Vzde lá vácí ákce. Modul KATASTR NEMOVITOSTÍ A SOUVISEJÍCÍ INFORMACE

Pr ávnívzděl ávání -výukovýmat er i ál

Vzdelávácí ákce Modul

„KATASTR NEMOVITOSTÍ A SOUVISEJÍCÍ INFORMACE“

Seznám pouzitých zkrátek InsZ zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů

KatV vyhláška č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)

KatZ zákon č. 256/2013, o katastru nemovitostí (katastrální zákon)

KatZ 1992 zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů

MajČR zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů

NOZ zákon č. 89/2012 Sb., (nový) občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

SpŘ zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

ÚzmRoz zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů

VodZ zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů

1

Právní normý Nejvýznamnější právní normy, které upravují oblast fungování katastru nemovitostí nebo se jinak dotýkají jeho významu, jsou: 

zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon),



vyhláška č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška),



zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník1. Všechny s účinností od 1.1.2014.

Zrušeny byly např.: 

zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky,



zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,



vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb. a zákon č. 344/1992 Sb.,



nařízení vlády č. 111/2001 Sb., o porovnávání a přejímání údajů katastru nemovitostí České republiky a evidence obyvatel,



vyhláška Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č. 162/2001 Sb., o poskytování údajů z katastru nemovitostí České republiky.

Kátástr nemovitostí Katastr nemovitostí (dále jen „katastr“) je veřejný seznam, který obsahuje soubor údajů o nemovitých věcech (dále jen „nemovitost“) vymezených katastrálním zákonem zahrnující jejich soupis, popis, jejich geometrické a polohové určení a zápis práv k těmto nemovitostem.

Katastr je zdrojem informací, které slouží k ochraně práv k nemovitostem, pro účely daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, k ochraně životního prostředí, k ochraně nerostného bohatství, k ochraně zájmů státní památkové péče, pro rozvoj území, k oceňování nemovitostí, pro účely vědecké, hospodářské a statistické a pro tvorbu dalších informačních systémů sloužících k těmto účelům.

1

NOZ neupravuje katastr nemovitostí jako takový, ale předmět evidence v KN, tedy věcná práva atp.

2

Predmet evidence V katastru se evidují: a) pozemky v podobě parcel, b) budovy, kterým se přiděluje číslo popisné nebo evidenční, pokud nejsou součástí pozemku nebo práva stavby, c) budovy, kterým se číslo popisné ani evidenční nepřiděluje, pokud nejsou součástí pozemku ani práva stavby, jsou hlavní stavbou na pozemku a nejde o drobné stavby, d) jednotky vymezené podle občanského zákoníku, e) jednotky vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, f)

právo stavby,

g) nemovitosti, o nichž to stanoví jiný právní předpis nad rámec katastrálního zákona

Obsáh kátástru Katastr obsahuje: a) geometrické určení a polohové určení nemovitostí a katastrálních území, b) druhy pozemků, čísla a výměry parcel, údaje o budovách, kterým se přiděluje číslo popisné nebo evidenční včetně čísel těchto budov, údaje o budovách, kterým se číslo popisné ani evidenční nepřiděluje, pokud jsou hlavní stavbou na pozemku, nejedná-li se o drobné stavby, vybrané údaje o způsobu ochrany a využití nemovitostí a čísla jednotek, c) cenové údaje, údaje pro daňové účely a údaje umožňující propojení s jinými informačními systémy, které mají vztah k obsahu katastru, d) u evidovaných budov údaj o tom, zda se jedná o dočasnou stavbu, e) údaje o právech včetně údajů o vlastnících a údaje o oprávněných z jiného práva, které se zapisuje do katastru (dále jen „jiný oprávněný“), f)

upozornění týkající se nemovitosti, pokud jiný právní předpis stanoví povinnost vyznačit je v katastru nebo jsou potřebná pro správu katastru,

g) úplná znění prohlášení o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám (dále jen „prohlášení vlastníka domu“),

3

h) dohody spoluvlastníků o správě nemovitosti, i)

údaje o bodech podrobných polohových bodových polí,

j)

místní a pomístní názvosloví․

O fyzické osobě se do katastru zapisuje: a) jméno, popřípadě jména, a příjmení, b) rodné číslo, a nemá-li je, datum narození, c) adresa místa trvalého pobytu, a nemá-li ji, adresa bydliště.

O právnické osobě se do katastru zapisuje: a) název nebo obchodní firma, b) identifikační číslo osoby nebo jiný obdobný identifikační údaj, je-li přidělen, c) sídlo.

Zápis práv do kátástru Typy zápisů Zápisy týkající se práv se do katastru provádějí vkladem, záznamem nebo poznámkou. Vklad je zápis do katastru, kterým se zapisují věcná práva, práva ujednaná jako věcná práva, nájem a pacht. Záznam je zápis do katastru, kterým se zapisují práva odvozená od vlastnického práva. Poznámka je zápis do katastru, kterým se zapisují významné informace týkající se evidovaných nemovitostí nebo v katastru zapsaných vlastníků a jiných oprávněných.

Listiny Zápisy týkající se práv se do katastru provádějí výlučně na základě písemností, které mohou mít buď klasickou listinnou podobu, nebo s ohledem na rozvoj elektronických technologií mohou mít i podobu elektronickou.

Plomba a pořadí zápisů Dojde-li katastrálnímu úřadu návrh nebo jiná listina pro zápis práv do katastru, vyznačí u dotčených nemovitostí nejpozději následující pracovní den, že práva jsou dotčena změnou. Pro vyznačení skutečnosti, že právní vztahy k nemovitosti jsou dotčeny změnou, zavádí katastrální

4

vyhláška legislativní zkratku „plomba“. Plomba je něco zcela jiného než poznámka, což bývá laiky často zaměňováno. Právní účinky zápisu nastávají k okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu.

Co se zapisuje vkladem a) vlastnické právo, b) právo stavby, c) věcné břemeno, d) zástavní právo, e) budoucí zástavní právo, f)

podzástavní právo,

g) předkupní právo, h) budoucí výměnek, i)

přídatné spoluvlastnictví,

j)

správa svěřenského fondu,

k) výhrada vlastnického práva, l)

výhrada práva zpětné koupě,

m) výhrada práva zpětného prodeje, n) zákaz zcizení nebo zatížení, o) výhrada práva lepšího kupce, p) ujednání o koupi na zkoušku, q) nájem, požádá-li o to vlastník nebo nájemce se souhlasem vlastníka, r) pacht, požádá-li o to vlastník nebo pachtýř se souhlasem vlastníka, s) vzdání se práva na náhradu škody na pozemku.

Podání návrhu na zahájení vkladového řízení je zpoplatněno podle položky 120 přílohy SprP částkou 1 000,- Kč.

Záznam Záznamem se do katastru zapisuje: a) příslušnost organizačních složek státu a státních organizací hospodařit s majetkem státu,

5

b) právo hospodařit s majetkem státu, c) správa nemovitostí ve vlastnictví státu, d) majetek hlavního města Prahy svěřený městským částem hlavního města Prahy, e) majetek statutárního města svěřený městským obvodům nebo městským částem statutárních měst, f)

majetek ve vlastnictví územního samosprávného celku předaný organizační složce do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití,

g) majetek ve vlastnictví územního samosprávného celku předaný příspěvkové organizaci k hospodaření.

Poznámka K nemovitosti se zapisuje poznámka o a)

podaném návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí správou nemovitosti, prodejem nemovitosti a zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti,

b)

exekučním příkazu ke správě nemovitosti a k prodeji nemovitosti,

c)

exekučním příkazu k postižení obchodního závodu,

d)

usnesení o pokračování vedení exekuce správou obchodního závodu, usnesení o nařízení prodeje obchodního závodu v dražbě,

e)

usnesení o pokračování výkonu rozhodnutí správou obchodního závodu, usnesení o nařízení prodeje obchodního závodu v dražbě,

f)

usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí správou nemovitosti, prodejem nemovitosti a o nařízení výkonu rozhodnutí postižením obchodního závodu,

g)

usnesení o dražební vyhlášce o prodeji nemovitosti,

h)

vyrozumění insolvenčního správce o soupisu nemovitostí, které jsou podle katastru ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka,

i)

usnesení o nařízení předběžného opatření,

j)

uzavření smlouvy o provedení dražby nedobrovolné,

k)

žádosti

o vyvlastnění

práv

k pozemkům

a stavbám

podané

u příslušného

vyvlastňovacího úřadu, l)

zahájení pozemkových úprav,

m) rozhodnutí o schválení pozemkových úprav, n)

jiném rozhodnutí než podle písmene m) nebo opatření obecné povahy, kterým se omezuje oprávnění vlastníka nemovitosti nebo jiného oprávněného nakládat s předmětem práva zapsaným v katastru nebo se kterým je zákonem spojeno omezení,

6

o)

podané žalobě, kterou se navrhovatel domáhá, aby soud vydal takové rozhodnutí týkající se nemovitostí evidovaných v katastru, na jehož základě by mohl být proveden vklad do katastru, pokud se na jeho základě nezapisuje poznámka spornosti zápisu,

p)

výhradě, že upevněný stroj nebo jiné upevněné zařízení není součástí nemovitosti,

q)

dovolání se neúčinnosti právního jednání,

r)

právu užívání nebo požívání, o němž se neprovádí zápis vkladem, jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání nebo požívání věci spoluvlastníky,

s)

výhradě přednostního pořadí pro jiné právo,

t)

přednostním právu ke zřízení věcného práva pro jinou osobu,

u)

odkladu zrušení spoluvlastnictví a odkladu oddělení ze spoluvlastnictví,

v)

ujednání o tom, že vlastník pozemku nemá předkupní právo k právu stavby a vlastník práva stavby nemá předkupní právo k pozemku,

w) výhradě souhlasu se zatížením práva stavby, x)

zákazu zřídit zástavní právo k nemovitosti,

y)

závazku nezajistit zástavním právem ve výhodnějším pořadí nový dluh,

z)

závazku neumožnit zápis nového zástavního práva namísto starého,

aa) stavbě, která není součástí pozemku

Lhutý pro zápis do kátástru Katastrální úřad provede a) vklad na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu bez zbytečného odkladu od povolení vkladu, b) záznam do 30 dnů od doručení rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo jiné listiny potvrzující nebo osvědčující práva, c) poznámku do 30 dnů od doručení listiny způsobilé k vyznačení poznámky v katastru; poznámku katastrální úřad vymaže do 30 dnů od doručení listiny, na základě které důvody pro její vyznačení pominuly, d) zápis jiného údaje do 30 dnů od doručení listiny způsobilé k vyznačení zápisu v katastru.

7

Verejnost kátástru Zásada veřejnosti katastru proto spočívá v umožnění každému nahlížet do katastru a pořizovat si z něj pro svou potřebu opisy, výpisy nebo náčrty. Do katastru nemovitostí lze dnes snadno nahlédnout nejen na katastrálním úřadě, ale zejména prostřednictvím internetu i na stránkách Českého úřadu zeměměřického a katastrálního. Veřejné jsou všechny údaje katastru, zákon však omezuje dostupnost určitých údajů pouhým nahlížením. Toto umožňuje, aby byla získána plná kontrola nad tím, kdo získává jaké údaje ze sbírky listin, údaje o přehledu vlastnictví z území České republiky a údaje o dosažených cenách nemovitostí.

Poskytování údajů ze sbírky listin katastru či pozemkové knihy se provádí poskytováním ověřených nebo prostých a) kopií písemností v listinné podobě, b) výstupů vzniklých převedením písemností v listinné podobě do elektronické podoby nebo převedením písemností v elektronické podobě do listinné podoby, pokud tyto písemnosti byly v době doručení katastrálnímu úřadu opatřeny platným uznávaným elektronickým podpisem nebo platnou elektronickou značkou, c) duplikátů písemností v elektronické podobě, pokud tyto písemnosti byly v době doručení katastrálnímu úřadu opatřeny platným uznávaným elektronickým podpisem nebo platnou elektronickou značkou. Tyto údaje lze poskytnout pouze osobě, která prokáže svoji totožnost. Při ověřování neodpovídá katastrální úřad za obsah listiny. Katastrální úřad neověří listinu, jejíž originál nebo kopie jsou nečitelné.

Údaje katastru lze užít jen k účelům uvedeným v § 1 odst. 2 KatZ. Šířit údaje katastru lze pouze se souhlasem Českého úřadu zeměměřického a katastrálního za podmínek stanovených prováděcím právním předpisem.

8

Vzdelávácí ákce Modul

„SOUSEDSKÉ VZTAHY“

9

Právní normý Problematiku sousedských vztahů upravuje především zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – nový občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tzv. sousedské právo najdeme zejména v ust. § 1013 - § 1023 v části nazvané „Omezení vlastnického práva“, § 1024 - § 1028 v části „Rozhrady“ a nakonec sem můžeme přiřadit i § 1029 - § 1036 část nazvanou „Nezbytná cesta“.

Co to tedy je ono „sousedské právo“? Tradiční omezení vlastníka jsou upravena v normách, upravujících (zejména) vztahy mezi vlastníky sousedních nemovitostí; souhrn těchto norem se nazývá sousedské právo. Sousedské právo je souhrnem občanskoprávních norem upravujících vztahy vlastníka a třetích osob při užívání zpravidla nemovité věci, pokud jde o účinky užívání věci na tyto osoby (jejich majetek). Tyto normy se uplatní při posouzení otázky, zda lze žádat ochranu proti takovému výkonu vlastnického práva, jehož důsledky přesahují hranice vlastníkovy nemovitosti. Normy sousedského práva slouží zejména (s výjimkou žalob na oplocení pozemku či určení hranice) k vymezení možnosti bránit se proti zásahu do práva tzv. zápůrčí (negatorní) žalobou. Předchozí ObčZ z roku 1964 upravoval sousedské právo v § 127. Nová úprava je podrobnější a je více strukturovaná. Tzv. generální klauzule, zakazující nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, je nyní obsažena v § 1012; obranu proti imisím upravuje § 1013; dalším otázkám sousedských práv, jako povinnosti oplocení pozemku, vstupu na sousední pozemek a jiným, jsou věnována samostatná ustanovení. Nový § 1013 navazuje na druhou větu § 1012, obsahující tzv. generální klauzuli, podle níž vlastník nesmí nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

Pozemek jiného vlastníka a vnikání imisí Je třeba vysvětlit si některé pojmy. Začneme „imisemi“. Imisí se zpravidla rozumí pronikání účinků činnosti konané na jedné nemovitosti na nemovitost druhou. Vlastník neužívá cizí pozemek, ale účinek jeho činnosti se projevuje na sousedním pozemku. Imisemi je vypouštění vody nebo splašků, prach nebo popel zviřovaný na pozemku, prudké osvětlení nebo naopak stínění, teplo z teplovodního vedení, zápach ze žumpy a ze záchodu, znečišťování půdy, psí štěkot, hluk, zápach, přelétání míčů, obtěžování včelami, holuby, hlodavci, hmyzem, a to jak v důsledku užívání pozemku, tak i zanedbávání jeho údržby. Naproti tomu pouhé přirozené stékání dešťové vody na sousední

10

pozemek není imisí; o imisi může jít jen tehdy, pokud vlastník pozemku změnil přirozené odtokové poměry. Dalšími pojmy, které je třeba rozvést jsou „míra přiměřená poměrům a obvyklé užívání pozemku“. Ochrany proti obtěžování se lze dovolat jen tehdy, jde-li o vnikání imisí v míře nepřiměřené místním poměrům; v podstatě jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. 1 ObčZ z roku 1964. Každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání pozemku, jestliže podstatně neomezují obvyklé užívání jeho pozemku, resp. stavby na něm umístěné. Běžně se uvádí, že otázku, zda jde o podstatnou imisi, je třeba posuzovat podle místních zvyklostí; jinak se budou posuzovat účinky chovu hospodářských zvířat ve městě a na venkově, hluk diskotéky v neobydlené části města a v obytné čtvrti, účinky průmyslových exhalací v průmyslové části města a v lázeňském městě. Při stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, bude vždy hrát významnou roli uvážení soudu a důraz bude kladen na řádné odůvodnění tohoto uvážení v rozsudku. Soud musí v první řadě zjistit, jaká je v dané věci míra přiměřená poměrům. To nemusí být jen poměry místní, ale může jít i o poměry dané k určitému druhu činnosti. Jestliže např. v obci někdo v noci obtěžuje sousedy hlasitou hudbou z audio zařízení, není nutné zkoumat hlukové poměry v místě, neboť jde zjevně o rušení nad míru obvyklou v obytných lokalitách. Po zjištění míry přiměřené poměrům je třeba učinit skutkové zjištění ohledně míry obtěžování v dané věci a oboje porovnat. V literatuře i v judikatuře se uvádí případ souseda, který má vážnou alergii na včelí jed, a dovozuje se, že v tomto případě může být považováno za imisi něco, co by jí jinak nebylo. V tomto případě však bude zabránění škody na zdraví v první řadě na alergikovi, který se musí vyhnout bydlení v lokalitě, kde je chov včel běžný.

Konkrétní imise a obrana proti nim Obtěžování hlukem a vibracemi Hluk se stává stále závažnějším problémem, komplikujícím život ve městech i na venkově. Zejména hluk způsobený dopravou znehodnocuje celé lokality určené k bydlení; také rozvoj zahradní techniky (sekačky apod.) vede k tomu, že i místa, kde dříve panovalo ticho, nejsou ani o víkendech vhodná k rekreaci. Hluk mohou působit i chovaná zvířata (zejména psi). Při posuzování, zda jde o imisi, je třeba vzít do úvahy intenzitu hluku, dobu, ve které k rušení dochází a jak dlouho trvá, jakož i to, zda jde o rušení jednorázové, opakované, úmyslné apod. Závažný problém představuje hluk z dopravy. Dalšími zdroji obtěžování může být hlučný provoz audio či video zařízení, a také různých nástrojů a přístrojů. Obtěžováním může být i hra na hudební nástroj. V tomto případě je třeba klást

11

důraz na oprávněný zájem obou účastníků. Při hodnocení, zda hluk přesahuje míru přiměřenou poměrům, je třeba se zabývat délkou hraní na klavír i denní dobou, po kterou se na klavír žalovaných hraje. Při posuzování této otázky musí být vzat zřetel rovněž na skutečnost, zda klavír je užíván v souladu s určeným účelem. Ani v případě, že restaurace je provozována v souladu s veřejným právem, neznamená to, že lze souseda rušit nad míru přiměřenou poměrům (nebo dokonce nad rámec hygienických předpisů) hlukem z provozu této restaurace nebo hlučnou diskotékou. Oproti § 127 odst. 1 ObčZ z roku 1964 neuvádí § 1013 jako imise obtěžování vibracemi; nepochybně však jde i nadále o imisi. Vibracemi se rozumí vibrace přenášené pevnými tělesy na lidské tělo; § 1013 odst. 1 se však zjevně týká i vibrací působících na sousední nemovitost. Ochrany proti rušení hlukem a vibracemi se může domáhat i obec. Otázkou obtěžování hlukem se komplexně zabývá Veřejný ochránce práv – viz Sborník stanovisek veřejného ochránce práv, rok 2010, http://www.ochrance.cz/index.php?id=41.

Odnětí světla (stínění) a obtěžování světlem; omezení vyhlídky Stínění pozemku (stavby) může nastat v důsledku růstu stromů a keřů anebo ve spojitosti s budovou na sousedově pozemku. Obranu proti stínění vzniklému narůstajícími stromy nebo keři nyní poskytuje § 1017 NOZ, který umožňuje jednak preventivní ochranu proti stínění stromy, jednak dává právo žádat, aby soused již vzrostlé stromy za určitých podmínek odstranil (viz výklad k tomuto ustanovení). Imisí může být i obtěžování světlem. Termínem „světlo“ je zřejmě míněno především oslňování a jiné osvětlování ze zdrojů umělých, pomocí reflektorů a jiných zařízení, a to nejen v noci, ale i ve dne. Není však vyloučeno, že by mohlo dojít k obtěžování nad míru přiměřenou poměrům též odraženým nebo soustředěným světlem slunečním, pomocí zrcadel, reflektorů, laserů apod.

Vnikání odpadů (pevných i tekutých), kouře, zápachu a plynu; obtěžování kouřem a zápachem Přímé přivádění odpadů (např. močůvky, odpadní vody), resp. i zápachu a kouře na sousední pozemek je zakázáno a bez ohledu na „míru přiměřenou poměrům“ či „obvyklé užívání pozemku“ se proti němu lze bránit negatorní žalobou (§ 1042). Takové „obtěžování“ není imisí, ale přímým neoprávněným zásahem do vlastnického práva. V komentovaném ustanovení tedy jde o obranu proti „vnikání“; např. může jít o únik odpadu z poškozeného potrubí, kouř z komína, který v důsledku přírodních podmínek občas obtěžuje souseda, zápach z chléva apod. Odpad nemusí vždy proniknout přímo k sousedovi, postačí znečištění zdroje vody. Může jít i o vodu z okapu; imisí však není přirozené stékání dešťové vody na níže položený pozemek, pokud ovšem soused úpravami stavby či pozemku nezměnil přirozené odtokové poměry.

12

I nadále je imisí šíření prachu, popílku, kouře, plynů a par. Zpravidla tyto imise budou doprovázet podnikatelskou činnost; pak je třeba vždy zvážit aplikaci § 1013 odst. 2 NOZ. Dále může jít o obtěžování nechtěným spadem zemědělského hnojiva či jiného chemického prostředku. Nakládání s odpady upravuje zákon o odpadech. Podrobnosti o odpadovém hospodářství lze nalézt na internetových stránkách ministerstva životního prostředí (http://www.mzp.cz/cz/ odpadove_hospodarstvi). Šíření prachu, popílku, kouře, plynů a par se týká i zákona o ochraně ovzduší.

Obtěžování včelami Přesáhne-li obtěžování souseda včelami míru přiměřenou poměrům, může soud uložit včelaři, aby se zdržel přesně vymezeného rušivého jednání při chovu včel. Je pak na včelaři samotném, aby rozhodl, jak takové povinnosti vyhovět (např. přemístit včelstva, vybudovat překážku, vzdát se chovu). Obtěžování včelami pocházejícími ze sousedního pozemku lze mít za prokázané, bude-li dána vysoká míra pravděpodobnosti, že jde právě o sousedovy včely. Soud zváží, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám přiměřená míra konkrétních imisí, tj. zalétávání včel na sousední pozemky, a jaká je míra imisí v dané věci. Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům (příp. že jde o vážné ohrožení výkonu jeho práva), žalobě vyhoví a v odůvodnění rozsudku vymezí míru obtěžování, která je ještě v dané věci přiměřená poměrům, a míru obtěžování v dané věci.

Imise ze zanedbaných pozemků a staveb; šíření škodlivých živočichů a plevelů V zásadě platí, že imise pocházejí z činnosti vlastníka; v případě imisí ze zanedbaných nemovitostí se výjimečně připouští obrana proti nim, i když jde o rušení způsobené nečinností. Ochranu proti imisím vyvolaným možnými přenašeči chorob poskytuje i zákon o veřejném zdraví, který se zabývá též ochranou před nakažlivými chorobami. Ochranu proti plevelům poskytuje zákon o rostlinolékařské péči.

Spad listí na sousední pozemek Za určitých podmínek může být imisí i padající listí ze stromu na sousedním pozemku. Nejvyšší soud řešil případ, kdy odvolací soud zamítl žalobu, kterou se soused domáhal ochrany proti obtěžování v důsledku spadu jehličí s odůvodněním, že mimo jiné žalovaná požádala správní orgán o povolení ke skácení stromu a ten jí nevyhověl. Nejvyšší soud vyslovil, že samotné rozhodnutí správního orgánu, kterým nebylo vlastníku povoleno pokácení stromu, jehož jehličí padá na sousední pozemek, nemůže znamenat, že opadávání jehličí z takového stromu na sousední pozemek není obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům (NS 22 Cdo 2108/2000). Tuto situaci lze v některých

13

případech řešit i jinak než odstraněním stromu. Podle nové úpravy však obtěžovaný může za určitých podmínek žádat i odstranění stromu – viz výklad k § 1017. Problematiku plodů spadených na sousední pozemek, podrostů a převisů řeší § 1016 a bude se tomuto problému věnovat později.

Vnikání zvířat na sousední pozemek Imisí je i vnikání zvířat na sousední pozemek; jde o jakákoli chovaná zvířata (hospodářská zvířata, drůbež, psi, kočky apod.). Povinnost neobtěžovat je uložena vlastníkovi, patrně však postihuje toho, kdo zvíře „chová“, bez ohledu na vlastnický vztah. Je nerozhodné, zda zvířata vnikají na oplocený či neoplocený pozemek. Při vyhovění žalobě, domáhající se zákazu toho, aby vlastník nechal vnikat chovaná zvířata na sousední pozemek, je třeba výrok rozsudku formulovat jako povinnost „zdržet se rušení vnikáním chovaných zvířat“.

Imise způsobené stavbou Složitá je otázka imisí způsobených stavbou; ani NOZ nedává jednoznačný návod na řešení. Pokud jde o imise způsobené samotnou stavbou, jsou nevýznamné, pokud nebyly námitky uplatněny ve stavebním řízení, ač v něm objektivně uplatněny být mohly. Soused, který má za to, že stavba nebo její zřizování může způsobit imise, musí své námitky uplatnit ve stavebním řízení, příp. za podmínek § 1004 u soudu v tzv. posesorním řízení. Pokud by stavební úřad o námitce budoucích imisí sám rozhodl, soud by musel z jeho rozhodnutí vycházet (§ 135 odst. 2 OSŘ). Soud by mohl rozhodovat jen o imisích způsobených stavbou postavenou bez stavebního povolení anebo v rozporu s ním. Jinak řečeno: Poté, co byla stavba zřízena, nemůže soused, který byl účastníkem územního a stavebního řízení, uplatnit občanskoprávní námitky týkající se účinků zřízení stavby, které mohl uplatnit již v územním či stavebním řízení (a jejichž úspěšné uplatnění u soudu by vedlo k odstranění nebo ke změně stavby); pokud tak učiní, soud bez dalšího žalobu zamítne. Jinak je tomu v případě, že soused objektivně nemohl své námitky ve stavebním řízení uplatnit; pak mu negatorní žalobu nelze upřít. Jiné imise Praxe se setkala s žalobami proti obtěžování přelétáním míčů z hřiště; žalobci se v této souvislosti domáhali i oplocení hřiště (viz § 1027 NOZ – povinnost oplotit pozemek – bude komentováno později).

14

Imise v jednotlivých obcánskeho zákoníku

ustánoveních

4.1 Cizí movitá věc na pozemku - § 1014 (1) Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u sebe; jinak mu umožní vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a odnést. Stejně tak může vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře nebo roj včel; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě. (2) Způsobí-li věc, zvíře, roj včel nebo výkon práva podle odstavce 1 na pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu.

Toto ustanovení se ale netýká plodů spadlých na sousední pozemek ze stromů a keřů; ty se na rozdíl od úpravy v ObčZ z roku 1964 stávají vlastnictvím vlastníka pozemku (viz § 1016 odst. 1). Součástí pozemku mají být nadále i stavby; ovšem protože se obydlí poskytuje zvýšená ochrana, nelze uvedené ustanovení, pokud umožňuje vstup na cizí pozemek, vykládat tak, že by prolamovalo nedotknutelnost obydlí. Povinnost vlastníka či uživatele bytu věc vydat tím ovšem dotčena není. Vlastnické právo vlastníka movité věci je chráněno stejně jako vlastnické právo vlastníka nemovité věci.

Dočasné zadržení cizí movité věci - § 1015 Způsobila-li movitá věc na cizím pozemku škodu, může ji vlastník pozemku zadržet, dokud neobdrží jinou jistotu nebo náhradu škody.

Toto ustanovení je poměrně jasné a zřejmě navazuje na ustanovení o zástavním právu, kterému je toto zadržovací právo velmi blízké. V praxi by mohlo docházet k problémům ve vztahu hodnoty zadržené věci v poměru/nepoměru k výši způsobené škody. Nakolik ale bude zadržovací právo skutečně využíváno, ukáže teprve praxe.

Spadlé plody - § 1016 (1) Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží vlastníkovi sousedního pozemku. To neplatí, je-li sousední pozemek veřejným statkem.

15

(2) Neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá. (3) Části jiných rostlin přesahující na sousední pozemek může soused odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení.

Spadlé plody „Strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen. Vyrůstá-li kmen na hranici pozemků různých vlastníků, je strom společný“ (§ 1067 NOZ). Podle ObčZ z roku 1964 platilo, že vlastnictví spadlých plodů nabývá vlastník pozemku, na kterém je strom, nebo je nabývá jeho uživatel; nyní nabývá vlastnické právo ke spadlým plodům vlastník pozemku, na který spadnou. To neplatí, je-li sousední pozemek určen k veřejnému užívání (je tzv. veřejným statkem – viz § 490 NOZ). V takovém případě „vlastník“ stromu nebo jeho „poctivý držitel“ (není-li totožný s vlastníkem, má před ním přednost) nabývají vlastnické právo k plodům originárně jejich separací, tedy v okamžiku, kdy se plody oddělí od stromu či keře. Převisy Obdobné ustanovení jako odstavec 2 měl i § 127 odst. 1 ObčZ z roku 1964. Strom (stejně jako keř) je součástí pozemku a neoddělené plody jsou též jako součást pozemku ve vlastnictví vlastníka pozemku, na kterém strom roste; stejně tak patří „vlastníkovi stromu“ i větve přesahující nad sousední pozemek. Změna oproti dosavadnímu stavu je v tom, že ten, kdo chce převis takto odstranit, musí nejprve požádat „vlastníka stromu“, aby tak učinil sám, a teprve když mu vlastník nevyhoví, může převis či podrost odstranit, ovšem jen v případě, působí-li mu škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu; podle důvodové zprávy „kořeny a větve stromu lze odstranit nikoli jen šetrně a ve vhodné době, ale také po zvážení míry obtěžování vlastníka sousedního pozemku“. Právo větve a kořeny odstranit zahrnuje též právo odstraněné si přivlastnit. Podrosty Podrosty (kořeny) a převisy keřů a jiných rostlin než stromů přesahujících ze sousedního pozemku lze odstranit kdykoli bez dalších podmínek.

Stromy v blízkosti hranice pozemků - § 1017 (1) Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro

16

stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m. (2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu.

Sázení stromů v blízkosti hranic mezi pozemky Je jen otázkou, zda se lze domáhat odstranění stromu, vysazeného před účinností zákona. Vzhledem k zásadě, že ani občanskoprávní předpisy nepůsobí zpětně, tomu tak patrně není. I v tomto případě se však lze domáhat, aby se „vlastník stromu“ zdržel rušení souseda stíněním nad míru přiměřenou poměrům, jestliže podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (§ 1013 odst. 2); bude-li žaloba úspěšná, pak žalovanému mnohdy nezbude než strom odstranit. Navržené ustanovení lze samostatně aplikovat, jen nebrání-li tomu jiné právní předpisy stanovující, ve kterých případech se vyžaduje veřejnoprávní povolení ke kácení stromů nebo k odstraňování keřových porostů a ve kterých případech se takové povolení nevyžaduje. Je-li k odstranění dřeviny potřebné povolení, navržená úprava na tom nic nemění. Právě proto, že bez povolení lze kácet stromy rostoucí mimo les, pokud je obvod jejich kmene měřený ve výšce 130 cm nad zemí do 80 cm, jsou soukromoprávní i veřejnoprávní úprava komplementární, neboť navržené ustanovení míří především na tyto případy a jeho funkce je preventivní.

Náležitá opora sousedního pozemku - § 1018 Pozemek nesmí být upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou oporu, ledaže se provede jiné dostatečné upevnění.

Nejde tu o pronikání účinků na sousední pozemek, ale spíše o to, že v důsledku úprav může dojít k pohybu zeminy apod. ze sousedního pozemku a k narušení stability tohoto pozemku nebo stavby na něm zřízené. Účelem právní úpravy zde není vymezit rámec pro ochranu proti obtěžování, ale spíše předcházet škodám. Protože stavba je součástí pozemku, týká se toto ustanovení i ohrožení stavby. Ochranu ohroženému poskytuje i § 1004 NOZ a také § 137 stavebního zákona.

Stékající voda - § 1019 (1) Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na sousedním pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh nebo led na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem z výše položeného pozemku voda, zejména pokud tam pramení či

17

v důsledku deště nebo oblevy, nemůže soused požadovat, aby vlastník tohoto pozemku svůj pozemek upravil. (2) Je-li pro níže položený pozemek nutný přítok vody, může soused na vlastníku výše položeného pozemku požadovat, aby odtoku vody nebránil v rozsahu, ve kterém vodu sám nepotřebuje.

Úprava stavby ohrožující souseda vodou Z textu zákona nelze dovodit, že by se první věta prvního odstavce vztahovala jen na případy, kdy voda přímo ze střechy stéká na cizí pozemek; může jít tedy i o to, že stéká na pozemek rušitele, a teprve poté k sousedovi. Zatímco negatorní žalobou by se žalobce mohl domáhat toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rušení žalobce např. stékáním vody či padáním ledu (v žalobě blíže konkretizovaného) a žalovaný by měl na výběr, jak tohoto stavu dosáhnout, zde se dává možnost domáhat se přímo úpravy stavby. Stejného cíle by však mohlo být dosaženo úpravou pozemku.

Přirozené stékání vody na níže položený pozemek To, že proti přirozenému stékání vody (dešťové či z vodního toku) se nelze bránit, současně zahrnuje možnost obrany proti uměle vyvolanému stékání, tedy takovému, které je, resp. může být způsobeno, byť i nechtěně, úpravami pozemku či stavby na něm (ta je jeho součástí). V takovém případě může vlastník pozemku žádat, aby vlastník horního pozemku jej uvedl do původního stavu. Není třeba, aby újma již nastala, podstatné je, že opravdu hrozí, tedy že v důsledku úprav pozemku či stavby může dojít k zaplavení spodního pozemku.

Stavba v blízkosti hranice pozemků - § 1020 Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice pozemků.

Je-li třeba ke zřízení stavby veřejnoprávní oprávnění vydané v řízení, ve kterém je soused účastníkem (zejména územní rozhodnutí, stavební povolení), pak je třeba tuto námitku uplatnit ve správním řízení; pokud se tak nestane, resp. bude-li námitka uplatněna neúspěšně, nelze stejný nárok později uplatnit „cestou práva“, tedy v soudním řízení. Rozumný důvod pro zákaz bude spočívat především v tom, že existence stavby by vyvolala relevantní imise (§ 1013 odst. 1), zejména stínění či odnětí volného přístupu vzduchu, které by mohlo vést k zavlhání jiné stavby; samotnému odnětí vyhlídky, není-li právně zajištěna, takto patrně nelze zabránit.

18

Vstup na sousední pozemek - § 1021 Vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou.

O toto ustanovení lze patrně opřít i právo „vlastníka stromu“ (§ 1067) očesávat strom ze sousedního pozemku, neboť i v tomto případě jde o hospodaření na pozemku. Týká se i staveb, neboť ty jsou nyní součástmi pozemku; analogicky je lze použít i tam, kde stavba je dosud samostatnou věcí. Vstup je na rozdíl od případů § 1022 bezúplatný. Nelze jím rozumět trvalé právo průchodu nebo průjezdu.

Užití sousedního pozemku při stavbě - § 1022 (1) Nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po sousedovi požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto práce potřebné. (2) Žádosti nelze vyhovět, převyšuje-li sousedův zájem na nerušeném užívání pozemku zájem na provedení prací.

Jde o případy stavění, bourání, opravy či rekonstrukce stavby. Někdy postačí pouhý vstup na sousední pozemek, který bude bezúplatný (§ 1021), soused bude jen odpovídat za škodu. V závažnějších případech (§ 1022), je-li potřeba užít sousední pozemek nejen k pouhému vstupu, bude třeba (nedohodnou-li se sousedé jinak) po

Užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem - § 1023 (1) Vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit. (2) Z takového užívání cizího prostoru nemůže nikdo odvodit právo, jehož by se mohl někdo dovolávat po odpadnutí důvodu, který k užívání opravňoval; pokud však v důsledku tohoto užívání vzniklo úředně schválené zařízení, může vlastník žádat náhradu škody.

Prostor nad pozemkem a vlastnické právo Vlastník pozemku tedy není vlastníkem prostoru nad ním (ten není ani součástí pozemku), ale má právo opřít se proti neoprávněným zásahům do tohoto prostoru. Zřizovat části stavby (např.

19

zateplení zdi, balkony apod.) zasahující do prostoru nad sousedním pozemkem bez právního důvodu není přípustné. Vlastník nebude mít rozumný důvod užívání bránit v případě, že se tak stane v takové výšce, příp. na takovou dobu, že to výkon jeho práva věc užívat nijak neohrozí, nesníží to cenu věci a ani jinak mu to objektivně nemůže působit újmu.

Rozhrádý Ust. § 1024 NOZ uvádí: „(1) Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné. (2) Společnou zeď může každý užívat na své straně až do poloviny její tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání jeho části.“

Rozhradami se rozumí především „ploty, zdi, meze, strouhy“; jde však jen o demonstrativní výčet. V době platnosti obecného zákoníku občanského byly za rozhrady považovány např. „společné hraniční zdi nebo jiná hraniční zařízení jako příkopy, ploty, ohrady, soukromé potoky, stoky“; důvodová zpráva uvádí též živý plot. Jde tedy o překážky oddělující hranice dvou pozemků.

Z toho, že rozhrady jsou společné, vyplývá, že vlastníci oddělených pozemků přispívají „při hraničních zařízeních“ společně rovným dílem. Je však otázka, co v případě, že např. hraniční zeď stojí větší částí na jednom z pozemků. Zdá se však, že jestliže hranice má stejný hospodářský význam pro oba pozemky (odděluje je, chrání a poskytuje soukromí), pak se jeví jako spravedlivé, aby i v tomto případě nesli oba sousedé náklady stejným dílem. Mohou se vyskytnout i případy, jejichž řešení nebude jasné; pak bude v případě sporu rozhodující uvážení soudu (např. plot jen částečně zasahuje do sousedního pozemku).

Problematika zdí Zákon pojem „zeď“ nijak nevymezuje; Wikipedie ji charakterizuje takto: „Zeď je pevná struktura, která ohraničuje a někdy chrání část prostoru. Nejčastěji zeď ohraničuje dům nebo jinou budovu a rozděluje jej na místnosti, nebo chrání či rozděluje volné prostranství. Stavba zdí slouží dvěma účelům: podpírat stropy a střechy a rozdělovat prostor kvůli ochraně před vniknutím dovnitř a před počasím. Tenké zdi v uzavřených prostorách nazýváme přepážky (mezistěny). V zahradní architektuře se jako prvku, který má často i technické použití jako opěrná, nebo ochranná zeď, ale

20

vždy jako prvku s převážně dekorativním charakterem, používá tzv. suchá zídka. Lze ji krátce charakterizovat jako (většinou) nižší kamennou zeď připomínající skalku.“

Údržba rozhrad § 1025 uvádí: „kde jsou rozhrady dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje každý svým nákladem, co je jeho“ a vyjadřuje samozřejmou zásadu, že pokud „jsou rozhrady dvojité“, každá patří jinému vlastníkovi a každý udržuje tu svou. Vlastnictví „je rozděleno“ např. když hranice mezi pozemky jde prostředkem meze.

§ 1026 následně uvádí, že „vlastník není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit jinou rozhradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému narušení rozhrady, že hrozí, že se hranice mezi pozemky stane neznatelná, má každý soused právo požadovat opravu nebo obnovení rozhrady“.

Povinnost udržovat rozhradu v dobrém stavu je konkrétním projevem povinnosti nepůsobit škodu. Tou se rozumí škoda nepřímá, hrozící od třetích osob či od zvěře v důsledku toho, že rozhrada (zejména zeď či plot) pro zchátralost neplní svou funkci

Právo nezbýtne cestý Toto právo odpovídá věcnému břemenu cesty podle ObčZ z roku 1964 a dnes je upraveno v § 1029 - § 1036 NOZ.

Základní podmínky pro zřízení nezbytné cesty Základní podmínkou je chybějící přístup k nemovité věci. Další podmínky pro zřízení nezbytné cesty jsou tyto: Vlastník nemovité věci není současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka k nemovitosti nelze zajistit jinak. „Pro pouhé zlepšení spojení nelze nezbytnou cestu zřídit“ *§ 1032 odst. 1 písm. c)+. Přilehlým pozemkem se nerozumí jen pozemek bezprostředně přilehlý k pozemku vlastníka, ale všechny pozemky, kterých je ke zřízení cesty zapotřebí, tedy i pozemky vzdálenější. Přístup musí být zajištěn k veřejné cestě (např. k silnici, místní či veřejně přístupné účelové komunikaci; je-li více možností, jak přístup zajistit, musí být vybrán ten, který nejméně zatěžuje vlastníka pozemku, přes

21

který má cesta vést. Právo cesty může být zřízeno k již existující cestě anebo může být zřízena na náklady žalobce a jeho přičiněním i cesta nová. Další podmínky pro zřízení nezbytné cesty (byť formulované negativně) jsou upraveny v § 1032. Nezbytnou cestu lze zřídit jen na návrh; žalobcem je vlastník nemovité věci, která postrádá přístup, žalovaným je vlastník zatěžovaného pozemku, příp. osoba, jejíž věcné právo k pozemku bude nezbytnou cestou dotčeno (viz § 1030 odst. 3 a výklad k němu).

Rozsah nezbytné cesty Není rozhodující, k jakému účelu je nemovitá věc, ke které má být cesta zřízena, používána, zda je to rekreační pozemek, pole, obytný dům či továrna. Pro rozsah zřizovaného práva je rozhodná hospodářská potřeba panující nemovitosti, resp. obvyklý způsob a rozsah jejího užívání; cestu lze zřídit jen v takovém rozsahu, bez kterého by řádné (obvyklé) užívání bylo znemožněno nebo značně ztíženo. Například cesta by podle okolností nemohla vést přes malou zahrádku u rodinného domu, užívanou k rekreaci, pokud by její zřízení nadále znemožnilo či podstatně omezilo dosavadní způsob užívání.

Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty O náhradě musí soud rozhodnout i bez návrhu. Při jejím stanovení je nutné přihlédnout i k míře omezení vlastníka pozemku. „Náhrada za zřízení práva cesty soudem není upravena žádným cenovým předpisem. Soud výši sporné náhrady stanoví za pomoci znalce. Východiskem jeho úvah by měla být obvyklá cena, za kterou se v obdobných místech (lokalitách) sjednává cena za smluvně zřizované srovnatelné právo cesty, při zohlednění zatížení služebného pozemku, a to jak z hlediska věcného (především z hlediska plošného rozsahu zatížení, doby jeho trvání, četnosti a způsobu užívání oprávněnými osobami i z hlediska rozsahu rušení osob z věcného břemene povinných při užívání nemovitostí jim patřících), tak z hlediska právního (tj. z hlediska tzv. právních vad snižujících obecnou cenu cestou nemovitostí ve vlastnictví povinných osob výkonem práv oprávněných osob). Při nedostatku srovnatelných údajů lze jistě přihlédnout i k obvyklé ceně nájmu zatíženého pozemku, to ovšem se zřetelem k tomu, zda a nakolik je osoba povinná omezena v právu takový pozemek rovněž (spolu)užívat, i se zřetelem k předpokládané době trvání práva odpovídajícího věcnému břemeni“.

22

Vzdelávácí ákce Modul

„VYPOŘÁDÁNÍ MAJETKU PŘI ROZVODOVÉM ŘÍZENÍ“

23

Právní normý Majetkové poměry manželů upravuje především zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, a to v části Hlava I., oddíl 2 – manželské majetkové právo (§ 708 - § 751). Se specifickými doplňky této úpravy je možné se setkat v dílčím rozsahu v dalších zákonech (např. trestním zákoníku, insolvenčním zákoně, zákoně o zvláštních řízeních soudních, notářském řádu). Vypořádání společného jmění manželů (SJM) pak najdeme v § 736 - § 742.

Spolecne jmení mánzelu To, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů (dále jen „společné jmění“). To neplatí, zanikne-li společné jmění za trvání manželství na základě zákona. Společné jmění manželů představuje spolu s výživným mezi manžely a úpravou bydlení základní institut manželského majetkového práva. V porovnání s jinými instituty upravujícími majetkovou pluralitu jsou pro společné jmění manželů charakteristické dva základní znaky: a)

může vzniknout jen mezi manžely. Společné jmění manželů může vzniknout a

existovat jen a pouze mezi manžely, tedy dvěma osobami odlišného pohlaví, které mají uzavřeno trvající existentní manželství, byť by i bylo později prohlášeno za neplatné. Společné jmění manželů nemůže mezi osobami odlišnými od manželů vzniknout ani dobrovolně na smluvním základě (např. mezi snoubenci). Podmínkou existence společného jmění naopak není společné soužití manželů, bydlení ve společné domácnosti či plnění (porušování) jiných manželských povinností (věrnost, vzájemná úcta atd.); b)

druhým určujícím principem společného jmění manželů je rovnost manželů (§ 687

odst. 1). Projevuje se především v zásadě společné a stejné účasti na nabývání a užívání společného majetku a bezpodílové účasti na výkonu nejen spoluvlastnických práv. Manželé nemají rozsah práva a povinnosti ke společnému jmění vymezený určeným podílem, tak jak je tomu v případě spoluvlastnictví (§ 1115 a násl.). Teprve v případě vypořádání společného jmění manželů se vychází z toho, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné *§ 742 odst. 1 písm. a)]. Existence společného jmění však není nezbytnou podmínkou samotné existence manželství. V právní úpravě je předvídáno hned několik možných situací, kdy společné jmění manželů nebude existovat, přestože existuje mezi manžely uzavřené manželství. Konkrétně se jedná o tyto případy:

24

a) prohlášení konkursu. Prohlášením konkursu zaniká společné jmění dlužníka a jeho manžela. Manželství nadále trvá, společné jmění však neexistuje (§ 268 odst. 1 InsZ). b) uložení trestu propadnutí majetku. Je-li jednomu z manželů (nebo oběma) za trvání manželství uložen trest propadnutí majetku v souladu § 66 TrZ, zaniká výrokem o propadnutí majetku společné jmění manželů. c) zrušení společného jmění rozhodnutím soudu. Stávající právní úprava umožňuje, na rozdíl od té předchozí, společné jmění manželů zrušit ještě za trvání manželství přímo podle úpravy občanského zákoníku. Na návrh některého z manželů může být ze závažných důvodů společné jmění zrušeno rozhodnutím soudu (§ 724). d) smluvní vyhrazení vzniku SJM k okamžiku zániku manželství. Vznik společného jmění lze rovněž odložit až k okamžiku zániku manželství smlouvou (§ 717 odst. 1). Učiní-li tak manželé ještě v předmanželské smlouvě, SJM vůbec nevznikne. e) smluvení režimu oddělených jmění. Smlouvou mezi manžely nebo snoubenci lze sjednat rovněž režim oddělených jmění. V případě, že je taková smlouva sjednána snoubenci, SJM vůbec nevznikne. V případě, že je sjednána manžely, dojde ke zrušení a vypořádání doposud existujícího společného jmění manželů (§ 717 odst. 1). V § 708 odst. 1 je možné najít nejobecnější vymezení součástí společného jmění manželů. Tyto podmínky musí být dány kumulativně. Součástí společného jmění může být jen to, co: a) má majetkovou hodnotu – do společného jmění manželů nikdy nespadají předměty bez majetkové podstaty. Předmětem společného jmění tedy nemohou být například osobnostní práva a pochopitelně ani osoby jako takové; b) není vyloučeno z právních poměrů – součástí SJM nemohou být takové předměty, které jsou vyloučeny z vlastnictví obecně nebo je k nim vyhrazeno (zákonem) vlastnické právo jen určité osobě či více osobám odlišným od manželů; c) náleží manželům – zákonodárce zde používá obecný termín náleží, který lépe postihuje skutečnost, že součástí společného jmění jsou jak aktiva, tak pasiva.

Aktiva SJM Součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví,

25

e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku. Součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů. Součástí společného jmění je také podíl manžela v obchodní společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva. To neplatí, pokud jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím podle odstavce 1 jeho výlučné vlastnictví.

Pasiva SJM Součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

Likvidáce SJM výporádáním Je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Vypořádání společného jmění manželů přichází podle zákona v úvahu ve třech situacích: zrušení SJM, zánik SJM a zúžení SJM. Zákonodárce používá obrat likvidace společných povinností a práv. K této likvidaci má dojít vypořádáním. Konkrétní podoba vypořádání společného jmění manželů bude závislá na tom, z jakého důvodu společné jmění manželů zaniklo, bylo zrušeno nebo zúženo.

Vypořádání v důsledku zániku SJM Jednak zánik SJM spojujeme se skončením manželství a)

v důsledku smrti jednoho z manželů

b)

v důsledku prohlášení jednoho z manželů za mrtvého

c)

rozvodem manželství

d)

v důsledku změny pohlaví

e)

v důsledku neplatnosti manželství.

26

Jednak k zániku SJM může dojít za trvání manželství a)

výrokem trestního soudu o uložení trestu propadnutí majetku,

b)

prohlášením konkursu.

Zánik SJM smrtí jednoho z manželů Společné jmění manželů zaniká vždy v okamžiku smrti jednoho z manželů (popřípadě v okamžiku smrti obou manželů najednou). K vypořádání majetkového společenství manželů dochází v rámci pozůstalostního řízení (dle § 764 odst. 1, ještě v souladu se starší terminologií, v řízení o dědictví). Zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud (tedy pravidelně notář v pozici soudního komisaře) usnesením stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele. Současně schválí dohodu pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů. Dohoda dědiců a manžela je preferovaným způsobem vypořádání (§ 764 odst. 1). Nedojde-li k uzavření dohody, soud usnesením (autoritativně), podle zásad uvedených v občanském zákoníku, určí, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří výlučně pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Soud by měl především usilovat o takové uspořádání, aby se do pozůstalosti, resp. do výlučného majetku pozůstalého manžela dostala vždy konkrétní součást zaniklého SJM jako celek. Není-li to možné, přikáže do pozůstalosti, resp. do výlučného vlastnictví pozůstalého manžela, ideální podíl na těchto součástech. Pokud se dědici s pozůstalým manželem nedohodnou na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se při takovém vypořádání nepřihlíží.

Zánik SJM v důsledku prohlášení jednoho z manželů za mrtvého Na člověka, který byl prohlášen za mrtvého, se hledí, jako by zemřel. Prohlášením manžela za mrtvého zaniká manželství dnem, který se pokládá za den jeho smrti (§ 71 odst. 2). V případě prohlášení jednoho z manželů za mrtvého bude situace obdobná jako v případě zániku společného jmění manželů a manželství v důsledku smrti jednoho z manželů.

Zánik SJM manželů rozvodem manželství Společné jmění manželů zaniká v okamžiku nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Podle § 765 zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů. Vždy je počítáno s dohodou o vypořádání SJM (pokud SJM existuje), současně mohou být vypořádána i další majetková práva. Nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutím

27

soudu (§ 765 odst. 2). Je zjevné, že vedle toho je možné v případě, že o vypořádání SJM neusiluje (dohodou, rozhodnutím) ani jeden z manželů, vypořádání na základě nevyvratitelné právní domněnky dle § 741 (viz dále). Vedle dohody o vypořádání uzavřené ve smyslu § 736 a násl. je třeba připomenout i možnost uzavření smlouvy o manželském majetkovém režimu dle § 718 odst. 2, jejímž obsahem bude uspořádání poměrů pro případ zániku manželství. Je patrné, že tato smlouva může i nemusí mít, s ohledem na variabilitu možného obsahu, povahu smlouvy o vypořádání společného jmění manželů.

Zánik SMJ v důsledku změny pohlaví Občanský zákoník nově v § 29 výslovně řeší problematiku změny pohlaví a jejích právních následků. O právech a povinnostech bývalých manželů platí obdobně ustanovení o povinnostech a právech rozvedených manželů. Bude tedy možné vypořádání společného jmění všemi třemi výše zmíněnými způsoby. I zde lze uvažovat o tom, že případná dohoda o vypořádání společného jmění bude předcházet okamžiku zániku manželství, tedy dni změny pohlaví uvedenému v potvrzení, které bylo vydáno poskytovatelem zdravotnických služeb, který chirurgický zákrok vedoucí ke změně pohlaví provedl.

Zánik SJM v důsledku neplatnosti manželství Neplatnost manželství představuje do jisté míry specifický případ zániku společného jmění manželů. Soud prohlásí manželství za neplatné, pokud jeho uzavření bránila zákonná překážka dle § 672 až 676, resp. pokud se v projevu vůle, který vedl k jeho uzavření, vyskytla některá z vad předvídaných v § 680. Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, považuje se za neuzavřené. I v neplatném manželství vzniká společné jmění manželů. Nabytím právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení manželství za neplatné společné jmění manželů zaniká. Zákoník neobsahuje pro tento případ žádnou speciální úpravu vypořádání takto zaniklého společného jmění manželů. Společné jmění manželů nezaniká od počátku manželství, ale až od okamžiku prohlášení manželství za neplatné. Zvoleno je tedy podobné řešení jako v případě zániku manželství na základě změny pohlaví, tedy obdobné použití úpravy o rozvodu manželství. V § 686 odst. 2 je pouze doplněno speciální pravidlo, které má být použito, je-li o majetkových právech a povinnostech po prohlášení manželství za neplatné rozhodováno v soudním řízení. Bylo-li totiž manželství prohlášeno za neplatné podle § 684, je třeba brát ohled na to, kdo z manželů jednal při uzavření manželství v dobré víře. V dobré víře nebude například ten, kdo jiného k uzavření manželství donutil užitím násilí nebo vyhrožováním násilí, popřípadě jej uvedl v omyl v totožnosti snoubence nebo v povaze sňatečného právního jednání atp.

28

Zánik SJM za trvání manželství výrokem trestního soudu o uložení trestu propadnutí majetku Za trvání manželství může SJM zaniknout v případě, je-li jednomu z manželů (nebo oběma) za trvání manželství uložen trest propadnutí majetku v souladu § 66 TrZ. Společné jmění manželů v takovém případě zaniká výrokem o propadnutí majetku. Není přitom podstatné, zda trest postihuje celý majetek odsouzeného nebo jen jeho soudem určenou část. Společné jmění manželů tu zaniká přímo ze zákona. Dohoda manželů o jeho zániku není možná. Soudní výrok o uložení trestu propadnutí majetku nemá vliv na trvání samotného manželství. To nadále trvá (nedojde-li k jeho zániku jinak), neexistuje však společné jmění manželů. Společné jmění manželů může být obnoveno rozhodnutím soudu (§ 726).

Zánik SJM za trvání manželství prohlášením konkursu Společné jmění manželů zaniká i prohlášením konkursu na majetek manžela-dlužníka. Manželství nadále trvá, společné jmění však neexistuje). Byl-li vznik společného jmění dlužníka a jeho manžela vyhrazen ke dni zániku manželství, má prohlášení konkursu stejné majetkoprávní účinky jako zánik manželství. Po dobu trvání účinků prohlášení konkursu nemůže vzniknout nové společné jmění manželů, a to ani v případě, uzavře-li dlužník nové manželství. Vypořádání společného jmění manželů řeší řada samostatných pravidel zakotvených v § 268 až 276 insolvečního zákona, které mají k občanskému zákoníku speciální povahu. Poté co došlo k prohlášení konkursu, musí se provést vypořádání společného jmění manželů. Vypořádáno musí být jak SJM, které zaniklo přímo prohlášením konkursu, tak SJM, které zaniklo ještě před prohlášením konkursu, ale nebylo dosud vypořádáno. Stejně tak bude vypořádáno i společné jmění, které bylo zúženo smlouvou nebo rozhodnutím soudu, ale do prohlášení konkursu nedošlo k jeho vypořádání.

Vypořádání v důsledku zrušení SJM Společné jmění manželů může být rovněž za trvání manželství zrušeno. Rozlišení mezi zánikem společného jmění a jeho zrušením za trvání manželství je poněkud neostré. Základní odlišnost je třeba spatřovat především v tom, že zatímco zánik je vedlejším důsledkem určité právní skutečnosti, která primárně směřuje k jiným cílům (např. potrestání v případě uložení trestu propadnutí majetku či vyřešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v případě prohlášení konkursu), zrušení je důsledkem právní skutečnosti, která k danému cíli (tedy zrušení SJM) přímo směřuje. K takové situaci dochází v případě: a)

zrušení společného jmění rozhodnutím soudu (§ 724 odst. 1) – Jde o možnost, kterou

ObčZ z roku 1964 nepřipouštěl. Společné jmění manželů je zrušeno ještě za trvání manželství přímo podle úpravy občanského zákoníku. Po zrušení SJM musí následovat jeho vypořádání.

29

K vypořádání může dojít všemi způsoby předvídanými v § 738 až 742. Jsou-li splněny podmínky podle § 726, může soud posléze společné jmění manželů znovu obnovit, rozhodne tak především tehdy, pominou--li důvody, které vedly k jeho zrušení. b)

smluveného režimu oddělených jmění (§ 717 odst. 1) – V případě sjednání režimu

oddělených jmění za trvání manželství dochází de facto ke zrušení stávajícího SJM. Manželé jsou nadále majetkově odděleni. K vypořádání i zde může dojít jakýmkoliv způsobem předvídaným v § 738 až 742. c)

smluveného režimu vyhrazujícího vznik SJM ke dni zániku manželství (§ 717 odst. 1) –

Rovněž ke sjednání tohoto režimu může dojít za trvání manželství, byť častěji bude ujednán již v předmanželské smlouvě. Pokud bude tento režim dohodnut za trvání manželství a existujícího SJM, bude mít stejné právní účinky jako režim oddělených jmění. Dojde tedy ke zrušení SJM a jeho vypořádání.

Vypořádání v důsledku zúžení SJM Vypořádání společného jmění manželů musí následovat i v případě zúžení stávajícího rozsahu již existujícího SJM. Ke zúžení může dojít v zásadě dvěma způsoby. Zúžit lze primárně smlouvou manželů (§ 717 odst. 1). Jde o jeden z typů smluveného manželského majetkového režimu, kterým se modifikuje rozsah společného jmění manželů. Druhou možností je zúžení rozsahu společného jmění manželů na základě soudního rozhodnutí (§ 724 odst. 1). Soud tak učiní vždy pouze na návrh a jen v případě, jsou-li splněny podmínky předvídané v § 724 a násl. V obou uvedených situacích musí po zúžení následovat vypořádání těch majetkových hodnot, které přestaly být součástmi SJM. K vypořádání je možné užít všechny způsoby předvídané v § 738 až 742.

Úcinký dohodý o výporádání Dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu. Platnosti dohody o vypořádání nebrání, týká-li se jen části společných majetkových povinností a práv. Základním limitujícím faktorem pro uzavření dohody o vypořádání zaniklého, zrušeného či zúženého společného jmění manželů je lhůta pro její uzavření vyplývající z § 741. Dohoda musí být uzavřena nejpozději do 3 let od zrušení, zúžení nebo zániku společného jmění, jinak nastupují účinky vypořádání SJM (resp. jeho části) na základě zákonné nevyvratitelné domněnky. Převzít lze závěr

30

dosavadní judikatury, dle kterého lze mimosoudní dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů uzavřít i po uplynutí tří let od zániku společného jmění, probíhá-li v okamžiku jejího uzavření soudní řízení o vypořádání tohoto společného jmění, které bylo zahájeno ještě před uplynutím tříleté lhůty. Současně platí, že dohoda může být uzavřena ještě před zánikem, zrušením či zúžením SJM. Dřívější úprava možnost uzavření dohody o vypořádání před zánikem manželství obecně původně nepřipouštěla. Nevýhodou dopředu uzavřené dohody o vypořádání může být podstatná změna okolností mezi uzavřením dohody a okamžikem zániku (zrušení, zúžením) SJM. V tomto mezidobí může do SJM přibýt nový majetek, na který dohoda nepamatuje, současně může dojít k pozbytí majetku ze SJM, jehož vypořádání je dohodou řešeno. Osobou, která je oprávněna uzavřít dohodu, jsou primárně manželé, popřípadě bývalí manželé, dochází-li k uzavření dohody až po zániku manželství. Dohodu o vypořádání mohou uzavřít i budoucí manželé (snoubenci). V případě vypořádání dohodou lze využít jakýkoliv způsob vypořádání. Vychází se ze zásady autonomie vůle. Je tedy ponecháno zcela na vůli smluvních stran, jakou dohodu (jakého obsahu) uzavřou. Zákon nestanovuje žádná omezující ani zpřesňující kritéria. Manželé se tedy mohou dohodnout především volně na tom, která majetková hodnota náležející do SJM připadne konkrétnímu manželovi, respektive který dluh bude uhrazen tím nebo oním manželem (s výhradou účinnosti takového ujednání o dluzích jen mezi manžely – § 737 odst. 2). Není vyloučena ani dohoda manželů o tom, že některé předměty jim zůstanou společné, a že tedy přetransformují své dosavadní majetkové společenství manželů na obecné spoluvlastnictví (podílové). Zásadě smluvní volnosti bude odpovídat i dohoda, podle které připadne veškerý majetek do vlastnictví jen jednoho z manželů, či naopak dohoda, na základě které jeden z manželů převezme veškeré dluhy vzniklé za trvání SJM. Na základě dohody lze rovněž provést vypořádání zpeněžením veškerého majetku nebo jeho části a následné rozdělení výtěžku. Stejně tak je možné některé součásti SJM rozdělit na více částí, ke kterým každý z manželů získá výlučné vlastnické právo. V souladu s § 1164 je možné při vypořádání společného jmění rozdělit společná práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám. Jednotlivé způsoby vypořádání lze vzájemně kombinovat. V § 738 odst. 2 je výslovně zakotveno tradiční pravidlo, podle kterého platnosti dohody o vypořádání nebrání, týká-li se jen části společných majetkových povinností a práv.

Formá dohodý o výporádání Dohoda o vypořádání vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu

31

vlastnického práva. Nevyžaduje-li dohoda o vypořádání písemnou formu a požádá-li o to jeden z manželů, doručí mu druhý manžel potvrzení, jak se vypořádali. Zákonodárce počítá se dvěma základními možnostmi, kdy je vyžadována písemná forma dohody o vypořádání vždy, bez výjimek. Konkrétně se jedná o následující situace: a) Dohoda je uzavírána ještě za trvání manželství – V tomto případě není podstatné, co je konkrétně předmětem vypořádání a zda je u vypořádávaných hodnot jinak k převodu vyžadována písemná smlouva nebo nikoliv. b) Předmětem vypořádání je věc, u které se písemná forma vyžaduje i v případě jejího převodu – Na rozdíl od předchozí situace je zde obligatornost písemné formy svázána s předmětem, a nikoliv s okamžikem uzavření dohody. V praxi půjde samozřejmě nejčastěji o situace, kdy předmětem vypořádání je věc nemovitá. Ve všech ostatních případech, kdy není vyžadována písemná forma, může být dohoda o vypořádání SJM uzavřena v jakékoliv formě, přípustné je tedy ústní ujednání, ale i forma konkludentní. Nicméně i tam, kde zákon přímo písemnou formu nevyžaduje, je možné ji doporučit, zejména s ohledem na možné potřeby pozdějšího dokázání. Povinnost uzavřít dohodu o vypořádání SJM v písemné formě i ohledně těch součástí SJM, u nichž jinak písemná forma k vypořádání vyžadována není, může být stanovena rovněž dohodou obou manželů. Takové vzájemné ujednání lze jistě zařadit už do předmanželské smlouvy. V případě, kdy není vyžadována písemná forma dohody o vypořádání, může přesto požádat jeden z manželů, aby mu bylo druhým manželem doručeno potvrzení o tom, jak se vypořádali.

Výporádání rozhodnutím soudu Nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Vypořádání SJM na základě soudního rozhodnutí přichází na řadu tehdy, nedohodnou-li se manželé na vypořádání celého společného jmění manželů nebo jeho části (např. v případě zúžení rozsahu SJM). Návrh (žalobu) na vypořádání společného jmění soudem může podat kterýkoliv z manželů, respektive bývalých manželů. V případě zániku SJM v důsledku prohlášení konkursu na majetek jednoho z manželů může dát návrh na vypořádání SJM rovněž správce konkursní podstaty. V případě uložení trestu propadnutí majetku může návrh podat rovněž Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jenž jménem státu zajišťuje výkon rozhodnutí, kterým byl tento trest uložen. Za určitých podmínek mohou dát návrh na zahájení řízení na vypořádání SJM i dědicové zemřelého manžela. Žaloba musí být podána do 3 let od zániku, zrušení nebo zúžení SJM, začalo-li však řízení

32

běžet před uplynutím této lhůty, může skončit i v době pozdější. Soud je vázán rozsahem majetku, který je mu předložen k vypořádání. Může rozhodnout jen o majetku, který mu oba manželé, resp. samostatně každý z nich k vypořádání navrhnou.

Způsoby vypořádání SJM 1) Přikázání konkrétní věci do výlučného vlastnictví jednoho z manželů. Tento způsob vypořádání by měl být preferován a využíván vždy, pokud to okolnosti daného případu umožňují. Je samozřejmé, že soud bude vycházet z návrhů účastníků, ze shodných tvrzení, a zejména ze shodně projevené vůle. Konečné rozhodnutí o přenechání věci do vlastnictví jednoho z manželů je však ponecháno na soudu. Několik obecných pravidel pro tyto situace zformulovala judikatura. Jedním z hledisek při rozhodování o přikázání věci ze SJM konkrétnímu účastníkovi je účelné využití věci. Je-li to možné, a to zvláště s ohledem na dobu, která uplynula od rozvodu manželství do vypořádání SJM, má soud přihlédnout zejména k tomu, který z účastníků měl věc naposledy v držbě, který ji užívá a u kterého došlo k amortizaci takové věci. Jednou ze zásad, z níž by měl soud při vypořádání vycházet, je i zásada, podle které se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší. Při rozhodování může soud rovněž zohlednit, jak byl majetek nabyt, zda patřil původně jen jednomu z manželů (např. nemovitosti historicky po mnoho generací patřící rodině žalované, později vložené do SJM), kdo v nemovitosti, která je předmětem vypořádání, bydlí podstatnou část svého života a má k ní, resp. k danému místu citový vztah atp. 2) Přikázání věci do vlastnictví jednoho z manželů s finanční kompenzací pro druhého. Toto řešení bude namístě v situaci, kdy není možné provést prosté přikázání jednotlivých věcí manželům tak, aby bylo spravedlivě na základě principu stejné velikosti jejich rozděleno celé SJM. Představit si lze například situaci, kdy je ve společném jmění manželů hodnotná věc (např. nemovitost), která svojí cenou přesahuje v souhrnu hodnotu všech ostatních předmětů. V takovém případě přikázáním uvedené věci (nemovitosti) jednomu z manželů dojde k založení nepoměru mezi oběma manžely. Soud může tuto nerovnost kompenzovat stanovením povinnosti vyplatit příslušnou část podílu druhému manželovi v penězích. Kompenzace může být provedena také tím, že tomu z manželů, který získá do výlučného vlastnictví hodnotnější věc, a tím i větší část SJM, budou také přikázány větší dluhy, které spadají do SJM. 3) Přikázání celého SJM do vlastnictví jednoho z manželů. Soud může rovněž přikázat do výlučného vlastnictví jen jednoho z manželů celý majetek s tím, že bude provedena kompenzace (vyplacení) druhého manžela. Tato varianta bude namístě například v případech, kdy do SJM spadá jen jedna věc (např. nemovitost), popřípadě v situaci, kdy všechny společné věci užívá jen jeden

33

z manželů pro sebe nebo pro potřeby společných dětí, které mu byly svěřeny do péče. Možnost přikázat veškerý majetek náležející do zaniklého společného jmění jen jednomu z manželů využije soud často také tehdy, pokud tomuto manželovi přikáže k zaplacení dluhy ze společných závazků ve výši, která dosahuje hodnoty podstatné části přikázaného majetku, a druhý manžel prostředky na zaplacení dluhů nemá. 4) Rozdělení věci. V rámci vypořádání SJM lze rovněž přistoupit k rozdělení věci na dvě části, z nichž každá bude přikázána jednomu z manželů. Tato možnost bude přicházet v úvahu jen tehdy, bude-li se jednat o věc dělitelnou, současně by měl soud zohlednit, zda je rozdělení takové věci účelné. 5) Přikázání věci do spoluvlastnictví obou manželů. Soud zde zakládá stav obdobný tomu, který, minimálně k některým předmětům, nastane, když se manželé nedohodnou a ani jeden z nich nepožádá soud o vypořádání SJM. Ponechání věci ve spoluvlastnictví obou manželů, kteří ohledně vypořádání nebyli schopni najít shodu prostřednictvím dohody, není žádoucí. Je třeba si uvědomit, že je zde zakládáno nové majetkové společenství mezi osobami, u kterých jsou velmi často značně narušeny či zcela rozvráceny jejich osobní vazby, je omezena schopnost vzájemné komunikace, možnost nalezení shody atp. 6) Prodej věci a rozdělení výtěžku. Z dosavadní judikaturní praxe plyne spíše zamítavý postoj k takovému způsobu vypořádání. Smyslem řízení o vypořádání společného jmění manželů podle Nejvyššího soudu není, aby se manželé, resp. bývalí manželé zbavovali vlastnictví k věcem, jež nadále nechtějí vlastnit. Pokud však sami s prodejem věci a rozdělením výtěžku souhlasí, není asi důvodu takovému postupu bránit. Lze zmínit například situaci, kdy je předmětem vypořádání věc značné hodnoty, kterou nelze rozdělit, přitom ani jeden z manželů nemá na vyplacení druhého. Oba shodně tvrdí, že nechtějí nabýt věc do spoluvlastnictví, oba současně uvádějí, že v případě přikázání věci do spoluvlastnictví ihned zahájí řízení o jeho zrušení a vypořádání. Vztahy mezi manžely jsou přitom natolik rozvrácené, že efektivní fungování spoluvlastnictví nelze očekávat. V takovém případě není zjevně zpeněžení věci a rozdělení výtěžku v rozporu se smyslem úpravy.

Domnenká výporádání SJM Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá,

34

b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.

35

Vzdelávácí ákce Modul

„Nová pravidla v dědickém právu“

36

Právní normý Dědickým právem je obecně právo na pozůstalost při smrti zůstavitele. Tu tvoří celé jeho jmění, které je způsobilé přejít na právního nástupce, tedy dědice v dědickém řízení. Ačkoli zůstavitelem může být pouze fyzická osoba, dědicem se stává i osoba právnická (pokud vznikne nejpozději do jednoho roku od smrti zůstavitele). Dědicem může být ostatně i stát. Dědické právo přisuzuje největší váhu tzv. poslední vůli. Teprve v případě, že závěť neexistuje, přichází na řadu dědění ze zákona. Dědické právo upravuje zejména zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, a to v § 1475 - § 1720. Z pohledu srovnání starého a nového občanského zákoníku patří oblast dědění k těm, které prošly nejvýraznějšími změnami.

Deset zásádních zmen Nový občanský zákoník váže přechod dědictví na dědice při splnění určitých předpokladů. Jedná se o stejné předpoklady jako v OZ z roku 1964, avšak některé předpoklady jsou podstatně změněny. Konkrétně se jedná o: a) Smrt zůstavitele b) Existence dědictví c) Způsobilý dědic, d) Odmítnutí/přijetí dědictví e) Dědický titul.

Nejvýznamnější změny 1) Odkaz: rychlejší než dědictví. Nově může zůstavitel kromě závěti využít také institutu odkazu. Může tedy dědicům nařídit, aby tzv. odkazovníkovi vydali určitou věc nebo například pohledávku. Výhodou je, že odkazovník vlastně není dědicem, a tak sice může získat část zůstavitelova majetku, ale nepřecházejí na něj jeho dluhy. Podmínkou je vlastně pouze jen to, aby odkazovník přežil zůstavitele. Odkazovník se tak nestává ani účastníkem dědického řízení a k odkázané věci se tak může dostat dříve než dědicové ke svému dědictví. Možná může být překvapivé, že zůstavitel může jako odkaz určit i věc, která je ve vlastnictví jiné osoby (dědice nebo odkazovníka). Může tedy nařídit dědicovi, aby vydal někomu jinému věc ze svého vlastního majetku jako podmínku k nabytí pozůstalosti. Dědic má pak na výběr, zda věc opravdu vydá a dědictví přijme, nebo ho odmítne a může si tak danou věc ponechat.

37

2) Vedle závěti bude fungovat i dědická smlouva. NOZ do dědického práva vrací také dědickou smlouvu. Tu může zůstavitel s dědicem nebo odkazovníkem uzavřít ještě během života a domluvit v ní, jaký majetek mu připadne. Na rozdíl od závěti ji zůstavitel nemůže jednostranně zrušit. Změny tedy musí posvětit i druhá strana. Pomocí této smlouvy ale není možné sjednat dědění celé pozůstalosti, ale maximálně jejích třech čtvrtin. Jedna čtvrtina tedy musí zbýt zůstaviteli k dispozici pro samostatný projev vůle, který bude podřízen závěti nebo dědění ze zákona. Dědickou smlouvu je nutné uzavřít ve formě veřejné listiny, tedy před notářem. 3) Privilegovaná závěť. Kromě forem závěti, které dědické právo akceptuje, nyní (vlastní rukou, jinak než vlastní rukou, ale se svědky nebo formou notářského zápisu) zavádí NOZ také závěť s úlevami – tzv. privilegovanou závěť. Tu je možné sepsat v případě, že je zůstavitel v nenadálém a bezprostředním ohrožení života. V takovém případě je povoleno, aby závěť byla ústní. NOZ zná tři druhy privilegované závěti – ústní před třemi svědky, zaznamenanou starostou obce a pořízenou na palubě námořního plavidla či letadla ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR. 4) Podmíněné dědictví. Nově dá NOZ zůstaviteli možnost také v závěti uvést podmínku, za které bude dědic dědit. Může se jí stát například úspěšně absolvované studium, oprava zůstavitelova domu, péče o domácího mazlíčka apod. V případě, že jako dědic tuto podmínku nesplníte, ztrácíte na dědictví nárok. Podmínky ale částečně zákon koriguje, aby zůstavitel nemohl odkazovníka či dědice posmrtně šikanovat. Neplatná by tak například byla podmínka uzavřít manželství nebo se rozvést nebo podmínka nesrozumitelná či zjevně odporující veřejnému pořádku. O tom, zda podmínka naplňuje svou povahou literu zákona tak, aby byla neplatná, musí rozhodnout soud. Žádná podmínka ale nesmí zatížit díl nepominutelného dědice. 5) Menší díl pro nepominutelného dědice. Tak jako v současnosti i NOZ respektuje právo na majetek zůstavitele nepominutelného dědice, jeho nároky ale umenšuje. Nezletilý potomek jako nepominutelný dědic musí získat alespoň tři čtvrtiny jeho zákonného podílu, přičemž nyní platí, že má nárok na celý svůj zákonný podíl. U zletilého dědice se podíl snižuje ze současné jedné poloviny na čtvrtinu zákonného podílu. 6) Dědictví se můžete zříci už za života zůstavitele. Oproti současné právní úpravě bude od prvního ledna možné se zříci dědického práva ještě před smrtí zůstavitele. Takové řešení, navíc s aktivní účastí zůstavitele, může předejít případným dědickým sporům, např. když má zůstavitel dvě děti, jedno obdaruje již za svého života a druhému chce po své smrti věnovat zbývající majetek. S prvním dědicem se tak může dohodnout na zřeknutí se tohoto majetku. 7) Rozšíření dědických skupin. NOZ ovlivní také dědění ze zákona rozšířením dědických skupin ze současných čtyř na šest. Nově se tak stanou zákonnými dědici také praprarodiče a sestřenice či bratranci. Nadále pak ale platí, že přednostní právo mají zůstavitelovi děti a manžel a v první třídě dědické posloupnosti tak dědí každý rovným dílem. Pokud nedědí některé z dětí, přesouvá se

38

tento nárok na jeho děti. Pokud nedědí potomci zůstavitele, dědí ve druhé třídě manžel, dále rodiče zůstavitele a ti, kteří s ním žili minimálně rok před smrtí ve společné domácnosti a společně o ni pečovali nebo byli odkázáni na zůstavitele výživou. Manžel by měl získat vždy polovinu pozůstalosti. 8) Dědictví pro náhradníka. Zůstavitel může stanovit i náhradníka, který bude dědit v případě, že původní dědic pozůstalost odmítne nebo zemře. Může také dědicovi nařídit, aby majetek, který v pozůstalosti přijal, byl v případě smrti dědice převeden na stanoveného následného dědice. 9) Větší odpovědnost za dluhy a ochrana věřitelů. V současnosti platí, že dědic hradí případné dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví. „V praxi to znamená problém, když je předmětem pozůstalosti jen to, co dědicové musí nezbytně přiznat (nemovitosti, vklady na účtech, cenné papíry apod.). Dědicové totiž často nepřiznávají drobný, ale za to hodnotný movitý majetek (např. šperky, starožitnosti apod.), čímž dochází ke krácení práv věřitelů,“ upozornil Linhart s tím, že od nového roku budou dluhy přecházet na dědice v plném rozsahu. Libovat si tak mohou hlavně věřitelé, kteří získají právo vymáhat všechny dluhy po dědicovi i za cenu, že je ten bude muset uhradit ze svého. Dědic bude mít ale možnost kromě odmítnutí dědictví požádat také o soupis pozůstalosti, který určí čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele, a pak může hradit dluhy pouze do výše nabytého dědictví. Nesmí se pak ale samozřejmě přijít na to, že dědic úmyslně do tohoto soupisu nepřiznal některé předměty z pozůstalosti. O soupis bude možné požádat maximálně do měsíce od data, kdy ho soud o možnosti vyrozuměl. 10)

Větší možnosti vydědění. Větší možnosti získá zůstavitel také, bude-li chtít svého potomka

vydědit. Kromě čtyř důvodů, které nyní stanovuje zákon (potomek nepomáhá zůstaviteli ve stáří, neprojevuje o příbuzného zájem, byl odsouzen k trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin nebo vede nezřízený život), zavede NOZ ještě další dva. Vydědit potomka tak bude možné i kvůli dluhům a pro marnotratné jednání. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy však zůstavitel nebude muset do listiny o vydědění výslovně uvádět důvod. Nicméně pokud takový důvod nebude v listině uveden, má nepominutelný dědic právo na zákonný podíl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění. To mohou činit ostatní dědicové v rámci dědického řízení. Kromě toho NOZ také stanoví, že pokud vyděděný potomek zůstavitele přežije, bude se vydědění automaticky týkat i jeho potomků. Pokud ho nepřežije, budou jeho děti moci dědit.

Znáký dedickeho prává Smrt zůstavitele

39

Prvním předpokladem dědění je smrt zůstavitele. Smrt musí být v první řadě prokázána. Stane se to odborným stanoviskem v posudku lékaře po prohlídce mrtvého tzv. listem o prohlídce mrtvého, v němž se konstatuje smrt fyzické osoby. Dále obsahuje údaj o pravděpodobné příčině smrti, jakož i kdy se tomu stalo. Na tomto základě se provede zápis do knihy úmrtí, která je vedena příslušným orgánem pověřeným vést matriky.

Existence dědictví V NOZ je zakotven rozdíl mezi pozůstalostí a dědictvím. Pozůstalostí se rozumí jmění, které zůstavitel zanechal a je předmětem dědění. Dědictví je ten konkrétní majetek, který připadne nabyvateli, a o který se jeho dosavadní majetková sféra děděním zvětší. Doposud tato problematika byla upravována převážně v odborných publikacích. Podle nové právní úpravy se do pozůstalosti mohou počítat práva a povinnosti vázaná na osobu zůstavitele, pokud byly jako dluh nebo jako práva uplatněny u orgánu veřejné moci.

Způsobilý dědic Zde dochází k poměrně velké změně, protože je částečně prolomena absolutní nezpůsobilost dědice. Ze znění NOZ vyplývá, že může totiž být ustanoven na základě vůle zůstavitele dědic, který se narodí až po smrti zůstavitele, i když nebyl ještě počat. Podle znění § 1478 NOZ právnická osoba může dědit, pokud vznikne do jednoho roku od zůstavitelovy smrti. Důvody relativní nezpůsobilosti jsou vymezené zákonem a oproti předešlé úpravě jsou rozšířeny a pozměněny. Zůstává zavrženíhodný čin proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, demonstrativně jsou vymezeny důvody. Dále ten, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu. Nově jsou doplněny o dva nové důvody. První důvod upravený v ustanovení § 1482 odst. 1 NOZ se vztahuje na manžela, který se dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí, z tohoto důvodu v době smrti probíhá rozvod. Druhý důvod upravený v ustanovení § 1482 odst. 2 NOZ se týká rodičů, kteří byli zbaveni rodičovské odpovědnosti kvůli jejímu zanedbávání.

Odmítnutí/přijetí dědictví Nový občanský zákoník vedle přijetí a odmítnutí dědictví dává další možnosti, a to zřeknutí a vzdání se dědického práva. Odmítnutí dědictví (upraveno v § 1485 – 1489 NOZ) je koncipováno s určitými odchylkami podobně jako v občanském zákoníku. Smluvní dědic má právo dědictví odmítnout, pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno. Nepominutelný dědic může dědictví odmítnout pouze s výhradou povinného dílu.

40

Nová právní úprava umožňuje dědici, aby se svého dědického práva předem zřekl (upraveno § 1484 NOZ ) ve smlouvě se zůstavitelem. Pro tuto smlouvu se vyžaduje forma veřejné listiny. Zříci se dědictví je možné jako celku nebo se může zůstavitelův potomek zříci pouze práva na povinný díl. Ve druhém případě pak potomek může v případě dědění ze zákona ještě dědit.

Dědické tituly NOZ vedle dědického titulu zákona a závěti zavádí dědickou smlouvu. Dědická smlouva (upravena v § 1582 a násl. NOZ) se stává nejsilnějším dědickým titulem, avšak je možné pořídit dědickou smlouvou pouze o ¾ pozůstalosti. Čtvrtina musí zůstat volná, může však být o této čtvrtině pořízeno závětí, z čehož vyplývá, že nelze dědit pouze na základě dědické smlouvy, ale vždy v kombinaci s nějakým dalším titulem. Není vyloučeno dědit na základě všech tří dědických titulů. Druhým nejsilnějším dědickým titulem je závět (upravena v § 1492 a násl. NOZ), pokud neexistuje dědická smlouva ani závěť, tak se dědí na základě zákona.

Dědění ze zákona NOZ upravuje zákonnou posloupnost v ustanovení § 1633 – 1641. Principy zákonného nástupnictví zůstávají v zásadě stejné jako v předchozí úpravě, dochází však k některým terminologickým a věcným změnám. Místo označení dědická skupina se používá označení dědická třída. Jedna ze zásadních věcných změn je ta, že se rozšiřuje okruh zákonných dědiců a současně s tím se zvyšuje počet dědických tříd ze čtyř na šest. Nově se vedle nabývání dědictví rovným dílem zavádí také dědění po rodových větvích. Konkrétně se to projevuje v páté třídě dědiců, kdy se u prarodičů rodičů zůstavitele rozlišuje, zda se jedná o prarodiče z matčiny strany či otcovy strany. Stát má v nové úpravě dědického práva postavení zákonného dědice.

První dědická třída V první třídě dědiců dle NOZ (§1635) dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel stejným dílem. Z ustanovení § 3020 NOZ vyplývá, že partner má obdobná práva a povinnosti jako manžel. V této skupině může analogicky dědit i partner. Pokud děti z nějakého důvodu nedědí (mrtvé, dědicky nezpůsobilé), uplatní se zde princip neomezené reprezentace, což znamená, že do jejich právního postavení nastupují jejich potomci.

Druhá dědická třída

41

Ve druhé dědické skupině (§ 474 ObčZ z roku 1964) dědí zůstavitelův manžel nebo registrovaný partner, kterému vždy připadne nejméně jedna polovina dědictví, dědí-li s ním alespoň jeden z dalších dědiců této skupiny. Pokud s ním však v této dědické skupině nikdo další nedědí, připadne mu celé dědictví. Dalšími možnými dědici v této skupině jsou zůstavitelův otec a zůstavitelova matka a dále osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti alespoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z toho důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na zůstavitele. Těmto dědicům připadne stejným dílem druhá polovina dědictví. Uvolněný podíl po některé z těchto osob přirůstá ostatním dědicům z této poloviny druhé skupiny a nikoliv manželovi. Druhá třída dědiců (§ 1636 NOZ) je upravena stejným způsobem jako 2. skupina v občanském zákoníku z roku 1964.

Třetí dědická třída Ve třetí dědické skupině (§ 475 ObčZ z roku 1964) dědí stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti alespoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z toho důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na zůstavitele. V případě sourozenců není rozhodné, zda se jedná o sourozence polorodé nebo plnorodé. Sourozenci a „spolužijící osoby“ dědí rovným dílem. V této skupině může kterémukoliv dědici připadnout celé dědictví, pokud je sám ve skupině. Třetí třída dědiců (§ 1636 NOZ) je upravena stejným způsobem jako 3. skupina v občanském zákoníku z roku 1964.

Čtvrtá dědická třída Pokud nedědí nikdo ve třetí třídě podle NOZ, tak nastupují ve čtvrté třídě (§1638 NOZ) prarodiče zůstavitele. Ti dědí rovným dílem, nezáleží, zda se jedná o prarodiče ze strany otce nebo matky. Na rozdíl od předešlé úpravy jsou děti prarodičů přeřazeny do šesté skupiny.

Pátá dědická třída V páté třídě, kterou nově zavádí NOZ (§ 1639) dědí podle dikce zákona prarodiče rodičů zůstavitele. Dědí se po rodových větvích, polovina připadne prarodičům otce a druhá polovina připadne prarodičům matky. Pokud nedědí jeden člen dvojice, připadne uvolněná osmina pozůstalosti druhému členu, nedědí-li dvojice, připadne čtvrtina pozůstalosti druhé dvojici téže strany. Nedědí-li ani jedna dvojice téže strany, dědictví připadne dvojicím druhé strany ve stejném

42

poměru, v jakém se děli o polovinu dědictví, která jim připadá přímo. Takto lze dospět k závěru, že prarodič rodiče může být jediným dědicem. Příklad: Zůstavitel zanechá jednu praprababičku z matčiny strany a dva prapradědečky z otcovy strany. V tomto případě připadne jedna polovina dědického podílu praprababičce z matčiny strany a polovina dědického podílu prapradědečkům z otcovy strany. Každému z prapradědečků poté připadne ¼ dědického podílu. Šestá dědická třída V poslední šesté nově zavedené třídě (§ 1640 NOZ) dědí stejným dílem děti dětí sourozenců zůstavitele (prasynovci nebo praneteře) a děti prarodičů zůstavitele (strýcové a tety). Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, připadá jejich podíl jejich dětem (bratranci a sestřenice).

Stát jako dědic Podstatnou věcnou změnou NOZ je skutečnost, že stát získává postavení zákonného dědice (§ 1634 NOZ). Ačkoliv stát vystupuje jako zákonný dědic, platí pro něj určitá specifika, vyplývající z jeho postavení. Patří sem zejména to, že stát nemůže odmítnout dědictví ani právo na odkaz. Vůči dalším osobám má stát stejné postavení jako zákonný dědic. S ohledem na to, že stát má postavení dědice ze zákona, nárok státu na odúmrť se bude posuzovat jako nárok dědickoprávní.

Dedení ze záveti Závěť vychází z principu zůstavitelovy volnosti ve volbě dědice. Kdo chce, aby se osud jeho jmění utvářel jinak po jeho smrti, než jak určuje posloupnost podle zákona, může ustanovit dědice závětí. Jedná se o projev vůle, jímž zůstavitel vyjadřuje, co chce, aby se stalo s jeho majetkem, až umře.

Náležitosti osoby pořizovatele Platně sepsat závěť může zletilá osoba, což je osoba, která dosáhla věku 18 let, rovněž osoba starší 16 let, pokud uzavřela manželství, a osoba starší 16 let, které byla svéprávnost přiznána soudem. Stejně jako v předešlé úpravě se dává možnost osobě, která dovršila 15 let, aby pořizovala závěť formou veřejné listiny. Překážkou pořizovací způsobilosti může být duševní porucha. Nová právní úprava však přiznává pořizovací způsobilost v případě, kdy ještě nedošlo ke zrušení omezení svéprávnosti rozhodnutím soudu, ale zůstavitel se natolik uzdravil, že je schopen projevit vlastní vůli. V případech, kdy byla osoba ve svéprávnosti sice omezena, ale je způsobilá pořizovat, může takto učinit jenom formou veřejné listiny. Je na notáři, aby zhodnotil, zda je tato osoba

43

k tomuto způsobilá a uvědomuje si dopady svého jednání. V ustanovení § 1528 odst. 2 NOZ jsou uvedeny instrukce, v jakém rozsahu mohou pořizovat osoby omezené ve svéprávnosti z taxativně vymezených důvodů (závislost na alkoholu). Podle znění NOZ mohou tyto osoby pořizovat nejvýše o polovině pozůstalosti.

Náležitosti vůle zůstavitele Vůle zůstavitele musí být podle NOZ vážná, svobodná a prostá omylu. O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 551 NOZ). Nová právní úprava tato jednání pojmenovává jako tzv. zdánlivá právní jednání, ke kterým se nepřihlíží (§ 554 NOZ). Znění § 553 odst. 2 NOZ připouští nápravu za předpokladu, že je projev vůle mezi stranami dostatečně vyjasněn. Vůle musí být dále svobodná, pořizovatel nemůže být přinucen sepsat závěť. Pokud však bude donucen pod hrozbou násilí vyhotovit závěť, může namítnout neplatnost takového právního jednání. Pokud by byl zůstavitel donucený sepsat závěť a odporovalo by to jeho svobodné vůli, mohla by taková závěť nadále platit. Bylo by to v případě, kdyby se takto zůstavitel rozhodl, protože by takové uspořádání po jeho smrti bylo ideální a zcela by vyhovovalo jeho představám. Nový občanský zákoník upravuje v hlavě dědického práva v ustanovení §1529-1531 NOZ následky zůstavitelova omylu. Platnost závěti je posuzována z hlediska jejího pořizovatele. Rozhoduje, že zůstavitel jednal v podstatném omylu, tj. v takovém, že by zůstavitel nepořídil o pozůstalosti (nebo její části) tak, jak učinil, pokud by se nebyl zmýlil. Není důležité, kdo takový omyl vyvolal, ani pokud vznikl z příčin samotného zůstavitele. V ustanovení § 1530 NOZ se jako podstatný omyl vymezuje omyl v osobě, které se něco zůstavuje, podílu či věci, které se zůstavují, dále podstatných vlastností věci. Pouhá vada projevu, včetně přeřeknutí, přepsání, nesprávného pojmenování nebo popsání, není podstatným omylem. Chybné uvedení jména nevyvolá neplatnost příslušného ustanovení závěti, když nebude pochybnost, kterého člověka zůstavitel obmyslil.

Náležitost projevu vůle zůstavitele Podle ustanovení § 1494 odst. 2 NOZ se musí závěť vykládat tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slovům použitých v závěti je potřeba přisuzovat jejich skutečný význam, ledaže si zůstavitel navykl spojovat s těmito slovy jiný, sobě vlastní význam- „peníze- prašule, dům-barák, manželka- stará“ atd. Podle ustanovení §1497 NOZ musí zůstavitel svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn. V nové právní úpravě jsou stanoveny přesné formy projevu vůle pořizovatele. Na rozdíl od ObčZ z roku 1964 je vedle písemné formy povolena ústní forma závěti, pokud byla pořízena

44

s úlevami. Závěti pořízené v písemné formě se dále člení podle toho, jestli byly pořízeny soukromou nebo veřejnou listinou. Soukromou listinou se nadále pořizuje závěť alografní (např. na počítači, na stroji)a holografní (vlastní rukou).

Závěť holografní První typ závěti je závěť psaná vlastní rukou zůstavitele. Musí být sepsána vlastní rukou zůstavitele a podepsána. Nejsou tam žádné změny. Na druhou stranu možná vzhledem k novému pohledu na dědické právo a na dědění z testamentu, které se hlavně projevuje nižší formálností a důrazem na vůli zůstavitele, mohou nastat nové otázky ohledně podpisu. Prvorepubliková judikatura připouštěla, že při závěti psané vlastní rukou postačí jako podpis pouhé křestní jméno. Co by se stalo, pokud by se někdo podepsal přezdívkou nebo označením rodinného stavu? Bylo by jasné, o koho se jedná, ale nebyl by přesně pojmenován. Současná judikatura připouští, že postačuje příjmení pořizovatele, je tedy možné, že by se pokusila jít ještě dále, byly by připuštěny přezdívky a označení rodinného stavu (např. „otec“).

Závěť alografní NOZ nadále upravuje závěti, které nejsou psané vlastní rukou zůstavitele. Rozeznáváme dvě základní formy závěti – obecnou formu (§1534 NOZ; taková závěť musí být vlastnoručně podepsaná, zůstavitel musí před dvěma současně přítomnými svědky výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli) a zvláštní forma pro osoby, jež neumí číst a psát (§1535 a1536 NOZ; úprava závěti pro nevidomé a neslyšící osoby, které nemohou číst nebo psát, nevidomý zůstavitel projeví poslední vůli před třemi současnými svědky v listině, jež musí být nahlas přečtena svědkem, který závěť nepsal).

Závěť ve formě veřejné listiny Jedná se o listinu vydanou orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci, nebo listinu, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon. Podle znění § 3026 odst. 2 první věty: „vyžaduje-li právní jednání formu veřejné listiny, rozumí se jí notářský zápis.“ Nově se jedná o obligatorní formu pro osoby s omezenou svéprávností (§ 1526 – 1528 NOZ). Dále je to povinná forma pro nezletilé osoby starší 15 let a jako alternativní forma pro osoby nevidomé nebo se smyslovým postižením a pro osoby, na které se vztahuje § 1493 odst. Změnou oproti minulé úpravě je, že zůstavitel má možnost požádat o vydání originálu, čímž dojde ze zákona ke zrušení platnosti takové závěti.

Závěť s úlevami Touto formou závěti mohou pořídit osoby, které se zpravidla kvůli nepříznivé či nepředvídatelné události (např. živelné pohromy, války apod.) nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení

45

života a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti. Privilegované testamenty se mohou rozdělit na dvě hlavní skupiny. U první skupiny je dělícím kritériem forma, u druhé skupiny to jsou vlastnosti osob, které u projevu poslední vůle pořizovatele asistují. Ústní formu závěti lze pořídit před třemi svědky v případě ohrožení života nebo v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události. Zůstavitel může také zřídit závěť ve formě veřejné listiny před starostou obce nebo jinou pověřenou osobou a dvěma přítomnými svědky za předpokladu, že existuje důvodná obava, že by zůstavitel zemřel dříve, než by pořídil závěť ve formě notářského zápisu. Platnost této závěti je omezena na tři měsíce. Do dědického práva je také zařazena i možnost pořídit závěť na palubě letadla nebo lodi, ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR. Takto pořízená závěť se považuje za veřejnou listinu, má však omezenou platnost na dobu tři měsíce.

Obsahové náležitosti závěti Označení dědiců podle nové právní úpravy může být méně formální než za předešlé právní úpravy. Z praktického hlediska je však vhodné náležitě specifikovat dědice, aby se předešlo případným pochybnostem. Do NOZ jsou vtělena obsáhlejší pravidla pro určení dědických podílů. Tímto dochází k posílení závětních dědiců před zákonnými, závětní dědicové mají výraznější přednost před dědici ze zákona. Podle NOZ může pořizovatel závěť opatřit také vedlejšími doložkami. Tyto doložky jsou dvojího druhu. Do první skupiny patří možnost povolat vykonavatele závěti. Druhá skupina umožňuje zůstaviteli připojit jinou podmínku, doložení času nebo příkaz. Nepřihlíží se k doložkám, které nadměrně obtěžují dědice. Dále se nepřihlíží k doložce, která ukládá dědici ukončení a setrvání v manželství, zůstavitel může zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství. Podle znění § 1644 ods. 1 NOZ se k nařízení zůstavitele, která omezují povinný díl, nepřihlíží. Takovými omezeními se podle důvodové zprávy rozumí podmínky a příkaz.

Pokud zůstavitel zatíží povinný díl

neopominutelného dědice, nebude se k tomuto omezení přihlížet. Dědic však může dobrovolně zůstaviteli vyhovět.

Vykonavatel závěti Zůstavitel má možnost povolat vykonavatele závěti, který dohlédne na řádné splnění jeho poslední vůle. Vykonavatel musí vystupovat s péčí řádného hospodáře a může být také za výkon funkce odměňován. Zůstavitel může zvolit osobu, ke které má důvěru. Může si vybrat člena rodiny, jinou osobu mu blízkou, ale i notáře, případně právnickou osobu zaměřenou na služby tohoto typu. Nesmíme však zaměňovat funkci vykonavatele závěti s funkcí soudního komisaře.

46

Podmínky Podmínka váže nabytí dědictví nebo jeho části na splnění nějaké skutečnosti předvídané zůstavitelem. Podmínka odkládací odsouvá nabytí dědictví do budoucnosti v závislosti na splnění podmínky. Např. úspěšné složení maturity, dokončení vysoké školy atp. Pokud dědic splní podmínku již za života zůstavitele, ale jedná se o podmínku, kterou lze splnit opakovaně, musí tuto podmínku dědici splnit znovu po zůstavitelově smrti. Na podmínku, kterou však nelze po smrti zůstavitele opakovat, se hledí jako na nepřipojenou. Příklad: Pokud dědic má uloženo, aby odmaturoval, a učiní tak během života pořizovatele, tak už to nemusí znovu splnit. Pokud by však byla podmínka, aby dědic šel na nedělní mši, tak pokud by se takové mše zúčastnil za života zůstavitele, tak by musel jít znovu po jeho smrti, protože se jedná o podmínku, kterou lze splnit opakovaně.

Doložení času Doložením času zůstavitel určuje, že dědici nebo odkazovníkovi připadne dědictví jen na určitou dobu nebo až po určité době. Rozdíl mezi doložením času a podmínkou spočívá v tom, že doložení času se váže na událost, která nastat musí, kdežto podmínka se váže na událost, která nastat nemusí. Pokud je stanoven čas chybně, tak, že nikdy nastat nemůže, posoudí se příslušná klauzule podle ustanovení § 1536 NOZ o nemožných podmínkách. Pokud však je ze závěti patrné, že se zůstavitel zmýlil pouze v chybném označení, je namístě zůstavitelovo nařízení zachovat podle jeho předpokládané vůle. Příklad: Dědictví připadne mému synovi Liborovi 25. května 2015.

Příkaz Příkazem zůstavitel nařizuje dědici nebo odkazovníkovi, aby se zanechaným majetkem naložil určitým způsobem. Pokud však zůstavitel přikáže určité osobě, aby z dědictví něco vydala, jedná se o odkaz. Příkaz se posuzuje jako rozvazovací podmínka, tedy má se za to, že pokud dědic nesplní, ztrácí právo na dědictví, následně dědictví pozbude. Zákon však dává možnost, aby zůstavitel stanovil následky, které bude mít nesplnění příkazu pro dědice. Příkaz může být opravu rozbité zídky zůstavitele atp. Pro zajímavost, nejběžnějším příkazem v době platnosti ABGB byl příkaz k vypravení pohřbu nebo k postavení hrobky.

Povinný díl Zůstavitelovo nakládání s majetkem pro případ smrti je stejně jako v ObčZ z roku 1964 omezeno právem na povinný díl pro nepominutelné dědice. V nové právní úpravě představuje pro nezletilého tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu, zletilí dědic musí dostat, alespoň kolik činí

47

čtvrtina jeho zákonného podílu. Oproti ObčZ z roku 1964 se tento dědický podíl zmenšuje, jedná se o snahu zákonodárce rozšířit prostor pro pořizovatele posledního pořízení, aby měl možnost pořídit s větší částí svého majetku. Pominutí nepominutelného dědice v závěti již nezpůsobuje její neplatnost, byť relativní, ale pouze zakládá právo nepominutelného dědice požadovat vyplacení svého povinného dílu (§ 1654 odst. 1 NOZ).

Zrušení závěti Koncept zrušení závětí vychází z občanského zákoníku, avšak i zde nová úprava přinesla několik rozdílů. V NOZ existují dvě hlavní možnosti zrušení závěti. První možností je pořízení nové závěti, druhou možností je odvolání závěti. K odvolání závěti dochází dvěma způsoby, a to buď výslovně, nebo mlčky. K výslovnému odvolání se vyžaduje projev vůle učiněný ve formě, kterou zákon požaduje pro zřízení závěti. Odvolání závěti mlčky se rozumí faktická likvidace listiny, na níž byla závěť sepsána, nebo takový zásah do listiny, jež vede k zneplatnění závěti celé nebo její části (např. přeškrtnutí závěti). V ustanovení § 1579 NOZ nově upravuje odvolání závěti pořízené ve formě veřejné listiny. Byla-li závěť pořízena ve formě veřejné listiny (notářského zápisu), má možnost zůstavitel odvolat tuto závěť tak, že mu je vydán originál notářského zápisu o závěti. Zůstavitel musí být však povinně poučen o následcích odvolání takovéto závěti. Nově je připuštěna možnost tzv. obživnutí závěti. Po vzoru ABGB je stanoveno, že zrušením závěti novější za předpokladu existence závěti starší se obnovuje platnost této starší závěti.

Dedická smlouvá Do nové právní úpravy dědického práva se vrací institut dědické smlouvy, která má postavení nejsilnější dědického titulu. Dědická smlouva je dvoustranné právní jednání, kterým jedna strana (zůstavitel) povolává bezúplatně nebo za úplatu druhou stranu za dědice své pozůstalosti nebo její části a druhá strana své ustavení za dědice přijímá. Strany se za dědice též mohou ustavit navzájem, anebo povolat za dědice třetí osobu. Účelem dědické smlouvy je povolat určitou osobu za dědice, avšak podobně jako v závěti se jedná o dědice, který nemusí dědictví přijmout, může ho i odmítnout.

Způsobilost k uzavření dědické smlouvy Pro uzavření dědické smlouvy je potřeba mít pořizovací způsobilost, ale i způsobilost smluvně se vázat.

Dědickou smlouvu může uzavřít plně svéprávný zletilý zůstavitel, pokud je však ve

svéprávnosti omezen, může ji uzavřít jen za souhlasu opatrovníka. Za zletilé se dále považují osoby

48

starší 16 let, kterým byla zletilost přiznána soudem a osoby starší 16 let, které uzavřely manželství. Způsobilost druhé smluvní strany však není v zákoně přesně stanovena. Je ji nutno vyvozovat z obecné části NOZ. Tato osoba nemusí být zletilá, bude postačovat, bude-li vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti způsobilá k uzavření takové dědické smlouvy, kdy bude také záležet na obsahu dědické smlouvy. Příklad: Pokud uzavře 60 letý zůstavitel – dědeček dědickou smlouvu se svým 16 letým vnukem, věk nebude překážkou, pokud tento nezletilý dědic bude dostatečně rozumově vyspělý a bude si dostatečně vědom, jaké právní následky tato smlouva zakládá. Základní náležitosti dědické smlouvy Podle ustanovení § 1582 odst. 2 NOZ musí být dědická smlouva zřízena ve formě veřejné listiny. Veřejnou listinou se v tomto případě rozumí dle § 3026 odst. 2 NOZ notářský zápis. V ustanoveních § 1592 a § 1593 NOZ umožňuje, aby byla dědická smlouva uzavřena mezi manželi, ve které jedna strana povolává druhou stranu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana toto povolání přijímá. Takovou smlouvu mohou uzavřít i snoubenci, ale smlouva se stane účinnou až vznikem manželství. Dědická smlouva může obsahovat podmínky, na které se vztahují všeobecná ustanovení o podmínkách v právních jednáních. Neuplatní se ustanovení o podmínkách v závěti (§ 1561 a násl. NOZ). Směřuje-li podmínka k jednání druhé smluvní strany, postačí splnění této podmínky již za zůstavitelova života. Na nezákonné či nesrozumitelné podmínky se nehledí jako na nenapsané, nýbrž jsou neplatné s případnými důsledky pro platnost celé smlouvy. NOZ umožňuje v ustanovení § 1589 NOZ , aby se strany dohodly na tom, že zůstavitel převede na smluvního dědice majetek již za svého života. Tento majetek musí být sepsán ve formě veřejné listiny. Podle znění § 1492 NOZ pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice. Zůstavitel však může tuto situaci vyřešit za svého života tak, že se tito dědicové dědictví zřeknou. Jestliže podle dikce zákona § 1586 NOZ byla dědická smlouva uzavřena s tím, že se ostatní dědicové zřeknou svého práva, tak v případě, že nedědí smluvní dědic, zřeknutí pozbývá účinky. Další omezení dědické smlouvy spočívá v tom, že dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti, čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle.

Zrušení dědické smlouvy K účinnosti zrušení dědické smlouvy se vyžaduje souhlas druhé strany. V nové úpravě dědického práva není nikde výslovně uvedeno, že by zrušení dědické smlouvy mělo mít formu veřejné listiny. Podle znění § 1590 NOZ povinnosti vyplývající z dědické smlouvy může zůstavitel zrušit tím, že pořídí závěť, aby toto zrušení bylo účinné, vyžaduje se souhlas smluvního dědice ve

49

formě veřejné listiny.

Lze dovodit, že může být dědická smlouva zrušena dohodou stran, za

předpokladu, že je udělen souhlas smluvního dědice ve formě veřejné listiny. Ustanovení § 1591 NOZ pamatuje na to, že neplatnost smlouvy nemusí zmařit úmysl pořizovatele, neboť jeho projev vůle může mít platnost závěti.

50