Working Paper Možnosti analytického uchopení reciprocity v sociálních interakcích

econstor

www.econstor.eu

Der Open-Access-Publikationsserver der ZBW – Leibniz-Informationszentrum Wirtschaft The Open Access Publication Server of the ZBW – Leibniz Information Centre for Economics

Štika, Pavel

Working Paper

Možnosti analytického uchopení reciprocity v sociálních interakcích IES Working Paper, No. 13/2008 Provided in Cooperation with: Institute of Economic Studies (IES), Charles University

Suggested Citation: Štika, Pavel (2008) : Možnosti analytického uchopení reciprocity v sociálních interakcích, IES Working Paper, No. 13/2008

This Version is available at: http://hdl.handle.net/10419/83348

Nutzungsbedingungen: Die ZBW räumt Ihnen als Nutzerin/Nutzer das unentgeltliche, räumlich unbeschränkte und zeitlich auf die Dauer des Schutzrechts beschränkte einfache Recht ein, das ausgewählte Werk im Rahmen der unter → http://www.econstor.eu/dspace/Nutzungsbedingungen nachzulesenden vollständigen Nutzungsbedingungen zu vervielfältigen, mit denen die Nutzerin/der Nutzer sich durch die erste Nutzung einverstanden erklärt.

zbw

Leibniz-Informationszentrum Wirtschaft Leibniz Information Centre for Economics

Terms of use: The ZBW grants you, the user, the non-exclusive right to use the selected work free of charge, territorially unrestricted and within the time limit of the term of the property rights according to the terms specified at → http://www.econstor.eu/dspace/Nutzungsbedingungen By the first use of the selected work the user agrees and declares to comply with these terms of use.

Institute of Economic Studies, Faculty of Social Sciences Charles University in Prague

Mož nosti analytického uchopení reciprocity v sociá lních interakcích

Pavel Š tika

IES Working Paper: 13/2008

Institute of Economic Studies, Faculty of Social Sciences, Charles University in Prague [UK FSV – IES] Opletalova 26 CZ-110 00, Prague E-mail : [email protected] http://ies.fsv.cuni.cz

Institut ekonomických studií Fakulta sociá lních vě d Univerzita Karlova v Praze Opletalova 26 110 00 Praha 1 E-mail : [email protected] http://ies.fsv.cuni.cz

Disclaimer: The IES Working Papers is an online paper series for works by the faculty and students of the Institute of Economic Studies, Faculty of Social Sciences, Charles University in Prague, Czech Republic. The papers are peer reviewed, but they are not edited or formatted by the editors. The views expressed in documents served by this site do not reflect the views of the IES or any other Charles University Department. They are the sole property of the respective authors. Additional info at: [email protected] Copyright Notice: Although all documents published by the IES are provided without charge, they are licensed for personal, academic or educational use. All rights are reserved by the authors. Citations: All references to documents served by this site must be appropriately cited. Bibliographic information: Š tika, P.. (2008). “ Mož nosti analytického uchopení reciprocity v sociá lních interakcích ” IES Working Paper 13/2008. IES FSV. Charles University. This paper can be downloaded at: http://ies.fsv.cuni.cz

Mož nosti analytického uchopení reciprocity v sociá lních interakcích

Pavel Š tika# #

IES, Charles University Prague, E-mail: [email protected]

July 2008

Abstract: V tomto člá nku překlá dá m ná stin jednoho z mož ných přístupů, jakým můž e ekonomická teorie reagovat na aktuá lní výzvu, kterou představuje Easterlinův paradox. Klíčové téma vyž adující hlubší pochopení a uchopení ekonomickým apará tem je sociá lnípovaha člově ka, charakterizovaná reciprocitou v mezilidských vztazích. Ta je však individualistickou metodologií ekonomie hlavního proudu neuchopitelná . Inspirová n postklasickými smě ry ekonomického myšlení vychá zím z metodologického realismu vedoucího k organistickému chá pá ní člově ka. Jako reakci procedurá lně racioná lního jedince na prostředí fundamentá lní nejistoty identifikuji zvykové chová ní, a to nejen na ú rovni behaviorá lní, ale i percepční. Použ itá motivačníteorie vychá zíz Maslowova přístupu hierarchizace potřeb a teorie posilová nízalož ené na zvykové povaze jedná ní. V rá mci navrž eného modelu, který výše uvedené postřehy odrá ž í, identifikuji jako optimá lní chová ní formu altruismu charakterizovanou sledová ním pravidla maximalizace součtu už itků. Srovná ním modelu a reality dochá zím k problematice vlivu společenství na „zvykovou“ výbavu jedince a dá le aplikuji zá vě ry plynoucíz modelu na kooperativní a nekooperativníchová ní. Keywords: Easterlinův paradox, reciprocita, procedurá lníracionalita, zvyky JEL: B41, D6.

1.

Ú vodem „ Jakkoliv č lověk může být považová n za sobeckého; existujíevidentně v jeho povaze urč ité principy, které ho zainteresová vají na štěstí druhých, a to tak, že nic z toho nemá , kromě potěšení, že vidíjejich štěstí.“ Adam Smith1

Easterlinů v paradox postavil ekonomickou vědu před zá sadní problé m. Naš e zá padní civilizace zbohatla natolik, že dalš í rů st bohatství už její přísluš níky nečiní spokojenějš ími2. Po čtvrt století mlčení se první vá žnou ekonomickou teorií reagující na tato zjiš tění stala Kahnemanova teorie aspiračního a adaptačního „treadmillu“3,4 – honba za větš ím blahobytem se stá vá marnou kvů li rů stu aspirací dosahujícího stejné ho tempa jako rů st dů chodu na jedné straně, a procesem přizpů sobení, adaptace, zvyká nína úrovně dosažené na straně druhé . Tímto způ sobem ekonomie vysvětlila, proč poslední pů lstoletí rů st dů chodu není doprová zen rů stem š těstí5. Nicmé ně dosud jsme se nedočkali adekvá tníodpovědi na otá zku, kde tedy zdroj š těstíJE.

1

Smith, A., Theory of Moral Sentiments, Μ ε τ αLibri Digital Library, 2005, p. 11 Viz Easterlin, R., Building a Better Theory of Well-Being in Bruni, L., Porta, L., Economics & Happiness: Framing the Analysis, Oxford University Press, 2005, p. 29-64 3 Adaptační/hedonický treadmill pů vodně Brickman, Campbell, Hedonic Relativism and Planning the Good Society, (1971) 4 Kahneman, D., Experienced Utility and Objective Happiness: A Moment-Based Approach, in: D. Kahneman and A. Tversky (Eds.), Choices, Values and Frames, New York: Cambridge University Press and the Russell Sage Foundation, (2000), p. 673-692 5 Termín š těstízde používá m místo tvz. “reported subjective well-being” (SWB), viz Easterlinova prá ce 2

1

Vš echny filosofické tradice se shodují v tom, že hlavním motivem lidské ho jedná ní je prá vě dosaženíš těstí. Otá zku motivace vyřeš ila neoklasická ekonomie elegantní teorií projevené preference. Vychá zí z toho, že sami lidé znají své preference nejlé pe a podle toho se také rozhodují. Pozorová ním jejich voleb pak mů žeme zpětně preference určit. Množícíse empirická evidence o mylnosti tohoto východiska6 spolu s neschopností adekvá tně zodpovědět otá zky plynoucí z Easterlinových pozorová nínicmé ně kladou před ekonomy nemalou výzvu. Chceme-li lidské motivaci více porozumět, musíme se pokusit é terickou problematiku š těstí poodkrýt. Empirická evidence ukazuje, že klíčový význam pro dosaženíš těstímajív naš í společnosti hluboké podporující mezilidské vztahy7. Oblast sociá lních interakcí je vš ak autistickou8 metodologií neoklasické ekonomie ze své podstaty neuchopitelná . Pokud chceme ekonomickým apará tem sociá lní povahu člověka uchopit, musíme nutně individualistické paradigma opustit. Instrumentá lním metodologickým individualismem nemů žeme sociá lní interakce adekvá tně vysvětlit, protože ty nemají povahu interakce mezi jedincem a věcí, ale dvou rovnoprá vných individuí. Jejich výměnou vzniká něco, co je kvalitativně mimo dosah individualismu9 – kvality jako přátelství, lá ska nebo souná ležitost. Ty nejsou předmětem trhu, ale vznikajív rá mci sociá lnívýměny, která má reciprokou povahu10. Reciprocita v mezilidských vztazích má formu sé rie jednosměrných transferů bez smluvního nebo jiné ho zajiš tění protisměrné ho transferu ekvivalentu, jak je tomu běžné na trhu. Jedná se o sled jednotlivých altruistických činů , které ve své m dů sledku budují mezi individui dů věru. V prostředí té to dů věry a otevřenosti pak vznikají zmíněné kvality lá sky, přátelství a souná ležitosti, které jsou pro dosaženíš těstíklíčové . Pokud chce být ekonomie považová na za imperiá lní vědu i v současnosti, nezbývá , než se pokusit fenomé n reciprocity v mezilidských vztazích uchopit. Takovým nesmělým pokusem je model předložený v tomto člá nku.

6

K systematickým odchylká m od optimá lního chová nínapř. Scitovsky, T., The Joyless Economy: The Psychology of Human Satisfaction, Oxford University Press, 1976, 1992; psychologie: Nisbet, Ross (1980) ukazují, že lidé nevědí, co je činíš ťastnými 7 Za vš echny jmenujme . Easterlin, R., Building a Better Theory of Well-Being in Bruni, L., Porta, L., Economics & Happiness: Framing the Analysis, Oxford University Press, 2005, p. 29-64 8 Tento troufalý, nicmé ně přesný výraz přebírá m z Zamagni, S., Individualism and happiness: A Very Difficult Union, in Bruni, L., Porta, L., Economics & Happiness: Framing the Analysis, Oxford University Press, 2005 9 K tomu více např. Gui, B., Sugden, R., Why interpresonal relations matter for economics in Economics and Social Interaction, Cambridge University Press, 2005 10 Více k reciprocitě např. Zamagni, S., Individualism and happiness: A Very Difficult Union, in Bruni, L., Porta, L., Economics & Happiness: Framing the Analysis, Oxford University Press, 2005

2

2.

K metodologii Marc Lavoie používá 11 zá kladní rozdělení ekonomických směrů na dva výzkumné

programy: neoklasický a postklasický. Postklasickými směry Lavoie míní š irokou š ká lu neortodoxních

ekonomických

teorií -

institucionalismus,

strukturalismus,

marxismus,

evolucionarismus, neoricardiá nství nebo postkeynesiá nství. Při jejich specifikaci vychá zí z terminologie zavedené maďarským filosofem vědy Imre Lakatosem. Lakatos definuje vědecký výzkumný program jako skupinu lehce odliš ných teorií sdílejících nějakou obecnou myš lenku. Vědecký výzkumný program má podle Lakatose obsahovat tzv. “tvrdé já dro”, které se sklá dá z rů zných tvrzenío skutečnosti. Toto “tvrdé já dro” je přijímá no na zá kladě konvence a o jeho pravdivosti nebo nepravdivosti se nespekuluje dů ležitý je jeho potenciá l rozš iřová ní pozná ní. Badatelé přísluš ející ke konkré tnímu výzkumné mu programu pak myš lenky obsažené v tomto nezpochybňované m já dru brá ní před pokusy o falzifikaci tvorbou tzv. ochranné ho pá su pomocných hypoté z, který zachycuje a odrá ží kritiku směřujícík já drovým hypoté zá m12. Podle Karla Poppera, učitele Imre Lakatose a autora falsifikačního přístupu, je pro vědce iracioná lní há jit a rozvíjet myš lenku, která se ukazuje být mylnou při konfrontaci s realitou. Rozvíjení paradigmatu neoklasické teorie – konceptu homo oeconomicus – přineslo a přiná š í mnoho skvělých výsledků , jejichž dů kazem je pestrost a rozsá hlost hlavního proudu ekonomie. V přímé konfrontaci s realitou ale paradigma člověka ekonomické ho nará ží na jisté limity. Proti axiomu maximalizace vlastního užitku mluví například pozorované případy nereciproké ho altruismu. Nerealistické jsou i předpoklady dokonalé informovanosti a bezná kladovosti rozhodovacího procesu. Sporná je také schopnost jedince pracovat s velkým množstvím informací, která zpochybňuje platnost axiomu úplnosti a tranzitivity13. Lakatosů v přístup k vědecké mu bá dá níje v ohledu “vědeckosti” teoriíbenevolentnějš í. Lakatos v protikladu k Popperovi tvrdí: "It is not that we propose a theory and Nature may shout NO rather we propose a maze of theories and nature may shout INCONSISTENT."14 Tato nekonzistence s jinými teoriemi pak mů že být řeš ena v rá mci výzkumné ho programu - aniž by se měnilo jeho tvrdé já dro - úpravami pomocných hypoté z v rá mci ochranné ho pá su. Falsifikace

11

Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, prvníkapitola 12 Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, str. 4 13 K předpokladů m konceptu homo oeconomicus viz Hlavá ček, J., Mikroekonomie souná ležitosti se společenstvím, Grada 1999, str. 66, 67 14 Lakatos ed. (1970), Pg. 130, in Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, 1992

3

zde není chá pá na jako vztah mezi empirií a konkré tní teorií (jak je tomu u Poppera), ale jako mnohoná sobný vztah mezi konkurujícími si teoriemi na pozadí empirie, která je (jak se tomu bohužel často děje) rů znými způ soby “ohýbá na” podle potřeb jednotlivých teorií. Nicmé ně proč už nebyla neoklasická mikroekonomie nahrazena teoriírealističtějš í? Ze dvou hlavních příčin - v prvé řadě je to skvělá možnost uchopení neoklasické teorie matematickým apará tem a komplikovanost reality lidské ho života na straně druhé . Z čím reá lnějš ích předpokladů se alternativní teorie snaží vychá zet, tím větš í je š ance, že se stanou prakticky nepoužitelnými. Druhým dů vodem je fakt, že z myš lenek konceptu člověka ekonomické ho vychá zí nepřeberné množství směrů , které souhrnně mů žeme nazvat hlavním proudem ekonomie. Ekonomie hlavního proudu nestaví sice na neochvějných zá kladech, ale logicky nemá tendence sama těmito zá klady otřásat, naopak své tvrdé já dro urputně há jí.15 Pů vodní morá lní odkaz díla otců zakladatelů jako Smithe nebo Huma byl odsunut na vedlejš í kolej v zá jmu bouřlivé ho technokratické ho rozvoje v dikci člověka ekonomické ho.

Neoklasická ekonomie versus postklasickésmě ry Na zá kladě Lakatosova přístupu klasifikuje Lavoie předpoklady neoklasické ho, resp. postklasické ho paradigmatu způ sobem naznačeným v tabulce 2.116. První dva řádky, popisující gnozeologický a ontologický přístup směrů udá vají metodologický rá mec bá dá ní. Přístup k racionalitě a zaměřeníanalýzy pak vychá zíz tohoto metodologické ho rá mce.

Tabulka 2.1 Klasifikace neoklasické a post-klasické teorie Přístup Předpoklady Neoklasická teorie

Post-klasické teorie

Gnozeologie

Instrumentalismus

Realismus

Ontologie

Individualismus

Organicismus

Racionalita

Substantivníracionalita

Procedurá lníracionalita

Zaměřeníanalýzy

Směna

Výroba

15

Vzpomenout zde mů žeme dění okolo cambridgeské kontroverze, viz např. Lavoie, M., Foundations of PostKeynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, str. 26 – 36 16

Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, str. 7.

4

Gnozeologie Milton Friedman ve své m eseji o metodologii17 obhajuje instrumentalistický přístup k ekonomické mu bá dá ní slavným příměrem hrá če kulečníku - stručně řečeno, pokud jsou výsledkem teorie zá věry dostatečně věrně korespondující s empirií, nevadí, že teorie sama stojí na předpokladech, které mohou být realitě vzdá lené . Nezbývá než souhlasit s ná zorem, že realita je natolik komplikovaná , že snaha vybudovat ekonomickou teorii na perfektně realistických předpokladech je předem odsouzena k nezdaru. Také se říká , že daní za větš í realističnost modelů bývá jejich rostoucíkomplikovanost. To je pravda, pokud se vš ak pohybujeme ve sfé ře neoklasické ekonomie. Lavoie považuje za tvrdé já dro neoklasické teorie vysoce abstraktní a vědecky robustní teorii walrasovské obecné rovnová hy - ta poskytuje zá zemí pro realitě bližš í teorie nachá zející se v ochranné m pá su neowalrasovské metodologie a zá roveň jí poskytují empirickou zpětnou vazbu18. To musí k rostoucí komplikovanosti modelů vé st nutně - teorie ochranné ho pá su se nemohou přiblížit realitě nějakým elegantním, jednoduchým způ sobem, když vychá zejí ze zá kladů , které reá lné nejsou. Ve světle skvělých výsledků , které vš ak neoklasická ekonomie vykazuje, se toto zdá být malou cenou. Domnívá m se, že z takové ho přístupu sama vyplývá teoretická hranice, za kterou už se neoklasická ekonomie dá le rozvíjet nemů že. Při rostoucí komplikovanosti se neoklasická ekonomie mů že stá t předmětem zá jmu několika má lo matematických gé niů a s klesajícím množstvím mozků schopných posouvat ji kupředu začne stagnovat. Pokud by pak byl neoklasický výzkumný program někdy v budoucnu zhodnocen jak v teoretické , tak empirické rovině jako „regresivní“, jednalo by se podle Lakatose o „pseudovědecký výzkum“. Post-klasické směry se na druhou stranu snaží dů sledně vychá zet z předpokladů realistických. Z pohledu filosofie vědy je tento přístup rozhodně vhodnějš í (ne-li jediný sprá vný). Z hlediska formá lnílogiky nemů žeme než souhlasit s tvrzením, že teorie je jen natolik sprá vná , nakolik sprá vné jsou jejípředpoklady. Tento „čistš í“ přístup aplikovaný na ekonomii si vš ak vybírá velkou daň v podobě omezených možností aplikace standardního optimalizačního matematické ho apará tu typické ho pro neoklasickou ekonomii. Výzkumné

programy

postklasické ho typu se pak často sklá dají z jednotlivých dílčích teorií, které jsou mezi sebou propojeny mlhavě a bez jasné ho určenívztahů mezi jednotlivými proměnnými.

17

Friedman, M., Essays in Positive Economics, University of Chicago Press, 1953 Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, str. 7 18

5

I přes zmíněné nevýhody se o maximá lníreá lnost předpokladů se v tomto člá nku snažím i já - domnívá m se, že při vhodné m úhlu pohledu je možné chová níčlověka úspěš ně modelovat i při zachová nírealistických předpokladů . Ontologie Neoklasická ekonomie si v rá mci zá sad instrumentalismu s otá zkou lidské ho bytí poradila vytvořením aproximujícího konceptu dokonale racioná lního č lověka ekonomického19. V době své ho vzniku se dal vzhledem k materiá lnímu zajiš tění větš iny tehdejš í společnosti ospravedlnit sná ze než dnes, kdy ekonomická teorie čelívýzvá m jako je Easterlinů v paradox. Snaha o realistické uchopení existence postklasických směrů vede ke vnímá ní individua jako společenské bytosti s omezenou racionalitou, pohybujícíse ve světě nejistoty. Na významu pak nabírajíinstituce fungujícíjako stabilizá tor v dynamicky se měnícím světě. Pojem ontologie nemusíme v rá mci ekonomie nutně chá pat š iroce jako vědu o bytí. Mů žeme jírozumět jako explicitníurčenísouboru konceptů o předmětu zkoumá ní. Takovým (a dle mé ho ná zoru zá sadním) konceptem je silný a v ekonomii značně opomíjený vliv zvyků na chová ní individua20. Pro potřeby té to prá ce budu tedy přistupovat k člověku jako k souboru zvyků a ná vyků . Ty pak tvoříurčité mantinely, v jejichž rá mci člověk alokuje svů j čas tak, aby uspokojil své potřeby. Na význam zvyků pro lidské chová ní přímo ukazuje koncept omezené neboli procedurá lníracionality. Racionalita Zá sadním místem, kde se neoklasický a postklasické směry rozchá zí je jejich přístup k nejistotě. Lavoie definuje nejistotu ná sledujícím způ sobem21:

1. O jistotě (certainity) mluvíme tehdy, když každá volba nerozdílně vede k specifické mu výsledku, jehož hodnota je zná ma. 2. O riziku (risk) hovoříme, pokud každá volba vede k souboru možných výsledků , jejichž hodnota je zná má a každý z nich má určitou pravděpodobnost. 3. O nejistotu (uncertainity) se jedná tehdy, když je a) pravděpodobnost výsledku nezná má

19

Pů vod termínu přisuzová n Vilfredo Paretovi, 1906 Vyjímkou je například prá ce Garyho Beckera, ze které do jisté míry vychá zím, viz sborník Becker, Gary S., Teorie preferencí, Grada, Praha 1997 21 Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, str. 43 20

6

b) hodnota výsledku nezná má c) soubor výsledků , které mohou vzejít z konkré tnívolby, nebo soubor možných voleb nezná mý. Racionalitu mů žeme chá pat jako logickou konzistenci v rozhodová níjedince. Neoklasika v rá mci své ho instrumentalismu implantovala člověku silikonový mozek s neuvěřitelným početním výkonem a možnostmi vstřebat a zahrnout do kalkulací veš keré dostupné informace. Racionalitu neoklasické ho agenta nazývá me substanciá lní (neboli úplná , dokonalá ) a nese se plně v duchu neoklasické optimalizace v rá mci daných omezení. Ani substanciá lně racioná lní agent ale nebude schopen dospět k rozumným zá věrů m, pokud ho postavíme do situace odpovídající bodu 3 c) definice nejistoty, kdy nebude zná t množinu vš ech možných voleb nebo soubor možných výsledků . Lavoie v takové m případě mluví o fundamentá lní nejistotě. Zde není pro neúplnost informace možné použít standardní optimalizační procedury. Keynes zde mluví o nutnosti zavé st měřítko „vá hy proměnné “22, Knight pak ve stejné m duchu o „kredibilitě informace“23. To znamená , že rozhodující se agent musí zvá žit, nakolik jsou jemu dostupné informace relevantní pro predikci budoucích jevů , jak velká je míra jeho „nevědomosti“. Pro reá lné uchopení rozhodovacích procesů agenta používají post-klasické směry koncept procedurá lní racionality24. Procedurá lní racionalita je proces, který vzhledem k fundamentá lní nejistotě na jedné straně a omezeným schopnostem agenta kalkulovat s velkými objemy informací na straně druhé vede k nalezení řeš ení uspokojivé ho, nikoliv nejlepš ího. Hledá ní takové ho řeš ení je ale proces velmi komplexní a komplikovaný. Ná sledující soubor pravidel obecně vystihuje charakteristiky rozhodovacího procesu v rá mci procedurá lní racionality25: 1. Když je dosaženo uspokojivé řeš ení, zastav hledá ní. 2. Ber současnost a nedá vnou minulost jako vodítka k predikci budoucnosti. 3. Předpoklá dej, že současný odhad budoucnosti je sprá vný. 4. Ná sleduj míněnívětš iny. 22

Keynes, J. M., 1973, viii in Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, str. 45 23 Knight, F., 1940 in Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, str. 47 24 Prů kopníkem v oblasti procedurá lníracionality (bounded rationality) byl Herbert Simon, který byl za prá ci v té to oblasti v roce 1978 oceněn Nobelovou cenou

7

5. Hledej alternativnířeš ení, pokud jsou existujícířeš enípříliš nejistá . 6. Podnikej kroky snižujícímnožstvínejistoty. 7. Pokud je nejistota příliš velká , odlož rozhodnutí.

První bod vystihuje podstatu procedurá lní racionality. Jedinec nemaximalizuje v rá mci omezení, ale stanovuje si úroveň, jejíž dosaženímu stačíke spokojenosti. Nehledá pak nejlepš í řeš eníze vš ech možných, ale dostatečně dobré řeš eníz jemu zná mé množiny řeš ení. V případě, že je uspokojivé řeš enínalezeno, přestá vá agent hledat dá l. Dalš ími třemi body popsal J. M. Keynes způ sob26, jakým se člověk vypořádá vá s nejistotou. Druhý a třetí bod naznačují, jakým způ sobem jedinec tvoří očeká vá ní. Velmi významný je bod čtvrtý. Pokud člověk narazí na informační a kognitivní limity, je pro něj výhodné se spolehnout na ná zor ostatních - ti mů žou být na jednu stranu lé pe informová ni, a na stranu druhou reprezentují určitou normu společenství, jejíž respektová ní je zá hodno - jedinec neřídícíse normami společenstvíse z něj automaticky vyřazuje. V případě lepš íinformovanosti zajistí ná sledová ní majority obecně menš í pravděpodobnost selhá ní. I pokud by jedinec ale pouze sledoval obecně uzná vanou normu, a v dů sledku takové ho jedná ní selhal, bude jeho neúspěch lé pe společensky akceptová n (neztratí tvá ř), než pokud by neuspěl na zá kladě nestandardního chová ní(a možná že i pokud by nestandardním chová ním uspěl)27. Z druhé ho a čtvrté ho bodu vyplývá zá věr zá sadní pro tento člá nek - č ím vě tší bude panovat př i rozhodování nejistota, tím vě tší význam bude nabírat chování založenéna zvycích a normách. Zá roveň je zřejmé , že významnou determinantou chová ní jedince je společenství, resp. soubor obecně uzná vaných norem a zvyklostí společenství, ke které mu se jedinec cítípřiná ležet. Není tedy možné jedince zkoumat odděleně od jeho sociá lního prostředí (což koresponduje s postklasickým paradigmatem organicismu). Bod 5 potom ukazuje, v jakých situacích se konvence a zvyklosti pod tlakem nových skutečnostímění. Body 5 a 6 říkají, že pokud ná m staré zvyklosti neumožňujídostatečně dobře dosá hnout minimá lního akceptovatelné ho stupně uspokojení, začne agent vynaklá dat svů j čas a energii na nalezení řeš ení nových, nebo na získá vá ní dodatečných informací, které sníží míru nejistoty spojenou s konvencemi dosavadními. Sedmý bod pak naznačuje řeš ení pro případ, že 25

Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, str. 56 26 Keynes, J. M., 1973, xiv, str. 114 in Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, str. 56 27 „Worldly wisdom teaches that it is better for reputation to fail conventionally than to succeed unconventionally“ Keynes, 1973, str. 158 in Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992, str. 57

8

se rozhodovateli přes veš kerou snahu nejistotu nepodaříredukovat na rozumnou míru. Odložení rozhodnutí není možné v každé situaci, ale například při rozhodová ní o investiční činnosti je přímo charakteristické - investiční aktivita podniků je v dobá ch nejistoty ohledně vývoje trhů minimá lnía naopak nabírá na síle, pokud převlá dajíočeká vá níoptimistická . Na tomto místě je nutné poznamenat, co říká empirie o samotné kvalitě rozhodovacích procesů . Poznatky psychologie ukazují, že lidé hodnotí situace subjektivně, činí zkreslené soudy, podlé hají emocím a afektů m. Samotná percepce, na zá kladě které probíhají dalš í kognitivní procesy, je založená na souboru internalizovaných konceptů , které jedinci poskytují zjednoduš ený a zcela subjektivní obraz reality28. Toto vš e význam zvyků vš eho možné ho charakteru v životě jednotlivce výrazně zvyš ují.

Teorie motivace Hlavním motivem aktivity neoklasické ho homo oeconomicus je maximalizace užitkové funkce v rá mci omezení dané ho disponibilním dů chodem. Velikost užitku je pak dá na množstvím spotřebovaných nebo nakoupených statků a služeb. Tento zjednoduš ující přístup zachycuje v rá mci metodologické ho instrumentalismu poměrně dobře podstatnou čá st života, kterou bychom mohli nazvat ekonomickou. Na té nejobecnějš í úrovni, v souladu s metodologickým realismem, se mů žeme odvolat na prakticky vš echny filosofické tradice, které za onu maximalizovanou veličinu považují š těstí29. Empirie ale ukazuje, že zdroje š těstíležídaleko mimo ekonomickou oblast. Klíčovým je zde totiž jeden zá sadní faktor - hluboké mezilidské vztahy. Fungující rodina, množství přátel a velké množstvíčasu strá vené ho s rodinou a přáteli se uká zaly být pro pocit š těstíklíčové .30. Problé m maximalizace š těstí jakožto hlavního motivu aktivity mů žeme úspěš ně přetransformovat do oblasti mnohem lé pe zmapované - oblasti uspokojová ní lidských potřeb. Vhodným výchozím bodem pro analýzu lidských potřeb je slavná Maslowova prá ce31. Pro potřeby tohoto člá nku budu brá t v úvahu klasifikaci potřeb na nižš í, zá kladní (biologické a fyziologické potřeby a potřeba bezpečí) a vyš š í, sociá lní potřeby (potřeby souná ležitosti, lá sky, vá žnosti a uzná ní).

28

Viz např. Kahneman, Tversky (1979), Scitovsky (1959) nebo mimo ekoknomickou oblast Pstružina, K.: Svět pozná vá ní: K filosofickým zá kladů m kognitivní vědy, Nakladatelství Olomouc, 1998, celá tradice analytické psychologie, nebo teorie kognitivnídisonance L. Festingera 29 Referenčním bodem vš ech humanističtěji zaměřených myslitelů je již 2300 let Aristotelovo pojetí š těstí jako eudamonie. Na rozdíl od tradice platónské , hledající š těstí v kontemplaci, je š těstí neoddělitelné od života ve společenství– Aristoteles: „Šť astný a osamocen mů že být pouze bů h nebo zvíře“ 30 viz např. Easterlin (1974), Frey, Stutzer (2002) Diener, Seligman (2004) a mnozídalš í 31 Maslow, A. H., A Theory of Human Motivation, Psychological review 50, 1943, str. 370 - 396

9

Stejně jako potřeby mů žeme brá t jako významnou determinantu motivace i zvyky. V nových situacích, obzvlá š tě pokud vykazují znaky fundamentá lní nejistoty, je rozhodová ní velmi ná kladné . Na získá níinformací, které jsou pro rozhodová nírelevantní, je nutné vynaložit značné úsilí, a vzhledem k neschopnosti obsá hnout vš echna možná řeš ení, odhadnout jejich výsledky a ocenit je pravděpodobnostmi, je takové rozhodová ní i velmi nepřesné . Rozhodovací proces nicmé ně vyústí v nějaké řeš ení, ze které ho vyplynou určité výsledky. Pokud se jedinec vyskytne po nějaké m čase v podobné situaci, mů že se rozhodnout pro řeš ení alternativní – což ho ale znovu uvá dí do nejistoty ohledně budoucího výsledku. Mů že sbírat dalš í informace, aby mohl učinit lepš írozhodnutí, což je ale ná kladné – musívynaložit kognitivníkapacity, čas i jiné zdroje. Pokud ale byl výsledek předchozího rozhodnutí uspokojivý, mů že se jednoduš e a s minimá lními ná klady rozhodnout své chová nízopakovat. Opaková ním stejné akce se pak zvyk upevňuje32. V momentě, kdy výsledné řeš ení uspokojivé není, chová se jedinec způ sobem opačným – ke zvolené mu nevyhovujícímu řeš ení si vybuduje averzi. Z principu posilová ní a averze vychá zíteorie posilová ní33. Vznik zvyku ale nemusí být výsledkem opaková ní rozhodnutí, které vyplynulo z racionální volby v nové , nezná mé

situaci. Obecně mů žeme říci, že „na síle a

pravděpodobnosti nabývá takové chová ní, které je spojeno s příjemným prožitkem nebo které vyloučíprožitek nepříjemný“34. Aťuž toto chová níbylo výsledkem racioná lnívolby, či nikoliv. Soubor zvyků charakterizují vzorce chová ní osvojené v celé době sociá lního vývoje jedince – od útlé ho dětství, kdy si jedinec rychle osvojuje normy chová nídané společenstvím, až po dospělost, kdy čerpá ze stá lejš ího souboru zvyků již osvojených. Tento soubor zvyků se dynamicky rozvíjí do té míry, do jaké jedinec ve své m životě čelí novým situacím, pro jejichž zvlá dnutí doposud osvojené zvyklosti nejsou dostačující. Obecně použitelnost takové ho zvykové ho souboru mů žeme přiblížit termínem zkuš enost. Zvyky nicmé ně nereprezentují pouze zkuš enost vlastní, ale odrá ží se v nich i zkuš enost celé ho společenství. Mnoho zvyků si člověk osvojuje prostým převzetím od společenství. Skrze

32

Otá zku zvyků velmi originá lním způ sobem v teorii racioná lního ná vyku uchopil Gary Becker. Za použití standardního ekonomické ho apará tu zde ukazuje ná vyky, tlaky referenční skupiny, vliv rodičů na preference dětí, reklamu, lá sku a ná klonnost jako výsledek zahrnutí zvykové ho chová ní na preference individua, a to vš e při zachová nípředpokladu substanciá lníracionality. Viz Becker, Gary S., Teorie preferencí, Grada, Praha 1997, čá st I, kap. 3 33 Touto problematikou se zabýval i Alfred Marshall, který upozornil na to, že častějš íposlech hudby zvyš uje a tím i poptá vku a užitek (požitek) z poslechu hudby, viz Hlavá ček, J., Mikroekonomie souná ležitosti se společenstvím, Karolinum, Praha 1999, str. 16 34 Hlavá ček, J., Mikroekonomie souná ležitosti se společenstvím, Karolinum, Praha 1999, str. 16

10

sociá lní normy, kulturu společenství má tak individuum přístup k „extraktu zkuš enosti (které ) umožnívyhnout se ná kladným a nebezpečným slepým uličká m v rozhodová ní“35 V ná sledující čá sti se pokusím reciprocitu uká zat jako přirozený vzorec chová ní vyplývající ze snahy efektivně uspokojovat potřeby. Z tohoto úhlu pohledu se dostane racioná lního zdů vodněníexistenci tzv. altruismu tvrdé ho já dra. Takové jedná nínenímotivová no očeká vá ním budoucí ná vratnosti („teď budu dobrý/š tědrý já k tobě a příš tě ty ke mně“) jako altruismus instrumentá lní, ale je motivová no čistě snahou o zvýš ení užitku, zlepš ení situace druhé ho člověka. Pro takové chová nídosud ekonomie žá dné rozumné vysvětleníneposkytuje36. Pokud ale uvá žíme prostředí fundamentá lní nejistoty, na které jedinec reaguje chová ním procedurá lně racioná lním, instrumentá lníaltruismus „zdegeneruje“ v altruismus tvrdé ho já dra.

3.

Model

Rozšíř ená užitková funkce Motivacímodelované ho jedince je dle výš e uvedené ho uspokojit do nejvyš š ímožné míry své potřeby. V ekonomii toto snažení obvykle popisujeme tak, že se jedinec snaží maximalizovat užitkovou funkci. Zde podobu užitkové funkce čerpá m ze slavné stati Garyho Beckera a George Stiglera „De gustibus non est disputandum“ (neboli „Proti gustu žá dný diš putá t“)37. Autoři zde zavá dějí pojem takzvané rozš ířené užitkové funkce, kde jako maximalizované veličiny vystupují tzv. komodity odpovídající jednotlivým potřebá m (např. sytost, bezpečí, ale i společenské uzná ní, ná klonnost atd.). Tyto komodity jedinec vytvá ří pomocí„tržních statků , vlastního času, svých dovednostía kvalifikacía dalš ích složek lidské ho kapitá lu a jiných vstupů “38: U = U(Z1, … , Zm),

(1.1)

spolu s Zi = fi(X1i, … , Xki, ti, S, Yi), i = 1 … m

(1.2)

kde Zi jsou komodity reprezentující jednotlivé potřeby, fi jsou produkční funkce pro i-tou komoditu, Xji je množstvíj-té ho tržního statku nebo služby použité při výrobě i-té komodity, ti je vstup vlastního času jedince na produkci i-té komodity, S je jeho lidský kapitá l (o něm více 35

Hlavá ček, J., Mikroekonomie souná ležitosti se společenstvím, Karolinum, Praha 1999, str. 17 Viz např. Zamagni, S., Happiness and Individualism: A Very Difficult Union (2004) 37 Becker, G.S., Stigler, G.S., De Gustibus non est Disputandum, 1977, American Economic Review 6 7, str. 76-90

36

11

v ná sledujícím odstavci) a Yi jsou ostatní vstupy použité při tvorbě komodity i. Funkce f je ve vš ech proměnných rostoucí39. Lidský kapitál Gary Becker se v oblasti teorie lidské ho kapitá lu stal na ekonomické m poli prů kopníkem. Proslavil se předevš ím svým rozdělením lidské ho kapitá lu na kapitá l osobní a kapitá l společenský40. Stručně - osobní kapitá l zahrnuje jedincovy zkuš enosti, dovednosti, vzdělá ní, zvyky, ná vyky, minulou spotřebu atp. Velikost tohoto kapitá lu určuje jak efektivně je jedinec schopen v současnosti přetvořit ostatnívstupy ( X , t) ve výš e zmíněné komodity Z, které teprve vstupují do vlastníužitkové funkce. Společenský kapitá l je vyjá dřením preferencí, zvyklostí, tradic a kultury referenční skupiny. Tento druh kapitá lu má na užitek jedince také silný vliv. Uspokojení potřeb jako je sdílení, uzná ní, souná ležitost atp. je primá rně zá vislé na vlastnostech okolí. Společenský kapitá l je pro jednotlivce daností – je tvořen jako souhrn vlastností velké ho množství lidí, a ty mů že člověk svým chová ním ovlivnit jen nepatrně. Jedinec se mů že buďto přizpů sobit společenství, nebo mů že společenství změnit (což bývá obvykle velmi ná kladné , až nemožné ). Referenční skupina proto formuje jedince zá sadním způ sobem. V rovnici (1.2) je kapitá l S pojat v té nejš irš íformě. Budeme dá le vychá zet z Beckerova rozdělení na společenský a osobní kapitá l. Uvažme klasické modelové prostředí ostrova a jeho jediné ho obyvatele – Robinsona. Vzhledem k tomu, že je momentá lně Robinson na ostrově sá m, mů žeme vš e spojené s kapitá lem společenským prozatím opomenout a výš e zmíněný pojem lidský kapitá l chá pat jako kapitá l osobní. Pro lepš í představu dá le pomyslně rozdělíme osobní kapitá l na m čá stí, kdy každá čá st odpovídá zá sobě kapitá lu mající přímý vliv na produkci přísluš né komodity. Předpoklá dejme dá le, že množství přírodních zdrojů , které má Robinson na ostrově k dispozici je neomezené . V moři je stá le dost ryb, potok s pitnou vodou nevysychá a kokosové ořechy na palmá ch dorů stají rychleji, než by je Robinson stačil zkonzumovat. Potom mů žeme vektor

X

z funkce vypustit, protože nepředstavuje pro Robinsona aktivní omezení

v uspokojová níjeho potřeb. Dá le pro jednoduchost zá pisu vypustíme ostatnívstupy Y.

38

Becker, Gary S., Teorie preferencí, Grada, Praha 1997, str. 43 V pů vodnístati je v produkčnífunkci f zahrnut čas a zá soby lidské ho kapitá lu i ostatních jedinců . To ale zde není nutné přinejmenš ím protože je Robinson zatím na ostrově sá m. 39

40

viz Becker, Gary, Accounting for Tastes, Harvard University Press 1998

12

Rovnici pro tvorbu komodity i pak mů žeme přepsat na: Zi = fi(ti, Si), i = 1 … m

(1.3)

Změ na kapitálových zásob Nynív rovnici zbyly dvě proměnné – čas a kapitá lové zá soby. Jakým způ sobem dochá zí ke změně velikosti osobního kapitá lu? Na velikost budoucího osobního kapitá lu má vliv naš e současné chová ní. Zá roveň „mů že v prů běhu času klesat v dů sledku psychologické ho a fyziologické ho „znehodnocení“ účinků minulé ho jedná ní“41. Tuto myš lenku dá le Becker a Murphy rozvá dí v jejich teorii racioná lního ná vyku42. Mnoho vzorců chová ní ukazují jako ná vykových – nejen spotřebu cigaret nebo drog, ale „lidé získá vají ná vyk i na prá ci, jídlo, hudbu, televizi, svů j životní standard, jiné lidi, ná boženství a mnoho dalš ích aktivit.“43 Osobní kapitá l zde nabírá formu kapitá lu „spotřebního“, odvozené ho od velikosti spotřeby souvisejícího statku v minulosti. Změnu velikosti tohoto spotřebního kapitá lu pak zachycuje ná sledujícím formalismem44 ∆S (t ) = c(t ) − δS (t ) − h[ D(t )]

(1.4)

Míra změny kapitá lové zá soby zá visí na minulé spotřebě statku c (ovlivňuje změnu zá soby kapitá lu prostřednictvím principu learning by doing, ale i schopnost mít požitek ze spotřeby – viz. Marshallů v příklad s poslechem hudby), míře exogenního mizení vlivů minulé spotřeby δ , velikosti kapitá lu S(t) a velikosti endogenních výdajů na zhodnocení nebo znehodnocení h[ D(t )] . Podobnou investiční funkci mů žeme analogicky použít i v obecnějš í formě – k popisu změny velikosti kapitá lové zá soby Si odpovídajícíefektivnosti v uspokojová níi-té potřeby (viz. rovnice 1.3) Prvním faktorem majícím vliv na velikost zá soby Si je množství času alokované do uspokojení i-té potřeby. Míra okamžité ho znehodnocení δ vyjadřuje míru mizení fyzických a duš evních vlivů minulé ho jedná ní (oproti minulé spotřebě v rovnici 1.4). Dá le vstupuje do rovnice velikost kapitá lu Si v minulosti. Posledním faktorem je pak cílená , endogenní investice 41

Becker, Gary S., Teorie preferencí, Grada, Praha 1997, str. 20 Viz Becker, G., Murphy, K. M., The Theory of Rational Addiction, University of Chicago 1986 43 Becker, Gary S., Teorie preferencí, Grada, Praha 1997, str. 75 44 Becker, Gary S., Teorie preferencí, Grada, Praha 1997, str. 77 42

13

do zvýš ení (snížení) zá soby tohoto kapitá lu. Tato investice by v naš em případě měla podobu pouze větš ího množstvíalokované ho času k i-té potřebě. Rozdíl je ale v motivaci alokace tohoto času – ta by byla zaměřena přímo na změnu velikosti zá soby, nikoliv na uspokojení potřeby. Přihlé dneme-li zde k prostředíostrova charakterizované m fundamentá lnínejistotou a k omezené racionalitě Robinsona, mů žeme od rozdílů v motivaci alokace odhlé dnout: Obecně řečeno, vzhledem k prostředí fundamentá lní nejistoty je schopen jedinec určit dopady cílených investic do osobního kapitá lu v mnohem menš ímíře – endogenní investice do osobního kapitá lu netvoří tedy tak významnou čá st, jako je tomu u Beckerem modelované ho substanciá lně racioná lního jedince. Navíc na velikost zá soby kapitá lu Si má dopad veš kerý alokovaný čas. Proto mezi vědomou investicí a časem nealokovaným s cílem měnit velikost kapitá lu nebudu rozliš ovat (opomíjím tak fakt, že cíleně alokovaný čas by měl pravděpodobně větš íefekt na změnu kapitá lu). Na zá kladě výš e uvedené ho mů žeme popsat, jakým způ sobem Robinson naklá dá se svým časem. Robinson alokuje čas do jednotlivých činností postupně podle intenzity objevujících se potřeb45. Vynoří-li se potřeba kvalitního, vydatné ho odpočinku, mů že Robinson zprvu alokovat denně 15 hodin k uspokojeníté to potřeby – 8 hodin připadne na samotný spá nek, a zbylých sedm hodin mů že stavět chýš i, do které mu nebude prš et a foukat46. V momentě, kdy chýš i dostaví, alokuje 7 hodin jinam, s cílem uspokojit dalš í potřeby – například zajistit si pestřejš íjídelníček. Změnu kapitá lových zá sob Si v čase mů žeme tedy popsat tímto způ sobem: S i ,T = g (t i ,T ) + (1 − δ ) S i ,T −1

(1.5)

Kde g(.) je rostoucí transformací času ti vyjadřujícíjeho vliv na změnu zá soby Si a T je časová jednotka, například jeden den (ti zde mů žeme chá pat jako procentuá lní čá st T investovanou do uspokojeníi-té potřeby). Becker v dalš íanalýze dynamiky kapitá lových zá sob vychá zíz blízké komplementarity47 minulé a současné spotřeby a jejívývoj rozebírá na zá kladě stanovenístínových cen spotřeby48.

45

Viz postkeynesovský princip lexikografické ho š ká lová ní Tím bude zá roveň pracovat na uspokojení potřeby bezpečí - účetnicky přesné přidělení alokované ho času konkré tnípotřebě zde nenínutné . 47 Blízká komplementarita znamená , že spotřeba v minulosti a spotřeba v současnosti jsou komplementy. Charakteristická je pro ná vykové statky. 48 Viz Becker, G., Murphy, K. M., The Theory of Rational Addiction, University of Chicago 1986 46

14

Zde se od Beckerova modelu odchýlíme. Alokovaný čas sá m o sobě ná vykový není – velikost ti,T nenídů sledkem ti,T-1, ale dů sledkem snahy uspokojit aktuá lnípotřebu. Faktor zvyku se v rozhodovacím procesu odrá ží formou kapitá lové zá soby Si, kdy Robinson na zá kladě principu posilová níopakuje činnost, která přinesla požadovaný výsledek již v minulosti. Č as (ti) věnovaný uspokojenívyskytnuvš íse potřeby má tedy tendenci v čase (T) klesat, jelikož dochá zík substituci ti budovanou kapitá lovou zá sobou Si . Obr. 1.1 Ilustrace vývoje ti, Si a Zi v čase49 ti, Si Si

ti T

Zi

Zi

Rovnováha S postupem času dosá hne míra uspokojení jednotlivých potřeb a velikost přísluš ných kapitá lových zá sob takových hodnot, že alokovaný čas akorá t nahradíznehodnoceníkapitá lové zá soby, a míra uspokojení jednotlivých potřeb se stabilizuje. Tuto rovnová hu mů žeme vyjá dřit rovností g (t i ,T ) = δS i ,T −1

(1.6)

49

Tvar křivek je pouze ilustrativní, platí, že Si a Zi jsou neklesající a ti nerostoucí v T a od určité ho bodu jsou konstantní.

15

Dosahovaný užitek tak bude konstantní, protože produkce komodit Zi, i = 1 … m, bude také konstantní, přičemž ∂U (.) ∂U (.) = , ∀i, j = 1...m ∂t i ∂t j

(1.7)

Model Robinson – Pátek Č lověka není dost dobře možné zkoumat odděleně od společenství. V ekonomické terminologii to mů žeme popsat tak, že při uspokojová ní svých potřeb neustá le vytvá ří člověk pozitivní i negativní externality. Svou aktivitou mění prostředí sdílené s ostatními a sá m je limitová n aktivitou ostatních. Toto omezení ale jednotlivci ochotně přijímají, protože život ve společenstvíje lidskou přirozeností, nutnou podmínkou přežití. Evolučně si v dů sledku střetu zá jmů plynoucího ze sdíleníomezené ho životního prostoru každé společenství vytvá ří soubor formá lních a neformá lních institucí, které stanovují obecně akceptované meze zajiš ť ující bezproblé movou koexistenci přísluš níků společenství. V mezích těchto pravidel pak společnost využívá synergických efektů plynoucích z kooperace a dosahuje tak úrovníuspokojenípotřeb, které by pro člověka žijícího samotá řsky nebyly myslitelné . Jak ukazuje Becker ve své teorii sociá lních interakcí50, má smysl i u potřeb společenských hovořit o budová ní kapitá lových zá sob spojených s uspokojením té které společenské potřeby. Kapitá lové zá soby zde nabírají odliš né ho charakteru, než u potřeb zá kladních – Becker v modelu uvažuje potřeby společenské ho odliš enía uzná ní, kdy si jedinec buduje ve společenství určitou reputaci. Z Beckerova úhlu pohledu mají i potřeby přátelství, souná ležitost atp. povahu přísluš ných kapitá lových zá sob. Pro jednoduchost budu předpoklá dat, že ke vš em společenským potřebá m existují zá soby, které mají charakter stejný jako zá soby Si (pro potřeby zá kladní) rozebrané v předchozí čá sti – povaha těchto kapitá lových zá sob není klíčová , těžiš tě dalš ích úvah ležíjinde. Uspokojová ní sociá lních potřeb přímo plyne ze sociá lních interakcí a míra jejich uspokojení je zá vislá na chová ní druhé ho. V rá mci každé ho společenství mají interakce silně reciproký charakter. Větš ina jedná nímá povahu opakované hry, protože společenstvípřetrvá vají delš ídobu.

50

Becker, Gary S., Teorie preferencí, Grada, Praha 1997, kapitola 8

16

Robert Axelrod51 uká zal že pokud neníkooperace vynucena vnějš íautoritou, dosahuje u hry typu opakované ho vězňova dilemata nejlepš ívýsledky strategie „oko za oko, zub za zub“. V reá lné m životě mů žeme takovou strategii pozorovat často – pokud jeden v určité situaci s druhým kooperuje, v podobné situaci, při převrá cených rolích, bude druhý také s největš í pravděpodobností kooperovat. Pokud ale kooperace nenastane v prvním kole, nedojde k ní zřejmě ani v kole druhé m. Bylo by nerozumné očeká vat, že pokud druhé ho nerespektujeme, neuzná vá me a nechová me se k němu přátelsky, bude on ná s respektovat, uzná vat a projevovat ná m ná klonnost. Dlouhý časový horizont a výhodnost strategie „oko za oko“ využijeme v ná sledujícím popisu situace na modelové m ostrově za změněných podmínek Situaci na ostrově tedy pozměníme a nechá me Robinsona objevit druhé ho trosečníka – Neděli52. Předpoklá dejme, že touha socializovat převlá dne nad xenofobními tendencemi a trosečníci začnou kooperovat. Vzhledem k rů zným fyzickým predispozicím se jeden trosečník specializuje na česá ní kokosových ořechů , druhý na rybaření, a tím dosá hnou efektivnějš ího uspokojení potřeby jídla. Společnými silami vybudují lepš í obydlí, čímž zlepš í míru uspokojení potřeby bezpečí a odpočinku, a co víc - uspokojeníse dostane i potřebá m sexuá lním. Podstatné pro ná s ale je, že do hry vstupují i potřeby sociá lní – potřeby přátelství, lá sky souná ležitosti, sdílení, uzná níatp. Optimálníchování Jak jsem napsal výš e, prakticky každá činnost má dopad na užitky ostatních. Předpoklá dejme, že trosečníci budou sledovat strategii „oko za oko, zub za zub“. Jednoduchou welfaristickou úvahou dojdeme k zá věru, že maxima užitků dosá hnou, pokud bude každý z nich zohledňovat i dopady své ho jedná ní na užitek druhé ho. Každý z nich by tedy v zá jmu dosaženíoptima měl maximalizovat součet užitků obou trosečníků 53. Předpoklá dejme, že jsou trosečníci natolik racioná lní, že si platnost tohoto welfaristické ho maximalizačního pravidla uvědomují54. Zá roveň si jsou vědomi toho, že na nekooperativníchová níbude druhý reagovat strategií„oko za oko“ a berou v potaz i nekonečný časový horizont opaková ní kooperativní hry. Tyto tři podmínky zajistí, že se trosečníci budou 51

Axelrod, R., The Evolution of Strategies in the Iterated Prisoner’s Dilemma, in Lawrence Davis (ed.),Genetic Algorithms and Simulated Annealing, London: Pitman, and Los Altos, CA: Morgan Kaufman, 1987, str. 32 -41. 52

Odchyluji se zde od romá nové předlohy, abychom trosečníků m umožnili uspokojeníš irš ího spektra potřeb. Welfaristický koncept maximalizace součtu užitků překračuje hranici vytyčenou metodologickým individualismem ekonomie hlavního proudu vyjá dřenou paretovou optimalitou. K tomuto té matu více viz Sen, A., Etika a ekonomie, Vyš ehrad, Praha 2002 53

17

řídit pravidlem maximalizace součtu užitků a zá roveň budou dů věřovat druhé mu, že se tímto pravidlem řídítaké . Zde nará žíme na problé m zá sadního charakteru a to možnost interpersoná lního porovná ní užitků . Užitek v ekonomické m pojetí je veličina ordiná lní a subjektivní. Trosečníci i při nejlepš í vů li nemohou exaktně určit dopad své ho jedná ní na užitek druhé ho. Nabízí se ale řeš ení, jakým způ sobem je možné dopad jedná níodhadnout. V prvé řadě si mů že trosečník představit, jaký efekt na změnu jeho užitku by mělo chová ní druhé ho v reciproké , zrcadlové situaci. Přeneseně se tak bude řídit rčením „podle sebe soudím tebe“. V konečné m dů sledku pak jeho chová ní vyústí v ná sledová ní biblické ho „nečiň druhé mu, co nechceš , aby druhý činil tobě“ (což zde mů žeme rozš ířit i o „čiň druhé mu, co chceš , aby druhý činil tobě“). Preference jednotlivých lidí se ale mohou výrazně liš it. Co se nelíbí jednomu, mů že druhý vyhledá vat a naopak. Na té to úrovni je pro efektivní kooperaci klíčová komunikace dopadů jedná nídruhé ho na vlastníužitek. Na zá kladě subjektivního odhadu dopadu na užitek druhé ho učiní jeden trosečník nějakou akci, která dle jeho ná zoru je v souladu s maximalizačním pravidlem. Druhý trosečník pocítí dopady té to akce a na zá kladě své ho subjektivního zhodnocení mů že nabýt dojmu, že akce v souladu s maximalizačním pravidlem není. Předpoklá dejme, že domněle poš kozený trosečník nebude brá t takové nedorozumění osobně, vědom si kognitivních limitů druhé ho, a zahá jí proces komunikace. Množství času na takovou komunikaci mají trosečníci velké a tak mů žeme předpoklá dat, že se nakonec shodnou na tom, jestli akce odpovídala maximalizačnímu pravidlu, či nikoliv.

Kooperativníkapitál S postupem času si výš e naznačeným způ sobem budou Robinson a Neděle vyměňovat informace o svých preferencích a budou stá le lé pe schopni odhadnout dopady své ho jedná ní. Tato schopnost reflektovat užitek druhé ho ve své m jedná ní má podobný charakter, jako kapitá lové zá soby Si z modelu Robinson. Tento zvlá š tnídruh kapitá lu ale nenívztažen k nějaké konkré tní potřebě, ale ukazuje, jakým způ sobem jsou jedinci schopni efektivně kooperovat v rá mci společenství. Dá le budu tuto kapitá lovou zá sobu nazývat kooperativníkapitá l (K)

54

Předpoklá dejme také , že Robinson i Neděle jsou zdraví, vyrovnaní jedinci bez mocenských komplexů nebo jiných psychotických tendencí

18

Formalizovat výš e uvedené maximalizační pravidlo mů žeme ná sledujícím způ sobem. Robinson každou svou akci zhodnotía uskutečnípouze pokud ∆U RE + K R * ∆U NE ≥ 0

(1.8)

∆U RE, N značí očeká vanou změnu užitků po uskutečněníakce55. K je kooperativní kapitá l a značí míru schopnosti zohlednit ve své m rozhodová ní dopady na užitek druhé ho. K mů že nabrat hodnoty v intervalu 0,1 , přičemž 0 by odpovídala chová ní klasické ho homo oeconomicus, kdežto 1 by značila 100% schopnost odhadnout změnu užitku druhé ho. Vývoj K v čase mů žeme přiblížit analogicky k vývoji kapitá lových zá sob Si: K T = g (t K ,T ) + (1 − δ K ) K T −1

(1.9)

Kde tK značí čas alokovaný do vzá jemné komunikace dopadů chová ní na změny užitků a

δ K značíznehodnoceníK v čase. Graficky pak mů žeme vývoj v čase zná zornit také analogicky. Na obrá zku je zachycen vývoj veličin pouze pro Robinsona, rů st jeho užitku je ale dů sledkem reciproké ho vývoje kooperativního kapitá lu Neděle. Stejně jako u kapitá lu Si zde v čase oba trosečníci nakonec dospějído rovnová hy.

55

Rozliš ovat mezi očeká vanými výsledky akce a skutečnými výsledky je jen těžko zanedbatelné . Vzhledem ke komplexnosti skutečné ho světa jsme dennodenně konfrontová ni s rozdíly mezi očeká vá ními a realitou a tyto rozdíly

19

Obr. 1.2 Ilustrace vývoje kooperativního kapitá lu a užitku Robinsona v čase tK,R, KR 1

KR

tK,R 0 T

UR

UR

Vztah kapitálových zásob Si a K Sledová nímaximalizačního pravidla a budová níkooperativního kapitá lu má samozřejmě vliv i na způ sob formová ní zá sob Si. Trosečníci volí odliš né , „prosociá lní“ způ soby uspokojení potřeb. Tyto jiné vzorce chová ní přechá zejí do zvyku a tvoří tak odliš né , „prosociá lní“ kapitá lové zá soby Si. Vzhledem k tomu, že na ostrově se nemění trosečníků m vnějš í prostředí, mů žeme rutinní a zvykové vzorce chová ní přísluš ející konkré tní zá sobě Si zhodnotit z hlediska jejich kooperativního potenciá lu. Každé zá sobě Si tak mů žeme přiřadit hodnotu Ki ∈ 0,1 značící nakolik přísluš ná zá soba odpovídá maximalizačnímu pravidlu. Celkovou zá sobu kooperativního kapitá lu pak mů žeme zapsat takto: m

K = ∑ ti K i

(1.10)

i =1

Stejně jako v prvníčá sti kapitoly značíti procentuá lníčá st z časové jednotky, která je aloková na k uspokojeníi-té potřeby.

jsou často markantní . Místo pro bližš í prozkoumá ní přesnosti a realističnosti očeká vá ní vš ak v té to prá ci není. Proto budeme předpoklá dat, že očeká vaná změna užitků je stejná jako ná sledná změna skutečná .

20

4.

Srovnánímodelu a reality Realita se od modelové ho prostředí liš í omezenými časovými horizonty interakcí, které

probíhají s velkým množstvím lidí. V dů sledku toho není rozš ířena vš eobecná dů věra ve sledová ní modelové ho pravidla maximalizace součtu užitků , jejíž formy mů žeme reá lně pozorovat pouze v malých kompaktních společenstvích se silnou společenskou kontrolou. Dalš ím zá sadním faktorem v reá lné m světě je vliv formá lních a neformá lních institucí– souboru zvyklostí, které jsou jedinci implantová ny v procesu socializace. Ty slouží jako významný stabilizá tor v prostředí moderní společnosti, pro kterou je charakteristické prostředí neustá lé změny a fundamentá lnínejistota. Zvyky společenství nejsou něčím daným nebo absolutním. Metoda sociá lního srovná ní říká , že pokud si člověk není jistý svým pozná ním, obrací se na druhé . „Uplatňuje se tak tzv. výměnný princip, v rá mci které ho se ustaví konsensuá lní ná zor ve společenství.“56 Soubor formá lních a neformá lních institucí společenství pak mů žeme chá pat

jako skupinu

konsensuá lních ná zorů ohledně jevů a socializaci jako přijímá nítěchto konsenzů za své . Pro jednotlivce je nicmé ně institucioná lní výbava společenství věcí prakticky danou. Pokud chce ve společenství úspěš ně fungovat, musí se jeho normá m a zvyklostem přizpů sobit. Pokud by jedinec kooperoval mé ně, než je ve společenství zvykem, bude trestá n nebo(/a) ostrakizová n. Soubor formá lních a neformá lních institucíve společenstvítak představuje určitou kotvu, zajiš ťujícíminimá lnímíru kooperace. Na druhou stranu ale instituce představujítaké jistý strop. Nezvykle kooperativníjedná ní se nestřetá vá v rá mci společenství s pochopením a ostatní členové na něj reagují v rá mci zvyklostí– nekooperativně. V rá mci terminologie modelu a na zá kladě myš lenky možnosti ocenění kapitá lových zá sob jejich kooperativním potenciá lem mů žeme takovou hodnotu implantovat i celé mu souboru institucíspolečenství. Ke kooperaci nad rá mec takto zajiš těné ho institucioná lního minima pak dochá zí v malých společenstvích jako je rodina nebo skupiny přátel, kde dochá zí k častým interakcím a je zde tedy generová no dostatečné množství dů věry. Takové prostředí se blíží tomu modelové mu nejvíce. Ve velkých společnostech charakteristických pro moderní dobu obvykle sociá lní kontrola chybí a nekooperativníjedná ní často nebývá vů bec zjiš těno. V rá mci modelu vš ak má přímé negativní dů sledky

na nekooperujícího jedince i při absenci trestu – pokud se

21

nekooperativní chová ní osvědčí, přejde na zá kladě teorie posilová ní do zvyku, stane se pro jedince normou. Tím se vš ak stá vá pro sociá lní okolí při častých opaková ních snadno identifikovatelné a takový jedinec je ze společenství s vyš š ími kooperativními standardy ostrakizová n.

5.

Závě r

Altruismus spodobněný sledová ním maximalizačního pravidla není chá pá n jako něco neracioná lního, ale jako přirozená reakce na podmínky modelu. Tento altruismus je z ekonomické ho pohledu typickým příkladem altruismu instrumentá lního, egoistické ho. Pokud ale jedinec v reá lných podmínká ch omezených časových horizontů a mé ně četných interakcí jedná byť altruisticky, ale pouze ve své m zá jmu, je vysoce pravděpodobné , že to bude rozpozná no druhou stranou. Tím mizí dů věra ve sledová ní maximalizačního pravidla a proto nemů že ke vzniku reciprocity dojít. V konfrontaci modelu s realitou ale mů žeme chá pat charakter tohoto altruistické ho jedná níjako altruismus tvrdé ho já dra. Kooperativníjedná níje výsledkem evolučně osvědčené ho vzorce chová ní. Jedinec se pak mů že chovat altruisticky na zá kladě norem společenství a zvykově respektovat maximalizační pravidlo i v případech omezených časových horizontů a ojedinělých interakcí (a tím si udržovat svou morá lní, hodnotovou integritu). Takové chová ní pak vykazuje vš echny rysy altruismu ryzího, na zá kladě které ho k budová nídů věry ve sledová ní maximalizačního pravidla dochá zí. Tento mechanismus pak vede k chová nírecipročnímu.

56

Hlavá ček, J., Mikroekonomie souná ležitosti se společenstvím, Karolinum, Praha 1999, str. 128

22

Seznam použitých zdrojů Aaron J. Louie, The Role of Cognitive Dissonance in Decision Making, 3/3/97, Educational Psychology 458, D. Frisch URL: Axelrod, R., The Evolution of Cooperation, Basic Books, New York 1981 Axelrod, R., The Evolution of Strategies in the Iterated Prisoner’s Dilemma, in Lawrence Davis (ed.),Genetic Algorithms and Simulated Annealing, London: Pitman, and Los Altos, CA: Morgan Kaufman, 1987,, str. 32-41. Becker, G. S., Accounting for Tastes, Harvard University Press, London 1996 Becker, G., Murphy, K. M., The Theory of Rational Addiction, University of Chicago 1986 Becker, G.S., Stigler, G.S., De Gustibus non est Disputandum, 1977, American Economic Review 67, str. 76-90 Becker, Gary S., Teorie preferencí, Grada, Praha 1997 Bruni, L., Porta, L., Handbook on the Economics & Happiness, Edward Elgar Publishing, Cheltenham 2007 Bruni, L., Porta, L., Economics & Happiness: Framing the Analysis, Oxford University Press, New York 2005 Diener, E., Seligman, M., Beyond Money: Toward an Economy of Well-Being, Psychological Science in the Public Interest, 5, 2004, p. 1-31 Eisenberg, N., Miller, P.A., Empathy, sympathy and altruism: empirical and conceptual links in Zamagni, S., The Economics of Altruism, Edward Elgar Publishing, Cheltenham 1995 Etzioni, A., Morá lnídimenze ekonomiky, Viktoria Publishing, Praha 1995 Frank, R. H., Mikroekonomie a chová ní, Svoboda, Praha, 1995 Frey, B., S., Stutzer, A., Happiness & Economics, Princeton University Press, Princeton 2002 Friedman, M., Essays in Positive Economics, University of Chicago Press, Chicago 1953 Gui, B., Sugden, R., Why interpresonal relations matter for economics in: Economics and Social Interaction, Cambridge University Press, New York 2005, p 1-23 Hlavá ček, J., Mikroekonomie souná ležitosti se společenstvím, Karolinum, Praha 1999 Kahneman, D., Experienced Utility and Objective Happiness: A Moment-Based Approach, in: D. Kahneman and A. Tversky (Eds.), Choices, Values and Frames, New York: Cambridge University Press and the Russell Sage Foundation, (2000), p. 673-692 Keynes, J. M., The Collected Writings of John Maynard Keynes, Cambridge University Press, viii: Treaties on Probability (1921), London 1973 in Lavoie, M., Foundations of PostKeynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992 Knight, F., Risk, Uncertainty and Profit, The London School of Economics and Political Science, London 1921 in Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992 Lavoie, M., Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis, Edward Elgar Publishing, Aldershot, England, 1992 Maslow, A. H., A Theory of Human Motivation, Psychological review 50, 1943, str. 370 - 396

23

Phelps, E. S. (ed.), Altruism, Morality and Economic Theory, Russel Sage Foundation, New York 1972 Pollak, R. A., Habit Formation and Long-Runn Utility Functions, Journal of Economic Theory 13, 1976, str. 272 – 297 Popper, K., Conjectures and Refutations: The Growth of Scientific Knowledge, Routledge & Kegan Paul Plc, London 1963 Pstružina, K., Svět pozná vá ní: K filosofickým zá kladů m kognitivní vědy, Nakladatelství Olomouc, 1998 Scitovsky, T., The Joyless Economy: The Psychology of Human Satisfaction, Oxford University Press, New York 1976 Sedlá ček, Tomá š : On the Morals of an Economic Man, Diplomová prá ce, IES FSV UK, prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc. 2001 Sen, A., Etika a ekonomie, Vyš ehrad, Praha 2002 Smith, A., Theory of Moral Sentiments, Μ ε τ αLibri Digital Library, 2005 Wilson, E. O., O lidské přirozenosti, LN, Praha 1993 Zamagni, S., The Economics of Altruism, The International Library of Critical Writings in Economics 1995

24

IES Working Paper Series 2007 1. Roman Horvá th : Estimating Time-Varying Policy Neutral Rate in Real Time 2. Filip Ž ikeš : Dependence Structure and Portfolio Diversification on Central European Stock Markets 3. Martin Gregor : The Pros and Cons of Banking Socialism 4. František Turnovec : Dochá zí k reá lné diferenciaci ekonomický ch vysokoš kolský ch vzdě lá vacích institucí na vý zkumně zamě řenéa vý ukově zamě řené? 5. Jan Á mos Víšek : The Instrumental Weighted Variables. Part I. Consistency 6. Jan Á mos Víšek : The Instrumental Weighted Variables. Part II. n - consistency 7. Jan Á mos Víšek : The Instrumental Weighted Variables. Part III. Asymptotic Representation 8. Adam Geršl : Foreign Banks, Foreign Lending and Cross-Border Contagion: Evidence from the BIS Data 9. Miloslav Vošvrda, Jan Kodera : Goodwin's Predator-Prey Model with Endogenous Technological Progress 10. Michal Bauer, Julie Chytilová : Does Education Matter in Patience Formation? Evidence from Ugandan Villages 11. Petr Jakubík : Credit Risk in the Czech Economy 12. Kamila Fialová : Minimá lní mzda: vý voj a ekonomick ésouvislosti v Č eskérepublice 13. Martina Mysíková : Trh prá ce žen: Gender pay gap a jeho determinanty 14. Ondřej Schneider : The EU Budget Dispute – A Blessing in Disguise? 15. Jan Zá pal : Cyclical Bias in Government Spending: Evidence from New EU Member Countries 16. Alexis Derviz : Modeling Electronic FX Brokerage as a Fast Order-Driven Market under Heterogeneous Private Values and Information 17. Martin Gregor : Rozpočtová pravidla a rozpočtový proces: teorie, empirie a realita Č eské republiky 18. Radka Š tiková : Modely politického cyklu a jejich testov á ní na podmínká ch Č R 19. Martin Gregor, Lenka Gregorová : Inefficient centralization of imperfect complements 20. Karel Janda : Instituce stá tní ú vě rovépodpory v Č eskérepublice 21. Martin Gregor : Markets vs. Politics, Correcting Erroneous Beliefs Differently 22. Ian Babetskii, Fabrizio Coricelli, Roman Horvá th : Measuring and Explaining Inflation Persistence: Disaggregate Evidence on the Czech Republic 23. Milan Matejašá k, Petr Teplý : Regulation of Bank Capital and Behavior of Banks: Assessing the US and the EU-15 Region Banks in the 2000-2005 Period 24. Julie Chytilová , Michal Mejstřík : European Social Models and Growth: Where are the Eastern European countries heading? 25. Mattias Hamberg, Jiri Novak : On the importance of clean accounting measures for the tests of stock market efficiency 26. Magdalena Morgese Borys, Roman Horvá th : The Effects of Monetary Policy in the Czech Republic: An Empirical Study 27. Kamila Fialová , Ondřej Schneider : Labour Market Institutions and Their Contribution to Labour Market Performance in the New EU Member Countries

28. Petr Š varc, Natá lie Š varcová : The Impact of Social and Tax Policies on Families with Children: Comparative Study of the Czech Republic, Hungary, Poland and Slovakia 29. Petr Jakubík : Exekuce, bankroty a jejich makroekonomickédeterminanty 30. Ibrahim L. Awad : Towards Measurement of Political Pressure on Central Banks in the Emerging Market Economies: The Case of the Central Bank of Egypt 31. Tomá š Havrá nek : Nabídka pobídek pro zahraniční investory: Soutě ž o FDI v rá mci oligopolu 2008 1. Irena Jindrichovska, Pavel Körner : Determinants of corporate financing decisions: a survey evidence from Czech firms 2. Petr Jakubík, Jaroslav Heřmá nek : Stress testing of the Czech banking sector 3. Adam Geršl : Performance and financing of the corporate sector: the role of foreign direct investment 4. JiříWitzany : Valuation of Convexity Related Derivatives 5. Tomá š Richter : Použití (mikro)ekonomické metodologie při tvorbě a interpretaci soukromého prá va 6. František Turnovec : Duality of Power in the European Parliament 7. Natalie Svarciva, Petr Svarc : Technology adoption and herding behavior in complex social networks 8. Tomá š Havrá nek, Zuzana Iršová : Intra-Industry Spillovers from Inward FDI: A MetaRegression Analysis 9. Libor Dušek, Juraj Kopecsni : Policy Risk in Action: Pension Reforms and Social Security Wealth in Hungary, Czech Republic, and Slovakia 10. Alexandr Kuchynka : Volatility extraction using the Kalman filter 11. Petr Kadeřá bek, Aleš Slabý, Josef Vodička : Stress Testing of Probability of Default of Individuals 12. Karel Janda : Which Government Interventions Are Good in Alleviating Credit Market Failures? 13. Pavel Š tika : Možnosti analytického uchopení reciprocity v sociá lních interakcích

All papers can be downloaded at: http://ies.fsv.cuni.cz

•

Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociá lních věd Institut ekonomických studií[UK FSV – IES] Praha 1, Opletalova 26 E-mail : [email protected] http://ies.fsv.cuni.cz