Objevujeme
zapomenuté
VZNIK VEŘEJNÉHO ČESKÉHO KNIHOVNICTVÍ PRO NEVIDOMÉ Petr Kopřiva
Tento článek seznámí čtenáře s vývojem událostí mezi léty 1915 až 1933, stručněji potom až do roku 1948. Zvláštní důraz je kladen na léta 1925 a 1926, která jsou klíčová a představují důležitý zlom ve vývoji veřejného českého knihovnictví pro nevidomé. Jedná se o výklad a interpretaci dobových zpráv, které zaznamenali samotní účastníci tehdejšího dění. Z tohoto podkladu pak vycházejí formulace příčin a důsledků problémů, provázejících vznik veřejného českého knihovnictví pro nevidomé, jenž probíhal za velmi zajímavých okolností. Pohyboval se od oboustranné snahy o podporu a spolupráci, která však ztroskotala na vzájemném nepochopení a neschopnosti dialogu, což nakonec vyústilo v boj o prvenství, vzájemné soupeření a konkurenci, jež se stala překážkou na cestě k dobré věci. „Dne 8. prosince 1915 ... konala se na radnici staroměstské ustavující schůze Odboru pro slepecký tisk český " (Svoboda 1925). O jeho vznik se zasloužil především Karel Emanuel Macan podporován MUDr. Janem Deylem. Odbor pro slepecký tisk český založil vlasmi tiskárnu pro Brailleovo písmo a v roce 1916 vydal almanach „Jitřenka", první českou knihu
pro nevidomé. Roku 1917 začal vydávat první český časopis pro nevidomé „Zora", jenž vychází dodnes. Činnost odboru započala, poněvadž počet českých nevidomých každým dnem vzrůstal přílivem osleplých vojáků z bojiště, kteří byli zvyklí čisti a kteří po četbě volali (Svoboda 1925, Pollandová 1926). „Počátkem roku 1918 ustavuje se tato provisorní akce v řádný spolek, Český slepecký tisk'" (Soukup 1926), který „činnost svoji rozšířil i na přípravu k vybudování ústřední knihovny slepecké pro všechny naše nevidomé " (Svoboda 1925). Jak dále píše J. Svoboda, práci spolku Český slepecký tisk (dále jen ČST) zpomalily finanční potíže. „Zdá se, že láska k trpícímu bližnímu po převratu u nás zatlačena byla u těch nejvyšších kruhů, na které se druhdy v dobročinných záměrech počítalo, do pozadí pro zájmy jiného rázu. ... Jisto zatím je, že v prvních letech samostatnosti národa nastala v Českém slepeckém tisku jakási krise." Proto přípravy k budování ústřední veřejné knihovny pokročily v prvních letech existence spolku jen zvolna. Václav Tlapák líčí v roce 1922 stav knihoven pro nevidomé v Čechách takto: „Pokud jde o knihovny, máme je především při všech
našich vzdělávacích ústavech pro slepce, to jest při ústavu na Hradčanech, ústavu Klárově, Deylově a v ústavě pro nevidomé v Brně, kromě toho při asylu slepců na Smíchově a v knihovně spolku Českého slepeckého tisku v Praze. Počet všech českých spisů těchto knihoven opsaných do písma vypuklého můžeme odhadovati na 1500 svazků. ... Musíme označiti stav slepeckého tisku u nás za málo utěšený, neboť počet spisů slepcům bezprostředně přístupných je tak malý, že tvoří jen nepatrný zlomek všeho našeho písemnictví. " V. Tlapák dále kritizuje skutečnost, že do „Zákona o veřejných knihovnách obecních" z 22. července 1919 nebylo pojato ustanovení o zřízení ústřední knihovny slepecké. Též vyzdvihuje snažení spolku ČST centralizovat český slepecký tisk, jež však přitom naráží na nedostatek finančních prostředků a netečnost širší veřejnosti. Na závěr shrnuje: „Je zapotřebí zříditi v Praze ústřední knihovnu pro slepce. ... Úkolů těchto měl by se za vydatné pomoci státu, města Prahy a širší veřejnosti ujmouti reorganisovaný spolek Český slepecký tisk v Praze." Hlasy volající po řešení této situace se v té době ozývaly z více stran. Josef Zeman v programu příštích snah péče o nevidomé, taktéž roku 1922, píše: „Slepecký tisk je dosud nedostatečný, jsa ponechán výhradně soukromé péči spolkové. Potřebuje podpory státní, aby mohl uvésti v život ústřední knihovnu slepeckou a čítárnu v Praze. " Olga Fastrová roku 1923 vyzývá čtenáře k podpoře: „Spolek Český slepecký tisk potřeboval by peněz
k zařízení a vydržování vlastni slepecké tiskárny a veřejné knihovny pro slepce, a k najmutí potřebných k tomu místností." „ To bylo pobídkou těm, kdož již tehdy se obírali myšlenkou postaviti novou budovu pro pražskou městskou knihovnu" (Soukup 1933). „Již v počátcích projektu novostavby pro ústřední knihovnu hlavního města Prahy byla vyslovena zásada, aby v ni bylo zřízeno též slepecké oddělení, a vyhrazeny pro ně vhodné místnosti, účelu tomu v jednom křídle zvláště přizpůsobené: přímý vchod z ulice, táž úroveň jako uliční, by slepci nemuseli na schody, budky pro vodící psy a pod. " (Soukup 1926, 1929). „ Veřejné hlasy byly podnětem ředitelství měst. knihoven, aby přikročilo k přípravám pro slepecké oddělení" (Soukup 1929). Dne 30. května 1923 byl F. K. Soukup vyslán na schůzi „Československé ústřední péče o slepé" v Praze v Klárově ústavě slepců, kde v debatě upozornil na chystanou novostavbu a také na podrobnosti i obtíže při řešení věci v tom směru, aby ústřední státní knihovna slepecká zřízena byla v rámci městské knihovny pražské (Soukup 1929). Tím Městská knihovna (dále jen MK) vyzvala ČST ke spolupráci a nabídla prostory pro slepeckou knihovnu. „ Ovšem zástupci spolku Český slepecký tisk jednali stále dál s příslušnými činiteli obecními a docílili toho, že jim obec pro jejich spolkovou slepeckou knihovnu pronajala jeden z nových obecních bytů v Libni" (Soukup 1926). ČST tedy v roce 1923 nereagoval na vstřícnost MK a dále usiloval o zřízení
knihovny samostatně: „Knihovna spolku rovněž neměla žádané prostory a jen diky tomu, že ředitel městského sirotčince, básník K B Hájek, byl přítelem Macanovým, mohla být umístěna v tomto ústavu v Bartolomejské ulici, ale pouze jako depozitum bez možnosti provozovat styk se čtenáři" (Digrin 1993). „ V roce 1924 se konečně po velikém úsilí podařilo získat od Pražské obce místnost pro knihovnu. Nacházela se v obecním domě v Bartolomějské ulici č. 14. Až do té doby byly české slepecké knihy uloženy provizorně v několika skříních městského sirotčince a v bytech jednotlivců... Knihovna si zde ale dlouho nepobyla, brzy se stěhovala do Libně, Škrétovy ulice č. 21" (Bohata 1988). (Ulice se dnes jmenuje Ocelářská a leží naproti ČKD Lokomotivka.) E. Pollandová roku 1926 zpětně hodnotí tyto události: „ Těžko lze si představiti nesnáze, jež způsobila okolnost, že knihy bylo nutno uložiti na různých místech. Konečně po nesčetných žádostech a intervencích u všech kompetentních úřadů poskytl sociální úřad města Prahy svazkům budoucí knihovny místnosti ve středu města... Knihovní odbor spolku Český slepecký tisk doufal tehdy v klidný průběh práce. Leč ani tu nebylo mu možno spočinouti. Po půlroce musily všecky knihy opět býti přestěhovány na místo , nejvhodnější', tj. na periferii do soukromého bytu v Libni proti Českomoravské továrně. Ti, kteří šli trnitou cestou vývoje první české slepecké knihovny veřejné, pociťují sice slabého uspokojeni, že konečně zakotvila akce na pevné půdě, ale
nevidomým čtenářům vzdálenost od centra naprosto nevyhovuje." Zde se jednotlivé prameny neshodují. Roku 1924 umístil ČST všechny své knihy do Bartolomějské ulice. Když byl odtud vypovězen, musel řešit otázku, kam knihy přestěhovat. Novostavba MK sice ještě nebyla v roce 1923 zdaleka dokončena, pokud by ale ČST vedl tou dobou jednání s MK (o tom by Pollandová jistě byla bývala napsala), nejpravděpodobněji by se pokusil již v roce 1924 alespoň požádat MK o prostory prozatímní. Tuto alternativu však nevyužil. Z toho vyplývá, že ČST nebyl nucen umístit v roce 1924 knihy do Bartolomějské ulice, taktéž nebyl nucen stěhovat své knihy do Libně. ČST tedy už v roce 1923 odmítl příležitost vybudovat slepeckou knihovnu s podporou města. Proč se spolek takto r o z h o d l ? Je důležité seznámit se s myšlenkami a idejemi, za které celý život bojoval K. E. Macan, duchovní vůdce spolku: „Zakladatel Českého slepeckého tisku, nevidomý mistr Macan, vžíval se zhusta do vědomí naprosté soběstačnosti své se zápalem, jenž sice u vidomých budil pochybnosti a krčeni ramen, ale u něho to byla víra, jež hory přenášela. Nechtěl přestávati na tom, aby slepci volili si z různých zaměstnání lidských pouze kartáčnictví, košikářstvi, pletařstvi, aby jen nadaní slepci živili se hudbou, tvrdil, dokládaje to, že právě tak nevidomý mohl by se vyučiti hodinářem, pokrývačem, dlaždičem a pod., jen uvésti ho do příslušného řemesla vhodnou metodou. Nechtěl, aby
ho nebo jiné nevidomé někdo litoval. Říkal: , Vychovejte, vzdělejte řádně slepce a uvidíte!'" To vysvětluje, proč ČST jdoucí za ideou K. E. Macana, volil tehdy samostatnost. V letech 1924 a 1925 prošel spolek ČST řadou vnitřních změn. Tehdy zemřeli K. E. Macan i J. Deyl - oba jeho hlavní zakladatelé. Spolek tak přišel o osobnosti, které se svým působením na veřejnost zasluhovali o jeho existenční podporu. „Emma Pollandová, ... která po smrti mistrově přejala duchovní vůdcovství našich nevidomých, ... stále horlivě usiluje, aby ideový směr, jak jej řídil Macan v .Zoře' a přílohách, byl zachován " (Svoboda 1925). Problémy s prostorami, se kterými se nadále potýkal ČST, ale i změny ve vedení spolku byly podnětem k tomu, „aby zástupce městských knihoven vstoupil do výboru Českého slepeckého tisku" (Soukup 1929). F. K. Soukup koncem roku 1925 seznamuje čtenáře s výsledky a cíli práce ČST. Současně uvádí důvody zájmu MK o spolupráci se spolkem a poukazuje na potíže se snahami přimět ČST k jednání: „Ke všem starostem o tiskárnu shromáždil spolek asi 800 svazků knih, takže k poslednímu lednu 1926 připravuje otevřeni vlastni knihovny pro veřejné používání... Při úvahách o její organisaci došlo se k tomu, že se zřetelem k malému počtu slepců měla by býti za pomoci státu zřízena jako celostátní. ... Spolek Český slepecký tisk, zejména dá-li této akci k disposici své knižní zásoby (otázka majetkového práva ke knihám je rovněž se-
parátním problémem), bude jistě přibrán k spolupráci; ovšem spolkařské malichernosti a věci osobni i stranické musí býti potlačeny. Bylo by při jeho neúčasti škoda jeho nasbíraného materiálu i zkušenosti... Proto nezbývá celé naší veřejnosti prozatím nic jiného, než podle možnosti co nejvíce mravně i hmotně podporovati Český slepecký tisk, jehož pokladník PhDr. František Karel Soukup, městský knihovník v Praze čp. 83-1., přijímá příspěvky i přihlášky za členy a zprostředkuje všecky informace o činnosti spolku. " J. Svoboda v článku z listopadu 1925 vítá projevovanou vstřícnost s přesvědčením, že bude využita a oceněna: „Zatím s nejživějším zápalem přátelé Českého slepeckého tisku sleduji stavbu nové Ústřední knihovny městské naproti Klementinu. Tam, opět pod mateřskými křídly Prahy, která již na počátku vývoje činnosti spolku propůjčovala na přímluvu prof. Deyla své síně výborovým schůzím, v ulici Žatecké zvedá se do výše vystavěné již křídlo, určené tiskárně, knihovně, čítárně, půjčovně a kanceláři Českého slepeckého tisku. Praha tu opět jde v čele kulturního zápasu národa, novou baštu osvěty staví budoucím věkům, polozapomenuté větvi národa: českým nevidomým. ... Jistě do roka se Český slepecký tisk toho dočká a pak docení čin ředitele dr. Jana Thona a knihovníka dr. Frant. Soukupa, kteří se včas u kompetentních činitelů postarali, aby v rámci stavby Ústřední knihovny městské bylo pamatováno na všecko, oč usiluje výbor již po celé desetiletí. Tato slepecká knihovna a půjčovna
knih slepeckých nepochybně převezme úkol Ústřední knihovny slepecké pro celou Československou republiku. " J. Svoboda píše tamtéž pod čarou: ,J>odnět k napsáni tohoto článku dal PhDr. František Karel Soukup, knihovník hl. města Prahy (čp. 98 na Mariánském nám ), jenž přijímá přihlášky za členy Českého slepeckého tisku a zprostředkuje všecky informace o něm a jeho činnosti. " Tyto události jsou z konce roku 1925, nedlouho před tím, než spolek ČST založil sám svoji vlastní knihovnu. F. K. Soukup v té době vstoupil jako zástupce MK do výboru ČST a jal se přesvědčovat jeho představitele o výhodách připravovaného projektu. Aktivně spolek podporoval v jeho činnosti a věřil, že nakonec dojde k založení společné ústřední knihovny pro nevidomé v nové budově MK. Podařilo se mu tedy to, že ČST přistoupil k jednání s MK: Navázány užší styky mezi ředitelstvím městských knihoven pražských a spolkem Český slepecký tisk, aby jediná celostátní veřejná knihovna slepecká byla zřízena v nové městské knihovně" (Soukup 1933). Vyvstává otázka: Proč ČST na jedné straně usiloval o otevření vlasmi knihovny a na druhé straně nepřestával jednat o spolupráci s MK? Vysvětlení přibližuje opět článek J. Svobody z roku 1925: „Jako pozorujeme u všech podniků, založených na předpokladu pochopeni pro dobrou věc v nejširšich kruzích a na podpoře takové věci obecně prospěšné, i Český slepecký tisk měl své dětské nemoci, jež musel úporně léčiti. Zdá se, že je šťastně překonal a spěje za cílem,
který si vytkl: mít vlastní krov, pod nimž by umístil tiskací stroje, redakci, administraci atd., knihovnu, čítárnu a půjčovnu knih. Dosud nemálo trpí roztříštěností, jež stráví zbytečně mnoho drahocenného času, zmrhá mnoho sil a otupuje nadšení. ... Kdo dovede odhadnouti, jak přímo ohrožuje existenci a zdárný vývoj Českého slepeckého tisku nesoustředěnost činitelů, zúčastněných na tisku, vydávání časopisu, půjčováni knih apod., uzná, že nová šťastnější éra mu nastane, až pod střechou Městské knihovny všecko, co k sobě náleží, bude se moci sloučili." Z toho jasně vyplývá, že samotní členové spolku ČST v důsledku změn po Macanově smrti museli řešit vnitřní spory. Jejich předmětem byla právě knihovna. ČST se rozdělil na dvě opoziční skupiny. Jedna skupina chtěla pokračovat v budování knihovny nadále samostatně. Druhá skupina předvídala těžkosti v souvislosti s malými a nevhodně umístěnými prostorami spolku a začala jednat s MK o spolupráci. 31. ledna 1926 otevřel spolek ČST vlastní knihovnu k veřejnému používání slepců, jež byla nazvána z piety k zakladateli a po zásluze knihovnou Macanovou (Pollandová 1926, Soukupl926). Knihovna ale stále sídlila v Libni na okraji Prahy a prostory byly malé a nevyhovující. Jednání s MK pokračovala i potom: ČST potřeboval prostory, které měla MK, a ta potřebovala knihy, které nashromáždil spolek ČST. Zájem byl tedy oboustranný. E. Pollandová roku 1926 připouští možnost spolupráce, podává však poněkud
jiný návrh řešení než F. K. Soukup: „Hvězda naděje však svitá československým nevidomým novou budovou knihovny města Prahy, v niž jsou vyhrazeny místnosti pro slepeckou knihovnu. Ježto obecní zastupitelstvo nemá v kruhu svých knihovníků odborníky, navázán styk se spolkem Český slepecký tisk, jehož majetkem je Macanova knihovna, první česká veřejná knihovna slepecká. Záleží nyní jen na vzájemné dohodě, aby Macanova knihovna po dokončení stavby mohla býti převedena do místnosti slepecké knihovně určených. Nejjednodušším vyřešením tohoto problému a pro správu města nejvýhodnějšim by bylo, kdyby místnosti propůjčeny byly spolku Český slepecký tisk, který by převedl do nich knihovnu Macanovu, jež převzala by povinnost sloužiti také účelům Velké Prahy. V náhradu upotřebováni knih čtenáři Velké Prahy mohl by nevidomý knihovník býti přijat jako městský úředník. Poměr tento byl by nejjednodušším a pro obě strany nejpřijatelnějším. Slepeckému tisku dostalo by se potřebných místnosti a městu Praze bez zvláštního velikého nákladu slepecké knihovny. Bylo by žádoucno, aby v zájmu věci snahy spolku Český slepecký tisk o rozšíření Macanovy knihovny, postupující v intencích zakladatelových a spolku nevidomých intelektuálů .Macan', letos založeného za příčinou intensivnější kulturní práce nevidomých, došly hojné a všestranné podpory a nestaly se obětí osobních prospěchů a zájmů." E. Pollandová ve stejném článku dále uvádí, že slepecké knihovny v zahraničí „vydržovány
jsou až na malé výjimky dobročinností soukromou ". Srovnejme nyní výše prezentovaný názor E. Pollandové na řízení a organizaci knihovny s názorem F. K. Soukupa, který v roce 1926 píše: „Spolek se specielním úkolem má v malém národě vždy fluktuující charakter a nejistou budoucnost podle toho, kolik a jakých obětavých pracovníků se přihlásí a kolik seženou hmotných příspěvků; mimo to každá akce spolková skrývá v sobě nebezpečenství diletantského amateurismu a nedostatek potřebné odborné úrovně práce, která jest tím žádoucnější, čím do větších rozměrů knihovna roste. Knihovna československá má býti ústavem v plném slova smyslu veřejným, opírajícím se o veřejné orgány státu československého a i pražské obce, jichž vzájemná práva i povinnosti musí být podrobným organisačním řádem přesně stanoveny. ... Bylo by velice účelno, aby v organisaci bylo pamatováno na dosavadní dobrovolné pracovníky; bylo by škoda jich zkušeností a výsledků práce. Při dobré vůli na všech stranách jistě dojde se k uspokojivému výsledku. ... Jest si v zájmu věci přáti, aby vývoj této otázky dál se co nejpříznivěji a v naprosté dohodě všech interesentů, tak aby při odevzdání celé budovy i její slepecká knihovna byla úplně zařízena a opírajíc se o přesný statut mohla ihned zahájili svou blahodárnou činnost." Obě strany si tedy představovaly spolupráci jinak. Podle MK by Macanova knihovna měla přejít pod její správu. Podle ČST by mu MK měla pouze pronajmout
prostory. V podstatě šlo o to, zda v nových prostorách bude „slepecké oddělení" MK jako státní organizace, nebo „Knihovna K. E. Macana" jako soukromý spolek. S tím souvisí i odlišné názory obou stran týkající se poměru nevidomých a vidomých zaměstnanců knihovny. E. Pollandová píše, že zahraniční slepecké knihovny jsou založené většinou nevidomými. Jejich „správa, udržováni a rozšiřováni... spočívá převahou v rukou slepců a tvoří tak celý odbor jejich existenčního zaměstnáni. Zkušenosti, získané v tomto směru učí, že vidomý knihovník slepecké knihovny setkává se s daleko většími překážkami než knihovník nevidomý. Jemu nelze osobně říditi opisování knih, jich vnitřní úpravu, zodpovidati za správnost přepisů a býti ve styku písemném s nevidomými čtenáři, byť by i písmo slepecké ovládal. Nehledě k logickému vztahu pojmů, aby přednostou knihovny slepecké byl zase jenom slepec, je věc dána tak sama sebou, že každé vybočení z tohoto pravidla jeví se býti hledaným a nepřirozeným " (Pollandová 1926). F. K. Soukup však preferuje formu „zlaté střední cesty mezi oiganisací knihovny v Lipsku, která zdůrazňuje především knihovnickou odbornost a přesnost, a v Hamburku, kde kladouce hlavní váhu na vnější účelnost zaměstnávají při správě knihovny výhradně slepce" (Soukup 1933). Soukup uvádí, že knihovna v Lipsku „nemá vůbec slepých knihovníků" a že její „veškeren personál má zkoušku knihovnickou ". Naopak knihovna v Hamburku „naprosto nevyhovuje po stránce
odborné, ač s půjčováním jejím jsou slepci mnohem více spokojeni než s lipskou. Zaujatost ovšem hraje tu také značnou roli" (Soukup 1927). Soukupova střední cesta by měla vypadat takto: „Interní práce knihovnické měly by býti obstarávány odborně personálem příslušných pracovních odděleni (zejména katalogisačního), ale pro činnost externí (zejména půjčováni) měl by býti přibrán slepec, aby nevidomí frekventanti měli větší důvěru k ústavu, kde působí jejich spoludruh v osudu. Ten by pomáhal při hmatových přepisech katalogu, korespondenci, kontrole opisů a pod." (Soukup 1927). A tak „zahájené jednání doznalo netušeného a náhlého obratu anketou, kterou svolala Československá ústřední péče 0 slepé 19. listopadu 1926 a které se zúčastnili zástupci příslušných ministerstev a jiných úřadů, městské rady a knihovní rady pražské, slepeckých ústavů i spolků a jiní interesenti. Na schůzi vynikl velmi zřejmě zásadní odpor slepeckých organisaci proti jakémukoli pomocnému zásahu odjinud. Proto schůze tehdy byla bezvýsledná" (Soukup 1929). Tím bylo jednání ČST a MK definitivně bez výsledku ukončeno. Zástupci nevidomých odmítli spolupráci s městem a tímto svým krokem určili veřejnému českému knihovnictví pro nevidomé nejistou a složitou cestu. ČST měl i nadále těžkosti, což mělo objektivně negativní dopad pro samotné nevidomé. Ve 30. letech se ČST potýkal s nedostatkem finančních prostředků. Knihovna sice dále fungovala 1 přibývalo knih, ale na úkor časopisu
„Zora" a jeho čtenářů. ČST musel tehdy omezit jeho vydávání, snížit počet příloh a zvýšit předplatné. Knihovna K. E. Macana sídlila až do konce 2. světové války v Libni na okraji Prahy, těžko přístupná pro nevidomé čtenáře. V roce 1945 byla knihovna zasažena při leteckém útoku a bylo zničeno kolem dvou tisíc svazků, což byla téměř polovina knižního fondu. Teprve roku 1947 přesídlila Macanova knihovna do Krakovské ulice, kde funguje dodnes. MK i nadále pokračovala v přípravách slepeckého oddělení. Události popisuje F. K. Soukup: „ Knihovní rada usnesla se pak 16. prosince 1926 na nových zásadách, které již nepočítaly s organisační spoluprací s jinými korporacemi nebo institucemi a plně se stavěly jen na půdu obce pražské. A tak nadále bylo pokračováno v přípravách slepeckého oddělení již pod tím novým zorným úhlem, že to bude organická součást ústřední knihovny městské, administrativně úplně nezávislá na kterémkoli vnějším činiteli. To ovšem neznamená, že se bude uzavirati jakékoli přátelské kooperaci s jinými příbuznými institucemi, přihlásí-li se kdy ke spolupráci a dohodnou-li se s obci pražskou tak, aby všem jejím předpisům mohlo býti vyhověno. ...K otevření slepeckého oddělení, v němž dokončuje se zařizovacípráce a pro něž shromažďování knih i knihovnické práce jsou v plném proudu, dojde asi již letos na podzim nebo hned po novém roce " (tedy na přelomu roku 1929 a 1930) (Soukup 1929).
Avšak MK otevřela slepecké oddělení až v roce 1933, o tři roky později, než bylo původně plánováno: „Den 5. dubna t.r. jest datem v jistém smyslu historickým. Bylo totiž otevřeno slepecké oddělení při Ústřední knihovně hl. města Prahy. ... Seznam tohoto odděleni obsahuje málo přes 400 hesel, ... svazků má toto oddělení nyní téměř 2400. ... Výběr děl ... ovšem není zdánlivě všestranný - věci v jiných knihovnách již hmatově přepsané tu nejsou. ... Nic na věci nemění fakt, že nyní půjčovny slepecké používá současně německé oddělení měst. knihovny. Obě půjčují v různou dobu, takže si navzájem nepřekážejí. Znamená to v dnešní hospodářské krisi hospodárnější a účelnější využití místností" (Soukup 1933). Z výše uvedeného je patrné, že příčinou tohoto zpoždění byl především nedostatek knih, a tedy jejich zdlouhavé a finančně nákladné shromažďování. F. K. Soukup píše, že prostory pro slepecké oddělení byly koncem roku 1929 téměř dokončeny. Nicméně počet svazků v tomto oddělení byl roku 1933 zhruba o jeden tisíc menší než v Macanově knihovně a výběr i počet titulů byl podstatně nižší. MK a zvláště F. K. Soukup věnovali zřízení tohoto oddělení veliké úsilí. Bohužel kvůli bezvýslednémujednání s ČST byla značná část jejich snahy vynaložena nadarmo. Slepecké oddělení fungovalo v Žatecké ulici pět let. Zřejmě proto, že oddělení nemělo dostatečnou podporu slepeckých organizací, a tak mělo i méně čtenářů, pravděpodobně bylo málo využíváno. Postupem času se vzdalovalo z okruhu 49
priorit vedení MK. V roce 1938 bylo přestěhováno do školy na Uhelném trhu (uvolněné prostory v Žatecké ulici byly využity oddělením pro německou menšinu), roku 1939 bylo umístěno v místnostech knihovny na Vyšehradě. V roce 1948 byl jeho knižní fond postoupen do správy spolku ČST. Nulový výsledek jednání mezi MK a spolkem ČST nepřinesl prospěch ani jedné straně. V důsledku toho vznikly v Praze dvě „konkurující" si knihovny, které však měly větší či menší nedostatky, což negativně pocítili samotní čtenáři. Byly požadavky obou stTan opravdu neslučitelné? F. K. Soukup byl přesvědčen o tom, že by knihovna pro nevidomé měla přejít pod správu MK. Oddělení by bylo řízeno zaměstnanci MK, ale také by využívalo činnosti dobrovolných spolků nevidomých. To by knihovně pro nevidomé do budoucna zajistilo existenční jistotu a dostatek finančních prostředků pro její rozvoj. Nevidomí čtenáři by měli knihovnu přístupnější a lépe vybavenou. Je tohle „ osobní zájem "? Ale zřejmě by přechod knihovny pod správu města také znamenal ohrožení a možná i konec spolku ČST, jehož byla knihovna K. E. Macana nedílnou součástí a pro který byla jedním z hlavních smyslů činnosti. Mnoho nevidomých lidí by tak ztratilo možnost seberealizace. Zástupci ČST usilovali o realizaci ušlechtilé myšlenky a započatého díla K. M. Macana: přesvědčit veřejnost o tom, že nevidomý člověk nemusí být pouze odkázán k lítos-
ti a k pomoci ostatních, ale že i on, stejně jako každý jiný vidící člověk, je naprosto rovnocenný a může být pro společnost plnohodnotně prospěšný. Je tohle „spolkařská malichernost"? Obě strany, ač v podstatě usilovaly o stejnou věc - tj. o zpřístupnění literatury nevidomým lidem - měly do té míry odlišné názory na její uskutečnění, že se jim nepodařilo v z á j e m n ě je skloubit a dospět k dohodě. Je zajímavé, že se obě strany nedokázaly poučit ze situace v zemích, kde knihovnictví pro nevidomé vzniklo již drive a kde také panovaly neshody mezi praktickým lidským přístupem a odbornou knihovnickou přesností. V. Tlapák už v roce 1922 popisuje podobný model v Německu. Ten se po třiceti letech opakoval i u nás: „Přes všechny své výborné výsledky a zjevné zásluhy nedochází činnost lipské knihovny v Německu té podpory, jaké by zasluhovala zvláště od povolaných kruhů. Kdo je ji nepřízniv neb kdo je vůči ni alespoň v chladné reservě, jsou německé ústavy pro vzdělávání slepců. Zdá se, jako by žárlily na práci, která tu byla vykonána silami stojícími mimo ně. " Lipská knihovna vznikla již v roce 1894. Problémy vzniku veřejného českého knihovnictví pro nevidomé byly proto předvídatelné a šlo jim předejít. Pak by bylo možné najít kompromisní řešení, aniž by tím utrpěly ušlechtilé záměry všech zúčastněných. Vývoj veřejného českého knihovnictví pro nevidomé by se ubíral jednodušší a přímější cestou.
Na základě poznatků z tohoto příkladu, tj. vzniku veřejného českého knihovnictví pro nevidomé, lze potvrdit, že překážku ve vztazích mezi znevýhodněnými a pomáhajícími tvoří stereotypy, které brání vzájemnému porozumění. K tomu, aby podpora znevýhodněných splnila svůj účel, je potřeba si tyto stereotypy nejprve oboustranně uvědomit. Neznalost možností znevýhodněného vede k tomu, že pomáhající nedokáže odhadnout míru podpory, kterou znevýhodněný potřebuje. Proto mu poskytuje více podpory, než je doopravdy nutné. To znevýhodněný někdy interpretuje jako podhodnocování, podporu odmítá a snaží se za každou cenu dokázat sobě i druhým svoji soběstačnost, čímž ještě více prohlubuje oboustranné nepochopení. Překonávání stereotypů však nespočívá v d o k a z o v á n í svých schopností, ale především v komunikaci. Záleží tedy na samotném znevýhodněném, aby aktivně přistoupil k dialogu a dokázal využít projevovanou vstřícnost. Uskutečnění prospěšných myšlenek, realizace podpory a pomoci druhým, znevýhodněným, nemusí selhávat a narážet pouze na materiální a finanční nedostatky, na nezájem, či dokonce odpor ostatních. Příčinou neúspěchu bývají často také střety a nejednotnost názorů, ale hlavně neochota dialogu samotných realizátorů. Nalezení správné cesty spočívá v oboustranné schopnosti pochopit a porozumět názoru druhého a s ohledem na to citlivě přizpůsobit názor vlastní, aniž bychom však změnili vlasmi přesvědčení - dalo by se říci - obohatit se o názor druhého, roz-
šířit svůj obzor o další úhel pohledu. Na základě toho pak lze usilovat o dosažení společného cíle. Taková spolupráce podnítí nadšení a upevní víru v úspěch. Tak je možné překonat i zdánlivě neřešitelné vnitřní i vnější obtíže a překážky.
Chronologický přehled událostí: 1915: K. E. Macan zakládá Odbor pro český slepecký tisk, jehož cílem je mimo jiné zřízení veřejné mimoústavní knihovny pro nevidomé. 1918: Odbor se ustavuje ve spolek ČST. 1922: Představitelé MK se na základě ohlasů z tisku rozhodli pro zřízení odd ě l e n í pro n e v i d o m é v n o v o s t a v b ě knihovny. 1923: 30. 5. informuje F. K. Soukup české nevidomé o připravovaném projektu, žádá spolek ČST o spolupráci. Zástupci spolku nereagují. 1924: ČST získává pro své knihy prozatímní prostory v Bartolomějské ulici. Zemřel J. Deyl, spoluzakladatel ČST. 1925: Zemřel K. E. Macan, zakladatel a duchovní vůdce ČST. V důsledku toho vznikají uvnitř spolku dvě názorové sekce. F. K. Soukup vstupuje jako zástupce MK do ČST a stává se pokladníkem. Podařilo se navázat jednání o spolupráci. Na základě článku J. Svobody z listopadu 1925 lze předpokládat, že to bylo již po úmrtí K. E. Macana. 1926: 3 1 . 1 . vzniká Knihovna K. E. Macana v Libni jako součást spolku ČST. Prostory v obecním bytě jsou nevyhovující. Jednání o spolupráci s MK jsou stále otevřená... 19. 11. ČST odmítá spolupráci
s MK, o r g a n i z a č n í zásady MK j s o u v rozporu s naplňováním idejí K. E. Macana. MK pokračuje v budování svého oddělení pro nevidomé. 1927: F. K. Soukup je vyslán na studijní cestu za účelem shlédnutí knihoven pro nevidomé v Lipsku a v Hamburku. 1929: Prostory v Žatecké ulici určené pro oddělení pro nevidomé MK jsou dokončeny. 1930: Oddělení pro nevidomé MK mělo být původně otevřeno počátkem tohoto roku. 1933: 5. 4. otevřeno oddělení pro nevidomé MK. Bylo to o tři roky později proti původnímu plánu v důsledku nedostatku knih. Prostory v Žatecké ulici využívalo též německé oddělení MK. 30. léta: ČST se potýká s nedostatkem finančních prostředků. Omezuje vydávání časopisů. 1938: Oddělení pro nevidomé MK bylo přestěhováno do školy na Uhelném trhu. Uvolněné prostory byly využity německým oddělením. 1939: Oddělení pro nevidomé MK bylo umístěno v prostorách knihovny na Vyšehradě. 1945: Knihovna K. E. Macana (stále v Libni) zasažena při leteckém útoku. Byla zničena téměř polovina knižního fondu. 1947: Knihovna K. E. Macana byla přestěhována do Krakovské ulice. 1948: Knižní fond oddělení pro nevidomé MK byl postoupen do správy spolku ČST.
Prameny a literatura: Č E R M Á K O V Á , Z. Městská knihovna v Praze 1891-1991: Sborník k 100. výročí založení. Praha, 1991. BOHATA, O. Počátky českého slepeckého tisku. In 70 let českého slepeckého tisku. Praha : Svaz invalidů v ČSR, 1988, s. 4-13. D I G R I N , L. Vývoj slepeckého tisku v našich zemích. Praha : Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR, 1993. FASTROVÁ, O. Slepecký tisk český. Národní politika, 1923,roč.41,č. 136. (ranní vydání 19. května 1923). POLEDNOVÁ, M. Slepecký tisk, jeho vznik a vývoj. In Congrés International des Bibliothécaires á Prague 1926. Praha, 1928, s. 494-498 POLLANDOVÁ, E. Kniha a knihovna pro slepce. In Congrés International des Bibliothécaires á Prague 1926. Praha, 1928, s. 501-508. SOUKUP, F. K. Knihovna pro slepce. Časopis československých knihovníků, 1925, roč. 4, č. 9-10, s. 141, SOUKUP, F. K. První čsl. veřejná knihovna pro slepce otevřena. Česká osvěta, 1933, roč. 29, č. 8, s. 305-306. (duben 1933). S O U K U P , F. K. S l e p e c k é o d d ě l e n í v Ústřední knihovně hlav. města Prahy. In Zvláštní otisk z „ Věstníku hlavního města Prahy". Praha, 1929. SOUKUP, F. K. Veřejné knihovny v Německu. Věstník hlavního města Pra-
hy. 1927, roč. 24, 5. 43, s. 863-864. (24. října 1927). SOUKUP, F. K. Vývoj snah usilujících o zřízení veřejné knihovny pro slepce v Republice Československé. In Congres International des Bibliothécaires á Prague 1926. Praha, 1928, s. 610612. SVOBODA, J. Vývoj a význam českého slepeckého tisku. Česká osvěta, 1925,
roč. 22, č. 3, s. 216-225. (listopad 1925). TLAPÁK, V. Ústřední knihovna pro slepce v Lipsku a potřeby českého tisku slepeckého. Národní kultura, Praha, 1922, s. 213-219. VÁVRA, J. Městská knihovna v Praze. Praha, 1990. ZEMAN, J. Dějiny slepecké péče. Národní kultura, Praha, 1922, s. 289-301.
