Vzorová hesla [Brno/ dominikánky, Fulnek/ škola, Vidnava/ Wilhelm (Punzinger?) von Weidenau]:
Brno Dominikánky (herburky) patrocinium: Marie. — založeno: 1240.
5
Dějiny. Klášter „v široké ulici“, osídlený roku 1240, patří ke třem nestarším institucím založeným uvnitř gotických hradeb města Brna. Jako herburský byl pojmenován po své první převorce Herburce, jíž byl dán grunt a místo k vybudování kláštera (der ein ist geben warden der grunt vnd dye stat zu pawen ein klaster, Brno, MZA, Cerr II, 280, f. 61v). Konvent užíval zvláštní přízně královny Kunhuty Švábské (1224-1248), která jej osvobodila od mnoha dávek. Duchovní správa přináležela #dominikánům, kteří se v Brně usídlili nedlouho před herburkami (1227/1239). Ještě po celé 13.
10
století byly herburky pravděpodobně pouze uskupením zbožných žen, které žilo dle řehole sv. Augustina. V majetnických záznamech 15. stol. však klášter vystupuje jako Vnser lieber ffrawen Czell ad Herburgas prediger ordens (Olomouc, VK, M II 24) popř. unser lieben frawen swestern Herbrig (Olomouc, VK, M I 183). Přestože papež Urban IV. roku 1263 ještě hledal pro sestry vhodného kněze, byl herburský klášter již roku 1248 svěřen Inocencem IV. do péče dominikánů, čímž se stal prakticky domem dominikánek. Tak bývá také přibližně od roku 1330 pravidelně označován. Uvedené skutečnosti vedly k nedorozuměním v dosavadním bádání (srov. SCHNELL, s. 149). Nejasným však zůstává vztah herburek ke konventu #dominikánek, který založila ve městě roku 1312
15
20
25
30
královna Eliška (1310-1330). Za převorky Kateřiny z Mühlheimu (zvané též Kremserin), která pobývala v Schönensteinbachu (OP/ž) a Norimberku a do Brna přišla z rakouského Tullnu, byl klášter kolem roku 1466 reformován. Autoři a díla. Podrobnější studie o tomto důležitém klášteře a jeho kulturním životě doposud nebyla zpracována. Jeho význam pro německé dějiny středověké literatury lze proto rekonstruovat pouze z dochovaných pramenů. Ze záznamů nalezených ve dvou rukopisech vyplývá, že sestry literárně zaštiťoval dominikán Heinrich Sigel. V krátkém textu o úřadu zpovědníka (Des peichtvater ambt, Olomouc VK, M I 334, f. 298r-303v) vtipkuje otec nad svým opovážlivým počínáním: Summa summarum der peichtuater ist wol ein arm gemartteter mann vnd zü mal so er einfäldig ist vnd nichts gelesen ader versucht hat (f. 303v). A znovu sám sebe v žertu kárá: Du alter Bruder Heinrich Sigel, besser dein leben aus disem spigel (M II 24, f. 329r). Nejedná-li se u tohoto bratra o fikci, mohl by být autorem těchto veršů Sigel. Pak ale také není důvodu, proč mu nepřipsat německý překlad spisu Humberta z Romansu ‘Epistula de tribus substantialibus religionis’ (‘Epistel von den drei Räten’, f. 295r-329r, chybí ve VL 4 [1983], sl. 300), jenž má být právem zváno zrcadlem (man wol pilleich haissen [mag] ainen spiegel) a které této reflexi předchází. Překlad Humbertova výkladu augustiniánské řehole (chybí ve VL 4 [1983], sl. 300 násl.) v rukopise M II 24 (f. 1r-264v) a snad také v Brno, MZA, Cerr II, 280 (f. 26v-61v) je naproti tomu dílem rakouského dominikána Georga Faldera4
35
40
45
50
55
60
65
70
Pistorise († 1452; VL 2 [1980], sl. 704), který pobýval v letech 1439-1444 v Tullnu a jenž mj. pracoval pro norimberský klášter sv. Kateřiny (OP/ž). Pozornost si zaslouží také sbírka 48 německých výroků z ‘Commonitiones sanctorum patrum’, které uzavírají svazek MM II 24 (f. 329r-343r) a do nichž bylo zařazeno dvanáct exempel z ‘Vitas fratrum’ Gerarda z Frachetu (ed. SCHÜTZ-BUCKL). “Z nezvyklé kompilace lze usuzovat na dominikánský původ překladu /Die ungewöhnliche Kompilation legt eine dominikanische Herkunft der Übersetzung nahe” (U. WILLIAMS, sl. 457). I v ní lze spatřovat práci ad hoc (dominikánů?) pro brněnské herburky. Jménem jsou známi už jen Sigismund Kutrer jako (spolu)pisatel herburského rukopisu Olomouc VK, M I 334 (f. 87r), a Nikolaus Vogelhans (nebo “-haus”?), který byl u dominikánů pohřben a který byl dárcem rukopisu M II 31. Tradování rukopisů. Rukopisy herburek se částečně dostaly do majetku brněnských jezuitů, kteří se v 16. století nastěhovali do budovy konventu. Zde se svazky promísily s rukopisy jiných proveniencí. Proto nelze knihy, do kterých nebyly zaznamenány majetnické přípisky, identifikovat zcela bez výhrad. S takovým případem se pravděpodobně setkáváme u dominikánského diurnale s německými rubrikami (Olomouc VK, M I 501), které chci na rozdíl od BOHÁČKA/ČÁDY (s. 329 násl.) připsat nikoli mužskému klášteru, nýbrž kvůli rubrikám a rozšířenému mariánskému officiu (f. 414r-416r) právě brněnským herburkám; to samé chci učinit u dominikánského diurnale v M I 182 (s německými návody v propriu de tempore), u něhož již BOHÁČEK/ČÁDA uvažovali alespoň zčásti o užívání v ženském klášteře (s. 106). Herburkám pak jistě patřil dominikánský brevíř (M I 186), do něhož byly zaneseny některé německé modlitební formule (zadní přídeští aj.: Mein Martha pit got fur mich. Mein lieb schwester Anna pit got fur mich ein aue Maria. O heyliger mein vater sand Thomas pitt gott fúr mich arme sunderin). Nejdůležitější Sigelův rukopis M II 24, o němž již byla řeč, obsahuje mimoto částečné přepracování spisu ‘Büchlein von der Liebhabung Gottes’ Thomase Peuntnera (f. 266r-295r), jehož další dochování ukazuje na vznik v prostoru Vídeň-Štýrsko (SCHNELL, S. 234). V kodexu M I 334, druhém Sigelově rukopisu, se v první části, jíž zcela ovládla polemika s Alanem de Rupe, nachází německo-latinské dodatky k růženci (f. 113v-114v), jakož i krátké poznámky o správném jednání s jeptiškami (f. 177v). Jak vážně brali správci svoji úlohu, ukazují také ‘Versus de regimine sacerdotis’ ve VK Olomouc, M II 31, v rukopise, který byl klášteru věnován za časů převorky Magdaleny Kefferin Nikolausem Vogelhansen (záznam f. 1r) a jenž obsahuje německé a české glosy. Není zcela jasné, odkdy a jak dlouho působilo v klášteře skriptorium. Roku 1523 je Dorothea Schirmerin označována za toho času písařku konventu (dye zeyt des Conuents schreiberin, Cerr II, 280, f. 26r). Taktéž je možné, že záznam ve statutách Cerr II, 280: Item dovolit sestrám v klášteře psáti knihy (Idem den schwestern ym ckloster auch erlauben zu schreiben püecher, f. 2r) z doby kolem poloviny 15. století představuje závazný úzus. Každopádně by měly být dominikánské zvláštnosti v brevířích považovány spíše za výsledek organizované redakce. Proti písařské činnosti toliko u predikantů svědčí některé příležitostné záznamy, které mohou pocházet pouze od žen (např. Olomouc VK, M I 186). Za přezkoumání by stála provenience olomouckého M I 204 (mj. f. 322r-331v ‘Secreta mulierum’, něm.; pouštění žilou a lékařské předpisy, něm.; VL 11, sl. 1081) a ženská modlitební knížka M I 220 z Olomouce. 5
L i t e r a t u r a. BOHÁČEK/ČÁDA 1994. — G. WOLNÝ, Kirchliche Topographie von Mähren I/II, 1857, s. 86-90; J. FEIFALIK, Beiträge zur deutschen Handschriftenkunde aus mährischen Bibliotheken und Archiven, Notizenblatt der historisch-statistischen Section der k. k. mährisch-schlesischen Gesellschaft [...], 1857, s. 53; A. SCHUBERT, Die ehemaligen Bibliotheken der von Kaiser Josef II. aufgehobenen Mönchsklöster in Mähren und Schlesien, ZBW 17 (1900), s. 321-336, 401-423, 449-467; A. NEUMANN, Reformní statuta kláštera herburského (1440), Museum 59 (1927-28), s. 88-92; M. GROLIG, Die deutschen Handschriften der Studienbibliothek in Olmütz, ZDGVMS 31 (1929), s. 85-113; J. ŠEBÁNEK, K otázce založení herburského kláštera v Brně, in: Sborník prací věnovaný prof. Dru Gustavu Friedrichovi k šedesátým narozeninám 18711931, 1931, s. 406-419; P. ZAORAL, Urbář herburského kláštera z roku 1438, Brno v mulosti a dnes VII (1965), s. 233-241; B. SCHNELL, Thomas Peuntner ‘Büchlein von der Liebhabung Gottes’, 1984 (MTU 81), s. 149, 234, 248; CH. SCHÜTZ-BUCKL, Die Olmützer Verba seniorum, Studie o rukopisech 28 (1991), s. 57-123; VL 10 (1999), Sp. 457 (U. WILLIAMS); T. ČERNUŠÁK, Herburský klášter v Brně v předhusitském období, Vlastivědný věstník moravský 55 (2003), s. 165-171; TÝŽ., Reforma, úpadek a zánik herburského kláštera v Brně. (Analýza
stavu kláštera v období po husitských válkách), Brno v minulosti a dnes 27 (2003), s. 115---128; D. FOLTÝN (ed.), Encyklopedie moravských a slezských klášterů, 2005, S. 160-167 (T. BOROVSKÝ/M. ELBEL/J. KROUPA). – A. NEUMANN, Nové prameny k dějinám husitství na Moravě, 1930, s. 96-112.
CHRISTOPH FASBENDER
6
Fulnek Škola
5
10
15
V roce 1389 povolal Beneš z Kravař do městečka Fulneku, založeném pány z Lichtemburku a poprvé zmíněném roku 1293, řád augustiniánů kanovníků, jemuž zároveň věnoval stávající kostel a místní faru. Benešova zakládací listina dokládá, že kanovníkům byla svěřena i péče o školu. Nařizuje se zde, že klášter má na vlastní náklady živit rektora. První nebo jeden z prvních fulneckých rektorů Jan, který byl pravděpodobně současně i proboštem kláštera († 1407), je uváděn jako donátor ve dvou rukopisech, které byly v roce 1401 za prijorátu Štěpána z Dolan věnovány kartouzce v #Dolanech u Olomouce (Olomouc VK, M I 278, f. 1r; M II 141, f. 169r). Oba rukopisy byly druhotně rozšířeny a svázány. K původní donaci patřila z rukopisu M I 278 asi jen glosa k dopisům Jakuba, Petra a Jana (f. 1r-42r). V kodexu M II 141 pochází od fulneckého rektora snad jen poslední text (f. 169r-255v): ‘Opus Hieronymianum’ (1334) boloňského právníka Giovanniho d' Andrea (1270-1348), jenž byl označován přídomkem “de Sancto Hieronymo” a který založil roku 1334 kartouzu v Boloni. Toto kartuziány nanejvýš oblíbené dílo, dle KLAPPERA “kompilace bez sebemenší literární hodnoty/eine Kompilation ohne irgendwelchen literarischen Wert” (s. 256), je dochováno v počtu více než padesáti rukopisů, z nichž nejstarší je datován rokem 1395 a může být jen sotva starší než pojednávaný, patrně z Itálie pocházející, opis (“z druhé poloviny XIV. stol./aus der zweiten Hälfte des XIV. Jh.”: BOHÁČEK/ČÁDA, s. 496). L i t e r a t u r a. BOHÁČEK/ČÁDA 1994. — G. WOLNÝ, Kirchliche Topographie von Mähren I/III, 1859, s. 189202; F. V. PEŘINKA, Augustiniáni kanovníci ve Fulneku do války třicetileté, Sborník historického kroužku 32 (1931), s. 27-34, 112-123, 201-225, 252-263; J. KLAPPER (ed.), Schriften Johanns von Neumarkt. Zweiter Teil: Hieronymus, 1932 (Vom Mittelalter zur Reformation 6); E. BAUER, Hieronymus und Hieronymianus. Johannes Andreae und der Hieronymuskult, Daphnis 18 (1989), s. 199-221; A. TUREK, K historii školství a vzdělanosti ve Fulneku v 16. a 17. století, Časopis Slezského zemského muzea B 41 (1992), s. 11-21; D. FOLTÝN (ed.), Encyklopedie moravských a slezských klášterů, 2005, s. 292-297 (Š. GILAR/J. KROUPA/T. VÍTEK/D. FOLTÝN).
CHRISTOPH FASBENDER
7
Vidnava Wilhelm (Punzinger?) von Weidenau
5
10
15
20
V epilogu švanku ‘Der Borte’ ze dvou na sobě vzájemně závislých rukopisech H (Heidelberg, UB, cpg 341) a K (Genf-Cologny, Bibl. Bodmeriana, Cod. Bodmer 72), které snad vznikly společně v jedné české písařské dílně, je jmenováno několik osob: Von der Glezze Dietrich jako autor textu (v. 827-834), Wilhelm, der vrouwen kneht, jehož otec byl mocným fojtem v místě zvaném Widenâ, jako donátor (v. 879-884), jakož i v dedikaci na konci uvedená, bezejmenná dáma, která má utěšit muže nazvaného jako Punzigêren (v. 885-888). Fojtství Vidnava, poprvé zmiňované roku 1291, bylo lénem vratislavského vévody Jindřicha IV. Proba (1266-90), jako i biskupa Tomáše I. z Vratislavi (1232-1268). Krátce před rokem 1268 bylo přeneseno na Rüdigera Heldora. Rüdigerův pramenně doložitelný syn Wilhelm byl nejspíše od roku 1291 taktéž fojtem, takže dílo ‘Der Borte’ mohlo vzniknout ještě před rokem 1290. Dietrich odvozuje pravděpodobně svůj přídomek z vísky Kletno (Clesse, Clessengrund) na jihovýchodním úbočí Kralického Sněžníku, asi 20 km jihozápadně od Vidnavy. Identita a funkce ‘Punzingera’ jsou nejasné; buď se jedná o (familiérní) přízvisko Wilhelma popř. Dietricha, nebo jde o samostatného autora veršů 1-10 a 827-888 (srov. BRENDEL, s. 18; MEYER, s. 68f.; FISCHER, s. 199; REICHLIN, s. 203, A. 43). Jazyk díla ukazuje na východní část středního Německa, v prologu a epilogu na Slezsko (MEYER, s. 53), místa, kde se odehrává děj, Swâbenlant (v. 541, 818) a Brabantsko (v. 403, 497), zas na západ. Na vyprávění ‘Borte’, které vyhrocuje antický příběh o Kefalovi a Prokris (Ovid, Metamorphosen VII, 493 násl.) neobvyklým způsobem na hodnotu dvorské „minne“ a rytířství (ORTMANN/RAGOTZKY, s. 82) a jež je v prologu a epilogu účelově adresováno dvorskému publiku (v. 2, 7-10, 827-830), můžeme nazírat jako na zcela produktivní adaptaci částí dvorské ideologie a jako na důkaz dvorského sebeuvědomění německy mluvící slezské šlechty v okruhu Jindřicha IV. Proba. L i t e r a t u r a. Die Codices Palatini germanici in der Universitätsbibliothek Heidelberg (Cod. Pal. germ. 304– 495), zprac. M. MILLER und K. ZIMMERMANN, 2007, s. 129-165; Deutsche Handschriften des Mittelalters in der Bodmeriana, zprac. R. WETZEL, 1994, s. 81-129. – R. BRENDEL, Über das mhd. Gedicht Der Borte von Dietrich von der Glezze, Diss. Halle 1906; O.R. MEYER, Der Borte des Dietrich von der Glezze (German. Arbeiten 3), 1915; J. KLEMENZ, Zur Herkunft Dietrichs von der Glezze, Glatzer Heimatschriften 5 (1921) 20-28; J. BUMKE, Mäzene im Mittelalter, 1979, s. 279; M. G. SCHOLZ, Hören und Lesen, 1980; 2VL 2 (1980), sl. 137-139 (ROSENFELD); H. FISCHER, Studien zur deutschen Märendichtung, 21983, s. 192, 199, 210, 211, 305f. (bibliografie); J. BAHLKE a kol., Böhmen und Mähren, 1998 (Handbuch der historischen Stätten), s. 649; C. ORTMANN/H. RAGOTZKY, Minneherrin und Ehefrau, in: I. BENNEWITZ/H. TERVOOREN (ed.), Manlîchiu wîp, wîplîch man (Beihefte ZfdPh 9), 1999, s. 67-84; A. KRASS, Das erotische Dreieck, in: týž. (ed.), Queer denken, 2003, s. 277-297; P. W. TAX: Zur Interpretation des ‘Gürtels’ Dietrichs von der Glezze, ZfdPh 124 (2005), s. 47-62; K. Grubmüller, Die Ordnung, der Witz und das Chaos, 2006, s. 156, 157, 170-172; S. REICHLIN: Dietrich von der Glezze: Der Borte (um 1270/1290), in: C. HERBERICHS/C. KIENING (ed.), Literarische Performativität, 2008, S. 181-203. – F. H. VON DER HAGEN (ed.), Gesamtabenteuer. Hundert altdeutsche Erzählungen, 1850, Nachdruck 1961, sv. I, č. 20, s. 455-478; MEYER (viz lit.); M. LEMMER, Der goldene Rosenbogen. Deutsche Erzähler des Mittelalters, 1977, s. 289-305, 578f.
ANDREA MOSHÖVEL
5
