský úřad nařídil všem poddaným přihlásit se během šesti týdnů ke katolickému náboženství nebo emigrovat, odešli z Horní Blatné poslední luteráni a v městečku zůstalo snad jen devět řemeslnických

513 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 1, fol. 122. 514 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 1, fol. 128. 515 R. SCHREIBER, c. d., s. 88. 516 NA, APA, kart. 22, sign. C 3, 22. 3. 1653. 517 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 2. 5. 1636. 518 H. OPOČENSKÝ, c. d., s. 51. 519 Tamtéž, s. 31. 520 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 13. 2. 1651. 521 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 16. 5. 1629. 522 W. KORB, c. d., s. 37.


rodin a několik horníků. 523 Své domy zanechali zpustlé, dveře, kamna a okna, které nemohli vzít, rozbili. 524 Kromě neochoty přijmout novou víru byl jedním z činitelů, podporujících odchod horníků i nedostatek pracovních příležitostí, které v Sasku nechyběly. Platí to i pro Kraslice, od předbělohorského období až do poloviny 17. století nejlidnatější město českého Krušnohoří, předčící v tom směru i Jáchymov. 525 Mnozí báňští podnikatelé Kraslice opustili a práci zde pak ztratili nejen luteráni, ale i mnozí katolíci. 526 Emigranti z Kraslic se stěhovali do Klingenthalu, Erlbachu, Johanngeorgenstadtu a do Annabergu, které se staly domovem i pro značnou část českých emigrantů. Jejich domy v Kraslicích chátraly, městská rada je levně prodávala, nebo i darovala novým osídlencům. Na přechodnou dobu, aby se omezila emigrace, bylo evangelickým učitelům dovoleno o nedělích a svátcích číst u pultu v kostele kázání, spojené s modlitbami a zpěvy. 527 Z Kraslic emigrovalo v padesátých letech i mnoho dřevorubců, uhlířů a lesních dělníků, město proto žádalo v roce 1672 krajský úřad o snížení kontribuce. 528 Podle berní ruly bylo v roce 1654 v Kraslicích 232 obydlených a 95 pustých domů. 529 S poklesem těžby a zpracování cínové rudy trpělo obyvatelstvo v Jidřichovicích nouzí, ale téměř všechno se ze Saska už v šedesátých letech vrátilo a přijalo katolické náboženství. 530 V Jindřichovicích byly v roce 1654 jen tři pusté domy, v Lubech třicet, protože rekatolizace zde začala dříve než v Kraslicích. 531 Záměr emigrovat do Saska byl počátkem padesátých let rozšířen v báňských městech: Jáchymov, Boží Dar, Abertamy a Horní Blatná, orgánům světské i církevní moci to bylo známo, současně se však lidé z emigrace po desítkách i vraceli. O luteránech v Božím Daru, Abertamech a Horní Blatné jáchymovský děkan v roce 1652 arcibiskupství sděloval, že všichni chtějí odejít do Míšně a čekal na příchod barona Schönfelda, reformačního komisaře, který měl přivézt novou císařskou instrukci. 532 Když se zde na podzim roku 1653 baron objevil, téměř všechno obyvatelstvo z Božího Daru uteklo ze strachu, že bude muset přestoupit na katolické náboženství, ještě počátkem roku 1654 tam bylo jen šest katolíků. 533 Třicet uprchlíků se podařilo zadržet, když jim byla povolena delší doba k přestoupení. Emigraci podporovalo i přesvědčení řemeslníků, že budou denně nebo týdně do Jáchymova přes hranice docházet a své výrobky sami nebo prostřednictvím jiných osob prodávat. Reformační komisař to vyvracel na shromáždění Jáchymovských v roce 1650, návraty, ani obchod, že jim trpěny nebudou a jejich majetek bude konfiskován. 534 Emigraci podporovaly i vysoké kontribuce, emigranti je často před svým odchodem neplatili a snaha vymoci

523 Tamtéž, s. 38. 524 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 265. 525 P. JANČÁREK, Sociální struktura báňského města Kraslic na konci předbělohorského období, MZK XXVIII, 1992,

s. 156. 526 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, zpráva o missii Otce Jodoka Schmidla na Loketsku z počátku padesátých let

17. století. 527 G. TREIXLER, c. d., s. 208. 528 Tamtéž, s. 211. 529 R. SCHREIBER, c. d., tabulka v příloze I A – Kraslice. 530 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského vikáře z roku 1662. 531 R. SCHREIBER, c. d., tabulka v příloze I A – Kraslice. 532 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, 4. 2. 1652. 533 NA, APA, kart. 805, sign. C 83, 16. 1. 1654. 534 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, zpráva reformačního komisaře Mikuláše ze Schönfeldu 5. 10. 1650.

75

76


je prostřednictvím saských správních orgánů vycházela naprázdno. 535 Jáchymovský děkan Atzendorfer v roce 1653 předpovídal, že pokud nebudou kontribuce rychle omezeny, více lidí do Saska odejde než přijde. 536 Platilo to i pro obyvatele Božího Daru a Horní Blatné, kteří byli připraveni emigrovat, jáchymovský děkan se proto neodvažoval na ně působit, aby jejich odchod nepodpořil. 537 Také jeho nástupce Lucas Birdelius zdůrazňoval, že při rekatolizaci v Božím Daru se musí postupovat mírně, protože násilí by vedlo k emigraci obyvatel. 538 Tím také respektoval císařské nařízení, aby se s horníky zacházelo s největší opatrností, aby byli k přestoupení na katolické náboženství přemlouváni mírně a nehrozilo nebezpečí, že uprchnou do Saska. Lidé zde nevlastnili žádné pozemky, živili se jen prací vlastních rukou, a to podle soudobého vyjádření, kde se jen dalo. V Jáchymově byly tehdy prázdné domy emigrantů a děkan soudil, že se z nich vrátí jen málokteří. V roce 1654 arcibiskupství sdělil, že je v Sasku ještě 125 rodin z Jáchymova, kde po nich zůstalo 140 prázdných domů. 539 Ze šlikovských panství Horní Hrad a Měděnec uteklo mnoho poddaných do saského Wiesenthalu, žatecký hejtman žádal místodržitelství, aby zakročilo v saském Schwarzenbergu, protože majitel panství je nemůže postrádat. 540 Emigranti doufali, že se poměry změní a že se budou moci vrátit, někteří se také tajně vraceli a podle možností dokonce obdělávali svá pole. R. Schreiber to zaznamenal např. ve Sněžné (Schönau). 541 Pražská reformační komise dala dokonce krajskému hejtmanovi v Lokti v roce 1628 příkaz zatknout a potrestat vězením emigranty, kteří se na Loketsko vrátili, aby sklidili obilí na svých polích. 542 V zemi mohli zůstat, jen když se písemně zavázali přestoupit na katolické náboženství. Pokud vrchnosti neměly v rekatolizaci dobré výsledky, nařizovala reformační komise postupovat proti poddaným ostřeji, zasahovat měl i krajský hejtman a přimět majitele panství, ať už byli katolíci či nekatolíci, k většímu úsilí. 543 Obavy cizinců jinověrců byly takové, že setník, léčící si v roce 1628 v Karlových Varech válečné zranění, musel žádat reformační komisi o povolení, aby mohla přicestovat jeho sestra nekatolička, která ho měla ošetřovat. Když uvedl, že ji chce přivést ke katolickému náboženství, byl jí pobyt na čtyři týdny povolen. 544 Možnost nahlédnout do poměrů emigrantů, sídlících blízko česko-saské hranice, poskytuje Jáchymov. Tamější hejtman vyzval na příkaz české královské komory emigranty k návratu, zaručil jim, že je císařské vojsko nebude nijak obtěžovat, že ho nebudou muset zásobovat. Odpověď emigrantů z blízkého saského Wiesenthalu byla odmítavá, nevěřili, že by mohli v Jáchymově svobodně vyznávat náboženství, odrazovala je přítomnost císařského vojska, které v jejich domech už zničilo okna, dveře i půdy tak, že nebyly obyvatelné, vojáci také spotřebovali všechny potraviny, horní díla byla zanedbaná, nákladníci už neměli chuť v Jáchymově podnikat pro velké kontribuce. Emigranti tedy své majetky a poměry v Jáchymově velmi

535 NA, SM, kart. 1983, sign. R 109/12, sv. 5, 27. 1. 1653. 536 NA, APA, kart. 804, sign. C 83, 6. 6. 1653. 537 Tamtéž, 16. 6. 1653. 538 NA, APA, kart. 811, sign. 6 84, 22. 2. 1656. 539 NA, APA, kart. 805, sign. C 83, 16. 1. 1654. 540 NA, SM, kart. 1985, sign. R 109/12, sv. 8, 20. 8. 1656. 541 R. SCHREIBER, c. d., s. 141. 542 A. PODLAHA, c. d., s. 105, č. 94. 543 Tamtéž, s. 113, č. 104, 19. 9. 1628. 544 Tamtéž, s. 126, 17. 11. 1628.


pozorně sledovali, přesto se podle zprávy báňského hejtmana někteří z osmdesáti emigrantů vrátili, obdělávali svá pole a děkanovi slíbili přestoupit. 545 Celkový počet emigrantů je obtížné zjistit, lidé neodcházeli najednou, někteří se dočasně i na trvalo vraceli, ani počet pustých domů v berní rule není spolehlivým vodítkem, protože ne vždy byly opuštěny z důvodů emigrace a ne všichni emigranti byli vlastníky domů. Berní rula loketského kraje zná jen emigranty kraslického panství a v jáchymovském báňském revíru: Kraslice 53, Sněžná 3, Jáchymov 46, Horní Blatná 55, Boží Dar 8, Abertamy 4, Luhy 3, Dvory 1. Není to náhoda, v těchto místech rekatolizace a s tím spojená emigrace byly stále na pořadu dne, zatímco jinde byly z větší části ukončeny. Reformační komisař Mikuláš ze Schönfeldu v říjnu roku 1650 uvedl, že v Sasku zůstalo asi čtyřicet osob z Jáchymova. 546 Podle Bílka, 547 opakoval to po něm F. Krásl, 548 uprchlo z Jáchymova 854 usedlých měšťanů a horníků. Tento údaj zpochybnil R. Schreiber, vysvětloval ho tím, že se vztahuje na všechny příslušníky emigrantských rodin i na lidi bez vlastního domu, protože berní rula uvádí v Jáchymově v roce 1654 jen 46 emigrantů. 549 Emigranty z jáchymovského revíru však známe ještě z roku 1676. 550 Z panství Nejdek uprchlo v roce 1652 před reformační komisí 127 poddaných, t.j. 7 % obyvatel, kolik se jich po odchodu komise vrátilo, není však známo, berní rula zde žádné emigranty neuvádí, pustých domů zde bylo patnáct. 551 V Božím Daru zůstalo ze 66 domů jen 18 obydleno katolíky, zatímco 48 měšťanů s rodinami uprchlo do Saska, 552 ze svých domů odváželi po nocích tajně okna, dveře, kamna i prkna. Cílem zdejších emigrantů nebyl jen Johanngeorgenstadt, ale i Oberwiesenthal, kam odešli v roce 1652 i téměř všichni obyvatelé Loučné. 553 Později v roce 1676 jezuité uváděli, že z Božího Daru uprchlo do Míšně se vším majetkem jen čtyřicet rodin, když však spotřebovali zásoby a nenašli jinou obživu, vraceli se zpět a byla naděje, že přestoupí. 554 z Lokte emigrovalo v letech 1624 -1627 osmnáct měšťanů, usadili se v blízkém příhraničí. 555 Pröckl uvádí v roce 1632 jen deset emigrantských majetků. 556 Z Horního Slavkova odešlo mnoho evangelických měšťanů společně s učiteli už v roce 1625 a také později, v roce 1629, někteří z nich své domy a majetky ani neprodali. Bílek zde však zná jen dvanáct emigrantů, kteří odešli většinou v roce 1628. 557 Neznámý počet měšťanů emigroval v důsledku císařského patentu z roku 1627 do Ostrova, většina se však podobně jako jinde, katolickému náboženství alespoň formálně přizpůsobila. 558 Z pozdějších emigrantů z roku 1641 jsou známi jen bývalý hejtman, jeden měšťan a dvě vdovy. Příkaz vystěhovat se dostalo ale ještě pět nebo šest dalších osob. 559

545 T. V. BÍLEK, Die Gegenreformation, s. 220, 6. 5. 1650. 546 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, IV, 5. 10. 1650. 547 T. V. BÍLEK, Die Gegenreformation, s. 222. 548 F. KRÁSL, c. d., s. 144. 549 R. SCHREIBER, c. d., s. 141. 550 T. V. BÍLEK, Die Gegenreformation, s. 225; R. SCHREIBER, c. d., s. 141. 551 R. SCHREIBER, c. d., s. 88 a tabulka v příloze I A – NK. 552 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 265. 553 Tamtéž, s. 247. 554 NA, Jesuitica, kart. 142, sign. III/413, fol. 272, rok 1676. 555 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 69. 556 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 179. 557 V. PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte, s. 72, 78; T. V. BÍLEK, Reformace, s. 69. 558 J. KÜHNL, c. d., s. 138. 559 Tamtéž, s. 139.

77

78


Přestupování na katolickou víru Odklady a sliby v určitých termínech přestoupit, byly tak časté, že reformační komise loketskému hejtmanovi už v roce 1628 poručila, aby je žadatelé vlastnoručně zapisovali do knihy, protože je nutné sledovat jejich plnění. 560 Lidem, postaveným před rozhodnutí přijmout katolické náboženství nebo vše opustit a emigrovat, se zdály všechny lhůty k přestoupení krátké, snažili se je prodlužovat a rozhodnutí odkládat, nebo slib nesplnili a ke zpovědi a přijímání nepřišli. Odvolávali se na stáří, zásluhy, nejčastěji zdůvodňovali odklady tím, že nejsou dostatečně v katolické víře poučeni. Na stáří a zásluhy se odvolával v roce 1628 i purkmistr města Krásna, dlouholetý faktor města Norimberka. 561 Staří lidé také často prohlašovali, že měnit víru jim už za to nestojí. Na rozdíl od svobodných stavů poddaní ovšem žádné odklady žádat nemohli, k návštěvě katolických bohoslužeb a k přestoupení byli prostě donucováni. Ve městech byl kladen důraz na konverzi purkmistra, radních a předních měšťanů, protože se oprávněně předpokládalo, že jejich příkladu budou následovat ostatní. 562 Už v roce 1624 žádali radní Horního Slavkova odložit přijetí katolického náboženství, argumentovali i tím, že horníci přišli z luteránského Saska, na to se ovšem mohla odvolávat na Loketsku všechna báňská města. 563 Byl jim stanoven na přestoupení 1. květen roku 1628, téhož roku odtud odešel evangelický kaplan a radní slíbili, že o Velikonocích půjdou ke zpovědi a přijímání, měli však obavy, že kvůli náboženství horníci odejdou a měšťané ztratí obživu. 564 Luteránům pak zakázali vařit pivo, pohřbívat na hřbitově a vydán byl i příkaz zabavit jim majetek. 565 V roce 1629 už byli radní i měšťané dvakrát u zpovědi a přijímání pod jednou způsobou, zatímco jejich ženy, děti a služebnictvo setrvávali při staré víře stejně jako větší část horníků a vdov. Hornoslavkovský farář Jacobus Thomas Selge měl tehdy obavy z hornické rebelie. 566 Ženy radních přislíbily přestoupit 1. listopadu 1629 a komora hejtmanovi nařídila, aby je varoval před neuposlechnutím, schválila, že vsadil do vězení ty z nich, které docházely za predikanty a nařídila, aby je nepropustil z vězení, dokud nepřestoupí. Většina obyvatel však zůstala při staré víře, farář uváděl v roce 1635, že Slavkovští dosud nepřestoupili. 567 Platilo to pak pro všechna báňská města ještě v padesátých letech. V roce 1644 se sice farář mohl pochlubit dvaceti novými katolíky a měl naději, že přestoupí dalších čtyřicet osob, noví katolíci však víru někdy opět opouštěli, přimykali se k nekatolíkům a jen velmi těžce se pak dařilo je znovu získat. 568 V roce 1646 zde přestoupilo čtyřicet osob a úmysl přestoupit ohlásili faráři další. 569 V Přebuzi a Krásně nebyli v roce 1631 ještě žádní katolíci 570 a farář z Krásna se v roce 1639 arcibiskupství dotazoval, jak postupovat při sňatcích luteránů. 571 Už v roce 1640 žádá

560 A PODLAHA, c. d., s. 113, č. 104, 19. 9. 1628. 561 NA, APA, kart. 762, sign. C 80, složka 4, 4. 4. 1628. 562 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 21. 2. 1629. 563 A. KOHL, c. d., s. 23, 24. 564 NA, APA, kart. 762, sign. C 80, zpráva reformačních komisařů ze dne 11. 4. 1628 doksanskému opatovi, pově-

řenému rekatolizací tří krajů. 565 V. PRÖKL, Geschichte der königl. Bergstädte, s. 76, 77. 566 NA, APA, kart. 764, složka VII, sign. C 80, 12. 7. 1629. 567 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 13. 8. 1635. 568 NA, APA, kart. 792, sign. C 81, 14. 11. 1644. 569 NA, APA, kart. 794, sign. C 83, 5. 10. 1646. 570 NA, APA, kart. 2688, sign. D 143/1, 1631. 571 NA, APA, kart. 14, sign. C 2, fol. 61, 21. 2. 1639.


však purkmistr a rada pražské arcibiskupství o katolického kněze, 572 ten v roce 1642 prohlašoval, že v Krásně jsou všichni lidé nakaženi kacířstvím. 573 Městská rada tehdy sice tvrdila, že město je katolické, ale lidé odtud stále odcházeli na bohoslužby do luteránských míst. 574 Příklad lidí, bránících se rekatolizaci, přitahoval a povzbuzoval lidi v okolí a reformační komise v roce 1628 krajskému hejtmanovi přikázala, aby se tomu snažil zabránit. Tak poddaní vsi Hájek odmítali rekatolizaci solidárně s ostatními vesnicemi ostrovského panství. 575 Urputně se rekatolizaci bránili Jáchymovští, když dostali v roce 1625 lhůtu tří let na přestoupení, působil tam katolický kněz Balthasar Reich, po něm M. Caspar Degenmayer, přestoupilo jen několik osob a už v roce 1629 žádali opět odložit přestoupení o dva roky. 576 Pokud někdo v Jáchymově v roce 1628 slib přestoupit nesplnil, měl být na doporučení reformační komise o chlebu a vodě uvězněn, dokud slib nesplní. Komise tehdy ubezpečila českou komoru, že takového prostředku již bylo použito častěji. 577 Doporučila proto komoře přinutit lidi v Jáchymově, když ne k přestoupení, alespoň k termínovaným slibům konverze, protože pak mohli být tresty přinuceni ke splnění slibu. 578 V lednu 1630 přišel do Jáchymova reformační komisař Jiří Vilém Michna, svobodný pán z Vacínova, svolal měšťany na radnici a za přítomnosti dvou jezuitů a báňského hejtmana žádal, aby přestoupili na katolické náboženství. Přestoupit slíbil jen purkmistr a dvanáct radních a komisař doufal, že budou následovat další. 579 Všichni ostatní žádali 6. ledna písemně konverzi o jeden rok odložit, slibovali, že budou pilně docházet na kázání, ale současně žádali i právo svobodně emigrovat. 580 Také jáchymovský farář Franciscus Albanus navrhoval v roce 1635 lidem odpírajícím přestoupit ty nejpřísnější tresty, doporučil české komoře předvolat je na vrchní úřad v Jáchymově a pokud nepřijmou katolické náboženství, odebrat jim měšťanské právo i právo vykonávat řemesla. 581 Výsledky ale tomuto snažení neodpovídaly, v roce 1636 jsou v Jáchymově jen tři katolíci a městská rada žádala opět konverzi o čtyři až pět let odložit. 582 V roce 1637 uváděl nejvyšší mincmistr Oldřich Adam Popel z Lobkovic, že v Jáchymově postupuje reformace jen velmi těžce, že je v tom ohledu mezi báňskými městy na Loketsku výjimkou, protože pokud ví, v těch už žádní nekatolíci nejsou. Navíc v Jáchymově s ohledem na blízkou česko-saskou hranici hrozí emigrace, doporučoval proto používat zde při rekatolizaci jen mírných prostředků. 583 Arcibiskupství sem vyslalo pavlány, v roce 1638 tvrdilo, že zde v rekatolizaci značně pokročili a doufalo, že brzo všichni lidé přestoupí. 584 V Karlových Varech v roce 1628 ženy společně s muži nepřestoupily, ale v roce 1630 nebyly u zpovědi a přijímání už jen tři, ty však byly ochotné své muže i opustit. Nekatolická zde byla mládež, krajský hejtman v roce 1630 městské radě nařídil, aby ji přinutila chodit 572 NA, APA, kart. 785, sign. C 81, 11. 6. 1640. 573 NA, APA, kart. 790, sign. C 81, 26. 7. 1642. 574 NA, APA, kart. 785, sign. C 81, 10. 9. 1642. 575 R. SCHREIBER, c. d., s. 139. 576 NA, APA, kart. 4288, sign. H 2/4, 4. 3. 1629. 577 A. PODLAHA, c. d., s. 145, č. 139. 578 NA, APA, kopiář B 2/7, 1629, fol. 1; A. PODLAHA, c. d., s. 146, č. 139. 579 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 28. 1. 1630. 580 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 28. 1. 1630; tamtéž, 6. 1. 1630; H. STURM, Das Werden von Stadt und

Bezirk St. Joachimsthal, St. Joachimsthal 1932, s. 122; F. KRÁSL, c. d., s. 112. 581 NA, APA, kart. 773 A, sign. C 81, 27. 1. 1635. 582 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 104. 583 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, rok 1637. 584 NA, SM, kart. 1980, sign. R 109/10, sv. 2, fol. 119, 9. 2. 1637.

79

80


k přijímání. 585 V roce 1650 už v Karlových Varech ani okolních vesnicích podle hlášení městské rady žádní nekatolíci nebyli. 586 V Ostrově šli konšelé ke zpovědi a přijímání až v roce 1636, měšťané je následovali jen pozvolna, v roce 1641 dostala městská rada od vrchnosti rozkaz znovu vyzvat měšťany ke zpovědi a přijímání, pokud by tak do čtrnácti dnů neučinili, měla je vykázat z města, jejich domy uzavřít a provinilce ani hodinu ve městě netrpět. Za neposlušnost měli dostat pokutu sto tolarů, vymáhat ji měla městská rada a odevzdat vrchnosti, farář takových provinilců sepsal třicetpět. Příkaz do osmi dnů z Ostrova odejít dostalo tehdy pět až šest osob. 587 Když byli zástupci poddanských vsí v roce 1641 svoláni na faru v Ostrově, prohlásili, že nemají nic proti tomu, když někdo z nich projeví vůli stát se katolíkem, ale kdyby je vrchnost k tomu nutila, seberou si každý svých pět švestek a budou si hledat obživu jinde. 588 V roce 1653 ale členové reformační komise tvrdí, že v Ostrově jsou pouze čtyři nekatolíci, tři ženy a jeden muž a školmistr už pilně vyučoval katolickému náboženství. Rekatolizace zde tak byla alespoň formálně skončena. 589 V Lokti děkan Sigismund Salomon Reuter v roce 1640 uvedl, že v jeho farnosti je už jen velmi málo nekatolíků a doufal, že v krátké době přestoupí. Katolická městská rada se tehdy přimlouvala u arcibiskupství za svého varhaníka, který nechtěl přestoupit, ale byl slušný, uctivý a jeho žena a děti už prý měli ke katolickému náboženství blízko. 590 Farář z Chlumu sv. Maří Wenzeslaus Norbertus Peller však ještě v roce 1642 tvrdil, že obrátil na katolické náboženství mnoho zatvrzelých kacířů v Lokti i Chlumu sv. Maří. 591 Později, podle hlášení městské rady ze dne 8. srpna 1650, nebyl v Lokti už žádný nekatolík a městská rada je do měšťanského stavu nepřijímala. 592 Mnoho nekatolíků ale bylo v blízkém okolí Jenišova, v Počernech, Nové Roli i v obvodu karlovarské fary. 593 Soupis poddaných podle víry z roku 1651 v Lokti uvádí ještě sedm nekatolíků, 594 u zpovědi bylo 69 % obyvatelstva a ještě roku 1667 prý zde byl evangelický farář Tomáš Adler. 595 Pro přestoupení na katolické náboženství byly kromě vlastního prohlášení rozhodující zejména ušní zpověď a po ní přijímání pod jednou způsobou spojené s návštěvou bohoslužby, zejména v době velikonoční. Zdaleka ne všichni se takto stali katolíky z vnitřního přesvědčení. Kněží to věděli a přestoupení luteránů někdy charakterizovali jako skutečné nebo fiktivní. 596 V dlouhodobém procesu rekatolizace žili noví katolíci a luteráni v jedné vsi, v jednom městečku vedle sebe a nebylo výjimkou, že byly rozděleny i rodiny. Ženy přestupovaly obvykle později než muži, kteří odpovídali jako hlavy rodin za majetek ohrožený konfiskací. Vycházeli tak vstříc vrchnosti a umožňovali ostatním členům rodiny vyznávat ještě nějakou 585 K. LUDWIG, c. d., s. 46. 586 NA, APA, kart. 1982, sign. R 109/12, 31. 7. 1650. 587 J. KÜHNL, c. d., s. 139. 588 Tamtéž, s. 140. 589 NA, SM, kart. 2187, sign. S 75/8, 5. 12. 1653; J. KÜHNL, c. d., s. 141. 590 NA, APA, kart. 785, sign. C 81, 22. 9. 1640. 591 NA, APA, kart. 790, sign. C 81, 20. 3. 1642. 592 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 8. 8. 1650. 593 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 199. 594 R. SCHREIBER, c. d., s. 227. 595 V. PRÖKL, Geschichte der Stadt Elbogen, s. 199. 596 NA, APA, kart. 818, sign. C 84, 19. 2. 1660.


dobu starou víru. Takové zprávy jsou z Karlových Varů, Lokte i Horního Slavkova. 597 Také v Jáchymově přestupovaly ženy později než muži, počátkem roku 1651 zde přestoupilo 122 mužů, žen pouze devět. 598 Některé ženy navrátilců ze Saska byly odhodlány manžela i děti opustit a vrátit se do Saska. V takových případech byl katolický kněz v Jáchymově ochoten nechat ženu po dobu jejího života svobodně žít s katolickým manželem, kněží jim někdy dávali lhůtu jednoho roku na přestoupení, i tak se setkávali s odporem a ženy prohlašovaly, že na katolické náboženství nikdy nepřestoupí. 599 Mnozí noví katolíci v Jáchymově nechodili ke zpovědi a přijímání a lidé, kteří se vrátili ke svým majetkům ze Saska, žádali odklady. 600 Lidé přestupovali i z existenčních důvodů, bývalý evangelický učitel v Abertamech se ženou a třemi dětmi sliboval přestoupit, když bude opět přijat do školy. 601 V Abertamech manželky mužů, slíbivších v roce 1676 přestoupit, zůstaly při staré víře a ke zpovědi a přijímání nepřišly, 602 stejně jako většina žen v Horní Blatné roku 1660, podmiňujících přestoupení odchodem od místního faráře, městská rada proto žádala jiného. 603 Ženy uváděli faráři často jako skupinu se zvláštní problematikou. Hojnější přestupy mužů než žen zjistil i R. Schreiber podle soupisu poddaných z roku 1651 v jižněji položených vesnicích nejdeckého panství, ale také v Božičanech, Rudolci, Žitné, Kamenici, Krásné Lípě a v Mokřině. 604 Po otci si na novou víru zvykaly nejprve děti, až později ženy a vdovy. I v Praze byly nekatolické manželky měšťanů nuceny do dvou týdnů přestoupit nebo opustit zemi, jejich majetek měla spravovat katolická osoba. 605 Ani v blízkých lokalitách, za srovnatelných až stejných podmínek, nebyla ochota lidí přestoupit stejná. Obyvatelé Abertam a Hřebečné slibovali v roce 1651 přestoupit, zcela to odmítali obyvatelé Božího Daru a Horní Blatné. Reformační komisař Mikuláš ze Schönfeldu si v roce 1651 arcibiskupovi stěžoval, že za přítomnosti reformačních komisařů, před vrchností či krajskými hejtmany podléhají lidé nátlaku, ale po jejich odchodu se opět vracejí k víře svých otců. 606 Měl s tím osobní zkušenost, v roce 1650 mu jáchymovský purkmistr Jakob Schädlich na jeho nátlak jménem celé obce slíbil během čtrnácti dnů přestoupit na katolické náboženství. Když se ale komisař do Jáchymova po návštěvě Přísečnice téhož roku vrátil, děkan mu sdělil, že nikdo nepřestoupil, že všichni drží pohromadě a prohlašují, že ještě nejsou dostatečně připraveni na přestoupení, protože katolické náboženství neznají. V báňských městečkách blízko česko-saské hranice bylo šíření katolické víry nejobtížnější a nejzdlouhavější. Počátkem roku 1651 se v Božím Daru a v Abertamech lidé hlásili komisaři ke zpovědi a přijímání, ten už všude viděl jen samé katolíky, pro Abertamy a Horní Blatnou zajistil faráře, na první kázání přišlo na třista lidí a před svým odchodem stanovil komisař Aber-

597 Camillo FELLER, Das Evangelium in Karlsbad, Karlsbad 1902, s. 7. 598 T. V. Bílek, Die Gegenreformation, s. 221, 16. 1. 1650. 599 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, 4. 2. 1652. 600 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, zpráva jáchymovského děkana arcibiskupovi 20. 10. 1651. 601 SOkA Karlovy Vary, AM Jáchymov, radní protokol 1659 -1665, fol. 154, 31. 3. 1661. 602 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 17. 10. 1676. 603 NA, APA, kart. 818, sign. C 84, 22. 7. 1660. 604 R. SCHREIBER, c. d., s. 131, 132. 605 J. HANZAL, c. d., s. 63. 606 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, zpráva reformačního komisaře Mikuláše ze Schönfeldu arcibiskupovi

13. 2. 1651.

81

82


tamským lhůtu na přestoupení do Velikonoc. 607 Až po jeho odchodu se ukázalo, že úspěch rekatolizace byl jen zdánlivý, už v červnu téhož roku nazval komisař obyvatele Horní Blatné, Abertam a Božího Daru tvrdošíjnými luterány, 608 Abertamští po jeho odchodu slib přestoupit nesplnili, učinili tak až v roce 1654, v roce 1657 je však na starou víru obrátil učitel, který přivolal i luteránského pastora, v roce 1659 se opět přihlásili ke katolickému náboženství. 609 Ani v roce 1656 jáchymovský děkan ještě nevěřil, že nekatolíci splní slib přestoupit, když bude křtít jejich děti a oddávat manželské páry, arcibiskupství mu totiž radilo postupovat mírně a křtít a oddávat jen za podmínky, že lidé slíbí do stanovené doby přestoupit. 610 Kraslickým měšťanům reformační komisař v roce 1651 uložil jít o Velikonocích ke zpovědi a přijímání, chodit na katolické bohoslužby a děti posílat do katolické školy. 611 První katolický kněz se zde objevil v roce 1653, přesto chodili Krasličtí stále na evangelické bohoslužby do saského Klingenthalu ještě v roce 1657. 612 V roce 1655 věděl místní farář jen o dvanácti katolících, ti však přišli do Kraslic z okolí, v roce 1659 jich bylo už čtyřicet, referoval o tom loketský krajský hejtman. 613 Ještě 30. dubna 1661 si zde farář stěžoval na neposlušné heretiky, kteří chodili na bohoslužby do Klingenthalu. 614 V roce 1650 si reformační komisař Mikuláš ze Schönfeldu pochvaloval, že během tří týdnů po jeho příchodu všichni obyvatelé Horního Slavkova, Krásna a Čisté přestoupili na katolické náboženství a žádný nekatolík tam nezůstal, lze si ovšem domyslit, jakou hodnotu taková změna víry měla. 615 Je to patrné ze zprávy hornoslavkovského děkana dva roky na to. O kostel se nikdo nestaral, rodiče neposílali děti do školy, děkan se oprávněně domníval, že je vychovávají po staru, to jest luteránsky, svátostmi lidé opovrhovali, na pohřbech zpívali německy jako za luteránských pastorů, sváteční dny ani neděle nesvětili a do kostela chodil nepatrný počet lidí. 616 Děkan byl přesvědčen, že se to dá jen těžko změnit. 617 Městská rada však prohlásila, že to vše jsou žaloby nepotřebné, že měšťané faráře poslouchají a německý zpěv na pohřbech, že není nekatolický. 618 Zcela nekatolická byla podle zpráv hejtmanů v roce 1650 panství Přísečnice, Nejdek a Jindřichovice. Už v následujícím roce byli všichni poddaní na těchto panstvích, až na 111 osob, převedeni na katolickou víru. 619 V roce 1652 ale reformační komisaři zjistili v Nejdku 1170, v Jindřichovicích 1073, v Přísečnici 553, v Červeném Hrádku 402 a na Horním Hradě 148

607 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 13. 2. 1651. 608 NA, APA, kart. 799, sign. C 83, 19. 6. 1651. 609 NA, SM, kart. 1983, sign. R 109/12, sv. 5, 21. 4. 1652; NA, SM, kart. 1988, sign. R 109/10, sv. 1, fol. 209, 27.

7. 1657; NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, zpráva reformačního komisaře Mikuláše ze Schönfeldu arcibiskupovi 13. 2. 1651; SOkA Karlovy Vary, AM Jáchymov, radní protokol 1659 -1665, fol. 59, 11. 5. 1659; tamtéž, fol. 71, 9. 11. 1659. 610 NA, APA, kart. 24, sign. C 3, 25. 3. 1656. 611 G. TREIXLER, c. d., s. 210, 211. 612 NA, APA, kart. 4289, sign. H 2/4, 20. 10. 1657; G. TREIXLER, c. d., s. 116. 613 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 6, 3. 5. 1659. 614 G. TREIXLER, c. d., s. 209, 210. 615 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 5. 10. 1660. 616 NA, APA, kart. 801, sign. C 83, 13. 9. 1652, 6. 11. 1652. 617 NA, APA, kart. 21, sign. C 3, 13. 9. 1652. 618 NA, APA, kart. 801, sign. C 83, 6. 11. 1652. 619 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 246.


nekatolíků. 620 Na rozdíl od těchto údajů odhadl R. Schreiber na základě soupisu poddaných na Loketsku počet protestantů na 18000 a katolíků na 14000. První, převážně saského původu, byli usazeni v severní hornaté krajině, druzí, na zemědělském jihu, pocházeli většinou z Chebska, rekatolizace zde byla pokročilejší i proto, že začala dříve, i zde však byla ještě řada nekatolíků. 621 Panství a město Žlutice byly v roce 1650 zcela nekatolické, 622 v Kostelní Bříze a Vranově bylo v roce 1651 přes dvěstě nekatolíků, ve Vojkovicích patnáct a Velichově padesát. 623 V roce 1650 byla všechna báňská města na Loketsku ještě nekatolická: Jáchymov, Boží Dar, Horní Blatná, Oloví, Abertamy, Luhy, Vejprty, Loučná, Horní Slavkov, Krásno. 624 V Perninku byl učitel luterán ještě v roce 1657, nekatolické bylo i všechno zdejší obyvatelstvo. 625 Farář v Krásném Lese byl přesvědčen, že lidé jsou zkaženi luteránskými popy a že mají mnoho kacířských knih. Purkmistr sice ke zpovědi a přijímání chodil, ale jen ze strachu před trestem, kostel však býval přeplněný a farář z něj vyháněl cizí farníky, protože zabírali místo domácím a hádali se s nimi. Nedělní trh chtěl farář přeložit na sobotu, protože trhovci sedávali po hospodách, opíjeli se a do kostela nechodili. Vyhnal také ze školy děti z okolních vesnic, učitel je prý rád přijímal, protože za ně dostával větší odměnu, více se jim věnoval a městské děti zanedbával. V roce 1656 chodili sice lidé v Krásném Lese ke zpovědi i přijímání, ale staré myšlení a návyky přetrvávaly pod katolickou slupkou i po přestoupení. 626 Jáchymovský děkan Atzendorfer v roce 1653 doufal, že všechno obyvatelstvo půjde o Velikonocích ke zpovědi a přijímání a stane se tak katolickým, ale šedesát lidí stále ještě nepřestoupilo a bylo zde i padesát luteránů, někteří z nich se teprve nedávno vrátili ze Saska. 627 Když rok nato podával zprávu o konverzi, sdělil, že v Jáchymově, Horní Blatné, Božím Daru i v Abertamech už mnozí luteráni přestoupili, v Jáchymově dokonce šli až na velmi řídké výjimky ke zpovědi a přijímání všichni včetně čtyřicetidevíti navrátilců ze Saska. Pravidelné a časté soupisy konvertitů žádalo arcibiskupství prostřednictvím venkovských vikářů velmi přísně a pokud nebyly vypracovány podle instrukcí, vracelo je zpět a faráře pokutovalo. 628 V Abertamech přestoupilo v roce 1654 dvacetosm mužů, většinou horníků, dělníků a dřevorubců, z navrátilců zde zůstalo jen několik nekatolíků, slíbili však, že brzo přestoupí a městečko bylo považováno za katolické. Naopak z Horní Blatné uprchlo do Saska prý kvůli vysoké kontribuci šedesát bohatších manželských párů, tam byli na deset let osvobozeni od placení jakýchkoli daní a jejich osadu povýšil kurfiřt na město, které po něm nazvali Johanngeorgenstadt, získali i peněžitou pomoc na postavení chrámu, dostali protestantského predikanta a řadu dalších výhod, v srpnu roku 1654 už bylo postaveno dvacet domů. V Horní Blatné zůstalo jen čtyřicettři katolických horníků, ze Saska se do Blatné vrátily jen tři nebo čtyři osoby.

620 Tamtéž, s. 246; J. HANZAL, c. d., s. 74. 621 R. SCHREIBER, c. d., s. 142, 143. 622 NA, SM, kart. 980, sign. R 109/10, sv. 1, fol. 54. 623 NA, APA, kart. 801, sign. C 83, 20. 9. 1651. 624 T. V. BÍLEK, Reformace, s. 246. 625 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 31. 1. 1657. 626 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, říjen 1656. 627 NA, APA, kart. 804, sign. C 83, 16. 6. 1653. 628 NA, APA, kart. 20, sign. C 3, 20. 9. 1651, 12. 10. 1651.

83

84


Příklad hornoblatenských přitahoval obyvatelstvo ostatních horních měst a charakteristické je, že se jáchymovský děkan tehdy v Božím Daru neodvažoval v rekatolizaci pokračovat. 629 Mnozí noví katolíci se však vraceli k luteránství, v Horní Blatné ještě před propuštěním luteránského učitele prohlásili, že odejdou. Uplatňována byla zásada horníky k přestoupení nenutit a farář kladl arcibiskupství otázku, co tedy má dělat, protože někteří přestoupit chtějí a zadržuje je pouze obava z luteránských sousedů, kteří nadávali novokatolíkům do katolických psů a lotrů („catholici canes et nabulones”). Z takových míst se zejména starší a nemocní faráři snažili přejít do klidnějších farností, žádal o to i hornoblatenský farář. Saský vévoda Julius Jindřich, k jehož ostrovskému panství náležel Pernink, dostal v roce 1652 rozkaz vyhnat tamějšího nekatolického učitele, který kázal, četl evangelia i křtil děti. 630 Přesto i zde i v Božím Daru ještě v roce 1657 sloužili bohoslužby jen místní učitelé, pocházející ovšem z nekatolických rodin. Bohoslužby měly podobu luteránskou, bez kalichů a ornátů a navštěvovali je katolíci stejně jako nekatolíci. 631 Učitel zde křtil děti ještě v roce 1662, důvodem byla i velká vzdálenost od Hroznětína. Obyvatelé Perninku označil tehdy hornoblatenský farář největšími nepřáteli katolického náboženství. 632 V šedesátých letech nekatolíků podstatně ubylo, přetrvávali už jen v horních městech. V Kostelní Bříze zbyli ze šedesáti nekatolíků jen tři, specifická byla situace v Horní Blatné, 633 kde bylo ještě v roce 1662 dvacet luteránů a jáchymovský děkan doporučoval vyměnit faráře, který už neměl dost sil, dva roky nenavštívil místní školu a starost o ni zcela ponechal na učiteli. 634 V Horní Blatné se ve prospěch nekatolíků silně angažoval roku 1638 tamější měšťan Christophorus Löbl, přiváděl ze Saska predikanty, za účasti městské rady, rychtáře a učitele dal otevřít kostel a za doprovodu varhan se konala pobožnost. Jáchymovský děkan doporučoval za trest konfiskovat Löblovi všechen majetek a varhaníka, který byl současně výběrčím daní, nahradit jinou osobou. Dovolával se pomoci jak arcibiskupství, tak císařských úřadů. 635 V blízkých Potůčkách prodala česká komora dvěma luteránům velkou železárnu, nejspíše někomu ze zmíněné rodiny Löblů, protože byla nazývána „Löblhammer”. Podle zprávy loketského vikáře byli katoličtí dělníci v železárně vystaveni perzekuci, dříví a uhlí museli vozit i v době katolických svátků, v podobné situaci byly katolické služky u luteránských pánů, mnohé se vracely k luteránství. V roce 1676 se krajský hejtman dožadoval od české komory rozkazu, aby majitel železárny Johann Gabriel Löbl přijal katolického faktora nebo šichtmistra a postupně i katolické dělníky. 636 Podle sdělení jáchymovského báňského hejtmana však katolické kováře do hamrů a výroby plechů nebylo možné získat. 637 Löblové koupili od majitelů ostrovského panství i železárnu s vysokou pecí ve Pstruží, vikář v tom spatřoval nebezpečí pro katolíky. 638

629 NA, APA, kart. 805, sign. C 83, 15. 7. 1654. 630 NA, SM, kart. 1983, sign. R 109/12, sv. 5, 25. 4. 1652. 631 NA, APA, kart. 812, sign. C 84, 31. 1. 1657. 632 NA, APA, kart. 827, sign. C 84, složka 3, 30. 9. 1662. 633 NA, APA, kart. 822, sign. C 84, 30. 4. 1661. 634 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva o vizitaci jáchmovského děkana z roku 1662. 635 NA, APA, kart. 781, sign. C 81, 31. 10. 1638. 636 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 7, 3. 11. 1676. 637 NA, SM, kart. 1985, sign. R 109/12, sv. 8, 18. 2. 1677. 638 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského děkana z devadesátých let 17. století.


Jinde se rekatolizace dařila lépe, v Jindřichovicích získal farář v létech 1652 -1658 šest nových katolíků, ale na venkově bylo dle jeho slov všude plno luteránů a noví katolíci byli pasivní. 639 V matrice označil 18. března 1650 kacířem dokonce báňského hejtmana Ondřeje Becka a později v roce 1658 purkmistra Jiřího Dotterwiesa, povoláním krejčího, v témže roce bylo však mezi zemřelými už jen devět evangelíků. 640 Loketský děkan ještě v roce 1658 tvrdil, že v Kraslicích jsou samí luteráni a že nový farář tam jde mezi vlky. 641 Městská rada v Abertamech se přihlásila ke katolickému náboženství v roce 1659, ale 214 obyvatel Luhů a Abertam slíbilo přestoupit až v roce 1676, dříve než k tomu došlo, uprchli mnozí do blízkého Saska. 642 Zcela povšechnou, zato příznačnou charakteristiku stavu rekatolizace podalo v roce 1659 místodržitelství, když ve zprávě císaři uvedlo, že v loketském i chebském kraji je stále ještě mnoho nekatolíků. 643 Krajský hejtman spatřoval toho roku největší nedostatky v jáchymovské oblasti, uvedl, že v Horní Blatné zůstaly při staré víře ženy a mládež, v Abertamech a Božím Daru byli samí nekatolíci. 644 Pozornost si zaslouží návrh neznámého autora na rekatolizaci Karlových Varů z roku 1658. Autor pocházel z církevních kruhů, mluvil česky i německy, v Karlových Varech dlouhou dobu pobýval, ale farářem zde nebyl. K vyšším a zkušenějším církevním hodnostářům se sám nepočítal a chtěl se jim ochotně podřídit. Měšťany nazval chladnými katolíky, stejně lázeňské hosty, protože nedodržovali postní dny. Také arcibiskupství si stěžovalo, že se v Karlových Varech běžně jí v postních dnech maso, a když na to tamějšího děkana někdo upozornil, jen prý se tomu smál. Farář byl dobrý a schopný a proti heretikům kázal dle úsudku autora dobře, ale kdo na jeho kázáních chyběl, byli právě oni. Farář prohlašoval, že stížnosti městské radě nemají smysl, protože půst nedodržují ani přední měšťané a stížnostmi by škodil jenom sám sobě. Jediným excelentním katolíkem označil autor návrhu předního měšťana, lékárníka Bechera, který sám nemohl všechno zmoci. Měšťané přechovávali mnoho kacířských knih, ale autor neměl dost pravomoci je konfiskovat, doporučoval proto vydat nařízení, které by k tomu opravňovalo a provádět ho bez ohledu na to, že se budou lidé zlobit a odmlouvat. Děkan takové oprávnění dostal s tím, že kdyby měšťané nechtěli knihy vydat, musí o tom podat zprávu, aby se mohlo použít jiných prostředků. Protože se kacířské knihy prodávaly veřejně v krámech, měl jejich prodej zamezit. Společné koupání mužů a žen v lázeňských domech bylo arcibiskupství trnem v oku, nařídilo děkanovi, aby to zakázal. 645 Specifickou zvláštností Karlových Varů byli ovšem lázeňští hosté přicházející často z nekatolických zemí. Autor navrhoval řadu opatření, jak je přesvědčit o pravdách katolického náboženství. Nutností bylo ovšem vyhnout se jakémukoliv násilí a všemu, co by mohlo hosty odradit od návštěvy lázní. Na prvním místě měly na ně zapůsobit dobré mravy místních katolíků. Jeho myšlenka nezapadla, v roce 1676 jsou pro Karlovy Vary zajišťováni dva bratři kapucíni s úkolem působit na nekatolické lázeňské hosty. 646 Myšlení a chování lázeňských

639 NA, APA, kart. 814, sign. C 84, 30. 7. 1658. 640 G. TREIXLER, c. d., s. 209. 641 NA, APA, kart. 814, sign. C 84, 5. 10. 1658. 642 SOkA K. Vary, AM Jáchymov, radní protokol 1659 -1665, fol. 59, 11. 9. 1659; fol. 71, 9. 11. 1659; T. V. BÍLEK,

Reformace, s. 265. 643 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 6, 7. 5. 1659. 644 Tamtéž, 3. 5. 1659. 645 NA, APA, kart. 26, sign. C 3, 15. 7. 1658. 646 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, rok 1676.

85

86


hostů nekatolíků se během krátkého lázeňského pobytu neměnilo, ještě v roce 1721 si vikář arcibiskupství stěžoval, že hosté tropí výtržnosti v kostele a zejména při procesích. 647 Autor navrhoval, aby se chlapci učili základům náboženství veřejně a jakoby příležitostně a bez velkého hluku přímo na náměstích a v ulicích tak, aby to mohli sledovat i nekatolíci. Největší úspěch si ale sliboval od německy psaných cedulí vyzdvihujících falešnost hereze a pravdu katolictví. Chtěl je rozvěsit po celém městě, zejména na dveřích domů obývaných heretiky. Texty neměly být ani smířlivé, ani vyvolávat nenávist. Farář je měl lidem darovat a žádat, aby je vyvěsili. Také vyhlášky světských orgánů měly být proloženy modlitebními či katechetickými texty. Cedule měly být prodejné a příležitostně darovány heretikům, ale tak, aby nevzniklo podezření na organizovanou akci. Cedule chtěl šířit mezi nekatolíky i na venkově. V Karlových Varech doporučoval prodávat katechetické knihy sice kontroverzní, nikoliv však heretiky skandalizující. Ve městě se prý tehdy v roce 1658 šířila německá protikatolická píseň. Autor se také zmínil, že po dobu jeho nepřítomnosti v Karlových Varech nikdo zde nemohl zpovídat česky, prosazoval proto zpovědníka, znalého obou jazyků, především pro bohaté lázeňské hosty, kteří měli dost času k procházkám i rozmluvám. Za velmi důležité považoval, aby byly zejména pro Čechy, ať už katolíky či heretiky, ke koupi či k půjčení oboujazyčné knihy, protože jich je v celém království málo a mnozí z hostů po celý život nic nečetli. Lépe prý lze získat chudé heretiky, protože obrátí-li se jeden nebo dva, připojí se i další. Také sluhové bohatých heretiků byli prý náchylní přijmout katolické náboženství, protože pozorovali, jak špatně se daří jejich pánům v disputacích s katolíky. Všechny návrhy zaslal autor arcibiskupství ke schválení, jakou odezvu zde našly se však nepodařilo zjistit. 648 Jáchymov a Loučná (Wiesenthal) byly ještě v sedmdesátých letech považovány za luteránská města, tak byla označena v souvislosti se stavbou piaristického kláštera v Ostrově, který měl vzdělávat místní mládež, aby nemusela putovat za vzděláním do luteránského Jáchymova nebo Loučné. 649 Ještě v roce 1676 bylo dáno obyvatelům horních měst na vybranou, buď se během šesti týdnů přihlásit ke katolickému náboženství, nebo po zaplacení dluhů a poplatků emigrovat. 650 Bylo tedy na Loketsku stále mnoho nekatolíků, zatímco jinde už jen jednotlivci či malé obce. 651 Stav, v jakém se nacházela rekatolizace obyvatelstva na Loketsku v roce 1677, naznačují odpovědi farářů na otázky pražského arcibiskupství. Většina stálého usedlého obyvatelstva ve městech byla už katolického vyznání: Loket, Chlum sv. Maří, Chodov, Nejdek, Oloví, Luby, Krásný Les, Sedlec, Hroznětín, Sokolov, Karlovy Vary, Andělská Hora, Mnichov (Einsiedel), Útvina, Kostelní Bříza, Ovesné Kladruby, Kynšperk, Kynžvart, Otročín, Chyše, Bochov, Pístov, Žandov, Krásno. Ze stálého obyvatelstva byly nekatolíky pouze jednotlivé osoby, ve vsi Malá Šitboř ovdovělý krejčí, v Lokti starý vysloužilý voják, v Krásném Lese myslivec, jedna nekatolička v Kynžvartu a v Lesné pravděpodobně paní Anna Marie Mulcová, o níž krajský hejtman už v roce 1651 poznamenal, že není naděje na přestoupení. V roce 1677 ji farář uvedl jako stařenu a domníval se, že snad přece jen přestoupí. 652

647 Antonín MAŘÍK, Otázka náboženské snášenlivosti v Karlových Varech v době pobělohorské, Historický obzor,

1997, č. 11 -12, s. 261. 648 NA, APA, kart. 813, sign. C 84, 13. 7. 1658. 649 J. KÜHNL, c. d., s. 143. 650 T. V. BÍLEK, Die Gegenreformation, s. 224. 651 J. HANZAL, c. d., s. 82. 652 NA, APA, sign. B 11/8, stav far na Loketsku v roce 1677.


Nestálou a proměnlivou skupinu nekatolíků tvořili vandrovní řemeslníci, mlynářští krajánci a námezdné pracovní síly v dolech a hutích. Uváděni jsou v Sokolově, Karlových Varech, Toužimi, Horním Slavkově, Oloví, Lubech a v Nejdku. 653 Shodně s předcházejícím vývojem nejvíce nekatolíků bylo roku 1677 v horních městech, v Kraslicích. Podle odhadu faráře se jednalo asi o 400 horníků se ženami a dětmi, z nich někteří podle velikonočních zpovědních cedulek už prý na katolické náboženství přestoupili. 654 V Přebuzi bylo asi 200 luteránů, v Perninku 75, 655 v Ostrově byli nekatolíci jen na dvoře saského vévody, 656 ale roku 1677 už žádní nebyli. 657 Představa o nutnosti úplné rekatolizace v myšlení nových katolíků převládla i v Jáchymově a městská rada v roce 1676 žádala, aby misionář na Jáchymovsku ještě zůstal, doufala, že přestoupí i poslední luteráni. 658 Stav rekatolizace Jáchymovska připomínal ale ještě v sedmdesátých letech počátky rekatolizace. V Božím Daru, Abertamech, Horní Blatné byli stále ještě luteráni. 659 Lhůtu šesti týdnů k přestoupení či emigraci dostali 21. července 1676, současně jim zakázali docházet za luteránskými predikanty, hejtman loketského kraje dostal rozkaz to překazit a zastavit, napomenout lidi, aby chodily do kostela a citelnými peněžitými tresty postihnout lidi obtěžující a posmívající se novým katolíkům, získané peníze měly být použity na podporu reformace. 660 Stojí za zmínku, že purkmistr a rada města Jáchymova doporučovali přísnější opatření, lhůtu jen tři až čtyři týdny a pokud by nebyla splněna, majetek emigrantů prodat, zaplatit z něho dlužné daně a dluhy, zbytek vrátit emigrantům. 661 Purkmistr a rada města Jáchymova měli účinně pomáhat odstranit nekatolické učitele a zakázat nekatolické zpěvy i duchovní cvičení. 662 Teprve během posledního ze šesti týdnů slíbilo v Abertamech a přifařené Hřebečné přestoupit dvacetjedna osob, slib ale nesplnily, ke zpovědi a přijímání nepřišly a část mužů se vymluvila na své ženy, že přestoupit nechtějí. 663 Po tomto neúspěchu poručil horní hejtman jáchymovským měšťanům vyslat do Abertam měšťanskou domobranu, aby vzpurné zastrašila a nátlakem donutila přestoupit. Během několika dní pak přestoupilo 160 osob, další následovaly, a tak se staly Abertamy a Hřebečná katolickými, jen tu a tam prý někdo zůstal věrný staré víře. Purkmistr a radní města Jáchymova chtěli pak použít nátlaku i v dalších městech, na mysli měli jistě Horní Blatnou a Boží Dar, náklady ovšem žádali nahradit. 664 S takovým postupem nesouhlasil arcibiskup Jan Fridrich, hrabě z Valdštejna, nešlo o zásadní rozdíl v názorech, arcibiskup se všeho násilí při reformaci nezříkal, odmítal ho však používat v případech, kdy ne-

653 A. Mařík uvádí v Karlových Varech nekatolíky ještě v roce 1695, podle hlášení faráře byli zde v roce 1677 z ne-

katolíků už jen potulní řemeslníci. A. MAŘÍK, Otázka náboženské snášenlivosti, s. 261. 654 R. Schreiber počítal v průměru se čtyřčlennou rodinou, dva rodiče, dvě děti. R. SCHREIBER, c. d., s. 99. 655 J. Hanzal uvádí v Jindřichovicích 200 luteránů, to však platí jen pro filiálku v Přebuzi, v Jindřichovicích a Tatro-

vicích podle relace už žádní luteráni nebyli. Podobně údaj o semdesátipěti nekatolících v Hroznětíně platí jen pro filiálku v Perninku. V Kraslicích nebylo 900, ale 400 luteránů. J. HANZAL, c. d., s. 82. 656 J. KÜHNL, c. d., s. 138. 657 NA, APA, knihy, sign. B 11/8, stav far na Loketsku v roce 1677. 658 NA, SM, kart. 1985, sign. R 109/12, sv. 8, 21. 5. 1676. 659 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 29. 8. 1676. 660 Tamtéž, 21. 7. 1676. 661 Tamtéž, 12. 7. 1676. 662 Tamtéž, 21. 7. 1676. 663 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/12, 25. 9. 1676; tamtéž, 5. 10. 1676. 664 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 10. 11. 1676.

87

88


byli lidé o katolickém náboženství dostatečně poučení, protože by vedlo k větší zatvrzelosti a císaře by připravilo o popularitu. Stejně jako pražské místodržitelství se obával především emigrace a zpustnutí celé oblasti, odvolával se i na výsledky reformační mise hraběte ze Schönfeldu z roku 1651. S ohledem na vzdálenosti mezi městy a drsné horské zimy, doporučoval vyslat na Jáchymovsko nejméně dva misionáře. Aby měli dostatečnou autoritu, žádal, aby je uvedli a představili zástupci světské moci. Důraz kladl především na misijní činnost, a to nejen v kostelích, ale především v soukromých domech a na individuelní rozhovory, odmítal také, aby se nekatolické knihy konfiskovaly na počátku reformační činnosti, protože právě na jejich základě je možné s lidmi účinně polemizovat a přesvědčovat a teprve když budou dostatečně poučení, je možné jim knihy odebrat. Odmítal také nutit lidi ke zpovědi a přijímání, dokud nejsou dostatečně poučeni. 665 Místodržitelství s tímto postupem nesouhlasilo, odvolávalo se na císařské patenty a upozorňovalo, že na Jáchymovsku má reformace své začátky už dávno za sebou a že proti tak zarputilým nekatolíkům se mírností a vlídností nedá nic pořídit, protože i noví katolíci by se mohli vrátit ke staré víře, nekatolíci zatvrdit a luteránství šířit. Poukazovalo na to, že lidé sídlí blízko zemské hranice, v sousedním Sasku nacházejí oporu a docházejí tam často za obchodem, rozhodlo proto vůdce odporu zatknout a uvěznit. 666 Proces přestupování na Jáchymovsku popisoval také přímý účastník a iniciátor jezuita Ernesto Bruno. V Abertamech s přestoupením nesouhlasily zejména ženy, jejich vády s manžely se neobešly bez křiku, nikdo nechtěl přestoupit první. Přivolali sem proto deset ozbrojených měšťanů z Jáchymova, kteří celé městečko obcházeli a nutili lidi přestoupit, během jednoho týdne tak získali v Abertamech a Hřebečné 160 lidí. Jinak probíhala rekatolizace v Božím Daru a mezi lidmi žijícími v císařských lesích u Rýžovny a Horní Blatné. V Božím Daru přestoupilo jen osm lidí, což nestačilo ani na obsazení místního soudu, z nich čtyři se ženami a dětmi uprchli a hejtman si kladl otázku, zda neutečou i čtyři zbývající. 667 V listopadu roku 1676 přestoupili další, podle hlášení krajského hejtmana bylo ze šedesáti šesti domů jen osmnáct obydleno novými katolíky, ostatní byly pusté a opuštěné. Většina lidí odešla, domy opouštěli tajně, po nocích z nich odnášeli okna, části kamen a jiný majetek, nezabránili jim v tom ani ozbrojení jáchymovští měšťané, které tam vyslal jáchymovský hejtman. 668 Většina emigrantů se snad domnívala, že je budou prosit, aby se vrátili, přesto misionář jezuita nedoporučoval rekatolizaci zastavit, protože se domníval, že by se všichni ze studu a hanby vrátili opět ke staré víře, současně doporučoval začít s rekatolizací Perninku a sousední Rybné, které byly stále ještě luteránské. 669 Loketský krajský hejtman Julius von Kolowrat a jáchymovský hejtman Antonio von Janinall si v této situaci nevěděli rady co dělat s opuštěnými domy, pozemky rýžovišť a důlním zařízením, zda hledat katolické horníky nebo dovolit emigrantům dál na nich pracovat. 670 Opuštěné domy a pozemky, louky, pastviny pro dobytek získávali z části obyvatelé sousedního Saska, v Horní Blatné z Johanngeorgenstadtu, v Božím Daru ze saského Wiesenthalu. 671 Božídarské samoty tvořilo tehdy devatenáct domů, předpokládalo se, že majitelé deseti

665 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/12, 26. 9. 1676. 666 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/12, 5. 10. 1676. 667 NA, SM, kart. 1982, sign. R 109/12, 16. 10. 1676. 668 Tamtéž, 16. a 17. 10. 1676. 669 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 7, 3. 11. 1676; tamtéž, 16. 10. 1676. 670 Tamtéž, 28. 10. 1676. 671 NA, SM, kart. 1985, sign. R 109/12, sv. 8, 19. 2. 1677.


přestoupí. V Rýžovně bylo šestnáct domů, z toho sedm opuštěných, pochybovalo se, zda jejich majitelé v Sasku zůstanou, protože opustili rýžování i chov dobytka. Někteří se už stali katolíky, ale vrátili se znovu k luteránství. V Božím Daru bylo ze šedesáti šesti domů obydleno osmnáct, jejich majitelé přijali, s výjimkou několika mladých mužů, katolické náboženství. Vinu za zdejší emigraci přikládal krajský hejtman dvěma osadníkům, kteří všem, kdo přestoupí, vyhrožovali, souhlasily s nimi a podporovaly je ženy, a tak před uplynutím šestitýdenní lhůty utekli v noci do saského Wiesenthalu a šest z nich se tam i zakoupilo. Před patnácti lety prý byla naděje, že Božídarští přestoupí, staří lidé měli být ponecháni při staré víře, děti tehdy lidé slibovali posílat do katolické školy a sami se dávali poučit o katolickém náboženství, ke zpovědi a přijímání chodili do kostela v Jáchymově, ale současně chodili s dětmi i do saského Wiesenthalu. Protože se blížila zima a božídarští emigranti v saském Wiesenthalu ještě usazeni nebyli, nabídli jim třítýdenní lhůtu k návratu; ti však po nocích docházeli do svých domů v Božím Daru. Řemeslníci i horníci, kteří v opuštěných místech zůstali, však nenacházeli dost práce. 672 Jáchymovský hejtman doporučoval emigraci horníků dovolit, domníval se, že se rádi vrátí a kdyby se nevrátili, mnoho by se prý nestalo, protože je možné získat horníky v uherských městech jako v Banské Štiavnici, kam bylo před dvěma roky najednou vyhoštěno několik stovek luteránských horníků. 673 Hejtman měl dokonce obavu, aby si lidé nemysleli, že se reformace provádí kvůli jejich majetku a ne kvůli katolickému náboženství. Obyvatelé lesních samot v okolí Horní Blatné, Božího Daru a Rýžovny, kteří neodešli, chodili už od roku 1676 do katolických kostelů, návštěva luteránských byla ovšem zakázána. Domy a chaty opustili zejména obyvatelé samot u saské hranice v hornoblatenském revíru. V Abertamech a Hřebečné, kde byli velmi zatvrzelí luteráni, slíbilo v roce 1676 přestoupit 214 osob a v Hřebečné přestoupilo čtyřicet horníků. 674 V roce 1677 už mohl jáchymovský hejtman hlásit, že v Abertamech a Hřebečné jsou, s výjimkou několika málo mladých lidí, samí katolíci. Budovy báňských provozů už byly obsazeny katolíky, lidé chodili dobrovolně do kostelů a byla naděje, že budou osídleny i pusté domy. 675 Z Luhů (Zwittermühle) a Hájů (Jungenhengst) odvedla jáchymovská měšťanská domobrana sedm mužů a sedm žen do Horní Blatné, kde museli slíbit, že 8. listopadu roku 1676 přestoupí na katolické náboženství a doufalo se, že ostatní budou následovat. 676 Počet přestoupivších stoupl v listopadu 1676 na třista, většina lidí ale z Božího Daru, Abertam, Horní Blatné a Rýžovny uprchla. 677 Počty emigrantů a nových katolíků se však měnily, prvních návraty ubývalo, druhých časem přibývalo. Po učiněných zkušenostech česká komora doporučovala vyhnout se zde při rekatolizaci násilí, měla obavu, že by vedlo k emigraci a zpustnutí celé oblasti. Důraz byl kladen na klidnou pastorační činnost, do Jáchymova přišel k jezuitovi Ernesto Brunovi na pomoc jezuita Neumann. 678 Pokud se lidé během stanovené doby nevrátili, měly se jejich domy a pozemky prodat, ze stržených peněz zaplatit dlužné daně a dluhy, zbytek jim vrátit. Jejich návrat byl ale považován za nežádoucí z obavy, že by negativně ovlivňovali nové katolí-

672 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 7, 3. 11. 1676, 18. 2. 1677. 673 Tamtéž, 10. 11. 1676. 674 Tamtéž, 3. 11. 1676. 675 NA, SM, kart. 1985, sign. R 109/12, fol. 8, 18. 2. 1677. 676 NA, SM, kart. 1984, sign. R 109/12, sv. 7, 3. 11. 1676. 677 Tamtéž, 11. 11. 1676. 678 Tamtéž, 16. 11. 1676.

89

90


ky. 679 Čtrnáct navrátilců roku 1679 sice přestoupilo, arcibiskupství mělo ale obavu, že se noví katolíci nakazí herezí ze sousedního Saska. 680 V Horní Blatné i v Abertamech byli všichni dělníci v železárnách nekatolíci, jejich počet se měnil a farář ho neznal. Někteří bydleli v Johanngeorgenstadtu, ostatní přislíbili přestoupit, přestoupila i část emigrantů, vrátivších se ze Saska. 681 Vývoj jáchymovské oblasti saská strana sledovala a není náhodou, že se kurfiřt snažil v roce 1677 situaci zvrátit ve prospěch luteránů odvoláním se na smlouvu z roku 1546 o čtrnácti lokalitách jáchymovské oblasti odstoupených tehdy císaři s podmínkou, že jejich poddaní mohou zůstat při staré víře. 682 V roce 1700 už byli nekatolíci výjimkou, v Horním Slavkově byli jen katolíci, nedodržovali ale katolické zvyklosti a farář si stěžoval, že mládež tancuje i před velkými svátky při muzice po krčmách i přes půlnoc, podobně v Chlumu sv. Maří ještě v roce 1662, v době největších církevních svátků, odcházeli lidé do sousedních luteránských míst, v krčmách se hlučně zpívalo a hrálo a místní farář tomu nemohl zabránit. 683 V Kynšperku farář podle velikonočních zpovědních cedulek zjistil, že někteří lidé na velikonoční svátky odcházejí, aby se vyhnuli zpovědi a přijímání. V Krásně se k luteránství hlásili tři horníci pracující na šachtách, v Rovné svobodný myslivec se ženou a čtyřmi dětmi, v Lomnici (Steingrub) jedna žena, jejíž muž byl katolík, v Liboci (Frankenhammer) také jedna žena, v Krajkové byli dva nekatolíci a v Nejdku jen vandrovní řemeslníci ze Saska v místním mlýně. V ostatních místech už žádní nekatolíci nebyli. 684 V Kraslicích byli roku 1699 nekatolíky tři muži a jedna vdova, podle dohody měli své děti vychovávat katolicky, když je ale poslali v dospělosti na službu do Saska, uzavřeli tam obvykle sňatky s luterány. V okolí Kraslic bylo ještě čtrnáct nekatolíků, pokud někdo z nich zemřel, byl pochován za hlaholu zvonů a zpěvu školních dětí, hřbitov byl neposvěcený, pohřbívaly se i nepokřtěné děti a některé svátky se zde nesvětily. 685

679 Tamtéž, 11. 11. 1676. 680 NA, Jesuitica, kart. 142, sign. III c/413, fol. 280, rok 1679. 681 NA, APA, knihy, sign. B 11/8, stav far na Loketsku roku 1677. 682 NA, SM, kart. 1981, sign. R 109/11, 18. 5. 1677. 683 NA, APA, kart. 2789, sign. D 143/2, zpráva sokolovského děkana z roku 1662. 684 NA, APA, knihy, sign. B 14/13 za rok 1700. 685 NA, APA, kart. 2689, sign. D 143/2, zpráva loketského děkana z roku 1699.


Resümee Die Rekatholisierung im Elbogener Ländchen Jaroslav Fiala Während in Böhmen und Mähren mehrere protestantische Kirchen im 16. Jh. tätig waren, überwogen im Elbogener Ländchen und im Egerland, in denen vor allem deutsche Bevölkerung lebte, völlig die Lutheraner, die von ihren Glaubensgenossen in Sachsen nur durch die nahe gelegene Grenze getrennt waren. Die Reformation fand in diesen Gebieten ein großes Echo, unter anderem auch wegen der Sprach- und Völkerverwandtschaft mit dem benachbarten Sachsen. Die Lutheraner wurden von Anfang an vom sächsischen Kurfürsten sowie von den Schlicks unterstützt, die das Elbogener Ländchen im 16. Jh. zum größten Teil beherrschten. Die Reformation gelangte insbesondere durch sächsische Bergleute in das Elbogener Ländchen und am frühesten und schnellsten verbreitete sie sich in den Bergbaustädten. In der Bergstadt Platten (Horní Blatná) waren schon die ersten Bewohner im Jahre 1532 Lutheraner, ähnlich gewannen in Joachimsthal (Jáchymov) in den 30er Jahren des 16. Jh. die Lutheraner über die Katholiken die Oberhand. In Eger (Cheb) und in den südlichen Gebieten des Egerlandes und des Elbogener Ländchens setzte sich der lutherische Glauben erst nach dem Abschluss des Augsburger Religionsfriedens im Jahre 1555 durch. Dort, wo sich der Protestantismus am frühesten verbreitete, hielt er sich auch am längsten, vor allem in den Bergbau- und Grenzstädten. Die Stände des Elbogener Ländchens leisteten der Regierung von dreißig Direktoren eine militärische Hilfe bei der Belagerung von Pilsen und begrüßten die Wahl Friedrichs von der Pfalz zum böhmischen König. In der Schlacht am Weißen Berg wurden sowohl die deutschen als auch die tschechischen Protestanten geschlagen und mussten den katholischen Glauben annehmen. Der Widerstand der Elbogener lutherischen Stände gegen die Rekatholisierung sowie ihr Selbstbewusstsein wurden durch die langjährige privilegierte Stellung des Elbogener Ländchens gestärkt, auf die sich die Stände beriefen, um sich zum alten Glauben bekennen zu dürfen, und die erst mit der Erneuerten Landesordnung im Jahre 1627 ein Ende fand. Die Rekatholisierung im Egerland und im Elbogener Ländchen wurde auf eine mildere und schonendere Weise durchgeführt als im Inneren Böhmens. Der Grund dafür war insbesondere am Anfang die Rücksicht auf den kaiserlichen sächsischen Verbündeten und die unmittelbare Nähe des lutherischen Sachsens, was die Emigration erleichterte und häufige Begegnungen der Bevölkerung ermöglichte. Nach Sachsen begaben sich die Menschen haufenweise zum lutherischen Gottesdienst, aus Sachsen kamen die Prediger zu illegalen Gottesdiensten ins Elbogener Ländchen. Zu einer gewissen Milde bei der Rekatholisierung führten Befürchtungen der Regierung, dass die aus den Bergbaustädten fließenden Einnahmen niedriger werden dürften, sowie auch die Abneigung gegen die Rekatholisierung, die in Rebellionen in Elbogen und Joachimsthal den Ausdruck fand. Sonst wurde die Rekatholisierung im Elbogener Ländchen mit der gleichen Konsequenz wie im Inneren des Landes vorgenommen, auch dort durften keine Nichtkatholiken bleiben. Die Rekatholisierung ging nur selten ohne Gewalt voran, sie schwächte sich allmählich ab, aber sie blieb bis zum Ende eine ständige Begleiterscheinung der Rekatholisierung. Katholische Seelsorger in Städten und Dörfern forderten oft ihre Obrigkeit zu einem Eingriff auf, weil sie nicht mehr hofften, dass es ihnen gelingt, die Menschen durch bloße Überzeugung zur Konversion zu bewegen. Üblich waren evangelische Laiengottesdienste, die von lutherischen Dorflehrern gehalten wurden, die daneben Taufen, Trauungen und Bestattungen übernahmen. Schwierig und langwierig war die Einführung der katholischen Fest- und Fasttage, denn die Menschen hielten sie nicht ein. Das Erzbistum resignierte manchmal und erteilte das Recht, diese Festtage nicht einhalten zu müssen. Die „Ketzerbücher” brachten die Menschen trotz wiederholter Aufforderungen nicht, deshalb fanden Hausdurchsuchungen ohne vorige Anmeldung statt. Im Falle der Rekatholisierung von Karlsbad zeigte sich, dass die Beschlagnahme der städtischen Güter und

91

92


die aufgezwungene kaiserliche Verwaltung die Bürger zur Konversion veranlassen konnten. Eine Besonderheit stellten die Kurgäste dar, denn die Kirche zwang auch sie zu konvertieren. Ähnlich wurden die Güter der übrigen Städte im Elbogener Ländchen beschlagnahmt und diesen nur teilweise zurückgegeben, allerdings nur in dem Falle, dass die Bürger konvertiert hatten. In den Städten wurde auf die Konversion der Stadträte und der führenden Bürger großen Wert gelegt. Falls sie ablehnten, Katholiken zu werden, drohten ihnen die Beschlagnahme des Eigentums, das Gefängnis, die Emigration, die Entziehung der Bürgerrechte sowie das Handwerksverbot. Nicht nur die Berghauptleute machten darauf aufmerksam, dass sich qualifizierte Bergleute schwieriger ersetzen lassen als Bauer. Der Berghauptmann von Joachimsthal unterschied also zwischen den für den Bergbau wichtigen Menschen und den übrigen, deren Emigration keine großen Schäden zur Folge hätte. Die Bewohner der Grenzgebiete gingen oft nach Sachsen und hofften, dass sie weiterhin nach Hause und zu den Märkten kommen oder hier im Bergbau arbeiten dürfen. Als ihnen dies unmöglich gemacht wurde, war es ein Grund für ihre Rückkehr aus der Emigration. Während der zeitweiligen Aufenthalte arbeiteten sie auf ihren Feldern. Die Menschen emigrierten auch infolge des Rückgangs des Bergbaus, denn in Sachsen fanden sie leichter einen Broterwerb. Oft forderte die böhmische Herrschaft von den Sachsen, die Emigranten zurückzuschicken, aber der führende Reformationskommissar Nikolaus von Schönfeld erklärte 1651, dass die Emigranten in Sachsen so sehr gegen die katholische Religion voreingenommen sind, dass es besser wäre, wenn sie nicht zurückkommen würden. Der Widerstand gegen die Rekatholisierung erreichte 1627 in Elbogen und 1631 in Joachimsthal in einer Rebellion seinen Höhepunkt. Die Aufständischen beherrschten vorübergehend die Stadt, und es tauchten Befürchtungen auf, dass ein Aufstand auch in Schlaggenwald (Horní Slavkov) ausbrechen könnte. Die Bürger forderten wiederholt, die Konversion zu verschieben. Falls dies gelang, mussten sie sich schriftlich verpflichten, nach Ablauf der festgesetzten Frist zur katholischen Kirche zu übertreten. Wenn sie es nicht getan hatten, folgte das Gefängnis bei Brot und Wasser, in dem sie bleiben mussten, solange sie ihrem Versprechen nicht nachgekommen waren. Anfangs wurden die Menschen nicht aus eigener Überzeugung Katholiken. Frauen konvertierten gewöhnlich später als Männer, die für das Vermögen, das jederzeit beschlagnahmt werden konnte, verantwortlich waren. Manchmal wurden dadurch die Familien getrennt. Im Beisein der Reformationskommissare und der Obrigkeit fügten sich die Menschen dem ausgeübten Druck, später kehrten sie jedoch zum Glauben ihrer Väter zurück. Ebenso wurde keine Rücksicht auf bedeutende Personen genommen, als Beispiel darf der Kurarzt Strobelberger aus Karlsbad (Karlovy Vary) erwähnt werden. Im Bergbau, vor allem im Grenzgebiet, ging man vorsichtiger vor, allerdings konnten auch die Berghauptleute ihr Amt verlieren, wenn sie bei der Rekatholisierung nicht eifrig genug waren. Die Rekatholisierung wurde im Elbogener Ländchen so wie auch woanders durch den Mangel an katholischen Priestern gebremst, denn einige von ihnen waren der Aufgabe nicht gewachsen. Oft fehlten auch materielle Mittel, und die Pfarreien wurden in größere Ganzen zusammengeschlossen. In erster Linie wurden evangelische Seelsorger und die königlichen Städte von der Rekatholisierung heimgesucht, der Adel folgte erst im Jahre 1627. Auf dem Lande ging die Rekatholisierung am langsamsten voran. Die ersten Prediger mussten das Elbogener Ländchen schon im Jahre 1624 verlassen, aus einigen weiteren, vor allem aus den Bergbaustädten gingen sie viel später weg. Während in Prag und an anderen Orten des Landesinneren die Rekatholisierung schon im Jahre 1630 in groben Zügen beendet wurde, stand sie in Joachimsthal und weiteren Bergbaustädten erst am Anfang. Auf dem Lande lag es an der Herrschaft, wie schnell die Rekatholisierung durchgeführt wurde. Im Graslitzer Raum (Kraslice) konnte sie durch die Familie Schumburg bis zu ihrem Abgang im Jahre 1666 verhindert werden. Allgemein kann man sagen,


dass die lutherischen Herrschaften die Rekatholisierung, wenn überhaupt, so nur langsam und oberflächlich voranbrachten. Den Einfall des sächsischen Heeres 1631 ins Elbogener Ländchen begrüßte die Bevölkerung mit Freude, vielleicht nur mit Ausnahme der Karlsbader Bürger, und es zeigte sich, dass die bisherigen Erfolge der Rekatholisierung nur fiktiv waren. Ab dem Jahre 1650 wurde die Rekatholisierung wieder intensiv fortgesetzt. Die Protestanten, überwiegend sächsischen Ursprungs, blieben am längsten im nördlichen Grenzgebiet des Erzgebirges. Im landwirtschaftlichen Süden, wo die Bevölkerung aus dem Egerland und den benachbarten Gebieten im Westen stammte, schritt die Rekatholisierung schneller voran. Im Jahre 1677 war die Mehrheit der ansässigen Bevölkerung zumindest formell katholisch. Vergeblich bemühte sich der sächsische Kurfürst, die Lutheraner im Joachimsthaler Raum unter Berufung auf das Abkommen aus dem Jahre 1546, durch das diesen das Recht auf den alten Glauben garantiert wurde, zu retten. Im Jahre 1700 stellten die Nichtkatholiken nur noch die Ausnahme dar, bei weitem nicht alle Katholiken hielten allerdings die katholischen Sitten ein.

93

Rekatolizace Loketska

Recommend Documents