XIX. české církevní dějiny – osvícenství a soudobá společnost – účast kněţí na národním obrození – revoluce r. 1848 a likvidace josefinismu Řehole, diecézní klérus a laici: Řehole byly postiženy osvícenským josefinismem velmi těžce. Četné kláštery byly zrušeny a v těch, které sekularizaci přetrvaly, byl život do značné míry narušen. Sídla jezuitského řádu přišla při sekularizaci na řadu nejdříve, a to nejen v našich zemích, ale /s výjimkou Pruska a ruského Polska/ v celé Evropě i v zámoří, protože papež Klement XIV. r. 1773 zrušil celý jezuitský řád. Z dnešního hlediska bychom řekli, že to pro tovaryšstvo Ježíšovo nebylo žádné velké neštěstí. Když opadly revoluční vlny, povstalo r. 1814 znovu, obklopeno nymbem mučednictví. Ostatní řehole, jejichž trvání bylo v době obecného zmatku neméně ohroženo, musely pak stejně začínat od základu, ale bez tohoto nymbu. V zemích koruny české byl jezuitský řád před r. 1773 duchovní velmocí. Měl zde kol. 1200 členů, 32 sídel, 20 středních škol a 2 univerzity - v Praze a Olomouci. Jeho význam vystihl F.N.Pelcl –uvádí v něm 373 jezuitů, kteří vydali 1573 spisů. V době zrušení v něm vynikli Fr. Pubička, profesor historie na pražské univerzitě, autor desetisvazkového díla o českých dějinách, Ignác Cornova, od r. 1803 ředitel Společnosti nauk, Leopold Šeršník, z jehož otcovského podílu byla postavena klementinská hvězdárna, Stanislav Vydra , přední český buditel “ jak řeči,tak i víry svatováclavské pevně se držící Čech“ a mnozí jiní. Josef Dobrovský byl r. 1773 novicem v brněnském domě. Po obnovení řádu se jezuité usadili nejdříve v severních Čechách. Litoměřický biskup Hille jim svěřil správu studentského semináře v Bohosudově. Řeholníci ze zrušených klášterů měli možnost se uplatnit v duchovní správě. Příslušníci nezrušených starých feudálních řádů /benediktinů, cisterciáků, premonstrátů/ do duchovní správy jít museli. Tím zasáhl Josef II. do klášterního života tak hluboce, že bychom jej mohli označit takřka za zakladatele nové rakouské řehole. Neboť z mnichů a kanovníků doby barokní se stali s konečnou platností faráři. Rozešli se po farách, k nimž měl jejich klášter patronátní právo. Tím vlastně zmizelo klášterní společenství – modlitbu v chóru Josef II. jako „neužitečnou „ výslovně zakázal. Rozrušením řeholního společenství vzal prakticky za své i slib řeholní chudoby, neboť farář musel mít určitý příjem, aby měl být z čeho živ. Stejně tak slib poslušnosti. – nyní byl podřízen biskupovi. Kláštery zůstaly jen správními centry, v nichž úřadoval opat nebo probošt s několika mnichy a v nichž byl noviciát a útulek pro přestárlé. Neboť mnozí z mladých lidí, kteří vstoupili do kláštera, setrvali tam jen jeden rok jako novicové, načež odešli na studia na některou fakultu a pak ihned nastoupili v duchovní správě. Do kláštera se vraceli jako staří lidé, aby tam strávili konec života. Řeholníci, kteří se zabývali ošetřováním nemocných, vyučováním a výchovou mládeţe, byli zásahu do vnitřního života ušetřeni. Protože doba byla řeholnímu životu nepříznivá, nové řeholní družiny se v našich zemích usazovaly jen zvolna a v malém počtu. Redemptoristé se uchytili r. 1848 v Koclířově. Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského uvedl do Prahy r. 1837 profesor Klar. Sestry ošetřovaly slepce v Klárově ústavu, zřídily si na Malé Straně noviciát a nemocnici a záhy svou činnost rozšířily po celých Čechách i Moravě. Přišla k nám také kongregace Školských sester. Diecézní klérus: Právě tak jako řeholní život, ovlivnilo josefinské osvícenství i život diecézního kléru. Vytvořilo nový kněžský typ. Cílem josefinských generálních seminářů bylo vychovat z kněžského dorostu především státní úředníky. Většina josefinských kněží byla
v mravním ohledu bezúhonná, byli laskaví, dobrosrdeční, dobročinní, ale pro breviář a pro jiné duchovní úkony /meditaci, častější zpověď, růženec a vůbec duchovní život/ měli již méně pochopení. Josefinští biskupvé byli spolehliví, císaři oddaní dvorní biskupové a nižší duchovní konali věrně službu v kostele podle císařova bohoslužebného řádu, službu ve škole, službu v kanceláři, službu u nemocných, službu na hřbitově, ale scházelo u nich vyhledávání zbloudilých, péče o ně, shromážďování schopných lidí k apoštolátu, tedy vlastní duchovní správa. Měli rádi klid a pohodlí. Ale jak se to stalo, že klérus /včetně biskupů/ přijal josefinské zásahy do církevního života bez odporu? Vysvětlení není těžké. Nesmíme zapomínat, že církev, biskupové, kněží i lid byli na zásahy panovníků do církevního života zvyklí. Jejich opatření se často osvědčila, někdy církev takřka zachránila před zánikem. Navenek josefinismus nebudil dojem, ţe by dělal něco jiného neţ panovníci předcházejících století, kteří dávali vizitovat kláštery a fary, obsazovali biskupství a hospodařili s církevním majetkem. Některé z josefinských zásahů do církevního života se jevily jako krok k jeho zlepšení. Rozhraničení diecézí a rozmnožení sítě farností bylo mistrovské dílo a církvi přineslo prospěch. Majetek sekularizovaných klášterů nebyl církvi odňat, ale sloužil k hmotnému zabezpečení kléru./Jenže byl většinou prodán pod cenu/. Škola byla sice postátněna, ale zůstala přísně konfesijní. Církev sice ztratila mnoho práv, ale biskup i kněz měl i nyní osobně mnoho práv, ovšem jako státní úředník. Matričními úředníky byli výlučně kněží. V duchovní, nadační i studijní komisi byli výlučně kněží. Dozor nad školami byl v rukou kněží. Styk biskupů s Římem byl silně omezen, ale zároveň bylo biskupům dovoleno, aby si k upokojení svědomí vyžádali v užívání dispensační pravomoci dodatečný souhlas Říma. Takovým způsobem byli biskupové i niţší duchovní získáni pro josefinismus. To byl také předpoklad jeho vítězství. Neboť bez součinnosti duchovenstva by se josefinismus neprosadil a nebyl by se tak dlouho udržel. Tam, kde se biskupové a kněží postavili josefinským zásahům na odpor, jako např. v Belgii, Uhrách, v Tyrolsku nebo ve Vídni, josefinismus se neodváţil jít do krajnosti, nebo se stáhl i do defensivy. Josefinismus by byl zmizel mnohem dříve, kdyby právě biskupové a vysoký klérus na něm a na jeho opatřeních tolik nelpěli a kdyby jej úporně nehájili. Např. když po r. 1830 mělo dojít k odstranění josefinského systému, jednání o to zmařil svými pletichami litoměřický biskup Milde, který pak ještě r. 1848 jako vídeňský arcibiskup prohlásil, že pokládá josefinismus jako nejvhodnější církevně politický systém pro rakouské mocnářství. R. 1843 Milde svůj názor odůvodnil: ochrana státu je mu milejší neţli svoboda církve, neboť podle jeho přesvědčení církev bez státní ochrany si nemůţe zachovat svobodu. Tak hluboce utkvěl ve vědomí těchto josefinských církevních knížat otřes z dob reformační – že církev bez státu nemůže existovat. Konečně je také třeba připomenout, že josefinský stát připustil na vedoucí místa jen kněze sobě oddané, a že obava před citelnými pokutami za nedodržování josefinských zákonů a obava před vynucenou rezignací dovedla umlčet i odvážnější duchy. Ale ani tím nevysvětlíme, proč většina duchovních se k josefinismu stavěla kladně. Salzburský arcibiskup Colloredo /Mozartův arcibiskup/ byl zarytý josefinista a salzburská univerzita byla baštou josefinismu, a přece v Salzburku neměl rakouský stát přímý vliv na obsazování církevních úřadů a univerzitních stolic. Byla to nechuť k baroknímu pathosu a k zvnějšnění barokní zbožnosti, touha po jednoduchosti, toleranční idea a podobné vlivy, které působily, že se mnozí duchovní přiklonili k josefinismu i vnitřně. Kněží, kteří zůstali josefinismem nedotčeni byla jistě menšina. Mluvíme-li o josefinském duchovenstvu, stojí konečně za povšimnutí, že většina rozhodujících míst ve Vídni a v Praze byla obsazena německými kněţími z českých zemí. Laici: Vedle kléru se přiklonily k osvíceneckému josefinismu i vzdělané laické vrstvy.Osvícenství zdůrazňovalo rozum, a tak všichni, kdo chtěli zařídit svůj život podle
rozumových poznatků se stali jeho přívrženci: část šlechty, profesoři, učitelé, advokáti, průmyslníci, především však vzmáhající se měšťanský svět, který se vrhl do náručí josefinismu takřka s jásotem. Tyto vrstvy mohly nasadit jen svou píli a rozum, a josefinismus se k nim choval tolerantně a umožňoval jim vyšvihnout se bez protekce až na nejvyšší místa, proto není divu, že se jim systém jevil takřka jako vysvobození. Opěrnými body josefinismu byly zednářské lóţe. Za otce zednářství v Čechách je považován Šebestián hrabě Kunigl, pán na Bezděkově u Klatov. Zdá se však, že běželo spíše o hru k ukrácení dlouhé chvíle. Pravou osvícenskou náplň a metodu dal pražskému zednářství na počátku sedmdesátých let baron Ignác Born. První lóži v Brně založil r. 1782 František Václav hrabě Kounic, kancléřův syn. Jmenovala se „U vycházejícího slunce“. Vzdělanecká vrstva znamenala však relativně malou část celkového počtu obyvatelstva. Prostý lid zůstal osvícenstvím zcela nedotčen. Zachoval věrnost barokním formám zbožnosti . Císař František projevil pro tužbu a bolesti prostého lidu alespoň tolik citu, že brzy po nastoupení pozměnil bohoslužebný řád a dovolil opět konání postních kázání, pobožností k Srdci Páně a některé pouti, výstav Nejsvětější Svátosti a Boží hrob na Velký pátek. Něžným projevem zbožnosti bylo stavění Betléma se stále větším počtem figurek. Snad v žádné rodině jesličky nechyběly. Vikář Josef Mohr složil známou vánoční koledu „Stille Nacht“ a varhaník Fr. Gruber ji r. 1818 zhudebnil. Koleda se v českém překladu ujala i v našich kostelích. Projevem lidové zbožnosti byl obecně užívaný pozdrav „Pochválen buď Jeţíš Kristus“, jehož užívání opětovně doporučovali papežové. Kladnou stránkou osvícenských oprav bylo volání po větší účasti lidu na liturgii. V té době vytvořil řadu ušlechtilých skladeb známý český kantor Jan Jakub Ryba /+1815/. Krásný typ upřímně zbožného a vlastenecky založeného prostého českého člověka osvícenské doby představuje milčínský rychtář František J.Vavák. Jeho „Paměti“ jsou jednou z nejzajímavějších prací české kulturní historie a vydávají svědectví o autorovu vzdělání i nábožensky provanuté lásce k národu, ohroženému cizotou: “Nynější svět tak divně jaksi na náš jazyk český se obořil, že ho netoliko čísti, ale s ním ani mluviti nechce a snaží se jej dokonce potříti. Nevím ale, jestli v tom a s tím kopí sv. Václava, veslo sv. Vojtěcha, kříž sv. Prokopa, korunu Karla IV. a jazyk sv. Jana Nepomuckého přemůže. Já jen toto dodávám: Budiž Čechu Čechem, Pak přijděš s prospěchem Kde je Václav, Prokop, Ivan, Jan, Arnošt s Vojtěchem.“
Účast kněţstva na českém národním obrození: Národní obrození: tereziánské a josefinské školství dělalo divy, aby vymýtilo českou inteligenci a zněmčilé prostředí v pohraničí a ve městech dusilo český život, jak jen to bylo možné. Ale neudusilo, neboť tlak budí protitlak. Politicky a kulturně zdeptaný národ se probudil k novému ţivotu.Veškeré snahy o obnovení českého národního života od jeho počátků až do konečného úspěchu nazýváme národním obrozením. Národní obrození tkví svými kořeny v době protireformační, jejíž nechuť nebo nedůvěra k jazyku a národu českému mu vzbudila horlivé a věřící zastánce. /Balbín, Pešina, Beckovský aj. / Na jejich dílo navázal probuzenecký ruch vědecký v době Marie Terezie, který zprvu usiloval o kritické poznání nejstarších českých dějin a staré národní literatury a vědecké probádání českého jazyka. To je období Dobnerovo a Dobrovského, kteří psali ještě latinsky a německy a jen pro malý okruh učenců. Ale v té době již přibývá z odporu ke germanizaci, šířené vládou, i v širších vrstvách lásky k českému jazyku. Svoboda tisku za Josefa II. umožnila vydání nejedné práce proniknuté národním duchem, např. kroniky Dalimilovy.
Působení romantismu vyvolalo druhou fázi národního obrození, v níž se horoucí vlastenecká láska projevila snahou o povznesení zanedbaného jazyka. Je to období Josefa Jungmanna./+1847/, který, národně probuzen svým učitelem exjezuitou Stanislavem Vydrou došel k přesvědčení, že vlast je tolik jako národ a národ tolik co jazyk. Dokazoval, že je přirozeným právem lidu, aby byl ve své zemi na školách vzděláván mateřským jazykem a aby se tohoto jazyka také užívalo ve veřejném životě. Vyjádřil také přesvědčení, že je třeba také dokázat jeho schopnost vytvořit samostatná vědecká díla. Sám vyvinul v tomto směru nejvyšší úsilí. Nejen psal odborné spisy česky, nýbrž svým monumentálním slovníkem česko německým vytvořil také předpoklady k vědecké práci. Do vydání slovníku byla některá česká slova zapomenuta a pro mnohá chyběla v češtině výrazy. Tento nedostatek Jungmann nahradil nejen obnovenými staršími slovy, ale i slovy, užívanými v nářečích, a slova, která chyběla, nahradil slovy z jazyků slovanských, zejména z ruštiny. Vlastenecká horlivost dala černým Jungmannovým současníkům popud k napsání znamenitých děl /J.Kollár, Fr. Čelakovský, K.J.Erben, K.H.Mácha /. Vlastenci se také posilovali poukazem na krevní, jazykovou a povahovou příbuznost s ostatními slovanskými národy. Nového ducha vnesl do českého národního života František Palacký /+1876/, který je představitele třetího a posledního období národního obrození. Palacký založil své buditelské úsilí věcněji. Od poezie se obrátil k historii. Ale na rozdíl od barokních historiků, kteří se snažili zahrnout národ co největší slávou, chtěl dát svému národu obraz jeho dějinné velikosti a snažit se o to, aby se národní program stal zároveň programem mravního a kulturního povznesení, aby každý Čech byl mužem vzdělaným a poctivým. Založil časopis Českého muzea /1827/, který se stal střediskem českého pokroku ve všech kulturních oblastech, Matici českou, ústav, který začal vydávat hned čtyři knižnice a v nich uveřejnil některá klasická díla novočeské literatury, a zasloužil se o uvedení češtiny do nejstarší české vědecké instituce, Královské české společnosti nauk. Tak se zcela mimořádně zasloužilo organizace české národní práce. Potom po přípravě přikročil k monumentálním Dějinám národa českého, jejichž první díl vyšel nejprve německy a r. 1848 i česky. Kněţí jako pěstitelé českých dějin a českého jazykozpytu: Proti germanizačním snahám josefinismu postavili vzdělaní domácí kněží národní dějiny, navazujíce na práci katolických historiků barokní doby. Zásluhou F.M.Pelcla byla vydána r. 1775 sto let po jejím sepsání Balbínova Obrana jazyka českého. Kritickému dějepisu podle požadavků benediktinské školy razili cestu M. Zieelbauer /+1750/ a B. J. Piter /1764/, ale jejich díla zůstala většinou v rukopise. Po jejich stopách se však pustili rektor piaristické koleje G. Dobner /+1790/ a jeho řádoví spolubratři M.A. Voigt /+1787/ a Jaroslav Schaller /+1809/, příslušníci jiných řeholí. Dobner důmyslným rozborem Hájkovy kroniky a jejích nesprávností prorazil cestu ke správnému nazírání na naši minulost a v šestisvazkovém díle vydal hlavní prameny českých dějin. Jaroslav Schaller napsal dvě velká místopisná díla – jedno o celých Čechách , druhé o městě Praze. Se studiem českých dějin byly spojovány snahy o obrození českého jazyka. Jako ve starších dobách našeho písemnictví souvisí tato činnost s úpravou českého překladu Písma sv. Přední zásluhu o to mají pavláni V.F. Durych /+1802/ a Fr. Procházka /+1809/, kteří poopravili text bible Svatováclavské, přihlížejíce k bratrské bibli Kralické. Tak se stalo Písmo sv. v jadrném českém rouše pro celá pokolení vzorem správného jazyka a pravopisu. Durych se také stal zakladatelem slavistiky, v níž nad ním daleko vynikl jeho žák a přítel kněz Josef Dobrovský. /+1829/. Ten r. 1822 vydal první vědeckou mluvnici církevní slovanštiny. Důležitá je také jeho německy psaná mluvnice českého jazyka. Jí teoreticky ustálil novou spisovnou řeč zavedením novočeského pravopisu, jenž znamená proti bratrskému velký pokrok. Od něj pochází také první soustavné zpracování dějin českého písemnictví. Dobrovský uvedl na vědeckou dráhu Františka Palackého.
O uspořádání pražské univerzitní knihovny, do které bylo převezeno mnoho vzácných rukopisů a starých tisků ze zrušených klášterů, si získal velké zásluhy první ředitel knihovny, strahovský premonstrát K.R. Ungar/1807/. S touto prací souvisí jeho vydání Balbínova díla Bohemia Docta téměř sto let po jeho smrti. Je to přehled literární činnosti v Čechách za dřívějších časů, soupis předních českých knihoven a jejich nejvzácnějších rukopisů. Kněţí jako pěstitelé české poezie a prózy: První pěstitelé české poezie byli také namnoze kněţí. Vůdcem naší první básnické školy je Antonín Jaroslav Puchmajer, farář v Radnicích u Plzně, který uvedl poprvé v život zásady Dobrovského o přízvučné prozodii proslulou sbírkou „Sewbrání básní a zpěvů“ z r. 1795. Do ní přispěli mnozí další kněží této školy. K Jungmannovým druhům patřil i P. Antonín Marek , jímž se inspiroval i Kollár ve své slovanské vzájemnosti. Ze školy Čelakovského je třeba uvést klokotského faráře Josefa Vlastimila Kamarýta, sběratele českých národních duchovních písní. Dále vynikl premonstrát Boleslav Jablonský a na Moravě František Sušil u něhož největší význam mají sbírky moravských národních písní. Mnozí čeští kněží pěstovali zábavnou prózu. Nejznámější z nich je Beneš Metod Kulda. Za pozornost stojí také náboženské písemnictví – homiletické a liturgické příručky, teologická literatura, překlad spisů sv. církevních otců. Pro rozvoj české náboženské literatury mělo dalekosáhlý význam založení Časopisu pro katolické duchovenstvo r. 1828. Byl to po časopisu Českého muzea nejstarší a nejlepší český časopis. České kněžstvo platně přispělo i české práci filozofické. Pěstování češtiny, buditelské snahy kněţí: Kněžské působení není myslitelné bez znalosti lidové řeči. Naše kněžstvo se nedalo strhnout josefinskými germanizačními snahami a zachovalo věrnost národu i jazyku. Když byla čeština vypuzena z úřadů a ze škol, zůstala v kostelích. Národ se nepřestal česky modlit. O znalost češtiny pečovali u budoucích kněží v seminářích mnozí nadšenci. V seminářích byly postupně zavedeny katedry češtiny, zakládány české knihovny /např. významná knihovna v Brně, která se tam střediskem českého národního života/. Všechen tento ruch byl umožněn příznivým postojem brněnského biskupa Ant. Gindla, který byl sice Němec, ale národnostně spravedlivý. Nejen se sám naučil dokonale česky, ale žádal totéž od svých kněží. V tomto prostředí vyrostl národu mj. Fr. Sušil. R. 1840 odmítl vysvětit deset německých kandidátů, kteří při zkoušce z češtiny neobstáli. R. 1837 byl národní duch v Brněnském semináři natrvalo povzbuzen, když se Fr. Sušil stal profesorem Nového Zákona. Kolem něj se utvořila skupina kněží – spisovatelů, která se stala směrodatným činitelem ve vývoji náboženského a vlasteneckého života na Moravě. Příklad Brna působil i v Olomouci, kde si bohoslovci zřídili r. 1835 také Slovanskou knihovnu. Takto vychovaní kněží sledovali se zájmem český veřejný život a jejich fary se staly ohnisky vlasteneckého ruchu. Tak fara Vinařického se stala středem národního života na mladoboleslavsku a milým místem častých schůzek vlastenců, kde rádi pobývali např. Šafařík, Palacký, Čelakovský. Nejedno české město vděčí za své probuzení českému faráři. Není snad města v Čechách, na jehož vlasteneckém procitnutí by neměl významný podíl kněz. Péče kněţí o české školství, jejich osvětové snahy: Ke školství byli kněží připoutáni nejen jako učitelé náboženství, nýbrž i jako dozorci nad školami ve svém obvodu. P. František Alois Vacek zavedl jako první r. 1835 v celé diecézi učitelské porady a svými pracemi pro školu si dobyl čestný titul „arciotec učitelů“. Kněží založili také z velké části školní knihovny. O zachovávání práv češtiny ve škole se zasloužili plamennými memorandy vládě, články, knihami zejména tři kněží: P. F.J. Sláma, S.B.Vrána, a K.A. Vinařický.
Kde působil uvědomělý kněz, tam brzy došlo k založení čtenářských spolků a knihoven. Také pěvecké, divadelní a hudební krouţky měly často svůj původ na faře. Kněží také různým jiným způsobem podporovali české kulturní snahy. Exezuita Antonín Hanikýř chtěl nahradit Dědictví sv. Václava, které bylo zrušeno r. 1773. Složil r. 1830 u pražské konzistoře své úspory ve výši 1000 zl. na vydávání dobrých českých katolických knih. Pražská arcidiecéze uvedla jeho krásný úmysl ve skutek a s přispěním dalších darů zřídila Dědicví sv. Jana Nepomuckého, který skvěle vykonávalo své poslání až do nejnovější doby. Obdobou svatojanského dědictví bylo Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, založené r. 1850 v Brně. Do čela tohoto dědictví byl postaven profesor Fr. Sušil. O šíření knih, vydaných dědictvím se horlivě staral Šebastián Kubínek, sedlák v Blažovicích, který prodal svůj statek, peníze věnoval na školní knihovny a více než 30 let chodil v zimě v létě od vesnice k vesnici s almárkou knih a šířil dobrý tisk. Krátký výčet o činnosti kněží – buditelů , potvrzuje oprávněnost toho, co napsal K.H. Borovský v Epistolách kutnohorských: „ Známá věc jest, že naše duchovenstvo katolické bylo vždycky nejhlavnější silou českého vlastenectví, ba může se zrovna říci bez pochybnosti, že vlastně duchovenstvo katolické bylo počátkem a zakladatelem celého našeho vlastenectví. Největší část těch pokroků, které náš národní jazyk v životě vzdělanějších tříd učinil, jest jistě zásluhou duchovenstva.“
Revoluce r. 1848 a likvidace josefinismu Církev v revolučním roce 1848: Přes všechna policejní opatření se osvícenský absolutismus v Rakousku trvale neudržel. Revoluce, která propukla v únoru r. 1848 v Paříţi, měla silnou odezvu v celé Evropě. Revoluční hnutí se valilo světem jako lavina, rozdrtilo i rakouskou baštu despocie a otřáslo státem do té míry, že by se byl bez cizí pomoci rozpadl. Metternich, sloup absolutismu, byl 13. března propuštěn, 15. března císař Ferdinand slíbil konstituci, o které se chtěl poradit se zástupci zemských sněmů a 25. března byla vydána první ústava rakouského císařství. Proti všem zdánlivým i skutečným nepřátelům konstituce bylo zahájeno tažení. Ve Vídni a pak ve Štýrském Hradci vypuklo poč. dubna mocné hnutí proti jezuitům a redemptoristům, kteří byli nuceni opustit svůj klášter. Platili pro své těsné styky s kruhy politické reakce za zvláště rozhodné odpůrce konstituce. Kancléř Pillersdorf vyhověl přání veřejnosti a přikročil ke zrušení obou řádů v Rakousku. Pro svůj služebný poměr k josefinskému státu se octla v nepříjemné situaci celá církev, a záleželo na tom, aby sama provedla potřebné reformy a zajistila si účast na dobrodiní politické svobody. Konstituce a vídeňský klérus: Ve Vídni se chopil iniciativy niţší klérus. Arcibiskup Milde nedovedl říci po svržení Metternichově nic jiného, nežli vyzvat oběžníkem své kněžstvo, aby zachovalo klid a do běhu událostí nezasahovalo. Proti této pasivitě se ozval dvorní farář J.M. Hausle letákem : „otázky knížeti arcibiskupovi vídeňskému jménem jím umlčeného kléru“. V letáku pranýřuje arcibiskupa jako josefinistu, který v těžké chvíli říká jen věci, které by mohl právě tak říci i protestant a to proto, že je věrným přítelem svrženého systému., který oloupil církev o svobodu. Jak naléhavá musí však být snaha osvobodit církev právě tam, „kde jako v Rakousku si klérus zvykl na sobě pohodlné a jakoby skoro nutné státní poručníkování, že sotva dovede pochopit jiné stanovisko“. Proto se musí opět především biskupové ukázat jako opravdoví muži a apoštolové, kteří dovedou sobě svěřené kněze vychovat ke svobodnému a samostatnému jednání. Tyto myšlenky se v nižším kléru rychle ujaly. Vídeňský kaplan Sebastian Brunner založil v dubnu r. 1848 časopis „Wiener Kirchenzeitung“, ve kterém polemizoval s josefinismem ve
vládních kruzích i v řadách biskupů a varoval ty, kteří by hledali východisko ze zmatků doby v tom, že opustí církev. V zápětí po vyjití prvního čísla se shromáždilo vídeňské duchovenstvo a vyzvalo arcibiskupa, aby vystoupil na obranu ohrožené církve. Milde však další taková shromáždění zakázal. Kněží poslali arcibiskupovi žádost, aby dovolil konat pastorální konference kněží. Arcibiskup znovu řekl ne. Římská kurie, která byla na podzim o rakouských událostech informována, nakonec žádala, aby arcibiskup odstoupil. Ministerský předseda kníže Felix Schwarzenberk však nesouhlasil, a tak se papež musel spokojit s tím, že arcibiskupa povzbudil k plnění jeho pastýřských povinností. Reformní poţadavky českého kléru: v Čechách se poměry vyvíjely jinak. Pražský arcibiskup Alois Josef svob. Pán Schrenk nebyl žádným vládním sluhou a k myšlence konstituce se stavěl kladně. Když byla do Vídně vypravena z Prahy deputace, jež měla císaři předložit požadavky, na nichž se usneslo shromáždění lidu obojí národnosti ve svatováclavských lázních /rovnoprávnost češtiny s němčinou, společný sněm zemí koruny české, zrušení roboty, svoboda tisku aj./, sloužil ráno za asistence několika kanovníků na Václavském náměstí před sochou sv. Václava mši sv., které se účastnily velké zástupy lidu. Po bohoslužbách požehnal lidu, petici i deputaci, jež byla za zpěvu Hospodine pomiluj ny a Svatý Václave provázena k nádraží. V pastýřském listu z 22. března pak prohlásil, že „církev byla konstitucí zbavena mnohého nepotřebného poručníkování.“ Nižší klérus pak začal domýšlet tuto kritiku dál a horlivě diskutoval v denním tisku, zejména v Havlíčkových Novinách, jak dosáhnut zlepšení poměrů v církvi. Co hýbalo myslí duchovenstva přednesl rektor Lužického semináře František Náhlovský 18. května 1848. Poukázal na kritickou situaci, ve které se ocitla katolická církev v Čechách a konstatoval: „ veřejná a svobodomyslná porada povolaných o církevních záležitostech je za nynějších poměrů právě tak naléhavě nutná jako možná“. Na otázku, kdo jsou ti povolaní, odpovídá – každý kněz a odvolává se na zmíněný Schrenkův pastýřský list. Konstitucí je každému občanu zaručena osobní svoboda a právo pronášet úsudek o veřejných záležitostech a totéž musí platit , pokud se týká záležitostí církevních. Zde je to tím nutnější, neboť „představení naší církve zůstali pozadu v hodnocení sociálních potřeb a jejich uspokojení“. Pro okamžité svolání synod není ještě vhodná doba, ale je třeba konat porady kněžstva po celé zemi, založit časopis jako diskuzní fórum a zřídit přípravný výbor pro kněžskou synodu, což by měli činit biskupové. Pak se Náhlovský zmínil o některých konkrétních úkolech: je třeba „odložit nymbus, kterým nás obklopuje úřad, vyznamenání nebo majetek, a otevřeně doznat před bohem a lidmi, že jsme ve svém působení byli jen blikajícím světlem a slabou solí země., že jsme vynikajících předností, kterými nás obdařil Bůh, církev a národ , neužili vždy k dobru věřících, ale často jen k uspokojení svých osob.“ Proto je třeba se pokusit toto špatné mínění o církvi a náboženství odstranit, a to tím, že především vzdělancům ukážeme, že katolicismus úplně odpovídá požadavkům, které je možno klást na nejdokonalejší náboženství. Katolickou nauku je třeba podávat tak, aby byl vždy patrný rozdíl mezi tím, co je podstatné a neměnné /dogma/ a tím, co je nepodstatné a tedy je dočasné.Vždyť víme, jak lidé i ze vzdělaných tříd nošení vysokých bot /v nichž kněží tehdy chodili/, střih ornátu, žehnání obrazů, veřejné průvody, latinu při bohoslužbě, celibát kněží odpustky, zpověď, oběť mše sv. do jedné a téže řady kladou a buď staví jako posvátné na oltář, nebo zahazují jako neužitečné, staré haraburdí. Je třeba upravit liturgické knihy, uzpůsobit je stupni současného vzdělání a projednat otázku úplného nebo částečného zavedení českého jazyka do liturgie. Doba vyžaduje, aby církev sama spravovala svůj majetek a spravedlivě jej rozdělovala. Počet far i diecézí je nedostatečný, při stanovení hranic diecézí by se mělo přihlížet k národnostní otázce. Dále si Náhlovský přál Kardinála-primase voleného z domácího kléru, jako si přál
„opravdu církevní, dokonale svobodnou volbu našich církevních představených, farářů, biskupů.“ Jako poslední body svého návrhu předložil otázku školskou, vzdělání a oděv kněží, reformu klášterů a celibát. Ten je otázkou církevní disciplíny a rozhodnout o něm přísluší církevnímu sněmu, o němž věří, že se brzy sejde. Jak je patrné, podle Náhlovského názoru se měla i v církevní správě uplatnit demokracie a konstituce. Je pochopitelné, že se takové názory se souhlasem biskupů nesetkaly. Nebyl spokojen ani arcibiskup Schrenk. Když jej však Náhlovský o průběhu schůze informoval a předložil přesný protokol, uznal, že Náhlovský nezamýšlel odboj proti církevní autoritě, nýbrž naopak chtěl hnutí, které se v kněžstvu vyskytlo, uvést do pravých kolejí a právě proto také všechny návrhy předložil arcibiskupovi, aby s ostatními biskupy o nich rozhodl. Arcibiskup uznal, že je oprav v církvi zapotřebí, některé návrhy přednesené na schůzi schválil úplně, jiné částečně, některé zavrhl. Prohlásil, že je i v budoucnosti ochoten „ s radostí přijmout návrhy kněží věci znalých a církevně smýšlejících“, ale zdůraznil, že jen církevní představení jsou oprávněni provádět církevní reformu. Náhlovský sdělil arcibiskupovo stanovisko pražskému kléru. Praktický výsledek však celá akce neměla, neboť vzápětí došlo ke svatodušním bouřím, za nichž byl Náhlovský zatčen. Pak byl přeložen jako profesor náboženství do Drážďan, po třech letech zemřel. Reformní hlasy se ozvaly také na Moravě, ale byly mírnější a ukázněnější. Doporučovaly kněžské porady jako přípravu synody, kterou by měli svolat biskupové, a účast lidu na církevní správě. Názorů Náhlovského se ujal s velkou rozhodností Karel Havlíček v Národních novinách. Vyzdvihl zejména požadavek českého jazyka v liturgii, zrušení povinného celibátu duchovenstva a svolávání synod s demokratickou ústavou. Reformu církve prostřednictvím biskupů odmítl, neboť měl k biskupům nedůvěru. Byli to podle jeho názoru šlechticové cizí národu, sloužící rakouskému centralistickému absolutismu. Pokud se týká samotného Havlíčka /1821-1856/, byl to duch velmi složitý. Čteme-li jeho Epigramy, pokládali bychom jej za ateistu. Když však se zabýval náboženskými otázkami vážně, třebas polemicky, jeví se jako pokračovatel katolického osvícenství. Přes svůj kritický postoj chtěl zůstat katolíkem, právě tak jako si přál, aby katolickým zůstal český lid. O náboženském postoji Havlíčkově snad nejlépe hovoří epigram „Tomáš II.“ z konce Havlíčkova života: „mnohé věci věřím rád, Nemusím jich ohmatat, Jiné, než jim víru dám, Dříve dobře ohmatám, Mnohé držím přec za šal, Třeba bych je omakal“ Podíl duchovenstva na veřejných událostech r. 1848: Nadějeplné jaro 1848 povzbudilo velký počet českého duchovenstva k živé účasti na veřejném dění. Nezdar pražských bouří přinesl soudní vyšetřování i několika kněžím, ale amnestie, vynucená Bachem jako jediný prostředek vyhnutí se blamáži, otevřela i jim dveře žaláře. Ti, kteří měli odvahu pokračovat v protivládní akci, zejména v tzv. Květnovém spiknutí r. 1849, byli tvrdě potrestáni. /14, 15-letý žalář/. Za Bachovy éry bylo pod policejním dozorem 76 kněží. V úředních spisech jsou pro ně označení: „Ultraslovan“, „Ultračech“, „Swornoater“, „křikloun“ aj. Reformní návrhy biskupů: Protože o církevně politických otázkách měl jednat říšský sněm, předložili mu biskupové z celého mocnářství své připomínky. Olomoucký a brněnský biskup poslali do Vídně memorandum moravské provincie, ve kterém zdůraznili, že církev, má-li řádně plnit svou úlohu, musí být svobodná. Papež a biskupové mají v církvi zaujmout opět
ono postavení, které jim náleží podle církevní ústavy. Demokratické spolurozhodování kněží nebo dokonce laiků bylo odmítnuto jako zcela necírkevní. Biskupové se musí svobodně stýkat s papeţem v Římě a vykonávat disciplinární moc nad svými duchovními. Biskup má spravovat náboženský fond a dozírat na školství, hlavně na duchovní studium. Biskupové české provincie předali sněmu také podobné memorandum. V petici kněží, podporující požadavky biskupů se praví: „Církev měla v absolutním státě zdánlivě přednost, ale ve skutečnosti byla rozmanitým způsobem zotročena. I ona má v nové státě dosíci postavení, které je důstojné její vznešené úlohy, které se jí dostalo od božského Zakladatele. Okovy, které národové zlomili, nesmí ji jedinou opět tížit, naopak, ona musí rozhodně a důstojně odmítnout každý pokus těch, kteří by jí rádi vložili nové okovy, byť by to byly okovy ze zlata, diamanty zdobené.“ Likvidace josefinismu: Kroměříţský sněm: Říšský ústavodárný sněm se sešel ve Vídni 10. července 1848, ale pro nepokoje v hlavním městě přerušil v říjnu jednání a přesídlil do Kroměříţe. Tam byla také projednávána otázka církevní. Názory, jak uspořádat poměr církve a státu, se různily. Většina poslanců církvi sice svobodu přála, ale mnozí z nich si svobodnou církev představovali v duchu demokratickém, tj. takovou církev, v níž by spolu s biskupy rozhodovali i kněží a laikové. Druhý směr naproti tomu v souladu s přáním biskupů spolurozhodování kněží a laiků odmítal. To také odpovídalo církevní ústavě. Profesor Kutschker to objasnil mladému, vojensky vychovanému císaři Františku Josefovi srovnáním s vojenským zřízením. Styk biskupů s papežem, který byl v Rakousku stále bržděn, musí být volný, neboť „generál musí být se svým nejvyšším velitelem v neustálém styku, má-li vést jemu svěřený vojenský útvar k cíli, prospěšnému pro celý stát“. Jen církev vzorně ukázněná může jako vojsko být oporou trůnu. Kroměřížský sněm se ovšem k těmto myšlenkám nepřiklonil a dal přednost myšlence konstituční, když v březnu r. 1849 stanovil pro poměr církve a státu tyto směrnice: „Každá církev je při samostatné správě svých vnitřních záležitostí podřízena zákonům státu. Právo svobodnou volbou dosazovat církevní představené se uděluje církevním obcím a synodám, na něž vysílají zástupce i obce. Církevní jmění je spravováno orgány obce za ochrany státu“. Brzy nato byl Kroměřížský sněm rozpuštěn. Biskupská konference r. 1849 a císařské patenty z r. 1850: zatímco poslanci v Kroměříži rokovali, císař upevnil své postavení, udusil povstání v Uhrách a 4. března vydal novou, tzv. oktrojovanou ústavu, jíž zaručil církvi, ale i jiným státně uznaným náboženským společnostem právo samostatně spravovat své záležitosti. Tím získala církev svobodu, ale zároveň katolické náboţenství ztratilo výsadní postavení jako jediné státní náboženství. Aby základní články nové ústavy byly upraveny v dorozumění mezi státem a církví, císař vyzval biskupy, aby vládě předložili návrhy, jaksi představují nový vzájemný poměr církve a státu, a pozval je k poradám do Vídně. Konference se konala r. 1849 za účasti 29 biskupů. Předsedal arcibiskup salzburský kardinál Schwanzenberg. Biskupové se sešli šedesátkrát a stanovili hlavní zásady pro novou orientaci církve v Rakousku. Ţádali volnou korespondenci se Svatým stolcem, svobodný výkon jurisdikce v duchovních záleţitostech, nedotknutelnost církevních nadací i právo zřizovat nové, výlučnou správu teologických ústavů, svobodu kázání i bohosluţebného pořádku, odevzdání církevních statků do církevní správy, rozšíření dozoru církve na výchovu mládeţe a moţnost konat synody a shromáţdění. Ačkoliv návrhy biskupské konference měly oporu v nové ústavě a ministerský předseda i ministr kultu smýšleli pozitivně, odpor starých josefinistů byl tak silný, že nakonec musel rozhodnout sám císař. Učinil tak dvěma patenty, kterými zrušil placet regium a ponechal
biskupům samostatné rozhodování o vnitřních církevních záležitostech. Tak byl konečně josefinismus odstraněn a cesta ke konkordátu rakouské vlády se Svatým stolcem se uvolnila.
