william shakespeare
sen noci svatojánské
sen noci svatojánské
Měl génia plného síly a plodnosti, přirozenosti a vznešenosti, avšak bez jiskřičky dobrého vkusu a bez sebemenší znalosti pravidel. Voltaire o Shakespearovi v r. 1734
…Bůhví, kdo všecko vymýšlel názvy ke hrám Williama Shakespeara. Nemusel to vždycky být autor, ale třeba nakladatel, který dbal prodejnosti. Původní tituly alžbětinských dramat bývají obšírné a deskriptivní; někdy jsou dokonce stručnou trestí fabule a obvykle se vztahují k inscenaci jako k základní a přirozené formě jejich prezentace: vztah inscenace a dramatu (resp. míry jeho autonomie) hodnotili alžbětinci jinak, než je běžné dnes, tedy blíže tomu způsobu, jakým je dnes vnímán vztah scénáře a filmu. První vydavatelé souborného Shakespearova díla názvy zkrátili a zvěcnili; zvlášť tituly tragédií a historických her omezili na jména hlavních postav a panovníků. /…/ Názvy komedií hledí více na celek a naznačují jeho ráz, téma či základní situaci. Sen noci svatojánské a snad i Večer tříkrálový pokládají za vhodné naznačit zvláštní čas, ve kterém se odehrávají. Ve Snu noci svatojánské to dozajista je čas sváteční a karnevalový, u Shakespeara výslovně pojatý jako sen, příliš podivný, aby mohl být pravda. V titulu Sen noci svatojánské, A Midsummer Night´s Dream jsou všecka tři slova výmluvná. Ústřední místo v něm zaujímá noc upřesněná z obou stran. O Macbethovi bývá řeč jako o „noční“
William Shakespeare tragédii, zejména ovšem v obrazném smyslu; jako o noční komedii lze hovořit ještě s větším oprávněním pouze o Snu noci svatojánské. /…/ Hned v prvních verších této komedie se spojuje noc se snem i s karnevalem a s jistou netrpělivostí se čas, jejž přítomné od kýžené apollinské harmonie dělí, zkracuje na jedinou sváteční, magickou, dionýskou noc, v jejímž průběhu budou postavy přirozeného i nadpřirozeného světa (snad naposledy) ovládány silami, které jsou mimo dosah jejich vůle i zjevného, tj. vědomého přání. Všecko, co patří k noci, včetně šelem a nebožtíků, stává se pak v tomtéž dramatickém diskurzu předmětem parodie: posměch patří ke strachu stejně tradičně jako parodia sacra k víře svaté. Ale titulní noc této hry není jen tak ledajaká. Chronotop lesa o této noci má pro rozkrývání významů podstatně větší význam než jakákoliv analýza dramatických postav. Podle tradičního českého znění je to noc svatojánská: doslova přeloženo je to jakási noc středoletní. Ale název Středoletní noci sen zněl toporně a vyumělkovaně už Františku Douchovi (první překladatel hry 1855, pozn. red.) a nenapovídal by nic, zdaleka ne to co originál, i když jiné jazyky, jako němčina, ruština či francouzština, se spokojily s pouhým neutrálním Snem letní noci. Náhrada „středoletní noci“ „nocí svatojánskou“ potřebuje však, to zaprvé, vždycky znovu a znovu v divadelním programu či v knižní poznámce vysvětlovat a (to je její druhá nevýhoda) zcela nevhodně vnáší do titulu jakési zbožné křesťanské konotace. Na první pohled se zdá být aspoň věcně správná. Za „střední léto“ se v angličtině pokládá období kolem letního slunovratu (21. června) a „středoletní nocí“ se rozumí předvečer 24. června, odpovídající vskutku přesně naší noci svatojánské, čarovné i bláznivé, za které také víly a nadpřirozené mocnosti
sen noci svatojánské všeho druhu mají podle staré, ovšem předkřesťanské tradice nad člověkem největší moc: odtud pak bláznivost jejich původně zřejmě orgiastického počínání. Tomu všemu – i v mírně umravněném podání Františka Douchy, který nám roku 1855 tradici svatojánských nocí založil a zdůvodnil – zdají se události velmi dobře odpovídat. Až na to, že dramatický dialog tuto konkrétní noc nereflektuje a ukazuje na noc prvomájovou. /.../ Prvomájové noci se přičítaly zázračné vlastnosti jako té svatojánské, a ještě trvaleji je spojena s láskou a uvolněnou sexualitou, prohazování partnerů nevyjímaje. Rozpor, jaký není v Shakespearových textech výjimkou. /.../ Projděme si „středoletní“ historii ještě jednou. „Lunacy“ (lunatic), dodnes běžný anglický výraz pro šílence a šílenství, je ovšem odvozeno od matoucí a bláznivé luny. Za Shakesperových časů to byl moderní výraz (literárně doložený od roku 1541), který měl vyjadřovat zvláště přechodné stavy šílenství, přičítané právě působení luny. „Středoletním měsícem“ (midsummer moon) rozuměl alžbětinec stejně jako moderní Angličan, lunární měsíc, ve kterém se nachází „středoletní“ den, kdy všecko stvoření, člověka nevyjímaje, stojí pod vlivem luny a dopouští se mimo jiné – jak si i moderní psychologie všímá – sexuálě agresivního jednání. Odtud výraz „midsummer madness“ pro záchvat šílenství, nezávislého na čase, který mu původně dal jméno. Už původní názen „A Midsummer Night´s Dream“ evokoval zřejmě takovou bláznivou noc, v níž člověk ztrácí vládu nad sebou, spíše než konkrétní čas děje, takže překlad „Sen bláznivé“ či dokonce „šílené“ noci by byl smyslu blíže. V každém případě, všechna původní mnohoslibná sémantická energie je tradičním českým „svatojánským“ překladem znezřetelněna a paralyzována.
William Shakespeare /.../ Noc a její zvláštní ráz se v titulu této hry vztahuje k jeho nejdůležitějšímu členu, kterým je bezpochyby sen. To je ovšem přirozené a zcela v duchu antické mytologie. Elementárně je sen v tomto textu přítomen způsobem, který je běžný i v řadě jiných Shakespearových her. Zvláštnost je ovšem to, že je tu, kdyby nic jiného, mimořádně četný. /.../ Sen není žádný utišující prostředek, je úleva se z něho probudit. Shakespearova hra zahrnuje výzvu k – blahodárné – nejistotě, vztahující se ke všem postiženým uvnitř i vně hry, diváka nevyjímaje: i on se musí nakonec rozhodnout, jak mu Puk škodolibě připomene, jestli ty stíny, které sledoval, se mu jen zdály, či ne. Vybráno z publikace: Milan Lukeš: Mezi karnevalem a snem – Shakespearovské souvislosti (Divadelní ústav 2004)
Alžbětinští herci si na jevišti alžbětinského divadla po alžbětinsku vyřizují alžbětinské umělecké spory
sen noci svatojánské
Sen noci svatojánské se
Shakesperovi zdál před 400 lety. Jako mnohé jiné věci o Shakespearovi ani dobu jeho svatojánského snění nelze určit přesně, ale vše nasvědčuje tomu, že komedii napsal roku 1595 nebo 1596. Je možné, nebo dokonce pravděpodobné, že to byla hra svaJindřich Mošna jako Piskálek tební a že se hrála (v mezihře Thisba), ND 1884 v domě jistého alžbětinského šlechtice při svatební hostině. Není známo, v kterém divadle byl Sen inscenován poprvé. Mínění badatelů, že Sen původně končil tancem Oberona, Titánie a víl a byl určen pro soukromá divadla a pro svatební oslavy v domě některého alžbětinského šlechtice, zatímco Pukova závěrečná řeč byla určena publiku veřejného divadla, zůstává pouze domněnkou. Zdá se, že má pravdu Stanley Wells, když dovozuje, že Sen byl s největší pravděpodobností určen pro veřejné divadlo. Alžbětinská veřejná divadla připomínala svým prostorovým uspořádáním soudobé londýnské medvědí či býčí arény. Jejich jeviště vždy vybíhalo hluboko do hlediště, takže diváci stojící v přízemí je obklopovali ze tří stran. Jeviště pokryté rákosovými rohožemi bylo téměř prázdné – shakespearovské divadlo bylo především antiiluzivní a určující v něm byl herec a básnické slovo. Děj Snu nebyl původně dělen na dějství, ale probíhal průběžně bez pře-
William Shakespeare stávky (členění na dějství a přestávky po každém dějství byly příznačné pro soukromá divadla – foliové vydání tuto praxi přebírá a zavádí dodnes běžné členění textů na pět jednání). Prázdné jeviště kontrastovalo v alžbětinské době s bohatými kostýmy (herečky na alžbětinském jevišti nevystupovaly a ženské role hráli chlapci). Nejnovější bádání předpokládá velmi nákladné kostýmy Thesea a Hipolyty. Puk byl v původní inscenaci Snu s největší pravděpodobností oblečen do strakatiny a na hlavě měl čepici s rolničkami jako královský šašek. Milenci byli rovněž oblečeni do alžbětinských kostýmů a Lysandr s Demetriem měli meče, které použili ve scéně lesního souboje. Klubko potřeboval sundavací oslí hlavu a Hubička ztělesňující měsíc měl k dispozici lucernu, otýpku a psa. O hudbu se postarali hudebníci sedící na galerii nad jevištěm, ukolébavku zpívali chóristé spolu s chlapci hrajícími víly. Třebaže se nedochovalo žádné svědectví o přímém ohlasu alžbětinských inscenací Snu, z nepřímých zpráv vyplývá, že hra byla velmi populární již za Shakespearova života a pravděpodobně to byla jedna z prvních her, která se hrála pro krále Jakuba na Nový rok 1604. Z textu Martina Hilského v programu ND k inscenaci Snu v r. 1997
Sen, který zůstal nepochopen, zůstává pouhou událostí, teprve porozumění z něj činí zážitek C. G. Jung
Litanie překladatelova ...I tento překlad chce být co nejvěrnější Shakespearovi, a přes to, či právě proto, zcela současný. Chce se co nejvíce přiblížit Shakespearovu slovu, a při tom promlouvat jazykem živým
sen noci svatojánské a mluvným. Jak se ale jazyk současné češtiny může přiblížit renesančnímu autoru, když má jinou pleť a jiné tělo, jinou hebkost, jinou tvrdost, jiný spád a jiný rytmus, jinou hudbu, jinou barvu, jinou vůni, jinou chuť? Jak zachovat přirozenost současné mluvy a zároveň vtisknout Shakespearovi onen řád formy, který v jazykové skladbě Snu mnohdy připomene alžbětinský tanec? Jak způsobit, aby emocionálně nejvypjatější divadelní situace Snu měly v překladu textovou podobu formálních rétorických figur tak příznačných pro jazyk Shakespearova originálu? Jak dát českému Shakespearovi vnitřní významový rytmus, který je daleko důležitější než odpočítávání přízvučných a nepřízvučných slabik? Jak postihnout vnitřní pohyb jazyka, jak způsobit, aby každý verš byl mikrodramatem a každé slovo v něm pak hercem hrajícím svůj part? Jak rozklenout význam Snu od lyrické křehkosti až k burlesce a frašce, jak dát jazykový výraz jitřnímu jasu i tmě, harmonii i disharmonii, radosti i děsu? Kdy zazvonit jasným rýmem, kdy lomit zvuk do asonance, kdy jej zadrhnout do shluku souhlásek? Kdy zrychlit tok významů, kdy zpomalit a kdy udělat pauzu a v tichu nechat doznít obraznou sílu Shakespearova slova? Jak způsobit, aby slovo překladu sloužilo slovu originálu a přitom zůstalo samo sebou a zcela svobodné? Aby nikdy nezalhalo? Jak se přiblížit magii autorova slova? Na tyto a jiné otázky může dát odpověď překlad sám, pokud toho bude schopen. Chce však být – přál by si být – pozváním do magického prostoru, který před čtyřmi sty lety ze slov zbudoval William Shakespeare, aby v něm uspořádal velký svátek všech milenců, básníků a bláznů. Martin Hilský
William Shakespeare
Pýramos a Thisbé „V Babylóně dva milenci žili, on nejhezčí mladík, ona nejhezčí z dívek, jež zrodily východní kraje. Bydlili v sousedních domech v tom vysokém městě, jež dala vystavět Semiramis a obehnat stavbami z cihel. Sousedství vzbudilo známost a první náběhy k lásce, časem vzrostla i láska. Též ve sňatek byli by vešli, nebýt bránění otců. Ti nemohli zabránit v tom však, aby v planoucích srdcích žár lásky nehořel svorný. Nikdo o nich nic neví: jen pohledy, pokyny, mluví, žár však, čím víc se skrývá, tím víc zase plápolá v skrytu. Společná zeď dvou domů má štěrbinu uzoučkou velmi, která je z dávných těch dob, kdy domy se stavěly oba, ale po dlouhé časy si nevšiml nikdo té vady. Nač však nepřijde láska? Ji milenci spatřili první a hned našli v ní cestu, jíž v šepotu tichém mluvili o své touze, on k Thisbé, k Pýramu ona. Často stanuli u zdi, tam Thisbé a Pýramos tady, cítili vzájemně dech druh druha a často si vzdechli: „Nepřející ty stěno, proč překážíš milenců přání? Což by to bylo tak mnoho, nám svolit být jedním jen tělem v objetí? Je-li to příliš, se k polibkům otevřít aspoň? Přece však nevděční nejsme a tobě jsme povinni díky za to, že možnost nám dáváš slov milých si povědět mnoho.“ Takto z opačných míst tam nadarmo mluvili spolu, na noc řekli si sbohem a na svoji stranu té stěny každý své polibky vtiskl, jež nedošly na druhou stranu. Jitřenka druhého dne, když noční už zahnala světla, slunce pak vysušilo svou září na trávě jíní, přišli k známému místu. Tam tichounkým šepotem nejdřív
sen noci svatojánské mnoho si posteskli oba, a potom se smluví, že zkusí oklamat za noci své stráže a ze dveří vyjít, potom se vykrást i z domu a společně uniknout z města. /…/ Thisbé otevře dveře a za noční temnoty chytře k Ninovu náhrobku dojde a usedne pod oním stromem. Láska jí odvahy dodává. Vtom náhle se objeví lvice; krví mrtvého býka má zbrocenou tlamu a dychtí uhasit palčivou žízeň tam ve vodě studánky blízké. Její příchod, když v paprscích měsíce spatřila Thisbé, uprchla bázlivým krokem a v jeskyni temné se skryla; ztratila však svůj závoj jak prchala, sklouznuvší ze zad. Jakmile divoká lvice tou vodou už ztišila žízeň, do lesů vrací se zpět; tam náhodou najde ten závoj, rozsápe tkanivo jemné a potřísní krvavou tlamou. Pýramos později vyšel. Když uviděl v hlubokém písku po šelmě určité stopy, hned obličej hrůzou mu zbledl. Když pak i Thisbin závoj tam nalezl ztřísněný krví, zoufale zalkal: „Teď jediná noc dva milence zničí! Ona si zasluhovala z nás obou dlouhého žití, já jsem svým životem vinen! Ty ubohá, já jsem tě zničil, já jenž tebe jsem vyzval jít v noci v ta děsivá místa, sám jsem však nepřišel dřív! Vy lvové, kteří zde všichni bydlíte pod touto skalou jen rozsápejte mé tělo, zločinné útroby mé jen pohlťte divokou tlamou!“ Smrti si toliko přát je zbabělé. Thisbinu roušku zdvihne a do stínu stromu ji nese, kde sejít se měli. Skropil pak slzami známý ten šat, je zulíbal a řekl: „Nyní i krve mé se napij plnými doušky!“ Přitom si meč, jenž visel mu po boku, do útrob vnořil; vzápětí z vroucí rány jej vytrhl na prahu smrti, naznak pak na zemi ležel. Krev z rány do výše tryská,
William Shakespeare jako v potrubí vodním, když praskne z olova roura, která pak štěrbinou úzkou ven chrlí vodotrysk dlouhý, vysoko metá své proudy, jež syčí, jak derou se vzduchem Bělostné plody stromu se náhle do tmava barví kapkami krvavé pršky a kořen nasáklý krví napouští krvavou barvou i ovoce visící nad ním. Thisbé má doposud strach, však milence oklamat nechce: proto se navrací zpět a očima, srdcem ho hledá, jakému nebezpečí tu unikla, vyprávět touží. Místo, když pozná a strom a jeho podobu pozná, klame ji ovoce barva: je v pochybách, zda je tím pravým. Když tak váhavě stojí, vtom na zemi, skropené krví, spatří Pýrama v smrtelných křečích… Ovidius Proměny (Metamorphoses) překlad Ivan Bureš, 1974.
sen noci svatojánské
Sen noci svatojánské William Shakespeare Překlad: Martin Hilský Režie: Vít Vencl Scéna: Michal Syrový Kostýmy: Dana Hávová Hudba: Tomáš Alferi Pohybová spolupráce: Petra Březovská Dramaturgie: Martin Urban Zvlášní poděkování za sponzorskou stomatologickou spolupráci na oslích zubech Klubkových Pavlu Škodovi a Jitce Venclové, Lipro, s.r.o. – zubní laboratoř.
William Shakespeare OSOBY A OBSAZENÍ:
Theseus, vévoda aténský Martin Stránský Hipolyta, královna Amazonek Barbora Mottlová Egeus Martin Polách Hermie Karolína Baranová Lysandr Jiří Panzner Demetrius Tomáš Dianiška Helena Markéta Coufalová Petr Poříz Václav Helšus Mikuláš Klubko Jakub Albrecht František Píšťala Václav Jílek Tomáš Hubička Přemysl Houška Jakub Fortel Vít Musil Robert Střízlík Petr Štěpánek Oberon, král víl Martin Stránský Titanie, královna víl Barbora Mottlová Puk neboli Vtipálek Robin, Oberonův šašek a pomocník Ladislav Dušek Inspice: Jitka Jirásková Nápověda: Kateřina Vydrová
slavnostní předpremiéra 22. ledna 2009 v Šaldově divadle premiéra 23. ledna 2009 v Šaldově divadle rezervace:
www.evstupenka.cz výhodná rezervace přes Libereckou městskou kartu
sen noci svatojánské
Mladí herečtí hosté (?) v inscenaci jsou: Petr Štěpánek – 2004–2006 studoval VOŠ hereckou, pod vedením J. Nebeského. 2004–2007 působil v Pidivadle, v pouličním divadle Mimotaurus – chůdy, žonglování, oheň a loutky. 2007 – HAMU, nonverbální a komediální divadlo, dále působil ve Východočeském divadle v Pardubicích (My Fair Lady, Malované na skle), Divadle Aha! (choreografie, j.h.) v Cirkuse Žebřík – pohybové, loutkové a pouličnií divadlo.
Barbora Mottlová – Narozena 18. 7. 1986. Studentka závěrečného ročníku na Vyšší odborné škole herecké oboru Dramatické umění. Předchozí vzdělání – módní návrhářství. Na scéně školního divadla Pidivadla absolvenstké představení Schovanka pod rukou režiséra Lva B. Eremburga a Hvězdy na jitřním nebi s režií Michala Pavlíka. Hostování v Divadle Na Prádle. Než se ale postavila na prkna Šaldova divadla, byla spíš filmová a seriálová herečka. Vedle herectví pak šansonierka, televizní moderátorka.
William Shakespeare Jakub Albrecht – Silně ovlivněn herečkou a pedagožkou Danielou Hlaváčovou vystudoval Vyšší odbornou školu hereckou v letech 2004–2007 pod pedagogickým vedením Nebeský–Trmíková. Při škole spolupracoval s pouličním divadlem Mimotaurus. V současné době hraje ve Studiu Rubín, Stavovském divadle, Disku, Ta Fantastice, Pidivadle, provozuje též pouliční divadlo: Cirkus Žebřík – chůdy, loutky, performance. Markéta Coufalová – Narodila se 18. 12. 1978 v Brně. V roce 2001 absolvovala DAMU rolí Naděždy v inscenaci Rodinné příběhy. Prvním „angažmá“ se stal divadelní spolek Kašpar (např. Nevěsta v Lorcově Krvavé svatbě, Helena v Mrzákovi Inishmaanském, slečna Kinianová v Růži pro Algernon, Angelina v Lofterovi, Ofelie v Hamletovi...). Od roku 2006 hraje i se spolkem CD2002 (Dracula, Pes Baskervillský). V Lyře Pragensis ztvárnila Jarmilu v Máchově Máji. V TV se objevila např. ve filmu Silný kafe či v seriálu Letiště.
Jiří Panzner – Narozen 22. 7. 1982 v Praze, kde žije – po gymnáziu vystudoval herectví na DAMU (abs. 2006). Hostoval v Národním divadle, v Divadle na Vinohradech, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. S Divadlem Aqualung hraje na Lodi Tajemství bratří Formanů a v Dejvickém divadle. Poslední rolí byl Smrťák v Konci masopustu v Divadle Disk. K divadlu se dostal z DDS Ty-já-tr v Divadle Radar, kterému je nadále věrný. Sen noci svatojánské byl v Divadle F. X. Šaldy naposledy uveden v roce 1988. Režie: Petr Palouš, překlad: Alois Bejblík
TEchnická spolupráce
Vedoucí osvětlovač: Pavel Hejret Svítí: Jan Doskočil, Pavel Košek Vedoucí zvukař: Miloš Vondráček Zvukař: Karel Korous Jevištní mistr: Petr Ottl Rekvizity: Danuše Klosová Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Taťána Hrustinczová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením: Vojtěcha Michla Nositele autorských práv k dílu zastupuje Dilia, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, 190 03 Praha 9.
© 2009 náklad: 1 000 ks
ředitel: František Dáňa šéf činohry: Vít Vencl redakce: Martin Urban grafická úprava: Pavel Dušek Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
cena 18 Kč
www.saldovo-divadlo.cz
Generální partner Divadla F. X. Šaldy
Oficiální vůz Divadla F. X. Šaldy
