Walking DISASTER. JAMIE McGUIRE. Překlad: kikinakp

1

Walking DISASTER

JAMIE McGUIRE

Překlad: kikinakp

2

Prolog DOKONCE I S POTEM NA ČELE A přerývaným dechem nevypadala nemocně. Její pokožka neměla ten broskvový nádech, na který jsem byl zvyklý a ani oči neměla tak zářivé, ale pořád byla překrásná. Nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl. Ruka jí visela přes okraj postele a prsty se třásly. Oči mi klouzaly z jejích křehkých, žloutnoucích nehtů nahoru po hubené paži, ke kostnatému rameni a nakonec se zastavily u jejích očí. Dívala se na mě, víčka na dvě štěrbiny, jen tak, abych věděl, že ví, že jsem tam byl. Tohle jsem na ní miloval. Když se na mě dívala, opravdu mě viděla. Nedívala se skrz mě na desítky dalších věcí, které musela ten den udělat, ani nepřestávala vnímat moje hloupé historky. Poslouchala a byla opravdu šťastná. Zdálo se, že kdokoli jiný by jen přikývnul bez poslouchání, ale ona ne. Ona nikdy. „Travisi,“ řekla chraplavým hlasem. Pročistila si hrdlo a zvedla koutky úst. „Pojď sem dítě. Je to v pořádku. Pojď sem.“ Táta mi položil několik prstů zezadu na krk a přistrčil mě blíž, zatímco poslouchal sestřičku. Táta jí říkal Becky. Poprvé přišla k nám domů před několika dny. Měla měkký hlas a docela pěkné oči, ale neměl jsem Becky rád. Neumím to vysvětlit, ale její přítomnost tady byla děsivá. Věděl jsem, že je tady, aby pomohla, ale nebyla to dobrá věc, ani i když s ní byl táta zadobře. Tátovo pošťouchnutí mě postrčilo o několik kroků, dost blízko na to, aby se mě máma mohla dotknout. Natáhla své dlouhé, elegantní prsty a pohladila mě po paži. „Je to v pořádku, Travisi,“ zašeptala. „Maminka ti chce něco říct.“ Strčil jsem si prst do pusy a ošívajíc se jsem si zatlačil na dásně. Přikývnutí její malý úsměv zvětšovalo, takže jsem se ujistil, abych hodně kýval hlavou, když jsem přistoupil k její tváři. Použila to, co jí zbylo ze sil, aby se ke mně přitáhla blíž a pak se nadechla. „To, o co tě chci požádat, bude velmi těžké, synu. Vím, že to zvládneš, protože teď už jsi velký kluk.“ Znovu jsem přikývnul, opětoval její úsměv, dokonce, i když jsem to nemyslel vážně. Usmívat se, když vypadala tak unaveně a nesvá mi nepřipadalo správné, ale být statečný ji dělalo šťastnou. Tak jsem byl statečný. „Travisi, potřebuju, abys poslouchal, co se ti chystám říct, a co je ještě důležitější, potřebuju, aby sis to zapamatoval. Bude to velmi těžké. Zkoušela jsem si vzpomenout na něco z doby, kdy mi byly tři a...“ Vytratil se jí hlas, bolest byla příliš veliká. „Bolest je nezvladatelná, Diane?“ zeptala se Becky a vtlačila jehlu do máminy kanyly. Po chvíli se máma uvolnila. Nadechla se a zkusila to znovu. „Zvládneš to pro maminku udělat? Dokážeš si zapamatovat, co ti řeknu?“ Znovu jsem přikývnul a ona se nadzdvihla, aby mě pohladila po tváři. Její kůže nebyla tak teplá a udržela ruku nahoře jen několik sekund, než se začala třást a spadla jí zpátky na postel. „Za prvé, je v pořádku, že jsi smutný. Je dobře, že něco cítíš. Zapamatuj si to. Za druhé, zůstaň dítětem tak dlouho, jak můžeš. Hraj hry, Travisi. Buď bezstarostný“ – přelítla kolem očima – „a ty a tví bratři se starejte jeden o druhého, i o vašeho otce. I když vyrosteš a odstěhuješ se, je důležité vracet se domů. Dobře?“ Hlava mi skákala nahoru a dolů, zoufale ji potěšit. „Jednoho dne se zamiluješ, synu. Nespokoj se jen tak s někým. Vyber si dívku, kterou nedostaneš jen tak snadno, tu za kterou budeš muset bojovat a pak nikdy nepřestat. Nikdy“ – zhluboka se nadechla – „nepřestávej bojovat za to, co chceš. A nikdy“ – stáhla obočí – 3

„nezapomeň, že tě maminka miluje. I když mě neuvidíš.“ Po tváři jí stékala slza. „Vždycky, vždycky tě budu milovat.“ Chraplavě se nadechla a pak se rozkašlala. „Dobře,“ řekla Becky strkajíc si komicky vypadající věc do uší. Druhý konec držela na mámině hrudi. „Je čas na odpočinek.“ „Není,“ zašeptala maminka. Becky se podívala na tátu. „Jsme blízko, pane Maddoxi. Asi byste měl přivést chlapce, aby se rozloučili.“ Tátovy rty se stáhly do pevné čárky a zavrtěl hlavou. „Nejsem připravený,“ zachraptěl. „Nikdy nebudete připravený na to, abyste ztratil svou ženu, Jime. Ale nechcete jí přeci nechat odejít dřív, než se s ní chlapci rozloučí.“ Táta chvíli přemýšlel, utřel si nos do rukávu a pak vypochodoval z pokoje jako by byl šílený. Pozoroval jsem maminku, sledoval jsem její snahu se nadechnout, a pozoroval jsem Becky kontrolující čísla na krabičce vedle ní. Dotkl jsem se mámina zápěstí. Z Beckyina pohledu se zdálo, že ví něco co já ne a udělalo se mi z toho špatně. „Víš Travisi,“ řekla Becky, skláníc se dolů, aby se mi mohla podívat do očí, „lék, který dám tvé mamince ji uspí, ale i když bude spát, pořád tě uslyší. Pořád můžeš mamince říct, jak jí miluješ a že ti bude chybět a ona uslyší všechno, co jí řekneš.“ Podíval jsem se na maminku a rychle zavrtěl hlavou. „Nechci ji ztratit.“ Becky mi položila svou jemnou, teplou ruku na rameno, přesně jako to dělala maminka, když jsem byl smutný. „Tvoje maminka s tebou chce být. Chce to strašně moc. Ale Bůh chce, aby byla s ním.“ Zamračil jsem se. „Já ji potřebuju víc než Bůh.“ Becky se usmála a políbila mě na vršek hlavy. Táta zaklepal na dveře a pak je otevřel. Moji bratři kolem něj byli namačkaní v chodbě a Becky mě vedla za ruku k nim. Trenton nespouštěl oči z máminy postele a Taylor a Tyler se dívali všude možně ale ne na postel. Tak nějak jsem se cítil líp, když jsem viděl, že všichni vypadají tak vystrašeně, jak já jsem se cítil. Thomas stál vedle mě, trochu vepředu, stejně jako v době, kdy mě chránil, když jsme si hráli na dvorku a kluci ze sousedství se snažili dostat se do křížku s Tylerem. „Nevypadá dobře,“ řekl Thomas. Táta si pročistil hrdlo. „Maminka je už dlouho vážně nemocná, a je čas… je čas, aby…“ Vytratil se mu hlas. Becky nabídla malý, procítěný úsměv. „Vaše maminka nejedla ani nepila. Její tělo to vzdává. Bude to velmi těžké, ale je ten pravý čas mamince říct, že ji milujete a že vám bude chybět, a že je lepší nechat ji jít. Potřebuje vědět, že je to v pořádku.“ Mí bratři unisono přikývli. Všichni kromě mě. Nebylo to v pořádku. Nechtěl jsem jí opustit. Bylo mi jedno, jestli jí Bůh chce nebo ne. Byla to moje maminka. Měl si jí vzít až starou. Takovou, která už nemá malé kluky, o které se musí postarat. Snažil jsem si zapamatovat všechno, co mi řekla. Snažil jsem si to vyleptat vevnitř v hlavě: Hrát si. Navštěvovat tátu. Bojovat za to co miluju. Ta poslední věc mě trápila. Miloval jsem maminku, ale nevěděl jsem, jak za ní bojovat. Becky se naklonila k uchu mého táty. Zavrtěl hlavou, a pak kývl na mé bratry. „Dobře, kluci. Pojďte se rozloučit, a pak musíš uložit bratry do postele, Thomasi. Nemusí tady už na zbytek být.“ „Ano, pane,“ řekl Thomas. Věděl jsem, že statečný výraz jen předstírá. Oči měl smutné tak jako já.

4

Thomas s ní chvilku mluvil, a pak jí Taylor a Tyler něco šeptali každý do jednoho ucha. Trenton brečel a dlouho jí objímal. Každý jsme jí řekli, že je pro ni lepší, když nás opustí. Každý kromě mě. Maminka na to tentokrát nic neodpověděla. Thomas mě táhl za ruku, odváděl mě z jejího pokoje. Šel jsem pozpátku, dokud jsme nebyli v chodbě. Snažil jsem se předstírat, že jde jen spát, ale moje hlava to odmítala přijmout. Thomas mě zvedl a nesl nahoru po schodech. Zrychlil, když se tátův nářek nesl zdmi. „Co ti řekla?“ zeptal se Thomas, napouštíc vodu do vany. Neodpověděl jsem. Slyšel jsem ho ptát se, a zapamatoval jsem si to, jak mi řekla, ale slzy ani pusa mi nefungovaly. Thomas mi přetáhl přes hlavu špinavou košili a svlékl kraťasy a hodil je na podlahu. „Čas na koupel, mrňousi.“ Zvedl mě z podlahy a posadil do teplé vody, namočil houbu a vymačkal mi jí nad hlavou. Nezamrkal jsem. Dokonce jsem se ani nepokoušel otřít vodu z obličeje, i když jsem to nesnášel. „Včera mi maminka řekla, abych se postaral o tebe a dvojčata a taky o tátu.“ Thomas položil ruce na okraji vany a opřel se o ně bradou, díval se na mě. „Takže to je to, co udělám, Trave, dobře? Postarám se o tebe. Takže se neboj. Všem se nám bude po mamce stýskat, ale neboj se. Postarám se o to, aby bylo všechno v pohodě. Slibuju.“ Chtěl jsem přikývnout, nebo ho obejmout, ale nešlo nic. I když jsem za ní měl bojovat, byl jsem nahoře, ve vaně plné vody, nehybný jako socha. Nechal jsem jí dole. Někde úplně vzadu ve své hlavě jsem jí slíbil, že udělám všechno to, co mi řekla, hned, jak moje tělo bude zase fungovat. Až smutek odejde, budu si vždycky hrát a vždycky budu bojovat. Tvrdě.

5

Kapitola 1 HOLOUBEK ZKURVENÝ SUPI. VYDRŽELI BY NA VÁS ČEKAT hodiny. Dny. I noci. Zírají přímo skrz vás, vybírají si vaše části, které z vás odervou nejdřív, které kousky budou nejsladší, nejkřehčí, nebo prostě části, které budou nejvhodnější. Co nevědí, co vůbec netuší je, že kořist předstírá. Jsou to supi, kdo je snadná kořist. Právě když si myslí, že jediné co musí dělat, je být trpělivý, sedět v povzdálí a čekat na vás až zemřete, to je přesně ta doba kdy na ně udeříte. Tehdy vytáhnete svou tajnou zbraň: naprostý nedostatek respektu vůči stavu věcí daného okamžiku; zamítnutí řádu věcí. Tehdy je šokujete tím, jak moc je vám to kurva jedno. Soupeř v Kruhu, nějaký hňup co se snaží odhalit vaše slabosti urážkami, žena snažící se vás omezovat; dostanu je pokaždé. Už od útlého věku jsem dával pozor na to, jak žít život tímhle způsobem. Tihle srdce si vylévající kreténi vylévající si duši do každé zlatokopecké sirény, která se na ně usmála, to mají celý špatně. Ale já jsem tak nějak byl ten, co plave proti proudu. Byl jsem jinde. Jejich způsob byl těžký způsob, jestli se mě ptáte. Nechávat emoce za dveřmi a nahrazovat je otupělostí nebo vztekem – které jsou mnohem snadněji kontrolovatelné – bylo lehké. Nechat sám sebe udělat se zranitelný. Tolikrát, kolikrát jsem se snažil vysvětlit tuhle chybu svým bratrům, bratrancům, nebo přátelům jsem se setkal s nepochopením. Tolikrát, kolikrát jsem je viděl brečet nebo probdít noci nad nějakou pitomou děvkou v páru ‚ošukej mě‘ botách na podpatku, a který se na ně nikdy nevysrali, nerozuměl jsem tomu. Ženy, které by stály za tenhle druh žalu, by vás nenechaly propadnout jim tak snadno. Neohnuly by se vám přes gauč nebo by vám nedovolily vetřít se jim do ložnice hned první noc – nebo ani desátou. Moje teorie byly ignorovány, protože to tahle nechodilo. Přitažlivost, sex, pobláznění, láska a pak žal. Tohle bylo logické pořadí. A bylo to vždycky v tomhle pořadí. Ale ne pro mě. Ani. Kurva. Náhodou. Už dávno jsem se rozhodl, že se budu přiživovat na supech, dokud nepřijde holubice. Holoubek. Takový druh duše, která nebrání nikomu; jen chodí kolem, dělajíc si starosti se svými vlastními věcmi, snaží se prodrat životem bez tahání někoho dalšího dolů svými vlastními potřebami a sobeckými návyky. Statečná. Komunikátor. Inteligentní. Krásná. S příjemným hlasem. Bytost, která je kamarád na celý život. Nedosažitelná, dokud nemá důvod vám věřit. Jak jsem stál u otevřených dveří do svého bytu, oklepával poslední zbytek popela z cigarety, pamětí se mi blýskla holka v zakrváceném, růžovém svetříku v Kruhu. Bez přemýšlení jsem jí nazval Holoubkem. V tu chvíli to byla jen pitomá přezdívka, aby byla ještě víc nesvá, než už byla. Její rudě potřísněná tvář s vytřeštěnýma očima navenek vypadala nevinně, ale mohl bych říct, že to bylo jen tím oblečením. Tu myšlenku jsem odstrčil pryč, když jsem nepřítomně zíral do obýváku. Megan ležela líně na gauči, sledovala televizi. Vypadala znuděně a já přemýšlel, proč je ještě v mém bytě. Obvykle vezme svý krámy a odejde hned, jak jí vypakuju. Dveře zavrzali, když jsem je otevřel trochu víc. Odkašlal jsem si a za popruh jsem zvedl svůj batoh. „Megan. Jdu pryč.“

6

Sedla si a protáhla se a pak popadla ucho své příliš velké kabelky. Nemohl jsem si představit, že by měla tolik věcí, aby jí celou naplnila. Megan si přehodila stříbrné ucho kabelky přes rameno a vklouzla do bot na klínku, šourajíc se ke dveřím. „Napiš mi, kdyby ses nudil,“ řekla, aniž by se podívala mým směrem. Nasadila si své obrovské sluneční brýle a pak sešla schody, zcela nedotčena mým nezájmem. Její lhostejnost byla přesně ten důvod, proč byla Megan jednou z mých stálých holek. Nebrečela kvůli závazku, ani se nevztekala. Brala náš „vztah“ takový jaký byl a pak si šla po svých. Můj Harley se blýskal na ranním podzimním slunci. Počkal jsem, až Megan odjede z parkoviště před mým bytem a pak jsem seběhl schody, zapínal si bundu. Hodina humanitních studií Dr. Ruesera začínala za půl hodiny, ale bylo mu jedno, jestli přijdu pozdě. Kdyby ho to nenaštvalo, opravdu nevidím důvod, proč bych se měl zabít, abych se tam dostal. „Počkej!“ zavolal hlas za mnou. Shepley stál ve vstupních dveřích našeho bytu, bez trička a balancujíc na jedné noze, zatímco se snažil navléknout si ponožku na tu druhou. „Chtěl jsem se tě zeptat včera v noci. Co jsi řekl Markovi? Naklonil ses k jeho uchu a něco mu řekl. Vypadal, jako by si spolknul vlastní jazyk.“ „Poděkoval jsem mu, že před několika víkendy odjel z města, protože jeho matka byla divoká.“ Shepley na mě pochybně zíral. „Ty vole. To jsi neudělal.“ „Ne. Slyšel jsem od Camiho, že ho chytili pod vlivem v Jones County.“ Zavrtěl hlavou a pak kývnul směrem ke gauči. „Nechal jsi tady tentokrát Megan přes noc?“ „Ne, Shepe. Víš to moc dobře.“ „Takže jen přišla na ranní rychlovku před přednáškou, jo? To je zajímavý způsob, jak si tě nárokovat.“ „Myslíš si, že to tak je?“ „Někdo jiný by využil každou její vteřinu.“ Shepley pokrčil rameny. „To je Megan. Kdo ví. Hele, vezu Americu zpátky do kampusu. Chceš svézt?“ „Uvidíme se později,“ řekl jsem, nasazujíc si své Oakleyky. „Můžu Mare vzít, jestli chceš.“ Shepleyho tvář se zkřivila. „Uh… ne.“ Pobavený jeho reakcí jsem nasedl na Harleye a nastartoval motor. Ačkoli mám špatný zlozvyk se sváděním kamarádek jeho přítelkyně, tohle je čára, kterou bych nepřekročil. America byla jeho a jakmile prokázal o nějakou holku zájem, byla mimo můj hledáček, nikdy jsem o ní znovu neuvažoval. Věděl to. Prostě mě rád vytáčel. Před Sig Tau jsem potkal Adama. Vedl Kruh. Po počáteční výplatě první noc jsem ho následující den nechal držet zisk a pak jsem mu pomohl z problémů. On zajistil pokrytí, já zajistil výhru. Náš vztah byl striktně obchodní a oba jsme dávali přednost tomu zachovat to jednoduchý. Dokud mi platil, šel jsem mu z cesty a dokud nechtěl nakopat prdel, šel z tý mý. Šel jsem přes kampus do jídelny. Právě předtím než jsem došel k dvojitým kovovým dveřím, přistoupily přede mě Lexi a Ashley. „Čau, Trave,“ řekla Lexi, stojíc v perfektní póze. Dokonale opálená, silikonem vylepšená prsa vykukovala z výstřihu růžového trička. Tyhle neodolatelné, kypící mohyly bylo to, co škemralo, abych jí vzal na první místo, ale jednou stačilo. Její hlas mi připomněl zvuk vzduchu pomalu unikajícího z balónu, a Nathan Squalor jí sbalil noc po té, co já. „Čau, Lex.“ Típnul jsem cigaretu a hodil jí do koše, než jsem kolem ní rychle prošel dveřmi. Ne že bych se nemohl dočkat povadlé zeleniny, vysušeného masa a přezrálého ovoce v jídelně. Bože. Její hlas nutil psi výt a děti zvednout hlavu, aby se podívali, jaká kreslená postavička ožila. 7

Bez ohledu na můj nezájem šly obě za mnou. „Shepe.“ Kývnul jsem. Seděl s Americou, smál se s lidmi kolem sebe. Holoubek z bitky seděl naproti němu, vrtal se v jídle plastovou vidličkou. Zdálo se, že můj hlas vzbudil její zvědavost. Cítil jsem, jak mě její velké oči sledují na konec stolu, kam jsem položil svůj tác. Slyšel jsem Lexi se hihňat, donutilo mě to potlačit vřící iritaci uvnitř. Když jsem si sedl, použila moje koleno jako židli. Někteří z kluků z fotbalového týmu sedící u našeho stolu nás sledovali s úžasem, jako by pro ně být následovaný dvěma nepochopitelnýma courama byla nedosažitelná touha. Lexi sklouzla rukou pod stůl a prsty mi zaryla do stehna, když jela po vnitřním švu mých jeansů. O trochu víc jsem roztáhl nohy a čekal, až dosáhne svého cíle. Ještě než jsem na sobě ucítil její prsty, přes stůl se ke mně donesl Američin hlasitý šepot. „Myslím, že se mi právě udělalo na blití.“ Lexi se otočila, celé její tělo ztuhlo. „Slyšela jsem to, špíno.“ Kolem Lexiiny tváře proletěla houska a odrazila se od podlahy. Shepley a já jsme si vyměnili pohledy a pak jsem podlomil koleno. Lexiin zadek přistál na podlaze jídelny. Přiznávám, že slyšet zvuk její kůže plesknout na dlaždice mě trochu vzrušilo. Než odešla ani si moc nestěžovala. Zdálo se, že Shepley oceňuje moje gesto a to pro mě bylo dostatečné uspokojení. Má tolerance pro holky jako je Lexi trvala jen chvíli. Měl jsem jedno pravidlo: respekt. Ke mně, k mé rodině a k mým přátelům. Sakra, i někteří mí nepřátelé si zaslouží respekt. Nevidím důvod, proč se dál stýkat s lidmi déle než je nutné, kteří tuhle životní lekci nechápali. Může to znít pokrytecky s těmi ženami, které prošly dveřmi mého bytu, ale kdyby se nesly s respektem, dal bych jim ho taky. Mrknul jsem na Americu, která se zdála být spokojená, kývnul na Shepleyho a pak si vzal další sousto toho, co jsem měl na talíři, ať už to bylo cokoliv. „Včera v noci to byla pěkná práce, Vzteklej Pse,“ řekl Chris Jenks, sahajíc pro krutóny přes stůl. „Sklapni, blbečku,“ řekl Brazil svým typickým hlubokým hlasem. „Adam tě už nikdy nepustí dovnitř, kdyby slyšel, co říkáš.“ „Aha. Jo,“ řekl, krčíc rameny. Odnesl jsem tác do koše a pak se zamračeně vrátil ke své židli. „A neříkej mi tak.“ „Jak? Vzteklej pse?“ „Jo.“ „Proč ne? Myslel jsem, že to je tvoje jméno v Kruhu. Něco jako tvoje přezdívka.“ Zaměřil jsem se na Jenkse. „Proč nesklapneš a nedáš tý díře v ksichtě šanci se uzdravit.“ Nikdy jsem toho malýho červa neměl rád. „Jasně, Travisi. Jak řekneš tak se stane.“ Zahuhlal nervózně, než odnesl tác a zamířil ven. Netrvalo dlouho a jídelna byla prázdná. Podíval jsem se dolů a viděl Shepleyho a Americu pořád se poflakovat a povídat si s jejich kamarádkou. Měla dlouhé, vlnité vlasy a její pokožka byla ještě opálená z letních prázdnin. Neměla ty největší kozy, co jsem kdy viděl, ale ty oči… měly zvláštní šedou barvu. Nějak povědomou. Neexistoval způsob, že bysme se potkali dřív, ale něco v její tváři mi připomnělo něco, na co jsem nemohl přijít. Vstal jsem a šel k ní. Měla vlasy pornohvězdy a tvář anděla. Oči měla ve tvaru mandlí a jedinečně krásné. Tak jsem to viděl: za krásou a předstíranou nevinností bylo něco dalšího, něco chladného a vypočítavého. i když se smála, viděl jsem tu hříšnost v ní tak hluboko zakořeněnou, že ji nemohl schovat žádný svetřík. Ty oči se vznášely nad jejím malým nosem a hladkými rysy. Pro někoho jiného byla čistá a naivní, ale tahle holka něco skrývala. Věděl 8

jsem to jen proto, že ten samý hřích pobýval ve mně celý můj život. Rozdíl byl v tom, že ona ho držela hluboko v sobě a já pouštěl ten svůj ven z klece celkem pravidelně. Sledoval jsem Shepleyho dokud nevycítil, že se na něj dívám. Když se na mě podíval, kývnul jsem směrem k holoubkovi. Kdo je to? Vyslovil jsem nehlasně. Shepley odpověděl jen zmateným zamračením. Ona, znovu jsem vyslovil tiše. Shepleyho ústa se zkřivila do dráždivého kreténského úsměvu, který nasazoval vždycky, když dělal něco, čím mě chtěl nasrat. „Cože?“ zeptal se Shepley mnohem hlasitěji, než bylo nutné. Myslím, že ta holka věděla, že se bavíme o ní, protože nechávala hlavu sklopenou, předstírala, že neposlouchá. Po strávení šedesáti sekund ve společnosti Abby Abernathyové jsem rozpoznal dvě věci: moc nemluví, a když už promluvila tak docela sprostě. Ale nevím… tak nějak mě zasáhla. Vypadá, že si takový kretény jako jsem já, drží od těla, ale to ve mně probouzí ještě větší odhodlání. Potřetí nebo počtvrté na mě protočila oči. Lezl jsem jí na nervy a zjistil jsem, že mě to baví. Holky ke mě obvykle nechovají takovou ryzí nenávist, dokonce i když jsem jim ukázal dveře. Když ani moje nejlepší úsměvy nefungovaly, zasáhl jsem. „Máš tik?“ „Cože?“ zeptala se. „Tik. Pořád se ti kroutí oči.“ Kdyby mě mohla zavraždit pohledem, byl bych už vykrvácel na podlaze. Nemohl jsem si pomoc, ale musel jsem se zasmát. Byla sakra chytrá a drzá. Každou vteřinou jsem jí měl radši. Sklonil jsem se blíž k její tváři. „I když jsou to úžasný oči. Co je to vůbec za barvu? Šedá?“ Okamžitě sklopila hlavu, nechala si spadnout vlasy do tváře. Boduju. Je kvůli mně nesvá a to znamená, že se někam dostávám. America okamžitě vyskočila, odháněla mě pryč. Nemohl bych jí oklamat. Viděla ten nekončící proud holek chodících do a z mého bytu. Nechtěl jsem Americu naštvat, ale nevypadala rozzlobeně. Spíš pobaveně. „Nejsi její typ,“ řekla America. Otevřel jsem pusu, hrál jsem její hru. „Já jsem typ všech!“ Holoubek na mě vykoukla a usmála se. Projel mnou – pravděpodobně jen šíleným nutkáním ohnout tuhle holku přes gauč – hřejivý pocit. Ona byla jiná, a to bylo osvěžující. „Ah! Úsměv,“ řekl jsem. Nazvat to jednoduše úsměv, jako by to nebyla ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděl, se zdálo špatné, ale nechtěl jsem tu hru posrat, když jsem se právě dostával dopředu. „Nakonec nejsem tak prohnilej bastard. Rád jsem tě poznal, Holoubku.“ Vstal jsem, obešel jsem stůl a sklonil se k Američinu uchu. „Pomož mi tady, jo? Budu se chovat slušně, přísahám.“ Na obličeji mi přistála hranolek. „Pusu pryč od ucha mý holky, Trave!“ řekl Shepley. Couvnul jsem, zvedl ruce nahoru pro zvýraznění toho nejnevinnějšího výrazu, kterého jsem byl schopen. „Získávání kontaktů! Navazuju kontakty!“ Došel jsem několik kroků ke dveřím, všiml si malé skupinky holek. Otevřel jsem dveře a ony se valily ven jako stádo vodních buvolů, než jsem mohl projít já. Už je to dlouho, co jsem měl nějakou výzvu. Divný bylo, že jsem jí nechtěl ošukat. Vadilo mi, že si možná myslela, že jsem debil, ale víc mi vadilo to, že jsem se o to staral. Ať tak či onak, poprvé po dlouhé době je tu někdo nepředvídatelný. Holoubek byl úplný opak holek, které jsem tady potkal a já musím vědět proč.

9

CHANEYHO TŘÍDA BYLA PLNÁ. DOŠEL JSEM KE svému místu včas a pak se brodil přes bosé nohy obklopující můj stůl. Kývl jsem. „Dámy.“ Zabručely a vzdychly v harmonii. Supi. Polovinu z nich jsem sbalil v prváku, druhá polovina byla na mým gauči před podzimními prázdninami. Kromě té holky na konci. Sophia po mě blýskla pokřiveným úsměvem. Vypadalo to, jako by se její tvář vznítila a někdo se to snažil uhasit vidličkou. Byla s několika mými bratry z bratrstva. Znát jejich rekordy a její nedostatek starosti o bezpečí, bylo nejlepší považovat jí za zbytečný risk, dokonce, i když jsem byl obvykle opatrný. Opřela se o lokty, aby navázala lepší oční kontakt. Cílil jsem nutkání otřást se odporem, ale odolal jsem. Ne. Ani zdaleka za to nestojí. Brunetka přede mnou se otočila a zamávala řasami. „Čau, Travisi. Slyšela jsem, že v Sig Tau bude rande párty.“ „Ne,“ řekl jsem bez zamyšlení. Našpulila spodní ret. „Ale… když jsi mi o tom říkal, myslela jsem, že bys možná chtěl jít.“ Zasmál jsem se. „Nadával jsem na to. To není totéž.“ Blondýna vedle mě se naklonila blíž. „Každý ví, že Travis Maddox nechodí na rande párty. Jsi na špatné adrese, Chrissy.“ „Fakt? No, nikdo se tě neptal,“ řekla Chrissy zamračeně. Jak se ženský hádaly, všiml jsem si, že se dovnitř vřítila Abby. Prakticky sebou hodila do první řady stolů těsně před zazvoněním. Než jsem se stačil sám sebe zeptat proč, popadl jsem svůj papír a strčil si propisku do pusy a pak seběhl schody, klouzl za stůl vedle ní. Pohled na Abbyinu tvář byl nadmíru zábavný a z důvodu, který nemůžu vysvětlit, to způsobilo, že se mi tělem rozproudil adrenalin – tak jako před bojem. „Dobře. Můžeš mi dělat poznámky.“ Byla naprosto znechucená a to mě potěšilo ještě víc. Většina holek mě nudila, ale tahle holka byla fascinující. Dokonce zábavná. Nechtěl jsem jí vyvést z míry, aspoň ne v pozitivním slova smyslu. Zdálo se, že už jen z mé přítomnosti se jí dělá na zvracení a zjistil jsem, že je to podivně roztomilé. Projelo mnou nutkání zjistit, jestli ke mě opravdu cítí nenávist, nebo je to jen tvrďačka. Naklonil jsem se blíž. „Promiň… urazil jsem tě nějak?“ Než zavrtěla hlavou, zjihly jí oči. Nenenávidí mě. Ona mně jen chce nenávidět. Byl jsem daleko před ní. Když si chce hrát, budu si hrát. „Tak co máš za problém?“ Zdálo se, že je v rozpacích co dál říct. „Nevyspím se s tebou. Radši to vzdej hned.“ Ach ano. Tohle bude zábava. „Nežádal jsem tě, aby ses se mnou vyspala… nebo jo?“ Nechal jsem oči vzhlédnout ke stropu, jako bych o tom přemýšlel. „Proč nepřijdeš dnes večer s Americou?“ Abbyiny rty se zkroutily, jakoby cítila něco shnilého. „Nebudu s tebou ani flirtovat, slibuju.“ „Budu o tom přemýšlet.“ Snažil jsem se neusmívat tak moc a nechal jsem ji být. Nebude kolem mě běhat jako ti supi nahoře. Ohlédl jsem se za sebe a všichni zírali na temeno Abbyiny hlavy. Věděli to tak dobře jako já. Abby byla jiná a já na tom budu muset zapracovat. Pro jednou. O tři čmáranice potencionálních tetování a dva tucty 3D kostek později hodina skončila. Proklouznul jsem na chodbu dřív, než mě mohl někdo zastavit. Byl jsem rychlý, ale Abby se nějak dostala ven, byla dobrých dvacet metrů přede mnou.

10

Ať se propadnu. Snažila se mi vyhnout. Zrychlil jsem krok, dokud jsem nebyl vedle ní. „Přemýšlela jsi o tom?“ „Travisi!“ zavolala holka hrající si s vlasy. Abby šla dál, takže jsem uvízl při poslouchání tohohle holčičího iritujícího blábolení. „Promiň, uh…“ „Heather.“ „Promiň, Heather… já… musím jít.“ Objala mě. Plácnul jsem jí po zadku, vymanil se z jejího sevření a šel dál, přemýšlel, kdo to vůbec je. Než jsem mohl přijít na to kdo je tahle Heather, uviděl jsem Abbyiny dlouhé opálené nohy. Strčil jsem si do pusy Marlborku a doběhl jsem jí. „Kde jsem to byl? Ach ano… přemýšlela jsi.“ „O čem to mluvíš?“ „Přemýšlela jsi o tom, že přijdeš k nám?“ „Když řeknu ano, přestaneš mě pronásledovat?“ Předstíral jsem, že o tom přemýšlím a pak jsem přikývnul. „Ano.“ „Pak přijdu.“ Kecy. Nebude to s ní tak snadné. „Kdy?“ „Dnes večer. Přijdu dnes večer.“ Zastavil jsem v půli kroku. Má něco za lubem. Nečekal jsem, že přejde do protiútoku. „Skvělý,“ řekl jsem, hrál své překvapení. „Uvidíme se potom, holoubku.“ Bez ohlížení odešla pryč, ani v nejmenším ovlivněna rozhovorem. Ztratila se mezi ostatními studenty, jdoucích do svých tříd. Zahlédl jsem Shepleyho bílou čepici. Beze spěchu šel do počítačové učebny. Svraštil jsem obočí. Tenhle předmět jsem nesnášel. Kdo ještě neví, jak fungují zasraný počítače? Připojil jsem se k Shepleymu a Americe, když vpluli do toku studentů na hlavním chodníku. Hihňala se a pozorovala, jak se se mnou baví s leskem v očích. America nebyla sup. Byla sexy, to jo, ale dokázala mluvit bez říkání ráda za každým slovem a občas byla taky docela zábavná. Co se mi na ní líbilo nejvíc je, že několik týdnů po jejich prvním rande nepřišla do bytu a dokonce po tom co se dívali na film celý přitulený, pak odešla na svou kolej. Měl jsem pocit, že je to jen na zkušební lhůtu, než jí Shepley sbalí věci. „Čau Mare,“ řekl jsem, kývajíc hlavou. „Jak se vede, Trave?“ zeptala se. Vzala mě na vědomí přátelským úsměvem, ale pak obrátila pohled zpátky na Shepleyho. Byl jedním z těch šťastných. Holky jako tahle nechodily tak často. „Už jsem tady,“ řekla America, ukazujíc ke koleji za rohem. Ovinula ruce kolem Shepleyho krku a políbila ho. On popadl její tričko na obou stranách a než ji nechal jít, přitáhl si ji blíž. America nám oběma naposled zamávala a pak se připojila ke svému kamarádovi Finchovi u vstupních dveří. „Jsi do ní zabouchnutej, co?“ zeptal jsem se a praštil Shepleyho do paže. Odstrčil mě. „Nestarej se, kokote.“ „Má sestru?“ „Je jedináček. Její kamarádky nech na pokoji taky, Trave. Myslím to vážně.“ Shepleyho poslední slova byla zbytečná. Jeho oči byly většinou billboardem pro jeho emoce a myšlenky a byl opravdu vážný – možná i trochu zoufalý. On nebyl jen zabouchnutej. On jí miloval. „Myslíš Abby.“ Zamračil se. „Myslím všechny její kamarády. I Finche. Prostě se drž dál.“ 11

„Bratránku!“ vykřikl jsem, zahákl jsem mu loket kolem krku. „Ty jsi zamilovanej? Mám z tebe zamlžený oči!“ „Sklapni,“ zabručel Shepley. „Prostě mi slib, že se budeš držet od jejích přátel.“ Zakřenil jsem se. „Nic neslibuju.“

12

Kapitola 2 SELHÁNÍ „CO TO DĚLÁŠ?“ ZEPTAL SE SHEPLEY. STÁL uprostřed pokoje s párem tenisek v jedné ruce a špinavým párem ponožek v druhé. „Ehm, uklízím?“ opáčil jsem a strčil štamprle do myčky. „To vidím. Ale… proč?“ Usmál jsem se, zády otočený k Shepleymu. Nakope mi prdel. „Čekám společnost.“ „Aha?“ „Holoubka.“ „Huh?“ „Abby, Shepe. Pozval jsem Abby.“ „Ty vole, ne. Ne! Neposer mi to, chlape. Prosím, ne.“ Otočil jsem se a překřížil si ruce na hrudi. „Pokusím se, Shepe. Zkusím to. Ale nevím.“ Pokrčil jsem rameny. „Něco na ní je. Nemůžu si pomoct.“ Shepleyho čelist pod kůží pracovala a pak oddupal do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře. Dokončil jsem plnění myčky a pak jsem obešel gauč, abych se ujistil, že jsem tam nenechal žádné obaly od kondomů. To nikdy nebylo zábavný vysvětlovat. Skutečnost, že jsem sbalil spousty krásných studentek na škole, nebylo tajemství, ale neviděl jsem důvod, proč jim to připomínat, když přišly do mého bytu. Celé to bylo o prezentaci. Ale holoubek. To by chtělo mnohem víc, než jen klamavou reklamu, jak ji sbalit na svým gauči. Právě teď byla strategie taková, jít krok za krokem. Kdybych se zaměřil na konečný výsledek, mohlo by se to snadno posrat. Ona si věcí všímá. Od té naivky co jsem si myslel, je hodně daleko; stovky světelných let. Tahle operace nebude nic míň než nejistá. Byl jsem ve svém pokoji a třídil špinavé prádlo, když jsem uslyšel otevřít vchodové dveře. Shepley obvykle poslouchal Američino auto, takže ji mohl přivítat u dveří. Pusinka. Mumlání a pak zavírání Shepleyho dveří byl můj signál. Šel jsem do předního pokoje a tam seděla: brýle, vlasy svázané nahoře na hlavě a v něčem co mohlo být pyžamo. Nepřekvapilo by mě, kdyby ho vytáhla zespoda koše na špinavé prádlo. Bylo tak těžké nepropuknout v smích. Ani jednou mi do bytu nepřišla holka takhle oblečená. Moje vstupní dveře viděly jeansové sukně, šaty, dokonce i průhledné šaty přes bikiny. Nikdy pyžamo. Její vzhled okamžitě vysvětlil, proč tak snadno souhlasila, že přijde. Snaží se, aby mi z ní bylo špatně a nechal jsem jí na pokoji. Kdyby takhle nevypadala absolutně sexy, možná by to fungovalo, ale její pokožka byla bezchybná a absence make-upu a rámečky brýlí dávaly ještě více vyniknout barvě jejích očí. „Už bylo na čase, aby ses ukázala,“ řekl jsem a padl vedle ní na gauč. Nejdřív se zdála být na svůj nápad hrdá, ale jak jsme mluvili a já zůstával imunní, bylo jasné, že ví, že její plán selhal. Čím míň se smála, tím víc jsem se musel nutit, abych se přestal křenit od ucha k uchu. Byla tak moc legrační. Prostě jsem se přes to nemohl přenést. Shepley a America se k nám přidali o deset minut později. Abby byla nervózní a já byl skoro na omdlení. Náš rozhovor se odvíjel od jejích pochyb o tom, že bych mohl napsat 13

jednoduchý dokument o jejím výslechu pro mou zálibu v bojování. Tak nějak jsem s ní rád mluvil o normálních věcech. Bylo to lepší než trapný požádání, aby odešla po tom, co jsem jí sbalil. Nerozuměla mi a já ji tak nějak chtěl, i když se zdálo, že ji to nasírá. „Co ty jsi zač, Karate Kid? Kde ses naučil bojovat?“ Zdálo se, že Shepleymu a Americe je za Abby trapně. Nevím proč; jsem si sakra jistej, že mi to nevadilo. Právě protože jsem moc nemluvil o svém dětství, neznamená, že jsem se styděl. „Měl jsem tátu s problémem s pitím a špatnou náladou a čtyři starší bratry, kteří podědili ty kterénský geny.“ „Aha,“ řekla prostě. Zrůžověly jí tváře a v tu chvíli jsem ucítil bodnut v hrudi. „Nebuď v rozpacích, holoubku. Táta přestal pít. Bráchové vyrostli.“ „Nejsem v rozpacích.“ Řeč jejího těla ale neodpovídala slovům. Snažil jsem se vymyslet něco, abych změnil téma a pak mi přišel na mysl její sexy, nevkusný vzhled. Její rozpaky byly okamžitě nahrazeny podrážděním, něčím s čím jsem byl mnohem víc spokojený. America navrhovala sledován televize. Poslední věc, kterou jsem chtěl dělat, bylo být v pokoji s Abby ale nemoct s ní mluvit. Vstal jsem. „Máš hlad, holoubku?“ „Už jsem jedla.“ America stáhla obočí. „Ne, nejedla. Ach… ehm… to je pravda. Zapomněla jsem. Dala sis… pizzu? Než jsme šly.“ Abby byla znovu v rozpacích, ale její hněv to rychle překryl. Zjistil jsem, že její emoční výkyvy netrvají dlouho. Otevřel jsem dveře, snažil se zachovat svůj hlas nenucený. Nikdy jsem nebyl tak dychtivý mít holku sám pro sebe – zvlášť když s ní nemám mít sex. „Pojď. Musíš mít hlad.“ Trochu uvolnila ramena. „Kam jdeš?“ „Kamkoli budeš chtít. Můžeme jít do pizzerie.“ Uvnitř jsem ztuhnul. Možná to bylo příliš dychtivé. Podívala se na svoje tepláky. „Nejsem moc oblečená.“ Neměla tušení, jak krásná byla. To jí dělalo ještě přitažlivější. „Vypadáš dobře. Jdeme, umírám hlady.“ Jakmile seděla vzadu na mém Harleyi, konečně jsem mohl znovu myslet. Mé myšlenky byly na motorce obvykle mnohem uvolněnější. Abbyiny nohy svírali mé boky jako ve svěráku, ale bylo to taky zvláštně uklidňující. Skoro úleva. Ten divný pocit, který jsem k ní cítil, byl matoucí. Nelíbilo se mi to, ale pak mi to znovu připomnělo, že byla kolem, takže to bylo tak příjemné, jak to bylo znepokojující. Rozhodl jsem se dát si svý zasraný myšlenky dohromady. Abby by mohla být holoubek, ale byla to jen holka na šukání. Kromě toho, něco pod tou fasádou hodné holky bylo. Nenáviděla mě už od pohledu, protože se už dřív spálila s někým, jako jsem já. Ačkoli není možní, aby byla děvka. Ani napravená děvka. Poznal bych je na míle daleko. Můj hráčský výraz mě pomalu opouštěl. Konečně jsem našel holku, která byla dost zajímavá na to, abych jí poznal a nějaká moje verze už jí ranila. I když jsme se právě potkali, tak myšlenka na to, že nějaký idiot ublížil holubičce, mě vytáčí. Abby spojující si mě s někým, kdo jí ublížil, bylo ještě horší. Dupnul jsem na plyn, když jsem parkoval u Pizza Shack. Cesta nebyla dost dlouhá na to, abych si vyřešil tu kupu sraček v hlavě. Ani jsem nepřemýšlel kolik jedu, takže když Abby seskočila z motorky a začala nadávat, nemohl jsem si pomoct a musel jsem se smát. „Jel jsem podle předpisů.“

14

„Jo, kdybychom byli na dálnici!“ Rozpustila si rozcuchaný drdol a pak si pročesala dlouhé vlasy prstama. Nemohl jsem přestat zírat, zatímco si znovu udělala drdol a svázala ho. Představil jsem si, že takhle vypadá ráno a pak jsem musel myslet na prvních deset minut Zachraňte vojína Ryana, abych zabránil svýmu péru ztvrdnout. Krev. Výkřiky. Vyhřezlá střeva. Granáty. Střelba. Víc krve. Podržel jsem otevřené dveře. „Nedopustil bych, aby se ti něco stalo, holoubku.“ Rozzlobeně kolem mě vpochodovala do restaurace, ignorovala moje gesto. Byla to zatracená škoda; ona byla první holka pro kterou jsem kdy chtěl ty dveře otevřít. Na tuhle chvíli jsem se těšil a ona si ani nevšimla. Potom co jsem jí následoval dovnitř, jsem zamířil do rohového boxu, který jsem obvykle obsazoval. Fotbalový tým seděl u několika sražených stolů uprostřed místnosti. Už řvali, že jsem přišel na rande a zaťal jsem zuby. Nechtěl jsem, aby to Abby slyšela. Vůbec poprvé jsem se styděl za své chování. Ale netrvalo to dlouho. Vidět Abby sedět přes stůl, rozmrzelou a otrávenou mě hned zvedlo náladu. Objednal jsem dvě piva. Výraz znechucení ve tváři Abby mě zaskočil. Servírka se mnou bezostyšně flirtovala a Abby byla nešťastná. Zřejmě bych ji mohl vytočit, aniž bych vůbec chtěl. „Chodíš sem často?“ vyštěkla s pohledem na servírku. Sakra, jo. Žárlila. Počkat. Možná že způsob jakým jsem jednal s ženami, se otočil proti mně. Ani to mě ale nepřekvapilo. Z téhle holky se mi točila hlava. Lokty jsem se opřel o stůl, odmítal jsem dát ji vědět, že mě prokoukla. „Takže jaký je tvůj příběh, holoubku? Nenávidíš muže obecně, nebo jsem to jen já?“ „Myslím, že jsi to jen ty.“ Musel jsem se zasmát. „Nedokážu tě odhadnout. Jsi první holka, která mnou je znechucená už před sexem. Nejsi celá nervózní, když se mnou máš mluvit a nepokoušíš se upoutat mou pozornost.“ „Není to žádná lest. Jen tě prostě nemám ráda.“ Au. „Nebyla bys tady, kdybys mě neměla ráda.“ Má vytrvalost se vyplatila. Jej zamračení se vyhladilo a kůže kolem očí se uvolnila. „Neříkám, že jsi špatný člověk. Jen jsem nerada předem odsouzená jen proto, že mám vagínu.“ Ať už mnou projelo cokoliv, nedokázal jsem to udržet. Bezvýsledně jsem potlačoval svůj smích a pak jsem se rozesmál naplno. Ona si vůbec nemyslí, že jsem kokot; prostě se jí nelíbil můj přístup. Snadno napravit. Přelila se přese mě vlna úlevy a smál jsem se víc, než jsem se zasmál za poslední roky. Možná vůbec kdy. „Ach můj Bože! Ty mě zabiješ. Musíme být přátelé. Neberu ne jako odpověď.“ „Nevadí mi být přátelé, ale to neznamená, že se budeš každých pět vteřin pokoušet dostat moje kalhotky.“ „Nebudeš se mnou spát. Chápu to.“ To bylo ono. Usmála se a v tu chvíli se otevřel nový svět možností. Můj mozek přepínal kanály pornem s holoubkem a pak celý systém zkolaboval a objevila se reklama o ušlechtilosti a nechtění rozbít to divné přátelství, které jsme právě uzavřeli. Oplatil jsem jí úsměv. „Máš moje slovo. Na tvoje kalhotky ani nepomyslím… jedině kdybys chtěla.“ Položila si své malé lokty na stůl a opřela se o ně. Moje oči samozřejmě jely přímo na její kozy a způsob jakým se teď tlačily proti okraji stolu. „A to se nestane, takže můžeme být kamarádi.“ Výzva přijata.

15

„Takže jaký je tvůj příběh?“ zeptala se Abby. „Byl jsi vždycky Travis ‚Vzteklej Pes‘ Maddox, nebo je to jen od té doby co jsi přišel sem?“ Použila dva prsty na každé ruce jako uvozovky, když řekla tu strašnou zkurvenou přezdívku. Ošil jsem se. „Ne. Adam s tím začal po mé první bitvě.“ Nesnášel jsem to jméno, ale nalepilo se na mě. Zdálo se, že komukoli jinému se to líbí, takže to Adam používal dál. Po trapném tichu Abby konečně promluvila. „To je všechno? Nehodláš mi o sobě nic říct?“ Nezdálo se, že by jí vadila ta přezdívka, nebo že by prostě přijala tu historku kolem. Nikdy jsem nevěděl, kdy se urazí a vypění nebo kdy by mohla být rozumná a zůstat klidná. No do prdele, nemohl jsem se nabažit. „Co chceš vědět?“ Abby pokrčila rameny. „Normální věci. Odkud jsi, co chceš dělat, až dokončíš školu… něco takovýho.“ Musel jsem zapracovat na tom, abych shodil napětí z ramenou. Mluvit o sobě – zvlášť mé minulosti – mi nebylo příjemný. Odpověděl jsem jí pár vágních věcí a nechal to tak, ale pak jsem slyšel, jak jeden z fotbalistů udělal vtípek. Nevadilo by mi to tak moc, kdybych se nebál okamžiku, kdy Abby zjistí, čemu se smějí. Okay, to byla lež. Naštvalo by mě to, i kdyby tady byla nebo ne. Dál se chtěla dozvědět něco o mé rodině a mém hlavním oboru a já se držel, abych nevyskočil ze židle a všechny je nezmlátil. Jak můj vztek začínal vřít, soustředit se na náš rozhovor bylo čím dál obtížnější. „Čemu se smějou?“ zeptala se nakonec, ukazujíc k hlučnému stolu. Zavrtěl jsem hlavou. „Řekni mi to,“ trvala na svém. Mé rty se stáhly do tenké linky. Kdyby odešla, pravděpodobně bych nikdy nedostal další šanci a tihle zasraní kokoti by měli něco dalšího čemu se smát. Vyčkávavě se na mě dívala. Seru na to. „Smějou se mně, že jsem tě vzal na večeři, za prvé. Tohle obvykle… nedělám.“ „Za prvé?“ Když jí to došlo, ztuhl jí výraz. Byla vyděšená, že je tu se mnou. Zašklebil jsem se, čekal jsem na to, až vylítne. Spadla jí ramena. „Bála jsem se, že se smějou tobě, že tě vidí se mnou takhle oblečenou, a že si myslí, že se s tebou vyspím,“ zabručela. Počkat. Cože? „Proč by mě s tebou nemohli vidět?“ Abbyiny tváře zrůžověly a dívala se dolů do stolu. „O čem jsme to mluvili?“ Vzdychl jsem. Ona se o mě bála. Myslela si, že se smějou tomu, jak vypadá. Holoubek vůbec není tvrďačka. Rozhodl jsem se jí zeptat na jinou otázku, než si to mohla rozmyslet. „O tobě. Co je tvůj hlavní obor?“ „Oh, ehm, zatím jen obecný. Ještě jsem se nerozhodla, ale mám sklony k účetnictví.“ „Nejsi místní. Musela ses přestěhovat.“ „Z Wichity. Stejně jako America.“ „Jak jsi z Kansasu skončila tady?“ „Prostě jsme se musely dostat pryč.“ „Od čeho?“ „Od mých rodičů.“ Ona utíkala. Měl jsem pocit, že ten svetřík a perly, které měla na sobě tu noc, kdy jsme se potkali, byla jen maska. Ale aby schovala co? Docela rychle se při osobních otázkách naštvala, ale než jsem stihl změnit téma, Kyle z fotbalového týmu si otevřel hubu. Kývl jsem. „Takže, proč tady?“

16

Abby něco odsekla. Nepostřehl jsem, co to bylo. Smích a kreténský připomínky od fotbalovýho týmu přehlušili její slova. „Vole, měl sis vzít sáček na jídlo, ne sbalit psa.“ Už jsem se nemohl držet zpátky. Nebyli neuctiví jen ke mně, ale nerespektovali ani Abby. Vstal jsem a udělal několik kroků a oni se začali strkat jeden přes druhého ke dveřím, zakopávali a klopýtali přes tucet nohou. Abbyiny oči se mi provrtávali zezadu do hlavy, přivedly mě zpátky k rozumu a tak jsem se posadil zpátky do boxu. Pozvedla obočí a můj vztek a frustrace okamžitě odtály pryč. „Chystala ses mi říct, proč sis vybrala tuhle školu,“ řekl jsem. Předstírání, že se tahle malá událost nestala, byl pravděpodobně nejlepší způsob jak pokračovat. „Je těžké to vysvětlovat,“ řekla, krčíc rameny. „Zdálo se to jako dobrý nápad.“ Kdyby byla fráze jak popsat způsob, jak se v tuhle chvíli cítím, bylo by to tohle. Nevěděl jsem, co jsem sakra dělal nebo proč, ale něco na tom, že sedím naproti ní v tomhle boxu, mi přineslo divný pocit klidu. Dokonce i uprostřed vzteku. Usmál jsem se a otevřel menu. „Vím, jak to myslíš.“

17

Kapitola 3 BÍLÝ RYTÍŘ SHEPLEY STÁL VE DVEŘÍCH JAKO ROZTOUŽENÝ IDIOT, mával Americe, když vyjížděla z parkoviště. Zavřel dveře a pak se zhroutil do křesla s tím nejabsurdnějším úsměvem na tváři. „Seš pako,“ řekl jsem. „Já? Měl bys vidět sebe. Abby odtud nemohla odejít rychleji.“ Zamračil jsem se. Nezdálo se, že by Abby spěchala kvůli mně, ale teď Shepley něco řekl a já si vzpomněl, že byla pěkně tichá, když jsme se vrátili. „Myslíš?“ Shepley se zachechtal, opřel se do křesla a vytáhnul podnožku nahoru. „Nenávidí tě. Vzdej to.“ „Ona mě nenenávidí. Zvládnul jsem to rande – večeři.“ Shepleyho obočí vystřelilo nahoru. „Rande? Trave. Co to děláš? Protože jestli je to pro tebe jenom hra a ty mi to posereš, zabiju tě ve spánku.“ Padl jsem na gauč a vzal ovladač. „Nevím, co dělám, ale tohle neudělám.“ Shepley vypadal zmateně. Nenechal bych ho, aby poznal, že jsem stejně bezradný jako on. „Nedělal jsem si srandu,“ řekl s očima přilepenýma k televizní obrazovce. „Udusím tě.“ „Já tě slyšel,“ vyštěknul jsem. Celý ten pocit nejsem-to-já mě pěkně sral a pak jsem tady taky měl Pepého le Pewa, který mi vyhrožoval smrtí. Shepley do někoho zblázněný byl otravný. Shepley zamilovaný byl skoro nesnesitelný. „Pamatuješ si na Anyu?“ „To není to samý,“ řekl Shepley podrážděně. „S Mare je to jiný. Ona je ta pravá.“ „To víš po pár měsících?“ zeptal jsem se pochybovačně. „Věděl jsem to hned, jak jsem jí uviděl.“ Zavrtěl jsem hlavou. Nesnášel jsem, když byl takovýhle. Jednorožci a motýlci vylétající mu ze zadku a srdce létaly ve vzduchu. Vždycky skončil se zlomeným srdcem a já se pak musel ujišťovat, že se nebude šest měsíců upíjet k smrti. Ačkoli America by za to možná stála. To je fuk. Žádná ženská by mě nedonutila, abych nad její ztrátou brečel a opilej slintal. Pokud nechtějí zůstat poblíž, tak za to stejně nestojí. Shepley vstal a protáhnul se a pak se loudal do svého pokoje. „Jsi moula, Shepe.“ „Jak to můžeš vědět?“ zeptal se. Měl pravdu. Nikdy jsem nebyl zamilovaná, ale nedokázal jsem si představit, že by mě to tak moc změnilo. Rozhodl jsem se, že si půjdu taky lehnout. Svlékl jsem se a dopáleně si lehl na matraci. Ve vteřině, kdy mi hlava padla na polštář, jsem myslel na Abby. Náš rozhovor se mi slovo od slova přehrával v hlavě. Několikrát ukázala záblesk zájmu. Nenenávidí mě úplně a to mi pomohlo se uvolnit. Ne tak úplně jsem se omluvil za svou reputaci, ale ona ani nečekala, že budu něco předstírat. Z ženských nervózní nejsem. Abby mě nutí cítit se roztržitě a cílevědomě zároveň. Rozrušeně a uvolněně. Naštvaně a s točící se hlavou. Nikdy jsem se 18

necítil tak moc v rozporu sám se sebou. Něco na tom pocitu mě nutilo chtít se kolem ní motat ještě víc. Po dvou hodinách zírání do stropu, přemýšlení jestli jí zítra uvidím, jsem se rozhodl vstát a najít lahev Jacka Danielse v kuchyni. Sklenice byla čistá v myčce, tak jsem jednu vytáhnul a naplnil až po okraj. Potom, co jsem ho do sebe vyklopil, jsem si nalil dalšího panáka. Hodil jsem ho do sebe, dal sklenici do dřezu a otočil se. Shepley stál ve dveřích s úšklebkem na tváři. „A takhle to začíná.“ „V den, kdy ses objevil v našem rodokmenu, jsem ho chtěl zničit.“ Shepley se zachechtal a zavřel dveře. Vlekl jsem se do svého pokoje, naštvaný, že jsem se nemohl bránit.

DOPOLEDNÍ VYUČOVÁNÍ TRVALO VĚČNOST A BYL JSEM SÁM SEBOU TROCHU znechucený, protože jsem chtěl hned běžet do jídelny. Ani jsem nevěděl, jestli tam Abby vůbec bude. Ale byla. Brazil seděl přímo naproti ní, klábosil se Shepleym. Mé tváře se dotkl úšklebek a pak jsem si povzdychnul, s úlevou a rezignovaně ke skutečnosti, že jsem byl mimo. Kuchařka mi naložila na tác bůh-ví-co a pak jsem šel ke stolu, postavil se přímo před Abby. „Sedíš mi na místě, Brazile.“ „Ach, to je jedna z tvých holek, Trave?“ Abby zavrtěla hlavou. „Rozhodně ne.“ Čekal jsem a tak Brazil poslechl, vzal si svůj tác k prázdné židli na konci dlouhého stolu. „Co se děje, holoubku?“ zeptal jsem se, čekal, až mým směrem začne plivat jed. K mému velkému překvapení nejevila žádné známky hněvu. „Co je to?“ zírala na můj tác. Podíval jsem se dolů na ten kouřící lektvar. Zavedla náhodnou konverzaci. Další dobrá známka. „Kuchařky mě děsí. Nehodlám kritizovat jejich kuchařské dovednosti.“ Abby sledovala, jak se přehrabuju vidličkou v jídle, abych našel něco jedlého a pak se zdála být rozrušená mumláním kolem nás. Je pravda, že pro mé spolužáky to bylo nové, vidět mě dělat povyk kvůli tomu, že někdo sedí naproti někomu. Pořád jsem si nebyl jistý, proč jsem to udělal. „Ugh… ten test z bižule je po obědě.“ Zasténala America. „Učila ses?“ zeptala se Abby. America nakrčila nos. „Bože, to ne. Strávila jsem noc ujišťováním svého přítele, že se nevyspíš s Travisem.“ Shepley byl při zmínce o včerejším rozhovoru okamžitě mrzutý. Fotbalisti sedící na konci našeho stolu ztichli, aby mohli poslouchat náš rozhovor a Abby se svezla dolů do židle a střílela naštvanými pohledy po Americe. Styděla se. Z nějakého důvodu se děsila jakékoliv pozornosti. America Abby ignorovala a šťouchla do Shepleyho ramenem, ale ten se nepřestal mračit. „Bože, Shepe. To je to s tebou tak špatný, jo?“ Hodil jsem po něm balení kečupu, snažil se odlehčit náladu. Okolní studenti stočili pozornost na Shepleyho a Americu v naději, že budou mít o čem mluvit. Shepley neodpověděl, ale Abbyiny šedé oči na mě vykoukly přes malý úsměv. Dneska jsem válel. Nemohla mě nenávidět, i kdyby se snažila. Nevěděl jsem, proč jsem se tak bál. 19

Nebylo to tak, že bych chtěl randit nebo tak něco. Prostě se zdála být jako dobrý platonický experiment. V zásadě to byla hodná holka – i když trochu vzteklá – a nepotřebovala mě oslinit svým pětiletým plánem. Kdyby nějaký měla. America hladila Shepleyho po zádech. „Bude v pohodě. Jen mu chvíli bude trvat, než uvěří Abby, že odolá tvýmu kouzlu.“ „Nesnažil jsem se u ní zabodovat,“ řekl jsem. Právě jsem se dostával dopředu a America potápěla mou bojovou loď. „Je to moje kamarádka.“ Abby se podívala na Shepleyho. „Říkala jsem ti to. Nemusíš se ničeho bát.“ Shepley se podíval Abby do očí a pak jeho výraz roztál. Krize zažehnána. Abby zachránila situaci. Chvíli jsem čekal, snažil se vymyslet, co říct. Chtěl jsem se zeptat Abby, aby později přišla, ale to by po Američině komentáři bylo nepřesvědčivé. V hlavě mi vyskočil brilantní nápad a já neváhal. „Ty ses učila?“ Abby se zamračila. „Žádný množství studia mi nedokáže pomoct s biologií. Prostě to není něco, co bych dokázala dostat do hlavy.“ Vstal jsem a kývl ke dveřím. „Jdeme.“ „Cože?“ „Půjdeme pro tvoje poznámky. Pomůžu ti s učením.“ „Travisi…“ „Zvedni zadek, holoubku. V tom testu budeš jednička.“ Následující tři vteřiny byly možná ty nejdelší v mém životě. Abby konečně vstala. Prošla kolem Ameriky a zatahala jí za vlasy. „Uvidíme se ve třídě, Mare.“ Usmála se. „Budu ti držet místo. Budu potřebovat veškerou pomoc.“ Když jsme odcházeli z jídelny, podržel jsem pro ni otevřené dveře, ale nezdálo se, že by si toho všimla. Znovu jsem byl strašlivě zklamán. Zastrčil jsem si ruce do kapes a držel s ní krok během krátké cesty do Morgan Hall a pak sledoval jak nervózně odemyká dveře. Abby je konečně otevřela a pak hodila učebnici biologie na postel. Sedla si a zkřížila nohy a já padl na matraci, všiml jsem si jak tvrdá a nepohodlná byla. Nebylo divu, že všechny holky v téhle škole byly nevrlé. Na těchhle matracích si pravděpodobně v noci moc neodpočinuly. Bože. Abby nalistovala správnou stránku v učebnici a já se dal do práce. Prošli jsme klíčové termíny kapitoly. Bylo docela zábavné, jak si mě prohlíží, zatímco já mluvím. Skoro jakoby visela na každém mém slovu a byla ohromená tím, že umím číst. Několikrát jsem podle jejího výrazu poznal, že tomu nerozuměla, takže jsem se vrátil a její oči pak byly hned jasnější. Po tomhle jsem tvrdě začal pracovat na tom, aby ty světýlka v očích měla víc. Než jsem si to uvědomil, byl čas, aby šla do třídy. Povzdychl jsem si a hravě jí plácnul po hlavě jejími poznámkami. „To zvládneš. Znáš tyhle poznámky od začátku do konce.“ „No… uvidíme.“ „Odvedu tě do třídy. Po cestě si tě vyzkouším.“ Čekal jsem zdvořilé odmítnutí, ale ona se usmála a přikývla. Vyšli jsme na chodbu a ona si povzdychla. „Nebudeš naštvaný, když z toho testu prolítnu, že ne?“ Ona se bála, že na ní budu naštvaný? Nebyl jsem si jistý, co bych si o tom měl myslet, ale byl to zatraceně úžasný pocit. „Neprolítneš, holoubku. I když příště musíme začít dřív,“ řekl jsem a šel vedle ní do budovy. Pokládal jsem jí otázku za otázkou. Většinu zodpověděla hned, u některých váhala, ale všechny je měla správně. 20

Došli jsme ke dveřím její třídy a já v její tváři viděl vděk. I když byla příliš hrdá na to, aby to přiznala. „Nakopej jim zadek,“ řekl jsem, protože jsem nevěděl, co dalšího říct. Kolem prošel Parker Hayes a kývnul na mě. „Čau, Trave.“ Nenáviděl jsem ho, červa. „Parkere,“ řekl jsem s kývnutím. Parker byl jeden z těch chlápků potloukajících se kolem mě a využívali svůj status Bílého Rytíře, aby zasunuli. Rád o mě mluvil jako o sukničkáři, ale pravda byla, že Parker jen hrál mnohem sofistikovanější hru. O svých úlovcích nebyl upřímný. Předstíral, že se zajímá a pak je snadno zklamal. Jednu noc v prváku, jsem vzal Janet Litteltonovou z Red Door k sobě do bytu. Parker zkoušel štěstí u její kamarádky. Z klubu jsme si šli každý svou cestou a potom, co jsem jí sbalil a nepředstíral, že poté budu chtít nějaký vztah, zavolala celá naštvaná své kamarádce, aby jí vzala domů. Ta byla pořád ještě s Parkerem, takže ten skončil tak, že vezl Janet domů. Po tomhle měl Parker další novou historku. Ať jsem sbalil jakoukoliv holku, on obvykle ledabyle smetl moje naděje tím, že líčil, jak zachránil Janet. Snášel jsem ho, ale jen stěží. Parkerovy oči se zaměřily na holoubka a okamžitě se rozzářil. „Čau, Abby.“ Nechápal jsem, proč byl Parker tak neodbytný, když mohl mít ty samé holky co já, ale on s ní chodil do třídy už několik týdnů a až teď projevil zájem. Vědění, že to bylo, protože jí viděl, jak se baví se mnou, mě skoro rozzuřilo. „Ahoj,“ řekla Abby ostražitě. Jasně nevěděla, proč na ní tak najednou mluví. Všechno to měla vepsáno na tváři. „Kdo je to?“ zeptala se mě. Nenuceně jsem pokrčil rameny, ale chtěl jsem vyrazit přes místnost a rozmlátit tu jeho konvenční prdel. „Parker Hayes,“ řekl jsem. Jeho jméno mi v puse zanechalo hnusnou pachuť. „Je jedním z mých Sig Tau bratrů.“ To taky zanechalo hnusnou pachuť. Měl jsem bratry, jak v bratrstvu, tak pokrevní. Parker pro mě nebyl ani jedno z toho. Spíš to byl úhlavní nepřítel, kterého jste si drželi tak blízko, abyste na něj mohli dohlížet. „Ty jsi v bratrstvu?“ zeptala se s trochu nakrčeným nosem. „V Sigma Tau, jako Shep. Myslel jsem, že to víš.“ „No… nepřipadáš mi jako… bratrský typ,“ řekla s očima na mých potetovaných předloktích. Skutečnost, že Abbyiny oči byly zpátky na mě, mi okamžitě zvedlo náladu. „Můj táta je absolventem a moji bratři jsou všichni v Sig Tau. Je to rodinná záležitost.“ „A oni očekávali tvoje zapojení?“ zeptala se skepticky. „Ani ne. Jsou to prostě dobří kluci,“ řekl jsem, máchal jejími papíry. Podal jsem jí je. „Radši jdi do třídy.“ Usmála se svým dokonalým úsměvem. „Díky za pomoc.“ Šťouchla do mě loktem a já si nemohl pomoct od úsměvu. Odešla do třídy a sedla si vedle Ameriky. Parker na ní zíral, sledoval, jak si holky povídají. Jak jsem šel chodbou, představoval jsem si, že zvednu stůl a hodím mu ho na hlavu. Už jsem dneska neměl žádné vyučování, tak nebyl důvod, proč bych tu měl dál být. Dlouhá jízda na Harleyi by mi mohla pomoct od myšlenky na Parkera hnusně se vtírajícího do Abbyiny přízně, která mě doháněla k šílenství, takže jsem si vybral delší cestu domů, abych měl víc času na přemýšlení. Cestu mi zkřížilo několik na-gauč-vhodných studentek, ale v hlavě mi začala vyskakovat Abbyina tvář – tolikrát, až jsem naštval sám sebe. Vždycky jsem už od šestnácti byl na holku, se kterou jsem měl soukromý rozhovor podrážděný – vlastně od patnácti. Náš příběh mohl být typický: Grázl se zamiluje do hodné holky, ale Abby nebyla princezna. Něco skrývala. Možná, že to bylo to naše spojení: ať to bylo cokoliv, měla něco za sebou.

21

Vjel jsem na parkovací místo před bytem a slezl z motorky. Na Harleyi jsem toho měl hodně k přemýšlení. Nic, co jsem právě v hlavě rozmotal, nedávalo kurva žádnej smysl. Jen jsem se snažil ospravedlnit svou podivnou posedlost jí. Náhle ve velmi špatné náladě, jsem za sebou zabouchnul dveře a sedl si na gauč a nasral se ještě víc, když jsem nemohl najít ovladač. Když kolem procházel Shepley, aby si sednul do křesla, přistál vedle mě černý plast. Zvedl jsem ovladač, namířil na televizi a zapnul ji. „Proč si bereš ovladač do ložnice? Pak ho sem musíš nosit zpátky,“ vyštěkl jsem. „Nevím, chlape, je to prostě zvyk. Co máš za problém?“ „Nevím,“ zahučel jsem mrzutě na televizi. Vypnul jsem zvuk. „Abby Abernathyová.“ Shepleyho obočí vystřelilo nahoru. „Co je s ní?“ „Dostala se mi pod kůži. Myslím, že jí jen potřebuju sbalit a dostat se přes to.“ Shepley si mě chvíli nejistě prohlížel. „Není to tak, že bych neocenil, že mi svým nově nalezeným sebeovládáním nekurvíš život, ale nikdy předtím jsi povolení nepotřeboval… pokud… neříkej mi, že ti konečně na někom záleží.“ „Nebuď kokot.“ Shepley nemohl zabránit svému úsměvu. „Záleží ti na ní. Myslím, že to prostě vyžadovalo holku, která s tebou odmítá spát dýl jak čtyřiadvacet hodin.“ „Laura mě donutila čekat tejden.“ „Ale Abby ti čas neudala, co?“ „Prostě chce být jen kamarádka. Hádám, že mám štěstí, že se mnou nejedná jako s malomocným.“ Po trapném tichu, Shepley přikývnul. „Ty se bojíš.“ „Čeho?“ zeptal jsem se s pochybovačným úšklebkem. „Odmítnutí. Nakonec je Vzteklej Pes jedním z nás.“ Protočil jsem oči. „Víš, že tohle kurva nesnáším, Shepe.“ Shepley se usmál. „Vím. Skoro tak moc jako nesnášíš to, jak se cítíš teď.“ „A ty mi moc nepřidáváš.“ „Takže ji máš rád a bojíš se. Co teď?“ „Nic. Je prostě na hovno, že jsem konečně našel holku, která za to stojí a ona je pro mě příliš dobrá.“ Shepley se snažil potlačit smích. Tak mě štvalo, že se baví na můj účet. Přestal se smát a pak řekl, „Proč ji nenecháš, aby to rozhodla sama za sebe?“ „Protože mi na ní záleží právě tak moc, abych to po ní chtěl.“ Shepley se protáhl a vstal, jeho bosá chodidla se vlekla po koberci. „Chceš pivo?“ „Jo. Pojďme si připít na přátelství.“ „Takže v tom s ní budeš dál pokračovat? Proč? Zní mi to jako mučení.“ Chvilku jsem o tom přemýšlel. Znělo to jako mučení, ale nebylo to tak hrozný jako sledovat jí zpovzdálí. „Nechci, aby skončila se mnou… nebo nějakým jiným kokotem.“ „Chceš říct nebo někým jiným. Vole, to je šílený.“ „Dej mi kurva to pivo a drž hubu.“ Shepley pokrčil rameny. Na rozdíl od Chrise Jenkse, Shepley věděl, kdy sklapnout.

22

Kapitola 4 ROZPTÝLENÍ TO ROZHODNUTÍ BYLO ŠÍLENÉ, ALE OSVOBOZUJÍCÍ. DRUHÝ DEN jsem vešel do jídelny a bez vteřiny přemýšlení jsem si sedl na prázdné místo naproti Abby. Být kolem ní bylo přirozené a snadné a jiné, než se muset smířit s pichlavýma očima široké studentské populace a dokonce i některých profesorů, a ona se zdála, že je ráda, že mě má kolem. „Dneska se učíme, nebo co?“ „Učíme,“ řekla nevyvedená z míry. Jediná negativní věc na tom, že jsem s ní byl jen jako kamarád, bylo to, že čím víc času jsem s ní trávil, tím jsem jí měl radši. Bylo těžší zapomenout barvu a tvar jejích očí a to jak jí tělové mléko vonělo na kůži. Taky jsem si jí víc všímal, jako toho, jak má dlouhé nohy a barev, které nejčastěji nosí. Dokonce jsem si docela dobře poradil s týdnem, kdy bych jí neměl extra srát, což bylo naštěstí pro Shepleyho ten samý týden, kdy nesměl šukat s Americou. Takhle jsme měli tři týdny, kdy jsme nemuseli být na pozoru, místo dvou a mohli jsme se tak navzájem varovat. Dokonce, a co bylo nejhorší, Abby nebyla tak malicherná jako většina holek. Jediná věc, která se zdála, že jí ovlivňuje, byly občasné otázky na náš vztah, ale jak jsem se o to postaral, docela rychle se přes to dostala. Jak čas ubíhal, lidi spekulovali míň. Většinu dní jsme spolu obědvali a po večerech, kdy jsme se učili, jsem jí bral ven na večeři. Shepley a America nás někdy pozvali na film. Nikdy to nebylo trapné, nikdy ani otázka typu, jestli jsme víc než jen kamarádi. Nebyl jsem si jistý, co si o tom myslet, zvlášť od mého rozhodnutí jí takhle nebrat, mě nezastavilo od fantazírování nad tím, jak mi sténá na gauči – až jednou v noci, kdy jsem sledoval jak se s Americou strkají a lechtají u nás v bytě. A tehdy jsem si jí představil u sebe v posteli. Musela se mi dostat z hlavy. Jediným lékem na to, abych na ni přestal myslet, bylo ulovit někoho jiného. O několik dní později mi padla do oka známá tvář. Předtím jsem jí viděl s Janet Litteltonovou. Lucy byla docela sexy, nikdy nevynechala příležitost ukázat svůj výstřih a velmi hlasitě se vyjádřit o nenávisti ke mně. Naštěstí mi to trvalo jen třicet minut a nezávazné pozvání do Redu, abych jí dostal k sobě domů. Sotva jsem zavřel dveře a ona už se svlékala. Od loňského roku ke mně chovala tak hlubokou studeň nenávisti. Odcházela s úsměvem na rtech a zklamáním v očích. Pořád jsem měl v hlavě Abby. Ani postorgasmická únava to nedokázala odstranit a já ucítil něco nového: vinu. Druhý den jsem vběhl do učebny historie a vklouzl za stůl vedle Abby. Už měla připravený laptop a knihu, sotva si všimla mé přítomnosti, když jsem se posadil. Třída byla temnější než obvykle; mraky venku oloupili místnost o přirozené světlo, které sem obvykle vnikalo okny. Šťouchnul jsem jí do lokte, ale nebyla tak vnímavá jako obvykle, tak jsem jí vytrhl propisku z ruky a začal si kreslit na okrajích. Většinou tetování, ale taky jsem načmáral její jméno cool písmem. Pokukovala po mě s uznalým úsměvem. Naklonil jsem se a zašeptal jí do ucha. „Chceš jít dneska na oběd mimo kampus?“ Nemůžu, vyslovila nehlasně. Naškrábal jsem jí do knihy. Proč? 23

Protože se musím držet svého stravovacího plánu. Kecy. Opravdu. Chtěl jsem se hádat, ale už mi na stránce nezbývalo místo. Fajn. Další hrozný jídlo. Nemůžu se dočkat. Zahihňala se a já si užíval ten na-vrcholku-světa pocit, který jsem zažíval vždycky, když se kvůli mně usmála. O pár dalších čmáranic a důvěryhodných kreseb draka později, Chaney hodinu rozpustil. Hodil jsem Abbyinu propisku do batohu, když si balila zbytek svých věcí a pak jsme šli do jídelny. Nedostávalo se nám tolik pohledů jako dříve. Spolužáci už si zvykli nás vídat spolu jen na kamarádské úrovni. Když jsme šli chodbou, mluvili jsme o eseji z historie, kterou nám Chaney přidělil. Abby projela jídelní kartou a zamířila ke stolu. Okamžitě jsem si všiml jedné chybějící věci na jejím tácu: plechovky pomerančového džusu, který si brala každý den. Prohlížel jsem si řadu statných, seriózních obsluhujících, které stály za bufetem. Jakmile mi do zorného pole přišla přísně-vypadající žena za pokladnou, věděl jsem, že jsem našel svůj cíl. „Zdravím, slečno… uh… slečno…“ Kuchařka mě zhodnotila pohledem, než se rozhodla, jestli jí způsobím problémy, jako dělalo hodně holek právě předtím, než jsem jim rozpálil stehna. „Armstrongová,“ řekla chraplavým hlasem. Snažil jsem se potlačit svou nechuť, když se mi v temných zákoutích mé mysli vynořila myšlenka na její stehna. Vytasil jsem svůj nejvíc okouzlující úsměv. „To je milé. Zajímalo by mě, vy vypadáte jako šéfka tady… dneska není žádný pomerančový džus?“ „Vzadu nějaký je. Měla jsem moc práce, abych ho donesla dopředu.“ Přikývnul jsem. „Vím, že máte hodně práce. Měli by vám zvýšit plat. Nikdo nepracuje tak tvrdě jako vy. My všichni jsme si toho všimli.“ Zvedla bradu, čímž zmenšila množství záhybů na krku. „Díky. Bylo na čase, aby si někdo všiml. Potřebujete pomerančový džus?“ „Jen plechovku… pokud vám to nevadí, samozřejmě.“ Mrkla na mě. „Vůbec ne. Hned jsem zpátky.“ Vzal jsem plechovku ke stolu a položil ji na Abbyin tác. „To jsi nemusel. Právě jsem si pro jednu šla.“ Svlékla si bundu a přeložila si ji přes klín, odhalovala svá ramena. Stále byla opálená z léta a lehce zářivá, žadonila, abych se jich dotkl. Hlavou mi proběhl tucet oplzlých věcí. „No, tak teď už nemusíš,“ řekl jsem. Věnoval jsem jí jeden ze svých nejlepších úsměvů, ale tentokrát byl nefalšovaný. Byl to další z těch momentů Šťastná Abby, který jsem si tyhle dny přál. Brazil si odfrknul. „Udělala si z tebe poskoka, Travisi? Co bude další, budeš jí ovívat palmovým listem a nosit speedo plavky?“ Natáhl jsem krk, abych viděl Brazila s chytráckým úsměvem. Nic tím nemyslel, ale zničil mi mou chvilku a to mě naštvalo. Asi jsem tak trochu vypadal jako podpantoflák, že jí nosím pití. Abby se naklonila dopředu. „Ty bys do těch plavek neměl ani co dát, Brazile. Tak drž sakra hubu.“ „Klid, Abby! Dělal jsem si srandu!“ řekl Brazil se zvednutýma rukama. „Prostě… o něm takhle nemluv,“ řekla zamračeně. Chvíli jsem jen zíral, sledoval, jak její hněv trochu opadl, když se obrátila zpátky na mě. To bylo stoprocentně poprvé. „Tak teď už jsem viděl všechno. Právě mě bránila holka.“ 24

Věnoval jsem jí malý úsměv a pak jsem vstal, naposledy jsem se vztekle podívala na Brazila, než jsem odešel vyhodit svůj tác. Tak jako tak jsem neměl hlad. Těžké kovové dveře se lehce otevřely, když jsem do nich strčil. Vytáhl jsem si cigarety z kapsy a jednu zapálil, snažil se zapomenout na to, co se právě stalo. Právě jsem ze sebe udělal debila kvůli holce a to bylo pro mé bratry z bratrstva obzvlášť uspokojující, protože to já byl ten, co jim dva roky dělal peklo jen při zmínce, že by mohli chtít víc než holku jen sbalit. Teď se to stalo mně a já s tím zatraceně nemohl nic dělat – protože jsem nemohl. A co je horší? Nechtěl jsem. Když se ostatní kuřáci kolem mě rozesmáli, udělal jsem to samé, i když jsem neměl ani páru o čem se baví. Uvnitř jsem byl nasranej a poníženej, nebo naštvanej, že jsem byl poníženej. Je to jedno co. Holky po mě šmataly a střídavě se se mnou snažily navázat hovor. Přikyvoval jsem a usmíval se, aby byl milý, ale ve skutečnosti jsem se odsud chtěl dostat a do něčeho praštit. Veřejný rapl ukáže slabost a to jsem nemohl dopustit. Abby prošla a já utnul jednu z holek uprostřed věty, abych jí dohonil. „Počkej, holoubku. Doprovodím tě.“ „Nemusíš mě vodit na každou hodinu, Travisi. Dokážu se tam dostat sama.“ Přiznávám: To se mě trochu dotklo. Ani se na mě nepodívala, když to říkala, zcela odmítavě. Hned potom prošla kolem holka s krátkou sukní a dlouhýma nohama. Jak šla, její lesklé tmavé vlasy se jí houpaly na zádech. Tehdy mi to došlo: musím to vzdát. Balit náhodné sexy kočky bylo to, co mi šlo nejlíp a Abby po mě nechtěla nic víc, než být jen kamarádi. Plánoval jsem udělat správnou věc a udržet to čistě platonicky, ale jestli neudělám něco drastickýho, ten plán se ztratí v chaosu myšlenek a emocí vířících uvnitř mě. Byl čas konečně udělat tlustou čáru. Tak jako tak jsem si Abby nezasloužil. Tak jaký to má smysl? Hodil jsem cigaretu na zem. „Doženu tě pozdějc, holoubku.“ Nasadil jsem svůj hráčský obličej, ale nebylo zapotřebí moc. Zkřížila mi cestu úmyslně, doufajíc, že její krátká sukně a podpatky šlapky upoutají mou pozornost. Šel jsem před ní a otočil se, zastrčil si ruce do kapes. „Spěcháš?“ Usmála se. Už jsem jí měl. „Jdu do třídy.“ „Ach ano? Do jaké?“ Zastavila se, usmála se jedním koutkem úst. „Travis Maddox, že?“ „Správně. Moje pověst mě předchází?“ „Jo.“ „Vinen.“ Zavrtěla hlavou. „Musím se dostat do třídy.“ Vzdychl jsem si a předstíral zklamání. „To je škoda. Právě jsem tě chtěl požádat o pomoc.“ „S čím?“ Zněla nejistě, ale pořád se usmívala. Mohl jsem se jí prostě zeptat, aby se mnou šla domů na rychlou šukačku a ona by s tím pravděpodobně souhlasila, ale určité množství šarmu byl velký kus cesty na později. „Jak se dostat do mého bytu. Mám hrozný orientační smysl.“ „Opravdu?“ zeptala se, kývla, zamračila se a pak usmála. Hodně se snažila nebýt polichocena. Její dva vrchní knoflíčky byly rozepnuté, odhalovaly spodní křivku jejích prsou a několik palců její podprsenky. Ve svých jeansech jsem ucítil známý nárůst a přenesl jsem svou váhu na druhou nohu. „Hrozný.“ Usmál jsem se, sledoval, jak její pohled padl na důlek v mé tváři. Nevím proč, ale zdá se, že ten dolíček vždycky uzavře dohodu. 25

Pokrčila rameny, snažila se zůstat v pohodě. „Veď mě. Pokud uvidím, že se odkloníš z kurzu, ozvu se.“ „Já parkuju támhle,“ řekla, ukazujíc směrem k parkovišti. Vjela mi jazykem do krku dřív, než jsme vyšli všechny schody k bytu a bundu mi stahovala, ještě než jsem našel ten správný klíč. Byli jsme nemotorní, ale byla to zábava. Měl jsem spoustu praxe otevřít dveře se svými rty na někoho jiného. Strčila mě do obýváku ve vteřině, kdy se otevřela západka a já ji popadl za boky a natlačil jí na dveře, abych je zavřel. Obtočila mi nohy kolem pasu a já ji zvedl, tlačil svou pánví proti její. Líbala mě, jako by měla hlad a věděla, že já mám jídlo v puse. Skousla mi spodní ret a já o krok ustoupil, ztratil rovnováhu a narazil do stolku vedle křesla. Několik věcí spadlo na zem. „Oops,“ řekla, hihňajíc se. Usmál jsem se a sledoval, jak jde kolem gauče a opřela se o opěradlo, takže jí byl vidět zadek spolu s náznakem tenkého proužku bílé krajky. Rozepnul jsem si pásek a udělal krok. Dělala to snadné. Prohnula krk a odhrnula své dlouhé tmavé vlasy na záda. Byla zatraceně sexy a já to působil. Můj zip už jen stěží udržel to, co bylo vevnitř. Otočila se, aby se na mě podívala a pak si přitáhla mé rty na své. „Možná bych ti měla říct svoje jméno?“ vydechla. „Proč?“ zalapal jsem po dechu. „Tak nějak se mi to takhle líbí.“ Usmála se, zahákla palce na obou stranách kalhotek a pak je stahovala dolů, dokud se nedotkly jejích kotníků. Její oči se setkaly s mýma, roztomile zlomyslné. Hlavou mi prolítly Abbyiny nesouhlasné oči. „Na co čekáš?“ zeptala se, vzrušená a netrpělivá. „Absolutně na nic,“ řekl jsem vrtíc hlavou. Snažil jsem se soustředit na její nahý zadek proti svým stehnům. Muset se soustředit na to abych zůstal tvrdej, bylo něco nového a jiného a celé to byla Abbyina vina. Otočila se a přetáhla mi tričko přes hlavu a pak dokončila rozepínání mých jeansů. Zatraceně. Buď jsem jel želvím tempem, nebo tahle holka byla moje ženská verze. Skopnul jsem si boty a pak vykročil z kalhot, všechno to skopnul ke straně. Jedna její noha si mě přitáhla a kolenem si mě obkroužila za bok. „Po tomhle už jsem toužila dlouhou dobu,“ zašeptala mi do ucha. „Už když jsem tě viděla na seznamováku v prváku.“ Rukou jsem jí přejel po stehně, snažil se vzpomenout si, jestli už jsem s ní někdy mluvil. Když mé prsty dosáhly svého cíle, byly promočené. Nedělala si srandu. Rok duševní předehry mi mnohem zjednodušil práci. Ve chvíli, kdy se konečky mých prstů dotkly její citlivé kůže, zasténala. Byla tak vlhká, že moje prsty neměly žádný odpor a začínaly mě bolet koule. Za několik týdnů jsem sbalil jen dvě holky. Tuhle kočku a Janetinu kamarádku Lucy. Ach počkat. Megan byla třetí. Ráno potom co jsem potkal Abby. Abby. Projela mnou vina a to mělo na mou pevnost spíš negativní vliv. „Nehýbej se,“ řekl jsem a jen v boxerkách jsem běžel do své ložnice. Z nočního stolku jsem vylovil čtvercový balíček a pak běžel zpátky k místu, kde stála krásná brunetka, přesně tak, jak jsem jí nechal. Vytrhla mi balíček z ruky a klesla na kolena. Po nějakých kreativních a docela překvapivých tricích s jazykem, mi svítila zelená, aby jí mohl položit na gauč. Tak jsem to udělal. A ona milovala každou minutu.

26

Kapitola 5 SPOLUBYDLÍCÍ SEXAHOLIČKA BYLA V KOUPELNĚ, OBLÉKALA SE a upravovala. Moc toho potom, co jsme skončili, neřekla a já přemýšlel, jestli jí budu muset dát číslo a zařadit jí tak na velmi krátký seznam holek – jako Megan – které nevyžadují k sexu vztah a taky stály za zopakování. Shepleymu zazvonil telefon. Byl to zvuk líbání, takže to musela být America. Změnila mu vyzvánění na smsky na telefonu a Shepley jí víc než rád vyhověl. Spolu byli v pohodě, ale taky se mi z nich chtělo zvracet. Seděl jsem na gauči a přepínal kanály a čekal, až ta holka vyleze ven, abych jí mohl poslat domů, když jsem si všimnul, že Shepley pobíhá po bytě. Stáhnul jsem obočí. „Co to děláš?“ „Měl by sis uklidit ty sračky. Přijíždí Mare s Abby.“ To upoutalo moji pozornost. „Abby?“ „Jo. V Morganu se zase rozbil bojler.“ „A?“ „Takže tady pár dní budou.“ Posadil jsem se. „Zůstanou? Abby zůstane tady? V našem bytě?“ „Jo, pako. Vytáhni svou hlavu ze zadku Jenny Jamesonový a poslouchej, co ti říkám. Budou tady za deset minut. S kuframa.“ „Ani kurva náhodou.“ Shepley se zastavil a podíval se na mě zpod obočí. „Zvedni prdel a pomož mi, a taky vyhoď svý odpadky,“ řekl a ukazoval ke koupelně. „Do prdele,“ řekl jsem a vyhoupl se na nohy. Shepley přikývnul s vytřeštěnýma očima. „Jo.“ Konečně mi to došlo. Pokud Americu naštve, že tu mám pořád ještě opozdilce, když přijede s Abby, vrhne to špatné světlo na Shepleyho. Pokud tady kvůli tomu nebude chtít Abby zůstat, bude to jeho problém – a můj. Zadíval jsem se na dveře koupelny. Kohoutek šel od té doby, co tam vešla. Nevěděl jsem, jestli sere nebo se sprchuje. Nebylo možný, abych jí dostal z bytu, než přijdou holky. Vypadalo by hůř, kdyby mě nachytali, jak ji vyhazuju ven, tak jsem se rozhodl, že radši převléknu postel a trochu uklidím. „Kde bude spát Abby?“ zeptal jsem se a díval se na gauč. Nemohl jsem jí nechat spát na čtrnácti měsících tělních tekutin. „Nevím. Na sklápěcím křesle?“ „Nebude spát na tom zasraným křesle, kreténe.“ Poškrábal jsem se na hlavě. „Myslím, že bude spát v mý posteli.“ Shepley zavyl, jeho smích se rozléhal nejméně dva bloky. Ohnul se a chytil se za kolena, tvář mu zrudla. „Co?“ Narovnal se a ukázal, kroutil na mě prstem a hlavou. Byl moc rozesmátý na to, aby mluvil, tak jen odešel, snažil se pokračovat v uklízení, zatímco se jeho tělo otřásalo. O jedenáct minut později běžel Shepley ke dveřím. Seběhl dolů po schodech a pak nic. Kohoutek v koupelně konečně přestal téct a bylo úplné ticho. 27

Za dalších pár minut jsem slyšel třeskot otevíraných dveří a Shepley si mezi funěním stěžoval. „Bože, zlato! Tvůj kufr je o dvacet liber těžší než Abbyin!“ Šel jsem do chodby a viděl, jak můj poslední úlovek vychází z koupelny. Ztuhla v půli kroku a podívala se na Abby a Americu a pak si dozapnula blůzu. Rozhodně se tam nebyla osvěžit. Pořád měla make-up rozmazaný po tváři. Na chvíli jsem byl totálně rozptýlený trapností situace. Myslím, že nebyla tak nekomplikovaná, jak jsem si předtím myslel, což udělalo Američinu a Abbyinu neohlášenou návštěvu ještě vítanější. I když jsem byl ještě v boxerkách. „Ahoj,“ řekla holkám. Podívala se na jejich kufry a její překvapení se změnilo k celkovému zmatení. America vztekle zírala na Shepleyho. Ten zvedl ruce. „Ona je tu s Travisem!“ To byl můj signál. Zahnul jsem za roh a zívl, plácl svého hosta po zadku. „Mám tady společnost. Radši bys měla jít.“ Zdálo se, že se jí trochu ulevilo a usmála se. Ovinula kolem mě ruce a políbila na krk. Ani ne před hodinou byly její rty hebké a teplé. Před Abby byly jako dvě lepkavé žemle lemované ostnatým drátem. „Nechám ti číslo na lince.“ „Eh… s tím si nedělej starosti,“ řekl jsem záměrně lhostejně. „Cože?“ zeptala se, odkláníc se. V očích jí jasně zářilo odmítnutí, hledaly ty mé pro něco jiného, co jsem myslel doopravdy. Jsem rád, že to bude venku. Mohl bych jí znovu zavolat a věci ještě víc posrat. Mylně ji označit za svou stálici bylo trochu zarážející. Obvykle jsem to uměl odhadnout líp než teď. „Pokaždý!“ řekla America. Podívala se na tu holku. „Jak tě to může překvapovat? Je to Travis Zkurvenej Maddox! Je tím dost známý a pokaždý jsou překvapený!“ řekla a otočila se k Shepleymu. Ten kolem ní ovinul ruce a gestikuloval, ať se uklidní. Holka zúžila oči, planoucí vztekem a ponížením, pak vylítla ven a cestou popadla kabelku. Dveře práskly a Shepleyho ramena se napjala. Tyhle chvíle ho znepokojovaly. Já, na druhé straně, jsem zkrotil dračici, takže jsem odešel do kuchyně a otevřel lednici, jako by se nic nestalo. Vztek v jejích očích předpovídal peklo, který jsem nikdy nezažil (ne protože jsem nenarazil na holku, která mi přinesla svůj zadek na stříbrným podnose, ale protože jsem nikdy nezůstal, abych to slyšel). America zavrtěla hlavou a odešla chodbou. Shepley ji následoval, nakláněl tělo, aby vykompenzoval váhu jejího kufru, když se vlekl za ní. Právě, když jsem si myslel, že Abby udeří, zhroutila se do křesla. Huh. No… je nasraná. Tak ať už to máme za sebou. Zkřížil jsem ruce, držel si od ní minimální bezpečnou vzdálenost tím, že jsem stál v kuchyni. „Co se děje, holoubku? Špatnej den?“ „Ne, jsem hluboce znechucena.“ To byl začátek. „Mnou?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Ano, tebou. Jak můžeš někoho jen takhle použít a pak ho odkopnout?“ A tak to začalo. „Jak jsem jí odkopl? Nabídla mi svoje číslo, já odmítl.“ Spadla jí brada. Snažil jsem se nesmát. Nevím proč mě tak pobavilo vidět ji mým chováním tak znechucenou a šokovanou, ale pobavilo. „Vyspal ses s ní, ale nechceš její číslo?“ „Proč bych chtěl její číslo, když jí nebudu volat?“ „Proč bys s ní spal, kdybys jí nechtěl zavolat?“ 28

„Nikomu jsem nic neslíbil, holoubku. Nedožadovala se vztahu, než mi na gauči roztáhla nohy.“ S odporem se podívala na gauč. „Je to něčí dcera, Travisi. Co kdyby někdy v budoucnu někdo takhle zacházel s tvojí dcerou?“ To už mě napadlo a byl jsem připraven. „Moje dcera by radši neměla stahovat kalhotky pro nějakýho kreténa, kterýho zrovna potkala.“ To byla pravda. Zasloužily si ženy, aby se s nima zacházelo jako s děvkama? Ne. Zasloužily si děvky, aby se s nima tak zacházelo? Ano. Já byl děvka. Poprvé co jsem sbalil Megan a ona bez nějakýho objímání odešla, jsem nebrečel a nesnědl galon zmrzliny. Nestěžoval jsem si u svých bratrů v bratrstvu, že jsem se připravil na svoje první rande a Megan se mnou zacházela podle toho, jak jsem se choval. Tak to je, nemá smysl předstírat, že chráníte svou důstojnost, pokud se jí vydáte zničit. Holky jsou notoricky známé tím, že se posuzují navzájem, kromě toho si berou jen tak dlouhou přestávku, aby posoudily chlapa. Slyšel jsem je označit spolužačku za kurvu, aniž by mě to dřív vůbec napadlo. Ale když jsem si vzal tu kurvu domů, sbalil ji a stáhnul kalhotky, najednou jsem byl grázl. Nesmysl. Abby zkřížila ruce, zřetelně neschopná argumentovat a to jí naštvalo ještě víc. „Takže, krom přiznání, že jsi kretén, říkáš, že protože s tebou spala, zaslouží si odkopnout jako toulavá kočka?“ „Říkám, že jsem k ní byl upřímný. Je dospělá, bylo to založeno na oboustranné dohodě… jestli chceš vědět pravdu, byla na to trochu až moc dychtivá. Chováš se jako bych spáchal zločin.“ „Nepřipadalo mi, že jí byly tvoje záměry jasný, Travisi.“ „Ženy obvykle ospravedlňujou svoje chování tím, co se jim honí v hlavě. Neřekla mi předem, že čeká vztah, stejně jako já jsem jí nevykládal, že chci jen sex bez závazků. Jaký je v tom rozdíl?“ „Jsi prase.“ Pokrčil jsem rameny. „Už mi říkali hůř.“ Bez odhledu na svou lhostejnost, slyšet, jak se kvůli tomu cítí, bylo jako by mi zasouvala hřebík pod nehet palce. I když to byla pravda. Zírala na gauč a pak ucukla. „Myslím, že budu spát na křesle.“ „Proč?“ „Nebudu spát na týhle věci! Bůh ví, v čem bych ležela!“ Z podlahy jsem zvedl její tašku. „Nebudeš spát na gauči ani na křesle. Budeš spát v mý posteli.“ „Což je ještě víc nehygienický než gauč, tím jsem si jistá.“ „V posteli nikdy nebyl nikdo kromě mě.“ Protočila oči. „Ale no tak!“ „Myslím to naprosto vážně. Beru je na gauč. Nepouštím je do svýho pokoje.“ „Tak proč já mám tvojí postel dovolenou?“ Chtěl jsem jí to říct. Bože, kdy jindy bych to měl říct, ale sotva jsem to mohl přiznat sám sobě, natož jí. Hluboko uvnitř jsem věděl, že jsem kterén a ona si zaslouží něco lepšího. Část mě ji chtěla odnést do ložnice a ukázat ji proč je tak jiná, ale to taky byla jediná věc, která mě zastavila. Ona byla můj opak: nevinná na povrchu a zničená hluboko uvnitř. Bylo na ní něco, co jsem potřeboval pro svůj život a i když jsem se nebyl jistý, co to bylo, nemohl jsem se podvolit svým zlozvykům a zkurvit to. Byla odpouštěcí typ, to jsem viděl, ale měla hranice, o kterých jsem věděl, že je lepší je nepřekročit. Na mysl mi vyskočila lepší možnost a uculil jsem se. „Plánuješ mnou snad mít dnes v noci sex?“ „Ne!“ „Tak proto. Teď zvedni svůj naštvanej zadek, dej si horkou sprchu a pak se naučíme nějakou bižuli.“ 29

Abbyiny oči mě donutily uhnout pohledem, ale poslechla. Málem do mě vrazila ramenem, když mě míjela a pak zabouchla dveře koupelny. Potrubí bytu ihned po zapnutí vody zavrzalo. Sbalila se nalehko: jen nutnosti. Našel jsem nějaké šortky a tričko a dvoje bílé bavlněné kalhotky s fialovými proužky. Podržel jsem je před sebou a trochu je roztáhl. Byly celé bavlněné. Opravdu neplánovala se přede mnou svléknout, ani mě provokovat. Bylo to trochu zklamání, ale zároveň mě to přimělo mít jí rád ještě víc. Přemýšlel jsem, jestli má vůbec nějaká tanga. Byla panna? Zasmál jsem se. V téhle době byla panna na vejšce neslýchaná věc. Tuba pasty a její kartáček a malá vanička nějakého krému na obličej byla přibalená taky, tak jsem je vzal sebou chodbou a po cestě vzal z prádelníku čistou osušku. Jednou jsem zaklepal, ale neodpověděla, tak jsem vešel. Tak jako tak byla za závěsem a neměla nic, co už bych předtím neviděl. „Mare?“ „Ne, to jsem já,“ řekl jsem a položil její věci na pult vedle umyvadla. „Co tady děláš? Vypadni!“ vypískla. Zasmál jsem se. Jako dítě. „Zapomněla sis ručník a přinesl jsem ti oblečení a kartáček na zuby a nějaký podivný krém na obličej, co jsem našel ve tvém batohu.“ „Ty ses mi hrabal ve věcech?“ O oktávu zvýšila hlas. Náhlý smích se mi zachytil v krku a musel jsem ho v sobě zadusit. Přinesl jsem Puritánce věci, abych byl milý, a ona začne vyšilovat. Stejně jsem v jejím batohu nenašel nic zajímavého. Byla kvůli tomu naštvaná jak učitelka z nedělní školy. Vymáčknul jsem si trochu její pasty na svůj kartáček a otočil se k umyvadlu. Abby byla podivně tichá, dokud její čelo a oči nevykoukly zpoza závěsu. Snažil jsem se nevšímat si jí, cítil jsem, jak mi její oči vypalují díru zezadu do hlavy. Její podráždění byla záhada. Pro mě byl celý vývoj událostí podivně uklidňující. Ta myšlenka mě donutila se pozastavit; domácký život nebylo něco, co bych si myslel, že bych si užíval. „Vypadni, Travisi,“ zavrčela. „Nemůžu jít do postele bez vyčištěných zubů.“ „Jestli se přiblížíš na dvě stopy k tomuhle závěsu, vypíchnu ti oči, zatímco budeš spát.“ „Nekoukám se, holoubku.“ Ve skutečnosti, myšlenka na to, jak se nade mnou naklání, a to i s kudlou v ruce, byla docela rajcovní. Víc to naklánění se, než ten nůž. Dočistil jsem si zuby a šel do ložnice, usmívajíc se celou cestu. Během několika minut trubky umlkly, ale trvalo jí celou věčnost, než přišla. Netrpělivě jsem strčil hlavu do dveří koupelny. „No tak, holoubku! Zestárnu tady!“ Její vzhled mě překvapil. Už jsem jí bez make-upu viděl, ale její kůže byla růžová a zářivá a dlouhé, mokré vlasy měla sčesané z obličeje. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem zírat. Abby natáhla ruku a hodila po mě hřeben. Uhnul jsem, pak zavřel dveře a chechtal se celou cestu chodbou. Slyšel jsem ťapat její malá chodidla chodbou k mému pokoji a v hrudi mi začalo tlouct srdce jako splašené. „Dobrou, Abby,“ zavolala America z Shepleyho pokoje. „Dobrou, Mare.“ (*„Night, Mare.“ Nightmare = noční můra) Musel jsem se smát. Noční můra bylo správný označení. Shepleyho přítelkyně mě představila mé vlastní formě kokainu. Nemohl jsem se nabažit a nechtěl jsem přestat. I když jsem to nemohl nazývat jinak než závislostí, neodvážil jsem si ochutnat ani drobeček. Jen si jí

30

držet blízko, cítit se líp, jen díky tomu, že jsem věděl, že je nablízku. Nebyla pro mě žádná naděje. Dva malé údery na dveře mě vrátily zpátky do reality. „Pojď dál, holoubku. Nemusíš klepat.“ Abby vklouzla dovnitř, s vlhkými vlasy, šedém tričku a kostkovaných šortkách. Vykulenýma očima bloudila po místnosti, jakoby si o mě kvůli holým stěnám udělala jiný úsudek. To bylo poprvé, co tu byla žena. V tu chvíli to nebylo nic, o čem jsem přemýšlel, ale co jsem nečekal, bylo, že Abby změnila pocit, co pro mě ten pokoj znamenal. Předtím to bylo jen místo na spaní. Místo, kde jsem vůbec netrávil hodně času. Abbyina přítomnost udělala bílé, nezaneřáděné zdi očividné až k bodu, kdy jsem cítil menší verzi rozpaků. Abby v mém pokoji způsobila, že jsem se cítil jako doma a prázdnota se už dál nezdála být správná. „Pěkný pyžamo,“ řekl jsem nakonec sedíc na posteli. „No, pojď sem. Já tě neukousnu.“ Uvolnila bradu a pozvedla obočí. „Já se tě nebojím.“ Její učebnice biologie vedle mě přistála s žuchnutím a pak se zastavila. „Máš propisku?“ Kývnul jsem k nočnímu stolku. „Horní šuplík.“ Ve chvíli kdy jsem to řekl, mi ztuhla krev. Najde mou skrýš. Připravil jsem se na blížící se utkání smrti, které by mohlo rychle následovat. Jedním kolenem se opřela o postel a natáhla se, otevřela šuplík a lovila uvnitř, dokud netrhla rukou zpátky. V další vteřině vytáhla propisku a prásknutím zavřela zásuvku. „Co?“ zeptal jsem se, předstírajíc, že si prohlížím text v učebnici biologie. „Vykradl jsi zdravotní kliniku?“ Jak holoubek ví, kde sehnat kondomy? „Ne. Proč?“ Zkroutila tvář. „Tvoje celoživotní zásoby kondomů.“ A je to tady. „Lepší bezpečně než pak litovat, ne?“ Tohle nemohla popřít. Místo křiku a volání jména, jak jsem čekal, obrátila oči v sloup. Otočil jsem stránku v učebnici a snažil se nedat najevo, jak moc se mi ulevilo. „Okay, začneme s tímhle. Bože… fotosyntéza? Neučila ses to na střední?“ „Trochu,“ řekla obranně. „Je to biologie 101, Trave. Studijní plány jsem si nevybírala.“ „A máš matematický obor? Jak můžeš být tak pokročilá v matematice a tak pozadu ve vědních oborech?“ „Nejsem pozadu. První polovina je vždycky opakování.“ Pozvedl jsem obočí. „Ne tak docela.“ Poslouchala, zatímco jsem procházel základy fotosyntézy a pak anatomii rostlinných buněk. Nezáleželo na tom, jak dlouho jsem mluvil nebo co jsem řekl, visela na každém mém slově. Bylo snadné představit si, že má zájem o mě a ne o projití u zkoušky. „Tuky. Znovu mi řekni, k čemu jsou.“ Sundala si brýle. „Mám dost. Už si nezapamatuju ani jedinou makromolekulu.“ Do prdele. Čas jít spát. „Dobře.“ Abby najednou vypadala nervózně, což pro mě bylo podivně uklidňující. Nechal jsem ji samotnou s jejími nervy a šel si dát sprchu. Vědomí, že stála nahá na stejném místě, probudilo několik vzrušujících myšlenek, takže pět minut předtím, než jsem vyšel ven, musela být voda ledově studená. Bylo to nepříjemné, ale aspoň mě to zbavilo erekce. Když jsem se vrátil do ložnice, Abby ležela na boku, oči zavřené a tuhá jako prkno. Upustil jsem ručník, převlékl se do boxerek a pak vlezl do postele, zhasínajíc světlo. Abby se nepohnula, ale ani nespala.

31

Každý sval jejího těla byl napjatý, ale napnuly se ještě víc těsně předtím než se otočila tváří ke mně. „Ty tady spíš taky?“ „No, jo. Tohle je moje postel.“ „Já vím, ale já…“ Odmlčela se, zvažovala svoje možnosti. „Ty mi teď nevěříš? Budu se chovat jak nejlíp umím, přísahám.“ Zvedl jsem ukazováček, prostředníček a malíček, mým bratrům vřele známé jako „šok“. Nepochopila to. Nechtěl jsem jí odehnat hned první noc tím, že udělám nějakou blbost. Abby byla křehká rovnováha tvrďáka a citlivky. Zdálo se, že dotlačením ji příliš daleko se získá jen reakce podobné jako od zvířete zatlačeného do kouta. Byla zábava chodit po tenkém ledě, který vyžadovala, děsivým, jet-tisíc-mil-za-hodinu, pozpátku-na-motorce způsobem. Otočila se ode mě a nastrkala deku za každou křivku svého těla. Po tváři se mi plížil další úsměv a naklonil jsem se k jejímu uchu. „Dobrou noc, holoubku.“

32

Kapitola 6 PANÁKY SLUNCE PRÁVĚ ZAČALO VRHAT STÍNY NA stěny mého pokoje, když jsem otevřel oči. Abbyiny vlasy byly rozcuchané a rozházené a překrývaly mi tvář. Zhluboka jsem se nadechl nosem. Vole. Co to děláš… kromě toho že naháníš hrůzu? Pomyslel jsem si. Přetočil jsem se na záda, ale než jsem sám sebe zastavil, nadechl jsem se znovu. Ještě pořád voněla šamponem a tělovým mlékem. O chvíli později zazvonil budík a Abby se začala probouzet. Její ruka přejela přes mou hruď a pak ucukla zpátky. „Travisi?“ řekla omámeně. „Tvůj budík.“ Chvilku čekala a pak se s povzdechem natáhla přese mě, natahovala se, až nakonec dosáhla na budík a pak bouchala do plastu, dokud zvuk nepřestal. Padla na polštář a zafuněla. Ze rtů mi uteklo uchechtnutí a ona zalapala po dechu. „Ty jsi byl vzhůru?“ „Slíbil jsem, že se budu chovat slušně. Neříkal jsem nic o tom, že tě na sobě nenechám ležet.“ „Neležela jsem na tobě. Nemohla jsem dosáhnout na budík. To byl ten nejotravnější zvuk, co jsem kdy slyšela. Zní to jako umírající zvíře.“ „Chceš snídani?“ Dal jsem si ruce za hlavu. „Nemám hlad.“ Vypadala, jako by jí něco naštvalo, ale já si toho nevšímal. Pravděpodobně jen nebyla ranní ptáče. I když, s touhle logikou nebyla ani odpolední nebo noční člověk. Při zamyšlení, byla tak trochu nevrlá potvora… a mě se to líbilo. „No, já mám. Proč se mnou nezajedeš do kavárny dole v ulici?“ „Nemyslím si, že bych zvládla tvůj nedostatek řídících schopností takhle po ránu.“ Zavrtala svá kostnatá malá chodidla do bačkor a pak se šourala ke dveřím. „Kam jdeš?“ Byla okamžitě naštvaná. „Obléknout se a do školy. Potřebuješ můj rozvrh, zatímco tady budu?“ Chtěla hrát bojovku? Okay. Budu hrát. Došel jsem k ní a sevřel její ramena. Sakra, její pokožka byla na dotyk tak příjemná. „Jsi vždycky tak náladová nebo jen od chvíle co sis uvědomila, že nevytvářím žádný složitý plán, abych se ti dostal do kalhotek?“ „Nejsem náladová.“ Naklonil jsem se a zašeptal jí do ucha. „Nechci s tebou spát, holoubku. Na to tě mám příliš rád.“ Tělo jí ztuhlo a pak jsem beze slova odešel. Skákat nahoru a dolů, abych oslavil radost z vítězství, by mohlo být trochu okaté, takže jsem se udržel, dokud jsem nebyl dostatečně schovaný za dveřmi a pak několikrát vítězoslavně praštil pěstí do vzduchu. Nutit ji, aby se držela svého nebylo nikdy lehké, ale když to fungovalo, cítil jsem jako bych byl o krok blíž k... K čemu? Nebyl jsem si vůbec jistý. Prostě jsem cítil, že je to správně.

33

Už to bylo chvíli, co jsem byl naposledy na nákupu, takže snídaně nebyla gurmánská, ale stačilo to. Rozmíchal jsem vejce v misce, hodil do ní směs cibule, zelené a červené papriky a pak to vylil na pánev. Přišla Abby a sedla si na stoličku. „Seš si jistá, že nechceš?“ „Jsem si jistá. Ale děkuju.“ Právě vylezla z postele a pořád vypadala báječně. Bylo to směšné. Byl jsem si jistý, že to není typické, ale co já mohl vědět. Jediné holky, které jsem viděl ráno, byly Shepleyho a ani na jednu z nich jsem se nedíval dost zblízka, abych si udělal názor. Shepley vzal talíře a podržel je přede mnou. Nabral jsem vajíčka lopatkou a nandal je na talíře. Abby to sledovala s mírným zájmem. America se nafoukla, když před ní Shep položil talíř. „Nedívej se na mě takhle, Shepe. Omlouvám se, prostě nechci jít.“ Shepley se několik dní trápil odmítnutím Ameriky, aby s ním šla na rande párty. Neměl jsem jí to za zlé. Rande párty byly mučení. Skutečnost, že nechtěla jít, byla docela působivá. Většina holek se klidně poníží, jen aby tam byly pozvány. „Zlato,“ zakňučel Shepley, „Dům má rande párty dvakrát do roka. Je to až za měsíc. Budeš mít spousty času koupit si šaty a udělat všechny ty holčičí věci.“ America nesouhlasila. Přestal jsem je vnímat a pak jsem si uvědomil, že America bude souhlasit, že půjde, jen pokud půjde i Abby. Kdyby šla Abby, znamenalo by to, že by šla na rande. America se na mě podívala a já zvedl obočí. Shepley neváhal. „Trav nechodí na rande párty. Je to něco kam bereš svoje přítelkyně… a Travis ne… však víš.“ America pokrčila rameny. „Můžeme jí dát s někým dohromady.“ Začal jsem mluvit, ale Abby zjevně nebyla spokojená. „Slyším tě, víš to,“ zabručela. America našpulila pusu. To byl výraz, který ji Shepley nemohl upřít. „Prosím, Abby? Najdeme ti milého kluka, který bude zábavný a vtipný a však víš, ujistím se, aby byl sexy. Slibuju, že se budeš bavit! A kdo ví? Možná se zabouchneš.“ Zamračil jsem se. America by jí našla kluka? Na rande párty. Jednoho z mých bratrů. Ach, kurva, ne. Při myšlence, že by se do kohokoliv zabouchla, mi vstávaly vlasy na hlavě. Pánvička udělala kovový zvuk, když jsem jí hodil do dřezu. „Neřekl jsem, že bych jí tam nevzal.“ Abby protočila oči. „Nedělej mi žádný laskavosti, Travisi.“ Udělal jsem krok. „Tak jsem to nemyslel, holoubku. Rande párty jsou pro kluky s přítelkyněmi a je známá věc, že já s holkama nechodím. Ale taky se nemusím bát toho, že bys pak po mě chtěla zásnubní prsten.“ America znovu našpulila rty. „Pěkně prosím, Abby?“ Abby vypadala, jako by měla bolesti. „Nedívej se na mě tak! Travis nechce jít. Já nechci jít… nebude s náma moc zábava.“ Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mě ta myšlenka hřála. Zkřížil jsem ruce a opřel se o dřez. „Neříkám, že nechci jít. Myslím, že to bude sranda, když půjdeme všichni čtyři.“ Abby couvla, když se na ní obrátily všechny oči. „Proč nezůstaneme tady?“ Byl jsem s tím smířený. Americe poklesla ramena a Shepley se k ní naklonil. „Protože já jít musím, Abby,“ řekl Shepley. „Jsem prvák. Musím se ujistit, že všechno půjde hladce, každý bude mít pivo v ruce a tak.“ Abby byla vyděšená. Zjevně jít nechtěla, ale co děsilo mě, bylo to, že nedokázala Americe říct ne a Shepley byl ochotný říct cokoliv, aby jeho holka šla. Jestli Abby nepůjde se mnou, mohla by skončit tak, že stráví večer – nebo noc – s jedním z mých bratrů. Nebyli to

34

špatní kluci, ale poslouchat jejich historky a představit si, že pak mluví o Abby, bylo něco, co bych neustál. Přešel jsem po dlaždičkách a omotal ruce kolem Abbyiných ramenou. „No tak, holoubku. Půjdeš se mnou?“ Abby se podívala na Americu, pak na Shepleyho. Bylo to jen pár vteřin, než se mi podívala do očí, ale bylo to jako zatracená věčnost. Když se její oči konečně setkaly s mýma, její zábrany padly. „Ano.“ Povzdychla si. Nadšení v jejím hlase neexistovalo, ale na tom nezáleželo. Půjde se mnou a to vědomí mi umožnilo znovu dýchat. America zapištěla tak jak to holky dělají, spráskla ruce a pak popadla Abby, aby jí objala. Shepley mi věnoval uznalý úsměv a pak i holoubkovi. „Díky, Abby,“ řekl a položil jí ruku na záda. Nikdy jsem neviděl někoho tak nešťastného, že se mnou jde ne rande, ale zase, nebyl jsem to já, kvůli komu byla nešťastná. Holky se upravily a brzy odešly na přednášku od osmi. Shepley myl nádobí, šťastný, že konečně bylo po jeho. „Vole, díky. Nemyslel jsem si, že America půjde.“ „Co kurva děláš, vole? Vy se snažíte dát holoubka s někým dohromady?“ „Ne, myslím, že America možná jo. Nevím. Co na tom záleží?“ „Záleží.“ „Fakt?“ „Jen… jen toho nech, jo? Nechci jí vidět, jak se v temným rohu muchluje s Parkerem Hayesem.“ Shepley přikývnul, drhnul vejce z pánve. „Nebo někým jiným.“ „No a?“ „Jak dlouho myslíš, že to takhle půjde?“ Zamračil jsem se. „Nevím. Tak dlouho jak to bude možný. Jen mě nech bejt a neříkej mi co dělat.“ „Travisi, chceš ji nebo ne? Dělat co můžeš, abys jí udržel od randění s někým jiným, když s ní ani nejsi, je něco co dělají jen kreténi.“ „Jsme jen kamarádi.“ Shepley střelil mým směrem pochybným úsměvem. „Přátelé mluví o víkendovém šukání. Tak nějak pochybuju, že se to stane vám dvěma.“ „Ne, ale to neznamená, že nemůžeme být kamarádi.“ Shepley nevěřícně zvedl obočí. „To trochu znamená, brácho.“ Nemýlil se. Prostě jsem si to nechtěl přiznat. „Prostě…“ Odmlčel jsem se a podíval se na Shepleyho výraz. Ze všech lidí mě on mohl soudit jako poslední, ale bylo slabošský přiznat, o čem přemýšlím a jak často mi myšlenky na Abby létají hlavou. Shepley by tomu rozuměl, ale ani kvůli tomu mi nebylo líp, abych to řekl nahlas. „Je na ní něco, co potřebuju. To je všechno. Je to tak divný, že si myslím, že je strašně fajn a nechci se o ní s nikým dělit?“ „Nemůžeš se o ni dělit, když není tvoje.“ „Co ty víš o randění, Shepe? Ty. Ty a tvoje zvrácený, fanatický, prázdný vztahy. Když potká někoho jinýho a začne s ním chodit, ztratím ji.“ „Tak s ní choď ty.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě nejsem připravenej.“ „Proč? Bojíš se?“ zeptal se Shepley a hodil mi utěrku do obličeje. Spadla na podlahu a já se ohnul, abych jí zvednul. Látka se v mých rukou kroutila a napínala, když jsem jí vyždímal. „Ona je jiná, Shepley. Je nezkažená.“ 35

„A na co čekáš?“ Pokrčil jsem rameny. „Ještě na jeden důvod, myslím.“ Shepley se zašklebil nesouhlasem a pak se ohnul a zapnul myčku. Směs mechanických a kapalných zvuků naplnila místnost a Shepley šel do svého pokoje. „Blíží se její narozeniny. Mare chce dát něco uspořádat.“ „Abbyiny narozeniny?“ „Jo. Za týden a něco.“ „Dobře, něco uspořádáme. Víš co má ráda? Vymyslela už něco America? Myslím, že bych jí radši měl něco koupit. Co jí, kurva, dám?“ Shepley se usmíval, když zavíral dveře ložnice. „Ty na to přijdeš. Přednáška začíná v pět. Pojedeš Chargerem?“ „Ne. Uvidím, jestli se mi podaří dostat Abby zase na motorku. Je to nejvíc jak se jí můžu dostat mezi stehna.“ Shepley se zasmál a pak za sebou zavřel dveře. Zamířil jsem do své ložnice a oblékl si jeansy a tričko. Peněženka, mobil, klíče. Nedokázal bych si představit být holka. Ta pitomá rutina, kterou musí projít, než vyjdou ze dveří, sežere půlku jejich života. Přednáška trvala zkurvenou věčnost a pak jsem zamířil přes kampus k Morgan Hall. Abby stála u vchodu s nějakým klukem a ve mně se okamžitě začala vařit krev. O pár vteřin později jsem poznal Finche a oddechl si úlevou. Čekala na něj, až dokouří a smála se něčemu, co říkal. Finch kolem mával rukama, očividně uprostřed velkého příběhu a odmlčel se jen, aby si popotáhl z cigarety. Když jsem se přiblížil, Finch mrknul na Abby. Bral jsem to jako dobré znamení. „Čau, Travisi,“ zapěl. „Finchi.“ Kývnul jsem a rychle otočil svou pozornost k Abby. „Jedu domů, holoubku. Chceš svézt?“ „Právě jsem šla dovnitř,“ řekla křeníc se na mě. Sevřel se mi žaludek a promluvil jsem bez přemýšlení. „Ty se mnou dneska večer nezůstaneš?“ „Ne, zůstanu. Jen si musím vyzvednout pár věcí, co jsem zapomněla.“ „Jako co?“ „No, svůj holicí strojek například. Proč se staráš?“ Sakra, měl jsem jí rád. „Už bylo načase, aby sis oholila nohy. Šílel jsem z toho, jak škrábou o moje.“ Finchovi skoro vypadly oči z důlků. Abby se zamračila. „Takhle začínají drby!“ Podívala se na Finche. „Spím v jeho posteli… jen spím.“ „Jasně,“ řekl Finch se samolibým úsměvem. Než jsem si uvědomil, co se stalo, byla uvnitř a vybíhala schody ke svému pokoji. Bral jsem dva schody najednou, abych jí dohonil. „Oh, nebuď naštvaná. Jen jsem si dělal srandu.“ „Už tak si všichni myslí, že spolu máme sex. Děláš to jen horší.“ Zdá se, že sex se mnou byla špatná věc. Kdybych se ptal, jestli mě má vůbec ráda, právě mi dala odpověď: ne jen ne, ale sakra ne. „Koho zajímá, co si myslí?“ „Mě, Travisi! Mě!“ Otevřela dveře kolejního pokoje a pak běhala od jedné strany pokoje k druhé, otevírala a zavírala šuplíky a strkala věci do batohu. Najednou jsem se topil v intenzivním pocitu ztráty, toho druhu, kdy se musíte buď smát, nebo brečet. Z hrdla mi uniklo uchechtnutí. Abbyiny šedé oči potemněly a zaměřily se na mě. „To není sranda. Ty chceš, aby si celá škola myslela, že jsem jedna z tvejch štětek?“ 36

Mých štětek? Nebyly moje. A proto to byly štětky. Vzal jsem jí batoh z rukou. Tohle nešlo dobře. Pro ni, být spojována se mnou, nemluvě být ve vztahu se mnou, znamenalo potopení její reputace. Proč chce být ještě moje kamarádka, když to cítí takhle? „Nikdo si to nemyslí. A pokud jo, měli by radši doufat, že to neuslyším.“ Podržel jsem otevřené dveře a ona vydupala ven. Právě když jsem jí nechal projít a šel za ní, se zastavila a donutila mě balancovat na špičkách prstů, abych do ní nenarazil. Dveře za mnou se zavřely a postrčily mě dopředu. „Páni!“ řekl jsem a narazil do ní. Otočila se. „Ach můj Bože!“ Nejdřív jsem si myslel, že se při naší srážce zranila. Z šokovaného výrazu na její tváři jsem si chvíli dělal starosti, ale pak pokračovala, „Lidi si nejspíš myslí, že jsme spolu a ty nestydatě pokračuješ ve svým... životním stylu. Musím vypadat uboze!“ Odmlčela se, ztracena ve hrůze svého uvědomění a pak zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, že bych s tebou měla dál zůstávat. Měli bysme se prostě od sebe chvíli držet dál.“ Vzala mi svůj batoh z rukou a já si ho vzal zpátky. „Nikdo si nemyslí, že jsme spolu, holoubku. Nemusíš se mnou přestat mluvit, abys to dokázala.“ Cítil jsem se trochu zoufale, což nebylo míň než zneklidňující. Zatáhla za batoh. Odhodlaně jsem ho strhl zpátky. Po pár tazích frustrovaně zavrčela. „Měl jsi někdy holku – jako kamarádku – která s tebou byla? Vozil jsi vůbec někdy holky z a do školy? Obědval jsi s nimi každej den? Nikdo neví, co si o nás myslet, dokonce ani když jim to říkáme!“ Šel jsem k parkovacímu místu s jejím batohem, mysl mi uháněla. „Vyřeším to, jo? Nechci, aby si o tobě někdo myslel kvůli mně něco špatnýho.“ Abby byla vždycky záhadou, ale zarmoucený pohled v jejích očích mě překvapil. Bylo to až tak znepokojující, že jsem chtěl udělat něco, co by jí donutilo se smát. Byla nervózní a očividně nešťastná. Nesnášel jsem to tak moc, že mě to donutilo litovat každé sporné věci, kterou jsem kdy udělal, protože to byla jen další věc, která se mi dostala do cesty. A pak jsem si to uvědomil: jako páru by nám to nefungovalo. Nezáleželo na tom, co jsem udělal nebo jak bych si vylhal cestu do její přízně, nikdy bych pro ni nebyl dost dobrý. Nechtěl jsem, aby skončila s někým, jako jsem byl já. Prostě jsem se musel spokojit se zbytky času, kterého se mi od ní dostalo. Přiznat si to sám sobě bylo jako spolknout rozeklanou pilulku, ale zároveň mi známý hlas z temných koutů mé mysli šeptal, že musím bojovat za to, co chci. Boj se zdál být mnohem lepší než jiná možnost. „Dovol mi to napravit,“ řekl jsem. „Proč si dnes večer nezajdeme do Dutch?“ Dutch byla díra, ale mnohem méně přecpaná než Red. Taky se kolem nepotloukalo tolik supů. „To je motorkářskej bar.“ Zamračila se. „Dobře, tak půjdeme do klubu. Vezmu tě na večeři a pak můžeme jít do Red Door. Zvu tě.“ „Jak to, že půjdeme na večeři a pak do klubu vyřeší problém? Když nás spolu lidi uvidí venku, bude to ještě horší.“ Dovázal jsem její batoh k motorce a pak obkročmo nasedl na sedlo. Tentokrát se kvůli batohu nehádala. To bylo vždycky slibné. „Přemýšlej o tom. Já, opilej v místnosti plný spoře oděnejch holek? To lidem nezabere moc času, aby pochopili, že nejsme pár.“ „Takže co se čeká ode mě? Přivýst si domů kluka z baru na malou jízdu?“ Zamračil jsem se. Při pomyšlení, že odchází s nějakým klukem, jsem zaťal čelist, jako kdybych si do pusy nalil citronovou šťávu. „To jsem neřekl. Není třeba se nechat unést.“ Protočila oči a pak vylezla na sedlo, ovinula mi ruce kolem trupu. „Budou nás nějaký náhodný holky pronásledovat z baru domů? Tak to pro mě chceš napravit?“ 37

„Snad nežárlíš, holoubku?“ „Žárlit na co? Na pohlavníma chorobama zamořenýho imbecila, kterýho ráno nasereš?“ Zachechtal jsem se a pak nastartoval motor. Kdyby jen věděla, jak nemožné to bylo. Když byla poblíž, zdálo se, že všichni ostatní zmizeli. Stálo mě to všechno mé soustředění a koncentraci, abych zůstal o krok před ní. Informovali jsme Shepleyho a Americu o svých plánech a pak holky začaly se svou rutinou. Zabral jsem si sprchu jako první a příliš pozdě si uvědomil, že jsem měl jít poslední, protože holkám trvaly přípravy déle než mě a Shepleymu. Já, Shepley a America jsme celou věčnost čekali na Abby až vyleze z koupelny, ale když se konečně objevila, málem jsem ztratil rovnováhu. Její nohy v černých krátkých šatech vypadaly nekonečně dlouhé. Její kozy si hrály na jukanou, jen tak tak dávaly vědět, že tam jsou, když se natočila určitým způsobem a její dlouhé lokny jí visely na straně místo přes hrudník. Nepamatoval jsem si ji tak opálenou, ale její pokožka byla proti tmavé tkanině šatů zdravě zářivá. „Pěkný nohy,“ řekl jsem. Usmála se. „Zmínila jsem se, že je to kouzelný holicí strojek?“ To mě poser. Byla zatraceně nádherná. „Nemyslím si, že je to strojkem.“ Táhnul jsem jí za ruku dveřmi, vedl jí do Shepleyho Chargeru. Neodtáhla se a já ji držel, dokud jsme nedošli k autu. Nechtěl jsem jí pustit. Když jsme se dostali k suši baru, propletl jsem své prsty s jejími, když jsme vcházeli. Objednal jsem první rundu saké a pak další. Servírka po nás nechtěla občanku, dokud jsem neobjednal pivo. Věděl jsem, že America má falešnou a byl jsem ohromen, když Abby vytasila tu svou jako šampión. Jakmile si je servírka prohlédla a odešla, vzal jsem ji. Její fotka byla v rohu a všechno vypadalo důvěryhodně tak, jak jsem znal. Nikdy předtím jsem neviděl Kansasskou občanku, ale tahle byla bezchybná. Byla na jméno Jessica Jamesová a z nějakýho důvodu mě to vzrušilo. Hodně. Abby klepla do občanky a ta mi vyskočila z rukou, ale ona ji chytila uprostřed pádu na podlahu a během vteřiny ji schovala do kabelky. Usmála se a já na ni taky, opíral jsem se o lokty. „Jessica Jamesová?“ Napodobila můj postoj, opřela se o lokty a opětovala můj pohled. Byla tak sebejistá. Bylo to neuvěřitelně sexy. „Jo. A?“ „Zajímavej výběr.“ „To je kalifornská rolka. Miláčku.“ Shepley propukl v smích, ale okamžitě přestal, když America vypila své pivo na ex. „Zpomal, zlato. Saké udeří pozdějc.“ America si otřela pusu a zakřenila se. „Měla jsem saké, Shepe. Přestaň si dělat starosti.“ Čím víc jsme pili, tím jsme byli hlasitější. Vypadalo, že personálu to nevadí, ale to bylo asi tím, že bylo pozdě a bylo tu jen pár dalších hostů na druhém konci restaurace a ti byli skoro tak opilí jako my. Kromě Shepleyho. Byl na své auto příliš opatrný, aby hodně pil, když řídil a taky miloval Americu víc než své auto. Když ji vezl, nejen že se hlídal v pití, ale taky dodržoval všechny dopravní předpisy a používal blinkry. Bačkora. Servírka nám přinesla účet a já hodil na stůl nějaké peníze a šťouchal do Abby, dokud nevylezla z boxu. Hravě mi to oplatila loktem a já jí nonšalantně přehodil ruku kolem ramen, když jsme šli k parkovišti.

38

America vklouzla na přední sedadlo vedle svého přítele a začala mu olizovat ucho. Abby se na mě podívala a protočila oči, ale bez ohledu na to, že byla nedobrovolným publikem píp shou, měla dobrou náladu. Po tom, co Shepley vjel na parkoviště před Red, projel kolem řad aut dvakrát nebo třikrát. „Ještě dneska, Shepe,“ zamumlala America. „Hej. Musím najít široký místo. Nechci, aby mi nějakej ožralej idiot odřel barvu.“ Možná. Nebo jen prodlužoval jazykovou koupel svého vnitřního ucha od Ameriky. Hnus. Shepley zaparkoval na kraji parkoviště a já pomohl Abby ven. Přitahovala a tahala si za šaty a pak zatřásla boky jen o chvilku dřív, než vzala mou ruku. „Chtěl jsem se zeptat na vaše občanky,“ řekl jsem. „Jsou dokonalý. Tady kolem takovou neseženeš.“ To bych měl vědět. Koupil jsem jich hodně. „Jo, už je chvíli máme. Bylo to nutný…“ Proč pro ni sakra bylo nutný mít falešnou občanku? „… ve Wichitě.“ Jak jsme šli, štěrk nám skřípal pod nohama a Abby mačkala mou ruku, aby přešla kamínky v podpatcích. America zakopla. V reakci na to jsem pustil Abbyinu ruku, ale Shepley svou holku chytil dřív, než spadla na zem. „Je dobrý mít kontakty,“ řekla America a hihňala se. „Dobrý bože, ženská,“ řekl Shepley, chytil ji za ruku dřív, než spadla. „Myslím, že už toho máš pro dnešek dost.“ Zamračil jsem se, přemýšlel co to sakra má všechno znamenat. „O čem to mluvíš, Mare? Jaký kontakty?“ „Abby má starý kámoše, který-“ „Dělají falešný občanky, Trave,“ řekla Abby, přerušila Americu než to mohla doříct. „Musíš znát ty správný lidi, když chceš, aby vypadaly dobře, ne?“ Podíval jsem se na Americu s vědomím, že něco nebylo v pořádku, ale ta se dívala všude možně jen ne na mě. Tlačit na pilu se nezdálo dobrý, zvlášť proto, že mě Abby pávě řekla Trave. Na to bych si od ní zvykl. Napřáhl jsem ruku. „Jo.“ Vzala ji, usmívajíc se s výrazem podvodníka. Myslela si, že mě právě zastavila. Určitě se k tomu musím vrátit později. „Potřebuju další pití!“ řekla a táhla mě k velkým červeným dveřím klubu. „Panáky!“ vypískla America. Shepley si povzdychl. „Ach jo. To fakt potřebuješ. Dalšího panáka.“ Všechny hlavy se otočily, když Abby vešla, dokonce i pár kluků se svýma holkama bezostyšně natahovali krky nebo se nakláněli na židlích, aby viděli líp. Ach, do prdele. Tohle bude špatná noc, pomyslel jsem si a pevněji sevřel Abbyinu ruku. Šli jsme k baru nejblíž k tanečnímu parketu. Megan stála v oblacích kouře u kulečníkových stolů. Její obvyklá lovící pozice. Její velké, modré oči se na mě přilepily ještě, než jsem poznal, že to je ona, kdo tam stojí. Nepozorovala mě dlouho. Abbyina ruka byla pořád v té mé a Meganin výraz se změnil v momentě, kdy to viděla. Kývnul jsem na ni a ona se zaculila. Moje obvyklé místo u baru bylo volné, ale taky jediné. Cami mě viděla přicházet s Abby v patách, takže se zasmála a pak řekla o mém příchodu lidem sedících na okolních stoličkách, aby je varovala o jejich hrozícím vykopnutí. Odešli bez stížností. Říkejte si, co chcete. Ale být psychotický hajzl má své výhody. 39

Kapitola 7 VIDĚT RUDĚ NEŽ JSME DOŠLI K BARU, AMERICA ODTÁHLA SVOU nejlepší kamarádku na taneční parket. Abbyiny sexy růžové boty na podpatku zářily v černém světle a já se usmál, když se smála Američiným divokým tanečním pohybům. Očima jsem přejížděl po jejích černých šatech a zastavil se na bocích. Hýbat se uměla, to jsem musel přiznat. V hlavě mi vyskočila sexuální myšlenka a musel jsem se podívat jinam. V Red Door bylo docela plno. Pár nových tváří, ale většinou štamgasti. Kdokoliv nový, kdo se tady objevil, byl jako čerstvé maso pro ty z nás, kteří neměli fantazii na nic jiného, než se ukazovat v baru každý víkend. Zvlášť holky, které vypadaly jako Abby a America. Objednal jsem si pivo, vypil polovinu a pak stočil svou pozornost zpátky na parket. Zírání nebylo dobrovolné, zvlášť když jsem věděl, že mám asi ten samý výraz jako každý blbec, který je pozoruje. Písnička skončila a Abby odtáhla Americu zpátky k baru. Byly udýchané, usmívaly se a i zpocené byly dost sexy. „Tohle bude celou noc, Mare. Prostě je ignoruj,“ řekl Shepley. Američina tvář se zkřivila odporem, zírala za mě. Mohl jsem si jen představovat, kdo tam byl. Megan to být nemohla. Nebyla ta, která čeká na svou příležitost. „Vypadá to, jako by z Vegas zdrhlo hejno supů,“ ušklíbla se America. Ohlédl jsem se za sebe a tam stály tři Lexiiny sestry ze spolku bok po boku. Jiná z nich stála vedle mě s zářivým úsměvem. Všechny se usmály, když jsem navázal oční kontakt, ale já se rychle odvrátil a dopil zbytek piva. Z nějakého důvodu byla America dost nevrlá, když se kolem mě takhle motaly holky. I když jsem s jejím odkazem na supi nemohl nesouhlasit. Zapálil jsem si cigaretu a pak objednal další dvě piva. Blondýna vedle mě, Brooke, se usmála a kousla se do rtu. Pozastavil jsem se, nebyl jsem si jistý, jestli začne brečet nebo mě objímat. Až potom co Cami otevřela a poslala mi dvě lahve, jsem si uvědomil, proč má Brooke tak divný výraz na tváři. Zvedla pivo a chtěla se napít, ale já jí ho vytrhl z ruky než to stihla a podal ho Abby. „Uh… to není pro tebe.“ Brooke odešla a připojila se ke svým kamarádkám. Ale Abby se zdála být spokojená a pila pivo jako chlap. „Jako bych někdy nějaký kočce kupoval v baru pití,“ řekl jsem. Myslel jsem, že to Abby pobaví, ale místo toho pozvedla pivo s kyselým výrazem na tváři. „Ty jsi jiná,“ řekl jsem s polovičním úsměvem. Ťukla svou lahví o mou, očividně podrážděná. „Na to, že jsem jediná holka, se kterou kluk bez standardů nechce spát.“ Zhluboka se napila, ale já jí odtáhl lahev od úst. „To myslíš vážně?“ Když neodpověděla, naklonil jsem se blíž. „Tak za prvý… já mám standardy. Nikdy jsem nebyl s ošklivou holkou. Nikdy. Za druhý, chtěl jsem se tebou vyspat. Myslel jsem na padesát různých způsobů, jak bych si tě položil na gauč, ale neudělal jsem to, protože už tě tak nevidím. Není to tak, že by ses mi nelíbila, ale prostě si myslím, že jsi lepší než na to.“ 40

Přes obličej se jí plížil samolibý úsměv. „Ty si myslíš, že jsem pro tebe moc dobrá.“ Neuvěřitelné. Ona to opravdu nechápala. „Nemyslím si, že jedinej kluk, kterýho znám, je pro tebe dost dobrej.“ Její samolibý výraz zmizel, byl nahrazen dotčeným, uznalým úsměvem. „Díky, Trave,“ řekla a položila svou prázdnou lahev na bar. Opravdu je mohla držet dál, kdyby chtěla. Normálně bych řekl, že je sentimentální, ale nesla se s takovou jistotou… nevím… cokoliv co udělala, bylo sexy. Vstal jsem a popadl jí za ruku. „Jdeme.“ Táhl jsem ji na parket a ona vlála za mnou. „Moc jsem toho vypila! Spadnu!“ Na parketu jsem jí chytil za boky a přitáhl si její tělo těsně k sobě, takže mezi námi nebyl žádný prostor. „Sklapni a tancuj.“ Všechno hihňání a úsměvy jí zmizely z tváře a její tělo se začalo na hudbu pohybovat proti mému. Nemohl jsem z ní udržet ruce. Čím blíž jsme byli, tím blíž jsem k ní potřeboval být. Její vlasy byly v mé tváři a i když jsem byl dost opilý na to, abych to mohl říkat ve dne v noci, všechny moje smysly byly ve střehu. Způsob, jakým se její zadek proti mně tlačil, ty různé směry a pohyby boky stvořenými pro hudbu, způsob, jakým se opírala o mou hruď a hlavou spočívající na mém rameni. Chtěl jsem jí odtáhnout do nějakého temného rohu a ochutnat vnitřek jejích úst. Abby se ke mně otočila s šibalským úsměvem. Její ruce začaly na mých ramenou a pak přejela prsty přes mou hruď a břicho. Skoro jsem zešílel, chtěl jsem jí právě teď a tady. Otočila se ke mně zády a srdce mi začalo divoce bít proti hrudnímu koši. Takhle byla blízko. Sevřel jsem jí za boky a přitáhl si jí k sobě ještě blíž. Ovinul jsem jí ruce kolem pasu a zabořil obličej do jejích vlasů. Byly prosycené potem a kombinací jejího parfému. Všechny racionální myšlenky zmizely. Písnička končila, ale ona nejevila žádné známky zastavení. Abby se zaklonila, hlavu na mém rameni. Nějaké její vlasy se odhrnuly, odhalovaly lesknoucí se kůži jejího krku. Celá moje vůle zmizela. Dotkl jsem se svými rty na místě hned pod uchem. Nemohl jsem se tam zastavit a otevřel jsem ústa, abych jazykem olízl slanou vlhkost z její kůže. Abby ztuhla a odtáhla se. „Co je, holoubku?“ zeptal jsem se. Musel jsem se chechtat. Vypadala, jako by mě chtěla praštit. Myslel jsem, že se bavíme a ona byla vzteklejší, než jsem jí kdy viděl. Místo toho, aby vypustila páru, se tlačila davem k baru. Následoval jsem jí s vědomím, že dost brzy zjistím, co jsem udělal špatně. Sedl jsem si na prázdnou stoličku vedle ní a sledoval, jak Abby dává Cami signál, že chce další pivo. Objednal jsem jedno pro sebe a pak sledoval, jak vypila polovinu svého. Lahev zazvonila o pult, když jí o něj praštila. „Ty myslíš, že tohle změní něčí názor na nás?“ Zasmál jsem se. Po celém tom narážení a otírání se o mý péro si najednou dělala starosti s vystupováním? „Je mi sakra jedno co si o nás kdo myslí.“ Střelila po mě vražedným pohledem a pak otočila tvář dopředu. „Holoubku,“ řekl jsem a dotkl se jejího ramene. Odtáhla se. „Nech toho. Nikdy nebudu dost opilá na to, abych tě nechala vzít si mě na tom gauči.“ Užíral mě okamžitý vztek. Nikdy bych s ní takhle nezacházel. Nikdy. Naláká mě a já ji pak dám jednu nebo dvě malé pusy na krk a ona se může zbláznit? Začal jsem mluvit, ale objevila se vedle mě Megan. „No. Jestli tohle není Travis Maddox.“ „Čau Megan.“

41

Abby se podívala na Megan, očividně zastižena nepřipravená. Megan byla stará profesionálka na využívání situace ve svůj prospěch. „Představ mě svojí přítelkyni,“ řekla Megan s úsměvem. Věděla zatraceně dobře, že Abby není moje holka. Pravidlo 101: Pokud je kluk viděn na rande nebo s kamarádkou, přinuť ho přiznat nedostatek závazku. Vyvolej nejistotu a nestabilitu. Věděl jsem, o co jde. Sakra, jestli si Abby opravdu myslela, že jsem trestuhodný debil, mohl jsem tak teda jednat. Poslal jsem pivo po baru a to spadlo z okraje do odpaďáku na konci. „Není to moje holka.“ Záměrně jsem ignoroval Abbyinu reakci, popadl jsem Megan za ruku a vedl ji na parket. Vyhovila mi a šťastně houpala našima rukama, dokud naše nohy nedosáhly na dřevo. S Megan byla vždycky zábava tancovat. Nestyděla se a nechala mě dělat si s ní, co jsem chtěl, na i mimo parket. Jako obvykle se většina ostatních tancujících zastavilo, aby se dívali. Obvykle jsme dělali představení, ale cítil jsem se mimořádně oplzle. Meganiny tmavé vlasy mě pleskly do tváře víc než jednou, ale já byl otupělý. Zvedl jsem ji nahoru a ona mi ovinula nohy kolem pasu a pak se zaklonila, natahovala ruce nad hlavu. Smála se, když jsem jí odnesl před nejbližší bar a když jsem ji postavil na nohy, otočila se a ohnula, chytla se za kotníky. Po tváři mi tekl pot. Meganina pokožka byla tak mokrá, že mi ruce klouzaly pokaždé, když jsem se jí pokusil dotknout. Její triko bylo nasáklé, tak jako moje. Naklonila se pro polibek, ústa měla lehce pootevřená, ale já se odtáhl, dívajíc se na bar. Tehdy jsem ho uviděl. Ethan Coats. Abby se k němu skláněla, usmívala se tím opilým, koketním, vem-mě-domů úsměvem, který bych rozpoznal v davu několika tisíc žen. Nechal jsem Megan na parketu a protlačil se masou lidí, která se kolem nás seskupila. Právě když jsem došel k Abby, se Ethan natáhl, aby se dotkl jejího kolene. Vzpomněl jsem si, že předtím vyvázl s rokem a sevřel jsem ruku v pěst, postavil se mezi ně, zády k Ethanovi. „Jsi připravená, holoubku?“ Abby mi položila ruce na břicho a odtlačila mě na stranu, takže mi bezprostředně se usmívající Ethan znovu padl do očí. „Povídám si, Travisi.“ Natáhla ruku, cítila jak mokrá je a pak si ji dramatickým gestem otřela o sukni. „Znáš vůbec toho kluka?“ Usmála se ještě víc. „Tohle je Ethan.“ Ethan napřáhl ruku. „Rád tě poznávám.“ Nemohl jsem spustit oči z Abby, zatímco zírala na toho hnusnýho a zvrácenýho kreténa před sebou. Nechal jsem Ethanovu ruku viset ve vzduchu a čekal, až si Abby vzpomene, že tady stojím. Odmítavě na mě mávla rukou. „Ethane, tohle je Travis.“ Její hlas byl kvůli mému představení rozhodně míň nadšený, což mě naštvalo ještě víc. Nasraně jsem zíral na Ethana a pak na jeho ruku. „Travis Maddox.“ Můj hlas byl tak hluboký a hrozivý jak jsem dokázal. Ethan vykulil oči a pak okamžitě stáhl ruku. „Travis Maddox?“ Natáhl jsem ruku za Abby, abych se chytil baru. „Jo, a co má bejt?“ „Loni jsem tě viděl bojovat s Shawnem Smithem, chlape. Myslel jsem si, že budu svědkem něčí smrti!“ Zúžil jsem oči a zaťal zuby. „Chceš to zažít znova?“ Ethan se zasmál a těkal mezi námi očima. Když si uvědomil, že si nedělám srandu, rozpačitě se usmál na Abby a pak odešel. „Teď jsi připravená?“ vyštěkl jsem. „Seš úplnej kretén, víš to?“

42

„Už mi říkali hůř.“ Natáhl jsem ruku a ona ji vzala, nechala mě pomoct jí ze stoličky. Nemohla být tak naštvaná. Hlasitým písknutím jsem dal signál Shepleymu, který viděl můj výraz a hned věděl, že je čas jít. Ramenem jsem si prodíral cestu davem, bezlítostně jsem srazil několik nevinných kolem stojících, abych upustil páru, dokud nás Shepley neodvedl pryč a ujal se mě. Jakmile jsme byli venku, vzal jsem Abby za ruku, ale ona se odtáhla. Otočil jsem se a zařval jí do obličeje. „Měl bych tě prostě políbit a mít to za sebou! Seš směšná! Dal jsem ti pusu na krk, a co?“ Abby se zaklonila a když to nevytvořilo žádný prostor, vysmekla se mi. Nezáleželo na tom, jak nasraná je, neznala strach. To bylo docela sexy. „Nejsem tvoje kámoška na šukání, Travisi.“ Ohromeně jsem zakroutil hlavou. I kdyby bylo něco co bych mohl udělat, aby si tohle přestala myslet, stejně jsem nevěděl, co. Byla pro mě zvláštní už od té doby, co jsem jí spatřil a snažil jsem se jí to dávat najevo při každé příležitosti. Jak jinak jsem jí to měl ještě dát najevo? Jak ještě jinak jsem s ní měl zacházet? „Nikdy jsem neřekl, že jsi! Jsi kolem mě čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, spíš v mojí posteli, ale polovinu času se chováš, jako bys nechtěla, aby tě se mnou viděli!“ „Přišla jsem sem s tebou!“ „Nikdy jsem s tebou nezacházel jinak než s respektem, holoubku.“ „Ne, ty se mnou zacházíš jako se svým majetkem. Neměl jsi žádný právo odehnat Ethana!“ „Víš vůbec kdo ten Ethan je?“ Když zavrtěla hlavou, naklonil jsem se. „Já jo. Minulý rok byl zatčenej za sexuální napadení, ale od obžaloby bylo upuštěno.“ Zkřížila ruce. „Ach, takže máte něco společného?“ Oči mi překryl červený závoj a okamžitě se ve mně začal vařit vztek. Zhluboka jsem se nadechnul a snažil se ho odehnat. „Říkáš, že jsem násilník?“ Abby se zastavila v myšlenkách a její zaváhání rozpustilo můj vztek. Ona byla jediná, kdo měl na mě takový vliv. Kdykoliv jindy jsem byl takhle naštvaný, jsem něco nebo někoho rozmlátil. Nikdy jsem neudeřil holku, ale rozhodně bych jí mohl opřít o ten kamion vedle nás. „Ne, jen jsem na tebe naštvaná!“ řekla a stiskla rty k sobě. „Byl jsem opilej, jasný? A tvoje kůže byla jen tři palce od mýho obličeje a ty jsi krásná a zkurveně krásně voníš, když se potíš. Políbil jsem tě! Omlouvám se! Přenes se přes to!“ Moje odpověď ji umlčela a zvedly se jí koutky úst. „Ty si myslíš, že jsem krásná?“ Zamračil jsem se. Co je to za pitomou otázku. „Jsi nádherná a víš to. Čemu se směješ?“ Čím víc se snažila nesmát, tím víc se smála. „Ničemu. Jdeme.“ Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. „Co…? Ty…? Jsi osina v mým zadku!“ Díky mému komplimentu se křenila od ucha k uchu a taky díky skutečnosti, že jsem přešel od psychopata k bláznovi za míň než pět minut. Snažila se přestat usmívat a to zase rozesmálo mě. Zaháknul jsem jí ruku kolem krku, v duchu se modlil k Bohu, že jsem jí měl políbit. „Zblázním se z tebe. Víš to, že jo?“ Cesta domů byla tichá, a když jsme konečně přijeli k bytu, Abby šla rovnou do koupelny pod sprchu. Byl jsem moc opilej, abych se jí prohraboval ve věcech, tak jsem vytáhl svoje boxerky a tričko. Zaklepal jsem na dveře, ale neodpověděla, tak jsem vešel, položil to na umyvadlo a pak odešel. Tak jako tak jsem nevěděl, co jí říct. Přišla do mého pokoje, pohlcená v mém oblečení a padla do postele s přetrvávajícím úsměvem na tváři.

43

Chvíli jsem jí pozoroval a ona mě taky, očividně přemýšlela, co si myslím. Problém byl, že ani já jsem to nevěděl. Pomalu přejela očima po obličeji k mým rtům a pak jsem to poznal. „Dobrou, holoubku,“ zašeptal jsem, převrátil se a nadával si jako nikdy předtím. Byla neuvěřitelně opilá, ale já neměl v úmyslu toho využít. A už vůbec ne po tom, co mi odpustila to představení s Megan. Abby sebou několik minut vrtěla, než se konečně nadechla. „Trave?“ Opřela se o loket. „No?“ Řekl jsem a ani se nehnul. Bál jsem se, že když se jí podívám do očí, všechny racionální myšlenky vyletí z okna. „Vím, že jsem opilá a právě jsme kvůli tomu měli gigantickou hádku, ale…“ „Nebudu s tebou mít sex, tak se přestaň ptát.“ „Cože? Ne!“ Zasmál jsem se a otočil se, díval se na její sladký, pohoršený výraz. „Co, holoubku?“ „Tohle,“ řekla a položila si hlavou na mou hruď a natáhla i ruku přes břicho, objala mě těsněji. Tohle jsem nečekal. Vůbec. Zvedl jsem ruku a ztuhl na místě, nejistý co sakra udělat. „Jsi opilá.“ „Já vím,“ řekla bezostyšně. Nezáleželo, jak naštvaná byla ráno, nemohl jsem říct ne. Položil jsem jí jednu ruku na záda a druhou na její mokré vlasy a pak jí políbil na čelo. „Seš nejvíc matoucí holka, kterou jsem kdy poznal.“ „Je to to nejmenší co můžeš udělat po tom, co jsi dnes večer vyplašil toho kluka.“ „Myslíš Ethana znásilňovače? Jo, za to dlužím já tobě.“ „To je jedno,“ řekla a začala se odtahovat. Moje reakce byla okamžitá. Držel jsem její ruku na svém břiše. „Ne, myslím to vážně. Musíš být víc opatrná. Kdybych tam nebyl… ani na to nechci myslet. A teď čekáš, že se ti budu omlouvat za to, že jsem ho odehnal?“ „Nechci, aby ses omlouval. O tom to není.“ „Tak o čem?“ zeptal jsem se. Nikdy v životě jsem o nic neprosil, ale teď jsem jí tiše prosil, aby mi řekla, že chce mě. Že se o mě zajímá. Něco. Byli jsme tak blízko. Stačilo, abych se pohnul o palec nebo tak, aby se naše rty dotkly a byl to fakt výkon, že jsem odolal. Zamračila se. „Jsem opilá, Travisi. To je jediná omluva, kterou mám.“ „Chceš mě jenom držet než usneš?“ Neodpověděla. Otočil jsem se a díval se jí přímo do očí. „Měl bych říct ne, abych ti dal lekci,“ řekl jsem se svraštělým obočím. „Ale později bych se nenáviděl za to, že jsem řekl ne a ty bys mě o to už nikdy znovu nepožádala.“ Šťastně si uvelebila hlavu na mé hrudi. S rukama pevně ovinutýma kolem ní bylo těžké udržet se. „Nemusíš se omlouvat, holoubku. Jediné co musíš je zeptat se.“

44

Kapitola 8 OZ ABBY USNULA DŘÍV NEŽ JÁ. DECH SE jí srovnal a tělo se uvolnilo proti mému. Byla teplá a její nos dělal nepatrný, nejsladší šumivý zvuk, když se nadechovala. Držet ji v náručí bylo tak příjemné. Bylo to něco, na co bych si mohl rychle zvyknout. Jak mě to děsilo, tak mě to nutilo, ale nemohl jsem se pohnout. Vědomí, že by se Abby mohla probudit a vzpomenout si, že byla tvrďačka a křičet na mě, že jsem dopustil, aby se tohle stalo, nebo hůř rozhodnout se, aby se to už nikdy znovu nestalo. Nebyl jsem tak hloupý, abych doufal nebo dost silný abych se zastavil v tom, co jsem cítil. Totální ponaučení. I když to není zas tak těžké. Ne, když by to Abby probralo. Dech se mi zpomaloval a tělo se mi zabořilo do matrace, ale bojoval jsem s únavou, která se mě plynule zmocňovala. Nechtěl jsem zavřít oči a nechat si tak ujít ani vteřinu toho pocitu mít Abby tak blízko u sebe. Zavrtěla se a já ztuhl. Zaryla mi prsty do kůže a pak se ke mně přivinula, než zase ochabla. Políbil jsem jí do vlasů a opřel si tvář o její čelo. Na chvíli jsem zavřel oči a nedechl se. Znovu jsem otevřel oči a bylo ráno. Kurva. Věděl jsem, že je nemám zavírat. Abby se vrtěla, snažila se zpode mě vysunout. Moje nohy byly na jejích a pořád ještě jsem jí držel rukou. „Nech toho, holoubku. Spím,“ řekl jsem a přitáhl si ji blíž. Vytáhla zpode mě nohy, jednu po druhé a pak si sedla na postel a povzdychla si. Klouzal jsem rukou přes postel a dosáhl na špičky jejích malých, krásných prstů. Byla zády ke mně a neotočila se. „Co se děje, holoubku?“ „Jdu si pro sklenici vody. Chceš něco?“ Zavrtěl jsem hlavou a zavřel oči. Buď předstírala, že se to nestalo nebo byla naštvaná. Ani jedno nebylo dobrý. Abby odešla a já tam chvíli ležel, snažil se najít motivaci pohnout se. Kocoviny stály za hovno a mě třeštila hlava. Slyšel jsem Shepleyho šeptavý, hluboký hlas, tak jsem se rozhodl vytáhnout zadek z postele. Když jsem šel do kuchyně, moje bosé nohy pleskaly o dřevěnou podlahu. Abby stála v mém tričku a boxerkách a lila si čokoládový sirup do misky s ovesnými vločkami. „To je hnus, holoubku,“ zabručel jsem a snažil se vymrkat zamlžení z očí. „Tobě taky dobrý ráno.“ „Slyšel jsem, že budeš mít narozeniny. Poslední náctiletej rok.“ Udělala obličej, zaskočena. „Jo… na narozeniny moc nejsem. Myslím, že Mare mě vezme na večeři nebo tak něco.“ Usmála se. „Můžeš přijít, když budeš chtít.“ Pokrčil jsem rameny, snažil se předstírat, že mě její úsměv neovlivnil. Chtěla mě tam. „Jasně. Je to od neděle za týden?“ „Jo. Kdy máš ty narozeniny?“ „Až v dubnu. Prvního,“ řekl jsem a lil si mléko na své cereálie. „No jasně.“ Vzal jsem si sousto, pobavený jejím překvapením. „Ne, vážně.“ 45

„Máš narozeniny na apríla?“ Zasmál jsem se. Výraz v její tváři byl k nezaplacení. „Ano! Přijdeš pozdě. Radši bych se měl jít oblíknout.“ „Pojedu s Mare.“ Tohle malé odmítnutí bylo mnohem těžší slyšet než by mělo. Měla jet do kampusu se mnou a najednou pojede s Americou? Donutilo mě to přemýšlet, jestli je to kvůli tomu, co se stalo minulou noc. Nejspíš se ode mě zase chtěla distancovat a to nebylo nic míň než zklamání. „Jak chceš,“ řekl jsem a otočil se k ní zády, aby nemohla vidět zklamání v mých očích. Holky si ve spěchu vzaly batohy. America vystartovala z parkoviště jako by právě vykradla banku. Shepley vyšel ze své ložnice a natahoval si tričko přes hlavu. Měl svraštělé obočí. „Teď odešly?“ „Jo,“ řekl jsem nepřítomně, oplachoval svou misku po cereáliích a zbavoval se Abbyiny ovesné kaše ve dřezu. Sotva se jí dotkla. „No, co to sakra? Mare se ani nerozloučila.“ „Věděl jsi, že půjde do školy. Přestaň bejt jak uřvaný děcko.“ Shepley si ukázal na hruď. „Já že jsem uřvaný děcko? Pamatuješ si včerejší noc?“ „Zavři hubu.“ „To jsem si myslel.“ Sedl si na gauč a nazul si tenisky. „Ptal ses Abby na její narozky?“ „Moc toho neřekla, kromě toho, že jí narozky moc neberou.“ „Tak co uděláme?“ „Uspořádáme párty.“ Shepley přikývnul, čekal, až mu to vysvětlím. „Myslel jsem, že bysme jí měli překvapit. Pozvat její kámoše a zajistit, aby jí America někam na chvíli vytáhla.“ Shepley si nasadil svou bílou basebalku a stáhnul si jí hluboko přes obočí, takže jsem mu neviděl do očí. „To zvládne. Ještě něco?“ „Co bys řekl na štěně?“ Shepley se zasmál. „Nejsou to moje narozeniny, brácho.“ Prošel jsem kolem snídaňového baru a bokem se opřel o stoličku. „Já vím, ale ona bydlí na koleji. Nemůže mít štěně.“ „Mít ho tady? Vážně? Co budeme dělat se psem?“ „Našel jsem cairn teriéra na netu. Je perfektní.“ „Co?“ „Holoubek je z Kansasu. Je to ta samá rasa psa, kterou měla Dorothy v Čaroději ze země Oz.“ Shepley měl nechápavý výraz. „Čaroděj ze země Oz.“ „Co? Měl jsem ho rád, když jsem byl dítě, zavři kurva hubu.“ „Všude bude svinstvo, Travisi. Bude to štěkat a kňučet a... já nevím.“ „Tak jako America… mínus to svinstvo.“ Shepley nebyl pobavený. „Budu ho brát ven a uklidím po něm. Budu ho mít u sebe v ložnici. Ani nebudeš vědět, že je tady.“ „Nezabráníš mu ve štěkání.“ „Přemýšlej o tom. Musíš přiznat, že to mi ji nakloní.“ Shepley se usmál. „Tak o tom to je? Snažíš se naklonit si Abby?“ Svraštil jsem obočí. „Přestaň s tím.“ Usmál se ještě víc. „Můžeš mít toho zatracenýho psa…“ Zakřenil jsem se. Jo! Vítězství! 46

„... když přiznáš, že k Abby něco cítíš.“ Zamračil jsem se. Do prdele! Prohra! „No tak, člověče!“ „Přiznej to,“ řekl Shepley a zkřížil si ruce. Sakra. Opravdu mě to donutí říct. Díval jsem se na podlahu a všude možně jen ne na Shepleyho samolibý kreténský úsměv. Chvíli jsem s tím bojoval, ale štěně bylo zkurveně brilantní nápad. Abby by měla radost a já bych ho měl v bytě. Chtěla by tu být každý den. „Mám ji rád,“ řekl jsem skrz zuby. Shepley si podržel ruku u ucha. „Cože? Sotva jsem tě slyšel.“ „Ty seš takovej kretén. Slyšel jsi to?“ Shepley zkřížil ruce. „Řekni to.“ „Mám ji rád, jasný?“ „To nestačí.“ „Něco k ní cítím. Zajímám se o ni. Hodně. Nemůžu vystát, když není poblíž. Šťastnej?“ „Pro teď,“ řekl a zvedl svůj batoh z podlahy. Přehodil si jeden popruh přes rameno a pak si vzal mobil a klíče. „Uvidíme se na obědě, zlato.“ „Chcípni,“ zabručel jsem. Zamilovanej idiot Shepley se vždycky choval jako blázen. Nikdy by mi to nezapomněl. Obléct se mi zabralo jen pár minut, ale kvůli všemu tomu mluvení jsem šel pozdě. Vklouznul jsem do své kožené bundy a nasadil si basebalku kšiltem dozadu. Dneska jsem měl jen Chemii II, takže nebylo nutné brát si batoh. Kdyby jsme psali test, někdo by mi tužku určitě půjčil. Sluneční brýle. Klíče. Mobil. Peněženka. Nazul jsem si boty, zabouchnul za sebou dveře a seběhl schody. Řídit Harleye bez Abby nebylo zdaleka tak přitažlivé. Zatraceně, ničí mi všechno. Kampusem jsem šel trochu rychleji než obvykle, abych přišel na hodinu včas. Jen se záložní vteřinkou jsem padl za stůl. Dr. Webberová protočila oči, nezaujatá mým zpožděním a asi trochu podrážděná nedostatkem mých materiálů. Mrknul jsem a jejích rtů se dotkl lehký úsměv. Zatřásla hlavou a pak obrátila pozornost zpátky ke svým poznámkám na stole. Tužka nebyla nutná a jakmile jsme skončili, zdekoval jsem se do jídelny. Shepley čekal na holky uprostřed zeleně. Sebral jsem mu basebalku a než ji mohl vůbec dostat zpátky, hodil jsem ji jako frisbee přes trávník. „Pěkný, kokote,“ řekl a šel několik stop, aby ji zvedl. „Vzteklej Pse,“ zavolal někdo za mnou. Podle chraplavého, hlubokého hlasu jsem věděl, kdo to byl. Adam se přiblížil ke mně a Shepleymu s obchodnickým výrazem ve tváři. „Snažím se zařídit boj. Buď připravenej na hovor.“ „To jsme vždycky,“ řekl Shepley. Byl něco jako můj obchodní manažer. Staral se o to, aby se o boji vědělo a ujistil se, abych byl na správném místě ve správný čas. Adam jednou přikývl a pak odešel jinam, ať už to bylo kdekoliv. S tímhle klukem jsem nikdy nebyl ve třídě. Dokonce jsem si nebyl ani jistý, jestli opravdu chodí sem do školy. Tak dlouho jak mě platil, tak myslím, že mě to nemuselo zajímat. Shepley pozoroval Adama, jak odchází a pak si odkašlal. „Takže jsi to slyšel?“ „Co?“ „Už opravili bojlery v Morganu.“ „A?“ „America a Abby se asi dnes sbalí. Budeme mít dost práce, abysme jim pomohli odvézt všechny jejich krámy zpátky na kolej.“

47

Spadl mi výraz. Pomyšlení na to, že se Abby sbalí a půjde zpátky na kolej, bylo jako rána do obličeje. Zvlášť po včerejší noci bude asi šťastná, že může odejít. Možná už se mnou znovu ani nepromluví. Hlavou mi blikalo milion scénářů, ale nemohl jsem přijít na nic, co by ji přimělo zůstat. „Seš v pohodě, chlape?“ zeptal se Shepley. Objevily se holky, uhihňané a vysmáté. Snažil jsem se usmát, ale Abby byla příliš zaneprázdněná být v rozpacích něčím, kvůli čemu se America smála. „Čau, zlato,“ řekla America a políbila Shepleyho na pusu. „Co je tak zábavnýho?“ zeptal se Shepley. „Ach, jeden kluk zíral na Abby celou hodinu. Bylo to roztomilý.“ „Jen dokud zíral jen na Abby.“ Zamrkal Shepley. „Kdo to byl?“ zeptal jsem se bez přemýšlení. Abby přešlápla, přenastavovala si svůj batoh. Byl přecpaný knížkami, zipy sotva udržely obsah. Musel být těžký. Sundal jsem jí ho z ramenou. „Mare má bujnou představivost,“ řekla a protočila oči. „Abby! Jsi velký tlustý lhář! Byl to Parker Hayes a bylo to tak okatý. Ten kluk prakticky slintal.“ Zkřivil jsem tvář. „Parker Hayes?“ Shepley zatáhl Americu za ruku. „Jdeme na oběd. Užiješ si dnes odpoledne úžasnou školní kuchyni?“ America ho místo odpovědi znovu políbila a Abby šla za nimi, což mě přimělo, abych udělal totéž. Šli jsme spolu beze slova. Dozvěděla se o bojlerech, přestěhují se zpátky na Morgan a Parker ji pozve ven. Parker Hayes je idiot, ale viděl jsem, že se o něj Abby zajímá. Jeho rodiče byli nechutně bohatí, on chodil na medicínu a na povrchu to byl pěknej kluk. Ona s ním skončí. V hlavě se mi odvíjel zbytek jejího života s ním a to bylo všechno, co jsem mohl dělat, abych se uklidnil. Psychický obrázek vypořádání se s mou náladou a zastrčení ji do krabice pomohlo. Abby položila svůj tác mezi Americu a Finche. Prázdná židle o pár míst vedle pro mě byl lepší výběr než se pokoušet pokračovat v konverzaci, jako bych ji právě neztratil. Bylo to na hovno a já nevěděl co dělat. Vyplýtval jsem tolik času hraním her. Abby ani neměla šanci mě poznat. Sakra, kdyby poznala, asi by jí bylo líp s někým, jako je Parker. „Seš v pořádku, Trave?“ zeptala se Abby. „Já? V pohodě, proč?“ zeptal jsem se a snažil se zbavit těžkého pocitu, který se usadil v každém svalu mého obličeje. „Jen že jsi tak ticho.“ Několik hlasitě se smějících členů fotbalového týmu přišlo ke stolu a posadili se. Jen ze zvuku jejích hlasů se mi chtělo prorazit zeď. Chris Jenks mi hodil hranolek na tác. „Co se děje, Trave? Slyšel jsem, žes sbalil Tinu Martinovou. Deska tvoje jméno protahovala bahnem.“ „Drž hubu, Jenksi,“ řekl jsem s očima upřenýma na svoje jídlo. Kdybych se podíval do jeho směšnýho ksichtu, asi bych ho musel shodit ze židle. Abby se naklonila dopředu. „Vykašli se na to, Chrisi.“ Podíval jsem se na Abby a z nějakého důvodu, který neumím vysvětlit, jsem se okamžitě nasral. Proč mě, kurva, brání? Ve chvíli kdy se dozvěděla o Morganu, mě opustí. Nikdy se mnou nepromluví. I když to bylo šílený, cítil jsem se podvedeně. „Dokážu se o sebe postarat, Abby.“ „Omlouvám se, já…“ „Nechci, aby ses omlouvala. Nechci, abys byla cokoli,“ vyštěkl jsem. Její výraz byl poslední kapkou. Samozřejmě, že nechtěla být kolem mě. Byl jsem infantilní kretén, kterej 48

měl emocionální kontrolu tříletýho. Odstrčil jsem se od stolu a strčil do dveří a nezastavil se, dokud jsem neseděl na motorce. Gumové rukojeti na řidítkách mi kvílely pod dlaněmi, když jsem kroutil rukama tam a zpátky. Motor zavrčel a já jsem odkopl stojánek, než jsem vyrazil jako šílenec ulicí. Jel jsem asi hodinu, necítil se o nic líp než předtím. Ulice mě vedli na jedno místo a to i přes to, že mi dlouho trvalo vzdát se a prostě jet a nakonec jsem zastavil na příjezdové cestě svého táty. Táta vyšel ze vchodových dveří, stál na verandě a lehce mi zamával. Vzal jsem oba schody na verandu najednou a zastavil těsně před místem, kde stál. Neváhal přitáhnout si mě na svůj měkký, zaoblený bok, než mě doprovodil dovnitř. „Právě jsem přemýšlel, že už je čas na návštěvu,“ řekl s unaveným úsměvem. Oční víčka mu trochu visela přes řasy a kůži pod očima měl opuchlou, odpovídala zbytku jeho kulatého obličeje. Táta byl pár let po mámině smrti mimo. Thomas měl mnohem větší zodpovědnost než by dítě jeho věku mělo mít a táta se z toho nakonec vyhrabal. Nikdy o tom nemluvil, ale taky nikdy nepromarnil šanci nám to vynahradit. I když byl většinu mých dospívajících let smutný a naštvaný, nemohl jsem ho označit za špatného otce, prostě byl jen bez své manželky ztracený. Teď jsem věděl, jak se cítí. K holoubkovi jsem cítil možná jen zlomek toho co táta k mámě a z myšlenky, že budu bez ní, se mi dělalo špatně. Posadil se na gauč a ukázal mi na opotřebované křeslo. „No? Sedneš si?“ Posadil jsem se, ošíval se a zároveň se snažil vymyslet, co bych měl říct. Bez dechu mě chvíli pozoroval. „Děje se něco, synu?“ „Je tu holka, tati.“ Trochu se usmál. „Holka.“ „Tak trochu mě nesnáší a já ji tak nějak…“ „Miluješ?“ „Nevím. To si nemyslím. Vlastně… jak to víš?“ Jeho úsměv se rozšířil. „Když o ní mluvíš se starým tátou, protože nevíš co jinýho dělat.“ Vzdychl jsem. „Právě jsem ji potkal. No, asi před měsícem. Nemyslím si, že je to láska.“ „Okay.“ „Okay?“ „Beru tě za slovo,“ řekl bez souzení. „Prostě si… nemyslím si, že jsem pro ni dost dobrej.“ Táta se naklonil dopředu a pak se pár prsty dotkl svých rtů. Pokračoval jsem. „Myslím, že se předtím s někým spálila. Někým jako jsem já.“ „Jako ty.“ „Jo.“ Přikývnul jsem a povzdychl si. Poslední věc, kterou jsem chtěl, bylo přiznat tátovi, co jsem byl. Přední dveře práskly o zeď. „Podívejme, kdo se rozhodl vrátit domů,“ řekl Trenton se širokým úsměvem. Na hrudi si držel dvě papírové tašky. „Čau, Trente,“ řekl jsem a vstal. Šel jsem za ním do kuchyně a pomohl mu vyndat tátovo jídlo. Střídali jsme se ve šťouchání lokty a strkání. Trenton na mě byl vždycky nejtvrdší, když mi nakopal prdel, když jsme se rozhádali, ale taky jsem k němu měl blíž než ke svým ostatním bratrům. „V noci jsi nám chyběl v Redu. Cami tě pozdravuje.“ „Měl jsem práci.“ 49

„S tou holkou, se kterou tě viděla Cami minulou noc?“ „Jo,“ řekl jsem. Z lednice jsem vytáhl prázdnou lahev od kečupu a plesnivé ovoce a hodil je do koše než jsme se vrátili do obýváku. Trenton několikrát poskočil, než padl na gauč, plácal se do kolen. „Tak co se děje, nulo?“ „Nic,“ řekl jsem s pohledem na tátu. Trenton se podíval na našeho tátu a pak zpátky na mě. „Ruším?“ „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Táta ho odbyl mávnutím. „Ne, synu. Jak bylo v práci?“ „Na hovno. Ráno jsem nechal šek na nájem na tvým šatníku. Viděl jsi to?“ Táta s malým úsměvem přikývl. Trenton jednou kývl hlavou. „Zůstaneš na večeři, Trave?“ „Ne,“ vstal jsem. „Myslím, že už pojedu domů.“ „Přál bych si, abys zůstal, synu.“ Usmál jsem se. „Nemůžu. Ale díky, tati. Uvědomil jsem si to.“ „Uvědomil sis co?“ zeptal se Trenton. Hlava se mu otáčela ze strany na stranu, jako by sed díval na tenisový zápas. „Co mi uniklo?“ Podíval jsem se na tátu. „Je to holubice. Rozhodně holoubek.“ „Aha?“ Řekl táta s trochu jasnějšíma očima. „Ta stejná holka?“ „Jo, ale předtím jsem se k ní choval jako kretén. Tak trochu z ní šílím.“ Trentonův úsměv začal malý a pak se pomalu roztáhl přes celý obličej. „Malej bráška!“ „Přestaň.“ Zamračil jsem se. Táta plácl Trenta po hlavě. „Co?“ zařval Trenton. „Co jsem řekl?“ Táta mě následoval ven ze dveří a poplácal mě po rameni. „Ty na to přijdeš. O tom nepochybuju. I když ona musí bejt něco. Myslím, že takhle jsem tě ještě neviděl.“ „Díky, tati.“ Naklonil jsem se, ovinul ruce kolem jeho velkého těla, jak nejlíp jsem dovedl a pak zamířil k Harleyi. Cesta zpátky do bytu byla jako věčnost. Přetrvával závan teplého letního vzduchu, na tuhle roční dobu netypický, ale vítaný. Noční obloha vše kolem mě zahalovala do tmy, dělala strach ještě horší. Viděl jsem Američino auto zaparkované na jejím obvyklém místě a okamžitě jsem znervózněl. Každý krok byl jako být o stopu blíž k smrti. Než jsem došel ke dveřím, ty se rozletěly a America v nich stála s prázdným výrazem ve tváři. „Je tady?“ Amerika přikývla. „Spí v tvým pokoji,“ řekla měkce. Proklouzl jsem kolem ní a sedl si na gauč. Shepley byl na křesle a America se svalila vedle mě. „Je v pohodě,“ řekla America. Její hlas byl milý a uklidňující. „Takhle bych s ní neměl mluvit,“ řekl jsem. „V jednu chvíli ji tlačím tak daleko, dokud ji nenaštvu a v další se děsím, že dostane rozum a vyškrtne mě ze svýho života.“ „Dej jí trochu uznání. Ona ví přesně, co dělá. Nejsi její první rodeo.“ „Přesně. Zaslouží si lepšího. Vím to a zároveň nemůžu odejít. Nevím proč,“ řekl jsem s povzdechem a třel si spánky. „Nedává to smysl. Nic na tomhle nedává smysl.“ „Abby to chápe, Trave. Nevyčítej si to,“ řekl Shepley. America šťouchla loktem do mé ruky. „Už tak spolu jdete na rande párty. Co je tak špatnýho na tom ji pozvat ven?“

50

„Já s ní nechci randit; jen jí chci být nablízku. Ona je… jiná.“ Byla to lež. America to věděla, já to věděl. Pravda byla, že kdybych se o ni opravdu zajímal, nechal bych jí sakra na pokoji. „Jak jiná?“ zeptala se America a zněla podrážděně. „Nezamotala se do mejch hovadin, je to osvěžující. A sama jsi to řekla, Mare. Nejsem její typ. Prostě to není… mezi náma takhle.“ Dokonce i kdyby bylo, nemělo by to tak být. „Jsi jejímu typu blíž, než si myslíš,“ řekla America. Podíval jsem se jí do očí. Byla naprosto vážná. America byla jako Abbyina sestra a ochranitelská jako medvědice. Nikdy by se navzájem nepobízely k něčemu, co by mohlo být zraňující. Poprvé jsem pocítil záblesk naděje. V chodbě zaskřípala podlaha a všichni jsme ztuhli. Zavřely se dveře mé ložnice a pak se chodbou nesly Abbyiny kroky. „Čau, Abby,“ řekla America s úsměvem. „Jakej byl šlofík?“ „Byla jsem mimo pět hodin. To je spíš koma než šlofík.“ Pod očima měla rozmazanou řasenku a vlasy měla rozcuchané. Byla okouzlující. Usmála se na mě, já vstal, vzal jí za ruku a vedl jí přímo do ložnice. Abby vypadala zmateně a znepokojeně, což mě ještě zoufaleji nutilo to napravit. „Je mi to tak líto, holoubku. Choval jsem se k tobě jako kretén.“ Uvolnila ramena. „Nevěděla jsem, že seš na mě naštvanej.“ „Nebyl jsem na tebe naštvanej. Mám jen špatnej zvyk utrhovat se na ty, na kterých mi záleží. Je to zasraně ubohá omluva, já vím, ale mrzí mě to,“ řekl jsem a vzal jí do náruče. „Co tě naštvalo?“ zeptala se a přitulila se tváří k mé hrudi. Zatraceně, bylo to tak příjemný. Kdybych nebyl kretén, mohl bych jí vysvětlit, že jsem věděl, že bojlery už jsou spravené a že myšlenka na to, že odsud odejde a bude trávit víc času s Parkerem, mě děsí, ale nemohl jsem to udělat. Nechtěl jsem zničit tuhle chvilku. „To není důležitý. Jediná věc, o kterou jsem měl starost, jsi ty.“ Vzhlédla na mě a usmála se. „Dokážu zvládnout tvoje záchvaty vzteku.“ Chvíli jsem si prohlížel její tvář, než se mi přes rty roztáhl malý úsměv. „Nevím, proč se se mnou zahazuješ a nevím, co bych dělal, kdybys to nedělala.“ Oči jí pomalu spadly z mých na moje rty a zadrhnul se jí dech. Postavily se mi všechny chlupy na těle a nebyl jsem si jistý, jestli dýchám nebo ne. Sklonil jsem se o míň než centimetr, čekal, abych viděl, jestli bude protestovat, ale pak zazvonil můj zkurvenej telefon. Oba jsme nadskočili. „Jo,“ řekl jsem netrpělivě. „Vzteklej Pse. Brady bude za devadesát minut v Jeffersonu.“ „Hoffman? Ježiš… dobře. To bude snadný. V Jeffersonu?“ „V Jeffersonu,“ řekl Adam. „Jdeš do toho?“ Podíval jsem se na Abby a mrknul. „Budeme tam.“ Zavěsil jsem, strčil si mobil do kapsy a vzal Abby za ruku. „Pojď se mnou.“ Vedl jsem jí do obýváku. „Volal Adam,“ řekl jsem Shepleymu. „Brady Hoffman bude za devadesát minut v Jeffersonu.“

51

Kapitola 9 JEDNOSTRANNÁ ZAMILOVANOST SHEPLEYHO VÝRAZ SE ZMĚNIL. BYL JAK PODNIKATEL, když Adam zavolal čas boje. Jeho prsty ťukaly do telefonu, vyklepávaly, psaly lidem v jeho seznamu. Když Shepley zmizel za svými dveřmi, Americe se nad úsměvem rozšířily oči. „Je to tady! Radši bysme se měly dát do kupy!“ Než jsem mohl něco říct, America už táhla Abby chodbou. Povyk byl zbytečný. Nakopu tomu chlapovi zadek, budu mít pár dalších měsíců na zaplacení půjček a účtů a život se vrátí k normálu. No, tak nějak k normálu. Abby se vrátí do Morgan Hall a já uvězním sám sebe, abych nezabil Parkera. America štěkala na Abby, aby se převlékla a Shepley už nebyl na telefonu, klíčky od Chargera v ruce. Naklonil se, aby nahlédl do chodby a protočil oči. „Jde se!“ zařval. America běžela chodbou, ale místo toho aby se k nám přidala, zapadla do Shepleyho pokoje. Znovu protočil oči, ale taky se usmíval. O pár chvil později, vylezla America ze Shepleyho pokoje v krátkých, zelených šatech a Abby vyšla zpoza rohu chodby v těsných jeansech a žlutém topu, prsa jí poskakovala při každém jejím pohybu. „Ach, sakra ne. Snažíš se mě zabít? Musíš se převlíknout, holoubku.“ „Cože?“ Podívala se na svoje jeansy. S nimi nebyl problém. „Vypadá rozkošně, Trave, nech ji být!“ Vyštěkla America. Odváděl jsem Abby chodbou. „Obleč si tričko a tenisky. Něco pohodlnýho.“ „Cože?“ zeptala se se zmateně zkroucenou tváří. „Proč?“ Zastavil jsem ve dveřích. „Protože se budu víc bát toho, kdo ti v tomhle tričku kouká na prsa než Hoffmana,“ řekl jsem. Nazývejte to sexismem, ale byla to pravda. Nebyl bych schopný se soustředit a nechtěl jsem prohrát zápas kvůli lámání si hlavy s Abby. „Myslela jsem, že jsi říkal, že je ti sakra jedno co si ostatní myslí?“ vybila se. Opravdu to nechápala. „Tohle je něco jinýho, holoubku.“ Podíval jsem se na její prsa, hrdě natlačené do bílé krajkové podprsenky. Zrušit zápas se najednou zdálo jako lákavý nápad, i kdybych měl jen strávit zbytek noci snažením se najití způsobu jak je svléknout a mít je na své hrudi. Odtrhnul jsem se od nich a znovu navázal oční kontakt. „Nemůžeš jít na zápas takhle oblečená, tak prosím… prostě... prosím prostě se převlíkni,“ řekl jsem a strkal jí do pokoje a zavřel se venku předtím než bych řekl: seru na to a políbil jí. „Travisi!“ křičela z druhé strany dveří. Zvuky toho jak spěchá, byly slyšet i na druhé straně dveří a pak něco, co byly asi boty letící přes pokoj. Konečně se dveře otevřely. Měla na sobě tričko a Conversky. Pořád sexy, ale aspoň jsem se nemusel bát, kdo se do ní zabouchne, a mohl tak vyhrát svůj zatracenej zápas. „Lepší?“ vydechla. „Ano! Jdeme!“ Shepley a America už byli v Chargeru, vyjížděli z parkoviště. Vzal jsem si sluneční brýle a čekal, dokud se Abby nedržela, než jsem Harleyem vyjel do temné ulice. 52

Jakmile jsme přijeli do kampusu, jel jsem po chodníku s vypnutými světly a pomalu zaparkoval za Jeffersonem. Jak jsem vedl Abby k zadnímu vchodu, vytřeštila oči a zasmála se. „Děláš si srandu.“ „To je vstup pro VIP. Měla bys vidět jaks se dovnitř dostanou ostatní.“ Skočil jsem dolů otevřeným oknem do sklepa a pak čekal ve tmě. „Travisi!“ napůl křičela, napůl šeptala. „Tady dole, holoubku. Jen pojď nohama napřed, chytím tě.“ „Ty ses asi sakra zbláznil, když si myslíš, že skočím do tmy!“ „Chytím tě! Slibuju! Teď pohni zadkem, ať už seš tady!“ „To je šílený!“ zasyčela. V šeru jsem viděl její nohy, jak mávají malým obdélníkovým otvorem. Dokonce i po tom všem jejím opatrném manévrování se jí podařilo spadnout, místo aby skočila. Lehké zapištění se ozývalo po zdech a pak mi přistála v náručí. Nejjednodušší chyt v životě. „Padáš jako holka,“ řekl jsem a postavil jí na nohy. Šli jsme temným bludištěm suterénu, dokud jsme nedošli k místnosti napojené na hlavní, kde se bude konat boj. Adam překřikoval hluk svým megafonem a ruka mu trčela přímo z moře hlav, mávala hotovostí ve vzduchu. „Co děláme?“ zeptala se s malou ručkou omotanou kolem mého bicepsu. „Čekáme. Adam si nejdřív musí odbýt svoje žvanění, než půjdu dovnitř.“ „Měla bych čekat tady nebo mám jít tam? Kam půjdu, až začne zápas? Kde je Shep a Mare?“ Vypadala extrémně znepokojeně. Cítil jsem se trochu špatně, že jí tady nechám samotnou. „Šli jiným vchodem. Prostě pojď ven za mnou, nepustím tě do toho moře žraloků beze mě. Zůstaň u Adama; ohlídá tě před umačkáním. Nemůžu na tebe dohlížet a zároveň rozdávat rány.“ „Umačkáním?“ „Dneska večer tady bude víc lidí. Brady Hoffman je ze státní. Mají tam svůj vlastní Kruh. Bude to náš dav a jejich dav, takže v místnosti to bude šílený.“ „Jsi nervózní?“ Usmál jsem se na ní. Byla mimořádně krásná, když si o mě dělala starost. „Ne. I když ty trochu nervózně vypadáš.“ „Možná,“ řekla. Chtěl jsem se sehnout a políbit jí. Udělat něco, co by ulehčilo její výraz vyděšeného jehněte. Přemýšlel jsem, jestli se o mě bála i tu první noc, kdy jsme se potkali, nebo to bylo jen proto, že mě teď znala – protože se o mě zajímala. „Pokud se budeš cítit líp, nenechám ho, aby se mě dotknul. Nenechám mu dát mi ani jednu kvůli jeho fanouškům.“ „Jak se ti to může podařit?“ Pokrčil jsem rameny. „Většinou jim dovolím jednu mi vrazit – aby to vypadalo fér.“ „Ty…? Ty je necháš, aby tě praštili?“ „Kolik fanoušků by sem chodilo, kdybych je jen zmasakroval a oni mi nedali ani ránu? Není to dobrý pro obchod a nikdo by proti mně nesázel.“ „To jsou kecy,“ řekla a zkřížila si ruce. Zvedl jsem obočí. „Myslíš, že tě tahám za fusekli?“ „Je těžko uvěřitelný, že schytáš ránu, jen když jim dovolíš, aby tě praštili.“ „Jak by se ti líbilo se o to vsadit, Abby Abernathyová?“ Usmál jsem se. Zpočátku, když jsem to řekl, jsem to nehodlal využít ve svůj prospěch, ale když po mě blýskla zlomyslným úsměvem, hlavou mi proběhl ten nejbrilantnější zkurvenej nápad, kterej jsem kdy měl. 53

Usmála se. „Přijímám sázku. Myslím, že ti jednu vrazí.“ „A když ne? Co vyhraju?“ zeptal jsem se. Pokrčila rameny, právě když nás obklopil dav. Adam svým obvyklým kreténským způsobem procházel pravidla. Zastavil jsem směšný úšklebek, který mi vyrazil po tváři. „Jestli vyhraješ ty, budu měsíc bez sexu.“ Zvedla obočí. „Ale když vyhraju já, budeš se mnou muset ještě měsíc zůstat.“ „Cože? Zůstávám s tebou tak jako tak! Co je to za sázku?“ zaječela přes hluk. Nevěděla to. Nikdo jí to neřekl. „Dneska opravili bojlery na Morganu,“ řekl jsem s úsměvem a mrknul. Pousmála se. Nevyvedlo jí to z rovnováhy. „Všechno stojí za to sledovat tvoje pokusy o abstinenci.“ Její odpověď mi poslala do žil příval adrenalinu, který jsem cítil jedině během zápasu. Políbil jsem jí na tvář, nechal jsem rty na její tváři o chvíli déle, než odešla do místnosti. Cítil jsem se jako král. Ten kterén se mě v žádném případě nemohl dotknout. Přesně jak jsem předpokládal, byla tu hlava na hlavě a šťouchance a křik zesílil, jakmile jsme vstoupili do místnosti. Kývl jsem na Adama Abbyiným směrem, abych mu dal znamení, aby se o ni postaral. Okamžitě rozuměl. Adam byl chamtivej parchant, ale kdysi byl v Kruhu neporazitelné monstrum. Nemusel jsem si dělat starosti tak dlouho, jak dlouho ji sledoval. Mohl to udělat, takže jsem se nemusel rozptylovat. Adam udělal cokoliv, pokud to znamenalo zkurveně velký množství peněz. Když jsem šel do Kruhu, cesta se uvolnila a pak se za mnou zavřela dvířka. Barney na mě byl připravenej, těžce oddechoval a klepal se jako by se právě povzbudil Red Bullem a Mountain Dew. Obvykle jsem tyhle sračky nebral vážně a hrál hru, abych soupeře zdeptal, ale dnešní zápas byl důležitý, tak jsem nasadil svůj hráčský výraz. Adam zatroubil houkačkou. Vyrovnal jsem váhu, o pár kroků ustoupil a čekal, až Brady udělá svou první chybu. Vyhnul jsem se jeho první ráně a pak i další. Adam něco vykřikoval. Nelíbilo se mu to, ale to jsem čekal. Adam chtěl, aby byla při boji zábava. Byl to ten nejlepší způsob, jak dostat do sklepa víc hlav. Víc lidí znamenalo víc peněz. Ohnul jsem loket a poslal svou první ránu Bradymu do nosu, tvrdě a rychle. Při normálním nočním boji bych se držel zpátky, ale chtěl jsem to už mít za sebou a zbytek noci strávit oslavováním s Abby. Mlátil jsem Hoffmana zas a znova a pak jsem se od něj trochu uhnul, opatrný, abych se nenechal moc unést a neschytal od něj ránu a tak všechno posral. Brady popadl druhý dech a šel na mě znova, ale netrvalo dlouho a unavil se údery, které nemohly přistát. Vyhýbal jsem se Trentonovým úderům rychleji než je tenhle ubožák mohl vůbec sázet. Už mi došla trpělivost a tak jsem lákal Hoffmana k betonovému sloupu uprostřed místnosti. Stál jsem před ním, váhal právě tak dlouho, aby si můj soupeř myslel, že mi může zasadit svou zničující ránu. Když vložil do svého posledního úderu všechnu svou sílu, tak jsem uskočil stranou a on praštil svou pěstí přímo do sloupu. Zaregistroval jsem překvapení v Hoffmanových očích těsně před tím, než se zlomil v pase. To byla moje šance. Okamžitě jsem zaútočil. Hlasité zadunění oznámilo, že Hoffman konečně padl na podlahu a po krátkém tichu místnost vybuchla. Adam hodil na Hoffmanovu tvář červenou vlajku a pak jsem byl obklopený lidmi. Většinou jsem si užíval pozornost a obdiv těch, kteří na mě sázeli, ale tentokrát mi jen stáli v cestě. Snažil jsem se očima přelétnout moře lidí a najít Abby, ale když jsem konečně dohlédl tam, kde měla být, sevřel se mi žaludek. Byla pryč. Úsměv se změnil v šok, když jsem odstrkoval lidi od sebe. „Uhni! Kurva! Stranou!“ Řval jsem a tlačil silněji, jak mě přemáhala panika.

54

Konečně jsem se dostal k přilehlé místnosti a zoufale ve tmě hledal Abby. „Holoubku!“ „Jsem tady!“ Její tělo narazilo do mého a já kolem ní ovinul ruce. V jednu chvíli se mi ulevilo, v další jsem byl naštvaný. „Vyděsilas mě k smrti! Skoro jsem začal další rvačku, jen abych tě našel! Konečně jsem se tam dostal a tys byla pryč!“ „Jsem ráda, že seš zpátky. Netěšila jsem se na to, jak budu sama ve tmě hledat cestu zpátky.“ Díky jejímu sladkému úsměvu jsem zapomněl na všechno ostatní a vzpomněl si, že je moje. Aspoň na další měsíc. „Mám za to, žes prohrála sázku.“ Dovnitř vpochodoval Adam, podíval se na Abby a pak se zamračil na mě. „Musíme si promluvit.“ Mrknul jsem na Abby. „Zůstaň tady. Hned jsem zpátky.“ Šel jsem za Adamem do vedlejší místnosti. „Vím, co chceš říct…“ „Ne, to nevíš,“ zavrčel Adam. „Nevím, co s ní máš, ale nevyjebávej s mýma prachama.“ Zasmál jsem se. „Dneska jsi vydělal balík. Vynahradím ti to.“ „To si kurva piš, že jo! Ať už se to znova nestane!“ Adam mi vrazil prachy do ruky a pak mě odstrčil ramenem. Strčil jsem si balík peněz do kapsy a usmál se na Abby. „Budeš potřebovat nějaký další oblečení.“ „Opravdu trváš na tom, abych s tebou zůstala měsíc?“ „Trvala bys na tom, abych byl měsíc bez sexu?“ Zasmála se. „Raději se zastavíme v Morganu.“ Jakýkoliv pokus o skrytí mé extrémní spokojenosti žalostně selhal. „Tohle bude zajímavý.“ Když kolem procházel Adam, podal Abby nějaké peníze, než zmizel v odcházejícím davu. „Ty sis vsadila?“ zeptal jsem se překvapeně. „Myslela jsem, že bych měla prožít maximální zážitek,“ řekla s pokrčením ramen. Vzal jsem jí za ruku a vedl jí k oknu a pak vyskočil a vytáhl se ven. Přistál jsem na trávě, a když jsem se otočil, natáhl jsem se dolů, abych vytáhl Abby. Procházka do Morganu se zdála perfektní. Bylo nezvykle teplo a vzduch by cítit stejně jako o letní noci. Snažil jsem se celou dobu neusmívat jako idiot, ale bylo těžký to nedělat. „Proč vůbec pro všechno na světě chceš, abych s tebou bydlela?“ zeptala se. Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Všechno je lepší, když jsi poblíž.“ Shepley a America na nás čekali v Chargeru, aby pomohli s Abbyinými extra věcmi. Jakmile odjeli, šli jsme na parkoviště a nasedli na motorku. Ovinula mi ruce kolem hrudi a já položil ruce na její. Nadechl jsem se. „Jsem rád, že jsi tady dneska byla, holoubku. Nikdy jsem si při zápase neužil tolik zábavy.“ Doba než odpověděla, mi připadala jako věčnost. Položila si bradu na moje rameno. „To protože ses snažil vyhrát sázku.“ Otočil jsem se k ní tváří, díval se jí přímo do očí. „No jasně že jo, sakra.“ Obočí ji vystřelilo nahoru. „Tak proto jsi měl dneska tak špatnou náladu? Protože jsi věděl, že opravili bojlery a já večer odejdu?“ Na chvíli jsem se ztratil v jejích očích a pak usoudil, že je vhodná doba být zticha. Nastartoval jsem a rozjel se domů, pomaleji než jsem kdy jel… Když jsme chytili červenou, zjistil jsem, že mám podivnou radost, když jí můžu dát svoje ruce na její nebo jí položit ruku na koleno. Nevypadalo, že by jí to vadilo a nepopírám, že jsem byl zkurveně blízko nebi.

55

Zastavili jsme před bytem a Abby seskočila z motorky jako starej profík a pak šla ke schodům. „Nesnáším, když jsou doma před námi. Je to, jako bysme je rušili.“ „Zvykni si na to. Na další čtyři tejdny je to i tvůj domov,“ řekl jsem a otočil se. „Naskoč.“ „Cože?“ „Dělej, ponesu tě.“ Zahihňala se a skočila mi na záda. Chytil jsem jí za stehna a vyběhl schody. America otevřela dveře, ještě než jsme byli nahoře a usmívala se. „Podívejme se na vás dva. Kdybych to nevěděla líp…“ „Kašli na to, Mare,“ řekl Shepley z gauče. Skvělý. Shepley měl jednu ze svých nálad. America se usmála jako by řekla až příliš a pak otevřela dveře šíř, takže jsme oba mohli projít dovnitř. Držel jsem holoubka a pak padl do křesla. Zapištěla, když jsem se opřel, hravě do ní tlačil svou vahou. „Dneska večer jsi strašně veselej, Trave. Čím to?“ rýpla si America. „Právě jsem vyhrál balík peněz, Mare. Dvakrát víc, než jsem čekal. Kdo by nebyl šťastnej?“ America se zakřenila. „Ne, je to něco jinýho,“ řekla a pozorovala moje ruce, když jsem poplácal Abby po stehně. „Mare,“ varoval ji Shepley. „Fajn. Budu mluvit o něčem jiným. Nepozval tě Parker na Sig Tau party tenhle víkend, Abby?“ Lehkost kterou jsem cítil, okamžitě opadla a otočil jsem se k Abby. „Ehm… jo? Nejdeme snad všichni?“ „Já tam budu,“ řekl Shepley rozptýlen televizí. „A to znamená, že jdu i já,“ řekla America a vyčkávavě se na mě podívala. Dobírala si mě, doufala, že se dobrovolně přihlásím, že půjdu taky, ale víc jsem se zajímal o to, že Parker pozval Abby na zkurvený rande. „Vyzvedává tě nebo tak něco?“ zeptal jsem se. „Ne, jen mi řekl o tý párty.“ Američiny rty se roztáhly do zlomyslného úsměvu, skoro nadskakovala očekáváním. „Ale řekl, že se tam potkáte. Je fakt roztomilej.“ Střelil jsem po Americe nasraným pohledem a pak se podíval na Abby. „Ty jdeš?“ „Řekla jsem mu, že jo.“ Pokrčila rameny. „A ty jdeš?“ „Jo,“ řekl jsem bez zaváhání. Nakonec, nebyla to rande párty, jen víkendová chlastačka. To mi nevadilo. A kurva ani náhodou jsem nemohl Parkerovi dovolit, aby jí měl celou noc. Vrátila by se… uf, ani se mi na to nechce myslet. Vytasil by na ni svůj šelmovskej úsměv nebo by jí vzal do restaurace svých rodičů, aby předvedl svoje peníze nebo by si našel jinej způsob, jak se jí dostat do kalhotek. Shepley se na mě podíval. „Minulej tejden jsi říkal, že nepůjdeš.“ „Rozmyslel jsem si to, Shepe. Nějakej problém?“ „Ne,“ zabručel a ustupoval do své ložnice. America se zamračila. „Ty víš kde je problém,“ řekla. „Proč ho nepřestaneš vytáčet a prostě se s tím neskoncuješ.“ Přidala se k Shepleymu do jeho pokoje a jejich hlasy se za zavřenými dveřmi smrskly v šepot. „No, jsem ráda, že všichni ostatní vědí, co se děje,“ řekla Abby. Abby nebyla jediná, kdo byl zmatený Shepleyho chováním. Předtím si mě kvůli ní dobíral a teď se choval jak malá děvka. Co se mezitím stalo, že začal šílet? Možná by mu bylo líp, kdyby věděl, že jsem konečně skoncoval s ostatníma holkama a chci jenom Abby. Možná, 56

že fakt, že jsem přiznal, že se o ni opravdu zajímám, donutil Shepleyho, aby si dělal ještě větší starosti. Nebyl jsem zrovna materiál na přítele. Jo. To dávalo větší smysl. Vstal jsem. „Jdu si dát rychlou sprchu.“ „Děje se s nima něco?“ zeptala se Abby. „Ne, on je jen paranoidní.“ „To kvůli nám,“ uhodla. Projel mnou podivný povznášející se pocit. Řekla nám. „Co?“ zeptala se a podezíravě si mě prohlížela. „Máš pravdu. Je to kvůli nám. Neusni, jo? Chci si s tebou o něčem promluvit.“ Umýt se mi zabralo míň než pět minut, ale aspoň pět dalších jsem stál pod proudem vody a vymýšlel, co Abby řeknu. Ztrácet víc času nebylo možné. Byla tady na další měsíc a to bylo perfektní načasování ukázat jí, že nejsem tím, kdo si myslí, že jsem. Aspoň pro ni jsem byl jiný a taky bychom mohli strávit příští čtyři týdny rozptylováním všech pochybností, které by mohla mít. Vyšel jsem ze sprchy a osušil se, zatraceně rozrušený a nervózní možnostmi, které by mohli vyplynout z konverzace, kterou budeme mít. Ještě než jsem otevřel dveře, uslyšel jsem potyčku v hale. America něco říkala zoufalým hlasem. Na skulinku jsem otevřel dveře a poslouchal. „Slíbila jsi to, Abby. Když jsem řekl, aby sis napravila úsudek, neměl jsem na mysli, abyste se dali dohromady! Myslel jsem, že jste jen kamarádi!“ „To jsme,“ řekla Abby. „Ne, nejste!“ soptil Shepley. Promluvila America, „Zlato, říkala jsem ti, že to bude v pohodě.“ „Proč na to tlačíš, Mare? Říkal jsem ti, co se stane!“ „A já ti řekla, že nestane! Ty mi nevěříš?“ Shepley oddupal do svého pokoje. Po pár vteřinách ticha promluvila America znovu. „Prostě mu nemůžu narvat do hlavy, že cokoliv se mezi tebou a Travisem děje nebo neděje, nás neovlivní. Ale on už se tolikrát spálil. Nevěří mi.“ Zatraceně, Shepley. To není ideální přechod. Otevřel jsem dveře o trochu víc, jen tak, abych viděl Abbyinu tvář. „O čem to mluvíš, Mare? Travis a já spolu nejsme. Jsme jen kamarádi. Slyšela jsi ho předtím... vůbec o mě nemá zájem.“ Kurva. Každou minutou to bylo horší. „Tys to slyšela?“ zeptala se America s evidentním překvapením hlase. „No, jo.“ „A to tomu věříš?“ Abby pokrčila rameny. „Na tom nezáleží. Nikdy se to nestane. Stejně mi řekl, že mě tak nevidí. Kromě toho má naprostou fobii ze závazků a musela bych se hodně snažit, abych venku našla holku, kromě tebe, se kterou nespal a nedokážu držet krok se změnami jeho nálad. Nemůžu uvěřit, že si Shep myslí něco jinýho.“ Každý kousek naděje, který jsem měl, se s jejími slovy vytratil. To zklamání bylo zdrcující. Několik vteřin byla bolest k nevydržení, dokud nezvítězil vztek. Vztek bylo vždycky lehčí ovládat. „Protože nejen že Travise zná… mluvil s ním, Abby.“ „Co tím myslíš?“ „Mare?“ zavolal Shepley z ložnice. America si povzdychla. „Jsi moje nejlepší kamarádka. Myslím, že tě někdy znám líp než ty sama sebe. Vidím vás dva dohromady a jedinej rozdíl mezi mnou a Shepem a tebou a Travisem je, že spolu nemáte sex. A v tom ostatním? Žádnej rozdíl.“ 57

„Je tady obrovskej, obrovskej rozdíl. Vodí si Shep domů každou noc jiný holky? Jdeš zítra večer na párty s klukem s jasným potenciálem na chození? Ty víš, že se s Travisem nemůžu zaplést, Mare. A ani nevím, proč o tom mluvíme.“ „Já si to nevymýšlím, Abby. Za poslední měsíc jsi s ním strávila každý volný okamžik. Přiznej to, něco k němu cítíš.“ Už jsem nemohl slyšet ani slovo. „Nech to bejt, Mare,“ řekl jsem. Obě holky při zvuku mého hlasu nadskočily. Abbyiny oči se střetly s mými. Vůbec se nezdála být v rozpacích, nebo že by jí to bylo líto, což mě nasralo ještě víc. Dal bych za ní krk, a ona by mi ho podřízla. Než jsem mohl říct něco podělanýho, zmizel jsem v pokoji. Sezení nepomáhalo. Ani stání, chození nebo kliky. Stěny mě každou vteřinou obkličovaly víc a víc. Vztek se ve mě vařil jako nestabilní chemikálie připravená vypěnit. Dostat se ven z bytu byla moje jediná možnost, abych si vyčistil hlavu a pokusil se uvolnit pár panákama. Red. Mohl bych jít tam. Cami pracovala za barem. Mohla by mi říct, co dělat. Vždycky věděla, jak mě uklidnit. Trenton jí měl rád ze stejného důvodu. Byla nejstarší sestra třech bratrů a neuhnula, když přišlo na naše vzteklý chvilky. Natáhl jsem si tričko a jeansy, popadl sluneční brýle, klíče od motorky, bundu a strčil jsem nohy do bot, než jsem zamířil zpátky do haly. Abby vytřeštila oči, když mě uviděla za rohem. Díky Bohu že jsem měl brýle. Nechtěl jsem, aby mi v očích viděla tu ublíženost. „Ty odcházíš?“ zeptala se a posadila se. „Kam jdeš?“ Odmítl jsem si přiznat prosbu v jejím hlase. „Ven.“

58

Kapitola 10 ZLOMENÝ CAMI NETRVALO DLOUHO, ABY JÍ DOŠLO, ŽE NEBUDU dobrá společnost. Zásobovala mě pivama, zatímco jsem seděl na své obvyklé stoličce v Redu. Barvy světel nade mnou se honily jedna za druhou po místnosti a hudba byla skoro dost hlasitá na to, aby přehlušila moje myšlenky. Moje krabička červených Marlborek byla skoro prázdná, ale to nebyl důvod toho těžkého povitu v hrudi. Několik holek přišlo a odešlo, snažily se navázat hovor, ale já nemohl zvednout pohled od poloviny vykouřené cigarety mezi svými prsty. Popel byl už tak dlouhý, že bylo jen otázkou času, kdy odpadne, tak jsem jen sledoval, jak zbývající uhlíky spalovaly papírek a snažil jsem se udržet svou mysl od toho, co utápělo mé pocity a hudba to nemohla utišit. Když dav na baru prořídl a Cami se nemusela pohybovat tisíc mil za hodinu, přede mě položila prázdnýho panáka a pak do něj až po okraj nalila Jima Beama. Chňapnul jsem po něm, ale ona chytila můj černý kožený náramek svými potetovanými prsty, na kterých byla panenka, když zaťala pěsti. „Okay, Trave. Poslouchej.“ „Co mám poslouchat?“ zeptal jsem se a udělal chabý pokus se odtáhnout. Zavrtěla hlavou. „Ta holka?“ Sklenice se dotkla mých rtů a já zaklonil hlavu, nechal tekutinu sežehnout mi hrdlo. „Jaká holka?“ Cami protočila oči. „Jaká holka. Vážně? S kým si myslíš, že mluvíš?“ „Dobře, dobře. Je to holoubek.“ „Holoubek? Děláš si srandu.“ Zasmál jsem se. „Abby. Ona je holoubek. Démonickej holub, kterej mi tak vyjebává s hlavou, že můžu sotva myslet. Nic už nedává smysl, Cam. Každá zásada, kterou jsem kdy měl, padá jedna za druhou. Jsem posera. Ne… hůř. Jsem Shep.“ Cami se zasmála. „Buď hodnej.“ „Máš pravdu. Shepley je dobrej kluk.“ „Na sebe buď hodnej taky,“ řekla a hodila hadr na pult a přejížděla s ním v kruzích. „Do někoho se zamilovat není hřích, Trave, Bože.“ Rozhlédl jsem se kolem. „Jsem zmatenej. Mluvíš na mě nebo na Boha?“ „Myslím to vážně. Něco k ní cítíš. A co jako?“ „Nenávidí mě.“ „Kecy.“ „Ne, dneska jsem jí slyšel. Náhodou. Myslí si, že jsem hajzl.“ „To řekla?“ „Přesně tak.“ „No, docela seš.“ Zamračil jsem se. „Moc dík.“ Opřela se lokty o bar. „Na základě svýho chování bys nesouhlasil? Můj názor je… možná, že k ní bys nebyl. Možná, že by ses pro ni mohl stát lepším člověkem.“ Nalila dalšího panáka a já ji nedal šanci, aby mě zastavila, než jsem ho do sebe hodil. 59

„Máš pravdu. Byl jsem hajzl. Mohl bych se změnit? To kurva nevim. Možná ne natolik, abych si jí zasloužil.“ Cami pokrčila rameny a vrátila lahev zpátky na místo. „Myslím, že bys měl nechat ji, aby to posoudila.“ Zapálil jsem si cigaretu, zhluboka se nadechl a přidal kouř ze svých plic do už tak zakouřené místnosti. „Hoď mi další pivo.“ „Trave, myslím, že už jsi měl dost.“ „Cami, prostě to kurva udělej.“

PROBUDILO MĚ BRZKÉ ODPOLEDNÍ SLUNCE SVÍTÍCÍ přes žaluzie, ale stejně tak mohlo být poledne uprostřed pouště s bílým pískem. Okamžitě jsem zavřel víčka, odmítaly světlo. Kombinaci ranního dechu, chemikálií a kočičích chcanek jsem měl přilepenou k vnitřku své vyschlé pusy. Nesnášel jsem tu nevyhnutelnou pachuť po propité noci. Okamžitě jsem začal vzpomínat na včerejší noc, ale nic nepřišlo. Flámoval jsem, ale kde nebo s kým byla totální záhada. Podíval jsem se nalevo a uviděl odkopanou deku. Abby už byla vzhůru. Moje bosé nohy se vlekly po podlaze chodbou a našel jsem Abby, jak spí v křesle. Zastavil mě zmatek a pak se ve mně zabydlela panika. Můj mozek nalitý alkoholem pořád tahal mé vzpomínky dolů. Proč nespala v posteli? Co jsem udělal, že jí to donutilo spát v křesle? Srdce mi začalo tlouct rychleji a pak jsem je uviděl: dva prázdné obaly od kondomů. Kurva. Kurva! Včerejší noc se na mě řítila ve vlnách: hodně pití, ty holky, které neodešly, ani i když jsem jim to říkal a nakonec moje nabídka, že jim oběma ukážu pěknou chvilku – a najednou – a jejich nadšené přijetí nápadu. Ruce mi vyletěly k obličeji. Vzal jsem je sem. Vyspal se s nima. Abby asi všechno slyšela. Ach Bože. Víc už jsem to podělat nemohl. Tohle bylo zlý. Hned jak se probudí, sbalí si věci a odejde. Posadil jsem se na gauč, s dlaněma pořád na ústech a nose a sledoval ji jak spí. Tohle jsem musel napravit. Co bych měl udělat, abych tohle napravil? Hlavou mi létal jeden pitomej nápad za druhým. Čas ubíhal. Tak tiše, jak jsem mohl, jsem spěchal do ložnice a převlékl si oblečení a pak se vplížil do Shepleyho pokoje. America se zavrtěla a Shepleymu vyskočila hlava. „Co děláš, Trave?“ zašeptal. „Půjčím si tvoje auto. Jen na chvilku. Musím vyzvednout pár věcí.“ „Okay…“ řekl zmateně. Jeho klíče zacinkaly, když jsem je vzal z prádelníku a pak jsem se zastavil. „Udělej mi laskavost. Kdyby se probudila, než se vrátím, zdrž ji, jo?“ Shepley se zhluboka nedchnul. „Zkusím to, Travisi, ale člověče… minulá noc byla…“ „Bylo to špatný, co?“ Shepley se zašklebil. „Nemyslím si, že zůstane, brácho, je mi to líto.“ Přikývl jsem. „Prostě to zkus.“ Jeden poslední pohled na Abbyinu spící tvář, než jsem odešel z bytu, mě pobídl, abych zrychlil. Charger sotva držel krok s rychlostí, kterou jsem chtěl jet. Zastavila mě červená právě před obchodem a já zařval, bouchal do volantu. „Sakra! Dělej!“ O pár vteřin později naskočila zelená a pneumatiky se párkrát zatočily naprázdno, než se daly do pohybu. Běžel jsem do obchodu z parkoviště s plným vědomím, že vypadám jako blázen, když jsem vytáhl nákupní vozík od ostatních. Jedna ulička za druhou, bral jsem věci, o kterých

60

jsem si myslel, že má ráda nebo o kterých jsem si pamatoval, že je jí nebo o nich jen mluvila. Růžová pěnivá věc, která visela v řadě jednoho z regálů, skončila v mém košíku taky. Omluva jí možná nepřiměje zůstat, ale gesto možná jo. Možná uvidí, jak moc je mi to líto. Zastavil jsem se pár stop před pokladnou a cítil se beznadějně. Nic nebude fungovat. „Pane? Jste připraven?“ Sklíčeně jsem zavrtěl hlavou. „Já ne… já nevím.“ Žena si mě chvíli prohlížela, zastrčila si ruce do kapes své žluto-bíle pruhované zástěry. „Můžu vám s něčím pomoct?“ Bez odpovědi jsem tlačil vozík k pokladně a sledoval, jak markuje všechna Abbyina oblíbená jídla. Tohle byl nejhloupější nápad v dějinách nápadů a jediná ženská, na který mi záleží, se mi vysmívá, zatímco se balí. „Bude to osmdesát čtyři dolarů a sedmdesát sedm centů.“ Dal jsem jí kartu a tašky jsem měl v rukou. Vyrazil jsem k parkovišti a během pár vteřin jsem Chargerovy pořádně protáhl trubky. Bral jsem schody po dvou a proletěl dveřmi. Nad opěrkou gauče byla vidět Američina a Shepleyho hlava. Televize byla zapnutá, ale ztlumená. Díky Bohu. Pořád spala. Tašky práskly o pult, když jsem je položil a snažil jsem se, abych moc netřískal skříňkami, když jsem je vybaloval. „Až se holoubek vzbudí, dejte mi vědět, jo?“ zeptal jsem se tiše. „Mám špagety a lívance a jahody a tu hnusnou ovesnou kaši s čokoládou a taky má ráda ovocné cereálie, že jo, Mare?“ zeptal se a otočil se. Abby byla vzhůru a zírala na mě z křesla. Pod očima měla rozmazanou řasenku. Vypadala tak hrozně, jak já se cítil. „Ahoj, holubičko.“ Několik vteřin si mě prohlížela s prázdným výrazem. Ušel jsem pár kroků do obýváku nervóznější, než jsem byl noc před svým prvním zápasem. „Máš hlad, holoubku? Udělám ti lívance. Nebo tady je ehm… nějaká ovesná kaše. A přinesl jsem ti tu růžovou pěnu, kterou se holky holí a fén a... a jen vteřinku, tady to je.“ Vzal jsem jednu z tašek, nesl ji do ložnice a vysypal jí na postel. Jak jsem hledal tu růžovou věc, kterou jsem si myslel, že má Abby ráda, zachytily můj pohled Abbyiny tašky, plné, sbalené a čekající u dveří. Sevřel se mi žaludek a pachuť se vrátila. Šel jsem do haly a snažil se dát dohromady. „Tvoje věci jsou sbalený.“ „Já vím,“ řekla. V hrudi se mi rozhořela fyzická bolest. „Odcházíš.“ Abby se podívala na Americu, která na mě zírala jako by mě chtěla zabít. „Opravdu čekáš, že tady zůstane?“ „Zlato,“ zašeptal Shepley. „Nezačínej si kurva se mnou, Shepe. Neopovažuj se ho přede mnou bránit,“ zasyčela America. Ztěžka jsem polknul. „Je mi to tak líto, holubičko. Ani nevím co říct.“ „Pojď, Abby,“ řekla America. Vstala a tahala jí za ruku, ale Abby zůstala sedět. Udělal jsem krok, ale America na mě ukázala prstem. „Pomáhej mi bůh, Travisi! Jestli se jí pokusíš zastavit, poleju tě benzínem, až budeš spát a zapálím!“ „Americo,“ prosil ji Shepley. Tohle se fakt rychle podělávalo ze všech stran. „Jsem v pohodě,“ řekla Abby ohromeně. „Co tím myslíš, že seš v pohodě?“ zeptal se Shepley. Abby protočila oči a ukázala na mě. „Travis si v noci přivedl z baru holky, a co?“ Zavřel jsem oči a snažil se odvrátit bolest. Tak moc jak jsem nechtěl, aby odešla, mě nikdy nenapadlo, že jí to bude úplně jedno. America se zamračila. „Ehm hmm, Abby. Ty říkáš, že je v pohodě co se včera stalo?“ 61

Abby se rozhlédla po místnosti. „Travis si může vzít domů koho chce. Je to jeho byt.“ Spolkl jsem knedlík, který mi ucpával krk. „Ty sis svoje věci nesbalila?“ Zavrtěla hlavou a podívala se na hodiny. „Ne a teď to budu muset všechno vybalovat. A to jsem ještě nejedla, musím se osprchovat a oblíknout,“ řekla a šla do koupelny. America střelila mým směrem vražedným pohledem, ale já si jí nevšímal, šel ke koupelnovým dveřím a lehce zaklepal. „Holoubku?“ „Jo?“ řekla slabým hlasem. „Zůstáváš?“ Zavřel jsem oči a čekal na trest. „Můžu jít, jestli chceš, ale sázka je sázka.“ Opřel jsem si hlavu o dveře. „Nechci, abys odešla, ale nebudu ti zazlívat, když to uděláš.“ „Říkáš, že jsem ze sázky uvolněná?“ Odpověď byla snadná, ale nechtěl jsem jí nutit, aby zůstala, když by chtěla odejít. Zároveň jsem byl vyděšený tím nechat ji jít. „Když řeknu ano, odejdeš?“ „No, jo. Nežiju tady, hlupáku,“ řekla. Dřevem dveří proletěl malý smích. Nedokázal jsem říct, jestli byla rozrušená nebo jen unavená z noci strávené na křesle, ale jestli to bylo to první, nemohl jsem ji nechat odejít. Už bych jí nikdy znovu neviděl. „Pak ne, sázka pořád platí.“ „Můžu si teď dát sprchu?“ zeptala se tichým hlasem. „Jo…“ America se vyřítila do chodby a zastavila těsně před mým obličejem. „Seš sobeckej bastard,“ zavrčela a zabouchla za sebou dveře Shepleyho pokoje. Šel jsem do ložnice, vzal její župan a trepky a vrátil se ke dveřím koupelny. Zřejmě zůstávala, ale poslat mě do prdele nebyl vůbec špatný nápad. „Holoubku? Přinesl jsem ti nějaký věci.“ „Nech je na umyvadle. Vezmu si je.“ Otevřel jsem dveře a položil věci na roh umyvadla, díval se do podlahy. „Byl jsem naštvanej. Slyšel jsem tě Americe vychrlit všechno co je se mnou špatně a nasralo mě to. Chtěl jsem jenom jít ven, dát si pár drinků a pokusit se přijít na to jak věci napravit, a než jsem si to uvědomil, byl jsem na hadry opilej a ty holky…,“ odmlčel jsem se. „Dneska ráno jsem se vzbudil a ty jsi nebyla v posteli, a když jsem tě pak našel v křesle a viděl ty obaly na podlaze, bylo mi zle.“ „Mohl ses mě prostě zeptat místo toho, abys utratil všechny ty peníze v potravinách, jen abys mě přiměl zůstat.“ „Peníze jsou mi ukradený, holoubku. Bál jsme se, že odejdeš a nikdy se mnou znovu nepromluvíš.“ „Nechtěla jsem ranit tvoje city,“ řekla upřímně. "Já vím, že ne. A taky vím, že nezáleží na tom, co teď řeknu, protože jsem to posral… stejně jako vždycky." "Trave?" "Jo?" "Nejezdi už na motorce opilej, dobře?" Chtěl jsem říct víc, znovu se omluvit a říct jí, že jsem do ní blázen – a to mě doslova přivádělo k šílenství, protože jsem nevěděl, jak se vypořádat s tím co jsem cítil – ale slova nepřicházela. Moje myšlenky se mohly zaměřit jen na fakt, že po tom všem co se stalo a po všem co jsem právě řekl, jedinou věc, kterou musela říct, bylo to, že mi vynadala, že jsem jel domů opilej. „Jo, dobře,“ řekl jsem a zavřel dveře.

62

Hodiny jsem předstíral, že se dívám na televizi, zatímco se Abby připravovala v koupelně a ložnici na party bratrstva a pak jsem se rozhodl, že se oblíknu, než bude potřebovat ložnici. Ve skříni visela bílá košile, tak jsem vzal ji i jeansy. Cítil jsem se hloupě, když jsem stál před zrcadlem a bojoval s knoflíčkem na rukávu košile. Nakonec jsem to vzdal a oba rukávy si sroloval k loktům. Tak jsem to stejně byl víc já. Prošel jsem chodbou a znovu sebou praštil na gauč, slyšel, že se dveře koupelny zavřely a Abbyina bosá chodidla ťapala po podlaze. Moje hodinky se sotva pohnuly a v televizi samozřejmě nic nedávaly, kromě odvážných zachránců a reklamách na Slap Chop. Byl jsem nervózní a znuděný. To pro mě nebyla dobrá kombinace. Když mi došla trpělivost, zaklepal jsem na dveře ložnice. „Pojď dál,“ zavolala Abby z druhé strany dveří. Stála uprostřed pokoje a před sebou boty na podpatku. Abby byla vždycky krásná, ale dnes byla dokonalá; vypadala, jako kdyby měla být na obálce jednoho z těch módních časopisů, které můžete vidět v řadě u pokladny v potravinách. Celé tělo měla natřené pleťovým mlékem, hladké a perfektně lesklé. Jen pohled na ní mě skoro posadil na zadek. Jediné co jsem mohl dělat, bylo tam zaraženě stát, dokud se mi konečně nepodařilo ze sebe dostat jediné slovo. „Wow.“ Usmála se a podívala se na svoje šaty. Její sladký úsměv mě rychle vrátil zpátky do reality. „Vypadáš nádherně,“ řekl jsem neschopný z ní spustit oči. Ohnula se, aby si pomohla nazout jednu botu a pak i druhou. Přiléhavá, černá látka se lehce vyhrnula nahoru a odhalila o půl palce víc jejích stehen. Abby se postavila a znovu si mě prohlédla. „Ty taky vypadáš dobře.“ Zastrčil jsem si ruce do kapes a odepřel jsem si říct, právě jsem se do tebe zamiloval, nebo další z pitomých věcí, které právě bombardovaly mou mysl. Nabídl jsem jí loket a Abby se za něj chytla a nechala mě ji doprovodit chodbou do obýváku. „Parker se podělá, až tě uvidí,“ řekla America. Celkově byla America hodná holka, ale zjistil jsem, jak hnusná umí být, když jste byli tím, na koho je naštvaná. Přinutil jsem se nepodrazit jí nohy, když jsme šli do Shepleyho Chargeru a byl jsem zticha celou cestu do domu Sig Tau. Ve chvíli kdy Shepley otevřel dveře, jsme uslyšeli hlasitou a nesnesitelnou hudbu z domu. Páry se líbali a bavili; prváci pobíhali kolem, snažili se udržovat škody na trávníku na minimum a holky ze spolku chodily opatrně ruku v ruce malými kroky a snažily se jít přes trávu, aniž by spadly díky svým podpatkům. Shepley a já jsme vedli cestu s Americou a Abby za námi. Cestou jsem odkopl červený plastový kelímek a pak podržel otevřené dveře. Opět, Abby si mého gesta ani nevšimla. Vedle sudu byl na kuchyňské lince stoh červených kelímků. Dva jsem naplnil a jeden donesl Abby. Sklonil jsem se jí k uchu. „Od nikoho jinýho než ode mě nebo Shepa si je neber. Nechci, aby ti někdo něco hodil do pití.“ Protočila oči. „Nikdo mi do pití nic nehodí, Travisi.“ Očividně se neznala s nějakými dalšími kluky z bratrstva. Slyšel jsem historky ale ne o nikom konkrétním. Což bylo dobře, protože kdybych někdy někoho chytil, že se tahá s tímhle svinstvem, bez váhání bych to z nich vymlátil. „Prostě nepij nic, co nebude ode mě, jo? Tady nejsi v Kansasu, holubičko.“

63

„Tohle jsem ještě nikdy neslyšela,“ vyštěkla a hodila do sebe půlku piva, než si odtáhla kelímek od tváře. Pít uměla, to jsem jí musel nechat. Stáli jsme v hale u schodů a snažili se předstírat, že je všechno v pohodě. Několik mých bratrů z bratrstva se zastavilo na pokec, když šli dolů ze schodů a stejně tak i několik holek ze sesterstva, ale já je rychle odbyl, doufajíc, že si toho Abby všimne. Nevšimla. „Chceš si zatancovat?“ „Ne, díky,“ řekla. Po včerejší noci jsem jí to nemohl vyčítat. Byl jsem rád, že na mě vůbec mluví. Její hubené, elegantní prsty se dotkly mého ramene. „Jsem jen unavená, Trave.“ Položil jsem ruku na její připravený se znovu omluvit, říct ji, že se nenávidím za to, co jsem udělal, ale její oči se přesunuly z mých k něčemu za mnou. „Ahoj Abby! Jsi tady!“ Vstaly mi vlasy vzadu na krku. Parker Hayes. Abbyiny oči se rozsvítily a rychlým pohybem vytáhla svou ruku zpod té mé. „Jo, jsme tady už hodinu nebo tak.“ „Vypadáš neuvěřitelně!“ křičel. Udělal jsem na něj obličej, ale byl tak zaujatý Abby, že si nevšiml. „Díky!“ Usmála se. Napadlo mě, že jsem nebyl jediný, kvůli komu se takhle usmívala a najednou jsem musel pracovat na tom, abych udržel nervy na uzdě. Parker kývnul směrem k obýváku a usmál se. „Chceš si zatancovat?“ „Ne, jsem docela unavená.“ Malý kousek úlevy trochu otupil můj vztek. Nebylo to mnou; opravdu byla příliš unavená, aby tancovala, ale vzteku netrvalo dlouho, aby se vrátil. Byla unavená, protože půlku noci byla vzhůru kvůli zvukům těch holek, které jsem si přivedl domů a druhou polovinu noci spala na křesle. Teď tady byl Parker, vnesl se sem jako rytíř v lesklé zbroji, tak jako to dělal vždycky. Podrazáckej bastard. Parker se podíval na mě, nevyvedený z míry mým výrazem. „Myslel jsem, že nepřijdeš.“ „Rozmyslel jsem si to,“ řekl jsem a hodně jsem se snažil, abych mu jednu nevrazil a nezničil tak čtyři roky práce ortodontisty. „To vidím,“ řekl Parker a podíval se na Abby. „Nechceš jít na vzduch?“ Přikývla a já se cítil jako by mi někdo vyrazil dech. Šla za Parkerem nahoru po schodech. Sledoval jsem, jak se zastavil a natáhl se pro její ruku, když stoupali do prvního patra. Když došli nahoru, Parker otevřel dveře na balkon. Abby zmizela a já se s pevně zavřenýma očima snažil potlačit ten řev ve své hlavě. Všechno uvnitř mě říkalo, abych šel nahoru a přivedl jí zpátky. Popadl jsem zábradlí a držel se zpátky. „Vypadáš naštvaně,“ řekla America a dotkla se svým kelímkem mého. Otevřel jsem oči. „Ne. Proč?“ Udělala obličej. „Nelži mi. Kde je Abby?“ „Nahoře. S Parkerem.“ „Aha.“ „Co to má znamenat?“ Pokrčila rameny. Byla tady jen něco přes hodinu a už měla v očích ten známý lesk. „Ty žárlíš.“ Přešlápl jsem z nohy na nohu, bylo mi nepříjemné, že někdo jiný kromě Shepleyho je ke mně tak přímý. „Kde je Shep?“ America protočila oči. „Dělá své povinnosti prváka.“ „Aspoň že nebude muset zůstat a uklízet.“ 64

Zvedla si kelímek k ústům a lokla si. Nebylo mi jasné, jak mohla mít už tak upito, když pila takhle. „Tak jsi?“ „Jsem co?“ „Žárlivej?“ Zamračil jsem se. America není obvykle tak nesnesitelná. „Ne.“ „Číslo dvě.“ „Co?“ „Tohle je lež číslo dvě.“ Rozhlédl jsem se kolem. Shepley mě jistě brzy zachrání. „V noci jsi to fakt podělal,“ řekla náhle s jasnýma očima. „Já vím.“ Přimhouřila oči a podívala se na mě tak intenzivně, že jsem chtěl ustoupit. America Mansonová byla hubená blonďatá věc, ale byla sakra hrozivá, když chtěla. „Měl bys odejít, Trave.“ Podívala se nahoru ke schodům. „On je pro ni co si myslí, že chce.“ Zaťal jsem zuby. To už jsem věděl, ale bylo to ještě horší, když jsem to slyšel od Ameriky. Předtím jsem si myslel, že by se mnou a Abby mohla být v pohodě a to tak nějak znamenalo, že jsem nebyl úplnej kretén, abych jí pronásledoval. „Já vím.“ Pozvedla obočí. „To si nemyslím.“ Neodpověděl jsem, snažil se nenavázat s ní oční kontakt. Rukou mě chytila za bradu a stiskla mi tváře proti zubům. „Tak víš?“ Snažil jsem se promluvit, ale její prsty mi teď tiskly rty k sobě. Ucukl jsem a pak odpálil její ruku. „Nejspíš ne. Nejsem zrovna proslulý děláním správnejch věcí.“ America si mě několik vteřin prohlížela a pak se usmála. „Tak dobře.“ „Co?“ Pleskla mě přes tvář a pak na mě ukázala. „Ty, Vzteklej Pes, jsi přesně to, proč jsem sem přišla, abych jí ochránila. Ale víš co? Všichni jsme zlomení ať tím nebo jiným způsobem. I když jsi to impozantně posral, mohl bys prostě být to, co potřebuje. Dostaneš ještě jednu šanci,“ řekla a držela mi ukazováček asi palec od nosu. „Jen jednu. Nezpackej to… však víš… víc než obvykle.“ America se odloudala pryč a pak zmizela v hale. Byla tak zvláštní. Party se odehrávala jako obvykle: drama, rvačka nebo dvě, holčičí roztržka, hádající se pár nebo dva s tím výsledkem, že holka odcházela v slzách domů a pak opilci buď v bezvědomí, nebo zvracející v nevymezeném prostoru. Oči mi létaly ke schodům častěji než by měly. Dokonce, i když mě holky prakticky prosily, abych si je vzal domů, zůstal jsem na hlídce a snažil si nepředstavovat si Abby a Parkera jak se muchlují nebo ještě hůř, jak ji rozesmívá. „Čau, Travisi,“ zavolal za mnou pronikavý, monotónní hlas. Neotočil jsem se, ale holce netrvalo dlouho, aby se propletla ke mně na dohled. Opřela se o dřevěné sloupky zábradlí. „Vypadáš znuděně. Myslím, že bych ti měla dělat společnost.“ „Nenudím se. Můžeš jít,“ řekl jsem a znovu zkontroloval schodiště. Abby stála na odpočívadle, zády ke schodům. Zahihňala se. „Jsi tak zábavný.“ Abby kolem mě proplula chodbou až k místu, kde stála America. Šel jsem za ní a nechal tu opilou holku, aby si mluvila sama pro sebe. „Vy jeďte napřed,“ řekla Abby s potlačovaným vzrušením. „Parker mi nabídnul, že mě odveze domů.“ „Cože?“ řekla America a oči jí zářily jako dva táboráky. 65

„Cože?“ řekl jsem neschopný potlačit svoje podráždění. America se otočila. „Máš problém?“ Vztekle jsem se na ní podíval. Ona přesně věděla, co byl můj problém. Vzal jsem Abby za loket a odtáhl ji do rohu. „Ani toho kluka neznáš.“ Abby vytrhla ruku. „To není tvoje starost, Travisi.“ „Leda houby a ne že není. Nenechám tě jet domů s naprostým cizincem. Co když na tebe něco zkusí?“ „Klidně! Je roztomilej!“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Opravdu mu na tu jeho hru skočila. „Parker Hayes, holoubku? Opravdu? Parker Hayes. Co je to vůbec za jméno?“ Zkřížila si ruce na prsou a zvedla bradu. „Nech toho, Trave. Chováš se jako pitomec.“ Sklonil jsem se, vzteky bez sebe. „Zabiju ho, jestli se tě dotkne.“ „Líbí se mi.“ Jedna věc byla předpokládat, že byla oblbnutá, ale druhá byla slyšet jí to přiznat. Byla pro mě příliš dobrá – a zatraceně určitě příliš dobrá pro Parkera Hayese. Proč byla z toho idiota v takový euforii? Tvář se mi napjala v reakci na vztek plovoucí mi v žilách. „Fajn. Jestli to skončí tak, že tě přimáčkne k zadní sedačce svýho auta, nechoď ke mně s pláčem.“ Otevřela pusu, byla uražená a rozzuřená. „Nedělej si starosti, nepřijdu,“ řekla a strčila do mě ramenem, když odcházela. Uvědomil jsem si, co jsem řekl a pak ji chytil za ruku a povzdychl si, ani jsem se úplně neotočil. „Nemyslel jsem to tak, holoubku. Kdyby ti ublížil – jestli se s ním budeš jen cítit nepříjemně – dej mi vědět.“ Spadla jí ramena. „Já vím. Ale měl bys trochu přibrzdit s touhle hrou na velkého bratra.“ Zasmál jsem se. Opravdu to nechápala. „Nehraju si na velkýho bratra, holoubku. To ani zdaleka.“ Parker obešel roh a strčil si ruce do kapes. „Všechno v pohodě?“ „Jo, jdeme,“ řekla Abby a vzala Parkera za ruku. Představoval jsem si, jak za ním běžím a praštím ho loktem do týla, ale pak se Abby otočila a viděla mě, jak na něj zírám. Přestaň s tím, vyslovila nehlasně. Odcházela s Parkerem a on pro ni podržel otevřené dveře. Po tváři se jí roztáhl široký úsměv uznání. No jasně. Když to udělá on, tak si všimne.

66

Kapitola 11 BEZCITNÁ MRCHA JET DOMŮ SÁM NA ZADNÍM SEDADLE SHEPLEYHO Chargeru bylo míň než vzrušující. America si skopla podpatky a hihňala se, když palcem šťouchala do Shepleyho tváře. Musel do ní být šíleně zamilovaný, protože se jen usmíval, byl pobavený jejím nakažlivým smíchem. Zazvonil mi telefon. Byl to Adam. „Zorganizoval jsem zápas s nováčkem. Dolní Hellerton.“ „Jo, ehm… já nemůžu.“ „Cože?“ „Slyšel jsi mě.“ Řekl jsem, že nemůžu.“ „Jsi nemocnej?“ zeptal se Adam a v hlase mu narůstal vztek. „Ne. Musím se ujistit, že holubička přijde v pořádku domů.“ „Měl jsem hodně problémů, abych tohle zorganizoval, Maddoxi.“ „Já vím. Omlouvám se. Musím jít.“ Když Shepley zastavil na parkovacím místě před bytem a Parkerovo Porsche nebylo nikde k vidění, povzdychl jsem si. „Jdeš, kámo?“ zeptal se Shepley a otočil se na sedadle. „Jo,“ řekl jsem a zíral si na ruce. „Jo, myslím.“ Shepley odtáhl svoje sedadlo, aby mě pustil ven a já se zastavil těsně před Američiným hubeným tělem. „Nemusíš se ničeho bát, Trave. Věř mi.“ Jednou jsem přikývl a šel za nimi po schodech. Šli přímo do Shepleyho ložnice a zavřeli dveře. Padl jsem do křesla, poslouchal Američino nepřetržité hihňání a snažil se nepředstavovat si Parkera, jak pokládá ruku na Abbyino koleno - nebo stehno. O méně než deset minut později venku zaburácel motor a já šel ke dveřím a držel kliku. Slyšel jsem dva páry nohou stoupajících po schodech. Jedny z nich byly podpatky. Zaplavila mě vlna úlevy. Abby byla doma. Přes dveře se dostávalo jen jejich mumlání. Když bylo ticho a klika se otočila, dotočil jsem ji a rychle otevřel dveře. Abby padala přes práh a já ji zachytil za ruku. „Pomalu, Grace.“ Okamžitě se otočila, aby viděla výraz na Parkerově tváři. Byl napjatý, jakoby nevěděl co si myslet, ale rychle se sebral a předstíral, že se dívá za mě do bytu. „Nějaké ponížené, oblbnuté holky, které bych měl vzít domů?“ Vztekle jsem na něj zíral. Má nějakou zatracenou kuráž. „Nezačínej si se mnou.“ Parker se usmál a mrknul na Abby. „Vždycky mu dávám zabrat. Už se to nestává tak často od doby, kdy si uvědomil, že je lepší posílat je domů vlastníma autama.“ „Myslím, že to věci zjednodušuje,“ řekla Abby a otočila se na mě s pobaveným úsměvem. „To není vtipný, holoubku.“ „Holoubku?“ zeptal se Parker. Abby se nervózně ošila. „Je to ehm… zkratka pro holubičku. Je to jen přezdívka, ani nevím, jak s tím přišel.“ „Budeš mě muset zasvětit, až na to přijde. Zní to jako dobrá historka.“ 67

Parker se usmál. „Dobrou, Abby.“ „Nemyslíš spíš dobré ráno?“ zeptala se. „To taky,“ zavolal zpátky s úsměvem, ze kterého se mi chtělo zvracet. Abby byla zaneprázdněná máváním, tak abych ji vrátil zpátky do reality, jsem bez varování zabouchnul dveře. Couvla zpátky. „Co je?“ vyštěkla. Oddupal jsem chodbou do ložnice s Abby za sebou. Zastavila se ve dveřích, poskakovala na jedné noze a snažila si zout botu. „Je milej, Trave.“ Pozoroval jsem její boj s balancováním na jedné noze a pak se nakonec rozhodl jí pomoct, než se svalí. „Ublížíš si,“ řekl jsem a ovinul jí jednu ruku kolem pasu a druhou jsem jí zul boty. Stáhl jsem si košili a hodil ji do rohu. K mému překvapení se Abby natáhla za záda, aby si rozepla šaty, svlékla si je a pak si přetáhla tričko přes hlavu. Udělala nějaký druh triku s podprsenkou, aby si jí sundala a vytáhla zpod svého trička. Zdálo se, že všechny holky znají ten samý manévr. „Jsem si jistá, že nemám nic, co už bys předtím neviděl,“ řekla a protočila oči. Posadila se na matraci a pak zasunula nohy pod přikrývku. Sledoval jsem, jak se přitulila ke svému polštáři a pak si sundal jeansy a odkopnul je do rohu taky. Byla stočená do klubíčka, čekala na mě, až půjdu do postele. Dopalovalo mě, že právě přijela domů s Parkerem a pak se přede mnou svlékla jako by to nic nebylo, ale zároveň tohle byl jen druh zkurvený platonický situace, ve který jsme byli a to bylo všechno co jsem mohl dělat. Uvnitř mě narůstalo tolik věcí. Nevěděl jsem co s nima všema dělat. Když jsme uzavřeli sázku, nenapadlo mě, že začne chodit s Parkerem. Kdybych se vztekal, tak by ji to jen dohnalo přímo do jeho náruče. Hluboko uvnitř jsem věděl, že udělám něco, abych ji měl nablízku. Pokud zbrzdění mé žárlivosti znamenalo trávit víc času s Abby, bylo to to, co jsem musel udělat. Vlezl jsem do postele vedle ní, zvedl ruku a položil jí na její bok. „Dneska v noci jsem propásl zápas. Adam volal. Já nešel.“ „Proč?“ zeptala se a otočila se. „Chtěl jsem se ujistit, že se dostaneš domů.“ Nakrčila nos. „Nemusíš mě hlídat.“ Prsty jsem přejel po celé délce její paže. Byla tak teplá. „Já vím. Hádám, že se pořád ještě cítím špatně kvůli minulý noci.“ „Říkala jsem ti, že je mi to jedno.“ „To proto jsi spala na křesle? Protože je ti to jedno?“ „Nemohla jsem usnout potom co tvoje… kamarádky odešly.“ „Spala jsi naprosto v pohodě v křesle. Proč jsi nespala se mnou?“ „Myslíš vedle chlapa, kterej ještě smrděl párkem barovejch štětek, který zrovna poslal domů? Já nevím! Jsem to ale sobec!“ Ucuknul jsem, snažil jsem se udržet ten obrázek z hlavy. „Řekl jsem, že je mi to líto.“ „A já řekla, že je mi to jedno. Dobrou noc,“ řekla a otočila se. Natáhl jsem se přes polštář, abych dal svou ruku na její a hladil jsem vnitřní stranu jejích prstů. Naklonil jsem se a políbil ji do vlasů. „I když jsem se hrozně bál, že už na mě nikdy nepromluvíš… myslím, že tvoje lhostejnost je ještě horší.“ „Co po mě chceš, Travisi? Nechceš, abych byla naštvaná za to, co jsi udělal, ale chceš, abych se starala. Americe jsi řekl, že se mnou nechceš chodit, ale naštveš se, když řeknu to samý, takže se vyřítíš ven a hrozně se opiješ. Vůbec ti nerozumím.“ Její slova mě překvapila. „Tak proto jsi tohle řekla Americe? Protože jsem řekl, že bych s tebou nechodil?“

68

Její výraz by kombinací šoku a vzteku. „Ne, to co jsem řekla, jsem myslela vážně. Jen jsem to nemyslela jako urážku.“ „Já to řekl jen protože nechci něco zničit. Ani nevím, jak se stát tím koho si zasloužíš. Jen jsem se snažil přijít na to, jak zařídit, aby to fungovalo.“ Z toho, že jsem to řekl, se mi udělalo špatně, ale musel jsem to říct. „Ať to znamená cokoliv. Musím se vyspat. Dneska večer mám rande.“ „S Parkerem?“ „Jo. Můžu prosím už spát?“ „Jistě,“ řekl jsem a vstal z postele. Abby neřekla ani slovo, když jsem ji nechal za sebou. Sedl jsem si na křeslo a zapnul televizi. Tak moc jsem si chtěl udržet nervy na uzdě, ale zatraceně, ta holka se mi dostala pod kůži. Mluvit s ní bylo jak mít rozhovor s černou dírou. Nezáleželo na tom, co jsem řekl, i když několikrát jsem dal své city jasně najevo. Její selektivní slyšení bylo k vzteku. Nemohl jsem se dostat až přímo k ní, a být přímý se mi zdálo, že jí jen naštve. O půl hodiny později vyšlo slunce. Přestože jsem cítil zbytek vzteku, byl jsem schopný usnout. O pár chvil později mi zazvonil mobil. Natáhl jsem se, abych ho našel, ještě v polospánku a pak si ho podržel u ucha. „Jo?“ „Vole!“ zařval mi trenton do ucha. „Kolik je?“ zeptal se a podíval se na televizi. Dávaly sobotní ranní pohádky. „Asi něco po desátý. Potřebuju pomoct s tátovou dodávkou. Myslím, že to bude zapalování. Už to nejde ani natočit.“ „Trente,“ řekl jsem se zívnutím. „O autech kurva nic nevím. To proto mám motorku.“ „Tak se zeptej Shepleyho. Za hodinu musím jít do práce a nechci nechat tátu v úzkých.“ Zívnul jsem znova. „Kurva, Trente jel jsem celou noc. Co dělá Tyler?“ „Koukej sem přitáhnout svoji prdel!“ zařval, než zavěsil. Hodil jsem svůj mobil na gauč a pak vstal, podíval se na hodiny na televizi. Trent nebyl moc vedle, když odhadoval čas. Bylo 10:20. Shepleyho dveře byly zavřené, takže jsem minutku poslouchal, než jsem dvakrát zaklepal a strčil hlavu dovnitř. „Hej. Shepe. Shepley!“ „Co je?“ zeptal se Shepley. Jeho hlas zněl jako by spolknul štěrk a zapil to kyselinou. „Potřebuju tvou pomoc.“ America zabručela, ale ani se nepohnula. „S čím?“ zeptal se Shepley. Posadil se, z podlahy sebral tričko a natáhl si ho přes hlavu. „Tátova dodávka nestartuje. Trent si myslí, že je to zapalování.“ Shepley se ustrojil a pak se naklonil nad Americu. „Na pár hodin jedu k Jimovi, zlato.“ „Hmmm?“ Shepley ji políbil na čelo. „Jedu pomoct Travisovi s Jimovou dodávkou. Vrátím se.“ „Okay,“ řekla America a usnula dřív než Shepley opustil pokoj. Nazul si tenisky, které byly v obýváku a popadl svoje klíče. „Jdeš nebo co?“ zeptal se. Vlekl jsem se chodbou do ložnice, jako každý, kdo spal jen čtyři hodiny – a ne moc dobrého spánku. Vklouznul jsem do tílka a pak do mikiny s kapucí a nějakých jeansů. Snažil jsem se nejlíp, jak jsem mohl, abych našlapoval lehce, a opatrně jsem otočil klikou dveří své ložnice, ale než jsem odešel, zastavil jsem se před odchodem. Abby byla zády ke mně, dech měla stabilní a nohy rozvalené opačnými směry. Měl jsem skoro nekontrolovatelné nutkání vlézt si do postele ze ní. „Jdeme!“ zavolal Shepley. 69

Zavřel jsem dveře a šel za ním ven k Chargeru. Zívali jsme celou cestu k tátovi, příliš unavení na mluvení. Štěrková cesta praskala pod pneumatikami Chargera a já mávnul na tátu a Trentona než jsem vylezl ven na cestu. Tátova dodávka byla zaparkovaná před domem. Zastrčil jsem si ruce do předních kapes mikiny, cítil chlad ve vzduchu. Pod botama mi šustilo spadané listí, když jsem šel přes trávník. „No, vítám tě tady, Shepley,“ řekl táta s úsměvem. „Ahoj, strýčku Jime. Slyšel jsem, že mám problém se zapalováním.“ Táta si položil ruce na svůj zakulacená trup. „Myslíme si to.“ Přikývnul a díval se na motor. „Proč si to myslíte?“ zeptal se Shepley a vyhrnoval si rukávy. Trenton ukázal na přepážku. „Ehm… je roztavený. To bylo moje první vodítko.“ „Dobrej postřeh,“ řekl Shepley. „Já a Trav dojedeme do obchodu s náhradníma dílama a koupíme novej. Vyměním ho a budete moct jezdit.“ „Teoreticky,“ řekl jsem a podal Shepleymu šroubovák. Odšrouboval šrouby zapalování a pak ho vytáhl ven. Všichni jsme zírali na roztavený kryt. Shepley ukázal na prázdné místo, kde bylo zapalování. „Budeme muset vyměnit tyhle dráty. Vidíte ty spáleniny?“ zeptal se a dotkl se kovu. „Izolace je taky roztavená.“ „Díky, Shepe. Jdu si dát sprchu. Musím se připravit do práce,“ řekl Trenton. Shepley použil šroubovák, aby zasalutoval Trentonovi a pak ho hodil do bedny s nářadím. „Vy dva vypadáte jako byste měli dlouhou noc,“ řekl táta. Napůl jsem se usmál. „To jsme měli.“ „Jak se má tvoje mladá dáma? America?“ Shepley přikývnul, po tváři se mu plížil široký úsměv. „Je v pohodě, Jime. Ještě spí.“ Táta se zasmál a přikývl. „A tvoje mladá dáma?“ Pokrčil jsem rameny. „Dnes večer má rande s Parkerem Hayesem. Není tak úplně moje, tati.“ Táta mrknul. „Zatím.“ Shepleymu povadl výraz. Bojoval se zamračením. „Co je, Shepe? Neschvaluješ Travisovu holubičku?“ Tátovo prostořeké použití Abbyiny přezdívky zastihlo Shepleyho nepřipraveného a zacukaly mu koutky, hrozil mu úsměv. „Ne, myslím, že Abby je fajn. Je nejblíž tomu být Američina sestra. Jsem z toho nervózní.“ Táta důrazně přikývl. „To je pochopitelné. I když si myslím, že tohle je jiné, ty ne?“ Shepley pokrčil rameny. „To záleží na úhlu pohledu. Opravdu nechci, aby Travisovi poprvé zlomila srdce Američina nejlepší kamarádka. Bez urážky, Travisi.“ Zamračil jsem se. „Ty mi vůbec nevěříš, co?“ „Tak to není. No, možná trochu.“ Táta se dotkl Shepleyho ramene. „Bojíš se, protože to je Travisův první pokus o vztah a když to podělá, podělá to věci i tobě.“ Shepley popadl špinavý hadr a otřel si ruce. „Cítím se špatně, že to musím přiznat, ale jo. I když ti fandím, brácho, opravdu.“ Trenton nechal prosklené dveře prásknout, když vybíhal z domu. Praštil mě do ramene dřív, než jsem ho viděl zvednout pěst. „Pozdějc, paka!“ Trenton zastavil a otočil se na patě. „Nemyslel jsem tebe, tati.“ Táta mu věnoval poloviční úsměv a zavrtěl hlavou. „Ani jsem si to nemyslel, synu.“

70

Trent se usmál a skočil do svého auta – tmavě červeného chátrajícího Dodge Intrepid. To auto nebylo cool ani když jsme byli na střední, ale on ho miloval. Hlavně proto, že bylo zaplacené. Zaštěkalo malé černé štěně, což obrátilo mou pozornost k domu. Táta se usmál a poplácal se po stehnech. „No, pojď sem, ty posero.“ Štěně ušlo několik kroků dopředu a pak se štěkajíc vrátilo do domu. „Jak se mu vede?“ zeptal jsem se. „Dvakrát se vychcal v koupelně.“ Udělal jsem obličej. „Promiň.“ Shepley se zasmál. „Aspoň měl správnou myšlenku.“ Táta přikývnul a mávl rukou. „Už jen do zítřka,“ řekl jsem. „To je v pohodě, synku. Baví nás. Trenton si ho užívá.“ „Dobře,“ usmál jsem se. „Kde jsme to byli?“ zeptal se táta. Promnul jsem si ruku, kde to pulzovalo bolestí od Trentonovy pěsti. „Shepley mi právě připomínal, jakej si myslí, že jsem neschopnej, když přijde na holky.“ Shepley se zasmál. „Jsi toho hodně, Trave. Neschopnej není jedno z toho. Jen jsem myslel, že musíš ujít dlouhou cestu a mezi tvejma a Abbyinýma náladama jsou šance proti tobě.“ Tělo mi ztuhlo a postavil jsem se zpříma. „Abby nemá špatnou povahu.“ Táta mě odbyl mávnutím. „Uklidni se. Nepomlouvá Abby.“ „Nemá.“ „Okay,“ řekl táta s malým úsměvem. Vždycky věděl jak s náma klukama zacházet, když byly věci napjatý a obvykle se nás snažil uklidnit, když jsme zašli příliš daleko. Shepley hodil špinavej hadr na vršek bedny s nářadím. „Jedeme pro tu součástku.“ „Dej mi pak vědět, kolik ti dlužím.“ Zavrtěl jsem hlavou. „To je v pohodě, tati. To je za toho psa.“ Táta se usmál a začal uklízet nepořádek, který nechal v bedně Trenton. „Dobře tedy. Uvidíme se za chvilku.“ Shepley a já jsme odjeli v Chargeru do obchodu s náhradními díly. Přihnala se studená fronta. V pěstích jsem sevřel konce svých rukávů, abych si udržel ruce v teple. „Dneska je kurevská zima,“ řekl Shepley. „Jo.“ „Myslím, že se jí to štěně bude líbit.“ „To doufám.“ Po pár blocích ticha Shepley pokýval hlavou. „Nechtěl jsem Abby urazit. To víš, ne?“ „Vím.“ „Vím, co k ní cítíš a opravdu doufám, že to vyjde. Jen jsem nervózní.“ „Jo.“ Shepley vjel na parkoviště k O’Reilly’s a zaparkoval, ale nevypnul motor. „Večer jde na rande s Parkerem Hayesem, Travisi. Jak myslíš, že to půjde, až jí bude vyzvedávat? Přemýšlel jsi o tom?“ „Snažím se na to nemyslet.“ „No, možná bys měl. Jestli opravdu chceš, aby to vyšlo, musíš přestat reagovat tak, jak chceš a reagovat způsobem, kterej bude pracovat pro tebe.“ „Jako jak?“ „Myslíš si, že ti vyhraje nějaký body, když seš nasupenej, zatímco se připravuje a pak se k Parkerovi chováš jako kretén? Nebo si myslíš, že ocení, když jí řekneš, jak úžasně vypadá a rozloučíš se s ní, jak by kamarád měl?“ 71

„Nechci bejt jenom její kamarád.“ „Já to vím, ty to víš a Abby to nejspíš ví taky… a můžeš si bejt zatraceně jistej, že to ví i Parker.“ „Musíš kurva pořád říkat jméno toho kreténa?“ Shepley vypnul motor. „No tak, Trave. Ty a já oba víme, že tak dlouho jak vydržíš ukazovat Parkerovi, že dělá něco, čím tě dohání k šílenství, on bude hrát tu hru. Nedávej mu to uspokojení a hraj tu hru líp než on. Pak se vybarví a Abby se ho zbaví sama.“ Přemýšlel jsem o tom, co říkal a pak jsem se na něj podíval. „Ty… opravdu si to myslíš?“ „Jo, teď půjdeme pro tu součástku pro Jima a pojedeme domů, než se America vzbudí a vyhodí do povětří můj telefon, protože si nebude pamatovat, co jsem jí říkal, když jsem odcházel.“ Zasmál jsem se a šel za Shepleym do obchodu. „Ale je to zkurvenej kretén.“ Shepleymu netrvalo dlouho, aby našel součástku, kterou hledal a ani o moc dýl, aby ji vyměnil. Trvalo to asi něco málo přes hodinu a Shepley měl startér vyměněný, nastartoval dodávku a jel s tátou na dostatečně dlouhou projížďku. Ve chvíli, kdy jsme mávali na rozloučenou, když Charger couval po příjezdové cestě, bylo jen pět minut po poledni. Jak Shepley předpovídal, když jsme se vrátili do bytu, America už byla vzhůru. Snažila se vypadat podrážděně než Shepley vysvětlil naši nepřítomnost, ale bylo jasné, že byla prostě ráda, že ho má doma. „Tak jsem se nudila. Abby ještě spí.“ „Pořád?“ zeptal jsem se a skopnul ze sebe boty. America přikývla a udělala obličej. „Ta holka má svůj spánek ráda. Pokud se noc předtím šíleně neopije, spí navždy. Už jsem se přestala snažit udělat z ní ranní ptáče.“ Dveře zaskřípaly, když jsem je pomalu otevíral. Abby ležela na břiše, ve skoro stejné pozici, jako když jsem odcházel, jen na druhé straně postele. Část jejích vlasů byla rozcuchaná přes její obličej a jiná v jemných karamelových vlnách přes můj polštář. Abbyino tričko bylo vyhrnuté až k jejímu pasu, odhalovalo její světle modré kalhotky. Byly prostě bavlněné, nijak zvlášť sexy a vypadala komatózně, ale i tak, vidět ji nahodile rozvalenou na mých bílých přikrývkách s odpoledním sluncem svítícím dovnitř okny, byla její krása nepopsatelná. „Holoubku? Budeš dneska vstávat?“ Zabručela a otočila hlavu. Udělal jsem několik dalších kroků, dál do pokoje. „Holubičko.“ „Hep... merf... furfon... shaw.“ America měla pravdu. Nikdy nevstávala brzo. Tiše jsem za sebou zavřel dveře a pak se přidal k Shepleymu a Americe v obýváku. Uzobávali z talíře s nachos, které America připravila a dívali se na něco holčičího v televizi. „Je vzhůru?“ zeptala se America. Zavrtěl jsem hlavou a sedl si na křeslo. „Ne. I když o něčem mluvila.“ America se usmála se sevřenými rty, aby jí z nich nevypadlo jídlo. „To dělá,“ řekla s plnou pusou. „V noci jsem tě slyšela, jak jsi šel ze svýho pokoje. Kvůli čemu?“ „Byl jsem idiot.“ Američino obočí vystřelilo nahoru. „Jak to?“ „Byl jsem frustrovanej. Řekl jsem jí docela dost, jak jsem se cítil a bylo to jako by to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.“ „Jak se cítíš?“ zeptala se. „V tuhle chvíli unavenej.“ K obličeji mi letěl chips, ale nedoletěl a přistál mi na košili. Zvedl jsem ho a hodil si ho do pusy, chřoupal jsem fazole, sýr a smetanu. Nebylo to tak špatný. 72

„Myslím to vážně. Co jsi říkal?“ Pokrčil jsem rameny. „Nepamatuju si to. Něco o tom být tím koho si zaslouží.“ „Ále,“ řekl America s povzdechem. Odklonila se ode mě Shepleyho směrem s ironickým úsměvem. „To bylo docela dobrý. I ty, musím přiznat.“ Shepleyho ústa se vytáhla k polovičnímu úsměvu; to byla jediná reakce, kterou z něj mohla na svůj komentář dostat. „Ty seš takovej mrzout,“ řekla America se zamračením. Shepley vstal. „Ne, zlato. Jen nemám ten pocit, že je všechno skvělý.“ Popadl výtisk Auta a Řidiči ze stolku a odešel na záchod. America sledovala odcházet Shepleyho se soucitným úsměvem a pak se otočila ke mně, její výraz se změnil na odpor. „Hádám, že příštích pár hodin budu používat tvojí koupelnu.“ „Jen pokud chceš přijít o čich po zbytek života.“ „Po tomhle možná chtít budu,“ řekla a otřásla se. America znovu pustila svůj film a dokoukali jsme zbytek. Opravdu jsem nevěděl, o co tam jde. Žena říkala něco o strarých krávách a jaký je její spolubydlící chlap-šlapka. Koncem filmu se k nám znovu přidal Shepley a hlavní postava přišla na to, že ke svému spolubydlícímu něco cítí, že vůbec nebyla stará kráva a chlap-šlapka, teď byla polepšená a byla naštvaná kvůli nějakému hloupému nedorozumění. Prostě ho musela dohonit na ulici, políbit ho a všechno bylo v pohodě. Nebyl to nejhorší film, co jsem viděl, ale stejně to byl film pro baby… a stejně ubohý. V polovině dne byl byt celý prosvícený a televize byla zapnutá, i když bez zvuku. Všechno vypadalo normálně ale taky prázdně. Ukradené značky byly stále na stěnách, visely vedle našich oblíbených pivních plakátů s polonahýma sexy holkama rozvalenýma v různých pozicích. America uklízela byt a Shepley ležel na gauči a přepínal kanály. Byla to normální sobota. Ale něco bylo pryč. Něco chybělo. Abby. I když byla ve vedlejším pokoji, v bezvědomí, byt se zdál být jiný, bez jejího hlasu, jejích hravých ran nebo jen zvuku jak si vybrnkávala melodii nehty. Na tohle všechno jsem si za tu krátkou dobu, co jsme byli spolu, zvyknul. Právě když začaly běžet titulky druhého filmu, slyšel jsem otevřít se dveře ložnice a Abbyina chodidla ťapala po podlaze. Dveře koupelny se otevřely a zavřely. Šla se připravovat na svoje rande s Parkerem. Okamžitě to ve mně začalo vřít. „Trave,“ varoval mě Shepley. V hlavě se mi přehrála Shepleyho dnešní slova. Parker hrál hru a já ji musel hrát líp. Můj adrenalin klesnul a já se uvolnil na polštáři gauče. Byl čas nasadit svou hráčskou tvář. Kvílivý zvuk koupelnového potrubí signalizoval, že se Abby sprchuje. America vstala a pak skoro vtančila do koupelny. Slyšel jsem jejich hlasy, jak se škádlí navzájem, ale nedokázal jsem rozeznat, co říkají. Tiše jsem odešel do chodby a dal ucho na dveře. „Nejsem nadšenej, že posloucháš, jak moje holka čůrá,“ řekl Shepley hlasitým šeptem. Přidržel jsem si ukazováček u rtů a pak otočil svou pozornost zpátky k jejím hlasům. „Vysvětlila jsem mu to,“ řekla Abby. Záchod se spláchl a baterie se přepnula a pak najednou Abby zakřičela. Bez přemýšlení jsem popadl kliku a otevřel dveře. „Holoubku?“ America se zasmála. „Jen jsem spláchla záchod, Trave, uklidni se.“ „Aha. Všechno v pohodě, holubičko?“

73

„Je mi skvěle. Jdi pryč.“ Zase jsem zavřel dveře a povzdychl si. Tohle bylo pitomý. Po několika napjatých vteřinách jsem si uvědomil, že ani jedna z holek neví, že jsem byl hned na opačné straně dveří, tak jsem znovu přiložil ucho na dřevo. „Bylo by příliš žádat o zámky na dveřích?“ zeptala se Abby. „Mare?“ „Je strašná škoda, že se vy dva nedokážete naladit na stejnou vlnu. Ty jsi jediná holka, která by mohla…“ Povzdychla se. „To je jedno. Teď už na tom nezáleží.“ Voda se vypnula. „Jsi stejně hrozná jako on,“ řekla Abby s hlasem plným frustrace. „Je to jako nemoc… nikdo z vás nedává smysl. Byla jsi na něj naštvaná, pamatuješ?“ „Já vím,“ odpověděla America. To byl můj signál, abych se vrátil zpátky do obýváku, ale srdce mi bilo milion mil za hodinu. Z nějakého důvodu, když si America myslela, že to bylo v pohodě, jsem cítil jako bych měl zelenou, že jsem nebyl totální kretén, že se pokouším být v Abbyině životě. Jakmile jsem si sedl na gauč, America vyšla z koupelny. „Co je?“ zeptala se, vycítila, že je něco špatně. „Nic, zlato. Pojď si sednout,“ řekl Shepley a poklepal na prázdné místo vedle sebe. Amerika šťastně poslechla, rozvalila se vedle něj, trupem se opírala o jeho hruď. V koupelně se zapnul fén a já se podíval na hodiny. Jediná věc, která byla horší než muset být v pohodě s tím, že Abby odchází na rande s Parkerem, byl Parker musející čekat na Abby v mém bytě. Zůstat na pár minut v klidu, než si vzala kabelku a odešla, byla jedna věc. Dívat se na jeho hnusnej ksicht, zatímco by seděl na mém gauči, s vědomím, že plánuje jak se jí na konci večera dostat do kalhotek, byla věc jiná. Trocha mé úzkosti polevila, když Abby vyšla z koupelny. Měla na sobě červené šaty a její rty k nim perfektně ladily. Vlasy měla natočené a připomínala mi tak jednu z těch plakátových holek z roku 1950. Ale hezčí. Mnohem… mnohem hezčí. Usmál jsem se a ani to nebylo nuceně. „Jsi… krásná.“ „Díky,“ řekla očividně vyvedená z míry. Zazvonil zvonek a mně se okamžitě v žilách rozproudil adrenalin. Zhluboka jsem se nadechl a donutil se zůstat v klidu. Abby otevřela dveře a Parkerovi trvalo několik vteřin, než promluvil. „Jsi ta nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděl,“ zavrněl. Jo, určitě se pozvracím dřív, než mu stihnu dát ránu. Taková nula. Americe se po tváři roztáhl úsměv od ucha k uchu. Shepley se zdál taky opravdu šťastný. S odmítnutím se otočit, jsem držel oři přilepené k televizi. Kdybych viděl ten samolibý výraz na Parkerově tváři, musel bych přelézt gauč a praštit s ním o zem aniž by stačil něco udělat. Dveře se zavřely a já se předklonil, lokty na kolenou a hlavu v dlaních. „Udělal jsi dobře, Trave,“ řekl Shepley. „Potřebuju panáka.“

74

Kapitola 12 PANNA O MÉNĚ NEŽ TÝDEN POZDĚJI JSEM VYPRÁZDNIL SVOU DRUHOU lahev whiskey. Mezi snahou vyrovnat se s tím, že Abby tráví víc a víc času s Parkerem a jejím žádáním mě, abych jí uvolnil ze sázky, aby mohla odejít, se mé rty dotýkaly lahve častěji než cigaret. Parker ve čtvrtek při obědě zkazil překvapení s narozeninovou oslavou pro Abby, takže jsem jí musel přeložit na páteční večer místo nedělního. Byl jsem vděčný za rozptýlení, ale nestačilo to. Ve čtvrtek večer si Abby a America povídaly v koupelně. Abbyino chování k Americe bylo v ostrém kontrastu ke způsobu, jakým jednala se mnou: sotva se mnou ten večer promluvila, když jsem jí ten den dřívějc odmítl propustit ze sázky. S nadějí, že věci urovnám, jsem strčil hlavu do koupelny. „Chceš si zajít na večeři?“ „Shep chce jít vyzkoušet tu novou mexickou restauraci dole ve městě, jestli chcete jít,“ řekla America a nepřítomně si pročesávala vlasy. „Myslel jsem, že bysme šli dneska večer s holoubkem sami.“ Abby si nanesla rtěnku. „Já jdu ven s Parkerem.“ „Zase?“ řekl jsem a cítil, jak se mi obličej svraštil do zamračení. „Zase,“ zapěla. Zazvonil zvonek a Abby vyrazila z koupelny a proběhla přes obývák, aby otevřela dveře. Následoval jsem jí a postavil se za ni, dal si záležet, abych věnoval Parkerovi svůj nejlepší vražedný pohled. „Vypadáš někdy jinak než úžasně?“ zeptal se Parker. „Na základě toho jak vypadala, když sem přišla poprvé, musím říct ano,“ řekl jsem s kamennou tváří. Abby zvedla na Parkera prst a otočila se. Čekal jsem, že odsekne něco nepříjemného, ale usmívala se. Hodila mi ruce kolem krku a stiskla. Nejdřív jsem ztuhnul, myslíc si, že se mě snaží praštit, ale jakmile jsem poznal, že mě objímá, uvolnil jsem se a pak si ji k sobě přitáhl. S úsměvem se odtáhla. „Děkuju, žes mi zorganizoval narozeninovou party,“ řekla s upřímným uznáním v hlase. „Můžeme zajít na večeři jindy?“ V očích měla vřelost, která mi chyběla, ale hlavně jsem byl překvapený, že po tom co se mnou celé odpoledne a večer nemluvila, ji mám v náručí. „Zítra?“ Objala mě znovu. „Určitě.“ Zamávala mi, když vzala Parkerovu ruku a zavřela za sebou dveře. Otočil jsem se a promnul si zadní část krku. „Já… potřebuju…“ „Panáka?“ zeptal se Shepley s náznakem obav v hlase. Podíval se do kuchyně. „Nemáme nic kromě piva.“ „Tak to pak myslím, že si udělám výlet do obchodu a alkoholem.“ „Půjdu s tebou,“ řekla America a vyskočila, aby si vzala kabát. „Proč ho neodvezeš Chargerem?“ řekl Shepley a hodil jí klíčky. America se podívala na sbírku kovu v ruce. „Seš si jistej?“ 75

Shepley si povzdychnul. „Nemyslím si, že by měl Travis řídit. Nikam… pokud mi rozumíš.“ America nadšeně přikývla. „Jasně.“ Chytla mě za ruku. „Pojď, Trave. Jedeme ti pro chlast.“ Šel jsem za ní ze dveří, ale ona se najednou zastavila a otočila se na patě. „Ale! Musíš mi něco slíbit. Dneska žádný rvačky. Zapít žal ano,“ řekla, vzala mě za bradu a přinutila mě, abych kývl hlavou. „Opít se, ne.“ Tahala mě za bradu dopředu a dozadu. Odtáhl jsem se a rukou jí odehnal pryč. „Slibuješ?“ Zvedla jedno obočí. S prsty na rtech a loktem opřeným o dveře jsem pozoroval svět míhající se mi za okýnkem. Studená fronta s sebou přinesla velký vítr, který ohýbal stromy a keře a způsoboval, že visící semafory se houpaly tam a zpátky. Sukně Abbyiných šatů byla pěkně krátká. Parkerovy oči by měly raději zůstat v hlavě, kdyby se stalo, že by jí vyletěla nahoru. Na mysl mi přišlo jak Abbyina nahá kolena vypadala, když si sedala vedle mě na sedadlo Chargera a představil jsem si Parkera, jak si všímá její hebké, zářivé pokožky tak jako já, ale s menším uznáním a větší chlípností. Právě když ve mě vytryskl hněv, America zatáhla ruční brzdu. „Jsme tady.“ Měkká záře značky Ugly Fixer Liquor’s osvětlovala vstup. Amerika byla mým stínem uličkou tři. Zabralo mi jen chvíli najít to, co jsem hledal. Jediná lahev, která byla pro noc jako je dnešní: Jim Beam. „Seš si jistej, že chceš jít do tohohle?“ zeptala se America hlasem protkaným varováním. „Zítra zařizuješ Abbyinu narozeninovou oslavu.“ „Jsem si jistej,“ řekl jsem a dal lahev do košíku. Ve chvíli, kdy se můj zadek dotkl sedadla spolujezdce Chargera, jsem odšrouboval víčko a loknul si, opřel jsem si hlavu o opěrku. America si mě chvíli prohlížela a pak zařadila zpátečku. „Můžu říct, že to bude zábava.“ Když jsme dojeli k bytu, už jsem měl vypitou whiskey v hrdle lahve a dělal pokroky v horní části. „To snad ne,“ řekl Shepley a ukazoval na lahev. „Jo,“ řekl jsem a znovu si loknul. „Chceš?“ zeptal jsem se a ukázal jeho směrem. Shepley udělal obličej. „Bože ne. Musím zůstat střízlivej, abych mohl dostatečně rychle reagovat, až půjdeš později celej Travis-na-Jim-Beamu na Parkera.“ „Ne, nepůjde,“ řekla America. „Slíbil to.“ „Jo,“ řekl jsem s úsměvem a už jsem se cítil líp. „Slíbil jsem to.“ Další hodinu dělali Shepley s Americou to nejlepší, aby udrželi mou mysl od těch věcí. Pan Beam se snažil udržet mě otupělého. V polovině druhé hodiny se zdála Shepleyho slova pomalejší. America se hihňala mému stupidnímu úsměvu na tváři. „Vidíš? Je to veselý opilec.“ Přes rty jsem vyfoukl vzduch a zafuněl jsem. „Nejsem opilej. Zatím.“ Shepley ukázal na mizející jantarovou tekutinu. „Jestli vypiješ i ten zbytek, tak budeš.“ Zvedl jsem lahev a pak se podíval na hodiny. „Tři hodiny. To musí bejt dobrý rande.“ Pozvedl jsem lahev k Shepleymu a pak se jí dotkl svých rtů, celý jsem se zaklonil. Zbytek obsahu prošel přes ztuhlé rty a zuby a pálil celou cestu až do žaludku. „Ježiši, Travisi,“ řekl Shepley se zamračením. „Měl by sis jít lehnout. Nechceš bejt vzhůru, až přijde domů.“ Zvuk motoru venku sílil, když se přiblížil k bytu a pak ztichnul. Ten zvuk jsem znal dobře – bylo to Parkerovo Porsche. Po rtech se mi roztáhl přesládlý úsměv. „Proč? Teď se stane zázrak.“ America si mě varovně prohlížela. „Trave… slíbil jsi to.“ 76

Přikývnul jsem. „Jo. Slíbil. Jen jí jdu pomoct ven z auta.“ Nohy jsem měl pod sebou, ale necítil jsem je. Opěrka gauče se zdála být skvělým stabilizátorem pro mé opilé pokusy o chůzi. Rukou jsem sevřel kliku, ale America ji opatrně překryla svou. „Půjdu s tebou. Abych se ujistila, že neporušíš slib.“ „Dobrej nápad,“ řekl jsem. Otevřel jsem dveře a adrenalin okamžitě přepálil druhou půlku whiskey. Porsche se kolébalo a okýnka byla zamlžená. Nejsem si jistý, jak se v mém stavu mohly mé nohy pohybovat tak rychle, ale najednou jsem byl pod schody. America mě chytla za tričko. Jak malá byla, tak byla překvapivě silná. „Travisi,“ řekla hlasitým šeptem. „Abby to nenechá zajít daleko. Nejdřív se pokus uklidnit.“ „Jen jdu zkontrolovat, jestli je v pohodě,“ řekl jsem a ušel pár kroků k Parkerovu autu. Hranou ruky jsem zabušil na okýnko spolujezdce tak silně, že jsem byl překvapený, že se nerozbilo. Když neotevřeli dveře, otevřel jsem je za ně. Abby si urovnávala šaty. Vlasy měla rozcuchané a lesk na rtech rozmazaný, jasné známky toho, co dělali. Parkerův výraz se napjal. „Co se sakra děje, Travisi?“ Ruce se mi sevřely v pěsti, ale ucítil jsem Američinu ruku na svém rameni. „Pojď, Abby. Musím si s tebou promluvit,“ řekla America. Abby párkrát zamrkala. „O čem?“ „Prostě pojď!“ vyštěkla America. Abby se podívala na Parkera. „Omlouvám se, musím jít.“ Parker naštvaně zakroutil hlavou. „Ne, to je v pohodě. Jdi.“ Vzal jsem Abbyinu ruku, když vystoupila z Porsche a pak kopnutím zavřel dveře. Abby se otočila a stála tak mezi mnou a autem a strčila mě do ramene. „Co to s tebou je? Vykašli se na to!“ Porsche se skřípěním vystřelilo z parkoviště. Z kapsy košile jsem vytáhl cigáro a zapálil ho. „Teď už můžeš jít dovnitř, Mare.“ „Pojď, Abby.“ „Proč nezůstaneš, Abs,“ řekl jsem. Bylo směšné to slovo říkat. Jak to Parker mohl vyslovit s vážnou tváří, to byl výkon sám o sobě. Abby kývla na Americu, aby šla napřed a ta jí neochotně poslechla. Chvíli jsem si jí prohlížel, jednou nebo dvakrát jsem si potáhl z cigarety. Abby zkřížila ruce na prsou. „Proč jsi to udělal?“ „Proč? Protože se na tebe vrhnul před mým bytem!“ „Možná u tebe bydlím, ale co dělám a s kým to dělám, je moje věc.“ Odhodil jsem cigaretu na zem. „Jsi mnohem lepší než jen na tohle, holoubku. Nenech ho tě opíchat v autě jako na ubohým maturiťáku.“ „Nechystala jsem se s ním mít sex!“ Mávnul jsem rukou k prázdnému místu, kde stálo Parkerovo auto. „Tak co jste teda dělali?“ „Nemuchloval ses s někým jen tak, Travisi? Nezablbnul sis nikdy s někým, aniž bys to nechal zajít dál?“ To byla ta nejpitomější věc, co jsem kdy slyšel. „Jakej to má smysl?“ Bolavý koule a zklamání. To znělo jako výborná zábava. „Takhle to chodí u hodně lidí. Zvlášť u těch, kteří randí.“ „Okýnka byly zamlžený, auto se houpalo… jak jsem to mohl vědět?“ „Možná bys mě neměl špehovat!“

77

Špehovat jí? Ona ví, že slyšíme každé auto, které zastaví u bytu a rozhodne se, že přímo před mými dveřmi je dobrý místo si vykusovat hlavu s klukem, kterého nemůžu vystát? Frustrovaně jsem si promnul obličej a snažil se udržet v klidu. „Tohle nesnesu, holubičko. Mám pocit, že se zblázním.“ „Nesneseš co?“ „Jestli se s ním vyspíš, nechci o tom vědět. Půjdu do vězení na dlouhou dobu, když zjistím, že… prostě mi to neříkej.“ „Travisi.“ Zuřila. „Nemůžu uvěřit, že jsi to právě řekl! Je to pro mě velkej krok!“ „To říkaj všechny holky!“ „Nemyslím ty děvky, se kterýma se stýkáš! Myslím sebe!“ Zvedla ruku ke své hrudi. „Neměla jsem… ugh! To je jedno.“ Ušla pár kroků, ale já ji chytil za ruku a otočil jí k sobě tváří. „Nemělas co?“ Dokonce i v mém stavu ke mně odpověď přišla. „Ty jsi panna?“ „A co?“ řekla, červená. „Tak proto si America byla jistá, že to nezajde dál.“ „Měla jsem stejného kluka celý čtyři roky na střední. Byl to ctižádostivý baptistický mladý ministrant! Nikdy na to nepřišlo!“ „Mladej ministrant? Co se stalo po tý vší těžce vydřený abstinenci?“ „Chtěl se oženit a zůstat v... Kansasu. Já ne.“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co Abby říká. Bylo jí skoro devatenáct a pořád byla panna? To se v dnešní době už moc neslyšelo. Nemohl jsem si vzpomenout, že bych potkal jen jedinou už od začátku střední. Vzal jsem jí obličej do dlaní. „Panna. To by mě nikdy nenapadlo při způsobu, jakým jsi tancovala v Redu.“ „Fakt sranda,“ řekla a řítila se po schodech. Šel jsem za ní, ale spadl jsem na zadek na jeden schod. Loktem jsem se bouchnul o jeho roh, ale bolest nepřicházela. Přetočil jsem se na záda a hystericky se smál. „Co to děláš? Vstávej!“ Řekla Abby, když mě tahala, dokud jsem nebyl na nohou. Rozmazal se mi zrak a byli jsme v Chaneyho třídě. Abby seděla na jeho stole a na sobě měla něco, co vypadalo jako plesové šaty a já byl jen v boxerkách. Místnost byla prázdná a byl buď soumrak, nebo svítalo. „Někam jdeš?“ zeptal jsem se, ani mě nijak zvlášť neznepokojovalo, že jsem nebyl oblečený. Abby se usmála a natáhla se, aby se dotkla mé tváře. „Ne. Nikam nejdu. Zůstanu tady.“ „Slibuješ?“ zeptal jsem se, dotýkajíc se jejích kolenou. Roztáhl jsem jí nohy tak akorát, abych se jí pohodlně vešel mezi stehna. „Na konci toho všeho, jsem tvoje.“ Nevěděl jsem, co tím přesně myslí, ale Abby byla všude kolem mě. Její rty mi přejížděly dolů po krku a zavřel jsem oči v úplném a totálním stavu euforie. Všechno na čem jsem pracoval, se dělo. Její prsty mi cestovaly po trupu a trochu jsem sykl, když jima vjela pod boxerky a dosáhla svého cíle. Ať už jsem dřív cítil jakýkoliv úžas, tohle prostě všechno překonalo. Zajel jsem jí prsty do vlasů a přitlačil své rty na její, neztrácel čas, abych svým jazykem laskal vnitřek jejích úst. Jedna z jejích bot na podpatku spadla na podlahu a já se podíval dolů. „Musím jít,“ řekla Abby smutně. „Cože? Myslel jsem, že jsi říkala, že nikam nepůjdeš.“ Abby se usmála. „Snaž se víc.“ „Cože?“ 78

„Snaž se víc,“ zopakovala a dotkla se mé tváře. „Počkej,“ řekl jsem a nechtěl, aby to skončilo. „Miluju tě, holubičko.“ Oči mi pomalu zamžikaly. Když se zaostřily, poznal jsem svůj stropní ventilátor. Bolelo mě celé tělo a hlava se mi rozbušila s každým úderem srdce. Odněkud z chodby mi Američin vzrušený, pronikavý hlas zaplnil uši. Naproti tomu Shepleyho tichý hlas byl mezi Američiným a Abbyiným hlasem sotva slyšet. Zavřel jsem oči, upadajíc do hluboké deprese. Byl to jen sen. Nic z toho pocitu štěstí nebo skutečné. Promnul jsem si obličej a snažil se vyvinout nějakou motivaci, abych vyškrábal zadek z postele. Ať už jsem byl včera na jakékoliv party, doufám, že to stálo za ten pocit být jako rozdrcené maso na dně koše. Nohy jsem měl těžké, když jsem se ploužil přes pokoj, abych zvedl jeansy zmuchlané v rohu. Natáhl jsem si je a pak se loudal do kuchyně, ucukával jsem při zvuku jejich hlasů. „Lidi jste hlasitý jako svině,“ řekl jsem a zapnul si kalhoty. „Promiň,“ řekla Abby a sotva se na mě podívala. Není pochyb, že jsem včera v noci udělal něco, z čeho byla v rozpacích. „Kdo mě sakra včera nechal tolik pít?“ Američina tvář se stáhla nechutí. „Ty sám. Po tom, co Abby odešla s Parkerem, sis jel koupit flašku a než se vrátila, celou jsi jí vymlask.“ Kousíčky vzpomínek se ke mně vracely v pomíchaných kusech. Abby odešla s Parkerem. Byl jsem v depresi. Zastávka v obchodu s alkoholem s Americou. „Zatraceně,“ řekl jsem a třásl hlavou. „Bavila ses?“ zeptal jsem se Abby. Zčervenaly jí tváře. Ach, sakra. Muselo to být horší, než jsem si myslel. „To myslíš vážně?“ zeptala se. „Co je?“ zeptal jsem se, ale ve vteřině, kdy jsem to řekl, jsem litoval. America se zahihňala, očividně pobavená mou ztrátou paměti. „Vytáhl jsi ji z Parkerova auta, viděl jsi rudě, když jsi je načapal, jak se muchlujou v autě jako středoškoláci. Zapotili okýnka a všechno!“ Odstrkával jsem své vzpomínky tak daleko jak to šlo až do večera. Na muchlování si vůbec nevzpomínám, ale na žárlivost ano. Abby vypadala, jakoby mi chtěla dát ránu a já couvl před jejím vzteklým pohledem. „Jak moc jsi naštvaná?“ zeptal jsem se a čekal na ostrou explozi, která by pronikla do už tak pulzující hlavy. Abby oddupala do ložnice a já šel za ní, tiše jsem za námi zavřel dveře. Abby se otočila. Její výraz byl od toho, co jsem viděl předtím jiný. Nebyl jsem si jistý, jak si ho vyložit. „Ty si nepamatuješ nic z toho, co jsi mi řekl v noci?“ zeptala se. „Ne. Proč? Byl jsem na tebe zlý?“ „Ne nebyl jsi na mě zlý! Ty… my…“ Zakryla si oči rukama. Když byly její ruce nahoře, spadl jí ze zápěstí na předloktí nový, třpytivý špek, který zaujal můj pohled. „Kde jsi k tomuhle přišla?“ zeptal jsem se a sevřel jí prsty kolem zápěstí. „Je to moje,“ řekla a odtáhla se. „Nikdy předtím jsem ho neviděl. Vypadá nově.“ „Taky je.“ „Kde jsi ho vzala?“ „Parker mi ho dal asi před patnácti minutama,“ řekla. Vytryskl ve mně vztek. Potřebuju-něco-rozmlátit-než-se-budu-cítit-líp druhu. „Co kurva dělal ten kterén tady? Zůstal tady přes noc?“ Nevyvedená z míry si založila ruce na prsou. „Šel dnes ráno kupovat můj narozeninový dárek a přinesl mi ho.“ 79

„Ještě nemáš narozeniny.“ Vztek už ve mě pěnil, ale fakt, že vůbec nebyla vystrašená, mi pomohl udržet ho na uzdě. „Nemohl se dočkat,“ řekla a zvedla bradu. „Není divu, že jsem vytáhl tvůj zadek ven z auta, zní to jako byste…“ Nedomluvil jsem a pevně sevřel rty, abych nedořekl zbytek. Není správná doba, abych se sebe vyblil slova, která bych pak nemohl vzít zpátky. „Co? Zní to jako bych co?“ Zatnul jsem zuby. „Nic. Jsem jenom vytočenej a málem bych řekl nějakou sračku, kterou jsem nemyslel vážně.“ „To tě nikdy předtím nezastavilo.“ „Já vím. Pracuju na tom,“ řekl jsem a šel ke dveřím. „Nechám tě obléknout se.“ Když jsem sáhl na kliku, vystřelila mi bolest z lokte do ruky. Dotkl jsem se ho a byl citlivý. Zvednutí odhalilo to, co jsem čekal: čerstvá odřenina. Hlava mi vířila, jak jsem chtěl přijít na to, co to způsobilo a vybavil jsem si Abby, jak mi říká, že je panna, můj pád a smích a pak Abby pomáhající mi se svléknout… a pak jsem… Ach Bože. „V noci jsem spadl na schodech. A tys mi pomáhala do postele… My,“ řekl jsem a udělal krok směrem k ní. Hlavou mi prolítla vzpomínka na sebe, jak jsem se k ní tisknul, když stála polonahá před skříní. Málem jsem jí ošukal, skoro si vzal její panenství, když jsem byl ožralej. Myšlenka na to, co se mohlo stát, mě donutila se cítit zahanbeně poprvé od… vůbec kdy. „Ne, my ne. Nic se nestalo,“ řekla a důrazně zavrtěla hlavou. Zděsil jsem se. „Zamlžila jsi Parkerova okýnka, já tě vytáhnul z auta a pak jsem se snažil…“ Snažil jsem se vytřást si vzpomínky z hlavy. Bylo to odporné. Naštěstí jsem se i ve své opilosti zastavil, ale co kdyby ne? Abby si nezasloužila, aby pro ni bylo poprvé takovéhle a už vůbec ne se mnou. Wow. Chvíli jsem si opravdu myslel, že jsem se změnil. Ale stačila lahev whiskey a zaznění slova panna, aby mě to vrátilo k mým starým způsobům kreténa. Otočil jsem se ke dveřím a chytil kliku. „Vytáčíš mě do zkurvenýho šílenství, holoubku,“ zavrčel jsem přes rameno. „Nemyslí mi to, když jsem kolem tebe.“ „Takže je to moje chyba?“ Otočil jsem se. Oči mi spadly k jejímu županu a pak přes nohy k chodidlům a zase se vrátily zpátky k jejím očím. „Nevím. Mám trochu zamlženou paměť… ale nepamatuju si, že bys řekla ne.“ Udělala krok dopředu. Nejdřív vypadala, že je připravená po mě skočit, ale výraz jí změknul a ochabla jí ramena. „Co chceš, abych řekla, Travisi?“ Podíval jsem se na její náramek a pak zpátky na ni. „Doufalas, že si to nebudu pamatovat?“ „Ne! Byla jsem naštvaná, že jsi na to zapomněl!“ Nedávala. Kurva. Žádnej. Smysl. „Proč?“ „Protože kdybych… kdybychom… a ty bys… já nevím proč! Prostě jsem byla!“ Chystala se to přiznat. Musela. Abby na mě byla naštvaná, protože se mi chystala dát svoje panenství a já si nepamatoval, co se stalo. To bylo ono. To byla moje chvíle. Konečně jsme se dostali přímo přes ty sračky, ale čas rychle ubíhal. Shepley každou chvíli přijde Abby říct, aby jela s Americou vyřídit nějaké pochůzky, kvůli našim plánům s party. Spěchal jsem k ní a zastavil se jen pár centimetrů před ní. Vzal jsem jí hlavu do dlaní. „Co to děláme, holoubku?“ Její oči začaly na mém pásku a pak pomalu přejížděly k mým očím. „To mi řekni ty.“ Její výraz byl prázdný, jako kdyby jí přiznání jejích hlubokých citů ke mně vysálo všechny síly. Zaklepání na dveře spustilo můj vztek, ale zůstal jsem soustředěný.

80

„Abby?“ řekl Shepley. „Mare chce vyřídit nějaký pochůzky; chtěla, abych ti dal vědět, jestli nechceš jít taky.“ „Holoubku?“ řekl jsem a díval se jí do očí. „Jo,“ zavolala na Shepleyho. „Mám pár věcí, který si potřebuju zařídit.“ „Jasně, je připravená vyrazit až budeš,“ řekl Shepley a jeho kroky zmizely v hale. „Holoubku?“ řekl jsem, zoufalý zůstat u tématu. Udělala několik kroků dozadu, vytáhla nějaké oblečení ze skříně a pak se kolem mě protáhla. „Můžeme si o tom promluvit později? Mám toho dneska hodně.“ „Jasně,“ řekl jsem sklesle.

81

Kapitola 13 PORCELÁN ABBY NEZŮSTALA V KOUPELNĚ DLOUHO. OPRAVDU, nemohla opustit byt dost rychle. Snažil jsem se, aby mě to nerozhodilo. Abby obvykle zmizely, jakmile došlo na něco vážného. Vchodové dveře se zavřely a Američino auto odjelo z parkoviště. Byt se znovu zdál dusný a příliš prázdný zároveň. Nesnášel jsem tady být bez ní a přemýšlel jsem, co jsem dělal, než jsme se potkali. Šel jsem pro malou tašku z lékárny, kterou jsem vyzvedl před pár dny. Nahrál jsem nějaké fotky sebe a Abby ze svého mobilu a dal je vytisknout. Bílé stěny měly konečně nějakou barvu. Právě když byl poslední obrázek přibitý na místě, Shepley zaklepal na dveře. „Hele, kámo.“ „Jo?“ „Máme toho na práci jak sraček.“ „Já vím.“ Jeli jsme do Brazilova bytu, většinou mlčky. Když jsme tam přijeli, Brazil otevřel dveře a držel aspoň tucet balónků. Dlouhé stříbrné provázky mu vlétly do obličeje a on je odmávl pryč a něco odplivoval ze rtů. „Už mě napadlo, jestli jste to nezrušili. Gruver přinese dort a chlast.“ Šli jsme za ním do obýváku. Jejich zdi nebyly moc rozdílné od mých, ale jejich byt se buď „plně zařizoval“ nebo dostali pohovku od Armády spásy. Brazil pokračoval, „Kluci z fotbalu přinesou nějaký jídlo a Mickeyho zabijácký stereo. Jedna ze Sigma Kappa holek má světla, který si můžeme půjčit – neboj, nezval jsem je. Řekl jsem, že je to na párty, co bude příští tejden. Mělo by to bejt komplet.“ „Dobře,“ řekl Shepley. „Z Ameriky by byla sakra divoká kočka, kdyby se tady objevila a my tu byli s partou holek ze spolku.“ Brazil se usmál. „Jediný holky, který tady budou je pár Abbyiných spolužaček a holky kluků z týmu. Myslím, že se to Abby bude líbit.“ Usmál jsem se a sledoval Brazila, jak rozmisťuje balónky pod stropem a nechává provázky viset dolů. „Taky si myslím. Shepe?“ „Jo?“ „Nevolej Parkerovi až do poslední chvíle. Pozvali jsme ho, ale jestli vůbec přijde, tak tu aspoň nebude celou dobu.“ „Jasně.“ Brazil se nadechnul. „Nechceš mi pomoct přestěhovat nábytek, Trave?“ „Jasně,“ řekl jsem a šel za ním do vedlejšího pokoje. Jídelna a kuchyně byly v jedné místnosti a stěny už byly obložené židlemi. Na lince už byla připravená řada panáků a neotevřená lahev Patróna. Shepley se zastavil a zíral na lahev. „Ta není pro Abby, že ne?“ Brazil se usmál a jeho bílé zuby vynikly na jeho tmavě olivové kůži. „Ehm… jo. Je to tradice. Když jí fotbalovej tým zařizuje párty, dostane se jí týmovýho zacházení.“ „Nemůžeš jí nutit vypít tolik panáků,“ řekl Shepley. „Travisi. Řekni mu něco.“ 82

Brazil zvedl ruku. „Do ničeho jí nenutím. Za každýho panáka, kterýho vypije, dostane dvacku. Je to náš dárek pro ni.“ Úsměv mu povadl, když viděl Shepleyho zamračení. „Tvůj dárek je otrava alkoholem?“ Jednou jsem kývnul. „Uvidíme, jestli bude chtít narozeninovýho panáka za dvacet babek, Shepe. To nikomu neublíží.“ Přestěhovali jsme jídelní stůl na stranu a pak pomohli týmu přinést dovnitř jídlo a repráky. Holka jednoho z kluků začala po bytě stříkat osvěžovačem vzduchu. „Nikky! Vyser se na to!“ Položila si ruce v bok. „Kdybyste vy kluci tak nesmrděli, nedělala bych to. Deset potících se kluků v bytě začne smrdět pěkně rychle! Nechcete, aby sem přišla a tady to smrdělo jako v šatně, ne?“ „Má pravdu,“ řekl jsem. „Když už o tom mluvíš, potřebuju sprchu. Uvidíme se za půl hoďky.“ Shepley si otřel čelo, přikývl a z jedné kapsy kalhot vytáhl mobil a z druhé klíče. Napsal rychlou zprávu Americe. Během vteřiny mu zapípal mobil. Usmál se. „Ať se propadnu. Jedou přesně podle plánu.“ „To je dobrý znamení.“ Spěchali jsme zpátky do bytu. Během patnácti minut jsem byl osprchovaný, oholený a oblečený. Shepleymu to netrvalo o moc déle, ale i tak jsem kontroloval čas. „Uklidni se,“ řekl Shepley a zapínal si zelenou kostkovanou košili. „Ještě nakupujou.“ Před domem zastavil hlasitý motor, s prásknutím se zavřeli dveře auta a pak po železných schodech před našimi dveřmi stoupaly kroky. Otevřel jsem je a usmál se. „Dobrý načasování.“ Trenton se usmál, držel středně velkou krabici s víkem a s dírami prořízlými po stranách. „Nakrmili jsme ho, dostal vodu a byl se vyvenčit. Na chvíli by měl bejt v pohodě.“ „Seš úžasnej, Trente. Díky.“ Podíval jsem se za něj, abych viděl tátu sedícího za volantem své dodávky. Zamával a já mu zamával zpátky. Trenton otevřel víko krabice a zakřenil se. „Buď hodnej, mrňousi. Jsem si jistej, že se zase uvidíme.“ Štěně bušilo ocáskem do krabice, zatímco jsem sundal víko a pak ho vzal dovnitř. „Á, kámo. Proč můj pokoj?“ zakňučel Shepley. „Pro případ, že by holoubek přišla do mýho, než budu připravenej.“ Vytáhl jsem mobil a vytočil Abbyino číslo. Telefon jednou zazvonil a pak znovu. „Haló?“ „Je čas na večeři! Kam jste sakra vy dvě zdrhly?“ „Dopřály jsme si trochu rozmazlování. Ty a Shep víte jak se najíst, než přijdeme. Jsem si jistá, že to zvládnete.“ „No, ne asi. Dělali jsme si o vás starosti, víš.“ „Jsme v pohodě,“ řekla s úsměvem v hlase. America říkala něco blízko u Abby. „Řekni jim, že se vrátíme včas. Musím se stavit u Brazila vyzvednout nějaký poznámky pro Shepa a pak budeme doma.“ „Slyšel jsi to?“ zeptala se Abby. „Jo. Pak se uvidíme, holoubku.“ Zavěsil jsem a rychle šel za Shepleym ven k Chargeru. Nebyl jsem si jistý proč, ale byl jsem nervózní. „Volal jsi tomu kreténovi?“ Shepley přikývnul a zařadil rychlost. „Když ses sprchoval.“ „Přijde?“ „Později. Nebyl rád, že jsme mu to oznámili pozdě, ale když jsem mu připomněl, že to bylo nutný kvůli jeho užvaněný zkurvený hubě, tak potom už neměl co říct.“ 83

Usmál jsem se. Parker mě sral vždycky. Kdybych ho nepozval, byla by Abby nešťastná, takže jsem musel jít proti svému nejlepšímu přesvědčení a nechat Shepleyho, aby mu zavolal. „Hlavně se neopij a nezmlať ho,“ řekl Shepley. „Nic neslibuju. Zaparkuj taky, sem neuvidí,“ řekl jsem a ukazoval k postrannímu parkovišti. Běželi jsme kolem rohu k Brazilovu bytu a zaklepal jsem. Bylo ticho. „To jsme my! Otevři.“ Dveře se otevřely a stál v nich Chris Jenks se stupidním úšklebkem na tváři. Kymácel se sem a tam, už byl opilej. Byl to jediný člověk, kterého jsem měl rád ještě míň než Parkera. Nikdo to nemohl dokázat, ale proslýchalo se, že Jenks něco hodil holce do pití na párty bratrstva. Většina tomu věřila, protože to byl jediný způsob, jak by si mohl zapíchat. Prostě jsem si na něj dával pozor. Střelil jsem naštvaným pohledem po Shepleym, který zvedl ruce. Očividně nevěděl, že tady Jenks bude taky. Podíval jsem se na hodinky a čekali jsme ve tmě s tuctem stříbrných provázků ve tvářích. Všichni byli blízko u sebe, namačkaní v obýváku a čekali na Abby, takže když se jen jedna osoba pohnula, kymáceli jsme se všichni ze strany na stranu. Ozvalo se zaklepání na dveře a všichni jsme ztuhli. Čekal jsem, že America vejde dovnitř, ale nic se nastalo. Lidi si šeptali, zatímco ostatní je utišovali. Další zaklepání pobídlo Brazila do akce a tak udělal několik rychlých kroků ke dveřím, s rozmáchnutím je otevřel dokořán, odhalujíc Americu a Abby čekající na prahu. „VŠECHNO NEJLEPŠÍ!“ zařvali jsme všichni unisono. Abby vykulila oči a pak se usmála, rychle si zakryla pusu. America jí strčila dovnitř a všichni se nahrnuli kolem. Jak jsem šel k Abby, dav se rozplynul. Vypadala fenomenálně, měla na sobě šedé šaty a žluté boty na podpatku. Vzal jsem do dlaní její smějící se obličej a přitiskl jí rty na čelo. „Všechno nejlepší, holubičko. „Mám je až zítra,“ řekla a usmívala se na všechny z nás. „No, protože ti to bylo prozrazeno, museli jsme na poslední chvíli udělat pár změn, abys byla překvapená. Překvapená?“ „Velmi!“ Přihnal se Finch, aby jí popřál všechno nejlepší a Amerika do ní dloubla loktem. „Dobře, že jsem tě vzala na pochůzky s sebou, jinak by ses tady ukázala jako strašák!“ „Vypadáš skvěle,“ řekl jsem a prohlížel jsem si ji. Skvěle nebylo to nejpoetičtější slovo, které jsem mohl použít, ale nechtěl jsem to přehánět. Přišel Brazil, aby sevřel Abby v medvědím objetí. „A já jen doufám, že víš, že Američino Brazil-mi-nahání-husí-kůži byla jen záminka jak tě sem dostat.“ America se zasmála. „Ale fungovalo to, ne?“ Abby zavrtěla hlavou, pořád se usmívala a měla vykulené oči z šoku. Naklonila se k uchu Ameriky a něco zašeptala a America jí šeptem odpověděla. Později jsem se jí chtěl zeptat co to bylo. Brazil zesílil hlasitost na stereu a všichni zajásali. „Pojď sem, Abby!“ řekl a šel do kuchyně. Z baru zvedl lahev tequily a postavil ji před řadu panáků na lince. „Všechno nejlepší od fotbalovýho týmu, zlatíčko,“ usmál se a do každýho panáka nalil Patróna až po okraj. „Takhle tady slavíme narozeniny: Máš devatenáctiny, takže je tu devatenáct panáků. Můžeš je vypít nebo je rozdat, ale čím víc jich vypiješ, tím víc těchhle dostaneš,“ řekl a vytáhl plnou hrst dvacek. „Ach můj bože!“ vypískla Abby. Oči se jí při takovým množství zelené rozsvítily. „Vypij je, holoubku!“ řekl jsem. 84

Abby se podezřívavě podívala na Brazila. „Dostanu dvacku za každýho panáka, co vypiju?“ „Přesně tak, amatére. Když přihlídnu k tvý velikosti, musím říct, že odtud dneska odejdeme maximálně o šedesát babek chudší.“ „Zamysli se znovu, Brazile,“ řekla Abby. Zvedla prvního panáka k ústům a okrajem si přejela po spodním rtu až do středu pusy. Zaklonila hlavu, aby vyprázdnila sklenici a pak přejela okrajem po zbytku rtu a hodila si ho do druhé ruky. Byla to ta nejerotičtější věc, kterou jsem kdy viděl. „Do prdele!“ řekl jsem, najednou vzrušený. „Tohle je opravdu odpad, Brazile,“ řekla Abby a otírala si koutky úst. „Měl jsi nalejvat Cuervo a ne Patróna.“ Samolibý úsměv na Brazilově tváři povadl, zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. „Smiř se s tím. Mám tady peněženky dvanácti fotbalistů, který říkaj, že nevypiješ ani deset.“ Zúžila oči. „Dvojnásobek nebo nic, že jich vypiju patnáct.“ Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se a zároveň jsem přemýšlel, jak jsem se ve jménu božím měl chovat slušně, když ona jedná jako zkurvenej podvodník z Vegas. Bylo to strašně sexy. „Whoa!“ zařval Shepley. „Nemůžeš připustit, aby ses na svoje narozky dostala do nemocnice, Abby!“ „Ona to zvládne,“ řekla America a zírala na Brazila. „Čtyřicet babek za panáka?“ zeptal se Brazil a vypadal nejistě. „Bojíš se?“ zeptala se Abby. „Sakra ne! Dám ti dvacet za panáka, a když jich vypiješ patnáct, dám ti dvojnásobek.“ Hodila do sebe dalšího panáka. „Takhle slaví narozeniny Kansasani.“ Hudba byla hlasitá a já se postaral o to, abych tancoval s Abby na každou písničku, s kterou souhlasila. Celý byt byl plný usměvavých spolužáků s pivem v jedné a panákem v druhé ruce. Abby si občas odskočila pro dalšího panáka a pak se se mnou vracela na náš provizorní taneční parket v obýváku. Narozeninoví bohové museli být mými snahami potěšeni, protože právě když se Abby začala dostávat do té správné nálady, začal ploužák. Jeden z mých oblíbených. Držel jsem jí rty blízko u ucha, zpíval jí a odkláněl se, abych nehlasně zpíval ty důležité části, o kterých jsem chtěl, aby pochopila, že byly ode mě. Nejspíš to nepochopila, ale to mě nezastavilo od snahy. Zaklonil jsem jí a ruce jí spadly za ní, její prsty se skoro dotýkaly podlahy. Hlasitě se smála a pak jsme byli zase ve vzpřímené poloze, znovu se houpajíc sem a tam. Ovinula mi ruce kolem krku a povzdechla si. Tak hezky voněla, bylo to zvláštní. „Tohle mi nemůžeš dělat, až se dostanu na dvouciferné panáky.“ Zahihňala se. „Říkal jsem ti už, jak neuvěřitelně dneska vypadáš?“ Zavrtěla hlavou a objala mě, pokládajíc si hlavu na moje rameno. Přimáčkl jsem si ji k sobě a zabořil jí obličej do krku. Když jsme byli takhle, zticha, šťastní, ignorujíc skutečnost, že jsme neměli být víc než jen přátelé, bylo to jediné místo, kde jsem chtěl být. Otevřely se dveře a Abbyiny ruce odpadly. „Parkere!“ zaječela a běžela ho obejmout. Políbil jí na rty a já přešel z pocitu cítím se jako král ke člověku na pokraji vraždy. Parker zvedl její zápěstí a usmál se, řekl jí něco o tom pitomým náramku. „Čau,“ řekla mi hlasitě America do ucha. I když byl její hlas hlasitější než normálně, nikdo nás nemohl slyšet. „Čau,“ odpověděl jsem a pořád zíral na Parkera a Abby. „Buď v klidu. Shepley říkal, že Parker se jen zastavil. Zítra ráno něco má, tak nemůže zůstat dlouho.“ „Ach, jo?“ 85

„Jo, tak se drž. Nadechni se. Bude pryč dřív, než si to uvědomíš.“ Abby odtáhla Parkera k lince, zvedla dalšího panáka a vypila ho, praštila s ním na linku dnem vzhůru jako to udělala už pětkrát předtím. Brazil jí podal další dvacku a ona odtančila do obýváku. Bez zaváhání jsem jí chytil a tancovali jsme s Americou a Shepleym. Shepley jí plácnu po zadku. „Jedna!“ America přidala druhé plácnutí a pak se připojila celá párty. U čísla devatenáct jsem si promnul ruce, přinutil jí tak myslet si, že jí dám pěknou ránu. „Jsem na řadě!“ Pohladila si zadek. „Buď jemnej! Bolí mě prdel!“ Neschopný udržet svoje pobavení jsem napřáhl ruku až nad rameno. Abby zavřela oči a po chvíli vykoukla. Zastavil jsem těsně před jejím zadkem a jen jí jemně plácnul. „Devatenáct!“ zařval jsem. Hosti jásali a America začala s opilou verzí „Všechno nejlepší.“ Když přišlo na část s jejím jménem, celý pokoj zařval „holubičko.“ Byl jsem docela pyšnej. Ze sterea začal hrát další ploužák, ale tentokrát ji Parker odtáhl doprostřed parketu. Vypadal jako robot s oběma nohama levýma, škrobený a neohrabaný. Snažil jsem se nedívat, ale než písnička skončila, přistihl jsem je, jak odcházejí na chodbu. Mé oči se střetly s Američinými. Usmála se, mrkla a zavrtěla hlavou, bezhlasně mi říkala, abych neudělal něco hloupého. Měla pravdu. Abby s ním nebyla sama ani pět minut, než se vrátili do pokoje. Abby vypadala nesvá, v rozpacích a to mi říkalo, že se Parker snažil udělat těch pár minut nezapomenutelnými. Políbil jí na tvář a pak za ním Abby zavřela dveře. „Taťka je pryč!“ zařval jsem a táhl Abby do středu pokoje. „Čas odstartovat mejdan!“ Pokoj souhlasně jásal. „Vydrž! Jsem pozadu!“ řekla Abby a šla do kuchyně. Vzala si dalšího panáka. Když jsem viděl, kolik už jich měla za sebou, tak jsem jednoho z konce vzal a vypil ho. Abby si vzala dalšího, tak jsem udělal to samé. „Dalších sedm, Abby,“ řekl brazil a podával jí další peníze. Následující hodinu jsme tancovali, smáli se a povídali si o ničem důležitém. Abbyiny rty byly zamčené v úsměvu a já si nemohl pomoct a zíral na ní celou noc. Myslel jsem, že jsem na sobě jednou za čas zachytil její pohled a to mě přimělo přemýšlet, co se stane, až se dostaneme do bytu. Abby si dala pár dalších panáků, ale po desátém už byla ve špatném stavu. S Americou tancovala na gauči, strkaly se a hihňaly, ale ztratila rovnováhu. Chytil jsem jí dřív, než spadla. „Dokázala jsi to,“ řekl jsem. „Vypila jsi víc, než jsem kdy viděl nějakou holku vypít. Zastavím tě.“ „Jdi k čertu,“ řekla nezřetelně. „Na konci těch panáků na mě čeká šest set dolarů a zrovna ty ze všech lidí mi nebudeš říkat, že kvůli hotovosti nemůžu udělat něco extrémního.“ „Jestli tak moc potřebuješ peníze, holoubku…“ „Nebudu si od tebe půjčovat peníze,“ ušklíbla se. „Jen jsem chtěl navrhnout, že bys mohla zastavit ten náramek.“ Usmál jsem se. Plácla mě do ramene právě když America začala odpočítávat půlnoc. Když se ručičky zastavily na dvanáctce, všichni jsme oslavovali. Nikdy v životě jsem tak moc nechtěl políbit holku. America a Shepley mě předběhli a každý ji políbil na tvář. Zvedl jsem jí ze země a zatočil jí dokola. 86

„Všechno nejlepší, holubičko,“ řekl jsem a hodně se snažil, abych nepřitiskl své rty na její. Všichni na párty věděli, že odešla s Parkerem na chodbu. Bylo by ode mě pěkně hnusný, aby kvůli mně před nimi vypadala zkaženě. Prohlížela si mě svýma velkýma šedýma očima a já se v nich utopil. „Panáky!“ řekla a odklopýtala do kuchyně. Její výkřik mě překvapil a znovu přivedl všechen ten hluk a pohyb kolem nás do mé reality. „Vypadáš rozervaně, Abby. Myslím, že je na čase to odvolat,“ řekl Brazil, když přišla k lince. „Nejsem zbabělec.“ řekla. „Chci vidět svoje peníze.“ Připojil jsem se k ní, když Brazil strčil dvacky pod poslední dva panáky. Zařval na svoje spoluhráče, „Ona je vypije! Potřebuju patnáct!“ Všichni zasténali, protáčeli oči a vytahovali peněženky a položili hromadu dvacek za posledního panáka. „Nikdy bych nevěřil, že prohraju padesát babek v sázce o patnáct panáků s holkou,“ stěžoval si Chris. „Věř tomu, Jenksi,“ řekla a v každé ruce držela skleničku. Vyklopila do sebe oba panáky, jednoho za druhým a pak se zastavila. „Holubičko?“ zeptal jsem se a udělal krok jejím směrem. Zvedla prst a Brazil se usmál. „Prohraje to,“ řekl. „Ne, neprohraje.“ Zavrtěla America hlavou. „Hluboký nádech, Abby.“ Zavřela oči a nedechla se, zvedajíc zbývajícího panáka z pultu. „Dobrej Bože, Abby! Umřeš na otravu alkoholem!“ zakřičel Shepley. „Ona to zvládne,“ ujistila ho America. Zaklonila hlavu a nechala si protéct tequilu krkem. Celá párty za námi propukla ve výskot a křik, když jí Brazil podával balík peněz. „Děkuju,“ řekla hrdě a zastrčila si peníze do podprsenky. Nikdy v životě jsem nic takového neviděl. „Právě teď jsi neuvěřitelně sexy,“ řekl jsem jí do ucha, když jsme odcházeli do obýváku. Ovinula kolem mě ruce, pravděpodobně nechávala tequilu usadit se. „Seš si jistá, že seš v pohodě?“ Chtěla říct „Je mi fajn,“ ale slova vyšla ven zkomolená. „Musíš ji přimět, aby se vyzvracela, Trave. Aby ze sebe něco vyhodila.“ „Bože, Shepe. Nech ji bejt. Je jí fajn,“ řekla America otráveně. Shepley stáhl obočí. „Jen se snažím, aby se nestalo něco opravdu špatnýho.“ „Abby? Jsi v pohodě?“ zeptala se America. Abby se podařilo usmát, vypadala, že z půlky spí. America se podívala na Shepleyho. „Prostě jí to nech proběhnout tělem, ona vystřízliví. Není to její první rodeo. Uklidni se.“ „Neuvěřitelný,“ řekl Shepley. „Travisi?“ Dotkl jsem se tváří Abbyina čela. „Holoubku? Chceš hrát na jistotu a zbavit se toho?“ „Ne,“ řekla. „Chci tancovat.“ Ovinula kolem mě ruce pevněji. Podíval jsem se na Shepleyho a pokrčil rameny. „Tak dlouho jak je na nohou a hýbe se…“ Shepley se nešťastně prodral davem na provizorním parketu, dokud nebyl z dohledu. America si skousla jazyk a protočila oči a pak šla za ním. Abby se ke mně přitiskla tělem. I když byla písnička rychlá, tancovali jsme uprostřed místnosti pomalu, obklopeni lidmi poskakujícími kolem a mávajících rukama. Modrá, červená

87

a zelená světla tančila s námi, na podlaze a podél zdí. Modrá světla se odrážela na Abbyině tváři a já se přes alkohol musel opravdu hodně soustředit, abych jí nepolíbil. Když začala párty o několik hodin později upadat, Abby a já jsme byli pořád na tanečním parketu. Potom, co jsem jí nakrmil nějakými krekry a sýrem, trochu vystřízlivěla a pokoušela se tančit s Americou na nějaký hloupý popový song, ale kromě toho, byla Abby v mé náruči se zápěstími uzamčenými za mým krkem. Převážná část párty buď odešla, nebo ztratila vědomí někde v bytě a Shepleyho a Američino hašteření se postupně zhoršovalo. „Jestli jedete se mnou, já odcházím,“ řekl Shepley a řítil se ke dveřím. „Nejsem připravená odejít,“ řekla Abby s napůl zavřenýma očima. „Myslím, že noc už je u konce. Jdeme domů.“ Když jsem udělal krok ke dveřím, Abby se nepohnula. Zírala na podlahu a byla tak trochu zelená. „Budeš zvracet, co?“ Podívala se na mě, oči zpola otevřené. „Myslím, že je čas.“ Párkrát se zakymácela se tam a zpátky než jsem jí vzal do náruče. „Ty, Travis Maddox jsi docela sexy, když se nechováš jako děvka,“ řekla a zvláštní, opilý úsměv jí zkroutil rty různými směry. „Ehm… díky,“ řekl jsem a narovnal si ji, aby jí mohl líp držet. Abby se dotkla dlaní mé tváře. „Víte to, že jo, pane Maddoxi?“ „Co, zlato?“ Výraz ji zvážněl. „V jiným životě bych tě mohla milovat.“ Chvíli jsem si ji prohlížel, zíral do jejích skleněných očí. Byla opilá, ale jen na chvíli se nezdálo špatné předstírat, že to myslí vážně. „Já bych tě mohl milovat i v tomhle.“ Zaklonila hlavu a přitiskla rty do koutku mých úst. Chtěla mě políbit, ale netrefila se. Odtáhla se a pak si nechala spadnout hlavu na moje rameno. Rozhlédl jsem se kolem a každý, kdo byl ještě při vědomí, byl nehybný, v šoku zírali na to, co právě viděli. Beze slova jsem ji nesl z bytu k Chargeru, kde stála America se zkříženýma rukama. Shepley ukázal na Abby. „Podívej se na ni! Je to tvoje kamarádka a ty jí necháš udělat něco tak šíleně nebezpečnýho! Povzbuzovala jsi jí v tom!“ America ukázala na sebe. „Já ji znám, Shepe! Viděla jsem jí pro peníze udělat mnohem víc!“ Střelil jsem po ní pohledem. „Panáky. Viděla jsem jí udělat víc panáků pro peníze,“ zpřesnila. „Víš, co myslím.“ „Poslouchej se!“ zařval Shepley. „Následovala jsi Abby celou cestu z Kansasu, abys jí udržela od potíží. Podívej se na ni! V těle má nebezpečný množství alkoholu a je v bezvědomí! To není chování, který by ti nemělo připadat divný!“ America zúžila oči. „Ach! Díky za službičku veřejnýho oznámení co nedělat ve škole pane osmnáctiletý-kluku-z-bratrstva-se-skalpama-jedenácti-miliard-‚vážnejch‘-přítelkyň!“ Použila své prsty, aby viditelně označila uvozovky, když říkala vážnejch. Shepleymu nevesele spadla brada. „Vlez si do toho zkurvenýho auta. Seš hnusně opilá.“ America se zasmála. „Ještě jsi neviděl, jak umím bejt hnusná, maminčin mazánku!“ „Říkal jsem ti, že jsme si blízcí!“ „Jo, tak jako já a moje máma osina v zadku! Ale to neznamená, že jí budu volat dvakrát denně!“ „Seš mrcha!“ Z Američinýho obličeje zmizela všechna barva. „Vem. Mě. Domů.“

88

„Rád bych, když si vlezeš do toho zkurvenýho auta!“ Zařval Shepley naposled. Tvář měl rudou a na krku mu vyskočily žíly. America otevřela dveře a vlezla si dozadu a nechala je otevřené. Pomohla mi usadit Abby vedle sebe a já pak padl na sedadlo spolujezdce. Cesta domů byla krátká a naprosto tichá. Když Shepley zajel na svoje parkovací místo a vyřadil, vylezl jsem z auta a odtáhl sedačku. Abbyina hlava byla na Američině rameni a vlasy ji překrývaly obličej. Natáhl jsem se, vytáhl Abby ven a přehodil si ji přes rameno. America se vyškrábala ven rychle po ní a šla přímo ke svému autu, vytahovala si klíčky z kabelky. „Mare,“ řekl Shepley, lítost v jeho zlomeném hlase byla očividná. America si sedla na sedadlo řidiče, zabouchla dveře Shepleymu před nosem a pak vycouvala. Abby byla zadkem nahoře a ruce jí visely za mnou. „Vrátí se pro Abby, že jo?“ zeptal se Shepley se zoufalým výrazem. Abby zasténala a pak se její tělo zazmítalo. Hnusný sten/vrčení, který vždycky doprovází zvratky, předcházel stříkajícímu zvuku. Cítil jsem, jak mám mokrou zadní stranu nohou. „Řekni mi, že to neudělala,“ řekl jsem a ztuhnul. Shepley na vteřinku ohnul záda a pak se narovnal. „Udělala.“ Schody jsem vyběhl po dvou a pobízel Shepleyho, když se snažil najít klíč od bytu. Otevřel a já uháněl do koupelny. Abby se naklonila nad záchodem, vyprazdňovala litry obsahu svého žaludku najednou. Vlasy už měla mokré od zvratků z incidentu venku, ale vzal jsem jednu z těch kulatých, černých, pružných věcí z umyvadla a stáhl ji její dlouhé vlasy dozadu do ohonu. Vlhké vlasy spolu držely v hustých chomáčích, ale i tak jsem je rukama stáhl dozadu a zajistil je tím černým držákem vlasů. Ve třídě jsem viděl dost holek kroutit a vytahovat si přes to vlasy, takže mi netrvalo dlouho, abych na to přišel. Abbyino tělo sebou znovu zazmítalo. Ve skříni na chodbě jsem vzal ručník, namočil ho a pak si sedl zpátky vedle ní a držel jí ho na čele. Opřela se o vanu a zasténala. Něžně jsem jí otřel obličej mokrým ručníkem a pak se snažil nehybně sedět, když si položila hlavu na moje rameno. „Zvládneš to?“ zeptal jsem se. Zamračila se, pak zavřela pusu a držela rty u sebe jen tak dlouho, než dostala hlavu nad záchod. Znovu se jí zvedl žaludek a do záchodu vystříkla další tekutina. Abby byla tak malá a to množství, které ze sebe dostávala, se mi nezdálo normální. Hlavou se mi plížily starosti. Vyškrábal jsem se z podlahy a vrátil se se dvěma ručníky, přikrývkou, třemi dekami a čtyřmi polštáři v náručí. Abby sténala nad záchodovou mísou, tělo se jí třáslo. Připravil jsem přikrývky u vany jako postel a čekal s vědomím, že víc než pravděpodobně skončíme tak, že strávíme noc v tomhle malém rohu koupelny. Shepley stál ve dveřích. „Měl bych… někoho zavolat?“ „Zatím ne. Postarám se o ni.“ „Je mi fajn,“ řekla Abby. „Tohle jsem já, nemám otravu alkoholem.“ Shepley se zamračil. „Tohle je pitomý. Tak je to.“ „Hej, máš ehm… její ehm…“ „Dárek?“ řekl s jedním obočím zvednutým. „Jo.“ „Mám ho,“ řekl, očividně nešťastný. „Díky, kámo.“

89

Abby znovu padla zpátky na vanu a já jí rychle otřel tvář. Shepley namočil čistý ručník a hodil mi ho. „Díky.“ „Zařvi, kdybys mě potřeboval,“ řekl Shepley. „Budu vzhůru, ležet v posteli a snažit se něco vymyslet, aby mi Mare odpustila.“ Uvelebil jsem se opřený o vanu, jak nejlíp jsem mohl a přitáhl si Abby k sobě. Povzdychla si a nechala své tělo splynout s mým. I když byla od zvratků, být blízko u ní bylo jediné místo, kde jsem chtěl být. V hlavě se mi přehrála její slova na párty. V jiném životě bych tě mohla milovat. Abby mi ležela zesláblá a pozvracená v náručí, závislá na mě, abych se o ni postaral. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to co k ní cítím je mnohem silnější, než jsem si myslel. Někde mezi tím, kdy jsme se potkali a držením ji na podlaze koupelny, jsem se do ní zamiloval. Abby si povzdechla a pak mi položila hlavu do klína. Ujistil jsem se, že je celá přikrytá, než jsem si dovolil usnout. „Trave?“ zašeptala. „Jo?“ Neodpověděla. Dech se jí vyrovnal a hlava jí těžce padla na mé nohy. Studený porcelán na zádech a nemilosrdné dlaždice pod zadkem byly brutální, ale neodvážil jsem se pohnout. Jí bylo pohodlně a mohla tak zůstat. Dvacet minut jsem jí pozoroval, jak dýchá, a části, které mě bolely, začaly být necitlivé a oči se mi zavřely.

90

Kapitola 14 OZ DEN OPRAVDU NEMOHL ZAČÍT LÍP. ABBY byla někde s Americou a snažila se jí rozmluvit, aby pustila Shepleyho k vodě a Shepley si v obýváku kousal nehty a čekal na Abby, až se jí podaří zázrak. Jednou jsem vzal štěně ven, paranoidní, že by America mohla v tu chvíli přijet a zkazit překvapení. I tak, když jsem ho nakrmil a dal mu ručník, aby se k němu přitulil, kňučel. Soucit nebyla moje silná stránka, ale nikdo mu to nemohl vyčítat. Sedět v malé krabici nebyla ničí představa trávení času. Naštěstí, pár vteřin předtím, než se vrátily, se ten malej podvraťák utišil a usnul. „Jsou zpátky!“ řekl Shepley a vyskočil z gauče. „Dobře,“ řekl jsem a tiše za sebou zavíral dveře Shepleyho pokoje. „Chovej se klid--“ Než jsem mohl doříct větu, Shepley otevřel dveře a běžel dolů po schodech. Vchod byl skvělým místem pro pozorování Abby usmívající se na Shepleyho a Americu dychtící po usmíření. Abby si zastrčila ruce do zadních kapes a odcházela do bytu. Podzimní mraky na všechno vrhaly šedý stín, ale Abbyin úsměv byl jako léto. S každým krokem, který ji nesl blíž místu, kde jsem stál, mi srdce v hrudi bušilo víc a víc. „A žili šťastně až do smrti,“ řekl jsem a zavřel za ní dveře. Sedli jsme si spolu na gauč a já si přitáhl její nohy na svůj klín. „Co chceš dneska dělat, holoubku?“ „Spát. Nebo odpočívat… nebo spát.“ Můžu ti nejdřív přinýst svůj dárek?“ Strčila mě do ramene. „Zmlkni. Tys mi sehnal dárek?“ „Není to diamantovej náramek, ale myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit.“ „Budu to milovat a to jsem to ještě ani neviděla.“ Zvedl jsem její nohy z klína a šel pro její dárek. Snažil jsem se nezatřást krabicí, doufajíc, že se štěně neprobudí a neudělá nějaký zvuk, kterým by se odhalilo. „Šššš, mrňousi. Žádný kňourání, jo? Buď hodnej kluk.“ Položil jsem jí krabici k nohám a skrčil se za ní. „Rychle, chci, abys byla překvapená.“ „Rychle?“ zeptala se a zvedla víko. Otevřela pusu. „Štěně?“ zaječela a sáhla do krabice. Zvedla si štěně k obličeji, snažila se ho od něj udržet, když kroutilo a natahovalo krk, zoufale se snažilo pokrýt jí ústa polibky. „Líbí se ti?“ „On? Miluju ho! Dal jsi mi štěně!“ „Je to Cairn Teriér. Musel jsem jet ve čtvrtek po škole tři hodiny, abych ho vyzvednul.“ „Takže, když jsi říkal, že jedeš se Shepleym vzít jeho auto do opravny…“ „Jeli jsme pro tvůj dárek.“ Přitakal jsem. „Vrtí se!“ Zasmála se. „Každá holka z Kansasu potřebuje Tota,“ řekl jsem a snažil se ochránit tu chlupatou kuličku před pádem z jejího klína. „Vypadá jako Toto! Budu mu tak říkat,“ řekla a nakrčila na něj nos. Byla šťastná a to dělalo šťastným mě. 91

„Můžeš si ho nechat tady. Postarám se o něj, až se vrátíš na Morgan a je to i moje pojistka, že budeš chodit na návštěvy až tvůj měsíc vyprší.“ „Vracela bych se i tak, Trave.“ „Pro ten úsměv, co máš teď na tváři, bych udělal cokoliv.“ Při mých slovech se odmlčela, ale rychle obrátila svou pozornost zpátky ke psovi. „Myslím, že si potřebuješ zdřímnout, Toto. Ano, potřebuješ.“ Přikývnul jsem, přitáhl si ji na klín a pak jí zvedl, když jsem vstával. „Tak jdeme.“ Odnesl jsem jí do ložnice, odtáhl přikrývky a pak jí položil na matraci. Samotná akce už vzrušovala, ale byl jsem příliš unavený. Natáhl jsem se přes ni, abych přitáhl peřinu blíž a pak padl na svůj polštář. „Díky, že jsi se mnou v noci zůstal,“ řekla, ale hlas měla ochraptělý a ospalý. „Nemusel jsi spát na podlaze v koupelně.“ „Včerejší noc byla jednou z nejlepších v mém životě.“ Otočila se, aby po mě střelila pochybovačným pohledem. „Spát mezi záchodem a vanou, na studené tvrdé podlaze se zvracejícím idiotem byla jedna z tvých nejlepších nocí? To je smutný, Trave.“ „Ne, sedět s tebou, když ti bylo špatně a pak to jak jsi mi usnula na klíně, to byla jedna z mých nejlepších nocí. Nebylo to pohodlný, spánek stál za hovno, ale strávil jsem s tebou tvoje devatenáctiny a vlastně jsi pěkně roztomilá, když jsi opilá.“ „Jsem si jistá, že mezi dávením a vyprazdňováním jsem byla velmi okouzlující.“ Přitáhl jsem si ji blíž a pohladil Tota, který se jí přitulil ke krku. „Jsi, jediná holka, kterou znám, která vypadá úžasně i s hlavou v záchodě. To už něco vypovídá.“ „Díky, Trave. Znova už mě nebudeš muset hlídat.“ Opřel jsem se o polštář. „Cokoliv. Nikdo ti neumí držet vlasy tak jako já.“ Zahihňala se a zavřela oči. Jak unavený jsem byl, tak bylo těžké přestat se na ní dívat. Neměla na sobě žádný make-up kromě tenké stopy rozmazané řasenky pod spodními řasami. Než se jí uvolnila ramena, trochu se zavrtěla. Několikrát jsem zamrkal, oči jsem měl každou chvíli, kdy se zavřely, těžší. Zdálo se, že jsem usínal právě, když jsem zaslechl zvonek. Abby se ani nepohnula. V obýváku mumlaly dva mužské hlasy, jeden z nich Shepleyho. Američin hlas byl oproti těm dvou úplně jiný, ale ani jeden z nich nezněl šťastně. Ať to bylo cokoliv, společenský rozhovor to nebyl určitě. Chodbou zněly kroky a pak se rozletěly dveře. Stál v nich Parker. Podíval se na mě, pak na Abby, čelist napjatou. Věděl jsem, co si myslí a napadlo mě, abych vysvětlil, proč je Abby v mojí posteli, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem se natáhl a položil jí ruku na bok. „Až tady skončíš, zavři za sebou dveře,“ řekl jsem a položil si hlavu vedle Abbyiny. Parker beze slova odešel. Nepráskl mými dveřmi, místo toho dal všechnu svou sílu do zavření vchodových. Shepley nakoukl do mého pokoje. „Sakra, kámo. Tohle není dobrý.“ Stalo se; teď už jsem to nemohl změnit. V tu chvíli nebyl důsledky problémem, ale jak jsem ležel vedle Abby, sledoval její dokonalou, krásnou tvář, pomalu se do mě vplížila panika. Až zjistí, co jsem udělal, bude mě nenávidět.

HOLKY ODJELY DRUHÝ DEN RÁNO DO ŠKOLY ve spěchu. Holoubek měla sotva čas na mě promluvit, než odešla, takže její pocity ohledně včerejška byly míň než jasné. Vyčistil jsem si zuby a oblékl se, a pak našel Shepleyho v kuchyni. Seděl na stoličce u snídaňového baru a usrkával mléko ze lžíce. Měl na sobě mikinu a růžové boxerky, které mu America koupila, protože si myslela, že jsou „sexy.“ 92

Z myčky jsem vyndal skleničku a nalil si pomerančový džus. „Vypadá to, že jste to vy dva vyřešili.“ Shepley se usmál, vypadal skoro opilý spokojeností. „Vyřešili. Říkal jsem ti, co má America ráda v posteli, když se pohádáme?“ Udělal jsem obličej. „Ne, a ani mi to prosím neříkej.“ „Už hádání se s ní je sakra děsivý, ale lákavý, jestli to bude takhle pokaždý.“ Když jsem neodpověděl, Shepley pokračoval. „Tuhle ženskou si vezmu.“ „Jo. No, až přestaneš bejt teploušskej kretén, musíme vyrazit.“ „Zavři hubu, Travisi. Nemysli si, že jsem si nevšiml, co se s tebou děje.“ Zkřížil jsem si ruce na prsou. „A co se se mnou děje?“ „Jsi zamilovanej do Abby.“ „Pff. Ty sis ani nevšiml, že ti to nemyslí, protože nemůžeš dostat Americu z hlavy.“ „Ty to popíráš?“ Shepleyho oči neuhnuly a já se snažil dívat všude možně jen ne do nich. Po celé minutě jsem se nervózně ošil, ale zůstal ticho. „Kdo je teploušskej kretén teď?“ „Seru na tebe.“ „Přiznej to.“ „Ne.“ „Ne, jakože nepopíráš, že miluješ Abby nebo ne, jakože to nepřiznáš? Protože tak jako tak, kreténe, seš do ní zamilovanej.“ „… A?“ „JÁ TO VĚDĚL!“ řekl Shepley, odkopl stoličku, takže klouzala až k místu, kde se dřevěná podlaha stýkala s kobercem z obýváku. „Já… prostě… sklapni, Shepley,“ řekl jsem. Moje rty byly semknuty v pevnou linku. Shepley na mě ukázal, zatímco šel do svého pokoje. „Právě jsi to přiznal. Travis Maddox zamilovanej. Teď už jsem slyšel všechno.“ „Prostě si natáhni kalhotky a jdeme!“ Shepley se pro sebe v ložnici uchechtnul a já zíral do země. Říct to nahlas – někomu jinému – to dělalo skutečným a já si nebyl jistý co s tím dělat. O míň než pět minut později jsem si hrál s rádiem v Chargeru, zatímco Shepley vyjížděl z parkoviště našeho bytového komplexu. Zdálo se, že Shepley má mimořádně dobrou náladu, když kličkoval mezi auty a zpomalil jen dost na to, aby nenabral chodce na kapotu. Konečně našel vhodné parkovací místo a zamířili jsme na Počítače II – jedinou hodinu, kterou jsme měli společně. Horní řada bylo moje a Shepleyho nové sedací uspořádání už několik týdnů ve snaze vymanit se z hejna sbalitelných holek, které obvykle obklopovaly můj stůl. Dr. Parková vplula do třídy, odkládajíc příruční tašku, kufřík a hrnek kafe na svůj stůl. „Bože! Je zima!“ řekla a přitáhla si kabát kolem štíhlého těla. „Jsou tu všichni?“ Ruce vystřelily a ona přikývla, nedávala pozor doopravdy. „Skvělé. Dobré zprávy. Neohlášený test!“ Všichni zasténali a ona se usmála. „Pořád mě milujete. Papír a tužku, lidi, nemám na vás celý den.“ Místnost se zaplnila stejnými zvuky, jak všichni hledali svoje potřeby. Naškrábal jsem svoje jméno do rohu svého papíru a usmál se při Shepleyho zpanikařeném šepotu. „Proč? Neohlášenej test v Počítačích II? Zkurveně divný,“ zasyčel. Test byl docela neškodný a její hodina končila další esejí s odevzdáním do konce týdne. V posledních minutách hodiny, kluk v řadě přímo přede mnou otočil krk dozadu. Znal jsem ho ze třídy. Jmenoval se Levi, ale věděl jsem to jen, protože jsem slyšel Dr. Parkovou na něj několikrát volat. Tmavé mastné vlasy měl vždycky sčesané dozadu ze svého poďobaného 93

obličeje. Levi nikdy nebyl v jídelně ani v žádném bratrstvu. Stejně tak nebyl ani ve fotbalovém týmu a nikdy na žádné párty. I když jsem ne na všech byl. Díval jsem se na něj a pak obrátil svou pozornost zpátky k Dr. Parkové, která vyprávěla o své poslední návštěvě svého přítele gaye. Mé oči zase padly dolů. Pořád zíral. „Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se. „Jen jsem slyšel o Brazilově párty tenhle víkend. Máš bod.“ „Huh?“ Holka po jeho pravici, Elizabeth, se otočila taky, její světle hnědé vlasy se jí pohupovaly. Elizabeth byla přítelkyně jednoho z kluků z bratrstva. Rozsvítily se jí oči. „Jo. Mrzí mě, že jsem zmeškala tu show.“ Shepley se naklonil dopředu. „Co? Mojí hádku s Mare?“ Kluk se zachechtal. „Ne. Abbyinu párty.“ „Narozeninovou párty?“ zeptal jsem se a snažil se přijít, na co odkazuje. Stalo se několik věcí, které by mohli rozvířit prach, ale nic o čem by mohl nějaký náhodný kluk slyšet. Elizabeth zkontrolovala, jestli se Dr. Parková nedívá naším směrem a pak se otočila zpátky. „Abby a Parker.“ Otočila se další holka. „Ach, jasně. Slyšela jsem, že Parker na vás dva druhej den ráno přišel. Je to pravda?“ „Kdes to slyšela?“ zeptal jsem se a adrenalin mi křičel v žilách. Elizabeth pokrčila rameny. „Všude. Lidi o tom dneska ráno mluvili v mý třídě.“ „V mý taky,“ řekl Levi. Ta druhá holka jen přikývla. Elizabeth se natočila o trochu víc a naklonila se mým směrem. „Opravdu na to vlítla s Parkerem v Brazilově chodbě a pak šla domů s tebou?“ Shepley se zamračil. „Ona u nás bydlí.“ „Ne,“ řekla holka vedle Elizabeth. „Ona a Parker se muchlovali na Brazilově gauči, ona pak vstala, tancovala s Travisem, Parker odešel celej naštvanej a ona pak odešla s Travisem… a Shepleym.“ „Tak jsem to neslyšela,“ řekla Elizabeth a očividně se snažila zadržet svoje nadšení. „Slyšela jsem, že došlo na trojku. Takže… jak to bylo, Travisi?“ Zdálo se, že Levi si ten rozhovor užívá. „Pokaždé jsem slyšel, že to bylo naopak.“ „Jak?“ zeptal jsem se už dopáleně při jeho tónu. „Parker si s ní užil místo tebe.“ Zúžil jsem oči. Ať byl ten kluk kdokoliv, věděl toho o mně víc, než by měl. Naklonil jsem se. „Tohle jsi trochu kurva přehnal, kreténe, nic ti do toho není.“ „Okay,“ řekl Shepley a položil ruku na můj stůl. Levi se okamžitě otočil a Elizabethino obočí vystřelilo nahoru, než se otočila taky. „Zkurvenej šmejd,“ zabručel jsem. Podíval jsem se na Shepleyho. „Pak máme oběd. Někdo jí to řekne. Říkají, že jsme se s ní vyspali oba. Kurva. Kurva. Shepley, co budu dělat?“ Shepley si okamžitě začal strkat věci do batohu a já udělal to samé. „Rozchod,“ řekla Dr. Parková. „Vypadněte a dneska buďte produktivní občané.“ Batoh mě bouchal do spodní části zad, když jsem sprintoval přes kampus vzdušnou čárou do jídelny. Uviděl jsem Abby a Americu právě pár kroků od vstupu. Shepley chytil Američinu ruku. „Mare,“ zafuněl. Chytil jsem se za boky a snažil se popadnout dech. „Pronásleduje tě rozlícený ženský dav?“ popíchla mně Abby. Zavrtěl jsem hlavou. Ruce se mi třásly, tak jsem popadl popruh batohu. „Snažil jsem se tě dohonit… než… půjdeš dovnitř,“ vydechl jsem. „O co jde?“ zeptala se America Shepleyho. 94

„Je tu drb,“ začal Shepley. „Všichni říkají, že Travis vzal Abby domů a... detaily se různí, ale je to dost špatný.“ „Cože? To myslíš vážně?“ zakřičela Abby. America protočila oči. „Koho to zajímá, Abby? Lidi o tobě a Travovi spekulují už týdny. Není to poprvý, co vás někdo obvinil, že spolu spíte.“ Podíval jsem se na Shepleyho, doufajíc, že přišel na způsob, jak bych se mohl dostat z tý ošemetný situace, do který jsem se dostal. „Co?“ zeptala se Abby. „Je ještě něco dalšího, že jo?“ Shepley sebou trhl. „Říkají, že jsi u Brazila spala s Parkerem a pak nechala Travise… vzít tě domů, jestli víc, co tím myslím.“ Spadla jí brada. „Skvělý! Takže teď jsem školní děvka?“ Mohl jsem za to já a samozřejmě je to Abby, kdo to odnáší. „To je moje chyba. Kdyby to byl kdokoli jiný, neříkali by to o tobě.“ Odešel jsem s rukama v pěst po stranách těla. Abby si sedla a já se postaral o to, abych si sedl o pár míst od ní. Už dřív se o mě šířily drby, jak balím holky a někdy bylo zmíněno i Parkerovo jméno, ale nikdy jsem se o to nestaral, až doteď. Abby si nezasloužila být chápána tímto způsobem, jen proto, že byla moje kamarádka. „Nemusíš sedět tam vzadu Trave. No tak, pojď si sednout,“ řekla Abby a poplácala prázdné místo před sebou. „Slyšel jsem, že jsi měla rušný narozeniny, Abby,“ řekl Chris Jenks a hodil mi kousek salátu na talíř. „Nezačínej si s ní, Jenksi,“ varoval jsem ho a zamračil se. Chris se usmál a otočil svoje kulaté růžové tváře. „Slyšel jsem, že Parker je vzteky bez sebe. Říkal, že včera přišel k tobě do bytu a ty a Travis jste byli ještě v posteli.“ „Oni jen spali, Chrisi,“ ušklíbla se America. Abbyiny oči těkaly ke mně. „Parker se stavoval?“ Nepohodlně jsem se ošil na židli. „Chtěl jsem ti to říct.“ „Kdy?“ vyštěkla. America se naklonila k jejímu uchu, pravděpodobně jí vysvětlovala, proč to všichni kromě Abby vědí. Abby si opřela lokty o stůl a rukama si zakryla obličej. „Je to čím dál tím lepší.“ „Takže vy jste to lidi fakt nedělali?“ zeptal se Chris. „Zatraceně, to naštve. Myslel jsem si, že Abby by pro tebe po tom všem byla dobrá, Trave.“ „Radši bys měl hned přestat, Chrisi,“ varoval ho Shepley. „Jestli s ní nespíš, bude vadit, když zkusím štěstí já?“ řekl Chris a chechtal se se svými spoluhráči. Bez přemýšlení jsem vyskočil ze židle a přelezl stůl k Chrisovi. Jeho obličej se ve zpomaleném záběru přeměnil ze smíchu k vykuleným očím a otevřené puse. Jednou rukou jsem ho popadl pod krkem a druhou nabral plnou pěst jeho trička. Moje klouby sotva cítily dotyk s jeho tváří. Vztek se ve mně nashromáždil a já byl připravený všechen ho vypustit. Chris si zakrýval obličej, ale já ho mlátil dál. „Travisi!“ vykřikla Abby a oběhla stůl. Pěst se mi zastavila uprostřed letu a pak jsem pustil Chrisovo tričko a nechal ho spadnout do klubíčka na podlahu. Abbyin výraz mě donutil zaváhat; bála se toho, co právě viděla. Polkla a ustoupila o krok dozadu. Z jejího strachu jsem byl ještě naštvanější, ne na ní, ale protože jsem se styděl sám za sebe. Prošel jsem kolem ní a strkal do všech, kdo mi stál v cestě. Dva ze dvou. Nejdřív se mi podařilo začít drby o holce, kterou miluju a pak jí vyděsit skoro k smrti.

95

Samota mé ložnice se mi pro sebe zdála jako vhodné místo. Příliš jsem se styděl, na to abych požádal o radu svého otce. Shepley mě dohonil. Beze slova vedle mě naskočil do Chargera a nastartoval motor. Nemluvili jsme celou cestu do bytu. Scéna, která se nevyhnutelně stane až se Abby rozhodně přijít domů, bylo něco, co moje mysl nechtěla zpracovat. Shepley zaparkoval auto na svém obvyklém místě a já vylezl ven a vyšel schody jako zombie. Nebyla tady žádná možnost dobrého konce. Buď Abby odejde, protože se bojí toho, co viděla, nebo ještě hůř – budu jí muset uvolnit ze sázky, aby mohla odejít, i když by nechtěla. Mé srdce bilo tam a zpět mezi necháním Abby na pokoji a rozhodnutím, že bylo v pohodě snažit se o ní víckrát než o čerstvě single holku ze sesterstva v prvním patře domu bratrstva. Jakmile jsem byl uvnitř, hodil jsem svým batohem proti zdi a ujistil se, že jsem za sebou zabouchl dveře. Necítil jsem se líp, ve skutečnosti mi pochodování kolem jako malé batole připomnělo, jak moc jsem plýtval Abbyiným časem, když jsem jí uháněl – jestli bych to tak mohl nazvat. Ozval se hukot Američiny Hondy krátce předtím než vypnula motor. Abby by mohla být s ní. Buď přijde a bude křičet, anebo úplný opak. Nebyl jsem si jistý, kvůli čemu bych se cítil hůř. „Travisi?“ řekl Shepley a otevřel dveře. Zavrtěl jsem hlavou a pak se posadil na kraj postele. Prohnula se pod mojí váhou. „Ani nechceš vědět, co ti chce říct. Mohla by tě chtít jen zkontrolovat.“ „Řekl jsem ne.“ Shepley zavřel dveře. Stromy venku byly hnědé a začínali se zbavovat barvy, která zůstala. Brzy opadají. V době, kdy spadne poslední listí, Abby odejde. Zatraceně, byl jsem v depresi. O pár minut později se ozvalo další zaklepání na dveře. „Travisi? To jsem já. Otevři.“ Povzdychl jsem se. „Běž pryč, holoubku.“ Dveře zaskřípaly, když je na štěrbinu otevřela. Neotočil jsem se. Nemusel jsem. Toto byl za mnou a jeho malý ocásek mě bouchal do zad při pohledu na ní. „Co se s tebou stalo, Trave?“ zeptala se. Nevěděl jsem, jak jí říct pravdu a část mě tak jako tak věděla, že by mě neslyšela, tak jsem prostě zíral ven z okna a počítal padající listí. S každým, který se utrhl a letěl k zemi, jsme byli o jeden blíž k tomu, kdy mi Abby zmizí ze života. Moje vlastní přírodní přesýpací hodiny. Abby stála vedle mě s rukama zkříženýma na prsou. Čekal jsem, až začne křičet nebo mi vynadá za to, co se stalo v jídelně. „Ty se mnou o tom nebudeš mluvit?“ Začala se otáčet ke dveřím a já si povzdychl. „Vzpomínáš si, tenkrát, jak si mě Brazil dobíral a ty ses přihrnula na mou obranu? No… tak to se stalo. Jen jsem se nechal trochu unést.“ „Byl jsi naštvanej už předtím, než Chris něco řekl,“ řekla a posadila se vedle mě na postel. Toto jí okamžitě vylezl na klín, žebral o pozornost. Znal jsem ten pocit. Všechny ty šaškárny, moje pitomý kaskadérský kousky; to všechno bylo jen, aby to upoutalo její pozornost a ona se k tomu všemu zdála netečná. I k mému šílenému chování. „Myslel jsem vážně to, co jsem řekl předtím. Musíš odejít pryč, holoubku. Bůh ví, že já od tebe odejít nemůžu.“ Natáhla se pro moji ruku. „Nechceš, abych odešla.“ Neměla ani tušení, jak blízko – a jak daleko – byla od pravdy. Moje rozporuplné pocity k ní byly k zbláznění. Miloval jsem ji; nemohl si bez ní představit život; ale zároveň jsem chtěl, aby se měla líp. S tímhle v hlavě bylo pomyšlení na Abby s někým jiným 96

nesnesitelné. Ani jeden z nás nemohl vyhrát a přesto jsem jí nemohl ztratit. To konstantní zmítání se mezi tím mě vyčerpalo. Přitáhl jsem si Abby k sobě a políbil ji na čelo. „Nezáleží na tom, jak tvrdě se snažím. Budeš mě nenávidět, až bude všechno vyřčený a udělaný.“ Ovinula kolem mě ruce a spojila si prsty na mém rameni. „Musíme být přátelé. Neberu ne jako odpověď.“ Ukradla mi moji hlášku z našeho prvního rande v Pizza Shack. Zdálo se to být jako před stovkami let. Nebyl jsem si jistý, kdy začaly být věci tak komplikované. „Často tě pozoruju, když spíš,“ řekl jsem a objal jí oběma rukama. „Vždycky vypadáš tak mírumilovně. Nemám tenhle druh klidu. Ve mě vře všechen ten vztek a hněv – kromě toho, když tě pozoruju při spánku. Tohle jsem dělal, když Parker vešel dovnitř. Byl jsem vzhůru a on přišel dovnitř a jen tam stál se šokovaným výrazem ve tváři. Věděl jsem, co si myslí, ale neuvedl jsem to na pravou míru. Nevysvětlil jsem to, protože jsem chtěl, aby si myslel, že se něco stalo. Teď si celá škola myslí, že jsi byla s námi oběma v jednu noc. Omlouvám se.“ Abby pokrčila rameny. „Jestli věří drbům, je to jeho chyba.“ „Je těžký si myslet něco jinýho když nás spolu viděl v posteli.“ „On ví, že u tebe bydlím. Byla jsem úplně oblečená, proboha.“ Povzdychl jsem si. „Byl nejspíš příliš vytočenej, aby si všiml. Vím, že ho máš ráda, holoubku. Měl jsem to vysvětlit. Hodně ti toho dlužím.“ „Na tom nezáleží.“ „Ty nejsi naštvaná?“ zeptal jsem se překvapeně. „Tak proto jsi byl tak smutnej? Myslel sis, že na tebe budu naštvaná, až mi řekneš pravdu?“ „Měla bys být. Pokud by mi někdo neoprávněně potopil pověst, byl bych trochu nasranej.“ „Ty se o pomluvy nestaráš. Co se stalo s Travisem, kterej sere na to, co si ostatní myslí?“ popíchla mě a šťouchla do mě loktem. „To bylo předtím, než jsem viděl výraz ve tvý tváři, když jsi slyšela, co všichni říkají. Nechtěl jsem, aby se ti kvůli mně ubližovalo.“ „Nikdy bys neudělal nic, co by mi mohlo ublížit.“ „To bych si radši uříznul ruku.“ Vzdychl jsem. Opřel jsem si tvář o její vlasy. Vždycky voněla tak pěkně, byla pěkná. Být blízko u ní bylo jako sedativum. Celé moje tělo se uvolnilo a najednou jsem byl tak unavený, že jsem se nechtěl ani pohnout. Seděli jsme spolu, s rukama jeden kolem druhého a s její hlavou opřenou o můj krk, dlouhou dobu. Nic kromě této chvíle nebylo zaručené, takže jsem v tom zůstal, s holubičkou. Když začalo zapadat slunce, zaslechl jsem slabé zaklepání na dveře. „Abby?“ Američin hlas zněl na druhé straně dveří tiše. „Pojď dál, Mare,“ řekl jsem s vědomím, že si nejspíš dělá starosti, proč jsme byli tak ticho. America vešla dovnitř se Shepleym a usmála se při pohledu na nás propletených v náručí. „Jdeme si dát něco k jídlu. Cítíte se vy dva na Pei Wei maraton?“ „Brrr… zase čína, Mare? Opravdu?“ zeptal jsem se. „Ano, opravdu,“ řekla a zdála se být trochu víc uvolněná. „Jdete nebo ne?“ „Umírám hlady,“ řekla Abby. „Jasně, že jo, nestihla sis sníst oběd,“ řekl jsem se zamračením. Vstal jsem a zvedl jí s sebou. „Jdeme. Nakrmíme tě.“

97

Ještě jsem nebyl připravený ji nechat jít, tak jsem jí nechal ruku kolem ramen, než jsme přijeli do Pei Wei. Nezdálo se, že by jí to vadilo a dokonce se o mě v autě opřela, když jsem připustil, že se s ní rozdělím o jídlo číslo čtyři. Hned jak jsme si našli box, složil jsem si bundu vedle Abby a šel na záchod. Bylo zvláštní, jak všichni předstírali, že jsem jen před pár hodinami do nikoho nebušil, jako by se nic nestalo. Mé ruce pod vodou vytvořili misku a opláchl jsem si obličej a podíval se do zrcadla. Voda mi kapala z nosu a brady. Opět jsem musel spolknout smutek a jít se ztotožnit s předstíranou náladou ostatních. Jako kdybychom museli držet krok pod záminkou pomoci Abby posunout se skrz realitu v její malé bublině ignorace, kde nikdo nic necítil příliš silně a všechno bylo jasně rozhodnuto. „Sakra! Jídlo tu ještě není?“ zeptal jsem se a vklouzl do boxu vedle Abby. Její telefon ležel na stole, tak jsem ho zvedl, zapnul foťák, udělal stupidní obličej a vyfotil se. „Co to sakra děláš?“ zeptala se Abby se zahihňáním. Našel jsem svoje jméno a přidal k němu obrázek. „Tak si zapamatuješ, jak moc tě zbožňuju, když ti zavolám.“ „Nebo jaký jsi ňouma,“ řekla America. America a Shepley mluvili většinu času o svých hodinách a nejnovějších drbech, dávali pozor, aby nezmínili nikoho zapojeného do té rvačky. Abby je sledovala, jak mluví s bradou opřenou o pěst, usmívala se a byla prostě krásná. Její prsty byly štíhlé a přistihl jsem se, jak si všímám, jak hole vypadá její prsteníček. Ohlédla se na mě a naklonila se, aby do mě hravě strčila ramenem. Pak se narovnala a dál poslouchala Američino tlachání. Smáli a vtipkovali jsme, dokud restaurace nezavřela a pak jsme se nacpali do Chargera, abysme se dostali domů. Cítil jsem se vyčerpaně, a i když se den zdál být strašně dlouhý, nechtěl jsem, aby skončil. Shepley vynesl Americu nahoru po schodech na zádech, ale já zůstal vzadu a zatahal za Abbyinu ruku. Pozoroval jsem naše kamarády, dokud nevešli do bytu a pak sebou nervózně vrtěl s Abbyinou rukou v mé. „Dlužím ti omluvu za dnešek, takže se omlouvám.“ „Už ses omluvil. Je to v pohodě.“ „Ne, omluvil jsem se za Parkera. Nechci, aby sis myslela, že jsem nějakej psychopat, kterej chodí kolem a útočí na lidi za maličkosti,“ řekl jsem, „ale dlužím ti omluvu, protože jsem tě nebránil ze správnýho důvodu.“ „A to byl…“ vyzvala mě. „Vrhnul jsem se na něj, protože řekl, že chce zkusit štěstí, ne protože si tě dobíral.“ „Naznačuješ tady, že zkusit si svoje štěstí je statečnej důvod, abys mě bránil, Trave.“ „Přesně tak. Byl jsem vytočenej, protože jsem to vzal tak, že se s tebou chce vyspat.“ Abby chvíli přemýšlela a pak mě popadla za strany trička. Přitiskla mi čelo na hruď. „A víš co? Mě je to jedno,“ řekla a vzhlédla ke mně s úsměvem. „Je mi jedno co lidi říkaj nebo že jsi ztratil nervy nebo proč jsi rozmlátil Chrisovi obličej. Poslední věc, kterou chci, je špatná pověst, ale jsem unavená z vysvětlování našeho přátelství. K čertu s nima.“ Zvedly se mi koutky úst. „Naše přátelství? Občas uvažuju, jestli mě vůbec posloucháš.“ „Co tím myslíš?“ Bublina, kterou se obklopovala, byla neproniknutelná a já přemýšlel, co by se stalo, kdyby se mi někdy podařilo dostat se skrz. „Jdeme. Jsem unavenej.“ Přikývla a společně jsme vyšli schody do bytu. America a Shepley už si šťastně šeptali v ložnici a Abby zmizela do koupelny. Potrubí vřískalo a pak voda ve sprše dopadala na dlaždice. Toto mi dělal společnost, když jsem čekal. Neztrácela čas; její noční rutina byla hotová během hodiny. 98

Ležela na posteli a její vlhké vlasy spočívaly na mé paži. Dlouze, uvolněně vydechla. „Zbývají už jen dva týdny. Co předvedeš za drama, až se přestěhuju zpátky na Morgan?“ „Nevím,“ řekl jsem. Nechtěl jsem o tom přemýšlet. „Hej.“ Řekla a dotkla se mé ruky. „Dělala jsem si srandu.“ Přiměl jsem své tělo, aby se na matraci uvolnilo a připomínal si, že v tuhle chvíli je pořád ještě vedle mě. Nefungovalo to. Nic nefungovalo. Potřeboval jsem ji mít v náručí. Už bylo promarněno dost času. „Věříš mi, holoubku?“ zeptal jsem se trochu nervózně. „Jo, proč?“ „Pojď sem,“ řekl jsem a přitáhl si jí k sobě. Čekal jsem na její protesty, ale ona jen na pár vteřin ztuhla, než nechala své tělo splynout s mým. Položila mi tvář na hrudník. Okamžitě jsem měl ztěžklá víčka. Zítra se pokusím vymyslet způsob, jak odložit její odchod, ale v tuhle chvíli byla spát s ní ve své náruči jediná věc, kterou jsem chtěl dělat.

99

Kapitola 15 ZÍTRA DVA TÝDNY. TO BYLO VŠECHNO, CO MI ZBYLO, ABYCH SI BUĎ UŽIL náš zbývající čas, nebo abych nějak ukázal Abby, že bych mohl být to, co potřebuje. Vsadil jsem na kouzlo; nechal všechny zábrany; na ničem nešetřil. Byli jsme na bowlingu, na večeřích, obědech a v kině. Taky jsme trávili tolik času v bytě, jak bylo možné: půjčovali si filmy, objednávali si do domu, cokoli, abych s ní mohl být o samotě. Ani jednou jsme se nepohádali. Několikrát volal Adam. I když jsem udělal dobrou show, byl nešťastný, jak krátce zápasy trvaly. Peníze byly peníze, ale nechtěl jsem ztrácet čas bytím pryč od holoubka. Byla šťastnější, než jsem jí kdy viděl a poprvé jsem se cítil jako normální, úplný člověk místo nějakého zlomeného, rozzuřeného muže. V noci jsme si lehali a tulili se jako starý manželský pár. Čím blíž byla její poslední noc, tím víc úsilí stálo zůstat optimistický a předstírat, že zoufale nechci udržet naše životy, tak jak byly. Noc před její poslední nocí, se Abby rozhodla pro večeři v Pizza Shack. S drobky na červené podlaze, zápachu tuku a koření ve vzduchu, minus nepříjemný fotbalový týme, to bylo perfektní. Perfektní, ale smutné. Bylo to první místo, kde jsme společně večeřeli. Abby se hodně smála, ale nikdy se neotevřela. Nikdy nezmínila náš čas strávený spolu. Pořád v té bublině. Pořád netečná. To, že bylo moje úsilí ignorováno, bylo občas k vzteku, ale být trpělivý a dělat jí šťastnou byly jedinými způsoby, kdy jsem měl nějakou šanci na úspěch. Tu noc usnula poměrně rychle. Jak spala jen několik palců ode mě, pozoroval jsem ji, snažil si vypálit její obrázek do paměti. Způsob, jakým jí řasy padaly na pokožku; pocit, jakým byly její mokré vlasy na mé paži; ovocná, čistá vůně, která se linula z jejího tělového mléka na těle; ten sotva slyšitelný zvuk, který dělal její nos, když vydechovala. Byla tak klidná a v mé posteli se začalo tak pohodlně spát. Stěny kolem nás byly pokryty fotkami pořízenými, když byla Abby v bytě. Byla tma, ale každý byl vázán k mým vzpomínkám. Teď když jsem to konečně cítil jako domov, odchází. Ráno Abbyina posledního dne, jsem se cítil jako bych byl celý polykán žalem, věděl jsem, že jí budeme muset sbalit na zítřejší ráno do Morgan Hall. Holoubek mohla být kolem, možná mě občas navštívit, nejspíš s Americou, ale byla by s Parkerem. Byl jsem na pokraji její ztráty. Křeslo trochu zaskřípalo, když jsem se houpal sem a tam a čekal, až se probudí. V bytě bylo ticho. Příliš ticho. Deprimovalo mě. Shepleyho dveře zaskřípaly, když je otevíral a zavíral a bosá chodidla mého bratránka pleskala po podlaze. Vlasy mu místy trčely, oči měl slepené. Došel ke gauči a chvíli mě pozoroval zpod kapuci svého svetru. Asi byla zima. Nevšiml jsem si. „Trave? Zase ji uvidíš.“ „Já vím.“ „Z výrazu na tvým obličeji si nemyslím, že to víš.“ 100

„Už to nebude stejný, Shepe. Budeme žít jiný životy. Od sebe. Ona bude s Parkerem.“ „To nevíš. Parker ukáže svou opravdovou tvář. A ona dostane rozum.“ „Tak s někým jiným než s Parkerem.“ Shepley si povzdychl a vytáhl si jednu nohu na gauč, držel ji za kotník. „Co můžu udělat?“ „Takhle jsem se necítil od máminy smrti. Nevím, co mám dělat,“ řekl jsem přiškrceně. „Ztratím ji.“ Shepleyho obočí se stáhlo dohromady. „Takže jsi přestal s bojováním, jo?“ „Zkoušel jsem všechno. Nemůžu se k ní dostat. Možná, že ona ke mně necítí to samý co já k ní.“ „Nebo se možná snaží necítit. Poslouchej. America a já si někam sami zajdeme. Pořád máš ještě dnešní noc. Udělej něco speciálního. Kup lahev vína. Udělej jí nějaký těstoviny. Děláš zatraceně dobrý těstoviny.“ Jeden koutek mých úst se zvednul. „Těstoviny nezmění její názor.“ Shepley se usmál. „Nikdy nevíš. Tvoje vaření bylo důvod, proč jsem se rozhodl ignorovat fakt, že jsi zkurvenej kretén a sestěhovat se s tebou.“ Přikývnul jsem. „Zkusím to. Zkusím cokoliv.“ „Prostě to udělej nezapomenutelný, Trave,“ řekl Shepley krčíc rameny. „Možná změní názor.“ Shepley a America se nabídli, že dojedou pro pár věcí do potravin, takže jsem mohl uvařit večeři pro Abby. Shepley dokonce souhlasil, že se zastaví v obchoďáku koupit nějaké příbory, takže jsme nemuseli použít ten mišmaš sraček, co jsme měli v šuplíkách. Moje poslední večeře s Abby byla připravená.

KDYŽ JSEM TEN VEČER ARANŽOVAL UBROUSKY, ABBY VYŠLA ZPOZA rohu v děravých jeansech a volné, vlající bílé košili. „Už slintám. Ať vaříš cokoliv, voní to dobře.“ Nalil jsem těstoviny s parmezánem na její hluboký talíř a na to posadil zčernalé Cajunské kuře a pak přes to nasypal nějaká nakrájená rajčata a zelenou cibulku. „Tak tohle jsem uvařil,“ řekl jsem a položil talíř před Abbyinu židli. Posadila se a vykulila oči a pak mě sledovala, jak si nabírám na svůj talíř. Hodil jsem na její talíř plátek česnekového chleba a ona se usmála. „Myslel jsi na všechno.“ „Jo, myslel,“ řekl jsem a vyndával špunt z lahve vína. Tmavě červená tekutina trochu vystříkla, když jsem ji lil do její sklenice a ona se zahihňala. „Tohle všechno jsi dělat nemusel, víš.“ Stiskl jsem rty k sobě. „Ano. Musel.“ Abby si vzala sousto a pak další, sotva zastavovala na polykání. Ze rtů jí unikal malý uznalý šum. „Tohle je opravdu dobrý, Trave. Tohle jsi mi zatajil.“ „Kdybych ti to řekl dřív, očekávala bys to každý večer.“ Nepřirozený úsměv, který se mi nějak podařil, rychle zmizel. „Taky se mi po tobě bude stýskat, Trave,“ řekla, stále žvýkajíc. „Pořád sem budeš chodit, že jo?“ „To víš, že budu. A ty budeš zase chodit na Morgan, pomáhat mi s učením, přesně jako předtím.“ „Ale nebude to stejný.“ Vzdychl jsem. „Budeš chodit s Parkerem, začneme být zaměstnaní… půjdeme různými směry.“ „Tolik se to zas nezmění.“

101

Zasmál jsem se. „Kdo by si pomyslel, když jsme se poprvý potkali, že tady budeme sedět? Před třemi měsíci bys neřekla, že budu při loučení s holkou tak nešťastnej.“ Abby spadl výraz. „Nechci, abys byl nešťastnej.“ „Tak nechoď.“ Abby polkla a nepatrně se jí pohlo obočí. „Nemůžu se sem nastěhovat, Travisi. To je šílený.“ „Říká kdo? Právě jsem prožil ty nejlepší dva týdny svýho života.“ „Já taky.“ „Tak proč mám pocit, jako když tě už nikdy neuvidím?“ Chvíli si mě prohlížela, ale neodpověděla. Místo toho Abby vstala, obešla snídaňový bar a sedla si mi na klín. Všechno ve mě se jí chtělo podívat do očí, ale bál jsem se, že kdybych to udělal, pokusil bych se jí políbit a náš večer by byl zničený. Objala mě, svou hebkou tváří se tiskla k mé. „Uvědomíš si, jaká osina v zadku jsem byla a pak úplně zapomeneš, že ti chybím,“ zašeptala mi do ucha. V kruzích jsem jí hladil mezi lopatkami a snažil se zadusit smutek. „Slibuješ?“ Abby se mi podívala do očí a vzala mi obličej do dlaní. Palci mě pohladila po čelisti. Hlavou mi proletěly myšlenky prosení, aby zůstala, ale nemohla mě slyšet. Ne z druhé strany své bubliny. Abby zavřela oči a sklonila se. Věděl jsem, že mě chce políbit do koutku úst, ale natočil jsem se, takže se naše rty setkaly. Byla to moje poslední šance. Musel jsem jí políbit na rozloučenou. Na chvíli ztuhla, ale pak se její tělo uvolnilo a nechala své rty na mých. Nakonec se odtáhla s hranným úsměvem. „Zítra mám velkej den. Uklidím kuchyň a pak půjdu do postele.“ „Pomůžu ti.“ V tichosti jsme spolu myli nádobí s Totem spícím nám u nohou. Utřel jsem poslední talíř a dal ho do skříňky a pak se natáhl pro její ruku a vedl jí chodbou. Každý krok byl utrpením. Abby si stáhla jeansy a pak si přes hlavu přetáhla tričko. Ze skříně si vzala jedno z mých triček a nechala si spadnout obnošenou šedou bavlnu přes hlavu. Svlékl jsem se do boxerek, jako už jsem s ní v pokoji udělal tucetkrát, ale tentokrát visela v pokoji vážnost. Vlezli jsme si do postele a zhasnul jsem lampu. Okamžitě jsem kolem ní ovinul ruce a povzdychl si a ona si uvelebila obličej v ohybu mého krku. Stromy venku za mým oknem vrhali stíny po stěnách. Snažil jsem se soustředit na jejich tvary a způsob jakým slabý vítr mění tvary jejich siluet proti různým úhlům zdi. Nic neudrželo mé myšlenky od čísel na hodinách nebo od toho jak blízko jsme byli ránu. Ráno. Můj život se během několika hodin změní k horšímu. Ježiši Kriste. Nesnesu to. Pevně jsem zavřel oči, snažil se zablokovat tuhle cestu myšlenek. „Trave? Jsi v pohodě?“ Chvíli mi trvalo zformulovat slova. „Nikdy v životě jsem nebyl míň v pořádku.“ Znovu se čelem přimáčkla k mému krku a já ji sevřel pevněji. „To je blbost,“ řekla. „Uvidíme se každej den.“ „Ty víš, že to není pravda.“ Naklonila hlavu jen malý kousek nahoru. Nebyl jsem si jistý, jestli se na mě dívá nebo se připravuje něco říct. Čekal jsem ve tmě, v tichu, s pocitem, že by se svět kolem mě mohl každou vteřinu zhroutit. Bez varování, Abby našpulila rty a dotkla se mě jimi na krku. Její ústa se otevřela, když mi ochutnávala pokožku a teplá vlhkost jejích úst na tom místě zůstávala.

102

Podíval jsem se na ní, úplně vyvedený z míry. V očích jí hořela známá jiskra. Nejistý jak se to stalo, jsem se k ní konečně dostal. Abby si konečně uvědomila, co k ní cítím, a světlo se rozsvítilo. Sklonil jsem se a něžně a pomalu jsem přitlačil své rty na její. Čím déle byla naše ústa spojena dohromady, tím víc jsem byl ohromený skutečností toho, co se dělo. Abby si mě přitáhla blíž k sobě. Každý pohyb, který udělala, byl dalším potvrzením její reakce. Cítila to samé. Zajímala se o mě. Chtěla mě. Chtěl jsem běžet kolem bloku a na oslavu křičet, ale zároveň jsem nechtěl přesunout rty z jejích. Otevřela rty a já do nich vnikl jazykem, ochutnával je a něžně prozkoumával. „Chci tě,“ řekla. Její slova se utopila v polibku, ale rozuměl jsem, co myslela. Jedna moje část chtěla rozervat každý kus látky mezi námi a jiná spustit plná světla a sirény. Konečně jsme byli na stejné straně. Teď není třeba spěchat. Trochu jsem se odtáhl, ale Abby byla jen odhodlanější. Odtáhl jsem se, až jsem byl na kolenou, ale Abby zůstala se mnou. Popadl jsem jí za ramena, abych si jí držel od těla. „Počkej chvilku,“ zašeptal jsem a těžce oddechoval. „Nemusíš to dělat, holoubku. O tom tahle noc není.“ I když jsem chtěl udělat správnou věc, Abbyina neočekávaná intenzita spolu s faktem, že jsem s nikým nespal takovou dobu, že jsem si byl jistý, že je to můj rekord všech dob, mi péro hrdě stálo v boxerkách. Abby se znovu naklonila a tentokrát jsem jí nechal dostat se jen tak blízko, aby se její rty dotkly mých. Vzhlédla ke mně, vážná a rozhodná. „Nenuť mě prosit,“ zašeptala mi proti ústům. Nezáleželo, jak ušlechtilý jsem zamýšlel být, tahle slova vycházející z jejích úst mě zničila. Popadl jsem jí za hlavu a zapečetil jsem své rty k jejím. Abbyiny prsty přejížděly dolů po celé délce mých zad a zastavily se na gumě mých boxerek, než se zdálo, že uvažuje o dalším kroku. Šest týdnů potlačovaného sexuálního napětí mě přemohlo a padli jsme na matraci. Mé prsty se jí zamotávaly do vlasů, když jsem se umisťoval mezi její otevřená kolena. Hned jak se naše rty znovu setkaly, sklouzla rukou k předku mých boxerek. Když se její hebké prsty dotkly mé nahé kůže, vyrazil jsem nízké zasténání. Byl to ten nejlepší zkurvenej pocit, kterej jsem si mohl představit. Staré šedé tričko, které na sobě Abby měla, šlo první. Naštěstí svítil úplněk do pokoje jen tolik, že jsem mohl obdivovat její nahá prsa jen pár vteřin, než jsem se netrpělivě přesunul na zbytek jejího těla. Rukama jsem uchopil její kalhotky a pak jí je svlékl dolů po nohách. Ochutnal jsem její ústa, když jsem sledoval vnitřní stranu jejích nohou a přejížděl po celé délce jejích stehen. Mé prsty vklouzly mezi Abbyinu hebkou, vlhkou pokožku a jí unikl dlouhý, slábnoucí vzdech. Než jsem zašel dál, v hlavě se mi přehrál náš dřívější rozhovor. Abby byla panna. Jestli tohle bylo to, co opravdu chtěla, musím být něžný. Poslední věc, kterou bych chtěl, by bylo jí ublížit. Ohnula kolena a svíjela se s každým pohybem mé ruky. Lízal a sál jsem různá místa jejího krku, zatímco jsem čekal, až rozhodne. Její boky se hýbaly ze strany na stranu a houpaly se sem a tam, připomínaly mi způsob jak se mnou tancovala v Redu. Vtáhla spodní ret a se kousla do něj a zároveň bořila prsty do mých zad. Nastavil jsem se nad ní. Boxerky jsem měl pořád na sobě, ale cítil jsem pod sebou její nahou pokožku. Byla tak zkurveně horká a držet se zpátky byla ta nejtěžší věc, kterou jsem se kdy donutil udělat. Ani o píď víc a mohl jsem si stáhnout boxerky a být v ní. „Holubičko,“ řekl jsem a oddechoval, „nemusí to být dneska v noci. Počkám, dokud nebudeš připravená.“ Abby sáhla k hornímu šuplíku nočního stolku a otevřela ho. V ruce jí zašustil plast a pak roztrhla čtvercový balíček zuby. To byla zelená. 103

Moje ruka opustila její záda, stáhl jsem si boxerky a prudce jsem je odkopl. Všechna trpělivost, kterou jsem měl, byla pryč. Jediná věc, na kterou jsem mohl myslet, bylo být v ní. Natáhl jsem si latex a pak snížil boky mezi jejími stehny, dotýkal se těmi nejcitlivějšími částmi své kůže její. „Dívej se na mě, holubičko,“ vydechl jsem. Její velké, vykulené oči se na mě dívaly. Bylo to tak neskutečné. O tomhle jsem snil od chvíle, kdy na mě poprvé protočila oči a konečně se to dělo. Naklonil jsem hlavu a pak se sklonil, abych jí něžně políbil. Pohnul jsem se dopředu a napjal se, tlačil jsem se dovnitř tak něžně, jak jsem mohl. Když jsem se odtáhl, podíval jsem se do Abbyiných očí. Její kolena držela mé boky jako ve svěráku a skousla si spodní ret silněji než předtím, ale její prsty se mi bořily do zad, přitahovaly si mě blíž. Když jsem se do ní zhoupnul znovu, pevně zavřela oči. Políbil jsem jí, něžně a trpělivě. „Dívej se na mě,“ zašeptal jsem. Vzdychala, sténala a vykřikla. S každým zvukem, který udělala, bylo čím dál těžší kontrolovat svoje pohyby. Abbyino tělo se konečně uvolnilo, pobízelo mě, abych se v ní pohyboval rytmičtějším tempem. Čím rychleji jsem se pohyboval, tím méně jsem se ovládal. Dotýkal jsem se každé části její pokožky a lízal a líbal její krk, tváře a rty. Přitahovala si mě do sebe zas a znovu a pokaždé jsem se zabořil hlouběji. „Chtěl jsem tě už tak dlouho, Abby. Jsi všechno, co chci,“ vydechl jsem jí do úst. Jednou rukou jsem jí chytil za stehno a nadzvedl jsem se na loktu. Naše trupy po sobě lehce klouzaly, když se na naší kůži začaly tvořit první kapky potu. Přemýšlel jsem o tom, že jí přetočím nebo si jí přitáhnu na sebe, ale radši jsem se rozhodl obětovat kreativitu, abych se jí mohl dívat do očí a zůstat u ní tak blízko, jak jsem mohl. Právě když jsem si myslel, že bych to mohl dělat celou noc, Abby vzdychla. „Travisi.“ Zvuk vydechnutí mého jména mě zbavil ostražitosti a poslal mě přes okraj. Musel jsem se pohybovat rychleji, tlačit dál dokud se každá sval mého těla nenapjal. Několikrát jsem zasténal a vykřikl, než jsem se konečně zhroutil. Dýchal jsem nosem proti jejímu krku. Voněla potem a tělovým mlékem… a mnou. Bylo to zkurveně fantastický. „To byla pořádná první pusa,“ řekla s unaveným, spokojeným výrazem. Prohlédl jsem si její tvář a usmál se. „Tvoje poslední první pusa.“ Abby zamrkala a já pak padl vedle ní na matraci, natáhl se přes její nahý trup. Najednou bylo ráno něco, na co jsem se těšil. Mohl to být náš první den spolu a místo balení se špatně skrývaným utrpením jsme mohli spát, trávit směšné množství rána v posteli a pak si prostě užívat ráno jako pár. To mi znělo zatraceně blízko nebi. Před třemi měsíci by mě nikdo nepřesvědčil, že bych se takhle mohl cítit. Teď nebylo nic, co bych chtěl víc. Velký uvolněný dech pomalu hýbal mou hrudí nahoru a dolů, když jsem usínal vedle druhé ženy, kterou jsem miloval.

104

Kapitola 16 PROSTOR A ČAS ZPOČÁTKU JSEM NEPROPADAL PANICE. ZPOČÁTKU POSKYTOVAL OSPALÝ MRAK právě tolik zmatku podporovaného pocitem klidu. Zpočátku, když jsem se natáhl k Abby přes přikrývky a necítil jí tam, jsem cítil jen malé zklamání následované zvědavostí. Nejspíš byla v koupelně nebo možná jedla cereálie na gauči. Právě mi dala svoje panenství, někomu, s kým strávila hodně času a úsilí předstíráním ničeho víc než jen platonických citů. Bylo toho hodně k pojmutí. „Holoubku?“ zavolal jsem. Zvedl jsem jenom hlavu, doufajíc, že si ke mně vleze zpátky do postele. Ale po chvíli jsem to vzdal a posadil se. Neměl jsem tušení, co mám ve skříni, tak jsem vklouzl do boxerek, které jsem včera odkopnul a přes hlavu si natáhl tričko. Ploužil jsem se chodbou ke dveřím koupelny a zaklepal. Dveře se o trochu otevřely. Neslyšel jsem žádný pohyb, ale i tak jsem na ní zavolal. „Holubičko?“ Otevření dveří víc odhalilo, co jsem čekal. Prázdno a tmu. Pak jsem šel do obýváku s plným očekáváním, že jí uvidím v kuchyni nebo na gauči, ale nikde nebyla. „Holubičko?“ zavolal jsem a čekal na odpověď. Začala uvnitř mě bobtnat panika, ale odmítl jsem šílet, dokud se nedozvím co se sakra děje. Oddupal jsem k Shepleyho pokoji a bez klepání otevřel dveře. America ležela vedle Shepleyho, zamotaná mu do náruče tak, jak jsem si představoval, že by mohla být Abby u mě. „Neviděli jste Abby? Nemůžu jí najít.“ Shepley se nadzdvihl na lokti a prstem si promnul oko. „Huh?“ „Abby,“ řekl jsem a netrpělivě bouchl do vypínače. Shepley i Amerika sebou oba cukli. „Viděli jste jí?“ Hlavou mi běžely různé scénáře, všechny způsobovaly různé stupně poplachu. Možná, že šla vyvenčit Tota a někdo jí unesl nebo zranil nebo možná spadla ze schodů. Ale drápky Tota klapaly po podlaze na chodbě, takže to nemohlo být ono. Možná si šla pro něco do Američinýho auta. Spěchal jsem ke vchodovým dveřím a rozhlédl se kolem. Pak jsem seběhl schody, mé oči prohledávaly každý centimetr mezi vchodovými dveřmi bytu a Američiným autem. Nic. Zmizela. Ve dveřích se objevil Shepley, mhouřil oči a objímal se zimou. „Jo. Vstávala brzo. Chtěla vzít domů.“ Bral jsem schody po dvou, popadl Shepleyho nahá ramena, tlačil ho pozadu celou cestu k protější zdi místnosti a praštil s ním o ní. Chytil mě za tričko s polo-zamračeným a polo-ohromeným výrazem na tváři. „Co to---“ začal. „Tys jí vzal domů? Na Morgan? Uprostřed zkurvený noci? Proč?“ „Protože mě požádala!“ Znovu jsem ho strčil na zeď a oslepující vztek začínal ovládat mé tělo. America vyšla z ložnice, s rozcuchanými vlasy a řasenkou rozmazanou pod očima. Byla v županu a utahovala si pásek kolem pasu. „Co se sakra děje?“ zeptala se a při pohledu na mě se zastavila v chůzi. Shepley vytáhl svou ruku a natáhl ji. „Mare, ustup.“ 105

„Byla naštvaná? Nešťastná? Proč odešla?“ zeptal jsem se skrz zaťaté zuby. America udělala další krok. „Jen nesnáší loučení, Travisi! Nebyla jsem po tom všem překvapená, že chtěla odejít, než ses probudil!“ Držel jsem Shepleyho u zdi a podíval se na Americu. „Byla… brečela?“ Představil jsem si Abbyino znechucení, že se podvolila nějakému kreténovi, jako jsem byl já, někomu na kom jí nezáleželo, vzal jí její panenství a pak jsem si pomyslel, že jsem jí možná nějak, náhodou, ublížil. Američina tvář se zkroutila od strachu ke zmatku a pak vzteku. „Proč,“ řekla. Její tón byl víc obviňující než tázací. „Proč by měla brečet nebo bejt nešťastná, Travisi?“ „Mare,“ varoval jí Shepley. America udělala další krok. „Co jsi udělal?“ Pustil jsem Shepleyho, ale on mě chytil za tričko, když jsem čelil jeho přítelkyni. „Brečela?“ naléhal jsem. America zavrtěla hlavou. „Byla v pohodě! Jen chtěla jet domů! Co jsi udělal?“ ječela. „Stalo se něco?“ zeptal se Shepley. Bez přemýšlení jsem se obrátil a ohnal se a málem zasáhl Shepleyho tvář. America zakřičela a zakrývala si ústa rukama. „Travisi, přestaň!“ řekla přes ruce. Shepley omotal svoje ruce kolem mého lokte, jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. „Zavolej jí!“ zakřičel. „Kurva se uklidni, a zavolej Abby!“ Rychlé a lehké kroky běžely chodbou a nazpátek. America se vrátila a natáhla ruku, ve které držela můj telefon. „Zavolej jí.“ Vzal jsem jí ho z ruky a vytočil Abbyino číslo. Zvonilo to, dokud to nespadlo do hlasové schránky. Zavěsil jsem a vytočil ho znovu. A znovu. A znovu. Nezvedala to. Nenáviděla mě. Hodil jsem mobil na zem, tížila mě hruď. Když mi vhrkly do očí slzy, zvedl jsem první věc, které se dotkla má ruka a hodil jí přes pokoj. Ať to bylo cokoliv, roztříštilo se to na velké kusy. Otočil jsem se a viděl stoličky umístěné přímo naproti sobě a to mi připomnělo naší večeři. Zvedl jsem jednu za nohy a rozmlátil jsem jí o ledničku. Dveře ledničky se otevřely a já do nich kopl. Síla způsobila, že se vymrštily zpátky a otevřely se, tak jsem do nich kopal znovu a znovu, dokud nakonec nepřispěchal Shepley, aby je zavřel. Oddupal jsem do svého pokoje. Neustlané přikrývky na posteli se mi vysmívaly. Mé ruce sebou mrskaly všemi směry, když jsem je serval z postele – prostěradlo, přehoz a deku – a pak se vrátil do kuchyně, abych je hodil do koše, a to samé jsem udělal i s polštáři. Pořád šílený vztekem jsem stál ve svém pokoji, přál si, abych se uklidnil, ale nebylo nic, co by mě uklidnilo. Ztratil jsem všechno. Oddechujíc jsem zastavil před nočním stolkem. Myšlenka na Abby sahající do šuplíku mi přišla na mysl. Panty vyjekly, když jsem ho otevřel a odhalil misku plnou kondomů. Sotva jsem v nich hrabal od té doby, co jsem potkal Abby. Teď, když se rozhodla, jsem si neuměl představit být s někým jiným. Miska mě v rukou studila, když jsem jí zvedl a hodil jí přes pokoj. Střetla se se zdí vedle dveří, roztříštila se a všemi směry se rozletěly foliové balíčky. Můj odraz v zrcadle nad komodou se díval zpátky na mě. Bradu jsem měl dole a zíral jsem si do očí. Hruď se mi zvedala, jak jsem se třásl a podle něčích standardů jsem vypadal šíleně, ale v tuhle chvíli byla sebekontrola mimo můj dosah. Rozpřáhl jsem se a pěstí praštil do zrcadla. Střepy mě bodaly do kloubů a zanechávaly za sebou krvavé kruhy. „Travisi, přestaň!“ zavolal Shepley z chodby. „Přestaň s tím, sakra!“ Dohnal jsem se k němu, odtlačil ho a pak s prásknutím zabouchnul dveře. Dlaň jsem přitiskl na dřevo a pak ustoupil o krok dozadu a kopal do nich, dokud jsem nohou neudělal ve spodní části díru. Rval jsem za strany, dokud se nevyndaly z pantů a pak jsem je hodil přes pokoj. 106

Shepleyho ruce mě znovu chytly. „Řekl jsem, přestaň!“ zařval. „Děsíš Americu!“ Naběhla mu žíla na čele, ta, která se objevila pouze tehdy, když byl rozzuřený. Strčil jsem do něj a on do mě taky. Rozmáchl jsem se, ale on uhnul. „Půjdu za ní!“ prosila America. „Zjistím, jestli je v pohodě a řeknu jí, aby ti zavolala!“ Nechal jsem si ruce spadnout k bokům. Navzdory chladnému vzduchu proudícího do bytu otevřenými dveřmi, mi po spáncích stékal pot. Hruď se mi zvedala jako bych uběhl maraton. America běžela do Shepleyho pokoje. Během pěti minut byla oblečená a svazovala si vlasy do drdolu. Shepley jí pomohl do kabátu a pak jí políbil na rozloučenou a věnoval jí ujišťující kývnutí. Popadla svoje klíče a nechala za sebou prásknout dveře. „Sedni si. Kurva,“ řekl Shepley a ukázal na křeslo. Zavřel jsem oči a pak udělal, co přikázal. Ruce se mi třásly, když jsem si do nich vzal obličej. „Máš štěstí. Už jsem chtěl volat Jima. A každýho bráchu, kterýho máš.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nevolej tátovi,“ řekl jsem. „Nevolej mu.“ Do očí mi vhrkly slané slzy. „Mluv.“ „Vyspal jsem se s ní. Myslím tím, nevyspal jsem se s ní, my…“ Shepley přikývnul. „Včerejší noc byla těžká pro vás oba. Čí to byl nápad?“ „Její.“ Zamrkal jsem. „Pokoušel jsem se odtahovat. Nabízel jsem jí, že počkáme, ale ona mě prosila.“ Shepley vypadal tak zmateně, jako já se cítil. Rozhodil jsem ruce a nechal si je spadnout do klína. „Možná jsem jí ublížil, já nevím.“ „Jak se chovala potom? Řekla něco?“ Chvíli jsem přemýšlel. „Řekla, že to byla pořádná první pusa.“ „Co?“ „Před několika týdny jí uklouzlo, že je z prvních polibků nervózní a já si z ní dělal legraci.“ Shepleyho obočí se stáhlo dohromady. „To nezní jako by byla nešťastná.“ „Já jsem řekl, že to byl poslední první polibek.“ Zasmál jsem se a použil spodek trička, abych si utřel nos. „Myslel jsem, že je všechno dobrý, Shepe. Konečně mě pustila dovnitř. Proč by mě o to žádala… a pak prostě odešla?“ Shepley pomalu zakroutil hlavou, tak zmatený jako já. „Nevím, bratránku. America to zjistí. Brzo se něco dozvíme.“ Zíral jsem do země a přemýšlel, co se bude dít dál. „Co budu dělat?“ zeptal jsem se a podíval se na něj. Shepley mě chytil za nadloktí. „Uklidíš ten bordel, to tě zaměstná, než zavolají.“ Odešel jsem do pokoje. Dveře ležely na holé matraci, kousky zrcadla a rozbitého skla na podlaze. Vypadalo to jako po výbuchu bomby. Shepley se objevil ve dveřích s koštětem, lopatkou a šroubovákem. „Já se postarám o sklo, ty o dveře.“ Přikývnul jsem a tahal velkou dřevěnou desku z postele. Právě když jsem naposledy otočil šroubovákem, mi zazvonil mobil. Vyškrábal jsem se z podlahy, abych ho vzal z nočního stolku. Byla to America. „Mare?“ zachraplal jsem. „To jsem já.“ Abbyin hlas byl tichý a nervózní. Chtěl jsem jí prosit, ať se vrátí, prosit jí o odpuštění, ale nebyl jsem si jistý, co jsem udělal špatně. Pak jsem se naštval.

107

„Co se kurva v noci stalo? Ráno jsem se vzbudil a byla jsi pryč a... prostě jsi odešla a ani se nerozloučila?“ Proč?“ „Omlouvám se. Já--“ „Ty se omlouváš? Já se zblázním! Nebereš mi telefon, vytratíš se a – pr-proč? Myslel jsem, že jsme konečně všechno vyřešili!“ „Jen jsem potřebovala nějaký čas na přemýšlení.“ „O čem?“ Odmlčel jsem se, bál jsem se, jak odpoví na otázku, na kterou jsem se chtěl zeptat. „Já… ublížil jsem ti?“ „Ne! Tak to není! Opravdu, opravdu se omlouvám. Jsem si jistá, že ti to America řekne. Nezvládám loučení.“ „Potřebuju tě vidět,“ řekl jsem zoufale. Abby si povzdychla. „Dneska toho mám hodně, Trave. Musím si vybalit a mám hromady špinavýho prádla.“ „Ty toho lituješ.“ „Tak… tak to není. Jsme přátelé. To se nezmění.“ „Přátelé? Tak co to kurva bylo v noci?“ Slyšel jsem, jak se jí zadrhl dech. „Vím, co chceš. Právě teď to prostě nemůžu udělat.“ „Takže jen potřebuješ víc času? To jsi mi mohla říct. Nemusela jsi ode mě utéct.“ „Prostě se to zdálo jako nejjednodušší způsob.“ „Jednodušší pro koho?“ „Nemohla jsem spát. Pořád jsem přemýšlela o tom, jaký to bude ráno, nakládání Mareina auta… a nemohla jsem, Trave.“ „Už tak je dost špatný, že tu nebudeš. Nemůžeš mi jen tak odejít ze života.“ „Uvidíme se zítra,“ řekla a tvrdě se snažila znít nenuceně. „Nechci, aby mezi námi bylo něco divnýho, okay? Jen si potřebuju vyřešit nějaký věci. To je všechno.“ „Okay,“ řekl jsem. „To zvládnu.“ Linka utichla a Shepley si mě obezřetně prohlížel. „Travisi… právě jsi zavěsil dveře. Už žádný zmatky, jo?“ Celá tvář mi posmutněla a přikývl jsem hlavou. Snažil jsem se být naštvaný, to šlo mnohem líp ovládat než tu ohromující, fyzickou bolest v mé hrudi, ale jediné co jsem cítil, byla vlna smutku za vlnou. Byl jsem příliš unavený, abych s tím bojoval. „Co říkala?“ „Potřebuje čas.“ „Okay. Takže to není konec. To zvládneš, ne?“ Zhluboka jsem se nadechl. „Jo. To zvládnu.“ Lopatka cinkala se střepy skla, když s ní Shepley odcházel chodbou. Samotného, opuštěného v ložnici, obklopeného fotkami mě a Abby mě to nutilo chtít znovu něco rozbít, tak jsem šel do obýváku, abych počkal na Americu. Naštěstí jí to netrvalo dlouho a vrátila se. Představoval jsem si, že se nejspíš bojí o Shepleyho. Dveře se otevřely a já vstal. „Je s tebou?“ „Ne. Není.“ „Říkala ještě něco?“ America polkla, váhala s odpovědí. „Řekla, že dodrží svůj slib a že ti zítra touhle dobou nebude chybět.“ Oči mi sklouzly k podlaze. „Nevrátí se,“ řekl jsem a padl na gauč. America šla dopředu. „Co to znamená, Travisi?“ Vzal jsem si do obou dlaní vršek hlavy. „To co se v noci stalo, nebyl její způsob, jak říct, že chce, abysme byli spolu. Loučila se.“ „To nevíš.“ 108

„Znám ji.“ „Abby se o tebe zajímá.“ „Nemiluje mě.“ America se nadechla a veškeré výhrady, které měla k mému chování, zmizely, když jí soucitný výraz obměkčil tvář. „Ani tohle nevíš. Poslouchej, prostě jí dej nějakej prostor. Abby není jako holky, na který jsi zvyklej, Trave. Snadno se vyděsí. Naposledy, když někdo zmínil něco vážnějšího, odstěhovala se do sousedního státu. Tohle není tak špatný, jak se to zdá.“ Podíval jsem se na Americu s pocitem nejmenšího kousku naděje. „To si myslíš?“ „Travisi, ona odešla, protože ji její city k tobě děsí. Kdybys věděl všechno, bylo by jednodušší to vysvětlit, ale nemůžu ti to říct.“ „Proč ne?“ „Protože jsem to Abby slíbila a je to moje nejlepší kamarádka.“ „Ona mi nevěří?“ „Nevěří sobě. Ale ty musíš věřit mě.“ America mě chytila za ruce a vytáhla mě na nohy. „Dej si dlouhou, horkou sprchu a pak se půjdeme najíst ven. Shepley mi říkal, že je u tvého táty pokerovej večer.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Dneska nemůžu hrát poker. Ptali by se na holubičku. Možná bysme mohli jít za holoubkem?“ America zbledla. „Nebude doma.“ „Jdete ven?“ „Ona jde.“ „S kým?“ Trvalo mi jen pár vteřin, než mi to došlo. „S Parkerem.“ America přikývla. „Tak proto si myslí, že mi nebude chybět,“ řekl jsem a zlomil se mi hlas. Nemohl jsem uvěřit, že mi tohle udělá. Bylo to prostě krutý. America neváhala, aby zastavila další vztek. „Půjdeme na film, na komedii, samozřejmě a pak uvidíme, jestli budou mít ještě otevřeno na motokárách a můžeš mě zase vytlačit z dráhy.“ America byla chytrá. Věděla, že motokárová dráha je jedno z míst, kde jsem s Abby nebyl. „Nevytlačil jsem tě z dráhy. Jen prostě nesmíš řídit jako posera.“ „Uvidíme,“ řekla America a tlačila mě ke koupelně. „Breč, jestli musíš. Křič. Dostaň to ze sebe a pak si užijeme zábavu. Nebude to trvat věčně, ale aspoň tě to na dnešek zaměstná.“ Ve dveřích koupelny jsem se otočil. „Díky, Mare.“ „Jo, jo…,“ řekla a vrátila se k Shepleymu. Zapnul jsem vodu a nechal jsem páru ohřát místnost, než jsem vešel dovnitř. Odraz v zrcadle mě vylekal. Tmavé kruhy pod mýma unavenýma očima, můj kdysi jistý postoj ochablý; vypadal jsem jako pytel hoven. Jakmile jsem byl ve sprše, nechal jsem si stékat vodu přes obličej, oči jsem držel zavřené. Jemné obrysy Abbyiných rysů obličeje jsem měl vypálené do očních víček. Nebylo to poprvé; viděl jsem jí pokaždé, když jsem měl zavřené oči. Teď, když byla pryč, to bylo jako bych uvízl v noční můře. Potlačil jsem něco, co mi rostlo v hrudi. Každých pár minut se bolest sama obnovila. Stýskalo se mi po ní. Bože, jak mě se po ní stýskalo, a všechno čím jsme si prošli, se mi znovu a znovu přehrávalo v hlavě. Položil jsem dlaně na vykachlíčkovanou stěnu a pevně zavřel oči. „Prosím vrať se,“ řekl jsem tiše. Nemohla mě slyšet, ale to mě nezastavilo od přání si, aby přišla a zachránila mě od hrozné bolesti, kterou jsem tady bez ní cítil. Po vrtání se ve svém zoufalství pod vodou, jsem se několikrát zhluboka nadechl a dal se dohromady. Skutečnost, že Abby odešla, neměla být takovým překvapením, ani potom co 109

se stalo v noci předtím. Co říkala America dávalo smysl. Pro Abby bylo tohle všechno tak nové, jak já byl vystrašený. Oba jsme měli hrozný způsob vypořádávání se se svými pocity a já věděl, že ve vteřině, kdy jsem si uvědomil, že jsem se do ní zamiloval, mě ona rozerve. Horká voda smyla vztek a strach a vlila do mě nový optimismus. Nebyl jsem žádnej ubožák, kterej nemá ani páru jak dostat holku. Někde v citech k Abby jsem tohle zapomněl. Byl čas si znovu věřit a pamatovat si, že Abby nebyla jen holka, která mi zlomila srdce, ale taky byla moje nejlepší kamarádka. Věděl jsem, jak ji rozesmát a znal jsem její oblíbené věci. A pořád jsem v tomhle boji měl ještě psa.

KDYŽ JSME SE VRÁTILI Z MOTOKÁR, MĚLI JSME lepší náladu. America se pořád hihňala tomu, že porazila Shepleyho čtyřikrát za sebou a Shepley předstíral, že trucuje. Shepley ve tmě zápolil s klíčem. Držel jsem mobil v ruce a už potřinácté bojoval s nutkáním zavolat Abby. „Proč už jí prostě nezavoláš?“ zeptala se America. „Nejspíš je ještě na rande. Raději nebudu… vyrušovat,“ řekl jsem a snažil se vytlačit myšlenku na to co se možná dělo, vytěsnit z hlavy. „Neměl bys?“ zeptala se America upřímně překvapena. „Nechtěl ses jí zeptat na ten zítřejší bowling? Je neslušný zvát holku na rande, když na jednom je, víš.“ Shepley konečně našel klíčovou dírku, otevřel dveře a pustil nás dovnitř. Sedl jsem si na gauč a zíral na Abbyino jméno ve svých kontaktech. „Seru na to,“ řekl jsem a dotkl se jejího jména. Telefon zazvonil jednou a pak znovu. Srdce mi bušilo proti hrudnímu koši, víc než kdy předtím před zápasem. Abby to zvedla. „Jak jde rande, holoubku?“ „Co potřebuješ, Travisi?“ zašeptala. Aspoň, že těžce neoddechovala. „Zítra chci jít na bowling. Potřebuju svýho parťáka.“ „Bowling? Nemohl jsi mi zavolat později?“ Chtěla, aby její slova zněla ostře, ale tón jejího hlasu byl pravým opakem. Mohl jsem říct, že je ráda, že volám. Moje sebedůvěra se vyšplhala na novou úroveň. Nechtěla být s Parkerem. „Jak mám vědět, kdy budeš hotová? Ach. To nevyznělo zrovna nejlíp…“ vtipkoval jsem. „Zítra ti zavolám a pak si o tom promluvíme, okay?“ „Ne to není okay. Řeklas, že chceš být kamarádka, ale nemůžeme si spolu vyrazit ven?“ Odmlčela se a já si představoval, jak protáčí ty svoje úžasné šedé oči. Žárlil jsem, že je Parker může vidět z první ruky. „Neprotáčej na mě oči. Půjdeš nebo ne?“ „Jak víš, že jsem protáčela oči? Špehuješ mě?“ „Vždycky protáčíš oči. Ano? Ne? Mrháš drahocenným časem na rande.“ „Ano!“ řekla hlasitým šeptem a se smíchem v hlase. „Půjdu.“ „Vyzvednu tě v sedm.“ Telefon tlumeně žuchnul, když jsem ho hodil na konec gauče a pak mé oči sjely k Americe. „Máš rande?“ „Mám,“ řekl jsem a opřel se zády o polštář. America si přehodila nohy přes Shepleyho, dobírala si ho kvůli jejich poslednímu závodu, zatímco on projížděl kanály. Netrvalo jí dlouho a začala se nudit. „Jedu zpátky na kolej.“ Shepley se zamračil, při jejím odchodu nebyl nikdy šťastný. „Napiš mi.“ „Napíšu,“ řekla America s úsměvem. „Uvidíme se, Trave.“ 110

Záviděl jsem jí, že odchází, že má co dělat. Já už jsem dodělal dvě eseje pár dní předtím. Můj pohled zachytily hodiny nad televizí. Minuty ubíhaly pomalu, a čím víc jsem si říkal, abych přestal dávat pozor, tím víc mé oči padaly na digitální číslice na krabičce. Po celé věčnosti uplynulo jen půl hodiny. Nervózně jsem si pohrával s rukama. Byl jsem znuděnější a neklidnější až byla každá vteřina jako mučení. Z vytlačování myšlenek na Abby a Parkera se stal neustálý boj. Nakonec jsem vstal. „Odcházíš?“ zeptal se Shepley s náznakem úsměvu. „Nemůžu tady prostě jen sedět. Víš, jak kvůli ní má Parker pěnu u huby. Zblázním se z toho.“ „Myslíš, že…? Ne. To by Abby neudělala. America říkala, že byla… na tom nesejde. Moje pusa mě dostane do problému.“ „Panna?“ „Ty to víš?“ Pokrčil jsem rameny. „Abby mi to řekla. Myslíš, že protože jsme… že by…?“ „Ne.“ Promnul jsem si krk. „Máš pravdu. Myslím, že máš pravdu. Teda, doufám. Je schopná udělat nějakou šílenou kravinu, aby mě od sebe odstrčila.“ „A bylo by to tak? Mám na mysli, jestli by tě od sebe odstrčila?“ Podíval jsem se Shepleymu do očí. „Miluju jí, Shepe. I když vím, co bych udělal Parkerovi, kdyby jí využil.“ Shepley zavrtěl hlavou. „Je to její volba, Trave. Jestli se pro tohle rozhodla, budeš jí muset nechat jít.“ Vzal jsem klíče od motorky a sevřel kolem nich prsty, cítil ostré hrany kovu, jak se mi bořil do dlaně. Než jsem nasedl na Harleye, zavolal jsem Abby. „Už jsi doma?“ „Jo, vysadil mě asi před pěti minutama.“ „Budu tam za pět dalších.“ Zavěsil jsem, než mohla protestovat. Chladný vzduch, který se mi vrhal do tváře, když jsem jel, mi pomáhal zchladit vztek, který vyvolaly myšlenky na Parkera, ale pocit nevolnosti se pořád držel mého žaludku tím víc, čím jsem byl kampusu blíž. Motor motorky se zdál hlasitý, jak se zvuk odrážel od cihel Morgan Hall. Ves rovnání s tmavými okny a opuštěným parkovištěm, jsme já a můj Harley dělali noc abnormálně tichou a čekání mimořádně dlouhé. Konečně se Abby objevila ve dveřích. Každý sval mého těla se napjal, když jsem čekal, jestli se usměje nebo začne šílet. Neudělala ani jedno. „Není ti zima?“ zeptala se a přitáhla si bundu blíž. „Sluší ti to,“ řekl jsem a všiml si, že neměla šaty. Očividně se nesnažila pro něj vypadat sexy a to byla úleva. „Bavila ses dobře?“ „Ehm… jo, díky. Co tady děláš?“ Zatahal jsem za plyn. „Chtěl jsem se projet, abych si pročistil hlavu. Nechceš jet se mnou?“ „Je zima, Trave.“ „Chceš, abych dojel pro Shepovo auto?“ „Zítra jdeme na bowling. Nemůže to počkat?“ „Musel jsem přejít od toho, že s tebou trávím každou vteřinu dne k deseti minutám, když mám štěstí.“ Usmála se a zavrtěla hlavou. „Jsou to jen dva dny, Trave.“ „Chybíš mi. Nasedni a jedem.“ Zvažovala mou nabídku a pak si zapnula bundu a vylezla na sedlo za mnou. Bez omluvy jsem si přitáhl její ruce kolem sebe, dost těsně, že bylo obtížné rozšířit hruď natolik, abych se mohl plně nadechnout, ale poprvé za celou noc jsem měl pocit, že můžu dýchat. 111

Kapitola 17 LOWBALL HARLEY NÁS NEVEZL NA ŽÁDNÉ KONKRÉTNÍ MÍSTO. NEJDŘÍV byly mé myšlenky zaujaty sledováním provozu a sporadických policejních hlídek, ale po chvíli jsme byli na silnici jediní. S vědomím, že noc nakonec skončí jsem se rozhodl, že ve chvíli, kdy jí vysadím u Morganu, vynaložím všechny síly na svůj poslední zoufalý pokus. Stejně naše platonické bowlingové schůzky, pokud bude dál vídat Parkera, nakonec skončí. Všechno skončí. Tlačit na Abby nikdy nebyl dobrý nápad, ale dokud nevyložím všechny svoje karty na stůl, mám velkou šanci, že ztratím jedinou holubičku, kterou jsem kdy potkal. Co bych měl říct a jak bych to měl říct, se mi neustále přehrávalo v hlavě. Musí to být přímé, něco co by Abby nemohla ignorovat nebo předstírat, že to neslyšela nebo nepochopila. Ručička už několik mil flirtovala s červeným koncem ukazatele paliva, tak jsem vjel k první otevřené benzínce, kolem které jsme jeli. „Chceš něco?“ zeptal jsem se. Abby zakroutila hlavou a slezla z motorky. Prsty si vjela do spleti jejích dlouhých, lesklých vlasů a rozpačitě se usmála. „Přestaň s tím. Jsi zkurveně krásná.“ „Jen mě obsadit do rockovýho videoklipu z osmdesátých let.“ Zasmál jsem se a pak se zívnutím dal hubici do otevřené nádrže Harleye. Abby vytáhla mobil a zkontrolovala čas. „Ach můj bože, Trave. Jsou tři ráno.“ „Chceš jet zpátky?“ zeptal jsem se a klesl mi žaludek. „Raději bysme měli.“ „Pořád jdeme večer na bowling?“ „Řekla jsem ti, že půjdu.“ „A pořád se mnou jdeš za pár týdnů do Sig Tau, že jo?“ „Naznačuješ, že nedržím slovo? Přijde mi to trochu urážlivý.“ Vytáhl jsem hubici z nádrže a zavěsil ji na své místo. „Já už jen prostě nevím, co dalšího uděláš.“ Sedl jsem si na motorku a pomohl Abby vlézt si za mě. Ovinula kolem mě ruce, tentokrát sama od sebe a já si povzdychl, ztracený v myšlenkách, než jsem nastartoval motor. Sevřel jsem řidítka, nadechl se a právě když jsem měl koule na to jí to říct, usoudil jsem, že čerpací stanice není to pravé pozadí, kde bych odhalil svou duši. „Jsi pro mě důležitej, víš,“ řekla Abby a napjala ruce. „Já ti nerozumím, holubičko. Myslel jsem, že ženy znám, ale ty jsi tak zkurveně matoucí, že nevím, kterým směrem je nahoru.“ „Já zase nerozumím tobě. Ty máš být školní lamač srdcí. Nedostala jsem kompletní prváckou zkušenost, jak slibovali v brožuře.“ Nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem se uraženě. I když to byla pravda. „No, tohle je poprvý. Nikdy jsem neměl holku, která se se mnou vyspala, jen abych jí nechal na pokoji.“ „Takhle to nebylo, Travisi.“ Nastartoval jsem motor a vyjel na ulici bez toho, abych řekl další slovo. Cesta do Morganu byla nesnesitelná. V hlavě jsem si mluvil sám k sobě a přemlouval se a probíral, jak 112

se postavím Abby tváří v tvář už tolikrát. I když byly moje prsty prochladlé, jel jsem pomalu, obával se okamžiku, kdy se Abby všechno dozví a pak mě nadobro odmítne. Když jsme přijeli před vchod do Morgan Hall, se mé nervy cítily jako by byly řezány, páleny ohněm a ponechány v syrovém, rozdrceném chaosu. Abby seskočila z motorky a z jejího smutného výrazu mě uvnitř přemohl žár paniky. Možná, že mě pošle do prdele dřív, než budu mít šanci cokoliv říct. Šel jsem s Abby ke dveřím a ona vytáhla klíče, nechávala hlavu sklopenou. Neschopný čekat další vteřinu jsem jí něžně vzal bradu do ruky a zvedl jí, trpělivě čekal, až zvedne oči, aby se setkaly s mými. „Políbil tě?“ zeptal jsem se a palcem se dotkl jejího hebkého rtu. Odtáhla se. „Ty opravdu víš, jak zkazit perfektní noc, co?“ „Myslela si, že byla perfektní, jo? Znamená to, že ses bavila?“ „To vždycky, když jsem s tebou.“ Uhnul jsem očima a cítil, jak se mé rysy stahují do zamračení. „Políbil tě?“ „Ano.“ Vzdychla iritovaně. Krátce jsem zavřel oči s vědomím, že moje další otázka by mohla mít za následek katastrofu. „To je všechno?“ „Do toho ti nic není!“ řekla a prudce otevřela dveře. Táhnutím jsem je zavřel a postavil se jí do cesty. „Musím to vědět.“ „Ne, nemusíš! Uhni, Travisi!“ Vrazila mi loket do boku a snažila se dostat dovnitř. „Holubičko…“ „Ty si myslíš, že když už nejsem panna, vyspím se s každým, kdo si řekne? Díky!“ řekla a strčila mě do ramene. „Tohle jsem neřekl, zatraceně! Je to moc, žádat tě o trochu klidu v mysli?“ „Proč by tě mělo uklidnit, když budeš vědět, jestli spím s Parkerem?“ „Jak to můžeš nevědět? Je to jasný každýmu kromě tebe!“ „Pak hádám, že jsem idiot. Dneska válíš, Trave,“ řekla a natahovala se pro kliku. Sevřel jsem jí ramena. Dělala to znova, netečnou scénu, na kterou už jsem si zvykl. Čas ukázat moje karty byl právě teď. „To co k tobě cítím… je to šílený.“ „S tou šílenou částí máš pravdu,“ vyštěkla a odstrkovala mě od sebe. „Tohle jsem si v hlavě procvičoval celou dobu, co jsme jeli na motorce, tak si mě jen poslechni.“ „Travisi--“ „Vím, že je to s náma na houby, mám pravdu? Já jsem impulzivní, výbušnej a ty ses mi dostala pod kůži jako nikdo jinej. V jednu chvíli se chováš, jako když mě nenávidíš a v další mě potřebuješ. Nikdy jsem nic neudělal správně a nezasloužím si tě… ale já tě kurva miluju, Abby. Miluju tě víc, než jsem kdy někoho nebo něco miloval. Když jsi mi nablízku, nepotřebuju chlast ani peníze ani zápasení nebo známosti na jednu noc… jediný co potřebuju, seš ty. Jsi jediná, na koho myslím. Jsi jediná, o kom sním. Ty jsi jediná, koho chci.“ Několik vteřin neodpovídala. Zvedla obočí a její oči vypadaly zmateně, když zpracovávala všechno, co jsem řekl. Několikrát zamrkala. Vzal jsem jej obličej do dlaní a podíval se jí do očí. „Spala jsi s ním?“ Abbyiny oči se zaleskly a pak zavrtěla hlavou. Bez dalšího přemýšlení se mé rty přitiskly na její a jazykem jsem jí vklouzl do úst. Neodtlačila mě; místo toho přijal její jazyk výzvu mého a sevřela mi tričko v pěstích a přitáhla si mě blíž. Z hrdla mi ušel nedobrovolné zamručení a ovinul jsem kolem ní ruce. Když jsem věděl, že mám svou odpověď, jsem se bez dechu odtáhl. „Zavolej Parkerovi. Řekni mu, že už ho nechceš vidět. Řekni mu, že jsi se mnou.“ Zavřela oči. „Nemůžu s tebou být, Travisi.“ „Proč sakra ne?“ zeptal jsem se a nechal se unést. 113

Abby zakroutila hlavou. Sama sebe už milionkrát předtím ukázala nevyzpytatelnou, ale způsob, jakým mě líbala, znamenal víc než jen přátelství a k soucitu měl příliš daleko. Došel jsem k jedinému závěru. „Neuvěřitelný. Jediná holka, kterou chci, a ona nechce mě.“ Zaváhala, než promluvila. „Když jsme se já a America přestěhovaly sem, bylo to s vědomím, že můj život dopadne nějakým způsobem. Nebo že tím způsobem nedopadne. Zápasení, hazard, pití… to jsem nechala za sebou. Když jsem kolem tebe, je to tady přímo pro mě v neodolatelném, tetovaném balení. Nepřestěhovala jsem se stovky mil pryč, abych si to prožila znova.“ „Vím, že si zasloužíš někoho lepšího, než jsem já. Myslíš si, že to nevím? Ale pokud tady někde byla holka pro mě… jsi to ty. Udělám všechno, co budu muset udělat, holoubku. Slyšíš mě? Udělám cokoliv.“ Otočila se ode mě, ale já se nevzdával. Konečně mluvila, a pokud tentokrát odejde, už nedostaneme další šanci. Rukou jsem držel dveře zavřené. „Přestanu se zápasením ve vteřině, kdy odpromuju. Už znova nevypiju jedinou kapku. Dám ti tvoje šťastně až do smrti, holubičko. Pokud ve mě budeš jen věřit, dokážu to.“ „Já nechci, aby ses měnil.“ „Tak mi řekni, co mám dělat. Řekni mi to a já to udělám,“ prosil jsem. „Můžu si půjčit tvůj telefon?“ zeptala se. Zamračil jsem se, nejistý si tím, co chce udělat. „Jasně.“ Z kapsy jsem vytáhl mobil a podal jí ho. Chvíli se dotýkala tlačítek, pak vytočila číslo a zavřela oči, když čekala. „Omlouvám se, že volám tak brzo,“ koktala, „ale tohle nemohlo počkat. Já… nemůžu s tebou jít ve středu na večeři.“ Volala Parkerovi. Ruce se mi třásly obavami, přemýšlel jsem, jestli ho požádá, aby jí vyzvedl – a zachránil jí – nebo něco jiného. Pokračovala, „Vlastně se s tebou nemůžu vídat vůbec. Já jsem… dost jistě jsem zamilovaná do Travise.“ Celý můj svět se zastavil. Snažil jsem se přehrát její slova. Slyšel jsem správně? Opravdu právě řekla to, co si myslím, že řekla nebo to bylo jen zbožné přání? Abby mi vrátila mobil a pak se mi neochotně podívala do očí. „Zavěsil,“ řekla se zamračením. „Ty mě miluješ?“ „To ta tetování,“ řekla drze a pokrčila rameny, jako kdyby právě neřekla jedinou věc, kterou jsem kdy chtěl slyšet. Holubička mě miluje. Po tváři se mi roztáhl široký úsměv. „Pojď se mnou domů,“ řekl jsem a vzal jí do náručí. Abbyino obočí vystřelilo nahoru. „Tohle všechno jsi řekl, abys mě dostal do postele? Musela jsem udělat docela dojem.“ „Jediná věc, na kterou právě teď myslím je držet tě v náručí celou noc.“ „Jdeme.“ Neváhal jsem. Jakmile byla Abby bezpečně vzadu na mé motorce, uháněl jsem domů, bral každou zkratku, projel každou oranžovou a kličkoval sem a tam mezi tou trochou aut, která byla na silnici takhle brzy ráno. Když jsme přijeli k bytu, vypnout motor a zvednout Abby do náruče se zdálo, že probíhá současně. Zahihňala se mi do rtů, když jsem zápasil se zámkem vchodových dveří. Když jsem jí dal dolů a zavřel za námi dveře, nechal jsem uniknout dlouhý, uvolněný vzdech. „Nezdálo se to jako domov, když jsi odešla,“ řekl jsem a znovu jí políbil.

114

Toto běžel chodbou a vrtěl huňatým ocáskem, škrábal Abby do nohou. Stýskalo se mu po ní skoro tak moc jako mě. Zaskřípala Shepleyho postel a pak po podlaze dupaly kroky. Jeho dveře se rozletěly a mhouřil oči před světlem. „Kurva, ne, Trave, netahej se m tyhle sračky! Miluješ Ab…“ – zaostřil oči a uvědomil si svůj omyl – „by. Čau, Abby.“ „Čau, Shepe,“ řekla Abby s pobaveným úsměvem a položila Tota na zem. Než se Shepley mohl na něco zeptat, táhl jsem Abby chodbou. Narazili jsme do sebe. Neměl jsem v plánu nic jiného než ji mít vedle sebe v posteli, ale ona mi s jasným úmyslem vytáhla tričko a přetáhla mi ho přes hlavu. Pomohl jsem jí s její bundou a ona si pak svlékla svetr a tílko. V jejích očích nebyl žádný tázavý pohled a já se nehodlal hádat. Brzy jsme byli oba úplně nazí a malý hlásek uvnitř mě, který si chtěl tuhle chvíli vychutnat a brát to pomalu, byl snadno přemožen Abbyinými vášnivými polibky a tichým mručením, které dělala, když jsem se jí dotýkal prakticky kdekoliv. Položil jsem jí na matraci a ruka jí vystřelila k nočnímu stolku. Okamžitě jsem si vybavil svoje vzteklé rozbití misky s kondomy jako slib svého zamýšleného celibátu. „Do prdele,“ řekl jsem oddechujíc. „Vyhodil jsem je.“ „Cože? Všechny?“ „Myslel jsem, že když ty ne… že když nebudu s tebou, tak je nebudu potřebovat.“ „Děláš si ze mě srandu!“ řekla a frustrovaně nechala spadnout hlavu na čelo postele. Sklonil jsem se, ztěžka oddechoval a položil si čelo na její hruď. „Považuj se za opak rozhodnuté věci.“ Následující okamžiky byly rozmazané. Abby prováděla nějaké divné počty a došla k závěru, že tenhle konkrétní týden nemůže otěhotnět a než jsem si to uvědomil, byl jsem v ní, cítil každou její část na všech svých. Nikdy jsem nebyl s holkou bez toho tenkého obalu z latexu, ale zřejmě jen zlomek milimetru udělal rozdíl. Každý pohyb vytvářel stejně ohromující, protichůdné pocity: zdržování nevyhnutelného nebo poddání se, protože to bylo tak zkurveně dobrý. Když se Abbyiny boky zvedly proti mým a její nekontrolované steny a vzdechy se vystupňovaly do hlasitého, uspokojeného křiku, už jsem se dál držet nemohl. „Abby,“ zašeptal jsem zoufale. „Potřebuju… musím…“ „Nepřestávej,“ prosila. Nehty mi zaryla do zad. Ještě jednou jsem se do ní naposledy zhoupnul. Musel jsem být hlasitý, protože Abbyiny ruce mi vystřelily k puse. Zavřel jsem oči a nechal všechno jít, cítil, jak se mi obočí stahuje k sobě, zatímco se mé tělo svíjelo a tuhlo. Ztěžka oddechujíc jsem se podíval Abby do očí. Podívala se na mě jen s unaveným, spokojeným úsměvem a na něco čekala. Líbal jsem jí zas a znova a pak jí vzal obličej do dlaní, líbal jí znova, tentokrát něžněji. Abbyin dech zpomalil a pak si povzdychla. Lehl jsem si na bok, odpočíval vedle ní a pak si jí k sobě přitáhl. Položila si tvář na mou hruď, její vlasy mi zaplavily ruku. Ještě jednou jsem jí políbil na čelo a za jejími zády si spojil prsty. „Tentokrát mě neopouštěj, jo? Ráno se chci probudit přesně takhle.“ Abby mě políbila na hrudník, ale nevzhlédla. „Nikam nepůjdu.“

TO RÁNO, LEŽÍC VEDLE ŽENY, KTEROU JSEM MILOVAL, SE MI v hlavě zformoval tichý slib. Budu pro ni lepším člověkem, někým, koho si zaslouží. Žádné další nechávání se vyvést z míry. Žádné další záchvaty vzteku nebo násilné výbuchy. Pokaždé, když jsem přitiskl rty na její pokožku a čekal, až se probudí, jsem si ten slib v hlavě zopakoval. Vyrovnat se s životem mimo byt a zároveň se snažit zůstat věrný tomuto slibu se ukázal být boj. Poprvé jsem se nejen o nikoho nezajímal, ale taky jsem si je chtěl zoufale

115

udržet. Pocity přehnaného ochranitelství a žárlivosti podrývaly slib, který jsem udělal jen pár hodin předtím. U oběda mě vytočil Chris Jenks a já se vrátil k normálu. Abby byla naštěstí trpělivá a tolerantní, i když jsem ani ne o dvacet minut později vyhrožoval Parkerovi. Abby více než jednou ukázala, že mě může přijmout takového, jaký jsem, ale já nechtěl být ten násilný kretén, na kterého byli všichni zvyklí. Mísení mého vzteku s těmi novými pocity žárlivosti bylo mnohem těžší ovládat, než jsem si mohl představit. Uchýlil jsem se k vyhýbání se situacím, které mě mohli rozčílit a zůstával netečný k vědomí, že nejenže byla Abby šíleně sexy a každý hovado v kampusu bylo zvědavý, jak se jí podařilo zkrotit jedinýho člověka, o kterém si mysleli, že se nikdy neusadí. Zdálo se, že všichni čekají až to poseru a tak by si jí mohli vyzkoušet, což mě jen víc znervózňovalo a popuzovalo. Abych si nechal mysl zaměstnanou, jsem se zaměřil na to, aby všem holkám ze školy bylo jasné, že jsem mimo dosah, což naštvalo polovinu školní ženské populace. Když jsme šli s Abby na Halloween, všiml jsem si, že ostrý, pozdně podzimní vzduch nezabránil řadě holek vzít si na sebe kostýmy jako děvky. Objal jsem svou přítelkyni po svém boku, vděčný, že nemá jedny z těch šatů jako je Barbie prostitutka nebo fotbalový-hráčlomítko-kurva-transvestita, což znamenalo, že počet hrozeb, kdy bych jí mohl zírat na kozy nebo se strachovat kdy se ohne, se snížil na minimum. Shepley a já jsme hráli kulečník, zatímco holky přihlížely. Vedli jsme znovu poté, co už jsme v kapse měli 360 dolarů z posledních dvou her. Koutkem oka jsem viděl Finche oslovujícího Americu a Abby. Chvíli se smáli a pak je Finch odtáhl na taneční parket. Abbyina krása vyčnívala dokonce i nad nahou kůží, lesknoucí se a do očí bijících nemravných Sněhurek a oplzlých rozhodčích kolem ní. Než písnička skončila, America a Abby nechaly Finche na parketu a zamířily k baru. Stoupnul jsem si na špičky, abych v moři lidí našel jejich hlavy. „Seš na řadě,“ řekl Shepley. „Holky jsou pryč.“ „Nejspíš šly pro pití. Hraješ, kasanovo.“ Se zaváháním jsem se ohnul, zaměřil se na kouli, ale minul. „Travisi! To byl snadnej úder! Ničíš mě!“ stěžoval si Shepley. Pořád jsem holky neviděl. Protože jsem věděl o dvou loňských sexuálních napadeních, byl jsem nervózní nechat Abby a Americu potulovat se kolem samotné. Hození drogy do pití nic netušících holek nebylo nic nového, dokonce ani v našem malém univerzitním městě. Položil jsem tágo na kulečníkový stůl a přešel přes dřevěný taneční parket. Na rameno mi padla Shepleyho ruka. „Kam jdeš?“ „Najít holky. Pamatuješ si, co se stalo loni Heather.“ „Ach. Jo.“ Když jsem konečně našel Abby a Americu, viděl jsem dva chlápky kupující jim pití. Oba byli malí, jeden byl silnější v pase, s týdenním strništěm na zpocené tváři. Žárlivost měla být poslední věc, kterou bych cítil, když jsem se na něj podíval, ale fakt, že mi očividně dělal do holky, ji snížila, ale víc zapůsobila na moje ego – i když by nevěděl, že tu byla se mnou, měl by z pohledu na ní poznat, že chce být sama. Má žárlivost se mísila s podrážděním. Tucetkrát jsem Abby říkal, aby nedělala něco tak potencionálně nebezpečného jako vzít si pití od cizince; rychle mě ovládnul vztek. Jeden chlápek skloněný křičel na Abby přes hudbu. „Chceš tancovat?“ Abby zakroutila hlavou. „Ne, díky. Jsem tady se svým--“ „Přítelem,“ řekl jsem a skočil jí tak do řeči. Naštvaně jsem se díval na toho kluka. Bylo skoro k smíchu zkoušet zastrašit dva kluky v tógách, ale nasadil jsem svůj plnohodnotný Zabiju-tě výraz. Kývl jsem přes místnost. „Vypadněte, hned.“ 116

Kluci se přikrčili a pak než zmizeli v davu, se podívali na Americu a Abby. Shepley políbil Americu. „Nemůžu tě nikam vzít!“ Zahihňala se a Abby se na mě usmála. Byl jsem příliš vytočenej, abych jí úsměv oplatil. „Co je?“ zeptala se zaraženě. „Proč jsi ho nechala, aby ti koupil pití?“ America pustila Shepleyho. „Nenechaly, Travisi. Já jim říkala, aby to nekupovali.“ Vzal jsem lahev Abby z ruky. „Tak co je tohle?“ „To myslíš vážně?“ zeptala se. „Jo, myslím to kurva vážně,“ řekl jsem a hodil pivo do koše u baru. „Už stokrát jsem ti říkal… nemůžeš si brát pití od neznámejch chlápků. Co kdyby ti do toho něco hodil?“ America zvedla svou sklenici. „To pití jsme nespustily z očí, Trave. Přeháníš.“ „S tebou nemluvím,“ řekl jsem a vztekle se díval na Abby. Zablýskalo se jí v očích, odrážely její vztek. „Takhle s ní nemluv.“ „Travisi,“ varoval Shepley, „nech to bejt.“ „Nelíbí se mi, když necháváš jiný kluky, aby ti kupovali pití,“ řekl jsem. Abby zvedla obočí. „Snažíš se vyvolat hádku?“ „Vadilo by ti vejít do baru a vidět mě dělit se o pití s jinou holkou?“ „Okay. Teď jsi ke všem holkám lhostejný. Chápu to. Asi bych měla vyvinout stejné úsilí.“ „To by bylo fajn,“ řekl jsem skrz zaťaté zuby. „Budeš muset zkrotit tohle chování žárlivýho přítele, Travisi. Neudělala jsem nic špatnýho.“ „Přišel jsem sem a nějakej kluk ti kupoval pití!“ „Neřvi na ní!“ řekla America. Shepley položil ruce na Travisova ramena. „Všichni jsme toho moc vypili. Pojďme prostě odsud.“ Abbyin vztek zesílil. „Musím říct Finchovi, že odcházíme,“ zabručela a prošla kolem mě na taneční parket. Chytil jsem jí za zápěstí. „Půjdu s tebou.“ Vykroutila se z mého sevření. „Jsem plně schopná ujít pár kroků sama, Travisi. Co to s tebou je?“ Abby se protlačila k Finchovi, který kolem sebe házel rukama a skákal uprostřed parketu. Pot mu stékal po čele a spáncích. Nejdřív se usmíval, ale když se s ním křikem loučila, protočil oči. Abby vyslovila moje jméno. Házela vinu na mě, což mě jen ještě víc naštvalo. Samozřejmě, že bych se naštval, kdyby udělala něco, čím by si mohla ublížit. Nezdálo se, že by jí nějak zvlášť záleželo na tom, když jsem napadl Chrise Jenkse, ale když jsem se naštval kvůli tomu, že si bere pití od cizinců, měla tu drzost se naštvat. Právě když můj hněv dovřel ke vzteku, nějakej kretén v kostýmu piráta popadl Abby a přitiskl se na ní. Místnost se mi rozmazala a než jsem si to uvědomil, byla moje pěst na jeho obličeji. Pirát padl na podlahu, ale když šla Abby s ním, přecvaknul jsem se zpátky do reality. Dlaněmi spadla na taneční parket a vypadala ohromeně. Ztuhnul jsem šokem, díval se na ní jako ve zpomaleném filmu a otočil jí ruku, abych viděl, že byla pokrytá jasně červenou krví tryskající z pirátova nosu. Rychle jsem jí zvednul. „Oh, do prdele! Seš v pohodě, holoubku?“ Když se Abby postavila na nohy, vyrvala svou ruku z mého sevření. „Seš blázen?“ America popadla Abby za zápěstí a táhla jí davem, pustila jí, až když jsme byli venku. Musel jsem jít dvakrát rychleji, abych udržel krok. Na parkovišti Shepley odemkl Chargera a Abby vklouzla na sedadlo.

117

Snažil jsem se jí omluvit. Byla strašně naštvaná. „Omlouvám se, holubičko. Nevěděl jsem, že se tě drží.“ „Tvoje pěst byla dva centimetry od mýho obličeje!“ řekla a chytila olejem potřísněný ručník, který ji hodil Shepley. Otřela si krev z rukou a třela si hadrem kolem každého prstu, zcela zjevně vzbouřená. Cukl jsem sebou. „Nerozmáchl bych se, kdybych si myslel, že můžu praštit tebe. To víš, ne?“ „Zmlkni, Travisi. Prostě zmlkni,“ řekla a zírala na temeno Shepleyho hlavy. „Holoubku…“ Shepley praštil rukou do volantu. „Drž hubu, Travisi! Už ses omluvil, tak teď už drž kurva hubu!“ Nemohl jsem nic odpovědět. Shepley měl pravdu: podělal jsem celou noc a najednou se to, že mně Abby odkopne, stalo děsivou možností. Když jsme dojeli k bytu, America políbila svého přítele na dobrou noc. „Uvidíme se zítra, zlato.“ Shepley rezignovaně přikývnul a políbil ji. „Miluju tě.“ Věděl jsem, že odjíždějí kvůli mně. Jinak by holky zůstaly přes noc v bytě jako každý víkend. Abby kolem mě beze slova prošla k Američině Hondě. Doběhl jsem jí a pokoušel se o nemotorný úsměv ve snaze zmírnit situaci. „No tak. Neodjížděj naštvaná.“ „Ach, já neodjíždím naštvaná. Já jsem vzteky bez sebe.“ „Potřebuje nějakej čas na uklidnění, Travisi,“ upozornila mě America a odemkla dveře. Když cvakl zámek na straně spolujezdce, zpanikařil jsem a podržel ruku na dveřích. „Neodjížděj, holubičko. Byl jsem mimo. Omlouvám se.“ Abby zvedla ruku, ukazovala zbytky zaschlé krve na dlani. „Zavolej mi, až vyrosteš.“ Bokem jsem se opřel o dveře. „Nemůžeš odejít.“ Abby zvedla obočí a Shepley oběhl auto vedle nás. „Travisi, jsi opilej. Chystáš se udělat obrovskou chybu. Prostě jí nech jet domů, uklidni se… oba si můžete promluvit zítra, až vystřízlivíš.“ „Nemůže odejít,“ řekl jsem a zoufale jsem zíral Abby do očí. „Nebude to fungovat, Travisi,“ řekla a zatahala za dveře. „Uhni!“ „Co tím myslíš, že to nebude fungovat?“ zeptal jsem se a chytil jí za ruku. Strach ze slov, která Abby řekla, skončil právě tak, že mě nutil reagovat bez přemýšlení. „Myslím ten smutnej obličej. Nepodlehnu mu,“ řekla a odtáhla se. Projela mnou krátkodobá úleva. Nechystá se to skončit. Aspoň ne teď. „Abby,“ řekl Shepley. „Tohle je ta chvíle, o který jsem mluvil. Možná bys měla--“ „Nepleť se do toho, Shepe,“ vyštěkla America a nastartovala auto. „Posral jsem to. Posral jsem to hodně, holoubku, ale musíš mi odpustit.“ „Ráno budu mít na zadku obrovskou modřinu! Praštil jsi toho kluka, protože jsi byl naštvanej na mě! Co by mi to mělo říct? Právě teď jsou tu všude vyvěšený červený vlajky!“ „Nikdy v životě jsem holku nepraštil,“ řekl jsem překvapený, že si mohla jen myslet, že bych na ní vztáhl ruku – nebo na jinou ženu, když na to přijde. „A já nehodlám bejt první!“ řekla a zatáhla za dveře. „Uhni, sakra!“ Přikývl jsem a o krok ustoupil. Poslední věc, kterou jsem chtěl, bylo, aby odešla, ale bylo to lepší než jí vytočit tak, až by to skončila posláním mě do prdele. America zařadila zpátečku a okýnkem se dívala na Abby. „Zavoláš mi zejtra, že jo?“ zeptal jsem se a dotkl se čelního skla. „Prostě jeď, Mare,“ řekla a dívala se přímo před sebe. Když už nebyla brzdová světla dál vidět, odešel jsem do bytu. „Travisi,“ upozorňoval mě Shepley. „Žádný zmatky, brácho. Myslím to vážně.“ 118

Přikývl jsem a poraženě jsem se plahočil do svého pokoje. Zdálo se, že když jsem konečně věci zvládal, moje zkurvená povaha vystrčila svou ošklivou hlavu. Musel jsem jí dostat pod kontrolu nebo bych ztratil tu nejlepší věc, která se mi kdy stala. Abych nějak zabil čas, uvařil jsem vepřové kotlety s bramborovou kaší, ale jen je převaloval po talíři, neschopný jíst. Špinavé prádlo zabralo další hodinu a pak jsem se rozhodl vykoupat Tota. Chvíli jsme si hráli, ale pak to vzdal a schoulil se na posteli. Zírajíc do stropu, fascinovaný tím, jak pitomej jsem byl, se mi nelíbilo, tak jsem se rozhodl vyndat všechno nádobí ze skříňky a ručně ho umýt. Nejdelší noc v mém životě. Mraky začaly měnit barvu, upozorňovaly na slunce. Popadl jsem klíčky od motorky a jel se projet, skončil jsem před Morgan Hall. Harmony Handlerová právě odcházela na jógu. Chvíli si mě prohlížela, držíc ruku na klice. „Čau, Travisi,“ řekla se svým typickým malým úsměvem. Rychle zmizel. „Wow. Seš nemocnej nebo něco? Nemám tě někam vzít?“ Musel jsem vypadat hrozně. Harmony byla vždycky zlato. Její bratr byl v Sig Tau, takže jsem jí neznal tak dobře. Malé sestřičky byly tabu. „Čau, Harmony,“ řekl jsem a pokusil se o úsměv. „Chtěl jsem překvapit Abby snídaní. Myslíš, že bys mě mohla pustit dovnitř?“ „Ehm,“ hlesla a podívala se zpátky prosklenými dveřmi. „Nancy může šílet. Seš si jistej, že seš v pohodě?“ Nancy byla kolejbába Morgan Hall. Slyšel jsem o ní, ale nikdy jsem jí neviděl a pochybuju, že si někdy všimla. Svět kolem kampusu bylo něco, do čeho byla zažraná víc než jeho obyvatelé a jen zřídkakdy byla viděna venku ze svého pokoje. „Jen dlouhá noc. No tak.“ Usmál jsem se. „Víš, že jí to bude jedno.“ „Okay, ale já to nebyla.“ Dal jsem si ruku na srdce. „Slibuju.“ Vyšel jsem schody a lehce zaklepal na Abbyiny dveře. Klika se rychle otočila, ale dveře se otevíraly pomalu, postupně odhalovaly Abby a Americu na druhé straně pokoje. Kařina ruka sklouzla z kliky zpátky pod peřinu. „Můžu jít dál?“ Abby se rychle posadila. „Jsi v pohodě?“ Vešel jsem dovnitř a padl před ní na kolena. „Je mi to hrozně líto, Abby. Omlouvám se,“ řekl jsem a omotal jí ruce kolem pasu a zabořil jí hlavu do klína. Abby držela mou hlavu v náručí. „Já, ehm…,“ koktala America, „já půjdu.“ Abbyina spolubydlící Kara dupala po pokoji a brala si svoje věci na sprchování. „Jsem vždycky velmi čistá, když jsi kolem, Abby,“ řekla a práskla za sebou dveřmi. Podíval jsem se na Abby. „Já vím, že blázním, když přijde na tebe, ale bůh ví, že se snažím, holoubku. Tohle nechci posrat.“ „Tak to nedělej,“ řekla prostě. „Je to pro mě těžký, víš. Mám pocit, jako by sis každou vteřinou měla uvědomit, co za kreténa jsem a opustíš mě. Když jsi včera v noci tancovala, viděl jsem tucet dalších kluků, co tě sledovali. Šla jsi k baru a já tě viděl děkovat tomu chlápkovi za pití. Pak tě chytil ten hajzl na parketu.“ „Nevidíš mě rozdávat rány pokaždý, když na tebe mluví holka. Nemůžu pořád zůstat zamčená v tvým bytě. Budeš muset začít zvládat svůj temperament.“ „Budu,“ řekl jsem přitakávajíc. „Nikdy předtím jsem přítelkyni nechtěl, holubičko. Nejsem zvyklej tohle k někomu cítit… k nikomu. Když se mnou budeš mít trpělivost, přísahám, že to zvládnu.“

119

„Něco si ujasníme: nejsi kretén, seš úžasnej. Nezáleží na tom, kdo mi kupuje pití nebo kdo mě požádá o tanec nebo kdo se mnou flirtuje. Domů jdu s tebou. Žádal jsi mě, abych ti věřila, ale zdá se, že nevěříš ty mě.“ Zamračil jsem se. „To není pravda.“ „Jestli si myslíš, že tě opustím kvůli dalšímu klukovi, co půjde kolem, tak ve mně nemáš moc víry.“ Sevřel jsem jí pevněji. „Nejsem pro tebe dost dobrej, holoubku. To neznamená, že ti nevěřím, jen se připravuju na nevyhnutelný.“ „Tohle neříkej. Když jsme sami, jsi perfektní. My jsme perfektní. Ale pak někoho necháš to zničit. Nečekám obrat o sto osmdesát stupňů, ale musíš přestat s rvačkama. Nemůžeš chodit a mlátit do každýho, kdo se na mě podívá.“ Přikývl jsem, věděl jsem, že má pravdu. „Udělám cokoliv, co chceš. Jen… řekni mi, že mě miluješ.“ Byl jsem si plně vědom toho, jak směšně zním, ale na tom už nezáleželo. „Víš, že jo.“ „Potřebuju slyšet tě to říct.“ „Miluju tě,“ řekla. Dotkla se svými rty mých a pak se o pár centimetrů odtáhla. „Teď už přestaň bejt takový děcko.“ Jakmile mě políbila, srdce se mi zpomalilo a každý sval mého těla se uvolnil. To jak moc jsem jí potřeboval, mě děsilo. Nedokázal jsem si představit, že je láska takováhle pro každýho nebo že by chlapi chodili kolem jako šílenci ve chvíli, kdy byli dost staří na to, aby si všimly holek. Možná jsem to byl jen já. Možná jsme to byli jen já a ona. Možná, že spolu jsme byli nestabilní subjekt, který se může buď zhroutit, nebo splynout dohromady. Ať tak či onak, zdálo se, že ve chvíli, kdy jsem jí potkal, se můj život obrátil vzhůru nohama. A nechtěl jsem to jinak.

120

Kapitola 18 ŠŤASTNÁ TŘINÁCTKA NAPŮL NADŠENÝ, NAPŮL SAKRA NERVÓZNÍ JSEM VEŠEL DO domu svého otce, s prsty propletenými s Abbyinými. Z herny se linul kouř z tátova doutníku a cigaret bratrů a mísil se se slabým pižmovým zápachem koberce staršího než já. I když byla Abby zpočátku naštvaná, že nemá moc času se připravit před setkáním s mou rodinou, vypadala víc v pohodě, než já se cítil. Přivést si domů holku nebylo u Maddoxů zvykem a jakákoli předpověď jejich reakce byla přinejmenším nespolehlivá. Na Trentona mi padl zrak nejdřív. „Panebože! To je ale oslí prdel!“ Jakákoliv naděje, že by mí bratři byť jen předstírali, že nejsou jako divoši, byla ztráta času. Miloval jsem je tak jako tak a věděl jsem, že Abby bude taky. „Hej, hej… před mladou dámou si dávej pozor na jazyk,“ řekl táta a kývl na Abby. „Holoubku, tohle je můj táta, Jim Maddox. Tati, tohle je holubička.“ „Holubička?“ zeptal se Jim s pobaveným výrazem na tváři. „Abby,“ řekla a potřásla si s ním rukou. Ukázal jsem na své bratry, všichni přikyvovali, když jsem říkal jejich jména. „Trenton, Taylor, Tyler a Thomas.“ Abby se zdála být trochu ohromená. Nemohl jsem jí to zazlívat; nikdy jsem opravdu o své rodině nemluvil a pět kluků by šokovalo každého. Ve skutečnosti, pět Maddoxů děsilo vyloženě nejvíc. Jak jsme vyrůstali, děti ze sousedství se brzo naučili, nezahrávat si ani s jedním z nás a jen jakmile někdo udělal chybu, zpovídal se nám všem. Hádali jsme se, ale v případě potřeby jsme se sešli jako pevná pevnost. To bylo jasné i těm, které jsme neměli v úmyslu zastrašit. „Má Abby i příjmení?“ zeptal se táta. „Abernathyová,“ řekla a zdvořile kývla. „Rád tě poznávám, Abby,“ řekl Thomas s úsměvem. Abby si nevšimla, ale Thomasův výraz byl zástěrkou pro to, co opravdu dělal: analyzoval každé její slovo a pohyb. Thomas vždycky pozoroval někoho, kdo mohl potencionálně otřást naší už tak vratkou lodí. Vlny nebyly vítané a Thomas se vždycky postaral o to, aby uklidnil potencionální bouřky. Táta si s tím nemusí dělat starosti, říkával. Nikdo z nás proti téhle logice nemohl nic namítat. Když se jeden nebo několik z nás ocitlo v problémech, mohli jsme jít za Thomasem a on se o to postaral dřív, než se to táta mohl dozvědět. Roky výchovy bandy hlučných, násilnických kluků udělalo z Thomase muže mnohem dřív než by se to od kohokoli mělo očekávat. Všichni jsme ho za to respektovali, včetně mého otce, ale roky bytí naším ochráncem ho občas dělali trochu panovačného. Ale Abby stála, usmívajíc se a netečná k faktu, že to ona byla teď cílem, pod drobnohledem rodinného obránce. „Opravdu rád,“ řekl Trenton a oči se mu potulovaly po místech, která by mohla ještě někoho jiného zabít. Táta plesknul Trentona po hlavě a ten vyjekl. „Co jsem řekl?“ zeptal se a zřel si temeno hlavy. „Posaď se, Abby. Sleduj nás, jak obereme Trava o peníze,“ řekl Tyler. Přitáhl jsem židli pro Abby a ta si sedla. Vztekle jsem zíral na Trentona a on odpověděl jen mrknutím. Blbeček. 121

„Znáte Stu Ungera?“ zeptala se Abby a ukázala na zaprášenou fotku. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Tátovy oči se rozsvítily. „Ty víš, kdo je Stu Unger?“ Abby přikývla. „Můj táta je taky fanoušek.“ Táta vstal a ukázal na zaprášenou fotku vedle. „A tady tohle je Doyle Brunson.“ Abby se usmála. „Můj táta ho viděl hrát. Je neuvěřitelný.“ „Travův dědeček byl profesionál. Tady bereme poker opravdu vážně.“ Usmál se táta. Nejen že Abby nikdy nezmínila fakt, že ví něco o pokeru, bylo to taky poprvé, co jsem jí slyšel mluvit o tátovi. Jak jsme sledovali Trentonovo míchání a rozdávání karet, pokoušel jsem se zapomenout to, co se právě stalo. S jejíma dlouhýma nohama, drobnými, ale dokonale rostlými křivkami a velkýma očima, byla Abby neuvěřitelně nádherná, ale to, že znala Stu Ungera jménem, z ní udělalo v mé rodině velký hit. O trochu jsem se na své židli vytáhl. Nebyla žádná šance, že by si nějaký z mých bratrů mohl přivést domů někoho, kdo by mohl převýšit tohle. Trenton zvedl obočí. „Chceš hrát, Abby?“ Zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, že bych měla.“ „Ty nevíš jak?“ zeptal se táta. Naklonil jsem se a políbil ji na čelo. „Hraj… budu tě učit.“ „Měla bys hned políbit svoje peníze na rozloučenou, Abby.“ Zasmál se Thomas. Abby stiskla rty k sobě, hrábla do peněženky a vytáhla dvě padesátky. Podala je tátovi a trpělivě čekala, než je vymění za žetony. Trenton se usmíval, dychtivý využít její sebedůvěry. „Mám v Travisovi výukové schopnosti plnou důvěru,“ řekla Abby. Taylor zatleskal. „Sakra jo! Dneska zbohatnu!“ „Pojďme tentokrát začít malou,“ řekl táta a vhodil pětidolarový žeton. Trenton rozdal a já jsem srovnal Abby karty. „Hrála jsi někdy?“ „Už to chvíli bude.“ Přikývla. „Prší se nepočítá, princezno,“ řekl Trenton a podíval se na svoje karty. „Zavři tlamu, Trentone,“ zavrčel jsem a hodil po něm rychlým hrozivým pohledem, než jsem se vrátil k Abbyiným kartám. „Máš náběh na nejvyšší karty, čísla ti jdou po sobě, a jestli budeš mít opravdu štěstí tak i stejný barvy.“ Prvních pár kol jsme prohráli, ale pak Abby odmítla, abych jí pomáhal. Po tom se zvedla pěkně rychle. O tři hry později jim všem bez mrknutí oka nakopala zadky. „Kravina!“ skuhral Trenton. „Začátečnický štěstí je na hovno!“ „Máš rychlýho žáka, Trave,“ řekl táta a pohyboval ústy kolem svého doutníku. Lokl jsem si piva a cítil se jako král světa. „Jsem na tebe hrdej, holubičko!“ „Díky.“ „Kdo neumí, učí,“ uculil se Thomas. „Fakt vtipný, kreténe,“ zamumlal jsem. „Dones jí pivo,“ řekl táta a pobavený úsměv pozvedl už tak nafouknuté tváře. S radostí jsem vyskočil a vytáhl lahev z lednice a použil už otřískanou hranu pultu jako otvírák. Abby se usmála, když jsem před ní položil pivo a neváhala, aby si upila tím svým douškem starýho chlapa. Hranou ruky si otřela pusu a pak čekala na mého tátu, až vloží svoje žetony. O čtyři hry později do sebe Abby vyklopila zbytek svého třetího piva a upřeně sledovala Taylora. „Jsi na tahu, Taylore. Budeš děcko nebo se k tomu postavíš jako chlap?“ Už pro mě bylo velmi obtížné zadržet vzrušení na jistých místech. Sledování Abby samotné proti mým bratrům – a pokerovému veteránovi jako je můj otec – hru za hrou mě vzrušovalo. Nikdy v životě jsem neviděl tak sexy ženu a tahle byla moje holka. „Seru na to,“ řekl Taylor a vhodil poslední žeton. 122

„Co máš, holubičko?“ zeptal jsem se s úsměvem. Cítil jsem se jako dítě na Vánoce. „Taylore?“ vyzvala ho Abby s úplně prázdným výrazem. Po tváři se mi roztáhl široký úsměv. „Flush!“ Usmál se a rozložil na stůl karty lícem nahoru. Všichni jsme se podívali na Abby. Její oči sledovaly muže kolem stolu a pak bouchla kartami o stůl. „Koukejte a plačte, kluci! Esa a osmičky!“ „Full house? Co to kurva je?“ zařval Trenton. „Promiňte. Vždycky jsem to chtěla říct,“ řekla Abby a hihňala se, když si přitahovala svoje žetony. Thomas zúžil oči. „Tohle není začátečnický štěstí. Ona hraje.“ Chvíli jsem si Thomase prohlížel. Nespouštěl z Abby oči. Pak jsem se podíval na ní. „Už jsi někdy hrála, holoubku?“ Semknula rty dohromady a pokrčila rameny, nechala sladký úsměv, aby jí zvedl koutky úst. Zaklonil jsem hlavu a propukl v smích. Začal jsem jí říkat, jak hrdý jsem byl, ale slova byla rukojmím nekontrolovatelného chechtání, které otřásalo celým mým tělem. Několikrát jsem praštil pěstí do stolu a snažil se tak dát dohromady. „Tvoje holka nám zrovna dala na prdel!“ řekl Taylor a ukazoval mým směrem. „TO KURVA NENÍ MOŽNÝ!“ kvílel Trenton a vstal. „Dobrej plán, Travisi. Přivést karetního žraloka na pokerovej večer,“ řekl táta a mrkl na Abby. „Nevěděl jsem to!“ řekl jsem a kroutil hlavou. „Kecy,“ řekl Thomas a jeho oči stále pitvaly mou holku. „Nevěděl!“ řekl jsem. „Nerad to říkám, brácho. Ale myslím, že jsem se právě zamiloval do tvý holky,“ řekl Tyler. Najednou mě smích přestal a zamračil jsem se. „Hej, tak bacha.“ „Tak jo. Šel jsem na tebe zlehka, Abby, ale teď vyhraju svoje peníze zpátky,“ varoval ji Trenton. Byl jsem mimo hru už pár posledních her, sledoval, jak se kluci snaží zpátky vyhrát svoje peníze. Kolo za kolem je Abby převálcovala. Dokonce ani nepředstírala, že na ně jde zlehka. Jakmile byli mí bratři na mizině, táta večer ukončil a Abby každému vrátila sto dolarů, kromě táty, který by si je nevzal. Vzal jsem Abby za ruku a šli jsme ke dveřím. Sledovat svou holku, jak odírá mé bratry, byla zábava, ale pořád jsem byl zklamaný, že jim vrátila peníze. Sevřela mou ruku. „Co se děje?“ „Právě jsi jim dala čtyři sta babek, holoubku!“ „Kdyby to byl pokerovej večer v Sig Tau, nechala bych si je. Nemůžu okrást tvoje bratry při prvním setkání.“ „Oni by si tvoje peníze nechali!“ „A já bych kvůli tomu neztratil ani minutu spánku,“ řekl Taylor. Koutkem oka jsem přistihl Thomase, jak zírá na Abby z křesla v rohu obýváku. Byl mnohem zamlklejší než obvykle. „Proč tak civíš na mojí holku, Tommy?“ „Jaké jsi říkala, že je tvoje příjmení?“ zeptal se Thomas. Abby se nervózně ošila, ale neodpověděla. Objal jsem jí rukou kolem pasu a otočil se ke svému bratrovi, nejistý si tím na co naráží. Myslel si, že něco ví a chystal se provést svůj tah. „Abernathyová. Co jako?“ „Chápu, proč sis to před dnešním večerem nedal dohromady, Trave, ale teď nemáš omluvu,“ řekl Thomas samolibě. 123

„O čem to, kurva, mluvíš?“ zeptal jsem se. „Nejsi náhodou příbuzná s Mickem Abernathym?“ zeptal se Thomas. Všechny hlavy se otočily a čekaly na Abbyinu odpověď. Prsty si projela vlasy, očividně nervózní. „Jak znáš Micka?“ Natáhl jsem krk více jejím směrem. „Je to jeden z nejlepších hráčů pokeru, co kdy žili. Znáš ho?“ „Je to můj otec,“ řekla. Vypadalo to, že je pro ni skoro bolestné odpovědět. Celá místnost explodovala. „TO KURVA NENÍ MOŽNÝ!“ „JÁ TO VĚDĚL!“ „PRÁVĚ JSME HRÁLI S DCEROU MICKA ABERNATHYHO!“ „MICK ABERNATHY? DO PRDELE!“ Ta slova mi zněla v uších, ale stejně mi trvalo pár vteřin, než jsem to zpracoval. Tři z mých bratrů skákali nahoru a dolů a křičeli, ale pro mě byl celý pokoj zmražený a svět utichl. Moje holka, která se taky stala mým nejlepším kamarádem, byla dcerou pokerové legendy – někoho, kdo byl pro mé bratry a dokonce i tátu idolem. Abbyin hlas mě přivedl zpátky do přítomnosti. „Říkala jsem vám lidi, že bych neměla hrát.“ „Kdybys jen zmínila, že jsi dcera Micka Abernathyho, myslím, že bysme tě brali mnohem vážněji,“ řekl Thomas. Abby na mě vykoukla zpod řas a čekala na mou reakci. „Ty jsi Šťastná třináctka?“ zeptal jsem se zaraženě. Trenton vstal a ukázal. „Šťastná třináctka v našem domě! To není možný! Nemůžu tomu, kurva, uvěřit!“ „To byla přezdívka, kterou mi daly noviny. A příběh nebyl úplně přesný,“ řekla Abby, ošívajíc se. Dokonce i uprostřed vzkvétajícího rozruchu mých bratrů byla jediná věc, na kterou jsem mohl myslet, jak bylo zkurveně sexy, že tahle holka, kterou miluju je prakticky celebrita. A ještě lepší bylo, že byla slavná kvůli něčemu tak strašně drsňáckýmu. „Musím dostat Abby domů, lidi,“ řekl jsem. Táta se přes brýle zadíval na Abby. „Proč nebyl přesný?“ „Nevzala jsem svému tátovi štěstí. Chci tím říct, jak je to směšný.“ Zasmála se a nervózně si točila vlasy kolem prstu. Thomas zakroutil hlavou. „Ne, Mick poskytl rozhovor. Řekl, že o půlnoci tvých třináctých narozenin se jeho štěstí vypařilo.“ „A tvoje povstalo,“ dodal jsem. „Byla jsi vychována gangstery!“ řekl Trent a usmíval se vzrušením. „Ehm… ne.“ Zasmála se. „Nevychovávali mě. Byli jen… hodně kolem.“ „Byla to zatracená ostuda, Mick protáhl tvoje jméno bahnem ve všech novinách. Byla jsi jen dítě,“ řekl táta a kroutil hlavou. „Kdyby něco, bylo to začátečnické štěstí,“ řekla Abby. Podle jejího výrazu na tváři jsem mohl říct, že byla na hranici pocitu ponížení ze vší té pozornosti. „Učil tě Mick Abernathy,“ řekl táta a úžasem třásl hlavou. „Hrála jsi s profesionálama a vyhrávala ve třinácti letech, pro Krista.“ Podíval se na mě a usmál se. „Nesázej proti ní, synu. Ona neprohrává.“ Mé vzpomínky se okamžitě vrátily k zápasu, kdy si proti mně Abby vsadila, a věděla, že když prohraje, bude se mnou muset měsíc žít. Celou tu dobu jsem si myslel, že se o mě nezajímala a právě v tuhle chvíli jsem si uvědomil, že to nebyla pravda. „Ehm… musíme jít, tati. Čau, kluci.“ 124

Hnal jsem se ulicemi a kličkoval mezi auty. Čím rychleji se ručička na rychloměru zvedala, tím pevněji mě Abbyina stehna svírala, po čemž jsem ještě víc toužil dostat jí do bytu. Abby neřekla ani slovo, když jsem parkoval Harleye a vedl jí nahoru po schodech a pořád ještě nemluvila, ani když jsem jí pomáhal z bundy. Rozpustila si vlasy a já jen stál a s úžasem jí sledoval. Bylo to skoro jako by byla jiný člověk a já se nemohl dočkat, až se jí budu dotýkat. „Vím, že jsi naštvanej,“ řekla s očima na podlaze. „Omlouvám se, že jsem ti to neřekla, ale není to něco, o čem mluvím.“ Její slova mě ohromila. „Naštvanej na tebe? Jsem tak nažhavenej, že nevidím rovně. Právě jsi bez mrknutí obrala moje kreténský bráchy o jejich prachy, u mýho táty sis získala status legendy a vím jistě, že jsi schválně prohrála tu sázku před mým zápasem.“ „Neřekla jsem, že…“ „Myslela sis, že vyhraješ?“ „No… ne, ne tak úplně,“ řekl a zouvala si podpatky. Sotva jsem mohl zadržet úsměv, který se mi sunul po tváři. „Takže ty jsi tady se mnou chtěla být. Myslím, že jsem se do tebe právě znovu zamiloval.“ Abby odkopla boty do skříně. „Jak to že na mě právě teď nejsi naštvanej?“ Povzdychl jsem si. Možná bych měl být naštvaný. Ale prostě… jsem nebyl. „Tohle je pěkně velký, holoubku. Mělas mi to říct. Ale chápu, proč jsi to neřekla. Přišla jsi sem, aby ses od toho všeho dostala pryč. Je to jako by se otevřelo nebe. Teď všechno dává smysl.“ „No, to je úleva.“ „Šťastná třináctka,“ řekl jsem, popadl lem jejího trička a přetáhl jí ho přes hlavu. „Neříkej mi tak, Travisi. Není to dobrá věc.“ „Jsi zkurveně slavná, holubičko!“ Rozepnul jsem jí jeansy a stáhl jsem jí je ke kotníkům a pomohl jí dostat se z nich. „Můj táta mě za to nenávidí. Pořád mi dává za vinu všechny svoje problémy.“ Strhl jsem si tričko a přitáhl si jí k sobě, netrpělivě už jsem chtěl cítit její kůži na své. „Pořád nemůžu uvěřit, že přede mnou stojí dcera Micka Abernathyho a že jsem s tebou byl celou tu dobu a neměl o tom ani páru.“ Odstrčila mě od sebe. „Nejsem dcera Micka Abernathyho, Travisi! To jsem nechala za sebou. Jsem Abby. Prostě Abby!“ řekla a odešla ke skříni. Stáhla tričko z ramínka a navlékla si ho přes hlavu. „Omlouvám se. Jsem trochu omráčenej.“ „Jsem to jen já!“ Položila si dlaň na hrudník s ostnem zoufalství v hlase. „Jo, ale…“ „Ale nic. Způsob, jakým se na mě právě teď díváš? To je přesně to proč jsem ti to neřekla.“ Zavřela oči. „Takhle už dál žít nemůžu, Trave. Dokonce ani s tebou.“ „Whoa! Uklidni se, holubičko. Nenech se unést.“ Vzal jsem jí do náručí, najednou jsem se bál, kam se ten rozhovor ubírá. „Je mi jedno, co jsi byla nebo co už nejsi. Chci jenom tebe.“ „Tak to hádám, že jsme v tom spolu.“ Něžně jsem jí položil na postel a pak se přitulil vedle ní a nasával slabou vůni doutníku smíchanou s jejím šamponem. „Jsme to jen ty a já proti celýmu světu, holoubku.“ Schoulila se vedle mě a zdála se mými slovy uspokojená. Když jsem mi uvelebila na hrudi, povzdechla si. „Co se děje?“ zeptal jsem se. „Nechci, aby to někdo věděl, Trave. Nechtěla jsem, abys to věděl ty.“ „Miluju tě, Abby. Už se o tom znovu nezmíním, okay? Tvoje tajemství je u mě v bezpečí,“ řekl jsem a políbil ji na spánek. 125

Přitulila se ke mně tváří a já ji sevřel pevněji. Večerní události se zdály jako sen. Poprvé jsem si přivedl domů holku a nejenom že je dcerou nejslavnějšího pokerového hráče, ale taky by nás všechny přivedla k bankrotu jednou rukou. Protože jsem byl rodinnej packal, měl jsem pocit, že jsem si konečně u svých starších bratrů získal nějaký respekt. A všechno to bylo jen díky Abby. Ležel jsem vzhůru v posteli, neschopný zastavit svoje myšlenky na tak dlouho, abych usnul. Abbyino dýchání se vyrovnalo už před půl hodinou. Rozsvítil se mi mobil a jednou zazvonil, ohlašoval zprávu. Otevřel jsem ji a okamžitě se zamračil. Jméno odesílatele se rolovalo přes: Jason Brazil.

Kámo. Parkerova huba si říká o přesdržku. Velmi opatrně jsem vytáhl ruku zpod Abbyiny hlavy, abych použil obě ruce na vyťukání odpovědi.

Říká kdo? Říkám já, sedí přímo tady. Jo? A co říká? Je to o holubičce. Seš si jistej, že to chceš vědět? Nebuď kokot. Říká, že mu pořád volá. Ne. Už dřív říkal, že čeká, až to posereš a ona jen čeká na dobrou příležitost, aby tě pustila k vodě. A teď? Teď říká, že mu druhej den říkala, že je nešťastná, ale tys docela šílel a ona se bojí toho, kdy to má udělat. Kdyby neležela vedle mě, přišel bych tam a nakopal mu tu jeho zkurvenou prdel. Nestojí to za to. Všichni víme, co je to za kreténa. Pořád mě vytáčí. Slyšel jsem. O toho blba se nestarej. Svou holku máš vedle sebe. Kdyby Abby nespala vedle mě, skočil bych na motorku a jel přímo do domu Sig Tau a pěstí mu rozbil ten jeho úsměv za pět táců. Možná bych si vzal pálku na jeho Porsche. Uběhlo půl hodiny, než otřesy vzteku konečně začaly ustupovat. Abby se ani nepohnula. Ten samý zvuk, který dělala nosem, když spala, zpomalil můj srdeční rytmus a zanedlouho jsem byl schopen vzít ji zpátky do náručí a uvolnit se. Abby Parkerovi nevolala. Kdyby byla nešťastná, řekla by mi to. Zhluboka jsem se nadechl a sledoval stíny stromů tancujících na zdi.

„TO NEŘEKL,“ ŘEKL SHEPLEY A ZASTAVIL SE V PŮLCE KROKU. Holky nás nechaly v bytě samotný, aby si šly koupit šaty na rande párty, tak jsem přemluvil Shepleyho, aby nás odvezl do místního obchodu s nábytkem. 126

„Můžeš si tím bejt jistej, že řekl.“ Otočil jsem svůj telefon, aby ho Shepley viděl. „Brazil mi včera v noci psal a napráskal ho.“ Shepley si povzdychl a zavrtěl hlavou. „Musel vědět, že se to k tobě dostane. Myslím tím… jak by ne? Tihle kluci jsou větší drbny než holky.“ Zastavil jsem se a prohlížel si gauč, který mi padl do oka. „Vsadím se, že kvůli tomu to udělal. Doufal, že se to ke mně dostane.“ Shepley přikývnul. „Přiznejme si to. Tvoje starý já by popadl žárlivej vztek a vyděsil bys jí tak, až by utekla Parkerovi do náruče.“ „Bastard,“ řekl jsem, když se objevil prodavač. „Dobré ráno, pánové. Mohu vám pomoci najít něco konkrétního?“ Shepley sebou hodil na gauč a několikrát se odrazil, než přikývl hlavou. „Souhlasím.“ „Jo. Vezmu si tenhle,“ řekl jsem. „Ty si ho vezmeš?“ řekl trochu překvapeně. „Jo,“ řekl jsem trochu překvapený jeho reakcí. „Doručujete?“ „Ano, pane. Chcete znát cenu?“ „Je přímo tady, ne?“ „Ano.“ „Takže si ho vezmu. Kde můžu zaplatit?“ „Tudy, pane.“ Prodavač se mě neúspěšně snažil vnutit několik dalších kusů nábytku, které by ladily ke gauči, ale já měl ten den ještě pár věcí kupovat. Shepley jim dal naši adresu a prodavač mi poděkoval, že jsem byl nejsnazší prodej roku. „Kam jedeme teď?“ zeptal se a snažil se se mnou držet krok k Chargeru. „Ke Calvinovi.“ „Chceš nový tetování?“ „Jo.“ Shepley si mě obezřetně prohlížel. „Co to děláš, Trave?“ „Co jsem vždycky říkal, že udělám, až najdu tu pravou.“ Shepley stepoval před dveřmi spolujezdce. „Nejsem si jistej, jestli je to dobrej nápad. Nemyslíš si, že bys to měl nejdřív probrat s Abby… však víš, aby nezačala šílet?“ Zamračil jsem se. „Mohla by říct ne.“ „Je lepší, když řekne ne, než když to uděláš a ona uteče z bytu, protože jsi ji odstrašil. Teď je to mezi váma dvěma dobrý. Proč to prostě chvíli nenecháš jen tak plynout?“ Položil jsem ruce na Shepleyho ramena. „To vůbec nezní jako já,“ řekl jsem a odsunul ho stranou. Shepley oběhl Chargera a pak vklouzl na sedadlo řidiče. „Pořád zaujímám oficiální stanovisko, že to není dobrej nápad.“ „Beru na vědomí.“ „A pak kam?“ „Ke Steinerovi.“ „Do klenotnictví?“ „Jo.“ „Proč, Travisi?“ hlas měl přísnější než obvykle. „Uvidíš.“ Zakroutil hlavou. „Snažíš se jí odehnat?“ „Stane se to, Shepe. Prostě to chci mít. Pro případ, že by nastal správnej čas.“ „Žádnej čas v dohledný době není správnej. Jsem do Ameriky tak zamilovanej, až z toho někdy šílím, ale ještě na to nejsme dost starý, Travisi. A... co když řekne ne?“ Při tom pomyšlení jsem zaťal zuby. „Nezeptám se jí, dokud nebudu vědět, že je připravená.“ 127

Shepley se usmál jedním koutkem. „Právě když už jsem si myslel, že větší šílenec už bejt nemůžeš, uděláš něco dalšího, co mi připomene, že nejsi tak daleko od regulérního blázna.“ „Počkej, až uvidíš ten kámen, kterej si vyzvednu.“ Shepley pomalu natáhl krk mým směrem. „Ty už jsi ho zaplatil, že jo?“ Usmál jsem se.

128

Kapitola 19 TÁTA JE DOMA PÁTEK. DEN RANDE PÁRTY. TŘI DNY po tom, co se Abby usmívala nad novým gaučem a o deset minut později do sebe obrátila whiskey, když viděla má tetování. Holky odjely dělat věci, které holky dělají v den rande párty a já seděl před bytem na schodech a čekal, až se Toto vyvenčí. Z důvodu, který jsem nemohl přesně určit, jsem měl nervy. Už jsem si párkrát lokl whiskey, abych se pokusil uklidnit, ale nemělo to žádný účinek. Díval jsem se na své zápěstí a doufal, že bez ohledů na zlověstné pocity, to byl jen falešný poplach. Když jsem začal Totovi říkat, ať zrychlí, protože venku byla kurevská zima, nahrbil se a dělal si svý věci. „Bylo na čase, mrňousi!“ řekl jsem, zvedl ho a šel dovnitř. „Právě jsem volal květinářce. No, květinářkám. Ta první toho neměla dost,“ řekl Shepley. Usmál jsem se. „Holky půjdou do kolen. Ujistil ses, že to doručej dřív, než přijedou domů?“ „Jo.“ „Co když přijdou domů dřív?“ „Budou tam celou věčnost.“ Přikývl jsem. „Hej,“ řekl Shepley s polovičním úsměvem. „Ty seš z dneška nervózní?“ „Ne,“ řekl jsem se zamračením. „Ale jsi, ty posero! Jsi nervózní z rande noci!“ „Nebuď debil,“ řekl jsem a vytratil se do svého pokoje. Moje černá košile už byla vyžehlená a čekala na ramínku. Nebylo to nic zvláštního – jedna ze dvou košil s knoflíčky, které jsem měl. Rande párty bude moje první, ano, a poprvé jdu se svou přítelkyní, ale knedlík v mém žaludku byl od něčeho jiného. Něčeho na co jsem nemohl přijít. Jako kdyby v nejbližší budoucnosti číhalo něco strašného. Nervózní jsem šel zpátky do kuchyně a nalil si dalšího panáka whiskey. Zazvonil zvonek a já se od pultu podíval na Shepleyho, který ze svého pokoje běžel přes obývák s ručníkem kolem pasu. „Mohl jsem tam dojít.“ „Jo, ale to by ses pak musel přestat utápět v Jimu Beamovi,“ zabručel a otevřel dveře. Stál v nich malý muž nesoucí dva mamutí pugéty větší než on sám. „Ehm, jo… tudy, kámo,“ řekl Shepley a otevřel dveře dokořán. O deset minut později začínal byt vypadat tak, jak jsem si představoval. Napadlo mě, že bych před rande párty dal Abby kytku, ale jedna nebyla dost. Právě když odešel jeden poslíček, další přijel a pak další. Jakmile každá plocha bytu hrdě nesla alespoň dvě nebo tři honosné kytice rudých, růžových, žlutých a bílých růží, byli jsme Shepley a já spokojení. Dal jsem si rychlou sprchu, oholil se a vklouzl jsem do jeansů, když motor Hondy hlasitě vrčel na parkovišti. O pár chvil později potom co se vypnul, prošla dveřmi America a pak i Abby. Jejich reakce na kytky byla okamžitá a Shepley a já jsme se křenili jako idioti, když vyjekly radostí. 129

Shepley se hrdě rozhlédl po místnosti. „Šli jsme vám koupit dvě kytky, ale ani jeden z nás si nemyslel, že by jeden pugét stačil.“ Abby mi ovinula ruce kolem krku. „Vy kluci jste… jste úžasní. Děkuju.“ Plácl jsem jí po zadku a nechal svou ruku o trochu déle na mírném oblouku těsně nad jejími stehny. „Třicet minut do párty, holoubku.“ Holky se oblékaly v Shepleyho pokoji, zatímco my jsme čekali. Zabralo mi celých pět minut, abych si zapnul košili, našel pásek a nasoukal se do ponožek a bot. Holkám to ale trvalo zkurvenou věčnost. Shepley netrpělivě zaklepal na dveře. Párty začala před patnácti minutami. „Čas vyrazit, dámy,“ řekl Shepley. America vyšla ven v šatech, které vypadaly jako druhá kůže a Shepley zapískal, což vyvolalo okamžitý úsměv na její tváři. „Kde je?“ zeptal jsem se. „Abby má nějaký trable s botama. Za chviličku bude venku,“ vysvětlila America. „To napětí mě zabije, holubičko!“ zavolal jsem. Se zaskřípáním se otevřely dveře a Abby vyšla ven, urovnávala si svoje krátké bílé šaty. Vlasy měla sčesané k jedné straně, a i když měla prsa pečlivě schovaná, byla zdůrazněna tenkou látkou. America do mě dloubla loktem a já zamrkal. „Do prdele.“ „Jsi připravený začít vyšilovat?“ zeptala se America. „Nevyšiluju - vypadá úžasně.“ Abby se usmála s nezbedností v očích a pak se pomalu otočila dokola, aby ukázala hluboký výstřih na zádech. „Dobře, teď vyšiluju,“ řekl jsem, došel k ní a otočil jí od Shepleyho očí. „Nelíbí se ti?“ zeptala se. „Budeš potřebovat bundu.“ Odběhl jsem k věšáku a rychle přehodil Abby kabát přes ramena. Nemůže ho nosit celou noc, Trave,“ zasmála se America. „Vypadáš krásně, Abby," řekl Shepley a snažil se omluvit za moje chování. „Jo, vypadáš,“ řekl jsem zoufale, abych byl slyšen a pochopen bez vyvolání hádky. „Vypadáš neuvěřitelně…ale nemůžeš si tohle vzít. Tvoje sukně je…wow, tvoje nohy jsou…sukně je příliš krátká a jsou to jen poloviční šaty! Dokonce ani nemají záda!" „Tak jsou udělané, Travisi.“ Usmála se Abby. Aspoň, že nebyla naštvaná. „Žijete vy dva jen proto, abyste se navzájem mučili?“ zamračil se Shepley. „Nemáš delší šaty?“ zeptal jsem se. Abby se podívala dolů. „Zepředu jsou vlastně docela normální. Jsou to jen záda, která ukazujou moc kůže.“ „Holubičko,“ řekl jsem a zašklebil se. „Nechci, abys byla naštvaná, ale nemůžu tě vzít do domu bratrstva, když vypadáš takhle. Dostanu se do rvačky během prvních pěti minut, co tam budeme.“ Postavila se na špičky a políbila mě na rty. „Mám v tebe důvěru.“ „Tahle noc bude na hovno,“ zasténal jsem. „Tahle noc bude fantastická,“ řekla uraženě America. „Jen mysli na to jak jednoduché bude je později svléknout,“ řekla jsem Abby. Postavila se na špičky, aby mě políbila na krk. Díval jsem se do stropu, snažil jsem se nenechat její rty, lepkavé od lesku na rty, aby oslabily mé přesvědčení „To je ten problém. Všichni ostatní kluci tam budou myslet na tu samou věc.“ „Ale ty jsi jediný, který to zjistí,“ broukla. Když jsem neodpověděl, odtáhla se, aby se mi podívala do očí. „Opravdu chceš, abych se převlékla?“

130

Prohlížel jsem si její obličej a každou další část jejího těla a pak jsem vydechl. „Nezáleží na tom, co máš na sobě, jsi nádherná. Měl bych si na to prostě zvyknout hned, že jo?“ Abby pokrčila rameny a já zavrtěl hlavou. „Dobře, už máme zpoždění. Jdeme.“

RUKU JSEM MĚL KOLEM ABBY, KDYŽ JSME ŠLI PŘES trávník do domu Sigma Tau. Abby se třásla, tak jsem šel rychle a nešikovně s ní v závěsu a snažil se jí dostat ze zimy tak rychle, jak to její podpatky dovolily. Ve chvíli, kdy jsme prošli silnými, dvojitými dveřmi, okamžitě jsem si strčil cigaretu do pusy, abych se přidal k typickému oparu párty bratrstva. Bassy z repráků dole nám pod nohama hučely jako tlukot srdce. Potom, co jsme se Shepley a já postarali o kabáty holek, vedl jsem Abby do kuchyně, se Shepleym a Americou hned za námi. Stáli jsme tam, pivo v ruce a poslouchali Jaye Grubera a Brada Pierce, jak probírají můj poslední zápas. Lexie šahala po Bradově košili, očividně znuděná chlapskými řečmi. „Kámo, ty máš na zápěstí jméno svý holky? Co tě sakra posedlo, abys to udělal?“ řekl Brad. Přetočil jsem ruku, abych odhalil Abbyinu přezdívku. „Jsem do ní blázen,“ řekl jsem a podíval se na Abby. „Sotva jí znáš,“ ušklíbla se Lexie. „Znám ji.“ Periferním zrakem jsem viděl Shepleyho jak táhne Americu ke schodům, tak jsem vzal Abbyinu ruku a šel za nimi. Bohužel, Brad a Lexie udělali totéž. V řadě jsme sešli schody do suterénu, hudba byla s každým schodem hlasitější. Ve chvíli, kdy se moje noha dotkla posledního schodu, zahrál DJ pomalou písničku. Bez váhání jsem odtáhl Abby na betonový taneční parket obklopený nábytkem, který byl kvůli párty odtlačen na stranu. Abbyina hlava perfektně padla do ohbí mého krku. „Jsem rád, že jsem na žádnou z těchhle párty nikdy předtím nešel. Je správný, že jsem sem vzal jen tebe.“ Abby přitiskla svou tvář na mou hruď a prsty mi zaryla do ramen. „Každý na tebe v těchhle šatech zírá,“ řekl jsem. „Myslím, že je to docela cool… bejt s holkou, kterou chce každej.“ Abby se zaklonila, aby protočila oči. „Oni nechtěj mě. Jsou zvědaví, proč ty chceš mě. A kromě toho, je mi líto každýho, kdo si myslí, že má šanci. Jsem beznadějně a kompletně zamilovaná do tebe.“ Jak se může ještě divit? „Ty víš, proč tě chci? Nevěděl jsem, že jsem ztracený, dokud jsi mě nenašla. Nevěděl jsem, že jsem sám, dokud jsem bez tebe v posteli nestrávil první noc. Jsi jediná věc, kterou jsem udělal správně. Ty jsi to, na co jsem čekal, holubičko.“ Abby se natáhla, aby vzala mou hlavu do dlaní a já kolem ní ovinul ruce a zvedl jí ze země. Naše rty se něžně spojily a jak pracovala svými rty proti mým, ujistil jsem se, abych jí tím polibkem dal jako tichou komunikací najevo, jak moc ji miluju, protože jen slovy bych to nikdy nevyjádřil správně. Po několika písničkách a jedné nepřátelské, ale zábavné chvilce mezi Lexie a Americou, jsem usoudil, že je vhodná doba zamířit nahoru. „Pojď, holoubku. Potřebuju si zakouřit.“ Abby mě následovala po schodech nahoru. Než jsem pokračoval na balkon, vzal jsem její kabát. Ve chvíli, kdy jsme vyšli ven, zastavil jsem se, stejně jako Abby, a Parker a zmalovaná holka, kterou prstil. První pohyb udělal Parker, který vytáhl svou ruku zpod sukně té holky. „Abby,“ řekl překvapený a bez dechu. „Čau, Parkere,“ odpověděla Abby a bojovala se smíchem. 131

„Jak, ehm… jak se máš?“ Zdvořile se usmála. „Já skvěle, a ty?“ „Ehm“ – podíval se na svou holku – „Abby tohle je Amber. Amber… Abby.“ „Abby Abby?“ zeptala se. Parker na ní jednou, nesvůj kývl. Amber si potřásla s Abbyinou rukou se znechuceným výrazem ve tváři a pak si prohlédla mě, jako by se právě setkala s nepřítelem. „Ráda tě poznávám… myslím.“ „Amber,“ varoval ji Parker. Zasmál jsem se a pak pro ně otevřel dveře, aby odešli. Parker popadl Ambeřinu ruku a zmizel se do domu. „To bylo… trapný,“ řekla Abby, kroutila hlavou a objala se rukama. Podívala se dolů přes zábradlí na několik párů zdolávajících zimní vítr. „Aspoň se konečně posunul dál od těch zatracenejch pokusů dostat tě zpátky,“ řekl jsem s úsměvem. „Nemyslím si, že se mě snažil získat zpátky tak moc jako mě chtěl udržet od tebe.“ „Jednou ode mě bral jednu holku domů. Teď se chová jako by to byl zvyk zasahovat a zachraňovat každou prvačku, kterou jsem píchal.“ Abby po mě koutkem oka střelila jízlivým pohledem. „Už jsem ti někdy říkala, jak to slovo nesnáším?“ „Promiň,“ řekl jsem a přitáhl si ji k boku. Zapálil jsem si cigaretu, zhluboka se nedechl a přetočil jsem svou ruku. Jemné, ale silné čáry inkoustu se proplétaly dohromady a vytvářely slovo Holubička. „Jak divný je, že tohle nový tetování není jen moje oblíbený, ale cítím se dobře kvůli tomu, že tam je?“ „Pěkně divný,“ řekla Abby. Střelil jsem po ní pohledem a ona se zasmála. „Dělám si srandu. Nemůžu říct, že bych tomu rozuměla, ale je to sladký… způsobem travise Maddoxe.“ „Když je tohle tak skvělej pocit mít tohle na zápěstí, nedokážu si představit, jak se budu cítit, až ti na prst navlíknu prstýnek.“ „Travisi…“ „Za čtyři, možná pět let,“ řekl jsem a v duchu se nakopl, že jsem zašel příliš daleko. Abby se nadechla. „Musíme zpomalit. Hodně, hodně zpomalit.“ „Nezačínej s tím, holoubku.“ „Jestli to dál půjde tímhle tempem, budu vdaná a těhotná dřív, než absolvuju. Nejsem připravená se k tobě nastěhovat, nejsem připravená na prstýnek a rozhodně nejsem připravená se usadit.“ Něžně jsem jí položil ruce na ramena. „Není to ‚Chci se potkávat s jinými lidmi‘ proslov, že ne? Protože já se o tebe dělit nebudu. Ani kurva náhodou.“ „Nechci nikoho jinýho,“ řekla podrážděně. Uvolnil jsem se a pustil její ramena a otočil se, abych se chytil zábradlí. „Tak co tím chceš říct?“ zeptal jsem se, se strachem z její odpovědi. „Říkám, že musíme zpomalit. To je všechno co říkám.“ Nešťastně jsem přikývl. Abby se dotkla mé ruky. „Nebuď naštvanej.“ „Zdá se to jako bychom udělali krok v před a dva kroky zpátky, holoubku. Pokaždé když si myslím, že jsme na stejný vlně, postavíš zeď. Nechápu to…většina holek tlačí svoje kluky do vážnýho vztahu, mluvení o svých pocitech, dělání dalšího kroku…“ „Myslela jsem, že jsme se shodli na tom, že nejsem jako většina holek?“ Frustrovaně jsem si nechal spadnout hlavu. „Z domnívání jsem unavenej. Kam si myslíš, že tohle spěje, Abby?“ Přitiskla své rty na mou košili. „Když přemýšlím o svý budoucnosti, vidím tebe.“

132

Přitáhl jsem si ji k boku a objal jí, všechny svaly mého těla se při jejích slovech okamžitě uvolnily. Oba jsme sledovali noční mraky pohybující se po černé obloze bez hvězd. Smích a hučení hlasů dole vyvolal u Abby úsměv. Pozoroval jsem ty samé účastníky párty jako ona, tisknoucí se k sobě a spěchající z ulice do domu. Poprvé toho dne, začal ten zlověstný pocit vznášející se nade mnou slábnout. „Abby! Tady jsi! Všude jsem tě hledala!“ řekla America a řítila se dveřmi. Držela svůj mobil. „Právě mi volal táta. Mick jim včera v noci volal.“ Abby nakrčila nos. „Mick? Proč by jim volal?“ America zvedla obočí. „Tvoje máma je s ním pořád ve styku.“ „Co chtěl?“ America semknula rty k sobě. „Dozvědět se, kde jsi.“ „Neřekli mu to, že ne?“ Americe spadl výraz. „Je to tvůj táta, Abby. Táta měl pocit, že má právo to vědět.“ „On přijede sem,“ řekla Abby a hlas měla protkaný panikou. „Přijede sem, Mare!“ „Já vím! Omlouvám se!“ řekla America a snažila se utišit svou kamarádku. Abby se od ní odtáhla a zakryla si obličej rukama. Nebyl jsem si jistý, co se to sakra děje, ale dotkl jsem se Abbyiných ramen. „Neublíží ti, holubičko,“ řekl jsem. „Nenechám ho.“ „Najde si způsob,“ řekla America a sledovala Abby ztěžklýma očima. „On vždycky.“ „Musím se odsud dostat.“ Abby si přitáhla kabát těsněji a pak zatáhla za držadla francouzských dveří. Byla příliš rozrušená na to, aby zpomalila dost na to, aby nejdřív je nejdřív stiskla, než zatáhne za dveře. Když jí po tvářích stékaly slzy, překryl jsem její ruce svými. Po tom co jsem jí pomohl otevřít dveře, se na mě Abby podívala. Nebyl jsem si jistý, jestli jsou její tváře červené rozpaky nebo zimou, ale jediné co jsem chtěl, bylo, aby to bylo pryč. Vzal jsem Abby kolem ramen a společně jsme prošli domem, dolů po schodech a přes dav u vstupních dveří. Abby se pohybovala rychle, zoufale se chtěla dostat do bezpečí bytu. O Mickovi Abernathym jsem slyšel jen jako o uznávaném pokerovém hráči od svého otce. Sledováním toho, jak Abby utíká jako vystrašená malá holka, mě nutilo nenávidět každou chvíli, kterou moje rodina plýtvala, když z něj byla v úžasu. V polovině kroku vystřelila Američina ruka a popadla Abbyin kabát. „Abby!“ zašeptala, ukazujíc k malé skupince lidí. Byli shromážděni kolem staršího, rozcuchaného muže, neoholeného a špinavého až do bodu, kdy vypadal jako bezdomovec. Ukazoval k domu a držel malou fotku. Páry přikyvovaly a diskutovaly mezi sebou o fotce. Abby vyrazila k tomu muži a vytrhla mu fotku z ruky. „Co tady sakra děláš?“ Podíval jsem se na fotku v jejích rukou. Nemohlo jí být víc než patnáct, hubená, s šedohnědými vlasy a zapadlýma očima. Musela být nešťastná. Není divu, že se chtěla dostat pryč. Tři páry kolem něj odstoupily pryč. Ohlédl jsem se na jejich ohromené výrazy a pak čekal, až ten člověk odpoví. Byl to Mick Abernathy. Poznal jsem ho podle těch nezaměnitelných ostrých očí zasazených v té špinavé tváři. Shepley a America stáli u Abby každý z jedné strany. Já ji zezadu chytil za ramena. Mick se podíval na Abbyiny šaty a nesouhlasně mlaskl. „No, no, Cookie. Můžeš zaskočit za holku z Vegas-“ „Zavři hubu. Zavři hubu, Micku. Prostě se otoč,“ ukázala za něj, „a vrať se zpátky, odkud jsi přišel. Nechci tě tady.“ „Nemůžu, Cookie. Potřebuju tvojí pomoc.“ „Co je jinak novýho?“ ušklíbla se America.

133

Mick na ní zúžil oči a pak obrátil svou pozornost zpátky ke své dceři. „Vypadáš moc hezky. Vyrostla jsi. Na ulici bych tě nepoznal.“ Abby si povzdychla. „Co chceš?“ Zvedl ruce a pokrčil rameny. „Zdá se, že jsem se dostal do pěkný kaše, dítě. Starej taťka potřebuje nějaký prachy.“ Celé Abbyino tělo se napjalo. „Kolik?“ „Vedl jsem si dobře, opravdu jo. Jen jsem si musel trošku půjčit, abych se dostal dopředu a... znáš to.“ „Znám,“ vyštěkla. „Kolik potřebuješ?“ „Dvacet pět.“ „No do prdele, Micku, dvacet pět stovek? Jestli odsud k čertu vypadneš… dám ti je hned teď,“ řekl jsem a vytahoval peněženku. „On myslí dvacet pět tisíc,“ řekla Abby chladným hlasem. Mickovy oči se po mě sunuly, z mého obličeje až k botám. „Kdo je tenhle klaun?“ Obočí mi vystřelilo od peněženky nahoru a instinktivně jsem se naklonil ke své kořisti. Jediná věc, která mě zastavila, byla, že jsem mezi námi cítil Abbyino malé tělo a vědomí, že tenhle hnusnej malej chlap byl její otec. „Teď už chápu, proč se chytrej chlap jako ty snižuje žádat svoji dospívající dceru o peníze.“ Než mohl Mick promluvit, Abby vytáhla svůj mobil. „Komu dlužíš tentokrát, Micku?“ Mick se podrbal v mastných, šedivějících vlasech. „No, to je zábavná historka, Cookie---“ „Komu?“ zařvala Abby. „Bennymu.“ Abby se o mě opřela. „Bennymu? Ty dlužíš Bennymu? Co sis do prdele…“ Odmlčela se. „Nemám tolik peněz, Micku.“ Usmál se. „Něco mi říká, že máš.“ „No, nemám! Tentokrát se ti to opravdu povedlo, co? Věděla jsem, že nepřestaneš, dokud se ti nepodaří se zabít!“ Ošil se; samolibý úsměv na tváři mu zmizel. „Kolik máš?“ „Jedenáct tisíc. Šetřila jsem si na auto.“ Američiny oči těkaly Abbyiným směrem. „Kde jsi vzala jedenáct tisíc dolarů, Abby?“ „Na Travisových zápasech.“ Tahal jsem jí za ramena, dokud se na mě nepodívala. „Vydělala jsi jedenáct tisíc na mých zápasech? Kdy jsi sázela?“ „Adam a já si rozumíme,“ řekla věcně. Mickovy oči najednou ožily. „Přes víkend to můžeš zdvojnásobit, Cookie. Do neděle mi seženeš dvacet pět a Benny na mě nepošle svoje hrdlořezy.“ „To mě zruinuje. Musím platit školu,“ řekla Abby s nádechem smutku v hlase. „Ach, za chvíli si to vyděláš zpátky,“ řekl a mávl rukou. „Kdy máš termín?“ zeptala se Abby. „Pondělí ráno. Půlnoc,“ řekl beze studu. „Nemusíš mu dávat ani zkurvenej desetník, holubičko,“ řekl jsem. Mick chytil Abby za zápěstí. „To je to poslední, co můžeš udělat! Kdyby nebylo tebe, v tomhle bordelu bych nebyl!“ America odstrčila jeho ruku pryč a pak do něj strčila. „Neopovažuj se znova začínat s těmahle sračkama, Micku! Ona ti neříkala, že si máš půjčovat peníze od Bennyho!“ Mick vztekle zíral na Abby. Světlo nenávisti v jeho očích s ní vytvořilo nějaké spojení, jako kdyby jeho dcera zmizela. „Kdyby nebylo jí, měl bych svoje peníze. Vzala jsi mi všechno, Abby. Nemám nic!“

134

Abby potlačila pláč. „Seženu ti do neděle peníze pro Bennyho. Ale až to udělám, chci, abys mě nechal sakra na pokoji. Znova už to dělat nebudu, Micku. Odteďka jsi na to sám, slyšíš mě? Drž. Se. Dál.“ Stisknul rty a pak přikývl. „Ať je po tvým, Cookie.“ Abby se otočila a zamířila k autu. America si povzdychla. „Sbalte si kufry, kluci. Jedeme do Vegas.“ Šla k Chargeru a Shepley a já jsme se zastavili na místě. „Počkat. Co?“ Podíval se na mě. „Jako Las Vegas, Vegas? Jako to v Nevadě?“ „Vypadá to tak,“ řekl jsem a zastrčil si ruce do kapes. „Prostě si jdeme zarezervovat let do Vegas,“ řekl Shepley, pořád se snažil zpracovat tu situaci. „Jo.“ Shepley si pospíšil, aby otevřel Američiny dveře a nechal jí a Abby nastoupit na straně spolujezdce a pak je zabouchnul s prázdným výrazem. „Nikdy jsem ve Vegas nebyl.“ Rozpustilý úsměv mi vytáhl jednu stranu úst ke straně. „Vypadá to, že je čas na tvoje poprvé.“

135

Kapitola 20 NĚCO VYHRAJEŠ, NĚCO ZTRATÍŠ KDYŽ JSME BALILI, ABBY SOTVA MLUVILA, A JEŠTĚ MÍŇ cestou na letiště. Většinu času zírala do prázdna, dokud se jí někdo z nás na něco nezeptal. Nebyl jsem si jistý, jestli se topí v zoufalství nebo se jen soustředí na blížící se výzvu. Při přihlašování do hotelu America obstarala všechno mluvení, mávala svou falešnou občankou jako by to už předtím dělala tisíckrát. Pak mě napadlo, že to nejspíš už předtím dělala. Vegas bylo místo, kde si opatřily takové dokonalé občanky a taky proč se zdálo, že si America nikdy nedělala starosti s tím, co by Abby mohla zvládnout. Už to všechno viděly, v útrobách města hříchu. Shepley byl nezaměnitelný turista, se zakloněnou hlavou zíral na okázalý strop. Odtáhli jsme svoje zavazadla do výtahu a já si přitáhl Abby k boku. „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se a dotkl se rty jejího spánku. „Nechci tady být,“ řekla přiškrceně. Dveře se otevřely a odhalily složitě vzorovaný koberec, který byl na chodbě. America a Shepley šli jedním směrem, Abby a já druhým. Náš pokoj byl na konci chodby. Abby zastrčila kartu do zámku a zatlačením otevřela dveře. Pokoj byl obrovský, ale jeho velikost byla zastíněna obrovskou postelí uprostřed. Opřel jsem kufr o zeď a mačkal všechny vypínače, dokud se silnější závěs neoddělil, aby odhalil rušná, blikající světla a dopravu Las vegasského bulváru. Další knoflík odtáhl i druhou polovinu závěsů. Abby oknu nevěnovala pozornost. Ani se neobtěžovala vzhlédnout. Třpyt a pozlátko pro ni ztratily lesk už před lety. Postavil jsem naše zavazadla na zem a rozhlédl se po pokoji. „Je to pěkný, ne?“ Abby se do mě zabodla pohledem. „Co je?“ Jedním pohybem otevřela kufr a zakroutila hlavou. „Tohle není dovolená, Travisi. Neměl bys tu být.“ Dvěma kroky jsem byl za ní a překřížil jí ruce kolem trupu. Tady byla jiná, ale já ne. Pořád jsem mohl být někdo, na koho se mohla spolehnout, někdo, kdo jí ochrání před duchy minulosti. „Jdu tam, kam ty,“ řekl jsem jí do ucha. Opřela se mi zády o hruď a povzdychla si. „Musím jít do přízemí. Můžeš zůstat tady nebo se jít podívat na bulvár. Uvidíme se později, jo?“ „Jdu s tebou.“ Otočila se ke mně tváří. „Nechci tě tam, Trave.“ Tohle jsem od ní nečekal, obzvlášť ne ten chladný tón v hlase. Abby se dotkla mé ruky. „Jestli mám za jeden víkend vyhrát čtrnáct tisíc dolarů, musím se soustředit. Nemám ráda kým jsem, zatímco jsem u těch stolů a nechci, abys to viděl, okay?“ Odhrnul jsem jí vlasy z očí a pak jí políbil na tvář. „Dobře, holoubku.“ Nemohl jsem předstírat, že rozumím co tím myslí, ale mohl jsem to respektovat. Na dveře zaklepala America a vešla dovnitř v těch samých šatech, které měla na rande párty. Její podpatky byly závratně vysoké a nanesla si dvě extra vrstvy make-upu. Vypadala o deset let starší. 136

Zamával jsem Americe a ze stolu si vzal extra kartu ke dveřím. America už připravovala Abby na její noc, připomínala mi trenéra s řízným projevem ke svému svěřenci před velkým boxerským zápasem. Shepley stál na chodbě a díval se na tři tácy napůl snědeného jídla na podlaze, které tam nechali hosté naproti přes chodbu. „Co chceš dělat nejdřív?“ zeptal jsem se. „No, rozhodně si tě nevezmu.“ „Jsi zkurveně k popukání. Jdeme dolů.“ Dveře výtahu se otevřely a hotel ožil. Bylo to jako by chodby byly žíly a lidi jejich krev. Skupinky žen oblečených jako porno hvězdy, rodiny, cizinci, příležitostné rozlučky se svobodou a hoteloví zaměstnanci chodili za sebou v organizovaném chaosu. Chvíli trvalo, než jsme se dostali kolem obchodů, které lemovaly východy a dojít na bulvár, ale vymanili jsme se na ulici a šli, dokud jsme neuviděli dav shromážděný před jedním z kasin. Fontány právě tryskaly vodu, představovaly nějakou vlasteneckou píseň. Shepley byl uchvácený, zdánlivě neschopný pohybu, zatímco sledoval vodu tančit a stříkat. Museli jsme chytit asi poslední dvě minuty, protože světla brzy potemněla, voda klesla a dav se okamžitě rozptýlil. „Co to bylo?“ zeptal jsem se. Shepley pořád zíral na teď už klidnou nádrž. „Nevím, ale bylo to hustý.“ Ulice byly lemovány Elvisem, Michaelem Jacksonem, showgirls a pohádkovými postavičkami, všichni byli ochotni se po zaplacení vyfotit. Na jednom místě jsem zaslechl třepotavý zvuk a pak jsem zjistil, odkud vychází. Na chodníku stáli muži a v rukou míchali balíček karet. Jednu podaly Shepleymu. Byl to obrázek ženy se směšně velkýma prsama ve svůdné póze. Prodávali šlapky a striptýzové kluby. Shepley hodil kartu na zem. Chodník jimi byl pokrytý. Kolem prošla holka a prohlížela si mě s opilým úsměvem. Podpatky si nesla v ruce. Jak procházela kolem, všiml jsem si jejích černých nohou. Zem byla špinavá, základem pro pozlátko a půvab výše. „Jsme zachráněni,“ řekl Shepley a šel k pouličnímu prodavači prodávajícímu Red Bull a jakýkoli alkohol, který si umíte představit. Shepley objednal dva s vodkou a usmál se, když si poprvé loknul. „Možná nebudu chtít nikdy odejít.“ Na mobilu jsem zkontroloval čas. „Už je to hodina. Pojďme se vrátit.“ „Ty si pamatuješ, kde jsme byli? Protože já ne.“ „Jo. Tudy.“ Vraceli jsme se v našich stopách. Byl jsem rád, když jsme konečně došli do našeho hotelu, protože popravdě, ani já jsem si nebyl úplně jistý, jak se dostat zpátky. Na bulváru nebylo těžké se orientovat, ale po cestě bylo hodně rozptýlení a Shepley byl rozhodně v dovolenkovém režimu. U pokerových stolů jsem hledal Abby s vědomím, že tam je. Zachytil jsem lesk jejích karamelových vlasů; seděla vzpřímeně a sebevědomě u stolu plného starých mužů a Americy; holky byly v ostrém kontrastu ke zbytku těch utábořených v pokerovém prostředí. Shepley mě nasměroval ke stolu s black jackem a chvíli jsme hráli, abychom zabili čas. O půl hodiny později mě Shepley dloubnul do ruky. Abby stála a mluvila s chlápkem olivové pleti, tmavými vlasy a v obleku s kravatou. Držel jí za ruku a já okamžitě vstal. Shepley mě chytil za košili. „Počkej, Travisi. On tady pracuje. Jen tomu dej chvíli. Mohl bys nás nechat všechny vyhodit, pokud nebudeš mít chladnou hlavu.“ Sledoval jsem je. On se usmíval, ale Abby to brala pracovně. Pak poznal i Americu. „Znají ho,“ řekl jsem a snažil se jim odezírat ze rtů, abych odhadl vzdálený rozhovor. Jediná věc, která se mi podařila rozluštit bylo pojď se mnou na večeři od toho kreténa v obleku a Abby jak řekla s někým tu jsem. 137

Tentokrát mě Shepley neudržel, ale zastavil jsem pár kroků od nich, když jsem viděl, jak ten kravaťák líbá Abby na tvář. „Rád jsem tě znovu viděl. Uvidíme se zítra… v pět hodin, jo? Jsem v osmém patře,“ řekl. Zhoupl se mi žaludek a v obličeji jsem měl pocit jako by byl v jednom ohni. America zatahala za Abbyinu paži, všímajíc si mé přítomnosti. „Kdo to byl?“ zeptal jsem se. Abby kývla směrem ke kravaťákovi. „To je Jesse Viveros. Znám ho už dlouho.“ „Jak dlouho?“ Podívala se na prázdnou židli u pokerového stolu. „Travisi, na tohle nemám čas.“ „Myslím, že odložil ten nápad s ministrantem,“ řekla America a vyslala koketní úsměv k Jessemu. „To je tvůj bejvalej?“ zeptal jsem se okamžitě naštvaný. „Myslel jsem, žes říkala, že je z Kansasu?“ Abby střelila po Americe netrpělivým vzteklým pohledem a pak mě chytila za bradu. „On ví, že nejsem dost stará, abych tu byla, Trave. Dal mi čas do půlnoci. Později ti všechno vysvětlím, ale právě teď se musím vrátit do hry, dobře?“ Zaťal jsem zuby a zavřel oči. Moje holka právě souhlasila, že půjde ven se svým expřítelem. Všechno uvnitř mě se chtělo nahodit do typického Maddox vzteku, ale Abby v tuhle chvíli potřebovala, abych se s tím vyrovnal. Jednajíc proti svým instinktům jsem se rozhodl nechat to být a sklonil jsem se, abych jí políbil. „Dobře. Uvidíme se o půlnoci. Hodně štěstí.“ Otočil jsem se, protlačil se davem lidí a slyšel, jak se Abbyin hlas zvýšil nejméně o dvě oktávy. „Pánové?“ Připomnělo mi to ty holky, které mluvily jako děti, když se pokoušely získat mou pozornost v naději, že zapůsobí jako nevinné. „Nechápu, proč musí dělat nějaký dohody s tím chlápkem Jessem,“ zavrčel jsem. „Takže hádám, že může zůstat?“ zeptal se Shepley a znovu zíral na strop. „Jsou tady i jiný kasina. Můžeme prostě jít do jinýho.“ „Ona tady ty lidi zná, Travisi. Nejspíš šla sem, protože ví, že kdyby jí chytili, tak na ni asi nezavolaj policajty. Má falešnou občanku, ale vsadím se, že ochrance by netrvalo moc dlouho, aby to poznali. Tyhle kasina platí těžký prachy lidem, který odhalej podvodníky, ne?“ „Asi,“ řekl jsem se zamračením. Čekali jsme na Abby a Americu u stolu a sledovali, jak sbírá Abbyiny výhry. Abby se podívala na hodinky. „Potřebuju víc času.“ „Chceš zkusit stoly s black jackem?“ „Nemůžu prohrát peníze, Trave.“ Usmál jsem se. „Ty nemůžeš prohrát, holoubku.“ America zavrtěla hlavou. „Black jack není její hra.“ „Trochu jsem vyhrál,“ řekl jsem a hrabal se v kapsách. „Mám šest stovek. Vezmi si je.“ Shepley podal Abby svoje žetony. „Já udělal jen tři. Jsou tvoje.“ Abby si povzdychla. „Díky kluci, ale pořád mi chybí pět táců.“ Znovu se podívala na hodinky a pak vzhlédla, aby viděla blížícího se Jesse. „Jak sis vedla?“ zeptal se s úsměvem. „Chybí mi pět táců, Jessi. Potřebuju víc času.“ „Dělal jsem, co jsem mohl, Abby.“ „Díky, žes mě tady nechal.“ Jesse jí věnoval znepokojený úsměv. Zjevně byl z těchhle lidí stejně vyděšený jako Abby. „Možná bych mohl zařídit, aby pro tebe táta promluvil s Bennym?“ „Je to Mickův průser. Půjdu ho požádat o prodloužení.“ 138

Jesse zakroutil hlavou. „Ty víš, že to se nestane, Cookie, nezáleží na tom, kolik přineseš. Jestli je to míň než co dluží, Benny někoho pošle. Zůstaň od něj, jak nejdál můžeš.“ „Musím to zkusit,“ řekla Abby zlomeným hlasem. Jesse udělal krok dopředu, naklonil se a ztišil hlas. „Nasedni na letadlo, Abby. Slyšíš mě?“ „Slyším,“ vyštěkla. Jesse si povzdychl a oči mu ztěžkly soucitem. Omotal kolem Abby ruce a políbil jí do vlasů. „Je mi to líto. Kdyby nebyla v sázce moje práce, víš, že bych se snažil na něco přijít.“ Vlasy vzadu na krku se mi postavily, bylo to něco, co se stávalo, jen když jsem se cítil ohroženě a na někom jsem si chtěl vybít svůj vztek. Právě když jsem ho chtěl napadnout, Abby se odtáhla. „Já vím,“ řekla. „Udělal jsi, co jsi mohl.“ Jesse jí prsty zvedl bradu. „Uvidíme se zítra v pět.“ Sklonil se, aby jí políbil do koutku úst a pak odešel. Tehdy jsem si všiml, že se mé tělo naklání dopředu a Shepley mě zase jednou držel za triko, až mu zbělely klouby. Abbyiny oči byly přilepené k podlaze. „Co je v pět?“ zasyčel jsem. „Souhlasila s večeří, když jí tady Jesse nechá. Neměla na výběr, Trave,“ řekla America. Abby se na mě podívala svýma velkýma, omlouvajícíma se očima. „Mělas na výběr,“ řekl jsem. „Musel ses někdy vypořádávat s gangstery, Travisi? Omlouvám se, jestli jsem ranila tvoje city, ale jídlo se starým kamarádem není zase tak vysoká cena na udržení Micka naživu.“ Sevřel jsem čelist, odmítal jsem jí otevřít, aby se ven nevysypala slova, kterých bych mohl později litovat. „No tak, lidi, musíme najít Bennyho,“ řekla America a táhla Abby za ruku. Shepley šel vedle mě, když jsme následovaly holky bulvárem k Bennyho budově. Byl to jeden blok od ostrých světel, ale bylo to na místě, kterého se pozlátko ani nedotklo – a ani se to nepředpokládalo. Abby se zastavila a pak ušla několik kroků k velkým zeleným dveřím. Zaklepala a já ji držel za druhou ruku, aby se přestala třást. V otevřených dveřích se objevil vrátný. Byl obrovský – černý, zastrašující, a stejně široký jako dlouhý – se stereotypním vegasským hovadem stojícím vedle sebe. Zlaté řetězy, podezřívavé oči a panděro z přežírání se. „Benny,“ vydechla Abby. „Moje, moje… teď už nejsi Šťastná třináctka, co? Mick mi neřekl, jaká krasavice z tebe vyrostla. Čekal jsem na tebe, Cookie. Slyšel jsem, že pro mě máš peníze.“ Abby přikývla a Benny ukázal na nás ostatní. „Jsou se mnou,“ řekla překvapivě silným hlasem. „Obávám se, že tvůj doprovod bude muset počkat venku,“ řekl vrátný abnormálně hlubokým basem. Vzal jsem Abby za ruku a natočil rameno v obranném postoji. „Sama nepůjde. Půjdu s ní.“ Benny si mě chvíli prohlížel a pak se usmál na svého vrátného. „To je v pořádku. Mick by byl rád, kdyby věděl, žes sebou měla tak dobrého přítele.“ Šli jsme za ním dovnitř. Dál jsem držel Abby za ruku, ujišťoval jsem se tak, že stojím mezi ní a největší hrozbou – vrátným. Šli jsme za Bennym, následovali ho do výtahu a pak vyjeli do čtvrtého patra. Když se dveře otevřely, do oka mi padl veliký mahagonový stůl. Benny dokulhal k polstrované židli a posadil se, ukazoval nám, abysme si sedli na dvě prázdné židle před jeho stolem. Sedl jsem si, ale žilami mi proudil adrenalin, nutil mě ošívat 139

a vrtět se. Ze svého místa jsem slyšel a viděl všechno v místnosti, včetně dvou poskoků stojících ve stínu za Bennyho stolem. Abby se natáhla, aby vzala mou ruku a já ji povzbudivě stiskl. „Mick mi dluží dvacet pět táců. Věřím, že máš celou částku,“ řekl Benny a něco si čmáral do poznámkového bloku. „Vlastně,“ Abby se odmlčela, aby si odkašlala, „chybí mi pět tisíc, Benny. Ale mám zítra celý den, abych to dostala. A pět tisíc není problém, ne? Víš, že jsem v tom dobrá.“ „Abigail,“ řekl Benny, mračíc se, „zklamala jsi mě. Znáš moje pravidla lépe.“ „P-prosím, Benny. Žádám tě, aby sis vzal devatenáct tisíc devět set, a zbytek pro tebe budu mít zítra.“ Bennyho korálková očka přelétla z Abby na mě a pak zase zpátky. Grázlové vykročili ze svých temných rohů a vlasy na zátylku se mi znovu postavily. „Ty víš, že neberu nic jiného než kompletní částku. Fakt, že mi nabízíš méně, mi něco napovídá. Víš, co mi to říká? Nejsi si jistá, jestli se ti podaří získat všechno.“ Poskokové udělali další krok dopředu. Očima jsem pátral po jejich kapsách a jakémkoliv tvaru pod jejich oblečením, který by naznačoval o zbrani. Oba měli nějaký druh nože, ale neviděl jsem žádné zbraně. Neznamenalo to, že nemají žádnou schovanou v botě, ale pochyboval jsem, že by jen jeden z nich byl rychlejší než já. Kdybych potřeboval, mohl bych jim je vzít a dostat nás odsud. „Dokážu sehnat tvoje peníze, Benny,“ zasmála se Abby nervózně. „Vyhrála jsem osm tisíc devět set za šest hodin.“ „Takže říkáš, že mi za šest hodin doneseš dalších osm tisíc devět set?“ Benny se usmál ďábelským úsměvem. „Lhůta je až zítra o půlnoci,“ řekl jsem, ohlížejíc se za nás a sledoval blížící se muže. „C-co to děláš, Benny?“ zeptala se Abby s pevným držením těla. „Mick mi večer volal. Říkal, že se o jeho dluh postaráš.“ „Dělám mu laskavost. Já ti žádný peníze nedlužím,“ řekla příkře. Benny se opřel o oba své tlusté, podsadité lokty na stole. „Uvažuju, že dám Mickovi lekci a jsem zvědavý, kolik máš štěstí, dítě.“ Instinktivně jsem vystřelil ze své židle a táhl Abby s sebou. Trhnutím jsem jí dostal za sebe a pozpátku šel ke dveřím. „Za dveřmi je Josiah, mladíku. Kudy přesně si myslíš, že utečete?“ „Travisi,“ varovala mně Abby. Nebylo tady o čem mluvit. Kdybych nechal jednoho z těch zabijáků dostat se za mě, ublížili by Abby. Posunul jsem jí za sebe. „Doufám, že víš, Benny, že když složim tvý kluky, nemyslím tim nic neuctivýho. Ale tuhle holku miluju a nedovolím, aby jí někdo ublížil.“ Benny propukl v kdákavý smích. „Měl bych ti zatleskat, synku. Máš největší koule ze všech, co prošli těmahle dveřma. Připravím tě na to, do čeho se chystáš pustit. Ten celkem velký chlap po tvojí pravici je David, a jestli tě nesloží pěstmi, použije nůž ze svého pouzdra. Muž vlevo je Dane a je to můj nejlepší rváč. Zítra má zápas, vlastně nikdy neprohrál. Neporaň si ruce Dane. Vsadil jsem na tebe spoustu peněz.“ Dane se na mě usmál s dravýma, pobavenýma očima. „Ano, pane.“ „Benny, přestaň! Seženu ti ty peníze!“ křičela Abby. „Ale ne… tohle začíná být velmi rychle zajímavé.“ Zachechtal se Benny a usadil se ve svém křesle. Hnal se na mě David. Byl nemotorný a pomalý a než měl vůbec šanci sáhnout pro svůj nůž, jsem ho zneškodnil, tlačil jsem jeho nos přímo na své koleno. Pak jsem zasadil dvě rány do jeho krysího ksichtu. S vědomím, že tohle nebyl zápas ve sklepě a že to byl boj o to dostat sebe a Abby ven živí, dával jsem do každé rány všechno, co jsem měl. Byl to dobrej pocit, 140

jako by každému kousku potlačovaného vzteku uvnitř bylo konečně dovoleno vypustit se ven. O dvě další rány a úder loktem později ležel David na podlaze jako zakrvácená hromada. Benny zaklonil hlavu, hystericky se smál a bouchal do stolu radostí jako dítě sledující sobotní ranní pohádky. „Dobře, do toho, Dane. Nevystrašil tě, že ne?“ Dane se ke mě blížil opatrněji, se soustředěností a precizností profesionálního zápasníka. Jeho pěst mi vyletěla k obličeji, ale já ukročil na stranu a plnou silou do něj narazil ramenem. Zamotali jsme se do sebe a spadli na Bennyho stůl. Dane mě popadl oběma rukama a hodil mě na zem. Byl rychlejší, než jsem očekával, ale ne dost. Chvíli jsme se rvali na podlaze, zatímco jsem získal čas, abych ho pevně uchopil, ale Dane získal půdu pod nohama a několika ranami se dostal nade mě, zatímco já byl uvězněný na podlaze pod ním. Chytil jsem Daneho za koule a zakroutil. To ho šokovalo a zařval, zastavil se dost dlouho na to, abych se dostal nahoru. Klečel jsem nad ním, držel ho za jeho dlouhé vlasy a nakládal mu ránu za ranou do strany hlavy. Daneho tvář s každým úderem narážela do Bennyho stolu a pak se vyškrábal na nohy, dezorientovaný a krvácející. Chvíli jsem ho sledoval a pak znovu zaútočil, každým úderem jsem ze sebe nechal proudit vtek. Dane se jednou vyhnul a přistál svými klouby na mé čelisti. Možná že to byl zápasník, ale Thomas zasazoval mnohem tvrdší rány, než on. Tohle bude brnkačka. Usmál jsem se a zvedl ukazováček. „Tohle byla tvoje jedna.“ Bennyho nespoutaný smích zaplnil místnost, zatímco jsem ho dodělal. Můj loket přistál uprostřed Daneho obličeje, byl mimo dřív než dopadl na podlahu. „Úžasný mladý muž! Prostě úžasný!“ řekl Benny a tleskal radostí. Okamžitě jsem sáhl pro Abby a zatáhl si ji za sebe, když Josiah zaplnil dveře svým masivním tělem. „Mám se o to postarat, pane?“ zeptal se Josiah. Jeho hlas byl hluboký, ale nevinný, jako by dělal jedinou práci, ve které byl dobrý a doopravdy netoužil ublížit ani jednomu z nás. „Ne! Ne, ne…,“ řekl Benny, stále v euforii z improvizovaného představení. „Jak se jmenuješ?“ „Travis Maddox,“ řekl jsem mezi nádechy. Z rukou jsem si otřel Daneho a Davidovu krev do jeansů. „Travisi Maddoxi, věřím, že můžeš svojí malé přítelkyni pomoct.“ „A to jak?“ vydechl jsem. „Dane měl zítra večer zápasit. Mám na něj vsazeno spoustu peněž a nevypadá to, že by byl někdy brzy ve formě vyhrát zápas. Navrhuji, abys zaujal jeho místo, vydělal mi peníze a já odpustím zbývajících pět tisíc z Mickova dluhu.“ Otočil jsem se k Abby. „Holubičko?“ „Jsi v pořádku?“ zeptala se a otírala mi krev z tváře. Kousala si ret a kůži kolem rtů měla zkroucenou. Oči se jí zalily slzami. „To není moje krev, zlato. Nebreč.“ Benny vstal. „Jsem zaneprázdněný člověk, synku. Bereš nebo ne?“ „Udělám to,“ řekl jsem. „Řekněte mi kdy a kde a já tam budu.“ „Budeš bojovat s Brockem McMannem. Není to žádnej drobeček. Loni ho vyhodili z UFC.“ To jméno jsem znal. „Prostě mi řekněte, kde mám být.“ Benny mi to řekl a pak se mu po tváři rozšířil žraločí úsměv. „Líbíš se mi, Travisi. Myslím, že bysme mohli být dobří přátelé.“ „To pochybuju,“ řekl jsem. Otevřel jsem dveře pro Abby a udržel si vedle ní ochranný postoj, dokud jsme neprošli vchodovými dveřmi.

141

„Ježíši Kriste!“ zařvala America při pohledu na moje oblečení potřísněné krví. „Lidi jste v pohodě?“ Popadla Abby za rameno a prohlížela si její tvář. „Jsem v pohodě. Jen další den v kanceláři. Pro nás oba,“ řekla Abby a otírala si oči. S její rukou ve své jsme spěchali do hotelu se Shepleym a Americou hned za námi. Zdálo se, že jediní, kdo si všimli mého krví potřísněného oblečení byli děti ve výtahu. Jakmile jsme byli všichni zpátky v mém a Abbyině pokoji, svlékl jsem se a šel do koupelny, abych ze sebe smyl ten hnus. „Co se tam sakra stalo?“ zeptal se nakonec Shepley. Slyšel jsem jejich hlasy šeptat, když jsem se postavil pod vodu a vybavoval si poslední hodinu. Tak děsivé jak to bylo pro Abby, že byla v takovém reálném nebezpečí, bylo kurva úžasné uvolnit se na Bennyho dvou poskocích Davidovi a Danem. Bylo to jako ta nejlepší droga na světě. Přemýšlel jsem, jestli tam ještě leží nebo je Benny prostě nechal odtáhnout ven do postranní uličky. Projel mnou podivný klid. Zmlácení Bennyho mužů byl vývod pro každý kousek mého vzteku a frustrace, která se za roky nashromáždila, a teď jsem se cítil skoro normálně. „Zabiju ho! Zabiju toho zkurvysyna!“ zařvala America. Vypnul jsem sprchu a kolem pasu si ovinul osušku. „Jeden z chlapů co jsem složil, měl mít zítra večer zápas,“ řekl jsem Shepleymu. „Nastoupím na jeho místo a Benny na oplátku odpustí pět tisíc z Mickova dluhu.“ America vstala. „To je šílený! Proč pomáháš Mickovi, Abby? Předhodil tě vlkům! Zabiju ho!“ „Ne jestli ho zabiju první,“ zasyčel jsem. „Postavte se do fronty,“ řekla Abby. Shepley se nervózně ošil. „Takže zítra zápasíš?“ Jednou jsem přikývl. „Na místě jménem Zero. V šest hodin. Je to Brock McMann, Shepe.“ Shepley zavrtěl hlavou. „V žádným případě. Kurva, to ani náhodou, Trave. Ten chlap je maniak!“ „Jo,“ řekl jsem, „ale on se nepere za svojí holku, že ne?“ Vzal jsem Abby do náruče a políbil ji na vršek hlavy. Pořád se třásla. „Jsi v pohodě, holubičko?“ „Tohle je špatný. Tohle je špatně z tolika důvodů. Nevím, který z nich ti vymluvit první.“ „Copak si mě dnes v noci neviděla? Budu v pohodě. Viděl jsem předtím Brocka bojovat. Je tvrdej, ale není neporazitelnej.“ „Nechci, abys tohle dělal, Trave.“ „No, já zas nechci, abys šla zítra na večeři se svým ex. Hádám, že oba musíme udělat něco nepříjemného, abychom zachránili tvýho nanicovatýho otce.“

142

Kapitola 21 POMALÁ SMRT SHEPLEY SEDĚL VEDLE MĚ NA LAVICI V MALÉ, ALE dobře osvětlené místnosti. Bylo to poprvé, co jsem nešel do sklepa na improvizovaný zápas. Publikum se bude skládat z temných lidí Vegas: místních, gangsterů, drogových dealerů a jejich štětek. Dav venku byl jako zlověstná armáda, exponenciálně hlasitější a mnohem žíznivější po krvi. Chtěl bych být obklopen radši klecí než lidmi. „Stejně si nemyslím, že bys tohle měl dělat,“ řekla America z druhé strany místnosti. „Teď ne, miláčku,“ řekl Shepley. Pomáhal mi omotat pásku kolem rukou. „Jsi nervózní?“ zeptala se netypicky tiše. „Ne. Ale byl bych radši, kdyby tady holoubek byla. Slyšela jsi o ní?“ „Napíšu jí. Bude tady.“ „Milovala ho?“ zeptal jsem se a přemýšlel, o čem se můžou nad večeří bavit. Očividně už teď nebyl duchovní a já si nebyl jistý, co očekává na oplátku za svou laskavost. „Ne,“ řekla America. „Každopádně to nikdy neřekla. Vyrůstali spolu, Travisi. On byl jediný člověk, na kterého se dlouhou dobu mohla spolehnout.“ Nevěděl jsem, jestli se po tom cítím líp nebo hůř. „Napsala ti už?“ „Hej,“ řekl Shepley a plesknul mě po tváři. „Hej! Čeká na tebe Brock McMann. Na tohle se musíš soustředit na sto procent. Přestaň bejt jak podpantoflák a soustřeď se!“ Přikývl jsem a snažil si vzpomenout, jak jsem párkrát viděl Brocka bojovat. Byl vyloučen z UFC za příšerné rány a kvůli drbu, že obtěžoval prezidenta UFC. Už to chvíle byla, ale byl to notoricky nečestný zápasník a bezostyšně si přitáhl nelegální sračky jen právě z dohledu referentů. Klíčem bylo nedostat se do té pozice. Když kolem mě semkne nohy, půjde to pěkně rychle z kopce. „Musíš to hrát bezpečně, Trave. Nech ho zaútočit prvního. Něco takovýho jak jsi bojoval tu noc, kdy ses snažil vyhrát tu sázku s Abby. Nebojuješ s nějakým univerzitním wrestlingovým zmetkem. Tohle není Kruh a ty se nesnažíš udělat show pro lidi.“ „K čertu jestli ne.“ „Musíš vyhrát, Travisi. Bojuješ kvůli Abby, na to nezapomeň.“ Přikývl jsem. Shepley měl pravdu. Když prohraju, Benny nedostane svoje peníze a Abby bude pořád v nebezpečí. Dovnitř vešel vysoký, obrovský muž v obleku a s mastnými vlasy. „Jdeme. Tvůj trenér se k tobě může přidat na druhé straně klece, ale holky… kde je ta druhá holka?“ Mezi obočím se mi udělala čárka. „Přijde.“ „… mají rezervovaný místa na konci druhé řady v tvém rohu.“ Shepley se otočil zpátky k Americe. „Dovedu tě tam.“ Podíval se na kravaťáka. „Nikdo se jí nedotkne. Zabiju kurva prvního člověka, kterej to udělá.“ Kravaťák mu věnoval přízrak úsměvu. „Benny už řekl žádné rozptylování. Budeme jí hlídat celou dobu.“ Shepley přikývnul a pak napřáhl ruku k Americe. Vzala já a tiše mě následovali ze dveří. Hlasatelův zesílený hlas se rozléhal obrovskými repráky rozmístěnými v každém rohu rozlehlé místnosti. Vypadalo to jako malá koncertní hala, hravě pojala tisíc lidí a ti všichni stáli na nohou a buď jásali nebo si mě nedůvěřivě prohlíželi. 143

Brána do klece se otevřela a já vešel dovnitř. Shepley sledoval kravaťáka, jak usazuje Americu a jakmile byl spokojený, že je to v pohodě, otočil se ke mně. „Pamatuj si: hraj to chytře. Nech ho zaútočit prvního a cílem je vyhrát pro Abby.“ Přikývl jsem. O pár vteřin později zaburácela z repráků hudba a tribuna explodovala šílenstvím. Brock McMann se vynořil z chodby, když mu reflektor na trámech ozářil tvrdý výraz ve tváři. Měl doprovod, který držel diváky na uzdě, zatímco se odrážel nahoru a dolů, aby zůstal uvolněný. Došlo mi, že na tenhle zápas trénoval týdny, ne-li měsíce. To bylo v pohodě. Já byl mlácenej svými bratry celý život. Měl jsem spoustu tréninku. Otočil jsem se, abych se podíval na Americu. Pokrčila rameny a já se zamračil. Do největšího zápasu mého života zbývaly minuty a Abby tady nebyla. Právě když jsem se otočil, abych sledoval, jak Brock vstupuje do klece, zaslechl jsem Shepleyho hlas. „Travisi! Travisi! Je tady!“ Otočil jsem se, zoufale pátral po Abby, a viděl jsem jí, jak plnou rychlostí běží dolů po schodech. Zastavila těsně před klecí a rukama narazila do řetězu, aby se zastavila. „Jsem tady! Jsem tady,“ vydechla. Políbili jsme se přes prostor mezi mřížemi a držela mou tvář ve svých rukou několika prsty, které se jí podařilo protáhnout skrz. „Miluju tě.“ Zavrtěla hlavou. „Tohle nemusíš dělat, víš to, že jo.“ Usmál jsem se. „Jo, musím.“ „Pojď na to, Romeo. Nemám na to celou noc,“ zavolal Brock z druhé strany. Neotočil jsem se, ale Abby se podívala přes moje rameno. Když zachytila Brockův pohled, tváře jí zčervenaly vztekem a výraz jí ochladl. O méně než vteřinu poté se její oči vrátily k mým, zase hřejivé. Usmála se rozpustilým úsměvem. „Nauč toho kreténa nějakýmu chování.“ Mrkl jsem na ní a usmál se. „Pro tebe cokoli, miláčku.“ S Brockem jsme se střetli uprostřed ringu, v bojových pozicích. „Buď chytrej!“ zařval Shepley. Naklonil jsem se, abych zašeptal Brockovi do ucha. „Jen jsem chtěl, abys věděl, že jsem tvůj velkej fanoušek, i když seš celkem kretén a podvodník. Tak to neber osobně, když tě dneska složim na zem.“ Brockovy hranaté čelisti silně pracovaly pod kůží a oči se mu rozsvítily – ne vztekem, ale ohromeným zmatením. „Buď chytrej, Travisi!“ zařval Shepley znovu, když viděl výraz v mých očích. Zazněl zvon a já okamžitě zaútočil. Využíval jsem každý kousek síly, nechal jsem unikat ten samý vztek, jako když jsem se uvolnil na Bennyho poskocích. Brock klopýtl dozadu a snažil se postavit tak, aby se bránil nebo mě kopl, ale já mu nedával žádný čas, použil jsem obě své pěsti, abych ho sesadil na zem. Byla to mimořádná úleva, nedržet se zpátky. Vychutnávajíc si čistý adrenalin, který mnou proudil, jsem se zapomněl a Brock se vyhnul mé ráně a vrátil se s pravým hákem. Jeho rány bylo mnohem větším soustem než od těch amatérů, proti kterým jsem bojoval ve škole – a bylo to zkurveně úžasný. Bojující Brock přivedl zpátky vzpomínky z nějakých vážnějších potyček, které jsem měl se svými bratry, když se slova vystupňovala do nakopání do prdele. S Brockem to bylo jako domácí rvačky; v tu chvíli měl můj vztek smysl a místo. Pokaždé, když Brockovy pěsti zasadily ránu, jen to posloužilo jako zesilovač mého adrenalinu a já už cítil, jak moje silné rány jedou na plný plyn. Pokoušel se mě dostat k zemi, ale já si umístil nohu do statické pozice a stabilizoval se tak proti jeho zoufalým pohybům dostat mě z rovnováhy. Zatímco kolem sebe mlátil, má zaťatá ruka několikrát udeřila do jeho hlavy, uší a spánku. 144

Kdysi bílá páska kolem mých kloubů byla teď rudá, ale necítil jsem žádnou bolest, jen čirou radost z uvolnění těch negativních emocí, které mě už takovou dobu tížily. Vzpomněl jsem si, jak uvolňující to byl pocit, vymlátit to všechno z Bennyho mužů. Ať vyhraju nebo prohraju, těšil jsem se, co budu za člověka po tomhle boji. Rozhodčí, Shepley a Brockův trenér mě obklopili a táhly mě pryč od mého soupeře. „Zvon, Travisi! Přestaň!“ řekl Shepley. Shepley mě zatáhl do jednoho rohu a Brock byl odtažen do druhého. Otočil jsem se, abych se podíval na Abby. Ždímala si ruce, ale její široký úsměv mi říkal, že je v pohodě. Mrknul jsem na ní a ona mi poslala polibek. To gesto mě znovu nabudilo a s obnoveným odhodláním jsem se vrátil do středu klece. Jakmile zazvonil zvon, znovu jsem zaútočil, tentokrát jsem si dal víc záležet, abych se vyhnul právě tolikrát, kolikrát jsem udeřil. Jednou nebo dvakrát kolem mě Brock omotal ruce, těžce oddechujíc a snažil se mě kousnout nebo nakopat do koulí. Prostě jsem ho setřásl a praštil ho silněji. V třetím kole Brock zakopl, ohnal se nebo kopnul a minul. Rychle mu docházely síly. Sám jsem se cítil vyčerpaně, dával si mezi rozmachy víc přestávek. Adrenalin, který mi kdysi proudil tělem, byl pryč a začínala mi tepat hlava. Brock mi zasadil ránu a pak další. Třetí jsem zablokoval a pak, připravený to skončit, jsem si šel pro vítězství. Svou zbývající silou jsem se vyhnul Brockovu kolenu, rozmáchl se a dal mu ránu loktem přímo do nosu. Hlava mu odlítla dozadu, dívaje se přímo nahoru ušel pár kroků a pak padl na podlahu. Hluk davu byl ohlušující, ale já slyšel jen jeden hlas. „Ach můj bože! Ano! Jo, zlato!“ křičela Abby. Rozhodčí zkontroloval Brocka, pak přešel ke mně a zvedl mi ruku. Shepley, America a Abby všichni vlítli do klece a hrnuli se na mě. Zvedl jsem Abby a přitiskl rty na její. „Tys to dokázal,“ řekla a vzala mi tvář do rukou. Oslava byla zaražena, když Benny a čerstvá várka bodyguardů vstoupili do klece. Postavil jsem Abby na nohy a zaujal před ní obranný postoj. Benny byl samý úsměv. „Výborně, Maddoxi. Zvládl jsi to. Jestli máš minutku, rád bych s tebou mluvil.“ Podíval jsem se zpátky na Abby, která mě chytila za ruku. „To je v pohodě. Sejdeme se u tamtěch dveří,“ řekl jsem a kývl k nejbližším dveřím, „za deset minut.“ „Deset?“ zeptala se se strachem v očích. „Deset,“ řekl jsem a políbil ji na čelo. Podíval jsem se na Shepleyho. „Dohlídni na holky.“ „Myslím, že bych měl jít asi s tebou.“ Naklonil jsem se k Shepleyho uchu. „Jestli nás chtěj zabít, Shepley, tak toho s tím stejně moc neuděláme. Myslím, že Benny má na mysli něco jinýho.“ Narovnal jsem se a poplácal ho po zádech. „Uvidíme se za deset minut.“ „Ne jedenáct. Ani patnáct. Deset,“ řekl Shepley a táhl zdráhající se Abby pryč. Následoval jsem Bennyho do té samé místnosti, ve které jsem čekal před zápasem. K mému překvapení donutil své muže čekat venku. Zvedl ruce a gestikuloval k místnosti. „Myslel jsem, že tohle bude lepší. Takže bys mohl vidět, že nejsem vždycky ten... špatnej člověk, jak se o mě nejspíš tvrdí.“ Řeč jeho těla a tón byly uvolněné, ale nechal jsem oči a uši nastražené kvůli jakémukoliv překvapení. Benny se usmál. „Mám pro tebe návrh, synu.“ „Nejsem váš syn.“ „Pravda,“ připustil. „Ale po tom, co ti nabídnu sto padesát tisíc za zápas možná budeš chtít být.“ 145

„Jaký zápasy?“ zeptal jsem se. Myslel jsem si, že by mohl zkoušet, že mu Abby pořád dluží. Nenapadlo mě, že se mi pokusí nabídnout práci. „Jasně jsi brutální, velmi talentovaný mladý muž. Do té klece patříš. Můžu to zařídit… a taky z tebe můžu udělat velmi bohatého člověka.“ „Poslouchám.“ Bennyho úsměv se zvětšil. „Naplánuju jeden zápas za měsíc.“ „Pořád jsem ještě ve škole.“ Pokrčil rameny. „To naplánujeme. Pošlu pro tebe letadlo, i pro Abby když si to budeš přát, první třída, o víkendech, jestli je to to, co chceš. Takhle vydělávat peníze, i když budeš možná chtít zůstat ve škole.“ „Šesti ciferný zápasy?“ počítal jsem a snažil se neukázat svoje překvapení. „Bojovat a co dalšího?“ „To je celý, dítě. Jen zápasit. Vydělat mi peníze.“ „Jen zápasit… a můžu skočit, kdy budu chtít.“ Usmál se. „No, jistě, ale neviděl bych to, že se to stane nějak brzo. Miluješ to. Viděl jsem tě. Byl jsi tím opilej, v té kleci.“ Chvíli jsem tam stál a dumal nad jeho nabídkou. „Budu o tom přemýšlet. Nechte mě promluvit si s Abby.“ „Platí.“

POLOŽIL JSEM NAŠE ZAVAZADLA NA POSTEL A SVALIL SE VEDLE nich. Zmínil jsem se Abby o Bennyho nabídce, ale vůbec nebyla přístupná. Pak byl let domů trochu napjatý, tak jsem se rozhodl nechat to být, dokud se nedostaneme domů. Abby po koupeli sušila Tota. Byl u Brazila a Abby byla znechucená, jak smrdí. „Ach! Voníš mnohem líp!“ Zahihňala se, když se oklepal a stříkal vodu na ní i podlahu. Postavil se na zadní a pokrýval jí obličej malými, štěněčími polibky. „Taky jsi mi chyběl, mrňousi.“ „Holubičko?“ zeptal jsem se a nervózně si promnul ruce. „Jo?“ řekla a třela Tota žlutým ručníkem. „Chci to udělat. Chci zápasit ve Vegas.“ „Ne,“ řekla a usmívala se na Totovu šťastnou tvář. „Ty neposloucháš. Udělám to. Za pár měsíců pochopíš, že to bylo správný rozhodnutí.“ Vzhlédla ke mně. „Budeš pracovat pro Bennyho.“ Nervózně jsem přikývl a pak se usmál. „Jen se o tebe chci postarat, holoubku.“ Slzy jí naplnily oči. „Za ty peníze si nic koupit nechci, Travisi. Nechci mít nic společnýho s Bennym nebo Vegas ani s ničím co s tím souvisí.“ „Nemělas problém s myšlenkou, že si koupíš auto za peníze z mých zápasů tady.“ „To je jiný a ty to víš.“ Zamračil jsem se. „Bude to v pohodě, holoubku. Uvidíš.“ Chvíli si mě prohlížela a pak jí zčervenaly tváře. „Proč ses mě vůbec ptal, Travisi? Půjdeš pracovat pro Bennyho a nezáleží na tom, co řeknu.“ „Chtěl jsem tvou podporu, ale je v tom příliš hodně peněz, abych to odmítl. Byl bych blázen, kdybych řekl ne.“ Na dlouhou dobu se odmlčela, ochabla jí ramena a pak přikývla. „Tak dobře. Rozhodl ses.“ Pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu. „Uvidíš, holubičko. Bude to skvělý.“ Zvedl jsem se z postele, prešel k Abby a políbil ji na prsty. „Umírám hlady. Máš hlad?“ Zakroutila hlavou. 146

Než jsem odešel do kuchyně, políbil jsem jí na pěšinku. Mé rty si broukaly živou melodii namátkové písničky, zatímco jsem si připravoval dva chleby se salámem a sýrem. Chlape, ona si to nechá ujít, pomyslel jsem si a roztíral ostrou hořčici na plátky chleba. Třikrát jsem si kousl a měl to snědené a tak jsem to spláchl pivem a přemýšlel, co dalšího tu bylo k jídlu. Neuvědomil jsem si, jak se mé tělo cítí vyhladovělé, dokud jsme se nedostali domů. Kromě boje s tím měli co do činění i nervy. Teď Abby znala moje plány a bylo to vyřešené a už jsem se přestal nervovat natolik, že se mi znovu vrátil apetit. Abby cupitala chodbou a pak zahnula za roh, kufr v ruce. Ani se na mě nepodívala, když prošla obývákem ke dveřím. „Holubičko?“ zavolal jsem. Šel jsem ke stále-otevřeným dveřím a viděl Abby, jak jde k Američině Hondě. Když neodpovídala, seběhl jsem schody a přešel trávník k místu, kde stáli Shepley, America a Abby. „Co to děláš?“ zeptal jsem se a ukazoval ke kufru. Abby se rozpačitě usmála. Okamžitě bylo jasné, že něco není v pořádku. „Holoubku?“ „Beru si svoje věci na Morgan. Mají tam všechny ty pračky a sušičky a já mám hrozně špinavýho prádla na praní.“ Zamračil jsem se. „Odešla bys a neřekla mi to?“ „Vrátila by se, Trave. Seš podělaně paranoidní,“ řekla America. „Aha,“ řekl jsem stále nejistě. „Zůstaneš tady přes noc?“ „Nevím. Myslím, že to záleží na tom, kdy budu hotová s prádlem.“ Ačkoliv jsem věděl, že je stále znepokojená kvůli mému rozhodnutí s Bennym, nechal jsem to být, usmál se a přitáhl si ji k sobě. „Za tři tejdny někomu zaplatím, aby ti vypral. Nebo prostě můžeš špinavý prádlo vyhazovat a koupit si nový.“ „Budeš zase bojovat pro Bennyho?“ zeptala se America šokovaně. „Udělal mi nabídku, kterou nemůžu odmítnout.“ „Travisi,“ začal Shepley. „Nezačínejte s tím taky lidi. Když jsem nezměnil názor kvůli holoubkovi, nezměním ho ani kvůli vám.“ America si vyměnila pohledy s Abby. „No, radši pojedeme zpátky, Abby. Ta hromada oblečení zabere věčnost.“ Sklonil jsem se, abych políbil Abbyiny rty. Přitáhla si mě blíž a vášnivě mě líbala, díky čemuž jsem se cítil líp kvůli jejímu znepokojení. „Uvidíme se později,“ řekl jsem a podržel otevřené dveře, zatímco si sedala na místo spolujezdce. „Miluju tě.“ Shepley naložil Abbyin kufr do Hondy a America vklouzla do svého sedadla a natáhla se, aby si zapnula bezpečnostní pás. Zavřel jsem Abbyiny dveře a pak si zkřížil ruce na hrudi. Shepley stál vedle mě. „Nebudeš opravdu bojovat pro Bennyho, že ne?“ „Je v tom hodně peněz, Shepley. Šesti ciferný zápasy.“ „Šesti ciferný?“ „Mohl bych říct ne?“ „Já jo, kdybych věděl, že mě kvůli tomu America pustí k vodě.“ Zasmál jsem se. „Abby mě nepustí k vodě.“ America vycouvala z parkovacího místa a já si všiml slz stékajících po Abbyiných tvářích. Přiběhl jsem k jejímu okýnku a zaklepal na okno. „Co se děje, holoubku?“ „Jeď, Mare,“ vyslovila a otřela si slzy.

147

Běžel jsem podél auta a dlaní bouchal do skla. Abby se na mě nepodívala a až v morku kostí jsem pocítil absolutní hrůzu. „Holubičko? Americo! Zastav to zkurvený auto! Abby, nedělej to!“ America odbočila na hlavní silnici a šlápla na plyn. Běžel jsem za nima, ale když byla Honda skoro z dohledu, otočil jsem se a běžel pro Harleye. Jak jsem běžel, v kapse jsem lovil klíče a vyskočil na sedlo. „Travisi, nedělej to,“ varoval mě Shepley. „Ona mě kurva opouští, Shepe!“ zařval jsem a sotva jsem motorku nastartoval než jsem vytúroval otáčky o 180 stupňů a rozletěl se ulicí. Když jsem dojel na parkoviště Morgan Hall, America právě zavírala dveře. Skoro jsem položil motorku hned po příjezdu, když jsem zastavil a nepodařilo se mi vytáhnout stojánek na první pokus. Běžel jsem k Hondě a trhnutím otevřel dveře spolujezdce. America měla zaťaté zuby, připravená na cokoliv co bych po ní mohl hodit. Podíval jsem se na cihly a maltu Morganu s vědomím, že Abby je někde uvnitř. „Musíš mě pustit dovnitř, Mare,“ prosil jsem. „Promiň,“ řekla. Zařadila zpátečku a vycouvala z parkoviště. Právě když jsem bral schody po dvou, vyšla ven holka, kterou jsem nikdy dřív neviděl. Chytil jsem dveře, ale ona mi zatarasila cestu. „Nemůžeš jít dovnitř bez doprovodu.“ Vytáhl jsem své klíčky od motorky a zacinkal jí jimi před obličejem. „Moje holka, Abby Abernathyová si nechala klíčky od auta v mým bytě. Jen jsem jí je přinesl.“ Holka nejistě přikývla a pak se mi uhnula z cesty. Přeskakujíc několik schodů najednou jsem konečně došel do Abbyina patra a ke dveřím jejího pokoje. Několikrát jsem se zhluboka nadechl. „Holoubku?“ řekl jsem a snažil se být potichu. „Musíš mě pustit dovnitř, zlato. Musíme si o tom promluvit.“ Neodpověděla. „Holubičko, prosím. Máš pravdu. Neposlouchal jsem tě. Můžeme si sednout a nějak víc to probrat, jo? Jen… prosím otevři ty dveře. Děsíš mě k smrti.“ „Jdi pryč, Travisi,“ řekla Kara z druhé strany. Pěstí jsem zabušil na dveře. „Holoubku? Otevři ty zkurvený dveře, sakra! Neodejdu, dokud si se mnou nepromluvíš! Holubičko!“ „Co je?“ zavrčela Kara a otevřela dveře. Poposunula si brýle a nakrčila nos. Na tak malou holku měla docela brutální výraz. Povzdychl jsem si s úlevou, že aspoň budu moct vidět Abby. Podíval jsem se Kaře přes rameno, ale Abby nebyla nikde vidět. „Karo,“ řekl jsem a snažil se zůstat klidný. „Řekni Abby, že jí musím vidět. Prosím.“ „Není tady.“ „Je tam,“ řekl jsem a rychle ztrácel svou trpělivost. Kara přesunula váhu z jedné nohy na druhou. „Dneska večír jsem jí neviděla. Vlastně jsem ji neviděla několik dní.“ „Vím, že je tady!“ zakřičel jsem. „Holubičko?“ „Není… Hej!“ řekla Kara, křičela, když jsem prošel kolem ní. Dveře práskly o zeď. Zatáhl jsem za kliku a podíval se za ně a pak do skříní a dokonce i pod postel. „Holubičko! Kde je?“ „Neviděla jsem jí!“ zařvala Kara. Odešel jsem na chodbu, rozhlížel se oběma směry a Kara za mnou práskla dveřmi a následovalo cvaknutí zámku. Zeď za mými zády byla studená a najednou jsem si uvědomil, že nemám kabát. Pomalu jsem klouzal po betonové zdi na zadek a rukama jsem si zakryl obličej. Možná mě v tuhle chvíli nenávidí, ale někdy bude muset přijít domů. 148

Po dvaceti minutách jsem vytáhl mobil a poslal jí zprávu.

Holoubku, prosím. Vím, že seš naštvaná, ale pořád si o tom můžeme promluvit A pak další.

Prosím přijď domů. A další.

Prosím? Miluju tě. Neodpovídala. Čekal jsem další půlhodinu a pak poslal další.

Jsem v Morganu, zavoláš mi aspoň, jestli přijdeš večer domů? Holubičko, je mi to strašně líto. Prosím vrať se domů. Potřebuju tě. Ty víš, že já tady nejsem ten nerozumnej. Mohla bys mi aspoň odpovědět. Tohle si kurva nezasloužim. Ok, tak jsem kretén, že jsem si myslel, že můžu vyřešit všechny naše problémy prachama, ale aspoň neutíkám pokaždý, když nějakej máme Promiň, tak jsem to nemyslel Co po mě chceš, abych udělal? Udělám cokoliv, co chceš, ok? Jen se mnou prosím mluv. Tohle jsou blbosti Miluju tě. Nechápu, jak můžeš prostě jen tak odejít

Těsně před východem slunce, kdy jsem si byl jistý, že jsem ze sebe udělal totálního kreténa a Abby si byla zcela jistá, že jsem blázen, jsem se zvedl z podlahy. Skutečnost, že se vůbec neukázala ochranka, aby mě doprovodila ven, byla ohromující sama o sobě, ale kdybych pořád seděl na chodbě, když by holky začaly odcházet do školy, bylo by víc než pravděpodobné, že by mě to štěstí opustilo. Po tom, co jsem se poraženě odplahočil dolů po schodech jsem si sedl na motorku a i když bylo tričko jedinou věcí mezi mou kůží a mrazivým zimním vzduchem, ignoroval jsem to. Doufajíc, že uvidím Abby na hodině historie, jsem jel přímo domů, abych si rozmrazil kůži pod horkou sprchou. Zatímco jsem se oblékal, stál Shepley ve dveřích mého pokoje. „Co chceš, Shepe?“ „Mluvils s ní?“ „Ne.“ „Vůbec? Zpráva? Cokoliv?“ 149

„Řekl jsem, že ne,“ vyštěkl jsem. „Trave.“ Shepley si povzdychl. „Dneska nejspíš do školy ani nepůjde. Nechci, abych byl já a America ve středu toho, ale tohle řekla.“ „Možná půjde,“ řekl jsem a zapínal si pásek. Navoněl jsem se Abbyinou oblíbenou kolínskou a vklouzl jsem do kabátu, než jsem si vzal batoh. „Počkej, odvezu tě.“ „Ne, pojedu na motorce.“ „Proč?“ „V případě, že by souhlasila, že se se mnou vrátí do bytu, abychom si mohli promluvit.“ „Travisi, myslím, že je načase vzít v úvahu skutečnost, že možná ne--“ „Zavři kurva hubu, Shepe,“ řekl jsem a podíval se na něj. „Jen protentokrát nebuď rozumnej. Nesnaž se mě zachránit. Jen buď můj kámoš, okay?“ Shepley přikývnul. „Máš to mít.“ America vyšla ze Shepleyho pokoje, ještě v pyžamu. „Travisi, je čas nechat jí jít. Byla hotová ve chvíli, kdy ses rozhodl pracovat pro Bennyho.“ Když jsem neodpovídal, pokračovala, „Travisi…“ „Nech toho. Bez urážky, Mare, ale právě teď se na tebe nemůžu ani podívat.“ Aniž bych čekal na odpověď, jsem za sebou práskl dveřmi. Teatrálnost se vyplatila k vypuštění trochu úzkosti, kterou jsem cítil kvůli tomu, že uvidím Abby. Lepší než kdybych jí na rukou a kolenou s panikou uprostřed třídy prosil, ať se vrátí zpátky. Ne, že bych tak daleko nezašel, kdyby to změnilo její názor. Pomalu jsem šel na přednášku a, i když jsem šel po schodech, nezabránilo to tomu, že jsem tam byl o půl hodiny dřív. Doufal jsem, že by se Abby mohla ukázat a měli bysme čas promluvit si předtím, ale když odcházela předcházející třída, pořád tady nebyla. Posadil jsem se vedle jejího prázdného místa a hrál si se svým koženým náramkem, zatímco se ostatní studenti prodírali do posluchárny a sedali si na svá místa. Byl to pro ně jen další den. Sledovat jak jejich svět pokračuje, zatímco můj se blížil ke konci, bylo znepokojující. Kromě dvou opozdilců přicházejících za panem Chaneym tu byly všichni – všichni až na Abby. Pan Chaney otevřel knihu, přivítal třídu a pak začal svou přednášku. Jeho slova splývala dohromady, jak mi srdce bušilo v hrudi, natékalo s každým dalším nádechem. Zaťal jsem zuby a slzy mi zaplavily oči, když myšlenka, že Abby je někde jinde, s úlevou, že je ode mě, zesílila můj vztek. Postavil jsem se a zíral na Abbyin prázdný stůl. „Ehm… pane Maddoxi? Cítíte se dobře?“ zeptal se pan Chaney. Kopl jsem do jejího stolu a pak i do svého, sotva si všímal vzdechů a výkřiků přihlížejících studentů. „SAKRA!“ zařval jsem a znovu kopl do svého stolu. „Pane Maddoxi,“ řekl pan Chaney podivně klidným hlasem. „Myslím, že bude lepší, když se půjdete nadýchat trochy čerstvého vzduchu.“ Stál jsem nad převrženými stoly a těžce oddechoval. „Odejdi z mé přednášky, Travisi. Hned,“ řekl Chaney tentokrát přísnějším hlasem. Sebral jsem batoh z podlahy, strčil do dveří, abych je otevřel a slyšel, jak dřevo prásklo o zeď za nimi. „Travisi!“ Jediný detail, který jsem na hlase poznal, bylo, že je ženský. Otočil jsem se a asi na půl vteřiny doufal, že je to Abby. Chodbou se loudala Megan a zastavila vedle mě. „Myslela jsem, že máš přednášku?“ Usmála se. „Dělals o víkendu něco zajímavýho?“ 150

„Co chceš?“ Zvedla obočí a oči se jí rozjasnily poznáním. „Znám tě. Seš vytočenej. S jeptiškou to nevyšlo?“ Neodpověděl jsem. „To jsem ti mohla říct taky.“ Pokrčila rameny a pak šla o krok blíž a šeptala mi do ucha tak blízko, že se ho její plné rty dotýkaly. „Jsme stejní, Travisi: pro nikoho dobří.“ Mé oči těkaly k jejím, pak k dolů ke rtům a pak zpátky. Naklonila se ke mně se svým pověstným malým, sexy úsměvem. „Běž do prdele, Megan.“ Úsměv jí povadl a já odešel pryč.

151

Kapitola 22 PRO NIKOHO DOBRÝ NÁSLEDUJÍCÍ TÝDEN SE ZDÁL BÝT NEKONEČNÝ. AMERICA A JÁ JSME USOUDILI, že bude nejlepší, když chvíli zůstane na Morganu. Shepley neochotně souhlasil. Abby tři dny vynechala historii a našla si nějaké jiné místo k jedení místo jídelny. Pokusil jsem se jí odchytit po několika jejích přednáškách, ale buď nešla ani na ně, nebo odcházela dřív. Nezvedala mi telefony. Shepley mě ujišťoval, že je v pořádku a nic se jí nestalo. Tak bolestné jak bylo vědět, že jsem byl jen kousek od Abby, bylo ještě horší než od ní být odříznutý úplně a nemít ani tušení, jestli je mrtvá nebo živá. Dokonce, i když se zdálo, že se mnou nechce mít nic společného, nemohl jsem přestat doufat, že někdy v brzké době mi odpustí nebo se jí začne stýskat tak moc jako se mě stýská po ní a ukáže se v bytě. Přemýšlení nad tím, že už jí nikdy neuvidím, bylo příliš bolestné, tak jsem se rozhodl, že budu dál čekat. V pátek mi Shepley zaklepal na dveře. „Pojď dál,“ řekl jsem z postele zírajíc do stropu. „Jdeš dneska večer ven, kámo?“ „Ne.“ „Možná bys měl zavolat Trentovi. Jít si dát pár drinků a na chvíli přijít na jiný myšlenky.“ „Ne.“ Shepley si povzdechl. „Poslouchej, zastaví se tady America, ale... a nerad ti to dělám... ale nemůžeš jí otravovat kvůli Abby. Sotva jsem jí přemluvil, aby přišla. Chce zůstat jen v mým pokoji. Okay?“ „Jo.“ „Zavolej Trentovi. A taky musíš něco sníst a osprchovat se. Vypadáš hrozně.“ S tím zavřel Shepley dveře. Pořád nešli dobře zavřít od té doby, co jsem je prokopnul. Pokaždé, když je někdo zavřel, jsem si vzpomněl na to, jak jsem zdemoloval byt, když mě Abby opustila a na skutečnost, že se ke mně nedlouho poté vrátila, což vedlo k našemu poprvé. Zavřel jsem oči, ale jako každou noc v tomhle týdnu jsem nemohl spát. Jak se lidi jako Shepley mohli procházet tímhle trápením zas a znovu s jinými holkami bylo šílené. Potkat někoho po Abby, i kdyby se jí ta holka nějak vyrovnala, nedokázal jsem si představit, že bych do toho znovu dal své srdce. Ne jen proto, že bych se takhle mohl cítit pořád dokola. Jako pomalá smrt. Vyšlo najevo, že jsem to měl dobře po celou tu dobu. O dvacet minut později jsem zaslechl Američin hlas z obýváku. Zvuky jich jak tiše mluvili, když se přede mnou schovávaly v Shepleyho pokoji se rozléhaly bytem. Dokonce i Američin hlas byl příliš. A vědomí, že nejspíš právě mluví s Abby, bylo nesnesitelné. Přinutil jsem se vstát a dojít si do koupelny, abych se osprchoval a provedl další základní hygienické rituály, které jsem v minulém týdnu zanedbával. Američin hlas byl přehlušen vodou, ale ve chvíli, kdy jsem vodu vypnul, jsem ho slyšel znovu. Oblékl jsem se a popadl klíčky od motorky, připravený na dlouhou projížďku. Nejspíš bych skončil u táty, abych se s ním podělil o tu novinku. 152

Právě, když jsem míjel Shepleyho dveře, zazvonil Američin telefon. Byla to melodie, kterou měla nastavenou pro Abby. Sevřel se mi žaludek. „Můžu tě přijet vyzvednout a vzít někam na večeři,“ řekla. Abby měla hlad. Možná, že půjde do jídelny. Běžel jsem k Harleyi a vyjel ven z parkoviště, jel nad rychlostní limit a projel každou červenou a stopku po celé cestě do kampusu. Když jsem došel do jídelny, Abby tam nebyla. Čekal jsem ještě pár minut, ale neukázala se. Poklesla mi ramena a tmou jsem se plahočil k parkovišti. Byla to tichá noc. Chladná. Naprostý opak noci, kdy jsem vedl Abby na Morgan, když jsem vyhrál naši sázku, což mi připomnělo jak prázdný pocit to je, nemít ji vedle sebe. O několik metrů dál se objevila malá postava a sama šla k jídelně. Byla to Abby. Vlasy měla stažené do drdolu, a když přišla blíž, všiml jsem si, že nemá žádný makeup. Ruce měla překřížené na hrudi a neměla kabát, jen tlustý šedý svetr, aby zahnala chlad. „Holubičko?“ řekl jsem a ze stínů vyšel na světlo. Abby se prudce zastavila, a když mě poznala, trochu se uvolnila. „Ježíši, Travisi! Vyděsil jsi mě k smrti!“ „Kdybys mi zvedala telefony, když ti volám, nemusel bych se plížit kolem ve tmě.“ „Vypadáš jako z pekla,“ řekla. „Taky jsem si jím tenhle tejden jednou nebo dvakrát prošel.“ Pevněji si kolem sebe sevřela ruce a já musel zastavit sám sebe, abych jí neobjímal a udržel jí tak v teple. Abby si povzdechla. „Vlastně jsem zrovna na cestě pro něco k jídlu. Zavolám ti později, dobře?“ „Ne. Musíme si promluvit.“ „Trav--“ „Odmítl jsem Bennyho. Ve středu jsem mu volal a řekl mu ne.“ Doufal jsem, že se usměje nebo alespoň nějak naznačí, že s tím souhlasí. Její výraz zůstával prázdný. „Nevím, co chceš, abych řekla, Travisi.“ „Řekni, že mi odpouštíš. Řekni, že mě vezmeš zpátky.“ „Nemůžu.“ Posmutněl mi obličej. Abby se mě pokusila obejít. Instinktivně jsem se postavil před ní. Pokud by odešla, tentokrát bych jí ztratil. „Nespal jsem ani nejedl… nemůžu se soustředit. Já vím, že mě miluješ. Všechno bude jako dřív jen když mě vezmeš zpátky.“ Zavřela oči. „Jsme nefunkční, Travisi. Myslím, že víc než cokoliv jiného jsi jen posedlý myšlenkou mě vlastnit.“ „To není pravdu. Miluju tě víc než vlastní život, holubičko!“ „To je přesně o čem mluvím. To jsou bláznivý řeči.“ „Není to bláznivý. Je to pravda.“ „Dobře…takže jaký jsou vlastně tvoje priority? Jsou to peníze, já, tvůj život… nebo je něco co předchází penězům?“ „Uvědomuju si, co jsem udělal, jasný? Chápu, kam tím směřuješ, ale kdybych věděl, že mě opustíš, nikdy bych… jen jsem se o tebe chtěl postarat.“ „To už jsi říkal.“ „Prosím, nedělej to. Nesnesu cítit se takhle… to… zabíjí mě to,“ řekl jsem na pokraji paniky. Zeď, kterou kolem sebe Abby měla, když jsme byli jen přátelé byla zpátky, silnější než kdy předtím. Neposlouchala. Nemohl jsem se přes to k ní dostat. „Skončila jsem, Travisi.“ Trhl jsem sebou. „To neříkej.“ „Je konec. Jdi domů.“ 153

Svraštil jsem obočí. „Ty jsi můj domov.“ Abby se odmlčela a na chvíli jsem měl pocit, že jsem se k ní konečně dostal, ale její pohled se rozostřil a zeď byla zase zpátky. „Udělal jsi svoje rozhodnutí, Trave. Já udělala svoje.“ „Hodlám se držet sakra daleko od Vegas a Bennyho… Dodělám školu. Ale potřebuju tebe. Potřebuju tě. Jsi můj nejlepší přítel.“ Poprvé od doby, co jsem byl malé dítě, mi horké slzy naplnily oči a stékaly mi dolů po jedné tváři. Neschopný zadržet sám sebe, jsem sáhnul po Abby, vzal jsem jí do náručí a přitiskl své rty na její. Její pusa byla studená a ztuhlá, tak jsem uchopil její tvář do rukou, líbal jí silněji, zoufale jsem chtěl reakci. „Polib mě,“ prosil jsem. Abby držela ústa napjatá, ale její tělo bylo bez života. Kdybych jí pustil, spadla by. „Polib mě!“ prosil jsem. „Prosím, holubičko! Řekl jsem mu ne!“ Abby mě odstrčila. „Nech mě na pokoji, Travisi!“ Prošla kolem mě, ale já ji chytil za zápěstí. Nechala ruku nataženou za sebou, ale neotočila se. „Já tě prosím.“ Padl jsem na kolena a její rukou stále ve své. Jak jsem mluvil, dech se vyfukoval v obláčcích bílé páry a připomněl mi zimu. „Prosím tě, Abby. Nedělej to.“ Abby se ohlédla a pak jí oči padly z její ruky na mou, dívaly se na tetování na mém zápěstí. Na to tetování s jejím jménem. Odvrátila se k jídelně. „Nech mě jít, Travisi.“ Vyrazil se ze mě vzduch a se vší nadějí zničenou jsem uvolnil ruku a nechal jí vyklouznout ze svých prstů. Abby se neohlédla, když ode mě odcházela a dlaněmi jsem padl na chodník. Nevrátí se. Už mě dál nechce a nebylo nic, co bych mohl udělat nebo říct, abych to změnil. Uplynulo několik minut, než jsem v sobě našel sílu, abych vstal. Nohy se mi nechtěly hýbat, ale nějak jsem je donutil spolupracovat dost dlouho na to, aby mě dostaly k Harleyi. Posadil jsem se na sedlo a nechal slzy téct. Ztráta bylo něco, s čím jsem měl zkušenost ve svém životě jen jednou, ale tohle byl mnohem reálnější pocit. Ztráta Abby nebyl příběh, který jsem si pamatoval z raného dětství – bylo to v mém výrazu, vysilujíc mě to jako nemoc, připravujíc mě o mé smysly a fyzicky, nesnesitelně bolestivé. V uších mi zněla slova mé matky. Abby byla ta holka, za kterou jsem musel bojovat a já ten boj prohrál. Nic z toho nikdy nestačilo. Vedle mé motorky zastavil červený Dodge Intrepid. Nemusel jsem se dívat, abych věděl, kdo to byl. Trenton vypnul motor a vytáhl ruku z otevřeného okýnka. „Čau.“ „Čau,“ řekl jsem a rukávem bundy si otíral slzy. „Těžká noc?“ „Jo,“ přikývl jsem a zíral na nádrž Harleye. „Právě jsem se dostal z práce. Potřebuju se kurva napít. Pojeď se mnou do Dutch.“ Zhluboka jsem se nejistě nadechl. Trenton, jako táta a ostatní mí bratři vždycky věděli, jak si se mnou poradit. Oba jsme věděli, že ve svém stavu bych neměl řídit. „Jo.“ „Jo?“ řekl Trenton s malým, překvapeným úsměvem. Přehodil jsem nohu přes sedlo a pak šel kolem ke straně spolujezdce Trentonova auta. Teplo z větracích otvorů mi rozpálilo kůži a poprvé za celou noc jsem cítil jak kousavě studený byl vzduch a uvědomil si, že jsem na sobě na tuhle teplotu neměl zrovna dost oblečení. „Shepley ti volal?“

154

„Jo.“ Vycouval z parkovacího místa a pomalu kličkoval parkovištěm, na ulici vjel želvím tempem. Podíval se na mě. „Myslím, že kluk, který se jmenoval French volal své holce? Říkal, že jste se ty a Abby hádali před jídelnou.“ „My se nehádali. Já jsem jen... se jí pokoušel získat zpátky.“ Trenton přikývnul a vjel na ulici. „To jsem si myslel.“ Dál už jsme nemluvili, dokud jsme si nesedli na stoličky u baru v Dutch. Dav byl rozbouřený, ale Bill, majitel a barman znal tátu dobře z doby, kdy jsme byli děti a většina štamgastů nás viděla vyrůstat. „Rád vás vidím, kluci. Už to chvíle bude,“ řekl Bill a otřel pult, než před každého z nás položil na bar pivo a panáka. „Čau, Bille,“ řekl Trenton a okamžitě do sebe vyklopil panáka. „Je ti dobře, Travisi?“ zeptal se Bill. Trenton odpověděl za mě. „Po pár rundách se bude cítit líp.“ Byl jsem vděčný. Kdybych v tuhle chvíli měl promluvit, asi bych byl vyřízenej. Trenton mi dál kupoval whiskey, dokud nebyly moje zuby necitlivé a nebyl jsem na pokraji mdloby. Musel jsem bejt dodělanej někdy mezi barem a bytem, protože jsem se druhý den ráno probudil na gauči ve svém oblečení, nejistý si, jak jsem se tam sakra dostal. Shepley zavřel dveře a já zaslechl známý zvuk nastartování Američiny Hondy, která pak odjela. Sedl jsem si a zavřel jedno oko. „Asi jste měli dobrej večer.“ „Jo. A ty?“ „Myslím, že jo. Slyšel jsi mě přijít?“ „Jo, Trent tě vynesl po schodech a hodil tě na gauč. Smál ses, tak bych řekl, že to byl úspěšnej večer.“ „Trent je možná kretén, ale brácha je to dobrej.“ „To je. Máš hlad?“ „Kurva, to ne,“ zasténal jsem. „Dobře. Jdu si udělat nějaký cereálie.“ Posadil jsem se na gauči a v hlavě si procházel minulou noc. Poslední hodiny byly rozmazané, ale když jsem se vrátil k momentu, kdy jsem viděl Abby v kampusu, trhl jsem sebou. „Řekl jsem Mare, že máme dneska plány. Myslel jsem, že bysme mohli zajet do truhlářství vyměnit ty tvoje vrzající kreténský dveře.“ „Nemusíš mě hlídat, Shepe.“ „Nehlídám. Odjíždíme za půl hodiny. Nejdřív ze sebe smyj ten smrad,“ řekl a sedl si do křesla s miskou Mini Wheats. „A pak pojedeme domů a budeme se učit. Na závěrečky.“ „Kurva,“ řekl jsem s povzdechem. „K obědu objednám pizzu a k večeři si vezmeme zbytky.“ „Blíží se Díkůvzdání, vzpomínáš si? Budu jíst pizzu třikrát denně dva dny v kuse. Ne, díky.“ „Okay. Tak čínu.“ „Ty jsi šéf,“ řekl jsem. „Já vím. Věř mi, pomáhá to.“ Pomalu jsem přikývl, doufajíc, že má pravdu.

DNY UBÍHALY POMALU. NICMÉNĚ ZŮSTÁVAT DLOUHO VZHŮRU kvůli učení se se Shepleym a někdy i Americou pomáhalo zkrátit bezesné noci. Trenton slíbil, že do Díkůvzdání nic o Abby neřekne tátovi ani zbytku Maddoxových kluků, ale já se toho pořád

155

děsil, protože jsem věděl, že už jsem jim všem řekl, že přijede. Budou se na ní ptát a hned by mě prokoukli, kdybych zalhal. Po své poslední páteční přednášce jsem zavolal Shepleymu. „Čau, vím, že to mám zakázaný, ale potřebuju, abys mi zjistil, kam jede Abby na prázdniny.“ „No, to je snadný. Bude s náma. Stráví prázdniny u Americy doma.“ „Fakt?“ „Jo, proč?“ „Nic,“ řekl jsem a rychle zavěsil. Chodil jsem po kampusu v lehkém dešti a čekal, až Abby skončí přednáška. Před Hooverem jsem viděl několik lidí z Abbyiny matematické třídy vycházet ven. Do zorného pole mi přišla Parkerova hlava a pak i Abbyina. Choulila se ve svém zimním kabátě a vypadala nesvá, jak Parker blábolil. Stáhl jsem si svou červenou kšiltovku níž a běžel jejich směrem. Abbyiny oči padly na mé; nepatrně pozvedla obočí, když mě poznala. V hlavě se mi dokola opakovala ta samá mantra. Nezáleží na tom, jaký má Parker chytrácký kecy, buď v klidu. Neposer to. Neposer. To. K mému překvapení Parker odešel, aniž by mi řekl jediné slovo. Zastrčil jsem si ruce do předních kapes mikiny. „Shepley říkal, že zítra jedeš s ním a Mare do Wichity.“ „Jo?“ „Strávíš celý prázdniny u Americy?“ Pokrčila rameny, až příliš se snažila nebýt zasažena mou přítomností. „S jejíma rodičema jsme si docela blízcí.“ „A co tvoje máma?“ „Je to opilec, Travisi. Ani neví, že je Díkůvzdání.“ Můj žaludek sebou zmítal, věděl jsem, že odpověď na mojí nadcházející otázku bude moje poslední šance. Nad námi se ozvalo zahřmění a já se podíval nahoru a přimhouřil oči, když mi do tváře padaly velké kapky. „Musím tě požádat o laskavost,“ řekl jsem a sklonil se před silným deštěm. „Pojď sem.“ Zatáhl jsem Abby pod nejbližší markýzu, aby nebyla promočená od náhlého lijáku. „Jakou laskavost?“ zeptala se, očividně zvědavá. Bylo těžké ji přes déšť slyšet. „Moje ehm…“ Přesunul jsem svoji váhu z nohy na nohu, musel jsem ze sebe dostat to nejlepší. Má mysl řvala, skonči to!, ale já byl rozhodnutý to alespoň zkusit. „Táta a kluci tě ve čtvrtek pořád čekají.“ „Travisi!“ zakňučela Abby. Podíval jsem se na zem. „Řekla jsi, že přijdeš.“ „Já vím, ale… teď je to trochu nevhodný, nemyslíš?“ „Řekla jsi, že přijdeš,“ řekl jsem znovu a snažil se udržet si klidný hlas. „To jsme byli ještě spolu, když jsem souhlasila jít k tobě domů. Věděl jsi, že nepřijdu.“ „Nevěděl a teď už je příliš pozdě. Přiletí Thomas a Tyler si vzal volno v práci. Všichni se těší, až tě uvidí.“ Abby se ošívala a natáčela si pramen vlasů na prst. „Přijeli by tak jako tak, ne?“ „Ne všichni. Nebyli jsme všichni doma na Díkůvzdání roky. Všichni se snažili, aby tam mohli být od chvíle, co jsem jim slíbil skutečný jídlo. Neměli jsme ženskou v kuchyni, co máma umřela a…“ „To vůbec není sexistický nebo tak něco.“ „Tak to nemyslím, holoubku, no tak. Všichni tě tam chceme. To je všechno co říkám.“ „Ty jsi jim o nás neřekl… že ne?“ „Táta by se ptal proč a já nejsem připravený s ním o tom mluvit. Nikdy bych nepřestal poslouchat, jak jsem blbej. Prosím pojď, holoubku.“ 156

„Musím dát krocana do trouby v šest ráno. Musíme odtud odejít v pět…“ „Nebo tam můžeme zůstat.“ Obočí jí vystřelilo nahoru. „Ani náhodou! Už tak je dost zlý, že budu muset lhát tvojí rodině a předstírat, že jsme pořád spolu.“ Její reakce, i když předpokládaná, stejně trochu otřásla mým egem. „Chováš se jako bych tě požádal, aby ses podpálila.“ „Měl jsi jim to říct!“ „Řeknu. Po Díkůvzdání…jim to řeknu.“ Povzdychla si a pak se podívala jinam. Čekání na její odpověď bylo jako by mi rvali nehty, jeden po druhém. „Pokud mi slíbíš, že to není nějaký pokus, abychom se k sobě vrátili, udělám to.“ Přikývl jsem a snažil se nebýt tak dychtivý. „Slibuju.“ Její rty se zformovaly do pevné čárky, ale v očích se jí odrážel ten nejmenší náznak úsměvu. „Uvidíme se v pět.“ Sklonil jsem se, aby jí políbil na tvář. Chtěl jsem jí jen rychle políbit, ale mé rty její pokožku tak postrádaly, že bylo těžké se odtáhnout. „Díky, holubičko.“ Potom, co Shepley a America zamířili do Wichity Hondou, jsem uklidil byt, složil poslední várku prádla, vykouřil půl krabičky cigaret, sbalil si tašku s věcmi na jednu noc a pak nadával hodinám za to, jak byly pomalé. Když bylo konečně tři čtvrtě, seběhl jsem schody k Shepleyho Chargeru a snažil se nejet jak blázen celou cestu do Morganu. Když jsem přišel k Abbyiným dveřím, její zmatený výraz mě překvapil. „Travisi,“ vydechla. „Jsi připravená?“ Abby zvedla obočí. „Připravená na co?“ „Řeklas, abych tě vyzvedl v pět.“ Zkřížila ruce na mé hrudi. „Myslela jsem v pět ráno!“ „Aha. Takže bych asi měl zavolat tátovi a dát mu vědět, že u něj nakonec nezůstanem.“ „Travisi!“ bědovala. „Půjčil jsem si Shepovo auto, tak abychom nemuseli na motorce řešit tvoje tašky. Je tam náhradní ložnice, kde můžeš zůstat. Budeme se dívat na film, nebo--“ „Nepřespím u tvýho táty!! Opadl mi výraz. „Dobře. Já ehm…uvidíme se ráno.“ Udělal jsem krok zpět a Abby zavřela dveře. Sice by mohla přijet, ale moje rodina by rozhodně věděla, že se něco děje, kdyby se dneska neukázala, jak jsem řekl. Pomalu jsem odcházel chodbou, když jsem vyťukával tátovo číslo. Bude se ptát proč a já mu nechtěl otevřeně lhát. „Travisi, počkej.“ Obrátil jsem se, abych viděl Abby stojící ve dveřích. „Dej mi minutku, abych si zabalila pár věcí.“ Usmál jsem se, skoro ohromený úlevou. Společně jsme se vrátili do jejího pokoje a já čekal ve dveřích, zatímco si strkala pár věcí do batohu. Připomnělo mi to tu noc, kdy jsem vyhrál sázku a uvědomil si, že bych nevyměnil ani jedinou vteřinu, kterou jsme strávili spolu. „Pořád tě miluju, holoubku.“ Nevzhlédla. „Nech toho. Nedělám to pro tebe.“ Nasál jsem vzduch, fyzická bolest mi střílela v hrudi všemi směry. „Já vím.“

157

Kapitola 23 SMÍŘIT SE S TÍM NENUCENÉ ROZHOVORY, KTERÉ JSME DŘÍV MÍVALI, zkrachovali u mě. Nic, co jsem vymyslel, mi nepřišlo dost vhodné a bál jsem se, že bych ji naštval dřív, než dojedeme k tátovi. Plán pro ni byl hrát svou roli, začít mě postrádat a já bych pak mohl dostat další šanci získat jí zpět. Byla to malá naděje, ale taky jediná věc, která pracovala pro mě. Vjel jsem na mokrou štěrkovou příjezdovou cestu a nesl naše tašky na verandu. Táta otevřel dveře s úsměvem. „Rád tě vidím, synku.“ Jeho úsměv se rozšířil, když se podíval na tu promočenou, ale krásnou holku vedle mě. „Abby Abernathyová. Těšíme se na zítřejší večeři. Už to bude dlouho co… No. Už to bude dlouho.“ V domě si táta položil ruku na své vyčnívající břicho a usmál se. „Připravil jsem pro vás dva nahoře pokoj pro hosty, Trave. Napadlo mě, že se nebudeš chtít s dvojčaty hádat o pokoj.“ Abby se na mě podívala. „Abby je ehm… ona bude uh… vezme si pokoj pro hosty. Já zůstanu ve svým.“ Přišel Trenton a jeho tvář byla svraštěna znechucením. „Proč? Zůstává u tebe v bytě ne?“ „Poslední dobou ne,“ řekl jsem a snažil se na něj nepodívat. Věděl přesně proč. Táta s Trentonem si vyměnily pohledy. „Z Thomasova pokoje je už pár let skladiště, takže jsem ho nechal vzít si tvůj pokoj. Myslím, že se bude moct vyspat na gauči,“ řekl táta a podíval se na ošuntělé, barevně neladící polštáře. „Nedělejte si s tím starosti, Jime. Jen jsme se snažili být zdvořilí,“ řekla Abby a dotkla se mé paže. Tátův smích se hlasitě nesl celým domem a pak jí poplácal po ruce. „Už si moje syny potkala, Abby. Měla bys vědět, že je skoro nemožné mě urazit.“ Kývl jsem ke schodům a Abby mě následovala. Lehce jsem otevřel dveře nohou a položil naše tašky na podlahu, dívajíc se na postel a pak jsem se otočil k Abby. Její šedé oči byly obrovské, jak si prohlížela pokoj a zastavila se u fotky mých rodičů, která visela na zdi. „Mrzí mě to, holoubku. Budu spát na zemi.“ „To si piš, že budeš,“ řekla a stáhla si vlasy do culíku. „Nemůžu uvěřit, že jsem se do tohohle nechala od tebe zatáhnout.“ Posadil jsem se na postel a uvědomil si jak je kvůli téhle situaci nešťastná. Myslím, že nějaká moje část doufala, že se jí uleví stejně jako mě, když budeme spolu. „Tohle bude zkurvenej zmatek. Nevím, co jsem si myslel.“ „Já vím přesně, co sis myslel. Nejsem blbá, Travisi.“ Podíval jsem se na ní a věnoval jí unavený úsměv. „Ale stejně jsi přišla.“ „Musím jít na zítřek všechno připravit," řekla, otevírajíc dveře. Vstal jsem. „Pomůžu ti.“ Když Abby připravovala brambory, koláče a krocana, já byl zaměstnaný hledáním a podáváním jí věcí a doděláváním malých kuchyňských prací, které mi svěřila. První hodina byla nepříjemná, ale když dorazila dvojčata, zdálo se, že když se všichni shromáždili 158

v kuchyni, pomohlo to Abby se uvolnit. Táta vyprávěl Abby historky o nás klucích a smáli jsme se příběhům o našich minulých katastrofálních Díkůvzdáních, kdy jsme se pokoušeli udělat něco jiného než jen objednat pizzu. „Diane byla pekelná kuchařka,“ přemítal táta. „Trav si to nepamatuje, ale potom, co odešla, nedávalo smysl se snažit.“ „Žádný nátlak, Abby,“ řekl Trenton. Zachechtal se a pak z lednice vytáhl pivo. „Pojďme rozdat karty. Chci se pokusit dostat zpátky nějaký peníze, co mi Abby vzala.“ Táta zamával prstem. „Tenhle víkend žádný poker, Trente. Přinesl jsem dolů domino, jdi ho připravit. Žádné sázky, sakra. Myslím to vážně.“ Trenton zavrtěl hlavou. „Dobře, staroušku, dobře.“ Mí bratři se loudali z kuchyně a Trenton je následoval, zastavil se, aby se ohlédl. „Pojď, Trave.“ „Pomáhám holoubkovi.“ „Už tady toho moc není, miláčku," řekla Abby. „Klidně jdi.“ Věděl jsem, že to řekla jen kvůli show, ale to neměnilo nic na tom, jak jsem se potom cítil. Sáhl jsem jí na bok. „Jsi si jistá?“ Přikývla a já se sklonil, abych jí políbil na tvář a sevřel jsem její bok, než jsem šel za Trentonem do herny. V herně jsme se posadili a připravovali se na přátelskou partičku domina. Trenton zápolil s krabičkou, proklínal lepenku, když se mu zaryla pod nehet, než rozdal kostky. Taylor si odfrkl. „Ty seš taková chudinka, Trente, prostě to rozdej.“ „Ty neumíš ani počítat, kreténe. Proč seš tak nedočkavej?“ Zasmál jsem se při Trentově odpalu a tím jsem přetáhnul jeho pozornost na sebe. „Ty a Abby si vedete dobře,“ řekl. „Jak se to všechno vyřešilo?“ Věděl jsem, co myslí a střelil jsem po něm zlostným pohledem, že to nakousává před dvojčaty. „Velkým přesvědčováním.“ Přišel táta a posadil se. „Je to hodná holka, Travisi. Mám z tebe radost, synku.“ „To je,“ řekl jsem a snažil se nedovolit smutku ukázat se mi ve tváři. Abby byla zaneprázdněná uklízením v kuchyni a připadalo mi, že každou volnou vteřinu bojuju s nutkáním se k ní přidat. Asi to měly být rodinné prázdniny, ale chtěl jsem s ní strávit každou volnou chvilku, která se mi naskytla. O půl hodiny později mě skřípavé zvuky upozornily na to, že myčka je zapnutá. Abby přišla, aby nám zamávala než odešla ke schodům. Vyskočil jsem a vzal jí za ruku. „Je brzo, holoubku. Nejdeš ještě do postele, že ne?“ „Byl to dlouhý den, jsem unavená.“ „Jdeme se dívat na film. Proč se nevrátíš a nepobavíš se?“ Podívala se na schody a pak zpátky na mě. „Dobře.“ Vedl jsem jí za ruku ke gauči a společně jsme si sedli, když začínali úvodní titulky. „Zhasni, Taylore," nařídil táta. Natáhl jsem ruku za Abby a položil si jí na opěrku gauče. Bojoval jsem s tím, abych kolem ní neomotal obě ruce. Bál jsem se její reakce a nechtěl jsem zneužívat situace, když mi dělala laskavost. V polovině filmu se rozletěly dveře a zpoza rohu vyšel Thomas s taškami v ruce. „Šťastný Díkuvzdání!“ řekl a upustil svoje zavazadla na podlahu. Táta vstal a objal ho a všichni kromě mě vstávali, aby ho přivítali. „Nejdeš Thomase pozdravit?“ zašeptala Abby. Sledoval jsem tátu a bratry jak se objímají a smějí. „Mám s tebou jedinou noc. Nehodlám z toho promarnit ani vteřinu.“ „Ahoj, Abby. Rád tě zase vidím.“ Usmál se Thomas.

159

Dotkl jsem se Abbyina kolena. Podívala se dolů a pak zpátky na mě. Všímajíc si jejího výrazu, jsem stáhnul ruku z její nohy a semknul si prsty v klíně. „Ehm-ach. Trable v ráji?“ zeptal se Thomas. „Sklapni, Tommy,“ zavrčel jsem. Nálada v místnosti se změnila a oči všech padly na Abby a čekaly na vysvětlení. Nervózně se usmála a pak vzala mou ruku do obou svých. „Jsme jen unavení,“ řekla, usmívajíc se. „Celý večer jsme pracovali na jídle.“ Tváří se přitiskla k mému rameni. Podíval jsem se na naše ruce a pak stisknul, přál jsem si, aby byl nějaký způsob, jak bych jí pak mohl říct, jak moc jsem oceňoval, co dělala. „Když už mluvíme o únavě, jsem vyčerpaná,“ vydechla Abby. „Zamířím do postele, miláčku.“ Podívala se na ostatní. „Dobrou noc, lidi.“ „Dobrou, sestro,“ řekl táta. Všichni mí bratři jí popřáli dobrou noc a sledovali Abby, jak jde nahoru po schodech. „Taky to zabalím,“ řekl jsem. „To se vsadím,“ popichoval Trenton. „Šťastnej bastard,“ zavrčel Tyler. „Hej. Takhle o své sestře mluvit nebudete,“ varoval je táta. Ignorujíc své bratry jsem vyběhl schody a chytil dveře právě, než se zavřely. Uvědomujíc si, že by se možní chtěla obléknout a nebylo by jí příjemné dělat to přede mnou, jsem znehybněl. „Chceš, abych počkal na chodbě, než se převlečeš?“ „Skočím si do sprchy. Obléknu se v koupelně.“ Promnul jsem si krk. „Dobře. Udělám si zatím postel na zemi.“ Její velké oči byly jako tvrdá ocel, když přikývla, její zeď byla očividně neproniknutelná. Z tašky si vzala pár věcí, než odešla do koupelny. Hrabajíc ve skříni pro peřiny a deku, jsem rozprostřel přikrývky na podlaze vedle postele, vděčný, že aspoň budeme mít trochu času o samotě na mluvení. Abby se vyřítila z koupelny a já hodil polštář na podlahu do čela provizorní postele a pak jsem zamířil do sprchy. Neztrácel jsem čas, rychle jsem celé své tělo vydrhl mýdlem a nechal vodu opláchnout pěnu hned, jak byla zpěněná. Během deseti minut jsem byl už osušený a oblečený a vracel se do pokoje. Když jsem se vrátil, Abby ležela v posteli, přikrývky na hrudi měla tak vysoko, jak je mohla vytáhnout. Spaní na zemi nebylo ani zdaleka tak lákavé jako postel se schoulenou Abby v ní. Rozhodl jsem se, že svou poslední noc s ní budu vzhůru, poslouchat její dýchání jen pár centimetrů daleko, neschopný se jí dotknout. Zhasnul jsem světlo a lehl si na zem. „Tohle je poslední společná noc, že?“ „Nechci se hádat, Trave. Prostě jdi spát.“ Otočil jsem se k ní obličejem a podepřel si hlavu rukou. Abby se taky přetočila a naše oči se střetly. „Miluju tě.“ Chvíli si mě prohlížela. „Slíbil jsi to.“ „Slíbil jsem, že to není pokus jak tě získat zpátky. A není.“ Natáhl jsem ruku, abych se dotkl její. „Ale jestli by to znamenalo být zase s tebou, nemůžu říct, že bych to nezvažoval.“ „Záleží mi na tobě. Nechci, abys byl raněný, ale v první řadě musím následovat svoje instinkty. Nikdy by to nefungovalo.“ „I když mě miluješ, že jo?“ Stiskla rty. „Ano, pořád.“ Všechny pocity mě omývaly ve vlnách tak silně, že bych nerozpoznal jednu do druhé. „Můžu tě pořádat o laskavost?“ 160

„Tak trochu zrovna uprostřed jedné jsem,“ řekla s úsměvem. „Jestli to tak opravdu je… jestli jsi se mnou skutečně skončila… necháš mě tě dnes v noci držet?“ „Nemyslím si, že to je dobrý nápad, Trave.“ Pevněji jsem sevřel její ruku. „Prosím? Nemůžu spát, když vím, že jsi kousek ode mě a já už nikdy nedostanu další šanci.“ Abby na mě několik vteřin zírala a pak se zamračila. „Nebudu s tebou mít sex.“ „O to nežádám.“ Abbyiny oči chvíli těkaly po podlaze, když zvažovala svou odpověď. Nakonec pevně zavřela oči, posunula se od okraje postele a odkryla přikrývky. Vlezl jsem si za ní do postele a rychle si jí přitáhl k sobě do náručí. Byl to tak neuvěřitelný pocit, který se pojil s napětím v pokoji, snažil jsem se to nepokazit. „Tohle mi bude chybět,“ řekl jsem. Políbil jsem jí do vlasů, přitáhl si jí blíž a zabořil obličej do jejích vlasů. Položila mi ruce na záda a já se znovu nadechl, snažil se vdechnout jí, nechat si tuhle chvíli vypálit do mozku. „Já… já si nemyslím, že tohle zvládnu, Travisi,“ řekla a snažila se vykroutit. Nechtěl jsem jí bránit, ale když držení znamenalo vyhnutí se té hluboko vypálené bolesti, kterou jsem cítil poslední dny, prostě dávalo smysl vydržet. „Tohle nezvládnu,“ řekla znovu. Věděl jsem, co myslí. Být tahle spolu lámalo srdce, ale nechtěl jsem to ukončit. „Tak to nedělej,“ řekl jsem jí proti kůži. „Dej mi další šanci.“ Po jednom posledním pokusu uvolnit se, si Abby zakryla obličej oběma rukama a brečela mi v náručí. Podíval jsem se na ní a v očích mě pálily slzy. Opatrně jsem odtáhl jednu ruku a políbil jí do dlaně. Abby se roztřeseně nadechla, když jsem se podíval na její rty a pak zpátky do očí. „Nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako tebe, holubičko.“ Popotáhla, dotkla se mé tváře a nabídla mi omluvný úsměv. „Nemůžu.“ „Já vím,“ řekl jsem zlomeným hlasem. „Nikdy jsem sám sebe ani jedinkrát nepřesvědčil, že jsem pro tebe dost dobrej.“ Abbyina tvář se zkřivila a zavrtěla hlavou. „Nejsi to jen ty, Trave. Nejsme dobrý jeden pro druhého.“ Zavrtěl jsem hlavou, chtěl nesouhlasit, ale zpola měla pravdu. Zasloužila si lepšího, což chtěla celou dobu. Kdo jsem kurva byl, abych jí od toho bránil? S tímhle uvědoměním jsem se zhluboka nadechl a pak položil hlavu na její hrudník.

PROBUDIL MĚ HLUK ZDOLA. „Au!“ vyjekla Abby v kuchyni. Seběhl jsem schody dolů a přes hlavu si přetahoval tričko. „Seš v pohodě, holoubku?“ Studená podlaha mi posílala šokové vlny celým tělem, začínajíc u mých nohou. „Do prdele! Tak podlaha je strašně ledová!“ Přeskakoval jsem z nohy na nohu a Abby musela potlačit smích. Bylo ještě brzy, asi tak pět nebo šest, a všichni ostatní ještě spali. Abby se sehnula, aby strčila krocana do trouby a moje ranní tendence tyčit se z boxerek měla další důvod tak dělat. „Můžeš se vrátit do postele. Jen jsem dávala krocana do trouby,“ řekla. „Přijdeš?“ „Jo.“ „Až po tobě,“ řekl jsem a rukou máchl ke schodům.

161

Stáhl jsem si tričko, když jsme oba zastrčili nohy pod peřiny a přitáhli si deku až ke krku. Když jsme se třásli, objal jsem jí pevněji a čekali jsme, až naše těla vyhřejí malý prostor mezi naší kůží a přikrývkami. Díval jsem se z okna a pozoroval velké vločky padající z šedé oblohy. Políbil jsem Abby do vlasů a zdálo se, že u mě roztála. V tomhle objetí to bylo jako by se nic nezměnilo. „Podívej, holoubku. Sněží.“ Otočila se tváří k oknu. „Je to trochu jako Vánoce,“ řekla a zlehka si přitiskla svou tvář na mou kůži. Můj vzdech jí vybídl, aby se na mě podívala. „Co je?“ „Nebudeš tady o Vánocích.“ „Jsem tady teď.“ Vytáhl jsem ústa do polovičního úsměvu a pak se sklonil, abych jí políbil na rty. Abby se odtáhla a zavrtěla hlavou. „Trave…“ Stiskl jsem ji pevněji a sklonil bradu. „Mám s tebou méně než dvacet čtyři hodin, holoubku. Chci ti dát pusu. Chci ti jich dát dneska hodně. Celý den. Pokaždé když k tomu budu mít šanci. Jestli chceš, abych přestal, stačí říct slovo, ale než to uděláš, hodlám si svůj poslední den s tebou užít.“ „Travisi--“ začala Abby, ale po pár vteřinách přemýšlení se její zrak přesunul z mých očí na rty. Nechtěl jsem váhat a okamžitě jsem se sklonil, abych jí políbil. Polibek opětovala, a i když jsem to myslel jen jako krátké a milé, mé rty se pootevřely a její tělo zareagovalo. Její jazyk mi vklouznul do úst a každá má část, který byla nažhavená, na mě křičela, abych upustil páru. Přitáhl jsem si ji k sobě a Abby nechala nohu spadnout na jednu stranu, vybízela mé boky, aby pevně zapadly mezi její stehna. Během chvilky pode mnou byla nahá a mně zabralo jen dva rychlé pohyby, abych si svlékl své oblečení. Silně jsem přitlačil své rty na její a oběma rukama jsem se chytil železného čela postele a jedním rychlým pohybem jsem do ní vniknul. Tělo se mi okamžitě rozpálilo a nemohl jsem přestat se proti ní hýbat nebo houpat, neschopný se ovládat. Zasténal jsem Abby do úst, když prohnula záda, aby pohybovala boky proti mým. V jednu chvíli přitiskla nohy do matrace, takže se mohla nadzvednout, aby mě nechala vklouznout dovnitř v plné délce. S jednou rukou na železe a druhou na Abbyině šíji, jsem se do ní houpal zas a znova, všechno, co se mezi námi stalo, všechna ta bolest, kterou jsem cítil, byla zapomenuta. Dovnitř proudilo světlo oknem, když se nám začaly tvořit kapičky potu na kůži, což o trochu zjednodušilo klouzání sem a tam. Skoro jsem končil, když se Abbyiny nohy začaly třást a nehty se mi zaryla do zad. Zadržel jsem dech a naposledy do ní přirazil a sténal kvůli intenzivním křečím proudícím mi tělem. Abby se na matraci uvolnila, vlasy měla zpocené a nohy ochablé. Dýchal jsem, jako kdybych právě uběhl maratón, pot mi tekl z vlasů nad uchem a dolů po straně obličeje. Abbyiny oči se rozzářily, když uslyšela šeptající hlasy dole. Překulil jsem se na svou stranu a čistým zbožňováním pozoroval její tvář. „Říkal jsi, že mě chceš jen políbit.“ Podívala se na mě způsobem, jakým byla zvyklá, takže bylo snadné předstírat. „Proč prostě nezůstaneme celý dne v posteli?“ „Přišla jsem sem vařit, vzpomínáš?“ „Ne, přišla jsi mi sem pomoct vařit a já se nemusím hlásit do služby dalších osm hodin.“

162

Dotkla se mé tváře, její výraz mě připravoval na to, co asi chtěla říct. „Travisi, myslím, že my---“ „Neříkej to, dobře? Nechci o tom přemýšlet, dokud nebudu muset.“ Vstal jsem a natáhl si boxerky a přešel k Abbyinu batohu. Hodil jsem její oblečení na postel a pak si přetáhl tričko přes hlavu. „Chci si tohle pamatovat jako dobrý den.“ Zdálo se, že nedlouho poté, co jsme se probudili, bylo poledne. Den ubíhal až kurevsky rychle. Děsil jsem se každé minuty, proklínal hodiny, protože se blížil večer. Je pravda, že jsem byl pořád kolem Abby. Nezáleželo na tom, že to jen hraje, dokonce jsem si i odmítl přiznat pravdu, když byla vedle mě. Když jsme se posadili k večeři, táta trval na tom, že nakrájím krocana a Abby se pyšně usmála, když jsem vstal, abych provedl tu čest. Klan Maddoxových zničil Abbyinu tvrdou práci a zasypali jí komplimenty. „Udělala jsem toho dost?“ Smála se. Táta se usmál a po rtech si přejel vidličkou, aby si je očistil před dezertem. „Udělala jsi toho spoustu, Abby. Jen jsme se chtěli nacpat až do příštího roku… leda bys to ráda zopakovala na Vánoce. Teď jsi Maddoxová. Čekám tě tu na každé svátky a ne kvůli vaření.“ S tátovými slovy prosákla pravda dovnitř a úsměv mi povadl. „Díky, Jime.“ „To jí neříkej, tati,“ řekl Trenton. „Musí vařit. Takovýhle jídlo jsem neměl od doby, co mi bylo pět!“ strčil si půl kousku pekanového koláče do pusy a spokojeně zamručel. Zatímco mí bratři sklidili ze stolu a umývali nádobí, sedl jsem si s Abby na gauč a snažil se nedržet jí příliš pevně. Táta už šel spát, kvůli plnému břichu byl příliš unavený na to, aby se pokoušel zůstat vzhůru. Přitáhl jsem si Abbyiny nohy do klína, zul jí boty a palci jí masíroval chodidla. Milovala to a já to věděl. Možná jsem se jí nenápadně snažil připomenout, jak fajn to bylo, když jsme byli spolu, dokonce i když jsem hluboko uvnitř věděl, že pro ni už byl čas posunout se dál. Abby mě milovala, ale také jí na mě záleželo příliš na to, aby mě poslala k vodě, když by měla. I když už jsem jí předtím řekl, že od ní nemůžu odejít, nakonec jsem si uvědomil, že jí miluju až příliš na to, abych jí posral život tím, že s ní zůstanu nebo jí úplně ztratím tak, že nás oba budu nutit pokračovat, až se budeme nenávidět. „Tohle bylo naše nejlepší Díkuvzdání od doby, co máma umřela,“ řekl jsem. „Jsem ráda, že jsem tu byla.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Změnil jsem se,“ řekl jsem a bojoval s tím, co dalšího bych měl říct. „Nevím, co se mi to ve Vegas stalo. Nebyl jsem to já. Myslel jsem na všechno, co bysme si za ty peníze mohli koupit a to bylo všechno, na co jsem myslel. Neviděl jsem, jak moc ti ubližuje, že tě tam chci vrátit zpátky, ale hluboko uvnitř myslím, že jsem to věděl. Zasloužil jsem si, žes mě opustila. Zasloužil jsem si všechen ten ztracený spánek a bolest co jsem cítil. Všechno tohle jsem potřeboval, abych si uvědomil, jak moc tě potřebuju a co jsem ochotný udělat, abych tě měl ve svém životě. „Řekla jsi, že jsi se mnou skončila a já to akceptuju. Co jsem tě potkal, jsem jiný člověk. Změnil jsem se… k lepšímu. Ale nezáleží na tom, jak tvrdě se snažím, zdá se, že pro tebe nedělám to správné. Napřed jsme byli přátelé a já tě nemůžu ztratit, holubičko. Vždycky tě budu milovat, ale jestli tě nemůžu udělat šťastnou, nemá pro mě smysl pokoušet se získat tě zpátky. Nedovedu si představit být s někým jiným, ale budu šťastný, dokud budeme přátelé.“ „Chceš, abychom byli přátelé?“ „Chci, abys byla šťastná. Bez ohledu na to, co to stojí.“ Usmála se a zlomila tu část mého srdce, která chtěla vzít zpátky všechno, co jsem právě řekl. Část mě doufala, že řekne, ať kurva sklapnu, protože patříme k sobě. „O padesát babek, že mi za tohle poděkuješ, až potkáš svojí budoucí ženu.“ 163

„To je snadná sázka,“ řekl jsem. Nedokázal jsem si představit život bez ní a ona už přemýšlela o našich oddělených budoucnostech. „Jediná žena, kterou jsem si chtěl kdy vzít, mi právě zlomila srdce.“ Abby se otřela oči a pak vstala. „Myslím, že je na čase, abys mě vzal domů.“ „No tak, holoubku. Omlouvám se, to nebylo vtipný.“ „Tak to není, Trave. Jsem jen unavená a připravená vrátit se domů.“ Nasál jsem vzduch a vstávajíc jsem přikývl. Abby objala mé bratry na rozloučenou a požádala Trentona, aby tátovi vyřídil její pozdrav. Stál jsem ve dveřích s našimi taškami a sledoval je, jak všichni souhlasili, že se vrátí na Vánoce. Když jsem zpomalil, abych zastavil u Morgan Hall, cítil jsem maličký kousek uzavření, ale to nezastavilo mé srdce od roztříštění se na kusy. Naklonil jsem se, abych jí políbil na tvář a pak jí podržel otevřené dveře a sledoval, jak vchází dovnitř. „Díky za dnešek. Ani nevíš, jak šťastnou jsi udělala mojí rodinu.“ Abby se zastavila na začátku schodů a otočila se. „Chystáš se jim to zítra říct, že jo?“ Podíval jsem se zpátky na Chargera a snažil se zadržet slzy. „Jsem si pěkně jistej, že už to vědí. Nejsi tu jediná kdo umí poker face, holoubku.“ Nechal jsem jí samotnou na schodech, odmítal se ohlédnout. Odteď byla láska mého života jen známá. Nebyl jsem si jistý, jaký výraz jsem měl ve tváři, ale nechtěl jsem, aby ho viděla. Charger kvílel, když jsem jel hodně nad rychlostní limit zpátky ke svému tátovi. Vrazil jsem do obýváku a Thomas mi podal lahev whiskey. Všichni už měli nalito ve sklenicích. „Tys jim to řekl?“ zeptal jsem se Trentona zlomeným hlasem. Trenton přikývl. Padl jsem na kolena a mí bratři mě obklopili, pokládajíc mi ruce na hlavu a ramena jako podporu.

164

Kapitola 24 ZAPOMENOUT „ZASE VOLÁ TRENT! ZVEDNI TEN ZATRACENEJ TELEFON!“ zařval Shepley z obýváku. Nechal jsem si telefon na televizi. Na nejvzdálenějším místě od mé ložnice v bytě. V prvních mučivých dnech bez Abby jsem ho zamkl v přihrádce v Chargerovi. Shepley ho přinesl zpátky, argumentoval tím, že by měl být v bytě, kdyby volal táta. Neschopný popřít tuto logiku jsem souhlasil, ale jen když zůstal na televizi. Jinak bylo nutkání ho zvednout a zavolat Abby k zbláznění. „Travisi! Tvůj telefon!“ Zíral jsem do bílého stropu, vděčný, že mí ostatní bratři pochopili narážku a cítil jsem se podrážděně, že Trenton ne. Večer mě zabavoval nebo opíjel, ale taky měl dojem, že mi musí volat každou volnou chvilku v práci. Měl jsem pocit, jako bych byl pod nějakou Maddoxovou hlídkou pro sebevrahy. Když zbývalo do zimních prázdnin dva a půl týdne, nutkání zavolat Abby se změnilo v potřebu. Každý přístup k mému telefonu vůbec, se zdál jako špatný nápad. Shepley otevřel dveře a hodil malý, černý obdélník do vzduchu. Přistálo mi to na hrudníku. „Ježíši, Shepe. Říkal jsem ti…“ „Vím, cos říkal. Máš osmnáct zmeškanejch hovorů.“ „Všechno Trent?“ „Jeden je od Anonymního Nositele Kalhotek.“ Zvedl jsem si mobil z břicha, natáhl ruku a pak otevřel dlaň a nechal tvrdý plast spadnout na zem. „Potřebuju se napít.“ „Potřebuješ sprchu. Hrozně smrdíš. Taky si musíš vyčistit svý zatracený zuby, oholit se a použít deodorant.“ Posadil jsem se. „Říkáš hodně sraček, Shepe, ale já si vzpomínám, že jsem ti pral a vařil polívku celý tři měsíce po Anye.“ Odfrkl si. „Aspoň jsem si čistil zuby.“ „Potřebuju, abys naplánoval další zápas,“ řekl jsem a padl zpátky na matraci. „Jeden byl před dvěma dny a jinej před tejdnem. Je jich míň kvůli prázdninám. Adam další nenaplánuje, dokud nezačne škola.“ „Tak přizvi místní.“ „To je moc riskantní.“ „Zavolej Adamovi, Shepley.“ Shepley došel k mé posteli, zvedl mobil, poťukal pár tlačítek a pak mi hodil mobil zpátky na břicho. „Zavolej mu sám.“ Zvedl jsem si telefon k uchu. „Kreténe! Cos dělal? Proč jsi mi nezvedal telefon? Večír chci jít ven!“ řekl Trenton. Zúžil jsem oči na temeno bratrancovy hlavy, ale on z mého pokoje odešel, aniž by se ohlédl. „Na to se moc necítím, Trente. Zavolej Cami.“ „Je to barmanka. Je Silvestr. Ale i tak za ní můžeme jít! Pokud nemáš jiný plány…“ „Ne. Nemám jiný plány.“ 165

„Chceš tam prostě jen ležet a umřít?“ „Přesně tak.“ Vzdychl jsem. „Travisi, mám tě rád, malej brácho, ale seš obrovská padavka. Byla láska tvýho života. Chápu to. Je to na hovno. Vím to. Ale ať se ti to líbí nebo ne, život jde dál.“ „Díky, pane Rogersi.“ „Nejsi tak starej, abys vůbec věděl, kdo to je.“ „Thomas nás nutil dívat se na reprízy, pamatuješ?“ „Ne. Poslouchej. Končím v devět. Vyzvednu tě v deset. Jestli nejsi oblečenej a připravenej a myslím tím jakože osprchovanej a oholenej připravenej, zavolám spoustě lidí a řeknu jim, že u sebe doma pořádáš párty s šesti plnejma sudama a šlapkama.“ „Do prdele, Trentone, nedělej to.“ „Víš, že to udělám. Poslední varování. V deset hodin nebo máš v jedenáct hosty. Jen hnusný.“ Zasténal jsem. „Já tě kurva nenávidim.“ „Ne, ty ne. Uvidíme se za devadesát minut.“ Telefon mi zaskřípal do ucha, než zavěsil. Věděl jsem, že Trenton nejspíš volal ze své šéfovské kanceláře, opřený do křesla s nohama na stole. Posadil jsem se a rozhlédl se po pokoji. Stěny byly holé, bez Abbyiných fotek, které kdysi zakrývaly bílé zdi. Nad postelí mi znovu viselo sombrero, hrdě vystaveno po zostuzení, že bylo nahrazeno černobílými fotkami Abby a mě. Trenton mi tohle opravdu udělá. Přestavil jsem si sám sebe, sedícího v baru, slavící svět kolem sebe, ignorujíc fakt, že jsem byl nešťastný a – podle Shepleyho a Trentona – i padavka. Minulý rok jsem tancoval s Megan a skončil tak, že jsem domů bral Kassie Beckovou, která by byla dobrá do seznamu stálic, kdyby mi nepoblila šatník. Přemýšlel jsem, jaké má na noc plány Abby, ale snažil jsem se, aby mi mysl nezabloudila příliš daleko do té oblasti, koho by mohla asi potkat. Shepley se nezmínil, že by America měla plány. Nejistý si jestli mi to neřekl schválně, zatajoval mi to, se zdálo masochistické dokonce i mě. Šuplík nočního stolku zavrzal, když jsem ho otvíral. Prsty přistály na dně a zastavily u rohů malé krabičky. Opatrně jsem jí vytáhl a rukama si jí podržel na hrudi. Ta se mi s povzdechem zvedla a padla a pak jsem otevřel tu krabičku a trhl sebou při pohledu na zářivý diamantový prsten uvnitř. Byl jen jeden prst, který náležel do tohohle kroužku z bílého zlata a s každým ubíhajícím dnem se ten sen zdál míň a míň uskutečnitelný. Když jsem ten prsten kupoval, věděl jsem, že to je roky předtím než ho Abby dám, ale dávalo smysl ho mít prostě pro případ, že by se naskytla ta perfektní chvíle. Vědomí, že tu byl, mi dávalo něco, na co jsem se mohl těšit, dokonce i teď. Uvnitř krabičky byl malý kousek naděje, která mi zbyla. Potom co jsem diamant odložil a sám sobě si poskytl dlouhou duševní řeč, jsem se nakonec odvlekl chodbou do koupelny a záměrně jsem se vyhýbal pohledu do zrcadla. Sprcha a oholení se mi náladu nezlepšily a ani (později bych to mohl říct Shepleymu) vyčištění zubů. Oblékl jsem si černou košili a modré jeansy a pak si nazul černé boty. Shepley mi zaklepal na dveře a pak vešel dovnitř, oblečený a připravený jít taky. „Jdeš?“ zeptal jsem se a zapínal si pásek. Nebyl jsem si jistý, proč jsem byl překvapený. Bez Americy tady nemohl mít něco v plánu s někým jiným kromě nás. „Je to v pořádku?“ „Jo. Jo, já jen… hádám, že ty a Trent jste to vymysleli už dopředu.“ „No, jo,“ řekl skepticky a možná trochu pobaveně, že jsem na to přišel. Venku zatroubil Intrepid a Shepley ukázal palcem k chodbě. „Valíme.“

166

Přikývl jsem a šel za ním ven. Trentonovo auto smrdělo kolínskou a cigaretami. Do pusy jsem si strčil Marlborku a zvedl zadek, abych si mohl sáhnout do kapsy pro zapalovač. „Takže, Red je narvanej, ale Cami řekla vyhazovačům, aby nás pustili dovnitř. Maj tam živou kapelu, myslím, a skoro každej je doma. Mělo by to bejt dobrý.“ „Poflakovat se s našima opilýma, lůzrama ze střední v mrtvým univerzitním městě. Boduješ,“ zavrčel jsem. Trenton se usmál. „Přijde moje kamarádka. Uvidíš.“ Stáhl jsem obočí. „Řekni mi, že to jsi neudělal.“ Venku před dveřmi se choulilo několik lidí, čekali na lidi, až odejdou, aby mohli vstoupit. My jsme kolem nich proklouzli, ignorujíc jejich stížnosti, zatímco jsme zaplatili a vešli přímo dovnitř. Stůl u vchodu, kdysi plný Silvestrovských párty kloboučků, brýlí, světelných tyček a kazoo. Dárečky byly už většinou pryč, ale to nezastavilo Trentona, aby hledal směšné brýle, který měly tvar číslic Nového roku. Po celé podlaze byly flitry a kapela hrála „Hungry Like the Wolf.“ Zamračil jsem se na Trentona, který předstíral, že si nevšiml. Shepley a já jsme šli za mým starším bratrem k baru, kde Cami plnou rychlostí otevírala lahve a míchala drinky, zastavovala se jen na okamžik, když cvakala čísla na pokladně nebo psala objednávky na něčí účet. Její sklenice na spropitné přetékaly a ona musela zastrčit zelené bankovky do sklenice pokaždé, když si někdo objednal. Když uviděla Trentona, oči se jí rozsvítily. „Tys to zvládnul!“ Cami popadla tři lahve piva, oddělala zátky a položila je před něj na bar. „Řekl jsem, že jo.“ Usmál se a naklonil se přes pult, aby jí letmo políbil na rty. To byl konec jejich rozhovoru, když se rychle otočila, aby po baru poslala další lahev piva a naklonila se, aby slyšela další objednávku. „Je dobrá,“ řekl Shepley, sledujíc jí. Trenton se usmál. „To si buď zatraceně jistej, že je.“ „Ty jsi…?“ začal jsem. „Ne,“ řekl Trent, vrtíc hlavou. „Ještě ne. Pracuju na tom. Má nějakýho kreténskýho studentíka v Cali. Jen jí musí naposledy vytočit a dojde jí, co je to za čuráka.“ „Tak to hodně štěstí,“ řekl Shepley a napil se piva. Trenton a já jsme vystrašili malou skupinku natolik, že odešli od svého stolu, takže jsme ho nonšalantně zabavili, abysme tak začali svou noc pití a pozorování lidí. Cami se starala o Trentona na dálku, pravidelně posílala servírku s panáky tequily a lahvemi piva. Byl jsem rád, že to byl můj čtvrtý panák Cuerva, když začala druhá balada noci z roku 1980. „Tahle kapela stojí za hovno, Trente,“ zařval jsem přes hluk. „Ty si prostě nevážíš odkazu vlasatých kapel!“ zařval zpátky. „Hej. Koukni tam,“ řekl a ukázal na taneční parket. Přes přeplněný prostor se loudala zrzka a zářivý úsměv rozjasňoval její bledou tvář. Trenton vstal, aby jí objal a její úsměv se rozšířil. „Čau, T! Jak se máš?“ „Dobře! Dobře! Pracuju. A ty?“ „Skvěle! Teď žiju v Dallasu. Pracuju v PR firmě.“ Její oči si prohlížely náš stůl, nejdřív Shepleyho a pak mě. „Ach můj bože! Není tohle tvůj malej brácha? Hlídala jsem tě!“ Stáhl jsem obočí. Měla dvojitý Déčka a křivky jako plakátová modelka z roku 1940. Byl jsem si jistý, že kdybych s ní v pubertě strávil nějaký čas, pamatoval bych si to. Trent se usmál. „Travisi, pamatuješ si Carissu, ne? Promovala s Tylerem a Taylorem.“ Carissa napřáhla ruku a já jí jednou potřásl. Dal jsem si filtr cigarety mezi přední zuby a škrtl zapalovačem. „To si nemyslím,“ řekl jsem a strčil si skoro prázdnou krabičku do přední kapsy košile. 167

„Moc ti nebylo.“ Usmála se. Trenton pokynul ke Carisse. „Právě si prošla těžkým rozvodem se Sethem Jacobsem. Pamatuješ si Setha?“ Zavrtěl jsem hlavou, už jsem byl unavený z hry, kterou Trenton hrál. Carissa si vzala plného panáka, který byl přede mnou a vypila ho a pak ustupovala, dokud nebyla vedle mě. „Slyšela jsem, že sis taky v poslední době prošel těžkým obdobím. Možná bysme si dnes večer mohli dělat společnost?“ Pohledem do jejích očí jsem věděl, že byla opilá… a osamělá. „Nehledám chůvu,“ řekl jsem a popotáhl. „Dobře, tak možná jen přátelé? Byla to dlouhá noc. Přišla jsem sem sama, protože všechny moje kamarádky jsou už vdané, víš?“ Zahihňala se nervózně. „Ani ne.“ Carissa se podívala dolů a já pocítil malý kousek vinny. Choval jsem se jako kretén a ona neudělala nic, aby si to ode mě zasloužila. „Hej, omlouvám se,“ řekl jsem. „Opravdu tady nechci ani bejt.“ Carissa pokrčila rameny. „Ani já. Ale nechtěla jsem bejt sama.“ Kapela přestala hrát a zpěvák začal odpočítávat od deseti. Carissa se podívala kolem a pak zpátky na mě, její oči se nevšímavě přenášely. Linie pohledu jí padla na mé rty a pak dav unisono zařval, „ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!“ Kapela začala hrát drsnou verzi „Auld Lang Syne,“ a pak Carissiny rty narazily do mých. Mé rty se proti jejím chvíli pohybovaly, ale byly tak cizí, tak jiné od těch, na které jsem byl zvyklý, že mi to jen oživilo vzpomínku na Abby a uvědomění si toho, že byla pryč, bylo ještě bolestivější. Odtáhl jsem se a rukávem si otřel rty. „Tak moc se omlouvám,“ řekla Carissa a sledovala mě, jak odcházím od stolu. Protlačil jsem se davem na pánské záchody a zamkl se v jediné kabince. Vytáhl jsem mobil a držel ho v rukou, zrak jsem měl rozmazaný a odpornou pachuť tequily na jazyku. Abby je nejspíš taky opilá, pomyslel jsem si. Bude jí jedno, jestli jí zavolám. Je Silvestr. Možná čeká, že jí zavolám. Projížděl jsem jmény ve svých kontaktech a zastavil u Holubičky. Přetočil jsem zápěstí a uviděl to samé vytetované do mé kůže. Kdyby se mnou Abby chtěla mluvit, zavolala by. Moje šance přišla a odešla a u táty jsem jí řekl, že jí nechám se posunout dál. Opilý nebo ne, volat jí bylo sobecké. Někdo zaklepal na dveře kabinky. „Trave?“ zeptal se Shepley. „Seš v pohodě?“ Odemknul jsem dveře a vyšel ven s telefonem pořád v ruce. „Volal jsi jí?“ Zakroutil jsem hlavou a pak se podíval na vykachlíkovanou stěnu naproti. Rozmáchl jsem se a hodil telefonem a sledoval, jak se rozbil na milion kousků a rozletěl se po podlaze. Nějaký chudák stojící u pisoáru nadskočil a ramena mu vylétla až k uším. „Ne,“ řekl jsem. „A ani nebudu.“ Shepley mě beze slova následoval zpátky ke stolu. Carissa byla pryč a čekaly na nás tři nové panáky. „Myslel jsem, že by tě mohla přivést na jiný myšlenky, Trave, omlouvám se. Vždycky se cejtím líp, když sbalím nějakou sexy kočku, když mi je jako tobě,“ řekl Trenton. „No, tak to ti nikdy nebylo tak jako je mě,“ řekl jsem a hodil do sebe tequilu. Rychle jsem vstal a chytil se hrany stolu pro stabilitu. „Je čas, abych šel domů a padl do postele, kluci.“ „Seš si jistej?“ zeptal se Trenton a vypadal mírně zklamaně. Potom, co Trenton získal dostatek Camiiny pozornosti na to, aby se s ní rozloučil, šli jsme k Intrepidu. Než nastartoval auto, podíval se na mě. 168

„Myslíš si, že tě někdy vezme zpátky?“ „Ne.“ „Pak je možná čas to přijmout. Pokud už jí teda ve svým životě vůbec nechceš.“ „Snažím se.“ „Myslím tím, až začne škola. Předstírej, že je to jako to bylo předtím, než jsi jí viděl nahou.“ „Sklapni, Trente.“ Trenton nastartoval motor a zařadil zpátečku. „Jen jsem si myslel,“ řekl, otáčejíc volantem a pak zařadil jedničku, „že jste byli taky šťastní, když jste byli přátelé. Možná by ses k tomu měl vrátit. Možná, že když si myslíš, že nemůžeš, tak proto je ti tak mizerně.“ „Možná,“ řekl jsem a zíral z okýnka.

KONEČNĚ PŘIŠEL PRVNÍ DEN JARNÍHO SEMESTRU. Celou noc jsem nespal, házel sebou a převaloval se, obojí proto, jak jsem se děsil a dychtivě čekal, až znovu uvidím Abby. Bez ohledu na svou bezesnou noc jsem byl odhodlaný být samý úsměv a vůbec nedat najevo jak moc jsem trpěl, a to ani Abby ani nikomu jinému. U oběda mi srdce málem vyletělo z hrudi, když jsem jí uviděl. Vypadala jinak, ale stejně. Ten rozdíl byl v tom, že vypadala jako cizinec. Nemohl jsem k ní prostě přijít a políbit jí nebo se jí dotknout tak jako předtím. Abbyiny oči zamžikaly, když mě uviděla a já se usmál a mrkl na ní a sedl si na konec našeho obvyklého stolu. Fotbalisti byli zaneprázdnění nadáváním na svou prohru proti Státní, tak jsem se snažil zmírnit jejich obavy tím, že jsem jim vyprávěl nějaké své mnohem barvitější zážitky přes prázdniny, jako sledování Trentona, jak slintá nad Cami a tehdy, když se porouchal jeho Intrepid a my byli skoro zatčení za opilství, když jsme šli domů. Koutkem oka jsem viděl, jak si Finch přitáhl Abby k boku a chvíli jsem přemýšlel, jestli si přeje, abych šel pryč nebo jestli by mohla být naštvaná. Ať tak či onak, nenáviděl jsem, když jsem něco nevěděl. Házejíc si poslední kousek něčeho přesmaženého a odporného do pusy, jsem vyhodil svůj tác, došel za Abby a položil jí ruce na ramena. „Jaký jsou tvoje přednášky, Shepe?“ zeptal jsem se a snažil se, aby můj hlas nezněl jinak než nenuceně. Shepley měl přepadlý výraz. „První den je na hovno. Hodiny sylabů a pravidel tříd. Ani nevím, proč jsem se tady první tejden ukazoval. Co ty?“ „Ehm… všechno je to součástí hry. Co ty, holoubku?“ snažil jsem se, aby se napětí v mých ramenou nedotýkalo mých rukou. „To samý.“ Její hlas byl tichý, odměřený. „Mělas dobrý prázdniny?“ zeptal jsem se a hravě ji houpal ze strany na stranu. „Docela dobrý.“ Jo. Bylo to kurva trapný. „Super. Mám další přednášku. Tak zatím.“ Rychle jsem odešel z jídelny a v kapse hledal krabičku Marlborek ještě, než jsem prošel kovovými dveřmi. Další dvě přednášky byly mučení. Jediné místo, kde jsem se cítil v bezpečí, byla má ložnice, pryč od kampusu, pryč od všeho, co mi připomínalo, že jsem sám a pryč od zbytku světa, který šel dál, nezajímalo ho, že já zažíval tolik bolesti, až to bylo nesnesitelné. Shepley mi dál říkal, že za chvíli to tak hrozné nebude, ale nevypadalo, že to polevuje. Setkal jsem se se svým bratránkem na parkovišti před Morgan Hall a tvrdě se snažil nedívat se ke vchodu. Shepley vypadal nervózně a po celou cestu do bytu moc nemluvil.

169

Když zastavil na svém parkovacím místě, povzdychl si. Uvažoval jsem, jestli se ho mám nebo nemám zeptat, jestli on a America nemají problémy, ale nemyslel jsem si, že bych zvládnul jeho i svoje problémy. Ze zadního sedadla jsem vzal batoh, otevřel dveře a zastavil se jen na tak dlouho, abych odemkl dveře. „Hej,“ řekl Shepley a zavíral za sebou dveře. „Seš v pohodě?“ „Jo,“ řekl jsem z chodby, ale neotočil jsem se. „To v jídelně bylo docela trapný.“ „Asi,“ řekl jsem a udělal další krok. „Takže, ehm… asi bych ti měl říct něco, co jsem zaslechl. Myslím tím… sakra, Trave, nevím, jestli bych ti to měl říkat nebo ne. Nevím, jestli to udělám horší nebo lepší.“ Otočil jsem se. „Zaslechl od koho?“ „Mare a Abby mluvily. To bylo… zmínily se, že Abby byla celý prázdniny nešťastná.“ Tiše jsem stál a snažil se zadržet i svůj dech. „Slyšels, co jsem řekl?“ zeptal se Shepley a stáhl obočí. „A co to má znamenat?“ zeptal jsem se a rozhodil ruce. „Byla nešťastná, že je beze mě? Protože už nejsme přátelé? Co?“ Shepley přikývl. „Rozhodně špatnej nápad.“ „Řekni mi to!“ zařval jsem a cítil jak se třesu. „Nemůžu… nemůžu se pořád takhle cítit!“ hodil jsem klíče přes chodbu a slyšel hlasité prásknutí, když narazily do zdi. „Dneska mě sotva brala na vědomí a ty mi říkáš, že mě chce zpátky? Jako kamaráda? Tak jako to bylo před Vegas? Nebo je prostě nešťastná obecně?“ „Nevím.“ Nechal jsem batoh spadnout na podlahu a kopl ho Shepleyho směrem. „Pr-proč mi tohle děláš, chlape? Myslíš si, že netrpím dost, protože a to ti slibuju, je to až příliš.“ „Omlouvám se, Trave. Prostě jsem si myslel, že bych to chtěl vědět… kdybych to byl já.“ „Ty nejsi já! Jen kurva… nech to bejt, Shepe. Nech to kurva bejt.“ Práskl jsem dveřmi a posadil se na svou postel s hlavou v dlaních. Shepley rozrazil dveře. „Nesnažím se to dělat horší, jestli si tohle myslíš. Ale věděl jsem, že kdyby ses to později dozvěděl, mohl bys mi nakopat prdel za to, že jsem ti to neřekl. To je všechno co říkám.“ Kývl jsem. „Dobře.“ „Myslíš… myslíš si, že kdyby ses možná zaměřil na všechny ty voloviny, který jsi s ní musel přestát, bylo by to snazší?“ Povzdechl jsem si. „Snažím se. Pořád se vracím k té samé myšlence.“ „A jaká to je?“ „Že teď, když je po všech, že bych si přál vzít všechny ty špatný věci zpátky… jen proto, abych mohl mít ty dobrý.“ Shepleyho oči skákaly po místnosti, snažil se vymyslet, co uklidňujícího říct, ale očividně byl bezradný. Zapípal mu mobil. „To je Trent,“ řekl Shepley a četl z displeje. Rozsvítily se mu oči. „Chceš s ním jít na pár drinků do Redu? Dneska vypadne v pět. Má rozbitý auto a chce, abys ho vzal za Cami. Měl bys jít, kámo. Vem si moje auto.“ „Dobře. Dej mu vědět, že přijedu.“ Odfrkl jsem si a otřel si nos, než jsem vstal. Někdy mezi tím, když jsem odcházel z bytu a zastavil na štěrkovém parkovišti tetovacího salonu, kde Trenton pracoval, ho Shepley upozornil na můj podělanej den. Trenton se prozradil, když naléhal, že pojedeme rovnou do Red Door, hned jakmile vklouzl na sedadlo spolujezdce Chargeru, místo toho, aby chtěl jet nejdřív domů se převléknout. 170

Když jsme přijeli, byli jsme sami až na Cami, majitele a nějakého chlapa, který zásoboval Cami bar, ale bylo uprostřed týdne – hlavní čas baru u vejšky. Netrvalo dlouho a zaplnilo se to tu lidmi. Už bylo rozsvíceno, když Lexi a nějaké její kamarádky udělaly nájezd, ale dokud se u mě nezastavila Megan, ani jsem se neobtěžoval vzhlédnout. „Vypadáš docela hrozně, Maddoxi.“ „Ne,“ řekl jsem a snažil se, aby se mé ztuhlé rty začaly pohybovat. „Pojď tancovat,“ zakňourala a tahala mě za paži. „Nemyslím si, že můžu,“ řekl jsem a zakymácel se. „Nemyslím si, že bys měl,“ řekl Trenton pobaveně. Megan mi koupila pivo a sedla si na stoličku vedle mě. Během deseti minut mi hrabala po košili a ne zrovna jemně se dotýkala mých paží a potom rukou. Těsně před zavíračkou se vzdala stoličky, aby se postavila vedle mě – nebo spíš rozkročmo na moje stehno. „Venku jsem neviděla motorku? Přivezl tě Trenton?“ „Ne. Půjčil jsem si Shepleyho auto.“ „To auto miluju,“ zavrkala. „Měl bys mě nechat řídit domů.“ „Chceš řídit Chargera?“ zeptal jsem se opile. Ohlédl jsem se na Trentona, který se dusil smíchy. „To není úplně špatnej nápad, bráško. Neriskuj... v žádným případě.“ Megan mě stáhla ze stoličky a pak mě vedla z baru k parkovišti. Měla na sobě tílko s flitry, jeansovou sukni a kozačky, ale nezdálo se, že je jí zima – pokud zima byla. To jsem nemohl říct. Zahihňala se, když jsem jí přehodil ruku kolem ramen, abych mohl jít. Když jsme došli ke straně spolujezdce Shepleyho auta, přestala se hihňat. „Některý věci se nikdy nezmění, co, Travisi?“ „Asi ne,“ řekl jsem a zíral jí na rty. Megan ovinula ruce kolem mého krku a přitáhla si mě k sobě, ani neváhala, aby mi strčila jazyk do pusy. Byl vlhký a měkký a povědomý. Po pár minutách chytání se za zadek a vyměňování slin, zvedla svou nohu nahoru a omotala jí kolem mě. Chytil jsem její stehno a narazil svou pánví do její. Zadek jí pleskl o dveře auta a zasténala mi do úst. Megan to vždycky měla ráda drsně. Její jazyk mi přejížděl dolů po krku a tehdy jsem si uvědomil, že byla zima, cítil jsem jak teplo, které po sobě zanechala její ústa, rychle na zimním vzduchu mizelo. Meganina ruka sáhla mezi nás a pak chytila moje péro, usmívala se, že jsem byl přesně tam, kde mě chtěla mít. „Mmmmm, Travisi,“ zamručela a kousala můj ret. „Holubičko.“ Svět byl utlumený, když jsem narazil svými rty na její. V této fázi noci bylo snadné předstírat. Megan se zahihňala. „Cože?“ Ve stylu Megan, nedožadovala se vysvětlení, když jsem neodpovídal. „Pojeďme do tvýho bytu,“ řekla a z ruky mi vzala klíčky. „Moje spolubydlící je nemocná.“ „Jo?“ zeptal jsem se a zatahal za kliku dveří. „Opravdu chceš řídit Chargera?“ „Radši já než ty,“ řekla a naposled mě políbila, než šla ke straně řidiče. Zatímco Megan řídila, smála se a mluvila o celých svých prázdninách, zatímco mi rozepla kalhoty a sáhla dovnitř. Bylo dobře, že jsem byl opilý, protože jsem nezasunul od Díkůvzdání. Jinak by si v době, kdy bysme dojeli k bytu, musela Megan zavolat taxi a skončit tak večer. V polovině cesty domů mi hlavou prolítla prázdná miska. „Počkej chvilku. Počkej chvilku,“ řekl jsem a ukazoval na konec ulice. „Zastav u Swift Martu. Musíme koupit nějaký…“ 171

Megan sáhla do kabelky a vytáhla malou krabičku kondomů. „Mám to pokrytý.“ Opřel jsem se a usmál se. Opravdu to byla holka pro mě. Megan zastavila na Shepleyho parkovacím místě, byla v bytě už tolikrát, že to dobře znala. Přeběhla kolem malými krůčky a zároveň se na svých jehlách snažila spěchat. Opřel jsem se o ni, abych vyšel schody a ona se mi smála do úst, když jsme konečně pochopili, že dveře jsou odemčené a vrazili jimi dovnitř. Uprostřed polibku jsem ztuhl. Před dveřmi stála Abby a držela Tota. „Holubičko,“ řekl jsem ohromeně. „Našla jsem to!“ řekla America vybíhajíc ze Shepleyho pokoje. „Co tady děláš?“ zeptal jsem se. Abbyin výraz se změnil z překvapeného k naštvanému. „Ráda vidím, že jsi zase sám sebou, Trave.“ „Zrovna jsme byly na odchodu,“ zavrčela America. Chytila Abbyinu ruku, když proklouzly kolem mě a Megan. Chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval, ale sešel jsem schody a poprvé si všiml Američiny Hondy. Hlavou mi běžel řetězec nadávek. Bez přemýšlení jsem chytil Abby za kabát. „Kam jdeš?“ „Domů,“ vyštěkla a rozzlobeně si rovnala kabát. „Co tady děláš?“ Napadaný sníh křupal pod Američinýma nohama, když došla za Abby a vedle mě byl najednou Shepley a jeho ostražité oči byly upřené na jeho přítelkyni. Abby zvedla bradu. „Omlouvám se. Kdybych věděla, že tady budeš, nepřišla bych.“ Zastrčil jsem si ruce do kapes bundy. „Můžeš sem přijít kdykoli chceš, holoubku. Nikdy jsem nechtěl, aby ses držela dál.“ „Nechci rušit.“ podívala se nahoru na schody, kde samozřejmě stála Megan a sledovala náš výstup. „Užij si večer,“ řekla a otočila se. Chytil jsem jí za paži. „Počkej. Ty seš naštvaná?“ Vytrhla kabát z mého sevření. „Víš“ – zasmála se – „ani nevím, proč jsem překvapená.“ Možná se smála, ale v očích měla nenávist. Nezáleželo na tom, co jsem udělal – šel dál bez ní nebo ležel v posteli a trápil se kvůli ní – nesnášela by mě. „Nemůžu s tebou vyhrát. Nemůžu s tebou vyhrát! Řekla jsi, žes skončila… jsem tu zkurveně nešťastnej! Musel jsem rozmlátit mobil na milion kousků, abych ti nevolal každou minutu zatracenýho dne – ve škole jsem musel hrát, jak jsem v pohodě, jen abys mohla být šťastná… a ty jsi na mě kurva naštvaná? Zlomila jsi mi moje zasraný srdce!“ zařval jsem. „Travisi, jsi opilej. Nech jet Abby domů,“ řekl Shepley. Chytil jsem Abby za ramena a přitáhl si ji blíž, díval se jí do očí. „Chceš mě nebo ne? Nemůžeš mi tohle dál dělat, holoubku!“ „Nepřišla jsem sem, abych tě viděla.“ „Nechci jí,“ řekl jsem a zíral jí na rty. „Jen jsem zkurveně nešťastnej, holubičko.“ Naklonil jsem se, abych jí políbil, ale ona mě chytila za bradu a držela mě zpátky. „Máš na puse její rtěnku, Travisi,“ řekla znechuceně. Ustoupil jsem o krok dozadu, zvedl si košili a utřel si pusu. Červené pruhy, které po sobě zanechaly to znemožňovaly popřít. „Jen jsem chtěl zapomenout. Jen na jednu zkurvenou noc.“ Abby stekla po tváři jedna slza, ale rychle ji otřela. „Tak se ode mě nenechej zastavit.“ Otočila se, aby odešla, ale já ji znovu chytil za ruku. Před očima jsem měl najednou blond šmouhy, mlátily kolem sebe a bouchaly do mě malými, ale krutými pěstmi. „Nech jí bejt, ty hajzle!“ 172

Shepley Americu chytil, ale ona se mu vytrhla, otočila se a vrazila mi facku. Zvuk její ruky na mé tváři byl rychlý a hlasitý a já sebou při tom zvuku trhl. Všichni na chvíli ztuhli, šokovaní Američiným náhlým vztekem. Shepley svou přítelkyni znovu chytil, držel jí za zápěstí a odtahoval jí k Hondě, zatímco sebou házela. Bojovala s ním agresivně, její blond vlasy sebou házely kolem, když se pokoušela dostat se pryč. „Jak jsi mohl? Zaslouží si od tebe něco lepšího, Travisi!“ „Americo, PŘESTAŇ!“ zařval Shepley hlasitěji než jsem ho kdy slyšel. Paže jí padly podél boků, když znechuceně zírala na Shepleyho. „Ty ho bráníš?“ I když byl strašně vyděšenej, stál si na svém. „Abby se rozešla s ním. On se jen snaží posunout dál.“ Američiny oči se zúžily a vytáhla ruku z jeho sevření. „Dobře, proč si teda nejdeš najít náhodnou KURVU,“ – podívala se na Megan – „z Redu a přiveď si jí domů na píchání a pak mi dej vědět, jestli ti to pomohlo dostat se přese mě.“ „Mare.“ Shepley po ní sáhnul, ale ona se mu vyhnula a zabouchla za sebou dveře, když si sedala. Abby otevřela dveře spolujezdce a sedla si vedle ní. „Zlato, neodjížděj,“ prosil Shepley a sklonil se k okýnku. America nastartovala auto. „Je tu správná strana a špatná strana, Shepe. A ty jsi na špatný straně.“ „Jsem na tvojí straně,“ řekl se zoufalýma očima. „Už ne, nejsi,“ řekla a vycouvala. „Americo? Americo!“ řval Shepley. Když byla Honda z dohledu, Shepley se otočil a ztěžka oddechoval. „Shepley, já--“ Než jsem ze sebe mohl dostat slovo, Shepley se rozmáchl a praštil mě pěstí do čelisti. Dostal jsem ránu, dotkl se tváře a pak jsem přikývl. Zasloužil jsem si to. „Travisi?“ zavolala Megan ze schodů. „Vezmu jí domů,“ řekl Shepley. Sledoval jsem, jak se zadní světla Hondy zmenšují, když odvážela Abby pryč a cítil jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Díky.“

173

Kapitola 25 VLASTNICTVÍ BUDE TAM. Ukázat se tam by byla chyba. Bylo by to trapný. Ona tam bude. Co když jí někdo požádá o tanec? Co když tam pozná svého budoucího manžela a já toho tam budu svědkem? Nechce mě vidět. Mohl bych se opít a udělat něco, co by jí mohlo naštvat. Ona by se mohla opít a udělat něco, co by naštvalo mě. Neměl bych jít. Musím jít. Bude tam. V duchu jsem sestavoval seznam pro a proti, jestli jít na Valentýnskou párty, ale stále jsem se vracel k tomu samému závěru: musím vidět Abby a ona tam bude. Shepley se připravoval ve svém pokoji, sotva na mě od té doby co se s Americou dali konečně zase dohromady, promluvil. Z části protože zůstávali zalezlí v jeho pokoji, aby dohnali ztracený čas a pořád mi dával vinu za těch pět týdnů, které strávili odděleně. America nikdy nepropásla příležitost, aby mi dala najevo, jak moc mě nenávidí, zvlášť potom, co jsem nejnověji Abby zlomil srdce. Přemluvil jsem Abby, aby odešla ze svého rande s Parkerem a šla se mnou na zápas. Jasně, že jsem jí tam chtěl, ale udělal jsem chybu, že jsem přiznal, že to bylo hlavně proto, že jsem se jí zeptal a mohl tak vyhrát ochcávací soutěž. Chtěl jsem, aby Parker věděl, že si jí nemůže nijak udržet. Abby měla pocit, jako bych zneužil její city, a měla pravdu. Všechny tyhle věci už byly dost na to, abych se cítil provinile, ale kvůli skutečnosti, že Abby byla napadena na místě, kam jsem jí vzal, bylo téměř nemožné se někomu podívat do očí. A ještě k tomu mi to naše potyčka sečetla tak, že jsem byl gigantický kretén. Bez ohledu na mé neustálé omlouvání trávila America dny v bytě střílením po mě naštvanými pohledy a štěkala na mě neodůvodněné zlé poznámky. Dokonce i po tom všem jsem byl rád, že se Shepley a America dali zase dohromady. Kdyby ho nevzala zpátky, Shepley by mi to asi nikdy neodpustil. „Odcházím,“ řekl Shepley. Vešel do mého pokoje, kde jsem seděl v boxerkách, pořád jsem se rozhodoval co dělat. „Vyzvedávám Mare na koleji.“ Přikývnul jsem. „Abby pořád jde?“ „Jo. S Finchem.“ Podařil se mi poloviční úsměv. „Měl bych se kvůli tomu cítit líp?“ Shepley pokrčil rameny. „Já asi jo.“ Podíval se na mé zdi a kývl. „Dal jsi fotky zpátky.“ Rozhlédl jsem se a jednou přikývl. „Já nevím. Neměl jsem z toho dobrej pocit, když jen ležely ve spodním šuplíku.“ „Myslím, že se uvidíme později.“ „Hej, Shepe?“ „Jo,“ řekl, ale neotočil se. 174

„Opravdu se omlouvám, bratránku.“ Shepley přikývl. „Já vím.“ Ve chvíli, kdy odešel, jsem šel do kuchyně a nalil si zbytek whiskey. Jantarová kapalina ve sklenici čekala, až nabídne útěchu. Hodil jsem jí do sebe a zavřel oči, uvažujíc o cestě do obchodu s alkoholem. Ale v celém vesmíru nebylo dost whiskey, aby mi to pomohlo se rozhodnout. „Seru na to,“ řekl jsem a vzal klíčky od motorky. Po zastávce v Ugly Fixer Liquor’s jsem přejel Harleyem přes obrubník a zaparkoval před domem bratrstva, otevírajíc lahev, kterou jsem právě koupil. Nalézajíc odvahu na dně lahve jsem vešel do Sig Tau. Celý dům byl pokrytý růžovou a červenou; levné dekorace visely ze stropu a flitry pokrývaly podlahu. Bassy z repráků dole duněly domem, přehlušovaly smích a neustálé drmolení. V přeplné místnosti jsem se musel otočit a manévrovat mezi zástupy párů, hledajíc Shepleyho, Americu, Finche nebo Abby. Hlavně Abby. Nestála v kuchyni ani v žádném jiném z pokojů. Nebyl ani na balkoně, tak jsem sešel dolů. Přestal jsem dýchat, když jsem jí uviděl. Rytmus hudby zpomalil a její andělský úsměv byl patrný i přes potemnělý suterén. Ruce měla ovinuté kolem Finchova krku a on se s ní nemotorně pohyboval na hudbu. Nohy mě poháněly kupředu a než jsem věděl, co dělám nebo se zastavil, abych přemýšlel o důsledcích, jsem se přistihl, jak stojím jen pár centimetrů od nich. „Můžu rušit, Finchi?“ Abby ztuhla a oči se jí zablýskaly poznáním. Finchovy oči přelétávaly mezi mnou a Abby. „Jasně.“ „Finchi,“ zasyčela, když odcházel pryč. Přitáhl jsem si jí na sebe a udělal krok. Abby tancovala, ale udržovala mezi námi tolik místa, jak jen bylo možné. „Myslela jsem, že nepřijdeš.“ „Neměl jsem, ale věděl jsem, že tady seš. Musel jsem přijít.“ S každou minutou jsem čekal, že odejde a každou minutu, kdy mi zůstala v náručí, jsem cítil jako zázrak. „Vypadáš krásně, holoubku.“ „Nedělej to.“ „Co nemám dělat? Říkat to, že jsi krásná?“ „Prostě… ne.“ „Nemyslel jsem to tak.“ „Díky,“ vyštěkla. „Ne… vypadáš krásně. To myslím vážně. Mluvil jsem o tom, co jsem řekl ve svým pokoji. Nebudu lhát. Užíval jsem si odtáhnout tě z rande s Parkerem…“ „Nebylo to rande, Travisi. Jen jsme jedli. Teď se mnou nemluví, díky tobě.“ „Slyšel jsem. Je mi to líto.“ „Ne, není.“ „M-máš pravdu,“ zakoktal jsem, když jsem si všiml, že začíná být naštvaná. „Ale já… nebyl to jedinej důvod, proč jsem tě vzal na ten zápas. Chtěl jsem tě tam, holoubku. Jsi můj talisman pro štěstí.“ „Já nejsem tvoje nic.“ Podívala se na mě vztekle. Stáhl jsem obočí a zastavil se v půli kroku. „Jsi moje všechno.“ Abbyiny rty utvořily pevnou čárku, ale oči jí zjihly. „Není pravda, že mě nenávidíš… že ne?“ zeptal jsem se. Abby se otočila, dostala mezi nás víc prostoru. „Občas si přeju, aby to tak bylo. Udělalo by to celé to peklo mnohem snadnější.“ Na rtech se mi roztáhl opatrný, malý úsměv. „Takže co tě štve víc? Že se nedokážeš přimět mě nenávidět? Nebo vědomí, že nemůžeš?“

175

Abbyin vztek se bleskově vrátil. Prošla kolem mě a vyběhla schody nahoru do kuchyně. Stál jsem sám uprostřed parketu jako opařený a znechucený, že se mi nějak znovu podařilo probudit její nenávist vůči mně. Vůbec se na ní snažit promluvit se teď zdálo být marné. Každá komunikace se jen nabalila na tu rostoucí sněhovou kouli sraček, kterou byl náš vztah. Šel jsem nahoru po schodech, vzdušnou čárou k sudu a proklínal svou nenasytnost a prázdnou lahev whiskey někde na trávníku před Sig Tau. Po hodině pití piva a monotónní, opilecké konverzace a kluky z bratrstva a jejich holek, jsem se rozhlížel po Abby, doufajíc, že zachytím její pohled. Už se na mě dívala, ale odvrátila pohled. America vypadala, že je v polovině pokusu ji povzbudit a pak se Finch dotkl její paže. Očividně byl připravený odejít. Dopila zbytek piva rychlými doušky a pak vzala Finchovu ruku. Ušla dva kroky a pak ztuhla, když se po schodech vznášela ta samá písnička, na kterou jsme tancovali na jejích narozeninách. Natáhla se a vzala Finchovu lahev, aby se znovu napila. Nevěděl jsem, jestli to ke mně mluví whiskey, ale něco v jejím výrazu v očích mi říkalo, že vzpomínky na píseň pro ni byly stejně bolestivým zásahem, jako pro mě. Pořád jí na mně záleží. Musí. Jeden z mých bratrů z bratrstva se opřel o pult vedle Abby a usmál se. „Chceš si zatancovat?“ Byl to Brad, a ačkoli jsem věděl, že si nejspíš právě všiml jejího beznadějného výrazu ve tváři a snažil se jí rozveselit, vstaly mi vlasy na hlavě. Hned jak zavrtěla hlavou, aby řekla ne, jsem byl vedle ní a moje pitomá zkurvená pusa se rozhýbala dřív, než jí mozek mohl říct, ať přestane. „Zatancuj si se mnou.“ America, Shepley a Finchi všichni zírali na Abby, čekali na její odpověď tak úzkostlivě, jako já byl. „Nech mě být, Travisi,“ řekla a zkřížila si ruce. „Tohle je naše písnička, holoubku.“ „Nemáme písničku.“ „Holubičko…“ „Ne.“ Podívala se na Brada a přinutila se k úsměvu. „Moc ráda si s tebou zatancuju, Brade.“ Bradovi se roztáhly pihy po tváři, jak se usmíval a rukou Abby pokynul, aby šla ke schodům první. Zapotácel jsem se dozadu s pocitem jako by mě právě někdo praštil do břicha. V krvi mi vřela kombinace vzteku, žárlivosti a smutku. „Přípitek!“ zařval jsem vylézajíc na židli. Cestou nahoru jsem někomu ukradl pivo a držel ho před sebou. „Na kretény!“ řekl jsem a ukazoval na Brada. „A holky, který vám zlomí srdce.“ Uklonil jsem se Abby. Stáhlo se mi hrdlo. „A na absolutně nejzkurvenější horor ztráty nejlepšího přítele, protože jste byli dost blbý na to, abyste se do ní zamilovali.“ Zvedl jsem pivo, dopil, co v něm zbylo a pak ho hodil na podlahu. V místnosti bylo ticho až na hudbu hrající ze suterénu a všichni masově zmatení na mě zírali. Mou pozornost upoutal Abbyin rychlý pohyb, když chytila Bradovu ruku a vedla ho dolů na parket. Seskočil jsem ze židle a zamířil ke sklepu, ale Shepley mě zboku chytil za tričko a opřel se do mě. „Musíš přestat,“ řekl tichým hlasem. „Jen to špatně skončí.“ „Jestli je konec tak co na tom záleží?“ prodral jsem se kolem Shepleyho a dolů po schodech, kde Abby tancovala s Bradem. Sněhová koule byla už příliš velká, aby zastavila, tak jsem se rozhodl se s ní prostě valit. Nestyděl jsem se to rozjet. Nemohli jsme se vrátit k tomu, abysme byli přátelé, takže zařídit, aby jsme se nenáviděli navzájem, se zdálo jako dobrý nápad. Protlačil jsem se mezi páry na parketu a zastavil vedle Abby a Brada. „Vyruším vás.“ 176

„Ne, nevyrušíš. Ježíši!“ řekla Abby a sklonila hlavu rozpaky. Moje oči se zavrtávaly do Bradových. „Jestli nevycouváš od mojí holky, roztrhám ti tvůj zasranej krk. Přímo tady na parketu.“ Brad se zdál být rozpolcený a oči mu nervózně létaly ode mě ke své taneční partnerce. „Promiň, Abby,“ řekl a pomalu odtáhl ruce. Vytratil se na schodech. „To co k tobě právě teď cítím, Travisi…se velmi podobá nenávisti.“ „Zatancuj si se mnou,“ prosil jsem a zakymácel se, abych udržel rovnováhu. Písnička skončila a Abby si povzdechla. „Jdi si vypít další láhev whisky, Trave.“ Otočila se, aby tancovala s jediným samotným klukem na parketu. Rytmus byl rychlejší a s každým beatem se Abby pohybovala blíž a blíž ke svému novému tanečnímu partnerovi. David, můj nejneoblíbenější bratr z bratrstva tancoval za ní a chytl jí za boky. Usmívali se, jak s ní tancovali oba najednou a jejich ruce se dotýkali celého jejího těla. David jí chytil za boky a přitlačil jí pánev k zadku. Všichni zírali. Místo toho, abych cítil žárlivost, mě zalila vinna. K tomuhle jsem jí donutil snížit se. Ve dvou krocích jsem se sehnul, ovinul ruce kolem Abbyiných nohou, hodil si jí přes rameno a srazil Davida k zemi za to, že je to takový prospěchářský kretén. „Dej mě dolů!“ řekla Abby a pěstmi mě mlátila do zad. „Nenechám tě, aby ses kvůli mně ztrapňovala,“ zavrčel jsem a bral schody po dvou. Všechny páry očí, které jsme míjely, sledovaly Abby kopat a křičet, když jsem jí nesl místností. „Nemyslíš si,“ řekla, zatímco bojovala, „že tohle je ponižující? Travisi!“ „Shepley! Je venku Donnie?“ zařval jsem a vyhýbal se jejím mlátícím končetinám. „Ehm… jo?“ řekl. „Dej jí dolů!“ řekla America a šla k nám. „Americo,“ řekla Abby, kroutíc se, „nestůj tam jen tak! Pomoz mi!“ Američina pusa se zvedla nahoru a zasmála se. „Vy dva vypadáte směšně.“ „Díky moc, kámoško!“ řekla nevěřícně. Jakmile jsme byli venku, Abby jen bojovala tvrději. „Dej mě dolů, zatraceně!“ Došel jsem k Donnieho čekajícímu autu, otevřel zadní dveře a hodil Abby dovnitř. „Donnie, seš dneska večer bezpečnej odvoz?“ Donnie se otočil a nervózně sledoval ten chaos z předního sedadla. „Jo.“ „Potřebuju, abys nás vzal do mýho bytu,“ řekl jsem, když jsem se dostal vedle ní. „Travisi… nemyslím si…“ „Udělej to, Donnie, nebo ti vrazím pěstí ze zadu do hlavy, to přísahám bohu.“ Donnie okamžitě zařadil a vyjel od obrubníku. Abby se vrhla na kliku. „Nepojedu do tvýho bytu!“ Chytil jsem jedno a pak i druhé její zápěstí. Sklonila se a zabořila mi zuby do předloktí. Strašně to bolelo, ale jen jsem zavřel oči. Když jsem si byl jistý, že porušila kůži a bylo to jako by mi oheň střílel nahoru po ruce, zavrčel jsem, abych vyrovnal bolest. „Dělej to nejhorší, co umíš, holoubku. Jsem unavenej z těch tvejch sraček.“ Pustila mě a pak znovu mlátila kolem, snažila se mě zasáhnout, víc, protože byla uražená, než protože se chtěla dostat pryč. „Moje sračky? Pusť mě z toho zkurvenýho auta!“ Přitáhl jsem si její zápěstí blíž k obličeji. „Miluju tě, sakra! Nikam nepůjdeš, dokud nevystřízlivíš a nevyřešíme to!“ „Ty jsi ten jedinej, kdo to nemá vyřešený, Travisi!“ Pustil jsem jí zápěstí a ona zkřížila ruce, trucujíc celou zbývající cestu do bytu. Když auto zpomalilo, aby zastavilo, Abby se naklonila dopředu. „Můžeš mě vzít domů, Donnie?“ Otevřel jsem dveře a pak vytáhl Abby ven za ruku a znovu si jí přehodil přes rameno. „Dobrou, Donnie,“ řekl jsem a nesl jí nahoru po schodech. „Zavolám tvýmu tátovi!“ křičela Abby.

177

Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem se zasmát. „A on mě pravděpodobně poplácá po rameni a řekne, že už bylo sakra na čase!“ Abbyino tělo se svíjelo, když jsem vytahoval klíčky z kapsy. „Vykašli se na to, holoubku, nebo oba spadneme ze schodů!“ Konečně se dveře otevřely a já šel rovnou do Shepleyho pokoje. „Dej. Mě. Dolů!“ řvala Abby. „Fajn,“ řekl jsem a hodil jí na Shepleyho postel. „Vyspi se z toho. Ráno si promluvíme.“ Představoval jsem si, jak naštvaná musí být, ale i když má záda pulzovala od toho, jak do nich Abby posledních dvacet minut mlátila pěstmi, byla to úleva mít jí zase v bytě. „Už mi nemůžeš říkat, co mám dělat, Travisi! Nepatřím ti!“ Její slova ve mně zažehla hluboký vztek. Oddupal jsem k posteli, položil ruce na matraci po obou stranách jejích stehen a naklonil se jí ke tváři. „No, já patřím tobě!“ zařval jsem. Do svých slov jsem dal tolik síly, že jsem mohl cítit, jak se mi hrne krev do obličeje. Abby se setkala s mým vzteklým pohledem a odmítala i uhnout. Podíval jsem se na její rty, lapajíc po dechu. „Patřím ti,“ zašeptal jsem a hněv mizel, jak převládala touha. Abby natáhla ruce, ale místo toho, aby mi vlepila facku, popadla obě moje tváře a přitiskla své rty na mé. Bez váhání jsem jí zvedl do náručí, odnesl jí do své ložnice a nechal nás oba padnout na matraci. Abby sahala po mém oblečení, zoufalá ho svléknout. Jedním hladkým pohybem jsem jí rozepnul šaty a pak sledoval, jak si je rychle přetahuje přes hlavu a hází je na podlahu. Naše pohledy se setkaly a pak jsem jí políbil, sténal jí do úst, když mi polibek oplácela. Než jsem vůbec měl šanci na přemýšlení, byli jsme oba nazí. Abby mě chytila za zadek, dychtivě mě chtěla dostat do sebe, ale já odolal, adrenalin se propaloval skrz whiskey a pivo. Smysly se mi vrátily a hlavou začaly blikat myšlenky na trvalé důsledky. Byl jsem kretén, naštval jsem jí, ale nikdy jsem nechtěl, aby si Abby myslela, že jsem využil tohohle okamžiku. „Oba jsme opilí,“ řekl jsem a těžce oddechoval. „Prosím.“ Její stehna sevřela mé boky a já cítil, jak se její svaly pod jemnou pokožkou třesou očekáváním. „Tohle není správný.“ Bojoval jsem proti alkoholovému oparu, který mi říkal, že by několik příštích hodin s ní stálo za to, co bylo na druhé straně téhle chvíle, ať už to bylo cokoliv. Přitlačil jsem čelo na její. Tak moc jak jsem jí chtěl, bolestná myšlenka na to, že Abby ráno půjde na procházku hanby, byla silnější, než to co mi mé hormony říkali, abych udělal. Jestli si tímhle opravdu chtěla projít, potřeboval jsem spolehlivý důkaz. „Chci tě,“ zašeptala mi proti ústům. „Potřebuju, abys to řekla.“ „Řeknu, cokoli budeš chtít.“ „Pak řekni, že mi patříš. Řekni, že mě vezmeš zpátky. Neudělám to, pokud nebudeme spolu.“ „Nikdy jsme doopravdy nebyli od sebe, nebo jo?“ Zavrtěl jsem hlavou a otřel rty o její. To nestačilo. „Potřebuju tě slyšet to říct. Potřebuju vědět, že jsi moje.“ „Byla jsem tvoje od chvíle, co jsme se potkali,“ řekla, žadoníc. Několik vteřin jsem jí zíral do očí a pak se mé rty obrátily v poloviční úsměv a doufal jsem, že její slova byla pravdivá a ne jen řečená pro tuhle chvíli. Sklonil jsem se a něžně políbil a pak jsem do ní vklouzl. Bylo to jako by uvnitř ní celé mé tělo tálo. „Řekni to znova.“ Část mě nemohla věřit, že se to opravdu děje. „Jsem tvoje.“ Vydechla. „Už nikdy nechci být znova bez tebe.“ „Slib mi to,“ řekl jsem a zasténal s dalším přírazem. 178

„Miluju tě. Vždycky tě budu milovat.“ Když mluvila, dívala se mi přímo do očí a konečně mi došlo, že její slova nejsou jen prázdným slibem. Přilepil jsem ústa na její a rytmus našich pohybů získal dynamiku. Už nepotřebovalo být řečeno nic jiného a poprvé po měsících nebyl můj svět vzhůru nohama. Abby prohnula záda a nohy obalila kolem mých zad a zahákla je za kotníky. Ochutnal jsem každou část její pokožky, kterou jsem mohl, jako bych po tom hladověl. Jedna má část hladověla. Uběhla hodina a pak další. I když jsem byl vyčerpaný, jel jsem dál, bál jsem se, že když přestaneme, já se probudím a všechno to bude jen sen.

PŘIMHOUŘIL JSEM OČI PROTI SVĚTLU PROUDÍCÍMU DO pokoje. Celou noc jsem nemohl spát, věděl jsem, že až vyjde slunce, mohl by být konec. Abby se ošila a já zaťal zuby. Těch pár hodin, které jsme strávili spolu, nestačilo. Nebyl jsem připravený. Abby si přitulila tvář k mé hrudi. Políbil jsem jí do vlasů, pak na čelo a pak na tváře, krk, ramena a pak si přitáhl její ruku k ústům a něžně jí líbal na zápěstí, dlaň a prsty. Chtěl jsem jí sevřít, ale odolal jsem. Oči se mi zalily horkými slzami, už potřetí od té doby, co jsem jí přivedl do bytu. Až se probudí, bude ponížená, vzteklá a pak mě opustí navždy. Nikdy jsem se tak nebál vidět tolik různých odstínů šedé v jejích duhovkách. Se stále zavřenýma očima se Abby usmála a já znovu přitiskl svou pusu na její, vyděšený až udeří uvědomění. „Dobré ráno,“ řekla mi proti ústům. Zpola jsem se přesunul nad ní a pak pokračoval v dotýkání se rty různých částí její pokožky. Zabořil jsem ruce pod ní, mezi její záda a matraci a zabořil jí tvář do krku, nasával její vůni, než vezme do zaječích. „Jsi dnes ráno nějak tichý,“ řekla a přejela mi rukama po nahé kůži zad. Sklouzla jima na můj zadek a pak zahákla nohu za můj bok. Zavrtěl jsem hlavou. „Chci být jen takhle.“ „Ušlo mi něco?“ „Nechtěl jsem tě vzbudit. Proč prostě nejdeš dál spát?“ Abby si lehla zpátky na polštář a přitáhla si mě za bradu, abych k ní byl tváří. „Co to s tebou sakra je?“ zeptala se a tělo se jí najednou napjalo. „Jen dál spi, holubičko. Prosím?“ „Stalo se něco? Něco je s Americou?“ S poslední otázkou se posadila. Sedl jsem si s ní a otíral si oči. „Ne…America je v pořádku. Přišli domů kolem čtvrtý hodiny. Jsou pořád v posteli. Je brzo, pojďme dál spát.“ Oči jí přelétávaly po různých místech mého pokoje, jak si připomínala noc. S vědomím, že si každou chvíli vybaví skutečnost, že jsem jí odtáhl z párty a udělal výstup, jsem jí vzal obličej do dlaní a naposledy jí políbil. „Spal jsi?“ zeptala se a objala mě kolem trupu. „Já… nemohl jsem. Nechtěl jsem…“ Políbila mě na čelo. „Ať je to cokoliv, dostaneme se přes to, dobře? Proč se trochu nevyspíš? Vyřešíme to, až se vzbudíš.“ Tohle jsem nečekal. Hlava mi vyskočila nahoru a prohlížel jsem si její obličej. „Co tím myslíš? Že se přes to dostaneme?“ Stáhla obočí. „Nevím, o co jde, ale jsem tady.“ „Jsi tady? Jakože zůstaneš? Se mnou?“ Její výraz se roztrousil několika směry. „Ano. Myslela jsem, že jsme to prodiskutovali včera večer?“ „To jo.“ Nejspíš jsem vypadal jako totální idiot, ale důrazně jsem přikývl. 179

Abby zúžila oči. „Myslel sis, že se vzbudím a budu na tebe naštvaná, že jo? Myslel sis, že odejdu?“ „Jsi tím známá.“ „Proto jsi smutný? Zůstal jsi vzhůru celou noc a přemýšlel o tom, co se stane, až se vzbudím?“ Ošil jsem se. „Nechtěl jsem, aby se minulá noc takhle stala. Byl jsem trochu opilý a pronásledoval tě na párty jako nějakej zasranej slídil a pak jsem tě odtamtud odtáhl sem, proti tvojí vůli…pak jsme…“ zavrtěl jsem hlavou, znechucený sám sebou. „Měli nejlepší sex mýho života?“ usmála se a stiskla mi ruku. Zasmál jsem se, ohromený jak dobře rozhovor šel. „Takže jsme v pohodě?“ Abby držela můj obličej a něžně mě políbila. „Ano, hlupáčku. Slíbila jsem to ne? Řekla jsem všechno, co jsi chtěl slyšet, jsme zase spolu a ty pořád nejsi šťastný?“ Zadrhl se mi dech a potlačil jsem slzy. Pořád se to nezdálo skutečné. „Travisi, přestaň. Miluju tě,“ řekla a malíčky mi uhladila vrásky kolem očí. „Tohle zatracený odloučení mohlo skončit na Díkuvzdání, ale…“ „Počkej… cože?“ skočil jsem jí do řeči a zaklonil se. „Byla jsem plně připravená se na Díkuvzdání vzdát, ale řekl jsi, že jsi skončil se snažením dělat mě šťastnou a já byla příliš hrdá na to ti říct, že tě chci zpátky.“ „Děláš si ze mě prdel? Jen jsem se ti to snažil ulehčit! Víš vůbec, jak nešťastnej jsem byl?“ Abby se zamračila. „Vypadal jsi po prázdninách v pohodě.“ „To bylo pro tebe! Bál jsem se, že tě ztratím, když nebudu předstírat, že jsem v pohodě s tím, že jsme jen přátelé. Celou tu dobu jsem mohl být s tebou? Co to kurva, holubičko?“ „Já… mrzí mě to.“ „Tebe to mrzí? Sakra, málem jsem se upil k smrti, sotva jsem dokázal vylézt z postele, na Silvestra jsem rozmlátil mobil na milion kousků, abych ti nezavolal…a tebe to mrzí?“ Abby se kousla do spodního rtu a zahanbeně přikývla. „Je mi to tak… tak líto.“ „Odpouštím ti,“ řekl jsem bez váhání. „Už to nikdy znovu nedělej.“ „Neudělám. Slibuju.“ Zakroutil jsem hlavou, křeníc se jako idiot. „Já tě kurva miluju.“

180

Kapitola 26 PANIKA ŽIVOT SE VRÁTIL K NORMÁLU – MOŽNÁ VÍC PRO Abby než pro mě. Na povrchu jsme byli šťastní, ale cítil jsem, jak se kolem mě staví zeď opatrnosti. Ani vteřina s Abby nebyla samozřejmostí. Když jsem se na ní podíval a chtěl se jí dotknout, udělal jsem to. Pokud nebyla v bytě a mě se po ní stýskalo, šel jsem na Morgan. Když jsme byli v bytě, byla v mé náruči. Návrat do školy jako pár poprvé od podzimu měl očekávaný efekt. Jak jsme se spolu procházeli, drželi se za ruce, smáli se a občas se líbali – dobře, víc než občas – drby dosáhly rekordní hodnoty. Jako vždy na této škole, klepy a bulváru-hodné příběhy pokračovaly, dokud kampusem neotřásl jiný skandál. K pocitu nepokoje, který jsem cítil o mém vztahu s Abby, se přidala zvyšující se Shepleyho podrážděnost kvůli poslednímu zápasu roku. Já nebyl moc daleko za ním. Oba jsme na výhře z toho zápasu byli závislí, abychom pokryli své životní náklady na léto, nemluvě o části podzimu. Od té doby, co jsem se rozhodl, že poslední zápas roku bude i můj poslední zápas nadobro, jsme to mohli potřebovat. Jarní prázdniny se pomalu blížily a od Adama pořád ani slovo. Shepley nakonec z několika komunikačních linek zaslechl, že Adam je po zatčení po posledním boji opatrnější. V pátek před prázdninami byla nálada v kampusu odlehčenější, a to i s čerstvou dávkou sněhu, která napadla přes noc. Cestou do jídelny na oběd, jsme Abby a já sotva unikli veřejné koulovačce; America už ne tak dobře. Všichni jsme klábosili a smáli se, čekajíc ve frontě na tácy s Bůh-ví-čím a pak si sedli na naše obvyklá místa. Shepley uklidňoval Americu, zatímco já bavil Brazila historkou, jak Abby obrala mé bratry o pokerové noci. Vibroval mi mobil, ale já to nezaregistroval, dokud na to Abby nepoukázala. „Trave?“ řekla. Otočil jsem se, nechal všeho být ve vteřině, kdy řekla moje jméno. „Možná bys to chtěl vzít.“ Podíval jsem se na mobil a vzdychnul. „Nebo ne.“ Část mě ten poslední zápas potřebovala, ale část mě věděla, že to bude čas strávený bez Abby. Potom, co byla na posledním napadena, bych se v žádném případě nemohl soustředit, kdyby přišla bez ochrany – ale ani bych se nemohl plně soustředit, kdyby tam nebyla. Poslední zápas roku byl vždycky ten největší a já si nemohl dovolit mít hlavu někde jinde. „Mohlo by to být důležitý,“ řekla Abby. Zvedl jsem si telefon k uchu. „Co je, Adame?“ „Vzteklej Pse! Tohle budeš milovat. Je to hotový. Mám Johna Savageho, kurva! Příští rok se plánuje stát profíkem! Šance zpropadenýho života, kámo! Pěti cifernej zápas. Na chvíli budeš za vodou.“ „Tohle je můj poslední zápas, Adame.“ Druhý konec linky byl tichý. Dokázal jsem si představit, jak mu pod kůží pracuje čelist. Víc než jednou obvinil Abby, že ohrožuje jeho hotovostní tok a já si byl jistý, že jí bude za mého rozhodnutí vinit. „Přivedeš jí?“ „Ještě si nejsem jistej.“ 181

„Možná bys jí měl nechat doma, Travisi. Jestli je tohle opravdu tvůj poslední zápas, potřebuju tě celýho.“ „Bez ní nepůjdu a Shepley odjíždí z města.“ „Tentokrát žádný zkurvený mrhání časem. Myslím to vážně.“ „Já vím. Slyšel jsem tě.“ Adam si povzdychl. „Pokud si opravdu nerozmyslíš nechat jí doma, měl bys možná zavolat Trentovi. To by tě mohlo asi uklidnit a pak by ses mohl soustředit.“ „Hmmm… to vůbec není špatnej nápad,“ řekl jsem. „Přemýšlej o tom. Dej mi vědět,“ řekl Adam a zavěsil. Abby na mě vyčkávavě zírala. „Je to dost na zaplacení nájmu na dalších osm měsíců. Adam sehnal Johna Savageho. Snaží se stát profíkem.“ „Neviděl jsem ho zápasit, ty jo?“ zeptal se Shepley a naklonil se dopředu. „Jenom jednou ve Springfieldu. Je dobrej.“ „Ne dost dobrej,“ řekla Abby. Naklonil jsem se a políbil jí na čelo. „Můžu zůstat doma, Trave.“ „Ne,“ řekl jsem, vrtíc hlavou. „Nechci, abys dostal nakládačku jako minule, protože ses o mě bál.“ „Ne, holoubku.“ „Budu na tebe čekat.“ Usmála se, ale bylo to očividně nucené, díky čemuž jsem byl ještě víc odhodlaný. „Zeptám se Trenta, jestli půjde. On je jediný, kterýmu věřím dost na to, abych se mohl soustředit na boj.“ „Moc dík, kreténe,“ zabručel Shepley. „Hej, tys svou šanci měl,“ řekl jsem jen zpola škádlivě. Shepleyho pusa se vytáhla ke straně. Mohl by trucovat celý den, ale v Hellertonu to posral, dopustil, aby se od něj Abby vzdálila. Kdyby dával pozor, nikdy by se to nestalo a všichni jsme to věděli. America a Abby přísahaly, že to byla náhoda, ale já neváhal říct mu to jinak. Sledoval zápas místo Abby a kdyby Ethan dokončil, co začal, byl bych ve vězení za vraždu. Shepley se Abby týdny omlouval, ale pak jsem si ho vzal stranou a řekl mu, aby se na to vykašlal. Nikomu z nás se nelíbilo si to oživovat pokaždé, když z něj jeho vina dostala to nejlepší. „Shepley, nebyla to tvoje vina. Odtáhl jsi ho ze mě, pamatuješ?“ řekla Abby a natáhla se kolem Americy, aby ho poplácala po paži. „Kdy je ten zápas?“ „Někdy příští tejden. Chci tě tam. Potřebuju tě tam.“ Kdybych byl menší debil, trval bych na tom, aby zůstala doma, ale už při několika příležitostech bylo dokázáno, že jsem nebyl. Moje potřeba být kolem Abby Abernathyové odporovala racionálnímu myšlení. Vždycky to tak bylo a já si představoval, že to tak vždycky bude. Abby se usmála a opřela se bradou o mé rameno. „V tom případě tam budu.“ Odvedl jsem Abby na její poslední hodinu a políbil ji na rozloučenou, než jsem se sešel se Shepleym a Americou u Morganu. Kampus se rychle vyprazdňoval a já se nakonec stáhl za roh vykouřit si své cigarety, takže jsem se nemusel vyhýbat vynášení zavazadel nebo špinavého prádla studentek každé tři minuty. Z kapsy jsem vytáhl mobil a vytočil Trentonovo číslo a každé vyzvánění poslouchal s narůstající netrpělivostí. Nakonec to zvedla jeho hlasová schránka. „Trente, to jsem já. Potřebuju obrovskou laskavost. Spěchá to, tak mi zavolej co nejdřív. Tak zatím.“ Zavěsil jsem a viděl Shepleyho a Americu tlačíc se skrz prosklené dveře koleje, každý nesl dvě její tašky. „Vypadá to, že máte všechno zabalený.“ 182

Shepley se usmál; America ne. „Opravdu nejsou tak špatní,“ řekl jsem a šťouchl do ní loktem. Její zamračení nezmizelo. „Bude se cítit líp hned, jak se tam dostaneme,“ řekl Shepley, víc povzbuzoval svou přítelkyni, než aby přesvědčil mě. Pomohl jsem jim naložit kufr Chargera a pak jsme čekali na Abby, až jí skončí semestr a najde si nás na parkovišti. Stáhl jsem si svou čepici přes uši, zapálil si cigaretu a čekal. Trenton ještě nezavolal zpátky a já začínal být nervózní, jestli bude schopen přijít. Dvojčata byla v polovině cesty do Colorada s některými jejich kamarády absolventy Sig Tau a já nevěřil nikomu jinému, aby udržel Abby v bezpečí. Několikrát jsem popotáhl, v hlavě vypracovával jiné scénáře, kdyby Trenton nezavolal zpátky a jak zkurveně sobeckej jsem byl, když jsem vyžadoval její přítomnost na místě, kde jsem věděl, že by mohla být v nebezpečí. Abych tenhle zápas vyhrál, byla nutná úplná koncentrace a ta záležela na dvou věcech: na Abbyině přítomnosti a Abbyině bezpečí. Jestli musí Trenton pracovat nebo mi nezavolá zpátky, budu muset ten zápas odvolat. To byla jediná možnost. Naposledy jsem potáhl z poslední cigarety v krabičce. Byl jsem tak zabraný do obav, že jsem si nevšiml, jak moc jsem kouřil. Podíval jsem se na hodinky. Abby by se teď měla dostat z přednášky. Právě v té chvíli zavolala mé jméno. „Ahoj, holubičko.“ „Je všechno v pohodě?“ „Teď jo,“ řekl jsem a přitáhl si jí k sobě. „Dobře. Co se děje?“ „Jen toho mám v hlavě moc.“ Povzdychl jsem si. Když vyjádřila, že moje odpověď nebyla dost dobrá, pokračoval jsem. „Tenhle tejden, ten zápas, to, že tam budeš…“ „Říkala jsem ti, že můžu zůstat doma.“ „Potřebuju tě tam, holoubku,“ řekl jsem a hodil cigaretu na zem. Sledoval jsem jí mizet v hluboké stopě sněhu a pak jsem vzal Abbyinu ruku. „Mluvil jsi s Trentem?“ zeptala se. „Čekám, až mi zavolá zpátky.“ America stočila okýnko a vystrčila hlavu ze Shepleyho Chargeru. „Honem! Mrzne!“ Usmál jsem se a otevřel dveře pro Abby. Zatímco jsem zíral ven z okýnka, Shepley a America opakovali ten samý rozhovor, který měli od chvíle, kdy se dozvěděla, že se setká s jeho rodičema. Právě když jsme zastavili na parkovišti před bytem, zazvonil mi telefon. „Co kurva je, Trente?“ zeptal jsem se, když jsem uviděl jeho jméno na displeji. „Volal jsem ti už před hodinama. Není to tak, že bys moc makal v práci nebo tak něco.“ „Nebylo to před hodinama a omlouvám se. Byl jsem u Cami.“ „To je jedno. Poslouchej, potřebuju laskavost. Příští tejden mám zápas. Potřebuju, abys tam šel. Nevím, kdy to je, ale až ti zavolám, potřebuju, abys tam do hodiny byl. Můžeš to pro mě udělat?“ „Nevím. Co z toho budu mít?“ popichoval mě. „Uděláš to nebo ne, kreténe? Protože potřebuju, abys dohlídnul na holubičku. Naposled jí ošahával nějakej debil a--“ „Kurva, cože? To myslíš vážně?“ „Jo.“ „Kdo to byl?“ zeptal se Trenton okamžitě vážným hlasem. „Postaral jsem se o to. Takže když zavolám…?“ „Jo. Myslím tím, jasně, bráško, budu tam.“ „Díky, Trente.“ Vypnul jsem telefon a opřel si hlavu do opěrátka. „Ulevilo se ti?“ zeptal se Shepley, sledujíc mou úzkost odvát ve zpětném zrcátku. 183

„Jo. Nebyl jsem si jistej, jak bych to tam bez něj zvládnul.“ „Říkala jsem ti--“ začala Abby, ale já ji zastavil. „Holoubku, kolikrát to budu muset zopakovat?“ Nad mým netrpělivým tónem zavrtěla hlavou. „Ale já to nechápu. Předtím jsi mě tam nepotřeboval.“ Otočil jsem se k ní a prstem se jí dotkl tváře. Očividně neměla ani tušení, jak hluboko zaběhly mé city. „Předtím jsem tě neznal. Kdybys tam nebyla, nemohl bych se soustředit. Uvažoval bych, kde jsi, co děláš… pokud tam budeš a já tě uvidím, můžu se soustředit. Vím, že je to bláznivý, ale je to prostě tak.“ „A bláznivý je přesně to co mám ráda,“ řekla a naklonila se, aby mě políbila na rty. „Očividně,“ zamumlala si America pod vousy. Než slunce zapadlo daleko za obzorem, America a Shepley odjeli Chargerem na jih. Abby zatřásla klíčky od Hondy a usmála se. „Aspoň nemusíme mrznout na Harleyi.“ Usmál jsem se. Abby pokrčila rameny. „Možná bysme měli, nevím, zvažoval jsi koupit si vlastní auto?“ „Po zápase ho půjdeme koupit. Co ty na to?“ Vyskočila, omotala kolem mě ruce i nohy a pokryla mé tváře, pusu a krk polibky. Vyšel jsem po schodech do bytu a zamířil vzdušnou čarou do ložnice. Abby a já jsme strávili další čtyři dny tulením se v posteli nebo na gauči s Totem, sledujíc staré filmy. To dělalo čekání na Adamovo zavolání snesitelné. Konečně v úterý v noci, mezi reprízou Boy Meets World, mi Adamovo číslo rozsvítilo display mobilu. Moje oči se střetly s Abbyinými. „Jo?“ „Vztekle Pse. Za hodinu. Keaton Hall. Nasaď svou hráčskou tvář, slaďouši, je to Hulk Hogan na steroidech.“ „Uvidíme se tam.“ Vstal jsem a vzal Abby s sebou. „Převleč se do něčeho teplýho, zlato. Keaton je stará budova a nejspíš přes prázdniny vypnuli topení.“ Abby předvedla malý taneček štěstí, než odběhla chodbou do ložnice. Zvedlo mi to koutky úst. Jaká jiná ženská by byla tak nadšená, že si její přítel vyměňuje rány? Není divu, že jsem se do ní zamiloval. Vklouzl jsem do mikiny s kapucí a bot a čekal na Abby u vchodových dveří. „Už jdu!“ zavolala a vykračovala si kolem rohu. Chytila se každé strany zárubní dveří a natočila se bokem. „Co si myslíš?“ zeptala se, s našpulenými rty snažíc se napodobit modelku… nebo kachnu. Nebyl jsem si jistý co. Moje oči přejížděly po jejím dlouhém, šedém kardiganu, bílém tričku a upnutých modrých jeansech zastrčených do vysokých černých bot. Myslela to jako vtip, myslíc si, že vypadá jako hastroš, ale při pohledu na ní se mi zadrhl dech. Tělo jí ochablo a nechala si spadnout ruce ke stehnům. „To je to tak špatný?“ „Ne,“ řekl jsem a snažil se najít slova. „Vůbec to není špatný.“ Jednou rukou jsem otevřel dveře a napřáhl druhou. Pohupující se chůzí Abby přešla obývák a propletla prsty s mými. Honda měla pomalý start, ale do Keatonu jsme to zvládli s dostatečným předstihem. Cestou jsem zavolal Trentonovi, modlil se k Bohu, že kvůli mně přijde, jak slíbil. Abby stála se mnou, čekali jsme na Trentona vedle vysoké, severní stěny Keatonu. Východní a západní zdi byly chráněny ocelovým lešením. Univerzita připravovala dát staré budově novou tvář. Zapálil jsem si cigaretu a potáhl, vyfukujíc kouř nosem. Abby mi sevřela ruku. „Bude tady.“

184

Lidi už se prodírali všemi směry, parkujíc bloky odtud na různých parkovištích. Čím víc se blížil čas zápasu, tím mohlo být viděno víc lidí šplhajících po jižním požárním schodišti. Zamračil jsem se. Výběr budovy nebyl moc promyšlený. Poslední zápas roku vždycky přivedl vážnější sázkaře a ti vždycky chodili dřív, takže si mohli vsadit a ohlídat si dobrý výhled. Velikost banku také přitáhla méně zkušené diváky, kteří přišli pozdě a skončili napláclí na zdi. Letošní byl mimořádně velký. Keaton byl na okraji kampusu, což jsem preferoval, ale jeho sklep byl jedním z nejmenších. „Tohle je jeden z nejhorších nápadů, co kdy Adam měl,“ zabručel jsem. „Teď už je příliš pozdě to měnit,“ řekla Abby, vzhlížejíc k lešení. Otevřel jsem mobil a poslal Trentonovi už šestou zprávu a pak jsem ho prudce zaklapl. „Dneska vypadáš nervózně,“ řekla Abby. „Budu se cítit líp až sem Trent dostane tu svojí kreténskou prdel.“ „Jsem tady, ty malá ufňukaná slečinko,“ řekl Trenton tlumeným hlasem. Oddychl jsem si úlevou. „Jak je, ségra?“ zeptal se Trenton Abby, objímajíc ji jednou rukou a pak do mě hravě strčil druhou. „Jsem v pohodě, Trente,“ řekla pobaveně. Vedl jsem Abby za ruku k zadní části budovy, ohlížejíc se na Trentona, jak jsme šli. „Pokud se ukážou poldové a my se rozdělíme, sejdeme se u Morgan Hall, jasný?“ Trenton přikývl právě, když jsem zastavil vedle otevřeného okna nízko u země. „To si ze mě děláš prdel,“ řekl Trent, zírajíc dolů na okno. „Tím proleze sotva Abby.“ „Vejdeš se tam,“ ujistil jsem ho a plazil jsem se dolů do temnoty uvnitř. Abby teď už zvyklá na vloupání neváhala lézt po zemi a pozadu se protlačit oknem a spadnout mi do náruče. Chvilku jsme čekali a pak Trenton zavrčel, když se odstrčil z římsy a přistál na podlaze, skoro ztratil rovnováhu, když jeho nohy narazily na beton. „Máš štěstí, že Abby miluju. Tyhle sračky bych jen tak pro někoho nedělal,“ bručel a oprašoval si tričko. Vyskočil jsem a rychlým tahem jsem zavřel okno. „Tudy,“ řekl jsem a vedl Abby a svého bratra tmou. Prodírali jsme se dál do budovy, dokud nebyl vepředu vidět malý záblesk světla. Z toho samého místa se ozýval tlumený zvuk hlasů, když tři páry našich nohou skřípali po uvolněném betonu na podlaze. Trenton si po třetí odbočce povzdychl. „Nikdy odtud nenajdeme cestu ven.“ „Prostě půjdete ven za mnou. Bude to v pohodě,“ řekl jsem. Bylo snadné rozpoznat, jak blízko jsme byli podle vzrůstajícího množství lidí čekajícího v hlavní místnosti. Adamův hlas se ozýval z megafonu, vyřvával jména a čísla. Zastavil jsem ve vedlejší místnosti a rozhlédl jsem se po stolech a židlích přikrytých bílými plachtami. Projel mnou špatný pocit. Tohle místo konání byla chyba. Skoro tak velká jako přivést Abby do něčeho tak nebezpečného. Jestli vypukne rvačka, Abby bude chráněná Trentonem, ale obvyklé bezpečné útočiště od davu bylo plné nábytku a náčiní. „Tak jak na to půjdeš?“ zeptal se Trenton. „Oddělit a zvítězit.“ „Oddělit co?“ „Jeho hlavu od zbytku těla.“ Trenton rychle přikývl. „Dobrej plán.“ „Holubičko, chci, abys zůstala u těchhle dveří, dobře?“ Abby se podívala do hlavní místnosti, oči měla vytřeštěné, jak se dívala na ten chaos. „Holubičko, slyšelas mě?“ zeptal jsem se a dotkl se její paže. „Cože?“ zeptala se a zamrkala. „Chci, abys zůstala u těchhle dveří, dobře? Drž Trenta celou dobu za ruku.“ „Nepohnu se,“ řekla. „Slibuju.“ 185

Usmál jsem se na její sladký, ohromený výraz. „Teď vypadáš nervózně ty.“ Podívala se ke dveřím a pak zpátky na mě. „Nemám z toho dobrý pocit, Trave. Ne z boje, ale… něco. Mám z tohohle místa husí kůži.“ Nemohl jsem nesouhlasit. „Nebudeme tu dlouho.“ Adamův hlas přehlušil klakson, startoval jeho úvodní prohlášení. Uchopil jsem Abbyin obličej do dlaní a podíval se jí do očí. „Miluju tě.“ Rtů se jí dotkl přízrak úsměvu a já si jí k sobě přitáhl a pevně si ji držel na hrudi. „… takže se nepokoušejte podrazit systém, hoši!“ řekl Adamův hlas zesílený megafonem. Zahákl jsem Abbyinu paži kolem Trentonovy. „Nespouštěj z ní oči. Ani na vteřinu. Tohle místo bude šílený, až začne boj.“ „… takže mě nechte přivítat dnešního soupeře – JOHNA SAVAGEHO!“ „Ochráním jí vlastním tělem, bráško,“ řekl Trenton a pro důraz jemně zatahal za Abbyinu paži. „Teď jdi tomu klukovi nakopat prdel, ať odtud můžeme vypadnout.“ „Třeste se, pánové a krápněte si do kalhotek, dámy! Je tady: TRAVIS ‚VZTEKLEJ PES‘ MADDOX!“ Při Adamově uvedení jsem vkročil do hlavní místnosti. Paže mávaly, a hlasy mnoha lidí unisono vybuchly. Moře lidí se přede mnou rozdělilo a já šel pomalu do Kruhu. Místnost byla osvětlená jen lucernami visícími ze stropu. Stále si chtíc udržet minimálně zaplněný rejstřík od minulého zatčení, nechtěl Adam, aby ostrá světla někoho upozornila. Dokonce i v tlumeném světle jsem mohl vidět tvrdost výrazu Johna Savageho. Tyčil se nade mnou, oči měl nespoutané a dychtivé. Několikrát přešlápl z nohy na nohu a pak zůstal stát a mračil se na mě, jako by měl v úmyslu vraždu. Savage nebyl žádný amatér, ale byly jen tři způsoby jak vyhrát: knockout, podvolení se a rozhodnutí. Důvodem výhody, která vždycky hrála v můj prospěch, bylo, že jsem měl čtyři bratry, kdy každý bojoval jiným způsobem. Kdyby John Savage bojoval jako Trenton, spoléhal by na urážky, rychlost a překvapivé útoky – což jsem trénoval celý svůj život. Kdyby bojoval jako dvojčata – s kombinací úderů a kopanců nebo změnění taktiky na položení na zem – na tohle jsem byl trénovaný celý život. Thomas byl nejvíc smrtící. Kdyby Savage bojoval chytře a pravděpodobně bude, soudíc podle toho jak si mě zhodnocuje, mohl by bojovat s perfektní rovnováhou síly, rychlosti a strategie. Se svým nejstarším bratrem jsem si vyměňoval údery jen párkrát ve svém životě, ale od mých šestnácti mě nemohl porazit bez pomoci mých starších bratrů. Nezáleželo na tom, jak tvrdě John Savage trénoval nebo jakou výhodu si myslí, že má, já už se tak pral. Bojoval jsem s každým, kdo za to předtím zatraceně stál… a vyhrál jsem. Adam pískl do megafonu a Savage udělal krátký krok dozadu, než mým směrem vypálil ránu. Uhnul jsem. Rozhodně bojoval jako Thomas. Savage se dostal příliš blízko, tak jsem si pomohl botou a odpálil ho do davu lidí. Ti ho odstrčili zpátky do kruhu a on ke mně přistoupil s novým cílem. Dvakrát za sebou mě zasáhl a pak jsem ho chytil a natlačil jeho obličej na své koleno. John klopýtal dozadu, mával kolem sebe rukama a pak znovu zaútočil. Ohnal jsem se a minul a on se mi pak pokusil omotat ruce kolem trupu. Protože už jsem byl zpocený, bylo jednoduché z jeho sevření vyklouznout. Když jsem se otočil, jeho loket se střetl s mou čelistí a svět se na méně než vteřinu zastavil, než jsem ho setřásl a vrátil mu to levým a pravým hákem, zasazoval jednu ránu za druhou. Savageho spodní ret se roztrhl a začala z něj téct krev. Vyvolání prvního krvácení zesílilo hlasitost v místnosti do ohlušujících decibelů. Vyrazil jsem loktem a má pěst se valila dopředu, dělajíc krátkou zastávku u Savageho nosu. Nedržel jsem se zpátky, záměrně jsem ho

186

ohromoval, takže jsem měl čas se ohlédnout a zkontrolovat Abby. Stála tam, kde jsem jí požádal s rukou pořád zaháknutou kolem Trentonovy. Spojený, že byla v pořádku, jsem se znovu soustředil na boj, rychle uhýbajíc, když Savage hodil vratkou ránu a pak kolem mě hodil paže a oba nás strhl na zem. John přistál pode mnou, a aniž bych se o to vůbec pokoušel, se můj loket vrazil do jeho tváře. Sevřel mé tělo nohama jako ve svěráku a spojil je kotníky. „Skončim to s tebou, ty zkurvenej grázle!“ zavrčel John. Usmál jsem se a pak se odrazil od země, zvedajíc nás oba. Savage se mě snažil dostat z rovnováhy, ale byl čas vzít Abby domů. Trentonův hlas vyrazil přes zbytek davu. „Rozmlať mu prdel, Travisi!“ Naklonil jsem se dopředu a trochu na stranu, třískajíc Johnovými zády a hlavou o beton zničující ránou. Můj soupeř byl teď omámený, tak jsem vyletěl loktem dozadu a vrážel mu pěsti do obličeje a stran hlavy zas a znova dokud se pár rukou nezahákl pod moje a nebyl jsem odtažen. Adam hodil na Savageho hruď červený čtverec a místnost explodovala, když Adam popadl moje zápěstí a zvedl mi ruku do vzduchu. Podíval jsem se na Abby, která skákala nahoru a dolů, s hlavou nad zbytkem davu a pro podporu se držela mého bratra. Trenton něco řval s obrovským úsměvem na tváři. Právě když se dav začínal rozcházet, zachytil jsem zhrozený výraz na Abbyině tváři a o chvilku později kolektivní výkřik paniky vyvolané u davu. Visící lucerna v rohu hlavní místnosti spadla a podpálila bílou plachtu. Plameny se rychle rozšířily na deku vedle, spouštíc řetězovou reakci. Křičící dav se řinul k ústí schodů, jak kouř rychle plnil místnost. Vyděšené tváře, mužské i ženské, byly zvýrazněny plameny. „Abby!“ zařval jsem, uvědomujíc si jak daleko byla a jak moc lidí mezi námi je. Pokud bych se k ní nemohl dostat, musela by ona a Trent najít svou vlastní cestu k oknu bludištěm temných chodeb. Do těla se mi zaryla hrůza, pobízející mě se divoce protlačit vším co se mi dostalo do cesty. Místnost potemněla a z druhé strany místnosti byl slyšet hlasitý praskavý zvuk. Ostatní lucerny zapalovaly a přidávaly se k plamenům v malých explozích. Zahlédl jsem Trentona, který držel Abbyinu paži a táhl ji za sebou, jak se snažil vynutit si cestu davem. Abby vrtěla hlavou a táhla zpátky. Trenton se rozhlížel kolem, vytvářel plán útěku, zatímco stáli uprostřed zmatku. Pokud by se pokusili jít ven po požárním schodišti, byli by ti poslední, kteří by se dostali ven. Oheň se šířil rychle. Nemohli zvládnout dostat se k východu davem včas. Každý pokus, který jsem udělal, abych se dostal k Abby, byl zmařen, když dav narůstal a tlačil mě dál od ní. Vzrušené jásání, které plnilo místnost předtím, bylo nahrazeno zděšenými výkřiky strachu a zoufalství, jak každý bojoval, aby se dostal k východům. Trenton táhl Abby ke dveřím, ale ona se mu vzpírala, aby se ohlédla. „Travisi!“ křičela a natahovala se ke mně. Nabral jsem dech, abych na ní zakřičel zpátky, ale plíce mi zaplnil kouř. Kašlal jsem a máváním rozháněl kouř. „Tudy, Trave!“ zařval Trenton. „Jen jí odsud dostaň, Trente. Dostaň holubičku ven!“ Abbyiny oči se rozšířily a zavrtěla hlavou. „Travisi!“ „Prostě jdi!“ řekl jsem. „Doženu tě venku!“ Abby se na chvíli zastavila, než její rty utvořily pevnou linku. Projela mnou úleva. Abby Abernathyová měla silný pud sebezáchovy a ten právě naskočil. Popadla Trentonův rukáv a táhla ho zpátky do tmy, pryč od ohně.

187

Otočil jsem se a hledal svou vlastní cestu ven. Desítky diváků si drali cestu k úzkému přístupu ke schodišti, křičeli a prali se jeden s druhým, aby se dostali k východu. Místnost už byla skoro černá kouřem a já cítil, jak mé plíce bojují o vzduch. Klekl jsem si na zem a snažil si vzpomenout na jiné dveře, které lemovaly hlavní místnost. Otočil jsem se zpátky ke schodišti. To byla ta cesta, kterou jsem chtěl jít, pryč od ohně, ale odmítl jsem panikařit. Byl tam druhý východ, který vedl na požární schodiště, jediný o kterém mohlo vědět jen pár lidí. Přikrčil jsem se a běžel k místu, kde jsem si vzpomínal, že je, ale zastavil jsem. Myšlenky na Abby a Trentona, jak bloudí, mi blýskly hlavou, odtahovaly mě od východu. Zaslechl jsem svoje jméno a zamžoural jsem ve směru zvuku. „Travisi! Travisi! Tudy!“ Adam stál ve dveřích a mával, abych šel k němu. Zavrtěl jsem hlavou. „Jdu najít holubičku!“ Cesta do menší místnosti, kudy utekli Trenton s Abby, byla skoro prázdná, tak jsem běžel místností a do někoho narazil čelem. Byla to holka, podle pohledu prvačka, tvář měla pomalovanou černými pruhy. Byla vyděšená a vyškrábala se na nohy. „P-pomoz mi! Nemůžu… nevím, kudy se dostanu ven!“ řekla, kašlajíc. „Adame!“ zařval jsem. Odstrčil jsem jí směrem k východu. „Pomož jí dostat se odsud!“ Holka uháněla k Adamovi a ten jí chytil za ruku předtím, než zmizeli východem, než ji kouř úplně zakryl z dohledu. Odrazil jsem se z podlahy a rozběhl se k Abby. Ostatní taky pobíhali v temných bludištích, brečeli a lapali po dechu, když se snažili najít cestu ven. „Abby!“ zařval jsem do tmy. Bál jsem se, že si vybrali špatnou cestu. Na konci chodby stála skupinka holek, brečely. „Neviděli jste tudy jít kluka a holku? Trenton je asi stejně vysoký a vypadá jako já?“ řekl jsem a držel si ruku na čele. Zavrtěly hlavami. Sevřel se mi žaludek. Abby a Trenton si vybrali špatnou cestu. Ukázal jsem kolem vyděšené skupinky. „Jděte touhle chodbou, až se dostanete na konec. Je tam schodiště a nahoře dveře. Projděte jima a pak zahněte doleva. Je tam okno, kterým se dostanete ven.“ Jedna z holek přikývla, otřela si oči a pak vyštěkla na své kamarádky, aby šly za ní. Místo toho, abych se vrátil chodbami, kterými jsme přišli, jsem zahnul doleva a běžel temnotou, doufajíc, že budu mít štěstí a nějak na ně narazím. Z hlavní místnosti jsem slyšel křik, když jsem se tlačil dál, rozhodnutý se ujistit, že Abby a Trenton našli cestu ven. Nemohl bych odejít, dokud jsem to nevěděl jistě. Potom, co jsem proběhl několika chodbami, jsem cítil jak mě na hrudi tíží panika. Dohnal mě zápach kouře a já věděl, že s touhle konstrukcí, starou budovou, nábytkem a plachtami, které ho zakrývaly a přiživovaly oheň, bude celý sklep během několika minut pohlcen plameny. „Abby!“ zařval jsem znovu. „Trente!“ Nic.

188

Kapitola 27 OHEŇ A LED KOUŘ SE STÁVAL NEVYHNUTELNÝM. NEZÁLEŽELO na místnosti, ve které jsem byl, každý nádech byl mělký a palčivý, spaloval mi plíce. Ohnul jsem se a chytil se za kolena, lapajíc po dechu. Můj orientační smysl byl oslaben, a to tmou i reálnou možností, že nebudu schopný najít svou přítelkyni nebo bratra než bude příliš pozdě. Nebyl jsem si ani jistý, jestli zvládnu najít svojí cestu ven. Mezi záchvaty kašle jsem uslyšel klepající zvuk přicházející z vedlejší místnosti. „Pomozte mi! Pomozte mi někdo!“ Byla to Abby. Projelo mnou obnovené odhodlání a drápal jsem se k jejímu hlasu, který se nesl temnotou. Mé ruce se dotkly zdi a pak jsem se zastavil, když jsem ucítil dveře. Byly zamčené. „Holoubku?“ zařval jsem a škubal za ně. Abbyin hlas byl pronikavější, pobízel mě, abych poodešel a kopl do dveří, až se rozletěly dokořán. Abby stála na stole pod oknem a rukama bouchala na sklo tak zoufale, že si ani neuvědomila, že jsem vpadl do místnosti. „Holubičko?“ řekl jsem, kašlajíc. „Travisi!“ zakřičela a slezla dolů ze stolu a do mé náruče. Vzal jsem jí tváře do dlaní. „Kde je Trent?“ „Šel za nimi!“ zařvala a slzy jí stékaly po tváři. „Snažila jsem se ho přimět, aby šel se mnou, ale nešel!“ Podíval jsem se do chodby. Požár se řítil směrem k nám, krmil se přikrytým nábytkem, který obklopoval stěny. Abby při tom pohledu zalapala po dechu a pak se rozkašlala. Svraštil jsem obočí, přemýšlel jsem, kde sakra je. Jestli byl na konci chodby, nemohl to stihnout. Krkem mi začaly stoupat vzlyky, ale výraz hrůzy v Abbyiných očích je zahnal. „Dostanu nás ven, holoubku.“ Jedním rychlým, pevným pohybem jsem přitiskl své rty na její a pak vylezl na vrchol jejího provizorního žebříku. Tlačil jsem na okno, svaly na pažích se mi chvěly, jak jsem používal všechnu svou zbývající sílu proti sklu. „Ustup, Abby! Musím rozbít sklo!“ Abby udělala jeden krok zpátky, celé tělo se jí třáslo. Loket se mi ohnul, když jsem napřáhl pěst a nechal uniknout zabručení, když jsem jí vrazil do okna. Sklo se rozbilo a natáhl jsem ruku. „Pojď!“ zařval jsem. Žár ohně ovládl místnost. Motivovaný čistým strachem jsem jednou rukou zvedl Abby z podlahy a tlačil jí ven. Když jsem lezl ven, čekala na kolenou a pak mi pomohla na nohy. Z druhé strany budovy vřískaly sirény a červená a modrá světla hasičských a policejních vozů tančila na cihlových zdech přilehlých budov. Táhl jsem Abby s sebou, běžel k místu, kde stál dav lidí před budovou. Mezi špinavými obličeji jsme pátrali po Trentonovi, zatímco jsem vykřikoval jeho jméno. Pokaždé, když jsem zavolal, byl můj hlas zlomenější. Nebyl tady. Zkontroloval jsem mobil, doufajíc, že volal. Když jsem viděl, že ne, prudce jsem ho zaklapl. 189

S blížící se beznadějí jsem si přikryl pusu, nejistý si tím, co dalšího dělat. Můj bratr se ztratil v hořící budově. To, že nebyl venku, vedlo k jedinému závěru. „TRENTE!“ zakřičel jsem a natahoval krk, když jsem prohledával dav. Ti, kteří unikli, se objímali a natahovali za zásahovými vozidly a s hrůzou sledovali, jak vůz s nádrží pumpoval vodu okny. Dovnitř vběhli hasiči a táhli za sebou hadice. „Nedostal se ven,“ zašeptal jsem. „On se nedostal ven, holoubku.“ Slzy mi tekly po tvářích a padl jsem na kolena. Abby padla na zem se mnou a držela mě v náručí. „Trent je chytrý, Trave. Dostal se ven. Musel najít jinou cestu.“ Padl jsem Abby do klína a oběma rukama se jí chytil za tričko. Uplynula hodina. Křik a pláč přeživších a diváků mimo budovu změkl v děsivé ticho. Hasiči vynesli ven jen dva přeživší a pak průběžně vycházeli ven s prázdnýma rukama. Pokaždé, když někdo z budovy vyšel, jsem zadržel dech, část mě doufala, že je to Trenton a ta druhá se toho bála. O půl hodiny později byla těla, s kterými se vraceli bez života. Místo toho, aby prováděli resuscitaci, je prostě pokládali vedle dalších obětí a přikrývali jejich těla. Zem byla pokrytá mrtvými, kteří počtem převyšovali nás, kterým se podařilo uniknout. „Travisi?“ Vedle nás stál Adam. Vstal jsem a vytáhl Abby s sebou. „Jsem rád, že jste se dostali ven,“ řekl Adam, vypadal omráčeně a zmateně. „Kde je Trent?“ Neodpověděl jsem. Naše oči se vrátily k ohořelým zbytkům Keaton Hall, z oken se stále valil hustý černý kouř. Abby mi zabořila obličej do hrudi a ve svých malých pěstích sevřela mé tričko. Byla to děsivá scéna a vše co jsem mohl dělat, bylo jen zírat. „Musím ehm… musím zavolat tátovi,“ řekl jsem a svraštil obočí. „Možná bys měl počkat, Travisi. Ještě nic nevíme,“ řekla Abby. Plíce mě pálily, přesně jako oči. Čísla se mi slila dohromady, jak mi slzy stékaly po tvářích. „Tohle není kurva možný. Nikdy tady neměl být.“ „Byla to nehoda, Travisi. Nemohl si vědět, že se něco takového stane,“ řekla Abby a dotkla se mé tváře. Stáhl jsem obličej a pevně zavřel oči. Chystal jsem se zavolat svému tátovi a říct mu, že Trenton je pořád uvnitř hořící budovy a že je to moje vina. Nevěděl jsem, jestli by moje rodina zvládla další ztrátu. Trenton bydlel s mým tátou, zatímco se snažil postavit zpátky na nohy a byli si tak o trochu blíž než my ostatní. Zadrhl se mi dech, když jsem vyťukával číslice a představoval si tátovu reakci. Telefon byl v ruce studený a tak jsem si k sobě přitáhl Abby. I když si to ještě neuvědomovala, musela mrznout. Čísla se změnila ve jméno a vytřeštil jsem oči. Měl jsem jiný hovor. „Trente?“ „Seš v pohodě?“ zařval mi Trent do ucha hlasem protkaným panikou. Z úst mi unikl překvapený smích a podíval jsem se na Abby. „To je Trent!“ Abby zalapala po dechu a stiskla mi paži. „Kde seš?“ zeptal jsem se, zoufalý ho najít. „Jsem u Morgan Hall, ty pitomej kreténe! Kdes mi řekl, že se sejdeme! Proč tady nejste?“ „Jak to myslíš, že jsi u Morganu? Budu tam za chvilku, ani se kurva nehni!“ Nasadil jsem sprint a Abby vláčel za sebou. Když jsme doběhli k Morganu, oba jsme kašlali a lapali po dechu. Trenton seběhl schody a do obou nás vrazil.

190

„Ježiši Kriste, brácho! Myslel jsem si, že je z tebe topinka!“ řekl Trenton a pevně nás svíral. „Ty kreténe!“ zakřičel jsem a odstrkoval ho pryč. „Myslel jsem si, že jsi kurva mrtvej! Už jsem jen čekal, kdy hasiči vynesou tvoje ohořelý tělo z Keatonu!“ Chvíli jsem se na Trentona mračil a pak ho znovu vtáhl do objetí. Moje ruka vystřelila, tápala kolem, dokud jsem neucítil Abbyin svetr a pak vtáhl do objetí i jí. Po několika okamžicích jsem nechat Trenta jít. Trenton se podíval na Abby s omluvným zamračením. „Omlouvám se, Abby. Zpanikařil jsem.“ Zavrtěla hlavou. „Jsem jen ráda, že jsi v pořádku.“ „Já? Radši bych byl mrtvej, kdyby mě Travis viděl vyjít z tý budovy bez tebe. Potom co jsi utekla, jsem se tě snažil najít, ale pak jsem se ztratil a musel hledat jinou cestu. Chodil jsem tam a hledal okno, ale narazil jsem na nějaký poldy a ti mě donutili odejít. Musel jsem odtamtud kurva ven!“ řekl a přejel si rukou po hlavě. Palci jsem otřel Abbyiny tváře a pak jsem si vytáhl tričko a použil ho, abych si otřel saze z obličeje. „Pojďme odsaď. Brzo se to tu bude hemžit policajtama.“ Potom, co jsem znovu objal bráchu, zamířil ke svému autu a my šli k Američině Hondě. Sledoval jsem Abby, jak si zapíná pás a pak jsem se zamračil, když zakašlala. „Možná bych tě měl vzít do nemocnice. Aby tě zkontrolovali.“ „Jsem v pohodě,“ řekla a propletla si prsty s mými. Podívala se dolů a uviděla hluboké rány na mých kloubech. „To je z boje nebo od okna?“ „Od okna,“ odpověděl jsem a mračil se nad jejími krvavými nehty. Zjihly jí oči. „Zachránil jsi mi život, víš.“ Stáhl jsem obočí. „Neodešel bych bez tebe.“ „Věděla jsem, že přijdeš.“ Držel jsem Abbyinu ruku ve své, dokud jsme nepřijeli k bytu. Abby si dala dlouhou sprchu a já nám s třesoucíma se rukama nalil sklenice burbonu. Cupitala chodbou a pak se omráčeně zhroutila na postel. „Na,“ řekl jsem a podával jí plnou sklenici karmínové tekutiny. „Pomůže ti to se uklidnit.“ „Nejsem unavená.“ Znovu jsem jí podal sklenici. Možná že vyrostla kolem gangsterů ve Vegas, ale právě jsme viděli smrt – a hodně – a sami jen o vlásek unikli. „Zkus si jen trochu odpočinout, holoubku.“ „Skoro se bojím zavřít oči,“ řekla, vzala si sklenici a tekutinu spolkla. Vzal jsem prázdnou sklenici a položil ji na noční stolek a pak si sedl vedle ní na postel. Seděli jsme mlčky, přemítali si posledních pár hodin. Nezdálo se to skutečné. „Dnes v noci umřelo hodně lidí,“ řekl jsem. „Já vím.“ „Do zítřka se nedozvíme, kolik jich bylo.“ „Trent a já jsme cestou ven narazili na bandu děcek. Zajímalo by mě, jestli to zvládli. Vypadali tak vyděšeně…“ Abbyiny ruce se začaly třást, tak jsem jí uklidňoval jediným způsobem, který jsem znal. Držel jsem jí. Opřela se mi o hruď a povzdychla si. Dech se jí vyrovnal a přitulila se tváří víc k mé pokožce. Poprvé od doby, kdy jsme se dali zase dohromady, jsem se s ní cítil naprosto v pohodě, jako kdyby se to vrátilo k tomu, jak to bylo před Vegas. „Travisi?“ Sklonil jsem bradu a zašeptal jí do ucha. „Co, miláčku?“ Naše telefony unisono zazvonily a ona zároveň zvedla svůj, zatímco mi podávala můj. 191

„Haló?“ „Travisi? Seš v pohodě, chlape?“ „Jo, kámo. Jsme v pohodě.“ „Jsem v pohodě, Mare. Všichni jsme v pohodě,“ řekla Abby ujišťujíc Americu na druhé straně. „Máma a táta šílí. Právě jsme to viděli ve zprávách. Neřekl jsem jim, žes tam měl bejt. Co?“ Shepley si odtáhl mobil od tváře, aby mohl odpovědět svým rodičům. „Ne, mami. Jo, mluvím s ním! Je mu fajn! Jsou v bytě! Takže,“ pokračoval, „co se sakra stalo?“ „Zkurvený lucerny. Adam nechtěl žádný ostrý světla, aby nepřilákaly pozornost a nezatkli nás. Od jedný chytlo celý místo, kurva… je to špatný, Shepe. Hodně lidí umřelo.“ Shepley zhluboka dýchal. „Někdo koho známe?“ „To ještě nevím.“ „Jsem rád, že seš v pohodě, brácho. Já jsem… Ježíši, jsem rád, že seš v pohodě.“ Abby popisovala hrůzné okamžiky, když klopýtala tmou a snažila se najít cestu ven. Trhl jsem sebou, když líčila, jak zaryla prsty do okna, když se ho snažila otevřít. „Mare, neodjíždějte dřív. Jsme v pohodě,“ řekla Abby. „Jsme v pohodě,“ řekla znovu, tentokrát s důrazem. „Můžeš mě obejmout v pátek. Taky tě mám ráda. Dobře se bavte.“ Přitlačil jsem si mobil pevněji k uchu. „Radši obejmi svou holku, Shepe. Zní rozrušeně.“ Shepley si povzdychl. „Já jen…“ Vzdychl znovu. „Já vím, chlape.“ „Mám tě rád. Jsi jako brácha, kterýho jsem nikdy neměl.“ „Já tebe taky. Uvidíme se brzy.“ Potom co jsme Abby a já položili telefony, jsme seděli mlčky, stále zpracovávali, co se stalo. Opřel jsem se o polštář a pak si přitáhl Abby na hruď. „America je v pořádku?“ „Je rozrušená, ale bude v pořádku.“ „Jsem rád, že tam nebyli.“ Cítil jsem proti své pokožce, jak Abbyina čelist pracuje a v duchu jsem proklínal sám sebe za to, že jí vyvolávám další hrůzné myšlenky. „Já taky,“ řekla se zachvěním. „Mrzí mě to. Prožila jsi toho dnes v noci tolik. Není potřeba přidávat nic dalšího.“ „Ty jsi tam byl taky, Trave.“ Přemýšlel jsem o tom, jaké to bylo, hledat Abby ve tmě, nevědět, jestli ji najdu a pak jak jsem konečně vykopl dveře a uviděl její tvář. „Nejsem moc často vyděšenej,“ řekl jsem. „Měl jsem strach to ráno, když jsem se vzbudil a ty jsi tu nebyla. Měl jsem strach, když jsi mě opustila po Vegas. Bál jsem se, když jsem měl zavolat tátovi, že Trent umřel v tom baráku. Ale když jsem tě viděl skrz plameny ve sklepě…byl jsem vyděšenej. Dostal jsem se ke dveřím, byl jsem několik kroků od východu a nemohl jsem odejít.“ „Co tím myslíš? Jsi blázen?“ zeptala se a hlava jí vyskočila, aby se mi podívala do očí. „Nikdy v životě jsem v něčem neměl tak jasno. Otočil jsem se, razil si cestu k místnosti, kde jsi byla. Na ničem jiném nezáleželo. Ani jsem nevěděl, jestli se nám podaří dostat ven nebo ne, jen jsem chtěl být tam kde ty, ať už by to znamenalo cokoliv. Jediná věc, který se děsím je život bez tebe, holubičko.“ Abby se naklonila a něžně mě políbila na rty. Když se naše rty oddělily, usmála se. „Pak není nic, čeho by ses měl bát. Jsme spolu navždy.“ Povzdychl jsem si. „Všechno bych to udělal znovu, víš. Nevyměnil bych jedinou vteřinu, kdyby to znamenalo, že budeme přesně tady, v tenhle moment.“ Zhluboka se nadechla a já ji něžně políbil na čelo. 192

„Tohle je ono,“ zašeptal jsem. „Co?“ „Tahle chvíle. Když se dívám, jak spíš… ten mír v tvé tváři? Tohle je ono. Nezažil jsem to od chvíle, co máma umřela, ale můžu to cítit znovu.“ Znovu jsem se zhluboka nadechl a přitáhl si ji blíž. „Ve vteřině kdy jsem, tě potkal, jsem věděl, že je na tobě něco co potřebuju. Ukázalo se, že to nebylo jen něco na tobě. Jsi to prostě ty.“ Abby mi věnovala unavený úsměv, když mi zabořila tvář do hrudi. „Jsme to my, Trave. Nic nedávalo smysl, dokud jsme nebyli spolu. Všiml sis toho?“ „Všiml? Říkám ti to celý rok!“ škádlil jsem jí. „Je to oficiální. Holky, rvačky, odchody, Parker, Vegas…dokonce požár…náš vztah vydrží všechno.“ Zvedla hlavu a upřela na mě oči. Viděl jsem, jak se jí za duhovkami tvoří plán. Poprvé jsem se nebál, jaký bude její další krok, protože jsem v jádru věděl, že ať vybere jakoukoliv cestu, bude to cesta, po které půjdeme spolu. „Vegas?“ zeptala se. Zamračil jsem se a mezi obočím se mi udělala čárka. „Jo?“ „Myslel jsi na to vrátit se tam zpět?“ Obočí mi nevěřícně vystřelilo vzhůru. „Podle mě to není zrovna dobrý nápad.“ „A co kdybychom tam jeli jen na jednu noc?“ Zmateně jsem se rozhlédl po temném pokoji. „Na noc?“ „Vezmi si mě,“ vyhrkla. Slyšel jsem ta slova, ale trvalo mi vteřinu, než jsem je zaznamenal. Pusa se mi rozšířila směšným úsměvem. Vždycky byla prolhaná a podlá, ale jestli jí tohle pomáhalo, aby přestala myslet na to, čím jsme si právě prošli, rád jsem s ní hrál dál. „Kdy?“ Pokrčila rameny. „Můžeme si zabukovat let na zítra. Jsou jarní prázdniny. Od zítřka nemám nic na práci a ty?“ „Říkám, že blafuješ,“ řekl jsem a natahoval se pro mobil. Abby zvedla bradu, předváděla svou tvrdohlavou stránku. „American Airlines,“ řekl jsem a zblízka pozoroval její reakci. Neuhnula. „American Airlines, jak Vám mohu pomoci?“ „Potřebuju dvě letenky do Vegas, prosím. Zítra.“ Žena se dívala na čas letu a pak se mě zeptala, jak dlouho budeme chtít zůstat. „Hmmmm…“ Čekal jsem, že to Abby vzdá, ale neudělala to. „Dva dny. Zpáteční. Cokoliv máte.“ S velkým úsměvem si položila bradu na mou hruď a čekala, až domluvím. Žena mě požádala o mé platební informace, a tak jsem požádal Abby, aby mi podala peněženku. To byl bod, kdy jsem myslel, že se zasměje a řekne mi, abych zavěsil, ale ona šťastně vytáhla kreditku z peněženky a podala mi jí. Nadiktoval jsem agentce čísla kreditky a podíval se na Abby po každém setu. Jen pobaveně poslouchala. Řekl jsem datum vypršení platnosti a hlavou mi proletělo, že jsem právě zaplatil za dvě letenky, které nejspíš nevyužijeme. Nakonec, Abby měla pekelnej poker face. „Ano, madam. Vyzvedneme si je u pultu. Děkuji.“ Podal jsem Abby telefon a ona ho položila na noční stolek. „Právě jsi mě požádala, abych si tě vzal,“ řekl jsem a stále čekal, až se přizná, že to nemyslela vážně. „Já vím.“ „Tohle je skutečná dohoda, víš. Zrovna jsem zarezervoval dvě letenky do Vegas na zítra dopoledne. Takže to znamená, že se zítra večer vezmeme.“ „Děkuju.“ Zúžil jsem oči. „Bude z tebe paní Maddoxová až se v pondělí vrátíš do školy.“ 193

„Ach,“ řekla a rozhlédla se. Zvedl jsem obočí. „Rozmyslela sis to?“ „Budu mít příští týden spoustu papírování.“ Pomalu jsem přikývl, opatrně plný naděje. „Hodláš si mě zítra vzít?“ Zakřenila se. „Ehm-hmm.“ „Myslíš to vážně?“ „Jo.“ „Kurevsky tě miluju!“ Popadl jsem její obličej do dlaní a přitiskl své rty na její. „Tak moc tě miluju, holubičko,“ řekl jsem a líbal jí zas a znovu. Její rty měly potíže udržet krok. „Jen si to pamatuj i za padesát let až ti pořád budu nakopávat zadek v pokeru.“ Zahihňala se. „Pokud to znamená šedesát nebo sedmdesát let s tebou, miláčku…máš moje plné svolení, dělat co umíš.“ Zvedla jedno obočí. „Toho budeš litovat.“ „Vsadím se, že ne.“ Její sladký úsměv se změnil ve výraz sebevědomé Abby Abernathyové, kterou jsem viděl obrat profíky u pokerového stolu ve Vegas. „Jsi si dost jistý na to, abys vsadil tu naleštěnou motorku venku?“ „Dám všechno, co mám. Nelituju jediný vteřiny s tebou, holoubku a nikdy nebudu.“ Natáhla ruku a já ji bez zaváhání vzal a jednou si s ní potřásl a pak si ji přitáhl k ústům a něžně jí přitlačil rty na kloubky. „Abby Maddoxová…,“ řekl jsem, neschopný se přestat usmívat. Objala mě a napjala ramena, jak mě tiskla. „Travis a Abby Maddoxovi. A ještě to stvrdíme prstýnkem.“ „Prstýnek?“ řekl jsem se zamračením. „S prstýnky si budeme dělat starosti později, miláčku. Tak nějak jsem to na tebe vyvalila.“ „Ehm…“ ztratil jsem hlas, když jsem si vzpomněl na krabičku v šuplíku. Uvažoval jsem, jestli jí ho dát je dobrý nápad. Před několika týdny, možná několika dny by Abby asi šílela, ale teď je to za námi. Doufám. „Co?“ „Nevyšiluj,“ řekl jsem. „Tak trochu…už jsem se o tuhle část postaral.“ „Jakou část?“ Zíral jsem do stropu a vzdychl, uvědomoval si svou chybu příliš pozdě. „Budeš vyšilovat.“ „Travisi…“ Sáhl jsem do šuplíku nočního stolku a chvíli tápal kolem. Abby se zamračila a odfoukla si vlhké vlasy z očí. „Co? Koupil jsi kondomy?“ Zasmál jsem se. „Ne, holoubku,“ řekl jsem a hledal v šuplíku hlouběji. Má ruka se konečně dotkla známých rohů a sledoval jsem Abbyin výraz, když jsem vytáhl malou krabičku z úkrytu. Abby se podívala dolů, když jsem si položil malou sametovou krabičku na hrudník a natáhl se za sebe, abych si položil hlavu na paži. „Co to je?“ zeptala se. „Jako co to vypadá?“ „Dobře. Dovol mi přeformulovat otázku: Kdy jsi to pořídil?“ Nadechl jsem se. „Nedávno.“ „Trav--“ „Jeden den jsem to náhodou uviděl a věděl jsem, že je jen jediné místo kam patří... na tvůj perfektní malý prst.“ 194

„Jeden den, kdy?“ „Záleží na tom?“ „Můžu ho vidět?“ usmála se a šedé duhovky jí zářily. Její nečekaná reakce způsobila další široký úsměv, který se mi roztáhl po tváři. „Otevři to.“ Abby se lehce jedním prstem dotkla krabičky a pak oběma rukama chytila zlatou pečeť a pomalým tahem otevírala víčko. Vytřeštila oči a pak víko rychle zabouchla. „Travisi!“ kvílela. „Věděl jsem, že budeš vyšilovat!“ řekl jsem, sedl si a položil ruce na její. „Jsi blázen?“ „Já vím. Vím, na co myslíš, ale musel jsem. Byl to ten Pravý. A měl jsem pravdu! Nikdy jsem neviděl žádný tak perfektní jako tenhle!“ V duchu jsem se zděsil, doufajíc, že se nechytí skutečnosti, že jsem právě přiznal, kolikrát jsem se vlastně díval na prstýnky. Otevřela oči a pak se pomalu vytáhla ze sevření. Na druhý pokus znovu otevřela víčko a vytáhla prsten ze škvíry, která ho držela na místě. „Je to…můj bože, je úžasný,“ zašeptala, když jsem vzal její levou ruku do svojí. „Můžu ti ho navléct?“ zeptal jsem se a díval se na ni. Když přikývla, stiskl jsem rty k sobě a pak jí sklouzl stříbrným kroužkem přes kloub a držel ho na místě, vteřinku nebo dvě, než jsem ho pustil. „Teď je to úžasný.“ Oba jsme se chvíli dívali na její ruku. Konečně byl tam, kam patřil. „Za to jsi mohl zaplatit zálohu na auto,“ řekla tiše, jako kdyby to v přítomnosti prstýnku musela zašeptat. Dotkl jsem se jejího prostředníčku rty, políbil kůži těsně nad kloubem. „Představoval jsem si snad milionkrát, jak bude na tvém prstu vypadat. A teď, když tam je…“ „Co?“ zeptala se, doufajíc, že to dořeknu. „Myslel jsem si, že se budu potit ještě pět let, než se budu takhle cítit.“ „Chtěla jsem to stejně tak moc jako ty. Mám jen pekelnej poker face,“ řekla a přitlačila rty na mé. Tak moc, jak jsem ji chtěl svléknout, až by jediná věc, kterou by měla na sobě, byl jen můj prstýnek, jsem se zpátky uvelebil na polštář a nechal její tělo uvolnit se proti mému. Jestli byl způsob, jak se zaměřit na něco jiného, než na tu hrůzu noci, zvládli jsme to.

195

Kapitola 28 PAN A PANÍ ABBY STÁLA NA CHODNÍKU, DRŽELA SE MĚ jen za dva prsty, které jsem měl volné. Zbylé držely zavazadla nebo se snažily mávat na Americu. Před dvěma dny jsme jeli na letiště Hondou, takže Shepley musel vysadit svou přítelkyni u jejího auta. America naléhala, že to bude ona, kdo nás vyzvedne a všichni jsme věděli proč. Když zastavila u obrubníku, dívala se přímo dopředu. Ani nevylezla ven, aby nám pomohla s taškami. Abby se odbelhala k sedadlu spolujezdce a vlezla dovnitř, hlídala si bok, který si právě nechala potetovat mým příjmením. Hodil jsem tašky do kufru a pak zatáhl za zadní dveře. „Ehm…,“ řekl jsem a zatáhl znovu. „Otevři dveře, Mare.“ „Nemyslím si, že to udělám,“ řekla a švihnutím otočila hlavu, aby se na mě vztekle podívala. Popojela trochu dopředu a Abby ztuhla. „Mare, zastav.“ America šlápla na brzdu a zvedla obočí. „Málem jsi nechal mojí nejlepší kamarádku zabít na jednom z tvejch pitomejch zápasů, pak jsi ji vzal do Vegas a vzal si jí, když já byla pryč z města, takže nejen že jsem nemohla bejt její hlavní družička, ale ani jsem se nemohla zúčastnit?“ Znovu jsem zatáhl za kliku. „No tak, Mare. Přál bych si, abych mohl říct, že je mi to líto, ale vzal jsem si lásku svýho života.“ „Láska tvýho života je Harley!“ zasyčela America. Znovu se rozjela. „Už ne!“ žadonil jsem. „Americo Masonová…,“ začala Abby. Snažila se znít hrozivě, ale America po ní střelila pohledem tak tvrdým, že se Abby přikrčila u dveří. Auta za námi troubila, ale America byla příliš rozzuřená, aby tomu věnovala pozornost. „Okay!“ řekl jsem a zvedl ruku. „Okay, co kdybychom ehm… co kdybychom v létě měli další svatbu? Šaty, pozvánky, kytky, všechno. Můžeš jí to pomoct naplánovat. Můžeš vedle ní stát, zařídit rozlučku se svobodou, cokoliv co chceš.“ „To není to samý!“ zavrčela America, ale pak napětí v její tváři trochu povolilo. „Ale je to začátek.“ Sáhla za sebe a vytáhla zámek. Zatáhl jsem za kliku a vklouzl na sedadlo, dával si pozor, abych nepromluvil, dokud jsme nedojeli do bytu. Když jsme zastavili na parkovišti před bytem, Shepley myl svého Chargera. „Čau!“ Usmál se a objal nejdřív mě a pak Abby. „Gratuluju vy dva.“ „Díky,“ řekla Abby, pořád se cítila nesvá z Američinýho záchvatu vzteku. „Myslím, že je dobrá věc, že jsme America a já už probírali, že si najdeme svůj byt.“ „Ach, opravdu,“ řekla Abby a otočila hlavu ke své kamarádce. „To vypadá, že nejsme jediní, kdo děláme vlastní rozhodnutí.“ „My jsme si o tom s váma chtěli promluvit,“ řekla America obranně. „Žádnej spěch,“ řekl jsem. „Ale byl bych rád, kdybyste mi pomohli přestěhovat sem zbytek Abbyiných věcí.“ „Jo, jasně. Brazil právě přijel domů. Řeknu mu, že budem potřebovat jeho dodávku.“ 196

Abbyiny oči přeskakovaly mezi námi třemi. „Vy mu to chcete říct?“ America nemohla zadržet svůj samolibý úsměv. „Bude těžký to zapírat s tím obrovským kamenem na tvým prstu.“ Zamračil jsem se. „Ty nechceš, aby to někdo věděl?“ „No, ne, tak to není. Ale my jsme utekli, zlato. Lidi budou šílet.“ „Teď jsi paní Travis Maddoxová. Ser na ně,“ řekl jsem bez váhání. Abby se na mě usmála a pak se podívala na svůj prsten. „To jsem. Myslím, že bych radši měla rodinu reprezentovat přiměřeně.“ „Ach, sakra,“ řekl jsem. „Musíme zavolat tátovi.“ Abby zbělel obličej. „Musíme?“ America se zasmála. „Buď si jistej, že už teď od ní čekáš hodně. Dětský krůčky, Trave, Ježíši.“ Ušklíbl jsem se na ní, stále podrážděný, že mě na letišti nenechala nastoupit do auta. Abby čekala na odpověď. Pokrčil jsem rameny. „Nemusíme to udělat dneska, ale hodně brzo, okay? Nechci, aby to slyšel od někoho jinýho.“ Přikývla. „Chápu. Jen si necháme víkend a užijeme si prvních pár dní jako novomanželé, než všem řekneme o našem manželství.“ Usmál jsem se a vytáhl zavazadla z kufru Hondy. „Dohodnuto. Až na jednu věc.“ „Jakou?“ „Můžeme strávit prvních pár dní hledáním auta? Jsem si docela jistej, že jsem ti slíbil auto.“ „Opravdu?“ usmála se. „Vyber si barvu, zlato.“ Abby na mě znovu skočila, omotala kolem mě ruce a nohy a pokrývala můj obličej polibky. „Ach, zastavte to, vy dva,“ řekla America. Abby skočila na nohy a America jí zatáhla za zápěstí. „Pojď dovnitř. Chci vidět tvou kérku!“ Holky běžely po schodech, nechávaly mě a Shepleyho se zavazadly. Pomohl jsem mu s řadou Američiných těžkých tašek a stejně tak vzal svoje i Abbyiny. Vynášeli jsme zavazadla nahoru po schodech, vděční, že jsou dveře otevřené. Abby ležela na gauči, jeansy měla rozepnuté a odhrnuté, dívala se dolů, když America zkoumala jemné, černé křivky podél Abbyiny kůže. America se podívala na Shepleyho, který byl v obličeji rudý a zpocený. „Jsem tak ráda, že nejsme blázni, miláčku.“ „Já taky,“ řekl Shepley. „Doufám, že tohle tady chceš, protože já už je zpátky do auta nenesu.“ „Chci, děkuju.“ Usmála se sladce a vrátila se k Abbyině tetování. Shepley si oddechl, když zmizel ve své ložnici a v každé ruce nesl lahev vína. „Co je to,“ zeptala se Abby. „Vaše přivítání,“ řekl Shepley se širokým úsměvem.

ABBY POMALU ZAJELA NA PRÁZDNÉ PARKOVACÍ MÍSTO, pečlivě kontrolovala každou stranu. Den předtím si vybrala zbrusu novou stříbrnou Toyotu Camry a jen několikrát co se mi jí podařilo dostat za volant, jí řídila, jako by si půjčila něčí Lamborghini. Po dvou zastávkách konečně vyřadila a vypnula motor. „Budeme si muset sehnat parkovací kartu,“ řekla a znovu kontrolovala místo na své straně. 197

„Ano, holoubku. Postarám se o to,“ řekl jsem už počtvrté. Uvažoval jsem si sám pro sebe, jestli bych měl počkat další týden nebo tak než přidám stres z nového auta. Oba jsme na konci dne věděli, že školní fámy rozšíří novinku o našem manželství spolu s fiktivním skandálem nebo dvěma. Abby záměrně nosila úzké jeansy a přiléhavá trička, aby odvrátila nevyhnutelné otázky týkající se těhotenství. Možná, že jsme se vzali za letu, ale děti byli úplně nový level a my oba jsme byli ochotní čekat. Z šedé, jarní oblohy spadlo pár kapek, když jsme šli do našich tříd přes kampus. Stáhl jsem si svou červenou kšiltovku víc do čela a Abby si otevřela deštník. Když jsme procházeli kolem, oba jsme zírali na Keaton, všímajíc si žluté pásky a zčernalých cihel nad každým oknem. Abby popadla můj kabát a já ji držel, snažil se nemyslet na to, co se stalo. Shepley slyšel, že Adam byl zatčen. Nic jsem Abby neřekl, bál jsem se, že já budu další a že by to mohlo způsobit její zbytečné obavy. Část mě si myslela, že by zprávy o požáru mohly udržet nechtěnou pozornost od Abbyina prsteníčku, ale věděl jsem, že novinky o našem manželství budou vítaným rozptýlením od chmurné reality ztráty spolužáků tak hrozným způsobem. Jak jsem očekával, když jsme přišli do jídelny, nám kluci z bratrstva a fotbalového týmu gratulovali k naší svatbě a našemu očekávanému synovi. „Nejsem těhotná,“ řekla Abby vrtíc hlavou. „Ale… vzali jste se, ne?“ řekla Lexi pochybovačně. „Ano,“ řekla Abby prostě. Lexi zvedla obočí. „Myslím, že pravdu zjistíme dost brzo.“ Natočil jsem hlavu na stranu. „Nech toho, Lex.“ Ignorovala mě. „Hádám, že jste oba slyšeli o tom požáru?“ „Trochu,“ řekla Abby, očividně jí to bylo nepříjemné. „Slyšela jsem, že tam dole měli studenti párty. Že se vkrádali do sklepních prostor celý rok.“ „Opravdu?“ zeptal jsem se. Koutkem oka jsem viděl Abby, jak se na mě dívá, ale snažil jsem se nedat najevo, jak moc se mi ulevilo. Jestli to byla pravda, byl jsem možná z obliga. Zbytek dne jsme strávili tak, že na nás buď zírali, nebo gratulovali. Poprvé mě mezi přednáškami nezastavovaly různé holky, které chtěli znát mé plány na víkend. Prostě jen sledovaly, jak procházím kolem, zdráhaly se oslovit něčího manžela. Bylo to vlastně docela fajn. Můj den šel docela dobře a přemýšlel jsem, jestli Abby může říct to samé. Dokonce i moje profesorka psychologie mi nabídla malý úsměv a kývnutí, když zaslechla mou odpověď na otázky, které drby jsou pravda. Po naší poslední přednášce jsem se setkal s Abby u Camry a hodil naše batohy na zadní sedadlo. „Bylo to tak špatný, jak sis myslela?“ „Ano.“ Vydechla. „Tak to hádám, že dnešek nebude ten pravej den říct to tátovi, co?“ „Ne, ale radši bysme měli. Máš pravdu, nechci, aby ty novinky slyšel od někoho jinýho.“ Její odpověď mě překvapila, ale nechtěl jsem jí zpochybňovat. Abby se mě pokoušela donutit, abych řídil, ale já odmítl, trval jsem na tom, aby si zvykala za volantem. Cesta k tátovi z kampusu netrvala dlouho – ale déle, než když bych řídil já. Abby dodržovala všechny dopravní předpisy, hlavně proto, že byla nervózní, že by jí mohli zastavit u krajnice a náhodou by podala policistovi falešnou občanku. Naše malé město se zdálo být jiné, když jsme jím projížděli nebo jsem to možná byl já, kdo nebyl stejný. Nebyl jsem si jistý, jestli kvůli tomu, že jsem byl ženatý muž, jsem se cítil uvolněnější – dokonce klidný – nebo jestli jsem se konečně usadil ve své vlastní kůži. 198

Teď jsem byl v situaci, kdy jsem nemusel prokazovat sám sebe, protože ta jediná osoba, která mě akceptovala, můj nejlepší přítel, byla teď trvalou součástí mého života. Vypadalo to, jako kdybych dokončil úkol, překonal překážku. Myslel jsem na svou matku a na slova, která mi skoro před věčností řekla. Tehdy mi to docvaklo: žádala mě, abych se nevzdával, abych bojoval za bytost, kterou miluji a poprvé jsem udělal to, co ode mě očekávala. Konečně jsem žil tak, jak chtěla, abych žil. Nadechl jsem se hlubokým, očišťujícím nádechem a natáhl se, abych položil ruku na Abbyino koleno. „Co je?“ zeptala se. „Co je co?“ „Ten výraz v tvý tváři.“ Její oči se přesouvaly mezi mnou a vozovkou, extrémně zvědavé. Představoval jsem si, že to byl nový výraz, ale nemohl jsem začít vysvětlovat, jako co by to mohlo vypadat. „Jsem prostě šťastnej, miláčku.“ Abby napůl zamručela, napůl se zasmála. „Já taky.“ Je pravda, že jsem byl trochu nervózní říct tátovi o našem významném výletu do Vegas, ale ne, protože by byl naštvaný. Nemohl jsem na to přijít, ale motýli v břiše vířily rychleji a silněji s každým blokem, kterým jsme byli blíž tátovu domu. Abby vjela na štěrkovou příjezdovou cestu, mokrou od deště a zastavila u domu. „Co si myslíš, že řekne?“ zeptala se. „Já nevím. Bude šťastnej, to vím.“ „Myslíš?“ zeptala se Abby a natahovala se pro mou ruku. Sevřel jsem její prsty mezi svými. „Vím to.“ Než jsme vůbec došli ke vchodovým dveřím, vyšel táta na verandu. „No, vítám vás tady, děti,“ řekl s úsměvem. Oči se mu zmenšily, jak mu tváře zvedly váčky pod očima. „Nebyl jsem si jistý, kdo to tu je. Máš nový auto, Abby? Je pěkný.“ „Zdravím, Jime.“ Usmála se Abby. „To Travis.“ „Je naše,“ řekl jsem a stáhl si kšiltovku. „Mysleli jsme, že se zastavíme.“ „Jsem rád, že jste to udělali… rád. Myslím, že můžeme čekat déšť.“ „Nejspíš,“ řekl jsem, nervy potlačovaly všechny mé schopnosti, které jsem měl na běžné rozhovory. Co jsem si myslel, že byly nervy, bylo jen vzrušení podělit se o ty novinky s otcem. Táta věděl, že něco není v pořádku. „Měli jste pěkný jarní prázdniny?“ „Bylo to… zajímavý,“ řekla Abby a opřela se k mému boku. „Aha?“ „Udělali jsme si výlet, tati. Na pár dní jsme si zaskočili do Vegas. Rozhodli jsme se ehm… rozhodli jsme se vzít.“ Táta se na několik vteřin zarazil a pak jeho oči rychle pátraly po Abbyině levé ruce. Když našel důkaz, který hledal, podíval se na Abby a pak na mě. „Tati?“ řekl jsem, překvapený jeho prázdným výrazem na tváři. Oči se mu trochu zaleskly a pak pomalu vytáhl koutky úst vzhůru. Roztáhl paže a objal mě i Abby najednou. Usmívajíc se, na mě Abby vykoukla. Mrknul jsem na ni. „Zajímalo by mě, co by na to řekla máma, kdyby tu byla,“ řekl jsem. Táta se odtáhl, oči měl mokré slzami štěstí. „Řekla by, žes udělal dobře, synku.“ Podíval se na Abby. „Poděkovala by ti, žes jejímu chlapci vrátila něco, co ho s ní opustilo.“ „O tom nic nevím,“ řekla Abby a otírala si oči. Očividně byla ohromená tátovým sentimentem. Znovu nás objal, smál se a tiskl nás zároveň. „Chceš se vsadit?“

199

Epilog ZE STĚN KAPALA DEŠŤOVÁ VODA Z ulic nad nimi. Kapky se usazovaly ve zvětšujících se kalužích, jako kdyby pro něj plakaly, pro toho bastarda ležícího uprostřed sklepení v kaluži své vlastní krve. Ztěžka jsem oddechoval, díval se na něj, ale ne dlouho. Oba mé Glocky byly namířeny opačnými směry, držely Bennyho muže na místě, dokud nepřijde zbytek mého týmu. Sluchátko hluboko v mém uchu zabzučelo. „ETA za deset vteřin, Maddoxi. dobrá práce.“ Vedoucí mého týmu, Henry Givens, mluvil tiše, věděl stejně dobře jako já, že s Bennyho smrtí je po všem. Když dovnitř vrazilo tucet mužů s automatickými puškami oděných od hlavy až k patě v černém, sklonil jsem své zbraně. „Jsou to jen poskoci. Dostaňte je sakra dosud.“ Potom co jsem dal pistole do pouzdra, jsem si ze zápěstí stáhl zbývající pásku a vlekl se ke schodům ze sklepa. Thomas na mě čekal nahoře, khaki kabát a vlasy měl promočené od bouřky. „Udělal jsi, cos udělat musel,“ řekl a šel za mnou k autu. „Seš v pořádku?“ řekl a natáhl se k ráně na mém obočí. Dvě hodiny jsem seděl na dřevěné židli, dostával na prdel, zatímco mě Benny vyslýchal. Přišli na mě to ráno – všechno bylo samozřejmě součástí plánu – ale konec jeho výslechu měl vést k jeho zatčení, ne smrti. Čelist mi prudce pracovala pod kůží. Ušel jsem dlouhou cestu od ztrácení nervů a vymlácení sraček z každého, kdo vyvolal můj hněv. Ale jen během několika sekund, byl celý můj výcvik znehodnocen a stačilo jen, aby Benny vyslovil její jméno, aby se to stalo. „Musím se dostat domů, Tommy. Byl jsem pryč týdny a máme výročí… nebo to co z něj zbylo.“ Trhnutím jsem otevřel dveře auta, ale Thomas mě chytil za zápěstí. „Nejdřív si musíš vyslechnout hlášení. Na tomhle případu jsi strávil roky.“ „Promarnil. Promarnil jsem roky.“ Thomas si povzdychl. „Nechceš to s sebou přinýst domů, ne?“ Povzdychl jsem si. „Ne, ale musím jít. Slíbil jsem jí to.“ „Zavolám jí. Vysvětlím jí to.“ „Budeš lhát.“ „To je to, co děláme.“ Pravda byla vždycky odporná. Thomas měl pravdu. Prakticky mě vychoval, ale doopravdy jsem ho neznal, dokud jsem nebyl rekrutován FBI. Když Thomas odjel na vysokou, myslel jsem, že studuje reklamu, ale později nám řekl, že je reklamní agent v Kalifornii. Byl tak daleko, že pro něj bylo lehké udržet si svou kamufláž. Když se ohlédnu zpátky, teď dávalo to smysl, proč se Thomas pro jednou rozhodl vrátit domů, aniž by potřeboval zvláštní příležitost – tu noc, kdy se seznámil s Abby. Tehdy, když poprvé začalo vyšetřování Bennyho a jeho četných nelegálních aktivit, bylo jen slepé štěstí, že se jeho mladší brácha seznámil a zamiloval do dcery jednoho z Bennyho dlužníků. Ještě lepší bylo, že jsme skončili zamotaní do jeho byznysu. Ve chvíli, kdy jsem odpromoval s titulem z kriminálního práva, dávalo FBI smysl mě kontaktovat. Pocta padla na mě. Mě nebo Abby nikdy nenapadlo, že mají tisíce přihlášek za rok a není jejich zvykem rekrutovat. Ale já byl nasazený tajný agent, který už měl s Bennym kontakty. 200

Roky tréninku a času z domova vyvrcholily Bennym ležícím na podlaze s mrtvýma očima zírajícíma do stropu sklepa. Celý zásobník mého Glocka skončil hluboko v jeho hrudi. Zapálil jsem si cigaretu. „Zavolej Sarah do kanclu. Řekni jí, ať mi zarezervuje příští let. Chci bejt před půlnocí doma.“ „Ohrožoval tvou rodinu, Travisi. Všichni víme, čeho byl Benny schopen. Nikdo tě neobviňuje.“ „Věděl, že je dopaden, Tommy. Věděl, že nemá kam jít. Provokoval mě. Provokoval mě a já tomu propadl.“ „Možná. Ale popisovat mučení a smrt ženy jeho nejsmrtonosnější známosti nebyl moc dobrej tah. Musel vědět, že tě nemohl zastrašit.“ „Jo,“ řekl jsem skrz zaťaté zuby, připomínajíc si živý obraz Bennyho líčícího únos Abby a odřezávání masa od jejích kostí kousek po kousku. „Vsadím se, že teď si přeje, aby nebyl tak dobrej vypravěč.“ „A pořád je tady Mick. Je další na seznamu.“ „Říkal jsem ti to, Tommy. Tohle můžu jen konzultovat. Není dobrej nápad, ach se na tomhle účastnil.“ Thomas se jen usmál, ochotný počkat s touhle diskuzí na jindy. Vklouzl jsem na zadní sedadlo auta, které čekalo, aby mě vzalo na letiště. Jakmile se za mnou zavřely dveře a řidič vyrazil od chodníku, vytočil jsem Abbyino číslo. „Ahoj, zlato,“ zapěla Abby. Okamžitě jsem se nadechl hlubokým, očišťujícím nádechem. Její hlas bylo to jediné, co jsem potřeboval. „Všechno nejlepší k výročí, holubičko. Jsem na cestě domů.“ „Opravdu?“ zeptala se a hlas se jí o oktávu zvýšil. „To je ten nejlepší dárek vůbec.“ „Jak se všichni mají?“ „Jsme u tvého táty. James právě vyhrál další partičku pokeru. Začínám si dělat starosti.“ „Je to tvůj syn, holoubku. Překvapuje tě, že je dobrej v kartách?“ „Porazil mě, Trave. Je dobrej.“ Zarazil jsem se. „On tě porazil?“ „Ano.“ „Myslel jsem, že máš zásadu.“ „Já vím.“ vzdychla. „Já vím. Už nehraju, ale měl špatnej den a byl do dobrý způsob, jak ho přimět, aby o tom mluvil.“ „A co?“ „Jedno dítě ve škole. Dneska na mě měl poznámku.“ „Není to poprvé, co to kluk zkoušel na svou sexy učitelku matematiky.“ „Ne, ale myslím, že to bylo mimořádně kruté. Jay mu řekl, aby sklapnul. A pak byla rvačka.“ „Nakopal mu Jay prdel?“ „Travisi!“ Zasmál jsem se. „Jen se ptám!“ „Viděla jsem to ze své třídy. Jessica se tam dostala dřív než já. Asi… ponížila svého bratra. Trochu. Ne naschvál.“ Zavřel jsem oči. Jessica, se svýma velkýma medově-hnědýma očima a dlouhými tmavými vlasy, bylo moje malé-já. Měla stejně špatnou povahu a nikdy neztrácela čas slovy. První rvačku měla ve školce, bránila svého bratra dvojče, Jamese, před chudákem, nic netušící holkou, která si ho dobírala. Snažili jsme se jí vysvětlit, že ta holčička do něj byla nejspíš zamilovaná, ale Jessie s tím nemůže nic dělat. Nezáleželo na tom, kolikrát ji James prosil, aby

201

ho nechala bojovat si své vlastní bitvy, byla prostě silně ochranářská, i když byla jen o osm minut starší. Vyfoukl jsem vzduch. „Nech mě si s ní promluvit.“ „Jess! Táta je na telefonu!“ Na druhém konci linky zazněl sladký, malý hlásek. Připadalo mi úžasné, že byla tak divoká, jako byl vždycky já a pořád zněla – a vypadala – jako anděl. „Ahoj tati.“ „Zlato… dostala ses dneska do nějakého maléru?“ „Nebyla to moje vina, tati.“ „To nikdy není.“ „Jay krvácel. Byl přimáčknutej k zemi.“ Vařila se ve mě krev, ale vést své děti správným směrem dorazilo jako první. „Co taťka říkal?“ „Říkal ‚Je čas, aby někdo pokořil Stevena Matese.“ Byl jsem rád, že mě nemůže vidět usmívat se nad jejím naprosto přesným napodobením Jima Maddoxe. „Nemůžu ti vyčítat, že chceš bránit svého bratra, Jess, ale musíš ho nechat vyřešit si nějaký rvačky na vlastní pěst.“ „Nechám. Ale ne, když je na zemi.“ Potlačil jsem další vlnu smíchu. „Nech mě promluvit si s mámou. Za pár hodin budu doma. Miluju tě, zlato.“ „Já tebe taky, tati!“ Telefon trochu praskal, když šel od Jessicy k Abby a pak byl zpátky na lince sametový hlas mé ženy. „Vůbec jsi nepomohl, že ne?“ zeptala se a už znala odpověď. „Nejspíš ne. Měla dobrej argument.“ „To vždycky.“ „Pravda. Poslouchej, přijíždíme na letiště. Uvidíme se brzo. Miluju tě.“ Když řidič zaparkoval vedle chodníku u terminálu, spěchal jsem vyndat tašku z kufru. Sarah, Thomasova asistentka, právě poslala e-mail s mým itinerářem a můj let odlétal za půl hodiny. Spěchal jsem kolem pultu a ochranky a dorazil k nástupu právě, když svolávali první třídu. Zdálo se, že let domů trvá věčnost, jako vždycky. I když jsem jeho čtvrtinu využil na to, abych se osvěžil a převlékl na záchodě – což byla vždycky výzva – čas, který zbýval, se stejně vlekl. Vědomí, že má rodina na mě čeká, bylo brutální, ale skutečnost, že bylo mé a Abbyino jedenácté výročí, to dělala ještě horší. Jen jsem chtěl držet svou ženu. Bylo to všechno, co jsem vždycky chtěl dělat. Byl jsem do ní jedenáctý rok zamilovaný stejně, jako v prvním. Každé výročí bylo vítězství, prostředníček pro každého, kteří si mysleli, že je poslední. Abby mě zkrotila, manželství usadilo, a když jsem se stal otcem, celý můj pohled na svět se změnil. Zíral jsem si na zápěstí a odtáhl manžetu. Abbyina přezdívka tam pořád byla a pořád jsem se cítil líp, když jsem věděl, že tam je. Letadlo přistálo a já se musel udržet, abych přes terminál nesprintoval. Jakmile jsem se dostal do svého auta, došla mi trpělivost. Poprvé po letech, jsem projel červenou a kličkoval mezi auty. Byla to vlastně docela zábava, připomínalo mi to časy na vysoké. Vjel jsem na cestu a vypnul světla. Když jsem se přiblížil, rozsvítilo se světlo na verandě.

202

Abby otevřela dveře, karamelové vlasy se jí sotva dotýkaly ramenou a velké šedé oči, i když trochu unavené, ukazovaly, jak se jí ulevilo, že mě vidí. Vtáhl jsem si jí do náruče a snažil se jí nesvírat moc pevně. „Ach můj bože,“ vzdychl jsem a zabořil jí obličej do vlasů. „Tak moc jsi mi chyběla.“ Abby se odtáhla a dotkla se mé rány na obočí. „Spadl jsi?“ „V práci to byl těžký den. Asi jsem narazil do dveří auta, když jsem odjížděl na letiště.“ Abby si mě k sobě znovu přitáhla, boříc mi prsty do zad. „Jsem tak ráda, že jsi doma. Děti jsou v posteli, ale odmítly jít spát, dokud je neuložíš.“ Odtáhl jsem se a přikývl a pak jsem se ohnul v pase a položil dlaně na Abbyino břicho. „A co ty?“ zeptal jsem se svého třetího dítěte. Políbil jsem Abby na vyčnívající pupík a pak se znovu narovnal. Abby si pohladila bříško krouživými pohyby. „Pořád roste.“ „Dobře.“ Z příruční tašky jsem vytáhl malou krabičku a podržel ji před sebou. „Dnes před jedenácti lety jsme byli ve Vegas. Pořád je to nejlepší den mého života.“ Abby si krabičku vzala a pak tahala za mou ruku, dokud jsme nebyli ve dveřích. Vonělo to tu jako kombinace čističe, svíček a dětí. Vonělo to jako domov. „Taky pro tebe něco mám.“ „Ach, jo?“ „Jo.“ Usmála se. Na chvíli mě nechala samotného, zmizela v pracovně a pak se vrátila s obálkou z konopného papíru. „Otevři to.“ „Píšeš mi dopis? Nejlepší manželka vůbec,“ škádlil jsem jí. Abby se jednoduše usmála. Otevřel jsem jí a vytáhl malý svazek papírů. Data, časy, transakce, dokonce i emaily. Pro a od Bennyho, pro Abbyina otce, Micka. Roky pro Bennyho pracoval. Půjčil si od něj další peníze a pak si musel svůj dluh odpracovat, takže ho nemohli zabít, když za něj Abby odmítla zaplatit. Byl tady jediný problém: Abby věděla, že pracuju s Thomasem… ale pokud jsem věděl, myslela si, že pracuju v reklamě. „Co je to?“ zeptal jsem se a předstíral zmatek. Abby měla pořád tu bezchybnou poker face. „Je to spojení, kterým jsi potřeboval svázat Micka s Bennym. Tohle přímo tady,“ řekla a z obálky vytáhla druhý papír, „je hřebík do rakve.“ „Okay… ale co s tím mám dělat?“ Abbyin výraz se přeměnil v pochybný úsměv. „S těmi věcmi si dělej, co chceš, zlato. Jen jsem si myslela, že když trochu zapátrám, mohl bys tentokrát zůstat doma o trochu dýl.“ Mysl mi uháněla, snažil jsem se z toho najít cestu ven. Nějak jsem prozradil svou kamufláž. „Jak dlouho to víš?“ „Záleží na tom?“ „Jsi naštvaná?“ Abby pokrčila rameny. „Nejdřív mě to trochu ranilo. Máš na svědomí pár milosrdných lží.“ Objal jsem jí, s papíry a obálkou pořád v ruce. „Tak se omlouvám, holoubku. Je mi to tak, tak líto.“ Odtáhl jsem se. „Nikomu jsi to neřekla, že ne?“ Zavrtěla hlavou. „Ani Americe nebo Shepleymu? A ani tátovi nebo dětem?“ Znovu zavrtěla hlavou. „Jsem dost chytrá na to, abych na to přišla, Travisi. Myslíš si, že nejsem dost chytrá na to, abych si to nenechala pro sebe? Je v sázce tvoje bezpečnost.“ Vzal jsem její obličej do dlaní. „Co to znamená?“

203

Usmála se. „To znamená, že můžeš přestat říkat, že musíš jet ještě na další schůzky. Některý z tvých krycích příběhů jsou vyloženě urážlivé.“ Znovu jsem jí políbil, něžně se dotýkal svými rty jejích. „Co teď?“ „Polib děti a pak můžeme ty a já oslavit jedenáct let, kterých jsme zvládli. Co ty na to?“ Pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu a pak jsem se podíval na ty papíry. „Smíříš se s tím? Pomůžeš sejmout svýho tátu?“ Abby se zamračila. „Řekl to milionkrát. Je to jeho konec. Aspoň ho můžu udělat hrdýho, že měl pravdu. A děti takhle budou ve větším bezpečí.“ Položil jsem papíry na stolek v hale. „Promluvíme si o tom později.“ Šel jsem chodbou a táhl za sebou Abby za ruku. Jessičin pokoj byl nejblíž, tak jsem se sklonil a políbil ji na tvář, dával si pozor, abych jí neprobudil, a pak jsem přešel chodbou do Jamesova pokoje. Ještě byl vzhůru a tiše ležel. „Čau, kámo,“ zašeptal jsem. „Čau, tati.“ „Slyšel jsem, žes měl těžkej den. Jsi v pořádku?“ Přikývnul. „Jsi si jistý?“ „Steven Matese je debil.“ Přikývl jsem. „Máš pravdu, ale asi bys měl najít vhodnější způsob jak ho popsat.“ James stáhl pusu k jedné straně. „Takže. Dneska jsi mamku porazil v pokeru, jo?“ James se usmál. „Dvakrát.“ „Tak tohle mi neřekla,“ řekl jsem a otočil se k Abby. Její tmavá, vnadná silueta zdobila osvětlené dveře. „Zítra mi to můžeš vylíčit.“ „Ano, pane.“ „Mám tě rád.“ „Já tebe taky, tati.“ Políbil jsem nos svého syna a pak šel za jeho mámou chodbou do našeho pokoje. Stěny byly plné rodinných a školních portrétů a zarámovaných uměleckých děl. Abby stála uprostřed pokoje, v břiše nosila naše třetí dítě, závratně krásná a šťastná, že mě vidí, dokonce i potom, co se dozvěděla, že jsem se od ní držel lepší část našeho manželství. Před Abby jsem nikdy zamilovaný nebyl a od té doby ve mně dokonce ani nikdo nevzbudil zájem. Můj život byla žena stojící přede mnou a rodina, kterou jsme spolu stvořili. Abby otevřela krabičku a vzhlédla ke mně se slzami v očích. „Ty vždycky víš, co dát. Je to perfektní,“ řekla a její půvabné prsty se dotýkaly tří kamenů narození našich dětí. Navlékla si ho na pravý prostředníček a natáhla ruku, aby obdivovala svou novou tretku. „Ne tak dobrý jako, že mi zařídíš povýšení. Dozvědí se, co děláš, víš, a bude to komplikovaný.“ „To s námi tak vypadá vždycky,“ řekla netečně. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel za sebou dveře ložnice. I když jsme se mohli prohnat peklem navzájem, našli bysme nebe. Možná, že by si to zasloužilo víc než pár hříšníků, ale nehodlal jsem si stěžovat.

Konec 204