Working Papers Pracovní texty

Working Papers Pracovní texty

Working Paper No. 5/2003

Strategie české hospodářské politiky k současnému procesu rozšíření Evropské měnové unie – – kdy nahradit českou měnu eurem Stanislav Šaroch, Vladimír Tomšík, Martin Srholec

INSTITUT PRO EKONOMICKOU A EKOLOGICKOU POLITIKU A KATEDRA HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE – FAKULTA NÁRODOHOSPODÁŘSKÁ

Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku Vysoká škola ekonomická v Praze – Fakulta národohospodářská Katedra hospodářské politiky

Pracovní text č. 5/2003 Strategie české hospodářské politiky k současnému procesu rozšíření Evropské měnové unie – kdy nahradit českou měnu eurem Projekt Ministerstva zahraničních věcí České republiky MZV RB 2/1/03 Stanislav Šaroch, Vladimír Tomšík, Martin Srholec

Stanislav ŠAROCH – University of Economics Prague and The Institute for Economic and Environmental Policy in Prague, e-mail: [email protected] Vladimír TOMŠÍK – University of Economics Prague and NEWTON Holding a. s., e-mail: [email protected] Martin SRHOLEC – University of Economics Prague and Centre for Technology, Innovation and Culture, University of Oslo, e-mail: [email protected]

2

Na tomto místě bychom chtěli poděkovat za cenné rady a připomínky při zpracování této studie Prof. Jorgenovi Drudovi Hansenovi z University of Southern Denmark, Dr. Marku Chandlerovi z EuroFaculty z University of Vilnius, hlavnímu ekonomu Litevské centrální banky Dr. Ernestasovi Virbickasovi a senior analytikovi z odboru měnové politiky Litevské centrální banky Dr. Žilvinasovi Kalinauskasovi. Zároveň chceme poděkovat za technickou spolupráci při zpracování této studie Pavlu Chalupníčkovi, Jaromíru Šindelovi, Ireně Goláňové a Lindě Majerové.

3

Non-technical Summary Our recommendation on the optimal timing of the entry of the Czech Republic into the European Monetary Union (EMU) is based on the New Theories of Growth and theories of Business Cycles including empirical verification of their conclusions. In the framework of these theories we used mainly the framework of Balassa – Samuelson Approach, theory of Optimal Currency Areas and Political Economy of the European Monetary Integration. We also showed real possibilities arising from the adoption of Maastricht Criteria, precedents of evaluation of their meeting in 1998 when EMU was created, and limits of speed of joining, which the Czech Republic is interested in because of the current settings of targets of European institution, primarily the European Central Bank (ECB) and the European Commission (EC). The advantages of as-quickly-as-possible entry are prevailing in our analysis. a) If we entered the EMU later than other candidate countries, it could harm our trade with members of the euro-zone. Empirical studies suggest, that euro has already added up to 30 % to trade within the euro-zone and that this process continues. Trade creation within the euro-zone has a positive impact on member countries’ productivity and therefore raises competitiveness of tradable goods sector. b) Any delay in EMU membership can discourage foreign direct investment in the Czech economy and can lead to acceleration of outflow of domestic and foreign capital. This outflow is likely to cause fast growth of unemployment and decline in wages. c) The entry itself will have a positive influence on convergence of business cycle and economic structure between the Czech and euro-zone’s economies. Staying out of the euro-zone is connected with risk of exchange rate fluctuations, which can – among others – delay the convergence. d) Common currency will reduce exchange-rate risks and transaction costs of the Czech exports. Export prices will be more transparent and will lead to further export growth. It will boost economic growth and wage growth. Growth of non-tradable goods will be on the contrary dependent on a wage growth. e) The euro changeover will eliminate the danger of harmful deflation in the Czech economy because Balassa – Samuelson effect will be manifested only through selective growth of prices in nontradables sector and not through nominal exchange rate appreciation. f) Real appreciation of domestic assets caused by capital inflow will be fully absorbed by growth of domestic assets prices. That is why the capital inflow 4

g)

will not influence consumption, as it would happen in the case of the appreciation of local currency followed by import growth. There are of course many areas, where the Czech markets are less flexible compared to international standards (namely housing market and labour market). Reforms of these markets are desirable no matter whether or not the Czech Republic joins the EMU. There is definitely no reason to wait until they are more flexible. On the contrary, higher inflation rate after joining the EMU could enlarge space available for reforms than it would be in case of deflation caused by fast convergence through the exchange rate channel while keeping our own currency.

Due to original definition of Maastricht Criteria and putting their interpretation more precisely later it is clear, that joining the EMU will bring short-term costs represented by restrictive fiscal policy. The period of convergence, which is necessary for entering the European Monetary Union without these costs, would probably take tens of years with very unsure result. There are many studies of prestige international organizations (UN Economic Commission for Europe, Centre for Analysis and Research of Economic Policy, International Monetary Fund or European Bank for Reconstruction and Development), but also of central banks (National Bank of Hungary), which have doubts about the economic suitability of Maastricht Criteria, especially for new member states. The authors of this study share these doubts. It is not necessary to modify the criteria – just a change of their interpretation would help the new member states to lower the entrance costs. But if we take into account real political (im)possibility of the change of these criteria, we have to accept them as a political constant. The only chance can be seen in potential change of price stability definition by ECB. Current legislative and institutional rules in the EU make EC and ECB rather delaying the enlargement of the EMU. Fiscal policy is the main limiting factor of speed of euro entry in the case of the Czech Republic. We have to meet not only the budget deficit criterion but we also have to achieve flexibility of fiscal policy, which must be high enough to allow regulation of aggregate demand, while we will participate on Exchange Rate Mechanism II (ERM-II) with narrow exchange rate fluctuation zone. Without this regulation of aggregate demand we might not be able to meet inflation and interest rates criteria. 5

Measures reducing economic costs of the euro adoption can be taken above all in the area of institutional changes in fiscal policy framework. It is also advisable to accept series of structural reforms. Paradoxically, being in the euro-zone can provide wider space for these reforms than staying out. We answer the question “What exchange rate strategy shall the Czech Republic choose in the process of joining the EMU?” as follows: With the current rules of the ERM-II, it means with wide fluctuation zone ± 15 % combined with restrictive consideration of exchange rate convergence criterion derived from original narrow zone, it is suitable to stay in the ERM-II as short time as possible. Different situation would appear if the ECB and EC decided they would stabilize exchange rate of the Czech Crown in a narrower zone. Main aim of this study, to answer the question “When shall the Czech Republic enter the EMU?”, can be realized by answer “As quickly as possible”. The speed of joining depends on three factors: a) speed of consolidation of public finance in the Czech Republic (including institutional reform), b) willingness of the EU and the EMU institutions to accept candidates countries to enter the euro-zone; this willingness seems to be relatively low in the presence, c) candidate countries’ good knowledge of the precedents of evaluation of Maastricht Criteria meeting and their ability to use it during the process of the EMU enlargement negotiations.

JEL Codes: E31, E43, F43, O40 Keywords: convergence, inflation differentials, monetary union, real interest rates, pension systems

6

Obsah

Obsah....................................................................................................................................................... 7 1. Teoretická východiska k doporučením o načasování přijetí eura v ČR .............................................. 8 1.I Relevantní poznatky teorie a empirie růstu .................................................................................... 9 1.I.1 Reálná konvergence k úrovni EU – průvodní jev ekonomické integrace ................................... 9 1.I.2 Nominální konvergence – průvodní jev konvergence reálné, Balassův – Samuelsonův efekt 11 1.I.3 Růstově optimální míra inflace ................................................................................................. 14 1.II Kolísání ekonomické aktivity, endogenní přizpůsobování exogenním šokům a hospodářská politika vyhlazující kolísání............................................................................................................... 16 1.II.1 Hospodářské cykly jako charakteristická vlastnost tržní ekonomiky ...................................... 16 1.II.2 Vnitřní a vnější faktory vyhlazování cyklu .............................................................................. 16 1.II.3 Růst a cyklus – základní kameny pro teorii optimální měnové oblasti.................................... 17 1.III Rozdílnost zájmů vedoucích k měnové integraci (zájem „weberovský“, zájmy států, zájmy skupin a zájmy evropských institucí)................................................................................................. 22 1.III.1 Potenciální konflikt zájmů celku a vybraných skupin ............................................................ 22 Plovoucí kurz ..................................................................................................................................... 23 Fixní kurz........................................................................................................................................... 23 Depreciace měny (nebo stabilita nom. kurzu) ................................................................................... 23 Apreciace měny ................................................................................................................................. 23 1.III.2 Společná měna jako dítě politiků............................................................................................ 23 1.III.3 ECB a EK – silní hráči na poli další měnové integrace .......................................................... 27 2. Institucionální rámec přistoupení k EMU a dosavadní zkušenosti členských zemí s přistoupením v oblasti kurzové politiky ...................................................................................................................... 30 2.I Institucionální předpoklady a precedenční případy...................................................................... 30 2.I.1 Období před vstupem do EU ..................................................................................................... 30 2.I.2 Období mezi vstupem do EU a EMU........................................................................................ 31 2.II Zkušenosti stávajících zemí EU s kurzovou konvergencí a implikace pro ČR........................... 36 3. Očekávání reálné a nominální (cenové) konvergence a jejich rozpor s Maastrichtskými kriterii..... 38 3.I Nominální a reálná konvergence – rodné sestry........................................................................... 38 3.II Jak probíhá nominální a reálná konvergence ČR........................................................................ 40 3.III Rizika kurzového kanálu konvergence ...................................................................................... 48 3.IV Konflikt ekonomického (mzdového) růstu a cenové (kurzové) stability z pohledu Balassova Samuelsonova teorému ...................................................................................................................... 51 3.V Kritika maastrichtských kritérií v souvislosti historií jejich stanovení a s existencí Balassova Samuelsonova efektu ......................................................................................................................... 52 4. Přehled strategií navrhovaných v CEEC v otázce přistoupení do EMU a jejich možné implikace .. 56 4.I Centrální banky spěchají, vlády váhají......................................................................................... 56 4.II Důvody spěchu centrálních bank ................................................................................................ 59 4.III Mají vlády důvody váhat se vstupem do EMU?........................................................................ 60 5. Národní fiskální politika – pilíř makroekonomické politiky pro eurozónu....................................... 63 5.I Makroekonomická rizika vstupu do eurozóny a jejich eliminace fiskální politikou.................... 63 5.II Prostor pro stabilizační funkci fiskální politiky .......................................................................... 67 5.III Fiskální diskreční stabilizace ..................................................................................................... 69 Literatura ............................................................................................................................................... 73

7

1. Teoretická východiska k doporučením o načasování přijetí eura v ČR V soudobé ekonomii lze identifikovat několik oblastí, jejichž předmět zkoumání je relevantní při snaze zodpovědět na otázku, kdy a jak je pro malou a otevřenou ekonomiku, jako je česká, vhodné přijmout jednotnou měnu euro. Tyto proudy ekonomického myšlení neexistují vedle sebe, ale navzájem se prolínají a obohacují. Pro větší jasnost výpovědi však považujeme za přínosné je na počátku této studie jasně vymezit, jak co se týče předmětu zkoumání, tak co se týče závěrů, které poskytují s ohledem na zadání této práce. Jedná se především o poznatky soudobé teorie růstu, dále o současné poznatky o vývoji ekonomik v rámci kolísání ekonomické aktivity (cyklu) a takzvanou „Novou politickou ekonomii“, která se snaží chápat politické i ekonomické procesy jako interakci subjektů s rozdílnými zájmy. V rámci teorie růstu je žádoucí se zejména zaměřit na otázky: jak probíhá reálná a nominální konvergence integrujících se ekonomik, a jaký je vztah reálné a nominální konvergence a dále na otázku vztahu tempa růstu ekonomiky a míry inflace. Pro zodpovězení těchto otázek využijeme především standardní schéma tzv. Balassova - Samuelsonova efektu a tzv. Makroekonomii nízké inflace. V rámci teorie cyklu je třeba využít poznatky o možných cestách přizpůsobení se ekonomiky a hospodářské politiky šokům v agregátní nabídce, resp. poptávce. Dále je třeba uvést, jaké reformy přispívají ke zmírnění projevů takových šoků či rizika jejich vzniku. Na základech teorií růstu a cyklu, zkoumajících integrující se ekonomiky, stojí speciální Teorie optimálních měnových oblastí, která si na jejich poznatkové bázi klade otázku, kdy jsou minimalizovány náklady a maximalizovány přínosy jednotné měny.

8

Nová politická ekonomie obrací naši pozornost směrem ke zjištění, že nežijeme v institucionálním vzduchoprázdnu, a že partikulární zájmy úzkých skupin, oficiálních institucí zastupujících členské státy (ECB, Rada ministrů, EK, ECOFIN) či jejich představitelů mohou být v rozporu se zájmem celku (v našem případě se zájmem členského státu, nebo celé EU). Jinými slovy, jakákoliv nastoupená cesta k euru bude mít své vítěze i poražené.

1.I Relevantní poznatky teorie a empirie růstu 1.I.1 Reálná konvergence k úrovni EU – průvodní jev ekonomické integrace Soudobá teorie růstu naznačuje, že země spojené těsnými obchodními vazbami a kapitálovými toky, které mají navíc společnou celou sadu institucionálních rysů (což se u zemí se společným acquis dá předpokládat s velmi vysokou pravděpodobností) z hlediska ekonomické úrovně konvergují.1 Reálná konvergence je standardně měřena úrovní HDP v paritě kupní síly na obyvatele. Tento fakt potvrzují empiricky i analýzy zpracované se zaměřením na evropskou integraci. Dlouhodobou konvergenci v ekonomické úrovni vyspělých zemí ilustruje následující tabulka:

1

Blíže viz např. Frait, Červenka 2002 str. 28-30, nebo Barro, Sala–i–Martin 1995 str. 27.

9

Tabulka 1.I č. 1: Relativní ekonomická úroveň zemí EU vůči průměru EU Země 1950 1960 1973 1990 1998 Švédsko 146 123 115 106 103 Velká Británie 150 122 103 99 104 Německo 93 122 113 114 115 Dánsko 143 120 115 107 119 Nizozemí 124 112 107 100 109 Francie 113 105 110 108 110 Belgie 117 98 104 104 110 Rakousko 83 95 99 104 109 Finsko 91 88 94 101 103 Itálie 78 87 94 101 101 Irsko 74 60 58 70 110 Španělsko 61 57 75 73 79 Řecko 39 42 63 56 60 Portugalsko 41 40 55 61 67 EU 100 100 100 100 100 Pramen: výpočty na základě dat v Economic Survey of Europe 2000, No. 1, United Nations, Geneva 2000, str. 161.

Tabulka č. 2 přináší odhady tempa reálné konvergence. Skeptický čtenář by mohl říci, že pro Českou republiku je relevantní spíše druhá polovina tabulky, neboť statistiky ukazují na tempo růstu hluboko pod 5% ročně, není to ovšem celá pravda, neboť pokud měříme růst HDP ČR v eurech, vykazuje ČR v rámci zemí CEFTA sice nejnižší průměrný růst, ovšem na úrovni přesahující 5% ročně2. 2

Blíže např. analýza Ekonomické zprávy, Newton Holding, březen 2003 str. 4, odhady uvádíme zde:

Srovnání růstu reálného HDP středoevropských tranzitivních ekonomik v národních měnách a v euru v období 1995-2002 (meziročně v %)

ČR Slovensko Maďarsko Polsko

CZK EUR SKK EUR HUF EUR PLN EUR

1995 5,9 11,2 6,5 12,1 1,4 8,4 7,1 12,2

1996 4,3 11,6 5,8 9,5 1,4 4,7 6,0 21,1

1997 -0,8 0,6 5,6 10,6 4,5 10,0 6,9 12,6

1998 -1,0 7,8 3,9 4,7 4,9 3,2 4,8 5,5

1999 0,5 -1,3 1,3 -0,9 4,2 7,9 4,0 1,5

Pramen: NEWTON Holding databáze (na základě národních statistik).

10

2000 3,3 8,2 2,2 15,1 5,2 9,8 4,0 16,8

2001 3,1 9,4 3,3 6,0 3,7 11,7 1,0 12,5

2002 2,0 11,2 4,4 7,1 3,2 12,0 1,3 -3,8

PRŮMĚR ROZDÍL 2,1 7,2 4,1 8,0 3,6 8,5 4,4 9,6

5,1 3,9 4,9 5,2

Tabulka 1.I č. 2: Parametry uzavření produkční mezery Počet let k dosažení Počet let k dosažení Počet let k dosažení 50% průměru EU 75% úrovně úrovně průměru EU při růstu 5% ročně průměru EU při při růstu 5% ročně růstu 5% ročně Česká republika 18 8 n.a. Polsko 34 24 10 Maďarsko 24 14 0 Tempo růstu Tempo růstu Tempo růstu potřebné k dosažení potřebné k dosažení potřebné k dosažení 50% úrovně 75% úrovně úrovně průměru EU průměru EU za 30 průměru EU za 30 za 30 let let let Česká republika 3,8 1,8 n.a. Polsko 5,4 3,4 2,7 Maďarsko 4,4 2,4 1,7 Odhady dle: Progres Toward the Unification of Europe, World Bank 2000. Země

S určitou nadsázkou tedy lze prohlásit, že reálná konvergence je v procesu vysokého zapojení české ekonomiky do evropských ekonomických struktur jistotou, kterou by mohla zhatit pouze katastrofálně prováděná domácí hospodářská politika.

1.I.2 Nominální konvergence – průvodní jev konvergence reálné, Balassův – Samuelsonův efekt Další empiricky prověřenou skutečností je zákonitost, že trendově se se zvyšující ekonomickou úrovní měřenou HDP na hlavu (relativně vůči referenční zemi) zvyšuje také srovnatelná cenová hladina (CPL). Domácí ceny se přibližují vyšším zahraničním po přepočtu přes nominální měnový kurz. To se děje buďto vyšší domácí inflací při stabilním nominálním kurzu, nebo zhodnocováním nominálního kurzu při srovnatelné inflaci v domácí a zahraniční ekonomice a nebo kombinací obou těchto vlivů.

11

V případě malé otevřené ekonomiky, jakou je česká ekonomika, jsou ceny obchodovatelného zboží determinovány úrovní cen na světových trzích a řádově nejsou od nich odchýleny3. Tabulka 1.I č. 3: Otevřenost české ekonomiky4 Tabulka 1.I č. 3a: Míra otevřenosti Období ČR 1994 40,5 1995 44,6 1996 43,3 1997 46,7 1998 47,5 1999 49,5 2000 59,5 2001 61,0 2002 56,6 Pramen: Národní statistické úřady.

Slovensko 43,8 45,3 48,6 50,7 54,1 53,4 62,5 67,0 65,1

Polsko 19,6 20,5 21,4 23,6 23,6 23,7 25,6 24,5 26,3

Maďarsko 29,9 31,7 37,4 44,1 51,8 55,2 64,7 61,9 57,3

Tabulka 1.I č. 3b: Vývoz – země (%) Období EU 1994 58,7 1995 60,5 1996 58,6 1997 59,8 1998 64,0 1999 69,2 2000 68,6 2001 68,9 2002 68,4 Pramen: ČSÚ.

Německo 34,1 37,0 36,4 36,1 38,5 41,9 40,5 38,2 36,5

Rusko 3,4 3,0 3,1 3,4 2,5 1,5 1,3 1,5 1,3

Slovensko Rakousko 14,8 7,2 14,0 6,6 14,1 6,5 12,9 6,5 10,7 6,4 8,3 6,5 7,7 6,0 8,0 5,8 7,7 5,5

3

Itálie 4,2 3,7 3,3 3,7 3,8 3,7 3,8 4,1 4,1

Francie 2,5 2,7 2,9 2,9 3,2 3,9 4,0 4,3 4,7

Polsko 3,5 4,5 5,4 5,8 5,7 5,6 5,4 5,2 4,7

I ceny obchodovatelného zboží se mezi zeměmi, dokonce i uvnitř zemí, liší. Nejedná se však o odchylky řádové, k subtilnějšímu vysvětlení se vracíme v dalším textu. 4 Ukazatel otevřenosti je konstruován standardně jako polovina součtu vývozu a dovozu vůči HDP v procentech.

12

Tabulka 1.I č. 3c: Dovoz – země (%) Období EU 1994 59,5 1995 61,0 1996 62,4 1997 61,8 1998 63,5 1999 64,2 2000 62,0 2001 61,8 2002 60,2 Pramen: ČSÚ.

Německo 30,0 31,5 32,0 32,0 34,4 34,1 32,3 32,9 32,5

Rusko 7,3 7,5 7,2 6,8 5,6 4,9 6,5 5,5 4,5

Slovensko Rakousko 13,2 8,1 11,8 6,9 9,7 6,4 8,4 6,1 7,3 5,9 6,3 5,7 6,0 4,9 5,4 4,6 5,2 4,3

Itálie 4,8 5,3 6,0 5,5 5,3 5,4 5,2 5,3 5,4

Francie 3,6 4,0 4,4 4,2 4,3 4,9 5,0 4,8 4,8

Polsko 2,6 2,7 2,9 3,2 3,4 3,6 3,6 3,8 4,0

Tabulka 1.I č. 3d: Teritoriální struktura přílivu PZI (%) 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 Vybrané země EU 41,7 83,7 91,7 76,3 82,8 76,4 87,8 81,3 88,8 88,7 Vybrané země 39,6 76,5 88,3 65,7 60,7 68,3 83,5 73,1 78,0 84,0 EMU 4,9 3,8 1,0 4,0 4,3 1,3 21,8 1,1 2,9 3,0 Belgie Dánsko 0,3 0,6 0,5 0,8 0,2 0,7 0,7 2,1 2,8 0,5 Francie 5,2 8,9 6,6 1,4 7,8 3,8 3,7 4,7 27,3 4,0 Německo 12,5 48,1 22,1 17,4 30,1 25,8 20,6 26,5 23,3 56,3 Velká Británie 0,0 4,4 2,1 5,9 15,1 9,3 1,6 3,2 7,7 3,2 Itálie 1,8 1,4 0,0 6,3 -2,8 0,7 0,7 0,7 0,0 1,1 Nizozemí 4,6 0,7 28,7 18,1 10,3 22,5 17,9 20,8 16,8 11,3 Rakousko 8,4 9,2 3,4 14,6 7,3 11,2 13,2 14,8 4,7 9,6 Švédsko 1,8 2,2 0,9 3,9 6,8 -1,9 2,0 3,0 0,4 0,9 Švýcarsko 2,1 4,5 26,5 3,9 3,6 3,0 5,6 4,6 3,1 -1,3 USA 39,0 4,5 3,9 17,7 7,6 14,4 9,2 6,1 4,3 1,6 Ostatní 19,3 11,9 4,3 6,0 9,5 9,2 3,0 12,6 6,8 9,7 Celkem 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 Pramen: ČSÚ, ČNB.

Rozdíly v komparativních cenových hladinách jsou způsobeny zejména levnějším tzv. neobchodovatelným zbožím. Nominální konvergence (přibližování cenových hladin) proto není výrazem plošného růstu cen v domácí ekonomice, ale je spojena s trendem v relativních cenách, kdy ceny neobchodovatelného zboží rostou v relaci k cenám zboží obchodovatelného. 13

Standardním vysvětlením procesu souběžného přiblížení cenových hladin a změn relativních cen je tzv. Balassův - Samuelsonův efekt. BALASSŮV - SAMUELSONŮV EFEKT Jedná se o dynamické vysvětlení empiricky pozorovaného vztahu mezi ekonomickou úrovní země měřenou výší HDP na hlavu či na ekonomicky aktivní osobu a výší komparativní cenové hladiny. Čím vyšší je ekonomická úroveň, tím je zpravidla vyšší i komparativní cenová hladina, přičemž ceny tzv. mezinárodně obchodovatelného zboží se celosvětově vyrovnávají, zatímco ceny tzv. neobchodovatelného zboží jsou relativně nižší v méně vyspělých zemích. Balassův - Samuelsonův efekt vysvětluje především růst komparativní cenové hladiny provázející obvykle relativně rychlý růst ekonomické úrovně země. Pokud v dané zemi v sektoru produkujícím mezinárodně obchodovatelného zboží (zejména ve zpracovatelském průmyslu) dochází k vyššímu růstu produktivity práce než v sektoru mezinárodně neobchodovatelného zboží (většina sektoru služeb), je rostoucí produktivita práce v tomto sektoru obvykle doprovázena i růstem mezd. Relativně rychlejší růst produktivity práce v sektoru obchodovatelných statků vede zpočátku i k relativně vyššímu růstu mezd v tomto sektoru. U Balassova - Samuelsonova efektu je klíčový předpoklad, že mzdy mají tendenci růst stejnou měrou ve všech sektorech ekonomiky, což je dáno vlivem možnosti přesunu nabídky práce do sektorů s vyššími mzdami. Sektor mezinárodně neobchodovatelného zboží tak při stejném růstu mezd, ale nižším růstu produktivity práce, musí pro pokrytí svých nákladů a udržení požadované rentability zvyšovat ceny rychleji než sektor mezinárodně obchodovatelného zboží. Dochází tak k nabídkovému tlaku na růst inflace, kdy reálný růst produktivity práce v sektoru obchodovatelného zboží je doprovázen vyšším růstem cen neobchodovatelného zboží. Pro malou a otevřenou ekonomiku jsou ceny obchodovatelného zboží určeny exogenně cenami na světovém trhu a pohyby nominálního měnového kurzu. V případě, že nominální měnový kurz je fixní a růst produktivity práce obchodovatelného zboží je vyšší než v zahraničí, pak je proporcionálně vyšší i domácí růst cen neobchodovatelného zboží. V případě volně plovoucího měnového kurzu se vyšší růst produktivity práce v sektoru obchodovatelného zboží buď přelije do nominálního zhodnocení domácí měny anebo do vyšší míry inflace. Plné přelití růstu produktivity v sektoru obchodovatelného zboží do zhodnocení nominálního kurzu by znamenalo tlak na pokles nominálních cen produkce tohoto sektoru v domácí měně z důvodu poklesu cen konkurenčních dovozů. Pramen: Balassův - Samuelsonův efekt, in: Ekonomická encyklopedie. Linde, Praha 2002.

1.I.3 Růstově optimální míra inflace Bohatý empirický materiál zpracovaný v 90. letech poměrně přesvědčivě dokazuje, že existuje pozitivní vztah mezi nízkou mírou inflace a tempem ekonomického růstu, jak předpokládá ekonomická teorie. Ilustruje to například obr. 1, převzatý z jedné z provedených empirických studií.

14

Obrázek 1.I č. 1: Inflace a růst v poválečném období Inflace a rů st GDP n a osobu, 19 60-7 2

Inflace a rů st GDP n a osobu, 1960-92 3

5

2

4

1

3 2 růst (%)

1

1.000+

100-200

200-1.000

50-70

70-100

40-50

30-40

25-30

20-25

15-20

10-15

1.000+

100-200

50-70

70-100

200-1.000

inflace (% )

40-50

30-40

25-30

20-25

15-20

-4

10-15

-3

-7 0-5

-2

-6 5-10

-5

-5-0

-1

0-5

0

-4

5-10

-3

-5-0

-2

pod - 5

-1

pod - 5

růst (%)

0

inflace (% )

Pramen: Bruno (1995, str. 35).

Citováno podle Frait, J.: Nová teorie růstu a její odraz v empirických analýzách, předběžná verze příspěvku v knize Šaroch, Žák, ed.: Ekonomická teorie a česká ekonomika. Academia 2003.

Zároveň je ovšem zřejmé, že existují dobré důvody, aby cíl cenové stability, jehož dodržováním jsou pověřovány nezávislé centrální banky, nebyl stanovován jako absolutní cenová stabilita, ale mírná inflace5. Důvody jsou jednak na straně nedokonalosti měření cenového pohybu, jednak jsou dány přesvědčením, že národohospodářské náklady mírné inflace jsou asymetricky nižší, než náklady deflace (cenového poklesu). Mírná inflace je také schopna působit jako nárazník, chránící zaměstnanost, pokud v rámci cyklu nastávají výkyvy v produktivitě práce, což názorně ukazují ve své práci Akerlof, Dickens a Perry (1996). V případě fixního nominálního kurzu měny je navíc inflace jediným kanálem, kterým může docházet k přizpůsobování relativních cen v rámci Balassova – Samuelsonova efektu.

5

Tomu nakonec odpovídá i konkrétní nastavení inflačních cílů centrálních bank. Autorům není znám jediný případ, kdyby konkrétním cílem cenové stability nebyla mírná kladná hodnota inflačního indexu.

15

1.II Kolísání ekonomické aktivity, endogenní přizpůsobování exogenním šokům a hospodářská politika vyhlazující kolísání 1.II.1 Hospodářské cykly jako charakteristická vlastnost tržní ekonomiky Empirie nade vší pochybnost rovněž ukazuje, že tržním ekonomikám je vlastní proces kolísání ekonomické aktivity často nepřesně označované jako hospodářský cyklus6. (Ukázalo se, že určitý cyklus zažívaly i ekonomiky, kde byl tržní systém formálně nahrazen systémem centrálního plánování.) Zájmem teorií cyklu je jednak vysvětlení podstaty a příčin cyklického kolísání, jednak vysvětlení endogenních mechanismů, které způsobují přechod mezi jednotlivými fázemi cyklu a zajišťují, že kolísání ekonomické aktivity není příliš výrazné (což je podstatné z hlediska minimalizace národohospodářských nákladů cyklu). Další velmi důležitou oblastí teorie cyklu jsou vysvětlení, jaké mechanismy zajišťují, že se cyklická sestupná fáze ekonomické aktivity nepromění v permanentní trend.

1.II.2 Vnitřní a vnější faktory vyhlazování cyklu I když konjunkturních faktorů je vysoké množství7, jevově se transformují do

makroekonomických

šoků

v agregátní

nabídce,

či

poptávce.

Makroekonomické šoky jsou absorbovány buďto prostřednictvím pohybu tržních cen, přesunem zdrojů (výrobních faktorů) nebo anticyklickou hospodářskou politikou. Pokud přicházejí šoky ze zahraničí, naráží na řadě trhů na nepružnost cen i výrobních faktorů. V takovém případě může fungovat jako „absorbér“ šoku měnový kurz, který například při strnulých cenách v domácí měně pomůže exportérům snížit (svým znehodnocením resp. devalvací) vývozní ceny tak, aby se neměnil objem inkas za vývozy v domácí měně (korunové ceny 6

Slovo cyklus evokuje určitou periodicitu a pravidelnost, kolísání ekonomické aktivity je však relativně „nepravidelné“. Dodejme, že v celém období po II. Světové válce nenajdeme ani dva shodné „cykly“. 7 Viz blíže např. Fialová, Jaroš: Konjunkturní analýza v mezinárodním obchodu, VŠE Praha 1999.

16

zboží) a zároveň se zachoval objem exportu. Pokles poptávky může být kompenzován také expanzivní domácí měnovou či fiskální politikou, zrovna tak jako znehodnocením domácí měny. Domácí měnová politika a autonomní kurz jsou tedy nesporně jedním z kanálů, kterými se ekonomika vyrovnává se šoky tohoto typu. Není to však jediný možný kanál. Vedle něj stojí fiskální politika, cenová přizpůsobení na trzích zboží a služeb, trhu práce a mobilita výrobních faktorů. 1.II.3 Růst a cyklus – základní kameny pro teorii optimální měnové oblasti Na základě poznatků o růstu a vývoji hospodářských cyklů v ekonomikách svázaných postupující globalizací je od 60. let rozvíjena teorie optimálních měnových oblastí. Tu můžeme pro účely této práce definovat tak, že se snaží zodpovědět na otázku, kdy je zavedení společné měny spojeno s nejnižšími

náklady.

Zavedení

jednotné

měny

má

z hlediska

národohospodářských nákladů a výnosů tu vlastnost, že zatímco náklady spojené se zavedením klesají v čase od tohoto kroku, výnosy naopak rostou, jak dokumentuje např. Šmídková (2000).

17

Tabulka 1.II č. 1: Vývoj nákladů a výnosů jednotné měny v čase od zavedení Ekonomické přínosy Zavedení společné měny snižuje transakční náklady finančních (včetně kurzových) opatření, snižuje rozsah potřeby držet devizové rezervy, vede k efektivnějšímu rozmístění investic a specializaci v rámci jednotného hospodářského prostoru. Společná měna funguje jako pojistka zachování dosaženého stupně ekonomické a politické integrace a jejich katalyzátor.

Očekávaný vývoj přínosů v čase Přínosy porostou v čase tak, jak poroste provázanost české ekonomiky s eurozónou, protože objem transakcí závisí na stupni ekonomické integrace.

Přínosy bude možné realizovat pouze po odstranění ekonomických a politických bariér, protože samotné zavedení společné měny reálné bariéry neodstraní. Ekonomické náklady Očekávaný vývoj nákladů v čase Náklady budou v čase postupně klesat, Kurz měny přestane plnit roli nárazníku a protože česká ekonomika bude dohánět jádro neakomoduje externí cenové ani objemové eurozóny, takže externí šoky dopadající na šoky. ekonomiku se začnou podobat šokům zasahujícím jádro eurozóny. Náklady budou vyšší v konvergenčním Sazby a kurz jsou ovlivňovány ústřední období, ve kterém bude mít česká ekonomika centrální bankou s ohledem na situaci celé problémy odlišné od jádra eurozóny a ve zóny, a proto nemohou řešit domácí kterém budou vyrovnávací tržní mechanismy problémy. a dostupné hospodářské politiky méně rozvinuty. Pramen: převzato a upraveno podle Šmídková (2000).

Lze konstatovat, že vstup do měnové unie s sebou nese „růstové výhody“8, ale „cyklické náklady“. Otázka kdy vstoupit do eurozóny se tímto poznáním transformuje v otázku jak reformovat trhy a instituce, aby existence jednotné měny měla minimální dopad na růstovou volatilitu, a zda existuje rozdíl mezi situací, kdy reformy budou vynuceny vstupem do EMU a situací, kdy by byly reformy provedeny ještě před vstupem.

8

Toto tvrzení se v jiné formě vyskytuje i v „Návrhu strategie přistoupení k euru“ publikovaném 27. 12. 2002 na www a v lednové (2003) inflační zprávě ČNB, ve formulaci, že „vstup do EMU urychlí reálnou konvergenci“.

18

VÝVOJ A VÝPOVĚDI TEORIE OPTIMÁLNÍ MĚNOVÉ OBLASTI Teorie optimální měnové oblasti se zrodila začátkem 60. let z diskuse o vhodnosti různých režimů regulace měnových kurzů, která se dá simplifikovat rozhodováním mezi fixním a plovoucím nominálním měnovým kurzem. Vstup do měnové unie totiž pro zemi znamená neodvolatelně fixní nominální kurz domácí měny resp. má shodné účinky jako dokonalá fixace kurzu. Její závěry nemohou být jednoznačné, neboť každý z těchto režimů má své potenciální výhody a nevýhody. V poslední době se sice veškeré výzkumy soustřeďují na otázky týkající se Evropské měnové unie, je ale dobré připomenout, že historie byla svědkem sjednocení měn jak v procesu konstituce některých států (Německo koncem 19 století, Švýcarsko, Itálie), tak přijetí společných měn státy s přetrvávající nezávislostí. I v současnosti existuje celá řada projektů zavedení společných měn v různých částech světa9. Polemika ohledně vhodnosti jednotlivých režimů měnových kurzů se soustřeďuje zejména na to, do jaké míry jsou tyto režimy schopny znovu nastolit rovnováhu při působení vnitřního nebo vnějšího zdroje nerovnováhy (tzv. asymetrického šoku). Plovoucí měnový kurz na jedné straně umožňuje relativně rychlé vyrovnání vnější nerovnováhy, zatímco fixní kurz tomu brání. Tento závěr se dá demonstrovat na jednoduchém příkladě: Dvě země (A a B) jsou postiženy asymetrickým šokem, který způsobí, že poptávka po produktech země A se přesune na produkty země B. Je tomu tak proto, že produkty vyráběné v obou zemích nejsou substituty (např. automobily a počítače). K šoku dochází v důsledku změny preferencí spotřebitelů. Pokud budeme dále předpokládat, že kurz měn obou zemí je fixní, bude výsledkem působení šoku růst inflace v zemi B (stimulovaná zvýšenou poptávkou po počítačích) a nezaměstnanost v zemi A (ta je naopak zapříčiněna propadem produkce automobilů). Pokud se kurzový režim změní a nominální kurz se stane pohyblivým, může dojít k rychlému vyrovnání depreciací měny země A. Jakkoliv se z výše uvedeného příkladu zdá, že pohyblivý měnový kurz je lékem v krátkém období, v delším časovém období zpomaluje reálné tržní přizpůsobení změněné struktuře poptávky (v dlouhém období je například těžko představitelné, že za jinak neměnných podmínek se budou kurzovým přizpůsobením permanentně zlevňovat automobily vůči počítačům, ekonomika naopak „vyžaduje“ přesun části výrobních faktorů z automobilového průmyslu k produkci počítačů). Navíc ani poměrně malé země většinou neplní podmínku, že produkčně homogenní oblast je shodná s oblastí měnovou. Na druhé straně je proto (v úvahách o volbě režimu měnového kurzu) třeba brát v úvahu tyto skutečnosti: - volně pohyblivý měnový kurz je vhodný v případech, kdy jde o země neintegrované, poměrně málo otevřené, s málo významným vzájemným obchodem, kde volatilita měnového kurzu je pro podnikovou sféru akceptovatelná bez znatelného růstu nákladů, - volně plovoucí měna tím, že navozuje atmosféru očekávání apreciací a depreciací, zvyšuje pravděpodobnost vzniku spekulativních útoků proti jednotlivým měnám, což destabilizuje celý systém - i při malém objemu zahraničního obchodu je volatilita měnového kurzu jeho další brzdou, neboť znemožňuje dlouhodobé plánování ekonomických subjektů ve vztahu k zahraničí a zvyšuje jejich náklady o náklady na zajištění devizových pozic proti pohybu kurzu - fluktuace kurzu ve většině zemí OECD empiricky nekorespondují se strukturálními změnami (viz Petráš 1999 str. 776)

9

Přehled uvádí např. studie Horvátha a Komárka (Horváth, Komárek 2002 str. 389).

19

Z výše uvedeného vyplývá, že volný kurz je spíše vhodný pro země s odlišnými ekonomickými strukturami, méně otevřené, s relativně nízkým objemem vzájemného obchodu. Fixní kurz by oproti tomu měl podporovat konkurenceschopnost a stabilizovat mezinárodní makroekonomické prostředí. Měl by tedy být vhodnější pro země, které se vyznačují homogennějšími strukturami svých ekonomik, rozvinutým vzájemným obchodem a vysokou integrací prostřednictvím zahraničních investic. Zatímco jiní se pokoušeli najít nejvhodnější kurzový režim pro jednotlivé země, pozdější nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell počátkem 60. let formuloval otázku opačně – jaké charakteristiky musí země mít, aby pro ně fixní kurzy (což je ekvivalentní zavedení společné měny) nepřinášely vedle výše zmíněných výhod rovněž podstatné nevýhody. Teorie po čtyřech desetiletích svého vývoje přináší čtyři skupiny charakteristik. První prohlašují za „optimální“ takovou měnovou oblast, která má pro všechny členské země homogenní produkční strukturu a vysokou diversifikaci zahraničního obchodu. Dalším požadavkem je konvergence nominálních veličin – měr inflace, stabilita nominálního kurzu a blízkost úrokových sazeb – a sladěnost v průběhu hospodářského cyklu. Tyto charakteristiky totiž vylučují vznik asymetrického šoku s následnými problémy přizpůsobení při absenci vlastní měnové a kurzové politiky po vstupu do zóny. Druhé naopak jsou charakteristikami, které umožňují hladké přizpůsobení implicitního „reálného kurzu“ (pohyb nominálního kurzu při existenci více měn zajišťoval mezinárodní změny relativních cen produkce při neměnných cenách výrobků v národních měnách, ten samý efekt znamená přímo změna domácích cen jedné z členských zemí měnové zóny). Sem patří především oboustranná pružnost mezd a cen. Třetí znamenají hladkou absorbci asymetrických šoků prostřednictvím vysoké mobility výrobních faktorů (kapitálových zdrojů a pracovních sil). Čtvrtá skupina obsahuje příznivé politické faktory. Je totiž evidentní, že požadavky předchozích tří skupin charakteristik nesplňuje dokonale ani žádná existující země s jednotnou měnou včetně Spojených států. Přesto v drtivé většině z nich pozitivní přínos „jednotných“ měn nezpochybňuje. Pokud tedy nejsou asymetrické šoky absorbovány nebo negovány jedním z dříve uvedených způsobů nastupuje možnost politicky daných kompenzací. Ve standardním státě mají tyto kompenzace charakter fiskálních transferů ze společného rozpočtu. Feldstein (2001) za USA například uvádí, že fiskální politika (především vestavěné stabilizátory) absorbuje z federální úrovně až 40% asymetrického šoku. Kromě toho, jak uvádějí např. Macháček a Kotlán (2001) v měnové zóně s vysokou integrací trhu existuje možnost soukromého zajištění proti asymetrickým šokům (např. držbou cenných papírů emitovaných v jiných částech zóny, zajištění sui generis představují i dostatečně vysoké úspory ve „společné“ měně). Tuto možnost samo přijetí společné měny posiluje. Ačkoliv tedy bohaté prameny rozvíjející teorii optimální měnové oblasti neposkytují jednoduché závěry, jsou cenné zejména tím, že jasně identifikují rizika, kterým země musí být připravena čelit, chystá-li se vstoupit do projektu společné měny. Navíc poskytuje v mnoha směrech návod, jak minimalizovat negativní a maximalizovat pozitivní dopady členství v měnové oblasti. Pro vstup do projektu jednotné měny je žádoucí mít vysoce efektivní (pružný) trh práce a to včetně pracovních míst ve veřejném sektoru, rozvinutý finanční systém umožňující diverzifikaci alokace domácích úspor směrem do jiných členských zemí zóny, konsolidovaný systém veřejných financí schopný převzít na národní úrovni po centrální bance roli stabilizátora agregátní poptávky, stimulovat tvorbu domácích úspor a vytvářet efektivní podmínky pro investice v domácí zemi.

20

Z teorie optimální měnové oblasti lze určit s jakými výnosy a náklady se setká země, která se začlení do měnové unie. Výnosy země vstupující do měnové unie: 1. pokles transakčních a administrativních nákladů spojených s existencí více měn; 2. snížení nákladů spojených s řízením měnových (kurzových) a úrokových rizik více měn; 3. zjednodušení kalkulací očekávaných výnosů, nákladů a cen v mezinárodním srovnání; 4. zvýšení stability měnového kurzu společné měny oproti stabilitě měnových kurzů jednotlivých národním měnám v důsledku zvýšení velikosti devizového obratu; 5. větší síla centrální banky měnové unie ve srovnání s národními centrálními bankami při kontrole vnitřní a vnější stability měny; 6. expanze zahraničního obchodu a zvýšení mobility kapitálu mezi členy měnové unie v důsledku snížení transakčních a rizikových nákladů; 7. možnost využívání společné měny ve funkci mezinárodní obchodní a rezervní měny (možnost financování deficitů běžného účtu měnové unie prostřednictvím vlastní měny). Náklady země vstupující do měnové unie: 1. ztráta autonomní měnové politiky; 2. ztráta kurzové politiky (absence kurzového vyrovnávacího procesu platební bilance); 3. snížení autonomie fiskální politiky z důvodu nutnosti přizpůsobení pravidlům měnové unie; 4. náklady v případě kolapsu celého projektu měnové unie.

21

1.III Rozdílnost zájmů vedoucích k měnové integraci (zájem „weberovský“, zájmy států, zájmy skupin a zájmy evropských institucí) 1.III.1 Potenciální konflikt zájmů celku a vybraných skupin Dominantním důvodem, kterým je možné ospravedlnit evropské snahy o měnovou integraci, je přesvědčení, že zavedení společné měny je zdrojem zrychlení hospodářského růstu, což je v podmínkách soutěžení tří světových ekonomických center velmi pádný důvod. Fakt zrychlení růstu je samozřejmě důvodem i pro nově přistupující ekonomiky. Podrobné empirické odhady za kandidátské země podávají například Frankel a Rose (2000), nebo Havlík (2001). V každé kandidátské zemi však existují rozmanité zájmové skupiny a pro řadu těchto skupin může vstup do EMU z různých důvodů být naopak krokem, který jim přinese nevýhody. Příkladem za ČR mohou být například firmy specializující se na dovoz, které mohou preferovat šanci na nominální zhodnocování koruny a zatraktivnění zahraničního zboží proti domácí produkci před nominální fixací domácí měny v rámci vstupu do eurozóny. Velmi populárním se v této souvislosti stává přístup ekonomů tzv. Nové politické ekonomie, kteří vnímají politiku státní reprezentace ve vztahu k EU, kde je snaha prosazovat zájem země a politiku „dovnitř“ vlastní země jako „dvouúrovňovou hru“. Tento přístup je cenný zejména proto, že ukazuje, jak nesnadné může být prosadit zahraničněpolitický krok, i když je v zájmu země. Jeffrey Frieden (1991, 1993, 1998) například ukazuje, jaké koalice mohou uzavírat jednotlivé zájmové skupiny uvnitř ekonomiky, pokud se rozhoduje o otázkách režimu regulace měnového kurzu a zároveň o jeho vývoji apreciačním resp. depreciačním směrem. (Vstup do měnové unie je de facto volbou režimu fixního kurzu; jeho stabilizace má vzhledem k předpokládané nominální apreciaci trvající do data vstupu ve schématu vzhledem k identifikaci zájmových skupin analogickou interpretaci jako depreciace). 22

Obrázek 1.III č. 1 : Schéma možných koalic ve Friedenově modelu Friedenův model: Výhodnost systému regulace měnového kurzu a trendu ve vývoji nominálního kurzu pro jednotlivé typy hráčů v národní ekonomice

Depreciace měny (nebo stabilita nom. kurzu) Apreciace měny

Plovoucí kurz

Fixní kurz

Subdodavatelé, malé firmy

Exportně orientované Subdodavatelé, malé velké firmy firmy, exportně orientované velké firmy

Veřejný sektor

Finanční a bankovní sektor

Subdodavatelé, malé firmy, veřejný sektor

Exportně orientované velké firmy, finanční a bankovní sektor

Veřejný sektor, finanční a bankovní sektor

Pramen: Frieden, 1991.

Pro politiku prosazení přijaté strategie (ať bude jakákoliv) je žádoucí identifikovat skupiny, jejichž zájmy budou stanoveným postupem podpořeny i skupiny, které by se mohly cítit strategií poškozeny. Těm následně nabízet kompenzace, případně zprostředkovat tok kompenzací od prvně jmenované skupiny.

1.III.2 Společná měna jako dítě politiků Velmi zajímavým způsobem argumentuje Harvardský ekonom Martin Feldstein (2001). Společná evropská měna pro něj není primárně ekonomickým výdobytkem, ale dílem politiků, sledujících odlišné dlouhodobé národní zájmy. SPOLEČNÁ MĚNA JAKO DÍTĚ POLITIKŮ PODLE M. FELDSTEINA

…Proč evropští političtí vůdcové přijali myšlenku jednotné měny za svou a proč 12 zemí vstoupilo do EMU?

23

Odpovědí je politika. Motivace vzniku EMU není ekonomická, ale politická. I když to dnes někteří popírají, EMU je součástí dlouhodobé strategie vybudovat Spojené státy evropské, jejíž počátky leží u Jeana Monneta. Tato strategie je založena spíše na řadě postupných kroků než na jednom velkém skoku. Vznik společné měny je podstatným krokem tohoto procesu. Když má obyvatelstvo ve svých peněženkách euro místo marek, franků nebo lir, cítí se být více Evropany, než Němci, Francouzi, nebo Italy. Nevím o žádném příkladu v současnosti ani v historii, kdy by významná země neměla svoji vlastní měnu. Psychologický dopad nahrazení národních měn eurem je pravděpodobně velmi velký. Přesun tvorby měnové politiky z národních centrálních bank do ECB navíc představuje výrazný a velmi viditelný přesun pravomocí z národních hlavních měst do Frankfurtu, Bruselu a Strasbourgu. Snaha dospět ke Spojeným státům evropským má dnes více důvodů. Ne všichni, kdo podporují EMU, by tento politický vývoj uvítali. Politické důvody jsou však bezpochyby hnací silou, která dovedla Evropu do současného stádia integrace. Je pravděpodobné, že budou řídit i budoucí hospodářskou politiku a budoucí centralizaci moci. Jedním z původních důvodů bylo vytvořit politickou unii, která by zabránila opakování válek mezi Francií a Německem, které způsobily tolik škod ve století předcházejícím podpisu Římské smlouvy. Cíl je to zajisté žádoucí. Nejsem si ale už tolik jistý tím, zda nutit Německo a Francii, aby dodržovali společná politická rozhodnutí, je dobrý způsob, jak se vyhnout konfliktu. Může to mít totiž právě opačné důsledky. Vezměme si jako příklad občanskou válku v USA v 60. letech 19. století. Tato válka vznikla kvůli tomu, že Sever požadoval zákaz otroctví na Jihu. Jih se podle svého mínění pouze snažil prosazovat práva garantovaná Ústavou USA. Tato snaha však vedla k invazi vojáků ze Severu a k ničivé válce. Existence jedné federální vlády a psané ústavy není tedy žádnou zárukou míru. Důležitějším důvodem – zejména v očích francouzských představitelů – bylo položit základy nezávislejší identity Evropy a čelit roli USA v Evropě. Toho bylo obtížné dosáhnout dokud představoval hlavní hrozbu Sovětský svaz a dokud studená válka určovala mezinárodní vztahy. Se zhroucením Sovětského svazu vzniklo více prostoru pro to, aby Francie usilovala o tuto nezávislost. Dnes to můžeme pozorovat v mnoha oblastech: formální vytvoření Evropského bezpečnostního a obranného programu mimo struktury NATO, opozice Francie k politice USA a Velké Británie vůči Iráku, odlišný postoj ke geneticky upraveným potravinám a tak dále. Politické důvody vzniku EMU však pochopitelně nezahrnují jen euro-americké vztahy. Francie vnímala prosazení EMU a sílící politickou integraci jako způsob, jak si zajistit rovné postavení s Německem. Před EMU dominovala evropské měnové politice německá Bundesbanka. Banque de France neměla jinou možnost, než kopírovat změny německých úrokových sazeb. Dnes jsou si obě země při tvorbě měnové politiky rovny. Zobecníme-li toto tvrzení, po sjednocení Německa se Francii zdálo, že Německo bude v rámci Evropy disponovat nepřekonatelnou ekonomickou i politickou silou. Instituce jako ECB a ECOFIN nebo rozšířená role Evropské komise by – jak doufali Francouzi – moc Německa omezily. Německá motivace je složitější a ne tak jasná. Helmut Kohl zdůrazňoval silnou Evropu jako způsob kontroly německé moci. Ostatní němečtí politici usilovali o Evropskou federaci kvůli tomu, aby se Německo – země s nejpočetnější populací a největší ekonomikou, situovaná v geografickém středu rozšířené Evropy – stalo dominantním hráčem na kontinentu.

24

Tyto dva pohledy – francouzská touha vyrovnat se Německu v oblasti ekonomické politiky a stát se evropským vůdcem v oblasti zahraniční politiky a německá touha prosadit svoji roli vedoucí země v Evropě – nejsou slučitelné. Jsou proto potenciálním zdrojem konfliktu mezi těmito dvěma zeměmi. Důvody, proč se k EMU připojily ostatní země, jsou rozličné. Italové do ní horlivě vstoupili podle mého názoru proto, aby dokázali, že dokáží stát po boku Německem a Francií a být tak jedním z nejvýznamnějších národů v Evropě. I když nesplňovali vstupní Maastrichtská kritéria, nemohli zůstat mimo. Kdyby se totiž nestali členem EMU, znamenalo by to pohromu pro prestiž Itálie jako jednoho ze zakládajících členů Římské smlouvy. Španělsko velmi rádo přijalo členství v EMU, protože představovalo důkaz, že již byly zapomenuty doby, kdy bylo kvůli vládě generála Franka evropským vyvrhelem. Pro mnohé ostatní země znamenalo členství to, že nebudou opomenuty a budou se moci sedět za stolem, u kterého se budou přijímat celoevropská rozhodnutí. Shrnu-li výše uvedené, hlavním bodem je, že EMU bude mít vážné dlouhodobé nepříznivé dopady na inflaci a cyklickou nezaměstnanost v Evropě. Důvody jejího vzniku nejsou ekonomické, ale politické. Členské země tak – vědomě či nevědomě – akceptovaly špatné ekonomické výsledky, které jsou cenou za dosahování politických cílů. Pro Francii a Německou jsou tyto cíle ze své podstaty neslučitelné a budou zdrojem budoucích třenic. Pro ostatní země bude mít přesun pravomocí z národní na celoevropskou úroveň také negativní ekonomické dopady a může způsobit vážné neshody s jejich sousedy a s USA. …Problém inflace v Evropě znamená více než jen problém rozdílů úrokových sazeb v jednotlivých zemích. Postupem času bude průměrná míra inflace v Evropě jako celku vyšší, možná i výrazně vyšší, než by byla, kdyby neexistovala Evropská měnová unie (EMU). Proč? Nyní převládá v Evropě shoda ve prospěch nízké inflace. Ta byla zabudována i do konvergenčních kritérií ke vstupu do EMU. Ale i v období před Maastrichtskou smlouvou jednotlivé země usilovaly o dosažení nízké německé míry inflace, protože neúspěch by znamenal hanbu relativního znehodnocení národní měny vůči německé marce. Silná averze vůči inflaci v samotném Německu, zemi s pravděpodobně nejvíce protiinflačním veřejným míněním na světě, poskytovala mocnou kotvu proti inflaci v celé Evropě. Dokud by prováděla Bundesbanka přísnou antiinflační měnovou politiku, měla by Evropa nízkou míru inflace. Nyní je vše jinak. Místo Bundesbanky dnes tvoří měnovou politiku Evropská centrální banka (ECB). V ní jsou si, technicky vzato, všechny země rovny. Při rozhodování o měnové politice platí pravidlo „jedna země = jeden hlas“. Dnes tyto země podporují nízkou inflaci. Ale jak dlouho to potrvá? Pokud by začala růst nezaměstnanost napříč celou Evropou kvůli nedostatečné poptávce a zároveň poroste i inflace, co udělá mnohonárodní rada ECB? Domnívám se, že za deset let – nebo možná i dříve – bude ECB více tolerantní vůči inflaci než je dnes. Ačkoliv bude německý hlas v ECB silný, bude jen jedním z mnoha. Výsledkem může být návrat k vyšším mírám inflace, typickým pro mnoho evropských zemí v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nezávislost ECB a její schopnost nepodlehnout při rozhodování o měnové politice politickým tlakům musí být také teprve prokázána. Nezávislost ECB je v zásadě zaručena Maastrichtskou smlouvou. Členové ECB jsou však na svá místa dosazeni politickým rozhodnutím a mohou odmítat chovat se způsobem, který by nepotěšil ty, kteří je do ECB vyslali – zejména pokud očekávají po návratu z ECB do své domovské země další uplatnění, které závisí na politicích. 25

Navíc existuje nepřetržitá agitace – zejména ze strany Francouzů – aby Rada ekonomických ministrů a ministrů financí (ECOFIN) měla větší moc a byla tak protiváhou ECB. Podle některých je nezávislost ECB příliš veliká a její nedostatečná politická odpovědnost je v demokracii nepřijatelná. Byť je taková nezávislost akceptovaná v Německu, pro většinu ostatních evropských zemí představuje nový a radikální odklon od jejich tradic. Hospodářský pokles, který proti sobě postaví ECB a politiky, může přinést zásadní změnu v její nezávislosti. Ze všech výše uvedených důvodů usuzuji, že období s nízkou mírou inflace nebude trvat dlouho. Vznik ECB znamená konec německého nastavení měnové politiky a tím i konec základního zdroje cenové stability, který byl kotvou pro celou Evropu. Posun k jednotné měnové autoritě, v níž jsou si všechny země rovny, proto pravděpodobně povede k vyšší úrovni inflace v budoucnosti. Někomu může připadat podivné, že takový pesimismus ohledně negativního dopadu jednotné měny na dlouhodobou průměrnou míru cyklické nezaměstnanosti přichází od Američana. Spojené státy si přece vedou dobře, i když mají jednotnou měnu v ekonomice, která je stejně tak veliká a rozmanitá jako eurozóna. Proč funguje jednotná měnová politika v USA lépe, než předpokládám, že bude fungovat v Evropě? A proč mají Spojené státy nízkou míru nezaměstnanosti bez regionálních rozdílů v úrokových sazbách a bez oddělených měn a směnných kurzů pro různé regiony? Odpověď spočívá ve třech základních rozdílech mezi americkou a evropskou ekonomikou, kterými jsou pružný trh práce, vnitřní migrace a fiskální centralizace. Zvýšení nezaměstnanosti v některém z regionů USA vede k nižším mzdám v této oblasti. Změna mezd je výrazná a rychlá. Firmy reagují zvýšením zaměstnanosti a přesunem produkce do daného regionu a nahrazují tak pokles poptávky v regionu. Oproti tomu v Evropě jsou mzdy mnohem méně citlivé na cyklický vývoj. Vnitřní migrace ve Spojených státech je další důležitou reakcí na regionální změny v poptávce. Zvýšení nezaměstnanosti v jedné oblasti způsobí přesun pracovníků do regionu s nižší nezaměstnaností. Podobný přesun přes národní hranice v Evropě je kvůli jazykovým odlišnostem nemyslitelný. Jazykové bariéry jsou navíc posíleny kulturními a institucionálními faktory, které dále mobilitu pracovní síly snižují. V neposlední řadě mají Spojené státy centralizovaný fiskální systém, v němž většina daní plyne do Washingtonu a většina transferových plateb přichází od centrální vlády. Tento mechanismus představuje automatický fiskální stabilizátor pro každý region, ve kterém klesá poptávka. Pokud dojde k jejímu poklesu, výsledkem je menší odvod daní a větší příliv transferů. Při poklesu regionálního HDP o 100 USD dojde ke zvýšení čistých transferů do tohoto regionu zhruba o 40 USD.

26

Tyto tři přirozené cesty vedou k obnovení rovnováhy na trhu práce. Oddělené měny, které by tlumily změny nezaměstnanosti způsobené regionálními poptávkovými šoky, tak nejsou potřeba. Citováno podle: Feldstein 2001

Ačkoliv Feldsteinova argumentace je ve svém konci poplatná teorii optimálních měnových zón a lze ji otočit ve směru otázky, jaké jsou žádoucí reformy, které Evropě umožní vyhnout se vyššímu cyklickému kolísání, přináší jeden netriviální názor. Pro Eurozónu bude z různých důvodů výhodnější udržovat vyšší míru inflace, než jak tomu bylo v Německu. Současná hospodářská situace SRN naznačuje, že by to paradoxně mohlo být v zájmu především samotného Německa.

1.III.3 ECB a EK – silní hráči na poli další měnové integrace Ačkoliv konečné rozhodnutí o zavedení eura je přijímáno po standardní proceduře vrcholným setkáním členských států EU na základě doporučení rady ECOFIN, míru konvergence členských států hodnotí v tzv. Zprávě o konvergenci Evropská komise a ECB. V procesu přijetí nových členských zemí do eurozóny jsou tyto instituce tedy velmi silnými hráči. Ty členské země EU, u nichž bude konstatováno, že jejich ekonomické podmínky se jeví jako potenciální hrozba pro zachování cenové stability v eurozóně, si podrží dočasnou výjimku pro zavedení eura. Definici cenové stability si ovšem formuluje sama ECB ve své měnové strategii.10

10

K oficiální revizi měnové strategie ECB došlo 8. května 2003, podle nové strategie je za referenční hodnotu ve střednědobém rámci považována inflace okolo 2%, někteří představitelé výkonné rady ECB však na tiskové konferenci k ohlášení nové strategie uvedli, že je to „blízko dvěma procentům od spodu“. Do této doby byla definována cenová stabilita v EMU v rámci intervalu 0–2%.

27

Pro posouzení faktu, zda země, která se uchází v rámci EU o vstup do eurozóny neohrozí cenovou stabilitu v eurozóně, je dosti důležité, zda definice cenové stability bude na úrovni jednoho, dvou a nebo tří procent.11 ECB je však (zatím v rozporu se stanoviskem M. Feldsteina citovaným výše) z hlediska sledování cíle cenové stability velmi konzervativní. Současné nastavení míry restriktivnosti její politiky tlačí jednu z nejméně inflačních a určitě největší z ekonomik eurozóny – Německo - až do pásma deflace. Těžko lze tedy očekávat změnu definice cenové stability z důvodu hladšího přijetí kandidátských zemí do EMU minimálně do doby, než se obmění obsazení řídícího výboru ECB12. Takto se například vyjadřuje jeho člen, hlavní ekonom ECB, německý profesor Otmar Issing: OTMAR ISSING O POJETÍ CENOVÉ STABILITY „…Riziko odlišného vývoje inflace plynoucího ze strukturálních diferecí, bylo velmi dobře známé ještě před tím, než začala fungovat měnová unie a bylo uznáno za hodné pozornosti. Zároveň bylo také z ekonomické teorie jasné, že při přizpůsobení se těmto strukturálním odlišnostem nelze očekávat, že by jednotná měnová politika sehrála jakoukoliv úlohu. ECB totiž není v pozici, kdy by mohla ovlivnit regionální odlišnosti inflace v eurozóně. … …Nedávné požadavky, aby řídící výbor (Governing Council) upravil směrem vzhůru svoji definici cenové stability a tím se vyhnul tolerování deflace v zemích s nižším růstem produktivity, nejsou postaveny na pevných teoretických základech. Pokud bychom použili stejný argument, měla by se měnová politika snažit předcházet „deflaci“ v každém regionu eurozóny? A proč ne také v každém městě?… …Každý, kdo je vyzbrojen kvantitativní definicí cenové stability, může snadno a rychle určit, zda je v souladu s aktuálními hodnotami harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP). Je například jasné, že v současnosti nejsou ceny v eurozóně stabilní. Primární odpovědností Rady guvernérů v této ekonomické situaci je proto zajistit, aby byla tato odchylka od cenové stability jen dočasným jevem a cenová stabilita v eurozóně byla brzy znovu nastolena. …“ Pramen: Issing, 2001, str. 9 a 10.

11

Studie Reuttera a Sinna (2001), založená právě na konceptu „Makroekonomie nízké inflace“ Akerlofa, Dickense a Peryho, vyčísluje potřebu nárůstu definice cenové stability při vstupu kandidátských zemí do EMU na hodnotu nižší, než je 1% (to nechápu). Ekonomický rozměr kandidátských zemí je totiž oproti stávajícímu ekonomickému rozměru EU pověstnou kapkou v moři, v rámci Agendy 2000 se např. uvádí, že přijetím nových kandidátských zemí se zvětší území Unie o 34%, ale HDP o pouhých 9%. 12 Ovšem většině členů s výjimkou viceguvernéra L. Papademose končí funkční období v červnu 2006.

28

Podobně striktní zůstaly jeho výroky dodnes.13 Na základě výše uvedených informací je zřejmé, že současné cíle orgánů EU resp. EMU na straně jedné a většiny nových členů (jak demonstrujeme v dalších částech studie), kteří začínají vesměs deklarovat zájem o co nejrychlejší vstup do eurozóny, se budou rozcházet.

13

Z vystoupení na konferenci v Maďarsku v únoru 2003 vysvítá, že zmíněný autor velmi jasně vnímá problém, kterým je inflace v důsledku Balassova – Samuelsonova efektu po vstupu do eurozóny a preferuje spíše nominální konvergenci tzv. kurzovým kanálem – tj. odklad vstupu nových zemí do EMU (viz Issing, 2003). Pokud problém zobecníme, dá se říci, že ECB v současné době nestojí o další „Irska“, ačkoliv irská pětiprocentní inflace je v konečném důsledku v rámci EMU problémem spíše pro Německo, než pro Irsko samotné.

29

2. Institucionální rámec přistoupení k EMU a dosavadní zkušenosti členských zemí s přistoupením v oblasti kurzové politiky 2.I Institucionální předpoklady a precedenční případy 2.I.1 Období před vstupem do EU Již rozhodnutím o vstupu do EU ČR přebírá část závazků nutných pro následný vstup do EMU. Mimo jiné to v obecnější rovině lze dokumentovat pomocí jednoho z tzv. „Kodaňských kriterií“, které stanoví „schopnost vzít na sebe povinnosti plynoucí z členství (v EU) včetně podpory cílů politické, hospodářské a měnové unie14. V období před vstupem do EU jde především o zajištění slučitelnosti budoucích členských států s právem EU. Z hlediska měnové politiky to znamená především kompatibilitu statutu centrální banky (zejména s článkem 108 a 109 Smlouvy o založení) a se Statutem Evropského systému centrálních bank, dále o zákaz (byť dočasné a krátkodobé) monetizace veřejného dluhu. „V současné době je měnově-politické instrumentarium ČNB již plně kompatibilní s nástroji Evropské centrální banky, s prozatímní výjimkou některých parametrů povinných minimálních rezerv“15, což z hlediska dosažení úplné kompatibility v době vstupu do EU není problém. Podobně je již harmonizována i měnová statistika a statistika platební bilance. Slučitelnost používaných nástrojů a statistických dat se standardy EU přispěje k efektivní koordinaci politiky ČNB a jednotnou měnovou politikou tzv. Eurosystému. V oblasti kurzové politiky nejsou na kandidátské země kladeny žádné specifické požadavky. Pouze pokud by mělo vzniknout členství ČR 14

Soubor kodaňských kriterií je obsažen v usnesení Evropské rady o rozšíření unie (červen 1993) a stanoví, že „…Členství předpokládá: - že kandidátská země dosáhla stability institucí zaručujících demokracii, vládu zákona, lidská práva a úctu i ochranu menšin, - existenci fungujícího tržního hospodářství a zároveň schopnost odolávat tlaku konkurence a tržních sil uvnitř Unie, - schopnost vzít na sebe povinnosti plynoucí z členství, včetně podpory cílů politické, hospodářské a měnové unie.“… 15 Citováno podle Čech, Komárek 2002a, str. 325.

30

v Evropském mechanismu směnných kurzů II současně se vstupem do EU16, bylo by třeba v součinnosti vlády a ČNB připravit žádost o začlenění do tohoto mechanismu. 2.I.2 Období mezi vstupem do EU a EMU Jak už napovídá název subkapitoly, ČR i ostatní nové členské země budou povinny vstoupit v blíže neurčeném časovém horizontu do eurozóny.17 Od okamžiku vstupu do EU se pro ně tak stane závazným přibližovat se plnění maastrichtských kriterií, která byla maastrichtskou smlouvou18 stanovena jako závazná kriteria pro posouzení ekonomické konvergence19. Přehled maastrichtských kriterií uvádí následující tabulka.

16

Což je dosti nepravděpodobné, neboť ČNB ve svém dokumentu Česká republika a euro – návrh strategie přistoupení jasně deklaruje, že „účast v mechanismu ERMII je chápána jen jako brána přistoupení k eurozóně a delší než minimálně vyžadované setrvání v něm se nejeví jako žádoucí“ a na druhé straně návrhy na fiskální reformu nedávají naději, že by se ČR z hlediska maastrichtských kriterií mohla kvalifikovat do EMU již v roce 2007. 17 V současné době již neexistuje z hlediska komunitárního práva možnost získat tzv. neúčastnickou doložku (opt-out clause), kterou si na začátku maastrichtského procesu vymínila Velká Británie spolu s Dánskem. Možnost členství v EU bez povinnosti zavést jednotnou měnu není možná. Potvrzuje to již dikce posledního kodaňského kriteria. 18 Definice a účel maastrichtských kriterií jsou stanoveny článkem 121 Smlouvy o založení ES ve znění Amsterodamské smlouvy, podrobnější výklad potom v protokolech 20 a 21, které jsou přílohou Smlouvy. 19 Ekonomická optimalita kriterií je z různých důvodů kritizována řadou ekonomů. Naše kritika maastrichtských kriterií je obsažena v samostatném oddíle umístěném dále v této studii. Argumenty různých autorů shrnuje dále např. UN Economic Survey of Europe 1/2002 v kapitole 5.

31

Tabulka 2.I č. 1: Maastrichtská kriteria Deficit veřejných rozpočtů

Schodek veřejných financí nesmí přesáhnout 3% HDP

Veřejný dluh

Celkový veřejný dluh nesmí překročit 60% HDP Udržení cenové stability a průměrná míra inflace, která po dobu jednoho roku nepřesáhne o více než 1,5% míru tří členských zemí s nejnižší inflací Dlouhodobé úrokové sazby nesmí přesáhnout o více než 2 procentní body sazby tří zemí s nejnižší inflací Země musí poslední dva roky dodržovat stanovené rozpětí fluktuace své měny v kurzovém mechanismu ERM, a to bez devalvace centrální parity kurzu

Inflace

Úrokové sazby Nominální měnový kurz

Možnosti kurzové politiky v období od vstupu členské země do EU do vstupu do EMU lze, jak vyplývá z výše uvedeného, dále rozdělit do dvou etap. Na období před vstupem do Evropského mechanismu směnných kurzů II a po něm. V rámci prvního období (do vstupu do ERM-II) je přípustná celá sada strategií kurzové politiky. Jediná strategie explicitně vyloučená dokumenty ES je paradoxně strategií, která byla podpořena řadou akademických ekonomů v dřívějším období, a to je jednostranné zavedení eura těmito zeměmi. Euro by se v takovém případě stalo v dané zemi legálním platidlem aniž by se její centrální banka jakýmkoliv způsobem podílela na provádění jednotné měnové politiky. Odmítnutí této možnosti evropskými autoritami je ovšem celkem pochopitelné, protože jednostranná euroizace by ve své podstatě šla proti legislativní i ekonomické logice Smlouvy o založení ES. Uvádějí se zejména tyto argumenty:

32

1) Tento krok by znamenal porušení logiky postupu v integraci, protože účast v eurozóně je považována za závěrečný krok v ekonomické integraci a jednotlivé fáze integrace jsou tím pádem vnímány jako testy, zda je již země schopna v další integraci úspěšně obstát. Za nebezpečné je považováno zejména to, že země, která by neprošla tímto postupným procesem, bude okamžitě vystavena rizikům plynoucím z neodvolatelného zafixování kurzu (otázka fiskální disciplíny, cenové pružnosti trhů, jednostranné stanovení konverzního poměru). 2) Euroizace by vytvořila skupinu zemí, s níž acquis nepočítá. Smlouva o založení ES definuje (s dříve zmíněnou opt-out clause pro Britanii a Dánsko) dva druhy členských zemí, a to a) člen eurozóny, b) členská země s odkladem zavedení eura. 3) Euroizace v kandidátských zemích by mohla snížit důvěryhodnost Hospodářské a měnové unie. Jednostranné zavedení eura by neakceptovalo legislativní procedury EU a mohlo by být provedeno i zemí nesplňující konvergenční kriteria. V období členství v ERM-II je prozatím jisté, že daná země musí mít stanovenou centrální paritu vůči euru. Dokumenty EK zároveň potvrzují, že v rámci ERM-II bude možno zastřešit i tzv. měnové výbory. To znamená, že z formálního hlediska dojde u těchto zemí k maximálnímu zúžení fluktuačního pásma na 0%, toto limitně úzké pásmo ovšem nepředpokládá intervenční povinnost ECB. Zároveň již zde bylo stanoveno, že s ERM-II budou

33

nekompatibilní režimy volně plovoucího kurzu, režimy typu crawling peg a režimy fixního kurzu s jinou referenční měnou než je euro20. Precedenční je zkušenost Finska a Itálie, kdy Evropská rada v únoru 1998 rozhodla o jejich členství v eurozóně v době, kdy tyto země nebyly celé dva roky v ERM, tyto země však v ERM úspěšně setrvaly a v době zavedení jednotné měny k 1.1. 1999 kriterium úspěšně splnily. Schéma 2.I č. 1: Plnění kurzového kriteria zakládajícími zeměmi vstup do EU: kurzová politika předmětem "společného zájmu"

Předvstupní

rok T - 2 (1.1.) nejpozdější datum pro vstup do ERM2 (určení kurzové parity vůči euru a definice šíře fluktuačního pásma

koruny vůči euru)

Plnohodnotné členství v HMU (zavedení eura)

Členství v Hospodářské a mě nové unii s odkladem zavedení e ura

období

rok T (1.1.) vstup do eurozóny (nezvratitelné zafixování kurzu

rok T - 1 (2. čtvrtletí) Rozhodnutí Evropské rady o členství v eurozóně

Minimální doba trvání členství v ERM2

A

B B'

C C'

D D' 1Q

PŘÍPRAVA NA VSTUP DO ERM2 (DOBA TRVÁNÍ = ?)

3Q

2Q

4Q

E E' 1Q

2Q

T- 2

3Q

T- 1

4Q

1Q

2Q

3Q

T

Pramen: Čech, Komárek 2002a, str. 331.

Další oblastí, kde v procesu vzniku eurozóny měly evropské autority určitý prostor pro posuzování míry kurzové konvergence byla míra znehodnocení měny oproti centrální paritě uvnitř širokého pásma ± 15% ERM-II a doba setrvání v devalvačním pásmu. Jak už jsme totiž zmínili dříve, právě v době mezi formulováním a ratifikací Maastrichtské smlouvy došlo k otřesu Evropského měnového systému, který měl za následek změnu šíře pásma z relativně úzkých ± 2,25 na ± 15%. Zatímco dosažení hranice širokého pásma ERM-II bylo automatismem, který měl spouštět devizové intervence ECB, posouzení kurzové stability vycházelo stále z původního pásma ± 2,25%. Ze zkušeností při posuzování stupně konvergence členských zemí při přijímání do eurozóny v r. 1998 lze 20

Viz blíže Čech, Komárek 2002a str. 329-330.

34

konstatovat, že kurzová konvergence byla vyhodnocována asymetricky. V zásadě byl za konvergenci považován „pobyt“ měny v širším revalvačním pásmu. V případě Irska byla tolerována i krátkodobá epizoda měsíčního pobytu irské libry na úrovni 4% pod centrální paritou (tedy v devalvačním pásmu na začátku posuzovaného období). Následný trend, který irskou libru vedl až na okraj revalvačního pásma a k revalvaci centrální parity (uvnitř původního širokého intervalu), vedl Evropskou radu k rozhodnutí o splnění kurzového konvergenčního kritéria Irskem. Varianty vývoje kurzu slučitelné a neslučitelné s plněním kurzového maastrichtského kriteria v době před vznikem eurozóny uvádí následující schéma. Schéma 2.I č. 2: Hypotetický příklad plnění kurzového kritéria v ERM-II s fluktuačním pásmem ± 15% 20%

R evalvace ce ntráln í pa rity - konsisten tní s plnění m kurzovéh o krit éria

APRECI ACE

" zakáza né" pásmo

15% Výv oj ku rzu konsistentní s plněn ím kurzovéh o kritéria - v intervalu (-2.25 %,15% )

10%

pá smo "v olné fluktuace"

5%

0%

- 5%

Doča sné překročení pás ma (-2.25% ); splnění kritéria závisí na posouzení EK (amplituda; doba trvání apod.)

-10%

"zakázané" pásmo posudek EK

-15%

-20%

-25%

-30%

Vývoj kurzu neko nsistentní s p lně ním kurzového k ritéria překročení pásma (-15 %)

" zakáza né" pásmo

DEPREC IACE

Pramen: Čech, Komárek 2002a, str. 335.

35

2.II Zkušenosti stávajících zemí EU s kurzovou konvergencí a implikace pro ČR Čech a Komárek ve své práci (2002b), člení nynější členy EU podle typologie jejich kurzových charakteristik do čtyř skupin. V první skupině jsou zařazeny země, které měly dlouhodobě stabilní úzkou vazbu na německou marku. Sem patří státy Beneluxu, Rakousko a autoři k nim řadí i Francii.21 Pro účely této studie je ovšem podstatně zajímavější druhá skupina, tvořená státy s nižší ekonomickou úrovní, které používaly kurzovou politiku jako nástroj makroekonomické stabilizace a posílení dezinflačního procesu. Do této skupiny zemí patří Portugalsko, Španělsko, Irsko a Řecko. Zatímco Španělsko a Portugalsko v ERM s blížícím se zavedením eura stabilizovaly kurzy svých měn, Irsku a Řecku apreciace kurzu umožnila v období před zafixováním měny snáze splnit maastrichtské inflační kriterium konvergence. Do třetí skupiny jsou zařazeny Finsko a Itálie, které vstoupily do ERM na poslední chvíli, aby stihly splnit kurzové konvergenční kriterium. To se jim za relativní stability kurzů v mechanismu zdařilo s kurzem držícím se blízko centrální parity. Čtvrtou skupinou jsou země, které v EU zatím stojí mimo eurozónu. Pro první tři skupiny zemí lze najít jeden společný rys. Pozdější neodvolatelná fixace národních měn (vstup do EMU) byla stanovena na základě centrálních parit platných v ERM. Implikace těchto zkušeností pro strategii české kurzové politiky a směřování do EMU považujeme za velmi podstatné. Především Irsku a Řecku bylo usnadněno širokým pásmem ERM a pobytem kurzů jejich měn v revalvačním pásmu simultánní splnění inflačního a kurzového kriteria, přesto byly nakonec „fixační“ poměry stanoveny na úrovni centrálních parit. Existuje zde tedy možnost, že pobyt české měny v revalvační části oscilačního pásma by mohl pomoci překlenout rozpor mezi požadavky na 21

Tato skupina zemí byla ještě před rozhodnutím o tvaru EMU označována některými ekonomy za optimální oblast, kde je společná měna zaveditelná s minimem nákladů.

36

nominální konvergenci a reálnou konvergencí. Dostatečnou míru nominální konvergence však bude muset zajistit antiinflační politika i jinými prostředky. Jako ideální nástroj se jeví v tomto případě fiskální restrikce, která by měla vyvolávat simultánní tlak na pokles (a předpokládanou konvergenci) úrokových sazeb. Pokud bude referenční základnou pro stanovení kurzové parity tržní měnový kurz, mělo by být pro ČR výhodné vstoupit do ERM s tržním kurzem blížícím se revalvační hranici pásma.

37

3. Očekávání reálné a nominální (cenové) konvergence a jejich rozpor s Maastrichtskými kriterii 3.I Nominální a reálná konvergence – rodné sestry Jedním z kriterií uváděných EK pro bezproblémové a úspěšné začlenění transformujících se zemí do EMU je nutnost docílení co možná nejmenších rozdílů v úrovni produkce na obyvatele a úrovni celkové cenové hladiny ve srovnání s průměrem EU. Podle mezinárodních srovnání prováděných OECD a Eurostatem ekonomická úroveň v ČR (vyjádřeno hrubým domácím produktem na obyvatele přepočteno paritou kupní síly) se ve srovnání s průměrem zemí EU dlouhodobě pohybuje na úrovni kolem 60%. Stejná statistická šetření dále ukazují, že nižší ekonomický výkon transformujících se ekonomik je doprovázen i nižší úrovní cenové hladiny (viz obrázek č. 1). Cenová hladina se v České republice pohybuje na úrovni kolem 50% hladiny průměru zemí EU. Na základě uvedených relativních disproporcí se často hovoří o potřebě české ekonomiky dohánět nejen ekonomickou, ale i cenovou úroveň EU. Předchozí kola rozšiřování EU sice představovala podobný proces „dohánění“ úrovně zemí EU, ale s podstatně nižší intenzitou, než lze očekávat v případě transformujících se ekonomik.

38

Obrázek 3.I č. 1: Stav reálné a cenové konvergence v roce 2002 (HDP měřeno podle parity kupní síly) Dán

Cenová hladina (EU15 = 100)

Irs VB

Cenová konvergence

Něm

100

Itá

Řec

Špa

Por

Maď Pol

ČR Slk

Reálná konvergence

25 25

100 HDP na obyvatele (EU15 = 100, podle PPP)

Pozn.: Na grafu není zobrazeno Lucembursko, kde dosáhl HDP na obyvatele (podle PPP) 193,3% průměru EU(15). Zdroj: OECD (2003, str. 241).

Jak už jsme uvedli v kapitole 1, teorie i empirie nasvědčují tomu, že země střední Evropy konvergují a budou konvergovat. Rozdíly ekonomické úrovně transformujících se zemí k průměru EU je možno snížit pouze trvale vyšším růstem těchto zemí než jakého v průměru dosahuje EU. Oproti tomu snížení rozdílu cenové hladiny transformujících se zemí k průměru EU je možno dosáhnout dvěma způsoby - nominálním zhodnocením koruny vůči euru (kurzový kanál) anebo vyšší inflací v transformující se ekonomice než v zemích EU při stabilním nominálním 39

měnovém kurzu (inflační kanál). Konvergence cenových hladin samozřejmě může být dosaženo i kombinací obou zmiňovaných kanálů (reálné zhodnocování kurzu koruny). Jako jeden z hlavních rysů měnové strategie se tak jeví určení nejvhodnějšího kurzového režimu české koruny před vstupem do ERM-II a následného optimálního načasování vstupu ČR do EMU (zavedení eura) při zachování domácí cenové stability. PROBLÉM MĚŘENÍ REÁLNÉ KONVERGENCE V souvislosti s hodnocením rychlosti reálného konvergenčního procesu vzniká otázka, zda růst reálného HDP (příp. růst reálných mezd) měřit v domácí měně nebo naopak v měně cizí země (tj. v euru). Obě metody mohou vykazovat značně odlišné výsledky. V tabulce č. 1 a 2 pracujeme s identitou, kde míra růstu reálného HDP vyjádřeného v euru ( y EUR ) je rovna součtu míry růstu reálného HDP v domácí měně ( y CZK ), relativní míry apreciace nominálního měnového kurzu CZK/EUR ( er 〉 0 ) a rozdílu mezi mírou inflace v ČR ( pCZ ) a mírou inflace v EMU ( p EMU ). Reálný růst české ekonomiky v euru lze formálně vyjádřit následující rovnicí y EUR = y CZK − er + pCZK − p EMU . Podle teorie parity kupní síly by rozdíl mezi domácí a zahraniční inflací (v našem případě mezi inflací v ČR a EMU) měl být kompenzován změnami nominálního měnového kurzu. V tomto případě se reálný kurz nemění a míry růstu reálného HDP v domácí a v zahraniční měně jsou shodné. Jestliže se však reálný kurz domácí měny zhodnocuje, což je případ ČR v průběhu transformace, pak reálný růst měřený v euru je vyšší, než kdyby byl vyjádřen pouze v korunách. V období 1993 až 2002 průměrný roční reálný růst HDP České republiky vyjádřený v korunách činil pouze 1,9%, zatímco růst vyjádřený v euru dosáhl 8,9%.

3.II Jak probíhá nominální a reálná konvergence ČR Z tabulky č. 1 a 2 je patrné, že do roku 1998 (včetně) konvergence probíhala prostřednictvím inflačního kanálu. Inflační diferenciál mezi Českou republikou a Evropskou unií se pohyboval kolem 7 až 9 procentních bodů, zatímco nominální kurz koruny k euru (resp. v té době k německé marce) byl stabilní. Zlomové období byl rok 1999 (tabulka č. 2), kdy průměrná inflace v ČR poklesla na pouhých 2,1% z 10,6% v roce 1998, čímž došlo ke snížení inflačního diferenciálu vůči EU-12 (EMU) na pouhých 0,9 procentního bodu. Od tohoto roku se Česká republika vyznačuje již nízkou mírou inflace a inflační diferenciál k EMU se postupně snižuje. Současně kurz koruny začal rokem 2000 40

vůči euru silně posilovat. To dohromady představuje změnu charakteru konvergenčního procesu, který probíhá prostřednictvím kurzového kanálu. Dotahování cenové hladiny ČR k úrovni EMU prostřednictvím posilování nominálního kurzu je výhodné pro obyvatelstvo, poněvadž apreciace kurzu narozdíl od inflace zachovává domácí kupní sílu úspor obyvatelstva. Na druhé straně prudké posilování kurzu může mít negativní dopady na domácí výrobce, neboť zhoršuje cenovou konkurenceschopnost českého exportu. Podobný problém navozuje otázka, na jaké úrovni by měla být zafixována centrální parita kurzu koruny při vstupu do ERM-II systému, a posléze jaká by měla být úroveň přepočítacího křížového kurzu koruny k euru při vstupu do EMU. Pokud by centrální parita byla nastavena příliš vysoko (tj. silná koruna), tak českým exportérům hrozí ztráta konkurenceschopnosti. Naopak v případě nízce nastavené parity (slabá koruna) by klesla hodnota finančních aktiv a fondů denominovaných v korunách.

41

Tabulka 3.II č. 1:Růst HDP České republiky vyjádřený v korunách a eurech (1993–1998) Růst HDP v CZK

Průměr 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1993-1998 -0,3 2,7 5,8 4,4 -0,8 -1,0 1,7 20,8 10,0 9,1 8,9 8,4 10,6 11,2 34,11 34,06 34,31 34,01 35,75 35,89 34,68

Inflace v ČR CZK/EUR Nominální zhodnocení CZK/EUR 6,8 -0,1 Inflace v EU-12 4,0 3,2 Inflační diferenciál 16,8 6,8 Reálné zhodnocení CZK/EUR 23,6 6,7 Růst HDP v EUR 23,3 9,4 Zdroj: ČSÚ, ČNB a Eurostat; vlastní výpočty.

-1,5 3,0 6,1

0,9 2,5 6,4

-5,1 1,9 6,5

-0,4 1,4 9,2

0,0 2,7 8,6

4,6 10,4

7,3 11,6

1,4 0,6

8,8 7,8

8,5 10,3

Tabulka 3.II č. 2: Růst HDP České republiky vyjádřený v korunách a eurech (1999–2002) Růst HDP v CZK

1999 2000 2001 2002 0,5 3,3 3,1 2,0 2,1 3,9 4,7 1,8 36,87 35,61 34,06 30,81

Inflace v ČR CZK/EUR Nominální zhodnocení CZK/EUR -2,7 3,4 Inflace v EU-12 1,2 2,4 Inflační diferenciál 0,9 1,5 Reálné zhodnocení CZK/EUR -1,8 4,9 Růst HDP v EUR -1,3 8,2 Zdroj: ČSÚ, ČNB a Eurostat; vlastní výpočty.

42

Průměr 1999-2002 2,2 3,1 34,32

Průměr 1993-2002 1,9 7,9 34,54

4,3 2,7 2,0

9,6 2,2 -0,4

3,6 2,1 1,0

1,4 2,4 5,6

6,3 9,4

9,2 11,2

4,6 6,8

6,9 8,9

Tabulka 3.II č. 3: Růst HDP České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska vyjádřený v národních měnách (1993– 2002) 1993

1994

Česká republika -0,3 2,7 Slovensko -3,7 5,2 Maďarsko -0,6 3,1 Polsko 3,8 5,1 EU-12 -0,8 2,3 EU-15 -0,3 2,8 Zdroj: Národní statistické úřady.

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

Průměr

5,8 6,5 1,4 7,1 2,3 2,5

4,4 5,8 1,4 6,0 1,5 1,7

4,4 5,6 4,5 6,9 2,4 2,6

-0,8 3,9 4,9 4,8 2,9 2,9

-1,0 1,3 4,2 4,0 2,8 2,8

0,5 2,2 5,2 4,0 3,5 3,4

3,3 3,3 3,7 1,0 1,5 1,6

2,0 4,4 3,2 1,3 0,8 0,9

2,1 3,4 3,1 4,4 1,9 2,1

Tabulka 3.II č. 4: Růst HDP České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska vyjádřený v eurech (1993–2002) 1993

1994

1995

Česká republika 23,3 9,4 10,4 Slovensko 17,0 9,9 11,3 Maďarsko 12,7 3,0 -5,2 Polsko 16,3 8,2 14,9 EU-12 -0,8 2,3 2,3 Zdroj: Národní statistické úřady, vlastní výpočty.

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

Průměr

11,6 9,5 4,7 21,1 1,5

0,6 10,8 10,2 12,8 2,4

7,8 5,1 3,6 5,9 2,9

-1,3 -0,8 8,0 1,6 2,8

8,2 15,2 9,9 16,9 3,5

9,4 5,9 11,6 12,4 1,5

11,2 6,9 11,8 -4,0 0,8

8,9 9,0 6,9 10,4 2,0

Z pohledu budoucího zapojení české ekonomiky do EMU se zdá jako rozhodující měření konvergence v budoucí společné měně, tj. v euru. Vznikají však dvě otázky: 1) jak vysvětlit proces systematického reálného zhodnocování kurzu české koruny22, 2) jak vysvětlit strukturální zlom v letech 1998/1999 ve způsobu reálného zhodnocování (přechod z konvergence pomocí inflačního kanálu na kurzový kanál). Proces systematické reálné apreciace lze zřejmě vysvětlit následujícími faktory: a) systematickou statistickou chybou při měření inflace, b) deregulací cen s pozitivními důchodovými a realokačními efekty na běžný účet, c) Balassovým – Samuelsonovým efektem, d) přílivem přímých investic s převažujícími pozitivními efekty na běžný účet, e) odbouráváním celních a politických omezení pro český export, f) odbouráváním psychologických omezení pro český export. Faktory a) až c) zvyšují domácí inflaci aniž by vytvářely tlak na deficit běžného účtu a depreciaci kurzu domácí měny. Naproti tomu faktory d) až f) tlačí na apreciaci tržního (nominálního) kurzu prostřednictvím zlepšujících se výsledků běžného účtu.

22

Ekonomické vysvětlení procesu reálné konvergence prostřednictvím apreciace reálného kurzu je důležité i z toho důvodu, že z hlediska teorie nelze vyloučit možnost budoucí depreciace reálného měnového kurzu (zejména s ohledem na možné budoucí deficitní saldo celkové platební bilance po skončení privatizačního přílivu zahraničního kapitálu či s ohledem na platnost teorie parity kupní síly). V tomto případě by se relativně příznivá informace o reálné konvergenci měřené v euru ukázala pouze jako „cyklický“ výkyv způsobený dočasnou reálnou apreciací kurzu české koruny.

44

Ad a) Systematická chyba při měření inflace K systematické chybě při výpočtu inflace dochází v případě, kdy technické zlepšení a růst kvality zboží a služeb není vykazováno jako reálný růst HDP, ale jako inflace. Růst cen, který je odrazem růstu kvality zboží, nevytváří deficitní tlaky na běžný účet (spíše naopak). Ze statistického pohledu „selhává“ teorie parity kupní síly, protože chybí transmise mezi růstem domácích cen a depreciací kurzu domácí měny prostřednictvím deficitu běžného účtu. Tato situace pak vede k reálnému zhodnocení kurzu domácí měny, neboť statisticky vykázaná inflace není kompenzována nominálním znehodnocením kurzu. Lze očekávat, že v konvergujících ekonomikách bude inovace výrobků probíhat relativně rychle, neboť zejména u vyšších příjmových skupin obyvatelstva růst kvalitativních aspektů spotřeby předstihuje kvantitativní růst spotřeby. Ad b) Deregulace cen s pozitivními důchodovými a realokačními efekty na běžný účet Deregulace cen vede opět k růstu statisticky vykazované inflace. Dopad na běžný účet však opět nemusí být negativní v duchu teorie parity kupní síly. Regulované ceny z historických důvodů byly a jsou z velké míry v oblasti služeb (např. městská doprava, nájemní bydlení, vodné a stočné, energie pro maloodběratele,

kultura,

zdravotnictví

atd.),

tj.

v

mezinárodně

neobchodovatelném sektoru. Růst těchto cen nemá zpravidla přímý vliv na zahraniční konkurenceschopnost českých výrobců. Naopak zde mohou být pozitivní efekty na běžný účet (snížení importu) prostřednictvím důchodového efektu. Předpokladem je, že růst cen není kompenzován růstem mezd a expanzivní fiskální a měnovou politikou. Na běžný účet by mohly pozitivně působit i některé realokační efekty (zdražení cen plynu a zvýšení spotřeby pevných paliv).

45

Ad c) Balassův - Samuelsonův teorém Tento často používaný teoretický koncept vychází ze skutečnosti, že v rámci procesu ekonomické integrace dochází k vyššímu růstu produktivity práce v sektoru mezinárodně obchodovatelného zboží (zejména ve zpracovatelském průmyslu) než v sektoru mezinárodně neobchodovatelného zboží. Rychle rostoucí produktivita práce v sektoru mezinárodně obchodovatelného zboží je obvykle doprovázena i rychlým růstem mezd. Teorém dále předpokládá, že v dlouhém období mají mzdy tendenci růst stejnou měrou ve všech sektorech ekonomiky, což je dáno vlivem přesunu nabídky práce do sektorů s vyššími mzdami (tj. v ostatních sektorech dochází ke snížení nabídky práce s následným tlakem na růst mezd). V sektoru mezinárodně neobchodovatelného zboží však dochází k rozporu mezi rychlým růstem mezd a pomalým růstem produktivity práce. Udržení požadované rentability nutí výrobce v tomto sektoru ke zvyšování cen. Dochází tak k nabídkovému tlaku na růst inflace ze strany mezinárodně

neobchodovatelného

zboží.

Růst

cen

mezinárodně

neobchodovatelného zboží nám však negativně neovlivňuje běžný účet a nevede k depreciaci tržního kurzu domácí měny. Kombinace stabilního nominální kurzu a vyšší domácí inflace představuje apreciaci reálného kurzu.

Ad d) Příliv přímých investic s převažujícími pozitivními efekty na běžný účet Při realizaci zahraniční investice je příliv přímých investic v první fázi zpravidla spojen s deficitem běžného účtu (dochází k importu nových výrobních zařízení). Současně však může dojít i k apreciaci kurzu domácí měny (očekávání trhu, že domácí subjekty budou prodávat zahraniční měnu, kterou získali prodejem investice). Ve druhé fázi se pak ukáže, zda apreciace kurzu je udržitelná z pohledu dalšího vývoje běžného účtu. Tlak na deficit běžného účtu bude vytvářen odlivem důchodů a přílivem importních vstupů. Pozitivně může naopak působit růst exportu a snížení importu hotových výrobků. Pokud je politika motivace přílivu přímých investic úspěšná, apreciovaný kurz se stává 46

trvale udržitelný (případně při aktivním běžném účtu jeho apreciace dále pokračuje).

Ad e) Odbourávání celních a politických omezení pro český export S pokračující liberalizací českého hospodářství, postupující integrací České republiky do západoevropských struktur a zároveň i díky stále rostoucí liberalizaci celosvětového obchodu docházelo ke snižování celních i mimocelních bariér pro český zahraniční obchod. Tyto změny vedou ke zlepšení salda běžného účtu platební bilance. Ad f) Odbourávání psychologických omezení pro český export Zboží ze zemí střední a východní Evropy bylo na západních trzích na počátku transformace považováno (a mnohdy oprávněně) za zboží druhořadé kvality. V rámci přeměny bývalých centrálně plánovaných ekonomik na principy tržní ekonomiky začaly být výrobky z těchto zemí vystaveny mezinárodní konkurenci. Aby uspěly na světovém trhu, tak musely zlepšit nejen kvalitu, ale i image, marketing a servis výrobků. Navíc se začleňováním transformujících se zemí do mezinárodních organizací, s rostoucí prezentací výrobků těchto zemí na mezinárodních výstavách a veletrzích a zejména v souvislosti s privatizací domácích podniků do rukou zahraničních investorů, kteří poskytli nejen know-how, ale i servis, své zahraniční distribuční a prodejní sítě a mnohdy i image a garanci svojí značky, dochází k odbourávání psychologického efektu, že zboží z transformujících se zemí je méně kvalitní. Tyto změny vedou k tomu, že kurz může reálně apreciovat, přičemž čistý export se přesto bude zlepšovat.

47

3.III Rizika kurzového kanálu konvergence S konvergencí kurzovým kanálem v nízko inflačních ekonomikách nastává riziko vzniku deflace. Zhodnocování kurzu vede k absolutnímu poklesu domácích cen obchodovatelného zboží. Tento pokles cen obchodovatelného zboží v malých otevřených ekonomikách vede k nižšímu tempu růstu celkové domácí cenové hladiny, přičemž nelze vyloučit ani vznik deflace. Problém pak nastává, když ekonomika má vysokou rigiditu mezd, poněvadž ta zabraňuje, aby se relativní ceny obchodovatelného zboží domácí produkce přizpůsobovaly tržní rovnováze. Tento problém je navíc umocněn odbory, které většinou trvají na vyšším růstu nominálních mezd, než který by odpovídal růstu produktivity práce snížené o pokles cen či dokonce apreciaci měny. To má za následek neúplné využití výrobních faktorů (růst nezaměstnanosti), protože když se v ekonomice nepřizpůsobují ceny, přizpůsobují se objemy. Druhý problém spojený s konvergencí kurzovým kanálem nastává v případě, když reálné zhodnocování kurzu je dáno jinými faktory (např. vysokým přílivem zahraničních investic) než diferenciálem v růstu produktivity hospodářství, či využíváním inovací a růstem kvality výrobků. Kurzem vyvolaný tlak na snižování domácích cen obchodovatelného zboží a skokové snížení cenové konkurenceschopnosti exportérů může v tomto případě domácí ekonomiku velmi poškodit.23

23

Zde lze identifikovat nejméně tři cesty přenosu. a) Snižování cen dovozů obchodovaného zboží nemusí být následováno adekvátními poklesy cen domácích výrobců nacházejících se ve stejném tržním segmentu z důvodu existence oligopolní struktury a nízké cenové elasticity poptávky po jejich výrobcích. Boj o zákazníky, jimž je lhostejná značka, tudíž předem rozhodne posilování domácí měny ve prospěch zahraničních výrobců. Čím je oligopol širší, tím výraznější zmíněný efekt. Dobře je tento jev vysvětlitelný modelem oligopolu se zalomenou poptávkovou křivkou v kombinaci s tzv. principem oceňování v měně výrobce (producer currency pricing). Zahraniční výrobci v situaci posilování domácí měny vlastně snižují ceny pouze v korunách, jejich eurový či dolarový příjem se nemění, zatímco domácí výrobce (nakupující část vstupů v domácí měně) by při snížení korunových cen své produkce utrpěl pokles zisku nejen z důvodu nízké elasticity poptávky, ale i poklesu cen v měně, ve které má náklady. Názorným příkladem tohoto chování je trh s automobily. Zatímco „silná koruna stírala ceny“ jak pravil jeden z reklamních sloganů automobilky Fiat, šéf jedné z vlajkových lodí české ekonomiky – Škody Mladá Boleslav – Vladimír Kulhánek v Hospodářských novinách prohlásil, že snižovat ceny nebudou, protože většina zákazníků je věrných značce a cenová válka o nerozhodnuté zákazníky by se automobilce nevyplatila. b) Pokud domácí výrobci obchodovatelného zboží zareagují snižováním cen, je problémem rigidita nominálních mezd směrem dolů. Díky té může nastat nevyužití výrobních faktorů. K reálné konvergenci sice dochází, ale způsobem konvergence v HDP na pracovníka a nikoliv na obyvatele. Pokud tyto dvě veličiny divergují, má ekonomika problém s vysokou nezaměstnaností.

48

Třetí riziko kurzového kanálu spočívá v tom, že trend apreciace reálného kurzu dohánějících ekonomik může při platnosti podmínky nekryté úrokové parity vyústit v trend dlouhodobého poklesu úrokových sazeb. Podmínka nekryté úrokové parity je definována jako ∆er − (π − π er

ir − ir f =

f

)+ µ ,

kde ir je domácí reálná úroková míra, ir f je zahraniční reálná úroková míra, π je inflace v domácí ekonomice, π f je inflace v zahraniční ekonomice, ∆er / er

je změna nominálního měnového kurzu a µ je riziková prémie

odrážející riziko vyhlášení bankrotu země, stabilitu a důvěryhodnost hospodářské politiky země. Při platnosti podmínky nekryté úrokové parity bude vývoj úrokového diferenciálu

[∆er / er − (π − π )] f

ir − ir f

odrážet reálnou apreciaci kurzu

a pokles rizikové prémie země ( µ ) plynoucí ze začleňování

transformující se ekonomiky do E(M)U. Za podmínky, že zahraniční úroková míra ir f je konstantní, tak bude docházet k poklesu domácí úrokové míry ir . Avšak tato situace nemusí být konsistentní s vývojem domácího hospodářství, poněvadž potřeba pokračovat v desinflačním procesu a nutnost zvýšit míru úspor pro financování investic potřebných pro dohánění transitivní ekonomiky země EU naopak může vyžadovat růst úrokových sazeb. Tuto budoucí možnou c) Výše mezd může být v případě posilování domácí měny problémem, i když k deflačnímu vývoji nedochází. Je asi dost obtížné vysvětlovat odborářům např. ve Škodovce, že únosnou měrou zvýšení jejich mezd v podmínkách růstu produktivity je míra růstu produktivity mínus míra posílení měnového kurzu. Cesty b) a c) lze ovšem relativizovat, pro relativizaci cesty b) jsme použili parafrázi přednášky V. Klause z roku 1995 pro ČSE – „Jak jsme daleko s transformačními polštáři“, jejíž část se týkala vztahu vývoje mezd a cen (str. 9). Přestavme si, že příliv přímých zahraničních investic vytvořil polštář vyšší produktivity, neboli situaci, kdy míra zisku je nad dlouhodobě rovnovážnou úrovní (z hlediska firem). Díky tomu může vyčerpáváním polštáře tato míra klesat. Proto mohou nominální mzdy i v situaci poklesu cen produkce stagnovat (a reálné růst) i bez růstu produktivity práce. A to do té doby, než míra zisku dosedne na bod rovnováhy. To by měl být případ řady zahraničních firem, zvláště, když tu zavádějí identické technologie i organizaci pracovního procesu. Mzdová hladina v ČR je totiž stále podstatně nižší, než na západ od našich hranic. Výsledky českého exportu v roce 2002 poněkud rozptylují naznačené obavy z kanálu c). Za podmínky, kdy reálný vývoz přibližně stagnoval, došlo k poklesu exportu v korunových cenách o cca 1,5% , ale zároveň k jeho růstu v eurech o téměř 10%. Domácí exportéři byli tedy v rozhodující míře schopni přesunout náklady ze zhodnocení české měny na své zahraniční odběratele. Tato čísla potvrzují, že ceny českého exportu byly v minulosti více než čím jiným stanoveny vyjednáváním uvnitř intervalu výhodného pro obě strany a tento interval byl poměrně široký, jak opakovaně naznačuje např. Turek (2002). Zahraniční trhy statků považovaných obvykle za obchodovatelné jsou tedy zřejmě daleko více diferencovány a existuje zde rozsáhlejší prostor pro redistribuci bohatství, než jak napovídá modelové uvažování založené na předpokladu jednoduchých rovnováh.

49

nekonzistentnost diskutuje i Dědek (2003), který tvrdí, že úvahami o rychlém začlenění ČR do eurozóny by měli být zneklidněni daleko více zastánci vyšších úrokových sazeb, kteří v sazbách vidí důležitý nástroj pro krocení inflace, než zastánci nižších úrokových sazeb, kteří od sazeb požadují zejména podporu hospodářskému růstu. Strukturální pokles cen v segmentu obchodovatelného zboží přitom již probíhá, jak ukazují i následující údaje převzaté z inflační zprávy (ČNB, duben 2003). Tabulka 3.III č. 1: Vývoj CPI Skupina

stálé váhy r. 1999 2000 2001 v promile

12

12

2002 3

6

9

2003 12

3

3. Odívání a obuv - neobchodovatelné - obchodovatelné

56,9 1,4 55,5

-2,7 -3,9 -5,7 -5,8 -7,4 -7,7 -10,4 6,1 13,0 15,7 16,9 17,6 18,3 19,2 -2,9 -4,3 -6,2 -6,4 -8,0 -8,4 -11,2

5. Bytová vybavení, zařízení domácností - neobchodovatelné - obchodovatelné

67,9 2,9 65,0

-0,7 -0,4 -0,3 -0,4 -0,7 -1,0 -1,4 4,3 7,5 8,8 9,3 9,8 9,9 10,8 -0,9 -0,8 -0,7 -0,8 -1,2 -1,5 -1,9

9. Rekreace a kultura - neobchodovatelné - obchodovatelné

95,5 60,4 35,1

2,0 7,2 7,9 8,4 7,3 7,2 8,5 4,4 14,3 15,7 17,5 16,5 16,2 18,8 -2,2 -5,0 -5,5 -7,3 -8,6 -8,3 -9,2

Spotřebitelské ceny domácností celkem Obchodovatelné - potraviny - ostatní

1000,0

4,1

9,0

9,7

549,1 276,8 272,3

2,5 2,9 2,8 2,0 0,3 0,2 4,0 7,2 7,8 6,3 3,2 3,5 1,0 -1,5 -2,3 -2,3 -2,7 -3,2

0,3 4,0 -3,5

Neobchodovatelné 450,9 - ostatní 271,2 - regulované 179,7 Pozn.: změna v %, prosinec 1999=100 Pramen: ČNB, Zpráva o inflaci, duben 2003.

50

8,4 10,0

9,6

9,2

6,0 15,2 18,9 18,8 20,2 19,7 21,2 4,7 11,5 14,0 14,8 16,1 16,4 18,5 8,0 20,6 26,3 24,8 26,3 24,6 25,3

3.IV Konflikt ekonomického (mzdového) růstu a cenové (kurzové) stability z pohledu Balassova - Samuelsonova teorému Z hlediska možnosti konvergenčního procesu prostřednictvím kurzového kanálu je třeba rozlišovat tři období: první před vstupem do EU, druhé před vstupem do EMU a třetí období plného členství v obou seskupeních. Vstupem České republiky do EU se otevře další fáze prohlubování integrace. Noví členové EU se budou muset nejméně dva roky před požadovaným vstupem do EMU připojit ke kurzovému systému ERM-II. Mezi maastrichtská kritéria patří mimo jiné i cenová stabilita a stabilita měnového kurzu k euru, což jsou však zároveň jediné dva kanály vyrovnávání cenových hladin. Existence Balassova - Samuelsonova efektu je tak klíčová pro strategii měnové politiky nejen před vstupem do EU (resp. EMU), ale rovněž pro zachování cenové stability po zavedení eura. Je jasné, že po vstupu do EMU bude mít česká ekonomika vyšší míru inflace než je průměr v EMU, jak je tomu dnes u již jmenovaných států s nižší než průměrnou ekonomickou úrovní, případně s vysokým růstovým potenciálem (Irsko, Španělsko, Portugalsko). Zde je nutné zdůraznit, že Balassův - Samuelsonův efekt je endogenní vlastností tržní ekonomiky a nelze jej potlačit žádnou tržně-konformní hospodářskou politikou (lze mu zabránit pouze zmrazením nebo přímou regulací cen a mezd). Je tedy možné, že některé z maastrichtských kritérií, která jsou relevantní v časovém období do vstupu do EMU nebude lehké v procesu pokračující cenové konvergence plnit. Protože odeznění tohoto potenciálního konfliktu je

otázkou

velmi

dlouhého

období,

lze

doporučit

takovou

makroekonomickou politiku přístupu do EMU, která si vyžádá simultánní plnění kurzového a inflačního kriteria pouze po nezbytně nutnou dobu. Po zavedení eura cenová konvergence zemí střední a východní Evropy k úrovni cenové hladiny v EU nebude moci probíhat prostřednictvím zhodnocování měny, ale pouze přes inflační diferenciál. Pro umožnění

51

rychlého vstupu nových členů EU rovněž do EMU by byl žádoucí vstřícný krok ze strany ECB a EK nejen v podobě prominutí splnění délky dvouletého období pro setrvání kurzu měn nově přijatých zemí v ERM-II systému, ale i vstřícný krok v podobě nutného přehodnocení měnové strategie ECB. Jenom samotným vlivem Balassova - Samuelsonova efektu by se totiž míra inflace v nových členských státech EMU pohybovala několik procentních bodů nad průměrem současné eurozóny. Lpění na definici cenové stability v eurozóně tak není po potenciálním vstupu nových zemí problémem těchto ekonomik, ale zostří to problémy těch, které mají v porovnání s nimi nižší inflační náboj. Tabulka 3.IV č. 1: Inflace v členských zemích EMU Francie Německo Itálie Rakousko Belgie Finsko Řecko Irsko Lucembursko Nizozemí Portugalsko Španělsko Eurozóna

1998 0,8 0,9 2,0 0,9 0,9 1,4 4,8 2,4 1,0 2,0 2,8 1,8 1,4

1999 0,5 0,6 1,7 0,6 1,1 1,2 2,6 1,6 1,0 2,2 2,3 2,3 1,2

2000 1,7 1,9 2,5 2,3 2,5 3,0 3,2 5,6 3,2 2,5 2,9 3,4 2,4

2001 1,6 2,5 2,8 2,6 2,5 2,6 3,4 4,9 2,7 4,5 4,3 3,6 2,7

2002 1,9 1,3 2,5 1,8 1,6 1,6 3,6 4,6 2,1 3,5 3,5 3,0 2,2

Průměr 1,3 1,4 2,3 1,6 1,7 2,0 3,5 3,8 2,0 2,9 3,2 2,8 2,0

Pramen: Eurostat.

3.V Kritika maastrichtských kritérií v souvislosti historií jejich stanovení a s existencí Balassova - Samuelsonova efektu Maastrichtská kritéria byla formulována pro potřeby vzniku jednotné společné měny eura v Evropské unii a odrážela ekonomickou situaci tehdejších 12-ti členů EU začátkem devadesátých let.24 24

V období mezi formulací maastrichtských kriterií a ratifikací maastrichtské smlouvy došlo ke krizi Evropského měnového systému a signifikantnímu rozšíření fluktuačních pásem. Kriterium kurzové stability

52

Základem pro odvození fiskální části těchto kriterií byl tzv. přístup fiskální udržitelnosti, dávající do vztahu tempo růstu ekonomiky, míru inflace a nominální úrokové sazby. Pro tehdejších 12 (!) členů ES vycházely takové prognózy dlouhodobého tempa růstu nominálního HDP, že dosahování 3% schodků systému veřejných financí pro průměr dvanáctky zaručovalo stabilizaci státních dluhů na hranici 60% HDP. Nově přijímaní členové budou mít ale vyšší růstový potenciál, a tak by z hlediska logiky přístupu, na základě kterého byla pravidla odvozena, stabilizovaly dluh vůči HDP po vstupu do EMU i při vyšší úrovni rozpočtových deficitů. Budoucí možné zavedení eura i v bývalých centrálně plánovaných ekonomikách lze chápat jako zcela nový a historicky jedinečný proces. Transformace zemí střední a východní Evropy byla v době vzniku maastrichtských kritérií teprve v počátcích a světový finanční systém je dnes zcela jiný (zejména se vyznačuje mnohem vyšší mobilitou kapitálu a možností rychlých spekulativních útoků na měnu malého státu). Z těchto důvodů byla i měnová maastrichtská kritéria již několikrát kritizována. Kritice byla podrobena zejména nutnost plnění hned tří monetárních kritérií najednou, jejichž vývoj je vzájemně provázaný. Dále bylo kritizováno i pouhé číselné vymezení indikátorů týkajících se veřejných financí bez nároků na jejich strukturu či princip aplikace stejných kritérií na všechny země bez zvážení jejich historicky specifického vývoje. Jednou z nejsilnějších námitek proti současné podobě maastrichtských kritérií je právě existence Balassova - Samuelsonova (B-S) efektu. Podle odhadů uváděných Mezinárodním měnovým fondem (IMF Policy Discussion 2000) lze dopady B-S efektu do růstu cen v zemích EU s rychlým růstem produktivity práce vyčíslit v rozmezí 1,5 až 2,0 procentního bodu. V případě tranzitivních ekonomik se odhady B-S efektu liší nejenom pro „setrvání v systému ERM bez devalvace centrální parity“ bylo v době své formulace tedy mnohem restriktivnější, neboť původní fluktuační pásmo se pohybovalo od + do – 2,25% oproti následným +/- 15%.

53

jednotlivé země, ale zejména podle zvolené metodologie odhadu. Avšak platí, že B-S efekt je vyšší v ekonomikách s vysokých růstem produktivity práce a rovněž narůstá v čase vlivem růstu poptávky po službách v ekonomikách s rostoucí životní úrovní. Nejkonzervativnější odhady B-S efektu se pohybují kolem 1%, avšak některé odhady se pohybují v intervalu 2 až 4%. Pro splnění maastrichtského inflačního kritéria nesmí průměrná míra inflace v kandidátské zemi v průběhu jednoho roku před zavedením eura přesahovat o více jak 1,5 procentního bodu průměr inflace tří zemí EU s nejnižší mírou inflace.25 To by ovšem znamenalo, že pouze samotný B-S efekt značně zkomplikuje splnění maastrichtského inflačního kritéria většině kandidátských zemí EMU, pokud budou zároveň nuceny setrvávat v ERM-II s úzkým fluktuačním pásmem. Avšak v tranzitivních ekonomikách budou inflační diferenciál vůči zemím EMU navíc zvyšovat i další vlivy plynoucí z dokončení strukturálních reforem (jedná se zejména o pokračující deregulace cen, pravděpodobný růst zdanění spotřeby a přizpůsobení cen zemědělských produktů po otevření jednotného trhu EU). Striktní aplikace maastrichtského inflačního kritéria bude vyžadovat restriktivní makroekonomickou politiku. Aby nebylo narušeno kriterium konvergence úrokových sazeb a restrikce nevyvolávala excesivní příliv kapitálu, bylo by vhodné používat v rámci restrikce spíše fiskální než monetární nástroje a plnění cílů v nominální konvergenci by tak více dopadalo na bedra vlády než centrální banky. V této souvislosti Evropská hospodářská komise OSN (UN 2002) navrhla, aby se pro určení cenové stability u maastrichtského kritéria nepoužíval index spotřebitelských cen, ale index vývoje cen pouze u obchodovatelných statků.

25

Dodejme, že v situaci, když eurozóna již existuje, by bylo mnohem logičtější, aby inflační kritérium bylo posuzováno vůči průměru inflace eurozóny. Dále je otázkou, zda-li při stanovování tohoto průměru by navíc neměly být vyloučeny země, které se nacházejí v deflaci.

54

V neposlední řadě je u maastrichtských kritérií velmi často kritizován potenciální nesoulad cílů měnové politiky v podobě udržení kurzu v ERM-II systému a zároveň plněním inflačních cílů v programu cílování inflace. Vyhlášení úzkého kriteria pro pásmo konvergence pohybu kurzu s centrální paritou vždy znamená vystavit kurz možnostem spekulativních útoků a snaha o jejich odražení znamená ohrožení inflačního cíle. Je otázkou, zda toto riziko bude plně potlačeno jednostrannou intervenční aktivitou ze strany orgánů EU (EK a ECB). Některé centrální banky kandidátských zemí, které cílují inflaci, požadovaly, aby dostaly šanci zavést euro dříve než až po uplynutí dvouletého členství v ERM-II systému. V této souvislosti bude velmi důležité sledovat, zdali bude požadavek dvouletého členství v ERM-II systému plně vyžadován i po současných členech EU, kteří nejsou členy EMU a kteří by případně euro chtěli zavést (Velká Británie, Dánsko a Švédsko). Pokud by těmto zemím byla udělena výjimka, tak by vznikl precedens, který by centrálním bankám kandidátských zemí mohl ulehčit vyjednávací pozici o změně kurzového maastrichtského kritéria. Nicméně dodejme, že Evropská centrální banka ani EK o změnách v nastavení maastrichtských kritérií zatím neuvažují, poněvadž je považují za vhodný nástroj testování makroekonomické stability země před vzdáním se vlastní kurzové politiky26.

26

To je ovšem zřejmě pouze polovina pravdy, druhou polovinou je, že dohodnout jakoukoliv změnu pravidel v rámci existujících rozhodovacích procedur je téměř nemožné, a tak je lepší se spokojit se stávajícími pravidly, i když k ekonomické racionalitě nemají právě nejblíže.

55

4. Přehled strategií navrhovaných v CEEC v otázce přistoupení do EMU a jejich možné implikace 4.I Centrální banky spěchají, vlády váhají Tabulka č. 1 shrnuje upřednostňované načasování přistoupení k eurozóně centrálními bankami a vládami sledovaných zemí. Všechny sledované centrální banky jsou nakloněny rychlému zavedení eura. Problémem většiny sledovaných zemí je zejména splnění maastrichtských kritérií ve fiskální oblasti. Například Slovenská národní banka z toho důvodu na základě střednědobého vládního rozpočtového programu již předpokládá přijetí eura až v roce 2008. Jak také ukazuje tabulka č. 2, všechny pobaltské země mají pevný měnový kurz (Lotyšsko) či dokonce Currency Board (Litva a Estonsko) zafixovaný k euru, takže z čistě ekonomického hlediska pro ně vstup do ERM-II ani přijetí eura nebude znamenat změnu kurzového režimu. ČNB (2002, str. 1 a 5) doporučuje přistoupení České republiky k eurozóně, jakmile k tomu budou vytvořeny ekonomické podmínky a dodává, že zhodnocení pozitivních efektů a možných rizik hovoří ve prospěch rychlého přistoupení České republiky k eurozóně. Hlavní překážkou jeho rychlého přijetí je rostoucí deficit veřejných financí, jehož v současné době zvažované reformy by neumožňovaly přistoupení k euru dříve než v letech 2009 až 2011. V České republice se tudíž dostává do rozporu optimální strategie přijetí eura navrhovaná centrální bankou oproti plánu vlády. Čelní představitelé Maďarské národní banky (NBH) již několik let opakovaně zdůrazňují, že jsou pro rychlé zavedení eura, což se také odrazilo v zavedení kurzového režimu technicky odpovídajícího parametrům ERM-II již v květnu 2001.27 Překážkou rychlého zavedení eura však může být rovněž

27

V lednu 2003 došlo k útoku spekulantů (zejména hedgových fondů) na kurzový režim forintu v podobě spekulace na revalvaci centrální parity, který odrazila NBH výrazným snížením úrokových sazeb a rozsáhlými intervencemi na devizovém trhu. Zde je vhodné připomenout poznámku ČNB o riziku měnových turbulencí v ERM-II. Útok na forint totiž může být modelovým příkladem útoků spekulantů na budoucí centrální parity zemí v kurzovém režimu ERM-II. Ukazuje to na výrazný nárůst měnové nestability v regionu, pokud se

56

v Maďarsku vysoký deficit veřejných financí, který se ve volebním roce 2002 téměř zdvojnásobil na 9,3% HDP. Nová vláda se ve svém střednědobém fiskálním výhledu zavázala k restrukturalizaci veřejných financí, která by měla vést k postupnému snížení deficitu veřejných rozpočtů až pod hranici maastrichtského kritéria na 2,5% v roce 2005. Oficiální strategie zavedení eura, kterou připravují společně maďarská vláda i centrální banka, by však měla být zveřejněna až ve druhé polovině roku 2003. Podle tiskových prohlášení prosazuje NBH zavedení eura již v roce 2007 a vláda nepředpokládá zavedení eura později než v roce 2009. Stejně jako v případě České republiky bude v praxi zřejmě rozhodující rychlost fiskální restrukturalizace. Národní banka Polska (NBP) si vstup do EMU v nejbližším možném termínu (konkrétně již v roce 2007) vytýčila jako jeden ze svých hlavních cílů. NBP

se

realizací

silně

restriktivní

měnové

politiky

podařilo

snížit

spotřebitelskou inflaci v letošním roce téměř k nule, tudíž plnění inflačního maastrichtského kritéria není pro Polsko problémem. Pokles inflačních očekávání a snižování úrokových sazeb se projevilo poklesem výnosů desetiletých státních dluhopisů a tím i splnění maastrichtského kriteria úrokových sazeb. Avšak z pohledu maastrichtských kritérií může být pro NBP určitým problémem splnění kriteria kurzové stability, poněvadž polský zlotý je neoficiálně vázán na americký dolar a vývoj měnového kurzu PLN/EUR tak vykazuje vysokou závislost na vývoji měnového kurzu USD/EUR. Z vládních i odborných kruhů se rovněž ozývají obavy o nastavení „správné“ hodnoty kurzu v době zafixování zlotého, přičemž vládní představitelé a průmyslová lobby velmi často požadují při zafixování „slabší“ kurz zlotého z důvodu udržení cenové konkurenceschopnosti polských exportů. Hlavní překážkou vstupu Polska do EMU jsou v této chvíli stejně jako v sousedních zemích vysoké deficity státního rozpočtu (5,8% HDP v roce 2002). kandidátské země budou muset před přijetím eura hromadně připojit k ERM-II, navíc s nebezpečím „domino“ efektu útoků na jednotlivé měny.

57

Polsku navíc chybí dostatečné odhodlání vlády k výrazné reformě veřejných financí a nejednoznačná vládní strategie přijetí eura. Z vládních kruhů přicházejí rozporuplné zprávy o tom, kdy euro přijmout a za jakých podmínek. Konkrétní cílový rok zamýšleného přijetí eura v Polsku dosud nebyl ze strany polské vlády zveřejněn a rovněž nebyl schválen ani plán reformy veřejných financí. Avšak ministr financí Gzregorz Kolodko prohlašuje, že jeho připravovaná reforma pomůže nastartovat ekonomický růst a snížit fiskální deficit pod 3% HDP již v roce 2006. Vstup do EMU by byl tudíž možný již v roce 2007. Oproti tomu ministr

hospodářství

Hausner

upřednostňuje

variantu

nastartování

hospodářského růstu fiskální stimulací, dále požaduje pomalejší snižování deficitů veřejných rozpočtů a tím i pozdější přijetí evropské měny. Pro úplnost dodejme, že jak NBP, tak i ekonomové a analytici pochybují o reálné uskutečnitelnosti obou ministerských reformních strategií. Pochybnosti vytváří zejména příliš optimistické vládní odhady budoucího růstu HDP, kontroverzní změny v daňovém systému, absence „bolestivých“, avšak nutných změn v sociálním systému, a v neposlední řadě silné politické riziko pádu vlády levicové SDL ještě před již předčasnými volbami v roce 2004. Tabulka 4.I č. 1: Upřednostňované strategie přistoupení k eurozóně v kandidátských zemích EU Země Centrální banka Vláda Česká republika 2007 ? Maďarsko 2007 před rokem 2009 Polsko 2007 2008-2009 Slovensko 2008 2008 Slovinsko 2007 2007 Estonsko 2007 2007 Litva 2007 2007 Lotyšsko 2007 2007 Pozn.: Aktuální k 31. dubnu 2003. Pramen: ČNB (2002), NBP (2002), NBS (2002), Bank of Slovenia (2002), Czajbók, Csermely (2003).

58

Tabulka 4.I č. 2: Kurzové režimy v kandidátských zemích Evropské unie Země Česká republika

Kurzový režim Řízený floating

Zaveden 1997

Maďarsko

Pevný kurz

2001

Polsko Slovensko Slovinsko

Floating Řízený floating Řízení floating

2000 1998 1996

Bulharsko

Měnová rada

1997

Rumunsko

Řízený floating

1997

Estonsko

Měnová rada

1993

Litva

Měnová rada

1994

Lotyšsko Pevný kurz Pramen: International Financial Statistics, IMF.

1994

Poznámka Ukotven k EUR s fluktuačním pásmem +/- 15%

Ukotven k DEM (EUR) Ukotven k DEM (EUR) Ukotven k EUR (do února 2002 ukotven k USD) Ukotven k SDR

4.II Důvody spěchu centrálních bank I když (s výjimkou Maďarska) vidíme, že kurzová strategie před očekávaným vstupem do EU a EMU se pohybuje na obou okrajích intervalu možných řešení, centrální banky ve svých měnově-politických dokumentech doporučují co nejrychlejší přistoupení ke společné měně. Zde se dá uvést několik hlavních a podstatných důvodů tohoto postupu. Prvním důvodem je to, že centrální banky si lépe než kdokoliv jiný názorně ověřují, jak rychle se zmenšuje autonomie měnové politiky vzhledem k eurozóně, a to celkem bez ohledu na to, jaký režim regulace měnového kurzu ta která země používá. Domácí sazby jsou silně závislé na pohybu sazeb v eurozóně a v dnešní době prudkého poklesu dolaru se jasně ukazuje, že měny těchto států se pohybují vůči dolaru v podstatě stejným způsobem jako euro. Dalším důvodem je možnost destabilizujícího útoku na kurz národních měn. Vzhledem k tomu, že se jedná (s výjimkou Polska) o malé vysoce otevřené země, byly by náklady takovéto destabilizace vysoké, jak z hlediska vyššího

59

rizika pro dlouhodobé investice, tak z hlediska zapojení do mezinárodní dělby práce. Třetím významným důvodem je zřejmě fakt, že většina opatření hospodářské politiky, nutných k tomu, aby členská země byla schopna přijmout euro s co nejnižšími náklady, neleží na bedrech centrálních bank, ale především vlády. Posledním, ale nikoliv nejméně významným důvodem je obava ze zpoždění za ostatními zeměmi, které by potenciálně přijaly euro dříve. Takový postup by totiž znamenal zvýšení všech výše jmenovaných rizik. Jak uvádí např. ČNB ve svém dokumentu (2002) v bodě 9…“Tyto země pak budou inkasovat výhody členství v eurozóně se zpožděním a budou tak ve srovnání s novými členy eurozóny v komparativní nevýhodě“. Takováto situace by mohla vyústit až v masivní odliv kapitálu a snížení intenzity obchodní výměny. Na riziko vzrůstající relativní autarkie hospodářství upozorňuje v diskusi o vstupu Velké Britanie do EU i Portes (2003) nebo Begg a kol. (2003). Za dobu trvání EMU s neúčastí Velké Britanie rostl britský obchod se zeměmi eurozóny výrazně pomaleji, než mezi těmito zeměmi navzájem. Podobně znepokojivá čísla vycházejí ve srovnání podílu na nových zahraničních investicích. Zpoždění ve vstupu znamená dále sníženou možnost spolupodílet se na tvorbě a reformách pravidel společné měnové politiky.

4.III Mají vlády důvody váhat se vstupem do EMU? Důvody běžně uváděné v argumentaci pro odklad vstupu do EMU se dají rozdělit do dvou skupin28. V první skupině se jedná o argumenty vyplývající z nutnosti plnit maastrichtská kriteria. Limitujícím faktorem je zejména rozpočtová politika, kde

28

Pokud odhlédneme od Friedenovy argumentace, která ukazuje, že vždy (za jakéhokoliv rozhodnutí) budou v ekonomice existovat zájmové skupiny, které na zvolené kurzové strategii relativně prodělají.

60

je nejen třeba plnit maastrichtské kriterium pro výši rozpočtových deficitů, ale za nastavení úzkého fluktuačního pásma pro plnění dvouletého maastrichského kurzového kriteria v rámci ERM-II dosáhnout dostatečné míry pružnosti fiskální politiky, která by umožnila při stabilním nominálním kurzu regulovat agregátní poptávku tak, aby bylo souběžně plněno i inflační kriterium a kriterium úrokových

sazeb.

Argumenty

z této

skupiny

jsou

tedy

argumenty

„proveditelnosti“ přistoupení k EMU z hlediska nastavení jeho pravidel. Do druhé skupiny spadají argumenty porovnání výhod a nákladů, které poskytuje teorie optimální měnové zóny a empirická verifikace jejich závěrů, zejména na procesu vývoje stávající měnové integrace v Evropě. Obecný závěr, že výhody jsou otázkou dlouhého období, zatímco náklady budou v čase klesat je však příliš neurčitý. Lze jej však podpořit celou řadou jasných argumentů, hovořících pro maximálně rychlý vstup do eurozóny: a) Vstup do eurozóny se zpožděním oproti ostatním kandidátským zemím může poškodit náš zahraniční obchod se zeměmi používajícími euro. Empirie ukazuje, že zavedení eura zintenzívnilo mezistátní obchod v rámci eurozóny o 30% a tento proces pokračuje. Růst obchodu uvnitř eurozóny tlačí na růst produktivity a zvyšuje tím konkurenceschopnost sektoru vyrábějícího obchodovatelné zboží. b) Zpožděný vstup do eurozóny může odradit řadu zahraničních investic do české ekonomiky, může vést i k akceleraci odlivu stávajícího domácího i zahraničního kapitálu, takovýto odliv by zřejmě způsoboval rychlý růst nezaměstnanosti a pokles mezd. c) Vstup do eurozóny sám o sobě bude mít pozitivní vliv na dosažení a urychlení dostatečné míry cyklické a strukturální „sladěnosti“ ekonomiky s jejími obchodními partnery z EMU. Setrvávání mimo eurozónu je spojeno s riziky kurzových turbulencí, které mohou (mimo jiné) naopak zvyšovat cyklickou nesladěnost.

61

d) Jednotná měna odstraní kurzové riziko a část transakčních nákladů spojených s českými exporty. Jejich ceny tak budou více transparentní a povedou k dalšímu růstu objemu exportu, který potáhne ekonomický růst a růst mezd. Oproti tomu ceny neobchodovatelného zboží porostou až v závislosti na růstu mezd. e) Zavedení eura prakticky odstraní nebezpečí deflace v české ekonomice, protože Balassův - Samuelsonův efekt se bude projevovat výhradně selektivním růstem cen v nontradables sektoru a nikoliv ve zhodnocování nominálního měnového kurzu. f) Reálná apreciace domácích aktiv vyvolaná přílivem kapitálu bude absorbována celá právě růstem cen domácích aktiv a nerozplyne se do spotřeby, jak tomu může být v případě, že tento příliv vyvolá zhodnocení kurzu lokální měny a následné zvýšení dovozů. g) Existuje samozřejmě celá řada oblastí, kde ČR vykazuje v mezinárodním srovnání velmi nízkou pružnost trhů (zejména trhu bydlení a trhu práce), ty však potřebují reformy ať Česká republika vstoupí do EMU dříve nebo později. Rozhodně neexistuje důvod odkládat vstup do eurozóny na dobu, až budou tyto trhy pružnější. Naopak, vyšší míra inflace po vstupu do EMU poskytne možná pro reformy větší prostor, než jaký by byl k dispozici v podmínkách deflačního vývoje způsobeného razantní konvergencí kurzovým kanálem při ponechání si vlastní měny. Relevantními argumenty pro zvolení pozdějšího vstupu do eurozóny je politická slabost vlády ve vztahu k provedení potřebných fiskálních reforem včetně institucionální reformy ve fiskální politice. Razance reforem musí být dostatečná k tomu, aby fiskální politika v budoucím období byla schopna přispět k plnění nejen fiskální, ale i monetární části maastrichtských kriterií.

62

5. Národní fiskální politika – pilíř makroekonomické politiky pro eurozónu29 Reforma veřejných financí odstraňující nadměrné deficity a získávající fiskálním opatřením prostor pro stabilizační působení na agregátní poptávku je tedy hlavní podmínkou rychlého vstupu do eurozóny. V této kapitole argumentujeme zejména tím, že pro budoucí optimální fungování české ekonomiky v eurozóně je žádoucí nejen eliminace nadměrných deficitů a kooperace restriktivní fiskální politiky s měnovým uvolňováním při plnění maastrichtských kriterií, ale především institucionální reforma, která by zajistila trvale stabilizující vliv fiskální politiky na agregátní poptávku.

5.I Makroekonomická rizika vstupu do eurozóny a jejich eliminace fiskální politikou Z již dříve uvedených důvodů je pravděpodobné, že po vstupu do eurozóny dojde v ČR k uvolnění měnových podmínek spojenému navíc pravděpodobně s přílivem kapitálu. Urychlená konvergence bude probíhat při nezvratitelném zafixování měnového kurzu apreciací domácích aktiv. V tomto kontextu je třeba si uvědomit několik skutečností. První skutečností je fakt, že vykazované cenové fluktuace na trzích aktiv jsou zčásti optickým klamem. Při sledování prudkých pohybů cen se totiž často zapomíná dodat, že zároveň mohou prudce měnit obchodované objemy. Sledovaný pohyb cen, ať už se jedná o burzovní indexy nebo ceny nemovitostí, sám o sobě nic neříká o „přesvědčení trhu o správné ceně“. V dobách růstu cen jsou trhy většinou daleko likvidnější, než v obdobích jejich poklesu30. „Zvykneli si“ trh na určitou úroveň cen, pak při ochabnutí poptávky „zamrzá“. Držitelé aktiv, kteří by za očekávaných okolností prodávali, čekají na „správnou cenu“, 29 30

Spoluautorem této kapitoly je Ing. Petr Pavelek. Což elegantně vysvětlují např. práce F. Kahnemana, který vloni obdržel za tento přístup Nobelovu cenu.

63

protože se po relativně dlouhou dobu odmítají smířit s tím, že by na transakci nákup - prodej více prodělali. Typickým příkladem takto „zamrzlé“ cenové úrovně aktiva je japonský jen. Měna, která se ještě koncem osmdesátých let obchodovala v kurzu řádově 240 jenů za americký dolar po svém usměrnění na konci osmdesátých a začátku devadesátých let přetrvává od té doby poměrně výrazně pod hodnotou parity kupní síly (120 – 140 jenů za dolar). Silný jen je i přes úrokově uvolněnou monetární politiku Japonska dodnes faktorem měnové restrikce (měřené indexem měnových podmínek - MCI) jak se shoduje celá řada předních ekonomů (vedle P. Krugmana např. i A. Meltzer). Zrovna tak i přes opticky výrazné snižování cen při vynucených prodejích nemovitostí fungují trhy realit. Výrazné přestřelení cen aktiv může proto vést k velmi výraznému „zaseknutí“ ekonomiky. Naštěstí to dnes již většinou neplatí pro akciové trhy, kde je vybudována řada regulačních pojistek bránících přenosu důsledků cenového kolapsu do reálné ekonomiky. Proces politicky usměrňované ekonomické

integrace

v Evropě

s sebou

taková

nebezpečí

v průběhu

ekonomické konvergence nese. Optimistickou a pesimistickou variantu vývoje trhů konvergující země v rámci jednotného měnového prostoru dobře ukazuje například následující schéma, převzaté ze studie EIU (2000): Schéma 5.I č. 1: Scénáře přehřátí země po vstupu do Eurozóny

64

Pesimistická varianta Rychlý růst HDP Rychlý růst mezd Vzestup inflace Vzlétají ceny aktiv Zdanění aktiv roste s cílem zbrzdit růst jejich cen Zdanění aktiv dále zvyšuje jejich ceny Inflace dále roste Ztráta konkurenceschopnosti Kolaps trhů aktiv Rychlý růst nezaměstnanosti

Optimistická varianta Rychlý růst HDP Růst mezd Růst nové ekonomiky a ekonomických služeb Růst produktivity Rychlý růst majetku Zdanění aktiv roste s cílem zbrzdit růst jejich cen Vzestup inflace minimalizován Ekonomika postupně konverguje k těm s vyšším životním standardem Tempo růstu se snižuje k průměru Eurozóny Jemné přistání zvýrazňuje přínosy členství v Eurozóně

Růst sociálních nepokojů Růst tlaků na exit z Eurozóny Zpochybněno členství v EU Pramen: upraveno na základě Blanchard, G., Cottrell, R. (2000).

Podobné schéma můžeme zkonstruovat pro zemi, u které se očekává vstup do EU nebo EMU a dochází v ní ke konvergenci kurzovým kanálem. Schéma 5.I č. 2: Scénáře kurzového podchlazení země po vstupu do EU (v očekávání vstupu do EMU)

65

Pesimistická varianta Optimistická očekávání reálné a nominální konvergence Rychlé zhodnocování domácí měny Silná deflace v sektoruobchodovaného zboží, podstatná část domácích firem krachuje, nebo znatelně omezuje produkci (čímž zvyšuje mezní efektivnost) Silný růst nezaměstnanosti

Růst deficitu ZO Pokles HDP

Optimistická varianta Optimistická očekávání reálné a nominální konvergence Rychlé zhodnocování domácí měny Domácí firmy se rychle adaptují na vynucený růst produktivity, rostou reálné mzdy, klesá relativní cena kapitálových statků Uvolněná pracovní síla z firem, které neobstály v konkurenčním tlaku zesíleném posilováním měny nachází uplatnění v přeživších firmách, které expandují na domácím i zahraničních trzích Nominální konvergence probíhající kurzovým kanálem je silnější než nominální divergence daná záporným inflačním diferenciálem Silný růst HDP v eurech, kladný růst HDP v Kč Daří se stabilizovat veřejné finance

Růst deficitu veřejných financí,růst státního dluhu, akcelerující růst nákladů obsluhy dluhu Měnová krize Domácí měna se dále pomaleji a plynule zhodnocuje, což zmenšuje tu část státního dluhu, který je denominován v eurech Růst relativních cen obchodovaného Relativní ceny kapitálových a spotřebních zboží nad původní úroveň statků a práce se vyrovnávají poměrům ve vyspělejších zemích EU, vzrostla i CPL Podlomení finančního zdraví podniků, Země je přijata do EMU které se z části refinancují úvěry Růst sociálních nepokojů Růst protekcionistických tlaků Zpochybněn vstup do EU resp. EMU Pramen: Vlastní zpracování.

Vznik Evropské měnové unie a nadnárodní monetární autority v prostoru s asymetrickým působením šoků na jednotlivé členské národní ekonomiky je jedním z nejsilnějších argumentů pro rehabilitaci fiskální diskrece, která může nahradit ztrátu autonomní měnové a kurzové politiky při zmírňování efektů vnějších šoků na úrovni členských států. Nutným předpokladem pro úspěšnost této rehabilitace je ovšem vytvoření efektivního rámce pro její implementaci,

66

jehož základem je především adekvátní institucionální reforma ve fiskální oblasti na stejné bázi jako v případě monetárních institucí. Argumentace je vedena ve stejné rovině jako v případě vzniku nezávislé centrální banky. Zřetelným důkazem toho, že politicko-ekonomické důvody nevedly doposud pouze ke vzniku nezávislé měnové politiky, jsou organizační a institucionální reformy politiky dluhového managementu ve vyspělých zemích Evropské unie (EU) a OECD v 90. letech, včetně některých kandidátských zemí EU, které dospěly k formování nezávislých institucí a na tomto poli. 5.II Prostor pro stabilizační funkci fiskální politiky Při hledání cesty k rehabilitaci krátkodobé fiskální stabilizace je korektní vycházet ze stejné argumentace, která stojí na pozadí zdůvodnění významu nezávislosti centrální banky, případně autonomního úřadu pro řízení státního dluhu. Tato argumentace je totiž zcela relevantní pro každou oblast veřejné politiky, která může z hlediska dlouhodobé efektivnosti „trpět“ působením motivačních omezení tvůrců hospodářské politiky. Pozitivní analýza těchto omezení je doménou nové politické ekonomie, stejně jako normativní doporučení prostředků k jejich zmírňování či překonávání (viz Persson, Tabellini 2000). Politická motivační omezení a časová nekonzistence vnášejí distorze do rozhodovacího procesu tvůrců politik a jsou tak argumentem proti přítomnosti přílišné míry diskrece. Tradiční pravidla díky neexistenci „Božské supervize“ jejich dodržování problém kredibility sama o sobě neřeší. Navíc při jejich implementaci tvůrci politik narážejí na substituci (trade-off) kredibilita versus flexibilita. I kdyby bylo optimální stavově-podmíněné pravidlo kredibilní z hlediska

vynutitelnosti,

nebude

kredibilní

z

důvodu

nedostatečné

transparentnosti pro veřejnost. Jednoduché fixní pravidlo zase není schopno zajistit optimální reakci na ekonomické šoky (příkladem je Friedmanovo 67

pravidlo nebo pravidlo vyrovnaného státního rozpočtu). Toto je známý bludný kruh tradičního sporu pravidla versus diskrece v hospodářské politice. Pokud pravidla selhávají, je potřeba hledat jiné institucionální řešení. Tím je odclonění od krátkodobých motivací politiků a konstituování politicky autonomní instituce. Nejde o žádný útok na demokracii, pouze o jasnější vymezení

hranice

mezi

„politickým“

rozhodováním

o

cílech

a

„technokratickým“ rozhodováním o cestách k jejich efektivnímu dosažení. Debata

o

demokratickém

deficitu

je

známa

především

z centrálního

bankovnictví a vyústila ve zdůrazňování zodpovědnosti takto odcloněných institucí. Přes různá akademická doporučení motivačních a penalizačních schémat pro jejich vrcholné představitele je v praxi realizována nepřímá forma zodpovědnosti, která spočívá ve zvyšování transparentnosti, v úsilí komunikovat s trhy a odbornou veřejností a v budování reputace v čase. Zkušenosti s nezávislou měnovou politikou nám zřetelně dokumentují, že i v systému s přetrvávající diskrecí jsou politicky nezávislé instituce schopné sledovat rozumné hospodářské politiky. Důkazem je úspěch centrálních bank při udržování cenové stability. Naopak fiskální politika, která byla ponechána v rukou politiků, generovala fiskální nerovnováhu a ztratila stabilizační vliv na ekonomiku. Diskusí o centrálním bankovnictví na uvedené téma proběhlo mezi českou odbornou veřejností celá řada (viz např. ČSE 1999 nebo CEP 2000). Tyto paralely lze nalézt u řady autorů – např. Blinder (1997, 1999) se zabývá daňovou agenturou, Wren-Lewis (2000) se zaměřuje na fiskální autoritu, Magnusson (1999) nebo Kalderen, Blommestein (2002) vymezují uspořádání a roli dluhové agentury. Argumentace je postavena na třech základních pilířích (Blinder 1997). Tyto můžeme při aplikaci na fiskální stabilizační politiku shrnout následovně: 68

a) specialisté jsou schopni pravděpodobně lépe a jednodušeji sestavit systém veřejných

financí než amatéři z politické sféry, případně špičky

byrokratického aparátu, b) efekty fiskální politiky působí v různých časových obdobích v různém gardu, proto aby působila příznivě v dlouhém horizontu, je žádoucí odstínit je od krátkodobého časového horizontu politiků daného často termínem konání příštích voleb, c) omezení prosazování jasně nevyslovených partikulárních zájmů, které jsou ve fiskální politice zřetelnější než v případě politiky měnové. Z hlediska tradiční literatury o časové nekonzistenci je zajímavý první argument, který vlastně znamená separaci agentury z důvodu sofistikovanějšího a zodpovědnějšího provádění diskrece, nikoliv replikace závazkové technologie svázáním rukou tvůrcům rozhodnutí, kteří jsou nyní ovšem politicky nezávislí (viz Romer, Romer 1996). Klíčovým atributem tohoto institucionálního uspořádání je cílová závislost autonomní agentury na vládě a parlamentu. Ideální pro kredibilitu systému je také existence samostatného zákona (typu zákona o centrální bance), který tyto cíle vymezuje, jakož i konkretizuje vztahy a komunikaci mezi agenturou, jejím supervizorem a dalšími subjekty, zejména těmi, se kterými koordinuje svá rozhodnutí.31

5.III Fiskální diskreční stabilizace Námitky proti možnosti používat diskreční fiskální stabilizaci jsou ve skutečnosti především kritikou institucionálního uspořádání, které může místo 31

Posledně citovaná studie Romer, Romer (1996) v případě měnové politiky doporučuje cílovou i instrumentální nezávislost centrální banky. Většina literatury o cílování inflace doporučuje pouze instrumentální nezávislost.

69

diskreční stabilizace docílit opačných efektů. První standardní námitkou je, že díky krátkozrakému chování politiků bude fiskální diskrece asymetrická, což má nepříjemné dopady v nárůstu státního zadlužení. Snižování daní v recesi je daleko populárnější, než jejich zvyšování v období přehřátí.32 Druhou standardní námitkou je časová nekonzistence v hospodářské politice a z ní plynoucí inflační výchylka. Častěji se sice používá ve spojitosti s měnovou politikou, ale při diskusi o fiskální politice se dá použít prakticky ekvivalentně. Oba argumenty zvýrazňují rozdíl mezi diskreční fiskální politikou a automatickými fiskálními stabilizátory. Automatické stabilizátory nejsou „zatíženy“ rozhodovacím či implementačním zpožděním, a protože působí automaticky a symetricky, nevedou k inflačním výchylkám či jednostranným pohybům úrovně státního dluhu směrem vzhůru. Fakt, že mnoho ekonomů zdůrazňuje důležitost automatických stabilizátorů bez toho, aby holdovali pro fiskální diskreci, jasně vypovídá, že její současný institucionální rámec považují pro její úspěšné provádění za velmi vážnou překážku (např. Cecchetti, 2002). V současném institucionálním rámci se tyto argumenty pro automatické stabilizátory a proti fiskální diskreci zdají silné. Tento stav je ale třeba označit za velmi nešťastný, neboť existují situace, kdy je monetární politika neschopná hrát stabilizující roli, nebo její provádění má negativní dopady, které by mohly být eliminovány či zmírněny fiskální akcí. Evidentními příklady takovýchto situací jsou: a) stav, kdy ekonomika je součástí měnové unie a utrpí asymetrický šok, nebo asymetricky reaguje na společný šok, b) i když ekonomika má vlastní měnu, použití monetární stabilizace může vést ke změnám ve struktuře ekonomiky. Je totiž známou věcí, že změny 32

Zajímavou otázkou je, do jaké míry může být toto standardní tvrzení konzistentní s chováním spotřebitele, který se blíží Ricardiánské ekvivalenci.

70

úrokových měr mají sektorově asymetrický dopad. Vyšší úrokové sazby například silněji dopadají na sektory výstavby a produkce investičních statků než na sektor služeb. Navíc směr úrokové diskrece se může posilovat efektem na měnový kurz, což má potenciální dopad pro konkurenceschopnost „traded goods“, c) stav, kdy se ekonomika dostane do likvidní či deflační pasti. V těchto situacích může být fiskální diskrece dobrou náhradou či podporou monetární stabilizace. Navíc může být fiskální akce ve specifických situacích „ušita na míru“. Dobrým příkladem z poslední doby je snaha irské vlády tlumit zvýšenou progresí v „dani z převodu nemovitostí“ růst cen na trhu realit. I přes varování nové politické ekonomie před fiskální diskrecí se ukazuje, že pokud vyspělé země nenarážejí na bariéry růstu veřejného dluhu, diskreční opatření ve fiskální politice mohou působit stabilizačně jak dokumentuje následující tabulka 1.

71

Tabulka 5.III č. 1: Proměnlivost ekonomické aktivity a veřejných financí za a bez použití diskreční fiskální politiky Fiskální postavení ve chvíli poklesu na poč. 90. letb

USA Japonsko SRN Řecko Irsko Evropa (průměr)

mírné mírné pevné pevné pevné pevné

Harmonický průměr odhadů Čisté půjčky, produkční mezery procento z HDP v letech v roce 1999 1991-1999 Při Při neutrální neutrální Aktuální diskreční Aktuální diskreční fiskální fiskální politice politice 1,4 3,8 1,0 -5,0 2,3 4,6 -6,0 16,3 1,3 1,6 -1,6 -6,5 1,8 4,4 -1,6 -13,4 3,1 3,8 3,4 0,5 1,4

0,6

-1,6

-9,6

Hrubý dluh, procento z HDP v roce 1999

62,4 97,3 62,6 108,8 43,9

Při neutrální diskreční fiskální politice 76,2 22,9 72,7 152,0 53,2

74,8

95,3

Aktuální

Poznámka: Tabulka v originálním pramenu, ze které je čerpáno, uvádí shodný počet procyklických a anticyklických chování diskreční politiky v jednotlivých zemích. Ve Spojených státech a v Japonsku diskreční opatření kráčela ruku v ruce s působením vestavěných stabilizátorů. Budoucí eurozóna stlačovala výši svého zadlužení a v diskreci se tak chovala spíše procyklicky. Pramen: OECD Economic Outlook, 1999 č. 66, str. 143.

Je tedy na místě nikoliv apriori odmítat tento typ stabilizační politiky, ale hledat institucionální uspořádání, které by odfiltrovalo rozhodování o fiskální politice od zájmových skupin. Za plně relevantní lze označit argumenty Blindera (1997) uvedené výše. Možný rozsah „zefektivnění“ daňově-výdajové politiky ukazují ve své práci např. Tanzi, Schuknecht (2000). Centrální banky dnes již nejsou ojedinělým příkladem toho, jak může nezávislý tvůrce politiky relativně úspěšně fungovat. Z područí vlády se již dnes obdobným způsobem vydělila či vyděluje i oblast řízení státního dluhu. Nejedná se zdaleka o pouhé akademické doporučení, ale moderní vývojové trendy v praxi hospodářské politiky vyspělých zemích OECD a EU. Autonomní fiskální agentura by mohla být dalším krokem. Na úrovni jednotlivých členských států EMU pro ustavení takovýchto orgánů existují pádné důvody.

72

Literatura AKERLOF, G. A. - DICKENS, W. T. - PERRY, G. L. (1999): The Macroeconomics of Low Inflation, Brookings Papers on Economic Activity, 1999, No. 1. ALESINA, A. – ANGELONI, I. (2002): O vyváženosti evropské ústavy, Ekonom, 2002, č. 26, str. 22. ALESINA, A. – GIAVAZZI, F. (2002): Destabilizující Pakt stability. Ekonom, 2002, č. 45. str. 20. AUERBACH, A. J. (2002): Is There a Role for Discretionary Fiscal Policy? In: Symposium Rethinking Stabilization Policy. Federal Reserve Bank of Kansas City, 2002. BACCHETA, P. – VAN WINCOOP, E. (2002): Why Do Consumer Prices React Less than Import Prices to Exchange Rates? NBER Working Paper Series, 2002, No. 9352 (www.nber.org/papers/w9352). BALDWIN, R. - FRANCOIS, J. - PORTES, R. (1997): The Costs and Benefits of Eastern Enlargement: The Impact on the EU and Central Europe. Economic Policy, 1997, No. 24. Bank of Slovenia (2002): Monetary Policy Implementation Report. National Bank of Slovenia, Ljubljana, October 2002. BARRO, R. J. (1995): Optimal Debt Management. NBER (WP 5327), Cambridge (MA), 1995. BARRO, R. J. – SALA-I-MARTIN, X. (1995): Economic Growth, McGraw Hill College Div, 1995. BEGG D. at al. (2003): The Consequences of Saying No, May 2003, (www.britainineurope.org.uk). BERNANKE, B. (2000): Essays on the Great Depression, Princeton University Press, 2000. BEWLEY, T. (2000): Why Wages Don’t Fall During A Recession, Harvard University Press, 2000. BLANCHARD, G. – COTRRELL, R. (2002): The Eurozone in Action: Changes and Challenges. The Economist Intelligence Unit, United Kingdom, 2002. BLANCHARD, O. J. - FISCHER, S. (1989): Lectures on Macroeconomics. The MIT Press, Cambridge (MA), 1989. BLANCHARD, O. J. (1985): Debt, Deficits and Finite Horizons. Journal of Political Economy, 1985, 93(2), str. 223-247. BLINDER, A. S. (1999): Central Banking in Theory and Practice. The MIT Press, Cambridge (MA), 1999. BLINDER, A. S. (1997): Is Government Too Political? Foreign Affairs, 1997, No. 6, str. 115126. BRUNO, M. (1995): Does Inflations Really Lower Growth? Finance and Development, September 1995. CAVANAUGH, F. X. (1996): The Truth about the National Debt: Five Myths and One Reality. Harvard Business School Press, Boston, 1996.

73

CECCHETTI, S. G. (2002): The Problem with Fiscal Policy. Occasional Essays on Current Policy Issues, No. 18, January 22, 2002. CEP (2000): Právní postavení centrální banky v demokratickém státě. Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2000, Sborník textů č. 3. CINCIBUCH, M. - VÁVRA, D. (2002): Na cestě k EMU: Potřebujeme flexibilní měnový kurz? Finance a úvěr, 20, 2000, č. 6, str. 361–384. CZAJBÓK, A. - CSERMELY, A. (eds.) (2003): Adopting the euro in Hungary: Expected Costs, Benefits and Timing. NBH, Budapest, 2003, Occasional Paper No. 24. CZESANÝ, S: (2002): Pro přijetí eura je více argumentů. Hospodářské noviny, 30. prosince 2002. ČECH, Z. – BÁRTA, V. (2002): Konvergenční kritéria: kdy a jak? Ekonom, 2002, č. 28, str.12-13. ČECH, Z. – KOMÁREK, L. (2002): Kurzová konvergence a vstup do eurozóny (I) – Existuje pro kandidátské země možnost volby? Finance a úvěr, 52, 2002, č. 6, str. 322-337. ČECH, Z. – KOMÁREK, L. (2002): Kurzová konvergence a vstup do eurozóny (II) – Komparace zkušeností členských zemí EU. Finance a úvěr, 52, 2002, č. 10, str. 522-537. ČIHÁK, M. – HOLUB, T. (2001): Cenová konvergence k EU – pár nezodpovězených otázek. Finance a úvěr, 51, 2001, č. 6, str. 331-349. ČIHÁK, M. - HOLUB, T. (2000): Teorie růstové politiky. FNH VŠE, Praha, 2000. ČIHÁK, M. - HOLUB, T. (2000): Cenová konvergence k Evropské unii – problém relativních cen. Politická ekonomie, 2000, č. 5, str. 660-671. ČNB (2003): Zpráva o inflaci, leden 2003. ČNB (2002): Česká republika a euro – návrh strategie přistoupení. ČNB, Praha, 2002. ČSE (1999): Postavení centrální banky – panelová diskuse. Česká společnost ekonomická 1999 (14. seminář), Praha, www.cse.cz/bulletin/sem14.html. DE GRAUWE, P. - AKSOY, Y. (1999): Are Central European Countries Part of the European Optimum Currency Areas? In: De Grauwe, P., Lavrac, V. (eds.): Inclusion of Central European Countries in the European Monetary Union. Kluwer Academic Publishers, 1999. DĚDEK, O. (2003): Převzetí eura: brzda nebo motor reálné konvergence? Politická ekonomie, v tisku, 2003. DĚDEK, O. (2002): Rychlá cesta k euru je výhodnější. Hospodářské noviny, 16. října 2002. DĚDEK, O. (2002): Tím pomýleným může být spíše Klaus. Hospodářské noviny, 25. listopadu 2002, str. 10. Deflace, deflační situace, deflační past a jak z ní? Hospodářské noviny, 30.března 1999. DELONG, J. B. (1999): Should We Fear Deflation? Brookings Papers on Economic Activity, 1999, No. 1. DETRAGIACHE, E. – HAMMAN, A. J. (1997): Exchange Rate Based Stabilization in Western Europe – Greece, Ireland, Italy and Portugal, IMF, 1997, WP/97/75. DODGE, D. (2002): The Interaction Between Monetary and Fiscal Policies. Kingston, April 26, 2002. 74

FELDSTEIN, M. S. (2001): Economic Problems of Ireland and Europe, MBER, WP No. 8264, May 2001. FIALOVÁ, H. – JAROŠ, M. (1999): Konjunkturní analýza v mezinárodním obchodu. VŠE, Praha, 1999. FRAIT, J. (2003): Nová teorie růstu a její odraz v empirických analýzách, předběžná verze příspěvku v: ŠAROCH, S. – ŽÁK, M. (2003): Ekonomické teorie a česká ekonomika, Academia, 2003 (v tisku). FRAIT, J. – ČERVENKA, M. (2002): Předpoklady a faktory dynamického růstu české ekonomiky ve světle nové teorie a empirie růstu. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, 2002, č. 3. FRAIT, J. – KOMÁREK, L. (2001): Na cestě do Evropské unie: nominální a reálná konvergence v tranzitivních ekonomikách. Finance a úvěr, 51, 2001, č. 6, str. 314-330. FRAIT, J. – KOTLÁN, V. (2002): Měnová politika ČNB – rozhodování s výhledem do budoucnosti. Bankovnictví, 2002, č. 5, str. 18-20. FRAIT, J. - MELECKÝ, M. - HORSKÁ, H. (2000): Recese, deflace, bankovní krize a past likvidity v Japonsku, Politická ekonomie, 2000, No. 2, VŠE, Praha. FRENKEL, J. A. - RAZIN, A. (1989): Fiscal Policies and the World Economy, MIT Press, Cambridge MA, 1989. FRANKEL, J. A. – ROSE, A. K. (2000): An Estimate the Effects of Currency Unions on Trade and Output, CEPR, 2000, Discussion paper No. 2631. FRIEDEN, J. A. (1991): Invested Interests: The Politics of National Economy Policies in a World of Global Finance. World Peace Foundation and the Massachussetts Institute of Technology, 1991 and International Organization, Vol. 45, No. 3/1997. GRILLI, V. - MASCIANDARO, D. - TABELLINI, G. (1991): Political and Monetary Institutions and Public Finance Policies in the Industrialized Countries. Economic Policy, 1991, No. 18, str. 342-392. HÁJEK, J. (2000): Vliv zavedení eura na strukturu a objem obchodů na evropských derivátových burzách. Finance a úvěr, 50, 2000, č. 7-8, str. 406-420. HAKKIO, C. S. (1998): Vliv snížení rozpočtového deficitu na měnový kurs. Finance a úvěr (převzato), 48, 1998, č. 9, str. 567-582. HALPERN, L. - WYPLOSZ, C. (1997): Equilibrium Exchange Rates in Transition Economies. IMF Staff Papers, Vol. 44, No. 4, 1997. HAVLÍK, P. (2001): EU Enlargement: Economic Impacts on Austria, the Czech Republic, Hungary, Poland, Slovakia and Slovenia. The Vienna Institute for International Economic Studies (WIIW), Research Report No. 280, October 2001. HLUŠEK, M. (1999): Kdy budeme v monetární unii?, Hospodářské noviny, 20. října 1999. HOLUB, T. (1998): Nová keynesovská ekonomie. In: (Ne)účinnost stabilizační politiky, první seminář ČSE, Praha, 23. 4. 1998. HORSKÁ, H. (2003): Úrokové sazby ČNB a ECB. Anketa, Bankovnictví, 2003, č. 2, str. 17. HORVÁTH, R. – KOMÁREK, L. (2002): Teorie optimálních měnových zón: rámec k diskusím o monetární integraci. Finance a úvěr, 52, 2002, č. 7-8, str. 386-407. IMF (2000): IMF Policy Discussion Paper, PDP/00/3, April 2000. 75

IMF (2002): Czech Republic – November 2002 Staff Visit Concluding Statement (Preliminary). IMF, Praha, 2002. IMF (2002): International Financial Statistics, Yearbook 2002. ISSING, O. (2003): Considerations on Monetary Policy Strategies for a Accession Countries. Budapest, příspěvek na konferenci Monetary Policy Strategies for Accession Countries konané ve dnech 27-28. února 2003. ISSING, O. (2001): The Euro Area and the Single Monetary Policy, National Bank of Austria, 2001. JANÁČKOVÁ, S. (2002): Rozšiřování eurozóny: některá rizika pro dohánějící země. Politická ekonomie, 2002, č. 6, str. 759-779. JANÁČKOVÁ, S. (1999): Příprava české ekonomiky na vstup Evropské unie a cenová konvergence. Politická ekonomie, 1999, č. 4, str. 435–449. JONÁŠ, J. (2001): Měnová politika ČR před vstupem do EMU. Finance a úvěr, 51, 2001, č. 9, str. 472-487. JONÁŠ, J. (2001): Pravidla pro fiskální politiku? Hospodářské noviny, 6. dubna 2001 (http://czechweb.net/JJonas/1/121.htm). KAHNEMAN, D. - KNETSCH, J. - THALER, R. (1986): Fairness as a Constraint on Profit Seeking: Entitlements in the Market. American Economic Review 1986, No. 4, str. 728 – 741. KALÁB, V. (2002): Francouzi začínají něco jako cenovou válku. rozhovor s Vratislavem Kulhánkem, Hospodářské noviny, 14. října 2002. KALDEREN, L. – BLOMMENSTEIN, H. J. (2002): The Role of Structure of Debt Management Offices. In: Debt Management and Government Securities Markets in the 21st Century, OECD, Paris, 2002, str. 101-133. KLAUS, V. (1995): Jak jsme daleko s transformačními polštáři, ČSE, listopad 1995. KOTLÁN, V. – MACHÁČEK, M. (2000): JE EMU ohrožený druh? Regionální dopady jednotné měnové politiky. Finance a úvěr, 50, 2000, č. 7-8, str. 386-405. KYDLAND, F. E. - PRESCOTT, E. C. (1977): Rules Rather than Discretion: The Inconsistency of Optimal Plans. Journal of Political Economy, 1977, No. 3, str. 473-491. LAMONT, N. (2003): … Are Nothing to Worry About. World Street Journal Europe, May 14, 2003. LAXTON, D. - TETLOW, R. (1992): Government Debt in an Open Economy. Bank of Canada (Technical Report 58), Ottawa, 1992. MACKIE, D. (2003): Will the ECB Learn From Its Mistakes? World Street Journal Europe, May 12, 2003. MAGNUSSON, T. (1999): Legal Arrangements for a Debt Office. World Bank, Washington, June 1999. MACH, P. (2002): Euro přináší Evropě hospodářské problémy. CEP Newsletter, prosinec 2002. MACHÁČEK, M. – KOTLÁN, V. (2001): EMU a asymetrické šoky: přehled fungování mechanismů adaptace a zajišťování. Finance a úvěr, 51, 2001, č. 10, str. 514-527. MACHALA, K. (2003): Euro a jeho institucionální nejistoty. Bankovnictví, 2003, č. 2, str. 89. 76

MACHALA, K. (2003): Přijetí eura v Maďarsku. Bankovnictví, 2003, č. 2, str. 14-16. MACHALA, K. (2002): Přináší euro volbu mezi federalizací a nestabilitou? Bankovnictví, 2002, č. 3, str. 24-26. MANDEL, M. - TOMŠÍK, V. (2001): Konvergence transformujících se ekonomik k EU z hlediska vnitřní a vnější rovnováhy. Finance a úvěr 51, 2001, č. 6, str. 377-388. MCKINNON, R. (1963): The Theory of Optimum Currency Area. American Economic Review, No. 4, September, 1963, str. 717-725. MISHKIN, F. - HEBBEL, K. (2001): One Decade of Inflation Targeting in the World, NBER WP 8397, July 2001. MISSALE, A. (2001): Public Debt Management and the SGP. In: A. BRUNNILA, M. BUTI, D. FRANCO, (eds.): The Stability and Growth Pact. Palgrave, London, 2001, str. 344-368. MISSALE, A. (1997): Managing the Public Debt: The Optimal Taxation Approach. Journal of Economic Surveys, 1997, No. 3, str. 235-265. MITCHENER, B. (2002): Prodi Tells EU to Scrap Fiscal-Discipline Rules. World Street Journal Europe, October 22, 2002. MLÁDEK, J. (2001): Kdy chceme Euro? Do Evropské unie ano. A do Evropské měnové unie? Ekonom, 2001, č. 46, str. 21. NBP (2002): Monetary Policy Guidelines for the Year 2003. Warsaw, National Bank of Poland, September 2002. NBS (2002): Menový program NBS na rok 2003 a výhlad na roky 2004-2006. National Bank of Slovakia, Bratislava, 2002. NEJDL, I. (2003): Úrokové sazby ČNB a ECB. Anketa, Bankovnictví, 2003, č. 2, str. 17. NITSCHOVÁ, L. (2000): Instituce a rozpočtová disciplína. In: Sborník z mezinárodní vědecké konference Teoretické a praktické aspekty veřejných financí, VŠE, Praha, 2000, str. 191-196. OBSTFELD, M. - ROGOFF, K. (1996): Foundations of International Macroeconomics. The MIT Press, Cambridge (MA), 1996. OECD (2003): Main Economic Indicators. OECD, Paris, May 2003. OECD (1999): Public Debt Management at the Cross-Roads. OECD Economic Outlook, 1999, No. 66, str. 161-177. ORLOWSKI, L. (1999): Feasibility and Conditionality of Inflation Targeting Among Central European Candidates for the EU Accession. IWH, Halle, Germany, 1999, No. 2. PAVELEK, P. (2003): Dluhová politika – kredibilita a instituce. Finance a úvěr, 2003 (v tisku). PAVELEK, P. (2002): Časová nekonzistence v hospodářské politice – akademické cvičení nebo reálný problém. KHP VŠE 2002, Praha (Diskusní seminář č. 1/2002). PERSSON, T. - TABELLINI, G. (2000): Political Economics: Explaining Economic Policy. MIT Press, Cambridge (MA), 2000. PETRÁŠ, M. (1999): Úvod do teorie optimálního měnového prostoru. Politická ekonomie, 1999, č. 6, str. 764-776. PORTES, R. (2003): The Cost of Not Joining…. World Street Journal Europe, May 14, 2003. 77

RATHBONE, J. P. – RAYNES, P. – MONNELLY, M. (2002): Will Euro-Zone Bond Premium Fade? World Street Journal Europe, October 18 – 20, 2002. REUTTER, M. – SINN, H.-W. (2001): The Minimum Inflation Rate for Euroland. NBER, Working Paper No. 8085, January 2001. RODRIK, D. (1997): Discussion of The Costs and Benefits of Eastern Enlargement: The Impact on the EU and Central Europe. Economic Policy, 1997, No. 24. ROMER, C. D. - ROMER, D. H. (2002): The Evolution of Economic Understanding and Postwar Stabilization Policy. In: Symposium Rethinking Stabilization Policy. Federal Reserve Bank of Kansas City, 2002. ROMER, C. D. - ROMER, D. H. (1996): Institutions for Monetary Stability. NBER (WP 5557), Cambridge (MA), 1996. SHILLER, R. (1996): Why do People Dislike Inflation? NBER, 1996 Working Paper 5539. SCHNEIDER, O. (2001): Euro: Jde do tuhého. Respekt, 29. října 2001, str. 8. SIMS G. T. (2003): ECB Moves to Cut Risk of Deflation. World Street Journal Europe, May 20, 2003. SIMS, G. T. (2002): ECB Clears Its Throat and Speaks Clearly. World Street Journal Europe, December 2, 2002. SKOŘEPA, M. (1999): Inflační cíl ČNB kontra EU. Ekonom, 1999, č. 31, str. 22-23. SOLBES, O. (2003): Exchange Rate Policies and EMU Participation of Accession Countries. Budapest, příspěvek na konferenci Monetary Policy Strategies for Accession Countries konané ve dnech 27.-28. února 2003. STANZELOVÁ, M. (2003): Evropská centrální banka chce bezpečnější platební síť. Bankovnictví, 2003, č. 2, str. 16. ŠAROCH, S. (2002): Teorie a empirie mzdových strnulostí, text pro seminář KHP a IEEP VŠE, Praha, květen 2002. ŠAROCH, S. - PAVELEK, P. (2002): Rehabilitujeme fiskální makroekonomickou stabilizaci? příspěvek pro 2. výroční konferenci České společnosti ekonomické 21. listopadu 2002. ŠAROCH, S. – TOMŠÍK, V. (2002): Balassův-Samuelsonův efekt. in: ŽÁK, M. (ed.): Velká ekonomická encyklopedie, Linde, Praha, 2002. ŠAROCH, S. - WALISCHOVÁ, J. (2002): Strach ze zapomenutého slova, Respekt, 2002. č. 20. ŠAROCH, S. – ŽÁK, M. (eds.) (2003): Ekonomické teorie a česká ekonomika. Academia, 2003 (v tisku). ŠMÍDKOVÁ, K. (2001): Můžeme mít obojí? Reálná a nominální konvergence v období přílivu přímých zahraničních investic. Finance a úvěr, 51, 2001, č. 6, str. 364-376. ŠMÍDKOVÁ, K. (2000): Na hranicích Eurozóny. Euro, 2000, č. 17, str. 39. TALANI, L. S: (2000): Betting For and Against EMU, Ashgate, 2000. TANZI, V. - SCHUKNECHT, L. (2000): Public Spending in the 20th Century, Cambridge University Press, 2000.

78

The EU economy: 2002 review - Real Nominal Convergence in the Transition Accession Countries (Selected Issues) (2002). European Economy, ECFIN, 2002, No. 6., str. 212-261. The new bogey (2001), The Economist, London, November 17, 2001. The World Bank (2000): Progress Toward the Unification of Europe, The World Bank, 2000. TUREK, O. (2002): Jsou obavy z apreciace koruny opodstatněné?, Politická ekonomie 2002, No. 4, str. 520 – 534. TURNOVEC, F. (2000): Rozhodování o nadměrných rozpočtových deficitech v EMU. Finance a úvěr, 50, 2000, č. 6, str. 348-360. United Nations (2002): Alternative Policies for Approaching EMU Accession by Central and East European Countries, In: Economic Survey of Europe. 2002, No. 1. United Nations, (2000) Economic Survey of Europe, European Economic Commission of the UN 2000, No.1, United Nations (2002): Economic Survey of Europe. European Economic Commission of the UN, 2002, No. 1. VÁVRA, D. (1999): Nominal versus Real Convergence in a CEE Transition Country: Do the Maastricht Criteria Make Sense for the Czech Republic? CERGE-EI, Discussion Paper Series, 1999, No. 16. VINHAS DE SOUZA, L. (2000): Alternative Exchange Rate Regimes for EU Accession. Tinbergen Institute, Netherlands, mimeo, 2000. VINHAS DE SOUZA, L. - HÖLSCHER, J. (1999): Exchange Rates Links and Strategies of New EU Entrants. CERGE-EI, Prague, 1999. Why wages do not fall in recessions (2000), The Economist, London, February 26, 2000. Will the euro ever rival the dollar as an international currency? The Economist, July 28, 2001. WINCOOP, E. - BACHETA, P. (2002): Why Do Consumer Prices React Less than Import Prices to Exchange Rates? NBER, 2002, WP No. 9352. WREN-LEWIS, S. (2000): The Limits to Discretionary Fiscal Stabilization Policy. Oxford Review of Economic Policy, 2000, No. 4, str. 92-105. ŽÁK, M. (ed.) (2002): Velká ekonomická encyklopedie. Linde, Praha, 2002.

79

80