Vzor citace: SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 312

Vzor citace: SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 312.

Právní stav publikace je k 31. 3. 2010. Lektoroval: JUDr. Miloslav Ungr © JUDr. Karel Svoboda, 2010 ISBN 978-80-7357-535-9

zaloba v civilním rizeni.indd IV

13. 5. 2010 17:07:57

Obsah

Proč právě žaloba?

1

1.

3

2.

KAPITOLA Vztah práva hmotného a procesního I. Dosavadní koncepce II. Slabiny dosavadních teorií III. Žalobní právo v Čechách Odvolání Mimořádné opravné prostředky IV. Žaloba – první krok k přeměně reality

3 6 9 9 11 16

KAPITOLA Žaloba – obecný výklad

21

I. II. III. IV. V.

21 23 28 31 35 39 41 42 43 48

Žaloba jako předěl mezi procesním a hmotným právem Žaloba – součást emancipovaného procesního práva Žaloba jako úkon jedince Forma žaloby Přirozené náležitosti žaloby 1. Objekt (předmět) žaloby 2. Subjekty žaloby 3. Objektivní stránka žaloby 4. Subjektivní stránka žaloby 5. Žalobní požadavek 6. Souvislost mezi žalobním skutkem a žalobním požadavkem 7. Identifikace orgánu, který má věc rozhodnout 8. Vztah mezi přirozenými a zákonnými žalobními požadavky VI. Formální (zákonem předepsané) náležitosti žaloby VII. Žalobní skutek 1. Význam skutkových tvrzení po souhrnné novele o. s. ř.

48 49 50 52 56 57 V

zaloba v civilním rizeni.indd V

13. 5. 2010 17:08:48

Obsah

2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Břemeno substancování 59 Proměnlivá důležitost skutkových tvrzení 59 Základní žalobní skutečnosti 63 Zámlky 68 Nedostatek právních tvrzení jako vada žaloby 69 Logické argumenty jako součást žalobních tvrzení 74 Totožnost skutku 76 VIII. Žalobní petit 86 1. Žalobní požadavek jako hodnota 86 2. Přirozená mez žalobního požadavku 89 A. Řízení o vypořádání SJM 90 B. Řízení zakončené smírem 91 C. Když úspěch ve věci závisí na úvaze znalce 92 D. Deficit petitu vyplývající ze zadržování informací žalovaným 94 E. Exekuce týkající se notářského a exekutorského zápisu 94 F. Když žalobce označí účastníky v rozporu se zákonem 96 G. Přirozená mez žalobního požadavku 96 3. Míra určitosti žalobního petitu 100 A. Určitost petitu jako objektivní i subjektivní pojem 101 B. Žaloby na plnění s relativně neurčitým žalobním petitem 107 C. Žaloby na plnění s relativně určitým žalobním petitem 109 D. Kdy a proč lze neurčitost žalobního petitu tolerovat 115 E. Ještě k alternativě facultas 117 IX. Vady v označení účastníků 118 1. Obecně k vadám v označení účastníků 118 2. Jak pojmenovat stát 119 3. Dominantní účastník a nerozlučné společenství ve sporu 127 4. Bydliště účastníka ve sporu s cizím prvkem 130 X. Současná soudní praxe při odstraňování vad žaloby 133 1. Forma a způsob výzvy k odstranění žalobních vad 133 VI

zaloba v civilním rizeni.indd VI

13. 5. 2010 17:08:48

Obsah

2. 3. 4. 5. 6.

Základní žalobní tvrzení versus rozhodnutí určující fakta Když žalovaný není řádně označen Součinnost soudu při odstraňování nedostatků ve skutkových tvrzeních Součinnost soudu jako prostředek k zabezpečení rovnosti Závěrem k vadám žaloby

135 136 138 141 142

3.

KAPITOLA Druhy žalob

145

4.

KAPITOLA Zvláštnosti určovací žaloby

154

I. II. III. IV.

154 157 160 161 162 165

V.

5.

6.

Podmínky pro využití určovací žaloby Typy určovacích žalob Mimoprocesní účinky určovací žaloby Negativní určovací žaloba – jak s ní nakládat 1. Jak žalobu formulovat 2. Co si o „negativce“ zapamatovat Určovací žaloba o neúčinnost smlouvy směřující do budoucna 1. Zákon ingerenci soudu do uzavřených smluv nepřipouští 2. Nespravedlivý závazek nepožívá právní ochrany

166 166 168

KAPITOLA Dispozice s předmětem řízení

172

I. II.

172 174

Obecný výklad Důvody opravňující k dispozici s předmětem řízení

KAPITOLA Procesní instituty určené pro dispozici s předmětem sporu I. II.

Dispozice se skutkem a s žalobním petitem 1. Změna žaloby a zpětvzetí žaloby Dispozice týkající se vymezení účastníků soudního řízení 1. Záměna účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř. 2. Přistoupení účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř.

177 178 178 183 184 186 VII

zaloba v civilním rizeni.indd VII

13. 5. 2010 17:08:48

Obsah

3. 4.

Záměna účastníků podle § 107a o. s. ř. Nerozlučné společenství na straně žalující a „létající“ účastník 5. Institut vedlejšího účastenství (§ 93 odst. 2, 3 o. s. ř.) III. Změna účastníků a její vliv na dosavadní průběh řízení

187 193 199 202

7.

KAPITOLA

Účinky podání žaloby

209

8.

KAPITOLA

Vzájemná žaloba

215

I. II. III. IV. V. 9.

Úkony procesní a hmotněprávní Podstata smíšeného úkonu Efekt smíšeného úkonu ve vztahu k soudu a k protistraně Typy vzájemných žalob Kvalitativní a kvantitativní aspekt žaloby

215 217 218 219 220

KAPITOLA Žaloba v řízení o výkon rozhodnutí

222

I.

223 224 225 228

Dispoziční právo v řízení o výkon rozhodnutí 1. Vázanost oprávněného exekučním titulem 2. Statičnost exekučního řízení 3. Jak dál II. Přirozené a formální náležitosti návrhu na nařízení exekuce III. Kdy a jak přezkoumat notářský nebo exekutorský zápis 1. Druhy vad exekučního titulu 2. Má soud přihlížet k vadám exekučního titulu? 3. Za jakých okolností soud přihlíží ke kauze exekučního titulu 10. KAPITOLA Procesní žaloby I. II. III. IV.

Dělená pravomoc nositelů soudní moci Podstata a charakter procesních žalob Vyškrtnutí věci ze soupisu Závěrem k procesním žalobám

229 233 234 235 237 243 244 245 247 251

VIII

zaloba v civilním rizeni.indd VIII

13. 5. 2010 17:08:48

Obsah

11. KAPITOLA Zvláštnosti a podivnosti českého žalobního práva I.

Žaloba o vypořádání společného jmění manželů 1. Proč SJM není věcí hromadnou 2. Může soud vypořádat i účastníky nenavržené položky? 3. Další projevy vázanosti soudu žalobním návrhem 4. Kdy je třeba návrh na vypořádání SJM zčásti zamítat II. Může soud sám od sebe modifikovat pluspetiční žalobu? 1. Pluspetiční jádro pudla 2. Pluspetice týkající se finančního plnění 3. Zvláštní případ pluspetice – účelově vázané plnění 4. Co si o pluspetici zapamatovat III. Kdy žalobci nelze klást žalobní vadu k tíži 1. Neúplnou žalobu nelze mechanicky odmítat 2. „Pasport domu“ jako věc hromadná? 3. Recept zatím neexistuje 4. Jak problém řešit IV. Hlavní intervence 1. Vztah hlavní intervence k původnímu řízení 2. Proti komu a jak V. Žalobní právo a nový režim koncentrace civilního sporu 12. KAPITOLA Nové pojetí civilního skutku I. II. III. IV.

Procesní skutečnost jako přímý předmět sporu Zvláštní předmět sporu u soudních „miniřízení“ Jak je to s důkazním břemenem procesních skutečností Právní hodnocení situace jako součást skutkového vylíčení

Poslední slovo Annotation Literatura Rejstřík

253 253 253 255 257 258 260 261 263 264 267 267 268 270 271 273 274 275 277 279 283 283 284 285 287 289 293 295 299

IX

zaloba v civilním rizeni.indd IX

13. 5. 2010 17:08:48

zaloba v civilním rizeni.indd X

13. 5. 2010 17:08:49

Proč právě žaloba?

V lidské společnosti vždy existuje určitá míra nejistoty o právech a povinnostech mezi konkrétními jedinci. Z této nejistoty zpravidla vyplývá střet zájmů mezi jednotlivými subjekty. Tyto konflikty musí řešit nezávislá třetí osoba, a to na základě mnohdy neúplných podkladů a informací. Toto rozhodování se řídí vlastními pravidly, která umožňují, aby nezávislý třetí (zpravidla soud) mohl rozhodnout navzdory skutkové a argumentační nejistotě. Výsledkem soudního řízení bývá nastolení nového právního vztahu, který může, ale nemusí mít oporu v objektivní realitě. Proces, který může vyústit v ustavení nové hmotněprávní reality mezi stranami sporu, začíná v okamžiku, kdy žalobce uplatní svůj domnělý nárok podáním soudní žaloby. Samotná žaloba by měla být transkripcí objektivní reality do žalobcových tvrzení. Stává se však, že žaloba obsahuje skutková tvrzení, která objektivní realitu zkreslují, zjednodušují nebo jsou dokonce s realitou v rozporu. I v takovém případě však žaloba vytváří základ pro další soudní jednání, zjišťování a rozhodování. Problematika vztahu mezi objektivní realitou a žalobními tvrzeními byla prvotním impulzem k tomu, abych se žalobou a její strukturou začal blíže zabývat. Druhý důvod, proč píši monografii na téma „žaloba“, spočívá v přijetí tzv. souhrnné novely občanského soudního řádu č. 7/2009 Sb. Novela totiž předpokládá, že účastníci uvedou veškerá pro rozhodnutí podstatná fakta již na samém počátku řízení. Význam žaloby jako základního a prvotního skutkového tvrzení, které ohraničuje spor, tím nepochybně vzrostl. Česká procesní úprava a teorie věnují rozsáhlou pozornost vzájemným procesním vztahům mezi účastníky soudního řízení. Ale téměř ignorují vztah mezi účastníky řízení a soudním rozhodnutím na straně jedné a třetími osobami, které stojí mimo rámec probíhajícího řízení, na straně druhé. To však neznamená, že civilní řízení je procesem, který probíhá v izolované zkumavce, a neovlivňuje realitu, která existuje a trvá mimo jednací síň. – V rámci této monografie se chci zaměřit i na pátrání, zda a do jaké míry se civilní řízení promítá do práv a povinností mezi jeho účastníky a osobami stojícími mimo řízení. 1

zaloba v civilním rizeni.indd 1

13. 5. 2010 17:08:49

Proč právě žaloba

Předem se čtenáři omlouvám za občasné odbočky od tématu „žaloba“, kterých se v monografii dopustím. Činím je proto, že žalobu je třeba pojímat v širším kontextu, v souvislosti s jinými procesními ustanoveními a soudními postupy. Bez takového přístupu nelze její roli v občanském soudním řízení v úplnosti pochopit a docenit.

2


13. 5. 2010 17:08:49

1. KAPITOLA Vztah práva hmotného a procesního

I. II. III. IV.

Dosavadní koncepce Slabiny dosavadních teorií Žalobní právo v Čechách Žaloba – první krok k přeměně reality

Tuto monografii věnuji žalobě a její podstatě. Ještě předtím se však, a to zcela nevyhnutelně, musím vypořádat s otázkou, jaký je vztah mezi hmotným právem a právem procesním. Splývají spolu nebo na sebe prostě navazují nebo si dokonce navzájem konkurují? Mým prvotním cílem je tedy sdělit čtenáři, jaké následky má podání žaloby na dosavadní ryze hmotněprávní vztahy mezi účastníky, zda žaloba a na ni navazující soudní verdikt jsou skutečným odrazem reality či „jen“ procesními instituty, od nichž se odvíjí nové uspořádání mezi účastníky sporu.

I. Dosavadní koncepce Část procesualistů zabývajících se vztahem mezi hmotným a procesním právem upozorňuje na skutečnost, že každé právo vyvěrající s hmotněprávní skutečnosti má dvě polohy. První z těchto poloh je oprávnění věřitele žádat po žalovaném, aby dobrovolně splnil nebo zajistil splnění své povinnosti. Druhou polohou jakéhokoliv hmotného oprávnění je právo věřitele uplatnit svůj dospělý požadavek vůči žalovanému u soudu a touto cestou si své právo vynutit. V souvislosti s podáním žaloby žalobce získává určitou právní pozici ve vztahu k žalovanému. Síla této právní pozice odvisí právě od původní hmotněprávní skutečnosti, která je jejím základem.1 – Dlužno však dodat, že pozici žalobce ve sporu ovlivňuje daleko 1

Viz například JHERING, R. Der Zweck im Recht. 4. vyd. Lipsko : Breitkopf und Härtel, 1904.

3


13. 5. 2010 17:08:49

1. KAPITOLA

více faktorů, než jen sama hmotněprávní skutečnost, o niž svůj požadavek opírá. Například míra možnosti prokázat, že tato hmotněprávní skutečnost opravdu existuje, nesouvisí s tím, jak se sporná záležitost odehrála. Navíc žalobce získává své procesní postavení již samotným podáním formálně bezvadné žaloby, aniž by jeho tvrzení bezpodmínečně musela mít oporu v objektivní realitě. Takže pozice žalobce, jež mu za určitých okolností může přinést úspěch ve sporu, se od původního hmotněprávního vztahu mezi účastníky vůbec nemusí odvíjet. Takový hmotněprávní vztah dokonce ani nemusí existovat. – Domnívám se, že Jheringova teorie dvojí polohy oprávnění věřitele vyplývajícího z hmotněprávní skutečnosti tento fakt nezohledňuje. Jiní autoři zastávají stanovisko, že každé nenaplněné hmotné právo je ve své podstatě nejisté (a tím i neurčité), protože je bez přistoupení další skutečnosti – pravomocného a především vykonatelného soudního rozhodnutí – nerealizovatelné.2 Není totiž garantováno subjektem (státem), který má dostatek faktické a právní síly k jeho autoritativnímu prosazení pro případ, že dlužník neplní dobrovolně. Jediným prostředkem, jak se domoci právní jistoty, je právě podání žaloby. – Osobně se domnívám, že mezi nejistotou týkající se existence nebo obsahu subjektivního práva a vynutitelností téhož subjektivního práva je přece jenom rozdíl. První pojem vystihuje to, zda právo je či není, druhý pojem se zabývá tím, zda dlužník (žalovaný, později povinný) disponuje dostatkem hodnot (zpravidla majetku), aby mohl oprávněný požadavek věřitele (žalobce) uspokojit. Výše uvedené stanovisko, které pokládá hmotné právo za nejisté do té doby, dokud není zabezpečen jeho průchod, lze tedy hájit jen za předpokladu, že nalézací a vykonávací řízení budeme pokládat za jeden celek. – Každé právo je totiž zcela jisté až tehdy, když je splněno. Teprve v okamžiku svého splnění právo nabývá zcela konkrétní podoby, protože až v té chvíli dlužník (žalovaný) zcela konkrétním způsobem uspokojuje nárok věřitele (žalobce). Ani jedna z výše uvedených teorií žalobního práva se nevypořádává s faktem, že existují i tzv. procesní žaloby – tedy žaloby, které se prvotně neopírají o hmotněprávní oprávnění žalobce vůči jeho procesním oponentům, ale souvisejí s jiným soudním řízením, které samo o sobě nemá charakter sporu. – Právo podat procesní žalobu zpravidla má osoba, která není účastníkem prvotního řízení. (Například vlastník, jehož věc má posloužit 2

Viz PAWLOVSKI, H. Aufgabe des Zivilprozesses. Zeitschrift für Zivilprozess 1967, s. 80.

4


13. 5. 2010 17:08:49

Vztah práva hmotného a procesního

k uspokojení peněžitého nároku oprávněného při řízení o výkon rozhodnutí, není účastníkem řízení o výkon rozhodnutí.) Nicméně tato osoba může být procesním postupem ze strany soudu v rámci tohoto řízení postižena. Právo podat procesní žalobu se tedy ve svém základu odvíjí od procesní situace, v níž se osoba, která je k podání této žaloby aktivně legitimována, ocitla. Nikoli od jejího hmotněprávního vztahu k účastníkům primárního soudního řízení. – O povaze tzv. procesních žalob hovořím ve zvláštní kapitole. Kategorický imperativ, že žalobce má své právo opřít o hmotněprávní realitu, nelze oddiskutovat.3 Nicméně po podání žaloby se jeho skutková tvrzení stávají předmětem posuzování ze strany soudu. Toto posouzení však nemusí mít nezbytně oporu v provedeném dokazování. Někdy dokonce soud převezme za svá skutková tvrzení uvedená v žalobě jako fakt a zabývá se jimi jen v tom směru, zda podle hmotného práva odůvodňují, nebo naopak neodůvodňují požadavek žalobce.4 Žalobní požadavek žalobce tedy může, ale nemusí mít oporu v objektivní (soudem skutečně prověřované) realitě, a přesto způsobí vynesení pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, které nelze zvrátit ani poté, co skutečná pravda vyjde najevo. Poslední změny ustavené tzv. souhrnnou novelou o. s. ř. č. 7/2009 Sb., spočívající v zavedení velmi přísného režimu doručování a v ustavení koncentrací (skutkových a důkazních „stopstavů“) hned v souvislosti s prvním jednáním, spíše nasvědčují tomu, že objektivní realita poslední dobou ztrácí před českými soudy na významu. Je nahrazována nejrozličnějšími předpoklady (kupříkladu premisou, že žalovaný, jemuž bylo doručeno tzv. fikcí, proti žalobě vědomě nebrojí, přestože o ní ve skutečnosti ani neví). – Riziko, že soud rozhodne na základě virtuálního, realitě neodpovídajícího skutku, se tedy zvětšuje. Tento dílčí závěr nasvědčuje tomu, že objektivní realita může, ale nemusí být skutečným základem pro podání žaloby, a že soudní rozhodnutí je právní skutečností, která nemá materiální ani formální oporu v původním hmotném právu žalobce.

3

4

V kapitole věnované druhům žalob hovořím o zvláštních žalobách, jež se neopírají o hmotné právo. Takové typy žalob jsou však výjimečné. Tak je tomu například při vydávání platebního rozkazu podle § 172 a násl. o. s. ř. nebo při vydávání rozsudku pro zmeškání podle § 153b a násl. o. s. ř.

5


13. 5. 2010 17:08:49

1. KAPITOLA

II. Slabiny dosavadních teorií Dosavadní teorie, které se zabývají vztahem mezi právem hmotným a právem procesním, vycházejí z nesprávného předpokladu, že vztah mezi právem hmotným a procesním lze generalizovat a vysvětlit na té nejobecnější teoretické úrovni. Je však třeba připomenout, že každé národní právo je produktem svébytné a různorodé zákonodárné aktivity. Vztah hmotného a procesního práva tedy lze vyhledat jen ve zcela konkrétních národních právních úpravách. Dokonce si lze představit, že v jednom jediném právním řádu existují dva různé typy soudního řízení, z nichž jeden umožňuje dominanci práva hmotného a ve druhém má na verdikt ve věci samé rozhodující vliv právo procesní. – Tvrdím, že je tomu tak i u nás. Zatímco v tzv. sporném civilním řízení u nás dominuje právo procesní, v tzv. „nesporech“ je to právo hmotné. Z výše uvedené úvahy vyplývá, že konflikt mezi právem hmotným a procesním je střetem dvou různých a reálně existujících koncepcí. Právě proto jej teoreticky nelze s definitivní platností vyřešit a zobecnit. Hmotné právo dominuje v takovém soudním řízení, jehož cílem je zjistit tzv. materiální (pokud možno úplnou) pravdu. Hmotněprávní norma totiž není ničím jiným, než zobecněním objektivní reality do textu právního předpisu. Normu hmotného práva lze proto nejlépe a s největší jistotou aplikovat tam, kde má soud zjistit pravdu, a to bez ohledu na procesní aktivitu účastníků. Tedy bez ohledu na to, zda účastník unese procesními předpisy ustavenou povinnost tvrdit a prokazovat pro rozhodnutí podstatná fakta. – Povinnost zjistit materiální pravdu má český soud v tzv. nesporném řízení. Tato povinnost je dokonce stěžejním principem tohoto typu řízení. – Veškerá ostatní procesní pravidla a instituty (včetně žaloby) ustupují v tzv. „nesporech“ do pozadí a stávají se pro rozhodnutí ve věci nepodstatné. Pro soudní verdikt je důležité hlavně to, jakým způsobem se odehrál hmotněprávní skutek. Procesní právo nad právem hmotným naproti tomu převládá v českém civilním sporu. A to z toho důvodu, že pro verdikt soudu ve věci samé mají rozhodující vliv nejen hmotněprávní fakta, ale především to, jakým způsobem se účastníci sporu vypořádají se svými břemeny tvrdit a prokazovat, se skutkovými a důkazními „stopstavy“ (s koncentracemi), se skutkovými

6


13. 5. 2010 17:08:49


domněnkami a fikcemi, které občanský soudní řád zakotvuje pro případ, že soud rozhoduje například platebním rozkazem, rozsudkem pro uznání, pro zmeškání. Uzavírám tedy, že teorie dominance práva hmotného a práva procesního se navzájem nevylučují ani nezpochybňují, stejně tak, jako se navzájem nepopírají třeba černá a bílá barva. Nejde totiž o „pouhé“ teorie, ale o reálné koncepce, které mohou existovat jak v čisté, tak v přechodných a modifikovaných podobách. Tam, kde je věcí účastníků (především žalobce v rámci žaloby), aby svojí procesní aktivitou vydefinovali předmět sporu a obhájili své zájmy, se projevuje převaha procesního práva nad právem hmotným.5 – Za takových okolností totiž nabývají na významu instituty, které se týkají průběhu a vedení řízení natolik, že potlačují objektivní fakta, na jejichž základě by měl soud rozhodnout. Naopak tam, kde „veřejný zájem“ na výsledku řízení zákonodárci znemožňuje, aby proces urychlil prostřednictvím institutů procesní povahy, se prosazuje koncepce dominance hmotného práva nad právem procesním. Pokud bych navzdory výše uvedenému závěru měl učinit soud o tom, zda základní pravidla pro rozhodnutí ve věci samé stanoví normy práva hmotného nebo práva procesního, přiklonil bych se na stranu práva procesního. Zásada „lex posterior derogat legi priori“ se totiž uplatní nejen při posuzování toho, kterou z na sebe časově navazujících právních norem je třeba využít pro řešení konkrétní právní situace, ale i při úvahách, zda se při konečném řešení sporné situace prosadí norma práva hmotného nebo norma práva procesního. – Jestliže se nesoulad mezi účastníky týkající se sporu o hmotné právo dostane až před soud, jsou to procesní předpisy, které soud využije při vyhodnocování, která fakta a za jakých podmínek bude mít za prokázaná a která nikoliv. Viz již zmíněné koncentrace, skutkové domněnky a fikce, břemena tvrdit a prokazovat. Lze oponovat tím, že soudce v kontinentálním právním systému hmotné právo (a ani samotný skutek, který má pod normu hmotného práva subsumovat) nevytváří. Hmotné právo a objektivní realita existují předem a soud je jimi vázán (v případě zákona), případně je nemůže svévolně přetvářet (v případě skutku, který již nastal a nelze jej proto změnit). Nicméně je rovněž pravda, že i kontinentální soud musí rozhodnout o soukromoprávní 5

Je tomu tak proto, že zákon musí účastníkům sporného řízení uložit zcela přesné povinnosti, jakož i lhůty k jejich naplnění. A to z toho důvodu, aby strana, jejíž úspěch ve věci je méně pravděpodobný, neměla prostor pro účinnou obstrukci.

7


13. 5. 2010 17:08:49

1. KAPITOLA

záležitosti, i když nenalezne žádný hmotněprávní předpis, který by na tuto záležitost dopadal.6 Jinak by se dopustil odepření spravedlnosti. Zároveň platí, že hmotné právo soud aplikuje jen na skutečnosti, které byly zjištěny postupem, který předpokládají procesní předpisy. S trochou nadsázky se dá říci, že hmotněprávní normy, pokud se věc dostane před soud, jsou z pohledu soudce „pouze“ procesními předpisy, které soudu poskytují instrukci, jaké skutečnosti se mají stát předmětem jeho pozornosti. Nikoli však nezbytně dokazování – již jsem zmínil celou řadu procesních institutů, které soudu umožňují rozhodnout i bez prověřování faktů uvedených v žalobě. Tam, kde procesní předpisy připouštějí existenci vícero „pravd“ – pravdy materiální a „pravdy“ formální, „pravdy“ prokázané a „pravdy“ nezjištěné –, ustupují objektivní realita a s ní i hmotněprávní norma do pozadí. Tam, kde procesní předpisy po soudci vyžadují, aby zjistil jedinou možnou (materiální) pravdu, naopak hmotné právo nabývá na důležitosti. Lze konstatovat, že rozdíl mezi koncepcí převahy procesního práva na straně jedné a koncepcí převahy hmotného práva na straně druhé tkví v té samé podstatě jako rozdíl mezi materiálním řízením, jehož cílem je zjistit hmotněprávní skutek v celé jeho úplnosti, a řízením ovládaném zásadou projednací, které ponechává iniciativu tvrdit a prokazovat na účastnících. Netvrdím, že uplatnění zásady projednací vede za každých okolností k verdiktu, který neodpovídá hmotněprávní realitě. Avšak procesní mechanismy (zejména koncentrace řízení a s ní spojené břemeno účastníka tvrdit a prokazovat), skrze něž se zásada projednací prosazuje, v daleko větší míře umožňují vznik nesouladu mezi výsledkem civilního sporu a objektivní realitou. Zbývá dodat, že si nemyslím, že by české trestní řízení bylo řízením, o němž by bylo možné prohlásit, že se v něm dominantně prosazují normy hmotného práva. – Je sice pravda, že trestní řád soudu ukládá povinnost zjistit pokud možno úplnou (materiální) pravdu,7 ovšem tato povinnost 6

7

Viz stanovisko Pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 20/2005 ze dne 28. 2. 2006, jež obecnému soudu uložilo rozhodnout o zvýšení nájemného, pokud zákonodárce v rozporu s ústavními principy nepřijal právní předpis, který by zvýšení nájemného umožňoval a upravil jeho pravidla. Viz § 2 odst. 5 věta prvá zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu: Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Princip materiální pravdy

8


13. 5. 2010 17:08:49


podle mého není základním principem nebo alespoň jediným základním principem, kterým se trestní proces řídí. Neméně podstatnou zásadou je totiž pravidlo ochrany práv obviněného (žalovaného).8 Trestní řád dokonce výslovně popisuje okolnosti, při jejichž naplnění soud nesmí důkaz, který je zjevně pravdivý, použít v neprospěch obviněného. Tak je tomu kupříkladu tehdy, když policejní orgán před sdělením obvinění vyslechne svědka, přestože se nejednalo o tzv. neodkladný či neopakovatelný úkon.9

III. Žalobní právo v Čechách Předmětem mého zkoumání nyní bude, za jakých podmínek české procesní předpisy umožňují, aby byl později zjištěný nesoulad mezi objektivní realitou a soudním rozhodnutím ve věci samé odstraněn. Alespoň zběžný rozbor opravných prostředků umožní prověřit, do jaké míry je v českých poměrech tento efekt přeměny objektivní reality do žalobních tvrzení a posléze do soudního verdiktu ve věci samé nezvratný. Nápravu soudního rozhodnutí ve věci samé lze dosáhnout cestou podání řádného nebo mimořádného opravného prostředku, případně prostřednictvím ústavní stížnosti. Odvolání

Odvolání je jediným řádným opravným prostředkem v českém civilním řízení.10 Odvolání lze odůvodnit mimo jiné tím, že soud prvého stupně neprávně zjistil skutkový stav. Skrze nesprávně zjištěný skutek lze podat odvolání za následujících situací: a) Soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly

8

9 10

však ani v trestním řízení není bezvýjimečný – tzv. zjednodušené řízení umožňuje, aby při projednání bagatelních trestných činů soud vycházel nikoli z dokazování, ale ze shodných tvrzení státního zástupce a obviněného (§ 314d trestního řádu). Podle § 2 odst. 2 trestního řádu dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Viz § 158a trestního řádu. Ponechávám stranou, že proti rozsudkům v tzv. bagatelních věcech odvolání podat nelze (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).

9


13. 5. 2010 17:08:49

1. KAPITOLA

splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 o. s. ř. části první věty za středníkem.11 – Tento odvolací důvod dopadá na situace, kdy se soudce s určitým tvrzením nebo důkazem vůbec nevypořádal a nezabýval se jejich významem, ačkoliv tak měl učinit. b) Soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností.12 – Tento odvolací důvod se uplatní tehdy, když žalobce pro rozhodnutí podstatnou skutečnost tvrdil a prokazoval včas (před koncentrací), avšak soud na tuto skutečnost nebo na důkaz o ní nebral zřetel. Tento odvolací důvod je naplněn i tehdy, když se soud prvého stupně zmýlil v tom, které důkazy a fakta jsou pro rozhodnutí ve věci samé podstatné. c) Soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním.13 – Jde o odvolací důvod tkvící v nekorektní formálně-logické úvaze soudce při hodnocení provedených důkazů. Tento důvod tedy nespočívá ve skutečnosti, že by soud prvého stupně provedl neúplné dokazování. – Kupříkladu se přihodí, že proti sobě stojí dvě skupiny navzájem protichůdných důkazů. Někdy je velmi komplikované, které části důkazů uvěřit nebo zda situaci vyřešit tím, že soud se nepřikloní k žádné z verzí a uplatní zásadu „non liquet“ (není jasné). Odvolací soud se za takových okolností může odchýlit od skutkových závěrů prvostupňového soudu.14 d) Dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny (§ 205a).15 – Již jsem zmínil, že ke koncentraci civilního sporu nedojde, pokud soud účastníka nepoučí nebo poučí nesprávně o podstatě koncentrace soudního řízení a o svém předběžném skutkovém a právním náhledu na projednávanou věc. V takovém případě kterýkoliv z účastníků může do sporu vnést další skutečnosti a důkazy i poté, co ze zákona (§ 118b odst. 1, § 114c odst. 5 o. s. ř.) mělo dojít k navození skutkového a důkazního „stopstavu“.16 11 12 13 14

15 16

Viz § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Viz § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. Viz § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. V takovém případě však nemůže napadené rozhodnutí rušit a vracet, ale musí je změnit s tím, že veškeré sporné důkazy zopakuje (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Viz § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř. Jsem toho názoru, že soud může obtěžkat účastníka jakoukoliv procesní povinností, a tedy i břemenem tvrdit a prokazovat, jen tehdy, když mu sdělí naprosto konkrétní obsah této

10


13. 5. 2010 17:08:49


Mimořádné opravné prostředky

Obnova řízení, jak ji pojímá současný český občanský soudní řád, pochází z doby, kdy soud měl povinnost zjišťovat materiální pravdu. Instituty upravující obnovu řízení dosud nebyly novelizovány tak, aby došlo k jejich provázání s ustanoveními, která urychlují řízení na úkor dokazování. Proto ustanovení upravující obnovu řízení nepočítají s tím, že český soud v současnosti může (a někdy musí) rozhodnout ve věci samé výhradně na základě žalobních tvrzení, která vůbec neprověřil, popřípadě byl v jejich prověřování procesními předpisy (například koncentrací) omezen.17 Soudy tento nesoulad řeší tím, že důvody pro obnovu řízení a důkazy o nich akceptují jen tehdy, když by z nich soud mohl vycházet i v původním řízení. – Proto se kupříkladu nelze domáhat obnovy původního řízení, jež skončilo smírem proto, že žalovaný dodatečně zjistil, že sporné právo žalobce v okamžiku schválení smíru neexistovalo. Původní smír totiž překryl dosavadní sporné či pochybné vztahy mezi účastníky. Obnovou řízení se účastník původního sporu může domáhat odstranění rozporu mezi objektivní realitou a výrokem pravomocného rozsudku nebo soudního smíru, když a) Existují skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které navrhovatel obnovy bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. b) Lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.18 Oba důvody pro obnovu řízení jsou obdobou jedné z výjimek prorážejících koncentraci dle § 118b odst. 1 o. s. ř. – Jsou vyjádřením zásady, že břemeno tvrdit a prokazovat účastníka zatěžuje pokud možno jen tehdy, když jim lze přičíst zavinění za to, že je nenaplnili. Jestliže tato břemena účastník neunese, aniž by mu bylo možno přičíst zavinění (když

17

18

povinnosti. Viz Svoboda, K. Souhrnná novela občanského soudního řádu – jak funguje v praxi. Právní fórum č. 10/2009. Podrobněji viz SVOBODA, K. Obnova řízení, v němž nebylo rozhodnuto na základě dokazování. Jurisprudence, č. 2/2009. Viz § 228 odst. 1, 2 o. s. ř.

11


13. 5. 2010 17:08:49

1. KAPITOLA

soud rozhoduje podle zásady „non liquet“), může se účastník nápravy nesouladu mezi objektivní realitou a soudním rozhodnutím ve věci samé domáhat i po právní moci takového rozhodnutí.19 A to právě cestou obnovy. Z mimořádných opravných prostředků pouze obnova přímo směřuje k odstranění později vzniklého nesouladu mezi soudním rozhodnutím ve věci samé a objektivní skutkovou realitou, která měla posloužit jako podklad pro verdikt soudu. Nedostatky při zjišťování skutku lze napravit i cestou podání žaloby pro zmatečnost nebo prostřednictvím dovolání. Zmatečnost však prvotně napravuje porušení procesních předpisů ze strany soudu, nikoli nesoulad mezi objektivní realitou a skutkovým závěrem, který soud přijal za svůj.20 Totéž lze říci i o dovolání.21 Jediným mimořádným opravným prostředkem sui generis, na jehož základě soud může přezkoumat skutková zjištění podřízeného soudu, je ústavní stížnost. Ústavní soud totiž není vázán zákonnými limity omezujícími proces soudního poznávání, kterými jsou během řízení vázány obecné soudy.22 Ustavní stížnost je však zcela výjimečným opravným prostředkem k nápravě rozporu mezi soudním verdiktem s objektivní realitou. Právo účastníka brojit proti soudnímu verdiktu ve věci samé cestou řádného nebo mimořádného opravného prostředku z důvodů, které spočívají v nesouladu soudního verdiktu s objektivní realitou, je v Čechách omezeno. Tyto limity se týkají především sporného řízení.23 Jde-li o spor, české procesní předpisy, zvláště po tzv. souhrnné novele o. s. ř. č. 7/2009 Sb., vycházejí z velmi přísné verze zásady „právo svědčí bdělým“ a mlčení účastníka (k němuž může dojít z mnoha různých důvodů) vykládají v jeho neprospěch. – Samozřejmě lze argumentovat tím, že je čistě 19 20

21

22

23

Ovšem nikoli donekonečna, ale jen do zákonem stanovené lhůty (§ 234 o. s. ř.). Viz § 229 o. s. ř. – Procesním pochybením, vůči němuž účastník může s úspěchem brojit žalobou pro zmatečnost, je například situace, kdy soud rozhodl v jeho neprospěch následkem trestného činu soudce nebo že zájmy účastníka byly poškozeny tím, že mu soud ustanovil neprávem opatrovníka jako osobě, jejíž pobyt není znám. – Tato procesní pochybení mohou vyústit i v nesprávné nebo v neúplné zjištění skutku. Dovolací důvody vyjmenovává § 241a odst. 2 o. s. ř.: Dovolání lze podat, pokud a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud svá zrušující rozhodnutí nezřídka opírá o závěr, že soud nejednal s účastníky v dostatečné součinnosti, a proto nezjistil skutek, jak by bylo možno očekávat. Takovým procesním postupem přitom mohlo dojít k porušení práva účastníka na spravedlivý proces. Viz například Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 345/200 ze dne 9. 11. 2000. Viz § 205a odst. 2 o. s. ř.

12


13. 5. 2010 17:08:49


věcí strany sporu, aby zabezpečila, že její argumenty budou během sporu uplatněny včas. Třeba tím, že do Centrální evidence obyvatel nechá zapsat svoji skutečnou adresu pro doručování a vyhne se tak riziku, že jí soud bude doručovat fikcí. Nebo tím, že účastník včas (před koncentrací řízení) uvede veškeré pro rozhodnutí důležité skutečnosti a důkazy. Argument, že „právo svědčí bdělým“, však nic nemění na tom, že korelace mezi objektivní skutkovou realitou na straně jedné a žalobními tvrzeními a na jejich základě vyneseným soudním verdiktem na straně druhé se v Čechách po souhrnné novele o. s. ř. č. 7/2009 Sb. dále rozvolnila. Jakmile soudy mohou rozhodovat na základě vědomě nepravdivé skutkové fikce, skutečně lze hovořit o odtržení objektivní reality od soudem „zjištěného“ skutku. – Podle českých procesních předpisů je nyní skutečně možné, že soudce později při prokázání určité skutečnosti, ohledně níž řízení ještě nebylo zkoncentrováno, vyslechne svědka, z jehož výpovědi vyplyne, že i zkoncentrovaná část skutku se odehrála jinak než tak, jak je soud povinen předpokládat. A přece soud nebude moci své dřívější skutkové stanovisko přehodnotit. V této souvislosti musím poznamenat, že skutkový děj tvoří logický celek jednání a následků, které v podstatě nelze umělým způsobem dělit. Proto lze skutek zjišťovat a prokazovat jen jako celek, na základě jednotného postupu a pravidel. Pokud zákon připouští, že část skutkového děje zůstane na rozdíl od ostatních dějových složek nezkoncentrována, nerespektuje jednotu skutkového děje.24 To může vést k paradoxním výsledkům. Uvedu příklad: Z důkazů provedených před koncentrací řízení soud pokládá za prokázané, že žalobce na objednávku žalovaného zhotovil stůl a tento stůl žalovanému předal. – Ohledně zjišťování této části skutku již nastal efekt koncentrace. Řízení však dosud nebylo zkoncentrováno ohledně faktu, zda skutečně došlo k zaplacení ceny díla, jíž se žalobce po žalovaném domáhá. Z pozdější výpovědi svědka navrženého žalovaným vyplyne, že žalobce stůl určený pro žalovaného předal někomu jinému a že tento člověk za stůl zaplatil. – Svědek se tedy ve své výpovědi prvotně nevyjadřuje k tomu, zda žalovaný za stůl zaplatil, ale k záležitostem, které se odehrály předtím. Nicméně z jeho tvrzení nepřímo, avšak zcela jednoznačně, vyplývá, že žalobce dostal za stůl zaplaceno. Soud se tak ocitá v paradoxní situaci. Částečný efekt koncentrace jej totiž nutí k tomu, 24

Ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. výslovně stanoví taxativně výjimky, při jejichž splnění ke koncentraci zcela nebo zčásti nedojde nebo které částečně negují již nastolenou koncentraci.

13


13. 5. 2010 17:08:49

1. KAPITOLA

aby uzavřel, že žalobce stůl žalovanému skutečně předal. Na druhé straně je však z výpovědi svědka zřejmé, že žalobce již své peníze (ale od osoby, která je odlišná od žalovaného) dostal. – Mám za to, že za takové výjimečné situace musí dojít k prolomení koncentrace jako celku. Byť nikoli ze zákonných, ale z logických důvodů. *** Pod pojmem české žalobní právo je třeba rozumět právo žalobce uplatnit u soudu skutečnosti, kterým hmotné právo přisuzuje konkrétní právní význam, jenž je ku prospěchu žalobce, a na základě těchto, ať již v realitě existujících nebo neexistujících skutečností požadovat verdikt, který odpovídá jejich subsumpci (podřazení) pod příslušný hmotněprávní předpis. A to za předpokladu, že žalobce unese břemeno důkazní pro případ, že si žalovaný (nebo výjimečně soud)25 tuto jeho aktivitu vynutí. – Hovořím-li o žalobním právu, mám na mysli návrh na zahájení sporného a nikoli nesporného řízení. – Jsem si vědom, že můj náhled na definici žalobního práva není v souladu s teoretickými názory, podle nichž procesní právo a soudní rozhodnutí samy o sobě nevytvářejí objektivní realitu, ale pouze na ni reagují a přizpůsobují se jí.26 Procesní právo by totiž z logiky věci mělo být cestou k jedinému cíli – k prosazení opravdu existujícího hmotného práva žalobce vůči žalovanému.27 Pokud však konkrétní procesní předpisy výslovně předpokládají, že soud může rozhodnout na základě vědomé nepravdy28 nebo neprověřené informace,29 nelze dospět k jinému než výše uvedenému závěru. 25

26

27

28

29

Podle názoru českého zákonodárce by soud měl svojí vlastní aktivitou ovlivňovat výsledek sporu co nejméně. Tento náhled zákonodárce mimo jiné vyplývá z novely ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř., které soudcům téměř zapovídá projevit vlastní důkazní iniciativu. – Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. „nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.“ Viz Rödig, J. Zur Über die Notwendigkeit einer besonderen Logik der Normen. Jahrbuch für Rechtssoziologie und rechtteorie. Band 2. Düsseldorf 1972. Viz MACUR, J. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno : Masarykova univerzita, 1993, s. 80–90. Tak tomu může být, pokud soud až po koncentraci řízení získá vědomost o tom, že se záležitost odehrála jiným způsobem, než odpovídá koncentrací zakonzervovanému skutku. Tak je tomu například u rozsudku pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. nebo při vydání platebního (§ 172 odst. 1 o. s. ř.) nebo elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.).

14


13. 5. 2010 17:08:49


Nepopírám však, že další rozvolňování vztahu mezi právem hmotným a procesním, jež ve svém důsledku znamená, že žalobní tvrzení ani rozsudečný verdikt nemusí vyvěrat z objektivní reality, je v podstatě negativním, i když reálným, efektem. Soud totiž v rámci své rozhodovací činnosti má odstraňovat entropii (neuspořádanost) mezi subjekty soukromoprávních vztahů. Za tím účelem musí disponovat určitou mírou legitimity. Tuto legitimitu může demokratická moc soudní získat jedině tím, že bude vynášet spravedlivá (tedy z objektivní reality vyvěrající) rozhodnutí. – Kupříkladu Wilhelm Sauer zdůrazňuje, že cílem jakéhokoliv soudního procesu je nastolení spravedlnosti. Tedy systému hodnot, které odpovídají společenské vůli a představám o spravedlnosti.30 Současné představy o spravedlnosti vyžadují, aby soudní verdikty odpovídaly objektivní realitě. Žalobce je zatížen břemenem tvrdit a prokazovat jen tehdy, když je soud povinen rozhodnout ve věci samé na základě míry naplnění dokazovacích povinností ze strany žalobce. Břemeno tvrdit (jež mimo jiné sestává i z podání formálně bezvadné žaloby) však má navrhovatel (žalobce) vždy, dokonce i v tzv. „nesporech“.31 Jak ve sporném, tak v nesporném řízení totiž platí, že soud žalobu odmítne, pokud její předkladatel nevylíčí skutková tvrzení natolik, aby mohla být základem pro projednání věci. V této souvislosti lze odlišit tzv. formální povinnost či břemeno tvrzení, tedy povinnost a břemeno žalobce uvést fakta, bez nichž by žalobu nebylo možné pokládat za projednatelnou, od tzv. pravé povinnosti a břemene tvrzení. Pravou povinností a břemenem tvrzení je žalobce obtěžkán až tehdy, když soud musí rozhodnout nikoli na základě neprověřených tvrzení žalobce, ale na podkladě skutečné revize takových tvrzení. Například cestou dokazování. – Soud však může prověřit žalobní tvrzení i tím, že ze stanoviska žalovaného zjistí, že žalobní tvrzení jsou předmětem shodného tvrzení účastníků. Vztah soudního verdiktu ve věci samé k původní hmotněprávní realitě je volný a z procesního pohledu často nepodstatný. Verdikt soudu nahrazuje a překrývá objektivní realitu. – Právě uvedené závěry platí zejména pro tzv. sporná řízení. Ve sporných řízeních totiž účastníkům vznikají povinnosti a břemena tvrdit a prokazovat. V rámci sporů soudy mohou využít koncentračních institutů, které navozují skutkové a důkazní 30

31

Sauer je představitelem té skupiny teoretiků, kteří se domnívají, že výsledek civilního řízení překrývá původní hmotněprávní skutečnost. Procesní právo je tedy do jisté míry nadřazeno právu hmotnému. V „nesporech“ však navrhovatel nemá břemeno prokazovat.

15


13. 5. 2010 17:08:49

1. KAPITOLA

„stopstavy“ k určitému okamžiku řízení. Tato břemena a koncentrace rozvolňují vztah mezi hmotněprávní kauzou, žalobou a soudním rozhodnutím. Lze říci, že čím více procesních povinností a břemen mají sami účastníci soudního řízení, tím více je kontinuita mezi hmotným právem (původní kauzou) a výsledkem sporu (a tedy i žalobou) narušena. Nadřazenost procesního práva nad právem hmotným se tedy více projevuje ve sporech, „nespory“ jsou naopak postaveny na dominanci práva hmotného (na původní kauze).

IV. Žaloba – první krok k přeměně reality Prvotním podkladem, na jehož základě dochází k „transformaci“ objektivní reality do soudního rozhodnutí, je právě žaloba. Jejím prostřednictvím žalobce určuje, do jaké míry soud může do dosavadních vztahů mezi účastníky zasáhnout a pozměnit je. Žaloba a následně pravomocný rozsudek ve věci samé mají zvláštní vlastnost – přetvářejí a zjednodušují objektivní realitu, která vedla k jejich vzniku. A to nejprve do tvrzení žalobce (žaloba), poté do soudního rozhodnutí (rozsudek, smír, platební rozkaz). Civilní proces má „realitotovornou“ schopnost. Jednak tím, že žalobce si ze skutku, který má být předmětem řízení, vybere jen ta fakta, která jsou podle něho podstatná pro jeho úspěch ve sporu. (Žalovaný jedná obdobně, ale ve svém vlastním zájmu.) Následně je věcí soudu, aby si z výčtu účastníky tvrzených skutečností vybral ty, které pokládá za prokázané a opravdu podstatné pro rozhodnutí ve věci. Soud by sám od sebe neměl do řízení vnášet skutková fakta. Je tedy skutkovými vylíčeními účastníků téměř bezvýjimečně vázán.32 Z výše uvedených úvah je zřejmé, že žalobní tvrzení a rozsudek sice vycházejí z hmotněprávní reality, ale tvarují ji. Dokonce ji za určitých okolností nemusí (a to i v podstatných bodech) vystihovat. Okamžikem právní moci rozsudku dochází k definitivnímu osamostatnění rozsudečného výroku od objektivní skutečnosti. Soudní verdikt sám se jako výsledek sporu stává právním důvodem, který umožňuje i násilné vynucení v žalobě uvedeného nároku vůči žalovanému. Původní kauza 32

Viz například rozsudek Nejvyššího soudu ČR so. zn. 29 Odo 1538/2006 ze dne 27. 3. 2008.

16


13. 5. 2010 17:08:49


ztrácí následkem právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí ve věci samé právní význam. A přece judikatura českých vysokých soudů výše odůvodněnou a popsanou nezávislost soudního verdiktu jako právního svébytného důvodu zakládajícího právo žalobce na plnění vůči žalovanému zcela nerespektuje. Nejvyšší soud naopak došel k závěru, že zrušením rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že podle hmotného práva zde povinnost k plnění neexistovala.33 Tento závěr se opírá o komentářový názor, že důvodnost žalobcova požadavku na vrácení peněz, které zaplatil na základě dodatečně zrušeného rozsudku, odvisí nikoli od toho, zda byl rozsudek, na jehož základě bylo plněno, zrušen. Podstatné je, zda žalobce měl podle hmotného práva skutečně plnit.34 – Na druhé straně v plénu téhož soudu zazněla námitka, že takové stanovisko obrací důkazní břemeno mezi účastníky řízení. Podle názoru z pléna je třeba po zrušení rozhodnutí vrátit plnění přisouzené tímto rozhodnutím vždy. Původně existující hmotněprávní titul k plnění v tomto řízení lze sice uplatnit kompenzační námitkou, soud sám však z vlastní iniciativy původní práva a povinnosti mezi účastníky neprověřuje.35 Přikláním se k poslednímu z výše uvedených závěrů. Již výše jsem vysvětlil, že původní objektivní realita se nevyhnutelně musí přetransformovat nejprve do skutkových tvrzení účastníků (zejména do žaloby) a poté do pravomocného soudního rozhodnutí. Soudní rozhodnutí je proto právní skutečností, která nahrazuje skutečnosti, z nichž vyvěrá. Žalovaný z původního řízení plní pod tíhou tohoto rozhodnutí, a nikoli proto, že jej původní žalobce přesvědčil o korektnosti svého požadavku. Proto je plnění, kterého se původnímu žalobci dostalo, plněním z právního důvodu, který odpadl.36 Zrušením rozsudku se přece má dosáhnout stavu, který zde existoval před jeho vyhlášením. Tedy restituce in xekvova, včetně vrácení plnění, která se na základě zrušeného verdiktu uskutečnila. Původní hmotněprávní realita se okamžikem zahájení soudního řízení přeměňuje v souhrn tvrzení účastníků civilního sporu. Ovšem 33 34

35 36

Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3113/2007 ze dne 11. 10. 2007. Viz ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 809. Viz Soudní rozhledy, č. 2/2009, s. 39. Podle § 451 odst. 2 o. z. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

17


13. 5. 2010 17:08:49

1. KAPITOLA

nikoli v souhrn veškerých účastnických tvrzení, ale pouze těch, ohledně nichž účastník unese břemeno jejich prokázání, popřípadě těch skutečností, které má soud ze zákona za dané.37 Jádro skutkových tvrzení, na jejichž podkladě soud rozhoduje, tvoří samotná žaloba (případně vzájemný návrh). Právě žaloba totiž vymezuje předmět sporu. Výjimečně může být předmět sporu vymezen i jinými skutkovými tvrzeními než samotnou žalobou nebo vzájemným návrhem. Tak je tomu například tehdy, když žalovaný uplatní námitku započtení. Prokázaná skutková tvrzení účastníků se následně přeměňují do enunciátu – nikoli do rozsudku jako celku, ale jen do rozsudečného výroku. Rozsudek se tedy do jisté míry podobá směnce. Odůvodnění rozsudku zpravidla ustupuje do pozadí.38 Myšlenku, kterou jsem právě prezentoval, lze podpořit i teoreticky. Wilhelm Sauer tvrdí, že pravomocné rozhodnutí orgánu státní moci je ve své podstatě normou ad hoc, kterou vytvořil státní orgán pro určitý úsek životních vztahů, který byl předmětem daného řízení.39 František Weyr uvádí, že soudní řízení reálně není prostředkem ochrany hmotněprávního vztahu, který je předmětem tohoto řízení. Hmotněprávní nárok totiž není danost, o kterou se soud při svém rozhodování může opřít. Teprve v rámci soudního řízení, které se řídí svými a svébytnými předpisy, se zjišťuje, zda hmotněprávní nárok žalobcův opravdu existuje.40 Civilní řízení tedy nechrání nic a nikoho předem. Jeho výsledkem (stejně jako v řízení trestním) může být rozhodnutí, které vychází ze skutkové nejistoty o faktech, která se stala předmětem soudního poznávání. Je sice pravdou, že český občanský soudní řád ve svých obecných ustanoveních vychází z předpokladu, že procesní právo (přesněji řečeno výsledek, k němuž soudní řízení vede) není schopno zastínit původní skutek.41 Na druhé straně tentýž předpis nastoluje celou řadu skutkových fikcí nebo domněnek, které mohou směřovat k vytvoření virtuální právní reality.42 Dokonce i autoři, kteří hmotné právo (skutkovou podstatu) nadřazují právu procesnímu (které je pouze cestou k nalezení skutku) zpravidla 37

38 39 40 41

42

Například v případě vynesení rozsudku pro zmeškání (§ 153b o. s. ř.) soud vychází ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě, aniž by je prověřoval. Této problematice věnuji zvláštní podkapitolu. Viz SAUER, W. Grundlagen des Prozessrechts, Stuttgart : 1929. Viz WEYR, F. Teorie práva. Praha : Orbis, 1936. Viz ustanovení § 6 o. s. ř., podle něhož soud si během řízení musí počínat tak, aby skutek byl „bez důvodných pochybností zjištěn“. Srovnej zejména s § 114b, § 118b, § 114c § 153b, § 172 o. s. ř.

18


13. 5. 2010 17:08:49


nezpochybňují schopnost soudního procesu přetvořit skutek k obrazu svému.43 Například vytvořením procesních břemen tvrzení a prokazování, systémem koncentrací, aplikací zásady non liquet (není jasné, prokázané) apod. Tito autoři však tuto schopnost procesního práva pokládají za vedlejší a ve své podstatě za nežádoucí efekt. Ideálním výsledkem každého civilního řízení jistě má být verdikt, který je věrným odrazem objektivní reality a na ni aplikovaného hmotného práva. Tohoto efektu však nezřídka nelze s jistotou dosáhnout. Nejen proto, že nelze zaručit úplné a bezchybné zjištění skutku. Ale i proto, že soudce se nemusí správně zorientovat ve změti někdy na prvý pohled protichůdných hmotněprávních norem. A přece v zájmu zachování právní jistoty je nutné, aby pravomocný a vykonatelný soudní verdikt nahradil původní práva a povinnosti účastníků sporu. A to i za cenu, že takový rozsudek nebude odpovídat právům a povinnostem, které měl mezi účastníky stvrdit. Kauzou (důvodem), pro který může původní žalovaný požadovat své peníze zpátky, je tedy z teoretického hlediska samotný fakt zrušení rozsudku, který mu povinnost k plnění ukládal. Nikoli do rozsudku přetransformovaný skutek. Proto původní žalovaný nemusí v žalobě o vrácení peněz původní skutek popisovat. Pro skutkové vylíčení postačí, když označí rozsudek, podle něhož plnil, a uvede, kdy a jak byl tento verdikt zrušen. – Ostatně tento názor podporují nejen již zmíněné teoretické argumenty, ale i koncentrační ustanovení § 114c a § 118b o. s. ř.44 a rovněž i exekuční ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.45 a § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.46 Ustanovení § 114c a § 118b do občanského soudního řádu vpravila tzv. souhrnná novela o. s. ř. č. 7/2009 Sb. Tato ustanovení zavádějí 43

44

45

46

Viz MACUR, J. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno : Masarykova univerzita v Brně., 1993. Tato tzv. souhrnnou novelou o. s. ř. č. 7/2009 Sb. nově upravená ustanovení zavádějí koncentraci civilního sporu již v souvislosti se skončením prvého jednání ve věci samé. Tedy navozují skutkový a důkazní „stopstav“ k okamžiku skončení prvého rokování. Cílem těchto ustanovení je zamezit účastníkům i soudu ve vnášení dalších skutečností a důkazů (byť objektivně existují) do řízení. Tím zákonodárce naprosto jasně projevuje vůli odtrhnout soudní rozhodování od objektivní reality. Podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným. Podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.

19


13. 5. 2010 17:08:49

1. KAPITOLA

koncentraci civilního sporu již v souvislosti se skončením prvého jednání ve věci samé. Tedy navozují skutkový a důkazní „stopstav“ k okamžiku skončení prvého rokování. Cílem těchto ustanovení je zamezit účastníkům i soudu ve vnášení dalších skutečností a důkazů (byť objektivně existují) do řízení. Tím zákonodárce nově a naprosto jasně projevil vůli odtrhnout soudní rozhodování od objektivní reality. „Exekuční“ § 268 odst. 1 písm. b) a § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. také počítají s tím, že se povinný (původní žalovaný) nemůže po vyhlášení soudního rozhodnutí bránit objektivními skutečnostmi, které vznikly ještě předtím, než soud vydal (vyhlásil) xekvované rozhodnutí. – I v nich zákonodárce výslovně odtrhuje objektivní realitu od rozsudečného výroku, který z ní někdy více, někdy méně vychází. Proces přeměny objektivní reality do rozsudečného výroku je však zahájen již v okamžiku podání žaloby. Již od té chvíle se původní hmotněprávní práva a povinnosti přeměňují v soubor procesních práv a povinností účastníků řízení (zejména v povinnost břemeno tvrdit a prokazovat). Přeměna hmotněprávního skutku v rozsudečný verdikt je postupným procesem – úsečkou vedoucí z bodu A (z žaloby) do bodu B (do rozsudku nebo do jiného rozhodnutí ve věci samé).

20


13. 5. 2010 17:08:49

2. KAPITOLA Žaloba – obecný výklad

I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X.

Žaloba jako předěl mezi procesním a hmotným právem Žaloba – součást emancipovaného procesního práva Žaloba jako úkon jedince Forma žaloby Přirozené náležitosti žaloby Formální (zákonem předepsané) náležitosti žaloby Žalobní skutek Žalobní petit Vady v označení účastníků Současná soudní praxe při odstraňování vad žaloby

Žaloba je procesním úkonem účastníka, kterým se zahajuje civilní řízení. České procesní předpisy poskytují soudům možnost zahájit řízení i nezávisle na vůli účastníků právního vztahu, který se má stát předmětem soudního projednávání. Ovšem jen u části nesporných řízení, která jsou vyjmenována v § 81 odst. 1 o. s. ř. Děje se tak formalizovaným úkonem soudu – usnesením o zahájení řízení.47 Výjimečně je soudní řízení zahájeno přímo ze zákona – s řízením o určení otcovství je spojeno řízení o výchově a výživě nezletilého dítěte.48

I. Žaloba jako předěl mezi procesním a hmotným právem Civilní řízení je zahájeno v okamžiku, kdy žaloba dojde do dispozice soudu, popřípadě okamžikem vydání usnesení o zahájení řízení.49 Po 1. červenci 47 48 49

Viz § 81 odst. 1 o. s. ř. Viz § 113 o. s. ř. Podle § 82 odst. 1 o. s. ř. řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu.

21


13. 5. 2010 17:08:49

2. KAPITOLA

2009 je řízení zahájeno také ve chvíli, kdy elektronická žaloba dojde do datové schránky soudu.50 Podá-li žalobce žalobu prostřednictvím své vlastní datové schránky, má za to, že účinky spojené s podáním žaloby nastanou již ve chvíli, kdy žalobce vydal příkaz k jejímu odeslání do datové schránky soudu. Česká pošta, která je správcem datových schránek, totiž má postavení doručujícího orgánu. Stejně jako hmotněprávní vztah má i procesněprávní vztah tři základní složky – subjekty, předmět a obsah.51 Subjekty civilního sporu jsou především žalobce, žalovaný a soud, který ve věci rozhoduje. Prvotní předmět civilního sporu tvoří hodnoty (zpravidla věci nebo peníze), o nichž soud rozhoduje. Prvotním obsahem procesněprávního vztahu jsou práva a povinnosti, která mají být mezi účastníky nastolena rozhodnutím soudu ve věci samé. – Cílem žaloby je vymezit spor. Žaloba je tedy, pokud se obsahu týče, úkonem žalobce, který vymezuje subjekty, prvotní předmět a prvotní obsah žalobou zahájeného soudního řízení. Žaloba, popřípadě usnesení soudu o zahájení řízení, vytvářejí tzv. primární řízení (a tím vymezují prvotní subjekty, prvotní předmět a prvotní obsah soudního řízení). Avšak existují i sekundární předměty a sekundární obsahy soudního sporu. – Aby se soud dobral rozhodnutí ve věci samé, musí se zabývat celou řadou „drobností“ (například musí opatřovat důkazy, provádět místní šetření, ustanovit znalce apod.), které mají svůj vlastní (pro řízení jako celek sekundární) předmět a obsah. Těmito podružnostmi se však žaloba nezabývá. Nicméně tyto sekundární předměty a obsahy (někdy dokonce i sekundární subjekty)52 civilního řízení vytvářejí jakési „miniřízení“ uvnitř hlavního procesu. Jestliže je iniciátorem takového „miniřízení“ některá ze stran sporu, musí ve vztahu k soudu uskutečnit úkon, který obsahuje podobné náležitosti jako žaloba.53 – Například žalovaný požádá soud o provedení důkazu. Takový návrh musí obsahovat popis důkazu (který je 50

51 52 53

Doručování prostřednictvím datových schránek upravuje zákon č. 300/2008 Sb. Podle § 18 odst. 2 tohoto zákona úkon učiněný prostřednictvím datové schránky má vůči orgánu státní moci stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob. Viz BOGUSZAK, J., Čapek, J. Teorie práva. Praha : Codex Bohemia, 1997, s. 97–112. Tzv. osoby na řízení zúčastněné. Podle § 42 odst. 1 o. s. ř. podání je možno učinit písemně nebo ústně. Písemné podání se činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě, telegraficky nebo telefaxem. Ústní podání se činí do protokolu. Ústně do protokolu je možno podání učinit, jde-li o návrh na zahájení řízení o povolení uzavřít manželství, o určení a popření

22


13. 5. 2010 17:08:49

Žaloba – obecný výklad

předmětem „miniřízení“) a musí z něj vyplývat požadavek, aby soud tento důkaz zajistil a provedl (tyto povinnosti, které má soud podle návrhu na provedení důkazu splnit, tvoří obsah „miniřízení“).54 Jestliže navrhovatel důkazu nebo oprávněný iniciátor „miniřízení“ podá nekompletní návrh na zahájení „miniřízení“, soud je jej povinen (stejně jako v případě vadné žaloby) vyzvat k odstranění vad jeho návrhu a poučit ho o tom, proč pokládá návrh za neúplný a co je třeba doplnit. Jestliže navrhovatel výzvě soudu nevyhoví, soud nekompletnímu nebo nesprávnému požadavku nevyhoví, zpravidla aniž by o tom musel rozhodovat (§ 43 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žaloba zároveň má být procesním úkonem, kterým se žalobce domáhá ochrany svého hmotného (zpravidla na žalobě nezávislého) práva, které nemá svůj původ v procesních předpisech. Toto hmotné právo většinou již v době podání žaloby existuje. Spíše výjimečně má být toto právo nastoleno až rozsudkem. Ale i tak se v rozsudečném výroku mají zrcadlit hmotněprávní skutečnosti, které nastaly do doby jeho vyhlášení a jsou svým původem na procesním právu nezávislé. Žaloba a na ni navazující soudní verdikt mají být „pouhým“ nástrojem státem garantované ochrany porušených či ohrožených subjektivních práv.55 Žaloba, jíž soud vyhoví, a samozřejmě i sám rozsudečný výrok, tedy mají vystihovat mimoprocesní realitu. Procesní právo je pouhým nástrojem k prosazení subjektivních práv, nikoli jejich tvůrcem. Ale v řadě případů však tomu tak není. Ptejme se proč.

II. Žaloba – součást emancipovaného procesního práva Existují čtyři základní logické a zároveň legitimní příčiny, které soudu umožňují rozhodnout nikoli na základě najisto postavené reality:

54

55

rodičovství, o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, o osvojení a řízení, které lze zahájit i bez návrhu, a návrhy na výkon rozhodnutí v těchto řízeních vydaných. Sám předmět důkazu (například svědek) může být zároveň subjektem „miniřízení“, jehož účelem je výslech tohoto svědka. V souvislosti s výslechem mu totiž zpravidla vznikají práva a povinnosti, která svědek má prvotně ve vztahu k soudu (povinnost dostavit se a vypovídat, právo na svědečné). Viz WINTEROVÁ, A. Žaloba v občanském právu procesním. Praha : Acta Universitatis Carolinae, 1979, s. 7.

23


13. 5. 2010 17:08:49

2. KAPITOLA

a) Nepřeklenutelný informační deficit týkající se pro rozhodnutí podstatné skutečnosti, kterým trpí jak účastníci, tak soud.56 Například žalobce (pojistník) požaduje po pojišťovně náhradu škody za odcizení svého vozidla. Soud ani účastníci řízení však nemají k dispozici žádné důkazy, kým a kdy byl vůz odcizen. Z důkazů vyplývá pouze to, že vůz během určitého časového úseku zmizel. A jediným logickým vývodem, k němuž provedené důkazy vedou, je závěr, že automobil byl skutečně odcizen. – Za takových okolností žalobce nemusí v žalobě vylíčit přesný průběh odcizení svého vozidla. Žaloba je tedy méně konkrétní, než za obvyklých okolností, a přesto ji soud nemůže odmítnout jako neprojednatelnou. Rovněž rozhodnutí ve věci samé vychází z jen vágně formulované skutkové reality. b) Pasivita účastníků civilního sporu, kterou soud bez součinnosti účastníků není schopen (nebo z důvodu hospodárnosti řízení povinen) překonat. Civilní spor ovládá tzv. zásada projednací. To znamená, že je především na účastnících, aby tvrdili a prokazovali pro rozhodnutí podstatné skutečnosti. Jinak se vystaví riziku neúspěchu ve sporu. – Dá se říci, že procesní pasivita účastníků má schopnost vytvářet virtuální realitu, z níž soud vychází. V pochybnostech o pozitivní skutkové okolnosti totiž soud má za to, že tato okolnost nenastala. Zásada projednací však není samoúčelná a prvotně neslouží k tomu, aby se soud zcela zbavil Ústavou deklarované odpovědnosti za výsledek řízení.57 V ideálním případě je pouze cestou k vytčenému cíli – k rozhodnutí na základě skutečně zjištěného stavu věci. Má přispět k rychlému vyhrocení sporu na základě soupeření argumentů a protiargumentů stran.58 c) Předpoklad, že právo svědčí pouze bdělým. Ti, kteří se žalobnímu požadavku nebrání, ačkoli lze očekávat, že by tak učinili, pokud by nárok podle jejich názoru nebyl po právu, spor prohrávají. Zásada „právo svědčí bdělým“ se uplatní jen tehdy, když soud její využití shledá 56

57

58

Viz MACUR, J. Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno : Masarykova univerzita, 2000. Článek 90 Ústavy ČR hovoří o tom, že soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům účastníků řízení. Tato ochrana by neměla pouze formální, ale měla by vést k pokud možno spravedlivému výsledku. Srovnej například s Nálezem III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995. – V této rovině lze hovořit o odpovědnosti soudu za to, že výsledek soudního sporu bude spravedlivý. K témuž soud ostatně zavazuje i ustanovení § 1 o. s. ř. Viz MACUR, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno : Masarykova univerzita, 2002.

24


13. 5. 2010 17:08:49


za přiměřené povaze projednávané věci. Kupříkladu soud může, ale nemusí vydat platební rozkaz,59 elektronický platební rozkaz60 nebo rozsudek pro zmeškání.61 – Tento bod se nekryje s předchozím ad b). Nejedná se totiž o objektivní nemožnost soudu zjistit, jak se věci mají. Soud by mohl svojí zjišťovací aktivitou nečinnost účastníků nahradit. Procesní předpisy však soudci umožňují nebo dokonce přikazují samostatnou prokazovací aktivitu nevyvíjet a rozhodnout na základě faktů a důkazů, které sami účastníci do řízení vnesli. d) Potřeba ukončit spor v přiměřené době. Nezáleží na tom, z jakých příčin k prodlužování sporu dochází. Tato potřeba se projevuje především v rámci tzv. koncentrace řízení. Koncentrací přitom rozumíme navození skutkového a důkazního „stopstavu“ k určitému okamžiku řízení. Účastníci po tomto okamžiku ztrácejí možnost tvrdit a prokazovat pro rozhodnutí podstatné skutečnosti a navrhovat o nich důkazy.62 Dva ze čtyř výše uvedených důvodů, které soudu nakazují rozhodnout nikoli na základě materiální pravdy, nemusí procesní úprava respektovat. – Až do novely o. s. ř. č. 171/1993 Sb., české soudy měly povinnost zjišťovat pokud možno úplnou pravdu, bez ohledu na procesní aktivitu účastníků. Do 1. 9. 1993 tedy potřeba ukončit spor v přiměřené době a zásada „právo svědčí bdělým“ nenacházely ani zdaleka takové uplatnění jako nyní (zejména po tzv. souhrnné novele o. s. ř. č. 7/2009 Sb., která zavedla velmi přísné režimy koncentrací civilního sporu). Ani tzv. materiální řízení63 však není s to překlenout ani objektivní informační deficit týkající se pro rozhodnutí podstatných faktů a ani si neporadí s naprostou pasivitou účastníků, kteří zadržují fakta a důkazy, které mají výlučně ve svém držení. Pokud procesní předpisy na základě některého z výše uvedených důvodů soudu umožní, aby rozhodl nikoli na základě skutkových zjištění, ale na základě faktů procesní povahy, dojde k emancipaci procesního práva a k jeho oddělení od projednávané hmotněprávní skutkové podstaty. Samo procesní právo a fakta ryze procesní povahy se stanou skutečnostmi, které 59 60 61 62

63

Viz § 172 odst. 1 o. s. ř. Viz § 174a odst. 1 o. s. ř. Viz § 153b odst. 1 o. s. ř. Viz ustanovení § 114c o. s. ř., které nastoluje koncentraci řízení v souvislosti s ukončením přípravného jednání ve věci. Obdobné účinky má ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., které koncentruje řízení k okamžiku vyhlášení prvostupňového rozsudku. Tedy řízení, jehož cílem je zjistit pokud možno úplnou pravdu.

25


13. 5. 2010 17:08:49

2. KAPITOLA

tvarují rozhodnutí soudu ve věci samé. – Tento fakt je velmi podstatný, mám-li se pokusit o definici žaloby. Žaloba je procesními předpisy formalizovaným sdělením účastníka civilního sporu, na jehož základě soud získává právo a povinnost rozhodnout o účastníkem tvrzeném hmotném právu či povinnosti. Zákon nepředepisuje, že žaloba musí být pravdivá, upravuje pouze její formální náležitosti. Proto se, alespoň podle dikce zákona, nelze ztotožnit s dosud prezentovaným názorem, že žaloba v současné době slouží k ochraně porušených či ohrožených subjektivních práv. Zvláště za situace, kdy české soudy mohou rozhodovat nikoli na základě zjišťování (dokazování), ale pouze na podkladě neprověřených skutečností uvedených v žalobě. Tak je tomu například v případě vydání tzv. fiktivního rozsudku pro zmeškání.64 Lze uzavřít, že žaloba jako formalizované tvrzení žalobce má za určitých okolností stejné účinky jako soudem provedený důkaz. Je tomu tak tehdy, když soud rozhoduje nikoli na základě dokazování, ale na podkladě tvrzení uvedených v žalobě. Tuto vlastnost žaloby procesní teorie dosud nezdůrazňuje. Procesualisté, kteří tvrdí, že hmotné právo, které se stalo předmětem projednání a rozhodnutí v rámci soudního sporu, ztrácí svoji podstatu, neboť se přeměňuje v právo, které je obsahem soudního verdiktu ve věci samé, mají pravdu.65 Současné instituty urychlující české soudní řízení totiž narušují kauzální nexus mezi hmotněprávním skutkem, žalobními tvrzeními a soudním rozhodnutím ve věci samé. Například žalovaný se nedostaví k prvému jednání ve věci a soud na základě návrhu žalobce vydá rozsudek pro zmeškání. Přitom vychází z informací uvedených v žalobě. Objektivní realita přitom ustupuje do pozadí. Zároveň v každém civilním sporu a zčásti i v „nesporech“ platí, že soud je tvrzeními uvedenými v žalobě vázán. Nemá tedy právo zjišťovat hmotněprávní fakta, která se žalobě zcela vymykají. 64

65

Naplněním podmínek pro vydání fiktivního rozsudku pro uznání rozumím situaci, kdy soud žalovanému doručí předvolání k prvému ústnímu jednání a poučení o možnosti vydat rozsudek pro zmeškání jednání fikcí (přestože ví, že se adresát na adrese pro doručování nezdržuje) a posléze na základě tohoto jen zdánlivého doručení skutečně rozsudkem pro zmeškání rozhodne. Přitom vychází z toho, že žalovaný svým nedostavením se projevil vůli se žalobě nebránit. Viz WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 3. aktualizované vydání, Praha : Linde, a. s., 2004. s. 284–286.

26


13. 5. 2010 17:08:49


S trochou nadsázky lze dovodit, že hmotněprávní realita se podáním žaloby (alespoň pro účely soudního rozhodování) přeměňuje v účastníkova tvrzení uvedená v žalobě a posléze do soudního verdiktu ve věci samé. – Je to jako hra na tichou poštu, transkripce původního skutku do žaloby a následně do rozsudku totiž nemusí být věrná. V každé fázi předávání původní skutkové informace může dojít k jejímu většímu nebo menšímu zkreslení. Ostatně dokonalá transkripce skutku do soudního rozhodnutí ani není možná, protože jakékoli jazykové sdělení nemůže zcela vystihovat realitu v její úplnosti.66 Hovořím-li o tom, žaloba a na ni navazující rozhodnutí soudu ve věci samé mají schopnost přeměnit objektivní realitu nejprve v žalobcem uvedená skutková tvrzení a posléze v nový vztah mezi účastníky sporu, činím tak s vědomím, že objektivní realita není ani žalobou ani rozsudkem ve skutečnosti nahrazena.67 Kupříkladu platební rozkaz, jímž soud žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci 1000 Kč, se může odvíjet od nesprávného předpokladu, že žalobce žalovanému tuto částku skutečně půjčil. Nelze však oddiskutovat, že žaloba a verdikt ve věci samé navozují takový stav, jako by k půjčce mezi účastníky skutečně došlo. Objektivní realita se tedy musí soudnímu verdiktu přizpůsobit. – Žalovaný skutečně musí žalobci peníze vrátit, i když mu je ve skutečnosti nedluží, a žalobce může nabytou finanční částku použít k navození celé řady naprosto reálných právních vztahů. K naprostému potlačení původní reality na úkor žaloby a z ní vyplývajícího soudního verdiktu samozřejmě dojde jen tehdy, když původní vztah mezi účastníky má čistě právní rozměr. K úplnému nahrazení objektivní reality rozsudečným verdiktem nedojde, pokud vztah, který je předmětem žaloby a soudního řízení, má i jiné než právní konsekvence. – Tak je tomu ve většině případů. Mimoprávním následkem, který i nadále bude existovat bez ohledu na skutková tvrzení uvedená v žalobě a nezávisle na rozhodnutí soudu, je například biologické otcovství konkrétního muže k nezletilému dítěti. Navzdory tomu, že soud na základě shodných účastnických výpovědí otcovství skutečného biologického otce (ovšem v rozporu s objektivní realitou) popřel.

66 67

CHOMSKY, N. Syntaktické struktury. Praha : Academia, 1966. Viz MACUR, J. Základní otázky právní moci civilních soudních rozhodnutí. Brno : Univerzita J. E. Purkyně,1972, s. 9–15.

27


13. 5. 2010 17:08:49

2. KAPITOLA

Tato monografie se však zabývá otázkou právní stránky vztahů mezi subjekty civilního řízení. Z tohoto, byť zužujícího pohledu, lze prohlásit, že žaloba a na ni navazující rozsudečný verdikt opravdu konzumují a nahrazují původní vztah, který se stal předmětem řízení. Spor z čistě procesualistického pohledu není vymezen skutkem, ale žalobními tvrzeními. Co je a co není pravda, je pro vymezení sporu, alespoň z procesního hlediska, vedlejší. Role žaloby však nespočívá jen ve formálním vymezení skutku. Žaloba často slouží i jako zdroj informací pro verdikt ve věci samé. Tedy svým způsobem jako důkaz. – Již jsem zmínil, že žaloba má tuto vlastnost například ve chvíli, kdy soud rozhoduje rozsudkem pro zmeškání. Ke stejnému efektu dochází i tehdy, když soud vydává platební rozkaz nebo elektronický platební rozkaz. Tvrzení, že skutek je dán žalobou a v ní obsaženými tvrzeními a že soud nemůže přisoudit něco jiného nebo na základě něčeho jiného, není naprostou samozřejmostí. Předlistopadové pojmosloví důležitost žaloby umenšovalo již tím, že namísto pojmu „žaloba“ využívalo pojmu „návrh na zahájení řízení“.68 Nicméně i před tímto datem nebylo možné žalobě (tehdy návrhu na zahájení řízení) upřít procesní účinek spočívající v tom, že žaloba zahajuje civilní řízení.

III. Žaloba jako úkon jedince Smyslem civilního řízení není odmítání žalob pro jejich neprojednatelnost, ale rozhodnutí o sporných právech a povinnostech mezi účastníky. Na zjevné nedostatky žaloby musí soud žalobce upozornit a poskytnout mu přiměřený návod, jak tyto nedostatky odstranit.69 Nyní se budu zabývat tím, do jaké míry soud musí v rámci součinnosti k odstranění vad žaloby zohledňovat individuální vlastnosti žalobce. Například to, zda je žalobce zastoupen advokátem, jaké má žalobce vzdělání apod. – Občanský soudní řád takový individuální přístup na první pohled nepřipouští (§ 43 odst. 1, 2 o. s. ř. je stejný pro jakéhokoliv žalobce). Systematickým výkladem je však třeba dospět k závěru, že soud 68 69

K tradičnímu pojmu žaloba se o. s. ř. vrátil novelizací č. 171/1993 Sb. Srovnej například s Nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. 1253/2008 ze dne 3. 12. 2008 nebo s nálezem téhož soudu sp. zn. IV. ÚS 22/2003 ze dne 6. 4. 2004.

28


13. 5. 2010 17:08:49


k individuálním vlastnostem žalobce v rámci výzvy k odstranění vad žaloby za určitých okolností přihlédnout musí. V ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř. zákon praví, že ryze procesní poučení o právech a povinnostech účastníka soud nemusí poskytovat té straně řízení, která je zastoupena advokátem.70 Ustanovení § 30 odst. 1,2 o. s. ř. počítá s tím, že soud k návrhu účastníka, který nemá dostatek finančních prostředků, ustanoví zástupce z řad advokátů, vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka.71 Podle § 29 odst. 3 o. s. ř. musí soud zabezpečit zájmy účastníka, který není schopen své zájmy před soudem účinně hájit sám, a to tím, že mu ustanoví opatrovníka.72 – Z těchto ustanovení je jasné, že soudce při naplňování své součinnostní povinnosti musí přihlížet k individuálním vlastnostem účastníka řízení, jemuž je tato součinnost poskytována. Protože existuje vícero ustanovení, která soudu ukládají, aby přihlédl k individuálním vlastnostem žalobce, případně při svém postupu zohledňoval specifické okolnosti případu, lze uzavřít, že individuální přístup soudu ve vztahu k účastníkům řízení je prostředkem, kterak soud může zajistit reálnou rovnost zbraní mezi účastníky. Proto není vyloučeno, aby soud individuální vlastnosti žalobce a okolnosti případu zohledňoval i v rámci postupu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Tedy při formulování výzvy k odstranění vad žaloby a při poskytování součinnosti při odstraňování vad žaloby. V opačném případě by soudce uplatňoval princip tzv. formální rovnosti účastníků před soudem. Formální rovnost účastníků před zákonem však nezabezpečí, že jsou si účastníci řízení rovni i v procesní realitě. 70

71

72

Podle § 118a odst. 4 o. s. ř. při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. Podle § 30 odst. 1,2 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů. Podle § 29 odst. 3 o. s. ř. pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců, účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat.

29


13. 5. 2010 17:08:49

2. KAPITOLA

Ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř., jež hovoří o tom, že „účastníci mají v řízení před soudem rovné postavení“, je ve své podstatě vyjádřením ústavního práva každého člověka na spravedlivý proces.73 Listina pojem spravedlnost rozhodně nepojímá ve formálním smyslu. Český občanský soudní řád tedy počítá s tím, že existují dva druhy spravedlnosti – jednak spravedlnost komutativní (tedy každý má stejná práva bez ohledu na specifické osobní poměry nebo specifičnost situace na straně adresáta právní normy), jednak spravedlnost distributivní (tedy vyrovnávání reálných možností účastníků, pokud je jeden z účastníků sporu v neoprávněné nevýhodě a tato nerovnováha je nastolena nikoli právními předpisy, ale mimoprávními skutečnostmi, kupříkladu v nedostatečném vzdělání nebo finančních možnostech účastníka).74 České procesní předpisy vycházejí ze zásady, že při posuzování procesních práv a povinností účastníků řízení se prvotně uplatní spravedlnost komutativní. Ostatně tento princip je vlastností všech obecně závazných norem lidského chování. Teprve ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele (kupříkladu nepříznivý zdravotní stav účastníka nebo složitost sporu ve spojení s tím, že si účastník nemůže dovolit advokáta) přichází v úvahu využití nástrojů k nastolení spravedlnosti distributivní. Tedy takový přístup soudu k účastníku, kterým se vyrovnává účastníkův konkrétní handicap, který si účastník prvotně nezavinil a který není schopen vlastními silami překonat. Výše jsem tento svůj závěr odůvodnil nejen logikou věci, ale i zcela konkrétními ustanoveními o. s. ř. (§ 29 odst. 3, § 30 odst. 1, 2 o. s. ř.). Z těchto předpokladů musí soud vycházet i v rámci součinnosti, kterou poskytuje žalobci při odstraňování vad žaloby. Zároveň je pravdou, že vyšší míru součinnosti si žalobce, který je ve srovnání s „průměrným“ účastníkem řízení v nevýhodě, musí svojí aktivitou vynutit. Třeba tím, že sice projeví snahu výzvě k odstranění vad žaloby vyhovět, ale z jeho projevu je zřejmé, že korektní reakce není schopen. – Za takových okolností zpravidla soudu nezbude, než svoji výzvu zopakovat, upřesnit. V nejzazším případě (po opakovaných výzvách k odstranění vad žaloby a po opakovaných, ovšem bezúspěšných snahách žalobce požadavkům soudu vyhovět) bude třeba ustanovit žalobci zástupce ve smyslu § 30 odst. 1, 2 o. s. ř. 73 74

Viz již zmíněný čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny, které jsou upřesněny v § 1 o. s. ř. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Praha : Petr Rezek, 1996.

30


13. 5. 2010 17:08:49


Ustanovení § 43 odst. 1, 2 o. s. ř. je obecně závaznou právní normou, která nepřihlíží a ani nemůže přihlížet k individuálním vlastnostem svých adresátů.75 Jako každé obecně závazné pravidlo lidského chování vychází z toho, že každý její adresát je „průměrným“ vzorkem lidské populace. Jestliže však soud zjistí, že by běžná aplikace § 43 odst. 1, 2 o. s. ř. byla pro konkrétního žalobce s ohledem na jeho individuální vlastnosti zjevně nepřiměřená, musí tomuto faktu přizpůsobit míru své součinnosti s takovým účastníkem. Zároveň si nemyslím, že by soud musel ihned, jakmile zjistí, že účastník na jeho výzvu k odstranění vad žaloby správně nezareagoval, ustanovit žalobci zástupce nebo opatrovníka. Může stačit, když žalobci adresuje novou, tentokrát již podrobnější výzvu.

IV. Forma žaloby Po novele o. s. ř. č. 171/1993 Sb.76 již soud nemá povinnost přijmout podání účastníka (tedy ani veškeré žaloby) v jakékoliv formě. Ovšem v případě žalob zahajujících řízení, která jsou uvedena v ustanovení § 42 odst. 1 o. s. ř., je soud povinen podílet participovat se žalobcem na sepisu žaloby. – Jedná se o návrhy na zahájení vybraných, převážně tzv. nesporných řízení.77 Žaloba je procesním úkonem navrhovatele (žalobce), kterým se zákonem předepsanou formou domáhá zahájení řízení. Žaloba musí být zachycena v písemné podobě nebo jako elektronický soubor dat, který přetrvává samo žalobní sdělení. Žalobou je ve své podstatě i vzájemný návrh žalovaného uskutečněný do protokolu během ústního jednání.78 75

76

77

78

Srovnej s BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A. Teorie práva. Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 81–94. Do této novely o. s. ř. měly soudy povinnost zjišťovat pokud možno úplnou pravdu o projednávané věci z úřední povinnosti. Novela č. 171/1993 Sb. znovu zatížila účastníky břemenem tvrdit a prokazovat. Zároveň soud oprostila od celé řady součinnostní povinností ve vztahu k účastníkům. Nesporným řízením je takové řízení, v jehož rámci má soud povinnost zjišťovat materiální pravdu bez ohledu na procesní aktivitu účastníků. Jsou vyjmenována v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. Podle § 97 odst. 1–3 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem. Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by

31


13. 5. 2010 17:08:49

2. KAPITOLA

Žalobní projev lze zachytit jednak jako písemné podání (dopis, fax) žalobce, který je dodán soudu, jednak jako ústní projev vůle navrhovatele ukotvený do soudního protokolu.79 Zvláštní formou, kterou lze žalobu rovněž podat, je telegraf. Žalobu lze podat také elektronicky. „Telegrafickou“ žalobu je třeba doplnit do tří dnů. Ustanovení § 42 odst. 2 o. s. ř. jen v tomto případě připouští, že žaloba v prvopočátku nemusí obsahovat všechny podstatné náležitosti, jak je vyjmenovává ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. Zákon ovšem neřeší, o jaká sdělení může být „telegrafická žaloba“ ve srovnání s „běžnou“ žalobou chudší. Lze dospět k závěru, že i ze žaloby – telegramu musí být zřejmý okruh účastníků řízení, žalobní návrh a zřejmě i v nejhrubších rysech provedený skutkový popis žaloby (například „dluh za dodané zboží“). Soud totiž musí mít dostatek informací, aby původní telegrafické podání mohl ztotožnit s jeho pozdějším doplněním. Podání učiněné telefaxem musí být doplněno (rovněž do tří dnů) svým originálem, případně písemným podáním shodného znění. Faxový výstup je totiž ve své podstatě kopií původního žalobního sdělení. Soud by však měl rozhodovat (a stejně tak i dokazovat) na základě originálu žaloby, která by měla dojít do jeho dispozice. Nicméně kupříkladu německé procesní předpisy nejsou tak striktní jako ty naše a připouštějí, že faxové podání není třeba doplňovat originálem, pokud je jeho autorem advokát nebo „důvěryhodná osoba“. Hovoří-li § 42 odst. 3 o. s. ř. o tom, že žalobu v elektronické formě je třeba do tří dnů doplnit jejím „originálem, případně písemným podáním shodného znění“, ukládá něco, co bylo ze strany žalobce splněno již prvotním dodáním elektronické žaloby soudu. Elektronická žaloba je totiž datovou zprávou, kterou zákon pokládá za písemnost.80 Zároveň je sama o sobě originálem. V době svého vzniku totiž neexistuje v žádné jiné než v elektronické podobě. Nešťastnou formulaci o nutnosti doplnit

79

80

tu nebyly podmínky pro spojení věcí. Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět. Podle § 42 odst. 1 o. s. ř. podání je možno učinit písemně nebo ústně. Písemné podání se činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě, telegraficky nebo telefaxem. Ústní podání se činí do protokolu. Ústně do protokolu je možno podání učinit, jde-li o návrh na zahájení řízení o povolení uzavřít manželství, o určení a popření rodičovství, o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, o osvojení a řízení, které lze zahájit i bez návrhu, a návrhy na výkon rozhodnutí v těchto řízeních vydaných. Podle § 42 odst. 1 věta druhá o. s. ř. „Písemné podání se činí v listinné nebo elektronické podobě...“

32


13. 5. 2010 17:08:49


elektronickou žalobu do tří dnů je třeba vykládat tak, že žalobce musí elektronickou žalobu, kterou neopatřil svým zaručeným nebo uznávaným elektronickým podpisem,81 doplnit podepsanou listinou téhož znění. Postačí také totéž elektronické podání, ovšem opatřené zaručeným nebo uznávaným elektronickým podpisem. Po 1. červenci 2009 žalobce nemusí doplňovat originálem ani elektronickou žalobu, kterou odeslal ze své datové schránky. Listina dodaná soudu tímto způsobem totiž nemusí být opatřena ani zaručeným ani uznávaným elektronickým podpisem. Novinkou, s níž se musí soudy i účastníci civilního sporu v posledních letech smiřovat, jsou formulářové elektronické žaloby, jejichž tvůrci jsou orgány moci výkonné, zejména ministerstvo spravedlnosti. Jejich typickým reprezentantem je návrh na vydání tzv. elektronického platebního rozkazu.82 Formulář, jehož prostřednictvím se žalobce může domáhat jeho vydání, lze nalézt na internetových stránkách portal.justice.cz. – Každý formulář má své výhody i nevýhody. Na jedné straně svého vyplňovatele vede. Na straně druhé žalobci neumožňuje uvést jiné skutečnosti, než které formulář vyžaduje. Jednou z nevýhod formulářového podání je i fakt, že justiční portál jej příslušnému soudu neodešle, dokud nejsou vyplněny všechny jeho „kolonky“. – To je však v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř., v němž se píše, že vady žaloby má posuzovat a k jejich případnému odstranění vyzývat soud. Nikoli počítačový program. Z vlastní praxe vím, že někteří žalobci se obtížím při odesílání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyhýbají tím, že si formulář z portálu „stahují“ a odesílají jej nikoli prostřednictvím portálu, ale vlastním e-mailem, a to včetně případného doplnění o informace, které nebylo možné do formuláře přímo vepsat. Soudy takový postup musí respektovat, protože jsou povinny přijímat podání v jakékoli zákonné formě, ve které jim dojde do dispozice.83 Žaloba, kterou účastník vznese ve formě, která je v rozporu se zákonem (například ústně), nečiní z osoby, která požadavek u soudu vznáší, účast81

82

83

Podle § 42 odst. 5 o. s. ř. v případě podání v elektronické podobě opatřeného zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu podle odstavce 3. Podle § 174a odst. 1 o. s. ř. je-li návrh podán na elektronickém formuláři podepsaném zaručeným elektronickým podpisem žalobce a nepřevyšuje-li peněžité plnění požadované žalobcem částku 1 000 000 Kč, soud může vydat na návrh žalobce elektronický platební rozkaz. Podle § 82 odst. 1 o. s. ř. řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu.

33


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

níka řízení. Řízení je totiž zahájeno až podáním žaloby ve formě, kterou zákon předpisuje. Nicméně některá ustanovení občanského soudního řádu, která soudu ukládají povinnost součinnosti, přesahují rámec již zahájeného řízení. Je tomu tak u těch ustanovení, která mají zabezpečit, aby každému subjektu bylo poskytnuto právo na spravedlivý proces. – A to i tehdy, když žadatel o právo na soudní ochranu zjevně není schopen bez předprocesní součinnosti ze strany soudu uplatnit svůj žalobní požadavek zákonným způsobem. Například ustanovení § 5 o. s. ř., které soudu ukládá povinnost poučit osobu, která se domáhá svých práv před soudem, o právech, která jí přiznává občanský soudní řád. Také § 30 o. s. ř. přesahuje rámec již zahájeného řízení a nepochybně soudci ukládá, aby ustanovil zástupce účastníku, jestliže je již před zahájením řízení jisté, že tento žadatel o soudní ochranu není schopen podat žalobu v předepsané formě a se zákonem požadovanými náležitostmi. Může se přihodit, že žalovaný během ústního jednání spojí do jediného projevu jak tzv. vzájemný návrh, tak „pouhou“ procesní obranu. Vzájemným návrhem je podání žalovaného, kterým vůči žalobci uplatňuje něco jiného nebo více, než požaduje sám žalobce. Procesní obrana je prostředkem, jímž se žalovaný domáhá „jen“ zamítnutí žalobcova požadavku, aniž by se žalovaný vůči žalobci domáhal nějakého protiplnění. Mohou nastat dvě situace. Zaprvé: podání žalovaného obsahující jak procesní obranu (například námitku započtení nebo promlčení), tak vzájemný návrh od sebe lze logicky oddělit, protože obstojí jako dvě samostatná skutková tvrzení. Například žalovaný sice nepopírá, že žalobci dluží nájemné, ale uplatní námitku promlčení s odůvodněním, že dluh se stal splatným více než tři roky před podáním žaloby. Zadruhé: projev žalovaného obsahuje jediné, logicky nedělitelné skutkové tvrzení, které je jak obranou (námitkou započtení), tak vzájemným návrhem. Kupříkladu žalovaný sděluje, že žaloba o zaplacení půjčky ve výši 10 000 Kč má být zamítnuta, protože žalobce žalovanému dluží 15 000 Kč za nezaplacený nájem. – Proto žalovaný žádá, aby žaloba byla zamítnuta a aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému rozdíl, tedy částku 5000 Kč. Připomenu, že hmotněprávní obranu (tedy i námitku započtení) může žalovaný vznést i ústně do protokolu.84 Naopak žalobní požadavek (tedy 84

Podle § 41 odst. 3 o. s. ř. hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve v okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli.

34


13. 5. 2010 17:08:50


i vzájemný návrh, kterým se žalovaný domáhá zaplacení částky, která převyšuje požadavek žalobce) je třeba uplatnit pouze písemně.85 V případě, že procesní obranu žalovaného lze „odpreparovat“ od vzájemného návrhu žalovaného, aniž by došlo k porušení logiky a ucelenosti sdělení, soud situaci vyřeší tím, že ústně pronesenou obranu žalovaného přijme, zatímco ohledně vzájemného návrhu žalovaného poučí o tom, že vzájemnou žalobu je třeba podat písemně, jinak ji soud neprojedná. Jestliže však procesní obrana a vzájemný návrh žalovaného tvoří logicky nedílný celek, přikláním se k závěru, že soud by měl vzájemný návrh žalovaného (byť podaný v zákonem nepřípustné ústění formě) akceptovat. Opačné stanovisko by totiž přivodilo stav, kdy by soud k jednomu a témuž dále nedělitelnému sdělení žalovaného přihlížel (jako k procesní obraně) a nepřihlížel zároveň (netoleroval by je jako vzájemný návrh). Podle mého názoru však soud musí jedno a totéž sdělení účastníka buď zcela přijmout, nebo je zcela odmítnout. Mohu tedy shrnout, že vzájemný návrh žalovaného se zpravidla skládá ze dvou na sobě nezávislých (ovšem někdy skutkově i argumentačně úzce propojených) úkonů. Jednak z námitky započtení, jednak ze samotného vzájemného návrhu. Protože zákon v případě „pouhé“ obrany (námitky započtení) připouští i ústní formu uplatnění, avšak v případě vzájemného návrhu nikoliv, musí soud svojí povahou jednotný projev vůle žalovaného „rozkrojit“ na dva samostatné úkony – a) na úkon obrany (námitky započtení) a b) na úkon samotného vzájemného návrhu. K takovému rozdělení úkonu žalovaného však nemůže dojít tehdy, když je vzájemný návrh vytvořen jediným formálně nedělitelným skutkovým sdělením. Takový vzájemný návrh soud musí přijmout jako celek, a to i tehdy, když je v rozporu se zákonem učiněn „jen“ ústně do protokolu.

V. Přirozené náležitosti žaloby Žaloba je souhrnem tvrzení, která musí žalobce uvést, aby soud jeho nárok z úřední povinnosti věcně projednal. Žalobní náležitost, která je předepsaná zákonem,86 soud za určitých okolností pokládá za naplněnou i tehdy, když ji žalobce popsal obecněji, 85 86

Viz § 42 odst. 1 o. s. ř. Tzv. zákonné náležitosti žaloby popisuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř.

35


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

než zákon předpokládá. Tak je tomu například při identifikaci druhově určené věci v rámci petitu, jímž se žalobce domáhá vypořádání věcí patřících do společného jmění manželů.87 A naopak – za určitých okolností judikatura vysokých soudů vyžaduje, aby žalobce popsal některou ze žalobních náležitostí do větších detailů, než předepisuje zákon. Třeba tehdy, když žalobce žalovaného označí celým jménem včetně adresy (a naplní tak dikci § 79 odst. 1 o. s. ř.), ale tato identifikace nestačí k nepochybnému označení protistrany, protože na téže adrese bydlí jiná osoba stejného jména.88 Z těchto příkladů vyplývá, že soudy někdy zákon, co se týče vymezení žalobních náležitostí, modifikují. Nikoli proto, že by si chtěly za každou cenu prosadit svou, ale proto, že zákon někdy neodpovídá reálné situaci, která může během sporu vzniknout. Proto je třeba uzavřít, že existuje ještě jeden typ žalobních náležitostí – tzv. přirozených žalobních náležitostí, které na rozdíl od zákona respektují žalobu jako individuální sdělení. A to způsobem, který se může, ale nemusí překrývat se zákonnými žalobními náležitostmi. Žalobní náležitosti lze tedy popsat a vymezit jednak vyjmenováním náležitostí, které má mít žaloba přímo ze zákona, jednak s přihlédnutím ke konkrétní žalobní situaci a zároveň k formálně-logické struktuře, kterou musí mít jakékoliv sdělení obsahující nějaký požadavek. Ideální stav by byl nastolen tehdy, když by obě tato vymezení splývala v jeden celek. Tak tomu však v českém civilním procesu zcela není. – Jsem přesvědčen, že k přirozeným vadám žaloby (tedy k vadám, které narušují ucelenost žalobního sdělení) by soud měl přistupovat přísněji než k žalobním nedostatkům, které sice vyplývají z výslovného textu zákona, avšak nedestruují žalobu jako celek. Proto pojednám o obou typech žalobních náležitostí zvlášť. Nejprve provedu vymezení přirozených náležitostí žaloby a poté popíšu, jak je žaloba vymezena přímo v textu zákona. O přirozeném vymezení žalobního požadavku níže píši jako o přirozených náležitostech žaloby. Každý požadavek totiž musí obsahovat takové údaje, které činí sdělení úplným nikoli proto, že jsou předepsány zákonem, ale proto, že bez těchto údajů není sdělení kompletní. Žaloba je procesním úkonem, kterým žalobce volá žalovaného buď ke splnění jeho právní povinnosti (žaloba na plnění), nebo k respektování právního stavu, který je prozatím nejistý a má jej postavit najisto soud 87 88

Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1474/02 ze dne 3. 10. 2002. Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 596/2002 ze dne 23. 10. 2003.

36


13. 5. 2010 17:08:50


svým rozhodnutím (žaloba na určení), popřípadě k podvolení se novému právnímu uspořádání, které má být soudním verdiktem nastoleno (žaloba o osobním stavu, případně žaloba, která má konstituovat nový právní vztah). Žalobní sdělení, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj žalobní požadavek, sestává z těchto základních složek (prvků):89 a) objekt žaloby, b) subjekt žaloby, c) objektivní stránka žaloby, d) subjektivní stránka žaloby, e) žalobní požadavek, f) souvislost mezi žalobním skutkem a žalobním požadavkem, g) identifikace orgánu, který má o věci rozhodnout. Žalobní tvrzení se zpravidla neshodují s hmotněprávní realitou, jsou maximálně jejím odrazem. – Žalobce si totiž z objektivní reality „vybírá“ to, co je podle jeho názoru důležité pro to, aby soud rozhodl v jeho prospěch. Mezi přirozené žalobní náležitosti navíc patří i žalobní požadavek v užším smyslu (petit) a identifikace orgánu, který má ve věci rozhodnout. Žaloba totiž neslouží jen k vylíčení faktů z pohledu žalobce, ale je i projevem žalobcovy vůle, jakou hodnotu má konkrétní soud žalobci vůči žalovanému přisoudit. Subjektivní stránka žaloby, objektivní stránka žaloby a vylíčení souvislostí mezi žalobním skutkem a žalobním požadavkem jsou přirozenými a svébytnými žalobními prvky, které však zákon podřazuje pod jediný pojem – pod „vylíčení skutkových okolností“, na jejichž základě se žalobce domáhá konkrétního žalobního požadavku. Pro účely posuzování vad žaloby (§ 43 odst. 1 o. s. ř.) tyto svébytné žalobní náležitosti česká judikatura pokládá nikoli za soubor žalobních prvků, ale za jedinou žalobní náležitost. Soudní praxe totiž deklaruje, že žalobu není možné odmítnout, když je žalobní skutek vylíčen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Soudy přitom za skutek pokládají soubor všech skutečností, subjektivních stavů, motivací a událostí, jimž žalobce připisuje konkrétní právní význam, a to za předpokladu, že tvrzení o těchto okolnostech činí ze žaloby originální (nezaměnitelné) sdělení. Právní praxe, byť nevýslovně a jaksi mimochodem, dovozuje, že k nastolení procesněprávního vztahu mezi účastníky (a tím i k přeměně 89

Viz například BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A. Teorie práva. Praha : CODEX Bohemia, 1997, s. 151–155.

37


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

předprocesní reality v souhrn ryze procesních práv a povinností původních účastníků hmotněprávního vztahu) dochází až tehdy, když žalobce podá formálně projednatelnou žalobu. Do té doby existuje jen dvojstranný procesněprávní vztah mezi žalobcem a soudem, v němž žalovaný vůbec nefiguruje. – Uvedu příklad: Jestliže žaloba není projednatelná, soud žalobce vyzve k odstranění jejích vad (§ 43 o. s. ř.). Pokud vady odstraněny nejsou, soudce žalobu odmítne. Toto usnesení se však nedoručuje žalovanému, ale pouze žalobci. A to přesto, že i usnesení o odmítnutí žaloby je rozhodnutím, kterým se řízení končí. Takže jeho nevyhnutelným obsahem je výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení. Tedy především mezi žalobcem a žalovaným.90 S ohledem na obsah tohoto usnesení by se tedy dalo usuzovat, že usnesení je třeba doručit i žalovanému. – Soudní praxe je však jiná. Lze ji odůvodnit právě a jedině tím, že k navození základního procesního vztahu mezi účastníky sporu dojde až v okamžiku, kdy žalobce u soudu uplatní formálně projednatelný (tedy nezaměnitelně vymezený a konkrétní) požadavek. Teprve tehdy se původní hmotněprávní vztah (právo) mezi účastníky přeměňuje v jejich břemeno tvrdit (a případně prokazovat) pro rozhodnutí podstatná skutková fakta. Dokud není jasné, o čem má soud jednat, k takové transformaci samozřejmě nemůže dojít. Původní hmotněprávní vztah mezi účastníky je tedy nahrazen až podáním formálně projednatelné žaloby. Až na základě takové žaloby získává soud oprávnění ve věci samé rozhodnout. (Byť lze argumentovat, že rozsudek vydaný na podkladě neúplné žaloby není nicotný a navozuje mezi účastníky zcela nový vztah, aniž by jej bylo možno opřít o dostatečná skutková tvrzení, natož pak o reálně existující skutek). Soudní praxi, podle níž je namístě pokládat žalovaného za účastníka řízení až v okamžiku podání projednatelné žaloby, lze tedy tolerovat a i teoreticky obhájit. Soudy však jdou ještě dále a žalovaného pokládají za účastníka řízení až tehdy, když se o zahájení řízení dozví. Například tak, že je mu doručena žaloba. Například usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, k němuž došlo před jejím doručením protistraně, soudy doručují jen žalobci. – I tento postup je však možné obhájit. Je sice pravda, že podáním žaloby se dosavadní hmotněprávní vztah mezi účastníky přeměňuje v jejich břemeno tvrdit, případně prokazovat. K této transformaci původního skutku však dochází podmíněně. – Nedojde-li k ukončení řízení 90

Podle § 151 odst. 1 věta prvá o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.

38


13. 5. 2010 17:08:50


rozhodnutím ve věci samé, původní hmotněprávní realita opět získává na plném významu, jako kdyby žádný spor nikdy neprobíhal. Zlí jazykové by v obou výše uvedených případech mohli namítat, že povinnost účastníka k náhradě nákladů řízení je povinností čistě procesní, která se vůbec nemusí odvíjet od hmoněprávního vztahu mezi nimi, a koneckonců ani od toho, do jaké míry byl účastník úspěšný při unesení svého břemene tvrdit a prokazovat. Tato povinnost přitom nastává i tehdy, když soud rozhoduje ve věci samé, ale ukončí spor rozhodnutím čistě procesní povahy (třeba usnesením o zastavení řízení). Náklady řízení totiž vznikají v přímé souvislosti se samotným řízením a nikoli s předprocesní skutkovou realitou. Tyto argumenty zpochybňují zavedenou soudní praxi o tom, že k navození procesního vztahu mezi účastníky řízení navzájem dochází až podáním formálně bezvadné žaloby nebo až poté, co se žalovaný dozví o tom, že vůči němu směřuje žaloba. Nyní blíže k jednotlivým tzv. přirozeným (z formální logiky vyplývajícím) žalobním prvkům:

1. Objekt (předmět) žaloby Objektem žaloby je právní zájem, jehož ochrany se žalobce domáhá. Například vlastnické právo v případě žaloby na vyklizení nemovitosti nebo požadavku na vydání movité věci. Při identifikaci objektu žalobního požadavku se žalobce většinou nevyhne právnímu posouzení některé z právních skutečností, která je pro rozhodnutí ve věci podstatná. Například tvrzení o existenci vlastnického práva je ve své podstatě právním hodnocením, nikoli vylíčením skutku. Tato skutečnost je jedním z důvodů, proč není namístě tvrdit, že žalobce má v rámci žaloby popisovat pouze skutek a není povinen tvrdit právo. Některé jazykové termíny, které slouží výhradně k popisu právního stavu a nikoli skutku, totiž efektivně nelze nahradit jinými termíny, které pocházejí z mimoprávní oblasti. Někteří čeští procesualisté ztotožňují předmět (objekt žaloby) se žalobním nárokem a s jeho vymezením.91 Podle jejich názoru je objektem (předmětem) žaloby množina skutkových tvrzení žalobce a zároveň i sám žalobní požadavek. Osobně se přikláním k užšímu vymezení objektu žaloby. 91

ŠŤASTNÝ, M. Civilní žaloba v právu československém. Praha, 1934, s. 60.

39


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

Objekt (předmět) jakéhokoliv vztahu totiž tvoří pouze pasivní složku žalobního požadavku. Sám o sobě je pouze pojmem popisujícím objektivní realitu. – Skutek v právním smyslu a jeho právní následek však často nelze vymezit jen jako objektivní realitu bez toho, aby byl popsán vztah této reality k subjektům právního vztahu. Objekt žaloby nesplývá s objektivní stránkou žaloby i proto, že objekt (předmět) žaloby je obecninou, naproti tomu objektivní stránka žalobního požadavku vymezuje konkrétnost. – Tím, že žalovaný odcizí věc žalobce, zasáhne do jeho vlastnického práva (zákonem chráněné obecniny). To, jakým způsobem tak učinil, tuto obecninu individualizuje (popisuje objektivní stránku skutku). Lze říci, že objekt (předmět) žaloby vymezuje kořeny, od nichž se odvíjí žalobní právo žalobce (například vlastnické právo). Objektivní stránka žalobního skutku, která popisuje konkrétní zásah žalovaného do právem chráněného zájmu žalobce, umožňuje identifikaci zcela konkrétní povinnosti, která žalovanému ve vztahu k žalobci vzniká. – Připomenu, že vlastnické právo (které je jedním z nejčastějších objektů žalobního požadavku), je souhrnem celé řady práv, jejichž rozsah je zákonem prakticky nedefinovatelný.92 Právě proto porušení vlastnického práva může vést k celé řadě následků, které musí žalovaný v případě zásahu do vlastnického práva žalobce reparovat. V této skutečnosti vidím důvod, proč odlišovat obecný objekt (předmět) žaloby od zcela konkrétního vymezení žalobního skutku (od objektivní stránky žalobního požadavku). Skutek v právním smyslu sestává i ze subjektivního postoje účastníků právního vztahu k objektivní realitě.93 – Například žalovaný (zaměstnanec) způsobí žalobci (svému zaměstnavateli) škodu tím, že poškodí hodnotnou pracovní pomůcku. V takovém případě nebude z právního hlediska rozhodující jen jednání žalovaného a jeho následek, ale i vnitřní vztah žalovaného k následku, který způsobil. Tedy zda žalovaný žalobci způsobil škodu úmyslně, nedbalostí nebo dokonce bez jakéhokoliv zavinění.94 – Výše škody, kterou je žalovaný povinen žalobci nahradit, často závisí na míře jeho zavinění (tedy na subjektivním vztahu škůdce k objektivní realitě). 92

93

94

Viz § 123 o. z., které pouze demonstrativním výčtem vyjmenovává oprávnění vlastníka věci (jako sdružené právo držet, užívat, požívat, nakládat s předmětem vlastnictví). Subjektivní postoj účastníků k objektivní realitě však nelze zaměňovat se subjektivní stránkou žaloby. Subjektivní stránka žaloby totiž vystihuje postoj účastníka ke skutečnostem vylíčeným v žalobě. Tento postoj se z řady důvodů může od objektivní reality lišit. Viz § 251 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

40


13. 5. 2010 17:08:50


Předmět žaloby (tedy právní zájem, jehož ochrany se žalobce domáhá) nelze ztotožnit ani s žalobním petitem. Za určitých okolností totiž žalobce má právo žádat na základě jedné a téže objektivní reality vícero různých právních nároků. Kupříkladu žalovaný způsobil žalobci trvalé poškození zdraví. Žalovaný může na základě tohoto faktu požadovat jak částku za ztížení společenského uplatnění, tak náhradu za ztrátu na výdělku nebo dokonce přiměřené zadostiučinění. Přitom objekt ochrany, jíž se žalobce domáhá, je stále tentýž – kompenzace následků škody na zdraví. Zákon totiž umožňuje žalobci vznést několik různých právních nároků z téhož porušení práva. Žalobce tedy musí za určitých okolností tvrdit nejen objektivní skutek, ale v některých případech i právo (právní normu). Povinnost žalobce (byť výjimečná) tvrdit právo, rozhodně nesplývá s vylíčením objektu (předmětu) žaloby.

2. Subjekty žaloby Subjekty žaloby jsou žalobce a žalovaný. Subjekty žaloby se nemusí krýt se subjekty samotného hmotněprávního vztahu, který je předmětem soudního projednávání. Tento fakt vyplývá přímo z procesních předpisů, které zakotvují, že soudní rozhodnutí je zpravidla závazné jen pro účastníky řízení, a nikoli pro třetí osoby, které nejsou účastníky řízení.95 Proto rozsudek přímo nemění právní poměry třetích osob. Rozsudek je však závazný pro státní orgány, které z moci svých pravomocí mohou deklarovat nebo i aktivně bránit právo osoby, která dosáhla soudního verdiktu ve svůj prospěch. Takže reálný vliv na formování práv a povinností třetích osob přece jen rozsudek mít může. Kupříkladu verdikt, kterým soud určil, že žalobce je vlastníkem konkrétní nemovitosti, je podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru. – Katastr je veřejně přístupnou úřední databází, která osoby veřejného i soukromého práva opravňuje k tomu, aby vycházely z dat, která jsou v této databázi zanesena. A to aniž

95

Podle § 159a odst. 2 o. s. ř. výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, ve kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení. Podle § 159a odst. 3 o. s. ř. výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.

41


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

by tyto osoby byly účastníky řízení, na jehož základě k zápisu vlastnictví do katastru došlo.

3. Objektivní stránka žaloby Objektivní stránkou žaloby je popis skutku uvedený v žalobě, tedy žalobcem tvrzená změna objektivní reality. Například žalobce tvrdí, že žalovaný bez právního důvodu využívá pozemek žalobce. Výjimečně není možné popsat objektivní stránku žalobního požadavku jako skutečnou změnu projevující se navenek. Je tomu tak tehdy, když se žalobce domáhá nápravy situace, která se v objektivní realitě změřitelným způsobem neprojeví. K takové situaci dochází jednak ve chvíli, kdy se žalobce svého práva domáhá na základě tzv. hodnotové právní normy, jednak tehdy, když se žalobce domáhá ochrany svého práva, které sice může být objektivně změřitelné, ovšem nikoli současnými prostředky. Kupříkladu žalobce, vlastník lesa, se vůči uhelné elektrárně domáhá náhrady škody způsobené na jeho lesu emisemi z této elektrárny. Současné vědomosti vědy sice umožňují uzavřít, že emise lesy ničí, ale není dosud možné spolehlivě spočítat skutečnou škodu, protože zcela přesně není znám mechanismus jejího vzniku a koneckonců ani to, do jaké míry se který z vícero škůdců (elektráren) na vzniku škody podílí. Za výše uvedených okolností žalobce nemusí být schopen přesně formulovat ani žalobní petit ani objektivní stránku skutku. – Zmínil jsem již, že žalobce nemá možnost popsat objektivní stránku skutku za pomoci reálné změny objektivní reality ani tehdy, když se dovolává ochrany, kterou mu poskytuje tzv. hodnotová právní norma. – Právní normy lze mimo jiné dělit i podle toho, zda jejich hypotéza vychází z objektivní (přírodními vědami zaznamenatelné) skutkové reality (tzv. věcné normy),96 či z hodnoty, kterou má právo hájit jako jeden ze svých principů.97 Příkladem hodnotové normy je ustanovení § 11 o. z., které dává žalobci právo na ochranu proti tomu, kdo zasáhne do jeho cti a lidské důstojnosti. Tam, kde hodnotová norma chrání vnitřní (subjektivní) stav žalobce, nelze po žalobci žádat, aby popsal objektivní stránku žalobního požadavku. Žádná skutečně 96

97

Příkladem věcné normy je ustanovení §11 o. z., podle něhož způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Podrobněji viz SVOBODA, K. Dokazování. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 12–18.

42


13. 5. 2010 17:08:50


objektivní stránka žalobního požadavku totiž neexistuje. – V obou výše uvedených případech soudy musejí přijmout reálnou nemožnost žalobce popsat objektivní stránku skutku jako fakt. Jinak by žalobci odepřeli právo, které mu nepochybně náleží. Proto nedostatečný popis objektivní stránky skutku za obou výše uvedených okolností nelze pokládat za vadu žaloby a soud musí rozhodnout dle svého logického úsudku.98 Namísto popisu objektivní reality se soud musí spokojit s vyjádřením subjektivního postoje žalobce k žalobnímu požadavku. – Například žalobce se na základě svých subjektivních pocitů chce nechat rozvést. Za určitých okolností žalobní skutkové tvrzení není nutné vymezit jako skutečně dokonaný skutek, ale jen jako potenciální možnost, že dojde k zákonem zapovězenému jednání nebo následku. Je tomu tak u části (nikoli u všech) negatorních žalob. Tedy žalob, jejichž cílem není uložit žalovanému konkrétní povinnost konání, ale povinnost zdržet se určité činnosti. Nedokonaný skutek může být kompletním žalobním tvrzením především tehdy, když se žalobce – vlastník věci – domáhá ochrany před hrozícím zásahem do jeho vlastnického práva.99

4. Subjektivní stránka žaloby Subjektivní stránkou žaloby je vnitřní vztah účastníka k objektivní stránce žalobního požadavku (k popisu skutku, který žalobce uvedl v žalobě a na jehož základě vůči žalovanému uplatňuje svůj požadavek). Součástí subjektivního vztahu účastníka k žalobě je také jeho vztah k žalobnímu petitu. Vztah účastníka ke skutečnostem uvedeným v žalobě může a nemusí splývat se vztahem téhož účastníka ke hmotněprávní realitě, od níž žalobce svůj požadavek odvíjí. Objektivní realita a žalobní vylíčení totiž nemusejí být totožná. Vztah účastníků k žalobním tvrzením a k žalobnímu petitu je přitom podstatný pro závěr soudu o tom, které skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné a které je naopak třeba učinit předmětem soudního prověřování. Žalobcův subjektivní (a pozitivní) vztah k žalobě je dán již tím, že on sám je původcem tvrzení, která jsou v ní uvedena – žalovaný v žalobě 98

99

Podle § 136 o. s. ř., lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Podle § 417 odst. 2 o. z., jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.

43


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

tvrdí, že jím popsaný nárok se skutečně odehrál a že je namístě z něho vyvodit konkrétní právo ve vztahu k žalovanému. Ovšem žalovaný svůj subjektivní vztah k žalobním tvrzením a k žalobnímu požadavku nemusí vyjádřit po celou dobu řízení. Třeba proto, že mu soud doručil žalobu a předvolání k ústnímu jednání fikcí (§ 49 odst. 4 o. s. ř.), a tak žalovaný ani neví, že žalobce vůči němu vede spor a že by měl k podstatě sporu zaujmout stanovisko. – Za takových okolností si soud musí vnitřní vztah žalovaného k projednávané žalobě za pomoci procesních předpisů „vytvořit“ sám. V obecné rovině platí, že při mlčení žalovaného nezbývá než dovodit, že vztah žalovaného k žalobním tvrzením a petitu je negativní. – Pokud žalovaný mlčí, má se za to, že se žalobou nesouhlasí. Tato premisa nepřímo vyplývá z § 120 odst. 3 o. s. ř., který při absenci tvrzení protistrany ukládá účastníku, aby prokázal skutková tvrzení ve svůj prospěch. Tato obecná premisa je však stále ve větší míře překonávána novějšími procesními ustanoveními, která naopak v případě procesní pasivity žalovaného ustavují fikci, že žalovaný se žalobními tvrzeními souhlasí. Procesním institutem, který nahrazuje souhlas žalovaného se žalobními tvrzeními, je například tzv. fiktivní rozsudek pro uznání,100 do jisté míry i platební rozkaz101 a rozsudek pro zmeškání.102 Shodnou-li se účastníci civilního sporu na tom, že skutková tvrzení uvedená v žalobě odpovídají skutečnosti, je soud touto shodou týkající se subjektivní stránky žaloby vázán.103 Soud však za žádných okolností neztrácí právo na právní posouzení skutku, který účastníci pokládají za nesporný.104 Soud tedy žalobě nevyhoví, pokud žalobní tvrzení z pohledu hmotného práva neodůvodňují nárok vznesený žalobcem. A to ani tehdy, když žalovaný má za to, že žalobcův požadavek je důvodný. 100 101 102

103

104

Viz § 114b odst. 5 o. s. ř. A to za předpokladu, že žalovaný nevyužije svého práva podat odpor (viz § 172 o. s. ř.). Viz § 153b o. s. ř. a na mimo jiné i na toto ustanovení zaměřená stať Macura, J. K problematice urychlování civilního řízení. Právní rozhledy, č. 3/2002. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Dlužno dodat, že český zákonodárce svého času koketoval s možností, že soudy omezí v jejich oprávnění právně posoudit požadavek vznesený žalobcem. Srovnej s Svoboda, K. Elektronický platební rozkaz? Prozatím krok vedle. Právní rozhledy, č. 9/2007.

44


13. 5. 2010 17:08:50


Subjektivní stránka žalobního skutku popisuje vnitřní vztah účastníků hmotněprávního vztahu ke skutku, který je soudem projednáván. Tento vztah však v zákonem stanovených případech může u některého z účastníků zcela chybět. Kupříkladu žalobcem ve vyjmenovaných záležitostech týkajících se nezletilých dětí může být státní zastupitelství, které ani není účastníkem projednávaného hmotněprávního vztahu. Konkrétní zájem státního zastupitelství na hmotněprávím vyřešení žalobního požadavku vyplývá nikoli ze skutku samotného, ale ze zájmu státu, který zastupitelství obhajuje, na přiměřeném zaopatření zájmů nezletilých osob. – Z výše řečeného vyplývá, že soud by měl poskytnout ochranu jen takovým žalobním požadavkům, které objektivně mohou vést k ochraně zájmů žalobce, výjimky však může stanovit zákon. – Popis právních skutečností, které odůvodňují žalobcův konkrétní zájem na projednávané záležitosti, lze pokládat za žalobní důvod v užším (subjektivním) slova smyslu. Žalobní důvod (právní zájem žalobce na výsledku řízení) je možné pokládat za součást subjektivní stránky žaloby, protože vyjadřuje subjektivní zájem žalobce na výsledku řízení. Nicméně tento subjektivní zájem musí žalobce vyjádřit tak, aby měl oporu v racionálním uvažování a nikoli pouze ve vnitřním stavu žalobce k žalovanému nebo k projednávané záležitosti, který často s racionalitou nemá mnoho společného. Je totiž záležitostí žalobce, aby soud o svém nároku přesvědčil silou svých argumentů a nikoli silou svých ničím nezměřitelných a prakticky nepopsatelných emocí. – Popisuje-li žalobce svůj subjektivní vztah k žalobě a ke svému žalobnímu požadavku, musí tak činit v mezích racionality. Nejlépe tak, že zdůrazní takové pro rozhodnutí podstatné skutkové momenty, na jejichž základě je logické se domnívat, že žalobcův požadavek je logický a oprávněný. Právě proto někteří autoři za žalobní důvod pokládají veškerá skutková vylíčení, o která žalobce opírá svůj právní nárok.105 Přesto si myslím, že se tito autoři mýlí. Pojem „důvod“ z gramatického hlediska vyjadřuje především postoj žalobce (motiv), který jej vede k podání žaloby. Motiv žalobce se může, ale nemusí krýt s hypotézou právní normy, na jejímž základě se žalobce domáhá svého požadavku vůči žalovanému. Kupříkladu žalobce žádá, aby žalovaný odstranil převis stromu, který je ve vlastnictví 105

Viz WINTEROVÁ, A. Žaloba v občanském právu procesním. Praha : Acta Universitatis Carolinae, 1979.

45


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

žalovaného, nad pozemkem žalobce. Žalobci však ve skutečnosti nevadí, že sousedův strom roste i nad jeho zahradou. Vadí mu fakt, že žalovaný přijímá časté návštěvy a introvertní žalobce nemá dost klidu pro práci na zahrádce. Žalobce si je však vědom, že žalovanému v přijímání návštěv nemůže podle práva zamezit. Proto využije zástupného problému, kterým chce znesnadnit situaci žalovaného. Motiv (skutečný důvod, který žalobce vede k podání žaloby) se tedy nemusí shodovat s právem uznávaným důvodem, skrze který se žalobce svého požadavku domáhá. K nesouladu mezi subjektivním žalobním důvodem a žalobním důvodem podle práva dochází také při podání určovací žaloby. Žalobce, který se domáhá určení svého vlastnického práva k nemovitosti, se ve skutečnosti nedomáhá, aby na základě jeho vítězství ve sporu byl tento fakt zapsán do katastru nemovitostí, ale toho, aby všichni (nejenom žalovaný) respektovali, že právě on může nemovitost jako vlastník využívat se vším, co k vlastnickému právu patří. Při posuzování, zda žalobcův nárok je hoden soudní ochrany, soud nezkoumá skutečný motiv, který žalobce vede k podání žaloby, pokud žalobce uvede z právního hlediska relevantní důvod, pro který se plnění vůči žalovanému domáhá. Právní důvod žaloby, který žalobu legitimuje, je třeba hodnotit z objektivního (racionálního), nikoli subjektivního hlediska. A to navzdory faktu, že důvod pro podání žaloby svým původem vyvěrá ze stavu mysli žalobce, tedy z pocitu, který není možné zcela objektivizovat. Proto někteří procesualisté za právní důvod pokládají nikoli skutkové vymezení žalobního požadavku, ale za objektivně existující právní poměr žalobce k jím vznesenému petitu a k žalovanému.106 Právní zájem žalobce na projednávané záležitosti je dán, existuje-li objektivně zjistitelná právní motivace na straně žalobce, která soud vede k závěru, že žalobcův požadavek je hoden právní ochrany. Výjimečně žalobce nemusí v žalobě popisovat svůj právní zájem na výsledku řízení, stanoví-li tak přímo zákon (viz účast státního zastupitelství v některých tzv. nesporných řízeních). *** V souvislosti s tzv. subjektivní stránkou žaloby musím zmínit tzv. relativní (prožitkový) skutek. Za relativní skutek pokládám takové 106

Viz HORA, V. Československé civilní právo procesní. II. díl. Praha : 1932, s. 148.

46


13. 5. 2010 17:08:50


hmotněprávní okolnosti, které jsou ve své podstatě objektivně nezjistitelné, protože je nelze spočíst ani vyčíslit. Zpravidla se jedná o vnitřní vztah účastníků, kterému právo přisuzuje konkrétní význam. Jako příklad mohu uvést řízení o rozvod manželství. – Soud manželství účastníků rozvede, jsou-li vztahy mezi účastníky natolik vážně narušeny, že nelze očekávat jejich nápravu.107 Manžel, který se chce rozvádět, nepopisuje ani tak objektivní realitu, ale spíše svůj vlastní prožitek. Druhý z manželů však může mít prožitek z dosavadního manželství zcela jiný. Poměrně často se stává, že účastníci se neshodnou na příčině rozvratu jejich manželství. Soud pak má k dispozici dvě verze téže právní skutečnosti, která není objektivní realitou, ale stavem mysli. Proto je nesmírně obtížné rozlišit, který z účastníků popisuje svůj prožitek (pro rozhodnutí podstatnou právní skutečnost) korektně. Dokonce je možné, že oba účastníci budou popisovat tutéž právní skutečnost jinak, a přece ze svého pohledu správně. – Za takových okolností soudu nezbývá, než netrvat na tom, aby žalobce skutek (který vlastně ani není skutkem, ale vnitřním prožitkem) vylíčil třeba i velmi abstraktním způsobem. Soud musí tolerovat i fakt, že žalobce během řízení svá „skutková“ vylíčení podstatně změní. A to aniž by změnu těchto tvrzení pokládal za změnu žaloby. – Relativní (prožitkový) skutek totiž ani nelze objektivně vymezit. S tzv. prožitkovým skutkem nelze zaměňovat situaci, kdy se žalobce může domáhat téhož právního výsledku (téhož žalobního petitu) z vícero důvodů, které ovšem nevyplývají z jeho prožitku, ale z objektivní reality. Například žalobce (pronajímatel) se i podle současné právní úpravy může domáhat soudního přivolení k výpovědi z nájmu bytu (nebo i sám dát výpověď bez přivolení soudu) ve vztahu k žalovanému (nájemci) z vícero skutkových důvodů.108 Třeba proto, že žalovaný nezaplatil nájemné za dobu tří měsíců nebo proto, že žalovaný má vícero bytů. Skutek je však vymezen jen jedním z těchto důvodů. Žalobce nemůže během sporu jeden výpovědní důvod zaměnit za jiný, aniž by navrhl změnu žaloby. Nebo aniž by (pokud k výpovědi nepotřebuje přivolení soudu) žalovanému zaslal novou výpověď, tentokrát již s vymezením výpovědního důvodu, které odpovídá situaci.

107 108

Viz § 24 odst. 1 zákona o rodině. Viz § 711 a § 711a o. z.

47


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

5. Žalobní požadavek Tedy to, co žalobce po žalovaném žádá. Zákon o žalobním požadavku hovoří jako o žalobním petitu. Žalobní požadavek je svébytnou jak zákonnou, tak přirozenou žalobní náležitostí proto, že z jedné právní skutečnosti může vyplývat vícero různých právních následků (dispozic, případně sankcí právní normy). Proto k vymezení konkrétního nároku žalobce nestačí jen popsat situaci, z níž žalobce své právo dovozuje. Zároveň je třeba respektovat, že žalobce nemusí po žalovaném žádat plné naplnění veškerých jeho povinností, které z nedodržení právní normy vyplývají. Naproti tomu žalobce může žádat i to, co mu podle práva nenáleží. Žalobní požadavek se do jisté míry podobá sankci (následku) hmotněprávní normy. Právní norma však na rozdíl od žalobního požadavku (petitu) upravuje následek v obecné, a nikoli v konkrétní rovině. Žalobnímu požadavku (petitu) věnuji zvláštní podkapitolu v rámci kapitoly, v níž se rozepisuji o zákonných náležitostech žaloby.

6. Souvislost mezi žalobním skutkem a žalobním požadavkem Vylíčení žalobního skutku a žalobní petit musí být navzájem logicky propojeny. Z žalobních vylíčení především musí vyplývat, že na jejich základě žalobce požaduje konkrétní požadavek uvedený v žalobním petitu.109 Jestliže tomu tak není, je soud povinen žalobce na tento fakt upozornit. Například žalobce, který je správcem domu, svým jménem po nájemci bytu žádá zaplacení dlužného nájemného. Soud se ovšem domnívá, že takové plnění může žádat pouze sám vlastník domu a bytu. Nicméně již jsem uvedl, že žaloba je ve své podstatě sdělením, které přímo ze své povahy musí mít určitou formálně-logickou strukturu. Jestliže žalobce tuto formálně-logickou strukturu základním způsobem poruší, může soud tento nesoulad řešit výzvou k odstranění vad žaloby a následně i odmítnutím 109

Tuto přirozenou žalobní náležitost do jisté míry můžeme ztotožnit s tzv. „protiprávností“, o níž hmotněprávní teorie hovoří v souvislosti s vymezením škodního jednání. I „protiprávnost“ je pojítkem mezi skutkem, z něhož se poškozený domáhá náhrady škody, a požadavkem, který vůči škůdci vznáší.

48


13. 5. 2010 17:08:50


žaloby.110 – Mezi oběma způsoby řešení existuje jen velmi tenká a nepevná dělicí čára. Hledá-li soudce odpověď na otázku, zda žaloba tvoří alespoň ve svých základech logický celek, musí zaujmout předběžný právní názor ohledně důvodnosti žalobcova požadavku vyplývajícího z formálně-logické provázanosti žalobcových tvrzení. – Pokud soud uzavře, že žaloba není důvodná jen pro formálně-logický nesoulad žalobních prvků, měl by ve věci meritorně rozhodnout (žalobu zamítnout, nikoli odmítnout). Nicméně nelze tvrdit, že by byl postup soudu, kterým odmítne nelogickou žalobu, nemožný. Soud sice nesmí odmítat spravedlnost, ale má projednávat pouze takové návrhy, které mají smysl. – Osobně se domnívám, že ke vzniku logického rozporu mezi jednotlivými žalobními tvrzeními (žalobními prvky) dojde jen v případě, že za žádných myslitelných (a v žalobě neuvedených) okolností nelze uzavřít, že by žalobce mohl být se svým žalobním požadavkem úspěšný.

7. Identifikace orgánu, který má věc rozhodnout Zákon (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobci výslovně ukládá, aby označil soud, který má jeho záležitost projednat. Soudy však absenci této žalobní náležitosti nepokládají za podstatnou vadu žaloby, pokud žalobce své podání adresuje konkrétnímu soudu nebo je u tohoto soudu podá. Označení soudu, včetně uvedení skutečností, od nichž se místní příslušnost jiného než obecného soudu účastníka odvíjí, má význam v případě, že se žalobce hodlá dovolat sjednané místní příslušnosti,111 případně využít práva podat žalobu u jiného než obecného soudu žalovaného.112 Pokud tak žalobce učiní, nemusí tento fakt v žalobě výslovně zmínit. Postačí, když žalobu podá u soudu, jemuž příslušnost daná na výběr skutečně svědčí. Náležitostí takové žaloby však je uvedení hmotněprávní skuteč110

111

112

Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 6/2005 ze dne 19. 12. 2006. nebo Nález Ústavního soudu IV. ÚS 456/2000 ze dne 31. 3. 2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2369/2000 ze dne 27. 6. 2001. Podle § 89a o. s. ř. účastníci řízení v obchodní věci se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. Viz § 87 odst. 1 o. s. ř., podle něhož žalobce může vůči žalovanému podat žalobu i u soudu, v jehož obvodu má žalovaný své pracoviště, došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, kde je platební místo plnění z cenného papíru apod.

49


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

nosti, od níž žalobce své právo podat žalobu u jiného než obecného soudu žalovaného odvíjí.113 Případné neuvedení této skutečnosti však nepovede k odmítnutí nebo zamítnutí žaloby, ale k vyslovení místní nepříslušnosti ze strany soudu, u něhož byla žaloba podána. Tento soud zároveň věc postoupí k vyřízení obecnému soudu žalovaného. Nedostatek žaloby tkvící v neuvedení hmotněprávní okolnosti, z níž žalobce odvozuje místní příslušnost soudu na výběr danou, tedy vyústí ve specifický následek, který nevede k reálnému neúspěchu žalobce ve sporu. Úmysl žalobce využít dohody o sjednané místní příslušnosti postačí vyjádřit konkludentně – podáním žaloby u sjednaného soudu a přiložením dohody o volbě tohoto soudu. Jestliže žalobce dohodu již k žalobě nepřiloží, vysloví soud svoji místní nepříslušnost a věc postoupí obecnému soudu žalovaného. I kdyby žalobce později (po podání žaloby) dohodu doložil, vyslovení místní nepříslušnosti již nezabrání.

8. Vztah mezi přirozenými a zákonnými žalobními požadavky Objekt (předmět) žaloby, subjekt žaloby, objektivní stránka žaloby, subjektivní stránka žaloby, popis žalobcova právního zájmu na výsledku sporu a identifikace orgánu, který má ve sporu rozhodnout, jsou tzv. přirozenými žalobní prvky. Přirozené žalobní prvky se mohou od žalobních prvků vymezených zákonem lišit (viz níže). Zákon zpravidla vymezuje žalobní náležitosti nad rámec logické struktury popisu skutku. A naopak, zákon některé přirozené žalobní prvky pokládá za jedinou žalobní náležitost a nevěnuje jim bližší pozornost. Například české procesní předpisy pokládají vylíčení objektivní a subjektivní stránky žaloby, jakož i popis právního zájmu žalobce na výsledku řízení za jediný žalobní prvek, který nazývají „vylíčením rozhodujících skutečností“.114 Za takových okolností žalobci nezbývá, než si při formulaci žaloby vypomoci využitím koncepce tzv. přirozených žalobních prv113

114

Viz Sborník stanovisek Nejvyššího soudu ČR, Praha 1980, s. 318. – Například pokud žalobce míní podat žalobu týkající se obchodního vztahu se žalovaným u soudu, na jehož místní příslušnosti se účastníci předem dohodli, nemusí tento fakt v žalobě výslovně zmiňovat. Stačí, když k žalobě doloží originál nebo ověřený opis dohody účastníků o místní příslušnosti soudu. Viz § 79 odst. 1 věta prvá o. s. ř. in fine.

50


13. 5. 2010 17:08:50


ků. Lze tedy říci, že formálně-logické (přirozené) požadavky a zákonné požadavky na vymezení žalobního požadavku se navzájem překrývají a doplňují. Tento fakt si judikatura českých vysokých soudů plně neuvědomuje a klade přílišný důraz na zákonné vymezení žaloby na úkor jejích přirozených náležitostí. – Soudy často odmítají žalobní požadavky, které z pohledu přirozeného popisu skutku jsou dostatečně konkrétní. Zákonodárce využívá svého postavení a činí nutným obsahem žaloby i informace, které nejsou zcela nutným a přirozeným obsahem sdělení. Kupříkladu žádá, aby účastníci řízení (zejména právnické osoby) byli vymezeni celou řadou identifikačních údajů, přestože zpravidla k jejich nepochybné identifikaci by postačila pouze část těchto údajů. K nezaměnitelnému označení právnické osoby by zpravidla postačil jen její název a identifikační číslo. Přesto žalobce musí sdělit i její sídlo. Je-li žalovaným subjektem stát, musí žalobce dokonce uvést označení organizační složky, která má právo za stát před soudem vystupovat. Přestože tuto informaci soud může snadno získat nahlédnutím do právního předpisu, aniž by žalobce obtěžoval výzvou k odstranění vad žaloby.115 V případě žalovaného – fyzické osoby je zase žalobce povinen uvést aktuální bydliště žalovaného, přestože mu nemusí být známo a raději by si vypomohl při označení žalovaného jiným identifikačním znakem – například datem narození žalovaného. Formální náležitosti žaloby mohou žalobce zatížit natolik, že žalobu vůbec nebude schopen bezvadně sestavit. Proto by soudy měly vady, které spočívají v nesprávném uvedení nebo v absenci takové žalobní náležitosti, posuzovat daleko shovívavěji než pochybení žalobce při uvedení tzv. přirozené žalobní náležitosti. Absence či chybné sdělení týkající se přirozené žalobní náležitosti totiž nevyhnutelně vede k narušení žaloby jako celku a činí žalobu neprojednatelnou. K takovému efektu však při pochybení týkajícím se formální náležitosti žaloby zpravidla nedochází. V kapitole věnované náležitostem označení účastníků (zejména státu) toto své přesvědčení blíže rozvedu. Výše uvedený princip (tedy shovívavý přístup k náležitostem žaloby, které jsou náležitostmi jen proto, že je žádá zákon a zároveň nejsou pro samotné vymezení žalobního sdělení nutné) by se měl uplatnit daleko více než dosud. Opačný přístup vede až k odepírání spravedlnosti (denegatio iustitiae).116 115

116

Tím mám na mysli zákon č. zákon č. 201/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Viz například Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 74/94 ze dne 29. 6. 1995.

51


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

VI. Formální (zákonem předepsané) náležitosti žaloby Výše jsem zmínil, že žaloba je podáním žalobce adresovaným prvotně soudu, jehož prostřednictvím se žalobce domáhá prosazení svého požadavku vůči žalovanému. Jako každé sdělení, které slouží k odůvodnění a sdělení nároku, musí obsahovat přirozené náležitosti (vylíčení). A to bez ohledu na to, zda tyto náležitosti zákon vymezuje či nikoliv. Žaloba je však nikoli přirozeným, ale formalizovaným sdělením. Právní předpis proto žalobní náležitosti může vymezit jinak a nad rámec přirozených požadavků, které vyplývají z logiky věci. Přirozené a formální zákonem předepsané žalobní náležitosti, které nevyplývají z přirozené logiky věci, se navzájem mohou, ale nemusejí překrývat. Je samozřejmostí, že žalobce musí svůj požadavek vymezit tak, aby odpovídal přirozeným požadavkům, které musí obsahovat sdělení tohoto druhu. Většinou však žaloba musí obsahovat i něco „navíc“ – to, co jako žalobní náležitost vymezuje zákon, aniž by to bylo z logiky věci nezbytně nutné. Cílem následující kapitoly je provést srovnání mezi přirozenými a pouze formálními (zákonnými) náležitostmi žaloby. Soudy by se totiž měly k pouze formálním nedostatkům žaloby chovat benevolentněji než k nedostatkům, které podstatně narušují přirozenou (logickou) strukturu žalobního sdělení. Žaloba podle zákona (§ 42 odst. 4 o. s. ř a § 79 odst. 1 o. s. ř) musí obsahovat: 1) Označení soudu, jemuž je žaloba určena. Podle textu zákona117 by měl žalobce soud, kterému žalobu adresuje, uvést v žalobě výslovně. Soudní praxe však toleruje, aby žalobce soud, který má žalobu podle jeho názoru projednat, označil již tím, že své podání adresuje konkrétnímu soudu nebo žalobu dodá na jeho podatelnu. – Konkludentní jednání žalobce tedy k označení soudu, který má žalobu projednat, postačí. 2) Označení účastníků řízení. – Této náležitosti věnuji zvláštní podkapitolu. Již nyní pokládám za potřebné sdělit, že zákon žalobci předepisuje, aby účastníky řízení označil celým souborem identifikačních údajů, přestože k jejich nepochybnému popisu by stačil třeba i jen jeden z těchto znaků. Zákonem vyjmenované údaje, kterými žalobce musí účastníky popsat, jsou ve skutečnosti jedinou žalobní náležitostí – tzv. 117

Viz § 42 odst. 4 o. s. ř.

52


13. 5. 2010 17:08:50


prvkem žaloby.118 Proto by správnost a úplnost žalobního označení účastníků měly soudy hodnotit v celém jeho komplexu. Což se však neděje. V případě fyzických osob je žalobce povinen uvést jejich jméno, příjmení a bydliště, případně (nikoli povinně) jejich rodné číslo. U právnických osob musí žalobce uvést název (obchodní firmu) a sídlo, v obchodních záležitostech též její identifikační číslo. Privilegované postavení státu jako účastníka řízení se projevuje tím, že zákon v jeho případě identifikační znaky vymezuje jinak než u skutečných právnických osob soukromého práva. Stát je třeba označit nejenom jeho názvem (Česká republika), ale i označením jeho organizační složky, která za stát před soudem vystupuje. Včetně názvu a sídla této organizační složky. – Také vadám v označení účastníků budu věnovat zvláštní podkapitolu. 3) Označení věci, které se žaloba týká. To znamená označení uplatňovaného nároku, jde-li o plnění, nebo označení práva, jehož ochrany se žalobce domáhá. Často se jedná o právní označení žalobcem uplatněného nároku nebo jeho stručné skutkové pojmenování. Označení věci je zpravidla možné odvodit ze samotného skutkového vylíčení. 4) Vylíčení skutkových okolností. – Sama podstata žalobních tvrzení. Po novele o. s. ř. č. 171/1993 Sb. již zákon výslovně nehovoří o tom, že tato skutková tvrzení musejí být pravdivá. Nicméně tento fakt vyplývá z ustanovení § 6 a § 101 odst. 1 o. s. ř., která jak soudu, tak účastníkům ukládají, že mají ve vzájemné součinnosti postupovat tak, aby byl skutkový stav zjištěn pravdivě. Vylíčení skutku věnuji zvláštní podkapitolu. Již nyní však podotknu, že za jistých výjimečných okolností musí žalobce tvrdit nejenom skutek, ale i právo. Je tomu tak tehdy, když vylíčení skutku samo o sobě nepostačí k nepochybnému označení žalobcova požadavku. Stojí zato připomenout, že pojem „vylíčení skutkových okolností“ v sobě zahrnuje vícero tzv. přirozených žalobních prvků. V jeho rámci je třeba popsat objektivní i subjektivní stránku skutku, který je předmětem žaloby, jakož i popis právního zájmu žalobce na výsledku řízení. 5) Čeho se žalobce domáhá (žalobní petit). – Česká soudní praxe trvá na tom, že žalobce musí žalobní petit vymezit naprosto přesně. A to i v případech, kdy soud není žalobním petitem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). 118

Viz WINTEROVÁ, A. Žaloba v občanském právu procesním. Praha : Acta Universitatis Carolinae, 1979, s. 15.

53


13. 5. 2010 17:08:50

2. KAPITOLA

– Žalobnímu petitu a vázanosti soudu žalobním petitem věnuji zvláštní kapitolu. V ní se pokusím prokázat, že určitost každého žalobního petitu je relativní. Může se lišit podle okolností případu, je závislá i na osobách, které jsou účastníky řízení. 6) Označení důkazů, jichž se žalobce dovolává. – Přestože § 79 odst. 1 o. s. ř. tuto informaci činí součástí žaloby, ve skutečnosti nejde o žalobní náležitost. Cílem žalobního sdělení je vymezit předmět řízení. Žaloba neslouží k posouzení, zda žalobce bude či nebude ve sporu úspěšný. Nedostatek důkazů (důkazní nouze) na straně žalobce nevede k odmítnutí žaloby pro její neúplnost, ale k zamítnutí žalobcova požadavku. 7) Podpis žalobce, popřípadě zákonem stanovený mechanismus, který umožňuje jednoznačnou identifikaci žalobce jako původce žaloby. Podpisem žalobce v širším smyslu je kromě podpisu vlastnoručního i zaručený či uznávaný elektronický podpis (tedy elektronická značka), uvedený v elektronickém podání účastníka. Od tzv. souhrnné novely o. s. ř. č. 7/2009 Sb. a od účinnosti zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech,119 nelze přehlížet, že podání účastníka zaslané soudu prostřednictvím účastníkovy datové schránky nemusí obsahovat vůbec žádný podpis. Přístup účastníka do datové schránky je totiž možný jen skrz přístupový kód, který by měl znát pouze sám uživatel datové schránky. Tento fakt (a další mechanismy zabezpečující datovou schránku před přístupem ze strany neoprávněných osob)120 totiž zajišťuje nepochybnou identifikaci osoby, která zasílá svá podání prostřednictvím „své“ datové schránky. Proto není důvod trvat na tom, že elektronický úkon (žaloba) musí být podepsán nebo alespoň vybaven elektronickou značkou nahrazující podpis autora úkonu. – Zda se tento předpoklad osvědčí, ukáže čas. V každém případě po tzv. souhrnné novele o. s. ř. č. 7/2009 Sb. je podstatnou a přirozenou náležitostí žaloby nikoli přímo podpis, ale i zákonem stanovený prostředek, který může posloužit k nepochybné identifikaci žalobce. Již před zmíněnou novelou zákon počítal s tím, že advokát může svůj podpis nahradit otiskem svého razítka.121 119 120

121

Oba zákony vstoupily v účinnost 1. července 2009. Pro případ, že by hrozilo zneužití datové schránky, může dojít ke znepřístupnění datové schránky (§ 11 zákona č. 300/2008 Sb.) nebo ke zneplatnění údajů nutných ke vstupu do datové schránky (§ 12 téhož zákona). Viz § 42 odst. 4 věta druhá o. s. ř. ve znění před novelou č. 7/2009 Sb.

54


13. 5. 2010 17:08:50

Vzor citace: SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 312

Recommend Documents