Vznik ČSR a změny práva

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Vznik ČSR a změny práva Bakalářská práce

Autor:

Jan Krejčí Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Duben, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou, resp. diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen/a se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, dne

Jan Krejčí

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval vedoucímu práce JUDr. PhDr. Renému Petrášovi, Ph.D. za poskytnuté rady a odborné vedení. Mé díky také patří i mé rodině, která mi byla po celou dobu utváření bakalářské práce oporou.

Anotace Tato bakalářské práce se zabývá historickoprávním vznikem Československa a zachycuje největší změny provedené v nejvýznamnějších odvětvích práva po I. světové válce. Jsou zde popsány události vedoucí ke vzniku Československa od vzniku I. světové války aţ po první měsíce Československé Republiky. Konkrétně se pak dále práce zabývá prozatímní ústavou, ústavou z roku 1920 a zkoumá právní následky, které přinesl zákon č. 11/1918 Sb. Část práce je také věnována několika právním koncepcím, které proběhly v rámci práva trestního, občanského a obchodního. Klíčová slova: Vznik Československa, Prozatímní ústava, Ústava z roku 1920, Změny práva, Zákon č. 11/1918 Sb.

Annotation This bachelor thesis deals with the legal and historical establishment of Czechoslovakia and captures the greatest changes in the most important branches of the law after the First World War. There are described the events leading to the establishment of Czechoslovakia since the origin of the First World War until the first months of the Czechoslovak Republic. Specifically, it deals with the interim constitution, the Constitution of 1920, and examines the legal consequences of the Act No. 11/1918 Coll. Part of the work is also devoted to several legal concepts that have taken place in the criminal, civil and commercial law. Key words: Establishment of Czechoslovakia, Interim constitution, the Constitution of 1920, Amendments to laws, Law No. 11/1918 Coll.

Obsah 1. Úvod .................................................................................................................................................... 6 2.1 Počátek I. Světové války ............................................................................................................... 7 2.2 Politická situace v českých zemích ............................................................................................... 8 2.3 Perzekuční opatření Rakouské vlády v českých zemích ............................................................... 8 2.4 Politická situace na Slovensku .....................................................................................................10 3. Vznik ČSR .........................................................................................................................................11 3.1 Počátky boje o státní samostatnost ...............................................................................................11 3.2 Formování zahraničního odboje ...................................................................................................11 3.3 Vliv Československých zahraničních legií a krajanských spolků ................................................12 3.4 Domácí odboj ...............................................................................................................................14 3.5 Závěrečná etapa boje za státní samostatnost ................................................................................17 3.6 Události v prvních měsících existence Československa ..............................................................22 4. Ústavní vývoj a zakotvení občanských práv ......................................................................................25 4.1 Ústavní počátky ............................................................................................................................25 4.2 Prozatímní ústava .........................................................................................................................27 4.3 Ústavní listina z roku 1920...........................................................................................................31 4.3.1 Moc zákonodárná ..................................................................................................................35 4.3.2 Moc výkonná .........................................................................................................................37 4.3.3 Soudní moc............................................................................................................................40 4.3.4 Zakotvení občanských práv ...................................................................................................41 4.3.5 Ochrana menšin národních, náboţenských a rasových .........................................................47 4.4 Změny ústavy z roku 1920 ...........................................................................................................48 5. Vývoj v ostatních odvětvích práva na začátku první republiky .........................................................49 5.1 Trestní právo ................................................................................................................................49 5.2 Občanské právo ............................................................................................................................51 5.3 Obchodní a ţivnostenské právo....................................................................................................53 6. Závěr ..................................................................................................................................................55 7. Seznam pouţité literatury ...................................................................................................................56

5

1. Úvod Za téma své bakalářské práce jsem si zvolil vznik Československa a změny práva. Hlavním cílem této práce je zachytit historický a právní vznik Československa a nastínit právní vývoj v nejdůleţitějších odvětvích práva. Důvodem, proč jsem si vybral toto téma práce je, ţe období první republiky povaţuji za zlatou éru českého národa. Proto jsem se rozhodl blíţe se seznámit s událostmi, které vedly ke vzniku, troufám si říci, v té době jednoho z nejvyspělejších států Evropy. Druhým důvodem je také to, ţe mám rád historii. Zastávám totiţ názor, ţe historii je potřeba znát, aby se neopakovaly chyby z dob minulých. Poslední a asi hlavním důvodem, byla pro mě jedna z největších osobností české historie T. G. Masaryk. Osobnost, která se postarala o vytvoření demokratického státu ve střední Evropě a stála u pádu jednoho z nejmocnějších rodů v historii Evropy. V práci se pak v první kapitole věnuji politické situaci v českých zemích a odpovědi rakouské vlády na „neposlušnost“ českého národa na začátku první světové války.

Za

nezbytné také povaţuji se zde zmínit i o první světové válce, jelikoţ tento konflikt hrál klíčovou roli při boji o samostatnost Československa. Ve druhé kapitole se věnuji historickým událostem, které vedly k vytvoření samostatné Československé republiky, od prvních náznaků odporu proti tehdejší vládě, aţ po vyvrcholení bojů v říjnu roku 1918, které vedly k vydání důleţité normy č. 18/1918 Sb. Zmíním se zde i o prvních hektických měsících existence Československa, konkrétně o sporech s Polskem a Maďarskem. Ve třetí kapitole se pak věnuji jiţ samotným právním změnám. Zde tedy té největší, kterou bylo ústavní právo, kdy nově vzniklý aparát potřeboval rychle vytvořit vlastní ústavu. Blíţe zde specifikuji narychlo vytvořenou prozatímní ústavu a hned poté jednu z nejdemokratičtějších ústav Evropy, definitivní ústavu z roku 1920. Na závěr své práce jsem se rozhodl ještě věnovat právnímu vývoji z mého pohledu v nejdůleţitějších odvětvích práva, kde se snaţím zjistit, jestli k nějakým změnám došlo, popřípadě jaké snahy tehdejší právnická elita provedla. Při vytváření této práce jsem čerpal hlavně z odborné literatury a souvisejících zákonů. Pro vypracování práce jsem také vyuţil některých zápisů z jednání z poslanecké sněmovny, které jsou k dispozici v rámci digitální parlamentní knihovny.

6

2. Vznik I. světové války a politická situace v Českých zemích 2.1 Počátek I. Světové války I. Světová válka byl do té doby nevídaný konflikt globálního charakteru. Tato velká válka probíhala od roku 1914 do roku 1918 a zasáhla Evropu, Afriku a Asii. Boje probíhaly v nepředstavitelně vyčerpávajících podmínkách ve frontách na západě, východě a jihu Evropy. V těchto bojích se střetly dvě mocenské koalice. První stranou zde byly ústřední mocnosti. Do ústředních mocností patřilo Rakousko-Uhersko a Německo. Později se k těmto mocnostem přidalo Turecko a v roce 1915 také Bulharsko. Druhou stranou byly tzv. dohodové mocnosti. Stranu dohody tvořili Velká Británie, Rusko a Francie. V roce 1915 přistoupila k dohodě Itálie a v roce 1917 Spojené státy.1 Za počátek I. světové války se dá povaţovat úspěšný atentát na rakousko-uherského následníka trůnu a arcivévodu Františka d’Este. Tento atentát proběhl 28. Června 1914 v Sarajevu a byl proveden členem radikálního hnutí Mladá Bosna Gavrilo Principem. Hlavním cílem tohoto hnutí bylo vyhlášení nezávislosti na Rakousku-Uhersku a sjednocení jiţních Slovanů. Hlavní odpovědnost za atentát Rakousko přičítalo srbské vládě. Naskytla se zde také příleţitost vyřešit srbskou otázku nadobro. Po atentátu poţadovalo Rakousko povolení vyšetřit událost vlastními orgány. To by ovšem znamenalo ztrátu suverenity pro Srbsko. Srbsko se za podpory Ruska snaţilo odolávat nátlaku, ale nakonec málem podlehlo. Kdyţ uţ se Srbsko téměř rozhodlo podmínky přijmout, Rakousku-Uhersko vyhlásilo částečnou mobilizaci a 28. 7. 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Na základě dohody se připojilo i Německo. Po tomto vyhlášení války nastal rychlý sled událostí. 30. 6. vyhlásilo Rusko částečnou mobilizaci, 1. 7. vyhlásilo Německo válku carskému Rusku, 3. 7. vyhlásilo Německo válku Francii a vstoupilo na území Belgie, čímţ porušilo neutralitu Belgie, coţ mělo za následek vstupu Velké Británie do války s Německem 4.7. Malý konflikt v Sarajevu se tak vystupňoval v globální válku.2

1

Keegan, John. První světová válka. [překl.] Leonid Kříţek. Plzeň : Pavel Dobrovký - BETA, 2002. ISBN 807306-062-0 2 Keegan, John. První světová válka. [překl.] Leonid Kříţek. Plzeň : Pavel Dobrovký - BETA, 2002. ISBN 807306-062-0.

7

2.2 Politická situace v českých zemích Světová válka byla bezpochyby velmi krutý konflikt, který zasáhl celý svět. Jaký vliv měl ale na malou zemi, která byla součástí Rakousko-Uherska? V případě vítězství ústředních mocností naprosto katastrofální. Německo-Rakouská nacionalistická politika pro Čechy znamenala, ţe se s nimi do budoucnosti moc nepočítá. Tuto teorii ještě podporoval německý pangermanismus s plánem vytvoření střední německé Evropy. Pro českou politiku to tedy znamenalo velkou prohru. Všechny její plány, koncepce a programy do budoucna byly zničeny. Na druhé straně se zde v případě výhry mocností dohody otevřely malé cestičky ke státní samostatnosti.3 Tuto skutečnost si uvědomovala aktivnější část českých politických kruhů a začala vyhledávat alternativy pro boj proti rakouské politice. Byl to počátek mnoha politických jednání, jejímiţ hlavními iniciátory byly některé slavné osobnosti. Např. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Přemysl Šámal a jiní. Tato jednání vyústila k vytvoření organizace jménem Mafie. Mafie se později stala hlavním špionáţním a záškodnickým centrem a také fungovala jako orgán ovlivňující domácí politiku. To vše pod vedení T. G. Masaryka. Špionáţní a záškodnická akce zahrnovala hlavně shromaţďování hospodářských a vojenských informací a následné propašování je za hranice. Důleţitou roli v odboji, jak v tom zahraničním tak domácím, sehrálo také uskupení okolo časopisu Čas a Karla Kramáře. Tato jednání a uskupení však nezůstala bez povšimnutí. Rakousko začalo podezřívat Čechy z podvratné činnosti a tak sáhlo k několika opatření.4

2.3 Perzekuční opatření Rakouské vlády v českých zemích Rakouská vláda si uvědomovala hrozbu plynoucí z českého odporu vůči Rakousku. Za pravdu Rakouské vládě dávala hlavně historie. Jiţ v minulosti Češi projevili snahu o lepší postavení v rámci společnosti a o uznání českého státu. Příkladem můţe být například rakousko-české vyrovnání v roce 1868, které však zkrachovalo obavami Rakouska o rostoucím vlivu slovanských národů. Za další příklad lze uvést národní obrození, kde se Češi snaţili pozvednout znovu český jazyk a motivovat obyvatele k národní uvědomělosti. Hrozba,

3

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 278 4 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 278

8

ţe se o něco podobného pokusí Češi znovu, byla velká, zvláště kdyţ se zrovna naplno rozpoutala válka. Úkolem v průběhu války Rakouské vlády tedy bylo pokusit se o národnostní rozdělení Čech. Primárním cílem bylo zdůraznit dualistický charakter monarchie. Pod pojmem dualistický charakter monarchie je myšleno nadvláda dvou politických národů, zde jmenovitě Němců a Maďarů. Společně s válkou přišla opatření týkající se hlavně základních občanských práv, která byla značně omezena. Konkrétně byla zrušena základní občanská práva, která byla součástí ústavního zákona č. 142/1867. To nakonec vedlo k zastavování časopisů a zákazu spolků. Parlament ve Vídni jiţ nebyl svoláván, coţ mělo za následek vojenskou diktaturu.5 Protirakouské tendence tedy dále rostly. Mezi hlavní protirakouské tendence lze zařadit chování českých vojáků. Jako příklad lze zde uvést červenec roku 1915, kdy přešel 36. pěší pluk na stranu Rusů. Vídeňské vládní kruhy měly na tyto tendence odpověď. Vytvořili politiku, která měla zničit jakékoliv hnutí odporu, oslabit české politické kruhy a ztíţit rozmach českého národa. Tato politika se projevila jiţ roku 1915. Tehdy Rakousko obvinilo Čechy z rozvracení státu za války a odpovědnost byla přičítána části české politické reprezentaci. V důsledku této události byl zatčen starosta Sokola Josef Scheiner a zrušena byla také Česká obec sokolská a Svaz slovanského sokolstva, které byly povaţovány za centrum odboje proti Rakousku. Zatčen byl také Karel Kramář „jako nejvýznamnější představitel novoslovanství a prorusky orientované části české politické reprezentace.“6 Na praţském policejním ředitelství byla zřízena evidence velezrádců, která měla ve svých dokumentech zařazeno více neţ 1400 českých velezrádců. V tomto roce byla také zakázána čeština jako úřední jazyk ve státní správě a samosprávě. Opatření se začala týkat i českého školství. Později byla čeština zakázána i na finančních úřadech a na obchodních a ţivnostenských komorách.7 Jak je vidět, rakouský nátlak se stále čím dál více stupňoval a Češi začali stále více protihabsbursky smýšlet. Nálada byla špatná a Češi stále více vyhledávali osobnosti, které se proti tomuto jednání postaví. Nevýhoda zde byla ale ta, ţe proti tomuto postavení se postavilo jen pár politických kruhů a osobností. Ţádná strana proti tomuto potlačování však veřejně 5

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 278-279 6 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 279 7 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 279

9

nevystoupila a občané tak neměli ţádné hlavní vedení. Naopak mnoho stran podporovalo rakousko-uherskou jednotu.

2.4 Politická situace na Slovensku Politická situace na Slovensku byla podobná jako v Českých zemích, ale v několika aspektech na tom bylo hůř. Slovensko, na rozdíl od českých zemí, které byly díky Rakousku jednou z nejvyspělejších hospodářských zemí na světě, bylo velmi hospodářsky zaostalé. Slováci byli utlačováni podobně jako Češi od Rakouska od Maďarů, kde docházelo k postupné maďarizaci. Na Slovensku existovala pouze jediná politická strana. Tato strana se jmenovala Slovenská národní strana. Slovenská národní strana však zaujala stejný postoj jako většina českých politických stran a to bylo prorakouské postavení. Konkrétně 6. Srpna roku 1914 vydala prohlášení, kde „ubezpečila uherskou vládu o své loajálnosti.“8 Ostatní politické kruhy také neprojevovaly nijak závratné protimaďarské koncepce. Situace pro Slovensko tedy vycházela dost nepříznivě a nepočítalo se zde s nějakým velkým národním odbojem.9

8

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 279 9 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 279

10

3. Vznik ČSR 3.1 Počátky boje o státní samostatnost Za počátky odboje lze povaţovat protirakouské tendence při perzekučních opatření. Situace za I. světové války však nebyla jediným podnětem k vlastizrádnému chování. Odpor k Rakousku má mnohem hlubší kořeny. Projevy nespokojenosti s habsburskou monarchií a celkovému odporu k německému nacionalistickému smýšlení lze vypozorovat daleko v minulosti. V minulých kapitolách jsem se jiţ zmiňoval o událostech v 19. století. Za příklady v minulosti lze dále uvést jednotlivá selská povstání, kriminální činnost směřující proti představitelům Rakousko-Uherska, obrana jazykových práv a mnohé další. Všechny tyto události a chování českého národu se staly základním pilířem pro formování českého odboje. A to jak toho domácího, tak i zahraničního. Ze začátku však bylo otázkou, jakým směrem se má ubírat česká politika a jak válku vyuţít ve vlastní prospěch. Na rozdíl od českého národa, který chtěl jasně svobodné Československo, politické strany v tomto ohledu neměli moc jasno. V podstatě v roce 1914 se tu vytvořily dva proudy. První proud byl zastoupen katolickými stranami, které podporovaly habsburskou monarchii. Do druhého proudu se řadily radikální státoprávní strany, které sice byly protirakouské, ale uvědomovaly si hrozbu plynoucí z politických stran v Předlitavsku, které usilovaly o rozpad Rakousko-Uherska a následné začlenění do německé říše. Celkově vzato se politické strany snaţily o ochranu českých zájmů a zaměřovali se spíše na přeţití. Rozhodně nebylo jejich úmyslem nějak výrazně měnit střední Evropu, natoţ pomýšlet na celkovou poráţku ústředních mocností.10

3.2 Formování zahraničního odboje Vedle jiţ dvou zmíněných směrů, zde existoval i třetí proud, který právě počítal s variantou naprosté vojenské poráţky ústředních mocností a změny státního uspořádání Evropy. Jeho hlavním představitelem byl T. G. Masaryk, „profesor filosofické fakulty UK, známí politik, v minulosti také poslanec v říšské radě, známí i za hranicemi, který již za svého poslaneckého působení formoval kritický názor na rakouskou státnost a důvody, pro které jsou Češi nuceni hájit své státoprávní požadavky obsažené v programu českého historického 10

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str 322

11

státního práva.“11 Pro svoje názory a postavení vůči rakouské politice byl nucen emigrovat. Stalo se tak v lednu roku 1915. Za své sídlo v exilu si zvolil Ţenevu. Zde také přednesl svůj politicky první projev. Tento projev pronesl při příleţitosti jubilea Jana Husa 6. července 1915, v němţ jménem českého národa vyhlásil Rakousko-Uhersku válku. Po tomto projevu se přesunul do Paříţe, kde se k němu připojil Edvard Beneš a vytvořili zde centrum zahraničních odbojových akcí nazvané Český komitét zahraniční. Mezi další zakládající členy lze také zařadit Josefa Düricha. Dne 14. listopadu 1915 vydal tento komitét veřejné prohlášení, v němţ se postavili na stranu dohody a poţadovali vyhlášení nezávislého Československého státu. Toto prohlášení bylo po celou dobu války povaţováno jako hlavní cíl odboje. V únoru roku 1916 se Český komitét zahraniční přeměnil na Českou národní radu a později, s příchodem Milana Rastislava Štefánika se přejmenovala v Československou národní radu. Tato rada si dala za primární úkol získat na svou stranu země dohody a přesvědčit je o poválečném rozbití Rakousko-Uherska. Byl to ale velmi obtíţný úkol, jelikoţ mocnosti dohody nepočítaly s rozpadem Rakousko-Uherska. Počítaly s ním jako s potřebnou protiváhou Německa. Politický vliv tak ze začátku nebyl moc velký. Otázkou tedy bylo jak tento politický vliv a uznání od vedoucích osobností mocností dohody dosáhnout.12

3.3 Vliv Československých zahraničních legií a krajanských spolků Odpovědí na nedostatečný politický vliv pro Masaryka byly Československé zahraniční legie bojující na straně dohody. Pro Masaryka se staly velmi důleţitým faktorem při boji o samostatnost. Tato armáda byla tvořena hlavně dobrovolníky a českými a slovenskými vojáky, kteří nechtěli bojovat za Rakousko-Uhersko. „Češi a Slováci představovali asi 25% všech mobilizovaných vojáků monarchie a Češi tvořili 12,6 % a Slováci 3,6 % důstojnického sboru rakousko-uherské armády.“13 Tyto legie podle působení lze rozdělit na legie ve Francii, v Rusku a legie v Itálii. 1. srpna roku 1914 byla ve Francii zaloţena jednotka jménem Nazdar!. Tato jednotka se účastnila bitvy u Arrasu 9. května roku 1915 a jednotku dost proslavila. Legie v Itálii vznikly 17. 1. 1917 zaloţením československého dobrovolnického sboru. Povolení vytvořit legie v Rusku dala ruská vláda aţ po bitvě u Zborova 9. 10. roku 1917. Celkově legie byly za války tvořeny 128 000 muţi. 11

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str 322 12 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str 322 13 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 323

12

Tito vojáci svým projevem dali jasně najevo, ţe nesouhlasí s rakouskou vládou a pokládali se za vojáky samostatného československého státu. Bojové nasazení, účast v mnoha vítězných bitvách a hlavně boj proti bolševikům v Rusku udělal na vůdčí osobnosti mocností dohody velký dojem a daly tak naději Masarykově zahraniční akci a posílení politického vlivu národní rady.14 Vedle legií zde byly také sdruţení a krajanské spolky, jeţ sehrály v rámci své činnosti svou roli v zahraničním odboji. Tyto spolky bylo moţno nalézt v mnoha zemích, nejvíce ale v Rusku, Francii a zejména ve Spojených státech amerických. Jejich činnost zahrnovala finanční a politickou podporu. Za nejvýznamnější akci těchto spolků se povaţuje dohoda podepsaná společně s Masarykem 30. 5. 1918 v Pittsburghu, ve které prohlašují ideu spojení Čechů a Slováků ve společném samostatném státě za podmínky autonomie Slovenska. To znamenalo, ţe Slovensko si vytvoří svou vlastní vládu, sněm, administrativu a slovenský jazyk bude úředním jazykem. Tato dohoda také stanovila uspořádání budoucího Československa. Počítala s republikánskou a demokratickou ústavou. Ze začátku by se mohlo zdát, ţe dohoda měla ústavní význam, coţ není pravda. Její účel byl čistě politický. Tato dohoda

se

však

později

stala

středem

politického

napětí,

jelikoţ

nepočítala

s čechoslovakistickou koncepcí, nýbrţ povaţovala Čechy a Slováky jako dva odlišné národy.15 S přispěním legií a krajanských spolků se konečného uznání od představitelů dohody dostalo zahraničnímu odboji aţ ke konci války. 29. června 1918 poslala francouzská vláda Edvardu Benešovi notu, jejímţ obsahem bylo uznání československé Národní rady jako orgánu budoucího samostatného československého státu. Slíbila této radě osvobození a uznání československého národu. 9. srpna 1918 vydala britská vláda tzv. Balfourovu deklaraci, kde přijala československé legie jako jednotky dohodových ozbrojených sil a také uznala Národní radu za provizorní orgán budoucího československého státu. Národní rada poté byla uznána 3. září od USA, 9. září od Japonska a 3. října uznala italská vláda československou Národní radu zpětně ke dni 21. 4. 1918.16

14

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 323 15 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 323-324 16 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 323-324 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 286

13

3.4 Domácí odboj Ze začátku války nebylo k formování domácího odboje moc prostoru. Perzekuční opatření dost limitovala politické strany, které tak nemohly vystoupit proti rakouské vládě. Bylo zde však potřeba se nějakým způsobem spojit se zahraničním odbojem. Z toho důvodu vznikl v roce 1915 jiţ zmíněný v minulých kapitolách, tajný politický orgán nazvaný Mafia. Byl tvořen hlavně stoupenci realistické strany a strany mladočeské. Tento tajný orgán poskytoval politikům prostor pro přednesení svých názorů a nápadů ohledně budoucnosti Československa. Větší změny na domácí scéně nastaly ale aţ v roce v roce 1916, kdy probíhala válka naplno. Ústřední mocnosti sice do této doby uštědřili stranám dohody některé klíčové poráţky, ale z dlouhodobého hlediska bylo jasné, ţe toto tempo nemůţe dlouho vydrţet. V Rakousku-Uhersku a Německu jiţ byla znát jistá deprese z války. Infrastruktura obyvatelstva se téměř zhroutila a zásoby důleţitých surovin a materiálů se rychle zmenšovaly. Vojenská diktatura také začala ztrácet sílu. Rakousku-Uhersku jistě také nepomohla smrt Františka Josefa I., kdy místo něho nastoupil mladý Karel I., který neměl mnoho zkušeností. Naskytla se tak moţnost prolomit politickou a policejní persekuci a pokusit se o částečné zformování domácího odboje.17 I kdyţ v první polovině 1916 byly strany stále spíše pro zachování Rakousko-Uherska, ve druhé polovině tuto příleţitost vyuţili. Zlomovým dnem se tak stal den 18. listopadu 1916, kdy byl po dlouhých jednáních konstituován Národní výbor a Český svaz poslanecký. Národní výbor se skládal z 18 členů z 9 politických stran. Za předsedu byl zvolen K. Mattuš a hlavním jednatelem byl Antonín Švehla. Jeho hlavním úkolem měla být obhajoba zájmů českého národa mimo rakouský parlament, který se nescházel.18 Projevil také snahu o sjednocení politických stran. Co se týče Českého svazu poslaneckého, tak ten zajišťoval společný postup českých poslanců v říšské radě. Ze začátku tyto strany měly celkem velkou podporu domácích obyvatel, jelikoţ vyvolávaly naději, ţe strany budou proti říšské radě postupovat společně. Tato důvěra však neměla dlouhého trvání. Vztah k obyvatelům se radikálně změnil v lednu v roce 1917. Důvodem bylo usnesení vydané předsednictvem, zvláště Českého svazu poslaneckého. Toto usnesení bylo určeno rakouskému ministru 17

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 281 18 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 282

14

zahraničí Czerninovi, kde se předsednictvo svazu postavilo na stranu Rakousko-Uherska, a zamítlo spojeneckou notu z 10. ledna 1917 s prohlášením, ţe „národ český jako vždy v minulosti, tak také v přítomnosti, a době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje.“19 Tato nota byla reakcí států dohody na nabídku míru z 12. prosince 1916. Mimo jiné v ní byl obsaţen nárok na osvobození Československa. To byl právě pro zahraniční odboj velký úspěch. Místo toho, aby se ale zahraniční odboj dočkal podpory, tak dostal od politických stran odmítnutí. Pro českou veřejnost tak tyto dva orgány velmi klesly a pozbyly tak jejich veškerou důvěru.20 Negativní postoj politických stran však neznamenal konec domácího odboje. V roce 1917 se začaly projevovat umělecké a vědecké kruhy. Přispěla k tomu hlavně revoluce v Rusku, která znamenala zvrat ve válce. Mnoho lidí si uvědomilo, ţe lze bojovat proti absolutistické vládě. Zvedla se vlna protestů, coţ vedlo k ještě tvrdším opatření rakouské vlády. Strach z rozpadu Rakouska-Uherska nakonec donutil vládnoucí vídeňské kruhy k svolání vídeňského parlamentu 30. května 1917. To vyvolalo mezi českou „inteligencí“ podnět k akci. Výsledkem bylo vydání Manifestu českých spisovatelů. Byl vydán na podnět Jaroslava Kvapila. Podepsalo ho 222 českých spisovatelů a vědeckých pracovníků, mezi které můţeme zařadit např. Aloise Jiráska (podepsal jako první), Karla Čapka, Otakara Březinu, Josefa Čapka a mnohé další. Obsahem tohoto manifestu byl nesouhlas s dosavadním postojem politiků vůči české otázce, vyzíval české poslance k dodrţování národních zájmů a jeho součástí byl také poţadavek k radikalizaci české politiky. Programem tohoto manifestu tedy bylo vytvoření demokratické Evropy, která je tvořena svobodnými a samostatnými národy. Manifest také povaţoval Říšskou radu za dočasné shromáţdění, kde lze vynášet prohlášení s českými poţadavky. Manifest nakonec slavil úspěch. Dne 30. 5. 1917, před zahájením zasedání říšské rady, čeští poslanci jménem Českého svazu vydali státoprávní vyhlášení, kde poţadovali autonomii českých zemí a připojení Slovenska. Dále také poţadovali zrušení dualismu. To vše ale mělo být provedeno v přestavěné federalizované habsburské monarchii. Jediný, kdo poţadoval samostatné Československo, byl poslanec Kalina a část českých

19

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 325 20 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 282

15

politických činitelů. Český svaz tak projevil nesouhlas s dualistickým pojetím státu, ale stále byl spíše pro zachování monarchie a projevoval jistou loajalitu Rakousku-Uhersku.21 Zahraniční odboj tak stále neměl plnou domácí podporu. Navíc bylo potřeba tento program blíţe specifikovat a podrobněji rozpracovat. V červnu roku 1917 Národní výbor tedy vyzval k podrobnému přepracování programu. Tohoto úkolu se zhostilo šest vysokoškolských profesorů, mezi nimiţ byli profesoři František Weyr a Karel Kadlec. Všechny varianty vypracované těmito profesory byly podobné. V kaţdé variantě je český stát konstituční monarchií, součástí českého státu je i Slovensko a je stále členem rakouského soustátí. Jediné rozdíly byly v pohledu na podobě budoucí ústavy. Vytvoření těchto koncepcí však trvalo velmi dlouho a později jiţ neměly své uplatnění, jelikoţ společenský a politický vývoj se ke konci války velmi rychle měnil. Lidé stále více volali po samostatném Československu a tím pádem tyto návrhy jiţ neměly svůj účel.22 K obratu na domácí politické scéně došlo aţ na začátku roku 1918. Ignorace českých politiků vídeňským parlamentem a neustálé přehlíţení poţadavků Českého svazu poslaneckého přesvědčilo české politiky k radikalizaci postojů vůči Rakousku-Uhersku. Vrcholem pro domácí odboj bylo zaujetí negativního stanoviska vídeňského parlamentu, konkrétně ministra zahraničí Czernina, který zamítl poţadavek Českého svazu poslaneckého, aby jednotliví poslanci národů Rakouska mohli být přítomni v Brestu Litevském na mírových jednáních s ruskou delegací o ujednání mírové dohody. Odpor vyvolaný tímto poţadavkem donutil domácí odboj k akci.23 Český svaz dne 6. ledna 1918 svolal generální sněm českých poslanců a zemských sněmů z Čech, Moravy a Slezska do Obecního domu v Praze. Zahajovací projev zde přednesl poslanec F. Staněk. Nejdůleţitější událostí na této protestní akci bylo však vyhlášení a schválení tzv. Tříkrálové deklarace. Tato deklarace jasně nesouhlasila s výsledky jednání v Brestu Litevském. Byl zde podán návrh ruskou delegací na lidové hlasování o národním sebeurčení, který byl ale odmítnut hrabětem poslancem Czerninem, který prohlásil, ţe tyto otázky se mají řešit v rámci ústavy, kde tyto národy ţijí. V Tříkrálové deklaraci poslanci tedy

21

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 325 22 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 283-285 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 325 23 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 326

16

poţadovali „právo na svobodný život národní a na sebeurčení národů.“24 Tato deklarace se odvolává na historické české právo a její hlavní myšlenkou tedy bylo vytvoření samostatného a demokratického Československého státu. Tříkrálová deklarace se tak stala vrcholem domácího odboje. Neobsahovala jiţ ţádné náznaky loajálnosti vůči Rakousku-Uhersku a v podstatě nahradila prohlášení z 30. dubna 1917. Za zmínku zde však vedle Tříkrálové deklarace stojí i Národní přísaha představitelů českého kulturního a veřejného ţivota. Tato přísaha vznikla 13. dubna 1918 po další Czerninově kritice odpůrců Rakouska-Uherska a T. G. Masaryka. Obsahem bylo prohlášení věrnosti národní samostatnosti a osvobození a byla pronesena Aloisem Jiráskem. Toto prohlášení ještě více zradikalizovalo politiku a vytvořilo tak půdu pro závěrečný boj za samostatnost Českých a Slovenských zemí.25

3.5 Závěrečná etapa boje za státní samostatnost Rok 1918 byl pro domácí i zahraniční odboj klíčový. Ústředním mocnostem docházel dech a vše nasvědčovalo v jejich brzkou kapitulaci. Vídeňské vládní kruhy byly pod tlakem a docházelo k mnoha rozepřím. Bylo jasné, ţe Rakousko-Uhersko směřuje k obrovské poráţce a nevyjde z toho bez velkých ztrát. Napětí rostlo i na české politické půdě, kde probíhal boj o to, která strana se postaví do čela odboje. Výsledkem mnoha jednání a také díky úspěchům zahraničního odboje došlo 13. 7. 1918 k reorganizaci Národního československého výboru jako ústředního orgánu domácího odboje. Vznik tohoto orgánu byl důleţitý hlavně pro budoucí vývoj vzniku Československa. Hlavním iniciátorem těchto jednání byl Antonín Švehla. Podle jeho návrhu, známého také jako Švehlův klíč, bylo určeno zastoupení jednotlivých stran v tomto orgánu. Švehlův návrh se opíral o výsledky voleb do říšské rady z roku 1911. Byl tvořen 38 členy, z toho bylo 10 členů ze sociální demokracie, 9 agrárníků, 9 státoprávních demokratů, 4 čeští socialisté, 4 lidovci, 1 staročech a 1 realista. Tento orgán byl tvořen výhradně Čechy a slouţil jako čistě český orgán. Důvodem vynechání slovenských poslanců byla hrozba persekuce maďarskou vládou. I přesto, ţe se Národní výbor stal ústředním orgánem českého odboje, pro rakouskou vládu byl stále ilegální. Rakouská vláda však měla spoustu jiných problémů a nakonec s velkým sebezapřením tento orgán strpěla. Úspěchem národního výboru se inspirovalo

24

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 326 25 SOVADINA, Jiří. Tříkrálová deklarace (6. ledna 1918). Moderní-Dějiny [online]. 1.8.2009, 10.2.2012 08:29 [cit. 2013-02-25]. Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/trikralova-deklarace-6-ledna-1918/

17

mnoho občanů v zemi a po celém českém území začaly vznikat okresní a místní národní výbory, které nerespektovaly autoritu rakouských úřadů a začali prosazovat svojí vlastní.26 Na konci léta roku 1918 byla válka v podstatě u konce. Ústřední mocnosti na všech frontách byly poraţeny a vojenská a hospodářská situace v Rakousku-Uhersku byla naprosto katastrofální. Vídeňská vláda se ještě zoufale snaţila přesvědčit národní výbor o federalizaci monarchie a obrátila se na něj s prosbou, aby čeští vojáci na italské frontě nepřestávali bojovat. Národní výbor samozřejmě vídeňskou vládu ignoroval a byl připraven zasadit poslední úder.27 Od začátku října měly události velký spád. 14. 10. 1918 na popud radikálních socialistů vznikla generální stávka. Účelem této stávky bylo ochromit válečné snaţení Rakousko-Uherska tím, ţe zamezí vývoz potravin a zásob na frontu. Tato stávka také byla reakcí na domnělé hospodářské vykrádání českých úřadů rakouskou vládou. V rámci stávky se také její akční výbor pokusil o vyhlášení československé socialistické republiky. Monarchii se ještě podařilo udrţet si moc nad českými a slovenskými zeměmi a stávku potlačila.28 Druhou událostí téhoţ dne bylo oznámení o vzniku prozatímní vlády tajemníkem Národní rady československé Edvardem Benešem. Tato vláda byla ustanovena na základě rozhodnutí z 26. 9. 1918. Prezidentem a zároveň předsedou ministerské rady byl T. G. Masaryk, ministrem zahraničí byl Edvard Beneš a ministrem vojenství se stal M. R. Štefánik. Tato vláda byla postupně uznána všemi státy dohody. Toto uznání ale nemělo moc velký vliv, jelikoţ za 14 dní převzal vládu Národní výbor. Dne 17. 10. 1918 T. G. Masaryk předal prezidentu W. Wilsonovi Deklaraci, pojmenovanou podle místa vzniku, Washingtonskou. Tato Deklarace velmi ovlivnila odpověď presidenta Wilsona na nabídku příměří ze dne 5. října od ústředních mocností. Washingtonská deklarace se stala vrcholný akt zahraničního odboje. Obsahovala slavnostní vyhlášení o československé nezávislosti. Konkrétní se hlásila k americké formě nezávislosti a zavrhovala jakékoliv další setrvání pod vládou habsburské říše. „Slavnostně prohlašujeme, že od nynějška tvoříme svobodný a samostatný národ. Přijímáme a připojujeme se k ideálům moderní demokracie, ony byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, tak jak byly vysloveny presidentem Wilsonem, zásady 26

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 326-327 27 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 288 28 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 288

18

osvobozeného lidstva, skutečné rovnosti národů a vlád, jejichž veškerá spravedlivá moc vychází ze souhlasu ovládaných.“29 Dále také Deklarace obsahuje budoucí uspořádání Československého státu jako demokratický parlamentní systém. Washingtonská deklarace byla 18. října součástí odpovědi presidenta Wilsona a jasně stanovila, ţe rakouská vláda musí ohledně jakékoliv otázky týkající se vzniku Československa jednat přímo s československou vládou v Paříţi.30 Karel I. se během mírových jednání ještě pokusil o zachování Rakousko-Uherska. 16. října 1918 vydal císařský manifest, který měl proměnit Rakousko-Uhersko ve federaci tvořenou čtyřmi státy. Rozděleno mělo být na německo-rakouskou, českou, jihoslovanskou a ukrajinskou část. Tento pokus však byl jiţ od začátku odsouzen k neúspěchu. Primárně byl velmi nevhodný pro Uhry a proti se vyslovily i národní společnosti Rakouska.31 19. října Národní výbor uznal zahraniční akci vedenou T. G. Masarykem a Karel I. tak vyzval Národní výbor k vyslání svých zástupců do Ţenevy, aby jednali o podmínkách vzniku nového státu se zahraniční misí. Konkrétně zde exilová vláda s Národním výborem vytvořila dohodu o budoucí formě státu, která poté doplňovala zákon č. 11/1918 Sb., jelikoţ ten otázku ohledně formy státu neřešil. Dne 27. října byla jmenována nová rakouská vláda. V jejím čele stál Heinrych Lammaschem a jejím primárním cílem bylo pokojně převést moc do rukou nově vzniklých států. 27. října 1918 ministr zahraničí nově vzniklé vlády G. Andrássy poslal Wilsonovy prostřednictvím Švédska notu, ve které souhlasí s podmínkami kapitulace. Česká veřejnost tento akt pochopila jako konečnou kapitulaci Rakousko-Uherska a po celém československém

území

začaly

probíhat

demonstrace

za

vznik

samostatného

československého státu. Národní výbor proto hned druhý den vyhlásil zákon o vzniku samostatného státu československého vydaný pod číslem 11/1918 Sb.32 Dne 28. října 1918 boj o samostatnost Československa dosáhl svého vrcholu. Nota z 27. října vyvolala po celém území mnoho ţivelných demonstrací, kdy lidé strhávali a ničili symboly Rakousko-Uherska a provolávaly samostatný Československý stát. Nejintenzivnější tyto demonstrace byly v Praze. Národní výbor byl tak nucen v důsledku demonstrací jednat. 29

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 327 30 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 326-327 31 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 327 32 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 327

19

Jejich hlavním záměrem bylo primárně uklidnit tyto demonstrace a nabádali lid k umoţnění klidného převzetí moci od vídeňské vlády. K tomuto poklidnému převzetí měl právě poslouţit jiţ zmíněný zákon č. 11/1918 Sb. Z dosavadního vývoje odbojového snaţení se dalo předpokládat, ţe členové jak zahraničního i domácího odboje budou na tuto situaci připraveni a takový zákon jiţ bude sepsán. Čeští politici však netušili, ţe zhroucení Rakousko-Uherska bude tak rychlé. Zákon č 11/1918 Sb. nebo také později pojmenován jako recepční norma vznikal v podvečer 28. října a byl výsledkem práce několika předchozích dnů, dokonce i někdy hodin. Před touto recepční normou samozřejmě určité přípravy probíhaly. Konkrétně od dubna byl zaloţený politický a hospodářský program, jehoţ součástí bylo také vytvoření přípravného výboru. Mezi členy můţeme zařadit například J. Scheinera, K Kramáře, J. Preisse, P. Pantůčka a další. Jejich práce započali v dubnu roku 1918 a podle hrubých odhadů skončili v září 1918. Výsledkem jejich práce bylo vytvoření dvou návrhů zákona. Prvním návrhem bylo vytvoření hospodářského zákona. Jeho autorem byl J. Preisse. Obsahem bylo vytvoření samostatného hospodářství a vytvoření samostatné měny. Druhým návrhem byl tzv. politický zákon. Tento zákon měl slouţit jako prozatímní ústava. Nakonec tyto dva návrhy byly pouţity v recepční normě jen částečně, protoţe národní výbor je povaţoval za nedostatečné. Konkrétně tyto dva návrhy zavrhlo několik politických představitelů v čele s A. Rašínem a J. Preissem v den generální stávky 14. října 1918. Od této chvíle se tedy začalo pracovat na novém zákoně.33 Finální verze zákona č. 11/1918 Sb. vyšla z rukou A. Rašína. V preambuli bylo stanoveno toto: „Samostatný stát československý vstoupil v život, zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, Národní výbor jménem Československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti nařizuje:“34 V článku I. se Národní výbor v tomto zákoně označil jako orgán jednomyslné vůle národa. V článku II pak bylo stanoveno, ţe všechny dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Podle článku III se všechny samosprávné, státní, ţupní úřady a další zemské, krajské a obecní instituce podřizovaly Národnímu výboru a dále měly jednat dle stávajících platných zákonů a nařízení. V článku IV. byla stanovena platnost tohoto zákona, tedy 28. října 1918 a poslední článek V. ukládal předsednictvu národního výboru, aby tento zákon provedlo. Zákon byl schválen na 33

Klimek, Antonín. Vznik Československa říjen 1918. Praha, Litomyšl : Nakladatelství Ladislav Horáček Paseka, 1998. ISBN 80-7185-175-2. str. 86-92 34 Klimek, Antonín. Vznik Československa říjen 1918. Praha, Litomyšl : Nakladatelství Ladislav Horáček Paseka, 1998. ISBN 80-7185-175-2. str. 215 -216

20

zasedání pléna Národního výboru 28. října 1918. Tímto zákonem tedy pouze došlo k převzetí rakousko-uherského právního řádu a veřejné správy. Sám autor zákona A. Rašín ho ohodnotil, ţe „tímto zákonem mělo být zamezeno, aby nenastal bezprávní stav, aby se celá státní správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebylo“35. Národní výbor tedy tímto aktem převzal moc a vytvořil nový státní celek, který fungoval v rámci starého státního aparátu a právního řádu.36 Národně-osvobozenecký boj na Slovensku měl pomalejší vývoj neţ na českém území. Bylo to dáno hlavně sloţitější národní a politickou situací. Uhry byly sloţeny z více národnostních menšin neţ Rakousko a proto zde bylo mnohem těţší projevit své názory. Aktivita slovenské politické reprezentace oţila aţ v září roku 1918. Důvodem byly optimistické vyhlídky na brzkou poráţku Rakousko-Uherska a také vydání volebního zákona 7. září 1918, který oproti slovenským poţadavkům na všeobecné, rovné a přímé volby ještě více zvýhodňoval Maďary proti ostatním utlačovaným národům. Slováci samozřejmě s takovým zákonem nesouhlasili a ilegálně se dohodli v Pešti na vytvoření Slovenské národní rady. 12. října 1918 byla na zasedání sedmi představitelů budoucí Slovenské národní rady konstituována Národní rada.37 Vývoj po této události byl ze strany rady zmateční. Za příklad lze uvést vystoupení slovenského politika F. Juriga ze dne 19. září 1918. V tomto prohlášení před uherským sněmem prohlásil, ţe na příštím mírovém jednání má právo zastupovat Slováky jen Slovenská národní rada. V této době však ještě ţádná Slovenská národní rada neexistovala a dokazovalo to přítomnost mnoha nejasností v odbojovém programu slovenských politiků. 30. října 1918 proběhlo zasedání této rady ve velké síni Tatra banky v Martině, kde byla konečně ustanovena Slovenská národní rada. Další významnou událostí bylo vydání tzv. Martinské deklarace. Slovenští politici se v rámci Deklarace přihlásili k myšlence vytvoření společného státu Čechů a Slováků. Důleţité je zde upozornit, ţe Slováci tuto deklarace vydali v době, kdy nevěděli nic o událostech z 28. října v českých zemích. To jen potvrdilo touhu po vytvoření společného státu. Slováci dále v této deklarace prohlásili, ţe slovenský národ můţe být zastupován v mezinárodních jednáních pouze nově ustanovenou Slovenskou národní radou a

35

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 294 36 Klimek, Antonín. Vznik Československa říjen 1918. Praha, Litomyšl : Nakladatelství Ladislav Horáček Paseka, 1998. ISBN 80-7185-175-2. str. 215 - 216 37 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 294-295

21

stává se jazykově i kulturně samostatným národem, který je součástí československého státu.38

3.6 Události v prvních měsících existence Československa Jiţ od počátku vzniku muselo Československo čelit závaţným problémům. Recepční norma sice zajistila bezproblémový přechod státní správy a právního řádu, avšak vůbec nebylo vyřešeno stanovení státních hranic. Situace pro poklidné ustanovení hranic vzhledem ke komplikovanosti středoevropských národnostních poměrů byla sloţitá. Postup v této otázce ze strany mocností dohody byl velmi pomalý a situace v pohraničních oblastech se začala vyhrocovat. Konkrétně zde nastal problém s německými obyvateli ţijícími v českém pohraničí. 29. října se němečtí poslanci z českých zemí sešli ve Vídni a vznesli protest proti připojení některých území k Československu. Šlo hlavně o území, kde převáţnou část obyvatelstva tvořily Němci. 30. října 1918 vídeňský parlament vydal prohlášení o vytvoření čtyř německých provincií na historickém území českého státu. Byl to Deutschböhmen (Liberec), Sudetenland (Ústí nad Labem), Böhmerwaldgau (úzká část v Pošumaví) a Deutschsüdmähren (část jiţní Moravy). Všechna jednání o uznání těchto čtyř provincií ztroskotala. Nakonec v prosinci 1918 obsadilo tyto provincie československé vojsko. Vojsko zapůsobilo na proněmecké úředníky, kteří nakonec pokus o odtrţení vzdali, a prohlásily věrnost praţské vládě.39 Za zmínku, vedle událostí týkajících se německé menšiny, stojí i konflikt o území bývalého těšínského kníţectví na začátku roku 1919. Tento konflikt probíhal mezi českou a polskou vládou, které se snaţily o připojení tohoto sporného území. I kdyţ Těšínsko bylo tvořeno převáţně Poláky, Češi argumentovali tím, ţe oblast historicky náleţí Československu. Situace se nakonec vyhrotila v tzv. sedmidenní válku, kdy československé vojsko, tvořeno převáţně československými legiemi, zabralo skoro celé území Těšínska. Bylo zastaveno aţ na nátlak mocností Dohody, které tuto akci vedenou Čechy odsoudilo. Dalším problém představovali Maďaři. I kdyţ rozhodnutí dohody jasně stanovilo odevzdání slovenského území Československu, Maďaři se ho nehodlali vzdát. Proto se československá armáda rozhodla zakročit. Obsazování Slovenska započalo v listopadu roku 1918. Pro tento účel vytvořila Československá vláda v prosinci 1918 zvláštní úřad pro správu 38

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 294-295 39 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 296

22

Slovenska. V čele stál ministr Vavro Šrobár, jemuţ byla udělena na základě zákona č.64/1918 Sb. plná moc na učinění jakýchkoliv opatření na udrţení pořádku na Slovensku. Obsazení Slovenska po první demarkační čáru trvalo do začátku ledna. Československá vojska se po celou dobu nepotýkala se zvlášť tuhým odporem. Jediné závaţnější střety proběhly v bojích o Bratislavu. Situace se vyostřila v březnu roku 1919, kdy byla vyhlášena Maďarská republika rad. 19. dubna bylo vyhověno vládě Československa posunout demarkační čáru dále na jih. Ministerstvo obrany se domnívalo, ţe se Maďaři podřídí a dobrovolně opustí území po druhou demarkační čáru. Při vyhlášení Maďarské republiky rad se však k moci dostali bolševici, kteří věřili v heslo šíření proletářské revoluce. Postavili se uţ jiţ dost unavené československé armádě a do poloviny června Rudá armáda obsadila část východního a jihovýchodního Slovenska. Postup Rudé armády se však zastavil a bylo jasné, ţe situace pro Maďary je neudrţitelná. 23. června maďarská vláda dostává ultimátum od mírové konference k zastavení bojů. 24. června pak Maďarská vláda toto ultimátum přijímá a je nucena stáhnout všechny vojáky z území Slovenska.40 O konečném uspořádání státních hranic se nakonec rozhodovalo na Paříţské mírové konferenci uspořádané 18. ledna 1919 a s menšími přestávkami trvající aţ do 21. ledna 1920. Této konference se účastnilo 27 států, z nichţ rozhodující slovo měly vítězné mocnosti (Francie, USA, Velká Británie, Francie, Itálie, a Japonsko). Vyústěním této konference bylo podepsání mírových smluv, které stanovily budoucí státní uspořádání Evropy.41 Československo na mírových jednáních bylo zastoupeno delegací vedenou Karlem Kramářem a hlavním mluvčím byl ministr zahraničí Edvard Beneš. 5. února 1919 předloţil Edvard Beneš na konferenci rozsáhlý seznam územních nároků. „Vedle historického území Čech, Moravy, Slezska s celým Těšínskem, Slovenska s hranicí vůči Maďarsku posunutou oproti současnému stavu výrazně na jih, žádal za podpory velmocí připojení Podkarpatské Rusi. Českoslovenští představitelé dále navrhovali připojit k Československu Vitorazsko a Valticko na hranici s Rakouskem a Kladsko, Hlučínsko a Hlubčicko na hranici s Německem (nyní s Polskem). Požadovali i vytvoření zhruba pětikilometrového koridoru, který by spojoval republiku se spojeneckým státem srbo-chorvatským.“42 Tyto nároky, daleko přesahující území historického Československa a území obývaného Čechoslováky, se československá delegace 40

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 335 41 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 337 42 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 337

23

snaţila argumentovat tím, ţe je potřeba existence vojensky a hospodářsky silného Československa ve střední Evropě k nahrazení rakouského a německého vlivu. Jako druhý argument pouţila delegace potřebu oddělit Německo od svého spojence na východě bolševickým Ruskem.43 Nároky předloţené na mírové konferenci byly splněny jen částečně, jelikoţ se mírotvůrcům zdáli poţadavky příliš přehnané. Za nereálné hlavně povaţovali vytvoření koridoru spojující Československo se státem Srbo-Chorvatským. Nakonec se konference rozhodla stanovit hranice s ohledem na historický, etnický princip a několik dalších demografických kritériích. Na historických principech byly vytvořeny hranice s Německem, která byla určena ve Versailleské smlouvě z r. 1919. Po ratifikaci označována jako zákon č. 217/1921 Sb. Hranice s Maďarskem byly vyznačeny v Trianonské smlouvě z roku 1920 (zákon č. 102/1922 Sb.). Uznání hranic s Maďarskem bylo z počátku komplikované z důvodu neexistence historických slovensko-maďarských hranic. Mírová konference nakonec hranice stanovila podle demarkační čáry. Jediným velkým rozdílem se stalo přičlenění Petrţalky Československu. Hranice s Rakouskem určila Saint-germainská smlouva z roku 1919 zákon č. 507/1921 Sb. Hranice s Rumunskem a s Polskem vycházely z Séverské smlouvy. Polsko však tuto smlouvu odmítlo ratifikovat. Důvodem byl spor o jiţ zmíněné Těšínsko a dále spor o území na Oravě a Spiši. Spory byly nakonec vyřešeny v letech 1920 a 1924.44

43

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 336-338 44 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 338-339

24

4. Ústavní vývoj a zakotvení občanských práv 4.1 Ústavní počátky Z dosavadních událostí lze dovodit, ţe vznik Československa byl událostí komplikovanou a dosti svízelnou. Příčiny lze najít v rychlém rozpadu Rakousko-Uherska, jeţ vedlo k vydání několika narychlo sepsaných zákonů (např. kromě jiţ zmíněného recepčního zákona prozatímní ústava, o které se zmíním v dalších kapitolách) a v rostoucím napětí vyvolaném německými menšinami v pohraničních oblastech. Národní výbor tak byl postaven před otázku, jak získat potřebné mocenské prostředky k uchopení moci. Je tedy zřejmé, ţe v této hektické době je celkem obtíţné určit úplný počátek Československé ústavnosti. Činnost po 28. říjnu se nesla ve znamení chvatu a přinesla hektickou politickou, normotvornou a diplomatickou činnost vedoucí k nové československé státní moci. Kde tedy nalézt úplně první počátky československé ústavnosti? První projekty státoprávních změn lze dohledat jiţ v prvních letech války. Autorem prvního návrhu byl Karel Kramář, který přišel s tzv. Ústavou Slovanské říše. V této ústavě se České země měly stát součástí slovanské federace tvořenou všemi slovanskými národy. Tato ústavněprávní konstrukce byla postavena na ideje panslavismu, jejíţ kořeny lze nalézt uţ v dobách národního obrození. Další státoprávní koncepce vznikla z rukou T. G. Masaryka. Zajímavostí této koncepce je, ţe si Masaryk představoval Československo nikoliv jako republiku, ale jako království, kde se Českým králem měl stát některý západní princ. Postupně však Masaryk tento koncept upravoval. Změny byly hlavně odrazem vývoje politické situace ve válce. Po celou dobu aţ do roku 1917 si však Masaryk představoval československý stát jako monarchii.45 Před rokem 1918 lze tedy nalézt jiţ náznaky a snahy o první ústavní koncepce. Ale za úplně první počátky československé ústavnosti lze povaţovat vydání jiţ zmíněného zákona č. 11/1918 Sb. Na základě tohoto zákona samozřejmě bylo převzato rakouské a uherské právo a správní organizace. Důleţitým aspektem je zde ale to, ţe Národní výbor se tímto zákonem prohlásil za orgán jednomyslné vůle národa, čímţ se postavil do role orgánu, jenţ v sobě zahrnoval jak nejvyšší exekutivní moc, tak i moc zákonodárnou. Moc výkonnou zastupovalo předsednictvo, které Národní výbor řídilo a stalo se tak nepřímo vládou Československa. Moc 45

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 282-283

25

zákonodárnou představovalo plénum Národního výboru. Bylo však jasné, ţe toto provizorní řešení rozdělení moci výkonné a legislativní je jen dočasné. Avšak i za tak krátkou dobu vydalo několik důleţitých zákonů, které měly zásadní podíl na utváření struktury vlády a organizaci soudů. Konkrétně plénum vydalo sedmnáct dekretů, jimţ přisoudilo platnost zákonů. Důleţitost těchto zákonů hlavně vyplívá z toho, ţe vyřešily problém, který nastal po přijetí recepčního zákona.46 Jak jsem se jiţ několikrát zmínil, účelem recepčního zákona bylo primárně převzít rakouské a uherské právo a umoţnit bezproblémový přechod státní moci na Národní výbor. Nejvyšší ústavní orgány pro zákonodárnou, výkonnou a soudní moc však převzít nebylo moţné a musely být vytvořeny zcela nově. Nejdůleţitější zákony vydané plénem Národního výboru byly vydány na schůzi Národního výboru dne 2. listopadu 1918. Zákonem č. 1/1918 Sb. se upravovalo vyhlášení zákonů a nařízení. Zákonem č. 3/1918 Sb. byl zřízen Nejvyšší správní soud. Zákon č. 4/1918 Sb. se jmenoval zákon o příslušnosti k rozhodování o nárocích proti státu, nebo jeho částem. Nejvyšší soud byl zřízen téhoţ dne zákonem č. 5/1918 Sb.47 Nejdůleţitějším zákonem toho dne však byl zákon č. 2/1918 Sb., kterým byly zřízeny nejvyšší správní úřady. Nejvyšší správní úřady byly v podstatě ministerstva, ale v tehdejší době bylo toto označení povaţováno za příliš monarchistické. Velmi brzo se však k názvu ministerstva vláda vrátila. Konkrétně se tak stalo na základě usnesení vlády z 18. listopadu 1918. Později se pak tato ministerstva podle potřeb doplňovala. Toho dne byl zřízen úřad pro věci zahraniční, úřad pro správu vnitřní, úřad pro správu finanční, úřad pro správu vyučování a pro národní osvětu, úřad pro správu spravedlnosti, úřad pro správu průmyslu, obchodu a ţivností, úřad pro správu dopravy, úřad pro správu veřejných prací, úřad pro správu zemědělství, úřad pro národní obranu, úřad pro správu sociální péče a úřad pro správu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.48

46

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 288 47 Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 307 48 Kuklík, Jan. Podíl českých právníků na vzniku samostatného československého státu In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. I. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 323-324 Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 2. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 3. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181102/19181102_02.htm.

26

O pojmenování jednotlivých ministerstev se vedla dlouhá debata. Někteří členové národního výboru některé úřady nechtěli uznat vůbec. Stíţnosti padaly hlavně na to, jak jsou ústavní zákony nepřipravené. Všechny debaty nakonec ale utnul Antonín Švehla, který prohlásil: „Velectění pánové! Já konstatuji, že my měli několik ústav vypracováno, ale to nám nikdo neřekl, že bude revoluce a že zvrátíme celé Rakousko. Kdybyste nám to řekli, možná, že bychom byli vypracovali ústavu. Ale ty veškeré věci jsme zahodili, poněvadž převrat přišel náhle a my jsme chtěli, abychom měli ústavu lepší.“49 Jak je tedy zjevné, počátky československé ústavnosti byly dost uspěchané. Nedokonalost recepční normy a narychlo vydané zákony z 2. listopadu 1918 daly jasný náznak toho, ţe je potřeba vytvořit zákon, který alespoň částečně upravuje potřebné ústavně právní otázky.

4.2 Prozatímní ústava Přípravy na vytvoření prozatímní ústavy lze datovat do prvního listopadového týdnu roku 1918. Návrhy na vytvoření prozatímní ústavy vzešly hlavně z potřeby přeměnit Národní výbor ve skutečný československý parlament. Jelikoţ na základě zákona č. 2/1918 Sb. bylo vytvořeno 12 ministerstev, Národní výbor uţ jen čekal na vyhotovení návrhu zákona o vytvoření Národního shromáţdění. Proto 8. listopadu 1918 zadalo předsednictvo národního výboru ústavní sekci národního výboru vypracovat návrh zákona pro svolání Národního shromáţdění, ustavení vlády a volbu prezidenta. 9. listopadu pak byl tento návrh na vytvoření prozatímní ústavy odsouhlasen na schůzi Národního výboru. Lhůta stanovená předsednictvem na vytvoření prozatímní ústavy byla doslova šibeniční. Prozatímní ústava musela být vytvořena za pět dní. Národní výbor tuto dobu odůvodnil tím, ţe prozatímní ústava bude mít platnost jen několika týdnů, nejvýše měsíců. Ferdinand Peroutka dokonce řekl, ţe šlo jen o čistou improvizaci a tak je i potřeba tuto ústavu hodnotit.50 Největší podíl na vytvoření ústavy měl sociálnědemokratický politik a advokát JUDr. Alfréd Meissner. Mezi další, kdo se podílel na utváření prozatímní ústavy lze zařadit dr. 49

Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 2. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 3. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181102/19181102_02.htm. 50 Kuklík, Jan. Podíl českých právníků na vzniku samostatného československého státu In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. I. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 326 Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 9. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 3. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181109/19181109_03.htm

27

Václava Boučka, K. Engliše a Antonína Švehlu. Do dnešní doby se dochovaly 3 strojopisné a 2 rukou psané návrhy. Poslední návrh A. Meissnera byl dost blízký konečnému textu prozatímní ústavy, avšak lze zde nalézt několik rozdílů. Konečný návrh byl 12. listopadu 1918 projednán předsednictvem Národního výboru a 13. listopadu byl po dlouhých debatách schválen plénem Národního výboru. Právě na této schůzi byly provedeny definitivní změny, o kterých se zmíním později.51 Schválený text prozatímní ústavy byl publikován pod zákonem č. 37/1918 Sb. a nabyl účinnosti 14. listopadu 1918. Byla tvořena pouze 27 §§ rozdělených do čtyř oddílů. Prvním oddíl obsahoval ustanovení o Národním shromáţdění, druhý o presidentu republiky, třetí o tom, jak se vyhlašují rozsudky a čtvrtý o moci výkonné a nařizovací. Zajímavostí je, ţe prozatímní ústava neobsahovala samotné prohlášení, coţ vypovídalo o provizorní povaze ústavy.52 § 1 aţ § 6 pojednává o Národním shromáţdění. Bylo tvořeno 256 poslanci a vzniklo rozšířením pléna Národního výboru. Zastoupení jednotlivých stran zde bylo určeno stejně jako při vytváření Národního výboru, tedy na základě výsledků voleb do vídeňské říšské rady v roce 1911, téţ nazvané jako Švehlův klíč. Doplnění volných míst pak bylo upraveno v § 2, který aplikoval stejné pravidlo jako v § 1. Na schůzi 13. listopadu se objevilo námitky proti tomuto rozšíření Národního výboru. Konkrétně námitku podal dr. Engliš, který i kdyţ byl členem přípravné komise, tak s tímto rozšířením nesouhlasil. Švehla tuto námitku nakonec zamítnul.53 § 3 upravoval ztrátu poslaneckého mandátu. V § 4 bylo psáno, ţe Národní shromáţdění vykonává pravomoc zákonodárnou pro celý stát i jednotlivé jeho části a pravomoc dozorčí nad mocí výkonnou aţ do doby, kdy dle ústavy konečné sejde se a ustaví sněmovna vyšlá z voleb. Proti tomuto § vznesl znovu námitku dr. Engliš, který navrhl, aby zákonodárná moc byla omezena jen na věci pilné a neodkladné. Byl však zamítnut a to díky argumentu člena národního výboru Mattuše, který prohlásil: „Já bych se vyslovil proti tomuto návrhu z toho důvodu, poněvadž by se shromáždění musilo usnésti nejdříve na tom, co je pilné 51

Kuklík, Jan. Podíl českých právníků na vzniku samostatného československého státu In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. I. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 327-334 52 Bílý, Jiří L. Právní dějiny na území České republiky. Praha : Linde Praha, a.s., 2003. ISBN 80-7201-429-3. str 309 53 Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 13. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 3. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181113/19181113_01.htm

28

a neodkladné a pak by o té věci, se teprve jednalo. Tedy že by to shromáždění si mohlo osobovati to, co je pilné a co ne, nedá se prakticky provésti.“54 Nakonec tedy velké pravomoci byly Národnímu shromáţdění ponechány. Velká pravomoc se poté promítla i do dalších oddílů ústavy. Důleţitým se stal § 6, který upravoval podmínky pro jednání a usnášení se ve sněmovně. Obecně platilo, ţe je Národní shromáţdění schopno se usnášet ve sněmovně, jestli je přítomna alespoň třetina poslanců. K rozhodování o běţných otázkách bylo potřeba nadpoloviční většiny přítomných poslanců. Pro vyhlášení války, změny tohoto zákona a volbu prezidenta bylo potřeba kvalifikované, dvoutřetinové většiny hlasů za přítomnosti nejméně dvou třetin poslanců.55 Oddíl druhý o presidentu republiky byl tvořen § 7 aţ § 12. Prezident byl volen Národním shromáţděním podle § 6. Nemohl být trestně stíhán. Zastupoval stát navenek, byl nejvyšším velitelem vojska, přijímal vyslance, vypovídal podle usnesení Národního shromáţdění válku a předkládal mu sjednaný mír ke schválení, jmenoval důstojníky, státní úředníky a soudce počínaje VI. třídou hodnostní nahoru a měl právo udělovat amnestii. Podle prozatímní ústavy však byl prezident politicky neodpovědný. To znamenalo, ţe prezident vydáním aktů, jeţ měly vykonávat vládní úkoly, musely být kontrasignované odpovědným členem vlády. Dále § 11 upravoval moţnosti prezidenta vrátit zákon Národnímu shromáţdění.56 Na schůzi 13. listopadu byl trnem v oku hlavně § 9. Konkrétně proti tomuto ustanovení vznesl námitku poslanec Modráček, který se domníval, ţe trestná bezúhonnost prezidenta republiky by měla být z ústavy vyškrtnuta úplně. Obavy byly však ihned rozprášeny, konkrétně dr. Boučkem, který prohlásil: „O tom není pochybností, že národ má jen jednoho presidenta a to je dr. Masaryk a my chtěli takovýmto slavnostním způsobem říci, že máme v něho neomezenou důvěru. Když nás nezradil nyní, nezradí nás ani, když bude presidentem.“57 Ten se tak 14. listopadu stal prvním presidentem republiky zvolený Národním shromáţděním v jeho nepřítomnosti. U prozatímní ústavy si je však potřeba uvědomit, ţe zde není výslovně stanovena forma státu. Formu státu lze ale nalézt právě v nadpisu druhého oddílu o presidentu republiky. Dále je moţné vyvodit republikánskou 54

Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 13. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 3. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181113/19181113_01.htm 55 Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě 56 Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě 57 Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 13. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 3. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181113/19181113_01.htm

29

formu státu z § 13, kde je stanoveno, ţe rozsudky jsou vydávány jménem republiky. Důvodem, proč bylo takto opomenuto přímé stanovení formy státu, vyplývalo z tehdejší protihabsburské politiky, kdy vybudování republikánského státu povaţovali politici za samozřejmost.58 Poslední oddíl o moci výkonné a nařizovací je tvořen § 14 aţ § 20. § 14 stanovil počet členů vlády na 17. Ohledně tohoto paragrafu proběhlo na schůzi 13. listopadu největší diskuse. Padaly zde návrhy na pětičlennou vládu z důvodu příliš velké byrokratizace od dr. Boučka. Dalším problémem zde bylo, ţe někteří ministři byly v zahraničí. Hlavními odpůrci byli hlavně sociální demokraté, kteří navrhovali sloučení několika resortů. Antonín Švehla však tyto návrhy razantně zarazil i pod hrozbou odloţení schválení ústavy o několik týdnů. Argumentoval hlavně tím, ţe 5 ministrů by v ţivotě nemohlo unést takovou psychickou a fyzickou zátěţ. Nakonec tedy bylo stanoveno 12 ministrů pro jiţ zřízené ministerstva další dva pro úřad pro zásobování a ministerstvo pro pošty a telegrafy, za patnáctý byl povaţován úřad prezidenta a dva byli ministři v zahraničí, ke kterým se Antonín Švehla vyjádřil, ţe by jejich vynechání bylo netaktní. Vláda byla volena Národním shromáţděním. Zároveň členové vlády nesměli být ve správní nebo dozorčí radě akciových společností, nebo jednatelem společností s ručením omezeným, které podléhají dani výdělkové podniků k veřejnému účtování povinných. Vláda byla odpovědna národnímu shromáţdění a to jí mohlo prostou většinou poloviny poslanců odvolat. Vládě náleţela i normotvorná činnost, kterou vykonávala formou nařízení. Obsazení členů vlády do jednotlivých rezortů si určovala vláda sama.59 Prozatímní ústava uţ od začátku čelila obrovské kritice a hned na počátku její existence se ukázalo, ţe naprosto nevyhovuje politické praxi československého státu. První novely se objevily hned několik týdnů po jejím vydání. První návrh na novelizaci byl podán 20. listopadu 1918 slovenskými poslanci na rozšíření počtu členů Národního shromáţdění na 270 členů. Byl schválen 11. března 1919 pod zákonem č. 138/1919 Sb. Nově vzniklé posty obsadili slovenští poslanci, kteří byli do této funkce jmenováni. Druhá důleţitá novela prozatímní ústavy byla předloţena sociálně demokratickými poslanci. Byla přijata pod zákonem č. 271/1919 Sb. 23. května 1919. Tato novela přinesla podstatné změny týkající se primárně oslabení pravomocí Národního shromáţdění a posílení výkonných orgánů.60

58

Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě 60 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 333 59

30

Nejvíce změn se dočkal úřad prezidenta. Prezident dostal povinnost podávat ústní, nebo písemné zprávy o stavu republiky a předkládal sněmovně doporučení. Byla mu také prodlouţena lhůta pro vrácení zákonů k opětovnému projednání Národním shromáţděním z osmi dnů na čtrnáct. Prezident také dostal významnou pravomoc jmenovat a také propouštět vládu. Dále určoval, jaký ministr bude řídit jednotlivý resort, účastnil se a předsedal schůzím vlády, vyţadoval od nich zprávy a zval si jednotlivé ministry na schůzi. Prezident se touto novelou tak v podstatě stal hlavou moci výkonné. Co se týče vlády, tak ta uţ neměla pevně stanovený počet členů. Změněny byly také podmínky týkající se vyslovení nedůvěry vládě. „Návrh na vyslovení nedůvěry musel být podepsán nejméně jedním stem poslanců a do osmi dnů projednán v ústavním výboru. Vláda sama však mohla podat sněmovně návrh na vyslovení důvěry, který projednání ve výboru nepodléhal. Po vyslovení nedůvěry nebo zamítnutí důvěry vláda podávala demisi prezidentovi.“61 Prozatímní ústava rozhodně nebylo dokonalé dílo. V tehdejší době sklidila mnoho kritiky. Příkladů lze uvést hned několik. Například děkan právnické fakulty univerzity Karlovy v Praze prof. Kadlec uváděl za chybu, ţe ústava nebyla konzultována s univerzitou i přes to, ţe se podílel v roce 1917 na jednom z návrhů pro budoucí československý stát. Mezi další kritiky lze zařadit profesora J. Hoetzela nebo B. Baxa. Je potřeba si však uvědomit, ţe byla tvořena v období, kdy se zákony vydávaly za velmi krátké časové období. I přes všechna tato nepříznivá úskalí tato ústava vydrţela s drobnými změnami aţ do února roku 1920. Ke konci si však jiţ společnost uvědomovala, ţe tato ústava stačit nebude a bylo tedy potřeba zapracovat na ústavě definitivní.62

4.3 Ústavní listina z roku 1920 Definitivní ústavy se československý národ dočkal začátkem roku 1920. Publikována byla pod číslem 121/1920 Sb. Předcházela ji pilná a náročná práce ústavního výboru. Dokládá to i fakt, ţe ústavní výbor absolvoval na více neţ sto schůzí. Předsedou výboru byl jiţ zmíněný v minulých kapitolách Alfréd Meissner. Mezi další členy lze zařadit Jana Malypetra, Jana Brabce, Václava Boučka a Františka Weyra. Co se týče přípravy, tak ta náleţela ministerstvu vnitra, konkrétně legislativní sekci, kam do čela postavil Antonín Švehla Jiřího Hoetzela. Právě Hoetzel předloţil neoficiální návrh ústavy ústavnímu výboru. Oficiální návrh 61

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 334 62 Kuklík, Jan. Podíl českých právníků na vzniku samostatného československého státu In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. I. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 321-326

31

pak byl podán 8. ledna 1920. Samotné projednávání trvalo aţ do 27. února téhoţ roku. Poté bylo předáno na projednání Národnímu výboru. Do konečných příprav poté zasahoval také sám Antonín Švehla a v rámci pozorovatele také T. G. Masaryk. Při přípravách autoři ústavy brali inspiraci hlavně z cizích zdrojů. Například úprava postavení prezidenta republiky byla podobná úpravě francouzské. Preambule byla převzata z ústavy americké z roku 1787. Dovodit lze ale i převzaté vzory z anglické, švýcarské, nebo německé ústavy.63 Ústava nakonec byla tvořena 6 hlavami, měla 134 paragrafů a obnášela 23 stran. Hlava první nesla název základní ustanovení, hlava druhá moc zákonodárná, hlava třetí moc vládní a výkonná, hlava čtvrtá moc soudcovská, hlava pátá práva a svobody jakoţ i povinnosti občanské, rovnost a hlava šestá se jmenovala Ochrana menšin národních, náboţenských a rasových. Ústava čerpala z klasických zásad demokratické společnosti. Lid je zde brán jako zdroj veškeré moci. Lidé si byli mezi sebou rovni a člověk byl povaţován za svobodného člena státu. Stanovena zde byla demokracie zastupitelská. Lid si své zástupce volil v rámci svobodných voleb do nejvyššího zákonodárného sboru. Ústava také vycházela z klasické teorie dělby moci. Moc zákonodárná náleţela Národnímu výboru. Moc výkonná byla rozdělena mezi presidenta republiky a vládu. Soudní moc vycházela z nezávislé soustavy soudů, zaručující celou její nezávislost. Tato ústava taky patřila mezi ústavy takzvaně tuhé, jelikoţ k její změně bylo potřeba třípětinové většiny nejvyššího zákonodárného sboru. Bylo to dáno hlavně tím, ţe tvůrci ústavy se chtěli co nejblíţe přiblíţit ke vzoru ústavě USA, která je povaţována za ústavu takzvaně věčnou.64 U ústavy z roku 1920 je potřeba zmínit, ţe byla doplňována ještě několika dalšími zákony, které s ústavou buď přímo, nebo nepřímo souvisely. Za první podstatný zákon lze povaţovat recepční normu. Mezi další zákony, které byly přijaty společně s ústavou lze zařadit zákon o sloţení a pravomoci Senátu (č. 124/1920 Sb.), volební řád do Poslanecké sněmovny (č. 123/1920 Sb.), zákon o volebním soudu (č. 125/1920 Sb.), zákon o ţupních a okresních úřadech (č. 126/1920 Sb.), nebo jazykový zákon (č. 122/1920 Sb.). O některých těchto zákonech se určitě zmíním v dalších kapitolách, jelikoţ patří do problematiky

63

Kárník, Zdeněk. České země v éře První republiky 1918-1938. Praha : Nakladatelství Libri, 2000. ISBN 807277-027-6. str. 99-100 64 Kárník, Zdeněk. České země v éře První republiky 1918-1938. Praha : Nakladatelství Libri, 2000. ISBN 807277-027-6. str. 100-103

32

ústavního práva a některé události související s těmito zákony budou pro objasnění této látky stěţejní.65 Nejdříve je však potřeba podívat se na velmi důleţitý zákon, který se stal součástí samotné ústavy takzvaný uvozovací zákon. Hned na úvodu tohoto zákona se nacházela vlastní preambule. Jejím autorem byl národní demokrat dr. J. Herben. Za vzor mu byla jistě ústava USA. Byla zde znát hlavně jistá míra amerického patosu. Inspirace se dala také vyvodit ze slavnostně vyznívající formy preambule. Jejím cílem bylo znázornit politické, a ideové principy československého státu. Sama preambule však neměla normotvorný účinek. Samozřejmě se preambule nevyhnula kritice. Prohlášení „My národ československý“ bylo trnem v oku národnostním menšinám a také byla kritizována zastánci slovenské autonomie za pouţití teorie čechoslovakismu. Samotný zákon pak byl tvořen deseti články, které bychom, kromě článku druhého a třetího týkající se ústavního soudu, dnes pojmenovali jako přechodná ustanovení. Stanovil opatření pro období mezi přijetím ústavy a konstituováním nových orgánů státní moci. Dále také upravoval některé otázky časové působnosti. Asi nejdůleţitějším je článek 1, který v podstatě prohlašuje za neplatné všechny dosavadní zákony, které jsou v rozporu s novou ústavní listinou.66 Nyní bych se však ještě chtěl vrátit k problematice ústavního soudu. Zvláštností ústavního soudu je, ţe byl v podstatě prvním svého druhu a stal se tak v tehdejší Evropě prototypem. Byl to první soud, který se věnoval výhradně ústavním otázkám. Ústavní soud se samozřejmě nezrodil bez nějakých předešlých modelů. První koncepce ústavního soudu lze nalézt jiţ v roce 1848 aţ 49 jak v kroměříţském, tak ve frankfurtském návrhu ústavy. Tyto návrhy sice nebyly realizovány, ale jejich recepce se projevila jako rozhodující prvek při vývoji ve střední Evropě.67 V roce 1869 vznikl v Rakousku Říšský soud, který se dá povaţovat za předka československého ústavního soudu. Jeho úkolem se stala ochrana základních práv. I kdyţ rozhodnutí Říšského soudu proti aktům veřejné správy nemělo odkladný účinek a státní 65

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 303-304 66 Kárník, Zdeněk. České země v éře První republiky 1918-1938. Praha : Nakladatelství Libri, 2000. ISBN 807277-027-6. str. 100 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 345-346 67 Osterkamp, Jana. Ústavní soud v meziválečném Československu1920-1939: Bezmocní Bohové v ústavním nebi. In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (19181938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. I. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 386

33

správa si tato rozhodnutí jen osvojila, jisté ohlasy na potřebu určité ochrany ústavního zákonodárství se ozvaly. Nelze také opomenout největšího zastánce koncentrovaného ústavního soudnictví Georga Jelínka. Ten vytvořil v roce 1885 spis „Ústavní soudní dvůr pro Rakousko“, ve kterém měl Říšský soud rozhodovat spory mezi zákonodárcem a ústavodárcem. Řešit spory měl i mezi zemskou a říšskou legislativou. Jelínkova idea ústavního soudnictví pak byla pouţita v rámci federalizace Rakousko-Uherska za účelem vyřešení národnostních problémů. Konkrétně zde ústavní soud měl řešit problémy mezi Spolkovým parlamentem a jednotlivými národy.68 Nakonec právě federalizace vedla české právníky k vytvoření ústavního soudu jako protiváhu zákonodárného sboru a to i přes to, ţe se v Československu ţádná idea federalismu neprosadila. Vytvoření ústavního soudu tak bylo výsledkem sporů o zlepšenou ochranu jednotlivých národností a debat o federativní výstavbě státu. Je však nutné podotknout, ţe společně s československým ústavním soudem byl o několik měsíců později začleněn do rakouské Spolkové ústavy z roku 1920 rakouský ústavní soud, který byl dost podobný tomu československému. I kdyţ je jasné, ţe na středoevropském ústavním modelu pracovali rakouští a českoslovenští ústavodárci společně, obě strany tato vyjádření popíraly. Bohuţel rakouský ústavní soud se stal později známějším, a tak se československý ústavní soud dostal do jeho stínu. Ještě bych k československému ústavnímu soudu doplnil, ţe se skládal ze sedmi členů. Dva členy vysílal nejvyšší soud, dva nejvyšší soud správní, a předsedu a zbývající členy jmenoval prezident.69 Po uvozovacím zákoně se nachází samotný text ústavní listiny. První hlava, nazvaná téţ jako Všeobecná ustanovení, vymezila základní principy a instituty československého státu. Oproti prozatímní ústavě zde byla konečně přímo vymezena forma státu. Československo zde vystupovalo jako demokratická republika, jejíţ hlavou byl volený prezident republiky. Hranice mohly být měněny pouze ústavním zákonem a území republiky bylo povaţováno jako jednotný celek. Dobré je zde také zmínit ustanovení týkající se postavení Podkarpatské Rusi. Připojení Podkarpatské Rusi k Československu bylo uskutečněno na základě mezinárodní smlouvy ze Saint Germain-en-Laye. Tento region měl 68

Osterkamp, Jana. Ústavní soud v meziválečném Československu1920-1939: Bezmocní Bohové v ústavním nebi. In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (19181938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. I. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 386-387 69 Osterkamp, Jana. Ústavní soud v meziválečném Československu1920-1939: Bezmocní Bohové v ústavním nebi. In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (19181938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. I. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 387

34

mít svůj vlastní sněm a měl si jmenovat svého vlastního guvernéra. Všechny tyto principy však nikdy nebyly uvedeny v praxi. V dalších letech existence ústavy sice proběhly tendence uplatnit obecné principy autonomie, nakonec ale autonomie podkarpatské Rusi realizována nebyla. Dále zde byla za hlavní město označena Praha. Státní občanství bylo jediné a jednotné. To platilo i pro karpatskou Rus. Podmínky občanství určoval zvláštní zákon č. 236/1920 Sb., o kterém se zmíním později.70

4.3.1 Moc zákonodárná Hlava druhá pojednává o moci zákonodárné. Tato hlava přináší zásadní změnu oproti prozatímní ústavě a to je, ţe moc zákonodárná se skládá ze dvou komor, poslanecké sněmovny a senátu. Při vytváření této hlavy brali ústavodárci inspiraci hlavně z francouzské ústavy, kdy národní shromáţdění bylo v podstatě skoro totoţné s francouzským národním shromáţděním. Převzat byl i samotný název. Ohledně těchto dvou komor proběhly také největší spory. Odpůrci senátu tvrdily, ţe je to orgán podobný panské sněmovně říšské rady, který byl pro své aristokratické zřízení nenáviděný. Příznivci zase argumentovali potřebou rozdělení moci. Nakonec se dvě komory v ústavě objevily z důvodu nutnosti dosáhnout konsensu mezi českými a slovenskými stranami.71 Poslanecká sněmovnu tvořilo 300 poslanců a senát 150 senátorů. Základem pro volby do poslanecké sněmovny byl zákon č. 123/1920 Sb. Poslanci byli voleni na 6 let všeobecným, rovným, přímím a tajným hlasováním s poměrným zastoupením. Aktivní právo volit měli občané od 21 let a pasivní od 30 let. Základem pro volby do senátu byl zákon č. 124/1920 Sb. Volit mohli občané od 26. roku a voleni mohly být od 45. roku na 8 let. O platnosti voleb rozhodoval volební soud zřízen zákonem č. 125/1920 Sb. Novelizován pak byl zákonem č. 145/1924 Sb. Tento institut byl převzat z anglického vzoru. Rozhodoval buď v plénu, nebo v senátech o otázkách týkajících se voleb. Občané nemohli být zároveň členy obou komor. Poslanec ani senátor nemohli být členy ústavního a volebního soudu ani ţupního zastupitelstva. Podrobně inkompatibilitu členů národního shromáţdění řešil zákon č. 144/1924 Sb. Mandát vykonávali osobně. Slib pronášeli na první schůzi své komory. Trestně stíháni mohli být jen se souhlasem příslušné sněmovny. Za hlasování v orgánech parlamentu 70

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 304 Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-87212-90-5. str. 73-74 71 Kárník, Zdeněk. České země v éře První republiky 1918-1938. Praha : Nakladatelství Libri, 2000. ISBN 807277-027-6. str. 101

35

mohli být jen disciplinárně stíháni. S uvalením vazby na poslance nebo senátora musela téţ souhlasit sněmovna. Výjimkou je zde plná trestní odpovědnost odpovědného redaktora.72 Schůze obou komor probíhala dvakrát v roce a to v březnu a v říjnu. Tento systém zasedání se téţ nazýval jako sesiový. Schůzi svolával a ukončoval prezident. § 28 také upravuje podmínky pro svolání mimořádné schůze. Prezident měl také právo rozpustit sněmovny. Obě komory byly schopné usnášet se alespoň za přítomnosti jedné třetiny všech členů. K platnému usnesení bylo potřeba nadpoloviční většina přítomných členů. K vypovězení války a změně této ústavy bylo potřeba třípětinové většiny všech členů v kaţdé sněmovně.73 Co se týče zákonodárného procesu, tak zákonodárnou iniciativu měla vláda a obě komory. K přijetí ústavního zákona bylo potřeba souhlasného usnesení obou komor. K běţným zákonům stačil souhlas poslanecké sněmovny. Mimo branného a rozpočtového zákona byl senát povinen projednat zákony vydané poslaneckou sněmovnou do šesti neděl. Naopak poslanecká sněmovna byla povinna projednat zákon schválený senátem do tří měsíců. Zákon vrácený senátem poslanecké sněmovně mohl nabýt platnosti kvalifikovanou většinou. Zákon vrácený poslaneckou sněmovnou senátu mohl být opět předloţen senátem k projednání u poslanecké sněmovny. Pokud byl odmítnut i podruhé, nemohl být předloţen po jeden rok znovu. Ústava umoţňovala také referendum, nebo také takzvaný plebiscit. Referendum bylo moţné v případě, kdy byl odmítnut vládní návrh parlamentem. Vláda poté mohla usnesením předloţit návrh zákona lidovému hlasování. Podrobnosti referenda měly být upraveny zvláštním zákonem, který však nebyl nikdy vydán. Tím tak referendum nebylo po celou dobu platnosti ústavy proveditelné. Právem veta také disponoval prezident. Ten měl právo vrátit zákon do jednoho měsíce s připomínkami. Aby takto vrácený zákon platil, bylo potřeba kvalifikovaného souhlasu obou komor.74 Poslední část hlavy o moci zákonodárné se věnuje případům, kdy některá sněmovna nefungovala. Pro takovou situaci byl vytvořen 24člený výbor, který činil neodkladná opatření. 16 členů volila poslanecká sněmovna a 8 senát. Podrobněji jeho funkce byly pak stanoveny 72

Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-87212-90-5. str. 75-76 Zákon č.120/1920 Sb. 73 Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-87212-90-5. str. 75-76 Zákon č.120/1920 Sb. 74 Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-87212-90-5. str. 75-76 Zákon č.120/1920 Sb

36

v zákoně č. 327/1920 Sb. Mohl rozhodovat ve věcech spadající do kompetence parlamentu kromě volby prezidenta, změny ústavního zákona, udělování souhlasu k vyhlášení války a ukládat občanům trvalé finanční povinnosti, zatěţovat státní finance a zcizovat státní majetek. K vydání takového neodkladného opatření bylo potřeba, aby návrh byl podaný vládou a schválený prezidentem. Poté musel být ještě schválen oběma komorami.75

4.3.2 Moc výkonná Hlava III. se věnovala moci výkonné. Ta byla tvořena prezidentem republiky, vládou, ministerstvy a niţšími správními úřady. Nařízení mohli být vydávány jen k provedení zákona a v jeho mezích. Tím si ústava zajistila, ţe výkonná moc nepřekročí rámec svých pravomocí. Prvním pilířem moci výkonné vyznačený v ústavě byl prezident republiky. Pravomoci prezidenta byly oproti prozatímní ústavě posíleny. Při vytváření ústavy se ústavodárci přeli, o kolik mají být tyto pravomoc posíleny. Jedna strana v čele s T. G. Masarykem se přikláněla k ústavě USA, kde byly pravomoci prezidenta obrovské. Nakonec se však rozhodli pro francouzský model z roku 1875. I tak ale byly pravomoci prezidenta celkem vysoké.76 Prezident ratifikoval a sjednával mezinárodní smlouvy, zastupoval stát navenek, přijímal a pověřoval vyslance, vyhlašoval válku a sjednával mír. Ve vztahu k Národnímu shromáţdění mu náleţela pravomoc ho rozpouštět, svolávat, podávat mu zprávy o stavu republiky, podepisoval zákony a mohl je také s připomínkami vrátit. Ve vztahu k vládě jmenoval a propouštěl ministry a určoval jejich počet. Jmenoval také vysokoškolské profesory, soudce, státní úředníky a důstojníky nad VI. hodnostní třídu. Prezident byl také vrchním velitelem ozbrojených sil a byla mu dána pravomoc udělovat milost. Je zde však potřeba zmínit, ţe ústava stejně jako ústava prozatímní počítala s politicky neodpovědným prezidentem. Ke kaţdému aktu moci vládní a výkonné bylo potřeba kontrasignace odpovědného člena vlády. Jinak podle části první se prezidentem mohl stát občan ČSR volitelný do poslanecké sněmovny od 35 let. Byl volen národním shromáţděním kvalifikovanou většinou obou komor na 7 let. Společně s volbou prezidenta se pojí zákon č. 161/1920 Sb., který upravoval podrobnosti. Jeden občan mohl být dvakrát po sobě zvolen. Pokud byl dvakrát znovu po sobě zvolen, mohl kandidovat na prezidenta aţ za sedm let. V ústavě je však stanovena jedna zvláštnost, a tou je, ţe toto ustanovení neplatí pro prvního 75

Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-87212-90-5. str. 75-76 Zákon č.120/1920 Sb 76 Kárník, Zdeněk. České země v éře První republiky 1918-1938. Praha : Nakladatelství Libri, 2000. ISBN 807277-027-6. str. 102

37

prezidenta. Jak víme, prvním prezidentem ČSR se stal T. G. Masaryk. Tato výjimka mu byla udělena hlavně za neopomenutelné zásluhy při budování samostatného Československa. V případě, ţe prezident nemohl vykonávat svou funkci, vykonávala jeho pravomoci vláda v čele se zvoleným předsedou. Prezident také nebyl trestně odpovědný za výkon své funkce. Trestně odpovědný byl jen za velezradu. Podmínky trestního stíhání stanovil trestní zákon z roku 1852.77 Druhým pilířem moci výkonné byla vláda. Ta vykonávala veškerou moc, která nebyla udělena prezidentu republiky. Jmenoval a propouštěl jí prezident. Ten ministrům také určil jejich ministerstva. Slib skládali ministři do rukou prezidenta. Ministři nemohli být zároveň členy představenstva, dozorčí rady, ani zástupci akciových společností a s.r.o., pokud tyto společnosti prováděly výdělečnou činnost. Vláda byla odpovědná pouze poslanecké sněmovně. Ta jí mohla vyslovit nedůvěru a to v případě hlasů nadpoloviční většiny přítomných. V případě vyslovení nedůvěry sloţila vláda demisi do rukou prezidenta republiky. Členové vlády byli trestně odpovědní v případě, kdy hrubě porušili ústavní nebo jiné zákony. Trestní řízení pak proti nim vedl senát. Vláda se byla schopna usnášet za přítomnosti nadpoloviční většiny ministrů za přítomnosti předsedy nebo náměstka. Rozhodovala ve věcech o vládních předlohách pro Národní shromáţdění, o vládních nařízeních, o věcech politické povahy a o jmenování soudců, státních úředníků a důstojníků. Kaţdé nařízení vlády poté musel podepsat předseda vlády nebo jeho náměstek a ministři pověření jeho provedením, nejméně však polovina ministrů.78 Poslední část moci výkonné se věnovala niţším správním úřadům a ministerstvům. Byly to však jen obecné zásady a ústava se těmto orgánům věnovala jen rámcově. Jinak tato část spíše odkazovala na prováděcí zákony. Dále zde byla stanovena ochrana občanů před správními úřady. Stanovila nejvyšší správní soud jako vrcholný soud právní ochrany proti správním úřadům. U problematiky veřejné správy je však potřeba se pozastavit, jelikoţ v ní došlo od vzniku republiky k několika zásadním změnám. Jak jiţ víme, veřejná správa při vzniku republiky byla převzata od Vídeňské vlády na základě recepčního zákona. Jedinou změnou se 77

Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-87212-90-5. str. 76-78 Zákon č.120/1920 Sb. 78 Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-87212-90-5. str. 76-78 Zákon č.120/1920 Sb.

38

stal zákon č. 2/1918. Sb. Ten ale v podstatě jen vyjmenoval všechna ministerstva. Neurčoval ani jejich působnost a pravomoce, takţe ţádné zásadní změny nepřinesl. V tomto duchu se také vedly změny u úřadů. Většina si jen změnila názvy, ale jinak pokračovali ve stejné práci jako za Rakouska-Uherska.79 V této době samozřejmě vznikly i další zákony v té době, ale většina jich byla jen kopií původních rakouských předpisů. Jako příklad lze uvést zákon č 3/1918 Sb. o Nejvyšším správním soudě, který v podstatě kopíroval text starého zákona č. 36/1876 ř. z. o správním soudu. První důleţitější změny přinesl aţ zákon č. 76/1919 Sb. nazvaný téţ jako novela k obecnímu zřízení. Hlavním účelem této reformy byla primárně demokratizace obecní samosprávy a také slouţila k její unifikaci. Novela konkrétně přejmenovala jednotlivé názvy obecních orgánů. Přejmenovala bývalý obecní výbor na obecní zastupitelstvo, obecní představenstvo na městskou radu a dále také zaloţila institut starosty a komise. Obecní zastupitelstvo bylo voleno občany oprávněnými volit. Městská rada byla volena obecním zastupitelstvem z řad svých členů. To samé platilo i pro starostu a náměstka. Dále tato novela upravovala působnost a pravomoce těchto orgánů. Jak je ale zřejmé, tak tato reforma pouze doplňovala starý rakouský zákon, který byl v té době povaţován jiţ za zastaralý, a proto v brzké době musela přijít rozsáhlejší reforma státní správy.80 Přípravy na tuto událost započaly jiţ na začátku roku 1919, kdy se přípravy zaměřily na střední článek všeobecné správy. Ministerstev se nedotýkali vůbec a správa úřadů na nejniţších stupních byla povaţována za vyřešenou jiţ zmíněnou novelou obecního zřízení. Přípravy vedlo ministerstvo vnitra v čele s Antonínem Švehlou. Hlavní cílem těchto příprav bylo vytvoření právních předpisů vedoucí k větší unifikaci státní správy a také k odbourání její dvojkolejnosti. Výsledkem se stal zákon č. 126/1920 Sb. o ţupních a okresních úřadech schválený spolu s ostatními důleţitými zákony 29. února 1920. Podle tohoto zákona mělo být československé území rozděleno na takzvané Ţupy. Mělo jich být celkem 21. Orgány ţup byly tvořeny ţupním zastupitelstvem, ţupním výborem a ţupními komisemi. Niţšími samosprávnými celky pak byly okresy v čele s okresním úřadem. Dále také tento zákon počítal s ţupními svazy. Ty měly být tři. Jeden na území Čech, druhý na Moravě a ve Slezsku 79

Šouša, Jiří, jr. Unifikace a jednokolejnost, dva pilíře snah o reformu veřejné správy v letech 1918-1938. In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 877-879 80 Šouša, Jiří, jr. Unifikace a jednokolejnost, dva pilíře snah o reformu veřejné správy v letech 1918-1938. In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 879-881

39

a poslední na Slovensku. Jiţ od počátku však jiţ byl tento zákon kritizován. Byla mu hlavně vytýkána byrokratizace, která byla uţ tak dost rozsáhlá vinou bývalého systému a také mu bylo vytýkáno potlačování národnostních menšin. Důkazem je také prohlášení Antonína Klimka, který ho označil za nepodařený kompromis. Nakonec zákon o ţupních a okresních úřadech nebyl v Čechách uveden vůbec v praxi. Zaveden byl jen na Slovensku a to od 1. ledna 1923. Státní správa tak stále nebyla unifikována.81 Československo se pořádné reformy dočkalo aţ v roce 1927 zákonem č. 125/1927 Sb. známý také jako organizační zákon. Ten tu popisovat nebudu, jelikoţ nechci odbíhat od mého tématu práce. Jen poznamenám, ţe tento nový zákon se povaţoval jako novela ţupního zákona, ale v podstatě ho rušil a vrátil se k zemskému zřízení.82

4.3.3 Soudní moc Hlava čtvrtá o moci soudcovské byla podobná části o ministerstvech a niţších správních úřadech. Zakotvovala jen instituty a základní zásady soudní moci, jinak často odkazovala na příslušné zákony. Tyto zásady splňovaly všechny podmínky demokratického systému. Hned první zásadou je, ţe nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Mezi další principy lze zařadit nezávislost soudců, zásadu ústního a veřejného řízení, obţalovací zásadu a další. Dále tato hlava oddělovala soudní moc od správy. Soudci byli do svých pozic jmenováni a nesměli zastávat jiné placené funkce, pokud zákon nestanovil jinak. Co se týče organizace soudů, tak ta byla převzata převáţně z bývalé rakouské právní úpravy. Soudy podle této hlavy byly rozděleny na soudy řádné, mimořádné a rozhodčí. Všechny tyto tři typy soudů byly konstituovány pro civilněprávní věci. Existovaly zde ještě takzvané výjimečné soudy, které byly vytvořeny na určitou dobu, za podmínek stanovených zákonem a rozhodovaly jen v trestněprávních věcech. Jako příklad lze zde uvést soudy pracovní. Co se týče trestněprávních věcí, tak ty rozhodovali soudy obecné a vojenské. Dále ústava počítala jen s jedním nejvyšším soudem pro celé území Československa. Instituce porot je v ústavě zmíněna jen jako moţnost, jinak dále ústava odkazovala na podrobnější úpravu stanovenou zvláštním zákonem. V hlavě o moci soudní je také důleţité ustanovení vztahující se na 81

Šouša, Jiří, jr. Unifikace a jednokolejnost, dva pilíře snah o reformu veřejné správy v letech 1918-1938. In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 884-888 82 Šouša, Jiří, jr. Unifikace a jednokolejnost, dva pilíře snah o reformu veřejné správy v letech 1918-1938. In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 888

40

prezidenta republiky. Byla tu moţnost udělovat amnestii, zmírňovat tresty a nařizovat, aby trestní stíhání bylo pozastaveno nebo zcela aby vůbec nezačalo.83

4.3.4 Zakotvení občanských práv Hlava pátá ústavy z roku 1920 obsahovala práva a svobody, jakoţ i povinnosti občanské. Nejdříve však, neţ se budu věnovat této hlavě, bych chtěl objasnit problematiku samotného státního občanství. Československé občanství vzniklo v podstatě přijetím recepční normy 28. října 1918 a to u osob, které měly tento den právo domovské v některé obci nacházející se na území Československa, nebo tam kde národní výbor prováděl svou svrchovanou moc. Jinak ale státní občanství aţ do roku 1920 nebylo právně upraveno. Poprvé se o státním občanství právě zmiňuje aţ ústava z roku 1920. Ta se v paragrafu 4 vyjadřuje v tom smyslu, ţe státní občanství je jednotné a jediné. Dále ve třetím odstavci se zmiňovala, ţe příslušník jiného státu nemůţe být zároveň občanem Československa. Ústava a ani pozdější právní úprava nepočítala se vznikem dvojího občanství. Proti sporům, které by mohli vzniknout z tohoto problému, se Československo pojistilo ustanovením v několika mezinárodních normách, kde se ČSR a druhá strana zavázala, ţe nebudou přijímat za státní občany osoby, které druhá strana neosvobodí ze svého občanství. Pro ostatní případy stanovil Nejvyšší správní soud podmínku, ţe nelze přijmout osobu, která nedoloţila potvrzení o ukončení jiného státního občanství a nelze uznat cizí státní občanství bez toho, aby zrušil československé občanství.84 Jinak ústava v odstavci dva paragrafu čtyři odkazovala na zákon v případech nabývání a pozbývání státního občanství publikovaný pod č. 236/1920 Sb. Při jeho vytváření museli tvůrci vycházet z mírových smluv o státním občanství. Mezi tyto smlouvy patřila například smlouva mezi ČSR a Rakouskou republikou o státním občanství a ochraně menšin č. 107/1921 Sb. Nakonec ale zákonodárci tyto smlouvy brali jen jako směrnice a nerecipovali přesné znění těchto smluv. To jim umoţňovalo jednoduší určení státního občanství a výjimku nepřijmout kaţdou osobu za státního občana. Jinak co se týče samotného zákona, tak paragraf jedna aţ dva určoval nabývání státního občanství. Paragraf tři stanovil pro ostatní případy nabývání státního občanství dosavadní právní předpisy rakouské a uherské. Paragraf čtyři aţ dvanáct pak určoval, jak se nabývá a pozbývá občanství podle mezinárodních smluv. Zařazen 83

Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-87212-90-5. str. 78-79 Zákon č.120/1920 Sb. 84 Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 363-365

41

zde byl například institut opce. V paragrafu třináct aţ patnáct bylo upraveno domovské právo. Obecná ustanovení pak byla upravena v paragrafu 16 aţ 21. Zde se nachází jeden velmi důleţitý paragraf a to konkrétně 17, který zakazuje nabývání státního občanství a práva domovského na území ČSR členům rodu Habsbursko-Lotrinského a také jim rušil jejich bývalá práva. K provedení tohoto zákona pak bylo vydáno vládní nařízení č. 601/1920 Sb. Mezi další zákon upravující statní občanství lze zařadit zákon č 152/1926 Sb. o udělení státného občianstva 85 Ten, kdo se tedy stal československým občanem, měl zakotvené své základní práva a povinnosti v hlavě páté ústavy z roku 1920. Pro většinu práv obsaţených v této hlavě byl pouţit rakouský základní zákon státní č. 141/1867. Lze zde ale nalézt i z části recipované mezinárodní smlouvy, hlavně tedy mezinárodní smlouvu ze Saint Germain-en-Laye, z které dokonce Československu vyplívala povinnost začlenit její část do ústavy. Celá tato hlava pak byla rozdělena na několik částí, kde kaţdá jedna část představovala určitá práva, svobody, nebo povinnosti. Hned první část se jmenovala rovnost. Touto částí ústava v podstatě přebírala ustanovení zákona č. 61/1918 Sb., kterým se rušilo šlechtictví, řády a tituly. Byla tvořena jen jedním paragrafem se třemi odstavci. Ústava se zde vyjadřovala, ţe výsady rodu, pohlaví a povolání se neuznávají. Dále stanovila rovnost všech občanů bez ohledu, jakého jsou původu, státního občanství, rasy, jazyka, nebo náboţenství. Poslední věcí co tato část upravovala, bylo, ţe tituly, s výjimkou akademických hodností, smějí být udíleny jen, pokud označují úřad nebo povolání.86 Další část zahrnovala svobody osobní a majetkové. Tato část byla tvořena paragrafy 107 aţ 111. Zaručovala svobodu osobní, která zahrnovala moţnost československých občanů usazovat se na jakémkoliv místě Československé republiky, nabývat kdekoliv nemovitosti a vykonávat výdělečnou činnost. Omezení osobní svobody bylo moţné jen na základě zákona, jakoţ i poţadavek veřejné moci na provedení osobních výkonů. Soukromé vlastnictví mohlo být omezeno také jen na základě zákona, to samé platilo i pro vyvlastnění, které však muselo být provedeno za náhradu, pokud zákon nestanovil vyvlastnění bez náhrady. Právo vystěhovat se z Československa mohlo být taktéţ omezeno jen na základě zákona. To samé platilo i pro tresty. Daně a veřejné dávky se mohly také ukládat jen na základě zákona.87

85

Národní shromáţdění československé 1918-1920, tisk 2593. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 10. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t2593_00.htm 86 Zákon č.120/1920 Sb. 87 Zákon č.120/1920 Sb.

42

V případě práva osobního ústava odkazovala na podrobnější úpravu a to konkrétně na zákon č. 293/1920 Sb. o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního. Tento zákon navazoval na staré rakouské právo, ve kterém provedli zákonodárci jen několik stylistických změn. Věcné změny se týkaly jen paragrafu 8, 10 a 13. Týkalo se to hlavně administrativních záleţitostí, jako například po domovní prohlídce muselo být osobě doručeno potvrzení o prohlídce a o tom, které věci ji byly zabaveny. Zákon tak zde z části zasahoval do ostatních částí ústavy, konkrétně zde do práva domovského. Co se týče jednotlivých omezení, kde ústava odkazovala na zákon, tak měla na mysli hlavně zákon č. 300/1920 Sb. o mimořádných opatřeních. Tento zákon byl tak trochu výjimečný, jelikoţ ţádný jiný zákon nezasahoval tolik do základních lidských práv a svobod zakotvených právě v ústavě. Z důvodové zprávy tohoto zákona je však moţné dovodit, ţe byl utvářen pro mimořádné situace, kdy bylo Československo v ohroţení a to jak vnitřním tak vnějším okolnostmi. Konkrétně ústavní výbor pro přijetí tohoto zákona argumentoval tímto: „Poněvadž však výjimečné poměry, v nichž nejen republika naše, nýbrž takřka celý svět žije, vyžadují kategoricky toho, aby vládě byla dána možnost v mimořádných okolnostech (za války nebo tehdy, vypuknou-li uvnitř státu události ohrožující zvýšenou měrou republikánskou formu státní, ústavu nebo veřejný klid a pořádek) v zájmu bezpečnosti státní mimořádnými prostředky zakročiti, jest nutno vydati nový zákon o mimořádných opatřeních.“88 Při utváření tohoto ústavního zákona si tvůrci brali inspiraci hlavně z německého a francouzského práva.89 Paragraf 112 byl jediným paragrafem, který tvořil část, pojmenovanou svoboda domovní. Podle tohoto ustanovení je právo domovní neporušitelné. Jinak odstavec 2 znovu odkazoval na ústavní zákon. Znovu to byl zákon č. 293/1920 Sb. Zde byly určeny podmínky, kdy je moţné tuto svobodu porušit. Bylo to především za podmínky domovní prohlídky na základě soudního příkazu. Jinak tento zákon dále znovu odkazoval na jiţ zmíněný zákon č. 300/1920 Sb., kdy bylo moţno porušení domovního práva jen v případech válečného stavu, nebo pokud hrozilo narušení celistvosti, nebo demokracie státu.90

88

Národní shromáţdění československé 1918-1920, tisk 2794. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 10. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t2794_00.htm 89 Národní shromáţdění československé 1918-1920, tisk 2777. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 10. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t2777_00.htm Národní shromáţdění československé 1918-1920, tisk 2794. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 10. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t2794_00.htm 90 Zákon č.120/1920 Sb. Zákon č. 293/1920 Sb., o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního. zákon č. 300/1920 Sb., o mimořádných opatřeních

43

Důleţité je si zde ale uvědomit, kdo disponoval domovským právem a co to vlastně znamenalo. Domovské právo totiţ bylo spjato s institutem státního občanství, ale nebylo to totéţ. Domovským právem se rozumělo právní pouto fyzické osoby ke konkrétní obci. Toto právo bylo v podstatě převzato z rakouského práva a československé domovní právo pak vzniklo spolu se vznikem ČSR, tedy 28. 10. 1918. Jinak pro osoby, které se staly československými občany aţ po vzniku ČSR, byly rozhodující takzvané odvozené tituly. Mezi tyto tituly patřilo narození, legitimace, dítěte a provdání, kdy dítě nebo manţelka nabývaly domovské právo stejné obce, v níţ měl toto právo otec nebo manţel v okamţiku právního úkonu. K tomu bylo zapotřebí splnění ještě několika podmínek, které byly stanoveny zákonem. Ten, kdo nemohl a nepotvrdil své domovské právo, byl povaţován za bezdomovce. K tomuto potvrzení slouţil důleţitý dokument nazvaný domovský list.91 Po svobodě domovní následovala svoboda tisku, právo shromaţďovací a spolkové. Tato část byla tvořena dvěma paragrafy. Svoboda tisku, právo se svobodně beze zbraně shromaţďovat a tvořit spolky bylo ústavou zaručeno. Tato část byla také skoro celá převzata z rakouského a uherského práva, ale některé změny tu proběhly.92 Největších změn se dočkalo tiskové právo. ČSR sice recipovalo rakouské a uherské předpisy tiskového práva, ale ty v sobě zahrnovaly příliš mnoho moţností pro veřejnou moc jak tisk cenzurovat. To samozřejmě v rámci budování demokratického státu v této době nebylo vhodné. První pokusy a návrhy o zrušení těchto pravomocí proběhly uţ v listopadu roku 1918. Prvním návrhem bylo zrušení zákazů všech tiskovin vydaných za RakouskaUherska. Druhým návrhem bylo zrušení ustanovení rakouského tiskového práva z roku 1862 o cenzuře tisku. Proti těmto návrhům na schůzi národního výboru 13. listopadu 1918 byly vzneseny námitky. Konkrétně zde dr. Hajn projevil obavu u německých tisků, kde se bál, ţe budou veřejně vystupovat proti nově vzniklému Československu a znepokojovat tak veřejnost. Členové národního výboru však tyto námitky razantně odmítly, jelikoţ příliš připomínaly bývalý systém. Například dr. Bouček se vyjádřil takto: “Jestliže pokládáte za nutné, aby bylo nějaké omezení tisku provedeno, usneseme se na tom. Ale abychom dali duchu rakouskému do své republiky trčeti tím, co Sturgh a spol. nám nadělili, cítíme to trochu mnoho, tu dýku v ráně se obraceti. Chci míti od Rakouska pokoj, proto prosím, abyste přijali

91

Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 361-365 92 Zákon č.120/1920 Sb.

44

návrh kol. Meissnera.“93 Nakonec se tyto návrhy pak promítly do samotné ústavy. Ústava přímo stanovila, ţe tisk nebylo moţno podrobovat předběţné censuře. Konkrétně pak tiskové právo upravoval zákon č. 6/1863 ř. z. o tisku.94 Spolčovací a shromaţďovací právo bylo v podstatě celé převzaté z bývalých právních předpisů. Ani později v těchto právech neproběhly nijak výrazné změny. Československé zákonodárství je později jen korigovalo a provedlo jen několik doplňků. Tyto aktualizace se týkali hlavně omezení těchto práv primárně proti shromáţděním vytvořených za účelem nepřátelského smýšlení proti ČSR. Ústava pak stanovila, ţe spolky mohou být rozpuštěny jen v případě, ţe jeho činností byl porušen trestní zákon, veřejný pokoj, nebo řád. Odstavec 3 paragrafu 113 pak stanovil, ţe zákonem se mohou zavést omezení zvláště pro shromáţdění na místech slouţících veřejné dopravě, pro zakládání výdělečných spolků a pro účast cizinců v politických spolcích. Druhá věta tohoto odstavce pak znovu jako u svobod osobních, majetkových a domovních odkazovala na zákon č. 300/1920 Sb. o mimořádných opatřeních, který stanovil moţnosti omezení tisku, shromaţďovacího a spolkového práva za válečného stavu, nebo vypuknou-li uvnitř státu události ohroţující zvýšenou měrou republikánskou státní formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek. Poslední věcí, kterou se tato část zabývala, bylo spolčovací právo k ochraně a podpoře pracovních míst, které bylo ústavou zaručeno. Zároveň ale byly zakázány jakékoliv činy jednotlivců nebo sdruţení, které narušovaly tyto práva.95 Právo petiční jak další občanská svoboda bylo upraveno pouze paragrafem 115. Právo petiční příslušelo všem fyzickým osobám bez jakýchkoliv rozdílů a právnickým osobám a sdruţením náleţelo toto právo jen v mezích jejich působnosti. Zvláštností této části je, ţe jí neupravoval ţádný zvláštní zákon. Pro právo petiční tak nebyly stanoveny ţádné náleţitosti, jak například můţe být petice podána atd. V podstatě ústava s peticí počítala jako s moţností,

93

Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 13. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 11. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181113/19181113_01.htm 94 Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 13. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 11. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181113/19181113_01.htm 95 Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 13. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 11. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181113/19181113_01.htm Zákon č.120/1920 Sb.

45

ale dál se jí nijak nezabývala. Pro občany tak z této části nevyplývali ţádné povinnosti a mohli petici vytvářet jen podle svého uváţení.96 Listovní tajemství bylo tvořeno paragrafem 116. Tajemství listovní bylo ústavou zaručeno. Podrobnosti zde však na rozdíl od práva petičního upravoval uţ ústavní zákon. Znovu zde zmíním zákon č 293/1920 Sb., odkud v podstatě ústava převzala celé znění paragrafu 11. Podrobnější úpravu pak obsahuje rakouský zákon č. 42/1870 ř. z., na ochranu tajemství dopisů a písemností, na který odkazuje ústava a zmíněný zákon č. 293/1920 Sb.97 Po části listovní tajemství následuje svoboda učení a svědomí a svoboda projevu mínění. Tato část byla tvořena paragrafem 117 aţ 125. Podle těchto práv mohl kaţdý projevovat své mínění v mezích zákona slovem, písmem, tiskem, obrazem apod. Právnické osoby těmito právy v mezích jejich působnosti disponovali také. Zároveň tato práva ale nesměla být nikomu na újmu v jeho pracovním nebo zaměstnaneckém poměru. Umění, vědecké bádání, jakoţ i jeho svobodné hlásání bylo svobodné, pokud tím nebyl porušen trestní zákon. Zřizovat soukromé vyučovací a výchovné ústavy bylo moţné jen v mezích zákona. Podrobněji pak bylo postavení škol, hlavně těch vysokých, upraveno zákonem č. 79/1919 Sb. Ústava zde však určovala i určitá omezení. Konkrétně v paragrafu 120 odstavci 2 stanovila, ţe jen státní správa můţe provádět dozor a vedení nad veškerým vyučováním a vychováváním. Tento paragraf tedy dost omezoval církevní školy. Do náboţenskoprávních a církevněprávních poměrů však nechci moc zabíhat, jelikoţ je to problematika celkem sloţitá a není zde v této práci pro ni místo. Ústava samozřejmě stanovila určitá práva týkající se víry. Konkrétně stanovila, ţe svoboda svědomí a vyznání byla zaručena. Všichni obyvatelé Československa měly ve stejných mezích jako státní občané Československa právo vykonávat veřejně i soukromě jakékoliv vyznání, náboţenství, nebo víru, pokud výkon nebyl v rozporu s veřejným pořádkem, řádem, nebo dobrými mravy. Ústava zde také stanovila rovnost všech náboţenství a nikdo nesměl být nucen k účasti na jakémkoliv náboţenském úkonu s výjimkou práv z moci otcovské a poručenské. Nakonec tato část stanovila určitá omezení, kdy vykonávání určitých náboţenských úkonů mohlo být zakázáno, pokud odporovaly veřejnému pořádku, nebo veřejné mravnosti.98 Manţelství a rodina byla pod ochranou paragrafu 126. Bylo zde psáno, ţe manţelství, rodina a mateřství jsou pod zvláštní ochranou zákonů. Konkrétní zákon, který by upravoval 96

Zákon č.120/1920 Sb. Zákon č.120/1920 Sb. 98 Zákon č.120/1920 Sb. 97

46

tyto práva, však neexistoval. Obecně rodinné právo bylo součástí občanského zákoníku, který byl přejat na základě recepční normy z Rakousko-Uherska. Recepční norma však přinesla do rodinného a samozřejmě i do občanského práva neţádoucí efekt. Tímto neţádoucím efektem byl právní dualismus, kdy česká a moravskoslezská část republiky přejala právo rakouské a na Slovensku a v Podkarpatské Rusy platilo právo uherské. V rámci unifikace, která byla z tohoto důvodu důleţitá, došlo k několika zásadním změnám v právu rodinném. Tomuto tématu se ale budu věnovat aţ v další kapitole.99 Jedinou povinnost pro občany stanovila část nazvaná branná povinnost. Pro občany zde z této části a paragrafu 127 plynula povinnost podrobit se výcviku a uposlechnout výzvy k obraně státu. Poté ústava odkazovala na zákon č. 193/1920 Sb. kde byla stanovena podrobnější úprava. Právě branná povinnost patřila mezi první odvětví práva, která se dočkala změn po roce 1918. Bylo to hlavně z důvodů ohroţení celistvosti Československého státu, kterému hrozilo bezprostřední nebezpečí ze strany Polska a Maďarska, jak jsem se jiţ zmínil v minulých kapitolách. Po roce 1918 vládl v Československé armádě chaos. Existovala zde armáda bývalého Rakousko-Uherska, domobrana a zeměbrana a ještě k tomu se přidalo zahraniční Československé vojsko tvořené Legiemi. Právě zákon č. 193/1920 Sb. přinesl jednotnou úpravu pro všechny tyto sloţky. Zákon tedy stanovil, jací muţi podléhali branné povinnosti z hlediska počtu let, délku vojenské sluţby, podmínky pro odloţení vojenské sluţby a počet členů armády.100

4.3.5 Ochrana menšin národních, náboţenských a rasových Hlava šestá, jako poslední hlava ústavy, se nazývala ochrana menšin národních, náboţenských a rasových. Práva v této hlavě byla převzata ze Saint-Germainské smlouvy z 10. září 1919. Československo bylo povinno tyto práva zavést do ústavy výměnnou za uznání Československa a uznání jeho svrchované moci nad územím Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Všichni občané Československé republiky museli být podle této mezinárodní smlouvy před zákonem rovni a pouţívat stejných občanských a politických práv bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboţenství. Zároveň nikomu nesmělo být na újmu rozdíl v náboţenství, víře, vyznání a jazyku zejména pokud jde o výkon ve veřejné funkci, jakékoliv ţivnosti,

nebo

povolání.

V rámci

jazykového

práva

disponovali

všichni

občané

Československa právem volně uţívat v mezích obecných zákonů jakéhokoliv jazyka 99

Zákon č.120/1920 Sb. Zákon č. 193/1920 Sb., Branný zákon

100

47

v soukromoprávních a obchodních stycích, ve věcech týkajících se náboţenství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromáţděních lidu. Československo bylo také povinno zavést pravidlo, ţe všichni občané bez ohledu na národnost, jazyk, náboţenství a rasy mohou zakládat, řídit a spravovat podle všeobecných zákonů vlastními náklady školy, sociální a náboţenské instituce a pouţívat v těchto institucích svého jazyka a vykonávat svoje náboţenství. Dětem příslušníků menšin, pokud jejich počet dosáhl značného zlomku usedlých občanů v městech nebo okresech, měla být podle mezinárodní smlouvy dána moţnost vyučit se v jejich mateřském jazyce při současné povinné výuce češtiny. Značný zlomek pak byl vymezen zvláštním zákonem. Co se týče samotného jazykového práva, tak ústava odkazovala na podrobnější úpravu zvláštního zákona, která tvořila součást této ústavní listiny, kde byl například právě vymezen tento značný zlomek. Tento zákon byl publikován pod číslem 122/1920 Sb., který byl přijat stejně jako ústava, tedy 29. únor 1920. Oficiálním jazykem se stal jazyk československý. V posledním paragrafu této ústavy pak bylo zakázáno jakékoliv násilné odnárodňování. V případě porušení této zásady prohlásil zákon jako trestné jednání.101

4.4 Změny ústavy z roku 1920 Na rozdíl od prozatímní ústavy, kde bylo od jejího přijetí provedeno několik novel, se ústava z roku 1920 aţ do roku 1938 vůbec nezměnila. Hlavní příčinou, proč se tak nestalo, bylo, ţe tato ústava jiţ od začátku byla konstruována jako ústava rigidní, tudíţ změny zde bylo provést mnohem těţší neţ u prozatímní ústavy. Ústava z roku 1920 se dočkala pouze několika doplňků ve formě zvláštních ústavních zákonů, které jsem se jiţ částečně věnoval. Ještě tedy některé zopakuji. Patřil jsem zákon č. 122/1920 Sb., který se téţ nazýval jazykový zákon, č. 152/1926 Sb. o udělení státního občanství československého některým osobám, č. 236/1920 Sb. o pozbývání státního občanství a práva domovského, č. 293/1920 Sb. o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního a zákon č. 294/1920 Sb. o podpisování zákonů a nařízení.102

101

Zákon č.120/1920 Sb. Malý, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. str. 352 102

48

5. Vývoj v ostatních odvětvích práva na začátku první republiky 5.1 Trestní právo Se vznikem Československa a v rámci recepční normy, byly v odvětví trestního práva převzaty staré Rakouské a Uherské předpisy. Hlavním trestním zákonem se stal starý rakouský zákon z roku 1852 v novelizovaném znění k 28. říjnu 1918 a Uherský trestní zákoník z roku 1878. Jak je tedy zřejmé, při vzniku Československa nedošlo v oblasti trestního práva k ţádným výrazným změnám. Pro tehdejší politickou situaci a pro celkový odpor k bývalému Rakousku-Uhersku však bylo jasné, ţe musí dojít ke změnám, jelikoţ nebylo přípustné, aby trestní právo bylo postaveno na bývalých předpisech RakouskoUherska. Trestní právo potřebovalo unifikovat a za tímto účelem bylo potřeba vytvořit jednotný trestní zákoník pro celé Československo. Ještě se zmíním, ţe například v oblasti slezského Hlučínska do roku 1920 platilo německé právo. Právě právní dualismus byl asi největším neduhem recepční normy, který přinášel mnoho zmatků do tehdejší nově utvořené společnosti. 103 Za účelem unifikace tedy byla 14. června 1920 na poradě významných právnických teoretiků vytvořena Komise pro reformu trestního zákona. Komisi sestavilo Ministerstvo spravedlnosti, které ale po celou dobu práce Komise fungovalo jen jako zdroj finanční podpory. Hned na první schůzi, která se konala 21. 12. roku 1920, Komise vytvořila několik zásad, kterými se měla reforma řídit. První výsledky této skupiny se objevily uţ v roce 1921, kdy byl zveřejněn zatímní návrh obecné části trestního zákona. Největší rozdíl, který tento návrh přinesl oproti starému trestnímu zákoníku, bylo rozdělení kriminálních činů na zločiny a přečiny. O tom zda se jedná o přečin či zločin, rozhodoval soud. Obecně však za zločin bylo povaţováno to, kdy pachatel jednal z nízkého smýšlení a pokud tento znak chyběl, tak se jednalo o přečin. V podstatě tak měl být zaveden dosud neznámí prvek a to materiální znak.104

103

Fenyk, Jaroslav a Císařová Dagmar Meziválečné trestní právo a věda trestního práva v Československu In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 822 104 Fenyk, Jaroslav a Císařová Dagmar Meziválečné trestní právo a věda trestního práva v Československu In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 822-825

49

Hned dva roky po vydání byl zveřejněn jiţ kompletní návrh trestního zákona, který byl pojmenován jako Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového. Přípravy na novém trestním zákoníku trvaly aţ do roku 1925. Konečný návrh pak byl publikován v roce 1926 pod stejným názvem, jako byl zveřejněn návrh z roku 1923. V konečném návrhu byly trestné činy rozděleny na kriminální činy, kam patřili jiţ zmíněné zločiny a přečiny a přestupky. Celý zákon pak byl rozdělen na obecnou a zvláštní část. Obecná část se skládala ze čtyř hlav. V hlavě první byla zakotvena působnost trestního zákona a vysvětlující ustanovení. V hlavě druhé byla vyjmenována základní trestní odpovědnost. Hlava třetí se věnovala trestům a zabezpečovacím opatřením a čtvrtá hlava pojednávala o výkonu trestů a zabezpečovacích opatřeních. Zvláštní část pak byla tvořena 14 hlavami, kde byly vyjmenovány všechny skutkové podstaty trestných činů.105 Účelem celého zákona tak bylo unifikovat Československé trestní právo, konstituovat moderní trestní zákoník, kde budou oproti zastaralé rakouské úpravě nově poloţeny základy trestní odpovědnosti, bude zde aplikován materialistický prvek, kde se bude u trestného činu zkoumat hlavně osobnost pachatel, podmínky, za jakých trestný čin vznikl. Do nového trestního zákoníku také měly být zavedeny nové formy trestání. Posledním inovátorským prvkem, který měl trestní zákoník přinést, se staly jednotlivé formy zavinění. Tyto formy byly tři. Úmysl, vina vědomá a nedbalost. Vedle těchto forem ještě existovala hrubá nedbalost, kterou lze dnes přirovnat k nedbalosti vědomé. Ačkoliv tedy návrh měl přinést velké inovace a bylo na něm provedeno mnoho práce, nakonec tyto návrhy vůbec nevstoupily do praxe a to hlavně z důvodů hospodářské krize, která nastala ke konci 20. let.106 Jedinou významnou změnou po vzniku ČSR se stal zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky. 9. ledna 1923 byl spáchán atentát na A. Rašína 19letým anarchistou J. Š. Po tomto incidentu se rozhořely debaty na vytvoření zákona, který měl vyplnit mezeru ve starém trestním řádu, kde chyběla ochrana Československa a jeho ústavních činitelů a také chyběl jakýkoliv postih za toto trestné jednání. Hlavním smyslem tohoto zákona bylo potlačení levicového a pravicového extremismu. Byly zde také nově vytvořeny skutkové podstaty trestných činů a u některých činů byly zpřísněny tresty. Samotný zákon byl rozdělen do čtyř 105

Fenyk, Jaroslav a Císařová Dagmar Meziválečné trestní právo a věda trestního práva v Československu In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 823 106 Fenyk, Jaroslav a Císařová Dagmar Meziválečné trestní právo a věda trestního práva v Československu In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 826-828

50

hlav. První hlava se nazývala úklady o republiku. Trestné zde bylo např. násilné změnění ústavy, násilné přivtělení části území jinému státu atd. Příprava úkladu byla téţ trestná. A nakonec zde byly vyjmenovány trestné činy, které ohroţovali bezpečnost republiky. Druhá hlava se nazvala poškozování republiky a útoky na ústavní činitele, kde bylo stíháno zneuţití pravomocí zmocněnců republiky, vyzrazení státního tajemství, vojenská zrada, uráţka prezidenta atd. Byla zde také posílena bezpečnost ústavních činitelů. Hlava třetí, pojmenovaná ohroţování míru v republice a bezpečnost její, obsahovala skutkové podstaty jako nedovolené ozbrojování, rušení obecného míru, ohroţování obrany republiky, schvalování trestných činů, šíření poplašné zprávy atd. Poslední hlava čtvrtá obsahovala všeobecná ustanovení.107 Tento zákon nakonec nabyl účinnosti 8. dubna 1923 i přes velké námitky. Tomuto zákonu bylo vyčítáno hlavně to, ţe nebyl potřeba, jelikoţ některé ustanovení jiţ byla obsaţena v zákoně č. 449/1919 Sb. o zákonné ochraně Československé republiky. Tresty v této úpravě však byly příliš nízké a některé potřebné skutkové podstaty neobsahoval vůbec. Dále zákonu č 50/1923 Sb. byly vytýkány přílišné zásahy do demokratických práv občanů.108

5.2 Občanské právo Stejně jako v oblasti trestního práva se oblast občanského nedočkala skoro ţádných změn. V rámci zákona č. 11/1918 Sb. bylo převzato Rakousko-Uherské právo. Konkrétně na území Čech, Moravy a Slezska platil Všeobecný rakouský zákoník (ABGB) z roku 1811. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusy platilo neupravené uherské právo, tedy hlavně uherské právní obyčeje a speciální zákony. Vedle těchto úprav pak v Československu platil ještě jeden zákon, a to německý občanský zákoník (BGB) na území Hlučínska. Tento zákon platil aţ do roku 1920, kdy byla rozšířena na toto území působnost ABGB. V oblasti občanského práva tak vzniknul, jako skoro ve všech ostatních odvětvích práva, právní dualismus. Dokonce, jako v případě trestního práva, vzniknul do roku 1920 na území Československa trialismus zaviněný jiţ zmíněným německým občanským zákoníkem na území Hlučínska. Bylo jasné, ţe v oblasti občanského práva bude nutné unifikace. Unifikace občanského práva byla dokonce 107

Fenyk, Jaroslav a Císařová Dagmar. Meziválečné trestní právo a věda trestního práva v Československu In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 832-833 108 Fenyk, Jaroslav a Císařová Dagmar. Meziválečné trestní právo a věda trestního práva v Československu In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 832-833

51

povaţována jako klíčová část rekodifikace právního řádu Československé republiky. Teprve aţ poté se předpokládalo, ţe by byly rekodifikovány ostatní odvětví práva, jako právo trestní, obchodní atd.109 Prvním praktickým pokusem se měl stát polooficiální překlad Všeobecného občanského zákoníku. V roce 1919 byla vydána ministerstvem vnitra první polooficiální česká verze Všeobecného občanského zákoníku, která mimo přeloţeného ABGB obsahovala také právní předpisy občanskoprávního charakteru. Tato verze však nebyla nikdy přijata. Později slouţila spíš jako inspirace, jakým směrem by se rekodifikace a unifikace měla ubírat. Jeden pozitivní efekt ale tato úprava přinesla. Na Slovensku totiţ tuto úpravu začalo pouţívat několik českých soudců a úředníků, kteří sem byli povoláni. Tento přeloţený zákoník tak postupně začal vytlačovat uherské právní obyčeje neoficiální cestou, kdy nebyly vůbec publikovány.110 Další etapou snahy o sjednocení občanského práva se stal rok 1920. Tohoto roku bylo vytvořeno pět subkomitétů, tvořených převáţně z českých a německých odborníků z praxe, které měly vytvořit komplexní rekodifikaci soukromého práva. Výsledky práce pak zveřejnily v roce 1923. Na sjednocení práce subkomitétů pak pracovala supervizní komise od roku 1926 aţ do roku 1931 ve formě samotného textu zákona a důvodové zprávy. Hned na to byl návrh poslán všem ministerstvům, která o něm debatovala aţ do roku 1936, kdy byl tento návrh vydán Senátem Národního shromáţdění pod názvem Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Jak je tedy vidět, snahy o reformu soukromého práva probíhaly nejen na začátku první republiky, ale i po celou její existenci. Všechny snahy nakonec ale utnul konec třicátých let a hlavně Mnichovská dohoda. Jediné změny za celou dobu proběhly jen v rámci vydání několika rozšiřujících zákonů, které ale neţ sjednocení, přinesly jen další zmatek a nepřehlednost.111

109

Dvořák, Jan a Falada, David. Snahy o unifikaci soukromého práva a právní civilistika v meziválečném období In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-2461718-3. str. 719-720 110 Dvořák, Jan a Falada, David. Snahy o unifikaci soukromého práva a právní civilistika v meziválečném období In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-2461718-3. str. 725-727 111 Dvořák, Jan a Falada, David. Snahy o unifikaci soukromého práva a právní civilistika v meziválečném období In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-2461718-3. str. 719-732

52

V tomto směru proběhly asi největší změny v rámci rodinného práva, které bylo samozřejmě součástí občanského práva. Budu se zde věnovat jen té největší změně, a to byl rozlukový zákon publikován pod č. 320/1919 Sb., kterým se měnily ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manţelské, o rozluce a o překáţkách manţelství. Tento zákon dal moţnost vyuţít jak obřadu občanského tak i církevního. Dříve totiţ byly moţné jen sňatky uzavřené státem uznanými církvemi a civilní sňatek byl jen doplňující formou církevního sňatku. Největší změnu tento zákon však přinesl v oblasti manţelské rozluky. Důvody rozluky byly uvedeny v paragrafu 13, které platily i pro manţelství církevní, jeţ dříve rozloučit nebylo moţné. Další paragrafy se věnovaly lhůtám a moţnostem přeměnit rozvod v rozluku. Ještě upřesním rozdíl mezi rozvodem a rozlukou. Rozvod v této době umoţňoval obnovu manţelství. Naproti tomu rozluka znamenala skoro to samé, co je v dnešní době rozvod.112 Jak je tedy vidět, v oblasti občanského práva bylo plánováno mnoho změn, ale nakonec skoro ţádné neproběhly. A jak jsem se jiţ zmínil, oblast občanského práva měla poloţit základy, jakým se budou ubírat změny v ostatních odvětvích práva. Občanské právo se tak stalo v podstatě příkladem, z kterého lze dovodit, ţe po zaloţení Československa mnoho změn v právu neprobíhalo a naopak spíše na základě recepční normy stále pokračovaly bývalé rakousko-uherské předpisy.

5.3 Obchodní a ţivnostenské právo Na konci své práce bych ještě chtěl věnovat oblasti obchodního práva, abych nastínil, jak se vyvíjela právní věda po vzniku Československa. Co se týče této oblasti práva, tak zde panovala podobná situace jako v právu občanském. Převzetím Rakousko-Uherských předpisů na základě recepční normy zde vzniknul právní dualismus, do roku 1920 dokonce trialismus. Obchodní právo, na rozdíl od občanského práva, které bylo tvořeno v podstatě jen ABGB, však bylo tvořeno mnoha různorodými předpisy v mnoha jazycích. Situace zde tak byla chaotičtější a o to víc potřebovala úpravu. Práce zde však byly ovlivněny občanským právem, které mělo být rekodifikováno jako první. Z tohoto důvodu začaly práce na novém obchodním zákoníku aţ v roce 1927, kdy uţ zákonodárci nechtěli čekat na dokončení prací občanského zákoníku. Stejně ale jako v právu občanském, všechny snahy ve výsledku nakonec nebyly

112

Veselá, Renata. Vývoj rodinného práva v meziválečném období In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 791-798

53

úspěšné a nový zákoník vůbec nebyl vydán. Některé změny však na začátku Československa proběhly. Za příklad lez uvést zavedení společnosti s ručením omezeným na Slovensku.113 Částečného úspěchu se ale dočkalo ţivnostenské právo, které se podařilo sjednotit hlavně díky rozšíření ţivnostenského práva na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Původní uherská zákonná úprava z roku 1884 byla nahrazena ţivnostenským řádem z roku 1859. Úplná unifikace pak byla provedena zákonem č.259/1924 Sb., nazvaný téţ jako ţivnostenský zákon. Tento zákon byl v podstatě stejný jako bývalý rakouský ţivnostenský zákon, akorát zde bylo přihlédnuto k některým odlišnostem na Slovensku. Zákon č. 155/1925 Sb. pak ještě doplňoval ţivnostenský zákon a zavedl rovnocennost českých a slovenských ţivnostenských oprávnění.114

113

Skřejpková, Petra. Pokusy o unifikaci v oblasti obchodního práva v letech 1918-1938 In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 974-975 114 Skřejpková, Petra. Pokusy o unifikaci v oblasti obchodního práva v letech 1918-1938 In: Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. str. 975-980

54

6. Závěr Během první světové války, ale i během událostí následujících po ní, bylo ztraceno několik milionů ţivotů. Lidstvo tak poznalo do té doby nevídaný konflikt, který přinesl dosud nepoznané krutosti a ukázal, kam aţ mohou člověka zavést jeho nejniţší pudy. Někteří mohou povaţovat za zázrak, ţe se uprostřed těchto krutých událostí v centru všeho dění zformoval demokratický stát, jehoţ pilířem se stala v roce 1920 jedna z nejdemokratičtějších ústav světa. Za vznikem však nebyl ţádný zázrak, ale vyčerpávající práce jak zahraničních, tak domácích politických osobností, kdy mnozí z nich zasvětili tomuto úkolu celý svůj ţivot. Politici však nebyli jediní, kdo se podílel na vytvoření nového samostatného státu. Důleţitou roli zde rozhodně hrály také československé legie a krajanské spolky, které si svou činností budovaly respekt u zahraničních velmocí. Všechny tyto snahy pak vyvrcholily 28. října roku 1918, kdy byl vytvořen samostatný československý stát zákonem č 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. Samotný vznik Československa pak byl událostí poměrně chaotickou, kdy byla narychlo sepsána prozatímní ústava, která pak byla schválena 13. listopadu 1918. I kdyţ měla být pouze provizorní, s několika novelami platila aţ do roku 1920, kdy se československý národ dočkal ústavy definitivní. Jak je tedy zřejmé, největší změny se dotkly práva ústavního. I kdyţ by se mohlo zdát, ţe po vzniku nového státu budou probíhat i četné změny v ostatních odvětvích práva, jak jsem se i mylně domníval před výběrem této práce i já, tak skoro k ţádným nedocházelo. Největší změny přinesly jen některé ústavní zákony, které doplňovaly ústavu z roku 1920, a také bylo vydáno několik zákonů, které zase doplňovaly jen staré Rakousko-Uherské právní předpisy. Zákon č. 11/1918 Sb. v podstatě jen převzal staré právní předpisy a určil, jakým směrem se bude ubírat právní věda v Československu. Určité snahy o unifikaci zde sice proběhly a mnozí právníci se snaţili o odstranění dvojkolejnosti práva na území Československa. Mnoho těchto projektů se však nedočkalo úspěchu. Kdyţ to tedy shrnu, období počátku československé republiky a pak také celé meziválečné období bylo bohaté na jednotlivé rekodifikační projekty a reformní tendence, avšak ne mnoho z nich se dočkalo svého zdárného konce i přes to, ţe některé byly velmi kvalitní jako například práce v oblasti trestního práva. Příčinou jejich neúspěchu se stalo hlavně jejich dlouhé projednávání a pak samozřejmě události třicátých let 19. stol. 55

7. Seznam pouţité literatury Bibliografie 1. Malý, Petr a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha : Linde Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7201-433-1. 2. Keegan, John. První světová válka. [překl.] Leonid Kříţek. Plzeň : Pavel Dobrovký - BETA, 2002. ISBN 80-7306-062-0. 3. Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. 4. Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. I. ISBN 978-80-246-1718-3. 5. Kárník, Zdeněk. České země v éře První republiky 1918-1938. Praha : Nakladatelství Libri, 2000. ISBN 80-7277-027-6. 6. Malý, Karel a Soukup, Ladislav. Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2010. Sv. II. ISBN 978-80-246-1718-3. 7. Klimek, Antonín. Vznik Československa říjen 1918. Praha, Litomyšl : Nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, 1998. ISBN 80-7185-175-2. 8. Bílý, Jiří L. Právní dějiny na území České republiky. Praha : Linde Praha, a.s., 2003. ISBN 807201-429-3. 9. Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha : Nakladatelství Leges, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-87212-90-5.

Právní předpisy 1. zákon č. 141/1867 ř. z., jímţto se změňuje základní zákon o zastupitelstvu říšském 2. zákon č. 42/1870 ř. z., na ochranu tajemství dopisů a písemností 3. zákon č. 2/1918 Sb., jímţ se zřizují nejvyšší Správní úřady ve státě československém 4. zákon č. 3/1918 Sb., o Nejvyšším správním soudě 5. zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého 6. zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě 7. zákon č. 61/1918 Sb. kterým se ruší šlechtictví, řády a tituly 56

8. zákon č. 76/1919 Sb., kterým se mění a doplňují některá ustanovení dosavadních obecních zřízení a městských statutů v Československé republice 9. zákon č. 79/1919 Sb., o sluţebním poměru učitelů vysokoškolských 10. zákon č. 320/1919 Sb., kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manţelské, o rozluce a o překáţkách manţelství 11. zákon č. 449/1919 Sb., o zákonné ochraně Československé republiky 12. zákon č 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky 13. zákon č. 122/1920 Sb., jímţ se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé 14. zákon č. 123/1920 Sb., kterým se vydává řád volení v obcích republiky Československé 15. zákon č. 124/1920 Sb., o sloţení a pravomoci senátu 16. zákon č. 125/1920 Sb., o volebním soudě 17. zákon č. 126/1920 Sb. o ţupních a okresních úřadech 18. zákon č. 161/1920 Sb., o volbě prezidenta republiky 19. zákon č. 193/1920 Sb., Branný zákon 20. zákon č. 236/1920 Sb., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé 21. zákon č. 293/1920 Sb., o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního. 22. zákon č. 294/1920 Sb., o podpisování zákonů a nařízení 23. zákon č. 300/1920 Sb., o mimořádných opatřeních 24. zákon č. 327/1920 Sb., o jednacím řádu Stálého výboru 25. zákon č. 107/1921 Sb. 26. zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky 27. zákon č. 144/1924 Sb., o inkompatibilitě 28. zákon č. 259/1924 Sb., nazvaný téţ jako ţivnostenský zákon 29. Zákon č. 155/1925 Sb., o teritoriálním rozsahu nabytých ţivnostenských oprávnění 30. zákon č. 152/1926 Sb. o udělení státného občianstva 31. zákon č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy

57

Internetové stránky 1. SOVADINA, Jiří. Tříkrálová deklarace (6. ledna 1918). Moderní-Dějiny [online]. 1.8.2009, 10.2.2012 08:29 [cit. 2013-02-25]. Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/trikralovadeklarace-6-ledna-1918/ 2. Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 2. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 3. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181102/19181102_02.htm. 3. Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 13. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 3. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181113/19181113_01.htm 4. Národní shromáţdění československé 1918-1920, tisk 2593. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 10. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t2593_00.htm 5. Národní shromáţdění československé 1918-1920, tisk 2794. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 10. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t2794_00.htm 6. Národní shromáţdění československé 1918-1920, tisk 2777. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 10. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t2777_00.htm 7. Národní výbor československý 1918, stenoprotokoly 9. listopadu1918. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [Online] [Citace: 3. březen 2012.] http://www.psp.cz/eknih/1918nvc/stenprot/19181109/19181109_03.htm

58