Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav
Vznik a účast československé legie v bojích v Itálii a na Slovensku (magisterská diplomová práce)
Michal Heinrich
Vedoucí práce: doc. PhDr. Vladimír Goněc, DrSc.
Brno 2015
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. V Brně dne
.…........................... vlastnoruční podpis
Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce doc. PhDr. Vladimíru Goňcovi, DrSc. za jeho odborné rady a připomínky, které umožnily vznik této práce. Poděkování patří také ochotným zaměstnancům Vojenského historického archivu v Praze.
Obsah Úvod.....................................................................................................................................................5 1.Itálie a podmínky pro československý odboj....................................................................................9 2.Z rakouských zákopů do italských..................................................................................................15 2.1.Akce bainšická.........................................................................................................................16 2.2.Akce carzanská........................................................................................................................18 2.3.Cesty do italského zajetí..........................................................................................................20 3.Život v zajateckých táborech a první dobrovolnická hnutí.............................................................22 3.1.Poměry v zajateckých táborech...............................................................................................22 3.2.Počátky dobrovolnického hnutí...............................................................................................25 4.První politické akce čs. zahraničního odboje v Itálii.......................................................................28 5.Československý dobrovolnický sbor...............................................................................................32 5.1.Santa Maria Capua Vetere........................................................................................................32 5.2.Padula.......................................................................................................................................38 6.Diplomatická jednání s Itálií v letech 1917 a 1918.........................................................................41 6.1.Druhá cesta E. Beneše do Itálie...............................................................................................41 6.2.Bitva u Caporetta a její vliv na politickou situaci v Itálii........................................................44 6.2.1.Pracovní prapory..............................................................................................................47 6.2.2.Výzvědné oddíly..............................................................................................................48 6.2.3.Římský kongres................................................................................................................50 6.3.M. R. Štefánik a smlouva o vytvoření československé armády..............................................50 7.Vznik Československé legie a její nasazení na italské frontě.........................................................53 7.1.Organizace československé armády........................................................................................53 7.2.Boje na frontě a Doss Alto.......................................................................................................54 8.Zpět ve vlasti a boje na Slovensku..................................................................................................59 9.Závěr................................................................................................................................................65 10.Seznam použité literatury a pramenů............................................................................................67 11.Seznam použitých zkratek.............................................................................................................69 12.Obrazové přílohy...........................................................................................................................70
Úvod Vznik nezávislého Československa v říjnu roku 1918 patří mezi nejvýznamnější události českých dějin. Vyvrcholila tak snaha mnoha Čechů a Slováků, kteří věnovali své úsilí, hmotné statky i životy za ideál osvobozené vlasti. Byli mezi nimi významní politici i běžní lidé všech profesí, kteří působili v Českých zemích a mimo ně. Bojovali se zbraní v ruce i jako civilisté, vše pro dosažení obnovy samostatného státu. Jeho historie v první polovině 20. století je naplněna mnoha převratnými událostmi a zasloužilými osobnostmi, které si zasluhují pozornost historiků i veřejnosti, a mezi těmi, na které by nemělo být zapomenuto, jsou i příslušníci Československé legie zformované během první světové války v Itálii, jimiž se tato magisterská práce zabývá. Příchod stoletého výročí vypuknutí první světové války přinesl zvýšený zájem společnosti o toto období našich dějin i o osudy svých předků a vybízí tedy k jeho opětovnému zpracování. Obzvláště to platí pro problematiku italské legie, která stojí ve stínu známějších a svým významem důležitějších sesterských organizací, a to zejména legie ruské. Přestože se příslušníci legie zformované na italské půdě nemohli rovnat spolubojovníkům v Rusku svým počtem, ani dosahem svého působení v rámci československého zahraničního odboje a jejich nasazení do bojových akcí nastalo až v posledním roce války, přispěli i oni svým nemalým dílem ke vzniku samostatného státu a následnému zajištění jeho nových hranic. Válečný prožitek příslušníků jednotlivých legií na frontách světové války měl své odlišnosti. Tato práce si klade za cíl zmapovat vznik a vývoj československé legie v Itálii a přiblížit životy jejích členů, Čechů a Slováků, od jejich příchodu do italského zajetí, až po jejich účast v bojích na Slovensku roku 1920 a následnou demobilizaci. Úvodní kapitola nastiňuje situaci panující v Itálii v době vypuknutí první světové války a ukazuje, jaká zde byla východiska pro možné působení československého odboje proti Rakousku-Uhersku. Příběhy vojáků české a slovenské národnosti, pokoušejících se zběhnout do italského zajetí, tvoří pamětihodnou a barvitou součást historie československé legie v Itálii. Od případů pečlivě naplánovaných a rozsáhlých akcí s úmyslem uškodit rakousko-uherské vojenské situaci, až po mnohem častější akce jednotlivců, kteří prostě využili příhodné situace. Četné případy těchto dezertérů ukazují jejich odhodlání, hrdinství a touhu po účasti na boji proti Rakousku-Uhersku a je jim věnována samostatná kapitola.
5
Následující část práce sleduje životní podmínky Čechů a Slováků v zajateckých táborech, v nichž se mnoho z nich ocitlo. Roztroušeny po celé Itálii, tábory poskytovaly rozmanité prostředí pro zajatecký život. Vytvářely předpoklady pro snahy vlastenecky smýšlejících osob o šíření národní myšlenky a zde také docházelo k formování organizací, s úmyslem zapojit se do bojů za osvobození vlasti. Tábory se staly místem, kde skrze nadšení a spontánnost vznikal mezi budoucími legionáři duch československé legie v Itálii. Museli zde však překonávat mnohé překážky, tkvící především v nepříznivé politické situaci v Itálii pro československý zahraniční odboj, pochopitelné neinformovanosti mezi zajatci o dění ve světě a ve složitých národnostních poměrech mezi rakousko-uherskými zajatci. Dobrovolnické spolky i krajané pak sehráli důležitou roli při šíření propagandy jak mezi zajatci, tak i v rámci italského národa za pomoci italského tisku. Významnou část práce tvoří popis diplomatického úsilí představitelů zahraničního odboje v čele s Tomášem Garriguem Masarykem, Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem o vybudování vojenský jednotek na italském území a věnuje se zvoleným postupům a obtížím při prosazování tohoto cíle. Zahrnuje jednání s představiteli italské politické scény, především s ministrem zahraničí S. Sonninem, stojícím vytrvale v opozici proti zájmům československého zahraničního odboje. Nejsou zde opomenuti ani italští politici a spolky, které naopak poskytovaly československé věci svou podporu. Vzniku a organizaci legionářského vojska je věnována kapitola provázející vojáky od utváření vojenských jednotek a slavnostních předání praporů, po bojové nasazení na frontě. Sleduje jejich podmínky v obtížném vysokohorském terénu, v prvních liniích i před nimi, kde se svými výkony vyznamenali především příslušníci československých výzvědných oddílů. Připomíná jejich válečné úspěchy, neopomíná však ani tragické osudy těch, kteří při plnění svých povinností zahynuli nebo byli zajati a popraveni Rakousko-Uherskem za vlastizradu. Závěrečná kapitola sleduje návrat legionářů do nově vzniklého československého státu po skončení první světové války. Bez možnosti odpočinku a shledání se svými rodinami, pokračovali ve své službě vlasti při obsazování Slovenska a následných bojích během československo-maďarské války. Zde sehráli klíčovou úlohu, jakožto jedny z nejkvalitnějších vojenských jednotek, které bylo možno během krátké doby nasadit do válečných střetů. Stručným způsobem je dále nastíněna jejich demobilizace, návrat do civilního života a zařazení do prvorepublikové společnosti.
6
Již krátce po vzniku Československé republiky byla vydána první odborná díla věnující se tématu československých legií. V průběhu existence první republiky jich pak bylo napsáno nepřeberné množství. Je však potřeba brát v potaz dobu, ve které tato díla vznikala a možnou zaujatost jejich autorů a podle toho k nim přistupovat. Ti mnohdy byli přímo účastníky popisovaných dějinných událostí, což ovlivnilo jejich míru objektivnosti. Ruským legiím se, dle jejich velikosti a významu, dostalo největší pozornosti, přičemž ostatní československá zahraniční vojska se dočkala pozornosti menší. Mezi nejpřínosnější publikace věnující se legii v Itálii patří monografie Jindřicha Kretšího s názvem Vznik a vývoj československé legie v Itálii1. Přestože vyšla již v roce 1928, stále se jedná o vysoce hodnotnou práci, přehledně zpracovávající téma na základě tehdy dostupné literatury a pramenů českých i zahraničních. Knihy Josefa Logaje Československé legie v Itálii2 nebo Vojtěcha Hanzala S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické3, jsou hodnotné i díky přímé účasti svých autorů v dějinách italské legie, a to v jejích politických, respektive vojenských oblastech. Monumentální dílo, kronika italské legie V boj!4, mapuje podrobně období od příchodu českých a slovenských zajatců do Itálie, po konec první světové války. Obsahuje množství cenných vzpomínek účastníků, citátů z dochovaných pramenů a četné fotografie. Obdobně pětidílné dílo Cestami odboje5, jenž je tvořeno souborem vzpomínek stovek zajatců a legionářů různých front z období první světové války, přináší zajímavé vhledy do života této těžké doby. Situace po roce 1939 a následně po únoru 1948 neumožňovala vznik prací, které by významným způsobem přispěly ke studiu dějin italské legie. Po pádu komunistického režimu došlo jen k omezenému opětovnému zájmu o tuto problematiku. Časový odstup a nové státní zřízení umožnily vznik děl, která se mohla vrátit k problematice legií s vyšší mírou objektivity, než bylo možné v období první republiky. Za zmínku stojí kniha Josefa Fučíka Doss Alto – mýtus a skutečnost6, ve které se zaobírá nejznámějším a nejslavnějším vojenským úspěchem legionářů na italské frontě a snaží se podat nezaujatý pohled na tuto událost. Obdobně se o nové ohlédnutí za historií československé legie v Itálii ve své studii pokouší Bohumír Klípa7. Shrnuje dosavadní poznatky prvorepublikových autorů a na základě nově dostupných pramenů je dále poopravuje a rozvíjí. Detailní vhled do situace legionářů po jejich 1 2 3 4 5
6
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii. Praha 1928. LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii. Praha 1922. HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické. Praha 1938. BEDNAŘÍK, František: V boj! – obrázková kronika čs. revolučního hnutí v Itálii. Praha 1927. ZEMAN, Adolf a kol. (edd.): Cestami odboje. Jak žily a kudy táhly československé legie I-V. Praha 19261929. FUČÍK, Josef: Doss Alto - mýtus a skutečnost. Československá legie na italské frontě 1918. Praha 2014.
7
návratu do osvobozené vlasti a civilního života předkládá ve své knize Jan Michal 8. Primární publikací pro nastínění problematiky působení italských legionářů na Slovensku se stala kniha slovenského historika Mariána Hronského Boj o Slovensko a Trianon 1918-19209. Těžiště díla spočívá v politických a diplomatických otázkách týkajících se vzniku Československa a začlenění Slovenska do něj. Nechybí však ani přehledné zpracování průběhu válečných operací při obsazování a udržení tohoto území ve válce s Maďarskem. Pro zpracování tématu bylo použito také dostupných archivních pramenů. Rozsáhlé množství dokumentů, vážící se k dějinám italské legie, je uloženo ve Vojenském ústředním archivu – Vojenském historickém archivu v Praze (dále jen VHÚ–VHA) a posloužily k dotvoření obrazu ze života příslušníků čs. legie v Itálii. Cenný vhled do rozvoje a fungování dobrovolnického hnutí mezi českými a slovenskými zajatci umožňuje fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii, který přináší možnost poznat zajatecký život ze dvou táborů s největším počtem Čechů a Slováků – Santa Maria Capua Vetere a Padula. Archiválie, obsažené ve fondu Komité pro zpracování historie italské legie, vznikly na základě poválečné snahy o shromáždění vzpomínek příslušníků italské legie a přinášejí jejich příběhy z válečných let.
7 8 9
KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii. In: Historie a vojenství 42, 1993, 1, s. 17–97. MICHL, Jan: Legionáři a Československo. Praha 2009. HRONSKÝ, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998.
8
1. Itálie a podmínky pro československý odboj Poté, co Itálie vstoupila do první světové války po boku států Dohody, otevřela se pro československý zahraniční odboj možnost rozšířit svou činnost i v této zemi. Ve svých počátcích však záhy narazil na mnohé nesnáze, bránící v jeho rozvinutí. Podmínky zde panující se v mnohém lišily od těch ve Francii či Rusku a činily úsilí československých odbojářů obtížnějším, než v ostatních dohodových zemích. První problém tkvěl ve skutečnosti, že před vypuknutím války česko-italské vztahy byly pouze velmi sporadické, ať už v rovině politické, hospodářské či kulturní. Čeští politici tak zde měli jen velmi omezenou možnost navázat na osobní styky s italskými kolegy ve prospěch odbojového hnutí, v Rusku a ve Francii přeci jen byla situace příznivější. Dalším důvodem pak byla naprostá a často vzájemná neznalost mezi oběma národy a z toho vycházející nedůvěra. Mezi Čechy a Slováky nepanovala náklonnost k italskému národu, tak jako tomu často bylo směrem k Rusům, jakožto spřízněným slovanům. Členství Itálie v Trojspolku po boku Německa a Rakouska-Uherska před vypuknutím války a na jejím počátku dále posilovalo tento skeptický a odtažitý vztah z jejich strany. Jako velmi účinnou zbraní se ukázala i rakouská propaganda, šířící zprávy o špatném zacházení se zajatci z italské strany. Kromě hladu a fyzického vyčerpání mohl zajatce čekat krutější osud, kdy působily zvěsti, že Italové „píchají jim oči a řežou uši“.10 Proto nepřekvapuje, když zpočátku u mnohých dobrovolníků v zajetí panoval sentiment: „Do Ruska nebo do Francie jdu hned. S Italy válčit nebudu.“11 Obdobně chladný přístup se, především v počátcích, nacházel také na druhé straně fronty. Představitelé čs. odboje, krajané žijící v Itálii i sympatizující Italové museli vyvinout mnoho úsilí za zlepšení informovanosti italské společnosti o českém národu a jeho úsilí o dosažení svobody. Italská veřejnost Čechy jako národ neznala a považovala je jen za další „austriáky“. Neexistovalo povědomí o rozmanitém národnostním složení Rakouska-Uherska. Dokonce i mezi inteligencí se objevovaly myšlenky, považující náš odboj za snahu pár krajů snažících se odtrhnout od svého státu, vycházejíc tak z poměrů ve vlastní zemi. Mezi Italy panovaly takové mylné představy, jako že čeština je pouze dialekt němčiny, v oblasti geografie pak domněnky o Čechách, jakožto velkoměstu, když odtud pochází tolik vojáků apod. O neznalosti našeho národa vypovídá i nedostatek literatury, která by mu byla věnována. Publikace a různé brožury, které byly vydány po vypuknutí války, se zabývaly především 10 11
BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 47. HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 21.
9
habsburskou monarchií, a pokud obsahovaly zmínky o Češích, tak jen okrajově. První kniha, která se věnovala výhradně českému národu, jeho kultuře a historii s názvem La nazione czeca, jejímž autorem byl Giani Stuparich, vyšla až roku 1916. Překážky ve vzájemných vztazích tkvěly i v hojných případech germanofilních a maďarofilních Italů, kteří v táborech i mimo ně často zvýhodňovaly právě tyto národnosti na úkor Čechů a Slováků.12 Příhodné podmínky pro prosazování cílů čs. zahraničního odboje nepanovaly ani na italské domácí politické scéně. Italská vláda a ministr zahraničí Sidney Sonnino disponovali, na rozdíl od veřejnosti, lepšími informacemi o rakousko-uherských záležitostech a reáliích, avšak zájmy jejich zahraniční politiky se neprotínaly s těmi, které sledovali představitelé čs. Již s vypuknutím války nebylo zřejmé, zda se Itálie nepostaví po bok svým spojencům z Trojspolku, což by pravděpodobně vedlo ke zhoršení situace pro prosazování čs. zájmů. Následovalo však italské vyhlášení neutrality a jednání s oběma stranami světového konfliktu za účelem územních zisků. Pro zachování své neutrality požadovala Itálie od habsburské monarchie země, o něž již dlouho usilovalo hnutí italské iredenty – Tridentsko, Gorici, Gradišku, Terst, Istrii a Dalmácii. Tento požadavek byl jako nepřijatelný odmítnut, přičemž protinávrh zase považován za nedostatečný. Itálie se proto obrátila s vyjednáváním k dohodovým státům, se kterými uzavřela 26. dubna 1915 tzv. Londýnský pakt, zaručující ji zisk většiny požadovaných území výměnou za vstup do války na straně Dohody.13 Komplikací pro navázání užších vztahů s italskou vládou byly trvající italské zájmy na Balkáně, dále posíleny Londýnským paktem. Ty nutně vedly k neustálému diplomatickému napětí Italů s představiteli jihoslovanských národů. Přeneseně tato skutečnost působila negativně i na česko-italské vztahy, jelikož čs. zahraniční odboj se vyznačoval těsnou spoluprací s jihoslovanskými kolegy v boji proti Rakousku-Uhersku. Čs. představitelé se svým působením pokoušeli tyto neshody mezi oběma stranami urovnávat.14 O vstupu Itálie do války se mezi politickými stranami a zájmovými hnutími vedly bouřlivé debaty. Mezi těmi, kteří zastávali a propagovali myšlenky o nutnosti vstupu do válečného konfliktu, se brzy našli jedinci, jejichž zájmy se shodovaly s těmi, jaké sledovali čs. představitelé odboje. Otevřela se tak možnost získání zastánců mezi italskými politickými a veřejně činnými osobnostmi. Jednou z prvních vlaštovek byl na přelomu let 1914 a 1915 Ugo Dadone, podporující program Benita Mussoliniho15 o nutnosti vstupu Itálie do války, který 12
13 14 15
HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 21. BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 110-112, 345. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 13, 17. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 25. Zajímavostí je přístup tohoto budoucího fašistického diktátora k československé otázce za první světové
10
propagoval osvobození utlačovaných národů Rakouska-Uherska. V minulosti pobýval v Čechách a nyní se pokoušel informovat italskou veřejnost o tamějším národě. Na přednáškách vyjadřoval svou náklonnost k Čechům a upozorňoval na vojáky české národnosti bojující ve Francii a Rusku proti společnému nepříteli – Rakousku.16 Dne 14. dubna 1916 zazněl v italské sněmovně projev poslance di Cesarò, ve kterém pozdravil český národ a vyjádřil přání o znovuobnovení samostatného českého státu, jakožto obrany před německou expanzí. Přednesený pozdrav se dočkal smíšeného přijetí, mezi projevy nesouhlasu a podivu se však ozvaly i schvalující reakce. Za rozbití Rakouska-Uherska se ve své řeči vyslovil 29. října 1916 Leonida Bissolati, ministr bez portfeje a socialistický poslanec. Ve svém projevu volal po zničení „mnohohlavého monstra rakouského“ a obnovení státnosti pro Čechy a Poláky. Bylo to poprvé, co se veřejně italský politik vyslovil pro českou věc. Bissolati se postupně stal silným zastáncem čs. zahraničního odboje, avšak v této době zůstal zatím ve své vládě s tímto názorem osamocen.17 Myšlenkový směr hlásající nutnost rozbití Rakouska-Uherska k sobě postupně přivedl další významné veřejné osobnosti a politiky, jako byli Gaetano Salvemini, Giovanni Amendola, Luigi Albertini, Maffeo Pantaleoni nebo Andrea Torre. 18 Válka měla završit proces Risorgimenta a uskutečnit proměnu jak samotné Itálie, tak i celé Evropy. Avšak je třeba mít na zřeteli, že v prvních letech války měli představitelé zastávající tyto názory jen velmi limitovaný vliv na běh událostí. Zahraniční politika italské vlády neobsahovala plány na rozbití Rakouska-Uherska, naopak počítala s jeho zachováním ve zmenšeném územním rozsahu, aby omezila růst moci Jihoslovanů a neumožnila carskému Rusku získat pozice v italské sféře zájmu. Stejně tak ani neuvažovala o spolupráci s odbojnými národy uvnitř habsburské monarchie. Přesto výše zmíněné osobnosti poskytly východiska, o něž se mohlo následně opřít československé odbojové hnutí.19
16 17 18
19
války. Na jejím počátku ustupuje od svého antinacionalismu a poukazuje na národní hnutí v Čechách, tentokrát již bez kritiky, ale jako na něco, s čím je třeba počítat. Postupně ve svých názorech zachází dále, od roku 1917 zastává požadavek za obnovení českého státu, počátkem roku 1918 usilovně podporuje ustavení československých legií na italské půdě. Ve svých článcích se obšírně věnoval české problematice, napadal v nich politiku ministra zahraničí S. Sonnina a pochvalně vyzdvihoval úspěchy československých legionářů. HELAN, Pavel: Duce a kacíř: literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy. Brno, 2006, s. 94, 98, 108-110, 120. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 14-16. HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 28. Salvemini, povoláním politik a historik, vyjádřil svůj názor na nutnost rozbití Rakouska-Uherska ve své knize Delenda Austria z roku 1917. Ekonom a politolog Pantaleoni prosazoval konec habsburského soustátí a samostatný český stát v díle Tra le incognite, vydané roku 1917. Tyto publikace reprezentují postupné zlepšování podmínek pro prosazování československých zájmů. BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 114-115. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 24-25, 32.
11
Založení „Italského výboru pro česko-slovenskou nezávislost“ (Comitato italiano per l'indipendenza czecoslovacca) v lednu 1917 obdobně sledovalo politiku rozbití habsburské monarchie a podporu pro italské územní nároky vůči ní, a to skrze podporu aktivit představitelů čs. odboje. Prohlášení výboru obsahovalo podporu pro vznik nezávislého státu pro Čechy po skončení války a vedení propagandy mezi italskou veřejností za čs. zájmy. K ustanovení organizace došlo pod záštitou italské nacionalistické Společnost Dante Alighieri (Società Dante Alighieri) a její členové také stanuli v čele nově vzniklého výboru. Byli to Enrico Scodnik, Gino Scarpa a Franco Spada, kteří v následujících dvou letech svou činností prospěli československé věci.20 Specifickou překážkou pro čs. odboj v Itálii byla praktická neexistence krajanské kolonie v této zemi. Touto skutečností se významně lišila od situace v Rusku, ve Francii i dalších dohodových zemí, kde umožnili místní usedlí Čechové a Slováci, zorganizovaní ve spolcích a krajanských organizacích, podpořit odbojové hnutí politickou aktivitou a poskytnout kontakty na osobnosti, pohybující se ve vládnoucích kruzích zmíněných států. Skrze ně bylo umožněno vytvoření prvních národních vojenských jednotek – Československá družina v Rusku a rota Nazdar ve Francii, které ukazovaly touhu bojovat proti Centrálním mocnostem. V Srbsku a Velké Británii pak existovala možnost vstupovat do tamější armády. Krajanské organizace taky dokázaly zamezit provádění internace Čechů a Slováků v těchto zemích a zachovat pro ně volnost pohybu. Navíc z důvodu pozdějšího vstupu Itálie do války se nemohli představitelé čs. odboje zprvu opřít ani o zajatce české a slovenské národnosti. V kontrastu s tím se ve chvíli vypuknutí první světové války nacházelo na italském území pouze okolo 500 krajanů, z toho jen menší část se zde usadila natrvalo. Převážně se jednalo o drobné řemeslníky, služebné, vědecké pracovníky či umělce bez vazeb na vlivné politické osobnosti či úřední místa. Roztroušení po celé zemi bez jakékoliv sdružení v krajanském spolku o sobě často ani nevěděli. Po vstupu Itálie do války proti Rakousku-Uhersku se jejich počet dále snížil asi na 220 osob.21 S těmi, kteří se zde rozhodli zůstat, bylo zacházeno jakožto s rakousko-uherskými státními příslušníky a došlo k jejich umístění do internace. Většina byla umístěna na Sardinii, kde jim bylo určeno místo pobytu a měli povinnost pravidelně se hlásit na policejní stanici. Přesto jejich hmotné podmínky byly na vyšší úrovni, než v zajateckých táborech a dostávala se jim určitá možnost volného pohybu.22
20 21 22
KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 24-25. Tamtéž, s. 18. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 7-9.
12
Za těchto nepříznivých podmínek se mezi Čechy žijícími v Itálii našlo několik jedinců, kteří se rozhodli svým úsilím přispět na pomoc svému národu. Zmínku si zaslouží například doktor Emerico Steiner, průmyslník z Milána a toho času již italský občan, který uveřejňoval v italských novinách články informující o českém národě. Dále pak Bohumír Chytil, jenž přeložil do italského jazyka dílo Františka hraběte Lützowa Čechy a umělkyně Olga Fanno, která se stala energickou propagátorkou čs. zájmů. Mezi nejvýznamnější osobnosti z počátku odboje v Itálii však patří především dvě osobnosti. Jednalo se o ředitele cukrovaru ve Ferraře Karla Veselého a akademického malíře Otakara Brázdu.23 Oba již ve své internaci na Sardinii vystoupili s vlasteneckou snahou informovat italskou společnost o českém národu a jeho těžkém postavení v rámci habsburské monarchie. Veselý ještě před svou internací stihl zaslat článek s názvem „Češi“ do benátského listu Il Gazzettino, uveřejněný 2. června 1915. Později se mu podařilo uveřejnit několik informativních článků o tomto tématu v sardinských časopisech a posléze i v dalších italských novinách. Bez svobodného pohybu se však jejich snahy nemohly plně prosadit. Za pomoci ruského velvyslanectví v Itálii se Brázdova manželka, původem Švédka a tedy neinternována, snažila vymoci svobodu pro svého muže. Po obtížných jednáních s úřady se tak stalo v červnu roku 1916, načež v Římě za pomoci svých kontaktů s žurnalisty pokračoval ve svých vlasteneckých snahách. Zde došlo k jeho setkáním s Vladimírem Vaňkem, příslušníkem České družiny v Rusku. Ten do Itálie přijel za účelem nalezení Čechů, kteří by obstarávali spojení zahraničního odboje s domácím. Brázda od něj přijal úkol podniknout cestu do Paříže k E. Benešovi a následně do Londýna za T. G. Masarykem, za účelem doručení zpráv o poměrech panujících v Itálii a navrácení se zpět do Itálie s instrukcemi jak postupovat dále. Tato cesta umožnila začátek komunikace a spolupráce mezi krajany v Itálii a zahraničním odbojem. Souhrou historických náhod pak bylo příbuzenství mezi Vaňkem a Veselým, jednalo se totiž o synovce a strýce. Poté, co nalezl svého příbuzného v internaci na Sardinii, vyvinul Vaněk značné úsilí o jeho osvobození, což se mu s pomocí ruského velvyslanectví v létě roku 1916 podařilo.24 Po propuštění navázal Veselý na svou předchozí propagační činnost. V Římě byla zřízena pro tyto účely kancelář, která se později přeměnila na tiskovou kancelář a pobočku Československé národní rady (dále jen ČSNR). V jejím čele stál Veselý, přičemž zpočátku byl také jejím jediným pracovníkem. Hlavní náplní jeho práce se stalo navazování kontaktů s 23 24
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 12. HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 27. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 9-10.
13
italským tiskem a žurnalisty, kterým zasílal články a dodával informace týkající se českého národa. Pokoušel se také o intervenci ve prospěch svých internovaných krajanů u italských úřadů, avšak jednalo se zatím pouze o jedince a tyto snahy končily zpravidla neúspěšně.25
25
KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 23.
14
2. Z rakouských zákopů do italských Po vstupu Itálie do první světové války 23. května 1915 se otevřela pro RakouskoUhersko další válečná fronta. Po zkušenostech z bojů proti Rusům a Srbům rakouské velení provedlo opatření, aby zabránilo opakování četných případů dezerce českých a slovenských vojáků i zde. České pluky byly na frontě rozptýleny mezi pluky německými, polskými, rusínskými a jihoslovanskými. Nasazeny byly i pluky smíšené, skládající se z různých národností včetně české. Německé a Maďarské jednotky v záložních pozicích působily jako další překážka pro sběhnutí k nepříteli. V prvním roce bojů pak nelze podcenit již výše zmíněnou protiitalskou propagandu, týkající se údajného brutálního chování Italů vůči zajatcům. Ta byla dále podpořena česko-italskou neznalostí a nedůvěrou, která byla popisována v předchozí kapitole.26 Samotný vysokohorský terén výrazným způsobem snižoval šance na dezerci. Vojenský konflikt v prostoru Alp vedl spíše k vedení poziční války, s výhodami pro vybudování opevnění a obranné boje a průběh konfliktu zde připomínal spíše frontu západní než východní.27 Většina československých válečných zajatců se tak dostala do Itálie během italských ofenziv. Ať už se vzdali dobrovolně a bez boje nebo se urputně bránili, právě z nich byla nakonec utvořena převážná část čs. legie v Itálii a mnozí pak prokázali stejnou odvahu, jako dříve dobrovolní zběhové z rakouských pozic. První rok války proto zběhlo do Itálie pouze malé množství Čechů a Slováků, zatím nevědouce o zahraničním odboji a jeho snahách. Častěji dezertovali spíše z vlastního aktu odporu proti Rakousku-Uhersku nebo s úmyslem přečkat válku v zajetí.28 Také v následujících válečných letech byly jejich počty spíše zanedbatelné, přesto měly svůj význam. Přecházeli frontu především jen jako jednotlivci nebo v malých skupinkách, avšak přinášeli se sebou cenné informace o pozicích rakousko-uherských jednotek, stavu záloh, vybudovaných opevněních apod., které pomohly při plánování italských útoků. Někteří se pak uplatnili jako tlumočníci, avšak na své vojenské vystoupení na italské straně si museli ještě počkat. 29 Výjimečné svým provedením jsou dva případy dezerce na italské frontě – akce bainšická a carzanská. Obě svým rozsahem a významem vyčnívají mezi pokusy vojáků české a slovenské národnosti v rakouské armádě uštědřit ránu habsburské monarchii a je potřeba se o nich více 26 27 28
29
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 55-56. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 20. Tato práce se však zabývá převážně těmi, které k jejich rozhodnutím vedlo vlastenecké přesvědčení, protože to byli právě oni, kteří se následně dali do služeb československého odboje a vytvářeli „legionářského ducha“. BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 49-51.
15
zmínit. Je to také z toho důvodu, že jejich aktéři se stali důležitými činiteli, kteří v Itálii usilovně pracovali pro čs. věc. Neměly by však být zapomenuty ani příběhy jiných osob, které sice neměly pro běh velkých událostí žádný význam, ale ukazují těžké životní situace, v nichž se tolik lidí během války ocitlo a vypovídají o jejich silném národním přesvědčení, které je k jejich činům vedlo. Je však potřeba si uvědomit, že prvorepubliková literatura zveličovala množství dezertérů i kolik z nich tak učinilo za účelem opětovného boje, tentokrát na druhé straně fronty. Vojáků, kteří přeběhli bojové linie, bylo jen zlomek z celkového počtu Čechů a Slováků na frontách, přičemž jejich důvod byl často spíše odpor k válce jako takové, než vlastenecký politický čin.
2.1. Akce bainšická Jedním z nejpůsobivější případů dezerce Čechů na italské frontě je ten, který provedl František Hlaváček v létě roku 1916. Jeho pečlivé naplánování přineslo italské armádě cenné informace a poznatky o rakouské vojenské situaci, z nichž těžila ještě při svých útocích o rok později. Na počátku světové války měl F. Hlaváček, 38 let stár a otec rodiny, možnost se vyhnout narukování na frontu, díky svému postavení v pražské Obchodní komoře. Přesto se rozhodl tohoto nevyužít a nastoupil svou vojenskou službu, s cílem zběhnout a bojovat proti Rakousku-Uhersku. Po umístění v Komárnu a na srbské frontě byl odeslán v létě 1916 na sočskou frontu, do sektoru mezi městy Auzza a Britof, na Bainšické pláni 30. Zde započal s realizací své odbojové činnosti. Ta spočívala ve shromažďování všech informací o tomto úseku fronty – studoval vybudované opevnění, situaci v týlu, dopravní spojení a mapoval terén. Funkce pobočníka velitele praporu mu umožňovala přístup k mapám a vojenským dokumentům. Podařilo se mu odhalit slabá místa rakouské linie a dospěl k závěru, že by tudy mohl být veden italský průlom fronty a rovnou pro tuto akci vypracoval plán.31 Vybaven těmito informacemi, podepřenými plány a kopiemi rakouských rozkazů, se rozhodl k přeběhnutí fronty, což se mu podařilo v srpnu, během bitvy u Gorice. Dostalo se mu možnosti prezentovat své informace o situaci na studovaném úseku sočské fronty důstojníkům armádního štábu v Udine, načež se F. Hlaváček následující měsíc podílel na studiích terénu pro možnou ofenzivu. V říjnu však generál L. Cadorna32 ukončil veškerou přípravnou činnost a F. Hlaváček byl odeslán do zajateckého tábora. Avšak následujícího roku jej generál 30 31 32
Italsky Altopiano della Bainsizza, dnes v západním Slovinsku. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 57-60. Generál Luigi Cadorna zastával v letech 1914-1917 pozici náčelníka generálního štábu italské armády.
16
Badoglio povolal zpět, aby spolupracoval spolu se štábem 47. divize při přípravách plánované ofenzívy. Na základě jeho podnětů a informací byl vypracován plán útoku proti úseku, v jehož rámci F. Hlaváček dříve působil. V případě prolomení fronty mohla italská armáda mít snadný postup přímo na strategicky významné město Terst. Krátce před započetím květnové akce však zasáhl Cadorna a změnil hlavní cíl na horu Monte Santo, která ale byla lépe opevněna a dobýt se ji tedy nepodařilo. Naopak obsadili Italové rakousko-uherské pozice v původně plánovaném směru útoku, přestože se nakonec jednalo pouze o odlehčovací operaci. To také znamenalo, že tohoto úspěchu nemohlo být pro nedostatek sil dále využito. Jako odměnou za jeho služby se F. Hlaváček stal ze zajatce svobodným občanem, přestože nedošly očekávaného úspěchu.33 Po tomto neúspěchu pokračoval F. Hlaváček ve své snaze uštědřit Rakousku-Uhersku vojenskou porážku. Přepracoval svůj původní plán na ofenzivu, která měla směřovat k dobytí Banišické pláně a odeslal jej na velitelství 2. armády. Její velitel, generál Capello, dal souhlas k započetí příprav na její uskutečnění a přiřadil F. Hlaváčka k informační kanceláři této armády. Zde se podílel na výsleších zajatců a po provedení úprav na základě nových skutečností vznikla studie pro budoucí ofenzívu. Italské velení očekávalo dosažení snadného vítězství, přestože bylo na základě zjištěných informací zřejmé, že nepřátelské pozice budou nyní lépe opevněny, než tomu bylo při předchozím útoku. Před realizací vojenské akce byl F. Hlaváček přijat do italského vojska v hodnosti nadporučíka 31. pěšího pluku. 34 Naplánovaná ofenzíva proběhla v srpnu roku 1917. Italové získali většinu Bainšické pláně, avšak zbylá část byla protivníkem uhájena a nedošlo k prolomení fronty, jak se doufalo. Přesto tato operace přinesla větší úspěch, než bylo na první pohled zřejmo. Rakousko-Uhersko muselo pro její zastavení přesunout část oddílů, které se již soustřeďovaly pro budoucí ofenzivu, při níž došlo ke katastrofální italské porážce u Caporetta. Úspěch Bainšické akce, společně s uskutečněnou akcí Carzanskou, způsobily zpoždění jejího provedení a tím zmenšení důsledků této vojenské prohry pro Itálii. Za své působení v italské armádě obdržel F. Hlaváček italský válečný kříž.35 Postava F. Hlaváčka má v dějinách čs. legie v Itálii významné postavení. Kromě svých vojenských aktivit měl také podíl na rozvoji dobrovolnického hnutí v zajateckých táborech a později energicky působil v rámci politických záležitostí odboje, o čemž bude pojednáno později. 33 34
35
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 61-63. F. Hlaváček byl prvním českým důstojníkem v italské armádě. Byl přijat jako „irredente“, protože cizí státní příslušníci do italského vojska vstupovat nesměli. Musel přijmout válečný pseudonym pro případ zajetí, který zněl „Testolini“. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 63-68.
17
2.2. Akce carzanská Hlavní postavou událostí, které se odehrály v létě roku 1917 ve vsi Carzano v Tridentsku, kudy vedla frontová linie v době první světové války, byl Slovinec Ljudevit Pivko 36. Účastnili se jí však i příslušníci dalších slovanských národností rakousko-uherské armády, včetně skupiny českých důstojníků a vojáků. Svým důmyslem a pečlivým plánováním patří mezi nejpozoruhodnější události v rámci čs. odboje na italské frontě, kdy došlo v koordinaci s italskou armádou k předání části frontové linie v jižním Tyrolsku do jejich rukou. Přestože z mnoha příčin akce nedostála svému potenciálu, její uskutečnění dále napomohlo snahám čs. představitelů v Itálii. Na jaře roku 1917 byl Pivko se svým praporem 37 přesunut do Val Suganu38, kde jeho rota převzala úsek Carzano. Přestože byl už před válkou protirakouského smýšlení, vykonával vojenskou službu svědomitě a zdatně39, díky čemuž si získal dobrou pověst u svých nadřízených velitelů. Podobně se těšil oblibě i mezi mužstvem. Obě tyto skutečnosti později pomohly při realizaci jeho plánu. Pivko již krátce po svém vstupu do armády na počátku války uvažoval o dezerci, avšak postupně došel k rozhodnutí provést akci, která by vedla k prolomení fronty a přinesla porážku nenáviděné habsburské monarchii.40 Koncem května se stal Pivko prozatímně velitelem praporu a celého suganského frontového úseku, čímž získal lepší přístup k cenným vojenským informacím. V této době se mu už také povedlo shromáždit skupinu spiklenců, která započala s přípravami. Mezi hlavní organizátory kromě Pivka patřili důstojníci i vojíni: Jiskra, Kohoutek, Lahvička, Liška, Němeček, Maštálka, Mlejnek, Sedlecký, Tandler a Zelený.41 Prvně vypracovali nákresy a studii terénu na uvedeném úseku fronty a pořídili kopie vojenských dokumentů. Klíčový okamžik nastal 12. července, kdy byl vyslán četař Karel Mlejnek, aby se vydal do italských zákopů a doručil Pivkův dopis na velitelství 1. italské armády ve Vicenze 42. Dopis obsahoval nabídku spolupráce a provedení italské ofenzívy v koordinaci se spiklenci, kteří by vydali 36
37 38 39 40
41 42
Pro své schopnosti a odhodlání v boji proti Rakousku-Uhersku patří Pivkovi významné místo v dějinách československé legie v Itálii. Během studií v Praze se naučil česky a získal zde vřelý vztah k českému národu, který se projevil v čilé spolupráci s nimi na frontě i v zázemí. 5. prapor 1. bosensko-hercegovinského pluku, k němuž patřili strůjci Carzanské akce. Strategicky významné údolí v severní Itálii. Za své činy na frontě získal řád železné koruny. KÁBOVÁ, Hana: Il sogno di Carzano (Život a dílo Ljudevita Pivka). In: Československé legie a první světová válka. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, České Budějovice 2002, s. 92-3, 95. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 71-72. Mlejnkova 24 hodinová nepřítomnost byla vysvětlena falešným přepadením jejich hlídky Italy. Po svém „hrdinném“ návratu do rakouské linie byl dokonce odměněn bronzovou medailí a povýšením na šikovatele.
18
svůj úsek fronty bez boje. Italové by poté mohli rychle pokračovat na Trento a Bolzano a odříznout rakouská vojska v jižním Tyrolsku. Přiloženy byly už vypracované návrhy útoku společně s mapami a nákresy. Mlejnek úkol splnil a došlo k úspěšnému navázání kontaktu s Italy.43 Následovaly schůzky Pivka a dalších s italskými důstojníky, při nichž byly projednávány podrobnosti chystané akce. V průběhu srpna byli Italové navíc informováni i o několika útocích rakousko-uherské armády, které tak skončily neúspěchem. Po dokončení pečlivých příprav a několikerém odkladu, byl stanoven datum provedení na 17. září. Týden před realizací se vyplnily obavy spiklenců, došlo k udání. Mlejnek, Lahvička i sám Pivko měli být zatčeni, přestože u posledně jmenovaného k tomu pro jeho dobrou pověst nakonec nedošlo. Kuchař Urban, Mlejnkův přítel, kterého se pokusili pro podnik získat, je ohlásil úřadům. Za těchto okolností se prokázaly Pivkovy schopnosti, kdy doprovázel své druhy k výslechu a podařilo se mu vše zosnovat tak, že všichni byli propuštěni jako nevinní, a naopak Urban byl uvězněn. 13. září byl Pivko náhle povolán do Levica, kde se zúčastnil slavnostního nástupu před samotným císařem a dočkal se povýšení na kapitána. V nové hodnosti však měl být přeložen na jiné místo fronty a situace se stala pro spiklence ještě více kritickou. Pivkovi se podařilo protahovat předání svého úseku novému veliteli a v noci ze 17. na 18. září tak započala Carzanská akce.44 Realizace ze strany spiklenců probíhala podle plánu. Příslušníci okolních rot byli omámeni opiem, dodané Italy a rozdělené do rotních kuchyní. Vypnuli proud ve drátech v první linii, odstranili překážky a zároveň přerušili telegrafní spojení s týlem. Takto připraveni očekávali příchod italských oddílů, které vedli průvodci z řad spiklenců. Ze strany Italů však došlo k několikahodinovému zpoždění a jejich jednotky postupovaly pomalu a nedůvěřivě, bez jasných instrukcí a cílů. Český důstojník a spiklenec Jiskra vyjádřil frustraci spiklenců z takového postupu slovy: „neberou to vážně“.45 Přesto akce postupně pokračovala dál. Italové zajímali spící a nic netušící rakousko-uherské vojáky a překročili všechny tři obranné linie. Nejdále pronikly italské jednotky do velitelství praporu v Telvách, dva kilometry v týlu. Avšak velící důstojník, major Ramorino, se bez přesných rozkazů o vlastní iniciativu nepokusil a postup se zastavil. Mezitím začalo svítat a Italové se dostali pod palbu rakouskouherských pušek a děl, což značilo neúspěšný konec celé akce. Italští vojáci v Carzanu se v
43 44 45
KÁBOVÁ, Hana: Il sogno di Carzano (Život a dílo Ljudevita Pivka), s. 95-96. Tamtéž, s. 96-97. PIVKO, Ljudevít: Proti Rakousku I. Kniha 1-2, Carzano. Praha 1934, s. 188.
19
poledne ještě téhož dne vzdali. Na opačné straně bylo zajato kolem 250 osob, z toho asi 70 spiklenců.46 Pivko, společně s několika důstojníky, byl převezen do Verony, kde se podílel na vyšetřování carzanského neúspěchu. Později zastával funkci velitele rot v československých výzvědných oddílech a po ustavení samostatných jihoslovanských jednotek přešel k nim. Přestože Jihoslovan, jeho působení na bojištích první světové války má své pevné místo v historii čs. odboje v Itálii. Vyšetřování proběhlé události nastalo také na rakouské straně. Generální štáb vypracoval studii možných následků, kdyby došlo k využití průlomu fronty u Carzana a dospělo k závěru, že by to znamenalo pro rakousko-uherskou armádu katastrofální důsledky.47
2.3. Cesty do italského zajetí Příběh o zběhnutí kapitána Rudolfa Smetánky, který v rakouské armádě působil jako důstojník štábů vyšších velitelství, ukazuje odhodlání a vynalézavost Čechů a Slováků snažících se přeběhnout na italskou stanu. Jakožto štábní důstojník se nepohyboval v prvních liniích, což situaci podstatně ztěžovalo. Proto v roce 1918 začal promýšlet mnohé plány, jak tento skutek uskutečnit. Vypracoval tak kupříkladu návrh na opětovné zřízení útočných člunů na Gardském jezeře pro útoky na italské lodě, který mu rakousko-uherská armáda schválila. Ukázalo se ale, že čluny jsou příliš hlasité, než aby je Smetánka mohl použít pro noční plavbu mezi minovými blokádami na italský břeh a jejich modernější a tišší verze mu nebyly poskytnuty. Dále se pokoušel o přeřazení k úderným skupinám pro průzkum italských zákopů nebo podal žádost o zařazení k letectvu, oba pokusy ale měly negativní výsledek. Nakonec se mu podařilo získat umístění v rámci rivského úseku fronty v kraji Trentino. Díky přístupu k potřebným informacím zvolil vhodné místo k přechodu na italskou stranu a se záminkou prohlídky stavu první linie se dostal k příležitosti zběhnout. Když se vydal před samotné zákopy, aby údajně obhlídl možné přístupové cesty Italů, přidělené mu stráže ho rády ponechaly osamotě. Poté, co dorazil do italského zajetí, předal informace o rakouskouherských pozicích, stavu armády i zhodnocení efektivity italské vojenské taktiky. Následně vstoupil do čs. legie, v níž se účastnil i bojů na Slovensku.48
46
47 48
PIVKO, Ljudevít: Proti Rakousku I. Kniha 1-2, Carzano, s. 146-149, 159, 164-168, 195-197, 204, 212, 221, 267. KÁBOVÁ, Hana: Il sogno di Carzano (Život a dílo Ljudevita Pivka), s. 97. VÚA-VHA Praha, fond Komité pro zpracování historie italské legie, čj. 11. Vzpomínky Rudolfa Smetánky.
20
Cesta do Itálie a do československé legie nevedla vždy tak uvědoměle, jak o tom svědčí případ Josefa Cardy. Přeběhl při 11. sočské ofenzivě a to i přesto, že se obával zacházení z italské strany, pod vlivem rakouské propagandy. O čs. zahraničním odboji nic nevěděl. K dezerci ho přiměly podmínky panující v jeho jednotce, kde panovala pro Čechy těžká situace – pravidelně docházelo k jejich ponižování a bití ze strany důstojníků. Při prvních dnech italské ofenzivy zemřelo 50 % jeho setniny a mezi částí českých vojáků zavládlo přesvědčení, že důstojníci německé národnosti chtějí, aby co nejvíce Čechů padlo. Ráno 23. srpna spolu s osmi muži radši přešel do italského zajetí. V dubnu následujícího roku pak vstoupil do československé legie.49
49
VÚA-VHA Praha, fond Komité pro zpracování historie italské legie, čj. 12. Vzpomínky Josefa Cardy.
21
3. Život v zajateckých táborech a první dobrovolnická hnutí 3.1. Poměry v zajateckých táborech Společně se skupinkami zběhů proudily do Itálie zástupy rakousko-uherských vojáků, zajatých během ofenziv italské armády. Přicházeli zpravidla v žalostném stavu – hladoví, vyčerpaní, zranění. Čekala je ještě kolikrát nebezpečná cesta z bojové linie, kdy ostřelující rakousko-uherské dělostřelectvo mělo na svědomí smrt italských i vlastních zajatých vojáků. V okamžicích, které následovaly po zajetí, se jim dostávalo poměrně vlídného zacházení. Italští vojáci jim často sami nabízeli chléb, víno a cigarety, než se o ně postarali v zázemí. Pokud to situace umožňovala, tak ranění byli rychle ošetřeni a u vybraných jedinců byly provedeny výslechy. Protože zajatci často přenášeli infekční nemoci a vši, následoval jejich transport do karanténních táborů.50 Podmínky panující v těchto táborech byly často velmi primitivní a vybavení nedostatečné, jak vyplývá například ze vzpomínek Františka Hlavsy. Komplex tábora, umístěného v severovýchodní Itálii, byl tvořen rovným polem, které bylo obehnáno drátěným plotem. Uvnitř se nacházely záchody a přívod pitné vody. Ubytováni byli ve stanech, každý zajatec obdržel stanovou plachtu, přičemž ze čtyř kusů se postavil stan, kde leželi na slámě. Pro důstojníky byly vyhrazeny dřevěné baráky. Jídlo si museli vařit sami v kotlích, nevelké dávky potravin stačily na jedno jídlo denně, ale kdo měl peníze si mohl přikoupit více. Pátý den začalo pršet a protože voda neměla kam odtékat, začaly se šířit nemoci a mnozí zajatci byli odesíláni do nemocnice. Po 14 dnech pobytu pak byli transportováni do běžného zajateckého tábora.51 Obdobné poměry panovaly i v karanténním táboře v Mazaně, které popisuje Josef Carda ve svých vzpomínkách a všímá si i chování italských stráží k zajatcům. To bylo ve zdejším táboře často surové, přičemž starší Italové k nim sice byli mírnější, ale i oni zneužívali svého postavení a pomocí lichvy se na jejich úkor obohacovali. Při pochodu z tábora na vlakové nádraží italské stráže najížděli koňmi do zajatců, aby je popohnali a do těch, kteří padli vysílením, kopali.52 Avšak takovéto zacházení bylo v celkovém pohledu méně časté, italské stráže se k zajatcům chovali povětšinou mírně. Zajateckou problematiku měla ve své kompetenci „Komise pro válečné zajatce“ (Commissione prigioneri di guerra), v jejímž čele stál Paolo di Spingardi, bývalý ministr 50 51 52
BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 60, 65. VÚA-VHA Praha, fond Komité pro zpracování historie italské legie, čj. 34. Vzpomínky Františka Hlavsy. VÚA-VHA Praha, fond Komité pro zpracování historie italské legie, čj. 12. Vzpomínky Josefa Cardy.
22
války. Jednotlivé tábory spravovala velitelství armádních sborů v daného obvodu. Během první světové války se v Itálii nacházelo ke dvěma stům zajateckých táborů, přičemž nejméně ve 30 z nich se během jejich existence s určitostí nacházeli i Češi a Slováci. V italském zajetí se jich koncem roku 1916 nacházelo okolo 15 000, z nichž asi polovina se dostala do Itálie přes srbské zajetí a vyčerpávající pochod Albánií, odkud byli evakuováni. Ve zdejších táborech existovaly přijatelnější materiální a hygienické podmínky pro zajatce, než tomu bylo v ostatních dohodových státech, především pak co se týká Rumunska a Ruska. Mezi jednotlivými místy však panovaly výrazné rozdíly, ať již to bylo z důvodu geografického, přístupem italského velení a populace nebo národnostním složením. Existence oddělených táborů pro důstojníky a pro mužstvo, s několika výjimkami několika míst, kde mohlo docházet k jejich styku, dále vytvářela odlišné poměry pro zajatce a jejich každodenní život.53 Během prvních dvou válečných let nedocházelo k systematické separaci zajatých vojáků dle národností, což přinášelo pro Čechy a Slováky mnoho těžkostí a útrap a omezovalo na počátku jejich možnosti pro organizování zajateckých hnutí. Přesto je možné, že právě tato skutečnost měla i svou pozitivní stránku. Častým táborovým jevem totiž byla „zajatecká nemoc“, kdy pasivita, nuda a demoralizace znamenala, že převážná část zajatců se stavěla netečně vůči politickým snahám hrstky vlastenecky aktivních lidí. Co pomohlo vzbudit národní soudržnost a vědomí bylo arogantní chování německých a maďarských zajatců s jejich pocitem nadřazenosti, který dávali ostentativně najevo.54 Nucení ke zpívání rakouské hymny, k účasti k oslavám císaře nebo k nošení distinkcí a vyznamenání rakouské armády připomínala Čechům a Slovákům příkoří z prostředí habsburské monarchie. Italské velení tábora také využilo zajatce s nejvyšší hodností v táboře, což byli zpravidla právě Němci a Maďaři, k vytvoření vnitřní správy sloužící k udržování kázně a pořádku. Při vykonávání této funkce často docházelo ke zneužívání pravomocí a v zabraňování národnostním projevům češství, za pomocí ponižování, výhrůžek i bití. Neuposlechnutí jejich rozkazu mělo za následek potrestání ze strany italských důstojníků.55 Obecně lze říci, že zajatci v táborech hmotně nestrádali. Dostávali pravidelné příděly potravy a kdo měl dostatek peněz, tak měl možnost si v tzv. „kantinách“ dokoupit potraviny, víno i tabák. Platy pro zajatce se pohybovaly přibližně na úrovni jaké měli v rakouské armádě. Ošacení, obuv a další nezbytnosti byly vydávány v dostatečné míře. Měli zajištěny pravidelné 53 54
55
KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 20-21. PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920). Praha 1996, s. 122. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 20.
23
lékařské prohlídky a přísná nařízení udržovala tělesnou čistotu zajatců a zajistila čisté prostředí v ubikacích. Umístění některých táborů ale vystavovalo zajatce nepříznivému podnebí, které mělo na svědomí výskyt nemocí jako byla malárie či různá plicní onemocnění. Co se týče duchovního vyžití, měli povoleno hraní her, jako byly šachy nebo domino a s rozvojem dobrovolnického hnutí si začali zajatci organizovat vzdělávací a kulturní kroužky. V některých táborech existovala možnost hromadných procházek po okolí, avšak jen za přísného doprovodu ozbrojených stráží. Bylo zajištěno konání katolických bohoslužeb. Měli umožněnou pravidelnou, i když cenzurovanou, týdenní korespondenci s domovem a mohli od rodiny dostávat balíčky na přilepšenou. Pobyt v táborech však činil obtížným zákaz četby jakýchkoliv novin. Zajatci tak zůstávali neinformovaní o událostech ve světě i o situaci v rodné zemi, což kladlo velký tlak na jejich psychiku. Když byl tento zákaz na podzim roku 1917 zrušen, jednou z nejčastější žádostí zajatců pro odbojové organizace bylo přání o zaslání novin a časopisů. Vlivem těchto náročných, ale snesitelných podmínek se o útěk z tábora pokusilo jen minimum Čechů a Slováků, oproti častějším případům německých a maďarských zajatců.56 Sondy do zajateckého života v několika táborech umožňují nahlédnout, jakými pestrými poměry se vyznačovaly. Ostrov Asinara ležící nedaleko Sardinie poskytoval jedny z nejtěžších podmínek pro pobyt zajatců. Právě sem byli převezeni srbští zajatci po jejich vyčerpávajícím pochodu Albánií. Vyhladovělí, nemocní a v roztrhaných šatech se ocitli na neobydleném pobřeží. Dostali košile, přikrývky a za přístřešek jim sloužily pouze stany. Stravy bylo málo a z počátku pouze chléb a konzervy, teprve později došlo k vybudování kuchyní. Protože přidělené jídlo nedostačovalo, zajatci hledali, lovili a jedli vše, na co narazili. Špatný zdravotní stav, šířící se nemoci a konzumace odpadků měly za následek vysokou úmrtnost. Když se úmrtnost snížila na přijatelnější mez, obdrželi zajatci nové oblečení, byli vydezinfikováni a celý stanový tábor se přesunul na nové místo. Postupem času se situace zlepšila, největším nedostatkem byla pouze voda, která se sem musela dovážet a důsledně se jí šetřilo. Táborový život se stal spíše jednotvárným. Mnoho práce vykonávat nemuseli, jednalo se především o úpravu táborů. Volný čas tak trávili koupáním v moři, procházkami po okolí a rozmluvami. V polovině roku 1916 byla jedna část zajatců poslána do Francie a druhá do jiných táborů v Itálii.57 Příznivější podmínky pro zajaté vojáky panovaly v táboře Porto Ercole v jižním Toskánsku. Umístěn v bývalé pevnosti na mořském pobřeží, kde zajatci obdivovali krásu okolního prostředí a jedno odpoledne týdně trávili koupáním v moři. Ubytování a strava byly 56 57
LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 57-59. ZEMAN, Adolf a kol. (edd.): Cestami odboje. Jak žily a kudy táhly československé legie II. Praha 1927.
24
na slušné úrovni a velmi si cenili dobře fungující pošty. Obyvatelé blízké vesnice je měli rádi, a to také proto, že si u nich zajatci kupovali potraviny a další potřeby. Postupně se zde vytvořil i kladný vztah Čechů a Slováků s italskými strážemi, které však poněkud ochladly poté, co se začalo rozvíjet československé národní hnutí a jeho příslušníci začali žádat o přesun na srbskou frontu, což pro Italy bylo „zklamáním“.58 Na některých místech narazili čeští a slovenští zajatci i na sympatizující italské důstojníky. Bylo tomu tak například u poručíka Josefa Dudka, který byl po svém zranění a zajetí v květnu roku 1917 odvezen do nemocnice v Calci u Pisy. Po svém vyléčení zůstal invalidou, ale odmítl návrat domů výměnou za Itala stiženého podobným osudem. Pro svou národnostní propagandu byl z důstojnického oddělení umístěn na zvláštní oddělení, kde se setkal s dalšími podobně smýšlejícími krajany. Zde velel italský major, který měl Čechy v oblibě. Věnoval jim zvýšenou péči, nosil jim pravidelně noviny a rozmlouval s nimi, a dokonce jim umožnil výlet do Pisy, i když v doprovodu italských stráží. Na své přátelské vztahy s „Austriáky“ však doplatil, neboť byl udán a odeslán do válečného pásma.59
3.2. Počátky dobrovolnického hnutí První případy odboje Čechů a Slováků proti Rakousku-Uhersku se v táborech objevovaly již v roce 1916 i přes nepříznivé prostředí. Mnozí z nich se později stali významnými pro další rozvoj národního hnutí. Tito jednotlivci i skupiny však neměli přístup k informacím o situaci za hranicemi. Zpravidla nevěděli o existenci čs. jednotek v Rusku a Francii a pokud ano, tak neznali způsob, jak by se k nim mohli připojit. O vytvoření vlastního národního oddílu v Itálii v této době nikdo ještě neuvažoval. První snahy tak směřovaly k psaní dopisů se žádostí o vstup do francouzské cizinecké legie a armád dohody. Dalším cílem bylo navázání kontaktu s představiteli čs. odboje v Paříži a Londýně. O jejich existenci však zatím věděl málokdo a jejich adresy nebyly zajatcům známy. Činnost dobrovolníků také směřovala na šíření národní myšlenky mezi ostatní zajaté Čechy a Slováky, zlepšení jejich postavení vymaněním se z područí Němců a Maďarů, kteří ovládali vnitřní správu tábora a získávání zpráv o vývoji událostí ve světě, ke kterým jim byl přístup odpírán. Aktivní dobrovolnická činnost se začala vyvíjet již na jaře roku 1916 mezi českými a slovenskými důstojníky, kteří se dostali do italského zajetí po pochodu Albánií ze srbského zajetí, odkud si odnesli silné protihabsburské smýšlení. Zpočátku byli rozmístěni v několika táborech, ale koncem téhož roku se sešli v táboře v Cittaducale. Jejich skupinu tvořili lidé, z 58 59
BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 94-97. VÚA-VHA Praha, fond Komité pro zpracování historie italské legie, čj. 26. Vzpomínky Jana Dudka.
25
nichž se postupně stali významní činitelé odboje, jako byl dr. Papírník, kterého povolali do římské kanceláře ČSNR, usilovný propagátor mezi Slováky Gabriš, pozdější pobočník velitele čs. armády v Itálii Laška, předseda vojenského soudu téhož dr. Vokáč a další.60 Ve stejný čas vznikla „pravidelná revoluční organizace“ ve Finalmarině. V jejím čele stáli Josef Logaj, jedna z nejvýznamnějších postav dobrovolnického hnutí, malíř Břetislav Bartoš, který svým uměním propagoval národní myšlenku a Josef Jura. Podařilo se jim už v květnu kontaktovat Masaryka, od něhož obdrželi i odpověď, ve které sděluje svůj záměr přijet do Itálie. Přestože neobsahovala žádné konkrétní sliby dávající naději, došlá odpověď vzbudila mezi zajatci nadšení.61 Důstojnická dobrovolnická skupina se brzy zformovala i v táboře Sulmona. Díky omezené možnosti stýkat se s mužstvem byl jejím členem také jednoroční dobrovolník Jan Bořil, později jeden z předních představitelů Československého dobrovolnického sboru. Podobně možný styk mezi důstojníky a mužstvem byl v táboře Aderno, kde se, díky intenzivní propagandě, nacházelo počátku ledna roku 1917 již na 100 dobrovolníků. Táborů, v nichž se mezi zajatci spontánně objevovala dobrovolnická hnutí, bylo mnoho, kromě již jmenovaných například Asianara, Carini, Casagiove, Gavi, Nocera Umbra, Notto, Termini Imerse a další.62 Zvláštní situaci vytvořila italská politika umísťování zběhů do speciálních dezertérských táborů. Zavedení tohoto opatření měl na svědomí jejich postupně narůstající počet a časté konflikty s pro-habsbursky smýšlejícími zajatci. Roku 1916 existovaly tři takové tábory – Bibbiena, Taggia a Aquila. Bibbienský tábor dal za vznik dalšímu význačnému dobrovolnickému hnutí. Právě sem byl umístěn již dříve zmíněny František Hlaváček mezi svými odchody na frontu, kde pomáhal italskému velení s plánováním útočných akcí. V táboře se stal vůdčí osobností mezi dezertéry, kteří se nechtěli smířit se „zahálením“ v zajetí, ale chtěli bojovat proti Rakousku-Uhersku. Společně s důstojníky Vondráčkem, Pánem, Studlarem a skupinou vojáků vyvíjel aktivitu za účelem zlepšení své situace a umožnění návratu do bojů na frontě. Brzy se jim podařilo vynutit si povolení k četbě francouzských a italských novin, což bylo něco, na co si ostatní zajatci v Itálii museli ještě dlouho počkat. Rozesílali četné dopisy oficiální cestou i potají na italské úřady, generálům a velvyslanectví dohodových států, aby dosáhli svých cílů. Podařilo se jim alespoň kontaktovat čs. zahraniční odboj a obdrželi české propagační publikace a lístek od Masaryka. Dopis od ministra Bissolatiho, který byl jedinou hodnotnou reakcí na všechnu jejich odeslanou korespondenci, 60 61 62
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 22. LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 61. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 23-24.
26
užili k drobným výhodám v táboře. Avšak významnější výsledky jejich usilovné činnosti se dlouho nedostavovaly. Roku 1917 byli všichni důstojníci koncentrováni v městečku Polla v jižní Itálii, přičemž mužstvo zůstalo dále rozděleno ve třech zmíněných táborech. V Polle pokračovalo jejich úsilí, ale teprve v říjnu získali dva důstojníci, Havrda a Pešl, funkci v právě zřízené odbočce ČSNR v Římě. Část pak působila ve zřízených výzvědných hlídkách při italských armádách, zbytek později vstoupil do čs. armády v Itálii.63 Zdánlivým vyplněním přání mnoha dobrovolníků mohla být akce z prosince 1916. Do zajateckých táborů přišla výzva od italského ministra války ke slovanským a rumunským zajatcům s dotazem, který z nich má zájem o vstup do armády spojenců a bojovat proti centrálním mocnostem. Formulace výzvy však byla velmi nejasná a zajatci si ji vykládali různým způsobem. Situaci komplikoval fakt, že tlumočníci, kteří byli často Němci nebo Maďaři, ji překládali nesprávně a vyhrožovali udáním pro ty, kdo se přihlásí. Samotné italské úřady nebyly této akci příliš nakloněny a v některých táborech k oznámení výzvy vůbec nedošlo. Naprostá většina zajatců pak neměla vůbec zájem se vracet zpět do bojů na frontě, někteří viděli svou dezerci nebo dobrovolné zajetí jako splnění své povinnosti k vlasti. Z těchto důvodů se přihlásil jen velmi malý počet zájemců, mezi nimi i okolo 100 Čechů. Tento zvláštní italský projekt tedy skončil neúspěšně a nebyl realizován.64
63 64
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 24, 26-29. LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 59.
27
4. První politické akce čs. zahraničního odboje v Itálii Zprvu stála Itálie na okraji zorného pole představitelů zahraničního odboje. V popředí se nacházely ostatní dohodové země. Na počátku války stále jako člen Trojspolku a následně neutrální, se Itálie nejevila jako příznivé prostředí pro vedení revoluční činnosti. Neexistence krajanské kolonie a velmi omezené kontakty na politicky významné kruhy situaci dále zhoršovalo. Přesto nemohla být Itálie ignorována. Při své cestě do emigrace ji navštívil již v prosinci roku 1914 T. G. Masaryk, aby se osobně přesvědčil jaké zde panují podmínky. Navázal zde kontakty s jihoslovanskými představiteli a jednal s nimi o politické a vojenské situaci ve světě a o jihoslovansko-italských vztazích, jejichž problematika měla vliv i na československou otázku, protože obě strany spolu započaly těsnou spolupráci. Omezený kontakt navázal i s vybranými zaměstnanci ruského velvyslanectví, na které se později obraceli o pomoc čeští krajané v Itálii i zajatci. Do styku s italskými politiky a osobnostmi nepřišel, nechtěl nikoho kompromitovat, když byla Itálie v neutralitě, protože si uvědomoval, že je jeho činnost sledována rakouským velvyslanectvím v Římě. Ze svého pobytu v Itálii vyhodnotil T. G. Masaryk místní situaci jako nepříznivou, neboť panuje zde neznalost rakousko-uherských reálií a dohodoví představitelé se příliš o čs. záležitosti nezajímají. Pro zlepšení stavu věci bude třeba vlastní iniciativa a mnoho úsilí, kterým by se dostali do zorného pole spojenců. 65 Pozitivem však pro něj byly jeho závěry, co se týče italské neutrality. Setkal se totiž s častými náhledy Italů na válku, jakožto střetu Francie, Ruska na jedné straně a Německa na druhé, potažmo jako konfliktu mezi Germány a Slovany, který se Itálie netýká. Patrné byly i očividné rozpory a střety zájmů mezi Rakouskem-Uherskem a Itálií, která ani nebyla za dané situace vázaná ke vstupu do války na straně Trojspolku.66 Koncem roku 1915 se do Itálie dostal další z čelních představitelů zahraničního odboje, i když neplánovaně. M. R. Štefánik, francouzský občan a důstojník, byl na podzim vyslán do Srbska, aby se informoval o zdejší situaci a vypracoval návrh, jak urovnat italsko-srbské vztahy. Protože však právě došlo k porážce Srbska, musel Štefánik podstoupit náročný ústup Albánií. Zraněný byl převezen do nemocnice v Římě, kde strávil asi týden. Jeho zdravotní stav mu nedovoloval vykonávat politickou činnost, ale měl možnost se seznámit s aktuální situací, ve které uviděl potenciál pro zahraniční odboj. Byl přesvědčený, že pro prosazení čs. 65 66
HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 22-23. MASARYK, Tomáš Garrigue: Světová revoluce: za války a ve válce 1914-1918. Praha 2005, s. 40, 43.
28
zájmů bude potřeba vojenského vystoupení a zde v Itálii našel množství přicházejících Čechů a Slováků do zajetí, s vyhlídkou ještě většího počtu v budoucnu.67 M. R. Štefánik se navrátil do Itálie již začátkem dubna roku 1916 na dvouměsíční politickou misi francouzské vlády. Této příležitosti využil i ve prospěch čs. věci, kdy v jejím zájmu vykonával diplomatickou a propagační činnost. Podařilo se mu se setkat s vlivnými italskými politiky, osobnostmi u dvora i vojenskými představiteli a navázat zde nové kontakty. Nepodařilo se však stále dosáhnout konkrétních výsledků, italská vláda stála v opozici k rozbití habsburské monarchie a možnost formování čs. vojenských jednotek nebyla na pořadu dne. Přesto byla Štefánikova cesta přínosná, neboť upozornila italské představitele na čs. problematiku a položila základy pro další jednání v budoucnu.68 Další ze Štefánikových aktivit, při které uplatnil své zkušenosti pilota, bylo shazování propagandistický letáků nad frontovými liniemi. Poté, co získal povolení od generála Diaze 69, shodil na 50 000 letáků během konce dubna a začátkem května. Text letáků vznikl spoluprací s E. Benešem a vyzýval vojáky, aby se při první příležitosti vzdali a pomohli tak v konečném důsledku vzniku samostatného československého státu. Mnozí z Čechů a Slováků rakouskouherské armády nevědělo o odboji v zahraničí, a přestože tyto letáky nevedly k masovým dezercím, někteří vojáci později v zajetí na ně vzpomínali, jako na katalyzátor jejich rozhodnutí.7071 Druhá polovina roku 1916 přinesla rozvoj v stycích československých a italských představitelů. Ve své kanceláři v Římě pokračoval ve svém úsilí Karel Veselý. Jeho první větší úspěchy se týkaly úsilí o prosazení rozdělování rakousko-uherských zajatců podle národnosti, přičemž bylo třeba nejprve objasnit patřičným italským představitelům národnostní problematiku habsburské monarchie. Za tímto účelem čile jednal se členy zajatecké komise. Koncem roku 1916 pak začal pomalý proces soustřeďování českých zajatců, dále podpořený následujícím jednáním E. Beneše. Soustředění čs. zajatců položilo základní kámen pro budoucí plné rozvinutí národního hnutí mezi nimi.72 67 68
69
70
71 72
KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 25-26. BENEŠ, Edvard: Světová válka a naše revoluce: vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. Praha 1935, s. 251-252. Vedoucí operačního oddělení italské armády a roku 1917 nahradil generála Cadornu jako náčelník generálního štábu. Získat toto povolení Štefánikovi pomohl jeho přítel plk. Nicola Brancaccio, velitel italské mise u francouzského vrchního velení. Například Josef Steinberg, který tak zběhl v listopadu roku 1916 a žádal o vstup do československých jednotek nebo alespoň některé dohodové armády, aby mohl nejenom uškodit Rakousku-Uhersku, ale zároveň i pomoci věci spojenců. BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 52. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 26-27 KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 23.
29
Koncem roku 1916 započatá koncentrace nebyla prováděna důsledně a do konce války se nestihlo ji plně dokončit. Provázely ji také zmatky a četné komplikace. Vztahovala se pouze na mužstvo, důstojníci zůstávali stále ve svých táborech. Většina Čechů a Slováků přistupovala k této změně lhostejně, někteří se pak dokonce vydávali za Němce, Moravany nebo Slezany a Slováci za Maďary, v obavách z účelu transportu a z výhrůžek skutečných Němců a Maďarů. Neinformovaní italští velitelé některých táborů, kteří se neorientovali v této národnostní problematice a nerozuměli plně obdrženým instrukcím, raději prohlásili, že se u nich žádní Češi ani Slováci nevyskytují, v dalších případech jejich existenci velitelé zatajili, aby si je mohli nadále ponechat na pracovním nasazení. Mnozí zajatci-dobrovolci pak měli v důsledku malé informovanosti zase příliš velké naděje, rozšířené domněnky zahrnovaly brzký transport do Ruska nebo dokonce vytvoření čs. armády přímo v Itálii.73 Dařilo se mu získávat i kontakty na italských úředních místech, od podzimu pravidelně spolupracoval s ministerstvem propagandy, na což dále navázal E. Beneš po jednání se státním sekretářem tohoto ministerstva Ginem Scarpou v Paříži, která vedla k neformálnímu sdílení informací. V rámci spolupráce s čs. zahraničním odbojem připravoval mezitím Veselý půdu pro příjezd E. Beneše do Itálie, která se uskutečnila po několika odkladech v lednu roku 1917. Načasování návštěvy vhodně korespondovalo s uveřejněním odpovědi spojenců na Wilsonovu nótu, neboť obsahovala i jeden z jejich cílů osvobození Čechoslováků.74 Benešovu cestu do Itálie provázely obtíže ze strany italské vlády, která k němu zaujímala obezřetný postoj a váhala s udělením víza. Do Říma nakonec dorazil 12. ledna s úmyslem navázat oficiální styk s předními italskými politiky a vyložit jim československou problematiku a chtěl dosáhnout zřízení a uznání orgánu ČSNR v Itálii s podobným postavením, jaký měla ve Francii. Plánoval též setkání s vybranými žurnalisty a publicisty, které chtěl získat pro propagaci čs. věci. Doufal i v omezení jejich proti-jihoslovanské rétoriky, která byla velmi silná a komplikovala politická jednání. 75 Kromě Veselého byli E. Benešovi nápomocni v Římě francouzský velvyslanec Barrère a ruský velvyslanec Giers, kteří mu poskytli cenné rady, jak postupovat při jednání s Italy. Oba mu doporučovali postupovat postupně a umírněně a dostal i praktické rady, jak jednat s konkrétními italskými představiteli.76
73 74 75 76
LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 60. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 29-30. BENEŠ, Edvard: Světová válka a naše revoluce: vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa, s. 263- 264. Tamtéž, s. 268, 270-271.
30
Nejprve navštívil E. Beneš ministra propagandy Ubalda Comandiniho, ke kterému mu zajistil přístup Veselý. Informoval ho o snahách a cílech čs. odboje, o které se italský ministr velmi zajímal. Během rozhovoru ho Beneš požádal o pomoc ve vedení propagandy a při provádění koncentrace zajatých Čechů a Slováků a jejich následném osvobození. U. Comandini svou pomoc přislíbil a během roku 1917 také svou činností napomáhal čs. věci. V jednáních pokračoval E. Beneš na ministerstvu zahraničních věcí, kde panovaly méně příhodné poměry. Setkání s ministrem S. Sonninem, který zastával politiku jdoucí proti čs. zájmům, nebylo v této době ještě možné. Došlo ale k jednání s výše postavenými úředníky, a to s generálním sekretářem ministerstva Giacomem de Martinem a S. Sonninovým tajemníkem Morcierem. Prve jmenovaný sice vyslechl E. Beneše ohledně čs. věci, ale sdělil mu, že pro Itálii stojí v popředí otázka sporu s Jihoslovany. Obdobně proběhlo setkání s Mordierem, který však byl o něco sdílnější. Zajímal se o čs. plány se zajatci v Itálii a o činnosti čs. vojenských jednotek ve Francii a Rusku a slíbil vše tlumočit S. Sonninovi.77 Během Benešovy návštěvy došlo k důležitému posunu v oblasti propagandy. Na základě již předchozí činnosti Veselého bylo povoleno v zajateckých táborech v Itálii rozšiřovat mezi Čechy a Slováky propagační materiály ve prospěch národní ideje a proti habsburské monarchii. Podařilo se také dosáhnout uznání Veselého kanceláře od de Martina za oficiální tiskovou kancelář ČSNR a reprezentanta československého hnutí, což jí přidalo na významu a umožnilo snadnější spolupráci s italskými úřady.78 E. Beneš zhodnotil svou cestu slovy: „Celková bilance cesty a jednání nebyla tudíž zlá, ačkoli bylo patrno, že v Itálii nepůjdou věci rychle.“79 Ve svých závěrech se nemýlil, zdejší poměry stále čs. věci nepřály. Zlepšení přicházelo jen pomalu, kromě vlastního úsilí představitelů odboje výrazně přispěly události na frontách roku 1917 a začalo se projevovat i vzmáhající se dobrovolnické hnutí v táborech.
77
78 79
BENEŠ, Edvard: Světová válka a naše revoluce: vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa, s. 266-267, 274-275. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 31. BENEŠ, Edvard: Světová válka a naše revoluce: vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa, s. 275.
31
5. Československý dobrovolnický sbor První dobrovolnická hnutí mezi československými zajatci byla zmíněna již v dřívější kapitole. Začala se objevovat spontánně v mnohých táborech a svědčila o touze jednotlivců i skupinek o národní svobodu. Protože ale byli tito lidé roztroušeni po celé Itálii, vzájemně od sebe izolováni a působili v nepříznivých podmínkách, jejich úsilí mělo velmi omezený dosah a rozsah. Z obdobných poměrů vzešlo i dobrovolnické hnutí v Santa Maria Capua Vetere, které se postupně stalo největší a nejvýznamnější čs. zajateckou organizací v Itálii. Jednalo se o Československý dobrovolnický sbor, jehož představitelé a členové vykonali ohromné množství práce mezi zajatci, kdy šířili národní myšlenku, udržovali morálku Čechů a Slováků na vysoké úrovni a působili na italské činitele ve prospěch čs. věci. Přestože se nakonec tato organizace nestala základním kamenem vzniklé čs. armády, její příslušníci se do ní houfně hlásili a nesli v sobě legionářskou myšlenku.
5.1. Santa Maria Capua Vetere Tábor Santa Maria Capua Vetere byl umístěn na jihu Itálie v neapolském kraji, jehož přírodu mohli poznávat při vycházkách a mnozí zajatci ji ve svých vzpomínkách opěvovali. Měli odsud i výhled na sopku Vesuv, vzdálený jen asi 25 km. V samotném táboře však panovaly méně radostné poměry. Češi a Slováci zde byli ve výrazné menšině, převažovali zde Němci a Maďaři, zbytek tvořili Poláci, Jihoslované a Rumuni. Tak jako jinde byla vnitřní správa tábora svěřena německým a maďarským poddůstojníkům, kteří „z tábora učinili něco podobného rakouským kasárnám.“80 Ani v ostatních ohledech se zdejší místo příliš nelišilo od ostatních zajateckých táborů, přesto se mělo stát centrem dobrovolnického hnutí a získat pevné místo v historii čs. legie v Itálii. Stalo se totiž jedním ze tří táborů, kam se italské úřady rozhodly umístit české a slovenské zajatce v rámci rozdělování rakousko-uherských vojáků podle národnostní. Na přelomu let 1916 a 1917 tak začaly do Santa Maria Capua Vetere přijíždět první transporty Čechů a Slováků. Tábor, vybudovaný na bývalém cvičišti u jezdeckých kasáren, se skládal ze 40 dřevěných „baráků“, přičemž každý mohl pojmout 150 osob. Do nich bylo během ledna umístěno okolo 4000 zajatců české národnosti 81, kteří tak nyní získali v táboře převahu82. Prováděná koncentrace měla důležitý důsledek v tom, že došlo k setkání mezi 80 81 82
LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 61 Dle Logaje zde bylo asi jen 100 Slováků, s nimiž v počátcích dobrovolnického hnutí do styku nepřicházeli. Ostatní národnosti brzy přemístili z tábora pryč, zůstalo jen několik s čs. věcí sympatizujících Srbů a Němci, kteří se přihlásili za Čechy nebo za ně byli Italy považováni.
32
„dobrovolníky“ z ostatních táborů, kteří byli činní v národnostním hnutí. Dne 15. ledna došlo na baráku číslo 10 k tajnému setkání 30 z nich. Přestože doufali ve větší účast, stala se tato schůze historickým momentem. Bylo dohodnuto založit dobrovolnickou organizaci s názvem Český dobrovolnický sbor83, vytvořili prozatímní stanovy a naplánovali další schůzi. Ta se uskutečnila o dva dny později a dostavilo se již více dobrovolníků a necelá stovka z nich se stala členy. Byly uspořádány volby funkcionářů, starostou se stal Jan Čapek 84, mezi zvolenými činovníky figurovala již zmíněná jména jako Bořil, Logaj nebo Jura a další známé i nové osobnosti.85 Na předních pozicích ČDS nepůsobili lidé, kteří by byli profesionálními politiky, nepatřili mezi intelektuály a málokteří dosáhli vyššího než středoškolského vzdělání. Zkušenosti s organizací a spolkovou činností měli většinou pouze z regionálních spolků Sokola. Chápali však uvažování zajatců a dokázali najít způsob, jak si je získat.86 O cílech, ideologii a fungování ČDS vypovídají zřetelně jeho stanovy. Organizační řád zavazoval každého člena, aby byl připraven „se zbraní v ruce“ bojovat za samostatnost čs. národa a při přijetí skládal dobrovolník slib. Dobrovolníci se mají k sobě chovat bratrsky, tykat si a nosit červenobílou stuhu na levé straně čepice, jako znak svého členství. Sbor vyžadoval od svých členů placení pravidelných příspěvků, a to pět centesimi 87 z pětidenní vojenské mzdy. Další příjmy pocházely z dobrovolných darů a výtěžků z podniků uspořádaných ve prospěch ČDS. Takto vybrané peníze sloužily na podporu dobrovolníků v dohodových zemích, na výpomoc pro nemocné členy a na úhradu organizačních nákladů. Hlavní cíl organizace směřoval k šíření čs. otázky mezi zajatci i v cizině, k čemuž sloužily přednášky, pravidelné informační schůze dobrovolníků, zřízení knihovny, dostupnost novin a časopisů a další aktivity. Členové měli vzít za svou povinnost bojovat za práva národů a lidskost a byli připravováni na budoucí poměry v budoucím svobodném státě. V čele stál starosta, orgány sboru byly: užší výbor, sbor důvěrníků a širší výbor. ČDS fungoval na demokratickém principu a konaly se pravidelné volby na vedoucí místa. Spory mezi dobrovolníky a porušení kázně, o kterou se dbalo velmi přísně, řešila čestná rada. Nejvyšším 83 84
85 86
87
Název pozměněn na Československý dobrovolnický sbor v květnu 1917 po jednáních s ČSNR v Paříži. Jan Čapek byl iniciátorem vzniku ČDS a jeho vůdčí osobou. Před válkou pracoval jako důlní dozorce v Orlové ve Slezsku. Vyvíjel zde národní buditelské úsilí a angažoval se čile v Sokolu, kde se stal náčelníkem moravsko-slezské župy. Po krátkém čase na frontě se nechal Italy dobrovolně zajmout, s úmyslem, jak se svěřil před nástupem do armády svým přátelům, aby mohl bojovat proti nenáviděnému Rakousku. Ve svém úsilí o propagaci národního povědomí projevil vytrvalost, charakternost a poctivost. Tyto vlastnosti vynahrazovaly jeho slabší řečnické schopnosti a vydobyly mu velkou autoritu mezi dobrovolníky. BEDNAŘÍK, František: Jan Čapek. Brno 1926, s. 4, 6-8. LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 61-62. PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920), s. 122-123. Jedna italská lira měla hodnotu sta centisimi. Italské úřady, aby ztížily zajatcům útěk z tábora, zavedly namísto peněz bony.
33
trestem za prohřešky bylo vyloučení ze sboru. 88 ČDS a myšlenky jeho představitelů vznikly spontánně, bez instrukcí a podpory z vnějšku, jen na základě jejich vlasteneckého smýšlení a nadšení. ČDS se pokoušel navázat spojení s představiteli zahraničního odboje a o své vznikum informoval v dopisech adresovaných ČSNR v Paříži a T. G. Masaryka. Na odpověď museli čekat až do začátku března, kdy přišla zpráva od E. Beneše. Upozorňoval v ní na nutnost koordinace s ústředím odboje a řízením se jeho pokynů a žádal sbor o údaje o počtu zajatců. Součástí byla i zásilka s výtisky „Československé samostatnosti“ 89.90 Představitelé ČSNR si v této chvíli nebyli vědomi, že se ČDS odlišoval od skupinek dobrovolníků v ostatních táborech a krátký Benešův dopis proto přinesl zklamání. Pevné komunikační spojení se mezi nimi vyvinulo teprve v letních měsících.91 Následně po svém ustanovení se dali příslušníci ČDS do boje s tzv. zajateckou nemocí. Pasivita a nedostatek rozptýlení na zajatce působilo velmi negativním způsobem a způsobovalo zbytečné spory mezi nimi. Začali organizovat zápasy v kopané, kdy vybavení a výstroj byla zakoupena z vybraných peněz sboru. Tento sport se stal nejrozšířenějším v táboře, vzniklo několik mužstev s názvy po vzoru fotbalových klubů ve vlasti a kolem se zformovaly skupiny zapálených fanoušků.92 Ideje ČDS vycházely v mnohém ze Sokola a na to navázala pravidelná cvičení, která kromě výplně času hlavně tělesně připravovala na bojové nasazení.93 Stejně velká pozornost byla ale věnována i vzdělání, kultuře a osvětě. Pořádaly se kurzy pro lidi negramotné, pro zájemce fungovala například výuka účetnictví nebo těsnopisu. Velmi populární se staly jazykové kurzy s pochopitelným praktickým významem. Kromě samozřejmé italštiny se zajatci učili ruštině, francouzštině, angličtině nebo srbštině. 94 Konaly se pravidelné a časté přednášky v rámci osvětové činnosti. Jednalo se především o politické a agitační snahy, ale nechyběly ani vzdělávací přednášky. Témata se většinou týkala českého národa a práva na samostatnost, jeho kultury, historie a významných osobností. Posluchačů a přednášejících postupně přibývalo, až se konalo i několik současných přednášek s masovou 88
89
90
91 92 93 94
VÚA-VHA Praha, fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii, karton 1, inv. č. 2. Organizační řád Československého sboru v Santa Maria Capua Vetere z 15. května roku 1917. Časopis založil T. G. Masaryk, redaktorem Lev Sychrava. Byl hlavním tiskovým orgánem ČSNR a přinášel informace pro osoby v emigraci i ve vlasti. VÚA-VHA Praha, fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii, karton 4, inv. č. 89. Dopis Beneše ze dne 4. března 1917 adresovaný ČDS. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 37. BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 179-180. Tamtéž, s. 166. Již koncem ledna studovalo italštinu 227 zajatců, ruštinu 149 a francouzštinu 120.
34
účastí.95 Kulturní aktivita v táboře vzrostla založením pěveckých, hudebních a divadelních sdružení, která byla velmi oblíbená, dosahovala velkých úspěchů mezi zajatci a hrála významnou roli v táborovém životě. Zpočátku chybělo veškeré vybavení, což nutilo například k vlastní výrobě hudebních nástrojů, než bylo možno přes italské vojáky nakoupit kvalitnější kusy. Postupem času se kvalita veřejných vystoupení zvyšovala a jejich obsah býval pestrý, od vlasteneckých a milostných písní po operní árie a vážnou hudbu.96 Neméně důležitým zdrojem zábavy a vzdělávání byly noviny a knihy. Před zrušením zákazu novin pro zajatce byly tyto dostupny pouze nepravidelně a čteny v tajnosti. Díky tomu se pak průběžně šířily nejrůznější zvěsti o vývoji války nebo brzkém transportu do Ruska či Francie. Situace panující ohledně knih byla lepší, avšak dokud nedošlo ke zřízení knihovny ČDS a nebyl navázán stálý kontakt s odbojem v zahraničí, panoval nedostatek i zde. Knihy přicházely poštou z domova, od humanitárních spolků ze zahraničí nebo se je podařilo zakoupit samotným zajatcům.97 Za těchto nepříznivých poměrů si oblibu okamžitě získal časopis „V boj“, který vydával ČDS pod vedením J. Logaje. Vycházel jednou za dva týdny po 20 kusech a psán ručně, až po opatření a ilegálním používání hektografu počet výtisků vzrostl. Nejprve vycházel časopis v tajnosti, ale díky udání bylo jeho třetí číslo zabaveno Italy. Velitel tábora98 však povolil jeho vydávání i nadále, jen mu museli nejprve přinést italský překlad ke schválení. Potom docházelo k distribuci časopisu veřejně a pro čtenáře byl vyvěšován na stěnách baráků. Obsahoval zprávy ze zahraničí i z vlasti, které autoři čerpaly z propašovaných novin, informoval o děním v táboře a propagoval myšlenky ČDS.99 Díky všem těmto aktivitám počet členů ČDS postupně rostl, na začátku dubna jich bylo ve sboru sdruženo již na 370 osob. Výsledky ohromného úsilí, které vyvinuli, šlo spatřit o Velikonocích, kdy ve dnech 8. a 9. dubna roku 1917 byly uspořádány české slavnosti. Na táborovém náměstí se odpoledne sešlo 5000 lidí. Hrála hudba, zpívaly se vlastenecké písně a Sokolové předvedli nacvičené gymnastické prvky. Zaznělo provolání namířené proti Rakousku-Uhersku a oslavující český národ, které zakončil zpěv Kde domov můj. Následujícího dne došlo ke slavnostnímu odhalení obrazu s názvem „Za svobodu“ od malíře Břetislava Bartoše100 za přihlížení 3000 zajatců. Dílo obsahovalo silnou vlasteneckou 95 96 97 98
99 100
LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 68. BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 185-189. Tamtéž, s. 192. Velitelem tábora byl pplk. Giovanni Granati. Měl k českým a slovenským zajatcům poměrně kladný vztah, zpravidla nebránil konání zábav a kulturních akcí, přičemž se některých i účastnil. Zajatci ho charakterizovali jako přísného, ale spravedlivého. Ani ostatní italští důstojníci, až na jednotlivé výjimky, se nechovali k zajatcům špatně. BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 192. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 35-36. LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 67. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Po svém zajetí začal malovat výjevy ze zajateckého života
35
tématiku, znázorňující čtyři muže, reprezentanty Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jak s vlajícím červenobílým praporem postupují přes padlé nepřátele. Obraz byl později zapůjčen do Říma, pro další užití na propagační účely. Akci doprovázel opět zpěv vlasteneckých písní a projevy, motivující stále nerozhodné zajatce ke vstupu do ČDS. Velikonoční oslavy se velmi zdařily a na přihlížející učinily velký dojem. Po jejich uspořádání se počet členů pohyboval okolo 1150 osob.101 Dne 10. května navštívil tábor delegát ČSNR M. Božinov v doprovodu několika italských důstojníků, snad jako důsledek četných žádostí jednotlivců i sboru o přijetí do některé dohodové armády. ČDS pro něj připravil slavnostní uvítání, tak jak to jen táborové podmínky dovolovaly, zakončené pochodovou přehlídkou. Zástupci dobrovolníků tak chtěli vyjádřit vděk a oddanost vůdcům zahraničního odboje. Božinov byl překvapen, když zde nalezl místo hrstky dobrovolníků organizaci o více než tisíci členech. Bohužel pro mnohé dobrovolníky nepřinesl dlouho očekávané zprávy o vzniku čs. armády. Delegát je informoval, že o této záležitosti se stále jedná a není zřejmé, kdy bude zdárně vyřešena a je proto třeba mít trpělivost. Slíbil ale zlepšení hmotných podmínek zajatců. Přestože Božinovovy zprávy byly zklamáním, „činnost ČDS nepodlomilo, spíše ji povzbudilo.“ Přítomnost zástupce ČSNR pomohl také obrazu sboru směrem k nerozhodnutým zajatcům i Italům, protože ukázala, že za nimi někdo stojí a nejsou sami.102 Zvláštní epizodou pak byla květnová návštěva kapitána MUDr. M. Pučálky, který tvrdil, že přijel jako delegát Svazu českých spolků na Rusi. Vypracoval prý plán pro transport dobrovolníků na soluňskou frontu, kde by bojovali spolu s ruským expedičním sborem proti Centrálním mocnostem. Při cestě do Itálie se setkal s Masarykem, který o proveditelnosti sice pochyboval, ale proti plánu nic nenamítal. Italská vláda pak realizaci meze neklade a Pučálkem má i plnou podporu ruského velvyslance v Římě Gierse. Snad kvůli vlně nadšení z těchto dobrých zpráv mu vedení a členové ČDS uvěřili. Předali mu seznamy dobrovolníků a slíbili vytvořit formace před odjezdem na frontu, což začali okamžitě realizovat. Byly zavedeny kurzy ruštiny a organizovány vojenské formace. Od Pučálky však více zpráv již
101
102
v táborech i z jejich okolí. Jako vlastenec, zapojil se do dobrovolnického hnutí v táboře Finalmarina a v Santa Maria Capua Vetere se stal jedním z prvních členů ČDS. Pro šíření čs. myšlenky maloval obrazy s vlasteneckou tématikou, které pomáhaly při náboru dobrovolníků. Vedl Umělecký odbor ČDS, který propagoval české lidové umění. Po vzniku čs. armády působil na frontě, kde maloval tamější výjevy. BEDNAŘÍK, František: Břetislav Bartoš: Malíř umělec a obětavý šiřitel československého odboje v Itálii. Brno, 1927, s. 4, 6-9. VÚA-VHA Praha, fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii, karton 1, inv. č. 5. Nestránkovaná kronika ČDS. PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920), s. 124. LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 69.
36
nedostali. Naopak přišel telegram od E. Beneše, ze kterého vyplývalo, že o Pučálkově akci nic neví a všechny přípravy tak vešly vniveč. Vedoucí představitelé ČDS se stali terčem kritiky a ve sboru panovala nespokojenost a velké zklamání.103 Situace v táboře se dále zhoršila rozhodnutím italských úřadů z jara 1917 o nasazení zajatců na polní práce, které začalo být v červnu realizováno. Koncem měsíce zbylo v táboře jen asi 1400 osob, z toho 800 členů ČDS, včetně většiny jeho vedení. Za takovýchto poměrů se aktivity sboru výrazně omezily. Tento stav však trval jen krátce, protože tři vybrané tábory určené pro koncentraci Čechů a Slováků nestačily svou kapacitou, kdy množství nových zajatců české a slovenské národnosti muselo být znova umísťováno do různých táborů po Itálii. Zajatecká komise tedy byla nucena vybrat nové místo, které by svou velikostí dostačovalo. Stal se jím tábor Padula, kam byli zbylí zajatci ze Santa Maria Capua Vetere začátkem července přemístěni.104 Nasazení českých a slovenských zajatců na polní práce přineslo zajímavé momenty ve stycích s italským civilním obyvatelstvem. Zpravidla bývali rozdělování do malých skupin po jednotlivých zemědělských dvorech, kde měli možnost se blíže poznat s jejich majiteli i s lidmi z okolí, kteří se chodili na nově příchozí dívat. Italové na venkově neměli povědomí o tom, kdo to jsou Češi a tak docházelo k dlouhým vysvětlováním o českém národě a čs. otázce. Ani s pomocí brožur vydaných zahraničními odbojovými orgány se jim to vždy nepodařilo. Místní obyvatelé si ale české a slovenské pracovníky často oblíbili díky jejich pracovitosti a také čistotnosti a gramotnosti, čímž vynikali mezi ostatními národnostmi – „Češi jsou civilizovaný národ a ne barbaři a cikáni, jak si mysleli.“ Kde si obzvláště naklonili své zaměstnavatele, tak jim dokonce platili vyšší mzdu než museli a dostávali na přilepšenou více jídla. Místní lidé se zájmem sledovali jejich zábavy s tancem a zpěvem, kterými si zajatci někdy krátili nedělní odpoledne. Vojáci, kteří zajatce hlídali, jim poskytovali velkou volnost poté, co zjistili, že Češi nemají snahy utéct. Zajatci se na italském venkově, mimo stísněný tábor, cítili mnohem svobodněji a obdivovali zdejší krásnou přírodu, ale také si všímali primitivního stavu italského zemědělství, které činilo jejich práci náročnější. Patrně nejzářivější příklad italských sympatií, ale také jistě výjimečný, byl rodiny Cornelli ze severní Itálie. Oblíbili s české zajatce natolik, že po jejich odchodu napsali několikeré pochvalné dopisy ČSNR a žádali, aby se mohli vrátit. Poslali také finanční dar, předplatili časopis La
103
104
PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920), s. 125. LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 70.
37
Nation Tchèque105 a vyžádali si propagační brožurky a články, s pomocí kterých agitovali pro čs. věc u svých známých. Vztahy s italským obyvatelstvem se zhoršily v říjnu 1917 po katastrofální porážce Italů v bitvě u Caporetta, kdy i členové ČDS byli u většiny neinformovaného obyvatelstva nenáviděnými „Austriáky“.106
5.2. Padula Certosa di Padula, klášter ze 14. století ležící v jižní Itálii, byl během války přeměněn na zajatecký tábor. Do něj v červenci roku 1917 začali, v rámci jejich koncentrace, směřovat čeští a slovenští zajatci. Klášterní budovy sloužily jako kanceláře a ubikace pro italské důstojníky. Táboru velel vysloužilý generál Finiguerra, aristokrat konzervativního smýšlení, který se snažil především udržovat pořádek a klid a nebyl tak nakloněn čs. dobrovolnickému hnutí. Pro ubytování zajatců sloužilo 70 dřevěných baráků, každý s kapacitou až pro 250 osob, nacházejících se v rozsáhlé klášterní zahradě. Pro přijíždějící příslušníky ČDS bylo nepříjemným překvapením, že se zde nacházelo několik tisíc Němců, Maďarů a dalších národností. Včetně Čechů dříve odsunutých ze Santa Maria Capua Vetere pro svou prorakouskou agitaci a konflikty s dobrovolníky.107 ČDS se tak opět ocitl v nepříznivém prostředí a musel vyvinout mnohé úsilí o získání předchozího postavení v táborovém životě. Okamžitě však započali dobrovolníci se svou agitací a snažili se navázat na svoje aktivity z předchozího tábora. Tato činnost výrazně národního a protirakouského ducha nutně vedla ke konfliktům s jejich odpůrci. Němečtí a maďarští zajatci podávali velitelství tábora četné stížnosti a někdy nevraživost přerůstala i k fyzickým střetům. Protože byly takové poměry v táboře neúnosé, a také díky intenzivnímu naléhání představitelů ČDS na zajateckou komisi v Římě, došly nakonec italské úřady k rozhodnutí přemístit ostatní národnosti z tábora pryč.108 Začalo se tak dít na konci léta, avšak v důsledku zmatků na italských úřadech trvalo, než byli všichni z tábora odstraněni. Od podzimu zase proudily opačným směrem houfy vojáků, především příslušníků moravských pluků, zajatých na frontě. Tito nově přibyvší, společně se zajatci z dalších táborů, představovali možnost pro ČDS doplnit a rozšířit prořídlé řady. Vracela se i část zajatců odeslaných na polní práce, ale italské úřady nadále odesílali pracovat další. Aby mezi nově příchozími Čechy mohl sbor rozvinout účinnou propagační činnost, bylo 105 106 107
108
Politická revue propagující čs. věc vydávaná v Paříži. BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 400-404, 426. PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920), s. 126. LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 70.
38
potřeba naklonit si vedení tábora, které nebylo o čs. otázce a národu dobře informováno a pod dřívějším vlivem odsunutých prorakouských osob omezovalo jeho aktivity. ČDS se musel potýkat také s jedinci, kteří byli vyloučeni nebo vystoupili v důsledku osobních sporů a nekázně a také těmi Čechy, kteří stáli v opozici k jeho snahám a usilovali o ochromení jeho činnosti pomocí šíření dezinformací a vyhrožováním udáním dobrovolníků na rakouských úřadech po válce. ČDS tak usiloval o odsun těchto problematických jedinců z tábora a zabránil i vzniku „Svazu českých zajatců“ v táboře, jehož účelem měla být podpora čs. odboje, však pouze pomocí financí, což bylo v rozporu s hlavní myšlenkou ČDS, která vyžadovala povinnou ochotu bojovat se zbraní v ruce za osvobození vlasti.109 Nešťastným počinem ze strany zahraničního odboje bylo březnové vydání brožurky E. Beneše s názvem „Provolání sekretariátu ČSNR našim zajatcům“, určená do zajateckých táborů ve Francii a Itálii. Mezi informacemi o mezinárodní situaci, cílech odboje a morální vzpruhy byly obsaženy upozornění, že nevyzývají k „kdo ví jakému revolučnímu jednání“ nebo „žádnému činu protirakouskému“ a rozhodnutí k dobrovolnické činnosti „je věcí každého jednotlivce.“ Toto sdělení šlo přímo proti vlastenecké propagandě ČDS, která hlásala, že bojovat za svobodu národa a jeho samostatnost je povinností každého Čecha. Část zásilky těchto brožur byla zachycena v tiskové kanceláři v Římě, ale přesto se dostala do mnohých táborů. V Padule jich většinu zkonfiskovalo vedení ČDS, ne však všechny a ty se staly mezi odpůrci ČDS ideovou zbraní proti němu, přičemž někteří členové ze sboru vystoupili.110 Plány a úvahy o vojenském vystoupení dobrovolníků hrály důležitou roli v existenci ČDS, neboť to mělo být vyvrcholením jejich činnosti. Jeho vedoucí představitelé chtěli vytvořit čs. armádu v Itálii na demokratickém principu, který charakterizoval fungování samotného sboru. Hodnosti z rakousko-uherské armády neměly být brány v potaz, důstojníky vybrat v prvé řadě z ČDS na základě schopností a neméně důležitého vlastenectví. Tyto poměrně radikální požadavky později předložili i E. Benešovi, s vědomím, že nejspíše z některých budou muset ustoupit. Protože došlo nakonec k formování národní armády za jiných podmínek, vize ČDS naplněny nebyly a pro mnoho dobrovolníků to znamenalo velké zklamání.111 V Padule se postupně obnovila sportovní, kulturní a vzdělávací aktivita ČDS a následně i předčila úroveň ze Santa Maria Capua Vetere. Dramatický kroužek pořádal pravidelná vystoupení, někdy i dvě denně a zajatecký orchestr se rozrostl na 60 hudebníků. Organizované 109 110 111
LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 70-71. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 53-54. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 38-39.
39
akce se těšily velké popularitě, návštěva koncertů a divadel dosahovaly až tisíce diváků. Na představeních nechyběli ani Italové, kterým to přinášelo vítané rozptýlení. Prodej vstupenek, avšak za nízké ceny aby zájemce neodradili, pomáhal financovat dobrovolnické hnutí. Náladu v táboře mohutně povznesla zpráva o úspěších čs. legionářů v bitvě u Zborova a měla za následek mnoho nových přihlášek do ČDS.112 Náročnou byla agitace mezi Čechy, kteří se zde nacházeli již před provedenou koncentrací svých krajanů, protože byli pod ideologickým vlivem Němců a Maďarů a chovali nedůvěru k ČDS. Aby v nich vzbudili vlastenectví, došlo v půli srpna k opětovnému slavnostnímu odhalení Bartošova obrazu „Za svobodu“. Akt doplnil zpěv písní a proslov k přihlížejícím.113 Usilovná aktivita ČDS měla své výsledky, v říjnu 1917 měl již 3177 členů. Avšak pouze 18 z nich bylo Slováků.114 Problémy týkající se účasti zajatců slovenské národnosti na dobrovolnickém hnutí v italských zajateckých táborech vyvstává z dopisu Slováka Augusta Malára, který zaslal 20. srpna roku 1917 zprávu zástupcům ČSNR v Římě. Jako vlastenec, dezertér a zajatec v několika táborech považoval za svou povinnost informovat a poradit představitelům odboje ohledně slovenské problematiky. Slováci jsou dle něj plně v ideologickém vleku Maďarů, za které se často prohlašují při zjišťování národnosti a zůstávají tak stále v táborech mezi nimi a nejsou tak koncentrováni jako jsou Češi. Většina buď nemá zájem o účasti na čs. odbojovém hnutí nebo o něm ani neví. Agitaci ztěžuje panující nedostatek slovenských knih a propagačních brožur. K Čechům chovají nedůvěru, snad by ale pomohlo, kdyby jim Slovenská liga v Americe vyjádřila svou podporu čs. věci.115 ČDS v táboře stále čelil mnoha výzvám a postupem času rostla nedočkavost a nervozita jeho členů. Jejich urgování na italských úřadech se setkávalo s mlčením a žádná změna nebyla na dohled. Naděje nepřicházely ani od ČSNR, pro kterou byla Itálie menší priorita než Francie či Rusko. Vedení ČDS proto urgovalo do Paříže Benešovi nutnost jeho návštěvy, kterou slíbil již v červenci, aby pozvedl morálku v táboře a v jednání s Italy bylo snad konečně dosaženo pokroku ve vytvoření čs. armády. Ke druhé návštěvě E. Beneše v Itálii ale došlo až na podzim 1917.116
112 113
114
115
116
LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 71. VÚA-VHA Praha, fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii, karton 1, inv. č. 5. Nestránkovaná kronika ČDS. PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920), s. 124. VÚA-VHA Praha, fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii, karton 4. Korespondence došlá ČSNR v Římě. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 41.
40
6. Diplomatická jednání s Itálií v letech 1917 a 1918 6.1. Druhá cesta E. Beneše do Itálie Polovina roku 1917 znamenala přelom v propagandě ve prospěch čs. věci na stránkách italského tisku. Prudce vzrostl počet publikovaných článků věnujících se českému národu, informující o jeho těžkém postavení ve vlasti a úsilí jeho zahraničního odboje. Vlnu pozitivních a sympatizujících zpráv přinesl hrdinný boj čs. vojáků v bitvě u Zborova a Češi byli označováni „za přirozené spojence“ v boji proti Rakousku-Uhersku. Pochvalné recenze v tisku sklidila Benešova kniha „Čechy proti Rakousku-Uhersku“ (La Boemia contro l'AustriaUngheria) s předmluvou poslance Torreho. Italové se tak začali seznamovat s čs. otázkou a jejich zájem o ni rostl. Postupem času se veřejné mínění přiklánělo na jejich stranu, společně se změnami v uvažování politiků a dalších významných osobností. 117 Karel Veselý v červnu roku 1917 obeslal několik stovek italských politiků a osob z veřejného života s dotazem, zda se domnívají, že existují dostatečné historické a politické důvody pro vznik samostatného státu pro Čechy a Slováky a jaké důsledky by měla existence takového útvaru ve střední Evropě. Obdržené reakce byly převážně pozitivní, přičemž kladně se vyjádřilo i 22 poslanců a senátorů.118 Na tento vývoj zareagovala i samotná italská vláda. Ministr zahraničí S. Sonnino, se začal výrazněji zajímat o ČSNR a vyžádal si informace o její činnosti. V květnu pozval, na přímluvu italských diplomatů v Paříži119, M. R. Štefánika do Říma na jednání o čs. zajatcích. Ten však cestu do Itálie podniknout nemohl a tak by namísto něj osloven E. Beneš. O čs. zajatce se začaly zajímat i italské vojenské kruhy. Zástupce náčelníka generálního štábu generál Porro informoval v červenci ministra války Giardina, že armáda je pro zformování oddílů z čs. zajatců, avšak nevojenských a určených především na práci. V tomto ohledu nic nenamítal ani S. Sonnino, v této době dominantní člen vlády, avšak jejich možné vojenské nasazení naprosto odmítal.120 Druhá Benešova cesta do Itálie se uskutečnila v září roku 1917 za příhodnějších podmínek, než tomu bylo v lednu. Dne 4. září navštívil ministra S. Sonnina s hlavním cílem 117 118
119
120
KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 40. KYBAL, Vlastimil. Italské referendum o československém státě z r. 1917. In: Naše revoluce 3, 1923, č. 2, s. 132-139. Především velitele vojenské mise Branccacia, který udržoval blízké styky se Štefánikem a Benešem a podporoval čs. věc. PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920), s. 124.
41
vyjednat přesun několika tisíc zajatců do Francie, kde již měl příslib vlády o povolení čs. armády. Informoval ho o aktivitách čs. odbojového hnutí, jeho postavení v ostatních dohodových zemích a sdělil, co vše žádají od italské vlády. S. Sonnino slíbil povolit zřízení odbočky ČSNR v Římě a propustit civilisty české a slovenské národnosti internované na Sardinii. Vyhnul se ale žádosti o uznání ČSNR jakožto ústředního orgánu čs. politického a vojenského hnutí, protože rozpad Rakouska-Uherska stále nebyl v cílech italské zahraniční politiky. Rozhodně taky zamítl transport čs. zajatců do Francie s odkazem na haagské konvence a možnou odplatu z rakouské strany na italských zajatcích. Možnost vybudovat čs. armádu v Itálii namísto přesunu do Francie také nepřipadala v úvahu, ale sdělil Benešovi že by souhlasil s vytvořením pracovních oddílů mimo bojovou linii, což se zase neslučovalo se záměry druhé strany. V následujících týdnech pokračoval Beneš v jednáních s italskými úřady. Generálnímu sekretáři ministerstva zahraničí de Martinovi předložil memorandum, které obsahovalo požadavky ČSNR a týkalo se především organizačních aspektů čs. armády v Itálii, přestože její vytvoření jen několik dní předtím S. Sonnino odmítl. Z vojenského hlediska by armáda podléhala italskému velení, z hlediska politického a národního ČSNR. Toto memorandum de Martini přijal s tím, že o něm bude na italských ministerstvech jednáno a na počátku října bude oznámena odpověď.121 Během čekání na vyrozumění od italských úřadů vyslyšel Beneš naléhavé žádosti ČDS a navštívil 26. září tábor v Padule. Zajatci na něj čekali s nadšením a nadějí, v týdnu očekávané návštěvy byla uspořádána výstava děl malíře Bartoše. Velitelství tábora však Benešovi neumožnilo předstoupit před zajatce s očekávaným proslovem, ale měl pouze možnost se krátce setkat s užším výborem ČDS a starostou Čapkem. Informoval je o politických jednáních s Itálií i o situaci na frontách a dodával jim naději v úspěšné vyřešení vybudování čs. v Itálii, jak se ukázalo tak až příliš optimistické. Beneš si vyslechl jejich stížnosti a požadavky, které se týkaly především zlepšení situace v táboře a nutnosti dokončit koncentraci Čechů a Slováků a převzal také vypracované memorandum ohledně jejich představ o budoucí čs. armádě. Beneš přímo na místě ocenil dosavadní činnost ČDS a později napsal: „vykonali pro nás velikou práci propagační a přispěli sami význačně k tomu, že jsme mohli my politikové ve vhodné chvíli míti úspěch v diplomatickém jednání o povolení armády.“ Kromě Paduly navštívil i tábory Cittaducale a Pollu, kde se nacházeli stále početní Čechové a Slováci činní v dobrovolnickém hnutí.122 121 122
KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 45-46. VÚA-VHA Praha, fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii, karton 1, inv. č. 5. Nestránkovaná kronika ČDS. BENEŠ, Edvard: Světová válka a naše revoluce: vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa, s. 377-378.
42
Reakce z ministerstva války přišla 6. října a byla pro čs. hnutí nepříznivá. Potvrdila záporné vyřízení žádosti o vytvoření čs. vojenských jednotek a naopak bylo rozhodnuto o nasazení zajatců na práce ve válečném pásmu v druhé linii. Zařazeni měli být v jednotkách s oficiálním názvem československé oddíly, vytvářené ve spolupráci zajatecké komise s ČSNR, v rakouské uniformě s československými symboly a s italskými veliteli, jen u nižších jednotek českými. Ještě se zvažovalo skládání přísahy věrnosti ČSNR, která bude mít také právo volně mezi nimi provádět propagandistickou činnost. Velkým zklamáním pak byla skutečnost, že zůstane zachován jejich právní status zajatců, přestože jejich svobody dosáhnou rozsahu těch, jakých požívají italští vojáci. O některých otázkách Beneš následně jednal na ministerstvu války a podařilo se mu dosáhnout změny uniforem z rakouských, které byli pro dobrovolníky ponižující, na italské a vymoci si rozsáhlejší pravomoci při jmenování českých důstojníků. Reakce Beneše na nařízení o vzniku pracovních praporů bylo rozhodnutí pro politiku zdržování a zabránit jejich vytvoření, než se podaří italskou vládu přesvědčit o nutnosti vytvoření čs. armády.123 Prováděním této politiky byl pověřen F. Hlaváček, který se vrátil ze svého působení u italské armády a pomáhal E. Benešovi v jednáních s italskými úřady. Když E. Beneš provedl reorganizaci tiskové kanceláře, v jejímž čele stál dosud K. Veselý, na oficiální odbočku ČSNR v Římě, stal se F. Hlaváček jejím vedoucím pracovníkem. Došlo k rozšíření jejího personálu, a to i z řad zajatců, které Italové byli ochotni pro tyto účely propustit. Jednalo se o přední členy ČDS J. Logaje a J. Bořila a dobrovolníky z dalších táborů A. Papírníka, J. Havrdy a A. Pešla. Měli za úkol zintenzivnit dosavadní propagandistickou činnost, starat se o zajatce v táborech a bránit italským úřadům v započetí organizování čs. pracovních praporů.124 Benešova jednání se zajateckou komisí v čele se P. Spingardim přinesla splnění žádostí, které obdržel od ČDS. Zlepšily se hmotné podmínky zajatců a vedení tábora povolilo konání četnějších kulturních, sportovních i propagačních akcí.125 Pro ČDS však bylo zklamáním, když se dozvěděli výsledky jednání s Italy. E. Beneš i F. Hlaváček vyzývali k trpělivosti a slibovali zlepšení situace během následujících měsíců. Vedení sboru muselo vyvinout velké úsilí, než se podařilo opět pozvednout morálku a přesvědčit o nutnosti pracovních pracovních praporů jako cestě k vytvoření čs. armády.126
123 124 125
126
KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 48-49. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 103. VÚA-VHA Praha, fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii, karton 2, inv. č. 12. Setninový rozkaz ze dne 27. října 1917. VÚA-VHA Praha, fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii, karton 2, inv. č. 13. Setninový rozkaz ze dne 28. října 1917.
43
Propagaci čs. zájmů pomohl slavnostní banket uspořádaný sympatizujícími italskými politiky na Benešovu počest, jakožto delegátu ČSNR. Jednalo se o první veřejnou manifestaci v Římě pro osvobození českého národa. Mezi účastníky byli politikové, žurnalisté a další osobnosti veřejného života. Vládu zde reprezentoval ministr Comandini, přítomna byla i řada poslanců a senátorů. Další, jako S. Sonnino nebo V. Orlando, zaslali pozdravné zprávy. Tato významná účast vzbudila pozornost v tisku a přispěla k získání si italského veřejného mínění.127 Když Beneš opouštěl v polovině října 1917 Itálii, zanechával za sebou silnější pozici pro čs. odbojové hnutí. Odbočka ČSNR v Římě získala oficiální ráz a více prostředků ke své činnosti, došlo k vyjednání lepších podmínek pro čs. zajatce a italská veřejnost a část politické scény se stávala čs. věci více nakloněná. Hlavního cíle, kterým byl přesunu části zajatců do Francie nebo vytvoření čs. armády v Itálii se však dosáhnout nepodařilo. Italská vláda stála v silné opozici vůči podobným návrhům a události na frontách a politické úsilí v ostatních dohodových zemí se ukázaly jako klíčový pro další vývoj.
6.2. Bitva u Caporetta a její vliv na politickou situaci v Itálii Říjen roku 1917 se nesl v duchu intenzivní propagandy protirakouské a ve prospěch vzniku samostatného státu pro Čechy a Slováky, které vedla odbočka ČSNR v Římě v čele s F. Hlaváčkem. Tyto válečné cíle se však neshodovaly s dosavadní italskou politikou a přesvědčení ministra zahraničí S. Sonnina. Aby zabránil růstu vlivu a prosazení těchto názorů, přednesl 24. října v parlamentu proslov, ve kterém vyhlásil válečné cíle Itálie. Obsah projevu představoval politiku jdoucí přímo proti čs. zájmům, kdy zaznělo: „Mezi válečnými cíli italskými není ani rozdrobení sousedních států, ani zasahování do jejich vnitřních politických poměrů.“128 Další vývoj událostí však významně pozměnil celou politickou a vojenskou situaci. Ve stejný den, jako S. Sonnino přednesl svou řeč, totiž započala ofenziva rakousko-uherské armády, doplněné o německé divize, u Caporetta 129. Zaskočená italská armáda nebyla schopna vzdorovat, došlo k průlomu fronty a masy italských vojáků se daly na útěk. Frontu se podařilo stabilizovat po třech týdnech za pomoci francouzských a britských divizí až na řece Piavě o 100 kilometrů dále. Katastrofální porážka stála Itálii desítky tisíc mrtvých a sta tisíce 127 128 129
BENEŠ, Edvard: Světová válka a naše revoluce: vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa, s. 392-393. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 106. Dnes městečko v severozápadním Slovinsku. Více o bojích na řece Piavě viz FUČÍK, Josef: Piava 1918. Praha 2013.
44
zajatých.130 Porážka otřásla celou společností, která propadala panice a mluvilo se o nutnosti separátního míru s Rakouskem-Uherskem. Padla Boselliho vláda a v čele nové stanul Vittorio Orlando, kterému se podařilo vyburcovat Italy k národnímu vzepětí a udržet zemi ve válce. Na pozici vrchního velitele byl odvolán generál Luigi Cadorna a nahrazen generálem Armandem Diazem. Ukazovalo se tak, že Sonninova zahraniční politika nepřináší kýžené výsledky, odmítavý přístup k nesvobodným národům Rakouska-Uherska, především k Čechům a Jihoslovanům, zabraňuje jejich použití na italské půdě a nepůsobí rozkladné tendence v řadách nepřátelské armády. Přesto zůstávala osoba ministra zahraničí dominantní osobností ve vládě a k radikální změně kurzu mohlo dojít teprve později.131 F. Hlaváček okamžitě využil nastalé situace a využil ji pro propagaci čs. zájmů. Dne 31. října nechal v italském tisku uveřejnit provolání „Srdce Čechů bije se srdcem Italů“, v němž vyjadřoval touhu českých a slovenských zajatců bojovat po boku italských vojáků proti Rakousku-Uhersku do vítězného konce. V italských novinách se taktéž objevily zprávy o proitalských manifestacích zajatých Čechů a Slováků a uspořádaných sbírkách na podporu mohutného proudu uprchlíků ze ztracených území. Plodnou spolupráci navázal F. Hlaváček s prestižním listem Corriere della Sera a jeho majitelem Albertinim, který podporoval čs. věc a uveřejňoval pravidelně četné články na toto téma. Pomocí této tiskové kampaně se dařilo získávat na svou stranu veřejnost a tím ovlivňovat i politické kruhy.132 Politická jednání vedla F. Hlaváčka také ke snahám o přispění k urovnání vztahů Itálie s Jihoslovany a dosažení dohody mezi nimi, která by vedla k politice rozbití Rakouska-Uherska a pomohla tak i čs. věci. Projevy britského ministerského předsedy D. L. George a prezidenta Spojených států W. Wilsona z počátku ledna 1918, které obsahovaly vyjádření pro zachování existence Rakouska-Uherska, měly negativní dopad na zájmy Itálie i Jihoslovanů a napomohly jejich sblížení. F. Hlaváček vyjádřil ve svém projevu 19. ledna v Miláně před skupinou lombardských poslanců a senátorů, že jen společné vystoupení a urovnání sporů mezi národy, které si činí nároky na území Rakouska-Uherska, umožní získat podporu pro rozbití habsburské monarchie u Spojených států. F. Hlaváček se tak připojil k tiskové kampani za urovnání italsko-jihoslovanských vztahů a svými aktivitami podporoval „politiku národností“, která hlásala nutnost spolupráce s podmaněnými národy Rakouska-Uherska pro dosažení vítězství ve válce. Při své cestě do Londýna v druhé polovině ledna se V. Orlando
130 131 132
GALANDAUER, Jan: Slovník prvního československého odboje 1914-1918. Praha 1993, s. 18. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 54. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 106, 113.
45
setkal s A. Trumbićem133, jako první krok na cestě za zlepšením vzájemných vztahů. Následovalo setkání A. Torreho, jakožto předsedy „Italského komitétu pro dohodu mezi národy, potlačenými Rakousko-Uherskem“ (Comitato Italiano per l'accordo tra i popolisoggetti all' Austria-Ungheria) a Trumbiće, ze které vzešla vzájemná dohoda řešit územní otázky diplomatickou cestou a na základě národnostního principu. Tím byla přichystána půda pro další sbližování nejen mezi Italy a Jihoslovany, ale také Čechy, Poláky a Rumuny. Oficiální italská politika však „politiku národností“ za svou v této době ještě nepřijala.134 Aktivity F. Hlaváčka směřovaly i na zlepšení situace pro české a slovenské zajatce, při nichž vedl častá jednání s P. Spingardim. Zahrnovaly návštěvy táborů, které umožnilo ujednání o pracovních praporech, a podporování dobrovolnického hnutí v nich. Po Caporettu se pro zajatce zhoršila hmotná situace, neboť došlo k výrazném snížení přidělovaných potravin v důsledku ztráty úrodných území na severu Itálie. Pro české a slovenské zajatce měla italská prohra i další důsledky. Ve stále smíšených táborech povzbudila Němce a Maďary, kteří na ně začali vyvíjet nátlak a četní jedinci následně z ČDS vystoupili, u méně přesvědčených jedinců pak zavládla skepse o možném vítězství. F. Hlaváček získal povolení od P. Spingardy k návštěvám zajateckých táborů a hojně toho využíval, aby pozvedl morálku a informoval o vývoji ve vyjednávání. V Padule tak dne 29. listopadu pronesl proslov před asi 12.000 zajatci a vyjednal další výhody pro ČDS u velitelství tábora. Cesta měla svůj úspěch a počty členů sboru rostly135. Mezi ostatními dobrovolníky zároveň narůstala netrpělivost ohledně vytvoření čs. armády. ČSNR v Paříži i její odbočka v Římě dostávaly stovky dopisů obsahující žádosti o zasílání tiskovin týkajících se čs. odboje, aby byli informováni o dění. Mnozí se opětovně hlásili ke vstupu do čs. vojska, které však stále utvořeno nebylo.136 Napětí rostlo společně s tím, že se nesplnily sliby dané E. Benešem, který se do Itálie stále nevracel. Osvobození z táborů a nástup na frontu tak byl v nedohlednu, a když se objevily zprávy o utvoření čs. vojska v Rusku a Francii, zavládla skepse o tom, zda mají vůbec zájem taky Italové vydat své povolení. V padulském táboře se rozmohlo opilství, rvačky a osobní spory a pro ČDS bylo krajně obtížné udržovat kázeň.137
133
134 135
136 137
Chorvat Ante Trumbić stál v čele Jihoslovanského výboru, politického orgánu Jihoslovanů, který usiloval o vznik společného státu Jugoslávie. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 112-116. Přes tyto obtíže měl ČDS dne 9. ledna roku 1918 již 4086 členů a počet nadále rostl. VÚA-VHA Praha, fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii, karton 1. Zápis ze schůze užšího výboru z téhož dne. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 56-57. LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii, s. 78-79.
46
6.2.1. Pracovní prapory Téměř pět měsíců po rozhodnutí italských úřadů o zřízení pracovních praporů se dařilo F. Hlaváčkovi odkládat jeho realizaci. Tato „hra na schovávanou, kterou jsem musil jako zplnomocněnec československý s generálem P. Spingardim hráti“ probíhala paralelně s úsilím zvrátit toto nařízení ve prospěch vytvoření čs. armády. Přes určité pokroky se toho však stále nedařilo dosáhnout a nedostávalo se mu ani dostatečné podpory z ČSNR v Paříži, kde byl Beneš zaneprázdněn vyjednáváním s francouzskou vládou.138 Dne 10. února roku 1918 generál P. Spingardi bezodkladně povolal F. Hlaváčka do své kanceláře. Se špatně skrývaným rozčilením oznámil, že se očekává brzká rakouská ofenziva a je potřeba vybudovat silné opevnění ve druhé obranné linii. „Vy Čechoslováci stále prohlašujete, že chcete přispěti Itálii k vítězství. Velení armády potřebuje nyní nejnaléhavěji vašeho přispění k vybudování těchto obraných linií a to bez nejmenšího průtahu – nyní jest na vás, abyste prokázali, že jste odpůrci Rakouska a přáteli Itálie a Dohody...“ F. Hlaváček se snažil zachránit situaci opětovným apelem na vojenské nasazení Čechů a Slováků na frontě, kteří „jsou připraveni, aby bez odkladu vzali do rukou zbraň“ a nechtějí nadále býti zajatci, ale svobodní mužové. Reakce generála P. Spingardiho zněla, že plní rozkazy a nezasahuje do politických záležitostí. F. Hlaváček pak má den na rozmyšlenou, zda neprodleně započnou s organizací pracovních praporů či nikoliv. Pokud se tak nestane, bude to porušení dohody ČSNR s italskou vládou a přestanou tedy platit veškeré poskytnuté pravomoci a výhody pro ni i pro zajatce a Italové vytvoří pracovní prapory sami. F. Hlaváček se tak ocitl ve složité situaci. Neodvažoval se sám rozhodnout v tak vážné věci, a tak požádal o prodloužení lhůty na několik dní, aby si mohl vyžádat rozhodnutí z Paříže, což mu generálem P. Spingardim povoleno nebylo, neboť na porady měli již dostatečné množství času od uzavření dohody. F. Hlaváček tedy strávil následující den poradami s přáteli i sympatizujícími italskými politiky, kteří radili ultimátum přijmout, což také nakonec učinil.139 Následné jednání o realizaci vzniku pracovních praporů stanovilo, že základní jednotka o 100 mužích, centurie, se bude skládat ze 40 členů ČDS a zbytek budou ostatní zajatci. Čtyři centurie s velitelem české či slovenské národnosti tvořily kompanii, jejíž velení bylo italské. Čtyři kompanie pak tvořily prapor. Celkem se utvořilo šest pracovních praporů po 1600 mužích. Reakce na tyto zprávy byly mezi zajatci různé. V některých vzbudily velké zklamání a cítili se ponížení, že stále zůstávají zajatci s motykou v ruce. Větší část jich však tento vývoj 138 139
HLAVÁČEK, František: Z historie italských legií II. Národní listy 62, 2. 7. 1922, č. 178, s. 2. HLAVÁČEK, František: Z historie italských legií III. Národní listy 62, 4. 7. 1922, č. 180, s. 2.
47
vítala, neboť v tomto viděli konečně první krok na cestě k vytvoření armády a konec nečinnosti a nejistoty. V nové italské uniformě s čs. bílo-červenými odznaky se pak už necítili jako zajatci, ale jako svobodní lidé. Vytváření praporů přineslo také nový impuls do tábora, kam začalo přicházet velké množství dalších Čechů a Slováků v důsledku zrychleného provádění koncentrace a taky mělo za následek růst počtu členů ČDS. Začátkem března pak odešly první prapory budovat opevnění do válečného pásma a před odchodem většina z nich složila slib zástupcům ČSNR. Za důstojníky centurií byli pečlivě vybráni především dobrovolníci a ke každému praporu byl vyslán jeden člen důvěrnického sboru ČDS. Tito se velmi zasloužili o úspěšnou propagandu mezi dobrovolníky i nedobrovolníky, takže během pracovního nasazení se podíl příslušníků ČDS zvýšil na 80 %, a když byla ustavena čs. armáda, 95 % příslušníků pracovních praporů se do ní přihlásilo. 140 Účinná agitace společně s všeobecným pocitem, že se situace mění k lepšímu, znamenal rapidní růst počtu členů ČDS. Zatímco v únoru 1918 jej tvořilo 6554 dobrovolníků, počátkem dubna se již rozrostl na 10229 členů.141 Mezi příslušníky pracovních praporů panovala vysoká morálka a vrátil se jim pocit lidské důstojnosti. Dostávali lepší stravu než v táboře, opět se ocitli v nádherné italské krajině a mohli se stýkat s místním obyvatelstvem. Pracovali 10 hodin denně, v neděli jen dopoledne, přičemž na odpoledne ČSNR prosadila nedělní klid, který tak mohla využívat pro propagandu. Vztahy s obyvatelstvem i vojáky byly dobré, přicházely jen stížnosti na některé italské důstojníky, kteří oslovovali pracovní prapory jako „čs. zajatci“ namísto „oddíly československé“, což bylo pro některé iritující a ponižující, avšak rychle se zjednala náprava. Dobrovolníci a nedobrovolníci se mezi sebou snášeli, ale objevovaly se i občasné bitky.142
6.2.2. Výzvědné oddíly Generál Rudolf Medek přirovnal důležitost výzvědných oddílů pro utvoření čs. armády v Itálii k významu roty „Nazdar“ ve Francii a „České družiny“ v Rusku. 143 Tzv. „výzvědčíci“ působili na italské frontě dříve, než došlo k vlastnímu povolení čs. vojenských jednotek italskou vládou. Ojedinělí dezertéři z roce 1915 a v hojnějším počtu od roku následujícího přinášeli pro Italy cenné informace o rakouských pozicích. Část z nich pak zůstávala u italského vojska jako „informatori“ nebo „esploratori di guerra“ 144. Působili jako tlumočníci, 140 141 142 143 144
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 145-147. Tamtéž, s. 38. BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 478-479 HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, nestránkovaná předmluva. V překladu váleční výzvědčíci, tento název se pak ujal pro příslušníky čs. výzvědných oddílů.
48
pomáhali s výslechy zajatých rakousko-uherských vojáků a vysvětlovali Italům nepřátelskou taktiku, poměry v armádě a další podrobnosti. Zpravidla zůstávali tito zběhové u italské armády týdny až měsíce, než byli odesláni do zajateckého tábora. Václav Pán nebo Florián Ostrčil působili v roce 1916 u zpravodajského oddělení 2. armády, Jaromír Florián u 3. armády, kde přispívali k lokálním válečným úspěchům Italů. Nelze opomenout ani bainšickou akci v podání F. Hlaváčka. Tito první výzvědčíci přivedli italské vojenské činitele na myšlenku použití Čechů a Slováků při výzvědné činnosti před bojovými liniemi a položili základ pro budoucí lépe organizované jednotky.145 Přelomovou událostí byla carzanská akce, o které bylo pojednáno dříve. Po jejím neúspěchu však vyjednal major Finzi, který se stal velkým zastáncem nasazení čs. jednotek na frontě, od vrchního velitelství vytvoření zvláštního oddílu u zpravodajského oddělení 1. a 4. armády, složeného převážně z účastníků carzanské akce, několika Jihoslovanů a skupiny Italů-iredentistů. Byla zřízena 16. října roku 1917 jako první organizovaná čs. vojenská jednotka v Itálii, přestože pouze neoficiálně a bez vědomí představitelů v Římě. Její příslušníci měli za úkol provádět výzvědné hlídky a v noci pronikat do rakousko-uherských zákopů pro získávání informací. Prováděli propagační akce protirakouské, zpívali vlastenecké písně a rozhlašovali válečné i politické úspěchy dohody, se snahou motivovat další jedince k přeběhnutí. Později dokonce byli vysíláni i přes nepřátelské zákopy do týlu pro získání informací. Spolehlivé a přínosné působení na frontě znamenalo, že počátkem roku 1918 i ostatní italské armády jich začali používat.146 Zpočátku působili výzvědčíci jako vojáci italské armády, v jejích uniformách s bíločervenou stuhou. Byli bez kontaktu na čs. odbojové představitele, což se změnilo s propagační cestou F. Hlaváčka po velitelství jednotlivých italských armád pro čs. věc. Při zastávce u 1. armády se, ke svému překvapení, setkal se 70 členným oddílem čs. výzvědčíků, který byl nejpočetnější a nejvýznamnější a došlo k navázání spolupráce. Zdejší velitel informačního oddělení plukovník Marchetti, který prosazoval rozsáhlejší nasazení čs. výzvědčíků, vypracoval v únoru roku 1918 memorandum pro italské vrchní velitelství s argumenty pro vytvoření čs. armády. Toto memorandum bylo po dohodě s F. Hlaváčkem a s drobnými úpravami předáno také politickému vedení v Římě a ukazovalo, že vojenští velitelé vidí možný velký přínos v nasazení Čechů a Slováků na frontě. Posílení postavení výzvědčíků i čs. politické akce nastalo v březnu, kdy italská 2. a 3. armáda požádala M. R. Štefánika o poskytnutí dohromady 275 důstojníků a vojáků z řad čs. zajatců pro výzvědné oddíly. 145 146
HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 69-71. Tamtéž, s. 93-94, 98-99.
49
Zajatecká komise, po schválení ministerstvem zahraničí, vyhověla, avšak s podmínkou, že nesmí dojít k jejich bojovému nasazení. Další skupina zajatců směřovala do výzvědných oddílů v polovině dubna.147 Nařízení o zákazu jejich nasazení k bojovým akcím však nebylo italský velením vůbec bráno v potaz a lze tak soudit, že otázka vytvoření čs. armády měla v italských vojenských kruzích pevného zastání.
6.2.3. Římský kongres Třídenní „Kongres potlačených národů Rakouska-Uherska“, konající se začátkem dubna v Římě, byl vyvrcholením propagandy ve prospěch „politiky národností“, která získávala v předchozích měsících stále většího zastání v tisku i mezi politiky. Slavnostně byl zahájen 8. dubna za přítomnosti italských, československých, jihoslovanských, polských a rumunských delegátů148. Jako hosté přihlíželi zástupci Francie, Velké Británie a Spojených států. Jednání probíhala ve třech komisích, na jejichž základě byla zformulována hlavní rezoluce kongresu, která byla následně předána italské vládě a uveřejněna v tisku. Usnesení obsahovalo především výzvu k prosazení práva národů na sebeurčení a na vlastní stát a nutnost boje, dokud tohoto nebude dosaženo. Po skončení kongresu přijal Orlando delegaci složenou z národů, které se ho účastnily. Pronesl k nim souhlasnou řeč, ve které schvaloval obsah resoluce, ale radikální změna v italské politice se ještě neudála. Kongres však měl vliv na italskou společnost, která si tak více všímala národností v Rakousku-Uhersku a na státy dohody, především na Spojené státy a prezidenta Wilsona, ve prospěch prosazení nového uspořádání střední Evropy.149
6.3. M. R. Štefánik a smlouva o vytvoření československé armády Na svou třetí cestu do Itálie se M. R. Štefánik vydal za účelem konečného dosažení dohody o vytvoření čs. armády na jejím území. Do Říma dorazil 18. února, avšak scházely mu informace o současném stavu čs. věci, italské politické scéně i nově zřízených pracovních praporech. První dny strávil setkáními s francouzským a italským velvyslancem, F. Hlaváček totiž v této době navštěvoval zajatecké tábory a mohl ho zasvětit do současné situace až po několika dnech. Jeho výchozí pozici napomáhala existence čs. výzvědných oddílů působících úspěšně u italských armády a vzorné formování a nasazení pracovních praporů na opevňovacích pracích. Jako argument pro čs. armádu přivážel i dekret o jejím zřízení ve 147 148
149
HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 100-103, 106, 111-113. Přítomní delegáti byli předními představiteli svých národněosvobozeneckých hnutí, mezi italskými se jednalo především o opoziční politiky. PAULOVÁ, Milada: Kongres potlačených národností Rakouska-Uherska v Římě roku 1918. Praha 1926, s. 68-73.
50
Francii z prosince 1917. Francouzské rozhodnutí našlo odezvu i v italském parlamentu, kdy poslanec Arca vyzval ve své řeči 20. prosince přítomné, aby povolili vznik české legie v Itálii, což se setkalo se souhlasným potleskem. Štefánik měl také možnost se plně soustředit na diplomatickou činnost, protože o ostatní záležitosti, jako byli zajatci nebo pracovní prapory, se staral F. Hlaváček.150 M. R. Štefánik ještě v únoru započal jednání s italskými představiteli, a to především se S. Soninnem, ale také s V. Orlandem, generálem A. Diazem, novým ministrem války V. Alfierim a setkal se i s králem Viktorem Emanuelem III. Na jejich základě sestavil, s drobnými úpravami Hlaváčka, pro S. Sonnina a generála A. Diaze 12 stránkové memorandum. V něm se zmínil co již čs. vojáci vykonali na jiných frontách, jak se k organizaci čs. jednotek staví ostatní dohodové státy a hlavně pak vyvracel italské námitky proti utvoření čs. armády. Odmítl S. Sonninem pravidelně opakované humanitní námitky proti tvoření vojska ze zajatců, nesouhlasil ani s výtkami týkající se technických záležitostí, jako je neznalost italštiny nebo riziko vyzvědačství pro nepřítele, neboť čs. armáda bude národní, disciplinovaná a tvořená spolehlivými jedinci. Jako dočasné řešení navrhoval přesun části zajatců do Francie, podobně jako o tom uvažoval již dříve E. Beneš. Na závěr vyzval Italy, aby nepromarnili příležitost získat podíl na přetvoření střední Evropy, protože Rakousko-Uhersko spěje k nevyhnutelnému zániku.151 Během března roku 1918 byla opozice proti utvoření čs. armády na ústupu. Dosavadní ohromné úsilí propagační získalo na čs. stranu italskou veřejnost i mnohé vrcholné politiky. Vojenští představitelé, kteří viděli přínos nasazení Čechů a Slováků ve výzvědných jednotkách a spolehlivost a disciplínu příslušníků pracovních praporů, se obdobně přikláněli ve prospěch utvoření čs. armády. Neutuchající touha pro boj proti Rakousku-Uhersku byla vidět z nepřestávajících dopisů zajatců se žádostí o odeslání na frontu. Konečně pak diplomatický um M. R. Štefánika dovršil veškeré předchozí úsilí.152 Ministerský předseda Orlando později vzpomínal na rozhovor plný emocí, který měl změnit jeho názor na zřízení čs. armády. Na Štefánikovu opětovnou žádost o nasazení českých a slovenských zajatců na frontě odvětil, že si nemůže vzít na svědomí, aby případní zajatci skončili na rakouskouherské šibenici. Následovala procítěná odpověď: „Osvobozuji vás od jakéhokoliv morálního závazku. Nežádám od Vás ničeho jiného, než aby moji krajané směli umírati za svůj ideál.“ 153 150 151 152 153
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 109, 154-156. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 66-67. Tamtéž, s. 69. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 159.
51
Za této situace se musel podvolit i S. Sonnino a cestě čs. vojáků na frontu už tak nic nebránilo. Smlouva, která dala za vznik čs. legii v Itálii, byla podepsána 21. dubna 1918 ministerským předsedou V. Orlandem, ministrem války Zupellinim a zástupcem ČSNR M. R. Štefánikem. Ustavovala autonomní čs. armádu, která z hlediska národního, politického a právního podléhá ČSNR a vojensky italskému vrchnímu velení. 154 Výrazným posunem v postavení čs. zahraničního odboje byla skutečnost, že čs. armáda byla zřízena na základě smlouvy mezi italskou vládou a ČSNR, oproti Francii, kde k tomu došlo pouze vládním dekretem. Itálie tak de facto uznala ČSNR za provizorní čs. vládu. Smlouva byla doplněna, na základě jednání M. R. Štefánika a generála A. Diaze, o záležitosti týkající se vnitřní organizaci armády, náboru vojáků a dalších nutnostech. Smlouva ze 30. června pak určovala pravomoci ČSNR v oblasti justice. 155 21. duben znamenal vyvrcholení dlouhého a náročného procesu a splnil přání tisíců českých a slovenských dobrovolníků, kteří nyní mohli jít bojovat za osvobození vlasti.156
154 155 156
Celé znění smlouvy viz KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 161-162. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 160-162. F. Hlaváček, který se svým úsilím významně zasloužil o vznik čs. legie, koncem května skončil svou práci v čele odbočky ČSNR v Římě a byl přemístěn do Paříže. Jeho odchod probíhal za problematických okolností, spojenými s politickými intrikami a osobními spory a nařčeními z přijímání peněz od italských úřadů za svou informační činnost na frontě. Spory pokračovaly i během první republiky, kde nabyly i soudní povahy. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 193-196.
52
7. Vznik Československé legie a její nasazení na italské frontě 7.1. Organizace československé armády Po podpisu smlouvy o utvoření čs. armády bylo přikročeno k její organizaci. Té se ujal Generál Andrea Graziani157, který se stal jejím prvním velitelem. Vyšší velitelské pozice rovněž připadly Italům, pro čs. důstojníky bylo vyhrazeno jen velení čet a v menší míře rot. Ihned se započalo s náborovou akcí mezi zajatci v táborech a v pracovních praporech. Ukázalo se, jak úspěšně byla vedena propaganda, neboť během několika dní se do nově vznikající armády přihlásilo okolo 14 000 zajatců z celkového počtu 22 000 158 nacházejících se v květnu roku 1918 v Itálii. Většina přihlášených v této době byla členy ČDS 159. Panovalo mezi nimi obrovské nadšení, hlásili se i nemocní a služby neschopní jedinci. Objevovaly se však i případy násilného odvodu za pomocí výhrůžek a bití ze strany příliš nadšených dobrovolníků, které měly negativní důsledky160. Terčem těchto přinucovacích aktivit byli často Slováci, mezi nimiž, z již dříve popsaných důvodů, se mnoho jedinců v počátcích dobrovolně do armády nehlásilo. Během existence italské legie jich bylo odhadem asi jen 500 mužů. Dalším problémem se stal nedostatek důstojníků, u kterých se dobrovolnické hnutí tolik nerozvinulo a vstupovali do nově utvořené čs. armády v menších počtech. Nedošlo ani k realizování návrhu představitelů ČDS, aby byli povýšeni na důstojníky osoby z jeho řad. Po společném pobytu s vlastenecky smýšlejícím mužstvem v rámci pracovních praporů se sice počet hlásících se důstojníků zvýšil, avšak situaci výrazně napomohl až transport několika desítek čs. důstojníků z Francie a příchod prvních absolventů důstojnické školy v Modeně.161
157
158
159
160
161
Generál Graziani měl u italských vojáků pověst přísného velitele, který také neváhal udělovat tresty smrti za trestné činy, u čs. legionářů však byl, pro své „čechofilní“ a odvážné chování, velmi oblíben. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 83. Přičemž asi se 4500 z nich nebyla v této době odbočka ČSNR v kontaktu, takže se k nim výzva nedostala. Důvodů pro nevstoupení do čs. armády uváděli zajatci mnoho: nenávist k válce, strach o rodiny doma, porušení vojenské přísahy, riziko ztráty majetku, ideologický nesouhlas a další. Smutnou kapitolou čs. legie v Itálii byl zánik ČSD, který nastal v druhé polovině května, kdy odešli poslední členové z Paduly. Mezi jeho představiteli i mnoha členy panovaly představy, že se ČDS stane základem čs. legie, která bude moci bojovat proti Rakousku-Uhersku. Avšak se tak nestalo, sbor skončil svou činnost bez vděku či ocenění jeho významné práce mezi zajatci. Vedoucí představitelé nebyli jmenováni důstojníky či do jiných funkcí, kde by zužitkovali své nabyté schopnosti a zkušenosti. Sám Čapek padl brzy na frontě jako prostý vojín. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 197-200. Vojáci, kteří se dostali takto do armády, působili demoralizujícím a rozkladným způsobem, než byli z vojska odstraněni. Došlo tak k 22 případům dezerce, které skončily tragickou událostí , kdy osm zběhů bylo 12. června zastřeleno v Barbaraně. Generál A. Graziani vydal rozkaz k provedení bez souhlasu ČSNR a bez soudu. Reakce čs. představitelů toto jednání, snad překvapivě, neodsoudila a tento odstrašující případ zamezil dalším dezercím. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 202-203. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 71-75.
53
Pro soustředění čs. vojáků byla vybrána města v provincii Umbria ve střední Itálii, kam se začalo s přesunem dobrovolníků z táborů a pracovních praporů na reorganizaci v čs. armádu. Koncem dubna se utvořily první čtyři pluky, 31. československý pluk se sídlem v Perugii, 32. čs. pluk v Assisi, 33. čs. pluk ve Folignu a 34. čs. pluk ve Spoletu. 162 První dva pluky tvořily XI. čs. brigádu, druhé dva XII. čs. brigádu a společně vytvářely VI. čs. divizi s velitelstvím ve městě Foligno. Výzvědné oddíly, které měly specifické postavení a operovaly v rámci jednotlivých armád, byly přetvořeny v 39. pluk až koncem září. Květen strávili vojáci nově zformovaných jednotek vojenským výcvikem a cvičeními, po dlouhém pobytu v zajateckých táborech nutných. Teoretická příprava obsahovala kurzy italské taktiky, povelů a seznámení se s italskými zbraněmi i těmi moderními, které byly v průběhu války vyvinuty.163 Vytvoření čs. vojska v Itálii byla významná událost, která umožňovala provedení velkolepé manifestace jak pro italskou veřejnost a ostatní dohodové státy, tak i směrem k habsburské monarchii a jejím českým a slovenským obyvatelům. Pro tento počin, na jehož organizaci se významně podílel také M. R. Štefánik, byl zvolen 24. květen, den třetího výročí vyhlášení války Itálie Rakousku-Uhersku. Jednalo se o slavnostní předání praporu čs. armádě. Na římském náměstí Piazza Venezia před pomníkem Viktora Emanuela II. se sešli diplomatičtí představitelé všech dohodových států, britský následník trůnu, významní italští politici včetně V. Orlanda, S. Sonnina a davy Italů. Čs. armádu reprezentovalo 600 legionářů vybraných ze všech pluků, kteří po převzetí praporu zazpívali budoucí hymnu „Kde domov můj?“. Čs. vojáci se během května účastnili množství menších slavností a přehlídek v řadě umbrijských měst, kde je italské obyvatelstvo v hojných počtech vítalo. Byla za tím snaha úřadů pozvednout morálku mezi válkou vyčerpanými Italy.164
7.2. Boje na frontě a Doss Alto Na konci května byla čs. divize přesunuta blíže k frontě, do prostoru nedaleko Vicenzy, kde místní pahorkatý terén lépe odpovídal budoucím frontovým podmínkám a soustředil čs. jednotky pro lepší výcvikové podmínky blíže u sebe. Ještě téhož měsíce došlo k odeslání dvou praporů k výzvědným oddílům, o jejichž služby panoval u italských armád neutuchající zájem. Začátkem června došlo k zařazení čs. divize pod 5., později 9. italskou armádu a v důsledku začínající rakousko-uherské ofenzivy začalo italské vrchní velení zjišťovat, kdy a v jaké pozici by bylo možné nasadit čs. divizi na frontě. Přestože v této době čs. vojáci 162
163 164
Nejprve bylo zavedeno číslování 1.-4. pluk, avšak pro znázornění jednotnosti s čs. vojsky v Rusku a Francii, došlo k jejich přečíslování. Obdobně se tak stalo i s dalšími organizačními jednotkami. BEDNAŘÍK, František: Vývoj a boje československého vojska v Itálii. Praha 1924, s. 17-18, 25. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 170, 180-183.
54
neprodělali dostatečný výcvik, neměli možnost nacvičit součinnost větších bojových jednotek a nebyli dostatečně vyzbrojeni, generál A. Graziani prohlásil, že jsou připraveni k bojovému nasazení okamžitě a pro jakýkoli úkol. Obdrželi tedy rozkaz, aby provedli společně s italskou divizí arditů165 útok v prostoru výšiny Montella na řece Piavě. Kapitán Jan Šeba166, který se právě vrátil z inspekční cesty po čs. plucích, podal pro nepřipravenost čs. jednotek protest proti uskutečnění této operace. Po odmítnutí generálem A. Grazianim podal protest přímo na italské vrchní velení k A. Diazovi, který uznal nutnost další přípravy.167 Do bojů probíhající ofenzívy však zasáhl 1. prapor 33. pluku v prostoru San Donà di Piave. Původně vyslán jako posila výzvědným oddílům u 3. italské armády, prapor byl použit jako regulérní jednotka 17. června, kdy proběhl obranný střet s rakousko-uherskými oddíly následovaný protiútokem a další boje pokračovaly 19. a 20. června. Během těchto dnů měl prapor vzít do zajetí až 300 zajatců a 11 kulometů, přičemž ztráty byly citelné, dosahovaly 20 padlých, 124 raněných a 14 zajatých a následně Rakušany popravených.168 Mezi padlými zde pak byl i J. Čapek. Výkon čs. jednotek, ač se projevila jejich nepřipravenost, se dočkal pochvaly v denním komuniké vrchního velení italské armády, v tisku a přišel i blahopřejný telegram T. G. Masaryka.169 Při bojích na Piavě se čs. legionáři střetli s příslušníky 21. čáslavského a 98. vysokomýtského pěšího pluku, stáli zde tedy proti sobě na obou stranách příslušníci téhož národa. Je třeba ale také zmínit, že tito Češi na rakouské straně bojovali udatně a bez mnohých případů dezerce.170 Mezitím úspěšně pokračovala Italy velmi oceňovaná činnost výzvědných oddílů. Organizováni byly ve 39. pluku, který se dělil na tři prapory a devět rot v počtu 1.831 mužů v říjnu roku 1918.171 Náplni jejich činnosti se věnovala již dřívější část práce, zde budiž připomenuto jen několik významných počinů z posledních měsíců první světové války. Působení výzvědčíků před italskými zákopy blízko k nepříteli mělo za následek vysoké riziko zajetí a následného rakouského polního soudu a oběšení. Byli si však vědomi tohoto rizika a své úkoly plnili svědomitě. Ukázkou jejich odvahy a schopností je působení 3. roty „Astico“ v úseku Val di Assa od června 1918, která vyvrcholila v září útokem na nepřátelská postavení 165 166 167 168
169 170 171
Úderné oddíly italské armády. V Itálii působil jako zmocněnec M. R. Štefánika při formování vojenských jednotek čs. armády. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 79-81, 84. Údaje o počtech zajatců a ztrát se v pramenech i literatuře značně rozcházejí a je potřeba je brát spíše orientačně. Ve své knize Doss Alto pak autor J. Fučík zpochybňuje, že by vůbec k zajatí rakousko-uherských vojáků a vojenského materiálu mohlo dojít. FUČÍK, Josef: Doss Alto – mýtus a skutečnost. Československá legie na italské frontě 1918. Praha 2014, s. 42-43. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 84-85. FUČÍK, Josef: Doss Alto – mýtus a skutečnost, s. 40-42. HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 119-120.
55
na hoře Cima Tre Pezzi. Propagační akce výzvědčíků měla na svědomí několik dezercí Čechů a Slováků a s navázáním kontaktů s „nepřítelem“ v zákopech se dařilo získávat cenné informace o opevnění v linii pro italské velení a umožnilo i průchod několika legionářů přímo do rakouských zákopů. Po získání dostatečných informací byl vypracován plán útoku, který proběhl v noci z 23. na 24. září za spolupráce bersagliérů172. Dobýt rakouských pozic se nepodařilo, avšak zajali 74 nepřátelských vojáků, z toho 60 Čechů, s vlastními ztrátami pěti mužů a šesti zraněných. Ze zajatých Čechů se následně většina přihlásila do čs. legie a osm z nich se později stalo příslušníky právě 3. roty. Mnozí ze účastněných výzvědčíků obdrželo vyznamenání či povýšení a jejich akce byla oceněna také v denním rozkaze čs. divize.173 Nešťastným dnem v dějinách výzvědných oddílů se stal 15. červen, kdy započala rakousko-uherská ofenziva. K výzvědčíkům z 9. roty, umístěné na vrchu Montella, se nedostala zpráva o stažení zpět do týlu a záhy bylo všech 40 mužů obklíčeno a zajato Rakušany. Pěti z nich se podařilo během zmatku, způsobeného dělostřeleckou palbou uprchnout, dva si strhli své označení příslušníků čs. jednotek, osud šesti znám není, zbylých 25 stihl rozsudek smrti od polních soudů.174 Následně po červnové rakouské ofenzivě došlo k nejvýznamnější útočné akci výzvědčíků, pro které však správně neměli být používáni. Příslušníci 5. a 6. roty u 6. italské armády, k nimž se přidala četa jihoslovanských výzvědčíků, dostali za úkol dobýt vrch Monte di Val Bella175. Akce byla naplánována na 29. června a trvala po celý den. Prudký a překvapivý útok zaskočil maďarské obránce a jejich pozice byly dobyty. Podařilo se zajmout na 500 nepřátelských vojáků a mnoho válečného materiálu, avšak za cenu vlastních citelných obětí. Na čs. straně bylo 19 mrtvých, 61 raněných a jeden zajatý a následně popravený výzvědčík Bohumil Vácha. Generál A. Graziani nešetřil svou chválou a akce získala velký ohlas i v tisku a italský král sám udělil zúčastněným vojákům pět stříbrných medailí. Další vyznamenání pak byla udělena ještě v září.176 Koncem června byla čs. divize přesunuta do oblasti horského hřbetu Monte Baldo na břehu Gardského jezera, kde měl nadále pokračovat i výcvik jejích vojáků. V polovině srpna čs. divize obdržela rozkaz obsadit první obrannou linii v úseku na Monte Altissimu. Jednalo se o obtížný vysokohorský terén na okrajovém místě fronty se slabě obsazenými liniemi. 172 173
174 175 176
Italské horské jednotky. BEDNAŘÍK, František: Rota Astico. Život a činnost československé výzvědné roty v Itálii. Praha 1923, s. 7782. HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 279-280, 284-289. Hora nedaleko města Asiaga v provincii Vicenza. HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 247-253.
56
Spíše klidné bojiště se změnilo po příchodu čs. jednotek, kdy započaly četné šarvátky a dělostřelecké výměny z obou stran. Čs. vojáci tak čelili v noci na 29. srpna tzv. „výpadu proti Martellu“, který podnikli Rakušané po dělostřelecké přípravě. Útok se podařilo úspěšně odrazit a podobný průběh měly i další zdejší střety. Jedním z nich se měla stát později slavná bitva na Doss Altu.177 Hora Doss Alto během první světové války přešla několikrát z italských rukou do rakouských a nazpět, jakožto důležitý obranný bod zdejšího úseku. Průběh událostí 23. září, kdy zde došlo ke střetu útočících rakouských vojáků s čs. vojáky ze 33. pluku 178, se v literatuře rozchází a kritika J. Fučíka poukazuje na problematické pasáže objevující se u legionářských autorů.179 Obecně přijímaný popis boje začíná prudkou dělostřeleckou palbou za použití také plynových granátů, které zničily vybudované překážky a zákopy a přerušily telefonické spojení. Následoval postup rakouských úderných oddílů, který se setkal s udatným a zoufalým bojem čs. legionářů. Rakušané byli nakonec odraženi za výrazných ztrát, ty čs. činily 7 padlých, 31 zraněných a 4 zajatí, následně popravení. Kóta 703 tak byla uhájena. 180 Dle J. Fučíka celá akce, kterou nelze nazývat bitvou, byla jen průzkum bojem. Po krátké dělostřelecké palbě, bez užití plynových granátů, ji provedl rakouský poloprapor, složený z asi 200 mužů, jenž se po splnění svého úkolu asi po hodině stáhl zpět do bezpečí.181 K nejasnostem ohledně tohoto střetu přispěla i přehnaná hlášení generála A. Grazianiho zveličující celý průběh.182 Faktem zůstává, že čs. legionáři pozici udrželi. Tiskem opět proběhly oslavné zprávy, pochvalný telegram přišel od V. Orlanda i T. G. Masaryka a, ať již zveličený význam či nikoliv, dal za vznik nejslavnější bitvě čs. legie na italské frontě. Doss Alto bylo poslední vojenské vystoupení čs. legionářů na italské frontě. Začátkem října došlo k přesunu čs. divize z první linie do týlu nedaleko města Castelfranco. Za chladného počasí s častými dešti zde museli čs. vojáci spát pod stany. To mělo, společně s každodenními cvičeními a pochody, vliv na pokles morálky mezi mužstvem. V druhé polovině října však došlo k jejich přesunu blíže ke frontě, neboť se s čs. divizí počítalo v druhém sledu při všeobecné italské ofenzivě, která započala 24. října. Italský útok, který způsobil rozvrat v Rakousko-Uherské armádě a donutil nepřítele k příměří, se obešel bez účasti čs. divize183. Den 24. října přinesl také změnu ve velení, kdy generál A. Graziani byl 177 178 179 180 181 182 183
FUČÍK, Josef: Doss Alto – mýtus a skutečnost, s. 49-50, 58. Později po této události označen přízviskem Doss Alto. Průběh boje podrobně popsán např. v knize Václava Fryčka Pluk Doss Alto, s. 67-78. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 92-93. FUČÍK, Josef: Doss Alto – mýtus a skutečnost, s. 60-67. Tamtéž, s. 69-70. Ofenzivy se však účastnili čs. výzvědné oddíly.
57
odvolán pro časté spory s italským vrchním velením o útočné nasazení čs. jednotek. ČSNR s tímto souhlasila a jeho nástupcem se stal generál Luigi Piccione184.185 Po skončení bojů na frontě byla čs. divize odeslána jižně od Padovy, kde se tentokrát nacházelo dostatek ubytovacích míst pro vojsko. Na morálku příznivě zapůsobilo přiznání pojistek na úmrtí a dožití, jakých požívali italští vojáci. Opožděně 8. listopadu oslavili čs. vojáci vznik nezávislého státu. Uskutečnila se také reorganizace čs. armády, kdy 7. čs. divize (tvořená 33., 34. a 39. plukem), která společně se 6. (pluky 31., 32. a 35.) utvořila čs. armádní sbor, čítající okolo 20.000 mužů. Ten byl doplněn o dělostřelecké a jízdní oddíly, kterými dosud čs. legie nedisponovala. Dne 8. prosince byla uspořádána slavnostní přehlídka před italským obyvatelstvem, které se zúčastnil i italský král a uskutečnila se přísaha celého armádního sboru Československé republice. Jednalo se o manifestaci československo-italské vzájemnosti a přátelství. Několik dní později, při svém návratu do vlasti, navštívil vojáky i T. G. Masaryk. Vojáků však bylo zapotřebí nutně ve vlasti, a tak 14. prosince začaly odjíždět vlakové transporty s čs. armádním sborem do nově zřízeného státu. Poslední transport s nimi opustil Itálii 26. dne téhož měsíce.186 Československá legie při svých bojích na italské půdě ztratila několik set svých vojáků, další desítky skončily na rakouských popravištích. Další oběti ve prospěch vlasti ji však ještě čekaly. Součástí historie čs. legie v Itálii jsou i tzv. domobranecké prapory. Jejich příslušníci byli zajatci, kteří se dobrovolně přihlásili po listopadu roku 1918. Převážně se jednalo o Čechy a Slováky, zajaté během úspěšné italské ofenzivy v závěru války, ale také o zajatce z táborů, kteří dříve odmítli vstoupit do legie. Příslušníků těchto praporů, kteří nepatřili mezi legionáře, bylo 60 000 mužů, jejichž velení a výcvik zajišťovali zpravidla legionářští důstojníci. Během jara a léta roku 1919 došlo k jejich transportu do Československé republiky, kde konali službu v pohraničí a zasáhli i do bojů na Slovensku.187
184
185 186 187
Odvolání generála A. Grazianiho způsobilo mezi čs. vojáky smutek, jeho nástupce už neměl k Čechům a Slovákům takový vřelý vztah a těšil se menší oblibě u mužstva. BEDNAŘÍK, František: V boj!, s. 873-874 Tamtéž, s. 876-880, 883, 885-890. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii, s. 95.
58
8. Zpět ve vlasti a boje na Slovensku Návrat legionářů do vlasti doprovázelo slavnostní vítání obyvatelstvem na nádražích vyzdobených prapory za zpěvu hymny a pronášení proslovů. Pro mnohé legionáře to byl dojemný okamžik, po letech spatřit rodnou zem: „Slzy po tvářích nám kanuly se všem – bez rozdílu. Dojemnější chvíle, ale zároveň i radostnější, jsem doposud v celém svém životě nezažil a snad nikdo z nás.“188 Vyhlášením samostatného československého státu 28. října 1918 však vyvstala potřeba získání kontroly nad územím nového státu a zajištěním jeho hranic. Především se to týkalo jeho východní části, Slovenska, které bylo po staletí součástí Uherska a to se ho nehodlalo vzdát. Tam nyní museli legionáři pokračovat ve své cestě, bez možnosti se shledat se svými rodinami a milovanými. Začátkem listopadu roku 1918 se území Slovenska zmítalo v chaosu revolt, výtržností a násilí. V důsledku šířících se zpráv o konci války, vyhlášení nezávislého Československého státu a nástupu nové Károlyiho vlády v Budapešti zavládl mezi slovenskými obyvateli pocit svobody a konce národního útlaku, ale také k sociálním bouřím. Hlavními iniciátoři byli vojáci navracející se z fronty, ke kterým se přidávali následně i civilisté. Maďarská vláda vydala nařízení ke zřizování místních maďarských národních gard a občanských stráží na území Slovenska, aby dokázala zvládnout bouřlivou situaci a udržet zde svou moc. Na svědomí pak měly mnohé krvavé represálie vůči slovenskému obyvatelstvu. Zároveň začaly vznikat slovenské národní gardy a národní stráže organizované místními slovenskými národními radami189, které měly udržovat pořádek a klid. Mezi ozbrojenými skupinami obou národů pak docházelo ke střetům, silný odpor proti vzniku čs. státu panoval kromě Maďarů i u zdejšího německého obyvatelstva. Maďarská vláda se pak rozhodla použít pro udržení Slovenska ozbrojené síly a ve městech soustředila vojenské posádky.190 Československý stát měl na počátku listopadu jen velmi omezené prostředky, jak na Slovensku uklidnit nastalou bouřlivou situaci a nastolit nad tímto územím svou kontrolu. Pro tento úkol bylo nezbytné vybudovat vojenské jednotky, jejími příslušníky se stali bývalí vojáci rakousko-uherské armády a také Sokolové, kteří nabídli své služby republice. Mnohým však chyběla motivace do dalších bojů, jiným zase potřebná výzbroj a výcvik. 188
189
190
ZEMAN, Adolf a kol. (edd.): Cestami odboje. Jak žily a kudy táhly československé legie V. Praha 1929, s. 12. Slovenská národní rada byla nejvyšším představitelem slovenského národa. Definitivně ustanovena 30. října ve Turčianském sv. Martině, ve stejný den přijali i Deklaraci slovenského národa, hlásající společný stát s Čechy. HRONSKÝ, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 57, 62-63, 103, 107.
59
První fáze obsazování slovenského území probíhá bez předchozího naplánování. Dne 4. listopadu vstoupili, na žádost místního národního výboru v Hodoníně, na slovenské území dobrovolníci z náhradního praporu rakousko-uherského 25. střeleckého pluku, aby zamezili výtržnostem v nedalekém Holíči. Jejich velitel, nadporučík Ripka, později popisoval co se stalo následně: „Poměry se však vyvinuly jinak, než jsem předpokládal. Zamýšlená vojenská asistence k potlačení nepokojů se proměnila vývojem událostí v okupační boj, a moje asistenční rota o 120 mužích vyrostla během tří neděl na prapor s 500 muži, se kterými jsem obsadil západní Slovensko...“191 Čs. jednotky se dostaly na vzdálenost 15 km od Bratislavy, obsadily Žilinu, Trnavu a postupovaly dále. Počáteční rychlý průběh však byl brzy zastaven a nepřátelským
protiútokem,
za
pomoci
napadání
čs.
vojáků
v
týlu
maďarským
obyvatelstvem192, zvrácen. Nepočetné čs. jednotky se musely z většiny dobytého území stáhnout a v polovině listopadu kontrolovaly jen malou část jihozápadní části Slovenska bez Bratislavy.193 Po tomto neúspěchu se stal novým velitelem čs. vojska na Slovensku plukovník František Schöbl se sídlem velitelství v Uherském Hradišti, pod jehož velením proběhla druhá fáze obsazování slovenského území. Po příchodu posil provedl reorganizaci svých jednotek, které čítaly 8300 mužů. V druhé polovině listopadu započal opět postup čs. vojáků na Slovensku, který byl provázen krvavými boji s maďarským vojáky a jejich častými protiútoky. Nepřátelé však museli ustupovat a tak dne 6. prosince došlo k obsazení Žiliny, 10. prosince Nitry. 194 Během střetů na bojišti docházelo k souboji i v diplomatické rovině. Dohoda uznávala existenci Československa, jeho vojsko za součást spojenecké armády, s právem obsadit území Slovenska. Maďarům tak bylo 3. prosince oznámeno, aby vyklidili území Slovenska. Avšak nóta neobsahovala demarkační linii podle které by se tak mělo stát. Milan Hodža, který vyjednával s maďarskou vládou v Budapešti, zde podepsal 6. prosince dohodu o dočasné demarkační linii195, bez oprávnění a pro Slovensko značně nevýhodnou, aby dosáhl okamžitého stažení maďarských vojsk, což se také dít začalo.196 Třetí fáze již zahrnovala vracející se příslušníky čs. legie z Itálie, kteří se měli stát hlavní silou pro získání celého Slovenska. Prvořadými cíli nyní bylo zajistit kontrolu nad Košicko191 192
193 194 195
196
TOMÁŠEK, Dušan: Nevyhlášená válka. Boj o Slovensko 1918-1920. Praha 2012, s. 25-26. Aby se podobným událostem předešlo, byl vydán rozkaz brát ve městech s nepřátelským obyvatelstvem rukojmí, jako bezpečnostní záruku. TOMÁŠEK, Dušan: Nevyhlášená válka. Boj o Slovensko 1918-1920, s. 43-44. Tamtéž, s. 57-59. V Paříži byla již koncem listopadu vymezena dočasná tzv. Pichonova demarkační linie, která však Maďarům nebyla předložena. Nahrazena byla Fochovou demarkační linií z 21. prosince, která byla maďarské vládě oznámena o tři dny později. Vytyčení všech tří demarkačních linií viz příloha č. 9. HRONSKÝ, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 122-125.
60
bohumínskou dráhou, úkol který připadl domácímu vojsku a legionáři měli obsadit Bratislavu, Košice a jižní hranici s Maďarskem. Nástup legionářů se však oddaloval a do boje zasáhli až koncem prosince. Čs. vojsko stále trpělo nedostatkem vojáků a výzbroje, ale zlepšovala se jeho organizace a plánování operací. Poprad byl vyklizen maďarskými vojáky bez boje 16. prosince, o den později došlo k obsazení Spišské nové vsi, avšak další postup na východ zastavil vstup polských jednotek do části Spiši. Jižněji pronikají čs. jednotky 21. prosince do města Zvolen a následujícího dne do Banské Bystrice. Přes zákaz velitele generála L. Piccioneho, který se stal 25. prosince velitelem Vrchního velitelství čs. vojsk na Slovensku (dále jen VVVS197) a převzal tak velení nad vojenskými operacemi na Slovensku, se podařilo čs. domácímu vojsku obsadit bez boje 28. prosince Prešov a den nato i Košice. Na konci roku tak Československo kontrolovalo asi 2/3 území Slovenska.198 Poslední fáze obsazování Slovenska prováděli čs. legionáři dorazivší z Itálie pod vedením generála L. Piccioneho. Jeho první rozkaz ze dne 26. prosince rozdělil demarkační linii na jihu na dva úseky, 6. divize měla obsadit prostor od obce Pinciná nedaleko Lučence, přes Užhorod po Užocký průsmyk na Podkarpatské Rusi. Západní část, od Devína po Pincinú spadal pod kontrolu 7. divize. Obsadit demarkační linii se mělo dít, pokud to bylo možné, bez boje, pomocí manévrování a rychlými přesuny po železnici. Obsazení Bratislavy provedl 33. pluk, který po překonání nevýrazného odporu obsadil 31. prosince Devínsku Novou Ves. Nastalo vyjednávání s vojenskou posádkou Bratislavy, která se nakonec stáhla na pravý břeh Dunaje a do města vstoupili v noci 1. na 2. ledna roku 1919 čs. legionáři. Následoval postup pluků 7. divize k demarkační linii, který se setkal jen s občasným odporem Maďarů a do 12. ledna byl dokončen. Bez boje proběhlo obsazení demarkační linie 6. divizí, respektive jeho 31. a 32. plukem199, dokončené 20. ledna. Na této dlouhé hranici však k dostatečnému pokrytí množství vojáků nedostačovalo, hlídány byly především jen města, mosty, hraniční přechody a železniční spoje. Legionářské oddíly během tohoto krátkého působení zajaly desítky maďarských vojáků a množství vojenského materiálu. Tímto byl skončen proces obsazování Slovenska.200
197
198 199
200
VVVS sídlilo v Kroměříži. Jeho součástí se stalo i čs. domácí vojsko sdružené pod Velitelství skupiny plukovníka Schöbla. Úkolem VVVS bylo vytlačit nepřítele ze slovenského území, zajistit klid a pořádek, odzbrojit maďarské vojáky i civilisty, zabezpečit čs. státní úřady apod. TOMÁŠEK, Dušan: Nevyhlášená válka. Boj o Slovensko 1918-1920, s. 76. HRONSKÝ, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 137-139, 142-143. Příslušníci 35. pluku byli, spolu s francouzskými legionáři a domácím vojskem, nasazeni do bojů o Těšínsko ve dne 23-30. ledna 1919. PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920), s. 222. HRONSKÝ, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 144-147.
61
Po skončení aktivních vojenských střetů panovalo na Slovensku stále napětí. Maďarské obyvatelstvo, především na jihu a východě kde tvořilo většinu, se nechtělo s novými poměry smířit a dostávalo se mu podpory z Budapešti. Docházelo k častým stávkám, výtržnostem i přestřelkám s čs. vojáky. Problematické chování však existovalo i mezi čs. jednotkami, legionářů z Itálie nevyjímaje. Zločinů, jichž se dopustili příslušníci legie, nebylo málo. Zahrnovaly případy zastřelení civilních obyvatel, loupeže, neoprávněné zabavování majetku a přicházely časté stížnosti od obyvatelstva na neúctu k náboženskému cítění obyvatel. K četnosti střetů s obyvateli přispívala skutečnost, že legionáři zastávali i funkce četníků. Napětí stoupalo i mezi legionáři ve vztahu ke svým italským důstojníkům, u nichž se projevovaly sympatie k Maďarům a byli obviňováni, že jim dokonce dávají přednost před Čechoslováky.201 Přes tyto problémy byla morálka legionářů stále na výši, avšak trvající stav mezi mírem a válkou, společně se zprávami z domova, kde panovaly klidné poměry běžného života, postupně způsobovala mezi nimi nespokojenost.202 V polovině března došlo k novému vytyčení demarkační linie, která se posunula na Dunaj, dále vedla přes nejvyšší body Novohradských vrchů, Matru a Bukové vrchy. Československu přinášela oproti bývalé linii nutné oblasti strategického významu, především kontrolu nad železnicemi a silnicemi na východní Slovensko. Ve stejné době dochází k proměnám ve velení, v důsledku rostoucí orientace v zahraniční politice na Francii a příchodu francouzské vojenské mise v čele s generálem M. Pellém. Vojenské velení na Slovensku bylo rozděleno na dvě skupiny, v západní části, pod kterou spadali i legionáři z Itálie, velel generál L. Piccione, ve východní francouzský generál E. Hennocque203. Vyhlášení Maďarské republiky rad dne 21. března pak znamená naprostou změnu dosavadní situace, která hrozila opětovným obnovením válečných střetů v důsledku agresivní politiky nové maďarské vlády. Nově zformovaná maďarská rudá armáda (dále jen MRA) měla početní převahu a byla také lépe vyzbrojena.204 Vojenský střet nastal 27. dubna, kdy byl vydán rozkaz generálu L. Piccionemu postoupit na demarkační linii z března 1919 a generál E. Hennocque obdržel příkaz obsadit Podkarpatskou Rus. Tyto události navazovaly na útok Rumunska proti Maďarské republice rad, bez schválení Dohodou. Maďarská vojska vyklidila Podkarpatskou Rus, která byla následně čs. jednotkami obsazena a stahovala se i od jižní slovenské hranice, až na některých 201 202
203
204
TOMÁŠEK, Dušan: Nevyhlášená válka. Boj o Slovensko 1918-1920, s. 90-96. PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920), s. 227. Na protest generála Piccioneho však muselo být jmenování generála Hennoqua velitelem Východní skupiny odloženo a realizováno bylo teprve v červnu. HRONSKÝ, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 164-168.
62
místech vyklidila i území na maďarské straně demarkační linie, kam postoupily naopak čs. jednotky. Počáteční postup Západní skupiny probíhal úspěšně, ale po několika dnech narazil na tvrdý odpor MRA, která v druhé polovině května přešla do úspěšného protiútoku a do konce května se fronta vrátila do výchozích pozic z 27. dubna. Příčin neúspěchu bylo vícero. Mezi čs. vojáky panovala únava z dlouhotrvajících válek, chybělo vybavení, zásobování bylo nedostatečné, čelili početní převaze a panovaly pochybnosti o schopnostech italských důstojníků.205 Začátkem června došlo k výměně italského velení za francouzské. 206 VVVS bylo zrušeno a nahrazeno Velitelstvím západní slovenské skupiny s velitelem generálem Mittelhauserem a Velitelstvím východní slovenské skupiny v čele s generálem Hennocquem. Výměna se týkala také důstojníků v poli a mezi vojáky se Francouzům podařilo obnovit kázeň a pořádek po předchozích událostech. Dne 5. června ministr pro správu Slovenska V. Šrobár vyhlásil vojenskou diktaturu, v reakci na kritickou situaci.207 Koncem května probíhala mohutná ofenzíva MRA na slovenském území. Dne 2. června obsadily Nové Zámky, 6. Košice, 7. Zvolen, 9. Prešov, 10. Bardějov u polských hranic, čs. jednotky musely na všech úsecích ustupovat. Dne 7. června vyzval G. Clemenceau, aby maďarské jednotky zastavily svůj postup a do 2 dnů vyklidily Slovensko, což se však nestalo. V polovině června došlo ke stabilizaci situace a čs. jednotky přecházely do protiútoků. 208 Definitivní hranice mezi Československem a Maďarskem určila Nejvyšší rada v Paříži 12. června 1919 a vývoj vojenské situace na ně nebude mít žádný vliv. Maďarska vláda měla 14 dní na stáhnutí svých jednotek z čs. území. Boje však pokračovaly ještě dále, až 24. června došlo k uzavření příměří a 7. července se maďarská vojska stáhla ze slovenského území.209 Během bojů o Slovensko, které probíhaly v rozmezí od 2. listopadu roku 1918 do 14. srpna 1919, padlo 864 mužů, asi 3000 bylo raněných a 1960 nezvěstných. Mezi nimi byli i příslušníci čs. legie z Itálie, kteří po bojích ve vysokohorském terénu nasazovali své životy i na tomto bojišti. Na přelomu července a srpna pak byla 6. divize přemístěna do Brna, 7.
205 206
207 208
209
TOMÁŠEK, Dušan: Nevyhlášená válka. Boj o Slovensko 1918-1920, s. 103-105, 111. Okolnosti nahrazení italského velení francouzským, přednostní orientace zahraniční politiky na Francii a ústup vlivu Itálie mělo výrazně negativní vliv na československo-italské vztahy. TOMÁŠEK, Dušan: Nevyhlášená válka. Boj o Slovensko 1918-1920, s. 130-131. Během tvrdých bojů se projevila kvalita legionářských jednotek, které dokázaly obstát i v nepříznivých situacích, oproti jednotkám z domácího vojska či Slovákům. PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920), s. 232-233. HRONSKÝ, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 176-179, 181-183.
63
divize do Prahy. Legionáři, kteří se nepřihlásili k pokračování ve vojenské službě, byli demobilizováni a navrátili se do civilního života.210 Občanský život v Československu přinášel pro legionáře po dlouhých letech v armádě mnohé výzvy. Stát pro ně zřizoval sociální pomoc a výhody, aby jim pomohl s přechodem do civilního života. Bývalí příslušníci rakousko-uherské armády, kterým se podobné pomoci nedostávalo, viděli kolikrát legionáře „jako hýčkané rozmazlené jedince...“211 Dostávalo se jim pomoci při hledání zaměstnání, do roku 1921 jim bylo umožněno zkrácené studium vysokých škol nebo obdrželi vyznamenání, jako uznání za své služby vlasti. Většinou však očekávali více vděku či lepší společenské postavení po svém návratu. 212 Dle historika J. Michla byl typický italský legionář příslušník střední a nižší střední třídy z vesnice či maloměsta. Z italské legie nevzešlo mnoho vyšších důstojníků a v meziválečné čs. armádě byl pouze jediný generálem, Josef Pešek, což je v příkrém kontrastu s legionáři z Ruska. Byl mezi nimi rozšířený pocit o nespravedlivém nižším společenském postavení příslušníků legie z Itálie oproti spolubojovníkům z Francie a Ruska. Roku 1926 tak založili Sdružení italských legionářů, avšak počet členů nebyl vysoký s malým vlivem na dění. Patřili však k „nejspolehlivějším a k nejstálejším účastníkům různých manifestací, oslav výročí a vůbec u nich byl nejvíce zastoupen onen stabilizační státotvorný prvek...“213
210
211 212 213
PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920), s. 236-237. MICHAL, Jan: Legionáři a Československo. Praha 2009, s. 9. Tamtéž, s. 10-12. Tamtéž, s. 22-23, 95-98.
64
9. Závěr Příběh čs. legie v Itálii je nedílnou součástí dějin vzniku nezávislého československého státu a české a slovenské historie vůbec. Po sto letech jsou však životy a činy jejích účastníků v naší společnosti pozapomenuty a je tedy vhodné si je pokusit opět připomenout. Obzvláště to platí právě u italské legie, která zůstává mezi francouzskou a ruskou opomíjena. Předkládaná práce se o to pokouší pomocí sledování vývoje této legie v celé její celistvosti, protože její význam sahá dále, za frontu první světové války. Poměry v Itálii na počátku první světové války vyznívaly krajně nepříznivě pro možné působení čs. odboje v této zemi. Nepočetná a neorganizovaná krajanská komunita neposkytovala silné zázemí ani kontakty na politické představitele země. Italský národ neměl o existenci českého či slovenského protějšku povětšinou ani ponětí, obdobná neznalost panovala také opačně. Itálie, jako člen trojspolku a okrajové důležitosti pro představitele čs. zahraničního odboje, nepředstavovala prioritu pro navázání prospěšných politických vztahů. Teprve po roce váhání došlo k italskému vstupu do války a začali sem přicházet rakouskouherští zajatci a mezi nimi i Češi a Slováci. První odvážní jedinci také přebíhali frontovou linii, mnozí s úmyslem pomoci italským vojenským snahám a uškodit habsburské monarchii a tyto akce se postupem času množily. Dezertéři se stávali prvními čs. vojáky na zdejší frontě, kde působili jako výzvědčíci, kteří riskovali své životy na hlídkách a propagandistických akcích před nepřátelskými zákopy, za což někteří zaplatili životem na rakouských šibenicích. Zajatecké tábory se s prodlužující se válkou plnily a vytvářely pro mnohé české a slovenské zajatce trýznivé prostředí, neboť stále zde nad nimi měli velení jejich rakouští a maďarští velitelé. Přesto právě odsud vyšlo silné vlastenecké hnutí, vrcholící v Československém dobrovolnickém sboru. To v sobě soustředilo, pomocí národní propagandy a usilovné činnosti, tisíce Čechů a Slováků, kteří byli připraveni za osvobození vlasti se navrátit zpět na frontu. Možnost využití velkého počtu zajatců vedla k diplomatickým snahám představitelů ČSNR. Po obtížných a pomalých jednáních s italskou vládou, která stála dlouho v opozici k možnému rozbití Rakouska-Uherska, došlo k uzavření smlouvy o utvoření čs. vojska na italské půdě. Italští legionáři zasáhli do bojů na frontě jen krátce v závěru války. Nevybojovali žádný velký střet s nepřítelem a jejich zdejší vojenské vystoupení nedosahovalo významu úspěchů 65
ruské legie. Patří jim však výrazná zásluha o obsazení a ubránění Slovenska proti maďarským vojskům po vzniku nezávislého státu, kterému se nedostávalo ozbrojených sil na uhájení vlastní existence. Vlastenecké nadšení, vytrvalost a odhodlanost vedla příslušníky čs. legie z rakouskouherských zákopů přes Itálii až na Slovensko. Bojovali dlouhé roky v těžkých podmínkách za své ideály a pomohli tak vybojovat nezávislý československý stát, proto by jejich životy a činy neměly být zapomenuty.
66
10. Seznam použité literatury a pramenů Prameny Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha •
fond Komité pro zpracování historie italské legie
•
fond Československý dobrovolnický sbor v Itálii
Dobový tisk Národní listy
Literatura BEDNAŘÍK, František: Břetislav Bartoš: Malíř umělec a obětavý šiřitel československého odboje v Itálii. Brno, 1927. BEDNAŘÍK, František: Jan Čapek. Brno 1926. BEDNAŘÍK, František: V boj! – obrázková kronika čs. revolučního hnutí v Itálii. Praha 1927. BENEŠ, Edvard: Světová válka a naše revoluce: vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. Praha 1935. FRYČEK, Václav: Pluk Doss Alto. Praha 1926. FUČÍK, Josef: Doss Alto - mýtus a skutečnost. Československá legie na italské frontě 1918. Praha 2014. FUČÍK, Josef: Piava 1918. Praha 2013. GALANDAUER, Jan: Slovník prvního československého odboje 1914-1918. Praha 1993. HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické. Praha 1938. HELAN, Pavel: Duce a kacíř: literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy. Brno, 2006. HRONSKÝ, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998.
67
KÁBOVÁ, Hana: Il sogno di Carzano (Život a dílo Ljudevita Pivka). In: Československé legie a první světová válka. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, České Budějovice 2002, s. 92-127. KLÍPA, Bohumír: Československá legie v Itálii. In: Historie a vojenství 42, 1993, 1, s. 17–97. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii. Praha 1928. KYBAL, Vlastimil. Italské referendum o československém státě z r. 1917. In: Naše revoluce 3, 1923, č. 2, s. 129-168. LOGAJ, Josef: Československé legie v Itálii. Praha 1922. MASARYK, Tomáš Garrigue: Světová revoluce: za války a ve válce 1914-1918. Praha 2005. MICHAL, Jan: Legionáři a Československo. Praha 2009. MICHL, Jan: Legionáři a Československo. Praha 2009. PAULOVÁ, Milada: Kongres potlačených národností Rakouska-Uherska v Římě roku 1918. Praha 1926. PICHLÍK, Karel – ZABLOUDILOVÁ, Jitka – KLÍPA, Bohumír: Českoslovenští legionáři (1914-1920). Praha 1996. PIVKO, Ljudevít: Proti Rakousku I. Kniha 1-2, Carzano. Praha 1934. TOMÁŠEK, Dušan: Nevyhlášená válka. Boj o Slovensko 1918-1920. Praha 2012 ZEMAN, Adolf a kol. (edd.): Cestami odboje. Jak žily a kudy táhly československé legie I. Praha 1926. ZEMAN, Adolf a kol. (edd.): Cestami odboje. Jak žily a kudy táhly československé legie V. Praha 1929.
68
11. Seznam použitých zkratek ČDS – Československý dobrovolnický sbor ČSNR – Československá národní rada VHÚ-VHA – Vojenský ústřední archiv – vojenský historický archiv čs. – československý MRA – maďarská rudá armáda VVVS – Vrchní velitelství čs. vojsk na Slovensku
69
12. Obrazové přílohy
Obrazová příloha č. 1: Pohled na klášter a tábor v Padule.214
Obrazová příloha číslo 2: „Václavské náměstí“ v zajateckém táboře Padula.215 214 215
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 35. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 37.
70
Obrazová příloha číslo 3: Divadelní soubor čs. dobrovolníků v Padule216
Obrazová příloha číslo 4: Jan Čapek, starosta Československého dobrovolnického sboru.217
216 217
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 40. HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 47.
71
Obrazová příloha č. 5: Obraz malíře Břetislava Bartoše Za svobodu!.218
Obrazová příloha číslo 6: Část spiklenců z carzanské akce.219 218 219
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 33. HANZAL, Vojtěch: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře Adriatické, s. 95.
72
Obrazová příloha číslo 7: Čestná rota 34. pluku při slavnostním předáváním praporu v Římě. Oblečeni v uniformách s „alpinským kloboukem“.220
Obrazová příloha číslo 8: Čs. Výzvědná hlídka v italských horách.221 220 221
KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 183. KRETŠÍ, Jindřich: Vznik a vývoj československé legie v Itálii, s. 231.
73
Obrazová příloha číslo 9: Demarkační linie na Slovensku.222
Obrazová příloha číslo 10: Průběh obsazování Slovenska od listopadu 1918 do ledna 1919.223
222 223
TOMÁŠEK, Dušan: Nevyhlášená válka. Boj o Slovensko 1918-1920. Praha 2012, s. 34. HRONSKÝ, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 96.
74
Obrazová příloha číslo 11: Slavnostní pochod 33. pluku v Bratislavě 5. února.224
224
HRONSKÝ, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 155.
75
