UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Přírodovědecká fakulta Katedra rozvojových studií
Šimon KUBÍČEK
Vývoj Severní a Jižní Koreje po druhé světové válce s ohledem na možná řešení současné situace
Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Lenka Dušková
Olomouc 2012
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a veškeré použité zdroje informací jsem uvedl v seznamu literatury.
V Olomouci 30. července 2012
……………………………...
Děkuji vedoucí mé bakalářské práce, Mgr. Lence Duškové, za čas, který věnovala opravám této práce, a za rady, které mně během roku poskytla. Mé díky také patří slečně Barboře Klabačkové a panu Davidu Klementovi za pomoc s jazykovou úrovní práce.
Abstrakt Tématem bakalářské práce je sledování rozdělení Koreje, jeho příčin a následného vývoje vztahů obou Korejí v průběhu minulého století až do současnosti. Cílem práce bude určit faktory, které způsobily rozkol v zemi a následně udržovaly status quo. Dále se zaměří i na faktory, jež z jihokorejského pohledu pozitivně ovlivňovaly vztah obou zemí na konci 20. století. Práce poté popíše, jak současná zahraniční politika Jižní Koreje přistupuje k otázce Severní Koreje, a zaměří se také na vliv nacionalismu na jihokorejský přístup k etnickým Korejcům, jež se narodili mimo území Jižní Koreje. Ke svému konci se práce zaměří na možné scénáře vyústění současných vztahů. Při tvorbě práce byla použita rešeršně-kompilační metoda sběru informací převážně ze článků akademických časopisů. Klíčová slova:
rozdělení
Koreje,
mezikorejské
vztahy,
Jižní
Korea,
diktatura,
demokratizace, zahraniční politika, korejský nacionalismus
Abstract The theme of this thesis is on research about the issues regarding the division of Korea, its background, and the resulting development of relations between the two Koreas from the last century till today. The purpose of this paper is to find factors that eventually made the division possible, and afterwards, helped to maintain the status quo. Then, it focuses on factors that had a positive influence at the end of the 20th century on the South Korean perspective of the relations between the Koreas. The paper later on describes how the current foreign policy of South Korea deals with the North Korean question, and it also points out the influence of nationalism on the South Korean way of engaging ethnic Koreans who weren't born in South Korea. At its end, the paper concentrates on the possible outcomes of current Inter-Korean relations. This thesis was made by compiling information gathered mostly from academic journals. Keywords: Division of Korea, Inter-Korean relations, South Korea, Dictatorship, Democratization, Foreign policy, Korean nationalism
Obsah 1
ÚVOD ................................................................................................................................................ 1
2
NEGATIVNÍ FAKTORY ......................................................................................................................... 4 2.1 HISTORICKÉ SOUVISLOSTI VEDOUCÍ K ROZDĚLENÍ ZEMĚ ..................................................................................... 4 2.1.1 Japonská okupace ...................................................................................................................... 4 2.1.2 Exilové vlády během okupace .................................................................................................... 7 2.1.3 Komunistické hnutí ..................................................................................................................... 9 2.1.4 Období po druhé světové válce ................................................................................................ 11 2.2 SITUACE NA JIHU PO KOREJSKÉ VÁLCE ......................................................................................................... 13 2.2.1 Diktatury .................................................................................................................................. 13 2.2.2 Vztahy obou zemí po válce ....................................................................................................... 15
3
POZITIVNÍ FAKTORY .........................................................................................................................18 3.1 DEMOKRATIZACE .................................................................................................................................... 18 3.1.1 Politické souvislosti .................................................................................................................. 18 3.1.2 Vliv demokratizace na otázku unifikace ................................................................................... 20 3.2 NÁRODNÍ CÍTĚNÍ ..................................................................................................................................... 21 3.2.1 Historie korejského nacionalismu ............................................................................................ 22 3.2.2 Pohled směrem na sever .......................................................................................................... 24
4
PROJEVY NEGATIVNÍCH I POZITIVNÍCH FAKTORŮ V SOUČASNOSTI ..................................................27 4.1 ZAHRANIČNÍ POLITIKA JIŽNÍ KOREJE ............................................................................................................ 27 4.1.1 Neúspěch Sunshine Policy ........................................................................................................ 27 4.1.2 Zahraniční politika I Mjun-baka ............................................................................................... 29 4.2 PŘÍSTUP K IMIGRANTŮM .......................................................................................................................... 31 4.2.1 Imigranti ze Severní Koreje....................................................................................................... 31 4.2.2 Situace okolo skupiny Joseonjok .............................................................................................. 34
5
VÝHLEDY DO BUDOUCNA .................................................................................................................37
6
ZÁVĚR...............................................................................................................................................40
POUŽITÁ LITERATURA ...............................................................................................................................42 PŘÍLOHA ....................................................................................................................................................46
1 Úvod Korejské státní útvary se po celou svou historii musely vyrovnávat s vlivem silnějších sousedních národů, jimiž byli například Číňané a Japonci, kteří na ně v průběhu dějin vyvíjeli nátlak. První jednotný korejský stát vznikl na konci 10. století a existoval téměř 1000 let, dokud nebyl v roce 1910 anektován Japonskem. Tato skutečnost je korejským historickým milníkem, neboť situace uvnitř a vně korejského území zásadním způsobem přispěla ke vzniku dvou separátních států. Neexistence domácí politické scény a velká geografická i ideologická separace politických elit exulantů během okupace ve výsledku znemožnila po stažení Japonska z území Koreje vznik jednotné vlády. Korejský poloostrov se tak od konce druhé světové války potýkal s ideologickým rozdělením, které bylo formou miniaturizace studené války. Vyústěním těchto rozporů byla válka, jež se 25. června roku 1950 rozpoutala na území obou států a do níž se zapojilo přes dvacet zemí světa. Její zvláštností je, že mezi Severní a Jižní Koreou nikdy nebyla podepsána mírová smlouva, takže válka de facto nebyla ukončena. Hlavní boje skončily v roce 1953 podepsáním příměří v Pchanmundžonu.1 Diktátoři na obou stranách poloostrova posléze využívali existence druhého korejského státu k ospravedlnění své vlády a svých cílů. Následkem tohoto přístupu bylo, že mezi sebou obě korejské země nevyjednávaly a trvalo dvacet let, než mezi státy nastal první pokus o komunikaci. Skutečnost pádu železné opony bohužel výraznému zlepšení vztahů nepomohla a v Severní Koreji tak do dnešního dne přetrval stalinistický režim vlády. Na Jihu naopak můžeme pozorovat od konce 80. let proces demokratizace, díky níž se otázka případné unifikace poloostrova začala řešit na úrovni veřejné diskuze. I přes jisté úspěchy liberální „Sunshine Policy“, která nabízela značnou ekonomickou pomoc Severní Koreji bez nutnosti zpětné reflexe, tento přístup nepřispěl ke snížení vojenského napětí na poloostrově. Problematikou Korejí jsem se začal zabývat, poněvadž mě zajímala odpověď na otázku, jakým způsobem proběhlo rozdělení národního státu a proč výsledné státní útvary následně zůstaly až do dnešních dnů ve stavu vzájemné antipatie. Tato skutečnost v historii nemá paralelu, byť se podobné události staly i v jiných zemích. Vojenské napětí v německé situaci po druhé světové válce však bylo spíše vyvoláno přítomností Sovětských vojsk ve východním Německu. Naproti tomu v korejské situaci je toto napětí vyvoláváno
1 Lee, South Korea: a country study. 1992,
1
samotnými korejskými státy, a proto také jejich rozdělení přetrvalo i po pádu východního bloku.2 Cílem této práce tedy bude určit faktory, které v minulosti působily na vývoj vzájemných vztahů obou zemí převážně z jihokorejského pohledu. Mezi faktory, které mají negativní dopad na vzájemné vztahy, budu řadit vzájemnou ideologickou inkoherenci, jež se objevila během japonské okupace, a která společně s atmosférou poválečných let druhé světové války zapříčinila rozdělení Koreje. Následně se zaměřím na průběh vztahů během druhé poloviny dvacátého století, kdy obě země využívaly existence druhého státu k legitimizaci své vlády. Jako faktory s pozitivním dopadem uvedu demokratizaci v devadesátých letech, jež výrazně snížila antikomunistickou rétoriku Jihu, a také intenzifikaci národního cítění vůči severokorejské populaci. Důraz na jednotlivé faktory časově kladu především do doby, kdy jejich přítomnost nejvíce ovlivňovala směřování vztahů obou Korejí. Faktor ideologické rozpolcenosti tak beze změny působí i po skončení studené války, avšak demokratizace a nacionalismus v devadesátých letech směr vztahu obou Korejí ovlivnily více, a proto jim věnuji v tomto časovém období větší pozornost. V další kapitole popíši, jestli a jak tyto faktory působí na současnou zahraniční politiku Jižní Koreje vůči Severu, která se po zkušenostech se Sunshine Policy během vlády Kim Te-džunga zaměřila spíše na pasivní přístup. Vliv dlouhodobého ideologického rozpolcení na adaptaci jedince do společnosti ukážu na příkladě severokorejských emigrantů usazujících se na Jihu poloostrova. Také se zaměřím na to, jaký vliv má korejský nacionalismus na výsledné mezilidské vztahy na příkladě etnických Korejců pocházející z Číny, kteří se během osmdesátých let začali vracet zpět do Jižní Koreje. Přístup Jihokorejců k této skupině obyvatel by mohl reflektovat, jak by se společnost vyrovnala s vnitřní migrací při případném sjednocení obou korejských zemí. Poslední kapitola se bude zabývat možnostmi vyústění současných vztahů, z nichž čtyři nejpravděpodobnější blíže specifikuji. Budou jimi mírumilovná integrace a sjednocení, kolaps a sjednocení pohlcením, sjednocení konfliktem a externí intervence. Dále se také zaměří na dvě skutečnosti, které budou do budoucna vztah obou zemí ovlivňovat. Bude se jednat o výměnu diktátorů na Severu Koreje, kdy faktickou moc převzal Kim Čong-un, a také o blížící se prezidentské volby na Jihu.
2 Pfennig, From division through normalization to unification. 2001, s. 19
2
Práce se tedy pokusí odpovědět na následující výzkumné otázky: jaké faktory působily na vztah korejských zemí od konce druhé světové války, jak se tyto faktory projevují v současnosti a jaká jsou možná vyústění současných vztahů. Během celé práce budu používat dva způsoby přepisu jmen osob a míst z korejštiny. Pro historické osobnosti a geografické názvy budu používat přepis do češtiny, avšak jména autorů různých článku a knížek ponechám v přepisu anglickém. Činím tak z důvodu jejich lepší zpětné dohledatelnosti a také proto, že není pravděpodobné, že by jejich články někdy byly vydány v češtině. Také pořadí jmen bude zanecháno v obou případech podle korejských standardů, to znamená, že první v pořadí bude příjmení a následovat bude jméno osoby. Zdrojem informací, které jsem využil při psaní této práce, byly zejména články z akademických časopisů; jako druhotný zdroj pak posloužily knížky relevantní k tématu jednotlivých
kapitol.
V historické
části
jsem
také
využil
zeměpisných
studií
vypracovaných pro knihovnu kongresu Spojených států. V novodobější problematice jsem použil statistických zdrojů jihokorejského Ministerstva pro sjednocení a dalších institutů. Z autorů bych zmínil hlavně Lee Chong-sika, jehož práce o historických souvislostech korejských nacionalistických hnutí v počátcích 20. století byly přehledné, a také Shin Gi-wooka. Jeho knížka Ethnic Nationalism in Korea byla dobrým úvodem do problematiky korejského nacionalismu.
3
2 Negativní faktory 2.1 Historické souvislosti vedoucí k rozdělení země Následující řádky této práce se budou zabývat faktory, které v minulosti způsobily rozkol korejského státu do takové formy, jak jej známe dnes. Jako první z nich uvedu přehled dění během japonské okupace korejského území, jelikož je možné, že právě toto období bylo rozhodujícím pro utváření hnutí, jež následně nově vznikající korejský stát rozpoltilo, byť je nutno dodat, že do velké míry situaci eskaloval i přístup mezinárodního společenství.3 Následovat budou kapitoly o exilových vládách, kterých se v období okupace utvořilo několik, a také přehled počátků působení komunistického hnutí, které si našlo podporu u značné části Korejců. Podkapitola bude uzavřena přehledem situace po druhé světové válce a následným krátkým shrnutím Korejské války, tedy prvního válečného konfliktu studené války. Pro přesnější představu zde ještě uvedu krátký přehled historických událostí, jež jsou považovány za důležité momenty korejské historie. Prvním státním útvarem na korejském poloostrově byl Ko Čoson, který ve třetím století před naším letopočtem vytvořil alianci městských států. Prvním státem, v jehož době se území celého poloostrova sjednotilo, bylo v roce 935 Korjo, od něhož pochází název pro dnešní Koreu.4 Korjo se muselo adaptovat na časté výpady Mongolů a také na útoky Číny a Japonska. Od roku 1392 se státní útvar přejmenoval na Čoson podle dynastie, jež v té době začala vládnout.5 Ta se u moci udržela až do japonské okupace.
2.1.1
Japonská okupace První náznaky japonských snah o ovládnutí strategicky významného území, na
kterém se korejský stát nachází, pochází z dob 16. století.6 Tažení proběhla celkem dvě a obě nakonec skončila neúspěchem a stažením vojsk z území poloostrova. Korea do té doby nebyla přímo závislá na žádné cizí státní moci, avšak již roku 16307 území dobylo Mandžusko a donutilo tehdejšího korejského panovníka podepsat nerovnou smlouvu, podle níž se Korea stala vazalským státem, který nesměl vstupovat do dialogu se žádnou jinou zemí. Nad vnitřními záležitostmi si však Korea zachovala suverenitu. Výsledkem této 3 4 5 6 7
Jones, The Tragedy of Korea. 1968, s. 88 Cumings, North Korea: a country study. 2008, s. 12 Ibid, s. 16 Kim, The History of Korea. 2005, s. 80 Butler, A Korean Survey, 1946, s. 364
4
smlouvy nakonec bylo, že se Korea světu otevřela až daleko později než Japonsko a okolní země, což na Koreji zanechalo negativní ekonomické následky. Další evidentní zájem o korejské území Japonsko projevilo až v závěru devatenáctého století, kdy se Korea stala nárazníkovou zónou imperiálních snah Japonska, Číny a Ruska. V roce 18768 donutilo Japonsko pod hrozbou invaze Koreu podepsat smlouvu, která ji dostala ze sféry čínského vlivu. Tato skutečnost byla korejskou elitou vnímána rozporuplně, jelikož někteří její členové chtěli dále profitovat ze spolupráce s Čínou. To se následně projevilo na vzniku dvou protichůdných směrů: reformistů podporovaných Japonskem a reakcionářů, kteří se těšili podpoře z Číny.9 Samotný čínsko-japonský konflikt, který proběhl v letech 1894-1895 s výsledným japonským vítězstvím, měl svůj zárodek právě v Koreji, kde se obě země střetly pod záminkou pomoci korejskému státu s ukončením rolnického povstání. Deset let po konfliktu s Čínou proběhl o území Koreje konflikt další, tentokrát rusko-japonský, který v obdobném scénáři během jednoho roku opět vyhrálo Japonsko. Tyto události dosvědčují často zmiňované tvrzení v historických materiálech, že se z Koreje stala pouhá loutka v rukou silnějších států. Nedlouho poté, v roce 1910, Japonsko oficiálně anektovalo korejské území, nutno dodat, že se souhlasem západních mocností,10 jež v Japonsku viděly možného spojence, který by mohl pomoci zastavit rozpínavost Ruska v Asii.11 Dalším důvodem podpory může být, že většina ze západních mocností v té době měla své vlastní kolonie a získávaly je v minulosti podobným způsobem jako Japonsko Koreu. Spojené státy navíc anexi Koreje uznaly s tím, že Japonsko naopak uzná jejich přítomnost na Filipínách.12 Po ustanovení Koreje kolonií se Japonsko začalo soustředit na její modernizaci. Původním plánem bylo ze země udělat zemědělskou oblast Japonského impéria. Časem však z důvodu chystané války bylo od tohoto plánu upuštěno a během 30. let nastala masivní industrializace, jež měla pomoci válečnému průmyslu Japonska. Ekonomický růst korejského území v té době často převyšoval růst samotného Japonska.13 Avšak okupace měla i své stinné stránky, mezi něž se řadí japanizace obyvatelstva, která dosahovala až takové úrovně, že se Korejci měli považovat za podřadnou kastu Japonců. Oficiálním jazykem na školách a úřadech byla ustanovena japonština. Na rozdíl od britského systému 8 Jones, The Tragedy of Korea. 1968, s. 86 9 Butler, A Korean Survey. 1946, s. 366 10 Západní země podepsali ke konci 20. století s Koreou řadu smluv, kdy například Spojené státy měly ve smlouvě klauzuli, že by při útoku měly Koreji pomoci. Žádná ze zemí se však za Koreu nepostavila. 11 Ibid, s. 368 12 Cumings, North Korea: a country study. 2008, s. 28 13 Ibid, s. 32
5
koloniální správy, kdy bylo často umožněno populaci se do určité míry účastnit na správě území, Japonsko v Koreji zřídilo velké množství úřadů, na které dosadilo lidi ze své populace. Tato situace měla za následek, že již do roku 1940 žilo na území korejského poloostrova na 700 000 Japonců,14 jejichž průměrný plat byl až desetkrát větší než plat běžných Korejců. Otázkou, nakolik z ekonomického úspěchu kolonie těžila původní populace, se ve svém článku Standards of Living in Colonial Korea15 zabývá Mitsuhiko Kimura. Ten zdůrazňuje, že se na výše zmíněnou otázku pokusilo odpovědět mnoho článků, většina z nich však byla silně ovlivněna náklonností ke korejské či japonské straně nebo neschopností správně posoudit dostupná data. Ta jsou totiž zpětně obtížně zjistitelná kvůli nedostatku cenzů na území během okupace. Sám autor poté analyzoval dostupná statistická data a vyvodil několik závěrů. Co se týče spotřeby jídla převedené na kalorickou hodnotu, kterou reálně využije jedinec, ta se po dobu japonské vlády zmenšovala. Úspěchů podle Kimury však dosáhli s dostupností základního vzdělání pro lid. U chlapců se tento trend v roce 1940 zastavil na 70 procentech, přičemž na začátku kolonizace byl jen na 20 procentech. U dívek stoupl z téměř nuly na 20 procent. Co však Kimura neuvedl, je, že tyto školy sloužily jako nástroj k posílení japanizace společnosti, a proto bylo v zájmu Japonska, aby byly dostupné obyčejným lidem. Velkým pozitivem a zároveň i negativem byla dodávka léků, které výrazně snížily úmrtnost za 30 let okupace Japonskem. Logickým doprovodným jevem však byl následný růst populace. Tyto zjištěné skutečnosti ukazují, že se životní úroveň Korejců příliš nezvýšila, avšak nesvědčí ani o výrazném utiskování japonským režimem. Faktem zůstává, že z rapidního ekonomického růstu těžilo hlavně Japonsko. Autor také úmyslně nebral ohled na období mezi rokem 1940 a 1945, jelikož byla velká část Korejců mobilizována, aby byla schopna pomoci Japoncům ve válce. To samozřejmě mělo za následek, že životní úroveň rapidně klesla oproti předchozím létům. Japonská okupace tak byla rozhodující pro rozdělení korejského území z důvodu schopnosti svých úřadů potlačit jakýkoliv náznak protiokupačních aktivit z Koreje samotné. Proto bylo nemožné, aby v samotné Koreji kvůli činnosti policejních orgánů vznikly organizované skupiny, které by po konci okupace mohly pomoci s nastolením vlády, případně se samy ujmout hlavní politické činnosti v zemi. Například
14 Ibid, s. 30 15 Kimura, Standards of Living in Colonial Korea: Did the Masses Become Worse Off or Better Off Under Japanese Rule?. 1993, s. 629-652
6
pouze v roce 1935 bylo zatčeno 206 214 osob.16 Dalším, nepřímým důvodem byla geografická rozptýlenost uprchlíků a samotných elit, jež přejala politickou rétoriku hostitelských zemí. Tato situace se později projevila jejich vzájemnou ideologickou inkoherencí, jež eventuálně vedla k aktu rozdělení země. Okupace byla také důležitým katalyzátorem rozvoje korejského nacionalismu, který popíši ve třetí kapitole.
2.1.2
Exilové vlády během okupace Hlavním charakteristickým rysem exilových uskupení korejských představitelů
byla jejich vzájemná názorová roztříštěnost, která se neprojevovala pouze napříč politickými spektry, ale i uvnitř jednotlivých stran. Jedním z důvodů toho stavu byla skutečnost, že se během Japonské okupace většina uprchlíků přemístila do různých koutů světa: 600 000 emigrovalo do Mandžuska, 200 000 do Přímořského kraje v Rusku a dalších 6 000 do Spojených států a na Havaj.17 Zde následně vznikla osvobozenecká hnutí, která však mezi sebou příliš nekomunikovala, jelikož neexistovala žádná zastřešující organizace. Situace se změnila až po konci první světové války, kdy tehdejší prezident Spojených států, Woodrow Wilson, ve svém projevu z ledna roku 1918 prohlásil, že by měly být „přehodnoceny všechny koloniální požadavky z hlediska (…) zájmu tamní populace, které musí [být brány v potaz] stejnou vahou jako spravedlivé nároky vlády…“18 Tento proslov dal vzniku hnutí, které se 1. března roku 1919 pokusilo v Soulu vyhlásit korejskou nezávislost na Japonsku, a následně po zemi vypukly dlouhotrvající nepokoje.19 Tyto nepokoje, které, byť byly nakonec úspěšně potlačeny, ve výsledku vedly k založení tří exilových vlád ve Vladivostoku, Šanghaji a Soulu.20 Jelikož se však většina jmen hlavních osvobozeneckých vůdců objevovala na různých pozicích ve všech vládách, netrvalo dlouho a v září roku 1919 vznikla oficiální prozatímní vláda v Šanghaji, která se snažila koordinovat činnost korejských disidentů. Složení kabinetu se několikrát měnilo, ale nejvyšší pozici vždy zastával I Sung-man, který nakonec získal titul prezidenta. Post premiéra obsadil Yi Tong-hwi, o němž se budu zmiňovat v další kapitole. Od svého založení měla prozatímní vláda problém hlavně s účastí svých ministrů a dokonce i prezidenta. Ten vnímal jako důležitější svou misi ve Spojených státech, spíš než účast na
16 Wales, Rebel Korea. 1942, s. 26 17 Lee, The Politics of Korean Nationalism. 1963, s. 129 18 Wilson, Fourteen Points. 1918 19 Cumings, North Korea: a country study. 2008, s. 30 20 Zihn, Early Korean Immigrants to America: Their Role in the Establishment of the Republic of Korea. 2002, s. 54
7
jednáních vzniklé exilové vlády.21 Uznání jakožto hlavní zastřešující organizace korejských snah o osvobození, se jí nakonec dostalo od většiny exulantů. Zvláště důležité bylo uznání od bojových skupin v Mandžusku, kde se měla vytvořit korejská osvobozenecká armáda. Účast však nebyla jediným problémem prozatímní vlády. Jak jsem již na začátku naznačil, uvnitř vlády se vytvořily rozdílné názorové proudy týkající se toho, jak řešit současnou korejskou situaci. Jedna skupina se chtěla soustředit na propagaci hnutí v zahraničí. Jednalo se hlavně o přívržence politiky I Sung-mana, který se snažil získat podporu ze strany Spojených států. Jelikož ale Spojené státy již podepsaly s Japonskem smlouvu o tom, že uznávají nároky Japonska na území na poloostrově, I Sung-man se nesetkával s přílišným zájmem. Často zmiňovaná je konference ve Washingtonu z roku 1921 mezi Spojenými státy, Británií, Francií, Itálií, Čínou a Japonskem, kterou chtěl I Sung-man využít na propagaci korejského osvobozeneckého hnutí. Tehdy vyslaná delegace na konferenci nebyla vpuštěna a na otázku Koreje nepřišla řeč.22 To svědčilo o tom, že západní mocnosti v té době nejevily o korejskou otázku příliš velký zájem a braly za důležitější svůj vztah s Japonskem. Druhá skupina žádala okamžitou vojenskou akci proti Japonsku a její zastánci pod vedením premiéra Yi Tong-hwina byli převážně z oblastí Mandžuska a okolí Vladivostoku. Za hlavní důvod uváděli, že čím déle bude vojenská akce odkládána, tím těžší bude území dobýt zpět.23 Tato názorová inkoherence nakonec vedla ke konci jednotné prozatímní vlády. Hlavní záminkou roztržky byla žádost I Sung-mana o ustanovení Koreje mandátním územím Společnosti národů, což rozlítilo nacionalisticky založené členy vlády, kteří nakonec na své posty rezignovali.24 Ve své knížce The Politics of Korean Nationalism autor Lee Chong-sik uvádí, že „i přesto, že bylo zachováno jméno a organizační struktura až do roku 1945, nemůže být prozatímní vláda po roce 1921 hodnocena jako identická se svou předchůdkyní“25. Ta totiž nedokázala sjednotit různá hnutí, zvláště pak to komunistické, které si vytvořilo svá vlastní stínová ministerstva. Nutno dodat, že i prozápadně smýšlející Korejci se podobnému svazku později snažili spíše zabránit.26 Tato
21 Lee, The Politics of Korean Nationalism. 1963, s. 132 22 Zihn, Early Korean Immigrants to America: Their Role in the Establishment of the Republic of Korea. 2002, s. 61 23 Lee, The Politics of Korean Nationalism. 1963, s. 136 24 Kim, The History of Korea. 2005, s. 133 25 Lee, The Politics of Korean Nationalism. 1963, s. 136 26 Zihn, Early Korean Immigrants to America: Their Role in the Establishment of the Republic of Korea. 2002, s. 69
8
skutečnost ve výsledku znamenala, že na konci okupace neexistoval žádný hlavní korejský politický aparát, jenž by mohl převzít alespoň částečnou kontrolu nad zemí. V podkapitole 2.1.4 o období po druhé světové válce zmíním, že jedním z požadavků Spojenců byla existence prozatímní vlády, která by v rámci určitého časového úseku byla školena, jak správně spravovat zemi. Její absence a pozdější neschopnost vznikající Severní a Jižní Koreje tento úřad založit dále přispěly k většímu ideologickému vzdálení obou zemí.
2.1.3
Komunistické hnutí Komunistické hnutí bylo z počátku u korejských uprchlíků úspěšné díky
několika různým činitelům. Prvním z nich byl, jak jsem v úvodu předchozí podkapitoly zmiňoval, geografický rozptyl uprchlíků, z nichž velká část našla útočiště v Rusku. Zde začaly vznikat první korejské komunistické buňky, jejichž vliv se později přenesl i ke korejským uprchlíkům žijícím v Mandžusku. Druhým, z hlediska navázání kontaktu s elitou osvobozeneckých hnutí důležitějším, důvodem bylo, že na rozdíl od západních mocností byl nově vznikající Sovětský svaz ochoten poskytnout značnou finanční a materiální pomoc organizacím, které operovaly na jeho území. Jak se ale později ukázalo, Sovětský svaz tou dobou neměl dostatečnou logistiku na to, aby usměrnil hnutí, jež se časem začalo viditelně dělit na různé frakce.27 Vznikající Sovětský svaz na začátku dvacátého století řešil občanskou válku na Sibiři a přítomnosti Korejců se tak snažil využít pro získání nových bojových jednotek. Korejcům se naopak zamlouvala protiimperialistická rétorika Sovětského svazu, což nakonec vedlo k tomu, že se velký počet uprchlíků připojil do Rudé armády. Netrvalo tedy dlouho a Yi Tong-hwi, pozdější premiér prozatímní vlády v Šanghaji, založil v červnu roku 1918 v Khabarovsku korejskou komunistickou stranu, byť stejnou stranu již dříve založila i skupina ve městě Irkutsk.28 Většina informací o hnutí z tohoto období pochází od japonských agentů, jedna taková zpráva například obsahovala informace, že v Irkutsku byla vytvořena korejská bojová jednotka o síle 4 000 mužů.29 Během následujících tří let bylo na hnutí patrné, že vnitřně soupeřilo o získání finančních prostředků ze Sovětského svazu, avšak k oficiálnímu rozdělení došlo až roku 1921. Záminkou bylo obvinění jednoho
27 Scalpino a Lee, The Origins of the Korean Communist Movement (I). 1960, s. 29 28 Kim, The History of Korea. 2005, s. 133 29 Scalpino a Lee, The Origins of the Korean Communist Movement (I). 1960, s. 14
9
z blízkých spolupracovníků Yi Tong-hwiho z defraudace. Vznikly dvě soupeřící organizace, jedna se sídlem v Irkutsku a druhá pak v Šanghaji.30 Nedlouho poté se frakce komunistické strany střetly v ozbrojeném konfliktu, kdy se strana z Irkutsku pokusila odzbrojit jednotky operující pod velením Yiho ze Šanghaje. Jedna z japonských autorit pak situaci shrnula slovy: „Vojska z Irkutsku byla původně nacionalisticky zaměřená, ale po připojení k Sovětské armádě se stala ‚naprosto rudými‘; většina důstojníků byli naturalizovaní [Rusové], kteří nechápali situaci uvnitř Koreje. Naproti tomu Korejci [z Mandžuska] byli zaměřeni hlavně na osvobození Koreje, a proto mezi nimi nastala ideologická rozepře.“31 Situaci se pokoušel uklidnit Sovětský svaz, jehož hlavním zájmem bylo, aby korejští komunisté bojovali proti Japonsku. Když uspořádaná konference pro sjednocení politiky obou frakcí skončila neúspěchem, bylo nařízeno jejich rozpuštění a vytvoření jednotné strany. Problém však nebyl vyřešen ani tímto razantním krokem.32 Po čase bylo dále ustanoveno, že se aktivity korejské komunistické strany měly z území Sovětského svazu přemístit do Koreje. Hlavním motivem Moskvy bylo, že nechtěla riskovat, že by existence korejské osvobozenecké armády na jejím území zhoršovala vztah se samotným Japonskem, s nímž Rusko také roku 1925 podepsalo dohodu o navázání diplomatických styků. V letech 1925-1928 byla komunistická strana na území Koreje založena hned čtyřikrát. Tyto snahy o zformování komunistického hnutí přímo na území Koreje však byly vždy potlačeny japonskými úřady. Po konci čtvrté strany se korejští komunisté už nepokoušeli své hnutí rozšířit v Koreji a své působení tak omezili pouze na zahraničí.33 Důležitou roli však korejští komunisté sehráli, když v roce 1931 Japonsko obsadilo Mandžusko. Společně s Číňany utvořili partyzánský odboj čítající 200 000 vojáků. Jeho důležitost pro pozdější vývoj spočívá v tom, že na něm jsou založeny ideologické základy Severní Koreje a jejího režimu, jelikož v partyzánském hnutí bojovala většina z její generality.34
30 31 32 33 34
Ibid, s. 18-21 Ibid, s. 26 Scalpino a Lee, The Origins of the Korean Communist Movement (II). 1961, s. 156 Kim, The History of Korea. 2005, s. 134 Cumings, North Korea: a country study. 2008, s. 34
10
2.1.4
Období po druhé světové válce Otázku osvobození Koreje Spojenci poprvé řešili na konferenci v Káhiře v roce
1943, kdy tehdejší prezident Spojených států Franklin Roosevelt prohlásil, že se Korea stane nezávislou „ve vhodný čas“.35 Na následující již poválečné konferenci v Moskvě bylo určeno, že státní útvar bude podléhat společné správě Spojených států i Sovětského svazu a oba budou spravovat území o podobné rozloze rozdělené 38. rovnoběžkou. Dále také měla být založena prozatímní korejská vláda, jež měla získat kontrolu nad oblastí v rámci pěti let.36 Důvodem přítomnosti okupujících zemí bylo vyřešení dejapanizace institucí a odzbrojení zbylého japonského vojska. Tato situace nastala i z důvodu obavy, že by Korejci nezvládli správu vlastní země sami. Další důležitou událostí byl návrat exulantů po kapitulaci Japonska. Ti se později stali hlavní politickou silou následujících let, jelikož aktivita domácích Korejců byla více než 30 let utlačována japonským režimem a vysoké pozice ve státní správě patřily výhradně Japoncům. Z předchozích kapitol však vyplývá, že většina disidentů byla značně názorově rozpolcená, zvláště pak z důvodu jejich diaspory po světě, kdy na území jednotlivých států (Ruska, Číny, Spojených států) převzali značně rozdílné politické představy o správném chodu státu. Vnitřní politické situace mandátních území na obou stranách korejského poloostrova se výrazně ideologicky lišily a vzájemně se příliš neovlivňovaly, avšak dají se u nich najít jisté podobné aspekty. Jedná se hlavně o konsolidaci politické síly v rukou jediné osoby, které se navíc dostalo podpory od místní velmoci. Na jihu se I Sung-man téměř okamžitě po svém příjezdu stal uznávanou osobou a byl pravděpodobně nejznámějším bojovníkem za nezávislost v emigraci. Jeho přehled o situaci v zemi a antikomunistickou rétoriku dokazuje dopis z června roku 1945, v němž vyzval nově zvoleného amerického prezidenta Harryho Trumana, aby co nejrychleji uspořádal volby, jinak dle jeho názoru dojde k občanské válce.37 Politická příslušnost I Sung-mana by se dala označit za extrémní pravici, zvláště pak když se s časem jeho výstupy proti komunistické buňce na jihu stupňovaly. Byl také proti zavedení jakéhokoliv mandátního území, což pak posloužilo jako záminka k roztržce mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v březnu 1946. Sovětský svaz chtěl I Sung-mana vyřadit z rozhovorů o formě prozatímní vlády, když nesouhlasil s cizí správou území, což Spojené státy označily za
35 McCune, Post-War Government and Politics of Korea. 1947, s. 605 36 Butler, A Korean Survey. 1946, s. 373 37 United States Department of State, Foreign relations of the United States: diplomatic papers. 1945, s. 1023
11
odepření práva na svobodu slova.38 Ke slibované vzájemné spolupráci na správě oblasti mezi oběma velmocemi nikdy nedošlo a I Sung-man se tak začal soustředit na kampaň k volbám, jež měly ustanovit jeho vládu na jihu poloostrova.39 Sever země naopak neměl žádného výrazného favorita, na rozdíl od toho, co dnes tvrdí oficiální zdroje Severní Koreje. Ty dávají důraz na to, že Kim Ir-sen byl důležitým článkem partyzánského odboje v Mandžusku a také osvobodil zemi od Japonska po boku armád Sovětského svazu.40 Z tohoto důvodu se také logicky později ustanovil jako vůdce celé země. Skutečnost byla však od této verze poněkud odlišná, byť existují záznamy o tom, že Kim Ir-sen skutečně v partyzánské válce bojoval, i když v daleko menším měřítku, než jak mu je na severu přičítáno. V době osvobození se na území Severní Koreje zformovaly čtyři hlavní politické proudy, z nichž tři byly komunistické: navrátilci z Ruska, z Číny a domácí komunisté. Nekomunistickou složkou byla Korejská demokratická strana, která měla velkou podporu obyvatelstva, jelikož se v ní sešli vůdci místních nacionalistických hnutí.41 Na začátku roku 1946 byl však předseda strany uvězněn a strana pak přenesla své sídlo do Soulu. Podobný osud potkal i severní odnož domácí komunistické frakce (Korejské komunistické strany), kdy na jejího vůdce byl za dodnes neobjasněných okolností spáchán atentát a její činnost tak byla omezena hlavně na oblast jihu země. Zde se poprvé začal projevovat vliv Kim Ir-sena, který nedlouho poté využil mocenského vakua k vytvoření severokorejské pobočky Korejské komunistické strany. V únoru 1946 se mu pak podařilo dojít k dohodě s čínskou frakcí a na konci června tak založil novou stranu, která sjednotila většinu severokorejských komunistů.42 Důvodem, proč se Kim Ir-senovi podařilo podobným způsobem převzít politickou moc na Severu Koreje, byla podpora Sovětského svazu, který ho určil jako hlavního představitele Severu už pravděpodobně před rokem 1945.43 Následné vyhlášení separátních republik v roce 194844 už bylo pouhým vyústěním těchto událostí spojených s neúspěchem společné správy USA a SSSR a obě velmoci se v následujícím roce z území stáhly. Vlády Jižní a Severní Koreje poté nenašly společnou řeč na téma sjednocení, jelikož byly ideologicky příliš odlišné a společná diskuze by spíše podrývala jejich autoritu u populace. Do dnešního dne není jisté, kdo 38 39 40 41 42 43 44
McCune, Post-War Government and Politics of Korea. 1947, s. 607 Weems, Behind the Korean Election. 1948, s. 143 Lee, Kim Il-Song of North Korea. 1967, s. 376 Lee, Politics in North Korea: Pre-Korean War Stage. 1963, s. 4 Ibid, s. 10 Lee, Kim Il-Song of North Korea. 1967, s. 378 Cumings, North Korea: a country study. 2008, s. 42
12
zahájil samotnou Korejskou válku, která proběhla v letech 1950-1953, jelikož přestřelky na 38. rovnoběžce byly v té době častým jevem. Připravenost Severu, který byl vyzbrojen sovětskými zbraněmi, je však nepopíratelným faktem.45 Samotný válečný konflikt by byl proběhl rychle, avšak situace eskalovala kvůli úsudku amerického prezidenta Trumana, že se jedná o první krok Sovětského svazu ke světové dominanci. Konflikt se tak značně prodloužil kvůli intervenci Spojených států a umožnil zachování statu quo na poloostrově. Výsledky Severem zamýšlené unifikační války shrnul Carter J. Eckert v knížce „Dějiny Koreje“ slovy: „Válka zabila a zmrzačila miliony Korejců, avšak zanechala také hlubokou jizvu na generaci těch, kteří ji přežili, dědictví strachu a nejistoty, které dodnes ovlivňuje obě části Koreje jak v jejich vnitřním rozvoji, tak v jejich vzájemných vztazích.“46
2.2 Situace na Jihu po korejské válce V této kapitole nejdříve popíši vývoj domácí politické situace v Jižní Koreji až do demokratizace v devadesátých letech dvacátého století. Politika jednotlivých diktátorů totiž měla zásadní vliv na utváření vztahů obou zemí. Severní Korea si z důvodu neměnnosti svého režimu zachovala až do devadesátých let k Jihu stále stejný přístup. V další části poté rozeberu vývoj vztahů obou zemí, především tedy změny přístupu Jihu v průběhu času.
2.2.1
Diktatury Charakteristickým rysem systému vládnutí v Jižní Koreji po korejské válce byl
diktát jedné osoby, což ovlivňovalo vzájemný dialog mezi znepřátelenými státy na poloostrově. Základními projevy této skutečnosti byla neměnnost politik a silná ideologická antipatie vůči Severu. U moci se na Jihu do demokratizace v devadesátých letech vystřídali tři diktátoři, z nichž každý měl svou vlastní politickou představu o správném směřování státu, avšak u všech můžeme najít podobný rys vládnutí. Každý z diktátorů, ať již to byl I Sung-man, Pak Čong-hi či Čon Du-hwan, se nedostatek svobody ve státní sféře snažil nahradit nějakým politickým cílem, který by legitimizoval jeho nabytí moci.47 I Sung-man se logicky v období po Korejské válce upnul ještě více k antikomunismu a v zemi zakázal jakékoliv projevy levicového smýšlení. Dále také nechal v roce 195448 Národní shromáždění49 schválit zákon, jenž mu umožnil být
45 46 47 48
Carter, The Korean War at 60: Part One. 2010, s. 164-165 Ecktert, Dějiny Koreje. 2001, s. 250 Park, Authoritarian Rule in South Korea: Political Support and Governmental Performance. 1991, s. 744 Lee , South Korea: a country study. 1992,
13
prezidentem na déle než jen dvě funkční období. Jeho popularita však v každých následujících volbách upadala, jelikož se nedostavil uspokojivý ekonomický růst a rozvoj.50 Aby se i nadále udržel u moci, musel se v roce 1960 uchýlit k falsifikaci voleb. Tato skutečnost se však dostala do médií, díky čemuž pak následně vypukly v zemi nepokoje. Hlavní skupinou obyvatelstva, která demonstrace iniciovala, se stali studenti, jejichž počet během patnácti let od osvobození narostl na 150 000.51 Povstání bylo zprvu potlačeno za cenu stovek mrtvých, ale po diplomatickém nátlaku Spojených států a opětovnému nárůstu demonstrací na síle se I Sung-man nakonec rozhodl 26. dubna roku 1960 abdikovat. Hlavním důvodem jeho snahy udržet se u moci byl pravděpodobně úsudek, že by vzniklého politického vakua mohla využít Severní Korea k útoku na stát. Pod stejnou záminkou ukončil krátké demokratické intermezzo Pak Čong-hi, který společně s mladými důstojníky jihokorejské armády uskutečnil dne 16. května 1961 státní převrat a dal veřejnosti na vědomí základní principy své revoluce: „antikomunismus, silné vazby se Spojenými státy, eliminace korupce, ekonomická rekonstrukce, soupeření se Severní Koreou a opětovný návrat ke službě po splnění těchto cílů“52. Z těchto cílů je patrné, že byť Pak stále prosazoval antikomunismus, na rozdíl od svého předchůdce stavěl na stejnou úroveň důležitosti i ekonomický rozvoj země. Ten nakonec s postupem času začal být v Pakově rétorice dominantní a svou vládu tak plně zavázal rozvoji Jižní Koreje. Pro tento účel založil speciální „Ekonomickou plánovací radu“, jejíž hlavní náplní bylo usměrňovat vládní výdaje a ekonomickou politiku státu,53 velký důraz také kladl na rozvoj infrastruktury. Stinnou stránkou jeho vlády však bylo využívání jím založené Jihokorejské ústřední zpravodajské služby k potlačování politické konkurence, hlavně pak v pozdějších letech své vlády, kdy se snažil udržet u moci za použití stále hrubějších donucovacích prostředků.54 Lee Chong-sik jeho autoritativní vládu glosoval v publikaci South Korea: a country study slovy: „Za dobu osmnácti let jeho vlády (1961-79) byl Pak posedlý cílem dostat svou zemi do pozice vyspělých národů. Svůj cíl sledoval neúnavně a dosáhl také výrazných výsledků.“55
49 V té době jednokomorový parlament. 50 Lehmann, Dictatorship and Development in Pacific Asia: Wider Implications. 1985, s. 597 51 Kim, From Protest to Change of Regime: The 4-19 Revolt and the Fall of the Rhee Regime in South Korea. 1996, s. 1186-1187 52 Kim, The History of Korea. 2005, s. 161 53 Ministry of Strategy and Finance, About MOSF: History. © 1997-2010, 54 Lehmann, Dictatorship and Development in Pacific Asia: Wider Implications. 1985, s. 598 55 Lee , South Korea: a country study. 1992,
14
Další krátkou demokratickou přestávku inicioval atentát na Paka, na kterého se v té době snesla velká kritika za oprese vůči civilnímu obyvatelstvu. Atentátníkem byl Kim Čae-gju, jenž v té době působil jako předseda ústřední zpravodajské služby, a na večeři 26. října 1979 zastřelil nejen Paka, ale i jeho nejbližšího spolupracovníka Ča Či-čola.56 Pozici hlavy státu tak přebral viceprezident, jenž bezprostředně po inauguraci prohlásil, že jeho cílem bude hlavně změnit ústavu, kterou si Pak přizpůsobil, aby mohl neomezeně vládnout. Zatímco politické strany začaly řešit podobu nové konstituce, na pozadí situace operoval generál Čon Du-hwan. Ten pod podobnou záminkou, jakou měl v roce 1961 Pak, převzal nad zemí kontrolu a nechal uvěznit předsedy politických stran společně s významnými představiteli starého režimu.57 Po jeho nástupu po zemi vypukly demonstrace, jejichž razantní potlačení se později ukázalo být pro vládu Čona osudné. Nejznámější demonstrace se uskutečnila v 600tisícovém městě Kwangdžu, kde se původní relativně pokojná demonstrace změnila v masivní hnutí potom, co armáda začala střílet nejen do demonstrantů, ale i do civilistů.58 Ve výsledku se do hnutí zapojilo na 50 000 lidí a vše nakonec musela vyřešit celá divize armády. Podle oficiálních zdrojů zemřelo při konfrontacích na 170 lidí.59 Svou vládu následně Čon založil opět na sledování ekonomického rozvoje, v němž vykazoval značné výsledky a ekonomický růst země dosahoval 9 % HDP ročně. Na rozdíl od doby Paka však veřejné mínění v Jižní Koreji přestalo dávat takový důraz na ekonomický růst a přešlo spíše k otázkám politických a sociálních problémů.60 Čon tak v očích veřejnosti nebyl schopen ospravedlnit své nastolení vlády a v roce 1987 pod tlakem veřejnosti a diplomacie Spojených států raději nechal uspořádat demokratické volby, v nichž jako kandidát vládní strany nastoupil Ro Tche-u.61
2.2.2
Vztahy obou zemí po válce V době vlády prezidenta I Sung-mana byla hlavní zahraniční politika vůči
Severní Koreji formulována jako opětovná snaha o sjednocení země jakýmikoliv prostředky. Jelikož však Jižní Korea neudělala žádné skutečné kroky, které by tuto politiku potvrzovaly, vzájemné vztahy na Korejském poloostrově nabyly formy ignorace, která se
56 57 58 59 60 61
Kim, The History of Korea. 2005, s. 169 Lee, South Korea in 1980: The Emergence of a New Authoritarian Order. 1981, s. 130 Han, Kwangju and Beyond: Coping with Past State Atrocities in South Korea. 2005, s. 1001 Lee, South Korea in 1980: The Emergence of a New Authoritarian Order. 1981, s. 132 Park, Authoritarian Rule in South Korea: Political Support and Governmental Performance. 1991, s. 760 Lee , South Korea: a country study. 1992,
15
táhla až do roku 1960.62 Abdikace I Sung-mana měla odezvu i v korejských vztazích, protože Kim Ir-sen nabídl Jihu, že by obě země společně mohly založit konfederaci. Mezi hlavní podmínky, které vytyčil pro zahájení rozhovorů, patřilo zbavení korejského poloostrova „amerického imperiálního vlivu“, a také doporučil ve svém projevu lidu Jižní Koreje vzbouřit se proti své dočasné vládě. Tato nabídka byla samozřejmě vládou Jihu odmítnuta a po nástupu Paka k moci nedošlo v 60. letech k dalším prohlášením o kooperaci na oficiální úrovni.63 Naproti tomu se ke konci 60. let zintenzivnily útoky ze Severu. O této skutečnosti svědčí statistika, že v letech 1967 a 1968 proběhlo na 20 %64 ze všech známých infiltrací území Jihu agenty ze Severní Koreje. Tato situace mohla být vyvolána podpisem normalizační smlouvy mezi Jižní Korejí a Japonskem v roce 1965, avšak pravděpodobnějším důvodem byl růst ekonomického rozdílu mezi oběma zeměmi, jelikož objem pomoci z Číny a Ruska do Severní Koreje se po roce 1962 začal snižovat65 a naopak ekonomická politika Paka na Jihu dosahovala nemalých úspěchů. Nebývalá změna v intenzitě dialogu mezi zeměmi na počátku 70. let byla pouze logickým vyústěním zlepšování vztahů obou největších spojenců Korejí - Číny a Spojených států. Předvojem k těmto událostem byla nabídka kooperace z roku 1971 mezi hlavními představiteli Červeného kříže obou korejských zemí, která měla pomoci ulehčit trápení pro 10 miliónů lidí, jejichž rodiny byly válkou rozděleny. 66 Následovalo oznámení, že Jih i Sever došly po tajných jednáních ke společnému závěru ohledně problematiky způsobu sjednocení, který byl shrnut do tří bodů: „Za prvé, ke sjednocení by mělo dojít, aniž by se jedna ze stran spoléhala na vměšování externí politické síly či jej trpěla. Za druhé, sjednocení by mělo proběhnout mírovou cestou, spíše než za použití vojenské síly. Za třetí, obě strany by měly podporovat etnickou jednotu homogenní populace, která přesáhne názorové, ideologické a systémové rozdíly.“67 Okolo prvního bodu později vznikla kontroverze, jelikož Severní Korea ho interpretovala jako závazek, že Spojené státy stáhnou svých 36 tisíc68 vojáků z Jihu. Výklad Jižní Koreje byl naopak o poznání více vágní a tento bod měl pouze znamenat zapojení obou států aktivně do řešení problému unifikace bez vnějšího nátlaku. Podobných názorových rozepří však vzniklo více; patřily
62 63 64 65 66 67 68
McCormack, The Reunification of Korea: Problems and Prospects. 1982, s. 6 Koh, Inter-Korean Relations: Seoul's Perspective. 1980, s. 1110 Nanto, North Korea: Chronology of Provocations, 1950 - 2003. 2003, s. 2 Armstrong, Juche and North Korea’s Global Aspirations. 2009, s. 1 Koh, Inter-Korean Relations: Seoul's Perspective. 1980, s. 1112 Ibid, s. 1113 Kang, International Relations Theory and the Second Korean War. 2003, s. 308
16
mezi ně například severokorejské požadavky na zlepšení politické atmosféry na Jihu společně se zrušením státní cenzury novin a dalších médií.69 Dialog ukončila v roce 1973 Severní Korea pod záminkou vyjádření nesouhlasu s akcí Jihokorejské ústřední zpravodajské služby. Ta v Japonsku zadržela jednoho z vedoucích představitelů jihokorejské opozice Kim Te-džunga. Dále nesouhlasila s návrhem Paka, aby se obě Koreje účastnily na jednáních v OSN. Dle jejího úsudku by tato skutečnost zhoršila možnost opětovného sjednocení. Další snaha o vzájemný dialog nastala na konci 70. let opět během normalizace vztahů Číny a Spojených států. Pak tehdy prohlásil, že je ochoten řešit problémy ohledně tehdejší situace se Severem „kdykoliv, kdekoliv a na jakékoliv úrovni bez nutnosti důrazu na sjednocení“70. Avšak nedlouho potom na něj byl spáchán atentát a k výraznějšímu posunu tak nedošlo, byť se po svém nástupu Čon Du-hwan snažil rozhovory opět navázat a například po hurikánu v roce 1984 poslal na Sever humanitární pomoc.71 K důležitým změnám, které popíši v další kapitole, pak došlo až během demokratizace. V celém období mezi Korejskou válkou a demokratizací Jihu se tak na vztazích obou zemí podepsala vzájemná nedůvěra, která se projevovala v komentářích důležitých vládních představitelů. Například hlavní představitel jihokorejské ústřední zpravodajské služby po úspěšných jednáních v roce 1971 prohlásil, že Jih se do jednání zapojil hlavně kvůli zabránění možnému válečnému konfliktu.72 Proto se také postupem času měnil diskurs obou zemí z absolutního sjednocení do vzájemné koexistence. Je také důležité si uvědomit, že jedním z hlavních negativních faktorů na popsaném průběhu vzájemných vztahů bylo, že se populace obou zemí s postupem času odcizila, jelikož žila dlouhou dobu v odlišných ideologických a ekonomických společnostech. Otázku problematiky případného začlenění severokorejských občanů do kapitalistické společnosti Jihu rozeberu ve čtvrté kapitole.
69 70 71 72
Koh, Inter-Korean Relations: Seoul's Perspective. 1980, s. 1114-1115 McCormack, The Reunification of Korea: Problems and Prospects. 1982, s. 11 Shaw, South Korea: a country study. 1992, Koh, Inter-Korean Relations: Seoul's Perspective. 1980, s. 1113
17
3 Pozitivní faktory V následujících podkapitolách popíši pozitivní faktory, které působily alespoň ze strany Jižní Koreje na zlepšení přístupu ke svému severnímu sousedu. Jedná se hlavně o demokratizaci v 90. letech, která umožnila debatu na téma problematiky unifikace a obecného vztahu obou Korejí ve větším rozsahu. S demokratizací následně souvisí i zvětšení vlivu otázky národního cítění, který můžeme vypozorovat i na samotné preambuli ústavy Jižní Koreje. V ní je psáno, že spojení obou zemí by mělo být založeno na právních a humanitárních hodnotách doprovázených bratrskou láskou.73
3.1 Demokratizace 3.1.1
Politické souvislosti Demokratizací se v Jižní Koreji označuje dekáda od pádu Čonova režimu až do
zvolení Kim Te-džunga prezidentem. Jednalo se o postupný proces oddělení armády od vlivu v politice, konsolidace civilní kontroly nad státem a intenzifikace politické síly Národního shromáždění, které se mělo stát zákonodárnou institucí s částečným dohledem na činnosti prezidenta.74 Většina z těchto procesů byla zahájena až pod prezidentem Kim Jong-samem (1993 – 1998). Demokratizace se však datuje od 1987, kdy Čon Du-hwan pozměnil ústavu tak, že umožnila přímou volbu prezidenta na jedno pětileté volební období. Vítěz voleb se tak stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem od dob I Sung-mana. Kandidát tehdejší Čonovy vládní strany ve volbách v roce 1987, Ro Tche-u, nečekaně vyhrál, jelikož si opoziční kandidáti Kim Jong-sam a Kim Te-džung rozdělili hlasy kriticky smýšlející populace mezi sebou. Vládnoucí strana sice následně prohrála volby do Národního shromáždění, avšak později se spojila se stranou Kim Jong-sama a získala tak důležitou většinu hlasů i v parlamentu.75 Bývalý generál Ro sice nezačal prosazovat výše zmíněné body, které by vedly k větší demokratizaci země, avšak jeho režim byl daleko více benevolentní ke kritice ze strany opozice. Dále byla z velké části zrušena cenzura médií a zavedena samospráva na komunální úrovni.76 Tato liberalizace politického prostředí však Roovi přinesla spíše kritiku, jelikož po celou dobu jeho vlády
73 74 75 76
The Constitution of the Republic of Korea. 1987, s. 1 Koh, Seoul Domestic Policy and the Korean-American Alliance. 1999, s. 7 Ibid, s. 9 Lee, Transitional Politics of Korea, 1987-1992: Activation of Civil Society. 1993, s. 356-357
18
mu byla v médiích vyčítána inkoherence politik institucí a také jeho post hoc reakce na ekonomické problémy státu.77 Následující volby vyhrál Kim Jong-sam, který se stal ústřední postavou demokratizace institucí. Téměř ihned po své inauguraci začal s depolitizací armády propuštěním řady vysokých vojenských představitelů, čímž významně snížil riziko dalšího převratu. Zahájil také proces s Roem a Čonem, kteří měli být souzeni za zosnování převratu v roce 1979 společně s násilným potlačením povstání v Kwangdžu. Oba, byť byli odsouzeni, nakonec ve vězení dlouho nepobyli a po půl roce byli propuštěni novým prezidentem Kim Te-džungem. Důležité však na této události bylo to, že odsoudila jakékoliv podobné činy vůči nově vznikající demokratické vládě a dala tak jasně najevo jejich protiprávnost.78 Poslední a pro skutečnou demokracii nejdůležitější krok, kterým je předání vlády opozici, již Kim Jong-sam neinicioval. Volby v roce 1997 nevyhrál kandidát jeho strany a nastalo tak historicky první mírové předání vlády opozičnímu kandidátu a disidentu Kim Te-džungovi, který byl navíc za doby režimů Paka a Čona často stíhán. Kim dále pokračoval v depolitizaci institucí, kterou načal jeho předchůdce, a zaměřil se hlavně na odstranění vlivu Jihokorejské ústřední zpravodajské služby. Její předseda a většina vedení byli odvoláni a organizace byla přejmenována.79 Kim a ani žádný z jeho pozdějších následovníků však zatím nevyřešili otázku přílišné politické síly soustředěné na pozici prezidenta, která, byť logicky navazuje na konfuciánské hodnoty,80 není charakteristická pro západní demokratickou společnost. Jihokorejský prezidentský úřad nezastává pouze výkonnou moc, ale má možnost vykonávat moc zákonodárnou a jeho představitel je také nejvyšším velitelem ozbrojených sil.81 Další zvláštností je, že prezident je neodvolatelný Národním shromážděním. To však má alespoň dle ústavy možnost zkoumat a poukazovat na chyby ve státní správě. 82 I přes tento nedostatek a jistou tendenci populace tíhnout k autoritativní vládě, se dnes již Jižní Korea řadí k funkčním demokratickým státům.
77 78 79 80
Ibid, s. 357-358 Koh, Seoul Domestic Policy and the Korean-American Alliance. 1999, s. 7-9 Ibid, s. 16-17 Jejich základ je v pěti konfuciánských vztazích. Z politického hlediska se tyto hodnoty projevovaly inklinací k vládě jednoho jedince a k soustředění veškeré státní moci do jedné instituce. Více k této problematice můžete najít ve článku Do Asian Values Deter Popular Support for Democracy in South Korea autorů Parka a Shina. 81 Constitutional Court of Korea, The Constitution of the Republic of Korea. 1987, s. 21-25 82 Ibid, s. 18-19
19
3.1.2
Vliv demokratizace na otázku unifikace Během
90.
let
byly
pomalu
odstraněny
antikomunistické
aparáty
autoritativních režimů Jižní Koreje sloužící k perzekuci lidí, jež projevily „pro-severní“ postoje. Jak jsem v předchozí kapitole uváděl, antikomunistické postoje tehdejších diktátorů sloužily především k legalizaci jejich vlády a Sever byl proto považován za úhlavního nepřítele státu, s nímž populace nesměla sympatizovat. Nejdůležitější změnou v otázce sjednocení, kterou přinesla demokratizace, tak bylo uvolnění veřejného dialogu a zpolitizování otázky unifikace.83 Výsledkem tohoto procesu bylo, že demokratičtí prezidenti pojali naprosto odlišný přístup od svých předchůdců a se Severní Koreou se daleko více snažili vyjednávat. Stinnou stránkou demokratizace naopak je dlouhodobější nestálost politik, jelikož se veřejnost rozdělila na konzervativně a liberálně smýšlející. Vzájemný vztah obou Korejí tak nyní nejvíce závisí na volebních výsledcích, jak se později ukázalo například v letech 1997 a 2008. Toto nové období Jihokorejské zahraniční politiky inicioval již Ro, který začal uplatňovat takzvanou „Nordpolitik“, jež měla normalizovat vztahy Jižní Koreje a komunistických zemí pro možnost navázání dalších obchodních vztahů. 84 Iniciativa byla alespoň z jisté části sledována i jako možnost zlepšení veřejného mínění, jelikož se Ro netěšil velké oblibě. Za jeho vlády tak došlo ke zlepšení vztahů mezi Severní a Jižní Koreou, kdy obě země podepsaly v roce 1991 smlouvu o usmíření a neútočení. Tato skutečnost byla nemalou mírou podpořena i pádem východního bloku, kdy Severní Korea definitivně ztratila přístup k levnějším surovinám ze Sovětského svazu. Rétorika Kim Ir-sena se navíc ve světle těchto faktů posunula od nutnosti spojení obou zemí ke vzájemné koexistenci.85 Kim Jong-sam na rozdíl od svého předchůdce neměl žádnou jednotnou strategii přístupu k Severní Koreji. Ve volbách navíc zastával spíše antikomunistické postoje, jelikož jeho protivník Kim Te-džung byl známým zastáncem mírného přístupu k Severu. V době Kim Jong-samovy vlády Severní Korea v roce 1993 odstoupila od smlouvy o nešíření jaderných zbraní, což vyústilo ve zhoršení vzájemných vztahů. V roce 1994 poté zemřel Kim Ir-sen a vzájemný dialog byl pozastaven.86 Kim Te-džungova politika „Sunshine policy“ na přelomu tisíciletí znamenala veliký obrat v přístupu Jihu k Severu. Jeho hlavním diskursem bylo, že by se Jih měl pokoušet o dialog tak často, jak jen to je možné, a tímto způsobem Severu ukázat, že Jih 83 84 85 86
Chung, Democratization in South Korea and Inter-Korean Relations. 2003, s. 11 Arrington a Oh, Democratization and Changing Anti-American Sentiments in South Korea. 2007, s. 339 Lee, Political Change, Revolution, and the Dialogue in the Two Koreas. 1989, s. 1033 Chung, Democratization in South Korea and Inter-Korean Relations. 2003, s. 24
20
nemá v úmyslu svého ideologického protivníka absorbovat.87 Během své inaugurační řeči uvedl tři body, jež měly být základem jeho nového přístupu: „Za prvé, nebudeme trpět žádné ozbrojené provokace. Za druhé, naším úmyslem není oslabit ani absorbovat Severní Koreu. Za třetí, budeme se aktivně snažit dosáhnout shody a kooperace mezi Severem a Jihem v bodech, na kterých se nejsnáze shodneme.“88 Jih tak posílal na Sever finanční a humanitární prostředky bez nutnosti Severu plnit jakékoliv podmínky. Mezi největší úspěchy tohoto přístupu se řadí summit z roku 2000, na kterém se setkali poprvé od rozdělení oba nejvyšší představitelé korejských státních útvarů. Do přístupu se následně zapojily i jihokorejské firmy, jež měly v úmyslu na Severu založit své pobočky. Vystavěny měly být i přímé železniční spoje mezi oběma zeměmi.89 Severní Korea však ani v této době nepřestala s akty agrese vůči Jihu a politika proto byla podrobena časté kritice, která se časem stupňovala. V roce 2002 vyhrál volby Ro Mu-hjon, který ve své kampani prosazoval pokračování Sunshine Policy. Její následný konec v roce 2008 a návrat k chladnějšímu přístupu však Sever způsobil opětovným stažením ze smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 2003 a o tři roky později testem atomové pumy. 90 Situace navíc zhoršila vzájemné vztahy mezi Spojenými státy a Jižní Korejí, jelikož Jih nechtěl přistupovat k žádným ekonomickým sankcím vůči Severu. Na otázku, proč Sunshine Policy neuspěla, odpovím v kapitole 4.1 o současné politice Jihu, jelikož se její neúspěch snažil současný prezident I Mjun-bak reflektovat ve svém přístupu k Severní Koreji. I přes neúspěch však Sunshine Policy ukázala vliv demokratizace institucí, protože podobný přístup by za dob diktátorů byl nemyslitelný. Nabídla tak alternativu k věčně tvrdému postoji obou zemí vůči sobě, avšak bohužel nepřinesla příliš mnoho úspěchů, pokud nepočítáme symbolická gesta. Severní Korea tak nadále zůstala agresivním státem, který pravidelně podnikal provokativní vojenské kroky vůči Jihu.
3.2 Národní cítění Ještě než se tato práce začne zabývat historií korejského nacionalismu, rád bych zde nejdříve vyjasnil tři pojmy, které budu v průběhu kapitoly používat. Pojmem etnikum budu nazývat skupinu obyvatel, která spolu sdílí stejný původ a kulturu, jež je založena na společné historii a řeči. Národ a národnosti jsou poté politickou nadstavbou 87 88 89 90
Ibid, s. 28 Koh, Seoul Domestic Policy and the Korean-American Alliance. 1999, s. 19 Chung, Democratization in South Korea and Inter-Korean Relations. 2003, s. 28-29 Cha a Hwang, North Korea: a country study. 2008, s. 222
21
etnika. V příkladu to tedy znamená, že do etnika se člověk narodí, ale národnost může nabýt při dodržení určitých pravidel stanovených daným státem. Národ je poté uskupení lidí se stejnou národností.91 Také by zde v úvodu podkapitoly bylo vhodné zmínit krátkou definici samotného pojmu nacionalismu. Složitost vývoje tohoto termínu v jednotlivých zemích v minulém století znemožnila jednotnou obecně přijímanou definici. John A. Hall ve svém článku Nationalisms: Classified and explained definoval nacionalismus jako „víru v nadřazenost určitého národa, skutečného či vytvořeného. Tento názor logicky směřuje k posunu nacionalismu od kulturních k politickým formám a k následnému zahrnutí samotného obyvatelstva a k jeho mobilizaci.“92 Do své definice tak rovnou zahrnul dva největší proudy v západním diskursu nacionalismu, které řeší, jestli nacionalismus byl založen na podpoře skutečných historických národů, anebo tyto národy vznikly až díky mobilizaci civilní populace.93 Tato definice není komplexním rozborem daného pojmu, slouží pouze pro lepší pochopení při jeho pozdějším použití.
3.2.1
Historie korejského nacionalismu Jak jsem na výše v krátkém shrnutí pojmu nacionalismus uvedl, existuje více
paradigmat vztahujících se k otázce jeho vzniku i k jeho vývoji, a podobně tomu tak je i v případě Koreje. Mezi základní obecné směry nacionalismu se řadí primordialismus a modernismus. Cílem prvního jmenovaného je ukázat přirozenost a dlouhodobost národů, jejichž populace se vždy považovala za členy této skupiny. Druhý naopak poukazuje na skutečnost, že současné pojmy národu a nacionalismu jsou produktem moderní doby a jejich vznik se datuje maximálně od roku 1800.94 Tímto způsobem můžeme přistoupit i ke vzniku Korejského nacionalismu. Pro primordialisty je etnická soudržnost Korejců logickým vyústěním jejich dlouhodobé historie, jelikož jsou všichni podle legendy potomci Danguna, zakladatele starověkého korejského městského státu Ko Čoson.95 Tento směr byl také velice populární v době po druhé světové válce, kdy jej podporovala řada historiků. Modernisté naopak tvrdí, že „neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o tom, že by bylo nějaké přímé spojení mezi dřívějšími koncepty politické komunity nebo identity (ať už etnické či 91 Více o problematice definice těchto pojmů si můžete přečíst například v článku A nation is a nation, is a state, is an ethnic group is a? od autora Walkera Connora. 92 Hall, Nationalisms: Classified and explained. 1993, s. 2 93 Miscevic, The Stanford Encyclopedia of Philosophy. 2010, 94 Smith, Theouries of nationalism: Alternative models of nation formation. 2000, s. 2-4 95 Lee, Migration, Migrants, and Contested Ethno-nationalism in Korea. 2009, s. 365
22
národní) se současným významem [korejského] národa.“96 V jejich pojetí je korejský nacionalismus pouhou logickou reakcí na japonskou okupaci z první poloviny 20. století a jedná se tedy o čistě novodobý fenomén. Tento přehled vysvětlení historických kořenů korejského nacionalismu by nebyl úplný, kdybych zde nezmínil třetí směr. Ten se snaží poukázat na to, že oba výše zmíněné způsoby jsou aplikovatelné spíše na západní model nacionalismu, jelikož byly zformulovány na evropských zkušenostech s tímto jevem. Autoři tohoto třetího směru přímo nezastávají primordialistický názor přirozenosti korejského národa, ale snaží se poukázat na to, že konfuciánské hodnoty vytvořily korejský národ a s ním spojený nacionalismus již dříve. Aplikace západních směrů nacionalismu je tak z jejich hlediska v případě Koreje nedostačující.97 Většina autorů v dnešní době zastává modernistický názor ohledně vzniku korejského nacionalismu, jakožto reakce na vnější nátlak na konci 19. století, který eventuálně vyústil v Japonskou okupaci. Jak jsem ve druhé kapitole uváděl, Japonci svou anexi Koreje ospravedlňovali příbuzností obou národů. Gi-wook Shin tuto historickou událost rozvádí slovy, že vznik etnicky založeného nacionalismu v Koreji je spjat s „reakcí na jednání ohledně problematiky, zda jsou Korejci a Japonci stejného [etnika], zda mají stejný původ a jaké je místo Korejců v japonské sociální hierarchii. [Reakcí] korejských nacionalistů byla snaha více odlišit korejský lid od japonského.“98 Nacionalismus tak ve svých počátcích nabral formy antikolonialismu a sloužil jako obrana korejské národní identity. Časem se modifikoval do dalších podob, v Jižní Koreji se jednalo hlavně o developmentalismus99 ve spojení s konfuciánskými hodnotami, jež autoritativní režimy úspěšně využily k nastartování ekonomického růstu v 60. a 70. letech 20. století.100 V článku Migration, Migrants, and Contested Ethno-nationalism in Korea uvádí autor Lee Yoon-kyung, že se představitelé jihokorejského státu snažili dále podpořit nacionalismus zavedením vyhlášek a zákonů, jakým byl například zákon o korejské národnosti z roku 1948. V něm bylo uvedeno, že korejskou národnost mohly dostat pouze děti, jež měly korejského otce.101 Tento zákon vydržel v platnosti až do nástupu Kim Te-džunga, který jej
96 97 98 99
Shin, Ethnic Nationalism in Korea: Genealogy, Politics, And Legacy. 2006, s. 7 Ibid, s. 6 Ibid, s. 22 Jedná se o ekonomické paradigma, které se zabývá rozvojem států. Jeho základní myšlenkou je, že rozvoj probíhá podle předem stanovených postupů a je proto možno ho při jejich dodržení zavést kdekoliv. Více se o této teorii můžete dozvědět například v článku Dilemmas of Development Discourse od autora Jana Nederveena Pieterseho. 100Kim a Park, Nationalism, Confucianism, Work Ethic and Industrialization in South Korea. 2003, s. 38-39 101Lee, Migration, Migrants, and Contested Ethno-nationalism in Korea. 2009, s. 366-367
23
v roce 1998 udělal benevolentnějším. Korejcem se tedy nyní může stát i dítě, které má jen korejskou matku, případně pokud je nalezeno na území státu a jeho původ není znám.102 Existence korejského nacionalismu tak v dnešní době přímo ovlivňuje názor veřejnosti na otázku Severní Koreje. V jedné z následujících kapitol zmíním, že Jihoi Severokorejci se stále berou za jedno etnikum a samotní Jihokorejci tak mají pocit, že se o své „bratry“ musí postarat. Jeho vliv na společnost má však i stinné stránky, které vysvětlím v předposlední kapitole o začleňování imigrantů v Jižní Koreji. Tato skutečnost by se mohla projevit hlavně až po fázi sjednocení, kdy se ekonomika Jižní Koreje bude muset vyrovnat s přísunem velkého počtu nekvalifikovaných pracovníků. 3.2.2 Pohled směrem na sever Demokratizace v devadesátých letech se výrazně projevila i na vnímání otázky Severokorejců u běžné populace v Jižní Koreji. Byť v minulosti existovaly radikálnější studentské skupiny, které hlásaly nutnost spojení Severní a Jižní Koreje kvůli své společné minulosti, ve světle pádu východního bloku zůstaly pouze minoritním hnutím.103 Naproti tomu odstranění protilevicových aparátů ze státní správy, Kim Te-džungova Sunshine Policy a vzrůstající nacionalistická nálada se výrazně projevily i na veřejném mínění. Jeden průzkum z roku 2005 provedený Východoasijským institutem ukázal, že skoro 80 % Jihokorejců považuje Severokorejce za etnické Korejce. Dopadli tak lépe, než například Korejci, již emigrovali před a během japonské okupace za hranice do Číny104, jejichž osudy po návratu do Jižní Koreje popíši v další kapitole jako ukázku špatného vlivu nacionalismu na přístup k cizincům v Jižní Koreji. Autor Young Chul-cho se ve svém článku Security, Nationalism and Popular Culture: Screening South Korea’s Uneasy Identity in the Early 2000s zaměřil na ukázku rozdílnosti pohledů obyvatelstva na svého severního souseda. Autor ve článku rozebral, že Jihokorejci vnímají Severní Koreu z hlediska dvou různých pohledů. Zaujímají totiž rozdílné postoje k Severokorejcům jako lidu a k Severní Koreji jako ke státnímu útvaru. Jako stát pro ně Severní Korea znamená neustálou hrozbu, což je umocňováno opakovanými výhrůžkami a akty agrese vůči Jihu. Zároveň však jako lid jsou Severokorejci z pohledu korejského etnického nacionalismu a konfuciánských hodnot součástí „korejské rodiny“. Young Chul-cho tuto situaci shrnul slovy, že „pro Jihokorejce 102Ministry of Government Legislation, OneClick, Practical Law: Acquisition of nationality. 2012, 103Lee, Political Change, Revolution, and the Dialogue in the Two Koreas. 1989, s. 1035 104Lee, Migration, Migrants, and Contested Ethno-nationalism in Korea. 2009, s. 378
24
je Sever bratr, přítel, břemeno a nepřítel zároveň“.105 Bratr a přítel jsou v této nadsázce bráni jako pohled nacionalismu, břemeno je potom odvozeno od konfuciánských hodnot, kdy Jihokorejci vnímají jako svou povinnost pomoci Severokorejců z jejich špatné ekonomické situace (viz graf 1). Tato skutečnost svádí k interpretaci, že by Severokorejci měli být osvobozeni od režimu, jenž jim vládne, a začleněni do modernější jihokorejské společnosti. Početní kritici současného korejského nacionalismu před touto skutečností varují a upozorňují, že Jižní Korea na tuto situaci není připravena. Mezi kritiky se řadí například Song Du-Yul, který upozorňoval, že kulturní rozdíly by měly mít přednost před „západním kolonizačním kapitalismem.“106 Podobné pochybnosti vyjádřil i Young Chul-cho, který dodává, že „Jiho- a Severokorejci žijí v silně odlišných politických, ekonomických a sociálních strukturách, což znamená, že seveřané a jižané mají rozdílné každodenní hodnoty a zvyky.“107 [Graf 1] HDP Severní Koreje jako procentuální poměr k HDP Jihu
Zdroj: International Relations Theory and the Second Korean War108 Nicméně i přes negativní ohlasy se musí s tímto novým diskursem korejského nacionalismu počítat hlavně při politických bojích. V kapitole 3.1 o demokratizaci jsem popisoval, že jihokorejská veřejnost se rozdělila na liberálně a konzervativně smýšlející část. Tuto skutečnost dále například potvrzují různé ankety prováděné v populaci. V grafu 1 lze vidět, že jihokorejská populace je rozdělena téměř rovnoměrně na zastánce tvrdšího (reprezentováno Národní stranou) a více konsolidačního přístupu (zastoupena 105Cho, Security, Nationalism and Popular Culture: Screening South Korea’s Uneasy Identity in the Early 2000s. 2009, s. 239 106Sung, Minkyu. Migration, Migrants, and Contested Ethno-nationalism in Korea. 2009, s. 444 107Cho, Security, Nationalism and Popular Culture: Screening South Korea’s Uneasy Identity in the Early 2000s. 2009, s. 240 108Kang, International Relations Theory and the Second Korean War. 2003, s. 306
25
Demokratickou stranou) k Severní Koreji.109 Tuto skutečnost o rozpolcenosti veřejnosti ve vnímání severokorejské otázky jako celku si uvědomili i prezidentští kandidáti. Každé volby od roku 1987 se hlavní kandidáti tak rozdělují v otázce přístupu k Severní Koreji na jasné zastánce jednotlivých přístupů. Je také nutno dodat, že díky této skutečnosti má Severní Korea možnost ovlivňovat politiku svého souseda správně naplánovanými projevy agrese během volebního období. [Graf 2] Strana, jež je viděna v roce 2011 jako nejschopnější při řešení vztahů se Severní Koreou
Zdroj: South Korean Public Opinion on North Korea & the Nations of the Six-Party Talks110
109Kim a Friedhoff, South Korean Public Opinion on North Korea & the Nations of the Six-Party Talks. 2011, s. 3 110Ibid, s. 3
26
4 Projevy negativních i pozitivních faktorů v současnosti V předposlední kapitole této práce ukážu, jaký je v současnosti přístup Jižní Koreje k jejímu severnímu sousedu. Tedy jestli a jak se současná administrativa poučila z předchozích politik, jak tato politika působí na vzájemné vztahy a proč v současné době nastalo zintenzivnění provokací ze strany Severu. V další podkapitole poukážu na vliv ideologického rozdělení na aklimatizaci severokorejských uprchlíků a také na vliv korejského nacionalismu na přístup k osobám s korejskými předky. Tento přístup v současnosti slouží kritikům nacionalismu jako ukázka jeho špatného vlivu na korejskou společnost, který se projevuje tvořením předsudků a diskriminací osob narozených mimo území Jižní Koreje. Takový vliv by se mohl dále projevit, kdyby sjednocení obou Korejí skutečně nastalo.
4.1 Zahraniční politika Jižní Koreje 4.1.1
Neúspěch Sunshine Policy Ještě než se začnu zabývat změnami, které I Mjun-bak provedl v zahraniční
politice vůči Severní Koreji v porovnání se svými předchůdci, je potřeba pochopit důvod neúspěchu Sunshine Policy při pokusech o denuklearizaci a větší otevřenosti Severní Koreje. Během aplikace této politiky se sice významně zvětšil počet styků mezi představiteli a také významně narostl objem obchodu mezi oběma zeměmi (viz tabulka 1). Z vojenského hlediska se však situace nezlepšila a během vlády Ro Mu-hjona se po severokorejských testech atomových zbraní navíc zvýšilo napětí na poloostrově.111 Dle kritiků byla Severní Korea schopna vyvinout svůj atomový program právě díky zavedení Sunshine Policy, která ignorovala provokace a do Severní Koreje posílala ekonomickou a humanitární pomoc bez nutnosti jakéhokoliv důrazu na změnu severokorejského přístupu k systému vládnutí. Vzhledem k důležitosti jaderného programu v očích Pchjongjangu jakožto donucovacího prostředku v diplomatických rozhovorech s ostatními zeměmi112 byla Sunshine Policy neúčinnou metodou, jak Severní Koreu donutit skončit vývoj těchto zbraní. Od počátku řešení problematiky jaderných zbraní navíc kladné veřejné mínění
111Kim, The Roh Moo Hyun Government's Policy Toward North Korea. 2005, s. 25 112Bahng, Continuation of Cold United States-North Korea Relations. 2010, s. 120
27
ohledně vstřícného vztahu se Severní Koreou postupně začalo chladnout,113 což později usnadnilo ve volbách výhru konzervativnímu I Mjun-bakovi. [Tabulka 1] Přehled mezikorejského obchodu (z pohledu Jižní Koreje) Rok
1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009
Import
19
12
Export
-
2
Celkem 19
14
106 163 178 176 223 182 193 92 6
11
8
18
64
70
pol. 2010
122 152 176 272 289 258 340 520 765 932 934 553
115 130 212 273 227 370 435 439 715 830 1032 888 745 441
112 174 186 194 287 252 308 222 334 425 403 642 724 697 1055 1350 1797 1820 1679 994
Jednotky: mil. USD
Zdroj: White Paper on Korean Unification 2010114 Problémem z ekonomického hlediska tedy bylo, že Jižní Korea posílala pomoc, aniž by od Severu vyžadovala jakoukoliv reakci ve formě změn v domácí a zahraniční politice. Jižní Korea totiž vycházela z logiky, že Severní Korea po pádu východního bloku sankce očekávala a byla na ně připravena díky své politice nezávislosti na zdrojích. Vstřícné ekonomické kroky tak byly racionální volbou, protože Jih nevěděl, že Sever byl závislý na výpomoci ostatních komunistických zemí.115 Vzniklou situaci dokázal dle kritiků Sever využít k financování současného režimu. Ve své knížce The Bottom Billion Paul Collier zmiňuje,116 že rozvojové státy se projevují při nakládání s pomocí podobným způsobem, jakým se projevoval i Sever. Jedná se o skutečnost, že když ekonomická pomoc přichází bez pevně stanovených kritérií, jež příjemce musí splnit pro obdržení této pomoci, jejím výsledným efektem není podpora rozvoje dané země, ale zachování statu quo. Severní Korea tak dle článku z Korejského institutu pro národní sjednocení přišla pro tento účel v době Sunshine Policy s opakující se tříbodovou strategií, kdy: „Za prvé, při hrozících sankcích, poté co [sama] znemožní vyjednávání, zvýší vojenské napětí hrozbou války a provokací [v oblasti korejského poloostrova] za účelem ovlivnit jihokorejskou veřejnost i politiku a bude vyzývat k diplomatickému kompromisu. Za druhé, použije diplomatických prostředků k obnovení vyjednávání a při nich samotných přejde do salámové metody - rozdělí denuklearizaci na jednotlivé body, které by se měly řešit postupně, aby zvýšila maximální možnost výhod, jež se jí dostanou během vyjednávání. Za třetí, po úspěšném uzavření vyjednávání obdrží ekonomickou pomoc, poté smlouvu zruší 113Kim, The Roh Moo Hyun Government's Policy Toward North Korea. 2005, s. 13 114The Ministry of Unification, White Paper on Korean Unification 2010. 2011, s. 59 115KINU Pending Issues Task Force, The Lee Myung Bak Administration’s North Korea Policy : Review and Evaluation. 2012, s. 15 116Collier, The Bottom Billion: Why the Poorest Countries Are Failing and What Can Be Done About It. 2007, s. 108-109
28
(…) a opět se vrátí k bodu číslo jedna.“117 Podle kritiků tak důvod neúspěchu Sunshine Policy byl ve špatném zhodnocení ekonomických aspektů politiky, které nereagovaly na schopnost severokorejského režimu adaptovat se na nové politické prostředí. Nutno dodat, že administrativa Ro Mu-hjona skutečnost jaderných testů vysvětlovala tvrdým přístupem Spojených států vůči Severu, jejž v té době přijal prezident Bush.118 Realitou však bylo, že deset let působení tohoto vstřícného přístupu Severní Koreu nereformovalo, což posloužilo jako hlavní základ zahraniční politiky I Mjun-baka.
4.1.2
Zahraniční politika I Mjun-baka Do prezidentských voleb na konci roku 2007 nastoupil konzervativní
I Mjun-bak s příslibem, že když bude zvolen, napraví vztahy se Spojenými státy a vůči Severu aplikuje tvrdší přístup než jeho dva liberálnější předchůdci.119 Horšící se veřejné mínění kvůli jaderné hrozbě ze Severní Koreje a celkovému zaměření zahraniční politiky se projevilo na výsledku samotných voleb. Ty I Mjun-bak drtivě vyhrál nad svým liberálnějším protějškem.120 Jeho následná nová politika by se dala nazvat metodou „cukru a biče“, protože vychází z podobných závěrů, jaké jsem zde uvedl v dřívější podkapitole. Tedy, že je nemožné nastolit jakoukoliv změnu v Severní Koreji pouze používáním ekonomických pobídek a následným ignorováním provokací. Do procesu z jeho pohledu musí být zapojeny i sankce za špatné chování a stanoveny určité cíle, kterých by měl Sever dosáhnout před obdržením pomoci. Účinnost samotných sankcí navíc vzrostla díky větší závislosti Severu na obchodu s Jihem.121 Své záměry prezentoval zformulováním přístupu „Denuklearizace a otevření Severní Koreje k docílení 3000 USD HDP na obyvatele“. Vzájemný korejský dialog tak podmínil odstraněním atomových bomb ze Severu a otevřením jeho ekonomiky světu. Odměnou za splnění těchto cílů měla být velká ekonomická pomoc, jež by severokorejské HDP na obyvatele zvedla na úroveň 3000 USD.122 Jeho cílem tak bylo ukázat režimu Severní Koreje, že k zajištění svého přežití nepotřebují vývoj atomových zbraní. Tento přístup však Sever odmítl, a jelikož se mu nedostávalo ekonomických pobídek, odpověděl 117KINU Pending Issues Task Force, The Lee Myung Bak Administration’s North Korea Policy : Review and Evaluation. 2012, s. 18-19 118Shin a Burke, North Korea and Contending South Korean Identities: Analysis of the South Korean Media; Policy Implications for the United States. 2007, s. 150-151 119Snyder, Lee Myung-bak’s Foreign Policy: A 250-Day Assessment. 2009, s. 2 120International Crisis Group, South Korea's Election: What to Expect from President Lee. 2007, s. 1 121KINU Pending Issues Task Force, The Lee Myung Bak Administration’s North Korea Policy : Review and Evaluation. 2012, s. 16 122Snyder a Glaser, Responding to Change on the Korean Peninsula. 2010, s. 12
29
podle staré strategie stupňujícími se akty agrese vůči Jižní Koreji;123 například potopením lodi Čchónan či útokem na hlavní ostrov souostroví Jon-pchjong. Sever těmito akty sledoval možnost ovlivnit veřejné mínění na Jihu, které by mohlo začít vyžadovat návrat k liberálnější zahraniční politice. Místo toho se však obecně zhoršily vztahy obou zemí a většina předchozích dohod začala být rušena. Jak lze vyčíst z grafu 3, tak i pohyb osob byl významně omezen. I Mjun-bakova administrativa také z počátku váhala se zasíláním potravinové pomoci, která však nebyla spjata s jeho novým přístupem k denuklearizaci. Poté, co ze Severní Koreje navíc přišly zprávy, že se na území rozmáhá nový hladomor, potravinová pomoc nakonec odeslána byla. Zprávy o novém hladomoru zpochybnil ve svém článku Behind North Korea's Plea for Emergency Food Aid124 autor Dong Young-sueng. Dle jeho důkazů se totiž obyvatelé mimo Pchjongjang potýkají s nedostatkem potravin od poloviny devadesátých let neustále a režim nedělá kroky k nápravě této skutečnosti. Autor poté určil, že Severní Korea dokáže uživit pouze 15 miliónů lidí z 24, které podle cenzu z roku 2008 v zemi žijí. Potravinová pomoc tak většinou skončí u 7 miliónů vyvolených, kteří potravinové dávky dostávají pravidelně, a téměř 40 % populace trpí hlady. Hladomor je vládou Severní Koreje využíván spíše jako prostředek diplomacie, kdy na druhý stát vyvinou nátlak, aby opět se Severem navázal dialog. [Graf 3] Přehled pohybu osob mezi Korejemi
Zdroj: White Paper on Korean Unification 2010125
123KINU Pending Issues Task Force, The Lee Myung Bak Administration’s North Korea Policy : Review and Evaluation. 2012, s. 2 124Dong, Behind North Korea's Plea for Emergency Food Aid. 2011, s. 127-130 125The Ministry of Unification, White Paper on Korean Unification 2010. 2011, s. 96
30
Konzervativní přístup I Mjun-baka tak logicky nebyl v Severní Koreji přívětivě přijat a domácí kritika liberálů se soustředila hlavně na to, že I Mjun-bak nepovažoval mezikorejské vztahy za primární zahraniční politiku země.126 Je na místě si položit otázku, zda by návrat k politice podobné Sunshine Policy byl skutečně pro vývoj Severní Koreje lepší. I Mjun-bakova relativně nízká priorita mezikorejských vztahů byla způsobena neochotou Severní Koreje vyjednávat o podmínkách ekonomických pobídek. Z mého pohledu je tak nepravděpodobné, že by ekonomické pobídky bez nutnosti splnit určité cíle cokoliv změnily na stávajícím režimu Severní Koreje. Ta se sama rozhodla pokračovat ve svém jaderném programu na úkor ekonomické spolupráce s Jihem. I Mjun-bak se tak soustředil na zlepšení vztahů Jižní Koreje se Spojenými státy a s Čínou,127 které by se mohly časem projevit jako účinná strategie při opětovném návratu šestistranných rozhovorů,128 jež sloužily jako panel pro diskuzi o denuklearizaci Severní Koreje.129
4.2 Přístup k imigrantům V této kapitole na přístupu jihokorejské populace k imigrantům ukážu, jak se projevují faktory ideologického rozpolcení a nacionalismu na interakci imigrantů s Jihokorejci v běžném životě. Podkapitola 4.2.1 o imigrantech ze Severní Koreje bude sloužit jako ukázka následků ideologického rozpolcení obou korejských států. Jelikož se tato skutečnost negativně projevuje na životě uprchlíků v současnosti, mohla by se projevit jako jeden z hlavních negativních faktorů při sjednocení země. V další podkapitole na ukázce přístupu Jihokorejců ke skupině Joseonjok130 více prozkoumám národní cítění z negativního hlediska. Nacionalismus, který jsem v této práci uváděl hlavně jako pozitivní faktor působící na vztahy obou Korejí z jihokorejského pohledu, však na mezilidské úrovni může nabývat naprosto opačného směru. Tedy projevuje se jako multiplikátor diskriminace, jehož terčem nemusí být lidé naprosto odlišné kultury.
4.2.1
Imigranti ze Severní Koreje Migrace ze Severní Koreje do Jižní je rozrůstající se fenoménem posledních
dvaceti let. Na oficiálních stránkách Ministerstva pro sjednocení se uvádí, že každým rokem se zvyšuje počet nových imigrantů na území Jihu. Ten v současné době dosahuje 126Snyder, Lee Myung-bak’s Foreign Policy: A 250-Day Assessment. 2009, s. 15 127KINU Pending Issues Task Force, The Lee Myung Bak Administration’s North Korea Policy : Review and Evaluation. 2012, s. 24-25 128Účastníky jednání byly obě Koreje, Spojené státy, Rusko, Čína a Japonsko. 129Koo, The Six-Party Talks: A Critical Assessment and Implications for South Korea’s Policy Toward North Korea. 2006, s. 86 130Korejců žijící od počátku 20. století v Číně.
31
20 000 osob.131 V Číně jich však podle odhadů nevládních organizací může být až 300 000.132 Samotná otázka problematiky jejich začlenění do jihokorejské společnosti je pro instituce v Jižní Koreji atraktivní, a tak je ohledně ní dostupných mnoho informací z různých anket a sociologických průzkumů, které se týkají přímo této skupiny obyvatel. Kapitola se snaží popsat vliv dlouhotrvajícího ideologického rozpolcení Severu a Jihu na jedince a jeho schopnost se aklimatizovat v cizí společnosti, v tomto případě tedy na zkoumání otázky života severokorejských imigrantů v Jižní Koreji. V článku Social Adjustments of North Korean Migrants in South Korea133 popisují autoři Yoon In-jin a Lim Chang-kyu pomocí sociologického průzkumu provedeného Informačním centrem pro severokorejská lidská práva v roce 2005, že se většina ze severokorejských emigrantů, která přijde do Jižní Koreje, setká s velkým kulturním šokem. Jejich schopnost přizpůsobit se společnosti rozdělili na následující pětici faktorů: politicko-ideologickou, finanční, kulturní, sociální a psychologickou. U všech faktorů poté došli k názoru, že byť vláda vynaloží nemalé prostředky na úspěšný přechod severokorejského emigranta do nové společnosti, tak velké procento z nich nakonec nedokáže úspěšně překonat kulturní bariéru. Z hlediska politicko-ideologického autoři určili, že většina z imigrantů zastává dvojitý přístup k jihokorejské společnosti. Na jednu stranu si váží svobody a demokracie, na druhou jim ale vadí pocit neustálého soupeření a její celkové materialistické zaměření. Největší problém je podle autorů finanční přizpůsobivost. Až 80 % imigrantů je závislých na pomoci státu, jelikož jsou nezaměstnaní nebo mají velice nízký plat. Přitom kolem 90 % z nich uvedlo, že ve své zemi získalo úroveň vzdělanosti na středoškolské a vyšší. Problémem je obsah učebního materiálu, který v Severní Koreji studovali, jenž má na Jihu minimální použitelnost. I z kulturního hlediska se imigranti ze Severní Koreje často setkávají s diskriminací. Podle studie z roku 2003134 jsou Severokorejci znepokojeni hlavně rozdílností v mluvě, slovní zásobě a výrazech, zvláště pak při přímém hovoru s Jihokorejcem. Tento postoj potvrzuje fakt, že 95 % severokorejských imigrantů tráví svůj volný čas před televizorem, počítačem či rádiem a jen malé procento z nich se aktivně zapojuje v činnostech mimo své bydliště. S tím je spojen další faktor, sociální, který potvrzuje, že velmi malé procento navazuje vztahy s běžnými Jihokorejci. Tím je také 131Ministry of Unification, Major Statistics in Inter-Korean Relations. © 1996 ~ 2011, 132Seymour, China: Background Paper on the Situation of North Koreans in China. 2005, s. 16 133Yoon a Lim, Social Adjustments of North Korean Migrants in South Korea. 2007, 29 s. 134Ibid, s. 17
32
ovlivněn poslední faktor, kdy většina Severokorejců uvádí, že se setkávají s „předsudky a neférovým jednáním ze strany jihokorejských obyvatel“135. Jihokorejská vláda se tuto situaci
rozhodla
řešit
různými
školícími
programy,
které
by
měly usnadnit
severokorejským uprchlíkům přechod do kapitalismu. Sociální změny jsou ale dlouhodobým procesem. Tento argument podkládám informací z publikace vydané Informačním centrem pro severokorejská lidská práva z roku 2011136, ve které jsou sice vidět výsledky asimilačních programů v pozitivním světle, ale hodnoty jsou stále na alarmujících číslech. Například ze zkoumaného vzorku 396 lidí jich stále přes 50 % žije za pomoci dávek od státu. Zapojení charakteristické skupiny obyvatelstva, jakou jsou uprchlíci, nemusí nutně znamenat, že všichni ostatní Severokorejci budou přistupovat k životu na kapitalistickém Jihu stejně. Důležitý je ovšem fakt, že severokorejští emigranti před 90. lety neměli takové problémy se zapojit do jihokorejské společnosti. Příčinu lze najít v důvodech, které vedly Severokorejce k emigraci. Tehdy většina z nich jako svůj hlavní argument uváděla nesouhlas s režimem, naproti tomu v dnešní době však emigranti uvádí jako svůj nejdůležitější důvod ekonomické problémy spojené s hledáním lepšího života.137 Jistou analogii můžeme najít i v situaci v dnešním Německu, kdy Hanna Behrend ve svém článku popisuje, že: „většina Východních Němců se musela vypořádat [po sjednocení] s naprosto odlišnými životními podmínkami. Sledovali zničení ekonomických zdrojů své země, odmítnutí a popření veškerých kvalit tamního sociálního systému a diskriminaci jeho obyvatel jako druhořadých. Tyto zkušenosti přispěly ke vzniku specifické východoněmecké identity, která neexistovala před pádem NDR.“138 Ač je tento pohled velice kritický a do jisté míry přehnaný, poukazuje na skutečnosti, jež by v budoucnu mohly negativně působit na soužití Jiho- a Severokorejců po případném sjednocení Korejí. Mohla by tedy vzniknout situace, kdy si lidé budou činit vysoké nároky na nový státní systém. Ten se jim dostane v podobě, na niž nebudou schopni obratně reagovat z důvodu jejich rozdílných hodnot a způsobu života, který doposud vedli.
135Ibid, s. 20 136Suh a Lee, 2010 Trends in Economic Activities of North Korean Defectors. 2011, 161 s. 137Yoon a Lim, Social Adjustments of North Korean Migrants in South Korea. 2007, s. 10-11 138Behrend, Viewpoints on German partition and reunification. 2011, s. 64
33
4.2.2
Situace okolo skupiny Joseonjok Pojem Joseonjok označuje etnické Korejce, kteří utekli nebo byli vysídleni
během japonské okupace ze země na území Číny,139 tedy před téměř stejnou dobou, před kterou vznikly oba korejské státní útvary. Na území Číny si také zachovali korejskou řeč a kulturu díky vytvoření autonomní územní jednotky. Od konce osmdesátých let tato skupina obyvatel začala mít zájem vrátit se na území Jižní Koreje. Jejich motivaci shrnula Kim Anna Myung-hee140 do dvou složek – neekonomické a ekonomické. Ze závěrů její studie vyplývá, že Joseonjok neemigrovali do Jižní Koreje jen s úmyslem návratu do domovské země, ale sledovali také vlastní ekonomické cíle, ať už se jednalo o dosažení lepšího vzdělání či zlepšení ekonomické situace své rodiny v Číně pomocí remitencí. K roku 2006 se počet osob Joseonjok na území Jihu pohyboval na čísle 219 000141, což je téměř 10 % všech, kteří žili na korejském území v Číně. Jejich počet je tak nepoměrně vyšší než u severokorejských imigrantů a na jejich běžném životě se proto lépe ukazuje vliv působení nacionalismu v Jižní Koreji. Na rozdíl od severokorejských imigrantů se jim totiž nedostává zmiňovaných rekvalifikačních kurzů, jejichž finanční náročnost je neudržitelná pro velký počet jedinců. Přístup samotné Jižní Koreje ke svým vzdálenějším příbuzným na území v Číně popisuje ve své studii142 Choi Jung-hae. Ten říká, že se Jižní Korea snažila využít přítomnosti Joseonjok na území Číny jako spojky do velice atraktivního čínského trhu. Tehdy se již začala řešit složitá situace, do jaké skupiny zařadí Jižní Korea Joseonjok z hlediska etnického původu. Choi vysvětluje, že když byli Joseonjok na území Číny, tak je Korejci nazvali termínem „Dongpo“, který v překladu znamená společný původ. Nastává zde však paradox, jelikož při jejich příchodu do Jižní Koreje se z nich podle Choia stávají Číňané mluvící korejsky, kteří v zemi působí jako levná pracovní síla. Tomuto prohlášení nasvědčuje fakt, že přes 48 % přistěhovalců Joseonjok skončilo v roce 2006 v kolonce „neprofesionální pracovníci“ a druhá nejpočetnější skupina zůstala v kolonce „nezaznamenaní pracovníci“143. Toto dilema korejského nacionalismu je důležitou ukázkou neschopnosti současné, etnickým nacionalismem ovlivněné jihokorejské společnosti vstřebávat i pouhé náznaky cizí kultury.
139Seol a Skrentny, Ethnic return migration and hierarchical nationhood. 2009, s. 152-153 140Kim, Post-Socialist International Migration: The Case of China-to-South Korea Ethnic Labour Migration. 2010, 45 s. 141Choi, Ethnic Koreans from China: Korean Dream, Adaptation, and New Identity. 2006, s. 1 142Choi, Nation, Ethnicity and Nationalism in South Korea. 2008, s. 10-12 143Seol a Skrentny, Ethnic return migration and hierarchical nationhood. 2009, s. 156
34
Zde udělám nutnou odbočku k obecnějšímu tématu, kde se zaměřím na výsledky ankety provedené Východoasijským institutem v roce 2005144, abych ukázal složitost celé situace. Na otázku, co je nejdůležitější, aby člověk mohl být skutečným Korejcem, odpovědělo přes 80 % lidí: „Mít korejskou národnost, používat korejštinu, držet se korejských zvyků a tradic, být narozen v Koreji a také mít korejský rodokmen“. Z těchto vyjmenovaných požadavků schází skupině Joseonjok pouze dva, jimiž jsou národnost a narození na území Koreje. Zde podle Choie nastává další paradox, protože lidé ze skupiny Joseonjok tvrdí, že i když se jim podaří získat korejskou národnost, tak jsou stále vnímáni jako cizinci.145 Přitom Korejci ve zmiňované anketě považovali atribut národnosti za nejdůležitější a Joseonjok by se tak od běžného Korejce lišil pouze místem svého narození. Dá se tedy usuzovat, že byť si lidé Joseonjok uchovali svou korejskou identitu, tak již nikdy nebudou považováni za etnické Korejce. Ve své studii pak Choi použil slova Kim Myung-hee, která v rámci jedné ze svých prací došla k závěru, že „imigranti Joseonjok se cítí jako Korejci, pokud jsou v Číně, a jako Číňané, pokud jsou v Koreji.“146 Celkovou situaci zahraničních pracovníků a jejich diskriminaci začala vláda Jižní Koreje řešit. Avšak to přišlo až na popud odborů, jež si založili zahraniční pracovníci sami, a také díky podpoře nevládních organizací.147 To znamená, že i životní situace Joseonjok se zlepšila, alespoň co se týče právní ochrany při zaměstnání. Jak ale v článku Ethnic return migration and hierarchical nationhood zmiňují autoři Seol Dong-hoon a John D. Skretny: „[o tom], kdo je a kdo není skutečným nebo úplným Korejcem, nerozhoduje jen zákon či právní posudek, důležité jsou také názory samotných Korejců.“148 Ve svém článku pak dále pokračují popisem, za jakých podmínek museli příslušníci Joseonjok pracovat. Stěžovali si hlavně na dlouhou pracovní dobu, špatné pracovní podmínky, nehody, nevyplacené a celkově nízké výplaty. Otázka diskriminace se však nevztahovala pouze k práci, ale jednalo se i o pohyb v každodenním životě. Statistiky ukázaly, že v běžném životě se dokonce setkávali s urážkami častěji, než nekorejští zahraniční pracovníci.149 Je těžké odhadnout, na kolik má na tuto skutečnost vliv fakt, že ne všichni nekorejští zahraniční pracovníci umí korejsky. Naproti tomu, jak jsem již zmiňoval, lidé Joseonjok mluví korejsky plynule, avšak díky delšímu odloučení mají charakteristický přízvuk. Ve své studii dále Choi Jung-hae dodává, že „v běžném životě, jsou [lidé] 144Lee, Migration, Migrants, and Contested Ethno-nationalism in Korea. 2009, s. 377 145Choi, Nation, Ethnicity and Nationalism in South Korea. 2008, s. 13 146Ibid, s. 16 147Lee, Migration, Migrants, and Contested Ethno-nationalism in Korea. 2009, s. 379 148Seol a Skrentny, Ethnic return migration and hierarchical nationhood. 2009, s. 158 149Ibid, s. 162
35
Joseonjoku vždy požádáni, aby objasnili, odkud pochází. Severní přízvuk (…) a ostýchavé výrazy v obličeji jsou [jejich] stereotypem.“150 Otázce přístupu k této speciální populační skupině jsem vyčlenil více prostoru na úkor ostatních, jakými jsou například američtí Korejci, protože si myslím, že se může jednat o určitou paralelu, která by mohla vzniknout v případě sjednocení země. Američtí Korejci151 jsou všeobecně lépe přijímáni a mají také speciální zákon,152 který je právně staví hned za „skutečné“ Korejce, byť zde stále existují důkazy o projevech diskriminace v každodenním životě. Nejdůležitějším rozdílem v mých očích je, že američtí Korejci jsou většinou přijímáni jako kvalifikovaní pracovníci, zatímco příslušník Joseonjok dostane práci, kterou by většina Korejců dělat v dnešní době nechtěla. Právě z těchto důvodů vidím větší pravděpodobnost, že Severokorejci v Jižní Koreji zaujmou místo podobné Joseonjoku. Severokorejský školní systém je, jak jsem již zmiňoval, nevyhovující a současné programy rekvalifikace by při unifikaci byly finančně neúnosné.
150Choi, Nation, Ethnicity and Nationalism in South Korea. 2008, s. 14 151Etničtí Korejci, kteří prchli během japonské okupace do USA. 152Seol a Skrentny, Ethnic return migration and hierarchical nationhood. 2009, s. 157
36
5 Výhledy do budoucna V této kapitole práce naváže na studii Preparing for Korean Unification: Scenarios and Implications z roku 1999, kterou provedli Jonathan D. Pollack a Lee Chung-min. Otázku vývoje korejských vztahů budu řešit pomocí závěrů studie, z nichž vyplývá, že vyústění situace na korejském poloostrově by mohlo proběhnout podle čtyř scénářů, vyjma zachování současného stavu. Jsou jimi „mírumilovná integrace a sjednocení, kolaps a sjednocení pohlcením, sjednocení konfliktem a externí intervence“.153 Tyto scénáře dále aktualizuji o nově působící vlivy na vztah obou Korejí v současnosti. Hlavním indikátorem mírumilovné integrace by dle Pollacka a Leeho bylo odstranění bariér, jež brání dialogu mezi oběma korejskými státy. Jednalo by se tedy například o podepsání mírové dohody o ukončení Korejské války a zrušení atomového programu Severu, spolu se stažením vojsk Spojených států z Jihu. Dalším indikátorem by také mohlo být umožnění volného pohybu kapitálu a pracovníků mezi korejskými státy.154 Celkově vzato by tedy oba státy musely překonat svou ideologickou rozdílnost a do mírového procesu zapojit notnou dávku důvěry. Před rokem 2006 by tento směr vztahů nevypadal nereálně a díky zahraniční politice Jihu zde existovaly nadějné vyhlídky na pravděpodobnost tohoto vyústění situace. Jak ale v kapitole o důvodech neúspěchu Sunshine Policy bylo uvedeno, zlepšení diplomatických styků obou zemí nemělo na vojenské napětí na poloostrově téměř žádný vliv. Z dnešního pohledu by tak oživení tohoto směru mělo přijít ze strany Severu, jelikož jeho pasivní přístup většinu pokusů o dialog v minulosti zablokoval a současná zahraniční politika Jihu „cukru a biče“ je pouze logickým vyústěním této skutečnosti. Teorie o sjednocení pohlcením a hrozbou externí intervence pracují obě do jisté míry s předpokladem, že se Severní Korea začne sama od sebe rozpadat zevnitř. Z důvodu uzavřenosti režimu je však těžké odhadnout, jestli je možné, aby tento rozpad nastal a kdy by se tak mohlo stát. Důležitým novým faktorem oproti původní teorii v současnosti je, že změna vedení režimu proběhla rychleji, než jak tomu bylo s Kim Čong-ilem. Důvodem bylo relativně pozdní zapojení Kim Čong-una do důležitých pozic ve státní sféře, byť byl jako nástupce ohlášen již v roce 2009.155 I přes jeho západní
153Pollack a Lee, Preparing for Korean Unification: Scenarios and Implications. 1999, s. 24 154Ibid, s. 49-50 155Snyder, Kim Jong-il's Successor Dilemmas. 2010, s. 35
37
vzdělání z jeho činů do dnešních dnů nevyplynulo, že by měl v úmyslu se pokoušet o reformaci státní správy. Severní Korea pod jeho velením zaujala již klasickou taktiku zvýšení vojenského napětí za účelem ovlivnit volby na Jihu, případně získat základ pro diplomatické vyjednávání.156 Ve světle těchto faktů je tedy možné předpokládat, že stále platí jeden ze základních faktorů pro rozpad Severu určených Pollackem a Leem. Je jím neřešená ekonomická krize, která by eventuálně mohla rozpoltit severokorejskou politickou elitu, jež by následně provedla převrat, případně rozrušila celý státní aparát.157 Následkem by pak mohlo být sjednocení Severní Koreje s Jižní, anebo intervence Číny, která v minulosti již několikrát naznačila, že prosazuje zachování statu quo na poloostrově. Je tak proti zájmu Číny, aby v Severní Koreji proběhly rázné změny. 158 Záminkou pro tento postoj je obava z možného rozšíření vlivu Spojených států na poloostrově. Finanční a diplomatická náročnost udržení současného stavu poloostrova bez reformace severokorejské státní správy však vytvořila ve vztahu Číny a Severní Koreje trhlinu. Tuto skutečnost lze potvrdit čínskou podporou rezoluce Rady bezpečnosti s číslem 1874,159 která rozšiřuje severokorejské ekonomické sankce o zákaz obchodu se zbraněmi, jež jsou jedním z hlavních příjmů pro státní rozpočet Severu. Výše vypsané důvody tak snižují pravděpodobnost externí intervence a zároveň i poslední možnosti – vojenského řešení. Reálné nebezpečí válečného konfliktu se od Korejské války snižovalo díky zvětšujícímu se rozdílu v ekonomické a vojenské síle obou zemí.160 Během posledních deseti let však pravděpodobnost vojenského vyústění situace opět stoupá z důvodu zjevně úspěšných testů atomových zbraní na Severu. Kroky Pchjongjangu však ovlivňuje skutečnost, že by se mu v případě válečné akce nedostalo podpory ze strany bývalých spojenců - Ruska a Číny. Nebezpečí tohoto vývoje tak leží opět v nestabilitě samotného režimu Severní Koreje. Tato nestabilita by mohla způsobit odloučení politické složky od vojenské, která by pak jednala na základě vlastního úsudku a mohla díky svým značným prostředkům napadnout svého jižního souseda.161 Ze zde zmíněných skutečností vyplývá, že nejpravděpodobnějším scénářem je v současnosti vnitřní rozpad Severní Koreje. Všechny možnosti nabízené Pollackem
156Choi, The Dawn of the Kim Jong Eun Regime and the Choice for North Korea. 2012, s. 4 157Pollack a Lee, Preparing for Korean Unification: Scenarios and Implications. 1999, s. 59-60 158KINU Pending Issues Task Force, The Lee Myung Bak Administration’s North Korea Policy : Review and Evaluation. 2012, s. 21 159UN Security Council Resolutions, Resolution 1874. 2009, 160Kang, International Relations Theory and the Second Korean War. 2003, s. 308 161Pollack a Lee, Preparing for Korean Unification: Scenarios and Implications. 1999, s. 73
38
a Leem jsou však pouze ideálním nástinem současných vztahů a reálná situace se skládá z více faktorů ze zmíněných scénářů zároveň. Je tedy nemožné za současné situace vyvodit závěr, kterým směrem se budou současné vztahy obou Korejí ubírat. Frekvence změn v mezikorejských vztazích v minulosti ukázaly, že je jen malý rozdíl mezi diplomatickým řešením a výhrůžkami, že bude použito násilí. Z dnešního pohledu tak mohu pouze určit, že na budoucnost korejských vztahů budou působit hlavně blížící se jihokorejské prezidentské volby162 a Kim Čong-unova schopnost ovládnout politickou elitu Severu. Podrobnější aplikace scénářů studie Pollacka a Leeho na současnou situaci by si zasloužila pozornost v další práci.
162Je pravděpodobné, že při výhře liberálního kandidáta by zahraniční politika Jihu vůči Severu upustila od současného tvrdého přístupu.
39
6 Závěr Tato práce si kladla za cíl určit faktory, které ovlivňují zvláště jihokorejský vztah k Severní Koreji. V první kapitole jsem popsal faktory negativně působící na vztah obou Korejí, které mají své základy již před jejich rozdělením. Jedná se o ideologickou rozpolcenost obou státních útvarů, která učinila vzájemný dialog z počátku téměř nemožným a eventuálně vyústila v Korejskou válku. Dalším negativním faktorem bylo zachování statu quo na Korejském poloostrově až do dnešního dne, což znemožnilo vzniklé ideologické rozdíly zmenšit. Ty naopak během času více působily na samotné obyvatelstvo a lidé obou zemí tak v dnešní době mají odlišné hodnotové základy. Druhá část práce popisovala faktory pozitivně působící na vzájemné vztahy z pohledu Jižní Koreje, mezi něž jsem zařadil demokratizaci a následné projevy národního cítění. Demokratizace Jižní Koreje umožnila překonat bariéru antikomunismu, kterou vystavěly předchozí autokratické režimy, a od jejího počátku tak alespoň na nějakou dobu vztahy obou zemí postoupily na kooperativnější úroveň. Tato skutečnost se setkala s podporou veřejnosti i díky existenci korejského nacionalismu, jenž má na Jihu dlouhodobé základy. Jak jsem popsal, existuje jistý paradox ve vnímání Severní Koreje u dnešních Jihokorejců, který se projevuje rozdílností vnímání Severokorejců jako populace a Severní Koreje jako státního aparátu. Tato skutečnost ukazuje stálou přítomnost obou výše zmíněných faktorů v mysli běžných Jihokorejců - ideologické rozpolcenosti a národního cítění. Následující část práce popsala vliv zmiňovaných faktorů na zahraniční politiku Jihu a na přístup Jihu k imigrantům na svém území v současnosti. Současná zahraniční politika Jihu vůči Severu reflektuje neúspěch předcházející liberální Sunshine Policy, která nedokázala snížit napětí na Korejském poloostrově. Paradoxně tento nový přístup vztahy ještě spíše zhoršil, protože Severní Korea postrádá ochotu jakkoliv spolupracovat. Teoretické základy nového přístupu o nutnosti zavedení změn v Severní Koreji pro poskytnutí pomoci jsou logické a při dlouhodobé aplikaci pravděpodobně dosáhnou větších změn, než jakých se dosáhlo při aplikaci Sunshine Policy. Na přístupu k imigrantům tato práce poukazovala na stinné stránky korejského nacionalismu, které by se mohly projevit při sjednocení obou zemí diskriminací Severokorejců v pracovním i běžném životě. V poslední části se práce pozastavila nad možnými scénáři budoucího vývoje vztahů na poloostrově. Frekvence změn však znemožňuje přesnější určení vývoje, který 40
z velké části závisí na volebních výsledcích Jihu a stabilitě samotného státního aparátu Severu. Jak lze vyčíst z grafu 2 v této práci, veřejné mínění na Jihu je téměř rovnoměrně rozděleno mezi zastánce konzervativního a liberálního přístupu, což může působit negativně na dlouhodobější plánování politik. Je však jisté, že otázka sjednocení je v Jižní Koreji stále velkou prioritou. Důkazem jest preambule ústavy a také nadále udržované Ministerstvo pro sjednocení. Výše zmíněné faktory ideologické rozpolcenosti a stinné stránky nacionalismu však vedou k otázce, jestli pro současné řešení problematiky obou Korejí je proces sjednocení opravdu tou správnou cestou. Z popsaného přístupu k imigrantům z Číny a Severní Koreje v Jižní Koreji vyplývá, že jihokorejská společnost v dnešní době není připravena vyrovnat se s následky případného sjednocení. Řešení korejského sjednocení je tedy předčasné, než se jihokorejská společnost vyrovná s vlastním přístupem k cizincům a s nacionalismem všeobecně.
41
Použitá literatura ARMSTRONG, Charles K. NORTH KOREA INTERNATIONAL DOCUMENTATION PROJECT. Juche and North Korea’s Global Aspirations [online]. duben 2009. Dostupné z: http://www.wilsoncenter.org/publication/juche-and-north-korea%E2%80%99s-global-aspirations BAHNG, Tae-Seop. Continuation of Cold United States-North Korea Relations. SERI Quarterly. červenec 2010, roč. 3, č. 3, s. 117-122. ISSN 19767250. BEHREND, Hanna. Viewpoints on German partition and reunification. Social Semiotics. 2011, roč. 21, č. 1, s. 55-65. ISSN 1035-0330. DOI: 10.1080/10350330.2011.535670. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/10350330.2011.535670 BUTLER, Paul. A Korean Survey. International Affairs. červenec 1946, roč. 22, č. 3, s. 361-375. CARTER, David. The Korean War at 60: Part One: Origins and Outbreak. Contemporary Review. léto 2010, roč. 292, č. 1697, s. 158-168. ISSN 00107565. COLLIER, Paul. The bottom billion: why the poorest countries are failing and what can be done about it. New York: Oxford University Press, 2007, 205 s. ISBN 01-953-1145-0. CONNOR, Walker. A nation is a nation, is a state, is an ethnic group is a?. Ethnic and Racial Studies. 1978, roč. 1, č. 4, s. 377-400. ISSN 0141-9870. DOI: 10.1080/01419870.1978.9993240. DONG, Yong-Sueng. Behind North Korea's Plea for Emergency Food Aid. SERI Quarterly. červenec 2011, roč. 4, č. 3, s. 127-130. ISSN 19767250. ECKERT, Carter J. et al. Dějiny Koreje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, 387 s. ISBN 8071064114. GLASER, Bonnie S. a Scott SNYDER. CENTER FOR STRATEGIC AND INTERNATIONAL STUDIES. Responding to Change on the Korean Peninsula: Impediments to U.S.–South Korea–China Coordination [online]. květen 2010. Dostupné z: http://csis.org/publication/responding-change-korean-peninsula GRIES, Peter Hays. The Koguryo Controversy, National Identity, and Sino-Korean Relations Today. East Asia: An International Quarterly. zima 2005, roč. 22, č. 4, s. 3-17. ISSN 10966838. HALL, John A. Nationalisms: Classified and explained. Daedalus. léto 1993, roč. 122, č. 3, s. 1-28. ISSN 00115266. HAN, In Sup. Kwangju and Beyond: Coping with Past State Atrocities in South Korea. Human Rights Quarterly. srpen 2005, roč. 27, č. 3, s. 998-1045. ISSN 02750392. CHO, Young Chul. Security, Nationalism and Popular Culture: Screening South Korea’s Uneasy Identity in the Early 2000s. East Asia : An International Quarterly. podzim 2009, roč. 26, č. 3, s. 227-246. ISSN 10966838. DOI: 10.1007/s12140-009-9086-z. CHOI, Jung Hae. Nation, Ethnicity and Nationalism in South Korea. Conference Papers - American Sociological Association: Annual Meeting. 2008, 21 s. CHOI, Woo-Gil. Ethnic Koreans from China: Korean Dream, Adaptation, and New Identity. Asia Culture Forum. 2006, 12 s. CHOI, Zihn. Early Korean Immigrants to America: their Role in the Establishment of the Republic of Korea. East Asia Review. zima 2002, roč. 14, č. 4, s. 43-71. CHUNG, Chien-peng. Democratization in South Korean and Inter-Korean Relations. Pacific Affairs. jaro 2003, roč. 76, č. 1, s. 9-35. ISSN 0030851X. INTERNATIONAL CRISIS GROUP. South Korea's Election: What to Expect from President Lee [online]. 21. 12. 2007. Dostupné z: http://www.unhcr.org/refworld/docid/476bbb362.html JONES, F. C. The Tragedy of Korea. Pacific Affairs. jaro 1968, roč. 41, č. 1, s. 86-89. KANG, David C. International Relations Theory and the Second Korean War. International Studies Quarterly. září 2003, roč. 47, č. 3, s. 301-324.
42
KIM, Andrew Eungi a Gil-sung PARK. Nationalism, Confucianism, work ethic and industrialization in South Korea. Journal of Contemporary Asia. 2003, roč. 33, č. 1, s. 37-49. ISSN 0047-2336. DOI: 10.1080/00472330380000041 KIM, Anna Myunghee. Post-Socialist International Migration: The Case of China-to-South Korea Ethnic Labour Migration. Institute for the Study of Labor Discussion Papers [online]. září 2010, č. 5214. Dostupné z: http://www.iza.org/en/webcontent/publications/papers/viewAbstract?dp_id=5214 KIM, Djun Kil. The history of Korea. Greenwood Press, 2005, 208 s. ISBN 0313038538. KIM, Choong Nam. The Roh Moo Hyun Government's Policy Toward North Korea. East-West Center Working Papers [online]. srpen 2005, č. 11. Dostupné z: http://www.eastwestcenter.org/publications/rohmoo-hyun-governments-policy-toward-north-korea KIM, Jiyoon a Karl FRIEDHOFF. ASAN INSTITUTE FOR POLICY STUDIES. South Korean Public Opinion on North Korea & the Nations of the Six-Party Talks [online]. říjen 2011. Dostupné z: http://asaninst.org/upload_eng/board_files/file1_506.pdf KIM, Quee-Young. From Protest to Change of Regime: The 4-19 Revolt and the Fall of the Rhee Regime in South Korea. Social Forces. červen 1996, roč. 74, č. 4, s. 1179-1208. KIMURA, Mitsuhiko. Standards of Living in Colonial Korea: Did the Masses Become Worse Off or Better Off Under Japanese Rule?. Journal of Economic History. září 1993, roč. 53, č. 3, s. 629-652. ISSN 00220507. KINU PENDING ISSUES TASK FORCE. The Lee Myung Bak Administration’s North Korea Policy: Review and Evaluation. Online Series [online]. 15. 5. 2012, roč. 2012, č. 19. Dostupné z: http://www.kinu.or.kr/eng/pub/pub_05_01.jsp?bid=EINGINSIGN KOH, B. C. Inter-Korean Relations: Seoul's Perspective. Asian Survey. listopad 1980, roč. 20, č. 11, s. 11081122. KOH, B. C. Seoul Domestic Policy and the Korean-American Alliance. America's Alliances with Japan and Korea in a Changing Northeast Asia. [online]. březen 1999, 40 s. Dostupné z: http://fsi.stanford.edu/publications/seoul_domestic_policy_and_the_koreanamerican_alliance/ KOO, Bon-Hak. The Six-Party Talks: A Critical Assessment and Implications for South Korea's Policy Toward North Korea. Korean Journal of Defense Analysis. 2006, roč. 18, č. 1, s. 85-110. ISSN 1016-3271. DOI: 10.1080/10163270609464100. LEE, Chong-Sik. Kim Il-Song of North Korea. Asian Survey. červen 1967, roč. 7, č. 6, s. 374-382. LEE, Chong-Sik. Political Change, Revolution, and the Dialogue in the Two Koreas. Asian Survey. listopad 1989, roč. 29, č. 11, s. 1033-1042. LEE, Chong-Sik. Politics in North Korea: Pre-Korean War Stage. The China Quarterly. duben - červen 1963, č. 14, s. 3-16. LEE, Chong-Sik. South Korea in 1980: The Emergence of a New Authoritarian Order. Asian Survey. leden 1981, roč. 21, č. 1, s. 125-143. LEE, Chong-Sik. The Politics of Korean Nationalism. Berkeley: University of California Press, 1963, 342 s. LEE, Su-Hoon. Transitional Politics of Korea, 1987-1992: Activation of Civil Society. Pacific Affairs. podzim 1993, roč. 66, č. 3, s. 351-367. LEE, Yoonkyung. Migration, Migrants, and Contested Ethno-nationalism in Korea. Critical Asian Studies. září 2009, roč. 41, č. 3, s. 363-380. ISSN 14672715. DOI: 10.1080/14672710903119727. LEHMANN, Jean-Pierre. Dictatorship and Development in Pacific Asia: Wider Implications. International Affairs. podzim 1985, roč. 61, č. 4, s. 591-606. LIM, Soo-Ho. Where are Inter-Korean Relations Headed?. SERI Quarterly. leden 2011, roč. 4, č. 1, s. 20-27. ISSN 19767250. MCCORMACK, Gavan. The Reunification of Korea: Problems and Prospects. Pacific Affairs. jaro 1982, roč. 55, č. 1, s. 5-31. MCCUNE, George M. Post-War Government and Politics of Korea. The Journal of Politics. listopad 1947, roč. 9, č. 4, s. 605-623.
43
MINISTRY OF GOVERNMENT LEGISLATION. OneClick, Practical Law: Acquisition of nationality [online]. 15. 4. 2012. Dostupné z: http://oneclick.law.go.kr/CSM/OvCnpRetrieveP.laf?csmSeq=505&ccfNo=2&cciNo=1&cnpClsNo=1 MINISTRY OF STRATEGY AND FINANCE. About MOSF: History [online]. © 1997-2010. Dostupné z: http://english.mosf.go.kr/ MINISTRY OF UNIFICATION. Major Statistics in Inter-Korean Relations [online]. (c) 1996 ~ 2011. Dostupné z: http://eng.unikorea.go.kr/CmsWeb/viewPage.req?idx=PG0000000541 MINISTRY OF UNIFICATION. White Paper on Korean Unification 2010 [online]. Ukgo Publishing Company, leden 2011. Dostupné z: http://eng.unikorea.go.kr/CmsWeb/viewPage.req?idx=PG0000000538 MISCEVIC, Nenad. Nationalism. The Stanford Encyclopedia of Philosophy: (Summer 2010 Edition) [online]. 2010. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/entries/nationalism/ NANTO, Dick K. North Korea: Chronology of Provocations, 1950-2003 [online]. Washington D.C.: Congressional Research Service, Library of Congress, 18. 3. 2003. Dostupné z: http://digital.library.unt.edu/ark:/67531/metacrs5079/ OH, Chang Hun a Celeste ARRINGTON. Democratization and Changing Anti-American Sentiments in South Korea. Asian Survey. březen/duben 2007, roč. 47, č. 2, s. 327-350. PARK, Chong-Min. Authoritarian Rule in South Korea: Political Support and Governmental Performance. Asian Survey. srpen 1991, roč. 31, č. 8, s. 743-761. PARK, Chong-Min a Doh Chull SHIN. Do Asian Values Deter Popular Support for Democracy in South Korea?. Asian Survey. květen 2006, roč. 46, č. 3, s. 341-361. PFENNIG, Werner. From division through normalization to unification: A comparative view on developments in Germany and Korea. Korea Observer. jaro 2001, roč. 32, č. 1, s. 13-58. PIETERSE, Jan Nederveen. Dilemmas of Development Discourse: The Crisis of Developmentalism and the Comparative Method. Development and Change. 1991, roč. 22, č. 1, s. 5-29. ISSN 0012155x. DOI: 10.1111/j.1467-7660.1991.tb00401.x. POLLACK, Jonathan D. a Chung Min LEE. Preparing for Korean Unification: Scenarios & Implications. Washington, D. C.: RAND, 1999, 98 s. ISBN 0833027212. Resolution 1874: Non-proliferation/Democratic People’s Republic of Korea. Security Council Resolutions. 12. 6. 2009. Dostupné z: http://www.un.org/Docs/sc/unsc_resolutions09.htm SAVADA, Andrea Matles a William SHAW. FEDERAL RESEARCH DIVISION. South Korea: a country study [online]. 1990, 408 s. Čtvrtá edice. ISBN 0844407364. Dostupné z: http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/krtoc.html SCALPINO, Robert A. a Chong-Sik LEE. The Origins of the Korean Communist Movement (I). The Journal of Asian Studies. listopad 1960, roč. 20, č. 1, s. 9-31. SCALPINO, Robert A. a Chong-Sik LEE. The Origins of the Korean Communist Movement (II). The Journal of Asian Studies. únor 1961, roč. 20, č. 2, s. 149-167. SEYMOUR, James D. WRITENET. China: Background Paper on the Situation of North Koreans in China [online]. leden 2005. Dostupné z: http://www.unhcr.org/refworld/docid/4231d11d4.html SEOL, Dong-hoon a John D. SKRENTNY. Ethnic return migration and hierarchical nationhood. Ethnicities. červen 2009, roč. 9, č. 2, s. 147-174. ISSN 14687968. DOI: 10.1177/1468796808099901. SHIN, Gi-Wook a Kristin C. BURKE. North Korea and Contending South Korean Identities: Analysis of the South Korean Media; Policy Implications for the United States. Korea Economic Institute of America: Academic Paper Series On Korea. 2009, roč. 1, s. 150-167. SHIN, Gi-Wook. Ethnic Nationalism in Korea: Genealogy, Politics, and Legacy. Stanford University Press, 2006, s. 1-24. ISBN 080475408X. SMITH, Anthony D. Asian nationalism: Theories of nationalism: Alternative models of nation formation. New York: Routledge, 2000, s. 1-21. ISBN 0415232848. SNYDER, Scott. Lee Myung-bak's foreign policy: a 250-day assessment. Korean Journal of Defense Analysis. 2009, roč. 21, č. 1, s. 85-102. ISSN 1016-3271. DOI: 10.1080/10163270902745711. SNYDER, Scott A. Kim Jong-il's Successor Dilemmas. The Washington Quarterly. leden 2010, roč. 33, č. 1.
44
SUH, Yoon-hwan a Yong-hwa LEE. 2010 Trends in Economic Activities of North Korean Defectors [online]. Database Center for North Korean Human Rights, 31. 1. 2011, 161 s. Dostupné z: http://nkdb.org/bbs1/view.php?id=publication&page=1&sn1=&divpage=1&sn=off&ss=on&sc=on&keyword =defector&select_arrange=headnum&desc=asc&no=12 SUNG, Minkyu. Migration, Migrants, and Contested Ethno-nationalism in Korea. Inter-Asia Cultural Studies. září 2009, roč. 10, č. 3, s. 439-459. ISSN 14649373. DOI: 10.1080/14649370902949457. Transcript of President Woodrow Wilson's 14 Points (1918). NATIONAL ARCHIVES AND RECORDS ADMINISTRATION. Our Documents [online]. Dostupné z: http://www.ourdocuments.gov/doc.php?flash=true&doc=62&page=transcript The Constitution of the Republic of Korea. [online]. 1987. Dostupné z: http://english.ccourt.go.kr/ UNITED STATES DEPARTMENT OF STATE. Foreign relations of the United States: diplomatic papers, 1945: Volume VI. Washington, D.C.: United States Government Printing Office, 1969. Dostupné z: http://digital.library.wisc.edu/1711.dl/FRUS.FRUS1945v06 WALES, Nym. Rebel Korea. Pacific Affairs. březen 1942, roč. 15, č. 1, s. 25-43. WEEMS, Benjamin. Behind the Korean Election. Far Eastern Survey. červen 1948, roč. 17, č. 12, s. 142147. WORDEN, Robert L. FEDERAL RESEARCH DIVISION. North Korea: a country study [online]. 2008, 371 s. Pátá edice. ISBN 978-0-8444-1188-0. Dostupné z: http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/pdf/CS_North-Korea.pdf WOOK, Choi Jin. The Dawn of the Kim Jong Eun Regime and the Choice for North Korea. Online Series [online]. 15. 5. 2012, roč. 2012, č. 17. Dostupné z: http://www.kinu.or.kr/eng/pub/pub_05_01.jsp?bid=EINGINSIGN YOON, In-jin, Chang-kyu LIM. Social Adjustments of North Korean Migrants in South Korea. Conference Papers - American Sociological Association: Annual Meeting. 2007, 29 s.
45
Příloha Příloha 1: Fotografie ze vzájemných dialogů obou Korejí
46
Příloha 1
Setkání armádních představitelů Zdroj: agentura Reuters
Setkání armádních představitelů Zdroj: agentura Reuters
47
Fotografie ze setkání rodin odtržených rozdělením země Zdroj: Ministerstvo sjednocení
Setkání Kim Čong-ila a Ro Mu-hjona na summitu z roku 2007 Zdroj: agentura AP
48
