VÝVOJ ŠKOLSTVÍ PRO DĚTI S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM V ČESKÝCH ZEMÍCH (od konce 19. století do konce 1. republiky) Růžena Váňová V letošním roce si české speciální školství připomíná 100. výročí vzniku první výchovně-vzdělávaci instituce pro děti s mentálním postižením - pomocné třídy při obecné škole u sv. Jakuba v Praze. Toto významné výročí oslavily v minulém školním roce zejména Zvláštni a Praktická škola v Josefské ulici č. 4, které se pokládají za dědičky této historické instituce a kterým byl u příležitosti uvedeného výročí propůjčen čestný název Speciální školy Karla Herforta. V našem časopise oslavme toto výročí pohledem do historie - připomeňme si, jak u nás vzniklo a jak se vyvíjelo školství pro děti s mentálním postižením.
spadá časově vjedno s obdobím vzniku a rozvoje vědy o dítěti, tehdy označované jako pedologie (sdružovala výsledky bádání psychologického, biologického, sociologického aj.),ke kterému dochází právě na přelomu 19. a 20. století. Tehdy také vzniká pedopatologie, věda o dětech s patologickými projevy nejrůznějšího druhu. Závislost vzniku těchto škol na rozvoji věd o dítěti způsobila velmi příznivou věc: zmíněné školy byly u nás od počátku v těsném spojení s vědci - lékaři, psychology, sociology, což jim dávalo značnou záruku odbornosti. Učitelé těchto škol chápali své působení v nich jako poslání a intenzivně usilovali o dosažení náležitého odborného vzdělání.
Stejně jako jinde ve světě vznikly i u nás školy pro děti s mentálním postižením na konci 19. století. Ve srovnání se školami pro jiné typy postižení je to poměrně pozdě. Příčina tohoto faktu spočívá patrně v tom, že mentální postižení, zejména jeho nižší stupně, je, na rozdíl od postižení např. sluchového nebo zrakového, poměrně málo nápadné a odklon od normy je bez náležitého vyšetření obtížně stanovitelný. Není proto náhodou, že vznik těchto škol
Smyslem těchto škol od počátku bylo vytvořit dětem s mentálním postižením podmínky pro rozvoj, které jim nemohly zabezpečit „normální" školy: speciální vzdělávací obsahy, speciální metody práce, pomalejší tempo apod. Všimněme si způsobu uvažování: vyčlenění těchto dětí do zvláštních škol (tříd) vytvoří lepší podmínky pro jejich rozvoj. Potřebnost zařadit dítě s mentálním postižením do speciální školy byla zdůvodňována i zřeteli etic-
kými. Převládalo přesvědčení, že oddělení těchto dětí od zdravé populace je uchrání od posměchu a pohrdání. Myšlenka výchovy „normálních" dětí k respektu a toleranci se tehdy ještě nezrodila. (Růžičková, s. 648). V Čechách se pro tyto školy zavedl název pomocná škola - šlo o pomoc dětem s mentálním handicapem." Zprvu se pochopitelně jednalo ne o školy, ale pouze o třídy, které byly přičleněny k obecným školám. V Čechách vznikla takováto první pomocná třída při obecné dívčí škole u sv. Jakuba v Praze v roce 1896. Podnět k jejímu založení dal Jan Šauer z Augenburku (1845-1913), profesor dívčího učitelského ústavu v Praze (tento muž, autor několika odborných pojednání o psychologii a učebnic pedagogiky pro učitelské ústavy, byl mj. i iniciátorem založení vychovatelny pro mravně narušené v Libni). Návrh projednala a schválila okresní učitelská konference už v roce 1893, ke schválení došlo až na začátku roku 1896. Jak prameny uvádějí, byla to v pořadí 6. pomocná třída na světě ( p o Německu -1881, Rakousku -1885, Anglii - 1886, Švýcarsku - 1888 USA 1894). Jejím prvním učitelem byl Josef Kliment, po něm zde - od šk. roku 1898/99
- 28 let působila učitelka Berta Dvořáková. V roce 1906 měla tato třída 20 žáků 15 chlapců a 5 děvčat (1 dítě sedmileté, 1 devítileté, 5 desetiletých, 7 dvanáctiletých 4 třináctileté a 2 čtrnáctileté). Kromě mentálního postižení měla téměř polovina dětí vadu sluchovou (nedoslýchavost, hluchota), vyskytla se organická vada mluvidel. Děti vesměs pocházely z velmi chudých rodin. Vyučovalo se zde 20 hodin týdně podle redukovaných učebních osnov pro 1. třídu obecných škol. Těžištěm školní činnosti byly ruční práce (4 hodiny týdně). Vedle šití a pletení se postupně zavedly řemeslné a zemědělské práce, práce v zahradě, aby se děti po vstupu do života byly schopny samostatně živit. Vedle pracovní výchovy byla značná pozornost věnována i výchově mravní a náboženské. Druhá pomocná třída vznikla v roce 1903 v Libni. Ta už měla statut a učební plán. Z těchto dokumentů víme, že třída měla zavedené půlhodinové učební jednotky a že pracovala podle rámcových osnov - bez speciálních učebnic a učebních pomůcek. 1 zde těžiště tvořily ruční práce. Další třídy, které postupně vznikaly (do roku 1918 jich bylo 44), byly zřizovány na základě ministerských výnosů
" Pozn.: Až do jejich vzniku se děti s lehčím postižením vzdělávaly v obvyklých, tj. obecných školách. V těchto školách se koneckonců množství děti vzdělávalo i po jistých legislativních úpravách ve prospěch škol pomocných, protože z různých důvodů počet pomocných tříd (škol) velmi dlouho neodpovídal potřebě. Podle statistických údajů uváděných J. Zemanem (1908) bylo v roce 1900 v českých zemích 2 - 4 % slabomyslných (tehdy běžně užívaný termín), v Čechách 2065, na Moravě 2046, ve Slezsku 585. Děti s těžkým postižením byly podle školského zákona z roku 1869 povinnosti školní návštěvy zproštěny.
z roku 1905 a 1907. Tyto výnosy povolovaly zřizovat pomocné školy (třídy) se souhlasem zemské školní rady. Výnosy uváděly různé zřizovací pokyny, ale nezavedly povinnost návštěvy. Hrazení nákladů ukládaly místním školním radám, tedy obcím. Na základě těchto výnosů vznikly i další dvě pražské školy a třídy, které byly po 2. světové válce spojeny s původní staroměstskou školou a daly základ nynějším Speciálním školám K. Herforta: pomocná třída při obecné škole chlapecké u sv. Štěpána (1908), tzv. novoměstské škola pomocná, a pomocná škola při obecné a měšťanské škole dívčí v Josefské ulici č. 9 (1910). Současně se vznikem speciálních škol se rozvíjel v Čechách výzkum mentálně postižených dětí. Byl v této době záležitostí lékařů. Navázal na první nesmělé pokusy Amerlingovy prováděné v Ústavu pro idioty zřízeném v roce 1871. Zásadní význam mají v tomto smyslu práce Herfortovy. MUDr. Karel Herfort (18711940) provedl v našich podmínkách první diferenciaci mentálně postižených dětí (třídil je podle původu postižení a podle schopnosti se vzdělávat), popsal mongolismus, infantilismus, na základě pitevních protokolů prováděl klinické diagnózy. Zdůrazňoval nutnost studovat mentálně postižené dítě jako somaticko-psychologický komplex. Velmi záslužná byla i práce Antonína Heverocha (1869-1927) - viz např. Odchylky duševní u mládeže školní 1903, Diagnostika chorob duševních 1904 aj.
Na výzkum lékařů navázali psychologové a pedagogové. Co do významu si s lékaři nezadali. Čádovy Rozpravy z psychologie dítěte a žáka, poukazující mj. na obtížnost stanovení hranice mezi normalitou a abnormalitou, spolu s jeho výzkumy dětské řeči a kresby odstartovaly řadu empirických výzkumů (Chlup, Stejskal aj.) dosahujících světové úrovně. Třetí rovinou aktivit ve prospěch mentálně postižených dětí na přelomu století byla činnost organizační, osvětová a popularizační. Podílel se na ní už zmíněný univerzitní profesor František Čáda (1855 -1918) a učitelstvo pomocných škol. Za všechny je třeba jmenovat J. Zemana, J. Mauera, F. Sedláčka, J. Dolenského. V roce 1908 založil F. Čáda v časopise Paedagogické rozhledy pravidelnou pedopsychologickou rubriku. Začal pracovat v Zemské komisi pro ochranu mládeže. Spolu s J. Dolenským a antropologem Matiegkou založil Pedologický ústav. V l e t e c h 1909, 1911 a 1913 se konaly slavné tzv. Čádovy sjezdy pro péči o slabomyslné a školství pomocné, které zdůraznily mj. nezbytnost spolupráce učitele, lékaře, sociálního pracovníka, ev. právníka a daly podnět k založení Spolku pro péči o slabomyslné. V druhém desetiletí 20. století vzniklo několik spisů na pomoc pedagogické praxi (Čáda, Mauer, Kapras, Zeman). O pomocném školství psala Masarykova Naše doba, Pražská revue aj. Teorii pomocné školy založil v našich podmínkách rovněž F. Čáda. Proti původnímu chápání pomocné školy jako školy
pro opožděné děti, která má „dohnat zpoždění" a připravit děti pro znovuzařazení do „normální" školy ( v době nepropracované diagnostiky byly do pomocných škol zařazovány děti, které několikrát opakovaly 1. třídu obecné školy) razil ideu, že pomocné školy jsou „ školy svého druhu", které, vedle cíle společného všem obecným školám (základy vzdělání, mravní výchova, příprava pro praktický život), mají své vlastní cíle a zvláštní požadavky vyplývající ze zvláštností postiženého dítěte. Nejsou to „obyčejné" školy s menšími požadavky, ale školy poskytující speciální výchovu s ohledem na zvláštnosti postiženého dítěte. Mají za úkol využít každé schopnosti, kterou dítě má, rozvinout ji a dosáhnout toho, aby bylo dítě schopno opatřit si živobytí, uplatnit se v praktickém životě. V návaznosti na toto pojetí se pokoušeli učitelé pomocných škol o konkretizaci úkolů pomocné školy a o vypracovávání metodik některých předmětů. Na základě vlastních zkušeností doporučovali, aby do pomocné školy chodily děti 1. stupně postižení (dle Herfortova třídění děti debilní) a lehčí případy stupně druhého (děti imbecilní). Věděli, že práce s dětmi, které do pomocné školy objektivně (do pomocné školy bývaly vědomě zařazovány děti, které zasluhovaly péči ústavní) nebo subjektivně (nesprávně stanovená diagnóza) nepatří, nepřináší úspěch. Cílem pomocné školy bylo podle jejich názoru poskytnout dětem tělesné ozdravění, zlepšit 2)
rozumí se ve škole - pozn. R. V.
jejich tělesné i duševní činnosti a dát jim přiměřené vzdělání. Všeobecně převládal názor, že vyučování v pravém slova smyslu u dětí, které nedosahují zřejmých úspěchů, je ztrátou času a doporučovala se reorganizace pomocné školy ve prospěch pracovní činnosti. „ Pracně naučená abeceda nebo násobilka jsou nástrojem, kterého degenerovaný mozek slabomyslných nedovede užiti. Naproti tomu přiměřená, poloautomatizovaná práce hmotná slabomyslného těší, prospívá mu, jest prakticky užitečná jemu i společnosti, která o slabomyslného pečuje. Jí přestává býti slabomyslný příživníkem, stává se aspoň v jisté míře užitečným členem lidské společnosti posud aspoň, že výnos práce částečně uhrazuje náklad, kterého jeho vydržování v ústavě2' vyžaduje." fSterlock). Mauer např. doporučoval, aby se všem dětem dostalo v pomocné škole tělesné a mravní výchovy, aby zpívaly, aby jim bylo vypravováno a předčítáno a aby byly rozvíjeny jejich schopnosti zaměstnáváním a manuální prací. Dále doporučoval diferenciaci na oddělení literní a pracovní. V literním oddělení se děti měly učit triviu, v pracovním se mělo dít zvláštní pracovní vyučování (mimo obvyklé výchovné ruční práce). Konečně dětem, které si to přejí, mělo být poskytnuto vzdělání v oblasti zemědělské, řemeslné, živnostenské nebo hospodyňské. Takové škole byli pochopitelně potřební další učitelé, vyžadovala více místností vybavených jako odborné pracovny či řemeslnické dílny a školní pozemek.
Pracovní výchova byla přitom chápána nejen jako základ budoucí výdělečné činnosti, ale i jako nápravný a ozdravný prostředek (náprava hybnosti, kineziterapie, léčba prací). Soudilo se, že zlepšení tělesné kondice zlepšuje i psychiku. Před 1. světovou válkou vznikla první metodika pracovní výchovy pro pomocné školy (J. Mauer: Vyučování ručním pracím, 1913). Zvláštním problémem pomocných škol byla nekvalifikovanost učitelů. Zákon z roku 1869 zřizující učitelské ústavy pamatoval na to, aby se učitelé připravovali na práci s hluchoněmými a slepými. Mentální postižení nebyla zmíněna. Ani poté, co se na přelomu století rozvinula, jak bylo upozorněno, intenzivní vědeckovýzkumná činnost, nebyla příprava na práci s mentálně postiženými dětmi legislativně zahrnuta do učitelova přípravného vzdělání. Učitelé-zájemci byli odkázáni na výpomoc. V rámci tzv. univerzitních extenzí rozvíjených od konce 90. let organizovali vzdělávací kurzy, kde vyučovali lékaři a psychologové (Herfort, Čáda aj.). Přednáškovou činnost rozvíjel rovněž Spolek pro péči o slabomyslné. Po vzniku republiky bylo vydáno několik ministerských výnosů upravujících přijímání dětí do pomocných škol, dozor nad těmito školami, jejich vybavení kabinety a žákovskými knihovnami, formu vysvědčení apod. Výnos z 25. 9. 1925 např. doporučoval zřizovat útulky pro děti „vyšlé z pomocné školy". Významný byl rozhodně výnos z 21. 12.1923 zavádějící do uči-
telských ústavů nauku o výchově slabomyslných. Na základě výnosu z 29. 1. 1925 byli učitelé pomocných škol vyňati ze seznamu osob, které byly určeny „k přikázání na Slovensko a Slezsko." Největší význam pro další vývoj pomocných škol měl výnos z 6. 9. 1928, jímž byly poprvé v naší historii vydány „učební osnovy a výchovné směrnice škol úchylných dětí" (jednalo se o osnovy pro školy všech typů postižení). Tento dokument mj. vymezoval určení školy pomocné (pro děti málo nadané, které nestačí na škole obecné) a zaváděl „pokračovací školy pomocné" a „pomocné třídy ve školách pro děti hluchoněmé, nevidomé a tělesně vadné". Legislativně jím bylo potvrzeno Čádovo pojetí pomocné školy jako školy „svého druhu", tedy školy se speciálními vzdělávacími obsahy a speciálními metodami, a vyjádřena opodstatněnost výchovy a vzdělání mentálně postižených dětí. Zmíněným výnosem se zřizovaly na pomocných školách skupiny dětí podle schopností (počet žáků 15). Na nižším stupni, tj. u žáků nejslabších, se vyučování nedělilo na předměty, ale vycházelo ze tří center: prvouka, tělesná výchova, ruční práce. Na středním stupni existovaly obvyklé předměty, avšak bez reálií - ty byly zastoupeny pouze ve vyšším oddělení. Pokud žáci v některých činnostech vykazovali významně horší nebo lepší výsledky, mohli na tyto činnosti přecházet do příslušných skupin. Výnos zaváděl 30 minutové učební jednotky, v kreslení, ručních pracích a tělesné výchově 60minutové.
Na tyto dílčí legislativní kroky v oblasti pomocného školství navázal krok zásadní: 27. června 1929 byl \yh\ášznzákon ze dne 24. května 1929 č. 86 Sb. z. a n. o pomocných školách (třídách). Iniciátorem zákona byl Svaz učitelů pomocných škol, založený krátce po vzniku ČSR. Autorem předlohy zákona byl J. Zeman. Zákon se však nesetkal s nadšeným ohlasem, jak by se dalo očekávat. Pracovníci v oblasti pomocného školství byli roztrpčeni, že se zákon vydává až nyní, devět let po vypracování prvního návrhu, v době nastupující hospodářské krize. Zákon vymezil účel pomocných škol podobně jako výnos z roku 1928, zavedl pravidla pro zřizování veřejných a soukromých pomocných škol a pro zařazení dětí do pomocných škol, stanovil nejvyšší počet dětí ve třídě (20) a požadavky na učitele pomocné školy. Tímto zákonem se stala docházka do pomocné školy pro děti, o nichž bylo rozhodnuto sem chodit, povinnou. O zařazení dítěte do pomocné školy rozhodovala podle zákona komise složená z předsedy, lékaře, učitele pomocné školy, učitele obecné školy, ev. zástupce okresní péče o mládež, na základě návrhu rodičů nebo jejich zástupců nebo učitelské konference obecné školy, do níž dítě naposled chodilo. Rodiče měli podle zá3)
kona právo být touto komisí slyšeni a mohli takto hájit zájmy dítěte. Proti rozhodnutí komise se bylo možno odvolat k zemské školní radě. 3 ' Učitelem a ředitelem (správcem) pomocné školy mohl být ustanoven ten učitel, který měl zkoušku učitelské způsobilosti pro obecné nebo měšťanské školy, zkoušku učitelské způsobilosti pro pomocné školy, za mimořádných okolností i učitel bez zkoušky učitelské způsobilosti pro pomocné školy. Zákon sliboval zavést pro vzdělávání učitelů pomocných škol na státní náklad kurzy (J. Zeman na konci roku 1938 konstatuje, že dosud zavedeny nebyly). Pro učitele pomocných škol byly zavedeny příplatky - do 10 let práce na pomocné škole 1 500 Kč, nad 10 let 2 100 Kč. Pracovní úvazek učitele byl 25 hodin. Hodnocení zákona není jednotné. Podle Edelsbergra (1974/5) zůstal zákon na papíře, byly zřizovány pouze pomocné třídy při obecných školách, tedy ne samostatné pomocné školy. Podle Zemana (1938) došlo v důsledku vydání zákona k značnému nárůstu pomocných škol: zatímco do roku 1918 bylo v historických zemích 43 pomocných tříd, na Slovensku a Podkarpatské Rusi I, v roce 1936 bylo v ČSR 365 pomocných tříd, a to v Čechách 138 českých a 76 německých, na
Do vydání zákona byly pomocné školy zřizovány na základě žádosti a statutu zemskou školní radou. K žádosti měla být přiložena zpráva z původní školy. O zařazování dětí rozhodovala komise na základě zkoušky, jejíž součástí bylo lékařské vyšetření a pedagogicko-psychologické vyšetření. Využívány byly zejména upravené Binetovy inteligenční testy, které vydal C. Stejskal. Vydávány a používány byly i jiné upravené zahraniční pomůcky. Dítě bylo zařazeno do pomocné školy tehdy, zjistilo-li se podle Binetových testů opoždění o 3 roky.
Moravě a ve Slezsku 72 českých a 31 německých, na Slovensku 21 slovenských, 4 německé, 1 maďarská, na Podkarpatské Rusi 23 ruských. Počet pomocných tříd se v období ČSR tedy zdesateronásobil.Nadto ještě existovaly pomocné školy v ústavech pro mentálně postižené (Opařany, Hradec Králové, pražské Ernestinum j.). Pomocné školy byly bud' samostatné, nebo jako třídy připojené k obecným školám. Do konce 1. republiky však nevznikla žádná pokračovací škola pro učně. Přestože počet pomocných tříd za 1. republiky významně vzrostl, nebylo jich ještě dostatek. Vážným problémem pomocných škol byl nedostatek učebnic. Na konci 1. republiky existovala v pomocných školách učebnice počtů od Jar. Doležala „Deset" a slabikáře VI. Novotné (1. díl 1929,2. díl 1931) a K. Beneše a J. Klipy „Naše čteni" (1937). Čítanka dr. M. Nesnídalové a F. Homolky byla v roce 1939 v rukopise. Nejvážnějším problémem pomocných škol na konci 1. republiky bylo uplatnění jejich absolventů. Konstatovalo se, že se tyto děti nejlépe uplatňují v zemědělství a doporučovalo se zřizovat pro ně zemědělské kolonie. Velmi pochvalně byly hodnoceny pokusy ústavu v Kelči a v Lochotíně. Poptávka však mnohonásobně převyšovala nabídku. Nedořešená zůstávala dlouho otázka vzdělávání učitelů.Zkušební řád pro odbornou zkoušku způsobilosti učitelstva na školách (ústavech) pro postižené děti byl vydán teprve v roce 1937. Podle něho se ke zkoušce mohl hlásit ten, kdo měl
zkoušku učitelské způsobilosti pro obecnou školu a kdo za poslední 2 roky měl aspoň dobré hodnocení, kdo měl nejméně 30 měsíců školní služby a 200 hodin nebo 5 měsíců praxe (ev. hospitace) na speciálním zařízení. Ke zkoušce musel uchazeč předložit domácí práci. Po jejím schválení vypracovával 2 klauzurní práce a musel předvést praktickou ukázku z pracovního vyučování nebo vyšetření mentálně postiženého dítěte a podrobit se ústní zkoušce před pětičlennou komisí. V každé zemi byla vytvořena 1 zkušební komise (Praha, Brno, Bratislava, Užhorod). Podobně jako u ostatních zkoušek učitelské způsobilosti byla příprava na zkoušku soukromou záležitostí. Kurzy pro učitele nebyly zřízeny, i na Škole vysokých studií pedagogických, která se od počátku 30. let soustředila na přípravu uchazečů na zkoušky učitelské způsobilosti, bylo přednášek s tímto zaměřením minimálně. Z učitelských ústavů byli uchazeči o zkoušku nedostatečně připraveni. Něco málo učiva o vzdělávání a výchově mentálně postižených dětí bylo v učebnicích obecné teorie výchovy a obecné didaktiky. Na některých učitelských ústavech se nepovinně - 1 hodinu týdně - vyučovala pedopatologie podle učebnic K. Hlavy „Úvod dopedopatologie"(1933). Specializovaná příprava jako např. v Polsku nebo Maďarsku neexistovala. Zemanův návrh na změnu zkoušek a reformu vzdělávání učitelů postižených dětí nebyl realizován. (Zeman 1931). Pozoruhodným způsobem se po vzniku
republiky v oblasti pomocného školství rozvinula činnost spolková. Stálý sjezdový výbor (sjezdy pro péči o slabomyslné a školství pomocné) se v roce 1918 změnil na Zemský spolek pro péči o slabomyslné, který byl později přezván na Spolek pro péči o slabomyslné. Spolek pořádal kurzy pro učitele pomocných škol v Praze (1922, 1924, 1928) a v Mariánských Lázních (1928, 1929), založil časopis Úchylná mládež (1924), kde byly publikovány články o výchově dětí všech typů postižení, a to i zahraničních autorů, založil knihovnu Úchylná mládež, kde vyšlo více než 20 spisů, založil Herfortovu knihovnu (půjčování knih), organizoval prázdninové pobyty žáků pomocných škol na venkově, podporoval některé pomocné školy hmotně. Na Moravě fungoval Spolek zásluhou ředitele Jos. Zapletala (kurzy, sjezdy), na Slovensku měl zásluhy o činnost Spolku Viliam Gaňo (Kremnice) a VI. Predmerský (Trenčín). I na Slovensku Spolek pořádal kurzy, vydával odborné knihy, provedl soupis mentálně postižených dětí. Vedle tohoto spolku vznikl po roce 1918 Svaz učitelů pomocných škol. Jeho předsedou byl Jar. Pokorný, ředitel pomocné školy v Pardubicích. Svaz vydával časopis Pomocné školství, který vedl F. Ludvík. Svaz v roce 1933 uspořádal Pracovní a propagační den, kde byly probírány právní, sociální a metodické otázky pomocného školství. V roce 1936 uspořádal Svaz výstavu o pomocných školách. Místo katalogu vydal publikaci „Pomocné školství", kde byl otištěn text zákona
o pomocných školách, texty usnesení kulturního, rozpočtového a sociálně politického výboru k návrhu zákona, ministerské výnosy, texty přednášek spojených s výstavou, seznam ústavů pro mentálně postižené děti a soupis literatury o mentálně postižených z období 1875 - 1936. V roce 1936 se Svaz zúčastnil sjezdu pro výzkum dítěte v Lublani. Za pozornost stojí i osvětová a propagátorská činnost některých učitelů pomocných škol. Kromě už zmíněného inspektora Josefa Zemana, průkopníka školství pro postiženou mládež u nás, autora mnoha spisů, žáka Čádova, spolupracovníka Chlupová a Herfortova, a Jana Mauera, rovněž autora řady spisů a metodik, pozdějšího ředitele Pedagogické knihovny J. A. Komenského, na pomocných školách působili a o nich psali E. Štorch, autor historických spisů pro děti, jeden ze známých pokusníků 20. let, V. Rohlena, A. Hrych, A. Obst, L. Fedink, B. Zelenka, J. Novotný, v Brně to byli už jmenovaný J. Zapletal a S. Vrána, pozdější ředitel Baťových škol ve Zlíně, v Olomouci K. Sedláček, na Valašsku M. Šilhá, autor návrhů na školskou reformu v roce 1918, ve Slezsku F. Pražák, autor hodnotících studií o pokusném školství 20. let, v Českých Budějovicích V. Pucherna, v Pardubicích Jar. Pokorný. Pozoruhodný byl jejich kontakt se světem, studijní cesty, stáže, aktivní účast na sjezdech a konferencích, překlady zahraniční literatury a reformní návrhy - podávané individuálně nebo prostřednictvím spolků ministerstvu - na zkvalitnění organizace a řízení pomocného
školství. Tak už v roce 1923 navrhoval J. Mauer ministerstvu zřídit pedopatologické poradny a medikopedagogické kliniky, na něž by se mohli obracet rodiče a učitelé, při mateřských školách doporučoval zřídit zvláštní oddělení pro mentálně postižené děti předškolního věku, jež by zároveň sloužilo jako pozorovací stanice. Při pomocných školách doporučoval zřídit přípravné třídy, které by plnily diagnostickou a nápravnou funkci. Měly je navštěvovat děti, které měly problémy v obecné škole nebo které tam ještě nezačaly chodit. Doporučoval, aby se tu kromě výuky trivia a prvouky prováděly nápravné cviky za účelem rozvoje smyslů, paměti, jazyka, cviky v praktických úkonech sebeobsluhy, úklidu, her, tělocviku, cviky k uvolnění ruky, ilustrativní a zábavné kreslení, zpěv apod.. Tolik přehled úsilí v oblasti péče o mentálně postižené děti od konce minulého století do konce 1. republiky. Fakt, že sami pracovníci v této oblasti nebilancují v roce 1938 výsledky práce za dvacetiletí existence republiky přinejmenším spokojeně asi nepřekvapí, uvědomíme-li si disproporce mezi plány a výsledky. Srovnámeli však dosažené výsledky s výsledky přinejmenším v jiných oblastech školství (v meziválečném dvacetiletí nebyl vydán zásadní školský zákon, nebyl vydán zákon o mateřských školách aj.), nebudeme s nimi souhlasit. Počet pomocných škol, počet ústavů, zákon o pomocných školách, celostátní osnovy pro pomocné školy, přednášky, sjezdy, překlady - to jsou úctyhodné výsledky, které umožnily srovnat
krok s ostatním školstvím majícím u nás tradičně dobrou úroveň. Každopádně byl za 40 let vytvořen více než solidní základ pro vývoj v 2. polovině 20. století.
Literatura: Edelsberger, L.- Ludvík, F. - Novotný, J- Predmerský, V. : Příspěvek k vývoji speciální pedagogiky. Příl.čas. Otázky defektologie, 17, 1974/75, č. 2. Kliment J.: Pomocná třída u sv. Jakuba. Beseda učitelská, 1898. Ludvík, F.: Dějiny defektologie. Skriptum. Praha, SPN 1956. Mauer, J.: Duševně úchylné děti. České Budějovice, K. Ausobský 1928. Růžičková, E.: Školní výchova dětí málo nadaných. Naše doba, 1901, s. 647-651. Výnos MŠANO z 6.9.1928. In: Věstník MŠANO, č. 92, s. 348. Zákon ze dne 24. května 1929, č. 86 Sb. z. ano pomocných školách (třídách). In: Školní a vyučovací řád pro školy obecné a měšťanské i pro školy pomocné a předpisy jej doplňující. Praha, Státní nakladatelství 1938, s. 324-334. Zeman, J.: Dějiny péče o slabomyslné. 1939. Zeman, J.: Návrh na změnu zkoušek a reformu vzdělání učitelů dětí úchylných. Úchylná mládež, 7, 1929. Zeman, J.: Péče o děti abnormální. Náchod. B. Chrastina 1908. Zeman, J.: Školství pro děti úchylné. In: Chlup. O. - Kubálek, J. - Uher. J. Pedagogická encyklopedie, sv. 2, s. 259-260.
