X. České církevní dějiny – Mistr Jan Hus Přelom století, Václav IV: Vědecký ţivot Karlovy i Václavovy doby byl úzce spjat s církevním ţivotem a s ušlechtilou, stále rostoucí snahou o jeho zlepšení. Ani smrtí mravokárných kazatelů Karlovy doby neuhaslo reformní nadšení. Na praţském arcibiskupském stolci zasedal opravdový muţ, proniknutý činnou mystikou Jan z Jenštejna. Na místo augustiniána Waldhausera a jeho pokračovatelů v duchu sv. Augustina vystupují čeští dominikáni, kteří tvořili podstatnou část profesorského sboru na praţské univerzitě. Hlavním prostředkem zůstává kázání. Hlavní kořen zla byl rozpoznáván v pohoršlivém ţivotě vyšších vrstev duchovních i světských. Do duše kněţstva i vládců promlouvali učení kazatelé hlavně na synodních kázáních praţských i provinčních. Proti Ockhamovu nominalismu a výstřednímu realismu Wyclifovu hlásali dominikáni umírněný realismus sv. Tomáše Akvinského. Souhrnem lze říci, ţe reformní hnutí pokračovalo podle přání a za podpory Jana z Jenštejna a jeho následovníků, a nebylo přerušeno tak, aby je musel Hus obnovovat, ale naopak, téměř vyvrcholilo za arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka. Mezi učené hlasatele reformních myšlenek patří i jihočeský vladyka Tomáš za Štítného. Nepsal sice latinsky, ani nebyl knězem, ale všechny jeho spisy ţhnou oddanou láskou k církvi i k věci reformy. Ţe se tento reformní směr muţů, milujících doopravdy církev, neprosadil proti českým viklefistům,v jejichţ čele nakonec stanul Jan Hus, způsobilo hlavně to, ţe se husitského hnutí, které bylo původně duchovní a náboţenské, zmocnily vrstvy, u nichţ převládl zájem sociální, národnostní a nakonec i, a to převáţně, kořistnický. Ty pak sáhly k řešení silou a mečem. Za vlády Václava IV. začíná v duchovní oblasti působit činitel, který nazýváme humanistickým subjektivismem. Slova i věci jsou stále více podrobovány svrchovanosti lidského úsudku. Tento osobní vkus a názor sílil a pronikal i do oblasti náboţenství.V době Václavově je tento přechod z objektivní víry vrcholného středověku do osobitějšího pojímání patrný i za Alpami a tím více v Čechách, kam raný italský humanismus pronikl nejdříve. Lpění na vlastním názoru a výkladu Boţího zákona se nešťastně vtělilo v Janu Husovi na počátku 15. století. Stojí za povšimnutí, ţe Betlémská kaple se stala osudovým znamením v tomto směru uţ před Husem. Její zakladatelé poloţili důraz nikoli na Tělo Páně a milost, plynoucí ze mše sv., nýbrţ na slovo Boţí. V zakládací listině je řeč jen o významu Boţího slova, které zde mělo být kázáno, nic o mši sv. Poprvé v kněz kazatel zatlačil do pozadí kněze-obětníka. Bylo to osudové místo pro kněze Jana Husa, který zde kázal a vedl svůj odboj proti arcibiskupovi. Václav IV. – O povaze a vládě Václava IV. si můţeme udělat nejlepší představu, kdyţ jej srovnáme s jeho otcem. Chyběla mu především náboţenská a mravní opravdovost, kterou vynikal jeho otec. Stal se hříčkou svých nálad a vášní, coţ se ještě zhoršilo, kdyţ se oddal pití. Příliš brzy /přes varování Arnošta z Pardubic/ mu spadla do klína královská koruna a neměl uţ čas, aby uzrál v mravní osobnost. Příliš brzy měl vše, po čem mohl jen zatouţit a vymkl se rychle z mravní kázně, ke které ho vedl jeho otec. Oddal se poţitkům, zejména lovu, vínu a ţenám. Tím pak rychle mizely jeho síly. Nakonec si Václav vyslouţil název kat /dal umučit a utopit sv. Jana Nepomuckého/ a čarodějník, protoţe se zabýval astrologií a magií, prý pod vlivem Konráda z Vechty, svého dvořana. Bystrý, nadaný mladý Václav se nakonec změnil v sobeckého, lehkomyslného, prchlivého a násilného poţivačníka. Starost o stát, říši a církev přenechával svým oblíbencům. Zatímco se Karel IV. zavíral ve Svatém týdnu do samoty
Karlštejnské kaple mezi sv.ostatky, Václav miloval karnevaly a křik na honech. Muţové opravdově duchovní v něm neměli oporu, spíše překáţku. /Jenštejn/. Za jeho vlády v předhusitském období se Čechy těšily klidu a blahobytu, k němuţ ovšem poloţil hlavní základy jeho otec. Uţ sama osobnost krále Václava byla předzvěstí husitských bouří. Lenivý a náladový vládce utíkal od váţných starostí římského vladaře. Zábava vítězila nad povinností, takţe dveře k rozkladu státního a společenského ţivota byly otevřeny. Nepříznivý vliv papeţského dvora – Hrabivost avignonského i římského papeţe nepřestávala. Klatby se uţívalo k vymáhání peněz. Sám Jenštejn upadl do klatby, protoţe nezaplatil vysoké poplatky za své jmenování. Poplatky museli platit i niţší preláti, podobně kláštery. Také finanční poţadavky státu na církev stále rostly. Král a jeho rozmařilý dvůr potřebovali stále více peněz. České kláštery platívaly příleţitostné daně královské komoře při různých slavnostních příleţitostech, jako korunovace a významných svatbách aţ do doby Václava IV. Ale ten nařídil, ţe tyto daně musí kláštery platit povinně kaţdým rokem. To bylo mimo královskou berni, kterou kláštery platily jako ostatní poplatníci. Na počátku 15. stol.nařídil Václav IV. pořízení soupisu všeho církevního majetku, za účelem zdanění, popř. zabavení, nebo alespoň pohrůţky na kněţstvo. Soudobý francouzský historik napsal, ţe kurie kněze stříhá a stát je dře z kůţe. Zhoršení poměru mezi církví a státem – Na sklonku století se narušuje dosavadní souzvuk mezi státem a církví. Světská moc se stále patrněji laicizuje a staví se mnohdy nepřátelsky ke všeobecné církvi, která bylo dosud pro Evropu hlavním stmelujícím prvkem, duchovní vlastí. Projevuje se snaha omezit, nebo potlačit výsady a svobody církve jak osobní tak majetkové. Tento návrat ke staré investituře v nové podobě bohuţel usnadňovala roztrţka církve na dva papeţské tábory a nešťastný fiskální systém avignonského a římského papeţe. Spojení státu s církví dosud trvalo, ale pouto, které je spojovalo, nebylo uţ ideové a mravní, ale hmotné a vnější. Neplatí to jistě všeobecně. Ale toto umoţňovalo nadšené přijímání Wyclifových a Husových myšlenek v Čechách. A tak dochází k podivnému zjevu – král Václav nenávidí svého arcibiskupa, protoţe je obhájcem církve, /zatímco Karel IV. má v arcibiskupech své nejbliţší spolupracovníky a přátele/ , ale je přívrţencem papeţe, jen proto, ţe ten mu dovoluje zdanit církevní majetek a postupuje mu značnou část papeţského desátku. To vše spolupůsobí na vzrůst nepřátelské nálady proti církvi, která se projevovala skrytým i otevřeným násilím na osobách i majetku. Tato nálada nemohla nalézt lepší podmínky neţ v okolí náboţensky povrchního a výbušného krále. Tento odpor se projevoval hlavně u drobných zemanů a v nemajetných městských vrstvách, které tušily svou dobu a domáhaly se svých práv proti vládnoucím bohatým vrstvám. Jejich touha po církevním majetku, který byl značný a zabíral asi třetinu půdy, propukávala stále častěji. Tito rádci dostávali pak nezodpovědného, poţivačného krále snadno do proticírkevních postojů
Mistr Jan Hus Duchovní vývoj: Vysvětlení konečného věroučného scestí Husova najdeme jiţ do značné míry na počátcích jeho duchovního vývoje. Uţ na studiích si oblíbil anglického myslitele Johna Wyclifa. R. 1398 si opsal 4 Vyclifovy traktáty chované nyní ve Stockholmu. Na nich jsou vlastnoruční Husovy poznámky./“Viclef, Viclef, nejednomu hlavu zvikleš“/. Tehdejší evropský filozofický svět byl rozdělen na dva tábory, které se navzájem potíraly – Realisty a
nominalisty. Mezi nimi prostředkovala strana mírných realistů, drţících se sv. Tomáše Akvinského. /Jeho učení církev povaţuje za správnou, nadčasovou filozofii/. Tento spor v době Husově ještě nebyl dobojován. Realisté tvrdili, ţe pojmy /univerzalia/ mají svou existenci, /Platónovy věčné ideje/ jsou to věci, nominalisté zastávali opačný postoj, ţe pojmy vůbec neexistují, jsou to pouhá jména, která dáváme věcem. Z toho vyplývá úplný subjektivismus, nemoţnost metafyziky, nejistota poznání/. Ovšem nominalisté na praţské fakultě nebyli takovými extrémními nominalisty, blíţili se spíše sv.Tomáši.Tomismus je uprostřed – pojmy si vytváří sice člověk, ale mají reálný podklad ve věcech. Hus se drţel vlivem Wyclifovým příkrého realismu. Spolu s jinými českými mistry se stal zásadním odpůrcem nominalistů, kteří převládali na praţské univerzitě. Tento jejich postoj bylo ovšem ovlivněn protiklady národnostními a politickými. Ze souhrnu těchto okolností vznikla na univerzitě taková situace, ţe cizí, němečtí mistři se hlásili k nominalistickému směru, kdeţto čeští mistři za vedení M. Stanislava ze Znojma, M. Štěpána z Pálče a Jana Husa byli extrémními realisty. Sklon k realismu, který vychází přes sv. Augustina z Platóna, k nám donesly četné augustiniánské kláštery.Tento reformní řád augustiniánských kanovníků k nám nejprve uvedl biskup Jan z Draţic a rozšířil Karel IV. a Arnošt z Pardubic. Toto křesťansky zabarvené platónské myšlení bylo spojeno s novým humanistickým duchem zboţnosti, zvaným devotio moderna. /Následováni Krista sv. Tomáše Kempenského/. Hus tedy uvěřil výstřednímu anglickému realistovi Wyclifovi. Ale zpočátku se to neprojevovalo v ţádných jeho věroučných odchylkách. Hus se stal dokonce synodálním kazatelem, maje plnou důvěru praţského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Ale nakonec mělo zaujetí pro Wyclifa neblahé následky i na Husovu pravověrnost. Bylo by potřeba veliké víry a pokory Tomáše Štítného, který také znal Wyclifovy spisy a nedal se jimi svést. I Štítný byl českým vlastencem a tím ţe po celý svůj ţivot psal česky /ač mu to měli čeští vzdělanci za zlé/ předčí i Husa, který psal českým jazykem jen poslední dva roky. Štítný je ušlechtilý v řeči, i kdyţ i on píše pro prostý lid. Hus si libuje v silných výrazech. Štítný je rozváţný, klidný, nekolísavý v názorech, za poznanou pravdou vţdy plně stojí. Husovy cesty filozofie a víry však byly jiné neţ u Štítného. Přenesl nakonec všechnu svou důvěru a lásku na anglického mistra, v Anglii odsouzeného. Podle Wyclifova názoru je společenské postavení člověka jen tehdy oprávněné, kdyţ odpovídá idejím, které jsou od věčnosti v Boţím srdci. – Kněz je jen tehdy knězem, kdyţ odpovídá ideji kněze, vladař je jen tehdy vladařem, kdyţ odpovídá ideji vladaře ap.Tyto Boţí ideje lze vyčíst z Písma sv. To by se ještě dalo uvést v soulad se správným učením. Wyclif však zhmotnil tyto názory v konkrétním světě. Zde na zemi opravdu existují a dělají věci tím, čím jsou, a člověka tím, čím je. Jestliţe se jim člověk zpronevěřuje, není v něm tato idea a on není tím, zač se vydává, nebo zač jej povaţují druzí. To platí hlavně o jeho společenském postavení. Papeţ, kdyţ ţije špatně, neodpovídá ideji papeţe a nezaslouţí si, aby byl papeţem nazván. Podle Wyclifa nikdo není světským ani duchovním pánem, kdo je ve stavu smrtelného hříchu. Takovým „nepravým“ pánům se lze vzepřít, Bůh to přímo přikazuje. Proti nehodnému knězi můţe zakročit i laik. /Kdyţ na Kostnickém koncilu král Zikmund slyšel, co Hus učil nejen o duchovní ale i o světské moci, říká: “Jene Husi, nikdo není bez hříchu!“/ Wyclif i Hus ztroskotali hlavně na ideji či pojmu církve. Existuje idea církve v mysli Boţí, která je přirozeně dokonalá. Je svatá, neposkvrněná, bezhříšná. V Tajemném těle Kristově nemůţe být hříchu. Odpovídá této Boţí ideji současná církev? Zdaleka ne! Kde je tedy ona skutečná církev, která odpovídá Boţí ideji o církvi? Wyclif a Hus ji našli ve společnosti všech předurčených ke spáse.
Na tomto věroučném scestí uţ nenásledovali Husa jeho dřívější přátelé Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Nakonec jsou jeho protivníky. A ţalobci na koncilu. / Narozdíl od Husa byli dobrými teology/. „Hus propadl ve svém teologickém diletantismu a filozofickém realismu obrazům, nepochopil analogii a zhmotnil symboly. Zaměnil obraz za skutečnost a tím již stál mimo skutečnost. Proto jeho pojem církve je mlhavý, neživotný, neudržitelný a neuskutečnitelný v životě. Hus tím mnoho přispěl k vývoji tzv. svobodného až nevázaného křesťanství. Nejnovější křesťanské volné skupiny mají v Husovi svého předchůdce i se svou jistotou spasení z pouhé víry v předurčení..“/Braito/. Jan Sedlák shrnuje Husovu duchovní genezi takto: „Zbožňovaný učitel Stanislav uvedl mladého filozofa do kruhu Viklefského, ve kterém byli hlavně čeští mistři: Štěpán z Kolína, Mikuláš z Rakovníka, Štěpán z Pálče. Nejprve je pojily s Wyclifem nauky filozofické. Jeho výstřední realismus se stává dogmatem české školy a staví se útočně proti nominalismu a mírnému realismu německých mistrů. Záliba ve Wyclifovi však nemohla nadlouho zůstat jen u filozofie. Už před koncem 14. stol. se dostávají do Čech i Wyclifovy teologické spisy, které jsou českými mistry, hlavně Stanislavem ze Znojma pilně čteny. Odsouzení článků Wyclifových pražskou univerzitou 1403 není jistě bezdůvodné, a hájení remanence Stanislavem a použití traktátu De eucharistia Kolínem ukazuje na mocný vliv Wyclifův“. Husův reformní program Proč se Hus postavil za zřejmě bludný Wyclifův názor o církvi? Chtěl jistě odstranit neutěšený stav církve. Zvlášť po osudném roku 1409 kdy vládli 3 papeţové zmatený stav církve bolel všechny upřímné křesťany. I nejednoho z reformních předchůdců Husových tato starost přivedla k nesprávným názorům. /Milíč o Antikristovi/. Ale ţádný z nich z bludného názoru nevycházel, jak tomu bylo u Husa. Husův podklad reformy byl od počátku bludný, protoţe byl Wyclifův. Byla to Wyclifova představa o církvi, která existuje ve skrytu, a kterou zastiňuje ta současná s papeţem, kardinály, arcibiskupy, bohatým a rozmařilým kněţstvem, která není pravou církví Kristovou. Není-li však římská církev pravou církví Kristovou, jaký zájem lze mít na její reformě? Husovi postupně tane namysli onen ideál církve, který uloţil ve svém spisu De Ecclesia a který po srovnání se spisy Wyclifovými není nic jiného neţ nauka tohoto anglického bludaře o církvi jako společnosti všech předurčených. Hus tu nenavazuje na své české předchůdce, kteří přes svou kritiku přece povaţovali dosavadní církev za pravou Kristovu církev, o jejíţ nápravu jim šlo. Svůj reformní program načrtl ve čtyřech bodech ve svém spisu O církvi: 1/ Snaha naší strany není svádět lid od pravé poslušnosti, ale aby lid byl jeden, svorně řízený zákonem Kristovým. 2/Podruhé je naše snaha, aby ustanovení antikristova nemátla nebo neoddělovala lid od Krista, ale aby čistě vládl zákon Kristův se zvykem lidu, schváleným ze zákona Páně. 3/ Potřetí je snaha naší strany, aby kněžstvo žilo čistě podle evangelia Ježíše Krista, odloživši nádheru, lakomství a chlípnost. 4/ A počtvrté žádá a přikazuje naše strana aby církev bojující byla smíšena čistě dle částí, které zřídil Pán, totiž z kněží Kristových, kteří čistě zachovávají jeho zákon, ze světsky vznešených, a z lidí obecných, sloužícím oběma těmto částem dle zákona Kristova“. Hus chce, aby v církvi vládl ryzí zákon Kristův. Ale co myslí ustanovením antikristovými, jeţ věřící oddělují od Krista? Najdeme to v traktátu, který dal Hus napsat na zdi Betlémské kaple. Je to směsice dobrých poţadavků s nesprávnými. Prostředky nápravy, které tu Hus navrhuje, jsou jednak neúčinné, jednak chybné. Husův program nápravy církve je bludný. Podvrací církevní zřízení a vrhá stíny i na ţivot občanský, protoţe nejen moc duchovní, ale i světská a právo majetkové se činí závislým na stavu milosti.
Hus ve spolupráci s arcibiskupem Zbyňkem /1402-1408/ Po předčasné smrti vzdělaného Mikuláše Puchnika /jehoţ dal mučit Václav IV. spolu se sv. Janem Nepomuckým/, byl zvolen za praţského metropolitu Zbyněk Zajíc z Házmburka, mladý šlechtic s upřímnými reformními snahami. Zbyněk si vybral za svého rádce Husa. Tím jistě Husovo reformní sebevědomí vzrostlo. Byl jmenován kazatelem na synodních sjezdech duchovenstva a měl arcibiskupovi oznamovat jakékoli nedostatky v církevním ţivotě, kdekoli je najde. Prvním plodem této spolupráce byly výnosy proti kněţské nezdrţenlivosti a svatokupectví, dále zákaz tanců a turnajů kněţím. V té době získal také Hus výnosné obročí spojené s úřadem kazatele v Betlémské kapli, zaloţené r. 1391. Nezískal je od arcibiskupa, ale přiznalo mu je „Bratrstvo kladiva a obruče“, vlivná uzavřená společnost a podporou krále Václava IV., která protizákonně zasahovala i do univerzitních práv. Sám Hus byl servilní vůči králi i jeho milcům, úzkostlivě se svou kritikou vyhýbal světské moci /ač i tam zlořády bily do očí/ a útočil jen na církev /Nejvýš tepal jen řemeslníky/. První sráţka o Wyclifa – Kapitulní konzistoř /za sedisvakance 1402/ podala univerzitě 45 článků k posouzení. Na 28.5 1403 byla svolána univerzitní schůze, kde Wyclifa hájili jen čeští mistři Stanislav a Páleč. Wyclifovy články byly odsouzeny, také Stanislavův traktát o svátosti oltářní, v němţ hájí remanenci jako nauku katolickou. /Nauka, ţe po proměnění zůstává podstata chleba a vína, coţ odporuje nauce o transsubstanciaci a vede postupně ke ztrátě víry v Kristovu reálnou přítomnost/. Mistři ţalují na Stanislava u papeţe a ten vydává bulu, ve které nařizuje arcibiskupovi, aby se postaral o vyplenění viklefství. Stanislav odvolává svůj blud v bytě arcibiskupa, jeho ţáci se však drţí remanence dál. Hus tuto nauku nehlásá, ale také nepotírá. Ale jako ţák Stanislavův je s ním v táboře Wyclifově. Ujímá se Wyclifa proti výtce kacířství a studuje jeho spisy. Je nyní tak oslněn Wyclifem, jako byl kdysi Stanislavem. Wyclif je pro něj „evangelickým učitelem“. Přijímá od něj bez kritiky nejen útoky na nemravnost a svatokupectví kněţstva a na zlořády v řeholích, ale i jeho myšlenky o církvi, o papeţství, o moci a církevním majetku. Hus v odboji proti arcibiskupovi Zbyňkovi /1408-1411/ Rok 1408 znamená obrat v Husově působení. I dosud káral hříchy kněţí v Betlémské kapli a na synodálních kázáních. Ale od toho roku je ve stálých sporech s církevní vrchností. Aţ se do stává do odboje proti ní. Také aţ do této doby je Hus více jen pomocníkem Stanislavovým. Nyní nastupuje do vedení místo něho a otevřeně hlásá viklefské názory. Stanislav a Páleč ustupují do pozadí a mladší – Jakoubek ze Stříbra, Jeroným praţský a další mladí bakaláři se řadí kolem Husa. Mají více bezohledné rozhodnosti, ale méně teologických vědomostí a méně jemnocitu ve věcech víry. Je pochopitelné, ţe s těmito spolupracovníky nabývají Husovy reformní snahy nové tvářnosti.. Od r. 1408 se pohybujeme v začarovaném kruhu mezi Husem, arcibiskupem Zbyňkem, králem a univerzitou. V této spleti zájmů se Hus mistrně vyznal a uměl ji vyuţít pro vítězství své strany. - Němečtí mistři ţalují 1408 u papeţe, ţe v Čechách se šíří viklefství. - Král a arcibiskup svolali schůzi celého českého národa na univerzitě do domu U černé růţe na Příkopech, aby očistila zemi od výtky kacířství. Účast byla obrovská 60mistrů, 150bakalářů a asi 1000 studentů. Tam došlo k odsouzení viklefismu, ale s výhradou, aby tyto články nikdo nehlásal a nehájil v jejich kacířských smyslech. To byla kompromisní formule. Král se s ní spokojil a arcibiskupovi nezbývalo, neţ se s tím spokojit také.
-
-
-
-
-
Mimořádná synoda 1408 svolaná na ţádost krále zakázala potupně mluvit o kněţích před lidem při kázáních a přikázala odevzdat arcibiskupovi do určitého dne Wyclifovy knihy k prozkoumání. Hus knihy odevzdal, ale zákaz neposlechl a kázal dál. Situaci zkomplikovala ještě otázka církevně politická. 12.5 1408 vypověděli kardinálové obojí strany /římské i avignonské/ poslušnost oběma papeţům /Řehoři XII. a Benediktu XIII./ a poţádali panovníky, aby zachovali neutralitu a vyčkali volby nového papeţe. Václav IV. to uvítal, jednak proto, ţe římský papeţ ho neuznal římským králem a podporoval jeho soka Ruprechta Falckého, jednak, ţe spojením s koncilem získá náskok před svým německým sokem.Vypověděl poslušnost římskému papeţi a přikázal neutralitu všemu duchovenstvu. Arcibiskup Zbyněk i univerzita však od Řehoře neustoupili. Václav dal svolat univerzitu, aby se prohlásila pro neutralitu. Hus a čeští mistři se přidali k Václavovi, ale většina mistrů., především německých, neposlechla. Hus kázal pro neutralitu a napadal arcibiskupa a duchovenstvo, věrné Řehoři. Zbyněk Husa suspendoval. Ten hledá nyní oporu u krále a jeho světské moci. Kdyţ král viděl, ţe proti německým mistrům neprosadí svůj záměr neutrality, zlomil jejich moc Dekretem Kutnohorským /18.1 1409/, kterým se českému národu přidělují tři hlasy a ostatním národům /bavorskému, saskému a polskému/ pouze jeden. /Dekret Kutnohorský rušil právní strukturu univerzity jako takové, univerzita se všude jinde jako mezinárodní zřízení rovněţ skládala z více „gentés“= národů s přiznaným hlasem /Padovská univerzita měla 12 národů/.Václav IV. si pak díky Husovi coby rektorovi dělal s univerzitou co chtěl /Jiţ předtím Bratrstvo kladiva a obruče přidělovalo nelegálně univerzitní funkce a manipulovalo s volbou/.Němečtí mistři a studenti opustili Prahu a univerzita, omezená v podstatě na Čechy, se podřídila králi a prohlásila se pro pisánského papeţe Alexandra V. Husově straně se otevřely nové, netušené výhledy. Kutnohorský dekret je úspěchem Husovy strany českých viklefistů na univerzitě. Arcibiskup Zbyněk, který se /pod tlakem/ nakonec také přihlásil s celou českou provincií k Alexandrovi V., se snaţil potlačit nový rozmach Viklefismu všemi prostředky, kterých mohl uţít jako hlava české církve. Byl to těţký boj, kterým se snaţil zamezit hrozícímu rozkladu církevní autority v Čechách, ale tento zápas byl beznadějný, protoţe Husova strana se mohla opřít o krále a jeho radu. Toto spojenectví chránilo Husa i jeho stoupence a dopadlo v podobě různých represálií velmi tíţivě na arcibiskupa a klérus. Stoupenci Husovi, kteří viděli v majetku církve hlavní zdroj církevních zlořádů, se stávali účinnými pomocníky světské moci v jejím boji s církví, která hájila svá práva. Toto kárání mělo však své stíny- ţe totiţ horlitelé proti zlořádům kléru nemohli stejně ostře kárat bezostyšnost představitelů královské vlády, jejichţ ţivot a způsoby přímo volaly po trestních sankcích. /Coţ jim vytýkali uţ mnozí současníci/. A tak boj Zbyňkův by marný –nic nepomohlo, ţe zakázal kázání v Betlémské kapli, dal spálit Wyclifovy knihy –neboť za Husa se postavil dvůr a veřejné mínění. A patrně jen na přání královo se pokusil Hus odvrátit nebezpečí a napsal papeţi Janu XXIII. /nástupci Alexandra V./ list, v němţ odmítl ţaloby proti němu a proti Čechám a tvrdil, ţe nikdy nehlásal Wyclifovu nauku remanenční, ani to, ţe kněz ve smrtelném hříchu ztrácí svou kněţskou moc, a ţe světští páni mají kněţím pobrat statky, neplatit jim desátky a trestat je mečem –a vůbec ţe nehlásal jakýkoli blud nebo kacířství. Z toho aţ slavnostního zřeknutí se Wyclifa by se zdálo, ţe se Hus v ničem neodchyloval od církevní nauky.Ve skutečnosti byl kacířstvím zasaţen víc, neţ si snad sám byl vědom. Nicméně byla naděje, ţe jeho pře bude u kurie kladně vyřízena. Tomu napomáhala i náhlá smrt
arcibiskupa Zbyňka, který zemřel v Bratislavě, kdyţ jel hledat oporu u uherského krále Zikmunda. Hus v odboji proti papeţi Zbyňkův nástupce Albík z Uničova, jmenovaný arcibiskupem coby osvědčený osobní lékař krále Václava IV. byl úplně ve vleku dvora, a tak se zdálo, se i v Čechách se bouře uklidní, jestliţe královské strana najde nějaké modus vivendi s církví a jestliţe Hus poloţí jisté meze svému reformnímu úsilí. Ale stalo se jinak.V Husovi uţ tehdy pod vlivem Wyclifovým vznikly pochybnosti, jestli vůbec potřebuje církev papeţe a má-li se poslouchat. A tehdy byla do Čech přinesena bula, která hlásala kříţ proti papeţovu nepříteli Ladislavu Neapolskému, /který chránil papeţe Řehoře XII. kterého chtěl Jan XXIII. vypudit z Říma/.Tato bula udílela odpustky kaţdému, kdo by se války zúčastnil nebo na ni přispěl. Kdyţ navíc papeţovi pověřenci začali hlásat odpustky pohoršlivým způsobem, Hus se veřejně postavil proti papeţově rozkazu a ostře psal a kázal proti odpustkům.To byl rozhodující obrat v Husově osudu. Hus se dostává do otevřeného konfliktu s apoštolskou stolicí a také domácí odpůrci Husovi se snaţí, aby případ Husův byl vyřízen s co největší rázností. Teologická fakulta praţské univerzity, vedená mistry Stanislavem ze Znojma a Štěpánem z Pálče odsoudila novým výrokem namířeným proti Husovi a jeho přátelům 45 Wyclifových článků a šest jiných článků, také popírání odpustků, a dosáhla toho, ţe jménem krále byl vydán zákaz všech těch článků a jejich zastáncům bylo pohroţeno přísnými tresty. /Paradoxně Václav IV. měl zájem na prodeji odpustků, protoţe z nich slíbený podíl. Hus o tom zřejmě neinformovaný tak krále zasáhl velmi citlivě – ten jej přestal osobně dále ochraňovat./ Ale Hus některé hájil dál, wyclifismus se dále šíří a odpor proti odpustků se stupňuje. Papeţ Jan XXIII. zasahuje a vyhlašuje klatbu na Husa, s celou řadou tvrdých podmínek. Tenkrát se Hus odvolal k nejvyššímu soudci - ke Kristu. Ale tímto gestem nebylo moţno uniknout řádnému soudnímu procesu. Papeţským mandátem bylo nařízeno, aby Hus byl zajat a souzen podle církevních zákonů a kaple Betlémská aby byla rozbořena. Kdyţ bylo v září v Praze kvůli němu zastaveno konání bohosluţeb, Hus odešel na český venkov. Odchod z Prahy však nijak nepoškodil jeho oblibu ve veřejnosti. Na venkově kázal a psal /Postila,O svatokupectví, De ecclesia/. Kdyţ se měl sejít Kostnický koncil, rozhodl se jít na něj ospravedlnit své učení. V tom jej podporoval i král Zikmund, který mu dal záruku, ţe na něj nebude sáhnuto během cesty a bude chráněn i na koncilu. /Ovšem ne před rozsudkem/. Hus se tedy vypravil do Kostnice a dorazil tam v listopadu 1414. O něco později dorazila na koncil další česká delegace, vedená biskupem Janem Ţelezným, ve skupině byl Štěpán z Pálče, Stanislav ze Znojma na cestě zemřel. Sestavili proti Husovi ţalobu. Brzy po svém příchodu do Kostnice byl Hus uvězněn a nebyl propuštěn ani na protest Zikmunda. / Hus nepochopil, ţe se má v Kostnici dořešit především jím samým vyvolaný spor s jiţ zemřelým arcibiskupem Zbyňkem a místo toho agitoval na veřejnosti coby mluvčí praţské prowiklevské univerzity./ Koncilní otcové pohrozili odchodem z koncilu, nebudou-li mít suverenitu. Zikmund se tedy se uspokojil ujištěním sněmu, ţe bude Husovi poskytnuto veřejné slyšení. Materiál k ţalobě na Husa dodali jeho protivníci z Čech. Ţalobu samu vypracoval Jean Gerson, jedna z nejosvícenějších hlav tehdejší církve, ale rozhodný protivník Wyclifův. Kdyţ 5. května sněm slavnostně odsoudil nauku anglického kacíře, bylo zřejmé, jak skončí záleţitost jeho českého stoupence. Na veřejném slyšení byly čteny výpovědi svědků a citáty z Husových spisů a obviněný na ně odpovídal.Z jeho výpovědí bylo zřejmé, ţe celkem přijal učení Wyclifovo o církvi, o jejím zřízení a o primátu papeţově. Důsledky Wyclifovy nauky o církvi byly ovšem převratného dosahu pro strukturu celé
tehdejší středověké společnosti. Hus přistupoval na to, ţe odvolá, bude-li usvědčen o opaku. Sráţely se zde dva principy: koncil, jako nejvyšší reprezentace církve nemínil diskutovat, kdeţto Hus, podporován přáteli, odmítal výzvy, aby se prostě podrobil autoritě koncilu. Kdyţ také král Zikmund se ho zřekl, byl jeho osud zpečetěn. Kdyţ konečně nemohl podle svého svědomí a jistě i z ohledu na své dílo v Čechách přijmout ani formuli, vypracovanou kardinálem Zabarellou, která mu vycházela aspoň trochu vstříc, byl koncilem odsouzen jako zatvrzelý kacíř, vydán králi Zikmundovi a ten ho dal upálit na břehu Rýna 6. 7.1415. Kostnický koncil – Nebylo by správné vidět Kostnický koncil jen pod úhlem Husovým, který tvrdil, ţe přišel do Kostnice z vlastního rozhodnutí, aby hájil svou pravdu proti křivým svědkům. Musíme se na věc dívat i pohledem koncilu, který nepochyboval, ţe má jen dokončit proces s kacířem, započatý uţ dříve. Otcové koncilu jistě jednali poněkud ukvapeně. Byli tenkrát bez papeţe a potřebovali dokázat, svou legitimitu. Je škoda, ţe tuto záleţitost nepřenechali papeţi, jehoţ potom zvolili. Papeţové v takovém případě jednají klidněji, neţ taková bouřlivá shromáţdění. Pokud se týká glejtu, je pravděpodobné, ţe jej měl chránit před násilím na cestě, nikoli před rozsudkem koncilu. /To by odporovalo právu/. Zikmund chybil, ţe k vykonání trestu neposlal Husa do Čech ke svému bratru Václavovi. V kaţdém případě, koncilní otcové po Husově smrti netouţili, a byli by se spokojili jakýmkoli odvoláním. Uţ Palacký uznal, ţe kardinál Petr d’Ailly se snaţil Husovi ponechat zadní vrátka. Běţelo zřejmě o to, aby neztíţil situaci svých přátel a přívrţenců v Čechách, aby je nezklamal, kdyby připustil, ţe obvinění z hereze bylo aspoň trochu oprávněné. Právě v tom spočívá vlastní problematika Husova procesu.Chápat jej jako politickou nebo konfesionální vraţdu by nebylo správné. Hus se vydal na smrt dobrovolně. Nebyla to však „poznaná“, celoţivotní pravda, za kterou se obětoval. Hus si nebyl svými názory zcela jist, měnil je a všelijak kličkoval. Svůj vlastní traktát „Contra occultum adversarium“povaţoval za nebezpečný pro svou věc. Před sněmem chtěl skrýt i traktát O církvi, ačkoli mu mělo záleţet na tom, aby se tento traktát dostal koncilním otcům do rukou, jestliţe články, ze kterých jej sněm vinil, byly vyňaty nesprávně. Palacký píše: „Nelze zapírat, že koncil neopomenul nic, aby se vyhnul nejpřísnějšímu rozhodnutí. Bylo opětovně usilováno dobrotou i přísností, přemlouváními hrozbami přimět Husa, aby se vrátil zpět do lůna církve. S přátelskou laskavostí a péčí snažil se především jistý nejmenovaný prelát, který si nad jiné získal Husovu důvěru, aby jej přivedl k odvolání. Také Štěpán Páleč, kdysi jeho důvěrný přítel, nyní krutý odpůrce, přišel do žaláře a pokoušel se dotknout starých strun. Vážnost okamžiku, pohledy na minulost i budoucnost obměkčily je oba. Spolu zaplakali, odprošovali se navzájem, ale dohodnout se nedovedli. Opětované deputace od koncilu, kterých se účastnily takové přední osobnosti jako Alliacký a Zabarella, působily nakonec, že se zdálo, že oni a ne Hus byli prosebníky. Hus dne 1. července písemně prohlásil, že odvolat nechce ani nemůže. Když potom 5.července v poslední deputaci k němu přišli z rozkaz králova také čeští páni a pan Jan z Chlumu jej prosil, aby se snad nedal jen falešným studem zadržet od kroku spasitelného, opakoval ještě jednou s pohnutím a slzami, že jen tenkrát odvolá, když Písmem svatým bude lépe poučen. Koncil, pokud neměl jemu dát za pravdu a dát se od něho nakonec poučovat, musel konečně přikročit k jeho odsouzení, jak toho požadovaly církevní zákony....Odvoláním by byl Hus zmařil sebe v duchovním ohledu naprosto. Když měl zvolit mezi smrtí tělesnou a duchovní, zvolil si záhubu těla.“ Dogmaticky nelze Husa rehabilitovat, jak to konstatovala i komise, která na popud Jana Pavla II. přezkoumávala podrobně Husův případ. Je však třeba litovat jeho unáhleného upálení.
/Koncil pod silným tlakem i po stránce politické. Např. aragonský král opakovaně vyzýval k likvidaci českého kacíře. Husův proces coby okrajová záleţitost koncil dlouho zdrţoval.hlavním palčivým úkolem koncilu bylo vyřešení problému trojpapeţství. Potom nelze neocenit císaře Zikmunda, který stále drţel nad Husem ochrannou ruku, a dokonce mu vymohl opakované slyšení – coţ v takových případech naprosto nepřicházelo v úvahu. Postoj Zikmundův lze vysvětlit i tím, ţe v té době byl jiţ vyzrálou politickou osobností – evropská historie jej na rozdíl od českého pohledu povaţuje za významného středověkého vládce a diplomata, Maďaři jej povaţují za jednoho ze svých největších králů/.
