Wittgensteinova kniha faktů

Wittgensteinova kniha faktů

Motto Svět je všechno, co je faktem.

Upozornění: Osoby a události popsané v této knize nejsou smyšlené. Jakákoli jejich podobnostt se skutečnostíí je pouze náhodná, autor se snažil zachytit holá fakta a čistou skutečnost. Pokud by se jednalo o pouhou podobnost, nemá to v předkládané knize co dělat. Tato kniha je výsledkem činnosti sdružení Skutečnost, jak se ostatně každý může přesvědčit na stránkách www.skutecnost.cz.

0

Předehra

1

Rodina

2

Vídeň

3

Ložnice

4

Famílie

5

Dílo

6

Ludwig

7

Konečné řešení

Filozof se tváří, že celý život zkoumá pravdu a pak hned přijde někdo jiný, který řekne, že ten či onen velikán pravdu neměl, ale že ji už našel on sám nebo se k ní na rozdíl od všech ostatních filozofů alespoň přiblížil nejblíž. Ludwig Wittgenstein ve své knize vydané pod názvem Tractatus logico-philosophicus napsal: Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého poznání. Dále často připomíná, že Filozofie je činnost naprosto zbytečná. Dokonce to dovede do extrému: Mé věty se ozřejmují tím, že ten, kdo jim opravdu rozumí, je rozpozná jako nesmyslné. Nutno k tomu dodat, že tato šedesátistránková publikace je navíc jedinou knihou, kterou publikoval za svého života. Tedy pokud nepočítáme nepříliš používanou, ale ve své době velmi praktickou, slovníkovou příručku pro žáky a učitele dolnorakouských základních škol, obdobu našich Pravidel českého pravopisu. Ke konci života ještě připravil druhou publikaci, kterou už ale nestihl vydat. Při její přípravě napsal nakladatelství cambridgské univerzity, že by bylo dobré vydat v jednom svazku jeho první knihu společně s tou druhou, která tu první vyvrací. Proč se ale po zadání jeho jména do internetového vyhledávače objeví i sto let od sepsání těchto publikací více než 7 120 000 různých odkazů? Pro srovnání, po zadání jména Václav Havel se jich objeví zhruba 1 950 000 a komerčně nejúspěšnější český sportovec Jaromír Jágr má 4 960 000 odkazů. Řádný profesor filozofie na Vysokém učení Karlově a vědecký pracovník Filozofického ústavu Akademie věd jménem Pavel Kouba říká: Dějiny filosofie se posouvají vpřed dezinterpretacemi předchozích myslitelů. To připomíná cambridgského profesora A. N. Whiteheada: Veškerá filosofie jsou jen komentáře k Platónovi. Autor předkládané knihy je jen nehodný zapisovatel krásného příběhu, proto kompetentní informace o filozofovi, nedejbože filozofické interpretace jeho filozofie hledejte jinde. Přesto si dovolí poukázat na jednu krásnou vlastnost filozofie. Pokud pracuje poctivě, může se filozof, na rozdíl třeba od konstruktéra letadel nebo stavitele mostů, mýlit. Jeho následovníci „chybu“ vidí a mohou na jeho činnost navázat.

0/ Známka rakouské pošty k výročí 100 let od narození filozofa Ludwiga Wittgensteina.

0

Předehra

Ten, kdo mým větám opravdu rozumí, je rozpozná jako nesmyslné.

0.0.1 L. Wittgenstein: Logicko-filozofická příručka. Tractatus logickofilozofický.

>> Věnováno památce mého přítele Davida H. Pinsenta. >> Motto: „...a vše, co člověk ví, /co neslyšel pouze šumět a šelestit,/ třemi slovy dá se říci.“ Kürnberger.

Ferdinand Kürnberger /1821—1879/ byl rakouský novinář, básník a dramatik. Také se zapojil do revoluce 1848. Již od 70. let 19. stol. je považován za prvního mezi rakouskými fejetonisty.

0.0 Představte si, že váš žák v rozporu s tím, co mu na hodinách říkáte, zkonstruuje vůbec první počítač. Představte si, že někdo musel být první, kdo řekl, že počítač je hardware a software. Představte si, že někdo musel být první, kdo řekl, že software budou nuly a jedničky, zapnuto, vypnuto. Představte si, že ten samý žák je nejlepším dešifrátorem všech dob a rozhodující mírou pomůže k britskému vítězství nad Německem. Představte si, že se studenti homosexuálního/bisexuálního kroužku z vaší školy stanou nejúspěšnějšími špiony všech dob, když úspěšně seženou plány atomové bomby a doručí je Stalinovi. Představte si, že těsně před koncem studené války řídící důstojník jejich buňky se stihne objevit na sovětské poštovní známce. Představte si, že tito špioni pracovali se samotným autorem knih o Jamesi Bondovi. Představte si, že jste za celý život stihli vydat jen malou šedesátistránkovou brožurku, ve které jste napsali, že jste v ní vyřešili všechny problémy filozofie. Představte si, že tu knížečku za zásadní práci považují dokonce i ostatní. A představte si, že úvodní slova této knihy znějí: Svět je všechno, co je faktem.

a/

b/

c/

0.1 a/ Hokejista Jaromír Jágr s Poldi Wittgensteinovou na svém srdci. b/ Rodná čtvrť ve Vídni (24. 9. 2004). c/ Rodná ulice v den 125. výročí filozofova narození.

0.1 Je známo, že na počátku bylo slovo. Tím slovem se zabýval filozof a ten se jmenoval Ludwig. Rodiče, jejichž jméno nosil, se jmenovali Karl a Leopoldine Wittgensteinovi. Mamince se doma říkalo Poldi. Také je známo, že poblíž pražského letiště leží průmyslové město jménem Kladno a že v tom městě byly a možná ještě jsou výrobny ušlechtilé oceli, které se jmenují Poldi. Méně už se ví, že tato Poldi, jejíž tvář znají minimálně všichni fanoušci českého hokeje z hrudi božského Jaromíra Jágra, je tou samou Poldi, jejíž syn se stal nejslavnějším profesorem filozofie na cambridgeské univerzitě ve 20. století. Ještě méně se ví, že její manžel a Ludwigův otec byl nejúspěšnější kapitalista Rakouska-Uherska, protože jako první pochopil rozdíl mezi monopolem a konkurenčním prostředím a na tomto rozdílu ve správný čas a ve správném oboru neuvěřitelně zbohatl. Co se však prakticky neví, co se s tímto kapitálem stalo a jaký byl vztah mezi těmito penězi a dějinami filozofie 20. století. Na počátku tedy bylo slovo a náš příběh začne tím, že si řekneme, že syn Ludwig se Karlovi a Poldi narodil v jejich domě na předměstí Vídně s adresou Neuwaldegg, Hauptstrasse 40, dne 26. dubna 1889 v 8 hodin 30 minut večer.

a/

b/

>> 11 Svět je vše, co je zkrátka tak. (Petr Glombíček) Svět je všechno, co je faktem (Jiří Pechar) The World is all what is the Case. (Franka Ramsey)

>> 1 Desetinná čísla, řadící jednotlivé věty, naznačují logickou návaznost těchto vět, důraz, jaký na ně ve svém znázornění kladu…

>> 11 Die Welt ist alles, was der Fall ist.

>> 1 Die Dezimalzahlen…

0.2 Strana jedna knihy Tractatus logicko-filozofický: a/ česky b/ německy

0.2 Je známo, že v tramvaji člověk vyslechne ledacos. Zpravidla se jedná o věci, které slyšet nikdy nechtěl. Představte si, že v tramvaji potkáte dva mladé lidi, kteří se spolu dohadují o kvalitě televizního zpravodajství na různých stanicích. Ona říká, že: veřejnoprávní televize je tak nudná! A on jí na to odsekne: Ale dostaneš tam opravdová fakta! Ona mu odvětí, že fakta jsou všude stejná, a s tímto konstatováním oba svorně opouštějí tramvaj. Vše by v takovém světě bylo mnohem jednodušší. Tato kniha se pokusí ukázat, že jsou fakta, fakty a zobrazovaná skutečnost i spousta dalších věcí, a jen tím, že je poskládáme vedle sebe, z nich lze uspořádat různé verze světa. V této knize nás nebudou zajímat světy různých lidí, ani svět laskavého čtenáře, ani svět vševědoucího autora. Autor se jenom na příkladu faktů ze života jednoho filozofa pokusí poskládat jednu z verzí Wittgensteinova světa a touto verzí pobavit sebe a v případě úspěchu také svého čtenáře.

1

Rodina

O čem nelze hovořit, o tom se musí mlčet.

a/

b/

c/ <<<

1.0.0. a/ Mapa hvězdné oblohy, souhvězdí Kassiopea. b/ Slovník antické kultury, heslo Kassiopea. c/ Hermann Wittgenstein, otec průmyslníka Karla Wittgensteina a dědeček filozofa Ludwiga Wittgensteina.

1.0.0 Na světě jsou věci mezi nebem a zemí, které by měly zůstat skryté. Jiné věci jsou zase každému na očích, ale trocha cudnosti, neřkuli tajemství, by jim rozhodně neuškodila. Také je známo, že na kladenském náměstí měl být roku 2013 vztyčen pomník Karlu Wittgensteinovi od architekta J. Červeného. Pomník měl být zhotoven ze čtyřmetrové traverzy, do které by byly vyglavírovány wittgensteinovské informace a samozřejmě i jméno začínající na „W“. Také je známo, že souhvězdí Kassiopea tvoří pět jasných hvězd. Na rakouské, německé či anglické obloze je vidět po celou noc a celý rok a prodloužení spojnice zadní nožičky písmene „W“ směřuje na hvězdu jménem Polárka a tím pádem je možné se podle tohoto souhvězdí orientovat. Wittgensteinův první životopisec, americký profesor Norman Malcolm během vycházky svému cambridgskému učiteli řekl, že je to „M“ jako Malcolm. Wittgenstein mu na to odpověděl, že je to W, protože už za jeho dědečka v Lipsku před polovinou 19. století tomu tak bylo. Pomník ve tvaru traverzy vztyčen nebyl. Kladenští občané ale wittgensteinovskou připomínku na otce zakladatele ve tvaru dvojitého W naleznou za jasného počasí po celém Kladensku nad svými hlavami každou noc. …

a/

1

2 b/

1.4.1. a/ Mapa: 1 – Klosterneuburg 2 – Vídeň b/ Googleview: Radniční náměstí v Klosterneuburgu.

1.4.1 Je známo biblické podobenství o návratu ztraceného syna. Ale než se syn navrátí a jeho otec jej přijme zpět, musí nezdárný syn bohužel zazlobit, stát se rebelem a prchnout před rodinným útlakem vyvádět alotria do světa. Tak také budoucí otec slavného filozofa a velkokapitalista v jedné osobě Karl Wittgenstein v závěru období nazývaného puberta uskutečnil vzpouru proti systému, a protože mu „nebyla umožněna hudební kariéra“, vyskočil z okna (není metafora) a utekl z domova. Po dva týdny se ukrýval a pak od potřebného studenta zakoupil pas k odcestování do zahraničí. Podobné existence měly v druhé polovině 19. století volbu destinace jasnou: USA. To se však stalo až v roce 1864, občanská válka tam byla na spadnutí… Ještě předtím, koncem dětství, se dal na útěk z domova jedenáctiletý Karl přímo po cestě z gymnázia. Došel pěšky do Klosterneuburgu a při žádosti o nocleh ho ihned prokoukl místní pan starosta. Karlovi bratři k tomu po návratu řekli: Ano, v čase telegrafů není již tak lehké zmizet. V sedmnácti letech pak byl vyloučen (consilium abeundi) ze všech gymnázií v Rakousku „za písemnou práci, v níž popřel nesmrtelnost duše“. Tolik bylo třeba předznamenat laskavému čtenáři před popisem útěku přes Atlantický oceán. …

a/

b/

1.4.1.1 a/ Karl Wittgenstein za mlada. b/ Paměti Karla Wiitgensteina K vydání připravili J. Kovařík a R Schmelzová ve sborníku Ocelový král Karl Wittgenstein. Mecenáš a sběratel, Arteum, o. s., Kladno 2010

1.4.1.1 Je známo, že černoši mají bílé zuby. Také se ví, že Číňané nenazývají všechny Evropany podle barvy kůže, ale podle poznávacího znamení bělochům říkají „lidé s velkými nosy“. Vzpomeňme na případ, že pokud se chce do Bílého domu dostat demokratický syn bílého otce s bílýma zubama, musí se vydávat za černocha. Mnoho se neví, že Ludwigův otec Karl Wittgenstein nedostudoval gymnázium a utekl z domova. Opatřil si falešný pas vydaný na jiné jméno, nalodil se v Hamburku a odjel do Ameriky. V Novém Yorku a později ve Washingtonu se živil jako učitel jazyků, učitel hudby a barový hráč na housle a violu. Jako houslista začal „podnikat“ – své první peníze vydělal, protože jako jediný byl v hostincích schopen rozeznávat obličeje černochů jeden od druhého, a tím pádem mohl hostinskému říct, kolik který vypil a kolik má zaplatit. Po roce a půl se vrátil do Vídně, střední školu nedostudoval a začal pracovat jako poslíček a pomocník technického kresliče. V této funkci odešel do Teplických železáren a skončil nejen jako ředitel této továrny, ale jako její vlastník. V důsledku americké zkušenosti pochopil, jaký je rozdíl mezi monopolem a řadovou firmou na trhu, a později ovládl celý průmysl v oblasti výroby železa. Kladenské železárny vpodstatě dostal darem tím, že koupil patent na Thomasovu ocel…

a/

b/

1.4.5 a/ Poldi Kalmusová-Wittgensteinová v době před svatbou. b/ Karl a Poldi Wittgensteinovi v době narození syna Ludwiga.

1.4.5 Je známo, že krásná Poldi pocházela z muzikální rodiny. Rodina její maminky se do Vídně přestěhovala z okolí lázeňského města jménem Teplice. Prarodiče i s Poldinou maminkou byli další podnikatelé ze severních Čech, kteří se v průběhu první poloviny 19. století – v době před výstavbou železnic – odstěhovali do centra mocnářství. Také se ví, že k tomu, aby byla svatba, je dobré, aby když on a ona řeknou před oltářem ano. Nemusí to být vždycky láska, může se jednat třeba o spojení majetků. Jak se seznámili? Poprvé se viděli na svatbě příbuzných. Karlova sestřenice si brala bratrance pozdějšího ředitele vítkovických železáren Paula Kupelweisera. Poldi byla švagrovou důstojníka ubytovaného ve wittgensteinovském rodinném sídle v Laxenburgu. Nejdříve ji poznala Karlova matka a sestry. Ona hrála na piáno, on hrál strunný doprovod. Láska je mocnější než všechny zbraně světa. Karlovu otci se sňatek příliš nepozdával. Poldiny rodiče konvertovali ke katolické víře a Christian Wittgenstein svým synům a dcerám zřetelně sdělil, že žádné z jeho dětí se do rodiny konvertovaných židů ženit ani vdávat nebude. Všichni toto přání respektovali, až na Karla. Jaké to mělo důsledky? Karl se musel na začátku své kariéry protloukat sám. Svatba Karla a Poldi se tedy konala i přes odpor Karlova otce a autor této knihy neříká, že to byl amerikánský důvod zavádění nových tradic na starý kontinent, případně jestli se konala z čisté lásky nebo spíše proto, aby se Karl mohl usadit. Přesto bych rád čtenáře informoval, že se svatba konala 14. února, tedy na svátek sv. Valentýna. Karlovi bratři se jmenovali Paul a Ludwig. Po kom se jmenoval budoucí filozof? Po strýčkovi.

1.5.1 Houslový virtuoz Josef Joachim. Bratranec Poldi KalmusovéWittgensteinové, vychovávaný jako její nevlastní bratr spolu s ní. Premiéroval houslové koncerty J. Brahmse nebo A. Dvořáka.

1.5.1 Je známo, že nejvíce vtipů o orchestrálních hráčích se týká violistů. Jaký je rozdíl mezi violistou a violou? Viola má duši. Jaký je rozdíl mezi violou a rakví? Rakev má tu mrtvolu zevnitř … Méně se ví, že v rodině Karlovy Poldi vyrůstal první sólový hráč na violu – Joseph Joachim. To byl Poldin bratranec a rodiče ho dali na výchovu k rodičům Poldi, protože mu mohli jako majetnější poskytnout lepší vzdělání a podmínky pro rozvoj jeho hudebního talentu. Joachim byl oblíbený virtuoz tehdejšího německého skladatele č. 1 – Johannese Brahmse. A ten se pak stal rodinným přítelem i Poldi a Karla a jeden jeho koncert se dokonce premiéroval v provedení rodinného ansámblu. Takže umění č. 1 v rodině W. byla hudba. Jak píše největší ze srbských prozaiků Milorad Pavić: Všichni velcí houslisté za posledních dvě stě let s výjimkou Paganiniho byli židovského původu. Joseph Joachim premiéroval Brahmsův První koncert pro housle a orchestr, o třicet let později stejnému velkému Brahmsovi premiéroval vrcholný houslový koncert. Odehrál též londýnskou premiéru koncertu Antonína Dvořáka. Karl financoval Brahmse, Mahlera, Schoenberga, R. Strausse… Než se tedy i v této knize jedno z dětí Karla a Poldi zapíše do dějin hudby, tak si povězme příběh…

1.5.2.0 Josef Joachim. Portrét houslového virtuoza z knihy Dějiny hraní na housle.

1.5.2 V knihách typu Dějiny hraní na violu, Dějiny hraní na strunné nástroje apod. se pravidelně objevuje bez ohledu na autora stále stejné slovní spojení: „Největší houslista moderní éry se jmenoval Joseph Joachim.“ První sólový hráč na violu se jmenuje Joseph Joachim. Jednalo se o bratrance krásné Poldi. Jeho rodiče byli chudí a tak vyrůstal u příbuzných a dostalo se mu stejného vychování, jako jeho sestřenici. Také se ví o nadání některých hudebníků s poškozeným zrakem. Ray Charles nebo Stevie Wonder prorazili i do světa globální popmusic. Slepý klavírista a varhaník Joseph Labor byl nejlepším přítelem Josefa Joachima. Působil jako varhaník v hradní kapli na Hofburgu. Do rodiny svých přátel často docházel a Poldiny děti ho oslovovaly: „Strýčku!“ Po zranění Ludwigova bratra Paula to byl právě on, kdo pro něj složil první sólové skladby pouze pro levou ruku. Zanechme tedy vtipů o violistech a rozlučme se s tématem tím z nejzprofanovanějších: Na zkoušce symfonického orchestru se na sebe velice zlobí hobojista a koncertní violista, pořád po sobě ošklivě pokukují a spílají si. O pauze si je k sobě pozve dirigent a říká jim: "Pánové, to mi řekněte, co jste si udělali?" Hobojista žaluje: "Když začínala zkouška, tak on šel kolem mého stojanu a rozšlápl mi všechny plátky!" A violista:"To nic není, on mi potom rozladil jednu strunu a nechce mi říct kterou!!!“

1.5.3 Pohřební vůz. Pohlednice. Muzeum Pohřebnictví, Vídeň.

1.5.3 Je známo, že Alleegasse ve Vídni se dnes jmenuje ulice Argentinská. Na dolním konci stojí vídeňská Technická univerzita a kostel sv. Karla, na horním konci stojí vídeňské Jižní nádraží. V této ulici se například ve druhém domě po pravé ruce odspodu nalézalo sídlo vídeňských Rothschildů, zkrátka tato ulice byla štace pro nově zbohatnuvší. Dnes zde ve druhé křižující ulici odspodu najdeme například rakouský státní rozhlas a televizi a v příčné ulici na horním konci Muzeum pohřbívání. Server "Ubytování ve Vídni" o tomto muzeu říká: "Vídeň se nebojí smrti, považuje ji za součást života, a proto ji nikam neschovává. Navíc má pohřebnictví ve Vídni vybudovanou dlouholetou tradici a prošlo velkým vývojem. Vídeňské Muzeum pohřebnictví funguje od roku 1967 a nabízí průlom do historie pohřbívání."

1.5.4 Hudební salon domu rodiny Wittgensteinových na Alleegasse/ Argentinerstrasse ve Vídni.

< Klavír 1 < Klavír 2

1.5.4 Autor této publikace se zná s ladičem pian České filharmonie. Ten má doma jedno křídlo pro cvičení na koncerty a v druhém patře svého domu i malé pianino. Rovněž někteří učitelé hudby či hudební skladatelé mají doma dvě pianina, jedno důsledně udržované mají pro sebe a druhé slouží k výuce studentů a k podobným věcem, souvisejícím s opotřebením a nutností neustálého ladění. Představte si však, že máte doma čtyři piana… Pokud si to dokážete představit a také víte, co to je hra čtyřruč, máte zevrubnou představu, jak hudební salon rodiny Wittgensteinů na Aleegasse 19 vypadal, protože oni čtyři piána ve svém domě měli.

a/

b/

1.6.1 Pavilon Secese, Vídeň. Postaveno dle návrhu architekta J. M. Olbricha. a/ Googlemaps. b/ Foto Radoslava Schmelzová, 2009.

1.6.1 Kdo má peníze, nechává si stavět. Kdo má peníze a vkus, nechává si stavět od solidních architektů. A kdo chce podnikat, musí podnikat v centru obchodu, například ve městě, kde sídlí burza nebo úřady rozhodující o zakázkách. Abyste i svým obchodním partnerům ukázali, stavíte svůj dům tam. Je známo, že do Vídně jezdí spousta turistů prohlížet si památky. Jednou z nich je pavilon Secese od opavského rodáka, architekta J. M. Olbricha. Stalo se to takto. Malíř Gustav Klimt byl tak trochu rebel. Měl namalovat pro vídeňskou univerzitu nástropní malbu. Konzervativní malířské kruhy však výsledek práce mistra nového secesního stylu odmítly. Ten si s tím však hlavu příliš nelámal. Mezi vídeňskými podnikateli se procesem, kterému se dnes říká “brainstorming”, přišlo s přijatelným řešením. Podnikatel Wittgenstein tuto alegorii filozofie a dalších krásných umění za 2000 korun zaplatil. Dodejme, že například nejlépe podporovaný básník německého jazyka dané doby jménem R. M. Rilke s takovou částkou zvládl živit svou rodinu a udržovat svůj vysoký životní standard v kruzích evropské šlechty po dobu jednoho roku. Tímto Wittgensteinovým nákupem však jeho podpora okruhu malířů nového stylu kolem Gustava Klimta neskončila. Ujal se také předsednictví v přípravném výboru výstavy Secese a bylo to z jeho podnětu, že se nakonec místo provizorního dřevěného pavilonu postavila dle projektu J. M. Olbricha dodnes obdivovaná, stejnojmenná kamenná secesní budova. Dále se ví, že Klimtovy portréty paniček z lepší společnosti byly velmi drahé. Skandály však působila nikoliv vysoká cena od nejdražšího portrétisty v celé Vídni, ale šuškanda týkající se poměru portétisty s některou z portrétovaných. Laskavému čtenáři je asi jasné, že o takových věcech hodlá autor této knihy mlčet. Obzvláště když ví, že právě u Gustava Klimta si rodina objednala svatební portrét Ludwigovy sestry Margarethe. Že je to portrét víc než zdařilý, že je to přímo mistrovská Klimtova portrétní práce, se může přesvědčit každý z návštěvníků mnichovské Pinakotéky.

1.6.2 Koleje na nádraží stanice Przemyśl.

1.6.2 Je známo, že láska mizí jako pára nad hrncem. Také je známo, že 19. století bylo století páry. Nejčastější užití parního stroje a to, co nejvíc přispělo k průmyslové revoluci, byly parní lokomotivy. Odnepaměti až do 19. století se pohyb po pevnině řídil jednoduchým omezením: mohlo se jít pěšky nebo jet na koni či v dostavníku a zrychlení přepravy se dalo realizovat jen štafetovým přepřaháním koní či podobným způsobem. Lokomotivy a vlaky potřebují koleje. A koleje se musely někde vyrobit. V železárnách. A komu ty železárny patřily? Jistému Karlu Wittgensteinovi.

1.6.3 Parní stroj.

1.6.3 Je známo, že již staří Řekové i Římané znali princip parního stroje. Ale protože práce byla svěřena otrokům, nebyl žádný důvod používat k práci stroje. Parní strojek tak sloužil toliko pro zábavu v kabinetu kuriozit. Těžko uvěřit, že ještě v 1. polovině století páry stál parní stroj stejně jako dům na náměstí. Po celou první polovinu 19. století tedy k jeho výraznějšímu rozšíření v Rakouském císařství nedošlo, koně a lidé byli přece jen řádově levnější a trvalo by 20 či 50 let, než by se takový stroj se životností 10, 20 či 50 let zaplatil.

a/

b/

1.6.5 a/ Anglický inovátor ing. Thomas na lucemburské známce z roku 1979. V tomto roce uplynulo 100 let od úspěšného zahájení výroby Thomasovy oceli. b/ Obrázky chemických vzorců atomů železa, fosforu a 16 kladně nabitých protonů atomu síry.

1.6.5 Je známo, že železo se vyrábí tavením železné rudy. Že je v železné rudě kromě železa také něco jiného, je asi také jasné. Kupříkladu v Anglii má železná ruda docela vysoký obsah síry. Německá nebo česká železná ruda naopak obsahuje příměs fosforu. Jistý anglický inženýr Thomas přišel v 19. století s patentem na bezodpadovou technologii výroby oceli z fosfornaté železné rudy. Odpad z tavení, tedy struska, se použije jako fosfornaté hnojivo a to, co byl dříve odpad, najde nové uplatnění. Jediným problémem ing. Thomase bylo, že – jak je výše uvedeno – v Anglii ruda s patřičným podílem fosforu nebyla, a tak se musel anglický inženýr vydat do Německa patent prodat. K jednání o prodeji patentu pozval i producenty železa ze sousedního Rakouska-Uherska. Takže si to shrňme: železná ruda + fosfor nebo síra. V Anglii – síra. Thomas = Angličan. V Čechách – fosfor. Výhoda – bezodpadová technologie – struska je fosfornaté hnojivo. Tomuto hnojivu se říká Thomasova moučka. Cena za monopol pro české země se rovnala dvojnásobku ceny licence pro jednotlivou firmu. Výsledek: překvapivě všichni – včetně minoritních akcionářů i koncových zákazníků – vydělali. Vynálezce ing. Thomas se dožil 35 let a zemřel na tuberkulózu.

1.6.6 uhlí × koks

1.6.6 Jak známo, k výrobě železa je třeba uhlí. Již staří Keltové na našem území tavili železo a používali k tomu uhlí dřevěné. V severních Čechách v podhůří Krušných hor se nachází uhlí hnědé. To patřilo větší část 19. století židovské drodině Gutmannů. Hnědé uhlí je dobré například k topení v kamnech nebo jej mohou spalovat elektrárny. Lepší výhřevnost má uhlí černé. Pokud však ze železa chceme vyrobit ocel, je nutné mít koks a ten se dělá z uhlí černého a to ještě ne z každého… Důsledky pro konsolidaci hutního průmyslu v Čechách…

1.6.7 Karl Wittgenstein.

1.6.7 Je známo, jak vypadala privatizace českou cestou: zájemce o vytipovaný podnik se domluvil s ředitelem na tom, že po privatizaci ředitel zůstane ředitelem a zájemce s prázdnou kapsou si tento podnik koupil za peníze tohoto podniku.

1.6.8. Kladno 1921. Pohlednice. Nákladem Alžběty Šulcové.

1.6.8 Je známo, že čísla větší než nula se nazývají kladná, že čísla menší než nula se nazývají záporná. Názvem vlastnosti těchto čísel je záporno. Také není neznámým faktem, že opakem záporna je kladno. Ale pokud je Kladno psáno s velkým K na začátku, jedná se o název ocelářského města nedaleko od letiště hlavního města Prahy. A laskavý čtenář již jistě tuší, že právě tam se nacházejí ocelárny pojmenované po mamince budoucího filozofa. Kladenské doly vlastnila Pražská železářská společnost. Ta také na středočeském Kladně provozovala Vojtěšskou huť, tedy to, co známe pod jménem Koněv z úvodního záběru Skřivánků na niti, neboli to, z čeho zůstalo torzo jako průmyslový skanzen. Pražská železářská společnost neboli PŽS sice zakoupila Thomasův konvertorový ocelářský pochod jako vůbec první firma na území Čech, leč nijak s jeho zaváděním nespěchala.

a/

b/

1.6.9 Logo továrny Poldi. a/ staré b/ nové

1.6.9 Prvotní logo byla její přesná podoba, od roku cca 1909 pak podoba stylizovaná s pěticípou hvězdou symbolizující 5 kontinentů, na které byla ocel značky Poldi vyvážena. Pro Rodinu Wittgensteinů byl kladenský obchod životním obchodem, který Karla vynesl z pozice lokálního (sice mimořádně úspěšného) podnikatele do první podnikatelské extraligy a skončil jako člověk, který ovládal 100 % výroby železa v Rakousko-Uhersku. Holding: nemusíte vlastnit vše, stačí vždy kontrolní balík.

a/

b/

1.6.9.9 a/ Vojtěch Lanna – hrobka, Olšanské hřbitovy, Praha. b/ Vzkazy pubertální mládeže. Vojtěch Lanna starší byl stavitelem koněspřežné železnice Z Českých Budějovic do rakouského Lince. Ve 40. letech reagoval na nabídku a společně s pražským mlynářem Novotným (ano, mlýny na Novotného lávce u Karlova mostu měly právě tohoto majitele!) vložil kapitál a stal se zakladatelem těžby uhlí na Kladensku. Jeho uvědomělý syn téhož jména, Vojtěch/Adalbert Lanna mladší byl národně uvědomělý český podporovatel umělců. Rodina Lannova byla od konce 30. až do přelomu 50. a 60. let nejbohatší česky hovořící kapitalistickou rodinou.

1.6.9.9. Hutě se budovaly pouze tam, kde bylo k dispozici černé uhlí. Na Kladensku došlo k objevu uhlí a nálezci se obrátili na někoho, kdo vlastnil kapitál. Vojtěch Lanna starší byl stavitelem koněspřežné železnice z Českých Budějovic do rakouského Lince. Ve 40. letech reagoval na nabídku a společně s pražským mlynářem Novotným /ano, mlýny na Novotného lávce u Karlova mostu měly právě tohoto majitele!/ vložil kapitál a stal se zakladatelem těžby uhlí na Kladensku. Jeho uvědomělý syn téhož jména, Vojtěch/ Adalbert Lanna mladší byl národně uvědomělým českým podporovatelem umělců. Rodina Lannova byla od konce 30. až do přelomu 50. a 60. let 19. století nejbohatší česky hovořící kapitalistickou rodinou. Jak dopadl Vojtěch Lanna? V rodinné hrobce si nechává vzkazy pubertální mládež…

1.6.10 Pavilon Secese, Vídeň.

1.6.10 Je známo, že secese se u zbohatlých průmyslníků na rozdíl od tradic dbající šlechty těšila velké oblibě. Také je známo, že v reakci na vynález fotografie a jeho rozšíření v polovině 19. století došlo k malířské revoluci. A je známo, že z malířů reagujících na tuto proměnu se jednoznačně nejznámějším nejen mezi japonskými či blízkovýchodními sběrateli stal Claude Monet. V rodinném sídle na Aleegasse visel první obraz Clauda Moneta v Rakousku-Uhersku, byla zde umístněna i první socha od Augusta Rodina v monarchii. Karl byl největším mecenášem vídeňské secese, portrét dcery Margarety od Gustava Klimta je dodnes jednou z ozdob mnichovské Pinakotéky. Z generace expresionistů podporovali Oskara Kokoschku a Egona Schieleho. Kokoschka (18 let), Schiele (19 let) – ale ještě předtím, než byli vůbec na Akademii. Také je bohužel známo, že světový aukční rekord, bratru za dvě miliardy korun za jeden obraz, navíc opět za české peníze, realizoval bývalý majitel TV Nova Lauder za peníze z arbitráže, tedy peníze nás, daňových poplatníků, a také se ví, že se jednalo o obraz od Gustava Klimta. Karl Wittgenstein se například roku 1898, tedy poté, co opustil všechny výkonné funkce ve svém průmyslovém holdingu, ujal členství ve výboru pořádajícím výstavu Secese. Prosadil navýšení rozpočtu na celých 100 000 tehdejších korun a místo dřevěného pavilonu nechal od architekta Olbricha postavit mistrovskou stavební práci v secesním stylu. Tu obdivují turisté a návštěvníci výstav dodnes. Všechny obrazy se prodaly, výstava utržila rovný milion a stala se komerčně nejúspěšnější výstavou zneuznaných umělců všech dob.

1.7 Hudební skladatel Arnold Schoenberg jako lidový muzikant se svým violoncellem.

1.7 Právě díky těmto prakticky neomezeným finančním zdrojům mohl Karl Wittgenstein štědře podporovat umělce tak rozmanitých uměleckých směrů, společenského postavení i dobového uměleckého významu. Jedna z nezodpovězených otázek tedy zní, podle jakých kriterií se řídil výběr, na jehož základě rodina vydávala tisíce a statisíce ve zlatě na umělce, které v dané době nespojovaly žádné estetické ani sociální příbuznosti. Když se však podíváme na to, co se dělo ve Vídni kolem roku 1900 na poli umění zajímavého, z dnešního pohledu, na výplatní pásce od Wittgensteina nechybí z hvězdného uměleckého týmu prakticky nikdo.

1.7.1 Ne vždy je osud jasný. Někdy se daří, někdy jsou chvíle, kde člověk nese následky. Také se ví, že když má člověk rodinu, chová se jinak, než když má na starosti jen sám sebe. Když tedy Karl a Poldi čekali první dítě, které se opravdu 1. prosince 1874 narodilo, byl Karl toho času bez pracovního místa. Došlo k tomu takto: správní radě Teplických železáren se nelíbily reformy ředitele Paula Kupelweisera. Dodejme, že Karl se po krátkém čase do Teplic s Kupelweiserem vrátil a spolu se skupinou podnikatelských přátel postupně železárny převzali. Z pomocného kresliče se přes pozici inženýra, jehož některé patenty se dodnes ve výrobě tažených trub používají, a přes pozici obchodního ředitele po odchodu Kupelweisera k baronu Rothschildovi do Vítkovických železáren stal v Teplicích generálním ředitelem.

a/

b/

1.7.2 a/ Edvard Munch: Portrét Stéphana Mallarmého. b/ Strana z knihy Un coup de dés jamais n‘abolira le hasard/ Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu, 1. vydání, 1914. Vydáno posmrtně autorovým zetěm. Sám Stephane Mallarmé, autor této průlomové básně, zemřel již roku 1898. Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu. / ...nikdy / byť i vržen za věčných podmínek / z hloubi ztroskotání/ ...bylo to číslo / hvězdného původu/ byť i existovalo/ jinak .... znamenalo by to... / náhodu/ ...nic/ ... NEBUDE SKUTEČNOSTÍ... / každá myšlenka je vrhem kostek

1.7.2 My si jen na tomto místě připomeňme, že zemí s největším počtem hracích automatů na počet obyvatel na světě je Česká republika. Počet automatů na hlavu v herním distriktu Las Vegas nedosahuje počtu automatů na hlavu ve středu Brna, a to se nebavíme o tom, že v Las Vegas pracovníci hazardního průmyslu v centru nebydlí. Česká republika je dále jediná země, kde z principu nezkrachovatelná společnost, vlastnící státní monopol na veškerý sázkový hazard, zkrachovala. A nejlíp vydělávající sportovec všech dob z naší vlasti stanovil rekord nejvyšší prohrané částky během jediného víkendu v mekce hazardu na východním americkém pobřeží. V Atlantic City zvládl prohrát v automatech 10 milionů dolarů za víkend. Dodejme, že se jednalo o onoho gladiátora, který dříve nosil na hrudi logo s portrétem maminky Ludwiga Wittgensteina. Je známo, že rozdíl mezi gamblerem a profesionálním hráčem tkví v tom, že profesionál vždy ví, že v nejlepším se musí přestat. Tak i Karl odešel roku 1898 z aktivního působení v čele svého holdingu. Tou dobou byl nejbohatším kapitalistou v Rakousku-Uhersku. Pro srovnání, jeho syn Ludwig dostával v roce 1913 roční rentu zhruba ve stejné výši, jaká náležela následníku trůnu či manželce rakouského císaře.

a/

Ha < Hamburg

< Vídeň V

< New York

< San Francisco < Havaj

2000 km

b/ < Vídeň

< Terst Benátky < Suez

< Honkong

< Reunion

< Singapur

< Mauritius

2000 km

1.7.9.8 Karla Wittgensteina Cesta kolem světa za devadesát dní l. p. 1898 a/ Západní polokoule. b/ Východní polokoule.

1.7.9.8 Spousta lidí si myslí, že když objedou svět, poznají cizí země a stanou se lepšími lidmi. Nevím, jestli x přestupů na mezinárodních letištích a dovolená, kde poznáte akorát x letušek, je jen nákladnějším způsobem relaxace nebo i nějakou cestou za poznáním – asi ne. Ale dřívějším cestám po způsobu verneovského hrdiny Philease Fogga, kdy se člověk plaví lodí a dříve než za 80 dní ani samotné cestování nestihne, nelze jisté kouzlo upřít. Karl W. se na svou cestu kolem světa vydal směrem na západ, nezažil tedy efekt překročení datové hranice, kde má cestovatel ve svém životě jeden den k dobru tak jako onen Fogg. Naopak, jakožto putující západním Tichomoří, při přechodu datové hranice o jeden den přišel. Každopádně, zatímco rekordní cesta hrdiny románu Julese Verna trvala 80 dní, tedy 2 a 2/3 měsíce, Karl si roku 1898 střihnul v doprovodu své dcery cestu kolem světa za měsíce 3, byl tedy o celých 10 dnů pomalejší. Dodejme, že během oněch deseti dnů pobýval v New Yorku, bydlel u rodiny jménem Guggenheim a setkal se mimo jiné s pánem, co se jmenoval Carnegie.

1.8.1.1 Andrew Carnegie opouští Pittsburg při své poslední cestě do tohoto města ocelářů dva roky před smrtí v doprovodu své manželky. Nejslavnější odchovanec kladenských oceláren do města přijede o 71 let později.

1.8.1.1 Je známo, že nejproslulejší koncertní síň města New York se jmenuje Carnegie Hall. Také je známo, kdo to byl Andrew Carnegie. Původně chudý chlapec z rodiny přistěhovalců, co se stal se „nejbohatším mužem světa“. Když mu bylo třináct let, přestěhoval se roku 1848 se svými rodiči ze skotské vesnice Dunfermline do amerického Pittsburghu. Začínal jako poslíček, skončil jako majitel největšího průmyslového holdingu světa. Mohlo se to stát nejen díky jeho nesporné šikovnosti, ale i díky dvěma faktorům: Spojené státy americké se tou dobou postupně stávaly největším průmyslovým producentem světa. A zadruhé, podnikal v oboru výroby železa právě v době, kdy tento obor zvětšoval každých deset let svou produkci až desetinásobně, rostl geometrickou řadou. Podporoval mimo jiné vznik knihoven, ovšem tak, že dal městům pouze část finančního příspěvku na postavení, zbytek musela města doplatit ze svého a rovněž musela hradit provoz, aby se cítila zavázána přičinit se svým dílem a pečovat o takový dar. Když roku 1919 umíral, bylo už rozdáno z jeho fondů na dobročinnost závratných 380 milionů dolarů. Svůj životní obchod Karl Wittgenstein provedl až těsně před smrtí. Převedl veškerou svou hotovost a směnil akciové podíly za americké akcie a dluhopisy. Hlavní částí transakce byly akcie United States Steel Corporation, tedy Carnegieho trust. Prostý držitel investičních kuponů z české kuponové privatizace, DIK, by se mohl ptát: Není tomu tak, že velkokapitál se v předvečer první světové války přesunul tak, aby v případě jekéhokoli výsledku války netratil? Milí držitelé investičních kuponů, co znamená anglické slovo dick, víme a nebuďme v roce 1912 paranoidní. Každopádně tato transakce zajistila Ludwigu Wittgensteinovi roční důchod ve výši 300 000 korun, jak si všímá i Mc Cornish, s. 41.

1.8.1.2 Nekrolog Karla Wittgensteina z kladenských novin Svoboda č. 7/1913, strana 5. V letech před První světovou válkou byl jejich šéfredaktorem Antonín Zápotocký.

„Ještě dnes jsou zde tisíce dělníků, kteří jej proklínají a kteří podobný pozdrav posílají tomuto židovskému vydřiduchu do hrobu... ‚Uspořil‘ si 60 millionů jmění. Samá dělnická krev!“

1.8.1.2 Ví se celkem dobře, že průmyslový magnát Karl Wittgenstein zemřel 20. ledna 1913 na rakovinu hrtanu. Co se už ví méně, jaké byly na toto úmrtí reakce. Ludwig se urychleně vrátil na pohřeb do Vídně. Britské Timesy otiskly nekrolog oznamující smrt rakouského Carnegieho. A v radikálních novinách „Svoboda“ vycházejících na Kladně, řízených budoucím československým prezidentem Antonínem Zápotockým, se objevil redakční nepodepsaný nekrolog končící slovy: Konečně zhynul ten, jenž z krve kladenských dělníků ‚uspořil‛ 60 milionů. Samá dělnická krev!

a/

b/

d/

c/

1.8.1.3 Karl a Poldi Wittgensteinovi a/ Dům b/ Hudební salon. c/ Poldi Wittgensteinová na skonku života. d/ Hrob Karla a Poldi Wittgensteinových ve Vídni.

1.8.1.3 Je známo, že v laciných románech se u lásky vyžaduje její důkaz. V naší knize se na jednom místě píše, že nejvlivnější učitel filozofie 20. století se narodil jako plod lásky. Je na místě si položit otázku, jaké důkazy pro tuto lásku autor má? Než se podíváme na ideál šťastné smrti a než se budeme věnovat odchodu dědiců průmyslového impéria ze světa, než si zopakujeme konstatování, že výsledky práce zbývajícího univerzálního dědice – pokud pomineme příručku pro dolnorakouské základní školy – se za jeho života omezili jen na jednu 70-ti stránkovou filozofickou příručku, kterou se navíc snažil po zbytek svého akademického působení vyvrátit, a druhý spisek již za svého života vydat nestihl, tedy předtím vším si ještě připomeňme poslední fázi života ocelářského krále. Karl celý život kouřil kubánské doutníky a nepřestal s tím ani tehdy, když se choroba objevila. Smrtící choroba rychle postupovala a celá rodina si byla vědoma jejích smrtících účinků. Dejme slovo autorovi knihy The House of Wittgenstein. A Family at War. Alexandru Vaughovi: Poslední chirurgický zákrok se uskutečnil 8. listopadu 1912. Doktor von Eiselberg ho (pacienta, pozn. LČ) varoval, že existuje riziko úmrtí již v průběhu operace a vpředvečer, když si lékaři již brousili své operační nástroje, Karl a jeho žena Leopoldine uspořádali temnou rozlučku s Hudebním salonem. On si vzal své housle, ona si sedla k piánu, a společně si zahráli některé ze svých oblíbených skladeb Bacha, Beethovena a Brahmse v dlouhém vzájemném loučení beze slov. Následujícího rána …doktor von Eiselberg vyřízl nádor z Karlových úst… Zákrok byl úspěšný… ale pro Karla – skomírajícího, chyceného v důsledku druhotné infekce do pasti bezeslovné němoty – to přišlo už příliš pozdě. Opustil kliniku zemřít doma…Vánoce 1912 tedy trávil v kruhu rodiny… Tolik tedy důkaz lásky.

a//

b/

1.8.2 a/ Medaile Nobelovy ceny. b/ Bertrand Russell, vedoucí katedry filozofie na cabridgeské Trinity College v letech před I. světovou válkou. Pacifista. Nositel Nobelovy ceny za literaturu. c/ Hrobka rodiny Wittgensteinovy ve Vídni na Centrálním hřbitově. Postavena dle návrhu architekta J. Hoffmanna.

Medaili Nobelovy ceny vytvořil Erik Lindberg. Ze zlata zhotovená medaile zobrazuje „mladého muže sedícího pod vavřínovým keřem“, který okouzleně poslouchá a zapisuje píseň diktovanou Múzou. Nápis na inskriptu zní: Inventas vitam juvat excoluisse per artes, což ve volném překladu můžeme vyjádřit slovy: A ti, kteří zlepšili život na Zemi nově nalezeným mistrovstvím. Překlad slovo od slova pak je: Vynálezy zlepšují život, který je zdoben uměním. Tento nápis vychází z Vergilovy Aeneady, 6. zpěvu, verše č. 663: nebo kdo uměním svým, jež vymyslil, zušlechtil lidstvo. Celá originální sloka /verše 660–666/ pak jako první v celém 6. zpěvu ukazuje místo v podsvětí, kde se lidem zde nacházejícím daří radostně. Boj se smrtí tito zvládli jejím překonáním. V překladu Otmara Vaňorného zní: Tady je lid, jenž pro svou vlast byl ranami poset, kdo byli bez hříchu z kněží, když bývali naživu ještě, kdo byli zbožní pěvci a zpívali důstojně Foibu nebo kdo uměním svým, jež vymyslil, zušlechtil lidstvo nebo kdo dobrým skutkem si u jiných památku zjednal – skráň tam každému z nich je věnčena bělostným vínkem. V 6. zpěvu Aeneas odpluje ze Sicílie přes moře do Itálie. Sestoupí spolu se Sibyllou kúmskou do podsvětí. Projdou spolu všemi částmi podsvětí, což znamená, že vyslechneme příběh o Mínataurovi a jeho aténských pannách Daidalovi a jeho letu či o rituálním obětním podříznutí mladého býka, drhnutí jeho chlupů a rytmu vytékající krve. Mimo jiné právě v této části eposu zazní slova předpovídající světlou budoucnost Říma a také nic menšího než předpovězení jeho světovlády. A pokud se čtenář bude chtít dozvědět i to, jak je možné, že jsme se to od Aenea dozvěděli, tak cestu ven z podsvětí mu zajistila větvička se zlatými listy. (viz plaketa)

c/

1.8.2 Docela se ví, že pro některé lidi existuje ideál šťastné smrti. Dnes podobný přístup přetrvává jako společenský příkaz víceméně pouze na indickém subkontinentu a zbytek tzv. rozvinutého světa odkládá své nejbližší na lůžko do nemocnic. Tam lékaři předstírají, že se o život bojuje až do posledního vydechnutí, ať to stojí, co to stojí, bez ohledu na přání odcházejícího. Méně znám je Ludwigův dopis na téma šťastná smrt budoucímu nositeli Nobelovy ceny Betrandu Russellovi. Týká se posledních chvil Karla Wittgensteina. Měl nejhezčí smrt, jakou si můžeme představit, bez nejmenšího utrpení, ve spánku jako dítě. Necítil jsem během jeho posledních hodin ani na okamžik smutek, ale byl jsem velmi šťastný a pochopil jsem, že taková smrt má cenu celého života. Česky vyšly Russelovy knihy Boj o štěstí (1931), kniha Manželství a mravnost dokonce dvakrát (1931 a znovu 1947). První knižní výbor z jeho vědecké tvorby stihl vyjít ještě za Russellova života. Více než 60 let od publikování Principií vyšlo česky pod názvem Logika, jazyk a věda roku 1967 a čtenář v knihovnách nalezne v naší mateřštině od roku 1975 také knihu Zkoumání o smyslu a pravdivosti. Za 1. světové války byl krátce vězněn za pacifismus. V odůvodnění Nobelovy ceny se píše: Aristokratický původ mu nebrání v radikálním pohledu na světt a politický vývoj světa se pokoušel ovlivnit zejména akcemi pro nukleární odzbrojení. í Při prezentaci k udělení Nobelovy ceny ve Stockholmu 10. 12. 1950 výbor k udělení ceny ještě dodává: O Russellově filozofii je možno prohlásit, že v nejlepším slova smyslu naplňuje právě ta přání a záměry, která měl na mysli Alfred Nobel, když zřizoval svou cenu. Mezi jejich pohledy na život jsou do očí bijící podobnosti. Oba jsou zároveň skeptikové a utopisté, oba se dívají zasmušilým zrakem na soudobý svět, přesto se však oba přidržují víry v možnost dosáhnout logických norem lidského chování. Dalšími nositeli Nobelovy ceny za literaturu v dané době byli Thomas Stearns Eliot (1948), William Faulkner (1949), Winston Churchill (1953) a Ernest Hemingway (1954). Poslední ředitel Muzea Poldi PhDr. J. Kovařík k pohřbu ocelářského krále píše: Zesnulého kromě rodiny a přátel demonstrativně na poslední cestě uctili všichni představitelé vídeňské secese. Mrtvého uložili do rodinné hrobky, kterou navrhl opět Josef Hoffmann. Sochař Kamil Wollek, Myslbekův žák, vytvořil pro Poldinu huť v témže roce na věčnou paměť Wittgensteinovu nadživotní bronzovou sochu. Uplynulo pět let a impérium, které Karl Wittgenstein budoval, se rozpadlo spolu s monarchií. Nebýt světové proslulosti jeho syna Ludwiga, málokdo by o něm věděl. Hic transit g gloria mundii. Kladenské Muzeum Poldi je v důsledku privatizace českou cestou také již jen neexistující institucí.

2

Vídeň

Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa.

a/

b/

c/

2.0.0 a/ Obraz E. Maneta z roku 1868 Poprava císaře Maxmiliána Mexického/ Exécution de l’Empereur Maximilien du Mexique je ke shlédnutí v Kunsthalle v Mannheimu. b/ Švýcarský pilník císařovny Sisi. Posmrtný portrét. c/ Arcivévoda Rudolf Habsburský.

2.0.0 Je známo, že ve Vídni vládl Fantišek Josef, toho jména první. Také je známo, že se stal císařem během revolučního roku 1848 po odstoupení svého bezdětného strýce Ferdinanda Dobrotivého, o jehož duševní svěžesti se zlé jazyky vyjadřovaly dosti nepěkně. Ferdinand Dobrotivý byl vůbec poslední korunovaný český král. V mládí přežil atentát. Vysloužilý voják jménem Redl propadl alkoholismu a opakovaně požadoval navýšení své renty. Poté, co navýšení shledal příliš nízkým, rozhodl se na budoucího císaře spáchat atentát. Ferdinandův pobočník se statečně uchýlil do příkopu, atentátník promarnil tři pokusy a pak byl odzbrojen okolo pracujícím zahradníkem. Za Ferdinanda Dobrotivého byly v Rakousku postaveny první železnice. První s odbočkou do Brna vedla až do haličského Krakova přes město Ostrava s Vítkovickými železárnami. Platil ji bankovní dům ve vídeňské Alleegasse s vlastníkem jménem Rotschild. Druhá trať z Olomouce vedla do Prahy a později pokračovala přes severní Čechy až do Drážďan. Mladší bratr Františka Josefa I. je ctitelům výtvarného umění znám z obrazu Eduarda Maneta Poprava mexického císaře Maxmiliána. Maxmiliánova manželka zemřela v roce udělení doktorského titulu Ludwigu Wittgensteinovi. Zemřela s diagnózou schizofrenie u svých belgických příbuzných bez toho, aby manželovo úmrtí ve své hlavě zaznamenala po celé půlstoletí, o které popravence přežila. Manželku Františka Josefa, po níž se dodnes jmenují karamelové bonbony Sisi, zavraždil pilníkem italský anarchista při nástupu do parníku na přístavním molu Ženevského jezera. Jejich syn Rudolf spáchal se svou milenkou společnou sebevraždu. Zemi nepřevzal ani František Ferdinand d'Este. Nestalo se tak proto, že by děti Františka Fedinanda stejně na trůn nikdy neusedly, protože si vzal sobě rodově neadekvátně narozenou Žofii Chotkovou, ale proto, že zhynul v Sarajevu kulí z ruky Gavrila Prinćipa, kvůli čemuž vypukla válka, poprvé zvaná světová. A otec těch, kteří měli z vídeňského Hradu vládnout a řídit zemi, poslední rakouský císař Karel před svržením mocnářství vládl pouze necelé dva roky. Tak jen tolik, co je známo o tom, jaké pořádky vládly, kdo a kdy řídil a neřídil rodnou zemi autora Traktátu.

a/

b/

c/

c/

2.0.1 a/ Ultrazvuk těhotné. b/ Ludwig s rodinou. c/ Mladý Ludwig.

2.0.1 V éře špičkové lékařské diagnostiky se inteligence dá měřit i u malých dětí a screeningové vyšetření odhalí Downův syndrom dokonce hned na počátku těhotenství. Nebylo tomu tak vždycky. Zpráva z Ludwigova dětství, která je určena rodičům, je nadějná: Ten, který do světa filozofie přinesl precizaci oddělení nevyslovitelného a řečeného, sponzor dvou nejvýznamnějších německy psaných básnických sbírek 1. poloviny 20. století, učitel tvůrce prvního počítače, cambridgeský profesor Ludwig Wittgenstein, se naučil mluvit až ve čtyřech letech. Monk, s. 452

a/ >> >

Z.

K.

b/

2.0.2 a/ Králíkokachna, Ludwig Wittgenstein, Filozofická zkoumání. b/ Králíkokachna, ing. arch. Jan Albrecht, masový koláč.

2.0.2 Ví se, že Wittgentein rád používal názorné příklady. Někdy během výuky používal tak názorné příklady, že jejich absurdnost ho samotného rozesmála. Ovšem studenti se jim smát nesměli, protože se tak stávalo během vážné filozofické práce, kterou není dobré zlehčovat a která vyžaduje plné soustředění. Také je známo, že už svatý Augustin nebo Lemuel Gulliver považují za nejnázornější pedagogický přístup danou věc prostě ukázat, ideálně, aby si na ni mohl student sáhnout. Když to nejde, poslouží alespoň obrázek. Nejslavnějším obrázkem ve filozofické literatuře je příklad Ludwiga Wittgensteina ve Filozofických zkoumáních (Díl 2, kapitola XI.). Tam je přetištěn obrázek hlavy kachny, který může být po otočení o 90 stupňů vyložen jako obrázek divokého anglického králíka nebo českého ušatého zajíce. Ve wittgensteinovské literatuře je zachycena vzpomínka na obrázek kachny z Ludwigova dětství. V koupelně se nad vanou vytvořil na stěně flek ve tvaru kachny. Autor této knihy však vyjadřuje přesvědčení, že tato vzpomínka naštěstí s kachnokrálíkem nemá nic společného. Přesto si na tomto místě připomeňme tento obrázek receptem na kachnokráličí masový koláč od arch. Jana Albrechta:

Posolenou kachnu dáme pomalu péct na kmíně, pomalu s ní také upečeme dobře podlévaného králíka a až začne maso odpadávat od kosti, všechno ho obereme. Z poobíraného masa vytvoříme základ pro masový koláč s růžičkovou kapustou a strouhankou a necháme v remosce zapéct. Recept vyžaduje cca 6 hodinovou přípravu, ale výsledná laskomina za to úsilí rozhodně stojí a autor této publikace přeje laskavému čtenáři dobrou wittgensteinovskou chuť!

2.0.3 Sloup Marka Aurelia. Řím. Kapitulace Kvádů

2.0.3 Je známo, že Vindobona, dnešní Vídeň, byla původně keltským sídlem. Etymologie, neboli nauka o původu slov říká, že „vindo“ znamenalo „bílý“. Učebnice dějepisu říkají, že po připojení provincie Noricum k římské říši zde bylo vojenské tábořiště, z něhož se vyvinula tržní osada a pak v průběhu prvních dvou století po Kristu rušné město s kotvícím dunajským loďstvem. Řeka Dunaj byla sama důležitou dopravní tepnou navazující na staré obchodní cesty, teče do Černého moře. A po dvou stoletích římské nadvlády se Vídeň stala městem civilním. Roku 180 zde zemřel morem císař Marcus Aurelius, poslední z velkých stoiků. Pobýval zde na svém druhém tažení proti Markomanům a Kvádům, tedy obyvatelům severně od Dunaje ležících území dnešního Slovenska a Moravy. Profesor Karlovy univerzity Stanislav Komárek říká, že Marcus Aurelius byl jediný filozoficky myslící císař na římském trůnu, a i když je kvalita univerzitních profesorů na českých vysokých školách poslední dobou často pochybná, není sebemenší důvod s tímto profesorem v tomto případě nesouhlasit. Bílé město, Vídeň, na řece tekoucí do Černého moře, rodiště Ludwiga Wittgensteina, tedy založil filozof, který zemřel na černou smrt. Zanechme tedy černých myšlenek na smrt, ať už je barva smrti jakákoli, a na bílý papír sdělme čtenáři něco málo z odkazu tohoto císaře. My si zde jeho myšlenky ukážeme v tomto vydání: Císař Markus Aurelius Antonius: Hovory y k sobě samému. Z řečtiny přeložil Rudolf Kuthan. II. vyd. Společnost přátel antické kultury nákladem Jednoty českých matematiků, Praha 1941. Kousek od Vídně po proudu Dunaje leží římské město Carnuntum. Zde si císař zapsal následující: … jak málo stačí si osvojit, aby lidský život plynul šťastně a bohulibě: … budeš-li podnikat každé dílo tak, jako by bylo poslední v tvém životě cílevědomě, vystříhaje se zarytého odporu k příkazům rozumu, všeho pokrytectví, sobectví a nespokojenosti s osudem ti určeným… Vždyť jen jeden život má každý!… Jednej, j, mluv a mysli y p pokaždé jjen tak,, jjako by y ses už měl rozloučit se životem! Jsou-li bohové,, p pak zajisté j odchod z tohoto světa nemůže být ý ničím hrozným: ý neboť v žádné zlo tě jistě neuvrhnou; nejsouli však nebo nestarají-li se o záležitosti lidské, načpak dále žít ve světě bez bohů a bez prozřetelnosti? Leč bohové jsou a také se o záležitosti lidské starají a položili úplně v moc člověkovu, aby neupadl v opravdové zlo; a kdyby cokoli jiného bylo zlem, byli by se také v tomto případě postarali, aby bylo zase v moci člověkově neupadnouti v ně. Nečiní-li však něco člověka ve vlastním slova smyslu horším, jakž by mohlo totéž učinit horším člověkův

2.0.3 Nápis z Trenčína CIL III, 13439 Laugaricio (dnes Trenčín, Slovensko),

Najstarší text zaznamenaný na slovenském území: VICTORIAE / AVGVSTORV(m) / EXERCITVS QVI LAV / GARICIONE SEDIT MIL(ites) / L(egionis) II DCCCLV / [(Marcus Valerius) MAXIMI]AN(u)S LEG(atus) LEG(ionis) II / AD(iutricis) CVR(avit) F(aciendum) Na vítězství císařů, / vojsko které přebývalo v Laugaricionu, / 855 vojáků II. legie, / Marcus Valerius Maximianus, legát II. legie Adiutrix nechal zhotovit

život?! (…) A p právě život a smrt,, sláva a p ponížení,, bolest a rozkoš,, bohatství a chudoba – to všecko bývá ý stejnou j měrou údělem dobrých ý jjako zlých ý , poněvadž to není svou podstatou ani krásné ani hanebné, tedy ani dobro ani zlo! (…) Co jje vlastně „„zemřít“? Přihlédneme-li prostě k věci samé, vyloučíce z ní rozumovým rozborem vše, co k ní přidala obraznost, pak zajisté nebudeme smrt pokládat za nic jiného, leč za úkon přírody: bojí-li se však někdo úkonu přírody, je dětina. Smrt je j však nejen j úkon p přírody, y, nýbrž ý úkon jjí dokonce p prospěšný… p ý I kdybys měl být živ tři tisíce a třebas i třicet tisíc let, nezapomínej, že každý ztrácí právě jen ten život, kterým vskutku žije, a že nežije jiným životem leč tím, jejž ztrácí. Podle toho život nejdelší vyjde za jedno s životem nejkratším, vždyť přítomnost ještě cosi stejného, tudíž také to, co ztrácíme, je stejné, a tak se tedy jeví to, čeho pozbýváme, vlastně jen – okamžikem. Nikdo nemůže zajisté pozbývati ani minulosti, ani budoucnosti: neboť jak by nás kdo mohl připravit o to, čeho nemáme?! Dlužno tedy stále míti na paměti toto dvojí: předně, že všecky jevy jsou od věčnosti „stejnotvářné“, ježto se v oběhu časovém stále a stále dokola opakují, a že je tedy lhostejno, pozoruješ-li tytéž jevy sto či dvě stě let nebo nekonečně dlouho; za druhé, že i nejdéle žijící i předčasně umírající ztrácí vlastně stejně; neboť jenom okamžiku přítomnosti můžeme pozbýti, ježto přece máme jenom ji, čeho pak nemáme, toho také neztrácíme. … Všecko je věcí pouhé představy… Trvání lidského života je mžik, jeho podstata neustálé plynutí, smyslové vnímání je kalné, osnova celého našeho těla náchylná k rozkladu, naše duše je čarovný kruh, náš osud záhada, pověst o nás plod libovůle; zkrátka a dobře: všecko vztahující se k tělu je proud změn, a vše vztahující se k duši jest sen a dým; život je boj a putování cizinou a posmrtná „sláva“, toť zapomínání… Co nás tedy y může bezpečně p provést životem? p ? Nic jiného, leč filozofie! A jejím požadavkem jest, abychom božstvo ve svém nitru chránili před zneuctěním a úhonou, dopomáhajíce mu k vítězství nad rozkoší i strastí, dále abychom nic nečinili nazdařbůh, nic podvodně ani licoměrně a abychom hleděli být nezávislí na činnosti (po případě nečinnosti) někoho jiného; … a konec konců abychom očekávali smrt se srdcem odevzdaným, jakožto přirozené rozloučení těch prvků, z nichž se každý tvor skládá. Není-li však pro prvky samé nic hrozného v tom, že se každý z nich ustavičně přeměňuje v jiný, proč bychom se měli děsit přeměny a rozkladu jejich souhrnu?! Vždyť je to „ve shodě s přírodou“, a jistě není zlo, cokoliv se děje ve shodě s ní! Psáno v Karnuntu.

2.0.3 Císař Marcus Aurelius. Grafika. Autor: Piranesi.

Představa, že nejstarší slova zaznamenaná v jakémkoli jazyce na našem území zosobňují vrcholnou podobu záznamu rozkládající se tělesné schránky a vyrovnání se se smrtí, navíc v jazyce literárním, jazyce řeckém, a jistota, že tato slova byla zaznamenána na severním břehu řeky Dunaje, někde v povodí Váhu a Moravy a byla spolu s vítězně dožívající tělesnou schránkou jejich autora, nejmocnějšího muže tehdejšího světa, přenesena do budoucího rodiště Ludwiga Wittgensteina, takové myšlenky jsou příliš lákavé na to, aby o nich autor předkládané publikace před čtenářem pomlčel. Pročež tedy jest už laskavému čtenáři jednou provždy známo, že jediný filozof na římském trůnu v letech 179 a 180 po Kristu jako první zaznamenal: … Smrt, právě tak jako zrození, je tajemství přírody, sloučení prvků rozloučení týchž. Není tedy naprosto ničím pod lidskou důstojnost; neboť není v rozporu s přirozeností tvora rozumného ani se způsobem jeho vybavení… Že lidé té či oné povahy jednají tak či onak, jest přírodní nutností. Je-li s tím kdo nespokojen, ten jako by byl nespokojen s tím, že fík mívá šťávu. Konečně si uvědom, že co nevidět zemřete – ty i tvůj bližní a že zakrátko nezbude z vás ani jméno! … Nekonejj žádného díla nazdařbůh a nikdy y nejinak j než podle p zásad dokonalého umění… Nic nekonejj neochotně ani sobecky, y, nic nerozvážně,, ani s nechutí! Nehal svých ý myšlenek y v cetky y krasořečnictví,, nebuď rozvláčný ý ani všetečný! ý … Lidé se rádi uchylují v zátiší venkova nebo přímoří nebo hor; … Každé takové přání je však svrchovaně zpozdilé: vždyť přece kdykoli se ti zachce, můžeš se uchýlit – v sebe sama! Není zajisté ve světě klidnějšího a nerušenějšího útulku pro člověka nežli jeho vlastní duše, zejména má-li ve svém nitru takové statky, že bedlivější náhlé hnutí v ně přivozuje ihned duševní pohodu… a proto …především se ničím nerozptyluj p y j a nerozčiluj, j, nýbrž zcela nezávislý myšlením dívej se na svět vnější jako muž, jako člověk, jako občan, jako smrtelný tvor. Z těch pak zásad, k nimž musíš přihlížet, zvláště měj pohotově tyto dvě: předně, že svět vnější nemůže zasahovat v tvou duši, jelikož trvá mimo ni v nehybném klidu, a že tudíž jakýkoli tvůj nepokoj vyvěrá jedině z představ v tobě samém; za druhé že všecko, co teď kolem sebe vidíš, co nevidět se přemění a dále už nebude; a kolik všelijakých přeměn už jsi sám zažil, měj stále a stále na mysli! Vesmír, pouhá přeměna; život pouhá představa! …Příroda je nucena jednat v zájmu vesmírného celku právě a jen tak a tak… Čas jest něco jako řeka událostí a dravý proud: sotvaže co zahlédneme, už to uchvátí a už zase přináší věc jinou, záhy však také tuto odplaví…

2.0.3 Císař Marcus Aurelius. kapitolské náměstí.

Buď jako skalní útes, o nějž se tříští vlna za vlnou; útes však nepovoluje a bouře vln kol něho usíná… „„Jaké neštěstí,, že se mi tohle p přihodilo!“ Nikoliv takto,, jjako spíše: p „„Jaké štěstí,, že nepodléhám p zármutku,, ač se mi tohle p přihodilo a že se nedávám zdrtit p přítomností ani p poděsit budoucností! Vždyť y každému p přece bylo y by y se mohlo p přihodit p právě totéž ale bez zármutku nebyl y by y to snášel každý! ý Proč bych y tedy y oné p příhodě říkal „neštěstí“ „ a nemluvil ve svém případě p p raději j o štěstí?! Lze vůbec nazývat ý lidským ý „„neštěstím“,, co není překážkou p přirozenosti p lidské? … A zdá se i snad překážkou lidské přirozenosti, co není proti požadavkům této přirozenosti? Jaké jsou to však požadavky víš dobře! Nuže brání ti snad ona tvá životní příhoda v skutcích spravedlnosti, šlechetnosti, sebekázně, rozvážnosti, obezřelé soudnosti, bezelstnosti, nezávislého myšlení a v ostatních ctnostech, jichž úhrnem se dostává lidské přirozenosti její patřičné ceny? Nezapomínej tudíž se řídit při všem, co tě navádí k zármutku, tímto základním poznatkem: Ta či ona příhoda není neštěstí; naopak, je štěstí, snášíš-li ji statečně. …Stále si uvědomuj, kolik už zemřelo lékařů, kteří se nad leckterým nemocným starostlivě chmuřili, kolik astrologů g , kteří s okázalou důležitostí předpověděli jiným smrt, kolik filozofů, kteří stero názorů rozvinuli o smrti a nesmrtelnosti, kolik chrabrých ý reků, kteří spousty lidu pobili, kolik tyranů y , kteří s úžasnou zpupností (jako by ani sami neměli zemřít) zneužili své moci nad životy poddaných, kolik, k abych tak řekl, „j „jest mrtvo“ celých ý městt, jako Helike, Pompeje, Herkulaneum a nesčetná jiná! Pak prober řadu svých známých, jednoho po druhém: ten doprovodil onoho, načež sám „odešel“, jiný zase jiného a to vše tak záhy za sebou! Slovem,, stále a stále si uvědomujj dočasnost a bezcennost všeho lidského: včera ještě j zárodek,, a už zítra mrtvola nebo p popel! p ! A proto prožívej onen mžik času ve shodě s přírodou a rozluč se se světem v dobré vůli, asi jako zralý plod olivový, jenž odpadávaje blahořečí matce přírodě a děkuje stromu, jenž ho zplodil! … Neustále si uvědomuj výrok Hérakleitův, že jest „smrtí“ pro zemi, změní-li se ve vodu, smrtí pro vodu, změní-li se ve vzduch, smrtí pro vzduch, změní-li se v oheň, a také naopak. Dále si uvědom, jak leckterý člověk dobře ani neví, kam si vlastně namířil, jakož i to, jak často se lidé ocitají v rozporu s rozumem, s nímž jsou v nepřetržitém styku, a jak se jim potom všechny příhody, denně je potkávající, zdávají cizí; konečně měj na paměti, že nemáme jednat a mluvit jako ve spaní, neboť také tehdy „se nám zdá“, že jednáme a mluvíme, a rovněž tak jako děti, říkající: Zůstaneme při rozumu rodičů.

2.0.3 Císař Marcus Aurelius. Mramor. Britské muzeum.

… Kdyby ti kdo z bohů oznámil: „Zítra nebo nejdéle pozítří zemřeš“, pak bys nepokládal za zvláštní výhodu zemřít spíše až pozítří než zítra, leda že bys byl svrchovaný zbabělec: neboť jaký tu časový rozdíl?! Stejně tedy nepokládej za žádnou výhodu zemřít spíše až po mnoha letech než už zítra! … Hippokrates vyléčil spoustu nemocí, sám však nakonec onemocněl a zemřel. Chaldeové spoustě lidí předpověděli smrt, sami však později také neušli souzenému osudu. Alexandr, Pompeius a Gaius Caesar tolikrát vyvrátili z kořen celá města a v bitevních řadách pobili myriady jezdců i pěších, sami však se nakonec také rozloučili se světem. Herakleitos, když se tolik nahloubal o zániku vesmíru ohněm, dostal vodnatelnost a zemřel na celém těle natřen hnojem. Demokrita zahubil hmyz, Sokrata jiný „hmyz“. Proč tohle uvádím? Vstoupil’s p na loď,, p plul jjsi,, vystup! y p

a/

b/

2.0.4 a/ Googlemaps: Lokalita průchodu bývalého Bethovenova domu ve Vídni. b/ Streetview: Lobkovický palác na Pražském Hradě. Zde je uchovávána kadeř Ludwiga van Bethovena. c/ Záběr z filmu Beethovenovy vlasy. Beethovena ztvárnil český herec Vladimír Hauser.

c/

„Vídeňský patolog Christian Reiter tvrdí, že to byl skladatelův lékař, který jej nechtěně předávkoval olovem... Soudní znalec Christian Reiter po několikaměsíční usilovné práci s Beethovenovými vlasy za použití metody CSI (Carotid stenosis index) přináší nové objevy. Laserovým paprskem lze získat z jednoho milimetru okolo 50 detailních měření. Vlasy rostou v průměru 0,3 až 0,4 milimetry za den a jsou vlastně biologickou časomírou. Ukládá se v nich mnoho látek, které jsou rozpuštěny v krvi. Při posledním výzkumu byly použity dva vlasy, – jeden dlouhý 4 a druhý 9,3 cm – které dokumentují přibližně 120 respektive 267 dní Beethovenova života. Vědci podle analýzy publikované v Beethoven Journal zjistili, že se v posledních 111 dnech skladatelova života zvýšila koncentrace olova pokaždé, když byl ošetřen svým lékařem Andreasem Wawruchem.“ Libor Nováček:Soudní znalec: Lékař zabil Beethovena. Hospodářské noviny 30. 8. 2007.

2.0.4.1 I laskavému čtenáři je už tedy známo, že Vídeň byla na konci 19. století zvláštní město. Samostatnou kapitolou pak byl v této době vztah města a jeho obyvatel k hudbě. Předtím tady vznikl vídeňský valčík, žil zde fenomenální Mozart, autor Uherských tanců Brahms nebo revolucionářský inovátor Beethoven. A pro všechny autory rychlých řešení není marné si připomenout, že i úspory na nepravých místech mají dlouhou tradici. Bezdětný starý mládenec, císař Josef II., například rozhodl, že dřevo se dá uspořit tím, že se nebožtíci budou pohřbívat ve výklopných rakvích v plátěných pytlech. A že kopat samostatné hroby je v osvícenské době nějaký zastaralý katolický přežitek. Kde leží kosti skladatele jménem Vlkochod Bohumilý se tedy bez analýzy DNA přesně neví, protože skladatel Mozart byl uložen v hromadném hrobu v plátěném pytli zasypaném vápnem. Naopak, kde zemřel a kam byl po smrti uložen tou dobou již zcela hluchý Ludwig, skladatel jedné jediné, ne moc úspěšné opery, devíti symfonií, z jedné z nichž byla převzata i hymna Evropské unie, a klavírních kusů pro všechny úrovně mistrovství hráčů, tedy, kde zemřel sám velký Beethoven, se ví docela dobře. Do domu, kde zemřel velký Beethoven, jednoho dne roku 1904 přišel jistý Otto Weininger, čerstvý doktor Vídeňské univerzity. Doktorát dostal za práci, v níž zkoumal vztah „mužského a ženského rodu“ k „tvořivosti, genialitě a lidské sexualitě“. Kniha se jmenoval Rod a charakter (Geschlecht und Charakter, 1904). Prohlásil, že v knize vyjádřil své veškeré poznání a všechny názory. Kniha byla dle něj nepochopena, tak šel do průjezdu tohoto domu a vlastní rukou se sprovodil ze světa. Netřeba dodávat, jaký ohlas to asi v měšťácké Vídni vyvolalo. Je však třeba zmínit, co jistý Adolf Hitler na Weinigerovu adresu opakovaně ve 20. a 30. letech pronášel: Weininger byl jediný Žid, který si zaslouží můj respekt a jeho příklad je hodný následování. Zanechme neúspěšné adepty o studium malířské akademie Vídeňanům a řekněme si, co se stalo s kuriozní vídeňskou hudební relikvií. Na úmrtním loži odstřihl Beethovenovi mladý hudebník Ferdinand Hiller kadeř vlasů. Diváci snímku „Beethovenovy vlasy“, který se stal vítězem filmového televizního festivalu Zlatá Praha 2005, tak mohli být svědky nejen pohnuté historie beethovenovské relikvie, ale i lékařských výzkumů, které odhalují příčinu Beethovenovy choroby i smrti. Že jsou Beethovenovy vlasy na Pražském hradě v Lobkovickém paláci spolu s rukopisnou partiturou jeho 5. symfonie nebo Mozartovy Malé noční hudby, si ovšem rakouští turisté musejí pracně zjišťovat. Na závěr této kapitoly nechť si čtenář zodpoví následující zásadní quizzovou otázku: Co dělal Beethoven po smrti, když přestal skládat? Začal se rozkládat.

a/

b/

2.0.5. a/ Aeiou, stříbrná rakouská mince, 1980 b/ Aeiou, kostel svatého Ruprechta, Vídeň.

2.0.5 Je známo, že předposlední rakouský císař František Josef I. vládl dlouhých 68 let. Také se ví, že přípravy na 70. výročí oslav jeho nástupu na trůn se staly základní dějovou linkou mistrovského románu v Brně narozeného spisovatele Roberta Musila s názvem Muž bez vlastností. Laskavému čtenáři je také jasné, že to je právě tento vladař, kvůli kterému Ludwig Wittgenstein i se svými bratry nasazoval svůj život na bojištích I. světové války. Připomeňme si, jak vypadaly poslední chvíle pobytu těla Františka Josefa na našem světě před trvalým uložením do Kapucínské krypty. Ještě jeho otci, arcivévodovi Franzi Karlovi, který zemřel roku 1878, se dostalo cti mít trojnásobný pohřeb. Mezi lety 1637–1878 byly totiž tělo, vnitřnosti a srdce zesnulých Habsburků pohřbívány odděleně na třech různých místech. Tělo bylo uloženo v Kapucínské hrobce, srdce v kostele Augustiniánů a vnitřnosti v katedrálním dómu svatého Štěpána, tedy nejdůležitějším kostele RakouskaUherska. Takové uspořádání má zcela prostý původ: každý ze jmenovaných kostelů usiloval o to, aby byl místem posledního odpočinku Habsburků. Filozofie je činnost, která mění nejenom ducha, ale i tělo. Podívejme se tedy na místo, kam bylo tělo Františka Josefa I. uloženo, podrobněji. Rituál uložení těla do rodinné hrobky se v průběhu staletí ustálil na následující podobě: „Když došel pohřební průvod se zesnulým ke Kapucínské hrobce a dorazil k bráně, muž v čele průvodu na ni zaklepal. Za bránou se ozvalo: „Kdo žádá o vstup?“ „Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo N. N., z Boží vůle císař rakouský, král český a uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a illyrský; král jeruzalémský; arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský; vévoda lotrinský, salcburský, štyrský, korutanský, kraňský a bukovinský; velkokníže sedmihradský, markrabě moravský; vévoda horno a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlanský, dubrovnický a zadarský; knížecí hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, goricijský a gradišťský; kníže tridentský a brixenský; markrabě horno – a dolnolužický a istrijský; hrabě hohenembský, feldkirchský, břežnický, sonnenberský; pán terstský,

kotorský a na Slovinském Krajišti; velkovévoda srbský, František Josef I.“ „Toho neznám,“ odpověděl mnich. Muž poté zaklepal znovu a na stejnou otázku odpověděl zkráceným titulem zesnulého. „Císař římský, král uherský a vévoda rakouský František Josef I.“ „Toho neznám,“ odpověděl mnich a zabouchl. Vůdce průvodu zaklepal potřetí a nyní na tutéž otázku odpověděl: „František Josef Karel, kajícný hříšník.“ Na to mnich odvětil: „Toho znám,“ a vpustil průvod dovnitř. Běžný návštěvník se tedy může za 4 eura vydat na prohlídku místa posledního odpočinku Habsburských panovníků a všimne si zajímavé dekorace: motivem výzdoby číslo jedna je opakující se kombinace pěti krátkých samohlásek: aeiou. Pokud by se tak jako autor této publikace laskavý čtenář rozhodl zeptat se průvodce, co tento ornament znamená, dostalo by se mu odpovědi. Znamená to Austria Erit In Orbe Ultima! Rakousko potrvá do skončení světa! Není mnoho věcí, na kterých se národy monarchie shodly, ale samohlásky „AEIOU“ jistě mezi ně patřily. My se také shodneme na tom, že válka před sto lety byla opravdu hrozivá. A že za čtyři a půl století po jeho vzniku se rozpadlo rakouské císařství i s habsburským rodem a rakouská říše přestala být roku 1918 věčná. Jak se tyto samohlásky do rakouského oficiálního sloganu dostaly? V letech 1415–1493 žil vladař jménem Fridrich III. Habsburský. Žil tedy v době, kdy Kolumbus poprvé připlul do Ameriky. Jeho vláda trvala celkem 53 let. Už samo číslování jeho jména ukazuje politické prostředí – jako rakouský vévoda má pořadové číslo V., jako korunovaný římský král má v pořadí IV., a jako císař Svaté říše římské pořadí III. Historické publikace se shodují, že se mu protivilo válečnické řemeslo i lov, oblíbené to zábavy přemnoha panovníků. Zajímal se o astronomii, drahokamy, okultní vědy či zahradničení. Jeho politika se nevyznačovala razancí, ale spíše trpělivostí a vytvalostí. Někdy bývá za největší „zásluhu“ Fridricha III. označován fakt, že dokázal přežít své politické protivníky i spojence, a je pravdou, že jejich smrt pomohla vyřešit mnohé z císařových problémů. Ve Vídni nepobýval rád, dával přednost Vídeňskému Novému Městu nebo Linci, kde také ve věku 78 let zemřel. Krátce před smrtí byla císaři amputována noha. Nechme o tom promluvit autora klasické 300-stránkové velkonákladové příručky boje proti katolickému tmářství pomocí

ateistické osvěty Radovana Krátkého, která se jmenuje TMA. (Radovan Krátký: Tajuplnosti, mámidla a kejkle, SNKL, Praha 1964, s. 270–272.): Fridrich III. …měl rád kromě vládnutí také magii a astrologii. Traduje se, že za ním jednou přišel na audienci chytrák, který si položil otázku: Císař peníze má, já ne, co kdybych se pokusil s tím něco udělat? Mnozí si již lámali hlavu, co značí samohlásky AEIOU, řekl ten výlupek moudrosti. Všichni do jednoho se však mýlili. Austria Erit In Orbe Ultima! Rakousko potrvá do skončení světa! Později vznikl ještě jeden výklad: Austriae Est Imperare Orbi Universo. Rakousku ještě předurčeno poroučet celému světu. Celý habsburský císařský dům ozdobil se těmito písmeny. Na věčnou paměť dal císař Fridrich napsat významné AEIOU i do císařské hrobky ve Vídni a tím proroctví dovršil. Za čtyři a půl století po jeho vzniku se rozpadlo se však rakouské císařství i s habsburským rodem a rakouská říše přestala být roku 1918 věčná. AEIOU… Že se tato skupina samohlásek těšila obecné vážnosti, dokládají i verše Johanna Gabriela Seidla ze čtvrté sloky tehdejší rakouské hymny: Heil dem Kaiser, Heil dem Lande: Österreich wird ewig steh’n!! (Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří / říš rakouská nepomine p , sláva vlasti, císaři!) Autor naší wittgensteinovské publikace může čtenáři dosvědčit, že shlédnul na televizní obrazovce uložení těla císařovny Zity, za niž Ludwig Wittgenstein během první světové války bojoval, do Kapucínské krypty l. p. 1989. Posledními zde pohřbenými Habsburky jsou Otto von Habsburg (1912–2011), syn posledního rakouského císaře a českého krále Karla I., a jeho žena Regina (1925–2010). Když Otto roku 2011 zemřel, glosovali to během obřadu přítomní slovy, že zemřel poslední ústavní představitel Rakouského císařství. Latiník může dodat k originálnímu Österreich wird ewig sein také Austria Erit In Orbe Ultima nebo Es ist Österreich bestimmt, die Welt zu beherrschen Austriae Est Imperare Orbi Universo Skromně připomeňme, že oficiální státní slogan rakouských císařů má i další uplatnění: rakouská národní knihovna jej ve svém katalogu používá jako Annotable Elektronic Interactive Oesterreich Universal Information System. Absolventi amerických univerzit jej znají jako Achieving Excellence in Our University. A že nejenom autor této publikace o rodině autora Traktátu logicko-filozofického odlehčuje jednu z věcí, na které se obyvatelé rakouské říše shodli,

na závěr si podívejme na humorné zneužívání interpretace: Herec, spisovatel a kabaretiér Willy Lorenz je autorem Allen Ernstes ist Österreich unersetzlich! (Ve vší vážnosti: Rakousko je nenahraditelné!) – Základní rakouská otázka tedy zněla: „In welcher österreichischen Stadt kommen alle Vokale in ihrer richtigen Reihenfolge vor?” Lösung: Leoben (steirisch: „La-e-i-o-ubn”) (vom Verfasser aufgeschnappt). (Do kterého rakouského města přišly všechny samohlásky v jejich správném pořadí nejdřív?) Řešení: Do rakouského města poblíž semmeringského průsmyku jménem Leoben, protože se toto jméno ve štýrském dialektu vyslovuje “Lae-i-o-ubn”. Bonmot z Vojenské akademie (1911): Aerarisches Essen ist oft ungenießbar. (Erární jídlo je často nepoživatelné.)

2.1. Společné foto Adolf a Ludwig, detail. zdroj: Bundesstaatsarchiv Bonn.

2.1 Byl Hitler blbý? Je známo, že LW se narodil ve stejném měsíci a ve stejném roce jako Adolf Hitler. Dokonce ve stejnou dobu chodili do stejné střední školy v Linci. Avšak do stejné třídy spolu nechodili. Tedy, není známo, zda a kdy by to tak bylo. Rozdíl mezi nimi byl dokonce 2 ročníky, takže každý z nich měl třídu na jiném patře. A proč? Protože ačkoli byli stejně staří, Ludwig byl v páté třídě a Adolf ve třetí. Hitler byl zaostalejší a propadnul, zatímco bystrý žáček Ludwig jeden ročník přeskočil. PS: Rozhodně však není možné tvrdit, že smrt LW 29. dubna 1951 byla připomínkou posvatebního odchodu ze světa vlastní rukou Adolfa a Evy 29. dubna šest let předtím v berlínském bunkru. Pro milovníky konspiračních teorií: Adolf chodil do této školy v letech 1900–1904, jak je možné se přesvědčit v každé z jeho biografií (McGuinness, s. 51 a dál, Monk, s. 31 a dál). Mohli se potkat jen ve školním roce 1903/04 (errata Monk: má 1904/1905), protože Hitler pak musel školu pro nedostatečný prospěch na podzim roku 1905 opustit. Wittgenstein byl ve škole 3 roky – v letech 1903–1906. Hitler nastoupil 17. září 1900 a v roce 1901 od podzimu opakoval první ročník.

Zámek Duino, Vídeňská technická univerzita.

2.1.8

Dům ům rodiny Wittgensteinů

2.1.7 Je známo, že co bylo, bylo a už není, a že sebevražda je vražda jako každá jiná, někoho bere a ostatním kazí vzduch. Také je známo, že ve Vídni se na přelomu 19. a 20. století děly zajímavé věci nejenom na poli výzkumu sexuálních pudů a progresivního umění, ale také rakouská věda doháněla své francouzské, anglické a velkoněmecké vzory. Jméno Ernesta Macha si jistě zapamatoval každý cestující nadzvukových letounů Concorde či Tu-144. Jiným vědeckým velikánem byl teoretický fyzik Ludwig Boltzmann. Tento profesor Technické univerzity učil v budově vídeňské techniky hned vedle kostela sv. Karla na rohu Argentinské ulice. Té Argentinské ulice, kde bylo o pár domů dál sídlo vídeňských Rothschildů a opodál na druhé straně ulice také dům rodiny Wittgensteinů. Do přírodních věd Boltzmann vnesl postupy z matematické statistiky. Ludwig jakožto absolvent linecké reálky nemohl počítat s přijetím na Vídeňskou univerzitu, protože k tomu by byla zapotřebí maturita z gymnázia všeobecného. Chystal se tedy od září 1906 vstoupit přes ulici na Technickou univerzitu na studia právě u Ludwiga Boltzmanna. Ten však v létě onoho roku spáchal sebevraždu na břehu Jaderského moře na útesech u obce a zámku jménem Duino. Ludwigovy plány tím byly narušeny a nakonec ho tato událost nepřímo dovedla na studia do Berlína – Charlottenburgu. Berlín pro něj byla přestupní stanice, ale pro jeho staršího bratra Rudiho znamenal v roce 1904 konečnou, jak si ukážeme v jiné části naší knihy. Rozlučme se tedy se smutným osudem profesora Boltzmanna poznamenáním, že zatímco ve vědě se jeho statistické postupy ujaly a jeho odkaz žije, v běžném lidském životě se postupy statistiky omezují pohříchu na tvrzení typu: Pravděpodobnost, že panty u domovních dveří budou skřípat, je přímo úměrná tomu, jak pozdě přijdeš domů… Nebo: Je vědecky nemožné, aby pršelo, pokud jsme si sebou vzali deštník.

2.1.8 Je známo, že přelkep je překlep a ve vytištěných knihách to nemá co dělat, od toho je keroktor. Rychločtení, špatná typografická úprava a podobné nešvary, o šlendriánu nemluvě, ničí čtenářské zážitky těm z lidí, kteří jsou ještě ochotni strávit dlouhý čas tak nezajímavou činností jako čtení slov samotářských cizích lidí. Přesto si na tomto místě autor dovolí odbočit od hlavního tématu naší knihy: V suoivsoltsi s vzýukemm na Cmabridge Uinervtisy vlšyo njaveo, že nzeáelží na pořdaí psíemn ve solvě. Jedniná dleůitžá věc je, aby blyy pnvrí a psoelndí pímesna na srpváénm mstíě. Zybetk mžůe být totánlí sěms a ty to přoád bez porlbméů peřčetš. Je to potro, že ldiksý mezok netče kdažé pensímo, ale svolo jkao cleek. Zjíamvaé, že?

a/

2.1.9 Obálka prvního dne: a/ Model atomu. b/ Neils Bohr.

b/

2.1.9 Největší doposud nezodpovězenou otázkou k pseudodiskusím pro dospělé osoby obou pohlaví je, zda na velikosti záleží či nezáleží. Naopak, na požadavku nejnižší hmotnosti panuje na počátku nového tisíciletí v takovýchto diskusích překvapivě shoda. Je také známo, že Niels Bohr byl dánský fyzik, který přišel s teorií, jakže to vlastně vypadá základní součástka hmoty, atom. Také se ví, že již jako mladý dánský vědec byl odeslán na stipendium do prestižní Cavendishovy laboratoře v Cambridge. Tam působil sir Thomson, jeden z nejnadanějších učitelů fyziky moderní éry. Celkem sedm jeho studentů obdrželo Nobelovu cenu za fyziku a jeden z nich byl dokonce jeho vlastní syn. Dále je známo, že N. Bohr na tomto prestižním pracovišti vydržel tři měsíce a pak se přesunul do Manchesteru, protože na tamní víceméně technické univerzitě, centru teorie evropského strojírentví, působil jistý lord Rutherford, tedy ten, jenž model atomu vynalezl. O Lordu Rutherfordovi například Encyclopæedia Brittanica píše, že šlo o největšího experimentátora od dob Faradaye. Nobelovu cenu za objev atomového jádra však nezískal. Nobelovu cenu získal za objev, že se alfa (sic!) částice uvolňují z atomu hélia. Jeho modelu atomu se říkalo planetární model, protože Rutherford tvrdil, že kolem jádra obíhají elektrony podobně, jako planety obíhají kolem našeho Slunce. N. Bohr dal atomům atomové číslo (dnes říkáme protonové). Tedy, že je nějaké atomové jádro s protonem a kolem něj jsou „obíhající“ elektrony. Vlastnosti atomu jsou jednoduché, platí kdekoli ve vesmíru, v Cavendishově laboratoři stejně tak jako ve sportovní hale ve městě Kladno: má tolik záporných elektronů, kolik dokáže kladně nabité jádro udržet. Chemické vlastnosti atomů tedy neudává jejich hmotnost, ale jen a pouze velikost náboje kladného jádra a počet záporně nabitých elektronů. Od té doby doplňujem proslulou Mendělejevovu tabulku periodických prvků proto o jednu další charakteristiku: počet jaderných nábojů se od jednoho prvku k druhému zvětšuje vždy pouze o jeden. Z dalších myšlenek připomeňme Bohrův objev, že radioaktivní rozpady alfa a beta, při kterých se rodí nové prvky, řídí jádra atomů. Pro naši potřebu si zapamatujeme, že u atomů na hmotnosti zas tolik nesejde a na velikosti náboje záleží. Během druhé světové války byl za dramatických okolností převezen v bombovnici letadla britské tajné služby, přičemž málem zahynul. Na straně spojenců se zapojil jako platný člen týmu v Projektu Manhattan, vývoji atomové bomby. Také se jako první pokusil u Roosvelta, Churchilla, Einsteina i světové veřejnosti dosáhnout mezinárodní kontroly atomových zbraní.

Když Ludwig Wittgenstein o dva roky později odjížděl z Berlína na studia do Manchesteru, fyzika zde tedy byla na nejvyšší světové úrovni. Jak se stal Ludwig filozofem? Co dělal syn majitele největší evropské továrny na ocel do hřídelí pro letecké motory v Manchesteru? Co dalšího vedlo budoucího filozofa k této volbě a proč se v prvním destiletí 20. století věnoval matematické části teorie konstrukce letadel? Nabízí se hypotéza, že pokud se strojírna továrny na výrobu nástrojové ocele pojmenovaná ve městě jménem Kladno stala v roce 1909 největším výrobcem leteckých hřídelí, jablko nemuselo padnout daleko od stromu. Další pohyb ve vzdělání našeho protagonisty směrem ze strojírenského Manchestru do centra atomismu logického směrem ke cambridgeskému pracovišti jiného lorda, Bertranda Russella, necháme v tuto chvíli bez komentáře.

a/

b/

2.2 a/ Výbuch první sovětské atomové bomby. b/ Cambridgská pětka: Kim Philby, Donald Maclean, Anthony Blunt, Guy Burgess a John Caimcross.

2.2 Je známo, že největším úspěchem sovětských špionů bylo obstarání kompletních plánů na atomovou bombu. Méně známo už je, že sovětští agenti, jako například popravení manželé Rosenbergovi, sice dodávali přísně tajné a velmi důležité strategické informace, ale na postavení atomové bomby to samo o sobě nestačilo. Ještě v 90. letech se věřilo a v seriozních historických publikacích uvádělo, že o rok či dva vývoj sovětské atomové bomby urychlily informace dodané Klausem Fuchsem, krycí jméno Charles, fyzikem německého původu s britským občanstvím. Jako přesvědčený komunista již roku 1940 Sovětům nabídl spolupráci. Když se jej na londýnské schůzce 27. září 1947 důstojník NKVD Alexander FeklisovEugene zeptal na otázky vypracované sovětskými vědci, odpověděl: Ano, na všechny otázky znám odpovědi. Fuchs aka Charles pak několik měsíců nosil stovky stran dokumentace a vypracoval důkladné odpovědi. Ano, Stalin však od jiné ze svých špionských buněk obdržel kompletní projektovou dokumentaci na atomovou bombu a akademik Kurčatov byl nucen přerušit konstruování bomby sovětské provenience a smontovat a úspěšně odzkoušet bombu dle těchto výkresů. Sovětští odborníci ji označovali krycím jménem Pěrvaja molnija, tedy První blesk. Američtí analytici této bombě dokonce familérně říkali podle Stalinova křestního jména Joe 1. Bohužel, nejednalo se o Fuchsovu dokumentaci k bombě americké, ale kompletní dokumentaci, kterou sestavili Britové pro bombu svou. Fuchsovy zprávy, jež manželé Rosenbergovi zaplatili svými životy, však alespoň výraznou měrou přispěly k počátku vývoje sovětské bomby vodíkové. Plány na první bombu Stalinovi odeslala jedna malá, ale vysoce efektivní špionážní buňka. Český překladatel knihy Mitrochinův archiv ji poněkud nepřesně označuje jako „Velká pětka“, The Great Five, ale celý západní svět ji zná jako skupinu pěti cambridgských absolventů, Cambridge Five, a to i přesto, že na Cambridge nějakou dobu ve třicátých letech studovali pouze 4 z 5 členů buňky. Ano, někteří si z Oxfordu pouze odskočili na stáž na Cambridge a pak dostudovali na své alma mater. Pokud by si laskavý čtenář myslel, že autor této knihy je poněkud paranoidní, tak historici mohou napočítat cca 6000 kopií různých dokumentů, které tato špionážní skupina dodala na téma výroba atomové bomby. Dlouhá léta, prakticky až do konce studené války, panovalo podezření, zda členem buňky nebyl i LW. Je známo, že na oficiální poštovní známku se jen tak někdo nedostane. O to víc to platilo o známkách sovětských. Pomineme-li olizování známek…

2.2 Známka sovětské pošty: Kim Philby.

Přesto se tam řídící důstojník Wittgensteinových studentů se tam ocitl. Sice až za Gorbačova, ale ocitl. Jmenoval se Kim Philby. Jak už to v komplikovaných příbězích bývá, zrovna on Wittgensteinovým studentem nebyl a s Wittgensteinem se pravděpodobně moc neznal. Narozdíl od zbývajících členů buňky… Na Trinity College studoval od roku 1929 historii. Jméno Kim je přezdívka, kterou mu v dětství dal jeho otec, průzkumník a britský imperiální kolonista v Indii, podle hrdiny z knihy Rudyarda Kiplinga. S Rudyardem se jeho otec samozřejmě osobně znal. Někteří ze čtenářů jistě znají populární hru na trénink paměti nazývanou Kimova hra. Jiní zase znají Kima z Knihy džunglí. Domácké jméno tedy dostal budoucí špion podle tohoto Kima. Tento dobrodruh, jehož osud si v ničem nezadá s osudy špionů z románů Grahama Greena nebo Iana Flemminga, nakonec za dramatických okolností počátkem 60. let přes rezidenturu na Blízkém východě prchnul do SSSR. Netřeba k tomu dodávat, že se s autorem Jamese Bonda Ianem Flemmingem pracovně setkával v jedné kanceláři. Další z této buňky byl Donald McLean. Bydlel v době svých studií na stejné chodbě, byl přímým sousedem L. Wittgensteina a byl také členem univerzitního spolku Apoštolů. Jako britský diplomat ve Washingtonu například organizoval první schůzku Rooswelta s Churchillem, na níž se domluvila spolupráce na koordinaci atomového výzkumu a projektu Manhattan. Mlčení archivů tajných služeb je samozřejmě jasné. Důvodem, proč bylo nutné připomenout si tento komplikovaný příběh plný naprosto neuvěřitelných superlativů, je jiný: Po útěku Philbyho a dalších do SSSR probíhala ve Velké Británii různá šetření a hledal se chybějící „5. muž“ z cambridgské pětky. Až do předsednictví Margharet Thatcherové parlamentní komisi pro vyšetřování byl – a to i v britských médiích – podezřelým Ludwig Wittgenstein. Ten byl již bezpečně čtvrtstoletí mrtvý a mrtví nemohou mluvit. Komise pod vedením Železné lady však zamířila lepším směrem – směrem k oficiálnímu kurátorovi uměleckých sbírek jeho Veličenstva a později i Jejího Veličenstva Alžběty II. – a spolupráce Ludwiga Wittgensteina s KGB tím byla konečně vyvrácena.

a/

b/

L.W.

2.3 a/ Adolf a Ludwig detail. b/ Adolf a Ludwig – celek. Zdroj fotografie: Bundesstaatsarchiv Bonn.

A.H.

2.3 Je známo, že existují lidé, kterým není možné věřit ani pozdrav, respektive nos mezi očima. Přesto se objevila tato famózní fotografie. Je na ní vidět Adolf a Ludwig. Svého času světový popírač holocaustu č. 2, Kimberley McCornish publikoval ve svém konspiračním majstrštyku fotografii. Kimberley McCornish není objevitelem této fotografie. Dokonce i současná rakouská historička č. 1 Brigitte Hamannová se zaměřením na Vídeň před 1. světovou válkou říká, že na fotografii je opravdu Adolf Hitler. A autorka monografie Hitlerova Vídeň by měla být přece jen spolehlivější zdroj než nějaký profesionální popírač holocaustu. McCornish si dal práci a dohledal vše, co rodina LW podnikala na poli politickém. Zjistil, že finanční policista Alois Hitler, neboli Adolfův otec, odebíral noviny, do nichž přispíval svými názory otec L. Wittgensteina. Že učitel na fotografii je opravdu ten samý nacionalista, který je zmiňován v Mein Kampfu, apod. Na základě toho prohlásí, že se AH a LW znali, poté začne konstruovat „brilantní“ vědeckou teorii: 1 > Roku 1812 se na porážce Napoleona během ruského tažení podílel i kníže Wittgenstein, rozuměj kníže Zu Sayn Wittgenstein, z jehož panství odešel i židovský pradědeček s prapradědečkem L. Wittgensteina a na základě čehož si vybrali nebo jim bylo přiděleno jméno jejich panstva. Wittgenstein se v roce 1935 ubytoval v Lenigradu/Petěrburgu ve stejném hotelu, jako 113 let předtím bydlel jeho poloviční jmenovec. Protižidovské Norimberské rasové zákony zahrnují zpětně tři generace Židů právě kvůli rodině Wittgensteinových, protože Hitlerův otec četl noviny, kam přispíval i průmyslník Karl Wittgenstein. 2 > Skupina britských agentů známá jako „Cambridge Five“, Velká pětka, byla naverbována v době cambridgského působení Ludwiga Wittgensteina a jeden z jejích členů měl kolejní byt na stejném patře koleje jako náš filozof. 3 > Homosexuál Alan Turing přístrojem „Bomba“, konstrukcí počítače a prolomením kódovacího zařízení Enigma výrazně přispěl k porážce nacistického Německa. 4 > Protože se i po prozrazení archivů stále průkazně nepodařilo identifikovat „pátého“ člena buňky, navíc vše řídil agent KGB, k tomu to musel být někdo plný důvtipu a inteligence, takže agentem nebyl nikdo jiný než Ludwig Wittgenstein. 5 > Wittgensteinova koncepce jazykových her z období Filozofických zkoumání je socialistická teorie vlastnictví jazyka. Hamannová ve svém vyjádření nazvaném „Indiana Jones z Lince“ jenom skromně dodává, že ten chlapec na fotografii je sice Ludwigovi podobný, ale že LW v dané době do této školy nechodil a fotografie pochází z dřívější doby, než McCornish uvádí.

2.4 Univerzita v Kazani. Jejím nejznámějším studentem byl spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj.

2.4 Jestliže už můžeme považovat za prokazatelné, že se mezi studenty pohybovali úspěšní agenti KGB, nemůžeme mlčet o tom, že LW v roce 1935 uvažoval o působení na sovětských vysokých školách. Je známo, že „od roku 1929 až do konce života žil Wittgenstein – s několika přestávkami – v Anglii“. Když se po „anšlusu“ musel vzdát rakouského pasu a měl na výběr mezi německým a britským občanstvím, stal se britským státním příslušníkem. Ale, obecně řečeno, si na anglickém způsobu života nezakládal a nesnášel akademické ovzduší v Cambridge. Když v roce 1935 vypršelo jeho členství v Trinity College, měl v plánu usadit se v Sovětském svazu. Spolu s jedním přítelem navštívil tuto krajinu a podle všeho byl s touto návštěvou spokojen. Kvůli vyostření politických poměrů v Rusku v polovině 30. let však z jeho plánů nebylo nic. Wittgenstein tedy zůstal v Cambridge až do konce roku 1935/36. Potom téměř rok strávil na své chatě v Norsku. Tehdy začal psát svou druhou knihu Filozofická zkoumání. V roce 1937 se vrátil do Cambridge, kde o dva roky později převzal po Moorovi katedru filozofie.“

2.5 Představte si, že se studenti homosexuálního / bisexuálního kroužku z vaší školy stanou nejúspěšnějšími špiony všech dob, když úspěšně seženou plány atomové bomby a doručí je Stalinovi. Představte si, že těsně před koncem studené války člen jejich buňky stihne vyjít na sovětské poštovní známce. Představte si, že tito špioni pracovali se samotným autorem knih o Jamesi Bondovi.

a/

b/

c/

2.5.9.9 a/ Cambridge trinity b/ Trinity college c/ Frank Ramsey d/ Wren library Trinity college

2.5.9.9 O filozofech se tvrdí, že promýšlejí zásadní problémy bytí, odtrženi od skutečnosti za bezpečnou bariérou, nejlépe v absolutní chudobě po vzoru Diogena a jeho sudu. Když se třeba někdo z honorace stane filozofem, jako Lord Bertrand Russel, je to bráno jako výstřelek, výjimka potvrzující pravidlo. U LW je dokonce, jako výstřednost z nejbizarnějších, nejpřipomínanějším osobnostním rysem uváděn jeho původ ze zámožné rodiny. A co spolupřekladatel a ten, kdo přivedl Ludwiga zase zpět na Cambridge, tedy Frank Plumpton Ramsey (22. 2. 1903–19. 1. 1930)? Jako ozvěna odkazu Ludwigova otce se tento jeho de facto první cambridgský žák stal zaklatelem matematické analýzy, jež se užívá např. pro zdanění monopolů. Ramsey pocházel ze zabezpečené rodiny význačného cambridgského profesora chemie. Jako talentovaný student se podílel na překladu Traktátu do angličtiny a jeho vydání. Můžeme tak říci, že během této práce a po následném navázání kontaktu se stal prvním cambridgeským žákem Ludwiga Wittgensteina. V roce 1923 Wittgensteina poprvé navštívil v malé vesnici Puchberg, kde Wittgenstein učil na místní škole. O rok později se návštěva opakovala. A když Wittgenstein poprvé od skončení války navštívil své přátele v Anglii, rozhodující zásluhy na tom měl právě Ramsey. Když bylo Ramseymu 25 let, oženil se. Ramsey trpěl chronickou chorobou jater. Lékařská věda tehdy ještě zázraky neuměla, ani operace nepomohla. Ramsey zemřel ve velkých bolestech na následky žloutenky a rakoviny jater.

2.6.1 Wal Disney: Sněhurka a sedm trpaslíků, 1937. (screenshot)

2.6.1 Je známo, že Cambridge není špatná škola a vychovává studenty, kteří jsou na tom ve výsledku lépe než jejich pedagogové. Ostatně proto tam solventní otcové své potomstvo posílají. Bohužel, to se nedá prohlásit o konci životního putování jistého Wittgensteinova doktoranda jménem Alan Turing. Tento válečný hrdina pro práci na dekódování německých šifer zkonstruoval v utajení první počítač, ale protože to bylo utajeno, ještě 50 let po jeho smrti se o jeho zásluhách o a obětech na oltář vlasti prakticky nic nevědělo. V počítačových kruzích si však jistý chlapec v kalifornském Silicon Valley (tehdy spíše údolí silikonů) jménem Steve Jobs vybral pro jméno své firmy Apple a její logo nakousnuté jablíčko. Toto jablko pocházelo od samotného Disneyho z barevného filmu z roku 1939 Sněhurka a sedm trpaslíků. Sněhurka se otráví tím, že kousne do otráveného jablka. A když se na Turinga provalilo, že si platí mladé dělnické gay prostituty, což byl v tehdejší Británii závažný zločin, napodobil Sněhurčino kousnutí, z čehož se na rozdíl od ní již neprobral. Steve Jobs pro ajťáky všeho světa jednou provždy toto jablíčko vrátil do diskurzu, ať už jde o jablko pouze Sněhurčino, nebo i Turingovo.

2.6.2. Alan Turing hraje hokej na kresbě z roku 1923, jeho maminkou nazvané „Hokej aneb pozorování růstu sedmikrásek“. Dodejme, že „tlačit zespodu sedmikrásky“ je anglické vyjádření pro spočinutí v hrobě. A k travnatému hřišti a problematice překladu z jednoho jazyka do druhého si připomeňme, že německy se daný idiom řekne „ins Gras beißen“, čili česky doslova „kousat do trávy“. Zdroj: David Leavitt: Muž, který věděl příliš mnoho. Přeložil Ondřej Prcín, zakladatel sdružení Skutečnost. Argo / Dokořán, praha, 2007

Předobrazem počítání na nuly a jedničky, pro stroje tedy analogie zapnuto/vypnuto, můžeme najít už ve staré Číně. Již v době filozofa Konfucia zde matematikům byla známa dvojková soustava a matematické operace v ní. Průkopnická studie Alana Turinga se jmenuje On Computing a byla napsána již v roce 1936. Spolupráce Alana Turinga s Johnem von Neumanem na stavbě prvního amerického počítače dnešního typu byla v roce 1946.

2.6.2. Je známo, že počítače se řídí jednoduchým principem nul a jedniček, tedy číselným vyjádřením stavu zapnuto / vypnuto podle toho, zda do „chlívku“ proudí elektřina. Taky je známo, že počítače mají hardware a software a že při převádění požadavku pro programování softwaru používají programátoři cosi známé jako algoritmizace. Taky není marné si zopakovat architekturu počítače, protože některý čtenář třeba čte tuto knihu na monitoru či jiném výstupním zařízení atd. Všechny nuly a jedničky, software oddělený od hardwaru přenesl od matematiků k technikům nějaký Wittgensteinův doktorand jménem Alan Turing. Jako nadhodnotu uveďme, že takové věci jako oddělení hardwaru od softwaru, či například architektura počítače s něčím jako vstup / klávesnice, výstup / monitor / tiskárna, pamětí, řadičem apod. se někde poprvé objevit musely a že to, co si do svých poznámek Turing zapsal a dodnes se používá, je jen náhoda. Takže když si Turing zapíše do deníčku, že se jeho školitel mýlí, víme, že školitel LW se mýlí a Turingovi se dá věřit…

a/

c/

2.6.3 a/ Německý šifrovací přístroj Enigma. Bletchley Park. b/ Alan Turing. c/ Křížovka z Daily Telegraph použita jako test pro nábor nových kryptoanalytiku do Bletchley Parku

b/

2.6.3 Docela se ví, že když je něco v režimu utajení, tak by se to nikdo neměl dozvědět. Trvalo tedy docela dlouho, než se na veřejnost dostaly informace o britském postupu v oblasti dešifrování během II. světové války. Také se ví, že ve válce je pravda tak cenná, že ji musí hlídat stráž, která je v tomto případě lež, jak je se ukázalo třeba akcí předstírající britské vylodění v Řecku místo na Sicílii roku 1943. Alan Turing během války pracoval jako vedoucí projektu Enigma. Jeho úkolem bylo prolomit německé šifrovací zařízení. O Turingovi se v Bletchley Parku tradovaly různé charakteristiky. Například že o sebe nedbá a že si kalhoty přivazuje provazem místo řemenu. Vedle takových jsou i pravdivé vzpomínky. Například jezdil na kole každé ráno s nasazenou plynovou maskou. Vysvětlení ale bylo jiné než strach z chemického útoku nebo z nehod během tajných vojenských projektů. Turing pouze trpěl sennou rýmou a používal řešení, které bylo funkční. Je jasné, že na prolomení šifrovacího kódu vyráběného strojem lidské síly jen tak nestačí. Proto začala příprava stroje, který by usnadnil spočítání některých z nekonečně mnoha špatných možností. Správné řešení je v takových případech jen jedno, špatných řešení je limitně nekonečně mnoho. A úspěch závisel na čase, který trvalo nalézt právě to jedno správné řešení. Navíc, pro daný den se používal jeden kód pro námořnictvo, jeden pro letectvo (zde pomohlo prolomení během akce Adler Tag – útoku na Londýn) a jeden pro pozemní vojska (největší přínos pro prolomení byly ledabyle kódované zprávy z Afriky). Vůbec nejlépe se dešifrátorům dařilo s blahopřejnými telegramy na Hitlerovy narozeniny. Všechny armádní vysílačky vysílaly v různých variantách víceméně samé, jen se lišila míra oddannosti/servilnosti a slohová úroveň. Až do konce války nikoho z německého velení nenapadlo, že by jejich technicky dokonalé šifrovací kódy mohli Britové prolomit. Šlo to proti jejich přesvědčení, říká ve svých vzpomínkách jeden z britských matematiků, profesor Hinsley z Cambridge, aby Untermensch / podčlověk rozluštil šifru německého Übermensche / nadčlověka. Žádný z účastníků projektu Enigma, včetně Rijewského či Turinga, ani dlouhá léta po válce nedostal žádné vyznamenání, i když jejich práce zachránila stovky tisíc (sic!) životů a výrazně zkrátila její průběh. Vyznamenání se dočkali až 40 let po válce pouze stále žijící profesoři Sir Harry Hisley z Cambridge a Peter Hilton z New Yorku.

?/ ?/ ?/

2.7.9.9 Přednášky se téměř pokaždé konaly v jeho vlastním bytě anebo v bytě některého z jeho přátel. Neměl žádný rukopis ani poznámky. Přemýšlel před žáky. Působil dojmem nesmírné soustředěnosti. Výklad vedl obvykle k otázce, na kterou měli posluichači navrhnout odpověď. Odpovědi se zase staly východiskem pro nové myšlenky, které vedly k novým otázkám.

2.8.1 Titulní strana Filozofického slovníku.

2.8.1 Je známo, že v době předinternetové se ten, kdo něco neznal, musel podívat do slovníku. A protože je velký rozdíl, něco opravdu znát v souvislostech, nebo se naučit nazpaměť instantní moudro, mezi různými filuty se celé poznání smrsklo na nastudované slovníkové heslo. V době vzdělání nakloněné, v době politického tání, dva roky před opětovným příchodem Rudé armády, vydalo nakladatelství Svoboda (nomen omen!) Filozofický slovník a vytiskla jej tiskárna – opět nomen omen – Rudé právo. Tento slovník však nebyl dostatečně ideově čistý, a tak bylo posléze jeho 50 300 výtisků čtenářům víceméně zapovězeno. Podíleli se na něm: 1 > Nevlastní otec svého času prvního českého pilostopadového velkokapitalisty a nositele světových rekordů v kategoriích nejdražší láhev vína v restauraci, v bonusové kategorii nejdražší láhev posléze věnovaná k dopití personálu, dále největší spropitné za večeři a nejdražší nákup městského domu. Ano, nevlastní otec Viktora Koženého a ten, kdo ho poslal studovat bakaláře na Harvard, se jmenuje Květoslav Chvatík. 2 > Skupina filozofů a filozofujících pedagogů filozofických škol v letech stalinských i postalinských. Členové týmu byli různí: Ten, jenž o sobě tvrdil, že je nejlepším kamarádem spisovatele Bohumila Hrabala a vydal o tom knihu. Dále učitel marxismu, který se dopracoval k výrokům typu, že prvním marxistou byl Ježíš Kristus. Nebo třeba bývalý advokát, který hájil u soudů komunisty a pak si střihnul ještě filozofii, aby mohl řídit i jinou než právnickou fakultu, tedy prof. PhDr. et JuDr. Josef Macháček. Tento děkan Filozofické fakulty UJEP Brno (dnes se škola jmenuje po autorovi první evropské sociologické monografie o sebevraždách, zkratku používá MU) v letech 1962–1964 je autorem hesla Ludwig Wittgenstein v tomto Filozofickém slovníku. Na 70 řádcích je tam Wittgenstein představen jako autor rozsahem nevelké, ve formě číslovaných aforismů psané práce, tedy Tractatu logico-philosophického. Nová „antimetafyzická“ filozofie se přitom neliší od „tradiční“ filozofie jen jazykem; … není vůbec systémem výpovědí – není vědou (naukou), nýbrž „činností“. O skutečnosti nevypovídá ani logika; její výroky jsou tautologické*, a proto „prázdné“.

* tautologie = definice kruhem, například: „Modré je všechno, co má modrou barvu. Příklad modré květiny: Modré jsou všechny květiny, jestliže mají modrou barvu.

Z obou těchto závěrů lze však podle Josefa Macháčka vyvodit ještě jeden závěr: Je-li filosofie logická činnost, a nikoliv věda a nepřináší-li ani logická činnost žádný nový poznatek o skutečnosti, pak je filosofie „činnost“ naprosto zbytečná. To prý přiznává i Wittgenstein, když prohlašuje: Moje j věty y se ozřejmují j j tím,, že ten,, kdo jim j rozumí,, je j rozpozná p jako j nesmyslné. y … Subjektivně-idealistický charakter jeho učení se nejjasněji projevuje právě v tom, co sám hodnotí jako nesmysl, tj. v přeměně filosofie na soustavu logickoanalytických aktů, což ovšem není odmetafyzičtění, nýbrž popření filosofie. Dodejme, že z kontextu nevytržený citát obsahuje ještě slovo „opravdu“ a pro jistotu si ho zopakujme ještě jednou: Mé věty se ozřejmují tím, že ten, kdo jim opravdu rozumí, je rozpozná jako nesmyslné. Jestliže vystoupil skrze ně, na ně a nad ně, musí … odhodit žebřík, po němž vystoupil.

a/

2.8.2 a/ Obálka knihy Dějiny filozofie. b/ Citace z Dějin filozofie. Kolektiv sovětských autorů: DĚJINY FILOZOFIE. Vytištěno v SSSR. 4. vydání. Náklad 59600 výtisků. Vydalo nakl. Svoboda, Praha 1976.

689: b/ Str. Novopozitivismus („logický atomismus“, „logický empirismus“, „logická analýza“ atd.) se od samého počátku vytvořil jako mezinárodní filosofický směr. Rozhodující podíl na jeho vzniku měl anglický logik, matematik a filosof B. Russell a rakouský filosof L. Wittgenstein. Logický pozitivismus měl svoji kolébku v tzv. „Vídeňském kruhu“, který byl založen na počátku dvacátého století… Str. 690 – 691: …/Novopozitivisté/ Prohlásili,, že základní p problémy y a vůbec p problémy, y, jjež byly yy kdysi y p považovány y za p problémy y filosofické,, jsou j jen j domnělými ý problémy p y neboli p pseudoproblémy, p y, které se řešit nemusí,, které je j možno odhodit,, neboť žádné z těchto p problémů nemají j p pro vědu smysl… y Filosofie podle p nich nemůže říci o světě vůbec nic nového kromě toho,, co se doví od ostatních vědeckých ý disciplín,, nemůže nám p p poskytnout y obraz světa. Její úloha spočívá v tom, že logicky analyzuje a objasňuje ty poučky vědy a běžného vědění, v nichž se vyjadřuje naše znalost o světě. Za to, že byla filosofie redukována na logickou analýzu, „vděčí“ novopozitivismus v prvé řadě B. Russellovi… Str. 691 …Russell prohlásil, že logika je podstatou filosofie. Russellův žák Wittgenstein tuto myšlenku zpřesnil a prohlásil ve svém Logicko-filosofickém pojednání (1921), že „filosofie není teorie, ale činnost“ (4. 112), která spočívá v kritice jazyka, v jeho logické analýze… Logická analýza jazyka, zvláště jazyka vědy, je nepochybně nejen oprávněná, ale i nutná. Avšak logická analýza je jen jedním z úkolů filosofie, je podřízena podstatnějším úkolům, které mají světonázorový charakter. Filosofie není a ani nemůže být pouze logikou vědy, je především učením o světě z hlediska vzájemného vztahu hmoty a vědomí. Ačkoli se filosofické poznání světa opírá o údaje konkrétních věd, přináší i něco nového ve srovnání s nimi. Vědecká,, marxistická filosofie studuje nejobecnější zákony pohybu a vývoje veškerého materiálního a duchovního světa, čímž se nezabývá žádná jjiná věda. Filosofie dnes, stejně jako v průběhu svého dějinného vývoje, zahrnuje i problematiku člověka, i problémy estetické a etické. Avšak tím, že novopozitivisté ztotožňují veškerou filosofii s logickou analýzou jazyka, snaží se vyloučit ze sféry filosofie téměř veškerou filosofickou problematiku, a tím fakticky y likvidovat filosofii. Str. 692: Tuto destruktivní operaci uskutečňují pozitivisté ve jménu „překonání metafyziky“. Jeden z hlavních úkolů logické analýzy spatřují v tom, aby oddělila věty, které jsou „smysluplné“, od těch, které z vědeckého hlediska jsou smyslu zbaveny, aby „očistila“ vědu od vět „nesmysluplných“… stejně jako Wittgenstein tvrdí, že existují dva druhy navzájem od sebe odlišných druhů vědeckého poznání: faktické a formální… >>

2.8.2 Je známo, že každý abslovent vysoké školy v Československé socialistické republice musel skládat státní zkoušku z marxismuleninismu. Pokud jste nebyli například budoucím farářem, který se z důvodů poznání ideologie svých odpůrců s marxismem i leninismem ke zděšení svých zkoušejících opravdu seznámil, sfoukla se zkouška jednou jedinou narychlo prolítnutou knihou. V 70. letech se jmenovala DĚJINY FILOZOFIE a sepsal ji kolektiv sovětských autorů. Knihu vydala SVOBODA (Praha, 1976) a bylo to vytištěno v SSSR. Náklad například tohoto 4. vydání byl 59 600 výtisků. Stručně by se dalo říct, že celá kniha je udělaná podle jednoduchého schématu: Německý filozof Hegel prý řekl, že „dějiny mají vývoj“. Na vrcholu tohoto vývoje stojí komunismus a veliké učení marxismu-leninismu popisuje a vysvětluje pro tuto společnost na vědeckém základu skoro všechny problémy světa. Dějiny lidstva tedy dialektika materialismu interpretuje jako vývoj bojů s nepřítelem, na jehož konci jednoho dne bude ideální lidská společnost, komunismus. Například, pokud by někdo hledal, proč je kybernetika buržaozní pavěda, nalezne odpověď i na toto ve výroku Vladimíra Iljiče Lenina: Hmota mizí, zůstávají jen rovnice! Vývoj dějin se tedy uzavírá bojem s fašisty a se závažným pozemským nepřítelem, bludaři z Vatikánu, jen je předtím třeba zúčtovat s nepřáteli kapitalistickými. A který filozof by se mohl do pozice nepřítele hodit lépe než syn rakouského velkokapitalisty č. 1? Nepřítelem č. 1 všech materialistů je tedy filozof Ludwig Wittgenstein a jeho kniha Tractatus logico-philosophicus. V ní jde o věci jako faktická likvidace filozofie a Wittgensteinova koncepce tedy neznamená jen rozklad filosofie, etiky a estetiky, ale rozklad samotné vědy!! (s. 692) Považovat Wittgensteina za takového ničitele a nepřítele by však byl zjednodušující omyl. V další kapitole se o 9 stran dál objevují ještě větší nepřátelé. V jejich filozofii se totiž slova, která nevyjadřují jednotlivý fakt, jako kapitalismus, fašismus, nezaměstnanost, kapitál, třídní boj, vykořisťování, í příčina válek, ve světě vyskytují toliko pouze jako jazykové hry. Zločinci této odrůdy si říkají sémantikové. Lidé prý používají mnoho slov, u nichž se smysl dávno vytratil, píše o nich tato sovětská kniha. Příčina válek, politických bojů a třídních zápasů prý spočívá v nesprávném používání slov. Z toho se pak odvozuje požadavek kapitalistů na to vyloučit taková nebezpečná slova, neboli zavedení cenzury, a navíc taková filozofie pak slouží k dodání argumentace pro reakční politické štváče a je předpokladem pro reakční politické závěry.

>>

Str. 697: Novopozitivismus tedy neznamená jen rozklad filosofie, etiky a estetiky, ale rozklad samotné vědy y, ve jménu které se prý začalo používat logické analýzy. Přes svůj nihilistický ráz se novopozivismus značně rozšířil a získal podporu nejen u profesionálních filosofů, ale i ze strany vědců kapitalistických zemí v různých odvětvích vědy… vědecká teorie předpokládá nejen zjištění faktů, ale i jejich zevšeobecnění, výklad pozorovaných faktů, filosofické objasnění. Jakmile vědec,, který ý žije j v buržoazní společnosti p i, vstoupí do oblasti filosofie, okamžitě se octne v atmosféře, která je hluboce nepřátelská materialismu. Jak zdůraznil již V. I. Lenin, celá situace, v níž probíhá život a činnost buržoazních vědců, vrhá je do objetí státem požadované idealistické filosofie… Str. 699: Nastává tu přibližně stejná situace, o níž hovořil již V. I. Lenin: Hmota mizí,, zůstávají j jen j rovnice. Str. 700 Představitelé této školy /=lingvistické filosofie, pozn. LČ/ se inspirovali pozdním Wittgensteinem g , který od roku 1929 přednášel v Cambridge g . Wittgenstein g se zřekl idejí ideálního jazyka, jež hájil ve svém raném období, ale na druhé straně ještě zesílil své odmítavé stanovisko vůči „metafyzice“. Prohlásil za jediný správný úkol filosofie zkoumání obyčejného hovorového jazyka, forem a způsobů užívání slov a výrazů, jež jsou tomuto jazyku vlastní… Wittgenstein g , který stejně jako dříve soudil, že filosofické problémy (ve starém smyslu slova) vznikají výhradně v důsledku nesprávného používání jazyka, tvrdil, že cílem činnosti filosofa je „pomoci mouše, aby se dostala ven z mucholapky“, tj. rozmotávat jazyková nedorozumění, a tím odstraňovat filosofické problémy…Všichni lingvističtí filosofové… však soudí, že „filosofie má v podstatě lingvistický charakter“, že filosofické problémy mohou být redukovány na lingvistické… je třeba místo odvěké otázky „co je pravda“ zabývat se otázkou, jaké je použití slova „pravdivě“, „jak se setkáváme s výrazem ‚je pravdivé‘ ve výpovědích (sentence*) v angličtině“.2 2 J. L. Austin, Truth. In „Truth“, New Jersey, 1964, str. 19. */poznámka LČ: Zde by měl u překladu lingvista i filosof zbystřit: angl. „sentence“ je „věta“, zatímco pro „výpověď“ se v angličtině užívá termín „utterance“. Na vydání této knihy musel dokonce reagovat i český lingvista K. Horálek a ve vědeckém časopise „Slovo a slovesnost“ založeném pražskými strukturalisty musel vydat sebezpytnou revizionistickou obhajobu tohoto marxistického překladatelského omylu. K. Horálek: Věta a výpověď. In Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 2, str. 81-85./ Str. 701: Sémantikové této odrůdy… prohlašovali, že význam mají jen ta slova, u nichž může být nalezen odpovídající „ekvivalent“, čili jedinečný smyslový akt označovaný daným slovem. A z toho pak činí závěr, že taková slova jako „kapitalisp mus“, „fašismus“, „nezaměstnanost“, a mnoho podobných slov, která nevyjadřují jednotlivý fakt, ale něco obecného, nemají j prý p ý smysl y … Lidé prý používají mnoho slov, u nichž se smysl dávno vytratil. Jsou to například slova „kapitál p “, „třídní bojj“, „vykořisťování y “. Lidé se však nadále domnívají, že tato slova mají reálnou existenci, a tím si vytvářejí zdroj neustálého neklidu, rozporů, slovních sporů atd. Příčina válek,, politických p ý bojů j a třídních zápasů p prý spočívá v nesprávném p používání p slov v. A z toho plyne podle názorů sémantiků závěr, že musíme reformovat jazyk a vyloučit z něho všechna „nebezpečná“ slova. Vulgárně apologetický charakter podobných úvah je zřejmý. Ačkoli by bylo nesprávné ztotožňovat novopozitivismus jakožto filosofický směr s podobnými výroky „populární“ sémantiky, nesmíme zapomínat, že to byla právě filosofie novopozitivismu, která dodala těmto sémantikům argumentaci, jíž pak využili k apologetickým cílům. Tak se tedy stala idealistická filosofie i v tomto případě předpokladem p pro reakční p politické závěry. y

Netřeba k tomu bystrému čtenáři dodávat, že tímto nepřítelem mezi všemi nepřáteli není nikdo jiný než autor knihy Filozofická zkoumání, nějaký Ludwig Wittgenstein.

3

Ložnice

Substance je to, co existuje nezávisle na tom, že je faktem.

3.0.1 Je známo, že strkat nos do cizího pelechu, to se věru nedělá. Případné zájemce autor této knihy odkazuje do jiných publikací. Tam se dočte například toto: Ve středověku byly ženy považovány za pohlaví, které víc inklinuje k prostopášnosti. I když není žena vystavena většímu chtíči jako muž, je morálně slabší a snadněji mu podléhá. Dozví se to a spostu jiných faktů. Ale autor této publikace musí bohužel konstatovat, že podobné věci má čtenář hledat jinde.

4

Famílie

Konfigurace předmětů tvoří stav věcí.

4.0.0.0 Gustav Klimt, Margarethe Stornborough-Wittgenstein. Svatební portrét.

4.0.0.0 Lidová moudrost praví: Jaká matka, taká Katka. Převzala tedy některá z dcer něco z Poldiných charakteristických vlastností? Nejstarší sestra se nikdy neprovdala a starala se celý život o chod domácnosti svých nejbližších. Další sestra zemřela hned po porodu. Třetí sestra se jmenovala Margarethe. Začala studovat chemii, což pro ženu na začátku 20. století byla jedna z velmi mála možností, jak studovat na vysoké škole. Později také studovala ten rok poprvé otevřený nový obor, který se nikdy a nikde předtím samostně neučil. Jmenuje se to psychologie. A také příležitostně vyslechla přednášky a semináře jistého experimentujícího psychiatra jménem Sigmund Freud. Margarethe si vzala za muže člena norsko-britské průmyslnické rodiny jménem Stornbourough. Ludwig pak pro ni ve Vídni postavil se svým přítelem z olomouckých válečných let, architektem Paulem Engelmannem (pokud by se příjmení překládala, architekt by se jmenoval Anděločlověk). V tomto domě pak Ludwigův švagr ve vypjaté atmosféře roku 1938 po příchodu nacistů zvolil dobrovolný odchod ze života. Byl již s ní sice rozvedený, přesto však žili ve společném domě s dětmi. Jejich potomci žijí v Británii a USA dodnes a právě u nich se nalézala většina rodinných dokumentů. Jedním z nich byly i deníky Margarethe Wittgensteinové, kde se v sekci zápisy snů objevují dost bizarní sexuální fantazie, mimo jiné na téma oidipovský incest. Dle rodinné tradice se domácky odehrávala také divadelní představení. Nejvíce vzpomínek se týká pravidelného inscenování hry největšího rakouského vážného dramatika vysokého stylu jménem Franz Grillparzer. r Hra se jmenuje Pramátii a odehrává se na hradě Borotín nedaleko středočeského Benešova. Franz Grillparzer (1791–1872) (typicky rakouský básník) se ve svém životě a díle pohyboval a trpěl mezi horečnatou fantazií a chladným rozumem (…) pokoušel se ve svých dramatech (…) pochopit problémy své (procesem kapitalizace, pozn. aut.) určované doby a zobrazit je na symbolicky pojatých antických a historických látkách. Ocitl se tak v izolovaném postavení vůči své společnosti a cítil se neustále ponižován cenzurním šikanováním… V duchu lidové pohádky začal v roce 1823 Grillparzer psát operní libreto pro Ludwiga van Beethovena – svou Meluzínu (Melusine). Beethoven nakonec toto libreto nezhudebnil. Po jeho smrti vytvořil na ně operu Conradin Kreutzer. Premiéra se konala v roce 1833 v Berlíně, píše v monografii Vídeňské lidové divadlo Josef Balvín. Aby autora naší knihy nemohl nikdo podezřívat z manipulace, necháme i děj Pramáti převyprávět otce jednoho ministra kultury, překladatele Josefa Balvína:

Pramáti, cizoložnice, kterou jednou její manžel přistihl v objetí milence, se zjevuje svým potomkům pokaždé, když jim hrozí nebezpečí. Její vina bude spočívat jako kletba na dalších generacích tak dlouho, dokud bude naživu jediný člen rodu. Hrabě Zdenko z Borotína, žijící na zámku se svou dcerou Bertou jako poslední mužský potomek, je přesvědčen, že se před kletbou zachrání – zasnoubil totiž dceru s mladým Jaromírem, který Bertu vyrval z rukou loupežníků. Ale vojáci, pátrající v okolí zámku po loupežnících, odhalí v Jaromírovi vůdce bandy. Jaromír na útěku zraní hraběte, který vojákům pomáhá. A zajatý loupežník – domnělý Jaromírův otec – vyzradí, že Jaromír není jeho synem, nýbrž synem hraběte; byl jako tříletý unesen a od té doby považován v rodině za mrtvého. Smrtelně raněný hrabě po tomto odhalení umírá, zdrcená Berta spáchá sebevraždu, a sám Jaromír, jemuž otčím prozradil jeho skutečný původ, naposled vydechne v strašlivém objetí Pramáti. Ta nyní – když prokletý rod dožil – najde konečně klid. Děj, který se odehrává během několika hodin od večera do půlnoci, nezadržitelně spěje k předurčenému tragickému konci. Vyjadřuje barokně katolické pojetí lidského osudu: člověk je vydán napospas nepochopitelným silám, nemůže se od nich osvobodit ani svobodným rozhodnutím, ani silou víry. Pramáti je zde strážný duch, který může varovat, ale nemá sílu pomoci. Lidová moudrost praví: Jaká matka, taká Katka. Převzala tedy některá z dcer něco z Poldiných charakteristických vlastností? Naštěstí se nemusíme obávat podobných zjednodušení a můžeme prostě konstatovat, že nevíme.

4.0.0.1 Je známo, že přes den je světlo a v noci tma. Temná jsou zákoutí lidské duše…

a/

b/

4.0.4 a/ Hermine Wittgensteinová. b/ Poldi s dcerou.

4.0.1 Je známo, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a že peníze nejsou všechno. Přesvědčila se o tom i rodina exkladenských ocelářů. Ludwig měl jak známo hodně bratrů a všichni byli starší. Přesto se stal dědicem impéria. Došlo k tomu takto: Tři ze starších bratrů přišli o život (vlastní rukou), Ludwig nikoliv. Čvrtému bratrovi byla po smrti nejstaršího bratra umožněna kariéra koncertního pianisty, virtuoza. Avšak během I. světové války přišel o ruku a stal se tedy prvním světovým jednorukým virtuózem, který nebyl brán jako přírodovědná kuriozita. Navíc, jak jsme již napsali jinde, manžel starší Ludwigovy sestry – tedy ti dva, pro které postavil Ludwig onen zajímavý vídeňský dům – v roce 1939 skoncoval se svým pozemským žitím vlastní rukou rovněž.

a/

b/

c/

4.0.2 a/ Masaryk. 5000 Kč. Česká Národní banka 1993. b/ T. G. Masaryk: Sebevražda jako masový sociální jev současnosti. Roku 1879 obhájená habilitační práce u vídeňského filozofa Franze Brentana. Sám Brentano o několik let později způsobil skandál, když se jako katolický kněz rozhodl oženit. Valnou část své zbývající pedagogické a filozofické dráhy byl pak nucen strávit v zahraničí. Masarykova práce tiskem vyšla roku 1881. c/ T. G. Masaryk: O hypnotismu, magnetismu zvířecím. První tištěná práce budoucího prezidenta, 1880.

4.0.2 Je známo, že nejlepší sebevražda je vzít si provaz, uvázat si smyčku, spolknout cyankáli a jít se s bytelným kamenem v podpaží zastřelit do rybníka. Také je známo, že ten pán na pětitisícikorunové bankovce je Tomáš Garrigue Masaryk. Méně už se ví, na čem postavil svou vědeckou kariéru, ostatně na bankovce není coby profesor bojující proti falešným Rukopisům či praktický myslitel vymezující politický prostor rusizujících a ruských panslavistů, ale jako politický představitel a vítězný ničitel Habsburské říše. Je škoda, že jeho vědecký odkaz je vytěsněn za hranici běžné známosti i mezi vzdělanou částí české populace. Jako čerstvý doktor filozofie se ve své habilitační práci u vlivného vídeňského filozofa Franze Brentana habilitoval roku 1879 prací Sebevražda jako masový sociální jev současnosti, a to o mnoho let dříve než se na stejné téma vrhnul jeden ze zakladatelů moderní sociologie Émile Durkheim (Le suicide, 1897). Průkopnická Masarykova habilitační práce vyšla tiskem již roce 1881, což ale nic nemění na tom, že prvním tištěným spisem našeho prvního prezidenta byla rok předtím vydaná studie s fantastickým názvem, ale seriozním obsahem O hypnotismu, magnetismu zvířecím, 1880. Z pohledu minimálně rakouské vědy se Masarykovi podařilo prolomit závažné tabu. Zjišťuje, že vědomý a úmyslný akt ukončení vlastního života je v době míru nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí. Bohužel, i přes pokrok lékařské vědy, trvale se snižující trend a všechny hrozivé autonehody i v 21. století toto konstatování stále platí. Sebevraždu Masaryk spojuje s obecnou krizí moderního člověka.

4.0.2.1 Je známo, že Oidipús byl nešťastný řecký král, který omylem zabil svého otce a měl děti se svou vlastní matkou. Také je známo, že tento extrémně morbidní příběh se v řecké společnosti na rozdíl od té dnešní tradoval jen a pouze proto, že se Oidipús před branami Théb setkal s otázkou Sfingy. Znal totiž správnou odpověď a Sfinga, monstrum s podobou lvice s ženskou hrudí a tváří, se po odhalení odpovědi na svou otázku vrhla ze skály v sebevražedném skoku. „Kdo ráno chodí po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech?“ bylo znění této hádanky. A Oidipús, „Ten, který celý život chodil s bolavými kotníky“, odhalil, že odpovědí na otázku Sfingy je batole, dospělý i stařec o holi, tedy člověk. Úděl toho, který má u Wittgensteinů převzít rodinné podnikatelské království, připadal na nejstaršího syna – tedy Hanse. V rodině se tradovala anekdota, že jeho první slovo bylo „Oidipús“. Nevím jak komu, ale autorovi této knihy to moc legrační nepřipadá. Ray Monk k tomu na s. 27 své monografie píše: Kdyby byl Hans našel povzbuzení a podporu, mohl se z něj stát (…) přinejmenším úspěšný sólista. Dokonce i v této velice muzikální rodině platil za vysoce nadaného – za zázračné dítě s mozartovským talentem. Už v útlém věku hrál na housle a klavír a ve čtyřech letech začal komponovat. Když otec trval na tom, že nejstarší syn musí svůj život věnovat průmyslu, uprchl – podobně jako kdysi jeho otec – do Ameriky, kde hodlal žít jako hudebník. V roce 1903 se rodina doslechla, že v Chesapeake Bay zmizel z lodi a od té doby ho už nikdo neviděl. Nabízel se závěr, že spáchal sebevraždu.“

a/

d/

4.0.3 a/ Továrník Krupp. b/ Via Krupp, ostrov Capri. c/ Krupp – Krankenhaus

b/

4.0.3 Ví se, že pech je pech. Ale ví někdo z laskavých čtenářů, jak se řekne nevěstinec, ve kterém se nabízejí jen hoši a hošánci? Je známo, že sloveso essen znamená jíst a taky že kroupy se určitě řeknou německy nějak. Také se ví, že „Jezte kroupy!“ sice není dokonalý překlad nápisů na produkci essenské Kruppovy zbrojovky, ale fór je to výtečný. Rodina Kruppových je pro německý průmysl něco jako papež pro Vatikán, rodina Fordova pro Američany nebo jméno Škoda pro průmysl v Čechách. Ve druhé polovině 19. století postupně starý Krupp přetvořil svůj podnik ze slibné manufaktury na kontinuální sedmidenní nonstop provoz a jeho syn na něj navázal. A v době tohoto rozmachu se synovi nejstaršího Kruppa nejstaršího syna narodil roku 1852 následník jménem Friedrich Alfred Krupp, kde jinde než v Essenu. V roce 1882 se oženil s Margarethou, rozenou Freiin von Ende, přeloženo do češtiny by to mohlo znamenat něco jako Svobodná paní Od Konce, Svobodná paní Konečná, se kterou měli společně dvě dcery, Berthu a Barbaru. V letech 1893–1898 zastupoval jako poslanec město Essen v Reichstagu ve frakci Svobodných konzervativců. V letech 1899 až 1902 trávil zimní měsíce ve své vile na ostrově Capri, ostatně jeho oblíbený, do skály vyražený chodník se dodnes jmenuje Via Krupp. 15. a 20. října ho italské noviny s příznačným názvem „Propaganda“ označily s odkazem na podivné aktivity s mladickými návštěvníky jako pederasta. 15. listopadu 1902 ho úvodník německých sociálnědemokratických novin Vorwärts (česky Kupředu) označil za homosexuála. Krátce poté, 22. listopadu zemřel ve Ville Hügel (česky Vila Kopec / Kupa) v Essenu. Některé noviny přišly s označením úmrtí jako jasná sebevražda. Oficiálně však byla jako příčina úmrtí ještě dlouhá léta uváděna mozková příhoda. Co se dělo v berlínských hampejzech, na stránkách této publikace probírat nebudeme. Bohužel to však krutě poznamenalo dalšího z Ludwigových bratrů.

4.0.4 Hudební skladatel Thomas Koschat, autor úpravy korutanské písně Tak ztracen jsem já.

4.0.4 Je známo, že pokud má vaše rodina dojem, že váš vývoj je pomalejší, starší bratři bývají často dáváni za vzor. V rodině Wittgensteinů tomu však takto doufejme nebylo. Další ze starších bratrů Rudolf, v rodině zvaný Rudi, inklinoval k divadlu a hrál na violoncello. Ne moc dobře. Odešel do Berlína. Ray Monk na s. 28 uvádí: I (Rudolf) se vzepřel otcovým přáním a v roce 1903 žil v Berlíně, kde se chtěl uchytit u divadla. O jeho sebevraždě přinesl v květnu 1904 zprávu jeden místní list. Rudolf podle ní přišel za květnového večera do jednoho berlínského lokálu a objednal dvě piva. Později dal jedno z nich pianistovi a požádal ho, aby zahrál jeho oblíbenou píseň „Verlassen bin ich“* Při jejích tónech spolkl cyankáli a vzápěti se zhroutil. V dopise, který zanechal rodině na rozloučenou, napsal, že důvodem, proč se zabil, byla smrt jeho přítele. V jiném dopise ale zdůvodnil svůj čin obavami, že je sexuálně úchylný. Krátce před smrtí hledal pomoc u jisté organizace, která se zasazovala o emancipaci homosexuálů, ale jak stojí v její ročence: „Nedokázali jsme ho odvrátit od cesty vedoucí k sebezáhubě. Jiné zdroje uvádějí rozmanitější verze, jedna z nich je natolik bizarní, že ji zde uvedeme. Rudolf se těžce vyrovnával se svou sexuální orientací. Setkal se však s podobně orientovanou skupinkou přátel z vyšších kruhů. Dobové novinové zprávy pak uvádějí případ, že policie odhalila jeden takový podnik pro pány z vyšších kruhů. Majitel pohostinství s ubytováním, ve kterém se tato setkání konala, před možností vypovídat na policii raději zvolil možnost nic neprozradit a vlastní rukou se sprovodil ze světa. Mezi potenciálně vyšetřované patřil i Rudi a nabízí se hypotéza, že motivací mohlo být i chránit své přátele před zapletením do tohoto skandálu.

* V originále: Verlassen bin ich. Česky: Ztracen jsem já – Ztracen jsem, ztracen jsem/ ztracen jsem já / jako ten kamínek na ulici/ tak ztracen jsem já. // Tatínka, maminky, / miláčka nemám žádného / teď vidím opravdu / jak ztracen jsem já. // A teď jdu já / ke hřbitovu / na hřbitov jdu, / znova už nepůjdu tam / a nevyjdu odtamtud ven. // Miláčku, ach miláčku, / co jsem ti udělal / ty tam jdeš přede mnou / a mě nepustíš ven? Klavírní úprava: Thomas Koschat /1845–1914/

4.0.4.2 Vlevo Kurt Wittgenstein, vpravo Ludwig Wittgenstein.

4.0.5 Je známo, že pořádek musí bejt a na vojně zvláště. Třetí z Ludwigových starších bratrů zůstal pracovat v rodinné firmě. Jmenoval se Kurt. Kurt, jenž měl podle mínění všech nejméně nadání; podvolil se otcovu přání a stal se postupem času ředitelem firmy. Jeho sebevražda, na rozdíl od sebevraždy jeho bratrů, nebyla reakcí na silný otcovský tlak. Zastřelil se až mnohem později, ke konci první světové války, když mu jeho jednotky odepřely poslušnost. Dále se ví, že První světové válce se začalo říkat zpětně "první" až teprve během světové války druhé v pořadí. Také je známo, že rakousko-uherská vláda podepsala příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy v severní Itálii. Jednání začala 1. listopadu 1918, k podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne. Méně známým faktem je, že 40 % rakouských vojáků zajatých během konce války se propuštění a návratu ze zajateckých táborů zpět domů nedožilo. Kurt zemřel vlastní rukou 30. října 1918. Rodinná tradice říká, že se zastřelil, než by se nechal zajmout. Po dezerci vlastní jednotky však obvykle následoval ihned polní soud. Rozsudek pro velitele býval předem jasný a býval vykonán zpravidla ihned. Ať to bylo, jak bylo, ani zmiňovaná statistika přežití zajatých by mu také neskýtala nějakou velkou naději. 11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem prohlášení, že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Toho stejného dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo. Ludwig strávil rok 1919 v zajateckém táboře v městečku Monte Cassino, pár set metrů pod klášterem založeným sv. Benediktem. Přichystal zde k finální publikaci svou první knihu.

4.0.6 Na světě žijí různí lidé, někteří kupříkladu tvrdí, že lehkost bytí je velice těžce snesitelná, ba dokonce vnucují ostatním, že je naprosto nesnesitelná. Také je známo, že pokud se přiženíte do zámožné rodiny, můžete být sebebohatějšího původu, ale vždy se z širokého příbuzenstva najde někdo, kdo se na vás bude dívat skrz prsty. A co teprve když se rozvedete?

>> > <<

4.0.7 Hudební partitura a text z knihy: Ludwig Wittgenstein: Rozličné poznámky. Výbor z pozůstalosti. vydal Goerg Henrik von Wright ve spolupráci s Heikki Nymanem. Do češtiny přeložil Marek Nekula. Mladá fronta, Praha 1993.

4.0.7 Laskavému čtenáři je tedy známo, jak vypadal bohatý hudební život v rodině největšího rakouského houslisty, jeho nevlastní sestry s hudebně disponovaným bohatým manželem a jejich božsky hudebně nadaných dětí. Než se tedy přesuneme v naší knize dál, bylo by dobré zmínit, že Ludwig Wittgenstein si od zahájení filozofické práce pečlivě uschovával své poznámky. Dokonce na to měl v Cambridge i sejf, aby se jeho rukopisům nic nestalo. Dokonce ani nepřikázal jejich zničení v případě, že by se s ním něco stalo. Dle těchto Wittgensteinových metod tedy postupoval i vykonavatel závěti jménem von Wright. A svazek uspořádaný z takovýchto poznámek vydal ve svazku Rozličné poznámky. A právě zde je zaznamenána i jedna píseň. Zapsal si její noty i text: I destroy, I destroy, I destroy. Já ničím, já ničím, já ničím. Tak nějak končí téma, které už nevím. Napadlo mě, když jsem dnes přemýšlel o své filozofické práci a přitom jsem deklamoval: Já ničím, já ničím, já ničím–. (Ludwig g Wittgenstein: g Rozličné poznámky. p y Výbor z pozůstalosti vydal Goerg Henrik von Wright ve spolupráci s Heikki Nymanem. Do češtiny přeložil Marek Nekula. Mladá fronta, Praha 1993. Ukázka je ze s. 38.) Poznámka: Jedná se o první Wittgensteinovu knihu běžně dostupnou českému čtenáři v naší mateřštině. Wittgensteinovy závažné filozofické práce sice byly do češtiny přeloženy dříve – pro samizdat a potřeby odborné komunity – ale řádně vyšly až po vydání této marginálie. Překladatel byl kvůli práci na tomto překladu propuštěn z řad vědeckých pracovníků katedry germanistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Posléze se se svou novou vědeckou specializací na češtinu a obecnou lingvistiku stal nejmladším poválečným řádným profesorem lingvistky na německých vysokých školách.

4.1.2 Paul Wittgenstein.

4.1.2 Karl s Poldi měli osm dětí. Nejmladší syn Ludwig se stal nejvlivnějším učitelem filozofie 20. století. Dcera Margarethe studovala jako jedna z prvních žen na univerzitě psychologii, byla žačkou (pacientkou Sigmunda Freuda) a rodina platila Freudův odjezd z Vídně, odkud utíkal před Hitlerem. Ostatně Ludwig chodil v Linzi do stejné školy jako Adolf, ne však do stejné třídy, ačkoli byli stejně staří. Ludwig byl chytrý, a tak jednu třídu přeskočil, a Adolf zase propadl. Z dalších dětí – tak Paul byl pianista, koncertní virtuoz, v první světové válce přišel o pravou ruku, ale pak i přesto pokračoval v koncertní dráze a dnes díky němu máme repertoár pro levou ruku, ostatně skladba, kterou pro něj napsal Maurice Ravel, se hrála i na Pražském jaru. Tři nejstarší synové, kteří měli převzít průmyslové impérium, postupně spáchali sebevraždu, každý z jiného důvodu. Impérium neměl kdo převzít a tím pádem zaniklo.

4.1.9 Pokud se něčemu věnujete dostatečně dlouho, dostanete se do stádia, že se dozvíte i podrobnosti, které vědět je naprosto zbytečné. Například, že se s Wittgensteinem znal člověk, kterého jste osobně znali, protože to byl váš soused… Takže žarošický občan Václav Broukal ze sousedního domu v rodišti autora této publikace sloužil v Itálii roku 1918 na .. bojišti u stejné jednotky…

4.2.0 Je známo, že peníze si s sebou do hrobu nikdo nevezme, ale že hrobka opravdu bohatého člověka se svým mramorem přece jenom může lišit od hrobu mého nebo vášeho. Také je známo, že ve zvláštních chvílích, jakých nebývá zase tolik, váše peníze vaši cestu na hřbitov přece jenom prodloužit mohou. Jako třeba ve Vídni roku 1938.

4.2.1 Je známo, že Ludwig Wittgenstein byl opravdu bohatý. Že však jednou poslal jednu a čtvrt tuny zlata jako úplatek je i na velkoboržaozní kruhy příliš silná káva. Stalo se to takto: Ludwig ze své cambridgeské garsonky telegrafoval svému jednorukému bratrovi do 2+kk v New Yorku a druhý den byl ze švýcarského Curychu vypraven speciální vlak do Vídně. Přivezl tam tunu a čtvrt zlata, kterou rakouští nacisté, oslavující Ludwigova hloupějšího skorospolužáka z finančácké rodinky a zhrzeného neúspěšného malíře jménem Adolf, vděčně přijali. Z Vídně tedy mohlo díky tomuto úplatku do exilu vycestovat více jak 1000 Židů, včetně bývalého učitele Ludwigovy starší (redundantní přívlastek) sestry, psychoanalytika Sigmunda Freuda. Jestli si vzal s sebou do exilu příbor, není známo, každopádně umíral již tou dobou na stejnou chorobu jako Ludwigův otec. Rakovina hrtanu je prevít.

4.3 Je známo, že i židovský šumař v populárním muzikálu za zpěvu na střeše jako příklad extrémního boháče uvádí: Kdybych tak byl Rothschild… Taky se ví, že Argentinská ulice (Argentinierstrasse, dříve Alleegasse) ve Vídni byl takový bulvárek s výstavnějšími paláci kapitalistické smetánky, svůj palác tam měla třeba vídeňská sekce Rothschildů, a vedle od kostela sv. Karla k Jižnímu nádraží. Rothschildům patřily vítkovické železárny, ve kterých dodnes vzpomínají na manžela sestřenice starého Wittgensteina, Paula Kuppelweisera, který ve Vítkovicích rozjel linkovou výrobu a tím jim dal moderní fazónu. Byl to on, kdo Vítkovice modernizoval a připravil je na 20. století. Taky to byl on, kdo byl na svatbě jiné Karlovy sestřenice u seznámení Ludwigových rodičů Poldi a Karla. Jako varování všem neúspěšným adeptům malířských akademií, kteří se hodlají zaprodat reklamnímu průmyslu, nechť poslouží tento příběh: jeden jejich kolega stvořil nejpůsobovější grafický symbol 20. století, sytě červenou vlajku s bílým středem a sytě černým hákovým křížem. Když tedy do Vítkovic přijel 16. března 1939 tento Wittgensteinův skorospolužák ze střední školy, jistý Adolf H., aby mohl arizovat z chamtivých židovských bankéřských rukou jeden z nejvýznamnějších průmyslových podniků v den před tím zabrané zemi, již tam na něj čekal nový prokurista. Ten milému Vůdci oznámil, že 14. března byly všechny akcie z držení rodiny Rotschildovy převedeny na jednu londýnskou banku. Vzteklý Hitler tuto transkaci odmítl uznat, ale jen do chvíle, kdy z vedlejších dveří decentně přistoupil zástupce této banky a připomenul, že právě u ní má Německo největší část svého dluhu.

5

Ludwig

Obraz zobrazuje skutečnost tím, že reprezentuje možnost existence a neexistence stavů věcí.

a/

b/

5.1 a/ Marta Algerichová a Alexandr Rabinovič hrají Brahmsovy Haydnovské variace v úpravě pro čtyřruční klavír. Obal CD. b/ Noty Brahmsovy Variace na haydnovské téma.

5.1 Je známo, že Ludwig Wittgenstein si rád hvízdal. A také je známo, že byl s to pískat celé věty ze symfonií, dokonce v různých hlasech. A také je známa jedna jeho vlastnost: když si někdo pískal, a pískal nepřesně nebo dokonce falešně, zastavil ho ve hvízdání a ukázal mu, jak to má být správně. Co na to asi tak museli dotyční říkat a jak se museli tvářit, ponechme nedořečené. Každopádně Ludwigovou nejoblíbenější písničkou ke hvízdání byly Brahmsovy Variace na Haydnovo téma.

5.2 Pangea. Čechy na rovníku

5.2 Také Čechy měly moře. Nejednalo se však o moře ze Shakespearovy divadelní hry Zimní pohádka. Veliký Alžbětinec v této hře chybně umistňuje České království na břeh moře. Čechy také již dnes neleží na rovníku, ačkoli tomu tak kdysi bylo. Geologové říkají, že před 300 miliony let existoval na Zemi jeden obří velký kontinent. Říkají mu Pangea. V té době se tvořilo černé uhlí, kapradiny a přesličky rostly do výšky dvaceti metrů a padaly do močálů, kde se z nich tvořilo uhlí. Podkrušnohorské močály v okolí Bíliny a Teplic byly slatiny na mořském břehu. A dnešní území Čech se nacházelo v tropech, poblíž rovníku, a tak i kapradiny či plavuně mohly růst. Je dále známo, že rakouská básnířka Ingeborg Bachmannová do takových rozměrů ve Věčném městě předčasně odešla ze světa za tragických okolností. Méně známá je její báseň Čechy leží u moře (Böhmen liegt am Meer). r V této básni se popisuje idylická česká krajina jako zemský ráj to napohled a název vychází z onoho verše W. Shakespeara ze hry Zimní pohádka, kde je české království situováno na břeh moře. Co se ale neví prakticky vůbec, že to byla právě I. Bachmannová, která napsala po druhé světové válce do rakouských novin vůbec první článek o Ludwigu Wittgensteinovi. Bohužel se jednalo o jeho nekrolog.

5.3 Charles Darwin.

5.3 Jak už jsme napsali jinde, označením vlastnosti čísel větších než nula, tedy čísel kladných, je kladno, a pokud toto slovo napíšeme s velkým K, jedná se o název průmyslového města nedaleko pražského letiště. V 19. století došlo k radikální proměně místa člověka ani ne tak ve společnosti, ale přímo ve vesmíru. Jedním z těch, kteří se na této změně podíleli, byl vzděláním teolog, profesí přírodovědec, jménem Charles Darwin. Ten si během své plavby kolem světa ověřil, že přírodní druhy se v čase vyvíjejí a že některé druhy živočichů či rostlin pravděpodobně měly společného vývojového předka. Do své evoluční teorie zahrnul i člověka, čímž způsobil něco jako zásadní proměnu chápání postavení člověka ve vesmíru. Samozřejmě si jeho kritikové z celé evoluční teorie vybrali právě případ lidského druhu a dodnes se najde nemálo učenců, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že oni teda svůj původ z opice opravdu neodvozují. Dodejme, že již v 80. letech 19. století mohl nastat počátek vulgarizujícího procesu Engelsovým spisem „Podíl práce na polidštění opice“. Následující řádky se nepíší lehce, ale v 21. století vulgarizace pokračovala do extrémní podoby. A protože mrtví se nemohou bránit, při každoročním udělování ceny pojmenované po tomto přírodovědci cynický výbor sídlící ve stejných místech, kam John Harvard odkázal svůj majetek na rozvoj vzdělání, uděluje Darwinovu cenu Za vyřazení se z procesu evoluce. Roku 2007 zamířila tato cena na Kladno. Skupina místních sběračů kovů rozebírala staré železo do výkupny v tovární hale v bývalých hutích Poldi. Začala tím, co bylo nejlépe dosažitelné, tedy nosnými sloupy. Střecha však nebyla ochotna respektovat jejich přání porušující fyzikální zákony a neodolala náporu gravitace. Pohřbila tři sběrače, z nichž si dva ponesou doživotní následky a třetí se z procesu evoluce vyřadil natrvalo.

5.4 Být u vytržení z něčeho nebo z někoho? V běžném jazyce se to stává často. Autor je u vytržení z následujících citátů: Profesor Norman Malcolm na str. 38 své vzpomínky uvádí: Za zmínku stojí Wittgensteinova poznámka, že by se dalo napsat seriozní a dobré filozofické dílo, které by se skládalo jenom ze samých vtipů (a nebylo by nemístně žertovné). Jindy zase říkal, že filozofické pojednání by mohlo obsahovat jenom otázky (bez odpovědí). Ve svých vlastních pracech obě věci hojně používal. Například: Proč pes nedokáže předstírat bolest? Je příliš čestný? (Filosofická zkoumání, § 250.) A na straně 37 píše: Nesčetněkrát jsem byl svědkem jedné zvláštnosti. Když Wittgenstein uvedl v průběhu přednášky nějaký příklad na ilustraci, samotného ho rozesmála absurdnost jeho představy. Ale jestliže bylo do smíchu někomu z přítomných, začal se tvářit přísně a vyčítavě zvolal: 'Ne, ne, myslím to vážně!' Události a okolnosti, které vymýšlel, byly tak neobvyklé a vzdálené od reálných možností, že ho samotného nemohly nerozesmát. Příklady však byli vážně myšleny. Wittgenstein nedokázal na svých přednáškách vystát vtipkování, tak typické pro filozofické debaty důvtipných lidí, kterým chybí předsevzetí vážnosti.

5.5 Je známo, že učitelé si neustále na něco stěžují. Někdy nejsou spokojeni s výší platu, jindy se stále klesající úrovní znalostí studentů a regresí úrovně společenského chování. Vedle podobných banalit však existuje jedna věc, se kterou se učitel nesmíří a nevyrovná nikdy. Je to předčasný odchod ze života některého ze studentů. Jeden z nich se jmenoval Francis Skinner. Ray Monk to líčí takto: V den pohřbu se při smutečním obřadu“ podle Skinnerovy sestry choval jako vyděšené divoké zvíře… Francisova matka s ním při pohřbu nepromluvila ani slova… Když obřad skončil, odmítl jít s ostatními do domu a později byl spatřen, jak se s Dr. Burnabym toulá v okolí Letchworthu; pořád prý ještě vypadal velmi divoce.” Slovy samotného Wittgensteina se událo následující: Můj milý Rowlande, musím Ti sdělit něco strašlivého. Francis před čtyřmi dny onemocněl poliomyelitidou a včera ráno zemřel. Zemřel bez jakékoli bolesti nebo zápasu a úplně pokojně. Byl jsem u něho. Myslím, že měl jeden z nejšťastnějších životů, jaké jsem kdy poznal, a také tu nejpokojnější smrt. Přeji Ti laskavé myšlenky, jako vždy Ludwig

a/

b/

c/

5.6 a/ E = mc2, kostelní výzdoba, Žarošice, okres Hodonín. b/ Trinity College, Wrenova knihovna. c/ Trinity College, Cambridge.

5.6 Člověk nemusí být zrovna zběhlý latiník, aby věděl, že „annus mirabilis“ znamená „rok zázraků“ nebo „zázračný rok“. Pro fotbalové fanoušky je to třeba rok 2009, kdy Barcelona vyhrála všechny národní i mezinárodní klubové soutěže, ve kterých bojovala, nebo rok 1972, kdy se totéž povedlo Ajaxu Amsterdam. A nejeden čtenář má ve svém okolí i někoho, kdo si o zhroucení východoevropských režimů v Polsku, Maďarsku, Východním Německu, Československu, Rumunsku a Bulharsku a následném pádu železné opony léta Páně 1989 pomyslí totéž… Fyzikové mají jasno, že takovýto rok nastal léta Páně 1905, kdy se zadařilo a Albertu Einsteinovi konečně na třetí pokus 30. dubna v Curychu přijali dizertační práci Nové určení rozměrů molekul. A tento úředník bernského patentového úřadu v témže roce také publikoval hned čtyři své články v německém prestižním časopise Annalen der Physik. Netřeba říkat, že kromě článku o atomech, fotonech a molekulách byl 30. června přijat také článek K elektrodynamice pohybujících se těles, ve kterém se objevil základ speciální teorie relativity. A pro nás, kteří fyzice moc nerozumíme, postačí, když si k tomuto roku přiřadíme: E = mc2 Nětkeří lidé považují za „annus mirabilis“ rok 1543, rok vědecké revoluce. Mikuláš Koperník v Norimberku publikoval své převratné dílo O revoluci sfér nebeských a tím naždy změnil podobu astronomie i lidského myšlení. A osmadvacetiletý lékař Andreas Vesalius vydal v Bazileji svůj sedmidílný anatomický spisek O továrně těla lidského, čili první ilustrovanou anatomickou učebnici, po jejímž vydání umění léčitelské konečně přestalo být založeno na zastaralých poznatcích antiky a středověku, nýbrž na názorných ilustrovaných příkladech získaných během pitev skutečných těl nebožtíků. Španělé říkají „annus mirabilis“ roku 1492, protože pod něj spadá dobytí Granady, objevení Ameriky a byla pod názvem Gramatika kastilštiny vydána první gramatika španělského jazyka. Tím byl úspěšně položen základ pro vznik na takřka tři staletí největší říše světa. Angličané považují za rok zázraků rok 1666. Není tomu tak proto, že klasický vzdělanec vidí zápis tohoto letopočtu pomocí římských číslic jako čistou sestupku MDCLXVI. Není tomu tak ani proto, že číslo 666 může být pro nepřátele víry číslo magické. Toho roku vyhořel Londýn, v němž pak architekt Christopher Wren postavil nové dominanty jako například katedrálu sv. Pavla. Že to nebyl špatný architekt, svědčí mimo jiné i to, že Wrenova knihovna na Trinity College v Cambridge dodnes nepotřebovala žádná dramatičtější stavební úpravy a její studovna svému účelu pro studenty a profesory slouží dodnes.

5.6 Katedrála svatého Patrika v Dublinu. Foto: Šimon Daníček.

Wikipedie píše: Nejslavnějším děkanem katedrály byl Jonathan Swift, autor knihy Gulliverovy cesty.

Básník John Dryden spatřil jako dobré znamení, že přes všechnu hrůzu se v roce 666 Bůh rozhodl Anglii ničím dalším netrestat a ta si na moři vydobyla na Holandsku cenné vítězství a budoucí námořní nadvládu. Budoucí zakladatel fyzikální laboratoře na univerzitě v Cambridge, jistý Isaac Newton, se uchýlil v obavě před londýnskými epidemiemi na venkov, možná pod jabloň. Tam v ústraní přišel s teorií univerzální gravitace. A pro jistotu k tomu v tomtéž roce ještě zformuloval základy optiky a zrevidoval matematický výzkum na nejbližších 150 let dopředu. Pro milovníky literatury je rokem zázraků nepochybně rok 1922. Budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu, americký básník oxfordského vzdělání Thomas Stearns Eliot vydal pod názvem Pustá země své básnické zpracování moderního putování zemí svatého grálu. James Joyce vyslal pod názvem Ulysses jednoho občana ctyřiadvacet hodin putovat vesmírem ulic irského Dublinu. A třeba Wittgensteinova spolustolovnice Gertrude Steinová dokončila svou první opravdu modernistickou prózu Pokoj Jákobův. Byť v tomto roce sice vydala „jenom“ jednu knihu Geography and Plays, dostalo se jí právě touto knihou konečně nezpochybnitelného přijetí u kritiky. Není se proto co divit, že i Ludwig Wittgenstein po dvojjazyčném vydání svého díla právě roku 1922 na základních školách v alpském podhůří zázračný rok musel reflektovat. Několikrát vybuchl přímo na své žáky a použil exemplární fyzické tresty. V září roku zázraků, roku, kdy konečně vyšla jediná jeho kniha vydaná v průběhu autorova života, se přestěhoval z jedné dolnorakouské vesnice do druhé, konkrétně z Trattenbachu do Hassbachu. Z této malé obce se stěhoval v listopadu znovu do dalšího působiště. To se jmenovalo Puchberg a leží pod svahem vrcholu známého vídeňským lyžařům, neboť svahy Schneebergu jsou nejbližšími autem dostupnými svahy alpského vrcholu z hlavního města. Již v době působení L. Wittgensteina se v této vesnici začal rozvíjet turismus, jezdila a stále sem jezdí vysokohorská železnice. Již od roku 1909 byla tato vesnice elektrifikována. Obci patřící vodní elektrárna až do roku 1962 let dodávala elektřinu i do detašované pobočky oceláren Schoeller-Bleckmann z nedalekého města Ternitz. Nic to však nezměnilo na tom, že v antologiích anglické literatury se začal jeho Tractatus logico-philosophicus objevovat jako příklad mistrovského stylu vědeckého pojednání a non-fiction literatury po boku textů Eliotových nebo Joyceových. Jako první tak učinil básník Herbert Read, autor knih jako Art and Industry (Umění a průmysl, 1934), Education Through Art (Vzdělávání uměním, 1954), ve své vlivné knize English Prose Style již v prvním vydání z roku 1928.

a/

5.7 a/ J. N. Nestroy jako kancléř Metternich ve své hře: Svoboda v Kocourkově. 1848. Repliku: Pokrok se vůbec vyznačuje tím, že vypadá mnohem větší, než skutečně je. použil Wittgenstein jako motto k Filozofickým zkoumáním. Svoboda v Kocourkově/ Die Frieheit in Krähwinkel 1848, Rommel a Bruckner, 5. svazek sebraných děl. b/ Balvín, Josef: Vídeňské lidové divadlo. Odeon, Praha 1990.

b/

s. 387 „Tříaktový děj sleduje jednotlivé fáze revoluce. První část /nazvaná také revoluce/ líčí dozrávání situace k nevyhnutelnému povstání. Tuto situaci charakterizuje i Ultrův kuplet... s. 390 Tato část končí scénou, v níž Ultra vyhlašuje občanské svobody. Druhá část, nazvaná Reakce /třetí akt/ líčí starostův pokus obnovit pořádek, nezdar tohoto pokusu a vítězství revoluce... Většina postav má charakteristická jména: tajný městský sekretář se jmenuje Reakzerl Edler von Zopfen, tedy asi Reakčníček svobodný pán z Copánova, hrdina, student a revolucionář má jméno Ultra... Rafinovaně koncipovaná zápletka spočívá na převlecích a Ultra v nich vystupuje jako mnich..., jako ruský kníže – „oblečen jako diplomat s bílou parukou a orlím nosem, v prostém plášti, pod nímž má však bohatě vyšívanou uniformu státního úředníka.“ A Nestroy hrál tohoto „diplomata“ v masce kancléře Metternicha!... Spojení revoluční a milostné linie /v ústřední postavě Ultry/ se jim /=některým kritikům/ nezdá přiměřené politickému obsahu hry. V ní je totiž Ultrovo revoluční jednání těsně, příčinně svázáno s jeho láskou k vdově Frankefreyové, paní ze Svobodovských, jak ji nazývá český překlad... malost Nestroy vystihuje – typicky rakouskými zdrobnělinami /s koncovkou – erl/ dobových politických hesel: „Máme absolutní tyranstvíčko, máme nezodpovědné ministerstvíčko, byrokratičku, cenzurku, státní dloužky, které vysoko převyšují naše silečky, a tak musíme mít taky revolucičku a přes revoluční ústavičku nakonec i svobodičku.“ Motiv Kocourkova žije ovšem v německé literatuře už od Německých maloměšťáků /Die deutschen Kleinstädter/ jejichž autor August von Kotzebue /1761-1819/, výrobce jímavých her a později špicl reakční ruské vlády, použil pro svůj obraz maloměstských poměrů v Německu francouzské předlohy Picardovy. Do Vídně lokalizoval Kotzebuovu osnovu Bäuerle... Ztratila v nich ovšem svůj satirický základ. /Pozn. LČ: A. v. Kotzebue byl placený agent ruského cara, byl zavražděn německými revolučními studenty, ti byli popraveni.../ s. 417 /jiná/ Nestroyova ...fraška... inspirovala amerického dramatika Thorntona Wildera ze znamenité komedii Dohazovačka /The Matchmaker, 1954/. Wilderova komedie je pak podstatným zdrojem muzikálu Hello, Dollly!, který slaví úspěchy na jevištích celého světa...

5.7 Je známo, že za Wittgensteinova života z jeho díla vyšla jen malá drobná šedesátistránková publikace obsahující Tractatus. Wittgensteinovi se nelíbila ani předmluva k jeho knize od budoucího nositele Nobelovy ceny za literaturu, a co říkal k překladu do angličtiny, to se snad ani na papír nedá napsat. Ale i autoru motta k Filozofickým zkoumáním, rakouského dramatika Johanna Nepomuka Nestroye, za jeho života vyšlo tiskem všeho všudy dvanáct z jeho osmi desítek dramatických prací. Motto k Filozofickým zkoumáním zní: Pokrok se vůbec vyznačuje tím, že vypadá mnohem větší, než skutečně je.

5.8 Je známo, že za války člověku přijdou na mysl rozmanité věci. Co se však honilo hlavou za II. světové války během pobytu v Británii Ludwigu Wittgensteinovi? Kupříkladu během jeho působení na pozici laboranta v nemocnici běžela jednání s vydavatelstvím cambridgeské univerzity o vydání jeho prací – uveřejnit Tractatus v jednom svazku společně s textem, který jej vyvrací, í tedy s první částí Filozofických zkoumání. Britské občanství uděleno dne 2. června 1939.

5. 9. 1 Lannova huť Blansko 2014.

5.9.1 Je známo, jak dopadla revoluce v roce 1848. Jedním z radikálů křičících barikád byl mladý právník jménem Alexander Bach, ten, kterého známe, že si máme na někoho dát bacha. Když revoluce skončila, stal se ministrem vnitra a posléze proplul do dalších vysokých funkcí. Doba 50. let 19. století je tedy v Rakousku známa historikům jako doba Bachova absolutismu. Katolictví bylo oficiálním náboženským kultem. Pokud se člověk nepletl do věcí veřejných a svůj názor si šetřil pro sebe, mohl vést poklidný a spokojený život. Rozvoji podnikání nebylo nijak extra bráněno, politická svoboda i větší svoboda v podnikání však vypadají jinak. V době revoluce samotné byly největšími rakouskými továrnami kartounky, neboli továrny na průmyslovou výrobu a hlavně barvení a potištění látek a plátna. Taková továrna mohla mít až tisíc zaměstnanců. V 50. letech se ovšem již zárodky velkopodnikání začaly ubírat jiným směrem. Základy budoucího hutnictví a mechanizovaného strojírenství byly položeny právě v této době. A jaká byla tedy největší továrna katolického Rakouského císařství v době dětství budoucího velkopodnikatele Karla Wittgensteina? Jednalo se o moravské železárny na výrobu a zpracování litiny v katastru města Blansko, Klammovu huť. A protože litina měla ve srovnání s ocelí jenom omezené využití – známe litinová zábradlí – největšího rozvoje dosáhlo zpracování litiny uměleckým způsobem. Na světových výstavách byly výrobky blanenských i adamovských sléváren opakovaně oceňovány zlatými medailemi. Ano, budiž laskavému čtenáři od této chvíle známo, že největší továrna, největší průmyslový podnik Rakouského císařství v době Bachova absolutismu byly s 1500 zaměstnanci Blanenské slévárny, není to klam, světová jednička ve výrobě krucifixů!

Wikipedie dále píše: “Josef Paul Labor (29. června 1842, Hořovice – 26. dubna 1924, Vídeň) byl český klavírista, varhaník, hudební skladatel a pedagog. Pocházel z hudební rodiny. Otec byl nadšeným amatérským muzikantem a jeho domácnost byla centrem hudebního dění Hořovic a okolí. Do této společnosti patřil i slavný český houslista Josef Slavík. Ve třech letech následkem neštovic oslepl. Rodina se odstěhovala do Vídně a chlapec tam navštěvoval c. k. Slepecký výchovný ústav Matthiase Schlechtera. Kromě toho studoval hru na klavír a kompozici na Konservatorium der Gesellschaft der Musikfreunde (Konzervatoř společnosti přátel hudby). V roce1863 poprvé veřejně vystoupil jako klavírista i jako skladatel. V letech 1863–1866 absolvoval sérii velmi úspěšných koncertů v hlavních evropských městech. Na svých cestách se spřátelil s hannoverským králem Jiřím V. Hannoverským, který byl rovněž slepý. Jmenoval ho Královským komorním klavíristou a svěřil mu výuku své dcery. V roce 1866 se Labor usadil ve Vídni. Stal se učitelem hudby a sám studoval hru na varhany, v níž zanedlouho dosáhl rovněž vynikajících výsledků. V roce 1904 obdržel titul Císařský a královský dvorní varhaník a jeho varhanní skladby dodnes patří mezi nejhranější. V roce 1891 se stal členem nově založené Společnosti pro podporu německé vědy, literatury a umění v Čechách. Účastnil se redakce edic Deutsche Tonkunst in Österreich a spolupracoval i na vydávání skladeb rakouských císařů Ferdinanda II., Leopolda I. a Josefa I. (tzv. Kaiserwerke). Labor měl hluboký zájem o starou hudbu. Mimo jiné vypracoval generální bas k houslovým sonátám Heinricha Ignáce Bibera a k opeře Pomo d’oro Antonia Cesti. Slavil i velké úspěchy jako hudební pedagog. Byl učitelem mnoha významných osobností jako např. Almy Mahlerové, Paula Wittgensteina, či Arnolda Schoenberga. Alma Mahlerová ve svých denících zaznamenala mnoho důležitých informací o svém oblíbeném učiteli. Vyvinul notové písmo pro slepce, jeho rozšíření se však nedočkal. Velmi se spřátelil rovněž s rodinou Paula Wittgensteina. Při hudebních večírcích, které se Wittgenstein pořádal se seznámil s mnoha předními vídeňskými hudebníky (Johannes Brahms, Clara Schumann, Gustav Mahler, Bruno Walter a Richard Strauss. Když Wittgenstein přišel v 1. světové válce o pravou ruku, byl Labor první, kdo pro něj zkomponoval skladby pouze pro levou ruku. Bratr Paula Wittgensteina, filosof Ludwig Wittgenstein, řadil Labora mezi šest skutečně velkých skladatelů vedle Mozarta, Haydna, Beethovena, Schuberta a Brahmse. Rok před skladatelovou smrtí byl v Rakousku založen Svaz Josefa Labora (Josef-Labor-Bund) s cílem propagovat skladatelova dílo. Napsal přes 80 skladeb. Komponoval především skladby pro varhany a komorní hudbu. Řada děl vznikla na objednávku Společnosti pro podporu německé vědy, literatury a umění v Čechách nebo byla s její podporou vydána. Většina pozůstalosti je uložena ve Wienbibliothek im Rathaus.“

5.9.2 Josef Labor.

5.9.2 V první kapitole jsme zmínili, že slepý klavírista, varhaník a skladatel Josef Labor (1842 – 1924) byl dobrým rodinným přítelem. Podle B. McGuinnesse (Wittgensteins Frühe jahre, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1988, s. 206) prý byla jeho komorní hudba jedinou současnou hudbou, které si Wittgenstein cenil. Český čtenář ocení, že se narodil městečku Hořovice severně od Plzně.

a/

5.9.3 a/ Kazaňská univerzita. Zde studoval Lev Nikolajevič Tolstoj. b/ Tolstoj, Lev Nikolajevič: Hadži Murat. Přeložila Anna Nováková. Paseka, Praha 1996.

5 b/ s.Vracel jsem se domů cestou mezi poli. Bylo to přesně uprostřed léta. Louky už byly sklizeny a blížily se žně. Touto roční dobou roste plno krásného kvítí: nadýchanný vonný jetel, červený, bílý a růžový, neodbytné semdikrásky, bělostné kopretiny s jasně žlutým středem, jež vydávají tak ostrý kořenný pach, žlutá řepka vonící po medu, vysoké fialové a bílé zvonky jako tulipány, popínavá vikev, úhledné žlutavé, červené, rlůžové a světlounce fialové hlaváčky, nenápadně vonící jitrocel s kvítky růžově ochmýřenými, chrpy svítící ve slunci a zamlada sytou modří, kvečeru a ve stáří blednoucí do světle modra a do červena, i něžné kvítky svlačce, které voní po mandlích a rychle vadnou. Natrhal jsem si velkou kytici všelijakého kvítí a zamířil k domovu, když vtom jsem ve škarpě zahlédl nádherný, malinově červený bodlák v plném květu, onen druh, jemuž se u nás říká tatar a ženci ho pečlivě obsekávají, a pokud ho někdy náhodou utnou, vyhazují ho ze sena, aby se o něj nepopíchali. Napadlo mě, že si ten bodlák utrhnu a dám doporostřed kytice. Slezl jsem do příkopu, odehnal chlupatého čmeláka, který si zalezl doprostřed květu a klidně si tam sladce podřimoval, a jal jsem se květ trhat. Nebylo to však snadné: stonek nejenže ze všech stran píchal, dokonce přes něj i kapesník, jímž jsem si ovázal ruku, ale byl tak strašně pevný, že jsem s ním zápasil dobrých pět minut, než jsem ho vlákno po vláknu roztřepil. Když jsem konečně květ utrhl, byl stonek celý… s. 6 … rozedraný, ba ani květ už nevypadal čerstvě a krásně. Krom toho byl příliš hrubý a robustní, k něžnému kvítí v kytici se nehodil. S lítostí, že jsem zbytečně utrhl květ, jenž byl na svém místě tak pěkný, jsem ho zahodil. Ten má ale životní energii a sílu! Říkal jsem si v duchu, když jsem vzpomínal, s jakou námahou jsem ho trhal. Jak urputně se bránil a jak draze svůj život vzdal! Cesta k domovu vedla čerstvě zoraným úhorem černozemě. Stoupal jsem mírně do kopce po prašné pěšině. Zoraný lán patřil statkáři a byl tak velký, že po obou stranách cesty i nahoru do kopce nebylo vidět nic než rovné brázdy černého, dosud nevláčeného pole. Obděláno bylo dobře a nikde na něm nebylo vidět jedinou rostlinku, jedinou travičku – všechno bylo černé. Jaký ničivý a krutý tvor je člověk, kolik už vyhubil všelijakých živých stvoření a rostlin, aby si zachoval vlastní život, uvažoval jsem a bezděky přitom hledal něco živého uprostřed mrtvého černého pole. Přede mnou, napravo od cesty, bylo vidět

5.9.3 Je známo, že hranice mezi evropským Východem a Západem leží v prostoru mezi Dunajem a Vislou, někdy dokonce mezi Dunajem a Dněprem. Na slovensko-polském pomezí dokonce pramení řeka, která se na počest toho, že neteče do Dunaje, ale z hlavního evropského rozvodí míří směrem do Baltského moře, jmenuje Dunajec. Jedná se o největší z jižních přítoků Visly. Pramení na svahu nejvyšší hory Polska jménem Rysy (2499 m.n.m.). Vrchol tvoří státní hranici mezi Slovenskem, tehdy Horními Uhrami, a Polskem. Jedná se o nejoblíbenější turistický cíl pozdějšího papeže Jana Pavla II. Půlstoletí předtím V. I. Lenin svým zdoláním tohoto vrcholu zachránil vysokohorskou turistiku ve dvou státech: v Polsku i Československu si žádný komunistický funkcionář nedovolil zdolávání totohoto vrcholu zpochybnit, ačkoli by vysokohorská turistika jinak splňovala označení sport buržaozních imperialistů. Wittgenstein během své služby na říčním dělovém člunu Goplana vplul i do ústí Dunajce. V místě, kde končí hranice splavnosti této řeky, se nachází malé polské podhorské město jménem Tarnov. Přes toto město vede od poloviny 19. století hlavní haličská železnice spojující Krakov s Kyjevem, Lvovem a Přemyslem. Jak už to v malých městech bývá, na náměstí je radnice a na půl cesty mezi radnicí a kostelem obyvatelé chodí uspokojovat kulturní potřeby do místního knihkupectví. I kroky Ludwiga Wittgensteina směřovaly do této jediné výspy kultury na nejvzdálenější baště rakouského mocnářství. Blízkost fronty a statisíce vojáků na ni putující měly za následek, že jediný potištěný papír v celém knihkupectví byly pohlednice zobrazující malebnost tohoto haličského městečka a bližšího i vzdálenějšího okolí. Všechny knihy byly vyprodány. Až na jednu: knihu klasika ruské literatury – Vojnu a mír. Tolstoj zemřel čtyři roky předtím ve věku 82 let za – na tu dobu – hodně nezvyklé situace:Opustil svou rodinu a rozhodl se žít obyčejným životem jako prostý rolník v souladu s ideály svého učení. Již během cesty vlakem však onemocněl, rolníkem se nikdy nestal a posledních 10 dnů svého života strávil na nádraží v malé obci Astapovo. O bizarních okolnostech jeho smrti, souboji budoucí vdovy o kontrolu nad odkazem jejího chotě, šlechticových milenkách i poměrech v předrevolučním Rusku vydal svědectví mnohaletý sekretář a pořadatel jeho literární pozůstalosti Vladimir Čertkov v knize O posledních dnech Lva Nikolajeviče Tolstého. Ludwig Wittgenstein, který měsíc předtím poskytl 10 kg zlata na vznik toho nejlepšího z německy psané poezie 20. století, tedy dorazil do knihkupectví, kde měli jedinou knihu, navíc od pacifisty a klasika nepřátel číslo jedna.

jakýsi keřík. Když jsem došel blíž, zjistil jsem, že je to stejný tatar, jehož květ jsem prve zbytečně utrhl a zahodil. Keřík tvořili tři větévky. Jedna byla ulomená a její zbytek trčel jako pahýl uťaté ruky. Na druhých dvou bylo po jednom květu. Původně byly červené, teď však byly černé. Jeden stonek byl zlámaný a zlomená půlka se zabláceným květem na konci visela dolů, druhý byl sice také umazaný blátem, ale stále ještě trčel vzhůru. Bylo vidět, že celý ten keřík přejelo kolo, on se mezitím zvedl a stál teď nakřivo, ale přece jen stál. Jako by mu urvali kus těla, vytrhli vnitřnosti, usekli ruku, vypíchli oko. On však pořád stojí a nevzdává se člověku, který už vyhubil všechny jeho spolubratry kolem dokola. Ten má ale kořínek! Pomyslel jsem si. Člověk už sprovodil ze světa kdeco, zničil milóny rostlin, ale on se pořád nevzdává. A vzpomněl jsem si na jeden dávný kavkazský příběh, jehož část jsem zažil, část slyšel vyprávět od očitých svědků a zbytek si domyslel. Ten příběh, jak se mi vybavil ve vzpomínkách a představách, vám teď budu vyprávět. s. 7 Bylo to koncem roku 1851. Za chladného listopadového večera vjížděl Hadži Murat do odbojného čečenského aulu zvaného Machket, nad nímž stoupal příjemně vonící kouř ze sušeného trusu... s. 145 ...Slavíci, kteří za střelby umlkli, se nyní ozvali znovu, nejdřív jeden poblíž, a potom ostatní na druhém konci remízku. *** Tuto smrt mi tedy připomněl onen rozdrcený bodlák na zoraném poli.

Z šifrovaně psaných deníků, které si při práci na Traktátu vedl, víme, že ve vojenském prostředí vulgarit a oplzlosti se cítil naprosto nesvůj, a tak mu nezbylo, než si tuto knihu koupit. Jak Ray Monk, tak i McGuinness věnují větší prostor zkoumání vlivu jedné Tolstého knihy na Wittgensteinovu filozofii než kterékoli ze všech filozofických knih, které Wittgenstein kdy četl. Kniha se jmenuje Evangelium ve stručnosti (1881–1883). Dodejme, že prozaik Tolstoj systematickým studiem filozofie nikdy neprošel a tříleté studium orientálních jazyků a práva také řádně nedokončil. Když německá armáda ustupovala, Tolstého působiště v Jasné Poljaně i místo jeho posledního spočinutí byly drasticky vypleněny. O dvacet let později se stejní nepřátelé, Velkoněmci vedení skorospolužákem Hitlerem, vydali proti Rusům a svou barbarskou krutost předvedli. V zámku v Jasné Poljaně byl zřízen vojenský lazaret a mrtví vojáci byly pohřbívání na pietní místo kolem hrobu Tolstého. Po 45 dnech při ústupu Němců zámek podpálili. Jak dopadly ostatky německých vojáků, je myslím také jasné. Mrtví se nemohou bránit.

6

Dílo

Souhrnná skutečnost je svět.

6.1.1 Ludwig g Wittgenstein: g Deníky y 1914–1916. 2. 9. 14 Každou noc s výjimkou včerejška při světlometu. Přes den spím. Tato služba je mi příjemná do té míry, nakolik se s ní vyhnu zlobě druhů. Včera jsme se tady doslechli o ohromné bitvě, která už prý trvá 5 dnů. Kéžby už to bylo rozhodnutí! Včera jsem onanoval poprvé po 3 týdnech. Nejsem vůbec smyslný. Zatímco dřív jsem si představoval rozhovory s nějakým přítelem, teď se to neděje téměř nikdy. Denně trošinku pracuji. Jsem však velmi unavený a rozptýlený. Včera jsem si začal číst v Tolstého Výkladech k evangeliím.16 Nádherné dílo. Ještě mi však není tím, co jsem od něj očekával.17 3. 9. 14 Včera jsem pracoval ne úplně neúspěšně. Četl jsem si v Tolstém a velmi jsem získal.18 Ludwig g Wittgenstein: g Denníky y 1914 – 1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/. Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./ a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005. 16 (str. 135) … skutečný německý titul je: Kurze Darlegung des Evangelium !Krátký výklad evangelia). V dopise von Fickerovi z 24. 7. 1915 nazývá Wittgenstein tuto knihu „…“ a píše o ní: „tato kniha mě svého času přímo udržovala při životě.“ (Briefwechsel, s. 72–73). Není nezajímavé, jak se k ní Wittgenstein vlastně dostal. Dozvídáme se o tom z Russellova dopisu lady Ottoline Morrrellové z 20. 12. 1919. Napsal ho poté, co v Haagu s Wittgensteinem strávil týden diskutováním o Traktátu, když se tito dva setkali poprvé po víc než 6 letech (jejich poslední písemný kontakt byl Wittgensteinův dopis Russellovi z 22. října 1915; písemný kontakt znovu navázali Wittgensteinovým dopisem z 9. února 1919). „/…/ během války se událo cosi pozoruhodného. Jel služebně do městečka Tarnov v Haliči a náhodou narazil na obchod s knihami, ve kterém však zdánlivě nebylo nic jiného než pohlednice. Přece jenom vešel dovnitř a zjistil, že tam byla jenom jedna kniha, a to Tolstého spis o evangeliích. Tuto knihu si však koupil jenom proto, že tam nebyla žádná jiná.“ (Briefwechsel, str. 11) Přečetl ji jednou a potom znovu a od té doby ji nosil stále při sobě. (pozn. slov. překladatele) 17 (str. 135) Tady začíná 2. zápis „filozofických“ Deníků 1914–1916 v normálním písmu. (pozn. Baum) 18 (str. 135) Tady začíná 3. zápis „filozofických“ Deníků 1914–1916 v normálním písmu. Od tohoto místa je „filozofický“ text v normálním písmu vždy na pravé straně a text v tajném písmu na levé straně deníku. (pozn. Baum)

6.1.1 Je známo, že pokud má nějaké přídavné jméno nebo příslovce na začátku písmena „nej“, jazykovědci tomu říkají superlativ. Také je známo, že jestliže ke slovu „bohatý“ přidáme jinou koncovku, tak vznikne slovo „bohatší“, ze slova „velký“ vznikne slovo „větší“, a že jazykovědci tomu říkají komparativ. Také je nám známo, že různé zkrácené a tudíž … se nám snaží podsunout, že motivací lidského jednání je dost často závist, že jeden je bohatší než druhý, a ten a ten majetek je větší než jiný. Klišé, slova začínající písmeny „nej“, místo přesné formulace se použije spojení slov „jeden z…“ a poskládáním několika polovičatých faktů vedle sebe bez toho, aby spolu vnitřně souvisely, pouze k dosažení skandalizujícího efektu, jsou jedny nejčastějších technických prostředků našich médiích. Laskavý čtenář si jistě všiml, že také autor této knihy je užívá více než často. Nyní se tedy spokojíme s následujícím konstatováním: Traklova báseň Grodek, tedy to poslední, co Trakl kdy napsal a co výslovně adresoval svému velkorysému sponzorovi, se týká bitvy z haličské ofenzivy v září roku 1914. Šestnáctitisícové městečko německy nazývané Grodeck je ruský Gorodek, ukrajinský Horodok a polsky Gródek Jagielloński. Leží na půl cesty mezi městy Lvov a Przemyśl na ukrajinské straně současné státní hranice. Vede tudy hlavní cesta i železnice a při cestě Haličí z Krakova do Kyjeva prakticky nemůžete jet jinudy. Český překlad by asi byl Městečko či Hrádeček. Poláci mu říkají dvěma slovy na paměť toho, že na tomto místě zemřel polskolitevský král Vladislav Jagellonský. Vladislav Jagellonský je zakladatel jagellonské dynastie, zakladatel krakovské univerzity, ale také vítěz v bitvě u Grünwaldu. Svou neúčastí přispěl k definitivní porážce Tatarů na Kulikovském poli. Polský kronikář Jan Długosz říká, že se jedná o jednu z nejpoetičtějších vladařských smrtí v dějinách. Král se nachladil, když poslouchal zpěv slavíků na břehu řeky San při přechodu této řeky na dnešní polsko-ukrajinské hranici. Též pro Wittgensteina bude mít na palubě dělového člunu Goplana přechod řeky San osudové následky. V minulosti se Grodek jako městečko na hlavní cestě stal dějištěm polsko-ruských bitev, 1648 kozáků Bohdana Chmielnického a roku 1655 bitva vojáků Stanisława Rewerę Potockého.

6.1.2 Ludwig g Wittgenstein: g Deníky y 1914–1916. 18. 8. 14 V jednu v noci mě náhle budí. Ptá se na mě nadporučík a říká, že musím jít okamžitě k světlometu. „Neoblékat se.“ Běžel jsem téměř nahý na velitelský můstek. Mrazivý vzduch, déšť. Byl jsem si jistý, že teď zemřu. Zapínám světlomet a zpět se obléct. Bylo to /…/ všech. Byl jsem strašně rozrušený a hlasitě jsem stonal. Pocítil jsem hrůzy války. Teď (večer) jsem už tu hrůzu zase překonal. Budeme se všemi silami usilovat zachovat si život, pokud si to nerozmyslím.

6.1.2 Je známo, že bolest v podbříšku je hodně nepříjemná věc. Také je známo, že kdo zkušenost s konkrétním druhem bolesti nemá vlastní, může si učinit představu pouze přibližnou. A do třetice čtenáři připomeňme, že bolest v podbříšku může vystřelovat od žaludku až po konečky orgánů sloužících mužům k množení i vyměšování. Ve II. světové válce působil Wittgenstein jako asistent ve špičkové lékařské laboratoři. Největší část svého technického umu v této době věnoval stavbě přistrojů sloužících výzkumu působení pocitu bolesti na zdraví léčeného vojáka. Dále se uvádí, že Ludwig Wittgenstein během I. světové války sloužil na různých pozicích u různých druhů vojska a že začínal a po dva roky byl de iure zařazen jako prostý vojín. Důvodem, proč mu nebyla při odvodu umožněna důstojnická dráha, byla kýla.

6.2.0 Ludwig g Wittgenstein: g Denníky y 1914 – 1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/. Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./ a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005. Poznámka 43, str. 149: V roce 1988 bylo ve Vídni objeveno kolem 500 dopisů adresovaných Wittgensteinovi. Mezi nimi se m.j. nacházeli Fregeho listy Wittgensteinovi a také tento Traklův dopis: Velevážený pane! Zavázal byste si mě velkým vděkem, pokud byste mě poctil svou návštěvou. Jsme už přibližně 14 dnů v místním posádkové nemocnici na pátém oddělení pro duševně a nervově nemocné. Možná budu moci nemocnici v nejbližších dnech opustit, abych se znovu vrátil do bitevního pole. Předtím, než o tom padne rozhodnutí, bych si od srdce rád chtěl s Vámi popovídat. S vřelými pozdravy Vás oddaný Georg Trakl

6.2.0 Je známo, že fantazie nemá hranic a že představit si lze naprosto cokoli. Přesto jsou věci, které si lze byť jen představit ztěží, nebo jsou naprosto nepředstavitelné. Sami byste asi ani neuvěřili, že taková představa může vůbec existovat. Nevím, jak vy a vaše představivost, ale moje představivost taková omezení má. Kupříkladu následující příběh je pro mě naprosto nepředstavitelný: Jistý Ludwig W. ve svém dopise naprosto cizímu člověkovi, kterého nikdy předtím neviděl, nějakému redaktůrkovi z krajského města pod Alpami, jistému Ludwigu von Fickerovi, píše 14. července 1914 bizarní dopis nabízející 100 tisíc korun (tedy ekvivalent 10 kg zlata): Velevážený pane! Promiňte, že Vás obtěžuji jednou velkou prosbou. Chtěl bych Vám poskytnout sumu 100 tisíc korun a poprosit Vás, abyste ji rozdělil nemajetným rakouským umělcům dle svého uvážení. Jdu s touto věcí za Vámi, všiml jsem si, že mnoho našich nejlepších talentů znáte a víte, kteří z nich jsou k přijetí podpory od vás nejpotřebnější. Mohl-li byste mi tuto moji prosbu splnit, tak Vás prosím, napište mi na výše uvedenou adresu, v každém případě ale tuto věc až do dalšího podržte v tajnosti. Ve velké úctě Vám velmi oddaný Ludwig Wittgenstein jun. Do čtrnácti dnů již nejenom von Ficker zmíněnou astronomickou sumou disponoval, ale také byla první světová válka. Dodejme, že anonymní dárce byl plně demaskován ve svých dopisech až roku 1988 a že za těch 100 tisíc byla například vytvořena nejvýznamnější německy psaná sbírka poezie 20. století jménem Elegie z Duina z pera pražského rodáka R. M. Rilkeho a nejproklatější z proklatých německých autorů G. Trakl jmenovitě adresoval tomuto svému dobrodinci své poslední a současně nejznámější básně Grodek, Žal nebo Píseň Kašpara Hausera. Ta poslední… je o dítěti kterému byla odepřena výchova a lidská řeč. Žal a utrpení ponechme jiným, také hranice naší fantazie posunujme vědomě jiným směrem. A ještě jednou si zopakujme, že k nejefektivnějšímu kroku z hlediska podpory literatury ve 20. století se nevedly žádné složité řeči. Ty tři dopisy byly napsány extrémně kostrbatým jazykem. Dalších 74 let se o jejich existenci vůbec nevědělo. Celé to trvalo pouhých 14 dnů. A čin, nikoliv ta slova, naplnil obdarovávajícího do konce života šťastným.

6.2.1 Ludwig g Wittgenstein: g Denníky y 1914 – 1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/. Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./ a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005. pozn. 23, str. 139 Ludwig von Ficker byl vydavatelem literárního časopisu Der Brenner. Wittgenstein mu pár týdnů před vypuknutím První světové války poskytnul (ze svého obrovského dědictví po otci) 100 000 korun (dnes – tj. roku 2004 - by to odpovídalo asi 150000 euro*) s tím, aby je „rozdělil mezi nemajetné rakouské umělce.“ (Dopis z 19. 7. 1914); Vybral si ho „na základě slov, které o Vás a Vašem časopise napsal Kraus v Die Fackel; a na základě slov, které jste Vy napsal o Krausovi.“ (dopis z 19. 7. 1914; oba in: Briefwechsel, s. 59). Georg Trakl a Rainer Maria Rilke dostali z této sumy po 20 000 korunách, přičemž Trakl jako se jediný z podpořených seznámil (přes Fickera) s identitou dárce – Wittgenstein chtěl totiž jako dárce zůstat v anonymitě. / pozn. slov. překl./ pozn. 24, str. 139 Adele Jollesová, manželka Stanislause Jollese (1857 - 1942), který byl vletech 1906 – 1908 Wittgensteinovým učitelem na Technické univerzitě v Berlíně – Charlottenburgu. Wittgenstein u nich během studia bydlel a Jolles ho velmi podporoval. Oba byli s Wittgensteinem v písemném styku až do roku 1939. (pozn. Baum) * pozn. LČ: Pokud budeme 100 000 korun převádět podle kurzu roku 2004 ke slovenské koruně v paritě kupní síly, dostaneme se opravdu na „pouhých“ 150 000 eur. Ovšem pokud budeme vycházet z přepočtu rakouské koruny na cenu zlata, dostaneme se v přepočtu 100 000 tehdejších rakouských korun na 10 kg zlata, tedy cca 10 mil. Kč či 300 000 eur.

6.2.1 Nelze pomlčet o tom, že anonymitu svého ušlechtilého dárce Ludwig von Ficker hájil až do konce Wittgensteinových dnů. Poprvé se na dané téma Ficker stručně vyjádřil až v článku Neznámý podporovatel Rainera Marie Rilkeho, který publikoval v časopise Der Brenner roku 1954.

a/

b/

6.3.1 a/ Psychiatrické oddělení Vojenské nemocnice. b/ Pokoj, ve kterém Trakl strávil poslední chvíle života. Dnes stacionář psychiatrické kliniky Vojenská nemocnice (ul. Wrocławska). Foto: Jakub Ekier, listopad 2009.

6.3.1 Je známo, že básník Georg Trakl v Krakově 3. 11. 1914 odešel ze světa vlastní rukou. Také je známo, že pro tento odchod zvolil méně běžný způsob: obstaral si extrémně velkou dávku populární drogy vyšších příjmových skupin zvané kokain a jako zkušený lékárník desetinásobkem smrtelné dávky nenechal nic na náhodě. O motivacích a důvodech dobrovolných odchodů existují miliony naprosto zcestných úvah a omluvou pro takové plané odůvodňování alespoň v některých výjimečných případech buďtež psychické potřeby pozůstalých. Stejná bulvarizující teatrálnost postihla i zpracování odchodu Traklova. Co však všem těm umělecky přesvědčivým i naprosto blábolivým popisům chybí, je uvedení zdroje finančních prostředků pro nákup této drogy v takovém množství. A čtenář již jistě tuší, že lékárník ve vojenském lazaretu měl sice jistý přístup i k takovým věcem, jako je kokain, leč chudý básník trpící finanční nouzí a zotavující se tou dobou na lůžku ve vojenské nemocnici musel v tomto případě disponovat dost značnou sumou. A bystrý čtenář již tuší, že smrtící bílé návykové zlo bylo zakoupeno z prostředků, které proklatci zaslal jistý syn rakouského průmyslníka. Takže: Básník Georg Trakl v Krakově 3. 11. 1914 odešel ze světa vlastní rukou. O dva dny zde později mělo dojít k setkání s L. Wittgensteinem. Profesor Methlagel z brennerského archivu k tomu uvádí: V červenci a v srpnu 1914 obdrželi Georg Trakl a Rainer Maria Rilke po 20 000 korunách (od L. Wittgensteina, Trakl v srpnu částku opravdu obdržel, prostředky pro Rilkeho Wittgenstein a von Ficker řešili v průběhu měsíců září a října, pozn. LČ), což byla suma dosti značná, která mohla oba autory na delší dobu zbavit vnějších starostí… Trakl poděkoval za dar v dopise Wittgensteinovi; dopis se našel až v roce 1988. Podle dosavadnícho šetření je třeba tento dopis řadit do prvních srpnových dnů roku 1914. Trakl píše: ‘Po letech, kdy jsem byl vydán napospas všem náhodám života, to pro mne znamená nerušeně kráčet za vlastním klidem. Kéž by se něco z toho proměnilo v báseň hodnou ušlechtilého člověka, jemuž zůstávám tolik dlužen.’ 3. listopadu (1914) zemřel v Krakově Georg Trakl, což – vzhledem k nejisté strategické situaci, v níž se město tehdy nacházelo – zapříčinilo, proč Ficker váhal postoupit dopis Wittgensteinovi. Před tím mu poslal ještě několik separátů s Traklovými básněmi. ‘Nerozumím jim, ale jejich tón mne obšťastňuje,’ odpověděl Wittgenstein 28. 11. 1914. Do svého deníku si o dva dny později zapsal: ‘Ficker mi dnes poslal básně chudáka Trakla, které považuji za geniální, ale nerozumím jim. Vyvolaly ve mně dobrý pocit. Bůh se mnou!’

6.3.1 Traklův zazděný pokoj. Foto: Jakub Ekier, listopad 2009.

Nominálně se jednalo o zadní trakt pokoje č. 112 v prvním patře, avšak v 70. letech 20. stol. byla tato místnost zazděna, vykachličkována a část pokoje se vstupem z chodby je od té doby využívána jako skladiště pro úklidové prostředky. Do té části pokoje, ve které Trakl pobýval /tehdy oddělené od přední části místnosti skříní/ se tedy vstupuje místností č. 113. V ní je nutné odstranit bednění a teprve pak je možno vstoupit do „zazděné“ části pokoje č. 112.

… Dlouho panovala nejasnost… Od roku 1988 však víme, že šlo o psaní Ludwigu von Fickerovi z 18. října 1914. Rilkův dopis z 18. října však jistou dobu zůstal ležet na Fickerově psacím stole. To vedlo k tomu, že asi kolem 30. října vznikla ještě jiná písemnost, která dnes patří na základě připojených textů k nejcennějším literárním dokumentům tohoto století: Traklův dopis ze sálu krakovské posádkové nemocnice ze 27. října se záznamy básní Klage (Žaloba) a Grodek. Tato písemnost tedy ležela vedle Rilkova dopisu – ale nejen vedle něho: spočívala i vedle přílohy k Rilkovu dopisu, a také v tomto případě lze od roku 1988 určit, vedle které přílohy: byl to speciálně pro Wittgensteina vyhotovený čistopis Elegií z Duina. Tento čistopis dosud nebyl zpřístupněn veřejnosti, avšak lze říci: existuje a mohu ho zde v krátkosti popsat…” Tolik napsal Walter Methlagel na stranách 113 a 114 v příspěvku Rilke a časopis Der Brenner, který přeložil Jiří Veselý pro sborník z mezinárodní konference nazvané Rainer Maria Rilke. Evropský básník z Prahy a který uspořádala Alena Bláhová pro nakladatelství H a H v Praze roku 1996. Ludwig Wittgenstein ve svém Deníku z roku 1914 k tomu píše: 5. 11. 14 Ráno (pokračuji v cestě, pozn. LČ) dále do Krakova, kam mám přijet pozdě večer. Jsem velmi napjatý, jestli se setkám s Traklem. Velmi v to doufám. Příliš mi chybí člověk, se kterým bych si mohl popovídat. Bude to muset jít i bez takového člověka. No, velmi by mě to posilnilo. Celý den trochu unavený a náchylný k depresi. Příliš mnoho jsem nepracoval. V Krakově. Je už příliš pozdě, abych ještě dnes navštívil Trakla. – – – Kéž mi duch dá sílu. – – – 6. 11. 14 Ráno do města k posádkové nemocnici. Dozvěděl jsem se tam, že Trakl před několika dny zemřel. To mě silně zasáhlo. Jak smutné, jak smutné!!! Okamžitě jsem o tom napsal Fickerovi. Nakupoval jsem a potom kolem 6. hodiny jsem přišel na loď. Nepracoval jsem. Ubohý Trakl. – – – Staň se vůle Tvá. – – – A pro ucelený pohled ještě doplňme z těch samých dnů dopis Ludwiga Wittgensteina určený Ludwigu von Fickerovi: “Milý pane v. Ficker! Přijel jsem sem včera v noci a dnes ráno jsem v posádkové nemocnici dostal zprávu o Traklově smrti. Jsem otřesen; i když

Ludwig g Wittgenstein: g Denníky y 1914 – 1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/. Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./ a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005. pozn. 38 na str. 148 Wittgenstein Fickerovi odpověděl: Velevážený pane von Ficker! Vřelé díky za Váš milý lístek a p přiložený ý Rilkeho dopis. p Píše,, že válka lidi vytrhává y z jjejich j p práce – a představte p si,, jjá p právě v p posledních 6 týdnech ý p pracuju j tak dobře jjako zřídkakdy! y! Kéžby se mnohým dařilo tak jako mně! I já se těším na, doufejme brzké, opětovné setkání. Váš upřímně oddaný Ludwig Wittgenstein (Briefwechsel, s. 63.) (pozn. překl.) pozn. 44 (str. 150) Ve dnech 24. a 25. 10. 1914 navštívil Ficker Krakov. Kromě návštěvy Trakla, který se zhroutil po dojmy z bitvy u Grodeck a ležel v posádkové nemocnici, chtěl se setkat i s Wittgensteinem. To však nebylo možné, protože se Wittgenstein v tom čase plavil na Goplana. Ficker mu tedy napsal dopis, ve kterém ho seznámil s Traklovým ý neradostným ý stavem. Wittgenstein mu (=Fickerovi) odpověděl: Milý pane von Ficker! Vřelé díky za Váš lístek. Zároveň přišel list od poručíka Molého, který mi napsal, že jste se na mě u něj ptal. Jaká škoda, že jsme se spolu nesetkali!!! Ubohého Trakla velmi lituji, snad ho přece jen ještě uvidím, až znovu přijedu do Krakova. Nejsrdečnější pozdrav posílá Váš Ludwig Wittgenstein. (Briefwechsel, s. 63) Vzpomínaný poručík Molé nejenom, že Fickera informoval o Wittgensteinově plavbě na lodi Goplana, ale také nezapomenul vzpomenout, jakou krásnou letní noc strávil jednou, krátce po začátku války, na palubě lodi /Goplana/ v podnětném filozofickém rozhovoru s Wittgensteinem, zatímco byl tento zaměstnán škrábáním brambor pro lodní kuchyni.“ (Zpráva Ludwiga von Fickera v časopise Brenner, číslo 18, s. 237, k tomu srovnej zápis z 15. 9. 14.) (pozn. slovenského překl.)

jsem se s ním neznal! Kéž by mi bylo dopřáno přece jen Vás tady ještě jednou uvidět! Váš oddaný Ludwig Wittgenstein.” (Briefwechsel Wittgenstein – v. Ficker, s. 64) V pokoji, ve kterém Trakl strávil poslední chvíle života, se dnes nachází denní oddělení psychiatrické kliniky Vojenské nemocnice (ul. Wrocławska). Nominálně se jednalo o zadní trakt pokoje č. 112 v prvním patře, avšak v 70. letech 20. stol. byla tato místnost zazděna, vykachličkována a část pokoje se vstupem z chodby je od té doby využívána jako skladiště pro úklidové prostředky. Do té části pokoje, ve které Trakl pobýval (tehdy oddělené od přední části místnosti skříní) se tedy vstupuje místností č. 113. V ní je nutné odstranit bednění a teprve pak je možno vstoupit do „zazděné” části pokoje č. 112. Někteří lidé věří na místa s temnou energií. Některá náboženství mají pro místa úmrtí různé očišťovací praktiky a například se židovskými hřbitovy si nedovolili hýbat ani nacisté, jen východevropským komunistům podobná místa jako hřbitov nebránila ve stavbách typu silničního obchvatu či nadjezdu, jako se to stalo v případě zrušení hřbitova s hrobem babičky básníka Paula Celana v jihomoravském Kyjově nebo s židovským hřbitovem v rodném městě T. G. Masaryka, autora vůbec první sociologické studie o sebevraždách. I přesto jsou některá místa, kde spáchal někdo sebevraždu, něčím jiná. V překladech Ludvíka Kundery se nyní může čtenář podívat i do příloh zmiňovaných dopisů. Úvod básně Nářek obsahuje slova: Spánek a smrt, pochmurní orlové / po celou noc šumí kolem mé hlavy…“ a poslední verše: „…hle, úzkostný člun se potápí / pod hvězdami, / pod mlčící tváří noci. A čtenář, který již byl nucen si přečíst poetizovaný popis smrti velkého polského krále ve městě Horodok / Grodeck / Grodek, si nyní jistě již spojí místo krvavé bitevní řeže s verši Georga Trakla nazvanými dle dějiště této bitvy Grodek: Vpodvečer znějí smrtícími zbraněmi / podzimní lesy, zlaté roviny / a modrá jezera, nad nimi chmurněji / se kutálí slunce; noc obestírá / umírající válečníky, divoký nářek / jejich roztříštěných úst …všechny cesty vedou k černému zániku / … sestřin stín se potácí mlčícím hájem, / aby pozdravil duchy hrdinů, zkrvavené hlavy; / a v rákosí tiše znějí hluboké flétny podzimu. / Ó hrdější smutku! Vy kovové oltáře, / mohutná bolest živí dnes horký plamen ducha, / nenarozené vnuky. Trakl k věčnému odpočinku po své smrti nespočinul v krakovské půdě, z von Fickerova podnětu byly jeho ostatky deset let po smrti vyzvednuty z krakovského hrobu a přeneseny do Mühlau u Innsbrucku.

6.3.2 Dne 9. prosince 1914 Ludwig Wittgenstein začal pracovat v tomto krakovském domku na břehu řeky Visly v dělostřeleckých opravárenských závodech a sem mu Ficker doručil Rilkův dopis obsahující první verzi rukopisu Elegií z Duina. Foto: autor, 6. prosince 2009.

Počátkem prosince 1914 nastoupil Wittgenstein službu v dělostřeleckých opravárenských závodech na břehu řeky Visly v krakovské čtvrti Podgorzie. Dílna se nacházela hned v sousedství elektrárny na výrobu stejnosměrného proudu postavené dle projektu českého inženýra Františka Křižíka. Stejnosměrný proud neumožňuje vedení na větší vzdálenosti a proto musejí být všechni odběratelé takového proudu v těsném sousedství výrobce. Dle údajů ve Wittgensteinově Deníku zde začal působit 9. prosince 1914. Dne 10. prosince 1914 se přestěhoval do podkroví malého zahradního domku z druhé strany elektrárny, cca 100 metrů od svého pracoviště. V roce 2010 byla dílna zbourána. Dochází zde ke stavbě kulturního centra Krikoteka III, centra stejnojmenného divadla a institutu polského režiséra Tadeusze Kantora. Elektrárna je technickou kulturní památkou. Dílna, ve které Wittgenstein pracoval, byla zborřena roku 2010. Divadlo nemohlo zbořit technickou památku a tak má tedy tvar mostu nad nefungující elektrárnou. Wittgenstein pracoval hlavně v kanceláři. O přeřazení se pokoušel jednak v důsledku kritické vojneské a i kritické osobní psychické situace, jednak v důsledku nemoci či zranění nohy během listopadu 1914. Pro dějiny logiky budiž zaznamenáno, že v listopadu 1914 Wittgenstein vytvořil základ své obrazové teorie významu a do svého Traktátu začlenil uvažování o negaci a tautologiích. V listopadu na loď mu také Ficker doručil Traklovy básně s věnováním dobrodinci. Na lodi kotvící v Krakově si v listopadu 1914 Wittgenstein zapsal traktátovské myšlenky: Nestarej se o to, co jsi už kdysi napsal! Přemýšlet začínej vždy odznovu, jakoby se neudálo ještě vůbec nic! 15. 11. 1914 a Na tomto místě se opět pokusím vyjádřit něco, co se vyjádřit nedá. 22. 11. 1914 Po nastěhování do nového bytu si píše: Tautologie neříkají nic! 12. 12. 1914 4 a Nevyčerpává podstatu negace to, že je operací, která ruší sebe sama? ... A neukazuje schopnost zmizet, která je těmto operacím vlastní, že jsou logické? 13. 12. 1914

6.3.2 Je známo, že největší z lyrických básníků narozených v Praze je Rainer Maria Rilke a že se narodil sto metrů od hlavní pošty v Jindřišské ulici. Také je známo, že psal německy a že je to završitel oné klasické linie německé poezie vrcholící Goethem a Schillerem. A v neposlední řadě si laskavý čtenář může vzpomenout, že jedno lyrické dílo, na kterém pracoval takřka patnáct let, se jmenuje Elegie z Duina. Elegie je klasická forma oplakávající jednou provždy ztracené. Duino je malý hrad na skalnatém ostrohu nedaleko tehdy rakouského přístavu Terst. Dnes by se mohlo říct, že tam Rilke pobýval na „tvůrčích rezidencích“ u své krajanky, kněžny Marie von Thurn-Taxisové. A čtenáři je též známo, že právě sem se přijel zprovodit ze světa na počátku prázdnin roku 1906, profesor Ludwig Boltzmann. Jak jsme již uvedli, Rilke byl porušením Wittgensteinova pravidla, aby se v Innsbrucku rozhodlo dle libosti, kdo z básníků potřebný je a komu se peněžní podpory dostane. Rilke byl první, koho si Wittgenstein vymínil do podpory zahrnout. Dejme slovo vedoucímu Brennerskému archivu Innsbrucké univerzity profesoru Walteru Methlagelovi: O Wittgensteinovi, tomto „neznámém příteli“, napsal Rilke hned, jak vešel dar ve známost: „Jsem dojat, že moje knihy mi v tichosti získávají takové přátele.“ Rilke poslal Wittgensteinovi 1., 2., 3., 6. a 10. elegii. Již v úvodních verších té první můžeme číst (v naší mateřštině v překladu Pavla Eisnera): Kdo, kdybych křičel, uslyšel by mne jen z kůrů / andělských? A byť i snad některý vzal mne / na srdce náhle pak své: já zhynul bych jeho / silnějším bytím. Neb krása, to není / než jen počátek hrůzy, jejž právě že snesem. / A náš podiv je proto, že se jí, poklidné / nechce / zahubit nás… Uprostřed pak následuje pasáž týkající se konce pozemského pobytu tělesné schránky: Ovšem je divno, na zemi nebydlit dále, / zvyků, jimž sotva žes přivyk, zbýti se navždy, / růžím a jiným příslibným věcem / nedávat dál už významu lidského příští. A v závěru se verše dostávají ke slovům „prázdnota“, „zprahlá strnulost“, „blažený pokrok“ a „častý smutek“. Jedno z řešení, které v konfrontaci se zprahlou strnulostí lyrický subjekt zastupující autora čtenářům nabízí, je, že tuto strnulost a prázdnotu může proniknout hudba: Posléz nás netřeba jim už, odňatým záhy, / něžně odvykneš zemi ne jinak, než prsům, / matčiným odrosteš mírně. My však, jimž je tak velkých / tajemství třeba, jimž smutkem tak často / blažený vytryskne pokrok – : zda můžeme bez nich snad být? / Je-li snad

Ludwig g Wittgenstein: g Denníky y 1914 – 1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/. Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./ a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005. 23. 11. 14 Vytrvalé dunění. Právě slyším, že přišel telegram: „Říční transport zastaven.“ Musí se tedy co nejdřív rozhodnout, co z nás bude. --- Svůjj den teď trávím čtením a trochu prací,, přičemž p p přirozeně sedím u sebe v kajutě p j ; každý 4-tý a 5-tý den strážní služba; sem tam škrábání brambor, nosit uhlí a podobně. Vyjma strážní služby nemám žádnou určitou práci (Světlomet se už 1 a ½ měsíce téměř nepoužívá). Cítím se p proto mezi těmito lidmi jjako lenoch, a ani ve svém hojném volném čase nenalézám pokoj, protože cítím, bych měl pracovat pro loď, no nevím, co. Tím nejlepším j p p pro mě by y byla y p pravidelná p práce,, kterou bych y uměl vykonávat y lehce a jjistě. Protože p práce,, na kterou člověk nestačí,, je j tím nejhorším. j Budu dnes usilovat o rozhovor s našim velitelem o eventuálním přeložení. To se stalo a mohu doufat, že mě odtud přeloží. Dost jsem pracoval, ale ještě stále bez úspěchu. Večer v koupeli. ---

naplano pověst, že kdysi, když o Lina lkali, / první zkoumajíc, hudba pronikla strnulost zprahlou, / že v zděšeném prostoru teprv, když z něho polobůh jinoch / náhle navěky vystoup, prázdnota chvěti se jala / chvěním, jež strhuje teď a pomoc a útěchu dá. Profesor Walter Methlagel ve svém příspěvku Rilke a časopis Der Brenner. Přel. Jiří Veselý. In Bláhová, Alena (ed.): Rainer Maria Rilke. Evropský básník z Prahy. Sborník z mezinárodní konference. H a H, Praha 1996. na stranách 113 a 114 uvádí: Trakl poděkoval za dar v dopise Wittgensteinovi; dopis se našel až v roce 1988. (Pozn. LČ: upozorněme, že v roce 1989 se ve Vídni konala bilanční výstava ke sto letům od narození jistého filozofa) Koncem srpna se rozpoutal mezi Fickerem a Wittgensteinem spor o podporu Rilkovi, na níž Wittgenstein trval. Ficker, který se staral o rozdělování peněz, si opatřil rešerše a 22. září 1914 doporučil Wittgenteinovi již z Krakova uvolnit pro Rilka částku 20 000 korun. Již dlouho je známo Wittgensteinovo vyjádření Fickerovi z 13. února 1914: ‚Rilkův dopis adresovaný Vám mne dojal a hluboce potěšil. Náklonnost každého ušlechtilého člověka je oporou v labilní rovnováze mého života. Jsem docela nehoden onoho nádherného daru, který jako znak a výraz této náklonnosti nosím v srdci.‛ Dlouho panovala nejasnost, pokud jde o Rilkův dopis a pokud jde o nádherný dar. Od roku 1988 však víme, že šlo o psaní Ludwigu von Fickerovi z 18. října 1914. Dodejme, že jednak 22. září 1914 byl Wittgenstein už měsíc zařazen jako obsluha světlometu na říčním člunu jménem Goplana a plavil se po řece Visle. A že jedinou knihou, se kterou měl po zbytek prvního válečného roku kontakt, byl zářijový nákup jediné knihy na pultu knihkupectví v podbeskydském Tarnově. A zopakujme laskavému čtenáři i faktickou poznámku: Rilkův dopis z 18. října však jistou dobu zůstal ležet na Fickerově psacím stole. To vedlo k tomu, že asi kolem 30. října vznikla ještě jiná písemnost, která dnes patří na základě připojených textů k nejcennějším literárním dokumentům tohoto století: Traklův dopis ze sálu krakovské posádkové nemocnice ze 27. října se záznamy básní Klage (Žaloba) a Grodek. Tato písemnost tedy ležela vedle Rilkova dopisu – ale nejen vedle něho: spočívala i vedle přílohy k Rilkovu dopisu, a také v tomto případě lze od roku 1988 určit, vedle které přílohy: byl to speciálně pro Wittgensteina vyhotovený čistopis Elegií z Duina. Tento čistopis dosud nebyl zpřístupněn veřejnosti, avšak lze říci: existuje a mohu ho zde v krátkosti popsat…”

22. 8. 14 Už tři dny stojíme na mělčině. Pracuji často s mnohými přerušeními a doteď zcela neúspěšně. Ještě stále nemůžu přijít na nic pevného. Všechno se rozplývá jako dým. Jen do toho!!! /pozn. 13/ Ludwig g Wittgenstein: g Denníky y 1914 – 1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/. Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./ a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005. pozn. 13, str. 133: Tady y začíná p první zápis p ze dne 22. 8. 1914 normálním p písmem , kterým správcové Wittgensteinovy pozůstalosti začínají svoji edici „filozofické části“ deníků (Tagebücher 1914 – 1916, in: Wittgenstein, L.: Werkausgabe, sv. 1, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1990 (dál jen Deníky), s. 89 – 187). Předkládaná edice se omezuje jenom na Tajné Deníky v tajném písmu, které je třeba číst paralelně s editovanými „filozofickými částmi“ vydání Suhrkamp. (pozn. Baum

Dále konferenční příspěvek pokračuje s. 115: Vcelku lze považovat za jisté, že sice rozhodně nemáme před sebou úplně neznámou verzi Elegií, nýbrž přece jen velmi samostatný vývojový stupeň, který spolu s pozdějším zněním ozřejmuje dynamiku vzniku lépe, než šlo zjistit dříve. V naší souvislosti je důležité, že Rilke z tehdy existujících záznamů sestavil exemplář, který postoupil osobně neznámému adresátovi. Jak je dnes třeba pohlížet na tuto konstelaci? Jako na nakupení slavných jmen na nejužším prostoru, jako na setkání básníků, spisovatelů a jednoho filozofa, kde šlo především o peníze a výměnu děkovných formalit? To také, ale to zřejmě nestačí. Jako na sraz, na svolanou schůzku duchů pod dojmem rozpoutané války? Pomysleme jen na Traklův lístek Wittgensteinovi (snad z 26. října 1914), v němž pisatel adresáta naléhavě prosí o návštěvu. To také, ale ani to zřejmě nestačí. A na straně s. 116 pokračuje: Jedna okolnost poukazuje v této konstelaci skutečně na jistou konvergenci: moment mlčení, který se stále více prosazuje vůči zveřejněné řeči: U Trakla je pro jeho pozdní lyriku až ke Grodku konstitutivní, že se střed věty láme, což má naznačit, že báseň pokračuje v jiné rovině. Onu konstitutivnost nepoznal a nevyslovil nikdo jiný dříve a jasněji než Rilke, když 8. února řekl o Helianovi: ‚Každý zdvih a pokles v této krásné básni je nevýslovně sladký, docela mne to uchvátilo svými vnitřními odstupy, ta báseň je takřka vybudována na pauzách, jako několik ohrad kolem neohraničené absence slov: tak tu vystupují verše. Jako ploty v rovině, nad nimiž se nestále spojuje to, co je oploceno, do veliké roviny nepatřící nikomu.‛ ‚Kdyby tíha nespočívala na minimálním sdělení a výroku, pak bych nemohl napsat ani slovo bez neúměrné námahy,‛ odpovídá v témž dopise na Fickerovu otázku po příspěvku pro časopis Brenner a ponechává bez rozhodnutí, zdali snad „nevzniká báseň, nová, současná, – i kdyby to nebylo více než šelest, s nímž se oddrolí kus mlčení z velké masy němoty ve mně.“ Právě takovou báseň naznačující hranice jazykově nevyslovitelného by považoval za vhodnou pro časopis Brenner, jehož zvláštnost instinktivně cítí. Jako „výraz zmlknutí“ Ficker dodatečně chápal Jahrbuch 1915, kde se objevily (ovšem nikoli docela nové) Rilkovy Verse (Verše). ‚Každé hlasité slovo, které slyším, mne bolí,‛ zaznamenává si Wittgenstein 14. listopadu 1914 do svého deníku. A pár dní nato: ‚Dost jsem pracoval. Ale ještě nedokážu vyslovit ono spásné slovo. Chodím dokola a jsem mu hodně blízko, ale ještě jsem ho sám nedokázal uchopit.‛ (21. 11. 1914)

zopakujme si: Ludwig Wittgenstein: Deníky 1914 – 1916. 3. 9. 14 Včera jsem pracoval ne úplně neúspěšně. Četl jsem si v Tolstoj a velmi jsem získal. /pozn. 18/ Ludwig g Wittgenstein: g Denníky y 1914 – 1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/. Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./ a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005. pozn. 18 (str. 135) Tady začíná 3. zápis „filozofických“ Deníků 1914–1916 v normálním písmu. Od tohoto místa je „filozofický“ text v normálním p písmu vždy y na p pravé straně a text v tajném j písmu na levé straně deníku. (pozn. Baum) p

Strana 117: Rilke píše – abychom pokračovali v příslušných dokladech – v dopise, který doprovází Elegie z Duina (18. 10. 1914): ‚(…) myslím si, že se nemýlím, když předpokládám, že právě tyto básně, i za oněch výlučných okolností, venku v poli, neztrácejí docela svůj hlas, a má to natolik smysl, učinit je zvláštním způsobem přístupnými, že pravděpodobně každé zveřejnění Elegií podstatně odložím.‛ Vypadá to tedy tak, jako by Ficker a Wittgenstein – vedle kněžny Marie von Thurn-Taxisové, za jejíž „majetek“ Rilke dílo považuje – byli prvními aktuálními čtenáři Elegií, jako by je Rilke docela uvědoměle – tak, jak to odpovídá jeho charakteru – svěřil neveřejnému čtenářskému prostředí, v němž ono vyslovené i zamlčené má týž podíl… Strana 118: …Později, v Tractatu, vyslovil Wittgenstein formulaci: ‚Etika i estetika jedno jsou.‛ Nemohu se ubránit dojmu, že Trakl i Rilke – svým věnováním básní a zasláním právě takto formulovaného dopisu – předběžně portrétovali adresáta, který byl pro ně anonymní, v nejdůležitějších rysech jeho duchovní fyziognomie. Přesto je příznačné, že v rukopise zaslaném Wittgensteinovi nemůžeme číst zakončení 4. elegie z Duina, byť již tehdy v jedné variantě existovalo: ‚…Ach, do vrahů / tak snadno vidět. Ale to zde: smrt, / tu celou smrt, než počals ještě žít, / mít něžně v sobě, zloby necítit, / je nevýslovné.‛

Ludwig g Wittgenstein: g Denníky y 1914 – 1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/. Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./ a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005. Pozn. 27 (s. 217) V červnu 1918 se Wittgenstein zúčastnil jako průzkumník rakouského dělostřeleckého útoku v horách v okolí Tridentu. Svým působením v boji si vysloužil vyznamenání za statečnost. Po ústupu – v červenci – dostal dovolenou až do konce září. A právě během této dovolené, když byl Wittgenstein u svého strýce Paula v Halleinu u Salcburku, nabylo jeho Logicko-filozofické pojednání konečnou podobu. Jak píše v dopise Russellovi ze 13. března 1919, dokončil ho v srpnu. Pozn. 30, s. 217: … Konečné zhroucení /fronty/ nastalo koncem října 1918 po těžké porážce Rakušanů u Vittoria Veneta (30. října), která znamenala rozhodující průlom Spojenců. /pozn. LČ – viz na jiném místě naší knihy smrt bratra Kurta vlastní rukou 30. října 1918!!!/ Pozn. 32, s. 217: Po ukončení dovolené se Wittgenstein koncem září 1918 vrátil na italskou frontu a s sebou měl i strojopis svého Traktátu. 3. listopadu (den před podepsáním příměří) padl spolu s dalšími 500 000 muži do italského zajetí. Nejdříve byl internovaný v zajateckém táboře v Comě, v lednu 1919 byl – s Traktátem v batohu – přesunut do zajateckého tábora v Monte Cassinu. V létě toho samého roku dostali exemplář Logicko-filozofického pojednání tři lidé: Frege, Russell a Engelmann – lidé, u kterých Wittgenstein očekával pochopení nejspíš a na jejichž mínění mu nejvíc záleželo. Pozn. 35, s. 218: 21. srpna 1919 byl Wittgenstein propuštěn ze zajetí, 25. srpna se vrací do Vídně. Pozn. 36, s. 218: Wittgenstein, který se vrátil z války, byl jiným člověkem než ten, který se jí rozhodl dobrovolně zúčastnit. Přál si ve společnosti smrti shlédnout světlo života a díky této všudypřítomné neúplatné rádkyni mu to i bylo dopřáno. Wittgenstein si byl vědom hodnoty svého nahlédnutí a nehodlal ho zahodit za hlavu tím, že by se vrátil k životu v pohodlí pod záštitou rodinného bohatství. Našel smysl svého života a to, že se do měsíce po svém návratu z války vzdal ve prospěch svých sourozenců celého (obrovského) zděděného majetku, bylo pro něj nevyhnutelným krokem na nově nastoupené cestě životem.

Korespondence s G. Fregem: 23. XII. 14 Milý pane Wittgensteine! Srdečné díky za Vaše pohlednice! Tohoto roku není vánoční nálada taková radostná jako jindy. Z mých příbuzných padl jeden jako ženista při dobývání Antverp, druhého zranili… Těší mě, že v této těžké době máte ještě stále čas a sílu na vědeckou práci; mně se to příliš nedaří… Srdečné pozdravy Vám zasílá Váš G. Frege 9. dubna 1918 Milý pane Wittgensteine! …To, co jste z našeho styku získal, posune, doufám, lidstvo o kousek vpřed na cestě, která je mu určená… S přátelským pozdravem Váš G. Frege 16. září 1919 Milý pane Wittgensteine! Ještě jsem neodpověděl na Váš poslední dopis z Cassina a hned od Vás už zase dostávám dopis. Srdečné díky za oba. Gratuluji Vám ke šťastnému návratu ze zajetí. / pozn. 35/ Kéžbyste co nejdříve překonal následky všeho toho, co jste musel podstoupit. To, že si chcete najít zaměstnání, je pro mě potěšitelné a srdečně Vám přeji, aby se Vám naděje, které s tím spojujete, plnily. Vyhlídku, že si ve filozofické oblasti ještě porozumíme, nepokládám za tak nepatrnou, za jakou ji, zdá se, pokládáte Vy. Spojuji s tím naději, že se jednou zastanete toho, co jsem, jak se domnívám, poznal v oblasti logiky /=já/... V dlouhých rozhovorech s Vámi jsem poznal muže, který stejně jako já hledal pravdu, částečně na jiných cestách. Ale právě to ve mně probouzí naději, že u Vás najdu cosi, co může to, co jsem našel já, doplnit a snad ještě opravit. Jestliže se pokouším učit Vás vidět mýma očima, tak očekávám, že se sám naučíte vidět Vašima očima. Nadějí na to, že si s Vámi porozumím, se jen tak nevzdávám... To, co mi píšete o účelu Vaší knihy /pozn. 37/, je pro mě zarážející. Podle toho je ho možné dosáhnout pouze tehdy, pokud jiní o myšlenkách, které jsou v ní vyjádřeny, už přemýšleli. Radost při čtení Vaší knihy tedy už nemůže vzbudit obsah, který je už známý, ale jen forma, ve které se odráží řekněme svéráznost autora. Tím se kniha stává spíše uměleckým než vědeckým dílem; to, co se v ní říká, ustupuje za to, jak se to říká. Při mých poznámkách jsem vycházel z předpokladu, že jste chtěl předložit nový obsah. A potom by, samozřejmě, největší zřetelnost byla největší krásou. Nebo snad patřím k těm, kteří budou Vaší knize rozumět? ...Teď však musím počkat, co na to řeknete Vy. Do té doby si buďte jistý přátelstvím Vašeho oddaného G. Fregeho

6.3.3 Čtenář již tedy byl dostatečně seznámen s okolnostmi, které předcházely dokončení textu Logicko-filozofické příručky. Na tomto místě tedy již autor nebude dodávat žádná zbytečná slova a poskytne prostor přímo vydavatelům Wittgensteinových Deníků. Slovenský překladatel Peter Balko v doslovu uvádí na straně 247 až 249: …obrátil se na dalšího vydavatele názorově spřízněného autora – na Braumüllera, který vydával Weiningera. Tento mu však navrhl podmínky, které (Wittgenstein) pokládal za neslušné a které nemohl přijmout (sám si měl zaplatit papír a tisk). Dopis Russellovi ze 27. 11. 1919, in Briefwechsel, s. 100: To, že nemohl najít vydavatele pro svou knihu, bylo ironií osudu a Wittgenstein si to sám dobře uvědomoval. ‚Pamatuješ si ještě,‛ napsal Russellovi, ‚jak jsi mě stále vybízel, abych něco zveřejnil: a teď, když bych to chtěl, nejde to. Ať to vezme čert!‛ Wittgenstein odmítl publikovat svou knihu spolu s Russellovým Úvodem, v důsledku čehož ji Reclam odmítl vydat. Wittgenstein upadl do hluboké deprese a neustále myslel na sebevraždu. Ve věci zveřejnění své knihy se přestal angažovat, ale Russellovi napsal (7. července 1920), že když má chuť ji vydat, ‚tak Ti je úplně k dispozici a můžeš si s ní dělat, co chceš. (Jenom pokud něco změníš na textu, uveď, že tato změna pochází od Tebe.)‛ Tento dopis napsal Russellovi ve stejný den, kdy dostal vysvědčení z učitelského ústavu. Historie Wittgensteinova úsilí o zveřejnění jeho životního díla je plná zklamání, zoufalství, hněvu – a končí úplnou rezignací. Na další osudy své knihy na cestě ke zveřejnění měl Wittgenstein už jenom minimální vliv. Nastoupil na místo v obecní škole v malé vesničce Trattenbach, ležící v horách, několik hodin cesty od Vídně, a plně se věnovalsvému novému povolání. Na podzim roku 1920 Russell odcestoval na roční pobyt do Číny a zveřejnění Wittgensteinovy knihy přenechal na starosti své přítelkyni Dorothy Wrinch. Ta ji nejprve nabídla vydavatelství Cambridge University Press, které ji odmítlo. Poté se obrátila na tři německé vydavatele, ze kterých pouze Wilhelm Oswald poslal pozitivní odpověď. Wittgensteinovu knihu byl ale ve svých Annalen der Naturphilosophie ochotný publikovat pouza za podmínky, že vyjde spolu s Russellovým Úvodem. Takto se koncem roku 1921 objevilo první vydání Wittgensteinova Logicko-filozofického pojednání. Bylo však plné chyb a Wittgenstein byl z něho zděšený. Pokládal ho za „pirátské vydání“, a proto svůj rukopis pokládal za zveřejněný až po jeho vydání v Anglii v roce 1922. O vydání u Kegana Paula se postaral Russellův přítel C. K. Ogden. Německý text (podle Oswaldova vydání) do angličtiny přeložil Frank Ramsey, tehdy osmnáctiletý mimořádně nadaný student matemaiky. Wittgenstein dostal tento překlad koncem března 1922

Ludwig Wittgenstein: Deníky 1914 – 1916. 5. 10. 14 Dnes jsem dostal dopis od Keynese, který přišel přes Norsko na místní velitelství pluku. Píše jenom proto, aby se mě zeptal, jak to bude po válce s Johnsonovými27 penězi. Ten list se mě dotkl, protože bolí, když člověk dostane obchodní dopis od někoho, s kým člověk předtím dobře vycházel – a ještě v této době ---- Právě jsem dostal lístek od mamá, z prvního t. m. Všechno dobře. Tak teda! ---- V posledních dnech jsem často myslel na Russella. Myslí ještě on na mě? Bylo to přece pozoruhodné setkání! V časech, když se nám navenek dobře daří, nemyslíme na bezmocnost těla; jestli však člověk myslí na dobu nouze, potom si ji uvědomí. A obrátí se k duchu. --Ludwig g Wittgenstein: g Denníky y 1914 – 1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/. Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./ a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005. 27 W. E. Johnson (1858 – 1931), profesor logiky v Cambridge. Wittgenstein mu poskytoval stipendium ve výši 200 liber ročně. „Jenom, co válka skončí, budou peníze poukázány na registraturu,“ (Briefwechsel, s. 66 resp. 249, odpověděl Wittgenstein Keynesovi. (pozn. překl)

spolu se seznamem otázek a problémů, se kterými si Ramsey ani Ogden nevěděli poradit. Ve vztahu k názvu pro anglický překlad se Wittgenstein přiklonil k Moorovu návrhu Tractatus Logicophilosophicus, který sice nepokládal za ideální, ale byl lepší než Russellem navrhovaná Filozofická logika. V říjnu 1923 vyšla recenze Wittgensteinova Traktátu, jejímž autorem byl Ramsey. V recepci Wittgensteinova raného díla splnila důležitou úlohu; jednak uvádí na pravou míru některé dezinterpretace z Russellova Úvodu, který přispěl k tomu, že Mauritz Schlick a jiní autoři logického pozitivismu pokádali Wittgensteina za jednoho ze zakladatelů tohoto filozofického směru. Tímto čtením jim unikla podstata Traktátu. Wittgenstein vytyčil hranici mezi tím, o čem je možné hovořit, a tím, o čem je třeba mlčet. Podle pozitivistů tímto mlčením nic podstatného nezamlčíme; důležité je jenom to, o čem je možné hovořit. Ale pro Wittgensteina bylo to, o čem je třeba mlčet, tím nejdůležitějším v lidském životě. Jemu nešlo o určení pobřežní čáry ostrůvku vyslovitelného/vypověditelného, ale o úzkostlivě přesné určení hranice oceánu nevyslovitelného/nevypověditelného. (viz Engelmann, poznámka 52) Ramseyho recenze zároveň nadhazuje některé vnitřní problémy traktátovského řešení, které později přinutily samotného Wittgensteina revidovat své názory. Wittgenstein byl přesvědčený, že Traktát je ve filozofii jeho posledním slovem. Ve vztahu k možnému pokračování ve vědecké práci napsal 4. července 1924 Keynesovi: ‚v této záležitosti se nedá nic dělat sám ji totiž nemám žádnou silnou hnací sílu k takovéto činnosti. Všechno, co jsem skutečně musel říct, jsem řekl, a tím pramen vyschl.‛ (pozn. 53) jak se však později ukázalo, Traktát zdaleka nezůstal Wittgensteinovým posledním slovem ve filozofii; ale to už je jiný příběh. Ludwig g Wittgenstein: g Denníky y 1914 – 1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko (Tagebücher). r Z angl. originálů přel. Róbert Maco (Ramsey atd.) a Tomáš Čana (Russell). Kalligram, Bratislava 2005.

a/

b/

c/

6.3.4 a/ Haus Wittgenstein-Stornborough, Vídeň. Barák. b/ Obchodní dům Goldmann und Salatsch. Michalské náměstí. Vídeň. c/ Hrob Adolfa Loose. Ústřední hřbitov. Vídeň.

6.3.4 Je známo, že součástí lehkého čtiva je kromě příběhů z ložnic, světa velkého byznysu a trochy patosu spjatého s nevyhnutelným koncem lidského života také nějaký ten emocionálně vypjatý příběh o zvířátkách. Nesnesitelnost, a to dokonce těžká, spojená s užitím zdrobnělin a emocí, laskavému čtenáři naznačuje, že právě tato kapitola je jedním ze dvou míst naší knihy, kde se příběhu o zvířátkách a emocem s nimi spjatými autor knihy rozhodl věnovat. Je známo, že Ludwig Wittgenstein během svých irských pobytů rád rozmlouval se zpěvným ptactvem, chodil pravidelně do dublinské botanické i zoologické zahrady i to, že to v závěru nedopadlo nejlíp. Tomu se ostatně budeme věnovat na jiném místě této knihy. Také je známa Wittgensteinova záliba v architektuře, i to, že vídeňský dům, který pro svou sestru postavil společně s olomouckým architektem Paulem Engelmannem, je zapsán na seznamu vídeňských památek. S Engelmannem Wittgensteina seznámilo doporučení vídeňského architekta Adolfa Loose. Ano, je to ten ten architekt, který se proslavil esejem „Ornament je zločin“. Na Michalském náměstí přímo proti komnatám císaře Františka Josefa I. postavil obchodní dům Goldman a Salatsch přesně v duchu těchto zásad. Pozorný návštěvník si všimne, že bez jakékoli výzdoby a ornamentů se stavba obejde až od prvního patra, od chvíle, kde takovou výzdobu zrak navštěvníka obchodního domu může považovat za nadbytečnou. Jenom jeden extrémně konzervativní postarší soused z onoho obrovského protějšího domu, než by se ze svých komnat na takovou výzdobyprostou stavbu musel dívat, raději se přestěhoval do jiného křídla svého rozlehlého sídla. O developerské aroganci však raději pomlčme a věnujme se samotnému architektu Loosovi. Architekt byl třikrát ženat. Důvod, proč o tom autor této publikace mluví, není ten, že by chtěl uvést, že jeho třetí žena byla dcerou jeho klienta a byla o dvě generace mladší, ale to, že napsala vzpomínky na onu část svého života strávenou po boku slavného architekta. Laskavý čtenář již jistě ví, že jestli se příjemci Wittgensteinova literárního stipendia jmenovali Trakl a Rilke a jestli měl redaktor a vydavatel v jedné osobě plné dispoziční právo na sumu 100 tisíc korun, tak se dříve nebo později musel objevit zádrhel. Ano, objevil se a přišel záhy. Jmenoval se Adolf Loos. Wittgenstein sice nechal zcela jednoznačně na uvážení redaktora brennerskoinnsbruckého časopisu Hořák, jak s částkou naloží, pokud do výčtu zahrne i 20 tisíc korun pro Rilkeho, ale hned ve druhém dopise se rozmyslel a změnil podmínku své ušlechtilosti. Wittggenstein na seznam

dopsal ještě jednoho člověka a čtenář jistě tuší, že oním tolik potřebným „literátem“ nebyl nikdo jiný než architekt Adolf Loos. A ony paměti jeho třetí manželky jsou pro náš příběh důležité ze tří důvodů: Zaprvé se v těchto pamětech čtenář dočte, jaké povahy byl architekt Loos. Paměti obsahují drobné charakteristiky Loosova architektonického myšlení typu: Proletář si po sobě neuklízí a má v bytě nepořádek, protože se domnívá, že přijde služebnictvo a uklidí to. Aristokrat si své věci uklidí, protože nechce, aby se mu v jeho věcech hrabaly cizí ruce. Za druhé se zde čtenář může seznámit – a to je pro náš příběh ještě podstatně důležitější než Loosovo myšlení o architektuře – s jeho vztahem k penězům. Adolf Loos kupříkladu nikdy neměl účet v bance, používal pouze hotovost. Podobně jako ptactvo nebeské spoléhal na přízeň těch, co v něj věří. Stávalo se prý, že když peníze došly manželka z toho byla na pokraji zhroucení, Loos s anglickým klidem došel za některým ze svých bývalých klientů a ten potřebnou částku architektovi věnovali. Loos k tomu dodával, že to je z peněz, které svým klientům ušetřil dobrým návrhem domu, a je pravda, že klienti si jeho stavby nemuseli každých pět či deset let přestavovat. Třetí věc, kterou se čtenář ze vzpomínek Loosovy třetí ženy může dozvědět, možná historici architektury vůbec neocení. I čtenáře této publikace by možná více zajímaly jiné věci. Například, jak Loos Wittgensteina seznámil se svým olomouckým žákem Engelmannem. Či jestli jako jediný z příjemců daru, který se s Wittgensteinem znal osobně, věděl, komu by měl být vděčný za tak velkorysou finanční podporu. Autor naší publikace se pokusí jeden rys vzpomínek zmínit. Paměti na Loose byly sepsány, aby výtěžek z jejich prodeje pomohl zaplatit architektův náhrobek dle jeho návrhu na vídeňském Ústředním hřbitově. V těchto vzpomínkách se čtenář dočte, že Loos si jednou marodil ve špitále. Měl smrt na krku i v očích. Jeho o tolik let mladší žena, tehdy snad dokonce již bývalá, za ním do nemocnice přišla, aby ho potěšila. Loos si vyžádal tužku a papír. Namaloval tam skicu svého náhrobku se slovy, že po smrti mu Vídeňáci, co do něj celý život kopali, postaví pomník. Ženuška ho chtěla poškádlit, a tak k návrhu přimalovala ještě kolem stojící čtyři menší mohyly. Pro každou z Loosových žen. Loos se strašně rozčílil, že ani po smrti nebude mít pokoj. Papír roztrhal a připravil další návrh, i se všemi pokyny pro realizaci. A druhý den se jeho zdravotní stav výrazně zlepšil. Dodejme, že dnes už má Loos i pomník v českých zemích: před pavilonem H dnešní Technické univerzity v Liberci, kam Loos chodil na střední školu, stavební průmyslovku, a kterou nedokončil, protože ho z ní vyhodili. Tedy svérázný přístup nemá ke svým klasikům jenom Vídeň.

Zmínili jsme v úvodu této kapitoly zvířátka a čtenář se jistě ptá: kam se představitelé fauny poděli? Tedy, kapitolu uzavřeme Loosovým příběhem. Choval doma pár opic. Po úmrtí samičky samec celých čtrnáct dnů truchlil a odmítal pozřít jakoukoli potravu. Poté nastalo antické drama: Opičák vylezl na střechu a vrhnul se z ní střemhlav na dlažbu. Adolf Loos si z této situace odnesl poznatek: až do té doby si nikdy nemyslel, že i zvířata mohou spáchat sebevraždu. Autora naší publikace by tedy ani tak nezajímalo, proč zrovna tento příběh architektova bývalá žena včlenila do svých vzpomínek, ale zda se vídeňské kavárenské debaty Adolfa Loose, například s mladým studentem cambridgeské univerzity, zabývaly takovýmito otázkami.

Ludwig Wittgenstein: Deníky 1914–1916. 23. 9. 14 Trochu jsem pracoval. 24. 9. 14 Celkem hodně jsem pracoval, ale dost beznadějně. Po obědě ve městě. 25. 9. 14 Celkem hodně jsme pracoval, ale bez skutečné pevné důvěry: ještě stále mi chybí přehled, a tím se problém jeví neproniknutelným. 27. 9. 14 Včera jsem dost pracoval , ale bez velkého úspěchu. V posledních dnech znovu trochu smyslný. Včera jsem telegrafoval domů a prosil o zprávu. 28. 9. 14 Trochu jsem pracoval. Očekává se obléhání Krakova. Pokud k němu dojde, tak jsou před námi těžké časy. Kéž mi duch dá sílu!

6.4.1 Ludwig Wittgenstein příliš často svá rozhodnutí zpětně nekorigoval. Přesto však ve dvou případech do von Fickerova rozpočtu zasahoval. Tím druhým případem je člověk, o jehož přístupu k penězům se čtenář dozví na jiném místě této publikace a u nějž se již přes sto let mylně traduje, že ve svém eseji Ornament a zločin říká, že ornament je zločin. Ano, čtenáři je jistě známo, že řeč je o v Brně narozeném architektovi jménem Adolf Loos. Velikost příspěvku byla slušných 2000 korun.

Ludwig Wittgenstein: Deníky 1914–1916. 19. 11. 14 Sněží. Jak teď často ráno v stísněné náladě… 22. 11. 14 Hrozná zima. Na Visle p plave led. Ustavičně duní děla. Nedostal jsem žádný pořádný nápad a byl jsem velmi unavený, proto jsem pracoval málo. Spásné slovo jsem nevyřkl. Včera jsem ho už měl téměř na jazyku. Potom však opět sklouzlo zpět. --- mám průměrnou náladu. Chci jít spát brzy. --24. 11. 14 Hrozná zima! Visla jje úplně p p pokryta y p plavajícím j ledem. Dnes vplujeme do přístavu. Kéž bych y už byl y odtud p pryč… y Hodně jsem pracoval. Chybějící poznatek mám neustále na jazyku. To je dobré. Ficker mi dnes poslal básně ubohého Trakla, které pokládám za geiální bez toho, že bych jim rozuměl. Udělali mi dobře. Bůh se mnou! ---

6.5.1 A protože je laskavému čtenáři již známo, že středobodem vídeňských kavárenských debat byl aforista, kritik a esejista, jičínský rodák židovského původu Karl Kraus, a protože již čtenář zná rozdíl mezi Pochodní a Hořákem, uveďme na tomto místě jeden malý detail. Po svém osamostatnění jakožto jediný přispěvatel své revue učinil jednou jedinkrát výjimku v pravidelném publikování přispěvatelům jiným. Během první světové války zde tiskl antologie a výstřižky z denního tisku. Na tomto místě je nutné, aby autorská neobratnost zkrátila oslí můstek důvtipnému čtenáři na mimimum. Uveďme autora těchto vytržených citátů, koláží a antologií demaskujících válečnou situaci konvenčním slovním popisem: tento jediný pravidelný přispěvatel, tento tvůrce koláží a antologií se jmenoval vojín Ludwig Wittgenstein. Dodejme, že žádná z bibliografií po zbytek Wittgensteinova života neuvádí žádný jiný případ publikování v periodickém tisku určenému širšímu čtenářskému okruhu.

a/

b/

6.5.2 a/ GE Money bank Olomouc b/ pohled ze dvora

6.5.2 Kroužek Wittgensteinových přátel se scházel v olomouckém bytě v prvním patře na Mořickém náměstí, dnešní Opletalově ulici. Jedná se o rohový dům na hlavním náměstí přímo naproti radnici. V přízemí sídlí banka a také v prvním patře se nachází její prostory. Pokoj otočený do dvora, ve kterém se seance odehrávaly, slouží dle zlých jazyků jako trezorová místnost. Autor této publikace se pokoušel do této místnosti dostat, a ačkoli je dokonce klientem této banky, přístup mu byl odepřen.

Ludwig Wittgenstein: Deníky 1914–1916. 28. 11. 14 … obzvlášť dnes jjsem se cítil hodně nešťastný. ý Povzbuzuji své přeložení všemi prostředky. Myslím, že v prostředí těchto surových a hrubiánských lidí, které nezkrotilo žádné nebezpečí, MUSÍM bídně zahynout, pokud se mi nestane nějaký zázrak, který mi dá o hodně více síly a moudrostí, než mám teď! Ano, musel by se mi přihodit nějaký zázrak, jestli to mám přežít! Mám strach ze své budoucnosti. Pracoval jsem málo. Nějaký zázrak! Nějaký zázrak! ---

6.6.0 Je známo, že Giuseppe Ungaretti byl největší z básníků na druhé straně fronty. To on zformuloval za všechny ostatní to, co literární historik zná už z Goethovy Poutníkovy noční písně a Verlainovy Podzimní písně. Ungaretti před velkou válkou publikoval jenom malou sbírku básní, která vyšla v nákladu 100 výtisků. Najdeme zde slušné verše na klasická témata, jako například: Věčnost // To nevýslovné nic / nežli květ utrhneš a květ daruješ nebo Můj Domov // Překvapený/po takové době / láskou // Myslel jsem, že jsem ji roztratil po světě. Také je zde možné najít epickou báseň věnovanou autorovu příteli, jenž zvolil odchod ze světa vlastní rukou: Šerosvit // I hroby zmizely // Černý nekonečný prostor spuštěný / z mého balkónu / až na hřbitov // Přišel mě navštívit / arabský kamarád/ který se zabil předevčírem // Znova se dní // Hroby se vracejí / přikrčeny v chmurně zeleném / posledním šeru / v kalně zeleném / prvním přísvitu. Po vypuknutí války byl Ungaretti odveden do armády, ale přesto pokračoval v psaní. Z veršů z této doby později vytvořil sbírku Pohřbený přístav. Ta se vrací k některým závažným tématům znovu a motivace dobrovolné smrti Ungarettiho arabského kamaráda mezi taková témata rozhodně patří. Všimněme si také, že ke ztvárnění příběhu došlo v podstatně lepších a v závěru dokonce mistrovských verších: In memoriam // Jmenoval / se Mohamed Šeab // Potomek / kočovných emírů / sebevrah / protože už neměl / vlast // a nedovedl už / žít… // A nedovedl / vyrazit / píseň / své opuštěnosti // Doprovodil jsem ho s majitelkou hotýlku / kde jsme bydleli / v Paříži / v rue des Carmes číslo 5 / povadlé uličce na svahu // Odpočívá / na hřbitově v Ivry / předměstí kde to vypadá / pořád / jako když / se jarmark rozchází // A možná už jen já / ještě vím / že žil // Locvizza, 30. září 1916 Z datace této básně vidíme, že tou dobou už byl Ungaretti druhý rok na frontě a že navzdory tomuto prostředí tvoří. Zlom v jeho tvorbě však nastal již před vánocemi 1915, kdy se mu podařilo vytvořit první z jeho vrcholných básní: Vigilie // Celou dlouhou noc / povalen poblíž / rozstříleného kamaráda / s těmi jeho / cenícími se ústy / vyvrácenými / k plnému měsíci / s tou křečí / jeho rukou / zaťatou / do mého ticha / jsem psal / dopisy plné lásky // Nikdy jsem nebyl / tak / přimknut k životu // Kóta č. 4, 23. prosince 1915

Než se tedy podíváme na jeho slova, která více než cokoli jiného vyjadřují pocity tehdejšího frontového vojáka, podívejme se na tomto místě do literární historie. Nejstarší zaznamenaná evropská báseň se jmenuje Íllias a popisuje bratrovražedné boje řeckých hrdinů a zánik města Trója. Již v této básni se objevují motivy a témata, které evropská kultura po následujících 2700 let prakticky neopustí. Jedním z nich je přirovnání konce pozemského pobytu člověka s padajícím listem na podzim. Stejný motiv ostatně používá i Goethe ve své Poutníkově noční písni či Verlaine ve své vrcholné básni – Podzimní písni. V důsledku Velké říjnové socialistické revoluce došlo v roce 1918 k zastavení bojů na ruské frontě a uvolnění jednotek, které zde až do té doby byly vázány. Wittgenstein byl přesunut na italské bojiště. V létě dokonce měl dvouměsíční dovolenou, kterou trávil v Solnohradsku u svého strýce právníka Paula Wittgensteina. Mimochodem, je to tento Paul Wittgenstein, který byl otcem dalšího Paula Wittgensteina, přírodovědce a prvního profesionálního vědeckého pracovníka v celé rozvětvené rodině, a ten byl otcem ještě dalšího Paula Wittgensteina, matematika, přítele jistého dramatika ze solnohradského alpského podhůři, jenž se jménoval Thomas Bernhard. Bernhard se zmiňovaným matematikem trávil kavárenská odpoledne a také svého přítele doprovodil na předávání rakouského státního vyznamenání, jak to zachycuje kniha Wittgensteinův synovec. Dodejme, že motiv rodiny Wittgensteinů zužitkoval Bernhard ještě ve vrcholné hře rakouské dramatiky druhé poloviny 20. století, která pod názvem Ritter, Dene, Voss s sklízela četná ocenění i ve ztvárnění na českém jevišti. Pro Wittgensteina byla dovolená na Solnohradsku závažná ze dvou důvodů: jednak zde svému strýci a bratranci sdělil své hrůzné zážitky z nasazení na frontě a pocity člověka dotýkajícího se z bezprostřední blízkosti konce života. Ostatně míra prázdnoty, jež ho naplňovala, právě v tuto dobu došla svého maxima a v rodině se tradovalo, že právě zde byl Wittgenstein nejblíže dobrovolnému odchodu ze světa vlastní rukou. A jednak zde došlo k nejzávažnějšímu činu z pohledu dnešních badatelů zkoumajících život syna rakouských kapitalistů před sto lety: během těchto dvou měsíců zde Ludwig Wittgenstein dokončil a poprvé do výsledné podoby uspořádal svou Logicko-filozofickou příručku, tedy to, co bude později známo jako Tractatus logico-philosophicus. Badatelé znají tuto verzi, jež byla vyhotovena ve třech exemplářích, z nichž jeden či dva putovali k Wittgensteinovým přátelům do moravského města jménem Olomouc, pod názvem Prototractatus. Po skončení bojů na ruské frontě tedy německá armáda přesunula uvolněné jednotky k finálnímu útoku z Remeše na

Paříž. Aby byla německá ofenziva úspěšně odražena, přišly – jako podpora spojenců – na pomoc i italské jednotky. V průběhu července 1918 proběhla uprostřed courtonského lesa nedaleko Remeše také jedna krvavá bitva, v níž byla použita těžká děla, s nimi i bojové plyny a nasazeny zbraně budoucích válek – tanky. Vojáci na obou stranách v této děsivé scenérii předváděli tváří v tvář zvrhle všemocným průmyslovým vynálezům „šílené hrdinství“. Jedním z těchto řadových vojáků byl i Ungaretti. Rozlučme se s kapitolou věnovanou exkurzu do dějin literatury překladem mistrovských veršů, v naší mateřštině z pera doktora filozofie s nepoetickým jménem Ladislav Bambásek, kterého literární historie zná a bude znát pouze z pseudonymu Jan Vladislav: Vojáci // Jsme jako / na podzim / na stromech / listí.

6;6.1 Ludwig jako učitel

6.6.1 Je známo, že první horská železnice světa vedla z Vídně do Štýrska přes průsmyk rakouských Alp, který se jmenuje Semmering. Z druhé strany průsmyku leží Štýrsko nebo třeba město s bizarním a ještě bizarněji místním dialektem vyslovovaným jménem Loeben, jak jsme již ostatně v této knize ukázali v kapitole věnované rakouským samohláskám. Také je známo, že je to nejbližší lyžařské středisko nejen pro Vídeňany, ale i pro obyvatele západního Maďarska, západního Slovenska i jižní Moravy. Z Vídně je to po dálnici 45 minut jízdy. Právě zde působil Ludwig Wittgenstein za svého učitelování. Milovník přírody si dnes již neuvědomuje, že právě zde, v okolí tohoto průsmyku, byla až do poloviny 20. století kolébka a centrum rakouského hutnictví. Semmering. Sem, do tohoto kraje, se tedy Wittgenstein uchýlil po návratu ze zajetí v Monte Cassinu. Zde bil žáky, nad kterými ztrácel nervy. Zde sepsal rakouskou variantu pravidel německého pravopisu. Sem za ním přijížděli cambridgeští přátelé a jeho první student.

6.7.0 Řeka Liffey v Dublinu. Foto: Šimon Daníček.

6.7.0 To, co jsou Picasso s Duchampem oba dohromady pro výtvarníky, Einstein s Newtonem pro fyziky, Pacioli pro účetní, to udělal pro moderní prózu i drama dublinský rodák jménem Samuel Beckett. Tento autor – jehož nejznámější díla, jako je Čekání na Godota, byla napsána v pro něj cizím jazyce, ve francouzštině – se stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu v bouřlivém roce 1968. Jméno, ne, nic není pojmenovatelné, ne, nic nemůže být řečeno, co tedy, já nevím, nemohl bych začít… říká Beckett doslovně přeloženo ve svých Novelách a textech pro nic. Ve svém románu pojmenovaném po tázacím zájmenu Tso má dokonce oddíl nazvaný Dodatky, kam vložil i tato slova (překlad Tomáš Míka): Kdo smí se dát do vyprávění / příběhu starého muže? / zvážit co na miskách vah není? / změřit co chybí kdo může? spočíst kolik je tu / na světě běd? / polapit nicotu / do slov a vět? Snem autora naší publikace je, aby si čtenář dokázal představit ledacos, protože fantazie nemá hranic. Představme si tedy dva hutníky u kladenské vysoké pece, jeden z nich je filozof, druhý z nich je překladatel z angličtiny a francouzštiny a oba se v politicky neklidné době odebrali za výdělkem do profese manuálních pracovníků obsluhujících kelímkové pece na výrobu oceli ve městě Kladno. Slévači, kteří lejí do kelímkových forem roztavenou nástrojovou ocel nejvyšších kvalit. Oba jsou seznámeni s dílem Ludwiga Wittgensteina, protože pracují v továrně pojmenované po jeho mamince. Oba také znají soudobou tvorbu Samuela Becketta, jeho prózu o kastrolovitosti kastrolu a harmoniích kvákání žab i texty vyslovující nevyslovitelné nic. Tudíž je pro laskavého čtenáře tím pádem představitelný i následující dialog: Hutník 2

Nevýslovné – to, co se mi zdá tajemné, a co nejsem s to vyslovit – možná tvoří pozadí, na kterém dostává smysl to, co jsem vyslovit dovedl.

Hutník 1

Řešením problému, který vidíš v životě, je právě způsob života, díky němuž problematičnost mizí.

Hutník 2

Že život je problematický, znamená, že se tvůj život nehodí do formy, jakou život má.

Hutník 1

Musíš tedy svůj život změnit, a bude-li se do té formy hodit, zmizí, co bylo problematické.

Hutník 2

Nemáme však pocit, že ten, kdo v tom nevidí žádný problém, je slepý k něčemu významnému, či dokonce nejvýznamnějšímu.

Hutník 1 A neřekl bych dokonce, že právě on slepě živoří. Hutník 2

Slepě jako krtek, a i kdyby to mohl vidět, viděl by v tom problém?

Hutník 1

Nebo bych měl raději říci, že ten, kdo žije správně, nepociťuje problém jako smutek, že ho tedy vlastně necítí jako problém, nýbrž jako radost; tedy téměř jako zářivý éter kolem svého života, nikoli jako nejisté pozadí.

Hutník 1

Za komunismu máme jenom tři možnosti.

Hutník 2 Ale nepovídej? Hutník 1

Za prvé: hodit si mašli, za druhé: uchlastat se, za třetí: skončit v blázinci.

Hutník 2

No to je trochu husté… něco z jiného soudku: Víš, jaká byla poslední Majakovského slova před sebevraždou? …

Hutník 1

“Soudruzi, nestřílejte!” To je staré.

Hutník 2

Staré, ale dobré.

Hutník 1

Na mé potřebě sémantické útěchy to však nic nemění..

Hutník 2 A ta je pro tebe tak silná jako touha ženy zkoušet si klobouky, šperky nebo spodní prádlo. Hutník 1

Netoužím být informován. Mám jediné toužení, toužení po slovech, která by mohla sloužit osobně mně ale i ničemu.

Hutník 2

Ničemu tvého formátu těžko pohledat! Ničemu, Nietschemu, nebo NIČEMU?

Hutník 1

Ničemu i NIČEMU.

Hutník 2

(vezme kladivo) Co je toto?

Hutník 1

(kladivo) Symbol dělnické třídy. Věci musejí neochotně svolit, aby byly pojmenovány. Protože o těch, u kterých to nejde, se musí mlčet.

Hutník 2

Takže kladivo, nebo KLADIVO?

Hutník 1

Kladivo i KLADIVO. Ostatně jsem na Kladně.

Hutník 2

Pro tebe je marné přemýšlet, jestli je to kladivo, nebo KLADIVO. Na sto procent ti to připomíná kladivo, mohl bys o tom říci kladivo nebo KLADIVO. Vykonává to všechny povinnosti, které by kladivo mělo plnit. Mohl bys říci, KLADIVO, kladivo. Ale pro tebe je to dočista marné, čím víc se na to kladivo díváš, tím víc nad tím dumáš a tím víc jseš si jistý, že pro tebe to vůbec není TO KLADIVO.Mohl bys jim říct kladivo KLADIVO a mít pokoj. Tobě je úplně jedno, že to s bezvadnou přiměřeností plní všechny funkce kladiva a vykonává všechny povinnosti, které by mělo kladivo vykonávat. Pro tebe to kladivo není. A je to právě tato o vlas se lišící odchylka od povahy kladiva, symbolu dělnické třídy, která tě tolik mučí. Vykonává to všechny funkce, dokonce ještě některé navíc. Kladivovitost tohoto nástroje je nanejvýš zřejmá, a to i pro tebe. Ale pro tebe to kladivo pořád není a just není!

Hutník 1

Mučí mě to tím víc, čím si kladivovitost uvědomuju, to mi věř.

Hutník 2

Stačí přijmout pravidla hry, jejich slova tak jak jsou, ztotožnit se s nimi samými.

Hutník 1 Ale to může znamenat, že se staneme součástí propletence ideologického vyprávění, které samo sebe interpretuje a zároveň reinterpretuje tuto interpretaci někde na pomezí schizofrenie a očistného humoru! Hutník 2

Nemůžu přijmout prosté hry, které čas hraje s prostorem, jednou s těmito hračkami a jindy s těmito, jednou se srpem, jednou s kladivem. Jsem nucen se tázat, co zanemenají, ach nikoliv, co skutečně znamenají, moje povaha není zas až tak svérázná, ale spíše, jaký význam by se z nich mohl odvodit, za pomoci trochy trpělivosti, trochy důvtipu.

Hutník 1

Co znamená tato honba za významem, při této lhostejnosti k významu všude tady kolem? A k čemu to směřuje?

Hutník 2

To jsou ošemetné otázky. Ale ostatně proč ne?

Hutník 1

Všechno je tak překrouceno, že je třeba vyjímečného rozumu, aby se to dalo zvládnout. Neboť už nestačí umět hru dobře hrát, nýbrž stále znovu se klade otázka: ‚Má se tato hra vůbec hrát? A která hra je ta pravá?‛

Hutník 2

Slyšels o tom, co bylo včera po té jejich schůzi? Franta se trochu společensky unavil, mával rudou vlajkou a řval: ‚Ať žije menstruace.‛ Předseda byl podroušený trochu víc, ale začal ječet: ‚Co blázníš? Snad ať žije revoluce, ne?‛ A Franta na to: ‚Mně to je jedno, hlavně když teče krev.‛

6.8.0 Univerzita Trinity College v Dublinu. Foto: Šimon Daníček.

Česká Wikipedie píše – cituji: Trinity College – nejstarší irská univerzita, založená Alžbětou I. v roce 1591. Komplex historických budov na pravém břehu Liffey, s významnou knihovnou, ve které je uložen originál Knihy z Kellsu. Studoval zde také Bram Stoker, r autor hororového románu Dracula…

6.8.0 Wittgensteinovy pobyty v Irsku jsou dostatečně zmapovány a popsány jinde. Zmínili jsme, že již v Irsku narozený anglicky píšící klasik Jonathan Swift si prostřednictvím svého Lemuela Gullivera v jedné z jeho příhod vyrovnává učty s filozofickou analýzou založenou na rozdílu komunikace mezi přímým ukazováním a „pouhou“ slovní referencí. Bystrý čtenář si jistě již také povšiml, že kromě Lva Nikolajeviče Tolstého se Ludwig Wittgenstein opakovaně vracel již jen k jednomu literárnímu klasikovi, a to opět irskému anglicky píšícímu autorovi jménem Lawrence Sterne a jeho Tristramu Shandymu. Tento román, který se skládá z pouhých odboček od hlavního děje, k jehož vylíčení se však autor nikdy nedostane, začíná scénou samotného zplození hlavního hrdiny. Akt zplození matka přeruší památným metafyzickým prohlášením: „Proboha, já jsem zapomněla natáhnout pendlovky!“ V roce 1936 Wittgenstein trávil dovolenou ve společnosti Francise Skinnera. Během prohlídky pamětihodností Dublinu navštívili též tamní Trinity College, kde studoval např. Výše zmíněný Samuel Beckett. Univerzitní budova je postavena v monumentálním pozdně barokním či monumentálně klasicizujícím stylu. Z této prohlídky se zachovalo jedno z mála Wittgensteinových hodnocení architektury: „Nyní již rozumím, co se myslelo slovy „protestant ascendancy“. Budovy vypadají, jako by to byla pevnost. Ale zámek obývají cikáni.“

a/

b/

6.8.1 a/ Wittgensteinův dům v Norsku. b/ Technische Hochschule Charlottenburg.

6.8.1 Je známo, že temná jsou zákoutí lidská duše a že na této Zemi jsou i některá místa temnější než všechna ostatní. Také je známo, že fjord je hluboké údolí, do kterého se zařízl ledovec a kde se mořská zátoka zakusuje hluboku do pevniny. Stěny takové zátoky jsou prudké natolik, že pokud z náhorní plošiny nad mořským zálivem teče nějaká voda, často se své pouti musí vydat kolmo dolů, čímž vytvoří k nemalé radosti turistů vodopád. Autor této publikace shlédl temně hučící Niagarské vodopády a vplul do jejích valící se tříště, koupal se v laguně i topil se v peřejích pod nejvyšším vodopádem světa Salto Ángel ve slunné Venezuele, tak by mu laskavý čtenář mohl uvěřit, že vodopády norských fjordů mají na fotografiích kromě své nadpozemské krásy také částečně temnou povahu. Čtenář již jistě tuší, že se nejedná o nějakou metafyzickou záhadu. Prosté a jednoduché vysvětlení nabízí geometrie a zeměpis na úrovni čtvrté třídy základní školy. Severní stěny norských ledovců vytvářejí tak hluboce zaříznutá údolí, že zachytit vodopád v záři svítícího slunce je možné pouze po malou část roku a pouze několik hodin v těchto dnech. Větší část roku je totiž naprosto vyloučeno, aby do takového místa slunce vůbec zasvítilo, i kdyby obloha byla sebejasnější. A předranní či pozdněvečerní nízce položené slunce pak vytvoří ono fotografy tak milované boční světlo. Nejdelší norský fjord je dlouhý prakticky 200 kilometrů, jmenuje se Sognefjord a ve světě je znám jako nejdelší nezamrzající fjord světa. A v nejvzdálenější zátoce v poslední vesnici tohoto fjordu si protagonista naší knihy vystavěl svůj domek. Nevybral si však temnou severní stranu, ani se neusadil na břehu moře. Domek stojí opodál nad jezerem za touto vesnicí na nejslunnějším místě tohoto jinak absolutně temného koutu světa. Dokonce, aby měl klid na práci, vybral si na pozemku dispozici, aby na jednu z největších atrakcí celého regionu, 35 metrů vysoký vodopád Vassbakken, nebylo vidět. Jinak, je to překvapující, ale toto odlehlé místo v nezamrzající zátoce je vždy přes půl roku jedno z nejteplejších míst v celém Norsku. Dokazuje to i fakt, že zde dokonce roste několik hlav vinné révy!

6.9.1 David Pinsent.

6.9.1 Je známo, že mít nejlepšího přítele je dar z nebes. Wittgensteinovým nejlepším přítelem se stal David Pinsent. Cestovali spolu na Island i spolu strávili dobu před I. světovou válkou v Norsku. Nevím, jestli si čtenář dokáže představit fungování klasické pošty v době před příchodem telefonu a internetu. Za I. světové války fungovalo soukromé spojení v rámci Rakouska pro civilisty stejně dobře jako v časech civilních, pro komunikaci vojáků s jejich příbuznými můžeme říct, že dokonce lépe než v časech mírových. Vedení státu usoudilo, že voják komunikující s rodinou je spokojenější a klidnější a podává lepší výkony na bojišti. Zprávy z domova a pocit zodpovědnosti sloužily také jako nejlepší prevence vzpour a vyvolávaly dojem sounáležitosti. Kapacitu se podařilo naplnit za cenu zpomalení a zdražení korespondence a zásilek obchodních. Styk se zahraničím také fungoval normálně, se zeměmi spojeneckými i se zeměmi neutrálními nebylo vidět větší rozdíl proti době mírové. Cenzura pošty se většinou řešila striktní autocenzurou a všichni vojáci byly nuceni válečná pravidla dodržovat. Jediný zákaz se týkal komunikace s nepřátelskými zeměmi. A angličtí přátelé při komunikaci s rakouským vojákem nasazeným na frontě přesně do takové kategorie spadali. Dokonce se objevovala i některá nedorozumění, např. je-li Norsko země neutrální nebo ve válce. Vojáci ze zajetí měli nakonec možnost komunikovat se svými nejbližšími prostřednictvím Červeného kříže, což mimo jiné pomohlo Ludwigova zraněného bratra Paula dostat ze zajetí zpět domů již roku 1915. Soukromá korespondence s občany nepřátelských států se tak řešila přeposíláním přes společné známé nebo příbuzné v neutrálních zemích. Takovou zemí bylo Švýcarsko nebo, dokud také nevyhlásila válku, i Itálie. Že se takový dopis dostával k adresátovi poměrně dlouho a ne vždy se to povedlo, svědčí i komunikace Wittgensteina s nejlepším přítelem Davidem Pinsentem. Od srpna do prosince 1914 o něm neměl žádné zprávy. Teprve 21. prosince 1914 si do svého Deníku v Krakově zapsal následující: 21. 12. 1914 Dopis od Davida!! Políbil jsem ho. Hned jsem mu odpověděl. Trochu jsem pracoval. ‚Dopis z 1. prosince 1914. „Můj drahý Ludwigu – Byl jsem strašně rád, že jsem dostal Tvůj dopis, posílaný také přes Švýcarsko. Od začátku války jsem od Tebe dostal tři dopisy včetně tohoto. Přibližně od 1. září jsem Ti poslal dva dopisy – oba dva přes

jednoho mého bratrance, který žije v Itálii. Vím, že z Itálie byly odeslány dál, takže doufám, že je dostaneš. Asi před měsícem jsem byl na dvě noci v Cambridge a setkal jsem se s Russellem a také s Hardym – oba se mě na Tebe ptali. Řekl jsem jim, co o Tobě vím, že jsi vstoupil do armády jako dobrovolník. Pokusil jsem se tady vstoupit do armády, no nesplňuji lékařské normy na vojáka (jsem příliš hubený), nemohl jsem být povýšen na důstojníka. Takže pokračuji jako obyčejně jako civil, studuji práva. Velmi často na Tebe myslím a pevně doufám, že jsi v pořádku. Až tato válka skončí, setkáme se. Doufejme, že to bude co nevidět! Toto Ti posílám přes Švýcarsko. Au Revoir a Bůh Ti žehnej! Se srdečným pozdravem G. Dave Jsem velmi rád, že jsi v poslední době pracoval na matematice. Kéž bys tady byl a mohli jsme rozprávět o Logice! Myslím si, že to bylo od Tebe úžasné, že ses dobrovolně přihlásil do armády – přestože je velmi tragické, že to bylo nevyhnutelné.“‛ (Citováno dle Baum (1991), s. 91 – 92.) (poznámka slovenského překladatele Petra Baľka) Text jsme i poznámky autor převzal ze slovenského vydání: Ludwig Wittgenstein: Denníky 1914–1916. Z něm. originálu přel. Peter Balko (Tagebücher). Z angl. originálů přel. Róbert Maco (Ramsey atd.) a Tomáš Čana (Russell). Kalligram, Bratislava 2005. Právě Pinsentovy dopisy a myšlenky na něj byly pro Wittgensteina během I. světové války ostrovy radosti v šedivé a bezútěšné realitě, které mu v tomto vypjatém období dodávaly sílu a schopnost pracovat, říká poznámka slovenského překladatele Petera Baľka. Z tohoto vydání již bez jakýchkoli zásahů předkládáme také Poznámku číslo 4 na straně 130 obsahující i dopis o Pinsentově smrti: David Pinsent (1891–1918) studoval matematiku, později práva na univerzitě v Cambridge; s Wittgensteinem se seznámil na počátku léta roku 1912. Jejich vztah se vyvinul ve velmi těsné přátelství. Hloubku jejich přátelství nám dokumentuje Wittgensteinův dopis, který napsal Pinsentově matce poté, co se dozvěděl z jejího dopisu ze 6. července 1918, že David Pinsent v rámci výzkumu aerodynamiky zahynul měsíc předtím (8. května) při zkušebním letu. ‚Velevážená, drahá, milostivá paní, dnes jsem dostal Váš laskavý dopis se smutnou zprávou o Davidově smrti. David byl můj první a jediný přítel. Přirozeně, že jsem poznal mnoho mladých lidí v mém věku a s některými z nich jsem dobře vycházel, ale jenom v něm

3. 10. 14 … Z domova jjsem dnes dostal bedýnku, ý , ve které byla y teplé p ložní p prádlo,, čaj, j, suchary y a čokoláda,, teda jako j by y jji p posílala milá mamá;; ale ŽÁDNÁ zpráva! p Je snad mamá mrtvá? Téměř jsem j nepracoval. p 4. 10. 14 Včera večer jsem ještě trochu pracoval. Dnes jsem j dostal lístek,, který ý mi napsala p mamá 9. minulého měsíce. Neobsahuje nic důležitého. Moje práce po krátkém vzestupu dnes znovu uvízla. Celkem hodně jsem pracoval, ale bez naděje. V nejbližších dnech se znovu máme vrátit do Ruska. Náš nový velitel, nějaký nadporučík, se mi příliš nelíbí, ačkoli jsem ho viděl jenom letmo.

pozn LČ: Z věty: Je snad mamá mrtvá? ? si čtenář může udělat představu, jak Ludwig Wittgenstein Poldi Wittgensteinové doma říkal.

jsem našel skutečného přítele, hodiny, které jsem s ním trávil, byly nejlepšími v mém životě, byl mi bratrem i přítelem. Denně jsem na něj myslel a toužil jsem se s ním opět setkat. Bůh mu žehnej. Jestliže se dožiju konce války, přijedu Vás navštívit a promluvíme si o Davidovi. Ještě jedna věc. Právě jsem dokončil filozofickou práci, na které jsem pracoval už v Cambridge. Vždy jsem doufal, mu ji budu moci ukázat, a v mé mysli bude navždy spojena s ním. Věnuji ji Davidově památce, protože se o ni vždy zajímal, a je to on, kterému vděčím za větší část těch šťastných nálad, které mi umožnily pracovat. Řekněte, prosím, panu Pinsentovi a slečně Hester, jak hluboce s nimi soucítím. Dokud budu žít, nikdy nezapomenu na našeho drahého, ani na Vás, kteří jste mu byli nejbližší. Váš věrný a vděčný L. W.‛ (In Nedo M., Rachetti M. (ed.): Wittgenstein. Sein Leben in Bildern und Teten, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1983, s. 139.) O Hloubce jejich vztahu svědčí také tyto pasáže z dopisů Bertrandu Russelovi: Už nejsem schopný získat nové přátele a staré ztrácím. To je hrozně smutné. Téměř denně myslím na ubohého Pinsenta. (Wittgenstein, L.: Briefwechsel, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1980 (dále jen Briefwechsel), l s. 109, dopis z 19. března 1920): Denně myslím na Pinsenta. Vzal si s sebou polovinu mého života. Tu druhou si vezme ďábel. (Briefwechsel, s. 115, dopis ze 6. srpna 1920.)

28. 10. 14 Dopoledne a odpoledne pracovat pro velkou únavu téměř neschopen. V noci jsem téměř vůbec nespal. Většina posádky byla ožralá, takže moje stráž byla nepříjemná. Ráno jsme vyplavali na Sandomierz. Cestou se zlomilo jedno lopatka lodního kola. Do Krakova nás musí táhnout jiná loď. Na cestě do Krakova. Dostal jjsem dnes hodně pošty, p y, m.j. j smutnou zprávu, p , že Paul jje těžce zraněný ý a v ruském zajetí j – díky y Bohu v dobré p péči. Ubohá,, ubohá mamá!!!--- ---.--i od Fickera a Jollesové milé zpráva. Konečně list z Norska… Stále znovu musím myslet y na ubohého Paula,, který ý tak najednou j p přišel o své p povolání! Jak strašné! Jakou filozofii by y si to asi žádalo,, aby y to p překonal! Jak se to vůbec dá překonat jjinak než sebevraždou!!! --- nebyl p y jjsem schopný p ý hodně pracovat; p ; pracuju p j však s pevnou p důvěrou. ---Staň se vůle Tvá.---

6.9.2 Je známo, že kromě Bertranda Russella byl Wittgenstein ve styku také s německým logikem číslo jedna – Gottlobem Fregem. To je ten pán, který přišel s příkladem rozdílu mezi tím, co pojem znamená a k čemu odkazuje. Obě slova, „Jitřenka“ i „Večernice“ označují třetí planetu Sluneční soustavy, tedy Venuši, ale přece jen každý vidí ten rozdíl minimálně v časovém údaji. Během I. světové války odeslal Wittgensteinovi celkem 21 dopisů, ve kterých psal o politické i životní situaci. Na konci války se pak z jednoho dopisu dozvídáme, že Wittgenstein věnoval Fregemu pěknou sumu na pořízení domu na břehu jezera v severoněmeckých lázních nedaleko Fregeho rodiště. Jestli se jednalo opět o zlato počítané na kilogramy nebo o trochu menší sumu, autor této publikace bohužel nebyl schopen dohledat. Jisté je, že Frege se na penzi v tom domě i s celou svou rodinou usadil. Druhým významným momentem pro naši knihu je, že se z této korespondence můžeme dozvědět korespondenční adresy vojáka jménem Ludwig Wittgenstein a dále také, jak se měnila jeho hodnost a zařazení u jednotek. Další dopis (č. 10, polní korespondenční lístek) je až ze 26. 4. 1917. praporčíku Wittgensteinovi C. a k. Husarský pluk č. 16 Střelecká eskadra Rakouská armáda Brunshaupten, 26. IV. 17

Milý pane Wittgensteine! Vřelé díky za Vaše pohlednice. Obdivuji Vaši schopnost přizpůsobit se změnám: V pevnosti Krakov, na Visle se světlomety, u polních děl, u polních houfnic a teď u husarů. A přitom si ještě najdete čas na vědeckou práci! Zdá se mi, že se Vám to daří lépe než mně. Runy na Vaší pohlednici, které udávají Vaši adresu, se těžko luští. Doufejme, že se tato pohlednice všem překážkám navzdory dostane do Vašich rukou. Že by se tato dlouhá válka konečně schylovala ke konci? Některé skutečnosti tomu nasvědčují, rozklad v Rusku, úspěchy ponorkové války, nepovedený průlom Angličanů a Francouzů na západě. Doufejme v to nejlepší! A k tomu bude patřit i to, že budeme moci pokračovat v naší výměně myšlenek. S vřelými pozdravy Váš G. Frege

7

Konečné řešení

Řešení problému života zpozorujeme v tom, že tento problém zmizí.

7.1 Je známo, že o čem nelze hovořit, o tom by se mohlo mlčet. Na tomto místě této knihy už však i laskavý čtenář správně tuší, že potřeba vyprávět je někdy silnější než nemožnost sdělit nevypověditelné. A taky se ví, že v naší současné společnosti je z denních rozhovorů naprosto vytěsněna i tak nedílná součást života, jako je smrt. Tedy když se představitelé dvou pohřebních služeb porvou přímo nad rakví o nebožku, protože ten první už zkasíroval honorář od příbuzných a ten druhý zase již vyplatil provizi ošetřujícímu lékaři, se samozřejmě na titulní straně nejčtenějšího bulvárního deníku v zemi objeví, ale jak vypadá smrt a umírání našich nejbližších, netuší prakticky nikdo. Je známo, že fascinace smrtí může mít různé podoby. Například zvoneček z rakve sloužil v případě pohřbu živého k přivolání pomoci, čemuž ovšem příbuzní humánně předcházeli propícháváním srdce. Ekorakve, rozptyl popela na zahrádce či v přírodě, kostnice v Sedlci u Kutné Hory, kremace, eutanazie a ostatní jsou jen dalšími z řady důkazů této fascinace. Dokonce i deník Hospodářské noviny píše: „O fascinaci Vídně smrtí existuje obsáhlá literatura. Píšou o ní Joseph Roth nebo Arthur Schnitzler. Egon Bahr se domnívá, že Vídeňáka poznáš podle jeho pohřbu. Vídeňská smrt je okázalá a nostalgická.“ Ve Vídni se k fascinaci smrtí postavili čelem: zřídili si tam dokonce Muzeum pohřbívání (Bestattungsmuseum). Adresa je Goldeggasse 19 a webová stránka je k nalezení na adrese http://www.bestattungsmuseum.at/ p g

7.4.1.1 Je známo, že smrt si přijde pro každého a že i Elina Makropoulos elixír věčného života ve výsledku odmítla. Také se ví, že u význačných tvůrců se všichni z okolí snaží zachytit jejich poslední chvíle. Vyčerpaný autor pobuřující divadelní hry o otci Ubu a stvořitel patafyziky Alfred Jarry například projevil na smrtelném lůžku své poslední přání. „Párátko.“ To mu přinesli, Jarrymu se radostí zaleskly oči a spokojeně zemřel. A kupříkladu u portugalského básníka Fernanda Pessoy víme, že si těsně před svou smrtí roku 1935 poznamenal už težce čitelným rukopisem anglická slova „I know not, what tommorrow will bring.“* A prý, protože byl krátkozraký, tak jeho poslední slova před smrtí byla: „Podejte mi brýle.“ Jsou popsány celé stohy papíru, které líčí, jak nechtěl na onen svět odejít krátkozraký. Wittgensteinova poslední léta života zaznamenal ve svých vzpomínkách jeho americký žák Norman Malcolm a editor jeho díla von Wright. Dočteme se tam věci jako „dva dny před smrtí si zapsal myšlenky, které se vyrovnají tomu nejlepšímu, co vytvořil“ nebo „v posledních dvou měsících nebyl na lůžku a podle všeho měl dobrou náladu“.

*

Já vím nic, co zítřek přinese.

7.4.1.3 Je známo, že poslední dny a slova Antona Pavloviče Čechova zachytil v knize Můj život v umění ruský režisér režírující pod polsky znějícím pseudonymem Stanislavskij. Každý český čtenář rozumí tomu, co znamená jméno Čechov, ale málokdo z nich si to při čtení či návštěvě divadla i uvědomí. Je to jako s životem, o jeho kráse a vznešenosti Vám, můj milý čtenáři, prakticky za života nikdo nic kloudného neřekne, zato kolem smrti se vedou ledasjaké řeči. Tak klasik ruské povídky a kodifikátor kauzality na divadlením jevišti sdělil následující „poselství“ 15. července 1904 v hotelu s příznačným názvem Hotel Sommer (Léto) v malých německých lázních nedaleko řeky Rýn a švýcarských hranic jménem Badenweiler. Aby byla německá slovíčka komplet, Baden znamená německy lázně, koupele nebo koupat se a weiler znamená něco jako víska, osada nebo dokonce samota. A. P. Čechov se sem do samoty uklidil v obavách o divadelní osud Stanislavským právě zkoušených Tří sester. Průkopník kauzality v dramatických textech zanechal tedy tato poslední slova: „Šampaňskoje, pažálsta. Ich sterbe.“* Stanislavskij k tomu dodává: „Jeho smrt byla krásná, klidná a vznešená. Nebyla však pochopena její podstata.“ Editor Wittgensteinova díla von Wright o Wittgensteinově podzimu života také vydal svědectví: „V letním semestru roku 1947 měl své poslední přednášky na Cambridge. Na podzim odjel na dovolenou a od konce roku přestal být profesorem. Chtěl všechny své zbývající síly věnovat vědecké práci. Odešel, tak jako mnohokrát předtím ve svém životě, aby žil o samotě. V zimě roku 1948 se usadil na farmě na irském venkově. Potom žil úplně sám v domku u oceánu na západoirském pobřeží v Galway. Jeho sousedy byli prostí rybáři. Povídá se, že Wittgenstein se stal mezi svými sousedy pověstný tím, že zkrotil – ochočil mnoho ptáků; zvykli si každodenně k němu chodit, aby je nakrmil. Život v Galway ho však začal příliš fyzicky vyčerpávat a na podzim roku 1948 se přestěhoval do hotelu v Dublinu. Odtehdy až do začátku následujícího jara se mu pracovně mimořádně dařilo. V tomto období dokončil druhou část Filozofických zkoumání. Na podzim roku 1949 se zjistilo, že trpí rakovinou…“

*

„Šampaňské, prosím. Umírám.“

7.4.9 Ludwig na smrtelné posteli.

7.4.9 „Učení velikánů se často vyznačuje jednoduchostí a přirozeností, které vyvolávají dojem, že je možné ho lehce pochopit.“ To neříká autor této knihy, ale první editor Wittgensteinova díla von Wright a je to známo i laskavému čtenáři. Čtenáři asi bude méně známo, čím by von Wright mohl pokračovat a také tak činí: „Historický význam takovýchto lidí se nemanifestuje v jejich žácích, ale prostřednictvím méně přímého, jemnějšího vlivu, který má často nečekanou povahu. Nejtypičtějšími Wittgensteinovými vlastnostmi byly jeho hluboká a dokonalá vážnost a obrovská inteligence.“ A když je něco dokonalé, není třeba k tomu už nic dodávat. Inteligence k manipulaci s citátem nemusí být velká a vážně to myslet můžeme, ale nemusíme, a to i tehdy, když se smysl citátu vytrženého z kontextu vůbec nezmění. Z Wittgensteinových obav von Wright vyzdvihuje jedinou: „Hrozilo, že jeho myšlenky upadnou na úroveň žargonu.“

7.5.8 Moře v Irsku. Foto: Šimon Daníček.

7.5.8 Je známo, že lidé se ko sobě chovají jako zvěř. Také je známo, že naopak ke zvířátkům se různí frustrovaní, osamělí, nebo elánem, časem či penězi překypující lidé naopak často chovají lépe než k jiným lidem. Také v naší knize jsme slíbili, že se zvířátkům budeme věnovat minimálně dvakrát. Co by to bylo za knihu, kdybychom živé tvory opomenuli? Čtenář již zaznamenal králíka, kachnu, a dokonce dvě opičky a nyní se podíváme na ptactvo. Je známo, že bohatí lidé, kteří se o majetek nezasloužili svou vlastní tvrdou prací a odříkáním, často nevědí, co s penězi. Také je známo, že když někdo vidí někoho, kdo peníze rozdává, aniž by si zcela uvědomoval jejich hodnotu, není pak pozorovateli hloupé překonat počáteční morální zábrany a slova jako „stud“, „slib“, případně „morálka“ a „závazek“ přestávají hrát svoji tradiční roli. Už jsme si ukazovali, že Ludwig Wittgenstein se v posledních letech svého pozemského života se zalíbením a vytrvalostí sobě vlastní věnoval péči o zpěvné ptactvo. Když se pak filozof potřeboval vzdálit na dobu dvou týdnů ze západoirského venkovského azylu v Rosroe poblíž města Galway přes celou zemi až do irského hlavního města Dublinu, místním vesničanům nesdělil důvod svého odjezdu a ani po návratu neřekl, že mu lékaři v Nemocnici svatého Patrika diagnostikovali smrtelnou chorobu a vyčlenili poslední rok pozemského života. Na dobu nepřítomnosti však požádal svého souseda, aby pečoval o jeho ptáčky. Dal mu za účelem krmení sumu 200 liber. Soused dar glosoval slovy, že neví, jestli 200 liber potřebují ti ptáčci, on že však ekvivalent svého ročního příjmu určitě upotřebí. Závazek vůči Wittgensteinovi však necítil, jak dosvědčuje i báseň irského básníka Richarda Murphyho. Tento autor není nejvýznamnější z irských autorů 2. poloviny 20. století, navíc – na rozdíl od několika svých kolegů – ani nedostal Nobelovu cenu. Přesto díky srozumitelnosti svých básní má své místo v irských čítankách. Školní mládež se tak například musí v čítankách seznámit s básní Filozof a ptáci. Richard Murphy dva roky po skončení Wittgensteinova pobytu přebýval ve stejné chaloupce Rosroe poblíž města Galway. A vyslechl zde vesnické příběhy týkající se pobytu cambridgeského filozofa na irském venkově. Vesničany podivný profesor filozofie jazyka zaujal nejvíce tím, jak rozmlouval se svými ptáčky a úspěšně je učil mluvit. Murphy ve zmiňované básni slovy zachytil dobu jara 1951, zhruba kdy filozof v daleké Cambridge ležel na smrtelné posteli. Profesor, který místní ptactvo naučil během svého pobytu mluvit a který zanechal na péči o jejich krmivo ekvivalent všech výdajů

místní rodiny na dobu jednoho roku, se v posledních chvílích svého života již nestihl dozvědět, co se irská mládež musí v čítankách učit zpaměti, že: „V Rosroe hordy vesnických koček / zmasakrovaly filozofovy ptáčky“ Pro laskavého čtenáře z toho plyne jasné ponaučení: Aťsi je kapitalista sebebohatší, aťsi zanechá libovolnou částku na jakýkoli sebelibější účel, pokud ho má někdo možnost beztrestně oškubat, neodolá pokušení učinit tak i na smrtelné posteli. Na zabezpečení toho, co nebo koho měl člověk v životě nejraději, je každá suma nedostačující.

7.5.9 Je známo, že nejhezčí sestřičky jsou americké sestřičky na odděleních urologie. Také není žádným tajemstvím, že si vydělají nejvíc peněz ze všech sester. Není tomu tak po vzoru kolegyň z jiných koutů světa, že by měly třeba mimoslužební poměr s panem primářem či s lékaři na oddělení. Je to proto, že muži v beznadějné situaci, a navíc pokud jim jde o jejich přirození, penězi rozhodně nešetří a věnují maximální možné částky nejen na své léčení, ale i všem, kdo je v těchto chvílích opečovávají. Proč si o něčem takovém v naší knize vůbec povídáme? Čtenář jistě chápe, že rakovina prostaty je prevít. Právě tímto bolestivým onemocněním, touto noční můrou všech mužů Ludwig Wittgenstein v posledních letech svého pozemského života prošel…

7.6 Hrob Ludwiga Wittgensteina, Cambridge.

7.6 Nevím, zda je to známo i laskavému čtenáři, ale na světě je ještě něco zvrhlejšího než smrt samotná. Je to je fetišismus vtělený do místa posledního odpočinku zesnulého hrdiny.* Ve Wittgensteinově případě je jeho prostý cambridgský hrobeček doplněn malým břečťanem. Do toho břečťanu někdo vložil 25 cm dlouhý žebřík a čas od času i kominíčka pro štěstí. Kdo nevěří, najde v naší knize foto. Tak má asi vypadat Wittgensteinovo podobentsví, že poznání je žebřík, po kterém vystoupáme a pak jej odhodíme. Židovskokřesťanská tradice má však nejen pro učitele filozofie i jiná podobenství, např. Kazatelovo: Marnost nad marnost, všechno je marnost.

*

Lze to pochopit u revolucionářů, diktátorů či národních vůdců, takže se v mauzoleu můžete – musíte ostatkům velikána při politickém rituálu poklonit. Na Rudém náměstí či Náměstí Nebeského klidu dokonce uvidíte nabalzamované tělo učitele a vůdce. A turisté u egyptských pyramid by také asi mohli o ledasčem vyprávět.

7.6.1 Moebiova páska.

7.6.1 Jednou z nejlepších, ne-li přímo nejlepší vlastností nekonečna je, že nemá konec. Bohužel, lidský život konec má. Je docela zjevné, že před smrtí člověku není nejlíp. Dejme tedy ještě jednou místo tomu, co von Wright říká o posledních letech života Ludwiga Wittgensteina: „Ještě i v posledních letech svého života dokázal strávit celý den se svými milovanými parními stroji v muzeu v South Kensingtonu…“ Jak napovídá již označení „nekonečno“, jsou věci, které nekonečné jsou, ale ani sebenudnější kniha či příběh naštěstí nekonečné nikdy nejsou. Naše kniha se tedy také blíží k závěru.

7.7 Wittgenstein. Známka rakouské pošty.

7.7 Existuje perverzní představa, že v poslední hodince před smrtí se s člověkem stane něco zásadního a člověk s vědomím blížící se smrti sdělí lidstvu během jediné věty výsledek svého celoživotního úsilí a poznání. Tak například u Johanna Wolfganga von Goethe se z jeho „Mehr Licht!“* vyvozuje, že osvícenec i na smrtelné posteli usiloval o světlo lidstva, aniž by v temné místnosti na smrtelné posteli požadoval například otevření okenic nebo zažehnutí dalšího lustru. Přesto je výmluvné, že poslední Wittgensteinova slova dle tradice zní: „Řekněte jim, že jsem měl šťastný život.“ Nezbývá, než tento výrok sdělit i laskavému čtenáři.

*

„Více světla!“

O čem nelze hovořit, o tom se musí mlčet.

Poznámka Tato kniha nemá nic společného s filozofií Ludwiga Wittgensteina, přináší toliko pohled autora na fakta o jeho životě, lásce a smrti. Autor doufá, že nejpozději od této věty je to opravdu každému čtenáři známo, a pokud se tak nestalo dříve, tímto se omlouvá. O všem ostatním, jistě pro někoho také důležitém, musí autor této knihy mlčet. Představte si, že navštěvujete základní školu Hutník. Představte si, že ta škola leží uprostřed tradiční zemědělské oblasti na sídlišti pro děti zaměstnanců místních železáren. Představte si, že tyto malé moravské železárny byly založeny jako dceřinná pobočka železáren z opačného konce republiky. Představte si, že mateřský koncernový podnik – chomutovské železárny – by nevznikly bez působení Karla Wittgensteina severních Čechách. A představte si, že právě během vašeho prvního vystoupení v kladenských prostorách, dříve patřících rodině Wittgensteinově, se ochranná známka Poldi administrativně přestěhuje z Kladna do tohoto malého moravského města. A aby humoru nebylo málo, to malé město se základní školou Hutník se jmenuje Veselí. Nyní je již tedy možné čtenáři sdělit, že právě proto, že autor zrovna dočtené knihy se naučil číst a psát na oné škole jménem Hutník, že si něco podobného rozhodně nikdy představit nedovedl, a právě proto napsal o rodině Wittgensteinovic tuto knihu.

Poděkování Viktor Debnár, Eva Žáková, Renata Serednicka, Vitta Decius, Zdeněk Vašíček (†), Jiří Fiala (†), Ondřej Prcín, Michal Cáb, Rudolf Jakubík (†), Jan Vincenec, Jan Zikmund, Dagmar Šubrtová, Radoslava Schmelzová, Michal Hartl, Šárka Havlíčková, Milena Fabiánová, Jiří Holub, Zuzana Horvátovičová, Jan Lopatka, Jakub Daníček, Renata Slámková, Anežka a Ladislav Čumbovi.

Tiráž Wittgensteinova kniha faktů Ladislav Čumba Úprava Františka Lachmanová a Jan Čumlivski První vydání. Třetí edice. Soukromý tisk. Vydalo o. s. Skutečnost www.skutecnost.cz Výtisk číslo: 2014