VZOROVÝ TEST NA OBOR KOMPARATISTIKA (NAVAZUJÍCÍ MAGISTERSKÉ STUDIUM) ZAČÁTEK TESTU
A.
(hodnocení: 0 – 20 bodů)
Zvolte si jednu z následujících tří básní a napište o ní interpretační esej v rozsahu 3—4 strany. Pokuste se přitom co nejvšestranněji doložit vzájemnou provázanost jednotlivých tematických a výrazových složek básně a způsob, jakým přispívají k celkovému významovému směřování a konstituování jejího smyslu. Výklad a interpretaci zvolené básně založte na komparativním zřetelu k ostatním dvěma uvedeným básním. Ze srovnání také vyvoďte potenciální
literárněhistorické
a
kontextové
zasazení
vámi
interpretované básně.
I. Guido Cavalcanti: Kdo je ta paní. In: Navštívení krásy. Italská renesanční lyrika. Přel. J. Vladislav. Praha: Mladá Fronta, 1964. Kdo je ta paní, k níž zde každý vzhlíží a jež vždy dává vzduchu vzruch a třpyt? Láska jde s ní a nelze hovořit, lze jenom vzdychat, kdykoli se blíží. Ach Lásko, řekni ty, co připomíná, já sám to nedovedu povědět: tak smírný připadá mi její vzhled, že vedle ní je hněvná každá jiná.
Neumím říci velkost její ceny, vždyť každá ctnost se před ní skromně sklání a každá krása vzývá v ní svou paní. Vždyť můj duch není dosti povznesený a moje duše nemá dosti ctností, abych ji mohl chápat v úplnosti.
II. Vítězslav Nezval: Žena v množném čísle. In: Žena v množném čísle. Cit. dle: Až se ti zasteskne. Praha: Odeon, 1983. Větrný mlýn jejich rukou mně kývá na dobrý den Kávový mlýnek či kolovrat mnoha řečí jež vedou mě ukolébává k spánku Jsou vším a ničím jak věštba pokrčených ubrusů Tělo té nejdražší je z velmi naškrobeného plátna Jdou jdou přesličkami svých přesličných poskoků Navoněny samou půlnocí bukových samot Po medvědí kůži ulic politých splaškami večera Jejich pohled rozmazaný déšť nebo chládek skříní mne rozplakává Jdou rozkládají a skládají se v mém snu který je kartotékou srdcových pikových a křížových es Všude na křižovatkách kde jejich výkřik jak černá divizna děsí oči strojů Brzdí dopravu ty směšné loutky čajoven A zapalují dlouhé doutnáky rozbolavělých anarchistů Jedna je malá sám otazník a kohoutí hřeben jde měkce má v ruce bič Jak by velela v jezdecké škole červeným pantalónům Pronásleduje blechu jež hrá šach Sám zázrak z vrbového proutí spleteného s lýkem (…)
III. Jindřich Štyrský: Solveig. In: Poesie. Praha: Argo, 2003. Solveig má pět srdcí Z nichž páté je obrostlé srstí A slepé Pižmo Lechtivý pot srsti kočky Která se vyspala v konvalinkovém záhoně S vůni prádelny Kráčel jsem pomalu Hlavu maje u lemu její sukně Viděl jsem prosvítat kůži A chloupky na lýtkách Zválené pod punčochou Chtěl jsem česat tyto chloupky Představuje si jakého hřebenu by k tomu bylo třeba Potom chodila Solveig Jako zelený lepkavý pavián Na němž se nachytalo Napadané podzimní listí
B.
(hodnocení: 0 – 30 bodů)
U každého z následujících úryvků beletristických děl postihněte: a) použité vyprávěcí postupy; b) způsob využívání vlastních jmen (osobních i prostorových); c) podoby reference k aktuálnímu světu: (stačí heslovité vyjádření na volné stránce u každého z úryvků) I. I. Krajinné půvaby atd. Jen zřídka vědí Angličani nebo Francouzi, kde Praha leží – neboť, jak stojí v bibli, zvolili lepší stránku. Česky se tato metropole jmenuje Prr – aha. A nikoli neprávem. Řeka Blatava, která pramení v jižních Čechách a posléze se přece jen vlévá do Labe, moudře protéká městem co nejrychleji. Prostoduchému cizinci se na první pohled jeví mohutná jako Mississippi, je však jen čtyři milimetry hluboká a plná pijavic. Nicméně v březnu, když vlahý vítr přivěje oblevu, podaří se jí vzedmout, a pak pravidelně poskytuje proslulému artileristovi, který pobývá na Hradčanech a ve dne v noci střeží město před Prušáky, vítanou záminku ke střelbě z děla. (Gustav Meyrink: Praha [1913]. Přel. František Marek. In: Černá koule. Praha: Odeon, 1967)
II. Kapitola IX. Padoušství. Na stole vedle lože stála nedopitá láhev s ohnivým co krev španělským vínem. Kníže měl toho vína ve sklepě několik vagonů sudů. On to víno posílal do celého světa a náramně z toho zbohatnul. Teď však už mu to bohatství nic platno ani dost málo nebylo, když na tu španělskou chřipku umíral. Švarcwaldky na zdi odbíjely poledne. Ve městě ustal chvíli hluk. Španělští inkvisitoři polevili v mučení kacířů a řev trápených vystřídalo zbožné Ave Maria. Též zápach z dýmu a čoudu popravišť byl nahrazen líbeznější vůní z barcelonských kuchyní, kde dopíkalo se národní jídlo, zvané španělskými ptáčky. Všade se obědvalo. Také ti otroci a tanečnice odešli k obědu. Zůstal tu jen nemocný a spící kníže. Bylo děsné vedro. Bzučíce, proháněly se vzduchem španělské mušky. (Josef Váchal: Krvavý román [1924]. Praha: Paseka, 1990)
III. Hlava osmá Na všem pomezí lehla širá vojska a vlčí psi hleděli ze skal a z pahorků Karpat. Dunaj byl poset tonoucím vojskem, Belgie řvala své nářky a u Mazurských jezer chropot zdušených armád stoupal zprostředka bažin. Svist prchlivosti a hrozný vír, jenž vyvrací z kořene města, zlořečená síla a udatnost jednorožcova, okuté sochory, rokliny a příkopy naplněné dráty ostnatými, oheň, připlouvající letadla bijící k smrti, jedy a palba, útoky stínů, útoky věčně opakované až do konce! Blbnutí vojáků odolávající hrůzám lépe než slovu. Blbnutí dobytčí a sprosté, krev, jež se vrátí k zmatenému mozku ještě ze žump a z hnojišť bitev! Na dvakrát sto tisíc padlo na pláních této hrůzy a desetkrát stotisíců pospíchá k válečným polím. Pluky Nikolajovy, vojska rakouská, vojska německá mění svá místa a okrvaveny hrůzami kvapí si vstříc. (Vladislav Vančura: Pole orná a válečná. Praha: Družstevní práce, 1925)
IV. Ty dva, Popova a Gavrilova, spojovalo prastaré přátelství, společná práce v ilegalitě, společná práce v továrně, kdysi dávno v mládí, když oba vstupovali do života jako tkalci z Orechovo-Zujeva; pak následoval společný – bogorodský – kriminál, – a dál existence profesionálního revolucionáře – vyhnanství, útěk, ilegalita, taganský internační tábor, vyhnanství, útěk, emigrace, Paříž, Vídeň, Chicago; – a později mračna Čtrnáctého roku, Brindisi, Soluň, Rumunsko, Kyjev, Moskva, Petěrburg, – a později: bouře Sedmnáctého roku, Smolnyj, Říjen, hřmění děl nad moskevským Kremlem, a – jeden se stal náčelníkem štábu rudé gardy v Rostově na Donu, kdežto druhý – maršálkem proletářské šlechty v Tule, jak o tom vtipkoval Rykov, na jednoho pak čekaly – války, vítězství, velení nad děly, lidmi, smrtmi, – na druhého gubernské výbory, výkonné výbory, VSNCH¹, konference, schůze a referáty: oba nasazovali – všechno, celý život, veškeré myšlenky – ve jménu největší revoluce na světě, nejvyšší spravedlnosti a pravdy. Ale vždycky už jeden pro druhého zůstal – Nikolaškou, – jeden pro druhého – Alexejem, Aljoškou, – navždy zůstali oněmi soudruhy, tkalci, bez hodností a reglementů. ---¹ VSNCH = Nejvyšší rada národního hospodářství – Pozn. překl. (Boris Pilňak: Povídka o nezhašeném Měsíci [1926]. Přel. Jan Zábrana. In: Kontrapunkt. Praha: Svět sovětů, 1967)
V. Nemusím snad zvlášť podotýkat, že vedro bylo nesmírné, docela africké. Hrůzovláda slunce, jakmile jste se odloučili od okraje indigové svěžesti vody, byla tak neúprosná, že jste už předem vzdychali při pomyšlení na těch několik kroků od břehu k obědu, i když jste byli v pouhém pyžamu. Vy to máte rádi? Máte to rádi, když to trvá několik neděl? Ovšem, je to jih, je to klasické počasí, podnebí rozkvétající lidské kultury, slunce Homérovo a tak dále. Ale za chvíli, nemohu si pomoci, nebude mě to stát velké přemáhání a začne mi to připadat tupé. (Thomas Mann: Mario a kouzelník [1930]. Přel. Jitka Fučíková. In: Novely. Praha: SNKLU, 1965)
VI. Byly tu saláty: bramborový a masový, fazolový i salát z volské tlamy. I zmražený okurkový a nakládaná zelenina; slané dalamánky a mísy s candátem a štikou v majonéze, šunkové závitky nadívané salátem a v rosolu, plněné tomaty, rybí zavináče a salámy: pražský, polský, uherský, špekový, šunkový a játrový; moravské klobásy, uzená rolovaná ramínka, vepřové řezy s tučným hřbetem nařezaným do kostiček i talíře s pečenou husou a pět set obložených chlebíčků s vlašským salátem, pražským salámem, okurkou, vajíčkem, slanečkem, plátkem sýra a pažitkou. Pro pozdější dobu byly v reservě vamberecké párky a malínský křen. Na stolech cukroví byly karlovarské opatky, pardubický perník, hořické trubičky se šlehačkou, bratislavské rohlíčky a dorty kávové, kakaové, smetanové a punčové s korunkou z nakládaných višní, rolády s máslovým krémem, žloutkové věnečky, koblihy, koláče, miňonky s čokoládovou polevou a oříškem na temeni a indiánky se šlehačkou. V chladicím stole byly seřazeny polárky, dorty z polárky a eskymo v čokoládě. Za malým barem vyrovnány špalíry bílého Valtického, Mutěnického i jihoslovenského Pezinockého a Modranského, i červeného bulharského a rumunského. Bylo tu rudé mělnické šampaňské a ve sklepě sudy smíchovského ležáku světlého i černého, i plzeňského a bedny exportního dvanáctistupňového s hrdlem lahví obaleným staniolem, i osmnáctistupňového Granátu a Gambrinu. To nebyla recepce maharadži hajdarabadského na počest amerického petrolejového krále, to dělníci nejlepšího závodu těžkého strojírenství v Pražském kraji otevírali svůj klub. (J. S. Kupka: Pražské jaro. Praha: Mladá fronta, 1952) KONEC TESTU
