Česká společnost pro ekologii krajiny CZ-IALE

Česká společnost pro ekologii krajiny CZ-IALE

Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelova univerzita v Brně

Ekologie krajiny v České republice – vývoj, výsledky a perspektivy U příležitosti 100. výročí narození prof. Emila Hadače.

Sborník abstraktů z výroční konference CZ-IALE Petra Kadlecová ed. Brno, 6. února 2015 Česká republika

Česká společnost pro ekologii krajiny CZ-IALE Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelova univerzita v Brně

Ekologie krajiny v České republice – vývoj, výsledky a perspektivy U příležitosti 100. výročí narození prof. Emila Hadače. Sborník abstraktů z výroční konference CZ-IALE Petra Kadlecová ed.

Brno, 6. února 2015 Česká republika

Publikace neprošla jazykovou úpravou. Příspěvky byly otištěny z předloh dodaných autory.

Tisk sborníku byl podpořen Radou vědeckých společností České republiky.

© Mendelova univerzita v Brně ISBN 978-80-7509-197-0

OBSAH

Lenka Bálková, Romana Prausová Flóra a vegetace Bohdanečského rybníka a okolí na Pardubicku - od Hadačových průzkumů po současnost

5

Antonín Buček, Ivo Machar Aplikace krajinné ekologie v environmentálním hodnocení projektu kanálu DOL

6

Alena Burešová, Romana Prausová Význam postindustriálních stanovišť pro biodiverzitu cévnatých rostlin v krajině (případová studie opuštěného rudního odkaliště u Chvaletic)

7

Katarína Demková, Zdeněk Lipský Krajinně ekologický výzkum a hodnocení rozptýlené zeleně v krajině

8

Pavol Eliáš Rôzne prístupy k výskumu krajiny v Československu

9

Josef Elster Český arktický výzkum, aneb ve stopách profesora Emila Hadače

10

Jarmila Michaela Filippovová, Petr Filippov jun. Biogeografický výzkum rurální krajiny Lipeňského Záhoří prováděný v letech 2013 – 2014

11

Aleš Hrdina Hodnocení kvality habitatů - horké skvrny biodiverzity

12

Tomáš Chuman Transformace krajiny těžbou nerostných surovin a antropogenními deponiemi a přirozené procesy využitelné v ekologii obnovy těchto lokalit

13

Lucie Juřičková Nivy řek jako biokoridory pro šíření měkkýšů

14

Petra Kadlecová Tovačovská jezera - příklad spolupráce akademické, soukromé a veřejné sféry

15

Pavel Kovář Koncepty s krajinně-ekologickou relevancí v české botanice 2. poloviny 20. století

16

Pavel Kovář, Jana Möllerová, Hana Rambousková Emil Hadač - připomínka zakladatelské osobnosti v české ekologii krajiny

17

Petr Kučera Důsledky a rizika nedodržování Evropské úmluvy o krajině

18

Zdeněk Lipský Vývoj typologie krajiny od Emila Hadače po současnost

19 3

Ota Rauch Vývoj půd rudních a struskopopílkových odkališť ČR a jejich vliv na sukcesi vegetace

20

Pavel Rejchrt Invazní organismy a současní čeští biologové

21

Dušan Romportl Témata ekologie krajiny v tuzemsku vs. ve světě – aneb kde jsme a kam kráčíme

22

Alena Salašová Možnosti a limity implementace Evropské úmluvy o krajině v ČR

23

Ivan Suchara Časové změny atmosférické depozice na území ČR v letech 1990–2010 zjištěné bioindikátory

24

Michal Štefánek Role jednotlivých rostlinných dominant na chvaletickém odkališti (přehled proběhlých studií)

25

Pavel Trpák, Ivana Trpáková Kultura a příroda - nájemní smlouva se Zemí a Ústava Země

26

Michal Vávra Niva Orlice jako centrum biodiverzity Královéhradecké aglomerace ve východních Čechách

27

Václav Ždímal Nepravidelně viditelné stopy minulosti v krajině

28

4

FLÓRA A VEGETACE BOHDANEČSKÉHO RYBNÍKA A OKOLÍ NA PARDUBICKU – OD HADAČOVÝCH PRŮZKUMŮ PO SOUČASNOST Lenka Bálková, Romana Prausová Univerzita Hradec Králové, Přírodovědecká fakulta, Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové; [email protected]; [email protected] Bohdanečský rybník, rybník Matka a na ně navazující biotopy patřily již od 19. století k oblíbeným lokalitám východočeských botaniků. Výskyt vzácných druhů vodních makrofyt, mokřadních, rákosinových, slatinných, lučních i lesních druhů je doložen herbářovými položkami ve Východočeském muzeu v Pardubicích a v Muzeu východních Čech v Hradci Králové již roku 1899 Vodákem. Významné nálezy z lokality publikovali a herbářovými položkami dokládali další východočeští botanikové jako Jan a Emil Hadačovi, František Černohous, František Procházka, Vladimír Faltys. Lokalita se stala významným biocentrem Polabí a v roce 1951 byla vyhlášena jako Státní přírodní rezervace. Se změnou zákona o ochraně přírody a krajiny v roce 1992 byla převedena do kategorie Národní přírodní rezervace (NPR). Vysoké přírodní hodnoty této lokality byly důvodem pro zařazení tohoto území mezi evropsky významné lokality a ptačí území. Od roku 2005 do přehlášené NPR patří i Zábranské rybníky s okolím. Biodiverzita rybniční soustavy závisí na způsobu hospodaření jak na rybnících, tak i v navazujících biotopech. Spontánní sukcesí se zvětšuje pokryvnost rákosin, které jsou druhové chudé, tvoří rozsáhlé monocenózy. Stejná situace nastává na slatinných a bezkolencových loukách v případě, že nejsou pravidelně koseny. Intenzivní rybníkářství a zemědělství v 80. a 90. letech minulého století se negativně projevilo na biodiverzitě území, a to jak snížením počtu druhů, tak i zánikem fragmentů cenných společenstev. Ustoupila řada vzácných druhů rostlin, ať to byly vstavačovité (Liparis loeselii, Orchis ustulata, O. palustris), slatinné druhy (Sesleria caerulea) nebo vodní rostliny (Groenlandia densa, Potamogeton x angustifolia). Negativní vývoj lokality zastavily revitalizační aktivity Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR), které začaly na rybníku Matka v roce 1999 a dále pokračovaly na přilehlých loukách u rybníka Matka, v Dolanské zátoce, v lučních enklávách mezi rybníky a mokřadními olšinami a nakonec vyvrcholily i odbahněním Bohdanečského rybníka. Realizované revitalizační zásahy viditelně pozitivně ovlivnily biodiverzitu lokality. Dokládají to výsledky floristické inventarizace a vegetačního průzkumu realizovaných v letech 2000-2005. K vyhodnocení významu disturbančního managementu (odbahnění rybníků, odtěžení starých monocenóz rákosin apod.) pro obnovu lokality byly na rybníku Matka v roce 2000 založeny čtyři liniové transekty směřující od vodní hladiny do navazujících lučních společenstev. Zatímco v prvních 5 letech druhová diverzita a celková pokryvnost ve fytocenologických snímcích v liniových transektech stoupala, v následujícím období se ustálila druhově chudší společenstva konkurenčně silnějších druhů. V časných stadiích se dočasně na obnažených plochách objevily krátkověké druhy rostlin obnažených den, vodní rostliny vázané na mezotrofní prostředí. Výrazně stoupla početnost některých zvláště chráněných druhů (Dactylorhiza incarnata, Hydrocotyle vulgaris, Ranunculus lingua, Potamogeton gramineus). Opakované fytocenologické snímkování v liniových transektech po 10 letech ukázalo na pokles druhové diverzity, avšak ve všech transektech neprobíhaly změny stejným směrem. Rozdílný vývoj vegetace v transektech ovlivnilo více lokálních faktorů (vlhkost stanoviště, zástin dřevinami, lokální působení černé zvěře, prezence či absence řízených zásahů atd.). Správně zvolené a načasované řízené zásahy mohou nejen ve zvláště chráněných územích, ale i jinde ve volné krajině přispět k zachování biodiverzity. Nálezy botaniků z minulého století tak nemusejí být historií.

5

APLIKACE KRAJINNÉ EKOLOGIE V ENVIRONMENTÁLNÍM HODNOCENÍ PROJEKTU KANÁLU DOL Antonín Buček1, Ivo Machar2 Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 3, 613 00 Brno; [email protected] 2 Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, Žižkovo nám. 5, 771 47 Olomouc; [email protected] 1

Projekt výstavby průplavu Dunaj-Odra-Labe (DOL) svým rozsahem a mírou předpokládaného ovlivnění krajiny nemá v České republice obdobu. Přitom v 250-leté historii plánování výstavby DOL naprosto převládají studie, řešící technickou a ekonomickou problematiku jeho výstavby a provozu. Teprve od konce 20. století začínají vznikat i studie, které se zabývají různými aspekty vlivu DOL na krajinu a životní prostředí v dotčených oblastech na území ČR a sousedních států. Cílem konferenčního příspěvku je prezentovat krajinně-ekologický náhled na záměr výstavby průplavu DOL v kontextu stavu a vývoje krajiny a životního prostředí v České republice na počátku 21. století. V prezentaci je aplikován především metodický postup biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, shrnující a sjednocující moderní koncepční přístupy biogeografie, ekologie krajiny a geobiocenologie. Představeny jsou výsledky několika publikovaných případových studií, které se krajinně-ekologickým hodnocením průplavu DOL zabývaly v ČR v posledních letech.

Použité zdroje: Buček A. & Machar I., 2012: Applications of landscape ecology in the assessment of anthropogenic impacts on the landscape. Landscape-ecological aspects of the project DanubeOder-Elbe Canal“ in the territory of the Czech Republic. Monografie. Univerzita Palackého v Olomouci, 2012, 153 pp., ISBN 978-80-244-3093-5. Machar I., 2010: The influence of the Danube-Odra-Elbe water canal project on the geobiocenoses of floodplain forests (Czech Republic). Acta Universitatis Agriculturae et Silviculturae Mendelinae Brunensis, LVIII(4): 1-10. Machar I., 2010: Use of the Concept of Umbrella Species in Landscape Ecology for the Environmental Impact Assessment of Investment Projects Implemented in the Landscape. Journal of Landscape Studies, 3: 13-27. Machar I., 2010: Aplikace konceptu oceňování biotopů v krajině při hodnocení projektu vodního kanálu DOL. Urbanismus a územní rozvoj (Brno), 13, 4: 19-22.

6

VÝZNAM POSTINDUSTRIÁLNÍCH STANOVIŠŤ PRO BIODIVERZITU CÉVNATÝCH ROSTLIN V KRAJINĚ (PŘÍPADOVÁ STUDIE OPUŠTĚNÉHO RUDNÍHO ODKALIŠTĚ U CHVALETIC) Alena Burešová, Romana Prausová Katedra biologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Hradec Králové, Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové; [email protected]; [email protected] Nepůvodní útvary antropogenního systému „vložené“ do krajiny mohou být vnímány jako analogie „ostrovů“ tvořících nové ekotopy. Mezi tyto krajinné prvky by měly být zahrnuty průmyslové usazeniny, jako jsou popílkoviště nebo rudní odpady ze sedimentačních nádrží. Vyvstává tedy otázka pro porovnání rostlin typických pro vegetaci kolonizující vnitřní prostor (ekotoxikologicky stresovaná a narušovaná stanoviště) na opuštěném odkališti a / nebo na povrchu rudního odpadu v sedimentační nádrži a vegetace přilehlých oblastí odkaliště (vnější prostor). Svým chemickým složením, vysokým obsahem těžkých kovů, extrémním pH, kritickým vodním režimem však působí substrát odkališť nepříznivě na výskyt rostlin. Tyto faktory selektivně ovlivňují zastoupení taxonů cévnatých rostlin na odkališti. Výzkum proběhl na nerekultivovaném rudním odkališti, které se nachází ve Chvaleticích (lokalita je umístěna na levém břehu v blízkosti řeky Labe na opuštěném povrchovém lomu v nejsevernější části Železných hor), ve východních Čechách. Toto území leží na rozhraní dvou fytogeografických obvodů – Českého termofytika a Českomoravského mezofytika. Tuto (geologicky) starou důlní oblast tvoří žula s vrstvami rud Fe-Mn. Povrchový důl byl otevřen v roce 1952, od roku 1973 zde probíhají rozsáhlá pozorování vztahů mezi vegetací a ekologickými parametry. Ve vymezeném území byla provedena floristická inventarizace, ze které vznikly soupisy taxonů cévnatých rostlin v jednotlivých částech nerekultivovaného odkaliště a v jeho blízkém okolí. Hlavními klonálními dřevinami jsou zde Populus tremula, Betula pendula a Salix sp. div., které se na těchto extrémních substrátech vyskytují i v pokročilejších fázích vegetační sukcese. Nejhojněji zastoupenými čeleděmi jsou Fabaceae, Poacea a Asteraceae. Zatímco mezi bobovitými jsou hojné jednoleté druhy (Vicia angustifolia, Vicia tetrasperma) i vytrvalé byliny (Lathyrus sp. div., Lotus corniculatus, Trifolium sp. div.), lipnicovité jsou reprezentovány dominantními klonálními druhy (Calamagrostis epigeios, Elymus caninus, Elymus repens, Phragmites australis), méně hojné jsou terofyty (Poa annua agg.). Na extrémním stanovišti se uplatňují též invazní druhy, např. Conyza canadensis, Solidago gigantea, Populus x canadensis, Robinia pseudacacia (uvnitř odkaliště), Echinops exaltatus, Impatiens glandulifera, Impatiens parviflora, Solidago canadensis na odvalech. Dále byly odebrány půdní vzorky, které sloužily pro posouzení vztahu mezi vlastnostmi půdy a druhovou skladbou na jednotlivých dílčích plochách, zkoumání adaptivní strategie a způsob šíření druhů v prostoru nerekultivovaného odkaliště. K vyhodnocení změn v krajině, způsobených lidskou činností, byly použity historické letecké snímky z let 1953, 1967, 1979, 1987, 1997. Cílem této práce bylo vyhodnotit dopad těchto změn na rostlinná společenstva na opuštěném odkališti a v jeho okolí.

7

KRAJINNĚ EKOLOGICKÝ VÝZKUM A HODNOCENÍ ROZPTÝLENÉ ZELENĚ V KRAJINĚ Katarína Demková, Zdeněk Lipský Karlova univerzita v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra fyzické geografie a geoekologie, Albertov 6, 128 43 Praha 2; [email protected] Nelesní dřevinná vegetace (též rozptýlená zeleň nebo nelesní zeleň) je definovaná jako trvalé porosty dřevin včetně bylinného patra, které nejsou lesem, zemědělskou kulturou ani součástí zeleně intravilánu sídel nebo jiné zástavby v krajině. Zahrnuje spontánně vzniklé přírodní prvky vegetace i uměle založené vegetační útvary. Rozptýlená zeleň je nedílným charakteristickým rysem mnoha evropských krajin včetně té české. V atlantické západní Evropě tvoří živé ploty („hedgerows“) specifický typ krajiny „bocage“, hojné stromové solitéry na zemědělské půdě charakterizují zase krajinný typ „montados“ či „dehesa“ na Pyrenejském poloostrově. V podmínkách střední a východní Evropy jsou podobné krajiny v současné době vzácné, ale rozptýlená zeleň je v naší krajině přítomna zase v jiné formě. Česká i slovenská krajina prodělala ve 2. polovině 20. století dramatické změny, při nichž byla rozptýlená zeleň ve volné krajině většinou bezohledně likvidována. Současně však došlo k nárůstu rozptýlené zeleně na opuštěných plochách zemědělské půdy. Rozptýlená zeleň přitom plní v krajině mnoho funkcí, které se často překrývají. V zemědělské krajině hraje klíčovou roli z hlediska její ekologie, protierozní ochrany, ekologické stability a biodiverzity. Další jsou funkce hygienické, estetické a rekreační. Rozptýlená zeleň obecně zpestřuje krajinnou strukturu a pozitivně ovlivňuje krajinný ráz a celkové vnímání krajiny. Její hodnocení bývá proto nedílnou součástí metodik hodnocení krajinného rázu. Rozptýlenou zelení v krajině se u nás dosud zabývali především krajináři, krajinní architekti, zatímco samotná krajinná ekologie zůstává výzkumu rozptýlené zeleně dosti dlužna. Její význam je přitom typicky polyfunkční a je výrazně větší než její plošné zastoupení. V naší práci jsme se zaměřili na sledování rozptýlené zeleně ve dvou rozdílných oblastech: 1. v zájmovém území projektu Kačina, což je typická starosídelní, intenzivně využívaná kulturní krajina s významnými stopami feudálních krajinářských úprav, v níž jsou prvky rozptýlené zeleně často vázané na historické krajinné struktury 2. v krajině jihozápadních Bílých Karpat, tedy krajině historicky mnohem mladší, s charakteristickým rozptýleným osídlením a vyšším zastoupením rozptýlené zeleně, která je pro tento krajinný typ určující. V obou územích je hodnocen současný stav rozptýlené zeleně s využitím leteckých snímků i terénního výzkumu. Prvky rozptýlené zeleně jsou interpretovány ve 3 kategoriích: bodové, liniové a plošné. Ty jsou dále hodnoceny s využitím běžných krajinných metrik. Vybranými statistickými metodami je sledovaná závislost rozšíření prvků rozptýlené zeleně na přírodních a socioekonomických podmínkách prostředí. V Bílých Karpatech byly navíc sledovány změny v rozšíření a prostorových vztazích rozptýlené zeleně za posledních 60 let s využitím multitemporálních leteckých snímků.

8

RÔZNE PRÍSTUPY K VÝSKUMU KRAJINY V ČESKOSLOVENSKU Pavol Eliáš Katedra ekológie, Slovenská poľnohospodárska univerzita v Nitre, Mariánska 10, 949 76 Nitra; [email protected] V prvej polovici 20. storočia krajinný ráz a jeho ochrana boli predmetom záujmu celospoločenských aktivít (okrášľovacích spolkov a pod.) v snahe zachovať jedinečné pre budúce generácie. Spoločensky angažovaný prístup (niektorých prírodovedcov, predovšetkým geobotanikov) viedol ku koncepcii „biologického plánu krajiny“ (J. KLIKA, 1938, 1943, 1944 a iní) a k zadaniu nových úloh pre biológov a iných odborníkov, nielen prírodovedcov (odborníkov nového typu - budúcich krajinných biológov a operatívne výskumné mnohoodborové kolektívy) v oblasti tvorby a ochrany krajiny (I. MLÁDEK, 1961) a k vzniku novej oblasti a neskôr vednej disciplíny „biológie krajiny“ (M. RUŽIČKA, 1965). Šesťdesiate a sedemdesiate roky 20. storočia sú známe snahou o aplikácie výsledkov prírodovedného (biologického, botanického výskumu, napr. geobotanického mapovania) pri riešení aktuálnych otázok/problémov životného prostredia. S tým je spojené založenie výskumných pracovísk (Ústav pro tvorbu a ochranu krajiny ČSAV v Prahe v r. 1962 a Ústavu biológie krajiny SAV v Bratislave v roku 1965), formovanie interdisciplinárnych výskumných tímov, rozpracovanie teoretických koncepcií a ich aplikácií v územnom plánovaní (na Slovensku LANDEP, krajinné systémy v ČR). V r. 1971 je založený prvý ústav s názvom krajinnej ekológie - Ústav krajinné ekológie ČSAV so sídlom v Prahe/Českých Budějoviciach. Na Slovensku bol UBK v roku 1975 integrovaný do Ústavu experimentálnej biológie a ekológie SAV v Bratislave, ktorého premiestnenie do Nitry sa pripravovalo v 80-tych rokoch. Samostatný Ústav krajinnej ekológie SAV vznikol až v roku 1990. Literatúra: ELIÁŠ, P., 2008: Štyri veľké nedorozumenia pri ekologickom výskume krajiny. In SEKOS Bulletin. Vol.15, No.1 (2008), s. 48-49.. MLÁDEK, I., 1961: Biologie a tvorba krajiny. In: Biologie v budoucnosti. Naklad. ČSAV, Praha, s. 135-157. ELIÁŠ, P. Contribution of ecology as a science to development of landscape ecology : chapter 3.3. In: Landscape ecology in Slovakia. Bratislava: Ministry of the Evnironmental of the Slovak Republic, 2007. s. 83--89. ISBN 978-80-969801-0-9. ELIÁŠ, P. Krajina - objekt ekologického výskumu: veľké nedorozumenia. In Seminár Krajina - objekt výskumu a 12. kolokvium krajinárskych katedier Krajina - predmet výučby : zborník abstraktov, 8.11.2007 Bratislava. Bratislava: Univerzita Komenského, 2007. ELIÁŠ, P. Odložené založenie IALE. In SEKOS Bulletin. Vol.15, No.1 (2008), s. 47--48. ELIÁŠ, P. Poznámky k dejinám ekológie na Slovensku. In SEKOS Bulletin. Vol.15, No.1 (2008), s. 38--44. ELIÁŠ, P. Štyri veľké nedorozumenia pri ekologickom výskume krajiny. In SEKOS Bulletin. Vol.15, No.1 (2008), s. 48--49. ELIÁŠ, P. Vznik a rozvoj krajinnej ekológie = Origin and Development of Landscape Ecology = Ecology and Lansdscape Ecology : ekológia a krajinná ekológia. In Životné prostredie. Roč. 43, č. 2 (2009), s. 66--68. ISSN 0044-4863. ELIÁŠ, P. Zrod na druhý pokus : pred 25 rokmi vznikla v Piešťanoch Medzinárodná asociácia krajinnej ekológie. In Správy Slovenskej akadémie vied. Roč. 44, č. 1 (2008), ISSN 0139-6307. ELIÁŠ, P. Vznik a rozvoj krajinnej ekológie = Origin and Development of Landscape Ecology = Ecology and Lansdscape Ecology : ekológia a krajinná ekológia. In Životné prostredie. Roč. 43, č. 2 (2009), s. 66--68. ISSN 0044-4863. ELIÁŠ, P. Významné krajinnoekologické pracoviská : Katedra ekológie Fakulty európskych štúdií a regionálneho rozvoja Slovenskej poľnohospodárskej univerzity v Nitre = Notable Landscape Ecological Workplaces : Department of Ecology, Faculty of European Studies and Regional Development, Slovak University of Agriculture in Nitra. In Životné prostredie. Roč. 43, č. 2 (2009), s. 103--104. ISSN 00444863. ELIÁŠ, P. Biológia žijúcej krajiny podľa P. B. Searsa (1962). In SEKOS Bulletin. Vol. 17, no. 1 (2010), s. 4--9. ISBN 978-80-968901-6-3. ELIÁŠ, P. Ján Drdoš o krajinnej ekológii súkromne a dôverne I. In SEKOS Bulletin. Vol. 18, no. 1 (2011), s. 26--28. ISBN 978-80-9689016-3. ELIÁŠ, P. Ján Drdoš o krajinnej ekológii súkromne a dôverne II. In SEKOS Bulletin. Vol. 18, no. 1 (2011), s. 28--30. ISBN 978-80-9689016-3. ELIÁŠ, P. Dvadsať rokov Slovenskej ekologickej spoločnosti pri SAV. In Biológia, ekológia, chémia. Roč. 16, č. 3-4 (2012), s. 34--38. ISSN 1335-8960. ELIÁŠ, P. Identifikácia ekosystémových služieb vo vidieckej krajine = Identifying of ecosystem services in rural landscape. In Venkovská krajina. České Budějovice: Česká společnost pro ekologii, 2014, s. 20--27. ISBN 978-80-7458-056-7 (brož.).

9

ČESKÝ ARKTICKÝ VÝZKUM, ANEB VE STOPÁCH PROFESORA EMILA HADAČE Josef Elster Centrum polární ekologie, Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Botanický ústav AV ČR Třeboň; [email protected] Centrum polární ekologie (dále jen CPE) je součástí Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Hlavním posláním CPE je vědecký výzkum polárních oblastí zaměřený především na změny prostředí a organismů vlivem klimatických změn. Další náplní centra je poskytování pravidelné vysokoškolské výuky polární ekologie a přidružených oborů (studium života v extrémních podmínkách polárních oblastí zahrnující mikrobiologii-algologii, botaniku, zoologii, parazitologii, fyziologii a molekulární biologii a fyzické geografie polárních oblastí zahrnující klimatologii, glaciologii, geologii, geomorfologii a hydrologii polárních oblastí). Od roku 2011 CPE pravidelně pořádá „Kurz polární ekologie“, jehož součástí jsou praktické terénní činnosti, při kterých jsou studenti seznámeni s problematikou polárních oblastí ve výše uvedených oborech. Centrum polární ekologie vzniklo na základě projektu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, INGO LA 341 „Biologická a klimatická diverzita centrální části arktického souostroví Svalbard“, který pracovníci CPE ve spolupráci s kolegy z Botanického ústavu AVČR v.v.i. v Třeboni a Masarykovy univerzity v Brně řešili v letech 2007 až 2010. Tento projekt umožnil založení malé technické základny v zátoce Billefjorden, Petunia na souostroví Svalbard. V současnosti probíhá výzkum a vysokoškolská výuka v Arktidě za podpory programu Velké infrastruktury pro výzkum, experimentální vývoj a inovace a OP VK Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, projekt LM2010009 – „Projekt CzechPolar – České polární stanice - Stavba a operační náklady“ a „Vytvoření pracovního týmu a pedagogických podmínek pro výuku a vzdělávání v oblasti polární ekologie a života v extrémním prostředí“ (reg. č. CZ.1.07/2.2.00/28.0190). Výukové i vědecké aktivity CPE, jsou prováděny ve spolupráci s institucemi, které se dlouhodobě zabývají výzkumem polárních oblastí v České republice na základě již podepsané dohody „Národní centrum výzkumu polárních oblastí“. V roce 2012 byla Česká republika přijata za člena International Arctic Science Committee (IASC http://iasc.arcticportal.org/), jež koordinuje výzkum Arktidy. CPE, zastupuje Českou republiku v této mezinárodní organizaci. Výzkumná stanice PřF JU v zátoce Petunia a CPE, jsou přidruženými členy v mezinárodní síti arktických výzkumných stanic International Network for Terrestrial Research and Monitoring in the Arctic (INTERACT), http://www.euinteract.org a ve Svalbard Integrated Arctic Earth Observing System (SIOS), http://www.siossvalbard.org.

10

BIOGEOGRAFICKÝ VÝZKUM RURÁLNÍ KRAJINY LIPEŇSKÉHO ZÁHOŘÍ PROVÁDĚNÝ V LETECH 2013-2014 Jarmila Filippovová, Petr Filippov jun. IALE, Lipník nad Bečvou, [email protected] Zkoumané území představuje mozaiku lesních a lučních biocenóz v rámci venkovské krajiny okolí obce Lhota u Týna nad Bečvou (N 49º 30´, E 17º 37´; N49º 31´ E 17º 38´) v okrese Přerov. Rurální krajina tvořená segmenty luk, remízků spolu s fragmentem lesa typu karpatských dubo-habřin je řazena z hlediska fytogegorafického členění ČR do karpatského mezofytika. Nachází se v nadmořské výšce 300-350 m n.m. Patří tedy do kolinního výškového vegetačního stupně. Geologicky je tvořena horninami karpatské předhlubně ležících na prvohorních horninách zvaných kulm. Geomorfologicky se jedná o oblast nacházející se na rozhraní celků Vněkarpatské sníženiny a Západní Karpaty. Je to náhorní planina ležící nedaleko hradu Helfštýna, která byla až do středověku souvisle zalesněna. Zhruba od 14. století začala první kolonizace krajiny, o čemž svědčí nejen historické venkovské památky, ale i pařezový typ lesního hospodaření. Biogeografický výzkum byl prováděn s cílem ekologicky zhodnotit zdejší krajinu, popř. vybrat nejcennější segmenty a navrhnout jejich ochranu. Byly vytýčeny trvalé plochy, kde byly zkoumány vybrané skupiny organismů, které nejlépe odrážejí krajinné podmínky a míru antropogenních vlivů. Byly to: rostliny a vybrané skupiny hmyzu řádu Coleoptera (brouci), denní motýli řádu Lepidoptera. Rostlinná společenstva byla zaznamenána metodou fytocenologických snímků. Během výzkumu byla zaznamenána vysoká diverzita rostlinných druhů lučního společenstva ovsíkových luk svazu Arrhenatherion elatioris Koch 1926, místy s přechodem do lučních společenstev podhorských a horských smilkových trávníků svazu Violion caninae Schwickerath 1944. Rostla zde řada významných druhů jako např. Dianthus deltoides (hvozdík kropenatý), Tragopogon orientalis (kozí brada východní), Thymus pulegioides (mateřídouška vejčitá) apod. Bohatosti zdejších luk odpovídala diverzita živočichů, např. zástupců hmyzu z řádu Lepidoptera (motýli). Vyskytovali se zde např. Iphiclides podalirius (otakárek ovocný), Apatura iris (batolec duhový), Inacis io (babočka paví oko), Polygonia c-album (babočka bílé C), Argynnis paphia (perleťovec stříbropásek) apod. Zkoumané lesní enklávy přestavovaly další významné krajinné prvky. Byly tvořeny rostlinnými druhy fragmentu biotopu karpatských dubohabřin. Různověké dřeviny druhu Quercus robur (dub letní), Quercus petreae (dub zimní) a další, spolu s bohatým pásmem křovin na přechodu lesa a luk byly důležitým biotopem pro řadu živočišných druhů, např. zástupců hmyzu z řádu Coleoptera (brouci). Byly zde identifikovány samčí a samičí jedinci druhů Lucanus cervus (roháč obecný), dále Aromia moschata (tesařík pižmový), Melöe proscarabeus (majka obecná), Cerambyx scopolii (tesařík bukový), Carabus sp. (střevlíci), Dorcus parallelipipedus (roháček kozlík) apod. Zkoumaná oblast představuje ekologicky velmi cenné území. Fragmenty přírodních biocenóz spolu se zemědělskými plochami a osídlením vytvářejí harmonickou kulturní krajinu. 11

HODNOCENÍ KVALITY HABITATŮ - HORKÉ SKVRNY BIODIVERZITY Aleš Hrdina Univerzita Karlova v Praze, Albertov 6, Praha 2; [email protected] Život na Zemi nyní čelí krizi historických a planetárních rozměrů. Vymírání druhů je zcela přirozený proces, nicméně lidské zásahy mnohonásobně zvýšily rychlost vymírání oproti přirozené míře. K hromadnému vymírání tohoto rozsahu došlo pouze pětkrát v historii naší planety. Klíčová otázka současné ochrany přírody je, jak je možné chránit co nejvíce druhů za co nejnižší náklady. Fauna i flóra na Zemi je rozložena značně nerovnoměrně. Jednou z cest ochrany je definovaní horkých skvrn biodiverzity (biodiversity hotspots). Zde oblasti s výjimečnou koncentrací endemických druhů procházejí mimořádnou ztrátou přirozeného prostředí. Jedná se o území, která splňují dvě striktní kritéria: musí obsahovat nejméně 1 500 druhů endemických cévnatých rostlin a zároveň musela ztratit více než 70 % z původní rozlohy habitatu. Od stanovení prvních horkých skvrn biodiverzity v roce 1988 vzrostl jejich počet na současných 34, nyní pokrývají 2,3 % zemské souše a obsahující více než 50 % endemických druhů rostlin a 42 % endemických druhů suchozemských obratlovců světa. Některé horké skvrny biodiverzity vynikají vysokým druhovým bohatstvím flóry či některé z tříd fauny, jiné množstvím ohrožených druhů, další mírou endemismu. Pro vzájemné porovnání kvality jednotlivých horkých skvrn biodiverzity byla použita modifikovaná Myersova metoda s 13 hodnotícími faktory: počet endemických druhů rostlin, savců, ptáků, obojživelníků, plazů a sladkovodních ryb a jejich počet na jednotku plochy habitatu (100 km2 pro rostliny, 10 000 km2 pro obratlovce), posledním faktorem byla ztráta habitatu. Tyto faktory nemají stejnou váhu, takže nemohou být použity pro kvantitativní hodnocení. Pro účely kvalitativního porovnávání byla sestavena pořadí dle jednotlivých faktorů. Pro každý faktor bylo vyhodnoceno vždy nejvýše postavených 12 hotspotů, jako pomocný ukazatel hodnocení při shodě slouží součet pořadí všech faktorů. Nejvýznamnějšími oblastmi biodiverzity na světě jsou tři ostrovní horké skvrny, které se umístily ve všech 13 faktorech hodnocení modifikovanou Meyersovou metodou. Z původní rozlohy habitatu horkých skvrn zbývá již jen 14 %. Ty, které se nenacházejí v tropických oblastech s vysokou produktivitou prostředí, ale v mírném či subtropickém pásu mají stále relativně vysoký podíl zbývající rozlohy habitatu. Z analýzy potenciální přirozené vegetace vyplývá, že rozložení hotspotů napříč biomy je velmi nevyrovnané, 22 se nachází převážně v oblastech tropických lesů, od oblastí velmi vlhkých až po oblasti řídce zalesněných savan a luk. Šest horkých skvrn náleží do biomu lesů mírného pásma, pět ke středomořské vegetaci a jedna je pouštní. Analýza míry ochrany přírody ukazuje, že podíl chráněných ploch jednotlivých hotspotů se pohybuje v širokém rozmezí, v průměru je chráněno zhruba 10,7 % rozlohy. Území kategorie národní park se v horkých skvrnách biodiverzity rozkládají na ploše téměř jeden milion km2, celkem je zde vyhlášeno 1 534 NP.

12

TRANSFORMACE KRAJINY TĚŽBOU NEROSTNÝCH SUROVIN A ANTROPOGENNÍMI DEPONIEMI A PŘIROZENÉ PROCESY VYUŽITELNÉ V EKOLOGII OBNOVY TĚCHTO LOKALIT

Tomáš Chuman Katedra fyzické geografie a geoekologie, PřfUK v Praze, Albertov 6, 128 43 Praha 2; [email protected] Těžba nerostných surovin a ukládání deponií včetně např. odpadů ze spalování uhlí v elektrárnách je typickou činností průmyslových společností s výraznými projevy v krajině. Tyto antropogenní tvary jsou v krajině tradičně chápány jako a priori negativní a často se pro ně používají nejrůznější metafory, například „nezhojitelné jizvy v krajině“. Na základě mnoha výzkumů však bylo dokázáno, že nejsou a priori negativní ani pozitivní, ale vždy záleží na tom, co nového vzniká a co se z takto dotčené krajiny nadobro ztratí. Těžba například představuje obecně destrukční činnost, která vede k odlesňování, destrukci biotopů a ztrátě původní biodiverzity. Na druhé straně těžba v krajině rovněž celou řadu nových biotopů, mnohdy s okolní krajinou zcela kontrastních a v tamní krajině unikátních, vytváří. Příkladem takovýchto biotopů jsou vodní plochy, skály, sutě či otevřené nelesní biotopy v různé fázi sukcese. Posledně jmenované představují dříve relativně běžné biotopy, které díky opouštění tradičních způsobů obhospodařování zemědělské krajiny, unifikaci zemědělského hospodaření a zalesňování zemědělské půdy z tradiční zemědělské krajiny mizí, což ohrožuje existenci celé řady druhů rostlin a živočichů. Organismy, které jsou na takovéto biotopy vázány, pak nacházejí útočiště často právě na plochách po těžbě nerostných surovin či na průmyslových deponiích. Pro mnohé z nich pak představují sukcesní stádia na takových plochách často poslední refugia. Obdobně jsou díky eutrofizaci krajiny ohroženy druhy vázané na oligotrofní terestrické či vodní biotopy. Vzhledem k těmto zjištěním se do popředí zájmu dostalo využití přirozených procesů využitelných v ekologii obnovy těchto lokalit s cílem zachování biodiverzity.

13

NIVY ŘEK JAKO BIOKORIDORY PRO ŠÍŘENÍ MĚKKÝŠŮ Lucie Juřičková Katedra zoologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2; [email protected] Měkkýši jako živočichové s malou aktivní dispersní schopností představují výborný model pro studium pasivního šíření. Ačkoli jiné liniové útvary v krajině zřejmě nemají roli koridorů pro šíření měkkýšů, říční nivy tuto funkci plní. Měkkýši se mohou šířit proudem a jejich schránky nacházíme hojně v říčních náplavech. Dosavadní výzkumy ale naznačují, že toto šíření probíhá spíše pomaleji a postupně. Přesto máme doklady recentního šíření několika lužních druhů plžů podél dlouhých úseků vodních toků, které pravděpodobně souvisí se změnou hospodářství a s postupným zarůstáním říčních niv. Zajímavé je, že v říčních náplavech nacházíme téměř výhradně faunu niv a ke splachování širšího okolí vodního toku pravděpodobně dochází jen zcela minimálně.

14

TOVAČOVSKÁ JEZERA - PŘÍKLAD SPOLUPRÁCE AKADEMICKÉ, SOUKROMÉ A VEŘEJNÉ SFÉRY Petra Kadlecová Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 3, 613 00 Brno; [email protected] Tovačovská jezera a Tovačovské rybníky jsou rozsáhlé vodní plochy v jižní části Olomouckého kraje, které ačkoli leží těsně vedle sebe, mají velmi rozdílné využití – zatímco rybníky jsou využívány k tradičnímu chovu ryb, jezera jsou dobývacím prostorem pro mokrou těžbu štěrkopísků. Na jezeře III (na mapách někdy označovaném jako Skašovský rybník) byla těžba již ukončena a bylo zpřístupněno veřejnosti. Otevírají se tak různé možnosti a hledají se možné způsoby využití, a proto si jezero III jako modelové území vybral pětičlenný tým, který v rámci druhého ročníku soutěže The Quarry Life Award zpracoval projekt Tovačovský štěrk pro krajinu – krajina pro lidi. Projekt byl formulován jako platforma pro setkání přírodovědců, těžařské společnosti a veřejnosti – uživatelů společného prostoru. Hlavním cílem bylo navrhnout pro vybrané území taková opatření, jež podpoří místní biodiverzitu a zároveň rozšíří možnosti pro rekreaci a některé zájmové aktivity. Autoři projektu navštěvovali území v různých denních a ročních dobách, aby se setkali s širokým spektrem uživatelů a pochopili tento prostor. Zásadními výstupy projektu byla výstava na nádvoří zámku Tovačov a dotazníkové šetření, na jejichž základě byly formulovány závěry a doporučení pro další vývoj lokality tovačovských jezer a blízkého okolí. Výsledky soutěže zaujaly starostu města Tovačova i členy několika místních sdružení, a proto je zde šance na postupnou realizaci navržených opatření.

15

KONCEPTY S KRAJINNĚ-EKOLOGICKOU RELEVANCÍ V ČESKÉ BOTANICE 2. POLOVINY 20. STOLETÍ Pavel Kovář Katedra botaniky, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Benátská 2, 128 01 Praha 2; [email protected] Příspěvek je pokusem o výběr, zpřehlednění a sumární pohled na práce českých botaniků a vegetačních ekologů generace 2. poloviny 20. století, jež měly koncepčně teoretický charakter a navzdory izolovanosti za tehdejšího státního režimu nalezly mezinárodní ohlas a přispěly k ekologické teorii (např. K. Kopecký - liniové pobřežní porosty řek, předchůdce pozdějšího konceptu biokoridorů; J. Jeník - větro-horopisná soustava a vliv na zvýšenou biodiverzitu, vztah k pozdějšímu pojmu disturbance; Z. Kropáč - zásoba semen v půdě, vztah k pojmu semenná banka; E. Hadač - koncept agroekocyklů, vztah k plevelové dynamice; koncept základních krajinných celků v přístupu k územním systémům; ekologické režimy vysokohorské a rašelinné vegetace; M. Rychnovská - produkční parametry travinných společenstev a jejich determinanty v ekosystémových proměnných; J. Moravec a manželé R. a Z. Neuhäuslovi - principy konstrukce map potenciální rekonstruované vegetace v různých měřítcích s odpovídající výpovědní hodnotou o prostředí; S. Hejný - koncept střídání ekofází ve vodním resp. mokřadním prostředí jako princip optimalizace rybničních funkcí; J. Vicherek - cenologicko-fytogeografické vztahy tuzemské vegetace písčin a slaných půd k východní panonské oblasti; J. Slavíková - vegetační fenomény vázané na izolovaný kónický vrch, M. Rejmánek - sukcesní řady na úhorech v opuštěné agrární krajině krasové oblasti; vlastnosti invazních rostlin a invazibilita společenstev; ad.). Krátce je zmíněno, nakolik se uvedené práce staly součástí nauky o ekosystémech a krajině v ekologické teorii, případně v běžné aplikační praxi.

16

EMIL HADAČ - PŘIPOMÍNKA ZAKLADATELSKÉ OSOBNOSTI V ČESKÉ EKOLOGII KRAJINY Pavel Kovář1, Jana Möllerová2, Hana Rambousková3 Katedra botaniky, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Benátská 2, 128 01 Praha 2; [email protected] 2 Holubí 2, 165 00 Praha 6 – Suchdol; [email protected] 3 Fulbrightova komise, Karmelitská 17, 118 00 Praha 1; [email protected] 1

Stručné úvodní připomenutí hlavních přínosů prvního ředitele akademického Ústavu krajinné ekologie, jehož 100. výročí narození je konference dedikována. Autoři reflektují první léta existence ústavu, původní ideje a vklad rozvíjející se instituce do jejího nasměrování. Krátce jsou komentovány dobové okolnosti na základě autopsie autorů v tom čase působících na půdě ústavu, jakož i stadium vývoje oboru v tehdejším mezinárodním kontextu.

17

DŮSLEDKY A RIZIKA NEDODRŽOVÁNÍ EVROPSKÉ ÚMLUVY O KRAJINĚ Petr Kučera Mendelova univerzita v Brně, Ústav plánování krajiny ZF, Valtická 337, 691 44 Lednice; [email protected] Desáté výročí přijetí Evropské úmluvy o krajině parlamentem České republiky bylo vloni příležitostí k bilanci přijatých závazků. V jednotlivých oblastech Úmluvy učinila Česká republika mnoho dobrého a prospěšného. Řada dobrých příkladů dokazuje naplňování principů Úmluvy na území ČR. Kvalita domova, tváře naší krajiny a jejího zdravého rozvoje v současné společnosti rezonuje stále silněji. Implementace Úmluvy na našem území však trpí dvěma zásadními problémy: a) úzce pojatý resortismus státní správy brání realizaci průřezových témat. Příslušnost konkrétního problému do některého z resortů (podle kompetenčního zákona České republiky) vyvolává efekt kompetenční dominance. Legislativní převaha „kompetentního“ resortu neumožňuje ostatním účastníkům veřejné správy prosazovat oprávněné požadavky; b) koordinační role vlády České republiky vede k zaujímání kompromisních řešení, v nichž stav a rozvoj krajinného prostředí hraje často submisivní roli. Koordinační roli Ministerstva životního prostředí ostatní resorty nejsou ochotny uznat ani respektovat s odvoláním na skutečnost, že taková role tomuto ministerstvu kompetenčně nepřísluší. Přitom rozhodování o lokálních (nikoliv nevýznamných) problémech je mimo rozlišovací schopnost vlády. Rezort místního rozvoje se přitom „krajinou“ zabývá jen jako prostorem pro možnou exploataci. Evropská úmluva o krajině předpokládá, že státy a jejich vlády změní schémata rozhodovacích procesů při nakládání s krajinou a s přírodními zdroji, že budou předcházet vyčerpávání neobnovitelných zdrojů a účinně čelit riziku nevratných změn. Česka republika v této otázce setrvala v zaběhlých rozhodovacích mechanismech, i když má k dispozici dostatek odborných podkladů, analýz i návrhů na řešení vznikajících problémů. U příležitosti oslav výročí ratifikace Úmluvy jednotlivé resorty ze své činnosti vyberou témata související s textem Úmluvy a prohlásí je za naplňování požadovaných cílů. Ve skutečnosti by se ovšem těmito otázkami stejně musely zabývat z pouhého titulu své existence. Průřezová spolupráce a vzájemná provázanost příčin a důsledků mezi jednotlivými resorty však je však i nadále pouze ojedinělou výjimkou. Současnou úrovní implementace Úmluvy žádná nová činnost nebo nová agenda v České republice bohužel nevznikla. Publikace „ÚMLUVA O KRAJINĚ – LANDSCAPE INCONVENIENCE“ tuto skutečnost podrobně mapuje v jednotlivých oblastech Evropské úmluvy o krajině. Pozornost je věnována opatřením „všeobecným“: právní definice krajiny, krajinné politiky, nástroje ochrany krajiny a územního rozvoje. Analýze jsou podrobena opatření „zvláštní“: stav společenského povědomí, výchovy a vzdělávání, vědecké poznání krajinných souvislostí (charakteristiky krajinných typů, změn krajinných typů, hodnot krajiny, cílové charakteristiky krajin). Zvýšená pozornost je věnována důsledkům nedodržování úmluvy: ztrátě přírodních, harmonických i komponovaných krajin, ztrátě struktury krajiny, degradaci jednotlivých složek krajinného prostředí i problémům krajin narušených. Pokud se má stav implementace Úmluvy v blízké budoucnosti změnit, musí Česká republika otevřeně a bez odkladu přistoupit na 12 podrobně formulovaných zásad odpovědného nakládaní s krajinou.

18

VÝVOJ TYPOLOGIE KRAJINY OD EMILA HADAČE PO SOUČASNOST Zdeněk Lipský Karlova univerzita v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra fyzické geografie a geoekologie, Albertov 6, 128 43 Praha 2; [email protected] Klasifikace, členění a typologie krajiny je jedním z nejvýznamnějších úkolů krajinné ekologie resp. vědy o krajině. Má svůj nezastupitelný a klíčový význam jak z hlediska základního výzkumu, poznání a rozvoje samotného oboru, tak z pohledu praktických aplikací v ochraně, plánování a managementu krajiny. Každý krajinný typ se vyznačuje svérázným souborem rysů a charakteristik, kterými se odlišuje od jiných krajinných typů, a v ideálním případě právě proto každý krajinný typ vyžaduje specifický a odlišný přístup k využívání a ochraně. Nověji význam typologie krajiny podtrhla Evropská úmluva o krajině z roku 2000, která vymezení krajinných typů a jejich následný monitoring, zaznamenávání změn v takto vymezených typech krajin klade přímo za úkol všem státům, které Úmluvu o krajině podepsaly. Krajinná ekologie a ještě dříve geografie trvale usilují o vypracování takové krajinné typologie, která by co nejlépe odrážela existující diferenciaci a rozmanitost krajinné aféry na různých prostorových úrovních. V České republice, v Evropě i v jiných částech světa tak přibližně za posledních 50 let vzniklo množství regionálních, národních i kontinentálních typologií krajiny, jež se navzájem liší použitou metodou, měřítkem, podkladovými daty. Od prvních více méně expertních typologií se vývoj ubírá směrem k objektivním metodám využívajícím digitální databáze a zpracování v prostředí GIS. Ani ty však nemusí přinést optimální a v praxi využitelné výsledky ve smyslu požadavků Evropské úmluvy o krajině. Do typologie krajiny zasáhl svým způsobem i Emil Hadač, který ve své práci formuloval a charakterizoval jednak série krajinných typů Země, tak i pět skupin základních krajinných typů České republiky. V příspěvku bude uveden přehled vývoje metodických přístupů i konkrétních výstupů české a evropské typologie krajiny od 60.-70. let 20. století do současnosti.

19

VÝVOJ PŮD RUDNÍCH A STRUSKOPOPÍLKOVÝCH ODKALIŠŤ ČR A JEJICH VLIV NA SUKCESI VEGETACE

Ota Rauch Botanický ústav AV ČR, v.v.i. , Zámek 1, 252 43 Průhonice; [email protected] Rudní a struskopopílková odkaliště zaujímají v ČR značné rozlohy a jejich časté umístění v plochých nivách výrazně ovlivňuje krajinný ráz. Doprava značných objemů spalovaného uhlí a nutnost chlazení předurčilo umístění největších struskopopílkových odkališť do nížinných oblastí v blízkosti velkých řek. Zde uprostřed krajiny kulturních porostů vznikly vyvýšené ostrovy antropogenního původu s rozmanitými půdně mikroklimatickými podmínkami. Kromě nepříznivého vlivu na okolí mají význam pro vznik specifických až extrémních biotopů, a tím i pro zachování některých populací chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů (bezlesí s aktivními vátými písky, slaniska). Na rozdíl od tvarově podobných hald, lomů, hlinišť a pískoven je naplaveným odpadem substrát, který se výrazně liší od substrátů půd v okolí odkališť. To je dáno jak jeho vzdáleným původem (uhlí), tak jeho spalováním. U rud jsou to technologické procesy, mletí a vyluhování kyselinami. Oba typy substrátů mají některé prvky nedostatkové (C, N) některé se zkoncentrovaly pro rostliny a živočichy na toxickou úroveň (S-SO4, Zn, As, H+ ). Jsou popsány procesy zvětrávání rudních minerálů vedoucí k okyselení a k druhotnému zasolování horizontů. Vývoj půd je zobecněn pro nížinné a podhorské odkaliště v závislosti na substrátu a klimatu, tj. především poměru srážek a výparu. Ty určují dynamiku postupného zasolování a vytváření obohacených horizontů sádrovcem a oxidy kovů. Na některých stanovištích chvaletického odkaliště je popsán i vývoj kyselých sulfátových půd. Značná variabilita půd a jejich mozaikovitost se odráží na rozmanitosti vegetace, specifický vývoj sulfátových půd blokuje na některých odkalištích sukcesi. Řada publikovaných prací z vybraných odkališť umožnila srovnat druhovou bohatost nižších a vyšších rostlin v závislosti na některých vlastnostech substrátů. Rozsah půdní reakce u rudních odkališť a stupeň zasolení je řádově mnohem větší než u struskopopílkových. To vede k vytváření značně odlišných mikrostanovišť s reakcí od silně kyselé až po alkalickou.

20

INVAZNÍ ORGANISMY A SOUČASNÍ ČEŠTÍ BIOLOGOVÉ Pavel Rejchrt Fakulta sociálních studií, Masarykova Univerzita; [email protected] Příspěvek prezentuje postoje současných českých biologů k invazním druhům v přírodě ČR. Cílem práce bylo zjištění možného spektra názorů a postojů současných českých biologů k invazním organismům, identifikace příčin odlišných postojů a porovnání s diskursem v anglosaské literatuře. Výsledky byly získány analýzou textů publikovaných v české odborné literatuře (Ekolist, Ochrana přírody, Sedmá generace, Veronica, Vesmír, Živa). Na základě analýzy bylo identifikováno pět základních postojů k nepůvodním a invazním organismům: indiferentní, negativní, tolerantní, badatelsky vstřícný, pozitivní. Příspěvek přináší ilustrativní příklady uvedených postojů.

21

TÉMATA EKOLOGIE KRAJINY V TUZEMSKU VS. VE SVĚTĚ – KDE JSME A KAM KRÁČÍME Dušan Romportl Katedra fyzické geografie a geoekologie, PřfUK v Praze, Albertov 6, 128 43 Praha 2; [email protected] V roce 2013 publikoval Jianguo Wu – šéfeditor vlajkového časopisu Landscape Ecology – přehledovou studii „Key concepts and research topics in landscape ekology revisited“, kde se zabývá hodnocením dosavadního vývoje témat a klíčových konceptů v krajinné ekologii za posledních 30 let od přelomového workshopu v Allerton Park v r. 1983. Vyjmenovává jak tradiční předměty bádání, tak trendy a výzvy současného výzkumu. Zároveň zmiňuje i regionální rozdíly v zaměření jednotlivých krajinně-ekologických škol - v globálním měřítku rozlišuje evropskou, americkou a čínskou školu. V roce publikování prošel článek bez větších ohlasů, ale již v loňském roce se na něj odkazovalo významné množství koncepčních studií a prací zabývajících se perspektivami krajinné ekologie, interdisciplinaritou a podobně. V evropském a zvláště českém prostředí tento přehledový článek umožňuje srovnání zaměření světové vědy s tuzemskými poměry a trendy. V roce, kdy si připomínáme 100. výročí narození nestora české krajinné ekologie Emila Hadače, se takové porovnání a rekapitulace doslova nabízí – předložený konferenční příspěvek se o to skromně pokouší.

22

MOŽNOSTI A LIMITY IMPLEMENTACE EVROPSKÉ ÚMLUVY O KRAJINĚ V ČR Alena Salašová Mendelova univerzita v Brně, Ústav plánování krajiny ZF, Valtická 337, 691 44 Lednice; [email protected] Evropská úmluva o krajině je zásadním dokumentem, který přinesl novou filozofii do přístupu k ochraně, správě a plánování kulturní krajiny. Komplexně a systémově definuje základní kroky v péči o krajinný prostor s cílem chránit a rozvíjet jeho hodnoty pro budoucí generace. Zásadním a pro dosavadní praxi v ČR neobvyklým způsobem zdůrazňuje aktivní roli obyvatelstva v celém procesu managementu krajiny a zdůrazňuje jeho právo na „krajinu“ jako součást základních lidských práv a svobod. Úmluva zdůrazňuje, že krajina je součástí života a identity každého obyvatele, proto má každý obyvatel právo se aktivně podílet i na rozhodování o její budoucnosti. Přesto, že Česká republika oficiálně přijala Evropskou úmluvu o krajině již v roce 2004 a v několika ohledech zapracovala vybrané požadavky Úmluvy do právních předpisů (Stavební zákon), nelze považovat implementační proces zdaleka za ukončený. Česká republika stojí i po deseti letech od ratifikace dokumentu spíše na jeho počátku. Praktickou implementací myšlenek Evropské úmluvy o krajině se naše pracoviště zabývá již od roku 2002, a to zejména ve vztahu k vzdělávání, procesu hodnocení kvality krajiny a plánovacím procesům. Jednou z mnoha aktivit, které měly více podpořit implementační proces v ČR, se stal projekt OP VK Důsledky a rizika nedodržování Evropské úmluvy o krajině, na jehož realizaci se podílela Mendelova univerzita v Brně, Univerzita Palackého v Olomouci, Výzkumný ústav pro krajinu a okrasné zahradnictví Silva Taroucy v Průhonicích, nevládní organizace CENELC a Bioinstitut Olomouc. Projekt vznikl za účelem šíření informací o principech vyplývajících z Evropské úmluvy o krajině, nastolovaní společenské diskuse o problémech souvisejících s jejím zaváděním do běžného života, vytvoření partnerské sítě podporující spolupráci mezi všemi, kteří pracují s kulturní krajinou nebo v ní prostě žijí. Prvotním popudem k realizaci tohoto typu projektu byla dlouhodobě vnímaná nedostatečná informovanost a špatná praxe ve výměně informací a zkušeností vztahujících se k implementaci Úmluvy v České republice. Základním principem projektu se stala myšlenka vytvoření partnerské sítě pro implementaci na národní úrovni a její propojení na další zahraniční sítě a platformy. Klíčovými aktivitami, které měly napomoci výměně a získávání nových zkušeností, se stala série zahraničních stáží a národních interaktivních seminářů a workshopů s cílem definovat nové příležitosti pro podporu implementačního procesu. Byly definované hlavní problémy a bariéry implementačního procesu a navrženy priority, na které by Česká republika měla zaměřit svou pozornost. Reálným výsledkem projektu se staly učební texty pro vysoké školy, sborníky ze seminářů a workshopů, výukový model pro specialisty v plánování krajiny, putovní výstava studentských prací a monografie. Významnou součástí projektu bylo vytvoření výukového modelu projekčního workshopu, do jehož realizace byli „vtaženi“ obyvatelé a celá řada dalších uživatelů, vlastníků nebo správců modelových území. Do spolupráce na projektu byla přizvána řada zahraničních pracovišť, a to zejména evropské sítě pro podporu implementace Úmluvy (UNISCAPE a RECEPENELC), výzkumné instituce (ALTERRA Rresearch institute for green Libiny environment, Wageningen, Leibniz Centre for Agricultural Landscape Research Müncheberg), univerzity (v Seville, Florencii, Wageningen) nebo nevládní instituce či samosprávní orgány (Landscape Observatory of Catalonia, Ministry of Territory and Sustainability Government of Catalonia). Na základě široké národní a mezinárodní diskuse bylo vybráno 12 témat, na které by Česká republika měla zaměřit svou pozornost v nejbližších letech: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.

Právně uznat krajinu jako základní složku životního prostředí člověka Vytvářet, schválit a naplňovat krajinné politiky Ve spolupráci s veřejností vytvořit Katalog krajin ČR Vymezit hodnoty krajin ČR – analyzovat, které jevy zvyšují nebo snižují jejich kvalitu Chránit v krajině to, co je žádoucí chránit Ve spolupráci s veřejností definovat optimální charakter krajiny v budoucnosti Spravovat krajinu v duchu udržitelného vývoje Plánovat a dotvářet krajinu na principech Evropské úmluvy o krajině (krajinné plánování, landscape observatory) Monitorovat „krajinotvorné“ procesy a jejich dopady na kvalitu krajiny Podporovat vzdělávání a výchovu zaměřené na krajinu a její plánování Zvyšovat povědomí občanské společnosti o krajině Spolupracovat na evropské úrovni při plánování a ochraně krajiny

23

ČASOVÉ ZMĚNY ATMOSFÉRICKÉ DEPOZICE NA ÚZEMÍ ČR V LETECH 1990–2010 ZJIŠTĚNÉ BIOINDIKÁTORY

Ivan Suchara Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i., Květnové náměstí 391, 252 43 Průhonice; [email protected] Ke zjištění změn úrovně vstupu znečišťujících látek z atmosférického spadu do jehličnatých lesů jsou dlouhodobě (1990–2010) prováděny chemické analýzy vzorků vhodných rostlinných indikátorů ze 195–290 „trvalých biomonitorovacích ploch“ rozmístěných na území ČR v síti zhruba 15×15 km. Distribuce obsahu sledovaných prvků (13–42) v mechu (Pleurozium schreberi) zjišťovaná v pětiletých intervalech velmi dobře dokumentuje např. rozložení hustoty a typy emisních zdrojů, dopad odsíření tepelných elektráren, omezení a ukončení spotřeby olovnatých benzínů, atp. Plošné sledování poměru stabilních izotopů olova, který je specifický pro jednotlivé emisní zdroje, v mechu odhaluje např. hlavní směry šíření emisí a velikost a tvar znečištěných ploch v okolí každého zdroje. Analýzy mechu umožní nejen zjistit jejich znečištění jednotlivými organickými polutanty (PAHs, PCBs), ale i šíři zón kontaminace podél lesních pozemních komunikací s rozdílnou intenzitou dopravy. Z muzeí získané vzorky mechu opakovaně sbírané v daném území, např. od konce 19. století v Krkonoších, názorně dokumentují významný nárůst obsahu celkového dusíku v mechu zhruba po roce 1950. Vnější kůra (rhytidoma) smrku je účinný pasivní sampler atmogenních polutantů. Časové řady měření extraktů kůry jako např. jejich reakce (pH) odhalují distribuci úrovně kyselých spadů v ČR a jejich časoprostorové změny od roku 1989 nebo vliv geomorfologie na kyselost kůry na výškových profilech v Krkonoších nebo Krušných horách. Celková elektrická vodivost výluhů kůry dokládá aktuální míru minerální kontaminace kůry (kyselinotvorného a prašného znečištění) podmíněnou např. činností průmyslových emisních zdrojů nebo zvýšenou větrnou erozí. Koncentrace např. SO42-, F-, Cl-, NH4+ a NO3- těsně koreluje s lokální úrovní průmyslových emisí, intenzitou zemědělské činnosti nebo automobilové dopravy. Distribuce koncentračních aktivit vybraných radionuklidů uvolněných do ovzduší z nukleárních pokusů nebo havárií jaderných elektráren ve smrkové kůře umožnila zjistit např. předčernobylskou a počernobylskou úroveň spadů radionuklidů (např. 137Cs) na území ČR a jejich aktuálně stále vysoké aktivity v bioindikátorech na místech hotspotů z jara 1986. Lesní nadložní humus s velkou adsorpční kapacitou relativně pevně a dlouhodobě adsorbuje kladně nabité částice spadu, a proto integruje atmosférické spady za velmi dlouhé období. Chemické analýzy humusu odhalí často vysokou míru znečištění toxickými a rizikovými sloučeninami ve zdánlivě čistých oblastech, kde aktuálně emisní zdroje již nepůsobí, nebo vykazují jen nízké emisní úrovně. Takto byla např. v ČR vymezena nečekaně rozsáhlá oblast extrémní úrovně znečištění chalkofilními prvky (např. Ag, As, Cd, Pb atp.) v okolí kovohutí Příbram, objevena oblast vysoké kontaminace radionuklidy a litogenními prvky v okolí drtičky kameniva odvalů bývalých uranových dolů, zjištěna distribuce znečištění krajiny rtutí kolem Neratovic po povodni 2002 nebo lokalizována místa zvýšené akumulace radionuklidů černobylského původu v oblastech zasažených dešťovými srážkami v době přechodu radioaktivního mraku přes ČR. K odhadu aktuální úrovně spadů toxických a rizikových prvků a organických sloučenin na území ČR byly použity i další typy rostlinných indikátorů (např. smrkové jehličí, tráva metlička křivolaká nebo kapradina papratka samičí). Všechny použité bioindikátory překvapivě vykazují velmi podobnou distribuci obsahu sledovaných znečišťujících látek, což dokládá větší efekt atmosférického spadu na ekosystémy, než se očekávalo. Uvedené bioindikační programy jsou relativně levným, spolehlivým a efektivním nástrojem ke zjišťování úrovní vstupů různých typů znečišťujících látek do lesních ekosystémů a odhadu jejich potenciálního vlivu na složky životního prostředí.

24

ROLE JEDNOTLIVÝCH ROSTLINNÝCH DOMINANT NA CHVALETICKÉM ODKALIŠTI (PŘEHLED PROBĚHLÝCH STUDIÍ) Michal Štefánek Katedra biologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Hradec Králové, Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové; [email protected] Chvaletické odkaliště je dlouhodobě cílem zájmu studií zaměřených na sukcesi vegetace, ale i další biologické procesy a jevy v podmínkách extrémního prostředí (vysoký obsah těžkých kovů v substrátu, vysoké povrchové teploty, nedostatek vody a jiné). S větší či menší intenzitou zde probíhají jednotlivé studie již od počátku utlumování provozu rudního odkaliště v roce 1973, přičemž v období mezi roky 1986 a 2002 zdejší výzkum byl poměrně intenzivní. Na rozdíl od sousedních dvou odkališť, která byla cíleně rekultivována a materiál (kal) byl přehrnut vrstvou zeminy (a došlo zde i k pokusům o výsadbu dřevin), třetí odkaliště bylo ponecháno přirozené sukcesi, která byla či je pouze místy narušována antropogenními zásahy (například pojezdy motorek či myslivecká činnost). To samozřejmě umožnilo realizovat řadu studií, včetně těch, které byly zaměřeny na roli jednotlivých dominant v primární sukcesi. Mechorosty a lišejníky umožňují snadnější přežívání klonálních výběžků travinných dominant (Calamagrostis epigejos, Phragmites australis), ale jsou nepříznivé pro dlouhodobější přežití semenáčků. Důvodem jsou mikroklimatické podmínky (zejména vlhkost), které jsou vhodné pro vyklíčení semen, ale pro další růst a uchycení již ne. 75 % semenáčků třtiny během čtyř měsíců uhynula (Pohlová 2004). Mnohem vhodnější pro uchycení semenáčků jsou štěrbiny v porostu mechorostů, které zasahují hlouběji do půdy (viz Hroudová et Zákravský 2004). Podobnou roli hrají porosty mechorostů i v uchycování dalších dominant schopných šířit se semeny (Betula pendula). Naopak lišejníky jsou pro uchycování semenáčů nevhodné (jak rod Cladonia, tak Peltigera didyactyla). Překvapivě největší počet semenáčků byl zaznamenán na holé půdě. Jednoleté druhy rostlin (zejména rod Vicia) se objevovaly zejména v mladších stádiích sukcese, svou chvíli slávy a maximálního výskytu prožily v relativně krátkém období po požáru, který postihl nemalou část odkaliště v roce 1994, kdy došlo k uvolnění prostoru a živin, narušení dormance semen (Štefánek 2004). Jejich role spočívala v obohacení půdy o dusík díky hlízkovým bakteriím vázaných na kořenový systém. Hlavními dominantami jsou ale traviny - Calamagrostis epigejos a Phragmites australis. Konkurenčně zdatná a vůči stresu tolerantní třtina má v extrémních podmínkách prostředí pozitivní vliv, neboť také příznivě ovlivňuje uchycování semenáčků ostatních rostlin díky svému opadu, který pozitivně ovlivňuje mikroklimatické podmínky povrchu půdy (Dlouhá 1999). Obdobně (byť v menší míře) se na vlhčích místech (v terénních depresích) pravděpodobně uplatňuje rákos. Zároveň třtina překvapivě nejsnadněji podléhá dekompozici (ve srovnání s ostatními dominantami – bříza, osika, Štefánek et al. 2012). Dominantními dřevinami odkaliště jsou pionýrské dřeviny bříza a osika, každá s jinou strategií šíření. Bříza se šíří generativně semeny, naopak osika je schopna klonálního růstu. Podle toho také jsou schopny různě reagovat na disturbanci (například požár, Štefánek 2004, Kovář et al. 2011). Nezanedbatelný je vliv opadu listí těchto dřevin, přičemž se zdá, že listový opad obou dřevin se rozkládá přibližně stejnou rychlostí (Štefánek 2004). V následujících letech jsou plánovány například experimenty s klíčením a následným uchycováním semenáčků klimaxových dřevin, které se pozvolna začínají objevovat na odkališti (dub letní a zimní, javory, habr atd.), napříč jednotlivými vegetačními a sukcesními typy (plochy bez vegetace, plochy s převažující travinnou vegetací, plochy s dominantními břízami a osikami, plochy s vyšší půdní vlhkostí atd.). V těchto pokusech budou provedeny i analýzy vlivu mikrostanovištních, pedologických a porostních podmínek na klíčení a následné uchycení těchto dřevin.

25

KULTURA A PŘÍRODA – NÁJEMNÍ SMLOUVA SE ZEMÍ A ÚSTAVA ZEMĚ Pavel Trpák, Ivana Trpáková Na Homolce 228, Pyšely 25168, FŽP ČZU Praha; [email protected]; [email protected] Příroda a kultura představuje vazbu jejíž deskripce se stala základem díla filosofa prof. Josefa Šmajze.Vědomí o konečnosti biologické niky člověka na planetě Země se stalo důvodem pro definování Nájemní smlouvy se Zemí a též návrhu Ústavy Země ( 2014). Oba dva dokumenty jednoznačně upozorňují na konec stávající hedonistické filosofie člověka a šíření iluze, že právě kultura a s ní spojená technika bude tou nejlepší cestou jak zachovat stávající kapacitu ekosystémů planety. Vědomí souvislosti o možné konečnosti pestrosti a bohatství biosféry nutí nejen k nutnosti předefinování filosofických východisek, ale především k nutnosti změny hodnotových systémů a kriterií. Stále stoupající plundrování přírody projevující se rapidním snižováním biologické diversity s obrovským a dosud nepopsaným procesem snižování počtu dříve běžných druhů rostlin a živočichů, jak o tom svědčí červené seznamy, spolu s rostoucím podílem technosféry nás vede ke snaze definovat meze kapacity ekosystémů a tím i fungující biosféry. Je otázkou zda princip zodpovědnosti za stav Země probouzející duch zodpovědnosti za stvoření dokáže přesvědčit jak odbornou sféru, tak i širokou veřejnost o nutnosti nejen definice, ale i realizace těchto dokumentů v podobě Nájemní smlouvy se Zemí a Ústavy Země, které se na první pohled zdají absurdní a jsou výrazem mnohými tušené pravdy o skutečném stavu planety. Definování práv Země vůči lidské entitě se dnes stává železnou nutností, a to v rámci udržení pouhé existence člověka, a to v podobě člověka a ne jakéhosi mutanta.. Zda to bude člověk rozumný, či jenom spotřební, to dokáže budoucnost. Proto je nejen nutné popisovat důsledky existence pouhé spotřební společnosti, v níž se člověk stal nejen subjektem, ale i cílem spotřeby. Postupující ztráta lidství spolu s prohlubující se sociální nerovností, absence pokory a údivu nad pestrostí stromu života se nesmí stát faktem limitujícím možnost obratu lidské společnosti. Protože je stále čas na změnu hodnot a naplnění konkrétním obsahem vědomí odpovědnosti nejen za budoucnost člověka na této planetě, ale i za stvoření, je tento obrat cílem obou zmiňovaných dokumentů. Právě skutečnost, že tato konference IALE je konána k výročí 100. narození profesora Emila Hadače, konejme tak jako on, když obhajoval naši společnou Zprávu ekologické sekce Čs. Biologické společnosti ČSAV o stavu životního prostředí ČSSR (1983), zpracovanou pro tehdejší federální vládu. Protože oba dva dokumenty jsou známy a nikdo je na rozdíl od Zprávy neutajuje. Tak konejme, a to zejména za stavu kdy času je pomále a bod obratu se stále oddaluje.

26

NIVA ORLICE JAKO CENTRUM BIODIVERZITY KRÁLOVÉHRADECKÉ AGLOMERACE VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH Michal Vávra Univerzita Hradec Králové, Katedra biologie, Náměstí Svobody 301, 500 02 Hradec Králové; [email protected] Studie se zabývala biodiverzitou mrtvých a slepých ramen řeky Orlice ve východních Čechách. Botanický průzkum byl uskutečněn v zájmovém území mezi městem Hradec Králové a obcemi Malšovice, Malšova Lhota a Svinary. Mrtvá a slepá říční ramena fungují v krajinném kontextu říční nivy jako potenciální refugia druhové diverzity cévnatých rostlin. Řeka Orlice byla v intravilánu Hradce Králové a přilehlých obcí v celém úseku v minulosti regulována. Říční niva má zde přesto přírodní charakter a roku 1996 bylo území vyhlášeno jako Přírodní park Orlice. Místní ekosystémy jsou také součástí evropsky významné lokality Orlice a Labe. Slepá ramena a tůně jsou ovlivněny činností vlastního toku Orlice. Vodní režim v ramenech a tůních je závislý na výšce hladiny podzemní vody a stavu vody v řece. Voda v tůních a řece je přirozeně eutrofní, dochází k ukládání organického materiálu a následnému stárnutí ramen, projevující se také na některých místech ústupem vodní plochy. Orlická niva je bohužel ohrožována šířením invazních druhů rostlin (např. Reynoutria japonica Houtt nebo Impatiens glandulifera Royle), zavlékáním nepůvodních druhů ryb (Ctenopharyngodon idella Valenciennes), chovem polodivokých kachen (Anas platyrhynchos L.) a zakládáním černých skládek. Lokalita Rameno u Stříbrného rybníka v Malšově Lhotě je stanovištěm poslední původní české mikropopulace kriticky ohroženého Potamogeton praelongus, jeho oficiální záchranný program in situ dále probíhá v Kašparově jezeře na Slezském Předměstí. V pozorované soustavě slepých ramen a tůní roste mnoho druhů vodních makrofyt. Bylinné patro zahrnuje rákosiny a vegetaci vysokých ostřic. Keřové a stromové patro se skládá z fragmentů lužních lesů a keřových vrbin. V nivě řeky Orlice blízko královéhradecké aglomerace bylo zaznamenáno 446 taxonů cévnatých rostlin. Botanický průzkum potvrdil přítomnost druhově bohatých společenstev vodních a mokřadních rostlin. Ze vzácných druhů to jsou např. Allium angulosum L., Hottonia palustris L., Lysimachia thyrsiflora L., Potamogeton alpinus Balb. či Potamogeton perfoliatus L.

27

NEPRAVIDELNĚ VIDITELNÉ STOPY MINULOSTI V KRAJINĚ Václav Ždímal Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno; [email protected] Dnešní využívání krajiny je velmi ovlivněno minulostí daného místa. Pro současnou nebo budoucí činnost v krajině je nezbytné omezení daná dřívější činností respektovat a ve spojení s odbornými znalostmi je použít jako podklady pro plánování. Dřívější stav můžeme někdy poznat dobře, jindy je to obtížnější. Pokud není dřívější činnost viditelná na první pohled, může být viditelná buď trvale nebo pouze krátkodobě. Jako první krok při rekonstrukci krajiny v minulosti lze využít historické mapy a letecké snímky, které jsou pro území České republiky dobře dostupné. Tyto zdroje sice zachycují relativně dobře stav krajiny, ale pouze v určitém okamžiku. Pořád zůstává dlouhé nepodchycené období. A důsledky činnosti z těchto neznámých období nemusí mít vliv o nic menší. Jejich identifikace je možná pozemním terénním průzkumem nebo pozorováním z výšky. Největší zkušenosti při identifikaci zaniklých historických objektů resp. lidské činnosti v minulosti mají letečtí archeologové. Gojda (2004) rozděluje příznaky identifikující nemovité objekty na přímé - půdní a stínové a nepřímé - vegetační, vyprahlostní, vlhkostní a další. V krajinné ekologii lze trvale viditelné stopy odhalit obvykle z leteckých snímků pravidelného snímkování České republiky. Pro odhalení krátkodobě viditelných stop je nutné využít určitých podmínek, umožňujících sledovat konkrétní objekty za vhodné situace. Předem definovat „vhodnou“ situaci s určitostí nelze, ale obecně musí být soulad mezi plodinou a její vegetační fází, vhkostními podmínkami půdy, výškou a směrem Slunce resp. osvětlením ve vhodném spektrálním pásmu a přítomností vnímavého pozorovatele na vhodném stanovišti. Zároveň je vhodné využít extrémní či neobvyklou situaci např. sucho nebo vlhko. Většinou se jedná o dlouhodobé sledování vybrané lokality, než vhodné podmínky nastanou. Tímto způsobem můžeme odhalit mnoho dřívějších aktivit v krajině. Konkrétním příkladem může být napřímení řek v minulosti a změny vlhkostních poměrů. Původní koryta jsou dodnes v krajině patrná, v jejich původních umístěních jsou odlišné půdní podmínky a jsou podmáčená. Při povodních se někdy vrací na své původní místo, které si „pamatují“. Podobným způsobem lze identifikovat převrstvení půdy při ukládkách produktovodů a melioračních staveb, místa po těžbě surovin, dřívější osídlení a další zásahy do krajiny. Sledování trvale a krátkodobě viditelných stop v krajině není samoúčelné, protože určité procesy v krajině fungují bez ohledu na lidské zásahy, pokud tyto zásahy nejsou extrémně velké. Lze to přirovnat k paměti krajiny, která umožní pouze určitý způsob využití daného území a při nevhodném způsobu využití se vrátí do původního stavu nebo trendu vývoje. A to už je příběh konkrétního místa a konkrétní krajiny. Použitá literatura: Gojda, M. Letecká archeologie a dálkový průzkum. Nedestruktivní archeologie, Praha : Academia, 2004. s.49-116. ISBN 80-200-1216-8.

28

Název:

Ekologie krajiny v České republice – vývoj, výsledky a perspektivy. U příležitosti 100. výročí narození prof. Emila Hadače.

Autorka:

Petra Kadlecová ed.

Vydala:

Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno

Tisk:

Vydavatelství Mendelovy univerzity v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno

Vydání:

první, 2015

Počet stran:

30

Náklad:

75 ks

ISBN

978-80-7509-197-0