AKTUALIZOVÁNO v březnu 2016 Do IV. části zahrnuty zatím domy čp. 151 až čp. 164 Poznámky: - kurzívou autentické výroky jiných autorů a z jiných zdrojů - poznámky v hranatých závorkách přičleněny autorem při přepisu citací - rodové a osobní přezdívky uvedeny podle vzpomínek ždíreckých pamětníků - vlastnictví nemovitostí podle údajů z katastru https://www.cuzk.cz/ - převážnou část snímků v této části pořídila Anna Horáková, zbývající byly převzaty od nejrůznějších autorů a sběratelů, jejichž jména nelze už namnoze dohledat, proto je pod nimi neuvádíme. Prosím čtenáře, aby tento nedostatek laskavě omluvili. VÝZVA: Pokud v textu zjistíte chyby, omyly či chybějící údaje, informujte, prosím, autory. VYSVĚTLENÍ ke IV. části Historie ždíreckých domů Jak píšu v úvodní, I. části, předsevzal jsem si zpracovat historii ždíreckých domů a rodin do čp. 199. Přihlásilo se ovšem stáří. Zatím jsem dokončil čísla 1 až 150, kde bylo nejobtížnější dohledat alespoň zčásti dávnou historii těch nejstarších a vysledovat změny v popisných číslech po zničení některých domů při bombardování v květnu 1945. Část zbývajících zůstala rozpracována v konceptech. Vlastnické vztahy jsem aktualizoval podle evidence v katastru nemovitostí, zbývalo navštívit a vyzpovídat vlastníky některých nemovitostí a pořídit chybějící fotografické snímky. Doplnit případně údaje a data podle evidence na matričním a stavebním oddělení Městského úřadu. Aby tato práce nezůstala nedokončena, obrátil jsem se s důvěrou na paní učitelku Annu Horákovou ze Ždírce, která se laskavě uvolila převzít další pokračování a dokončení historie rodin a domů v této zbývající čtvrté části. Proto u domů čp. 151-199 uvádíme spoluautorství Anna Horáková a Václav Fidler. Václav Fidler v březnu 2016.
HISTORIE ŽDÍRECKÝCH DOMŮ IV. V tomto souboru postupně uvádíme dosud neznámou historii některých ždíreckých domů a obyvatelů v nich žijících ze souboru Historie popisných čísel a jejich obyvatelů v obci Ždírec nad Doubravkou. Historii ždíreckých domů také uveřejňuji, spolu s Historií Ždírce 1 – 23, na svých webových stránkách http://fidler.zdirec.sweb.cz IV. část zatím obsahuje domy: Čp. 151 – Pecka, JZD, Soldán, Rybáček Čp. 152 – Němec, TJ Tatran, Město Ždírec n. D. Čp. 153 – Pelikán, Vomela Čp. 154 – Škarýd Čp. 155 – Homolka, Stavebniny Jednota, Homolkovi, Andrýsek Čp. 156 – Kovář, Matýsková Čp. 157 – Charvátovi Čp. 158 – Neuvirt Čp. 159 – Sedlák, Mazurka Čp. 160 – Homolka, obec Ždírec n. D., Homolkovi, Andrýsek Čp. 161 – Jeníček, TOKO, Plyšan, Bytex, Dekora, Dekora-Jeníček, a.s. Čp. 162 – Valík, obec Ždírec, Dvořák, D & S group, a.s. Čp. 163 – Starý, Ondráčková Čp. 164 – Starý, obec Ždírec, JZD, Fidler, Křivohlavá
Čp. 151, st. 159, st. 898, rodinný dům, Žďárská. Vlastnictví: manželé Roman a Petra Rybáčkovi, Žďárská 151. (Dříve Jan Pecka, cestář. Manželé Rybáčkovi přestavěli do nynější podoby.)
Peckovo čp. 151 (asi 1985)
Rybáčkovi čp. 151 (2016)
Čp. 151 Jan Pecka, cestář. [Zápis v Pamětní knize obce Ždírecké – Antonín Kolář] Pecková Marie, vdova, dědici synové Jan a Luboš Peckovi. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek]
Pamětní knihy I., II. Stavební ruch V r. 1938 postavili Jaroslav Losenický z Prahy rodinný domek na svém pozemku u pily č. 150 a státní cestář Jan Pecka u českomoravské silnice domek č. 151. Kromě toho přestavby prováděl konsum „Pokrok”, František Novotný a František Dočekal. 2. ledna 1946 měla pohřeb Marie Pecková, žena cestáře, ve stáří 35 let. 22. května. 1988 zemřela Marie Pecková, vdova po cestáři, 78 let. Jan Pecka (1909-1978), státní cestář pocházející z Vojnova Městce. Ještě dnes se tam na severovýchodním cípu obce nalézá lom „Peckova skála“, kde se těžil červený dekorativní kámen. První manželka Marie (1911-1946), po ovdovění druhá manželka Marie (1910-1988). Dva synové: Luboš (1938-2011) a Jan (1946). Starší Luboš byl vojákem z povolání, později působil na odboru civilní obrany ONV. Pro jeho ráčkování mu kamarádi přezdívali „Čert“, nebo „Čerchmant“, případně také „Růženka“.
Po smrti rodičů prodali dědicové neobývaný domek JZD, od kterého jej v roce 1988 koupili Soldánovi a od nich v roce 1997 manželé Rybáčkovi. Roman Rybáček (1971) z Vojnova Městce. Manželka Petra (1974), rozená Culková ze Ždírce č.p. 350. (Její rodiče: František a Jiřina, rozená Klepetková.) Dva synové: Roman (1993) a Adam (2001). Rybáčkovi přestavěli dům do současné podoby.
Vlastnictví čp. 151 na st. 159 a st. 898: manželé Roman a Petra Rybáčkovi, Žďárská 151.
Čp. 152, st. 233, jiná stavba, Ke Stadionu. Vlastník: Město Ždírec nad Doubravou. (Čp. 152 dříve domek Němcových u hřiště, který byl zbourán v roce 1983 a číslo přiděleno budově správce a kabinám Tatranu.)
Němcová čp. 152 (1979)
Sportovní zařízení u stadionu čp. 152 (2016)
Čp. 152 Josef Němec, truhlář. Od manželky Marie vykoupeno MNV, 1979 demolice [chyba], přiděleno Tatranu k rozšíření hřiště. Toto číslo zatím nebylo přiděleno. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek] Josef Němec st., truhlář ( - ), Ždírec čp. 27. Manželka Anna (1862 - ), rozená Sedláková z čp. 19. Ta zažádala v září roku 1885 o vydání křestního listu do kursu bab (kurz na porodní bábu). Kurz úspěšně podstoupila a v matrikách je uváděna jako bába zkoušená. Manželé zpočátku žili v rodné usedlosti nevěsty čp. 19, kde jim v roce 1885 zemřela roční dcera Marie. Stavení čp. 27 (v nynější ulici Žďárské na místě, kde stojí nová hasičská zbrojnice) koupili pravděpodobně před koncem 19. století a buď je přestavěli, nebo na tom místě postavili zcela nový dům. Vychovali čtyři děti: Václav Němec (1882-1934), výrobce likérů (přezdívaný „kořalečník Němec“), který zůstal v rodném domě. Viz dále u čp. 27; Marie, provdaná Čermáková na Starém Ransku; Josef Němec (1892 - ), truhlář. Manželka Marie (1900-1984), rozená Coufalová. O něm viz dále a též u čp. 119; Růžena, provdaná Zuzková. Další informace o ní nemáme. Ze zápisů obecního zastupitelstva 6. října 1932 Josefu Němcovi odprodati pozemek za novostavbou Aloisie Dojáčkové ve výměře 241 m2 ... musí zaplatit, než započne se stavbou. V pádu že by stavbu do jednoho roku neprovedl připadne pozemek obci zpět.
26. října 1933 Jelikož Josef Němec nevyhověl usnesení OZ ze dne 6. října 1932, pozemek nezaplatil a domek nevystavěl, usnáší se OZ všemi hlasy na tom, aby Josef Němec byl vyrozuměn, že obec přejímá pozemek jemu na stavbu určený do svého vlastnictví a za nájem se ponechávají úroky ze složené zálohy. Záloha se zadržuje do té doby až Josef Němec pozemek jemu ku prodeji navržený vyklidí a do původního stavu uvede. Josef Němec ml. (1892 - ), truhlář. Manželka Marie (1900-1984), rozená Coufalová (přezdívaná „Němcka z boudy“). V roce 1928 si postavili dům čp. 119 s truhlářskou dílnou. Převážně „zásluhou“ své nehospodárné (a dlužno říci i podvodné) manželky se později dostal do dluhů, živnost zkrachovala a v tísni byl nucen dům prodat. Poté si postavil malý dřevěný domek čp. 152 v nynější ulici Ke Stadionu, který je už nyní zbourán. Dům čp. 119 s truhlárnou prodal Josef Němec Cachovi (bližší údaje neznámé), který jej vzápětí, někdy počátkem 40. let minulého století, prodal Františku Procházkovi z Radostína. Dále viz u tohoto čp. 119, kde je nyní DPS 1. Němcovi měli jednu dceru jménem Jana (Hana?) Coufalová, (1932 Ždírec), která se provdala do Havlíčkova Brodu. Jejich malého (asi osmiletého) syna přejel soused Vavroušek na motocyklu před domkem u hřiště, když zde hoch pobýval na prázdninách u babičky a znenadání vběhl motocyklu do cesty. Původní malý dřevěný domek čp. 152 v nynější ulici U Stadionu byl v roce 1979 vykoupen obcí k demolici pro rozšíření hřiště Tatranu a v roce 1983 zbourán. Popisné číslo bylo převedeno na nový objekt se šatnami a bytem správce v areálu sportoviště TJ Tatran Ždírec. Tuto nemovitost převzala později do své správy obec a Tatranu ji pronajímá.
Vlastnictví čp. 152 na st. 233: Město Ždírec nad Doubravou.
Čp. 153, st. 128, rodinný dům, Školní. Vlastník Lukáš Vomela, Školní 153. (Původně vilka řídícího učitele Otakara Pelikána, od něj koupili Vomelovi.)
Stavba Otakara Pelikána čp. 153 (1938) – foto od Lukáše Vomely
Otakar Pelikán čp. 153 (1944)
Lukáš Vomela čp. 153 (2015)
Čp. 153 František Vomela, nyní syn Ivan (1947), Školní ulice. Stavěl řídící školy Otakar Pelikán. Při bombardování zabita ve sklepě manželka a vnučka. Vomela Frant. domek později odkoupil. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek]
O rodině řídícího učitele Pelikána nebyly původně dostatečné informace. Ty se objevily až nyní, zásluhou Lukáše Vomely z čp. 153: Otakar Pelikán (1883 Kraborovice – 1966 Praha), učitel, později řídící učitel. Manželka Libuše (1892 Horní Studenec – 1945 Ždírec při náletu). Děti: Taťána (1919-2013), provdaná Trojanová, později Hauerová v Praze. Jejich dcera Taťána (1941 Praha – 1945 Ždírec při náletu) Otakar (1914 Uhelná Příbram – 1999 Praha)
Zajímavou postavou v této rodině Pelikánových byl bratr řídícího učitele, Rudolf Pelikán (1881 Maleč – 1964 Praha), MUDr, vojenský lékař. Od roku 1908 lékař rakousko-uherské branné moci, 1917 starší lékař ruské armády, 1918-1920 kapitán až plukovník čsl. legií v Rusku, velitel čsl. zdravotnického vlaku a čsl. nemocnice ve Vladivostoku. Prodělal sibiřskou válečnou anabázi, domů se vrátil v roce 1920. Od té doby do roku 1938 plukovník až generál zdravotnictva čsl. armády. Nositel mj.čsl válečného kříže a dalších vojenských vyznamenání. Bližší informace na adrese: http://forum.valka.cz/topic/view/110507/Pelikan-Rudolf Pamětní kniha I. 1937 - Dnem 1. července 1937 nastoupil své definitivní místo na zdejší škole řídící učitel Otakar Pelikán. - Místní osvětová komise a obecní zastupitelstvo naší obce svolalo veřejnou smuteční schůzi dne 20. září 1937, na níž promluvil o Masarykovi řídící učitel Otakar Pelikán. 1938 - V knihovně Čtenářské besedy za r. 1938 bylo: 997 výpůjček, 47 čtenářů, 20 knih na 1 čtenáře a půjčovalo se 24x. Čtenářská beseda má 32 členy. Při valné hromadě Čtenářské besedy dne 25. prosince zvoleni: předsedou Otakar Pelikán, jednatelem Karel Fettr, pokladním Stanislav Sotona, knihovní pí Libuše Pelikánová. Konferenční protokoly školy 24. června 1939 - Přípisem ošv. uvědoměn p. Otakar Pelikán, řídící učitel školy zdejší o pensionování. Pamětní kniha I. 1945 Zahynuli při bombardování: 21. Libuše Pelikánová, 11. srpna 1892, manželka řídícího učitele ve výslužbě, ze Ždírce č. 153 20. Taťána Trojanová, 14. února 1941, ze Ždírce č. 153 [dcera pražského lékaře, odvezená sem z obavy před bombardováním Prahy, vnučka] Václav Fidler, Z historie Ždírce n. D., část 04 Ve vilce čp. 153 řídícího školy v.v. Otakara Pelikána (nyní Vomelovi vedle budovy staré školy) stačili se všichni ukrýt do sklepa. Spolu s panem řídícím tam byla služebná a jeho manželka Libuše, která držela na klíně čtyřletou vnučku Táňu. Rodiče ji sem poslali z Prahy v dobré víře, že ji tak uchrání před tamními nálety a očekávanými válečnými událostmi. Jedna z bomb prorazila střechu, dva stropy a ve sklepě přímo zasáhla paní řídící s vnučkou. Přitom ale nevybuchla, takže pan řídící a služebná, kteří byli té tragédii přítomni, vyvázli „jen“ se zraněním. Záhy po osvobození pan řídící domek prodal a odstěhoval se k dceři do Prahy. Umí si někdo představit takovou hrůzu? – Antická tragédie! Pamětní kniha I.
- Do vilky řídícího učitele Otakara Pelikána se po jeho odchodu nastěhovaly dvě rodiny postižené bombardováním: Josef Král a Pravoslav Carda, kteří pokryli a opravili střechu a odstranili nevybuchlou bombu ze sklepa, která usmrtila choť řídícího učitele ve výslužbě Libuši Pelikánovou a její vnučku Taťánu Trojanovou. Ze zápisu MNV 25. února 1946 - Žádost p. Pelikána Otakara, bývalého řídícího učitele, o obstarání bytu, neboť nastupuje činnost učitelskou. Tajemník s pí řídící vyjedná ubytování ve škole. Pamětní kniha II. 1966 - 21. dubna zemřel v Praze Otakar Pelikán, býv. řídící zdejší školy. Jeho paní a vnučka byly zde zabity při náletu 9. května 1945, domek převzal František Vomela. Syn s dcerou bydlí v Praze. František Vomela, pokrývač (1912, Hluboká - 1977), rodiče Josef a Emilie. Manželka Marie, rozená Havarová (1919-1987), kuchařka ve ždírecké škole. Děti: František (1940, Krucemburk - 1949) Jana (1943, Praha - 2000) Pavel (1945 Krucemburk – 1946 Krucemburk) Ivan (1947-2002), Ždírec čp. 153, manželka Radmila (1949-2003). Děti: Lukáš (1979), servisní technik. Partnerka Jana Dvořáková (1982) z Nového Ranska čp. 236, úřednice LANA Czech. Děti: Jan (2012) a Václav (2014). Iva (1984) Jiří (1952), ženatý v Sobíňově. Pokrývač František Vomela s manželkou Marií bydleli původně v Krucemburku čp. 260 a od roku 1946 v podnájmu ve Ždírci čp. 153. Koupili parcelu ve Ždírci u jeníkovské silnice (nyní ulice Žďárská) v místech nynější dolácké bytovky a připravovali se ke stavbě rodinného domu. Měli vyhotoveny stavební plány a naváželi materiál. Bohužel padesátá léta znamenala likvidaci soukromých živností, a tak ze stavby sešlo: Pamětní kniha II. 1950 - Živnostníci předávali svoje živnosti do národních podniků větších. Tak zavřel svoji živnost pokrývač František Vomela a přešel ke stavebním závodům v Chotěboři ... Navíc vybraná parcela byla v novém územním plánu určena ke stavbě vícepodlažních domů. Proto byli nuceni prodat ji zpět obci. Připravený materiál byl zčásti odvezen, zčásti rozkraden. Proto Začal František Vomela jednat s rodinou řídícího učitele Pelikána o koupi čp. 153. Na vilku měla ovšem předkupní právo obec ždírecká. Prodej se uskutečnil po vleklých administrativních potížích až v roce 1962. Řídící Pelikán si ve smlouvě vyhradil užívání dvou místností v patře a společného sociálního zařízení k rekreaci. Zanedlouho po prodeji však zemřel (1966) a tím toto právo zaniklo.
(K historii čp. 153 na doplnění ještě z historie čp. 54: Mísař-Vovsíř: Jeho druhorozený syn Jan (1912-2000) vystudoval lesnickou školu v Písku. Působil nejprve jako adjunkt na Lesním úřadě v Přibyslavi, poté na polesí Sklenné. Od roku 1945 vedoucí polesí Staré Ransko. Za druhé světové války spolupracoval s partyzány a byl okupanty vyslýchán. Manželka Anna ( - 2004), rozená Smutná ze Sklenného. Rodina bydlela ve Ždírci v lesácké novostavbě čp. 348 na Brodské. Jan Mísař byl v obci veřejně činný, působil ve sboru pro občanské záležitosti, zabýval se historií obce a kraje a spolupracoval s kronikářem Josefem Bílkem. Publikoval v místním tisku. Jeho zásluhou zůstala zdokumentována řada událostí ze života obce Čtyři děti: Jan (1946), učitel Blanka (1947), učitelka Radmila (1949-2003), úřednice na ždírecké pile, provdaná Vomelová ve Ždírci čp. 153 Ivo (1964), výpravčí ČD)
Nynější vlastnictví čp. 153 na st. 128: Lukáš Vomela, Školní 153.
Čp. 154, st. 160, rodinný dům, Chrudimská. Vlastník Ing. Zdeněk Škarýd, Žďár nad Sázavou. (Původně Bedřich Škarýd, holičství. Dům z roku 1939.)
Vpravo holič Škarýd čp. 154 (asi 1950)
Škarýdovi čp. 154 (2007)
Čp. 154 Škarýd Bedřich, holič postavil, nyní syn Miloslav [chyba] (1925). [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek]
Bedřich Škarýd st. (1899-1991), rodiče Josef a Marie Škarýdovi z Hájku. Vyučen holičem-kadeřníkem. Manželka Marie (1902-1980), kadeřnice, rozená Halamová z Jitkova. Provozovali holičsko-kadeřnickou živnost ve Ždírci v čp. 38 (v pronájmu u vdovy Růženy Novákové, v bývalém Pelikánově statku). Když jim koncem roku 1938 dala majitelka nečekaně okamžitou výpověď, postavili si za osm měsíců (od března do listopadu 1939) svépomocí dům čp. 154, kde si zařídili na svou dobu příkladnou holičsko-kadeřnickou provozovnu. Dům byl při náletu 9.5.1945 částečně poškozen. V období socializace živností v padesátých letech 20. století Škarýdovi nějaký čas odolávali, posléze ale byli i oni přinuceni vzdát se soukromého podnikání a vstoupit do zaměstnaneckého poměru v komunálním podniku Chotěboř. Syn Bedřich (1925-2004), vyučen holičem-kadeřníkem, obýval rodinný dům (kde je již holičství od roku 1981 zrušeno) s manželkou Drahomírou (1930), rozenou Janáčkovou z Vojnova Městce. Syn Zdeněk, strojní inženýr ve Žďáru n. Sáz. Manželka Ivana, rozená Siberová z Hájku. Jejich dva synové Roman a Martin.
Vlastnictví čp. 154 na st. 160 Ing. Zdeněk Škarýd, Žďár nad Sázavou.
Čp. 155, st. 273/2, stavba občanského vybavení (provozovna firmy STUDAS s.r.o.), Zahradní ulice. Vlastnictví: manželé Petr Andrýsek a Ing. Jana Andrýsková, Brodská 309. (Původně tkalcovna Homolka, potom sklad stavebnin Jednoty.)
Křižovatka Na Pikulce a STUDAS čp. 155
STUDAS čp. 155 (2007)
Andrýskovi – STUDAS čp. 160 a čp. 155 (2016)
Čp. 155 Jednota, sklad stavebnin u křižovatky Na mýtě [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek]
Zadní trakt za bývalou Homolkovou vilou, původně tkalcovna Homolkových postavená v období 1939-1940 v době, kdy Homolkovi bydleli a provozovali textilní výrobu v nájmu ve statku Bencových čp. 20 (později část se samostatným čp. 488, nyní Kasalovo). Tkalcovna byla po roce 1948 znárodněna a předána Jednotě. V roce 2002 koupili objekt od restituentů (spolu se sousední bývalou mateřskou školkou čp. 160) manželé Petr a Jana Andrýskovi (viz dále u čp. 160). V roce 2003 zde provedli kompletní rekonstrukci, protože z budovy bývalé tkalcovny zůstala po „hospodaření“ Jednoty pouze část obvodových zdí. Proto byla znovu vystavěna celá
výrobní hala firmy STUDAS s.r.o. a provoz sloučen se sousední budovou čp. 160, která byla také kompletně rekonstruována.
Vlastnictví stavby občanského vybavení čp. 155 na st. 273/2: manželé Petr Andrýsek a Ing. Jana Andrýsková, Brodská 309.
Čp. 156, st. 162, rodinný dům, Brodská. Vlastnictví Mgr. Jitka Matýsková, Opava. (Původně Bedřich Kovář, nyní jeho vnučka.)
Bedřich Kovář čp. 156 (1953)
Vlastimil Kovář čp. 156 (2007)
Jitka Matýsková čp. 156 (2016)
Čp. 156 Bedřich Kovář (1908) nyní syn Vlastimil, Opava. Stavěl ve válce [nepřesné, viz dále]. Brodská ulice. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek]
Vilka čp. 156 u bývalé poličsko-písecké silnice, nyní Brodská ulice, byla postavena v letech 1938-1939 pro Antonína Kříže a jeho manželku. Antonín Kříž byl z Prahy, kde pracoval jako vrchní číšník v Obecním domě. Ve Ždírci nebydlel a dům pronajal svému švagrovi p. Manio(?), zaměstnanci ždírecké pily. Druhým nájemníkem byl ždírecký poštmistr Antonín Krupař. V roce 1947 si vilku pronajali Kovářovi, kteří bydleli do té doby v Krucemburku v nájmu u Coufalových. Antonín Kříž zamýšlel v roce 1966 nabídnout nemovitost jako svatební dar své neteři. Ta ale neměla zájem, proto ji nabídl Kovářovým, kteří ji odkoupili v roce 1967. Bedřich Kovář (1908 Zliv -1998), štábní kapitán četnictva, po roce 1948 strážmistr SNB, později poručík VB. Rodiče Vojtěch a Anežka Kovářovi. Za první čsl. re-
publiky sloužil v Kálku v severozápadních Čechách, po Mnichovu v roce 1938 byl převelen na četnickou stanici do Krucemburku. Manželka Vlasta (1917 Horní Studenec - 2003), rozená Půžová. Děti: Vlastimil (1944), Mgr. Po absolvování gymnázia v Chotěboři studoval na FVTS UK v Praze tělesnou výchovu a na filozofické fakultě český jazyk. Vojenskou službu absolvoval v Opavě, kde našel uplatnění jako pedagog na vojenském gymnáziu Jana Žižky a hlavně jako všestranný sportovec, trenér a rozhodčí. Manželka Marta (1945 Opava), Mgr. učitelka, rozená Měchová. Děti: Jitka (1978), Mgr, provdaná Matýsková, učitelka v Opavě. Děti: Tereza (2005) a Matěj (2008); Vlastimil (1979), manager zahraniční firmy. Manželka Romana, dcera Anna (2014). Rodina žije v Opavě. Bedřich (1951 - 1973 tragické úmrtí), spojový technik Telekomunikací Náchod. Svobodný, aktivní člen fotbalového klubu Tepna Náchod. V roce 1986 převedli Kovářovi dům na syna Vlastimila. Dům nebyl přestavován, pouze prováděny nezbytné vnitřní modernizace a v roce 2009-2011 výměna oken a střechy. Vlastimil Kovář jej v roce 2015 převedl na dceru Jitku.
Vlastnictví čp. 156 na st. 162 Mgr. Jitka Matýsková, Opava.
Čp. 157, st. 166, rodinný dům, Mírová. Vlastnictví: Bohumila Charvátová, Mírová 157. (Původní vlastník Josef Charvát, nyní jeho dcera.)
Bohumila Charvátová čp. 157 (2015)
Čp. 157 Josef Charvát, nyní dcera Bohumila Charvátová (1925), Mírová ulice. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek] Ze zápisů Rada obecního zastupitelstva 31. března 1939 - Doporučeno uděliti domovské právo p. Charvátovi Josefu, který bydlí v obci více jak deset let. Místní správní komise 1. srpna 1939 - odprodati pozemek Jos. Charvátovi – čtvrtý od silnice za konzumem 9. ledna 1940 - Odprodej pozemků ku stavbě Bedřichu Janáčkovi ze Sobíňova a Václ. Neuvirtovi ze Ždírce čp. 151 - Bedřich Janáček ze Sobíňova – bylo usneseno pozemek mu odprodati s podmínkou, že cena bude asi 12 K za 1 m2 a stavbu během roku dokončí - rovněž Václavu Neuvirtovi usneseno za podobných podmínek pozemek odprodati u obce vedle domku p. Charváta 30. ledna 1940 - Místní (obecní) správní komise: Ant. Jelínek, Stanislav Sotona, Frant. Benc, Jan Pokorný, Frant. Novotný (předseda). Od 26.2.1940 další člen Josef Charvát 26. dubna 1940 - schválen odprodej stavebního místa p. Jos. Charvátovi
7. června 1940 - Do letopisecké komise: Předseda František Novotný předseda obecní správní komise, jednatel Antonín Jelínek správce pily, pokladník Josef Charvát, tkadlec a domkář, a kronikář Antonín Kolář, řídící učitel v.v. Josef Charvát (1900-1965), pocházel z Oudoleně, rodiče Václav a Marie Charvátovi. Byl tkalcem, potom cementářem ve Vachkově cementárně ve Ždírci a od roku 1939 dělníkem na ždírecké pile. Oženil se s Marií Oubrechtovou (1903-1985), dcerou ševce Josefa Oubrechta ze Žďáru na Moravě. Manželé Charvátovi žili ve Vojnově Městci. V roce 1927 se přestěhovali do Ždírce a bydleli v pravé straně dvojdomku čp. 18 po truhláři Novákovi (nyní na tom místě novostavba Fajtových čp. 18 v ulici U Pošty). Později se nastěhovali do nájmu v domku čp. 124 u Vachkovy cementárny. Když v roce 1938 dostali výpověď, nastěhovali se krátce k otci Oubrechtovi, který si mezitím postavil rodinný domek čp. 135 (nyní Francovi) v nynější Brodské ulici. V roce 1939 si Charvátovi postavili malý domek čp. 157 v nynější Mírové ulici. Při náletu 9.5.1945 byl domek poškozen a musel být opravován. V roce 1950 byl rozšířen o jednu místnost a vybudováno sociální zařízení - koupelna a záchod. V rodině vyrostly čtyři děti: Marie (1923-1978), provdaná Šimánková v Jihlavě; Bohumila (1925), účetní, svobodná, bydlí v domku do dnešních dnů; Josef (1928-1983), dělník v obuvnických Baťových závodech v Třebíči; Zdeňka (1932-2002), provdaná Francová ve Ždírci n.D. čp. 135. Domek čp. 157 kromě běžné údržby a oprav zůstal prakticky v tom stavu, v jakém byl po přestavbě v roce 1950.
Vlastnictví čp. 157 na st. 166 Bohumila Charvátová, Mírová 157.
Bohumila Charvátová (1925) Vzpomínky na nálet 9. května 1945 za poledne přeletěly nad Ždírcem dvě stíhačky. Vzápětí jsme uslyšeli dupání a zmatek na ulici. Šla jsem se podívat a uviděla německé a rumunské vojáky, jak utíkají ke Kopanině. Jeden na mě volal a ukazoval, abych také utíkala pryč z vesnice. Protože jsem měla zkušenost z bombardování v Brně, kde jsem byla do konce války na práci v totálním nasazení, běžela jsem domů a nařídila našim, aby šli z domku a lehli si venku na zem. Sama jsem se ještě vrátila a zotevírala všechna okna. Potom jsem šla za našimi, kteří leželi na zahrádce v trávě, ale už jsem se k nim nedostala. Ozýval se hukot, nad Ždírec směrem od Sebranky přilétala letadla a viděla jsem zřetelně jak z nich začaly padat bomby. Tlakové vlny z výbuchů byly tak silné, že jsem se mezi dveřmi nemohla ani pohnout a dojít na zahrádku. Stála jsem tam jako přikovaná.
Když se to přehnalo, běželi jsme všichni přes Kopaninu k Doubravce, kde jsme zůstali do večera, protože se čekaly další válečné akce. Všude okolo byla spoušť a krátery, ale našemu domku, třebaže byl dost poškozený, se to nejhorší naštěstí vyhnulo. Také všechna okna, na rozdíl od sousedů, zůstala celá.
Čp. 158, st. 167/1, rodinný dům, Mírová. Vlastnictví: manželé Václav a Božena Neuvirtovi, Havlíčkův Brod. (Původní vlastník Václav Neuvirt st., nyní jeho syn.)
Václav Neuvirt čp. 158 (1945)
Václav Neuvirt ml. čp. 158 (2015)
Čp. 158 Neuvirt Václav, nyní syn Václav z Havl. Brodu, Mírová ulice. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek]
Ze zápisů Místní správní komise 9. ledna 1940 - stavební pozemek: Václav Neuvirt ze Ždírce čp. 151 26. dubna 1940 - usneseno odprodati p. Václavu Neuvirtovi z Oudoleně obecní pozemek jako místo stavební ve výměře asi 500 m2 ... s tím, že jmenovaný stavbu v tomto roce aspoň zhruba dokončí. Evidence obyvatel 1950: Čp. 151 Neuvirt Václav (1915 Oudoleň), dělník. Rodiče Václav a Marie, manželka Josefa (1911-1993), rozená Hošková Děti: Marie (1940), Hana (1941), Václav (1946) Václav Neuvirt (1915 Oudoleň - 1981). Dlouholetý zaměstnanec ždíreckého hospodářského družstva (Výkupního podniku). Manželka Josefa (1911– 1993), rozená Hošková z Peršíkova. Neuvirtovi si postavili tento rodinný domek v období 19401941. V roce 1945 byl značně poničen náletem, proto musel být opravován, aby byl schopný k bydlení. V roce 1975 jej převzal do vlastnictví nejmladší syn Václav Neuvirt. Děti: Marie (1940 - ), úmrtí při dopravní nehodě), provdaná ve Slatiňanech, manžel Vladimír Straka (1934), učitel
Děti Vladimír (1963), Ivan (1967), Štěpán Hana (1941), manžel Vlastimil Děti Libor (1963) a Vlastimil (1967) Václav (1946), zaměstnán u Československého kamenoprůmyslu, strojní dílny Havlíčkův Brod, později podnikatel ve strojírenství. Manželka Božena (1949), rozená Cimplová z Benátek Děti: Petr (1970), ženatý. Dvě děti: Petr (1991) a Kristýna (1998) Václav (1972), ženatý, dvě děti. Václav Neuvirt převzal v roce 1975 domek po rodičích a v roce 1993 jej přestavěl do nynější podoby.
Vlastnictví čp. 158 na st. 167/1 manželé Václav a Božena Neuvirtovi, Havlíčkův Brod.
Čp. 159, st. 163, rodinný dům, Chrudimská. Vlastnictví: od roku 2011 manželé Vladimír a Soňa Mazurkovi, Chrudimská 159. (Původní vlastník Antonín Sedlák, později jeho děti Jiří Sedlák a Vlasta Tvrdíková.)
Vzadu vilka Antonína Sedláka (1943)
Mazurkovi čp. 159 (2014)
Čp. 159 Antonín Sedlák (1925), Chrudimská ulice. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek] Antonín Sedlák st. (1863 Ždírec - 1945) byl nemanželským synem Anny Sedlákové (1837 - asi 1921) ze Ždírce čp. 19, dcery Martina Sedláka, rolníka ze Ždírce čp. 46 a Josefy, rozené Stehnové. Anna Sedláková se neprovdala, ale narodilo se jí několik dětí: (Anna (1857-1860), Josefa (1868-1869), Marie (1872-1873). Dospělosti se dožil jenom syn Antonín, pozdější léčitel „Šantrůček“. Anna potom žila s léčitelem Tláskalem z Hlinska, který dříve působil jako ranhojič ve vojsku maršálka Radeckého a tamní nabyté zkušenosti s léčením ran a nemocí předal i své družce a jejímu synovi, jemuž byl otčímem. Naučili se od něj léčebným procedurám a přípravě hojivých mastí. Tláskal koupil ve Ždírci chalupu čp. 55 s hospůdkou „Na Zavadilce“ od původního majitele Šantrůčka. Odtud přízvisko. Šantrůček ve Ždírci působil též jako poštmistr, jak je to zřejmé z dochovaného dodacího lístku z 11. srpna 1881. Hospoda Na Zavadilce sousedila s čp. 38 a čp. 43 (obojí Pelikánovo), kde byla dříve umístěna ždírecká pošta. Antonín Sedlák se vyučil zámečníkem ve Vídni a tam také po vyučení pracoval. Do Vídně docházel ze Ždírce pěšky, cesta mu trvala dva dny. Před první světovou válkou pobýval nějaký čas na Ukrajině, kde pracoval poblíž Kyjeva jako obchodní zástupce ve firmě na cukrovarnické stroje, kterou vlastnil jeho strýc, matčin bratr. Lze předpokládat, že si za pobytu v Rusku zdokonaloval i své ranhojičské umění. Strýc tam následně v období bolševické revoluce přišel o veškerý majetek i o život. Bolševici vyvraždili celou jeho rodinu. Antonín přežil a po návratu domů asi v roce 1918 pracoval s matkou v menším hospodářství a spolu s ní pomáhal zbavovat lidi z okolí bolestí z úrazů a nemocí. Svoje léčebné přípravky posílal i vzdáleným příbuzným do Chicaga v USA. Matka mu zemřela asi v roce 1921. Jeho oficiálním povoláním bylo zastupování První české vzá-
jemné pojišťovny a Hasičské pojišťovny. V roce 1927 byl po Josefu Kadlecovi zvolen osmým ždíreckým starostou. Úřadu se však pro vážné onemocnění vzdal. Ve svých pětapadesáti letech, když mu to matka dříve nedovolila, se oženil s Anežkou Hoškovou (1888-1954), která pocházela z Malé Losenice z rodiny s devíti dětmi. (Jejím otcem byl Jan Hošek, rolník v Malé Losenici č. 5, matkou Františka, rozená Musilová z Cibotína č. 3 a sestrou-dvojčetem Albína, matka Jiřiny Dočekalové z čp. 56 ve Ždírci). Manželka mu po zaučení pomáhala i v léčitelství. Nejvíce úspěchů měli s léčením povrchových ran, zlomenin a s trháním zubů. K Šantrůčkovi jezdili pro pomoc lidé ze širokého okolí. Připravoval červené masti na záněty a vředy, černou hojivou mast, žlutou na revmatické bolesti a zelenou na lupenku. Žlutý rozmarýnový olej byl na angíny a bolesti v krku, žaludeční kapky byly zelené. K přípravě těchto léčebných prostředků se užívaly pouze přírodní ingredience, zvláště nejrůznější léčivé byliny. Část z nich pěstovali Sedlákovi na vlastní zahradě, další potřebné byliny dodávali známí sběratelé léčivých rostlin ze širokého okolí. Léčitelská činnost Sedlákových se nejvíce rozrostla v době mezi oběma světovými válkami, i když Antonín Sedlák musel strpět časté pronásledování a úřední obtěžování se zákazy činnosti ze strany některých lékařů, jimž svými příznivými výsledky v léčení konkuroval. Když selhala lékařská péče studovaných doktorů, šlo se obvykle jako k poslední instanci k Šantrůčkovi. A ten většinou pomohl. Někdy se o tom hovořilo doslova jako o zázraku. Mnoha lidem zachránil údy před amputací. Mj. zachránil ruku postiženou prudkou otravou z rybí kosti, nejspíše i život, primáři chirurgie z nemocnice v Německém Brodě zdravotnímu radovi Zahradnickému. Ten mu pak z vděčnosti vystavil dobrozdání k legálnímu provozování léčitelské praxe. Škoda, že se Antonín Sedlák-Šantrůček nedožil dnešní doby, kdy opět přicházejí ke slovu přírodní byliny a přípravky. Protože stará nízká chaloupka se stodolou stojící těsně u chrudimské silnice již nevyhovovala, nechal si Antonín Sedlák postavit v letech 1941-1942 od stavitele Pavlíčka z Krucemburku vzadu na zahradě výstavní vilku. (Ze zápisu obecního zastupitelstva 1. prosince 1923 Františku Sedlákovi bude na jeho žádost odprodána část pozemku obecního č.p. 356/8 o výměře as 450 m2 ku stavbě obytného domku a sice 1 m za 30 hal.) Antonínu a Anežce Sedlákovým ze tří synů zemřeli dva ještě v útlém věku. Do dospělosti vychovali jediného syna Antonína (1925-2015). Ten vystudoval gymnázium a po válce v roce 1946 se oženil s Vlastou Solničkovou (1928) ze Štikova, se kterou se přestěhovali k manželčiným rodičům do Hoštky u Litoměřic. Odtud dojížděl do zaměstnání v ústeckém podniku Spolek pro chemickou a hutní výrobu, kde pracoval jako úředník v administrativě podniku. Později, po přestěhování zpět do Ždírce, pracoval v Chotěbořských kovodělných závodech, poté jako civilní zaměstnanec u vojenského útvaru na Bílku a nakonec v podniku Elektropraga Hlinsko. V důchodovém věku působil ještě jako vrátný na ždírecké pile. Manželka pracovala ve ždíreckém textilním závodě Plyšan. Sedlákovi vychovali dvě děti: Vlasta (1948), provdaná Tvrdíková v Chotěboři. Dvě dcery. Jiří (1954), vyučen truhlářem, zaměstnán v papírnách ve Štětí. Dvě děti.
Pamětní kniha obce Ždírecké I. 11. prosince 1945 zemřel ve Ždírci Antonín Sedlák ve věku 82 let a byl pochován 13. prosince v Krucemburku. Byla to nejznámější osoba Havlíčkova kraje, ba Českomoravské vysočiny. Zabýval se po celý život léčením svými zázračnými mastmi a zvláště výborně uměl spravovat zlámaniny, napravovat vykloubeniny; také dobře a odborně trhal zuby. Velké množství pacientů z dalekých krajů naší vlasti přicházelo k Antonínu Sedlákovi, který byl někdy i nevlídný, ale dobrého srdce a žádali jeho rady a pomoci. Nemocní měli k němu přímo zbožnou úctu a důvěru, která mu byla v jeho léčení nápomocná. Mnoho reumatiků je mu vděčno za uzdravení. Léčil především důvěrou v uzdravení a mastěmi zpracovanými z nejrůznějších léčivých rostlin. Jest ho škoda, že odešel a vzpomínat naň budou nejen domácí lidé a z okolí, ale z daleka naší vlasti. Domek, v němž přebýval, byla původně hospůdka „na Zavadilce“, jíž jeho otec koupil a sem se přestěhoval. Stojí u chrudimské silnice, nizoučký a malých oken, nízkých dveří, takže i menší člověk musí se ohnout při vejítí, aby nenarazil hlavou o veřeje dveří; sám byl malé postavy. Ve společnosti byl veselý a lecjakou taškařici způsobil. Věčná mu budiž památka. S ním odešel kus dějin Ždírce. Staré stavení čp. 55 sloužilo po válce k přechodnému ubytování potřebných rodin a v roce 1955 bylo zbouráno. Materiálu z něho použil František Nepovím ke stavbě rodinného domku čp. 118 v nynější Květinové ulici. Číslo 55 bylo pak přiděleno novostavbě Františka Ondráčka v ulici 5. května. Rodinná vilka Sedlákových čp. 159, kromě vnitřní modernizace a běžné údržby, nebyla podstatně přestavována, pouze u ní byla v roce 1976 namísto dřevěné verandy přistavěna zděná. Protože manželé Antonín a Anežka Sedlákovi pro stáří a nemoc nemohli už dům udržovat, odstěhovali se v roce 2011 do Štětí k synovi. Celou nemovitost čp. 159 na st. parc. 163 koupili potom manželé Vladimír a Soňa Mazurkovi z Chotěboře.
Čp. 160, st. 164, objekt občanského vybavení (tiskárna firmy STUDAS s.r.o.), Zahradní ulice. Vlastnictví: manželé Petr Andrýsek a Ing. Jana Andrýsková, Brodská 309. (Původně vila Homolkových, po roce 1945 byty, 1949 služebna SNB, později mateřská školka.)
Bývalá Homolkova vila čp. 160 (2007)
Firma STUDAS, Andrýskovi čp. 160 (2010)
Čp. 160, STUDAS, Andrýskovi (2016)
Čp. 160 Mateřská škola, býv. Homolkův dům, po odsunu a znárodnění školka [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek] Alexander Homolka (1885-1956), textilní výrobce. Manželka Marie (18881946). Děti: Alois (1908-1985). Manželka Jaroslava (1910-1985), rozená Pátková z Kohoutova. Děti: Milan, Vítězslav, Jindřich, Alois, Věra a Libuše; Alexander (1912-1984). Manželka Libuše (1921-1948), rozená Lederová ze Starého Ranska. Děti: Pavel (1941, podnikatel, Ždírec n. D. 329; Alexander, Eva; Vanda (1914 Saská Kamenice - 1995). Děti: Karel; Hainer, Margot.
Z historie statku Bencových čp. 20 ... v období asi 1925-1939 Alexander Homolka, který zde provozoval textilní výrobu do té doby, než se s rodinou přestěhoval do svého nového domu s textilní továrničkou u lesíka Březiny.) Ze zápisů Obecního zastupitelstva 5. května 1923 - Všemi hlasy usnáší se OZ vyhověti žádosti pana Alexandra Homolky a domovské právo se jemu a jeho rodině zajišťuje pro ten případ obdrží-li státní občanství v Republice Československé. 3. srpna 1938 - Člen OZ za Občanskou stranu Alexander Homolka, výrobce textilií čp. 20. Rada OZ 31. března 1939 - Žádost p. Homolky Alex. o prodej pozemku na stavbu provozovny jednomyslně usneseno doporučiti. Jedná se o pozemek u křižovatky vedle autosprávkárny směrem k nádraží o výměře 2000 m2, za jednotnou cenu 5 K. Pan Homolka naproti tomu se zavazuje ve svém podniku zaměstnávati výhradně příslušníky obce, neb v místě bydlící. 21. dubna 1939 - Odprodati p. Homolkovi obecní pozemek na stavbu továrny ve výměře 2.000 m2 s podmínkou, že pozemek ten bude zastavěn do 1 roku a současně že bude zaměstnávati domácí dělnictvo 5. května 1939 - Změna pozemku pro p. Homolku: parcela pod lesíkem Březinou, cena 5,50 K. Místní správní komise 10. července 1940 K žádosti p. Homolky usneseno povoliti vykopání studně na dolejší části obecních polí v šíři jeho parcely Pamětní kniha I. – rok 1945 - Národním správcem textilního závodu Alexandra Homolky byl jmenován místním národním výborem traťmistr Josef Hošek, ČSSD a jeho technickým poradcem Josef Smíšek textilní faktor z čp. 125, ČSNS. Domovníkem v obytné budově byl jmenován Jaroslav Zvolánek, který se tam nastěhoval a s ním sedm rodin, které byly bez přístřeší. (Jaroslav Zvolánek byl později jmenován národním správcem Homolkovy nemovitosti.) II. Místní národní výbor 3. června 1945 - za domácího správce u Homolků určen p. Zvolánek Jaroslav. Probírají se věci týkající se majetku po Homolkových. Volání po pátrání, jelikož se většina věcí a nábytku z obytných budov ztratila. Provede se. 22. srpna 1945 - Nutnost zjednati pořádek u Homolků (chov zvířat, placení nájemného, příplatek za světlo) - Protest p. Urbana Voj. Městec proti národnímu správci na Homolkově podniku pana Hub. Šedivého. Jako svědek podepsán Janáček ze Sobíňova. Usneseno: Ohlásí se ONV, že dodatečně přišel protest proti správci Šedivému, čímž se mění původní usnesení. Likviduje se totiž podnik jako
tkalcovství a po rozvážení otázky kulturního domu ve Ždírci učiní se příslušné kroky k tomu ... - Dopis p. Homolky, pro rozsáhlost uložen pod č. 984/45. Mimo jiné žádá o potvrzení, že měl ve Ždírci živnostenské oprávnění k provozování živnosti tkalcovské. Usneseno: Pošle se mu v tom smyslu. Jinak se mu odpoví k žádosti o povolení k bydlení jeho snach ve Ždírci. Stýská-li se jim po jejich rodištích, ať se obrátí na jejich rodné obce Ransko a Kohoutov. Jinak nic mu nelze na jeho postavení jako věrného stoupence třetí říše přes jeho ujišťování a vývody měniti. 7. září 1945 - Přípis okresního soudu ohledně amnestie trestné věci Karla Jeníčka, Josefa Pecky a Alexe Homolky. Žádá se vyjádření ohledně národní spolehlivosti. Karlu Jeníčkovi a Josefu Peckovi se vystaví. O Homolkovi sdělí se, že byl německým vojínem. - Dotaz přednosty pošt. úřadu ohledně zadržených a uskladněných dopisů pro rodinu Homolkovu. Dopisy se přijmou, na schůzi NV se otevřou a dle zjištění se s nimi naloží a rozhodne o dalším. 18. září 1945 - Žádost pí Jaroslavy Homolkové a Libuše Homolkové o zaslání oficielního prohlášení, že obec Ždírec nemá námitek proti tomu, aby se vrátily ke svým rodičům. Usneseno: Nelze vyhověti doporučí se jim znova, aby se obrátily na svá rodiště. - Došlé dopisy na fy Homolka přečteny. Shledáno, že jsou to dopisy vesměs rázu obchodního NV béře na vědomí. Založí se. Pamětní kniha I. - 1. října 1945 přijely do Ždírce z Vídně manželka Alexandra Homolky s chlapcem a manželka Aloise Homolky s pěti dětmi; je rozená Pátková z Kohoutova, manželka Alexandra Homolky je rozená Lédrová ze Starého Ranska. Oba muže těchto žen přihlásil otec jako Němce a celá ta Homolkova rodina odjela po 8. květnu 1945 do Vídně. Přihlásily se na obecním úřadě u místního národního výboru a byl jim zatím určen byt u jejich příbuzného Václava Korejtky s pěti dětmi a ženě Alexově s 1 dítětem ve Starém Ransku u své matky. Z historie domu Korejtkových, čp. 95 Korejtkovi po válce vychovávali též příbuzného Aloise Homolku (1937 Ždírec 2014 SRN), jehož otec Alois Homolka jako bývalý německý voják emigroval do Rakouska a matka Jaroslava (1910), rozená Pátková z Kohoutova s dalšími čtyřmi dětmi žila po návratu z emigrace na konci roku 1945 ve stísněných poměrech u příbuzných na Kohoutově. Protokol Schůze MNV ve Ždírci konané dne 1. října 1945 ... 1. Návrat manželek p. Aloise Homolky a Aloise Homolky. Vrátily se na podkladě povolení vídeňského konsulátu. Není jasno z jakého titulu mohlo jim býti dáno povolení k zpětnému pobytu u nás. Předseda oznámil jím, že povolení k pobytu obec jím nedala a nedá a že je jistě v zájmu ONV aby byly k dispozici vyšetřující komisi v Chotěboři. Zítra oznámí tajemník Zdražil na ONV jejích příchod.
1. října 1945 (doslovný opis) - Návrat manželek p. Alexe Homolky a Aloise Homolky. Vrátili se na podkladě povolení vídeňského konsuláta. Není jasno z jakého titulu mohlo jim býti dáno povolení k zpětnému pobytu u nás. Předseda oznámil jím, že povolení k pobytu obec jím nedala a nedá a že je jístě v zájmú O.N.V. aby byli k disposici vyšetřující komisi v Chotěboř. Zítra oznámí tajemník Zdražil na O.N.V. jejich příchod. 11. října 1945 - Žádost pí Homolkové Okresní Školní radě v Chotěboři, již žádá za přijetí do školy své dcery Libuše. M.N.V. má dáti dobrozdání. Usneseno: Návštěva školy povolí se pod podmínkou, že bude vyřízena její žádost o vrácení státního občanství. 19. listopadu 1945 - Dopis od pí Čemusové ohledně převzetí závodu býv. Fy Homolka. S lítostí zděluje, že není možno ujmout se správy té fy. - Žádost pánů Václava a Jaroslava Šedivých z Nového Ranska o přidělení tovární budovy fy Homolka. Žádosti se vyhovuje, jmenovaní stávají se tímto národ. Správcem a je na nich, aby v nejkratším čase zahájili provoz. 25. listopadu 1945 - Sdělení p. Šembery, že z Chotěboře byl jmenován ONV národním správcem fy Homolka. Vzhledem k tomu, že rušilo by se tím usnesení MNV z 19.11.45, podá se dotaz ONV o bližší podání zprávy na jakém podkladě bylo jmenování p. Šembery provedeno. MNV je toho názoru, že jmenování to spadá do kompetence MNV. 4. prosince 1945 - Došlý dopis p. Homolky Aloise se žádostí o vystavení vysvědčení politické spolehlivosti. Usneseno: NV vychází z předpokladu, že Čechu, který se přihlásil za Němce a plnil dobrovolně příkazy okupantů jako voják Říše, není mu možno vyhověti. 17. prosince 1945 - Konečné vyřešení národ. Správce u fy Homolka. Navrhne se ONV p. Vrabec z Nové Vsi, už s konečnou platností. 6. ledna 1946 - Dopis p. Aloise Homolky ve smyslu žádosti o udělení „Osvědčení“. Jednomyslně usneseno zamítnouti. Pamětní kniha obce ždírecké II. 1946 Státní a národní spolehlivost ... Též odsunutí Homolkové, usídlení ve Vídni, žádali několikráte o povolení návratu do Ždírce nebo o osvědčení spolehlivosti, jejich žádost byla však vždy jednohlasně zamítnuta. Ještě příliš čerstvé byly stopy a rány z jejich neblahé činnosti, než aby mohly býti zapomenuty a beztrestně prominuty./4 str. 178 – Poznámka č. 4 Zmínka o „neblahé činnosti“ rodiny Homolkových neodpovídá skutečnosti. Později bylo prokázáno, že „starý“ Homolka neudával, naopak likvidoval na
vlastní riziko četná udání českých občanů. Také podezření na účast Alexe Homolky ml. při vraždění ve Slavětíně bylo spolehlivě vyvráceno. V podrobnostech odkazujeme na sepsání svědeckých výpovědí, které pořídil Karel Janáček Soběnovský ve druhém díle svého spisu „Za svobodu“ (k dispozici u autora). Dále odkazujeme na třetí až pátou část spisu Václava Fidlera „Z historie Ždírce nad Doubravkou“ (k dispozici na webových stránkách města Ždírce nad Doubravou).“ Z výpovědí zaprotokolovaných K. Janáčkem Soběnovským v roce 1977 Ždírecký pamětník Josef Chalupa: „Vím jen tolik, že ve Ždírci hned po válce, někteří lidé se snažili, aby Homolkovi byli co nejdříve odsunuti. Měli totiž máslo na hlavě a báli se, aby hlavně starý Homolka na ně neprozradil, že donášeli a udávali spoluobčany.“ Bývalý ždírecký starosta František Novotný: „Lidi nosili starému Homolkovi různá udání a hlášení na své spoluobčany. On všechno, jak mohu potvrdit, zničil a nehlásil dál německým úřadům. I mnohdy udavače vyhodil z domu. Jak vím, měl i oplétačky s úřady, že udání nehlásil. Lidé mu hlásili černé porážky prasat, různé výroky proti říši a Hitlerovi, poslouchání zahraničního rozhlasu atd. ... Po osvobození, někteří lidé využívajíce situace, počali u Homolků rabovat. Nežli jsme mohli (revoluční národní výbor) udělat opatření a zajistit jejich majetek, mnoho věcí bylo ukradeno. Sám starý Homolka přišel za mnou s prosbou o ochranu. Lidé jim usilovali o život. Nechal jsem je několik dní u nás. Pak jsem celou rodinu doprovázel na nádraží, aby mohli odcestovat do Vídně.“ František Culek, ždírecký listonoš: „Poněvadž jsme po válce neměli kde bydlet nabídli nám Homolkovi svůj byt, z kterého je lidé vyhnali. Dali nám klíče, abychom se tam nastěhovali. Šli jsme se s manželkou podívat. V Homolkově domě jsme spatřili spoušť. Všechny dveře byly násilím vyrvány, co nebylo zcizeno, bylo zničeno a rozmláceno. Při pohledu na tuto zkázu jsme raději odešli, klíče dali na MNV a odstěhovali se do Studence.“ Václav Fidler: Z historie Ždírce nad Doubravkou, část 03-05 ... Smutnou kapitolou z období okupace byla kolaborace s Němci a udávání a donášení českých občanů na české občany německým okupačním úřadům ... Také ve Ždírci jsme měli kolaboranty a udavače. O některých to bylo známo, jako například o ždíreckých občanech J. D., nebo R. J., jiní zůstali v anonymitě. Podle svědectví dnes již zesnulého ždíreckého holiče Bedřicha Škarýda svěřoval se mu jednou „starý“ Homolka, kolik dostává udavačských dopisů, které mu místní posílají na svoje spoluobčany. „Copak to můžu poslat na gestapo do Pardubic? Copak ty lidi něco udělali?“ O ždíreckém občanu R. J. se přitom zmínil, jak všichni v holírně zmlkli, když přišel za války do krámu. Každý se bál, že by ho mohl udat! ... Docházelo ovšem i k politováníhodným poválečným excesům. O bezostyšném okrádání německých zajatců už byla řeč. V rámci pseudorevoluční horlivosti byla také místními i cizími vykradena a barbarsky vydrancována Homolkova vila, jejíž obyvatelé se jako rakouští občané zkompromitovali za války ne-
vyhnutelnou příslušností k Němcům. V přípisu MNV ze srpna 1945 se to svádí na „příslušníky Rudé armády, kteří tam byli ubytováni“, ale ti už přišli do vyrabované budovy a zcela jistě nevykopávali zavřené dveře. Ještě dnes „zdobí“ některé ždírecké domácnosti věci ukradené z Homolkova majetku. Začínalo „znárodňování“. Zřejmě v duchu hesla starých socialistů, že „každý majetek je loupež“ (Proudhon, Engels). Starosta František Novotný spolu s poštovním revidentem Čeňkem Dvořákem raději zajistili rodině Homolkových tajný noční odjezd na rakouské hranice, protože jim zde hrozilo lynčování. Starostu Novotného za to, že umožnil rodině Homolkových skrývat se přechodně v jeho usedlosti a pak odcestovat do Rakouska, podle jeho vlastních slov, chtěli členové RG (revoluční, neboli „rabovací“ gardy) popravit. Jeden ze dvou Homolkových synů také byl, jak se později zjistilo neprávem, obviněn z účasti na vraždění ve Slavětíně. Byl týrán a vyslýchán. Před dalším utrpením ho – jaká ironie osudu – zachránil sovětský plukovník. Ten „Lexu“, jak se mu tady všeobecně říkalo, převzal z věznice v Chotěboři do sovětského zajetí, ze kterého se vrátil (nikoli ovšem do Ždírce, ale do Rakouska) v roce 1948. „Starý“ Homolka přitom za války likvidoval udavačské dopisy, které mu místní posílali na svoje spoluobčany. MNV 13. října 1947 - prodej konfiskátů po Homolkových – provede se nejdříve úřední odhad Pamětní kniha II. K 1. červenci 1949 přemístěna byla do Ždírce četnická stanice, nyní velitelství Sboru národní bezpečnosti. Umístěna byla v bývalé Homolkově vile. K témuž datu zrušeny stanice ve Vojnově Městci, Krucemburku, Havlíčkově Borové, Horním Studenci a Chlumě. Nějaký čas služebna SNB a byt příslušníka SNB Antonína Jílka Evidence obyvatel 1950 Čp. 160 Růžička Miloslav, lakýrník, 30.5.1922 manželka Anna (1922 Veselý Kopec ), roz. Chmelařová. Děti: Ivanka (1945), Eva (1948) O této rodině viz dále u čp. 314, Květinová (Pernička). Čp. 95 Homolka Alois (20.4.1937 Ždírec), školák, rodiče Alois a Jaroslava Homolkovi – bydlel u Korejtků. V roce 1955 byla do vily umístěna mateřská škola, která tehdy začínala se 22 dětmi. V té době už byla zadní část objektu (bývalá textilka) ve vlastnictví Jednoty, která zde měla sklad stavebnin. Mateřská školka byla od roku 1971 rozšířena do celé vily čp. 160 a v roce 1996 přemístěna do samostatné budovy u nové ždírecké školy ve Školní ulici.
V roce 2002 koupili objekt od restituentů (spolu se sousedním bývalým skladem stavebnin Jednoty čp. 155) manželé Petr a Jana Andrýskovi. V roce 2003 zde provedli kompletní rekonstrukci, tj. výměnu střechy, oken a veškerých vnitřních instalací, nakonec i nové fasády. Petr Andrýsek (1966 Ostrava). Manželka Jana (1972), Ing., rozená Němcová z čp. 309 ve Ždírci. Děti Klára (2001) a Tomáš (2005). Výrobní náplní firmy STUDAS jsou speciální tiskařské technologie – ražba metalickými fóliemi, slepotisk a ražba ochranných prvků proti padělání. Tiskových služeb firmy pro její výjimečnost a špičkové strojní vybavení využívá řada předních obalářských firem a tiskáren v České republice i v zahraničí, které se zabývající výrobou obalů pro potravinářství, likérky, vinařství, kosmetický a farmaceutický průmysl. Příkladem realizace do zahraničí mohou být obaly na skotskou whisky Johny Walker či Arran, řada obalů na knihy do Ruska a Litvy, či sada dopisních papírů pro královskou rodinu v Dubaji.
Vlastníci stavby občanské vybavenosti čp. 160 na st. 164: Petr Andrýsek a Ing. Jana Andrýsková, Brodská 309.
Čp. 161, st. 86/2, stavba pro administrativu. DEKORA-Jeníček, a.s., Nádražní 161. (Čp. 161 původně vila Jeníčkových u jejich textilní továrny. Po znárodnění přestavěna na administrativní budovu firmy TOKO. Toto čp. se v evidenci na katastru nyní vztahuje na celou továrnu.)
Uprostřed bývalá Jeníčkova vila čp. 161 (2005) Vpravo býv. Jeníčkova vila, nyní admin. b. DEKORA-Jeníček čp. 161 (2006)
DEKORA-Jeníček čp. 161 (2016)
Čp. 161 Bytex, administrativní budova, stavěl Miloš Jeníček, po znárodnění 1948 ústředí podniku. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek]
Z evidence obyvatel 1950: Jeníčková Josefa (1874 Nová Ves ), soukromnice, vdova. Rodiče Antonín a Marie Bílkovi. Jeníček Karel (1900 Nová Ves – 1970 Ostrava), tkadlec, svobodný. Rodiče Karel a Josefa Jeníčkovi. (Manželka: od r. 1953 řídící učitelka ždírecké školy Zdeňka Krajinová.)
Jeníček Miloš (1914 Nová Ves - ), úředník, ženatý. Manželka Věra (1921 - ), rozená Klimešová. Syn Karel Egon (1947) Josef Bílek, 1969: Sedmdesátiny Bytexu Letos je to 70 let, co Vídeňák Samuel Schein odložil obnošenou krůsnu a usadil se ve Ždírci. Na louce pod nádražím zřídil tkalcovskou faktorii. Známosti ve Vídni mu pomohly, a tak se stal záhy dvorním dodavatelem nábytkových látek. Za zmínku stojí, že již několik roků před první světovou válkou postavil starý Schein několik mechanických stavů poháněných z domácí elektrárny. Jeho syn Oskar měl však mnoho jiných zálib, hleděl si více pěstování cizokrajných rybiček, vydržoval si dokonce závodního koně se štolbou, a tak nebylo divu, že tkalcovničku přivedl v krátké době na buben. Nedovedl ani trochu využít poválečné konjunktury, celý otcův majetek prohospodařil a tkalcovna mu byla v roce 1925 prodána ve veřejné dražbě. Koupil ji Karel Jeníček ze Sobíňova. Ten se pak zaměřil na domáckou výrobu postelových pokrývek, ručníků a smyčkových látek na koupací pláště. Před znárodněním v roce 1948 vedl již podnik jeho nejmladší syn Miloš Jeníček. To již byl podnik proti původnímu stavu značně rozšířen, postavena nová obytná vila, instalována řada mechanických stavů. Vyráběly se převážně froté ručníky a nábytkové potahové látky. Pamětní knihy I., II. 1945: Do některých rodin ve Ždírci byli dáni Němci jako služebné a zemědělští dělníci: k Fettrům do hostince, ke Krupařům, k pekařovi Janu Jakešovi, k rolníkovi Františku Fidlerovi, k rolníkovi Františku Novotnému a k pí Josefě Jeníčkové. 1948: Znárodněna byla tkalcovna Karel Jeníček, kterou vlastnil a vedl po svém zemřelém otci Miloš Jeníček a dostala nový název TOKO. 1953: Začátkem nového školního roku nastoupil zde místo ředitele školy učitel Richard Matějíček po odstupující ředitelce Zdeňce Krajinové, která se provdala za bývalého spolumajitele textilního podniku Karla Jeníčka. 1956: Požár v továrně Plyšan. V noci ze 27. na 28.listopadu vypukl z neznámé příčiny požár ve skladišti bavlny v továrně Plyšan (dříve Miloš Jeníček) u nádraží. Požár byl lokalisován jen na místnost, kde vznikl, shořelo jen několik centů materiálu. Nebýt pohotovosti hasičských sborů – sjely se k požáru hasiči z celého okolí – byl by podnik i obytná vila vážně ohroženy. 1969: 6. října odstěhovala se do Ostravy paní Zdenka Krajinová-Jeníčková se svým manželem Karlem Jeníčkem, bývalým spolumajitelem zdejší tkalcovny. Žila zde 30 let, řadu let jako ředitelka zdejší školy, nyní již delší dobu v důchodě. Karel Jeníček již delší dobu churavěl a zemřel v Ostravě nedlouho po přesídlení. Podrobnosti o dalších osudech rodiny Jeníčkových neznáme.
Vlastnictví celé firmy včetně administrativní budovy čp. 161 na st. 86/2: DEKORA-Jeníček, a. s., Nádražní 161.
Čp. 162, st. 161, jiná stavba (kanceláře a provoz), Chrudimská. Vlastnictví: D&S group, a.s., Chrudimská 162. (Původně autodopravce František Valík. Prodáno obci, později tzv. Dům služeb. V roce 1990 odkoupil podnikatel Václav Dvořák a přestavěl do nynější podoby.)
František Valík čp. 162 (1944)
D & S čp. 162 (2006)
Čp. 162 František Valík, stavěl 1944 u křižovatky Chrudimské a Svitavské silnice. Syn František odprodal MNV, upravuje se na provozovny MNV. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek] Ze zápisu Rady obecního zastupitelstva 17. června 1937: - Rada souhlasí s povolením nepravidelné nákladní autodopravy Františku Valíkovi. Pamětní kniha I. 1945 - K Františku Valíkovi do č. 162 se nastěhovala rodina pekaře Jana Jakeše a Anna Švandová, vdova po listonoši, se dvěma syny. Evidence obyvatel 1950 Valík František (1904 Bítovčice okres Jihlava - 1964), autodopravce rodiče František a Emilie Manželka Alžběta (1905 - 1982), rozená Poláková Od roku 1987 Dům služeb MNV. V roce 1991 koupil objekt podnikatel Václav Dvořák z Nového Ranska a vybudoval zde areál svého podniku D & S. Vlastnictví této jiné stavby na st. 161 D&S group, a.s., Chrudimská 162.
Čp. 163, st. 226, rodinný dům, Žďárská. Vlastník Jaroslava Ondráčková, Žďárská 163. (Původně vilka u zemědělské usedlosti Richarda Starého z roku 1940, nyní rodina jeho dcery.)
Ondráčkovi čp. 163 (2016)
Čp. 163 Richard Starý, po smrti dcera Jaroslava, zeť Josef Ondráček. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek]
Richard Starý (1909 Staré Ransko – 1973 dobrovolně), kovodělník. Zaměstnán v podniku Avia Letňany v Praze, později v Chepos Chotěboř. Rodiče Jan a Anna Starých. Manželka Jaroslava (1914-1997), rozená Mísařová ze Ždírce čp. 54. Starých po sňatku měli sice k dispozici dům čp. 132 ve Ždírci, který pro svoji dceru vybudoval její otec František Mísař, rozhodli se ale postavit si jiný. Těsně před druhou světovou válkou si začali budovat výstavní vilku čp. 163 s menším hospodářstvím v nynější Žďárské ulici, do které se nastěhovali v roce 1940. Po zničení původního hospodářství Mísařových v čp. 54 při náletu na Ždírec byla sem přemístěna i zemědělská činnost rodiny. Richard Starý byl význačným ždíreckým občanem a v nejvyšší míře se zasloužil o poválečný rozvoj obce. Zvláště se v období 1947-1949 podílel obětavě na organizování a výstavbě vodovodu. Také v dalších letech se aktivně účastnil veřejného života a brigádnických prací ve Ždírci a svou účastí přispěl i k prosperitě zdejšího JZD. Jeho obětavá práce je popsána a oceněna v Pamětní knize obce Ždírecké II. Josefa Bílka. Manželé Starých vychovali dvě dcery: Jana (1935), ekonomka v podniku Oseva v Chotěboři. Provdaná Cardová – viz dále u čp. 190; Jaroslava (1940), prodavačka, úřednice, provdaná Ondráčková. Zůstala s rodinou bydlet v rodném domě – viz dále.
Starší dcera Jana s manželem se v roce 1963 odstěhovali do jejich sousedící novostavby čp. 190. V domě čp. 163 zůstala bydlet s rodiči mladší dcera Jaroslava. Ta se provdala za Josefa Ondráčka (1939 Pohled), seřizovače pletařských strojů. Vychovali dvě děti: Ilona (1963), učitelka mateřské školy, provdaná za automechanika Čestmíra Marka ze Ždírce. Rodina bydlí ve vlastní novostavbě čp. 478 na zahradě v sousedství. Dvě děti: Veronika (1984) a Ivo (1988). Obě studují (záznam r. 2008). Lada (1969), úřednice ekonomka, provdaná Dobrovolná v Chotěboři. Dvě děti: Jan (1995) a Kateřina (1997). V rodinné vilce čp. 163, nyní v majetku manželů Ondráčkových, která byla už zpočátku na svou dobu moderní, byla prováděna běžná údržba, v posledních letech zde byla obnovena střecha a fasáda. Hospodářská stavení (stodola a stáje), byla adaptována na autoopravárenskou provozovnu, ve které podniká manžel starší dcery Ilony Čestmír Marek.
Vlastnictví čp. 163 na st. 226 Jaroslava Ondráčková, Žďárská 163.
Čp. 164, st. 230, rodinný dům, Mírová. Vlastník Blanka Křivohlavá, Mírová 164. (Původně domek elektrikáře Ladislava Starého z roku 1950, potom vlastnictví MNV JZD. Převzato jako náhrada za majetek rodiny Fidlerových vložený do JZD.)
Čp. 164, Blanka Křivohlavá (2002 a 2007)
Čp. 164 Ladislav Starý stavěl, pak Štický Frant., nyní dcera Jaroslava Štická, Mírová ul. [Zápis ve ždírecké kronice, 1987 – Josef Bílek]
Ladislav Starý (1911 Kohoutov - 1975), elektrikář. Jeho otcem byl Antonín Starý z Kohoutova, matka Marie, rozená ....…... z Benátek. Sestra Miloslava (Milena?) (1913 Kohoutov ), provdaná za Jaroslava Zvolánka z Krucemburku (za druhé světové války vězněn v koncentračním táboře Buchenwald). Manželka Marie (1912 Radčice - 1974), rozená Bažoutová ze Sobíňova. Manželé Starých bydleli původně v nájmu u Jandů v Krucemburku, poté ve Ždírci u Novotných čp. 26 (nyní Kozlovi). Po válce v roce 1946 se odstěhovali do pohraničního Nového Sedla u Ervěnic, když získal Ladislav Starý zaměstnání v ervěnické elektrárně. Asi po dvou letech se ale do Ždírce vrátili, protože si v novém působišti nemohli zvyknout, a našli si bydlení v novostavbě pekaře Jana Jakeše čp. 50. Hned také začali svépomocí stavět rodinný domek čp. 164 v nynější ulici Mírové, kam se přestěhovali v roce 1950. Manželé Starých vychovali tři děti: Jaroslava (1938 Krucemburk), úřednice, provdaná Štická, nyní Kunzová, Ždírec, Hamerská ulice čp. 187. Dvě děti. (Viz dále u tohoto čp.); Jana (1945), provdaná Vavroušková, Ždírec čp. 335, U Potoka. Tři děti; Ladislav (1950 - 2005), svobodný. Po úmrtí obou rodičů zůstal v domku bydlet syn Ladislav a v roce 1988 jej rodina prodala místnímu JZD, které provedlo částečné úpravy a ubytovalo zde svého zaměstnance Jaromíra Ondráčka s rodinou. V roce 1995 převzal domek do vlastnictví
Václav Fidler ze Ždírce jako částečnou náhradu za majetkový podíl vložený rodinou do družstva. Ondráčkovi se v roce 1998 odstěhovali a nemovitost převzala darem od otce dcera Blanka (1977), Mgr., učitelka, provdaná Křivohlavá. Manžel Zdeněk (1976), policista, syn David (1998). Rozvedení. Nový partner Zdeněk Drápalík (1966), učitel, Mgr., dcera Silvie (2010). Křivohlavých v roce 2002 domek zrekonstruovali, provedli nástavbu a vnitřní modernizaci. Blanka Křivohlavá, která po rozvodu a majetkovém vyrovnání s bývalým manželem domek na st. 230 dále vlastní, provedla v roce 2007 vnější zateplení a novou fasádu. Pokračování.
