Vývoj mých pochybností * Dějiny vědy * Kosmologické absurdity * Zhroucení determinismu * Darwin, Marx, Freud, Einstein * Konec materialismu

TŘETÍ KAPITOLA OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ „Existuje víra, podle níž růst hmotného a duševního blahobytu lidstva znamená za všech okolností pokrok. Má však své meze, které nejsou vždy na první pohled vidět. Čím více se víra v pokrok – včetně jí vlastního optimismu – dotýká těchto mezí, tím více nás ohrožuje. Za příklad může posloužit následující podobenství. Se zdánlivě neomezeným růstem hmotného blahobytu se lidstvo ocitá v roli kapitána, jehož obrovská loď je vybudovaná z takového množství oceli a železa, že střelka jeho kompasu ukazuje k této železné hmotě plavidla, a nikoli k severu. Taková loď nemůže doplout k cíli. Bude se točit stále dokola, až se jí nakonec zmocní mořské větry a proudy… To bude hrozit tak dlouho, dokud si kapitán neuvědomí, že jeho kompas již nereaguje na zemský magnetismus.“ Heisenberg, Werner: Das Naturbild der heutigen Physik (Pojetí přírody v současné fyzice), Hamburg 1955 Vývoj mých pochybností * Dějiny vědy * Kosmologické absurdity * Zhroucení determinismu * Darwin, Marx, Freud, Einstein * Konec materialismu

Byl jsem ještě velmi mlád, když jsem zjistil, nikoli však pochopil, že schopnosti člověka jsou sice v konkrétních situacích důležité, ale ve skutečnosti jsou druhotné vedle jeho myšlení, neboť se mu podřizují. Ve třicátých letech 20. století a na začátku čtyřicátých to v Maďarsku, kde jsem se narodil a vyrostl, to platilo pro všemožné lidi včetně mechaniků a ostatních dělníků. Rozhodující – určitě z dlouhodobého, ale často i z krátkodobého hlediska – byl jejich vztah k ostatním lidem, který souvisel spíše s jejich názory než se schopnostmi. V prvním případě byl vztah složitější a proměnlivější než ve druhém a také měl mnohem větší důsledky. Totéž platilo pro všechny ostatní včetně učitelů, právníků, doktorů, učenců a dokonce básníků a malířů, i pro uznáKAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ

63

lukacz blok.indd 63

21.12.2009 15:12:22

vané vědecké profesory. Měli úspěchy a impozantní tituly, jenže tituly byly jedna věc a důvěryhodnost druhá. Záleželo na názorech, které přijali, reprezentovali a hlásali, na názorech, jež si zvolili a občas je projevovali. Stručně řečeno: na jejich smýšlení. Všechny činy člověka koneckonců souvisejí s jeho přesvědčením. Nějak mluví a nějak jedná, protože se domnívá, že tento konkrétní projev či čin jsou lepší než jiné. Nebyl jsem dostatečně inteligentní ani vyzrálý, abych to pochopil a dokázal takto vyslovit. Za strašných a nebezpečných časů druhé světové války jsem stejně jako ostatní přemýšlel, ptal se a říkal prostě: Co je ten A. za člověka? Tehdy, na začátku života, jsem si neuvědomoval, že otázka „Jaký je to člověk?“ není jednoduchá a nezbytně souvisí s jeho smýšlením a názory, pro které se rozhodl. Později jsem si to uvědomil a je tomu tak dodnes. Při své tehdejší dychtivé četbě a studiu historie na univerzitě i doma jsem se seznámil s kategorií objektivity, která už v té době byla pro mne zastaralá – v zásadě idea (často bohužel předstíraná) naprostého a chladného oddělení pozorovatele od předmětu nebo tématu, které pozoruje. Velmi jsem si vážil historiků, kteří toho o svém tématu neuvěřitelně mnoho věděli. Když však jejich díla a především jazyk odhalily jejich politické, ideologické, národní a osobní sympatie, pocítil jsem (a později nahlédl), jak mnoho tyto sympatie znamenají, a že jim ve skutečnosti prezentace profesionálních schopností často podléhá. Ještě jsem si však neuvědomoval, že se to zejména děje v historických pracích, v nichž pozorovatel a pozorovaný patří ke stejnému druhu. Slovo „objektivní“ pro mne ztratilo svou nezpochybnitelnou ryzí hodnotu. (Poté jsem několik let tíhl k subjektivismu, ale záhy jsem pochopil, že i ten je nesmyslný. Totéž naprosto platí o protikladu objektivity a subjektivity, jsou to dvě strany staré a neplatné mince.) Ve Spojených státech amerických jsem zažíval určitý rozpor mezi svou existenciální a intelektuální zkušeností. Byl jsem šťastný, že jsem do USA mohl uprchnout z komunistického Maďarska, a zejména, že se tam zachovalo mnoho institucí a svobod z 19. století. Současně jsem však věděl, že idea vědecké objektivity v akademickém životě ( i historiků) je zastaralá a chybná, protože neodpovídá skutečnosti ani povahám lidí, kteří v ni stále věří nebo to možná činí jen na veřejnosti. Pokrytectví akademiků však nebylo to nejhorší. Ideál objektivity NA KONCI VĚKU

64

lukacz blok.indd 64

21.12.2009 15:12:22

byl totiž patrný nejen v každodenních diskusích intelektuálů, ale i v názorech vědců. A když jsem zjistil, že se v samotné oblasti „vědy“, přímo v základním výzkumu, vážně diskutuje nejen o ideji, ale i o povaze objektivity, některé moje pochybnosti vzrostly.1 Od té doby se toto poznání stalo vůdčím principem mých úvah o dějinách, jejich vyučování i mých historických prací. Historik, vědec či jakýkoli přemýšlející člověk přece může – a příklady to naštěstí potvrzují – na základě náležitého využití pramenů shromáždit důkazy, které jsou v rozporu s jeho předsudky, politickým názorem či jeho skutečnými sklony. Kdykoli se to stane, projeví se to v jeho rozhodnutí zveřejnit důkazy (což obvykle znamená, že je nezavrhne), které odporují jeho myšlenkám nebo tezím.2 Něco ho k tomu přiměje – nejen vnější hmotné důkazy, ale i vnitřní a duchovní pnutí. Raději této intelektuální (a morální) poctivosti neříkám „objektivita“ ani „nestrannost“.3 „Objektivita“ je totiž metoda. Říkám jí čestnost, což je něco jiného (a něco víc) než metoda. Její součástí je aspoň špetka pokory. (V rámci historie je to poznání, že člověk má s ostatními lidmi soucítit – aspoň trochu je chápat.) Protože se mezi „objektivitu“ a „vědu“ běžně kladlo rovnítko, skepse, jíž jsem v mládí nabyl vůči objektivismu v historii, se rozšířila o pochybnosti, je-li historie vůbec věda. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, že historie není – přesněji řečeno, už4 není – věda. O něco déle mi pak trvalo pochopit důležitější věc: věda je dějinám podřízena; je nutně součástí dějin, a nikoli naopak. 1 Wendell Berry napsal: „Přišel jsem s tím…, ačkoli nemám žádnou vědeckou kvalifikaci ani vzdělání. Problémem, kterým se zabývám, nejsou vědomosti, ale neznalost. Domnívám se, že se mohu označit za skutečného odborníka na neznalost.“ 2 Musí také překonat zvyk neuvádět životopisné údaje či odkazy na lidi, které nemá rád, popřípadě na jejich práce. 3 Lukáš, 17, 20-21. Když se ho farizeové dotázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ,Hle, je tu‘ nebo ,je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ 4 Už , protože představa či názor, že historie je věda, byly v podstatě typické pro 19. století. (V 18. století byla historie považována za důležitý literární žánr.) Ve 20. století se mnoho historiků snažilo upřesnit koncept z 19. století v tom smyslu, že historie byla (je) společenská věda. Tak tomu však není. Historie je forma myšlení.

KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ

65

lukacz blok.indd 65

21.12.2009 15:12:23

Potom už to šlo ráz naráz. Ať podle Knihy Genesis či podle evoluční teorie je na řadě nejprve příroda, pak člověk a nakonec přírodní věda. Je to jako se vším: dějiny vždy tvoří muži a ženy, kteří o nich přemýšleli a vypracovali je. Bez nich by žádné vědy nebylo. To je natolik zřejmé, že to není třeba vysvětlovat. Než se však seznámíme s některými důsledky tohoto zjištění, musíme se chvíli zabývat vývojem významu pojmu „vědec“. Pojem „vědec“ se objevil dříve, než si myslíme – určitě v angličtině. Oxfordský slovník angličtiny zaznamenává jeho první výskyt v roce 1840. V tom roce Darwinův předchůdce, biolog William Whewell, napsal: „Velmi potřebujeme slovo, které by obecně označovalo člověka zabývajícího se vědou. Nazval bych ho vědcem.“ Téhož roku článek v časopise Blackwood’s Edinburgh Magazine rozlišil slova „vědec“ a „umělec“. Brzy se však zavedl rozdíl mezi vědcem a ostatními učenci. Slovo „vědec“ se začalo používat pro lidí, kteří se věnovali „přírodním“, tedy fyzikálním vědám. Od té doby chápeme smysl a význam nejen „vědce“, ale i „vědy“ takto zúženě. Přemýšlíme-li o vědci, vybaví se nám člověk v laboratoři, občas v bílém plášti. Toto chápání se natolik ujalo, že poté, co vznikly a zavedly se společenské vědy, například sociologie a psychologie, lidé sociology nebo psychology za „vědce“ označují jen zřídka, pokud vůbec. V některých jazycích to však neplatí. Například v němčině se slova „Wissenschaft“ a „Wissenschaftler“, tedy „vědění“ a „učenec“, stále ještě vztahují na představitele fyzikálních i humanitních „věd“. I v tomto jazyce se však slovo „Wissenschaftler“ používá pro lidi z humanitních oborů stále méně. Lze tedy konstatovat, že se během 20. století začalo slovo „vědec“ používat pro profesionální zástupce přírodních věd téměř na celém světě.5 Po většinu dějin i novověku se úctyhodná slova „učenec“ a „badatel“ týkala astronomů i historiků, chemiků i filozofů, matematiků i filologů. Pro novověk je zcela typická – možná příznačně buržoazní – úcta a podpora, kterou badatelům a umělcům poskytovali jejich mecenáši. Je příjemné, ba dokonce 5 Němci si to uvědomovali. Od svého filozofa Wilhelma Diltheyho asi před 125 lety rozlišovali mezi „Natur-“ a „Geisteswissenschaften“, tedy mezi přírodními neboli fyzikálními a duchovními či duševními „vědami“.

NA KONCI VĚKU

66

lukacz blok.indd 66

21.12.2009 15:12:24

okouzlující se dočíst, že v 16. století curieux ve francouzštině znamenalo „intelektuál“. (O čtyři sta let později, na konci 20. století, se zejména podstatné jméno „intelektuál“ přisuzuje lidem, kteří ztratili značnou část svého dřívějšího věhlasu.) Během nejméně čtyř set let novověku byl „badatel“ považován za seriózního, skromného a do sebe uzavřeného člověka, jehož zájem o často neobvyklé obory a nadšení pro ně byly nerozlučně spojené s jeho otevřeností (curieux) a charakterem. Byl považován za poctivého člověka. Tato úcta dnes už v podstatě neexistuje – snad až na výjimky. Je mnoho takzvaných vědců různého charakteru – takto o nich smýšlí většina lidí. Stejně jako téměř ve všech oblastech života se i v této projevila inflace – je-li něčeho čím dál více, ztrácí to hodnotu. Problém však spočívá v něčem jiném. Z několika důvodů nemůžeme obnovit zastaralý význam slova „učenec“. Musíme se smířit s dnešním smyslem a definicí slova vědec – osoby s diplomem ověřujícím její vědomosti a schopnosti, jenž ji odlišuje od držitelů jiných významných akademických titulů, protože obory a cíle jejich studia a práce se různí. V případě oborů to platí. Člověk zkoumající rakovinu pracuje na využití přírodní vědy, která přinejmenším může mít pozitivní dopad na lidský život. V případě cílů je to však složitější. Mikrobiologové jsou stejně jako sociologové různí. Jsou mezi nimi dobří i špatní lidé a kvalita jejich cílů souvisí s jejich povahou. To má pramálo – nebo nic – společného s předmětem jejich výzkumu nebo s tím, jak hodnotí jejich schopnosti kolegové v oboru. Jsou – stejně jako my ostatní – omylní lidé. Ať věříme, že lidská omylnost je dílem Božím, nebo ne, bezesporu nezbytně souvisí s povahou člověka a s fungováním lidského rozumu. A v tom tkví – navzdory mnoha mimořádným a impozantním úspěchům vědy – nejen problém současných vědeckých koncepcí (jež se během posledních 150 let zužují), ale i vědců. Lidský organismus není největší ani nejsilnější, ani nejdéle žijící organismus ve vesmíru. Je však nejsložitější. (To je jeden z důvodů, proč lze považovat lidi a Zemi v celém vesmíru za jedinečné.) Vědci v každém oboru se zabývají organismy, které nejsou tak složité jako lidský. Lze samozřejmě uvést nesčetně příkladů, v nichž uplatnění výsledků pokusů se zvířaty, minerály KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ

67

lukacz blok.indd 67

21.12.2009 15:12:25

a rostlinami byly a nadále budou lidstvu prospěšné. V současnosti však bohužel roste počet pokusů, jejichž výsledky jsou pochybné, například v genetickém „inženýrství“. Jsou pochybné přinejmenším kvůli svým možným negativním důsledkům pro lidský život a přírodu na Zemi. O tom však psát nechci. Zajímá a znepokojuje mě přesvědčení, podle nějž se výsledky zkoumání primitivnějších organismů považují za samozřejmost a za automaticky aplikovatelné (ne-li již nadřazené) na naše poznání nejsložitějších organismů ve vesmíru. Netvrdím jen to, že vzájemné poznání – a vzájemné jednání – lidí je důležitější než jejich poznávání méně složitých organismů; tvrdím také, že součástí dějin vědy, tedy vědců, jsou také vztahy některých nejkomplikovanějších organismů ve vesmíru. Stručně řečeno, vztahy mezi vědci jako lidmi. Představa, že předměty vědy jsou „realitou“ kdesi mimo nás, kterou objeví současní nebo budoucí vědci vyrážející každé pracovní ráno se stále dokonalejšími nástroji, aby se v noci po lopotné dřině na vědeckých vrcholcích vrátili s malými či velkými, rozhodně však nadějnými kousky z této reality, je bohužel nejen stále rozšířenější, ale také pošetilá. Nemá smysl jí dál věnovat pozornost, snad až na to, že na konci 20. století je možná tato představa přijímaná méně obecně než před sto a více lety. Je pozvolné poznání, které občas popožene přiznání omylnosti vědy, tedy vědců. Během 20. století však tomuto poznání významně napomohli sami vědci – občas ochotně, častěji však neochotně, někdy otevřeně, častěji ale skrytě a nepřímo. To se stalo ve fyzice, která je víc než jen jedním z vědeckých oborů, a proto je pro studium problému základní. V první čtvrtině 20. století se ve fyzice odehrála velká revoluce, a také revoluce v aplikované fyzice, jež vyvrcholila v roce 1945 výbuchem první atomové bomby. (Poté nastal zmatený rámus, který však pramálo znamenal.)6 V roce 1900 německý fyzik Max Planck objevil, 6 Viz dále, s. 72 nn. Lze říct, že od roku 1927, tedy od potvrzení principu nejistoty či neurčitosti, již není možné fyziku oddělovat od metafyziky – stejně jako je filozofie již neoddělitelná od epistemologie. Ta bývá často považovaná za filozofický obor ve smyslu studia filozofické vědy. Existují však důvody pro tvrzení, že nyní musí být veškerá filozofie považovaná za epistemologii. Filozofa nelze oddělovat od jeho filozofie stejně jako fyzika od jeho fyziky. V obou případech už základní otázkou není, co ví, ale jak to ví. (A proč ; přičemž „proč“ je často součástí „jak“.)

NA KONCI VĚKU

68

lukacz blok.indd 68

21.12.2009 15:12:25

že za určitých situací se energie nepřenáší kontinuálně, ale skokem, což pojmenoval kvantum.7 Přibližně ve stejné době vědci objevili nový prvek radium, jehož vlastnosti se časem mění. V roce 1905 přišel Einstein s teorií relativity, jež do vztahu energie a hmoty opět zavedla čas. (Jeho existence je jasná, měřitelnost však je možná jen díky lidem.) O dvacet let později mladý německý fyzik Werner Heisenberg nejen objevil, ale i dokázal, že za určitých stavů subatomových částic neplatí ani obecně uznávaný objektivismus, ani mechanická kauzalita. Fyzikovo pozorování (přesněji řečeno jeho pokusy o měření) ovlivňovalo jak hybnost, tak polohu pozorovaného předmětu. To mimo jiné bylo velkým zásahem do Descartova a Newtonova objektivismu a determinismu. Řečeno jinak, studium „reality“ nelze oddělit od jednání (myšlení a záměrů) vědců. Události z dvacátých a následujících let 20. století nelze samozřejmě oddělit od dějin fyziků – ve skutečnosti od historie jejich doby. Dvacátá léta 20. století, občas nazývaná zlatým věkem fyziky, jsou také součástí širšího vývoje – jedné etapy politických, kulturních, ideologických a intelektuálních dějin Evropy. V dějinách světa, či přinejmenším Evropy, hrálo v letech přibližně 1870 až 1941 hlavní roli Německo a německá věda a myšlení. Velkou část tohoto postavení si Německo udrželo i po porážce v první světové válce. Dvěma příklady jsou posun Berlína do pozice hlavního kulturního města Evropy ve dvacátých letech 20. století a německé vůdčí postavení ve vývoji fyziky. Navíc se v něm odehrávalo něco dalšího a hlubšího. Německo ztělesňovalo reakci na francouzský kult rozumu, na věk osvícenství a jeho přitakání materialismu – či spíše odklon od nich. Německo bylo zemí neoidealismu, národního směru, který brzy přerostl v idealistický determinismus, jehož hlavním, a po určitou dobu i nejďábelštějším úspěšným představitelem byl Adolf Hitler. Aby si čtenáři nemysleli, že předchozí věty jsou pouhými myšlenkovými výrony filozofujícího historika, existuje i mnoho důkazů, že se ve dvacátých letech 7 Uvedu jednoduchý příklad. Zátka zatlačená pod vodu se dostane na její hladinu jedním skokem. Označení kvantová energie má stejný smysl jako „skoková“ voda. (To mi napsal v dopise norský fyzik Torger Holtsmark.) A také je možné, že se v roce 1900 Planck rozhodl pro slovo „kvantum“ kvůli tomu, že je tehdejší němečtí intelektuálové často užívali. Nietzsche, který zemřel v době (srpen 1900) Planckova objevu, napsal ve své dřívější knize Vůle k moci : „Kvanta moci určují a odlišují postavení.“

KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ

69

lukacz blok.indd 69

21.12.2009 15:12:26

20. století odehrálo mnoho různých názorových střetů německých fyziků. Někteří z nich (Philipp Lenard a Johannes Stark, oba nositelé Nobelovy ceny) napadli Einsteinovu teorii relativity a odmítli ji, protože byl Žid a „pacifista“ – nebyl tedy Němec a byl protiněmecký. Poté Einstein odmítl uznat Heisenbergův princip neurčitosti, přestože byl dokázán a akceptovala jej většina nejvýznamnějších fyziků. Einstein zůstal až do konce života zapřisáhlým deterministou. Zabýval se na Princetonské univerzitě nesmyslnými a neúspěšnými pokusy a teoretickým výzkumem, aby princip neurčitosti vyvrátil, což však nijak nepoškodilo jeho dobrou pověst.8 Existuje mnoho článků – často zasutých v málo známých časopisech o dějinách vědy – o těchto sporech fyziků ve dvacátých letech 20. století. Byly to spory lidí, kteří věřili, anebo nevěřili tomu či onomu, protože tomu chtěli, či nechtěli věřit. Jeden z nejlepších mozků této hvězdné generace fyziků, Rakušan Erwin Schrödinger (další nositel Nobelovy ceny, jehož kariéra však zůstala nenaplněná a ve slepé uličce), v roce 1932 v přednášce pro Pruskou akademii věd prohlásil, že se věda může stát (a často stává) dobovou módou, důsledkem „nálady doby“ (jeho výrok). Ještě dříve, v roce 1913, napsal velký francouzský fyzik a historik vědy Pierre Duhem: „Studium fyzikálních postupů nepomůže fyzikovi odhalit pohnutku, která by mu umožnila vybudovat fyzikální teorii.“9 Fyzici a historikové fyziky, například Karl von Meyenn, Paul Forman, Gerald Holton, John L. Heilbronner, 8 „Revoluce, kterou ve dvacátých letech 20. století vyvolal ve fyzice princip neurčitosti, se časově shodovala s porážkou ,levice‘ v Evropě… Na mezinárodním bruselsko-solvajském sjezdu fyziků v roce 1930 Eistein odmítl Heisenbergův princip neurčitosti, utrpěl však ponižující porážku, což se poté snažil urovnat Bohr. Netvrdím, že šlo o politickou událost. Pouze říkám, že tato událost a doba, kdy se odehrála, jsou důležité nejen pro celkové kulturní dějiny Evropy, ale zčásti i pro její politiku. Existuje určitá historická souvislost mezi Einsteinovou porážkou v roce 1930 a neúspěchem německého marxismu, pokud jde o jeho pojetí ekonomického člověka. V obou případech šlo o neúspěch deterministického myšlení z 19. století. Z hlediska celkového historického vývoje té doby je pak přinejmenším podstatné, že se obě odehrály v roce 1930.“ Lukacs: The Last European War, 1939–1941 , New York 1976, s. 524, poznámka 194. 9 „Is Science a Fashion of the Times?“ (Je věda dobovou módou?). Anglický překlad Schrödingerovy přednášky se nachází ve čtvrté kapitole knihy Science and the Human Temperament , New York 1935. Duhem: Notice sur les titre set travaux scientifiques , Bordeaux 1913, s. 227–228. O Duhemovi viz pátá kapitola, s. 128–132.

NA KONCI VĚKU

70

lukacz blok.indd 70

21.12.2009 15:12:27

Ludwig Fleck10 a další, ve 20. století prokázali – často názorně – závislost fyziků na myšlenkách, jež akceptuje a připouští obecné názorové prostředí, zejména pak samozřejmě v jejich profesi. Mnozí z nich dávno před nakonec oslavovanou ekvilibristikou Thomase Kuhna. Na konci 20. století francouzský fyzik Bernard D’Espagnat napsal. „Fyzici se podobají ostatním lidem. Pokud to vypadá, že nějaké podobenství funguje, snaží se pojem kousek po kousku hypostazovat a nikdy jej mezi sebou ani před studenty nezpochybňovat. Dělají, jako by pojem byl reálnou, definitivní věcí.“11 C. P. Snow ve své knize The Two Cultures (Dvě kultury) napsal, že se věda „samočinně koriguje“. Nekoriguje.12 Svět fyziků pronásledovaný od třicátých let 20. století podezřeními a obavami i myšlení mnoha z nich se rozštěpily stejně jako atomové jádro v roce 1938 v Berlíně. Abychom dostáli realitě (napsal jsem před více než 25 lety), musíme trvat na lidském prvku těchto událostí: Dějiny vědy jsou historií vědců, stejně jako dějiny vesmíru tvoří historie lidstva. To dějiny… vysvětlují, jak a proč vznikla atomová bomba. „Příči10 Meyenn, Karl von: Quantenmechanik und Weimarer Republik , Braunschweig 1994, s. 9. „Vyskytne-li se ve vědě nová myšlenka, měla by se nejprve objasnit role, jakou v ní hrálo kulturní prostředí [Kulturmilieu] a psychika jednotlivých badatelů.“ Fleck, Ludwig: Genesis and Development of Scientific Fact , Chicago 1979 (první vydání v němčině, Basel 1935). „Fakta jsou výsledkem způsobů myšlení.“ Fleck uvádí přinejmenším jeden konkrétní případ, kdy laboratorní objev vedl k odlišnému výsledku, jejž následně přijala celá lékařská biologie (takzvaná Wassermannova reakce). Na s. 21 píše: „Je nesmysl si myslet, že dějiny poznání nemají nic společného s vědou, například historie telefonu s telefonickými hovory. Přinejmenším tři čtvrtiny vědy, ne-li celá, souvisejí s dějinami idejí, psychologií a sociologií myšlení, a proto ji lze s jejich pomocí vysvětlit.“ 11 D’Espagnat, Bernard – Klein, Etienne: Regards sur la matière des quanta et des choses , Paris 1993, s. 279–280. D’Espagnat pokračuje: „Fyzici, kteří pracují s vysokorychlostní energií a vycházejí při svých výzkumech z Feynmanových diagramů (znázorňují odhady budoucích pozorování), dělají stejnou chybu. Ta spočívá v tom, že považují tyto diagramy za pravdivá zobrazení existujících předmětů. To sice neohrožuje jejich výzkum…, ale jde o duševní ochuzení, které z dlouhodobého hlediska může způsobit nepřesný, přeceněný či podceněný odhad cíle jejich výzkumu.“ C. S. Lewis, Poutníkův návrat : „Můj drahý mladý příteli, hypotéza vzniká kumulativním procesem. Či použiji-li normální jazyk, pokud provádíš stejný odhad dostatečně často, přestane jím být a stane se z něj vědecký fakt.“ 12 Možná nakonec jde o opožděnou nápravu. Pouze však ve smyslu, v jakém George Orwell napsal, že rozdíl mezi dobrou a špatnou básní spočívá v tom, že ta druhá se nezachová.

KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ

71

lukacz blok.indd 71

21.12.2009 15:12:28

ny“ vzniku atomové bomby jsou historické a v konečném důsledku lidské. Vědecké a technické „příčiny“ jsou až na druhém (mechanickém) místě. Hlavními příčinami vzniku bomby jsou druhá světové válka, Hitler a pronásledování Židů Němci. Bomba tehdy byla sestrojena nejen proto, že bylo ve vědě dosaženo určité vývojové etapy a určitého stadia technologického know-how, ale především proto, že se v konkrétní historické době několik významných uprchlých vědců začalo obávat, že by němečtí vědci mohli atomovou bombu sestrojit pro Hitlera. Z technického hlediska byly milníky v dějinách atomové bomby rozštěpení uranového jádra neutrony v prosinci 1938, uvedení do provozu prvního jaderného reaktoru v Chicagu v roce 1942, výbuch první bomby v Novém Mexiku v červenci 1945 a nakonec dvě bomby svržené v srpnu 1945 na Japonsko. Technická stránka těchto etap však nesmí zastřít faktory celé věci, které stejně jako při každé historické události byly výsledkem lidských rozhodnutí a byly podmíněné politickým, národním, náboženským, intelektuálním a ideologickým smýšlením odpovědných lidí.13

V roce 1945, okamžitě po kapitulaci Německa, byla skupina nejvýznamnějších německých fyziků bleskurychle dopravena do Anglie, kde byli internováni v civilizovaném a příjemném prostředí domu jménem Farm Hall. Jejich britští hostitele se snažili dozvědět, co vědí. Proto byly do stěn domu zabudovány odposlouchávací mikrofony, jejich rozhovory se nahrávaly a po sedmačtyřiceti letech byly zveřejněny. Když se internovaní těsně po svržení atomové bomby o této události dozvěděli, byly jejich reakce samozřejmě zajímavé. Čteme-li však dnes přepis vzrušených diskusí internovaných, jsou jejich vědecké a technické argumenty, většinou ostatně chybné, méně zajímavé než argumenty politické a morální. Již jsem o dějinách fyziky po roce 1945 napsal, že nastal zmatený rámus, který však pramálo znamenal. To je ostré vyjádření. Měl jsem jím na mysli, že po roce 1945 všeobecná intelektuální krize na konci novověku zasáhla i fyziku, možná jedinou oblast, která ve dvacátých letech 20. století významně přispěla 13 The Last European War, 1939–1941 , New York 1976 (nové vyd., New Haven 2001, s. 523–524).

NA KONCI VĚKU

72

lukacz blok.indd 72

21.12.2009 15:12:29

k intelektuálním dějinám světa. V roce 1955 zemřel Einstein. Ve stejném roce Heisenberg přednesl své Gliffordské přednášky, ve kterých vysvětlil filozofický základ a epistemologické důsledky principu neurčitosti. Během práce na první verzi své knihy Historické vědomí jsem se snažil oslovit fyziky otázkou, co si myslí o významu Heisenbergových epistemologických návrhů. Nebylo to k ničemu, nechtěli o těchto věcech přemýšlet ani mluvit.14 Přibližně v té době jsem si všiml, že nezpochybnitelná víra v nadčasové vědecké jistoty ochabuje. V roce 1962 vyšla kniha Thomase S. Kuhna Struktura vědeckých revolucí. Zajímavé je, že přibližně v téže době také citovaná kniha Co jsou dějiny? (1961), v níž se Carr posunul od objektivismu k subjektivismu („než začnete studovat dějiny, věnujte se historikovi“). Kuhn napsal, že věda je nakonec výsledkem „konsensu vědeckého společenství“ – srozumitelněji řečeno, výsledkem vědců. Domnívám se, že Wildův aforismus o určitých myslitelích se na tyto intelektuály perfektně hodí – hledali evidentní s nadšením krátkozrakých detektivů. Carrova kniha byla aspoň dobře napsaná (myšlenkově však špatná), kdežto Kuhnova občas oslavovaná práce byla dílem pochybné mozkové práce nezáživného akademika často zaměňujícího odborné termíny za myšlenky.15 (Jeden z politováníhodných důsledků této knihy vyplývá z Kuhnova častého používání nevábného slova „paradigma“ – „role paradigmat ve společenství“ atd., atd. –, které pak přišlo v intelektuálních kruzích do módy.) Ve fyzice samé se však dělo něco podstatnějšího a znepokojivějšího než to, že vyšly takové knihy. Odhalováním (v podstatě konstruováním či spíše pojme14 Nakonec jsem napsal Heisenbergovi a navštívil ho, ale jen proto, abych se ujistil, že jsem jeho návrhy dobře pochopil. 15 Několik příkladů z různých stránek Kuhnovy knihy. S. 10: „… poznání role, kterou ve vědeckém výzkumu hraje něco, co od té doby nazývám ,paradigmatem‘. Za paradigma považuji obecně uznávané vědecké výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení.“ (To však „paradigma“ není .) S. 20: Nové paradigma „je jen zřídka dokončeno jedním člověkem a nikdy ne přes noc. Není divu, že mají historici potíže s přesným určením dat tohoto rozsáhlého procesu, který je podle jejich odborného slovníku jedinou izolovanou událostí.“ („Jejich slovníku“? A je jí?) S. 21: „Často říkáme, že historie je zcela popisný obor.“ (Je „zcela popisná“? A „popis“ nějaký „obor“?) S. 88: „Věda poskytuje vhodný názorný příklad pro zobecnění, že pravda a nepravda se dají jedinečně a jednoznačně určit porovnáním teoretických tvrzení s fakty.“ (Znamenají něco fakta, pokud jsou oddělená od svých teoretických tvrzení?) S. 108: „Po sobě následující paradigmata tvrdí o částech vesmíru a o jejich chování odlišné věci.“ (Opravdu?) Tyto příklady už stačí.

KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ

73

lukacz blok.indd 73

21.12.2009 15:12:29