Ukázky | Próza | Wilhelm Genazino: Deštník pro tento den /ukázka/
Wilhelm Genazino: Deštník pro tento den /ukázka/ Bezejmenný hrdina románu Wilhelma Genazina navštěvuje dávné přítelkyně, sepisujete posudky na drahé anglické boty a za honoráře si užívá skromného života. Když testovače bot opustí poslední přítelkyně Lisa a honorář za posudek klesne na minimum, ze kterého už nelze žít, musí se něco zásadního změnit.
Wilhelm Genazino: Deštník pro tento den
Mladá fronta 2013 Překlad: Petr Štědroň 200 stran
Dva školáci stojí před plakátovacím válcem a plivou na plakát. Pak se plivanci, který stéká po válci, smějí. Trochu přidávám do kroku; vůči takovým událostem jsem býval dříve mnohem tolerantnější.
Lituji, že mě v poslední době všechno tak rychle odradí. Podchodem pro chodce zase prolítává několik vlaštovek. Ze stanice příměstského vlaku se vrhnou dolů a o osm nebo devět vteřin později zase z protějšího východu vyletí vzhůru.
Sám bych rád tím podchodem prošel a nechal se při tom z boku předstihnout svištícími vlaštovkami. Tuhle chybu už ale nesmím zopakovat. Asi před dvěma týdny jsem tím podchodem prošel naposled. Vlaštovky se kolem mě prohnaly, trvalo to bohužel jen dvě nebo tři sekundy. Pak jsem objevil ty promoklé holuby, kterých jsem si předtím nevšiml. Seděli namačkaní na sebe ve vykachlíkovaném koutě.
Dva bezdomovci ležící na zemi se pokoušeli s těmi holuby navázat kontakt. Protože ale ptáci na jejich zvuky a gesta nereagovali, začali se zvířatům vysmívat. Krátce nato jsem na špičce pravé boty uviděl zaschlý flek od kečupu. Nevěděl jsem, jak se tam ten flek dostal, dokonce jsem ani netušil, jak je možné, že jsem si ho všiml až teď. Tímhle podchodem už nikdy nepůjdeš, řekl jsem nikterak vážně sám k sobě.
Na druhé straně podchodu uvidím Gunhildu. Trochu se bojím žen, které se jmenují Gunhilda, Gerhilda,
Mechtilda nebo Brunhilda. Gunhilda prochází životem a sama si skoro ničeho nevšimne. Já jsem slepá, říkává; říká to tak žertovně, ale myslí to vážně. Musí se jí oznamovat, na co by se mohla podívat, pak je spokojená. Momentálně po setkání s Gunhildou nijak netoužím. Vyhnu se jí tak, že na chvilku ustoupím do Herderovy ulice. Kdyby Gunhilda bývala otevřela oči, tak by možná věděla, že před ní prchám, přinejmenším občas.
Už o dvě minuty později lituji, že Gunhilda není se mnou. Gunhilda má totiž stejné řasy jako Dagmar, kterou jsem miloval v šestnácti, tehdy na koupališti, na žehlicí dece mé matky. Kde jiné ženy mají jen jednu řasu, vyrážely Dagmaře hned dvě nebo tři, či dokonce čtyři, ano, můžu říct, že Dagmařiny oči byly lemovány chomáči řas.
Stejný druh řas má Gunhilda. Když se na ni dívám trochu déle, mám najednou pocit, že zase sedím vedle Dagmary na dece na žehlení. Myslím, že to nejsou zážitky, co nám nedovolí na některé lidi zapomenout, ale takové tělesné detaily, které teprve doopravdy vzbudí naši pozornost, když ty osoby už dlouho nevídáme.
Já dnes ovšem nechci, aby mě někdo upomínal na Dagmar, i když na ni už několik minut myslím, a teď mi dokonce vyvstala i barva jejích plavek. Naše dětská láska tehdy dospěla k neradostnému konci. O rok později se Dagmar na koupališti objevila s potápěčskými brýlemi. Nasazovala si je pokaždé, když se mnou šla do vody. To znamenalo, že jsem už najednou nemohl vidět houštiny jejích řas, které byly ve vodě a na slunci obzvláště krásné, protože se leskly a blýskaly jako drobné krystalky cukru.
Tenkrát jsem si Dagmaře netroufl přiznat důvod svého ústupu. Ještě dnes cítím takovou malou, směšnou bolest, když si pro sebe tiše říkám: Dagmaro, bylo to těmi potápěčskými brýlemi. U Nikolaikirche, kde toho času hostuje malý cirkus, se mě nějaká mladá žena ptá, jestli bych jí chvilku nemohl pohlídat kufr. Ano, povídám, proč ne. Za deset minut jsem zase zpátky, říká žena.
Odloží si kufr vedle mě, udělá takové přátelské gesto a jde dál. Znovu a znovu se podivuji nad tím, proč mi cizí lidé projevují takovou důvěru. Kufr je malý a má už zřejmě za sebou spousty cest. A už se na mě lidi dívají a přemýšlejí nad tím, jestli ten kufr a já patříme k sobě, nebo ne.
Ne, my k sobě nepatříme. Dříve jsem předpokládal, že se lidé na sebe navzájem dívají, protože se neustále obávají příchodu špatných zpráv. Pak jsem si myslel, že tím, jak se na sebe dívají, pátrají po slovech pro podivuhodnosti života. Protože v pohledech lidí tahle podivuhodnost neustále probleskuje sem a tam, aniž ji můžeme kdy zahlédnout. Dnes si už nemyslím skoro nic, jenom se rozhlížím.
Jak vidno, propadl jsem lžím. Není totiž možné chodit po ulicích a nic si při tom nemyslet. Právě přemýšlím o tom, jak by se mi líbilo, kdyby lidé byli najednou zase chudí. A to všichni, a všichni najednou. Jak by to bylo pěkné, kdybych je mohl vídat bez jejich slunečních brýlí, bez kabelek, cyklistických helem, závodních kol, bez jejich čistokrevných psů, kolečkových bruslí, rádiem řízených hodinek. Neměli by mít na sobě nic jiného než těch pár hadrů, které měli na sobě už před lety, alespoň na půl hodinky.
Nedokážu si vysvětlit, proč jsem teď trochu rozladěný. Od časného rána mám plné pochopení pro jakýkoliv druh chudoby. Projdou kolem mě dva páchnoucí muži, okamžitě jsem vůči nim shovívavý. Nemají kde bydlet, nemají koupelnu a už žádnou citlivost, člověk musí jejich bídu přijmout, jak se už bída přijímala vždycky. Je velmi pěkné, postávat takhle venku a nemoci říct, komu patří kufr, na který člověk dává pozor.
Na kraji cirkusového pozemku mladá žena odvádí stranou koně a začne ho hřebelcovat. V jasných, pevných liniích přejíždí kartáčem přes hřbet zvířete. Obličej má blízko jeho srsti. Zvíře zvedne nohu a podkovou udeří do dláždění, pěkně to při tom zařinčí. Téměř současně se vysune pohlaví zvířete. Opodál už se zastavují nějací diváci. Chvíli není jasné, co ti přihlížející chtějí na koni vidět. Z handrkování dvou mužů pak přece jen poznávám, že nechtějí vidět vůbec nic, ale že něco očekávají. Čekají na okamžik, kdy žena najednou postřehne ten zvířecí úd.
Proč neustoupí o krok zpátky a jakoby náhodou se nepodívá pod břicho zvířete? Žena netuší, že už je tu několik diváků očekávajících pastvu pro oči. Vypadá jako duchem nepřítomná, s tváří poblíž hřbetu zvířete. Teď! Stačil by krůček stranou, a byla by tu pastva pro oči.
Vtom se vrací žena, jejíž kufr jsem střežil. V levé ruce drží recept. Teď je to jasné, byla u lékaře, nechtěla se tam ale ukázat s kufrem. To asi nebude cestovatelka, spíš něco jako městská tulačka, žena bez přístřeší. Poděkuje a převezme si kufr. Chci ji napomenout, aby tak lehkovážně nehazardovala se svou důvěrou.
V témže momentu se však musím své péči smát. Divadlo, na které čekají diváci, se konat nebude. Stejně zvolna, jako se vysunulo, se koňské pohlaví zase stáhne do svého sametového lůžka. Rozhlížení kolem mi přináší dobrodružství, po němž ani tak netoužím, i když se podobá těm dobrodružstvím, která tak často postrádám. Všude kolem se šíří utajované vzrušení diváků. Jeden z těch mužů jde k malované krabici, na níž stojí velkým písmem: zde vhoďte váš výherní los! A muž vhodí do štěrbiny malý kupon. Ještě jednou se podívá za koněm. Muž se nad jeho příliš rychle ochablým vzrušením pousměje.
Náhodou spatřím, že se ošetřovatelka tváří blíží k tělu zvířete. Vypadá to, jako by mu chtěla přičichnout k srsti. Teď zvedne obě paže a volně je položí na hřbet zvířete. Asi na tři vteřiny svěsí hlavu koňi ke slabinám. Kůň stojí klidně a rozhlíží se jako vždy. Jsem si jistý, že přičichnout si k srsti znamená mimořádné potěšení. V těchto okamžicích prochází přes prostranství Gunhilda. Pozná mě a zamíří přímo ke mně. To může znamenat jen to, že Gunhilda v tom mezičase nic neviděla, nic neslyšela a nic si nemyslela. Přesně tak to taky je.
Já se tady zase tak procházím a představuji si, že se se mnou musí stát něco zvláštního, povídá. Neděje se ale nic! Samozřejmě vůbec nechci, aby se se mnou něco stalo, ale pořád a znovu si to představuji. To je taková osobní pomatenost!
Proč osobní? ptám se jí. Protože ta moje pomatenost není veřejná a protože ji dokážu ovládat, říká Gunhilda. Pomalu se uklidňuje.
Přemýšlím, jestli ji mám upozornit na ošetřovatelčiny hrátky s koněm, nebo ne. Gunhilda sklopí oči, takže zřetelně vidím chomáče jejích řas. Chudák Dagmar! O Gunhildu bych měl zřejmě jen nepatrný zájem, nemít takovéhle řasy. Zítra nebo pozítří sem ještě jednou zajdu a podívám se, jestli bude stejná ošetřovatelka zase kartáčovat koně. Gunhilda stojí vedle mě. Asi čeká na to, že ji na něco upozorním. Ošetřovatelka odvádí koně zpátky do stáje.
Nepůjdeme do cirkusu? ptá se Gunhilda. Vysměje se vlastní otázce.
Proč ne, říkám.
Ty bys opravdu šel do cirkusu? podiví se Gunhilda.
Jasně, říkám, ty ne?
To bych si pak musela pořád říkat, že mě nic lepšího než cirkus nenapadlo, povídá Gunhilda.
Já na to mlčím a dívám se na spícího kojence ležícího v kočárku těsně vedle nás. Kojenec cuká rty, když ve spánku zaslechne neznámé zvuky. Proč rty, proč ne prsty? Ze vzteku na Gunhildu si tu otázku nechávám pro sebe. Matka vytahuje z kabelky dudlík a strčí ho dítěti do úst. Při tom jí z kabelky vyklouzne hromádka vatových tyčinek na čištění uší. Spadnou na zem a rozsypou se před jejíma nohama. Tedy, dvě vatové tyčinky se zastaví před Gunhildinými botami.
Oh, udělá Gunhilda. Matka zase všechny tyčinky sesbírá, až na ty dvě, které leží před Gunhildinými botami. Gunhilda by ty dvě tyčinky mohla zvednout a podat je matce. Gunhilda však nemůže ani chodit do cirkusu, ani zvedat vatové tyčinky.
V takových situacích umí Gunhilda jen rychle vyrazit pryč. V zásadě je mi tím Gunhilda sympatická. Ale pokaždé už je pryč, než se jí ze svých sympatií stačím vyznat. I teď mi jen tiše šeptne „Ahoj!“ a zmizí ze scény. Dívám se za ní, dokud neuvidím ženu, které z batohu vypadla žvýkačka.
Ta žena je tak zahleděná do výlohy klenotnictví, že ztrátu nepostřehla. Mám jít za ní a říct: Ztratila jste žvýkačku? Možná by stačilo, kdybych řekl: Něco vám vypadlo. Nebo prostě: Něco jste ztratila. Pro objasnění (a protože slovo žvýkačka nerad vypouštím z úst) bych mohl ukazováčkem zamířit na předmět ležící na zemi. Ukazování prstem by mi ovšem bylo (a taky je) trapné.
To je hrozné, připomínám Gunhildu, neumím nikoho na nic upozornit. Ta žena patrně vůbec ani nechce, aby ji na tu ztrátu někdo upozorňoval. Je od hlavy k patě zahalená v černé kožence, říkám si, to bude motorkářka. Jde dál, žvýkačka zůstává ležet. Jak jde, vydává koženka tiché, přesto dobře slyšitelné vrzání. Vrzání mi kupodivu dodává jistotu, jak bylo dobře, že jsem vůbec neotevřel pusu.
V dnešní době většina lidí pravděpodobně stejně vychází z toho, že tu a tam nějakou tu žvýkačku někde ztratí, jen jsem to zase včas nezaregistroval. Motorkářka se zajímá jen o výkladní skříně. Teď stojí před výlohou pekařství a sleduje ořechové rohlíčky, drobenkové buchty, listové těsto. Vstoupí do obchodu a koupí si preclík. Vidím, jak ten preclík začne pojídat ještě v obchodě. Ukusuje a zase vyjde na ulici a postaví se před výlohu kadeřníka. Na domy, domovní vchody, zvonková tlačítka, dveře, schránky nebo okna se nedívá.
Já to mám s domy často jako s lidmi. Člověk se na lidi dívá celé roky, na mnohé dokonce desítky let, a oni
stejně tak hledí na něj. Jednoho dne jsou ale určité domy najednou pryč nebo natolik přestavěné, že mnohé z nich už nepoznávám, a z nelibosti se pak už na ně ani nedívám. Nevím, jestli dnes takový den je, nebo spíše ne. Jestliže ano, měl bych zase pocit, že lidem jako já by se mělo sdělit, aby zmizeli nebo se nechali přestavět jako ty staré domy.
Tento pocit se pak propojuje s dojmem, který mívám často: že jsem na světě bez svého vnitřního povolení. Přesně vzato — pořád ještě čekám, že se mě někdo zeptá, jestli tady chci být. Představuji si, že by bylo hezké, kdybych, řekněme, tohle povolení mohl vydat dnes odpoledne. Přitom nehraje vůbec žádnou roli to, že naprosto netuším, kdo vlastně by si měl ode mě takové povolení vyžádat.
Kromě té motocyklistky vidím momentálně saniťáka v bílo-červené bundě z umělých vláken a strážného v pečlivě udržované uniformě, jež zaměstnává obrazotvornost, postávajícího vedle vchodu do banky. Na kolemjdoucí pohlíží jako na ty, kteří jsou zdrojem nějakého nebezpečí. Zjevně mu nevadí, že jím se nikdo nezabývá.
Saniťák i strážný vypadají jako lidé, kteří za tu dobu klesli na ceně. Kdyby někdo přišel a chtěl by si koupit například toho saniťáka, musel by za něj zaplatit, no, řekněme, tak maximálně pět marek. I ta motorkářka je velice laciná, já mimochodem rovněž, protože mi chybí to povolení. Asi dvanáctiletý kluk se posadí na okraj městské kašny. Má s sebou plachetničku, kterou obezřetně klade na vodu. Fontána je dnes nastavená tak, aby tryskala málo, hladina je tedy téměř nehybná.
Netrvá dlouho a do obou plachet loďky se opře větřík a pomalu ji unáší po nádrži. Sedám si na okraj kašny zhruba tam, kam zřejmě plachetnička dorazí. Jestli loďka bez úhony propluje kolem trysek a vítr neochabne, bude na přeplutí potřebovat jen pár minut.
Kluk pomalu obchází nádrž a nespouští loďku z očí. Mladých žen, které rovněž sedí na okraji kašny a baví se spolu, si nevšímá. Ani pro ženy není chlapec nijak zajímavý. Sleduji loďku jako někdo, kdo si od jejího příjezdu hodně slibuje. Vítr přináší jednotlivé útržky slov žen. V noci..., říká žena vlevo, v noci... si často říkám..., když nemůžu spát... — Pak už nerozumím ničemu. Plachetnička právě přiráží k mé straně kašny. Kluk radostně hmátne do vody a svou loďku vytáhne a odnáší ji pryč, v podpaží, jako by byla živé zvíře, které nikdy nedá z ruky.
Z Grenadierstraβe vychází Susanne Bleulerová. Snad mě neuvidí. Susannu znám od dětství, a ještě dnes snad neuplyne týden, abychom se nepotkali. Už dlouho nevím, co bych jí měl říkat. Příhoda, která mezi námi kdysi byla, se rozpadla do stovek rozpačitostí.
Susanne Bleulerová dnes pracuje v recepci jedné velké advokátní kanceláře. Se zaměstnáním není spokojená, ale nic lepšího nemůže najít. Susanne se vlastně považuje za herečku a ještě pořád by chtěla, aby se jí říkalo Margerita Mendoza. V mládí skutečně chodila na nějakou hereckou školu a potom dostala angažmá ve dvou nebo třech malých divadlech. To už bude tak pětadvacet let.
Já sám jsem Susannu na žádném jevišti nikdy neviděl. Proto nedokážu posoudit, jestli je (nebo byla) dobrá, špatná, průměrná nebo bídná herečka. Já ji Margerita Mendoza říkat nesmím, protože jí tohle jméno připomíná její nevyvedenou kariéru. Nesmím jí ale říkat ani Susanno Bleulerová, protože její pravé jméno jí zase připomene naivní touhu jejího mládí. Respektive, je to složitější. Někde uvnitř, obávám se, považuje své ztroskotání za nespravedlivé.
S největším pohrdáním mluví o „divadelních kruzích“, mluví, jako kdyby tu byla spousta těch, kteří si ji pamatují jako herečku a zase by ji chtěli vidět na jevišti. Teď kráčí dál, zřejmě přímo do advokátní kanceláře. Skoro nezvedá zrak, asi si přeříkává text nějaké role, protože patrně zapomněla, že už ho nebude potřebovat. Nahoře na obloze objevím větroň. Tiše, bíle a pomalu klouže po nebi, vytáčí velké kruhy na modři oblohy.
Ve mně má Susanne Bleulerová někoho, kdo se může zaručit za ryzost jejích tužeb, protože už jako dvanáctiletá se mi během jízdy na sáňkách (sedával jsem za ní na dvoumístném sedátku) vyznala, že nebude ničím jiným než herečkou. Při tom sáňkování se mi poprvé stalo, že jsem se dotýkal dívčí hrudi. Tehdy mi dlouho trvalo, než jsem postřehl, že se jedná o poprsí. Sedával jsem vždycky jenom za Susannou a zezadu ji objímal.
Ani Susannu nijak nezaráželo, že při každém sjezdu spočívaly obě mé ruce na jejích prsou. Teprve když bylo Susanně třináct, najednou mé ruce odsouvala stranou a chichotala se při tom. Já jsem se smál taky, a teprve díky společnému smíchu nám došlo, že existují prsa a ruce a jakýsi úděs nového druhu mezi námi, který nás pak od sebe odloučil, přinejmenším na nějakou dobu.
Susanne se mnou dodnes chce o těchto podrobnostech mluvit. Tyto podrobnosti nazývá naším jedinečným dětstvím. Například jí připadá zajímavé, že jsem na těch sáňkách vždycky sedával za ní. Kdybych býval seděl vpředu, nemohl bych se zároveň dotýkat jejího poprsí. To mi umožňovalo pouze místo vzadu. Takže jsem prý už tehdy měl důvod, abych na tomto zasedacím pořádku za všech okolností trval.
Můžu stokrát říkat, že jsem přes její větrovku, svetr, halenku a košilku vůbec ani nemohl cítit, že pod tím vším se nacházejí prsa, Susanne mi to beztak neuvěří.
Přitom o svém dětství už mluvím nerad. Po městě bloumám tak často jenom proto, že je pro mě při chůzi snazší nevzpomínat. Nechci také vysvětlovat, proč už tak nerad vzpomínám na dětství, a už vůbec se nechci domáhat jiných lidí, aby o mém dětství přestali mluvit. Nechci, aby se mé dětství stále více měnilo ve vyprávění o mém dětství, chci si je zachovat jako něco, co setrvává za mýma očima, vrtkavě, nejasně, jízlivě.
Susanne si naopak myslí, že mluvením o tom přece tak jedinečném dětství z něj vznikne nějaké jiné, druhé, nové dětství, což je v mých očích hrubý omyl. Kdysi jsme se na toto téma dohadovali, nejdřív v jednom lokále, pak na ulici, a já jsem poprvé přemýšlel o tom, jestli bych si na klopu kabátu neměl připevnit nějaký štítek. Stálo by na něm: prosím žádné rozhovory o vašem nebo mém dětství. Nebo taky trochu ostřeji: vyhýbejte se tématu dětství.
Samozřejmě bych se tak vystavoval řadě rizik a nedorozumění, kdybych po ulicích chodil s takovouhle cedulkou. Susanne by tu cedulku nechápala a vykřikovala by, že mi už definitivně přeskočilo. To už řekla víckrát, říká to vlastně pokaždé, když něco hned nepochopí nebo nechce akceptovat. Dívám se nahoru do modrého nebe a objevím druhý kluzák. Jeden kluzák na obloze je úžasný, dva kluzáky jsou už veřejným uspokojováním potřeb. Vždyť už jsem zase kritizoval společnost!
Vždycky se chci držet zpátky, pak se ale přestanu ovládat a zase do toho spadnu. Susanne už zjevně
nebude nikde nablízku. Jinak by si už byla dávno sedla vedle mě na okraj kašny, aby se mnou promlouvala o svém či o mém dětství nebo také o Sartrově hře S vyloučením veřejnosti, v níž si jednou zahrála roli Estelle, ovšem asi tak před sedmadvaceti lety.
Vstupuje do mě příjemná únava, nebo mnou spíš prostupuje, já nevím. Kdyby to šlo, lehnul bych si tady a půl hodinky se prospal, těsně vedle té lesknoucí se vody. Jenže já, abych mohl spát, potřebuji kolem sebe uzavřenou místnost. Zvednu se a jdu šikmo přes malé náměstí. Je poledne, obchodní domy jsou teď skoro příjemné, neboť jsou poloprázdné, tiché a nicneříkající. Jestli si dobře vzpomínám, pánské ponožky se prodávají ve druhém patře.
Procházím přízemím a hledám eskalátor. Vlevo ode mě leží na dlouhých regálech mýdla na holení, vlasové vody, holicí pěna ve spreji, pánské parfémy, vatové tyčinky, pleťové krémy, dětské potřeby. Mírně si zajdu a zahnu do uličky s čisticími prostředky do domácnosti, spreji proti hmyzu a hadry na podlahu.
Nevím, proč asi o deset vteřin později nechávám v kapse své bundy zmizet balíček žiletek. Zřejmě je to zase rozladěním z toho, že žiju bez vnitřního povolení. Právě tady, v tomto obchodním domě chci, aby se mě ptali, jestli vůbec chci být na světě. Potřebuji pouze jediný pár pánských ponožek, budu ale muset projít kolem stovek párů a minimálně tucet jich osobně vezmu do ruky, než najdu jeden vhodný pár. Nikdo ke mně ale nepřichází, nikdo si mě nebere stranou, nikdo mi neklade otázku, jestli jsem kdy vyslovil souhlas s tím, že tady bloumám.
Místo toho vidím uličkami projíždět postiženou na vozíčku. Vmžiku proklouzne kolem obrovských balení toaletního papíru a stejně tak ohromných balení papírových plenek. Zkušeně sahá svýma malýma ručkama do výpletu obou kol. Pohled na ni způsobí, že bych žiletky, které mám v kapse, přece jenom chtěl zaplatit. Tuhle spojitost nechápu. Zdá se, že když se objeví osoba, která je na tom ještě hůře než já, začnu se chovat jako dobrý člověk. Ta věta sice zní přijatelně, ve skutečnosti ale nic neobjasňuje a nechává mě stejně bezradného jako předtím.
Jen se dívám za postiženou, která spěšně odjíždí, a v tomhle okamžiku bych (kdyby se našel někdo, kdo by se mě na to zeptal) povolení k pobytu na světě zřejmě neudělil. Už stojím u nejbližší pokladny. Žiletky jsem nenápadně vytáhl z kapsy bundy. Teď to vypadá, jako kdybych je chtěl od začátku přinést k pokladně a jako by mi ještě tolik skrývaný odpor proti nepovolenému životu byl naprosto cizí.
A jak tak stojím v dlouhé frontě u pokladny a jenom pomalu postupuji, vidím přes horní okraje několika regálů se zbožím poměrně sešlý obličej svého bývalého přítele Himmelsbacha. Neviděl jsem ho už minimálně půl roku a stejně tak dlouho jsem s ním nemluvil. Mezi námi je taková rozmíška, která se odehrála zhruba před sedmi lety. Už tehdy se Himmelsbachovi nevedlo moc dobře, a ptal se mě, jestli bych mu mohl půjčit pět set marek.
Ty peníze jsem mu dal, dodnes jsem je nedostal zpátky. Tak se jedno staré přátelství rozpadlo, respektive stále víc a víc se rozplývalo v trapných situacích, z nichž se teď právě zase jedna začíná odehrávat. Himmelsbach pracoval v dřívějších dobách jako fotograf v Paříži. Tedy, chtěl pracovat jako fotograf v Paříži, dokonce si pronajal malý byt v 8. obvodu, který mi dal jednou na čtrnáct dní k dispozici, zatímco byl na cestách v jižní Francii.
Byt měl malou kuchyň, koupelničku, jeden větší a jeden menší pokoj. Velkou místnost jsem nesměl užívat,
byl to jeho privátní pokoj a za jeho nepřítomnosti zůstal zamčený. Už první den, když jsem byl v bytě sám, jsem musel konstatovat, že do onoho mně určeného malého pokoje prší. V okně kromě toho chyběl velký kus skla, takže se jím proháněl vítr a byla tam prakticky pořád zima. Zdržoval jsem se proto těch čtrnáct dní převážně venku a byt jsem využíval jen k přenocování. Když se Himmelsbach vrátil, otevřel velkou místnost označenou za privátní pokoj, který jednak zůstal naprosto suchý, navíc v něm byl funkční radiátor.
Pochopil jsem, že mojí úlohou je nemluvit o tom, že do menší místnosti prší, okno že netěsní a že místnost ve skutečnosti není obyvatelná. Další den jsem odcestoval, krátce předtím jsem však Himmelsbachovi ještě zapůjčil pět set marek. Neboť to nějak nevyšlo, ten jeho záměr živit se jako fotograf v Paříži. Fotografoval sice každý den, měl ale velké problémy své snímky prodat do novin a časopisů. V Paříži je příliš mnoho fotografů, nadával a díval se při tom na mě, a já jsem řekl, bůhví, že je v Paříži příliš mnoho fotografů.
Má odpověď byla uštěpačnější, než jsem zpočátku myslel. Protože se v ní skrývala možnost, že i sám Himmelsbach patří k fotografům, kteří jsou navíc. Krátce nato Himmelsbach pravil, že mě do svého bytu pozval jenom proto, že měl během své nepřítomnosti strach z případných zlodějů. Myslím, že fotografování mezitím pověsil na hřebík. Buď jak buď, svůj fotoaparát už s sebou nenosí. Opět doufám, stejně jako se Susannou, že nebudu odhalen.
Pořád jsem ještě dopálený z té dávno již zmizelé vozíčkářky, kdybych se na ni nebyl díval, už bych tady taky nebyl. Himmelsbach je natolik intenzivně zaměstnán sám sebou, že události kolem sebe nevnímá. Má ztvrdlé a šedivé boty, zřejmě si je už nečistí. Prochází oddělením parfémů a z různých testovacích flakonů si šplíchá malé vzorky vůní nejprve na vnitřní strany rukou a zápěstí, poté na paže. Pokaždé to udělá tsss!, když trysky rozprašují parfém.
Ach bože, myslím si, tak tohle se stalo z Himmelsbacha. On se gratis parfémuje v obchodních domech, a ještě si při tom zřejmě připadá, jak je rafinovaný. Vidím, že se z něj stal obstarožní přízrak, který dělá tsss, který nikdy nesplatí své dluhy. Přesto se mi daří ubrat svému pohledu na tvrdosti, přinejmenším na pár vteřin.
Jestli se na mě Himmelsbach teď podívá, musí mě považovat za shovívavého. Pak bychom spolu mohli i navzdory tomu deštivému pokoji a přes ty dluhy promluvit a triumfovat nad trapnými manévry osudu. Tyto okamžiky ovšem nenastanou. Himmelsbach nepřestává brát do rukou nové a nové flakony, a teď si dokonce i provoňuje košili. Nevšímá si, že už se mu prodavačky pochichtávají. Měl bych zakročit, tedy ochránit jej, ale nemůžu. Protože ve svém nitru se mu rovněž vysmívám a všímám si, jak jsem rád, že ho ztrácím z dohledu, a přitom si pro sebe mumlám: tsss, tsss, tsss.
