Význam rituálu pro hlubinnou ekologii

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra environmentálních studií

Význam rituálu pro hlubinnou ekologii

Bakalářská práce

Vypracoval: Radan Šafránek Vedoucí: PhDr. Bohuslav Binka Ph.D. Brno, 2008

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................... 6

2

Móhandás Karamčand Gándhí ....................................................................................... 8 2.1 Samospráva - sebeovládání ......................................................................................... 8 2.2 Pravda .......................................................................................................................... 9 2.3 Pasivní odpor ............................................................................................................. 10 2.4 Civilizace ................................................................................................................... 10 2.4.1 Pravá civilizace .................................................................................................. 11 2.5 Shrnutí ....................................................................................................................... 11

3

Arne Naess ....................................................................................................................... 13 3.1 Vztah ke Gándhímu ................................................................................................... 13 3.2 Normativní systém ..................................................................................................... 14 3.2.1 Ekosofie .............................................................................................................. 15 3.3 Teorie Gestaltů .......................................................................................................... 15 3.4 Seberealizace ............................................................................................................. 16 3.4.1 Ztotožnění........................................................................................................... 17 3.5 Shrnutí ....................................................................................................................... 17

4

Hlubinná ekologie ........................................................................................................... 19 4.1 Hlubinně ekologické normy a principy ..................................................................... 19 4.1.1 Sebeuskutečnění ................................................................................................. 19 4.1.2 Biocentrická rovnost .......................................................................................... 19 4.1.3 Základní normy hlubinné ekologie .................................................................... 20 4.1.4 Základní principy hlubinné ekologie.................................................................. 21 4.1.5 Některé důležité prameny hlubinné ekologie ..................................................... 22 4.2 Ekologické vědomí .................................................................................................... 23 4.2.1 Minoritní společnost ........................................................................................... 23 4.3 Ekologická krize ........................................................................................................ 24 4.3.1 Divočina ............................................................................................................. 24

5

Rituál ................................................................................................................................ 26 5.1 5.2 5.3

6

Náboženské aspekty rituálu ....................................................................................... 26 Společenské aspekty rituálu....................................................................................... 27 Formální aspekty rituálu ............................................................................................ 28

Jednotlivé postavy hlubinné ekologie a jejich pojetí rituálu ....................................... 30 6.1 Bill Devall.................................................................................................................. 30 6.1.1 „Darker green“ životní styl a rituál.................................................................... 31 6.1.2 Aplikovaná hlubinná ekologie ........................................................................... 32 6.1.3 Shrnutí ................................................................................................................ 33 6.2 John Seed ................................................................................................................... 33 6.2.1 Rituál Shromáždění všech bytostí ...................................................................... 34 6.2.2 Shrnutí ................................................................................................................ 36 6.3 Dolores LaChapelle ................................................................................................... 37 6.3.1 Rituál a místo ..................................................................................................... 38 2

6.3.2 6.3.3

Rituál jako komunikační nástroj ........................................................................ 39 Shrnutí ................................................................................................................ 40

7

Rituál v hlubinné ekologii .............................................................................................. 41

8

Závěr ................................................................................................................................ 43

Literatura ................................................................................................................................ 45 Jmenný rejstřík ...................................................................................................................... 47 Anotace .................................................................................................................................... 49

3

Čestné prohlášení

Čestně prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně za použití citovaných pramenů.

Radan Šafránek

Celkový rozsah práce je 11 946 slov. 4

Poděkování Děkuji PhDr. Bohuslavu Binkovi Ph.D. za odborné vedení práce, mnohé podněty a také za trpělivost, kterou při vedení mé práce projevoval. Dále bych chtěl poděkovat mé přítelkyni Terezce Procházková, za podporu a motivaci, kterou mě celou dobu obdarovává.

Brno 2008

Radan Šafránek

5

1 Úvod Předkládaná bakalářská práce se věnuje roli rituálu v hlubinné ekologii. Hlubinná ekologie je environmentální směr, který se snaží změnit antropocentrické vnímání skutečnosti. Tento směr vychází z myšlenek norského filozofa Arne Naesse a jeho ontologie. Naess byl při formování své ekosofie nejvíce ovlivněn M. K. Gándhím. Další inspirací hlubinné ekologie je myšlení přírodních národů. V těchto kulturách hraje významnou roli rituál, jako prostředek ke vztahování k přírodě, nebo také jako způsob komunikace mezi materiálním a nemateriálním světem.1 Rituál se u některých autorů objevuje v explicitní podobě, avšak v hlubinné ekologii samotné (prezentované Naessem a knihou Deep Ecology od Devalla a Sessionse) se výrazněji neobjevuje. Téma pokládám za zajímavé právě z hlediska významu pro obecné normy a principy hlubinné ekologie. Rituál je tématem celých knih a několikanásobně překonává rozsah bakalářské práce. Pro určení jeho významu v hlubinné ekologii jsem tedy vybral pojetí tří autorů, u kterých se rituál objevuje. Jsou to autoři Bill Devall, John Seed a Dolores LaChapelle. V první části práce představuji hlubinnou ekologii. Pro úplnost tématu začínám informacemi o Gándhím a Naessovi, jelikož Gándhí je považován za myšlenkového předchůdce hlubinné ekologie a Naess použil jako první termín hlubinná ekologie a je pokládán za jejího zakladatele. Druhá část se zabývá jednotlivými pojetími rituálu u vybraných autorů, která na závěr porovnávám se souvisejícími normami a cíli hlubinné ekologie. Cílem mé bakalářské práce je tedy identifikovat pojetí rituálu u tří vybraných autorů a určit jejich vztah k hlubinné ekologii. Tato pojetí budu hledat v jejich textech, které mají k rituálu nějaký vztah. Tedy se v nich rituál objevuje implicitně nebo explicitně. K tomu, abych udržel rámec, ve kterém se při popisování budu pohybovat, si nejprve rituál charakterizuju v samostatné kapitole. K tomu mi poslouží definice rituálu předkládané významnými sociology nebo antropology. Jmenovitě se zmíním o definicích, které předkládají Durkheim, Leach nebo Rappaport. Nakonec výsledné pojetí u tří mnou vybraných autorů porovnám s cíli 1

Zde vycházím z Durkheima a jeho pojetí rituálu jako komunikační prostředek mezi profánním a sakrálním světem (Durkheim, 2002)

6

a východisky hlubinné ekologie. Budu hledat podobnosti, které Devalla, Seeda a LaChapelle spojují a zároveň se shodují se základními principy hlubinné ekologie.

7

2 Móhandás Karamčand Gándhí Hlavními zdroji Gándhího myšlenek jsou náboženské texty. Nejvýznamnější byly posvátné hinduistické texty2, některé pasáže Nového zákona a Koránu. Dále vycházel z několika textů evropských myslitelů, nejvíce z knih Ruskina a Tolstého.3 (Pilát, 1963) Náboženství měla v jeho životě ústřední význam, všechna považoval za sobě rovná. Jeho život provázela snaha nejen o politickou jednotu všech národů v Indii, ale také o jejich náboženskou toleranci, založenou na přesvědčení o rovnosti všech lidí a všeho živého. Úcta k životu, která z rovnosti všeho živého vychází, je u něj mimo jiné dána jeho původem. Byl vychován v přísně náboženské rodině, která ctila klasické hinduistické učení. Jeho otec byl velice nábožensky tolerantní, což Gándhího do budoucna inspirovalo. (Filipský, 1989) Ve svém životě se neustále snažil spojit muslimskou menšinu s hinduistickou většinou a vštípit jim vzájemnou toleranci a porozumění. Konflikt těchto dvou náboženství byl jedním z hlavních problémů v jeho snaze o indickou samosprávu. Islám a hinduismus jsou sice východisky rozdílná náboženství, pro Gándhího je však náboženství pouze cestou k cíli, a rozmanitost náboženství je tedy různorodostí cest, nikoliv cílů. A cíl, tedy splynutí v Bohu, je pro každé náboženství stejný. (Gándhí, 2003) Gándhí byl hluboce nábožensky založený člověk a jeho víra se projevovala ve všech aspektech života.

2.1 Samospráva - sebeovládání Samosprávu Indie si Gándhí vytyčil jako hlavní životní poslání. „Svarádž“ - samosprávu Gándhí nechápe jenom jako pojem politické samosprávy. Podle něj je také principem sebeovládání, bez kterého je politická samospráva nemyslitelná. V knize Hind Svarádž nabádá indického člověka (skrze zástupného čtenáře, kladoucího otázky) k trpělivosti. Tento odkaz vyplývá z jeho důvěry v nenásilné nastolení svarádže, dosažené sebeovládáním. Svarádž podle jeho slov: „spočívá v nalezení schopnosti sám si vládnout“. (Gándhí, 2003:57) Tuto vnitřní samostatnost, po jejím dosažení, má člověk povinnost předávat ostatním. Gándhí se od představitelů ostatních národních hnutí lišil tím, že samostatnost je podle něj závislá na individuálním sebeovládání každého jednotlivce.

2

Z náboženských textů, ze kterých Gándhí vychází, uvádím například Bhagavadgitu, viz Bhagavadtíta. Praha, Odeon 1976. 3 viz Tolstoj, L. N. Království boží ve vás. Praha, 1925 nebo Ruskin, J. Tomu poslednímu. Praha, B. Kočí: Beaufort 1910.

8

Pro dosáhnutí individuálního sebeovládání je nezbytné procitnutí. To jako průvodní jev provází neklid. Neklid, který je důsledkem nespokojenosti, je tedy důležitý pro sebeovládání. To je však podle Gándhího pouze přechodná fáze, je totiž důležité jej postupně potlačit. Proces dosahování individuálního sebeovládání je tedy následující. Člověk je nespokojený se stávající situaci (například situací v kolonizované Indii), následuje neklid, který předchází procitnutí. Teprve poté lze pokračovat v cestě za sebeovládáním, které je ale dosažitelné pouze po odstranění nespokojenosti a neklidu. Významný bod, který v této sféře zmiňuje, je víra v to, že proces procitání, je-li započat, vede k procitnutí téměř nutně. O tomto říká: „Žádný probouzející se člověk nezůstane rozespalý navěky, dříve či později nabude jasného vědomí.“ (Gándhí, 2003:26) Při cestě za individuálním sebeovládáním (a tedy i indickou samostatností) je dále potřeba, jak říká, poslouchat hlas svého srdce. (Gándhí, 2003) To vychází z jeho přesvědčení o existenci absolutní, transcendentální pravdy, kterou může díky určitým přísným pravidlům ve svém pozemském životě nahlédnout každý.

2.2 Pravda Pravda, u Gándhího též jako pojmenování Boha, je absolutně existující veličina. Z indického slova satja vyplývá, že pojem pravdy je vlastně to, co jest, co existuje. Tato pravda je obsažena všude ve světě, je objektivní realitou. Základem tohoto objektinvího světa je nekonečný a neohraničený Bůh (také Brahma), který je vtisknut do všech jsoucích věcí. (Pilát, 1963) Ghándí rozděluje skutečnost na opravdový svět Brahma a na tělesný svět věcí nejsoucích (asatja). Tento dualismus je základem jeho etických názorů. Telesný svět (materiální, nejsoucí) není ten, ke kterému by měl člověk směřovat. Gándhí ve svém etickém učení vychází také z pojmu pravdy. Jeho učení zakládá na snaze o poznání pravdy a jejího následování. Důležitá je zde aktivita. Pro poznání pravdy je důležitý proces jejího poznávání, aktivní snaha jí dosáhnout. Dalším významným prvkem jeho etiky je nauka o duši. Tu Gándhí považuje za součást světa Brahma a přisuzuje ji všemu živému. Násilí na tvorech, kteří obsahují duši, je tedy z morálního hlediska nepřijatelné. Jde v podstatě o potlačování jsoucích, božských věcí. (Pilát, 1963) Z toho tedy vyplývá jeho učení o nenásilí, ahimsa.

9

2.3 Pasivní odpor Učení o nenásilí aplikuje Gándhí také na své politické snažení. Násilí a násilný odpor podle něj vede pouze k dalším násilnostem a plodí zlo. Naopak jedině nenásilí, láska a tolerance jsou cestou k dobru. Jako jeden z nenásilných prostředků používá pro získání politických cílů metodu pasivního odporu. Tato metoda je spojena se sebeobětováním, které získává význam až po dosáhnutí individuální svarádže. Jedině díky lidem, kteří jsou schopni pro pravdu sami sebe obětovat, nabývá pasivní odpor smyslu. Skrze svědomí se člověk rozhodne, proti čemu se postavit, přijmutím trestu uznává velikost vlastní duše. Ta je určena snahou změnit skutečnost (zákony) přijatelnými a dobrými prostředky. Metoda pasivního odporu je také podmíněna individuálním sebeovládáním a vládou člověka nad svou myslí. Člověk praktikující metodu pasivního odporu musí podle Gándhího: „dodržovat úplnou pohlavní zdrženlivost, přijmout chudobu, následovat pravdu a rozvíjet neohroženost“. (Gándhí, 2003:71) Metoda pasivního odporu je spojena čistě s jednotlivcem, a proto je pro Gándhího optimální metodou k dosažení politických cílů, pro něj tedy dosažení indické samostatnosti skrze individuální sebeovládání jednotlivci všech jedinců.

2.4 Civilizace Stěžejním bodem jeho světového názoru je kritika soudobé civilizace a všeho, co s ní souvisí – medicíny, techniky atd. Tento názor vychází z jeho pojetí anglického impéria. Kritizuje moderní demokracii – zástupci lidu jsou motivování vlastní mocí a vlastním, nikoli veřejným, prospěchem. Chybí jim jednotný názor a nějaký „Mistr“ určující směr. (Gándhí, 2003) Jednotný názor je podle něj potřebný pro úspěšný samostatný stát. Za všechny lidské nedostatky, např. přílišné pnutí k moci, činí Gándhí zodpovědnou civilizaci. Civilizace je podle něj velice „návyková“ věc. Člověk, který je jí zaujatý, je jako spící člověk čekající na probuzení4 – civilizace tedy svádí od cesty k pravdě. Je vůči ní nekritický (zaujatý člověk) a nechává se strhnout do jejího víru. Civilizace je podle Gándhího spojená s pojmem tělesného blaha, což je nebezpečné, protože snaha o uspokojení tělesnosti zapříčiňuje polaritu bohatých a chudých. Ta je však způsobena dobrovolně, touhou po dosáhnutí většího blahobytu. Civilizace v pojetí, jak chápe tu moderní, směřuje proti morálce a také proti náboženství, odrazuje od utužování těla i duše. (Gándhí, 2003) Je tedy podle Gándhího

4

Lze se tedy postupně od civilizace oprostit, a to právě cestou individuálního sebeovládání.

10

zhoubnou věcí a samotná směřuje k sebedestrukci. Zároveň má podle něj na svědomí odvrácení se od Boha. S odmítnutím civilizace kriticky pohlíží i na moderní lékařskou péči. Ta e aspektem civilizace, který významně narušuje péči o člověka. Medicína svádí k holdování tělesnému blahu a tím jde proti přírodě, která naopak lečí skrz ponaučení a pochopení. Stejně tak kriticky pohlíží i na evropské vzdělávání. Podle něj by se člověk nejprve měl učit náboženství, a s ním spojené etické nauce. Až po ucelení osobnosti je možné bezpečně nahlížet ostatní vědní obory. Tímto ospravedlňuje své evropské vzdělání, které mu pomáhá při osamostatňování Indie. Nejhorším civilizačním prostředkem jsou však podle něj stroje. Ty jsou původcem chudoby, hladu, a zároveň zapříčiňují náklonnost k neřestem. Podkopávají totiž základy bytí. Člověk byl podle něj přírodou stvořený k ruční práci, používání strojů je tedy také protipřírodní. Svou podstatou vedou nejen k zničení těla, ale i k destrukci mysli a duše, které podle jeho nauky tvoří opravdovou, božskou část člověka

2.4.1 Pravá civilizace Být opravdu civilizovaný znamená podle Gándhího jednat podle mravních zásad, které vedou k povinnosti. Jednání podle nich je podmínkou k sebepoznání, umírnění vášní a ovládání mysli. S tím souvisí pojem štěstí. To závisí na duchu člověka, ne na uspokojování tělesných potřeb. S vyššími tělesnými nároky totiž narůstá i potřeba o jejich neustálé uspokojování. Stejně tak nelze štěstí dosáhnout ani bohatstvím, to je podle Gándhího spojeno právě s uspokojování tělesných žádostí. Štěstí je tak možné nalézt pouze v chudobě, v omezené mobilitě a v omezování tělesného blaha. (Gándhí, 2003)

2.5 Shrnutí Gándhí celý svůj život bojoval za samostatnost Indie. Jeho příklad je významný v tom, jaké prostředky pro svůj boj používal. Přímá akce a nenásilný odpor, které charakterizují jeho boj za nezávislost, jsou důležitou inspirací pro hlubinnou ekologii. Dalším důležitým prvkem jeho myšlení je rovnost všeho živého. Vše, co žije, má duši, která pochází ze světa jsoucích věcí, ze světa Brahma. Tento skutečný svět je také to, k čemu by měl každý člověk směřovat. A nerespektování rovnosti všechno živého tuto snahu o dosáhnutí světa Brahma znemožňuje. 11

Kritika moderní civilizace je také aspektem jeho myšlení, které ovlivnilo hlubinnou ekologii. Indie se má podle něj řídit svým vlastním příkladem při utváření společnosti a zavrhnout systém, který se Anglie snaží Indii vnutit. Naess při formování hlubinné ekologie vychází z Gándhího v mnoha bodech. Tři výše zmíněné však považuji za nejdůležitější. V následující kapitole podrobně rozeberu Naessuv systém a poukážu na další názory, ve kterých ho Gándhí inspiroval.

12

3 Arne Naess Zakladatelem hlubinné ekologie je norský filozof Arne Naess. Narodil se roku 1912 a křeslo (profesuru) na filozofické fakultě v Oslu dostal ve svých 27 letech, kde zůstal do roku 1969. Ještě před tím se však osobně seznámil s Vídeňským kruhem. Ve Vídni dále přes rok studoval psychoanalýzu s Edwardem Hitschmanem, který byl kolegou Freuda. Svůj ekofilozofický systém nejvíce rozvíjí po odchodu z univerzity. Po roce 1969 se také zabývá věcmi, které s jeho systémem souvisí. Věnuje se například rozpracování normativního systému, studiu Gándhíhodíla a filozofie Spinozovy. (Fox, 1992) A právě studium Gándhího myšlení Naesse hluboce ovlivnilo a inspiroval se jím v mnoha částech jeho filozofie.

3.1 Vztah ke Gándhímu Naess je také (jako Gándhí) kritický vůči technickému pokroku. Podle něj čistě technický pokrok neexistuje. Ten má totiž více aspektů, než jen primárně technologický, je také ovlivněn i jeho sociálními a ekologickými dopady. Naess to formuluje takto: „technika podléhá ohodnocení v rámci normativních systémů“. (Naess, 1993:142) Na rozdíl od Gándhího pro něj není destruktivní obecně. Problém je v tom, že technický pokrok (a tedy i nové technologie) zapříčiňuje změnu orientace člověka z cíle na prostředky. Naess tvrdí, že pro udržitelnou budoucnost je nutno nalézt rovnováhu mezi technologickým řešením a omezováním spotřeby, dále je třeba společnost decentralizovat, což také připomíná Gándhího myšlení. Významným prvkem Gándhího myšlení v Naessově filozofii je také myšlenka nenásilných přímých akcí. Ty jsou nutné pro změnu ve společnosti. Pro Naesse je to hlavně informování veřejnosti. Po vzoru jeho norem mají mít také vytyčený jasný a jednoduchý cíl. Nenásilné akce jsou potřeba proto, že svět se podle Naesse dostal, jak konstatuje Zimmerman, do situace, ve které už nelze dále popírat vztah člověka a přírody: „Vnitřní vztah mezi člověkem a ekosférou už nemůže být déle popírán.“ (vlastní překlad)5. Naess dále vidí řešení v dlouhodobém a upřímném dialogu, který je jednak nutno směřovat k lidem s politickou mocí, a také je však nutný pro příznivce hlubinné ekologie, aby se nestali ortodoxními.

5

Vlastní překlad z anglického originálu: „internal relation between humanity and the ecosphere can no Langer be danied“ (Zimmerman, 1992)

13

(Zimmerman, 1992) Nenásilné akce jsou logickým vyústěním ekologického názoru a stejně jako dialog mají důležité místo v Naessově hlubinné ekologii.

3.2 Normativní systém Za svého působení na univerzitě v Oslu se Naess věnoval sémantice a vytvořil radikální typ empirické sémantiky, která se zabývá tím, jaké je opravdové užití jazyku v jednotlivých případech.6 Tento jeho systém je třeba chápat jako reakci na logické atomisty (raný Wittgenstein a Russel), logické empiriky a pozitivisty (Vídeňský kruh) – na odstranění hranic legitimního užití jazyka. (Fox, 1992) Pro hlubinnou ekologii je jeho zájem o sémantiku důležitý zvláště při tvoření a popisu normativního systému. Do veškerých ekologických výroků je podle Naesse nutno zahrnout i hodnotící stanovisko mluvčího. Jakékoliv úsilí o změnu (myslím zde změnu v oblasti politické i individuální) je vázáno na normy určující světový názor člověka, kterého se týkají. V ekologickém diskursu jsou tedy důležité individuální normy. Výroky rozděluje na deskriptivní a normativní, v systému norem vznikají výroky více konkrétní, které Naess označuje jako výroky přesnější úrovně. Říká: „Souhrn možných interpretací přesnější věty je součástí většího souboru interpretací věty méně přesné“ (Naess, 1993:68). Základní výroky jsou díky menší konkrétnosti srozumitelnější, proto je podle Naesse nutno každý systém založit na tezích s nižší úrovní přesností.7 Normy jsou také dál ovlivněny hypotézami. Proto je nutné podle Naesse nechápat je absolutně, ale jako vyvození určité hypotézy. Hodnotové systémy a jejich normy tedy vycházejí z různých psychologických a sociálních situací, z různých hypotéz. Rozdílnost hodnotových žebříčků lidí je podle Naesse podstatou ekosofie. Rozdílnost v lidských postojích je dána různými (subjektivními) názory na dané věci, jejichž vlastnosti jsou však na lidské subjektivitě nezávislé. Podle Naesse se příroda: „skládá z unikátních znaků a vlastností. Tyto znaky nijak nezávisí na tom, jak je chápou jednotlivci, patří k věcem samotným, Ding an sich.“ (Naess, 1993:75) Tyto různě vnímané vlastnosti tak nejsou subjektivní, ale relační – provázané s naším chápáním světa.

6

Odvozeno z anglického originálu: „… exploring the ways, in which language is actually used in particular contexts.“ (Fox, 1992) 7 Odtud plyne také jeho důraz na jasně stanovené cíle u přímých akcí.

14

3.2.1 Ekosofie V takto pojatém systému je pak prostor pro rozmanitost názorů. Zimmerman k tomuto poznamenává, že jedině v hlubinně ekologickém hnutí jich může být dostatek, aby to bylo prospěšné všemu živému na zemi. Rozmanitost názorů je pro hlubinnou ekologii stejně důležitá jako diverzita organismů. S tím souvisí i Naessovo přání, aby si každý vytvořil svojí vlastní Ekosofii. Tak jako Naess si vytvořil Ekosofii T, tak každý má mít svůj systém, který vychází z jeho světového názoru a také z jeho norem (například Ekosofie A, B…) „T“ u jeho ekosofie naznačuje, že se váže přímo k Neassovi.8 Jeho cílem je, aby hlubinně ekologické hnutí dokázalo sjednotit lidi různých názorů za společným cílem. (Zimmerman, 1992) „Ekosofii“ chápe Naess jako způsob vztahování se člověka k přírodě. Je to pro něj „filozofickým světonázorovým systémem inspirovaným životními podmínkami v ekosféře“. (Naess, 1993:61) Takto pojatá ekosofie je systémem, který sdružuje všechny filozofické obory ve vzájemné provázanosti. Vztahuje se k individuálnímu člověku a Naess odmítá, aby jakákoliv individuální ekosofie (třeba jeho ekosofie T) byla programem hlubinné ekologie. Ten je tvořen normami nadindividuálního charakteru, které jsou pro každou ekosofii výchozí.9

3.3 Teorie Gestaltů Relační pojetí chápání světa hraje významnou roli v celé Naessově filozofii. Člověk v tomto pojetí není oddělitelný od přírody. S tím souvisí teorie Gestaltů. Gestalt je celek, který není pouhým souhrnem vlastních částí ale něco, co k těmto částem zaujímá zvláštní vztah. Podstata tohoto celku ovlivňuje vnímání jednotlivých částí. Lze mluvit o gestaltech nižšího a vyššího řádu – (menší celek většího celku) – vzniká tak hierarchie gestaltů. Důležité také v této teorii je, že vlivy mohou přesahovat do všech směrů (z nižší do vyšší úrovně, horizontálně…) V přírodě však nelze jít do nejnižší úrovně, do jednotek určitého gestaltu. Nejmenší námi poznávané věci mají totiž také charakter gestaltů. Naess zde říká: „tuto vlastnost má vše v přírodě, stejně jako příroda sama.“ (Naess, 1993:91) Další, pro hlubinnou ekologii, důležitou vlastností je to, že gestalty vyššího řádu sdružují i prvky, které spolu obvykle nesouvisí. Gestalty podle Naesse spojují Já i ne Já do celku, ve kterém se vlastnosti jednoho prvku stávají jakousi jeho obecnou vlastností.

8 9

Písmeno T je odvozeno od horského srubu Tvergastein. Základní normy hlubinné ekologie uvedu v kapitole u hlubinné ekologie

15

Díky gestaltovému pojetí nabývá na smysluplnosti zapojení citu a emoce do ekologie. Ty tvoří dohromady jeden nerozdělitelný celek – člověk vnímá svět pomocí abstraktních struktur, což podporuje emotivní aspekt vnímání a spontaneitu.10 (Naess, 1993)

3.4 Seberealizace Teorie gestaltů je důležitá i v jedné z nejvýznamnějších oblastí Naessova systému. Jeho nejvyšší cíl „Seberealizace“ vychází z gestaltového pojetí reality. Individuální seberealizace je totiž závislá i na seberealizaci celku.11 Zimmerman ukazuje souvislost mezi seberealizací a buddhistickým ideálem „Buddhisattva“12. Stejně, jako je individuální seberealizace ovlivněna seberealizací všeho živého na světě, tak i Buddhisattva nedochází do nirvány, dokud tohoto stavu nedosáhnou ostatní tvorové. (Zimmerman, 1992) Naess tedy v normě „Seberealizaci!“ přikládá důraz na světové Já, tvořeno společenstvím všeho živého. Identita jednotlivce se totiž rozvíjí pomoci vztahu s okolím, tedy nutně s přírodou, společností atd. Jednotlivec podle Naesse tedy není pouze člověk, ale veškeré prvky okolí, živé i neživé přírody. K tomuto dále poznamenává, že: „Rostliny a zvířata také mají právo na rozvoj a seberealizaci“ (Naess, 1993:237). Pojem Seberealizace vychází ze Spinozovy myšlenky „sebezáchovy“,13 která předpokládá rozvinutí svého Já (egoistického) v široké Já sdílené se všemi lidmi. Naess jde dále, a to ke ztotožnění lidí se vším živým (Naess, 1993). Seberealizace se vzhledem k rozmachu diverzity a tvůrčí evoluci hodí více než Spinozovo sebezachování. Seberealizace podmiňuje také mravní jednání, u Naesse spojené se „zráním osobnosti“, které ji nutně doplňuje. Mravní jednání je založeno na systému hodnot. S tím souvisí jeho názor, že všechny organismy mají stejnou hodnotu (pokud jsou všechny součástí naší seberealizace a člověk je zároveň součástí seberealizace daného organismu). Hodnoty totiž vytváří jen člověk a není podle Naesse správné přiřazovat organismu na vyšší úrovni v potravní pyramidě větší hodnotu. Člověk byl podle něj nadán zodpovědností k ekosféře, má sice určité potřeby, které

10

Naess k tomu poznamenává, že například mytické myšlení je myšlení gestaltové. A mytické myšlení je právě charakteristické spontaneitou a emocionálností. 11 Podobně pojímá také kvalitu života (což je pro něj hlavní ukazatel vyspělosti civilizace) 12 Ten, kdo dosáhl stavu Buddhy a dále usiluje o probuzení. 13 Spinoza, B. Ethics. New York, Hafner 1949

16

je třeba uspokojovat, ale je důležité k nim přistupovat odpovědně a uspokojovat jen ty nutné.14 (Naess, 1993)

3.4.1 Ztotožnění Ale jak poznat do jaké míry je možné potřeby uspokojovat a jak přírodu chránit, když se jí člověk, podle Naesse, odcizil?15 Naess odpovídá, že skrze ztotožnění a Seberealizaci. Pod pojmem ztotožnění myslí hlavně internalizaci společných zájmů a potřeb se vším živým. Internalizace je v jeho pojetí důležitý pojem. Celý jeho systém je ontologický, ale vede i ke změně chování. Tato změna je dána odlišným viděním a chápáním světa – gestaltovým přístupem. V rámci nadřazeného gestaltu člověk přebírá potřeby, hodnoty ostatních částí gestaltu a bere je za své – internalizuje je. Ztotožnění je tedy zapojení se do celku gestaltu, po čemž přichází seberealizace. Je to vlastně přechod od části k celku: „Když se ztotožníme s větším celkem, znamená to, že se na vytváření a udržování toho celku podílíme. Jsme tedy částí jeho velikosti“ (Naess, 1993:250). Trvalého ztotožnění dosáhneme podle Naesse „pouze prostřednictvím práce, hry a pochopení“ (Naess, 1993:253). Má tím na mysli úzký kontakt s přírodou. Nutnost aktivního přístupu k přírodě vyjadřuje Naess také slovy Nilse Faarlunda: „Důležitým momentem je nutnost vědomého úsilí. Bez úsilí není kvality, bez kvality je radost menší“ (Naess, 1993:256)

3.5 Shrnutí Hlubinná ekologie vychází ve svých základech z filozofie Arneho Naesse. Ten navrhuje novou ontologii a nový způsob vnímání skutečnosti. Naess pro proces poznávání používá gestaltové pojetí reality. To vychází z maximální propojenosti všeho na světě v čase i prostoru. Hlavním pojmem jeho systému je seberealizace. K ní by měl každý člověk směřovat. Dosažení seberealizace je také ovlivněno teorií gestaltů, je totiž nutno poznat hluboké vazby mezi všemi entitami. Dalším důležitým pojem je ztotožnění, které je v pevném vztahu se seberealizací. Jedná se vlastně o sdílení zájmů a potřeb se všemi organismy na zemi. Člověk je tedy v jeho pojetí část celku, přesto Naess nezavrhuje individuální působení. Jednak je pro seberealizaci jednotlivce důležitá seberealizace každého jedince v daném celku. A také je množství jedinců zárukou diverzity, která je pro systém pozitivní. 14

Naess netvrdí, že je nutno úplně zrušit jakékoliv zásahy do přírody. Za optimální považuje takové zásahy, u kterých známe všechny následky, což ale je v rozporu se současným stavem poznání. Platí tedy: čím méně, tím lépe. 15 To je podle Naesse způsobeno technologií, která je manipulativní a redukující.

17

Po představení Arne Naesse se věnuji hlubinné ekologii, jejím normám, cílům, principům a východiskům.

18

4 Hlubinná ekologie 4.1 Hlubinně ekologické normy a principy Pojem Naess poprvé publikoval roku 1973 v článku The Shallow and the Deep, Long-Range Ecology Movements.16 Vedla ho k tomu snaha o hlubší přístup k přírodě. Podstatou hlubinné ekologie je ptát se na hlubší otázky, které zachází za současné paradigma až do „úrovně moudrosti Země“. Hlubinná ekologie se snaží vytvořit ucelený filozoficko-náboženský světonázor, jehož východiskem je přežití člověka i přírody. Vychází i z Naessovy teorie gestaltů, protože i pro hlubinnou ekologii je celek přírody více než souhrn jejích části. To je její hlavní aspekt – celistvost přírody a biocentrismus. Hlubinná ekologie se snaží nalézt nový způsob bytí a poznávání. Jde jí o revizi stávající ontologie a gnoseologie. Warwick Fox o tom píše, že člověka a přírodu nelze pojímat za ontologicky rozdílné, neexistuje totiž žádné rozdvojení.17 Na základě této skutečnosti dospěl Naess k dvěma východiskovým normám.

4.1.1 Sebeuskutečnění Tato norma je v zásadě shodná s Naessovým pojetím seberealizace (selfrealization). Je potřeba ztotožnit se nejen s ostatními lidmi, ale také s celou ekosférou. Tomu napomáhá „skutečná práce“, která vlastně znamená: „uskutečnění já v Já, kde Já představuje organickou jednotu celého života.“ (Devall, 1997:86)

4.1.2 Biocentrická rovnost Druhou základní normou hlubinné ekologie je biocentrická rovnost. Ta předpokládá, že všechny entity v biosféře mají stejné právo na sebeuskutečnění, čehož je podmínkou také stejná vnitřní hodnota. Tyto normy hlubinné ekologie nejsou plně racionálně uchopitelné, ale pomáhají nám, podle Devalla a Sessionse, vidět život a naše místo v něm v širokých (hlubokých) souvislostech. (Devall, 1997) 16

Naess, A. he Shallow and The Deep, Long-Range Ecology Movements: A Summary. in Iquiry 16, Oslo, 1973, str. 95-100 17 Fox, W. Deep Ecology: A New Philosophy of Our Time?. in The Ecologist. 1984, roč. 14, č. 5-6, str. 194-200. ISSN 0832-6193.

19

4.1.3 Základní normy hlubinné ekologie Z těchto dvou, hlavních norem vycházejí pak další normy, které jsou důležité pro orientaci v systému, pro který je charakteristická diverzita názorů. Sepsal je Naess společně se Sessionsem a tyto normy určují charakter celého hlubinně ekologického hnutí: „1. Prosperita života a lidí i veškerého ostatního života na zemi má svou hodnotu. Hodnota životních formě je nezávislá na užitečnosti z hlediska úzkých lidských zájmů. 2. Hojnost a pestrost života jsou hodnotami sami o sobě a obohacují lidský i veškerý další život na Zemi. 3. Člověk nemá právo tuto hojnost a pestrost omezovat – výjimkou je uspokojování základních potřeb. 4. Současné zasahování člověka do přírody je neúnosné, a situace se rychle zhoršuje. 5. Život a kultura lidstva nijak neutrpí podstatným snížením počtu obyvatel. Dobrý stav přírody se bez takového poklesu neobejde. 6. Podstatné zlepšení životních podmínek není možné bez proměny politiky, neboť ta ovlivňuje ekonomické, technické a ideologické struktury. 7. Ideologická proměna spočívá v uznávání především kvality života (její podstatou jsou hodnotné situace), a nikoliv životní úrovně. Je třeba si důkladně uvědomit rozdíl mezi tím, co je „velké“ a je „ohromné“. 8. Kdo se s uvedenými body ztotožní, má povinnost se přímo či nepřímo zúčastnit pokusu o prosazení nezbytných změn.“ (Naess, 1993:49) Jejich komentáře k těmto normám by se daly shrnout takto: vše v přírodě, živé i neživé entity, mají stejnou hodnotu sami o sobě, i na všech úrovních. Nelze také kvantifikovat kvalitu. Člověk může omezovat jedině sám sebe a své zásahy do přírody, nikoliv přírodu samotnou, zároveň musí omezit populaci lidí na planetě.18 Dále je potřeba orientovat se na lokální úroveň a decentralizaci. (Naess, 1993)

18

Naess přímo uvádí počet, který považuje za optimální: sto milionů lidí na planetě. (Bodian, S. Simple in Means, Rich in Ends: A Conversation with Arne Naess. in Ten Directions, Kalifornia, Institute for Transcultural Studies 1982

20

4.1.4 Základní principy hlubinné ekologie Arne Naess charakterizuje hlubinně ekologické hnutí jako hnutí, které: „má hlubší zájem, který se dotýká principů diverzity, komplexnosti, autonomie, decentralizace, symbiózy, egalitarismu a neklasifikovatelosti.“ (vlastní překlad)19 Hlubinná ekologie pojímá každý organismus jako součást biosférické sítě. Každý prvek tohoto pole je vázán na ostatní, bez nichž by nezůstal stejným prvek. Naess to ukazuje na schématu vazby A a B. A je v takovém vztahu s B, že bez B už by to A nebylo to A, které bylo předtím. Toto je reakce na pojetí: člověk v (jeho) prostředí, které je antropocentrické. Zastává biosférický egalitarismus, chápe však omezenou potřebu zabíjení pro uspokojení nutných potřeb. Člověk v takovém pojetí cítí respekt k všemu živému na zemi, a podle toho také uspokojuje své potřeby. Právo na život a na rozvoj jsou v tomto pojetí základní axiomy. Dále hlubinná ekologie podle Naesse zdůrazňuje význam diverzity a symbiózy, která je nutná k přežívání druhů a vzniku nových druhů. Naess v této souvislosti interpretuje evoluční tezi přežití silnějšího (survival of the fittest) - ve smyslu spolupráce a komplexních vztahů. Zároveň také nepřijímá systém rozdílů ve společnosti (vykořisťovaní a vykořisťovatelé – platí i ve vztahu člověka a přírody). Každý má stejné právo a stejné možnosti k seberealizaci, což popírá jakoukoliv diferenciaci. Hlubinně ekologické hnutí má podle Naesse také bojovat proti znečištění a plenění přírodních zdrojů, je však důležité při různých akcích zhodnotit všechny dopady, aby nenarušovaly základní cíle hlubinné ekologie. Dalším principem hlubinné ekologie je komplexita. Po vzoru komplexity vztahů v přírodě by člověk měl organizovat i svoji společnost. To by mělo podle Naesse nahradit fragmentaci (například v ekonomii) a vést k vzájemné integraci složek lidské společnosti. Posledním hlavním principem je decentralizace a lokální autonomie. Organismy v přírodě jsou adaptované na své přirozené prostředí. Pro člověka je podle Naesse přirozené místo jeho bioregion. Decentralizování společnosti vede k soběstačnosti, nižší spotřebě a vyšší politické autonomii. (Naess, 1973) 19

Vlastní překlad z anglického originálu: „…has deeper concerns, which touch upon principles of diversity, complexity, autonomy, decentralization, symbiosis, egalitarianism, and classlessness“ (Naess, 1973:7)

21

Tyto principy jsou čistě normativního charakteru, vyjadřují hodnotový a prioritní systém hlubinné ekologie. Hlubinná ekologie je dále podle Naesse ekosofický systém, který Naess charakterizuje jako filozofii zabývající se ekologickou harmonií a rovnováhou: („philosophy of ecological harmony and equilibrium“). (Naess, 1973:11)

4.1.5 Některé důležité prameny hlubinné ekologie Hlubinná ekologie čerpá mnoho svých myšlenek z taoistického hnutí. Ty jsou inspirovány například pojmem „organického já“ – u hlubinné ekologie světové Já. Další myšlenka vycházející z taoismu (a také z Gándhího) je láska ke všemu. Pro taoismus je důležitý pojem také soucit, který vychází z: „lásky k sobě samému, ale já se tady chápe jako nedělitelná součást většího Já, nejde tedy o egoistickou sebelásku“ (Devall, 1997:27) Další podněty přidali někteří ekologičtí autoři. Jejích hlavním přínosem bylo kladení důrazu na vzájemné vazby v přírodě. Například přírodovědec Aldo inspiroval hlubinnou ekologii svým pojetím „ekologického svědomí“, které vede k chápání člověka jako „prostého člena a obyvatele“ přírodního společenství.20 Roli při utváření hlubinně ekologického hnutí hrála také takzvaná „nová fyzika“. Je to vlastně směr, který chápe svět jinak než v rámci karteziánského paradigmatu.21 Fritjof Capra píše o takové fyzice například ve své knize Bod obratu,22 ve které poukazuje na potřebu holistického pojetí vědy a dokazuje to na příkladu v medicíně (stav těla je závislý na stavu duše). V neposlední řadě je zdrojem pro hlubinnou ekologii také feminismus. Tento směr hlásá přehodnocení mezilidských vztahů, ve vztahu k přírodě obhajují intuici jako způsob poznávání reality. Devall a Sessions mezi feministické hnutí zahrnují také Rachel Carsonovou, která svou knihou Tiché jaro (Silent spring)23 ukazuje na environmentální důsledky používání pesticidů. Tato kniha je zásadní pro moderní ekologické hnutí: „Tato kniha znamenala začátek „věku ekologie“.“ (Devall, 1997:116)

20

Leopold, A. Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky. přel. Anna Pilátová. Nakladatelství LZ VLK 1995. 269 s. ISBN: 80-88699-13-4. 21 Descartes vlastně rozdělil přírodu na tělesnou část (rozprostraněnost) a část duchovní. Nová fyzika naopak chápe přírodu jako celek, tedy nerozděluje rozprostraněnost a duchovno. 22 Capra, F. Bod obratu: věda, společnost a nová kultura. přel. Miroslav Štýs. Nakl. Maťa & DharmaGaia 2002. 520 s. ISBN 80-85905-42-6. 23 Carsonová, R. Tiché jaro. in Závod s časem: Texty z morální ekologie. Praha, Torst 1996, s. 52-55, ISBN 8085639-70-X.

22

Mnoho inspirace čerpají hlubinní ekologové také z původních kmenů. Snaží se hledat východiska použitelná v naší společnosti. Všechny kulturní aspekty stejně jako výtvory jsou pro původní kmeny součástí přírody. To je důležité z hlediska rovnosti všeho živého. Člověk není přírodě nadřazený, ale podle tradičního pojetí je jeho součástí. Pro hlubinnou ekologii je tato tradice motivující zejména úctou k Zemi, k místu našeho bytí. To vede k znovu prožívání rytmů a cest po vzoru domorodých národů.

4.2 Ekologické vědomí Hlubinná ekologie je podle Devalla a Sessionse cesta, jak dosáhnout rovnováhu mezi člověkem a ekosférou. Je pro ni důležité pěstování ekologického vědomí, To je vlastně „skutečná práce“ (jak to pojmenoval Gary Snyder)24 na člověku samém. Pěstování ekologického vědomí je také ve spojitosti s rozvojem svědomí. (Devall, 1997) Pro nabytí ekologického vědomí je podle nich důležité otevřít se přírodě. V ní je vše ve vzájemných vazbách, a tak je také nutno na přírodní věci nazírat. Tato otevřenost je tedy podmínkou nového způsobu poznávání přírody. Pomáhá nalézt provázanost a hluboké vazby v přírodě.. Pro dosažení ekologického vědomí dále Devall a Sessions doporučují určité speciální akce. Jedná se například o nějakou kreativní činnost v přírodě, recitace básní, nebo také cvičení či dýchání. (Devall, 1997:42) V podstatě jde o účast v rituálu, při kterém se člověk očišťuje od hněvu a soustředí se.25 Toho je dosaženo uvolňováním energie, která se v člověku hromadí. Nejlepším prostředím pro takovou proměnu a rituály je divočina. O té v krátkosti pojednám později. Rozvoj ekologického vědomí je závislý na změně společenské a kulturní. Cílem není pouze individuální rozvoj, ale také celková harmonie vlastního individua i celé společnosti. Proto navrhují společnost, vycházející z tradičních hodnot, přizpůsobenou k dosažení tohoto cíle.

4.2.1 Minoritní společnost Tento typ společnosti je podle Devalla a Sessionse nejschůdnější při cestě za ekologickým vědomím. Jeho pozůstatky spatřují také v západní kultuře (jinak v původních obyvatelích Ameriky a například v taoismu), avšak nejsou nijak velké. Hlavními charakteristikami je 24 25

Snyder, G. The Real Work. New York, New Directions 1980. Dolores LaChapelleová například vytváří rituál na oslavu Země – Cesta hory (Way of the Mountain)

23

decentralizovaná společnost založená na malých, lokálních společenstvech s vlastní samosprávou. Člověk uvnitř této společnosti je mimo osobní zodpovědnosti také odpovědný za celek (celek je totiž nutný k dosažení smysluplného ekologického vědomí). Dále je založena na skromném hospodaření, vzájemné pomoci a spoluúčasti na rituálech, které jsou společné pro celé společenství. Dalším výrazným bodem je otevřený vztah k přírodě. (Devall, 1997) Tento typ společnosti poukazuje na blízkost k myšlení Naesse, který považuje za optimální společenské útvary komuny.

4.3 Ekologická krize Impulzem pro vznik hlubinné ekologie je reakce na ekologickou krizi. Hlubinnou ekologii (stejně jako Naesse) charakterizuje nedůvěra v technické řešení stávající ekologické krize. Hlavními problémy tohoto řešení jsou víra příznivců technologie, že technika a technologický pokrok může zvládnout každý problém, nebo pocit uspokojení při nedokonalém technickém řešení, který ho vlastně jenom oddálí. Další problém vidí Devall a Sessions v potřebě odborníků na řešení v rámci stávajícího světonázoru. Jednotlivci (odborníci) jsou podle nich snadno manipulovatelní například ze strany nadnárodních společností. Dalším společným znakem s Naessem je význam nenásilných přímých akcí v hlubinné ekologii. Jakékoliv násilí nejen že je nepřijatelné vzhledem k celistvosti veškerého života, ale také může negativně ovlivnit danou akci, například urychlením problému, kterému se aktivista snaží zabránit. (Naess, 1993)

4.3.1 Divočina Přímá zkušenost v divočině je pro hlubinnou ekologii významným fenoménem. Při pobytu v přírodě, která není poznamenaná vlivem člověka, se u lidí rozvíjí smysl pro místo, pěstování skromnosti a celkově pomáhá otevřít se přírodě. Pro lidi s hlubinným chápáním světa může být divočina také posvátným místem. Je to oblast, kde se mohou realizovat ostatní tvorové, proto je pro ně zásadní ochrana jakýchkoliv nedotčených míst na zemi. (Devall, 1997) Pro hlubinné ekology je zachování divoké přírody předpokladem pro zajištění budoucnosti všech organismů na zemi. Hlubinná ekologie je tedy charakteristická nutností uchování divoké přírody. Hlubinně ekologické principy, identifikace a seberealizace, přesouvají ochranu divočiny z mimo člověka vymezené přírody do niterních oblastí každého člověka. Chránit přírodu vlastně 24

znamená chránit sám sebe. K takovému pohledu na svět a k seberealizaci, je nutná proměna chápání světa. Jedním z prostředků vedoucí k proměně je pro ni rituál. Dříve, než se budu věnovat vztahu rituálu a hlubinné ekologie jednotlivých autorů, je nutné podívat se na obecné charakteristiky rituálu.

25

5 Rituál Definovat rituál je velmi obtížné, protože existuje mnoho různých pojetí rituálu. Každý způsob charakteristiky rituálu je ovlivněn pozicí, ze které se na něj hledí. Sociální antropologové mají naprosto odlišnou definici rituálu než například myslitelé zabývající se sémantikou či jazykem. Rituál má také zcela jinou charakteristiku, pokud je brán jako aspekt náboženský nebo sociální. Proto jsem se snažil tento pojem zhodnotit z více různých pohledů. Za nejdůležitější pokládám charakteristiky náboženské, společenské a formální.

5.1 Náboženské aspekty rituálu Rituál má podle Rappaporta v náboženství konstitutivní charakter, protože víra (svátost) a její elementy jsou podle něj vytvářeny a integrovány právě rituálem. Pojem rituál definuje takto: „provádění více či méně odlišných posloupností formálních činů (acts) a vyjádření, ne úplně poznané (dekódované) aktérem“ (vlastní překlad)26 Tato definice však přesahuje náboženské konotace. V sociologii a antropologii pojem „rituál“ („obřad“) zahrnuje nejen množství společenských a náboženských jevů, může se také podle Rappaporta vztahovat na mimolidskou říši. Přesto Rappaport pojímá rituál jako nutný při vytváření lidského sociálního života: „Proto považuji rituál za základní sociální akt člověka“ (vlastní překlad)27 Pro představení Durkheimova pojetí rituálu je potřeba upřesnit jeho charakteristiku náboženství. Při svém zkoumání podstaty náboženství komentuje tajemný prvek v náboženstvích (tímto prvkem podle něj disponovalo převážně křesťanství). Primitivní národy však své náboženství na tomto principu nezakládaly. Věci, které se v očích západní civilizace jeví jako tajemné, jsou primitivními národy pojímány jako samozřejmé. Přímo o tom píše: „Síly, uváděné takto [rituálem] do pohybu, nejsou pro něho ničím nadpřirozeným.“ (Durkheim, 2002:34) Náboženství podle Durkheima nemusí být nutně spjato s vírou v boha. Nacházíme rituály, které existují i bez boha a zároveň jsou některé, které vznik boha teprve umožňují. V souvislosti s pojmem nadpřirozeného Durkheim upozorňuje na skutečnost, že pro klasifikaci nadpřirozeného musí být nejprve ustanoven přirozený řád věci, který je řízen 26

Vlastní překlad z anglického originálu: „The performance of more or less invariant sequences of formal acts and utterance not entirely encoded by the performers“ (Rappaport, 1999:24) 27 Vlastní překlad z anglického originálu: „I therefore take ritual to be the social act basic to humanity.“ (Rappaport, 1999:31)

26

zákonitostmi. V dnešní podobě je tento řád podle Durkheima neměnný28 a každé vybočení z jeho zákonitostí je považováno za nadpřirozenost. V chápání primitivních národů však byl řád pojímán flexibilně, což z věci, které jsou v modernějším pojetí nadpřirozené, byly v primitivním pojetí „pouze“ ojedinělé. (Durkheim, 2002) Rituál je podle Durkheima sled předem určených jednání a jde definovat díky povaze jeho objektu. Ten je však poznatelný pouze skrze charakteristiku víry. Náboženství má podle něj bipolární charakter, kde jedna strana je neslučitelná s druhou stranou. V jeho pojetí stojí proti sobě sakrální svět proti profánnímu. Náboženská víra vyjadřuje povahu věcí posvátných (sakrálních) a jejich vztah mezi sebou i věcmi z druhé strany – světských (profánních). Rituály jsou pak podle Durkheima: „pravidla chování ukládajícími člověku, jak se má chovat v přítomnosti posvátného“ (Durkheim, 2002:49) Další pojetí předkládá Geertz, který chápe rituál jako posvěcené chování. Dochází při něm k upevňování nálad a motivací vycházející z náboženských symbolů. Geertz tvrdí, že při rituálech: „vzniká přesvědčení, že náboženské pojmy jsou pravdivé a náboženská přikázání správné“ (Geertz, 2000:131) Dále píše, že jsou dva významy rituálu závisející na tom, kdo je hodnotí. Pozorovatel neúčastnící se rituálu oceňuje estetickou či vědeckou stránku. Pro účastníka jsou rituály realizací, ztělesněním, toho, čemu věří, a zároveň i způsob, jakým věří. Zajímavé je také rozlišení rituálu, které předkládá Catherine Bell. Navrhuje dělení pojetí rituálu na tři druhy. Rituál pojímaný jako činnost (action) odlišený od pojmových aspektů náboženství (víra, symboly, myty). V krajním případě tohoto pojetí může být pouhým nástrojem k vyjádření (physical expression) prioritních idejí. Druhým vzorcem pro teoretické uchopení rituálu je pojetí rituálu jako mechanismu, slučujícím rozdílnosti mezi vírou a chováním, myšlenkou a jednáním (thought and action). Třetí pojetí ho chápe ne jako mechanismus, ale jako něco, co ono sloučení mezi myšlenkou (vírou) a jednáním přináší, zařizuje. (Bell, 1992)

5.2 Společenské aspekty rituálu Definice překládaná Mitchellem přiřazuje rituálu komunikační roli, která je směrována jeho významem, účelem a funkcí. Dále má rituál i sociální funkci, je reprezentací společnosti

28

Ne ale vždy, například z této neměnnosti podle Durkheima vybočují sociální vědy.

27

v jedinci (aktéru). Mitchell při své formulaci rituálu poukazuje na definici Maurice Blocha,29 ve které je rituál dynamickým procesem, který si podrobuje každodenní život ve prospěch transcendence smrti a nekonečna. (Mitchell, 1996) Jedno z pojetí může chápat rituál jako činnost, která není racionálně vysvětlitelná. Z toho lze vyvodit první kritérium rituálu – a-racionalita (nonrationality). Je však při této charakteristice důležité nezapomenout že ten, kdo hodnotí, co je racionální a co ne, je pozorovatel, ne aktér. Na to navazuje Leach a tvrdí, že za rituál je považováno to, co je a-racionální, mystické a sakrální oproti druhé, racionální, utilitární a profánní, straně. Leach navozuje otázku o obecnosti významu rituálu. Jsme schopni definovat části rituálu a význam jejich provádění u jednotlivých náboženství, ale nejsme podle něj schopni definovat jeho význam obecně. Ukazuje to na příkladu obětování zvířete. V jednotlivých kulturách je důvod oběti poznatelný, ale obecně je třeba se ptát, proč má obětování zvířete sakrální kvalitu. (Leach, 1972) Lévi-Strauss považuje rituální postupy za sjednocené s myšlením. Rituál člověku poskytuje pojmový aparát nastavený na abstraktní a metafyzickou úroveň. Toto pojetí může vést k chápání rituálu jako jazyk, který je zprostředkujícím článkem mezi člověkem a metafyzičnem. (Leach, 1972) V pojetí sociálních antropologů má rituál roli ukazatele (ujišťovatele) odlišných sociálních statusů. Ukazuje vztah každého jednotlivce k ostatním, ale také k většímu systému, jakými jsou například společnost či příroda. Takto pojatý rituál má funkci ukazatele, ne aktivní tvůrčí roli. (Leach, 1972)

5.3 Formální aspekty rituálu Rituál je podle Rappaporta formou nebo strukturou, která je tvořena určitými elementy, které na něj nejsou přímo vázány. Naopak vazby mezi těmito elementy jsou podle něj pro rituál zásadní. Rituál je dále podle něj způsob činnosti, která má sociální a materiální následky. Ten má v jeho pojetí za následek (logicky) například vznik zvyků, uspořádání daných zvyků, stanovení pojetí času nebo reprezentaci paradigmatu stvoření. 29

Bloch, M. Ritual, History and power: Selectet Papers in Social Anthropology. London, The Athlone Press 1989.

28

Vyjadřování u rituálů je převážně verbální. Slova a pohyby, které rituál obsahuje, jsou užívány symbolicky a nesou určitý význam. Formalizace pohybů, vyjádření a organizace těchto formalizací do posloupností utváří formu rituálu, která tedy vychází z významu daných pohybů a vyjádření. Zároveň, podle Rappaporta, realizuje obecnou formu rituálu na specifickém a substančním příkladě. (Rappaport, 1999) Jinak řečeno, forma rituálu doplňuje rituál, jeho podstatu a má v jeho významu svou neoddělitelnou roli. Pokud je forma rituálu univerzální, tak i v ní obsažená výpověď je podle Rappaporta univerzální. Dále tvrdí, že rituál není pouze způsobem vyjádření určitého názoru nebo věci (myšlenky), ale že skrze rituál lze nejlépe, nebo dokonce jedině, vyjádřit určité názory nebo věci.

29

6 Jednotlivé postavy hlubinné ekologie a jejich pojetí rituálu Hlubinná ekologie je ekologicko-filozofickým směrem, ve kterém se rituál často uplatňuje. Pro můj účel jsem si zvolil tři autory, u kterých se rituál objevuje explicitně. V následující části mě bude zajímat otázka, jaký je význam rituálu u těchto tří autorů. Jako prvního jsem vybral Bill Devalla, který reprezentuje akademický proud v hlubinné ekologii. Pro toto téma jsou přínosné zejména jeho teoretické práce. V textu Aplied Deep ecology Devall popisuje přímo sled rituálů, který mají být přínosné pro pochopení hlubinné ekologie. Článek Greening our Lifestyles: The Demise Of The Ecology Movement je pro mne podnětný zejména z hlediska životního názoru a cesty k němu. Dalším autorem, kterého uvádím, je John Seed. Ten se řadí spíše do aktivistické části hlubinné ekologie. Jeho pojetí rituálu je inspirující pro mnoho dalších hlubinně ekologických autorů. V knize Myslet jako Hora: Shromáždění všech bytostí Seed popisuje rituál sloužící přímo k dosažení cílů hlubinné ekologie. Dalším jeho důležitou prací pro mě byl článek The Ecological Self pojednávající, jak je z názvu patrné, o ekologickém já. Poslední v mém výběru figuruje Dolores LaChapelle. Byla pro mě logickou volbou, protože reprezentuje střed mezi akademickým a aktivistickým proudem hlubinné ekologie. Od této autorky jsem vybral články Ritual is Essential a Sacred Land, Sacred Sex, které se oba věnují významu rituálu pro člověka i společnost. Z textů jsem čerpal informace o rituálu, které jsem následně porovnával, pokud to bylo možně, s pojmem rituálu, který jsem charakterizoval v minulé kapitole. Články a knihy, které uvádím, jsem zvolil podle toho, že se v nich rituál explicitně vyskytuje. Byli proto velmi podnětné pro poznání autorova pojetí rituálu. Nyní tedy přejděme k jednotlivým autorům.

6.1 Bill Devall Ve spolupráci s Georgem Sessionsem napsal Devall základní, shrnující knihu Deep Ecology: Living as if Nature Mattered.30 Pro hlubinnou ekologii jsou dále ještě významné knihy Simple in Means, Rich in Ends31 a Living Richly in an Age of Limits.32 Devall nepředkládá nějaké jeho vlastní, konkrétní rituály, jak je tomu například u Seeda, ty jsou však implicitně obsaženy v množství jeho textů. 30

Devall, B. - Sessions, G. Hlboká ekológia. přel. Učníková D., 1. vyd. Tulčík: ABIES, 1997. 336 s. ISBN 8088699-12-6. 31 Devall, B. Simple in Means, Rich in Ends: Practicing Deep Ecology. Salt Lake City, Peregrine Smith Books 1988. ISBN 0-87905-294-5. 32 Devall, B. Living Richly in an Age of Limits. Gibbs Smith 1993. ISBN 0-87905-559-6.

30

Devall se snaží dokázat, že obě stránky hlubinné ekologie, teorie a přímá akce, jsou pro toto hnutí nezbytné. Přímá akce, která je potřebná k dosažení našich kořenů, zahrnuje například rituály, bioregionalismus nebo ochranu přírody. Dosažení našich kořenů je pak jeden z hlavních cílu hlubinné ekologie – v tomto smyslu ji lze pojímat jako „radikální ekologii“ (radical ecology). (Devall, 1988) Toto radikální pojetí tedy vychází z hlubokých vazeb mezi člověkem a přírodou, které jsou dostupné skrze rituál, v Devallově pojetí je obsažen v přímé akci. Rituál je tedy spojen s činností, která však není přesně definována. Průběh těchto akcí, potažmo i rituálu, je pak určován cílem, což je dosažení poznání našich kořenů, které nás spojují s přírodou. Rituál v tomto pojetí je tedy prostředníkem mezi člověkem a přírodou. Ale nelze jej redukovat pouze na tuto funkci. Spojení rituálu s přímou akcí naznačuje, že má v Devallově pojetí také sociální konotace. Je spojen se snahou o dosáhnutí změny nejen v individuální osobě, ale i v celé společnosti. Důraz na dosáhnutí kořenů našeho bytí poukazuje na Leachovu definici rituálu jako společenského ukazatele, v Devallově pojetí je však společnost nahrazena přírodou. Člověk při hledání svých kořenů hledá své místo v přírodě. Divočina (tedy příroda s žádnými, nebo minimálními zásahy člověka) je podle něho „posvátné místo“, které pomáhá vytvořit si k přírodě (jako celku) vazbu. Aktivitami (rituály) v divočině nabývá člověk přesvědčení, že duchovní svět je neoddělitelný od materiálního. Rituály jsou v jeho pojetí cestou k lepšímu chápáni světa, k pochopení smyslu bytí a přítomného okamžiku. (Devall, 1997)

6.1.1 „Darker green“ životní styl a rituál Myšlení, ke kterému by se mohlo přiřadit uvedené pojetí rituálu, označuje Devall jako tmavě zelené (darker green). Lze ho charakterizovat větší odpovědností na celkovém přístupu k přírodě, například starost o globální znečištění. Tento přístup Devall také nazývá hlubokou zeleností, což znamená vidět sama sebe v hlubších vazbách s přírodou.33 Tento životní styl je hlubší variantou světle zeleného (light green) přístupu, který lze charakterizovat například tříděním odpadků, snižováním energetické spotřeby domácnosti nebo redukcí odpadů. Přímé akce a rituál, nejenom že charakterizují darker green životní styl, ale také by mohly hrát roli

33

Uvádí zde metaforu použitou Aldo Leopoldem: „Myslet jako hora“ (thinking like a mountine)

31

prostředníka mezi těmito dvěma životními styly – způsob, jak se naučit poznávat hlubší vazby v přírodě, jak vidět přírodu jako „Strom života“.34 (Devall, 1995) Životní styl v jeho pojetí vytváří zvyky a způsoby, jak být v tomto světě. Životní styl utváří naší sociální identitu. Dále také utváří filozofický přístup k životu a umožňuje porozumění naším emocím. „Zelenost“ (jako jeden ze stylů) je pro něj ucelený přístup k životu a přírodě, který nepřetržitě určuje veškeré naše jednání. Zezelenávání životního stylu předpokládá neantropocentrický a ekocentrický pohled na svět. Je třeba přehodnotit postavení člověka jako preferovaného živočicha na světě a chápat jej jako součást celku sobě rovných entit. Když člověk pochopí tento temně zelený pohled na svět, zjistí, že všechny jeho individuální akce v přírodě či ve společnosti jsou podmíněny a ovlivňovány zákony přírody. (Devall, 1995) Přímé akce a rituál mohou pomoci při změně životního stylu, mohou tedy hrát významnou roli při „zezelenávání“ (greening). Jak už jsem dříve uvedl, Devall svůj vlastní rituál nepředkládá. V následující části se ale budu věnovat rituálům, které Devall uvádí jako příklad.

6.1.2 Aplikovaná hlubinná ekologie Jako příklad rituálu uvádí Devall v textu Aplied Deep Ecology35 souhrn cvičení, rituálů a diskusí, které se uskutečnili v institutu pro hlubinně ekologické vzdělávání.36 Byla to dvoutýdenní akce, která měla vést ke změně osobnosti a k většímu pochopení hlubinné ekologie. Učitele se na těchto setkáních snaží nabudit citlivost vůči přírodě. Jako příklad uvádí Devall metodu Stephanie Kaza, která nechává své studenty „naslouchat“ stromům.37 Kaza při tomto rituálu slučuje buddhistické meditace s moderními biologickými výzkumy, jedná se tedy o hlavně o meditativní obřad. To má účastníkům pomoci podílet se na všech vlivech přírody, půdy, místa i místní historie, na strom. (Devall, 1993) Důležitým aspektem transformace lidského vztahu k přírodě je práce. Devall v tomto článku uvádí ekologické lesnictví (ecoforestry), které prosazuje Alan Drengson. To pomáhá rozvíjet ekologickou moudrost a harmonii. Ekologické lesnictví je založeno na decentralizovaném přístupu k údržbě lesa, které provádí komunity mající k lesu, o který se starají, vztah. 34

Tuto metaforu přejímá od Warwicka Foxe. Jde o to, že všechny části tohoto stromu jsou vzájemně propojené a narušení některé části může mít na svědomí smrt celku. Dalším bodem, co na této metafoře lze sledovat, je schéma vazby větvemi na kmen – všechny rostou stejným způsobem, což poukazuje na rovnost všeho živého. 35 Devall, B. Aplied Deep Ecology. The Trumpeter [online]. 1993, roč. 10, č. 4, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 0832-6193. 36 Devall popisuje setkání z roku 1993. 37 Více se o tom zmiňuje v knížce: Kaza, S. The attentive heart: Conversation with trees. Fawcett, 1993. ISBN 0449907791.

32

Joana Macy, jak uvádí Devall, na těchto setkání rozvíjí ekopsychologii, která má mimo jiné sloužit k napojení posluchačů na „hluboký čas“ (deep time). Všichni jsme podle ní součástí nepřerušeného proudu času, který je lépe uchopitelný právě díky „hlubokému“ vnímání. Joana Macy společně s Johnem Seedem připravili hlubinně ekologický rituál „Shromáždění všech bytostí“ (Council of all beings), který má pomoci k identifikaci individuálního já ve světovém Já. (Devall, 1993) O tomto rituálu se podrobněji zmíním v následující části pojednávající o Seedovi a jeho pojetí rituálu.

6.1.3 Shrnutí Rituál je tedy u Devalla pojímán jako prostředek k prohlubování vztahu k přírodě. O nějaké formě rituálu v jeho pojetí nelze mluvit, protože je více určován jeho cílem, než formálními aspekty nebo souborem znaků. Tímto cílem je pro něj poznání našich kořenů. Devallovo pojetí můžeme také připodobnit k Durkheimovu chápání rituálu (společně s Leachovým pojetím). Durkheimovu dualitu sakrálního a profánního je však třeba nahradit dualitou světa člověka a světa přírody. Rituál tak může určovat vztah mezi věcmi antropickými a věcmi ostatními, neantropickými. Jednak jde o vztah mezi člověkem a jeho kořeny, které vycházejí z přírody, dále také vztah mezi člověkem a přírodou samotnou. Toto propojení je u Devalla patrné v pobývání v přírodě a v tom, co člověku divoká příroda přináší.

6.2 John Seed Seeda charakterizuje velmi aktivní přístup k ochraně přírody. Organizuje mnoho ochranářských akcí, například na ochranu deštných lesů. Podílel se na sepsání knihy Myslet jako Hora: Shromáždění všech bytostí,38 která popisuje jeden z hlavních hlubinně ekologických rituálů. John Seed považuje úbytek rituálů, které objasňují naší propojenost s přírodou, za vážný problém.39 Kultura moderního člověka je podle něj jako jediná (první) zbavená ceremonií a rituálů a ty v ní nejsou považovány jako součást společnosti. Lidé, kteří na tyto rituály kladou důraz, mají podle něj blízký vztah k přírodě. Příkladem pro Seeda byla společnost lovců a sběračů, kteří byli vnoření do přírody v každý okamžik. Člověk v moderní společnosti je podle něj odloučený přírodě, ačkoliv možná nevědomě. To vysvětluje Židovsko-Křesťanským 38

Seed, J. a další. Myslet jako Hora: Shromáždění všech bytostí. přel. Jiří Holuša. Tulčík, ABIES 1993. 144 s. ISBN 80-88699-01-0. 39 Seed zde myslí jakýkoliv rituál, který má co dočinění s přírodou, například to mohou být rituály domorodých kultur.

33

vymýváním mozků,40 které všem lidem nutilo názor, že ráj je oddělený od reálného světa (profánního). Seed vidí nebezpečí v odloučení člověka od přírody v tom, že lidé nejsou schopni ponaučit se z dílčích katastrof a bojí se toho, že jediné, co může změnit situaci, je katastrofa nevratná a naprosto destruktivní. (Dass, 1994) Rituál pro Seeda je důležitý tím, že pomáhá pochopit hlavní myšlenky hlubinné ekologie. Ta je totiž nejen těžce racionálně pochopitelná, ale samotné racionální pochopení nestačí. V této souvislosti má rituál moc zprostředkovat poznání širšího Já každému člověku. Rituály spojující lidský i mimolidský svět jsou podle Seeda v každé prvobytné kultuře. Pocit člověka moderní společnosti, že něco s přírodou není v pořádku (Seed tvrdí, že vědomí ekologické krize je obsaženo v každém člověku) má právě kořeny v tom, že moderní člověk přestal chápat význam rituálu. (Seed, a další, 1993) Rituál je podle něj také přípravou na aktivní činnost. Uvádí naše jednání do širších souvislostí. Přímé akce mají tedy jiný význam, pokud jsou prováděny s hlubokým pochopením, ke kterému rituály vedou. Rituály odstraňují pochybnosti u těchto přímých akcí a dodávají odhodlání a vytrvalost. Například, pokud jsou akce prováděny v širším kontextu ekologického já, tak si člověk uvědomuje, že jedná pro dobro Země a to ho podle Seeda naplní novou odvahou a odhodláním. K tomuto stavu pomáhá rituál Shromáždění všech bytostí tím, že prohlubuje ztotožnění se Zemí. Další význam rituálu vidí Seed v pomoci při poznávání rituálního charakteru nenásilných přímých akci. Nelze ale považovat rituál v tomto kontextu za prostředek vedoucí k dosažení nějakého cíle, pro podporu nějaké akce. Hlavní význam zůstává v poznání širšího ekologického já a v pomoci v seberealizaci a identifikaci sebe sama v přírodě. A právě nový pohled na svět z pozice světového já vede následně k podpoře přímých akcí. „… spíše nás na naší činnost připravují a poskytují nám širší kontext… že to, co děláme, neděláme pouze na základě svých vlastních názorů a přesvědčení, ale v zájmu svého většího já, v zájmu Země… naplní nás nové odhodlání, nová odvaha a vytrvalost…“ (Seed, a další, 1993:21)

6.2.1 Rituál Shromáždění všech bytostí Hlavním významem rituálu je tedy jeho role při seberealizaci člověka a jeho identifikaci s přírodou. Jeden z hlavních rituálů, které Seed zmiňuje je „Shromáždění všech bytostí „

40

Používá přímo „brainwashing“ (Dass, 1994:3)

34

(„Council of All Beings“). Tento rituál, který Seed založil společně s Joanou Macy, je podobný ceremoniálům indiánů Hopi. Seed ho uvádí jako příklad domorodých rituálů sloužících k rozvíjení vztahu k přírodě. Indiáni tohoto kmene za zvuků bubnů tančí každý v jiné masce přírodního tvora. V tom vidí Seed podobnost, ačkoliv příprava masek u indiánů má také rituální charakter41 a probíhá mnohem delší dobu než ve Shromáždění všech bytostí. Rituály indiánů Hopi považuje za neukončené procesy, protože jsou prováděny už několik tisíc let. Je to tedy nutně součást jejich společnosti. Odloučení od přírody, které je charakteristickým nedostatkem rituálu, považuje Seed za fenomén pouze moderní společnosti. Všechny domorodé kmeny mají podle něj nějaké rituály pro kontakt s přírodou. (Dass, 1994) Seed pracuje s třemi hlavními procesy, které jsou součástí Shromáždění všech bytostí. První je část zaměřená na vnímání utrpení Země a následné posílení (empowerment), které vyplývá z uvědomění si všech strastí.42 Druhá fáze vychází ze snahy o poznání historie společné všemu – je to snaha o nové vnímání času. A třetí část je pro něj právě samotné Shromáždění všech bytostí, které vede k pochopení všech bytostí. (Seed, 2006) Cesta k poznání, že jsme součástí přírody, vede podle Seeda cestou bolesti a utrpení. Jakmile člověk dosáhne stavu, ve kterém cítí s přírodou, ve kterém je s ní v jednom celku, uvědomí si utrpení, které tomuto celku (přírodě) civilizace působí. Toto truchlení je také první část rituálu Shromáždění všech bytostí - „Zoufalství a posílení“ (Despair and Empowerment). Při něm se účastníci posadí do kruhu, a každý se ztotožní s nějakou bytostí a líčí, jakým způsobem je mu ublíženo. Kolektiv tohoto rituálu s ním soucítí a utěšuje ho. To vede k odstranění zábran43, které jsou vtisknuty kulturou a civilizací, po čemž následuje pocit součásti celku a velké radosti. (Dass, 1994) Za důležitý aspekt sblížení se s přírodou považuje Seed poznání, že všechny entity naší planety sdílí stejnou historii. Myslí tím geologickou, evoluční i kulturní historii. Z toho vychází také druhý rituál, který je součástí Shromáždění všech bytostí - „Evoluční cesta“ (Evolutionary Journey). Ten má dvě části. První je vyprávění o historii vesmíru, od velkého třesku po počátek života na Zemi. Druhá část má formu cvičení nebo pohybové meditace. To

41

Příprava masky ve Shromáždění všech bytostí má také rituální charakter, ale je to příprava na konečnou fázi tohoto rituálu. U indiánů je to však samostatný rituál. To je ale dáno prostředím, kde se Shromáždění všech bytostí provádí. Nedostatek času, který moderní kulturu charakterizuje, vede ke zkrácení fáze, při které se maska vyrábí. 42 Rituál Zoufalství a posílení – je původně jeden z rituálu Joanny Macyové. 43 Tyto zábrany jsou jednak ty, které člověku brání cítit smutek společně s přírodou a také ty, které naopak brání prožívat s přírodou radost.

35

pomáhá k poznání vrstev vědomí, které jsou pod verbální úrovní, což vede k pociťování vzpomínek uložené v našich buňkách. Seed sám, jak tvrdí, pochopil hlubokou provázanost člověka a přírody při ochraně pralesa, kdy poznal, že ho spolu s pralesem spojují stejné kořeny.44 Důkazy pro toto propojení s přírodou jsou dnešnímu člověk přístupné, avšak jsou podle něj, díky stávajícímu paradigmatu, vytěsňovány mimo něj. Pro procitnutí a akceptaci důkazů, jsou podle něj důležité rituály: „Právě zde mají rituály a ceremoniály sílu odstranit v nás filtry normálnosti a dovolit ostatním realitám nás prostoupit.“ (vlastní překlad)45 Rituál dále podle něj (společně s pobýváním v přírodě) má přinést člověku nové zdroje radosti místo těch destruktivních, založených na čerpání přírodních zdrojů. Opravdová touha člověka má být po radostiplném psychologickém a spirituálním stavu, ne po stavu uspokojených materiálních tužeb. Hlavní rituál, Shromáždění všech bytostí, probíhá tak, že každý účastník přijme roli některé bytosti, chvílí se s ní ztotožňuje a pak je představuje ostatním, mluví místo ní. Každý člověk (každá bytost) se nejprve představí a mluví o tom, jaké to je být danou bytostí. V další fázi představují jejich život pod vlivem člověka, například jak se změnil. Nakonec uvádí dary, které mohou člověku poskytnout, aby se zlepšila stávající nepříznivá ekologická situace. (Seed, a další, 1993) Tímto způsobem je pak snadnější se s danou bytostí identifikovat, což vede k smyslu celého rituálu, což je prohloubení celkové identifikace s přírodou.

6.2.2 Shrnutí Seedovo pojetí je ovlivněno jeho aktivismem (oproti Devallovi, který je akademik). Seedův rituál je souhrn činností, které vedou k jasnému cíli. Rituál takto pojatý je tedy způsob, jak dosáhnou daného cíle, v našem případě je to identifikace s přírodou. Způsob, jak dosáhnout požadovaného výsledku je však u Seeda vázán na určité činnosti a posloupnosti rituálu. Formální stránka rituálu má tedy pro něj velký význam. Dalším důležitým aspektem je skupina, ve které se rituál provádí. Pro skupinu lidí je snazší dosáhnout pochopení světového Já, než pro jednotlivce. Seedovo pojetí je tedy podobné Rappaportově charakteristice rituálu jako souhrnu posloupností činností.

44

Takovéto přímé akce začal později považovat také za rituály. Je to dáno tím, že není podle něj možné skutečně ochránit jednotlivý strom nebo část lesa (díky globálním problémům). Tyto akce tak mají podobu spíše modlitby, proto je Seed považuje více za rituály, než za tvůrčí přímé akce. 45 Vlastní překlad z anglického originálu: „That's where ceremonies and rituals really have the power to release us from those normal filters and to allow these other realities to enter us.“ (Dass, 1994:5)

36

Rituál je pro Seeda nutný prvek společnosti. Má tedy také společenský charakter. Jak sám tvrdí, moderní společnost, která má slabší vztah k rituálu, se odcizila přírodě a směřuje k vlastní zkáze, pokud se s jejich vztahem k přírodě něco neudělá. Jedna z možností na změnu společnosti je pro Seeda v proměně člověka, a to pomocí rituálu. Rituál je tedy v tomto pojetí aktivní, tvůrčí prvek společnosti, bez kterého by daná společnost nemohla fungovat. Nejde tak ani o roli prostředníka – jak to charakterizuje Durkheim, ačkoli v důsledku určuje vztah člověka k přírodě. Toto určení však předchází změna vnímání člověka a změna hodnot, což je primární funkce rituálu. Rituál tedy vede ke změně člověka, jeho poznávání světa i jeho světonázoru.

6.3 Dolores LaChapelle Dolores LaChapelle byla významnou filozofkou hlubinné ekologie. Důležité jsou její teoretické práce, například knihy Earth Wisdom46 nebo Sacred Land, Sacred Sex.47 Mimo to je pro hlubinnou ekologii přínosem i ze stránky praktické. V jejím „Way of the Mountain center“ vedla mnoho rituálů, hlubinně ekologických sezení či environmentální lekcí. LaChapelle vychází ve svém pojetí rituálu z myšlení domorodých národů. U těchto tradičních kultur rozeznává tři aspekty, které jsou pro ně společné. Prvním je hluboký vztah k místu, kde žijí, dalším pěstování udržitelného způsobu života a posledním je bohatost jejich rituálního života. Západní kultura je podle LaChapelle v rozporu s těmito aspekty a za několik století stihla zničit rozsáhlá území. Zaměření na racionalitu, které je pro západní kulturu charakteristické, je podle ní patologickým jevem, který vede k ničení života samotného. Racionální poznávání světa podle LaChapelle selhává. Pro znovuobnovení vazeb mezi člověkem a přírodou je podle ní potřeba inspirovat se původními národy a začlenit do racionální percepce prvky rituálu. Pro poznávání světa je za potřebí více než jen rozumový přístup. Je nutné zapojit celou osobnost, celou bytost k pochopení hlubších vazeb, které jsou mezi člověkem a přírodou. (LaChapelle, 1997) Cesta k tomuto poznání vede skrze postupné rozpomínání.

46

LaChapelle, D. Earth Wisdom (New Natural Philosophy Series). Guild of Tutors Press 1978. ISBN 0-89615003-8. 47 LaChapelle, D. Sacred Land, Sacred Sex: Rapture of the Deep: Concerning Deep Ecology and Celebrating Life. Kivakí Press 1992. ISBN 1-882308-11-5

37

Rituál je tedy v tomto pojetí prvkem, který je nutný pro přetrvání jakékoliv kultury. Mnoho rituálních společenství, jak zdůrazňuje, žije na jednom místě už několik tisíc let v takovém vztahu k přírodě, který je vzájemně prospěšný.48 Shodně s Rappaportem je tedy pro LaChapelle rituál nutný kulturní a společenský aspekt. Společnosti bez rituálu upadají a přírodu destruují, zatímco udržitelné jsou pouze společnosti původní (rituální).

6.3.1 Rituál a místo Pozůstatky rituálů vidí LaChapelle i v moderní, západní kultuře (pro ni charakteristická jako racionální). Většina svátku, které jsou v současnosti běžně slaveny, vychází ze starých obřadů. Nejvýznamnější jsou pak podle ní svátky spojené s ročními obdobími – slavnosti slunovratu a rovnodennosti. Jejich smysl vidí v obnovování topokosmu, což je vlastně místní vesmírný pořádek (topo – místo, cosmos – vesmírný pořádek). Svátky a oslavy, například slunovratu nebo rovnodennosti, se tedy dotýkají celého společenstva, které je spojené v čase a daném prostoru. Tyto události jsou oslavovány tanci, hrami a mýty, které slouží k udržení a oživení vztahů v každém člověku. Rituály tedy slouží k propojení člověka s ostatními jsoucny: zemí, oblohou, rostlinami a živočichy. (LaChapelle, 1997) Jako příklad LaChapelle uvádí májové slavnosti, které oslavovali začátek jara (to začíná při jarní rovnodennosti v březnu, ale skutečně stálé teplé jaro v Evropě podle ní přichází až na začátku května).49 Slavilo se například stavěním májky, sbíráním květin nebo obřady plodnosti. Dalším krokem, po znovuobjevení rituálů, je akceptovat mimolidské obyvatele míst, kde člověk žije. Jako příklad uvádí lososa, který je totemovým zvířetem na severozápadě USA. Jednak v něm (v lososu jako totemovém zvířeti) LaChapelle vidí spojovací prvek mezi různými národy a způsob,50 jak společnost ritualizovat. Ten totiž učí poznávat jednotu a rozlehlost Pacifiku a jeho pobřeží. Poučit se od lososa se dále člověk může například v obnovení a vyčištění míst, kudy lososi táhnou. To by dále vedlo k celkovému ozdravování půdy a zvířat, což je důležité pro uchování zdravé krajiny a přírody dalším generacím. Rituál má podle ní i význam pro obyvatele větších měst. To ukazuje na příkladu italského města Sieny51, kde rituály a vztah k zvířatům mohou například snižovat kriminalitu. Městské rituály totiž posilují soudržnost, identitu a také pomáhají regulovat agresivitu. V tomto městě

48

Mluví například o kmenech Kung, kteří žijí v poušti Kalahari už přibližně jedenáct tisíc let. Po nástupu křesťanství byli tyto slavnosti podle LaChapelle oslavovány ve jménu Panny Marie. 50 A hlavně v totemovém zvířeti jako takovém 51 Italská Siena s 59 000 obyvateli (v době, kdy to autorka psala, tedy 1984) 49

38

probíhá každoročně Palio, což je koňský dostih (palia – dostihy v Sieně lze podle ní charakterizovat jako rituální boj, čímž se jakoby agresivní energie vybíjí). Před tímto dostihem je ve městě rozsypána žlutá hlína, která má sloužit ke spojení Sieny s půdou, ze které kdysi vznikla. (LaChapelle, 1997) Takovýto městský rituál tedy vede k rozšíření vztahu k místu a například k větší integraci lidí. Pro proměnu naší společnosti je podle LaChapelle nutné cítit hlubší vazbu k místu, k čemuž jsou velmi důležité rituály. Ty mají roli prostředníka mezi člověkem a místem jeho pobývání. Důležitější, než poznání daného prostředí je úcta k němu. Rituály pomáhají tuto úctu vyjádřit a prožít. Dále jsou významným prvkem ve společnosti, protože umožňují komunikaci mezi všemi úrovněmi - uvnitř individuálního člověka, v lidské společnosti a také mezi člověkem a přírodou. Vykonávání rituálů je podle ní nejdůležitější v tom, že vyjadřuje úsilí o spojení s přírodou a přináší poznání místa člověka v přírodě. (LaChapelle, 1997)

6.3.2 Rituál jako komunikační nástroj V článku The Blue Mountains are Constantly Walking autorka ukazuje, jak působí rituál s bubny na mozek. Jedná se o pravidelné dlouhodobější bubnování, které je například používáno v šamanských obřadech. Tento způsob komunikace je podle LaChapelle používán už 40 000 let. Mozek se při takovém rituálu dostává do fáze, kdy všechny jeho části pracují ve vzájemné propojenosti (obě hemisféry, neo-kortex i dva starší mozky). A takto rituálně vyladěný mozek umožňuje, pro LaChapelle velmi důležitou, komunikaci člověka s mimolidskými entitami a celou přírodou. (LaChapelle, 1986) Rituál hraje významnou roli i při rozmnožování. Původní obyvatelé, kteří nepěstovali zemědělství, ale ekosystémové hospodářství, byli nuceni ve svém společenství upravit formu rozmnožování. Sexuální styk získal charakter rituálu, protože bylo třeba odpovědnosti v růstu populace. Díky ritualizace sexuálních aktivit každý jednotlivý člověk konzultoval aktuální stav populace s přírodou a jejím limitem udržitelného rozvoje. Jako příklad takového rituálu uvádí Medvědí sexuální tanec kmene Utu, který žil v Rocky Mountains (USA). Důležitým impulsem pro ně byl první jarní hrom, který probouzí medvěda ze zimního spánku. Tento zvuk mohli také uměle udělat, každopádně to byl signál k začátku Medvědímu tanci. Ten trval i několik dní, po kterých teprve mohlo k samotnému sexuálnímu aktu dojít. (LaChapelle, 1987) Rituál i v tomto pojetí slouží jako komunikační prvek (kmen se v určitý čas schází na

39

stejném místě), ale také k pochopení přírody, jejich limitů a nese s sebou také jistou odpovědnost za sebe sama. Tyto prožitky také vedou k pocitu jednoty člověka s přírodou. Rituál je také důležitý při dosahování ekologického já. To je umožněno poznáním, že země je dynamická a právě rituál vede k pochopení této dynamičnosti a účasti na ní. To se děje díky tomu, že rituál otvírá nové způsoby cítění a vidění věcí, oživuje v člověku jeho přírodní podstatu (zde se jedná o dynamickou stránku rituálu, například tanec, různé pohyby). (Maly, 2008) LaChapelle, podle Malyho, vidí přínos rituálu v tom, že je nutný první krok k odstranění kulturou postavené překážky mezi člověkem a přírodou.

6.3.3 Shrnutí Společně se sociálním významem je pro LaChapelle rituál významný také jako způsob, jakým lze poznat svoje místo v přírodě a také, jak se s přírodou ztotožnit. Nejenom, že slouží k poznání pozice člověka ve světě, ale také zprostředkovává poznání sebe sama. Prvně nastává komunikace uvnitř člověka, kdy všechny jeho části se sjednotí, a teprve poté se může skrze rituál zaměřit na svoje okolí, na lidskou a následně pak na mimolidskou společnost. V rituálu se tedy projevují hlavní hlubinně ekologické principy. Pomáhá pochopit vazby mezi člověkem a přírodou, ukázat, že člověk je součástí jednoho velkého celku, ve kterém není žádná část celku upřednostňována, pouze celek sám. Rituál také pomáhá rozvíjet vztah k místu života člověka. Důležitou vlastností rituálu je pro LaChapelle také jeho přínos k udržitelnému myšlení. Ritualizace běžných věcí vede k větší uctivosti k přírodě a omezení vlivů na ní. Je tedy v jejím pojetí významným autoregulačním prvkem.

40

7 Rituál v hlubinné ekologii Po představení jednotlivých pojetí rituálu se dostávám do komparační části. V této kapitole porovnávám tato pojetí s hlubinně ekologickými cíli a principy a hledám sjednocující myšlenky. Nejvýznamnější pro mě budou aspekty rituálu, které budou zmiňovaným autorům společné a zároveň se shodnou s cíli hlubinné ekologie. U všech tří autorů je rituál spojen se snahou dosáhnout svého ekologického já. Identifikace s přírodou a seberealizace, které vlastně jeho dosažení podmiňují, jsou hlavním cílem hlubinné ekologie. Devall považuje rituál za prostředek k dosažení našich kořenů, k poznání vazby mezi člověkem a přírodou. Pochopení těchto vazeb je vlastně dosažení ekologického já.52 Podobně je tomu i u Seeda. Ten navrhuje rituál shromáždění všech bytostí, který přímo vede k seberealizaci já ve světovém Já. Člověk v tomto rituálu sdílí starosti a radosti s mimolidskými entitami, poznává společnou geologickou historii. V pojetí LaChapelle je rituál prostředkem, který spojuje člověka se zemí, oblohou, rostlinami a živočichy. Člověk skrze rituál poznává dynamickou stránku světa a účastní se jí, aktivuje v sobě přírodní podstatu. U každého z nich je tedy hlavní význam rituálu spojen s hlavním cílem hlubinné ekologie. Není to jediný způsob, jak dosáhnout ekologického já, ale je způsobem, který je přirozený a lehce aplikovatelný. Z toho vychází další význam rituálu. Hlubinná ekologie zachází, například při kladení hlubších otázek, za racionalitu západní kultury. Právě důraz na omezenou schopnost racionality poznat provázanost všeho živého je dalším jednotícím prvkem všech tří autorů. Rituál v Seedově pojetí slouží k lepšímu pochopení myšlenek hlubinné ekologie, které jsou jinak racionálně těžko pochopitelné. Také LaChapelle poukazuje na nutnost zapojení rituálu do procesu poznávání. Racionalita podle ní selhává a je nutno pro lepší vztah k přírodě aplikovat a-racionální prvek – rituál. Devall vidí v rituálu způsob, jak proměnit osobnost. Myslí tím proměnu vedoucí k temně zelenému životnímu stylu. Shodně se Seedem je pro Devalla rituál prostředkem k lepšímu pochopení hlubinné ekologie. Takto pojatý rituál slouží jako komunikační nástroj nejen mezi člověkem a přírodou, ale také jako pojítko mezi světem materiálním (racionálním) a světem duchovním (a-racionálním).

52

Ekologické já vychází z pojmu ekologie, což je vlastně vědní obor zabývající se vztahy v přírodě.

41

Hlubinná ekologie reaguje na stávající společensko-přírodní situaci. Moderní kultura v tomto pojetí nejen že je zhoubná pro přírodu, ale má také sebedestruktivní tendence.53 Jakou roli v této situaci hraje rituál? Seed vidí nebezpečí moderní kultury v tom, že se vzdaluje přírodě. To je podmíněno „de-ritualizací“ společnosti. Nedostatek rituálu v současné společnosti je tedy příčinou jejího odklonu od přírody. LaChapelle jde v tomto kontextu dále. Tvrdí, že právě nedostatek rituálů je příčinou destruktivního charakteru společnosti (ne tedy pouze jejího odklony od přírody). Kultury, ze kterých rituál nevymizel, mají totiž vypěstovaný vztah k přírodě a žijí udržitelným způsobem. Rehabilitace rituálu je tedy nutná k přežití kultury. V dnešní společnosti, díky velkému počtu populace na Zemi, není možné pro každého zajistit volný přístup do divočiny. Rituály by tedy měli mít spíše charakter místní, lokální. Devall se přímo o propojení rituálu a společnosti nezmiňuje, ale jeho pojetí přímé akce a význam rituálu pro změnu životního stylu také odkazuje na jeho společenské aspekty. Ten je tedy aktivním společenským činitelem u všech autorů. Má významnou roli při proměně společnosti na uvědomělou a udržitelnou. Z hlediska hlubinné ekologie je proměna společnosti zásadním problémem. Její pojetí společnosti a minoritní tradice vychází z původních kultur, které byly charakteristické významem rituálů pro jejich fungování. Mimo tyto tři aspekty, které se objevují u všech autorů, má ještě rituál v jejich pojetí další funkce shodné s programem hlubinné ekologie. Dolores LaChapelle vidí u rituálu například vliv na zvýšení uctivosti k přírodě. Ta je důležitá i z hlediska hlubinné ekologie. Úcta ke všemu živému vychází ze stejné hodnoty veškerých entit. Jediné, co z této rovnosti vybočuje je celek entit, příroda sama, která má největší hodnotu. Rituál, jak ho pojímá Seed, také přináší nové zdroje radosti, které vychází z pocitu jednoty a z duchovního světa. To je shodné s tendencí hlubinné ekologie sdílet radostné okamžiky společně s celou přírodou, vidět radost v jejím uchování. Rituál v pojetí Devalla, Seeda a LaChapelle je tedy v hlubokém souladu s cíli a principy hlubinné ekologie. Je vhodným nástrojem pro pochopení hlubinné ekologie, protože dokáže zprostředkovat věci vybočující z běžného racionálního chápání. Autoři, jejichž pojetí rituálu zde představuji, považují rituál za nutně propojený s celou hlubinnou ekologií. To vychází z respektu vůči přírodním národům, který je pro hlubinnou ekologii charakteristický. Všichni tři autoři shodně považují rituál za nezbytný prvek v hlubinné ekologii.

53

Což je z pohledu hlubinné ekologie to samé – destrukce části celku je vlastně destrukce celku jako takového.

42

8 Závěr Cílem mé práce bylo najít vztah mezi pojetím rituálu u tří vybraných autorů a principy hlubinné ekologie. Snažil jsem se najít jednotící prvky mezi autory a následně pak mezi nimi a hlubinou ekologií. Výsledkem mé komparace je zjištění, že se tento ekologicko-filozofický směr potkává s jednotlivými pojetími ve třech bodech. Prvním společným znakem je snaha o dosáhnutí ekologického já, o seberealizaci a o identifikaci s přírodou. To je hlavním cílem hlubinné ekologie a také hlavním bodem každého z předkládaných pojetí rituálu. Druhým jednotícím bodem je zjištění, že rituál hraje významnou roli při chápání hlubinné ekologie. Rituál v tomto pojetí funguje jako prostředník mezi racionalitou, která je charakteristická pro moderní civilizaci a a-racionalitou objevující se jak v hlubinné ekologii, tak jako jeden z aspektů rituálu. Třetí společnou vlastností je význam rituálu ve společnosti. Hlubinná ekologie je směr, který se snaží dosáhnout změny ve společnosti. Jde především o revizi stávajícího antropocentrického pojetí skutečnosti. U každého ze tří vybraných autorů se společenský aspekt objevuje. Rituál zde hraje nutnou podmínku fungování společnosti (udržitelného fungování) a také způsob, jakým lze sociální změny dosáhnout. V těchto třech bodech se autoři shodují. Nyní ještě poukážu na některé rozdíly, které se u autorů objevují. Rituál u Devalla, na rozdíl od pojetí Seeda a LaChapelle, nemá žádnou přesnou formu. Ten je v jeho pojetí spojen s přímou akcí a s tmavě zeleným životním stylem, Devall ho však přesně neurčuje. Seed oproti tomu představuje Shromáždění všech bytostí, a LaChapelle vede přesně určené rituály v jejím Way of the Mountain center. V Seedově pojetí má rituál nejvýraznější sociální aspekty. Je to u něj prvek, který určuje hodnoty a má významnou roli při proměně vnímání skutečnosti. V jeho pojetí tedy rituál nejvíce utváří lidskou společnost, je aktivním, tvůrčím prvkem Rituál u LaChapelle je výrazně propojený s domorodými kulturami. Seed také vychází z tradičních kultur, tento aspekt však není tak všudypřítomný jako u LaChapelle. Ta tvrdí, že je třeba se u tradičních kultur inspirovat a nalézt u nich způsob, jak změnit chování vůči přírodě. 43

U každého z autorů má rituál své specifické místo. Avšak více než rozdílnosti jsou u nich patrné právě ty charakteristiky, které mají všichni tři společné.

44

Literatura BELL, CATHERINE. Ritual theory, Ritual practice. New York: Oxford University Press, 1992. 270s. ISBN 0-19-506923-4. DASS, RAM. An Interview with John Seed, April 17, 1991. The Trumpeter [online]. 1994, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 0832-6193. DEVALL, B. Aplied Deep Ecology. The Trumpeter [online]. 1993, roč. 10, č. 4, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 0832-6193. DEVALL, B. Deep Ecology and its Critics, The Trumpeter [online]. 1988, roč. 5, č. 2, s. 5560, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 0832-6193. DEVALL, B. Greening our Lifestyles: The Demise Of The Ecology Movement?. The Trumpeter [online]. 1995, roč. 12, č. 3, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 0832-6193. DEVALL, B. - SESSIONS, G. Hlboká ekológia. přel. Učníková D., 1. vyd. Tulčík: ABIES, 1997. 336 s. ISBN 80-88699-12-6. DURKHEIM, É. Elementární formy náboženského života. OIKOYMENH, 2002. ISBN 807298-056-4. FILIPSKÝ, J. M. K. Gándhí. 1. vyd. Praha: Horizont, 1989. 170 s. ISBN 80-7012-005-3. FOX, W. Arne Naess: A Biographical Sketch. The Trumpeter [online]. 1992, roč. 9, č. 2, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 0832-6193. GÁNDHÍ, M. K. Hind svarádž Indická samospráva, přel. Zavadil J., 1. vyd, Brno: Doplněk, 2003. 101 s. ISBN 80-7239-154-2. GEERTZ, C. Interpretace Kultur, vybrané eseje. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. ISBN 80-85850-59-3. LACHAPELLE, D. Rituál nás spája s podstatou. in DEVALL, B., SESSIONS, G., Hlboká ekológia. přel. Učníková D., 1. vyd, Tulčík: ABIES, 1997. 336 s. ISBN 80-88699-12-6. LACHAPELLE, D. Sacred Land, Sacred Sex. The Trumpeter [online]. 1987, roč. 4, č. 1, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 0832-6193.

45

LACHAPELLE, D. The Blue Mountains are Constantly Walking. The Trumpeter [online]. 1986, roč. 3, č. 4, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 0832-6193. LEACH, EDMUND R. International Encyclopedia of Social Sciences, vol. 13. [editor] David L. Sills, New York: Macmillan, 1972. s. 520-526. MALY, K.Finding Our Undamaged Ecological Self: Dolores LaChapelle as Reminder. The Trumpeter [online]. 2008, roč. 24, č. 1, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 17059429. MITCHELL, JOHN P. Encyclopedia of Social and Cultural Anthropology. [editor] A., Spenser, J. Barnard, 1996, s. 490-493, ISBN 0-415-20318-X. NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl. přel. Hrubý J., 1. vyd. Tulčík: ABIES, 1993. 310 s. ISBN 80-88699-09-6. NAESS, A. The Shallow and the Deep, Long-Range Ecology Movement: A Summary [online]. Springer Netherlands, 2005 [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na: . PILÁT, J. Mahátma Gándhí. 1. vyd. Praha: Orbis, 1963. 233 s. RAPPAPORT, ROY A. Ritual and religion in the making of humanity. Cambridge: Cambridge university press, 1999. s. 353. ISBN 0521296900. SEED, J., et al. Myslet jako Hora: Shromáždění všech bytostí. přel. Holuša J., Tulčík: ABIES, 1993. 144 s. ISBN 80-88699-01-0. SEED, J. The Ecological Self. The Trumpeter [online]. 2006, roč. 22, č. 2, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 0832-6193. ZIMMERMAN, M. E. Arne Naess, Celebrant of Diversity. The Trumpeter [online]. 1992, roč. 9, č. 2, [cit. 24. 10. 2008]. dostupné na Internetu: . ISSN 0832-6193.

46

Jmenný rejstřík Bell, C., 25 Bloch, M., 26 Capra, F., 20 Carsonová, R., 20 Dass, R., 32, 33, 34 Descartes, R., 20 Devall, B., 6, 17, 20, 21, 22, 28 – 31, 34, 39, 40, 41 Drengson, A., 30 Durkheim, É., 6, 24, 25, 31, 35 Faarlund, N., 16 Filipský, J., 7 Fox, W., 12, 13, 17, 30 Freud, Z., 12 Gándhí, M. K., 6, 7 – 11, 12, 20 Geertz, C., 25 Hitschman, E., 12 Kaza, S., 30 LaChapelle, D., 6, 21, 28, 35 – 39, 40, 41 Leach, E. R., 6, 26, 29, 31 Leopold, A., 20, 29 Lévi-Strauss, C., 26 Macy, J., 31, 33 Maly, K., 38 Mitchell, J. P., 25, 26 Naess, A., 6, 11, 12 – 16, 17, 18, 19, 20, 22 Pilát, J., 7, 8 Rappaport, R., 6, 24, 26, 27, 34, 36 Ruskin, J., 7 Russel, B., 13 Seed, J., 6, 28, 31 – 35, 39, 40, 41 47

Sessions, G., 6, 17, 18, 20, 21, 22, 28 Snyder, G., 21 Spinoza, B., 12, 15 Tolstoj, L. N., 7 Wittgenstein, L., 13 Zimmerman, M. E., 12, 13, 14, 15

48

Anotace Význam rituálu pro hlubinou ekologii Cílem mé bakalářské práce je identifikovat pojetí rituálu u tří vybraných autorů a určit jejich vztah k hlubinné ekologii. Pro moji práci jsem zvolil autory Billa Devalla, Johna Seeda a Dolores LaChapelle. Devall reprezentuje akademický proud hlubinné ekologie, Seed se řadí k aktivistům a LaChapelle stojí mezi těmito dvěma proudy. U těchto autorů se rituál v různé podobě vyskytuje a má významnou úlohu v jejich myšlení. Výsledkem mé komparace je zjištění, že hlubinná ekologie se potkává s jednotlivými pojetími ve třech bodech. Prvním společným znakem je snaha o dosáhnutí ekologického já, o seberealizaci a o identifikaci s přírodou. Druhým jednotícím bodem je zjištění, že rituál hraje významnou roli při chápání hlubinné ekologie. Rituál v tomto pojetí funguje jako prostředník mezi racionalitou, která je charakteristická pro moderní civilizaci, a a-racionalitou, objevující se v hlubinné ekologii. Třetí společnou vlastností je společenský význam rituálu. Hlubinná ekologie je směr, který se snaží dosáhnout změny ve společnosti. A rituál v této souvislosti je pro autory nutnou podmínku fungování společnosti (udržitelného fungování) a také způsob, jakým lze sociální změny dosáhnout. Meaning of ritual in deep ecology The goal of this paper is to identify ritual concept of three chosen authors and define their relation to deep ecology. For this paper I choose Bill Devall, John Seed and Dolores LaChapele. Devall represent an academic trend of deep ecology, Seed is an activist and LaChapelle stands between these two trends. Ritual occurs, and has an important role, in their concepts. The result of my comparison is the finding, that deep ecology meets these concepts of ritual in three points. First common point is an aspiration for reaching ecological self, for self-realization and identification with nature. Second mutual point is that ritual has an important role in understanding deep ecology. Ritual in this concept stands between rationality, which is specific for modern civilization, and a-rationality, which appear in deep ecology. Third common attribute is the social aspect of ritual. Deep ecology is a movement, which aspire for change in society. And for chosen authors ritual is a necessary condition for function of society (sustainable function) and it is the way, how the social change can be achieved. 49