VYUČOVACIE METÓDY V PRÁCI VYSOKOŠKOLSKÉHO UČITEĽA

RECENZE

VYUČOVACIE METÓDY V PRÁCI VYSOKOŠKOLSKÉHO UČITEĽA Tímea Zaťková RECENZE KNIHY Sirotová, M. Vyučovacie metódy v práci vysokoškolského učiteľa. 1. vyd. Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda, 2010. 174 s. ISBN 978-80-8105-201-9. Publikácia slovenskej autorky M. Sirotovej je jednou z mála publikovaných monografií na slovenskom knižnom trhu v súčasnosti zaoberajúcich sa problematikou vysokoškolskej pedagogiky. Monografia bola vydaná v závere roka 2010 na Univerzite sv. Cyrila a Metoda v Trnave. Autorka pôsobí ako odborný asistent na Katedre pedagogiky Filozofickej fakulty Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave a vo svojej bohatej pedagogickej, vedeckej i publikačnej činnosti sa venuje otázkam didaktiky a primárne problematike vysokoškolského vzdelávania. Oceňujeme snahu autorky, ktorá v samotnom úvode monografie uvádza, že zámerom predmetnej publikácie je vyplnenie chýbajúceho miesta v odbornej literatúre z oblasti vysokoškolskej pedagogiky a tiež dúfa, že bude podnetná pre pedagogickú prax vysokoškolského učiteľa a pre jeho ďalšie sebavzdelávanie (s. 7). S uvedeným zámerom možno len súhlasiť a objektívne ho podporiť, keďže v súčasnosti okrem organizovania vedeckých podujatí a publikovania konferenčných zborníkov, prípadne učebných textov k problematike vysokoškolskej pedagogiky, sú diela monografického charakteru zväčša iba „raritou“ a možnosť rozširovania si poznatkov je pre vysokoškolských učiteľov v oblasti tejto pedagogickej disciplíny obmedzená. Tematika monografie je vysoko aktuálna v súlade so zvyšujúcimi sa nárokmi na uplatňovanie a modernizáciu metód a foriem vzdelávania v súčasnom edukačnom procese na všetkých stupňoch vzdelávania. Na vysokých školách zatiaľ nie je podmieňujúcou samozrejmosťou absolvovanie štúdia vysokoškolskej pedagogiky pre výkon profesie vysokoškolského učiteľa, preto často jeho činnosť v edukačnom procese býva intuitívna. Na základe uvedeného môže byť monografia M. Sirotovej prínosná nielen pre frekventantov rôznych foriem štúdia a kurzov vysokoškolskej pedagogiky, ale aj ako prostriedok sebavzdelávania akademických a vysokoškolských pracovníkov. Monografia je teoreticko-empirického charakteru. Obsah publikácie je rozdelený do štyroch kapitol a súčasťou monografie sú aj prílohy na stranách 133 až 168 obsahujúce štyri dotazníky na mapovanie používania vyučovacích

RECENZE

metód vysokoškolským učiteľom v rámci prednášok a seminárov, ktoré boli určené pre dve skupiny respondentov a to pre vysokoškolských učiteľov i študentov a boli uplatnené v empirickom výskume autorky v roku 2001 a následne v roku 2010. Ďalšou prílohou je ukážka realizovaného experimentu v rokoch 2001 až 2003 pre zisťovanie efektívnosti vyučovacích metód vo vysokoškolskej výučbe. Publikácia v rozsahu 174 strán približuje vybrané oblasti vysokoškolskej pedagogiky, aj keď samotný názov napovedá, že cieľom mala byť úzka problematika vyučovacích metód vo vysokoškolskej výučbe, ktorým sa špecificky venuje iba druhá kapitola. Prvá kapitola s názvom Vyučovacie metódy podáva prehľad všeobecno-didaktickým objasnením pojmu metóda v ponímaní rôznych autorov domácich i zahraničných, uvádza všeobecnú klasifikáciu vyučovacích metód podľa Z. Obdržálka a v podkapitolách popisuje jednotlivé skupiny metód klasifikované podľa fáz vyučovacieho procesu. V poslednej podkapitole sú vymenované a stručne popísané funkcie didakticky účinnej metódy. Prvá kapitola sumárne predstavuje akýsi základný vstup do problematiky metód v oblasti všeobecnej teórie vyučovania a vzdelávania. Druhú kapitolu Vyučovacie metódy vo vysokoškolskej edukácii považujeme za najprínosnejšiu v celej publikácii z pohľadu praktického využitia pre prácu vysokoškolského učiteľa. V úvode kapitoly je všeobecne popísané poslanie vyučovacej metódy, kde autorka delí aj dve hlavné skupiny metód a to klasické a aktivizujúce a ich voľbu podmieňuje podľa nasledujúcich „ukazovateľov: organizačná forma výučby, študijná skupina, obsah, cieľ a rozsah vyučovanej disciplíny, priestorové možnosti a materiálne vybavenie výučby, vlastné pedagogické vedomosti, schopnosti a zručnosti“ (s. 31). V tejto kapitole je tiež venovaná časť cieľom a obsahu vyučovania a osobnosti učiteľa a jeho vyučovaciemu štýlu vo vzťahu k vyučovacím metódam. V texte autorka kriticky poznamenáva, že „vysokoškolskí učitelia sa v sylabách predmetov obmedzujú iba na čiastkový cieľ, ktorý obvykle vychádza z profilu absolventa študijného programu či odboru. Nešpecifikujú konkrétne ciele pre jednotlivé prednášky, semináre a cvičenia“ (s. 33), z čoho môžu v konkrétnom edukačnom procese na vysokých školách plynúť problematické dôsledky spojené s kvalitou výučby. V tomto názore možno s autorkou súhlasiť, „existuje priamoúmerná závislosť medzi precizovaním cieľov a študentovou učebnou činnosťou“ (s. 33). V nasledujúcom texte autorka popisuje vyučovacie metódy v jednotlivých formách vysokoškolskej výučby, z týchto foriem k základným zaraďuje prednášky, semináre, cvičenia a konzultácie, kde je uvedený ich bližší popis. Okrem teoretických východísk, uvedených v texte, autorka konfrontuje aktuálny stav vysokoškolskej výučby s konkrétnymi zisteniami vychádzajúc zo svojich empirických skúmaní. V podkapitole Vyučo-

RECENZE

vacie metódy v praxi vysokoškolskej výučby sú prezentované výsledky dvoch prieskumov z rokov 2000–2001 a 2010–2011, ktorých cieľom bolo zmapovať používanie vyučovacích metód uplatňovaných vysokoškolskými učiteľmi v rámci prednášok a seminárov. Z prieskumov sumárne vyplynulo, že učitelia častejšie využívajú tradičné vyučovacie metódy systematického výkladu za použitia didaktickej techniky, než netradičné vyučovacie metódy, na základe čoho konštatujeme, že vysokoškolskí učitelia relatívne málo modernizujú a inovujú zaužívané postupy v procese vysokoškolskej edukácie. Tretia kapitola v rozsahu strán 86 až 105 pojednáva o osobnosti vysokoškolského učiteľa. V jednotlivých podkapitolách sa zameriava na oblasť pedagogickej a psychologickej pripravenosti vysokoškolského učiteľa, na jeho odbornú a vedeckú erudíciu a morálny profil a, ako sama autorka uvádza, všetky tri uvedené stránky by mali byť zastúpené rovnomerne v osobnosti vysokoškolského učiteľa. Posledná kapitola s názvom „Kvalita a efektívnosť vyučovacieho procesu v kontexte s vyučovacími metódami“ všeobecne definuje pojmy kvalita a efektívnosť a primárne sa tu autorka venuje popisu nástrojov vhodných na meranie efektívnosti vyučovacieho procesu a za najvhodnejšiu metódu zisťovania efektívnosti vyučovacích metód považuje experiment, ktorého podstatu a niektoré druhy experimentálnych plánov v texte vysvetľuje. Ďalej podľa autorky „vhodnou doplňujúcou metódou používanou v rámci experimentu pre zisťovanie efektívnosti vyučovacích metód je obsahová analýza textových dokumentov, ktorá slúži vysokoškolskému učiteľovi na zisťovanie úrovne schopnosti študenta aplikovať osvojené poznatky v modelových situáciách praktického života“ (s. 124–125). Podobne ako experiment, autorka popisuje v kapitole aj túto metódu. V závere súhlasne zdieľame názor autorky, že správne zvolená vyučovacia metóda zabezpečuje skvalitňovanie a zefektívňovanie výchovno-vzdelávacieho procesu. Aj keď autorka uvádza, že „vysokoškolské vzdelávanie musí reagovať na prebiehajúce zmeny v spoločnosti“ (s. 128), v publikácii sa nezmieňuje o súčasných moderných formách a metódach vysokoškolskej výučby spojených s elektronickým vzdelávaním, ktoré sa čoraz viac dostávajú do pozornosti edukačnej praxe s meniacimi sa požiadavkami súčasného vzdelávania ako napríklad výučba s využitím IKT (informačné a komunikačné technológie – pozn. redakcie) prostriedkov, kombinované formy a metódy vzdelávania (blended learning, e-learning apod.), využitie virtuálneho prostredia vo vzdelávaní apod., na druhej strane sa však zmieňuje o možnosti využitia vizualizačnej prednášky vo vysokoškolskej výučbe spojenej s uplatnením demonštračných metód a didaktickej techniky ako doplnenie slovného výkladu.

RECENZE

Publikácia autorky M. Sirotovej aj napriek všeobecnejšiemu obsahovému zameraniu môže osloviť širší okruh vysokoškolských učiteľov zabezpečujúcich edukačný proces vo všetkých odboroch vysokoškolského štúdia, doktorandov, prípadne študentov vied o výchove. Možno konštatovať, že uvedená publikácia je dostatočne využiteľná v edukačnej praxi vysokých škôl a prispieva k odstraňovaniu nedostatku literatúry v oblasti vysokoškolskej pedagogiky. Ako sme už na inom mieste v texte uviedli, je to publikácia teoreticko-empirického charakteru, ktorá podáva pohľad na tradičné metódy vo vysokoškolskej výučbe, ale súčasne zdôrazňuje potrebu aktivizácie študentov vo výchovno-vzdelávacom procese vysokých škôl a akcentuje metódy problémové a metódy rozvíjajúce tvorivosť vysokoškolských študentov. Publikácia by mohla podnietiť čitateľa k zamysleniu sa nad variovaním vlastných vyučovacích postupov a motivovať k ďalšiemu sebavzdelávaniu v tejto oblasti.

Autorka PaedDr. Tímea Zaťková, PhD., Katedra pedagogiky a psychológie, Fakulta ekonomiky a manažmentu, Slovenská poľnohospodárska univerzita v Nitre, Štúrova 51, 949 01 Nitra, Slovenská republika, e-mail: [email protected]

RECENZE

KOMPETENCE VE VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH: PEDAGOGICKÉ, ANDRAGOGICKÉ A SOCIÁLNÍ ASPEKTY Markéta Šauerová RECENZE KNIHY V , J. Kompetence ve vzdělávání dospělých: pedagogické, andragogické a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: UJAK, 2010. 200 s. ISBN 978-80-86723-98-3. Publikace vychází ze současného pojímání kurikula, v jehož rámci se vyzdvihuje význam precizace získávání, rozvoje a hodnocení klíčových kompetencí. Zároveň zdůrazňuje nutnost nahlížet na zaměstnance jako na klíčový a nenahraditelný prvek ve zvyšování konkurenceschopnosti a prosperity na trhu práce v kontextu aktuálních společenských proměn. Autor předkládá ucelený přehled konceptu celoživotního vzdělávání. Ve čtyřech logicky členěných kapitolách zdůrazňuje význam efektivního učení v průběhu celého života, jehož podstatným faktorem v osobnostním rozvoji je ovlivňování schopnosti přizpůsobit se neustále se měnícím společenským podmínkám a uspět tak v konkurenčním prostředí na součastném trhu práce. První kapitolu zaměřuje autor na vymezení celoživotního vzdělávání, základních myšlenkových principů, které utvářejí pojetí a strategii celoživotního vzdělávání. Čtenář se seznamuje se strategickými směry pro celoživotní vzdělávání v České republice i v kontextu mezinárodním, s legislativním vymezením tohoto procesu. V druhé kapitole se autor věnuje obecným teoretickým východiskům k pojetí kvalifikací a kompetencí. Klíčové kompetence představuje jako podstatnou součást moderního pohledu na vzdělávání, stávají se mimo jiné i nezanedbatelnou součástí počátečního vzdělávání. Autor poukazuje na nutnost stanovit srozumitelně cíle výchovně-vzdělávacího procesu i v rámci celoživotního učení, a to konkrétním výčtem v oblasti znalostí, dovedností a postojů u vzdělávaných jedinců. Klíčové kompetence se stávají přirozenou součástí projektování i evaluace výchovně-vzdělávacího procesu na všech úrovních. Kompetenční přístup ke vzdělávání je tedy nutné nahlížet v kontextu požadavků trhu práce. Z těchto důvodů autor věnuje pozornost aktuální situaci a prognózám na českém a evropském trhu práce a vlivu vzdělanostní struktury na zaměstnanost a zaměstnatelnost. Podrobně se v této části věnuje i rozboru evropských strategických a kurikulárních dokumentů. Velmi podstatný je v tomto kontextu důraz autora na vlastní odpovědnost za životní dráhu dospělého jedince, motivace dospělé

RECENZE

populace do zapojení procesu celoživotního vzdělávání jako podstatného faktoru zvyšování kvality života i ve vyšším věku. V této části se může rovněž čtenář seznámit se stručným vymezením důvodů pro systémovou a kurikulární reformu v České republice, dále se stručným vymezením rámcového vzdělávacího programu jako základního kurikulárního dokumentu. Závěr druhé kapitoly se týká rozboru vzdělávacích cílů v pojetí Bloomovy taxonomie (jak v původní, tak i její revidované podobě). Vhodně tak doplňuje teoretickou část věnovanou vymezení klíčových kompetencí, neboť respektování základních a hierarchicky uspořádaných cílů tvoří srozumitelnou strukturu výchovně-vzdělávacího procesu ve všech etapách učení, ať počátečního, tak v oblasti celoživotního vzdělávání. Třetí kapitola je věnována vymezení pojmu kompetence. V této rovině se setkáváme od počátku proniknutí tohoto pojmu do českého edukativního prostředí s určitými nejasnostmi, diskusemi i kritickými připomínkami, vyplývajícími z odlišného pojetí jednotlivých terminologických variant (rovněž vyplývajícími z preference daného termínu buď z anglosaského terminologického aparátu, či z koncepcí germánských). Autor nahlíží na terminologické vymezení pojmu z hlediska sociální, psychologické i personalisticko-ekonomické dimenze. Poukazuje na nezbytnost určení klíčových kompetencí v celoživotním vzdělávání, stejně tak poukazuje na určitou nestabilitu těchto klíčových kompetencí. Jejich význam je do značné míry závislý na aktuálním sociálním a ekonomickém vývoji, na makroekonomických souvislostech i na vnitřních potřebách příslušné organizace. Autor se věnuje podrobnému vymezení dělení klíčových kvalifikací a následným zavedením pojmu klíčových kompetencí. Seznamuje čtenáře s jejich základními znaky, které strukturuje do přehledných modelů. Text předkládá pohledy různých odborníků na danou problematiku, čímž umožňuje čtenáři různých zaměření vytvořit si komplexní pohled na možnosti osobnostního rozvoje zaměstnanců. Přehledně je zpracován rozbor klíčových kompetencí pro jednotlivé etapy vzdělávání. Čtvrtá kapitola publikace seznamuje čtenáře s výsledky průzkumu z roku 2009, zaměřeného na dynamiku měnících se požadavků na klíčové kompetence manažerů a odborníků specialistů na trhu práce. Zároveň autor předkládá komparaci těchto výsledků s daty získanými v průzkumu realizovaného stejnou metodikou v roce 2004. Pozornost je věnována nejčastěji poptávaným kompetencím ze strany zaměstnavatelů, hodnocení jejich významnosti z hlediska konkrétních profesí a následně jejich seřazení z hlediska významu z pohledu zaměstnavatele. Při hodnocení významů jednotlivých klíčových kompetencí zdůrazňuje význam budoucích kompetencí (tj. kom-

RECENZE

petencí, které v důsledku společensko-ekonomických změn budou teprve nabývat na významu), čímž reaguje na signály z praxe, v níž se klade důraz na prognózování klíčových kompetencí při řízení lidských zdrojů. V další části textu klade autor v rámci pohledu na efektivní personální řízení důraz na rozvoj zaměstnanců založeného na kompetenčním přístupu (competency-based education), v této souvislosti hovoří o koncepci řízení podle kompetencí (competency-based management) jako o nejpokrokovějším systému personálního řízení a při efektivní podpoře týmové spolupráce. V závěru práce se čtenáři seznámí s možnostmi aplikace různých kompetenčních modelů do praxe personálního vedení. Publikace je přehledně členěná, podává souhrnný pohled na danou problematiku a přináší praktické informace, které je možné využít jak při projektování vzdělávacích seminářů, tak v oblasti personálního řízení.

Autorka PhDr. Markéta Šauerová, Ph.D., Vysoká škola tělesné výchovy a sportu, PALESTRA, s. r. o., Pilská 9, 198 00 Praha, e-mail: [email protected]

RECENZE

VÝVOJOVÉ PORUCHY UČENÍ V DĚTSTVÍ A DOSPĚLOSTI Dita Janderková RECENZE KNIHY P

, V. Vývojové poruchy učení v dětství a dospělosti. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 240 s. ISBN 978-80-7367-773-2.

Problematika vývojových poruch učení patří v současné době mezi živě diskutovanou. Objevují se nové příspěvky, nová vydání starších publikací. Informací v tomto směru mohou zájemci najít velké množství. Některé texty jsou určeny odborníkům z řad pedagogů, speciálních pedagogů nebo psychologů a jiné zase rodičům, samotným nositelům poruch a širší veřejnosti. Nutno je ale konstatovat, že kvantita v tomto ohledu nejde ruku v ruce s kvalitou. Nacházíme sice dobře zpracované, nicméně už publikace „uvízlé“ v určitém jednostranném pohledu. Je to jistě pohodlnější, protože si tak nemusíme nijak zvlášť nabourávat své koncepty, které jsme přijali za své a aplikujeme je s těmi nejlepšími úmysly i v praxi. Kniha, která se nám dostává do rukou, jako by nabourávala v některých ohledech naše navyklé vnímání problematiky, a to je dobře. Snaží se čtenáře vyburcovat k přemýšlení, ke zpochybňování dávno přijatého. Autorka ovšem tak činí velmi kultivovaně a citlivě. Nechce nikomu nic vnucovat, spíše předkládá a doporučuje. Opírá se o aktuální poznatky uváděné především v americké literatuře, kdy měla možnost tyto zdroje studovat během svého několikaměsíčního pobytu v Princetonu (New Jersey). K tomu dodává, že se zaměřuje na poslední výsledky bádání, i když je nutné je zasadit do teoretického kontextu a výklad vést v určitém řádu. Tento cíl byl v knize beze zbytku naplněn. Zájemce o německy psanou literaturu lze odkázat na předchozí publikace Pokorné. V naší jazykové oblasti dosud chyběla publikace, která by se věnovala primárně i dospělé populaci s vývojovými poruchami učení. Dnes už asi nikdo nezpochybní, že zmíněné poruchy nejsou pouze záležitostí dětství, ale ovlivňují život jedince prakticky stále. Vývojové poruchy učení se manifestují výraznými obtíženi při budování a užívání dovedností, které jsou nezbytné nejen pro plnění školní docházky, ale nelze bez nich obstát v dnešním světě. Konkrétně se jedná o mluvení, porozumění mluvené řeči, čtení, psaní, matematické usuzování nebo počítání. To vše následně ovlivňuje rozvoj myšlenkových procesů a také osobnostní vývoj jedince včetně jeho emocí a sebepojetí.

RECENZE

Autorka píše, že vliv odborné diskuse na praktické využití přichází až po určité době a nové poznatky se v praxi prosazují obtížně. Zvláště v českém a slovenském prostředí, kde se teorie i náprava poruch učení neinovovaly po dobu více než třiceti let. Čtenář se více dozví v kapitole o mýtech při nápravě poruch učení. Pokorná ovšem nikoho neobviňuje. Naopak vyzvedává úsilí a velmi náročnou práci pedagogů, psychologů a dalších odborníků při zdolávání obtíží u žáků, klientů. Sledovat nové poznatky a uvádět je v praktický život správně klade na bedra učitelů v akademické sféře. Ti musí sledovat nové trendy a budoucím pedagogům a jiným odborníkům je předkládat. Zajímavé jsou náměty k revizi definic poruch učení. Většina těchto definic se opírá o dosaženou úroveň školních dovedností, které jsou ale u konkrétního jedince v rozporu – tedy jsou na daleko nižší úrovni – s úrovní inteligence. Tento diskrepantní model neshody mezi úrovní inteligence a dosaženou úrovní školních dovedností se dle autorky jeví v poslední době jako překonaný. Připomíná, že dovednost číst nesouvisí s intelektem, že čtení není závislé na inteligenci, ale na rozvoji kognitivních funkcí. Její názory podporují i další citovaní odborníci v knize například Spearová-Swerlingová, která tvrdí, že lepším indikátorem než hodnota IQ pro stanovení poruchy učení je porozumění čtenému a slyšenému obsahu. Má také za to, že do nápravy by měli být zařazováni i jedinci s nadprůměrným IQ a průměrnými výkony ve čtení. O tom, že je nutné se zabývat poruchami učení u dospělých, svědčí i statistické údaje. Podle odhadu UNESCO žije ve světě okolo miliardy dospělých, kteří neumějí číst. Pokorná uvádí, že asi 20 % dospělé populace USA má při čtení, psaní a počítání výrazné obtíže specifického charakteru. Z toho pak odvozuje, že u nás trpí poruchami učení asi 9 % české dospělé populace, což představuje více než tři čtvrtě milionu lidí. Pro zájemce o přesnější klasifikaci a popis symptomů jednotlivých specifických poruch učení bude jistě zajímavá kapitola o klasifikaci poruch učení. Jsou zmíněny poruchy v oblasti čtení, psaní, ale i matematických dovedností. Není opomenuta ani problematika hyperkinetické poruchy v době adolescence a v době dospělosti, která se může vyskytovat společně u jedinců s poruchami školních dovedností. Teoretické a metodologické přístupy ke specifickým poruchám učení je název 4. kapitoly. Možná by někoho mohl odradit už sám název. Ovšem pozor. Kapitola je čtivá, srozumitelná a navíc bez jejího prostudování by se čtenář připravil o mnohé důležité návaznosti. Pokud totiž chceme pochopit specifické poruchy učení v jejich šíři, musíme se zabývat i studiem jejich teorie. Pak i náprava bude účinnější a jednodušší. Musíme vždy vědět, proč děláme

RECENZE

v terapii to či ono a nejen rutinně vykonávat úkoly, ve kterých nevidíme pravý smysl. Když člověk něco činí, musí vědět proč. Další kapitola se věnuje významu strategií ve školní výuce i nápravě poruch učení. Zdůrazňuje, že se jeví jako výhodné, zaměřit se při nápravě poruch učení nejen na oblast vnímání, tedy na rozvoj percepce, jako je tomu u nás, ale snažit se ovlivnit celý proces výchovy a zejména výuky studiem efektivních strategií učení. Strategie je zde pojímána jako mentální, vědomá činnost, kterou můžeme ověřit. Pokud se nám určitá strategie jako vědomá činnost neosvědčí, přemýšlíme o nějaké jiné. Diagnostika poruch učení je obsahem následující kapitoly. Autorka se opět soustřeďuje na dospělou populaci. Lze ovšem konstatovat, že mnohé diagnostické nástroje používané u dětí se využívají i u dospělé populace. Náprava poruch učení bude patrně jedna z kapitol, která nás zaujme při prvním seznámení s knihou. Většinou jsem nedočkaví a pokud máme nějaký problém, chceme ho ihned řešit, nějak si od něj pomoci. Pro nápravu je nezbytné, jak autorka připomíná, vytknout si společně s klientem cíl dokonalého osvojení dovednosti číst, psát a počítat. Existuje totiž nebezpečí, že pokud nebyla dovednost dostatečně nacvičena, může regredovat. Proto je také nutné zajistit, aby dospělý čtení používal v běžném životě. Bez návyku číst není totiž náprava dokonalá, protože získané dovednosti by se mohly opět ztrácet. V další pasáži jsou pak předloženy jednotlivé přístupy k nápravě poruch učení u adolescentů a dospělých. Zmíněna je metoda Brigitte Sindelarové, metoda G. Fernaldové. Nejvíce prostoru dostala metoda Instrumentálního obohacení Reuvena Feuersteina. Ten vychází z přesvědčení, že u klienta s obtížemi v učení musíme rozvíjet všechny jeho kognitivní (poznávací) funkce. Domnívá se, že předpokladem dosažení školních výkonů je rozvoj myšlení. Cílem je rozvinout osobnost dětí i dospělých natolik, aby si uvědomovali význam učení pro svůj život a naučili se poznatky sami objevovat. V kapitole najdou čtenáři i několik konkrétních úkolů, které je možné využít přímo v praxi. O mýtech v oblasti poruch učení jsme se už zmínili. Jsou rozebrány takové okruhy problémů jako podceňování akademických dovedností, kdy autorka velmi trefně píše, že se podceňují akademické výkony a s tím souvisí také nedoceňování vzdělání a následně kultivování osobnosti jako celku. Konkrétně v oblasti specifických poruch učení se opět dotýká například témat jako je měření IQ pro diagnostiku, možnosti nápravy, úloha klienta v procesu nápravy, rozvoj kognitivních funkcí versus kompenzačních mechanismů, vyšetřování laterality, tolerantní hodnocení dětí s poruchami učení, smysl dyslektických tříd, inkluze, kompenzační pomůcky.

RECENZE

Velmi poučná je pasáž o Systémovém přístupu v péči o dospělé se specifickými potřebami. Tento přístup už zmínila autorka ve svých předchozích publikacích a tady ho aplikuje přímo na práci s dospělými. Velmi přístupnou a srozumitelnou formou předkládá čtenářům tento svůj pohled. Vhodně začleňuje ukázky z praktického života, jak ostatně činí i na mnoha jiných místech knihy. Poslední kapitola se věnuje projevům poruch učení v denním životě dospělých. Hned v úvodu připomíná, že v současné odborné literatuře dochází ke konsenzu, že příčinou poruch učení jsou snížené dovednosti fonologického zpracování řeči, krátkodobá paměť, dovednost vnímat pořadí, posloupnost a koordinace ruky a oka. Vedle konkrétních obtíží, které musí dospělí překonávat v každodenním životě, jako jsou problémy v pozornosti, fonologickém zpracování, dodržování pořadí a podobně, se věnuje také sebepojetí. Píše, že jedinci s obtížemi v učení se nedostávají do frustrací jen pro své specifické poruchy učení, ale i proto, že jim druzí lidé nerozumí a nerespektují jejich potíže. Dospělí si tak vytváří nízké sebehodnocení a sebepojetí. Proto smyslem terapie musí být i zvyšování sebeúcty klienta. Autorka připojila v rámci příloh Anamnestický dotazník, který je možné využít při diagnostice poruch učení a také přehled testů, které jsou v současnosti k dispozici. Ty, které můžeme využít i u nás v českém prostředí, jsou zvlášť označeny. Na závěr lze konstatovat, že publikace je velkým přínosem v oblasti poruch učení. Ocenit je nutné především aktuálnost poznatků, pluralitu názorů, logické členění a grafické zpracování textu. Z každé kapitoly je znát, že autorka k tématu přistupuje s vysokou odbornou erudicí, kdy je patrný její široký rozhled nejen v problematice poruch učení, ale i v jiných vědách. Nelze přehlédnout, že píše na základě dlouhodobých zkušeností z práce s klienty s poruchami učení a co je velmi sympatické, stále se snaží přicházet s něčím novým, neupadá do rutiny. A co je snad „nejsympatičtější“ na celém díle? Je totiž vidět, že Věra Pokorná s klienty pracuje ráda a snaží se posilovat jejich sebevědomí a motivovat je stále k další práci. To by mělo být inspirací pro všechny, kteří pracují s lidmi. Kultivovat osobnost svých klientů a samozřejmě i svou patří celkově k tomu nejdůležitějšímu v práci pedagogů, psychologů a všech, kteří pracují v tzv. pomáhající profesích.

Autorka Mgr. Dita Janderková, Ph.D., Institut celoživotního vzdělávání, Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 5, 613 00 Brno, e-mail: [email protected]

RECENZE

PSYCHOLOGIE A SOCIOLOGIE ŘÍZENÍ Vladislav Jankových RECENZE KNIHY B

, E., N , I., et al. Psychologie a sociologie řízení. 3. vyd. Praha: Management Press, 2009. 800 s. ISBN 978-80-7261-169-0.

Knihu Psychologie a sociologie řízení připravil tvůrčí kolektiv autorů vedený uznávanými odborníky doc. PhDr. Evou Bedrnovou, CSc., a prof. Ing. Ivanem Novým, CSc. Oba autoři působí na Katedře psychologie a sociologie řízení na Podnikohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické. Publikace byla původně koncipována jako vysokoškolská učebnice pro studenty ekonomických fakult. Vzhledem k mezioborovému přesahu však brzy našla uplatnění na mnoha humanitně zaměřených fakultách v rámci studia psychologie práce, sociologie, andragogiky a dalších souvisejících oborů. V posledních letech je psychologie a sociologie řízení předmětem rostoucího zájmu ze strany poskytovatelů celoživotního vzdělávání. Vzrůstá počet kurzů rozvoje manažerských kompetencí pracovníků, kteří v rámci mateřské organizace řídí mnohdy rozsáhlé týmy lidí. Právě zde kniha Psychologie a sociologie řízení dokáže poskytnout ucelený studijní materiál zahrnující všechny podstatné aspekty práce s lidmi v pracovní organizaci. Na rozdíl od některých čistě ekonomických manažerských publikací je v této publikaci kladen důraz na základní jednotku každé organizace, kterou je lidský jedinec – v jednotném i množném čísle. Přestože se celou knihou prolíná terminologie, která spojuje psychologii řízení se sociologií řízení, lze vysledovat plynulý přechod od počátečního důrazu na jedince v rámci psychologie řízení a manažerské psychologie přes sociální interakci jedinců v rámci sociální psychologie až k malým a velkým sociálním skupinám a jejich různým aspektům v rámci sociologie řízení. Počátek knihy je věnován vymezení předmětu a vývoje manažerské psychologie a manažerské sociologie. Autoři si dali práci s precizním vymezením obou základních pojmů. Kromě odlišení manažerské psychologie od manažerské sociologie se zde věnují i obhájení přínosnosti interdisciplinárního přístupu a nastínění možného budoucího vývoje a perspektiv psychologie a sociologie řízení. Dochází zde k seznámení s teoriemi řízení od historických teorií až po seznámení se současnou diskuzí o psychologických a sociologických souvislostech podstaty managementu. Historizujícím tématům je

RECENZE

věnován pouze nezbytný prostor, pozornost je soustředěna na aktuální vývoj v oblasti manažerského působení a fungování organizací. Dále se kniha věnuje problematice jednotlivců i skupin lidí zapojených do pracovního procesu. Lidé jsou zde pojímáni jako nositelé veškeré aktivity, produktivity i prosperity organizací. Autoři při osvětlování problematiky opět dodržují zavedené schéma přechodu od psychologických aspektů přes sociálně psychologické až k sociologickým. V psychologickém pohledu na jedince nacházejícího se v pracovní organizaci se autoři s lehkostí vypořádali se složitou problematikou psychologie osobnosti, když se rozhodli uspořádat pouze relevantní informace do dvou smysluplných celků, z nichž jeden je zaměřen na strukturu osobnosti a druhý na její dynamiku. Přesto, že jedinec je kladen do středu zájmu, je na něj nahlíženo především jako na zdroj, tedy z hlediska možné využitelnosti jeho kvalifikačního potenciálu a z hlediska možnosti udržení jeho pracovní motivace. Opomíjena není ani oblast sebepoznání a osobního rozvoje pracovníků. Na pracovní skupiny v organizaci je nabídnut částečně sociálně psychologický, ale především sociologický pohled. Kromě základních teoretických poznatků z oblasti dynamiky sociálních skupin a možnosti sociologických klasifikací těchto skupin, je věnována pozornost i specifikům pracovních skupin a faktorům ovlivňujícím míru profesionálního zvládnutí jednotlivých pracovních rolí. Na teoretickou část tedy navazují poznatky aplikované sociální psychologie týkající se dynamiky pracovních skupin, přičemž jsou zde rozkryty zejména ty sociální jevy, které nastávají přítomností druhých. Je zde opět zjevná jasná struktura, ve které je patrný postupný přechod od sociálně žádoucích jevů, jakými je kupříkladu sociální facilitace přes relativně neutrální sociální jevy jako je konformita až po nežádoucí sociální jevy reprezentované sociální leností, ale i natolik závažnou problematikou jakou je mobbing. Směřování od teoretického základu k praktickým aspektům v této části knihy graduje přenesením pozornosti na prakticky využitelné ucelené informace o pracovních týmech a týmové práci. Autoři rovněž reagují na aktuální vývoj v oblasti týmové práce a věnují se i novým tématům, zejména virtuálním týmům, charakteristice virtuální práce a možnosti využití sítí týmů. Vzhledem k míře globalizace současného světa je pozornost věnována i mezinárodním týmům. Další část knihy se pohybuje v mantinelech sociální psychologie, kde se nejprve zaměřuje na základní sociálně psychologické poznatky, které se týkají interakce a komunikace v organizaci. Kniha zde seznamuje s oblastmi týkajícími se sociální percepce, přičemž se vyhýbá složitým sociálně psychologickým teoriím a je orientována spíše na prakticky využitelné poznatky. Čtenář se zde sice nic nedozví o atribučních procesech nebo kovariačních

RECENZE

teoriích, ale čtivou formou jsou mu podány snadno využitelné poznatky o možných zkresleních na straně vnímající nebo vnímané osoby a o vlivu situačního kontextu na proces sociální percepce. Z nových poznatků nás autoři podrobněji seznamují s oblastí efektivní komunikace a networkingu. Z hlediska řídících pracovníků je, v rámci pojednání o komunikaci v organizaci, užitečná také část týkající se vyjednávání. Autoři se důsledně věnují celému procesu vyjednávání od jeho přípravy přes vlastní vyjednávání až po zhodnocení a jemu následující aktivity. Celý proces vyjednávání je opět uchopen způsobem, kdy na stručně shrnuté základní teoretické poznatky plynule navazuje praktická metodika vyjednávání a v rámci ní rozpracované zásady. Autoři rozpracovávají i oblast řešení konfliktů, jejich zvládání a řízení. Po seznámení se základními poznatky týkajícími se pracovníků v organizaci, je další část knihy věnována řídícímu pracovníkovi, manažerovi. Osobnost manažera v kontextu pracovního procesu patří v knize k nejrozsáhleji rozpracované oblasti. Všechny personální a sociální procesy v pracovní organizaci jsou z pohledu autorů chápány jako aktivity manažerů na různých úrovních řízení. Na rozdíl od mnoha učebnic, je zde na manažera pohlíženo více v celkovém kontextu pracovní organizace a jsou rozsáhle rozpracovány i objektivní podmínky uvnitř pracovní organizace, které determinují činnost manažerů a zároveň dávají stabilizovaný rámec procesům probíhajícím v jejich organizaci. Samotné osobnosti manažera se autoři věnují rovněž, přičemž nezabíhají do zbytečných podrobností týkajících se diagnostiky osobnosti manažera, ale spíše se soustředí na praktické možnosti odhalování indikátorů osobní kvality manažera. V oblasti hodnocení intelektu řídícího pracovníka je poukazováno na skutečnost, že intelekt je pouze nástrojem manažera, ale způsob jeho použití závisí na ostatních dimenzích jeho osobních kvalit. Autoři se při této příležitosti užitečně zapojili do boření mýtů přeceňujících vliv inteligenčního kvocientu na budoucí úspěšnost jedince. Pojednáno je i o handicapu způsobeném příliš specifickým způsobem myšlení výrazně rozumově nadprůměrných jedinců, který jim znesnadňuje sociální kontakty a komplikuje možnost domluvit se s ostatními lidmi. Sociální pozici a roli manažera, ale i jeho činnosti z hlediska komunikace s pracovníky je následně věnován dostatečný prostor. V souladu s praxí, kterou k nám zavádějí nadnárodní společnosti, je rozpracována i oblast leadershipu, zejména z hlediska stylů řízení a možností účinného působení na pracovníky. Autoři se dále podrobněji věnují možnostem ovlivňování v pracovním procesu, kde se opírají především o zavedené vymezení problematiky motivace a teorie s ní související. V oblasti motivace je patrná návaznost na dřívější

RECENZE

práce autorů s minimem inovace, ale se stále dobrým potenciálem využitelnosti. Oproti dřívějším pracím autorů je zde, stejně jako i ve zbytku knihy, zmodernizována terminologie. Termín řídící pracovník je nahrazen pojmem manažer a termín podnik je „přepsán“ aktuálnějším pojmem organizace. Dochází zde k seznámení s možnostmi využití poznatků o motivaci v manažerské praxi, včetně rozpracování možností využití motivačních programů konkrétních organizací. Na rozdíl od dřívějších prací, ve kterých se autoři věnovali koncepci a systému práce s lidmi v podniku, podnikové kultuře a identitě nebo organizačním změnám, je nám v této knize nabízena rozsáhlá oblast zastřešená jednoslovným názvem: organizace. V této části knihy je na organizaci pohlíženo z hlediska její struktury a dynamiky. Podnikovou kulturu nahradila organizační kultura a zcela nově se autoři věnují inovacím a podnikatelství v organizaci, včetně možné podpory podnikatelských aktivit jedinců a týmů. Zcela nově je nahlíženo i na systém práce s lidmi v organizaci. Autoři neváhají seznámit čtenáře s aktuálními poznatky v oblasti výběru pracovníků a věnují se i adaptaci nových pracovníků a možnostem řízení této adaptace. Další rozsáhlou oblast plnou nových poznatků pokrývá část věnovaná specifickým manažerským aplikacím, která se mimo jiné zabývá problematikou managementu diverzity či psychologickými a sociologickými stránkami podnikání. Na management diverzity, jakožto v současné době neodmyslitelnou součást strategie řízení lidských zdrojů, je nahlíženo z hlediska genderu, věku, kulturní a etnické diverzity, ale opomíjeny nejsou ani osoby se zdravotním postižením. Ve specifických manažerských aplikacích je také zahrnuta i problematika rodinných firem a nestátních neziskových organizací, které jsou v knize nahlíženy z různých úhlů. Další oblast, která je v posledních letech rozvíjena a dočkala se i místa v této uznávané publikaci, je oblast poradenství v organizaci a poradenství na trhu práce. Vzhledem k tomu, že je publikace hojně využívána jako vysokoškolská publikace, byla na závěr začleněna i oblast metodologie psychologie a sociologie řízení. Výzkumník zde nalezne odpovědi na metodologické i metodické otázky obou oborů a relativně obsáhlou část věnovanou kvantitativním a kvalitativním metodám výzkumu a jeho organizaci. Tato osmisetstránková publikace je neocenitelnou pomůckou pro každého vysokoškolského studenta zabývajícího se oblastí psychologie a sociologie řízení. Kniha se postupně vyvinula ze svých útlých předchůdců až k současné podobě a rozsahu. Podíváme-li se na dřívější knihy autorů, které napsali nebo se na nich podíleli, pak začneme chápat, kde se v knize bere taková ucelenost a šíře. Autoři neustále sledují nejnovější poznatky v oboru a jejich vývoj. Ne

RECENZE

každý s nimi dokáže držet krok. Těm, kteří se o to alespoň částečně chtějí pokusit, bude kniha Psychologie a sociologie řízení velkým pomocníkem.

Autor Mgr. Vladislav Jankových, DiS., Institut celoživotního vzdělávání, Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 5, 613 00 Brno, e-mail: [email protected]