Profesní vzdělávání v sociálních službách
VZDĚLÁVACÍ PROGRAM PRO SOCIÁLNÍ PRACOVNÍKY výukový materiál pro účastníky
MODUL: Individuální plánování průběhu sociální služby LEKTOŘI: Mgr. Martina Langerová, Mgr. Michaela Lutišanová
NADĚJE o.s., akreditace vzdělávací instituce č. 2007/406 – I Praha 2010
Obsah: Obsah:......................................................................................................................................... 2 1. Zákonné povinnosti poskytovatele v oblasti individuálního plánování sociálních služeb..... 2 2. Principy a význam individuálního plánování......................................................................... 4 3. Základní pojmy, individuální plány, klíčový pracovník, plánovací tým ............................... 5 4. Cyklus a organizace plánování............................................................................................... 6 5. Pojmenování změny a plánování její realizace ...................................................................... 7 6. Realizace plánu – společná práce, využívání běžných zdrojů................................................ 9 7. Zjišťování potřeb a hodnot uživatelů ................................................................................... 11 8. Systém získávání a předávání informací mezi zaměstnanci ................................................ 14 9. Literatura: ............................................................................................................................. 15 10. Poznámky: .......................................................................................................................... 16
2
1. Zákonné povinnosti poskytovatele v oblasti individuálního plánování sociálních služeb Zákon o sociálních službách Změna chápání sociálních služeb je zřejmá z ustanovení § 2 zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb., které stanoví základní zásady poskytování sociálních služeb, kde se říká: „Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob.“ Matuška O. a kol. uvádí v Sociálních službách, že „z citovaných základních zásad zákona lze vyčíst charakteristiky nového systému sociálních služeb, jež se budou celým systémem prolínat. Jedná se o následující znaky: -
Primární je poskytnutí relevantních informací osobě, která se ocital v nepříznivé situaci tak, aby ji pokud možno mohla řešit sama a vlastními silami.
-
Teprve pokud tyto informace jako takové nestačí, nastupují sociální služby.
-
Sociální služby mají být individualizované, „šité potřebám konkrétního jedince na míru“.
-
Sociální služby mají být především aktivační, podporovat samostatnost klientů a předcházet delšímu trvání nepříznivé sociální situace.
-
Kvalita poskytování sociálních služeb je dána přímo do souvislostí s dodržováním lidských práv a základních svobod a se zachováním důstojnosti člověka.
I Bílá kniha v sociálních službách, jako jeden ze strategických dokumentů, definuje sedm principů, které tvoří základ všech sociálních služeb: 1. „Nezávislost a autonomie pro uživatele služeb – nikoli závislost 2. Začlenění a integrace – nikoli sociální vyloučení
3. Respektování potřeb – služba je určována individuálními potřebami a potřebami společnosti, neexistuje model, který vyhovuje všem 4. Partnerství – pracovat společně, ne odděleně 5. Kvalita – záruka kvality poskytuje ochranu zranitelným lidem 6. Rovnost bez diskriminace 7. Rozhodování v místě.“
Mezi základní cíle zákona o sociálních službách, jak bylo uvedeno v důvodové zprávě k tomuto zákonu, určitě patří: -
Vytvořit podmínky pro uspokojování oprávněných potřeb osob, které jsou oslabeny v jejich prosazování;
-
Naplnit princip rovných příležitostí pro všechny členy společnosti;
-
Podpořit a podporovat proces sociální začleňování;
-
Podporovat jednotlivé uživatele služeb v naplňování cílů, kterých chtějí s pomocí sociálních služeb dosáhnout při řešení vlastní nepříznivé sociální situace,
Podle platného znění zákona poskytovaná sociální služba má být dostupná, jak z hlediska typu pomoci, územní dostupnosti, tak rovněž z hlediska ekonomického dostupnosti. Rovněž má být poskytovaná sociální služba efektivní, to znamená taková, aby vyhovovala potřebě člověka a nikoliv potřebám systému. Zákon o sociálních službách rovněž definuje v § 3 odst. e) co je sociální začleňování: sociální začleňování je proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického,sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný. Sociální vyloučení pak definuje zákon v § 3 odst. f) takto: sociálním vyloučením je vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace. Nástroje, které mohou pomoci sociálnímu začleňování, jsou popsány v povinnostech, které vyplývají pro poskytovatele ze zákona v § 88 zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb.: zajišťovat dostupnost informací o druhu, místě, cílech, okruhu osob, jimž poskytují sociální služby a to způsobem srozumitelným; zpracovat vnitřní pravidla zajištění poskytované sociální služby, včetně stanovení pravidel pro uplatnění oprávněných zájmů osob, a to ve formě srozumitelné pro všechny osoby a především plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují
3
sociální služby a hodnotit průběh poskytování sociální služby za účasti těchto osob, je-li to možné s ohledem na jejich zdravotní stav a druh poskytované sociální služby, nebo za účasti jejich zákonných zástupců. V příloze č. 2 k vyhlášce 505/2006 Sb. jsou požadavky na individuální plánování shrnuty ve standardu 5 „Individuální plánování průběhu sociální služby“. Zákon formuluje tyto základní povinnosti poskytovatele sociální služby: 1. Mít vytvořenou metodiku, podle které se řídí plánování a způsob přehodnocování poskytované služby. 2. Plánovat společně s uživatelem průběh poskytované služby s ohledem na osobní cíl a možnosti uživatele. 3. Průběžně hodnotit s uživatelem naplňování stanovených osobních cílů. 4. Mít pro proces plánování u jednotlivých uživatelů určeného konkrétního pracovníka, tzv. klíčového pracovníka. 5. Vést písemné záznamy o průběhu poskytované sociální služby a mít funkční systém pro předávání informací o poskytované sociální služby uživateli mezi pracovníky.
2. Principy a význam individuálního plánování Můžeme říci, že individuální plánování je systematický a opakující se proces, během něhož je plánovaná spolupráce poskytovatele a uživatele služeb realizována a
dále je
vyhodnocován způsob naplňování osobních cílů uživatele v průběhu poskytování služeb. Základní osobní cíl, který má služba naplňovat je stanoven již v procesu jednání se zájemcem o službu. Tento vyjednaný osobní cíl (minimálně definovaný v podobě rozsahu čerpání konkrétních služeb) má být rovněž obsahem smlouvy o poskytování služeb, dle Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Východiskem pro plánování a poskytování sociální služby je potřeba konkrétního uživatele. Hodnocení a znalost potřeb uživatelů je požadavkem, který je nezbytný pro poskytování kvalitní sociální služby. V procesu individuálního plánování dochází k ujasnění, k vyjednávání toho, jaké jsou potřeby uživatele a zda mu je služba může pomoci naplnit, tzn. musí se vycházet z poslání konkrétní poskytované sociální služby.
4
Vyjednáváním je ze strany poskytovatele pověřen konkrétní pracovník, tzv. klíčový pracovník, který plánuje průběh poskytovaných služeb vždy společně s uživatelem, popř. ve spolupráci s dalšími osobami, které si zvolí uživatel (např. rodinní příslušníci, přátelé, další odborníci nebo ostatní relevantní osoby).
3. Základní pojmy, individuální plány, klíčový pracovník, plánovací tým Výstupem z vyjednávání je individuální plán poskytované sociální služby, který pro jednotlivého uživatele určuje jeho průběh služby. Individuální plán je aktualizován a měněn v souvislosti se změnami v osobních cílech uživatele. Z toho důvodu je dobré, když je v pravidlech o individuálním plánování stanoven minimální interval, ve kterém je nutno provést přezkoumání aktuálních cílů uživatele a případně z nich vyplývající aktualizaci individuálního plánu uživatele. V individuálním plánu je definováno, jak budou služby poskytovány uživateli s cílem naplnit jeho osobní cíle. Na naplňování individuálních plánů uživatele může služba spolupracovat s ostatními návaznými veřejnými službami v okolí uživatele. V metodice k individuálnímu plánu má být stanoveno, kteří pracovníci mohou nahlížet do osobních plánů uživatelů, neboť individuální plán je zdrojem informací pro ostatní spolupracovníky, kteří se rovněž podílí na poskytování sociální služby uživateli. Nedostatkem individuálních plánů může být to, že se v nich setkáme s velmi obecnými cíli, např. být spokojený, žít kvalitní život…., tyto cíle pak dále nejsou rozpracovány tak, aby z nich bylo zřejmé, co jimi uživatel myslí a jak k jejich naplnění přispívá nabídka služeb zařízení, jak účastníci plánování poznají, že byly cíle naplněny, či že proces poskytování sociální služby k nim jednoznačnými krůčky spěje. Individuální plán je v zařízeních veden takovou formou, která je optimální pro uživatele a poskytovanou sociální službu. Jedná se např. o formu písemnou či ústní, písemná se nejčastěji předpokládá v rezidenčních zařízeních a ve službách, v nichž má práce s uživatelem trvalý či opakující se charakter (pečovatelská služba, osobní asistence, raná péče, služby sociální rehabilitace). Na individuálním plánování se podílí: uživatel, jeho klíčový pracovník a případně další spolupracovníci, rodinní příslušníci a blízcí lidé uživatele, je-li to přání uživatele či je-li
5
to potřeba. Rovněž se mohou procesu individuálního plánování účastnit relevantní odborníci, pokud si to uživatel přeje a je-li to na místě. Ve fázi plánování je důležité myslet na to, že smyslem sociálních služeb je sociální začlenění klienta, jehož podstatou je, že klient žije běžným stylem života. Nelze proto vycházet pouze z nabídek zařízení sociálních služeb (chráněné bydlení, kroužky organizované zařízením, terapie apod.). Musíme přemýšlet o tom, jak klientovi umožnit využívat běžné zdroje, zejména místní služby poskytované nejširší veřejnosti.
Systém klíčových pracovníků Klíčový pracovník je osoba, která je zodpovědná za koordinaci služeb pro uživatele a za rozhodnutí, která se vztahují k jeho způsobu poskytování sociální služby. Klíčový pracovník je osoba, která je určena, a s níž se uživatel může v každodenním životě v zařízení vztahovat na individuálním základě. Klíčový pracovník plánuje společně s uživatelem uspokojování jeho potřeb a cílů a hledá cesty k dosažení přání a potřeb uživatele. V první fázi poskytování sociální služby bývá klíčový pracovník uživateli přidělen, uživatel i klíčový pracovník je informován o možnosti výměny, nebude-li se společné plánování z řady možných důvodů dařit.
Odpovědností klíčového pracovníka je: znát a v praxi se řídit platnou metodikou systému individuálního plánování v zařízení, sestavit společně s uživatelem jeho individuální plán poskytovaných služeb, vést individuální plán, na základě plánu koordinovat, dle svých stanovených kompetencí, poskytované služby pro uživatele, přinášet informace ostatním členům týmu, sledovat s uživatelem aktuálnost plánu ,upozorňovat na změny a potřeby aktualizace plánu ostatní členy plánovacího/cích týmu/ů.
4. Cyklus a organizace plánování Individuální plánování je cyklus, který se skládá z několika důležitých částí, významných jak pro uživatele sociálních služeb, tak pro pracovníka. Tento proces se neustále opakuje: •
zkoumání situace – porozumění situaci,
6
•
tvorba plánu – pojmenování stavu změny a plánování její realizace,
•
realizace plánu – společná práce,
•
vyhodnocení – revidování plánů.
Zkoumání situace – porozumění situaci Tato část je nezbytná pro to, aby situaci porozuměl jak uživatel, tak další osoby, které se mají na realizaci plánu podílet. Důležité je, aby uživatel rozuměl situaci, ve které se nachází, aby rozuměl roli pracovníka, který mu má pomoci, znal jeho kompetence, věděl, jak se s ním má domlouvat. Důležité jsou i minulé zkušenosti uživatele se sociálními službami a s procesem individuálního plánování. Čím déle je uživatel nucen sociální služby využívat, tím větší může být jeho nedůvěra, nezájem, formalismus... Proto je důležitý vztah klíčového pracovníka a uživatele, navázání vzájemné důvěry, motivace uživatele pro společnou práci a přesvědčení uživatele o tom, že celý proces individuálního plánování mu má pomoci. Velký význam hraje přístup pracovníka k uživateli, zda je ochoten naslouchat jeho přáním, jak je vyhodnocuje. Důležité je, zda přání uživatele zůstanou nepovšimnuta, protože je pracovník vyhodnotí jako zbytečná nebo zda je bere vážně, ať už jsou jakákoli. Pracovník by se měl seznámit důkladně se situací uživatele, neboť informace z jedné části života můžou vést k porozumění jiné části života uživatele. Pracovník by měl mít také představu o tom, jakou míru podpory uživatel potřebuje. Existují různé způsoby, kterými se shromažďují informace o uživateli: rozhovory, mapy, cesty, pozorování, stínování, analýza dokumentace apod. Zkoumání uživatelovy situace má vést k jejímu pochopení pro všechny zúčastněné, důležité je znát také pohled uživatele (jaké jsou jeho předchozí zkušenosti a jaký je pohled do budoucna). Hloubka zkoumání situace závisí na ochotě uživatele objasnit ji, ale také na charakteru sociální služby.
5. Pojmenování změny a plánování její realizace Pokud má tým (uživatel, klíčový pracovník, další osoby), který se bude na individuálním plánování podílet, dostatek informací o situaci klienta a rozumí jí, můžou být na základě přání uživatele, možností jeho i poskytovatele vybrány cíle, na jejichž realizaci se bude společně pracovat. Tímto způsobem je formulován tzv. cíl spolupráce.
7
Cíl -
cíle si stanovuje uživatel ve spolupráci s pracovníkem, ne pracovník;
-
osobní cíle vycházejí z možností a schopností uživatele;
-
u sociálních služeb nejde o osobní cíle v obecném slova smyslu, ale jde o vyrovnání příležitostí. Jedná se o rovnost v možnostech (každý může chodit na kurz angličtiny), ne o rovnost ve výsledku (ne každý umí anglicky);
-
osobním cílem v sociálních službách je to, čeho může uživatel dosáhnout využíváním sociálních služeb;
-
osobní cíl by měl být: 1. pro zájemce významný – důležitý a osobně přínosný; 2. musí být malý, aby bylo možné dosáhnout ho v dohledné době. Je lepší stanovit řadu menších cílů než jeden velký. 3. musí být konkrétní, zaměřený, týkat se chování: neurčité cíle jako „být šťastný“ neumožní ověřit, zda ho bylo dosaženo. 4. musí se týkat výskytu, nikoli nepřítomnosti něčeho, to znamená nezaměřovat se na to, co klient nechce, ale na to, co chce. Přinese to naplnění uživatelova přání. Navíc přání něco nedělat zaměřuje mysl právě na tuto činnost a znesnadňuje věnovat se něčemu jinému. 5. musí pojmenovat začátek, začít řešit situaci od začátku; 6. cíl musí být realistický; 7. dosažení cíle musí stát úsilí – „co nic nestojí, ani za nic nestojí“, podporuje uživatelovo pozitivní sebehodnocení.
Čili: cíl musí být SMART (Specifický, Měřitelný, Akceptovatelný, Realizovatelný, Termínovaný) /smart v angličtině: chytrý, vtipný, pěkný, elegantní, vkusný…).
Plánování kroků pro naplnění cílů Po stanovení osobních cílů uživatele se naplánuje postup naplnění cíle. Cíle, které vyžadují více času nebo úsilí, můžou být rozplánovány do jednotlivých kroků: •
stanovení kritérií naplnění cíle: domluvit se na tom, jak tým, který se plánování účastní, pozná, že došlo ke splnění cíle,
•
analýza zdrojů: je potřeba najít zdroje, které pomůžou při plnění cíle,
8
•
výběr nejvhodnějších metod práce: hledají se ty metody, které jsou pro daného uživatele a danou sociální službu nejvhodnější,
•
analýza rizikových situací a z toho plynoucích opatření: rizikové plány můžou být součástí individuálního plánu nebo můžou tvořit samostatné celky,
•
stanovení termínů a odpovědných osob: pro plynulé a jasné plánování je důležité stanovení kdo a do kdy splní určitý úkol plynoucí z plánu, každý účastník by měl mít jasno, jaký je zrovna jeho úkol. Neznamená to, že určujeme, kdy má být splněn cíl.
Od termínů splnění jednotlivých kroků se odvíjí doba revize celého plánu, ta může být stanovena vnitřním předpisem nebo metodikou.
6. Realizace plánu – společná práce, využívání běžných zdrojů Je to doba, kdy dochází k plnění jednotlivých úkolů a tím i postupnému plnění cíle uživatele, na práci se podílí celý plánovací tým, resp. celá organizace. Klíčový pracovník úzce spolupracuje s uživatelem, poskytuje mu potřebnou míru podpory, nechává ho také samostatně pracovat a zažívat důsledky jeho vlastního rozhodnutí. Cesta k cíli je stejně důležitá jako cíl sám.
Vyhodnocení – revidování plánů Jedná se o zhodnocení dosažených výsledků, splněných kroků, úprava plánu podle aktuální situace, cíle jsou porovnány se skutečností. Pokud z revize plánu vyplyne, že došlo ke splnění všech cílů a další spolupráce není potřebná, je v tuto chvíli ukončena. Pokud ještě nedošlo ke splnění cílů nebo se objevily další cíle, na kterých je nutná společná práce, začíná nové kolo plánování. V průběhu poskytování služeb můžou nastat situace, kdy je chování uživatele podle názoru pracovníka škodlivé (kouření, vynechávání léků...). Pro pracovníka vznikají etická dilemata, k jejich řešení může pomoct následující koncept Johna O´Briena:
9
přepečování
+
optimální podpora +
svoboda
zneužívání
zanedbávání + zájem
Pro poskytování optimální podpory je důležitá vyváženost dvou směrů: zájem o uživatele a jeho svoboda, pokud uživatel dostane příliš svobody bez zájmu, dojde k zanedbání, nedostatek svobody a mnoho zájmu znamená přepečování a málo zájmu s nedostatkem svobody vede ke zneužívání.
Zásady vedení rozhovoru (Má-li uživatel o sobě mluvit, musí cítit důvěru, pochopení, ne odsouzení.) neverbální komunikace je v souladu s verbální, vyjadřování je přizpůsobeno uživateli (např. používání odborných výrazů), rozhovor vede k vyjasňování uživatelovy situace, ne k jejímu hodnocení, pracovník projevuje empatii a zájem (udržování přiměřeného očního kontaktu, parafrázování, povzbuzující poznámky), citově nepodléhá situaci uživatele, klade otevřené otázky, které vedou k rozvinutí rozhovoru, vyhýbá se konfrontaci, oceňuje a povzbuzuje, vyhýbá se porovnávání situace uživatele (se situací jiného uživatele, vlastními zážitky),
10
zdůrazňuje vlastní odpovědnost uživatele, odmítá špatně přizpůsobivé chování uživatele bez odsuzování a konfrontace při zachování dobrého vztahu s uživatelem, poskytuje zpětnou vazbu, shrnuje zjištěné údaje a dohodnuté postupy.
Možné překážky při rozhovoru předčasné zaměření na řešení problému (např. „váš problém je evidentně alkohol, musíte se léčit“), přílišné zaobírání se osobními problémy uživatele, moralizování („to by se vám stávat nemělo“), podivování se nad situací uživatele, podivování může být nevhodně vyjadřováno tónem a neverbálně („jak se vám to mohlo zase stát?“), varování a zastrašování („jestli to takhle půjde dál, nedopadnete dobře“), zlehčování problému, hledání viny a obviňování („čí je to tedy chyba, když ne vaše?“).
7. Zjišťování potřeb a hodnot uživatelů Způsoby zjišťování potřeb uživatelů jsou různé, podle toho, o jakou sociální službu se jedná, v jaké situaci se klient nachází apod. Nejjednodušší je situace u klientů, kteří běžně komunikují, jejich potřeby můžeme zjistit z rozhovoru. Ani rozhovor s komunikujícím uživatelem nemusí být jednoduchý, pokud se uživatel cítí v ohrožení, nemá důvěru k pracovníkovi nebo má špatné zkušenosti se zařízeními poskytujícími sociální služby. V takovém případě se může chovat problémově. Pokud dochází k porušování práv člověka, který má určité omezení rozumových schopností, je důležité si uvědomit, že jeho obtížné chování může mít skrytý význam. Úkolem poskytovatele sociální služby je tuto zprávu dešifrovat. Základem pochopení je nehodnotící, respektující postoj poskytovatele: •
podvádění – uživatel se potom může chovat agresivně, zmateně nebo jinak obtížně;
11
•
zneschopňování – zabránění uživateli, aby využil schopnosti, které má – nechat je, aby věci, které zvládají, dělali sami;
•
infantilizace – nechovat se k nim jako k malým dětem;
•
zastrašování;
•
nálepkování;
•
stigmatizace – chování poskytovatele, které vyjadřuje odpor, nechuť k uživateli nebo skupině uživatelů, jako by jejich postižení bylo nakažlivé;
•
nerespektování tempa, odhánění, ignorování, vnucování, obviňování, vysmívání, ponižování.
Ještě obtížnější může být situace u osob s těžkým mentálním nebo kombinovaným postižením, kteří nekomunikují. Zde platí tyto principy: •
odstranit bolest,
•
zajišťovat změnu polohy, změnu místa,
•
vytvořit uživateli prostředí, ve kterém bychom se i my cítili dobře,
•
zajistit dostatečné množství přirozených podnětů,
•
použít metody, které pomůžou uživateli dostat se do kontaktu se sebou samým i se svým okolím (např. bazální stimulace, videotrénink interakcí),
•
stínovat – určitou dobu sledovat nepřetržitě uživatele, pozorovat, co se mu líbí, co ne,
•
zvyšovat počet situací, kdy si může uživatel vybírat,
•
umožnit mu zažít situace, které jsou běžné pro jeho vrstevníky, i když některé činnosti nemůže sám vykonávat, může být u nich přítomen,
•
předpokládat a ověřovat svoje předpoklady (uživatel má rád kávu – můžeme předpokládat, že bude chtít občas zajít do kavárny).
Hodnocení potřeb uživatelů se obvykle určuje v těchto rámcích: •
popisem osobnostního vývoje uživatele (hledají se příčiny sociálního selhávání),
•
popisem obecné charakteristiky (popisuje se kvalita sociálních dovedností, možností a schopností uživatele, u kterých se předpokládá, že ovlivňují situaci uživatele),
•
popisem stupně postižení (především pro stanovení nároku na určitou sociální službu nebo dávku),
•
popisem a srovnáním základních a aktuálních potřeb uživatele,
•
popisem „problému“, aby bylo možné stanovit kroky k jeho řešení a nápravě,
12
•
popisem toho, co uživatel potřebuje zvládnout pro samostatnější život,
•
popisem silných stránek uživatele.
Co je individuální plán •
CO – aktuální cíl (jedinečný) uživatele,
•
JAK – postupy a kroky, které vedou k cíli,
•
KDO – kdo se podílí na naplňování cíle (včetně uživatele),
•
KDY – termíny naplnění kroků, revize IP (aktualizace),
•
je zdrojem informací pro pracovníky,
•
cíle individuálního plánu jsou měřitelné, vyhodnotitelné,
•
vyhodnocuje se spolu s uživatelem,
•
je používaný,
•
podporuje co nejmenší závislost uživatele na službě,
•
uživatel má právo do něj nahlížet, stejně jako klíčový pracovník a další osoby, které jsou součástí plánovacího týmu,
•
existuje seznam osob oprávněných nahlížet do individuálních plánů.
Co není individuální plán •
záznamy sociální práce,
•
slohové cvičení,
•
místo pro zaznamenávání osobních názorů pracovníka na uživatele (hodnotí se práce na individuálním plánu, ne uživatel!),
•
zdravotní dokumentace.
Shrnutí nejdůležitějších bodů •
služby by se měly poskytovat od začátku podle individuálního plánu,
•
postup by měl směřovat odněkud někam,
•
jsou stanovena kritéria cílů,
•
individuální plán se reviduje po určité době,
•
klíčový pracovník zjišťuje cíle, přání uživatele,
•
cíle uživatele jsou v souladu s posláním organizace, pokud uživatel nemusí ze zařízení odcházet, cílem nemusí být dosáhnutí něčeho – odchodu,
13
•
plán pomáhají naplňovat všichni pracovníci,
•
v individuálním plánu je uveden termín splnění cílů,
•
existují různé plány pro různé služby,
•
v případě potřeby se provádí vyhodnocení rizik,
•
individuální plán obsahuje cíle uživatele, ne pracovníka,
•
pravidelně se revidují cíle se všemi uživateli, nezapomínat na „méně hlučné“ uživatele,
•
v metodice je uveden postup, jak sestavovat individuální plán,
•
shromažďují se jen údaje, které jsou potřebné k práci,
•
plán je individuální – u každého uživatele může vypadat trochu jinak.
8. Systém získávání a předávání informací mezi zaměstnanci Sociální služba musí uplatňovat systém sdílení potřebných informací o službách, které jsou poskytovány jednotlivým uživatelům především tehdy, když se do práce s jednotlivými uživateli zapojuje více pracovníků zařízení. Sdílené informace se předpokládají rovněž u služeb poskytovaných ve více životních oblastech (např. pobytové služby). Čili u služeb rozsáhlejšího charakteru je nutno se nejdříve zamyslet nad tím, kdo a kde všude informace o jednotlivých uživatelích shromažďuje. Pak je nutno stanovit systém tzv. tématických porad věnovaných poskytování služeb jednotlivým uživatelům a vytvořit funkční systém předávání informací o významných událostech, ke kterým během dne v zařízení došlo.
14
9. Literatura: Základní literatura: Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Vyhláška č. 505/2006 Sb. Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe, Průvodce poskytovatele. Praha, MPSV ČR, 2002.
Doporučená literatura: Čámský, P., Krutilová, D., Sembdner, J., Sladký, P.: Manuál pro tvorbu a zavádění standardů kvality poskytovaných sociálních služeb. Praha, Centrum sociálních služeb, 2008. Matoušek, O.: Sociální služby, Praha, Portál, 2007. Metodika MPSV k provádění inspekcí poskytování sociálních služeb. Praha, MPSV ČR, 2008. Michalík, J.: Smluvní vztahy v sociálních službách. Olomouc, VCIZP, 2008. Sociální služby a příspěvek na péči. Olomouc, Anag, 2008. Standardy kvality sociálních služeb, Výkladový sborník. Praha, MPSV ČR, Praha 2008.
15
10. Poznámky:
16
