Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav pedagogických věd
Sociální pedagogika a poradenství
Kristýna Graňáková
Vzdělávání mediátorů působících v rodinné mediaci Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Lucie Chaloupková
2013
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
..................................... Graňáková Kristýna
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské diplomové práce Mgr. Lucii Chaloupkové za ochotu, odborné vedení a cenné rady. Také děkuji všem respondentům, kteří se zúčastnili mého výzkumu. Poděkování patří také mé rodině a mým blízkým, kteří mě podporovali při psaní této práce.
Obsah
ÚVOD ................................................................................................................................... 6 TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................................ 8 1. MEDIACE ........................................................................................................................ 8 1.1 Konflikt ........................................................................................................................ 8 1.1.1 Řešení konfliktů.................................................................................................. 9 1.2 Definice mediace ....................................................................................................... 10 1.3 Přednosti mediace ...................................................................................................... 11 1.4 Principy mediace........................................................................................................ 12 1.5 Aplikační oblasti mediace .......................................................................................... 14 1.6 Mediace v České republice ........................................................................................ 15 2. RODINNÁ MEDIACE .................................................................................................. 17 2.1. Charakteristika rodinné mediace .............................................................................. 17 2.2 Účastníci rodinné mediace ......................................................................................... 18 2.3 Principy rodinné mediace .......................................................................................... 19 2.4 Fáze rodinné mediace ................................................................................................ 20 2.4.1 Zahájení mediace .............................................................................................. 21 2.4.2 Získávání informací .......................................................................................... 21 2.4.3 Porozumění zájmům ......................................................................................... 22 2.4.4 Hledání řešení ................................................................................................... 23 2.4.5 Vytváření a sepsání dohody.............................................................................. 23 2.4.6 Závěrečné slovo ................................................................................................ 24 3. MEDIÁTOR ................................................................................................................... 25 3.1 Role mediátora v rodinné mediaci ............................................................................. 25 3.2 Pracovní a odborné dovednosti mediátora ................................................................. 26
3.3 Komunikační dovednosti ........................................................................................... 29 3.3.1 Techniky využívané v mediaci ......................................................................... 30 3.4 Další profesní vzdělávání mediátorů ......................................................................... 32 EMPIRICKÁ ČÁST .......................................................................................................... 35 4. METODOLOGIE VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ ........................................................ 35 4.1 Cíl a metoda výzkumu ............................................................................................... 35 4.2 Výběr výzkumného vzorku ........................................................................................ 36 4.3 Technika sběru dat ..................................................................................................... 38 5. INTERPRETACE DAT ................................................................................................ 40 5.1 První rodinná mediace jako indikátor připravenosti .................................................. 40 5.2 Důležitost vysokoškolské přípravy ............................................................................ 41 5.3 Povaha povolání mediátora ........................................................................................ 44 5.4 Přínosy a omezení dalšího vzdělávání ....................................................................... 45 5.5 Ideální představa mediátora ....................................................................................... 49 6. SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ .............................................. 52 ZÁVĚR ............................................................................................................................... 56 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ................................................................................. 58 PŘÍLOHY .......................................................................................................................... 60 Příloha č. 1: Schéma polostrukturovaného rozhovoru ..................................................... 61 Příloha č. 2: Ukázka přepisu rozhovoru s respondentem R5 ........................................... 63
ÚVOD Důvodem častého výskytu problémů v manželském životě může být špatná komunikace. Nejen mezi manžely, ale i mezi partnery v mnoha případech vázne komunikace, a proto se odlučují. Jednou z možností, které mohou využít nejen k záchraně manželství (partnerství) a zabránit tak rozpadu rodiny v případech, kdy spolu mají dítě, ale také tehdy, kdy se chtějí jen v poklidu rozejít, je možné využít odborné pomoci v podobě mediátora. Konkrétně tedy rodinného mediátora. Ten jim může nabídnout takové služby, kdy pomocí jeho doprovodu mohou dojít k vzájemně uspokojivé dohodě. K tomu je však zapotřebí, aby byl vybaven takovými technikami, které mu umožní k této dohodě dojít. Dovednosti, které mu umožní pracovat jako rodinný mediátor, získá absolvováním výcviků. Nakolik ale výcviky, které mají na starost mediátory dostatečně vybavit, opravdu vybaví, je otázkou, na kterou se pokusím, na základě získaných dat a jejich analýzy, odpovědět. Hlavním tématem této bakalářské práce je prostřednictvím realizovaných rozhovorů s profesionálními mediátory zjistit, jak hodnotí nabídku dalšího vzdělávání, které jim umožní nabízet služby rodinné mediace. Existuje více oblastí, na které se mediace může zaměřit. Já jsem si zvolila mediaci rodinnou. S tou jsem se setkala v rámci školní praxe, kde jsem poprvé slyšela o pojmu mediace. A jelikož se jednalo o rodinnou a manželskou poradnu, bylo jasné, že se věnuje právě mediaci rodinné. Rodinná mediace se specializuje na klidnou domluvu mezi rodinnými příslušníky, nejčastěji to jsou partneři či manželé, kteří zažívají neshody a nedokážou spolu komunikovat. Od toho, aby to společnými silami dokázali, je zde rodinný mediátor. Ten však musí být dostatečně a kvalitně vybaven znalostmi a dovednostmi. Bakalářská práce je rozdělena na dvě části, a to na teoretickou a praktickou. V teoretické části jsou obsaženy tři kapitoly. V první jsou vymezeny podkapitoly, díky kterým čtenář lépe pochopí smysl mediace prostřednictvím její charakteristiky, základních principů a předností. Jsou zde vymezeny i oblasti, ve kterých mediace může působit a také za jakých situací ji lze využít v České republice. Následuje kapitola zaměřená na mediaci rodinnou, jakožto jedna z působících oblastí mediace. A v poslední kapitole budu analyzovat mediátora a nezbytné charakteristiky, které jako důležitá postava v rodinné mediaci musí mít.
6
V empirické části se budu věnovat popisu průběhu výzkumného šetření a interpretaci získaných informací z rozhovorů s respondenty. Cílem je zkoumat, jak podle svých zkušeností hodnotí rodinní mediátoři nabídku dalšího vzdělávání. To se pokusím zjistit pomocí hlavní výzkumné otázky, která zní: Jak mediátoři působící v rodinné mediaci hodnotí systém dalšího vzdělávání? Aby byla tato otázka lépe zodpovězena, zvolím i dílčí výzkumné otázky, na které v závěru této části také odpovím. Jelikož o samotné rodinné mediaci není velká informovanost, není tím pádem známo ani to, co je pro práci rodinného mediátora potřeba. Účelem této práce je tedy seznámit čtenáře s prací rodinného mediátora a také jeho vzděláváním, které mu umožňuje služby rodinné mediace nabízet. Součástí toho je snaha upozornit budoucí mediátory na to, co vše je čeká v jejich mediátorské kariéře.
7
TEORETICKÁ ČÁST 1. Mediace V první kapitole charakterizuji a dále rozvádím základní a nejdůležitější pojmy, které se váží k této práci. Je to pojem interpersonální konflikt, od kterého se to vše odvíjí. Dále přiblížím proces mediace, na kterou následovně navážu oblastí mediace, která mě bude v průběhu práce zajímat nejvíce, a tou je mediace rodinná.
1.1 Konflikt Úvodem tedy vymezím pojem konflikt. Konflikt lze považovat za něco, co přináší nerovnováhu a nestabilitu do jinak poklidných systémů. A ačkoliv si myslím, že to může v mnoha lidech vyvolat pouze negativní pocity, ať už zkušeností, nebo pouhou domněnkou, sám konflikt může do vztahu mezi lidmi přinést zlepšení a posílení. Proto by se na tuto jeho pozitivní roli nemělo zapomínat, neboť on sám je důležitá složka změn, které se týkají nejen rodinných vztahů. Aby ale ke zlepšení došlo, je zapotřebí konflikt řešit. Protože ať už chceme či nikoli, v každém zdravém interpersonálním vztahu konflikty existují. Jejich přehlížení ani jejich odstraňování není východiskem. Teprve až když systém své konflikty umí řešit, může se těšit na lepší budoucnost (srov. DeVito, 2008; Plamínek, 2009; Šišková, 2012). Konflikty mezi lidmi vznikají většinou protikladností, jelikož je zřejmé, že každý člověk je jiný. Odlišné zájmy, pocity, potřeby či očekávání, která u jednoho z partnerů nejsou naplněna. To jsou podněty, které mohou vyústit právě v konflikt. Mezi partnery totiž nemusí být dostatečná tolerance vzhledem ke zmíněným, i k dalším rozdílům, a také mezi nimi chybí schopnost vcítit se do toho druhého. Prostě jim chybí pochopení. V každém případě je pro zvládnutí konfliktů nejdůležitější nalézt její příčinu. Zamezíme pak tomu, aby se stejný konflikt v budoucnu již neopakoval jinak, než pod kontrolou účastníků (srov. Baum, 2009; Plamínek, 2009). Při řešení takovýchto situací je zapotřebí nevyhýbat se tomu, čemu čelíme, neutíkat od problémů, ale naopak převzít v interpersonálním konfliktu aktivní roli. To znamená být aktivním řečníkem, vyjadřovat své názory a pocity, ale být zároveň i posluchačem. Čili 8
naslouchat vyjadřování pocitů druhého (DeVito, 2008). I když si to mnohdy neuvědomujeme, vždy při takovýchto situacích volíme jednu z možností, jak konflikt řešit. Je určena v závislosti na našem přístupu k němu a naši aktivitě.
1.1.1 Řešení konfliktů Jak lze tedy konflikt mezi partnery řešit? Existuje více možností. Přitom je ale důležité přenést se do prožívání druhého, vnímat jeho pocity a aktivně nabízet řešení (Baum, 2009). Plamínek (2009) mezi nejčastější způsoby řešení konfliktů řadí: o Pasivita. Partneři řeší konflikt mezi sebou nečinností; o Delegace. Tou svěříme řešení někomu jinému, například když se obracíme na soud, experta; o
Náhoda. Vyřešení konfliktu se zvolí prostou náhodnou volbou, například losem;
o
Násilí. Ve slušné společnosti řešitelů konfliktů je však násilí považováno za zapovězené a ilegální. Způsob a ani výsledek řešení nesmí být násilný.
U prvních dvou možností je nevýhodou, že nemáme pod kontrolou proces a ani výsledek řešení. Třetí a čtvrtou možností již kontrolujeme, nikoli však výsledek, ale pouze proces řešení. Teprve až další možnosti můžeme považovat za adekvátní: o
Mediace a facilitace. Jsou podobnými procesy, do kterých je zapojen neutrální odborník na procesy řešení konfliktů. Ten má právo regulovat proces jednání, nikoli však rozhodnout o výsledku řešení. Toto rozhodnutí
zůstává
stranám
konfliktu.
Jeho
úkolem
je
tedy
zprostředkovávat a usnadňovat dohodu mezi stranami. Jen pro upřesnění, rozdíl mezi facilitací a mediací tkví v tom, zda má řešený konflikt povahu sporu (mediace) nebo problému (facilitace). Autor dále považuje za ideální způsob řešení konfliktů zejména: o
Vyjednávání a projednávání. Partneři zde kontrolují proces i výsledek řešení. 9
Matoušek (2003) oproti tomu rozeznává těchto pět stylů řešení konfliktů: o Přizpůsobení se. Jeden ze dvojice, většinou to bývá ten slabší, se vzdá všeho; o Prosazení se. V tomto stylu jeden z dvojice usiluje o prosazení svých vlastních cílů a nezohledňuje druhého; o Únik. Zde nedochází k žádné diskusi, řešení se odkládá; o Kompromis. Jeho prostřednictvím obě strany něco získají za cenu ústupu, ale zachovají si mezi sebou dobré vztahy; o Dohoda neboli konsenzus. Považuje se za nejefektivnější a také časově nejnáročnější způsob. Za to ale dochází k naplnění cílů a zájmů obou stran a také se zachovají vztahy mezi účastníky konfliktu. Je proto možné v budoucnu opět spolupracovat. Jak vyplývá z uvedeného dělení, oba autoři se v některých bodech shodují. Pro tuto práci je ale podstatné vycházet z toho bodu, na kterém se oba shodli. Tím je způsob řešení konfliktu dohodou neboli mediací. Mediaci považuji za nejvýhodnější z uvedených způsobů. Nejen proto, že se snaží nepoškodit žádnou z účastněných stran a dohodnout se v poklidu. Ale i z důvodu jejich hlavních předností a principů, které v mnohém chápu také za pozitiva, oproti jiným způsobům. V každém případě totiž vyzdvihuje člověka jako jedince, který je svobodný a svobodné jsou i jeho volby. Proto je akceptováno, že si každý řídí život svým způsobem. Ale nastanou i těžké chvíle, kdy mediace může pomoci a nabídnout tu správnou cestu. Vše, co nabízí svým potenciálním klientům, je uvedeno v následujících kapitolách.
1.2 Definice mediace Mediace je odvozena od latinského slova „medius“, což znamená střední, prostřední, nestranný. Tím prostředníkem se míní člověk, který je považován za profesionála dominující „specifickými dovednostmi, odbornými znalostmi, analytickými schopnostmi a zkušenostmi“ (Matoušek, 2003, s. 140). Je využíván k tomu, aby usnadnil komunikaci mezi spornými, konfliktními stranami, neboť v mediaci jde právě o to, aby tato neutrální strana (mediátor) zasáhla do konfliktu, a pomohla jej tak vyřešit. Zásahem do procesu 10
hledání řešení konfliktu usiluje mediátor o to, aby došlo mezi účastníky mediace k uzavření dohody (srov. Duffy, Grosh, Olczak, 1991; Holá, 2011). Avšak dále se budu věnovat osobě mediátora a tomu, čím vším by měl disponovat, až v další, jemu věnované, kapitole. Mediace je tedy proces, kde „účastníci spolupracují v zájmu řešení problému a nalezení vzájemně uspokojivé dohody za pomoci a podpory neutrální osoby – mediátora“ (Holá, 2011, s. 65). Je to alternativní metoda pro řešení sporů. Tento proces se od jiných způsobů řešení konfliktů liší tím, že probíhá mimosoudně. Pomáhá snižovat překážky v komunikaci a podporuje sociální sbližování lidí. V komunikaci proto, že právě v ní tkví hlavní problém. Účastníci konfliktu se nedokážou sami vzájemně dorozumět, a tak dojít ke spokojenosti a hlavnímu cíli, který by v každém případě měl završit spokojeností klienta. Cílem je v takových případech takové řešení, které jedinec považuje za žádoucí a o kterém má, dá se říct, jasnou představu (srov. Holá, 2011; Matoušek, 2003; Šišková, 2012). Proto jsou podporováni, aby tak vytvořili vzájemně přijatelnou dohodu. Musí se brát v úvahu to, že oni sami rozhodují o výsledku sporu, nikdo jiný. V každém případě, a to zejména v partnerských sporech, se musí brát v potaz, zda spolu ještě v budoucnu budou partneři jednat, spolupracovat, setkávat se. Většinou se k tomu přihlíží zvlášť, když spolu mají partneři dítě. Hlavním cílem ale je, jak už bylo řečeno, vytvořit mezi spornými stranami dohodu, která by vyhovovala oběma stranám. V dohodě jsou zahrnuty „konkrétní postupy řešení, rozdělení odpovědnosti, úkolů i sankcí za její nedodržení“. Je sepsána písemnou formou a stvrzena podpisy stran i mediátora (Matoušek, 2003, s. 139). Mediace je jako jediná z forem řešení sporů uzavřena smlouvou. Považuji to určitě za výhodné, a to pro všechny zúčastněné strany. Jsou tak totiž zajištěna základní pravidla budoucího procesu, která by mohla předcházet možným nedorozuměním, případně i ukončení procesu mediace, pokud tato pravidla nejsou dodržována. Jsou tak navzájem chráněny obě strany. Není to ale jediná výhoda, která vyplývá z této volby řešení konfliktu.
1.3 Přednosti mediace Mezi další hlavní výhody mediace se řadí to, že ji lze realizovat v relativně krátkém čase, není tak nákladná a tak psychicky stresující, jako soudní spor. A to zásadní – strany 11
vytváří řešení, která vyhovují jim oběma (srov. Šišková, 2012; Matoušek, 2003). Sami mohou ovlivňovat, spoluvytvářet proces tak, aby vyhovoval jejich potřebám, jak uvádí Holá (2011, s. 172), „volí si mediátora, hodnotí jím zvolený přístup a techniky, ovlivňují časový rozvrh procesu, organizační záležitosti, poplatky, rozsah sdělení před mediací i během ní, počet účastníků, přítomnost dalších osob atd.“. Důležité je, že klienty nikdo do tohoto procesu nenutí, protože se k ní mohou rozhodnout dobrovolně. Tím však také přebírají spoluodpovědnost za své jednání. Kromě toho se stanou rovnocennými, lépe porozumí vlastní i partnerově situaci a mohou bezprostředně důvěřovat mediátorovi. Ten je totiž vázán mlčenlivostí, a tím pádem nesmí poskytovat bez souhlasu klientů žádné zprávy o průběhu mediace. V neposlední řadě si klienti mezi sebou zachovají či obnoví dobré vztahy, což je považováno za nejdůležitější výsledek mediace (Holá, 2011). Protože je důležité, aby spolu dokázali vycházet zejména v případech, kdy je spojuje dítě, které spolu mají. A to bývá častým důvodem návštěvy mediátora. Mediace také pracuje s emocemi, podporuje jejich identifikaci a snaží se o jejich slovní vyjádření, protože „jsou-li emoce popsány a uznány, ustoupí do pozadí a může se obnovit potřebné racionální uvažování a konání“ (Matoušek, 2003, s. 136). To znamená, že důležitou roli zde hrají i vnitřní pocity, které účastníci v sobě mají. Ty ovládají, dá říct i zastiňují to, co by bez nich jinak čistě a jasně viděli. Mediace tedy pomáhá vyjasnit, očistit lidské vnímání, díky kterému se poté mohou lidé podívat na problém z jiného pohledu a snadněji tak mohou dojít k vytyčeným cílům.
1.4 Principy mediace Už byly uvedeny některé zásady, které se v mediačním procesu musí objevit. V opačném případě by totiž nebyl naplněn jeho smysl. Byly to například zmínky o dobrovolnosti mediace, o tom, že klienti přebírají zodpovědnost za způsob řešení konfliktu a že je založena na důvěře k mediátorovi. Mimo to se zde řadí: o Změna soupeření na spolupráci. Ta je založena na změně soupeřivého vztahu na spolupracující, což je také výsledkem procesu mediace. Současně je však jejím předpokladem, protože k mediaci by nemohlo dojít, kdyby se pro ni klienti svobodně nerozhodli a nedohodli se na ní. 12
o Orientace na budoucnost. To znamená, že minulé události v životě klientů jsou v mediaci důležité pouze ve vztahu k přítomnosti nebo budoucnosti. Jsou zde od toho, abychom se z ní poučili o tom, co dobře nefungovalo. o Pochopení odlišností. Týká se odklonu od svých vlastních pozic, názorů, postojů, zájmů a potřeb. Protože klienti považují za jediné správné právě ty své. A úkolem pro vytvoření důvěry a spolupráce je pochopit právo partnera na vlastní chápání skutečnosti. o Alternativy neboli hledání nových možností. Klient se do teď snažil svou konfliktní situaci vyřešit způsobem, který pokládal za osvědčený. Ten mu ale nepřinesl žádné uspokojení. A proto hledá jiné možnosti, jak svou situaci vyřešit. Svou roli zde hrají i informovanost o alternativách řešení, které jedinec má. To, že se klient rozhodne pro mediaci, znamená, že v procesu hledání nových možností řešení uspěl. o Nestrannost, neutralita. To je považováno za zásadní princip pro mediátora. Protože ve spolupráci může pokračovat jen tehdy, kdy může zůstat nestranný vůči oběma účastníkům. Pokud to z jeho strany není možné, je nutné, aby od případu odstoupil. o Svoboda rozhodování. Ta je úzce spjata s principem převzetí zodpovědnosti. Klienti sami mohou uvažovat o všech navrhovaných řešeních a podle svého zájmu mohou rozhodnout. Svoboda rozhodování souvisí s principem dobrovolnosti. To znamená, že kterýkoli účastník, a to může být i mediátor, může od mediace kdykoli odstoupit (Holá, 2011, s. 53-59). Můžeme říct, že v zásadě jsou tyto principy provázané. Navzájem se doplňují. Nebo přesněji řečeno - ucelují proces mediace jako něco, co nabízí v komplexnosti. Protože tím, že dojde k naplnění jednoho principu, pravděpodobně dojde i k naplnění toho dalšího (Holá, 2011). Kupříkladu to, že klienti dobrovolně svolí k procesu, vlastně umožňují otevřít se, svěřit se mediátorovi. Součástí toho je, že mu věří, že spoléhají na to, že s tím, s čím se mu svěří, nikomu dál nepoví. Jelikož mají tu důvěru a že se mediátorovi svěří se svými pocity, názory a potřebami, mohou klienti dojít k pochopení navzájem a tak dojít ke spolupráci. A tak by se dalo pokračovat dál, až by se využily všechny uvedené principy.
13
Takovýto samovolný postup však nejde ve všech případech. Ideální to je v situacích, když si klienti sami službu vyhledají a požádají o pomoc. Sféry, ve kterých může být takto mediace nápomocná, uvádím níže.
1.5 Aplikační oblasti mediace Aplikační oblasti mediace lze rozdělit na dvě hlavní části, a to v závislosti na tom, zda se mediace zaměřuje na trestní nebo netrestní oblast. Jsou jimi mediace v civilních sporech a mediace v trestním řízení. Do mediace v civilních sporech se zahrnují ty konflikty, které mohou vzniknout porušením práv lidí, kteří žijí v určitých vztazích na určitém místě. Tyto spory jsou současně i aplikačními oblastmi mediace, které vymezuje Holá (2011). Jsou jimi: o Rodinná a partnerská mediace; o Peer mediace; o Obchodní mediace; o Mediace v pracovněprávních sporech; o Interetnická mediace; o Komunitní mediace; o Environmentální mediace; o Mediace v politice a diplomacii.
Záměrně vynechám první bod ze seznamu, kterému se budu věnovat podrobněji v jedné z následujících kapitol, a přeskočím k peer mediaci. Tou rozumíme mediaci, která probíhá zejména mezi vrstevníky ve školním prostředí. Pomáhá tedy řešit existující konflikty mezi žáky, dále mezi učiteli, mezi žáky a učiteli, mezi učiteli a rodiči apod. Obchodní mediace řeší spory mezi firmami, ukončení obchodní spolupráce, uzavírání smluv,
finančních
či
majetkových
záležitostí,
stavební
záležitosti.
Mediaci
v pracovněprávních sporech také označujeme za „mediací na pracovišti“, z čehož lze usoudit, že se zaměřuje např. na konflikty mezi pracovníky, pracovníky a vedením, obtěžování na pracovišti, ukončení pracovního poměru. Interetnická mediace se týká konfliktu mezi dvěma nebo více etnickými skupinami, které vnímají svou odlišnost. V komunitní mediaci jsou předmětem sousedské konflikty (z důvodu hluku, parkování, 14
domácím zvířatům), generační konflikty v komunitě (noční klid, vstupování na soukromé pozemky), konflikty mezi občany a institucemi (obecním úřadem, školou, dopravci). Spory týkající se témat veřejné politiky, jako jsou například ekologické podmínky, zřízení obecní kanalizace atd., řeší environmentální mediace a poslední z výčtu, mediace v politice a diplomacii, urovnává spory např. v politických jednáních jednotlivých stran. Mediace v trestním řízení je, jak už bylo řečeno, zaměřena na trestní oblast sporů. Je chápána jako mimosoudní jednání řešící spor, který probíhá mezi obviněným a poškozeným, a na starost ji má Probační a mediační služba ČR1. Může být alternativou k jednání soudnímu, ke kombinovanému se soudním řešením konfliktu i k jednání následném, po rozhodnutí soudu (Holá, 2011). U nás se tedy řešením konfliktů v trestních záležitostech zabývá Probační a mediační služba ČR, která byla právě zmíněna. V této práci se ale zaměřuji na jinou oblast, než kterou zastřešuje tato instituce. Netrestním záležitostem v České republice mohou pomoct zejména poradny, například manželské, rodinné či občanské. Za jejich působení můžeme být zavázáni jedné z organizací, která byla v naší republice založena několik let nazpátek.
1.6 Mediace v České republice První zmínky o mediaci v České republice probíhaly v počátcích 90. let 20. století. K nám se dostaly ze dvou již existujících proudů, přičemž jeden z nich vycházel z USA a druhý ze západní Evropy. V nynější době se mediace nejen vyučuje na vysokých školách jako jedna metoda řešení konfliktů (Matoušek, 2003), ale zavádí se také do praxe. O to se zasloužila Asociace mediátorů ČR, která byla založena v roce 2000, a která pomohla šířit praktickou mediaci. Nyní se zaměřuje na „vysokou profesionální úroveň poskytovaných mediačních a facilitačních služeb, supervizi a konzultační činnost, vzdělávání mediátorů formou interaktivního výcviku podle vzdělávacích standardů“, a dále vyvíjí aktivity, které napomáhají mediaci dále rozvíjet (Holá, 2011, s. 165). Mezi její sekce patří rodinná mediace, komunitní a občanskoprávní mediace, mediace v podnicích a institucích, interetnická mediace a trestněprávní mediace (Asociace, 2011).
1
Mediace v trestněprávní justici je prováděna úředníky Probační a mediační služby ČR na základě zákona o probační a mediační službě, který je v ČR v platnosti od 1. 1. 2001 (Matoušek, 2003, s. 150).
15
U nás, bohužel, služba rodinné mediace ještě není zcela rozšířená, neboť chybí dostatečná informovanost lidí o tom, jak jinak, než soudní cestou, řešit konfliktní situace. Mimo to se v česku postrádá dostatek profesionálních mediátorů (Matoušek, 2003). A i když autor o tomto problému hovoří již deset let zpátky, lze říci, že tato situace trvá i nadále. Je totiž stále málo institucí či samotných mediátorů věnující se problematice rodiny. Možná se ale situace změní s nedávno vzniklým Zákonem č. 202/2012 Sb. o mediaci (dále jen „ZOM“), který vymezuje základní pojmy vyskytující se v mediaci, průběh mediace, povinnosti mediátora a popisuje podmínky pro získání oprávnění vykonávat toto povolání pod záštitou Ministerstva spravedlnosti.
16
2. Rodinná mediace V této kapitole se budu věnovat jedné z nejrozšířenější oblastí mediace, jíž je mediace rodinná. Charakterizuji zde základní principy této formy práce s klienty, její fáze a zmíním se také o lidech, kteří se účastní tohoto procesu. Je zapotřebí uvést tyto body z toho důvodu, abychom pochopili její smysl a smysl práce rodinných mediátorů, na které se zaměřím v další kapitole.
2.1. Charakteristika rodinné mediace Rodinná a partnerská mediace je, jak už bylo zmíněno v předchozí kapitole, jednou z aplikačních oblastí mediace. Mediace v rodinných konfliktech patří mezi ty nejrozšířenější oblasti využívání mediace, a to hned vedle mediace v justici. Do této kategorie je zařazena z důvodu stále se zvětšujícího množství negativních společenských jevů, které souvisejí s rodinným životem. A to může být důvodem, proč je o problematiku rodiny větší zájem, než jak tomu bylo dříve. Můžeme sem zařadit například nestabilnost rodinných vztahů, vzrůstající počet rozvodů, a také počet tzv. problémových rodin (Holá, 2003). Jelikož „partnerská“ mediace není v textu dále přibližována, hned ze začátku uvedu, že se jedná o mediaci, ve které se řeší konflikty mezi osobami, mezi nikterými je dlouhodobý partnerský vztah. Tyto vztahy končí většinou tehdy, kdy jeden z páru vyžaduje dokonalost toho druhého (srov. Holá, 2011; Štěpaník, 2005). Což je logicky nesmyslné, protože nikdo není dokonalý a tak to po nikom vyžadovat nelze. Pochopitelně takový vztah nemůže dlouho vydržet. Východiskem může být buď snížení nároků na partnera, anebo poté rozchod. Rodinné konflikty lze dle zaměření rozdělit na mediaci rodinnou a rozvodovou. Rodinná mediace řeší konflikty existující mezi nejbližšími členy rodiny, například rodičeděti, rodiče-prarodiče apod. Nezáleží zde na tom, jestli je rodina založena uzavřením manželstvím. V rozvodové mediaci jde už ale o to, aby se vyřešily konflikty v průběhu rozvodového řízení manželů, to znamená, že zde už byli partneři svoji. I když jsou oba typy mediací odlišeny, u nás, v České republice, jsou chápány jako jeden celek (Holá, 2011). 17
O rozhodnutí definitivního rozchodu manželů či partnerů většinou rozhoduje chvíle, kdy konflikt mezi sebou už nedokážou vyřešit sami, vlastními silami. Poté, co si tento nedostatek oba uvědomí, mohou využít služby rodinné mediace. Ta jim nabídne způsob, jak se v poklidu, bez hádek a někdy i násilí, domluvit. Je samozřejmé, že rozvod je velice emočně vypjatou a stresovou situací v životě partnerů, takže nelze zabránit veškerým vnitřním stavům. Rozcházející se manželé mohou prožívat pocity lítosti, smutku, obav, viny, zlosti, touhy po odvetě. Je proto dobré využít profesionální pomoc v podobě mediátora. Ten jim pomůže zvládnout své emoce a vyřešit problémy spojené s rozvodem ve spolupráci, a to s nejvyšším možným ohledem na jejich děti, pokud nějaké mají (srov. Holá, 2003; Kratochvíl, 2009). Děti jsou poté „vystaveny menšímu množství konfliktů mezi rodiči a rodiče se vyhnou psychickým problémům, které z boje o svěření dítěte nutně plynou“ (Holá, 2003, s. 137). A jelikož vyjednávání probíhá mezi lidmi, kteří jsou na sebe vázaní existujícími vztahy, je zapotřebí, aby se tyto vztahy mezi nimi i nadále udržovaly a upevňovaly (srov. Fisher, 1994). I když se v mediaci řešící rodinné a partnerské vztahy řeší například komunikace, rodinné finance a rodinné konflikty, zahrnující předmanželské dohody, vícegenerační rodinné konflikty, anebo dědictví, nejčastěji se však při takovýchto situací řeší dítě, které mají partneři společné. Jsou to zejména základní otázky týkající se svěření dítěte do péče, formy jeho výchovy, kontakt s dítětem a také finanční a majetkové uspořádání. Je výhodné, když se na takovýchto věcech společně dohodnou, aby věci, jako je rozdělení majetku či úpravy styku s dítětem, nemuseli řešit soudní cestou (srov. Holá, 2003, 2011; Kratochvíl 2009). Protože tento způsob je oproti mediaci náročnější časově i psychicky. Manželé se v rodinné mediaci mohou cítit také užiteční a mohou mít lepší pocit z toho, že se opravdu snaží něco udělat. A hlavně pociťují podporu v podobě mediátora, protože ten se ohlíží na všechny účastníky, i na ty, kteří nejsou přítomni.
2.2 Účastníci rodinné mediace Účastníky rodinné mediace jsou klienti a mediátor, příp. mediátoři. Z toho, co už bylo napsáno, lze odvodit, že klienty rodinné mediace jsou rodinní příslušníci. Co se týče rozvodové mediace, jsou to logicky manželé nebo i bývalí manželé. Kromě nich také ti, kteří jsou rozvodem dotčeni. Zde řadíme jejich děti (Holá, 2003). Účast dětí na mediaci 18
však musí být pečlivě zvážena. Protože je důležité, aby ony samy byly na konfliktech rodičů zúčastněny pouze minimálně. Zejména by pak mimo ně mělo docházet k hledání řešení a rozhodování o tom, jak se budou s rodiči stýkat. Jejich participace na procesu může mít ale i pozitivní stránku. To z toho důvodu, že dospělí někdy nevědí, jaké konkrétní potřeby děti mají, a s pomocí dětí jich lze dosáhnout snadněji. Je však důležité, aby, když se rozhodne o účasti dítěte na mediaci, bylo přizváno tehdy, jsou-li rodiče schopni představit alternativy řešení situace. Není vhodné jej dříve do procesu zatahovat, protože kdyby vidělo, jak se případně rodiče dohadují, někdy slovně napadají, jenom by mu to přitížilo na faktu, že už nebude s oběma rodiči společně žít. S dítětem je také možné pracovat individuálně v oddělených sezeních s mediátorem (srov. Holá, 2011). Ten tak může získat ty informace, které rodičům chybí. Anebo se také může s jeho pomocí uvést do situace, která aktuálně panuje mezi partnery. Hlavní podmínkou ale je, aby v takových případech mediátor měl buď znalosti z oblasti dětské psychologie, anebo spolupracoval s profesionálem v těchto oblastech (Bakalář, 1996). Díky tomu bude schopen s dítětem adekvátně pracovat v případě, že rodiče dítě do procesu budou chtít zařadit.
2.3 Principy rodinné mediace Základním kamenem rodinné mediace je to, že častou prioritou rozcházejících se partnerů je zůstat kompetentními rodiči. To znamená, že jakkoli budou své problémy řešit, v každém případě budou hlavně myslet na to, aby jejich děti nebyly rozhodnutím nijak poškozeny a hlavně, aby netrpěly. Jde taky o jejich potřeby, které jsou na rodičích závislé. A to si musí oba rodiče uvědomit. K lepší dohodě mezi partnery pomáhá také to, že nejen rodiče myslí na své děti, ale také že s nimi v procesu mediace počítá i sám mediátor, protože většina z nich v mediaci vystupují jako obhájci dětí. Podmínkou všeho ale je, aby rozcházející se rodiče spolupracovali. Aby o svých potřebách, obavách, i emocích, mluvili. Protože komunikace je v momentální situaci mezi partnery na prvním místě. Bez ní nedojde uspokojivé dohody žádná ze stran (srov. Holá, 2011; Matoušek, 2003). Jak už bylo řečeno, rozvod bývá náročnou situací. Proto nebývá snadné, i když se tedy strany rozhodnou spolu komunikovat, společně dojít k takové dohodě, která bude vyhovovat oběma stranám. Proto mohou partneři využít služeb rodinného mediátora, který „garantuje proces vyjednávání založený na porozumění rozdílům mezi vyřčenými 19
stanovisky stran a jejich skutečnými zájmy, které se strany snaží prostřednictvím prosazení svých stanovisek uspokojit“ (Matoušek, 2003, s. 138). Aby on sám nejprve pochopil chápání obou stran, musí se obě strany k věci vyjádřit. Poté se pokusí vztahy mezi klienty založit na tom, aby se vzájemně vnímali, aby spolu komunikovali a aby srozumitelně vyjadřovali své emoce druhé straně. Jsou ale případy, kdy klienti své emoce nedokážou udržet na uzdě a dojde tak k jejich rozbouření. Od toho je zde ale mediátor, aby emoce opět uklidnil (srov. Fisher, 1994). Proto je jeho přítomnost ve vyjednávání mezi partnery klíčová, a bez něj by nebylo možné proces realizovat. V každé dílčí fázi v průběhu mediace hraje důležitou roli, ve které využívá svých speciálních dovedností ke zjišťování nepostradatelných informací. Jak to tedy probíhá a jaké funkce musí mediátor naplňovat v jednotlivých fázích, uvádím níže.
2.4 Fáze rodinné mediace Nyní nastíním průběh mediace a její fáze. Ty platí pro mediaci obecně, ale jelikož se v této práci zabývám zejména rodinnou mediací, uvádím je tedy zde. Fáze přizpůsobím této formě mediace a především z pohledu mediátora. Mediace je proces, který má svou strukturu. Je tvořen fázemi, kterých by mělo být dodržováno v celém jejím průběhu. Nejen na přístupu mediátora, ale i na souvislostech dané situace závisí, nakolik bude daná struktura dodržována. To hlavní, co usměrňuje celý proces, je hledání pozitivního řešení (Holá, 2011). Podle Matouška (2003) existuje ještě před první fází fáze nultá. Jejím cílem je získat klienty pro mediaci a ověřit si u nich, zda opravdu chtějí svůj konflikt řešit. Součástí je podání všech potřebných informací, které možným klientům pomůže v rozhodování, zda přistoupit na tento proces či nikoli. Jsou jim vysvětlovány zásady, principy i výhody mediace. Dále se tedy rozhodne, zda je vhodné tento případ řešit v rámci mediace a pokud ano, domluví se možné termíny. Je možné, že pokud bude nultá fáze probíhat formou telefonického rozhovoru, potenciální klient nepochopí, o co vlastně v mediaci jde. Bude tak zapotřebí dojednat osobní schůzku, po které již bude schopen souhlasit nebo odmítnout tuto službu.
20
Způsob fázování, který vychází z amerického proudu a který je nejčastěji u nás využíván, uvádí a popisuje Holá (2011): o
Zahájení mediace,
o
Získávání informací,
o
Porozumění zájmům,
o
Hledání řešení,
o
Vytváření a sepsání dohody,
o
Závěrečné slovo.
2.4.1 Zahájení mediace Je jisté, že klienti přicházejí v nejistotě a s obavami z neznámého prostředí a z toho, jak bude proces probíhat. Proto tuto fázi mediátor zahajuje úvodním slovem, kde klienty přivítá, představí, objasní základní pravidla mediace a navodí atmosféru důvěry, která je pro celý tento proces nezbytná. Jeho účelem je nechat klienty, aby se přizpůsobili na nové podmínky. Dále se věnuje pozornost odměně mediátora. Ta může být stanovena formou předem domluvené částky bez ohledu na trvání a výsledku mediace, formou hodinové sazby, anebo formou finančního podílu, která se odvíjí od hodnoty věci, která je předmětem mediace. V případě, že mediátor nabízí své služby v rámci určité instituce, jeho odměnou je stálý plat. Další možností je odměna odvíjející se od mediačního případu. A to buď platbou pro organizaci, nebo vlastní odměnou mediátora. V průběhu domluvy však může nastat situace, že klienti odmítají přijmout některá pravidla. Proto jim musí být klidně a srozumitelně vysvětlena důležitost všech pravidel mediace (srov. Matoušek, 2003). Je důležité, aby klienti pochopili všechny body mediace. Aby si nic nebrali proti sobě, protože v žádném případě není výsledkem poškození klientů. Od toho právě slouží první schůzka, kdy dojde k vyjasnění všech nedorozumění.
2.4.2 Získávání informací Poté, co se obě strany domluvily a dohodly na spolupráci, je načase, aby se klienti mediátorovi svěřili se svým vnímáním konfliktní situace. Je proto vytvořen chráněný prostor, kde se mohou otevřeně vyjádřit ke svým pocitům. Účelem je pochopení obou stran navzájem, ne určení viny. Proto je zapotřebí od nich získat co možno největší počet 21
informací. Záleží ale na nich samotných, s čím vším se mediátorovi svěří. Svou roli zde hraje i jejich pohled na dané informace. Tudíž pokud je budou považovat za důležité, vysloví je. Je taky možné tvrzení klientů podložit důkazy, ale není to podmínkou, neboť mediace není považována za formální proces (srov. Matoušek, 2003). Role mediátora v této fázi zahrnuje činnosti pozorného naslouchání, podporování klientů k otevřenosti a tak i ke sdělování všech důležitých informací. K tomu, aby mohl mediátor získat co možno největší množství informací, napomáhá i pozorování účastníků mediace. Protože neverbální komunikací lze získat stejně, ne-li více informací, než verbální. Postoje, výraz ve tváři, neuvědomělé činnosti rukou. Musí si všímat i maličkostí, které by mu mohly napomoci pochopit vztah mezi partnery. Závěrem mediátor nestranně a bez jakýchkoli připomínek shrne protichůdné body. Stížnosti klientů jsou přeformulovány na předměty jednání. Toto období je velmi významné, neboť zde dochází k přechodu od soupeření ke spolupráci. Partneři přichází na to, co mají společného a na tom staví další kroky. Ale také zde může dojít k nepříjemnostem. Například, když si strany skákají do řeči tehdy, když má prostor k vyjádření pouze jedna strana. Poté je jednou z možností předání klientům papír s tužkou a v průběhu si mohou poznamenat poznámky. Přesto je ale nutné, aby byl zajištěn dostatek prostoru pro obě strany. Pokud však metoda zápisků nezabere, je nutné zkusit oddělená jednání (srov. Matoušek, 2003). Je dobré, že se mediátor v případě neshod snaží dojít k otevření klientů i jinou formou, že využívá improvizace. K tomu ale snad nedochází tak často a oba partneři jsou tedy schopni se vyslovit bez jakýchkoli vážnějších obtíží.
2.4.3 Porozumění zájmům Jakmile se obě strany vyjádří ke svým postojům k danému problému, opustí soupeřivé posty a přehodnotí samy sebe, mohou se přiblížit k porozumění sebe navzájem. Tato fáze bývá společně s tou předchozí velmi emočně náročnou, protože přijít v podstatě na to, co si možná ani jindy v životě neuvědomujeme, musí stát hodně úsilí. Pokud se to ale podaří, pak má klient vytvořen dostatek prostoru pro přijetí nových informací. Tím pádem bude tíhnout k úniku od témat, která mu jsou nepříjemná či bolestná, a svou pozornost přesune na návrhy řešení. Nyní je úkolem mediátora opět dohlížet na celý proces. Zejména na dodržování pravidel, vytvoření atmosféry důvěry, bezpečí, udržování komunikativnosti klientů, zkrátka zajištění základních principů, které už byly v práci 22
vypsány. Technikami, které mu pomohou takto proces zvládat, mohou být dotazování, parafrázování, zrcadlení pocitů a shrnutí (Holá, 2011, s. 128). V čem tkví hlavní účel těchto technik, popisuji v jim věnované kapitole. V návaznosti na předchozí fázi se po shrnutí se mediátor zaměří na to, co manžele spojuje (v případě rozvodové mediace to jsou většinou děti), a to bude odrazový můstek pro hledání možných řešení. Bohužel se stává, že klientům dělá problémy otevřít se a rozmluvit se. V tomto případě se jich můžeme rovnou zeptat, co by klient dělal na místě druhé strany. Pokud to nezabere, klienty vrátíme do doby, kdy situace nebyla konfliktní, s tím, aby vyprávěli o tom, jak to tehdy u nich fungovalo (srov. Matoušek, 2003). Pokud to dokážou a uvědomí si, co způsobovalo to, že si rozuměli, že měli o čem hovořit, a také, co zapříčinilo pozdějším problémům, mohou se navrátit do starých kolejí a vyjasnit si nynější postoje.
2.4.4 Hledání řešení Pokud jsou klienti schopni definovat své zájmy a potřeby, mohou podle nich hledat takové řešení, které by bylo vhodné obě strany. Na základě toho mají možnost předvést svou kreativitu a vymýšlet ty nejvhodnější z nich. Přitom si staví kritéria hodnocení, podle nichž návrhy posuzují. Dílčí řešení i konečná dohoda by měly uspokojovat zájmy obou partnerů. Mediátor je zde od toho, aby podporoval a postrkoval klienty k tomu, aby byli ochotni spolupráce. Také dohlíží na diskusi, která probíhá v rámci návrhů. Ale může se stát, že poté, co budou všechny nevhodné návrhy vyškrtnuty, nic dalšího nezbude a strany se tedy nedohodnou. Potom je nutné opětovné přezkoumání již zavržených návrhů, ale podle odlišných kritérií, anebo uzavřít toto téma jako dohodu o nedohodě a přejít k dalšímu (srov. Matoušek, 2003). Nakonec se ale partneři musí shodnout v názorech, i když mnohdy původně v odlišných. Protože pokud nebudou souhlasit obě strany, není možné najít jiné východisko.
2.4.5 Vytváření a sepsání dohody Tím posledním, čím by měl proces mediace projít, je vytvoření, sepsání dohody. Je to taková dohoda, která ve všech směrech nejvíce vyhovuje klientům a která se jim bude zdát jako nejlepší volba z předběžných návrhů. Dohodu, která bude mít již finální podobu, stvrdí všichni zúčastnění podpisem. Měla by být vyvážená, realistická, konkrétní, 23
dosažitelná, časově omezená a měřitelná (Holá, 2011, s. 129). Nesmí se opomenout to, že musí vycházet z potřeb klientů, mediátor zde pouze oficiálně stvrzuje to, na čem se partneři shodli.
2.4.6 Závěrečné slovo Závěrem celého úsilí je shrnuto, k čemu účastníci společně v mediaci došli. Mediátor ocení jak dosažený výsledek, tak snahu a píli klientů. Zhodnocení celého procesu by mělo přinést také zpětnou vazbu jak pro samotné klienty, tak pro mediátora. Je kladen důraz na dodržování a kontrolu dohody. Avšak v případě, že bude nutné opět využít služeb mediace, je klientům zdůrazňována možnost opětovné návštěvy. Tím mediátor mediaci ukončuje a rozloučí se s klienty. Jak jsme si mohli všimnout, ve všech fázích už bylo naznačeno, co obnáší práce mediátora. Co je náplní jeho práce, co a v jakých fázích musí, nebo by měl zajistit k tomu, aby byl mediační proces úspěšný. V následující kapitole se budu zabývat jeho konkrétními činnostmi a přiblížím dovednosti potřebné pro tuto práci.
24
3. Mediátor V následujícím textu vyzdvihnu osobu, která proces mediace zprostředkovává a bez jejíž přítomnosti by nebylo možné dojít k žádanému cíli. Hlavním účelem jeho práce je zprostředkovat komunikaci mezi spornými stranami tak, aby byly schopné se v poklidu domluvit na vhodném řešení konfliktní situace. Řešení by mělo být, jak už bylo možné dozvědět se v předešlém textu, výhodné pro obě strany, a k výsledku by měly dojít společnými silami.
3.1 Role mediátora v rodinné mediaci Mediátora lze popsat jako člověka disponujícího specifickými dovednostmi a odbornými znalostmi v oblasti mediace (Šišková, 2012, s. 73). Ty, jakožto prostředník v mediaci, by měl využívat při takovému vyjednávání mezi stranami, která je efektivní, které stranám napomůže objasňovat existující situaci a které jim pomůže vyjadřovat své zájmy (srov. Holá, 2011). Co považuji za vhodné je zdůraznit, že mediátor zde není do toho, aby někoho jakýmkoli způsobem hodnotil. Je zde proto, aby vyslechl zúčastněné strany a pomohl jim dojít k ukončení vzájemných sporů. Proto se klienti nemusí bát a ke všemu mohou vyslovit svůj názor. Takže nejen, že je zprostředkovat dohody, také stranám naslouchá, podporuje je k tomu, aby vyslovili vše, co je tíží, a dohlíží na to, aby byla dodržována všechna stanovená pravidla. Tím je poté možné dokončit proces úspěšně. Svou profesionalitu dokládá i nestranností vůči klientům, což je v mediaci zásadní. Protože v případě, že bude mít jeden z klientů nebo sám mediátor pocit, že tíhne k jedné straně, či se nějak osobně angažuje, je to špatně a proces by se měl ukončit. Součástí role mediátora v mediaci je také plnit úkoly, které mu jsou dány. Ty byly zvýrazněny v kapitole věnující se fázím mediace, ale pro jistotu je zopakuji i zde. Ze všeho nejdříve by měl mediátor podle Matouška (2003) klientům vysvětlit průběh mediace, s čímž souvisí i sjednání podmínek, ve kterých bude mediace probíhat, a svou roli, kterou v ní hraje. To zpravidla probíhá v první fázi mediace. K tomu by měl zajistit již zmíněnou bezpečnou atmosféru, bez které klienti nedojdou k uvolnění a tak i ke sdělování těch informací, které původně neměli v plánu sdělit (srov. Termann, 2002). Tak usnadní komunikaci mezi stranami, což je první odrazový můstek. Ty pak mají volný prostor 25
k vyjadřování, kde je mediátor podporuje a učí je vzájemnému naslouchání a vyměňování informací. Získané informace zpracovává, snaží se pochopit nahlížení obou stran na jejich sdělení a poté napomáhá i stranám ve vzájemném pochopení. Společně s klienty určují sporné body, které se později stanou předměty jednání. A jeho posledními kroky jsou sjednání a sepsání závěrečné dohody. Přičemž by měli mít klienti na paměti, že mediátor je sice zodpovědný za kvalitu mediační dohody, ale nikoli už za výsledek, ke kterému klienti došli. Tudíž by za výsledek měli převzít zodpovědnost. V rodinné mediaci se často stává, že to, na čem se rozvádějící se manželé chtějí dohodnout, je péče o dítě. V těchto případech sice mediátor pomáhá klientům zvolit nejvhodnější řešení, ale jelikož je dítě upřednostňováno, tak nabízí pouze takové, které v žádném případě dítě nepoškodí. Za žádných okolností by neměl být ohrožen jeho vývoj. Proto by manželé měli, i dle doporučení Kratochvíla (2009), být vedeni k tomu, aby dítěti co možno nejvíce zjednodušili adaptaci na novou situaci. To znamená, aby nedocházelo k výrazným změnám v citové oblasti k oběma rodičům a aby si zachovalo pocit bezpečí. Protože v opačném případě se mohou děti cítit zavržené a rozvrat v rodině mohou považovat za svou vinu. Také by měli být varováni před možnými psychickými reakcemi dětí na rozchod rodičů, které se projevují strachem, smutkem či depresí. Už z těchto důvodů je velkým přínosem, pokud se mediátor orientuje v oblastech dětské psychoterapie, rodinné terapie a také v problematice dětského věku.
3.2 Pracovní a odborné dovednosti mediátora K vykonávání povolání mediátora je samozřejmě zapotřebí disponovat určitými vlastnostmi, které jedinec v sobě může mít, a ty později rozvíjí, aby byl ve své práci lepší, anebo se jimi musí naučit. Jsou ale i případy, kdy jedinec ani v nejmenším netíhne ke komunikačním oblastem a ani k těm, ve kterých jedná pouze s lidmi, i když se ze všech sil snaží uplatnit se právě zde. Co může patřit mezi ty hlavní vlastnosti, které by měl člověk ovládat, se budu snažit vymezit v následujícím textu. Za prvé si myslím si, že neodmyslitelnou vlastností mediátora, tedy co by v jeho osobnostních předpokladech nemělo chybět, by měl být altruismus. To znamená být prospěšný druhým a nic z toho nezískat na oplátku. Bez této vlastnosti by podle mého názoru nemohl člověk tuto práci vykonávat. Protože tato práce by měla v člověku, který 26
pomáhá lidem, vyvolávat pocit naplnění. Zejména ve chvílích, kdy ví, že někomu usnadnil nepříjemnou cestu v životě, kterou musel projít. Mediátor by neměl v žádném případě myslet pouze na zisk, který mediací získá. Tím míním to, že svou práci musí dělat rád. Hayesová (2003) uvádí, že ve výzkumech bylo dokázáno, že v ochotě pomoci lidem hraje velkou roli to, jak lidé chápou danou situaci a s kým dalším se budou muset dělit o zodpovědnost. V tomto povolání nelze koukat na to, jaká situace nastala. Musí se přizpůsobit realitě a to hlavní, co by mělo zajímat, by mělo být pomoci lidem se slušně domluvit. I když věřím, že zpočátku praxe v tomto oboru to nemusí být snadné, tak i přesto by měl mediátor zachovat před vyjednáváním chladnou hlavu, nepanikařit a být klidný. To z toho důvodu, aby jeho osobní stav a jeho myšlenky nijak neovlivňovaly průběh mediace. Zachovat vnitřní klid znamená být v duševní rovnováze, mít srovnané myšlení, smířit se s věcmi, které nemůžu ovlivnit, přistupovat umírněně k sobě i ke svému okolí a chovat k němu adekvátně (Nürnberger, 2011, s. 13-14). Čili být ve všech ohledech vyrovnaný, jak k sobě, tak ke svému okolí. Proto se nedoporučuje lidem, kteří jsou například agresivní, neurotičtí, aby se hlásili k této profesi. Kromě toho by ovšem nemohl pracovat s lidmi v mediačním procesu, aniž by mezi mini byl vztah otevřený, založený na empatii, opravdovosti, schopnosti vhledu do situace klienta, vstřícného zájmu a respektu. To jsou předpoklady, bez nichž prakticky nelze pracovat. Protože bez nich mediátor bezpečnou atmosféru místnosti, ve které bude docházet ke sjednání dohody, nevytvoří. Nezjistí tak od klientů nezbytně nutné informace pro proces vyjednávání. Mezi účastníky je proto vytvořeno místo, které poskytuje dostatek prostoru pro vybytí mediátorovy schopnosti flexibility a kreativity. Díky nim dokáže pružně vyjednávat s klienty a okamžitě reagovat na postoje protistran při předkládání návrhů (srov. Holá, 2011, s. 218; Termann, 2002, s. 14). Další důležité charakteristiky, které by u mediátora podle Holé (2011) neměly chybět, a které ještě nebyly zmíněny, jsou morální kvality, které jsou ve vztahu účastníků mediace stanoveny profesionální etikou. K tomu jak se chovat ať už ke svým klientům, zaměstnavateli či kolegům, slouží etický kodex. U nás byl první Etický kodex mediátora vypracován Asociací mediátorů ČR, ale své standardy má dnes vytvořeny většina organizací a institucí, které nabízí služby mediace a pro jiné způsoby řešení konfliktů. Dále sem řadí emoční inteligenci. Tu charakterizuje jako „vnímání a motivace sebe samého, empatie, uspokojení z interpersonálních vztahů, sebediscíplína, vytrvalost, sebeovládání, 27
trvalé pracovní zaujetí“ (Holá, 2011, s. 220). To znamená, že jedinec umí rozeznat a chápat své emoce, a co je nejdůležitější, umí s nimi pracovat a ovládat je. V některých situacích je totiž zapotřebí se ovládat. Když se mediátor v mediaci dostane do pozice, kdy plně nesouhlasí s rozhodnutím stran, nemůže s tím nic dělat. Proto musí pracovat sám se sebou, jelikož jak bylo psáno, mediace není o hodnocení rozhodnutí klientů. Patří sem i pozitivní myšlení, jehož přítomnost předpokládá dobré vyhlídky do budoucna. Mediátor věří v kladné vyřešení konfliktu a hledá zejména dobré stránky dané situace. Tím, že se na věc dívá optimisticky, poskytuje i motivaci dále pokračovat a spolupracovat. Na obtíž jistě nebude také všeobecný přehled, který by měl být součástí mediátorovy výbavy (Termann, 2002). Být v centru dění, zajímat se o to, co se děje kolem nás, být informován o všem aktuálním. Tím může mediátor předejít například zaskočením dotazu klienta nebo mu to pomůže při prostém vytvoření celkového obrazu aktuálního dění. Zajisté vyžaduje tato práce i odborné znalosti, které lze získat vzděláním, nebo i bez něj. Co považuji za výhodu je být vzdělán v sociálních vědách, protože zde může být člověk dobře uveden do problematiky rodinných problémů, konfliktů a v některých oborech i do mediace a také zde získá, co se v praxi mediaci velmi vyplatí, znalosti práva. I Holá (2011) zdůrazňuje zejména znalost práva a podotýká, že by to měla být jedna ze základních podmínek pro práci mediátora. Právo totiž umožňuje znalosti zákonů, kterých je v mediaci potřeba. Ale upozorňuje také na přílišnou hloubku znalostí, protože v tomto případě to nutí mediátora k hodnotícímu přístupu, čím narušuje proces hledání řešení konfliktů. Proto je vhodné využít konzultací s odborníkem na danou oblast. Tyto informace poskytuje pouze tehdy, jsou-li považovány za důležité v dané chvíli a kdy mohou klientovi pomoci. Už jen to, že o této informaci klient ví, je pomoc. Vzdělání ale není vše, co mediátor potřebuje ke své práci. Proto je určitě více než vhodné se nadále vzdělávat a získávat tak další a další užitečné informace, poznatky, vědomosti, které lze poté uplatnit v praxi. Možnostmi dalšího vzdělání se budu zabývat v poslední kapitole této práce. Nyní bych navázala na oblast dovedností, na kterých je mediace založena.
28
3.3 Komunikační dovednosti Komunikaci lze považovat za nejdůležitější prvek v mediaci. Pokud jí jedinec nedisponuje, nemůže vykonávat tuto práci. Je to z toho důvodu, že právě on využívá komunikačních techniky, kterými pomáhá stranám dojít dohody. Využívá je, aby získal co nejvíce informací od klientů, aby je v jejich sdělování podporoval. K tomu je také zapotřebí zvládat vedení rozhovoru, protože bez něj nelze vytvořit dobrý vztah mezi mediátorem a klienty. Díky němu se komunikující lidé dokážou vzájemně pochopit, poskytnout si zpětnou vazbu nebo radu. Mediátor využívá tento svůj základní pracovní nástroj tak, aby výsledek tohoto procesu mohl být užitečný pro všechny zúčastněné. Nedojde k tomu ale bez osvojeného jazykového citu. Ten zahrnuje plynulé slovní vyjadřování, které je založeno na zkušenostech s užíváním jazyka. V podstatě by měl mediátor zvládat takové jazykové schopnosti, které obsahují širokou slovní zásobu, pohotovost a adekvátnost pojmenování a přesnost vyjádření. Je totiž hodně důležité volit správná slova, aby tak nedocházelo třeba i k nedorozuměním. To ale platí i pro obě strany. Proto mediátor neustále kontroluje, zda vyřčené správně pochopil. Tím, že se klient opraví, tak urychlí pochopení (srov. Matoušek, 2003, s. 75; srov. Holá, 2011, s. 220; Šišková, 2012). Celý proces je založen na vzájemném porozumění ze stran klientů i ze strany mediátora. Komunikaci ale netvoří pouze řeč, nýbrž i výrazové projevy (Smékal, 2002). Protože to také patří k věcem, kterých si musí při mediaci mediátor všímat. Což potvrzuje Šišková (2012). Ta tvrdí, že o člověku svědčí také jeho chování. Způsobem, jakým člověk sedí, stojí, jak se obléká či jaký tón hlasu volí, o sobě říká také hodně informací. Sděluje tak, jaká je jeho nálada, psychický stav a celkové rozpoložení. Těmito znaky se zabývá nonverbální komunikace, jinak řečeno řeč těla. Neverbální komunikace je tedy komunikace beze slov. Zahrnuje gestikulaci, úsměvy, mračení, rozšiřování zorniček, přisunutí své židle ke druhému člověku, dotyk někoho, zvýšení hlasu atd. (DeVito, 2008, s. 152). Prostě cokoli, co není vysloveno ústy a co o člověku prozrazuje téměř vše. Mnohdy i více, než slova, protože všechna gesta a výrazy tváře vždy nesou smysl. Je ale zapotřebí rozlišovat význam vztahující se k obsahu neverbálního sdělení mluvčího a význam, který se týká pouze osoby mluvčího. Tudíž by měl mediátor umět vnímat to, co mu chce klient říct, ale také jak to říká, jak se přitom tváří, chová. Všechny znaky by měl pozorně registrovat. Protože neverbální komunikace 29
slouží zejména k tomu, aby doplňovala tu verbální část. Díky tomu lze lépe pochopit, co chce mluvčí říct. Tudíž je zde menší šance, že dojde pomocí neverbálních signálů k nedorozumění mezi stranami. Je tedy podstatné nezapomenout všímat si veškerého vyjadřování mluvčího, poněvadž se nelze nijak nechovat. Jeho celkový zevnějšek a hlavně obličej, který sděluje neméně důležité emoce klienta (srov. Vávra, 1990; Devito, 2008; Křivohlavý, 1988). Klient se tedy v mediaci projevuje spontánně, vypoví to, co chce, aby bylo řečeno. Je ale také možné ho povzbudit pomocí technik, které mediátor v procesu používá. A to zejména k tomu, aby se klient rozmluvil a aby o sobě a o vztahu k partnerovi řekl co nejvíce.
3.3.1 Techniky využívané v mediaci V mediaci je zapotřebí dodržovat určité techniky, aby jimi bylo dosaženo co možno maximálně kladného výsledku. Tyto techniky souvisí s komunikačními dovednostmi, protože díky nim je mediace efektivní způsob řešení sporu. Jsou to techniky, které musí mediátor mít osvojené, jinak by nebylo možné s klienty vyjednávat. Pokud jimi disponuje, je více než pravděpodobné, že v mediaci dosáhne pozitivního výsledku. Mezi nejdůležitější techniky, které by neměly v mediaci chybět, řadíme aktivní naslouchání, empatické porozumění a dotazování. I když jich je mnohem více, zde uvedu zejména tyto tři, protože je považuji, a také jsou, za nepostradatelné v mediaci. Empatické porozumění je metoda, jejímž účelem je pomoci mediátorovi vytvořit prostor naplněný vzájemnou důvěrou a který inspiruje klienta k otevřenosti. Je to totiž způsob, jak výrazem tváře i pozicí těla klienta inspirovat k otevřenosti tím, že mu naznačím, že chápu jeho situaci, že mě zajímá jeho problém a že mu chci pomoct. Lze říci, že je základním předpokladem být vybaven empatií, protože bez ní se mediátor nedokáže vcítit do situace klientů a chápat jejich prožívání. Důležité je ale nezaměňovat empatii se ztotožněním se s klientem. Od toho je to profesionální proces, aby si mediátor udržoval určitý odstup (Holá, 2011). Druhou neméně důležitou metodou je aktivní naslouchání. Také je to způsob komunikace, který v sobě zahrnuje snahu a ochotu dívat se na problém člověka jeho očima. Cílem je pochopení jeho situace. To znamená, že mediátor se snaží svým tělem dát najevo svůj zájem o příběh klienta, nepřerušuje jej ve vyprávění a naslouchá mu. Nasloucháním pozorně sleduje, co klient říká. Svou snahu dokazuje dotazováním, ověřováním toho, co 30
klient řekl, snaží se mu lépe porozumět. Protože pokud má hovořící pocit, že jej posluchač nevnímá, nezajímá se, a pokud nedostatečně nepodává zpětnou vazbu, má klient pocit, že není správně pochopen anebo že není vůbec vnímán. Pozor ale na dávání rad a doporučení, nebo hodnocení klienta, protože to v mediaci nemá místo. Dovednost naslouchat nemá ve vínku každý. A pokud ano, je zapotřebí ji dále rozvíjet. Trénovat svou pozornost a soustředění, porozumění, zapamatování i zpětnou vazbu, která k aktivnímu naslouchání zásadně patří (srov. Devito, 2008; Matoušek, 2003; Smékal, 2002; Šišková, 2012). Holá (2011) dále uvádí konkrétní techniky, které jsou využívány v rámci aktivního naslouchání. Mezi ně jsou řazeny: o
Povzbuzování,
o
Objasnění,
o
Parafrázování,
o
Zrcadlení,
o
Shrnutí,
o
Ocenění.
Povzbuzování svědčí o zájmu mediátora o klienta a jeho příběh. Pomáhá jím dodávat klientovi odvahu dále hovořit. Využívá se zejména z počátku mediace, aby podpořila tvoření atmosféry důvěry. Objasnění napomáhá pochopit danou situaci, získat informace. Je využíváno také tehdy, kdy mediátor zcela jasně nepochopil klientovo sdělení. Při parafrázování si mediátor ověřuje správnost pochopení sdělení klienta, když jej i pocity, které si myslí, že klient momentálně má, vyslovuje vlastními slovy a snaží se popsat, jak to chápe. Klient buď přijímá, nebo odmítá parafrázovaná slova, anebo se také může vyjádřit přesněji. Zrcadlení se využívá tehdy, když mediátor dostatečně zvládá schopnost empatického naslouchání a porozumění. Jeho pomocí mediátor uznává pocity, které klienti prožívají, a pojmenovává je. Ve shrnutí mediátor zopakuje hlavní myšlenky, pocity i fakta procesu, čímž ukončí část jednání a tím mohou účastníci mediace přejít k té další. Ocenění napomáhá v přechodové fázi od soupeření ke spolupráci, když posiluje potřebné projevy chování. Oceňuje se například aktivní účast, ochota řešit konflikt či pozitivní přístup. Poslední zmiňovanou technikou využívanou v mediaci je dotazování. Prakticky je to založeno na klasickém kladení otázek, které vyžaduje verbální odpověď, sdělení, hodnocení. Jedná se tedy o rozhovor. Ale je možná i druhá forma, a to zprostředkování. Například, když klient komunikuje se svým partnerem přes mediátora. Zjišťuje se chování, 31
ale také postoje, plány obou stran. Mediátor využívá otevřených i uzavřených otázek, kdy otevřené pomáhají otevřít problém, přiblížit událost, a uzavřené spíše slouží k potvrzení pochopení či ke zpřesnění informace. Zde bývá vyskytující se problém hodnověrnost získaných informací, protože většinou klienti hovoří o představovaných prožitcích. A tudíž nezjistíme jejich opravdové prožívání. Komunikační dovednosti, ke kterým patří i zmíněné techniky, si člověk musí osvojit. Osvojit a trénovat, aby v nich vynikal. Úplně ze začátku se o nich dozví buďto v rámci vzdělání, ať už na střední škole či vysoké škole směrované k sociální nebo pedagogické oblasti. Většinou se ale jedná zejména o teorii. Prostředí, kde je může i trénovat, jsou kurzy, v rámci dalšího vzdělávání. I když za nejlepší trénink považuji až vlastní praxi.
3.4 Další profesní vzdělávání mediátorů S mediací se dnes obecně lze setkat na středních a také vysokých školách, kde je vyučována v rámci sociálních oborů. Šišková (2012) uvádí, že na fakultách, které jsou orientovány sociálními vědami, se lze setkat i se samotným oborem Mediace, přičemž studium je zaměřeno jak na teorii, tak na praxi v terénu. Osobně jsem se se samotným oborem Mediace nesetkala. Při hledání jsem narazila pouze na předměty, které se na tento obor zaměřují pouze semestrálně, např. na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Podle mého názoru není na škodu vystudovat takto orientovanou školu, která dá jedinci dostatečnou teoretickou přípravu. V praxi bych však upřednostňovala využití nabídek organizací, které nabízejí jak teoretický úvod, tak praktickou zkušenost v mediaci. V těchto kurzech poté každý zjistí, kde tkví hlavní osobní nedostatky pro poskytování těchto služeb a kde se lze ještě dále vzdělávat. Absolvováním kurzů je možné získat certifikát, který dokládá ukončení kurzu a tak i oprávněnost nabízení služeb mediace. V případě, že se jedinec s mediací osobně nijak více nesetkal, je nutné pro to, aby mohl nabízet služby mediace, podstoupit jistou průpravu. Ať už mediaci bude vykonávat jako dobrovolník, anebo profesionální mediátor. Touto průpravou by měli zájemci podstoupit v rámci kurzů, které zahrnují základní informace o mediaci, o jejím procesu a také o roli mediátora (Šišková, 2012). I když některé země požadují akademické vzdělání přímo v mediaci, jiným stačí absolvování základního mediačního výcviku (Holá, 2011). Není dáno, zda jedinec musí 32
mít vystudovanou sociálně orientovanou školu, aby mohl být dobrým mediátorem. Organizace nabízející vzdělávání v mediaci také nestanovují tuto podmínku, je to zřejmě věc názoru. Ale nově vydaný zákon o mediaci mluví jinak. Pokud chce jedinec vykonávat mediaci v rámci Ministerstva spravedlnosti, musí to být vysokoškolsky vzdělaný, konkrétně v magisterském oboru (ZOM, §16 odst. 1 písm. c). Sice není podmínkou nabízet služby mediace pod ministerstvem, výhodou však je, že tito mediátoři jsou poté zastřešeni zákonem, ke kterému se vztahují i kritéria poskytování služeb. Ohledně dalšího vzdělávání považuji za nutné uvést nevládní organizaci Asociaci mediátorů ČR sdružující dobrovolné i profesionální mediátory a laickou veřejnost, a mezi jejím hlavním cílem je podporovat myšlenku mimosoudního způsobu řešení konfliktů a rozvoj mediačních služeb. Ta nabízí své služby komukoli, kdo má zájem o vzdělávání v této oblasti. Umožňuje rozšířit dovednosti v práci s lidmi, a to především při řešení konfliktů, tedy pro budoucí práci v mediaci. Tento výcvik probíhá po 12 dnů a její rozsah činí 100 hodin. Je založen na interaktivní formě, kde jsou účastníkům kurzu nabídnuty simulované situace, které mimo jiné vycházejí z praktických zkušeností. Každé téma je představeno teoreticky, poté následuje i praktické nacvičování, přičemž účastníci dostávají zpětnou vazbu od lektorů a tím upozorní, na co si mají dávat větší pozor. Po absolvování kurzu účastníci obdrží osvědčení o absolvování a poté mohou požádat o akreditaci Asociace mediátorů, kterou mohou získat předložením a obhajobou nahrávky modelového mediačního případu a složením zkoušky teoretických vědomostí (Asociace, 2011). Podrobnější informace lze nalézt na webových stránkách Asociace mediátorů ČR. Holá (2011) doporučuje vzdělávání, které by jistě mělo zahrnovat sebezkušenostní výcvik, kde mediátor dojde k sebepoznání, všech svých silných i slabých stránek. Podle těchto poznatků zjistí, ve kterých oblastech je u něj možné se dále vzdělávat. Součástí tohoto vzdělávání je také samozřejmě výcvik v mediačních dovednostech, který je zaměřen na výcvik určitých schopností. Účastník získá teoretické poznatky a také náhled do praxe. A následně sem řadí supervizi, které poslouží k sebereflexi, například pochopení neuvědomovaných pocitů. Co se týče poskytování mediace pod Ministerstvem spravedlnosti, je zde podmínka, aby tato osoba byla v „seznamu“, který ministerstvo chápe jako informační systém veřejné správy, jenž sám spravuje. Do seznamu lze být zaspán v případě, že je osoba vysokoškolsky vzdělaná, bezúhonná a že složila zkoušku mediátora, příp. rodinného
33
mediátora2, ne déle než před 3 lety. Osvědčení o složení zkoušky či rozhodnutí o uznání kvalifikace doloží ověřenou kopií. Ještě předtím, než požádá o zápis do seznamu pod Ministerstvem spravedlnosti, musí tedy složit zkoušku. Každému žadateli o složení zkoušky bude do 6 měsíců od přijetí žádosti umožněno vykonání zkoušky mediátora a to poté, co zaplatí poplatek za připuštění ke zkoušce ve výši 5 000,- Kč. Pokud by měl zájem dále vykonat zkoušku rodinné mediace, musí nejdříve úspěšně složit zkoušku mediátora, poté požádat o připuštění ke zkoušce rodinné mediace a opět zaplatit poplatek ve výši 5 000,- Kč. V případě neúspěchu lze ministerstvo do 30 dnů požádat o opakování zkoušky, přičemž opakovat lze pouze dvakrát a poplatky se platí opětovně (ZOM). Zkouška obsahuje odborné znalosti a dovednosti, kterých je zapotřebí při vykonávání činností mediátora, z oblasti mediace, práva, sociologie a psychologie (ZOM, § 23, odst. 7).
Ministerstvo spravedlnosti tedy zajišťuje zkoušky mediátorů, dále má na starosti seznam a další věci s ním spojené, jako je například vydávání potvrzení o zápisu, zřizování změn v seznamu, dohlížení na dodržování povinností mediátora (ZOM). Pokud bych mohla shrnout, co podle uvedených informací považuji za nejdůležitější v dalším vzdělávání rodinného mediátora, aby mohl vykonávat svou profesi, byly by to oblasti, které chápu jako velký přínos pro tuto práci. Jak už bylo také zmíněno, je zapotřebí určitá orientace v oblasti dětské psychologie. To z toho důvodu, aby se dokázal vcítit situace, tedy aby věděl, co může v situaci rozvodů pociťovat a prožívat. Taky je v hodné, aby se mediátor v rodinné mediaci orientoval v problematice rodiny. Proto považuji za přínosné vzdělávání i v této oblasti. Snáz se tak bude pohybovat v těchto oblastech. Dále jsou nesmírně důležité komunikační dovednosti, bez kterých by mediátor nemohl mediaci vykonávat vůbec. To vnímám za nejdůležitější. Vhodné v praxi přijdou také poznatky z práva. Mediátor pak bude vědět, co bude v jakých situacích následovat, může předpokládat a předávat tak informace klientům. Nejen co se týče péče o děti, také i rozdělení majetku. Za prioritní považuji tedy kurz, ve kterém se zájemci seznámí s touto problematikou. Poté by bylo určitě dobré se zaměřit na oblasti rozšiřující dovednosti, jako jsou komunikační dovednosti, ovládání technik apod.
2
Pokud žadatel žádá uvést v seznamu zaměření na rodinnou mediaci (ZOM)
34
EMPIRICKÁ ČÁST Ve druhé části mé bakalářské práce se budu věnovat realizovanému výzkumnému šetření. To vychází z tématu Vzdělávání mediátorů působících v rodinné mediaci. Zaměřím se na popis šetření a z něj vyplývajících zjištění, jak respondenti hodnotí systém dalšího vzdělávání, které jim umožňuje vykonávat profesi rodinného mediátora, a jak na něj nahlížejí.
4. Metodologie výzkumného šetření 4.1 Cíl a metoda výzkumu Cílem tohoto výzkumného šetření je zjistit, jak oslovení respondenti, v tomto případě se jedná o rodinné mediátory, vnímají nabídku dalšího vzdělávání vztahující se k výkonu rodinné mediace. Zajímá mě, do jaké míry považují další vzdělávání za důležité, jak jeho nabídku hodnotí vzhledem k potřebám, které vyplývají z jejich každodenní praxe a zda mají dostatek prostředků k využívání stávající nabídky. K tomu, aby mohl jedinec povolání mediátora vykonávat, je nutné absolvovat výcvik či kurz vztahující se k této oblasti. Jelikož existuje více forem mediací, jak bylo řečeno v teoretické části práce, rozhodla jsem se zaměřit pouze na mediaci rodinnou. Zajímají mě totiž mezilidské vztahy, ke kterým se váže také způsob komunikace v rozpadajícím se vztahu. Práce rodinného mediátora tkví v tom, že pomocí různých technik, viz kapitola 3.3.1 Techniky využívané v mediaci, pomáhá rozcházejícím se partnerům dojít k domluvě. Ty může získat vzděláním a dále absolvováním výcviků. Jak tyto výcviky vyhovují pro praxi, jak mediátoři hodnotí možnosti, které jsou nyní k mání, a jak důležité jejich absolvování chápou, zjišťuji právě ve výzkumu. V závislosti na výzkumném cíli jsem stanovila základní výzkumnou otázku, která zní: Jak mediátoři působící v rodinné mediaci hodnotí systém dalšího vzdělávání? Dále jsem zvolila dílčí výzkumné otázky, které mi pomohou lépe odpovědět na základní výzkumnou otázku. Znějí takto: Jaké jsou vzdělávací potřeby mediátora vycházející z rodinné mediace? 35
Kde v dalším vzdělávání vidí mediátoři nejvýraznější nedostatky? V rámci výzkumného šetření jsem se rozhodla pro kvalitativní výzkumný přístup, protože jsem na základě výpovědí respondentů chtěla zjistit, jaké názory mají mediátoři na danou problematiku. Celý výzkum je založený na jejich zkušenostech, které v oblasti dalšího vzdělávání mají. A jelikož je cílem kvalitativního výzkumu zkoumat to, „jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu“ (Švaříček, 2007, s. 17), usoudila jsem, že tato volba bude nejvhodnější. Pomocí tohoto přístupu může výzkumník dlouhodobě a podrobně zkoumat daný jev, vlivem subjektivních dojmů respondentů, a to navíc v přirozeném prostředí. Proto se nelze divit tomu, že na základě množství získaných informací poté zkoumanému jevu lépe porozumí. Tento sběr a také jejich analýza může výzkumníka podpořit ve vytváření nových teorií. (srov. Hendl, 2005).
4.2 Výběr výzkumného vzorku V této práci se zaměřuji na osobní hodnocení možností, které jsou mediátorům nabízeny v dalším vzdělávání. Bylo tedy potřebné vyhledat a oslovit mediátory s prosbou o realizaci rozhovoru, při kterém bych získala dostatečné množství potřebných informací. Vyhledat vhodné kandidáty nebylo jednoduché a v jednu chvíli jsem si myslela, že dostatku respondentů nedosáhnu. Výběr byl totiž záměrný, a to z toho důvodu, „aby vybrané osoby byly vhodné, tj. aby měly potřebné vědomosti a zkušenosti z daného prostředí“ (Gavora, 2000, s. 144). Vhodnost respondentů jsem volila dle toho, na jakou oblast mediace se zaměřují. Tímto kritériem byla orientace na rodinnou mediaci. A i když jsem oslovila 12 rodinných mediátorů, s ochotou zúčastnit se rozhovoru souhlasilo pouze 6 z nich. Všichni oslovení mediátoři působí buď v Moravskoslezském, Olomouckém, Zlínském, anebo v Jihomoravském kraji. Hledáním na internetu jsem na ně nalezla kontakty, konkrétně e-mailové adresy. Jejich prostřednictvím jsem mediátory oslovila, představila se a požádala o svolení k rozhovoru. Ti, kteří souhlasili účastnit se výzkumu, ho poté podstoupili. Mezi respondenty jsou zástupci obou pohlaví, čtyři muži a dvě ženy. Délka jejich praxe v mediaci činí od 1 roku po 13 let. Tyto informace spolu s jejich vzděláním, dosaženým titulem a zaměstnáním uvádím pro přehled v následující tabulce. 36
Tabulka č. 1: Charakteristiky účastníků výzkumu
Respondent
Pohlaví
Délka praxe v mediaci
R1
Muž
7 let
Historie a ekonomie; Mgr.
6 let
Sociologie, sociální práce; Mgr.
Sociální pracovník, mediátor
13 let
Sociologie, sociální politika, sociální práce; PhDr.
Pedagožka, externě mediátorka
R2
R3
Muž
Žena
Vzdělání; titul
Zaměstnání
Lektor, mediátor, kouč, konzultant škol
R4
Muž
4 roky 3
Technické vzdělání
Lektor, mediátor, zakládající člen a vedoucí organizace nabízející sociální služby a služby mediace
R5
Žena
4 roky
Učitelství; Mgr.
Pracující důchodce, lektorka, mediátorka
R6
Muž
1 rok
Sociální pedagogika; Mgr.
3
Vedoucí středisek poskytující sociální služby, externě mediátor
Svou činnost, ve které respondent nabízí služby párům, poskytuje již 20 let, tehdy mediace ale ještě nebyla známá. V délce praxe uvádí roky, po které poskytuje párovou mediaci (mediace manželským párem mediátorů manželským párům klientům).
37
4.3 Technika sběru dat Za základní metodu pro sběr dat jsem zvolila hloubkový rozhovor. Ten je definován jako „nestandardizované dotazování jednoho účastníka výzkumu zpravidla jedním badatelem pomocí několika otevřených otázek“ (Švaříček, 2007, s. 159). Jeho prostřednictvím tak bylo možné získat subjektivní názory dotazovaných k dané problematice. Konkrétně se jednalo o rozhovor polostrukturované formy, která je vyznačována „definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pružností celého procesu získávání informací“ (Hendl, 2005, s. 164). Vychází tedy z předem připravených otázek, které výzkumníka v průběhu rozhovoru vedou určitým směrem. Je zde také prostor pro vysvětlení nejasností, doptávání se, což vede k lepšímu porozumění. Otázky, které výzkumník klade, jsou otevřené. Díky nim má výzkumník možnost poznat problematiku z různých pohledů, tj. od různých respondentů a nemusí být nijak omezován např. výběrem možností v dotazníku (Švaříček, 2007). Samotnému výzkumu předcházel také předvýzkum. Ten byl realizován na jednom výzkumném vzorku. Zjišťovala jsem v něm funkčnost výzkumného nástroje. To znamená, že bylo možné například zjistit, jak zkoumaná osoba rozumí mým otázkám, pokynům. Díky tomu jsem byla poté schopna provést menší úpravy (Gavora, 2000). Samotné rozhovory byly ve čtyřech případech prováděny osobním setkáním s respondenty, dvakrát se jednalo o komunikaci prostřednictvím internetového komunikačního programu Skype. Osobní setkání probíhala v pracovním prostředí respondentů, v jednom případě se jednalo o schůzku v kavárně. Na úvod jsem se respondentům opět představila, seznámila jsem je s účelem výzkumu bakalářské práce a uvedla jsem, jak bude naloženo se získanými daty. Jelikož jsem je ujistila o jejich anonymitě, neuvádím zde žádná jména. Z toho důvodu neuvádím ani žádné další údaje, podle kterých by bylo možné respondenty identifikovat. Místo jmen respondenty označím písmenkem R (jako respondent) a číslem, které značí pořadí v realizování rozhovoru. Rozhovory, které celkem trvaly 3 hodiny a 24 minut, byly nahrávány diktafonem, s čímž všichni respondenti souhlasili. Tyto záznamy byly dále zpracovány doslovným přepisem, jemuž následovalo zpracování metodou otevřeného kódování. Při tomto postupu se pracuje tak, že text z rozhovorů je podrobně rozebrán a znovu složen. Konkrétně je „jako sekvence rozbit na jednotky, těmto jednotkám jsou přidělena jména 38
a s takto nově pojmenovanými (označenými) fragmenty textu potom výzkumník dále pracuje“ (Šeďová, 2007, s. 2011). Text bylo potřeba několikrát opětovně projít a přemýšlet nad tím, zda jsou kódy vhodně pojmenovány. Tedy zda jejich název odpovídá obsahu textu, který označuje. Jeden úsek textu mohl být pojmenován více kódy. Stejný kód mohl reprezentovat také více úseků, proto bylo zapotřebí znovu zkoumat, zda se pro daný úsek nehodí jiné označení (Šeďová, 2007). Poté jsem na vytvořeném soupisu kódů provedla systematickou kategorizaci. To znamená, že kódy, které vyplynuly z textu, jsem seskupila podle souvislosti do kategorií. Tyto kategorie tedy pojmenovávají kódy, které mají k sobě jistou spojitost. Následujícím krokem bylo využití techniky „vyložení karet“. Zde jsem postupovala tak, že jsem jednotlivé kategorie uspořádala do linky, která vytvářela základ pro kostru analytického příběhu (Šeďová, 2007). Ta mě provázela při psaní výzkumné zprávy.
39
5. Interpretace dat V této kapitole budu interpretovat získané informace. Představím tedy jednotlivé kategorie, které mi vyšly v průběhu zpracovávání dat. Pokusím se srozumitelně popsat, jak na sebe vzájemně působí či jak se ovlivňují.
5.1 První rodinná mediace jako indikátor připravenosti Každý z mediátorů si ze své první mediace něco odnáší. Ať už to jsou pocity kladné nebo záporné, jsou to nezapomenutelné zkušenosti. Ty je mohou informovat o tom, v čem by mohli vylepšit své dovednosti, aby byli lepšími mediátory. Mohou také posloužit jiným začínajícím mediátorům jako dostatečná podpora při přípravě na své první praktické zkušenosti. To je účelem této podkapitoly. Jak vyplývá z rozhovorů, první zkušenost v rodinné mediaci, kterou vedli jako mediátoři, prožívali téměř všichni stejně. I když podle naučených pravidel a náplní jednotlivých fází nebo technik, kterých při mediaci lze využít, věděli, jak správně postupovat, jejich první „výstup“ doprovázely silné emoce. Častou přítomností byla totiž nervozita, stres, nejistota. Zpočátku své kariéry také silně vnímali své nedostatky, a to například v nesprávném vyjádření nebo v nesprávném využití nastudovaných technik. Větší problémy neregistrovali ti, kteří měli jistou praxi v komunikaci. Zejména z toho důvodu, že vykonávali taková povolání, kde byli v kontaktu s lidmi. Například učitelství. Ale i zde lze nalézt potíže. „Já jsem dlouhou dobu byl učitel, a v tom učitelském povolání je dost zafixováno to, že člověk neustále hodnotí, a zbavit se toho hodnotícího přístupu k těm klientům bez tady tohoto hodnocení, dávat jim pozitivní zpětnou vazbu, jo, to je myslím si největší problém“ (R 1). Respondent dále dodává, že pokud dojde k hodnotícímu přístupu, mediátor poté začne vymýšlet možnosti řešení dané situace. To už ale není jeho posláním. Zdá se, že od mediátora je vyžadováno pracovat dle určitých pravidel, norem. Ty poté mohou být neslučitelné s vžitými pravidly z předchozích zaměstnání. Je tedy nutné
40
opustit od původního nasměrování, neboť v takových případech se jedná o plnění jiných cílů. Někteří mediátoři také doporučovali, alespoň v začátcích, využit párovou mediaci. Z toho důvodu, že zodpovědnost, kterou na sebe mediátor bere, je opravdu veliká. Právě on zodpovídá za to, aby bylo s klienty jednáno s úctou, aby jim nijak neublížil, zejména nevhodným a necitlivým slovem, a aby klienti měli důvěru nejen v tento proces, ale také v samotném mediátorovi. Je to tedy chápáno jako podpora začínajícího mediátora. Obzvláště proto, aby vnímal, že tu zodpovědnost nemá na starosti jen on sám a že u sebe má jistotu, díky které se nemusí bát neúspěchu. Lze říci, že výhodou pro začínajícího mediátora, je, když má zkušenosti v práci s lidmi. Když ví, jak k nim přistupovat a jak s nimi komunikovat. Tato zkušenost ho osvobodí od nepříjemných pocitů, kdy něco dělá poprvé a není si jistý tím, jak to dopadne, když bude postupovat právě způsobem, kterýsi zvolil. Je samozřejmé, že první zkušenost mediátora nemusí dopadnout podle představ. Na nedokonalostech, které má a které si po průběhu první mediace uvědomí, může zapracovat. První zkušenost tedy vypovídá o tom, do jaké míry je připraven pro mediaci a podle toho může plánovat svou cestu dalším vzděláváním.
5.2 Důležitost vysokoškolské přípravy K otázce vysokoškolského vzdělání, z hlediska přípravy pro vykonávání služeb mediace, se mediátoři vyjadřují různě. I když to někteří považují za nevýhodu, jiní dokládají pravý opak. Dané však je, že mediaci může vykonávat i jedinec, jenž není absolventem vysoké školy. Z toho důvodu mě zajímalo, jak důležité vnímají respondenti vzdělání pro mediaci, v čem jim může být prospěšné, anebo proč jej naopak považují za nepotřebné. Kde v mediaci může být na obtíž. Z rozhovorů vyplývá, že tato otázka je hodně diskutovaným tématem. Existují totiž dva tábory názorů na vysokoškolské vzdělání pro vykonávání práce mediátora. Jeden zastává názor, že ho není potřeba. Ten druhý vyzdvihuje pravý opak. Jsou tedy zastánci toho, že by člověk měl mít minimálně bakalářský titul - sem se mimo jiné řadí i Ministerstvo spravedlnosti, neboť potřeba magisterského titulu humanitního oboru je podmínkou pro zapsání do seznamu (viz kap. 3.4 Další profesní 41
vzdělávání mediátorů). K tomu, pro lepší přípravu do praxe, nejlépe hodnocení humanitně orientovaný obor. Díky němu se lze dostatečně, alespoň pro začátek kariéry, připravit a vybavit pro práci mediátora. „Určitě jsem získal všeobecný přehled, rozhled, ohledně … Co se týče práva, práva … Já nevím, co se týče psychologie, tak různé metody nebo způsoby, já nevím, poznávání, řeč těla, tón a barvy hlasu, chování, mimika, a takové ty základní věci, které se učí na vysokých školách (…)“ (R 6). Jak vyplývá z výpovědi respondenta, vysokoškolské studium zahrnuje široké spektrum informací, které nabízí studentům k osvojení. Lze si všimnout, že se zde prolínají různé obory. Z toho důvodu je toto studium považováno za přínosné. Student tak získá všeobecný přehled, který mediátoři i považují také za důležitý, což potvrzuje i odborná literatura (viz kap. 3.2 Pracovní a odborné dovednosti mediátora). Za základní podmínku je však považováno vzdělání v mediaci. Protože pokud se v této oblasti jedinec dobře neorientuje, není samozřejmě možné povolání mediátora vykonávat. Potřeba vzdělání v mediaci je vyzdvihována i v kapitole 3.4 Další profesní vzdělávání mediátorů, kdy Šišková (2012) klade důraz na důkladnou průpravu v mediaci. Jak dokládá další úryvek, nemělo by být absolvování vysoké školy podmínkou. Znalost mediace je nutná, ale získat tyto vědomosti lze v dnešní době i jinými možnostmi než prostřednictvím vzdělání ve škole. „No musí mít vzdělání v mediaci, ale aby byl vysokoškolák v nějakém jiném oboru, nebo… To není nutné. On musí znát tu metodiku a jako měl by tam mít ty dovednosti a musí mít pro to smysl“ (R 3). Co si lze pod tím představit? Z rozhovorů často vyplývá, že to souvisí s vnitřním nastavením člověka. Znamená to, že člověk by měl tíhnout k sociálně zaměřeným oblastem, měl by disponovat určitými předpoklady, díky kterým ho bude tato práce uspokojovat. Je to podmínka, která musí být naplněna. Problémem ale je, že toto „nastavení“ nelze nijak naučit ani školou, ani výcvikem. S tím se člověk narodí. A dále s tím musí pracovat. „Musí mít ty předpoklady a ty rozvíjet“ (R 3).
42
Jsou mediátoři, kteří původně směřovali jiným profesním směrem, ať už z jakéhokoli důvodu, a mediací se začali zabývat až postupem času. I tak nelze říct, že v něčem zaostávají, nebo že nejsou tak dobře vybavení, jako studovaní mediátoři „v oboru“. Protože mnohdy i lidé, kteří nemají absolvovaný požadovaný stupeň vzdělání, jsou stejně dobří, nebo dokonce i lepší, než vystudovaní jedinci. „(…) to vzdělání je determinovalo pro ten proces, (…). Že ti lidé byli v tom procesu mediace takoví hodně dřevění. Oni obrovsky se s tím prali, právě proto, že museli naprosto popřít všechno to, co profesně je dělalo dobrými, tak v té mediaci je neskutečným způsobem svazovalo anebo jim to ztěžovalo práci“ (R 4). Důvodem je tedy to, že i když považují někteří mediátoři vysokoškolské vzdělání za podmínku, v jistém směru mohou tyto vědomosti také silně omezovat, jak vyplývá z úryvku. To znamená, že co je někde považováno za výhodu, nemusí být výhodou jinde, zejména v praxi. Proto je zdůrazňováno, že ať už má mediátor jakékoli vzdělání, to podstatné je uvnitř. To nastavení, které člověka motivuje k tomu, aby dělal to, co ho baví. Pro co má smysl. Jde hlavně o to, aby měl člověk v sobě určité predispozice k tomu, aby toto povolání mohl vykonávat. Čili mít určité vlastnosti, které by mohl v této práci využít, a schopnost naučit se potřebným technikám. Vlastnosti a schopnosti, které mimo jiné zahrnují podle Nürnbergerové (2011) duševní rovnováhu, Holá (2011) doplňuje o empatii, opravdovost či schopnost vhledu do situace, zájem o druhé, či schopnost vytvořit bezpečnou atmosféru. Tak, jak je uvedeno v kapitole 3.2 Pracovní a odborné dovednosti mediátora. Jak dokládá následující výpověď, ne všichni respondenti se shodují s názorem, že není potřeba vystudovat vysokou školu. Nedostatečné vzdělání může podle nich procesu mediace spíše uškodit. Pokud jedinec není dostatečně vybaven, nemusí chápat všechny souvislosti a tím pádem nemusí dojít k úspěšné mediaci. „(…) ono to pak vede k tomu, že mediace se zúží na něco… Na takový soubor technik nebo krabičku nástrojů, které můžete vytahovat jako truhlář. Nemusíte ani moc rozumět tomu, proč. A já jsem přesvědčený o tom, že právě to vysokoškolské vzdělání tomu mediátorovi dává nějaký rozhled. (…) Přece jen ta škola Vás nutí o některých věcech uvažovat i v nadhledu, i zobecňovat, a je to prostě o způsobu myšlení“ (R 2).
43
Takovou průpravou lze projít zejména studiem. Škola tedy dokáže dostatečně připravit a vybavit jedince na budoucí povolání. A jak vyplývá z uvedené výpovědi, oproti jiným respondentům
tento
mediátor
považuje
způsob
myšlení,
který
lze
získat
vysokoškolským vzděláním, za příznivý. Oproti jiným, kteří ho vnímají spíše škodlivý., nebo spíše omezující Považuje to za přínos pro mediátora. Tyto, řekla bych, „načaté“ dovednosti a znalosti je však potřeba dále rozvíjet, aby mohly být dostatečně využité i v praktickém životě, konkrétně tedy v mediaci.
5.3 Povaha povolání mediátora Je rodinná mediace povolání? Zdá se, že u každého z mediátorů to je jiné. Někteří ji považují spíše za vyplnění volného času, jiní naopak chápou tuto práci za poslání, které vykonávají v rámci hlavní náplně svého zaměstnání. A protože považuji za důležité uvést, jak je práce rodinného mediátora prováděna, zda je považována za samostatné povolání či nikoli, věnuji zde jednu podkapitolu právě tomuto tématu. „Mediátor není jako nějak upravená živnost, je to součást těch volných živností, takže jestli se budete označovat za mediátora, tak Vám v tom nic nebrání“ (R 2). To znamená, že mediátora může prakticky dělat kdokoli. Donedávna nebyla žádná omezení pro vykonávání tohoto povolání4. A to z toho důvodu, že nebyly dány žádné normy, které by měl mediátor splňovat. Situace se změnila ve chvíli, kdy byl stanoven Zákon o mediaci, o kterém se také zmiňuji v kapitole 3.4 Další profesní vzdělávání mediátorů. To se však týká mediátorů, kteří jsou zapsaní v seznamu Ministerstva spravedlnosti. Poté může mediátor svou práci vykonávat buď jako OSVČ5, nebo v rámci instituce, ve které je zaměstnán a ve které příp. vykonává i jinou práci. Jak lze doložit z rozhovorů, je mezi dotazovanými většina těch, kteří vykonávají práci mediátora vedle svého hlavního zaměstnání anebo současně vedle svých dalších profesí. To znamená, že mediace není jediný obor, ve kterém působí. To hlavní zaměstnání ale také svým způsobem může souviset i s mediací. Respondenti pracují v 4
Když zde nezahrnuji předpoklady, jako jsou již zmiňované vlastnosti mediátora a absolvování výcviku, které jsou samozřejmě základem. 5 Osoba samostatně výdělečně činná
44
oblastech, kde se s mediací mohou setkat. Mohou tedy v rámci zaměstnání, a to prostřednictvím kontaktu nebo obdržením nabídky kurzu v mediaci, směřovat do této sféry a poté mediaci sami, nezávisle na zaměstnání, vykonávat. Vedle těchto lidí jsou i takoví, jejichž součástí hlavní náplně práce je poskytovat mediační služby. Buď z důvodu poptávky lidí s touto nabídkou začali, nebo se o ni začali zajímat z vlastní iniciativy poté, co se s pojmem rodinná mediace setkali. Lze tedy dodat, že téměř všichni respondenti se do kontaktu s mediací dostali právě přes svou práci. Někteří respondenti si uvědomili, že zaměstnání, které v jisté době vykonávali, je nenaplňuje. A že by se tedy chtěli věnovat něčemu jinému. Rádi by zvolili oblast, ve které by se více realizovali a provozovali aktivity, které lidé považují za potřebné nebo které sami vyhledávají. Tato situace může souviset pávě s příležitostí nabídky absolvování výcviku v mediaci nebo osobní motivací vydat se tímto směrem. Zaměření na mediaci proto zvolili až po nějakém čase v zaměstnání. Jinou variantou je, když si mediátor vycítí svou neschopnost pomoci lidem z toho důvodu, že není natolik vybaven, aby vyhověl všem jejich požadavkům. „ (…) od začátku (…) jsem pracoval právě s rodinami, které byly buď v rozpadu, nebo se rodiče rozváděli, a měli potíže s tím, jak to vlastně udělat dál, v té budoucnosti nejen mezi sebou, ale i se svými dětmi. A ty nástroje, které jsem měl jako sociální pracovník, tak se mi prostě zdálo, že mi neumožňují jim nabídnout dostatečnou, dostatečnou pomoc a tohle mi nabídla mediace“ (R 2). V tomto případě mediátor pociťoval nedostatečnou přípravu pro toto povolání. Práce, kterou vykonával před mediací, a kterou mimo jiné vykonává i nadále při mediaci, mu nezajišťovala posunout se profesně dál a vyhovět tak požadavkům poptávky.
5.4 Přínosy a omezení dalšího vzdělávání Mediátoři, kteří dobrovolně vstupují do výcviku, musí počítat i s tím, že i když další vzdělávání nabízí vítané přínosy, které bývají v podobě nových dovedností či vědomostí, vymezuje také určité hranice. Jaké jsou konkrétní přínosy a omezení v současném systému dalšího vzdělávání a jak to vidí mediátoři, popisuji v následující podkapitole. 45
Lze říct, že další vzdělávání vážící se k oblastem mediace, považují všichni respondenti za důležité. Otázkou je, jestli a jak jim jsou k tomu nabídnuty prostředky. Častým problémem totiž je, že samotné výcviky stojí nemalé peníze a zaměstnavatelé nemají na to, aby své zaměstnance podporovali v dalším vzdělávání, i když by jim rádi v těchto oblastech pomohli posunout se dál. Proto respondenti, kterým není umožněna podpora zaměstnavatele, z důvodu nedostatku financí, vyzdvihují samostatnost. „ (…) vnímá se jako důležité, ale je to záležitost každého z těch mediátorů, jak si ho zajistí“ (R 2). To znamená, že pokud není možnost podpory ze strany zaměstnavatele, nebo pokud mediátor pracuje sám za sebe, záleží pouze na něm, jaký výcvik si zvolí. Jak dokládá následující výpověď: „To si člověk musí sám“ (R 1). Každý tedy musí sám zvážit, v závislosti na svých finančních možnostech, která volba bude přijatelná. Kurzy jsou totiž poměrně dost finančně náročné, jak potvrzuje většina respondentů. Proto si každý vybere, co ho zajímá, na kterých okruzích dovedností by chtěl zapracovat a na co samozřejmě finančně má. Nedostatečné finanční prostředky tedy považují za jednu z největších obtíží. Na druhou stranu je často vyzdvihována potřeba, aby se mediátoři dále vzdělávali a zvyšovali tak své kompetence. Proto někteří z nich dodávají, že by nejraději prošli všemi možnými výcviky. Protože aby byl člověk dobrým mediátorem, je nutné absolvovat několik výcviků. Každý z nich ho vybaví jinými znalostmi, jinými dovednostmi a díky nim pak bude lépe připraven na mediační praxi. „Myslím si, že určitě je potřeba mít výcvik v mediaci, a ne jeden. Myslím si, že jich každý mediátor potřebuje minimálně několik, aby se mohl považovat za dobrého mediátora“ (R 2). Často tedy vyzdvihují, že i když je kurz do určité míry připravil na vykonávání profese rodinného mediátora, je potřeba neustále procházet dalšími kurzy a dále se vzdělávat. Veškeré další vzdělávání by se mělo odvíjet od sebezkušenostního výcviku, který respondenti považují za základ. To potvrzuje i v kapitole 3.4 Další profesní vzdělávání mediátorů Holá (2011), neboť tento výcvik slouží k lepšímu sebepoznání člověka, 46
k uvědomění svých nedostatků, mezer či hranic. Od toho se dále může vyvíjet směr dalšího vzdělávání. „ (…) úplným základním předpokladem je, aby člověk měl jasno v sobě. Čili jakási míra sebepoznání, sebezkušenostní kurzy, to je myslím hrozně důležité, protože tím se člověk zbaví takových těch předsudků a předpojatostí a dívá se na věci, nebo alespoň má větší předpoklad dívat se na věci objektivně“ (R 1). Prakticky každý z dotazovaných lidí absolvoval jiný kurz, v několika případech došlo k absolvování stejného kurzu. A každý z nich se vyjádřil k tomu, co mu absolvovaný výcvik dal, čili čím ho vybavil do mediační praxe, a v čem naopak vidí nedostatky. „Všechno je dobrý. Z každýho si něco vyberete. A nedá se říct, že jsou kurzy blbý a jsou kurzy dobrý“ (R 5). Názor respondentky z uvedeného úryvku zastává většina dotazovaných. Tvrdí, že není jednoduché hodnotit kurzy navzájem, v případě, že jich absolvovali více, neboť základ každého z nich je jiný. Každý z nich se zaměřuje na jiné téma v mediaci a tak své účastníky vybaví jinými dovednostmi. Mezi hlavní přínosy i tak vidí dostatečnou přípravu pro práci v právních věcech. Často jsem slýchávala, že orientace v právu je více než potřebná pro tuto práci. Zejména pak orientace v zákoně o rodině. Protože nejčastější klienti jsou právě rodiči, kteří potřebují upravit styk s dětmi, potřebují informace o tom, jak to chodí, když se rozvádějí, nebo potřebují rady při rozdělování majetku. Proto se tyto vědomosti více určitě hodí. Co se týče náplně kurzů, zpravidla se jedná o teoretický základ, na který navazuje také praktická činnost. V něm se zpravidla účastníci učí, jak v praxi využít různé techniky, jak s nimi pracovat a zkoušejí také, i ve skupinách, jak by v reálu řešili příkladné kauzy. Některé výcviky vyvrcholily zkouškou, po jejíž složení dostali účastníci certifikát. Jiné zase závěrečným pohovorem. Zde považovali respondenti za kladné vymýšlení a zkoušení vhodných řešení u praktických příkladů, kdy bylo možno návrhy zhodnotit a zkonzultovat s ostatními účastníky kurzu. Přínosem u tohoto postupu byla vzájemná interakce mezi nimi, inspirace při hledání řešení, protože každý měl jiné nápady. Tím pádem mohl každý z nich otevřít svou mysl a přijímat nové názory.
47
Výcviky k mediaci může absolvovat prakticky každý, kdo má zájem. Problém je v praktickém využití získaných poznatků a dovedností. Protože ne kdokoli poté může mediaci vykonávat jakožto profesionál. „Tu kvalifikaci může získat kdokoli. Nemůže ji dělat kdokoli. Jo, protože na tu mediaci se hlásí třeba i středoškoláci. Je to tak, že vlastně to je kurz, kterej Vás učí komunikovat, naslouchat, vnímat lidi tak, že … Chápat to, že mají i svoje emoce, takže je to něco, je to něco, co… O čem já jsem přesvědčená, že je to dobrý pro život“ (R 5). Respondentka dále v rozhovoru uváděla, že kurzu se účastnili lidi různých profesí. A i když si mysleli, že této oblasti rozumí, v jeho průběhu zjistili, že tomu tak není. I tak tento výcvik považuje za přínosný a doporučuje ho každému. Důvodem je, že tyto poznatky lze využít také v běžném životě, ne pouze v mediaci. Kromě kladných bodů jsou uváděny také ty negativní, nebo spíše nedostačující. Podle zkušeností rodinných mediátorů je sice obecná příprava na proces mediace dobrá, ale přece jen by bylo velmi přínosné a dobré, kdyby se v kurzech pro rodinnou mediaci přece jen více zaměřovali na mezilidské vztahy. „Protože mediátor řeší, metodou řeší problém ve vztazích. To znamená, podle mého soudu, mediátor by měl mít procesní dovednost, znalost, perfektní, čím lepší, tím líp, ale měl by rozumět i těm vztahům. Měl by vědět, proč vzniká to nebo ono. Co způsobuje nedostatek komunikace na straně ženy, jak věci emočně prožívá žena, co způsobuje malá komunikace, jak ona potřebuje získat pocit, že je milována, ty mechanismy on by měl znát“ (R 4). Častými klienty jsou totiž také partneři, kteří nevědí, jak spolu komunikovat, a v tom by jim měl mediátor pomoci. Měl by být tedy v těchto oblastech odborníkem. I když respondenti nehodnotí vždy vše, co bylo náplní kurzů, kladně, tvrdí, že pokaždé alespoň něco z nich ve své práci poté využijí. Pokud se člověk rozhodne podstoupit vybraný výcvik v mediaci, tak také počítá s tím, že tento výcvik zaručuje určitou kvalitu. Minimálně za ty peníze, které do svého dalšího vzdělávání vkládá. A i přesto se mediátoři ve výcvicích setkávají s jistými nedostatky. Někteří z nich zaznamenávají zkušenost, kdy jim byla poskytnuta spousta informací, ale bohužel bez nějakých hlubších souvislostí. Nedočkali se tedy ani po vyzvání vysvětlení a tedy i pochopení.
48
„No, a když se ptáte potom proč, tak jsme se to nikdy nedozvěděli. Buď na to nebyl čas, většinou se mi spíš zdálo, že na to lektoři, respektive lektorky na to nejsou schopni odpovědět“ (R 2). Můžeme se jen domnívat, co se skrývá za tímto postojem. Jedna z možností je, že to souvisí s nedostatečnou angažovaností lektorů. A proto také nereagují na zpětnou vazbu účastníků výcviku. To, co se mediátoři naučí ve výcvicích, poté využívají v mediační praxi. Spoléhají se na to, že výcvik byl natolik kvalitní, aby i služby, které sami budou nabízet, se budou rovnat této kvalitě. Potíží ale je, že sám od sebe se mediátor nedozví, zda to, co nabízí, nese odpovídající hodnotu. Protože prozatím neexistuje žádná instituce, která by kontrolovala udržování kvalit poskytujících služeb. Proto je jednou z možností využít zpětnou vazbu6 klientů a reagovat na ni. Oni sami mohou vyjádřit svou spokojenost se službami mediátora. Stává se také, že už příště nepřijdou, což je taky odpověď. Není ani možnost podání případné stížnosti klientů na daného mediátora, protože i zde by se neměli na koho obrátit.
5.5 Ideální představa mediátora Veškeré konání v životě má svůj účel. Ten to, co děláme, ovlivňuje a usměrňuje. K tomuto domnělému cíli vedou všechny cesty. Výjimkou není ani cesta kariérní. V tomto případě se jedná o ideální představu kvalitního profesionála v podobě rodinného mediátora. Z rozhovorů vyplývá, že pro práci mediátora je zapotřebí disponovat také určitými vlastnostmi, schopnostmi i dovednostmi, které musí být dále rozvíjeny. Základem je samozřejmě nějaké vnitřní nastavení, které již v textu bylo zmiňováno. To zahrnuje osobní predispozice, které by mediátor jako člověk vykonávající práci, která vyžaduje zejména empatii, schopnost naslouchat, vytvořit bezpečnou atmosféru a pracovat s emocemi klientů, měl v sobě mít. To ovšem souvisí s tím, co už bylo napsáno. Tedy že 6
Zpětnou vazbu lze „definovat jako informaci upozorňující na to, zda chování nějakého systému je nebo není na žádoucí cestě. (…) Jde o informaci poskytující náhled na vnější projevy“ (Reitmayerová & Broumová, 2007, s. 9)
49
to buď v sobě člověk má, nebo ne. Nijak to nelze ovlivnit A s tím musí mediátor neustále pracovat. Na tom tedy se tedy staví všechny ostatní dovednosti, které si člověk může osvojit ve výcvicích, neboť právě to by mělo být součástí náplně výcviků. Kromě jiných se sem řadí i rozšiřování komunikačních dovedností, což považují mediátoři za nejdůležitější. Protože schopnost komunikovat s lidmi za všech možných situací je také u mediátora považována za základní. Mediace je totiž komunikační metoda. A nutno podotknout, že se nejedná pouze o vnímání verbálních signálů, ale i těch neverbálních. „ Pro mě úžasným zdrojem informací je právě to, co vidím. A to, co slyším. Obrovsky se mi osvědčuje všímat si každého gesta, pohybu těch lidí. A když přicházejí, jestli dostává žena přednost do dveří, a jak na sebe reagují, jestli je to úsměv rozpaků, jestli je to tvrdé gesto… Tvrdá mimika, která vlastně se brání tomu, že se cítí poníženě tím, že musí přijít k někomu třetímu“ (R 4). Nesmí být tedy opomíjena také důležitost neverbální stránky při vyprávění klientova příběhu. Protože jak už bylo napsáno v kapitole 3.3 Komunikační dovednosti, neverbální komunikace je zdrojem spousty informací, které doplňují tu verbální. A díky ní mediátor lépe porozumí a možná i rychleji situaci. V každém případě se jedná o umění správného vyjadřování, a také porozumění všem způsobům sdělení klienta. „V podstatě to není o ničem jiném, než o používání jazyka, takže tam je potřeba mít hodně, hodně rozvinutý ten způsob jak rozumím a jak dokážu některé věci vyjádřit “ (R 2). Čili vše to, co vidím, co vnímám, jakékoli náznaky jsou informace, kterých by si mediátor měl všímat. Měl by umět naslouchat lidem, když se otevřou a hovoří o svých problémech. Což také není jednoduchou záležitostí. Naslouchání není poslouchání. Není to schopnost, která by se dala jen tak lehce naučit. Co se týče komunikace, bylo často zdůrazňováno kladení otázek v mediaci. Respondenti vypovídali, že způsob, jak klást otázky, je nesmírně důležitý. Správnou formou lze vytvořit takovou atmosféru, při které se klienti nebojí otevřít a sdělit to, co se za jiných okolností zdráhají. Zejména se jedná o otevřené otázky, ve kterých je potřeba se neustále procvičovat. Ty zajistí urychlení celého procesu.
50
Pokud v průběhu mediace mediátor narazí na problémy, příp. na své neschopnosti, které nemůže vlastními silami vyřešit, může a také často využívá supervizi7. Supervizí může mediátor také konzultovat, co a jak dělá, zda to dělá správně a vyjádřit své pocity. Druhou možností, jak může zjistit, že svou práci dělá dobře, je zpětná vazba klientů, která byla zmíněna v předchozí kapitole. Nedostatky, které mediátoři mohou vnímat, si ale mohou také osvojit. Jak dokládají výpovědi respondentů. Učením se, ve výcvicích. Od toho jsou nabízeny, aby mediátory dostatečně připravily. Podle toho, ve kterých oblastech nedostačují či zaostávají, mohou dále vybírat z nabídky kurzů. Co však dodávají je, že ještě v nynějším působení, co mají za sebou několikaletou praxi, i u sebe vidí stále nedostatky, na kterých by chtěli zapracovat. Všichni se ale shodují na tom, že je to proces nekonečný. Že nikdy nebudou dokonalí v tom, co dělají. Vždy bude něco, v čem se budou moci zlepšit a dál vzdělávat.
7
Supervize je „jedním z nástrojů prevence vyhoření“ (Vávrová, 2012, s. 126)
51
6. Shrnutí výsledků výzkumného šetření V této kapitole bych ráda uvedla závěry, ke kterým jsem v průběhu výzkumného šetření dospěla. Zároveň odpovím na základní výzkumnou otázku, která zní: Jak mediátoři působící v rodinné mediaci hodnotí systém dalšího vzdělávání? Na tuto otázku se pokusím lépe odpovědět prostřednictvím dílčích výzkumných otázek:
1. Jaké jsou vzdělávací potřeby mediátora vycházející z rodinné mediace? Ze zjištěných informací vyplývá, že základem je samozřejmě absolvovat výcvik v mediaci, který by měl zaručovat orientaci v jejích procesech a postupech, které se v ní vyskytují. Znalost metodiky mediace je tedy prioritní. Bez ní nelze mediaci vykonávat. Kromě toho je zejména v rodinné mediaci potřeba vyznat se v mezilidských vztazích. Mediátor by měl znát příčiny, důvody toho, co se ve vztahu mezi partnery (manžely) stává, a také jaké mohou být následky. Díky tomu bude schopen lépe porozumět situaci mezi klienty a snadněji je navést na cestu vyřešení neshod. Proto by se na tuto oblast měly výcviky více zaměřit. Veškerému vzdělávání by však mělo předcházet absolvování sebezkušenostního výcviku, ve kterém mediátor zjistí možná i to, co o sobě doposud nevěděl. Zjistí tak, jaké jsou jeho kvality, přednosti, kterým vlastnostem disponuje, které mu naopak chybí. Zjistí hranice svých možností. Tento výcvik je po tom mediačním považován za nejdůležitější, protože díky němu je mediátor schopen poznat nejen sám sebe, ale i druhé lidi. Což považuji za základ pro práci s lidmi. Pozná také, jak reaguje na psychicky zátěžové situace. A to mediátor prožívá zpravidla z počátku své mediátorské kariéry. Tím, že bude znát sám sebe a své reakce na jednotlivé stresové podněty, může tak předejít nečekaným odezvám z jeho strany. Za podstatný je považován také kurz v komunikačních dovednostech. Pokud má mediátor vlohy pro zvládání komunikačních technik, které se naučí v mediačním výcviku, není zde problém. Horší to je u jedinců, kteří nemají žádnou praxi v komunikaci s lidmi. Protože mediace je, jak už bylo několikrát zmiňováno, komunikační metodou, ve které jde zejména o schopnost vhodně využít naučené techniky. Z počátku to některým mediátorům může dělat problémy. A proto je tento výcvik doporučován. 52
Co je dále v rodinné mediaci hojně využíváno, je právo. Alespoň minimální znalost rodinného a občanského práva by každý mediátor měl mít. I když například využívá konzultací s právníkem. Výcvik do této oblasti také zasahuje, což považují mediátoři za obrovský přínos, ale ne vždy do dostačující hloubky. Veškeré další vzdělávání mediátorů se odvíjí od toho, jaké mají předpoklady pro tuto práci. Tyto předpoklady souvisí s nastavením každého mediátora, které mu buď umožní rodinnou mediaci poskytovat, nebo ne. Díky nim je mediátor schopen pracovat s lidmi, s jejich emocemi, je schopen se vcítit do jejich situace a tím jim nabídnout patřičnou pomoc. Protože tyto předpoklady určují, zda pro takovou práci má cit. To znamená, že zaměření jednotlivých kurzů si mediátoři volí dle toho, v čem vidí potenciál svého zlepšení. Potřeba vzdělávání tedy vychází z toho, co v současnosti mediátoři považují za nedostatečné. Mediační výcviky, které jsou v nabídce, by měly zajistit dostatečnou vybavenost mediátora. Není tomu ale tak, protože vždy ke kompletní výbavě něco schází. Z toho důvodu je potřeba neustálého vzdělávání. Nepřetržité vybírání dalších kurzů, které k této komplexnosti napomohou. Nezbytné je také praktické zkoušení, které by mělo být a také je v náplních kurzů. Z toho důvodu, že získané teoretické znalosti si mohou mediátoři vyzkoušet v praxi, a také mohou pomoci absolventům vysokých škol adaptovat se na jiné podmínky, než na které jsou zvyklí. Souvisí to s tím, že vysokoškoláci mohou být nezkušení a strnulí, jak bylo zmiňováno v kapitole 5.2 Důležitost vysokoškolské přípravy. Z jistého úhlu pohledu vychází také potřeba kontroly. Protože i když by měla být garantována určitá kvalita jednotlivých kurzů, je otázka, zda tomu opravdu tato kvalita odpovídá. A proto si mediátor nemusí být jistý, že jím vykonávaná práce dosahuje zaručovaných hodnot. Do současné doby však žádná taková kontrola nebyla zavedena.
2. Kde v dalším vzdělávání vidí mediátoři nejvýraznější nedostatky? Z výsledků dále vyplývá, že největší potíž, na kterou lze narazit při výběru vhodných kurzů, tkví zejména v samotných mediátorech. Souvisí to s tím, co bylo zrovna zmiňováno. Tedy že vše vychází z toho, jak je mediátor „nastaven“, zda má předpoklady pro tuto práci. A zda tyto předpoklady má tedy cenu rozvíjet či nikoli. Proto, pokud mediátor nedisponuje těmto vnitřním vlohám, bude opravdu velmi obtížné 53
se potřebné dovednosti naučit. Může potom zkoušet všemožné kurzy, ale není pravděpodobné, že bude tak úspěšným mediátorem jako člověk, který tyto vlohy vlastní. Další celkem častou obtíží, se kterou se mediátoři setkávají, je finanční náročnost výcviků. Proto je potřeba dlouhého rozmýšlení, zda stojí za to daný výcvik absolvovat. V mnoha případech totiž zaměstnavatelé nemají tolik prostředků, aby své zaměstnance v této oblasti podporovali. Proto je vyzdvihována samostatnost, tedy ať si každý najde a zvolí to, co mu bude přínosné a na co finančně má. Protože v těchto případech si každý další vzdělávání musí hradit ze svého. Na co také mohou mediátoři narazit, jsou nedostatečně kompetentní či nepřijatelně zapojení lektoři do výuky. To nelze jasně formulovat. Jisté však je, že, jejich role ve výuce je, dalo by se říct, ignorující na dotazy účastníků kurzu. Je možné, že nemají dostatečný vhled do dané problematiky a tudíž nejsou schopni odpovědět na dotazy, které by mohly pomoci vysvětlení dotazovaných jevů. Protože informace, které jsou účastníkům poskytovány, nejsou tak srozumitelné a v kontextu, aby je bylo možné pochopit. S tím tedy souvisí i zanedbávání zpětné vazby ze stran lektorů. V těchto případech vázne interakce mezi těmito dvěma stranami. Takovýto způsob výuky je mechanický, nesmysluplný a do jisté míry bezvýznamný. Nebýt takového přístupu, náplň kurzu by byla považována za přijatelnou a uspokojující. Dále, co by se k obtížím mohlo řadit, je absence všeobecného přehledu. Ten, podle respondentů, lze získat zejména absolvováním vysoké školy. Ta totiž své studenty připravuje z různých hledisek, různých oborů, což je považováno za veliký přínos. Mít rozšířené obzory se vnímá jako výhoda. Z tohoto hlediska je podporovaná myšlenka vysokoškolského vzdělání.
Díky provedenému výzkumu, poté analýze získaných dat a zodpovězení dílčích výzkumných otázek odpovím na hlavní výzkumnou otázku: Jak mediátoři působící v rodinné mediaci hodnotí systém dalšího vzdělávání? Dotazovaní respondenti se vyjadřovali k výcvikům, které bylo potřeba absolvovat pro své působení v rodinné mediaci. Každý z nich prošel výcvikem a mnohdy ne pouze jedním. Nelze se tedy divit, že někteří respondenti se zúčastnili toho stejného. Všichni se vyjádřili k tomu, co považují za přínosné i co jim v těchto kurzech chybělo či vadilo.
54
Respondenti považují možnosti výběru za širokou nabídku. To znamená, že není problém najít výcvik, který se mediátorovi hodí pro doplnění mezer, které u sebe vnímá. Ne vždy ale nabízí takovou kvalitu, které by měly odpovídat. Své účastníky by měly vybavit těmi dovednostmi, na které se v oblastech mediace zaměřují. I když pokládají za výhodné využití praktických cvičení, které do praxe vybaví i někdy znevýhodněné vysokoškoláky, nebo alespoň základní orientaci v právních záležitostech, je důležité se neustále vzdělávat. Ať už ze všeho nejdříve v kurzech mediace, které jsou považovány za nezbytný základ, díky němuž je jedinci umožněno v těchto oblastech působit, v kurzech sebepoznání, kde mediátor pozná sám sebe a všechny své možnosti, tak i v kurzech zamřené na komunikační dovednosti, které je potřeba zvládat v mediaci. I když by se dalo říct, že tyto osvojené vědomosti a dovednosti by měly zajistit dostatečné fungování mediátora, najde se oblast, na kterou by se kurzy měly více zaměřit. Vzhledem k tomu, že se jedná o přípravu pro rodinnou mediaci, je orientace v mezilidských vztazích, ve kterých by se mediátor, jakožto odborník na komunikaci mezi partnery, měl výborně orientovat, důležitou podmínkou. Velký důraz se klade na snahu dále se vzdělávat tam, kde mediátor pociťuje nedostatek. Jedním z největších problémů v neustálém vzdělávání jsou však finance. Všichni dotazovaní potvrzují, že absolvovat jeden kurz nestačí, a tak je potřeba dále se vzdělávat a učit novým věcem neustále aktuální. Tuto potřebu však omezují prostředky v podobě financí, které si ve většině případů musí zajistit sami. Za peníze vložené do svého dalšího vzdělávání by také očekávali lepší přístup ze strany lektorů, který není vždy vstřícný.
55
ZÁVĚR Tato bakalářská práce se zabývala hodnocením nabídky dalšího vzdělávání pro úzce profilovanou oblast odborníků – rodinné mediátory. Cílem bylo zjistit, jak na tuto nabídku sami mediátoři nahlížejí. Díky tomuto přístupu bylo možné zjistit, jestli je možné považovat absolvování výcviku za dostačující přípravu do mediační praxe, čili zda nabídka odpovídá požadavkům, které z rodinné mediace vyplývají. Součástí zkoumání bylo zjistit, v čem vidí nedostatky, kde vidí největší obtíž při výběru vhodného výcviku a co doporučují pro to, aby byl mediátor opravdu kvalitním mediátorem. Vzděláváním mediátorů působících v rodinné mediaci jsem se zabývala proto, že poté, co jsem se s rodinnou mediací setkala poprvé, mě natolik zaujala, abych se jí věnovala podrobněji. Není totiž jednoduché vyznat se nejen v mezilidských vztazích, ale také v komunikaci, která mezi lidmi probíhá. Proto mě zajímalo, co vše mediátor potřebuje k tomu, aby se v této problematice orientoval, a jak se všem potřebným dovednostem naučí. V závislosti na tématu práce jsem se v teoretické části snažila prostřednictvím objasnění procesu mediace přiblížit také její aplikační oblast - rodinnou mediaci, ve které působí dotazovaní respondenti. Poslední ze tří kapitol se věnovala mediátorovi a jeho práci, kterou vykonává za účelem pomoci klientům k domluvě. V následující, praktické, části práce jsem popisovala zvolenou metodu výzkumného šetření, výběr vzorku a techniku sběru dat. Data, která jsem získala realizovanými rozhovory s respondenty, jsem zanalyzovala a jejich prostřednictvím jsem v předchozí kapitole odpověděla na výzkumnou otázku: Jak mediátoři působící v rodinné mediaci hodnotí systém dalšího vzdělávání? Podle výsledků tohoto výzkumného šetření jsem zjistila, že i když si z každého absolvovaného výcviku mediátor něco odnesl, co mu poté bylo v praxi i užitečné, nelze říct, že pouze tato zkušenost ho vybavila natolik, aby se považoval za dobrého mediátora. To znamená, že i tak pociťovali potřebu dalšího vzdělávání. Tudíž pokud chce být mediátor v rodinné mediaci opravdu dobrý a užitečný díky tomu, co nabízí klientům, musí chtít a snažit se dále vzdělávat a rozvíjet. To není ale jediná podmínka. Jako další uvádí mediátoři tu, kterou může mnoho lidí považovat za podstatnou. Je jí finanční dostupnost výcviků. Protože takovéto výcviky nejsou levnou záležitostí a 56
v mnoha případech závisí na samotném mediátorovi, zda chce investovat peníze ze svých vlastních zdrojů. Zaměstnavatelé totiž své zaměstnance nepodporují z toho důvodu, že tyto prostředky nemají. Indikátor finanční dostupnosti je tedy prioritní. Od něj se odvíjí veškeré další volby. Na čem se shodne většina dotazovaných je to, že základní předpoklad pro poskytování služeb rodinné mediace je samozřejmě vzdělání v mediaci. To uvede budoucí mediátory do tohoto pole působnosti, seznámí ho s procesy, které se mohou v mediaci vyskytnout, a navede, kde se mediátor může dále vzdělávat. Také doporučují využít možnosti sebezkušenostního výcviku, díky němuž mediátor pozná sám sebe a tím pádem se mu snáz pracuje i s jinými lidmi. Mimo to ale musí ovládat komunikační techniky, bez kterých se v mediaci neobejde. Protože mediace, jakožto komunikační technika, není o ničem jiném, než o správném použití slov, tedy správném vyjadřování, a také správném pochopení příběhů a pocitů klientů. Kladně výcviky hodnotí tedy z toho hlediska, že dokážou uvést do oblasti mediace natolik, aby si mediátor uvědomil, co mu schází a v čem by se tedy měl dále vzdělávat. Přínosem bylo také většinou i pouhé okrajové získání znalosti příslušné legislativy. Ze zkušeností mediátorů vychází, že pro svou profesi nestačí absolvovat pouze jeden kurz. Aby byl mediátor schopen lidem správně porozumět, musí se dále a dále vzdělávat. Proto další vzdělávání považují za celoživotní proces, který je nutno podstoupit pro to, aby byli dobrými v tom, co dělají. I když si uvědomují, že tento proces může být finančně náročný. Získané informace z tohoto výzkumného šetření mohou pomoci nahlédnout do oblasti mediace z pohledu rodinných mediátorů. I když se to týká pouze vybraného vzorku respondentů, lze zjistit, co je náplní jejich práce, v čem musí vynikat, aby mohli toto povolání vykonávat. Je možné nalézt odpovědi na to, co jim je díky absolvování výcviků umožněno, v čem jsou omezování a z jakých důvodů, a také ve kterých oblastech vidí svůj další profesní rozvoj. Díky možnosti nahlédnutí do této problematiky jsem si uvědomila, že by nebylo špatné se zaměřit také na hodnocení práce rodinných mediátorů z pohledu klientů. Jak vnímají jejich kvality, jejich přístup k práci a podle čeho tak soudí.
57
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
Asociace mediátorů (2011). Vzdělávání. Dostupné z: http://www.amcr.cz/vzdelavani/. Bakalář, E. (1996). Mediace (rozvodová). In L. Holá, Mediace v teorii a praxi (s. 196). Praha: Grada. Baum, T. (2009). Umění přátelského řešení konfliktů. Praha: Portál. Devito, J. (2008). Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada.
Duffy, K. G., Grosch, J. W., & Olczak, P. V. (1991). Community mediation. A Handbook for Practitioners and Researchers. In L. Holá, Mediace v teorii a praxi (s. 50). Praha: Grada.
Fisher, R., Ury, W., & Patton B. (1994) Dohoda jistá: zásady úspěšného vyjednávání. Praha: Management Press.
Gavora, P. (2000) Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido.
Hayesová, N. (2003) Základy sociální psychologie. Praha: Portál.
Hendl, J. (2005) Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.
Holá, L. (2003) Mediace: způsob řešení mezilidských vztahů. Praha: Grada.
Holá, L. (2011) Mediace v teorii a praxi. Praha: Grada.
Kratochvíl, S. (2009) Manželská a párová terapie. Praha: Portál.
Křivohlavý, J. (1988) Jak si navzájem lépe porozumíme: kapitoly z psychologie sociální komunikace. Praha: Svoboda.
Matoušek, O. (2003) Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. 58
Nürberger, O. (2011). Jak získat vnitřní klid a rovnováhu. Praha: Grada.
Plamínek, J. (2009) Konflikty a vyjednávání: umění vyhrávat, aniž by někdo prohrál. Praha: Grada. Reitmayerová, E. & Broumová, V. (2007) Cílená zpětná vazba: metody pro vedoucí skupin a učitele. Praha: Portál. Smékal, V. (2002) Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principal.
Šeďová, K. (2007) Jak na to? In Švaříček, R., & Šeďová, K. & kol. (2007) Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. (s. 211-239) Praha: Portál.
Šišková, T. (2012) Facilitativní mediace: řešení konfliktu prostřednictvím mediátora. Praha: Portál.
Štěpaník, J. (2005) Umění jednat s lidmi. 2, Komunikace. Praha: Grada.
Švaříček, R. (2007) Definice kvalitativního výzkumu. In Švaříček, R., & Šeďová, K. & kol. (2007) Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. (s. 17) Praha: Portál.
Švaříček, R. (2007) Hloubkový rozhovor. In Švaříček, R., & Šeďová, K. & kol. (2007) Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. (s. 159) Praha: Portál.
Termann, S. (2002) Umění přesvědčit a vyjednat. Praha: Grada.
Vávra, V. (1990) Mluvíme beze slov. Praha: Panorama.
Vávrová, S. (2012) Doprovázení v pomáhajících profesích. Praha: Portál.
Vybíral, Z. (2000) Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál. Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů. Dostupné z: http://www.amcr.cz/dokumenty/hp/A120620_VR_202_2012_MEDIACE.pdf 59
PŘÍLOHY Příloha č. 1: Schéma polostrukturovaného rozhovoru Příloha č. 2: Ukázka přepisu rozhovoru s respondentem R5
60
Příloha č. 1: Schéma polostrukturovaného rozhovoru
1. Studium a zaměstnání -
Jaká je Vaše kvalifikace?
-
Jakou jste měl(a) motivaci vydat se tímto směrem?
-
V čem Vás studium připravilo na Vaše nynější povolání?
-
Jakou pozici nyní zastáváte? Co je náplní Vaší práce?
-
Jak jste se k tomuto povolání dostal(a)?
-
Jak dlouho tuto práci vykonáváte?
2. První kontakt s mediací a rodinnou mediací -
Kdy a kde jste slyšel(a) o pojmu mediace poprvé? A co jste si pod tím představoval(a)?
-
Jak probíhala Vaše první zkušenost rodinnou mediací?
-
Kdo, podle Vašich zkušeností, tuto službu nejčastěji využívá?
-
Máte zkušenosti i s jinou formou mediace?
3. Přístup organizace k dalšímu vzdělávání zaměstnanců -
Jak organizace, ve které pracujete, chápe další vzdělávání?
-
Podporuje Vás organizace v dalším vzdělávání? Jak?
-
Jak Vám to vyhovuje?
4. Rodinný mediátor – potřebná kvalifikace -
Jak u Vás probíhal proces získávání kvalifikace pro vykonávání povolání rodinného mediátora?
-
Kdo a za jakých podmínek může tuto kvalifikaci získat?
-
Myslíte si, že Vás kurz dostatečně vybavil? Pokud ne, kde vidíte nedostatky?
-
Kdo dohlíží na kvalitní vykonávání služeb rodinného mediátora? Jak posuzuje jeho práci s klienty? Pokud nikdo takový není, jak se mediátor dozví, že to, co dělá, dělá správně?
-
Jakými dovednostmi, schopnostmi, musí jedinec disponovat, aby mohl vykonávat rodinnou mediaci? Jakým způsobem si myslíte, že by si je jedinec mohl osvojit? 61
5. Komunikace v mediaci -
Když si vzpomenete na své začátky v mediaci, co pro Vás bylo nejtěžší?
-
Jak hodnotíte své působení nyní? Je stále něco, co považujete za nedokonalé?
62
Příloha č. 2: Ukázka přepisu rozhovoru s respondentem R5 Můžete říct, jak dlouho vykonáváte tu profesi mediátora? „Čtyři roky.“ Vzpomenete si, kdy jste o pojmu mediace slyšela poprvé a co jste si pod tím pojmem představovala? „Já jsem o tom neslyšela, já jsem o tom četla, takže si nepředstavovala nic, hned jsem si to přečetla. A myslím si, že to bylo koncem devadesátých let. Nebo začátkem jednadvacátýho století.“ A jak probíhala Vaše první zkušenost s rodinnou mediací? „Jestli si na to dobře vzpomínám, tak se tomu říká stažená prdelka. Už proto, že jsem vlastně neměla zkušenosti, a byla jsem sama. Myslím si, že… Jako ta odpovědnost za to, abych, aby se ti lidi nestali ještě většími nepřáteli, než jsou, je tak veliká, že každému doporučuju rodinnou mediaci v páru. Ve dvojicích.“ Kdo, podle Vašich zkušeností, tuto službu vyhledává nejčastěji? Tu rodinnou mediaci. „Ti, co se rozvádí a nevědí, co s dětmi.“ A máte zkušenosti i s jinou formou mediace? „Ani ne. Vždycky nakonec to je, vždycky nakonec je to rodina, a i když jsou to vztahy, i když jsou to prachy, i když je to dědictví, i když je to nějaký… Nějaký vyhrocený situace vztahový, jako mezi dospělými, tak vždycky je to prostě rodinná mediace.“ Teď bych měla otázky k organizaci, ve které pracujete jako mediátor, tak nevím, jak to nasměrovat… „Jako já jsem začínala pod …, občanským sdružením, kde… To je občanský sdružení, který poskytuje služby občanům zdarma. A vlastně v průběhu, to mě se zdá, že trvalo dva roky, jsem zjistila, že mediace je dobrá věc, ale že je důležitý mít i takový spolupracovníky, který to umí vyhodnotit, jestli je to k mediaci dobré, či nikoli, protože je spousta lidí, který si myslej, že to je na mediaci, zásadně anebo naopak vůbec ne. A 63
bohužel jsou to většinou lidi, který k mediaci nejsou vzdělaný. A vzhledem k tomu, že já jsem nebyla napřímo, tak jsem si já ty věci nevyhodnocovala sama a buď mně někoho doporučili, anebo ne. Jako zaplať pán bůh za to, já jsem jim vděčná, ale myslím si, že v tomhle tom směru je potřeba i v té fázi, kdy to domlouváte, zjišťujete, aby to bylo odborný. Takže to byla tahle ta organizace, nerada bych, abych vypadala nepřívětivě, protože naopak, jako klobouk dolů, zaštítili mě, a na druhou stranu jsem zjistila taky to, že když je to neplacený, tak si toho ti lidi neváží. Co je zadarmo, to je jako kdyby nebylo. Mám tu zkušenost. Možná, že mají kolegové ty zkušenosti rozdílný, ale v každým případě tady to byla neplacená služba a ty lidi odcházeli bez pocitu zodpovědnosti za to, že spolu něco domluvili. Tak to mám já. A teď pracuji sama. Na OSVČ.“ Tak jestli můžete trochu přiblížit tu …, jak tam třeba chápali další vzdělávání svých zaměstnanců, jestli si to vybavujete? „Tam určitě byli všichni znovu a znovu vzdělávaní. Jako opravdu, tam na to dbali.“ Takže podporovali své zaměstnance? „Určitě.“ A asi jim to i vyhovovalo… „Hmm“ ((souhlas)). Tak můžete popsat, jak u Vás probíhal výcvik nebo kurz, kde jste získávala kvalifikaci pro vykonávání profese rodinného mediátora? „Určitě první kurz, kterej jsem absolvovala, byl v Praze, u nejmenované organizace, která vzdělává mediátory, a to byl výcvik, kterej mě, kterej mě více méně aktivoval k tomu, abych si zjišťovala víc a víc. Protože se mě moc nelíbil, tak ale ve mně vyvolával spoustu otázek a tak, že jsem se o tom snažila dozvědět víc a víc. A bylo to fajn, ale musím říct, že jsem byla teda velice odvážná školačka, v uvozovkách, že jsem vlastně po tom výcviku velice brzy tu mediaci začala dělat. A pak jsem se u další instituce nejmenované dál vzdělávala a vzhledem k tomu, že (.) jako k tý mediaci patří i komunikace, konflikt a tady tyhle ty další věci, a já jsem z těch svých předchozích pozic tady v tomhle tom směru byla školená a měla jsem jako, absolvovala jsem různá vzdělávání, tak jsem to využila a vlastně jsem se stala později lektorkou.“ 64
Ty výcviky, které jste absolvovala, kdo a za jakých podmínek to tedy může získat? Tu kvalifikaci. „Tu kvalifikaci může získat kdokoli. Nemůže ji dělat kdokoli. Jo, protože na tu mediaci se hlásí třeba i středoškoláci. Je to tak, že vlastně to je kurz, kterej Vás učí komunikovat, naslouchat, vnímat lidi tak, že… Chápat to, že mají i svoje emoce, takže je to něco, je to něco, co… O čem já jsem přesvědčená, že je to dobrý pro život. A takže jsou to lidi úplně různýho, různýho charakteru, nejen právníci, nejen psychologové, ale byli tam i hasiči, policajti na těch kurzech. Jako opravdu celá škála různých lidí, který to považujou za důležitý.“ Ale to asi nebylo účel pak vykonávat tu mediaci, předpokládám. „No dokonce jo. I ti policajti, i ten hasič jako tady toto chtěl vykonávat a přišli paradoxně s tím, že vlastně se jen chtějí ujistit v tom, že to umí, .že tomu rozumí a že to chápou. Po prvním bloku kurzu zjistili, že je to jinak.“ Myslíte si, že Vás ten kurz dostatečně připravil na vykonávání práce mediátora? „Ne.“ A v čem vidíte nedostatky? „Já si myslím, že kurz je kurz. To je právě to, co si mnozí pletou, jakože půjdu na kurz, pokud mám vysokoškolský vzdělání, tak můžu provádět práci mediátora. Ono je to trošku jinak, protože je důležitý, důležitej ten výcvik. Nejprve aby si to člověk hodně vyzkoušel v uvozovkách na sucho, a potom doporučuju každýmu, vemte si s sebou ostřílenýho mediátora. A začínejte v páru. Protože když vyhodnotíme mediaci, tak může trvat až tři hodiny, a je to, jsou to tři hodiny aktivního naslouchání, kde zároveň musíte klást konstruktivní otázky, kterými se ty účastníci dostávají k vlastnímu řešení. Ve chvíli, kdy bojujete sama se sebou, se svými nedostatky, který jako mediátor v začátku máte, tak je to velice složitý. Takže určitě, určitě mě teoreticky ano, ale prakticky ne. Prakticky mě to nevybavilo.“ Podle zkušeností, je zde nějaká osoba, která dohlíží na kvalitní vykonávání služeb rodinného mediátora? „Ne.“ 65
A jak podle Vás se pak dozví ten mediátor, že to, co dělá, dělá správně? Jak dostane tu zpětnou vazbu? „Tak ((výdech)) za prvé zpětnou vazbu dostává od klientů, a tím, že buď jsou, nebo nejsou spokojeni, a buď k Vám příště přijdou, či nikoli. To je jedna věc, ale druhá věc je… Já jsem měla supervizorku. Já jsem si… (.) Domluvily jsme se s kolegyní, která mi dělala supervizi.“ Teď k dovednostem mediátora. Jakými dovednostmi, schopnostmi musí jedinec disponovat, aby mohl toto povolání vykonávat? A také, jak si osvojí tyto dovednosti? „Tak máte nějaké naturel, nějaké nastavení. Každý z nás. Zjišťuju třeba, že složitý, složitý je to pro introverta. (..) Jako když začneme od toho, jak je člověk nastavenej, že, takže introvert to má složitější v tom, že je mu žinantní položit otázku. Že mu to připadá nevhodný, takhle se doptávat. Jo, takže už to, tady tohleto. Nemyslím si, že je to vždycky, jako nic neplatí stoprocentně. Ale často introverti nedokážou se ptát. Nedokážou mít otevřený otázky. Klást otevřený otázky. Měl by to být tedy člověk komunikativní. Zároveň by to měl bejt člověk empatickej. Měl by to bejt člověk, kterej má nějakej (..) nastavený nějaký vnitřní kodex. Jako morální, bezúhonný, v tomto směru by to měl být člověk takříkajíc slušný, když… Jestli si rozumíme, co tím chci říct. Měl by to být člověk, který umí aktivně naslouchat. Umí analyticky myslet. To, že je to… Že má vysokoškolské vzdělání, to je fajn, protože často to dělají právníci, psychologové, sociologové, ale jsou to i lidi z technických oborů. Mám kolegu, který je technicky vzdělaný, má VUT. Ale na druhou… Jako vono je to v podstatě jedno, to je to, o čem jsme si říkali na začátku, na co je vysoká škola. Jo, tak to je takovej ten základ, kterej by člověk jako mediátor měl mít s tím, že jsou chvíle, kdy by měl na tu svoji specializaci sakra zapomenout. Protože to bejvá největší potíž. Protože mediátor není poradce. A ve chvíli, kdy, kdy je za mediátora jako třeba právník, tak ten okamžitě se v jistých chvílích stává poradce. A to by neměl. Takže měl by mít všeobecný rozhled, měl by se chtít neustále vzdělávat, a měl by opravdu i si nechávat sdělovat tu zpětnou vazbu, která mu pomůže upravit ty věci a upravovat ty cesty v té mediaci, aby to bylo pro ty lidi co nejpřízni… Nejpříznivější.“
66
Mediace je zejména o té komunikaci, vzpomenete si na své začátky? Jak probíhala, nebo na jaké úrovni jste byla s tou komunikací s klienty? „Tak co se týče takové té obecné komunikace, tak s tím jsem neměla potíž ani na začátku mediace, protože jsem léta učila. Jo, takže to není potíž. Nejtěžší je správně položit otázku.“ A jak jste se to naučila? Praxí? „Určitě, a tím, že jsem to prostě studovala, že jsem zjišťovala jak, proč a tak. Některý věci ale samozřejmě pak už vyjdou z toho samotnýho procesu. Z tý mediace samotný. Když… Protože v té mediaci se setkáváte s různými lidmi a neřeknete, nemůžete jim říct já se budu ptát a vy mi odpovídejte na všechno, na co se zeptám, protože jsou lidi uzavřený, který o těch bolestech nechtějí moc mluvit, o tom svým trápení, a víceméně jako chtějí, abyste to odhadovala, ale to nejde. Důležitý je rozmluvit je. Takže otázky, otázky, otázky, cvičit se v otázkách.“ Je ještě něco, co považujete za nedokonalé v nynější době? „ A co považuju za nedokonalé?“ U sebe, v té komunikaci. „U sebe, aha. Tak já si myslím, že ve chvíli, kdy se budu cítit dokonalá, tak že to bude potíž ((úsměv)).“ Takže je neustále co zlepšovat? „Pořád, pořád.“
67
